příležitosti rádi „ukazovali" a zadávali si sóla. V úterý večer patřil tanec všem. Tradovali > se, že se musí o masopustu hodně tancovat, aby nevyrostlo „vostí" („uoctak"), pichlavj plevel, který dusil obilí. Tak si i staří doma zatancovali. V meziválečném období si sl .mi zvali na masopustní zábavu hudbu v menším složení, tři až pět muzikantů, většinou místních; večer neměl chybět ,,štrajch".37) „Pochovávání basy" se provádělo spi příležitostně. O půlnoci hráč na basu snesl nástroj dolů s pódia a sklopil strunami ďolfl na znamení, že se veselé dny zábav a plesů skončily. Jindy dali maskovaní obradnú i na nosítka basu, zpívali smuteční písně a jeden z dovedných šprýmařů-řečníků vedl ty pohřební řeči (Frélichov). Říkalo se, že „zahrabujú basu". Nakonec však zvyk ve Frélichově ustal po zákazu děkana Navrátila, když na jedné z takových scének byl parodován kněz. V Dobrém Poli nosili „norci" opilého šprýmaře, zahaleného do plachty, na žebříku po sále a nakonec ho vynesli ven za zvuků smutečního pochod n Podobně se „Faschingeingraben" pořádalo i v sousedních německých obcích: napi v Drnholci nebo v Šanově byl pohřbíván slaměný panák. I z dolnorakouské tradice známe podobné „pohřbívání fašinku" personifikovaného v base nebo slaměné ženské či mužské figuríně, nebo konečně v opilém maskovaném muži (srv. Schmidt, 1981,189; Galler, 1982, 41; Schultes, 1957,79). Následující postní den však byl přísně dodržován a nikdo nesměl při mši v kostele chybět, byť by se dostavil v podroušeném stavu.
Na přelomu století si pořádal ve Frélichově v jednom najatém domě zvlášť i mladý dorost „fašankovou" muziku při harmonice, mládež sotva vyšlá ze školy. Každý prý musel přinést otýpku čerstvé slámy („škuópu") jako poplatek majiteli domu.
Na Popeleční středu si stárci ještě uspořádali ve „své" hospodě pohoštění, při něm/ se „účtovalo". Pozvali si „starešice" a muzikanty. Když účtování dobře dopadlo, přinesla jim hostinská rybu, „háringu". V Novém Přerově se toto pohoštění zvalo „hárynšmaus"; jedly se malé slané rybičky a zapíjely pivem. Ale dojídaly se také koblihy. V Dobrem Poli chodili ještě ráno po vesnici ti největší vytrvalci s velkou mísou naplněnou „rústk mi" (malými rybičkami ve slakokyselém nálevu) a nabízeli je známým.
Výslužka z vrabčí svatby
U moravských Charvátů jsme zachytili jarní zvyk, s nímž se jinde na Moravě v naznačené podobě nesetkávárne.38)
V březnu na den sv. Řehoře (podle jiných 21. 3, o prvním jarním dnu nebo 19. 3. na Josefa) časně zrána, hned jak děti vstaly, běžely si pro dárky, které jim připravila matka. Na stromě v zahradě visely barevné pentle a zejména rozličné pamlsky, „něcn vzácného": na větvích zavěšené zabalené bonbóny, cukroví z lineckého těsta, rohlíky, sodovky — červená a žlutá, lahvička od alpy s vodou obarvenou červeným vínem, mak vajíčko aj. Podle tradice bylo dětem vysvětleno, že výslužku jim zanechali vrabci ze své svatby. Říkalo se vjerbci se ženili! běžte se podívat, co vám naložili! K tomu dni se prý vztahovala písnička o skřivánkovi. Zvyk se udržoval i ve zjednodušené mladší variantě: v některých rodinách našly děti sodovku a balíček s pamlsky z „vrabčí svatby" také pod keřem rybízu na zahradě, jinde zase matka svázala dětem cukroví, oříšky a jablíčka do uzlíku se slovy dneska se vjerbciženiju, poslali vám výslužku. Nejživější byl zvyk ve Frélichově, odkud si ho z vlastního dětství připomněla většina pamětníků. V Novém Přerově se už. neudržoval, ale zůstalo po něm rčení, že se v ty dny „vjerbci ženiju". Starší souvislosti zvyku, ustálený termín konání, příp. pečivo, které se snad k této příležitosti peklo, se v paměti neuchovaly. Zůstalo konstatování — to ti staří před námi tak zařídili. Zvyk se udržoval „pro radost dětí". Měl i svůj racionální výklad, který spočíval v pozorování, že v tu dobu vylétají vrabci, že vrabci létají v houfech, cvrlikají a páří se, kladou do hnízd. V lidovém povědomí se tradoval jako vítání jara, jež se připomínalo dárky.
