smrt .jako Clen rodiny
7
Kapitola druhá SMRT
JAKO ČLEN RODINY
Tak jako ležel hřbitov v centru každé obce, smrt byla centrem života. Změnilo se to docela nedávno, vesničky shromážděné kolem hřbitova ještě stojí. A3e cesty mezi hroby jsou dnes prázdné, v nedělní odpoledne potkáte na nich už jen staré ženy. Středem sociálního života se stalo nákupní středisko a pro muže hospoda. Mrtví dále nežijí mezi námi, smrt zabstraktněla. Živí si žijí, na smrt nemyslí.
Nelze dost zdůraznit, jak podstatná je to změna. Lidská obezná-menost se smrtí byla od nepaměti velmi důvěrná. Umíralo se doma a umíralo se častěji než dnes. Nebylo domu, jenž by čas od času nevypravoval nebožtíka na poslední cestu. Rodina si umyla svého mrtvého a muži ho vynesli na ramenou, nohama napřed přes vlastní práh. Dnes je možné dočkat se vlastní smrti ve vysokém věku, aniž by člověk vůbec viděl, jak se umírá. Není také kde sedět u lože umírajícího. Kdo ví ještě, co jsou to vigílie? Pohlédnout zemřelému do tváře a zatlačit mu oči jsme přenechali zdravotní službě.
Pokud se nám však alespoň částečně nepodaří vymanit se z panujícího obcházení smrti, které jen nedokonale překrývá náš strach z ní, dokud nedokážeme překonat tuto moderní fóbii a porušit alespoň myšlenkově sociální tabu, obestírajíci smrt a umírání v moderních společnostech, nebudeme moci pochopit ani výchozí půdorys evropské rodiny, ani vztahy v ní panující. Genetický klíč k našim vlastním problémům, jeden z nejdůležitějších v celém svazku, je pro nás ztracen.
Podle současných zvyklostí bychom v knize o rodině vůbec neměli psát o umírání. A pokud, tak až v souvislosti se stářím a tuto kapitolu bychom měli zařadit až na konec knížky. Patří však na začátek. Dotkneme se v ní snad všech témat, o kterých budeme mluvit
/SI/
smrt jako Clen rodiny
později. Někde se budeme i opakovat. Zdá se nám však podstatné vysvětlit hned na začátku, co všechna naše témata spojuje. Kdybychom to neudělali a zůstali jen na tom, že se u každého z nich zmíníme, jak je častá a všudypřítomná smít v rodině ovlivnila, mohlo by nám uniknout, že právě ona působila jako jeden z nejvýznamněj-ších jednotících motivů rodinného života, který udával rytmus veškerého dění. Tíž by se nám pak naše téma chápalo v celku, který jen nezbytnost postupného výkladu rozděluje na kapitoly.
Rození, souloženi a smrt
Jen tato jakta zbudou, když jdeme až na kořen Rození, souložení a smrt
T. S. Eliot, Sweeney Agonistes
Vývoj úmrtnosti
Umíralo se tedy v rodině a umíralo se často. Abychom si udělali obraz o tom, jak často vlastně, musíme mít ttpělivost s několika čísly.
Na našem území a podobně i v celé Evropějdiruba až do konce osmnáctého století se člověk dožíval v průměru dvaceti pěti až pětatřiceti let. V tomto rozmezí se pohybuje průměr věku všech zemřelých ze starých matrik. Je to méně, nežli činí průměrný věk smrti dnes v těch nejméně rozvinutých rozvojových zemích.1
Může se nám to zdát podivné a barbarské, ačkoli k opravdu podstatné změně došlo i u nás teprve poměrně nedávno. Radikální zvýšení naděje na dožití dlouhého života a na smrt ve stáří byla jednou z posledních věcí, kterou se Evropa s konečnou platností rozloučila s tradičním obrazem života. Ještě před sto lety (podle údajů z let J869.j1ž J^BSO) dosahovala v Čechách střední délka života žen 37 let. Dnes se u nás ženy dožívají v průměru o něco více než 74 let, a u mužů je tenío rozdíl jen nepatrně menší.2
Dostali jsme tedy přidáno více než třicet let života za pouhé jedno století. Je to téměř zázračná změna.^-
Nesmírne si to ovšem představovat tak, že zmíněný nízký průměrný věk úmrtí byl také nejčastějším věkem úmrtí. To bychom do minulosti promítali svou vlastní zkušenost. Dnes se skutečně nejčastěji umírá kolem sedmdesátky. V tradičních společnostech se však mohl člověk potkat se smrtí ve všech obdobích života a pravděpodobnost tohoto setkání byla rozložena mnohem rovnoměrněji než dnes. Bylo-li v některém veku umírání více soustředěno, bylo to
'32
smrt jako člen rodiny
na samém začátku života, nikoli na jeho konci. Brána do tohoto života byla úzká a mnozí jí neprošli, nikoli východ z něho.
Novorozenecká a kojenecká úmrtnost byla z našeho hlediska opravdu až příšerně vysoká. Jak přesně, to se můžeme jen dohadovat, spolehlivě se to už nedá zjistit. Novorozeňata, která zemřela při porodu anebo těsně po něm, nebyla někdy ani zapisována do matriky. Nezemřela-li při té příležitosti i matka a stalo-li se tak v době, kdy se umíralo nejvíc, za sociálního rozvratu při epidemiích, hladomoru, v době válek a drancování, nemáme o takovém porodu mnohdy žádnou zprávu. Ze statistiky, založené na údajích z matrik, však zjistit můžeme, že ze sta narozených a do matriky zapsaných dětí umíralo v českých zemích asi dvacet tři až třicet dětí dříve, nežli se dožily jednoho roku.
/^Uvedené kolísání mezi každým třetím až pátým zemřelým kojencem platí ale až pro devatenácté století. To teprve začala být vedena statistika pro celé naše území. Z ní se dovídáme, že ještě v roce 1887, kdy profesor Thomaycr operoval v nemocnici na Karlově náměstí už jedenáctý rok a brněnská nemocnice na Pekařské sloužila svému účelu už více než sto let (obě nemocnice ostatně dodnes slouží, a slouží jako fakultní kliniky)v_zemřelo v českých zemích dvacet sedm dětí ze sta narozených dříve, než se dožiio jednoho roku. Téměř každé třetí.3 Národ už postavil pro českou Thalii Národní divadlo a české vědě stavěl Národní muzeum, s černými neštovicemi jsme si však ještě poradit nedovedli.
Druhá třetina devatenáctého století nebyla totiž pro novorozence z hlediska naděje na dlouhý život ani zdaleka příznivým obdobím. Dlouhodobě kolísala úmrtnost v naší civilizaci velmi podstatně, po létech zlých přicházela léta dobrá a pak zase zlá. V období morových a cholerových epidemií ve středověku a v rocích hladomoru a válek byla kojenecká (a všeobecná) úmrtnost ještě podstatně vyšší. Celé populace se ocitaly na pokraji vyhubení. Po některých vesnicích dodnes zůstalo jen místní jméno na mapě, nebo vymřely do jednoho a stojí dodnes jen díky tomu, že byly opakovaně znovuzabydlovány. Majitelé postižených panství, pokud sami přežili, stáli pak bezmocně nad opuštěnými polnostmi, které neměl kdo obdělávat.
Jedna taková krize prošla naším územímj^třicetileté války. Odhaduje se, že na jejím konci zůstalo v celých Čechách naživu jen asi milión lidí, dnes sotva obyvatelstvo Prahy. Některé jiné odhady jsou příznivější, ale i podle nich byla decimace obyvatelstva strašlivá.4
Přicházela však už i období, která smrti tolik nepřála. Drastická probírka populace měla i některé pozitivní účinky. Velký nedostatek
7 33/
smrt jako Clen rodiny
pracovních sil stál na počátku většiny reforem feudálního hospodářství, které vedly k postupnému uvolňování jha poddanství a k zavádění produktivnějších způsobů obdělávání půdy s následným zvýšením zemědělské produkce. Úleva z těchto zdrojů přicházela ovšem až za někoiik let. V náhle znovu řídce osídlené krajině bylo však okamžitě dost prostoru a i při primitivních metodách hospodaření i více zdrojů pro všechny, nemluvě už o tom, že lidé měli k sobe dál a infekce se hůře šíři!a.5
Jedno takové období zaznamenala Evropa ve dvou posledních třetinách šestnáctého století, poté, co se zbavila ncjtěžšího utrpení z morových ran a neštovice ještě nezačaly řádit. Ale toto období úlevy bylo jen krátké; v první polovině sedmnáctého století dosáhla úmrtnost opět velmi vysoké míry. Proč došlo k novému zvýšení, není přesně známo; zda se, že to způsobi! především rozvoj světového obchodu, který znamenal také přenos do té doby neznámých virů a bakterií z kontinentu na kontinent a přirozenou reakci populace na nemoci, proti kterým neměla vypěstovánu imunitu.6 Stejně tak můžeme jenom přibližně vysvětlit vzestup kojenecké úmrtnosti v poslední třetině devatenáctého století proti o něco nižším Číslům na jeho počátku tím, že to bylo období velkého stěhování do měst a podstatné změny způsobu života širokých mas obyvatelstva, o kterém ještě mnohokrát uslyšíme. Jsou to doby vzniku českého proletariátu a chudinských čtvrtí na okrajích průmyslových měst. Jsou to však také doby velké výstavby nemocnic a zároveň doby v nich infekčně přenášených nemocí, například horečky omlad nic. Nástup hromadné zdravotní péče byl totiž vynucen okolnostmi a neměl zpočátku jednoznačně příznivé výsledky.
Kojenecká úmrtnost také velmi kolísala podle toho, o jaké území se jednalo. Chudé a zanedbané okresy, kraje a země měly vždycky blíž k hladu,a smrti než kraje bohaté a územní rozdíly byly velmi podstatné./Ještě v Šedesátých a sedmdesátých letech minulého století umíralo v Německu v chudém a zaostalém Švábsku 42 kojenců ze sta, ted\ téměř každý druhý, zatímco ve stejném Čase bohaté Jíannoversko mělo jen patnáctiprocentní kojeneckou úmrtnost. Velké rozdíly v naději na přežití byly i mezi dětmi narozenými ve městech a dětmi narozenými na venkově. Použijeme-li jako příklad opet čísel z Německa, berlínská kojenecká úmrtnost v té době činila třicet dětí ze sta, zatímco na venkově v oblasti středního Německa kolem Berlína umíralo jen devatenáct dětí ze sta.7
Kojenecká úmrtnost byla tedy vysoká. Ale ani poté, co dítě prošlo nejužší soutěskou prvního roku života, nemělo ještě vyhráno. Jistě,
/34/
smrt jako Clen rodiny
ti, kdo přežili nejkřehčí období, začali dostávat větší šanci. Byli to také ti nejzdatnejší: slabé a od narození neduživé děti byly vyřazeny přirozeným výběrem. Ale i naděje na přežití těchto zdatnějších rostla pozvolna, velmi pozvolna. Pro Anglii udávají historické prameny třetinovou až poloviční pravděpodobnost úmrtí do patnácti let. sledovanou od počátku šestnáctého století do druhé třetiny devatenáctého století. Také v Německu se ještě v druhé třetině minulého století přidávalo k těm dvaceti pěti až čtyřiceti ze sta zemřelým kojencům dalších patnáct až dvacet jejich bratříčků a sestřiček dříve, než dosáhli patnácti let. V českých zemích zůstávalo v již zmíněném roce 1887 už jen šest z každých deseti chlapců, kten se narodili patnáct let předtím.8
A opět je na místě připomenout, že miuvíme zase už o konci devatenáctého století, o dobách pokojných a letech relativní hospodářské prosperity, která si na staré morové rány a íeprosaria středověku zachovala sotva vzpomínku. Jestli v těchto dobách najdeme uprostřed Evropy kraje a období se čtyřicetiprocentní kojeneckou úmrtností a přitom víme, že další úmrtnost dětí ještě do dosažení patnácti let téměř zdvojnásobila ztráty způsobené kojeneckou úmrtností, musí nám být jasné, že byly kraje, kde přežívaly dvě až tři děti z deseti narozených, a že byly nešťastně narozené ročníky, z kterých nepřežil téměř nikdo. Matkám často zůstával na konci života plného porodů prázdný dům a prázdný klín.
