_______________________________________________________________ | 23 3] LIŠÁK ANEB KOUZLO SVĚTA NARUBY 1182 — pronásledování rovnostářských bratrstev Rozruch, jak nám sděluje Georges Duby, začal v Puy v ríce 1182. Na počátku se jedná o mírové hnutí. Obyvatelé města a okolních vesnic se shromažďují, aby se pokusili zahnat bandy potulných loupeživých rytířů, kteří přepadají zemědělské usedlosti, okrádají pocestné a povozy a útočí na zámky. Týto tlupy složené ze zchudlých rytířů a nezaměstnaných žoldnéřů jsou chronickou ranou společnosti. Pohybliví, nekontrolovatelní, často dobře ozbrojení, táhnou za sebou hordy prostitutek, odolávají chatrným eskadronám královské moci, které je mají rozprášit. Jejich doupětem jsou lesy, místo strachu a nebezpečí. Lesy jsou všude... Na shromáždění v Puy je nové to, že se formuje kolem bezvýznamného muže, je to vilissimus,1 je ženatý a ke všemu otec dvou dětí: nečistý. Má se jmenovat Durand, pracuje rukama, je tesař, ale Bůh se nebojí promlouvat ústy tohoto „nehodného“, aby řídil lov na lapky. Inspirovaný Durand zformuje bratrstvo, sektu „s kapucemi“. Všichni její členové nosí bílý plášť, symbol čistoty, který má skrýt rozdíly původu viditelné na oblečení. Všichni „s kapucí“ jsou si rovni, na svém neposkvrněném plášti nosí cínovou medaili zobrazující Pannu Marii s dítětem. Tito dobří křesťané se modlí a bojují zamiř. Navzdory výhradám biskupa v Puy zaznamená pacifistická sekta obrovský úspěch. Za několik týdnů překračuje hranice města a brzy má pět tisíc členů. Vesničané, měšťané, klerikové, rytíři. Každý platí svou výzbroj a navíc platí svůj roční podíl šest denárů, což vylučuje chudé. Pokaždé, když se někde o|>|cví banda potulných lapků, celá sekta, kromě mnichů, kteří se modlí za ir.|>čch výpravy, jde na nepřítele. Dokonce i neprovdané ženy mají dovoleno připojit se k mírotvorcům. Víme toho málo o jejich vojenských úspěších; musely být četné a významné, aby hnutí „s kapucí“ získalo podporu v jiných krajích království. V díle I I m „nc|nlMt", „ncJupruslM", .,iic|<>by0c|n4JIÍ" vc smyslu spoIcCenskčho positivenI 24 I LIŠÁK, SVĚT NARUBY Rigorda, oslavovatele krále Filipa Augusta a jeho vlády, získává Durand rozměry světce: „Pán vyslyšel chudé'a neposlaljimjako zachránce ani císaře, ani krále, ani církevního knížete, ale chudáka.“ Durand je vyslyšen „největšími i nejmenšími knížaty a vším lidem“, dodává autor Hrdinských činů FilipaAugusta. Tón kronikářů se změnívletech 1205-1210. Ti „s kapucí“, nazývanípodle místa Capuciati nebo Caperons — a rovnostářské sekty vytvořené podle jejich modelu —, se vyrojili všude, i vtěch nejbohatších krajích severní Francie, kde bandy potulných rytířů neřádily. Mírový boj je už jen vágní záminkou. Tito venkované vlastní významný majetek, zvykli si vojáky zabíjet, takže se stali drzými. Ve jménu náboženství a rovnosti se protiví panským daním, strašnému vykořisťování, kterým strádají. V náboženském bratrství svého společenství si uvědomili svou sílu a svou důstojnost, i když všechno v organizaci feudální společnosti je označuje jako nehodné, poznamenané biblickou pečetí pohany, odsouzené k manuálnípráci. Je jimi pohrdáno, ale začínají se jich bát. Vyprávění událostí v Puy a vření následujících let je tedy příběhem v jiné perspektivě. Protentokrát jde o to zachránit řád požadovaný Bohem před hrozbou převratu a revoluce. Durand už není světec, je to podvodník a fanatický hlupák podporovaný lakotnými a zkorumpovanými měšťany a extremistickými a žárlivými kanovníky, kteří chtějí prosadit puritánskou tyranii: předchůdci pozdějších náboženských fanatiků, využívající zbožné hlouposti lidí, žárlivosti nižšího kléru a zaslepenosti několika šlechticů. Bratrstvo se proměnilo ve spiknutí, které je více než kacířské: požadují rovnost, to znamená, že chtějí opak toho, co chtěl Bůh, ráj na tomto světě, a ne na onom, zrušení prvotního hříchu. „Ti s kapucí“ a ti, kdo je podporují, jsou šílení a perverzní. Musejí být zničeni. Potulní lapkové jsou metlou, rovnostářská bratrstva jsou nebezpečnou hrozbou. Pracují, bojují a modlí se: praktikují míšení všech tří stavů, samého základu společenské architektury. Jestliže se lidé zbraně a církve mohli nechat na chvíli unést nadšením pro pacifikaci,velmi rychle se společně postaví proti lidovým požadavkům. To, co odnynějška vyjadřují kronikáři, klerikové nebo mniši, je opravdová třídní nenávist stmelená strachem a stvrzená náboženstvím: ti šílení a drzí mohou být inspirováni pouze ďáblem; je to ďábel a jen on sám, který může kapat do duší vesničanů „pomatenou domýšlivost“, že se považují za rovné