KNIHA DRUHA
PŮVOD A VÝMĚR MRAVNÍ CTNOSTI
/. Mravní ctnost, přirozenost a zvyk
Je-li dvojí ctnost, jedna rozumová a | druhá mravní, má ctnost ii03a rozumová vznik a vzrůst většinou z učení, proto potřebuje zkušenosti a času, kdežto ctnost mravní (éthiké) vzniká ze zvyku, odtud obdržela i jméno,* které se jen málo odlišuje od slova „zvyk" {ethos).
Z toho jest také patrno, že žádná mravní ctnost* nám není dána přirozeně; neboť nic | z toho, co jest přirozeně, nemůže 20 být zvykem změněno, například kámen, který se přirozeně pohybuje směrem dolů, nemůže být navyknut, aby se pohyboval směrem nahoru, i kdyby někdo tisíckrát jím házeje jej tomu zvykal, a zrovna tak ani oheň nemůže být navyknut, aby se pohyboval dolů, aniž vůbec co jiného si navykne na něco, co by bylo proti jeho přirozenosti. Proto ctnosti nejsou nám dány ani od přirozenosti, ani proti přirozenosti, nýbrž | máme přiroze- 25 nou vlohu, abychom jich nabyli, zvykem pak se dokonávají.
Dále schopnosti toho, čeho se nám přirozeně dostává, dříve s sebou přinášíme a teprve později projevujeme příslušné
45
ETIKA N JKOM ACHOVA
činnosti, jak můžeme pozorovat u smyslů - neboť příslušného smyslu jsme nenabyli z častého vidění nebo z častého slyšení,
30 | nýbrž naopak užívali jsme ho, protože jsme jej měli, nikoli že bychom ho byli užíváním nabyli -, ctností však nabýváme po předchozí činnosti, jak tomu jest i u ostatních umění. Neboť máme-li se něčemu naučit, co máme konat, naučíme se tomu tím, že to konáme, například ten, kdo staví, stává se stavitelem, no3b a ten, kdo hraje na kitharu, stává se kitharistou. Tak i | spra-f vedlivým jednáním stáváme se spravedlivými, uměřeným pak uměřenými a statečným statečnými.
To dosvědčuje také zjev, jak jej vídáme v obcích; zákonodárci totiž činí občany dobrými tím, že je tomu navykají, a to jest 5   přáním každého zákonodárce; | který pak toho dobře nečiní, chybuje, a tím se liší dobrá ústava od ústavy špatné.
Dále každá ctnost vzniká z týchž příčin a z týchž i zaniká a rovněž i umění; z hry na kitharu totiž se stávají jak dobří, tak
10 i špatní kitharisté. Podobně | i stavitelé a všichni ostatní; neboť z dobrého stavění budou dobří stavitelé, ze špatného špatní. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by potřebí učitele, ale každý člověk by se rodil dobrým či špatným. Takto se tedy věc má
15 i u ctnosti: jednáme-li ve stycích | s lidmi, stáváme se jednak spravedlivými, jednak nespravedlivými, a jednáme-li v nebezpečích a zvykáme-li si bát se či nebát, stáváme se jednak statečnými, jednak zbabělými. Podobně i v žádostech a zlosti. Jedni se zajisté stávají uměřenými a vlídnými, druzí nevázanými
20 a prchlivými, | podle toho, chovají-li se v takových případech tak, nebo onak. Zkrátka, stavy vznikají ze stejných činností. Proto jest potřebí, abychom činnostem dali určitou povahu; neboť stavy se řídí jejich rozdíly. Tudíž nemálo na tom záleží,
25 zvyká-li si člověk hned od mládí jednat tak, nebo onak, | nýbrž velmi mnoho, ba všechno.
