současně využívat různí lidé (jako park)... a který je možno „zvětšovat investicemi či zmenšovat amortizací a spotřebou".46 Elity střední třídy si podle Bretona přivlastňují materiální výhody modernizace mimo jiné tím, že poskytují nižším třídám nemateriálni (psychologické) výhody v podobě tohoto statku veřejné spotřeby (nacionalismu). V nerozvinutých následnických státech imperiálních říší využívají vůdcové nacionalistické výzvy k mobilizaci podpory obtížných politických kroků, k odvracení pozornosti od nepříjemných problémů nebo k tomu, aby se udrželi u moci.47
Přeložila Jana Ogrocká
Hayes, Essays, s. 74; Albert Breton, „The Economics of Nationalism", Journal of Political Economy, I.XXII (1964), s. 377.
* Vůdcové mohou v nacionalismu vidět užitečný nástroj i tam, kde nacionalismus brání řešení praktických problémů nezávislosti či rozvoje (Rupert Emerson, „Natio-nalism and Political Development", The Journal of Politics, 22 /1960/, s. 3-28).
Tom Nairn
Moderní Janus'
Teorie nacionalismu představuje velký historický nezdar marxismu. Měl snad i jiné nezdary a o některých z nich se diskutovalo více: nedostatky marxismu v teorii imperialismu, jeho pojetí státu, klesající míra zisku a zbídačování mas jsou jistě stará bojiště. Žádná z těchto věcí přitom není ať už v teorii, či v politické praxi tak důležitá, tak zásadní, jako problém nacionalismu. Je pravda, že jiné tradice západního myšlení si nevedly lépe. Stejně tvrdě jako marxismus zde narazily idealismus, německý historicismus, liberalismus, sociální darwinismus i moderní sociologie. To je ale pro marxisty slabá útěcha. Politický význam jejich idejí a jejich vědecké nároky jsou větší než u těchto soupeřů a člověk se neubrání pocitu, že se měli s tímto ústředním, nepominutelným jevem moderní historie vypořádat lépe. Tvrdím, že jejich neúspěch byl nevyhnutelný. Byl nevyhnutelný, dnes jej však lze pochopit. Navíc ho lze chápat v podstatě materialisticky. Historický materialismus jako myšlenkový systém tak může velmi dobře uniknout z dlouhodobé a destruktivní slepé uličky, v níž v tomto ohledu uvázl. Cenou za to však pravděpodobně bude „marxismus". Materialismus samozřejmě nemůže z této zkoušky ohněm vyváznout nepoznamenaný a nezměněný. Důvod spočívá v tom, že pochopit příčinu tohoto nezdaru znamená uvidět skutečné místo marxismu v historii, některá z jeho omezení, některé z neuvědomovaných kořenů, které ho nepozorovaně spojovaly s průběhem moderního historického vývoje. Znamená to podívat se na marxismus samotný jako na součást historie, a to ve zcela nelichotivém světle, které nemá co dělat s posvátným
* Přeloženo i anglického originálu The Break-up of Britain. Verso (New Left Books), London -New York 1977, kap. 9, s. 329-358. Copyright © 1977 by Tom Nairn. Vydáno se svolením nakladatelství Verso, New Left Books Ltd., London.
142
143
manželským svazkem teorie a praxe. Znamená to navždy se zbavit kvazibožského postoje, který marxismus pod maskou vědy převzal od idealistické filosofie (a v konečném důsledku od náboženství).
Marxistické „nezdary" v otázce nacionalismu se nám jeví v prvé řadě jako filosofické, konceptuálni. Velké postavy marxismu, od Marxe samotného až po Gramsciho, nevěnovaly tomuto předmětu dostatečnou pozornost a dotýkaly se ho spíše nahodile a okrajově než přímo. Ti, kteří se na něj soustředili více - sociální demokraté carského Ruska a habsburské říše -, se široce názorově rozcházeli. Po traumatu z roku 1914 už marxisté neměli žaludek na to, aby se k tomuto problému v alespoň podobné rovině diskuse vrátili.
