133 14] PASCAL, CYRANO A KLAMY JAZYKA 1656 — Listy venkovanovi (Provinciály) a Jiný svět Vévoda de Larocheguyon-Liancourt patří ke starobylé významné rodině. Je francouzským pairem. Díky složité hře klanových vazeb patří rovněž k aristokracii nepřátelsky nakloněné Mazarinovi a královně matce. Po pěti letech občanské války a lidových bouří, které znovu otřásly královstvím, je fronda poražena. Pařížský arcibiskup Paul de Gondi, kardinál de Retz, tento kníže i i ítrik, uprchl do Španělska a vyjednává o svém návratu: nabízí svou pařížskou mitru za bohaté opatství; mladý Ludvík XIV. byl korunován; Turennovy jednotky vítězí nad španělskou armádou prince Condé. Mazarin triumfuje, ale st rana jeho nepřátel se ještě nevzdala. Moc utiskuje těla, duše odolávají. Fronda po náboženských válkách přemístila své linie. Kolem absolutis- tického státu nebo proti němu byla uzavřena nevyslovená spojenectví. Vidíme příslušníky vysoké šlechty stýkat se se soudními úředníky nebo dokonce s obchodníky. Larocheguyon-Liancourt je silně spjat s rodinou Arnauldových. Mezi nově vzniklou šlechtou tvoří Arnauldovi semknutou rodinu vojen- ■ kých šlechticů, právníků, vysokých úředníků a nověji i církevních hodnostá- i ii. Podnikaví, odvážní a drsní Auvergnané, zároveň vzdělaní a zbožní. Antoine A rnauld, hlava dynastie, byl právním poradcem velkých pařížských rodin. Ze svého sňatku s Catherine Marionovou, dcerou generálního prokurátora, měl dvaadvacet dětí, z nichž je jich v roce 1656 ještě deset naživu. Mezi nimi Ca- ilicrine Arnauldová, nejstarší, narozená v roce 1590, nešťastná manželka přísedícího Isaaca Lemaistra, s nímž nicméně měla dva syny, Antoina Lemaistra .i Isaaca-Louise, řečeného Sacy, kteří budou jedni z prvních „samotářů“ Port- Royal a významní překladatelé. Když se Catherine odloučila od manžela, ■.ložila slib čistoty do rukou Františka Saleského auzavřela se v Port-Royalu. < liitherlnin bratr, Robert ArnauldďAndilly, králův poradce v oblasti veřejných financí, častý host v paláci Rambouillct, jc dobře zapsán u dvora, je velmi .-božný a galantní. Paní de Sévigné napsala, že „iemfl chuť zachránit spíše takovou 134 1 PASCAL A CYRANO duši, která kýla v pěkném těle, než nějakou jinou“. Angélique Arnauldová je o dva roky mladší, narozená v roce 1591, a ve dvanácti letech se stala abatyší opatství Port-Royal, což byl dárek krále Jindřicha IV. rodině. Obnovila tam klauzuru jeptišek, zavedla přísná pravidla a přijala jako duchovního rádce zpovědníka své matky abbého de Saint-Cyran, teologa, bývalého žáka jezuitů z Lovaně, jenž se stal zapřisáhlým augustiniánem, což mu vyneslo pět let vězení ve Vin- cennes. Henri Arnauld je od roku 1Ó49 biskupem v Angers; patří mezi ty originální preláty, kteří tvrdohlavě pobývají častěji ve své diecézi než u dvora nebo ve svém pařížském paláci. A konečně Antoine, poslední z rodiny, o třináct let mladší než matka Angélique — toho budou nazývat „velký Arnauld“. Je doktorem teologie na Sorbonně, je v jansenistickém smyslu „konvertita“ — díky abbému de Saint-Cyran. Když ten v roce 1643 zemřel, Arnauld převzal intelektuální a duchovní vedení augustiniánského hnutí. Zmiňme ještě jednu sestru, Agněs, která se stala matkou představenou Agněs v Port-Royal, a sestřenici Angélique Arnauld ďAndilly, o níž její otec řekl paní de Sévigné: „Všichni mí bratři a všechny mé děti i já, my všichni jsme hlupáci ve srovnání s Angélique.“ Do Port- -Royal vstoupila v šesti letech, po smrti své tety se ujala řízení opatství a vydržela tam až do jeho zničení. Už celá léta, od doby sporů abbého de Saint-Cyran s Richelieuem, jsou ti, jež jejich odpůrci nazývají „jansenisté“, v konfliktu — otevřeném nebo tlumeném, podle okolností, — se všemi: s římskou ortodoxií, s jezuity, Sorbonnou i kardinály-ministry. Protestují přitom z pokorné poslušnosti. Teologické motivy sporu jsou mnohem nejasnější než důvody morální a politické. Jeden i druhý tábor se odvolává na církevní otce, na Tomáše Akvinského a Augustina, je proto třeba být alespoň doktorem božích záležitostí, aby se člověk vyznal v labyrintu exegeze o predestinaci, o účinné a dostačující milosti. Když čtete teze a antiteze, které se střetávají, nejčastěji v latině a často ne v té nejlepší, máte pocit, že je to nekonečný proud šifrovaných poselství, jejichž kód je vám navždy utajen. Je nemožné, aby tak nudné a obskurní spisy vyvolaly tolik vášní. Morální a politické čtení je naproti tomu velmi jednoduché. Na jedné straně je stát, zcela posedlý myšlenkou dostat společnost pod jedinou autoritu rozumu. Nic a nikdo nemá uniknout jeho nadvládě. Dokonce ani náboženství a morálka, jakmile překročí hranice soukromého svědomí a nejhlubšího nitra. Veřejné blaho ovládá vše. Strategií jezuitů je spojit vlastní vliv s mocí státu: státu těla, jezuitům duše, i když toto striktní dělení někdy nutí k radikálnímu řezu. Jezuité se stali mistry v tomto akrobatickém umění přizpůsobování se. Ale politicko-náboženské vidění, jímž se inspirují, je obecně sdíleno. Hobbes nepíše nic jiného, ani Spinoza: „Žádné chování se nemůže považovat za inspirované zbožností, jestliže má následky škodlivé politickému společenství. Každý skutek, i kdyby sám o sobě protiřečil lásce k bližnímu, se stane činem posvátné inspirace, je-li příznivý zachování státu.“ 1656- PROVINCIÁLY A JINÝSVÉT 135 Takové podrobení se státnímu zájmu pobuřuje city těch nejnesmiřitel- nějších katolíků. To je konec Bozi obce, o níž snil Augustin. To už není boží pravda nebo morální svědomí či láska k bližnímu, které jsou zdrojem zákona, ale pouze veřejná moc. I když jsou karteziáni, Arnauld a jeho přátelé se s tím odmítají smířit. Přejděme dlouhé a nezáživné přípravy ke střetu. Stačí vědět, že ani teologické polemiky neuniknou pravidlu o rozložení sil. Antoine Arnauld a jeho přátelé přicházejí pravidelně o své zaměstnání na Sorbonně. Jejich ochránce kardinál de Retz je na útěku a jejich odpůrcům se zdá, že nastal okamžik vyřizování účtů. Vévoda Larocheguyon-Liancourt vlastní pěknou usedlost na území farnosti Saint-Sulpice. Jeho obvyklý zpovědník abbé Picoté se nikdy nestaral o jansenistické názory svého hříšníka. Zničehonic, 1. února 1655, ho nabádá, aby přerušil své styky s lidmi z Port-Royalu. Vévoda se vzepře, zpovědník mu odmítne dát rozhřešení. Má podporu faráře Jeana-Jacquesa Olliera, jednoho z nejvášnivějších vojáků katolické obnovy. Aféra způsobí rozruch. Arnauld se jí rozhodne využít, aby před veřejným míněním vyhrál spory, které prohrává před kolegy ze Sorbonny. Boj za Pravdu mění svůj charakter. Byla to záležitost odborníků, kteří používali kódy profesionálů, perfektně zvládnuté po století scholastiky. Kódy se slovní zásobou, rétorickými způsoby, systémy referencí, logickými postupy, které tvořily plnoprávný jazyk, pohodlnou hantýrku božího vědění. A hle — ten jazyk selhává, jeho pojmy se stávají nejasnými nebo dvojznačnými, tytéž věty označují protichůdné skutečnosti, síla pravdy ustupuje před rozumem silnějšího. Všechno se kalí, pravda uniká ze samého místa své svrchovanosti. Dovolávat sc veřejné minky už znamená přiznat zmatek a porážku. Arnauld publikuje svůj Dopis doktora Sorbonny urozené osobě. Otec Annat, jezuita a zpovědník krále — jeho politické postavení má váhu —, mu odpovídá ■i jansenistické názory označuje za kacířství. Druhý Arnauldův dopis, dvě stě padesát stránek kvartového formátu plných rozhořčení, důvtipné exegeze ■i přesných a učených úvah, které nevyváží přísnou, prudkou a účinnou rétoriku jeho protivníků. Sorbonna se začne Dopisem zabývat pod záminkou, že vydá svůj soud, i když není žádných pochyb, že se postaví proti Arnauldovi. Teolog se obává královského zatykače a ukrývá se v Granges de Port-Royal. Ncrezignuje, ale předpokládá, že bude brzy umlčen. Iclikož je v krajní nouzi, obrátí se na Blaise Pascala. Mladý učenec tehdy i .i kč pobývá v Granges de Port-Royal, kde několik „samotářů“, mužů jansenis- tického proudu, našlo v blízkosti kláštera místo k modlitbám a meditacím. K romč „Velkého“ Arnaulda je tam Antoine Lemaistre, Arnauld ďAndilly, Baudry dc Saint-Gilles, Claude Lancelot — učitel skupinky dětí, mezi nimž je malý Jean Racine. Hledá se muž pera, který by hájil Arnaulda. Pascal nabídne pi átclům své služby. Váhají. V jeho prospěch mluví relativní proslulost. Kdysi illlě mimořádně nadané v matematice a fyzice, vynálezce počítacího stroje, 136 1 PASCAL A CYRANO teoretik prázdnoty — oponent Descarta, zná svět, jeho zvyklosti, jeho jazyk. Jiná přednost: není spisovatel a nechce se jím stát; to je záruka jeho dokonalé transparentnosti, nezdeformuje poselství svými názory jdoucími proti duchu svěřeného poslání. Stejně tak jeho neznalost teologických problémů: ta zaručuje, že Pascal bude přesně na úrovni publika, ke kterému se obrací. Postačí mu přeložit do jazyka veřejnosti argumenty a dokumenty, které mu dodají jan- senističtí teologové, zejména Antoine Amauld a Pierre Nicole. Aby byla teologická jistota, doktoři přečtou a zkorigují spisy jejich „pisatele“, který koneckonců jen sympatizuje s jejich „stranou“, je jejich souputníkem. Nejnaléhavější a zároveň nejsnadnější je hájit Arnaulda proti jeho nepřátelům a proti odsudku Sorbonny. Pascal rediguje během několika dní prvních pět Listů venkovanovi od jednoho z jeho přátel, pro něž se vžije název Provin- ciály.