Po dosažení dospělosti, aspoň od konce středověku a v letech, kdy populaci neprobírala válka anebo hladomor způsobený neúrodou,. probírala smrt populaci už daleko civilizovanějším způsobem. 3£e Francii v šestnáctém a v sedmnáctém století se pohyboval průměrný věk smrti ženatých a vdaných mezi 55 a 60 lety, tedy daleko blíže současnému stavu. Rozptyl kolem tohoto průměru byl ovšem pořád značně veliký, ale po. dosažení dospělosti šance na smrt ve stáří podstatně vzrostla.9
A v devatenáctém století se nakonec úmrtnost stáhla téměř celá do dětských let. Podíváme-li se například na Čísla pro Rakousko-Uhersko v letech 1871 až 1880, vidíme, že dítě mužského pohlaví tu mělo v okamžiku narození stále středověce nízkou naději na dožití — v průměru 30,4 roku. Dospělý muž ovšem, který mohl být jeho otcem, bylo-li mu třicet let, měl před sebou pravděpodobně šanci na prakticky stejnou délku života jako jeho novorozený syn; pro něho činila průměrná naděje na dožití dalších 29,7 roku.10
Tak podstatné bylo tedy snížení úmrtnosti v dospělém veku. Nelze je vysvětlit jen pokrokem medicíny, jak se to někdy dělá. Byl to celý komplex změn ve způsobu života, který přinesl takové
smrt jako člen rodiny
výsledky, tak jako dnes naše naděje na dožití je rozhodující měrou ovlivňována právě naším způsobem života.
Dá se proto i těžko předpokládat, že bychom tu mohli v úplnosti třeba jen vypočítat všechny veličiny ved mcí k podstatnému zlepšení, jehož plody dnes užíváme. V odborných kruzích ostatně nepanuje ani zdaleka úplná shoda, pokud jde o jejich pořadí a závažnost. Dotkněme se letmo jen těch nejvýznamnějších a poněkud víc místa věnujme pouze tomu, že se pokusíme ukázat, jak sama častá přítomnost smrti v obci byla příčinou ještě Častější smrti — v začarovaném kruhu, který bylo těžko rozetnout.
Pokrok v medicíně sehrál samozřejmě ohromnou roli. Už objev tak hrubého nástroje, jako jsou porodnické kleště, způsobil, že dítě v nepravidelné poloze dostalo poprvé šanci přijít na svět celé. A tento objev přišel až v šestnáctém století, kdy se také porodnictví teprve stalo součástí medicíny. To znamenalo zásadní obrat. Takových pokroků přišla dlouhá pravidelná řada. Nejvýznamnější z nich snad potom byl objev významu sterility lékařských zákroků a zavedení vakcinace proti dětským neštovicím v průběhu devatenáctého století.
Kromě zlepšení lékařské péče a pokroku medicíny už předtím prodloužila asi člověku život postupně stále bohatší strayjiPNejenom že jí měl pravidelně na stole víc, ale zlepšilo se i její složení. Lépe živený člověk byl přirozeně odolnější. Trvalá podvýživa a nedostatek některých nepostradatelných složek potravy nejenom způsobovaly některé nemoci dnes už neznámé, jako je například rachitis nebo kurděje, ale snižovaly i přirozenou obranyschopnost organismu. Podvýživa zvyšovala pravděpodobnost získání nákazy, zhoršovala průběh každé nemoci a činila z řady chorob, na které se už dnes vůbec neumírá, nemoci smrtelné.
Pro zlepšení úrovně výživy se udávají dvě příčiny. Jednak pokrok v obdělávání půdy, který vedl od opuštění žárového systému přes trojpolní systém k modernímu intenzivnímu zemědělství. Na tomtéž kusu země se urodilo víc. Jednak rozvoj světového obchodu, který nejenom umožňoval přežít lépe místní neúrody a pomohl zejména městům závislým dříve jen na svém nejbližším okolí (a v dobách neúrody hladovějícím, protože pro zemědělce byla pochopitelně v krajní nouzi košile bližší než kabát), ale přinesl do Evropy i pěstování některých dříve neznámých plodin, které podstatně zvýšily množství a kvalitu dostupné stravy; nejvýrazněj-ším příkladem takové plodiny jsou brambory. /-
Podstatné pro snížení dětské úmrtnosti bylo i znovuobjevení významu kojení a také odklon od neblahého obyčeje předávat novo-
/36/
SMRT .3 AKí) clen rodiny
rozence nedbale vybíraným kojným; to se totiž namnoze rovnalo přenechání dítěte osudu do té doby, než prokáže dostatečnou odolnost a bude se moci začít vážně počítat s jeho životaschopností.11 Celý poměr k dětem musel projít podstatnou změnou — ale to už je téma na zvláštní kapitolu.
Vztah ke smrti a k mrtvým
V jedné řadě se zlepšením lékařské péče. lepší stravou, s rozvojem světového obchodu a s pokroky v technologii zemědělství i se změněným postojem ke kojení vlastního dítěte se udává i zlepšení hygienických poměrů každodenního života obce. Zajisté, že zlepšení kvality pitné vody a zavedení kanalizace do měst a nakonec i do domu sehrálo významnou roli. Bylo by však chybou jen přiřazovat tento pokrok k dalším technologickým pokrokům, jež naše civilizace postupně hromadila, až dosáhla současného stavu. Na příkladu hygieny nejlépe pochopíme, jakou roli hrály kulturní změny, jak ve vzájemné interakci hmotné podmínky ovlivňovaly lidské myšiení, postoje a vnímání světa i cíle lidského snažení a to pak zase určovalo směr, tempo a meze změn sociálních podmínek.
Příroda vybavila člověka tím, že mu zapáchají a odpuzují ho produkty organického rozkladu. Je to zvýhodňující vybavení druhu, který žije ve velkých, těsně spojených a spolupracujících skupinách. Kdyby se nevyhýbal rozkládajícím se mrtvým tělům příslušníků svého druhu, mršinám zvířat, když na ně narazí, a jejich zbytkům, které jako mäsožravec sám odhodil, umíral by daleko častěji různými nákazami a snětí. Smyslová averze k mrtvolám je zřejmě vrozeným obranným mechanismem ochrany před zhoubnými bakteriemi a mikroorganismy, jež v mrtvém těle žijí, protože způsobily jeho smrt, anebo v něm jenom pracují na jeho rozkladu.
Sledujeme-li evropské dějiny, nemůžeme se vyhnout závěru, že v jejich průběhu na několik století lidem jako by otupěl smysl, který nás dodnes nejlépe informuje o úrovni hygieny prostředí, v němž se pohybujeme: čich. Jako by na čas evropský člověk toto své velmi výhodné přírodní vybavení obětoval kulturním cílům.
Staří Římané pohřbívali své mrtvé extra muros, za městem. I barbarské kmeny předkřesťanské éry umísťovaly zřejmě vesměs pohřebiště mimo svá sídliště, pokud své mrtvé nespalovaly. Pomi-neme-li pohřbívání v katakombách, vynucené pronásledováním, činili tak zpočátku i první křesťané. Ale právě oni tuto rozumnou praxi někdy v osmém století opustili.
/37/
smrt jako člen rodiny
Mrtví se začali stěhovat do středu sídlišť nejprve přitahování ostatky svatých. Mělo se za výhodné ležet co nejblíže mučedníka či svatého patrona, jenž muže být na onom světě pro hříšného nebožtíka mocným přímluvcem. Začalo se tedy pohřbívat v bazilikách, vybudovaných nad hroby světců. Později pak ve všech kostelích. Všichni se snažili získat místo v chrámu, ca nejblíže oltáři.
I když se tu ukládali mrtví jeden hrob vedle druhého a jeden hrob na druhém ještě před úplným rozkladem předchozího nebožtíka, vnitřek kostela brzy nemohl stačit rostoucím křesťanským obcím. Angličtina má dodnes pro hřbitov slovo churchyard, němčina Kirchhof — v obou případech tedy doslova kostelní dvůr. Pohřbívalo se kolem všech jeho zdí, jež byíy postupně obestavovány kostnicemi a opatřovány arkádami, pod nimiž nacházeli místo posledního odpočinku ti o něco méně bohatí Či vzdálenější kléru, pro které už nezbylo místo ani v chrámu, ani u stěny kostela.
Pro ty ostatní pak zbývala volná plocha kostelního dvora. Nesmíme si ji ale představovat jako dnešní hřbitov, s vyrovnanou řadou hrobů, jasně označených a pečlivě udržovaných. Takové uspořádání hřbitova se datuje až z doby poměrně nedávné; vzniklo až se změněným poměrem k smrti a k mrtvým v osmnáctém a devatenáctém století. Středověký hřbitov byl skutečně jen travou zarostlý, neudržovaný kostelní dvůr. Hroby se tu kopaly neuspořádaně na náhodně vybraných místech. Když při tom hrobník narazil na mrtvolu, která nebyla ještě dostatečně rozložená, jen nedbale jámu přikryl a začal kopat jinde. Anebo uíožil nového mrtvého mělčeji.
Jaké to mělo následky, popisuje plasticky francouzský historik Ariěs, autor velké monografie o historii smrti a pohřbívání: Nej-výraznější charakteristikou hřbitova byla viditelnost kostí. Po dlouhou dobu, snad až do konce sedmnáctého století, kosti dosahovaly až na úroveň země, kde se mísily se štěrkem a kameny... Několik Cár-pacciových obrazů ukazuje hřbitovy plné jen napůl pohřbených částí koster a dokonce i mrtvol. Ve dnech Pantagruelových kosti a lebky ležely osude kolem a sloužily žebrákům jako něco teplého pod zadek. Inspirovaly Hamletovy meditace. Malíři a rytci je zobrazovali uvnitř kostelů i kolem nich, smíchané s čerstvě vykopanou zemí.12
To, že hřbitov ležel v centru každé obce, mělo ještě jeden velmi podstatný důsledek: jeho plocha se po vyčerpání své kapacity nemohla rozšiřovat. A ani se to nepokládalo za důležité. Nikdo nepospíchal s tím, založit nový hřbitov na dosud nezastavené parcele rozšiřujícího se města. Je to i pochopitelné. Farníci nechtěli být
/38/
\MKi jako Tlen rodiny
pohřbeni jinde; chtěli ležet vedle svých blízkých, chtěli zůstat M ivýmj předky.