Neduhy vývoje
Univerzální folklór nacionalismu není zcela scestný. Kdyby tomu tak bylo, nemohl by fungovat j ako mýtus. Na druhé straně platí, že by takto nemohl fungovat, ani kdyby byl pravdivý - tj. pravdivý v tom smyslu, který nás zde zajímá. Je to ideologie. To znamená, že je to obecně přijatelné „falešné vědomí" o sociálním světě, který je stále v sevření „nacionalismu". Je to mechanismus adaptace a kompenzace, způsob soužití s realitou těch forem historického vývoje, které označujeme jako „nacionalismus". V tom smyslu je snad nejlepší pokládat ho za soubor důležitých vodítek k pochopení toho, co tyto formy ve skutečnosti znamenají, ať už je to cokoli.
Nejdůležitějším z těchto vodítek je silné spojení, které zdravý rozum předpokládá mezi nacionalismem a pojetím vývoje či sociálního a ekonomického „růstu". Je pravda, že typicky moderní fakt nacionalismu (na rozdíl od národnosti, národních států a jiných předchůdců) se k němu nějak vztahuje. Národní identita totiž získávala tento systémový a abstraktní význam teprve v kontextu obecné akcelerace změn přibližně od roku 1800, teprve v kontextu „vývoje" v tomto novém smyslu.
Není však pravda, že tato systémová konotace vychází z faktu vývoje jako takového. To je ten citlivý kritický bod, v němž se pravda vypařuje, aby se vysrážela do užitečné ideologie. Není tomu zkrátka tak (i když lidstvo mělo vždy spoustu důvodů chtít, aby tomu tak bylo), žc nacional-ismus, nutkavá potřeba jisté socio-politické formy, z těchto nových vývojových podmínek přirozeně vyplývá. Není to přirozenost. Smyslem tohoto folklóru je samozřejmě snaha sugerovat předsta-
I
vu, že nacionalismus má přirozený status, a tudíž mu náleží značka „zdravý", jako by skutečně byl jakýmsi dospíváním všech společností, cestou, jíž se musíme proplahočit, abychom se dostali od rurální hlouposti k „modernitě", industrializaci (a k čemu všemu ještě).
Druhým významným vodítkem je to, které ukazuje k sociální a osobní subjektivitě. Je pravda, žc nacionalismus je spjat s typicky niternými procesy, s kolektivy a jednotlivci. Ti se chovají podobně a mají velmi podobné pocity. Svádí nás to tedy k tomu, abychom tvrdili, že (např.) italský nacionalismus 50. let 19. století nebo kurdský a eritrejský nacionalismus 70. let 20. století spočívají na těchto specifických vnitřních mechanismech a jsou jimi vyvolávány. Místní zvláštnosti svých národů vyjadřují zhruba stejným způsobem - podle všeho proto, že to tak potřebuje duše národa (či přinejmenším jeho buržoazie).
Pravdou ale není, že nacionalismus jakéhokoli druhu je ve skutečnosti produktem těchto vnitřních podnětů jako takových. To je jádrem empirického omylu, s nímž se setkáváme ve všech zemích, omylu, kterým nás zatěžuje ideologie nacionalismu sama. Velšský nacionalismus má samozřejmě mnoho společného se specifiky velšského národa, s jeho historií, konkrétními formami jeho utlačování a vším tím ostatním. Velšský nacionálismits- ona obecná, univerzální potřeba vyjádřená už tím samotným termínem, který nás zajímá - však s Walesem nemá nic společného. Není faktem Walesu, nýbrž faktem obecného historického vývoje, že Wales a velšský národ byly v určitém konkrétním čase tímto způsobem vtaženy do historického procesu. „Ismus", za nímž jsou pak nuceny jít, je jim ve skutečnosti naordinován zvenčí, i když k takové adaptaci je samozřejmě nezbytné, aby obvyklé typy národních kádrů, mýtů, emocí atd. vyvěraly zevnitř. Všechny nacionalismy fungují pomocí typického repertoáru sociálních a osobních mechanismů, z nichž mnohé jsou vysoce subjektivní. Příčina celého dramatu však nespočívá v srdci lidu (Volk): tam leží mýty krve a ducha (Geist). Subjektivita nacionalismu je jeho důležitým objektivním faktem; tento fakt ale sám o sobě pouze klade otázku jeho zdrojů.