^1 Jsou anonymní; později vyjdou pod jménem „Louis de Montalte“. Blaise Pascal je muž pseudonymů. Není to ani tak z opatrnosti: je-li třetí Dopis podepsán E.A.A.B.P.A.F.D.E.P. (Et Ancien Ami Blaise Pascal, Auvergnat, Fils ďÉtienne Pascal — A starý přítel Blaise Pascal, Auvergnan, syn Etienna Pascala), nejde o to zmýlit Mazarinovu policii, ale spíš o žertík pro přátele, kteří jsou do tajemství zasvěceni. Rovněž ne proto, aby se zálibně prohlížel v narcistním zrcadle spisovatele a jeho dvojníka. Naopak: tím, že se tady podepisuje Louis de Montalte, jinde jinými anagramy: jako Amos Dettonville v Pojednání o cykloidě, Salomon de Tultie v Apologii křesťanského náboženství, snaží se Pascal zdvojit jen proto, aby lépe zmizel. Není to on, Pascal, kdo píše; není to on, kdo říká „já“ v Provinciálách. Autor je Montalte; Pascal, člověk Pascal, je jinde. Není spisovatel, stejně tak jako není matematik: „Geometrie je nejkrásnější povolání na světě, ale koneckonců je to jen povolání.“ Má na práci důležitější a naléhavější věci: svou spásu. Montalte, ten se může vrhnout se vší bojovnou vášní do sžíravých a pozemských radostí polemiky. Daří se mu v ní skvěle. První List venkovanovi vychází 27- ledna 1656. Má okamžitě úspěch, který ještě vzroste v následujících týdnech. Ve spěchu se pořizuje dotisk; náklad se stanoví na šest tisíc exemplářů. Provinciály nutí tajnou organizaci jansenismu vydat ze sebe maximum. Tato malá skupina exaltovaných katolíků dokazuje efektivitu své organizace a rozsah sítě svých sympatizantů. Nazítří po vydání prvního dopisu vyslal rozzuřený kancléř Séguier své policajty na lov tiskařů a prodavačů. Prohlídky, věznění, razie, ale bez úspěchu. Brožury triumfují v salonech, pak se šíří na venkov, kde jsou některé znovu tištěny v tajných dílnách a tajně roznášeny. Slova mohou způsobit chorobu: Séguier je tak rozrušen ztečí svých jan- senistických nepřátel, že „mu kvůli tomu“, jak nám říká kronikář, „během pěti nebo šesti dní sedmkrát pouštěli žilou“. Přijetí je tak příznivé, že se zbožní objednatelé zakázky u Pascala rozhodnou přejít z obrany do útoku. První dopisy obhajují pronásledovaného člově- I V orig. Lcttrťs árifťx d nu provincial par un dr .vr.v 1656 - PROVINCIÁLY A JINÝ SVĚT I 137 ka, následující, počínaje pátým, 24. března, zaútočí přímo na jezuity. Opouští se území čisté teologie a přistoupí se k oblasti, která je veřejnosti bližší, k morálce. Pronikavá pascalovská ironie zde bude moci vypustit své nejvražednější šípy. Ve jménu křesťanské lásky. Dne 24. března dojde k události, jež Pascalem otřese. Poslyšme výpověď, kterou o tom učinil ve čtvrtek, osmého dne měsíce června 1656, „Blaise Pascal zůstávající v městě Paříži v klášteře Saint-Médéric, stár přibližně třicet dva let“. Prohlašuje, že v roce 1653, když byl na návštěvě u rodiny Perrierových — u své sestry Gilberte a svého švagra — v Clermontu v Auvergni, onemocněla jeho neteř Marguerite, tehdy sedmiletá, chorobou, která spočívala v tom, že „jí teklo z koutku levého oka, blíž nosu, několik kapek vody, které časem byly častější a které se nakonec proměnily v hnis“. Lakrimální pištěl se ještě zhoršuje: „Hnis vycházel nejen z oka, ale i nosem a byl i v krku.“ Lékaři se chtějí pokusit operovat nešťastnou nemocnou ohněm, to znamená vypálit infikované partie, aniž mohou zaručit uzdravení. Gilberte Perrierová, čekajíc na datum, kdy měl být zákrok proveden, „dala nemocnou do penzionátu kláštera Port-Royal, sídlícího v Saint-Jacques na předměstí Paříže, kde má slečna Perrierová svou sestru Jacqueline Pascalovou zvanou sestra Eufémie“. Florin Perrier, Blaisův švagr, váhá svěřit svou holčičku chirurgům: „ Bylo mu řečeno, že toto léčení ohněm je tak hrozné a jeho výsledek tak nejistý, že se nemohl rozhodnout, i kdyby jeho dcerka měla být churava a mít pištěl celý život.“ Ale nemoc se zhoršuje: „Kromě zápachu a dalších běžných nepříjemností ztratila čich; v koutku oka se jí vytvořil tvrdý otok velikosti lískového oříšku; při jeho zmáčknutí vycházel hnis z oka, znosu [...] a rovněž z úst.“ Pascal se tázal své neteře, „jestli cítí tuto štávu, která jístéká do krku, ona řekla, že cítí dobře, že něco polyká, ale že si myslela, zeje to krev“. V únoru nemocná už skoro nemůže spát. Bylo nutné ji izolovat, natolik zápach, který šířila, obtěžoval její sousedky; horečka a únava ji donutí přerušit půst. Od té chvíle přestává Blaise Pascal přinášet svědectví. Není tam, když se stane zázrak. Jeho něžně milovaná sestra Jacqueline, která vstoupila do Port- Royalu před čtyřmi roky, přebírá štafetu. Dne 28. března píše své sestře Gilberte. Oznamuje jí nejprve velmi radostnou zprávu: Gilbertina starší dcera, Jacqueline Perrierová, jedenáctiletá, „má být biřmována a půjde toho dne k svému prvnímu svátému přijímání. Řekla mi to dnes ráno, poroučejíc se do mých modliteb a s takovými emocemi, že až plakala. To je dobrá zpráva!“. Teprve potom se dostává k mladší sestře té, jež jde k prvnímu přijímání: „Ale mám ještě jednu zprávu, která není lepší, ale zcela ohromující: Marguerite se zázračně uzdravila.“ Obdivuhodná sestra, dvakrát sestra, oznamuje matce, jakoby post seriptum, že utrpení její dcerky zmizelo! 11 Pascalů to tak chodí: duše napřed a potom daleko vzadu tělo. A ani zázrak 1 icpřcvrátí hierarchii hodnot a naléhavých věcí. Jen si dovolí se tomu podivit. „ V pátek 24- března 1656 sem pan de la Poterie, kněz, poslal velmi krásný relikviář, kde je ve schránce na ostatky ve tvaru malého slunce uložen úlomek trnu ze Svaté koruny. |... | Dali jsme ji na oltdřík na kůru s velkou úctou a všechny sestry ji na kolenou políbily. 138 1 PASCAL A CYRANO [...] Potom tam šly děti, jedno po druhém. Když viděla sestra Flavie, jejich učitelka, jak se blíží Margot, dala jí znamení, aby se relikviáře dotkla okem, a sama vzala svaty ostatek a bez přemýšlení jej přiložila. Večer slyšela sestra Flavie, která už na to, co udělala, nemyslela, jak Margot říká jedné ze sestřiček:,Moje oko se uzdravilo, už mě nebolí.^1 “ Bratr Blaise pokračuj e: „ Viděl jsem nemocnou tuto středu po jejím uzdravení a shledal jsem ji dokonale uzdravenou, jak ze zápachu, z nádoru, z hnisu v oku, v nose a v ústech, ze ztráty čichu, z nespavosti, z hubenosti, nezdravé barvy pleti, slabosti, a zkrátka tak zdravou, jak jsem ji ještě nikdy neviděl.“ Vyšetřování generálního vikáře z pověření kardinála de Retz, pařížského arcibiskupa na útěku, je vedeno rychle a podrobně. Skončí 22. října 1656 výrokem o „nadpřirozeném a zázračném uzdravení“, ke kterému došlo v Port-Royalu a jež se dává na vědomost všem křesťanům. Pro jansenisty znamená tento zázrak víc než požehnání: je to nepopiratelné znamení boží milosti; a důkaz, že vedou správný boj. Ve chvíli, kdy politická moc zvyšuje svůj tlak, rozhání žáky tzv. malých škol v Port-Royal- -des-Champs a nechává odhalovat podvody ultraaugustiniánů, přichází zázrak Svatého trnu v pravou chvíli, aby překvapil veřejnost. Použijí tento trn místo meče. Ale nikoli Blaise Pascal. I když jím zázrak v lůně vlastní rodiny otřásl, neúčastní se všeobecného jásotu. Jacqueline Pascalová to dává na vrub jeho „lenosti“. Ve skutečnosti se ještě trochu více vzdaluje světu, podle zásad té děsivé ekonomie, která vyžaduje, aby láska k Bohu rostla v závislosti na nenávisti k lidem, a tedy i nenávisti k sobě samému. Ještě před sepsáním Provinciál, v prosinci 1655, mu jeho drahá sestra Jacqueline s humorem vyčítala jeho sklon zanedbávat se a žít ve špíně: „Blahopřáli mi k velké horlivosti, která vás tak silně pozvedá nad všechny běžné zvyklosti, což vás vede k tomu uklidit koště mezi zbytečný nábytek... Je nezbytné, abyste byl — alespoň několik měsíců — tak čistý, jako jste špinavý, aby bylo vidět, že se vám daří stejně v pokorné horlivosti a bdělosti nad osobou, která vám slouží, jako v pokorném zanedbávání toho, co se vás dotýká; a pak vás bude šlechtit, že žijete mezi odpadky, a pro druhé to bude poučné.