Je možné, že fáze sebezpochybňování a sebezpytování skončí obrácením na nové náboženství nebo ideologii, třeba i tak úplným, že zahrne i nový jazyk a tradice, jak tomu kdysi bylo v případě konverzí k islámu, jež někdy provázelo i převzetí arabštiny; nebo skončí záměrnou asimilací do nové národnosti, jako v mnoha případech emigrace do zámoří, nebo záměrným přijetím jiného jazyka a tradic, jimž se člověk rozhodne přizpůsobit v rámci své domovské země (např. Indiáni učící se mluvit španělsky a zachovávající loajalitu peruánskému či mexickému národu). V každém případě za fází sebezpochybňování a sebezpytování často následuje fáze rozhodnutí a vědomé či dokonce záměrné identifikace s nějakou skupinou. A jestliže se uvolňují náboženské či statusové svazky existující uvnitř dané skupiny, je pravděpodobné, že tato skupina bude přinejmenším částečně definována na základě národního principu, z hlediska jazykových a komunikačních návyků.
Naše hypotéza nachází určité potvrzení ve vzorci dobře známém z historie nacionalismu a z biografií nacionalistických vůdců. Řada emocionálně, kulturně a politicky citlivých jedinců reaguje na dočasný pobyt v zahraničí, tj. daleko od rodného regionu nebo kultury, mnohem silnějším prosazováním nacionalismu a hlásáním věrnosti svému jazyku, kultuře a lidu. Této katalyzující krizi v životě mnoha nacionalistu, která je v literatuře o nacionalismu opakovaně popisována,28 se říká Fremdheitserlebnis („zkušenost cizosti").
Přeložila Jana Ogrocká
" Srov. Kohn, op. cit., s. 98, 601 (Petrarca); s. 127 (Machiavelli); s. 239, 659 [Rousseau}; s. 294 (Jefferson). K problému individuálního sebeuvědomění a identifikace se skupinou srov. také Chr. Bay, I. Gullävg, H. Ofstad a H. Toenssen, Nationalism: A Study of Identification with People and Power: I. Problems and Theoretical Framework, Institute of Social Research, Oslo, 1950, cyklostyl.
Eugen Lemberg
K psychologii nacionalismu'
I. PŘEDBĚŽNÉ TERMINOLOGICKÉ OTÁZKY
Dříve než začneme v dějinách sbírat empirický materiál pro teorii nacionalismu, je třeba si ujasnit některé základní pojmy, s nimiž se budeme setkávat na každém kroku. Toto předběžné ujasnění si nečiní nárok na absolutní platnost stanovených pojmů a kategorií. To, oč běží, je použitelnost těchto pojmů, kategorií a označení. Jde o určitý systém, s jehož pomocí se velké množství jednotlivých jevů stává přehledným a v němž každý bod získává určily význam.
a] Charakteristika objektu nacionalismu
Nejprve bychom zřejmě měli objasnit otázku, co je objektem nacionalismu, od něhož také pochází jeho jméno, tedy určit, co rozumět slovem národ, ale i celou skupinou pojmů, které patří do téže kategorie: lid, kmen, rasa, národnost nebo stát, vlast (Heimat), otčina (Vaterland) a vůbec všechna další pojmenování skupinových útvarů a forem společenství, území a organizací nejrůznější velikosti a původu. Ale zde se už úkol komplikuje, neboť: kolik autorů, tolik definicí. Podle konkrétní situace se posouvají akcenty, mění se znaky, které mají odlišovat formy společenství, jež jsou pokládány za národní, od forem jiných, „nenárodních".
Například určité skupině spojené společným jazykem, původem, tradicí, světonázorem nebo i dalšími znaky je označení národ přizná-
* Přeloženo z německého originálu Nationalismus l. Psychologie und Geschichte. Rowohlt Taschenbuch Verlag, Reinbek bei Hamburg 1964, s. 16-34. Copyright © 1964 by Eugen Lemberg. Publikováno se svolením dědice autorských práv - autorova syna prof. dr. Hanse Lemberga.
71
no na základě životních a politických zkušeností konkrétního autora teprve tehdy, jestliže je tato skupina organizována j ako stát, nebo i tehdy, jestliže ji spojují jisté zvláštnosti kultury, či jen vědomí a vůle bez toho, aby nějaký vlastní stát měla, a dokonce i tehdy, když je rozdělena mezi různé státy. Kdo by chtěl například popírat, že Poláci byli i mezi lety 1795 (tzv. třetí dělení Polska} a 1918 (obnovení polského státu) národem? Středoevropské zkušenosti před založením mnoha národních států na jazykově-národním základě nebo i po něm vedly k tomu, že se začaty rozlišovat dva druhy národů: kulturní národ a státní národ - což ovšem bylo rozlišení, které neuspokojilo všechny. Odlišné historické zkušenosti také zapříčinily, že se v západní Evropě „národem" (nation) rozumí souhrn státních občanů a „národností" (nationalité, natíonality) státní příslušnost, zatímco ve střední a východní Evropě se „národem" rozumí právě jazykové a kulturní společenství, které může být rozděleno do různých států, a národnost je skupina, která se liší jazykem a národním vědomím od většinového státotvorného národa, má status menšiny a je zdrojem národnostních problémů. Práce, která se zabývá především středoevropskými a východoevropskými zkušenostmi, bude muset označení „národ" přiznat i takové velké skupině, která nemá vlastní národní stát, ale určitým stupněm vědomí a kultury se pozvedá nad primitivní seskupení.
Při bližším pohledu se ukazuje, že v němčině se pro národy tohoto typu užívá slova „Volk". Tomu by odpovídalo západní „peop/e"nebo „peuple" (nebo české „lid", pozn. překl.). Ale také zde je zřejmá odlišná historická zkušenost: „Volk", i v němčině původně označení pro nevzdělanou spodní vrstvu společnosti [vulgus in populo), se později významově posunulo a dnes je téměř rovno pojmu „Nation", zatímco pojmy „people" a „peuple" si zachovaly, byť ne důsledně, původní význam nevzdělaného a nepolitického národního ducha (Volkstum). Dvojí změnou významu, která posun způsobila, se zde nebudeme dále zabývat, upozorňujeme pouze, že „natio" etymologicky znamená rodové společenství, tedy primitivnější pojem, „populus" naproti tomu politický národ, tedy pojem vyšší, a že se tento význam v jazycích odvozených z latiny převrátil v pravý opak.