Skutečné zdroje jsou jinde. Nenacházejí se v lidu ani v potlačované touze jednotlivce po nějaké celistvosti či identitě, nýbrž v mašinérii světa ekonomiky. Ne však v procesu vývoje ekonomiky jako takovém - nemají jednoduchou podobu nějakého nevyhnutelného průvodního jevu industrializace a urbanizace. Jsou spojeny se specifičtějšími charakteristikami tohoto procesu. Nejlepším způsobem kategorizace těchto rysů je, řekneme-li, že představují nerovnoměrný vývoj historie
144
«45
od 18. století. Tato nerovnoměrnost je materiálním faktem; lze dokonce tvrdit, že jako fakt moderní historie je materiální v tom nejdrsněj-ším slova smyslu. Toto tvrzení nám umožňuje dospět k uspokojivému a téměř paradoxnímu závěru: ten nejtypičtější ze subjektivních a ideálních historických jevů je ve skutečnosti vedlejším produktem té nejbrutálněji a naprosto nezpochybnitelně materiální stránky historie posledních dvou století.
Metropolitní iluze
Nerovnoměrný vývoj je verbálním protikladem rovnoměrného vývoje. Je to verbální, nikoli reálný protiklad, protože nerovnoměrný je veškerý skutečný „vývoj", jímž musí lidská společnost procházet od doby průmyslové revoluce. Představa rovnoměrného vývoje a snaha takového vývoje dosáhnout je nicméně natolik silná, že bychom jí měli začít. Konec konců má blízko k tomu, být nervem západního či „eurocentrického" světového názoru - být Weltanschauung, který stále ovládá způsob našeho uvažování o historii, a tedy (mimo jiné) i o nacionalismu. Za povšimnutí například stojí, že mytologie, o níž už byla zmínka, je způsobem, jak předstírat, že nacionalismus je jaksi součástí rovnoměrné přirozené evoluce sociálních událostí.
Představa rovnoměrného a progresivního vývoje materiální civilizace a masové kultury byla příznačná pro evropské osvícenství. Odrážela pokrokový názor, samozřejmý pro tehdejší evropské elity. Ty stále, tak jako jejich předchůdkyně v dobách vysoké kultury, uvažovaly z hlediska protikladu civilizace a „barbarů", žijících kdesi ve vnějším mlžném oparu. Díky novému přesvědčení o Pokroku se však tento názor stal pro barbary příznivějším: dostane-li se jim času a pomoci, mohli by zpoždění dohonit. Toto vyrovnání se pojímalo jako proces ustavičné akulturace postupující jak směrem ven, tak směrem dolů. Ven z centra k okrajovým oblastem a v sociologickém smyslu dolů od kultivovaných tříd k služebnému a pracujícímu lidu.
Mocným nástrojem v tomto šíření civilizace měl být kapitalismus. Pokud jde o faktor národnosti, zcela jasně to vyjádřil Kant. Rozdělení lidstva na národy bylo samo o sobě vynikající věcí: v Evropě například pomohlo zabránit vytvoření univerzálního despotismu, říše východního typu. O to, aby toto rozdělení nepůsobilo v budoucnosti nesnáze, se mělo postarat obchodování středních tříd.
Jak již dnes víme, skutečný vývoj byl úplně jiný, než vývoj, který slibovaly ideje a síly, na které se spoléhal Kant. Ve velké univerzalizující tradici, již Kant představoval, tradici i ve svých sekulárních podobách stále křesťanské, se nejspíše ani nedal předvídat. Jak duch obchodu a síla peněz pronikaly do dalších a dalších oblastí světa, vedly ve skutečnosti k obnovení atavistických pudů. Výsledkem bylo zintenzívnění válek. Místo aby byly národní rozdíly stále bezvýznamnější jako bariéry, byly povýšeny na nový a dominantní princip společenské organizace. Historie porazila západní filosofy.
Porážka to byla trvalá. V tom možná spočívá pravý, dlouhodobější význam „nezdaru" marxismu v národní otázce. Pro tuto myšlenkovou tradici, která nebyla schopna předvídat skutečné rozpory Pokroku a jeho katastrofickou stránku, bylo později také logicky nemožné tento fakt náležitě pochopit a strávit.
