Morfologie se teprve musí legitimovat jako věda, jež činí svým hlavním předmětem to, o čem se jinde pojednává příležitostně a mimochodem, shromažďuje, co tam je rozptýlené, a vytváří nové hledisko, umožňující zkoumat přírodniny pohodlně a snadno... Jevy, jimiž se zabývá, jsou nanejvýš významné; duchovní operace, jichž užívá při srovnání jevů, jsou přiměřené lidské přirozenosti a lahodí jí natolik, že dokonce i nezdařilý pokus slučuje v sobě užitečnost s půvabem. G O E T H E PŘEDM LUVA Slovem „morfologie44označujeme učení o formách. V botanice morfologií rozumíme učení o součástech rostlin, o jejich vztazích navzájem a k celku, čili učení o stavbě rostliny. Ale „morfologie pohádky44? Na možnost takového pojmu sotva kdo pomyslil. Formy pohádky lze nicméně rozebírat právě tak přesně jako organické útvary. Jestliže se to nedá tvrdit o pohádce v celém rozsahu, v každém případě to platí o tzv. „kouzelných44 (volšebnych) pohádkách, tj. pohádkách „ve vlastním slova smyslu44. Právě jim je věnována tato studie. Náš pokus je výsledkem značně namáhavé práce. Srovnávání tohoto druhu vyžadují od badatele jistou dávku trpělivosti. Vynasnažih jsme se však najít takovou formu výkladu, která by nekladla přílišné nároky na trpělivost čtenářovu, a zjednodušovali jsme a zestručňovali, kde to jen bylo možné. Práce prošla třemi fázemi. Nejprve to bylo obsáhlé zkoumání s velkým množstvím tabulek, schémat a analýz. Takovou práci nebylo možné vydat už pro její příliš velký rozsah. Zkrácená verze, kterou jsme pak vypracovali, byla zaměřena na maximum obsahu na minimální ploše. Takový sevřený výklad by však nevyhovoval řadovému čtenáři: až příliš to připomínalo gramatiku nebo učebnici harmonie. Formu výkladu bylo nutno změnit. Pravda, existují věci, které se populárně vyložit nedají. Setkáte se s nimi i v této práci. Přesto však doufáme, že v nynější formě je práce dostupná každému zájemci o pohádku, jen když on sám zatouží sledovat nás labyrintem pohádkové mnohotvárnosti, která v závěru před ním vyvstane v podobě přímo zázračné jednoty. V zájmu stručnějšího a poutavějšího výkladu jsme se museli vzdát mnoha věcí, které by ocenil odborník. V původní podobě práce zahrnovala —kromě částí uvedených v této knize —i výsledky bádání z široké Morfologie pohádky M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 11 oblasti atributů jednajících osob (tj. postav jako takových); podrobně se zabývala metamorfózou, tj. transformací pohádky a zahrnovala rozsáhlé srovnávací tabulky (z nichž zde zbyla jen jejich záhlaví jako příloha); celé práci předcházel vyhraněný metodologický nástin. Naším cílem bylo podat výklad nejen morfologické, ale i naprosto osobité logické struktury pohádky, což připravovalo studium pohádky jakožto mýtu. Vlastní výklad byl podrobnější. Prvky, které jsou zde pouze vyčleněny, byly tam předmětem detailního rozboru a srovnání. Stanovení prvků však tvoří osu celé studie a předurčuje závěry. Pozorný čtenář si bude umět sám dokreslit, co zde bylo pouze načrtnuto. Naše vědecké instituce mi poskytly rozsáhlou pomoc a umožnily mi výměnu názorů s předními vědeckými pracovníky. Státní komise pro pohádku pod vedením akademika S. F. OFdenburga, Výzkumný ústav při Leningradské státní univerzitě (sekce Živé dědictví minulosti) pod vedením prof. D. K. Zelenina a folklorní sekce Oddělení slovesných umění Státního institutu dějin umění pod vedením akademika V. N. Peretce po částech i vcelku posuzovaly metody a závěry této práce. Vedoucí těchto institucí i jiní účastníci těchto schůzí mi několikrát přispěli velmi cennými připomínkami; jim všem vyjadřuji svou nejhlubší vděčnost. Výjimečný přátelský zájem projevil profesor V. M. Žirmunskij. Přehlédl část práce v její první redakci a poskytl mi několik cenných rad; z jeho iniciativy byla celá práce předána Institutu dějin umění. Za její vydání jsem zavázán tomuto ústavu a především vedoucímu Oddělení slovesných umění Viktoru Maximoviči Žirmunskému. Dovoluji si vyjádřit mu svou vděčnost za podporu a pomoc. 15. ČERVENCE 1927 V. PRO PP 12 Dějiny vědy získávají vždy z místa, kde právě stojíme, docela vznesené vzezření: oceňujeme snad své předchůdce a do jisté míry jsme jim vděčni za to, čím se o nás zasloužili. (...) Nikdo je nepovažuje lehce za mučedníky, jež nepřekonatelný pud zavedl do nebezpečných, sotva překonatelných situací; a přece v předcích, kteří položili základ naší existence, bylo často, ha obvykle více serióznosti, než mezi (...) potomky, kteří tohoto dědictví užívají. GOKTHE Vědecká literatura o pohádce není právě bohatá. Kromě toho, že vychází málo prací, bibliografické přehledy poskytují následující obraz: nejvíce ze všeho se vydávají texty; dost velké množství prací je věnováno dílčím otázkám; obecné práce o pohádce zcela chybějí. Pokud se nějaké objeví, pak jsou to práce příručkového, nikoli badatelského zaměření. Ale vždyť právě obecné otázky vyvolávají nejvíce zájmu a odpovědi na ně jsou cílem vědy. Prof. M. Speranskij charakterizuje současnou situaci takto: „Vědecký národopis se nezastavuje u dosažených závěrů a pokračuje ve svém pátrání, neboť nashromážděný materiál stále ještě pokládá za nedostačující pro zobecnění. A tak se věda znovu obrací ke sběru materiálu a k jeho zpracování v zájmu budoucích generací; ale jaká to budou zobecnění a kdy budeme s to je udělat, to není znám o/11 V čem spočívá příčina této nemohoucnosti, této slepé uličky, v níž se ocitlo vědecké bádání o pohádce? Speranskij ji spatřuje v nedostatku materiálu. Od doby, kdy napsal citované řádky, uplynulo deset let. Za ta léta byla dokončena základní třísvazková práce Bolteho a Polívky Poznámky k pohádkám bratří Grimmů.2 Ke každé pohádce tohoto souboru jsou zde připojeny varianty z celého světa. Poslední svazek uzavírá bibliografie, kde jsou uvedeny prameny, tj. všechny autorům známé sbírky pohádek a jiný materiál, který obsahuje pohádky. Tento výčet obsahuje kolem 1 200 titulů. Je pravda, že mezi prameny jsou uvedeny i náhodné a drobné soubory materiálu, ale jsou tu i veliké sbírky jako Tisíc a jedna noc nebo Afanasjevův sborník se svými 400 texty. Ale to není ještě všechno. Ohromné množství pohádkového materiálu dosud nebylo vůbec vydáno, zčásti dokonce ani popsáno. Uchovává se v archivech různých institucí i soukromníků. Od- 1 M. Speranskij, Russkaja ustnaja slovesnosť, Moskva 1917, str. 400. 2 J. Bolte, G. Polívka, Anmerkungen zu den Kinder - und Hausmarchen der Briider Grimm 1-3, Leipzig 1913-18. I ) K H I S T O R I I P R O B L É M U M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 13 horníkům jsou některé z těchto sbírek dostupné. Komise pro pohádku při Zeměpisné spoleěnosti ve svém Přehledu prací za rok 1926 registruje 531 pohádek, které jsou k dispozici jejím členům. Předchozí přehled uvádí přibližně trojnásobný počet. Materiál Bolteho a Polívky může být díky tomu v jednotlivých případech rozšířen.3 Je-li však tomu tak, jaké množství pohádek máme vůbec k dispozici? A dále: kohk je takových badatelů, kteří by obsáhh alespoň tu část materiálu, která byla vydána tiskem? Za takových okolností není na místě říkat, že „stále ještě není sebráno dost materiálu“ . Problém tedy není v množství materiálu. Problém je v něčem jiném: v metodách jeho studia. V době, kdy fyzikálně-matematické vědy mají k dispozici důsledně propracovanou klasifikaci, jednotnou terminologu schválenou speciálními kongresy, metodiku zdokonalovanou od generace ke generaci, v našem oboru nic takového není. Pestrost a malebná rozmanitost pohádkového materiálu vede k tomu, že přesnosti v kladení otázek i jejich zodpovídání dosahujeme jen velmi nesnadno. Podívejme se nyní, jak vypadalo bádání v oblasti pohádky a s jakými obtížemi musí zápasit. Naše studie si neklade za cíl podat souvislý výklad dějin výzkumu pohádky. V krátké úvodní kapitole to ani není možné, a také to není zvlášť nutné, protože o těchto dějinách se už nejednou psalo.4 Chceme pouze kriticky osvětlit pokusy o řešení několika základních problémů bádání o pohádce a přitom čtenáře uvést do této proble­ matiky. Sotva lze pochybovat o tom, že okolní jevy a objekty můžeme zkoumat buď z hlediska jejich skladby a výstavby, nebo z hlediska procesů a proměn, kterým podléhají, nebo konečně z hlediska jejich původu. Je také bez důkazů zřejmé, že o původu jakéhokoli jevu lze mluvit až poté, kdy byl tento jev popsán. Studium pohádky bylo však až dosud převážně genetické, většinou bez pokusů o předběžný systematický popis. O historickém studiu pohádek nebudeme prozatím hovořit, budeme věnovat pozornost pouze jejich popisu; mluvit o genetice bez speciálního řešení problémů popisu, jak se to obvykle dělá, je totiž zcela zbytečné. Je zřejmé, že dříve než osvětlíme 3 Využíváme příležitosti k poukazu, že podobného rozšíření lze dosáhnout pouze při pravidelné mezinárodní výměně materiálu. Ačkoli Sovětský svaz patří mezi země na pohádky nejbohatší (velice důležité jsou pohádky neruských národů, kde se kříží mongolské, indické a evropské vlivy), nemáme dosud centrum, jež by poskytovalo potřebné informace. Ustav dějin umění archivně zpracovává materiál sebraný svými členy. Jeho přeměna na všesvazový archiv by měla mezinárodní význam. 4 Viz Savěenko, Russkaja narodnaja skazka, Kijev 1913. 14 otázku, odkud pohádka pochází, musíme dát odpověď na otázku, co vlastně pohádka jest. Protože pohádka je mimořádně rozmanitá a nemůže být tudíž probádána v celém svém rozsahu naráz, musíme materiál rozdělit na části, tj. provést jeho klasifikaci. Správná klasifikace je jedním z prvních stupňů vědeckého popisu. Na správnosti klasifikace závisí i správné zaměření dalšího zkoumání. Ale klasifikace, ač je základem každého bádání, sama už musí být výsledkem předběžného opracování materiálu. Nicméně se často setkáváme s pravým opakem: většina badatelů klasifikací začíná, takže ji vnáší do materiálu zvnějšku, místo aby ji vyvodila ze samé jeho podstaty. Jak uvidíme dále, při klasifikaci se nadto ještě často porušují nejjednodušší pravidla členění. To je jedna z příčin oné slepé uličky, o které psal Speranskij. Zastavme se u několika příkladů. Pohádky se nejčastěji dělí na pohádky s nadpřirozeným obsahem (s čudesnym soderžanijem), pohádky ze života (bytovyje) a pohádky o zvířatech.5 Na první pohled se to zdá správné. Mimoděk se však vynořuje otázka: což pohádky o zvířatech neobsahují někdy ve značné míře prvky nadpřirozené? A naopak, nehrají v pohádkách s nadpřirozeným obsahem velmi závažnou úlohu právě zvířata? Dá se tedy takový příznak považovat za náležitě přesný? Afanasjev např. zahrnuje pohádku o rybáři a rybce mezi pohádky o zvířatech. Je to správné? A není-li, z jakého důvodu? V dalším výkladu uvidíme, že pohádka velice snadno připisuje stejné jednání lidem, věcem i zvířatům. To platí zejména pro tzv. kouzelné (volšebnyje) pohádky, setkáváme se s tím však v pohádkách vůbec. V tom ohledu je jedním z nejznámějších příkladů pohádka o dělení úrody („pro mne, Míšo, vršky, a pro tebe kořínky“ ). V Rusku je ošizenou stranou medvěd, na Západě čert. Začlenění západní varianty tedy pohádku rázem vyřadí z okruhu pohádek o zvířatech. Kam tedy bude patřit? Zřejmě to není pohádka ze života, protože kde se ve skutečném životě úroda dělí tímto způsobem? Ale není to ani pohádka s nadpřirozeným obsahem. V uvedené klasifikaci pro ni prostě není místo. A přece budeme zastávat názor, že uvedená klasifikace je ve svém základě správná. Badatelé se tu řídili instinktem a jejich slova neodpovídají tomu, co ve skutečnosti pociťovali. Sotva se někdo pomýlí tak, že by zařadil pohádku o ptáku Ohniváku a šedém vlku k pohádkám o zvířatech. Je nám také dokonale jasné, že Afanasjev se u pohádky o zlaté rybce zmýlil. Ne však proto, že v pohádkách vystupují nebo nevystupují zvířata, nýbrž proto, že kouzelné pohádky se vyznačují zcela osobitou 5 Návrh Vsevoloda F. Millera. Tato klasifikace je v podstatě totožná s klasifikací mytologické školy (mytické, o zvířatech, ze života). M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 15 výstavbou, kterou okamžitě vycítíme a která určuje jejich zařazení, ačkoli si toho nejsme vědomi. Každý badatel, který tvrdí, že klasifikuje podle uvedeného schématu, klasifikuje de facto jinak. Je v rozporu sám se sebou, a právě proto postupuje správně. Jestli však je tomu tak, že jako základ členění je podvědomě přijata výstavba pohádky, dosud neprobádaná a dokonce ani nezafixovaná, pak celou klasifikaci pohádek nutno postavit na nové základy. Je nutno ji převést na formální, strukturní příznaky. A k tomu je ovšem třeba tyto příznaky prozkoumat. Ale to předbíháme. Načrtnutá situace zůstala nejasná až podnes. Další pokusy nepřinášejí žádné podstatné zlepšení. W. Wundt ve svém proslulém díle navrhuje následující třídění:6 1. mytologické pohádky-bajky (mythologische Fabelmárchen) 2. čisté kouzelné pohádky (reine Zaubermarchen) 3. biologické pohádky a bajky (biologische Márchen und Fabeln) 4. čisté zvířecí bajky (reine Tierfabeln) 5. etiologické pohádky (Abstammungsmárchen, o původu) 6. žertovné pohádky a bajky (Scherzmárchen und Scherzfabeln) 7. mravoučné bajky (moralische Fabeln). Tato klasifikace je mnohem bohatší než předchozí, vyvolává však rovněž námitky. „Bajka“ (termín, s nímž se setkáváme v pěti oddílech ze sedmi) je kategorie formální. Odborné zkoumání bajky sotva započalo.7 Není jasné, nač tu Wundt vlastně pomýšlí. Dále, termín „žertovná44pohádka je vůbec nepřípustný, protože jedna a táž pohádka může být traktována jak heroický, tak komicky. A konečně: jaký je rozdíl mezi „čistou bajkou o zvířatech44a „mravoučnou bajkou44? V jakém směru nejsou „čisté zvířecí bajky44bajkami „mravoučnými44 a naopak? Probírané klasifikace se týkají dělení pohádek podle tříd. Vedle tohoto dělení máme i dělení podle syžetů. Jestliže dělení podle tříd nedopadá právě šťastně, pak dělení podle syžetů vede už k naprostému zmatku. Nebudeme už mluvit o tom, že tak složitý a neurčitý pojem jako syžet se buď nevysvětluje, nebo si jej každý autor vysvětluje po svém. Poněkud předbíhajíce povíme prostě, že dělení kouzelných pohádek podle syžetů je v podstatě zcela nemožné. Také ono musí být postaveno na nový základ, právě tak jako dělení podle tříd. Pohádky se vyznačují jednou vlastností: části jedné pohádky mohou být bez jakékoli změny přeneseny do pohádky jiné. Později bude tento zákon schopnosti přemístění objasněn podrobněji, zatím se omezíme na poukaz, že např. baba Jaga se může vyskytovat v nejrůznějších pohádkách, v nejrozmanitějších syžetech. Tento rys je specifickou zvláštností lidové poW . W undt, Vólkerpsyekologie 2, Leipzig 1960, 1, str. 346. 7 Viz Lidija Vindt, Bajka kak literaturnyj žánr, Poetika 3, Leningrad 1927. 16 hádky. A zatím, aniž by se na ni bral ohled, bývá obvykle syžet vymezován takto: vybere se nějaká část pohádky (často náhodně, jen proto, že je nápadná), přidá se předložka „o “ a vymezení je hotovo. Pohádka, v níž se bojuje s drakem, je pohádkou „o boji s drakem“ , pohádka, v níž vystupuje Koščej, je pohádkou „o Koščejovi“ atd., přičemž ve výběru určujících prvků neexistuje jednotný princip. Připomeneme-li si nyní zákon přemístitelnosti, stane se zřejmým, že takto musí s logickou nutností vzniknout naprostý chaos, nebo přesněji dělení do vzájemně se křížících oddílů; a klasifikace tohoto druhu vždycky zkresluje podstatu zkoumaného materiálu. K tomu ještě přistupuje nedůslednost základního principu dělení, čímž se porušuje jedno z nejelementárnějších pravidel logiky. Taková situace přetrvává až dodnes. Budeme ilustrovat tento stav dvěma příklady. V roce 1924 vyšla kniha o pohádce od oděského profesora Volkova.8 Volkov od prvních stránek své práce směřuje k prokázání, že fantastická (fantastiěeskaja) pohádka zná 15 syžetů: 1. o nevinně pronásledovaných, 2. o hloupém hrdinovi, 3. o třech bratřích, 4. o drakobijcích, 5. o dobývání nevěst, 6. o moudré panně, 7. o zakletích a začarováních, 8. o držiteli talismanu, 9. o držiteli kouzelných předmětů, 10. o nevěrné ženě atd. Volkov nevysvětluje, jak k těmto 15 syžetům došel. Prozkoumáme-li podrobněji princip dělení, zjistíme následující: první skupina je určena podle expozice (o tom, co je zde skutečně expozice, bude řeč později), druhá podle charakteru hrdiny, třetí podle počtu hrdinů, čtvrtá podle jednoho z momentů v průběhu děje atd. Jednotný princip dělení tu zcela chybí. Výsledkem je skutečně zmatek. Neexistují snad pohádky, kde tři bratři (třetí skupina) dobývají nevěsty (pátá skupina)? Netrestá snad držitel talismanu s pomocí téhož talismanu nevěrnou ženu? Uvedená klasifikace není tudíž vědeckou klasifikací v pravém slova smyslu, není to víc než jakýsi rejstřík velmi pochybné hodnoty. Může se snad taková klasifikace i jen zdaleka srovnávat s klasifikací rostlin nebo živočichů, která nebyla pořízena od oka, nýbrž vznikla na základě dlouhodobého, precizního předběžného studia materiálu? 8 R. M. Volkov, Skazka. Rozyskanija po sjužetosloženiju narodnoj skazki 1, Skazka velikorusskaja, ukrainskaja, belorusskaja, Odessa 1924. