ILUMINACE
Rořnfk 'M, 2[)()!!, ŕ 2 (70)
Články
NASILIJE  - SILEDŽIJSTVO -  T I R A N I E !
Poznámky k jedinému exilovému filmu Luciana Pintilieho
Jaromír Blažejovský
„Nebyl jsem nikdy klasickou obětí Securitate. Byl jsem královským exulantem, privilegovaným disidentem," prohlašuje Lucian Pintilie o svém působení mimo vlast v letech 1973—1989.1* Hned na počátku tohoto intervalu natočil v tehdejší Jugoslávii svůj jediný exilový snímek Pavilón č. 6. V následujícím textu se pokusíme objasnit některé okolnosti tohoto (nikoli ojedinělého) případu, kdy filmař z jisté země sovětského bloku našel útočiště v jiné zemi, kde rovněž vládla komunistická strana;2) nabídneme též interpreLaci zmíněného filmu jako podobenství o totalitě.
Královský exil
Pintilieho exilová pouť začala skandálem s inscenací Gogolova Revizora v bukurešťském divadle „Bulandra" (premiéra 23. září, reprízy 26. a 28. září 1972), jejíž uvádění bylo, údajně po protestu ze sovětského velvyslanectví, zakázáno.3' Exemplární aférou
1) Lucian Pintilie, Bricabrac. Bucuresti: Huraanitas 2003, s. 353.
2) Srov. slovinský exil Františka Cápa, chorvatsky film Vojtěcha Jasného Gospodica nebo paradoxy českého působení Rangcla Valčanova: jeho politická alegorie Ezop (1970), realizovaná v bulharsko-české koprodukci (dohodnuté ještě před invazí spojeneckých armád), byla opatřena českým dabingem, načež ji postihl zákaz uvedení v československých kinech. Přesto mohl Rangel Valčanov natočit ještě dva české filmy: Tvář pod maskou a Šance, které v československých kinech premiéru měly, ale jejich distribuce byla brzy utlumena. Pražské roky Rangela Valčanova ovšem nelze nazvat exilem.
3) V sobotu 30. září, kdy se mělo konat další představení, uveřejnil ústřední orgán Rumunské komunistické strany Sctnteia (Jiskra) oficiální stanovisko: „Značný počet diváků se obrátil na Radu socialistické kultury a vzdělávání, aby vyjádřil protest a nespokojenost vůči způsobu, jímž byla na scéně Divadla Lucie Sturdzy Bulandrové uvedena hra N. V. Gogola Revizor. Režie a úprava této hry překrucují dílo velkého dramatika, což je přístup neslučitelný s úlohou rumunského divadla jako tribuny reprezentující autentické národní a univerzální kulturní hodnoty. Výbor Rady socialistické kultury a vzdělávání 3e rozhodl inscenaci stáhnout a zakázat její představení v této úpravě na všech dalších scénách v zemi a učinit taková opatření, aby podobné projevy již neměly místo v kulturním životě" Rumunska." (L. P i n I i 1 i e, e. d., s. 13.) Consílíul Culturii si Educatiei Socialiste byl orgán bez-
109
ILUMINACE
Jaromír Blazejovský'; Nasilije — eiledžijstvo tiranic!
ILUMINACE
Jaromír Blalejovnkf: Vasilije - siledžijstvo - tiranie!
tak vyvrcholil politický obrat, neoficiálně označovaný jako „malá kulturní revoluce": po návštěvě Cíny a severní Koreje v létě 1971 vyhlásil Nicolae Ceaugescu tzv. červencové teze, deklarující zostření stranické kontroly nad veškerým ideologickým, vzdělávacím, mediálním a uměleckým životem země.
