Česká nová vlna FAVh001 + FAVKh006 22. 9. 2022 Mgr. Šárka Gmiterková, Ph.D. Perličky na dně (1965. r. Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš) Adaptace debutového souboru povídek („hovorů“) Bohumila Hrabala z roku 1963 s názvem Perlička na dně. Scénář: Bohumil Hrabal, Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš Kamera: Jaroslav Kučera, Hudba: Jan Klusák a Jiří Šust Hrají: Ferdinand Krůta, Pavla Maršálková, Miloš Čtrnáctý, František Havel, Václav Žák, Ivan Vyskočil, Vladimír Boudník, Alžběta Laštovková, Ivan Vyskočil, Dana Valtová a další… Jan Lukeš film charakterizuje jako „nezáměrný manifest nové vlny“. Nezáměrný z toho důvodu, protože impuls k jeho natočení přišel zvenčí, od Ladislava Fikara, jednoho z vedoucích tvůrčí skupiny Šmída-Fikar na Barrandově; nešlo tedy o podnět přímo od samotných tvůrců ani jejich vlastní programovou aktivitu. Nicméně jak vyplývá z Lukešova tvrzení, přesto o něm můžeme jako o manifestu uvažovat – poznamenejte si alespoň tři důvody proč. Perličky na dně • 1) Jakým způsobem a na jakých úrovních se ve filmu (resp.v jednotlivých povídkách) projevuje autenticita? • Bohumil Hrabal do české kultury a jazyka vnesl slovo „pábitel“, „pábení“ od slovesa „pábit“. Ve svých dílech, z nichž jedno nese právě název Pábitelé, tak označoval osoby se specifickým přístupem k životu, hledající krásu ve všedních, zcela obyčejných věcech; lidi se zálibou ve vyprávění o svém životě. Skutečnost si pábitelé ovšem upravují podle sebe a k obrazu svému. • 2) „Pábení“ tedy označuje specifický světonázor i přístup k realitě. Jde o postoj apolitický či nikoliv – a proč? • 3) Jak se estetika „pábení“ projevuje v jednotlivých filmových povídkách a jakým způsobem tyto filmy realitu ozvláštňují? • 4) “Na počátku byla zřejmě otázka, je-li Hrabal vyprávěčem nebo ne. Jireš s Chytilovou přikyvují, Schorm s Passerem a Menzelem vrtí hlavami, Němce to příliš nezajímá.” (Jiří Janoušek v recenzi pro Film a dobu z roku 1965). • Zamyslete se, jak tvůrci pracují s příběhy, jak přistupují k vyprávění, k otázce dějovosti, k pointě těchto drobných útvarů. Fádní odpoledne (1964, r. Ivan Passer) Scénář: Bohumil Hrabal, Ivan Passer. Kamera: Jaroslav Kučera. Písně: Mě na světě nic netěší; Vyšel měsíček, vyšel u lesa (zpívá ženský sbor). Hrají: Jan Tožička, Kamila Turková, Leopold Smolík, Josef Vaništa a další Film Ivana Passera se do výsledného souboru nevměstnal, protože šestice filmů by v distribuci přesáhla dvě hodiny. Snímek se tedy promítal jako samostatný předfilm a následně uspěl na MFF v Mannheimu a v Locarnu. 1) Rekonstruujte děj filmu, stejně jako jeho hlavní motivy. 2) Filmu se, na rozdíl od celovečerní pětice povídek, nedostalo takové kritické pozornosti v domácím kontextu. Srovnejte povídku s ostatními filmovými „perličkami“ – jak Passer pracuje s autenticitou a s ozvláštňujícími stylovými prvky (například se světlem)? 3) Pokuste se interpretovat poslední scénu filmu – jaké vyústění nabízí příběhu jednoho fádního odpoledne? Organizace kurzu • Kurz je vyučovaný prezenčně • Jednotlivé lekce sestávají z projekce, následné diskuze nad promítnutým filmem (filmy) a poté výklad na dané téma/osobnost (cca 70 minut) • Přednášky odpadají dne 29. 9. (výuka zahraničního hosta) a 17. 11. (státní svátek) • Přednášku na téma slovenská větev nové vlny obstará Mgr. Katarína Kunkelová. • Promítané filmy z každého týdne budou k dispozici ve studijních materiálech předmětu, stejně jako prezentace. Literatura k tématu je dostupná, případné důležité kapitoly či studie najdete ve složce „Četba“ v Isu. • Způsob ukončení předmětu: ústní kolokvium. Ve zkouškovém období bude vypsáno 12 termínů s maximální kapacitou sedm studentů. • Ke zkoušce každý student odevzdá soupis anotací 20 filmů z poskytnutého seznamu, včetně resumé jedné odborné knihy ze seznamu povinné literatury. • Seznam filmů povinných ke zkoušce bude dodán do konce října. Nová vlna jako kontinuita i zlom v domácí