133 14] PASCAL, CYRANO A KLAMY JAZYKA 1656 — Listy venkovanovi (Provinciály) a Jiný svět Vévoda de Larocheguyon-Liancourt patří ke starobylé významné rodině. Je francouzským pairem. Díkysložité hře klanovýchvazeb patří rovněž k aristokracii nepřátelsky nakloněné Mazarinovi a královně matce. Po pěti letech občanské války a lidových bouří, které znovu otřásly královstvím, je fronda poražena. Pařížský arcibiskup Paul de Gondi, kardinál de Retz, tento kníže i i ítrik, uprchl do Španělska avyjednává o svém návratu: nabízí svou pařížskou mitru za bohaté opatství; mladý Ludvík XIV. byl korunován; Turennovy jednotky vítězí nad španělskou armádou prince Condé. Mazarin triumfuje, ale strana jeho nepřátel se ještě nevzdala. Moc utiskuje těla, duše odolávají. Fronda po náboženských válkách přemístila své linie. Kolem absolutistického státu nebo proti němu byla uzavřena nevyslovená spojenectví. Vidíme příslušníky vysoké šlechty stýkat se se soudními úředníky nebo dokonce s obchodníky. Larocheguyon-Liancourt je silně spjat s rodinou Arnauldových. Mezi nově vzniklou šlechtou tvoříArnauldovi semknutou rodinu vojen■kých šlechticů, právníků,vysokých úředníků a nověji i církevních hodnostái ii. Podnikaví, odvážní a drsníAuvergnané, zároveňvzdělaní a zbožní. Antoine A rnauld, hlava dynastie, byl právním poradcem velkých pařížských rodin. Ze svého sňatku s Catherine Marionovou, dcerou generálního prokurátora, měl dvaadvacet dětí, z nichž je jich v roce 1656 ještě deset naživu. Mezi nimi Cailicrine Arnauldová, nejstarší, narozená v roce 1590, nešťastná manželka přísedícího Isaaca Lemaistra, s nímž nicméně měla dva syny, Antoina Lemaistra .i Isaaca-Louise, řečeného Sacy, kteří budou jedni z prvních „samotářů“ PortRoyal a významní překladatelé. Když se Catherine odloučila od manžela, ■.ložila slib čistoty do rukou Františka Saleského auzavřela se v Port-Royalu. < liitherlnin bratr, Robert ArnauldďAndilly, králův poradce v oblasti veřejných financí, častý host v paláci Rambouillct, jc dobře zapsán u dvora, je velmi .-božný a galantní. Paní de Sévigné napsala, že „iemflchuťzachránitspíše takovou 134 1 PASCALA CYRANO duši, která kýla v pěkném těle, než nějakou jinou“. Angélique Arnauldová je o dva rokymladší, narozenáv roce 1591, a ve dvanácti letech se stala abatyší opatství Port-Royal, což byl dárek krále Jindřicha IV. rodině. Obnovila tam klauzuru jeptišek, zavedla přísná pravidla a přijala jako duchovního rádce zpovědníka své matky abbého de Saint-Cyran, teologa, bývalého žáka jezuitů z Lovaně, jenž se stal zapřisáhlým augustiniánem, což mu vyneslo pět letvězeníve Vincennes. Henri Arnauld je od roku 1Ó49 biskupem vAngers; patří mezi ty originální preláty, kteří tvrdohlavě pobývají častěji ve své diecézi než u dvora nebo ve svém pařížském paláci. A konečně Antoine, poslední z rodiny, o třináct let mladší než matka Angélique — toho budou nazývat „velkýArnauld“. Je doktorem teologie na Sorbonně, je v jansenistickém smyslu „konvertita“ — díky abbému de Saint-Cyran. Když ten v roce 1643 zemřel, Arnauld převzal intelektuální a duchovnívedení augustiniánského hnutí. Zmiňme ještě jednu sestru,Agněs, která se stala matkou představenouAgněs vPort-Royal, a sestřenici Angélique Arnauld ďAndilly, o níž její otec řekl paní de Sévigné: „Všichni míbratři a všechny méděti ijá, my všichnijsme hlupáci vesrovnánísAngélique.“ Do Port-Royal vstoupila v šesti letech, po smrti své tety se ujala řízení opatství a vydržela tam až do jeho zničení. Už celá léta, od doby sporů abbého de Saint-Cyran s Richelieuem, jsou ti, jež jejich odpůrci nazývají „jansenisté“, v konfliktu — otevřeném nebo tlumeném, podle okolností, — se všemi: s římskou ortodoxií, s jezuity, Sorbonnou i kardinály-ministry. Protestují přitom z pokorné poslušnosti. Teologické motivy sporu jsou mnohem nejasnější než důvody morální a politické. Jeden i druhý tábor se odvolává na církevní otce, na Tomáše Akvinského a Augustina, je proto třeba být alespoň doktorem božích záležitostí, aby se člověk vyznal v labyrintu exegeze o predestinaci, o účinné a dostačující milosti. Když čtete teze a antiteze, které se střetávají, nejčastěji v latině a často ne v té nejlepší, máte pocit, že je to nekonečný proud šifrovaných poselství, jejichž kód je vám navždyutajen. Je nemožné, aby tak nudné a obskurní spisy vyvolaly tolik vášní. Morální a politické čtení je naproti tomu velmi jednoduché. Na jedné straně je stát, zcela posedlý myšlenkou dostat společnost pod jedinou autoritu rozumu. Nic a nikdo nemá uniknoutjeho nadvládě. Dokonce ani náboženství a morálka, jakmile překročí hranice soukromého svědomí a nejhlubšího nitra. Veřejnéblaho ovládávše. Strategií jezuitů je spojitvlastnívliv s mocí státu: státu těla, jezuitům duše, i když toto striktní dělení někdy nutí k radikálnímu řezu. Jezuité se stali mistry v tomto akrobatickém umění přizpůsobování se. Ale politicko-náboženské vidění, jímž se inspirují, je obecně sdíleno. Hobbes nepíše nic jiného, ani Spinoza: „Žádnéchováníse nemůžepovažovat za inspirované zbožností, jestliže má následky škodlivépolitickému společenství. Každý skutek, i kdyby sám o sobě protiřečil lásce k bližnímu, se stane činem posvátné inspirace, je-li příznivý zachovánístátu.“ 1656- PROVINCIÁLY A JINÝSVÉT 135 Takové podrobení se státnímu zájmu pobuřuje city těch nejnesmiřitelnějších katolíků. To je konec Bozi obce, o níž snil Augustin. To už není boží pravda nebo morálnísvědomí či láska kbližnímu, které jsou zdrojem zákona, ale pouze veřejná moc. I když jsou karteziáni, Arnauld a jeho přátelé se s tím odmítají smířit. Přejděme dlouhé a nezáživné přípravy ke střetu. Stačí vědět, že ani teologické polemiky neuniknou pravidlu o rozložení sil. Antoine Arnauld a jeho přátelé přicházejí pravidelně o své zaměstnání na Sorbonně. Jejich ochránce kardinál de Retz je na útěku a jejich odpůrcům se zdá, že nastal okamžikvyřizování účtů. Vévoda Larocheguyon-Liancourt vlastní pěknou usedlost na území farnosti Saint-Sulpice. Jeho obvyklý zpovědník abbé Picoté se nikdy nestaral o jansenistické názory svého hříšníka. Zničehonic, 1. února 1655, ho nabádá, aby přerušil své styky s lidmi z Port-Royalu. Vévoda se vzepře, zpovědníkmu odmítne dátrozhřešení. Mápodporu farářeJeana-JacquesaOlliera, jednoho z nejvášnivějších vojáků katolické obnovy. Aféra způsobí rozruch.Arnauld se jírozhodne využít, aby před veřejným míněním vyhrál spory, které prohrává před kolegy ze Sorbonny. Boj za Pravdu mění svůj charakter. Byla to záležitost odborníků, kteří používali kódy profesionálů, perfektně zvládnuté po století scholastiky. Kódy se slovní zásobou, rétorickými způsoby, systémyreferencí, logickými postupy, které tvořily plnoprávný jazyk, pohodlnou hantýrku božího vědění. A hle — ten jazyk selhává, jeho pojmy se stávají nejasnými nebo dvojznačnými, tytéž věty označují protichůdné skutečnosti, síla pravdy ustupuje před rozumem silnějšího. Všechno se kalí, pravda uniká ze samého místa své svrchovanosti. Dovolávat sc veřejné minky už znamená přiznat zmateka porážku. Arnauld publikuje svůj Dopis doktora Sorbonny urozenéosobě. Otec Annat, jezuita a zpovědník krále — jeho politické postavenímáváhu —, mu odpovídá ■i jansenistické názory označuje za kacířství. DruhýArnauldův dopis, dvě stě padesát stránek kvartového formátu plných rozhořčení, důvtipné exegeze ■i přesných a učených úvah, které nevyváží přísnou, prudkou a účinnou rétoriku jeho protivníků. Sorbonna se začne Dopisem zabývat pod záminkou, že vydá svůj soud, i když není žádných pochyb, že se postaví proti Arnauldovi. Teolog se obává královského zatykače a ukrývá se v Granges de Port-Royal. Ncrezignuje, ale předpokládá, že bude brzyumlčen. Iclikož je v krajní nouzi, obrátí se na Blaise Pascala. Mladý učenec tehdy i .i kč pobýváv Granges de Port-Royal, kde několik „samotářů“, mužů jansenistického proudu, našlo v blízkosti kláštera místo k modlitbám a meditacím. K romč „Velkého“ Arnaulda je tam Antoine Lemaistre, Arnauld ďAndilly, Baudry dc Saint-Gilles, Claude Lancelot — učitel skupinky dětí, mezi nimž je malý Jean Racine. Hledá se muž pera, který by hájil Arnaulda. Pascal nabídne pi átclům své služby. Váhají. V jeho prospěch mluví relativní proslulost. Kdysi illlě mimořádně nadané v matematice a fyzice, vynálezce počítacího stroje, 136 1 PASCAL A CYRANO teoretik prázdnoty — oponent