98 |_______________________________________________

11] PSANÍ PODŘÍZENÉ NÁSILÍ ROZUMU

1605 — Malherbe vyhlašuje zákony

Tallemant des Réaux ve svých Historkách portrétuje Charlesa de Gontault, vévodu de Biron, takto:
„Tento maršál byl zrozen pro válku - při obléháníRouenu, kdy byl ještě velmi mlád, - řekl svému
otci, nevím při jaké příležitosti, že kdyby mu dali i malý počet vojáků, slibuje, že by porazil
velkou část nepřátel.,Máš pravdu,“ řekl mu jeho otec maršál,, vidím to stejné jako ty; je třeba se
umět pochválit; k čemu se budeme hodit, až už nebude válka?““

Válka je pro Birony, otce i syna, příležitost, jejich podnik. Vymrštila je z jejich skromného
zámečku v Dordogni až k vrcholu poct a bohatství. Bojují proti hugenotům, pak na jejich straně,
vždy statečně. Otec Armand sloužil Jindřichu III., který z něj udělal velitele svého dělostřelectva
a maršála Francie. Jindřicha IV. porazil, stal se mezi prvními jeho spojencem, účastnil se bitvy u
Arques a útoku na Paříž, pak byl v roce 1592 zabit při obléhání Éper- nay, které držela Liga. Jeho
syn Charles, který se narodil v roce masakru ve Vassy, v roce 1562, nepoznal nikdy nic jiného než
občanskou válku, Francii vydanou napospas intrikám, vraždám, plenění, falešným spojenectvím,
opojení z bitev. Jeho dobrodružné kumpánství s Jindřichem IV. z něj udělalo ve třiceti letech
admirála Francie, pak maršála, guvernéra Burgundska, pak vévodu a paira. Závratný vzestup. Je
katolík? Reformovaný? Bezpochyby už to neví. Je typickým příkladem této nové šlechty, která se
vzmáhá na ruinách feudálního řádu a na troskách království. Je mocná, odvážná, kořistnická, zvyklá
neuznávat jiný zákon než zákon síly. A odhodlaná dělit se o moc s tím náhodným králem, kterého
právě ona dotlačila až na trůn. Biron se ani nesnaží to skrýt: „Říkal, že všechna ta princátka
jménem Jean byla dobrá jen na utopení a že král by bez něj měl jen trnovou korunu.“ Jindřich IV.
příliš potřebuje své věrné druhy, než aby jim zazlíval toto chvastounství.

Navarrský král na cestě k francouzskému trůnu slíbil všechno všem: peníze, půdu, pocty. Svým
přátelům i svým nepřátelům. Vděčí za život a za korunu tak četným atak protichůdným závazkům, žc jc
může jen zrazovat. Kolem


1605 — MALHERBOVY ZÁKONY I 99

něj se ve vykrvácené zemi rozpoutá vichřice nenaplněných ambicí, záští, nostalgie, netrpělivosti a
chtivosti. Právě si koupil mír, ale na úvěr; a nemá ani vindru na zaplacení prvních splátek. Je
obklopen válečníky a na tento mír musí dohlížet jako na svou jedinou šanci.

Francie — a nejen království — málem zmizela během těch čtyřiceti let běsnění. Katolíci a hugenoti,
kteří byli v neshodě ve všem, se spojují, aby plakali nad bídnými časy a Francií v agónii. Starý
Ronsard, obdivovatel rodu Gui- sů, horlivý pronásledovatel „sekt“, nepřítel „těch jmen končících na
oti. Góti, Ostro- góti, Vizigóti, hugenoti: jsou mi odporní jako mor“. A Agrippa dAubigné,
básník-voják kalvinistů, sní o tom, aby se kordík a pero užívaly podobně. Ten první už v roce 1562
mluvil o tom, že Francouzi vraždí Francii:

Běda, ubohá Francie, běda...

Nezúrodnili jsme dost venkov

Naší vlastní krví?Aniž jsme obrátili nože

Proti tobě, naší matce, a tvým vlastním útrobám?

Ten druhý vypráví ve své sbírce Tragické básně se stejnou dávkou hněvu i bolesti, v apokalyptické
krajině, příběh Francie, která se zdá být zcela odsouzena na smrt, k nákaze a hnilobě. Samotný mír
může být jen mírem hřbitovů:

Přijďte tedy, bído, hlade, útěky a rány Vyhnání, vězení, zákazy, urážky;

Kéž přijde šťastná smrt, záruka na věky věků, Konce války a sladkého míru!

Ustupte, nicotné triumfy, bohatství, slávo. Radosti, prosperito, naduté vítězství, Ó nebezpečné
pasti a jasné znaky Temnot, červů a skřípění zubů.

Étienne Pasquier, velký právník a umírněný historik své doby, mluví prozaičtěji o „mrtvole
Francie“. A připomíná, že „národy tu nejsou pro krále, ale králové pro národy“.

Hrůza a děs jsou slova, která se objevují v pamětech, korespondenci a v ces- lopisech nejčastěji.
Dva miliony obětí, desetina populace. Vypleněná města zaplavená hordami žebráků, kteří se stávají
pány ulice, jakmile se setmí. Obyvatelstvo přivyklé zločinu, strachu, zradě, krutosti; urození a
chrapouni, měšťané a kapitáni, všichni žijí ve stejném násilí a ztrátě smyslu pro morálku. Únosy,
agrese, vzbouření, zmatek. V Madridu, v Londýně, v Římě, tajně v úřadě kancléře nebo otevřeně se
baží po zbytcích toho velkého rozervaného těla. A počítají sc dny konvertovaného krále: už unikl
desítce atentátů, už se brousí další nože.


100 1 NÁSILÍ ROZUMU

Biron se ve svém krásném burgundském vévodství nudí. Chybí mu dobrodružství. K čemu je dobré být
pánem královských armád, když král má v ústech jediné slovo — „mír“? Jindřich IV. mu dal hodně, ale
ještě ne dost, myslí si Biron, vzhledem k tomu, za co mu vděčí. Biron chce království. Proč by ho
měl mít Navarrský a on ne? Je stejně odvážný, elegantnější, kultivovanější, ne tak silně přitahován
ženami. Kamarila astrologů a věštců, která ho obklopuje a radí mu, ho podporuje v jeho snech a
předpovídá mu politický osud na výši jeho chuti. Například burgundské království, oddělené od
Francie. Takže Biron kuje pikle, po svém, což neznamená diskrétně.

Společníky pro zosnování svého komplotu nachází snadno. Jsou to bývalí spolubojovníci za
protestantismus. První je vévoda de Bouillon, kníže de Sedan, otec velkého Turenna, konvertita,
„jeden z nejušlechtilejších mužů své doby, vynikající kvalitami ducha“, tvrdí o něm Saint-Simon.
Jindřich IV. oženil tohoto společníka ve zbrani, vlastníka auvergneských lén, s Charlotte de La
Marek, dědičkou vévodství de Bouillon a knížectví de Sedan na hranicích Francie. Knížecí dar. Ale
Bouillon chce ještě víc: víc pro hugenoty, za jejichž vůdce se považuje, víc pro sebe. Je to i
případ pana de La Trémoille, potomka jedné staré poitevinské rodiny, spřízněné s Aragonským
královstvím, který sní o získání neapolského trůnu, na nějž nakrátko usedl jeho pradědeček. Navážou
spojení s vévodou de Fuentěs, španělským generálem, který touží po odvetě francouzskému králi, a se
savojským vévodou Karlem-Emmanuelem, řečeným Hrbáč, který by chtěl vytvořit nárazníkový stát mezi
Francií a svým vévodstvím, například Burgundsko.

Bironovo spiknutí má ještě jednoho spojence přímo v ložnici Jindřicha IV., krásného červa v jablku,
inteligentní a vtipnou Henriette ďEntragues, milenku krále od smrti Gabrielle ďEstrées v roce 1599-
Henriettina matka, Marie Toucher, sama bývalá milenka Karla IX., je intrikánka velkého formátu.
Podařilo se jí prodat panenství své dcery Jindřichovi IV. za padesát tisíc dukátů; pak získala od
milovníka písemný slib manželství v případě, že by Henriette dala králi syna. Což bylo hbitě
splněno, ale to nezabrání panovníkovi — státní a finanční důvody —, aby se neoženil s Marií
Medicejskou. Rod Entragues je vzteky bez sebe. V první řadě hrabě ďAuvergne, nevlastní bratr
Henriette a nemanželský syn Karla IX., kterému královská krev stoupla do hlavy. Sní o tom, že s
pomocí Birona, a bude-li to třeba, s pomocí Španělů, dá anulovat Jindřichův sňatek a uznat
Henriettina syna dauphinem. Vše se zdá možné.

Pečlivě připravené nepokoje vypuknou v kraji Limousin — vypustí se falešné zprávy, jež mají
podnítit revolty proti daním. Jindřich IV. je informován — ne zadarmo — o jednáních, která vedl
Biron se Španělskem. Předvolá svého přítele, získá vágní přiznání, odpouští. Ale v červnu 1602 ho
jeho špioni informují o tom, že komplot pokračuje. Biron by se bez pochyby mohl ještě těšit ze
shovívavosti svého bývalého druha ve zbrani, ale místo aby se poddal, popírá zřejmá fakta,
protestuje. Je zatčen a převezen do Baštily.


                                                                     1605 - MALHERBOVY ZÁKONY | 101

Jeho proces se okamžitě dostane před parlament. Jindřich IV. diktuje rozsudek: „Doufám, že
spravedlnost splní svou povinnost tak, jak si sám slibuji, že učiní, že příklad, jenž z toho plyne,
dobře poslouží k tomu, aby v srdcích mých poddaných znovu ožila bývalá úcta a loajálnost, kterou
Francouzi vždy projevovali svým králům a kterou délka a beztrestnost občanských válek hodně
poničila.“ Politické poselství je soudci vyslyšeno, Biron je odsouzen k smrti. Přes intervence
vysoké šlechty je 31. července 1602 sťat na nádvoří Baštily. Z obav před nepokoji se upustilo od
popravy na náměstí de Grěve.

Obnoví se tím královská autorita? Bylo by třeba ještě několika hlav. Jindřich IV. obětoval Birona,
ale měří dvojím loktem a nechává odjet hraběte ďAuvergne. Kvůli Henriettě a jejímu šarmu? Kvůli
královské krvi tohoto nevlastního bratra? U Jindřicha IV. se nikdy dost dobře neví, tak snadno
opouští státnickou rozvahu pro říši smyslů. Hrabě ďAuvergne dál osnuje spiknutí. Pak, když je v
roce 1604 znovu přistižen při činu, všechny prozradí a odhalí „všechny intriky vně i
uvnitřkrálovství“. Je odsouzen k smrti, krásná Henriette dostane příkaz uchýlit se do kláštera. Je
to však výsměch: její nevlastní bratr vyvázne nakonec s dvanácti lety vězení, ona se strachem. Bude
se moci vysmívat ze svého zámku ve Verneuil manželce svého milence, Marii Medi- cejské, o které
před Jindřichem mluví jako o „jeho tlustébankéřce“.

Zůstává třetí duše tohoto nového komplotu, vévoda de Bouillon. Uprchl k falckému kurfiřtovi;
protestanti žádají milost pro tohoto starého kumpána z těžkých časů. Bouillon se zavře ve svém
hradbami opevněném městě Sedanu, které je považováno za nedobytné. Král postaví početnou armádu,
Bouillon se vzdá. Jindřich IV. ho dá přivézt do Paříže. Řád je obnoven, na nějakou dobu. Henri de
La Tour ďAuvergne, vévoda de Bouillon, kníže de Sedan, vikomt de Turenne, generalissimus
protestantů počká, až bude Jindřich IV. zavražděn, a pak znovu rozběhne své intriky.

Pro Birona sekyra; pro hraběte ďAuvergne Baštila; pro Bouillona prostá hrozba. Není to náhodné, to
je barokní justice, která se řídí dvěma protichůd nými principy. Na jedné straně nezměrná potřeba
řádu, míru, jednoty, zaručených autoritou a ustavených pod společným jmenovatelem rozumu; na st
raně druhé věrnost svědomí, víře, svobodě a pluralismu ve znamení vášní, emotivity a přemrštěnosti.
Oba principy ani nestaví muže proti sobě, jako spíš rozdělují každého člověka v jeho nitru, králem
počínaje.

Každý čelí mezím a dvojznačnosti tolerance. Tolerovat, dobře, ale kam až a za cenu jakých potíží?
Sám Agrippa ďAubigné, věčný oponent, přísný člo- věk a každým coulem hugenot, není ušetřen této
otázky: „Vězte, že téměř všichni lidé jsou nuceni nebýt zadobře bud se svým svědomím, nebo se
záležitostmi doby. |... | I Hlvod toho je prostý: ti, kteří zemřeli, chtěli nechat žít své svědomí
a ono je zabilo." JistČ, ďAubigné vkládá tato slova do úst pana de Sancy, nevěrného druha, který se
připojil kc kompromisům nové moci; ale i jeho, ještě než zvolil stranu svč (lomí a víry a exil
vŽencvč, se zmocnila pochybnost.


102 I NÁSILÍ ROZUMU

Malherbe rovněž váhal. Tento normandský šlechtic, narozený v Caen okolo roku 1555, se nejprve
pohyboval v prostředí příznivém protestantství. Studoval na luteránských univerzitách v Basileji a
Heidelbergu. Ale v roce 1576 se rozejde se svým otcem a hugenoty, možná z přesvědčení, možná kvůli
společenským ambicím, a dá se do služeb provensálského guvernéra Jindřicha ďAngouléme, levobočka
Jindřicha II., krasoducha, příznivce katolické ligy. V roce 1586 je guvernér zavražděn a Malherbovy
naděje na kariéru jsou pryč; vrací se do Caen, kde se nudí a píše verše podle dobových manýrů a
italského vlivu: bohaté, zdobné, komplikované, vášnivé a plné pozlátka. Slzy svátého Petra, které
napodobují Itala Tansilla a které začíná psát během svého provensálského pobytu, jsou ještě
bujnější a ještě strojenější — pokud jde o katolický zápal — než nejplamennější stránky Tragických
básní Agrippy ďAubigné. Vyumělkované metafory, vybuchující barvy, přebujelé hyperboly, málo užívané
výrazy, prudké kontrasty, potoky slz a krve. Za těmito bouřlivými verši, pokroucenými a zmučenými,
se skrývá všudypřítomná smrt.