“ Chudoba, budiž, tvrdí přísní moralisté Port-Royalu, ale zanedbávání sebe je ještě projevem okázalosti a ješitnosti. Týto argumenty se už Pascala netýkají; žádný argument ho už nemůže zasáhnout: slouží věci Boha; všechno ostatní je chtíč a zábava. Nikdy nebyla vzdálenost mezi Pascalem a Montaltem tak velká. Pascal hledá zoufale něco věčně platného, stálého, absolutního jako odraz dokonalého božského stvoření. Nachází, i v sobě samém, jen věci efemémí, smíšené, historicky podmíněné, názory, imaginaci: postavy zla, lež a touhu. Učiní radikální závěr: „Je třeba milovat jen Boha a nenávidět jen sebe. Nenávist k sobě je pravá a jediná ctnost.“ Montalte bojuje jako čert, zesměšňuje své protivníky, honosí se ornamenty pravdy, brousí své věty s přesností diamantu, svádí veřejnost, používá sílu svého ducha a moc svého úsudku. 1656 —PROVINCIÁLY A JINÝ SVĚT I 139 Pascalův životopis, který sepsali lidé z Port-Royalu, chtěl posvětit obraz života rozděleného „konverzí“ na dvě části. Před ní libertin opojený slávou, soupeřící ve vědění a vědecké imaginaci s největšími duchy doby — Ferma- tem, Robervalem, Descartem, navštěvující paláce, žárlivý na lásku svých blízkých až k tyranii. Potom — světec, odpoutaný od radostí těla i ducha, vzdálený světské marnivosti, zcela oddaný Bohu a pravdě a odmítající dokonce něhu svých bližních jako nezaslouženou a nebezpečnou sladkost. Řez není tak ostrý. Oba Pascalové existují vedle sebe, i když se ten druhý snaží zničit i stopy toho prvního. Boj je strašný, bolestný až k vyčerpání, na pokraji šílenství. Myšlenky jsou oslňující střepiny této války. Bude se zbytečně diskutovat po staletí, zda Pascal chtěl nebo nechtěl z tohoto sopečného proudu fragmentů udělat knihu. Ať tak či tak, kniha to není, protože vzniknout nemohla. Oslava náboženství je nesena požadavkem absolutní dokonalosti, kterou nedokonalost člověka Pascala zrazuje každým řádkem. Psaní dokonce překrucuje pravdu, vyjma toho, když se stává láskou k bližnímu, absolutní bělostí, průsvitností, světlem, závratí, tichem. Myšlenky bojují proti literatuře, jako jansenisté bojují proti divadlu. TI útočí na lež a škodlivost dramatické iluze. Pascal napadá sám jazyk, už od vydání Provinciál. Je to paradox: chce svést veřejnost, dostat ji na svou stranu tím, že perverzní svůdnost jazyka denuncuje. „Vést příjemné k poznání pravdy“ tím, že ukáže, že jazyk je privilegovaným nositelem omylu a lži, i když ti, kdo ho používají, hledají poctivě pravdu. Pascal zahájí demolici jazyka od prvního dopisu. Zdánlivý prosťáček proniká na území rezervované teologům, plné zbloudilých min, a rychle si uvědomí, že jejich velké spory jsou jen prachem hozeným do očí, „pouhou otázkou slov“, „příjemným žertováním“. Puntičkářské hledání hnid: „Rozdíly mezi námi jsou tak jemné,“ přiznává jeden teolog, „že je sotva můžeme zaznamenat i my sami.“ Montalte pro sebe získává publikum tím, že uvádí na pravou míru zbytečně komplikovaný jazyk učenců. Světácký postoj, dá-li se to tak říct: Moliěre bude dělat totéž. Učenec Pascal neváhá zaútočit, ve jménu zdravého rozumu, na specializovaný žargon. Ale nezastaví se tam, kde by „slušnost“ velela stát: na žertovné kritice učenecké hat- matilky. Nesrozumitelnost a dvojznačnost pojmů, říká, subtilní hra scholastické rétoriky nejsou pouze nemoci z povolání: jde o vědomou manipulaci jazykem, jejíž cíl je doslova ďábelský: zaměnit pravdivé za lživé a lživé za pravdivé. První Provinciály ještě udržují silně pozemskou fikci dialogu, zdání konverzace mezi osobami dobré víry. Ale rychle se ukáže, že každá konverzace je léčka, společenské divadlo určené k udržování iluze výměny mezi rovnými stranami. Pod klamem rozumující diskuse se skrývá pravá tvář skutečnosti: násilí. Jazyk, říká Pascal, nenabízí nikdy nic než napodobeninu skutečnosti: „ Existuje zvuk, který je jen větrem, a věc, kterou označuje, a ta je skutečná a faktická.“ Mezi oběma není žádná legitimní a neměnná vazba. Roztržka mezi označujícím a označovaným činí z arbitrárnosti znaku závratnou propast. 140 I PASCAL A CYRANO Lidem z Port-Royalu jde samozřejmě o to znevážit kazuistiku jezuitů, kteří, jak říkají, přeměňují zákony evangelií a církve podle rozmarů a zájmů své klientely. Ale Pascal, tady i jinde, překonává své jansenistické přátele a žene věci do krajnosti. Jistě, v polemice, kterou vede proti nepřátelům augustinián- ství, používá pro dobrou věc všechny zdroje intelektuální přísnosti, upřímnosti, respektu pro pravdu — ale i literárního talentu, umění zalíbit se, zranit, zvítězit. I on manipuluje s jazykem, používá jeho symbolické násilí, aby zesměšnil a uzemnil své protivníky. A nijak se toho neodříká. Ale čistota a správnost jeho záměrů nemohou, při vší augustiniánské přísnosti, ospravedlnit nečistotu a perverznost jeho psaní: „Myslíme si, že bojujeme pro slávu Boží, zatímco ve skutečnosti usilujeme jen o svou vlastní slávu.“ Pascal Montalta nešetří. Myslíme, že bojujeme za pravdu, zatímco ta, stejně jako Bůh, zůstává před nehodným lidstvem skrytá. V Provinciálách najdeme malý klenot literární účinnosti, paradox, který Pascal neřeší a jenž je vyjádřen jinde: ve fragmentárním, eliptickém a palčivém stylu Myšlenek. Spisovatel bojuje, stává se božím bojovníkem, ale ukáže se být stejně zkorumpovaný jako jeho protivníci; dokonce ještě víc, protože má více talentu. Neví tedy nikdy s jistotou, zda je jeho boj správný, zejména když vyhrává. Naproti tomu lidstvo je tak špatné, že zakusit porážku, utrpení a nespravedlnost je znamením milosti. A naopak, polemický úspěch Provinciál vzdaluje Pascala jediné rozkoši, která není chtíčem: lásce k Bohu. Chápeme, proč Chateaubriand mluvil o Pascalově „strašlivém géniovi“. Pascal je posedlý řádem a stejně posedle, s chmurnou prudkostí, používá jazyk, jímž tento řád vyjadřuje. Provinciály, jako dílo propagandy koncipované pro přesné, konkrétní publikum, které chce okouzlit, skýtají téměř dokonalý obraz „klasického“ řádu. Veřejné mínění — mínění dvora a salonů — se v něm cítí jako doma. Nachází v něm k dokonalosti dovedené znaky a kódy, které řídí jeho vlastní koncepci jazykových úzů: estetiku neoddělitelnou od společenské morálky. Čistota, elegance, racionální struktura, umírněné užívání srovnání a obrazů, vytříbenost, jasnost, energie. Lidé z Port-Royalu byli považováni za divochy. Jazyk Provinciál změní obecné mínění; díky němu a jeho obdivuhodné ilustraci mondénních norem jsou to jezuité a ostatní kazuisté, kdo vypadají jako falšovatelé pravdivého jazyka: ti, kdo otravují pojmy, matou významy, překrucují logiku, mystifikují gramatiku. Ale Pascal se nepřidržuje tohoto rozumného optimismu jen v době psaní Provinciál, kdy jde o svádění veřejného mínění. Potěšení z jazyka je mu podezřelé jako všechny podoby radosti. Vidí v něm pobídku k opuštění pravé cesty, nezbytně strmé, pokušení diktované všemocnou touhou: „Ti, kdo kvůli antitezím překrucují slova, jsou jako ti, kdo kvůli symetrii stavějí slepá okna. Pro ně není pravidlem mluvit správně, ale vymýšlet správné figury.“^2 Pascal se neotočí zády k novému lin- 2 Blaise Pascal: Myilenkv. PřeloJ.il Miloslav Zilina Praha. Mladá fronta 1973, s, 161 165 6-PROVINCIÁLY A JINÝ SVĚT I 141 gvistickému řádu, nevrátí se zpět, aby tam našel Montaignův nepořádek — obdivovaný i nenáviděný současně. Naopak, požene požadavek řádu, přesnosti, čistoty a správnosti jazyka literátů ještě dál, až do bodu, kdy z něj chce vyrvat všechno, kvůli čemu by mohl být milován. Bezpochyby v sobě hýčká sen o matematizaci jazyka, která by ho zbavila jeho emotivní síly: „Jazyky jsou kódy; nevyměňují se v nich hlásky za hlásky, ale slova za slova: proto je možné neznámý jazyk rozluštit.“^3Ale to by znamenalo vyrobit ještě další iluzi: přesvědčit, že abstraktní rozum může učinit svět srozumitelný: „Psát proti všem těm, kdo vědy příliš prohlubují. Descartes.