Descarta, zná svět, jeho zvyklosti, jeho jazyk. Jiná přednost: není spisovatel a nechce se jím stát; to je záruka jeho dokonalé transparentnosti, nezdeformuje poselství svými názoryjdoucími proti duchu svěřeného poslání. Stejně tak jeho neznalost teologických problémů: ta zaručuje, že Pascal bude přesně na úrovni publika, ke kterému se obrací. Postačí mu přeložit do jazykaveřejnosti argumenty a dokumenty, které mu dodají jansenističtí teologové, zejména Antoine Amauld a Pierre Nicole. Aby byla teologická jistota, doktoři přečtou a zkorigují spisyjejich „pisatele“, kterýkoneckonců jen sympatizuje s jejich „stranou“, je jejich souputníkem. Nejnaléhavější a zároveň nejsnadnější je hájitArnaulda proti jeho nepřátelům a proti odsudku Sorbonny. Pascal rediguje během několika dní prvních pět Listů venkovanovi odjednoho zjeho přátel, pro něž se vžije název Provinciály.1 Jsou anonymní; později vyjdou pod jménem „Louis de Montalte“. Blaise Pascal je muž pseudonymů. Není to ani tak z opatrnosti: je-li třetí Dopispodepsán E.A.A.B.P.A.F.D.E.P. (EtAncienAmi Blaise Pascal, Auvergnat, Fils ďÉtienne Pascal — A starý přítel Blaise Pascal, Auvergnan, syn Etienna Pascala), nejde o to zmýlit Mazarinovu policii, ale spíš o žertík pro přátele, kteří jsou do tajemství zasvěceni. Rovněž ne proto, aby se zálibně prohlížel v narcistním zrcadle spisovatele a jeho dvojníka. Naopak: tím, že se tady podepisuje Louis de Montalte, jinde jinými anagramy: jako Amos Dettonville vPojednánío cykloidě, Salomon de Tultie v Apologii křesťanského náboženství, snaží se Pascal zdvojit jen proto, aby lépe zmizel. Není to on, Pascal, kdo píše; není to on, kdo říká „já“ v Provinciálách. Autor je Montalte; Pascal, člověk Pascal, je jinde. Není spisovatel, stejně takjako není matematik: „Geometrieje nejkrásnější povolánína světě, ale koneckonců je to jen povolání.“ Má na práci důležitější a naléhavější věci: svou spásu. Montalte, ten se může vrhnout se vší bojovnou vášní do sžíravých a pozemských radostí polemiky. Daří se mu v ní skvěle. První List venkovanovi vychází 27- ledna 1656. Má okamžitě úspěch, který ještě vzroste v následujících týdnech. Ve spěchu se pořizuje dotisk; náklad se stanoví na šest tisíc exemplářů. Provinciály nutí tajnou organizaci jansenismu vydat ze sebe maximum. Tato malá skupina exaltovaných katolíků dokazuje efektivitu své organizace a rozsah sítě svých sympatizantů. Nazítří po vydání prvního dopisu vyslal rozzuřený kancléř Séguier své policajty na lovtiskařů a prodavačů. Prohlídky, věznění, razie, ale bez úspěchu. Brožury triumfujív salonech, pak se šířínavenkov, kde jsou některé znovu tištěnyvtajných dílnách a tajně roznášeny. Slova mohou způsobit chorobu: Séguier je tak rozrušen ztečí svých jansenistických nepřátel, že „mu kvůlitomu“, jak nám říká kronikář, „běhempěti nebo šesti dnísedmkrátpouštěli žilou“. Přijetí je tak příznivé, že se zbožní objednatelé zakázky u Pascala rozhodnou přejít z obrany do útoku. První dopisy obhajují pronásledovaného člověI V orig. Lcttrťs árifťx d nu provincial par un dr .vr.v 1656 - PROVINCIÁLYA JINÝ SVĚT I 137 ka, následující, počínaje pátým, 24. března, zaútočí přímo najezuity. Opouští se území čisté teologie a přistoupí se k oblasti, která je veřejnosti bližší, k morálce. Pronikavá pascalovská ironie zde bude moci vypustit své nejvražednější šípy. Ve jménu křesťanské lásky. Dne 24. března dojde k události, jež Pascalem otřese. Poslyšme výpověď, kterou o tom učinil ve čtvrtek, osmého dne měsíce června 1656, „Blaise Pascal zůstávajícív městěPaříži v klášteře Saint-Médéric, stárpřibližnětřicet dva let“. Prohlašuje, že v roce 1653, když byl na návštěvě u rodiny Perrierových — u své sestry Gilberte a svého švagra — v Clermontu v Auvergni, onemocněla jeho neteř Marguerite, tehdy sedmiletá, chorobou, která spočívala v tom, že „jí teklo z koutku levého oka, blíž nosu, několik kapek vody, které časem byly častějšía kterése nakonecproměnily v hnis“. Lakrimálnípištěl se ještě zhoršuje: „Hnis vycházel nejen z oka, ale i nosem a byl i v krku.“ Lékaři se chtějí pokusit operovat nešťastnou nemocnou ohněm, to znamenávypálit infikované partie, aniž mohou zaručit uzdravení. Gilberte Perrierová, čekajíc na datum, kdy měl být zákrok proveden, „dala nemocnou do penzionátu kláštera Port-Royal, sídlícího v Saint-Jacques na předměstíPaříže, kde máslečna Perrierovásvou sestru Jacqueline Pascalovou zvanou sestra Eufémie“. Florin Perrier, Blaisův švagr, váhá svěřit svou holčičku chirurgům: „Bylo mu řečeno, žetoto léčeníohněm je tak hroznéajeho výsledektak nejistý, žese nemohl rozhodnout, i kdyby jeho dcerka měla být churava a mít pištěl celý život.“ Ale nemoc se zhoršuje: „Kromězápachu a dalších běžných nepříjemnostíztratila čich; v koutku oka se jí vytvořil tvrdý otok velikosti lískového oříšku; při jeho zmáčknutí vycházel hnis z oka, znosu [...] a rovněžz úst.“ Pascal se tázal své neteře, „jestli cítítuto štávu, kterájístéká do krku, ona řekla, žecítídobře, ženěcopolyká, aležesi myslela, zejeto krev“. V únoru nemocná už skoro nemůže spát. Bylo nutné ji izolovat, natolik zápach, který šířila, obtěžoval její sousedky; horečka a únava ji donutí přerušit půst. Od té chvíle přestává Blaise Pascal přinášet svědectví. Není tam, když se stane zázrak. Jeho něžně milovaná sestra Jacqueline, která vstoupila do PortRoyalu před čtyřmi roky, přebírá štafetu. Dne 28. března píše své sestře Gilberte. Oznamuje jí nejprve velmi radostnou zprávu: Gilbertina starší dcera, Jacqueline Perrierová, jedenáctiletá, „má být biřmována a půjde toho dne k svému prvnímu svátémupřijímání. Řekla mi to dnes ráno,poroučejícsedo mých modliteba stakovými emocemi, žeažplakala. Tojedobrázpráva!“. Teprve potom se dostává k mladší sestře té, jež jde k prvnímu přijímání: „Ale mámještějednu zprávu, kteránenílepší, alezcela ohromující: Margueritesezázračněuzdravila.“ Obdivuhodnásestra, dvakrát sestra, oznamuje matce, jakoby post seriptum, že utrpeníjejí dcerky zmizelo! 11 Pascalů to tak chodí: duše napřed a potom daleko vzadu tělo. A ani zázrak 1 icpřcvrátí hierarchii hodnot a naléhavých věcí. Jen si dovolí se tomu podivit. „ Vpátek 24- března 1656 sem pan de la Poterie, kněz, poslal velmi krásný relikviář, kde je ve schránce na ostatky ve tvaru malého slunce uložen úlomek trnu ze Svatékoruny. |... | Dalijsmeji na oltdřík na kůru s velkou úctou a všechnysestryji na kolenou políbily. 138 1 PASCAL A CYRANO [...] Potom tam šly děti,jedno po druhém. Když viděla sestra Flavie, jejich učitelka, jak se blíží Margot, dala jíznamení, aby se relikviáře dotkla okem, a sama vzala svaty ostatek a bezpřemýšleníjejpřiložila. Večerslyšela sestra Flavie, kteráuž na to, co udělala, nemyslela,jak Margot říkájednézesestřiček:,Mojeoko se uzdravilo, už měnebolí.1“ Bratr Blaise pokračuje: „Viděljsem nemocnou tutostředupojejím uzdravenía shledaljsemjidokonale uzdravenou, jak ze zápachu, z nádoru, z hnisu v oku, v nose a v ústech, ze ztráty čichu, z nespavosti, z hubenosti, nezdravébarvypleti, slabosti, a zkrátka tak zdravou,jakjsemji ještěnikdy neviděl.“ Vyšetřování generálního vikáře z pověření kardinála de Retz, pařížského arcibiskupa na útěku, je vedeno rychle a podrobně. Skončí 22. října 1656 výrokem o „nadpřirozeném a zázračném uzdravení“, ke kterému došlo vPort-Royalu a jež se dává navědomost všem křesťanům. Pro jansenisty znamená tento zázrak víc než požehnání: je to nepopiratelné znamení boží milosti; a důkaz, že vedou správný boj. Ve chvíli, kdy politická moc zvyšuje svůj tlak, rozhání žáky tzv. malých škol v Port-Royal-des-Champs a nechává odhalovat podvody ultraaugustiniánů, přichází zázrak Svatého trnu v pravou chvíli, aby překvapil veřejnost. Použijí tento trn místo meče. Ale nikoli Blaise Pascal. I když jím zázrak v lůně vlastní rodiny otřásl, neúčastní se všeobecného jásotu. Jacqueline Pascalová to dává na vrub jeho „lenosti“. Ve skutečnosti se ještě trochu více vzdaluje světu, podle zásad té děsivé ekonomie, kterávyžaduje, aby láska k Bohu rostla v závislosti na nenávisti k lidem, a tedy i nenávisti k sobě samému. Ještě před sepsáním Provinciál, v prosinci 1655, mu jeho drahá sestra Jacqueline s humorem vyčítala jeho sklon zanedbávat se a žít ve špíně: „Blahopřáli mi k velkéhorlivosti, která vás tak silněpozvedá nad všechny běžnézvyklosti, což vás vede k tomu uklidit koštěmezi zbytečný nábytek... Je nezbytné, abyste byl — alespoň několik měsíců — tak čistý, jako jste špinavý, aby bylo vidět, že se vám dařístejně v pokorné horlivosti a bdělosti nad osobou, která vám slouží, jako v pokorném zanedbávání toho, co se vás dotýká; a pak vás bude šlechtit, že žijete mezi odpadky, a pro druhéto bude poučné.