46
KNIHA DRUHÁ
2. Poměr ctnosti a jednání
Poněvadž tedy toto pojednání nemá účel teoretický, jak bývá u ostatního zkoumání - neboť neuvažujeme, abychom věděli, co ctnost jest, nýbrž abychom se dobrými stali, sice by to nemělo žádné ceny - jest nutno uvažovat o | praktických jednáních, 30 jakým způsobem se mají konat; ta totiž, opakuji, rozhodují také
0 tom, jaké stavy vznikají.
Jest všeobecným míněním, a to také budiž základem, že máme jednat podle správného úsudku, bude však o tom řeč později,* i co správný úsudek jest, i jaký jest jeho vztah k ostatním ctnostem. Budiž však předem | poznamenáno, že kaž- no4a dá nauka o praktické činnosti má podávat jen obrys, nikoli zevrubnost, jak jsme podotkli i na začátku, že se důvody mají požadovat podle látky; avšak jevy praktického života a toho, co jest prospěšné, nemají nic stálého, zrovna jako toho, co náleží
1 k zdraví. Má-li pak takovou povahu úvaha o otázkách všeo- 5 becných, tím spíše úvaha o jednotlivých případech vylučuje naprostou přesnost;* neboť nespadá ani pod umění, ani pod žádné učení, nýbrž jednající osoby samy pokaždé musí hledět k tomu, co jest v určitém případě vhodné, jak se to děje
i v lékařství a v | kormidelnictví. 10
Ale ač tato úvaha má takovou povahu, přece se musíme pokusit o to, jak pomoci. Předně tedy musíme hledět k tomu, že takové jevy zanikají přirozeně nedostatkem a nadbytkem pro to totiž, co jest neznámé, jest zapotřebí důkazů známých , jako vidíme u síly a tělesného zdraví; | neboť jak upřílišené tělesné 15 cviky, tak i nedostatečné ničí sílu, zrovna jako i příliš hojné a příliš skrovné nápoje a pokrmy ničí zdraví, přiměřené však je dávají, zvyšují i zachovávají. Tak tedy tomu jest i u u měře -nosti, statečnosti a u ostatních ctností. | Neboť ten, kdo se vše- 20 mu vyhýbá a všeho se bojí a nic nepodniká, stává se zbabělým, naopak ten, kdo se vůbec ničeho nebojí, nýbrž směle ke všemu kráčí, smělcem, podobně ten, kdo užívá veškeré rozkoše a žád- |
47
ETIKA NÍKOM ACHOVA
né se nezdržuje, nevázaným, ten však, kdo kolem všech rozkoší
25 chodí jako lidé bez zájmu,* člověkem bezcitným; | tudíž umě-řenost a statečnost hyne nadbytkem a nedostatkem, středností se však zachovává.
Ale nejenom vznik, vzrůst a zánik se děje z týchž příčin a týmiž příčinami, nýbrž budou v nich také skutečné činnos-
30 ti;* vždyť tak jest to i u | ostatních věcí, které jsou známější, například u tělesné síly; ta totiž vzniká z toho, že se bere mnoho potravy a že se podstupuje mnoho námah, a to zas nejlépe může činit člověk silný. A zrovna tak jest to i u ctností; neboť tím, že se zdržujeme rozkoší, stáváme se uměřenými, a stali-li
35   | jsme se jimi, dovedeme se jich opět nejlépe zdržovat. Stejně ]i04b   | i u statečnosti; neboť zvykáme-li si nedbat nebezpečí a podnikat je, stáváme se statečnými, a stali-li jsme se takovými, budeme moci nejspíše podstupovat nebezpečí. Za známku stavů jest třeba pokládat pocit libosti a nelibosti,
5 | spojený s výkony; ten totiž, kdo se zdržuje tělesných požitků a právě z toho se raduje, jest uměřený, kdo však nad tím pociťuje nelibost, jest nevázaný, a kdo podstupuje nebezpečí a má z toho radost nebo alespoň ne zármutek, jest statečný, kdo se však nad tím rmoutí, jest zbabělý. Neboť mravní ctnost
io se vztahuje k pocitům libosti a nelibosti.* Pro | libost konáme to, co jest špatné, pro nelibost pak se zdržujeme toho, co jest krásné. Proto, jak praví Platón,* člověk má být hned od mládí nějak veden, aby se radoval a rmoutil z toho, z čeho má; to jest zajisté správná výchova. Vztahují-li se dále ctnosti k jednotlivým jednáním a citům
15 a ke každému citu a ke každé činnosti se pojí | libost a nelibost, pak také ctnost má vztah k pocitům libosti a nelibosti.