11 zavřcníi středověká města s dlouhou historií uložila tak na jednom r.r.to poměrně malém místě neuvěřitelně velký počet mrtvých. Nej-Ittrli pražský hřbitov, židovské pohřební místo u staré synagogy ii.i Staiém Městě pražském, uložil za čtyři sta let své existence na plose ne příliš větší, než dnes zabírají například tenisové dvorce na StVanici, v deseti až dvanácti vrstvách po deseti až dvanáctí 11 sicích hrobech celkem víc než sto dvacet tisíc mrtvých.13
Jak město rostlo, rychlost, s níž nastupoval jeden mrtvý v zemi n;i místo druhého, se zvyšovala. Hrobníci vyhrabávali ze země stále méně dekomponované pozůstatky mrtvých a ukládali je, aby pro-schly, kam se dalo: v podstřeší arkád, do márnic, kostnic a také — zejména lebky a silné kosti — někde stranou na hromadu.
V obdobích morových epidemií, kdy příval nebožtíků překročil možnosti hřbitova a produktivita smrti daleko přesáhla produktivitu hrobníkova krumpáče, začaly se kopat hromadné hroby. Jejich počátek se datuje do třináctého až čtrnáctého století, ale od šestnáctého aŽ do osmnáctého století byly místem posledního uložení chudých trvale, i mimo epidemie, zejména ve městech.
Hromadný hrob, do jakého byl pohřben ještě Mozart, byla otevřená šachta, asi pět krát šest metrů široká, hluboká osm až deset metrů. Než se zcela naplnila, pojala v krajním případě až tisíc pět set mrtvých. Králův komisař, pověřený inspekcí pařížských hřbitovů, píše roku 1763 ve zprávě o hřbitově Les innocents toto: Zjišťujeme, ze v současné době je v provozu asi dvacet stop od věže známé jako „Notre-Dame-des-Bois", na její severní straně, hromadný hrob, asi patnáct král osmnáct stop, hluboký asi dvacet stop a pokrytý - jak je obvyklé — všelijakými prkny. Je schopný pojmout mezi šesti až sedmi sty těly, z nichž je tu už asi pět set. Hrobník uvádí, že v měsíci květnu bude vykopán další, ale není schopen udat jeho místo, protože si není jistý pořadím těch předchozích. To znamená, že při kopáni narazí na mrtvoly, jež se ještě nerozložily, a bud s tím přestane, anebo vyplní vzniklou jámu novými pohřby, anebo začne kopat na jiném mfsíě.14
Abychom tu získali plastičtější představu o tom, jaké to mělo následky, citujme ještě jednou Ariěse: Na každém hřbitově byl trvale jeden společný hrob otevřený, někdy i dva. Po několika letech (anebo měsících), když se naplnily, byly přikryty a další šachta byla vykopána poblíž, v té části hřbitova, která odpočívala nejdéle. Tyto Šachty byly pak jen povrchně zakrývány zemí a říkalo se, že během chladných zim vlkům a toulavým psům nedalo mnoho práce, aby se do nich dostali —
39
SMRT JAKO ČLEN RODINY
stejně jako zlodějům mrtvol, kteří i osmnáctém století zásobovali amatérské anatomy.15
Takový způsob pohřbívání musel pak být zakazován ještě v devatenáctém století.
Současný člověk by si řekl, že místu, kde zejí jedna nebo dvě otevřené jámy se stovkami rozkládajících se lidských mrtvol, se každý hleděl vyhnout. Ale po ceiý středověk a ještě daleko do našeho věku pravý opak byl pravdou. Úvodní věta této kapitoly, že hřbitov ležel v centru obce a smrt byla centrem života, nebyla myšlena ani zdaleka obrazně. Hřbitov byl skutečným centrem společenského života středověké komunity. Živí tam pobývali rádi a často, a někteří tam bydleli i trvale.
Začalo to tím, že hřbitov jako svatá puda sloužil jako azyl pronásledovaným světskou mocí, obdobně jako prostor chrámu. Také při napadení obce bylo obvyklé utéci se za zdi hřbitova pod ochranu svatých, zejména když nebyla naděje na obranu ozbrojenou silou.
Některým se nakonec z tohoto útočiště nechtělo a zařídili se tam natrvalo. Zbudovali si příbytky nad kostnicemi a obytné kouty pod arkádami a stali se jeho trvalými obyvateli. Jakkoli se nám to může zdát divné, některé hřbitovy (ohrazené prostory kolem chrámu) byly už vybudovány jen proto, aby poskytovaly útočiště, a bylo přímo zakázáno na nich pohřbívat; mrtví nesměli brát místo živým.
Ale většinou se živí s mrtvými snášeli dobře. Latinské slovo cimiterium mělo původně dva významy; bylo to nejen pohřebiště, ale i shromaždiště obce, shromaždiště jeho živých i mrtvých, místo, které nahradilo původní římské fórum.
Ocitujme ještě jednou Ariěse: Hřbitov sloužil jako fórum, jako veřejné prostranství i jako tržiště, kde se všichni členové farnosti mohli procházet, společensky stýkat a shromažďovat. Zde provozovali své věčně i časné obchody, hráli své společenské hry a tu se často také odehrávala jejich milostná dobrodružství. Středověcí autoři si byli vědomi veřejného charakteru hřbitova a poukazovali na rozdíl mezi „locus publicus" jejich doby a ,,/<9t7 solitarii" pohanských hrobů. Auguste Bernard, expert na pohřební poplatky ve středověku, píše, že hřbitov byl „tím nejruŠnějším, nejhlučnějším, sociálním životem nejčileji kypícím a komerčně prosperujícím místem každé vesnické i městské komunity". Kostel zastupoval dnešní radnici a hřbitov hlavní náměstí v časech, kdy nebylo jiných veřejných prostranství mimo úzké uličky středověkých osad a jiného místa pro sliro-mážděni přátel v době. kdy obytné domy byly příliš malé a přeplněné}*3
/«/
smrt jako člen rodiny
V mrtvolném zápachu, mezi pozůstatky koster a nad otevřenými hromadnými hroby žila středověká obec svůj sociální život. Pobožní žebráci sc usazovali v koutech kostnic a trávili tu dlouhá léta pod ochranou církve. Ochrany svaté půdy, třeba i méně ochotné, užívaly i prostitutky, které tu provozovaly svou živnost, a drobní obchodníci, kteří bydleli u svých krámků. Tím, že měl hřbitov zároveň povahu tržiště, přitahoval i řemeslníky s jejich nenáročnými dílničkami a věci došly tak daleko, že na hřbitovech se běžně čepovalo pivo a víno a mezi ne ještě docela rozloženými mrtvolami také pekl a prodával chléb.
Toto byl tedy základ, ze kterého se sedmnácté a někdy až osmnácté století vydalo na pochod za lepší úrovní hygieny. Až teprve osvobozena od této mentality, mohla se Evropa opřít o vědu, zvyšující se produktivitu práce a o rozvoj dopravy a zahájit svou trpělivou cestu k modernímu ideálu čistoty. Jistěže nelze podceňovat takové věci, jako je/^šeobecná dostupnost snadno vypratelných a lacinějších oděvů z bavlny^-nový zvyk užívat pravidelně mýdla, který se rozšířil v devatenáctém století, a zejména zavedení antiseptik do lékařství, na kterém stojí celá moderní chirurgie. Ale z úplnější perspektivy jsou to už jen drobné kroky, které působily spolu s dalšími společenskými změnami v devatenáctém století. Stejně tak totiž nelze podceňovat sekularizaci sociální péče a první sociální zákonodárství, jež začíná rozprostírat pod společnost jakousi záchrannou síť pro ty, kdož by ze společnosti vypadli, pro slabší, ohrožené a handicapované.
Ale to všechno mohlo přijít až poté, co chudoba a s ní spojená Špína začala lidem páchnout, poté, co se Evropě vrátil čich.
Smrt, citové klima a organizace rodinného života
A zase už jsme se dostali až na počátek dvacátého století. Vraťme se znovu k základům, ze kterých současná rodina vyšla, a podívejme se, jak smrt rodinu organizovala, jak působila na vnitřní vztahy v ní i na její uspořádání. Začneme opět od nejmenších.
Člověk by řekl, že taková věc, jako je citový vztah k vlastním potomkům se nebude měnit po tisíciletí. Láska k dětem se nám zdá být pevně vštípena přírodou, nezávisle na panujících poměrech. Alenení tomu tak, aspoň ne docela.17
"Vysoká kojenecká úmrtnost poznamenávala především vztah vlastních rodičů k dítěti a postavení dítěte v rodiny Dnešní „zřítelnice oka našeho", kterou se malé dítě stalo v moderní dvou anebo
/«/
smrt jako člen rodiny
jednodětné rodině, je nepředstavitelná v poměrech, kdy se děti rodily jedno za druhým a jedno za druhým také umíraly. Mohlo takové dítě, jež prošlo rodinou jenom jako prchavý stín, získat v domácnosti vůbec svou vlastní totožnost? A jak mnoho vůbec mohla bolet ztráta takového sotva počatého života, respektive jak se dále mohla stupňovat bolest rodičů při ztrátě druhého, třetího, pátého, osmého dítěte?
O tom, jak malé vědomí jedinečnosti a nenahraditelné zvláštnosti každokaždého i sotva počatého života měl středověk, nám může napovědět už běžná a po celé Evropě rozšířená praxe, jež umožňovala pokřtít některé z dalších dětí týmž jménem, které už nesl, ale daleko nedonesl některý z jeho starších sourozenců. Zejména snaha zachovat rodové jméno u mužského potomka vedla k tomu, že totéž křestní jméno bylo použito podruhé a třeba i potřetí, dokud konečně dědic statku nebyl i dědicem jména.
Častá smrt dětí byla také příčinou některých následků, které se samy stávaly znovu příčinami ještě horších následků.
Protože děti tak často umíraly, rodiče nemohli investovat tolik citu do vztahu ke každému sotva narozenému. Kdyby smrt dítěte byla pro ně takovou ranou, jakou utrpí íodiče smrtí malého dítěte dnes, překročila by prostě častá smrt jejich lidsky omezenou schopnost snášet utrpení. Musel tedy nutně být jejich vztah k jednotlivým dětem podle našich měřítek méně vřelý a láskyplný.
A skutečně také byl. Ba, mnohé nasvědčuje tomu, že byl často až otřesně nedbalý a chladný. A protože rodiče nemilovali své maličké děti tolik, jako my dnes, mnoho dětí předčasně umíralo na jejich nedbalost a špatnou péči. Mnoho nemluvňat se udusilo, neboť je matky nechávaly bez dozoru celé dny, a děti umíraly i na infekce, jež si samy způsobovaly v době, kdy plenky byly neznámou věcí a denní koupel kojence byla nemyslitelná. Stávalo se, že malé děti umíraly chladem, i to, že nepřežily, nechtěně zalehnuty rodiči ve společném lůžku, jež skýtalo na noc útulek celé rodině. Matky své děti často předčasně odstavovaly anebo je nikdy nekojily, af už proto, že neměly mléko z podvýživy nebo že byly příliš lhostejné a tupé, anebo to bylo prostě v kraji či jejich společenské vrstvě takto zvykem. A i poté, co už dítě dosáhlo samo na stůl, dokud bylo nej-menší, zůstávalo pro ně ve společné míse nejméně. Všechny chudé rodiny trpěly podvýživou a v dobách hladu začínaly vždycky děti umírat nejdříve.
A protože děti tak často umíraly, rodiče prostě nemohli investovat... atd.