“ Chudoba, budiž, tvrdí přísní moralisté Port-Royalu, ale zanedbávání sebe je ještě projevem okázalosti a ješitnosti. Týto argumenty se už Pascala netýkají; žádný argument ho už nemůže zasáhnout: slouží věci Boha; všechno ostatní je chtíč a zábava. Nikdy nebyla vzdálenost mezi Pascalem a Montaltem tak velká. Pascal hledá zoufale něco věčně platného, stálého, absolutního jako odraz dokonalého božského stvoření. Nachází, i v sobě samém, jenvěci efemémí, smíšené, historickypodmíněné, názory, imaginaci: postavy zla, lež a touhu. Učiní radikální závěr: „Jetřeba milovat jen Boha a nenávidět jen sebe. Nenávist k soběje pravá a jediná ctnost.“ Montalte bojuje jako čert, zesměšňuje své protivníky, honosí se ornamenty pravdy, brousí své věty s přesností diamantu, svádí veřejnost, používásílu svého ducha a moc svého úsudku. 1656 —PROVINCIÁLYAJINÝ SVĚT I 139 Pascalův životopis, který sepsali lidé z Port-Royalu, chtěl posvětit obraz života rozděleného „konverzí“ na dvě části. Před ní libertin opojený slávou, soupeřící ve vědění a vědecké imaginaci s největšími duchy doby — Fermatem, Robervalem, Descartem, navštěvující paláce, žárlivýna lásku svých blízkých až ktyranii. Potom — světec, odpoutanýod radostítěla i ducha, vzdálený světské marnivosti, zcela oddaný Bohu a pravdě a odmítající dokonce něhu svých bližních jako nezaslouženou a nebezpečnou sladkost. Řez není tak ostrý. Oba Pascalové existují vedle sebe, i když se ten druhý snaží zničit i stopy toho prvního. Boj je strašný, bolestný až k vyčerpání, na pokraji šílenství. Myšlenky jsou oslňující střepiny této války. Bude se zbytečně diskutovat po staletí, zda Pascal chtěl nebo nechtěl z tohoto sopečného proudu fragmentů udělat knihu. Ať tak či tak, kniha to není, protože vzniknout nemohla. Oslava náboženství je nesena požadavkem absolutní dokonalosti, kterou nedokonalost člověka Pascala zrazuje každým řádkem. Psaní dokonce překrucuje pravdu, vyjma toho, když se stává láskou k bližnímu, absolutní bělostí, průsvitností, světlem, závratí, tichem. Myšlenky bojují proti literatuře, jako jansenisté bojujíproti divadlu. TI útočí na lež a škodlivost dramatické iluze. Pascal napadá sám jazyk, už od vydání Provinciál. Je to paradox: chce svést veřejnost, dostat ji na svou stranu tím, že perverzní svůdnost jazyka denuncuje. „Vést příjemnék poznánípravdy“ tím, že ukáže, že jazyk je privilegovaným nositelem omylu a lži, i když ti, kdo ho používají, hledají poctivě pravdu. Pascal zahájídemolicijazyka od prvního dopisu. Zdánlivýprosťáčekproniká na územírezervované teologům, plné zbloudilých min, a rychle si uvědomí, že jejichvelké sporyjsou jen prachem hozeným do očí, „pouhou otázkouslov“, „příjemným žertováním“. Puntičkářské hledání hnid: „Rozdíly mezi námijsou takjemné,“ přiznávájedenteolog, „žejesotva můžemezaznamenat imysami.“Montalte pro sebe získává publikum tím, že uvádí na pravou míru zbytečně komplikovaný jazyk učenců. Světáckýpostoj, dá-li se to takříct: Moliěre bude dělattotéž. Učenec Pascal neváhá zaútočit, ve jménu zdravého rozumu, na specializovaný žargon. Ale nezastaví se tam, kde by „slušnost“ velela stát: na žertovné kritice učenecké hatmatilky. Nesrozumitelnost a dvojznačnost pojmů, říká, subtilníhra scholastické rétoriky nejsou pouze nemoci z povolání: jde o vědomou manipulaci jazykem, jejíž cíl je doslova ďábelský: zaměnit pravdivé za lživé a lživé za pravdivé. První Provinciály ještě udržují silně pozemskou fikci dialogu, zdání konverzace mezi osobami dobré víry. Ale rychle se ukáže, že každá konverzace je léčka, společenské divadlo určené k udržování iluze výměny mezi rovnými stranami. Pod klamem rozumující diskuse se skrývá pravá tvář skutečnosti: násilí. Jazyk, říká Pascal, nenabízí nikdy nic než napodobeninu skutečnosti: „ Existujezvuk, kterýjejen větrem, a věc, kterou označuje, a tajeskutečnáafaktická.“ Mezi oběma není žádná legitimní a neměnná vazba. Roztržka mezi označujícím a označovaným činí z arbitrárnosti znaku závratnou propast. 140 I PASCALA CYRANO Lidem z Port-Royalujde samozřejmě o to znevážit kazuistiku jezuitů, kteří, jak říkají, přeměňují zákony evangelií a církve podle rozmarů a zájmů své klientely. Ale Pascal, tady i jinde, překonává své jansenistické přátele a žene věci do krajnosti. Jistě, vpolemice, kterou vede proti nepřátelům augustiniánství, používá pro dobrou věc všechny zdroje intelektuální přísnosti, upřímnosti, respektu pro pravdu — ale i literárního talentu, umění zalíbit se, zranit, zvítězit. I on manipuluje s jazykem, používá jeho symbolické násilí, aby zesměšnil a uzemnil své protivníky. A nijak se toho neodříká. Ale čistota a správnostjeho záměrů nemohou, při vší augustiniánské přísnosti, ospravedlnit nečistotu a perverznost jeho psaní: „Myslíme si, že bojujemepro slávu Boží, zatímco ve skutečnosti usilujeme jen o svou vlastníslávu.“ Pascal Montalta nešetří. Myslíme, že bojujeme za pravdu, zatímco ta, stejně jako Bůh, zůstává před nehodným lidstvem skrytá. V Provinciálách najdeme malý klenot literární účinnosti, paradox, který Pascal neřeší a jenž je vyjádřen jinde: ve fragmentárním, eliptickém a palčivém stylu Myšlenek. Spisovatel bojuje, stává se božím bojovníkem, ale ukáže se být stejně zkorumpovaný jako jeho protivníci; dokonce ještě víc, protože má více talentu. Neví tedy nikdy s jistotou, zda je jeho boj správný, zejména když vyhrává. Naproti tomu lidstvo je tak špatné, že zakusit porážku, utrpení a nespravedlnost je znamením milosti. A naopak, polemickýúspěch Provinciál vzdaluje Pascala jediné rozkoši, která není chtíčem: lásce k Bohu. Chápeme, proč Chateaubriand mluvil o Pascalově „strašlivémgéniovi“. Pascal je posedlý řádem a stejně posedle, s chmurnou prudkostí, používá jazyk, jímž tento řád vyjadřuje. Provinciály, jako dílo propagandy koncipované pro přesné, konkrétní publikum, které chce okouzlit, skýtají téměř dokonalý obraz „klasického“ řádu. Veřejné mínění — mínění dvora a salonů — se v něm cítí jako doma. Nachází v něm k dokonalosti dovedené znaky a kódy, které řídí jeho vlastní koncepci jazykových úzů: estetiku neoddělitelnou od společenské morálky. Čistota, elegance, racionální struktura, umírněné užívání srovnání a obrazů, vytříbenost, jasnost, energie. Lidé z Port-Royalu byli považováni za divochy. Jazyk Provinciál změní obecné mínění; díky němu a jeho obdivuhodné ilustraci mondénních norem jsou to jezuité a ostatní kazuisté, kdo vypadají jako falšovatelé pravdivého jazyka: ti, kdo otravují pojmy, matou významy, překrucují logiku, mystifikují gramatiku. Ale Pascal se nepřidržuje tohoto rozumného optimismu jen v době psaní Provinciál, kdy jde o svádění veřejného mínění. Potěšení z jazyka je mu podezřelé jako všechny podoby radosti. Vidí v něm pobídku k opuštění pravé cesty, nezbytně strmé, pokušení diktované všemocnou touhou: „Ti, kdo kvůli antitezím překrucujíslova, jsou jako ti, kdo kvůli symetrii stavějíslepá okna. Pro ně není pravidlem mluvitsprávně, ale vymýšletsprávnéfigury.“2 Pascal se neotočí zády k novému lin- 2 Blaise Pascal: Myilenkv. PřeloJ.il Miloslav Zilina Praha. Mladá fronta 1973, s, 161 1656-PROVINCIÁLY A JINÝ SVĚT I 141 gvistickému řádu, nevrátí se zpět, aby tam našel Montaignův nepořádek — obdivovaný i nenáviděný současně. Naopak, požene požadavek řádu, přesnosti, čistoty a správnosti jazyka literátů ještě dál, až do bodu, kdy z něj chce vyrvat všechno, kvůli čemu by mohl být milován. Bezpochyby v sobě hýčká sen o matematizaci jazyka, která by ho zbavila jeho emotivní síly: „Jazykyjsou kódy; nevyměňujíse v nich hlásky za hlásky, ale slova za slova: proto je možnéneznámý jazyk rozluštit.“3Ale to by znamenalo vyrobit ještě další iluzi: přesvědčit, že abstraktní rozum může učinit svět srozumitelný: „Psátproti všem těm, kdo vědy přílišprohlubují. Descartes.