Již v předcházejících letech míval Pintilie jako filmař potíže: po úspěchu debutu V neděli v 6 ráno chystal adaptaci novely Mihaila Sadoveana Sekera,** která je prozaickou variací na folklorní baladu o jehničce (Mioripa), v níž někteří rumunští literáti spatřovali svrchovaný výraz národní povahy a duchovnosti.51 Podle Pintilieho bylo na přípravné práce vynaloženo 800 000 lei.6' O dva roky později natočil Sekeru režisér Mircea Muretjan v rumunsko-italské koprodukci. Lucian Pintilie dnes prohlašuje, že mu tento film „byl ukraden ještě před odchodem do exilu".7'
Po zákazu inscenace Revizora režim zastavil i další nejbližší Pintilieho projekty: filmovou adaptaci povídky Antona P. Čechova Pavilón č. 6 a inscenaci Čechovova Racka pro Národní divadlo v Bukurešti. Securitate předala režisérovi cestovní doklad („pas se zvláštními výsadami, který mi dovolil pracovat 17 let na Západě, zatímco se mí kolegové z jiných socialistických zemí utápěli v alkoholismu nebo celé roky usilovali o získání pasu").8- Čas od času bylo třeba nechat si platnost dokladu prodloužit na rumunské ambasádě, jejíž úředníci prý byli úslužní nebo arogantní podle toho, jak se zrovna vyvíjely vztahy mezi Ceaus,eskem a Západem.^
Pintilieho cesta vedla nejprve do Bělehradu, kde na pozvání tamější televize dostal příležitost realizovat svůj Pavilón č. 6. Do roku 1990 vytvořil ve Francii, USA a Velké Británii přes dvacet divadelních inscenací, z nichž zvláštní proslulosti dosáhla Tu-randot podle Carla Gozziho a Giaccoma Pucciniho v pařížském Théátre National de Chaillot (1974) s účastí liliputánů. Po sedmi letech byl Pintilie pozván zpět do vlasti, aby v produkční skupině (casa de filme) č. 1 studia Bullea natočil adaptaci klasické frašky Iona Luky Caragiala Když se slaví karneval, kterou již v roce 1966 inscenoval na scéně divadla „Bulandra". Tuto epizodu své kariéry ironicky nazývá flirtem,10' když výsledný opus De ce trag clopotele, MrncA? neprošel v červnu 1981 schvalovacím řízením (premiéry se dočkal až v říjnu 1990). V dopise adresovaném tajemníkovi UV RKS Tlie Räduleskovi, zodpovědnému za sféru kultury, si Pintilie 22. srpna 1981 postěžoval nejen na zákaz tohoto filmu, ale také na fakt, že zprávy o jeho zahranič-
prostředně podřízeny politbyru, měl pravomoci ministerstva, kontroloval média i uměleckou tvorbu a faktioky vykonával funkci cenzury, „...rozhodnut/ o zákazu inscenace hylo přečteno v televizních zprávách ve 20 hodin, se slavnostní pochmúrností, jako by se oznamovala nějaká přírodní kalamita nebo vyhlášení války," vzpomínal po letech Pintilie (tamtéž, s. 352).
4) Česky pod názvem Čakan v překladu Otakara Jirouše, 1957.
5) Srov. Mircea E 1 i a d e, Od Zalmoxida k Cingischánovi. Praha: Argo 1997, s. 191-214.
6) L. Pintilie, cd., s. 331.
7) Z písemné odpovedi na dotaz autora článku, 14. 3. 20Ub\ Podle Tudora Caranfila (Díctionur de Jilme romůnesti, Bucuresti - Chisináu: Literu International - Litera 2003) adaptaci Sadoveanovy novely původně inicioval Liviu Ciulei s Annou Magnaniovou v hlavní roli.
8) L. P i n t i 1 i e, c. d., s. 352.