“ Je-li jazyk dohnán až do radikální krajnosti, odstřižen od společenského řádu, který ho vytváří a reflektuje, kolísá. Jasnost se stává oslněním, čistota záhadou; rozum se obrací proti sobě samému, logika se mění v poezii. Svůd- nost kruhu a pevného středu je nahrazena neméně mocným kouzlem elipsy a bloudění. Politický paradox násobí a opakuje paradox jazykový a literární. Spolu se svými přáteli z Port-Royal míní Pascal, že absolutní moc je absolutně špatná. Náhodná, nespravedlivá, spočívá jen na násilí a právu silnějšího. Ale Pascal je dalek toho, aby ho to pobuřovalo, tato nespravedlnost ho tajně okouzluje. Jansenisté bojují proti Mazarinovi, proti jezuitům, proti rozhodnutím Říma, ale přitom hlásají absolutní podřízenost moci státu a církve. Pascal se nespokojí slepou poslušností božských dekretů, která přímo navazuje na augustiniánské myšlení. Jde až do krajnosti, až do absurdnosti, až k převrácení logiky: protože je tento absolutní stát špatný, opovrženíhodný, bez opodstatnění, bez užitku pro člověka, je dobré se mu podřídit s co nejdokonalejší poslušností. V červenci 1665 jsou jeptišky z Port-Royal-des-Champs zbaveny oltářní svátosti. Port-Royal de Paris se dostává pod vliv jezuitů. V roce 1708 nařizuje bula Klementa XI. zrušení Port-Royalu. Jeptišky jsou rozehnány, klášter srovnán se zemí, hroby otevřeny a těla rozmístěna na různé hřbitovy v kraji. Hle, temná, vášnivá, tragická odpověď na nadvládu státu nad životy a slovy. Bolestný útěk mimo svět a literaturu, osvětlený obdivuhodnými záblesky a okamžiky opojení. Psaní, které se obrací proti sobě, pokus o afázii, v čekání na boží milost. Scéna zatracení a divadelní efekt se zázrakem. Jiná odpověď, ještě méně slyšitelná, přitom té první bližší, než by se zdálo. Zatímco Pascal píše v roce 1657 své poslední Provinciály, je publikována kniha Cesta na Měsíc. Jedná se o přepracovanou a vyčištěnou verzi spisu Jiný svět. Vydavatel této knížečky se jmenuje Henri Lebret. Místo předmluvy k dílu podává několik životopisných údajů o autorovi, Cyranovi de Bergerac. Obdivovatelé Edmonda Rostanda si na své nepřijdou. Savinien de Cyrano se narodil v roce 1619 jako syn bohatého pařížského advokáta. 3 Tamtéž, s. 167. 142 | PASCAL A CYRANO Bergerac je jméno malého panství u řeky Chevreuse, které Cyrano-otec zdědil a v roce 1636 prodal. Protože Savinien nevlastní žádné jiné pozemky, použije jména Bergerac, aby své jméno rozšířil, a celý svůj život bude používat kombinace svých imaginárních jmen — Hercule de Bergerac, Alexandre de Cyrano, de Bergerac Cyrano, nebo v Cestě do Sluneční říše Dyrcona. Co kniha, to podpis, jako Pascal. Studia v Latinské čtvrti, hospody, hazard, rvačky, armáda, souboje. V roce 1640 — je mu jednadvacet let — dostane ránu do krku při obléhání Arrasu a opustí vojenskou kariéru. Vrací se do Paříže, navštěvuje přednášky Gassen- diho, velkého epikurejského Descartova rivala, a spojí se se skupinou spisovatelů, kteří jsou považováni za „libertiny“: Tristan 1’Hermite, ďAssoucy, Scar- ron, Chapelle, Bernier. Muži svobodného vyjadřování a zvídavého ducha, schopní vysmívat se sobě i ostatním, nadšenci pro vědu, milovníci šprýmů, pěstující současně dobrou náladu, skepticismus a nerespektování vládnoucích hodnot, včetně hodnot literárních — tímto bodem si vysloužili několik úspěchů ve vybrané společnosti, kde má konformismus nádech neslušnosti. Zcela přirozeně, když přijde fronda, jsou Cyrano a jeho přátelé na straně kardinála de Retz proti Mazarinovi. Cyrano publikuje v roce 1649 text Ministr flambovaného státu. O dva roky později se nicméně rozchází se svými kamarády, obhajuje kardinála ve svém Dopise proti obhájcům frondy, chválí absolutní monarchii a najde si ochránce, vévodu ďArpajon. Snaží se zařadit a sledovat vytyčené cesty literárního úspěchu? Je pravděpodobnější, že se snaží klamat tělem a chránit se maskou. Úryvky z Jiného světa kolují po salonech, šeptem se citují některé odvážné pasáže. Zazní i ono silné slovo: ateismus, nejhorší ze zločinů, ten, který ovládá všechny ostatní. Cyrano se podřídí zdání, aby chránil svou knihu. Přesto, když v roce 1655 umírá jako dobrý křesťan — na hlavu mu spadl trám —, zdá se, že mu pokrytectví nebylo k ničemu. Jeho přítel Henri Lebret sice publikuje Jiný svět, ale za cenu kruté cenzury. Zůstane z něho potřeštěný burleskní, komický, výstřední román, kde se hrdinové procházejí po Měsíci, a tak je Cyrano označen nálepkou a zařazen do šuplíku literárních kuriozit. Edmond Rostand dokoná zbytek. Triumf Cyrana z Bergeraku v roce 1897 zcela vymaže spisovatele Saviniena de Cyrano. Publikování úplného textu Jiného světa o třináct let později v Drážďanech už nic nezmění. Pascalovi jsou určeny závrati absolutna, Cyranovi zábavné představy zrozené z kocoviny. Neodvážíme se napsat, že jsou jejich myšlenky blízké, ještě méně jejich styl psaní; ale sdílejí spolu — libertin a nepřítel libertinství — stejné pocity bloudění. A hlavně, tutéž radikální nedůvěru k jazyku a jeho kódům. U Cyrana se projevuje zmatkem, burleskností, emfází, přeháněním, šaškováním, násilím, jako kdyby chtěl vyhodit do vzduchu příliš krásný, příliš dokonalý stroj na výrobu konformních projevů. Jiný svět mluví o všem, o politické organizaci, o válce, o rodině, o sexu, o smrti, o penězích, samozřejmě o jazyku, ale 1656 - PROVINCIÁLY A JINÝ SVÉT I 143 systematicky demontuje posvátný svazek označujícího a označovaného, nabízí jiný úzus, jinou ekonomii jazyka: na Cyranově Měsíci slouží verše a rýmy jako měna, týdenní žranice se platí sonetem a osud států se neřeší bitvami mezi vojsky, ale vědeckými souboji, kde proti sobě stojí armády učenců a duchaplných mužů. Fikce a utopie jsou nejvhodnější odpovědi na obecný úpadek kódů. Ukazují rub dekorace a prázdnotu scény. Každý má příslušnou formu své lži, každý má svou pantomimu. Jazyk ztrácí své poslední nároky na pravdu tím, že přizná třídní rozdíly svých výrazů. Panská řeč je šum vyluzovaný ústy, „sestává výhradně z rozličných neartikulo- vaných tónů víceméně podobných naší hudbě, když se zpívá nápěv beze slov. [...] Sejde-li se jich někdy patnáct nebo dvacet a přetřásají nějakou spornou otázku teologickou, vzniká z toho nejlíbeznější koncert, jaký kdy může zalahodit uchu.“ U lidu užívaný jazyk „se děje natřásáním údů. [...] Například zamávání prstem, rukou, uchem, pohyb rtů, paže, oka, tváře zastanou každý sám o sobě celou slavnostní řeč anebo květnatou větu se všemi členy. Jiné pohyby zas představují jednotlivá slova, jako například svraštění čela, zachvění rozličných svalů, obrácení dlaní, zadupání, ohnutípaží; [...] takový řečník nevypadá jako člověk, ale jako tělo, které se natřásá.“^4 Samo nebe je jen iluzí, utopií: hra jazyka. Měsíc, na který Cyranův hrdina cestuje, je jen jiný svět, „svět jako tento, kterému ten náš slouží za lunu“. Všechno je stejně nahodilé, náhodné, všechno je vykloubené protiřečením, podvodem významů, tyranií konvencí. Odsoudit člověka, jako to udělal Pascal? To je pro Cyrana příliš: „Prosím vás, abyste ten rozsudek zrušili, protože je nevhodné soudit stín.“ „Je to viditelné nic, duchovní chameleon, noc, kterou noc zabíjí, spor očí a rozumu, nedostatek jasu, který jas osvětluje.“ Co zbývá „duchovnímu chameleonovi“? Přecpávat se metaforami, protože skutečnost se z jeho proslovů vytrácí. „Kdyby se rány holí posílaly písemně, četl byste můj dopis rameny,“ píše Cyrano Montreurovi. A na závěr: „Chci žít dlouho, abych měl hodně času na to moci umřít.“ PRAMENY Blaise PASCAL: CEuvres complětes. Vydání Michel Le Guern. 2 svazky. Paris, Galli- mard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1998-2000. Les Provinciales. Vydání Cognet a Ferreyrolles. Paris, Garnier-Bordas 1992. Antoine ARNAUD — Pierre NICOLE: La Logique oul’Art de penser. Paris, Gallimard 1992. Savinien de CYRANO DE BERGERAC: LAutre Monde et oeuvres diverses. Vydání Frédéric Lachěvre. 2 svazky. Paris, Gamier 1933. Albert BÉGUIN: Pascal par lui-méme. Paris, Éd. du Seuil 1953. I II. S. Cyrano z Bergeraku: Cesta na Mfsíc a Cesta do Sluneční říše. Přeložil Luděk Kárl. Praha, SNKLHU 1959, s. 68. 144 | PASCAL A CYRANO Gérard FERREYROLLES: Blaise Pascal, „Les Provinciales“. Paris, PUF 1984. Lucien GOLDMANN: Le Dieu caché. Paris, Gallimard 1955. Louis MARIN: La Critique du discours. Paris, Éd. de Minuit 1975. SAINTE-BEUVE: Port-Royal. Vydání Maxime Leroy. 3 svazky. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“ 1952-1955. Louis COGNET: Le Jansenisme. Paris, PUF 1961. Maurice BLANCHOT: „Cyrano“. In: Tableau de la litte'rature fran^aise, de Rutebeuf a Descartes. Paris, Gallimard 1962. Madeleine ALCOVER: La Pensée philosophique de Cyrano de Bergerac. Paris, Minard 1970. Jacques PRÉVŮT: Cyrano de Bergerac romancier. Paris, Bělin 1977- H. S. CYRANO Z BERGERAKU: Cesta na Měsíc a Cesta do Sluneční říše. Přeložil Luděk Kárl. Praha, SNKLHU1959- Blaise PASCAL: Myšlenky. Přeložil Miloslav Žilina. Praha, Mladá fronta 1973. 