Právě k této nepředvídatelné antagonistické realitě vrůstání kapitalismu do světa odkazuje výraz „nerovnoměrný vývoj". Vyjadřuje skutečnost, která je oproti ideálu ušlechtilého povznášení a postupné kultivace, dá-li se to tak říci, klopotná, konfliktní, nevyvážená, nelogická a nezvladatelná. Moderní kapitalistický vývoj odstartovalo několik západoevropských států, které si k tomu shromažďovaly potenciál po dlouhé historické období. Podle představy rovnoměrného vývoje bylo možno tento pokrok přímočaře následovat a instituce, které se o něj přičinily, jednoduše okopírovat - periferie, venkov světa, měla v patřičném čase vedoucí státy dostihnout. Toto vyrovnávání mělo probíhat s pomocí toho, že by se v celé periferii vytvořila v podstatě homogenní osvícená třída - mezinárodní či „kosmopolitní" elita pověřená šířením tohoto procesu. Žádné takové soustavné šíření a kopírování ale ve skutečnosti nebylo možné a stejně tak nebylo možné vytvořit tuto univerzální třídu (přestože existovaly a existují její karikatury v podobě kompradorské buržoazie, která se místo s vlastním lidem spojuje s kapitálem metropole).
Vliv vedoucích zemí byl naopak zpravidla vnímán jako nadvláda a invaze. Předpokládalo se, že duch obchodu vystřídá tradiční formy plenění a podvádění. Ve skutečnosti na to ale nestačil. Propast byla příliš velká a nové vývojové síty nebyly v rukou blahodárné, nezainteresované elity, jíž by záleželo na rozvoji Lidstva. Slo spíše o „špinavé materiální zájmy" (jak rádi říkali Marx a Engels) anglické a francouzské buržoázni třídy, která užívala pojmy osvícenství a klasické poli-
146
147
tické ekonomie jako kouřovou donu. Pokrok se i při nejlepší vůli (již neměla) prostě musel do jisté míry ztotožnit pouze s určitými místy, třídami a zájmy. Proto zkrátka nemohl než podněcovat nový druh „imperialismu".
Na periferii samotné, vně jádrových oblastí nové průmyslově--kapitalistické světové ekonomiky, o tom brzy nebylo třeba nikoho příliš přesvědčovat. Lidé tam dost rychle zjistili, že abstraktní Pokrok znamená konkrétní nadvládu sil, které museli považovat za cizí a nepřátelské. Ukázalo se, že akulturační proces je v praxi, na rozdíl od teorie, spíše jako „slapová vlna" (slovy Ernesta Gellnera) vměšování a kontroly zvenčí. Pochod Lidstva kupředu znamenal v prvé řadě po-angličťování a pofrancouzšťování, a to na tak dlouho do budoucna, kam až lidé, kteří si byli změny nejvíce vědomi, mohli dohlédnout. Později a v celosvětovém měřítku se tomu začalo říkat „westernizace" či „amerikanizace".
Na rovnoměrný vývoj nebyl nikdy ani čas, ani prostor v nějakém sociologickém smyslu. Nové výrobní síly a s nimi spojený nový stát a vojenská moc byly příliš dynamické a nekontrolované a následné sociální konflikty byly příliš prudké a ničivé, než aby mohlo dojít k nějakému postupnému civilizačnímu procesu. Žádný „vhodný čas" v moderní historii nenastal. Jakmile se rozběhla velká šoková vlna, každý čas se stal nevhodným. Vně metropole (v níž věci zrály v jedinečných a neopakovatelných podmínkách pomaleji) totiž nešlo o to, rozumným tempem asimilovat kulturu - problémem bylo se neutopit.
Osvícenství vnášely do širší reality buržoázni revoluce, které rozbily starší okolní sociální svět na kusy. Elity v méně rozvinutých zemích záhy zjistily, že poklidné přičleňování ke kosmopolitní technokracii je v daném čase možné jen pro jejich malou část. Ostatní (většina z nich) se cítily spíše vyloučeny z jednání než zdvořile přizvány k připojení; spíše ignorovány než poučeny o pravidlech hry; spíše vykořisťovány než přibrány do partnerského vztahu. Slýchat, že na místě je trpělivost a že se vše v příští či v přespříští generaci vyrovná, nebylo žádnou útěchou. Byla to vůbec pravda? Nevtiskne skutečné rozložení nových sil změny Angličanům do rukou ještě pevnější otěže k ovládání stále ne-indičtější Indie a Němcům ještě větší kontrolu nad druhořadými slovanskými zeměmi? Ať už to byla pravda nebo ne, celá záležitost se stala čistě akademickou. Vzhledem k prudkosti a rychlosti probíhajících změn trpělivost a čas přestaly být tak jako tak v lidských možnostech.