Francois de Malherbe je ponořen do smrti. Je to smrt v důsledku srážek odbojných skupin, vražda
jeho ochránce; předčasná smrt jeho čtyř dětí; smrt jeho první normandské lásky — báseň Slzy nad
smrtíGeneviéve Rouxelové—, smrt jeho přátel a jejich rodin. Osobní drama se prolíná s dramatem
politickým. U Malherba nacházejí společné východisko: útěchu. Útěcha Kleofontova, to je titul jedné
divadelní hry, kterou Malherbe napsal v roce 1592 a jež poslouží o šest let později za základ
slavných slok básně Útěcha panu du Périer nad smrtí jeho dcery. Malherbe zde připomíná smrt svých
dvou nejstarších dětí:

Už dvakrát jsem viděl sebe ochromeného stejnou ranou.

A dvakrát mi rozum pomohl tak, že už si na to nevzpomínám.

Je to brutální výraz křesťanského stoicismu, který ohlašuje příštího překladatele Seneky? Jde o
něco jiného: o morální, politický a estetický manifest proti vyjádření vlastního „já“. Malherbe
takto vystupuje naposledy, než vyloučí sebe coby vnímající subjekt. Cena za útěchu a za přežití, to
je potlačení sebe sama nadvládou rozumu. Radikální zapomnění, kruté, téměř nelidské, zarputilá vůle
obrátit list. Malherbe, aby našel konečně klid, obětuje všechno, co by mu mohlo připomenout ty
strašné roky: obětuje svobodu, invenci, pluralismus, spontánní vyjádření emocí a opojné záchvěvy
vášně a génia. Aby zničil příčiny násilí, zvolí si chladné násilí rozumu.

Jeho nejlepším přítelem je Guillaume Du Vair, právník, muž církve, bývalý člen Katolické ligy,
který z vlastenectví podporuje legitimitu Jindřicha IV. Je předsedou parlamentu v Aix a stane se
biskupem v Marseille, pak ministrem spravedlnosti. V roce 1593 Du Vair publikoval politické dílo s
již velmi


1605 - MALHERBOVY ZÁKONY I 103

malherbovským titulem Pojednání o stálostí a útěše veřejných kalamit, kde představuje čtyři
přátele, kteří během strašlivého obléhání Paříže Jindřichem IV. diskutují o nejúčinnějších
metodách, jak překonat zkoušky a znovu nalézt naději. Muž církve zde kázal podrobení soukromého
svědomí veřejnému blahu. Zapomnění sebe sama, jako Malherbe.

Na radu Du Vaira píše Malherbe v roce 1600 rozsáhlou Ódu královně na její příchod do Francie, u
příležitosti vylodění Marie Medicejské v Marseille. Báseň se líbí Du Perronovi, bývalému
hugenotovi, který se stal katolickým biskupem a církevním rádcem krále. Je to první krok Malherba k
funkci oficiálního básníka, o níž sní. Z kariérismu stejně jako ze sebezapření. Známe jeho rozhodné
šlehy, o kterých nás zpravují Tallemant des Réaux a Honorát de Racan, nejvěrnější Malherbův žák:
„Jestli nás naše verše přežijí, veškerá sláva, kterou od nich můžeme očekávat, je, že se o nás bude
říkat, že jsme byli dva vynikající aranžéři slabik, že oba jsme byli blázni a strávili jsme celý
život konáním tak málo užitečným veřejnosti i nám, místo abychom ho použili k vlastním radostem a
místo abychom mysleli na svůj majetek. [...] Je to hloupost být profesírýmovník a doufat v jinou
odměnu, než jakou je zábava; a [že] dobrý básník není pro stát užitečnější než dobrý hráč kuželek.“
Chce-li Malherbe postavení, je to proto, aby mohl lépe poukázat na jeho duchovní prázdnotu. Zničit
lyrickou iluzi, zcela ji vykořenit.

Ještě se mu to nepodařilo. V Paříži stále panuje Philippe Desportes, jehož literární sláva
nahradila za Jindřicha III. slávu Ronsardovu. Desportes má ochranu bývalé manželky Jindřicha IV.,
Markéty de Valois, je obklopen dvorem mondénních básníků, pozorně sleduje vkus svého elegantního
publika. Jeho cílem je diskrétně zbavit poezii Plejády^1 všeho příliš učeného a filozofického. Je
to odlehčený a poitalštěný Ronsard. Kompromis. Desportes bude Malherbovou kořistí.

Čeká až do roku 1605. Je mu padesát let. Pod ochranou Du Vaira přijíždí konečně do Paříže. Král
odjel do provincie Limousin, aby tam uhasil revoltu rozdmýchanou hrabětem ďAuvergne a vévodou de
Bouillon. To je vysněná příležitost, jak opěvat řád, rozum a dobrotivou autoritu panovníka.
Modlitba za krále jedoucího do kraje Limousin, jejíž úspěch je pozoruhodný, je začátkem M alherbova
vlivu na francouzskou poetickou tvorbu. Přesto vstupuje zadními vrátky. Jindřich IV. odsune starost
o Malherbův důchod na vévodu de Bel- legarde, pana Le Grand, prvního šlechtice královské komory.
Navzdory své horlivosti naplnit roli oficiálního dvorního básníka — nepropásne ani jednu bitvu,
atentát, milostné dobrodružství, narození nebo smutek, aby neoslavil verši slávu francouzského
krále a skvělost jeho okolí, — bude Malherbe za života Jindřicha IV. stále držen stranou
nejtučnějších prebend. Jako kdyby

I Tímto výrazem je označována skupina básníků kolem Pierra de Ronsard. Patří sem Du Bellay,
Guillaume des Autels, Pontus de Týartl, Jctin Dorat a další. Napodobují antické autory, obhajují
kulturní hodnoty francouzštiny. Zit vrcholnou básnickou formu považují sond.


104 1 NÁSILÍ ROZUMU

chtěl král naznačit odstup od literárního absolutismu toho, kdo je nejnesmi- řitelnější z jeho
opor.

Malherbova poezie je zcela politická. Nesnaží se o nic jiného než dát literaturu pod striktní
kontrolu „veřejného blaha“. Malherbe vynalézá revoluci konformismu. Bude jejím nesmlouvavým a
zamračeným vůdcem. Mír, řád a jednota za cenu podřízení všech společné autoritě. Bylo třeba, aby se
hrůzy občanské války a strach z nových nepokojů zapsaly co nejhlouběji, aby mohl nakonec zvítězit
takový terorismus jazyka.

Hlavní Malherbovou zbraní je cenzura. Zabíjí literaturu, aby paralyzoval šílenství ducha. Jde mu
spíše o očistu než o vytříbení. Neškrtá, doslova gumuje: vymazává všechno, co se mu nelíbí v
knihách jiných autorů. Racan píše: „ Vymazal více než polovinu svého díla o Ronsardovi a po
stranách poznamenával důvody. Jednoho dne se ho Yvrande, Racan, Colomby a další přátelé, listujíce
v papírech na jeho stole, zeptali, jestli si cení toho, co nevymazal: ,Ne více než toho
ostatního,^1 řekl. To dalo společnosti námět k diskusi a mezi jiným Colomby řekl, že jestli tu
knihu někdo najde po jeho smrti, bude si myslet, že to, co nevymazal, považoval za dobré. Načež mu
odpověděl, že má pravdu a že za chvíli vymaže i zbytek.“

Vymazat Ronsarda, ponořit do zapomnění všechny ty roky intelektuálního, citového a jazykového
kvasu, jehož trestem byla občanská válka, spoutat každého společnými normami, to je Malherbovo
poslání. Nikde nevyjádří svou doktrínu: seznam svých zákazů sestaví na okrajích stránek knih, jež
glosuje. Vnucuje ticho; zadržuje slova v hrdle. Uháší všechny ohně, aby předešel nebezpečí požáru.
Boileau o něm napíše, že „přivedl múzu kpravidlům povinnosti“, a blahopřeje mu k tomu. Nikdo
necítil lépe než on moc literatury a nikdy se nikdo nepodjal tak systematicky, tak radikálně úkolu
zavést ji do jediného místa: do velké bažiny sociálního smíru.

Malherbe glosuje a komentuje jeden exemplář Desportova Díla. Těch několik jízlivých a lakonických
poznámek na okraji jedné knihy tvoří jeho manifest zakladatele školy. Kdyby jich napsal víc,
znamenalo by to vstoupit do dialogu, přistoupit na hru plurality hlasů. Malherbe nediskutuje,
rozhoduje. Vyhlašuje, co se nemá psát: „to je špatně promyšleno“, „měl prostě říct“, „výtky, které
tady používá, jsou téměř impertinentní“, „tato imaginace nestojí za nic“, „školské slovo, které se
nesmí říkat o milostných záležitostech“, „co je to za jazyk?“, „vůbec vám nerozumím“, „vůbec se
nehodí říkat teď [or, z lat. hora] místo nyní [maintenant]; toto slovo je obyčejná vycpávka starých
francouzských básníků; zejména Du Bellay se s ním hodně potýkal“, „ španělská věta“, atd. Oku
cenzora nic neunikne: ani odvážná metafora, ani rým, který zní podivně, ani věty, které se
nepodřizují jasné logice výpovědi, ani příliš časté útěky do řecké mytologie a k
„Pindarovugalimatyáši“, které jsou cítit humanismem. Ani jazyk, samozřejmě.

„Dobrý“ básnický jazyk je hlavní starostí Malhcrbovy sociální estetiky. V komentářích k Desportovi
se to poznámkami o jazyce jen hemží: „zastaralé slovo“, „mdlo dvořanské“, „neužívá se“, „slovo,
které se používá jen mezi sedláky“, „práv


1605 — MALHERBOVY ZÁKONY I 105

nicky styl“, „hrubé a lidové“, „fier ve významu radostný je těžko přijatelné jinde než v
Normandii“. Malherbův záměr je dvojí. Jednak jde o to zachovat nezávislost poezie vzhledem k
běžnému jazyku, jelikož Malherbe mu předepisuje tak silnou léčbu rozumem, že by to mohlo vést k
tomu, že by se mu poezie podobala. Toto rozlišení je technického a řemeslného charakteru — dělat
verše, „uspořádat slabiky“, je řemeslo, hodinářská práce. „Říká se,“ vypráví Tallemant, „že tři
roky pracoval na Ódě pro verdunského prezidenta soudu po smrti jeho ženy, a že se prezident znovu
oženil, než mu Malherbe tyto verše věnoval.“ Ten důvod je i jazykový. Báseň musí být napsána
„vznešeným“ jazykem, který jí nedovoluje používat prozaická slova. Navíc musí tomuto jazyku rozumět
všichni. Má co nejméně rozdělovat. Odtud plyne onen brutální ortel nad lexikálním rozkvětem
renesance. Po jaru Plejády vnucuje Malherbe francouzštině svůj zimní režim. Stále v úzkosti z
nepokojů a zmatku.

Vůle oddělit formálně novou poezii, jasnou a racionální, od prózy však vede Malherba k tomu, že
vydává zákony i o próze. Jde o to zabránit vpádu básnického jazyka a jeho obratů do prózy a
konverzace. Vytyčit novou hranici, přistoupit k novému čištění ve znamení wza, to znamená další
konformismus. Malherbe se vnucuje jako pán nad tím, co se říká a co se neříká. I sám král se s ním
radí. Jeho žáci — Racan, Colomby, Maynard, Touvant — jeho soudy šíří, ale ani oni neuniknou
vyobcování a klatbám svého mentora. Malherbe, který se staví proti pedanterii profesorů a
strojenosti dvořanů, dává přednost lakonické drsnosti vojáků. Vede válku s odlišností.

Jazyk podle úzu, budiž; ale podle kterého? O Malherbově odpovědi nám přinesl svědectví Racan: „Když
se ho někdo ptal na jeho názor na nějaké francouzské slovo, obyčejně odkazoval na nádeníky
zPortauFoina říkal, že to jsou jeho mistři jazyka.“ Jinde však napsal: „Znám dobře vkus vysokého
učení, ale já jsem se rozhodl pro vkus Louvru.“ Město, nebo dvůr? Malherbe ještě váhá, jako celá
společnost; kdo zvítězí a vnutí své normy? Má se lžíci říkat cuiller jako nádeníci a pařížští
měšťané, nebo cuillere jako Jindřich IV a jeho armáda Gaskoňců? Jediná věc, kterou si je Malherbe
jist: že tuto záležitost nelze nechat v rukou vědců a spisovatelů, těch podněcovatelů sporů a
nepořádku.

Spisovatelů, to znamená těch druhých. Odpor proti Malherbovi je silný, i když naše literární paměť
podržela téměř jen slávu vítěze. Ledový závan modernosti vyklidil krajinu až se zpětnou účinností:
je to absolutismus Ludvíka XIV., který zajistil následně triumf malherbovského řádu a způsobil omyl
v perspektivě. V roce 1605 ještě nic není rozhodnuto. Svoboda a invence mají stále adepty, patřičně
rozptýlené. Slečna de Gournay, kterou Mon- taigne „vyženil“, editorka poslední verze Esejů v roce
1595, nadále urputně obhajuje skepticismus, humanismus, imaginaci a výraznou svobodu jazyka svého
mistra. Kolem ní je houf mladých žáků — Marolles, Colletet, Ogier, Habert, Malleville, kteří
nevynechají jedinou příležitost, kdy se mohou


106 1 NÁSILÍ ROZUMU

vysmívat upocenému nadání básníka z Caen a protestovat proti krunýři, který chce vnutit výrazu
myšlení.

I když je Marie de Gournay mladší než Malherbe, představuje starou nostalgickou a neutěšitelnou
generaci. Podobně jako ďAubigné je neúnavný bojovník. Mathurin Régnier má třicet dva let; je to
Desportův synovec a je abbé. V roce 1605 složil své první Satiry, jejichž úspěch je značný.
Régnier, věrný obdivovatel Du Bellaye a vynikající latiník, představuje všechno to, co Malherbe v
poezii nesnáší. Mluví o tom, co ho hněvá, o náboženství, o morálce. Mluví o sobě, o svém soukromém
životě, o svých starostech i o svých radostech. A mluví o tom familiárním tónem, dává přednost
výrazu verše před jeho formální přísností, slovnímu vzletu před požadavky logiky a srozumitelnosti,
frašce a grotesce před strohostí, citu před rozumem, barvě před černou linkou.

