1
2
1 OBSAH
1 OBSAH.......................2
2 NA ÚVOD ...................2
2.1 PŘEDMLUVA AUTORA 5
3 MĚSTO ......................7
3.1 ZÁKLADNÍ
CHARAKTERISTIKA ....................7
3.2 LIDÉ.........................10
3.3 PRÁVO .....................11
3.4 ODÍVÁNÍ ..................12
3.4.1 Muži.........................13
3.4.2 Ženy.........................14
3.5 STAVBY ...................15
3.5.1 Hostince a krčmy .....15
3.5.1.1 Zábava a hry ........17
3.5.2 Městské opevnění.....18
3.5.3 Měšťanský dům........21
3.5.3.1 Interiér .................22
3.5.4 Nevěstinec................24
3.5.5 Trh...........................26
3.5.5.1 Mzdy....................29
3.6 JAK SE ŽILO..............32
3.6.1 Strava ......................33
3.7 OSTATNÍ ..................35
3.7.1 Krysy a potkani........35
4 VESNICE..................37
4.1 ZÁKLADNÍ
CHARAKTERISTIKA ..................37
4.2 LIDÉ.........................39
4.3 PRÁVO .....................40
4.4 ODÍVÁNÍ ..................42
4.5 STAVBY ...................42
4.5.1 Mlýn.........................42
4.5.2 Tvrz..........................44
4.5.3 Vesnický důra ..........45
4.5.3.1 Interiér .................47
4.6 JAK SE ŽILO..............48
4.6.1 Zemědělství..............48
4.6.2 Dobytek a jiné zvířectvo
50
4.6.3 Když přijde hlad ......50
5 HRAD ......................53
5.1 ZÁKLADNÍ
CHARAKTERISTIKA..................53
5.2 LIDÉ.........................54
5.2.1 Šlechtické tituly a další
hodnosti 54
5.2.2 Rytíř.........................58
5.2.2.1 Rytíř jako válečník –
zbroj 60
5.2.2.2 Rytíř jako jezdec – aneb
něco o koních..........................65
5.2.2.3 Rytíř ve službách boha –
rytířské řády ............................72
5.2.3 Panovník..................73
5.3 PRÁVO .....................75
5.4 ODÍVÁNI ..................76
5.4.1 Muži.........................76
5.4.2 Ženy.........................77
5.5 STAVBY ...................79
5.5.1 Sídla šlechty - hrady 79
5.6 JAK SE ŽILO..............82
5.6.1 Panská hostina ........82
5.6.2 Turnaj......................83
5.6.3 Lov ..........................84
5.6.4 Šašci........................85
5.7 OSTATNÍ ..................86
5.7.1 Heraldika ................86
6 DODATKY ...............89
6.1 TERMINOLOGICKÝ
SLOVNÍČEK..............................89
6.2 POUŽITÁ LITERATURA90
6.2.1 O některých knihách
podrobněji...............................94
2
2 NA ÚVOD
Netrpím
ztrátou paměti,
jenom se mi dnes
vybavilo –
aha, takhle to bylo…
Izumi Šikibu
Jako se science fiction obrací k budoucnosti, tak se fantasy obrací
k minulosti. Je obtížné vytvořit bez příslušných technických znalostí
náležitý popis vesmírného ztroskotání nebo manévrování kosmických
lodí kolem planety. Ač o tom mnozí nejsou přesvědčeni, fantasy za
svou futuristickou sestřičkou v ničem nezaostává.
Autor by se neměl dopouštět základních chyb, které narušují
atmosféru nebo odporují logice, přírodním zákonům, možnostem
středověkých technologií nebo schopnostem lidského těla. A tato
podmínka zákonitě předpokládá alespoň elementární znalost
problematiky – kterou ovšem není vůbec jednoduché získat ze
záplavy specializované odborné literatury.
Zároveň ale fantasy není hodina dějepisu. Nač za každou cenu
přistřihovat křídla představivosti a zotročovat myšlenky a nápady? Do
fantasy lze teoreticky umístit celkem jakýkoliv prvek. Ale často se
zapomíná na to, že pro jeho výskyt musí být dobrý a zřejmý důvod,
který vyvstane bez sáhodlouhého vysvětlování. A především nesmí
narušovat kontinuitu, čtivost a strhující proud příběhu.
Například měření vzdálenosti v kilometrech působí podivně – ale
pouze pokud se nejedná o postkatastrofický svět, kde zůstaly jednotky
zachovány. Často usnadníme sobě i čtenáři život, když budeme
vzdálenost udávat alespoň v krocích nebo ve dnech či hodinách
chůze – jenomže zkuste na kroky měřit něčí pád do hloubky! Autor si
sice může vytvořit vlastní jednotky měr a vah, ale ty jsou často pro
čtenáře ještě cizejší, takže si pod nimi nepředstaví už vůbec nic.
Podobně jako moderní míry, ničí atmosféru vyprávění i moderní
výrazivo. Používání cizích slov vytrhuje z proudu příběhu a nutí
čtenáře ohlížet se z mýtických světů zpět do toho našeho. Když z úst
3
středověkého rytíře vyjdou slova jako „zkolabovat“ nebo
„maximálně“, čtenář o ně buď zakopne očima, nebo se zlomí smíchy.
Ale pokud necháme promluvit mága z postkatastrofického světa, jsou
zlomky „staré vzdělanosti“ a jim odpovídající výrazivo zcela na místě.
Na druhou stranu je nesmyslné snažit se o zbytečné archaismy,
protože čeština je špatně snáší – na rozdíl například od angličtiny – a
působí také směšně. Staroslověnštinou zkrátka čitelnou fantasy
nenapíšeme.
Kamenem úrazu je historická fantasy, kde se tato příručka stává
naprostou nutností. Pokud skutečně čtenáře přenášíme do starého
Ruska nebo mezi Vikingy, musíme respektovat historickou geografii,
způsob odívání a každodenního života. Krom toho i psychika a
vnímání světa byly u starých národů odlišné od našeho. Celek – národ,
město nebo kmen – byl mnohem důležitější než dnes, sociální
uspořádání pevnější a postup z jedné společenské vrstvy do druhé
téměř nemožný. Svět byl protkán nadpřirozenými silami, s nimiž
tehdejší člověk přicházel do kontaktu téměř každý den, byly součástí
jeho reality a života, jako pro nás jsou tramvaje, autobusy nebo
výtahy. Co bylo staré a vyzkoušené, to bylo dobré, a středověký
člověk často pociťoval silnou nechuť k novým zvyklostem a novotám
vůbec. Obřady a ustálené způsoby jednání se všudypřítomným
nadpřirozenem – čili pověry – byly neměnné, ačkoliv jejich původ a
někdy i smysl se ztrácel v mlhách nejasných vyprávění nebo už byl
zapomenut zcela. Bůh a náboženství byli nezbytnou součástí existence
a prostředkem jak se vyrovnat s obtížným životem, který měl tehdy
mnohem menší cenu.
Stejně jako srozumitelnost jazyka je ale nutné dodržet
pochopitelnost motivů, názorů a přístupu jednotlivých postav k okolí,
k sobě, ke své existenci i ke smrti.
Všeobecně vzato platí, že všeho s mírou a z příběhu se nesmí stát
klubko skutků nepochopitelných hrdinů nebo nudná vysvětlující
učebnice, která postrádá napětí i spád. Ale to nic nemění na
skutečnosti, že autor musí většinou znát mnohem víc, než kdy v textu
řekne. Tyto „zákulisní informace“ nemusí být vůbec důležité pro
samotný děj a pochopení zápletky, ale mohou z nich vyplývat zásadní
skutečnosti, které už prezentujeme jako dané.
4
V této příručce najdete shrnutá fakta o středověkém životě ve
městě i na vesnici, o právu, odívání, obchodu, společenském
uspořádání, zbraních a boji, o zvířatech. Autor tak bude ušetřen
rozsáhlých hledání a několikadenních ověřování kvůli jediné větě v
jediné povídce. Kromě autorů si mohou obzory snadno rozšířit i
čtenáři, protože myšlenky od děje nezřídka zalétnou k otázkám „Kolik
je stopa?“ nebo „Kolik je míle?“ a především „Opravdu to takhle
bylo?“, „Je tohle vůbec možné?“
Podstatou dobře napsaného příběhu je rovnováha mezi
představivostí a skutečností. Proto nikdy neuškodí znát minulost.
Nemusíte se jí otrocky držet a ohýbat kvůli ní neotřelé nápady, ale na
základě této znalosti mohou vyvstat nové náměty, prostředí, zápletky i
místa mnohých setkání… Proč nečerpat z tak bohatého zdroje? Při
čtení se mi vybavilo – aha, takhle to bylo…
Lucie Lukačovičová
5
2.1 Předmluva autora
Příručka, kterou právě držíte v ruce, vznikala více než rok. Sbíral
jsem a třídil informace z různých knih a vybíral z nich ty, které podle
mého názoru mohou autorům povídek pomoci nejvíce. Bohužel,
nevešlo se sem zdaleka vše a mnoho z nalezených informací se v této
příručce neobjevilo. Vznikl tedy tento výběr mapující asi třetinu
celkového množství textu. Zde se můžete seznámit s místy, kam
hrdina zabloudí téměř v každé povídce: se středověkým městem,
vesnicí a hradem. Nikoli pouze s budovami, ale i se stylem života,
zvyklostmi a zajímavostmi, které k vybrané lokaci nějak patří.
Prozkoumáme je podrobněji s našimi hrdiny, s nimiž za chvíli budete
seznámeni.
Důležitou částí této příručky je přehled literatury. K internetovým
adresám, ale i vybraným publikacím, je přidána krátká anotace o
obsahu a zaměření – tento seznam by měl usnadnit hledání v obrovské
záplavě odborné literatury, neboť vzhledem k svému rozsahu a záběru
je tato příručka omezena pouze na základní informace. Slovníček na
konci pak čtenáře seznámí s některými pojmy z historie a
historiografie.
Je třeba si uvědomit a pracovat s tím, že se pohybujeme ve
středověku, a to v prostoru vymezeném působením katolické církve
(!) – převážně tedy ve středoevropském prostoru či o něco řidčeji v
Evropě západní. Mnohé z toho, co považujeme za samozřejmé, ve
světě fantasy samozřejmé být nemusí anebo ani nemůže (například
velká obliba krčem byla dána církevním zákazem v neděli pracovat –
aby se člověk neunudil k smrti, nic jiného mu ani nezbývalo, protože
žádná televize tehdy nebyla); a tomu se při tvoření našeho světa
musíme přizpůsobit. Avšak pevně věřím, že o tom dokážete
popřemýšlet a dát si věci do souvislostí tak, aby vše mělo hlavu a patu.
Obecně platí, že v čím dřívější době se pohybujeme, tím primitivnější
je vybavení i společnost sama.
A teď dejme slovo našemu milému i nešťastnému hrdinovi,
Martinovi, který se nám stane průvodcem na cestě za otázkou „jak to
vlastně bylo“.
~ ~ ~
6
Ještě poděkování všem, kteří mi pomohli s prací na této příručce:
Martinu Antonínovi, Kátě Baránkové, Michaelu Broncovi, Honzovi
Hančlovi, Hawkwindovi, Markétě Janatové, King Kongovi, Janě
Kopečkové, Ivaně Kuglerové, Lucii Lukačovičové, Aleně Pětrošové,
Tomáši Skoupému, Lence Tichákové, Ladislavu „Wothanu“
Tomičovi, Alžbětě Trojanové, Petře Vladykové…
…Iluve nejen za inspiraci při hledání jednoho z průvodců tímto
dílkem…
…a všem začínajícím autorům, pro které byla tato příručka psána.
7
3 MĚSTO
Město se před nimi rozevíralo jako klín nenasytné ženy. Z návrší
viděli střechy mnoha domů, kouř stoupající k obloze, vítr k nim přinesl
vzdálené zvonění zvonů. „Jsme na místě,“ řekl Martin.
Vskutku. Po několika dnech cesty konečně dorazili na místo srazu.
Tady, v pohraničí, se měli setkat s oním šlechticem, který je tak dobře
platil. Teď byl úkol konečně splněn a oni si přijeli pro svou odměnu.
„Máš strach?“ zeptala se Iluve. Znali se už dlouho, aby poznala,
když je Martin nejistý.
„Něco tuším.“
„Co?“
„Nevím, kašli na to,“ usmál se, zaplašil nervozitu a popohnal koně
k městu. Když projeli branou, přivítala je ulice plná splašků a bláta.
Pod nohama jim pobíhali vepři a slepice, po dřevěných chodnících se
plahočili chodci. Odněkud z dálky sem zaznívalo rytmické bušení do
kovadliny.
„Tenhle bordel je proslavený po celém království,“ kývl Martin
směrem ke „Třem sestřičkám“, ale Iluvin přísný pohled ho zbavil
iluzí, že by na vlastní kůži zjistil, co je na tom pravdy. Minuli několik
krčem a dostali se na náměstí. Tady stály nejvýstavnější domy
bohatých kupců a pánů konšelů. Skončili u „Mazaného králíčka“, kde
měli domluvenou schůzku.
A tam jim nezbývalo než čekat, až se jejich zaměstnavatel objeví.
Hlava jeho bratra čekala v pytli v jejich pokoji, aby výměnou za ni
dostali pytel stříbrňáků.
Martinovi čekání nevadilo; pivo, pivo tady vařili skutečně
výborné…
3.1 Základní charakteristika
Ocitli jsme se tedy s našimi hrdiny uzavřeni mezi městskými
hradbami. Není to náhoda. Města totiž představovala nejvýznamnější
sídelní útvar, k němuž středověk dospěl. Byla to střediska politického,
hospodářského i kulturního vývoje středověké společnosti. Zatímco v
západní a jižní Evropě navazovala na základy antické městské kultury,
8
ve střední a východní Evropě vznikal městský život především z
ekonomických potřeb.
Zpočátku je slovo „město“ ještě velmi blízce spojeno se slovem
„hrad“, teprve s rychlým vývojem ve vrcholném středověku a
emancipací měst se rozdíl zvýrazňuje. Města vznikala dvojím
způsobem. V dřívějších dobách vyrostla ze shluku osad hustě
soustředěných kolem něčeho, co už na místě dřív bylo - hrad, klášter
nebo například tržiště či brod přes řeku (tak vznikly četné Brody např.
Svinibrod, Brod nad Lesy atd.).
V druhém případe, v pozdějších dobách, lokátor (panovník
nebojím určená osoba) postavil město podle přesného plánu
(například Nové Město pražské); také se říkalo, že tato města vznikala
na „zelené louce“. Důvody mohly být i politické: například založením
Českých Budějovic získal panovník opěrný bod v državách Vítkovců.
Město uzavřené v hradbách nebývalo nijak velké, jádro tvořilo
tržiště s přilehlými ulicemi, kostel spolu se hřbitovem; to vše bylo
obehnáno hradbami. Mimo ně zůstávaly aglomerace tvořící
předměstí, jež byly někdy při rozšiřování města zahrnuty do jeho
areálu.
Můžeme rozlišit tři typy měst (podle hospodářského významu),
kdy na nejnižším stupni stojí městečka na přechodu mezi vsí a
městem, jejichž hlavním znakem je tržní prostor, a na nejvyšším
stupni velké město, jež organizuje trhy v rozsáhlé oblasti. Ta bývala
největší a v zemi jich bylo vždy jen několik. My jsme se s našimi
dvěma hrdiny ocitli ve městě někde mezi, ani velké, ani malé, ale s
dobrým pivem u „Mazaného králíčka“.
Jenže aby to nebylo tak jednoduché, rozlišujeme města i podle
tohoto schématu:
- Město královské – bylo majetkem krále, který z něj měl přímé
zisky (právě on a nikoli šlechta); jeho obyvatelé byli svobodní, mohli
se volně stěhovat, volit si způsob zaměstnání a nakládat se svým
majetkem.
- Město věnné – královské město, patřící však královně. Nijak
se nelišilo od královských měst, pouze odvádělo daně královně, po
smrti královny se vracelo zpět k majetku království.
9
- Město horní – bylo podřízené královskému mincmistrovi,
patřilo do skupiny „svobodných“ měst. Základem horního práva se
stal horní regál (výsadní právo panovníka na nerostné bohatství a
těžbu).
- Město poddanské – bylo součástí určitého panství (biskup,
klášter, feudál) a jeho obyvatelé byli na rozdíl od předchozích tří typů
poddanými vrchnosti stejně jako vesničtí sedláci. V principu od nich
vrchnost mohla vyžadovat robotu a jiné povinnosti, ale v praxi jim
většinou udělovala různá privilegia, protože pro feudála mělo význam
pouze dobře prosperující město.
Ovšem ne každé nové založené město se setkalo s úspěchem
(mohlo jít o přecenění hospodářské perspektivy, následné zjištění
nevhodných přírodních podmínek – záplavová oblast – atd.), některá
byla přenesena na jiné místo, některá poklesla na úroveň vesnic, jiná
zanikla úplně.
V každém případě bylo zapotřebí vesnické zázemí, z nějž by město
mohlo žít a kam by směřovala nabídka řemeslné práce. Tam také
stávaly i hospodářské objekty (stodoly, seníky atd.). Ale i v případě
sídel s velmi hustou zástavbou nebyly všechny zelené plochy
vytlačeny za hradby – vedle hřbitovů šlo ve městě najít zahrady
(klášterní, špitální, farní, při dvorcích a měšťanských palácích); v
případě vhodných propozic mohly být ve městě i sady a vinice (u nás
Nové Město pražské, které se stalo prototypem zahradního města díky
velkému prostoru uvnitř hradeb, jenž se zaplňoval pomalu po celá
staletí). Obchody a řemeslné dílny jednoho druhu se často nacházely
ve stejné ulici (což dokazují některá dochovaná jména: Celetná,
Platnéřská, Řeznická).
Pobyt ve městě by pro nás nebyl nejpříjemnější, i když Martin s
Iluve si to jinak ani představit nedovedou. Ulice byly často nedlážděné
(dláždění nacházíme u starších a bohatších měst a pouze někde), kvůli
nebezpečí požáru neexistovalo noční osvětlení (v Praze je zavedl až
Rudolf II.). V kupkách hnoje před domy, mezi kládami na haldách
před pivovary nebo lázněmi přespávali bezdomovci, protože hnůj
tepelně izoloval. Všude bylo plno špíny a zápachu, pobíhající drůbeže
i prasat. Chodci konali potřebu, malou i velkou, na ulici. Bylo
10
obvyklé, že zvláště v dobách epidemií nemocní z řad psanců umírali
před očima kolemjdoucích.
Přestože existovaly předpisy a zákony, které měly ve městě
udržovat pořádek (například povinnost vyvážet odpadky za hradby),
málokdy se dodržovaly, neboť úklid nepořádku příslušel spodině a
měšťan by mohl snadno přijít o svou čest. Kvůli bahnu (po dešti se
bylo nutno někde brodit i po kolena) se chodilo pěšky nebo jezdilo na
koních, vozy se používaly jen zřídka a k převážení nákladů.
Velkým problémem byly požáry – dřevěné domy nahuštěné na
sebe způsobovaly, že požár jednoho domu často znamenal zkázu
celého města. Opatření proto byla velmi přísná (například i zákaz
pracovat v noci atd.).
3.2 Lidé
Jak tak Martin seděl v hospodě a popíjel pivo, přemýšlel, jaké by
to bylo žít ve městě. Být váženým měšťanem, mít peníze. Stále a vždy
jen cizinec na cestách, nikde doma, skoro nikde vítán, o tom snil
celkem často. Nechrne ho tedy ještě chvíli snít a podívejme se, proč
tomu tak je. Nezapomínejme, že status měšťana ve středověku
zahrnoval mnohem víc, než se dnes na první pohled zdá.
Postavení měšťanů jednotlivých měst záviselo na tom, zda dané
město patřilo do skupiny svobodných nebo poddanských. Pouze v
prvním případě byli měšťané skutečně svobodní, ale v principu o tak
velký rozdíl nešlo. V každém případě měl měšťan v poddanském
městě mnohem více svobod než obyvatel venkova. Německé přísloví
praví „městský vzduch osvobozuje“ – byla uznávána manželství nově
příchozích, přestože je nestvrdil kněz, dívky se mohly procházet po
ulici a ne sedět doma a čekal na ženicha, ženám nebylo zakázáno
zvedat oči a volat na muže jménem atd.
To také souvisí s rozvojem měšťanského stavu a s růstem městské
šlechty, jež byla dlouho trnem v oku šlechtě staré. Nicméně bohatství
měšťanů zastínilo tradice, peníze zahýbaly světem a šlechta brzy o svá
výsadní práva přišla a musela se o ně dělit s městy.
Ten, kdo žil ve městě, ještě nemusel být zákonitě měšťanem –
vstoupit do této uzavřené skupiny předpokládalo dlouhý pobyt ve
11
městě (často delší než jeden rok), provozování řemesla, zakoupení
nemovitosti nebo přiženění se do měšťanské rodiny. Plnoprávných
měšťanů nebylo mnoho, někdy i pouhá pětina celkového počtu
obyvatel. Zbytek byl vyloučen z účasti na správě města úplně –
tovaryši, studenti, domácí učitelé, cizinci (i když žili ve městě třeba
dvacet let, stále se na ně pohlíželo svrchu), městská chudina žijící z
milodarů, žebráci, rasové, biřici, pištci, tuláci, kati apod.
Chudí žili v malých komůrkách nebo v podkroví, tři čtyři v jedné
místnosti, majetnější rodina si mohla dovolit pokoj nebo dva, musela
se však dělit o studnu či kuchyň. Řemeslník měl vlastní dům, krb,
sklep i sýpku, ale v domě žil spolu se služebnictvem a učedníky.
Jenom ti nejbohatší měli celý dům „pro sebe“. Těch chudých však
vždy bylo mnohem víc, proto se bohatí většinou bez problémů vešli na
náměstí, kde stávaly ty nejkrásnější domy. Takové, na jaké myslel u
piva snící Martin.
3.3 Právo
Především ve městech německých se vyvinul nový právní systém,
který byl posléze přejímán městy středoevropskými. Jeho
charakteristickými znaky bylo městské právo, městský mír, městské
svobody; a právě to nám ukazuje zvláštní postavení, které ve
středověku města měla, a proč má Martin takové sny, jaké má.
Kromě předchozích práv mohla získat vlastní znak a později i
pečeť; také k postavení radnice bylo třeba zvláštního privilegia.
Udělování těchto privilegií bylo pouze v rukou panovníka, což se
týkalo nejenom královských měst, ale i měst poddanských. Veškerá
práva podléhala rychtáři (fojt, šoltys), kterého dosazoval také král.
Rychtář musel respektovat městskou radu (tvořenou konšely – v
českých zemích 4 nebo 12 členů, podle druhu přijatého práva –
magdenburské, pražské, brněnské), ale jak už to bývá, ta nad ním
postupem času získala moc. V čele rady stál purkmistr (konšelé se v
této hodnosti pravidelně střídali). Rada řídila městský život, přijímala
měšťany, mohla soudit, měla na starosti policejní správu atd. K
zajišťování právních potřeb měšťanů sloužily městské knihy.
12
Ve městech narazíme na cechy, další charakteristickou skupinu.
Šlo o organizaci řemeslníků zpravidla téhož řemesla. Funkcí cechu
byla ochrana proti konkurenci, řízení nákupu surovin a odbytu
výrobků, hájily zájmy mistrů proti tovaryšům, dohlížely na jakost
výrobků, organizovaly výchovu učňů a tovaryšů atd. V Čechách jsou
doloženy od konce 13. století a udržely si svou moc až do 18. století
(formálně zrušeny 1859).
Každé město pak mělo soubor různých speciálních královských
výsad (privilegií), jež se nevztahovaly na jiná města. Kromě toho se
vytvářely autonomní právní normy, takže se města stala svébytnými
subjekty v oblasti jurisdikce (práva) – jednoduše řečeno, v každém
městě platil jiný zákon.
Nakonec zmíníme základní a nejrozšířenější městská práva, které
v různých obdobách platila téměř všude:
Právo mílové – monopol města na odbyt nejběžnějších
potravinářských živností (pivovarnictví, sladovnictví, řeznictví) v
okruhu jedné míle od hradeb (u nás 11 km nebo 7,5 km).
Cechovní primus – řemeslná výroba byla možná jen v rámci
cechu.
Právo nuceného skladu neboli ungelt – clo ze zboží, které vezli
kupci přes město. Někde se název přenesl i na domy, v nichž museli
kupci projíždějící městem skládat své zboží a nabízet k prodeji.