Antiimperialistická teorie
„Nerovnoměrný vývoj" není pouze nešťastný příběh chudých zemí. Vtáhl také země bohaté. Jakmile byl koncept národního státu zideolo-gizován do podoby „nacionalismu" a vytvořil nové klima světové politiky- novou uznávanou skutečnost politického lidstva-, musely začít k nacionalismu směřovat i samy jádrové oblasti. Když hraniční země jako Německo, Itálie a Japonsko začaly na konci 19. století vyrovnávat náskok a vstoupily do fáze mimořádně rychlé industrializace, již umožnily jejich „revoluce shora", bylo snad překvapivé, že Anglie a Francie rozvinuly své vlastní formy „nacionalismu"? Výsledkem byl zápas mezi zakládajícími členy a parvenui, v němž se z nových představ a emocí vytvářel velmocenský nacionalismus. Vytvářel se přirozeně s mnohem větší účinností než na periferii, a to z toho prostého důvodu, že tyto společnosti k tomu měly prostředky a hojnost lidských a materiálních zdrojů.
„Nerovnoměrný vývoj" je jinými slovy dialektický. Dvě zúčastněné strany se navzájem neustále modifikují. Nacionalismus mohl vzniknout jako jakási „antitéze" k „tezi" metropolitní nadvlády. Rychle a nevyhnutelně se však přenesl na celý proces. Termín „dialektický" by nás však neměl zavádět o nic víc než opojné prostředky romantické nacionalistické ideologie. Dialektika zde neznamená (jak to jednou vyjádřil Gramsci), že historie je rohovnický zápas s pravidly, ve kterém si můžeme být vskrytu jisti, jaký druh „syntézy" z něho vzejde. Ve zcela nehegelovské realitě, již označení „nerovnoměrný vývoj" vystihuje pouze přibližně, není nikdy jisté, kdo zvítězí. „Antitéze" „tezi" ve skutečnosti téměř kompletně zničila a státy, jež označuje druhý termín, vletech 1945-1946 zvítězily pouze za cenu rozvinutí tak ohromné síly, že hrozí anihilace historického lidstva jako takového. A není nemožné, že v nějakém pozdějším stadiu téhož zápasu bude použita.
Nacionalismus a iracionalita
„Nerovnoměrný vývoj" je zdvořile akademický výraz pro „válku". Proces, o kterém vypovídá, je válčení - ona „vývojová válka" (i tak bychom ji mohli nazvat), která se systematicky vede od vypuknutí velkých buržoazních revolucí. Příčiny, které vyvrátily Kantovy předpovědi o rozdělení národů, maří také jeho sen o Věčném míru. Zápas se po
148
149
většinu času přirozeně odehrává v socio-ekonomické a diplomatické rovině. Tento ze své podstaty konfliktní proces však vždy směřuje ke skutečné válce. A všichni víme, neboť je to zcela holý historický fakt, že od francouzsko-pruské války do dnešní doby se moderní historie zvrhává ve vojenské konflikty dříve nepředstavitelného typu a rozsahu. Místo k sociálním revolucím, jež se předpovídaly ve čtyřicátých letech 19. století, došlo ke světovým válkám. Místo občanského úsilí tu byly imperialistické a nacionalistické masakry; a sociální revoluce, které proběhly, proběhly jako vedlejší produkt těchto válek - byly tak provázané s nacionalistickými motivy, že měly zcela jiný smysl než ten, který předjímal marxistický univerzalismus.
V našem válčícím světě je absurdní přidělovat jakési patentované právo na „nacionalismus" jen jedné straně. Taková moralizující perspektiva nejenom brání pochopit roli velmocenského nacionalismu v průběhu celého procesu, nevyhnutelně také znemožňuje vidět to, co je třeba považovat za ústřední část jevu - fašismus. Kromě toho deformuje každou teoretickou snahu přiblížit se problému tzv. „iracionality" nacionalismu.
Už jsem zdůraznil, že nacionalismus jádrových oblastí byl z dlouhodobého hlediska stejně nevyhnutelný jako nacionalismus periferní, měl však větší šanci stát se účinným. Jeho vůbec nejmocnější verze se měly objevit v onom rámci širší historie, již analyzujeme, na zcela jiném místě. To znamená u národností, u nichž se do jisté míry spojovaly oba faktory: na jedné straně bolestivá zkušenost s „nerozvinutostí" a strach ze zaostávání a na druhé straně moderní socioekonomické instituce umožňující účinně mobilizovat a indok-trinovat masy.