9) Tamtéž, s. 354. 10) Tamtéž, s. 367.
nich aktivitách, úspěších a podílu na francouzské kultuře jsou v rumunském tisku systematicky cenzurovány.11'
Lucian Pintilie se poté vrátil ke svým divadelním aktivitám v Paříži. Mohl nadále pracovat v zahraničí a vracet se do vlasti, podobně jako jeho starší kolega Liviu Ciulei, jehož kariéru rovněž poznamenala kauza Revizor.12* V lednu 1990 se Pintilie definitivně vrátil do Rumunska a přijal nabídku řídit filmový odhor ministerstva kultury; z této pozice mj. napomohl vzniku dokumentu režiséra Sterého Culey Piata Universitách o antikomunistických demonstracích na Univerzitním náměstí z jara roku 1990 a jejich potlačení hordami horníků, které do Bukurešti povolal tehdejší prezident Ion Iliescu. Následovala tragikomedie Dub, s níž tehdy osmapadesátiletý Pinitilie zažil triumfální filmařský návrat, když už ho někteří pro tuto profesi odepsali.13' O svém mnohaletém odtržení od Jilmové režie hovořil s lítostí, ale smířlivě: „Filmy, které jsem nenatočil, budu dělat teď"14) Od svého návratu z exilu natočil Pintilie šest celovečerních snímků, jež byly všechny uvedeny v oficiálních sekcích canneského či benátského festivalu.
Pavilón č. 6
„Druhý den poté, co jsem byl v Rumunsku zakázán, mi jugoslávská televize prostřednic lvím svého představitele Filipa Davida15' navrhla, abych pro ni natočil adaptaci Čechova Pavilónu č. 6," vzpomíná Pintilie. „Film byl předtím odmítnut rumunskou produkční skupinou - existovalo jich pět - v jejímž čele působil jistý výborný spisovatel, který však už byl zdrcen svými dřívějšími zkušenostmi z vězení. Proto se ochotně podrobil jakémukoli požadavku strany."16' Scénář Pavilónu č. 6 propašovala
11)
12)
13)
14)
15)
16)
Tamtéž, s. 329-330.
Liviu Ciulei, scénický výtvarník, herec, filmový a divadelní režisér a mj. tvůrce jednoho z nejoce-ňovanějších rumunských filmů Reflektor smrti (1964), byl v letech 1963-1972 uměleckým šéfem divadla „Bulandra", poté na téže scéně pokračoval jako režisér (objevil se též v epizodních rolích několika filmů), v období 1980-1985 Šéfoval Guthrieho divadlu v Minneapolisu (a pozval tehdy Pintilieho, aby tam inscenoval Čechovova Racka - 1983, Moliěrova Tartuffa - 1985 a Ibsenovu Divokou kachnu - 1988) a poté přednášel na Columbia University, New York a New York University. Známý režisér žánrových filmů Sergiu Nicolaescu v anketě, zda existuje cosi jako rumunská filmová škola, v září 1991 o svém kolegovi prohlásil: „Když někdo udělá jen čtyři filmy, vzájemně naprosto odlišné, stěží se může stát vůdcem nějaké školy. Lucian Pintilie neměl na nikoho žádný vliv. Ani ho mít nemohl, protože sám nebyl dokonalý, ve filmování se prostě nenašel. Myslíte si, že kdyby byl býval rád natáčel filmy, měl by na Západě během minulých dvaceti let tak dlouhou filmařskou pauzu? Lucian Pintilie je skvělý divadelní režisér, který mimo jiné natočil čtyři filmy, z nichž jeden byl opravdu dobrý. Lucian Pintilie jako filmař nemůie být příkladem, podobně jako nemůže být vůdcem nějakého stylu Liviu Ciulei. Jediný jeho film, který přichází v úvahu, je Reflektor smrti. Ale Liviu Ciulei také opustil kinematografii. Nikdo neopouští oblast, ve které se cítí dobře. Ti dva nejsou filmoví režiséři. Když hovořím o rumunské kinematografii, neberu je vůbec v úvahu." Lucian §tefänescu, Mo-nologues about the Romanian School of Film. Muveasl 1992, č. 2, s. 150, L. P i n t i 1 i e, c. d., s. 367.
Srbský spisovatel Filip David byl po několik desetiletí šéfredaktorem dramatického vysílání bělehradské televize.
Z písemné odpovědi na dotaz autora článku, 14. 3. 2008. Lucian Pintilie se zdráhá jmenovat svého generačního souputníka, spisovatele Alexandra Ivasiuka, odsouzeného na pět let vězení za účast
110
111
ILUMINACE
ažejovaky: Nasilije - siledŽijstvo - tirailie!