Právo nucených cest – kupci museli dodržovat přesnou trasu, aby
se nemohli vyhnout městu, a tím i placení cla.
Hradební právo – právo uzavřít městskou zástavbu věncem
hradebních zdí.
Právo vářečné – právo vařit a posléze i prodávat pivo v rámci
vnitřního trhu.
3.4 Odívání
Šaty dělají člověka, jak se říká. Ve středověku to platilo téměř bez
výhrad. Každá ze sociálních skupin se ještě k tomu držela
předepsaných pravidel, jak se dozvíme později. „Šaty dělají člověka,“
zopakoval Martin, „ale jak se dělají šaty?“ Takto: zpracování lnu
(konopí) stejně jako předení příze bylo prací městských i vesnických
13
žen. Sukno vyráběli tkalci, ale šaty se šily doma; stejně jako se doma
provádělo zušlechťování pomocí bělení. Barvíři plátna se objevují až
v souvislosti s dalším rozvojem odvětví. Největší proslulost ohledně
kvality látek si získala zejména města ve Flandrech.
Jakost tkaniny se posuzovala podle jemnosti i podle barvy. Látky
barvili barvíři vyvářením v barvících roztocích. Obecně platí, že
barevné odění nosili bohatí (karmín, šarlat, zelená, modrá, žlutá),
zatímco chudí chodili v bílé, režné (plátno), šedivé (vlna) nebo černé.
Kromě toho se používaly kožešiny (lemy oděvů, kožichy), v
chudších vrstvách se často nosily ovčí kožichy. Mezi dražší látky
patřil například sendal (polohedvábná látka) nebo hedvábí – to se
vyrábělo z vláken bource morušového, dováželi je z Číny janovští a
benátští obchodníci a bylo to luxusní zboží.
Podle oblečení bylo skutečně možné zařadit člověka na první
pohled. Kdo nenosil oděv přiměřený své společenské vrstvě, buď se
dopouštěl „pýchy“, nebo „ponižoval“ svůj stav. Dokonalé oblečení
sestávalo z více kusů. Odívání ve městě bylo na vyšší úrovni než na
vesnici, záviselo na postavení toho kterého měšťana. Šat těch
nejbohatších byl téměř srovnatelný s oděvem šlechty (viz kapitola
Hrad).
Nosily se sandály i boty uzavřené, v gotice se objevuje špička,
která postupně přechází v „zobákové boty“, jež nosila šlechta. A teď
trochu podrobněji.
3.4.1 Muži
Spodní sukně (pojmem sukně se míní oděv sahající od ramenou až
ke stehnům či kotníkům) – plnila též funkci nočního prádla, pokud její
nositel nespával nahý. Nebývala zdobená.
Tunika – vyrobena je z jednoho kusu látky, navléká se pres hlavu,
nejběžnější a nejpoužívanější část; nosila se v době románské, potom
byla vytlačena novějšími částmi oblečení. Často byla barevná, bohaté
zdobená a ušita z drahých těžkých látek.
Sukně po kolena – zhotovená z jednoho kusu, v pase mírně
podkasaná. Byla základním mužským oděvem během celého
gotického období.
14
Kabátec – vyvinul se ze
suknice, těsně přiléhá k tělu,
zapínal se pomocí šněrování nebo
knoflíčků.
Nohavice (kalhoty) – odění se
nosilo často dlouhé, takže kalhoty
nebyly vidět, tvořily je dvě
samostatné nohavice, ke kterým se
nosily volné spodky, u vyšších
vrstev se nohavice staly i módní
záležitostí.
Kukla s kápí – kryla hlavu,
zčásti i ramena, prsa a záda jako
pláštík. Používali ji i mniši,
poutníci a ve 14. století pronikla do
obecné módy. Na zhotovení kukly
bylo potřeba 6 až 7 loktů sukna.
Čapka – různých tvarů a různé
velikosti. Často se nosily i
klobouky a barety.
Rukavice – nosily se buď na
ochranu nebo na ozdobu, později
téměř všemi vrstvami společnosti,
ale v začátcích šlo o velmi drahou
záležitost.
3.4.2 Ženy
Základní součástí ženského oděvu byl šat, v našem smyslu šaty,
které se vyvinuly ze spodní sukně; přestože plnily funkci intimního
oblečení, nebyly jím. Bývaly zhotovovány z barevných látek, měly
dlouhé rukávy, bohaté zdobení a mohly se nosit i samostatně. Bílé
spodničky (košile) jako vysloveně spodní prádlo se objevují až ve 14.
a 15. století. Noční košile je známá až z konce 15. století a kalhotky
ženy vůbec neznaly.
15
Dlouhé šaty se navlékaly přes hlavu a spínaly se buď vepředu nebo
vzadu knoflíčky, háčky, nebo se šněrovaly. Ve druhé polovině 14.
století převládla móda přepásání na bocích.
3.5 Stavby
„Jdu se projít,“ houkl Martin prvního večera na Iluve, která
polehávala v pokoji a odpočívala po dlouhé cestě. Jenom mávla rukou
a nechala ho jít. A my buď můžeme odpočívat s ní, což by se možná
leckterému pánovi líbilo, i když ona by jistě tvrdila, že ji bolí hlava;
anebo se vypravíme s Martinem na prohlídku města. Samozřejmě,
neuvidíme zdaleka všechno, ale i tak to bude zajímavější. Už jenom
proto, že Martina hlava nebolí.
3.5.1 Hostince a krčmy
Naši malou turistickou prohlídku města začneme spolu s Martinem
tam, kde skončili oni, totiž „U Mazaného králíčka“. I když jestli se tak
nějaká krčma skutečně jmenovala, to je otázkou.
Dříve bývala krčma zároveň domáckou výrobnou piva (právo vařit
pivo měl každý měšťan) a sloužila i k zásobování obyvatel různými
importovanými druhy zboží: solí, kořením nebo třeba masem. Později
se stala živností, kterou provozovali ve svých domech právovárečníci
(městští pivovarníci), anebo živností nájemnou. Ve městě byla krčma
svázána s tržištěm, nejenom že se tam stavovali kupci a formani a ve
dnech trhů se plnila vesničany, ale sloužila také jako místo uzavírání
obchodů.
U zboží vysoké hodnoty (zvláště u dobytka a koní) měla koupě
svůj zvláštní obřad (dohoda o ceně před svědky, předání peněz, podání
ruky a počastování nápojem všech, kteří se obchodu účastnili – tj.
prodávajícího a svědků), který se odbýval právě v krčmě. Proto byla
náměstí a tržiště obklopena často větším počtem krčem. Pro tržní
transakce sloužily kamenné stoly před krčmami. K šenku náležela i
služba hostinská – obsluhování nejen nápoji a jídlem, ale i noclehem.
Kromě krčem, kde se občerstvení podávalo každému, existovaly i
hostince korporativní pro členy jednotlivých cechů. Tam se členové
16
cechu scházeli při různých příležitostech, pohoštění šlo na útraty
cechu nebo mistra. Vandrovní tovaryši měli v cechovních hostincích
nocleh zdarma.
Nejrozšířenějším nápojem bylo pivo a podle toho se též nazývalo
„tekutý chléb“. Pily ho všechny vrstvy i jako náhražku vody, neboť to
byl jeden z mála způsobů jak zahnat žízeň a nevystavovat se přitom
střevním onemocněním.1
Před 14. stoletím se vařilo podomácku, poté
převládlo městské, klášterní a vrchnostenské vaření. Chudí pili řídké a
méně kvalitní, bohatí si mohli dovolit „husté“, lepší pivo. Venkované
pak platili za špatné znalce, kteří vypijí téměř cokoli. Narozdíl od
dnešních piv byla ta tehdejší mnohem hutnější a i na vzduchu (ve
džbánku) vydržela dlouho čerstvá (nevětrala).
Víno bylo nápojem šlechty, ovšem záleželo na regionu. Dovážela
se drahá luxusní vína. Víno, které dopravou ztratilo kvalitu, bylo
upravováno medem a kořením. Lidovými nápoji byly šťávy z mízy
stromů a různé mošty.
I když pivo Martinovi také chutnalo, ze všeho nejraději měl
medovinu, která nahrazovala většinu lihových nápojů. Pila se pro chuť
i pro radost. Vznikla nejspíš náhodou, když se med nechal příliš
dlouho ležet a zkvasil. Postupem času se rozmohla velkovýroba a
vyrábělo se několik druhů – světlá, tmavá, nahořklá. Prodej medoviny
se soustředil do zvláštních krčem. Její obliba však klesala a
nahrazovalo ji pivo s vínem. Podobným nápojem byl i hypokras,
neboli medové víno.
Destilaci a výrobu alkoholu objevují Arabové v 9. století, do
Evropy se jeho výroba rozšiřuje teprve ve 13. a 14. století. Základem
bylo víno, které se přepálilo s přísadou soli; poživatelný nápoj vznikal
až po dvoj nebo vícenásobném pálení a čištění. Ale Manina z něj
vždycky pekelně bolela hlava.
Jídlo se i v hospodách rozlišovalo pro chudé a pro bohaté. Častá
byla polévka, kaše, maso v koření, rybí krmě, hrách a sýr; jídla pro
zámožnější pocestné mívala v menu více chodů – polévka, maso,
kaše. Ale jídlu se budeme věnovat ve zvláštní kapitole.
1
Pivo nahrazovalo pitnou vodu téměř do konce 19. století. Kromě dospělých pily pivo běžně
i děti.
17
3.5.1.1 Zábava a hry
V krčmě, ať už na cestách nebo doma ve městě, se jen nepilo, ale
hrály se také různé hry. Jmenujme alespoň ty nejrozšířenější.
Šachy jsou hrou prastarého původu, vznikly nejspíš v Indii a
odtamtud se hra šířila na východ do Číny a na západ do Persie. Byla
oblíbená u Řeků i Římanů a do Evropy se dostala díky křižáckému
tažení. Bývaly nejčastěji zábavou urozeného panstva. Na šachovnici
se také hrála dáma či jiné hry.
Ze šachů převzaly část figur karty, původem ze střední Asie, do
Evropy se dostaly také díky křížovým výpravám. Dalším zdrojem pro
vývoj karet může být tarot, jehož původ se klade už do starověkého
Egypta. Používaly se ke kouzelnickým kouskům, věštění,
předpovídání i hrám. V českém prostředí každou sadu neoznačují
barvy, ale jeden ze čtyř panovnických znaků – císař římské říše, král
český, uherský a francouzský (48 karet); Italové a Francouzi
rozlišovali různými symboly duchovenstvo, měšťany, šlechtu a
spořádaný lid (36 karet); Němci měli čtyři barvy vojska (32 karet).
Hodnoty pak symbolizovaly feudální tituly – nejvyšší byl král, pak
královna, dvorští úředníci a jako nejnižší karta šašek. Her existovalo
velmi mnoho: „flus“ (cílem bylo sestavení řady karet jdoucích po
sobě), „trumfa“ (vyhrával ten, kdo měl krále), „lancknecht“, „malá
prima“ atd.
Hrálo se i mnoho kostkových her, z nichž nejznámější byly nejspíš
vrchcáby (dnes backgammon) – původ hry sahá až ke starým
Sumerům 5 000 let před naším letopočtem. Hrály se v Řecku a Římě a
do celé Evropy se rozšířily ve středověku. Jsou mimořádně vzrušující
hrou, ale také hrou vysoké dovednosti. Nezáleží pouze na štěstí při
hodu kostek, ale i na taktické dovednosti hráče. Hraje se na desce
zvané „vrchcábnice“, každý z hráčů má dvě kostky a patnáct kamenů,
které posunuje po hrací desce.
Hrály se též kuželky, zvláště v městském prostředí; pod pojmem
„koule“ se zase skrývá mnoho různých her, jež vedly k modernímu
kulečníku, kroketu atd. I klasické skořápky mají svou dlouhou historii.
18
Mnoho pramenů dokládá krčmy jako místa hazardních her.
Samozřejmě se vždy našli hráči, kteří nechtěli hrát poctivě. Pokřivená
kostka byla známá už v prehistorických dobách a vyskytuje se i dnes.
Nejčastější formou úpravy je vybroušení části okraje, takže kostka se
kutálí s určitou odchylkou. Druhým způsobem je zatížení jedné strany
kostky. Rovněž karty se různými způsoby upravovaly.
Do krčmy mohli též zavítat potulní kejklíři, artisti2
, hudebníci,
zpěváci, mimové a tanečníci (žakéři). Kejklíř byl medvědář, cvičitel
psů nebo opic, provazochodec, vrhač nožů, polykač ohně nebo
břichomluvec. Kejklíř byl rovněž muzikant, který hrál na rozličné
nástroje k tanci i do pochodu. Obveseloval diváky tím, že provozoval
nejrůznější kousky a převlékal se do kostýmů. Byl to šašek vyprávějící
vtipy či vypravěč, který se specializoval na vyprávění pohádek a
příběhů. Kejklíř byl i trubadúr skládající básně a písně. Tito potulní
kejklíři však neměli ve středověkém právu zastání a církev jim
dokonce odpírala právo křesťanského pohřbu – taková byla odvrácená
tvář jejich veselí.
3.5.2 Městské opevnění
Hradby se staly symbolem samosprávných práv obyvatel města,
symbolem bezpečí a pořádku. Pro vesničany byly symbolem bezpráví
a kořistnictví měšťanů, kteří se musí se svým majetkem zavírat za
mříží hradební brány. Uvnitř města hradby rozdělovaly jednotlivé
čtvrti, ale to nebude případ městečka, jehož ulicemi Martin bloumá.
2
Základem vystoupení artistů byla akrobacie, žonglérství atd.
19
Městská hradba
1 – Hradební věž
2 – Předbraní
3 – Věžová brána s padací
mříží
4 – Hradba
5 – Ochoz
6 – Parkán
7 – Parkánová zeď
8 – Vyzdívaný příkop
9 – Padací most
10 – Val s polským plotem
11 – Cimbuří
12 – Podsebití
Slavnostního zakládání hradeb se často účastnil sám panovník, ve
14. století bylo položení základního kamene symbolickým aktem
založení města.
Podle městských policejních nařízení se nesměla na hradbách a
věžích probourávat okna, vchody, záchody na krakorcích ani jiné
otvory, u hradeb se nesmělo skládat dříví ani jiný stavební materiál,
kterého by mohl užít nepřítel.
Hradební zeď mívala zvenčí parkán, neboli taras, což byl zprvu
věnec přihrádku lemovaný proutěným plotem nebo palisádou; z něho
20
se později vyvinul průchod mezi dvěma hradebními zdmi. Za vnější
hradební zdí býval příkop.
Na břehu řeky nebylo třeba stavět hradby vůbec, protože se
nepředpokládal útok z vody. Prudké svahy poskytovaly dobrou pozici
pro předsunuté opevnění. Zeď mohla být dva až tri metry tlustá,
zakončená cimbuřím, v pozdějších dobách se používaly pouze střílny
(do této podoby byly přestavovány i hradby s cimbuřím) nebo zděné či
častěji hrázděné ochozy, někdy doplněné arkýřovými věžičkami;
bývala též zesílená věžemi a baštami.
Hradební věž s podsebitím (ochoz přesahoval přes hradbu)
umožňovala otvory v podlaze útočit na protivníky, kteří přilehli k patě
hradební zdi, ostřelovat je, lít na ně horký olej nebo vroucí smůlu či
házet kamení.
Pokud bašta přesahovala z hradby ven, umožňovala křížovou
palbu. Věž byla samostatným článkem opevnění, bývala vyšší než
okolní hradby, věžice byla pouze zpevňujícím článkem a hradbu
nepřevyšovala. Její ochoz je pouze rozšířením ochozu hradebního.
Věž otevřená do města poskytovala snadný přístup obránců a zároveň
v okamžiku, kdy ji obsadili dobyvatelé, nemohla sloužit jako opora k
dalšímu útoku.
Městská brána se skládala ze dvou částí – samotné brány a
předbraní. Vstup do předbraní (prostoru mezi vnější zdí a samotnou
branou) byl přes padací most. Často vedle sebe byly dva, jeden pro
povozy, druhý pro pěší. Kromě vojenské funkce mělo předbraní i
funkci ekonomickou: vybíralo se zde městské clo a mýto a
odbavovaly se povozy. Samotná brána byla věž s průchodem, který se
v případě nebezpečí nebo v noci uzavíral mříží. V pozdějších dobách
bránu tvořil průjezd mezi dvěma věžemi. Někdy bránu doplňoval
barbakán – předsunutý opevňovací článek.
V hradbách bylo možné najít malé branky – fortny – které
umožňovaly přístup k parkánu, měly být dobře zabezpečeny, ale
přesto byly nejslabším článkem opevnění a nepřítel často užil lsti, aby
se touto brankou dostal do města; podobnými slabými místy byly
propustě vody (potoka).
21
3.5.3 Měšťanský dům
Martin, stejně jako dnešní turista, se zastaví na náměstí a obdivuje
krásné domy těch nejbohatších. V takovém by chtěl žít. Ale nakonec
jenom smutně povzdechne a jde dál. My se ještě na chvíli zastavíme.
Na náměstích a hlavních ulicích bývaly domy úzké a dlouhé, na
šířku měly 3 až 10 metrů, na délku spolu se dvorkem a hospodářskými
stavbami až 25 metrů. Starší domy měly průjezd do dvora (typ
průjezdový), mladší typ s loubím se pak nazýval mázhauzový nebo
sinový (podle velké síně v přízemí, kde měl majitel obchod nebo kde
právovárečníci čepovali pivo). Tyto domy jsou běžnější a typičtější,
proto se budeme zabývat jimi. Samozřejmě jde o ideální představu,
skutečné stavby pak spojují prvky obou typů přestavbou ze starších,
spojením dvou sousedních domů atd.
Většina domů měla sklepy, které sahaly i mimo parcelu a
spojovaly se do rozlehlých katakomb, jež měly už i účel obranný. Ve
sklepě bývala studna a sklady zboží, které potřebovalo být v chladu.
Podloubí chránilo nejenom chodce před nepřízní počasí, ale
sloužilo i obchodu, odtamtud se dříve také sestupovalo přímo do
sklepa. Z velké síně (mázhauzu) se dalo spojovací chodbou dojít do
dvora, do zadní komory a v zadní části
Typický mázhauzový dům
1 – Spojovací chodba
2 – Mázhaus
3 – Zadní komora
4 – Schodiště do sklepa
5 – Schodiště do patra
6 – Dvůr
7 – Podloubí
22
mázhauzu vedlo schodiště do sklepa i do prvního patra. Tam se
nacházela druhá velká síň, nejhonosnější partie domu. V zadních
částech se spávalo, uprostřed byla černá kuchyně (malá temná
místnůstka bez oken s ohništěm, kde se vařilo přímo pod otevřeným
komínem). Pokud měl dům ještě jedno patro, jeho stěny byly velmi
šikmé a místnost sloužila většinou pro zaměstnance (měl-li obchodník
nějaké). Máme ale i domy čtyř nebo pětipatrové. Záchod byl umístěn
na dvoře, místo toaletního papíru se používal mech.
Okna byla ze skla až od sklonku 15. století, předtím sloužila
natažená měchuřina a dřevěné okenice, které se na noc zavíraly.
Chudinské domky nebývaly tak honosné, většinou šlo o dřevěné
nebo hrázděné stavby přilepené na hradby, případně polozemnice –
byly zahloubené kolem jednoho metru do země, což napomáhalo
udržení tepla. Zahloubené zdi byly vyzděny, na nich pak seděla
dřevěná nebo hrázděná konstrukce, uprostřed této jedné místnosti bylo
ohniště.
3.5.3.1 Interiér
Kultura nábytku se rozvíjela mnohem pomaleji než ostatní odvětví
hned z několika důvodů. Jednak byly na vině časté požáry, které
mnohdy zničily větší část města a s ním i všechen nábytek. Dalším
důvodem byl nevelký zájem; lidé se raději chlubili drahým šperkem
než pohodlným bydlením. Teprve později vývoj postoupil kupředu.
Nejjednodušší kusy nábytku jako lavice, stoličky apod. se
zpočátku vyráběly doma, truhláři se objevili na scéně až ve 14. století,
jejich práci do té doby zastávali tesaři.
Nejobvyklejší vybavení domu tvořila bidla, stoly, lavice,
podnožky, postele. Na bidla umístěná v jizbě se zavěšovalo oblečení,
méně často se ukládalo do truhel. Truhla byla nejsložitější a většinou
také nejlepší částí nábytku. Kromě toho, že se do ní ukládaly šaty,
peníze, šperky nebo vzácnější nádobí, sloužila i jako sedací nábytek
nebo postel. Okované truhly pak měly funkci trezorů.
Položením dvou truhel na sebe vznikla skříň, u nás (15. století)
později než v Evropě (13.-14. století). Jejich funkci zastávaly buď
truhly samotné nebo prosté otevřené police.
23
Od sklonku 14. století se stává oblíbeným kusem nábytku stůl,
postavený většinou k lavicím v koutě světnice. Lavice byly
uspořádány tak, že se nikdy nesedělo zády ke dveřím. Oblíbený tvar
desky byl obdélník. Stůl se stal centrem jizby, neboť se zde rodina
scházela nejenom k jídlu, ale i k vážnějším rodinným poradám a
modlitbám.
Oblíbené byly stoličky s překříženými nohami, lepší domácnosti si
mohly dovolit křeslo.
Postele stávaly často ve výklencích, kde měly být chráněny proti
chladu. Ve středověku nelze hovořit o soukromí ložnice, postel stávala
v obytné jizbě a většinou spalo více lidí na širší posteli (jen bohatí si
mohli dovolit komfort jedné postele pro jednoho člověka). V chudší
rodině často jako lůžko sloužila i sláma na zemi.
Dvě ukázky černé kuchyně
V renesanci a baroku se rozšířil kabinet – skříňka na vysokých
nohách s množstvím zásuvek a tajných přihrádek. Komoda (oblíbená
hlavně v 18. století) zase sloužila jako prádelník nebo skříň; většinou
byla na nožkách, se zásuvkami. Sekretář je původem barokní a
24
poněkud připomíná kredenc. Horní část je se zásuvkami, dolní
odklápěcí s rovnou deskou na psaní.
Primitivnost nábytku překrývala látka, používala se hojně a často
(avšak jenom v místnostech s kamny nebo krbem, ne v dýmných
prostorech). V domě můžeme najít ubrusy, závěsy oddělující prostor a
baldachýny.
Zděné domy také hojně využívaly výklenků, z nich postupem času
vznikly šatní komory, v přízemí nahrazovaly sedací nábytek sedile –
pevné lavice ve výklencích zdi.
Z pece se vyvinula kachlová kamna, která vyhřívala celý pokoj;
navazovala na černou kuchyň, odkud se do nich přikládalo.
Problémem bylo osvětlení – středověký dům měl místnosti, kam
nedosahovalo denní světlo. Používaly se louče zasazené v loučnicích,
přenosné pochodně (fakule) v podobě tyčí ze smolného dřeva nebo
víchy nasazené na držadlo. Další možností bylo použít hliněné nebo
železné kahánky naplněné lojem; lojové a voskové svíčky ve
svícnech, které však byly dražším způsobem osvětlení, stejně jako
olejové lampy. Ve městě platila mnohá bezpečnostní opatření proti
požárům, takže i tím se osvětlení komplikovalo.
3.5.4 Nevěstinec
Martinův svět byl asi o něco lepší, co se týče nevěstinců. Náš
středověk, svázaný přísnými zákony církve, nevěstkám příliš nepřál.
Jaký je skutečný předobraz „Tří sestřiček“, které konečně Martin
dostal šanci navštívit?
Ve velkých městech se oficiálně plně uznávané nevěstince neboli
hampejzy vyskytovaly nejpozději ve 13. století. Skrývaly se většinou
někde poblíž hradeb nebo příkopů v tzv. „ženských uličkách“. Ženám
tam pracujícím se říkalo všelijak – lehké ženy, ženky, povětrné,
poběhlice, kurvy, milostnice, kuběny, běhny, důry, cuchty, coury atd.
Pokud si nějaký mládenec ulevil u některé z těchto dam, nebralo se to
příliš přísně (pokud se potom vyzpovídal).
25
Nevěstky byly, jak se obecně uznávalo, pro život nezbytné,
dokonce i svatá církev je tolerovala.3
Pro chudé tovaryše nebo vojáky,
pro něž nebyla měšťanská dcera prostě k mání, byl nevěstinec jedinou
možností. Navíc důsledkem válek a jiných nebezpečných „podniků“
bylo mnohem více žen než mužů a vzhledem k tomu, že středověký
svět patřil mužům, žena neměla mnoho na výběr: buď se stala
nevěstou nebo nevěstkou.