O tom, kde se taková výbušná kombinace nacházela, není pochyb: u neblaze proslulých „opožděnců ve vývoji" historie tohoto století. Jaké faktory způsobily, že se Německo, Itálie a Japonsko společně ocitly na trajektoriích, které vedly k tomu, že byly v letech 1939-1945 mocnostmi Osy? Všechny tři byly společnostmi s poměrně nedávnou zkušeností se „zaostalostí" - s deprivací a neschopností, které se jim pod vlivem vnějších sil najednou pokořujícím způsobem ozřejmily. Všechny tři na toto dilema reagovaly obzvlášť silnými kompenzačními ideologickými mechanismy, které, pokud jde o dva západní členy, obsahovaly v podstatě vyčerpávající arzenál nacionalistických přesvědčení a emocí. Potom díky překotné industrializaci a Státem vynucované tuhé disciplíně ve společnosti dokázaly rychle rozvinout
cosi ze skutečné podstaty moci národního státu. Jejich schopnost to zvládnout samozřejmě vycházela z jejich obecného postavení ve světové ekonomice: nenacházely se na skutečné periferii, ale na přechodovém místě mezi periferií a centrem - byly to hraniční země či poloviční periferie tohoto procesu.
Nacionalistický folklór má na očividně katastrofální aspekty moderní historie snadnou odpověď: představují nahodilé odchylky či excesy. Antiimperialistická mytologie k tomu ještě něco přidává. Podle ní jsou tyto katastrofy výsledkem toho, že si nacionalismus přivlastňují a zneužívají imperialisté. Velmocenský šovinismus neboli „reakcionářský nacionalismus" je spiknutím vládnoucí třídy metropolí, která si vypůjčuje myšlenky a emoce světových zápasů za národní osvobození a využívaje k oklamání proletariátu. Bohužel to tak, jak se zdá, často funguje.
Existují tedy dva druhy nacionalismu. Jeden hlavní, v podstatě zdravý, jemuž aplaudujeme v Indočíně a v Mozambiku, a druhý odvozený, degenerovaný, který se nám protiví u americké dělnické třídy, gaul-lismu, chilské junty atd. Právě tento rozdíl vysvětluje „iracionálnosť' některých nacionalistických jevů. Zatímco hlavní proud nacionalismu je pokrokový, tyto jeho zkažené podoby jsou zpátečnické a mají tendenci podněcovat sociální a psychický atavismus, využívat nesmyslné obavy a předsudky, a tedy se uchylovat k násilí. I když ani na okamžik nepopřeme, že toto politické a morální rozlišení je oprávněné a vlastně zjevné, jsme nicméně nuceni poznamenat, že jeho teoretický rozměr je zcela mylný. Z uvedených rozdílů nevyplývá existence dvou typů nacionalismu, jednoho zdravého, druhého patologického. Jde o to, že veškerý nacionalismus je, jak zjistíme i z té nejzákladnější srovnávací analýzy, zdravý i patologický zároveň. V jeho genetickém kódu je od začátku vepsán jak pokrok, tak úpadek. To je strukturální fakt. A je to fakt, který nepřipouští výjimky: v tomto smyslu bude přesným (nikoli pouze řečnickým) konstatováním o nacionalismu, řekneme-li, že je svou povahou ambivalentní.
Kolektivní nevědomí
Krátce řečeno, podstata nacionál ismu jako takového je vždy morálně, politicky a lidsky dvojznačná. Právě proto nemohou nikdy uspět
150
151
moralizující pohledy na tento jev, ať už ho chválí, nebo odsuzují. Všímají si pouze jedné či druhé tváře tohoto výtvoru a nepřipouštějí, že je tu společná hlava, která je spojuje. Nacionalismus lze v tomto smyslu zobrazit jako starého římského boha Januse, který stával nad branami a zatímco jednou tváří hleděl kupředu, druhou se ohlížel nazpátek. I nacionalismus stojí nad průchodem lidské společnosti k modernitě. Jak se lidstvo tlačí tímto úzkým průchodem, musí se v zoufalství ohlížet zpět do minulosti, aby sebralo sílu, ať už odkudkoli, která by mu umožnila obstát ve zkoušce ohněm, kterou představuje „vývoj".