Přežít takový vskutku tvrdý výběr poznamenalo člověka na celý život. Snad každá prvorodička vyslechne dnes v poradně poučení
/«*/
smrt jako Clen rodiny
o tom, jak je důležité pro zdárný rozvoj a budoucí štěstí jejího ještě nenarozeného človíčka, aby k němu někdo měl od samého počátku vřelý vztah a věnoval mu soustředěnou láskyplnou pozornost. Všichni už vědí, že má-li být člověk v dospělosti schopen sám lásku dávat a umět ji přijímat, nesmí se mu jí od nejranějšího dětství nedostávat. Montaigne byl zajisté kultivovaný muž jemných mravů a žii v době, která už měla ke středověku daleko. Přesto však najdeme v jeho esejích ještě větu: Ztratil jsem dvě nebo tři děti, ovšem ještě v kojeneckém věku, i když ne bez lítosti, tedy přece bez hlubokého zármutku...18 Jestliže ještě roku 1580 muž takových kvalit nevěděl ani, kolik vlastně přesně dětí mu umřelo, jakou láskyplnou soustředěnou pozornost mohly dostat do vínku děti obyčejného chudáka, anebo i šlechtice o pár století dříve?
Podíváme-li se zblízka na rodinné mravy středověku, zjistíme, že gotika se nevyznačovala jen chladem svých kamenných síní. Právě tvrdé dětství nám pomůže pochopit až otřesnou otrlost našich ne tak vzdálených předků, které známe z dějin zatím spíše zahalené v purpuru a hermelínu. Ale zachovaly se i zprávy o tom, že v těch temných stoletích, kdy ještě dávno neexistovala televize, krátili si mniši v odlehlých klášterech nudu všedních dní tím, že mučili zajaté lapky; ani na okamžik při tom nepřestali být hluboce věřícími křesťany, ač si je někdy za tím účelem i kupovali. I když program, jako dnes, mnohdy nestál za nic. Středověký člověk totiž snášel i vlastní utrpení s pro nás stejně nepochopitelnou tvrdostí, stoicismem a otrlostí, s jakou přihlížel veřejnému vplétání do kola a narážení na kůl i jiným prostším popravám.
Veřejná exekuce byla zajisté spíše mimořádnou podívanou, ale ani každodenní život v obci neměl nějak zvlášť jemnou atmosféru. Anglický historik Stone o tom píše: Osobní korespondence a deníky, jež se zachovaly, naznačují, že sociální vztahy mezi patnáctým a sedmnáctým stoletím byly chladné, ne-li nepřátelské. Neobyčejně mnoho náhodného fyzického a verbálního násilí mezi lidmi, jak je zaznamenávají právní i jiné dokumenty, jasně ukazuje, jak zlostní byli muži a ženy tě doby. Nejmenši neshoda se rychle měnila ve rvačku a většina lidí nosila stále nebezpečnou zbraň, aspoň nůž na ukrojení masa. Soudy pak byly zavaleny projednáváním případů napadení a stížnostmi lidí, kteří byli zmláceni a zraněni či dotlučeni. Korespondence z té doby je plná popisů brutálních rvaček u jídelního stolu, at už v soukromí či v hospodě, které často vedly až k smrti napadených}9 Citové klima bylo zkrátka jiné a jiná byla i citová výchova. V podobné atmosféře člověk rozhodně nemohl očekávat velký příval něhy v nejranějším dětství.
smrt jakctčlen rodiny
[A protože se mu nedostávalo dosti něhy v dětství, jako otec či matka pak sám nebyl schopen... atd.
Nechceme tu ovšem ani naznačit, že všechny matky až do nedávné doby byly k svým dětem lhostejně otrlé, že šťastné dětství bylo až do našich dob naprosto vyloučeno a že všichni muži se vždycky chovali jako zběsilí surovci. Člověk je zvláštní bytost a tytéž podmínky, které z jednoho udělají něco jako katova pacholka, dají v druhém rozkvést až nadzemské laskavosti a vlídnosti. Příklady takových osobností pak září na temném pozadí doby přes hranice staletí a nás by ani nenapadlo jejich existenci přehlížet. Pokoušíme se jenom pochopit, co leželo mezi těmito dvěma krajnostmi a udávalo tón doby, ovlivněno nepopiratelně častěji smrtí v rodině i obci a její takřka hmatatelnou všudypřítomností.
Je také nesporné, že nižší hladina emocionální vroucnosti v rodině měla i některé kladné stránky. Méně lásky a více citové nezaujatosti znamenalo také méně důvodů ke zklamání a trpkosti, a tedy i méně zuřivé nenávisti. Zločiny z vášně, jak je známe my, byly řidší. Jak dokládá zevrubná studie zločinnosti ve středověké Anglii, násilí uvnitř rodiny bylo tehdy daleko méně časté nežli násilí vně rodiny, tedy pravý opak současného stavu. Na počátku čtrnáctého století zjišťuje tato studie20 jen osm procent vražd v rodině: dnes je vražda rodinným zločinem. Ve všech opravdu civilizovaných společnostech můžeme s největší pravděpodobností očekávat, že pokud nám někdo život násilně ukrátí, bude to člověk blízký. Nejčastěji manželský či milostný partner nebo vlastní potomek.
Chladnější citové klima působilo tradičně také jako lepší prostředí pro pacifikaci psychických onemocnění, jejichž průběh příliš vroucné citové vazby v rodině zhoršují, pokud vůbec některé psychózy nejsou jimi přímo vyvolány. Takové jevy, jako je Oidipův komplex a Elektřin komplex mohly být diagnostikovány až ve skleníkové atmosféře pozdně měšťanské biedermeierovské rodiny.
Nakonec i celá naše téměř neurotická potřeba soukromí, pro tradičního člověka naprosto nepochopitelná, má asi své kořeny v naší citově přetopené domácnosti, a snad i vzestup individualismu a často bolestná potřeba osobní svobody moderního člověka jsou pochopitelné jen tehdy, bereme-li příslušný zřetel na to, v jaké citové atmosféře vyrůstáme.
Vysoká dětská úmrtnost a častá přítomnost smrti v rodině neurčovala ovšem jen citové klima doby. Organizovala přímo fyzický život rodiny, udávala rytmus životnímu cyklu a určovala vnitřní uspořádání rodiny. Proberme si nyní přehledně některé nejvýznam-nější následky vysoké úmrtnosti pro vnitřní uspořádání rodiny.
smrt jako Clen rodiny
Tak především, jak už jsme na to poukázali, přes vysokou po-lodnost byla rodina s velkým počtem dětí poměrně řídkým jevem. Takové případy, jako je anekdotická, nicméně historicky doložená rodinná historie skotského stavitele Jamese Smitha, byly řídké. Tomuto dobrému muži stačila jeho žena Mary dříve, nežli zemřela roku 1699 ve věku třiceti sedmi let při porodu dvojčat, přivést na svět už osmnáct dětí. Ale oženil se znovu a stal se trpělivě otcem dalších čtrnácti, takže doplnil celkový počet na třicet dva. A jeho děti ho vesměs přežily. Nej mladší dceři dal pak včasně jméno Kli-makterie, neboť se mu narodila v roce jeho sedmdesátin.
Vysoká porodnost byla všeobecně dána především tím, že byla rozložena do celého věku plodnosti ženy a nezůstávala stěsnána do prvních tří až pěti let manželství, jako je tomu dnes. Proto také, za druhé, v tradiční rodině nacházíme vesměs větší věkové íozdíly mezi sourozenci, než je dnes obvyklé.22
Ne že by to snad bylo dáno uvážlivěji plánovaným rodičovstvím. Žádný z nám dnes známých prostředků antikoncepce nebyl až do konce devatenáctého století rodičovskému páru dostupný, s výjimkou toho nejstaršího, nejpřirozenějšího a také nejméně spolehlivého, a i ten byl církví přísně zapovídán, byv označen za hřích onanismu, jak byl tehdy nazýván i coitus iníerrupíus. Souložit se mělo jen za účelem oplození anebo aspoň bez pokusu oplození zabránit a jednou už započatá soulož se nesměla přerušit (pokud nebyla přerušena někým, kdo náhle vstoupil do místnosti, jak obezřetně připouští jeden dobový morální teolog).
Větší rozestupy mezi dětmi za těchto okolností obstarávala smrt Činila tak jednak přímo, tím, že narozené děti napřeskáčku probírala, ale činila tak i nepřímo. Mladé páry, které vyrostly v jejím stínu, v podvýživě, s následkem neléčených nemocí, mladí muži a ženy, kteří i v dospělosti často hladověli a v tvrdých podmínkách ze dne na den bojovali o přežití, byli zajisté více rozptylováni ve svém zájmu o sladkost milostných dotyků, než jsme my dnes. Souložilo se asi méně, než se stalo zvykem v naší hedonistické době. Naše sedavá a duchaprázdná zaměstnání, která začasté mimo-volně orientují nevyužívanou energii našeho až příliš dobře živeného těla a nudícího se ducha na jednu a pořád tutéž věc, v tradiční společnosti téměř neexistovala. Co snad bývalo výsadou vybraných elit, stalo se dnes kulturní normou.
Utahaní a časně opotřebovaní muži a ženy v tradičních společnostech byli samozřejmě nejen méně aktivní v manželském loži, ale byli také i bez antikoncepce nepochybně méně plodní. Pravděpodobnost početí byla také v některých vrstvách, krajích a obdo-
/ 45 /
smrt jako Clen rodiny
bĺch snižována i dlouhým kojením (u profesionálních kojných často i dětí nikoli vlastních) a ukončována byla nezřídka neléčenou ženskou nemocí, po vzniku světového obchodu i rychle se šířícími pohlavními nemocemi. Až do vynálezu penicilinu patřila syfilis k metlám lidstva: bylo to jedno z nejmasovějších onemocnění.