„Výslužku z vrabčí svatby" možno zařadit do cyklu obřadových projevů spojených s motivem privolávaní jara, v nichž vystupují vegetativní, plodnostní a obětní prvky,
72
r patřil tanec všem. Trado> lil i í„vostí" („uoctak"), pichlavj neziválečném období .si slon i i až pět muzikantů, vétšinou ní basy" se provádělo spi pódia a sklopil strunami dulu
' dali maskovaní obřad.......i
ch šprýmařů-řečníkii Vedl n isu". Nakonec však zvyk w jedné z takových scének byl
0 šprýmaře, zahaleného 00 zvuků smutečního pochodu h německých obcích: aapl c. I z dolnorakouské tradic v base nebo slamene ženskí nuži(srv. Schmidt, 1981, 189 ;n však byl přísně dodrž* wáa v podroušeném stavu, najatém domě zvlášť i mhidv ra vyšlá ze školy. Každý |>iv itek majiteh domu. hospodě pohoštění, při n f -111 / >vání dobře dopadlo, pfine sla )hoštěnízvalo„hárynšmaus" .
1 se také koblihy. V Dobrém ou mísou naplněnou „rÚSl li
Ĺ je známým.
s nímž se jinde na Moraví
■vním jarním dnu nebo 19. I
0 dárky, které jim připravila éna rozličné pamlsky, „nčet i rvi z lineckého těsta, rohlíky, renou červeným vínem, mate :u jim zanechah vrabci ze své
1 naložili! K tomu dni se prý ednodušené mladší variante ky z „vrabčí svatby" také pod cukroví, oříšky a jablíčka do sjživější byl zvyk ve Frélicho v* áků. V Novém Přerově se 11/ ;niju". Starší souvislosti zvy k 11. příležitosti peklo, se v pam č li zařídili. Zvyk se udržoval „pro zorování, že v tu dobu vylétají hnízd. V lidovém povědomí se
)řadových projevů spojenýcli , plodnostní a obětní prvky,
vyjádřené mj. dáváním určitých viktuálií s blahonosnými cíli, přeměněné posléze v nadělování dětem. Zůstala určitá rezidua, mezi nimiž je obtížné nalézt společné \iýznamové prvky. Upozorníme jen na možné souvislostí.