nadřazeným mocným a že požadují svobodu, ačkoli nevolnictví, podřízenost a strach jsou jejich přirozený úděl a základ křesťanské společnosti. Represe tohoto „sociálního moru“ je tvrdá. Provádějíji šlechtici, biskupové, sám král Filip August — který právě rozhodl o vyhnání Židů. Dokonce se někdy, aby lépe potlačili plebejskou hrozbu, spolčují s oddíly potulných rytířů. Prostřednictvím zbraní vítězí pořádek a nerovnost. Sektáři s kapucí, kteří uniknou meči a vězení, jsou nuceni prchnout, svléknout plášť i kapuci a zno­ 1182 - ROVNOSTÁŘSKÁ BRATRSTVA I 25 vu se ztratit v davu prostovlasých, pokorných a kajícných. Jim zabavenýválečný poklad naplní truhlice krále a boháčů. Promění se pak v kostely, dary a slavnosti. Pod vládou strachu se ze tří stavů feudální společnosti stanou jen dva stojící proti sobě: ti, kteří vlastní moc a bohatství, a ti, kteří jsou z toho vyloučeni. Jako arbitr — ale jeho soudyjsouvždy jednostranné — jediný dostatečně mocný panovník, aby uhájil hranice mezi těmi, kdo vládnou, a těmi, kdo musí poslouchat: král. Sociální strach je neoddělitelný od strachu metafyzického. Svět má jeden smysl, má dno a vrchol. Dole je peklo, doupě ďábla, nahoře nebe, obydlí Boha. Mezi nimi je svět, hierarchizovaný podle místa, které zaujímá mezi spodkem a vrškem. Dole je to, co se dotýká země, těla, živočišnosti člověka, tělesnosti a nečistoty. Nahoře to, co se zvedá k nebi, zapomenuté nebo zmučené tělo, čistá duše, slovo modlitby, ovládnutý instinkt, pozemské bytí ve službě spasení a věčného života. Kdyby se jediná z těchto hierarchií zrušila, celá stavba by byla vzhůru nohama. Spodek se stává vrškem a vršek spodkem: to je Satanovo vítězství. Román o Lišákovi vypráví příběh světa, kde ďábel vítězí, kde je smysl světa převrácen, kde spodek zaujal místo vršku. Neexistuje jeden Román o Lišákovi, dokonce ani dostatečně silný původní kmen, ze kterého by se zrodily větve a výhonky. Existuje nejméně čtrnáct knih, které jsou různými zpracováními stejného základu textů, jež používají stejný výrazovýrejstřík, stejná narativní schémata a opakující se postavy. Texty se citují a přebírají navzájem, ale současně inovují, domýšlejí, rozšiřují, modifikují, aniž bychom mohli s přesnostívědět, který autor—většinou bezejmenný vždy neznámý — si posloužil tím druhým a který vymyslel novou epizodu. Román o Lišákovi je les ovládaný anarchií, jediný zákon, který zde vládne, je zákon organického bujení. Vědci — jsoutady od toho — se mohli ztrhat, abypomocímetodya erudice vnesli řád a smysl do tohoto štědrého tryskání starého a nového, do opakování a invence. Není zde spontánní generování, text má vždy nějaký původ — náboženský, estetický, sociologický, historický. Na druhou stranu, měl-li se dochovat až do naší doby, bylo třeba, aby se hluboce dotkl nějakých posluchačů, dost na to, aby v nich zapustil kořeny. Stovky děl, tisíce stránek byly napsány těmi nejučenějšími, aby kolem Lišáka a jeho protagonistů vztyčili křásné a křehké stavby hypotéz, z nichž je jisté jen toto: hrdinský epos o Lišákovl vznikl kolem roku 1175 a rozvíjel své nejživější větve až do prvních pati iaci i let třináctého století. Až do bitvy u Bouvines, o níž Duby říká, že potvr' 11|c triumf francouzské monarchie. Pak řídne, vysychá a umírá. Jako literární hiiir sc Román o Lišákovi vyčerpá sám v sobě, nebude mít následovníky. Román o Lišákovi byl označován jako lidové dílo, protože mluvil o prostých llilcch a nechával je mluvit, protože sc vysmíval, často drsně a krutč, řádu a jeli" služebníkům, knížatům, Šlechticům a lidem církve. Nic není falešnější 26 I liŠÁK, svEt naruby a anachroničtější. Ve dvanáctém století neexistovala lidová literatura — a pokud nějaká byla, pak zmizela s hlasy, které ji nesly. Durand, nesmělý tesař z Puy, může zapálit své publikum složené z vesničanů, měšťanů a šlechticů svou výmluvností a svými představami světa očištěného od všech neřestí, ale nepíše. Jeho projev se šíří s dechem a končí zároveň s ním, je ústy, kterými promlouvá slovo boží. Jeho paměťje dánavšanc těm, kdo umějípsát. Budou-li chtít, udělají z něho svátého, nebo podvodníka. Stejně marná, stejně v protikladu k době je interpretace, která by Románem o Lišákovi datovala počátek „měšťanské“ literatury s odůvodněním, že lišákovské příběhy jsou satirickou parodiívelkých vznešených žánrů, které vládly době — chanson de geste, román. Lišák je současníkem velkých románů Chrétiena de Troyes, Béroulova Tristana a Isoldy, jejichž témata převrací jako rukavici, abyještě lépe rozesmával své publikum. Lev i Artuš jsou králové a paroháči, ale kdo by dnes