Podobně se proměňuje význam slova „kmen" (Stamm). Byly jím míněny menší skupiny v rámci národa nebo etnické skupiny, které byly pod vlivem romantických představ pokládány za přirozená, biologická společenství stejného původu, nad jejichž dialekty se pozvedla například společenství sjednocená spisovným a literárním jazykem
nebo politicky organizované národy. Etymologická příbuznost německých slovStamm (kmen) a Abstammung (původ) tuto asociaci jen upevnila. Již delší dobu je jasné, že také tzv. kmeny jsou výsledkem politických procesů sjednocování a organizačních opatření, které měly přinejmenším někdy takový stupeň integrace a samostatnosti, jaký dnes připisujeme národu.
Charakteristikou „otčiny" (Vaterland, patrie) se blížíme k tématu nacionalismu. Právě tento pojem je však svým emocionálním obsahem nejspletitější. Beznadějnost pokusu jednoznačně stanovit objekt nacionalismu je patrná právě u těch slov a pojmů, jimiž je míněna jedna ze sociálních skupin nebo útvarů, které byly označeny jako národní.
Nemá proto žádný smysl začínat analýzu nacionalismu přesnou definicí jeho objektu. Musíme se spokojit se zjištěním, že objektem určitého jevu, postoje nebo chování, které označujeme jako nacionalismus, je, nebo přinejmenším může být, celá řada sociálních skupin a útvarů. ... Tím se naše pozorování obrací od objektu nacionalismu k nacionalismu samému, k určení pojmu, k jeho vymezení a začlenění do řady jevů, s nimiž může tvořit obecnější kategorii.
b] K pojmu nacionalismus
Pokud jde o sám pojem nacionalismu, má se to s ním jako s ostatními předměty vědecké práce: čím úžeji jc chápán, tím se zdá být jasnější a ostřejší, tím vhodnější pro vědecké pojednání. Proto se historici a sociologové snažili omezit pojem nacionalismu na určité období, na jeho určitý objekt nebo stupeň intenzity, například na anomální nebo patologický rys jeho projevů. Například podle Hanse Kohna se objevuje až ve druhé polovině 18. století. Walter Sulzbacb jej spojuje s národním státem nebo alespoň se snahami o založení národního státu, čímž jeho základem činí imperialismus. Roderichvon Ungern-Sternberg vymezuje nacionalismus - ovšem v určité psychologické situaci bezprostředně po 2. světové válce - vůči náboženství jako něco, co je s ním zásadně neslučitelné; stejně staví nacionál ismus i proti liberalismu a socialismu. Novější práce nacionalismus označují rovnou za doktrínu, která se objevila v Evropě počátkem 19. století. Tím jej zužují nato, co se nám bude jevit jen jako jedna z jeho mnoha možných forem.
Výhodou takových pokusů o zúžení a vymezení pojmu je velká ostrost a vědecká operativnost; způsobují však, že řada jevů zůstává neobjasněna a že nemáme k dispozici paralely, které by je dokázaly
72
73
i
í
vysvětlit. Čím kratší je tedy epocha nacionalismu, tím delší je jeho prehistorie, tím četnější jsou v této prehistorii projevy, které se nacionalismu podobají, které ale musejí zůstat nepojmenovány a nevysvětleny. Čím ostřejší je věcné vymezení vůči skupinově integračním společenským silám náboženského či ideologického druhu, tím nepochopitelnější zůstává ona často pozorovaná skutečnost, že se náboženský nebo ideologický fanatismus, ale i vášnivé hájení zájmů sociálních skupin, projevují naprosto podobně, ba stejně jako nacionalismus a že mohou s nacionalismem vytvářet nejpodivnější syntézy.
To vše ukazuje, že si teorie nacionalismu nesmí svůj úkol usnadňovat tím, že bude pojmovou čistotu a přehlednost svého předmětu udržovat věcným nebo časovým zúžením. Bude jej spíše muset přiřadit ke strukturálně obdobným jevům a zkoumat, co je jim společné a čím se liší. Snad přitom získá nadřazený pojem, pro nějž dosud nemáme jméno, a také rozčlenění svého předmětu na více typických forem výskytu, tedy typologii nacionalismu, která má samozřejmě svá rizika - protože k ní nedochází bez abstrakcí - která však má nesrovnatelnou výhodu v tom, že umožňuje výklad a stanovení určitých norem. Toto vše ale patří k úkolům vědecké teorie: zjišťování a verifikace faktů, jejich analýza a výklad, jejich kategorizace a z toho plynoucí odvozování norem. Určité zúžení pojmu, které zdánlivě slouží přesnosti vědecké práce, . ale pro teorii je smrtelné, uznává za nacionalismus jen takové anomál-ní a patologické formy, v nichž se projevuje oddanost jednotlivců či mas národu. Vzhledem k trpkým zkušenostem, které s nacionalismem učinily především evropské národy v posledních desetiletích, je toto zúžení pojmu na morálně scestné jevy pochopitelné. Nacionalismus u různých národů prolomil veškeré hráze řádu a lidskosti; zažili jsme války, které, zdá se, sám rozpoutal, a rozpoznali jsme v něm nemoc Evropy a příčinu její krize. Byl prohlášen za blud a psychózu, přičemž povznesení se nad ně je cílem eticky a civilizačně vyspělého lidstva. Od jeho překonání jsme si slibovali šťastný věk ničím nerušené svobodné výměny statků a kulturních hodnot, věk bez válek, světový stát.