Bordely patřily městu a to je pronajímalo.4
Správcem byl buď
městský úředník nebo soukromá osoba – bordelář – která provozovala
nevěstinec za dohledu městských úředníků. Snahou úřadů bylo zavřít
nevěstky do veřejných domů, kde by je měly pod kontrolou, a tudíž
vymýtit pouliční prostituci.
Spojení s lázeňstvím bylo známé už odnepaměti a fungovalo až do
15, století. Mnoho hampejzů se také nacházelo v přístavních městech
(ať už u moře nebo jen u řeky), kde kromě námořníků klientelu tvořili
i cestující obchodníci. Mnohé krčmy přímo k prostituci povzbuzovaly,
protože krčmářům bylo vrchností povoleno mít v domě holky k
přilákání hostů. Zejména u francouzských a italských taveren se těžko
rozlišovalo, čím byly původně, zda nevěstincem nebo krčmou.
Netolerovalo se však všechno – musela se dodržovat určitá
pravidla a například za anální a orální sex hrozil trest smrti (důvodem
bylo opět křesťanství); postavení nevěstky nebylo vůbec
záviděníhodné. Návrat do normální společnosti byl téměř nemožný,
mzda u pouliční prostituce mizivá – v roce 1420 prý prostituce se
čtyřmi ženami stála tolik, co jedno vejce!
Nevěstky musely za Rudolfa Habsburského platit týdně dva feniky
a o nedělích a svátcích se ve městě nesměly ukázat. Také se jim
zakazovalo nosit šperky a bohatě zdobené šaty, nebo jim byl přímo
předepsán zvláštní oděv – aby si je náhodou někdo nespletl s
počestnými dámami, nebo aby si někdo nespletl počestné dámy s
nimi.
3
Jak pravil jeden z žáků Tomáše Akvinského: „Ve společnosti má děvka stejnou úlohu jako
žumpa v paláci. Nebýt žumpy, smrděl by celý palác.“
4
Dělo se tak v 15. století na mnoha místech zároveň.
26
Kromě nevěstek usazených v nevěstincích se vyskytoval mnohem
větší počet „cestujících nevěstek“, které táhly z místa na místo, kde se
zrovna konal církevní koncil, nebo se připojily k nějakému vojsku.
Davy markytánek, potulných žen a nevěstek doprovázely nejenom
vojáky, ale i císařské cesty, říšské sněmy apod.
Koncem 15. století se objevila nová pohroma – syfilis. Utrpení z
této nemoci podnítilo hon na prostitutky, veřejné domy byly zavírány,
nevěstky vyháněny; někde jim byl uříznut nos nebo uši, jinde je čekal
pranýř, zbičování, cejchování nebo dokonce utopení. Ale po nějaké
době se bordely opět otevřely, aby se „předešlo většímu neštěstí“ (16.
stol.), a od té doby se prostituce, úřady tolerovaná, spojuje se
zločinem, neboť chudým nevěstkám nezbývalo nic jiného, než se živit
i tímto způsobem.
3.5.5 Trh
Významnými okamžiky života mezi městskými hradbami byly
trhy, jarmarky a hody, kdy se do města sjížděli vesničané z celého
okolí. Šlo nejenom o možnost jak nakoupil a prodat, ale i o
společenskou událost (například někteří rolníci se dostali na trh jen
jednou za rok, na sv. Martina, kdy šli odevzdat daň). Trh (obvykle
jednou týdně) nebo jarmark (pouze několikrát do roka) se konal na
náměstí, v Praze byla dokonce tržiště specializovaná – koňský trh,
dobytčí trh atd. Bez svolení panovníka nebylo možné tržiště přesunout
ani založit (šlo zase o zisky, panovník hleděl hlavně na to, jak si
naplnit vlastní kapsu).
Je třeba si uvědomit, že feudální svět byl časem „primitivního
obchodování“, kdy obchodník žádal za své zboží přehnané ceny a za
zboží ostatních byl ochoten platit měďáky. Také ne každé zboží bylo
dostupné všude, v dřevařské osadě si mohl zájemce jen stěží pořídit
kvalitní zbroj nebo zbraně či jiné vzácnější zboží. Kompletní nabídku
řemesel a služeb pak nabízelo jen větší město. Mnohdy se stávalo (a
stává se občas i dnes), že za koupi zaplatil zájemce dvakrát víc, než
když chtěl dané zboží prodat. A kolik různé zboží stálo?
Následující údaje jsou většinou ze 14. století (některé z první půle
15. stol.), písemně doloženy – přesto je však nutné brát je s určitou
27
rezervou. Pochází z různých míst a pojednávají o různě kvalitním
zboží, ale i tak následující tabulka poslouží k orientaci vcelku dobře.
Ceny jsou pro ulehčení (a podle starého zvyku) převedeny na cenu
jedné krávy. Pro srovnání, v současné době se její cena pohybuje
kolem třiceti tisíc korun.
Položka Cena v groších Počet krav
Denní minimum na stravu
nejméně půl
groše5 –
Půlkilový bochník chleba 4 parvy –
Slepice 1,5 gr. –
Pas 1-2 gr. –
Poduška nebo polštář vycpaný
senem
1-3 gr. –
Slamník 2-4 gr. –
Nůž 2-4 gr. –
Lopata 3-4 gr. –
Stolička 4-5 gr. –
Hrubá selská škorně okolo 5 gr. –
Pohřební svátost 4-6 gr. –
Krumpáč 6 gr. –
Sekera 6 gr. –
Kožený řemen 6 gr. –
60 železných hrotů střel do kuše 7gr. –
Spodní košile 7-8 gr. –
Křeslo 7-8 gr. –
36 litrů pšenice (od sedláka) 8-10 gr. –
Kolovrat 10-13 gr. –
60 ocelových hrotů střel do kuše 12 gr. –
Pluh 12 gr. –
Pár solidních kožených škorní zhruba 13 gr. –
Sáh obyčejného plama v průměru 14 gr. –
5
Hřivna (pražská)=20 pražských grošů, 1 groš = 12 parvů (denárů, haléřů) – stav mezi lety
1300 a 1387
28
Půlkilo vlny 13-17 gr. –
Ječmen pro koně na 40 dní 15 gr. –
Ubrus (dle výzdoby) 17-30 gr. –
Mosazná konvice (dle velikosti a
zdobení)
17-35 gr. –
550 litrů piva (dle kvality a místa) 25-42 gr. –
Přilba 30 gr. 0,6
Cena dobré krávy 46 gr. 1
Přilba s hledím 48 gr. 1
Tkalcovský stav pod 1 kopu gr. okolo 1
Suknice (ze 2 metrů látky)
- - - – i
okolo 1 kopy gr. 1,25
Poddanské dávky (za půl roku)6
50-64 gr okolo 1-1,3
Vůl 64 gr. 1,3
Kroužkový závěs na přilbu přes 1 kopu gr. více než 1,25
Roční nájem statku 1-2 kopy gr. 1,25-2,5
Žebřiňák 1-2 kopy gr. 1,25-2,5
Truhla se zámkem 1-2 kopy gr. 1.25-2,5
Různobarevná soukenná tunika či
šaty
1-2 kopy gr. 1,25-2,5
Vyvezení městské žumpy okolo 2 kop gr. 2,5
Meč od 2 kop gr. výš více než 2,5
Soukenný kabátec obšitý kožešinou okolo 3 kop gr. 4
Hedvábný závoj okolo 3 kop gr. 4
Prostý pancíř 4 kopy gr. 5
Hřebec okolo 6 kop gr. 7
Prostý dům o třech místnostech 7-11 kop gr. 9-14
Domek na Novém Městě pražském okolo 15 kop gr. 19
Válečný kůň okolo 20 kop gr. 25
Cena lepšího lánového gruntu 15-25 kop gr. 19-31
Dvojpodlažní řadový dům ve městě 17-22 kop gr. 22-29
Studium na universitě (4 roky) 24 kop gr. 30
Luxusní pás zdobený zlatem a 25 kop gr. 31
6
Lucemburské Čechy
29
kameny
Dům na Novém Městě pražském 30-50 kop gr. 38-63
Dvojpodlažní městský dům s dílnou 30-55 kop gr. 38-72
Mlýn v Praze 55 kop gr. 72
Cena slušného zemanského panství 50-60 kop gr. 63-75
Rytířská zbroj okolo 75 kop gr. Okolo 94
Velký mlýn se dvěma koly 80 kop gr. 100
Výstavní měšťanský dům na náměstí 111-350 kop gr. 145-157
3.5.5.1 Mzdy
Abychom si mohli udělat představu o hodnotě zboží, pro ukázku
uvádím ještě mzdy různých povolání, aby bylo zřejmé, kdo si co a
kolik mohl dovolit (České země ve 14. století).
Mzda
Nekvalifikovaná síla7
1-2 gr denně
Pomoc při sklizni 2 gr. (plus zaopatření8
) denně
Drvoštěp 3-4 gr. denně
Zednický mistr 16 gr. týdně
Plat lovčího 90 gr. (plus zaopatřeno ročně
Sluha v měšťanské rodině 110 gr. (plus zaopatření) ročně
Děvečka 90-150 gr. (plus zaopatřeno ročně
Pomocný učitel 4 kopy gr. ročně + další výdělky
Bakalář (ředitel školy) 8 kop gr. ročně + další výdělky
Kouřimský děkan 12 kop gr. + další výdělky
Kolínský děkan 30 kop gr. + další výdělky + naturálie
Výnos Landšperského panství okolo 500 kop gr. ročně
Samozřejmě, obchodovat by se nedalo bez systému měr a vah.
Ačkoli předpokládáme znalost měrných jednotek již drive, první
zmínky v Čechách jsou z 11. století. Používají se délkové (prst, dlaň,
7
Nádeník na stavbě, pomocník při žních, atd.
8
strava, pití, ubytování…
30
loket, stadium), hmotnostní (libra, marka-hřivna), duté (měřice,
korec). Místo plošných měr se používá odlišné označení určitých
polností: pole (ager), země (terra; = lán), dědina (hereditas), popluží
(aratrum); k přesnějšímu měření se přistoupilo do 13. století díky
stabilizaci velikosti polnosti (trojpolní systém): používá se lán, jitro,
korec (velikost pole, na které se vysel jeden strych obilí, tj. asi 93 l).
Velký vliv na rozdílnost plošných měr má například i závislost
velikosti pozemku na kvalitě orné půdy, navíc doslova v každém
městě se setkáme s odlišným měrným systémem. Pro zmírnění tohoto
šíleného zmatku sloužily vzory většinou nakreslené na zdi radnice.
První ucelenou soustavu českých měr přináší kronika Václava
Hájka z Libočan, který jako autora této soustavy uvedl Přemysla
Otakara II. Z této soustavy vychází většinou i následující přehled.
Hmotnost:
Cent = 62 kg = 6 kamenů = 120 liber
Denár = 1 g (jednotka v mincovnictví, používal se též fenik)
Grán = 1,1 g (použití zejména v lékárnictví)
Hřivna = 238 g až 257 g (též marka – ve francké říši rovna ⅔
římské libry; české jméno hřivna označovalo ozdobu na krku –
náhrdelník. Používala se zejména pro drahé kovy a později byla i
platidlem. Z hřivny se razila kopa grošů.)
Kámen = neurčitá jednotka hmotnosti; podle Hájkovy kroniky 1
kámen = 20 liber českých
Karát = 0,2 g (pro drahokamy)
Kvintlík = 4 g
Libra = 0,5 kg = 512 denárů = 456 gránů = 128 kvintlíků = 32 lotů
= 2 hřivny
Lot = 16 g = 1/32 libry české (hrst pepře)
Unce = 32 g
Délka:
Brázda = 0,3 m = ½ lokte (6 brázd s tzv. rozhorem tvořilo záhon)
Dlaň = 8 cm (šířka ruky bez palce) = 4 prsty
Hon = 124 m nebo 154 m (délka, kterou zdravý muž uběhne, aniž
by si musel odpočinout)
Krok = 0,75 m (kročej = dvojkrok)
31
Lán = 15 m
Loket = 0,6 m (nejstarší a nejpoužívanější jednotka délky na světě)
= 3 pídě
Míle česká = 11 225 m (podle Hájka z Libočan 7,5 km; některým
městům bylo uděleno právo mílové – na jednu míli od města se
nesměla provozovat řemesla a vaření piva ke škodě města)
Palec = 25 mm (jedna z nejstarších a nejpoužívanějších jednotek;
u nás nazýván též coul /z něm. Zoll/)
Píď – 20 cm (vzdálenost mezi palcem a ukazováčkem; nebo mezi
palcem a malíčkem) = 10 prstů
Provazec = asi 30 m (provazec pražský)
Prst = 20 mm
Prut = 3,8 m nebo 4,7 m (hlavně v zeměměřičství)
Sáh = 1,8 m = 3 lokty = 6 stop (vzdálenost mezi konci rozpažených
rukou)
Stopa = 0,3 m
Plošný obsah:
Brázda = 45 m2
Hon = 0,28 ha = 1 jitro
Jitro = 2 837 m2
Lán = 17 ha (snad výměra pozemku, kterou bylo možné obdělat za
celou dobu orby) = 60 jiter
Leč = 18 ha (používané v lesnictví)
Měřice = 1 918 m2
(po zavedení dolnorakouských jednotek na
celém území monarchie – 1 765 – dříve v zásadě název pro jakoukoliv
míru)
Role = 790 m2
= 2 záhony
Záhon = 394 m2
(6 brázd na šířku a 1 hon na délku)
Objem:
Bečka = 70 l až 100 l (především pro sůl, ale i pivo, víno a jiné
látky)
Čber = asi 31 l (pro sypké látky) nebo 124 l (pro kapaliny)
Číška = 1,5 l (pro suché látky)
Holba = asi 0,5 l = ½ pinty (pro kapaliny)
Kbel = asi 71,5 l (pro sypké látky; též kbelec, kbelík)
Korec = 93 l
32
Máz = 1,1 l až 1,9 l (pro kapaliny)
Pinta = 1 l (před 16. st.) nebo 2 l (po 16. st.)
Půlka = 0,24 l (pro kapaliny)
Soudek =12 l (pro kapaliny; též nazýván sud)
Škopek = 16 l
Vědro = 46 l (do roku 1540; pak až 78 l)
Věrtel = 23 l (pro sypké látky)
Žejdlík = 0,5 l (pro kapaliny i sypké látky)
Počet kusů:
Kopa = 60 ks
Pár =2 ks
Půltucet = 6 ks
Stoh = 60 otepí slámy
Tucet = 12 ks
Veletucet = 144 ks (nazýván též Gross)
Vrh = 3 ks
3.6 Jak se žilo
Zastavme se ještě na chvilinku u Martinova snu být měšťanem. On
sice stále ještě tráví čas u „Tří sestřiček“ a moc se mu tam líbí, ale
abychom se o krůček přiblížili k poznání středověkého města a života
v něm, máme k dispozici ještě několik odstavců.
Město rozčlenilo pracovní a volný čas do hodin – díky radničním
zvonům a hodinám i díky liturgickému členění času zvoněním z věží
kostelů. Začal se vytvářet pojem pracovní směny; od 14. století
upravovaly pracovní dobu i některé cechy. Provozovat řemeslo bylo
povoleno pouze do západu slunce (odtud pojem „černý trh“ nebo
„černota“), na noc se zamykaly brány a přes ulice se natahovaly řetězy
(bezpečnostní i strategické důvody). Jedním z důvodů, proč se
nesmělo pracovat v noci, byla i obava z nebezpečí požáru – kvůli
osvětlení.
Po práci by měla přijít zábava. Nejenom krčmy, ale i samotná
městská ulice nebo kostel byly jejími středisky. To podpořilo
představu venkovana o městě jako středisku radovánek a stalo se
jakýmsi „turistickým lákadlem“. Důležitým okamžikem byly zmíněné
33
trhy, nesmíme však zapomínat na různé církevní svátky, které život ve
městě také oživily, stejně jako oslí a bláznovské slavnosti. Každý cech
požádal různé oslavy, známe i karnevaly a reje v maskách atd. Kromě
toho tu byly různé mimořádné slavnosti – návštěvy panovníka, ve
velkých městech korunovace, královské svatby atd.
K slavnostem patří i plný žaludek, následuje tedy kapitola
věnovaná jídlu. Přejeme dobrou chuť.
3.6.1 Strava
Jídlem chudiny byla vedle chleba kaše, nejčastěji z ječné mouky,
noky s mákem, mléčné pokrmy, hrách a hrachová kaše, zelí aj. Často
to byla strava málo maštěná. Převládala jídla moučná připravovaná ze
zrna buď praženého nebo drceného; mletého nejčastěji v mlýnech na
mouku a krupici.
U moučných pokrmů rozeznáváme kaše (z mouky, krupice, prosa,
pohanky, ovsa, konopného semene atd.; často bývala směsicí pestrých
chutí, neboť se vařila po způsobu „co komora dala“), noky
(předchůdce knedlíků), pokrmy z praženého zrna (pražmo) a pokrmy
pečené (nekvašené placky, které byly nejjednodušší, nebo kvašený
chléb – vlastně jakékoli kvašené pečivo; bylo nutné na něj zatápět v
peci, tudíž se nepeklo každý den; postupně vytlačil ostatní moučné
pokrmy; bílý pro panstvo, černý pro vesničany).
Mléčná strava měla větší podíl na vesnici než ve městě, mléko
vzhledem k nedostačujícím možnostem konzervace nebylo na trhu
tolik běžné jako jiné druhy potravin. Vedle mléka (zejména kyselého)
se nabízela syrovátka a sýry, které byly spolu s vejci požadovány v
naturálních feudálních dávkách.
Vařená jídla bylo možno připravovat buď na otevřeném ohništi v
selských jizbách, nebo v černé kuchyni městského, hradního či
klášterního typu. Užívalo se k tomu keramických nádob, hrnců nebo
pánví, nebo měděných kotlíků (zavěšený na řetězu nad ohněm –
sloužily hlavně k ohřívání vody). Kromě chleba byla vařená jídla
nejčastější.
Pečené pak byly stravou panskou. Během slavnostních okamžiků
(svatba aj.) pak se dalo pečené jídlo najít i v chudších rodinách. Na
34
vesnicích i ve městě se uplatnil více rošt než rožeň, protože na něj šly
položit i menší kusy masa, rožeň na celé velké kusy masa se používal
především v kuchyni hradní.
Spotřeba masa bývala nerovnoměrná. Na venkově bylo maso
pokrmem sezónním (vepřové hody – zabijačka – v prosinci buď před
Vánoci nebo během masopustu). Zabijačka se konala v zimě z toho
důvodu, že se maso nekazilo; stoupla též spotřeba skopového (redukce
stád, protože hospodáři neměli dostatek píce). V létě jedli venkované
maso poměrně málo. Hovězí dobytek chovaný na vesnicích byl určen
pro městské řezníky, kteří maso prodávali v masných krámech.
Ve velkém se jedlo i rybí maso (souviselo to s postními příkazy,
jež zakazovaly jíst maso teplokrevných zvířat). Prodávaly se ryby
říční, mořské; solené (herynky) bývaly velmi levné. Od 13. století se
rozvíjí rybníkářství. Přesto ryba nebyla běžným vesnickým jídlem
(monopol na rybolov měla šlechta).
Zelenina byla také velmi běžná – hlavně zelí, potom mrkev, celer,
petržel, cibule aj. Brambory přivezené z Ameriky se v omezeném
množství začaly pěstovat v 16. století, volně dostupné pro chudší
obyvatelstvo byly až od 18. nebo dokonce 19. století.
Hojné užívání koření, zvláště na maso, bývalo znakem honosné
kuchyně. V lidové stravě se uplatňovalo koření snadno dostupné,
doma vypěstované – kmín, muškát, majoránka, kopr, libeček apod. V
panských receptech (měšťané i šlechta) se objevuje i vzácné orientální
koření. Nejvýznamnějším konzervačním prostředkem a nezbytnou
složkou potravin byla sůl. Jako sladidlo se používaly různé sirupy, ale
hlavně med, třtinový cukr se dovážel jako veliká vzácnost z Orientu.
Nádobí se používalo buď kameninové, dřevěné nebo vzácněji
cínové, občas můžeme narazit i na skleněné nádoby (poháry atd.);
jedlo se hlavně rukama.
Složení a množství stravy pak samozřejmě závisí na oblasti – na
horách bude hojnost sýra a masa, v nížinách zase ovoce, v
přímořských oblastech ryby atd.
35
3.7 Ostatní
3.7.1 Krysy a potkani
V každém městě, a určitě nejenom městě, jich bylo bezpochyby
dost. Řídíce se heslem „Vaše sýpky jsou naše sýpky“ se objevily
téměř všude, a proto není na škodu se o krysách a potkanech zmínit
trošičku podrobněji, neboť i když se na první pohled zdá, že mezi
těmito dvěma druhy velký rozdíl není, pravda je poněkud jiná.
Krysa má srst černou až černohnědou s kovovým leskem, na břiše
zbarvenou do šeda. I s ocasem dosahuje délky cca 35 cm. Její původní
domovinou je pravděpodobně oblast kolem Středozemního moře, kde
žije ve volné přírodě. Jakmile však krysa poznala výhody, které jí
poskytuje prostředí lidských staveb a lidský způsob hospodaření, stala
se trvalým průvodcem člověka. Krysa se pravděpodobně rozšířila v
době Římské říše, kdy mezi zeměmi kolem Středozemního moře
panoval čilý obchodní ruch. Podobně jako potkani a myši, způsobují
krysy škody na potravinách. Vyhledávají spíše sušší a teplejší místa.
Rozmnožování probíhá celoročně a během jednoho roku může samice
vrhnout tři až šest pokolení. V jednom vrhu bývá 6 až 10 mláďat. Za
čtvrt roku po narození se již rozmnožují.
Potkani se do Evropy dostali z východní Asie stejným způsobem
jako krysy, s pomocí člověka, ale až mnohem později. Životním
prostorem potkana jsou stoky, podzemí, ale i hospodářská a lidská
obydlí. Potkani jsou všežravci a loví i menší zvířata. Srst mají na
hřbetě šedohnědou a zespodu špinavě bílou. S ocasem dosahují délky
cca 42 cm a na rozdíl od krys mají v poměru k tělu menší hlavu.
Rozmnožují se podobně a ve stejném množství jako krysy. I po
dosažení pohlavní zralosti zůstávají s rodiči, navzájem se mezi sebou
páří a vytvářejí tzv. velkou rodinu. Z ní se na jaře oddělují jednotlivé
páry, které si hledají jiná sídliště.
~ ~ ~
36
Po dvou dnech se konečně objevil. Vznešený pán v bohatém
oblečení. Vypadal v té krčmě trošku nepatřičně a snad si to i
uvědomoval a neustále vrhal kolem kradmé pohledy.
„Splnili jste?“ zeptal se jich rovnou a bez otálení.
Odpovědí mu bylo přikývnutí. „Dobře,“ řekl, „ale je tu jeden malý
problém.“
„A to?“ zamračil se Martin, který tušil, že onen malý problém
přeroste v nějaký hodně, hodně velký problém.
„Nemám při sobě dost peněz, bude muset stačit tohle,“ řekl a hodil
na stůl měďák. V jeho očích bylo vidět, že k mladé dvojici úctu
rozhodně necítí. „Stejně jsem slyšel, že jste se nemuseli moc snažit.“
Martin se ani nehnul. Iluve zaprskala. Do tváří se jí nahrnula krev, v
očích se objevila zuřivost. Martin věděl, co bude následovat. Proto se
s ní nikdy nehádal a většinou jí dal za pravdu.
Krev vyplašila ostatní hosty a Martinovi zkazila chuť k jídlu. Ono
se špatně večeři, když člověk prchá z města před zákonem a
spravedlností…
37
4 VESNICE
„Je mi to vážně moc líto.“
„Tiše,“ sykl Martin. „Omluvy si nech na potom.“
Po cestě projížděla skupinka vojáků. Hledali je. Vražda za bílého
dne, uprostřed města, a ještě k tomu šlechtice. Byl div, že se dostali až
sem, skoro míli od špinavých hradeb. Div, že ještě žili.
Leželi ve křoví a čekali ještě dlouho poté, co dusot kopyt zmizel v
dálce. „Nevěděla jsem, co dělám. Prostě se mi zatmělo před očima…“
„Už toho nech,“ zavrčel. „Pamatuješ na tu vesnici, když jsme sem
jeli? Tam možná najdeme útočiště.“
„Tam?“
„Potřebujeme koně. A jídlo. Kvůli tvému zatmění před očima
všechno zůstalo v té zatracené krčmě.“ Iluve se znovu začala
omlouvat.