projevoval „stejnou bolest či stejný hněv pro tak malou újmu“? V Románu o Lišákovi skutečně najdeme narážky, ale jde o něco zcela jiného než o prostý společenský výsměch. Pokud se útočí proti moci krále a jeho dvoru, proti moci církevních hodnostářů, je to proto, že je tato moc zkorumpovaná a pokřivená penězi. Kniha není nikdytak pronikavá a tak daleka smíchu, jako když útočí na mor ziskuchtivosti, který způsobil, že toto století je „tak špatné, tak pomlouvačněa tak hanebné, že odsuzuje to, co by mělo chválit“. Právě touha po penězíchvede Lva udělit Lišákovi výměnou za poklad milost, i když se chystal ho pověsit za jeho zločiny; je to on, píše autor Lišákova soudu, kdo přivede krále k tomu, aby se obklopil bohatými obchodníky a různými zbohatlíky, „ale od okamžiku, sire, kdy král věříspíšesvým špatnýmpoddaným a ignorujesvé barony, opouštíhlavu pro ocas, jeho královstvíupadá, neboř ti, kdo jsou servilnípovahy, neznajímíru. [...] Neboťv kuchynise hladovýpes neohlížína souseda. Tihle lidénechávají umíratchudélidi a měnit kurspeněz, ale umějíztoho dokonaletěžit vlastníprospěch apřivlastňovatsi cizímajetek“. Vpád měšťanstva, moc peněz pokazily hierarchickou stavbu. Hlava byla vyměněna za ocas. Tam, kde se naparuje měšťan a jeho peníze, už není zákon, už není spravedlnost, neexistuje rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi chválou a odsudkem, mezi láskou a prostitucí, mezi světem lidí a světem zvířat. „Odpornéstoletí“, opakují autoři románu, a pokud jde o budoucnost, jsou pesimisté či optimisté, podle toho, berou-li za svou zatrpklost šlechticů, nebo důvěřují-li rostoucí moci krále. Romanopisci Lišáka nedělají podvratnou agitaci, jak by se tolik chtělo věřit dnes; popisují postupující rozvrat, odhalují ho, snižují ho na nejnižší úroveň, na úroveň zvířecí konfrontace, a zacházejí s ním jediným způsobem, který se k němu hodí, tím nejméně ušlechtilým — ale možná i nejúčinnějším — pomocí smíchu. V evangeliích se nikdy nepíše, že by se Kristus smál. Než se díky Rabelaisovi stal smích člověku vlastní, patřil v celé středověké teologické literatuře ďáblovi. Smích přebývá dole, to je bezpochyby důvod, proč patří všem, uro- 1182 -ROVNOSTÁŘSKÁ BRATRSTVA | 27 zeným i sprostým. Jeho univerzální povaha je důkazem jeho pochybné a neřestně podstaty. Protože ho nelze zcela zakázat, sluší se mu vykázat místo, střežitho, ritualizovatho, bez ustání zdůrazňovatjeho podvratnýa nízký charakterjako vkarnevalových ceremoniích, kde se jednou za rokuvádí na scénu společnost s převrácenými hodnotami, svět nohama vzhůru, aby se tak lépe stigmatizovala absurdita, šílenství a hrůza. Jde o to neutralizovat nízkou vášeň smíchu a odvést jeho pochybnou energii k cílům, které nejsou směšné, například kneklidu nebo k nenávisti. Proměnit smích ve zbraň, načrtnout vymezenou oblast směšného, kterému je třeba zasazovat údery, to znamená obrátit proti zlu jeho vlastní násilí. Za tuto cenu, ale jen za tuto cenu, je smích tolerován. Jinak je označován za šílený. Ještě dnes jsou komičtí autoři bráni na milost jen ve vztahu kvážnému — psychologickému, sociálnímu nebo metafyzickému — které se přisuzuje jejich diskursu. Nikdy není důležité smát se, ale vědět, čemu se smějeme, proti čemu. Autoři Románu o Lišákovi se vysmívají zlu a omylu. Zlo a omyl nastane, jestliže společnost lidí, zapomínajíc na božský řád a jeho vrozené hierarchie a solidaritu, začne věřit v moc původní, zvířecí rovnosti. Rovnost, to je zákon lesa, zákon silnějšího, chytřejšího, krutějšího. Je to zákon, který ignoruje zákony. Lišák je rebel, věrolomný baron. Je sice dvořan krále Lva, ale vlastní hrad s nedobytnými hradbami, pohrdávšemi pravidlyrytířstva, což nevyhnutelně vede k celé řadě jeho zločinů: znásilnění, vraždy, rouhání. Spojuje se s venkovany proti jiným baronům — v románu Lišák a Liétard dokonce pomáhá „šviháckému sedlákovi“ zabít medvěda Bruna —, masakruje spíše pro radost než kvůli obživě své rodiny, je svobodný, často ho chytí, ale vždy unikne trest u. Zkrátka jak to naznačuje jeho ryšavá barva, je ďábelský. Ale Lišák by nikdy nedokázal dokonat beztrestně své zločiny, kdyby mu nepomáhala společnost, která ho obklopuje, včetně těch, kteří se prohlašují za jeho úhlavní nepřátele, vlk Yzengrin, kocour Týbert, havran Trslín, krysa Pclé nebo beran Bělin, nebo dokonce venkované, tak blízcí zvířatům, vedeni tupostí a svodem zisku, ženy ovládané chlípností, opilí kněží, hloupí mniši, žádostiví šlechtici. Všichni zapomínají na své postavení a svou roli, oddávají '.