Jak je tomu ale s těmi silami, které rovněž souvisely s národním hnutím a s vytvářením národních skupin, a přesto jsou odpovědné za výstavbu států a společností, za rozvoj kultury, za vysoké technické, organizační a duchovní výkony a představují konstrukční princip celých epoch a společností? Jakožto hnací a pojivé síly jsou snad pro trvání lidstva, pro jeho členění do jednotlivých společností a kulturních okruhů stejně důležité jako soutěž mezi jednotlivci.
Teorie, která chce obsáhnout působení národů a jim podobných útvarů, musí pochopit i tyto síly. Jejím základem musí být pojem, který nevychází pouze z vystupňování jevu v jeho různých podobách. Pokud se nacionalismus omezuje na toto vystupňování, musíme vymyslet nové jméno pro ony síly, které - zprvu eticky neutrální - způsobují nebo provázejí integraci velkých skupin a společností. Pokud se pojem nacionalismu příliš brzy označí za morálně scestný nebo sociálněpa-tologický, nepřispěje to ke srovnávací analýze projevů nacionalismu a podmínek jeho vzniku. A právě o takovou analýzu nám tu jde.
Chceme-li se vyhnout svévolným terminologickým novotvarům, nezbývá nám tedy nic jiného než dát přednost distancovanějšímu anglosaskému chápání pojmu nacionalismus před kontinentálním a používat jej v jeho původním smyslu, daném už samotným jménem. Budeme jím označovat sílu, která sjednocuje velké národní či kvazinárodní skupiny. Vystupňování nacionalismu, jímž v minulosti trpěla Evropa a jímž dnes trpí rozvojové země, je pak jedním z mnoha jeho možných projevů. Úkolem této knihy je navzájem je odlišit a analyzovat.
Tím jsme snad skutečně získali nejneutrálnější a nejobsažnější definici pojmu nacionalismus, která ponechává otevřeny všechny možnosti. Z ní má vycházet následující pojednání. Může pak stále ještě dospět k rozlišení nejrůznějších druhů a projevů nacionalismu, které se vyskytují v nám přístupných dějinách. Pole, které si vytyčila, je dostatečně široké na to, aby se zde daly lokalizovat všechny síly vztažené k národu nebo ke skupinovým útvarům, které se národu podobají.
Z. INTEGRACE A DDDANDST
Aby totiž národ vymezený jazykem, původem, kulturou, státní organizací a dějinným osudem či kombinací těchto znaků mohl vůbec získat tak silný vliv na život a činnost Evropanů a posléze i zbytku světa, aby je mohl svázat či integrovat v tak jedinečné, živoucí a zavazující jednoty, jakými moderní národy jsou, musel mít k dispozici sílu - pojivou a integrační sílu -, která po celé epochy převažovala nad většinou obdobných společenských sil podobného druhu, například nad silou víry, společenské třídy, stavu, a snad i rodiny. Tuto pojivou sílu, která dávala národu a podobným společenstvím a útvarům tak silnou soudržnost, dokonce jakýsi osobní charakter, a přisoudila jim v dějinách tak významnou roli, zde označme slovem nacionalismus.
74
75
Tato pojivá a integrační síla může působit silněji či slaběji, vždy v závislosti na epoše, stavu techniky, na politických, vojenských nebo hospodářských poměrech a dalších faktorech, jež je teprve třeba prozkoumat. Příslušníky určitého národa k sobě může poutat částí jejich duševních sil, ale může je také zcela pohltit, může jim kromě sebe dovolit jiné vazby, nebo si nárokovat celý jejich duševní život, jejich osobnost, jejich život a smrt. Může z národa učinit předstupeň vyšších systémů, nebo z něj učinit poslední instanci, která má pro jednotlivce největší závaznost. Proměnlivá intenzita a funkce této pojivé síly, hranice, kde překonává ostatní síly, systémy a zákony, kde se stává fanatismem a začíná mít ony ničivé následky, jež zažila naše generace - to vše musíme být schopni vyčíst z dějin a vyvodit z toho poučení pro státnické a pedagogické zacházení s nacionalismem.
V jednotlivci se totiž domnělý mocenský pud kolektivu odráží jako jeho přesný protiklad: pojivá síla národa spočívá právě v tom, že moc a respekt jednotlivce je zrušena ve prospěch národního společenství. Jednotlivec může svou službou kolektivu dosáhnout vyššího postavení a většího vlivu, ale nikoli bez vlastní oddanosti, bez obětování své osobnosti a svého sebeurčení. Cim extrémnější je konkrétní příklad, tím je tato skutečnost jasnější: pro fanatika je často typická jeho oddanost věci, jíž slouží nebo jíž se sloužit domnívá. Právě tam, kde takový jednotlivec se svou vůlí a svým sebeurčením hází přes palubu zároveň všechny hodnoty a normy platné mimo jeho národ, se moc národa může nespoutané rozvinout a zasáhnout i do cizích sfér.
Pro psychologické vysvětlení nacionalismu je proto důležitější možnost a potřeba člověka oddat se kolektivu, nějaké hodnotě tomuto kolektivu připisované, nějakému posvěcenému společenství, dobré věci, vyšší ideji než mocenský pud nebo opojení mocí, o němž hovoří ti, kteří se stávají obětí cizího nacionalismu. Toto společenství nebo tato věc pak samozřejmě specifickým způsobem vyzařují svou moc a velikost na toho, kdo se jim oddal. Základem této oddanosti je totiž elementární lidská snaha o duševní sebepotvrzení. Eduard Spranger to označuje jako pud sebezáchovy duše. Je silnější než samotný pud zachování fyzické existence. Setkáváme se totiž s člověkem odhodlaným obětovat tento fyzický život, jestliže tím může zachránit svou duši, tzn. uspokojit potřebu sebeúcty.
Toto úsilí o duševní sebepotvrzení a sebeospravedlnění je základní silou lidské duše. Málokdo je ale schopen najít zdroj tohoto sebeo-
spravedlnění jen sám v sobě. Hledá jej v prožitku transcendence, ve vědomí, že je nástrojem nebo zmocněncem vyšší moci, ve službě nějaké ideji nebo společenství, které shledává cennějšími než sebe sama, v oné službě, která teprve dává jeho životu určitý smysl.