Ve své Satiře IX, věnované příteli, spisovateli Nicolasi Rapinovi — je jedním ze spoluredaktorů
příliš opomíjené Menippskésatiry, kouzelného pamfletu pařížských katolíků nepřátelských Lize —,
Régnier napadá otevřeně Malherba a jeho politiku spálené země:

Doufají ti nejstarší, co urážejí paměť

Pohrdáním bližního, že tak získají slávu,

Apro několik cizích slov chtějí dokázat,

Že mají důvod cenzurovat jejich verše?

(Zatímco se dílo skví uměním a vědou

zápal se ztrácí v básnické licenci.)

[Říkají] že jedině oni našli metodu jak správně

mluvit.

Dokonalé je jen to, co je uděláno podle nich

Přitom jejich umění spočívá jen ve schopnosti.

Nahradit pochybné slovo svým názorem

Starat se, aby se „qui“ nesrazilo s diftongem

Špehovat, je-li rým krátký nebo dlouhý

[...] žádná božská pohnutka nepobízí jejich odvahu,

plazí se poníženě, chudina nápady a nemají odvahu pokoušet fantazii, nedovedou si ji ani
představit, neboť dělají-li něco, je to jen z veršů dělat prózu a prózu rýmovat.

Zatímco se rozhoří tento spor, jiný bývalý účastník náboženských válek píše dlouhý román, který
vyjde v roce 1607: pět tisíc stran, více než dvě stě postav v jednom příběhu, který se odehrává
mezi prvními březnovými dny a koncem července. Honoré ďUrfé jc osmatřicetiletý šlechtic ze
Saint-Eticnnc. Bojoval tak oddaně na straně Ligy, že musel na nějakou dobu odejít do exilu


1605 -MALHERBOVY ZÁKONY I 107

v Savojsku. Nyní je obyčejným dvořanem Jindřicha IV. Také ďUrfé vášnivě a zoufale sní o míru a
jednotě. Svému snu dává i tvar: bude to Astréa. Kniha, která nebude jen obrovským nakladatelským
úspěchem, ale později i vzorem po téměř půl století. Všichni mluví jako Astréa, oblékají se jako
ona, Astréa je milována, dýchá se pro ni. Honoré ďUrfé právě vynalezl román pro rozptýlení. Ne jako
mechaniku útěchy v zapomnění, ale jako únik mimo čas, mytický návrat do zlatého věku, do milostného
zrušení odlišností.

V tisíci citových peripetiích Astréy není žádný konflikt, jen překážky a nebezpečenství, která musí
každý překonat, aby dospěl k nejvyšší formě svazku, „počestnému přátelství“ — není to láska, která
je příliš svázaná s prudkostí touhy, s vášní majetnictví, a koneckonců s válkou. Malherbe oklešťuje
živou mluvu, ďUrfé rozmnožuje slova jen proto, aby lépe zahalil těla. Jistě, moc lásky náleží ženám
a je vždy předávána z matky na dceru, ale román je do té míry prošpikován hrátkami s identitou a
převleky, že je často nemožné rozhodnout, zda je postava muž nebo žena. D’Urfé dohání nenávist k
odlišnosti až k androgynii, dokonalé formě jednoty, kde každé pohlaví nabývá ctností
předpokládaných u pohlaví druhého.

Není zde ani konflikt náboženský nebo politický. V tomto starém keltském království, které žije
spontánně a bez teologických diskusí pod ochranou boží milosti, se katolicismus nevyskytuje. Nikoho
ani nenapadne toto království něžných pastýřů napadnout, mezi jejich rodinami nevzplane žádná hádka
a oni sami vyloučí ze své vlasti ty, kdo se nepodřídí cenzuře přemrštěné touhy.

Nejedná se jen o návrat k ideálům dvorské lásky. Astréa není nostalgický román. Hledá, jak přestat
s násilím; odzbrojuje těla; hovoří o království pastýřů, pastýřek a oveček; dává přednost venkovu a
přírodě před dvorem a městem. Vynalézá řeč, která spojuje a uklidňuje, proti té, která rozděluje a
staví do protikladu: nedokončenou, neukončitelnou konverzaci na tisíci stránkách. Jakmile se proud
slov zastaví, hrozí, že válka vypukne znovu.

PRAMENY

Francois de MALHERBE: CEuvres, Vydání: Antoine Adam. Paris, Gallimard 1971.

TALLEMANT DES RÉAUX: Historiettes. Vydání Antoine Adam. Paris, Gallimard 1967.

Honorát de RACAN: Vie de Monsieur Malherbe. Paris, Gallimard-Le Prome- neur 1991.

Agrippa ďAUBIGNÉ: Les Tragiques. Paris, Garnier-Flammarion 1968.

Mathurin RÉGNIER: CEuvres complUtes. Paris, STFM 1995.

Honoré ďURFÉ: LAstrée. Vydání a výbčr Jean Lafond. Paris, Gallimard, „Folio“, 1984.


108 1 NÁSILÍ ROZUMU

Kolektiv autorů: Satyre Ménippée ou la Vertu du catholicon ďEspagne. Vydání E. Tricotel. Geněve,
Slatkine 1971.

Pierre de UESTOILE: Joumal pour le régne de Henri III et Joumal pourle régne de Henri IV. Paris,
Gallimard 1943,1949 a 1958.

Philippe DESPORTES: CEuvres poétiques. Geněve, Droz 1958.

Ferdinand BRUNOT: La Doctrine de Malherbe. Paris, Armand Colin 1969-

Pierre CHAUNU: Civilisation de l’Europe classique. Paris, Arthaud 1966.

Yves-Marie BERCÉ: La naissance dramatique de l'absolutisme (1598-1601). Paris, Éd. du Seuil 1992.

Raymond LEBĚGUE: La Poesie fraryaisede 1560 d 1630. Paris, Sedes 1951.

Marc FUMAROLI: LÁge de l’éloquence. Paris, Albin Michel 1994-

Roger ZUBER: Les Belles Infidéles. Paris, Albin Michel 1995.

Danielle TRUDEAU: Les Inventeurs du bon usage (1529-1647)- Paris, Éd. de Minuit 1992.

Henri BOCHET: „EAstrée“. Ses origines, son importance dans la formation de la littérature
classique. Geněve, Slatkine 1967.

Gustave ALLAI: Malherbe et la poesie fran^aise d la fin du XVI^e siécle. Geněve, Slatkine 1969-

Jean-Pierre BABELON: Henri IV. Paris, Fayard 1982.

Reinhart KOSSELECK: Le Régne de la critique. Paris, Éd. de Minuit 1979.

Antoine COMPAGNON: La Seconde Main. Paris, Éd. du Seuil 1979.

___________________________________________________________ | 109

12] NAMÍSTO SPISOVATELŮ -

JEDNA LITERATURA

1623 — Théophile je odsouzen k upálení zaživa

Dne 18. srpna 1623 zveřejní pařížský soudní dvůr za nepřítomnosti většiny svých členů, kteří
uprchli z hlavního města zasaženého epidemií cholery, následující rozsudek: „Dnes se shromáždili
pánové' Nejvyššího senátu a komory Toumelle, aby soudili v nepřítomnosti stran obvinění generálního
prokurátora proti jmenovaným The'ophilovi, Berthelotovi, Colletetovi a Femidovi, a usnesli se, že
řečení Théophile a Berthelot byli odsouzeni k veřejné omluvě před Notre-Dame, řečený Théophile k
tomu, aby byl upálen zaživa stejně jako jeho knihy, řečený Berthelot oběšen a uškrcen, pokud mohou
být zadrženi a zatčeni, Théophile jako portrét, Berthelot jako obraz pověšený na šibenici, jejich
majetek zkonfiskován..."

Rozsudek neuvádí žádné obvinění či informaci. Soud a vynesení rozsudku netrvaly ani celé dopoledne.

Soudní dvůr, jako by chtěl zakrýt, co může na jejich spěchu a stručnosti vypadat podezřele,
publikuje druhý den další rozsudek. Dozvídáme se z něj, že Théophile, Berthelot a v menší míře
Colletet a Femide byli pronásledováni hlavním prokurátorem Mathieu Molém jako „autoři sonetů a
veršů obsahujících bezbožnosti, rouhání a ohavnosti zmíněné v knize s názvem Satyrský Parnas“.
Théophile a Berthelot jsou tedy usvědčeni ze zločinu urážky božího majestátu a poté, co prohlásili,
že „velmi zlovolně a ohavně složili, dali vytisknout a do prodeje knihu nazvanou Satyrský Parnas, z
čehož se kají a za což žádají milost od Boha, krále a justice“, budou „řečený Théophile upálen
zaživa, jeho tělo proměněno v popel a ten hozen do větru“ a Berthelot oběšen a uškrcen na šibenici.
Případní vlastníci exempláře Satyr- ského Parnasu mají dvacet čtyři hodin na to, aby ho odevzdali v
soudní kanceláři. Po uplynutí této doby budou ti, u nichž bude nalezen, prohlášeni za „podně-
covače a účastníky řečeného zločinu a potrestáni stejně jako obžalovaní“.

Zapomeňme hned na Berthelota, ostatně i soudci na něj zapomněli. Nic o něm ani o jeho verších
nevíme, jenom to, že v létě roku 1623 je už několik měsíců po smrti a že zemřel ve své posteli. Je
zde, stejně jako Guillaume Col- letct a Fcrnide, do počtu a pro iluzi a aby zakryli samozřejmé:
jedinou kořistí,


110 i MÍSTO SPISOVATELŮ LITERATURA

na níž záleží, mužem na odstřel je Théophile. Colletet, chráněnec Richelieův, zasedne v roce 1634
do třiadvacátého křesla Francouzské akademie.

Théophile, jak mu říkají všude, dokonce i v soudních výrocích, se celým jménem nazývá Théophile de
Viau. Narodil se v Clairaku, nedaleko Agenu, v dobré rodině drobné úřednické šlechty, která je
hugenotská. Jeho mládí, tak jako mnoha jiných té doby, je naplněno studiemi, touláním se, ale i
rozkošemi a svobodou. Přiznává: „Když jsem vyšel ze škol, málem mě pohltilo hýření, ženy a víno,
nebot můj duch, trochu nedočkavý, vykročil z poddanství učitelů, když ještě mé mravy potřebovaly
disciplínu.“ Je to horečka období po občanské válce, potřeba se opájet a vychutnat všechny vůně
nového větru.

Théophile věří ve štěstí a miluje svobodu, dobré jídlo a lásku. Spolu s talentem to bude jeho
největší zločin. Jako básník se připojí k bandě herců z Burgundského paláce. Bezpochyby píše hry,
které komedianti, poté co se je naučili, jak je tehdy zvykem, zahodí. Není po nich ani stopy.
Zbožňuje slova, a ta mu to oplácejí příchylností. Všechna slova bez výhrady, sladká, něžná, velká,
hrubá, nóbl i lidová, slova ze salonů i slova z kabaretů. Je to otázka nálady a okolností. V poezii
i jinde hodlá Théophile následovat sama sebe; chce být „přirozený“. Je to jak způsob chování, tak
poetika.

Obdivuje Malherba, Ronsarda alespoň respektuje. Je rezolutně moderní, a nejprve se chce rozejít se
starými vzory, i s těmi nedávnými. Chce pro novou dobu nový jazyk, ale není to člověk, který by
opustil jednu armádu a nechal se naverbovat do jiné:

Kdo chce, ať napodobuje kouzla jiných

Malherbe to dobře vymyslel, ale pro sebe

Tisíce zlodějíčků ho oškubává zaživa

Pokud jde o mě, ti darebáci mě nelákají

Tvrdím, že každý má psát podle sebe

Mám rád jeho renomé, ne jeho lekci.

Théophile je rebel a zaplatí za to.

Neboť jeho věhlas stále roste. Opustil poddanství komediantů a z malého gaskoňského měšťana se v
dvaceti pěti letech stává mistrem slov a radostí mladé dvorské aristokracie. Nalézá svého prvního
mecenáše, „mladého a žoviálního“ hraběte de Candaule, který se z lásky k vévodkyni de Rohan přidal
k protestantismu. Tehdejší konverze se často odehrávají takto. Náboženství se mění stejně jako
dáma, se stejnou vážností a stejnou zbožností. Po náboženských válkách přicházejí náboženské lásky,
život při této výměně neprohrává. V každém případě o tom zpívá Théophile ve svých básních: oči
milenky jsou nej kratší cestou do ráje nebo do pekla. Takové myšlenky stačí, aby vám vyrobily
pověst „ateisty“.

Théophile si ani neuvědomuje, že by byl ateistou. Z dlouhé a kruté náboženské války, která právě
skončila a kterou by mohl znovu rozdmýchat


1623 - THÉOPHILE ODSOUZEN K SMRTI I 111

pouhý závan větru, si odnesl jednoduché ponaučení: nic nestojí za to, abychom obětovali náš
pozemský život, a hlavně ne spekulace o onom světě. Příliš mnoho mladých životů, a často těch
nejnadšenějších a nejslibnějších, bylo skoseno metafyzickými hádkami, které jsou mimo dosah
lidského rozumu a pochopení. Žijme tady a teď, celým naším tělem a celou duší, až do chvíle, kdy je
smrt, možná, rozdělí.

Z tohoto libertinství nechce Théophile dělat žádnou doktrínu ani na něm založit školu. Nevyučuje:
vyjadřuje to, co cítí on, Théophile, svou vlastní senzibilitou, svým příběhem a vkusem, svými
vášněmi i svou nechutí. Zatímco Malherbe se snaží vypracovat co možná nejméně osobní poezii a v
kadlubu dokonalé formy rozpustit všechny rozdíly, Théophile usiluje o to, aby zazněl jeho vlastní,
jedinečný hlas, proměnlivý jako čas, roční období a lásky, hlas, jenž vyjadřuje co nejlépe tělo a
dojmy duše a je vnímavější ke skutečnosti a přírodě než k ornamentům metafory.

To je to, co se na něm cení: tato svoboda, záliba v radostech, ono nadšení pro bohatost forem a pro
individualitu. Chápeme nadšení zlaté mládeže pro jeho osobu a jeho verše, pro jeho nový a živý
jazyk, zbavený řecko-latinského poručnictví, učených výtvorů ronsardismu, používající Malherbovo
ponaučení svým nedisciplinovaným způsobem. Nová aristokracie věří jen v sebe samu. Válka otců už
není jejich válkou, ani hodnoty, kvůli nimž byla vedena. Tato aristokracie objevuje Montaigna a s
ním vzor skeptického a liberálního šlechtice. Zajímá se více o budoucnost než o respektování
tradic, o vyjádření své svobody — osobní, společenské, politické — více než o prestiž autority —
náboženské, právní, rodinné nebo královské.