<■ vulgárním vášním, a stávají se tak Lišákovou obětí a aktéry jeho úspěchu. Všichni, zvířata i lidé, jsou propleteni ve stejné říši stojící proti Lišákovi, I- tcrý je „živoucídábel“, schopný vtělit se bez rozdílu do zvířete nebo do lidých svršků. Originalita a po stoletítrvající úspěch Románu o Lišákovi spočívali v< způsobu, jakým jeho autoři dokázali ve většině jeho částí (fr. „branches“) I >lTkročit hranici, která odděluje lidstvo od zvířecí říše. Jsou jediní v narativnfm prostoru románu, kdo nepojednali zvířecí svět jako pouhou metaforu lidské společnosti. Neříkají, že se lidé podobají zvířatům, ani že zvířata mohou mít chování připomínající lidské, ale že jc lidstvo vystaveno perm,m< iilnínm riziku metamorjózy, která jc přivádí zpět ke zvířeckosti. Ve svčtč 28 I LIŠÁK, SVĚT NARUBY naruby, jehož fungování román popisuje, je Yzengrin člověk a člověk je vlk, nebo ovce nebo slimák. V kouzelném světě pohádek se ropuchy proměňují v krásné prince a zlí páni vbečící ovce: opouštějí jednu říši pro druhou účinkem vnější, kouzelné nebo osudové příčiny. Tady nic takového nenajdeme, vyprávění neustále mění směr, překračuje meze žánrů, jako kdyby existovalo teprve od okamžiku, kdybylypřekročenyhranice stavů, a dokonce těmi, kteří jsou pověřeni je chránit. Zvířata napodobují člověka, který napodobuje zvířata. Zvířata mluví, to není nic originálního, už dávno dala literatura zvířatům řeč. Nové je to, že mluva přestává být darem od Boha, ale stává se výsadou ďábla. Lišák je mistr řeči. Jen díky řeči, díky dokonalému řečnickému umění provádí své nejzlomyslnější kousky. Je svobodný, proto není vázán žádnou pravdou. Vymýšlí si a každé jeho slovo otevírá propast, do které se vrhají ti nešťastníci, kteří ho poslouchali. Čím mají slova slavnostnější význam, obracejíce se ke králi v obhajovací řeči nebo ve zpovědi k Bohu, tím lépe zajišťuje bujení lži triumf monstrózního, absurdního, zkaženého světa. Ale pohleďme, jak tato nevázanost zasahuje smysl samého románu a otravuje ho. Vypravěči Románu o Lišákovi nepřestávají pranýřovat jeho špatnost a čertovství. Je to podvodník, zrádce, rouhač, ten, kdo „si vytírá zadek“ všemi symboly rytířstva a křesťanské víry. A přesto je prostou mechanickou logikou nekonečného pokračování příběhu i tím, kdo není nikdy potrestán, kdo vždy unikne spravedlnosti, kdo má prospěch z neštěstí druhých. Ještě víc: autoři Románu o Lišákovi, vždy naslouchající publiku, kterému ho vyprávějí, jsou nuceni konstatovat, že úspěch jejich příběhu je dán sympatiemi, jimž se těší Lišákův cynismus, jeho krutost a hanebnost. Jeho lži rozesmávají, křik a utrpeníjeho obětí nabízejí příjemný spektákl. Je v tom jakási literární rozkoš z hrůzy a krve, slast z krutosti, uspokojení ze sprosťáren, z neřesti a skandálu. Tím, že ukazuje svět naruby, ilustruje Román o Lišákovi ohavnost: nekonečnou svůdnost zla. Všechny moralizující a pobouřené výroky na adresu Lišákova chování jsou k ničemu, ten, komu se tleská, je Satan. Antirytíř, anti-hrdina je hrdinou. Svět už žije s hlavou dolů. Má-li literatura takový úspěch, pak proto, že sobě navzdory doprovází a zesiluje vítězství lži a neřesti nad jedinečnostípravdy. Autoři jsou z toho poněkud zděšeni. Lišákova zpovědi, která pochází z roku 1195, vděčí za svůj úspěch způsobu, jakým dovádí do krajnosti hru s fascinací a s odporem. Čím důrazněji proklamuje autor svůj záměr moralizovat, tím rouhavější a obscénnějšívýrazy k tomu používá. První sekvence, abnormálně dlouhá, varuje publikum před Lišákem — „hnusnou postavou, zcela pod vládou démona. Nikdo se ho nemůže zbavit: držívás tak dlouho, až z toho zemřete. Nenídobrésloužit takovému pánovi, který váspřivede k nicotě“ — a zároveň hlásá pravdivost jeho projevu: „Řeknu vám všechno a nebudu nikdy lhát o životě Lišáka.“ Přísné věty vypůjčené z konvenční filozofie o bláz- 1182 - ROVNOSTÁŘSKÁ BRATRSTVA | 29 novství světa, jako by se autor chtěl distancovat lehkým a hravým tónem od románu pro zasmání. Ti, kdo si zvolí zvráceného Lišáka za svého pána, ti, kdo s ním sympatizují, jsou odsouzeni k smrti a k zatracení, stejně jako on sám bude mít zaslouženýosud. Publikum je vyzýváno, aby Lišáka odsoudilo, ne obdivovalo. Ale povinnost k pravdě nutí autora „dátpravou verzi této epizody, bez otálení; nehledejte v tom výmysl“: Lišákovi, kterému hrozí „mučení“ mnichy, jimž ukradl slepice, se podaříještě jednou uniknout. Ne na dlouho; ukryl se ve stohu sena ateď ho ohrožuje stoupající hladina řeky Oise. Modlí se, zpovídá se luňákovi Hubertovi. Podivný zpovědník a podivný kajícník pro tuto rouhavou zpověď: přiznáníhříchů a zločinů se stává soutěžív provokacích, kdy se dva kumpáni pod pláštíkem