15] LA FONTAINE: VZDÁT SE VŠEHO KVŮLI SVOBODĚ 1661 — zatčení Nicolase Foucqueta Jc 17. srpna, šest hodin večer; po dni úmorného vedra je ve vzduchu bouřka. Nepřijde z místa, odkud je očekávána. V zahradách zámku Vaux je celý dvůr, všichni členové parlamentu, vysocí úředníci, bankéři, církev. Více než tisíc lidí je pozváno na oslavu, kterou pro krále uspořádal jeho nejoslnivější poddaný, superintendant financí Nicolas Foucquet. Už dva roky pracuje osmnáct tisíc dělníků na realizaci toho zázraku. Louis Le Vau, virtuos architektonické režie, nakreslil plány paláce a řídil stavbu. André Le Nótre načrtl zahrady, zasadil stromy, vynalezl vodní hry: stovky vodotrysků, fontán, nádrží, vodopádů napájených z řeky Anqueil, které zaplavují jeskyně, smáčejí mramor soch. Interiéry byly svěřeny malíři Charlesovi Le Brun, kterého Foucquetovi emisaři přivezli z Říma, kde pracoval . Poussinem. Le Brun vyzdobil stropy sálů a salonů alegorickými malbami. Mčlna starosti i vnitřní vybavení. T éměř nepřetržitě proudily do Vaux karava- ny s přepychovým nábytkem, tapiseriemi, obrazy, laky, křišťálem, cínovými 11 i < d měty, porcelánem, zlatým nádobím, hedvábím a brokátem, to vše nakou- I >rno v nejlepších evropských dílnách nebo dovezeno zdaleka. Mezi dvěma i il >razy má ještě Le Brun čas načrtnout dekorace ke komedii-baletu, kterou už • Iva týdny ve spěchu zkouší nový, velmi módní autor — Moliěre. V šest hodin přichází mladý král Ludvík XIV., královna matka Anna Rakouská a královská rodina. Jedině královna, protože je těhotná, odmítla opustit Fontainebleau. Nahoře na zámeckém schodišti přijímá pan Foucquet svého panovníka a pak ho slavnostně provede svým sídlem a zahradami. Jde se od zázraku k zázraku. Králi se těžko daří skrývat úžas a Foucquetovi zase i i< lost. Ve velkém salonu zve vrchní správce krále ke stolu. Neuvěřitelná jídla I >i i pravená dle rozkazů Vatela, Foucquetova majordoma, podávaná na stříbře a zlatě za zvuku houslí. Král se usmívá; bude se usmívat ještě víc, až Moliěre a jeho soubor, hudebníci, houf tanečnic za pomoci kouzelných Torelliho stio|ii předvedou hru Les Fdcheux (Lidtf obtfiní). Ludvík XIV. zbožňuje tanec. 146 | LA FONTAINE A KRÁL SLUNCE Po představení se konají koncerty ve vlahé tmě osvětleného parku, pak, po poslední notě zahrané pod stromy, po posledním úderu vesel gondoliérů oblečených v bílém hedvábí plujících po Velkém kanálu, vybuchnou první světla ohňostroje. Vaux vzplane, tisíce ohnivých kytic zaplní nebe, než spadnou do vod kanálu. Féerie pokračuje až do dvou hodin po půlnoci — tomboly, dárky, sladkosti a housle. Král se konečně zvedá, děkuje svému ministrovi. Foucquet mu připravil poslední překvapení: nabízí mu zámek Vaux. Ludvík XIV. ani nepřijímá, ani neodmítá. Uprostřed koncertu trubek a hřmění dalšího ohňostroje nastupuje do kočáru, kde ho očekává jeho matka. Průvod mušketýrů se dá do pohybu. Ludvík může konečně dát průchod své zuřivosti. Křičí: „Měl jsem dát Foucqueta na místě zatknout.“ A pak: „ Bude třeba donutit všechny ty lidi, aby vrátili, co si nahrabali.“ Pět dní po slavnosti, 22. srpna, píše Jean de La Fontaine svému dávnému příteli Francoisovi de Maucroix. Netuší nic o dramatu, které se chystá. Dopis, směsice veršů a prózy, začíná chválou jeho zaměstnavatele, pana superintendanta: „Řeklo by se, že bohyně Dobré pověsti je zde jen kvůli němu samotnému, tolik záležitostí vyřídí najednou. Tato bohyně se narodila se sto ústy; májích však jen polovinu, než kolik by bylo potřeba pro důstojnou oslavu tak velkého hrdiny, a myslím, kdyby jich měla tisíc, našla by se práce pro všechna.“ Malá povinná tiráda literáta na adresu mecenáše? Bezpochyby; ale La Fontaine nemá zapotřebí příliš zdůrazňovat svou vděčnost: obdivuje Foucqueta, má ho rád. Už tři roky patří mezi umělce, které superintendant podporuje, mohl ocenit jeho velkorysost, jeho knížecí umění být mecenášem, jeho vkus, toleranci, vzdělanost. Foucquet verbuje ty nejlepší — básníky, architekty, malíře, sochaře, hudebníky, knihvazače, kaligrafy, tiskaře — jako milovník umění se obklopuje umělci, nechová se jako pán, který si najímá sloužící a pochlebníky. To umožní La Fontainovi vypracovat okouzlující smyšlenku. Nikoli on, básník, dostává důchod od pana superintendanta, ale La Fontaine Foucquetovi každé tři měsíce odvádí „poetický důchod“ za péči, kterou věnuje uplatnění jeho veršů: Abych každý rok tu penzi splnil Potřebuji čtyři stejné splátky. Na svátého Jana slibuji madrigaly Krátké a pěkně upravené: Dlouhé čtení není dobré. [...] velikonoční svátky chtějí jinou poezii: pošlu tedy, dá-li mi Bůh zdraví, abych dodržel své povinnosti, pár sonetů plných oddanosti. Tato splátka by mohla být nejtěžší Těžko si mě představit psát na takové téma; 1661-ZATČENÍ NICOLASE FOUCQUETA I 147 Ale budu aspoň snaživý a pilný A zklamu-li, pošlete seržanta A zabavte bez slitování Stance, rondo a verše všeho druhu: Jsou to naše statky... La Fontaine není sám, kdo Foucqueta opěvuje. Celá umělecká a literární Paříž v něm vidí přítele Múz, liberálního, štědrého milovníka krásy, kolem něhož se připravuje nová francouzská renesance. Pellisson, Foucquetova pravá ruka, akademik, právník, podnikatel, slouží jako spojka mezi státním ministrem a literárním prostředím. Madeleine de Scudéry, Pellissonova přítelkyně, vykresluje kouzlo zámku Vaux na několika stránkách svého obrovského, úspěšného románu Clélie; paní de Sévigné, její bratranec Bussy-Rabutin, libertin Saint-Évremond, téměř jansenistický moralista La Rochefoucauld, to všechno jsou Foucquetovi urození přátelé, stejně jako jimi jsou hostitelky velkých literárních salonů, markýza de Sablé, hraběnka du Plessis-Belliěre. Ale i Corneille, kterého Foucquet vytáhl z polovičního zapomnění, Scarron, Moliěre, kterému právě nabídl nejkrásnější z divadel, podléhají svodům oslňujícího ministra. Po dlouhých letech strávených v područí Richelieua, po nepokojích frondy a nenasytné lakotě Mazarina a jeho supí rodiny, se Vaux stává symbolem nové doby: doby, kdy mladý třiadvacetiletý král, „tato mladá hvězda, krásná jako den“, napíše La Fontaine, se učí umění žít u nejskvělejšího z mentorů. Vyprávění o slavnosti ve Vaux, které La Fontaine pošle Maucroixovi — „nikdy už Vaux nebude krásnější než toho večera“ —, je jako vyprávění o zásnubách: zásnu- I iách mezi mocí a krásou, nebo, jak říká Fumaroli, mezi Olympem a Parnasem. Vše ve Vaux soupeřilo o radost krále: Hudba, voda, světla, hvězdy. I éerie ve Vaux, toto okouzlení, které králi nabídl jeden ministr-kouzelník, je I >i < dznamenáním jiného zázraku nebo jiné iluze: svobodné svornosti moci .1 literatury. I luze bude trvat jen několik dní. Dne 6. září posílá La Fontaine Maucroi- x ovi další dopis: „Nemohu říct nic k tomu, co mi píšeš o mých záležitostech, drahý příteli; /sou mi lhostejnější než neštěstí, které právě potkalo superintendanta. Je zatčen a král je II Imi ostře proti němu, tvrdí dokonce, že má v rukou důkazy, za které ho může dát pověsit. Ach, jestli to udělá, bude ještě krutější než jeho nepřátelé, o to víc, že nemá, jako oni, důvod být nespravedlivý.