Události ve státě jen posilují elitářský anarchismus této nové šlechty. Zavraždění Jindřicha IV.,
regentství Marie Medicejské, bouřlivý způsob, jakým převezme moc její syn Ludvík XIII., to vše jen
podtrhlo mimořádnou politickou slabost této francouzské monarchie ve spěchu zflikované. Návod k
rebelii přišel shora. Nejprve jsou to „vysoce postavení“, Condé, Bouillon, Mayenne, Nevers a
Longueville, kdo se vzbouří proti Marii Medicejské a jejímu favoritovi Concinimu. Pak je to sám
král; dá zavraždit Conciniho a upálit jeho sestru jako čarodějnici. Pak královna matka, jež dvakrát
pozvedne zbraně proti svému synovi. Pak jsou to protestanti na jihu a jihozápadě Francie a v
Saintonge, vzbouří se pod vedením vévody de Rohan a jeho bratra Soubi- se. Vnitřní války, masakry,
hladomory, návrat moru, který trvá až do roku 1640. Královská politika, která je ovládána favority,
Concinim a Luynesem, odmítána parlamentem, podkopávána intrikami se zahraničím, znovu při pustí
ztrátu své legitimity.

Théophile de Viau nemá nic z oponenta. Mladý král ho má rád a poskytne mu důchod. I když bude
básník odsouzen k smrti a uvězněn, král dohlédne na to, aby mu byl vyplácen. Théophile nechává své
bohaté ochránce vyčerpávat se v intrikách a vnitřních válkách, spokojujc se tu a tam, opatrně, s
jejich


112 | MÍSTO SPISOVATELŮ LITERATURA

uctěním několika satirickými verši. Jeho vliv je jinde, mnohem hlubší: v reptání proti dogmatům, v
odmítání omezení, ve chvále mnohosti, ve svobodě ducha. Kdyby byl oponentem tak jako mnozí,
riskoval by jen nemilost a šanci najít si mecenáše v bohatém seznamu oponentů monarchie. Jako
libertinský básník riskuje smrt.

Známe dobře povrch a peripetie komplotu, který se proti němu osnuje. První útok má jednoduchou
podobu varování. Dne 14. června 1619 podepisuje král rozkaz, kterým básníkovi přikazuje opustit
království. Nemáme text rozsudku, jen komentář, jejž k němu přičinil velmi oficiální Mercure de
France; hodnotí Théophila jako „ateistického básníka“: „Poté, co dali králi na srozuměnou, že
básník Théophile složil verše nehodné křestana ve věci víry a v míře oplzlosti, poslal do Paříže
rozkaz pánovi, který ho držel ve svém doprovodu [Candaule], že se sním má rozloučit, což učinil.
Rytíř na stráži mu předal rozkaz Jeho Veličenstva, aby do čtyřiadvaceti hodin opustil Francii pod
trestem smrti; to neprodlené provedl, protože rozkaz byl velmi jasný. Je velmi politováníhodné
vidět tyto krasoduchy, jak kazí vědy, jež se naučili s takovou námahou, v opovrženíhodné činnosti,
místo aby je používali ke cti Boha, který je stvořil, nebo pro blaho a užitek veřejnosti a vlasti.“

Ateistické a oplzlé verše? Několik týdnů předtím vychází jeden sonet v Kabinetu múz aneb Nové
sbírce nejkrásnějších veršů naší doby vytištěném v Rouenu. Básník zde vypráví lehce ironickým
tónem, že „inspirován božským plamenem“ vstoupil do chrámu, aby se kál ze svých hříchů. Bohužel tam
potkal Phillis:

Když jsem uviděl její oči

Zvolal jsem nahlas: toto jsou mí bohové;

Tento chrám, ten oltář patří mé Paní.

A na závěr píše:

Ó smrti! Kdykoli budeš chtít, jsem připraven odejít

Něhot jsem si jist, že zemřu jako mučedník

Protože jsem zbožňoval nejkrásnéjší oči na světě.

Lidská láska namísto lásky k Bohu a místo ní, navíc s úsměvem.

Tento úsměv přivádí k zuřivosti svatoušky. Barokní rouhání a žalozpěvy Agrippy ďAubigné se
vyčerpávají svou vlastní prudkostí. Jsou součástí náboženského boje, jehož pravidla a sázky jsou
známy. Théophile opouští pole střetu: vyklízí je bez boje. Je bezbožný z lhostejnosti, horší než
nepřítel, cizinec. Ale je to cizinec, jehož jazyk a duch jsou obdivovány. Travič.

Tím, že vzdálil Théophila ode dvora a z Francie, chtěl Ludvík XIII. uklidnit situaci a dát
básníkovi čas, aby se na něj zapomnělo. Je to spíš ochrana než vyhoštění. Théophile se vrací na své
panství v Clairaku, na malý zámek de Boussčrcs, radostně hostí své přátele, vydržuje si jen „Bakcha
a Múzu“, neza


1623 - THÉOPHILE ODSOUZEN K SMRTI I 113

pomíná na několik dam ze sousedství, píše několik svých nejkrásnějších veršů a překládá — velmi
volně — Platónova Faidona. Ale Paříž mu chybí; ani ne tak dvůr jako stolní společnosti, smích, vůně
slávy, intelektuální vzrušení, hry ducha, med rozhovorů, „něžně kouzlo lidských hlasů“, které
propojí své rozdíly do jediné melodie.

V dubnu 1620 se konečně vrací, na příkaz krále a pana de Luynes, jak tvrdí. Doprovází krále v jeho
tažení proti královně matce, účastní se bitvy u Pont-de-Cé, která rozpráší oddíly Marie Medicejské,
a dokonce — tomu se bude hodně smát — sehraje roli zajatce. Pošlou ho do Anglie, kde okouzlí vévodu
z Buckinghamu, je čten a hrán před Ludvíkem XIII., dvanáct jeho básní — stejně jako Malherbových —
je vybráno pro Druhou knihu rozkoší francouzské poezie aneb Nová sbírka nejkrásnějších veršů naší
doby. Dne 6. března 1621 jsou vytištěny s královským imprimatur jeho Sebrané spisy. Je velkorysý, a
aby uklidnil své protivníky, konvertuje ke katolické víře. Jeho kmotrem není nikdo jiný než králův
zpovědník.

Zdá se, že je v bezpečí, a přitom je ve větším nebezpečí než kdy jindy. Snášeli ho špatně jako
libertinského básníka mladých šlechticů; v jeho nových šatech královského básníka ho nenávidí a
bojí se jeho vlivu. Byl vystavenou neřestí, stává se neřestí skrytou: symbolem ďábla...

Hon na čarodějnice a čaroděje v oněch prvních letech sedmnáctého století prudce ožije. Pro
osvětlení doby nejistot a vratké víry není nic lepšího než několik hranic. A nezapomínejme na
soupeření konkurujících si církevních řádů, které chtějí vypadat jako nejvášnivější obránci
ohrožené církve. V Římě roku 1600 upálilo Svaté oficium Giordana Bruna. Inkvizice ve Španělsku
stále řádí. Ani Francie — navzdory oficiálnímu konci náboženských válek nebo možná právě kvůli němu
— není ušetřena. Vlna bezprecedentních represí udeří na ty, kteří jsou považováni za posedlé
ďáblem. Démonologická díla se množí a mají u laických soudců stále větší úspěch; jsou přesvědčeni,
že mají „neomylnou proceduru“, která jim umožňuje vést vítězný boj proti ďáblovým rej- d Cim.
Někteří soudci a prokurátoři — Nicolas Rémy v Lotrinsku, Henri Boguet v | uře — si zasluhují nebe
tím, že bez oddechu pronásledují čarodějnice. Pier- rc de Lancre, rada soudního dvora v Bordeaux,
terorizuje celý kraj, vžene do ohně několik stovek obžalovaných a v roce 1613 ze svých činů ještě
vytěží nakladatelský úspěch, když vydá Přehled vrtkavosti padlých andělů. Spis je určen těm, kdo
udají svého zpovědníka či lékaře nebo příliš hezkou sousedku za to, žc je vystavili ďábelským
svodům. A často se najde malicherný soudce, který předá pomluvu dál a promění ji v hrdelní trest.

Na příkaz soudního dvora v Toulouse umírá na hranici v roce 1619 mladý italský filozof Giulio
Cesare Vanini, bývalý karmelitán, přívrženec čistého naturalismu inspirovaného pouze rozumem.

Neví se, kdo dal příkaz zabít Théophila. Vykonavatelé jsou naproti tomu známi. V čele seznamu jc
Francois Garassus neboli Garasse, jezuita narozený


114 1 MÍSTO SPISOVATELŮ LITERATURA

v Angouléme. Prchlivý, pomstychtivý, neústupný, brutální. Tak ohnivý a po- třeštěný řečník, že bylo
třeba mu zakázat kazatelnu. Píše tak, jak mluvíval: používá kletby a hrubosti, udává, křičí na
poplach, vyhrožuje ohněm.

Garasse už od roku 1621 sestavuje proti Théophilovi obžalovací spis. Vyšetřuje na svůj vrub za
pomoci jiného jezuity, otce Voisina. Ten je Théo- philovým osobním nepřítelem, protože prý kdysi
zesměšňoval jeho pochybné mravy. Garasse čte pečlivě každý básníkův verš, aby tam vyčenichal
neznabožství, vyptává se u Théophilových známých, posílá špiony, hledá svědectví o choulostivých
dobrodružstvích nebo o nevhodných prohlášeních, dělá sbírku nepřátel nebo soků schopných pomluvit
konvertovaného básníka tak, že by od něho pes kůrku nevzal. Sestavuje také dlouhý seznam udatných
synů rodin, jejichž duši a budoucí kariéru Théophile svými návštěvami ruinuje. S tímto spisem pod
paží začíná Garasse obcházet okruh lidí blízkých vysokým církevním hodnostářům a soudním dvorům.
Předkládá obraz blížící se morální a náboženské zkázy. Někteří ho poslouchají a jsou znepokojeni.

Zatím je to jen kampaň. Théophile, zcela ponořen do svých radostí a básní, chráněn nejskvělejším
knížetem-mecenášem své doby, jímž je Henri de Montmorency, bere věci na lehkou váhu: jezuitské
bodnutí. A přece Garasse a jeho tiší společníci jen čekají na příležitost, aby zapálili oheň.
Najdou ji na začátku dubna 1623. Společnou péčí dvou tiskařů, Antoina Sommavilla a Antoina Estoka,
vychází bez královského povolení k tisku sbírečka lechtivých, ba obhroublých básní s názvem Parnas
satyrských básníků, vyhledaný v tajných dílech nejznamenitějších autorů našeho století. Je to
narychlo spíchnutá kompilace 385 kousků, některé už byly publikovány ve sbírce podobného ražení,
aniž se nad tím kdokoli pohoršoval, s královským imprimatur a s úspěchem. Většina básní je anonymní
nebo jsou přisuzovány už nežijícím básníkům — Ronsardovi, Régnierovi, Motinovi, Passeratovi —, ale
u úvodní básně Satyrské- ho Parnasu „Philis, tout est f..., je meurs de la v...“^1 je uvedeno jméno
autora: „sonet napsaný panem Théophilem“.

Viau náhodou na jeden výtisk Parnasu padne, uvidí své jméno, okamžitě knihu roztrhá a dá
nakladatele předvolat k civilnímu soudu. Jsou odsouzeni k pokutě a Théophilovi je dovoleno zničit
exempláře díla. Ale už je příliš pozdě. Garasse, navzdory intervenci vévody de Montmorency, získal
na svou stranu obávaného prokurátora pařížského soudního dvora Mathieu Molého, tajnůstkáře a
intrikána — který se o třicet let později stane strážcem pečeti Ludvíka XIV. Molé rozpitvá Satyrský
Parnas, a aniž kdy Théophila vyslechl, aniž vzal jakkoli v úvahu jeho žalobu dvou nakladatelů pro
padělání, usoudí, že kniha „obsahuje tolik bezbožností a rouhání, že snažně žádá soudní dvůr, aby
je nemusel vyslovit“, a nařizuje zatknout Théophila a tři další předpokládané

1 Philis, tout est foutu, je meurs de lit vtlnde. Philis, vše je ztraceno, umírám na syfilis.


1623-THÉOPHILE ODSOUZENKSMRTI I 115

autory, kteří však nebudou ani obtěžováni, ani vyslýcháni, stejně jako nakladatelé.

Théophile se ukryl u Montmorencyho v Chantilly. Na naléhání svého přítele a žáka v libertinství,
hraběte Vallée des Barreaux, píše Molému. Vedou proti mně proces, říká, na základě lidských řeěí:
„Je pravda, že ti nejvíce, zainteresovaní na mém pádu by mohli smazat špatný dojem, kdyby lépe
znali můj život; ale vyhýbají se mému výslechu ze strachu, že se budou muset kát z újmy, kterou mi
působí, a stud nad tím, že si odporují, je nutí se dále pohoršovat.“ Pak intervenuje Montmorency.
Zbytečná námaha — 18. srpna je v nepřítomnosti obžalovaného vynesen rozsudek smrti. Den nato je
Théophile popraven in effigie^2 — obrazně.

Až 20. srpna je dokončen tisk pravé obžalovací řeči proti Théophilovi. Nesepsal ji Molé, ale
Francois Garassus z Tovaryšstva Ježíšova. Má podobu knihy o více než tisíci stránkách. Podivná
doktrína krasoduchů naší doby nebo téch, kteří jsou za né považováni. Garasse ve svém pomstychtivém
zápalu vyjevuje pravý cíl celé záležitosti: skrze osobu a dílo Théophila je třeba odsoudit k zániku
samotného ducha libertinství a vymýtit ho ze společnosti. Takzvaní krasoduchové, bezstarostná,
zhýralá a obžerstvím posedlá mládež, tvoří kastu mladých lenochů. Je snadno formovatelná,
slabošská, otupělá radostmi a nevázaností, ale pokud se rychle skoncuje s jejím zasvěcováním do
ateismu, ještě může být zachráněna — a církev a stát spolu s ní. Je třeba znovu nastolit morální
řád, přísnost mravů, policii veršů a samozřejmě všech knih. A Garasse v jakémsi podivném návratu ke
středověkým fantaziím sestavuje seznam spisovatelů a myslitelů, jejichž díla proměňují čtenáře v
příšery, gry- fy, napůl osly a napůl draky, krokodýly. První místa obsadili kromě Epikura,
Pomponazziho, Paracelsa, Machiavelliho i Vanini — popravený v Toulouse. Dále Cardan, Charron,
Martial, Théodore de Beze, „necudní autoři“, a samozřejmě Théophile. A nade všemi, „mor a gangréna
zbožnosti“, autor, z něhož není možné přečíst ani jedinou stránku, aniž člověk smrtelně urazí Boha:
Rabelais, ten „velmi prokletý a velmi škodlivý spisovatel, který postupné vysává ducha zbožnosti,
který necitlivé krade člověka sobě samému, který ničí cit pro náboženství, který spáchal ve Francii
svými šaškárnami více škody než Kalvín svými novotami“. Je třeba skoncovat s veřejným vyjadřováním
intelektuálního, duchovního a básnického bohatství šestnáctého století.