učené disputace o sexualitě a její prohibici, zejména v cisterciáckých klášterech, předhánějí v hrubostech. Je to extravagantní festival obscénností, katalog perverzit rytmizovaný prděním, kde si sodomie podává ruku s kacířstvím — zločiny, které se trestajísmrtí,—vjakési radostné sarabandě zadků a ženského přirození — „nejušlechtilejšíhojména na zemi“. Vypadá to, jako by se jazyk, sotva byl vysvobozen ze zákazů kurtoazie, choval jako pohlaví, jež zapomnělo na zákazy církve. Jeden i druhý se osvobodí a zblázní. Jeden i druhý se začnou oddávat rozkoši a slasti. Jeden i druhý těží svou svůdnost z faktu, že jsou provinilí a hnusní: to jsou propasti, které nikdy nic nedokáže zaplnit. Spisovatel může nahlas prohlašovat, že hájí morálku, vulgární jazyk se obrací proti jeho úmyslům, táhne ho dolů, do propasti. Má z toho úzkost, ale nikdy se mu to nepřestane líbit. PRAMENY Le Roman de Renart. Vydání Jean Dufournet a André Méline. Paris, Flammarion 1985. |ohn FLINN: Le „Roman de Renart“ dans la littératurefrancaise et les littératures étrangéres au Moyen Áge. Paris, PUF 1963. Jean SCHEIDEGGER: Le „Roman de Renart“ ou le Texte de la dérision. Geněve, Droz 1989. ( l.iude REICHLER: La Diabolie, la renardie, 1’écriture. Paris, Éd. de Minuit 1983. Jean BATANY: Scénesetcoulissesdu „Roman deRenart“. Paris, Sedes 1989. ( úorges DUBY: Guerriers etpaysans. Paris, Gallimard 1975. 30 4] UBOHÝ RUTEBEUF AŽEBRAVÍ MNIŠI 1255 — Pařížská univerzita je přivedena k poslušnosti „Vtédobě,“ píše Burchard ďUrsperg kolem roku 1255, „svět stárnul. Vcírkvi se vynořily dva řádya ty obnovilyjejímladostjako orlice.“ Svět nenínikdystarý, ale jeho vědomí je staré často. Zejména pokud se věci rychle mění. Třinácté století objevuje pokrok, a tedy i melancholii. Pocit, že ztratilo nehybný čas. Vté době svět stárnul, cítil se být historií, ne kronikou. Církev, ústřední pilíř, stárla. Spoléhala se na svou všemocnost avzdalovala se duším svýchvěrných. Protivzplanuvšímu kacířství postavila jen represi. Kypějícímu pozemskému světu nabízela příkladný obraz rozjímajícího mnicha zavřeného za zdmi kláštera. Vypadalo to, že navždy spojila svou existenci s feudálním systémem a jeho třemi stavy, zatímco sám systém ztrácel na životnosti. Oběh peněz, vznik měst, rozšiřování královské moci podrývaly jeho nadřazenost. Církev se vzdalovala podstatě. Ale objevuje se mládí, šance na znovuzískání opuštěných nebo uspaných životů: žebravé řády, minoritě Františka z Assisi a řád kazatelů-dominikánů Dominika Guzmana. První hlásali pokoru a evangelijní chudobu, druzí dávali přednost studiu a kázání, aby mohli lépe bojovat proti heretikům a jejich tezím. Jedni byli pro příklad, druzí pro slovo, obojí souhlasili s tím otevřít se skutečnému světu a věnovat se evangelizaci a blahu věřících a zbloudilých. Jsou stále na cestách, ve dvojicích putují z jednoho místa do druhého, abytam šířili slovo a poznání. Nepotřebují kláštery, aby mohli tkát své sítě. Převracejí zvyklosti, otřásají zkostnatělýmivěcmi, tu něco oživí, onde napravínedostatky. Jsou pramenem mládí církve, která z nich udělá svou milici. Neobešlo se to bez přehodnocení poselství zakladatelů. František z Assisi před svou smrtí v roce 1226 již bratrský řád, který založil, nepoznával. Mezi roky 1231 až 1233, deset let po smrti Dominika, je řádu kazatelů-dominikánů svěřen úřad inkvizice. Na přesvědčování už pouhé slovo nestačilo. V Paříži se dominikánům říká jakobíni a františkánům kordeliéři. Jako všude v Evropě i tady je jejich úspěch natolik ohromující, že ostatní řády jsou 1255 - ZKROCENÍ PAŘÍŽSKÉ UNIVERZITY I 31 na ústupu. A to do té míry, že znepokojují světský klérus města Paříže. Mezi posláními, která si žebraví mniši uložili, se objevuje snaha znovu ovládnout intelektuálně a duchovně školství. Pro dominikányposedlé teologickými kláními je to zcela logické; od menších bratří Františka z Assisi, kteří měli k poníženým blíže než učenci, je to trochu nečekané. Ale pařížská univerzitaje příliš významné avlivné centrum, než aby každý nechtěl dokázat výjimečnost svého poslání. Od počátku dvanáctého století tvořily pařížské školy, podřízené autoritě kancléře katedrály, velké evropské centrumteologických studií. Hlučné sporykolemAbélardovyfilozofie, objeveníAristotela, kontakty s arabským intelektuálním světem a jeho prostřednictvím s řeckým myšlením, to vše svědčilo o intenzivní intelektuální aktivitě, kterou bylo třeba podchytit a usměrnit dříve, než se jí zmocní kacířská hnutí. Je tedy zcela přirozené, že papež Inocenc III. v roce 1211 vyhlásí bulu Compilatio tertia, která organizuje do