“ S mimořádně velkou obezřelostí, ve které poznáváme pečlivou ruku Col- h< ila, Foucquetova náměstka, byl superintendant zatčen a uvězněn v Nantes, /.itímco byl právě na cestě ke králi, jenž ho předvolal. Několik minut předtím, 14 8 I LA FONTAINE A KRÁL SLUNCE než ho ďArtagnan, poručík první roty královských mušketýrů, zatkl, si Foucquet mohl ještě myslet, že bude jmenován prvním ministrem. Ludvíkova proradnost ho zraní nejvíce. Od chvíle, kdy přijel do Nantes, se nechává král informovat o svém nemocném ministrovi. Udělil mu dlouhou audienci; diskutovali spolu; Foucquet představil svůj projekt veřejných financí. Jde o to skoncovat se systémem, který dovolil Mazarinovi — jemuž ovšem radil Foucquet — vyprazdňovat státní pokladnu a plnit své vlastní truhlice. Ludvík XIV. plán schválil. U dveří královské pracovny na Foucqueta čeká ďArtagnan a jeho oddíl. Aby se všemocný král zbavil svého ministra, musel vymyslet opravdové spiknutí. V dopise své matce naznačuje, že se rozhodl už před čtyřmi měsíci. Toho dne, kdy Mazarin vypustil svou zkorumpovanou duši. Když Ludvík převezme moc, ubírá se cestou přetvářky, pokroucených maný- rů, chladné, nesmiřitelné nenávisti. Divoký hlad po pomstě, oheň pod ledem aristokratické kurtoazie. Velkorysost objeví až mnohem později, ovšem pokud jde o Foucqueta, nebude schopen dojít až k odpuštění. Král kuje pikle proti jednomu ze svých poddaných. Chce jeho smrt. Je třeba nenechat Foucquetovi nejmenší prostor pro to, aby se mohl obhajovat. Je uvržen do naprosté izolace. Žádná rodina, žádní přátelé, ani advokát, vězení se neustále střídají, jako by existoval důvod k obavám, že bude nějakým zázračným trikem osvobozen. Ostrov Belle-Isle, jeho majetek, je obsazen stejně jako Vaux a jako velké panství v Saint-Mandé. Armáda exekutorů a policistů se na Colbertův příkaz zmocní Foucquetových listin a archivů. Všech deset tisíc svazků nádherné knihovny v Saint-Mandé, jeden po druhém, je obráceno v naději, že se tam najde kompromitující dokument; nechají se zmizet důkazy, které by vězně mohly zbavit viny; jsou tam vloženy jiné, nejčastěji falešné. Jeho blízcí jsou zatčeni, Pellisson uvržen do Baštily. Všichni ti, kteří si se svrženým ministrem korespondovali, a je jich mnoho, se třesou strachy, že se stanou oběťmi tohoto nelítostného honu. Marie de Rabutin-Chantal, už deset let vdova po markýzi de Sévigné, intervenovala u Foucqueta rok předtím za svého bratrance, pana de La Trous- se. Nic kompromitujícího, Foucquet byl rád milován a možná hezká markýza svolila v dopisech k radostem písemného flirtování. To stačí, aby se ji snažili znepokojovat. Chapelain, Colbertův chráněnec, příští správce státní literatury, píše paní de Sévigné. Hraje si na markýzina kavalíra: „Prošel jsem všechny koutky, kde se věří mým slovům, abych tam podpořil vaši spravedlnost a vysvětlil všem těm, kdo jsou málo shovívaví, že to byla velmi chvályhodná příležitost, která vás donutila mu několikrát napsat.“ Pod projevy oddanosti cítíme výhrůžku a vydírání: hlavně aby paní de Sévigné nebyla tak neopatrná a nepodpořila přátele sesazeného ministra. Úplný Tartuffe: „Bylo třeba, nádavkem ke všem výstřelkům a zločinům, honosit se známkami přízně, aí opravdovými nebo jen zdánlivými, počestností tolika urozených žen a vést záznamy rozhovorů, kterés nimi f Foucquet] vedl, aby spolu sjeho štěstím ztroskotala i jejich pověstí“ 1661 - ZATČENÍ NICOLASE FOUCQUETA I 149 Manévr je jasný: jde o to udělat kolem bývalého superintendanta financí prázdno, donutit k mlčení ty, kteří by mu ještě mohli vyjádřit sympatie, když ho nemohou podpořit. Colbert jako muž bez vzdělání vedený jedinou vášní — po moci — míří obzvlášť na kultivované elity, okouzlené Foucquetovým oslnivým mecenášstvím. Od paní de La Fayette po vévodkyni de Longueville, od vévody de La Rochefoucauld po markýze de Créquy. K tomuto kroužku Foucquetových literárních přátel je třeba přidat další kroužek, velmi nečekaný, a to kroužek jansenistů. Spojenectví Vaux a Port-Royalu, pozemské radovánky a křesťanská vznešenost, nádhera a strohost, to vše se může jevit jako barokní spřežení nebo jako intelektuální nedůslednost. Přesto se brání témuž: absolutní vládě státního zájmu, znárodnění svědomí a soukromého prostoru. Ač nikdy nezpochybní královský majestát a královskou moc, záruky vnitřního míru, odmítají jansenisté i Foucquetovi přátelé absolutistický stát. Zatčení Foucqueta předběhlo o několik týdnů rozhodnutí státní rady vnutit kléru podpis antijansenistického formuláře. Pár měsíců po zatčení, když první vlna zatýkání a zákazů zapudila Foucquetovy blízké a dlužníky, nebo je přiměla změnit tábor, doufají jeho přátelé, že král vyleští nejkrásnější výsadu své suverenity: laskavost. Jistě, I oucquet hrabal plnými hrstmi ve státní pokladně, ale ne víc než jiní. Ne víc než Richelieu, mnohem méně než Mazarin, jehož chtivost byla kolosální. A ne víc, než to bude zítra dělat Colbert, s trpělivostí sobě vlastní. Foucquetovi je vytýkáno, ne že kradl, ale že bláznivě utrácel. V únoru 1662 publikuje La I ontaine, anonymně, Elegii pro pana Foucqueta. Vydá ji znovu a podepíše v roce 1671: „Plačte, víly z Vaux... Oronteje nešťastný.“ Foucquet-Oronte, píše v podstatě I a Fontaine, se bezpochyby provinil tím, že věřil na stálost Štěstěny, a tím, že I 'odlehl „čarovným svodům bohatství“. Protože neuměl omezit svá přání, podlehl mi perintendant „marnivé lásce k velikášství a k okázalosti“. Ale král miluje své pod- < I .i i ió, je spravedlivý a moudrý: Z laskavosti učiňte svou sílu: Tím se královépodobajíbohům. N.i konci roku 1672, zatímco probíhá jednostranné vyšetřování, se La Fontai- i ir (>brací přímo na krále. Tón je pevnější, výzva k odpuštění naléhavější: teď u - jde o to zachránit Foucquetův život — Ludvík XIV. a Colbert ho chtějí < IAt pověsit. La Fontaine připomíná, že superintendant byl věrný a schopný ministr: Nechci, abys účtoval ani nadšené úsilí, ani práci f> černi, vzpomínáš?, nezůstal Oront pozadu za svými soky. 150 | LA FONTAINE A KRÁL SLUNCE Jeho vášeň pro tvou osobu, pro tvou velikost, pro tvou korunu, když to bylo potřeba, byla vždy znamenitá; Ale myslíš-li, že se provinil, zapře svou nevinu. Foucquet četl La Fontainovu supliku. Zdá se mu příliš „poetická“, aby se líbila králi, a vzkazuje mu to. La Fontaine odpovídá: právě ve jménu poezie obhaju- j e Foucqueta: „Coby mohly dodat Múzy k žádostem, jež budou učiněny ve váš prospěch ? Neboť vůbec nepochybuji, že první osoby světa se o to nezasazují. Složil jsem tedy tuto ódu k uctění Parnasu. Víte, jaký zájem má Parnas na všem, co se vás týká.“ Foucquet symbolizuje materiální a intelektuální vztah mezi literaturou a mocí, jehož přežití se La Fontaine snaží obhajovat. Reakce na sebe nedá čekat: ve společnosti svého strýce Jannarta, bývalého Foucquetova zástupce v parlamentu, je La Fontaine poslán do exilu v Limoges. Protože je k cestě přinucen, promění donucení v radost, exil v objev a vnucené mlčení v psaní. „Jsme lidé, kteří mají prospěch ze všech svých neštěstí.“ Jeho strategie se začíná rýsovat. Po třech letech tajného vyšetřování zahájí soudní dvůr, pečlivě vybraný Colbertem, proces s bývalým královým ministrem. Dobře zpracované veřejné mínění, znechucené nestoudností zbohatlíků a tradičním zneužíváním úřední moci ministry, je vůči Foucquetovi nepřátelsky naladěno. Nenávistná potřeba Ludvíka XIV. a Colberta vyrobit jednostranný proces však pocity Pařížanů otočí. Slyšení nejsou veřejná, ale aktivity spisovatelů a jejich kruhů prolomí tajemství. Paní de Sévigné, i když bydlí několik kroků od Malého arzenálu, kde Foucqueta soudí, tam nemůže proniknout. Ale má svého špiona uvnitř, a jednoho z nejlépe situovaných. Olivier Lefěvre ďOrmesson, syn z dobré rodiny parlamentních úředníků, byl jmenován zpravodajem Foucquetova procesu. Byl pokládán za takového odpůrce obžalovaného, že se ho Foucquet pokusil odmítnout. D’Ormesson si vede o jednání Deník a zdá se, že souhlasí s tím, že bude informovat svou přítelkyni markýzu a diskutovat o jeho průběhu. Udělá ještě něco lepšího: jako bezúhonný, neúplatný úředník odolá tlaku Versailles a vysloví se pro Foucquetovo vyhnanství, a zničí tím svou kariéru. Jeho Deník svědčí o tom, že je čím dál víc pobouřen porušováním procedury, absurditami vyšetřování a přímými zásahy krále a Colberta do soudního jednání. Když paní de Sévigné obdrží informace, píše dopisy, soukromé, jak se sluší a patří. Adresuje je Simonovi Arnauld de Pomponne. To je symbolická postava společné fronty mezi Port-Roaylem a Vaux. Pomponne — je mu v době Foucquetova procesu čtyřicet tři let — je skvělý diplomat, státní rada pověřený nejdelikátnějšími misemi. Koncem století se stane minist- 1661 - ZATČENÍ NICOLASE FOUCQUETA j 151 rem zahraničí. Je to Foucquetův intimní přítel, ale je doma jak v kultivovaných salonech paláce de Nevers, tak na plesích ve Vaux. Ovšem patří i do velkého jansenistického klanu Arnauldových. Je synem Roberta Arnauld ďAndilly, učeného zahradníka Port-Royalu. Zajišťuje spojení mezi oběma skupinkami. Markýza de Sévigné píše do Verdunu, kam byl Pomponne poslán do exilu po Foucquetově zatčení. Čtrnáct dopisů tvoří první reportáž krásné dopisovatelky. Senátu předsedá Lamoignon, první předseda pařížského soudního dvora. Je to poslušný úředník, ale příliš zatížený právními skrupulemi, než aby mohl záležitost vést vhodným směrem. Chtěl dokonce, aby měl obžalovaný advokáta a procesní spisy k dispozici. Král mu dá osobně na srozuměnou, že není mužem na svém místě, a Lamoignon podá demisi, aby přenechal místo kancléři Séguierovi, který už čtyřicet let vykonává příkazy. Navzdory všemu je markýza dost optimistická, i když možná naivní: „Pan Foucquet odpovídal naprosto dokonale. Jestli tak loudě pokračovat, výslechy budou v jeho prospěch. V Paříži se velmi mluví o jeho obdivuhodném duchu a pevnosti. Požádal o jednu věc, ze které mě mrazí. Zapřísahá jednu ze svých přítelkyň [samotná markýza?], aby mu dala vědět jistou čarovnou cestou o jeho rozsudku, dobrém či zlém [...] a dodává, že i kdyby měl půl hodiny na to se připravit, je schopen přijmout bez emocí i to nejhorší, co by se mohl dozvědět. Toto místo mě rozplakalo, a jsem si jistá, že i vám svírá srdce.