ILUMINACE
Jaromír Rlaíejcvskí': Nasilíj* - siledíijStvo - liranie!
z Bukurešti do Bělehradu Dessa Trevison, reportérka londýnských Timesů.17} Snímek byl natočen během tří týdnů v produkci TV Beograd na 16mm formát18' a v létě 1973 uveden v programu XX. ročníku bilančního festivalu jugoslávské kinematografie v Pule, z formálních důvodů mimo soutěž (nebof televizní studia nebyla registrována jako filmoví producenti).19' V roce 1978 se dílo objevilo na pulském festivalu podruhé, tentokrát v soutěži, zvětšené na 35 mm a zaštítěné koprodukcí s firmou Centar film Beograd. Slobodanu Perovicovi udělila porota Zvláštní Zlatou arénu za mužský herecký výkon in memoriam. Je pravděpodobné, že se Perovičova předčasná smrt stala jedním z důvodů, proč by] snímek po pěti letech nově upraven pro promítání v kinech: do titulkové sekvence byla aktuálně vstřižena jeho černobílá portrétní fotografie v černém rámečku.20' 0 rok později byl Pintilieho Pavilón č. 6 uveden v sekci Un certain regard na festivalu v Cannes a získal tam Cenu katolické poroty. V Československu, jedné z mála zemí, kam se film prodal (Pintilie připomíná, že vyšel také v USA na videokazetách),21' byl zařazen do jarní premiérové kolekce pro filmové kluby na rok 1980 (s monopolem do 25. 9. 1988).22' Rumunské publikum se s filmem mohlo seznámit až při televizní premiéře 18. dubna 1995.23'
Na rozdíl od Ivana Baladi, který ve své Arše bláznů (natočené na Barrandově v roce 1970, ale dokončené a uvedené o dvacet let později) fabuli téže Čechovovy novely rozšířil o další dějové motivy, postupoval Lucian Pintilie při dramatizaci textu selektivně. Zatímco A. P. Čechov nejprve popisuje obyvatele pavilónu choromyslných, poté se věnuje osobní historii pacienta Ivana Dmitriče Gromova, a teprve v páté z devatenácti kapitol uvede na scénu doktora Andreje Jefimyče Ragina, Pintilie představí doktora hned v prvém záběru. Raginův výlet s poštmistrem Michailem Averjanyěem do Moskvy, Petrohradu a Varšavy je z vyprávění vypuštěn. Prostor zůstává omezen na doktorův byt, nemocniční dvůr, nemocnici, pavilón (s výhledem na novou budovu věznice), jednací síň městského úřadu, poštovní úřad (s výhledem na železniční nádraží) a kapli.
ve studentských nepokojích, které se odehrály v Bukurešti roku 1956. Alexandru Ivasiuc, jenž počátkem sedmdesátých let řídil ve studiu Buftea produkční skupinu č. 1, byl jedním r. rumunských umělců, kteří zahynuli pří zemětřesení 4. března 1977.
17) L. P i n t i 1 i e, c. d., s. 41.
18) Slo o druhou ekrauizaci této povídky v Jugoslávii, po snímku záhřehské televize Paviuon broj VI, který v roce 1968 natočil režisér Joakim Marušió se Slávkem Šimidem v roli Andreje Jrfiinvče.
19) M. B. - A.,). Film + ostaci = TV-serija. Studio 1973, c. 487, s. 26.
20) "Vynikající srbský herec Slobodan „Cica" Perovič, známý zejména z filmů „černé vlny" (Probuzení krys, Vrány), ale i z partyzánského westernu Most zemřel 2. května 1978 ve věku 52 let.
21) L. P i n t i 1 i e, c. d., s. 40.