Možná to nebyl nejlepší nápad, ale nic jiného Martina nenapadlo.
Nebyl žádný skvělý lovec lidí, jak se kasal před oním šlechticem, byl
jenom obyčejný kluk, co se chtěl alespoň jednou pořádně najíst.
Vesnice čítala něco kolem desíti chalup, k nebi stoupal kouř a
blížící se večer s sebou přinesl déšť. A host do domu, Bůh do domu, jak
se říká. Tak zabušil na dveře prvního stavení, ke kterému již řádně
zmoklí dorazili.
Cokoli se v tu chvíli zdálo lepší než zůstat přes noc venku na dešti…
4.1 Základní charakteristika
Zprvu nemela vesnice žádné pevné uspořádání, tvořilo ji několik
domů situovaných na vhodném místě – především u zdroje pitné vody
nebo kolem velmožských dvorců a kostelů; nejprve na úrodných
plochách, teprve později s nedostatkem půdy i ve vyšších polohách,
kde se zemědělství tolik nedařilo. Vzdálenosti mezi vesnicemi byly
veliké a doprava obtížná, vesnice byly tudíž nuceny k co největší
samostatnosti (proto často najdeme ve vesnici kováře – ten vyráběl
jedny z mála předmětů, jež se doma „na koleně“ udělat nedaly).
Teprve od 13. století začíná ves nabývat uspořádané podoby.
38
Známe několik tradičních uspořádání středověkých vesnic. 9
Rozlišujeme lesní vsi lánové, které mohou být dlouhé dva i více
kilometrů po obou březích potoka, jež často kvůli své rozlehlosti
získaly přívlastky „horní“, „střední“, „dolní“ a v pozdějších dobách
došlo k jejich rozdělení na samostatné vsi, krátké dvojřadé, řidčeji
jednořadé nebo lesní návesní vsi. Dále můžeme nalézt typy silničních
vsí – se dvěma řadami domů na sebe navazujících, nebo s rozšířením
silnice do jakési návsi, uliční, které odstupují kolmo nebo šikmo od
silnice a řidčeji ji i protínají, ves s řádkovým půdorysem, a konečně
dva typy vsi návesní – návesovku, kde cesty vedou z rohů návsi, a
Okrouhlici, kde zpravidla jediná cesta ve vsi končí.
Vzdálenosti se v době, kdy mizí neuspořádané shluky domů,
zkracují (zhruba na 3 km). Vesnice většinou stály na břehu potoka
nebo řeky na vyšších či nižších terasách,10
později vznikaly i na
soutoku rek či říček. Ve vyšších polohách přišly na řadu nádrž a
studna (nejdříve studny vahadlové, s dřevěným roubením, méně často
můžeme narazit též na rumpál). Bývaly buď individuální v usedlosti,
společné uprostřed vesnice, méně často za vesnicí.
Počet usedlostí ve vesnici kolísal v intervalu 6-20. Lokační vsi
(vybudované podle plánu a na základě smluvních dohod) v českých
podmínkách bývaly i větší, ale můžeme narazit i na „vésky“ (samoty)
se dvěma nebo třemi usedlostmi. Průměrná raně středověká ves má
10-12 usedlostí. Jen pro doplnění: v jedné usedlosti žilo 4-8 lidí.
Kromě usedlostí můžeme ve větších vesnicích najít i další stavby.
Jde například o tržiště, prostor krytý střechou a určený pro
shromáždění většího počtu lidí. Další důležitou stavbou byl kostel,
hřbitov obehnaný zdí. V pohanských kulturách se v blízkosti vesnice
nacházel posvátný strom, obětní místo apod. Vesnici vévodila
zpravidla tvrz, feudální sídlo zemana nebo majitele vsi. Celou osadu
pak mohla (a nemusela) ohraničovat a chránit dřevěná palisáda
(hradba ze vztyčených zašpičatělých kůlů) se vstupními branami nebo
zídka, doloženo je i příkopové hrazení.
9
Vesnici v takto pevném uspořádáni najdeme až u mladších lokačních vesnic, které už byly
zakládány s určitým piánem, u vsí starších probíhala přeměna pomalu.
10
Aby se zabránilo negativním účinkům vody – zaplavení, podmáčení atd.
39
Vesnická krčma byla většinou spojena i se svobodnou rychtou,11
neboť šlo o nejvýznamnější vesnickou živnost a právo provozovat
krčmu si lokátoři vymiňovali spolu s rychtou. Krčma, spolu s mlýnem,
zajišťovala obchod na vsi (vesničané dostávali například sůl). Nebyla
k nalezení v každé vesnici, obvykle se nacházela ve větších vsích s
farním kostelem. Kromě funkce shromaždiště byla i místem tanečních
zábav, her (karty, vrchcáby atd.); krčmář měl stálou, byť nevelkou
zásobu peněz, tudíž mohl těžit i z lichvy. Podle křesťanské morálky
ovšem patřilo provozování lichvy k hříchu a tvrdě se trestalo. Lichváři
proto bývali většinou židé, kteří nepatřili do křesťanské obce, a tato
nařízení se na ně nevztahovala. Bohatství, které díky tomu získali, ale
i kulturní rozdílnost, z nich však dělalo ve vypjatých chvílích vítaný
objekt vybití davových vášní.
Zemské stezky vesnici většinou míjely (procházely územím v
těsném sousedství plužin), cesty pak spojovaly jednak vesnici s
okolním osídlením a také jednotlivé usedlosti s polnostmi. Na
rozcestích můžeme najít rozličné smírčí kříže, boží muka nebo
hraniční kameny. Od 14. století se v blízkosti vesnic objevují nově
zakládané rybníky.
4.2 Lidé
Na otázku, zda být raději vesničanem nebo měšťanem, by Martin
odpověděl bez váhání, o tom jsme se již mohli přesvědčit v předchozí
části. Na otázky, proč tomu tak je, by řekl to, co se jinými slovy
pokusíme vysvětlit níže.
Inu, kdo je vesničan? Můžeme rozlišit kategorii sedláků, kteří
vlastnili půdu, chalupníků a podsedků (zahradníků).12
Rolníci sice
hospodařili samostatně, ale byli též nuceni podřídit se kolektivnímu
společenskému systému obce – dodržování parcel, cest apod.
11
Rychtář (fojt, šultys) byl dosazován do čela měst i vsí a kromě toho předsedal i místnímu
soudu.
12
Podsedek byl jakýsi poddaný poddaného. Od sedláka dostal kus pozemku nebo zahrady
a platil mu nájem.
40
Převážná část polních prací (orba, vláčení, setí, sklizeň) bývala
určena mužům. Též práce s potahem náležela jim, stejně jako sečeni
trávy, svoz sklizně, mlácení obilí – a to Martina rozhodně nebaví.
Ženy můžeme najít mezi ženci, i když řidčeji, se srpem. Častěji vážou
snopy nebo sbírají vytroušené klasy. Kromě péče o děti, pokrm a
oblečení pečovaly o domácí hospodářství – drůbež (slepice, husy,
kachny), dojení a zpracování mléka. K domu byly připoutány více než
muž.
Obzor zemědělce byl přirozeně velmi zúžený. Bohatá symbolika
středověku mu neříkala nic, politika panovníka mu rovněž byla
neznámá (pokud zrovna přes jeho pole netáhlo vojsko), a spíš než
důležité politické nebo kulturní otázky ho zajímalo, kolik ten rok nesla
slepice a kolik mu jeho oblíbená kravka dala mléka – a to až hluboko
do novověku. Ještě stále se Martinovi divíte, proč se mu tahle
představa nelíbí?
4.3 Právo
Ve středověku vždy a téměř všude platilo, že jedno právo bylo pro
„bohaté“ a druhé pro „chudé“ – i když prakticky šlo o stavovské
postavení. Zchudlý šlechtic na tom byl vždy lépe než sebebohatší
měšťan. Vesničané pak neměli zastání téměř žádné. Další z mnoha
důvodů, proč si Martin s Iluve rozhodli nazout toulavé boty. O těch
dalších důvodech si také povíme:
Poddanství – rozumí se tím připoutání poddaného k půdě; v
různých dobách a na různých místech byly podmínky rozdílné.
Feudálovi se odváděly naturální či peněžní dávky a robotovalo se na
jeho polích.
Berně – souhrnný název pro daně a poplatky, rolník měl povinnost
vůči třem institucím – církvi (desátky), panstvu (robota) a
panovníkovi (zvláštní daně v mimořádných situacích). Zdrojem byla
poddanská půda a movitý majetek, berně byly vybírány na základě
schválení sněmu (pro potřeby země a krále) zpravidla na podzim nebo
na jaře. Známá je daň z míru (platila se z jednoho rádla a na oplátku za
mír a ochranu), „nářez“ (daň za vypásání knížecích lesů dobytkem,
platila se ve vepřích), „pacht“ (daň z pozemku), „mrtvá ruka“ (dávka
41
za dědictví), „formariage“ (poplatek při svatbě poddaných z různých
panství) a množství dalších poplatků podle místa a situace. Nárazově
se vybíral „osep“ (dodávky ovsa pro koně panských družin), ve
výjimečných situacích osobní daň, tzv. berně z hlavy.
Robota – každý držitel poddanského gruntu měl povinnost
robotovat jistý počet dní na pozemku, který patřil vrchnosti, sám nebo
s vlastním potahem. Proto se v poplužních dvorech nemusel držet
dobytek. Důležité je, že robota vězela na gruntu, ne na konkrétní
osobě. Sedlák tedy nemusel robotovat, pokud byl schopen zajistit
nařízený počet lidí na stanovené počty dní. Mohl poslat čeledína nebo
kohokoli ze statku. Čím byl bohatší sedlák, tím víc měl roboty,
nejbohatší pak tri dny v týdnu. Nemuselo se pracovat pouze na polích,
jak je vžitá představa, ale opravovaly se cesty, hrady, mosty atp. nebo
se jelo na „dlouhou fůru“ – se zbožím do nějakého vzdáleného města.
Vlastník půdy má nad poddanými pravomoc správní (včetně
policejní), soudní i finanční a vymáhá plnění různých forem feudální
renty – roboty – naturálních dávek a později i renty peněžní. Pán stojí
mezi státem a poddanými, je prostředníkem státní moci i její součástí.
Věci nevýznamné byly ponechány vesnické samosprávě, středisky
výkonu vrchnostenské správy se stávají tvrze a hrady. Soudnictví bylo
přenecháno vlastním úředníkům (purkrabí, hejtman či regent).
Vrchnost vydávala pro poddané tzv. selské řády – obsahovaly
pravidla pro chování poddaných mezi sebou navzájem i vůči
vrchnosti. Za poškození majetku vrchnosti hrozily těžké tresty.
Hlavním účelem vrchnostenského aparátu bylo zajištění poslušnosti
poddaných a nerušené vykonávání roboty.
Pro poddané byly základními soudy vrchnostenské, kde jurisdikci
řídil buď pán panství nebo jeho úředníci. Nesměli podávat žaloby na
vlastní vrchnost (od 15. století), a od 16. století se to dokonce
považovalo za akt vzpoury. U soudu (jakéhokoli) pak samozřejmě
slovo poddaného mělo mnohem menší váhu než slovo rytíře.
42
4.4 Odívání
Oděvy vesničanů byly nebarvené a nevýrazné (bílé, nažloutlé,
šedé a černé – podle materiálu). Kromě toho v některých krajích měli
vesničané přímo předepsáno, jak se mají oblékat, aby se už z dálky
poznala jejich příslušnost ke stavu. Na rozdíl od bohatších oděvů se
oděv vesničanů v průběhu dob téměř nemění.
Tuniková sukně – byla až ke krku, měla dlouhé rukávy, v pase
přepásaná, dosahovala ke kolenům. Zhotovovala se z hrubého sukna
nebo z režného pláma (kytle, kytlice); po staletí byla pracovním
oděvem.
Rubáš – základní část oděvu venkovanky (při domácích pracích
jediná), na rozdíl od sukně neměl rukávy, na ramenou byl uchycen
tenčími či širšími ramínky. Pokud vycházela ven, navlékla si přes
rubáš rukávce (krátká košilovitá halenka s rukávy) nebo překryla
horní část těla přehozem. K pasu uvazovala zástěry (jednu dozadu,
druhou dopředu – tyto zástěry dohromady tvořily sukni do pasu).
Klobouky – na venkově byly v oblibě a často užívané slaměné
klobouky. Časté též byly plstěné klobouky, ozdobené například perem
z kohouta. Když bylo chladno, vesničan si kladl na hlavu beranici.
V zimě si muž navlékl nohavice nebo zavinul nohy po kolena
úzkými pruhy hadrů (onuce), přes hlavu přehodil plášť nebo kuklu. V
mrazech oblékl hrubý kožich.
4.5 Stavby
4.5.1 Mlýn
Mlýny můžeme rozdělit na dvě základní skupiny: vodní a větrné.
Vodní pak dále dělíme na potoční, poříční a říční, větrné na beranové a
holandské.
Drnčák býval mlýn na svrchní vodu s nádrží nebo i bez ní, hnaný
drnovou vodou (tedy z potoků, jež pramenily „pod drnem“). Podrybný
mlýn stál pod rybníkem nebo větší nádrží. Poříční pak stál na břehu
řeky, nebo na kůlech dílem zapuštěných do břehu a dílem do vody.
43
Známé jsou i mlýny říční umístěné na prámech, šlo tedy o „plovoucí“
mlýn.
Nejstarším způsobem využití vodní energie byl mlýn s
horizontálním kolem, bez převodů, kdy vodní proud rozhýbával
lopatkové kolo. Výkon nebyl nijak velký, ale konstrukce velmi
jednoduchá a nevyžadovala prudký proud. Mlýn na spodní vodu
pracoval už s vertikálně umístěným kolem, které zasahovalo spodní
částí do říčního proudu. Nejmladší a nejvýkonnější typ je pak mlýn na
svrchní vodu, kdy voda byla přiváděna nad mlýnské kolo a dopadala
na něj shora. Velmi často bylo nutné vybudovat nádrže, tzv. mlýnské
rybníky. Šlo o technicky složitý a nákladný typ mlýna (i když velmi
účinný), proto si jeho zřizování mohly dovolit jen kláštery, feudál a
později i města.
Větrné mlýny fungují na dvou principech – existují buď
celodřevěné sloupové mlýny (tzv. německý typ – otočný celý, u nás
nazývaný mlýn kozelčí nebo beraní), nebo zděné věžové stavby (tzv.
holandský typ – otočná pouze horní dřevěná nástavba s
lopatkami-perutěmi). Stavěly se na místech se stálými větry, v
Čechách méně často než mlýny vodní.
Za mletí se platilo výmelné, často v naturáliích (částí zrna), takže
si tuto službu nemohl dovolit každý, zvlášť v době nedostatku. Kromě
mletí se musel mlynář vyznat ještě v mnoha jiných oborech
(„mlynářům náleží stavěti mlejny, pily, všeliké vodní nástroje k
valchování suken, koží a všeho, co by voda zatáhnouti mohla, též
uvozovali vodu do domů, zámků a zahrad, vyváděti ji ze sklepů a
studnic, dělati jezy, břehy a mosty přes vody dělati“).13
Mlynáři, i
když často pouze v nájemním poměru k majiteli mlýnů, patřili na
vesnici spolu s krčmáři k těm bohatým.
Ve mlýně se také shromažďovaly a odtamtud šířily informace,
neboť ti, kdo chtěli umlít mouku, přicházeli z bližšího či vzdálenějšího
okolí. Přesto mlynář patřil k málo váženým osobám, často
podezřívaným z kacířství, a mlýn se díky své odlehlosti od ostatních
obydlí stával místem různých pověr – proto máme tolik čertových
mlýnů.
13
Turnovský řád z roku 1717 charakterizující mlynářské řemeslo.
44
4.5.2 Tvrz
Tvrz byla nevelké opevněné sídlo drobné venkovské šlechty
(zemanů), obvykle se stavěla uprostřed vsí, na návrší nebo na ostrůvku
v rybníce.
Tvrziště byl pozemek zabraný tvrzí nebo častěji místo, kde tvrz
stávala, patrné v terénu podle zachovaných příkopů, valů atd.
Zemanské dvory, tvrze, nahrazovaly předchozí knížecí dvorce,
jejichž součástí byl tribunový kostel.14
S rozvíjející se vojenskou
technikou spolu s vývojem pozdně feudálního velkostatku tvrze
ztrácejí význam, pustnou a zanikají.
Tvrz musela být v blízkosti vesnice, která byla často jediným
majetkem feudála a kde sám hospodařil. Právě hospodářské funkci
musela být stavebně přizpůsobena, zároveň však musela plnit funkci
obrannou. Pokud v okruhu jednoho kilometru bylo možné najít
ostrožnu, vyvýšené místo, zeman postavil tvrz tam (větší vzdálenost
už nebyla praktická).
Vesnická opevněná sídla bývala zjednodušenou podobou hradních
stavebních článků. Výstavnější tvrze vycházely právě z hradních
prvků (okrouhlé, oválné věže, paláce a hradby). Méně výstavné tvrze
zhusta tvořila čtverhranná obytná věž, často stojící osamoceně jen na
vyvýšenině či chráněna pouze příkopem. V dalším vývoji mají tvrze v
areálu tvrziště hospodářské budovy, dvory, skladiště atd. a stávají se
jakýmsi malým hrádkem.
Vícepodlažní tvrze měly obytné místnosti v patrech, přístup do
nich býval z obranných důvodů v prvním poschodí.
Tvrze se stavěly ze dřeva, někdy z kamene, nejčastěji se tyto
stavební materiály kombinovaly. Některé nebývaly opevněny a od
statků zámožnějších sedláků je rozlišíme jen stěží.
14
Kostel s tribunou, oddáleným místem pro šlechtice při bohoslužbě, kam se vcházelo
spojovací chodbou z přilehlého dvorce nebo zvláštním schodištěm.
45
Různé typy tvrzí: věž, palác v izolované poloze (1, 2), jejich
kombinace v obvodové zástavbě (3) nebo obvodová zástavba (4, 5)
4.5.3 Vesnický důra
Základní sídelní jednotkou byla usedlost. Skládala se z obytného
domu, hospodářských staveb, ohrazení a patřila k ní i orná půda
(polnost). Teprve v pozdějších dobách můžeme najít hospodářsky
přesně diferencované budovy (například chlév), dříve funkce
splývaly. Stodola sloužila k uchovávání sena a slámy; ke skladování
obilí sloužila sýpka (špýchar), obvykle osamocená přízemní či patrová
stavba. Můžeme najít i domky zahradníků (podsedků), chlévy,
holubníky, atd. Usedlosti byly zpravidla ohrazeny.
Starší domy měly jednoduchou dřevěnou konstrukci a byly
zapuštěné v zemi (tzv. zemnice, které jsou zahloubené více než metr, a
polozemnice – srov. Měšťanský dům). Nejčastěji měly jen jednu
místnost, jejímž centrem bylo ohniště uprostřed. Stále častěji se však
objevovaly nadzemní roubené stavby, které záhy zcela převládly.
Většina domů v pozdějších dobách byla postavena ze dřeva a
hlíny, používal se též kámen (pokud byl dostupný v blízkosti
vesnice – pak často najdeme u vsi zřetelný kamenný lom), střechy
byly buď ze slaměných došek15
nebo šindelů, rozlišujeme střechu
sedlovou (se štítem) nebo valbovou (bez štítu). Zděné byly jen komory
či sýpky, případně ohradní zídky. Časté byly dýmné jizby s
charakteristickými třemi okénky ve štítové stěně, z nichž to horní
sloužilo k větrání. Do 16. století totiž nebyly domy vybaveny
15
Svazky slámy, případné rákosu, které jsou poskládány zvláštním způsobem, že mezi nimi
neprotéká dešťová voda; nejběžnější krytina až do 19. století.
46
komínem. 16
Kouř stoupal do prostoru pod zvýšeným stropem a
odtamtud volně unikal okénkem.
Domy měly nejčastěji tzv. trojdílnou dispozici, to znamená, že
mají tři části – obytnou (jizbu či světnici), vstupní (síň) a skladovací či
hospodářskou část (chlév, komora). Jizba byla opatřena kamennou či
hliněnou pecí v rohu, která zabírala až ¼ prostoru. Střední část domu
zaujímala chladná síň sloužící především komunikaci, ale také k
některým hospodářským aktivitám a skladovacím účelům. Komora
také sloužila jako skladovací prostora, často bývala zahloubena nebo i
podsklepena.
U kováren se budoval venkovní přístřešek, neboť mnoho prací se
vykonávalo pod širou oblohou, například kování koně. Do samotné
kovárny se vstupovalo samostatným vchodem zvenčí. Vybavení
tvořila výheň, ruční měch (který obsluhoval pomocník), kovadlina,
jejíž charakteristický tvar se dodnes nezměnil, káď s vodou atd…
16
Za předchůdce komínu můžeme považovat dýmník, který byl obvykle dřevěný a sloužil k
volnému odchodu kouře. Umístěn byl přímo nad ohništěm a odváděl dým střechou pryč.
V pozdějších dobách na dýmník navazoval komín.
Usedlost jednotraktová
(řadová) Usedlost dvojstranná
(háková)
Usedlost trojstranná
(podkovitá)
Usedlost párová Usedlost rozptýlená
Usedlost
čtyřstranná
47
4.5.3.1 Interiér
Nechrne Iluve zavzpomínat, jak vypadala jejich obytná jizba.
Trošičku se zamyslí a pak se jí v očích objeví náznak nostalgie a
stesku po domově. A pak začne vyprávět.
V jednom rohu měli pec, v tom protilehlém stával stůl s lavicemi.
Přesně v rohu vždycky sedávala bábinka. V dalším rohu pak bylo
možné najít postel. Ale Iluve spávala na lavici, protože na posteli již
nebylo místo. Její malý bratříček v podstřešním prostoru, a když bylo
léto, spali venku. Nádeníci pak spávali ve stodole na seně.
Podél stěn i napříč byly pověšeny polenice, tam sušili dřevo; a
když byla Iluve ještě hodně malá a spala ve visutém lůžku, to také
věšeli na ně. A samozřejmě bidlo na sušení šatů.
Pak si vzpomene na malované ornamenty na rámech u oken a
dveří; ty sloužily jako ochrana proti zlým duchům. A v tom posledním
rohu svatý kout, místo zasvěcené Bohu. V peci – byla z kamene a
Obytné stavení Chlév
Stodola (kůlna) Dvůr
48
hlíny – se nejenom topilo, ale matka občas upekla i chleba. A před
pecí měli přece podestu, tam se vařilo na otevřeném ohni. „Někdy
bych se chtěla vrátit domů,“ vzdychne potom Iluve, když se tak ponoří
do vzpomínek, ale pak tuhle myšlenku zase zaplaší. Vzpomene si na
otce, který chtěl syna a ne holku, vzpomene si na kněze, který ji
osahával… „Tak tahle to vypadalo u nás doma,“ zakončí rázně své
vzpomínání.
4.6 Jak se žilo
Středověk neměl pochopení pro novoty, změny a vývoj, ale
přidržoval se tradic (pro které naopak nemá pochopení rázná Iluve).
Člověk měl důvěrný vztah k přírodě, čas se pro něj řídil podle
přírodních událostí (setba, orba, sklizeň) a podle vegetačního cyklu.
Venkované neznali žádnou pevně vymezenou pracovní dobu, rytmus
určoval přírodní cyklus zemědělských prací během roku.
Připoután k půdě nemohl cestovat, najít si bez dovolení vrchnosti
partnera z jiného panství, byv nucen okolnostmi těžce pracovat na
polích, aby se uživil, vítal vesničan každou příležitost, jak se alespoň
na chvilku vymanit z šedého stereotypu.
Jedním z takových způsobů byl jarmark, kam lidé z vesnic
přicházeli prodat zboží a nakoupit to, co na vsi nebylo k dostání, a
zároveň to byla příležitost k zábavě (viz Města). Anebo útěk a
vyhnanství, jako si před lety zvolil Martin.