“ 3 Tamtéž, s. 167. Je-li jazyk dohnán až do radikální krajnosti, odstřižen od společenského řádu, který ho vytváří a reflektuje, kolísá. Jasnost se stává oslněním, čistota záhadou; rozum se obrací proti sobě samému, logika se mění v poezii. Svůdnost kruhu a pevného středu je nahrazena neméně mocným kouzlem elipsy a bloudění. Politický paradox násobí a opakuje paradox jazykový a literární. Spolu se svými přáteli z Port-Royal míní Pascal, že absolutní moc je absolutně špatná. Náhodná, nespravedlivá, spočívá jen na násilí a právu silnějšího. Ale Pascal je dalek toho, aby ho to pobuřovalo, tato nespravedlnost ho tajně okouzluje. Jansenisté bojují proti Mazarinovi, proti jezuitům, proti rozhodnutím Říma, ale přitom hlásají absolutní podřízenost moci státu a církve. Pascal se nespokojí slepou poslušností božských dekretů, která přímo navazuje na augustiniánské myšlení. Jde až do krajnosti, až do absurdnosti, až k převrácení logiky: protože je tento absolutní stát špatný, opovrženíhodný, bez opodstatnění, bez užitku pro člověka, je dobré se mu podřídit s co nejdokonalejší poslušností. V červenci 1665 jsou jeptišky z Port-Royal-des-Champs zbaveny oltářní svátosti. Port-Royal de Paris se dostává pod vliv jezuitů. V roce 1708 nařizuje bula Klementa XI. zrušení Port-Royalu. Jeptišky jsou rozehnány, klášter srovnán se zemí, hroby otevřeny a těla rozmístěna na různé hřbitovy v kraji. Hle, temná, vášnivá, tragická odpověď na nadvládu státu nad životy a slovy. Bolestný útěk mimo svět a literaturu, osvětlený obdivuhodnými záblesky a okamžiky opojení. Psaní, které se obrací proti sobě, pokus o afázii, v čekání na boží milost. Scéna zatracení a divadelní efekt se zázrakem. Jiná odpověď, ještě méně slyšitelná, přitom té první bližší, než by se zdálo. Zatímco Pascal píše v roce 1657 své poslední Provinciály, je publikována kniha Cesta na Měsíc. Jedná se o přepracovanou a vyčištěnou verzi spisu Jiný svět. Vydavatel této knížečky se jmenuje Henri Lebret. Místo předmluvy k dílu podává několik životopisných údajů o autorovi, Cyranovi de Bergerac. Obdivovatelé Edmonda Rostanda si na své nepřijdou. Savinien de Cyrano se narodil v roce 1619 jako syn bohatého pařížského advokáta. 142 | PASCAL A CYRANO Bergerac je jméno malého panství u řeky Chevreuse, které Cyrano-otec zdědil a v roce 1636 prodal. Protože Savinien nevlastní žádné jiné pozemky, použije jména Bergerac, aby své jméno rozšířil, a celý svůj život bude používat kombinace svých imaginárních jmen — Hercule de Bergerac, Alexandre de Cyrano, de Bergerac Cyrano, nebo v Cestědo Slunečníříše Dyrcona. Co kniha, to podpis, jako Pascal. Studia v Latinské čtvrti, hospody, hazard, rvačky, armáda, souboje. V roce 1640 — je mu jednadvacet let — dostane ránu do krku při obléhání Arrasu a opustívojenskou kariéru. Vrací se do Paříže, navštěvuje přednášky Gassendiho, velkého epikurejského Descartova rivala, a spojí se se skupinou spisovatelů, kteří jsou považováni za „libertiny“: Tristan 1’Hermite, ďAssoucy, Scarron, Chapelle, Bernier. Muži svobodného vyjadřování a zvídavého ducha, schopní vysmívat se sobě i ostatním, nadšenci pro vědu, milovníci šprýmů, pěstující současně dobrou náladu, skepticismus a nerespektování vládnoucích hodnot, včetně hodnot literárních — tímto bodem si vysloužili několik úspěchů ve vybrané společnosti, kde má konformismus nádech neslušnosti. Zcela přirozeně, když přijde fronda, jsou Cyrano a jeho přátelé na straně kardinála de Retz proti Mazarinovi. Cyrano publikuje vroce 1649 text Ministr flambovaného státu. O dva roky později se nicméně rozchází se svými kamarády, obhajuje kardinála ve svém Dopise proti obhájcům frondy, chválí absolutní monarchii a najde si ochránce, vévodu ďArpajon. Snaží se zařadit a sledovat vytyčené cesty literárního úspěchu? Je pravděpodobnější, že se snaží klamat tělem a chránit se maskou. Úryvky z Jiného světa kolují po salonech, šeptem se citují některé odvážné pasáže. Zazní i ono silné slovo: ateismus, nejhorší ze zločinů, ten, který ovládá všechny ostatní. Cyrano se podřídí zdání, aby chránil svou knihu. Přesto, když v roce 1655 umírá jako dobrý křesťan — na hlavu mu spadl trám —, zdá se, že mu pokrytectví nebylo k ničemu. Jeho přítel Henri Lebret sice publikuje Jiný svět, ale za cenu kruté cenzury. Zůstane z něho potřeštěný burleskní, komický, výstřední román, kde se hrdinové procházejí po Měsíci, a tak je Cyrano označen nálepkou a zařazen do šuplíku literárních kuriozit. Edmond Rostand dokoná zbytek. Triumf Cyrana z Bergeraku v roce 1897 zcela vymaže spisovatele Saviniena de Cyrano. Publikování úplného textu Jiného světa o třináct let později v Drážďanech už nic nezmění. Pascalovi jsou určeny závrati absolutna, Cyranovi zábavné představy zrozené z kocoviny. Neodvážíme se napsat, že jsou jejich myšlenky blízké, ještě méně jejich styl psaní; ale sdílejí spolu — libertin a nepřítel libertinství — stejné pocity bloudění. A hlavně, tutéž radikálnínedůvěru k jazyku a jeho kódům. U Cyrana se projevuje zmatkem, burleskností, emfází, přeháněním, šaškováním, násilím, jako kdyby chtěl vyhodit do vzduchu příliš krásný, příliš dokonalý stroj na výrobu konformních projevů. Jinýsvět mluví o všem, o politické organizaci, o válce, o rodině, o sexu, o smrti, o penězích, samozřejmě o jazyku, ale 1656 - PROVINCIÁLY A JINÝ SVÉT I 143 systematicky demontuje posvátný svazek označujícího a označovaného, nabízí jiný úzus, jinou ekonomii jazyka: na Cyranově Měsíci slouží verše a rýmy jako měna, týdenní žranice se platí sonetem a osud států se neřeší bitvami mezi vojsky, ale vědeckými souboji, kde proti sobě stojí armády učenců a duchaplných mužů. Fikce a utopie jsou nejvhodnější odpovědi na obecný úpadek kódů. Ukazují rub dekorace a prázdnotu scény. Každý má příslušnou formu své lži, každý má svou pantomimu. Jazyk ztrácí své poslední nároky na pravdu tím, že přizná třídní rozdíly svých výrazů. Panská řeč je šum vyluzovaný ústy, „sestávávýhradně z rozličných neartikulovaných tónů víceméněpodobných našíhudbě, když se zpívá nápěv bezeslov. [...] Sejde-li sejich někdypatnáct nebo dvacetapřetřásajínějakou spornou otázku teologickou, vzniká z toho nejlíbeznějšíkoncert, jaký kdy může zalahodit uchu.“ U lidu užívaný jazyk „se děje natřásáním údů. [...] Například zamáváníprstem, rukou, uchem, pohyb rtů, paže, oka, tváře zastanou každý sám o soběcelou slavnostnířečanebo květnatou větu se všemi členy. Jinépohyby zaspředstavujíjednotliváslova,jako napříkladsvraštěníčela, zachvění rozličných svalů, obrácenídlaní, zadupání, ohnutípaží; [...] takový řečník nevypadájako člověk, alejako tělo, kterése natřásá.“4 Samo nebe je jen iluzí, utopií: hrajazyka. Měsíc, na který Cyranův hrdina cestuje, jejen jiný svět, „světjako tento, kterému ten nášsloužíza lunu“. Všechno je stejně nahodilé, náhodné, všechno je vykloubené protiřečením, podvodem významů, tyraniíkonvencí. Odsoudit člověka, jako to udělal Pascal? To je pro Cyrana příliš:„Prosím vás, abyste ten rozsudek zrušili, protožeje nevhodnésoudit stín.“ „Je to viditelnénic, duchovní chameleon, noc, kterou noc zabíjí, sporočía rozumu, nedostatekjasu, kterýjas osvětluje.“ Co zbývá „duchovnímu chameleonovi“? Přecpávat se metaforami, protože skutečnost se z jeho proslovů vytrácí. „Kdybyserány holíposílalypísemně, četl byste můjdopis rameny,“ píše Cyrano Montreurovi. Ana závěr: „Chcižítdlouho, abych měl hodněčasu na to moci umřít.“ PRAMENY Blaise PASCAL: CEuvres complětes. Vydání Michel Le Guern. 2 svazky. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1998-2000. Les Provinciales. Vydání Cognet a Ferreyrolles. Paris, Garnier-Bordas 1992. Antoine ARNAUD — Pierre NICOLE: La Logique oul’Artdepenser. Paris, Gallimard 1992. Savinien de CYRANO DE BERGERAC: LAutre Monde et oeuvres diverses. Vydání Frédéric Lachěvre. 2 svazky. Paris, Gamier 1933. Albert BÉGUIN: Pascalparlui-méme. Paris, Éd. du Seuil 1953. I II. S. Cyrano z Bergeraku: Cesta na Mfsíc a Cesta do Sluneční říše. Přeložil Luděk Kárl. Praha, SNKLHU 1959, s. 68. 144 | PASCAL A CYRANO Gérard FERREYROLLES: Blaise Pascal, „Les Provinciales“. Paris, PUF 1984. Lucien GOLDMANN: Le Dieu caché. Paris, Gallimard 1955. Louis MARIN: La Critiquedu discours. Paris, Éd. de Minuit 1975. SAINTE-BEUVE: Port-Royal. Vydání Maxime Leroy. 3 svazky. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“ 1952-1955. Louis COGNET: Le Jansenisme. Paris, PUF 1961. Maurice BLANCHOT: „Cyrano“. In: Tableau de la litte'rature fran^aise, de Rutebeuf a Descartes. Paris, Gallimard 1962. Madeleine ALCOVER: La Pensée philosophique de Cyrano de Bergerac. Paris, Minard 1970. Jacques PRÉVŮT: Cyrano de Bergerac romancier. Paris, Bělin 1977H. S. CYRANO Z BERGERAKU: Cesta na Měsíca Cestado Slunečníříše. Přeložil Luděk Kárl. Praha, SNKLHU1959Blaise PASCAL: Myšlenky. Přeložil MiloslavŽilina. Praha, Mladá fronta 1973. 