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 17 Když jsme se dotkli klasifikace syžetů, nemůžeme pominout mlčením soupis pohádek A. Aarneho.9 Aarne je jedním ze zakladatelů tzv. finské školy. Její práce dnes představují vrchol bádání o pohádce. Není zde místo na náležité ocenění přínosu této školy.10 Poukážeme pouze na to, že v odborné literatuře existuje celá řada statí a glos o variantách jednotlivých syžetů. Takové varianty se někdy vynořují z těch nejméně očekávaných zdrojů. Postupně se jich nahromadí velice mnoho, ale systematické zpracování chybí. Právě sem je hlavně zaměřena pozornost nového směru. Představitelé této školy shromažďují a srovnávají varianty jednotlivých syžetů podle toho, jak jsou ve světě rozšířeny. Materiál se uskupuje geo-etnograficky podle známého, předem vypracovaného systému a pak se formulují závěry o základní výstavbě, rozšíření a původu syžetů. Avšak i tento postup vyvolává řadu námitek. Jak uvidíme, syžety (a zvláště syžety kouzelných pohádek) jsou velmi těsně příbuzné. Určit, kde končí jeden syžet a jeho varianty a začíná druhý, je možné jen na základě srovnávacího studia pohádkových syžetů (mežsjužetnogo izučenija skazok) a přesného fixování principu pro výběr syžetů a variant. Něco takového však neexistuje. Na vědomí se nebere ani přeinístitelnost elementů. Práce této školy vycházejí z nereflektovaného předpokladu, že každý syžet je cosi organicky celistvého, že může být vyňat z řady ostatních syžetů a zkoumán samostatně. Oddělit zcela objektivně jeden syžet od druhého a vybrat varianty však není jednoduchý úkol. Pohádkové syžety spolu tak těsně souvisí, jsou mezi sebou natolik propleteny, že dříve než se může přikročit k vyčlenění syžetů, vyžaduje tato otázka speciální předběžné studium. Bez takové přípravy je badatel ponechán svému vkusu a objektivní ohraničení syžetů je prostě nemožné. Uvedeme příklad. Mezi variantami pohádky „Frau Holle“ uvádějí Bolte a Polívka pohádku zařazenou u Afanasjeva pod č. 102, známou pohádku Baba Jaga. Uvádějí také řadu jiných ruských pohádek, dokonce i takových, kde je Jaga nahrazena drakem nebo myšmi. Neuvádějí však ^ A. Aarne, Verzeichnis der Mdrchentypen, Folklore Fellows Communications, č. 3, Helsinki 1911. Rejstřík byl často překládán a nově vydáván. Ruský překlad N. P. Andrejeva, Leningrad 1929. Poslední vydání: The Types o f the Folktale. A Classification and Bibliography Antti Aarne's Verzeichnis der Mdrchentypen (FFC Č. 3). Translated and enlarged by S. Thompson, Folklore Fellows Communications, 6. 184. 10 Soupis prací této školy, vycházejících pod společným názvem Folklore Fellows Communications (FFC), je podán v 1. čísle časopisu Chudožestvennyj folklor ve stati N. P. Andrejeva. 11 V celém textu je užito číslování pohádek podle posledního vydání sborníku Narodnyje russkije skazki A. N. Afanasjeva 1 -3, Moskva 1958. Viz též str. 29. (Pozn. k 2. ruskému vydání.) 18 pohádku ,,Mrazík“ . Z jakého důvodu? Vždyť se v ní také objevuje vyhnání nevlastní dcery a její návrat s dary, poslání vlastní dcery a její trest. A co více, Mrazík i Frau Holle jsou personifikací zimy, v německé pohádce však máme personifikaci ženského rodu a v ruské rodu mužského. „Mrazík“ však, zřejmě na základě své umělecké výraznosti, byl subjektivně fixován jako zvláštní pohádkový typ, určitý pohádkový syžet, který může mít své vlastní varianty. Tak je názorně předvedeno, že nejsou plně objektivní kritéria pro oddělení jednoho syžetů od druhého. Kde jeden badatel vidinový syžet, bude druhý vidět variantu a naopak. Uvedli jsme příklad velice jednoduchý, ale jak narůstá materiál, narůstají i obtíže. Ať tak či onak, metody této školy nicméně vyžadovaly soupis syžetů. Tohoto úkolu se podjal Aarne. Jeho soupisu se užívá v mezinárodním měřítku a pro studium pohádky byl velice užitečný: díky Aarneho soupisu bylo možno označit pohádky formalizovanými značkami (šifrovka). Aarne dal syžetům název typy a každý typ číselně označil. Krátké konvencionalizované označení pohádek (v daném případě odkazem k číslu rejstříku) je velmi praktické. Konkrétně Komise pro pohádku by bez tohoto soupisu nemohla popsat svůj materiál, neboť převyprávění 530 pohádek by vyžadovalo mnoho místa, a aby se člověk seznámil s materiálem, musel by tato převyprávění všechna přečíst. Teď stačí podívat se pouze na číslo a vše je jasné na první pohled. Vedle těchto předností má však soupis i řadu podstatných nedostatků: jakožto klasifikace není prost stejných chyb, jaké dělá i Volkov. Základní skupiny jsou: 1. pohádky o zvířatech 2. vlastní pohádky 3. anekdoty. Snadno rozeznáme dřívější postupy v nové podobě. (Působí poněkud podivně, že pohádky o zvířatech nejsou považovány za vlastní pohádky.) Dále se nabízí otázka: máme natolik přesně prostudován pojem anekdoty, abychom s ním mohli s úplným klidem operovat (srv. bajky u Wundta)? Nebudeme se touto klasifikací12 podrobně zabývat a zastavíme se jen u kouzelných pohádek, které autor vyčleňuje jako podtřídu (podrazrjad). Poznamenejme mimochodem, že zavedení podtříd patří k Aarneho zásluhám, protože s dělením na rody, druhy a odrůdy (rody, vidy, raznovidnosti) se před ním nepracovalo. Kouzelné pohádky zahrnují podle 12 Viz N. P. Andrejev, Sistema Aarne i katalogizacia russkich skazok, Ohzor rabot Skazočnoj komissii za 1924-25 g. g. Týž chystá překlad Aarneho rejstříku přizpůsobený ruskému materiálu. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 19 Aarneho následující kategorie: 1. kouzelný odpůrce, 2. kouzelný manžel (manželka), 3. kouzelný úkol, 4. kouzelný pomocník, 5. kouzelný předmět, 6. kouzelná síla nebo dovednost, 7. ostatní kouzelné motivy. Proti této klasifikaci mohou být téměř doslovně opakovány námitky vznesené proti klasifikaci Volkovově. Co dělat např. s pohádkami, kde se kouzelný úkol řeší pomocí kouzelného pomocníka, což bývá zvláště časté, nebo s pohádkami, v nichž kouzelná manželka je zároveň kouzelným pomoc­ níkem? Pravda, Aarne se nesnaží vypracovat skutečnou vědeckou klasifikaci: jeho rejstřík je důležitý jako praktická příručka a jako takový má velký význam. Aarneho rejstřík je však nebezpečný z jiného důvodu. Vzbuzuje nesprávné představy o podstatě věci. Přesné dělení na typy de facto neexistuje, velmi často je to jen fikce. A i když nějaké typy jsou, pak neexistují v té rovině, kde je vidí Aarne, nýbrž v rovině strukturních vlastností navzájem se shodujících pohádek, jak o tom bude řeč později. Vzájemná blízkost syžetů a nemožnost objektivně je vymezit vede k tomu, že při zařazení textu k některému z typů často není jasné, jaké číslo mu připsat. Určovaný text a zvolený typ si často odpovídají jen velmi přibližně. Ze 125 pohádek uvedených ve sbírce A. I. Nikiforova patří 25 pohádek (tj. 20 % ) k určitému typu pouze přibližně a podmíněně, což je vyznačeno závorkami.13 A když různí badatelé budou zařazovat touž pohádku k různým typům, co z toho může vzejít? A na druhé straně, poněvadž typy jsou vymezeny podle přítomnosti těch či oněch nápadných momentů, a nikoli na základě výstavby pohádky, přičemž jedna pohádka může obsahovat několik takových momentů, dojde někdy k tomu, že jednu pohádku je nutno vztáhnout k několika typům zároveň (až k pěti číselným označením pro jednu pohádku), což ovšem vůbec neznamená, že by se daný text skládal z pěti pohádek. Tento způsob určování je v podstatě tříděním podle jednotlivých součástí pohádek. U určité skupiny pohádek Aarne dokonce porušuje své zásady a náhle zcela nečekaně a dost nedůsledně opouští dělení podle syžetů a přechází k dělení podle motivů. Tímto způsobem klasifikuje jednu ze svých podtříd, skupinu, kterou nazývá „o hloupém čertovi“ . Tato nedůslednost je však jen novým dokladem instinktivního hledání správné cesty. V dalším výkladu se pokusíme dokázat, že zkoumání podle malých součástí, tvořících celek pohádky, je správný postup. Vidíme tedy, že s klasifikací pohádek je to dosti špatné. A přece klasifikace je jedním z prvních a velice důležitých stupňů vědeckého bádání. Vzpomeňme jen, jaký význam měla pro botaniku Linného první 13 A. I. Nikiforov, Skazočnyje materiály Zaonez’ja , sobrannyje v 1926 godu, Obzor rabot Skazočnoj komissii za 1926 g., Leningrad 1927. 20 vědecká klasifikace. Náš obor se stále ještě nalézá v „předlinnéovském“ stadiu.14 Nyní přecházíme ke druhé velice důležité oblasti bádání o pohádce: k jejímu popisu podle podstaty. Můžeme tu pozorovat následující obraz: badatelé zabývající se popisem velmi často nechávají stranou klasifikaci (Veselovskij). A na druhé straně ti, kdo se věnují klasifikaci, málokdy pohádku podrobně popisují, a zkoumají jen některé její stránky (Wundt). Pokud se některý badatel zabývá tím i oním, pak klasifikace nenásleduje po popisu, nýbrž popis se provádí v rámci předem přijaté klasifikace. Veselovskij o popisu pohádky mnoho nemluvil, ale to, co řekl, má veliký význam. Veselovskij pojímá syžet jako komplex motivů. Motiv se může začleňovat do různých syžetů.15 („Série motivů je syžet. Motiv přerůstá v syžet.“ „Syžety procházejí variacemi: do syžetů pronikají jisté motivy, nebo se syžety navzájem kombinují.“ „Syžetem rozumím téma, v němž se rozpřádají různé situace—motivy.“ ) Pro Veselovského je motiv něčím prvotním, syžet druhotným. Syžet je pro Veselovského již tvůrčím, jednotícím aktem. Odtud pro nás vyplývá nutnost provádět výzkum ne tak podle syžetů, jako především podle motivů. Kdyby si věda o pohádce lépe osvojila odkaz Veselovského, shrnutý ve slovech „ oddělit otázku motivů od otázky syžetů44(podtrhl Veselovskij), zlikvidovalo by se mnoho nejasností.16 Veselovského učení o motivech a syžetech přináší však pouze obecný princip. Jeho konkrétní vysvětlení termínu motiv je už v současné době nepoužitelné. Motiv je podle Veselovského nedělitelnou jednotkou vyprávění („Motivem rozumím nejjednodušší jednotku vyprávění.41 „Příznačnou vlastností motivu je jeho obrazná, jednočlenná schematiěnost; takové jsou i dále nerozložitelné prvky nižší mytologie a pohádky.44). Motivy, které uvádí jako příklady, jsou však dále rozložitelné. Je-li motiv něčím 14 Naše základní teze mohou být ještě ověřeny na následujících klasifikacích: 0 . Miller, Opyt istoričeskogo obozrenija russkoj slovesnosti, 2. vyd., Sankt Peterburg 1865, a 34—oje prisuždenije Demidovskich nagrad, 1866; J. G. v. Hahn, Griechische und albanesische Márchen, Leipzig 1864; G. L. Gomme, The Handbook o f Folklore, London 1890; P. V. Vladimirov, Vvedenije v istoriju russkoj slovesnosti, Kijev 1896; A. M. Smirnov, Sistematičeskij ukazatel’ tem i variantov russkich narodnych skazok, Izv. Otdela russkogo jazyka i slovesnosti Akademii nauk, 16, 4; 17, 3; 19, 4; Viz též A. Christensen, M otif et theme. Plan ďun dictionnaire des motifs de contes populaires, de legendes et de fables, Folklore Fellows Communications, č. 59, Helsinki 1925. A. N. Veselovskij, Poetika sjužetov, Sobranije sočinenij ser. 1 (Poetika), díl II, sv. 1, Sankt Peterburg 1913, str. 1-133. 16 Volkovova osudná chyba: „Pohádkový syžet je onou konstantní jednotkou, z níž jedině lze při zkoumání pohádky vycházet." (Skazka, str. 5) Naše odpověď: syžet není jednotka, ale komplex, není konstantní, nýbrž variabilní, a při zkoumání pohádky z něho vycházet nelze. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 21 logicky celistvým, pak každá věta pohádky představuje motiv. (Otec má tři syny —motiv. Nevlastní dcera odchází z domu —motiv. Ivan bojuje s drakem - motiv, atd.) Vůbec by to nebylo tak špatné, kdyby se motivy skutečně nerozkládaly. Umožnilo by to sestavit rejstřík motivů. Vezměme si však motiv „drak unáší carskou dceru“ (to není Veselovského příklad). Tento motiv se dělí na čtyři prvky, z nichž každý se může nezávisle obměňovat. Draka může nahradit Košěej, vítr, sokol, čert nebo ěernokněžník; místo únosu může dojít k vampýrství nebo k jiným činům, jimiž se v pohádce dosahuje zmizení; dceru případně zastoupí sestra, nevěsta, manželka nebo matka; a carova úloha se dá svěřit také carskému synu, rolníku anebo popovi. A tak v neshodě s Veselovským musíme prohlásit, že motiv není ani jednočlenný, ani nerozložitelný. Poslední rozložitelná jednotka jako taková není logickým celkem. Souhlasíme s Veselovským, že část je pro popis prvotnější než celek (podle Veselovského je motiv i svým původem prvotnější než syžet), ale posléze se s problémem vyčlenění nějakých prvotních elementů budeme muset vyrovnat jinak, než jak to dělá Veselovskij. Co se nepodařilo Veselovskému, nedařilo se ani jiným badatelům. Jako k příkladu metodicky velmi cenného postupu můžeme poukázat k metodám Bédierovým.1' Hodnota Bédierových postupů záleží v tom, že jako první rozpoznal, že v pohádce existuje jakýsi vztah mezi veličinami stálými a veličinami proměnnými. Pokouší se to vyjádřit schematicky. Stálé, podstatné veličiny nazývá prvky a označuje je řeckým písmenem omega. Ostatní, proměnné veličiny označuje písmeny latinky. Schéma jedné pohádky je pak CO + a + b + c, schéma jiné pohádky je pak (0 + a + b + c + n, další (0 + m + 1 + n atd. V základě správná myšlenka však ztroskotává na tom, že onu omegu nelze přesně zachytit. Co jsou vlastně Bédierovy prvky a jak je lze vyčlenit, to zůstává nevysvětleno.18 Otázky popisu pohádky se vůbec zkoumaly málo, spíše se pohádka brala jako něco hotového, daného. Teprve v naší době je nezbytnost přesného popisu uznávána stále šíře, ačkoli o formách pohádky se mluví velice dávno. A vskutku, v době, kdy jsou už popsány nerosty, rostliny i živočichové (a popsány i rozčleněny právě podle své stavby), v době kdy byla popsána řada literárních žánrů (bajka, óda, drama atd.), zkoumá se pohádka stále ještě bez takového popisu. K jakým absurdnostem dochází někdy genetický výzkum pohádky, pokud nevěnuje pozornost jejím formám, ukázal Sklovskij.19 Jako příklad uvádí známou pohádku *' J. Bédier, Les fabliaux, Paris 1893. Srv. S. F. Oldenburg, Fablo vostočnogo proischoždenija, Žurnál Ministerstva narodnogo prosveščenija 345, 1903, č. 4, odd. 2, str. 217-238; zde je podáno podrobnější hodnocení Bédierových postupů. * V nových vydáních to odpovídá č. 93 -2 68 , protože zde každá varianta dostává nové číslo, zatímco v původním vydání Afanasjevově se čísly označují jen jednotlivé syžety a varianty jsou rozlišeny abecedními indexy. V tomto překladu používáme číslování pohádek podle nových vydání Afanasjeva a řídíme se přitom 2. vydáním Proppovy práce. (Pozn. překl.) M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 29 tím, že zahrnutí velkého množství materiálu by neúměrně zvětšilo rozsah práce. Nejde o množství materiálu, nýbrž o kvalitu jeho zpracování. Náš pracovní materiál zahrnuje tedy stovku pohádek. Ostatní pohádky představují kontrolní materiál, velice zajímavý pro badatele, nikoli však pro širší okruh čtenářů. 30 I I I ) F U N K C E J E D N A J Í C Í C H O S O B V této kapitole vyjmenujeme funkce jednajících osob, a to v pořadí, jaké diktuje sama pohádka. U každé funkce se uvádí: 1. krátký výklad její podstaty, 2. zkrácené označení jedním slovem, 3. konvenční značka pro funkci (zavedení značek později umožní srovnávat výstavbu pohádek schematicky). Poté následují příklady. Příklady většinou ani zdaleka nevyčerpávají náš materiál. Uvádíme je pouze jako ukázky. Jsou rozděleny do určitých skupin. Skupiny mají k vymezení funkce obdobný vztah jako druhy k rodu. Základním úkolem je rozdělení na rody. Zkoumání druhů nemůže spadat do úkolů obecné morfologie. Druhy se mohou dále rozdělovat na odrůdy, čímž se vytváří východisko systemizace. Níže uvedené uspořádání nesleduje podobné cíle. Uvedené příklady mají pouze ilustrovat a demonstrovat existenci funkce jako jisté rodové jednotky. Jak již bylo uvedeno, všechny funkce se včleňují do posloupnosti jednoho vyprávění. Níže uvedená řada funkcí reprezentuje morfologickou osnovu kouzelných pohádek vůbec.26 Pohádka obvykle začíná jistou výchozí situací. Vyjmenují se členové rodiny, nebo je představen budoucí hrdina (např. voják) —tak, že se uvede jeho jméno nebo se charakterizuje jeho stav. Ačkoli tato situace není funkcí, je přece jen závažným morfologickým prvkem. Druhy pohádkových začátků se budeme moci zabývat až v závěru práce. Vymezujeme tento element názvem výchozí situace a dáváme mu konvenční označení a. Po výchozí situaci následují tyto funkce: Doporučujeme čtenáři, aby si před četbou této kapitoly po řadě prohlédl názvy všech vyjmenovaných funkcí a nechávaje stranou detaily všímal si jen toho, co je typograficky zdůrazněno. Taková předchozí zběžná orientace usnadní sledování výkladu. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 31 I. JEDEN ZE ČLENŮ RO D IN Y OPOUŠT Í DOMOV (pojmenování: odloučení, označení P). 1. Odejít může osoba starší generace. Rodiče odcházejí za prací (113). „Kníže musel odjet na dalekou cestu a zanechal ženu v cizích rukou“ (265). „Jednou kupec odjížděl do cizích zemí“ (197). Obvyklé formy odchodu: za prací do lesa, za obchodem, do války, za svými záležitostmi (P 1). 2. Zesílenou formou odloučení je smrt rodičů (P2). 3. Někdy odcházejí osoby mladší generace. Jdou nebo jedou na návštěvu (101), na ryby (108), na procházku (137), na jahody (224) (P3). II. H R D IN O V I JE NĚCO Z A K Á Z Á N O (p ojm .: zákaz, ozn. y). 1. „Do této komory se nesmíš podívat44(159). „Dávej pozor na bratříčka a neodcházej z domova44(113). „Kdyby přišla baba Jaga, nic jí neříkej a mlč44 (106). „Kníže jí dlouho domlouval a zakazoval jí opouštět zámek44(265) aj. Zákaz vycházení bývá někdy zesílen nebo nahrazen vsazením dětí do úkrytu v jámě (201). Někdy je naopak forma zákazu oslabena, stává se prosbou nebo radou: matka přemlouvá syna, aby nechodil na lov ryb, protože je ještě malý (108) aj. Pohádka obvykle uvádí nejdříve odchod a pak zákaz. Faktická posloupnost událostí je ovšem opačná. Zákazy mohou být vydávány i bez spojení s odchodem: netrhat jablka (230), nezvedat zlaté pírko (169), neotvírat skříňku (219), nelíbat sestru (219). Ozn. y 1. 2. Opačnou formou zákazu je příkaz nebo návrh: přinést na pole jídlo (133), vzít s sebou do lesa bratříčka (247). Ozn. y2. Na tomto místě můžeme udělat pro lepší pochopení malou odbočku. V pohádce dále přichází náhlé neštěstí (které však bylo přece jen jistým způsobem připraveno). V souvislosti s tím výchozí situace někdy s důrazem popisuje šťastný a blahobytný stav. Car má krásnou zahradu se zlatými jablky; stařičcí něžně milují svého Ivašečku atd. Zvláštní formou je popis agrárního blahobytu: rolník a jeho synové mají krásné seno. Často se setkáváme s popisem setby a nádherného osení. Tento blahobyt a štěstí slouží pochopitelně jako kontrastní pozadí pro následující neštěstí. Přízrak neštěstí již krouží nespatřen nad šťastnou rodinou. Odtud pramení zákazy nevycházet ven aj. Samotný odchod příslušníků starší generace toto neštěstí již připravuje, vytváří pro ně vhod­ 32 nou chvíli. Děti jsou po odchodu nebo smrti rodičů ponechány samy sobě. Roh zákazu někdy hraje příkaz. Jestliže se dětem poroučí jít na pole nebo do lesa, pak splnění tohoto příkazu má právě takové následky jako porušení zákazu nechodit do lesa nebo na pole. III. Z Á K A Z JE P O R U Š E N (pojm. porušení, ozn. 6). Formy porušení odpovídají formám zákazu. Funkce II a III vytvářejí párový prvek. Druhá polovina může někdy existovat bez první. Carovy dcery jdou do zahrady (P3) a pozdě se vrátí domů. Tady je vypuštěn zákaz přijít pozdě domů. Splnění příkazu (ó 2) odpovídá, jak bylo ukázáno, porušení zákazu (6 1). Do pohádky nyní vstupuje nová osoba, kterou můžeme nazvat škůdcem. Jeho úkolem je porušit klid šťastné rodiny, způsobit nějaké neštěstí, škodu nebo újmu. Škůdcem může být drak, čert, loupežníci, čarodějnice, macecha atd. Vstupu nových postav do děje jsme věnovali zvláštní kapitolu. Do děje tedy vstoupil škůdce: přišel, připlížil se, přiletěl apod, a začíná vyvíjet činnost. IV. Š K Ů D C E SE S N A Ž Í V Y Z V ÍD A T (pojm.: vyzvídání, ozn. e). 