Proto člověk potřebuje patřit k určitému společenství. Musí je umět milovat a vážit si ho. Musí vidět, že je ctěno a obdivováno i svým okolím. Musí se mu jevit jako něco, co je vůči tomuto okolí vymezeno, co zdůrazňuje jeho zvláštní přednosti. Pak člověka pozvedá, ospravedlňuje jej jako člena určitého zvláště cenného, „vyvoleného" společenství. Nemusí to vždy znamenat domýšlivost. Dokonce i kos-mopolita, který je povznesen nad nacionálni předsudek, že jeho národ má zvláštní přednosti před jinými národy, se pokládá za člena skupiny lidí, kteří s ním společně potírají nacionálni předsudky jiných, dosud „neuvědomělých". To, že patří k těm vyspělým, povzneseným nad předsudky, je jeho ospravedlnění a pramen jeho sebevědomí.
V psychologické a sociálněpsychologické literatuře je obvyklé pokládat takovou potřebu záruky a potvrzení Já prostřednictvím příslušnosti k určité skupině za znamení méně dokonalé, rozumově ne zcela suverénní osobnosti, osobnosti se „slabým já", za slabinu primitivního, méněcenného typu osobnosti, kterou lze postupně potlačit výchovou a osvětou, podobně jako s šířením přírodovědeckého vzdělání časem ztrácí své přívržence pověra. Výsledkem výzkumů autoritářské osobnosti - přesněji osobnosti, která potřebuje autoritu -, které byly během druhé světové války prováděny ve Spojených státech a v roce 1950 byly zveřejněny okruhem badatelů kolem Theodora W. Adorna, je právě taková typologie osobností. Také duchaplná kniha Erica Hoffera The True Believer přináší - přes svou aforističnos t - bohatý srovnávací materiál a vysvětluj e potřebu důvěřivé oddanosti slabostí osobnosti, selháním, zklamáním a fmstrací. Je to jistě v zásadě správné, především tam, kde - jako u Hoffe-ra-jde o vysvětlení fanatismu, který vzniká při masových linutích.
To je však pouze jedna stránka sociálněpsychologického mechanismu, s nímž se zde setkáváme. Kdo totiž oddanost nadindividuálním systémům takto odkazuje do říše lidské slabosti a patologie, tomu se dílo zakladatelů náboženství a států, buditelů národů a duchovních hnutí musí jevit jako projev patologických osobností se slabým já, jako zanedbání výchovy a osvěty, které by přece měly od takové potřeby sebepotvrzení skrze oddanost lidstvo postupně osvobodit. Velké společenské skupiny, náboženství, národy, nositelé kultur a samy tyto kultury by pak byly jen výsledkem ještě nerozvinutého typu člověka.
76
77
Každý ví, že takové souvislosti existují. Nejsou ale ony slabiny osobnosti, ona potřeba autority a oddanosti - při všech problémech, jež vyvolávají- potřebnými stavebními prvky, nepostradatelnými pojivy pro vznik společností a kultur? Tedy nejen prokletím, ale též požehnáním pro lidstvo? Dobově podmíněná situace druhé světové války s jejími orgiemi fanatismu a rasového pronásledování poskytuje takový obraz člověka, který je základem zmíněných výzkumů autoritářské osobnosti a fanaticky věřících lidí. Psychologie nacionalismu ale nesmí přehlížet druhou stránku daného fenoménu: konstruktivní význam oné potřeby sebepotvrzení skrze přimknutí se nějaké nadindividuální věci.
Zdá se tedy, že v této lidské potřebě dosáhnout sebepotvrzení, sebe-ospravedlnění a vlastního růstu oddaností nějakému nadindividuál-nímu společenství nebo věci tkví psychologický předpoklad integrace větších skupin, které rozčleňují lidskou společnost. I takové skupiny - počínaje přirozenými společenstvími, jakými jsou rodina a tzv. primární skupiny - existují na základě potřeby ochrany a bezpečí, příklonu k tomu, co je stejné a důvěrně známé, na základě vzájemné odkázanosti ve společnosti s dělbou práce a mnoha dalších důvodů, které lze uvést ve prospěch pocitu národní, rodové, rodinné nebo občanské sounáležitosti. Nic z toho by však nemohlo získat tak formující, aktivní a velkorysou povahu, jaká je charakteristická pro oddanost národní skupině, již jsme zde označili jako nacionalismus, pro vybavení této skupiny mocí, pro její schopnost vyžadovat od jednotlivce oběti a výkony až k vzdání se vlastní svobody a osobnosti. Jak jinak bychom mohli vysvětlit, že nacionalismus zahrnuje i neznámé, dokonce krajně nesympatické příslušníky vlastního národa, nebo že se národní uvědomění projevuje nejsilněji právě tehdy, když je národní společenství ohroženo nebo zbavováno svých práv a kdy tedy nemůže nabízet ochranu a bezpečí? Už zde se stává zřejmým, že v těchto psychologických kořenech nacionalismu tkví jeho etická ambivalence, která je pro nacionalismus typická: oddanost národu může přinést jak významné činy, oběti a hrdinství, tak fanatismus a zločiny.
Když jsme takto rozkryli kořeny nacionalismu v individuální oblasti, pak se poznání jeho funkce a příslušnosti k jiným, obdobným jevům otevírá řada perspektiv:
Zaprvé je oddanost jednotlivce nějaké vyšší věci nebo nějakému společenství možná také ve vztahu k věcem nebo společenstvím jiné než národní povahy. Vedle národa nebo jiné instance, kterou bychom mohli označit jako národní, by se tak objektem oddanosti jednotlivce mohly
stát náboženské společenství nebo církev, ideologie nebo skupina, která je jejím nositelem, třída svázaná zájmy a ideologií, určitý stav, profesní skupina atd., takže by z této oddanosti a služby mohl jednotlivec čerpat sebeospravedlnění, vlastní růst, formování osobnosti a smysl života. Za určitých okolností dokonce tento objekt své oddanosti absolutizuje, podřizuje mu svou svobodu, systém hodnot a dosud závazný systém norem, tak jak to činí nacionalista ve vztahu ke svému národu.