4.6.1 Zemědělství
Martinův otec mohl na své malé políčko zasít několik různých
druhů obilovin. Tedy, pokud žil ve středověké Evropě nebo ve světě jí
podobném. Nejnáročnější pšenice se pěstovala na kvalitních půdách v
nížinách, když se začal projevovat nedostatek orné půdy a zemědělské
usedlosti se stěhovaly do vyšších poloh, přišlo na řadu méně náročné
žito (jež i lépe snáší trojhonný systém) a oves. Kromě těchto obilovin
se pěstoval též ječmen, proso (ale to mizí v raném středověku), hrách a
čočka, s rozvojem zemědělství se začínají pěstovat technické plodiny
konopí a len. Pole měla zprvu přibližně čtvercový tvar, který
49
umožňoval křížovou orbu rádlem. V pozdním středověku převažují
plužiny podlouhlé a obdélníkové, což souvisí s přechodem na
trojpolní systém a nedostatkem orné půdy.
Dokud se pole obdělávala pravěkým způsobem, tedy motykou,
trvalo skopání 1 ha asi 50 dnešních pracovních dnů. Český hák, který
si předci přinesli z Karpat, zoral 1 ha za necelých 14 hodin: od
rozbřesku do setmění mohl být rolník s prací hotov. Starodávné typy
pluhů pak tutéž práci zvládly za osm hodin. Pluh práci usnadnil, neboť
půdu jen nerozhrnoval jako starší hák nebo rádlo, ale zároveň ji i
obracel. Oralo se jen jednou ročně, aktivně se nehnojilo. Brány
existovaly již v II. století – tvořil je obdélníkový rám s dřevěnými či
železnými zuby, které rozmělňovaly hroudy na oraništi. Selo se ručně.
Staří Čechové sklízeli obilí srpy, doslova hrst po hrsti.
Jednohektarové pole za den požalo 21-28 ženců. Srpy se používaly z
toho důvodu, že se nevydrolovalo tolik zrna jako při žnutí kosou; ta
sloužila zejména pro sekání trávy. Zprvu se nechávala větší část slámy
na spálení, ale nakonec i sláma našla své využití – jako podestýlka,
krmení, chlévská mrva. Mlátilo se přeháněním dobytka po udusané
ploše, po tzv. humně, nebo už cepem. Po vymlácení se zrno dřevěnými
lopatami házelo proti větru, aby se zbavilo plev. Zrno se například
skladovalo ve velkých obilnicích zvaných špýchary nebo v jamách.
Součástí středověké krajiny byly i lesy. Zpočátku je můžeme najít
téměř všude, ale vzhledem k tomu, že dřevo bylo hlavním stavebním
materiálem středověku, brzy začaly mizet, zvláště kolem větších
center. Proto se zavedla různá opatření, jako například že ušlechtilé
dřevo (dub) mohlo být používáno jen ke stavbě a nikoliv jako otop.
Vesničané mohli sbírat jen dřevo napadané na zemi. V Německu bylo
zakázáno pást prasata, kozy a ovce v lese (u nás se za to platila daň
zvaná nářez), neboť prasata vyrývala bukvice, tudíž nerostly žádné
nové stromy, a kozy s ovcemi zase spásaly malé stromky. Tresty za
porušení těchto příkazů byly přísné.
Vrba se používala jako stavební materiál i na výrobu košíků,
stavebně dobrá byla i jedle, lípa se zase díky svému měkkému dřevu
používala k vyrábění lžic a jiných podobných nástrojů.
50
V létě se v hospodářství uplatnil vůz – nejčastěji žebřinový.
Vzhledem k vysoké ceně býval na usedlosti jen jeden; v zimě ho
nahrazovaly saně.
4.6.2 Dobytek a jiné zvířectvo
Problémy nebyly s chovem ovcí ani vepřů, ti se uživili snadno a
většinou sami. Vzhledem k tomu, že vepři konzumovali odpad i pro
jiná zvířata těžko přijatelný, častý byl jejich chov i v lidnatějších
centrech. Nebyli šlechtění a podobali se divočákům – malí na
vysokých nohách, s vyčnívajícími kančími kly a ostrým hřbetem.
Stejně tak dobytek nebyl velkého vzrůstu. Starost o skot byla náročná,
neboť byl nedostatek píce. Ta se pěstovala až od 18. století, do té doby
nebyl dostatek půdy pro nic jiného než obilí. Tak se dobytek pásl, kde
to šlo – v lese, na loukách, na úhoru. Proto vznikly občiny, obecní
louky, kde se pásl jen dobytek. O skot a hlavně o koně se muselo
pečovat. Kůň nebo párek volů představoval velké jmění. Smrt kravky
nebo volka se leckdy želela tíž a opravdověji než smrt syna. Dobytek
nocoval pod jednou střechou s hospodářem (především proto, že
vytvářel teplo, takže sloužil jako „živá kamna“). Samostatné ustájení
dobytka naopak zjednodušovalo získávání hnoje.
Chov drůbeže měl hospodářsky menší význam, chovaly se hlavně
slepice, méně už husy a kachny, přesto jich byl selský dvůr většinou
plný. Na rybolov získala téměř všechny výsady šlechta. Doložen je i
chov holubů (pro maso i jako poštovní holubi).
4.6.3 Když přijde hlad
Stačí zalistovat o několik stránek dozadu, abychom si připomněli,
co se ve středověku jedlo. Ve složení stravy na vesnici a ve městě
velký rozdíl není, snad je třeba dát si pozor jenom na rozdíl
bohatí-chudí. Ovšem ne vždy byl jídla dostatek, a zvláště ve
venkovských oblastech. Vzhledem k tomu, že nebylo možné vytvářet
větší zásoby potravin, chudí často trpěli nedostatkem, sezónní a někdy
i trvalou podvýživou. Válka nebo neúroda mohly snadno zapříčinit
hladomor. V době nouze se používaly jako náhražka běžných pokrmů
51
kůry stromů, některé lesní plody (které se běžně nesbíraly, např.
žaludy) a jedla se zvířata považovaná za nejedlá – psi, kočky, veverky,
krysy. A jak to tedy vypadá, když člověk nemá „co do huby“?
Hlad se projevuje prázdností žaludku, křečemi, někdy zvýšenou
nervozitou a slabostí. Hladovět dokáže člověk relativně dlouho, při
minimálních energetických výdajích až dva měsíce. Záleží na
zásobách tuků, venkovní teplotě, trénovanosti. Úbytek hmotnosti je
značný. Podvýživa je stav, kdy člověk potravu přijímá, ale v
nedostatečném množství, takže vzniká určitý denní deficit. Tím
následuje tělesná i duševní vyčerpanost, větší náchylnost k
onemocnění, větší mortalita. Při hladovění záleží na fyzické, ale i
psychické odolnosti člověka. Bez vody vydrží mnohem méně, jen
několik dní – záleží ovšem i na prostředí, ve kterém se dotyčný
nachází. Například v poušti vydrží bez vody mnohem kratší dobu než
v lese.
Po dlouhém hladovění není člověk schopen přijmout větší
množství potravy, navíc má problémy i s polykáním. Dlouhodobý
hlad (několik týdnů až měsíců) může vést i k tomu, že po požití
většího množství jídla dotyčný zemře. Normální stav nastává až po
několika dnech, kdy se „hladový“ krmí nejdříve kašemi v malém
množství a teprve poté se přechází na normální stravu.
Po krátkodobějším hladu nebo při nedostatečné stravě (o chlebu a
o vodě) následují po požití vydatnější potravy (např. něčeho
mastného) průjmy, zácpy, zvracení atd. – jde o individuální záležitost.
Jednoduše řečeno, organismus není zvyklý.
Nedostatek potravy se zásadním způsobem podepisuje na lidském
zdraví. U dětí nedostatečný přísun vitaminu D v jídle způsobuje
křivici (kosti jsou měkké, dochází k jejich poškození, deformaci).
Vznikají i tzv. otoky z hladu, organismus dítěte není schopen tvořit
protilátky, dochází k poškození mozku atd.
Opačným problémem než hladovění je obezita – je zdrojem
mnoha onemocnění, poškozuje kostru, zvyšuje srdeční zátěž.
~ ~ ~
52
Dveře se pootevřely jen trošičku, tak, aby si mohl majitel domu
prohlédnout, koho to čerti přinesli k jeho prahu. Alespoň si to Martin
myslel. Když se však otevřely dokořán, pochopil svůj omyl. Pochopil
všechny své omyly.
A bylo na čase omlouvat se na oplátku Iluve. Jenže k tomu mu
nedal nikdo čas.
Světnice byla plná vojáků, kteří se stejně jako oni přišli schovat
před tím nepříjemným deštěm…
53
5 HRAD
Pan purkrabí byl starý muž. Vlasy měl šedivé, tvář zbrázděnou
vráskami a opíral se o těžkou dubovou hůl. Martin už mnohé slyšel a
věděl, že ta hůl mu neslouží jenom jako podpora při chůzi.
„Chlapče, chlapče,“ vrtěl hlavou. „Stálo ti to za to?“
Martin natažený na skřipci odpověděl přesně tak, jak pan purkrabí
čekal. Snažil se nemyslet na Iluve, kterou už dlouho neviděl a možná
ani neuvidí. Nemusel mít velkou fantasii, aby si dokázal představit, co
jí vojáci provedli. Stávalo se to až příliš často.
Řekl jim všechno. O tom, jak našli tělo. Jak jim náhoda vzápětí
přivedla do cesty bratra toho mrtvého. A jak na něj s Iluve našili
boudu a vydávali se za lovce odměn a zkušené válečníky.
Tohle dobrodružství se mu nějak vymklo z ruky.
Purkrabí nakonec mávl rukou a Martina odvedli zpátky do věže.
Malým zamřížovaným okénkem viděl skoro na celý hrad. Byl
obrovský. Nádvoří, věže, hradební zdi se zubatým cimbuřím. A
kuchyně, odkud větřík občas přinesl vůni pečeně.
Jak by si přál dostat se ven. Jak moc by chtěl být na druhé straně, v
roli purkrabího, pánem na hradě, a jeho mít zavřeného pod zámkem.
Jak moc by si to přál.
Ale sny jsou sny proto, že skutečnost jim většinou nedopřeje
naplnění…
5.1 Základní charakteristika
Hrad, opevněné sídlo šlechty, se stal nedílnou součástí středověké
krajiny. Vlastnictví hradu znamenalo vyšší prestiž – hrad byl
hospodářským i vojenským centrem panství17
a kromě toho byl i
samotným symbolem šlechtice, který podle hradu odvozoval své
jméno. A občas se stal hrad i vězením, jak na vlastní kůži právě
zakusil Martin. On, zavřený ve věži, nebude mít šanci, která se nabízí
nám – poznat svět šlechtice o něco blíž.
17
Šlechtic na něm vykonával úřad správní, policejní, soudní i finanční, vybíral cla atd.
54
Pro Dalimila byl ještě každý šlechtic zemanem. V dřívějších
dobách šlo o stavovsky otevřenou skupinu a patřily do ní šlechtické
rody, které vlastnily hrady s příslušným feudálním „zbožím“. Později
se ujalo členění na „pány“ (barones) a ostatní „zemany“; husitství pak
přineslo dělení na „pány“ a „rytíře“.
Do 12. století sídlila aristokracie na knížecích hradech (jako
správci) a v družinách panovníka (jako vojenští velitelé), s vnitřní
kolonizací se objevují šlechtici ve větším počtu na vesnicích. Tito
„dědiníci“ – sedláci – se buď stali feudálními zemany nebo poklesli na
úroveň poddaných. Předpokladem šlechtictví byl vztah k
panovníkovi, pozice v družině apod.
Drobná šlechta neměla mnoho povzbudivých perspektiv.
Docházelo k rozdrobování majetku mezi syny a stávalo se, že v jedné
vsi sídlili dva zemané. Vzdání se svobody a sociálního vědomí
nepřicházelo v úvahu; docházelo k zadlužování. Východiskem pak
byla služba (dvorská, hospodářskoprávní – jako purkrabí atd. – nebo
žoldnéřská), církevní beneficium (z mladého šlechtice se stal mladý
kněz) anebo zbýval způsob obživy proti pravidlům zemanského práva
(lapkovství, soukromé války). K lapkovství se v zimě uchylovali též ti,
kteří vstoupili do služby žoldnéřské, neboť v zimním čase klidu se
dostali do tísnivé životní situace.
Rozlišování na pány a ne-pány se činilo většinou podle majetku a
společenské prestiže. Vesničané snadno říkali pane každému, kdo se
od nich odlišoval chováním, vzhledem, stavem nebo majetkem. Na to
dokonce ani Martin nemusel být šlechtic, aby mu vidláci říkali pane.
5.2 Lidé
5.2.1 Šlechtické tituly a další hodnosti
Sepsání této kapitoly rozhodně nebylo lehkým úkolem. Před
rokem 1627 nebyly šlechtické tituly totiž nijak zvlášť kodifikovány.
Za přemyslovských knížat se šlechta dělila pouze na vojvody (pokud
se dotyčný zabýval válečnictvím) a kmety či beneficiarie (úředníky).
Od 12. století začínají šlechtici užívat predikát „z“ – to souvisí s
rozšířením kamenných hradů.
55
Nápravník (svobodník) – svobodný muž vázaný lenním slibem
králi nebo biskupovi s povinností vykonávat vojenskou službu s
určitou výzbrojí. Podléhali lennímu a nikoli zemskému právu.
Erbovník – měšťan, který získal erb, obvyklé zejména v
pozdějších dobách; právě na tyto pohlížela stará šlechta s despektem.
Vladyka – postavení zemanů (šlechty) nevlastnících hrad. Nemůže
se prokázat dlouhým rodokmenem ani rytířskou hodností, vyniká však
nad panoše tím, že není vázán Žádnou služebnou povinností.
Panoš – název pro „služebné šlechtice“ podřízené mocnějším a
bohatším. Mohli mít vlastní erb a pečeť, často je najdeme na bojištích
ve vojenské službě, mohli vykonávat úřady místokomořího, písaře
zemských desek atd. Často též mladý „rytíř čekatel“, který slouží rytíři
staršímu a v jeho službě čeká na okamžik, kdy si bude moci připnout
ostruhy.
Rytíř (miles) – bojovník stojící ve služebném poměru ke králi, v
nižším postavení jako „panoš“ (služebný poměr k pánům, tj.
korouhevním rytířům v králově vojsku).
Zeman – drobný šlechtic sídlící na opevněné tvrzi nebo dvorci
přímo ve vsi. Zřídkakdy vlastnili více než jednu ves. Často se lišili od
ostatních rolníků jen tím, že měli svobodu. To však znamenalo
mnoho, a i když se zchudlý zeman musel přestěhovat do města, byl to
důvod, proč se mohl nad obyčejné měšťany vyvyšovat.
Svobodný pán (liber baro) – byli tak označováni příslušníci
starých českých rodin (např. Rožmberkové). K získání tohoto titulu
bylo třeba prokázat urozenost nejméně do čtvrtého kolena. Jiný titul
nebyl v Čechách povolen.
Knize – suverénní vládce země podřízený jen císaři. Cílovou
metou je pak titul krále, který dědičně získal až Přemysl Otakar v roce
1212.
V roce 1627 byla s nástupem německé šlechty (v souvislosti s
porážkou na Bílé hoře) přijata říšská titulatura. Za šlechtické tituly se
muselo kromě jiného i platit, což ovšem v žádném případě
neznamenalo, že by byly volně na prodej:
56
Šlechtic – uděloval se většinou v 19. století, byl nejnižším titulem
na žebříčku. K jeho udělení bylo potřeba prokázaných zásluh (např.
třicetiletá vojenská služba). Někdy se z oslovení vypouští slovo
šlechtic a používá se pouze předložka „z“ (von), často i pouze před
příjmením. Tento titul stál 1 050 zlatých.
Rytíř – získával se za obdobné zásluhy, stál 1 500 zlatých (za
příplatek 105 zlatých mohl dotyčný získat i predikát – Pán z …). Měl
právo na oslovení „urozený pán“. Spolu se „šlechticem“ patří mezi
nižší šlechtu.
Baron (svobodný pán) – k jeho získání bylo zapotřebí mít
prokázané zásluhy ve více generacích plus poplatek 3 150 zlatých.
Měl právo na oslovení „urozený pán“ nebo „blahorodý pán“. Jeho
manželka byla baronka, neprovdaná dcera baronesa.
Hrabě – titul se uděloval pouze lidem s „dlouhým rodokmenem“.
Stál 6300 zlatých. Měli právo na oslovení „vysokorodý pán“, „hraběcí
milost“ či „blahorodí“. Manželka byla hraběnka, neprovdaná dcera
také hraběnka nebo neoficiálně komtesa.
Kníže – k jeho získání bylo zapotřebí významných zásluh o trůn,
titul mohl získat jen „starý“ rod. Stál 12 600 zlatých. Rozdíl mezi
knížetem-vládcem země a knížetem-titulárním se ostře vnímal. Měli
právo na oslovení „Jasnosti“. Manželka byla kněžna, synové princové,
neprovdané dcery princezny.
Vévoda – specifická hodnost, kterou šlo získat další přídomek ke
jménu.
V Anglii, Francii, Itálii atd. existuje složitější struktura
šlechtických titulů – kromě šlechtice a rytíře (Companion, Knight,
Baronet) se můžeme setkat s barony (Baron), vikomty (Viscount),
hrabaty (Earl), markýzi (Marquis) a vévody (Duke).18
Můžeme se též setkat s několika specifickými tituly a úřady, buď
dvorskými nebo podléhajícími přímo králi. Arciúřady (arcičíšník,
arcikancléř, arcikomoří, arcimaršálek, arcistolník) pak byly dvorské a
18
Pro vyšší šlechtu pak platila tato hierarchie: císař, král, kníže (vévoda), markýz, hrabě,
vikomt, baron.
57
státní hodnosti v římsko-německé říši. Prosazovalo se dědičné držení
těchto hodností.
Číšník – dvorský úředník, který podával pánovi při hostině číši.
Byl mu též svěřen dohled nad sklepy a vinicemi dvora. S úřadem
číšníka bývaly spojeny důchody a různé výhody, český král uděloval
tento úřad v léno.
Falckrabě – původně soudce na královských falcích (sídlech
německých panovníků – něco podobného jako naše hradské obvody).
K úřadu náležely statky a právní moc nad příslušným teritoriem.
Fojt – úředník, který vykonával jménem krále soudní moc na
území říše nebo v korunních panstvích nebo ve městě. Titul byl
dědičný.
Hejtman – představený, náčelník, především ve smyslu
vojenského velitele.
V Čechách byli hejtmani jmenováni v nepřítomnosti krále jako
vojenští velitelé. Termín hejtman byl přenášen i na nižší funkce
(hejtmani čtvrtní ve městech, hradní, krajský apod.). Během husitství
šlo o velitele polních vojsk.
Hofmistr – správce královského dvora, který měl pečovat o vnější
pořádek při dvorských obřadech a slavnostech a o chod dvora.
Kancléř – osoba odpovědná za použití panovníkovy pečeti, stál v
čele královské kanceláře (většinou pouze formálně), střežil
královskou pečeť a odpovídal ze všechny listiny panovníka navenek a
ručil za jejich obsah v zájmu země.
Landkrabě – titul správců určitých území v Německé říši, později
šlechtický titul na úrovni knížete.
Majordomus – ve francké říši správce královského paláce, tento
titul byl dědičný a skrýval v sobě reálnou moc nad říší. Nakonec Pipin
Krátký svrhl krále, který byl beztak už jenom pouhou loutkou, a sám
se nechal korunovat.
Markrabě – titul vládce nebo správce v tzv. marce, tedy v určitém,
nejčastěji pohraničním okrsku země (např. markrabství moravské jako
součást Svaté říše římské)
Maršálek – původně podkoní, byla mu svěřena správa knížecích
koní a asi byl i vedoucím panovníkova ozbrojeného průvodu. Český
zemský maršálek též řešil spory mezi šlechtici.
58
Mincmistr – spravoval horní a mincovní regál, dosazoval jej
panovník.
Nejvyšší komorník – staral se o finance.
Podkomoří – správce královských důchodů, vedl soudní a finanční
správu země. Vedle kancléře nejvýznamnější úředník v zemi.
Prefekt – ve starověkém Římě vysoký správní úředník – policejní
velitel Říma, velitel císařské gardy, císařský místokrál v Egyptě,
velitel válečného loďstva atd.; též duchovní bez biskupského svěcení,
ale s biskupskými pravomocemi.
Purkrabí – vysoký úředník, který spravoval hrad a s ním i celý
okrsek, purkrabí na Pražském hradě zastupoval v nepřítomnosti krále.
Na šlechtických panstvích měl na starost správu panství z hlediska
bezpečnosti a dohled nad čeledí.
Senešal – (sénéchal); titul bývalých nejvyšších hofmistrů ve
Francii. Stolník – dvorský hodnostář obsluhující u stolu, později
čestná funkce. S úřadem byly spojeny určité důchody a různé výhody.
Šerif – okresní soudce v Anglii (jako falckrabě v Německu).
Vicekancléř – zástupce, náměstek kancléře.
5.2.2 Rytíř
Synonymem pro slovo středověk je bezpochyby slovo rytíř. Ideál
rytířství, odvaha, čest, rytířská kultura, to všechno jsou pojmy, na
které narazíme velice často. V původním slova smyslu byli rytíři
váleční jezdci (Reiter=jezdec). Již od 8. století byli elitou tehdejších
armád. Během věků si obrnění jezdci vymohli řadu výsad; největšího
rozkvětu se dočkali během křížových výprav – tehdy se začala
vytvářet představa nového rytířského životního stylu. Nastala doba
rytířství a rytířské kultury, která pak odeznívá v renesanci, kdy
pomyslnou tečku za touto dobou plnou lesku udělá Cervantesův
román Don Quijote de la Mancha.
Rytíř se stal s požehnáním církve zbožným hrdinou, který měl
chránit majetek církve, slabé, chudé, vdovy a sirotky a měl bojovat
proti nevěřícím. Rytíř věřil v sílu, věrnost a čest. Proto i nepřátelé k
sobě chovali úctu, zatímco obyčejnými vojáky ve vlastním vojsku
pohrdali. Se zajatým rytířem jednal vítěz vcelku slušně – ponechal mu
59
volnost, obstaral léčení, na čestné slovo a slib výkupného jej propustil
na svobodu. Ovšem vyskytovaly se i četné výjimky a ideály rytířství
vzaly často za své. Přesto rytířství vneslo do vyšších vrstev
společnosti zjemnění mravů.
Rytířem se mohl stát i prostý bojovník, například když v bitvě
projevil statečnost. Pasování pak mohlo proběhnout rovnou na bojišti,
zvláště v počátcích rytířství. Nešlo o původ, ale o hrdinství. Ale ani
poté, co se rytířství stalo výsadou nižší privilegované šlechty, nešlo o
formální titul. Rytířství bylo přiděleno individuálně (nešlo o dědičnou
záležitost) a mohlo být i odejmuto.
Výchova v rytíře byla dlouhá a začínala v sedmi letech, kdy
chlapec odcházel do jiné šlechtické rodiny. Sloužil hradní paní, učil se
dvorským mravům, obsluhoval vzácné hosty. Ve čtrnácti letech se stal
panošem – čistil pánovi zbraně, naléval mu při hostinách víno, staral
se o jeho psy a koně, učil se jezdit na koni, střílet z luku, šermovat.
Měl již právo nosit meč. V jednadvaceti letech byl pasován na rytíře.
Forem pasování existuje několik. V Českých zemích samotnému
obřadu předcházely rozličné náboženské úkony (půst, pokání atd.) a
očistná koupel. Také potřeboval dobrozdání dvou rytířů, kteří
dosvědčili jeho bezúhonnost. Poté s obnaženou hlavou poklekl před
pasujícím a ten jej třikrát zlehka udeřil plochou stranou meče se slovy:
„Ve jménu Boha, sv. Michala a sv. Jiří pasuji tě na rytíře. Buď
statečný, nezoufej a buď věrný.“ Poté přijal meč, pás, ostruhy, přilbu a
štít, se štítem obvykle i erb a heslo, jímž se řídil.
K jeho prezentaci též patřilo okázalé vystupování: městem
projížděl v doprovodu zbrojnošů, kteří byli oděni v barvách svého
pána a s jeho erby, na postroje se připevňovaly rolničky atd.
Kromě umění vládnout mečem musei rytíř ovládat i svůj jazyk –
skládat verše a zpívat. S tím se pojí i druhá, romantičtější stránka
rytířského kultu – trubadúrství. Minnesängři (v zemích německých),
neboli truvéři (též trubadúři; v zemích francouzských) či minstrelové
(v Anglii). Jde o jeden z projevů rytířské kultury. Rytíř, kavalír,
uctíval ženu jako zbožněnou Venuši-Marii. Uctívaná žena byla však
už většinou vdaná a rytířova láska tudíž nebyla naplněna. Minnesängři
pocházeli z vyšších vrstev, byli sami skladateli i zpěváky; někdy je
doprovázel hrou na loutnu žakéř.
