Československo
DĚJINY STÁTU
JINDŘICH DEJMEK A KOL.
NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2018
vatelstva.3"* V roce 1923 se tu poprvé volilo podle univerzálního voleb ního práva do místních a městských zastupitelstev, v následujícím roce proběhlo „dovolení" podkarpatských zástupců do Národního shromá/ dění a v r. 1925 zde proběhly i regulérní parlamentní volby. Předešleme, že v létě 1927, při reorganizaci politické zprávy celé ČSR, získala Pod karpatská Rus status země s metropolí v Užhorode, což byl další krok k budování autonomie. Na její zákonné vymezení si však museli zdejší obyvatelé ještě dalších deset roků počkat.109
3.2.2  Utváření politických poměrů a stranicko-politického spektra ve dvacátých letech
V politické rovině došlo brzy po vzniku republiky k rychlému vystřídám vlád. Víme již, že první kabinet vznikl v listopadu 1918 pod vedením národ ního demokrata Karla Kramáře, jenž se svým vystupováním v rakouském odboji stal významnou politickou ikonou, soupeřící o symbolický vliv ve ve řejném prostoru s T. G. Masarykem. Jeho hlavní pozornost se soustředil.i především na řešení otázek spojených s utvářením územní integrity nového státu a stejně jako ve většině evropských států na ekonomické a sociální pro blémy. Politický vliv Kramáře však pozvolna upadal. Podobně jako ve vět šině Evropy charakterizovalo totiž situaci nového státu vyhrocené sociální napětí projevující se zvýšeným příklonem zejména dělnických vrstev k radi kalním projektům."" Z této situace politicky těžila především v té době ješ tě formálně jednotná československá sociální demokracie. Ta se na zákhuk výsledků prvních poválečných voleb v červnu 1919 do obecních zastupitel stev (vzhledem k válečným událostem na Slovensku se ovšem konaly pou/c
308 I jazykový zákon z r. 1920 hovořil sice o zdejším jazyku jako o „rusínštim připouštěl ale využívání jak „maloruštiny", tedy ukrajinštiny, tak ruštiny. Snu peření obou proudů bylo ostatně patrné v kulturním i politickém vývoji zeni celé meziválečné období, což svým způsobem vygradovalo na podzim 1938.
309 A. TOTH - Ľ NOVOTNÝ - M. STEHLÍK. Národnostní menšiny v Českosbvt sku 1918-1938,s. 150-151.
310 Sociální požadavky rolníků byly do velké miry řešeny zákonem o pozemko^ reformě, takže se jejich radikální smýšlení tímto krokem výrazně otupilo; \1 k tomu následující kapitolu.
152
českých zemích) stala nejsilnéjší stranou a z této pozice žádala pro sebe ost předsedy vlády. Stal se jím Vlastimil Tusar, umírněný sociálnědemokratický p»l'tik a novinář se značnými zkušenostmi z předlitavské politické scény který vytvořil vládu s nejsilnéjší stranou občanského tábora, agrárníky. To nepochybné napomohlo k eliminaci výraznějších konfliktů podobných například těm, jež se odehrávaly v první Rakouské republice, kde největší strany levicové a pravicové orientace - socialisté a křesťanští sociálové - konsenzus a politickou komunikaci nenašly.3"
V únoru 1920 přijalo Revoluční národní shromáždění definitivní podobu ústavy, jež utvářela v Československu demokratický a parlamentní systém a zajišťovala rozsáhlé občanské svobody. Zaváděla např. volební pravo pro ženy, což přispělo k rozmachu ženského emancipačního hnutí, »e2 představovalo jeden z významných fenoménů z hlediska proměn prvorepublikových mentalit. Naprostá většina občanů ve východních částech republiky, tj. na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, pak dostávala
j*0* k tornu Zdeněk KÁRNÍK. Vlastimil Tusar. Novinář, politik, diplomat. Pra-a- ČSSD, 2005; týž. České země v éře první republiky, I, s. 71-74.
153
možnost ovlivňovat prostřednictvím voleb svůj osud vůbec poprvé."2 Zákonodárnou moc vykonávalo dvoukomorové Národní shromáždění, složené ze 450 zástupců. Poslanecká sněmovna čítala 300 členů a byla volena na šestileté funkční období. Aktivní volební právo do této komory bylo vymezeno dosažením věku 21 let, pasivní věkem 30 let. Senát se skládal ze 150 členů, kteří byli voleni na osmileté funkční období. V konkrétní praxi byl ovšem význam horní komory poněkud umenšen tím, že volby se nakonec vždy konaly do obou zákonodárných těles současně, přičemž se po celou dobu existence republiky jednalo o parlamentní volby před časné.1" Aktivní volební právo do senátu bylo vymezeno věkem 26 let, pasivní pak dosažením 45 let.