22) „Byl to v podstatě omyl výběrové komise," vzpomíná Václav Březina, jenž tehdy pracoval v Ústřední půjčovně filmů. Podle Březinova svědectví se členové komise domnívali, že zakoupit adaptaci Čechovovy prózy bude záslužné; o režisérovi a jeho problémech nic nevěděli a ti pracovníci ÚPF, kteří se ve věci orientovali, zachovali mlčení. „Nějaká divná ruská klasika se soudruhům no ústředním ředitelství nepromítala - nikdo ji neviděl, a tak to v klidu prošlo." Z elektronické korespondence autora článku s Václavem Březinou, 19. 3. 2008. Podle tohoto svědectví byla v Jugoslávii vybrána k zakoupení (nikoli v tomtéž období) také Gospodica Vojtěcha Jasného: „.. .tam si jména režiséra při schvalování protokolu bohužel na ÚŘ všimli - na Filmexportu z toho měli dost zamotanou hlavu, protože tehdy se tam musela na místě podepisovat smlouva." GosťODICA se k nám nedostala, ale byla tehdy uvedena do kin v Polsku.
23) Mireea D u m i t r e s c u, 0 prímn critieä asupafilmuiui romänncBafor. Arania 200."j, 59.
Správcova dcera Máša neboli „anděl strážný" ve filmu Pavilón č. 6 Foto archiv
Postavy odpovídají předloze, přibyl šestý pacient „na šestce" a z jediné vypravěčovy věty24' vytvořil Pinitile symbolickou epizódni figuru - mlčenlivou holčičku-anděla, která doktora provází do nemocnice a zpátky, sleduje ho vědoucím pohledem, rozvě-šuje po stromech sušící sc obvazy a nakonec ho jako jediná „pozůstalá"' doprovodí do kaple. Doktorovy filozofické názory jsou představeny nejprve ve vnitřním monologu, později v rozpravách s Ivanem Dmitričem a Michailem Averjanyěem. V mizanscéně film zčásti odpovídá komorní estetice televizního dramatu, ve zvukové, obrazové a střihové kompozici však dosahuje mimořádně sugestivního výrazu. Má přes 260 záběrů, jejichž průměrná délka dosahuje 21 sekund. Lze je rozdělit na několik typů: jsou zde záběry-refrény, jednak statické, jednak dynamické, dále záběry-portré-ty, dialogy snímané klasickou figurou pohled-protipohled, sporadické detaily předmětů a několik složitějších kompozic, při nichž se pohybuje jak kamera, tak postavy, využívá se hloubka pole, přechází se z celku na detail nebo naopak a trvání takového záběru obvykle přesahuje minutu. Prvním záběrem-refrénem je pohled do dvora s tekoucí vodou; dvakrát následuje po záběru Andreje Jefimyče v posteli, potřetí, poté, co
24) „Malá správcova dceruška Máša, kterou doktor rád potkával v nemocničním sadě, od něho teď, když k ní šel, aby ji pohladil po hlavičce, z neznámého důvodu utíkala." Anton Pavlovic Cechov, Pavilón č. 6. In: Tý ž, Případy z praxe. Praha: Svoboda 1987, s. 116 (přel. Emanuel Frynta).
112
1 \?,
ILUMINACE
Jarfxnfr Blažcjavsk?; Nasilije - siledäijatvo - tiranie!