Národ triumfuje nad třídou
Zatím jsem neřekl nic o posvátném tématu třídy. Bylo to samozřejmě záměrné. V každém materialistickém přístupu k podobnému problému člověk zjišťuje, že cesta je ucpaná přebujelou mytologií zdravého rozumu, ale nejen to: svou vlastní pilnou domáckou výrobu má i marxismus. Máme své vlastní polopravdy, svou vlastní zkomolenou ideologii, své vlastní úhybné manévry, které nás vydělují z houfu. A „třída" byla vždy naší specialitou.
Jak jsem uvedl dříve, buržoázni osvícenství mělo v tomto ohledu své vlastní utěšitele. Philosophes se domnívali, že válka a slepý patriotismus jsou vedlejšími produkty vlády tříd vlastníků půdy. Předpokládalo se, že dynastie mají svůj nezadatelný zájem na dobývání a krveprolévání. Právě díky nim se udržovaly archaismy a iracionalita lidského života - zbavme se tedy aristokracie a vytratí se i ony. Feudalismus měla nahradit vláda skutečně univerzální třídy, třídy, jejíž zájmy se shodovaly se zájmy lidstva jako celku - buržoazie. Jak řekl Kant, zdálo se, že nezadatelným zájmem této třídy je ve jménu hospodářského a kulturního vývoje prosazovat mír a odstraňovat bariéry mezi národy.
Radikálové, kteří se dožili prvních fází této země zaslíbené a uvědomili si, že se s původními plány začíná nápadně rozcházet, rychle zformulovali novou verzi dřívější myšlenky. Střední třídy nejsou ve svém zájmu zdaleka „univerzální". Také ony jsou nevyhnutelně zainteresovány na zmatku a válčení; věci se vlastně budou ještě zhoršovat, už jen proto, že věda nyní umožnila vyrábět silnější prostředky destrukce. Nacionalismus se tak stal „buržoazním nacionalismem", z čehož plynulo, že kdyby se podařilo zbavit se této třídy a jejích forem
152
hospodářské a společenské organizace, zmizel by potom i nacionalismus. Tyto formy opět sytily a držely při životě úzkoprsou pošetilost a slepé iracionální instinkty. Jakmile se dostane k moci třída, jejíž cíle se skutečně shodují s cíli lidstva, prolctariát, šovinismus přestane mít jakýkoli raison ďětre.
Nacionalismus a Filosofie
Není pravda, že by byla dříve vytyčená koncepce nacionalismu re-dukcionistická. Když tvrdí, že zmíněné jevy (politický romantismus, idealismus nerozvinutosti, Subjektivismus, potřeba „sounáležitosti" atd.) jsou pouhým projevem ekonomických trendů, nechce je tím bagatelizovat nebo pomíjet. Právě naopak. Přiznává jim skutečnou sílu a váhu v moderním historickém vývoji - zcela jinou než úpění metafyzického iracionalismu -, protože vysvětluje materiální důvody tohoto nově získaného nástroje. Uvádí je do vztahu s materiálními dilematy zaostalosti, takže z nich činí objektivní skutečnost, nikoli nějakou démonickou záhadu; objektivní skutečnost nacionalistických vášní, probuzené síly moderních instinktů a jejich zapojení do totálních či rasových válek však mají svůj vlastní směrodatný stimul. Dokazovat, že jsou druhou tváří průniku kapitalismu do našeho světa, neznamenaje degradovat na pouhá zdání či epifenomény.
„Materialismus" v tomto smyslu neoznačuje mechanické či metafyzické pseudovysvětlení toho, o čem zde hovoříme. Není příznakem další bitvy v prastaré filosofické válce, která nemůže být (právě pro svůj „filosofický" charakter) nikdy vyhrána či prohrána. Spíše ukazuje, jak by se tato válka dala opustit. Je „reálným" či historickým vysvědením, které nám umožňuje pochopit moderní válku slov - tj. neschopnost „marxismu" překročit horizont filosofie patřící minulosti, jeho vlastní povýšení se na poblouzněnou filosofii „dialektického materialismu" a následnou renesanci filosofického idealismu.
Přeložila Jana Ogrocká
153