nejmenších detailů pařížský univerzitní život, od data prázdnin po pohřební obřad zesnulých mistrů. O čtyři roky později publikoval jeho legát, kardinál de Courgon, první stanovy pařížské univerzity. Podle nich byla zakázána četbaAristotelovy metafyzické filozofie, každý žák byl postaven pod právní poručnictví jednoho mistra a univerzitě se dostalo výsadního práva udělovat titul bakaláře, licenciáta a doktora. Pařížská univerzita měla čtyři fakulty — teologickou, kanonického práva, lékařskou a svobodných umění. Ale Řím se opravdu zajímal jen o teologii, „vědu věd“, o učení vychovávající církevní kádry. Proto bula z roku 1219, Super Speculam, zakazovalavšem kněžím studium římského práva a medicíny. Oddělenífunkce kněze od role lékaře, oddělení péče o duši a péče o tělo, je antropologická revoluce velkého dosahu, i když církev mluvila spíše o hierarchii než o rozdělení: „Lékařetěla, kdyžjsoupovolám k nemocnému,jetřeba upozornita důtklivénabádat, aby zavolali lékaředuše [...] Protožedušejenekonečnévzácnějšínežtělo, zakazujemelékaři pod trestem klatby, aby za účelem tělesného uzdravenínemocnému radil lék, který by mohl být nebezpečnýjeho duši.“ Díky pozorné péči římské autority se tedy univerzita těší, v přísném rámci, který je jí vymezen, velké autonomii jakve vztahu k biskupům, tak ke královské moci. Má svá pravidla, své obřady, své tribunály, svou správu. Má být „učitelkou pravdy pro celou církev“. Mistři teologických věd mají výsadu kázat, pokud chtějí, ve všech farnostech Paříže; univerzita sama o sobě představuje moc. Itálie má papeže, Německo císaře, Francie univerzitu. Ale tato moc je bedlivě střežena. Neboť sotva začali vychutnávat plody své nezávislosti, narazili studenti a mistři pařížské univerzity na její meze. Útok přichází ze strany žebravých řádů. Pařížští františkáni a dominikáni sídlící v Latinské čtvrti zde založili k< >lem roku 1220 své školy — kvalitní a zadarmo. Když jsou tyto školy začleněny v11 se setkáváme s Lišákem, mistrem krásných slov. Teď nosí šedou kutnu pí < pásanou šňůrou, ale „jeho život nenípro to o nic méněmrzký“. Ale šaty nedělají •’ lověka a mnich není počestný člověk: Aťsijakobín vypůjčícokoli, zjeho dluhu bych nezaplatil iinijablečnou slupku. V< Sivlru jakobínů a univerzity, napsaném na začátku roku 1255, kdy je Alexandr IV, |iNtel žebravých řádů, na papežském stolci jen několik týdnů, se Rutebeuf pokojí s touto obžalobou pokrytectví: pod falešně zbožným a pacifickým v/i /i< níin začali jakobíni „ničit“ univerzitu, která je přijala. Jsou nevděční < podněcují nepokoje. 36 I RUTEBEUF A ŽEBRAVÉ ŘÁDY Postupně, jak se začíná rýsovatvítězství žebravých řádů a začíná stíhání jejich protivníků, jsou Rutebeufovyverše čím dál ostřeji a kritičtěji zaměřeny: proti Pokrytectví, rodnésestřenici Kacířství, kterésezmocnily našízemě. Je to právě kacířství, které ovládlo svět. Má na své straně rychtáře, probošty, starosty, soudce, církevní právo. Rutebeuf si od Guillauma de Saint-Amour vypůjčí argument, aby mohl dramaticky zvolat: V tom vidítejasnéznamení blízkého příchodu Antikrista. Saint-Amour je zakázán Římem a odsouzen k exilu. Rutebeuf nezůstane u protestu: Preláti, neříkávám cit, žejste tím sami zneuctěni?7 7 Tamtéž, s. 31. 8 Tamtéž, s. 37. 9 Tamtéž,». 50. Útočí na samého krále, provinivšího se tím, že se plazil před papežem. Av posledních verších Průpovědi o mistru Guillaumovide Saint-Amourse vystavuje nájemný básník úderům nepřátel pravdy: Co se mne týče,pro tu věc Imuka snesu. Nakonec Už anismrt měneodstraší: Nad tutopři nic nenídražší.89 Smrt nepřijde, ani mučení, jenom cenzura. Pálí se pamflety proti žebravým bratřím. Rutebeuf začíná svou píseň o Řeholích psaním o tom, jak už nemůže nic psát: Jak mluvit, když vícelýsvět, Žepravduje lip zamlčet? Utrousiljsemji mnohokrát, Všakpřed tím, kdoji nemárád, je nebezpečnésesníblýskat? 1255 - ZKROCENÍ PAŘÍŽSKÉ UNIVERZITY I 37 Řekne ji ostatním. Válka skončila, laikové prohráli, ale pravda je věčná. Rutebeuf dál rozdmýchává oheň. Rozšiřuje svou žalobu, tentokrát útočí na samu podstatu žebravých řádů, na jejich vztah k penězům. Rutebeuf se vyhne nesrozumitelným diskusím kleriků, které trvajíuž dvě století — o lichvě, o půjčování na úrok a šancích na spásu těch, kdo se věnují obchodu. Konstatuje jako všichni, že se církev zmítá mezi evangelijní chválou osobní chudobya růstem své ekonomické moci, která jí zajišťuje společenský vliv. Většina kacířských proudů vznikla z tohoto rozporu. Rutebeuf se do toho neplete. Naproti tomu zná, jako všichni, první pravidlo vyhlášené Františkem z Assisi při založení řádu: „A jestliže náhodou — kéž tomu tak není — by některý z bratříshromáždil nebo vlastnilpeníze nebopotraviny [...] považujme ho všichni, bratři, za bratra nepravého, zlodějského odpadlíka a lupiče.