spatříme doktora, jak si čte a pije přitom vodku, je pointován tím, že doktor do obrazu vstoupí a zavře kohoutek. Jako dynamický refrén funguje opakující se doktorova pěší cesta do nemocnice a zpět v dlouhých „sledujících" záběrech:25' v pozadí zahlédneme dva zřízence, jak vlečou várnici, na doktora zpravidla čeká malá Máša a po jistý úsek cesty jej ruku v ruce doprovází. Zlověstně zatíženým refrénem je pohled ze zamřížovaného okna pavilónu č. 6 na novou bílou budovu městské věznice; v popředí hoří oheň. Čechov zde mluví o hrozném ohni v dálce, „ve spalovně kostí";26' v Pintilieho filmu vyvolává kombinace motivů mříží, baráku a věčného ohně asociaci holokaustu. Zabě-ry-portréty se vyskytují v úvodu některých sekvencí (doktor v posteli), zneklidňujícím dojmem pak působí záběr-portrét ve chvíli, kdy vůbec poprvé a hned zblízka spatříme lékaře Chobotová: v beranici, s kožešinovým límcem, se zlým pohledem. Některé portréty jsou v montáži uplatněny jako refrény: drmolící a kývající se Mojsejka, tlustý mužik s síleným úsměvem; v sekvenci závěrečné marné vzpoury, kdy napětí vrcholí, jsou portréty pacientů využity k rytmizaci a gradaci sekvence. Pintilie používá Ej-zenštejnův princip „montáže atrakcionů", Artaudova „divadla krutosti", estetiku šoku a ošklivosti, když ukazuje, jak se tučný mužik kývá ze strany na stranu, sliní nebo krvácí po Nikitových úderech. Dívenka Máša je snímána buď z dálky v pohybu, anebo zblízka, v rozmění portrétu, v souladu se svým andělskjmi posláním jako ta, která mlčí a vidí.
První složitější kompozicí je doktorova úvodní cesta do nemocnice, sledovaná jízdou kamery (ľ 30"); následuje čtyřicetivteřinový záběr z interiéru, kdy doktor prochází mezi pacienty a kamera si v pobočné chodbě najde vanu s záhadným biologickým obsahem; chvilkové zneklidnění skončí, když v nájezdu na polodetail rozeznáme, že jde jen o hromadu klíčících brambor. Sekvence druhé návštěvy v pavilónu č. 6, kdy dochází k zásadní debatě, při níž Ivan Dmitrič odhalí v doktorovi líného a změkčilého zahaleče, má ve svém středu déle než tříminutový záběr, při němž Ivan Dmitrič během svého výkladu pošle tlustého mužika spál, vstane, projde se po místnosti a znovu se přiblíží k Andreji Jefimyči. Složitější z hlediska mizanscény je bezmála dvouminutový záběr, jenž začíná pohledem na hlídače INikitu, který pozoruje dění v pokoji strážným okénkem ve dveřích, připojí se k němu Chobotov, kamera využije rámu okénka k pohledu dovnitř pokoje, zaznamená vzrušený dialog Ivana Dmitriče s Andrejem Jefimi-čem, odjede zpět a zachytí spokojenou výměnu gest mezi Nikitou a Chobotovém, jimiž se shodnou, že doktorovi nejspíš přeskočilo. Asi tříminutový záběr rozhovoru Andreje Jefimyče s poštmistrem Michailem Averjanyčcm je přerušen prostřihem na mladého pracovníka poštovní stanice; odehrává se uvnitř kanceláře s telegrafem, mezi dvěma okny, z nichž za jedním, zamřížovaným, čekají v čekárně klienti (a Michail Averjanyč se od nich rázně oddělí stažením závěsu), zatímco za druhým vidíme železniční zastávku a koleje; na chodník náhle vyjde neklidný Andrej Jefimyč a kamera se nakrátko zvedne do mlžnaté dálky. V nejdelšlm záběru (4'25") jsme svědky doktorovy lidské
25) Pojniy „průměrná délka záběru" (pocházející od Barryho Salta) a „sledující záběr" přebíráme z článku: David B o r d w e 11, Zesílená kontinuita. Vizuální styl v současném americkém filmu. Iluminace 15, 2003, č. l,s. 5-28.
26) A. P. Č e c h o v, c. d., s. 138.
ILUMINACE
Jaromír Blažejovský: Nasilije - siledžijstvo - tiranie!