1. Cílem vyzvídání je zjistit, kde jsou děti, drahocenné předměty aj. Medvěd: „Kdo mně poví, kam se poděly carovy děti?“ (201). Příručí: „Kde berete tyhle drahokamy?14(197). Pop se vyptává: „Co tě tak rychle postavilo na nohy?11(258). Carova dcera: „Řekni, Ivane, kupecký synu, kde je tvoje moudrost?11 (209). „Cím se živí ta fena?11, myslí si Jagišna. Posílá na výzvědy Jednoočku, Dvouočku a Tříočku (100). Ozn. e 1. 2. S opačnou formou vyzvídání se setkáváme, když se oběť vyptává svého škůdce. „Kde je tvá smrt, Koščeji?11 (156). „Jakého to máte rychlého koně! Dal by se někde opatřit takový, aby vašeho předběhl?11 (160). Ozn. e2. 3. V jednotlivých případech se setkáváme s vyzvídáním prostřednictvím jiných osob. Ozn. e3. V. Š K Ů D C E D O S T Á V Á IN F O R M A C E O SV É O B Ě T I (pojm.: vyzrazení, ozn. £)• 1. Škůdce přímo dostává odpověď na svou otázku. Dláto odpovídá medvědovi: „Vynes mne na dvůr a hoď na zem. Kde se zapíchnu, tam kopej.11 Kupcová odpovídá příručímu na otázku, kde bere drahokamy: „Ale, slepice nám je snáší11 atd. Tady máme opět párové funkce. Často jsou dány forM O R F O L O G I E P O H Á D K Y 33 mou dialogu. Sem patří mj. i dialog macechy se zrcadlem. Ačkoliv se macecha nevyptává bezprostředně na nevlastní dceru, zrcadlo jí odpovídá: „Ty jsi krásná, o tom není sporu, ale máš nevlastní dceru, je u bohatýrů v hlubokém lese, a ta je ještě krásnější.44Podobně jako v jiných případech druhá polovina může existovat bez prvé. Vyzrazení zde bere na sebe podobu neopatrného činu. Matka hlasitě volá syna domů a tím prozradí jeho přítomnost čarodějnici (108). Stařík dostal kouzelnou brašnu, pohostí z ní kmotru a tím jí prozradí tajemství kouzelného předmětu (187). Ozn. í 1- 2—3. Opačné nebo jiné vyzvídání vyvolává příslušnou odpověď. Koščej prozrazuje tajemství své smrti (136), tajemství rychlého koně (159) aj. Ozn. £2. VI. Š K Ů D C E SE S N A Ž Í O K L A M A T SV O U O B Ě Ť , A B Y SE Z M O C N IL JÍ N E B O J E J ÍH O M A J E T K U (pojm .: úskok, ozn. Tj). Škůdce na sebe především bere jinou podobu. Drak se mění ve zlatou kozu (162), v krásného mládence (202). Čarodějnice se tváří jako „hodná stařenka44 (225). Napodobuje matčin hlas (108). Pop si navléká kozlí kůži (258). Zlodějka dělá ze sebe žebračku (139). Poté následuje samotná funkce: 1. Škůdce se pokouší přemlouvat: čarodějnice nabízí prstýnek (114), kmotra nabízí vypaření v lázni (187), čarodějnice vybízí k odložení oděvu (259), k vykoupání v rybníce (265). Ozn. Tj1. 2. Škůdce přímo užívá kouzelných prostředků. Macecha dává nevlastnímu synovi uspávači nápoj (233). Zapichuje do jeho oděvu kouzelný špendlík (233). Ozn. Tj2. 3. Škůdce užívá k oklamání nebo přinucení jiného prostředku. Zlé sestry dávají do okna, kudy má přiletět Finist, nože a bodce (234). Drak přemísťuje nasypané hobliny, které ukazují dívce cestu k bratrům (133). Ozn. Tj3. VII. O B Ě Ť P O D L E H N E Ú S K O K U A T ÍM B E Z D Ě Č N Ě P O M Á H Á N E P Ř ÍT E L I (pojm.: pomahačství, ozn. ů ) 1. Hrdina souhlasí s přemlouváním škůdce, tj. bere si prstýnek, jde do parní lázně, koupá se atd. Lze poznamenat, že zákazy se vždycky porušují, ale úskočné návrhy se vždycky přijímají a jedná se podle nich. Ozn. ů 1. 34 2—3. Hrdina mechanicky reaguje na použité kouzelné a jiné prostředky, tj. usíná, poraňuje se apod. Tato funkce může existovat i odděleně. Hrdinu nikdo neuspává, usíná náhle sám, aby ulehčil škůdci jeho záměry. Ozn. ů2, ů 3. Zvláštní formou úskočného návrhu a příslušného souhlasu je úskočná smlouva. („Dej mi to, o čem doma nevíš.“ ) Souhlas se v těchto případech vynucuje, přičemž škůdce využívá jakékoliv svízelné situace své oběti (rozběhnuté stádo, krajní chudoba aj.). Někdy tuto svízelnou situaci způsobí sám škůdce. (Medvěd pevně chytí cara za vousy, 201.) Tento prvek může být označen jako předběžné neštěstí. (Ozn. X.) Uvedená značka odlišuje tento druh úskoku od jiných. VIII. Š K Ů D C E P Ů S O B Í J E D N O M U ZE Č L E N Ů R O D IN Y ŠK O D U N E B O Ú JM U (pojm.: škůdcovství, ozn. A). Tato funkce je mimořádně důležitá, protože z ní vlastně vyplývá dějová dynamika pohádky. Odloučení, porušení zákazu, vyzrazení a zdařilý úskok připravují tuto funkci, umožňují ji nebo usnadňují. Proto prvních sedm funkcí můžeme považovat za přípravnou ěást (podgotovitelnaja časť) pohádky, zatímco škůdcovství otvírá expozici (zavjazka). Formy škůdcovství jsou neobyčejně rozmanité: 1. Škůdce unese člověka (A1). Drak unese carovu dceru (131), rolníkovu dceru (133). Čarodějnice unese chlapce (108). Starší bratři unesou nevěstu mladšího (168). 2. Škůdce uloupí nebo odejme kouzelný prostředek (A2).2' Udatný mládenec odcizí kouzelnou košili (203). Paleček odcizí kouzelného koně (138). 2a. Zvláštní podtřídou této formy je násilné odstranění nadpřirozeného pomocníka. Macecha poručí podříznout divotvornou krávu (100, 101). Šafář nařizuje zaříznout divotvornou slepici nebo kachnu (195, 197). Ozn. A11. 3. Škůdce zničí nebo uloupí úrodu (A3). Kobyla sežere kupu sena (105). Medvěd krade oves (143). Jeřáb krade hrách (186). 4. Škůdce ukradne denní světlo (A4). Tento případ se stane jjouze jednou (135). 5. Škůdce uskuteční loupež nebo únos jinouform ou (A5). Předmět loupeže nebo únosu může být nejrozmanitější a není Co rozumíme kouzelným prostředkem a kouzelným pomocníkem, viz str. 44. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 35 proto nutné registrovat všechny formy. Jak uvidíme dále, tento objekt nemá vliv na rozvíjení děje. Logicky správnější by bylo považovat všechny formy loupeže nebo únosu za jednu formu škůdcovství, a formy, rozdělené podle předmětů, za podtřídu. Technicky výhodnější však bude vyčlenit několik hlavních forem a ostatní zobecnit. Příklady: Pták Ohnivák krade zlatá jablka (168). Obluda Norka každou noc požírá zvířata z carského zvěřince (132). Generál ukradne králi meč (ne kouzelný) (259) atd. 6. Škůdce způsobí ublížení na těle (A6). Služka vyloupne své paní oči (127). Carova dcera usekne Katomovi nohy (195). Je zajímavé, že také tyto formy jsou (z hlediska morfologického) loupeží. Např. oči si služka dá do kapsy a odnese: posléze jsou získány zpět stejným způsobem jako jiné ukradené předměty a jsou dány na své místo. Totéž se dělá s vyříznutým srdcem. 7. Škůdce způsobuje náhlé zmizení (A7). Toto zmizení vyplývá z použití čarodějných nebo úskočných prostředků. Macecha uspí nevlastního syna. Jeho nevěsta zmizí navždy (232). Sestry dávají nože a bodce do okna, kudy májpřiletět Finist. Ten si poraní křídla a zmizí navždy (234). Zena odlétá od manžela na létajícím koberci (192). Zajímavá forma je v pohádce č. 267. Zmizení zde způsobí sám hrdina. Spálí kožich své zakleté ženy a ta mizí navždy. S výhradou sem můžeme zahrnout zvláštní případ pohádky z č. 219. Čarodějný polibek způsobí, že hrdina úplně zapomene na svou nevěstu. V tomto případě obětí je nevěsta, která ztrácí svého ženicha (aVH). 8. Škůdce požaduje nebo vyláká svou oběť (A8). Tato forma obvykle vzniká jako následek úskočné smlouvy. Mořský car požaduje careviče a ten odchází z domova (219). 9. Škůdce někoho vyhání (A9). Macecha vyhání nevlastní dceru (95). Pop vyhání vnuka (143). 10. Škůdce rozkazuje někoho hodit do moře (A10). Car rozkáže dát dceru a zetě do sudu a sud hodit do moře (165). Rodiče vypouštějí spícího syna na moře v lodičce (247). 11. Škůdce někoho nebo něco zaěarovává (A11). Zde je třeba poznamenat, že škůdce často způsobí dvě tři škody najednou. Existují formy, s nimiž se zřídkakdy setkáváme samostatně, které tíhnou ke spojení s jinými formami. K takovým formám patří i začarovávání. Žena změní manžela ve psa a vyhání ho (tj. A?i; 246). Macecha změní vlastní dceru v rysa a vyhání ji (266). Dokonce v těch případech, kdy je nevěsta změněna v kachnu a odlétá, to znamená vyhnání, ačkoliv se o něm jako o vyhnání nemluví (264, 265). 12. Škůdce provede záměnu (A12). Tato forma ve většině případů je rovněž doprovodná. Chůva změní nevěstu v kachnu a zaměňuje ji svou dcerou (tj. A}J; 264). Služka oslepuje carovu nevěstu a sama se za ni vydává (Af2; 127). 13. Škůdce rozkazuje zabít oběť (A13). Tato forma představuje v podstatě zesílenou modifikaci vyhnání. Macecha přikazuje sloužícímu, aby nevlastní dceru na procházce zabil (210). Carova dcera rozkazuje sluhům, aby odvezli jejího manžela do lesa a tam ho zabili (192). V těchto případech se obvykle vyžaduje, aby byla na důkaz předložena játra a srdce za­ bitého. 14. Škůdce sám zabíjí (A14). Tato forma je obvykle také pouze doprovodnou, zesilující formou jiných forem škůdcovství. Carova dcera odcizí kouzelnou košili svého muže a zabije ho (tj. A?4; 208). Bratří zabíjejí nejmladšího a uloupí mu nevěstu (A ^; 168). Sestra bere bratrovi jahody a zabíjí ho. (244). 15. Škůdce někoho uvězní nebo zadrží (A15). Carova dcera uvrhne Ivana do žaláře (185). Mořský car drží ve vězení Semjona (256). 16. Škůdce vyhrožuje násilným sňatkem (A16). Drak si žádá za ženu carovu dceru (125). 16a. Totéž mezi příbuznými: bratr si žádá za ženu sestru (114). Ozn. AXVI. 17. Škůdce vyhrožuje kanibalismem (A17). Drak si žádá k sežrání carovu dceru (171). Drak sežral ve vesnici všechny lidi a stejný osud hrozí poslednímu rolníkovi, který zůstal naživu (146). 17a. Totéž mezi příbuznými (AXVI1). Sestra se snaží sníst bratra (92). 18. Škůdce trýzní oběť po nocích (A18). Drak (192), čert (115) trýzní po nocích carovu dceru. Čarodějnice přilétá k dívce a saje jí hruď (193). 19. Škůdce vyhlašuje válku (A19). Sousední car vyhlašuje válku (161). Podobně drak pustoší království (137). Tím se vyčerpávají formy škůdcovství v mezích zvoleného materiálu. Zdaleka ne všechny pohádky začínají však nějakou způsobenou škodou. Jsou i jiné začátky, které se často rozvíjejí stejně jako pohádky začínající od A. Když se poM 0 R F 0 L 0 G I E P O H Á D K Y 37 díváme na tento jev blíže, můžeme si všimnout, že tyto pohádky vycházejí z jisté situace chybění nebo nedostatku (nechvatki ili nedostači), což má za následek hledání, analogické s hledáním při škůdcovství. Odtud vyplývá závěr, že nedostatek může být nazírán jako morfologický ekvivalent např. únosu nebo loupeže. Podívejme se na následující případy: carova dcera odcizí Ivanův talisman. Výsledkem tohoto odcizení je, že Ivanovi se tohoto talismanu nedostává. A zde vidíme, že pohádka vypouští škůdcovství a začíná velice často přímo nedostatkem: Ivan chce mít kouzelnou šavli nebo kouzelného koně apod. Jak odcizení, tak chybění určují následující moment expozice: Ivan se vydává hledat. Totéž je možno říci o unesené nevěstě nebo prostě o nevěstě, jíž se někomu nedostává atd. V prvém případě je to jistý akt, jehož výsledkem je chybění, a který vyvolává hledání, v druhém případě je tu již hotové chybění, které vyvolává hledání stejně. V prvém případě je nedostatek vytvářen zvnějšku, v druhém pociťován zevnitř. Plně si uvědomujeme, že termín nedostatek a ,,chybění“ nejsou zcela šťastné. V ruštině však neexistují taková slova, kterými by bylo možno daný pojem vyjádřit přesně a beze zbytku. Ruské slovo „nedostatok“ zní lépe, ale má zvláštní význam, který se pro daný pojem nehodí.28 Nedostatek (nedostača) je možno srovnat s nulou, která v řadě číslic představuje určitou veličinu. Daný okamžik může být popsán následujícím způsobem: VIII-a) JEDN OMU Z ČLENŮ RO D IN Y SE N ĚČE H O NEDOSTÁVÁ NEBO BY NĚCO CHTĚL MÍT (p o jm .: nedostatek, ozn. a). Tyto případy lze jen obtížně klasifikovat. Bylo by možné rozdělit je podle forem uvědomění si nedostatku (o tom podrobněji na str. 69), zde se však můžeme omezit na dělení podle objektů, jichž se nedostává. Setkáváme se s následujícími formami: 1. nedostává se nevěsty (nebo přítele, vůbec člověka). Tento nedostatek je někdy vylíčen velmi výrazně (hrdina je rozhodnut nevěstu hledat), jindy se ani slovy nepřipomíná. Hrdina je svobodný a vydává se hledat nevěstu; to je začátek rozvíjení děje; ozn. a1; 2. je nezbytně třeba kouzelného prostředku, např. jablek, vody, koně, 28 Autor má asi na mysli druhý význam slova „nedostatok“ , tj. vada, chyba; stejné je to i s českým „nedostatkem", my však v češtině nemáme částečné synonymum odpovídající ruskému „nedostača", a tak jsme se s dvojznačností českého ekvivalentu bez velkého váhání smířili. (Pozn. překl.) 38 šavle aj.; ozn. a2; 3. scházejí nevídané věci nebo bytosti (bez kouzelné síly) jako pták Ohnivák, kachna se zlatým peřím, „divdivoucí“ (divo-divnoje) atd.; ozn. a3 ; 4. specifická forma: chybí kouzelné vejce s Koščejovou smrtí (s láskou carovy dcery); ozn. a4; 5. racionalizované formy: chybí peníze, prostředky k existenci aj.; ozn. a5. Stojí za povšimnutí, že podobné začátky z všedního života se někdy rozvíjejí zcela fantasticky; 6. různé jiné formy; ozn. a6. Podobně jako objekt únosu nebo loupeže neurčuje výstavbu pohádky, právě tak ji neurčuje ani objekt nedostatku. Pro obecně morfologické cíle není nutno utřiďovat všechny případy, lze se omezit na nejdůležitější a ostatní zobecnit. Na tomto místě mimoděk vyvstává otázka: vždyť zdaleka ne všechny pohádky začínají způsobenou škodou nebo tak, jak jsme právě popsali. Pohádka o Jemeljovi hlupákovi začíná tím, že hlupák loví štiku, a vůbec ne škůdcovstvím apod. Při srovnávání většího počtu pohádek se však ukazuje, že prvky, náležející do střední části pohádky, se někdy posunují k začátku; právě takový případ máme tady. Jak uvidíme dále, chycení zvířete a jeho ušetření je typickým prvkem střední části pohádky. Vůbec prvky A nebo a jsou závazné pro každou pohádku zkoumané třídy. Jiné formy expozice neexistují. IX. N E Š T Ě S T Í N E B O N E D O S T A T E K JSO U S D Ě L E N Y . K H R D IN O V I SE N Ě K D O O B R A C Í S P R O S B O U N E B O R O Z K A Z E M . JE O D E S L Á N N E B O P R O P U Š T Ě N (pojm.: prostřednictví, spojovací moment, ozn. B). Tato funkce uvádí do pohádky hrdinu. Při podrobnější analýze může být rozložena na součásti, ale pro naše potřeby to není podstatné. Hrdinové pohádky mohou být dvojího typu: 1. Jestliže je unesena dívka, mizí z obzoru svého otce (a tím i z obzoru posluchače) a dívku se vypraví hledat Ivan, pak hrdinou pohádky je Ivan, a ne unesená dívka. Takové hrdiny lze nazvat hledači. 2. Jestliže je unesena nebo vyhnána dívka nebo chlapec a pohádka provází unesenou nebo vyhnanou osobu a nezajímá se, co se stalo s těmi, kteří zůstali, pak hrdinou pohádky je unesená nebo vyhnaná dívka nebo chlapec. Hledač v pohádce tohoto druhu není. Takové hrdiny lze nazvat hrdiny postiženými.29 Zda se pohádky s těmi či oněmi hrdiny rozvíjejí stejně, uvidíme dále. S případy, kdy pohádka sleduje jak hledače, tak postižené (srov. Ruslan a Ludmila), se v našem materiálu nesetkáváme. Moment V dalším výkladu budeme mít příležitost definovat hrdinu přesněji. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 39 prostřednictví se vyskytuje v obou případech. Význam tohoto momentu spočívá v tom, že způsobuje odchod hrdiny z domova. 1. Vyhlašuje se výzva o pomoc, načež následuje odeslání hrdiny (B1). Výzva obvykle vychází od cara a je doprovázena sliby. 2. Hrdina je rovnou odeslán (B2). Odeslání se děje formou příkazu nebo prosby. V prvním případě bývá doprovázeno hrozbami, ve druhém sliby, někdy obojím zároveň. 3. Hrdinu pouštějí z domova (B3). Iniciativa k odchodu v těchto případech vychází často od samotného hrdiny, a nikoliv od odesilatele. Rodiče dávají požehnání. Hrdina někdy nesděluje své skutečné cíle. Prosí, aby se směl jít projít apod., ve skutečnosti jde do boje. 4. Neštěstíje sděleno (B4). Matka vypráví synovi o únosu dcery, k němuž došlo ještě před jeho narozením, nežádá ho však přitom o pomoc. Syn se vypraví sestru hledat (133). Častěji však vyprávění o neštěstí nepochází od rodičů, nýbrž od různých stařenek, náhodně potkaných osob aj. Čtyři uvedené formy se vztahují k hrdinům hledačům. Následující formy se vztahují bezprostředně k hrdinům postiženým. Struktura pohádky vyžaduje, aby hrdina za každou cenu odešel z domova. Když se toho nedosáhne škůdcovstvím, pohádka k tomu účelu použije spojovacího mo­ mentu. 5. Vyhnaný hrdina je z domova odvážen (B5). Otec odváží do lesa dceru, kterou vyhnala macecha. Tato forma je v mnoha ohledech velmi zajímavá. Cinu otce není logicky třeba. Dcera by mohla odejít do lesa sama. Ale pohádka si žádá ve spojovacím momentu rodiče odesilatele. Lze dokázat, že daná forma je druhotným útvarem, to však nespadá do úkolů obecné morfologie. Je třeba poznamenat, že odvezena bývá i carova dcera, kterou si vyžádal drak. Carovu dceru v tomto případě odvezou na mořský břeh. Zároveň se však vyhlašuje výzva. Průběh děje je dále určován výzvou, nikoli odvezením na mořské pobřeží, pročež odvezení v tomto případě nelze řadit k funkci spojovacího momentu. 6. Hrdina odsouzený na smrt je tajně propuštěn (B6). Kuchař nebo myslivec ušetří dívku nebo chlapce, pustí je a místo nich zabíjí zvíře, aby přinesl jejich játra a srdce na důkaz dokonaného zabití (210, 195). Moment B byl v předcházejícím výkladu označen jako faktor, způsobující hrdinův odchod z domova. Jestliže odeslání vytváří nutnost odchodu, zde je dána možnost odejít. První případ je charakteristický pro hrdinu hledače, druhý pro hrdinu postiženého. 