Častá smrt činila ovšem nepravděpodobnou nejenom rodinu s více dětmi, ale i vícegenerační rodinu. Jak už jsme řekli, představa patriarchálního statku či řemeslnického městského domu, kde vládne manželský pár nejstarší generace a s ním žijí i rodiny jeho dětí. případně aspoň rodina jeho nejstaršího syna, a jeho neprovdaní sourozenci, všichni se svými případnými dětmi, a snad ještě i s přežívajícím pradědem, či spíše prabábou rodu — taková představa nereprezentuje nic ve skutečnosti, je čistou historickou íikcí. Počítejme spolu:
Průměrný věk smrti ženatého muže anebo ženy ležel mezi jejich padesátým pátým a šedesátým rokem. Mladí muži se poprvé ženili v průměru blízko před třicítkou. Předpokládejme, že první dítě po jejich sňatku přišlo do toka a že to byl zase syn. Jakou měl šanci, že bude žít v rodině svého děda, případně že mu ještě představí jeho pravnoučata, jak je běžné dnes? Stačí odečítat: jak se mohl setkat se svým vnukem člověk, který umíral v průměru dvacet let poté, co se oženii, a jehož první syn se ženil až ve třiceti? A pokud první dítě zemřelo (a to bylo z poloviny jisté), anebo to byla dcera, jež se z domu vyvdala {a to bylo znovu z poloviny jisté), a v mnoha krajích Evropy to byl nikoli první, ale poslední syn, na nějž přecházelo narozením dědictví rodinného domu a majetku, pak jeho otci ovšem nebylo přes padesát, když dospěl, ale už když se narodil. Jaká pak byla pravděpodobnost, že spolu budou žít tři pokolení v jedné rodině? Třígenerační rodina byla velmi nepravděpodobná a dnes zcela běžná čtyřgenerační téměř zcela vyloučena.23
Situaci ještě komplikovala, ale na druhé straně plynuleji střídání generací podporovala významná nadúmrtnost žen v plodném věku. Na rozdíl od naší doby, kdy muži pravděpodobněji než ženy zemřou předčasně, v tradičních společnostech ve středním věku častěji umíraly ženy. Příčiny, jak známo, jsou neviditelné, i když působí přímo před našima očima, natož pak ty, které působily v historii. Udává se ale, že nejpravděpodobnější příčinou minulé vyšší úmrtnosti žen ve středním věku byla častá smrt při porodu. Je pravda, jak jsme se už zmínili, že vynález tak hrubého nástroje, jako jsou pôrodnícke kleště na konci šestnáctého století, je následován poklesem úmrtnosti rodiček, a je pravda také to, že to byla zároveň doba, kdy i muži se začali zabývat porodnictvím, jež bylo do té doby
smrt jako člen rodiny
výsadní doménou porodních bab. Ale je tu také ohavné podezření, že muži jako fyzicky silnější v dobách hladu odstrčili ženy od společné mísy a ty častěji umíraly, oslabeny trvalou podvýživou a koseny nemocemi.24
Af už tomu bylo jakkoli, častá smrt ženy ve středním věku způsobovala, že mnozí muži se opakovaně ženili: někdo se o domácnost musel starat. Když první žena zemřela až při některém z vyšších porodů anebo prostě ve vyšším středním věku, věkový rozdíl mezi manžely v opakovaném manželství byl velký. Dvacet let nebylo výjimkou. Zejména pokud muž nemusel brát ohled na majetek, brával si zpravidla druhou ženu zhruba téhož věku, jaký měla jeho první žena, když se s ní třeba před dvaceti lety ženil.
Plodnost v dalším manželství pak způsobovala, že děti z jedné a téže rodiny přicházely na svět ve větších či menších odstupech dost často po celých dvacet i dvacet pět let. Zmíněný James Smith byl zajisté výjimkou, ale dvacetiletý rozdíl mezi nejstarším a nej-mladším sourozencem byl zcela běžný.
Zcela běžná ovšem byla také situace, že podstatně starší muž předešel svou druhou ženu o mnoho let v cestě na věčnost a ona žila ještě dlouho v rodině jeho nejstaršího syna, s nímž nebyla pokrevně nijak spřízněna. Pokud se ovšem sama znovu neprovdala — což, měla-li majetek, často udělala. A brala si druhého muže opět mnohdy i o generaci mladšího. Trpkost, s jakou to sledovali dorůstající dědicové, vysvětluje špatnou pověst macechy v našem lidovém podání lépe než její necitelný vztah k malým vyvdaným dětem: ten, jak jsme ukázali, byl asi dost všeobecný a začal být viditelný až daleko později, v době Erbenových balad.
Ovšem i smrt, která nepřicházela, určovala dynamiku životního cyklu rodiny a ovlivňovala lidský osud. Na smrt nejbližších příbuzných se často — někdy netrpělivě, někdy trpělivě — čekalo. Zmínili jsme se už o tom, že tradiční snatkový věk byl v průměru podstatně vyšší, než je tomu dnes. Udává se dokonce, že to byla podvědomá obrana společnosti před přelidněním, jakási sociální antikoncepce: mladí muži i ženy byli v nejplodnějším věku udržováni společenským tlakem svobodní, bylo jim bráněno založit rodinu. Vdávali se až po pětadvacítce (a muži často i po třicítce), tedy za vrcholem fyziologicky nejvyšší plodnosti. To způsobovalo jednak pozdější nástup nové generace, jednak její menší početnost.
Půjde ale sotva o nějakou „instinktivní sebeobranu" společnosti. Základní příčina byla zřejmě velmi prostá; v základě společenské normy ležel hospodářský mechanismus. Podíváme-li se zevrubněji na průměrné údaje, začne nám být nápadná skutečnost, že v boha-
/«/
smrt jako člen rodiny
tých rodech, u šlechty a mezi panovníky, se průměrný sňatkový věk prudce liší podle toho, jde- li o nejstaršího syna či o jeho mladší bratry. Nejstarší syn byl často oženěn velmi mladý, i ještě jako nedospělý jinoch. Byl dědicem hlavy rodu, a zemřel -li mu otec, uzavření jeho sňatku diktovaly dynastické zájmy. Ty ostatně určovaly jeho sňatek i za života otce. Bylo to pro celý další osud rodu nejvýznam-nější rozhodování, které hlava rodu nerada příliš"odkládala, aby ji z něho smrt náhodou nevyřadila — zejména byla-li tu vhodná nevěsta, jež konečně také nemusela žít věčně. Pokud zemřela po sňatku, statky, jež přinesla věnem, se nevracely a nová ženitba znamenala pro rod jen nové strategické možnosti.
Mladší bratři však byli v úplně jiné situaci. Jejich sňatkový věk byl naopak spíše vyšší než průměrný a staromládenectví pro ně nebylo žádnou výjimkou. Dokud totiž panovalo pravidlo primogenitury, které mělo zajistit, aby se rodový majetek nerozplynul či neoslaboval dělením mezi sourozence, nezůstávalo jim mnoho možností udržet si panský způsob života. Mohli jít k vojsku a pokoušet smrt hrdinskými činy na válečných taženích. Anebo, v pozdější době, až rytířství upadlo, udělat u vojska kariéru a získat příjem dostatečný k ženitbě. To ale nějakou dobu trvalo, a když se to nepovedlo, zůstávaly jen radosti mládeneckého života v mužném bratrství garnizon a vojenských kasin. Anebo' mohli volit celibát kláštera či kněžské životní dráhy, pokud úplně rezignovali na trpělivé čekání, zda starší bratr přece jen nezemře včas a oni nakonec neobsadí místo hlavy rodu a nezískají držení rodového panství.
Anebo se mohli smířit se svým závislým postavením a čekání zvolit za svůj životní způsob. Zvláštní stínové postavy mladých i ne už tak docela mladých mužů, vyskytující se bezcílně v salónech šlechty a bohatých městských patriciů ještě v době Puškinove a Balzacově, či nudící se na venkovských* sídlech Thackerayovy Anglie, jsou pochopitelné jenom z této perspektivy. Byly to chodící spermiové banky, živené rodem pro případ, že starší bratr zemře bez dědiců.
Dcery rodu pak, které se dočkaly sňatkového věku nadpočetné, takže už pro ně nebylo přiměřené věno, mohly také jen odejít do kláštera anebo čekat na náhodu, která přivede_smrt do rodiny tak vhodně, že jim dědictví znovu otevře možnost provdání. Osmiletá Blanka z Valois, uzavírající sňatek s budoucím Otcem vlasti Karlem IV., kterému bylo v den svatby osm roků a jeden den, patřila mezi ty šťastné, které jejich věno provdalo brzy. Ty pak ovlivnily naši představu o sňatkovém věku v minulosti, ale nedejme
smrt jako člen rodiny
se jimi mýlit: průměrný věk sňatku mužů i žen ležel vždycky podstatně výše než u dnešních nevěst a ženichů.
Platilo to také, ba zejména, u malých majetků na venkově a mezi drobným měšťanstvem. Dnešní rodina umožňuje, aby domácnosti rodičů, dětí a často i vnuků žily vedle sebe; v tradičních společnostech to byla vesměs jedna domácnost, a děti mohly založit rodinu, až v ní své rodiče vystřídaly. V zemědělském statku se dědic ženil tehdÁ", až hospodář odešel na výminek či zemřel, a syn mnohdy dlouho čekal, kdy ta doba přijde.
Řemeslníci nepřebírali zpravidla živnost po otci; vyučili se často u jiného mistra a pak vandrovali, dokud nenašli místo, kde mohli otevřít svoji živnost. K jejímu otevření bylo zapotřebí nepatrného kapitálu, pár nástrojů a znalost několika cechovních technologických tajemství; jinak nebylo co dědit. Ale cechy přísně hlídaly uzavřený počet živností každého řemesla ve městě, a tak v leckteré dílně tovaryš léta čekal na smrt starého mistra, která mu přinese s mladou — anebo i zdaleka už ne mladou — vdovou i cechovní oprávnění. A starý mistr vesměs věděl, na co jeho tovaryš čeká, a vzhledem k tomu často zvažoval dobu, kdy mu předat nejžárlivěji střežené profesionální tajemství své dílny.
Myslelo se tenkrát jinak; pravděpodobnost smrti byla v úvahách člověka o jeho osudu podvědomě zakalkulována stejně, jako je v našich mlčky zakalkulován předpoklad, že zemřeme nejdříve někdy po šedesátce.
Jen úplně chudí se zaslibovali svobodně, ale i jim bylo často po celý život odepřeno normální rodinné soužití, protože jim vrchnost nedala povolení k sňatku. Rozhodovaly o tom mnohdy hospodářské strategie majitelů panství a výsledek byl často závislý na dosti složité konfiguraci okolností. I tu smrt uplatňovala svůj ne-přeslechnutelný hlas, ale spíše než individuální smrt v rodině ovlivňovala rodinnou dráhu a možnosti chudých celková hladina úmrtnosti v dané době a v jejich kraji.
Mezi šestnáctým a devatenáctým stoletím převládala tendence nepovolovat sňatky osobám, které neměly naději na založení hospodářství anebo živnosti. Ze svobodných se pak rekrutovalo služebnictvo a čeled. Ve vlnách se vracející nedostatek pracovních sil po obdobích zvýšené úmrtnosti však velel| osvícenějším panovníkům bojovat proti krátkozrakosti majitelů panství a dbát na to, aby dostatečný počet chudýchrmohl rodiny založit a vytvářel ve svých dětech rezervu pro tyto případy Josef II. vsunul ne nadarmo roku 1781 přímo do historického patentu, jímž se rušilo v jeho říši nevolnictví, paragraf/který přikazoval, že majitel panství může od-
/«/
smrt jako člen rodiny
mítnout povolení sňatku jen tehdy, jsou-li tu závažné důvody pro zamítavé stanovisko.
Ale císařův patent je jenom císařův patent a co jsou to závažné důvody, o tom se rozhodovalo na místě a rozhodoval to nakonec vesměs ten, na kterého sc patent měl vztahovat: majitel panství či ve městě magistrát. Místní výklad šel vždycky na ruku místnímu panstvu. Ještě v roce 1X20 zavedlo Tyrolsko politický souhlas k sňatku („politischer Ehekonsens"), kteiý uděloval magistrát. Bez něho se služky a sluhové, tovaryši, námezdní dělníci a osoby živené na statku za práci nesměli ženit. Magistrát měl také moc zakázat sňatek těm, kdo pobírali chudinskou podporu anebo žili z žebroty, i těm, kdo nemohli prokázat stálý zdroj obživy anebo trvalé bydliště. Tento zákon přežil i rozpad Rakouska-Uherska a byl zrušen až roku 1921 novou rakouskou ústavou.25
O tom, bude-li se moci bezzemek, sluha, pacholek či tovaryš vůbec ženit, se lozhodovalo podle toho, zda a jak dlouho před tím vysoká úmrtnost uzpůsobila poptávku po pracovních silách. Pokud smrt populaci důkladně neprobrala, neměli chudí nárok na rodinný život.