Exekutivní roli ve státě plnili prezident a vláda. Pozice prezidenta se odvíjela zejména od nezměrné autority a respektu k osobnosti T. G. Masaryk;) jako lídra odboje a skutečného zakladatele státu.114 Úřad prezidenta byl sice navržen jako reprezentativní, podle ústavy z r. 1920 ale přesto disponoval širokými pravomocemi, mj. rozpouštěl parlament, jmenoval a odvolával vládu. Masaryk chápal nejen svou politickou roli, ale chtěl do širších vrstev společnosti prosazovat také významné duchovní a etické diskursy. Současnu se choval jako prezident, který vystupuje nadstranícky a toto pojetí úřadu hlavy státu zůstalo ve společenském povědomí i po roce 1989, kdy se snažil o podobný styl vystupování Václav Havel. Svůj vliv se pokoušel rozšiřoval také celou řadou neformálních cest. Nástrojem k tomu se stalo mimoparla mentní uskupení, pro něž se rychle vžil pojem „Hrad"115, neformální okruh
312 Ke vzniku ústavy srov. např. Eva BROKLOVÁ a kol. Československu ústava 1920. Devadesát let poté. Praha: CEP, 2010; Jana ČECHUROVÁ - Lukáš ŠLE HOFER a kol. Ústava 1920. Vyvrcholení konstituování československého státu Praha: Leges, 2011.
313 K politickému systému detailněji viz Eva BROKLOVÁ. Československci demokracie. Politický systém ČSR 1918-1938. Praha: SLON, 1992.
314 K osobě prezidenta republiky Masaryka viz např. Zbyněk ZEMAN. 77ie Mu saryks. The Making of Czechoslovakia. London: Tauris, 1990, 2 ed.; Milan MACHOVEC. Tomáš G. Masaryk. Praha: Riopress, 2000; Alain SOU BIG Ol Tomas Masaryk. Paris, 2002 (v roce 2004 vyšel i český překlad); Josef TOM Eš Viktor Dyk a T. G. Masaryk. Dvojí reflexe češství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009.
315 K tématu struktury a ideového působení skupiny Hradu viz Karl BOSL (Hrsg. Die „Burg". Einflußreiche politische Kräfte um Masaryk und Beneš. Band 1,2 München-Wien, 1973-1974; nověji Andrea ORZOFF. Battie for the Castle. G\
litiků, intelektuálů, korporací a představitelů médií, v jejichž rámci se hledaly modely reakce na důležité politické a společenské události. Okruh tzv Hradu udržoval mnohé kontakty s politickými představiteli, výraznou roli tu ovšem hrála i kulturní obec. Hrad prorůstal jako státně politická současně mravní autorita různými společenskými sférami. Skupina Hradu tak přispívala ke stabilizaci politického prostředí a byla nepopiratelným zdrojem snah o kultivaci demokratických poměrů ve státě.
Za dobu existence první československé republiky se od listopadu 1918 do září 1938 vystřídalo osmnáct kabinetů. Jejich relativně časté obměny vyplývaly primárné ze skutečnosti, že vlády byly mnohdy složeny z heterogenních koalic, což pramenilo z množství politických stran, které vzhledem lc poměrnému volebnímu systému zaujímaly místo v parlamentu. V parlamentních volbách získávaly poslanecká křesla více než dvé desítky politických subjektů, což bylo dáno poměrným volebním systémem a chybějící klauzulí počtu procent limitující vstup do Národního shromáždění. Žádnému z nich se ale ve 20. letech nepodařilo získat skutečně výraznou převahu k prosazení jednolitě orientovaného vládního programu. Vliv na různorodost exekutivního zastoupení ovšem neměl jen poměrný volební systém, jenž byl aplikován pro obě komory Národního shromáždění, což do určité míry devalvovalo roli Senátu. Významnou roli hrálo i ustanovení o vázaných kandidátních stranických listinách, které vůdčí grémia politických strana upevňovala a stabilizovala. Poslanecký mandát tím byl fakticky v rukou stranického vedení, nikoli jednotlivce, který ho vykonával. To vedlo ve svých důsledcích k častým štěpením politických stran a následný vznik marginálních, odštěpených partají ještě zvyšoval nepřehlednost politické scény. Je zřejmé, že vládní koalice vzhledem ke své skladbě takřka napříč politickým spektrem jen těžko hledaly průsečík různorodých socioekonomických i kulturních a samozřejmě národních zájmů. To v praxi přinášelo malou akceschopnost kabinetů při řešení krizových otázek. Podobná absence fungujících vládních alternativ byla ovšem dána také silnou přítomností antisystémových stran a vyhraněné nacionálni opozice z řad Němců a dalších menšin, vymezující se negativně proti samotným principům, na nichž státní systém stál.