7. Zpívá se smutná píseň o neštěstí (B'). Tato forma je specifická pro zabití (zpívá bratr, který zůstal naživu, aj.), začarování spojené s vyhnáním, pro záměnu. Neštěstí se díky tomu stává známým a vyvolává protiakci. X. H L E D A Č SE R O Z H O D N E K P R O T IA K C I N E R O S N Í V Y S L O V Í S O U H L A S (pojm.: začínající protiakce, ozn. C). Tento moment je charakterizován např. takto: „Dovol nám, care, hledat tvé dcery“ aj. Někdy tento okamžik není vyjádřen slovně, ale před hledáním samozřejmě dochází k volnímu rozhodnutí. Tento moment je charakteristický pouze pro ty pohádky, kde je hrdina hledačem. Vyhnaní, zabití, začarovaní a zaměnění hrdinové se nesnaží o osvobození, a tento prvek chybí. XI. H R D IN A O P O U Š T Í D O M O V (pojm.: odchod, ozn. T). Tento odchod je něco jiného než dočasné odloučení, označené výše značkou p. Odchody hledajících hrdinů a hrdinů postižených se od sebe také liší. Hledači mají za cíl hledat, postižení se vydávají bez hledání na cestu, na níž je čekají různá dobrodružství. Je třeba mít na paměti: jestliže je unesena dívka a za ní se vydá hledač, pak domov opouštějí dvě osoby. Ale cesta, kterou sleduje vyprávění, cesta, na níž je stavěn děj, je cesta hledače. Jestliže např. je vyhnána dívka a není hledače, pak vyprávění se buduje po linii postiženého hrdiny. Značka T znamená cestu hrdiny, bez ohledu na to, je-li hledačem nebo ne. V některých pohádkách prostorové přemístění hrdiny chybí. Celý děj se odehrává na jednom místě. Jindy naopak je odchod ještě zesílen a dostává charakter útěku. Prvky A, B, C, T představují expozici (zavjazka) pohádky. Dále se rozvíjí akce (chod dejstvija). Do pohádky vstupuje nová osoba, kterou můžeme nazvat dárcem nebo přesněji opatřovatelem (snadbitel’). Hrdina se s ním obvykle náhodně setká v lese nebo na cestě atd. (Viz kap. VI., jak se objevují jednající osoby.) Od něho jak hledající tak i postižený hrdina dostávají jistý prostředek (obvykle kouzelný), který nakonec umožňuje likvidovat neštěstí. Dříve než hrdina získá kouzelný prostředek, zakusí nejrůznější příhody, které však všechny vedou k tomu, že se mu kouzelný prostředek dostane do rukou. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 41 XII. H R D IN A JE P O D R O B E N Z K O U Š C E , V Y P T Á V Á N Í, JE N A P A D E N A P O D ., Č ÍM Ž SE P Ř IP R A V U J E Z ÍS K Á N Í K O U Z E L N É H O P R O S T Ř E D K U N E B O P O M O C N ÍK A (pojm.: prvnífunkce dárce, ozn.: D). 1. Dárce podrobuje hrdinu zkoušce (D1). Jaga ukládá dívce domácí práce (102). Lesní bohatýři nabízejí hrdinovi tři roky služby (216). Tři roky služby u kupce (racionalizace motivem z běžného života) (115). Poslouchat hru na gusle a neusnout přitom (126). Jabloň, řeka, pec nabízejí velmi prosté jídlo (113). Jaga navrhuje lehnout si s její dcerou (171). Drak navrhuje zvednout těžký kámen (128). Tento požadavek je někdy napsán na kameni, jindy se bratři sami pokoušejí zvednout velký kámen, který našli. Jaga vybízí hrdinu, aby hlídal stádo kobyl (159) atd. 2. Dárce zdraví hrdinu a vyptává se ho (D2). Tuto formu můžeme považovat za oslabenou formu zkoušení. S pozdravem a vyptáváním se setkáváme i ve výše uvedených formách, tam však nemá charakter zkoušení, nýbrž mu předchází. Tady samotné zkoušení chybí a vyptávání dostává charakter nepřímého zkoušení. Když hrdina odpovídá hrubě, nedostane nic, když odpovídá zdvořile, dostane koně, šavli apod. 3. Umírající nebo mrtvý žádá o prokázání služby (D3). Také tato forma někdy nabývá charakteru zkoušky. Kráva prosí: „Nejez moje maso, seber mé kosti a zavaž je do šátku, zasaď v zahradě, a nikdy na mne nezapomínej, každé ráno je vodou zalívej“ (100). Podobnou prosbu vyslovuje býk v pohádce ě. 201. S jinou formou zádušní prosby se setkáváme v pohádce č. 179. Umírající otec zde prosí syny, aby strávili tři noci u jeho hrobu. 4. Zajatý prosí o osvobození (D4). Měděný mužíček je v zajetí a prosí o osvobození (125). Čert sedí ve věži a prosí vojáka, aby ho osvobodil (236). Vylovený džbán prosí, aby byl rozbit, tj. duch ve džbánu prosí o osvobození (195). 4*. Totéž s předběžným zajetím dárce. Jestliže např. v pohádce ě. 123 je chycen lesní duch, pak to nelze považovat za samostatnou funkci, připravuje se tím pouze následující prosba zajatého. Ozn.: *D4. 5. Hrdina je žádán o slitování (D5). Tato forma by mohla být považována za podtřídu třídy předcházející. Předchází jí chycení, ulovení, nebo hrdina míří na zvíře a chce je zabít. Hrdina uloví štiku, která ho prosí, aby ji pustil (166). Hrdina míří na zvířata a ta ho prosí, aby je ušetřil (156). 42 6. Soupeřící strany prosí o rozsouzení (D6). Dva obři prosí o rozdělení hole a koštěte (185). Prosba soupeřů není vždycky vyslovena. Někdy hrdina z vlastní iniciativy nabízí, že někoho spravedlivě podělí (ozn. d6). Zvířata se nemohou podělit o zdechlinu. Hrdina je poděluje (162). 7. Jiné prosby (D ‘ ). Prosby vlastně představují samostatnou třídu a jejich druhy tvoří podtřídy. Abychom se však vyhnuli příliš těžkopádnému systému označování, je možno podmíněně považovat všechny odrůdy za třídy. Když se vyčlení hlavní formy, ostatní je možno zobecnit. —Myši prosí o nakrmení (102). Zloděj prosí okradeného, aby mu donesl lup (238). Případ, který může patřit ke dvěma třídám zároveň: Kuzma loví lišku. Liška prosí: „Nezabíjej mne (prosba o ušetření D5), upeč pro mne tlusťoučkou slepičku44 (druhá prosba D7). Protože takovéto prosbě předchází zajetí, označujeme celý případ *D'. Případ jiného charakteru, s předcházející hrozbou nebo uvedením žadatele do neřešitelné situace: hrdina odcizí koupající se dívce oděv a ona prosí, aby jí ho vrátil (238). Někdy se setkáváme prostě s neřešitelnou situací, bez vyslovené prosby. (Ptáčata moknou na dešti, děti trápí kočku.) Hrdina v těchto případech dostává možnost prokázat službu. Objektivně jde o zkoušku, ačkoliv subjektivně to hrdina nepociťuje (ozn. ď ). 8. Nepřátelská bytost se pokouší hrdinu zahubit (D8). Čarodějnice se pokouší strčit hrdinu do pece (108). Čarodějnice se snaží useknout v noci hrdinům hlavy (105). Hospodář se pokouší nechat hosty v noci sežrat krysami (212). Kouzelník se pokouší zahubit hrdinu tím, že ho nechává samotného na hoře (243). 9. Nepřátelská bytost s hrdinou bojuje (D9). Jaga a hrdina spolu bojují. Boj v lesní chaloupce s různými lesními obyvateli je velmi častý. Boj má charakter rvačky, potyčky. 10. Hrdinovi je ukázán kouzelný prostředek a je mu nabízen k výměně. Loupežník ukazuje kyj (216), kupci ukazují exotické věci (212), stařec ukazuje meč (268). Nabízejí je k vý­ měně. XIII. H R D IN A R E A G U J E N A Č IN Y B U D O U C ÍH O D Á R C E (pojm.: reakce hrdiny, ozn. E). Ve většině případů reakce může být kladná nebo záporná. 1. Hrdina obstojí (neobstojí) ve zkoušce (E1). 2. Hrdina odpoví (neodpoví) na pozdrav (E2). M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 43 3. Hrdina prokazuje (neprokazuje) službu mrtvému (E3). 4. Hrdina propouští zajatého (E4). 5. Hrdina ušetří prosícího (E5). 6. Hrdina provádí spravedlivé rozdělení a smiřuje soupeře (E6). Prosba soupeřů nebo jen spor bez prosby častěji vyvolává jinou reakci. Hrdina oklame soupeře, např. je přiměje, aby běželi za letící střelou a mezitím se zmocní předmětů sporu (EVI). 7. Hrdina prokazuje nějakou jinou službu (E7). Někdy tyto služby odpovídají prosbám, jindy je k nim hrdina prostě veden svým dobrým srdcem. Dívka hostí kolemjdoucí žebraěky (114). Zvláštní podtřídu by mohly tvořit služby náboženského charakteru. Hrdina pálí ke slávě boží soudek s kadidlem. Sem můžeme zařadit jeden případ modlitby (H 5). 8. Hrdina se zachraňuje před napadením, přičemž použije prostředků nepřátelské bytosti proti ní samé (E8). Strká do pece Jagu, když ji přiměje, aby mu ukázala, jak se tam leze (108). Hrdinové si tajně vyměňují oděv s dcerami Jagy a ta je zabíjí místo hrdinů (105). Čaroděj sám zůstane na oné hoře, kde chtěl uvěznit hrdinu (243). 9. Hrdina poráží (neporáží) nepřátelskou bytost (E9). 10. Hrdina se s vlastníkem předmětu dohodne na výměně, ale okamžitě použije kouzelné síly předmětu proti němu (E10). Stařík nabízí kozákovi divotvorný meč jako výměnu za kouzelný sud. Kozák přistoupí na výměnu, ale okamžitě poručí meči useknout starci hlavu a tím získává nazpět i sud (270). XIV. H R D IN A D O S T Á V Á K D IS P O Z IC I K O U Z E L N Ý P R O S T Ř E D E K (pojm.: vybavení, získání kouzelného prostředku, ozn. F). Jako kouzelný prostředek mohou sloužit: 1. zvířata (kůň, orel aj.); 2. předměty, z nichž vystupují kouzelní pomocníci (křesadlo s koněm, prsten s mládenci); 3. předměty, které mají kouzelnou vlastnost, jako např. kyje, meěe, gusle, koule aj.; 4. vlastnosti, předávané bezprostředně, jako např. síla, schopnost měnit se ve zvířata atd. Všechny tyto objekty prozatím podmíněně budeme nazývat kouzelnými prostředky.30 Formy předání jsou následující: 1. Prostředek se předává přímo (F1). Podobná předání mají velmi často charakter odměny. Stařec daruje koně, lesní ,<(l Podrobněji o vzájemných vztazích kouzelných prostředků viz dále. 44 zvířata svá mláďata atd. Hrdina někdy dostává místo zvířete schopnost měnit se v ně (podrobnosti v kap. VI.). Některé pohádky v okamžiku odměny končí. V takovém případě dar reprezentuje jistou materiální hodnotu a není kouzelným prostředkem (f1). Jestliže reakce hrdiny byla záporná, předání se nemusí uskutečnit (Fneg) nebo se může změnit v krutý trest. Hrdina je sněden, zmrzne, ze zad je mu vyřezán řemen, je hozen pod kámen apod. (ozn. Fcontr)- 2. Prostředek je hrdinovi ukázán (F2). Stařena ukazuje dub, pod nímž je létající koráb (114). Stařec označuje rolníka, jemuž je možno vzít kouzelného koně (138). 3. Prostředek se zhotovuje (F3). „Čaroděj vyšel na břeh, nakreslil do písku loďku a říká: Vidíte tu lodTtu? Vidíme! Sedněte si do ní!“ (138). 4. Prostředek se prodává a kupuje (F4). Hrdina kupuje kouzelnou slepici (195), psa a kočku (190) aj. Přechodnou formou mezi kupováním a zhotovováním je zhotovení na zakázku. Hrdina si objednává u kováře řetěz (105). Takový případ můžeme označit F4. 5. Hrdina se dostává k prostředku náhodně (najde ho) (F5). Ivan vidí na poli koně a sedne si na něj (132). Narazí cestou na strom s kouzelnými jablky (192). 6. Prostředek se náhle objevuje sám od sebe (F6). Náhle se objeví schodiště na horu (156). Zvláštní formou samostatného objevení je růst ze země (FVI), přičemž stejným způsobem mohou vyrůstat kouzelné keře (100, 101), proutky, pes a kůň (201), trpaslík. 7. Prostředek je vypit nebo sněden (F'). Přísně vzato tu nejde o formu předání, nicméně tato forma může být podmíněně postavena na roveň uvedeným případům. Tři nápoje dávají neobyčejnou sílu (125). Požití ptačích vnitřností dává hrdinům různé kouzelné vlastnosti (195). 8. Prostředek je odcizen (F8). Hrdina ukradne babě Jaze koně (159). Vezme předměty soupeřům (197). Použití kouzelných prostředků proti osobě, která je vyměnila, a opětné odnětí předaných předmětů se také může považovat za zvláštní formu odcizení. 9. Různé postavy se samy dávají hrdinovi k dispozici (F9). Např. zvíře může dát hrdinovi mládě nebo mu samo může nabídnout své služby. Dává jakoby samo sebe. Srovnejme si následující případy. Kůň se nepředává vždycky bezprostředně nebo pomocí křesadla. Někdy dárce sdělí hrdinovi M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 45 pouze zaklínači formuli, jíž je možno koně přivolat. V tom případě nedostává Ivan vlastně nic. Dostává pouze právo na pomocníka. Je to stejný případ, jako když prosebník dává Ivanovi právo na sebe saměho. Štika sděluje Ivanovi formuli, jejíž pomocí ji může zavolat (řekni jen: na štiěí rozkázání apod.). Jestliže je nakonec vypuštěna i formule (zvíře jen slibuje: někdy se ti budu hodit), přece jen je to okamžik, kdy hrdina dostává k dispozici kouzelný prostředek v podobě zvířete. Později se stávají Ivanovými pomocníky (ozn. f9). Často se stává, že různé kouzelné bytosti se objevují náhle bez jakékoliv přípravy, hrdina je potkává na cestě, nabízejí mu svou pomoc a jsou přijímány za pomocníky (F$). Nejěastěji jsou to hrdinové s neobyčejnými atributy, nebo postavy nadané různými kouzelnými vlastnostmi —Ob’jedalo, Opivalo (Nenasyta, Nedopita), MorozTreskun (Mráz Třeskutý). Dříve než budeme pokračovat v další registraci funkcí, můžeme si na tomto místě položit otázku: v jakých spojeních se setkávají druhy prvků D (příprava předání) a F (předání)31? Je třeba pouze poznamenat, že při záporné reakci hrdiny se vyskytuje výlučně Fneg (předání se neuskutečňuje) nebo Fcontr (smolař je krůtě potrestán). Při kladné reakci se setkáváme s následujícími spojeními: o .05 0" Prvnífunkce dárce Zkoušky D Vyptávám D o záhrobní službu D zajatce o osvobození D o rozdělení D jiné prosby D Pokus o zahubení D Rvačka D Nabídka výměny D" Formy obdržení kouzelného prostředku F1Předání F1Ukázání F* Prodej F4Vyrobení F5Nalezení F6Zjevení F7Snědení F1Odcizení F* Nabídka služby 31 Otázku spojení odrůd probereme šíře v poslední kapitole. 46 I. P Ř ÍP R A V N Á F U N K C E D Á R C E Zkoušení (D1), Vyptávání (D2), Prosba zádušního charakteru (D3), Prosba o ušetření a osvobození (D4,5), Prosba o rozdělení (D6), Jiné prosby (D '), Pokus zahubit (D8), Rvačka (D9), Návrh na výměnu (D10). II. F O R M Y P Ř E D Á N Í K O U Z E L N É H O P R O S T Ř E D K U Předání (F1), Ukázání (F2), Zhotovení (F3), Prodej (F4), Nalezení (F5), Objevení se (F6), Spolknutí (F '), Odcizení (F8), Nabídnutí služby (F9). Z tohoto schématu je patrné, že spojení jsou mimořádně rozmanitá a že tedy vcelku můžeme konstatovat širokou zaměnitelnost jedněch odrůd jinými. Jestliže si však prohlédneme schéma pozorněji, je nápadné, že některá spojení chybí. Tuto absenci lze částečně vysvětlit nedostatkem materiálu, některá spojení by však byla nelogická. Tak dospíváme k závěru, že existují typy spojení. Jestliže se při určování typů vychází z forem předání kouzelného prostředku, pak je možno stanovit dva typy spojení: 1. Odcizení kouzelného prostředku se spojuje s pokusem likvidovat hrdinu, s prosbou o spravedlivé rozdělení, s návrhem na výměnu. 2. Všechny ostatní formy předání a obdržení se spojují se všemi ostatními přípravnými formami. Prosba o rozdělení se vztahuje ke druhému typu, jestliže se rozdělení skutečně provede, ale k prvnímu, jestliže jsou soupeři hrdinou oklamáni. Dále lze pozorovat, že nalezení, koupení nebo samostatné objevení se kouzelného prostředku nebo pomocníka se nejčastěji děje bez jakékoliv přípravy. To jsou rudimentární formy. Jestliže se však přece jen připravují, pak ve formách druhého typu, nikoli prvního. V souvislosti s tím si můžeme všimnout otázky charakteru dárců. V druhém typu se nejčastěji vyskytují dárci přátelští (s výjimkou těch, kteří dávají kouzelný prostředek nedobrovolně, po rvačce), v prvním typu jsou dárci nepřátelští nebo alespoň oklamaní. To už nejsou dárci ve vlastním slova smyslu, ale postavy, obdařující hrdiny nedobrovolně. Uvnitř forem každého typu jsou všechna spojení možná a logická, i kdyby chyběla. Tak například zkoušející nebo vděčný dárce může prostředek předat, ukázat, prodat, zhotovit, může způsobit, že ho hrdina najde atd. Na druhé straně oklamanému dárci může být prostředek pouze odcizen nebo odňat. Mimo tyto typy jsou spojení nelogická. Např. je nelogické, aby hrdina, který M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 47 obstojí ve velice těžké zkoušce baby Jagy, jí pak kradl hříbě. Neznamená to, že taková spojení v pohádkách nejsou. Jsou tam, ale vypravěč je v takových případech nucen činy svých hrdinů dodatečně motivovat. Jiný příklad nelogického spojení motivovaného velice průzračně: Ivan bojuje se starcem. V průběhu boje mu stařec dá omylem napít posilující vody. „Omyl“ se stává pochopitelným, jestliže porovnáme tento případ s pohádkami, kde nápoj dává vděčný nebo vůbec přátelský dárce. Vidíme tedy, že nelogičnosti spojení vypravěči nevadí. Kdybychom šli čistě empirickou cestou, museli bychom dojít k vzájemné zaměnitelnosti všech odrůd prvků D a F. Uveďme si několik konkrétních případů spojení: Typ n . D1 E1 F1: Baba Jaga přiměje hrdinu pást stádo kobyl. Následuje druhý úkol, hrdina ho splní a dostává koně (160). D2E2F2: Stařeček se vyptává hrdiny. Ten odpovídá hrubě a nedostává nic. Pak se vrací, odpovídá zdvořile a dostává koně (155). D3 E3FVI: Umírající otec prosí syny, aby strávili tři noci u jeho hrobu; nejmladší plní prosbu a dostává koně (179). D3E3FVI: Býček prosí carovy děti, aby ho porazily, spálily a popel zasely na třech záhonech. Hrdina to splní. Na jednom záhoně vyroste jabloň, na druhém pes a na třetím kůň (202). D1E1F5: Bratři najdou velký kámen. „Nešlo by ho nadzvednout?“ (zkouška bez zkoušejícího). Starší to nedokáží, nejmladší kámen nadzvihne, pod kamenem se objevuje sklepení a ve sklepení Ivan nalézá tři koně (137). Tento seznam může pokračovat ad libitum. Musíme jen poznamenat, že v podobných případech se mohou předávat nejen koně, ale i jiné kouzelné dary. Zde byly vybrány příklady s koňmi, aby zřetelněji vystoupila morfologická pří­ buznost. Typ I. D6EVIF8: Tři soupeři prosí o rozdělení kouzelných předmětů. Hrdina přiměje soupeře, aby běželi o závod, a mezitím jim sebere předměty (čepici, koberec, boty). D8E8F8: Hrdinové se dostávají k babě Jaze. Ta jim chce v noci uřezat hlavy. Hrdinové jí podstrčí její dcery. Bratři utíkají, mladší ukradne kouzelný šáteček (106). 48 D10E10F8: Hrdinovi slouží neviditelný duch Šmat Razum. Tři kupci nabízejí za něj výměnou skříněčku (zahrada), sekeru (koráb) a tabatěrku (vojsko). Hrdina s výměnou souhlasí a pak si zavolá zpět i svého pomocníka (212). Vidíme, že záměna jedněch odrůd jinými v rámci každého typu se skuteěně praktikuje v široké míře. Jiná je otázka, nejsou-li spojeny jisté objekty předání s jistými formami předání, tj. nedává-li se vždycky kůň a nekrade-li se vždycky létající koberec atd. Ačkoliv se náš výklad týká pouze funkcí jako takových, můžeme říci (bez důkazů), že taková norma neexistuje. Kůň, který se nejěastěji přímo předává, je v pohádkách ě. 159 aj. ukraden. Naopak kouzelný šáteček, který zachraňuje při pronásledování a obvykle je odcizen, v pohádkách ě. 159 aj. je darován. Létající koráb se zhotovuje, ukazuje i dává atd. Vracíme se k výčtu funkcí jednajících osob. Po obdržení kouzelného prostředku následuje jeho použití; když se hrdinovi do rukou dostala živá bytost, následuje její bezprostřední pomoc podle dispozic hrdiny. Tím hrdina navenek ztrácí veškerý význam: sám nedělá nic, všechno dělá pomocník. Nicméně morfologický význam hrdiny je značný, protože jeho záměry vytvářejí osu vyprávění. Tyto záměry se projevují v různých příkazech, které hrdina dává svým pomocníkům. Nyní můžeme přesněji než dříve definovat hrdinu. Hrdina kouzelné pohádky je postava, která v expozici buď byla bezprostředně postižena činností škůdce (resp. která pociťuje určitý nedostatek), nebo která přistoupí na to, že bude likvidovat neštěstí nebo nedostatek někoho jiného. V průběhu dalšího děje je hrdinou osoba, která je vybavena kouzelným prostředkem (kouzelným pomocníkem) a používá ho (využívá jeho služeb). XV. H R D IN A JE P Ř E N E S E N , D O V E Z E N N E B O P Ř IV E D E N K M ÍS T U , K D E SE N A L É Z Á P Ř E D M Ě T H L E D Á N Í (pojm.: prostorové přemístění mezi dvěma říšemi, vykonání cesty, ozn. G). Objekt hledání se obvykle nalézá v „jiné“ říši. Tato říše může ležet velmi daleko po horizontále nebo velmi vysoko nebo hluboko po vertikále. Způsoby spojení mohou být ve všech případech stejné, pro hloubky a výšky však existují i specifické formy. 