Aby docílil tohoto výsledku, používá Garasse strategii teroru. Vybral si Théophila za terč svého
útoku ne proto, že by byl nejzvrhlejší nebo nejodvážnější z libertinů, ale protože je nejznámější —
a nejbližší mocenské elitě. Srazit Théophila, to znamená vyděsit zlatou mládež francouzské
aristokracie, jež je původcem jeho štěstí a bohatství. A odradit ji od toho, aby brala v ochranu
spisovatele, kteří se nepodřizují společným normám myšlení a vyjadřování.

2 l.at. in effigie — posměšné zobrazení (obraz, figurína) odsouzence, na němř byl fiktivně vykonán
rozsudek.


116 I MÍSTO SPISOVATELŮ LITERATURA

Tato brutální a zcela vojenská strategie není v táboře nepřátel libertinství přijímána jednomyslně.
Několik týdnů po vydání Garassova tlustopisu plného nenávisti publikuje mladý pařížský kněz
Francois Ogier, člen katolického humanistického kroužku kolem Nicolase Bourbona, dílo nazvané
Posudek a kritika podivné'doktríny F. Garasse. Ogier souhlasí s jezuitou, že je třeba vést křížovou
výpravu proti „ateismu, který podle toho, co se říká, korumpuje i nejvýznamnější Členy státu“. Jeho
radikální novátorská kritika se týká způsobu, jímž je nutno tuto válku proti nepoddajným duchům
vést. Se znamenitou intuicí pro politický význam jazyka vytýká Ogier Garassovi a jeho hnusnému
stylu, že Théophilovi nahrává. Tím, že Garasse používá nadávky, hrubost, šaškovství, četné a
různorodé ozdoby bezuzdné rétoriky, neukládá pouze o důstojnost své kněžské funkce, ale používá
špinavý, „rabelaisovský“, vynalézavý jazyk, který je svým způsobem poctou literatuře, již chce
pronásledovat. Nikdy, píše ještě Ogier, nepřesvědčí Garassovy kabaretní fráze lidi čestné a jemné o
ušlechtilých citech toho, kdo je pronáší, a o správnosti jeho pře. Ogier staví teoretické základy
toho, co se později stane klasicismem. Proti výstřelku, proti anarchii různorodosti klade
pravidelný, očištěný, umírněný, důstojný a cudný jazyk. Mravný jazyk, odraz ideálního křesťana a
společenského řádu, jehož je třeba dosáhnout.

Navzdory svým rozporům, v nichž cítíme váhavost doby mezi starým a novým, mezi vášnivou
spontánností a rozumným zákonem, mezi invencí a slušností, se Garasse a Ogier smíří. Na účet
Théophila. Ten je nucen opustit Chantilly, je pronásledován Garassovými a Voisinovými špehy, kteří
jsou mu v patách; když se chystá opustit Francii, je uvězněn v pevnosti Catelet, spoután v řetězech
a hozen do kobky v Saint-Quentinu, pak eskortován pod velením dveřníka Sainte-Beuva sedmi
lučištníky do Paříže. Tam je 28. září 1623 uvězněn v Conciergerie, ve věži Montgommery, ve stejné
kobce, kde trávil čas před popravou Ravaillac.

Teprve teď začíná vyšetřování a proces. Bude trvat dlouho, protože ve spisu není nic solidního a
prokurátor spoléhá na Garassovu horlivost a na výslechy vězně, aby dal odsouzení Théophila pevný
základ. Protože si Molé není jist, že by v řádně vedeném procesu mohl Théophila odsoudit, snaží se
ho udržet ve vězení co možná nejdéle. Obžalovaný je zatčen v září a poprvé je vyslýchán 22. března
následujícího roku. Vyšetřování potrvá dva roky a bude uzavřeno jen na základě intervence
rozhořčených členů soudního dvora. Dva roky, které nešťastný básník, zbaven všeho, zavřený ve vlhké
a tmavé kobce, mučený hladem, stráví sepisováním stránek své obhajoby ve verších i v próze, určené
králi a veřejnosti, a nikoli soudcům. „Jednali se mnou během oněch dvou let s krutostí, jež by
strávila kámen.“ Kdyby tak mohl zemřít ve vězení...

Chvíle jeho výslechů jsou mimořádné tím, že ukazují, jak se ve snaze pomluvit básníka prokurátoři
proměňují v literární kritiky. Když nedokáží připsat Théophilovi verše, které nenapsal — jsou od
Saint-Amanta, Régnarda,


1623 — THÉOPHILE ODSOUZEN K SMRTI I 117

Sorela, ty nejobscénnější napsal Malherbe —, vyšetřovatelé se oddají hře s citáty vytrženými z
kontextu, s metaforami chápanými doslovně, s žerty obrácenými ve smrtelné hříchy. Na tuto hru
Théophile může odpovídat jen lstivostí a zapíráním. Místo aby připustil nerozhodnost svého svědomí
— ano, je deis- ta, pravděpodobně; není zcela přesvědčen o nesmrtelnosti duše, naproti tomu je
přesvědčen, že člověk má následovat svou přirozenost a že rozpoložení těla má vliv na dispozice
ducha, a obráceně —, je však pod hrozbou trestu smrti nucen navléct si masku příkladného
konvertity, ctnostného křesťana a mile nevinného básníka. Nesprávný krok směrem k pravdě by byl
osudný.

Théophilovi jde mnohem snáz vyvrátit svědectví malé bandy svědků, kterou najali Garasse a Voisin.
Jsou to bud puncovaní nepřátelé, nebo podezřelé osoby, nebo dlužníci jeho žalobců, které nikdy
neviděl. Dokonce se ho snaží obvinit ze sodomie — hrdelní zločin — jeho, nenapravitelného suknič-
káře. Zrovna tak by mu mohli vyčítat, že pije vodu. Garassovo zběsilé stíhání očividně vyděsilo
počestné svědky, kteří mohli Molého informovat o Théo- philových výstřelcích a o nevázanosti
některých jeho výroků v opilosti.

Přesto se nikdo ze spisovatelů neozval, aby se ho zastal: Guez de Balzac, starý přítel, druh v
libertinství, se zalekne a veřejně převleče kabát. Ve dvou dopisech adresovaných Boisrobertovi a
Bouthillierovi, biskupovi v Aire, které jsou publikovány na konci června 1624, se roztomilý Balzac
snaží být duchaplný na vrub osudu, který čeká Théophila: „Bojím se, že jeho konec nebude přirozený,
jestli nezemře brzy na svou čtvrtou syfilidu. [...] Raději skončí takovou tragédií, než by počkal
na smrt, o které by svět nevěděl.“ Zkrátka, Théophile si vybral hranici z touhy po publicitě.

V tomto závodě o větší hanebnost není Vallée des Barreaux poslední. Vzor I i bertinských ctností
umírá strachy. V písemnostech zabavených při Théophi- lově zatýkání se našel velmi dojemný básnický
výtvor, který mu básník adresoval: Théophilův žalozpěv pro jednoho přítele v době jeho
nepřítomnosti. Už tady vyčítal básník svému nejbližšímu příteli, že nedělá nic pro jeho obhajobu:

Alespoň předstírej, že je ti to líto

Když vidíš propast, do níž mě osud vrhá

Aby mě zlá fáma nedonutila si vyčítat

Že jsem tak špatně znal, koho jsem miloval.

Byla to ještě proklamace přátelství, Vallée je však brzy shledá příliš nebezpečným. V říjnu 1623,
zatímco je jeho dávný druh právě uvržen do kobky, publikuje Odpověď Tircise na žalozpěv Théophila,
vězně v Paříži, což je úžasný doklad zbabělosti. Nejprve vyčítá Théophilovi, že se stále baví
pomíjivostí poezie: „ Théophile, jsem udiven, že místo abys odpověděl a odhodil všechna ta
obvinění, která na tebe padají ze všech stran, bavíš se tím, že mě vyslýcháš a píšeš mi v básnickém
stylu.“ To, že básnický jazyk znamená pro Théophila největší hloubku, ho ani nenapadne:


118 1 MÍSTO SPISOVATELŮ LITERATURA

„Rákosem nebo slámou nejde vyztužit dům, který je na spadnutí, a frivolními rytmy nelze zastavit
ztrátu tvé pověsti a tvého života.“

Pak přistupuje k přehodnocení nevděku: „Obviňuješ mě z trochy nevděku a z lenosti vůči tobě, ty jsi
však obviněn z nekonečného nevděku vůči Bohu.“ Libertin ze sebe dělá svatouška a odsuzuje jedním
rázem život a poetiku svého bývalého učitele: „ Poskytl jsi několik příležitostí věřit, že se řídíš
touto moudrostí:, Co je třeba, aby byl člověk vážen a šťasten, i v oblasti poezie — sledovat zcela
jinou cestu, než je zbožnost, v této době tak opouštěné, až si myslíme, že použít francouzskou
poezii na cudné a ctnostné náměty znamená odsoudit ji k mučení, že všechna její krása se ztrácí a
mizí, není-li pronášena s rozpustilostí a laškováním...

Aby završil své veřejné zřeknutí se Théophila a získal pro sebe přízeň Molého, vyzývá Vallée
přítele, aby se nechal upálit: „ Ó, jak by to bylo krásné, kdyby ses chopil této krásné
příležitosti a ukázal buď svou nevinu, nebo své pokání tím, že přijmeš ze srdce žhoucího
křesťanskou láskou vykonání rozsudku tohoto svátého a ctihodného soudu, a aby to byl věrný důkaz
zbožnosti, spojíš se a obejmešs těmi plameny, jež byly tak draze hledány tolika krásnými a zbožnými
dušemi pro slávu církve a zvětšení počtu slavných mučedníků.“

Ve srovnání s ním vypadá Malherbe téměř jako poctivec. Je lhostejný. Dne 13. prosince 1624 píše
Racanovi: „Pokud jde o Théophila, nic se o něm neříká: ubožák je ve velmi špatném stavu. Kdosi mi
říkal, že ho budou soudit, ale teď už se o tom nemluví. Myslím, že smrt by pro něj byla laskavější
než to, jak teď živoří.“ Malherbe také říkal — podle Racanova tvrzení —, že největší Théophilův
zločin, pro který by měl být upálen, je, že napsal tolik špatných veršů.

Nikdo ze spisovatelů té doby se básníka umírajícího ve vězení nezastane. Kromě jednoho mladého
muže, který se s ním nikdy nesetkal. Jmenuje se Georges de Scudéry a se svou sestrou Madeleine se
stane jednou z celebrit preciózního románu. Tím, že obhajuje Théophila a útočí na jezuity — „tuto
černou kabalu“, jež chce Francii vnutit morální tyranii na španělský způsob —, Scudéry protestuje
už tehdy proti jedinému řádu klasicismu. Všichni ostatní mlčí, souhlasně nebo vyděšeně. Spisovatelé
jsou předvojem společenského, politického a náboženského konformismu. Předvídají ho, předjímají
jeho vítězství a podřizují se mu s pronikavým smyslem pro oportunismus. Na jednoho rebela, vzácnou
oběť, mnoho slavných podrobených. Ani romantická gesta, ani moderní proměny přemrštěného
individualismu a demokratické tolerance na tom nic nezmění. Od hrdelního procesu s Théophilem je
francouzská literatura svázána, s dobrým či špatným svědomím, se společenským řádem. Literatura
jako nezávislá umělecká disciplína vyvíjející se podle svých vlastních pravidel se rodí z toho, že
se psaní kdysi podřídilo společensky přijatelným normám. Tam, kde byli různí spisovatelé, je nyní
jedna literatura. Tak jako je jeden jazyk a jeden stát. Jedno znamení mezi mnoha dalšími: revoluce
ani laická republika nikdy nezpochybnily hierarchii géniů a talentů, kterou ustavila literární
politika monarchie.


1623 — THÉOPHILE ODSOUZEN K SMRTI I 119

Uvěznění Théophila přesně koresponduje se stoupající mocí Richelieua ve státním aparátu. V roce
1622 získává Armand du Plessis titul kardinála; v roce 1624 je uveden do královské rady a stává se
„hlavním ministrem“; v roce 1626 získává titul velmistra, velitele a superintendanta námořnictva a
obchodu. Do případu Théophila nezasahuje, je více než spokojen s tím, že soudní dvůr a jezuité
udělají špinavou práci a perzekvují osobu pobírající králův důchod. Shoda náhod? Henri de
Montmorency, skvělý a věrný Théophilův ochránce, bude odsouzen k smrti a sťat v Toulouse v roce
1623, protože obhajoval zvyková práva a svobody Languedoku, jehož byl guvernérem, proti Ri-
chelieuovu centralismu.

Molé je pod tlakem krále, diskreditován rozkladem svědků obžaloby a skandálními intervencemi otce
Voisina u soudců, musí se proto rozhodnout a spis uzavřít. Dne 27. srpna 1625 se Théophile dostaví
před pařížský soudní dvůr. Molé se pokusí o poslední manévr — k Théophilovu výslechu předvolá
nového svědka, rytce mědirytin, kterému měl Théophile ěíst rouhavý sonet. Nezdařený výstup:
„Jmenovaný svědek řekl, že obžalovaného nezná, a nemyslí si, že by to byl on.“ Prvního září vyhlásí
soudní dvůr svůj rozsudek: trest smrti je zrušen; Théophile je na doživotí vyhoštěn z království. A
na příkaz krále je rovněž otec Voisin vyzván, aby „bez prodlení a bez odvolání“ opustil Francii.