Pak již není možné vidět nacionalismus izolovaně. Osvědčuje se jako jedna z mnoha možných podob, v nichž může vystupovat ono základní chování lidské duše. Je zde podružné, jakou povahu má společenství nebo systém, jemuž člověk slouží a čerpá tak své sebeospravedlnění a smysl svého života, jaký znak rovnosti nebo sounáležitosti takové společenství spojuje a vymezuje vůči okolnímu světu. Může jít o společný původ jako u rodiny, příbuzenstva nebo - podle rozšířeného pojetí - kmene, o stejnou řeč a kulturu u národa, o stejné politické uspořádání u státu, o stejnou víru u církve a náboženského společenství, o rovnost zájmů a funkce jako u stavů a tříd, o stejnou politickou ideologii u určité strany. Ať už je motiv, který je pojítkem takových skupin, jakýkoli, funkce takto spojených společenství a systémů v duševním životě člověka je stále stejná.
Tuto skutečnost lze znázornit pomocí obrazu, i když zcela neodpovídá myšlenkovým modelům, které jsou dnes v psychologii běžné: ukazuje se totiž, že označení nacionalismus pochází z objektu, na který se zaměřuje síla lidské duše. Ta se ale stává nacionalismem tehdy, když - abychom zůstali u tohoto obrazu - z lidské duše vystoupila a kdy se pohybuje směrem k určitému objektu, k určitému společenství, které jsme označili jako národní. Tatáž duševní síla se může zaměřovat i na zcela jiné objekty.
Tyto objekty oddanosti, ať již jsou jakékoli povahy a původu, však plní v duševním životě stále tutéž funkci. Proto se v dějinách projevují překvapivě podobným způsobem. Určitému jednotlivci se jeví jako závazné autority, služba jim pak jako smysl jeho života. Stávají se principem utváření i rozdělení společenství. Ponoukají k fanatismu a netoleranci. Povzbuzují cenné tvůrčí síly v umění, ve vědě, v technice a politice. V jejich jménu dochází k velebení i k upalování kacířů. Určují obraz dějin i ideologii vlastního poslání. Vše se věčně navrací v tak různých dobách a ve službě tak odlišným obsahům, že nelze nerozpoznat společné kořeny, funkci a strukturu všech těchto pospolitých sil. Chybí jim jen společné jméno.
78
79
Je-li tomu tak, pak všechny tyto objekty oddanosti, formy společenství a systémy - viděno opět z perspektivy jednotlivce - působí do jisté míry na téže rovině. Současně vznášejí nárok na tytéž duševní síly člověka. Mohou se tak dostat do vzájemného konfliktu. Člověk pak stojí před otázkou: kterému z těchto společenství nebo systémů má projevovat větší poslušnost? Bohu nebo císaři? Církvi nebo státu? Rodině nebo národu? Konflikty tohoto druhu se objevují dokonce mezi národními útvary a společenstvími: příslušník nějaké národnostní menšiny v národním státě se cítí být postaven před rozhodnutí, které z obou instancí je více zavázán - jazykovému společenství svého národa, nebo státu, jehož je občanem. Ve východní a v západní Evropě se o této otázce, která pro mnohé znamená tragický konflikt, uvažuje odlišně.
Zdá se, že se dnes rýsuje zase jiné období, které bude určeno velkými systémy s odlišnou ideologií: staré národy budou odděleny hranicí mezi komunismem a západním světem; nové hranice jsou ale ještě citelnější než nedávné hranice národní. Nový princip vyžaduje stejnou oddanost, ba ještě více oddanosti než přednedávnem národ. Tak se objekty oddanosti změnily - oddanost ale zůstala stejná.
Od epochy k epoše jsou rovněž stejné její výrazové formy a důsledky: dokud převládalo nábožensky motivované společenství, platil princip: cuius regio, eius religio. Kvůli náboženské jednotě byly do bezpráví uvrženy celé národy, byly pronásledovány, vyháněny nebo ničeny. K témuž ale došlo o něco později, když se zdálo, že tou nejzá-vaznější instancí je národ. Nyní platil princip: cuius regio, eius lingua. Nyní se asimilovalo, potlačovalo, vyhánělo a ničilo kvůli jazykové homogenitě. A totéž se opět děje dnes, v ještě větším rozsahu, ve službách komunistické ideologie.
Nyní také porozumíme oněm zvláštním, do jisté míry kooperujícím spojením, která nacionalismus v různých dobách navazoval s jinými silami, které integrovaly a aktivovaly velké skupiny. Jejich příklady jsme uvedli na začátku. Na cestě dějinami nacionalismu se budeme setkávat s nadnárodně koncipovanými ideologiemi, které sehrály roli idejí o národním poslání a integračních silách. Výslovný univerzalis-mus se příležitostně projeví jako to, co je namířeno proti barbarskému okolí a co se brání ideou sjednoceného civilizovaného lidstva: i tento univerzalismus se tím stává vírou v určitou navenek ohraničenou skupinu, kterou je třeba bránit, a sám se tím stává určitým druhem nacionalismu. Celá škála možných spojení mezi nacionalismem a ostatními
integračními silami, jako je náboženství, ideologie, třídní a stavovská společnost, je pochopitelná ze společných individuálněpsychologic-kých kořenů všech těchto sil.
Na tomto místě se musíme ptát: Co by to bylo za teorii nacionalismu, která by zůstala u objektu nacionalismu, tedy u etnické nebo národnostní skupiny, aniž by vzala v úvahu totožnost projevů, funkcí a způsobů,) imiž na sebe působí tak rozdílné a na tolik různých znaků zaměřené objektyjedné áxxštvni síly, totiž oddanosti jednodivce nějaké jemu nadřazené instanci! Právě tato zaměnitelnost, tato změna konstrukčních principů, které plní stejnou funkci při výstavbě lidské společnosti, bude ústředním tématem dějin nacionalismu. Úkolem sociologie nacionalismu je zkoumání faktorů, které způsobily a dále způsobují tuto záměnu motivů, tuto změnu klasifikace zavazujících společenství.