Určujícím fenoménem při utváření mocensko-politické struktury česko-
o°wJ ^r2,0}1'' 2 České literatury zať'm nejpodrobněji Antonín KLIMEK. Boj "rad. III Hrad a Pětka (1918-1926). Praha: Panevropa, 1996.
154
155
slovenského státu byly politické strany, jejichž spektrum z velké části vznik lo již v době před první světovou válkou. Strany byly rozhodujícími činiteli v oblasti legislativního procesu. K prosazení jakéhokoli zákona v parlamente bylo třeba získat potřebnou většinu, což při diferencovaných zájmech stran znamenalo vždy nutnost hledání kompromisní podoby i řešení. K základ ním politickým směrům patřily - v přímé návaznosti na vývoj před rokem 1914 - proudy agrární, národně-liberální, socialistický (byť ten brzy výrazné diferencovaný) a konfesijně katolický.
Přestože byly české země průmyslově rozvinuté, k nejvýraznějším (a také nejvlivnějším) subjektům občanského tábora patřila stále agrár ní strana, z jejíchž řad pocházela naprostá většina meziválečných československých premiérů počínaje už - později takřka legendárním - A n tonínem Švehlou. Její síla byla dána mj. tím, že dokázala mobilizovat venkovské obyvatelstvo všech sociálních skupin. Tato strana využívala také rozsáhlý soubor hospodářských zařízení, družstev a dalších organizací.31* K dalším umírněně pravicově orientovaným subjektům patřila Československá strana lidová (ČSL)"7, reprezentující katolické zájmy, a národně demokratická strana, která se hlásila k idejím konzervativního nacionalismu.318 Ta přitom v přímé návaznosti na tzv. státoprávní
316 Josef HARNA - Blanka RAŠTICOVA (eds.). Agrární strana a její zájmové, dru: stevnía peněžní organizace. Hodonín: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 2010; k nejdůležitějším osobnostem viz např. Daniel E. MILLER. Forging Politi cal Compromise: Antonín Švehla ...; Jaroslav ROKOSKÝ. Rudolf Beran. Vzestup a pád agrární strany. Praha: ÚSTR-Vyšehrad, 2011. Název agrární strany prošel určitými změnami. Původně Česká strana agrární přijala po vzniku republik) název Republikánská strana československého venkova, od roku 1922 se její ná zev změnil na Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu.
317 K nejnovějšímu zpracování dějin českého politického katolicismu se hub především monografie o dějinách tohoto ideového proudu od 19. století a/ na počátek třetího tisíciletí (Petr FIALA - Jiří FORAL - Karel KONEČNÝ Pavel MAREK - Michal PEHR - Miloš TRAPL. Český politický katolicismus 1848-2005. Brno: CDK, 2008).
318 Tematice vývoje národní demokracie se po roce 1989 soustavně věnuje historička Jana Čechurová (první práce vznikaly pod dívčím jménem Šetřilová). Viz především Jana ŠETRlLOVA. Alois Rašín. Praha: Argo, 1997; Jana ČECHľ ROVA. Česká politická pravice. Mezi převratem a krizí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999; Jana ČECHUROVÁ. Národní demokracie: mezi Kramá řem a Masarykem. In: Jan Gebhart - Jan Kuklík - Josef Tomeš (eds.). Masů rykův sborník. 14 (2006-2008). Praha: MÚA AV ČR - UTGM, 2009, s. 55-70
demokracii ze závěrečné fáze protirakouské rezistence reprezentovala původně relativně široké spektrum převážně městských občanských složek, kdy sdružovala jak průmyslníky (jejím pozdějším generálním sekretářem byl F. X. Hodáč, tajemník Ústředního svazu čs. průmyslu), finančníky a bohatých podnikatele (členem byl mj. i architekt Václav jvl. Havel), tak inteligenci včetně velké části univerzitních pedagogů a v neposlední řadě i umělce a literáty (od Aloise Jiráska po bratry Karla a Josefa Čapky). Narůstající opozice Kramářova vedení proti tzv. Hradu vedla nicméně k opakovaným secesím liberálně orientovaných intelektuálů319, jež přispěly k posunu strany do vysloveně pravicové části prvo-republikánského spektra.