Jezuité a jejich zastánci u dvora jsou vzteky bez sebe, „nemocnína smrt“, tvrdí Garasse. Théophile
je vyčerpaný, nemocný, ale ulevilo se mu. Několik jeho přátel se raduje, ale prapory nevyvěšují.
Básník unikl hranici, ale svoboda ducha utrpěla porážku, jejíž dosah si každý uvědomuje. Všichni,
co mají jiný názor, jsou odsouzeni k veřejnému mlčení. Jeden básník, anonym, bilancuje:

Konečné, protože Francie ztratila svého Ovidia

Rozsudkem soudního dvora

Může ho následovat láska a provázet ho

Do jiného světa.

Múzy mu mohou dělat společnost

Mezi cizinci

Poněvadž vidíme jeho ducha a jeho ctnost vyhoštěny

Protože psal verše.

Svoboda může opustit Francii

Protože soudní dvůr

Na příkladu jednoho nám všem zakázal

Mluvit svobodně.

Francouzi, co z vás bude bez lásky a názoru

A bez svobody?

Už nebudete tím, čím jste byli

ani jménem ani původem.


120 I MÍSTO SPISOVATELŮ LITERATURA

Théophilova životní síla je zlomena. Je mu třicet šest let, a je z něj stařec. I když si vyřídí tu
a tam pár účtů — Guez de Balzac dostane výprask zeleným proutkem —, čeká na laskavost krále, pro
začátek, aby mu mlčky dovolil být v exilu jen mimo Paříž. Což se stane: odebere se do Chantilly. Je
to nemocný a zlomený muž; jeho veselost vystřídala melancholická vážnost, trochu naří- kavá. V září
1626 se vrací do Paříže, do ulice de Braque, do malého paláce vévody de Montmorency. Tuberkulóza,
kterou onemocněl v Conciergerie, se zhoršuje. Dne 25. září Théophile de Viau umírá. Přes odpor
kněze v Saint- -Nicolas-des-Champs je pohřben křesťansky „za asistence osmnácti knězi, včetně
čtyřběžných nosičů mrtvých těl“.

V    týdnech, které následují po jeho smrti, vyjde patnáct brožurek a spisků. S výjimkou jediného
oslavují zásluhy psance a potvrzují jeho spisovatelské kvality. Vyjadřují i drsnou vizi toho, co
staví Théophila proti Malherbovi. Proti Théophilově říši, „mírnéa spravedlivé, protože byla
dobrovolná a protože poddaníse tam podřizovali bez donucení a z dobré vůle“, stojí ona druhá říše,
která není ani označena jménem, „jejíž titul si dává jistý šejdíř s volebními hlasy, který se
označuje za jediného císaře duší, jimž vůbec nevládne, kromě několika bezvýznamných stínů a mrzkých
otroků jeho ješitnosti“.

Pohřeb se změní v manifestaci moci. Tato metoda bude v našich dějinách použita často. Ale malý
ohňostroj kolem Théophilova hrobu nezakryje zřej- most porážky. Celá jedna část psané tvorby zmizí
na dlouhou dobu z veřejné scény. Théophile bude muset počkat na romantismus a na jiného Théophila —
Gautiera, aby znovu nalezl místo mezi francouzskými básníky. Soud s libertinstvím neznamená jen
striktní náboženskou cenzuru, která umožní teologům dohlížet na slova básníků. Ustavuje vládu
„správného projevu“ a „počestné poezie“, jejichž pravomoci se vztahují na morálku, na jazyk a na
společenskou reprezentaci. V budoucnu musí být radost seriózní.

Diskuse opouští veřejná prostranství a ukrývá se v soukromí salonů. Skutečnost je zbavena vší
neslušnosti. Slova jsou omývána nebo dušena, aby se neřeklo nic, co by nemohly slyšet ty
nejnevědomější dámy. Všechno, co přesahuje, vyčnívá, hýbe se, popírá, připomíná realitu těla, vření
a hrůzy společnosti a hemžící se rozmanitost tužeb, se přesouvá do ilegality nebo do hanlivých
kategorií podřadné literatury. Zrod spisovatele, uznávaného, ctěného a odměňovaného člena oficiální
instituce, jejíž pravidla a zákazy respektuje, způsobí, že v polostínu bují ubohá třída — někdy
chráněná anonymitou — přízračných básníků, dobrodružných romanopisců, nájemných pamfletistů, pro
něž je charakteristické, že jsou veřejně ignorováni a hojně čteni.

V    roce 1623, několik týdnů před odsouzením Théophila k smrti, jsou bez uvedení jména autora
publikovány první kapitoly románu, z něhož tryská životní síla a svoboda, realismus a fantazie,
Komický příběh Francionův. Vděčíme za něj skromnému a samotářskému muži, Charlesi Sorelovi. Nevíme
o nčm mnoho, jen to, že byl tajemníkem hraběte de Cramail a že měl dost


1623 - THÉOPHILE ODSOUZEN K SMRTI I 121

peněz, aby si mohl koupit úřad královského historiografa. Sorel, který nechává ve svém románu
Francouze mluvit tak, jak mluví ve skutečnosti, a neváhá vynášet odvážné soudy, pochopil už v roce
1626, že časy se změnily. Od druhého vydání Francionu cenzuruje, škrtá nemravnosti, brousí slova,
odstraňuje odvážné myšlenky, zmírňuje míšení žánrů.

Sorel bude vedle Théophila de Viau nejčtenějším autorem sedmnáctého století.

PRAMENY

Théophile de VIAU: CEuvres. Vydání Guido Saba. 3 svazky. Paris, Champion 1999- Charles SOREL:
„Histoire comique de Francion“. In: Romanciers du XVII^e siécle.

Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléaide“, 1958.

Jean-Louis GUEZ DE BALZAC: Lettres (1618-1627). Geněve, Droz 1934.

Frédéric LACHĚVRE: Le Proces de Théophile de Viau. 2 svazky. Paris, 1909-1928. Reedice Geněve,
Slatkine 1968.

Guido SABA: Théophile de Viau, un poete rebelie. Paris, PUF 1999.

Antoine ADAM: Théophile de Viau et la libre-pensée fran^aise verš 1620. Paris, Droz 1935- Reedice
Geněve, Slatkine 1965.

Théophile GAUTIER: Théophile de Viau dans les Grotesques. Paris, Plein Chant 1993. Marc FUMAROLI:
L’Áge de l’éloquence. Geněve, Droz 1980.

Kolektiv autorů: Libertinage et littérature. Paris, Nizet 1996.


122

13] KARDINÁL, JEHO AKADEMIE A POTRESTANÝ REBEL

1635 — vznik Francouzské akademie

Než budeme vyprávět dějiny, řekněme něco o dějepisci. Paul Pellisson-Fon- tanier se narodil v
Béziers roku 1624 v protestantské rodině. Studuje práva v Toulouse, získá pověst velmi nadaného
právníka: je brilantní, pracovitý, ambiciózní. Otevírá se před ním slibná kariéra, která se však v
několika týdnech zhroutí; mladý úředník onemocní neštovicemi a je strašně zohyzděn. Sbohem, dobrá
společnosti, ženy a jednací síně, jeho ošklivost je nepřístojná. Odjede do Paříže a zde je přijat
jedním ze svých protestantských souputníků, Vincentem Conrartem, stálým sekretářem Francouzské
akademie. Z rozhovorů s Conrartem a s jinými členy společnosti vytěží Pellisson dílo, které
zveřejní v roce 1652. Dějiny Francouzské akademie jsou jediným zdrojem informací o počátcích této
instituce, protože archivy akademie z těchto let byly zničeny.

Neopouštějme ještě Pellissona, jeho příklad si zaslouží malou odbočku. Akademikové jsou tak
spokojeni se svým osmadvacetiletým historikem, že se rozhodují zvolit jej okamžitě mezi sebe. A
protože shromáždění je kompletní, je jmenován přespočetným akademikem a čeká, až se uvolní místo.
To už se nikdy nebude opakovat. Pellissonovi všechno nahrává, aby své čerstvé slávy využil, má však
jeden politický nedostatek, který mu škodí ještě víc než jeho vzhled kostelního chrliče — je věrný.
Své víře a ještě více svému ochránci, úžasnému Nicolasi Foucquetovi, královskému finančnímu
superintendantovi a fantastickému mecenáši. Když je Foucquet v roce 1661 zatčen, Pellisson adresuje
Ludvíkovi Proslov ke králi plný výmluvnosti, kde vězně obhajuje. Je uvržen do Baštily. Sepíše tam
Druhou obranu a Stručné úvahy o procesu s panem Foucquetem. Ludvík XIV. mu dá sebrat papír a
inkoust. Pellisson píše po okrajích knih olovem z oken svého vězení. Píše hlavně mnoho něžných
dopisů své múze, Madeleine de Scudéry, jež prý je stejně ošklivá jako on. Zůstane ve vězení více
než čtyři roky. Až je zlomený, dá ho král propustit a zahrne ho přízní. Jmenuje ho svým
historiografem. Pellisson konvertuje. Stává se opa-


1635-VZNIK FRANCOUZSKÉ AKADEMIE I 123

tem-hospodářem v Saint- Germain-des-Prés a v Čluny. Hromadí výsady; je jmenován správcem peněžního
fondu určeného k obracení kacířů na pravou víru. Umírá v roce 1693, dosti náhle, aby se nemusel
vyzpovídat. Příkladná kariéra.

Dějiny Francouzské akademie tedy byly napsány sedmnáct let po vzniku instituce. Místy vypadají jako
červená knihovna, kde spisovatelé hrají vždy krásnou roli. Z toho pramení bezpochyby jejich úspěch
v Akademii. Byla jednou jedna skupinka literátů, a od roku 1626 měla ve zvyku se jednou týdně
scházet u jednoho z nich, Vincenta Conrarta. Je to skromné shromáždění, zcela oddané lásce ke
knihám, kráse jazyka a radostem konverzace. Pellisson to líčí takto idylicky: „Když nékdo sepsal
nějaké dílo, což se stávalo často, povídal o něm ostatním, a ti mu svobodné řekli svůj názor.“ Milé
a rodinné spojení intelektuální moudrosti a mondénních ctností: „zlatý věk“, píše Pellisson a staví
ho do protikladu k věku železnému, který přijde.

Kromě Conrarta se těchto konferencí pravidelně účastní osm přátel. Antoine Godeau, který se stane
biskupem v Grasse a ve Vence, ale tehdy je znám jako „ Juliin trpaslík“ kvůli svému vzrůstu a
vztahu k Julii ďAngennes, dceři markýzy de Rambouillet. Jean Chapelain, dogmatik skupiny, hnido-
pišský mistr teorie. Chce pravidla všude, natolik nedůvěřuje imaginaci. Je regentem literatury
klasicismu — až do roku 1656, kdy jej zveřejnění jeho životního díla, prvních dvanácti zpěvů Panny
Orleánské, definitivně zesměšní. Do té doby se tento obratný politik vyskytuje všude, ještě se s
ním setkáme. Jean Ogier de Gombauld je „zádumčivý hrdina, zhrzený milenec“ paláce Rambouillet, je
to Malherbův žák, dobrý gramatik a chladný básník. Louis Giry, překladatel Cicerona a svátého
Augustina, převádí do francouzštiny latinské klasiky spíše s chutí než s přesností. Henri-Louis
Habert de Montmort se zajímá méně o literaturu než o vědy a o Gassendiho filozofii, ale jeho bratr
Philippe, abbé de Cerisy, je pravidelným hostem paláce Rambouillet a básníkem, který střídá s
jistým štěstím parafráze žalmů a galantní verše. Claude Malleville je znám zejména proto, že napsal
Paměti svého velitele, maršála de Bassompierre, nicméně navštěvuje všechny salony. Konečně Jacques
de Serisay, intendant rodu La Rochef oucauld, mocného klanu, velmi nepřátelsky nakloněného
Richelieuovi.

Tato devítka se co možná nej diskrétněji schází po čtyři roky. Prosazují svůj vliv velmi nenápadně,
prostřednictvím různých společenských okruhů, k nimž patří a jejichž hodnoty určují, a tyto hodnoty
jsou stejně tak vzdálené učené tradici jako rituální okázalosti dvorské poezie. Richelieu změní
jejich osud a zvrátí pomalý postup jejich kariéry.

Zdá se, že to byl Malleville, kdo vyzradil existenci skupiny Nicolasi Fare- tovi, synu ševče, který
nadělal jmění tím, že sloužil Richelieuovým politickým zájmům u lotrinského dvora. Faret zasvětil
do tajemství Jeana Desmarets de Saint-Sorlin, který sepisuje pro Rlchclieua díla o křesťanské
doktríně. A Desmarets nemohl celou věc zamlčel Francoisi de Boisrobcrtovi, kardinálovu


124 I RICHELIEU TRESTÁ CORNEILLE

veselému literárnímu poradci a organizátorovi jeho zábav. Richelieu, upozorněný Boisrobertem na
existenci Conrartovy skupiny a její četné zásahy na místech, kde se vyrábí vkus, navrhne tomuto
kroužku něco, co se neodmítá: nabídne svou ochranu a vytvoření instituce pod záštitou a pečetí
královské autority — Francouzskou akademii.

Politický smysl Richelieuova spojenectví neunikne nikomu. V autoritativní logice státní
centralizace — „redukovat všechny poddané' na jejich povinnost“ — jde o to kontrolovat psaní, dát
jazyku a literární produkci směr a zákon jak vnitřní, tak vnější. Tato myšlenka literární vlády,
justice a policie je vyjádřena jasně ve stanovách nadiktovaných samým Richelieuem, a ty pověřují
Akademii, aby určovala jistá pravidla jak pro jazyk, tak pro poezii a rétoriku. Pravidla, která
jsou ostatně explicitně podřízena morálním a politickým kritériím, jež definuje stát. Článek 1
stanov Akademie neponechává žádný prostor dvojznačnosti, pokud jde o svobodu udělenou novým
„privilegovaným“: „Do Akademie nebude pňjat nikdo, kdo nebude milý Panu Protektorovi a kdo není
dobrých mravů, dobré pověsti, dobrého ducha, vlastního akademickým funkcím.“

Avšak aby spojil literáty trvale se státem, nemá Richelieu jiný právní prostředek než je shromáždit
v něj akémsřww a dát jim autonomní status. Kardinál tak zajistí sociální zrod spisovatele. Ve
společnosti, kde je každý definován svým místem v mimořádně přesné a kodifikované sociální
hierarchii, spisovatelé neexistují sami o sobě, ale pouze díky statusu, jejž jim přinášely vnější
příznaky aktu psaní: jejich původ, bohatství a prostředky, které jim umožňovaly publikovat, jejich
administrativní funkce, jejich příslušnost ke klientele nebo služebné postavení v nějaké velké
rodině. Richelieu dává svým akademikům status, neodvolatelný, a jakmile je někdo jmenován, dokonce
nezávislý na ministrově vůli. Akademikové jsou „nesmrtelní“. Vytvoření Akademie jako státní
instituce neznamená jen sociální zrod spisovatele, ale definuje i specifickou sféru zájmu, ve které
Akademie vykonává své zákonodárství: literaturu — i když toto slovo se ve významu, jak ho používáme
dnes, objeví až v osmnáctém století. Zrod Francouzské akademie tak umožní — vedle bádání a produkce
vědeckých textů — autonomní existenci domény psaného projevu s estetickými ambicemi, „jež jsou jako
takové uznávány sociálním prostředím, kde kolují“ (Littré).