“ Krásná zásada, ale co se stane, když místo toho, aby si vydělávali na jídlo, musejí si peníze vyžebrat, to znamená být zcela závislína těch, kdo je mají? Rutebeuf konstatuje, že spasení se stalo plným právem součástí koloběhu ekonomické směny, že patří do ceny pokání: Člověkje bez milosti dřen Tím, kdo má ráj už zajištěn. Takovípáni ovšem k ráji fen tomu zasepomáhají, Kdo ládujea cpejim břich Na úkorjiných, bližních svých. 7b skutečníjsou kacíři, Ti lichváři a šejdíři Ti hřešískutkem, nejen slovy.10 lo |c okamžik, říká Jacques Le Goff, kdy se rozšiřuje nový zeměpis Očistce, t< ci if v tom nevidí přizpůsobení církve nové situacive městech av obchodů ale známku strašlivého morálního a duchovního úpadku, setření hranic mezi dobrem a zlem, mezi zatracením a spásou. Ráj je na prodej; žebráci jej vyměňují za oboly, kterým říkají odpustky. Měli by být nejchudšími mezi chudymi, Malí se však spoluhodovníky bohatých, zpovědníky krásných hříšnic, l> \ lichvářů a mámiči jejich dědictví. Myslím, žeje topočátek ,houby, jež postihne náš věk.11 lil ImulíU, n 50 11 IHIHlél, x 5 < 3 8 I RUTEBEUF A ŽEBRAVÉ ŘÁDY Obrana univerzity se mísí s obranou středověké tradice. To, že jakobíni a kordeliéři ovládli školství, je znamením snahy o mnohem vážnější destrukci — o destrukci církve: Vždyťje v takovém nepořádku, žesrdce vypovími vkrátku, nemám-liprůchod hněvu dát. Nedopusť, Kriste, aby snad přestalojasnéplápolat světlo tvépravdy, toho statku, jejžjsi nás učil kdysi znát.12 12 Tamtéž, s. 26. 13 Tamtéž, s. 13. 14 Tamtéž, s. 18. 15 Tamtéž, s. 57. Neexistuje žádný zlom — jedině ten daný změnou objednavatele, a tudíž i tématu — mezi těmito angažovanými básněmi a takzvaně „osobními“ texty, které zapříčinily moderní slávu Rutebeufa; Zimníhra v kostky, Letníhra v kostky, Průpovědi o lži, Rutebeufovo manželství, Žalozpěv, Pokání. „Všechno se řítído záhuby,“ píše Rutebeuf. A jinde: „Svět byl dobrý, tedlje to jiné.“ Ne bez výsměchu vytváří Rutebeuf obraz melancholie obyčejného hříšníkave světě, který se ztratil sám sobě. Jak znovu najít správnou cestu a kde na to vzít sílu? Sám Pán mi hodněubral z ceny, Pod čepicíjsem ošizený i naportmonce. Mráz kouše od holého konce, Věrného mám ve větru honce, Větremjsem štván a ze všech stran vždyprovětrán.13 Hle, ubohý mezi ubožáky. Slabý a politováníhodný v rukou božích, hráč, štamgast, smolařský pisálek — „trhlý pracant v trhlépráci“14 —, ženatý bez lásky se ženou, která není lepší než on. Nemá nic než svůj nářek, přátelé zemřeli nebo odešli od jeho prázdného stolu a od jeho hořkých řečí. Je nahý a ztracený: Když měopravéoko šidí, jediné, co snadještěvidí, i když ne moc.15 1255 - ZKROCENÍ PAŘÍŽSKÉ UNIVERZITY I 39 Muž, jenž trpí kvůli sobě a kvůli světu, jako všechny ubohé bytosti. Ale nikdo mu nepřichází na pomoc, nikdo se nestará o spásu jeho duše, ani neodpovídá na jeho zajíkavé modlitby: svět je mrazivý. Zdá se, že samotný dobrý Bůh se od něho odvrací a že už miluje své výtvory jen z dálky, že se mstí. Nádherný, vyčerpávající nářek. „Mezi dvěma ohni“, mezi vahou svých chyb a lhostejností světa, zanechává básník svého pozemského boje. Bít se proti žebravým bratřím a jejich pokrytectví byl marný boj. Tak končí Rutebeufovo pokání nazývané také Rutebeufova smrt: Mysleljsem, žejsem chytřejšínež Lišák: jev bezpečívesvém paláci, chytrosta lestjsou nanic. Tentosvět končí ijámusím odejít. Kdo chce, aízdvojísázku, jávzdávám hru. Aniž se stal přítelem jakobínů, kterými pohrdá, sbližuje se Rutebeuf s králem, vychvaluje křížové výpravy, píše o zázracích a životě svátých — na objednávku. Vzdal hru. Když v roce 1268 vypukne znovu konflikt na pařížské univerzitě, Rutebeuf napíše báseň. Lituje toho, že se studenti, místo aby pracovali, perou a utrácejí peníze svých rodičů kvůli pijáckým bitkám. „Nebudeztoho nic jiného nežšpatnosti a nepokoje.