Šťastná smrt
Ale dost již těch nepříjemných skutečností. Náš vztah ke smrti je jiný, než byl vztah ke smrti u našich předků ještě v devatenáctém století. Museli jsme se tou historií probrat, aby nám nechyběl k pochopení základů naší současné rodiny jeden z podstatných kamenů, už hluboko v zemi pohřbený. Ač ho není vidět, i dnešní rodina pořád na něm stojí.
Snad bychom měli ještě vyvážit ten až příliš pochmurný obraz minulých věků pokusem o postižení záviděníhodné důstojnosti, s níž naši předkové dovedli umírat, a pak už nám zbývá jen současná rodina. Budeme mít všechno to umírání za sebou v jedné kapitole, a i když toho bylo příliš, je to tak i lip. Smrt nemůže nebýt nepříjemným tématem pro moderního člověka a každý toto téma rád opustí; to není dáno jen a ani především dobou.
Neboř i naši předkové se smrti báli, jistě se jí báli. Vlastní smrti zejména. Rodina jim ale v jejich těžké hodince stála po boku a umírání po dlouhé věky vypadalo podstatně jinak než dnes. Každá kultura si vypěstuje nějaký mechanismus, jak učinit tento pra-základní strach snesitelným, a mění ho zřídka. V naší kultuře se ale právě tento mechanismus celkem nedávno změnil od základu.
/50/
SMRT jako člen rodiny
Velmi zjednodušeně řečeno — místo zintimnění používáme odstup, místo mýtizace racionalizaci.
Snad se dá i říci, že náš soudobý postoj: důraz na rozum, na technickou rozvržitelnost a zvládnutelnost univerza najedná straně, a na druhé straně obludná, rozumem dost dobře nezdůvodnitelná byrokratizace sociálních aparátů je v neposlední řadě naší dobovou reakcí na strach ze smrti.
Naši předkové nic z toho k dispozici neměli. Měli aie vypracovaný rituál rodinného umírání a nesli si celým životem hodnotu, které my už jen obtížně rozumíme: přáli si šťastnou smrt — a mohli v ni doufat.
Šťastná smrí se netýkala dětí. Smrt dítěte byla věcí tak obvyklou, že se jí podstatně ani nenarušil rytmus každodenního života. Dítěti se ostatně nepřisuzovalo ani tolik subjektivity, aby si na něco takového mohlo činit nárok.
Jinak tomu bylo, přišla-li smrt pro zralého člověka, pro člena rodiny, po jehož odchodu zůstává v domácnosti prázdné místo. Jeho umírání bylo rodinnou událostí, zvláštním, slavnostním a plně předvídatelným okamžikem. Nikdo z jeho blízkých nezůstával na pochybách, jak se má chovat a co kdy má dělat. Obě strany, umírající i jeho rodina, byli vedeni rituálem, který jim poskytoval oporu, nabízel útěchu a dopřával jim tváří v tvář smrti vyrovnanost, jakou je možno dnes jim jen závidět.
Šťastná smrt byla smrt, jež nepřišla znenadání. Stávalo se velmi zřídka, že by smrt člověka překvapila. Tradiční člověk, neznalý písma a nerozptylovaný televizí, měl mysl a smysly otevřené sdělením, pro které nám už v hlavě nezůstává místo. Ač negramotný, Í on četl a pozoroval zprostředkovaná sdělení po celý život, a daleko soustředěněji nežli my, jen abeceda jeho znaků a zaměření jeho pohledu byly jiné. Smrt byla pro něho stále přítomna mezi živými, zvláště na jistých místech a v jistých okamžicích, a její přítomnost byla viditelná pro ty, kdo měli umřít.
Nešlo jen a ani především o ona zvláštní znamení, kterými jsou inspirovány balady Erbenovy Kytice. To už je pozdější doba a jiný duch. Všichni ti sýčci, obrazy v hladině a klepání na okno nesou silné stopy postbarokní a romantické obraznosti. Původní před-vídatelnost smrti měla daleko prostší, reálnější podobu. Zakládala se na rozvinuté schopnosti tradičního člověka pozorovat sám sebe, své tělo a své schopnosti, vlastnosti a možnosti. Analfabeti mají vskutku jinou mysl, jinak strukturovanou pozornost a jinou, lepší paměť. To tradičnímu člověku pomáhalo všimnout si i velmi prozaických znamení, jež mu včas napověděla, co může očekávat.
/51/
smrt jako člen rodiny
Když takový člověk seznal, že toto lože bude jeho ložem úmrtním a že jeho hodinka nadešla-, sdělil to svým nejbližším a nikomu nepřišlo na mysl mu to vyvracet či jeho stav zlehčovat. Nelze ani říci, že zapřít umírajícímu do tváře, že jeho nemoc je smrtelná, že jeho dny jsou sečteny a jeho čas se naplnil, jak se to dnes dělá běžně, by se v tradiční společnosti pokládalo za otřesný cynismus, naprosté morální selhání a sprostotu nej vyššího řádu. Něco takového leželo daleko za hranicemi představitelného. Proč by to také kdo dělal ? Člověk umíral v kruhu svých blízkých a věci probíhaly podle ustáleného pořádku. Umírající v duchu prošel celý svůj život a vzpomněl na všechny, kteří ho už předešli. Věděl, že ted má naději se brzy s nimi zase setkat. Prožil svou lítost nad utrpením, jež druhým způsobil a už je nenapraví. Poprosil ty, kdo obklopili jeho úmrtní lože, aby mu odpustili, čím se proti nim provinil. Požehnal jim a popřál každému, co pro něj považoval za nejlepší. Uvážlivě rozdělil mezi své nejbližší, co po něm na tomto světě zůstává, a někdy vyslovil i přání, kde by chtěl být pochován. Byl-li katolík, vyzpovídal se a přijal poslední pomazání. Pak poručil svou duši bohu a čekal. Když se smrt opoždovala, umírající se ponořil do mlčení; tomuto světu už neměl co říci.
Musíme tu mít stále na mysli, že z určitého, v hodince smrti velmi významného pohledu, vývoj v Evropě neproběhl tak, že by se průměrný lidský věk od středověku z původních třiceti pěti let naděje na dožití prodloužil na sedmdesát, nýbrž tak, že lidský život se na pouhých sedmdesát let zkrátil.
Neboť co je to sedmdesát let proti věčnosti ?
Takto důstojný způsob smrti se neměnil po věky. Umírali tak ve dvanáctém století rytíři svatého Grálu, její literární obraz najdeme v písni o Tristanovi a Jsoldě, taková smrt byla dopřána bláznivému donu Quijotovi, a umírají tak ještě i chudí chalupníci u Boženy Němcové a Karla Václava Raise.
Ne všem, co byli před námi, se podařilo takto umřít, ale všichni si přáli šťastnou smrt.
Vědě!i přesně, jak vypadá.
Smít jako člen dnešní rodiny
Ta jasná tečka, ten drobný světlý bod šťastné smrti na konci života nedokázal ovšem prosvětlit celou velkou temnou plochu plnou smrti nešťastné, umírání dětí a trápení i násilných smrtí dospělých.
To všechno je už historie. Smrt není více členem rodiny. Ale —
smrt jako člen rodiny
cenu bytí pochopíme, když zmizelo, jak poznamenává Heidegger. Je opravdu tato zkušenost modernímu člověku odepřena? Vždyť přece všichni, co jsme se narodili, také umíráme. Na tom se nedá nic změnit. Věnujme tedy krátce pozornost tomu, jak se dnes rodina vyrovnává se smrtí svých členů a jak smrt — i svou věčnou konečnou neodvratností, i svou novou Časnou nepřítomností — organizuje také náš rodinný život.
Je to ovšem příliš velké téma na několik stránek jedné knížky. Můžeme se ho jen dotknout, opatrně dotknout, a nikdy nebude náš dotek dost citlivý. Jak píše Ivan Klíma: Každý člověk má na světě několik blízkých Udí a chvěje se o jejich osud. Snaží se nemyslet na nevyhnutelnost smrti.26
Ale aspoň dotknout se ho musíme. Tak už dost omluv a začneme.
Člověk, jako všechny ostatní živé organismy, má zřejmě v genetickém fondu druhu zapsáno, jak dlouhou dobu má průměrný jedinec vyměřenu od svého narození po zánik svého života, pokud nepříznivé okolnosti nezasáhnou dříve. Všechno nasvědčuje tomu, že tato přirozená bariéra leží u druhu Horno sapiens někde blízko za stým rokem, možná o něco níže; více než sta let se lze dožít jen zcela výjimečně.
Člověk rád naslouchá a čte o zdatných stopadesátnících, kteří ještě jezdí v horách Turkestanu na koni a nepohrdnou kalíškem vodky (jak daleko mám ještě možná k smrti já...), ale zajisté není náhodou, že mnoho dlouhověkých žije zejména tam, kde nejsou zcela spolehlivé matriky, potvrzující jejich dobu narození. Jak udávají demografové, po sčítání lidu k 1. 3. 1961 byla provedena první přesná kontrola údajů o nejstarších osobách v ČSR a nakonec bylo ponecháno ve výsledcích pouze 102 stoletých a starších, tedy jen něco přes deset takových vskutku starých lidí na jeden milión obyvatel. Nejstarší byla paní M. Kubíková z Pardubic — bylo jí 106 let. Druhá nejstarší, paní Ž. Hechterová z Mariánských Lázní měla už jen 103 let. I zdraví Seveřané, kteří však mají pečlivě a spolehlivě vedené matriky narození, konstatují, že věk přes sto let je velmi výjimečný a ve Švédsku například po druhé světové válce nezemřel nikdo starší 107 let.
Přirozené bariéry lidské smrtelnosti se tedy žádný z pokroků moderní vědy zatím ani nedotkl. Smrt není nemoc, která by se dala léčit. Je až nápadné, jak veškeré úsilí medicíny o odvrácení smrti slaví výrazné úspěchy na začátku života a jak, bez ohledu na všechnu soustředěnou snahu a vynaložené náklady, s přibývajícím věkem se veškeré moderní léčebné postupy stávají bezmocnější a bezmocnější, až nakonec musejí rezignovat.
/•»/
smrt .jako člen rodiny
Údaje o změnách v úmrtnosti to dokládají velice přesvědčivě. Uvedli jsme už, že tradiční kojenecká úmrtnost kolísala mezi dvaceti až čtyřiceti dětmi ze sta zemřelými do roku po narození. Moderní lékařské péči a celému souboru změn v životnostních podmínkách se podařilo dokázat, že na jejich místě dnes umírá v Evropě průměrně jen jedno dítě ze sta. V současnem Československu (1984) je to přesně 1,56. Proti poměrům ještě v minulém století jsme zaznamenali podstatný pokrok, mezi ostatními státy v Evropě však nijak nevynikáme, jsme až patnáctí. Před námi je s nižší kojeneckou úmrtností například Itálie s 1,24%, NDR 1,07%, NSR 1,03%, Velká Británie 1,02%, Francie 0,90%, Dánsko 0,77%, Švédsko 0,70%, a nejmenší úmrtnost kojenců mají ve Finsku: 0,62%. Za námi jsou pak například Maďaři s 1,90%, Poláci 1,92% a Rumuni 2,80%.27 Jak už jsme řekli, právě díky nízké kojenecké úmrtnosti se prodloužila naděje na dožití právě narozeného Evropana asi
0 třicet pět let.