1. Hrdina letí vzduchem (G1). Na koni (171), na ptáku (210), v podobě ptáka (162), v létajícím korábu (138), na létajícím M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 49 koberci (192), na zádech obra nebo ducha (210), v čertově kočáru (154) atd. Let na ptáku je někdy doprovázen detailem: ptáka je třeba po cestě krmit, hrdina si s sebou bere býka aj. 2. Hrdina jede po zemi nebo po vodě (G2). Na koni nebo na vlku (168). Na lodi (247). Bezruký nese beznohého (196). Kocour přeplouvá řeku na zádech psa (190). 3. Hrdina je veden (G3). Cestu ukazuje klubíčko (234). Liška vede hrdinu k carově dceři (163). 4. Hrdinovi je ukazována cesta (G4). Ježek ukazuje cestu k unesenému bratrovi (113). 5. Hrdina používá nepohyblivých spojovacích prostředků (G5). Hrdina vystupuje po schodech (156), nachází podzemní chodbu a použije jí (141), jde po hřbetě obrovské štiky jako po mostě (156), spouští se po řemenech apod. 6. Jde podle krvavých stop (G6). Hrdina zvítězí nad obyvatelem lesní chaloupky, ten prchá a skrývá se pod kámen. Podle jeho stop nachází Ivan vchod do jiné říše. Tím jsou vyčerpány formy přemisťování hrdiny. Je třeba poznamenat, že dopravení jako zvláštní funkce někdy odpadá. Hrdina jednoduše dojde na místo, tj. funkce G je přirozeným pokračováním fukce T. V takovém případě funkci G neregistrujeme. XVI. H R D IN A A Š K Ů D C E V S T U P U J Í DO B E Z P R O S T Ř E D N ÍH O B O JE (pojm.: boj, ozn. H). Tuto formu je třeba odlišovat od boje (rvačky) s nepřátelským dárcem. Obě formy mohou být odlišeny podle následků. Jestliže v důsledku nepřátelského střetnutí hrdina dostává prostředek umožňující další hledání, pak máme před sebou prvek D. Jestliže se v důsledku vítězství dostává hrdinovi do rukou samotný objekt hledání, pro který byl poslán, pak máme před sebou prvek H. 1. Hrdina a škůdce se střetnou v přímém boji (H1). Sem především patří boj s drakem nebo s obludou Cudo-Judo (125) aj., a také boj s nepřátelským vojskem, s bohatýrem (212) atd. 2. Hrdina a škůdce spolu soutěží (H2). V humoristických pohádkách k samotnému boji někdy nedochází. Po vzájemném hašteření (někdy zcela analogickém s hašteřením před bojem) hrdina a škůdce přistupují k soutěži. Hrdina pomocí své chytrosti vítězí. Cikán obrací draka na útěk, když mačká kousek tvarohu místo kamene, ránu kyjem po hlavě prohlašuje za hvízdnutí (148) atd. 50 3. Hrdina a škůdce hrají karty (H3). Hrdina a drak (čert) hrají spolu karty (153, 192). 4. Zvláštní formu má pohádka č. 93. Zde dračice navrhuje hrdinovi: „Ať se mnou jde Ivan carevič na váhu, kdo koho převáží.14 Zajímavý rudiment psychostáze. XVII. H R D IN A JE O Z N A Č E N (pojm.: označení, ozn. J). 1. Hrdina je označen na těle (J1). Hrdina v boji utrží ránu. Carova dcera ho před bojem budí a poraní mu tvář nožem (125). Carova dcera udělá hrdinovi značku prstem na čele (195). Líbá ho a na čele se mu rozzáří hvězda. 2. Hrdina dostává prsten nebo šátek (J2). Se spojením obou forem se setkáváme v případě, že je hrdina v boji raněn a rána je převázána šátkem carovy dcery nebo krále. XVIII. Š K Ů D C E JE P O R A Ž E N (pojm.: vítězství, ozn. I). 1. Škůdce je poražen v otevřeném boji (I1). 2. Škůdce je poražen v soutěži (I ). 3. Škůdce prohraje v kartách (I3). 4. Škůdce prohraje při vážení (I4). 5. Škůdce je zabit bez boje (I5). Drak je zabit ve spánku (141). Drak Zmiulan se schovává do doupěte a tam je zabit (164). 6. Škůdce je bezprostředně vyhnán (I6). Carova dcera, posedlá ďáblem, si zavěsí na krk svatý obraz. „Nečistá síla vyletěla ven jako dým.11 (115). Můžeme se setkat i s vítězstvím v negativní formě. Jestliže do boje šli dva nebo tři hrdinové, jeden z nich (generál) se schovává a druhý vítězí (ozn. *I4). XIX. P O Č Á T E Č N Í N E Š T Ě S T Í N E R O N E D O S T A T E K JSO U Z L IK V ID O V Á N Y (pojm.: likvidace neštěstí nebo nedostatku, ozn. K). Tato funkce vytváří dvojici se škůdcovstvím (A). Pohádka v ní dospívá ke svému vyvrcholení. 1. Objekt hledání je odcizen s užitím síly nebo chytrosti (K1). Hrdinové zde někdy používají stejných prostředků jako škůdci při poěátečním odcizení. Ivanův kůň se mění v žebráka a prosí o almužnu. Carova dcera mu ji dává. Ivan vyběhne z křoví, chytí ji a unese (185). la. Někdy kořisti dobudou dvě postavy, z nichž jedna přiměje druhou kořisti se zmocnit. Kůň šlápne na raka a donutí ho M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 51 přinést svatební šaty. Kocour chytí myš a donutí ji přinést prstýnek (190). (Ozn. K 1.) 2. Objekt hledání dobývá několik postav najednou, přičemž se jejich akce rychle střídají (K“). Rozdělení akci je způsobeno řadou po sobě jdoucích nezdarů nebo pokusy uneseného o útěk. - Sedm Simeonů se zmocní carovy dcery: zloděj ji unese, ona uletí v podobě labutě; střelec ji postřelí, druhý ji místo psa vytáhne z vody atd. (145). Podobně se dobývá vejce s Košěejovou smrtí. Zajíc, kachna, ryba utíkají, ulétají, odplouvají, odnášejíce vejce. Vlk, vrána a ryba ho dobývají (156). 3. Objekt hledání se získává pom ocí návnad (K3). Forma v některých případech velmi blízká K1. Hrdina láká carovu dceru pomocí zlatých předmětů na koráb a odváží ji (242). Zvláštní podtřídu by mohlo představovat lákání ve formě navrhované výměny. Oslepená dívka zdobí výšivkami překrásnou korunu a posílá ji ničemné služce; ta dává za korunu oči, které se tak získávají zpět (127). 4. Získání hledaného objektu je přímým výsledkem předcházejících akcí (K4). Jestliže např. Ivan zabil draka a pak se oženil s osvobozenou carovou dcerou, pak zde nejde o získání jako o zvláštní akt, ale o kořist jako funkci, jako etapu rozvíjení děje. Carská dcera se nechytá, neunáší, nicméně se získává. Byla získána v důsledku boje. Kořist v těchto případech je logickým prvkem. Získání kořisti může být uskutečněno i v důsledku jiných akcí, nejen boje. Ivan může najít carskou dceru v důsledku vykonání cesty (realizace funkce G). 5. Objekt hledání se získává okamžitě pom ocí kouzelného prostředku (K5). Dva pomocníci (z kouzelné knihy) jako vítr přinesou jelena se zlatými parohy (212). 6. Použitím kouzelného prostředku končí chudoba (K6). Kouzelná kachna nese zlatá vejce (195). Sem patří i ubrus „prostři se“ a kůň vytřásající zlato (186). Jinou formu kouzelného ubrusu představuje štika: „Na štičí rozkázání, na boží požehnání, stůl ať je prostřený, oběd uvařený“ (167). 7. Objekt hledání je chycen (K ‘). Tato forma je typická pro případy, kdy hledaný se dopouští polního pychu. Hrdina chytá kobylu, která krade seno (105). Chytá jeřába, který krade hrách (187). 8. Začarovaný je odčarován (K8). Tato forma je typická pro 52 A11 (začarování). Odčarování probíhá za pomoci spálení kožichu nebo pomocí formule: staň se zase dívkou apod. 9. Zabitý je oživen (K9). Z hlavy se odstraní vlásnička nebo mrtvý zub (202, 206). Hrdina je pokropen živou a mrtvou vodou. 9a. Podobně jako při zpětném odcizení jedno zvíře nutí vykonávat jisté činy druhé zvíře, tak i zde vlk chytá havrana a přiměje jeho matku, aby mu přinesla živou a mrtvou vodu (168). Takové oživení s předběžným získáním vody může být vyčleněno do zvláštní podtřídy (ozn. K1X). (Získání vody by bylo možné snad vyložit i jako zvláštní formu F —obdržení kouzelného prostředku.) 10. Zajatec je osvobozen (K10). Kůň rozráží dveře žaláře a pouští Ivana (185). Tato forma nemá morfologicky nic společného např. s vypuštěním lesního ducha, protože tam se vytváří důvod k vděčnosti a k předání kouzelného prostředku, tady se likviduje neštěstí z expozice. Se zvláštní formou osvobození se setkáváme v pohádce č. 259: mořský car vždy o půlnoci vynáší svého zajatce na břeh. Hrdina prosí slunce o své osvobození. Dvakrát se slunce opozdí. Potřetí „slunce zazářilo svými paprsky a mořský car ho již více nemohl vzít do zajetí.“ 11. Objektu hledání je někdy dosaženo stejnými formami, jako se získává kouzelný prostředek, tj. je darován, jeho místo je ukázáno, je koupen atd. Označení takových případů: KF1—bezprostřední předání, KF2—ukázání atd., jako na­ hoře. XX. H RDINA SE V R A C Í (p ojm .: návrat, ozn. 4 ) . Návrat se obvykle uskutečňuje ve stejných formách jako příchod. Není však nutné zavádět kromě návratu zvláštní funkci, protože návrat sám už znamená překonání prostoru. Při cestě tam tomu tak vždy není. Tam hned po odchodu se objevuje prostředek (kůň, orel aj.) a pak následuje let nebo jiné formy cestování; tady návrat probíhá naráz a přitom většinou ve stejných formách jako příchod. Návrat má někdy podobu útěku. XXI. HRD INA JE P R O N ÁSLE DOVÁN (pojin.: pronásledování, ozn. Pr). 1. Pronásledovatel za hrdinou letí (Pr1). Drak dohání Ivana (159), čarodějnice letí za chlapcem (105), husy letí za dívkou (113). M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 53 2. Pronásledovatel si žádá viníka (Pr2). Tato forma je nejčastěji spojena s letem. Drakův otec vysílá létající koráb. Z korábu se ozývá volání: „Viníka! Viníka!“ (125). 3. Pronásledovatel pronásleduje hrdinu a rychle se přitom mění v různá zvířata apod. (Pr3). Forma v některých stadiích rovněž spojená s letem. Čaroděj pronásleduje hrdinu v podobě vlka, štiky, ělověka, kohouta (249). 4. Pronásledovatelé (drakovy ženy aj.) se mění v lákavé předměty a staví se hrdinovi do cesty (Pr4). „Poběžím napřed a pustím na něho parný den a sama se stanu zelenou loukou: na té zelené louce se změním v studnici, v té studnici bude plavat stříbrný pohár... a pak je roztrhá na malé kousky“ (136). Dračice se mění v zahrady, polštáře, studnice apod. O tom, jakým způsobem předhánějí hrdinu, pohádka nic neříká. 5. Pronásledovatel se pokouší hrdinu spolknout (Pr5). Dračice se mění v dívku, obelstí hrdinu, pak se změní ve lvici a chce Ivana spolknout (155). Drakova matka otevírá chřtán od země až do nebe (155). 6. Pronásledovatel se pokouší hrdinu zabít (Pr6). Snaží se zatlouci mu do hlavy mrtvý zub (202). 7. Pronásledovatel se snaží přehryzat strom, na němž se pokouší hrdina zachránit (P r') —(108). XXII. H R D IN A SE Z A C H R A Ň U J E P Ř E D P R O N Á S L E D O V Á N ÍM (pojm.: záchrana, ozn. Rs). 1. Hrdina odlétá vzduchem, někdy se zachraňuje bleskovým útěkem (Rs1). Hrdina odlétá na koni (160), na husách (108). 2. Hrdina na útěku staví do cesty pronásledovateli překážky (Rs2). Hází za sebe hřeben, kartáě, ručník, které se mění v hory, lesy, jezera. Podobně Vertogor a Vertodub vyvracejí hory a duby a stavějí je do cesty dračici (93). 3. Hrdina se na útěku mění v předměty, které ho dělají nepoznatelným (Rs3). Carská dcera mění sebe a careviče ve studni a naběraěku, v kostel a popa (219). 4. Hrdina se na útěku skrývá (Rs4). Reka, jabloň, pec ukrývají dívku (113). 5. Hrdina se skryje u kovářů (Rs5). Dračice si žádá viníka. Ivan se skryl u kovářů, kováři chytí dračici za jazyk a buší do ní perlíky (136). S touto formou je nepochybně spojen případ v pohádce ě. 153. Voják strěí čerty do torny a odnese je do kovárny, kde jsou zbiti těžkými kladivy. 54 6. Hrdina se na útěku rychle mění ve zvířata, kameny apod. (Rs6). Hrdina prchá v podobě koně, ježdíka, prstenu, zrnka, sokola (249). Pro tuto formu je podstatná sama přeměna; útěk může někdy i chybět. Takové formy mohou být považovány za zvláštní podtřídu. Dívka je zabita, vyroste z ní sad. Sad je pokácen, mění se v kámen atd. (127). 7. Hrdina se vyhýbá lákadlům proměněných dračic (Rs7). Ivan rube sad, studnu aj. Vytéká z nich krev (137). 8. Hrdina se nenechá spolknout (Rs8). Ivan přeskakuje na svém koni přes chřtán dračice. Poznává ve lvici dračici a zabíjí ji (155). 9. Zachraňuje se před útokem na svůj život (Rs9). Zvířata včas vytahují z jeho hlavy mrtvý zub (202). 10. Skáče na jiný strom (Rs10) (108). Záchranou před pronásledováním mnohé pohádky končí. Hrdina přichází domů a pak, jestliže získal dívku, žení se s ní atd. Ani zdaleka však tomu tak nebývá vždycky. Pohádka nutí hrdinu prožít nové neštěstí. Znovu se objevuje škůdce, Ivanovi je odcizena jeho kořist, sám je zabit atd. Zkrátka, opakuje se škůdcovství z expozice, někdy ve stejných formách jako na začátku, někdy v jiných, pro danou pohádku nových. Tím je dán začátek nového vyprávění. Specifické formy opakovaného škůdcovství neexistují, tj. znovu se setkáváme s odcizením nebo únosem, začarováním, zabitím atd. Pro toto nové škůdcovství však existují specifičtí škůdci. Jsou jimi starší Ivanovi bratři. Krátce po jeho návratu domů berou Ivanovi kořist, a někdy ho zabíjejí. Jestliže ho nechávají naživu, pak kvůli tomu, aby mohlo dojít k novému hledání; znovu je třeba rozestřít obrovský prostor mezi Ivana a předmět, který hledá. Toho se dosáhne tak, že Ivana shodí do propasti (do jámy, do podzemní říše, někdy do moře), kam někdy letí celé tři dny. Pak se opakuje všechno od začátku, Ivan se zase náhodně setkává s dárcem, obstojí ve zkoušce nebo prokáže službu atd., dostane kouzelný proutek a použije ho, aby se vrátil domů, do své říše. Od tohoto okamžiku se pohádka rozvíjí jinak než na začátku, jak uvidíme dále. To znamená, že četné pohádky se skládají ze dvou posloupností (rjad) funkcí, které lze nazvat dějovými sledy (chod). Nové škůdcovství vytváří nový dějový sled a tak se někdy spojuje do jednoho vyprávění celá řada pohádek. Rozvíjení děje, které bude popsáno níže, je nicméně pokraM 0 R F 0 L 0 G I E P O H Á D K Y 55 čováním dané pohádky, ačkoliv vytváří nový dějový sled. V souvislosti s tím bude třeba nakonec položit otázku, jak určit, kolik pohádek obsahuje jednotlivý text. VlIIbis Bratři odcizí Ivanovi kořist (hodí ho do propasti). Škůdcovství jsme si již označili písmenem A. Jestliže bratři unesou nevěstu, označujeme to A1. Jestliže je odcizen kouzelný prostředek, označujeme to A2. Jestliže je loupež doprovázena zabitím, máme AI4. Formy spojené s házením do propastí označujeme *A\ *A2, *A?4 aul. X-XIbis Hrdina se znovu vypravuje hledat (C T). Viz X—XI. Tento prvek se zde někdy vypouští. Ivan bloudí, pláče a jakoby nepomýšlí na návrat. Prvek B (odeslání) se v těchto případech také vždycky vypouští; není důvodu Ivana posílat, když o nevěstu přišel on sám. Xllbis Hrdina je znovu vystaven akcím, které vedou k obdržení kouzelného prostředku (D; viz XII). XlIIbis Hrdina znovu reaguje na akce budoucího dárce (E; viz XIII). XlVbis Hrdina dostává k dispozici nový kouzelný prostředek (F; viz XIV). XVbis Hrdina se dostává nebo je dopraven na místo, kde se nalézá předmět hledání (G; viz XV). V tomto případě se dostává domů. Od tohoto okamžiku se vyprávění rozvíjí už jinak, v pohádce se objevují nové funkce. XXIII. N E P O Z N A N Ý H R D IN A SE D O S T Á V Á D O M Ů N E B O DO J IN É Z E M Ě (pojm.: nepoznaný příchod, ozn. °). Zde se setkáváme se dvěma případy. 1. Hrdina přichází domů. Zastavuje se u nějakého řemeslníka: zlatníka, krejčího, ševče a vstupuje k němu do učení. 2. Hrdina se dostává k jinému králi, nechá se najmout do kuchyně jako kuchtík nebo do stáje jako podkoní. Vedle toho můžeme někdy zaznamenat i prostý příchod. XXIV. N E P R A V Ý H R D IN A SI K L A D E N E O P R Á V N Ě N É N Á R O K Y (pojm.: neoprávněné nároky, ozn. L). Přijde-li hrdina domů, nároky si kladou bratři. Jestliže vstoupí do služby v jiném království, nároky předkládá generál, rozvažeč vody aj. Bratři předstírají, že to oni získali žádaný předmět, 56 generál se vydává za vítěze nad drakem. Tyto dvě formy by bylo možno považovat za zvláštní třídy. XXV. H R D IN O V I JE U L O Ž E N T Ě Ž K Ý Ú K O L (pojm.: těžký úkol, ozn. M). To je jeden z nejoblíbenějších prvků pohádky. Úkoly se ukládají i mimo spojení, které jsme právě popsali; tyto případy nás však budou zajímat o něco později. Nyní se budeme věnovat úkolům jako takovým. Tyto úkoly jsou natolik různé, že by každý vyžadoval zvláštní označení. Teď však nemusíme zabíhat do takových detailů. Protože nebude provedeno přesné rozdělení, vypočítáme všechny případy z probíraného materiálu a přibližně je rozdělíme na skupiny. Zkouška jídlem a pitím: sníst jistý počet býků, vozů chleba, vypít velké množství piva (137, 138, 144). Zkouška ohněm: umýt se v rozpálené železné lázni. Tato forma je vždycky spojena s předcházející (137, 138, 144). Zvláštní případy: vykoupat se ve vařící vodě (169). Úkoly k hádání apod.: dát neřešitelnou hádanku (239), vyprávět, vyložit sen (241), říci, o čem krákají vrány u carova okna, odehnat je (247), rozeznat (uhádnout) poznávací znamení carské dcery (192). úkoly k vybírání: mezi dvanácti stejnými dívkami (chlapci) ukázat tu pravou (219, 227, 249). Schování: schovat se tak, aby ho nikdo nenašel (236). Políbit carskou dceru v okně (179, 182). Vyskočit na bránu (101). Zkouška síly, obratnosti a statečnosti: carská dcera v noci dusí Ivana nebo mu tiskne ruku (198, 136); byl dán úkol zvednout usekané dračí hlavy (171), zajezdit koně (198), podojit stádo divokých kobyl (169); zvítězit nad dívkou bohatýrkou (202), zvítězit nad soupeřem (167). Zkouška trpělivosti: strávit sedm let v cínovém království (268). Úkoly opatřit nebo zhotovit něco: opatřit lék (123), opatřit svatební šaty, prsten, střevíce (132, 139, 156, 169), vlasy mořského cara (137, 240), létající koráb (144), živou vodu (144), postavit pluk vojáků (144), obstarat sedmdesát sedm kobyl (169), postavit za noc palác (190), most k němu (210), přinést „něco do páru k mé věci, kterou neznáš“ (192). Úkoly k zhotovení: ušít košili (104, 267), upéci chleba (267); jako třetí úkol v tomto případě ukládá car zatančit. Jiné úkoly: otrhat plody z jistého keře nebo stromu (100,101), přejít po bidle přes jámu (137), „Komu se sama od sebe rozhoří svíěka“ (195). O tom, jak se tyto úkoly dají odlišit od jiných, velmi podobných prvků, bude pojednáno níže, v kapitole o asimilacích. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 57 XXVI. Ú K O L JE S P L N Ě N (pojm.: splnění, ozn. N). Formy splnění pochopitelně přesně odpovídají formám úkolů. Některé úkoly jsou plněny ještě dříve, než jsou zadány, nebo dříve, než se vyžaduje. Např. hrdina nejdříve pozná zvláštní znamení carovy dcery a pak se teprve zadává úkol. Takové případy předběžného řešení nebo splnění budou označovány *N. XXVII. H R D IN A JE P O Z N Á N (pojm.: poznání, ozn. Q). Hrdina je poznán podle značky, označení (rána, hvězda) nebo podle předmětu, který mu byl dříve předán (prstýnek, šáteček). V tomto případě je poznání funkcí, korespondující s cejchováním a označováním. Hrdina je také poznán podle řešení nebo splnění těžkého úkolu (v tomto případě téměř vždycky předchází nepoznaný příchod); jindy poznání proběhne bezprostředně po dlouhém odloučení. V tomto případě se mohou navzájem poznat rodiče a děti, bratři a sestry atd. XXVIII. N E P R A V Ý H R D IN A N E B O Š K Ů D C E JE O D H A L E N (pojm.: odhalení, ozn. Ex). Tato funkce je většinou spjata s předchozí. Někdy je výsledkem nevyřešeného, nesplněného úkolu (nepravý hrdina nemůže zvednout dračí hlavy). Nejčastěji se vyskytuje ve formě vyprávění. („A tu carova dcera vyprávěla všechno, jak to bylo.“ ) Někdy se všechny události vyprávějí od samého začátku v podobě pohádky. Škůdce je mezi posluchači a prozradí se výkřiky nesouhlasu (197). Někdy se zpívá píseň, vyprávějící o minulých událostech a odhalující škůdce (244). Existují i jiné ojedinělé formy odhalení (258). XXIX. H R D IN A D O S T Á V Á N O V É V Z E Z Ř E N Í (pojm.: transjigurace, ozn. T). 1. Nové vzezření je bezprostředně získáno kouzelnou činností pomocníka (T 1). Hrdina se protahuje skrze uši koně (krávy) a dostává nové, krásné vzezření. 2. Hrdina staví zázračný palác (T2). Sám v paláci žije jako carevič. Dívka se přes noc náhle probudí v zázračném paláci (127). Ačkoliv hrdina v těchto případech nemění vždy své vzezření, přece jen i tady máme před sebou zvláštní případ proměny. 3. Hrdina si obléká nové šaty (T3). Dívka si obléká nové (kouzelné?) roucho a náhle zazáří nevídanou krásou, nad níž všichni žasnou (234). 58 4. Racionalizované a humoristické form y (T4). Tyto formy se zčásti vysvětlují předchozími (jako jejich transformace), a zčásti musí být zkoumány v souvislosti s anekdotickými pohádkami, odkud pocházejí. Vlastní přeměny vzezření v nich nejsou, podvodem se však vyvolává jejich zdání. Příklady: liška vede Kuziňku ke králi, říká, že Kuziňka upadl do škarpy, a prosí o šaty. Dají mu královský oděv. Kuziňka vchází v tomto obleku a je považován za careviče. Všechny podobně případy mohou být formulovány takto: falešné důkazy o bohatství a kráse jsou přijaty jako důkazy skutečné. XXX. ŠK Ů D C E JE P O T R E S T Á N (pojm.: trest, ozn. U). Škůdce je zastřelen, vyhnán, přivázán ke koňskému ohonu, spáchá sebevraždu aj. Vedle toho se někdy setkáváme s velkomyslným odpuštěním (Uneg)- Potrestán obvykle bývá pouze škůdce z druhého dějového sledu, první škůdce je potrestán jen v tom případě, když se ve vyprávění nevyskytuje boj a pronásledování. V opačném případě je zabit v boji nebo zahyne při pronásledování (čarodějnice pukne, když se pokouší vypít moře, apod.). XXXI. H R D IN A SE Ž E N Í A N A S T U P U J E N A C A R S K Ý T R Ů N (pojm.: svatba, ozn. W). 1. Nevěstu a království dostává hrdina bud’ hned, nebo nejdříve půl království a po smrti rodičů celé (ozn. W*). 2. Někdy se hrdina jenom žení, ale jeho nevěsta není carova dcera, proto k získání trůnu nedochází (ozn. W*). 3. Jindy se naopak mluví jen o získání trůnu (ozn. W*). 4. Jestliže je pohádka krátce před svatbou přerušena novým škůdcovstvím, pak první dějový sled končí zásnubami, slibem manželství (ozn. w1). 5. Opačný případ: ženatý hrdina ztrácí svou ženu; v důsledku hledání se sňatek obnovuje (ozn. w2). 6. Hrdina někdy dostává místo ruky carovy dcery peněžitou odměnu nebo kompenzaci v jiných formách (ozn. w°). Tím se pohádka uzavírá. Je třeba ještě poznamenat, že jisté akce pohádkových hrdinů v jednotlivých případech nelze určit ani přiřadit k žádné z uvedených funkcí. Takových případů je velmi málo. Bud jsou to formy, které nelze pochopit bez srovnávacího materiálu, nebo jsou to formy, přenesené z pohádek jiných typů (z anekdot, legend aj.). Dáváme jim pojmenování nejasné prvky a označujeme je značkou X. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 59 Jaké závěry lze vyvodit z uvedených pozorování? Nejprve několik obecných závěrů. Vidíme, že množství funkcí je skutečně velmi omezené. Můžeme napočítat pouze 31 funkcí. V rámci těchto funkcí se skutečně rozvíjí děj všech pohádek našeho materiálu a rovněž i děj velmi četných jiných pohádek nejrůznějších národů. Nadto, jestliže si přečteme všechny funkce tak, jak následují za sebou, uvidíme, s jakou logickou a uměleckou nevyhnutelností vyplývá jedna funkce z druhé. Skutečně, ani jedna funkce nevylučuje druhou. Všechny náleží k jediné stěžejní ose (steržeň), jak jsme 0 tom již hovořili dříve. A teď několik dílčích, ale velmi důležitých závěrů. Vidíme, že značné množství funkcí vystupuje ve dvojicích (zákaz—porušení, vyzvídání—vyzrazení, boj—vítězství, pronásledování—záchrana atd.). Jiné funkce mohou být rozloženy po skupinách. Tak škůdcovství, odchod, začínající protiakce a odchod z domova (A B C T) vytvářejí expozici. Prvky E D F rovněž představují jistý celek. Vedle nich existují jedinečné funkce (odloučení, trest, svatba aj.). Tyto dílčí závěry prozatím pouze zaznamenáváme. Poznatku, že funkce jsou rozloženy párově, budeme ještě moci použít. Budou se nám hodit 1 naše obecné závěry. Musíme nyní přejít k samotným pohádkám, k jednotlivým textům. Otázky, jak lze použít daného schématu na textech, co představují jednotlivé pohádky ve vztahu k schématu, se dají řešit pouze na základě analýzy textů. Opačnou otázku, čím je dané schéma vůči pohádkám, lze řešit ihned. Pro jednotlivé pohádky je jednotkou míry (jedinica merki). Podobně jako látku můžeme přiložit k metru a určit její délku, pohádky lze přikládat ke schématu a tím je určovat. Ze srovnání různých pohádek s daným schématem může být určen i vztah pohádek mezi sebou navzájem. Můžeme již předpokládat, že otázky příbuznosti pohádek, syžetů a variant dostanou díky tomu nové řešení. 60 I V ) A S I M I L A C E . P Ř Í P A D Y D V O J Í H O M O R F O L O G I C K É H O V Ý Z N A M U J E D N É F U N K C E Mluvili jsme již o tom, že funkce se musí určovat nezávisle na tom, komu je přisouzeno jejich splnění. Na vyjmenovaných funkcích jsme se mohli přesvědčit, že se musí určovat také nezávisle na tom, jakým způsobem jsou realizovány. To někdy ztěžuje klasifikaci jednotlivých případů, protože zcela rozličné funkce mohou být plněny naprosto stejným způsobem. Tady se zřejmě setkáváme s vlivem jedněch forem na druhé. Tento jev můžeme nazvat asimilací způsobů plnění funkcí. Tento složitý jev zde nemůžeme vysvětlit v celém rozsahu. Můžeme se jím zabývat pouze do té míry, nakolik je to nutné pro následující analýzy. Vezměme si příklad (160): Ivan prosí babu Jagu o koně. Jaga mu nabízí, aby si vybral nejlepšího ze stáda stejných hříbat. Ivan si vybírá správně a bere si koně. Akce u Jagy je zkouškou hrdiny dárcem; poté následuje získání kouzelného prostředku. V jiné pohádce (219) se však hrdina chce oženit s vodníkovou dcerou. Vodník žádá, aby si hrdina vybral nevěstu z dvanácti stejných panen. Může být tento případ také urěen jako zkouška hrdiny dárcem? Je zřejmé, že bez ohledu na obdobnost dějů máme před sebou prvek zcela jiný, totiž těžký úkol spojený s námluvami. Došlo k asimilaci jedné formy s druhou. Nebudeme si klást otázku, který z významů je prvotní, musíme však najít kritérium, které by dovolilo ve všech obdobných případech prvky přesně navzájem rozlišit, bez ohledu na totožnost příslušných akcí. V těchto případech se vždycky můžeme řídit principem urěení funkce podle jejích důsledků. Jestliže po splnění úkolu následuje předání kouzelného prostředku, pak máme co dělat se zkouškou dárce (D1). Jestliže následuje získání nevěsty a svatba, máme tu těžký úkol (M). Stejným způsobem může být odlišen těžký úkol od odeslání, které je souěástí expozice. Poslání pro jelena se zlatými parohy apod. může být rovněž nazváno „těžkým úkolem“ , ale po morfologické stránce reprezentuje jiný prvek, než je úkol carské dcery nebo úkol Jagy. Jestliže odeslání M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 61 má za následek odchod, dlouhé hledání (C T), setkání s dárcem apod., pak máme před sebou prvek expozice (a, B —nedostatek a odeslání). Jestliže je úkol splněn okamžitě a okamžitě vede k svatbě, pak jsou to prvky M N (obtížný úkol a jeho řešení). Jestliže tedy po splnění úkolu následuje sňatek, znamená to, že řešením nebo splněním úkolu byla nevěsta dobyta nebo zasloužena. Tak tedy důsledkem úkolu (a podle důsledků se určují prvky) je získání hledané postavy (resp. předmětu, ne však kouzelného prostředku). Mohou být stanoveny těžké úkoly spojené s námluvami i bez nich. Těžký úkol bez spojení s námluvami je velmi vzácný (v našem materiálu se vyskytuje pouze dvakrát —239, 240). Po splnění úkolu následuje získání hledané věci nebo osoby. Tak dospíváme k následujícímu závěru: všechny úkoly, které si vyžadují hledání, musí být považovány za B, všechny úkoly, které mají za následek obdržení kouzelného prostředku, se považují za D. Všechny ostatní úkoly se považují za M se dvěma variantami: úkoly spojené s námluvami a sňatkem a úkoly bez spojení s nimi. Podívejme se ještě podrobněji na někohk případů jednodušších asimilací; těžké úkoly jsou nejvděčnější oblastí pro rozmanité asimilace. Carova dcera si někdy žádá postavení kouzelného paláce a hrdina ho obvykle staví okamžitě za pomoci kouzelného prostředku. Postavení kouzelného paláce však může figurovat i v úplně jiném významu. Hrdina po všech hrdinských činech v okamžiku vystaví palác a prohlásí se carevičem. To už je zvláštní případ proměnění, apoteóza, a nikoliv splnění těžkého úkolu. Jedna forma se asimilovala s druhou, přičemž otázka prvotnosti této formy v tom či onom významu musí zde znovu zůstat otevřená. Úkoly se konečně mohou asimilovat i s drakobijstvím. Boj s drakem, který unesl dívku nebo zničil království, a úkoly od carovy dcery jsou prvky zcela různé. V jedné pohádce si však carova dcera žádá, aby hrdina zvítězil nad drakem, jestliže chce získat její ruku. Má se na tento případ pohlížet jako na M (úkol) nebo jako na H (boj)? Tento případ je úkolem —jednak následuje svatba, jednak boj jsme si určili výše jako boj se škůdcem, ale drak v tomto případě není nepřítelem, nýbrž byl zařazen ad hoc a mohl by být bez jakékoliv újmy na rozvíjení děje nahrazen jinou bytostí, která se má zabít nebo zkrotit (srov. úkol zkrotit koně, zvítězit nad soupeřem). Jinými prvky, které se také často asimilují, jsou počáteční škůdcovství a pronásledování škůdcem. Pohádka č. 93 začíná tím, že se Ivanova sestra (čarodějnice, zvaná také dračice) snaží bratra sníst. Ivan prchá z domova, a odtud se rozvíjí děj. Drakova sestra (obvyklá postava pronásledovatele) je zde změněna v sestru hrdinovu, pronásledování je posunuto k začátku a použito jako A (škůdcovství), přesněji jako A VI1. Jestliže 62 srovnáváme, jak si při pronásledování počínají dračice, s tím, jak na začátku pohádky jedná macecha, dostaneme paralely, které vrhají jisté světlo na začátky, kde macecha trýzní nevlastní dceru. Takové konfrontace vystoupí s obzvláštní plastičností, když přitom zkoumáme atributy těchto postav. Na velkém materiálu lze demonstrovat, že macecha je dračice, posunutá k začátku pohádky, která přijala jisté rysy baby Jagy a některé rysy z všedního života. Trýznění macechou může být někdy bezprostředně srovnáváno s pronásledováním. Ukážeme, že případ, kdy se dračice mění v jabloň, staví se hrdinovi do cesty a láká ho svými nádhernými, ale smrtonosnými plody, může být srovnáván s nabídkou otrávených jablek, která macecha posílá nevlastní dceři. Můžeme srovnávat i přeměnu dračice v žebračku a přeměnu čarodějnice, poslané macechou, v trhovkyni atd. Jiný jev, podobný asimilaci, je dvojí morfologický význam jedné funkce. Nejjednodušší příklad najdeme v pohádce č. 265. Kníže odjíždí a zakazuje manželce odcházet z domova. Přichází k ní ženiěka, na pohled milá a prostá. „Tobě je smutno? Mohla by ses podívat trochu na ten boží svět. Mohla by ses projít po zahradě!“ atd. (přemlouvání škůdce T)1). Kněžna jde do zahrady. Tím přistupuje na úskočný návrh škůdce (ů 1) a zároveň porušuje zákaz (S 1). Kněžnin odchod z domu má tedy dvojí morfologický význam. S jiným, složitějším případem se setkáváme v pohádce č. 179 aj. Těžký úkol (políbit z pádícího koně carskou dceru) je zde přesunut k začátku pohádky. Tento úkol má za následek odchod hrdiny, tj. lze ho zařadit pod spojovací moment (B). Je charakteristické, že tento úkol je dán formou výzvy, podobnou oné, kterou vyhlašuje otec unesených dcer. („Kdo políbí mou dceru z pádícího koně...“ apod. „Kdo najde mé dcery...“ apod.) Výzva je v obou případech stejným prvkem (B1), kromě toho však výzva v pohádce č. 179 je zároveň těžkým úkolem. Tady, jako v některých podobných případech, je těžký úkol posunut do expozice a je ho použito jako B, i když zároveň zůstává M. Vidíme tedy, že způsoby plnění funkcí se navzájem ovlivňují, že stejné formy se užívají u různých funkcí. Jedna forma se přenáší na jiné místo a dostává nový význam, nebo si zároveň ponechává i ten starý. Všechny tyto jevy komplikují analýzu a při srovnáních si vyžadují zvláštní pozor­ nosti. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 63 V ) N E K T E R E J I N É P R V K Y P O H Á D K Y A) Pomocné prvky pro vzájemné spojování funkcí Funkce vytvářejí základní prvky pohádky, ty prvky, na nichž je založen průběh děje. Vedle toho jsou v pohádce i součásti, které, třebaže nejsou pro rozvoj děje určující, přece jen jsou velmi důležité. Lze pozorovat, že funkce nenásledují vždycky bezprostředně jedna za druhou. Jestliže po sobě jdoucí funkce jsou uskutečňovány různými postavami, pak druhá postava musí vědět, co se do té doby stalo. V souvislosti s tím byl v pohádce vypracován celý systém informování o minulosti, někdy v umělecky velmi výrazných podobách. Někdy pohádka tuto informaci vynechává, a tehdy postavy jednají ex machina nebo jsou vševědoucí. Na druhé straně se informování používá i tam, kde ve skutečnosti vůbec není nutné. Těmito formami informování se v průběhu děje spojuje jedna funkce s druhou. Příklady: Košěejovi byla odňata carská dcera, kterou unesl. Dochází k pronásledování. Mohlo by následovat bezprostředně po odnětí, ale pohádka vsunuje slova Košěejova koně: „Přišel Ivan careviě a odvedl s sebou Marju Morevnu“ apod. Tak je K spojeno s Pr (dobytí s pronásledováním) (159). To je velmi jednoduchý případ informování. Umělecky výraznější je následující forma: držitelka kouzelných jablek má na zdi nataženy struny. Ivan na zpáteční cestě přeskakuje přes zeď a o struny zavadí; čarodějnice se dozví o krádeži a začíná pronásledování. Strun (pro spojení jiných funkcí) je použito v pohádce o ptáku Ohniváku aj. Se složitějším případem se setkáváme v pohádkách ě. 106 a 108. Tady čarodějnice omylem snědla svou vlastní dceru místo Ivana, ale neví o tom. Ukrytý Ivánek jí to posměšně sdělí a pak dochází k útěku a pronásledo­ vání. Opačný případ nastává, když pronásledovaný musí zjistit, že je pronásledován. Přikládá ucho k zemi a slyší pronásledovatele. Specifická forma při pronásledování s proměnami dračích dcer nebo 64 manželek v sady, studně atd. vypadá takto: Ivan, poté co přemohl draka a vydal se domů, se ještě jednou vrací. Přitom vyslechne rozhovor dračic a tak se dozví o chystaném pronásledování. Takové případy lze nazvat bezprostředním informováním. V podstatě k této třídě patří B, zvláště B4 (sdělení neštěstí) právě tak jako š (informace škůdci o hrdinovi nebo naopak). Protože však tyto prvky jsou důležité pro expozici, dostaly charakter samostatných funkcí. Informování bývá vloženo do intervalů mezi nej různějšími funkcemi. Příklady: unesená carova dcera posílá k rodičům psíčka s dopisem, v němž uvádí, že ji může zachránit Kožemjaka (spojuje se škůdcovství A s odesláním hrdiny B). Car se zde dozvídá o hrdinovi. Podobná informace o hrdinovi může být zabarvena emocionálně. Specifickou formou je pomluva závistníků („on se prý chlubí“ apod.), následkem čehož je hrdina odeslán. V jiných případech (192) se hrdina skutečně chlubí svou silou. Stejnou roh hrají jindy stížnosti. Někdy má takové informování charakter dialogu. Pohádka si vypracovala pro řadu takových dialogů kanonické formy. Aby mohl dárce předat svůj kouzelný dar, musí se dozvědět o tom, co se stalo. Proto dialog Jagy s Ivanem. Právě tak musí pomocník vědět o neštěstí, dříve než se objeví; proto charakteristický dialog Ivana s jeho koněm nebo jinými pomocníky. Jakkoli různorodé jsou uvedené případy, přece jen je spojuje jeden společný příznak: jedna postava se něco dozvídá od druhé a tím se předcházející funkce spojuje s následující. Tedy na jedné straně postavy, aby mohly vstoupit do akce, musí se něco dozvědět (informování, vyslechnutý rozhovor, zvukové signály, stížnosti, pomluvy atd.); na druhé straně často postavy vystupují se svou funkcí proto, že něco vidí. Tím se vytváří druhý typ spojovacích prvků. Ivan staví palác proti paláci carovu. Car ho vidí, poznává, že je to Ivan. Následuje svatba jeho dcery s Ivanem. Takto se spojuje funkce T a W. Někdy se v těchto stejně jako v jiných případech užívá dalekohledu. V podobné úloze u jiných funkcí vystupují postavy jako Cutkij („s jemnými smysly“ ) a Zorkij (Bystrozraký). Jestliže však je potřebný předmět příliš malý nebo příliš vzdálený apod., užívá se jiného způsobu spojování. Předmět se přináší nebo člověk se přivádí. Stařec přináší carovi ptáka (126), pastýř přináší carevně korunu (127), střelec přináší carovi péro ptáka Ohniváka (169), stařena přináší carovi plátno atd. Tak se spojují nejrůznější funkce. Y pohádce o ptáku Ohniváku je Ivan k carovi přiveden. S něčím podobným se setkáváme v pohádce ě. 145, kde otec přivádí své syny ke králi. V posledním případě se nespojují dvě funkce, nýbrž výchozí situace a odeslání: car není ženat, přivádějí mu sedm šikovných chlapíků a on je posílá pro nevěstu. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 65 S tím úzce souvisí příchod hrdiny, např. na svatbu své nevěsty, uspořádanou nepravým hrdinou. Tím se spojuje L (nároky podvodníka) s Q (poznání hrdiny). Tyto funkce se však spojují i daleko výrazněji. Na slavnost jsou pozváni všichni žebráci, mezi nimi přichází i hrdina atd. Pořádání velkých hostin slouží také ke spojování N (splnění úkolu) s Q (poznání hrdiny). Hrdina splnil úkol zadaný carovou dcerou, ale nikdo neví, kde je hrdina teď. Sezvou se lidé na hostinu, carova dcera je obchází a poznává hrdinu. Stejným způsobem odhaluje carova dcera nepravého hrdinu. Je uspořádána přehlídka vojáků, carova dcera obchází jejich řady a poznává podvodníka. Uspořádání hostiny se nemusí považovat za funkci. Je pomocným prvkem při spojování L nebo N s Q. Tím, že jsme tu vypoěítali pět šest odrůd, jsme je nesystemizovali ani nevyčerpali. Zatím to pro své záměry nepotřebujeme. Prvky, které slouží ke spojování funkcí mezi sebou, označíme §. B) Pomocné prvky při ztrojovánífunkcí S podobnými spojovacími prvky se setkáváme při různých ztrojováních. Ztrojení jako takové bylo již v odborné literatuře dostatečně osvětleno a tudíž se jím zde nemusíme zabývat. Poznamenáme pouze, že ztrojovat se mohou jak jednotlivé detaily atributivního charakteru (tři dračí hlavy), tak jednotlivé funkce, páry funkcí (pronásledování —záchrana), skupiny funkcí i celé dějové sledy. Opakování může být buď rovnoměrné (tři úkoly, tři léta služby), nebo může narůstat (třetí úkol je nejtěžší, třetí boj je nejstrašnější), nebo se dvakrát dospívá k zápornému výsledku a jednou ke kladnému. Někdy se dění může mechanicky opakovat, jindy však je třeba k pozastavení dalšího rozvíjení děje zavést nějaké prvky, které rozvíjení děje přibrzdí a vyvolají opakování. Ukážeme si to na několika příkladech: Ivan dostane od otce kyj nebo hůl (řetěz). Dvakrát vyhazuje kyj (trhá řetěz). Kyj se při návratu zlomí. Dá se udělat nový kyj, a teprve ten třetí vyhovuje. Zkoušení kouzelného prostředku nemůžeme považovat za samostatnou funkci, motivuje se tím pouze jeho trojí obdržení. Ivan potkává stařenku (babu Jagu, dívku), která ho posílá za svou sestrou. Cestu od jedné sestry ke druhé ukazuje klubíčko; totéž se děje po cestě za třetí sestrou. Průvodcovská role klubíčka není v tomto případě funkcí G3. Klubíčko jen vede od jednoho dárce ke druhému, což je podmíněno ztrojením postavy dárce. Je velmi pravděpodobné, že klubíčko je specifické právě v dané roh. Vedle toho klubíčko přivádí hrdinu k místu jeho určení, a pak máme před sebou funkci G3. Uveďme jiný příklad: aby se mohlo opakovat pronásledování, škůdce 66 musí odstranit překážky, které mu hrdina staví do cesty. Čarodějnice se prokouše lesem a nastává druhé pronásledování. Toto prokousání nemůžeme považovat ani za jednu z uvedených 31 funkcí. Je to prvek, který způsobuje ztrojení, prvek spojující prvou realizaci funkce s druhou nebo druhou s třetí. Vedle toho existuje i forma, kde čarodějnice pouze hlodá dub, na který se uchýlil Ivan. Zde je pomocného prvku použito v samostatném významu. Podobně jestliže Ivan sloužící jako kuchař nebo podkoní zvítězí nad prvním drakem a pak se vrací do kuchyně, neznamená tento návrat funkci nI; tímto návratem se pouze spojuje první boj s druhým a třetím. Jestliže se však Ivan po třetím boji, když osvobodil carovu dceru, vrací domů, pak tu máme funkci -i. Všechny prvky, které slouží k realizaci ztrojování, budeme označovat značkou :. C) Motivace. Motivacemi rozumíme jak příčiny, tak cíle postav, vedoucí je k těm či oněm činům. Motivace dodávají někdy pohádce zcela zvláštní, výrazné zabarvení; náleží však k nejnestálejším a nejproměnlivějším prvkům pohádky. Kromě toho jsou prvkem méně zřetelným a určitým než funkce nebo spojky. Většina činů postav ve střední části pohádky je přirozeně motivována průběhem děje, a pouze škůdcovství, jako první základní funkce pohádky, vyžaduje určitou doplňkovou motivaci. Můžeme tu pozorovat, že zcela totožné nebo podobné činy jsou motivovány nejrůznějším způsobem. Vyhnání a vypuštění na vodu je motivováno nenávistí macechy, dědickými spory bratrů, závistí, strachem z konkurence (Ivan-kupec), nerovným sňatkem (rolnický syn Ivan a carova dcera), podezíráním z manželské nevěry, proroctvím o pokoření syna před rodiči. Ve všech těchto případech je vyhnání motivováno chtivým, zlým, závistivým, podezíravým charakterem škůdce. Vyhnání však může být motivováno i ničemnou povahou vyhnané osoby. Vyhnání zde dostává charakter jisté oprávněnosti. Syn nebo vnuk tropí neplechu a vyvádí (kolemjdoucím trhá ruce a nohy), občané města si stěžují (stížnosti —§), a dědeček vnuka vyhání. Činy vyhnaného vnuka (trhání rukou a nohou), ačkoliv jsou akcemi, nemůžeme považovat za funkce průběhu děje. Je to vlastnost hrdiny, projevující se v činech, sloužících jako motiv k vyhnání. Všimněme si, že akce draků a četných jiných škůdců nejsou v pohádce ničím motivovány. Samozřejmě, i drak unáší carskou dceru na základě jistých motivů (za účelem násilného sňatku nebo aby ji sežral), ale pohádka o tom mlčí. Můžeme se právem domnívat, že pohádce vůbec nejsou M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 67 vlastní slovně vyjádřené motivace; motivace s velkou dávkou pravděpodobnosti mohou být obecně považovány za novotvary. V těch pohádkách, kde není škůdcovství, odpovídá mu a (nedostatek) a první funkcí je B (odeslání). Lze pozorovat, že odeslání podmíněné nedostatkem je rovněž motivováno nejrůznějším způsobem. Počáteční nedostatek představuje jistou situaci. Můžeme se domnívat, že než začal děj, trvala celá léta. Nastává však okamžik, kdy si odesilatel nebo hledač náhle uvědomí, že něco chybí; tento moment podléhá motivaci a vyvolává odeslání (B) nebo rovnou hledání (C T). Nedostatek si lze uvědomit následujícím způsobem: objekt nedostatku sám o sobě bezděčně posílá jistou zprávu, objevuje se na okamžik, nechá po sobě výraznou stopu, nebo se zjevuje hrdinovi v nějakém odrazu (portréty, vyprávění). Hrdina (nebo odesilatel) ztrácí svou duševní rovnováhu, je jat touhou po jednou spatřené kráse, a odtud se rozvíjí celý děj. Jako jeden z charakteristických a krásných příkladů nám může posloužit pták Ohnivák a péro, které ztratil. „Toto péro bylo tak nádherné a svítivé, že když je přinesli do temné komnaty, tolik zářilo, jako by v komnatě hořelo veliké množství svící.“ 32 Podobně začíná pohádka č. 138. Car tu vidí nádherného koně ve snu. Je to kůň se stříbrnou srstí a měsícem na čele. Car pošle koně hledat. Tento prvek ve vztahu k carově dceři může být vylíčen v jiných barvách. Voják vidí jet kolem Jelenu: „Rozzářila se obloha i země, vzduchem letí zlatý kočár, tažený šesti ohnivými draky; v kočáře sedí Jelena Přemoudrá a je tak krásná, že se to nevymyslí, nevysloví, v pohádce nevypoví. Vystoupila z kočáru, sedla si na zlatý trůn, začala si po řadě přivolávat holoubky a učila je samým moudrým věcem (o čekajících holoubcích se hovořilo již dříve). A když skončila učení, skočila do kočáru a byla ta tam.“ (236.) Voják se do Jeleny zamiluje atd. Sem je možno zařadit ty případy, kdy hrdina v zakázané komoře vidí portrét výjimečné krasavice, na smrt se do ní zamiluje atd. Náhlé vědomí nedostatku mohou dále způsobit postavy prostředníků, kteří upozorňují Ivana, že se mu něčeho nedostává. Nejčastěji jsou to rodiče, kteří shledávají, že syn potřebuje nevěstu. Stejnou roh hrají vyprávění o neobyčejných krasavicích, jako např. toto: „Ach, Ivane careviči, jakápak já jsem krasavice? Za devaterými horami, za devaterými řekami žije u dračího cara princezna, a ta je teprve krásná.“ (161). Tato a podobná vyprávění (o carských dcerách, o bohatýrech, o zázracích apod.) jsou podnětem hledání. 32 V našem materiálu bohužel není plně analogický případ, kdy by se takto pocítil nedostatek nevěsty, carské dcery. Připomeňme si Isoldin zlatý vlas, který králi Markovi přinesou vlaštovky. Stejný význam má neobyčejně voňavý vlas, který připluje po moři, v afrických pohádkách. V jedné starořecké pohádce přináší orel králi střevíček krásné hetéry. 68 Nedostatek někdy může být zdánlivý. Zlá sestra nebo matka, zlý hospodář, zlý car posílají Ivana pro nějakou exotickou věc, kterou vůbec nepotřebují a která jim slouží pouze jako záminka, aby se Ivana zbavili. Kupec ho posílá pryě ze strachu před jeho silou, car, aby získal jeho ženu, zlé sestry podle lstivého drakova návodu. Podobná odeslání jsou někdy motivována zdánlivou nemocí. V těchto případech nejde o přímé škůdcovství, odeslání je logicky (ne však morfologický) nahrazuje a dostává charakter škůdcovství. Za zády zlé sestry stojí drak a odesilatel bývá obvykle postižen stejným treštem jako škůdce v jiných pohádkách. Pozorujeme, že odeslání nepřátelského charakteru i odeslání přátelská se rozvíjejí úplně stejně. Odchází-li Ivan pro exotickou věc proto, že ho chce utratit zlá sestra nebo zlý car, nebo proto, že je jeho otec nemocen, nebo konečně proto, že tuto věc viděl otec ve snu, nic z toho nemá vliv na výstavbu děje, tj. na hledání jako takové. Všeobecně platí, že city nebo záměry jednajících osob se v žádném případě neodrážejí v průběhu děje. Způsobů, jimiž je pociťován nedostatek, je velmi mnoho. Závist, bída (v racionalizovaných formách), statečnost a síla hrdiny a mnoho dalšího může být podnětem hledání. Dokonce přání mít děti může vytvořit samostatný dějový sled (hrdinu pošlou hledat prostředek proti bezdětnosti). Tento případ je velmi zajímavý. Ukazuje, že jakýkohv pohádkový prvek (v daném případě carova bezdětnost) může jaksi ,,obrůst“ dějem, může se změnit v samostatné vyprávění, může je vyvolat. Ale pohádka jako všechno živé může produkovat pouze věci sobě podobné. Jestliže se kterákoliv buňka pohádkového organismu stává malou pohádkou v pohádce, je vybudována, jak uvidíme dále, podle stejných zákonů jako každá kouzelná pohádka. Často se také pocit nedostatku nemotivuje vůbec. Car svolá své děti: „Prokažte mi službu“ apod., a posílá je hledat. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 69 V I ) R O Z D Ě L E N I F U N K C Í P O D L E J E D N A J Í C Í C H O S O B Ačkoliv se v této studii zabýváme pouze funkcemi jako takovými, a nikoliv jejich vykonavateli ani objekty, které jim podléhají, musíme se nicméně blíže podívat na otázku, jak se funkce rozdělují podle jednajících osob. Dříve než budeme odpovídat na tuto otázku detailně, můžeme ukázat, že četné funkce se logicky sjednocují do jistých okruhů (krugi). Tyto okruhy ve svém celku odpovídají vykonavatelům. Jsou to okruhy jednání: 1. Okruh jednání škůdce. Zahrnuje: škůdcovství (A), boj nebo jiné formy zápasu s hrdinou (H), pronásledování (Pr). 2. Okruh jednání dárce. Zahrnuje: přípravu předání kouzelného prostředku (D), vybavení hrdiny kouzelným prostředkem (F). 3. Okruh jednání pom ocníka. Zahrnuje: prostorové přemístění hrdiny (G), likvidaci neštěstí nebo nedostatku (K), záchranu před pronásledováním (Rs), splnění těžkých úkolů (N), transfiguraci hrdiny (T). 4. Okruh jednání carovy dcery (hledané osoby) a jejího otce. Zahrnuje: ukládání těžkých úkolů (M), označení (J), odhalení (Ex), poznání (Q), potrestání druhého škůdce (U), svatbu (W). Carovu dceru a jejího otce nelze podle funkcí zcela přesně oddělit. Otci bývá nejčastěji připisováno ukládání těžkých úkolů, jakožto jednání vyplývající z nepřátelského vztahu k ženichovi. Také často trestá nebo rozkazuje potrestat nepravého hrdinu. 5. Okruh jednání odesilatele. Zahrnuje jen odeslání (spojovací moment, B). 6. Okruh jednání hrdiny. Zahrnuje: začátek protiakce a odchod za účelem hledání (C T), reakci na požadavky dárce (E), svatbu (W*). První funkce (C) je charakteristická pro hrdinu hledače, postižený hrdina plní jen ostatní funkce. 7. Okruh jednání nepravého hrdiny. Zahrnuje: také funkci C T, potom E a jako specifickou funkci L (neoprávněné nároky). 70 Pohádka tedy zná sedm jednajících postav. Mezi tyto osoby se rozdělují i funkce přípravné části (P, y —6, € —( , T| —ů); ale rozdělení je zde nerovnoměrné a nelze podle těchto funkcí postavy určovat. Kromě toho existují speciální postavy pro uskutečnění kontaktu (žalobníci, udavači, pomlouvači), a rovněž i speciální prozrazovatelé pro funkci ( (zrcadlo, dláto, koště). Sem patří takové postavy jako je Jednoočka, Dvouočka a Tříočka. Otázka rozdělení funkcí může být vyřešena v rámci otázky rozdělení okruhů jednání podle postav. Jak se dělí uvedené okruhy podle jednotlivých pohádkových postav? Mohou zde nastat tři případy: 1. Okruh jednání přesně odpovídá postavě. Jaga, která zkouší a odměňuje hrdinu, zvířata, která prosí o ušetření a dávají Ivanovi dar, jsou čistými dárci. Kůň, který dopravuje Ivana k carské dceři, pomáhá ji unést, řeší těžký úkol, zachraňuje na útěku atd., je čistý pomocník. 2. Jedna postava zahrnuje několik okruhů jednání. Železný mužíček, který prosí o puštění z vězení, pak daruje Ivanovi sílu a dá mu kouzelný ubrus a nakonec mu pomáhá zabít draka, je zároveň dárcem i pomocníkem. Zvláštní pozornosti si zasluhují vděčná zvířata. Začínají jako dárci (prosí o pomoc nebo o ušetření), pak se dávají k dispozici hrdinovi a stávají se jeho pomocníky. Tento případ jsme zaznamenali na str. 45 (F9). Někdy se stává, že zvíře, osvobozené nebo ušetřené hrdinou, prostě mizí a nesdělí ani formuli, jejíž pomocí je možno ho přivolat; v kritický okamžik se však samo objevuje jako pomocník. Odměňuje svým jednáním bezprostředně. Může např. pomoci hrdinovi dostat se do jiného království nebo mu opatří předmět jeho hledání apod. Takové případy můžeme označit jako F9 = G, F9= K atd. Zvláštní pozornosti také vyžaduje baba Jaga (nebo jiný obyvatel lesní chaloupky), která bojuje s Ivanem, pak utíká a tím ukazuje Ivanovi cestu do jiného světa. Průvodcovství je funkcí pomocníka, a proto zde hraje roli bezděčného (a dokonce proti své vůli působícího) pomocníka. Začíná jako nepřátelský dárce a pak se stává bezděčným pomocníkem. Několik jiných případů sloučení funkcí: otec, který pouští syna a dává mu kyj, je zároveň odesilatel i dárce. Tři panny ve zlatém, stříbrném a měděném paláci, které dají Ivanovi kouzelný prsten a pak se vdají za hrdiny, jsou dárkyněmi i carskými dcerami. Jaga, která unese chlapce, strká ho do pece a pak je jím okradena o kouzelný šátek, slučuje funkce škůdce a dárce (bezděčného, působícího proti své vůli). Tak znovu narážíme na jev, že vůle postav, jejich záměry nemohou být považovány za skutečný motiv k jejich klasifikaci. Důležité není to, co chtějí dělat, jakými city jsou vedeny, důležité jsou jejich činy jako takové, zhodnocené a určené z hlediska jejich významu pro hrdinu a průběh děje. Setkáváme M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 71 se zde se stejnou situací jako při zkoumání motivací: ať jsou city odesilatele nepřátelské, neutrální nebo přátelské, nemá to vliv na průběh děje. 3. Opačný případ: jeden okruh jednání se rozděluje mezi několik postav. Jestliže je drak zabit v boji, nemůže pronásledovat. Kvůli pronásledování se zavádějí speciální postavy: dračí manželky, dcery, sestry, tchyně a matky, jeho ženské příbuzenstvo. Prvky D, E a F se někdy také rozdělují, ačkoliv takové rozdělení často bývá umělecky nezdařilé. Zkouší jedna postava a odměňuje náhodně jiná. Ze se funkce carovy dcery rozděluje mezi ni a jejího otce, jsme viděli již dříve. Nejčastěji se však tento jev týká pomocníků. Zde se musíme především zastavit u vztahu mezi kouzelnými prostředky a kouzelnými pomocníky. Srovnejme si následující případy: 1. Ivan dostává létající koberec a odlétá na něm k carově dceři nebo domů. 2. Ivan dostává koně, odlétá na něm k carově dceři nebo domů. Vidíme, že předměty jednají jako živé bytosti. Tak kyj sám zabíjí všechny nepřátele, sám trestá zloděje atd. Srovnávejme dále: 1. Ivan dostává darem orla a odlétá na něm. 2. Ivan dostává darem schopnost měnit se v sokola a jako sokol odlétá. Jiné porovnání: 1. Ivan dostává koně, který může vytřásat (kálet) zlato, a činí z Ivana boháče. 