“ Blázen zmoudřel. PRAMENY RUTEBEUF: CEuvrescomplětes. Vydání Michel Zink. Paris, Garnier 1990. Michcl-Marie DUFEIL: Guillaumede Saint-Amouretlapolémiqueuniversitámparisienne. Paris, Picard 1972. M ichci ZINK: La Subjectivitélittéraire. Autourdu siěclede Saint-Louis. Paris, PUF 1985. P.uil ZUMTHOR: Essaidepoétique medievale. Paris, Éd. du Seuil 1972. lacques LE GOFF: Saint-Louis. Paris, Gallimard 1996. - La Naissancedu Purgatoire. Paris, Gallimard 1981. - Les Intellectuelsdu Moyen Áge. Paris, Éd. du Seuil 1957André VAUCHEZ (ed.): „Apogée de la papauté et expansion de la chrétienté (1054-1274)“. In: Histoiredu christianisme. SvazekV. Paris, Desclée 1993. I rainjois ďASSISE: Écrits. Vydání Théophile Dcsbonnets. Paris, Cerf 1981. Alaln de LI BERA: Penserau Moyen Áge. Paris, Éd. du Seuil 1991. RllTEBEUF: Život bez rukávů. Vybral a z různých francouzských originálů přeložil Lumír čivrný. Praha, Mladá fronta 199L 40 5] PRAVDAV OPOJENÍ 1276 — Hra v loubíAdama de la Halle Na konci třináctého století má Arras více než dvacet tisíc obyvatel. V novém městě je dva tisíce osm set domů, ve starém je jich tři sta. Obyvatelstvo se tísní mezi hradbami. Pravda, nepravidelně: zahrady arcibiskupa mají rozlohu několika hektarů. Z bývalého hlavního města galorománského kmene Atrebatů nezbývá skoro nic. Jako všechna velká západní města i toto téměř zaniklo během postupného úpadku trvajícího až do desátého století. „Staré“ město, vybudované kolem katedrály, která od zahájení stavby v roce 1160 ještě stále není dostavěná, má sotva víc než sto let. Arras je výhonek ekonomického jara, které nestejnoměrně měnítvář Evropy. Výhonek, nebo odnož? Město odčerpává energii; je hltavé, žádostivé, vylučujícívše cizorodé, je despotické. Bere hodně a dává málo. Arraští měšťané, dobře zavření za svými hradbami, si podrobili sedláky, kteří žijí v okolí. Vlastní mnoho půdy, lesy, zámky, mlýny, často velmi daleko od města. Arras spotřebuje nekonečně více potravy, nápojů, dřeva, kůže, písku, než co povoluje jeho demografie. Město vysávávenkovský morek. Město-upír svádí, ale stejně tak vzbuzuje strach: jeho hradby tvoří hranici, která odděluje dva světy. Zaplatil-li své vstupné a bydlí-li vArrasu více než jeden rok, může bývalý venkovan, který se stal dělníkem nebo řemeslníkem, doufat v nový život. Je svobodný. Jistě, od roku 1237, kdy svátý Ludvík povýšil Artois na hrabství, je Arras v lénu hraběte ďArtois, kterého ve městě zastupuje arraský rychtář disponující některými pravomocemi policejními, fiskálními a popravčími. Je to úředník, jenž jen vzácně zůstává ve funkci dlouho, prchavý symbol. Od počátku dvanáctého století je skutečná moc v držení dvanácti konšelů vybraných gildou obchodníků na období čtrnácti měsíců systémem kooptace. Jejich autorita se vztahuje na všechny obyvatele města, ale i na procházející cizince. Spravují město, řídí finance, kontrolují obchod, vykonávají spravedlnost. Ještě více než moc představují solidaritu — 1276 - ADAM DE LA HALLE I 41 a sobectví — obyvatel města Arrasu. Dávají lidem pocit, že na moci města se podílí každý občan. Město nabízí šťastnou iluzi jednoty. Má svou pečeť, svůj zvon, svůj pranýř, svou nezávislou městskou svrchovanost. Feudální řád se ho týká jen vzdáleně. Je to především bohatství Arrasu, jímž se město zaručuje za to ostatní. Bohatství zesiluje hradby, platívojáky a četníky, kteří zajišťují bezpečnost, staví špitály a kostely, zřizuje leprosária, přitahuje umělce, dodává lesk ceremoniím a slavnostem, zmnožuje kláštery a školy, hromadí zásoby potravin. Arras je nesmírně bohatý. Mravenčí práce v archivech a matrikách, kterou vykonal Roger Berger, nám umožňuje udělat si obrázek tohoto bohatství: dát mu jména, příběhy a téměř tváře. VArrasu bohatství vzniká v textilním průmyslu, ve tkaní vlněných látek a suken, ale upevňuje se a rozšiřuje ve vysoce riskantních a vysoce rentabilních podnicích: v mezinárodním obchodě a půjčkách na úrok. Od dvanáctého století se obyvatelé Arrasu vydali odvážně na trhy Champagne, pak mnohem dál, až ke břehům Středozemního moře. Najdeme je nejen v Londýně, kde obchodují s vlnou, ale také vJanově av Perpignanu, kde spojují obchod s makléřským zprostředkovatelstvím. Přitahují na trhy Arrasu Lombarďany a Španěly. Obchodují, exportují, spekulují se směnou peněz. Stávají se experty na finanční operace. A brzy půjčují ve velkém. I vArrasu, jako všude, existují samozřejmě lichváři a makléři, nenávidění a nepostradatelní; ale opravdový obchod s penězi, který vynáší majetky, je v rukou měšťanů. Proto píše už v roce 1208 papež Inocenc III., že „pokud bychom chtěliaplikovat na všechny lichvářetohoto místa sankcepředpokládanéLateránským koncilem, bylo by třeba zavřítvšechny kostely“. Arras je plný stříbra, zlata a kostelů: těch je nejméně dvanáct, všechny nové, nepočítaje katedrálu Notre-Dame •i impozantní opatství Saint-Vaast, pod jehož oltářem jsou ukrytyrelikvie světce téhož jména. Je však lichva ještě hříchem, když dosahuje tak působivých i < rzměrů a když lichváři utrácejí tak štědře peníze ze svých zisků pro kláštery .i zbožná díla? Na koncitřináctého stoletívydělánádeník deset liber za rok, zednickýmistr