Stejnou péči jako kojencům věnuje ovšem dnes lékařská péče
1 starým lidem. Podíváme-li se na naše nemocnice, vidíme, že jsou stejné jako čekárny obvodních lékařů a zdravotních středisek — plné penzistů. S výjimkou chirurgie (ale i tam je hodně starých pacientů) a samozřejmě porodnic, všechna ostatní oddělení připomínají starobinec. Starým lidem je dnes věnován podstatný podii zdravotní péče. A nejenom lékařské péče. Také a zejména změny v životních podmínkách se přímo vlastně dotýkají především jejich životů. Do zdraví novorozeňat se promítly tyto změny převážně skrze zdraví jejich matek, kdežto u starých lidí přináší výsledek to, co se u nich mohlo střádat a také střádalo celý život. Co ale potom podotknout ke skutečnosti, že od roku 1900, za celých posledních osmdesát pět let — a jsou to právě léta, během nichž se rozvinula veškerá moderní medicína, byly zavedeny do užívání všechny moderní lékařské přístroje od rentgenu po zářiče nukleární medicíny, byl vynalezen penicilin, rozvinula se chirurgie až po zvládnutí transplantace lidského srdce, byly postaveny skoro všechny nemocnice, byl vybudován náš dnešní ohromný systém zdravotního zabezpečení a zdravotnické osvěty — že po tom všem a ještě mnohem dalším se prodloužila průměrná naděje na dožití šedesátiletého muže o 1,98 roku? — Snad jen to, co podotýkají někteří lékaři: že kdyby nebylo moderního zdravotnictví a všech těch miliard do něho vkládaných, neprodloužila by se o nic, nýbrž by se podstatně zkrátila. Ona se totiž, popravdě řečeno, v posledních letech stejně už zase pomalu zkracuje.28
Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že snížením kojenecké
/54/
smrt jako Clen rodiny
úmrtnosti jsme dosáhli všeho všudy jen toho, že o to více lidí umírá ve stáří. Vzato doslova a do písmene, je tomu skutečně tak.
Aie rozdíl mezi tím, jestli lidé umírají častěji jako děti anebo jako velmi staří lidé, je velmi podstatný. Nejenom (a z našeho pohledu ani ne především) z hlediska těch, kterých se to přímo týká. Naopak, právě pro ty, kteří by se byli podle počtu pravděpodobnosti stejně dožili tak vysokého věku. jak se dožívají nyní, přinesla tato změna podstatnou přestavbu okolností jejich života. Nejenom jejich stáří, celého života.
Začíná to už při narození. Vlastně dříve, začíná to už na samém začátku, devět měsíců před narozením. Tím, že se nám podařilo zapudit smrt od dětské kolébky, musela nutně poklesnout porodnost. Děti už nejsou plozeny do zásoby, jako rodinná rezerva pro případ smrti některého z nich. Rodí se jich tolik, kolik rodina skutečně potřebuje, to jest, kolik manželský pár — a v něm především žena — považuje za přiměřené svým osobním plánům, aspiracím a hodnotám. Plánované rodičovství se stalo společenským ideálem, i když ne vždy, zejména pokud se prvního dítěte týká, také realitou. Realitu však podstatně ovlivňuje. A hlavní ukazatel plánu — počet dětí v rodině — se v Evropě trvale snižuje. Dnes už činí společenská norma u nás dvě děti v rodině, a nezřídka se neplní.29
Ve většině evropských zemí se tedy obyvatelstvo už ani nerepro-dukuje, zejména ve vzdělanějších vrstvách a ve větších městech. Zakládá se tím na určitou změnu v budoucích pokoleních. Nejen ve smyslu kvantity, tedy kolik nás bude žít na čtverečním kilometru a jaký prostor jako základní zdroj připadne v průměru pro jednu osobu, ale i ve smyslu kvality: jaká bude ta zmenšující se populace. I když víme, že vzdělání je jen přibližným ukazatelem inteligence a že inteligence se dědí jen asi ze sedmdesáti pěti procent, pokud budou vysokoškoláčky trvale rodit děti pod reprodukční míru a ženy se základním vzděláním — a daleko více ještě ženy s výrazně sníženou inteligencí — výrazně nad reprodukční míru, určitá změna v kvalitě genofondu je nevyhnutelná. Jak k tomu poznamenal už před lety český genetik Černý, budeme-li v této věci dnes i slabě lehkomyslní, budeme zítra všichni lehce slabomyslní.30
Kdybychom si ovšem zachovali při současné nízké dětské úmrtnosti tradiční porodnost, byio by nás dnes už ne patnáct, ale asi padesát miliónu. Otázka, která nás tedy muže zajímat, nezní, zda byl anebo nebyl nutný pokles a zastavení růstu počtu obyvatel v Evropě, ale jak bylo tohoto poklesu dosaženo. Obrazně řečeno, naše otázka zní: obešli jsme se v minulých desetiletích při odvracení nekontrolovaného a nezvládaného populačního růstu bez pomoci té
mi
smrt jako člen rodiny
staré hrozné kmotřičky smrti? A zejména: obejdeme se bez její pomoci dnes?
Obejdeme i neobejdeme.
Ti všichni, kdo tvrdí, že alespoň na začátku, u dětské kolébky, kde právě smrt dostala jméno kmotfička, se dneska bez jejího vlivu a přítomnosti mladá rodina ráda, dobře a naprosto obejde, musejí se podívat do tváře jedné zvláštní shodě. Ta shoda může být náhodná, ale, jak říká Hegel, náhoda je jen nepochopená nutnost. Vyjádřena v číslech, vypadá ta shoda takto:
Před sto lety, v roce 1886, zemřelo do jednoho roku po narození dvacet sedm dětí ze sta. O jedno století později, v téže populaci českých zemí, roku 1986, nedožilo se porodu ze sta zdravě počatých dětí čtyřicet jedna. To není omyl, čtete správně, čtyřicet jedna ze sta. Museli bychom jít dále zpět do předstatistického období, tak asi na konec středověku, abychom se dostali ke stejnému podílu kojenecké úmrtnosti. Tu nemáme přesné údaje, ale existuje dost obecná shoda mezi historiky, že v předmoderních dobách od nepaměti kolísala kojenecká úmrtnost mezi dvaceti až čtyřiceti procenty, kdežto umělé přerušení těhotenství se prakticky neprovádělo.
Dnes kolísá v tomto rozsahu namísto smrti dětí podíl těhotenství, jež byla uměle přerušena před narozením dítěte.
Nazíráno s tímto vědomím nabízí se myšlenka, že takzvaná demografická revoluce v té fázi, kdy způsobila prudký růst populace v Evropě, nebyla dána především snížením kojenecké úmrtnosti, jak se všeobecně vysvětluje (protože ta se v podstatě jenom přenesla před narození), ale zvýšením zdraví matek a otců a z toho vyplývající vyšší frekvencí pohlavního styku a zvýšenou plodností, jež ještě nebyla korigována potratovostí. Je to pochopitelně jenom hypotéza, ale je to hypotéza, která stojí za úvahu.
Vyplývá z ní totiž, že chceme-li zastavit další populační růst a obejít se přitom bez intervence smrti do přirozeného procesu lidské reprodukce, musíme bud projevit více kázně ve svém sexuálním životě, anebo důsledněji užívat antikoncepční prostředky, což může, ale nemusí být vždy totéž.
Jinak se z té dvaceti až čtyřicetiprocentní korekce života smrtí hned na samém začátku nevymkneme.
Jinak se musíme smířit s tím. že jediná změna mezi středověkem i ještě staršími předmoderními společnostmi a našimi praktikami spočívá prosto v tom, že jsme ten proces přirozené probírky jen z rukou přirozené smrti vzali do svých rukou a děláme ho sami o něco dřív.
/56/
ejsmrt jako člen" rodiny
Ale proboha, potrat a smrt dítěte přece není totéž! najde si mezeru k úniku mnohý zděšený čtenář. Jistě to není totéž. Otázka, je-li umělé přerušení těhotenství usmrcením plodu a tedy způsobením smrti, anebo je-li jen obranným zásahem do zdraví ženy (respektive zásahem směřujícím k ochraně jejího sociálního a celospolečenského zdraví), je otázka nesmírně kontroverzní. Je to otázka natolik dramatická a sporná, že už rozvrátila, právě rozvrací a ještě v budoucnosti rozvrátí nejeden milostný a manželský vztah. Nezůstává na tom: rozvrací biskupské synody a evropské parlamenty, zaujetí nevhodného postoje v této otázce působí pád vlád a ohrožuje neúspěchem slibné prezidentské kandidáty. Ani nás tedy nenapadne, abychom se ji tu pokoušeli rozhodnout. Zastáváme ostatně názor, že patří k otázkám, jež si každý rozhoduje sám.
Uvedme si tu jenom několik nesporných okolností, jež je možno mít na mysli při uvažování o těchto věcech.
Přijmeme-li za nevývratnou prostou větu, že v konečném prostoru není možný nekonečný růst, musíme z ní vyvodit nezbytné závěry. Podařilo-li se nám zvládnout intervenci do řádu přirozeného vymírání takovým způsobem, že při zachování přirozené plodnosti druhu by došlo ke zdvojnásobení populace na zeměkouli za každých dvacet let a za života jedné generace k jejímu zdesateronásobení, musíme také intervenovat do přirozeného řádu rození. Neučiníme-li tak totiž, ztratíme po čase neodvratně znovu schopnost intervenovat do řádu vymírání. Všechno naše úsilí o odvrácení smrti medicínou a zlepšováním životních podmínek se ukáže jako krátkozraké, marné a zbytečné. Od určité hladiny přemnožení lidé začnou tentokrát už opravdu neodvratně více vymírat, ať už na kontaminaci prostředí, vzácnost zdrojů, pokles fertility navozený stresem, nové epidemie anebo sociální katastrofy ze zvýšené agresitivy.
Pokud se ovšem nestane zázrak, s nímž některá řešení, a nejenom náboženská, počítají. Mají prostě své mínění o spolehlivosti závěrů lidského rozumu, jež jim rozum nemůže vyvracet.
Názor, že ač kde můžeme, využíváme své schopnosti odvracet smrt, neměli bychom užívat také své schopnosti odvracet i narození, může být zastáván velmi protikladnými a navzájem nepřátelskými ideologiemi. Katolická církev například v této věci zaujímala po staletí jednoznačné stanovisko, že na jednom konci životní dráhy, tam, kde život začíná, nemá člověk zasahovat Bohu do řemesla; pak už smí. Proces početí a porození nového života nemá být limitován ničím jiným, než tím, že se omezí přísně na stav manželský. Stanovisko církve se dodnes nezměnilo v tom smyslu, že katolická doktrína stále považuje umělé přerušení těhotenství za zá-
/«/
smrt jako Clen rodiny
měrné způsobení smrti a tedy smrtelný hřích. Staví se i proti regulaci porodnosti všemi antikoncepčními technikami, uznávajíc jedině zdrženlivost od pohlavního styku. Povoluje ovšem využívat dnů snížené plodnosti v ženině menstruačním cyklu k souložení bez reprodukčního úmyslu. Jednu dobu (asi tisíc let) i takové souložení církev odmítala stejně rozhodně, jako dnes odmítá ostatní antikoncepční techniky.