15] LA FONTAINE: VZDÁT SE VŠEHO KVŮLI SVOBODĚ 1661 — zatčení Nicolase Foucqueta Jc 17. srpna, šest hodin večer; po dni úmorného vedra je ve vzduchu bouřka. Nepřijde z místa, odkud je očekávána. V zahradách zámku Vaux je celý dvůr, všichni členové parlamentu, vysocí úředníci, bankéři, církev. Více než tisíc lidí je pozváno na oslavu, kterou pro krále uspořádal jeho nejoslnivější poddaný, superintendant financí Nicolas Foucquet. Už dva roky pracuje osmnáct tisíc dělníků na realizaci toho zázraku. Louis Le Vau, virtuos architektonické režie, nakreslil plány paláce a řídil stavbu. André Le Nótre načrtl zahrady, zasadil stromy, vynalezl vodní hry: stovky vodotrysků, fontán, nádrží, vodopádů napájených z řeky Anqueil, které zaplavujíjeskyně, smáčejímramor soch. Interiéry byly svěřenymalíři Charlesovi Le Brun, kterého Foucquetovi emisaři přivezli z Říma, kde pracoval . Poussinem. Le Brun vyzdobil stropy sálů a salonů alegorickými malbami. Mčlnastarosti ivnitřnívybavení. Téměř nepřetržitě proudily do Vauxkaravany s přepychovým nábytkem, tapiseriemi, obrazy, laky, křišťálem, cínovými 11i < dměty, porcelánem, zlatým nádobím, hedvábím a brokátem, to vše nakouI >rno v nejlepších evropských dílnách nebo dovezeno zdaleka. Mezi dvěma i il >razymá ještě Le Brun čas načrtnout dekorace ke komedii-baletu, kterou už • Iva týdnyve spěchu zkouší nový, velmi módní autor — Moliěre. V šest hodin přichází mladý král Ludvík XIV., královna matka Anna Rakouská a královská rodina. Jedině královna, protože je těhotná, odmítla opustit Fontainebleau. Nahoře na zámeckém schodišti přijímá pan Foucquet svého panovníka a pak ho slavnostně provede svým sídlem a zahradami. Jde se od zázraku k zázraku. Králi se těžko daří skrývat úžas a Foucquetovi zase i i< lost. Ve velkém salonu zve vrchní správce krále ke stolu. Neuvěřitelná jídla I >i i pravená dle rozkazů Vatela, Foucquetova majordoma, podávanána stříbře a zlatě za zvuku houslí. Král se usmívá; bude se usmívat ještě víc, až Moliěre a jeho soubor, hudebníci, houf tanečnic za pomoci kouzelných Torelliho stio|ii předvedou hru Les Fdcheux (Lidtfobtfiní). Ludvík XIV. zbožňuje tanec. 146 | LA FONTAINE A KRÁL SLUNCE Po představení se konají koncerty ve vlahé tmě osvětleného parku, pak, po poslední notě zahrané pod stromy, po posledním úderu vesel gondoliérů oblečených v bílém hedvábí plujících po Velkém kanálu, vybuchnou první světla ohňostroje. Vauxvzplane, tisíce ohnivých kytic zaplní nebe, než spadnou do vod kanálu. Féerie pokračuje až do dvou hodin po půlnoci — tomboly, dárky, sladkosti a housle. Král se konečně zvedá, děkuje svému ministrovi. Foucquet mu připravil poslední překvapení: nabízí mu zámekVaux. Ludvík XIV. ani nepřijímá, ani neodmítá. Uprostřed koncertu trubek a hřmění dalšího ohňostroje nastupuje do kočáru, kde ho očekává jeho matka. Průvod mušketýrů se dá do pohybu. Ludvík může konečně dát průchod své zuřivosti. Křičí: „Měljsem dátFoucqueta na místězatknout.“Apak: „Budetřeba donutit všechny ty lidi, aby vrátili, co si nahrabali.“ Pět dní po slavnosti, 22. srpna, píše Jean de La Fontaine svému dávnému příteli Francoisovi de Maucroix. Netuší nic o dramatu, které se chystá. Dopis, směsice veršů a prózy, začíná chválou jeho zaměstnavatele, pana superintendanta: „Řeklo by se, že bohyně Dobrépověsti je zde jen kvůli němu samotnému, tolik záležitostívyřídínajednou. Tato bohyněse narodila se sto ústy; májích všakjen polovinu, než kolik by bylo potřeba pro důstojnou oslavu tak velkého hrdiny, a myslím, kdyby jich měla tisíc, našla byseprácepro všechna.“ Malá povinná tiráda literáta na adresu mecenáše? Bezpochyby; ale La Fontaine nemá zapotřebí příliš zdůrazňovat svou vděčnost: obdivuje Foucqueta, má ho rád. Už tři roky patří mezi umělce, které superintendant podporuje, mohl ocenit jeho velkorysost, jeho knížecí umění být mecenášem, jeho vkus, toleranci, vzdělanost. Foucquet verbuje ty nejlepší — básníky, architekty, malíře, sochaře, hudebníky, knihvazače, kaligrafy, tiskaře — jako milovník umění se obklopuje umělci, nechová se jako pán, který si najímá sloužící a pochlebníky. To umožní La Fontainovi vypracovat okouzlující smyšlenku. Nikoli on, básník, dostává důchod od pana superintendanta, ale La Fontaine Foucquetovi každé tři měsíce odvádí „poetický důchod“ za péči, kterou věnuje uplatněníjeho veršů: Abych každý rok tu penzi splnil Potřebuji čtyři stejnésplátky. Na svátého Jana slibuji madrigaly Krátkéa pěkněupravené: Dlouhéčtenínenídobré. [...] velikonočnísvátky chtějíjinou poezii: pošlu tedy, dá-li mi Bůh zdraví, abych dodrželsvépovinnosti, pársonetů plných oddanosti. Tato splátka by mohla být nejtěžší Těžko si měpředstavit psát na takovétéma; 1661-ZATČENÍ NICOLASE FOUCQUETA I 147 Ale budu aspoň snaživý apilný Azklamu-li,pošleteseržanta Azabavte bezslitování Stance, rondo a verševšeho druhu: Jsou to našestatky... La Fontaine není sám, kdo Foucqueta opěvuje. Celá umělecká a literární Paříž v něm vidí přítele Múz, liberálního, štědrého milovníka krásy, kolem něhož se připravuje nováfrancouzskárenesance. Pellisson, Foucquetovapravá ruka, akademik, právník, podnikatel, slouží jako spojka mezi státním ministrem a literárním prostředím. Madeleine de Scudéry, Pellissonova přítelkyně, vykresluje kouzlo zámku Vaux na několika stránkách svého obrovského, úspěšného románu Clélie; paní de Sévigné, jejíbratranec Bussy-Rabutin, libertin Saint-Évremond, téměř jansenistický moralista La Rochefoucauld, to všechno jsou Foucquetovi urozenípřátelé, stejně jako jimi jsou hostitelkyvelkých literárních salonů, markýza de Sablé, hraběnka du Plessis-Belliěre. Ale i Corneille, kterého Foucquet vytáhl z polovičního zapomnění, Scarron, Moliěre, kterému právě nabídl nejkrásnější z divadel, podléhají svodům oslňujícího ministra. Po dlouhých letech strávených v područí Richelieua, po nepokojích frondy a nenasytné lakotě Mazarina a jeho supí rodiny, se Vaux stává symbolem nové doby: doby, kdy mladý třiadvacetiletý král, „tato mladá hvězda, krásnájako den“, napíše La Fontaine, se učí umění žít u nejskvělejšího z mentorů. Vyprávění o slavnostiveVaux, které LaFontaine pošleMaucroixovi — „nikdy už Vaux nebude krásnějšínež toho večera“ —, je jako vyprávění o zásnubách: zásnuI iách mezi mocí a krásou, nebo, jak říká Fumaroli, mezi Olympem a Parnasem. Vše ve Vauxsoupeřilo o radost krále: Hudba, voda, světla, hvězdy. I éerie ve Vaux, toto okouzlení, které králi nabídl jeden ministr-kouzelník, je I >i < dznamenáním jiného zázraku nebo jiné iluze: svobodné svornosti moci .1 literatury. I luze bude trvat jen několik dní. Dne 6. září posílá La Fontaine Maucroixovi další dopis: „Nemohu říct nic k tomu, co mipíšešo mých záležitostech, drahýpříteli; /sou mi lhostejnějšínež neštěstí, kteréprávěpotkalo superintendanta. Je zatčen a král je II Imi ostře proti němu, tvrdídokonce, že máv rukou důkazy, za kterého může dátpověsit. Ach, jestli to udělá, budeještěkrutějšínežjeho nepřátelé, o to víc, že nemá,jako oni, důvod být nespravedlivý.