Tak tedy vzniká onen slavný paradox: literatura se rodí jako vlastní entita v tom okamžiku, kdy je
na státní moci více závislá než kdy předtím. Totéž politické gesto činí spisovatele nezávislým,
avšak zbavuje ho svobody. Ri- chelieuovo rozhodnutí načrtne nadlouho zvláštní postavu, velmi
francouzskou, kolem níž se vymezuje naše literatura na průsečíku estetické tvorby, regulování
jazyka a státního protektorátu.

Pellisson ve svých Dějinách Francouzské akademie zdůrazňuje zdrženlivost Conrartovy skupiny vůči
„návrhům“ kardinála. Jc to jeden ze způsobů, jak upozornit na smysl pro svobodu, který jc literátům
vlastní. Skutečnost jc


1635 -VZNIK FRANCOUZSKÉ AKADEMIE I 125

mnohem prozaičtější. Žádný z budoucích akademiků nebyl doopravdy „svobodný“. Ti, kteří se trochu
bouřili, protestovali s ohledem ke svým závazkům. Serisay, protože byl zaměstnán vévodou de La
Rochef oucauld, jenž se na protest proti Richelieuovi uchýlil na své statky v Poitou; Malleville,
protože patří k maršálu de Bassompierre a ten je momentálně držen v Bastile kvůli kom- plotu, který
dal dohromady s Gastonem Orleánským — bratrem Ludvíka XIII. — a kněžnou de Conti. Byl to střet
zájmů. Nicméně se uvolili, jako ti ostatní, „strpět tuto poctu“.

V lednu 1635 podepisuje Ludvík XIII. dekrety ustavující nový státní orgán, Francouzskou akademii.
Pařížský soudní dvůr bude dva roky zdržovat registraci královského rozhodnutí, tak se bojí, že jeho
pravomoci, už zmenšené autoritářstvím ministra-kardinála, budou okleštěný další institucí; zvláště
pokud jde o dozor nad vydáváním knih. Ale nová Akademie nečeká na registraci, aby se sešla. Seznam
třiceti pěti nových členů, pečlivě zkontrolovaný Richelieuem, je sestaven už v roce 1634. Kromě
osmi z devíti stálých členů Conrartova klubu — Henri-Louis Habert, příliš často mimo Paříž, bude
muset počkat do příštího roku, než bude zvolen, — je složen z diskrétní směsi opravdových
spisovatelů a osvícených amatérů. V první kategorii jsou Frangois Maynard, Frangois Voiture,
Jean-Louis Guez de Balzac, Guillaume Colletet, bývalý „komplic“ Théophilův, který se stal
kardinálovým člověkem, Saint- -Amant, Racan, pan de Gomberville. V té druhé je kancléř Séguier,
úředníci, dva diplomaté, jeden lékař, dva matematikové, jeden gramatik, Vaugelas, dva autoři
politických pamfletů pověření vyřídit si účty s nepřáteli prvního ministra, a samozřejmě literáti,
kteří celou operaci umožnili: Faret, Desmarets, Boisrobert — oko kardinálského paláce.

Protože váhá mezi starým a novým, je tato nová společnost opatrná. Článek 45 jejích stanov říká, že
„společnost má posuzovat jen díla svých členů. Jestliže bude výjimečně nucena zkoumat jiná díla,
podá pouze svůj názor a nebude provádět žádnou cenzuru ani schvalování“. Je to způsob, jak
zakumuflovat moc, která je jí nabízena. Richelieu ji bude nutit, aby nebyla tak zdrženlivá, neboť
zdrženlivost není v souladu s jeho politickou vůlí.

Příležitost mu poskytl triumf Cídí? v lednu 1637- Hru nastudovala skupina divadla v Marais. Dopis
herce Mondoryho (hrál roli Rodrigua) adresovaný Guezovi de Balzac z 18. ledna nám dává představu o
nadšení publika: „Je tak krásný, že vzbudil lásku i těch nejzdrženlivějších dam, jejichž vášeň
vybuchla několikrát I na veřejnosti. [...] Před vchodem byl tak velký dav a místa bylo tak málo, že
všechny kouty divadla, které obvykle sloužily pro pážata, se uvolnily pro rytíře a vysoké
hodnostáře.“ Pel- I i sson dodává: „Je obtížné si představit, s jakým nadšením byla hra přijata
dvorem a pub- likem. Nemohli sejí nabažit, v hereckých společnostech bylo slyšet jen Cida, každý
uměl nějakou část nazpaměí, verše ze Cida se učily děti a na více místech Francie se užívalo
pořekadlo: To je krásné jako Cid.“ Ještě v lednu jc Comeillův otec povýšen do šlech- tického stavu.


126 I RICHELIEUTRESTÁCORNEILLE

Okamžité nadšení pro geniální dílo je záhadnější než jeho neúspěch. Spočívá v zázračném
alchymistickém dávkování. Cid se líbí dvoru i lidovému publiku. Hierarchizovaná, rozdělená
společnost, organizovaná podle konkurujících si, ne-li protichůdných hodnot, viděla prostřednictvím
fiktivně vytvořeného představení obraz společnosti — skutečný nebo iluzivní — v celé jeho
celistvosti. A jako výraz uznání povýší divadlo na privilegovaný projev své kultury. Comeille
nevynalezl francouzskou tragédii ani tragikomedii — před událostí nazvanou Cid už se uváděly
desítky her. Udělal však z divadla — ze scény a ze sálu, z představení a z diváků — místo-zrcadlo,
kde „klasická“ společnost dává vášnivě v sázku své protiklady, aby si je lépe držela od těla.

V roce 1637 si v Cidovi každý najde něco. Staromilci i modernisté, feudální šlechta i stoupenci
moderního státu, ti, co milují velké vášně, i ti, kteří dávají přednost čistému rozumu, ti, kterým
se stýská po odvaze, i horliví zastánci ctnosti, milovníci výřečnosti i analytikové milostné
psychologie, staří vojáci i mladé ženy. Všichni se shromáždili pod evidentně nejasnými, z hlediska
hrdinství nejistými korouhvemi: vůle, velikost, energie, delikátně zastřené závojem podrobení se
tomu, co je společensky vhodné. Corneille hraje na všech frontách — se svobodou, grácií, živostí a
se vzrušením, které už pak nikdy nezopakuje.

Pierre Corneille publikuje několik týdnů po premiéře Cida, stržen svým triumfem, báseň nazvanou
Omluva Aristovi. Je to revoluční prohlášení, politická bota:

Moje práce se bez podpory dostala na scénu

Každý ji svobodné pomlouvá nebo zbožňuje

Tam, aniž mí přátelé hlásají své city

Obdržím někdy četné potlesky;

[...] Uspokojuji všechny, lid i dvořany

a moje verše jsou všude mými zastánci;

Moje pero je ceněno jedině kvůli kráse:

Jedině sobě samému vděčím za svůj věhlas

A přesto si myslím, že nemám soka

Kterému bych křivdil, když s ním jednám jako rovný.

Corneillovi přátelé si myslí, že mu úspěch stoupl do hlavy; závistivci, že je třeba srazit hřebínek
tomuto arogantnímu člověku dmoucímu se ješitností, který sám sebe prohlašuje nejlepším spisovatelem
své doby. Politici si uvědomují dosah Corneillova buřičského prohlášení a budou se snažit požár
uhasit.

Autor Cida smetl jediným gestem celý systém zprostředkovatelů, ochránců, klientelismu a
podřízenosti, podle něhož jsou organizovány literární aktivity a vytvářena pověst spisovatelů.
Namísto této složité sítě služeb a privilegií


1635-VZNIK FRANCOUZSKÉ AKADEMIE I 127

staví souboj tváří v tvář: autor, plnoprávný tvůrce svého díla a své slávy, a proti němu publikum,
svobodné ve svém soudu. O nezávislosti spisovatele se nevyjednává; ani se svobodou hodnocení
publika: oboje se vzájemně garantuje. Výrok jedině sobě samému vděčím za svůj věhlas osvobozuje
spisovatele ze všech forem poručenství. Je to pyšná odpověď jednotlivce na kolektivní autonomii
Akademie, kterou připravil Richelieu.

Kardinál reaguje rychle a po svém — hněvivě a nepřímo. Jeho přání potrestat Corneille je o to
větší, že k tomu má i osobní důvod: mladý rouenský advokát patří mezi jeho dodavatele písemností;
pyšný autor Cida, který prohlašuje, že za všechno vděčí svému talentu, je na platební listině
štědrého rozpočtu ministra. Podle dobového slovníku Corneille Richelieuovi patří.

Pro pochopení se vraťme do ledna 1635. Několik dní po oficiálním založení Francouzské akademie se v
Paříži hraje Komedie z Tuileries. V březnu se bude hrát v Arsenálu před Annou Rakouskou, v dubnu v
Richelieuově paláci před králem, královnou a Gastonem Orleánským. La Gazette Théophrasta Renaudota,
noviny založené v roce 1631 za účelem šíření vládních informací, mluví o „slavné komedii pěti
autorů“. Velmi rychle se o ní bude vědět víc.

Richelieuova posedlost být na všech frontách, kde se hraje o velikost státu a o panovníkovu slávu,
nemá hranic. Musí mít prsty ve všem, i v zábavě pro krále, tak důležité pro zdraví jeho ducha. Kdo
by mohl psát komedie schopné překonat melancholické nálady monarchovy lépe než on? Ale nemá dost
času. Zkonstruuje tedy to hlavní — z hlediska doby —, námět, zápletku a členění hry, a to ostatní,
dialogy, zveršování, svěří dobrým řemeslníkům. Je jich pět, jeden na každé jednání, aby jejich
spolupráce byla méně významná, aby se urychlilo psaní a on zůstal pravým pánem situace. Posbírá
úkoly, opravuje, krátí, připisuje a pak to všechno svěří hercům a dekoratérům. Výměnou za to má pět
autorů — Boisrobert, Colletet, de 1’Estoile, Rotrou a Corneille — nárok na zvláštní sedadla během
představení a na zlato z pokladny Jeho Eminence, když je spokojena. Pokud jde o Komedii z
Tuileries, Pellisson tvrdí, že „námět byl přisouzen panu Chapelainovi, který přesto neudělal nic
víc než několik úprav; ale kardinál ho požádal, aby mu pro tuto příležitost půjčil své jméno, a
dodal, že za odměnu mu poskytne svůj měšec při jiné příležitosti“. Corneillův požadavek autorské
nezávislosti Richelieu chápe jako osobní útok a společensky nevhodné chování, které je třeba
potrestat.

Vedením prvních výpadů jsou pověřeni dva rivalové šťastného dramatika: dva bývalí přátelé rebela
Théophila de Viau: Jean Mairet a Georges de Scudé- i y. Mairetovy tragikomedie, které se dnes
nedají ani hrát, ani číst, mají jakýsi úspěch. Z přijetí, jehož se dostalo Cidovi a OmluvěAristovi,
je Mairet bez sebe. V textu Autor pravého španělského „Cida“ obviňuje svého pyšného kolegu, že se
považuje za tvůrce textu, který je ve skutečnosti překladem někoho jiného, španělského spisovatele,
jehož jméno však nezná:


128 | RICHELIEU TRESTÁ CORNEILLE

Neholedbej se, že létáš výš než Parnas

Nevděčníku, vrať mi mého Cida do posledního slova

Pak poznáš, vy pelichaný Comeilli

Že nejmarnivéjšíduch je často nejhloupéjší

Aže mi vděčíš za svůj věhlas.

Obvinění z plagiátu zopakuje Georges de Scudéry. Ani on není zhrzený dramatik. Jeho tragédie
Césarova smrt byla právě hrána pro Richelieua, který byl tak dojat výkonem herečky Jacqueline
Pascalové, patnáctileté sestry Blaise Pascala, že jejich otci prominul různé výstřednosti. Kromě
toho je Scudéry Normanďan jako Corneille a jedním z jeho přátel. Nejprve se autorovi Cida poklonil:
„Slunce vyšlo, odejděte, hvězdy.“ Pak se zdá, jak řekne Corneille, že mu hvězda zaslepila zrak. Do
pravděpodobné autorské žárlivosti se přimísily obavy a pocit ohrožení. Scudéry je chudý; v roce
1635 ještě nenašel recept na své preciózní romány, jež dá psát své sestře a které jim zajistí v
polovině století královskou důstojnost ve čtvrti Marais. Nezávislost, kterou se ohání Corneille, se
mu jeví jako požadavek boháčů schopných žít ze svých vlastních zdrojů.

Své Poznámky o Cidovi publikuje Scudéry v dubnu 1637. Začínají zhurta: „Jsou jisté exempláře, tak
jako některá zvířata v přírodě, které zdálky vypadají jako hvězdy, zblízka jsou jen ubohými
lidskými červy.“ Pak se Poznámky mění v disertaci, jejíž rozvržení autor oznamuje: „Že námět
nestojí za nic, že uráží základní pravidla Dramatické básně, že mu chybí úsudek v rozvržení hry, že
má mnoho špatných veršů, že téměř všechny krásné věci jsou ukradené, a že proto ocenění, kterého se
mu dostává, je nezasloužené.“

Přejděme rychle obvinění z plagiátu. Na rozdíl od Maireta umí Scudéry Španělsky a od Corneille se
dozvěděl jméno autora knihy Mocedades del Cid: Guilhema de Castro. Z dvou tisíc veršů označí
sedmdesát dva a obviní Corneille, že je přeložil — a nevymyslel sám. Jako pro dobrého znalce
španělského jazyka a literatury nebude pro Corneille těžké ukázat, že i překlad může být tvorbou.
Tato část sporu se nevydařila.