60
Kromě těchto zbožných a kultivovaných rytířů zná středověk i jiné
typy. Místo zlata a přepychu se můžeme setkat s chudými rytíři, kteří
žili na polorozpadlých hradech, opíjeli se, hráli v kostky, týrali svou
ženu a občas vyrazili za nějakým „dobrodružstvím“ – což znamenalo
většinou obohatit se na úkor někoho jiného. Jim byla rytířská morálka
ukradená a ženy pro ně nebyly terčem obdivu, nýbrž znásilnění.
5.2.2.1 Rytíř jako válečník – zbroj
Zářivé brnění a meč, to byly symboly, jimiž se rytíř v očích
vesničanů odlišoval od těch ostatních. Následuje stručný exkurz do
tajemství a původu těchto dvou atributů rytíře-válečníka.
Meč byl oblíbenou zbraní užívanou vojáky již od starověku –
pěchotou i jezdci. Od raného středověku byl drahou zbraní, určenou
pouze nobilitě a tedy jízdě. Později se stal typickým symbolem
rytířství. Meč (románský) byl do 13. století převážně pádnou zbraní
určenou k drcení a seku, proto mají románské meče jen tupou nebo
oblou špici. Dochované originály mají hmotnost od 860 do 1 400
gramů, délku pak od 0,9 do 1 metru, převažují však zbraně přes metr
dlouhé, což souvisí se stylem boje jízdy.
Meče ze 14. století jsou již těžší, mají hmotnost od jednoho až po
dvě a půl kila a dosahují délky něco málo nad jeden metr. Další z
těchto mečů jsou takzvané „meče jedenapůlruční“ (někdy nelichotivě
a nepřesně nazývané bastard) – umožňující „jedenapůlruční“ držení
zbraně, kdy meč drží pravá ruka pod příčkou a levá pomáhá zbraň
ovládat za hlavici. Vedle toho se objevují i dlouhé meče obouruční.
Celková délka se pohybuje mezi 150-180 cm. Používala jej s
úspěchem například německá (lancknechti) a švýcarská pěchota v boji
proti jiným formacím pikenýrů a v této funkci se udržel až do 16.
století. Ještě v 17. století byla těmito meči vyzbrojena stráž praporu.
Takovýto meč vážil maximálně 5 kg. Obouruční meče byly meči
pěchoty – pro způsob ovládání nebylo stejně jako u dřevcových zbraní
možné používat štítů, ale bojovníci bojovali v součinnosti s muži s
dřevci nebo s pavézníky.
61
62
Zbroj se skládala z několika části a mohla mít různou podobu.
Kroužkovou košili tvořily vzájemně spojené kroužky. Její výroba byla
dlouhou a náročnou prací a hotová kroužková košile měla velkou
cenu – zvláště v raném středověku, později se její cena stala únosnou i
pro méně movité bojovníky a objevuje se i v arzenálech městských
zbrojnic. Kroužková zbroj prodělala během staletí dlouhý vývoj –
Římané, kteří ji nazývali „lorica hamata“, nosili košili krátkou – na
stehna, opatřenou límcem pro zesílení ochrany ramen, bez rukávů
nebo s krátkým rukávem. Krátkou kroužkovou zbroj na stehna s
krátkým rukávem používala i byzantská pěchota a odtud též vikinští
bojovníci. Od raného středověku se objevuje také dlouhá jezdecká
zbroj sahající až do poloviny lýtek (např. zbroj sv. Václava – vážila i s
pláštíkem 11 kg). Ve 13. století se zbroj zkracuje cca do poloviny
stehen, zároveň se prodlužují rukávy a objevují se kroužkové
rukavice, tzv. palečnice, a kroužkové nohavice (kompletní kroužková
zbroj vážila 12-14 kg, sama košile vážila 5-10 kg).
Plátová zbroj – rozlišujeme zbroj turnajovou a bojovou. Bojová
existovala v různých obdobách, byla lehčí a pohyblivější než
turnajová. Skládala se z předního (kyrysu) a zadního plátu, chráničů
nohou a rukou. Pod ní se oblékala kroužková zbroj. V první fázi šlo
pouze o železné pláty připevněné na kroužkovku (ailettes), postupem
času se zbroj zdokonalovala. Celokovové brnění používali pouze
jezdci, těžká pěchota měla většinou kyrys a zbroj na pažích a na nohou
po stehna, lehká pěchota ani to ne. Pěšmo se tedy plná plátová zbroj
používala jen při turnajích. Váha kolem 30-40 kg.
Turnajová zbroj je z dob pozdějších, kdy již turnaje sloužily pouze
pro zábavu. Vyvinula se kvůli bezpečnosti. Rytíř byl téměř
nepohyblivý, přilba byla ke zbroji přidělána napevno (aby náraz do ní
nezlomil rytíři vaz). Rytíři sami nedokázali na koně nasednout a byli
na něj vysazováni (pohyblivost dolních končetin byla značně
omezena). Vyráběly se různé druhy turnajové zbroje, podle toho, k
jaké disciplíně měl rytíř nastoupit – zbroj pro turnaj ve šraňkách
(vážila 40-60 kg) byla samozřejmě jiná než zbroj pro pěší boj.
Odění kryjící zbroj se nazývalo varkoč (fran. gambesson, něm.
vafrnok). Původně šlo o prosté nebarvené suknice prvních křižáků,
chránící jejich zbroje před neúnosným žárem slunce Svaté země. Po
63
návratu domů přinesli křižáci i tento zvyk a v Evropě se z něj pod
vlivem módy stal nezbytný doplněk zbrojí. K rozšíření této módy
(zejména u nás) přispěly i turnaje. V Evropě již nesloužil na ochranu
zbroje proti slunci, ale byl to důležitý prvek v orientaci, neboť se šil v
rodových barvách a stal se podobně jako štít nositelem rodových erbů.
Obdobným vývojem prošla pokryvadla či krydla přileb – u nás
takzvané fafrnochy.
Když tak člověk pročítá, jak plátová zbroj vypadala a kolik vážila,
kdekoho asi napadne, jak se taková zbroj nosila. Bylo to pohodlné?
Dalo se v ní souložit, jak nám to předváděli ve filmu Excalibur? Co si
o tom myslí ti, kteří ji někdy vyzkoušeli mít na sobě? Lidé, kteří se
zabývají historickým šermem, mi zodpověděli následující otázky
takto:
Jak dlouho se zbroj oblékala (samozřejmě u zkušeného
válečníka)?
Prošívanice – se zavázáním všeho – asi dvě minuty
Kroužková košile – desítky vteřin
Kroužkové kalhoty – 5-6 minut, s pomocí polovinu
Kroužková kápě – i s batvatem a zavázáním minutu až dvě
Plátová zbroj – asi 10-15 minut, ale sám si ji člověk neoblékne
Přilba – normanka – pár vteřin (pokud pasuje)
Přilba – kbelc – pár vteřin (s nasazením batvatu, šlapu/lebky a
kbelce asi půl minuty).
Přilba – turnajová – 5 minut, pokud nebyla už rovnou
neoddělitelná od hrudního pancíře.
Kolik toho zvládnul obléknout člověk sám?
Kroužkovou košili a helmu, plátové nohy už jdou hůř, lepší je
pomoc někoho druhého. Na ruce, pancíř a turnajovou helmu je už
potřeba minimálně jednoho člověka. Hlavním problémem zbrojí je, že
obléknout je většinou lze, ale už nejde utáhnout řemínky, pospojovat
jednotlivé části atd. (takže zbroj pak nefunguje tak, jak má). Na to je
zpravidla někoho zapotřebí.
Dá se ve zbroji spát?
Dle odpovědi zkušeného šermíře ano, ale jen pokud člověk
předtím vypije značné množství alkoholu. Nicméně:
V kožené zbroji z jednotlivých částí celkem dobře.
64
Ve zbroji kožené z plátů již poměrně nepohodlně (spí se buďto na
zádech nebo na břiše).
V kroužkovce to jde, ale také to není zrovna pohodlné.
V plátech se ale spát nedá vůbec. Bez narkózy prakticky
vyloučeno. A to samé platí pro většinu přileb. Snad jenom norman bez
nánosníku a tomu podobné by se daly v nouzi snést.
Pokud si člověk chtěl skutečně odpočinout, musel se ze zbroje
vysvléci.
Jak je to s údržbou?
Především se používal tuk. Neustálé stírání a nanášení tuku.
Ovšem tuk sám o sobě způsobuje korozi, takže se musel neustále
měnit. Kromě toho tuk poměrně zapáchal, takže rytíř ve zbroji, i když
byl krasavec, nejspíš nepůsobil nijak vábné.
Co když zbroj zrezne?
Hrubým předmětem (hlavně písek, drátěný kartáč atd.) se rez
sedře. Pak se zase nanese tuk.
Záleží na tom, jak je kdo velký?
U drátěných košilí, pokud ten rozdíl není příliš velký, na velikosti
moc nezáleží. Kroužky mají skvělou vlastnost elasticity, ale nikdy
nesmí být na těle a spodním prošívaném krznu napnuté – vždy musí
mít nějakou volnost pohybu. Tudíž menší člověk může bez potíží
obléknout kroužkovou zbroj většího.
U plátů je to zásadní rozdíl – musí padnout na tělo. Dá se
navléknout jen to, co jde, a zbytek se nahradí řemením (pouze přední
pancíř a část rukou apod.). Každopádně bylo lepší vyjet na bojiště
alespoň v částečné zbroji než v žádné.
Jak se taková zbroj nosí?
Celý den se dá zvládnout kožená i drátěná. Nedá se však plátová.
Ta se nasazuje jenom do bitvy. Navíc pokud k zbroji nepřišel dotyčný
náhodou nebo pokud jí nemusel část prodat, měl vždy drátěnou zbroj a
až na ní plechy. Takže váha strašná a nepohodlí ukrutné.
Další důležitá věc, kterou je třeba mít na paměti, je, že zbroj se
nepoužívala jako úmyslné zabraňovadlo doseku. Primární je vždy kryt
zbraní či štítem. Navíc většina zbraní stejně při dobré ráně projde
sebelepší zbrojí. Zbroj kryla před náhodnými zásahy (nepozorný
65
nápřah souseda, zásah šípem, atd.). Proti přímým ranám nebyla moc
účinná.
Konání potřeby
Ulevit si šel bojovník většinou před tím, než si na sebe zbroj
navlékl (mluvíme o plátech). Na malou to pak šlo s obtížemi, pokud
však chtěl a musel rytíř na velkou, lidově řečeno to „pustil do kalhot“.
Sex ve zbroji
Prakticky nemožný. Pokud šlo o přání obou. V kroužkové zbroji to
ještě jde, i když slečna musí počítat se slušnými odřeninami. Navíc
mezi kroužky se často skřípne kůže, takže to je bolestivé pro oba. V
plátové zbroji nejde ani znásilnění, teoreticky záleží na tvaru a druhu
plátů, ovšem prakticky to zatím nikdo z dotazovaných (ani z jejich
známých) nezkoušel.
5.2.2.2 Rytíř jako jezdec – aneb něco o koních
Rytíř bez koně jako by ani nebyl rytířem. Podívejme se na tato
nádherná zvířata blíže. I „nerytíři“ možná tuto kapitolu přijmou s
povděkem.
Pokud se kůň pohybuje v měkkém terénu, není třeba kovat, jinak je
podkování velmi vhodné. Bílá rohovina bývá citlivější, u koní se
světlými kopyty je podkování nezbytné, stejně jako u koní, kteří jezdí
po kamenných silnicích nebo jsou zapřaháni do povozů. Podkovy se
vyměňují zpravidla jednou za měsíc.
S výcvikem se většinou začíná zhruba ve dvou letech, dospívají
přibližně v pěti letech (lehčí dřív a těžší plemena později). Výcvik trvá
kolem dvou let, u rytířských koní pak pravděpodobně déle. Do bitvy
pak mohl jít jen zaučený kůň, „nováček“ by se nejspíš splašil a jezdec
by měl víc práce s ním než s nepřáteli. Stejně tak turnajů se mohl
účastnit pouze zacvičený kůň.
Potřesení otěží obvykle koně do kroku neuvede (stejně jako
zarývání ostruh do slabin je znakem špatného jezdce).19
Tři základní
19
Přesto se ostruhy používaly velmi často. Do 13. stol. se používaly ostruhy prosté – bez
hvězdic. Po této době se však začaly objevovat hvězdicovité ostruhy a ty se udržely v
celkem stejné podobě. Měly i společenský význam – rytíř je přijímal při pasování s
66
pomůcky při jízdě na koni jsou pobídky holeněmi, sedem (váhou) a
otěží (někdy se ještě používá hlas). Každý úkon, který je po koni
vyžadován, je doprovázen určitou kombinací těchto pobídek. Dobře
vycvičeného koně lze ovládat jenom koleny (například asijští jezdci
dokázali za jízdy střílet z luku).
Rytířští bitevní koně byli v drtivé většině hřebci. Podporovala se u
nich nesnášenlivost a útočnost.20
Museli se ustájit odděleně, protože
hrozilo nebezpečí šarvátek mezi koňmi – v takových soubojích se
hřebci mohli navzájem i zabít. Pokud někdo použil pro boj klisnu,
vysloužil si u ostatních posměch. Naopak Arabové si cenili klisen víc
než hřebců.
Těžký bitevní kůň byl schopen vyvinout rychlé tempo pouze na
krátkou vzdálenost. Byl nazývám také „pohyblivým trůnem“. Z jeho
sedla mohl velitel snadno získat přehled o svých i cizích pěšácích.
Nemluvě o psychickém účinku – člověk v sedle koně, tedy na
vyvýšeném místě, působí na lidské podvědomí majestátně a
nadřazeně.
Válečný hřebec se používal jen v bitvě, při pochodu byl veden bez
jezdce, aby se neunavil. Nevýhodou ovšem byla jeho zhýčkanost,
neboť jako velmi cenný majetek byl dobře krmen, a snášel proto
strasti cesty hůře než kůň obyčejný. Kromě válečného hřebce a
cestovního koně byl zapotřebí ještě soumar – kůň, mula nebo mezek
nesoucí náklad (hlavně zbroj).
Rozšíření koně jako tažného zvířete ve 13. a 14. století vedlo k
zušlechťování chovu tažného koně. Kůň se stal robustnějším a větším
než dříve (z původní kohoutkové výšky 120-150 cm, až na současné
maximum kolem 2 m).
Ovšem takový den na koni nebyl tak jednoduchý, jak se na první
pohled zdá. Kdyby chtěl například náš Martin vyrazit na dlouhou
cestu, musel by si koně nejdříve pořídit, buď na koňských trzích (jako
byl třeba v Praze /Václavské náměstí/) nebo u prostého sedláka, i když
to nemuselo být vždy tak jednoduché (srov. kapitola Zemědělství). Co
mečem.
20
U turnajových koní mohla být zase takováto útočnost i důvodem k vyřazení ze soutěže.
67
s sebou vzít? Pokud má namířeno přes celkem zalidněný kraj, kde
nebude problém narazit na nějakou vesnici, stačí menší zásoba ovsa
(lze i ječmen, cukrovou řepu, mrkev, jablka apod.), zbytek cestou
dokoupí nebo nakrade. Kůň totiž potřebuje obrok (hlavně oř rytířský;
obyčejní jezdečtí koně zvládnou zátěž bez kvalitního krmení třeba i
týden), musí se také nechat napást trávy (i ta je pro něho nezbytná).
Kromě toho také musí hodně pít (napájí se několikrát denně, celkem
asi 30-40 litrů).
Pouze zdatnější, k tomu určená plemena dokáží běžet celý den
(mongolští koně apod.), jinak to tak slavné není, zdatnější vydrží tri až
pět hodin, mladší (do 3 let) hodinu až dvě. Během dlouhého cestování
by Martin musel často měnit krok; také odpočinek byl důležitý.
Základní rozdělení kroků je: krok, klus, cval a trysk. Maximální
rychlost koně je cca 60 km/h, přeskočí překážku vysokou 1-2 m a do
dálky může skočit až 6-8 metrů.
A až přijde večer a on se připraví na noc, bude Martin muset
obstarat i svého koně. Odsedlat, nechat vychodit, aby vychladl (v
dnešní době se používají odpařovací deky), případně ho vytřít
(vyvíchovat), dát mu napít, připravit oves, a pokud kůň trávil noc ve
stájích, hodit mu pár kupek sena. Pokud noc trávil venku, uzda se
vyměnila za stájovku, která neměla udidlo a umožňovala koni se
napást. Bylo dobré přivázat ji ke kmeni stromu, větev může kůň
ulomit. Stejně tak mu mohl svázat přední nohy, aby neutekl. Celý
úkon trval přibližně tři čtvrtě hodiny (v ideálním případě). Teprve
potom si bude moct Martin lehnout a odpočívat.
Osedlání ráno bylo otázkou chvilky, pokud by měl víc zavazadel,
trvalo by samozřejmě déle (celkově asi patnáct minut).
Pokud by si s sebou vzal ještě jednoho nákladního koně, jezdecký
kůň mohl unést kolem 80 kg nákladu, tažný kůň pak 130 kg (víc utáhl
než unesl na hřbetě, kde mu těžký náklad mohl ničit páteř). Rytířští
koně museli zvládat hmotnost kolem 160 a v pozdějších dobách, s
rozvojem výroby zbrojí, i kolem 200 kg. Ve vybavení, které si s sebou
bral jezdec na cestu, přišlo k užitku též dřevěné okované vědérko a srp
na trávu.
Barvám se nezřídka přisuzoval mystický význam. Za základní se
považovaly čtyři barvy, jež symbolizovaly čtyři základní živly. Byli to
68
bělouši (voda), ryzáci (oheň), vraníci (země) a hnědáci (vzduch). Od
těchto barev se pak odvozovaly všechny další. Také odznaky na hlavě
byly předmětem pověr například Arabové věřili, že kůň s hvězdou na
čele nosí svému majiteli smrt. Martin věřil jen tomu, že ze sedla koně
je nejkrásnější pohled na svět.
Bělouš – základní barva srsti je bílá, mnohdy s příměsí chlupů jiné
barvy, podle toho rozlišujeme tzv. bělouše červené (tisek), černé
(šiml, myšák) atd. Cistě bílý kůň byl ve starých kulturách považován
za posvátného, v pozdějších dobách tyto výjimečné koně sedlali
výjimečné osobnosti – bělouš je koněm panovníků, vojevůdců,
generálů atd.
Vraník – základní barva srsti je černá. Bývá spojována s větší
mohutností. Zvláště pak vraníci frísští a britští byli proslulými koňmi
rytířskými.
Ryzák – základní barva srsti je rezavá až červenohnědá. Hříva a
ocas jsou stejného odstínu nebo světlejší. Přisuzoval se mu „ohnivý“
temperament. Kůň světlé až zlaté barvy s bílou hřívou a ohonem byl
nazýván Isabella (žluťák).
Hnědák – základní barva srsti je hnědá (od pískově žlutohnědé u
plaváků až po hnědočernou u tmavých hnědáků), hříva, ocas a spodní
partie nohou jsou černé. Tlama a slabiny mohou být světlejší. Tmaví
hnědáci byli považováni za koně nespolehlivé a zrádné.
Podle bílých znaků na hlavě a na nohou rozlišujeme koně s
hvězdou, lysinou, punčoškami atd. Kůň s tmavými, okrouhlými nebo
oválnými skvrnami na šedě zbarvené srsti se nazývá grošák, na srsti
červenohnědé jablečňák. Střídající se plochy hnědé, černé, rezavé a
bílé srsti (v různých kombinacích) má strakoš.
Jako k rytíři brnění, tak patří ke koni ten správný postroj. Již
v pohádce o ptáku Ohniváku nabádá liška nejmladšího prince, aby
vybral zlatému koni ten správný postroj a rozhodně ne ten zlatý.
Neposlechne a všichni víte, jak to dopadne. Na zlatého koně ve
skutečnosti narazíme zřídkakdy, ale o koňských postrojích si můžeme
povědět podrobněji.
69
Jako k rytíři brnění, tak patří ke koni ten správný postroj. Již
v pohádce o ptáku Ohniváku nabádá liška nejmladšího prince, aby
vybral zlatému koni ten správný postroj a rozhodně ne ten zlatý.
Neposlechne a všichni víte, jak to dopadne. Na zlatého koně ve
skutečnosti narazíme zřídkakdy, ale o koňských postrojích si můžeme
povědět podrobněji.
Uzdečka – tak se nazývá to, co má kůň na hlavě, skládá se z
několika částí (čelenka, lícnice, podkrčník, nánosník, stíhlové otěže,
pákové otěže – to u uzdy – neplést s opratěmi, ty se nacházejí u
postroje pro koně zapražené do vozu).
Obnosky – používaly se pro lepší ovládání koně, jednalo se o cosi
jako nánosník, avšak ze železa (často obšitého kůži) a jeho používání
bylo pro koně velmi bolestivé.
Třmeny – umožňují pohodlný sed jezdce, jsou dobrou oporou v
boji; pokud se třmen přetrhne, není snadné udržet v sedle rovnováhu.
70
Udidlo – leží v hubě koně nad jazykem.21
Prsosiny – koňské náprsní řemení
Čabraka – nejdříve se objevuje jen
podsedlová deka, posléze chrání boky i zadek
koně. Je prošívaná nebo vycpaná. Postupně je
vylepšována nýtováním nebo křížovým pobíjením
řemením.
Ohlávka – pomůcka k uvazování koní
(stájovka)
Sedlo – používalo se bojové sedlo se zvýšenou
přední i zadní rozsochou, aby náraz kopí
nevymrštil rytíře ze sedla. Kromě toho chránily
rozsochy i před šípy; další bylo sedlo turnajové,
které se podobalo bojovému. Cestovní sedla
neměla zpravidla tak vysoké rozsochy.
Upevňovalo se většinou jedním nebo dvěma podbřišníky (podpínky) a
část i poprsním a zadním řemením (podocasníkem). Pod sedlo se
dávala deka.22
Kůň mohl mít na sobě například kroužkový pancíř, který pokrýval
skoro celé jeho tělo i s hlavou, zranitelné zůstávaly nohy. Mohl nést i
zbroj plátovou. Látka, často v heraldických barvách, přikrývající koně
(např. při turnajích), se nazývá kropíř.
21
Známé je používání udidla s ostrými hranami nebo i železnými ostny a díky bolesti, kterou
lim bojovník svému koni působil, ho mohl v bitevní vřavě snáze ovládat.
22
Dámy jezdily v sedu postranním (kvůli šatům nemohly jet v sedu rozkročném jako muži),
tato jízda byla méně pohodlná i méně bezpečná, proto se pro ženy šlechtili mimochodníci
s příjemnějšími chody. Přesto jezdkyně dosahovaly i výjimečných výkonů.
udidlo
71
72
5.2.2.3 Rytíř ve službách boha – rytířské řády
Když v roce 1095 na církevním koncilu papež Urban II. vyzval k
vojenské výpravě do Svaté země a k osvobození božího hrobu, možná
netušil, jak významnou epochu zahájil. Tehdy se totiž „Evropa hnula z
kořenů a odešla na východ“. Pravdou zůstává, že výpravy do Svaté
země znamenaly obrovský skok vpřed, neboť křižáci z Orientu
přinesli řadu novinek, které by jinak pronikaly do západního světa jen
pomalu; byl tak urychlen vývoj hmotné i duchovní kultury. Kromě
mnoha jiných vymožeností to znamenalo vznik rytířských řádů.
Ty zprvu vznikaly jako špitální bratrstva a řády starající se o
poutníky a nemocné, avšak kvůli téměř neustálým nájezdům lupičů a
Saracénů bylo potřeba cesty a špitály chránit. Do popředí tak vstoupila
funkce rytířsko-vojenská. U některých, jako například u johanitů,
měla až druhořadý význam. Řády mohly budovat vlastní hrady (např.
slavný Crac des Chevaliers maltézských rytířů), byly stálou armádou,
jež mohla vést válku v mezinárodním měřítku při obraně křesťanství a
byla nezávislá na místních feudálech i panovnících. Brzy se rozšířily
po celé Evropě, získaly velký majetek i moc, templáři například
prováděli i finanční operace a zajišťovali směnný a bankovní obchod
mezi východem a západem, v podstatě zavedli systém bankovnictví,
jak jej známe dnes. Rytířské řády bojovaly proti nevěřícím ve Svaté
zemi, podílely se na rekonquistě Španělska, němečtí rytíři
christianizovali Pobaltí a vytvořili tam dokonce vlastní řádový stát.