“ S mimořádněvelkou obezřelostí, ve které poznáváme pečlivou ruku Colh< ila, Foucquetova náměstka, byl superintendant zatčen a uvězněn v Nantes, /.itímco byl právě na cestě ke králi, jenž ho předvolal. Několik minut předtím, 148 I LA FONTAINE A KRÁL SLUNCE než ho ďArtagnan, poručík první roty královských mušketýrů, zatkl, si Foucquet mohl ještě myslet, že bude jmenován prvním ministrem. Ludvíkova proradnost ho zraní nejvíce. Od chvíle, kdy přijel do Nantes, se nechává král informovat o svém nemocném ministrovi. Udělil mu dlouhou audienci; diskutovali spolu; Foucquet představil svůj projekt veřejných financí. Jde o to skoncovat se systémem, který dovolil Mazarinovi — jemuž ovšem radil Foucquet — vyprazdňovat státní pokladnu a plnit své vlastní truhlice. Ludvík XIV. plán schválil. U dveří královské pracovny na Foucqueta čeká ďArtagnan a jeho oddíl. Aby se všemocný král zbavil svého ministra, musel vymyslet opravdové spiknutí. V dopise své matce naznačuje, že se rozhodl už před čtyřmi měsíci. Toho dne, kdy Mazarin vypustil svou zkorumpovanou duši. Když Ludvík převezme moc, ubírá se cestou přetvářky, pokroucených manýrů, chladné, nesmiřitelné nenávisti. Divoký hlad po pomstě, oheň pod ledem aristokratické kurtoazie. Velkorysost objeví až mnohem později, ovšem pokud jde o Foucqueta, nebude schopen dojít až k odpuštění. Král kuje pikle proti jednomu ze svých poddaných. Chce jeho smrt. Je třeba nenechat Foucquetovi nejmenší prostor pro to, aby se mohl obhajovat. Je uvržen do naprosté izolace. Žádná rodina, žádnípřátelé, ani advokát, vězení se neustále střídají, jako by existoval důvod k obavám, že bude nějakým zázračným trikem osvobozen. Ostrov Belle-Isle, jeho majetek, je obsazen stejně jako Vaux a jako velké panstvív Saint-Mandé.Armáda exekutorů a policistů se na Colbertůvpříkaz zmocní Foucquetových listin a archivů.Všech deset tisíc svazků nádherné knihovnyv Saint-Mandé, jeden po druhém, je obráceno v naději, že se tam najde kompromitující dokument; nechají se zmizet důkazy, které by vězně mohly zbavit viny; jsou tam vloženy jiné, nejčastěji falešné. Jeho blízcíjsou zatčeni, Pellisson uvržen do Baštily. Všichniti, kteří si se svrženým ministrem korespondovali, a je jich mnoho, se třesou strachy, že se stanou oběťmi tohoto nelítostného honu. Marie de Rabutin-Chantal, už deset let vdova po markýzi de Sévigné, intervenovala u Foucqueta rok předtím za svého bratrance, pana de La Trousse. Nic kompromitujícího, Foucquetbyl rád milován a možnáhezká markýza svolila v dopisech k radostem písemného flirtování. To stačí, aby se ji snažili znepokojovat. Chapelain, Colbertův chráněnec, příští správce státní literatury, píše paní de Sévigné. Hraje si na markýzina kavalíra: „Prošel jsem všechny koutky, kdese věřímým slovům, abych tam podpořil vašispravedlnost a vysvětlil všem těm, kdo jsou málo shovívaví, že to byla velmi chvályhodnápříležitost, která vás donutila mu několikrát napsat.“ Pod projevy oddanosti cítíme výhrůžku a vydírání: hlavně aby paní de Sévigné nebyla tak neopatrná a nepodpořila přátele sesazeného ministra. Úplný Tartuffe: „Bylo třeba, nádavkem ke všem výstřelkům a zločinům, honosit se známkami přízně, aíopravdovými nebojen zdánlivými, počestnostítolika urozených žen a véstzáznamy rozhovorů, kterés nimi fFoucquet] vedl, abyspolu sjeho štěstím ztroskotala ijejich pověstí“ 1661 - ZATČENÍ NICOLASE FOUCQUETA I 149 Manévr je jasný: jde o to udělat kolem bývalého superintendanta financí prázdno, donutit k mlčeníty, kteří by mu ještě mohli vyjádřit sympatie, když ho nemohou podpořit. Colbert jako muž bez vzdělání vedený jedinou vášní — po moci — míří obzvlášť na kultivované elity, okouzlené Foucquetovým oslnivým mecenášstvím. Od paní de La Fayette po vévodkyni de Longueville, od vévody de La Rochefoucauld po markýze de Créquy. K tomuto kroužku Foucquetových literárních přátel je třeba přidat další kroužek, velmi nečekaný, a to kroužek jansenistů. Spojenectví Vaux a Port-Royalu, pozemské radovánky a křesťanská vznešenost, nádhera a strohost, to vše se může jevit jako barokní spřežení nebo jako intelektuální nedůslednost. Přesto se brání témuž: absolutní vládě státního zájmu, znárodnění svědomí a soukromého prostoru. Ač nikdy nezpochybní královský majestát a královskou moc, záruky vnitřního míru, odmítají jansenisté i Foucquetovi přátelé absolutistický stát. Zatčení Foucqueta předběhlo o několik týdnů rozhodnutí státní rady vnutit kléru podpis antijansenistického formuláře. Pár měsíců po zatčení, když první vlna zatýkání a zákazů zapudila Foucquetovy blízké a dlužníky, nebo je přiměla změnit tábor, doufají jeho přátelé, že král vyleští nejkrásnější výsadu své suverenity: laskavost. Jistě, I oucquet hrabal plnými hrstmi ve státní pokladně, ale ne víc než jiní. Ne víc než Richelieu, mnohem méně než Mazarin, jehož chtivost byla kolosální. A ne víc, než to bude zítra dělat Colbert, s trpělivostí sobě vlastní. Foucquetovi je vytýkáno, ne že kradl, ale že bláznivě utrácel. Vúnoru 1662 publikuje La I ontaine, anonymně, Elegiipropana Foucqueta. Vydá ji znovu a podepíšev roce 1671: „Plačte, víly z Vaux... Oronteje nešťastný.“ Foucquet-Oronte, píše v podstatě I a Fontaine, se bezpochyby provinil tím, že věřil na stálost Štěstěny, a tím, že I 'odlehl „čarovným svodům bohatství“. Protože neuměl omezit svá přání, podlehl mi perintendant „marnivéláscek velikášstvía k okázalosti“.Ale král miluje své pod< I.i i ió, je spravedlivý a moudrý: Z laskavosti učiňtesvou sílu: Tím se královépodobajíbohům. N.i konci roku 1672, zatímco probíhá jednostranné vyšetřování, se La Fontaii ir (>brací přímo na krále. Tón je pevnější, výzva k odpuštění naléhavější: teď u - jde o to zachránit Foucquetův život — Ludvík XIV. a Colbert ho chtějí < IAt pověsit. La Fontaine připomíná, že superintendant byl věrný a schopný ministr: Nechci, abys účtoval ani nadšenéúsilí, ani práci f> černi, vzpomínáš?, nezůstal Oront pozadu za svými soky. 150 | LA FONTAINE A KRÁL SLUNCE Jeho vášeňpro tvou osobu, pro tvou velikost,pro tvou korunu, když to bylo potřeba, byla vždy znamenitá; Ale myslíš-li, žeseprovinil, zapřesvou nevinu. Foucquet četl La Fontainovu supliku. Zdá se mu příliš „poetická“, aby se líbila králi, avzkazuje mu to. La Fontaine odpovídá: právěve jménu poezie obhajuje Foucqueta: „Coby mohly dodatMúzy kžádostem,jež budou učiněny vevášprospěch? Neboťvůbec nepochybuji, žeprvníosoby světa se o to nezasazují. Složiljsem tedy tuto ódu k uctěníParnasu. Víte,jakýzájem máParnas na všem, co se vás týká.“ Foucquet symbolizuje materiální aintelektuálnívztah mezi literaturou a mocí, jehož přežití se La Fontaine snaží obhajovat. Reakce na sebe nedá čekat: ve společnosti svého strýce Jannarta, bývalého Foucquetova zástupce vparlamentu, je La Fontaine poslán do exilu v Limoges. Protože je k cestě přinucen, promění donucení v radost, exil v objev a vnucené mlčení v psaní. „Jsme lidé, kteřímajíprospěch ze všech svých neštěstí.“ Jeho strategie se začíná rýsovat. Po třech letech tajného vyšetřování zahájí soudní dvůr, pečlivě vybraný Colbertem, proces s bývalým královým ministrem. Dobře zpracovanéveřejné mínění, znechucené nestoudnostízbohatlíků atradičním zneužíváním úřední moci ministry, je vůči Foucquetovi nepřátelsky naladěno. Nenávistná potřeba Ludvíka XIV. a Colberta vyrobit jednostranný proces však pocity Pařížanů otočí. Slyšení nejsou veřejná, ale aktivity spisovatelů a jejich kruhů prolomí tajemství. Paní de Sévigné, i když bydlí několik kroků od Malého arzenálu, kde Foucqueta soudí, tam nemůže proniknout. Ale má svého špiona uvnitř, a jednoho z nejlépe situovaných. Olivier Lefěvre ďOrmesson, syn z dobré rodiny parlamentních úředníků, byl jmenován zpravodajem Foucquetova procesu. Byl pokládán zatakového odpůrce obžalovaného, že se ho Foucquet pokusil odmítnout. D’Ormesson si vede o jednání Deník a zdá se, že souhlasí s tím, že bude informovat svou přítelkyni markýzu a diskutovat o jeho průběhu. Udělá ještě něco lepšího: jako bezúhonný, neúplatný úředník odolá tlaku Versailles a vysloví se pro Foucquetovo vyhnanství, a zničí tím svou kariéru. Jeho Deník svědčí o tom, že je čím dál víc pobouřen porušováním procedury, absurditami vyšetřování a přímými zásahy krále a Colberta do soudního jednání. Když paní de Sévigné obdrží informace, píše dopisy, soukromé, jak se sluší a patří. Adresuje je Simonovi Arnauld de Pomponne. To je symbolická postava společné fronty mezi Port-Roaylem a Vaux. Pomponne — je mu v době Foucquetova procesu čtyřicet tři let — je skvělý diplomat, státní rada pověřený nejdelikátnějšími misemi. Koncem století se stane minist- 1661 - ZATČENÍ NICOLASE FOUCQUETA j 151 rem zahraničí. Je to Foucquetův intimní přítel, ale je doma jak v kultivovaných salonech paláce de Nevers, tak na plesích ve Vaux. Ovšem patří i do velkého jansenistického klanu Arnauldových. Je synem Roberta Arnauld ďAndilly, učeného zahradníka Port-Royalu. Zajišťuje spojení mezi oběma skupinkami. Markýza de Sévigné píše do Verdunu, kam byl Pomponne poslán do exilu po Foucquetově zatčení. Čtrnáct dopisů tvoří první reportáž krásné dopisovatelky. Senátu předsedá Lamoignon, první předseda pařížského soudního dvora. Je to poslušný úředník, ale příliš zatížený právními skrupulemi, než aby mohl záležitost vést vhodným směrem. Chtěl dokonce, aby měl obžalovaný advokáta a procesní spisy k dispozici. Král mu dá osobně na srozuměnou, že není mužem na svém místě, a Lamoignon podá demisi, aby přenechal místo kancléři Séguierovi, který už čtyřicet let vykonává příkazy. Navzdoryvšemu je markýza dost optimistická, i když možná naivní: „Pan Foucquet odpovídal naprosto dokonale. Jestli tak louděpokračovat, výslechy budou v jeho prospěch. VPaříži se velmi mluvío jeho obdivuhodném duchu a pevnosti. Požádal o jednu věc, ze kterémě mrazí. Zapřísahájednu ze svých přítelkyň [samotná markýza?], aby mu dala vědět jistou čarovnou cestou o jeho rozsudku, dobrém či zlém [...] a dodává, že i kdyby mělpůl hodiny na to se připravit, je schopen přijmout bez emocí i to nejhorší, co by se mohl dozvědět. Toto místo měrozplakalo, a jsem si jistá, že i vám svírá srdce.