3. FRUSTRACE A AGRESE, PDCITY MÉNĚCENNOSTI A ETNOCENT-RISMUS
Z individuálněpsychologických kořenů nacionalismu lze ale také odvodit hypotézu, podle níž intenzita oddanosti závisí na tlaku a ohrožení, jimž je objekt této oddanosti vystaven. Neboť spolu s tímto objektem jsou v ohrožení vlastní platnost a ospravedlnění, smysl vlastního života. Pod tímto tlakem se oddanost mění ve fanatismus. Objekt oddanosti se dostává na vrchol žebříčku hodnot. Fanatik mu obětuje všechny dosavadní vazby, jimž se snad dosud cítil zavázán, svou svobodu, svou vůli, své normy chování. Působí zde hra sil podobná mechanismu frustrace a agrese, který v nedávné době vypracovala psychologie. Na frustraci - v německé psychologii zdomácněl pojem „odepření" (Versagung) - člověk často reaguje agresivním chováním. Není ani třeba považovat za subjekt tohoto mechanismu frustrace--agrese pouze kolektiv; týká se i případů, kdy k nacionalismu vede agresivní reakce individua frustrovaného ve svém sebepotvrzení.
Ať už je takové vysvětlení nacionalismu z frustrace a následné agresivní reakce jakkoli výstižné a správné, přece jen pojem nacionalismu zužuje na téměř automatický proces, který probíhá mezi poruchou motivace - tak je frustrace definována - a reakcí na ni. Povaha tohoto jevu není brána na vědomí. Nacionalismus však nelze vysvětlit jen jako reakci na odepření či ohrožení. Je to stav, dispozice, postoj.
I to je samozřejmě označováno pojmem agresivita. Ale jestliže chceme pojem odepření převést ze zážitku frustrace na stav frustrovanosti,
80
81
znamená to jeho přílišné rozšíření. Stav, o který tu jde, vyžaduje jiný popis. Příslibem přiměřeného modelu je zde adlerovská psychologie pocitů méněcennosti a jejich kompenzace.
Anglický výraz „m/eríonry"vyjadřuje danou skutečnost samozřejmě přesněji než nešťastné - byť původní - německé spojení „pocit méněcennosti" (Minderwertigkeitsgefühl). Nejedná se o méněcennost, nýbrž o podřízenost jednoho člověka druhému. Podřízený člověk může být podřízen i neprávem. Pokud by všechno bylo v pořádku, podřízen by nebyl. Zde jsou kořeny kompenzace, která hraje u nacionalismu tak velkou roli: jsem sice - tedy mé společenství - podřízen politické moci, stupni civilizace, množství nebo vlastnictví přírodního bohatství, ale naproti tomu jsem morálně ušlechtilý, poctivý a věrný, přirozený, vědom si pravé víry, čistého původu - nebo dalších předností, které si takto podřízená skupina připisuje proto, aby obnovila pocit své vlastní hodnoty.
Čím však má pocity podřízenosti kompenzovat jednotlivec? Nejjis-tější cestou je odkaz na hodnotu skupiny, k níž náleží. Je celkem jedno, zda je to rodina, národ nebo skupina jiného druhu: náboženská komunita, podnik nebo sportovní klub. Lze pozorovat, že jednotlivec na osobní ponížení reaguje méně citlivě než na znevažování skupiny, s níž se cítí být svázán a z jejíž vážnosti odvozuje své sebevědomí.
Oliver Brachfeld dal své knize Pocity méněcennosti podtitul u jednotlivce a ve společenství (Inferiority Feelings in the Individua! and the Group) a věnoval pocitům méněcennosti u národů několik kapitol. Nepotvrzuje se tímjenvýše naznačená souvislost mezi míněním jednotlivce o jeho vlastní hodnotě a určitou kompenzací na základě příslušnosti k určité skupině, ale také překvapivě homogenní, nacionalistická povaha této kompenzace u velmi rozdílných, ba i navzájem zcela znepřátelených skupin, jako jsou Židé, fašisté, národní socialisté a černoši. Také to ukazuje, že jádrem nacionalismu je všude tatáž individuálněpsycho-logická skutečnost: ona potřeba duchovního sebepotvrzení, ona kompenzace pocitů méněcennosti, přesněji řečeno pocitů podřízenosti.
Předpokladem takové kompenzace nebo sebepotvrzení prostřednictvím určité skupiny, k níž člověk náleží, je, že jí v obraze světa a citovém životě jednotlivce patří zvláštní místo, žc vlastní skupina hraje jinou roli než každá jiná skupina. Americká sociální psychologie rozlišuje v tomto smyslu tzv. vztahy k členské (vlastní) a nečlenské (cizí) lingroup a outgroup/ skupině. V již citované práci o autoritářské osobnosti sleduje Daniel J. Levinson otázku, jaký druh lidí činí
82
výrazné rozdíly v hodnocení a popisu cizích skupin na jedné straně a vlastní skupiny na straně druhé. Kdo chce ostatní skupiny, k nimž podle vlastního mínění nenáleží - tedy outgroups -, buď odstranit, nebo držet v podřízeném postavení či izolovat od skupiny vlastní, je nositelem postoje definovaného jako etnocentrismus. Zde je potřebný malý exkurs k tomuto pojmu.
Označení etnocentrismus je špatně zvoleno proto, že psychologickou skutečnost rozdílného chování k vlastní skupině a k cizím skupinám omezuje na skupiny etnické - jak je ze skupin jiného druhu a dokonce z národa vyzdvihuje již Max Weber. Právě na zkoumání etnocentrismu je ale zřejmé, že se rozdílné chování k vlastní skupině a ke skupinám cizím netýká pouze etnických skupin, nýbrž i skupin zcela jiného druhu. To, co jsme výše vytýkali výrazu nacionalismus
- že je odvozen od svého objektu a že izoluje jen určité, tedy „národní" skupiny od ostatních, které jsou ale psychologicky popisovány stejně -, můžeme ještě rozhodněji vytýkat označení etnocentrismus. Tato terminologická výhrada je nutná před tím, než se budeme věnovat tomu, co míníme etnocentrismem zde.