To naznačují také tresty, kterých se pro ně užívá; jsou totiž jakýmsi druhem léčení, léčení pak přirozeně působí opakem.*
Dále, jak jsme již výše řekli, každý duševní stav dostává svou povahu právě od toho a vztahuje se právě k tomu, od čeho se
48
KNIHA DRUHÁ
přirozeně stává | horším a lepším; slastmi a strastmi se lidé stá- 20 vají špatnými tím, že jich vyhledávají a vyhýbají se jim, anebo že vyhledávají takových a vyhýbají se takovým, jakým nemají, anebo v době, kdy nemají, a způsobem, jak nemají, anebo jak jinak se to ještě pojmově rozlišuje. Proto se také ctnosti vymezují jako jakýsi stav bez citového vzrušení* | a klid; ale 25 neprávem, protože se to tvrdí všeobecně, nepřipojuje se však, jak a kdy máme být bez citového vzrušení a co se ještě jiného k tomu přidává. Jest tedy základem věta, že taková ctnost tam, kde jde o slast a strast, vede ke konání věcí nejlepších, špatnost pak k opaku.
To se nám může objasnit ještě z další úvahy. | Ježto totiž jsou 30 tři věci pohnutkou snažení a tři pohnutkou odpírání, a to krásno, užitečno a příjemno, a jejich tři protivy, ošklivo, škodlivo a nepříjemno, jest člověk, který si v tom všem vede správně, dobrý, špatný však ten, kdo v tom chybuje, zvláště v slasti; neboť tato jest | živým tvorům společná* a druží se ke všemu, 35 co jest předmětem volby; | také totiž to, co jest krásné a užiteč-   1 iosa né, zjevně jest libé.
Dále, od malička jest s námi všemi vypěstěno; pročež bylo by nesnadno setřít toto citové zabarvení, srostlé se životem.
Pocit libosti a nelibosti činíme také pravidlem jednání, jedni více, druzí méně.
Proto tedy jest nutno, aby se celé pojednání k tomu vztaho- 5 valo; neboť to má nemalý význam pro činný život, zda se člověk správně, či nesprávně raduje a rmoutí.
Konečně, jak praví Hérakleitos,* ještě nesnadnější jest potlačit slast než hněv a umění a ctnost se pokaždé projevují v tom, co jest nesnadnější; | a tím zajisté to, co jest dobré, stává seješ- 10 tě lepším. Proto také celé pojednání jak o ctnosti, tak o životě v obci se zabývá otázkou rozkoše a bolesti; kdo jich totiž dobře užívá, bude dobrý, kdo špatně, bude špatný.
49
ETIKA NÍKOMACHOVA
3. Vznik ctnosti z ctnostného jednání
Tím budiž objasněno, že se ctnost vztahuje k pocitům libosti
15 a nelibosti a že tím, z čeho vzniká, také roste | a zaniká, když se to neděje stále stejnou měrou, a že v tom, z čeho vznikla, také jest skutečně činná; někdo by se však mohl tázat, kterak můžeme tvrdit, že ti, kdo jednají spravedlivě, musí se stát spravedlivými, a ti, kdo uměřeně, uměřenými. Neboť jednají-li
20 spravedlivě a uměřeně, | jsou již spravedliví a uměření, zrovna jako ti, kdo se zabývají mluvnicí a múzickým uměním, jsou již znalci mluvnice a múzicky vzděláni. Či ani v oboru umění tomu tak není? Jest totiž možno, že se někomu může něco podařit, co odpovídá mluvnickému pravidlu, buď pouhou náhodou, nebo za přispění jiného. Tehdy tedy bude znalcem
25 mluvnice, jestliže nejen něco učiní, | co odpovídá mluvnickému pravidlu, nýbrž také proto, že je to mluvnickým pravidlem; toto pak znamená, že se to děje podle mluvnické znalosti v něm jsoucí.