Pokud jde o zbytek, u kormidla bude Richelieu. Vždyť jde koneckonců o polemiku dvou z jeho lidí;
pánovi přísluší udělat v tom pořádek. Zpočátku nechá kardinál situaci vyhrotit. Corneille odpoví
svému bývalému příteli příkře, se vší povýšeností, jíž je schopen: mistr, který dává lekci učni. V
této fázi předstírá pán, že je rozezlen osobním a agresivním tónem, který nabírá tato hádka. Je
třeba s tímto nepořádkem skoncovat a při rozsoudit. Scudéry- mu je vnuknut nápad, aby požádal o
soud ještě mladou Francouzskou akademii. Corneille, který staví na názoru publika, ví, že v takové
proceduře může všechno ztratit. Ale Richelieu prostřednictvím Boisrobcrta naléhá. Autor Cida je
přinucen ustoupit, ovšem bez iluzí. V červnu 1637 píše: „Pánovéz Akademie


1635 -VZNIK FRANCOUZSKÉ AKADEMIE I 129

mohou udělat, co se jim zlíbí; jelikož jste mi vysvětlili, že Monsignor bude potěšen, bude-li mít
jejich soud, a že to pobaví Jeho Eminenci, nemám co dodat.“ Kardinál uspěl v první fázi své operace
znárodnění literatury: přeměnit Akademii v soudní pravomoc intervenující v přísně literárním
konfliktu mezi dvěma autory, kteří do jejího společenství nepatří.

Může začít druhá fáze: donutit Corneille, aby se opět zařadil, a potrestat ho za jeho sny o
nezávislosti. To je předmětem dlouhých traktací mezi Akademií a Richelieuem, které vyvrcholí ve
spisku Názory Francouzské akademie na tragikomedii „ Cid“ vydaném v prosinci 1637. Dílo o sto
devadesáti dvou stranách, kde se vyjadřuje opravdová literární policie.

Klasické sedmnácté století nevymyslelo slavná pravidla dramatické poezie. To podstatné si vypůjčilo
z Aristotelovy Poetiky a právě jejich starý filozofický původ jim dodává auru teoretické
legitimity. Nová je však proměna estetické teorie v sociální a morální nátlak a v politickou
povinnost. V jedné pasáži Názorů vidíme, jak tento násilný převrat probíhá: „dobrá a solidní
doktrína založená na autoritě Aristotela, nebo lépe řečeno na autoritě rozumu“. Neřídit se
Aristotelem není umělecký omyl, je to hřích proti rozumu, tedy proti jeho nejběžnějšímu
společenskému projevu: zdravému rozumu. Chapelain, hlavní redaktor Názorů, předvede toto
zjednodušení explicitně v jednom dopise Bal- zakovi: „Zdravý rozum není lepším soudcem komedie než
pravidla, poněvadž zdravý rozum je,otcem pravidel^1.“

Cid je tedy odsouzen za urážku zdravého rozumu. Jeho příběh je nepravděpodobný; Corneille může
nakrásně protestovat, že je pravdivý, nic to nemě- n í na autorově chybě; naopak: „Básník musí
dávat přednost pravděpodobnosti před pravdou, musí spíše pracovat na zcela předstírané věci, za
předpokladu, že se shoduje s rozumem, nebo jestliže je nucen vzít historickou látku této povahy a
přenést ji do divadla, musí ji upravit ve smyslu vhodnosti, i na úkor pravdy.“ Zcela oddán
diktatuře teorie, vyjeví Chapelain to nejskrytější.

Obzvlášť odsouzena je postava Chimeny. Už Scudéry ji označil za běhnu. < 'hapelain a jeho kolegové,
vyjadřujíce se akademičtějšími výrazy, nelitují o nic méně vytvoření této postavy, evidentně
nepravděpodobné: dívka, která nepřestane milovat vraha svého otce! V Názorech je přepracován scénář
hry; naznačí, jak měla Chimena jednat, jak měla hra skončit, samozřejmě vítězstvím cti nad láskou a
postavy Otce nad postavou Milence. „Krása, kterou by vytvořilo tak krásné vítězství, by byla o to
větší, že by byla rozumnější.“ Kdyby aspoň trní icvěrný v rodině byl mužský hrdina... „Rodrigo byl
muž a jeho mužství, pro něž je typické zavírat oči před všemi ohledy, jen aby se uspokojilo v
lásce, by učinilo jeho jednání méně podivné a méně nesnesitelné.“

Závěry akademického zkoumání nejsou v rozporu s touto politickou logikou. Pod rouškou estetické
diskuse se skrývá výzva k morálnímu řádu. Akademie je nucena vysvětlit rozpor mezi závěrem, že Cid
je špatná hra,


130 1 RICHELIEU TRESTÁ CORNEILLE

a faktem, že všichni diváci ji přijali s nadšením; použije k tomu argument, který je ještě
nepodařenější než slavná pravidla: Corneille zmanipuloval ty nejpochybnější city diváků. Je třeba
citovat trochu podrobněji tento model morálního znehodnocení publika: „Dobře vyjádřené prudké'
vášně často způsobí těm, kdo se na ně dívají, podobné pocity jako prožívají skuteční aktéři. Tyto
vášně zbavují všechny svobody ducha a způsobují, že jedni se rádi dívají na představení chyb,
kterých se ti druzí rádi dopouštějí. Právě tato mocná hnutí vyvolala u diváků Cida ono velké
ocenění a kvůli nim rovněž musíme diváky omluvit. Autor se snadno stal pánem jejich duše, poté co v
ní vzbudil neklid a emoce; divákova inteligence polichocena několika příjemnými místy začne snadno
pochlebovat i tomu ostatnímu. Kdyby byli diváci méně důvtipní, byli by i méně citliví; byli by
viděli nedostatky, které v této hře vidíme my. [...] Nicméně to, co omlouvá, neospravedlňuje.“

Hle, omluvené a zavržené publikum. Myslelo si, že se mu Cid líbí, ale Akademie mu dokazuje, že bylo
oklamáno obratným svůdcem. Velkomyslně ho nikdo nenutí se veřejně svého ocenění vzdát; Akademie
„nežádá, aby se veřejně vyslovili proti sobě samým. Stačí jí, že se odsoudí jednotlivě a že se v
tajnosti poddají vlastnímu rozumu. Jejich rozum jim řekne, co říkáme my, jakmile znovu nabude
prvotní svobody: a setřásaje jho, které si nechal z překvapení nasadit, pocítí, že je to jen
falešná a nedokonalá krása, která je ve skutečnosti jen krátkodobou tyranií“. Akademie rozum
publika z Comeillovy tyranie vysvobozuje.

Tento text je pracným kompromisem mezi akademiky a jejich ochráncem. Několikrát bylo třeba změnit
složení skupiny pověřené redigováním postojů Akademie: Richelieu je shledal stále příliš
shovívavými vůči Comeil- lovi, příliš opatrnými v zákonodárné roli. Nakonec redigování všech částí
považovaných za důležité — těch, které se dotýkaly „podstaty" věci — svěřil Chapelainovi, známému
svou teoretickou přísností, svou politickou pružností a svým nepřátelským postojem ke Corneillovi.
Máme kopii jeho zprávy. A máme i opravy kardinálovy, jež bud napsal na okraj zprávy vlastní rukou,
nebo diktoval svému lékaři-tajemníkovi jménem Citois. Všechny míří stejným směrem: zatížit co
nejvíce Corneillovu lodku a ospravedlnit zákonodárnou autoritu Akademie. Chapelain se podřídí.

Mezi konečným stavem rukopisu a jeho odevzdáním do tisku se odehraje ještě poslední handrkování.
Zmizí zejména jeden odstavec, kde redaktoři příliš odhalili jeden z politických cílů celé operace.
Scudéry, říkal původní text, je „o to méně hoden pokárání, že bylo velmi vhodné pokořit ješitnost,
jíž se dal básník [Corneille] unést; a protože tak neskromně užíval svého štěstí, musel potkat
někoho, komu záleželo na jeho pokoření, kdo by mu neodpustil, že se tak vyvyšoval nad ostatní“.

Toto upřesnění nebylo nutné; všichni pochopili. Navíc je Corneille zbaven práva odpovědět na Názory
akademiků: Jeho Eminence rozhodla, že poté, co jeho Akademie promluvila, je třeba mlčet. Ponížení
je tedy úplné a dokážeme si představit básníkovu hořkost. Během prvních měsíců svého


1635 -VZNIK FRANCOUZSKÉ AKADEMIE I 131

„procesu“ byl pln důvěry, věřil v neutralitu svých soudců a ve výhodu své pověsti. Postupně, jak
chápe skrytou snahu ho zlomit, jeho znepokojení sílí. V prosinci píše Boisrobertovi — a zapřísahá
ho, aby neukazoval dopis kardinálovi: „Rozhodl jsem se, protože vy si to přejete, nechat se
odsoudit vaší slavnou Akademií. [...] Ale snažné vás prosím, abyste vzal v úvahu, že proti mně
postupuje s takovou silou a že používá tak suverénní autoritu, aby mi zavřela ústa, že ti, kdo
poznají její postupy, budou mít důvod si myslet, že bych vůbec nebyl vinným, kdyby mi bylo dovoleno
prokázat svou nevinu.“

V jeho postoji ještě zaznívá pýcha. Po vydání Názorů už je jen bolest — skrývaná — a rezignace —
proklamovaná: „Nepotřebuji vůbec tlumočníka, abych to pochopil,“ píše Corneille, opět
Boisrobertovi. „Jsem trochu víc z tohoto svéta než Heliodor,^1 který radéji ztratil své biskupství
než svou knihu, a mám radéji všechny milosti svého pána než všechny pozemské pocty. Umlknu tedy, ne
z pohrdání, ale z respektu.“ Událost je uzavřena, Richelieu nechá služebníkovi, který se vrátil k
poslušnosti, pěknou rentiěku. Jean Chapelain se za odměnu za své diplomatické s I užby usadí na
třicet let do křesla regenta francouzské literatury a nashromáž- dí pozoruhodný majetek. Je pravda,
že je brzy pověřen sestavením seznamu a výše literárních důchodů a že na sebe nezapomene a vedle
svého jména napíše: „Největšífrancouzský básník, jaký kdy žil, a s nejspolehlivéjším úsudkem.“

Znechucený Corneille se odmlěí téměř na tři roky. V roce 1639 dá ěíst

I     loratia... Chapelainovi. Ten podá zprávu o této ěetbě-cenzuře v jednom dopise Balzakovi:
„Básníci jsou zvláštní a nikdy neberou věci tak, jak je třeba. [...] Říkám mu, že je třeba změnit
páté dějství Horatia, a říkám mu do nejmenších podrobností jak; tomu se odevždy bránil, i když
všichni volali, že jeho závěr je brutální a chladný a že by měl přistoupit na můj názor. Konečně i
sám od sebe mi přišel říct, že se vzdává a že hru změní a /.< to zatím neudělal proto, že pokud jde
o rady jiných, vždycky se obával, žernu je dávají ■i žárlivosti a aby zničili to, co udělal dobře.
Bezpochyby se zasmějete tomuto špatnému komplimentu, alespoň pokud jste jako já, který se spokojí s
tím, že hlouposti odhalí, ale nedojímajího ani nezlobí.“

Corneille se nauěil používat vnější znaky podrobení se. Hra Horatio je i Icdi kována Panu
kardinálovi, vévodovi de Richelieu. Věnování neobsahuje žádnou

II    < > 11 i i. Implicitně odkazuje k OmluvěAristovi, aby smazal pyšný požadavek na 11< závislost
obsažený v tomto textu: „Poněvadž si nejsem zcela jist svou prací, o to i>i<c musím důvěřovat vaší
dobrotě. Z ní pochází všechno, co jsem. [...] Tato viditelná změna, kterou je možno pozorovat v mém
díle od té doby, co mám tu čest být k službám Vaší I mlnenci, není nic jiného než účinek velkých
Myšlenek, které mi vnuká, když se uráčísná- ■u I, jí předkládám své dílo. [...] Je to tím, že
čtouce na [vaší] tváři, co se vám líbí a co ne, iiíímc ses jistotou, co je dobré a co je špatné.“
Uěenci se budou moci všemožně snažit vypři ivokovat hádku o Horatia podle vzoru hádky o Cida,
Corneille jev bezpe- ěl, ( bráněn svou kapitulací.

I Svatý lleliodor (t 341), biskup v Altinu, přítel sviního Jeronýma.


132 1 RICHELIEU TRESTÁ CORNEILLE

Když Richelieu zemře, shrne dokonale v jednom čtyřverší osobní i historický smysl svého
dobrodružství:

Ať se mluví dobře či špatně o slavném kardinálu Má próza ni verše o něm neřeknou nikdy nic:
Způsobil mi příliš dobra, abych o něm mluvil špatně Apříliš zlého, abych o něm řekl něco dobrého.

PRAMENY

Paul PELLISSON-FONTANIER et ďOLIVET: Histoire del’Academie frani;aise. Paris, Didier, 1858. Reedice
Geněve, Slatkine 1989.

Pierre CORNEILLE: CEuvres complétes. Vydání Georges Couton. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de
laPléiade“ 1980-1988.

Vincent CONRART: Mémoires. Paris, 1826. Reedice Geněve, Slatkine 1971.

Jean-Louis GUEZ DE BALZAC: CEuvres diverses. Vydání Roger Zuber. Paris, Cham- pion 1995.

Jean CHAPELAIN: Opuscules critiques. Vydání Alfred Hunter. Paris, Droz 1936. Marc FUMAROLI: „La
Coupole“. In: Les Lieux de mémoire. Paris, Gallimard 1986. Christian JOUHAUD: Les Pouvoirsde la
littérature. Paris, Gallimard 2000.

Alain VLÁLA: Naissance de l’écrivain. Sociologie de la littérature a l’dge de l’auteur du„ Cid“.
Paris, Éd. de Minuit 1985.

Louis BATIFOL: Richelieu et Corneille. La légende de la persécution de l’auteur du „Cid“. Paris,
Calmann-Lévy 1936.

Georges COLLAS: Un poete protecteur des lettres au XVII' siécle: Jean Chapelain (1595-1674) �
Paris, 1911. Reedice Geněve, Slatkine 1970.

Les Sentiments de l’Academie fran^aise sur la tragi-comédie du „Cid“. Vydání G. Collas. Paris,
1912. Reedice Geněve, Slatkine 1968.

Hélěne MERLIN: Public et littérature en France au XVII^C siécle. Paris, Les Belles Lettres 1994.

Georges COUTON: Richelieu et le thédtre. Lyon, PUL 1986.