Je totiž otázkou, zda je odlišné chování - vůči vlastní skupině a vůči všem jiným skupinám - skutečně psychickým nebo morálním defektem, jímž trpí určité nerozvinuté typy osobností, defektem, který by bylo možno - podobně jako nějaký předsudek - sprovodit ze světa vzděláním, osvětou a mravní očistou. Srovnávací materiál, který předložil právě Levinson, jasně dokládá, že testované osoby takové rozlišování často pojímaly jako obranu před jakýmkoli nebezpečím pro vlastní skupinu, před jejím znevýhodněním, jako vyvážení nespravedlnosti, kterou alespoň takto pociťovaly. Zdá se, že jim tedy šlo o bezpečí, prospěch a uznání vlastní skupiny, přičemž jako předpoklad se jevilo
- byť i falešně - držení jiných skupin při zemi nebo v bezpečné vzdálenosti. Celý výzkum je ostatně věnován podobnému cíli: chce vysvětlit, o co se opírají předsudky, odmítání a nepřátelství vůči vlastní skupině ze strany nositelů etnocentrismu, nepochybně ve snaze najít proti této skupině etnocentristů a „autoritářských" osobností vhodné prostředky, byť jen proto, aby došlo k jejich nápravě a výchově. Tak je nasnadě položit si otázku, zda v tomto rozdílném posuzování vlastní a cizí skupiny v zásadě nespočívá konstrukční princip lidské společnosti, totiž ten rys, který teprve skupinu dělá skupinou, sjednocuje ji, vymezuje vůči jiným a připoutává k ní jednotlivce.
■
■
Jev, který zde byl pod jménem etnocentrismus pojednáván jako předsudek - přesněji a správněji jako předpojatost -, totiž patří ke standardizovaným skupinovým normám, které sociální psychologie považuje za nezbytné a na nichž - v sociálněpsychologickém smyslu
- vůbec spočívá existence skupin. Tyto skupinové normy - společná měřítka nejen pro chování, ale i pro posuzování a výklad světa i pospolitého a individuálního života-jsou předpokladem toho, co americká sociální psychologie nazývá „communication". Bez komunikace
- v němčině zhruba: porozumění uvnitř skupiny - neexistuje žádná organizovaná skupina. Bez dalekosáhlé standardizace, bez stereotypů zase není možné žádné porozumění onoho druhu, který tu máme na mysli. K těmto stereotypům však patří společné soudy o vlastní skupině a o skupinách cizích.
Etický problém zjevně nespočívá ve faktu odlišného vztahu k vlastní skupině a ke skupinám cizím, tedy v etnocentrismu nebo nacionalismu jako takovém, ale v jeho míře. Mezi oběma extrémy, tedy mezi absolutně rovnocenným posuzování skupin - té vlastní stejně jako cizí - individuem na jedné straně a absolutizací vlastní skupiny až ke zničení cizích skupin na straně druhé, musí existovat oblast smysluplného a eticky správného. Oddanost a povinnost - „láska" - k vlastní skupině nemůže vést na scestí - pokud se nezpronevěřuje mravnímu řádu. Vní totiž spočívá konstrukční princip lidské společnosti, k jejímž vlastnostem patří být strukturovaná, rozdělená do velkých skupin.
Zde je nyní třeba překročit současné hranice sociální psychologie. Přestože tato disciplína přinesla mnoho cenných podnětů k objasnění vztahu mezi jednotlivcem a skupinou a vysvětlení role standardizovaných skupinových norem a skupinových struktur, chápe svůj úkol zkoumat skupinové předsudky nebo lépe předpojatosti - z obav před fašismem, rasovou diskriminací - ještě stále příliš úzce a jednostranně. K vysvětlení fenoménu nacionalismu ale tato kategorie nestačí. Národy nevznikají jednoduše na základě předsudků a velké konflikty mezi jednotlivými národy či světové konflikty nelze vysvětlit pouze z předpojatostí, které by se daly sprovodit ze světa výchovou a sebekontrolou. Psychologie a sociální psychologie proto musí rozhodným způsobem dále rozvinout současné kladení otázek a současné metody, nebo přizvat ke spolupráci na objasnění fenoménu, který je zde předmětem diskuse, i ostatní disciplíny.
4. SCHOPNOST ODDANOSTI
Zde také vyúsťuje psychologie nacionalismu jakožto oddanosti vlastní skupině - ať již národní nebo jiné povahy, též povahy nadnárodní -v zásadní problémy mravní a politické výchovy. Tak jako je totiž podstatné překonat výchovou nacionalismus, který absolutizuje vlastní skupinu, je nespravedlivý vůči ostatním, úzkoprsý, provinční, směřuje k fanatismu a opuštění mravních hodnot v údajné službě národu, tak je přece nutné, aby se spolu s tímto nacionalismem nevyhladilo také něco jiného, totiž oddanost nadindividuálním hodnotám, společenstvím a systémům, ta oddanost, na níž nacionalismus spočívá. Zvláště tato schopnost oddanosti musí však zůstat člověku zachována.
Pokud se totiž ve snaze oslabit fascinující, k fanatismu svádějící moc nacionalismu silněji zdůrazní vlastní hodnota individua, může dojít k tomu, že se oslabí vazba jednotlivce na nadřazené hodnoty, jeho potřeba těchto hodnot a schopnost je zastávat v takové míře, která zpochybní budování osobnosti a ji určujících mravních norem. Nadindividuální systémy pak již nejsou schopny takto ovlivněného člověka k sobě připoutat, podněcovat jej k oddanosti, výkonu a oběti, dát mu orientaci, určité místo ve společnosti, aniž by nezadržitelně nepropadl nějaké jiné ideologii. Důsledky takového postupu se ukázaly v reakci na nacionalistické přetěžování: takovou reakcí byl nezúčastněný postoj (,,Ohne-mich"-Einstellung) rozšířený mezi německou poválečnou mládeží. Reakcí na něj bylo zase volání po ideologii, jíž by mohla mládež věřit, po nějakém vzoru, jemuž by se mohla oddat. Jinými slovy: mládež má potřebu nacionalismus něčím nahradit, snad vlastenectvím, nějakým náboženským ideálem nebo politickým obrazem společnosti. Každý si uvědomoval nebezpečí obratu od nacionalismu k nihilismu. Cítíme, že absolutní oproštění se od ideologie nás právě činí ideologicky ovlivnitelnými.