kinematografii • Česká (československá) kinematografie jako lokální kinematografie, až do 60.let se ve světovém měřítku prosazují jen jednotlivé filmy (Extase, Siréna) X nová vlna jako svébytná národní škola, která se dovede sytit mezinárodními vlivy i navazovat na a rozvíjet domácí tradice • NV nelze převést na společný jmenovatel, na jednolitý styl nebo typ vidění, na určitou perspektivu >> typická je pro ni naopak různorodost autorských poetik i množství tvůrců, kteří se na točí filmy neschematické a autorské • Dvě hlavní tendence • Objektivně kritická, „veristická“ >> Miloš Forman, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek; zpočátku také Věra Chytilová • Filozofující podobenství a alegorie s různým stupněm stylizace >> Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová Nová vlna pohledem dobových kritiků a publicistů • Počátkem 60. let probíhaly na stránkách specializovaného tisku diskuze o povaze moderního československého filmu >> tvůrce k modernímu výrazu podněcuje a nástup nových filmařů podporuje • Osa moderní vs módní • Československý moderní film může čerpat inspiraci ze zahraničí, ale nikoliv formou mechanické nápodoby, ale jako nástroj pro tříbení vlastního výrazu • Naopak módní film jen prázdně kopíruje zahraniční formální výboje, bez adekvátní obsahové či ideové hodnoty • >> Moderní československý film tak měl upoutat jak progresivní formou, tak myšlenkovou hodnotou, ideálně bytostně českou či dokonce komunistickou “Pocitový” nebo “autentický” film • První termín, kterým domácí publicisté označovali modernistické filmy, se objevuje kolem roku 1962 – v kinech filmy jako Strop (1961, r. Věra Chytilová), Slnko v sieti (1962, r. Štefan Uher), Transport z ráje (1962, r. Zbyněk Brynych), Křik (1963, r. Jaromil Jireš) • >> nahlížení světa očima hrdinů, reprezentace myšlenkových proudů skrz subjektivní komentář, použití improvizovaných dialogů a monologů, skryté kamery nebo jiných prostředků, které přibližovaly divákům emoce postav • V zájmu zachování kontinuity s domácí kinematografií se snímky připodobňují ke starším lyrickým filmům Vojtěcha Jasného nebo Františka Vláčila “Pocitový” nebo “autentický” film • Dalším ambiciózním filmům, které spadaly do této kategorie, se dostalo ostré kritiky. Jejich tvůrci se poté už k dalším experimentům neodhodlali nebo v Československu nenatočili už žádný film. • Tak blízko u nebe (1963, r. Vladimír Brebera) • Letos v září (1963, r. František Daniel) • Pražské blues (1963, r. Georgis Sklenakis) • Bubny (1964, r. Ivo Novák) • Třiatřicet stříbrných křepelek (1964, r. Antonín Kachlík) • částečně Okurkový hrdina (1963, r. Čestmír Mlíkovský). “film-pravda” • Český ekvivalent cinema-verité, objevuje se takřka souběžně s pocitovým filmem, ale na rozdíl od pocitového filmu termín naráží na nedostatečnou tradici těchto postupů • Sloužil pro přesnější definici estetických strategií, které ve své rané tvorbě uplatňovala Věra Chytilová (Pytel blech, O něčem jiném) nebo Miloš Forman (Konkurs) • Předznamenává finální termín „nová vlna“, který je ale nutné přizpůsobit domácímu prostředí – zejména zmírnit generační antagonismus a estetickou radikalitu „Nová vlna“ • Pro lokální verzi NV se podle dobových publicistů stala dominantní autenticita: • Obsazování neherců (autentičnost obrazová i dialogová) • Skrytá kamera nebo její simulace • Introspektivní dimenze NV (vnitřní svět postav, odmítání vnější dějovosti a podívané ve prospěch děje intelektuálního a citového). • Okruh tvůrců, kteří do NV spadají, se rychle mění a postupně zužuje - v roce 1964 na 40 tvůrců, a mezi nimi jména jako Jaroslav Balík, Zdeněk Podskalský nebo Milan Vošmik, až po Miloše Formana a Věru Chytilovou nebo Pavla Juráčka. • Z konce roku 1966 pochází slavný text Jaroslava Bočka “Nová vlna z odstupu.” Ten už pracuje se skupinou tvůrců, které pod NV řadíme dodnes, a v těch kategoriích, které se přibližně shodují s našim dnešním vnímáním NV (viz slide 5).