Sláva řádů buď upadá a ony ztrácejí svou vojenskou složku
(němečtí rytíři, lazaři) nebo jsou přímo zrušeny (templáři), jediný řád,
který si svou slávu udržel víceméně dodnes, jsou johanité sídlící na
Maltě.
U všech rytířských řádů platí víceméně ten samý systém
organizace. Nejnižší správní jednotkou je komenda (hrad), ta
představovala domov pro rytíře, útulek pro veterány, poskytovala
přístřeší poutníkům, fungovala jako špitál. V jejím čele stál komtur.
Velikost komend byla různá, v Čechách ji například tvořilo kolem
třiceti členů (němečtí rytíři).
Sdružení několika komend tvořilo řádovou provincii zvanou
bailliva, v jejím čele stál zemský komtur (landkomtur) nebo zemský
73
mistr či převor. Templářský řád měl ještě další jednotku – převorství a
provincie (těch bylo v Evropě 12). V čele provincie stál
velkopreceptor, případně zemský komtur, dohlížela na něj
provinciální kapitula. Velmistr stojí na špici tohoto uspořádání a
dohlíží na něj generální kapitula (nejvyšší instance a kontrolní orgán
činnosti velmistra). Její složení je u jednotlivých řádů různé.
Kromě toho existuje u jednotlivých řádů množství různých jiných
hodností: u německých rytířů maršál (odpovídal za vojenské šiky),
trapier (hospodářství, zásobování vojska) a tresler (finance); u
templářů senešal (zástupce velmistra), maršál (vojenský správce řádu,
dohlížel na disciplínu, materiál, zbraně i koně a v boji stál v čele
těžkooděnců), komtuři (např. správce majetku řádu), turkopolier
(velitel lehké jízdy vyzbrojené luky), nižšími úředníky byli např.
podmaršál, praporečník atd.
5.2.3 Panovník
Martin mohl snít o životě ve městě, mohl snít i o tom, že bude
rytířem v zářivé zbroji, ale pokud došlo na krále, mohl by si jedině
nafackovat, aby přestal myslet na hlouposti. Zde totiž vstupujeme na
území, kam se dostane jen málokdo. Rozhodně ne náš Martin.
Postavení krále může být různé – někde vládne absolutisticky
(Francie), jinde je omezen parlamentem (Anglie) nebo stavy (Čechy).
Za doby Přemysla Otakara II., který byl skutečným rytířem, panoval
názor, že král je první mezi sobě rovnými.23
Obecně platilo pravidlo, že titul dědí králův nejstarší syn (v
Čechách v dřívějších dobách nastupoval na knížecí stolec nejstarší z
rodu). Ve středověkém světě měl velkou váhu rituál feudální moci. K
nejstarším obřadům, kdy panovník nastupoval vládu v zemi, počítáme
intronizaci neboli nastolení. Hlavní roli měl v tomto obřadu stolec –
trůn. Zvolený nebo přijatý panovník byl na tento kamenný stolec
posazen – což mělo symbolizovat spojení se zemí ředitelkou. Ve
vlastním obřadu byl zachován i akt představení vladaře lidu, který ho
23
Podle Alexandreidy.
74
pozdravil voláním. S postupem christianizace tento
„vegetačněmagický“ smysl rituálu zanikal.
Při nastolování přijímal kníže (král) insignie. Bývalo to kopí s
praporcem – korouhev dával nejvyšší světský suverén (říšský král)
spolu s vládou nad územím a pod touto korouhví kníže šel za říšského
krále do boje.
Od 11. století nacházíme jako insignii žezlo – to se vyvinulo z
obřadní hůlky známé již ze starověkého Egypta. Žezla nenosili jen
králové při audienčním rituálu, ale také velitelé vojska, heroldové,
maršálkové dvorů, univerzitní rektoři atd.
Meč byl další insignií, sloužil v rituálu udílení a přijímání
vojenských rozkazů, při pasování na rytíře, korunovaci aj. Štít jako
symbol vládce souvisel zejména s významem heraldického znaku,
který nesl.
Koruna – byla symbolem krále, mohl ji (kvůli církevním
nařízením) nosit jenom v určité dny. Nejspíš se vyvinula z antického
vavřínového věnce, v následujících obdobích je patrný i vliv trnové
koruny Ježíše Krista. Někdy se měnila v relikviář obsahující
nejposvátnější ostatky, jež připomínaly právě Krista.
Jablko s křížem má také svůj původ v antickém světě; král nebo
císař, který držel v ruce jablko, vyjadřoval symbolicky představu
náměstků božích na zemi.
Korunovace byla okázalou slavnosti a demonstrací královské moci
z posvěcení církve, v českém státě nebyla nezbytným aktem, bez nějž
by panovník nemohl vládnout; teprve s nástupem Lucemburků se
kromě okázalé slavnosti stala i politickým úkonem. Tato ceremonie
byla spojena zejména s církevní tradicí, kdy byl král pomazán „svatým
olejem“ (proto „hlava pomazaná“).
Velkou část panovnického pokladu tvořily klenoty, které souvisely
s udržováním charismatu moci. Často měly vyšší hodnotu než tu
vyjádřenou penězi; kromě zlata a drahých kamenů to byly i ostatky
svatých atp. Poklad byl uchováván v nejbezpečnější části hradní
kaple.
Titulatura panovníků nepodléhala prakticky žádným
kodifikovaným pravidlům. Obecně platilo, že císař říše římské byl
vládcem všech křesťanů, ale jeho faktickou moc tato hodnost
75
neovlivnila. Král byl suverénem ve vlastní zemi stejně jako kníže,
obecně platí, že s vyšším titulem rostla jen prestiž ve světě.
Habsburkové titulovali své příbuzné jako arcivévody a
arcivévodkyně. Příbuzní ruského cara byli zase velkoknížaty. V
Anglii a Itálii má princ kromě tohoto titulu ještě jeden (kníže, vévoda,
hrabě).
Císaři a králové měli právo na oslovení „Vaše Milosti“, „Vaše
Majestátnosti“. „Vaše Veličenstvo“.24
5.3 Právo
Středověk byl založen na systému vazalství, můžeme si to
představil jako pyramidu, na jejímž vrcholu stojí král, pod ním
knížata, baroni (urození pánové), rytíři a na nejspodnější příčce
poddaní. Vrchní vlastník (senior) propůjčil k užívání objekt lenního
vztahu (např. půdu nebo úřad, hodnost, právo) vlastníku užitkovému,
označovanému jako vazal. Ten měl právo léno užívat, ale jen se
souhlasem seniora, kterému byl vázán celou řadou povinností –
vojenskou službou nebo finančními dávkami. Souhrn těchto
povinností byl označován jako „věrnost“ (fidelitas) a její porušení,
zrada (infidelitas), byla důvodem k odnětí léna. To je ideální případ,
který fungoval například ve Francké říši.
V českých zemích v podstatě neexistoval, šlechta u nás vlastnila
„svobodné statky“, které byly v držení rodu nehledě na panovníka.
Jediné omezení ze strany panovníka představovala odúmrť (nebylo-li
mužských potomků, připadl majetek králi). Naopak léno bylo
považováno za statek nesvobodný a udrželo se pouze v okolí velkých
panovnických hradů. Kromě zemských desek (jež měly hodnotu
zákona) existovaly i lenní desky určené právě pro tyto „nesvobodné“
leníky. Král byl tedy skutečně pouze „první mezi rovnými“ a nikoli
svrchovaným vládcem jako v některých jiných zemích.
Mezi šlechtou a panovníkem také probíhaly ostré spory. Šlechta se
osamostatnila a Žádala stále větší podíl na správě země, omezení moci
a majetku krále, s čímž se ovšem panovník nehodlal smířit. Politický
24
Univerzálním oslovením jak pro krále, tak pro šlechtice, bylo „Vaše excelence“.
76
boj mnohdy získal podobu boje otevřeného. Král tak přestal být
„pánem veškeré země“ a jeho pozice byla závislá na jeho „dominiu
speciale“, jež zahrnovalo královské hrady, města, výnosy ze cla a jiné
regály a v určitém smyslu majetek církve a židů. Snaha panovníků
kodifikovat zemské zákony také narážela na odpor šlechty, která se
obávala ztráty svých privilegií; ustoupit musel například i Karel IV. se
svým zákoníkem „Majestas Carolina“.
Podle zemských zákonů nesměl jeden šlechtic napadnout druhého
bez vyhlášení nepřátelství (pokud někdo někoho žaloval, tak vždy za
to, že zaútočil „v míru“). Níže postavený šlechtic také nesměl
napadnout výše postaveného. Toto pravidlo se rušilo během války,
kdy přišla chvíle i na vyřizování osobních sporů.
5.4 Odíváni
Oděv panstva měl plnit hned několik funkcí, nejen chránit před
chladem, ale i řádně reprezentovat. To ovšem neplatí jen pro šlechtu,
ale i pro bohaté obchodníky nebo židy. V době vrcholu rytířství se
ustálila pravidla dvorské módy – rytíř například měl nosit oblečení v
takové barvě, jaké dosáhl u své paní přízně. Vyžadovaly se bohatě
zdobené pásy, zlaté prsteny atd. Kvůli požadavkům módy pak
zkrachoval nejeden válečník.
5.4.1 Muži
Stejně jako měšťané nosili i šlechtici spodní tuniku a zejména v
období románském vrchní zdobenou tuniku. Častá byla též
prodloužená sukně se zvonovitými rukávy (krátké sukně nosili
venkované, dlouhé nosili starci, kněží a urození). Šlechtic si mohl též
v pozdějších dobách obléknout vycpaný kabátec, který těsně přiléhal k
tělu – ten bylo opět možné doplnit zvonovitými rukávy.
Tapert – slavnostní plášť sahající ke kotníkům, po stranách byl
rozšířený.
Nohavice – pro šlechtu a bohaté bývaly na rozdíl od nohavic
pracujících úzké a přiléhavé, zejména během gotiky. Navlékaly se
přes jakési spodky, plátěné kalhoty ke kolenům. Během vrcholného
77
období gotiky byla oblíbená francouzská móda mi-parti:
různobarevnost. Nohavice byly buď kostkované nebo každá jiná. V
15. století přestaly být různobarevné nohavice solidním oblečením a
později je už nosili jenom šašci.
Plášť – dříve býval čtyřhraný, v pozdějších dobách často
půlkruhový. U krku se spínal zdobenou sponou, po starém způsobu na
pravém rameni (pravá ruka volná k tasení zbraně) nebo vpředu
řetízkem. Časté je kožešinové lemování.
Oblíbené byly též dlouhé kapuce, jejichž konec často sahal až pod
pas. Dalším výstřelkem gotické mody (jež byla často považována za
výstřední i v očích současníků) byly boty s dlouhou špičkou, někdy
zahnutou nahoru.25
Nedílnou součástí byl pás – nejdražší zhotovovali zlatníci z řetězů
a plíšků, často ztrácel svůj původní význam, stával se ozdobou a na
připnutí meče (dýky) a tobolky na věci musel muž nosit ještě jeden
pás.
Škorně – boty s pevnou podešví, nad kotníky nebo pod kolena,
často se složitým šněrováním, během období gotiky s typickou
špičkou, někdy zahnutou.
5.4.2 Ženy
„Tak které šaty se ti líbí nejvíc?“
„Všechny,“ zněla by okamžitá Iluvina odpověď. Není divu, šaty
urozených dam byly vlastně uměleckým dílem; bohatě zdobené. Často
lemované vzácnými kožešinami, na rukávech zdobeny výšivkami.
V dřívějších dobách zdobilo přepásané tuniky bohaté řasení
vzácných materiálů, ale střih byl stále jednoduchý. Jednoduchost
střihu ženy doháněly šperky, vyšíváním a ozdobami, jež na šat
připevňovaly (zlaté kroužky, prsteny, záponky apod.).
Bohaté sukně s vlečkou nosily nejčastěji urozené dámy, neboť
množství látky bylo velmi nákladné (na šat služky stačilo 7 loktů
sukna, na šaty s vlečkou téměř dvojnásobek).
25
Jak nepohodlné je jejich nošení, sami zjistíte, když se zkusíte projít stanovým táborem.
78
Spodní šat byl na dolním okraji zdoben lemy a výšivkami, protože
při chůzi se dlouhá svrchní sukně musela nadzvedávat.
Šaty doplňuje kromě šperků i pokrývka hlavy. Svobodné dívky si
zdobily hlavu ozdobnou čelenkou, páskem, kroužkem z drahého kovu
nebo diadémem. Dívky se předháněly, která z nich bude mít bohatší
perlovec – věnec ze stočené látky pošitý perlami. Vlasy nosily dlouhé
a rozpuštěné. Vdané ženy pečlivě skrývaly pletence vlasů pod
rouškami (také šlojíř, zavití atd.). Smutek vyjadřovala rouška hluboko
přetažená do obličeje, radost rouška zvednutá.
Vysoké klobouky se v Čechách neujaly, v západní Evropě došly
velké obliby. Nazývají se heniny (naše představa bílé paní).
Nosily se prsteny, hrdla se zdobila různými závěsy drahých
kamenů; zato náušnice a náramky nebyly v Čechách příliš rozšířené.
Milenci nosili na krku stříbrné a cínové plíšky s milostnými nápisy.
79
5.5 Stavby
5.5.1 Sídla šlechty - hrady
Dostáváme se k jádru této kapitoly. Zprvu byly hrady součástí
hradské soustavy, s rozvojem šlechty se objevují hrady v soukromém
vlastnictví. Rozlišujeme několik typů hradů, podle majitele: hrad
královský (majetek krále),
věnný (věno českých královen),
panský (sídla šlechty),
biskupský (sídlo biskupa nebo
arcibiskupa) nebo řádový
(některého rytířského řádu –
templáři, johanité atd.); podle
polohy: výšinný (stojí na kopci
nebo na ostrožně) nebo vodní
(blatný; rozložený v rovině a chráněný systémem rybníků a vodních
příkopů). Poslední typ dělení je podle stavebního typu:
Přechodný – na přechodu mezi starším hradiskem (ale např. i
rotundou) a hradem, přejímá zejména valové opevnění, do kterého
jsou komponovány obytné budovy, jejichž jedna strana tvoří součást
opevnění (Hlavačov u Rakovníka, Tachov). Umožňoval pouze pasivní
obranu.
S obvodovou zástavbou – jde o
rozsáhlé hrady, velmi časté, k obvodové
hradbě přiléhají četné stavby, jejichž
vnější stěna tak tvoří součást opevnění
(u nás Křivoklát). Také pouze pasivní
obrana.
Francouzský kastel (pravidelný
vícevěžový hrad) – umožňoval aktivní
obranu, systém věží dovoloval
prostřelovat prostory u hradeb mezi
věžemi a křížově předpolí hradu (Týřov,
Konopiště, Kadaň).
80
Bergfritová dispozice – nejjednodušší typ s útočnou věží, která v
případě nutnosti mohla sloužit jako poslední útočiště; vstupovalo se
do ní po úzkém můstku v prvním patře. Palác stál na nejchráněnějším
místě a s věží ho spojovaly hradby, v nichž byla v blízkosti věže brána.
Tato dispozice se ukázala jako nejúčinnější a používala se nejdéle.
Občas stávala osamoceně.
Donjon – původně jihofrancouzský hrad typu obytné věže, má
krychlovitý nebo hranolovitý tvar, někdy je v rozích zpevněn oblými
věžicemi (Roudnice).
Dispozice s obytnou věží – velká obytná hranolová věž buď stojí
o samotě a je doplněna několika budovami při obvodové fortifikaci
(Kozí hrádek, Bradlo), někdy srůstá s okolní zástavbou v blok
obklopující stísněné nádvoří (Zlenice, větší pak Kost nebo Okoř).
Důležitá na hradě byla studna, většinou hlubinná, případně se
sváděla voda dřevěným potrubím z okolních kopců, na užitkovou
vodu se vytesávaly do skály nádrže. Bez zdroje pitné vody nebylo
možné hrad vůbec postavit (tedy, dalo se to, ale potom byl v podstatě k
ničemu). Jádro hradu většinou tvořil obytný palác s kaplí. Samozřejmě
nesměla chybět kuchyně, skladiště, hospodářské budovy (stáje),
strážnice, ubikace pro vojáky i pro služebnictvo atd. K některým
hradům postaveným u řek či u moře bylo možné přijet lodí a vstoupit
takzvanou vodní branou. Vždy záleželo na velikosti hradu.
O opevnění více v kapitole věnované městu (Městské opevnění).
V raném středověku nebyl život na hradě žádný med. Zdi byly
tlusté, tudíž v komnatách i v létě vládl chlad. Pokrývaly je gobelíny a
tapiserie, podlahy byly pokryté vonnými bylinami anebo květinami, v
zimě pak pouze slámou (tepelná izolace). Nábytek se omezoval na
postele, stoly, psací pulty, truhly. U zdí stojí lavice, ke kterým stačí
přitáhnout stůl a hostina může začít.
Jako dozvuk křížových výprav se objevily koberce, polštáře,
nádobí získává bizarní tvary. Prosté románské vybavení nahradily
vyřezávaná křesla, lůžka s baldachýny a vykládaný nábytek. Lepší
komnaty měly i omítnuté zdi nebo skleněná okna. Objevily se zahrady
a v nich vodotrysky. V pozdějších honosných palácích nacházíme
81
knihovny, zahrady, míčovny atd., pokoje se plnily nábytkem a život se
vůbec stával pohodlnějším.
Hrad Bodiam, Sussex
1 - Studniční věž
2 - Severozápadní věž
3 - Severovýchodní věž
4 - Jihovýchodní věž
5 - Nádvoří
6 - Kuchyně
7 - Spíž
8 - Velká síň
9 - Velká komnata
10 - Komnaty dam (nahoře
ložnice)
11 - Kaple
12 - Správní místnosti
13 - Posádka
14 - Kuchyně služebnictva
15 - Síň služebnictva (nahoře
ložnice)
16 - Jižní věž
17 -Západní věž
18 -Zadní věž
19 -Strážnice
20 -Barbakán
82
5.6 Jak se žilo
5.6.1 Panská hostina
O jídle padla řeč už v kapitole o městě. Zatímco tam zmíněné
potraviny byly společné pro všechny, zvěřina, z ciziny dovážené
ovoce a vína nebo exotické koření patřilo výhradně šlechtě. Na
panském stole se ve srovnání s poddanými též vyskytovalo mnohem
více masa (tedy nejenom zvěřina) – např. labutě, pávi, bažanti a
holubi, protože jde o stravu „vznešenou“, kterou mohou jíst pouze
šlechtici.
Rozdíl mezi panskou a selskou stravou nebyl pouze v druzích a
kvalitě potravin, ale i v množství (chodů), v pravidelném stravování
(nikoli jen o svátcích).26
Pro názornost uveďme výčet toho, co se na
panském stole mohlo objevit: polévka, pečeně, zvěřina, ovoce,
opékaní kapouni (tj. mladí kohouti), housata, kuřata, labutě, pávi,
koroptve, bažanti, volavky, bukači, hojnost ryb na mnoho různých
způsobů, oplatky, sýrové placky, nákyp, jablka v županu, košíčky z
lískového těsta, palačinky, koblihy a pirožky. Jídlo se zapíjelo buď
medovým vínem zvaným hypokras nebo obyčejným vínem; pohár se
dopíjel do dna.
Při hostinách se dodržovaly různé rituály (převzaté hlavně z
islámského světa) jako například mytí rukou přímo u stolu. Etiketa
také žádala, aby měli hodovníci pokrývku hlavy – což byla příležitost
pro dámy předvést své skvělé klobouky.
Ani na panském stole se nepoužívaly příbory. Jeden nůž na stole
sloužil ke krájení masa a chleba, lžíce k nabírání potravy z mísy. Ta se
pokládala na krajíc chleba, prkénko a od 14. století na talíř. Hostitel se
také snažil vkusně upravit hodovní tabuli – pokrývaly ji vyšívané
ubrusy, někdy zdobené třásněmi nebo krajkami. Sedělo se jen po
jedné straně stolu, z druhé služebnictvo nosilo na stůl.
Velmože vždy obsluhoval někdo nižšího šlechtického stavu nebo
mladší – obsloužit výše postaveného šlechtice bylo považováno za
26
Například pro Kana Velikého byla představa prostého a skromného jídla o čtyřech
chodech.
83
čest (hodnost číšníka byla velmi ceněna a také velmi bohatě
odměňována; český král měl v Svaté říši římské kromě jiného i
čestnou funkci arcičíšníka a při hostinách směl nalévat víno císaři).
5.6.2 Turnaj
A co by to bylo za vznešené pány, kdyby pouze hodovali. Tak
vzrušující podívanou, jakou turnaje nabízejí, si přeci nemohou nechat
ujít. Vznik turnaje v podobě, v jaké provází celý středověk, se přičítá
křižáckým válkám. Jde o označení pro více typů soubojů, které se v
čase také vyvíjely. V základu se dělil na dvě odlišné disciplíny.
První disciplínou byl turnaj v pravém slova smyslu (nazývaný také
buhurta), kdy proti sobě bojovalo víc rytířů rozdělených do dvou
stejných skupin. Původně šlo o výcvik rozjezdu šiku jezdců a
orientace ve skrumáži bitvy. Někdy proti sobě bojovalo i několik set
rytířů. Jako při skutečné bitvě i tady bylo dost zraněných a mrtvých.
Kromě simulace skutečného boje mohli mít rytíři dřevěné kyje,
kterými sráželi klenoty z přileb protivníků.
Druhou disciplínou byl tzv. tjost (juxta, joute), při němž se cvičil
útok kopím. Soupeřili dva protivníci, jejichž úkolem bylo srazit
protivníka k zemi. Protivníka měli na levé straně (aby se mohli krýt
štítem) a mezi jezdci bylo dělící hrazení, proto se někdy tomuto druhu
boje říkalo „souboj přes šraňky“. Rytíř měl možnost mířit do štítu a
doufat, že tím protivníka vyrazí ze sedla; nebo mířit na přilbu, což
však vyžadovalo větší zručnost. Místo ostrého kopí se používalo kopí
turnajové. Za roztříštění kopí o protivníkův štít a za shození ze sedla se
počítaly body. Pokud byli sraženi na zem oba zápolící, mohli
pokračovat v boji pěšmo. Záleželo na krajových zvláštnostech, jak
přesně turnaj probíhal.
Kromě toho můžeme narazit na řadu dalších soutěží – boj pěších
skupinek i jednotlivců a jiné; to souvisí s rozvojem turnajové kultury,
kdy se už nejedná o vojenské cvičení, ale hlavně o zábavu. Ocenění si
získávají nejenom skvělí válečníci, ale pozornost se soustřeďuje i na
jezdecké umění rytíře a přiježděnost koně.
84
Pro pobavení hostů byly někdy do turnaje zařazeny komické
výstupy – fingované zápasy žen, trpaslíků nebo obrů, které měly
vyvolat smích a odreagování od napínavých zápasů rytířů.
Turnaje se provozovaly u příležitosti korunovace, významné
panovnické návštěvy na cizím dvoře, při svatbě atd. Zorganizování
takového turnaje bylo velmi nákladnou záležitostí.
Účastnit se jej mohli pouze šlechtici. Na dodržování pravidel
dohlíželi heroldi, 27
mezi jejich další povinnosti patřilo zajistit
vyhlášení turnaje, sezvat účastníky, provést kontrolu heraldiky, zbraní
použitých v turnaji a koní, vyvolávat účastníky k boji, ve sporných
případech rozhodnout o vítězi atd. Pokud šlechtic nevyhověl některé z
podmínek (například porušil pravidla na turnaji předchozím, nebo
dokonce ještě nebyl pasován), byl z turnaje vyloučen.
Před samotným turnajem se odehrálo defilé, koně některých rytířů
vedly dámy, za jejichž barvy ozbrojenec bojoval. Potom již nastoupili
na kolbiště a turnaj začal. Po skončení se zpravidla konala hostina, kde
se předaly i ceny vítězům.
5.6.3 Lov
Byl mnohem méně nákladný než turnaj a přitom poskytoval téměř
stejné vzrušení, proto byly lovy častější. Navíc sloužil i jako
prostředek k doplnění potravy. Nižší šlechta zužitkovala kromě masa i
kožešiny a kůže, vyšší šlechta však v lovu spatřovala spíše zábavu.