Další pedagogický problém přináší víra v nadřazenost vlastní skupiny, tento zjevně nutný prvek integrace skupin, národů, států a společností. Zdá se, jako kdyby taková skupina, ať už národní nebo jiná, nemohla rozvinout potřebnou integrační sílu, pokud by své příslušníky nenaplnila vírou, že vyniká zvláštními přednostmi, prokazuje zvláštní služby a je vyvolena hrát zvláštní roli v dějinách lidstva.
Víra v příslušnost k určitému vyvolenému společenství, k elitě, zjevně patří ke spolupůsobení integračních sil a k organizaci společenských skupin stejně nutně jako ona odvěká potřeba oddat se něja-
84
85
kému jednotlivce přesahujícímu společenství. Nelze ji tedy z etického hlediska jednoduše odmítnout. Každopádně ji musíme posuzovat jinak než například víru v nadřazenost vlastního Já.
Jak potřeba sebepotvrzení skrze oddanost nějaké skupině, společenství či systému, tak i víra v nadřazenost - přinejmenším však vyšší závaznost vůči vlastní velké společenské skupině - jsou zjevně pro výstavbu a členění lidské společnosti nepostradatelné. Nejde tedy
0 to - a to může být závěr vyvozený politickou pedagogikou - tyto síly, které patří k mechanismu společnosti, zcela potlačit - mohly by se pak objevit na jiném místě nekontrolovane a o to nebezpečněji -, nýbrž je třeba mít je pod kontrolou, řídit je a zabudovat je do systému hodnot a norem, který jim dá smysl a jisté meze.
Odhlédněme od právě naznačených pedagogických a politických problémů. Snad jsme v podobě nacionalismu na stopě obecnému principu utváření a proměny velkých skupin, členění společnosti do takovýchto skupin. Zdá se totiž, jako by lidská společnost potřebovala ve všech dobách takovéto síly členění, výstavby a rozkladu - integrace a desintegrace - velkých skupin, společenství a formací a jako by těmto institucím nebylo dopřáno delšího trvání. Nacházejí se v neustálém procesu přizpůsobování měnícím se podmínkám, v nichž se jedny objevují a jiné mizejí. To, že by členícím principem lidské společnosti měly být právě skupiny označované za národní, skupiny vymezené jazykem, původem nebo politickým uvědoměním, se nyní ukazuje jako náhodné, jako svázané s určitými epochami a jim odpovídajícími společenskými strukturami. Dějiny nacionalismu nutně zasáhnou
1 jiné epochy, v nichž budou tutéž funkci vykonávat jinak motivované skupiny, budou lidstvo dělit do velkých skupin, ty pak vybavovat mocí a činit z nich znepřátelené strany. Vše svědčí ve prospěch rezignujícího náhledu, že nacionalismus, pokud se ho jednou podaří překonat, najde svého nástupce v jiných integračních silách, které pak lidstvo znovu, jen z jiných důvodů, rozdělí a přinesou podobná rizika fanatismu, zločinu a ničení. Zbývá naděje, že se lidstvu podaří udržet tyto síly v jistých mezích, podřídit je systému určitých norem, převést na výtvory techniky, organizace a ducha a přeměnit je - tak jako o to již dnes, přes všechny válečné hrozby, usiluje ctižádostivá soutěž o společné ovládnutí kosmu, která je plodem týchž sil.
Přeložil Petr Šafařík
Hans Kohn
Nacionalismus1
Nacionalismus je politické přesvědčení, které představuje základ soudržnosti moderních společností a legitimizuje jejich nárok na autoritu. Nejvyššf loajalitu převážné většiny národa orientuje na národní stát, ať už existující ve skutečnosti, nebo jen jako předmět tužeb. Národní stát se pokládá nejen za ideální, „přirozenou" či „normální" formu politické organizace, ale také za nepostradatelný rámec veškeré společenské, kulturní a ekonomické aktivity. Přesto jsou jak nacionalismus, tak národní stát důsledky poměrně nedávného historického vývoje.
Nacionalismus, který byl do 18. století, kdy se začal v severozápadní Evropě a v Severní Americe rozvíjet, neznámou věcí, se od té doby po celém světě stále rychleji rozšiřoval a od poloviny 20. století už působí jako univerzální ideová hybná síla soudobé historie. Projevuje se v těch nejrozmanitějších, a dokonce protikladných ideologiích - v demokracii, fašismu i komunismu - i ve snahách najít další „ideologie", ať už budou vyzvedávat africkou osobitost nebo arabskou jednotu. V Evropě bylo 19. století právem označováno jako věk nacionalismu; 20. století, ve kterém se historie přesunula z evropského na globální základ, možná jednou vejde ve známost jako věk pannacionalismu.
Přestože určité rysy jsou všem formám nacionalismu společné, každou formu podmiňuje sociální struktura, duchovní tradice, kulturní historie a geografická poloha společnosti, v níž se nacionalismus prosazuje. Každou z různých forem nacionalismu může tedy dobře vystihnout jen jejich historicko-srovnávací studium a celé množství faset tohoto vysoce složitého fenoménu bude s to podchytit pouze in-
* Přeloženo z anglického originálu ..Nationalism" v International Encyclopaedia of the Social Sciences, sv. 11, s. 63-69. The Macmillan & The Free Press, USA 1968. Copyright © 1968 by Crowell Collier and Macmillan, Inc. Vydáno se svolením The Gale Group.
86
87