“ Foucquet, to je pravda, se hájí krok za krokem. I když jeho fiskální akrobacie nebyly poctivé, byly dokonale legální z hlediska finančních a úředních norem té doby. Aby se zabránilo tomu, že zazní příliš brilantní odpovědi obžalovaného, je rozhodnuto, že jeho předvolání budou maximálně omezena, většina přelíčení se odehrává v jeho nepřítomnosti. „Dnes ráno vzal pan kancléřsvůj papíra přečetljako seznam deset článků obžaloby najednou a neposkytl čas k odpovědi.“1 Ale Foucquet mluví zas a zas; markýza ho shledává obdivuhodným. Už se nespokojí s hlášeními Oliviera ďOrmesson; chce vidět svého „nebohého přítele“, kterého skryli před všemi pohledy. „Představte si, že mi několik dam navrhlo, abychom zašly dojednoho domu, který máokna přímo na Arzenál, odtud že uvidíme našeho ubohéhopřítele, až hopovedou zpátky. Vzalajsem si škrabošku. Zahlédla jsem ho už zdálky. Vedle něho šelpan dArtagnan, třicetnebo čtyřicet kroků za nímpadesát mušketýrů. Vypadal dost zasmušile. Kdyžjsem ho uviděla, roztřásly se mi nohy a srdce se mi rozbušilo tak silně, že to nebylo k vydržení. Na zpátečnícestědo svécely [malá brána Baštilyl se přiblížil až k nám, pan dArtagnan do něho strčil, aby ho na nás upozornil. Pozdravil nás a nasadil onu smavou tvář, kterou znáte. [...] Kdybyste věděl, jak je člověk nešťastný, když mátakovésrdcejakojá.“2 1 Mat ic de Rabutin Chantal de Sévigné: Rozhovory na dálku. Přeložila Alena Hartmanová. Praha, Odeon 1977, s. 26. 2 Tamtéž., a. 25-26. Markýzino srdce pozná ještě další rozrušení. Několik hodin budou soud< i, jeden po druhém, podávat svou zprávu o celém slyšení avyjádřísvůj názor. 152 1 LA FONTAINE A KRÁL SLUNCE Paní de Sévigné kvůli tomu celé noci nespí. První je ďOrmesson. Bude „hlasovatpro doživotnívyhnanstvíapro konfiskaci majetku neprospěch krále“. Zpočátku se jí zdá, že je příliš přísný ale pak pochopí, že jedině tento trest může zachránit život obžalovaného. D’Ormesson, píše markýza, „chtěl být mírný;pečlivěto skrýval“. Mluvčí královské nenávisti nepotřebují masku, požadují smrt. Colbertův strýc, Pussort, je nejzuřivější a „myslíse, že tato zloba může našemu ubohému příteli způsobit více dobrého než zlého“. Postupně, jak padají „názory", paní de Sévigné horečně počítá: „Máme jich sedm; oni jich majíšest.“ Zůstává jich osm: konečně v sobotu 20. prosince 1664 večer přijde krátká zpráva: „Chvalte Boha, pane, a vzdejte mu dík, náš nebohý přítel je zachráněn.“3 Třinácti hlasy proti devíti unikl Foucquet katově sekyře. A Paříž, která Foucqueta proklínala, slaví s jásotem Colbertovu porážku. Ludvík XIV se kvůli neposlušnosti svých soudců nemůže pomstít, a proto je rafinovaně krutý: změní výrok vynesený svým soudním dvorem. „Král usoudil, že by mohlo být velkým nebezpečím nechat odjetpana Foucqueta mimo království vzhledem k jeho vědomostem o nejvýznamnějších státních záležitostech.“ Doživotní vyhnanství nahradí doživotnívězení. Pomalá smrt namísto smrti rychlé. Šestnáct let zapomnění, bez společníka, bez procházek, bez pošty, bez knihy, ve věži lombardské pevnosti Pinerolo, která je v zimě ledová a v létě k zadušení. Všechny žádosti o milost zůstanou bez odpovědi. Paní Foucquetové bude dovoleno navštívit manžela až v roce 1679, několik týdnů před jeho smrtí. Po několikaměsících limousinského exilu se Jean de La Fontaine koncem roku 1663 vrací do Cháteau-Thierry. Jeho uvězněný ochránce je v ohrožení života; král a Colbert pronásledují svou pomstychtivostívšechnyvěrné bývalého vrchního správce. I když jim není proti mysli se ozdobitjeho nejkrásnějším peřím: Le Vau, Le Nótre, Le Brun jsou králem povoláni, abyjako odpověď na zámekVaux postavili Versailles, symbol královské moci, apoteózu státního umění; Moliěre se stává mistrem rozptýlení královských rezidencí, dokud spor o Tartuffa nerozdělí dvůr. La Fontaine nestojí ani za to, aby ho pronásledovali, ani aby ho získali na svou stranu. Je mu dvaačtyřicet let, jeho dílo je bezvýznamné, povaha diskrétní, reputace slabá, kontakty bez velkého vlivu. Na vysokých místech je rozhodnuto, že bude zapomenut, bude-li ochoten držet se v pozadí. Dvůr mu není zakázán, je pro něj nedostupný. To je La Fontainovo štěstí... a naše. Tím, že Ludvík XIV. na Foucquetova básníka zapomene, zničíjeho kariéru. La Fontaine je vyhoštěn z oficiálnípoezie; není na Chapelainově seznamu těch, kdo dostávají královský důchod; není nucen chválitv ódách a pastorelách lovecké výkony panovníka, ani jeho milostnévýboje, ani Colbertovy povýšené dary. Je zbaven služby slávě, zproštěn maškarády velikosti. Zdá se, že po svém návratu do Paříže pochopil La Fontaine všechna dobrodiní, která mu plynou z nemilosti. Ve velké přehlídce přetvářky, kterou je 3 Tamté?., s. 30. 1661—ZATČENÍ NICOLASE FOUCQUETA I 153 „Velké století“, si začne budovat nejméně nápadnou masku, masku nenápadnosti. Najde si skromné zaměstnání a stane se sloužícím kavalírem-statistou — u arcivévodkyně pobírajícívdovský důchod, Marguerite Lotrinské, vdovy po Gastonu Orleánském, věčném spiklenci. Žádné povinnosti, žádná cenzura: ve službách silně bigotnívévodkyně La Fontaine píše a publikuje vroce 16Ó4 své necudné Povídky. Publikování Povídek, stejně jako v roce 1668 vydání Bajek, je součástí strategie nenápadnosti. La Fontaine „překládá“, La Fontaine „imituje“. Schovává se za své vzory — Ariosta, Boccaccia, Martiala ďAuvergne, Bonaventury des Périers, Markétu Navarrskou. Později jsou to Ezop, Horatius, Faidros. V té největší nevinnosti přebásňuje příběhy, které vymysleli jiní. Je pokorný řemeslník, který zveršovává do francouzských rýmů staré a nevýznamné žánry: povídky, bajky. Jeho vlastní cíl je velmi skromný: líbit se všem. Skromnost stavěná na odiv, veřejně oznamovaná skromnost, to je způsob, kterým se La Fontaine točí zády k moci. Pascal se jívzdálil, jako ostatně všemu lidskému konání, a přenesl svůj talent k výlučné oslavě boží slávy: král není nic ve srovnání s Bohem, nekonečně velkým. La Fontaine hraje o něco nekonečně malého: mluví o tak nepatrném místě, tak obyčejném, tak prostě přirozeném, takvzdálenémvznešenosti a slávě, jež jsou dimenzemivlády, že uniká jejím příkazům a nutnostem. Jeho malý rozměr mu dovoluje projít mezi oky sítě, ve které jsou uvězněni dvorští básníci. x Vůl se chce stát tak malým jako žába. Záměr devalvovat sebe sama sleduje La Fontaine s metodickou neústupností. Ve svých pohádkách abajkách je skoupý na důvěrnosti, nicméně utrousí, jakoby omylem, několik přiznání: je líný, r<>ztržitý naivní, neobratný, provinční, často vrozpacích, nudnýv konverzaci. Přesný opak toho, čím má být spisovatel nového absolutistického státu. Podvod funguje dokonale: i nejbystřejší pozorovatelé se nechají nachytat. Dokonce sám La Bruyěre, většinou prozíravější. Tak se zrodí postava „dobráka“ La I ontaina, poctivce ze Champagne, nonšalantního a těžkopádného, domácího I>ásnikavelkého knížecího domu, milého rýmovníkaté nejstarší lidové moudři>sti. Je zábavné si uvědomit, jak se budoucnostnechalachytit do této hry zdání a zajistila autorovi Bajek nejtrvalejší a nejparadoxnější slávu: slávu věčného Irásníka školáků. Jak chránit literaturu, když stát vyžaduje propagandu? To je velká aféra století, možná tajný klíč vysvětlující, proč je tak bohaté na velká díla. Každý zde používá svého génia přetvářky. Příklad pochází shora, od krále-komedianta, permanentního režiséra své osoby, který skrývá hybné páky své moci v přehnané reprezentaci. Divadlo, které je svou podstatou místem, kde se uka■ oje, sc stává i místem, kde se skrývá. Moliěre vyčerpává své síly a používá ■■viíj talent na proplouvání mezi překážkami a na kličkování před královskou přízní, zahrává si s vládnoucími větry a s protimluvy svých nepřátel. Racine