“ Foucquet, to je pravda, se hájí krok za krokem. I když jeho fiskální akrobacie nebyly poctivé, byly dokonale legální z hlediska finančních a úředních norem té doby. Aby se zabránilo tomu, že zazní příliš brilantní odpovědi obžalovaného, je rozhodnuto, že jeho předvolání budou maximálně omezena, většina přelíčení se odehrává v jeho nepřítomnosti. „Dnes ráno vzal pan kancléř svůj papír a přečetl jako seznam deset článků obžaloby najednou a neposkytl čas k odpovědi.“^1 Ale Foucquet mluví zas a zas; markýza ho shledává obdivuhodným. Už se nespokojí s hlášeními Oliviera ďOrmesson; chce vidět svého „nebohého přítele“, kterého skryli před všemi pohledy. „Představte si, že mi několik dam navrhlo, abychom zašly do jednoho domu, který má okna přímo na Arzenál, odtud že uvidíme našeho ubohého přítele, až ho povedou zpátky. Vzala jsem si škrabošku. Zahlédla jsem ho už zdálky. Vedle něho šel pan dArtagnan, třicet nebo čtyřicet kroků za ním padesát mušketýrů. Vypadal dost zasmušile. Když jsem ho uviděla, roztřásly se mi nohy a srdce se mi rozbušilo tak silně, že to nebylo k vydržení. Na zpáteční cestě do své cely [malá brána Bašti lyl se přiblížil až k nám, pan dArtagnan do něho strčil, aby ho na nás upozornil. Pozdravil nás a nasadil onu smavou tvář, kterou znáte. [...] Kdybyste věděl, jak je člověk nešťastný, když má takové srdce jako já.“^2 Markýzino srdce pozná ještě další rozrušení. Několik hodin budou soud- < i, jeden po druhém, podávat svou zprávu o celém slyšení avyjádří svůj názor. 1 Mat ic de Rabutin Chantal de Sévigné: Rozhovory na dálku. Přeložila Alena Hartmanová. Praha, Odeon 1977, s. 26. 2 Tamtéž., a. 25-26. 152 1 LA FONTAINE A KRÁL SLUNCE Paní de Sévigné kvůli tomu celé noci nespí. První je ďOrmesson. Bude „hlasovat pro doživotní vyhnanství a pro konfiskaci majetku neprospěch krále“. Zpočátku se jí zdá, že je příliš přísný ale pak pochopí, že jedině tento trest může zachránit život obžalovaného. D’Ormesson, píše markýza, „chtěl být mírný; pečlivě to skrýval“. Mluvčí královské nenávisti nepotřebují masku, požadují smrt. Colbertův strýc, Pussort, je nejzuřivější a „myslíse, že tato zloba může našemu ubohému příteli způsobit více dobrého než zlého“. Postupně, jak padají „názory", paní de Sévigné horečně počítá: „Máme jich sedm; oni jich mají šest.“ Zůstává jich osm: konečně v sobotu 20. prosince 1664 večer přijde krátká zpráva: „Chvalte Boha, pane, a vzdejte mu dík, náš nebohý přítel je zachráněn.“^3 Třinácti hlasy proti devíti unikl Foucquet katově sekyře. A Paříž, která Foucqueta proklínala, slaví s jásotem Colbertovu porážku. Ludvík XIV se kvůli neposlušnosti svých soudců nemůže pomstít, a proto je rafinovaně krutý: změní výrok vynesený svým soudním dvorem. „Král usoudil, že by mohlo být velkým nebezpečím nechat odjet pana Foucqueta mimo království vzhledem k jeho vědomostem o nejvýznamnějších státních záležitostech.“ Doživotní vyhnanství nahradí doživotní vězení. Pomalá smrt namísto smrti rychlé. Šestnáct let zapomnění, bez společníka, bez procházek, bez pošty, bez knihy, ve věži lombardské pevnosti Pinerolo, která je v zimě ledová a v létě k zadušení. Všechny žádosti o milost zůstanou bez odpovědi. Paní Foucquetové bude dovoleno navštívit manžela až v roce 1679, několik týdnů před jeho smrtí. Po několika měsících limousinského exilu se Jean de La Fontaine koncem roku 1663 vrací do Cháteau-Thierry. Jeho uvězněný ochránce je v ohrožení života; král a Colbert pronásledují svou pomstychtivostí všechny věrné bývalého vrchního správce. I když jim není proti mysli se ozdobit jeho nejkrásnějším peřím: Le Vau, Le Nótre, Le Brun jsou králem povoláni, aby jako odpověď na zámek Vaux postavili Versailles, symbol královské moci, apoteózu státního umění; Moliěre se stává mistrem rozptýlení královských rezidencí, dokud spor o Tartuffa nerozdělí dvůr. La Fontaine nestojí ani za to, aby ho pronásledovali, ani aby ho získali na svou stranu. Je mu dvaačtyřicet let, jeho dílo je bezvýznamné, povaha diskrétní, reputace slabá, kontakty bez velkého vlivu. Na vysokých místech je rozhodnuto, že bude zapomenut, bude-li ochoten držet se v pozadí. Dvůr mu není zakázán, je pro něj nedostupný. To je La Fontainovo štěstí... a naše. Tím, že Ludvík XIV. na Foucquetova básníka zapomene, zničí jeho kariéru. La Fontaine je vyhoštěn z oficiální poezie; není na Chapelainově seznamu těch, kdo dostávají královský důchod; není nucen chválit v ódách a pastorelách lovecké výkony panovníka, ani jeho milostné výboje, ani Colbertovy povýšené dary. Je zbaven služby slávě, zproštěn maškarády velikosti. Zdá se, že po svém návratu do Paříže pochopil La Fontaine všechna dobrodiní, která mu plynou z nemilosti. Ve velké přehlídce přetvářky, kterou je 3 Tamté?., s. 30. 1661—ZATČENÍ NICOLASE FOUCQUETA I 153 „Velké století“, si začne budovat nejméně nápadnou masku, masku nenápadnosti. Najde si skromné zaměstnání a stane se sloužícím kavalírem-statistou — u arcivévodkyně pobírající vdovský důchod, Marguerite Lotrinské, vdovy po Gastonu Orleánském, věčném spiklenci. Žádné povinnosti, žádná cenzura: ve službách silně bigotní vévodkyně La Fontaine píše a publikuje v roce 16Ó4 své necudné Povídky. Publikování Povídek, stejně jako v roce 1668 vydání Bajek, je součástí strategie nenápadnosti. La Fontaine „překládá“, La Fontaine „imituje“. Schovává se za své vzory — Ariosta, Boccaccia, Martiala ďAuvergne, Bonaventury des Périers, Markétu Navarrskou. Později jsou to Ezop, Horatius, Faidros. V té největší nevinnosti přebásňuje příběhy, které vymysleli jiní. Je pokorný řemeslník, který zveršovává do francouzských rýmů staré a nevýznamné žánry: povídky, bajky. Jeho vlastní cíl je velmi skromný: líbit se všem. Skromnost stavěná na odiv, veřejně oznamovaná skromnost, to je způsob, kterým se La Fontaine točí zády k moci. Pascal se jí vzdálil, jako ostatně všemu lidskému konání, a přenesl svůj talent k výlučné oslavě boží slávy: král není nic ve srovnání s Bohem, nekonečně velkým. La Fontaine hraje o něco nekonečně malého: mluví o tak nepatrném místě, tak obyčejném, tak prostě přirozeném, tak vzdáleném vznešenosti a slávě, jež jsou dimenzemi vlády, že uniká jejím příkazům a nutnostem. Jeho malý rozměr mu dovoluje projít mezi oky sítě, ve které j sou uvězněni dvorští básníci. ^x Vůl se chce stát tak malým jako žába. Záměr devalvovat sebe sama sleduje La Fontaine s metodickou neústupností. Ve svých pohádkách a bajkách je skoupý na důvěrnosti, nicméně utrousí, jakoby omylem, několik přiznání: je líný, r<>ztržitý naivní, neobratný, provinční, často v rozpacích, nudný v konverzaci. Přesný opak toho, čím má být spisovatel nového absolutistického státu. Podvod funguje dokonale: i nejbystřejší pozorovatelé se nechají nachytat. Dokonce sám La Bruyěre, většinou prozíravější. Tak se zrodí postava „dobráka“ La I ontaina, poctivce ze Champagne, nonšalantního a těžkopádného, domácího I >ás nika velkého knížecího domu, milého rýmovníka té nejstarší lidové moudři >sti. Je zábavné si uvědomit, jak se budoucnost nechala chytit do této hry zdání a zajistila autorovi Bajek nejtrvalejší a nejparadoxnější slávu: slávu věčného I rásníka školáků. Jak chránit literaturu, když stát vyžaduje propagandu? To je velká aféra století, možná tajný klíč vysvětlující, proč je tak bohaté na velká díla. Každý zde používá svého génia přetvářky. Příklad pochází shora, od krále-kome- dianta, permanentního režiséra své osoby, který skrývá hybné páky své moci v přehnané reprezentaci. Divadlo, které je svou podstatou místem, kde se uka- ■ oje, sc stává i místem, kde se skrývá. Moliěre vyčerpává své síly a používá ■■viíj talent na proplouvání mezi překážkami a na kličkování před královskou přízní, zahrává si s vládnoucími větry a s protimluvy svých nepřátel. Racine