Mnohá právní ustanovení o ochraně lesů lze vyložit právě potřebami
lovu. V době, kdy hluboké lesy ustupovaly zemědělsky využívané
půdě, byly zakládány obory spolu s loveckými hrady a zámečky.
Nedovoleně lovit v těchto lesích se trestalo stejně jako vražda – tudíž
trestem mohla být i smrt.
Hony často trvaly několik dní, kromě samotné štvanice společnost
soutěžila v různých hrách (střelba z kuše atd.), pořádaly se závody
27
Turnajoví správci, znalci heraldiky. Jako symbol své moci nosili bílou hůl, zlatý řetěz a
baret s péry, byli oděni do kabátců bohaté vyšívaných heraldickými motivy. Jejich funkce
se posléze rozšířila i do oblasti diplomatického charakteru.
85
chrtů i koní atd. Loveckou družinu tvořili jednak jezdci-lovci a jednak
širší lovecká společnost.
Mimořádné oblibě se těšil lov vysoké a dravé zvěře (medvědů,
divočáků), kdežto lov malých zvířat byl spíše individuální záležitostí
chudých vladyků (stejně jako chytání do pastí a ok).
K lovu se používala zejména kuše (samostříl) nebo též lovecká
kopí. Nezbytným pomocníkem byl speciálně vycvičený pes. Dobrý
ohař měl mnohdy vyšší cenu než kráva. Kromě ohařů se chovali též
chrti, honiči, brakýři atd. Oblíbené bylo též sokolnictví. Dravci lovili
pernatou zvěř, ale i zajíce (chovali se sokol, krahujec, raroh, jestřáb či
ostříž) – v Evropě se rozšířilo po styku s arabskými zeměmi.
Nezbytnou pomůckou byl roh, kterým se lovci na honbě za kořistí
dorozumívali – rozlišovalo se pouze dlouhé a krátké troubení, neboť
zvuk rohu byl monotónní.
Lovčí na dvorech šlechty i panovníků zaujímal poměrně
významné postavení, jednak právě kvůli oblíbenosti lovů, ale i proto,
že na jeho umění (znalost zvěře, terénu atd.) často závisel i úspěch
štvanice.
5.6.4 Šašci
Patřilo k dobrému tónu mít na dvoře šaška. Byla to skupina
profesionálních umělců při dvoře, kteří se starali o zábavu. V
pramenech jsou zmiňováni jako jokulátoři. Na dvoře se jim dostávalo
výjimečného společenského postavení (někdy jim byl výsluhou
udělen i feudální statek), mnohdy si získali i přátelství krále. Kromě
šašků (jokulátorů) můžeme narazit i na histriony (herce). Starali se o
zábavu při turnajích a jiných slavnostech, často byli herci, zpěváky,
tanečníky i artisty v jedné osobě. V 15. století je vystřídali dvorní
šašci – blázni.
Na šlechtické sídlo často zavítali i kejklíři potulní –
provazochodci, akrobati, žongléri, tanečnice, cvičitelé opic a
medvědů. Putovali od hradu ke hradu a přinášeli s sebou veselí,
odkázáni na štědrost feudálních pánů.
86
5.7 Ostatní
5.7.1 Heraldika
Heraldika je nauka o znacích a o erbech a zároveň i o umění je
zobrazovat. Objevila se v době křížových výprav, kdy bylo nutné
zjednodušit orientaci válčících mužů – a tak se začaly používat různé
figury. Objevovaly se na praporcích a na štítech jednotlivců. V
bitvách, kdy byl jezdec zakut v brnění od hlavy až k patě, se
heraldický znak stal jediným identifikačním zdrojem. Znalci heraldiky
byli heroldi (správci turnajových her), které jsme již zmínili v kapitole
o turnajích.
1 – Polcení
2 – Dělení
3 – Čtvrcení
4– – Šachovnice
5 – Břevno pokosem
6 – Břevno pošikem
7 – Špice
8 – Dělení stínkami
Základní barvy jsou dva kovy – zlato a stříbro – a čtyři barvy –
červená, modrá, zelená a černá. Jsou známy i čtyři druhy kožešin:
hermelín, sobol, kunina a popelčina; používala se i barva přirozená
pro části lidského těla. Barvy by měly být navzájem kontrastní. Barva
nesmí nikdy přijít na barvu a kov na kov.
Heroldskou figurou rozumíme rozdělení štítu na několik částí –
např. štít polcený (svisle), štít dělený (vodorovně, lomený) atd.
87
Obecnou figurou rozumíme heraldická znamení převzatá z prostředí
člověka: nejkrásnější a nejčestnější jsou lev a orlice. Obecné figury
dělíme na nadpřirozené (Bůh, Kristus, kentaur, mořská panna, gryf,
jednorožec, drak, bazilišek atd.), přirozené (člověk buď jako celá
postava nebo část postavy /hlava, ruka/, zvířata /medvěd, kůň,
zubr…/, rostliny /listy stromů, lilie…/) a umělé (meč, hvězdy,
koruny). Součástí erbu bývá i klenot, přikrývadlo, helm atd.
~ ~ ~
Iluve se hnusil lačný pohled, který po ní purkrabí vrhal V jeho
očích bylo přesně vidět, po čem touží. Ale přesto věděla, že každá
příležitost se musí chytit za pačesy. I když jí byl odporný, zabránil
vojákům, aby ji znásilnili. Nezavřel ji do vězení, nenechal ji trpět na
mučidlech.
Se zaťatými zuby a stěží ovládaným hněvem mu jeho laskavosti
opětovala. Nakonec se jejich role obrátily, jak už to tak bývá. Přislíbil
jí svatbu. Svůj slib splnil a o svatební noci, čert a Iluve ví, jak se to
stalo, zemřel. Zanechal po sobě velké bohatství. A jednoho zoufalce,
zavřeného ve věži.
Jenže Iluve neměla touhu to měnit. Mladičký a jediný příbuzný
obou mrtvých bratrů o ni totiž projevil zájem a Martin na svobodě se
svými hloupými ideály a zamilovaností by to všechno mohl pokazit.
Náhoda je holt mocná čarodějka. Skutečnou šlechtičnou se může
holka od krav stát jenom jednou za život. Nehodlala nikomu dovolit,
aby jí to překazil.
Vždyť i sny se mohou občas splnit.
88
Laskavý čtenář odpustí, že nebylo
řečeno vše a že toho bylo mnoho
vynecháno; ale co není, může být, jak se
říká. Možná se ještě setkáme s Martinem,
zdaří-li se mu útěk z věže. Možná se
setkáme i s Iluve, která má tak blízko k
tomu, aby se stala skutečnou vznešenou
paní. Navštívíme místa, jež jsme zatím
pouze minuli nebo se o nich ani
nedozvěděli. Kdo ví… to je věc v rukou
bohů a komerčního úspěchu této útlé
knížečky.
Míla Linc
89
6 DODATKY
6.1 Terminologický slovníček
Diplomatika – zabývá se studiem písemností úředního typu,
produkty určitého právního, sociálního a kulturního prostředí v
souvislosti s dějinami institucí, jež je produkují, tj. kanceláří
Domkář – majitel malého hospodářství do výměry asi 4 ha, v
pozdějším období pouze majitel domku bez půdy
Dýmný prostor – místnost, ve které bylo otevřené ohniště, krb;
černá kuchyně, atd.
Epigrafika – věda o nápisech, které byly ryty, tesány, odlévány,
řezány, modelovány, páleny či přímo malovány na nejrůznějších
archeologických či jiných nepaleografických památkách
Faleristika – pomocná věda historická, zabývající se studiem řádů,
vyznamenání a jejich dekorací
Fundace – založení, nadání, peněžní základ k jistému účelu
Fundátor – zakladatel
Genealogie – zkoumá příbuzenské vztahy jednotlivců a důsledky,
jež z těchto příbuzenských vztahů vyplývají v nejrůznějších směrech a
souvislostech – od historických na jedné až k sociálním a biologickým
na druhé straně; jako pomocná věda historická slouží heraldice,
sfragistice, zkoumá rodinné poměry v šlechtických rodinách,
demografii, sociální historii atd.
Heraldika – věda, která se zabývá studiem znaků-erbů, jejich
vznikem, užíváním a vývojem
Historická metrologie – zkoumá historické míry a jejich převod do
současného metrického systému
Hmotná kultura – je vše, co člověk získal svou prací v přírodě, vše,
co vyrobil. V podstatě všechny materiální výtvory (sídla, odívání,
nástroje, atd.)
Chronologie – je to věda o měření času, jeho způsobech a
prostředcích k tomu užívaných v minulosti
Kodikologie – pomocná věda historická, která studuje rukopisy
neúřední povahy, tj. literárního charakteru
90
Kongregace – církevní shromáždění, sbor; řehole s prostými sliby;
bratrstvo
Kruciáta – křížová výprava
Léno – pozemky a výsady propůjčené králem nebo vrchností
leníkovi.
Lokátor – zprostředkovatel kolonizace na královských či
šlechtických panstvích, zakládal vesnice i města a byl osvobozen od
různých povinností.
Nádeník – obvykle zástupce vesnické chudiny, nechávající se
najímat na příležitostné výdělky (tj. práce najeden den)
Numizmatika – věda, jejímž předmětem a současně i pramenem je
platební prostředek (mince, státovky, bankovky, směnky, cenné
papíry, nouzová platidla a poukázky)
Paleografie – věda, která studuje stará písma
Plužina – všechna pole, louky, pastviny a cesty mezi nimi patřící k
hospodářství
Pomocné vědy historické – soubor vědních disciplin s
propracovaným systémem, které napomáhají zkoumání historických
pramenů
Regál – výhradní právo panovníka k činnostem přinášejícím
majetkový prospěch (dnes státní monopol)
Rekonquista – znovudobytí pyrenejského poloostrova, který
začátkem 8. století uchvátili Maurové, poslední maurská pevnost
Granada padla roku 1492
Sfragistika – sfragistika je nauka o pečetích: o jejich zhotovování,
používání, funkcích a vývoji
Středověk – období společenského vývoje lidských dějin formálně
od roku 475 do roku 1453 (1492)
Vrchnost – šlechtický nebo církevní majitel panství
6.2 Použitá literatura
Breuers, Dieter – Na hradech, v klášterech, v podhradí; Brána,
Praha 1999
Buben, Milan M. – Encyklopedie řádů a kongregací v českých
zemích (řády rytířské a křížovníci); Libri, Praha 2002
91
Dušek, Jaromír – Kůň ve službách člověka – středověk; Apros,
Praha
Goff, Jacques Le – Středověký člověk a jeho svět; Vyšehrad.
Praha 1999
Herout, Jaroslav – Slabikář návštěvníků památek; Středisko
státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, Praha
1978
Hlaváček, Ivan; Kašpar, Jaroslav; Nový, Rostislav –
Vademecum pomocných věd historických; H & H, Jinočany 1994
Hora, Petr – Toulky českou minulostí 1; Práce, Praha 1985,
Hora, Petr – Toulky českou minulostí 2; Práce, Praha 1991
Chvojka, Miloš; Skála, Jiří – Malý slovník jednotek měření;
Mladá fronta, Praha 1982
Janotka, Miroslav; Linhart, Karel – Zapomenutá řemesla;
Svoboda, Praha 1984
Jílek, František; Kuba, Josef; Jílková, Jaroslava – Světové
vynálezy v datech; Mladá fronta, Praha 1980
Klučina, Petr a kol. – Vojenské dějiny Československa 1. díl (do
roku 1526); Naše Vojsko, Praha 1985
Křížek, Leonid – Encyklopedie zbraní a zbrojí; Libri, Praha 1997
Kybalová, Ludmila – Dějiny odívání: Středověk; Nakladatelství
lidové noviny, Praha 2001
Malý, Karel a kol. – Dějiny českého a československého práva do
roku 1945; Lindě, Praha 1999
Mašek, Petr – Modrá krev; Mladá Fronta, Praha 1992
Nesládková, Ludmila – Významový slovník k vybraným
oblastem středověkých dějin kultury v českých zemích; Ostravská
univerzita, Ostrava 1996
Petráň, Josef – Dějiny hmotné kultury I (1); Státní pedagogické
nakladatelství, Praha 1985,
Petráň, Josef – Dějiny hmotné kultury I (2); Státní pedagogické
nakladatelství, Praha 1985
Porák, Jaroslav; Kašpar, Jaroslav – Ze starých letopisů
českých; Svoboda, Praha 1980
Smetánka, Zdeněk – Legenda o Ostojovi; Mladá fronta, Praha
1992
92
Smetánka, Zdeněk – Život středověké vesnice; Academia, Praha
1988
Spanier, David – Hazardní hry; Krok, Ostrava 1991
Spunar, Pavel a kol. – Kultura středověku; Academia, Praha
1995
Šárecká-Radoňová, Maryša – Z kulturních dějin lidstva –
Středověk; Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, Praha
1932
Tate, Georges – Křižáci v Orientu; nakladatelství Slovan, 1996
Vaněček, Václav – Malé dějiny státu a práva v Československu;
Práce, Praha 1947
Velíšek, František – Šachová příručka; nakladatelství Vaněk a
Votava na Smíchově
Verdon, Jean – Volný čas ve středověku; Vyšehrad, Praha 2003
Vykoupil, Libor – Slovník českých dějin; Georgetown, Brno
1996
Zenger, Zdeněk M. – Česká heraldika; Vyšehrad, Praha 1978
Kolektiv autorů – Doba hradů a rytířů; Vyšehrad; Praha 1998
Kolektiv autorů – Fyziologie (učebnice pro lékařské fakulty);
Avicenum, Praha 1987
Kolektiv autorů – Ilustrovaný encyklopedický slovník 1. díl A –
I; Academia. Praha 1980,
Kolektiv autorů – Ilustrovaný encyklopedický slovník 2. díl J –
Při; Academia. Praha 1981,
Kolektiv autorů – Ilustrovaný encyklopedický slovník 3. díl
Pro – Ž; Academia, Praha 1982
Kolektiv autorů – Ve stínu středověkých hradů; Gemini. Praha
1994
Kroniky doby Karla IV; Svoboda, Praha 1987
časopisy:
Buben, Milan: K vývoji české šlechtické titulatury; in: Historický
obzor, číslo 3, ročník 4 (1993), str. 67-69
Diviš, Pavel: Heraldika – její vznik a původní vojenský význam;
in: Pevnost, číslo 6, rok 2002, str. 94-95
93
Kuglerová, Ivana: Vlající hřívy Středozemě III.: in: Imladris,
číslo 2 (14), rok 2000, vydalo Společenstvo J.R.R. Tolkiena, str. 45-49
Smetánka, Zdeněk: Archeologie dětství; in: Historický obzor,
číslo 4, ročník 4 (1993), str. 78-82
Internetové stránky:
http://www.wothanburg.cz – stránky sdružení zabývajícího se
obdobím 10.-12. století v Čechách. Odívání, stavitelství, řemesla,
denní život a zejména vojenství. Přehledné a podrobné, témata
podobná zaměření této příručky.
http://myschwerk.webzdarma.cz – středověk v mnoha různých
podobách. Informace o penězích, odívání, šermu,
česko-staročesko-staroněmecko-anglicko-francouzský slovníček
zbraní a zbrojí, slovníček staročeských pojmů atd.
http://www.feudum.cz – časopis věnující se středověku, články z
mnoha oborů, odkazy.
http://geocities.com/sosnovec – středověká i jiná hudba, odkazy
na stránky tímto tématem se zabývající. Dobrý rozcestník.
http://www.sweb.cz/numismatic/obsah.htm – stručné základy
numismatiky, související odkazy
http://www.volny.cz/tulezim – skanzen ze 14. století
v Praze 9-Stodůlkách.
http://www.ilcik.cz/genealogie/zacatecnik/pojmy/index.htm –
slovníček základních genealogických pojmů, odkazy na stránky
související s tématem.
http://www.sweb.cz/prehledy/slovnik.htm – slovník pojmů ze
světa koní
http://kubata.nazory.cz/clanky/kap14.htm – historie prostituce
http://www.kar.zcu.cz/texty/archeologie_stredoveke_vesnice.htm
– pohled na středověkou vesnici, její strukturu, hmotnou kulturu i
podobu vesnických domů, seznam literatury k tématu
http://www.chinet.com/~laura/html/titles01.html – stránka
věnovaná britským šlechtickým titulům. V angličtině.
http://www.mravenec.cz/henry/Stredovek.htm – zajímavé články
ke středověku, seminární práce, přehledy literatury, sebráno od
různých lidí
94
6.2.1 O některých knihách podrobněji
Česká heraldika – podrobně se zabývá heraldikou, jejími
pravidly a zvyklostmi, příklady, ukázka městských a šlechtických
erbů. O heraldice je více knih, některé podrobnější, jiné méně
podrobné, ale všechny veskrze probírají stejnou látku (pro základní
poznání této vědy si stačí přečíst kapitolu ve Vademecu pomocných
věd historických nebo nalistoval příslušné Články v časopise
Pevnost).
Dějiny hmotné kultury – jsou velmi kvalitní a dalo by se říci, i
nepostradatelnou pomůckou v této oblasti. Jde o čtyřsvazkovou
publikaci rozdělenou na dvě části (první se věnuje kultuře do 15.
století, druhá část dobám pozdějším). Kapitoly jsou řazeny přehledně,
výklad je doplněn spoustou názorných ukázek a obrázků, nechybí
podrobný rejstřík i odkazy na literaturu. Nevýhodou je rozdělení
jednotlivých celků na dvě části – rejstřík je totiž vždy pouze ve
druhém díle, proto je vhodné shánět oba díly zároveň. Co se týče
středověku, v prvním díle je obecný úvod a hmotná kultura venkova,
druhý díl je věnován městu a řemeslům.
Dějiny odívání – přehled toho, co se nosilo ve středověku
doplněný postřehy z tehdejšího stylu života, zasazení do určité doby,
názvosloví, obrázky, střihy. Pokud autorovi skutečně záleží, co na
sobě hrdina bude mít, pak je tato kniha tím nejlepším, co by mohl
najít. Podobnou publikací je i Obrazová encyklopedie módy.
Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích – přehled
rytířských řádů, které působily na území Čech, historie jednotlivých
řádů, jejich poslání, znak, hesla, oděv, slavné osobnosti. O rytířských
řádech a křižácích se můžeme dozvědět něco i v knížce Křižáci v
Orientu, která je orientovaná především pro méně náročné čtenáře.
Encyklopedie zbrani a zbroje – přehledná knížečka s abecedním
řazením, kde lze najít téměř cokoli včetně exotických druhů zbraní,
umožní získat základní přehled, osvětlí, k čemu a jak se zbraně
používaly, pro lepší názornost je většina hesel doplněna obrázky.
Kniha o rytířích (Stanislav Hošťálek, Půdorys, Praha 2002) –
Přehledně a čtivě zpracovaná kniha, která nejenom podává informace
o rytířích (světských i duchovních) a rytířské kultuře, ale i o myšlení
95
ve středověku, sociálním uspořádání a vojenství obecně. Je psaná
čtivým a srozumitelným jazykem a je ze zde jmenovaných publikací
možná nejvhodnější knihou pro naše potřeby.
Kultura středověku – systematicky se zabývá jednotlivými
oblastmi středověkého světa, vysvětluje „uzlové procesy
středověkých kulturních dějin“. V jednotlivých příspěvcích nás autoři
seznamují s pojmem hmotná kultura (sídla, zemědělství, nástroje
atd.), s historií a místem církve ve středověku, se středověkým
školstvím i právní vědou, literaturou a hudbou. Přehledné, stručné, k
věci.
Kůň ve službách člověka – středověk – kromě důležitých
informací o koních, jejich chovu, podobě atd. ve středověku nás autor
seznamuje i s některými základními oblastmi středověkého života,
jako je rytířství, turnaje, zabývá se dopravou a vším, s čím souvisí
chov koní. Dobrá publikace pro získání přehledu o středověké kultuře
a života vůbec.
Legenda o Ostojovi – v této knize je detailně popsán život
člověka v desátém století: jak pracoval, co jedl, jak se oblékal, co si
myslel, jak uvažoval, čeho se bál. Čemu věřil atd.
Na hradech, v klášterech, v podhradí – kniha se zabývá
středověkým životem, ne v ohledu na dějinné události, ale na
obyčejný život a zajímavosti. Zaměřuje se především na oblasti
Německa (na to pozor, některé části se ve starověku vyvíjely pod
patronací Říma), někdy i na střední Evropu jako celek. Kapitoly
výkladové pak střídají „zprávy očitých svědků“, kdy je nějaká událost
popsána jakoby z pohledu někoho, kdo se jí účastnil. Problémem u
této knihy je její nepřehlednost, témata jsou po sobě seřazena spíše
náhodně a v knize chybí věcný rejstřík. Pokud se v ní člověk naučí
orientovat, je to velmi dobrá příručka a rádce ohledně praktického
života ve středověku.
Slabikář návštěvníků památek – tam najdeme přehled
jednotlivých historických období, stavební i módní trendy. Podstatnou
Část knihy tvoří slovníček pojmů z architektury, vojenství, kultury
atd. Nevýhodou je velký časový rozsah (od pravěku do 20. století) a
stručnost.
96
Slovník českých dějin – slovníkovou formou jsou zde nastíněny
nejenom události z dějin, ale i témata a problémy, na které můžeme
narazit při psaní povídky; jedná se zejména o problémy z oblasti
zemského práva, správy, o různé tituly a úřady atd. Na závěr rozsáhlý
a přehledný seznam literatury k dalšímu studiu.
Toulky českou minulostí – výklad dějin je na každé stránce
doprovázen sloupečkem s drobnějším písmem, kde se autor věnuje
předmětům s dějinami přímo nesouvisejícími – obsahově podobné
jako Dějiny hmotné kultury. I tam se dá najít mnoho zajímavostí a
zpráv ohledně denního života ve středověku. Nevýhodou je opět malá
přehlednost a jistá zmatečnost v uspořádání. Rejstřík je navíc velmi
chudý, takže v něm lze najít pouze základní termíny.
Vademecum pomocných věd historických – přehled vzniku,
vývoje, působnosti, důležitých osobností atd. pomocných věd
historických, jde o základní přehled a vysvětlení pojmů, na které
můžeme narazil při Četbě historické literatury či návštěvě
památkových objektů, a východisko pro další studium.
Vojenské dějiny Československa 1 – kniha popisuje organizaci,
složení, výzbroj a výstroj vojsk a vývoj pevností na našem území od
počátků až do roku 1526, kniha je doplněna mnoha názornými
obrázky, kapitoly jsou přehledně zpracovány podle jednotného
schématu. Chybí snad jenom věcný rejstřík a občas některé obrázky
jsou vložené do textu na nevhodném místě, ale jinak jde o velmi
zdařilou publikaci.
Významový slovník – velmi přehledná kniha s vysvětlením
mnoha pojmů z různých oblastí středověkých dějin kultury v českých
zemích (manželství, zdraví a hygiena, vzdělání, zvyky, rituál, zábavy).
Skvěle se v ní orientuje a text je čtivě napsaný. V podstatě úžeji pojatá
publikace podobného druhu a zaměření jako tato. Jde o vysokoškolská
skripta (náklad 500 ks), takže problémem bude asi malá dostupnost.
Z kulturních dějin lidstva – autorka vypráví o jednotlivých
oblastech středověké kultury, od společenských norem až po umění,
zavítáme do jednotlivých klasických prostředí tehdejší doby, poznáme
tehdejší společenské normy a zvyklosti atd. Osobně si myslím, že tato
kniha má velké kouzlo. Nevýhodou ovšem bude asi vzhledem k datu
vydání (1932) její malá dostupnost.
97
Zapomenutá řemesla – podrobná kniha o řemeslech v dřívějších
dobách (od středověku až téměř po dnešek), poněkud nepřehledná,
dobrou pomůckou je však přehledný slovníček řemesel na konci, a
převod vah a měr na dnešní soustavu.
Míla Linc: Středověký svět
3. opravené vydání
Odpovědný redaktor: Michael Bronec
Korektury: Jana Kopečková, Jana Jůzlová
Obálka Jakub D. Kočí
Vnitřní ilustrace: Michaela „Nyemi“ Hertlíková
Vydalo nakladatelství Straky na vrbě, Horáčkova 1208, Praha 4, 140 00
jako svou 65. publikaci, vyšlo mimo edice
Vytiskla tiskárna Neoset, Ke Březině 86, Praha 4 – Libuš
Vydání třetí, Praha 2007
Náklad 500 ks
Cena 50 Kč
ISBN: 978-80-86428-82-6