Změna postoje církve zdá se nám nejlépe vysvětlitelná právě její tisíciletou zkušeností s omezenou účinností přísných zákazů v této věci, a snad i přihlédnutím k realitě konečnosti naší planety. Realitě, s níž neměl středověk žádnou zkušenost fyzickou a jež mu byla cizí ideově: ze Země vedly otevřené dveře do nebe, život na onom světě byl stejně reálný a bez hranic. I tak se ovšem řada jinak zbožných křesťanů nepodrobuje protiantikoncepční doktríně církve, a nejenže souloží bez reprodukčních úmyslů v neplodné dny, jak už církev schvaluje, ale činí tak i v mnohé dny jiné, užívajíc často všech prostředků moderní antikoncepce a uchylujíc se — v krajním případe tísně a selhání — i k odborně provedenému přerušení těhotenství.
Prezident RSR Nicolae Ceaušescu prohlásil ve veřejném projevu v září 1986, že plod je socialistickým vlastnictvím celé společnosti. Porodit ho je vlasteneckou povinnosti ženy, jež ovlivňuje osud vlasti. Ti, kdo odmítají mít děti, jsou zrádci národa, vyhýbající se zákonům rozvoje národní pospolitosti. Umělé přerušení těhotenství je v Rumunsku zakázáno; mohly o ne žádat starší matky alespoň čtyř dětí, pokud v době dalšího otěhotnění měly alespoň čtyřicet let; nyní pro ně byla zvýšena věková hranice na čtyřicet pět let. Všechny ženy do Čtyřiceti pěti let jsou podrobeny povinnosti dostavit se pravidelně každý měsíc ke svému závodnímu gynekologovi na prohlídku. Je to motivováno péčí o jejich zdraví, která je tak důkladná, že pokud se neprokáží potvrzením o těchto pravidelných prohlídkách, není jim poskytnuto žádné jiné ošetření v rámci nemocenského pojištění a nesmějí dostat ani poukaz na závodní rekreaci. Ačkoli už i zvláštní oddělení státní bezpečnosti věnuje soustředěnou pozornost snaze zabránit překračování protipotratových zákonů, odborné odhady uvádějí, že asi 40% z 700 000 těhotných žen v roce 1985 si obstaralo pokoutně ilegální přerušení těhotenství.31
Náš právní systém nepovažuje — s výjimkou věkového minima a předpokladu oboustranného souhlasu — za svou doménu upravit předpisem, kdy, kdo a za jakým účelem s kým smí či má souložit. Tato oblast Života se u svéprávných občanů považuje za jádro jejich soukromí. Zákonné předpisy u nás také umožňují ženě, aby
/58/
smrt jako Clen rodiny
se sama rozhodla, kdy a zda chce mít dítě. Náš právní systém respektuje v této oblasti plně rozum a odpovědnost dospělého člověka a orientuje se k pozitivní podpoře spořádaného rodinného života. Výslovně a prakticky ochraňuje rodinu a mateřství řadou účinných opatření, která spoluvytvářejí prostor pro odpovědné vztahy mezi mužem a ženou, vzájemnou úctu a radostné prožívání rodičovství. Klade důraz na rodičovství odpovědné a plánované, aktivní a uvědomělé. Ač je naše sociální politika propopulační (se zvyšujícím sc počtem dětí se zvyšuje podpora rodiny), nikde se náš právní systém ani ideologické působení neuchylují k donucování či nátlaku. Vycházíme z toho, že mít dítě je právem a radostí rodičů, nikoli povinností.
Ponechat na rozhodnutí matky, zda počaté dítě také porodí, je jistě projevem velké důyěry v její rozum a odpovědnost; není tím ale vše vyřešeno. Mimo jiné ta hůl má dva konce; připomeňme aspoň i ten druhý.
Po staletí bylo Čápovo posměšné klepání zobákem tím nejne-příjemnějším zvukem, jenž probouzel milence ze sna. Dnes je situace jiná. Kondom, pilulky, pesar, Dana, a když všechno selže, nakonec i odborně provedený potrat, postavily dosti bezpečnou hráz mezi milováním a rozením dětí. Ale lékařské zprávy začínají upozorňovat na to, že dnes musejí mít mnozí milenci opačné starosti. Když se totiž, v rozumně zvolený Čas a za racionálně organizovaných předpokladů rozhodnou realizovat své uvážlivě naplánované rodičovství — vida: čápa je obtížné přivolat. Není ani všeobecně známo, že se dnes u nás už každé sedmé dítě rodí až potom, co rodičům lékařská věda pomohla při jeho početí a udržení během těhotenství. Ve Spojených státech se oficiálně uvádí, že patnáct procent páruje lékařsky diagnostikováno jako neplodných,32 u nás tomu nebude jinak. Nevyléčitelně neplodných však zůstává nakonec jen asi čtyři až pět procent žen, tedy asi každá dvacátá. Zdá se, že to, co bývalo kdysi asi právem vnímáno jako fatální a člověkem obtížně odvratitelný přírodní proces, stává se pozvolna spíše výsledkem zdatnosti moderní medicíny: děti se stále častěji rodí spíše lékařům než samému milujícímu se páru.
Můžeme tedy opravdu říci, že smrt není dnes už více| členem rodiny? Tedy aspoň a zejména na počátku, kolem kolébky? Zajisté, vypadá jinak, než vypadala ta hrozná smrt kmotřička, o které jsme mluvili v podstatné části této kapitoly — ta, která vybírala kolébky a rdousila pacholata. Má zvláštní, neromantizovatelnou, prízračnou povahu: zaujímá své místo v rodinném kruhu jako nenarození. Můžeme i popřít, že by to byla smrt. Nebytí nelze
/»/
smrt jako Clen rodiny
dokázat. Ale snad aspoň některý z mých čtenářů připustí, že jakási stopa po něm zůstává, i když je to jen stopa nebytí.
Z hlediska nezúčastněné vědy nemáme důvodu ani tuto stopu přehlížet. Naopak. Abychom rozuměli průměrné české rodině, musíme vidět vedle dvou žijících dětí i stín toho třetího, jež tu bylo počato, ale nenarodilo se. Ba možná, abychom došli k opravdu dobrému vysvětlení, měli bychom sledovat i ten stín stínu oněch dalších dvou až tří dětí, které nebyly ani počaty. To bychom však zašli příliš daleko, ač jakási nereflektovaná nostalgie po velké rodině jako nenaplněné možnosti je asi nepopiratelným faktem našeho společenského vědomí, pokud je bereme v obou jeho podstatných složkách, tedy nejen jako vědomí jsoucího, ale i jako vědomí možného.
Zůstaňme ale u skutečností průkaznějších, takových, o nichž se vede statistika. Z ní vidíme, že stejně jako porod, i potrat patří dnes k obvyklému, anebo, řekněme to raději přesnou vědeckou terminologií, modálnímu (nejčastěji se vyskytujícímu) soukromému životopisu české ženy. V roce 1985 v ČSR 235 845 žen „ukončilo těhotenství". Za tímto výrazem se skrývá skutečnost, že u nás v tomto roce podstoupilo odborně provedený potrat na žádost 83 042 žen, dalších 16 281 potratilo samovolně, takže u nás se v tomto období narodilo 136488 dětí, z toho 135 88! živých. Ze sta počatých dětí se dočkalo porodu padesát osm, na sto narozenj/ch dětí připadlo sedmdesát tři potratů. Na jednu ženu, která se v Čechách dožije padesáti let, tj. prožije celé reprodukční období, připadne při úrovni potratovosti stejně jako ve sledovaném roce 1985 v průměru 1,36 potratu.33
Důležitým předpokladem pro naplnění tohoto pravděpodobnostního výpočtu je ovšem právě zachování dané úrovně potratovosti. Ta je u nás ale neustále v pohybu. V roce 1953 připadlo na jednu ženu za období plodnosti 0,38 potratu. Od konce roku 1957 (od zavedení zákona o umělém přerušení těhotenství) je to už trvale více než jeden. Od tohoto roku kolísá toto číslo s maximy 1,37 v roce 1961 a 1,30 v roce 1969 a minimy 1,08 v roce 1964 a 1,03 v roce 1957. Dnes už se opět blížíme dosaženému maximu.34 Je obtížné předpovědět, jak dlouho potrvá současný vzestup, kdy a zda se zastaví. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by mohlo dojít v dohledné době k tak výraznému poklesu, abychom se vrátili pod pravděpodobnost jednoho potratu za život na jednu ženu. Naopak, všechno ukazuje na to, že pro ročníky, které procházejí nejplod-nějším obdobím dnes, budou už pravděpodobnější dva potraty v životní historii nežli jeden.
. /60/
smrt jako člen rodiny
Teprve až a jestli změněný přístup k sexu a početí změní podíl interrupcí, začne se toto číslo snižovat. Mám dvě vnučky a pevně doufám, že ne dva, ale ani jeden potrat nebude už součástí jejich ženského údělu. Ještě nechodí do školy — ale přijde ta změna včas?
Všeobecně sdíleným omylem laické veřejnosti je představa, že nechtěné těhotenství je něco, co se nejčastěji stává nezkušeným dívkám. Potrat je spojován s představou mladých, hloupých a chtivých holek, které přijdou do maléru a Často ani nevědí s kým, a potom dovrší svou mravní nezodpovědnost podáním žádosti o umělé přerušení těhotenství. Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě než tato moialistická představa. Z 99 357 potratů roku 1985 jich připadlo na ženy mladší dvaceti let (nebereme tedy jen ty nej-mladší) celkem S565. Ano, ani ne 9%. Více nežli dvě třetiny, přesně 68,3% připadalo na ženy starší dvaceti pěti let. Ještě ve věkové skupině 35 až 39 let připadne na tisíc žen více potratů než ve věkové skupině 15 až 19 let.35
Nejobvyklejší žadatelkou o umělé přerušení těhotenství u nás tedy není nezodpovědná mladá holka, která si chce jen užívat a před převzetím odpovědnosti za následky uhýbá. Je jí sedmadvacetiletá až třicetiletá, naprosto dospělá a vesměs také řádně vdaná žena, nejčastěji už matka jednoho nebo i dvou dětí. Pro potrat místo pro porození dítěte se nerozhodla v mladistvém zmatku, ale velmi uváženě, vesměs po poradě s manželem a nejpravdě-pedobnějším otcem dítěte. K jejímu rozhodnutí ji nevedla nezodpovědnost a nezkušenost, ale právě naopak zkušenosti z rodinného života a ohledy na jeho budoucí vývoj. Ty ženy vědí, co dělají; ostatně, u dobré poloviny z nich to není jejich první potrat.
A tady může naše kapitola o smrti v rodině skončit. Snad se nám podařilo učinit viditelným, co je tak snadno přehlíženo: ani současný rodinný život se nevymknul z železného zákona svého individuálního konce, a ačkoli se podstatně změnil postoj k smrti a umírání, ani kmotřička smrt nezmizela za horizontem času. Pro sociologické studium životního cyklu je významné nepřehlédnout jeden z nejpodstatnějŠích mechanismů dnešní Čtyřgenerační rodiny: zatímco druhá generace hlídá vchod, aby první generace nenastoupila v nepřiměřeném počtu, třetí generace slouží u východu, do-pečovávajíc čtvrtou, která odchází.
Sociologie umírání ve stáří si však zaslouží zvláštní kapitolu. Ta by už měla být na konci naší knížky, ale v tomto vydání ji tam ještě nenajdete.
61 /