Lidová představa o „ptačí svatbě" je spojována v evropské tradici s určitými dny na zlomu zimy a s předjařím, např. s dnem sv. Anežky (21. 1.), sv. Valentina (14. 2.)39) a sv. Matěje (24. 2.).40) U hornolužických Srbů ojediněle stojí obyčej „ptači kwas' spojený s nadílkou („ptački wobradžeja') na den Obrácení sv. Pavla (25.1.). Ráno si dávaly děti před dveře talíř nebo si zavěsily punčochu na kliku, aby jim ptáci, kteří prý v ten den mají svatbu, naldžili sladkosti.4i) K tomu připojme starší sdělení Krolmusovo z roku 1815. V den Obrácení sv. Pavla pří „ptačím kvasu" (Sperlings = oder Vogelhochzeit) každý rok nadělují staří i mladí ptákům, „aby hladu neměli, zato ale děti, místem po západu, místem před východem slunce do zahrad pod stromy běží, pod nimi se pomodlí, na stromy košíčky a hrnky prázdné zavěšují, aby jim ptáčky do nich jablíčka, hruštičky, slivky, třešně a oříšky nadělili, domnívají se (když jim rodiče v noci neb ráno nadjmenované košíčky tajně ovocem naplnili), že jim to ptáčkové vděční... nadělili".42) Obyčej privolávaní jara, resp. ptáků, byl ovlivněn i představou ptáků jako dobrých duší zemřelých (Václavík, 1959, 478). Některé společné prvky obsahuje též velikonoční obyčej ukrývání pečiva, vajíček, cukrovinek aj. do polí, křoví, pod keř v zahradě, které tam pro děti shodil ptáček-skřivánek. Do 20. století se udržel místy na Moravě, ale zejména ve Slezsku („chodiť na škrobanka").43) V něm však jsou zřetelné vazby na velikonoční obyčeje působit na úrodnost polí vkládáním pečiva, vajíček, svěcených kočiček aj. viktuálií a devocionálií do brázd.
Německá tradice o velikonočním zajíci pronikla do charvátské později a spíše okrajově, též jako úsloví: např. když rodiče nesli zbytky jídla po práci z pole domů, v žertu zdůvodňovali dětem, však mi to dal zajíček do kapsy (Nový Přerov). Do dětské tradice se pak dostalo, že o velikonocích chodí zajíček a nosí vejce. A tak v pondělí velikonoční ve Frélichově v některých rodinách matky připravily pro děti „zaječí hnízdo" z měkké ječné slámy, do ní daly cukroví a barvená vejce. Sousedky si barvená vejce vyměňovaly, aby měly alespoň čtyři různých barev.
Velikonoce („vázma")
Na Květnou neděli bylo zvykem, že hospodyně zastrkala nad vstup do domu, pod střechu, za dveře stájí a chlévů, za kříž ve světnici atd. jívové větvičky, „máčice" („kočičky"), aby ochránily stavení před bleskem.
O Zeleném čtvrtku („Zeleni četrtak") a v dalších dnech, kdy byly zavázány zvony, chodili chlapci-školáci „škrebetat" s ručními hrkačkami a klapačkami („hrkalke', „škrebetalke") a pojízdnými tragáčky (,,stružice")44) Spávali společně ve stodolách a na půdách, aby nezaspali (Frélichov). Na Velký pátek brzy zrána se šli chlapci nejprve umýt do řeky. Před obchůzkou se pomodlili u kříže u kostela. Tři nebo čtyři nejstarší, čtrnácti a patnáctiletí, hlavně ministranti, vedli průvod, udržovali pořádek mezi dětmi, řídili vlastní hrkání. Chlapci se řadili do dvojic podle věku, vzadu nejmenší. Ve Frélichově jich bývalo až šedesát, v Novém Přerově až čtyřicet. Vůdcové, „páni" či „stárci"45) (v německých vesnicích „Meister", „Vorratscher') měli při sobě „físpanky", „palašky' (Frélichov) nebo z vrbových prutů upletené „korbáče" (Nový Přerov) ozdobené stužkou, které označovaly jejich postavení předáků. Řídili jimi vlastní hrkání (nasazení, výdrž, zakončení, zdvihání a klesání hrkacích nástrojů), ale napomínali také mladší děti. Prut zv. „Karawatsch" byl znakem hodnosti předáků velikonočních „Ratschenbuben" na některých místech ve Weinviertelu (Galler, 1975, 18). Chlapci procházeli celou vesnicí. Z hlavní skupiny se do menších ulic vždy oddělilo několik chlapců, aby se všude hrkalo. Pak se opět spojili do jednoho proudu. Na rozích se zastavovali a podle denní doby pronikavě provolávali krátké říkanky, ponejvíce charvátsky, dříve prý častěji
73