Z pokoje choromyslriých vidí Andrej Jefimyč (Slobodan Perovié) novou budovu mestské věznice Foto archiv
degradace: Nikita mu přináší nemocniční oděv a doktor si ho, za nehnutého pohledu kamery, pomalu obléká; vystavuje tak diváckému pohledu holou zadnici, kterýžto motiv jsme předtím mohli spatřit v koupací scéně s obézním mužikem. V obrazech dominují studené tóny bílé, zelené, špinavě hnědé. Stejně důležitý jako obraz je zvukový doprovod. Exteriérovým záběrům dominuje temné, monotónní rytmické bušení na pozadí trvalého hukotu, jako když se transportuje struska na překladovém nádraží; kromě fyzického nepohodlí, které si má recipient smyslově prožít, evokuje tento stísňující zvuk blíže neobjasněnou mechaniku, jež může být mechanikou „průmyslové" smrti.271 Jiným opakujícím se motivem je Mojsejkovo nutkavé rituální drmolení, které je slyšet i v úvodní titulkové sekvenci. Sporadicky zazní klasická hudba, jíž je vzdělaný Andrej Jefimyč ctitelem.
Jako jsou v Dostojevského románech předpovězeny hrůzy nacismu a stalinismu, najdeme v Čechovově novele z roku 1892, inspirované spisovatelovým pobytem mezi trestanci na Sachalinu, modelovou charakteristiku společnosti založené na násilí (často se cituje autorova charakteristika hlídače Nikity, jenž patří „k těm prostoduchým, kladným, horlivým a tupým lidem, kteří mají ze všeho na světě nejradši
27) Vc filmu Carlose Saury Elizo, můj živote!, jenž byl natočen o čtyři roky později, evokuje podobné průmyslové bušení, pocházející z jatek, smrt.
115
ILUMINACE
Jaromír Blažejovský: Nasilije - siledžijstvp - tiranie!
pořádek, a jsou proto přesvědčeni, že ty dole je třeba mlátit"28'), na Špiclování, zneužívání lékařské vědy, zavírání nepohodlných osob do zvláštních zón či psychiatrických ústavů. Pintiliemu stačilo tyto pivky jen nepatrně akcentovat: muž, který Andreji Je-fimyči klade v budově městského úřadu záludně jednoduché otázky, charakterizovaný Čechovem jako „obtloustlý, bělovlasý doktor",29' připomíná ve filmu Lavrentije Beriju (holá lebka, pichlavý pohled, brejličky). Časté motivy dveří a oken opakovane relativizují vztahy mezi prostorem uvnitř a venku, v internaci a na svobodě. V okamžiku vzpoury Ivan Dmitrič a Andrej Jefimyč v náhlém afektu buší na dveře s voláním: „To je siledžijstvo!" (u Čechova: „Eto nasilije! Proizvol!", v českém překladu: „To je násilí! To je zvůle!"30'); kterýžto výkřik byl při uvedení v rumunské televizi v podtitulcích přeložen slovem: „Tiranie!" Protilehlá budova věznice je nakonec vybavena světlomety, jejichž paprsky v noci ohledávají vnitřek pokoje choromyslných; motiv lze číst jako citát z filmu Livia Ciuleie Reflektor smrti podle románu Livia Rebreanua Les oběSených (mám na mysli scénu, v níž jsou důstojníci rakousko-uherské armády v první světové válce po nocích zneklidňováni světlometem z nepřátelského vojenského stanoviště). Závěrečné sekvenci dává Pintilie kristovské konotace: doktorovu mrtvolu dva zřízenci vynesou z pavilónu, položí ji na káru a táhnou do jakési temné jeskyně, připomínající Boží hrob; doprovází je přitom Máša. Následně se ocitáme, v souladu s textem předlohy, v kapli, zřízenci stáhnou mrtvému použitelné části oděvu a nechají ho přikrytého splývajícím rubášem, čímž vzniká optický vjem připomínající iluzi levitace. „Tam ležel na stole s nezatlačenýma očima a v noci na něho svítil měsíc," píše Čechov.31' Ve filmu je navíc přítomna andělská Máša, na místě anděla strážného či truchlící Marie Magdaleny.