  • váníse. Romantici oživili aféru s jedem,vníž byl Racine zapleten. Jiní kreslili obraz básníka opouštějícího zkažené radosti slávy, aby se mohl lépe věnovat spáse své duše. Nebo dokonce básníka podléhajícího tlaku bývalých jansenist ických učitelů, kteří nebyli daleci toho vidětv divadle ďábelskývynález. Je pravda, že v oné poslední čtvrtině století lze pozorovat výrazný návrat religiozity, která se postupně — jak se budou hromadit vojenské neúspěchy a ekonomické katastrofy— proměnív devótní běsnění. Začíná se rýsovat krize k ultury, která udeří do slabého článku umělecké tvorby, do divadla. Církve inají s jevištěm po staletí složité vztahy. Podle doby, okolností a školy se pohybu jí mezi jednoznačným odsouzením až k pokusům přivlastnit si jeho moc k výchovným účelům. Racine přestál bleskylidí z Port-Royalu, kteří bylivpranýřování nejurputi ičjší: „Tvůrce románů a divadelních herje veřejný travič, ne těl, ale dušívěřících, který by na sebe mělpohlížetjako na viníka nekonečnéhopočtu duchovních vražd. [...] Čímpečlivěji s< snažilzakrýtzávojempočestnosti zločinnévášně, kterépopisuje, tímjsou nebezpečnější a schopnějšípřekvapit a zkorumpovat prostéa nevinnéduše,“ napsal Nicole v roce 1665, zatímco se hrálaRacinova druhá hra, Alexandr. Ale Racine byl dalektoho i wcliat se zastrašit klatbou svého dobrodince a neváhal mu veřejně odpovědět .i vytknout mu, že se plete do cizích záležitostí: „Co majírománya komediespoleční ho sjansenismem? [...] Máte už dost nepřátel: pročhledátedalší?“ Nicole a jeho přái< lemu nezabrání ani předvést talent, ani sklízet odměny, které si tento talent r.111 huje. Racine dokonce uvažoval o tom, že požene polemiku proti sektář■.Ivi Port-Royalu dál, ale přátelé ho přesvědčili, aby svůj polemický výpad ne/v< iejňoval: pokud jde o náboženství, král nesnáší rozruch. Skloněná hlava, h f |r heslo doby. Moliěre nato zpočátku nepřistoupil, bránil se útokům na své ln y počínaje Školou žen až k Misantropovi, až se vyčerpal, podrobil a věnoval mine choulostivým tématům. Racine není ani v roce 1677 ochotnější naslouchat kázánínepřátel divadla, ii<.- byl v roce 1665. Dojde k tomu teprve tehdy, až nebude psát. Ve věci nábu. < nství je dobrý katolík, jako kdokoli jiný: náboženství krále je jediné pii ispčšné. Ještě v roce 1698, rok před svou smrtí, se obhajuje u paní de Mainti mm za „pomluvu“, která z něj dělá jansenistu. Zachovává, jak píše, „dětskou oddanost všemu, co církev nařizuje a v co věří, i v těch nevýznamných věcech“. A přidává iv< společenské vyznání: „Neznám nikoho a nestýkám ses nikým, kdo by bylpode■>f< ly ltoho nejmenšího novátorství.“ 164 I RACINOVA KARIÉRA Žádná „konverze“, ani únava, ani zřeknutí se literatury: Racine přestává psáttragédie, protožemá napráci něco lepšího. Neopouštířemeslo spisovatele: převádí ho do nové etapy na cestě posvěcení a úspěchu. Po rozpačitém začátku kariéry mu divadlo přineslo všechno, co očekávala jeho potřeba se vyšvihnout: sociální status, úctyhodný majetek, slávu, nižší, ale počestné místo v aristokratické společnosti. Umožnilo mu přístup k opravdovému uznání: za ono postavení královského historiografa vděčil úspěchu svých tragédií víc než své dvořanské ohebnosti. Racine sdílí předsudky té šlechty, mezi niž se právě dostal: básník, literát jsou líbivé ozdoby; líbit se, dojímat, svádět pomocí slov je obtížné řemeslo. Ale autor komedií není nic než zaměstnanec, jehož úkolem je pobavit lepší společnost. Historiograf krále, to je jiná: nepíše pro radost, ale pro slávu nejmocnějšího z panovníků. Má poslání. Racine bude následovat krále všude. Praktikuje své nové literární povolání se stejnou vážností, jako provozoval to bývalé — je svědomitý, přesný, obratný dříč. Alespoň pokud víme, protože rukopisné dějiny Ludvíka XIV. z pera Racina a Boileaua shořív roce 1726 během požáru venkovského domu jejich pokračovatele, pana de Valincour. Je konec s klidem pracovny a šustěním kulis. Racine chodí do války, tak často a na tak dlouho jako Ludvík XIV. Vede život v poli, klopýtá v blátě, usíná za zvuku děl. Boileau se stará víc o své pohodlí a sleduje věci zpovzdálí; ale Racine je placen dvojnásobně. Potřebuje stále více peněz, aby mohl žít jako šlechtic, získatvíce poct atitulů na pozvednutí svého rodu, více výsad, aby demonstroval svůj úspěch královského spisovatele a příkladného dvořana. Stává se někdy, že se snaží příliš, jako například v roce 1684, kdy intrikuje, aby dal zvolit do Francouzské akademie vévodu du Maine, čtrnáctiletého syna Ludvíka XIV. a paní de Montespan. I sám král považoval toto pochlebování za výraz špatného vkusu. Ale na incident se brzy zapomene. Racine získává nejvíce ceněnou odměnu: Ludvík XIV. mu přiděluje bydlení ve Versailles, bezpochyby tmavý kumbál, ale v blízkosti slunce. Později, když se král nabaží neustálého versailleského představení a pojede odpočívat do Marly, bude Racine patřit k malému okruhu vyvolených, kteří ho mohou doprovázet. Divadlo? Sloužilo mu jako pas. Je dlouho zárukou jeho legitimního místa v první řadě mezi královskými podkuřovateli. Racine nikdy neopomene zdůraznit, že je nejlepší, a bědatěm, kdo to popírají. Ktomu, abybyla respektována hierarchie a potrestáni rušitelé klasického řádu, je zde Boileau. Když začne klima vlády nabývat pochmurného rázu, Racine se ubírá stejným směrem. Přejde od paní de Montespan k paní de Maintenon, od pižma ke kadidlu, se stejným zápalem. A propříště to bude Bossuet, kdo převezme Nicolovy útoky proti divadlu. Jeho Maximy a úvahy o komedii nezůstávají pozadu za zuřivostí jansenistů. Tentokrát si Racine dobře rozmyslí, zda 1677 —FAIDRAj 165 odpoví. Stává se vzorem; velkýbásník, aby spasil svou duši a duši publika, „se veřejné zřekne něžností své Bereniky“ a Bossuet ho za to ověnčí. Racine si bez obtíží zvykne na svůj nový kostým; sedí dokonale k důstojnosti poradce králova tajemníka, hlavy šlechtické rodiny, dobrovolného obhájce kázajícího morálku, náboženství a dobré mravy. Když král dává hrát operu nebo komedii ve Versailles nebo v Marly, samozřejmě se zúčastní, ale neochotně se šourá a dává si záležet, aby se to vědělo. Dne 15. května 1698 se Racine dozvídá od jednoho přítele, pana de Rošt, že slečna de Champmeslé je v agónii. Oklikou v jednom dopise svému synu Ludvíkovi, kde mu píše o másle, o poštovném, o sporech mušketýrů a o opravách jazyka, napíše Racine pohřební řeč pro tu, jež byla jeho oslnivou milenkou a inspirátorkou jeho tragédií: „ Odpana deRoštjsemsepředevčírem dozvěděl, že Champmesléováje na smrtelnéposteli. Což ho, zdá se, velmi zasáhlo. Ale co jeještěsmutnější, a tím seviditelněvůbecnetrápí, žese tato ubohánešťastnice odmítázříci divadla,protožeprohlásila,podletoho, co mi řekli, žejevelmi hrdána to, žeumírájako herečka. Jetřeba doufat, že až uvidísmrt z většíblízkosti, změnísvou řeč, jak to obvykle dělá většina lidí, kteříjsou tak namyšlení, když sejim dařídobře.“ PRAMENY |ran RACINE: CEuvres complětes. Díl I: Thédtre, poésie. Vydání Georges Leforestier. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1999- Díl II: Prose. Vydání Ryamond Picard. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1966. lacques PRADON: „Phědre et Hippolyte“. In: Thédtredu XVTTsiěcle. Díl III. Vydání ]. Truchet aA. Blanc. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1992. Nicolas BOILEAU: Satires, Építres, Art poétique. Vydání J.-P. Collinet. Paris, Galliinard 1985. lacques Bénigne BOSSUET: CEuvres.VydáníBernard Velat aYvonne Champailler. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1936. I'Icrre NICOLE: Traitéde la comédie. VydáníL. Thirouin. Paris, Champion 1998. Kayinond PICARD: La Carriérede Jean Racine. Paris, Gallimard 1956,1961. Alain VIALA: Racine. La strategieducaméléon. Paris, Seghers 1990. Naissance de l’écrivain. Sociologie de la littérature á l’dge classique. Paris, Éd. de Minuit 1985. Holand BARTHES: SurRacine. Paris, Éd. du Seuil 1963. I iiclcn GOLDMANN: LeDieu caché. Paris, Gallimard 1956. I< ni STAROBINSKI:E’CEilvivant.Paris, Gallimard 1961. I.u ques TRUCHET: La Tragédieclassique. Paris, PUF 1975. Man líce DELACROIX: Le Sacrédans les tragédieprofanesde Racine. Paris, Nizet 1970. Matirlcc BÉNICHOU: LÉcrivain etses travaux. Paris, José Corti 1967. Mar Ic de Rabutin Chantal de SÉVIGNÉ: Rozhovory na dálku. Přeložila Alena Hartinanová. Praha, Odeon 1977.