Dále, mezi uměním a ctnostmi není ani podobnost. Neboť umělecké dílo má dobro v sobě,* stačí tedy, je-li přivedeno v takový stav, že má nějakou vlastnost; avšak v oboru mrav-
30 nosti jednání nebývá provedeno | spravedlivě nebo uměřeně, má-li jen nějakou vlastnost, nýbrž teprve tehdy, je-li v nějakém stavu ten, kdo jedná, předně jedná-li vědomě, potom podle svobodného rozhodování, a to rozhodování zaměřeného na mravní jednání samo, a za třetí, jedná-li pevně a stále. Tyto pod-1 u)5b minky se | k ostatním uměním nepripočítavajú vyjma samo vědění; pro jednotlivé ctnosti však vědění znamená málo nebo nic, kdežto ostatní podmínky znamenají ne málo, nýbrž všech-5 no, ježto z častého jednání vzniká spravedlnost a | uměřenost. Skutky tedy bývají nazývány spravedlivými a uměřenými, kdykoli jsou takové, jak je koná člověk spravedlivý a uměřený; spravedlivý však a uměřený není ten, kdo je pouze koná, nýbrž také ten, kdo je koná tak jako lidé spravedliví a uměření. Dob-
50
KNIHA DRUHÁ
ře se tudíž říká, že ze spravedlivého jednání povstává | člověk 10 spravedlivý a z jednání uměřeného člověk uměřený, kdežto bez toho konání se jistě nikdo nestane ctnostným. Ale množství toho nečiní, a uchylujíc se k řečem,* myslí, že filozofuje a tak že se stane ctnostným; počíná si podobně jako | nemocní, kte- 15 ří sice pečlivě vyslechnou lékaře, ale nečiní nic z toho, co jim lékař přikáže. Tudíž jako nebude tělesně lépe těmto, kteří se takto léčí, tak ani duševně oněm, kteří takto filozofují.
4. Podstata ctnosti. Duševní stav (habitus)
Nyní jest třeba zkoumat, co jest ctnost. Ježto | duševní jevy 20 jsou trojí, a to city, vrozené schopnosti a stavy,* bude asi ctnost něčím z nich. City pak myslím žádost, hněv, strach, smělost, závist, radost, lásku, nenávist, touhu, žárlivost, soustrast, zkrátka všechno to, s čím jest spojena libost nebo nelibost;* vrozenými schopnostmi pak to, podle čeho se o nás říká, že jsme citům přístupni, například čím jsme schopni, | že se můžeme 25 hněvat, cítit bolest nebo soustrast; stavy konečně to, co působí, že se k citům chováme správně nebo nesprávně,* například v hněvu se chováme nesprávně, je-li prudký nebo bezuzdný, správně se chováme, zachováváme-li střed, a podobně i v citech ostatních.
Tedy ani ctnosti, ani špatnosti nejsou city, poněvadž pro city nebýváme nazýváni | ctnostnými nebo špatnými, ale jsme tak 30 nazýváni pro ctnosti a špatnosti, a poněvadž pro city nebýváme ani chváleni, ani haněni - nebývá zajisté chválen ten, kdo se bojí nebo se hněvá, ani nebývá haněn ten, kdo se hněvá prostě, j nýbrž ten, kdo se hněvá určitým způsobem *-, pro ctnosti no6a a špatnosti však býváme chváleni nebo haněni. Dále hněváme se a bojíme se nezávisle na rozhodování, znakem ctností jest však rozhodování, anebo nejsou bez něho. Kromě toho se říká, že při citech | jsme vzrušeni, při ctnostech a špatnostech 5
51