Kritik Mircea Dumilrescu spatřoval ve filmu příbuznost s prózami Franze Kafky (o zfilmování jeho povídky Vkárném táboře Pintilie také svého času usiloval) a Formanovým filmem Přelet nad klkaččím hnízdem. „Lucian Pintilie nahrazuje ruský prostor prostorem psychiatrie, uzavřeným prostorem, symbolem jakéhokoli netolerantního, totalitního režimu." Podle Dumitreska se zde prostor psychiatrie stává záminkou k průniku do temných, propastných zón, jako jsou afekty, psychika, lidské charaktery, podobné „theatru mundi", v dvojznačném prostředí, kde snad ani nelze identifikovat, kdo je kat a kdo oběť, kdo skutečný šílenec a kdo politický vězeň.32' K tomu lze dodat, že Pinti-lieho adaptace neochudila látku ani o její existenciální rozměr meditace nad lidským životem a smrtí, ani o kritiku zpohodlnělého intelektuálskeho postoje, jenž někdy apartně a s filozofickým zdůvodněním pohrdá rozdílem mezi svobodou a vězením, životem a smrtí, dokud jeho nositel tento rozdíl na vlastní kůži nezakusí.
Za pomoc při získávání informací děkuji Mirceovi Danu Dubovi, Ph.D.. řediteli Rumunského kulturního institutu v Praze,
28) A. P. Č e o h o v, c. i., s. 69.
29) Tamtéž, s. 117 a 119.
30) Tamtéž, c. d., s. 140.
31) Tamtéž, s. 142-143.
32) M. D n m i t r e s c u, c. d., s. 59.
116
ILUMINACE
Jaromír Blažej o v 3ky: Nasilije - sil«díijstvc
PhDr. Jaromír Blažcjovský, Ph.D. (1957)
Filmový publicisla a odborný asistent FF MU, zabývá se mj. kinemalograficmí (post)socialistických zemí. publikoval knihu Spiritualita ve filmu (CDK, Brno 2007).
(Adresa: Ustav filmu a audiovizuální kultury. FF MU. Arae Nováka 1, 602 00 Brno; rbl@phil.muni.cz)
Pavilón c. 6 (Paviljon 6)
Center film - Beograd, Televizija - Beograd (1973/1978) Scénář a režie: Lucian Pintilie. Námět: Anton P. Čechov (stejnojmenná povídka). Kamera: Milorad Jakšic-Fando. Strih: Milica Poličevič. Výprava: Veljko Despotovia. Kostýmy: Mira Čohadžic. Zvuk: Vufco Dabuško. 93 minuty.
Hrají: Slobodan Perovic (Andrej JefimyČ Ragin), Zoran Radmilovič (Ivan Dmitrič Gromov), Slavko Simic (Michail Averjanyč), Pavle Vujisid (Nikita), Ljuba Tadič (.Tevgenij Fjodoryč Chobotov), Števo Žigon (člen mestské rady), Drago Čuma (Mojsejka), Dušan Vujisič (vojenský velitel), Marica Popovič, Ivana Sekularac, Dušan PnČek, Mirko Bulovic aj.
Další citovane £lmy:
Archa bláznů (Ivan Balada, 1970/1990), De ce trag clopotele, Miticä? (Proč se dvoříš, Mitiko?; Lucian Pintilie, 1981/1990), Dub (Balanpa; Lucian Pintilie, 1992), Elizo, můj živote (Klisa, vida mía; Carlos Saura 1977), Ezop (Rangel Valčanov, 1970/1990), Gospodica (Slečna; "Vojtčch Jasný, 1980), Most fHajmdin Kr-vavac, 1969), Paviljon broj VI (Pavilón číslo 6; joakim Marušic, 1968), Piapa Universitäpii (Univerzitní náměstí; Stere Gulea, 1991), Probuzení krys (Budenje pacova; Zivojin Pavlovic), Přelet nad kukaččím hnízdem (One Flew Over the Cuckoo's Nest; Miloš Forman, 1975), Reflektor smrti (Pädurea spänzurapilor; Liviu Ciulei, 1964'), Sekera (Baltagul; Mircea Muregan, 1969). Šance (Rangel Valčanov, 1971), Tvář pod maskou (Rangel Valčanov, 1970), V neděli v 6 ráno (Duminicä la ora §ase; Lucian Pintilie, 1965). Vrány (Vrane., Goran Mihič; LjubiŠa Kozomara, 1969).
117