2. Ivan sní ptačí vnitřnosti, získává schopnost plivat zlato a stává se boháčem. Na těchto dvou příkladech vidíme, že kvalita funguje jako živá bytost. A tak z hlediska morfologie, vybudované na funkcích jednajících osob, musí být živé bytosti, předměty a vlastnosti nazírány jako identické veličiny. Přece jen je však vhodnější nazývat živé bytosti kouzelnými pomocníky, a předměty a vlastnosti kouzelnými prostředky, ačkoliv fungují zcela stejně. Tato identita je ostatně jistým způsobem omezena. Lze stanovit tři kategorie pomocníků: 1. Univerzální pomocníci, schopní splnit (v jistých druzích) všech pět funkcí pomocníka. Takovým pomocníkem je v našem materiálu pouze kůň. 2. Dílčí pomocníci, schopní splnit několik funkcí, kteří však v našem materiálu neplní všech pět funkcí pomocníka. Sem patří různá zvířata kromě koně, duchové z prstenu, různí šikovní chlapíci atd. 3. Specifičtí pomocníci, plnící pouze jednu funkci. Sem patří pouze předměty. Klubíčko slouží k průvodcovství, zázračný meč k vítězství nad nepřítelem, gusle, jež hrají samy od sebe, slouží ke splnění úkolu zadaného carovou dcerou atd. Odtud vidíme, že kouzelný prostředek není ničím jiným, než zvláštní formou kouzelného pomocníka. Je třeba ještě připomenout, že hrdina se také dosti často obejde bez jakýchkoliv pomocníků. Jako by byl pomocníkem sám sobě. Kdybychom však měli možnost prostudovat atributy, mohli bychom ukázat, že v těchto případech přecházejí na hrdinu nejenom funkce pomocníka, ale i jeho atributy. Jedním z nejdůležitějších atributů pomocníka je jeho věštecká schopnost: věštecký kůň, žena-prorokyně, moudrý chlapec aj. Když po­ 72 mocník chybí, přechází tato vlastnost na hrdinu. Dostáváme postavu věšteckého hrdiny. Naopak pomocník někdy plní ty funkce, které jsou specifické pro hrdinu. Kromě G je pro něho specifická pouze reakce na ěiny dárce. I zde však pomocník ěasto vystupuje na hrdinově místě. Myši vyhrávají ve hře na slepou bábu nad medvědem. Vděčná zvířata plní úkoly od baby Jagy místo Ivana (159, 160). M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 73 V I I ) Z P Ů S O B Y U V Á D Ě N Í N O V Ý C H P O S T A V D O D Ě J E Postavy každé kategorie se objevují jinou formou; u každé kategorie se používá zvláštních způsobů, jimiž je postava zařazována do průběhu děje. Tyto formy jsou následující: Škůdce se objevuje v průběhu děje dvakrát. Poprvé se objevuje náhle, odjinud (přilétá, připlíží se apod.). Podruhé vstupuje do děje jako postava nalezená, obvykle v důsledku průvodcovství. Dárce je náhodně potkán, nejěastěji v lese (chaloupka) nebo na poli, po cestě, na ulici. Kouzelný pomocník je uveden do pohádky jako dar. Tento okamžik označujeme F; možné varianty jsou uvedeny výše. Odesilatel, hrdina, nepravý hrdina a také carova dcera jsou zahrnuti už ve výchozí situaci. O nepravém hrdinovi se při vypočítávání jednajících postav ve výchozí situaci ěasto přímo slovy nehovoří, teprve později se ukáže, že žije u dvora nebo v domě. Carova dcera, podobně jako škůdce, se objevuje v pohádce dvakrát. Podruhé je uváděna jako nalezená osoba, přičemž hledač může uvidět nejdříve ji a pak škůdce (drak není doma, dialog s carovou dcerou), nebo naopak. Toto rozdělení lze považovat za pohádkovou normu. Bývají však i odchylky: Nevyskytuje-li se v pohádce dárce, formy jeho objevení přecházejí na následující postavu, totiž na pomocníka. Hrdina potkává různé šikovné chlapíky, jako se to obvykle stává s dárcem. Když postava zahrnuje dva okruhy jednání, uvádí se v těch formách, v nichž její činnost začíná. Moudrá žena, která je nejprve dárcem, pak pomocníkem a carovou dcerou, vstupuje do děje jako dárce, a nikoliv jako pomocník nebo carova dcera. Druhá odchylka spočívá v tom, že všechny postavy mohou být uváděny prostřednictvím výchozí situace. Tato forma je specifická, jak již bylo uvedeno, pouze pro hrdiny, pro odesilatele a pro carovu dceru. Můžeme pozorovat dvě základní formy výchozích situací: situaci, která zahrnuje hledače s jeho rodinou (otec a tři synové), a situaci, zahrnující škůdcovu 74 oběť a jeho rodinu (tři carovy dcery). V některých pohádkách jsou dány obě situace. Jestliže pohádka začíná nedostatkem, pak je nutná situace s hledačem (někdy i odesilatelem). Tyto situace mohou také splynout. Protože však výchozí situace vždycky vyžaduje členy jedné rodiny, netvoří dvojici hledač—hledaný Ivan a carova dcera, nýbrž bratr a sestra, synové a matka atd. Taková situace zahrnuje jak hledače, tak škůdcovu oběť.33 Některé z takových situací jsou rozpracovány epicky. Hledač zpočátku není přítomen. Rodí se, obvykle nadpřirozeným způsobem. Nadpřirozené zrození hrdiny je velice důležitým pohádkovým prvkem. Je to jedna z forem objevení hrdiny a je pojato do výchozí situace. Zrození je obvykle provázeno proroctvím o hrdinově osudu. Ještě před expozicí se projevují atributy budoucího hrdiny. Vypráví se o jeho rychlém růstu, o jeho převaze nad bratry. Jindy naopak je Ivan hlupák. Všechny tyto atributy hrdiny nemůžeme zkoumat. Některé z nich jsou vyjádřeny činy (spor o prvenství). Tyto činy však netvoří funkce průběhu děje. Připomeňme si ještě, že výchozí situace vykresluje často situaci zvláštní, někdy zdůrazněné pohody a blahobytu, často ve velmi výrazných a barvitých formách. Tato pohoda slouží jako kontrastní pozadí pro následující neštěstí. Do této situace pohádka zapojuje někdy i dárce, pomocníky a škůdce. Zvláštní pozornosti vyžadují pouze ty situace, do nichž je začleněn škůdce. Protože situace vždycky vyžaduje členy jedné rodiny, mění se škůdce, pojatý do výchozí situace, v hrdinova příbuzného, i kdyby se co do atributů jednoznačně ztotožňoval s drakem, čarodějnicí atd. Např. čarodějnice v pohádce č. 93 je typická dračice. Když je však přenesena do výchozí situace, stává se hrdinovou sestrou. Je třeba připomenout situování druhých a vůbec opakovaných dějových sledů. Tyto druhé dějové sledy také začínají jistou výchozí situací. Jestliže Ivan dobyl nevěsty a kouzelného prostředku a carova dcera (někdy již Ivanova manželka) pak tento kouzelný prostředek odcizí, setkáváme se se situací: škůdce + hledač + budoucí objekt hledání. V druhých dějových sledech je tedy škůdce ve výchozí situaci přítomný častěji. Stejná postava může v jednom dějovém sledu hrát jednu roli, a ve druhém jinou. (Čert je v prvním sledu pomocníkem a v druhém škůdcem atd.) Všechny postavy z prvního dějového sledu, které později vystupují i ve druhém, už jsou na scéně, jsou čtenáři nebo posluchači známy, a nové objevení postav příslušné kategorie již není zapotřebí. Stává se však, že v druhém Lze pozorovat, že v takových pohádkách se carova dcera uvádí dodatečně. Ivan se vypraví hledat svou matku, unesenou Koščejem, a nachází carovu dceru, kterou kdysi Koščej také unesl. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 75 dějovém sledu vypravěč zapomene např. na pomocníka z prvního sledu a nutí hrdinu, aby ho znovu získával. Zvláštní připomínku vyžaduje ještě situace, která zahrnuje macechu. Macecha je buď představena okamžitě, nebo se vypráví, jak umírá starcova první žena a jak se stařec žení s druhou. Druhým sňatkem do pohádky vstupuje škůdce. Pak se rodí dcery —rovněž škůdci nebo nepraví hrdi­ nové. Všechny tyto otázky mohou být rozpracovány detailněji, pro naše obecně morfologické cíle však tyto poukazy stačí. 76 Nauka o formách jest naukou o proměnách. G O E T I I E V I I I ) O A T R I B U T E C H J E D N A J Í C Í C H O S O B A J E J I C H V Ý Z N A M U Zkoumáním postav podle jejich funkcí, jejich rozdělením na kategorie a zkoumáním forem jejich vstupu do děje jsme mimoděk vedeni k problému pohádkových postav vůbec. V předchozích výkladech jsme přesně oddělili otázku o tom, kdo v pohádce jedná, od otázky o činech jako takových. Nomenklatura a atributy jednajících osob reprezentují variabilní veličiny pohádky. Pod pojmem atributy rozumíme souhrn všech vnějších vlastností postavy: jejich věk, pohlaví, stav, zevnějšek, jeho zvláštnosti atd. Tyto atributy dodávají pohádce její výraznost, její krásu a půvab. Když se mluví o pohádce, vytane nám na mysli především baba Jaga se svou chaloupkou, draci s mnoha hlavami, careviě Ivan a krásná carova dcera, kouzelní létající koně a mnoho dalšího. Jak jsme však již viděli, v pohádce lze snadno zaměnit jednu postavu druhou. Tyto záměny mají své příčiny, někdy velmi složité. Skutečný život sám vytváří nové, výrazné obrazy, které vytlačují pohádkové postavy. Vliv mají eposy sousedních národů, vliv má i písemnictví, náboženství, a to jak křesťanské, tak lidové pověry. Pohádka v sobě zachovává stopy dávného pohanství, starých obyčejů a obřadů. Pohádka postupně prochází metamorfózou, a tyto transformace, metamorfózy pohádek rovněž podléhají jistým zákonům. Všechny tyto procesy mají za následek takovou mnohotvárnost, že vyznat se v ní lze jen velmi obtížně. Studium těchto jevů je nicméně přece jen možné. Stálost funkcí je zachovávána, a to dovoluje systemizovat i ty prvky, které se kolem funkcí seskupují. Ale jak tento systém vytvořit? Nejlepší způsob, jak se o to pokusit, je sestavení tabulek. O tabelaci pohádek hovořil již Veselovskij, ačkoliv příliš nevěřil v její možnost. Pokusili jsme se takové tabulky sestavit. Uvést čtenáře do všech jejich detailů není možné, i když nejsou zase tak příliš složité. Zkoumání atributů postav vytváří pouze následující tři základní rubriky: zevnějšek a pojmenování, zvláštnosti vstupu do děje, obydlí. K tomu přistupuje M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 77 řada jiných, drobnějších, pomocných prvků. Charakteristickými vlastnostmi baby Jagy jsou např. její jméno, její zevnějšek (kostěná noha, nos až do stropu aj.), její chaloupka otáěející se na kuřích nožkách a způsob, jakým se objevuje: přiletí v moždíři za velkého hvízdání a rámusu. Jestliže je postava určena z hlediska funkce, např. jako dárce, pomocník atd., a do rubrik je zapsáno všechno, co se o ní říká, dostáváme velmi zajímavý obraz. Celý materiál náležející do jedné rubriky může být zkoumán zcela samostatně na základě všech pohádek. Ačkoli tyto prvky jsou veličinami variabilními, i zde je možno pozorovat velkou opakovatelnost. Nejěastěji se opakující, nejvýraznější prvky jsou jistým pohádkovým kánonem. Tento kánon lze vymezit, k tomu je však třeba nejprve vůbec určit, jak odlišovat základní formy od odvozených a heteronomních. Existuje kánon mezinárodní, existují formy národní, speciálně indické, arabské, ruské, německé, a jsou dále i formy regionální —severní, novgorodské, permské, sibiřské atd. Konečně existují formy diferencované podle jistých sociálních kategorií, jako jsou vojáci, vesnická chudina, poloměstské vrstvy. Dále můžeme pozorovat, že prvek, který se obvykle vyskytuje v jedné rubrice, vyskytne se nenadále v rubrice zcela jiné: tento jev nazýváme přesunem forem. Např. drak může hrát roli dárce —rádce. Takové transpozice (perestanovka) hrají velkou úlohu při vytváření pohádkových útvarů, přičemž tyto útvary jsou často považovány za nový syžet, ačkoliv jsou —právě jako výsledky určité transformace, určité metamorfózy —odvozeny ze starých. Transpozice není jediným druhem transformace. Při seskupování materiálu každé rubriky můžeme určit všechny způsoby nebo přesněji všechny druhy transformací. U druhů transformací se nebudeme zastavovat, protože by nás to zavedlo příliš daleko. Transformace představují materiál pro samostatné bádání. Ale sestavení tabulek, zkoumání atributů jednajících osob i studium variabilních veličin vůbec umožňuje i něco jiného. Víme již, že pohádka je vybudována na stejných funkcích. Zákonům transformace podléhají nejenom atributivní prvky, ale i funkce, ačkoliv je to méně patrné a mnohem obtížněji se to zkoumá. (Ty formy, které považujeme za základní, jsou v našem výčtu vždycky umístěny jako první.) Kdybychom se touto otázkou zabývali speciálně, mohli bychom zkonstruovat pra-formu kouzelné pohádky nejen schematicky, jak jsme to provedli zde, nýbrž i konkrétně. Vždyť pro jednotlivé syžety se to už dělá dávno. Kdybychom eliminovali všechny místní a druhotné útvary a ponechali pouze základní formy, dostali bychom tu pohádku, vůči níž se všechny kouzelné pohádky budou jevit jako varianty. Průzkum, který jsme provedli v tomto směru, nás jako k základní formě kouzelných pohádek vůbec dovedl k těm pohádkám, kde drak unese carovu dceru, Ivan potkává Jagu, dostává koně, odlétá, za přispění koně zvítězí nad drakem, vrací se, je pronásledován 78 dračicemi, potkává bratry atd. Dokázat to však lze pouze pomocí přesného zkoumání pohádkových metamorfóz, transformací. V rovině formálních otázek nás to dovede konečně k problému syžetů a variant a k problému vztahu syžetů ke kompozici. Zkoumání atributů vede však ještě k jinému, velmi důležitému výsledku. Jestliže jsou vypsány všechny základní formy pro každou rubriku a soustředěny do jedné pohádky, pak taková pohádka ukazuje, že v jejích základech spočívají určité abstraktní představy. Vysvětlíme tuto myšlenku blíže na příkladu. Jestliže vypíšeme do jedné rubriky všechny úkoly dárce, uvidíme, že tyto úkoly nejsou náhodné. Z hlediska průběhu vyprávění (skaz) jako takového nejsou ničím jiným, než jedním z postupů epické retardace: hrdinovi se staví do cesty překážka, po jejímž překonání dostává do ruky prostředek k dosažení svých cdů. Z tohoto hlediska je zcela lhostejné, jakého druhu bude sám úkol. Skutečně, na mnohé z takových úkolů nutno pohlížet pouze jako na součást určité umělecké kompozice. Pokud se však týče základních forem úkolů, můžeme pozorovat, že mají zvláštní skrytý cíl. Otázka, co se vlastně chce Jaga nebo jiný dárce od hrdiny dozvědět, v čem ho zkouší, připouští jediné řešení a odpověď na ni lze vyjádřit v abstraktní formuli. Právě taková formule, svou podstatou však odlišná, osvětluje úkoly carovy dcery. Srovnáváme-li formule, zjistíme, že jedna vyplývá z druhé. Při konfrontaci těchto vzorců s jinými prozkoumanými atributivními prvky dostáváme proti veškerému očekávání obdobný souvislý řetězec jak v logickém plánu pohádky, tak plánu uměleckém. Ivanovo polehávání na peci (mezinárodní, ne ruský rys), spojení s jeho nebožtíky rodiči, obsah zákazů a jejich porušování, strážní stanoviště dárce (základní forma chaloupka baby Jagy), dokonce takové podrobnosti jako zlaté vlasy carovy dcery (rys rozšířený po celém světě) dostávají zcela specifický význam a mohou být zkoumány. Studium atributů umožňuje vědecký výklad pohádky. Z historického hlediska to znamená, že kouzelná pohádka je ve svých morfologických základech mýtem. Jsme si plně vědomi, že z hlediska současné vědy vyslovujeme myšlenku zcela kacířskou. Tato myšlenka byla dostatečně zdiskreditována stoupenci mytologické školy. Táž myšlenka však má tak silné zastánce, jako je Wundt, a my k ní nyní dospíváme cestou morfologické analýzy. Ale to říkáme jen jako dohad. Morfologická bádání v této oblasti je třeba spojit se studiem historickým, což prozatím nemůže patřit mezi naše úkoly. V tomto bodě musí být pohádka zkoumána v souvislosti s náboženskými představami. Víme tedy, že studium atributů jednajících osob, jež jsme pouze načrtli, je mimořádně důležité. Není naším úkolem přesně rozdělit jednající osoby podle jejich atributů. Hovořit o tom, že škůdcem může být drak, čaroM 0 R F 0 L 0 G I E P O H Á D K Y 79 dějnice, Jaga, loupežníci, kupci, zlá carova dcera atd., a dárcem může být Jaga, stařenka, „babuška-zadvorenka“ , lesní duch, medvěd atd., nemá význam, protože by to zavádělo k sestavování katalogu. Takový katalog je zajímavý pouze v tom případě, je-li uspořádán pod zorným úhlem obecnějších otázek. Tyto otázky jsme naznačili: běží o zákony transformací a o abstraktní představy, odrážející se v základních formách těchto atributů. Navrhli jsme také systém a plán rozpracování (viz příloha I, str. 101). Jednou vytyčené obecné otázky však vyžadují speciálního zkoumání a v našem krátkém náčrtu je nelze řešit; pak jednoduchý katalog ztrácí obecný význam a stal by se suchým seznamem, užitečným pro odborníka, pro širší okruh čtenářů však nezajímavým. 80 Prvotní rostlina (Urpflanze) bude tou ✓ nejpodivuhodnější bytostí na světě, kterou mi I X ) P 0 H A D K A sama příroda bude muset závidět. S takovým J A K O C E L E K modelem a klíčem bude možno do nekonečna vynalézat rostliny, jež musí být důsledné, tj. jež sice neexistují, ale mohly by existovat. [...] Nejsou jakýmisi poetickými nebo malířskými stíny či iluzemi, nýbrž náleží jim vnitřní pravda a nezbytnost. A týž zákon lze uplatnit na všechno živé. (; O E T I I E A) Způsoby spojování jednotlivých vyprávění Nyní, když jsme probrali hlavní prvky pohádky a osvětlili některé doplňkové momenty, můžeme přistoupit k rozložení libovolného textu na jeho součásti. Především vyvstává otázka, co rozumíme pod pojmem pohádka. Morfologický může být kouzelnou pohádkou nazváno každé rozvíjení děje od škůdcovství (A) nebo nedostatku (a) přes další funkce až po svatbu (W*) nebo jiné funkce, jichž bylo užito jako rozuzlení (razvjazka). Koncovými funkcemi jsou někdy odměna (F), získání něčeho nebo likvidace neštěstí vůbec (K), záchrana před pronásledováním (Rs) atd. Takovou posloupnost jsme nazvali dějový sled (chod). Každé nové škůdcovství, každý nový nedostatek vytváří nový dějový sled. Jedna pohádka může mít někohk dějových sledů a při analýze je především třeba určit, z kolika dějových sledů se skládá. Jeden dějový sled může bezprostředně následovat po druhém, mohou se však i proplétat: zahájená dějová posloupnost se pozastaví a vloží se nový sled. Vymezit dějový sled není vždycky snadné, ale lze to vždy učinit s velkou přesností. Jestliže však jsme podmíněně vymezili pohádku jako dějový sled, neznamená to ještě, že množství dějových sledů přesně odpovídá množství pohádek. Zvláštní postupy paralelismu, zdvojování aj. vedou k tomu, že jedna pohádka se může skládat z několika dějových sledů. Proto dříve než budeme řešit otázku, jak odlišit text obsahující jednu pohádku od textu obsahujícího dvě nebo více pohádek, podíváme se, jakými způsoby se spojují dějové sledy, nezávisle na tom, kolik je v textu pohádek. M O R F O L O G I E P O H Á D K Y 81 Spojování dějových sledů může mít následující podoby: 1. Jeden dějový sled následuje bezprostředně po druhém. Schéma takového spojení: A I. _ 2. Nový dějový sled nastupuje dříve, než skončil první. Děj je přerušen epizodickým dějovým sledem. Po skončení epizody následuje dokončení prvního dějového sledu. Schéma: A G K W * I. .................. .................... a K II. ------------------------- 3. Také epizoda může být přerušena, a pak schematická znázornění mohou být dosti složitá: I. ........................................................... II. ............................ .......................... .................. III. 4. Pohádka může začínat dvojím škůdcovstvím najednou, z nichž může být plně likvidováno nejdříve jedno a pak druhé. Je-li hrdina zabit a je mu odcizen kouzelný prostředek, nejprve se likviduje zabití a pak odci­ zení. K9 A,“ I. ----------------------- K1 II............................ .............................. 5. Dva dějové sledy mohou mít společné zakončení: I. -------------------- II. 6. Někdy se v pohádce vyskytují dva hledači (viz ě. 155 —dva Ivanové, vojákovi synové). Uprostřed prvního dějového sledu se hrdinové rozloučí. Obvykle se rozcházejí u ukazatele cest. Tento ukazatel slouží jako rozdělující prvek. (Rozloučení u sloupu při cestě označujeme značkou <.) W* A II. — 82 Jindy je však sloup pouhou rekvizitou. Při loučení si hrdinové navzájem předávají signalizační předmět (lžičku, zrcadlo, šáteček). Předání signalizačního předmětu oznaěíme značkou Y. Schéma takových pohádek je následující: II.................... ..................... I.