  • vání se. Romantici oživili aféru s jedem, v níž byl Racine zapleten. Jiní kreslili obraz básníka opouštějícího zkažené radosti slávy, aby se mohl lépe věnovat spáse své duše. Nebo dokonce básníka podléhajícího tlaku bývalých jansenis- t i c kých učitelů, kteří nebyli daleci toho vidět v divadle ďábelský vynález. Je pravda, že v oné poslední čtvrtině století lze pozorovat výrazný návrat religiozity, která se postupně — jak se budou hromadit vojenské neúspěchy a e konomické katastrofy — promění v devótní běsnění. Začíná se rýsovat krize k u ltury, která udeří do slabého článku umělecké tvorby, do divadla. Církve i nají s jevištěm po staletí složité vztahy. Podle doby, okolností a školy se pohybu jí mezi jednoznačným odsouzením až k pokusům přivlastnit si jeho moc k výchovným účelům. Racine přestál blesky lidí z Port-Royalu, kteří byli v pranýřování nejurput- i ič jší: „Tvůrce románů a divadelních her je veřejný travič, ne těl, ale duší věřících, který by na sebe měl pohlížet jako na viníka nekonečného počtu duchovních vražd. [...] Čím pečlivěji s< snažil zakrýt závojem počestnosti zločinné vášně, které popisuje, tím jsou nebezpečnější a schopnější překvapit a zkorumpovat prosté a nevinné duše,“ napsal Nicole v roce 1665, zatímco se hrála Racinova druhá hra, Alexandr. Ale Racine byl dalek toho i wcliat se zastrašit klatbou svého dobrodince a neváhal mu veřejně odpovědět .i vytknout mu, že se plete do cizích záležitostí: „Co mají romány a komedie společní ho s jansenismem? [...] Máte už dost nepřátel: proč hledáte další?“ Nicole a jeho přá- i < lemu nezabrání ani předvést talent, ani sklízet odměny, které si tento talent r. 111 huje. Racine dokonce uvažoval o tom, že požene polemiku proti sektář- ■.Ivi Port-Royalu dál, ale přátelé ho přesvědčili, aby svůj polemický výpad ne- /v< i ejňoval: pokud jde o náboženství, král nesnáší rozruch. Skloněná hlava, h f |r heslo doby. Moliěre na to zpočátku nepřistoupil, bránil se útokům na své ln y počínaje Školou žen až k Misantropovi, až se vyčerpal, podrobil a věnoval mine choulostivým tématům. Racine není ani v roce 1677 ochotnější naslouchat kázání nepřátel divadla, ii<.- byl v roce 1665. Dojde k tomu teprve tehdy, až nebude psát. Ve věci ná- bu. < nství je dobrý katolík, jako kdokoli jiný: náboženství krále je jediné pii ispčšné. Ještě v roce 1698, rok před svou smrtí, se obhajuje u paní de Main- ti mm za „pomluvu“, která z něj dělá jansenistu. Zachovává, jak píše, „dětskou oddanost všemu, co církev nařizuje a v co věří, i v těch nevýznamných věcech“. A přidává iv< společenské vyznání: „Neznám nikoho a nestýkám ses nikým, kdo by bylpode- ■>f< ly ltoho nejmenšího novátorství.“ 164 I RACINOVA KARIÉRA Žádná „konverze“, ani únava, ani zřeknutí se literatury: Racine přestává psát tragédie, protože má na práci něco lepšího. Neopouští řemeslo spisovatele: převádí ho do nové etapy na cestě posvěcení a úspěchu. Po rozpačitém začátku kariéry mu divadlo přineslo všechno, co očekávala jeho potřeba se vyšvihnout: sociální status, úctyhodný majetek, slávu, nižší, ale počestné místo v aristokratické společnosti. Umožnilo mu přístup k opravdovému uznání: za ono postavení královského historiografa vděčil úspěchu svých tragédií víc než své dvořanské ohebnosti. Racine sdílí předsudky té šlechty, mezi niž se právě dostal: básník, literát jsou líbivé ozdoby; líbit se, dojímat, svádět pomocí slov je obtížné řemeslo. Ale autor komedií není nic než zaměstnanec, jehož úkolem je pobavit lepší společnost. Historiograf krále, to je jiná: nepíše pro radost, ale pro slávu nejmocnějšího z panovníků. Má poslání. Racine bude následovat krále všude. Praktikuje své nové literární povolání se stejnou vážností, jako provozoval to bývalé — je svědomitý, přesný, obratný dříč. Alespoň pokud víme, protože rukopisné dějiny Ludvíka XIV. z pera Racina a Boileaua shoří v roce 1726 během požáru venkovského domu jejich pokračovatele, pana de Valincour. Je konec s klidem pracovny a šustěním kulis. Racine chodí do války, tak často a na tak dlouho jako Ludvík XIV. Vede život v poli, klopýtá v blátě, usíná za zvuku děl. Boileau se stará víc o své pohodlí a sleduje věci zpovzdálí; ale Racine je placen dvojnásobně. Potřebuje stále více peněz, aby mohl žít jako šlechtic, získat více poct a titulů na pozvednutí svého rodu, více výsad, aby demonstroval svůj úspěch královského spisovatele a příkladného dvořana. Stává se někdy, že se snaží příliš, jako například v roce 1684, kdy intrikuje, aby dal zvolit do Francouzské akademie vévodu du Maine, čtrnáctiletého syna Ludvíka XIV. a paní de Montespan. I sám král považoval toto pochlebování za výraz špatného vkusu. Ale na incident se brzy zapomene. Racine získává nejvíce ceněnou odměnu: Ludvík XIV. mu přiděluje bydlení ve Versailles, bezpochyby tmavý kumbál, ale v blízkosti slunce. Později, když se král nabaží neustálého versailleského představení a pojede odpočívat do Marly, bude Racine patřit k malému okruhu vyvolených, kteří ho mohou doprovázet. Divadlo? Sloužilo mu jako pas. Je dlouho zárukou jeho legitimního místa v první řadě mezi královskými podkuřovateli. Racine nikdy neopomene zdůraznit, že je nejlepší, a běda těm, kdo to popírají. K tomu, aby byla respektována hierarchie a potrestáni rušitelé klasického řádu, je zde Boileau. Když začne klima vlády nabývat pochmurného rázu, Racine se ubírá stejným směrem. Přejde od paní de Montespan k paní de Maintenon, od piž- ma ke kadidlu, se stejným zápalem. A propříště to bude Bossuet, kdo převezme Nicolovy útoky proti divadlu. Jeho Maximy a úvahy o komedii nezůstávají pozadu za zuřivostí jansenistů. Tentokrát si Racine dobře rozmyslí, zda 1677 —FAIDRAj 165 odpoví. Stává se vzorem; velký básník, aby spasil svou duši a duši publika, „se veřejné zřekne něžností své Bereniky“ a Bossuet ho za to ověnčí. Racine si bez obtíží zvykne na svůj nový kostým; sedí dokonale k důstojnosti poradce králova tajemníka, hlavy šlechtické rodiny, dobrovolného obhájce kázajícího morálku, náboženství a dobré mravy. Když král dává hrát operu nebo komedii ve Versailles nebo v Marly, samozřejmě se zúčastní, ale neochotně se šourá a dává si záležet, aby se to vědělo. Dne 15. května 1698 se Racine dozvídá od jednoho přítele, pana de Rošt, že slečna de Champmeslé je v agónii. Oklikou v jednom dopise svému synu Ludvíkovi, kde mu píše o másle, o poštovném, o sporech mušketýrů a o opravách jazyka, napíše Racine pohřební řeč pro tu, jež byla jeho oslnivou milenkou a inspirátorkou jeho tragédií: „ Od pana de Rošt jsem se předevčírem dozvěděl, že Champmesléová je na smrtelné posteli. Což ho, zdá se, velmi zasáhlo. Ale co je ještě smutnější, a tím se viditelně vůbec netrápí, že se tato ubohá nešťastnice odmítá zříci divadla, protože prohlásila, podle toho, co mi řekli, že je velmi hrdá na to, že umírá jako herečka. Je třeba doufat, že až uvidí smrt z větší blízkosti, změní svou řeč, jak to obvykle dělá většina lidí, kteří jsou tak namyšlení, když se jim daří dobře.“ PRAMENY |ran RACINE: CEuvres complětes. Díl I: Thédtre, poésie. Vydání Georges Leforestier. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1999- Díl II: Prose. Vydání Ryamond Picard. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1966. lacques PRADON: „Phědre et Hippolyte“. In: Thédtre du XVTTsiěcle. Díl III. Vydání ]. Truchet a A. Blanc. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1992. Nicolas BOILEAU: Satires, Építres, Art poétique. Vydání J.-P. Collinet. Paris, Galli- inard 1985. lacques Bénigne BOSSUET: CEuvres. Vydání Bernard Velat a Yvonne Champailler. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1936. I 'Icrre NICOLE: Traitéde la comédie. Vydání L. Thirouin. Paris, Champion 1998. Kayinond PICARD: La Carriére de Jean Racine. Paris, Gallimard 1956,1961. Alain VIALA: Racine. La strategie ducaméléon. Paris, Seghers 1990. Naissance de l’écrivain. Sociologie de la littérature á l’dge classique. Paris, Éd. de Minuit 1985. Holand BARTHES: Sur Racine. Paris, Éd. du Seuil 1963. I iiclcn GOLDMANN: LeDieu caché. Paris, Gallimard 1956. I< ni STAROBINSKI:E’CEilvivant.Paris, Gallimard 1961. I.u ques TRUCHET: La Tragédieclassique. Paris, PUF 1975. Man líce DELACROIX: Le Sacrédans les tragédieprofanes de Racine. Paris, Nizet 1970. Matirlcc BÉNICHOU: LÉcrivain et ses travaux. Paris, José Corti 1967. Mar Ic de Rabutin Chantal de SÉVIGNÉ: Rozhovory na dálku. Přeložila Alena Hart- inanová. Praha, Odeon 1977.