V levicové části spektra hrály důležitou roli strany státotvorné levice, především sociální demokracie a československá národně socialistická strana.320 První z nich, vedená několika reformistickými předáky v čele s Františkem Soukupem a Gustavem Habrmanem (oba byli členy už první Kra-mářovy vlády v letech 1918-19), byla sice oslabena oštěpením radikálního křídla - příštích komunistů - v letech 1920-21, i nadále ale zůstávala zásadním reprezentantem zájmů dělnictva a podstatní části zaměstnanců vůbec, podílela se s výjimkou let 1926-29 na všech koaličních vládách a úspěšně zapustila (samozřejmě za spolupráce s tamními socialistickými skupinami) kořeny i na Slovensku. Jejím důležitým trumfem byly i nejma-sovéjší odbory v Československu, Odborové sdružení československé, čítající ve třicátých letech okolo 750 tisíc členů. Československá strana socialistická, akcentující tradičně více národní ideu, zastupovala především drobné řemeslníky, nemalou část zaměstnanců (např. železničářů) i části inteligence. I ona, vedená prakticky celé meziválečné období legendárním
Ze starších monografií si uchovává význam Vladimír FIC. Národní sjednoceni v politickém systému Československa 1930-1938. Praha: Academia, 1983. 9 Z nichž zřejmě nejvýznamnější byl odchod části jejích „moravských" předáků v čele s profesory Jaroslavem Stránským a Karlem Englišem, a jejich následný pokus o založení (ovšem málo úspěšné) Národní strany práce, do níž, mimo Jiné, vstoupili i bratři Čapkové.
Os
I Moy. Josef TOMEŠ. Průkop níci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české demokracie 1878-2005. Biografický slovník. Praha: ČSSD, 2005; Jo-Př MARNA' ^eský národní socialismus (do roku 1938). In: P. MAREK a kol. 'eled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech oi~1998. Olomouc: Gloria, 2000, s. 119-131, tam je uvedena i další literatura.
156
157
Václavem J. Klofáčem, se navíc mohla opírat o četné zájmové organizace, mj. Československou obec dělnickou, a ovšem i některé důležité podnik) kulturní, např. jedno z nejvýznamnějších vydavatelství Melantrich. Obé tyto strany byly také významnou oporou prezidentovi Masarykovi, který se koneckonců podílel na sestavení nového programu sociální demokraciu z r. 1930.321
Na rozdíl od Rakouska či Polska patřila v ČSR k velmi silným stranickým subjektům komunistická strana (KSČ), jež se dotvořila v květnu 1921. Českoslovenští komunisté představovali dokonce početně nejsilnější a nejorga nizovanější komunistickou stranu v meziválečné Evropě vzhledem k počtu obyvatel státu."2 Okruh sympatizantů strany přitom ještě výrazně převyšoval počet členů, kteří se rekrutovali nejen z vrstev dělnických, ale také z pro středí levicových intelektuálů. Jednalo se ovšem o fakticky protestní stranu, která byla navíc od roku 1929, po realizaci tzv. bolševizace a prosazeni nového vedení v čele s Klementem Gottwaldem, plně pod vlivem stalinské politiky Sovětského svazu. Český fašismus, reprezentovaný nejvýrazněji Národní obcí fašistickou v čele s penzionovaným generálem Radolou Gajdou, byl naopak relativně slabý a neměl výraznější vliv. Jeho přitažlivost v české společnosti nebyla vysoká ani v době zvyšujícího se sociálního a politického napětí ve 30. letech.323
Výrazným specifickým rysem československých politických poměru byl - ostatně obdobně jako ve velké části zemí středovýchodní Evropy, např. v Jugoslávii, Polsku či Rumunsku, - jejich multinárodní charakter,
kdy
321 Členem druhé, národně socialistické strany, byl zase ministr zahraničí E. Be neš, jehož pozici upevnil odchod nacionalistických populistů v čele s exminisi rem Jiřím Stříbrným v září 1926.
322 K dějinám KSČ např. viz Petr FIALA - Jan HOLZER - Miroslav MAREŠ - Pavel PŠEJA. Komunismus v České republice: vývojové, systémové a ideové aspek ty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. Brnu MU, 1999; ze zahraničních autorů viz např. Zdeněk SUDA. Zealots and Rebeh A History oft he Ruling Communist Party of Czechoslovakia. Stanford: Hoovei Press, 1980; Jacques RUPNIK. Dějiny Komunistické strany Československí! Od počátků do převzetí moci. Praha: Academia, 2002.
323 K dějinám českého fašismu a jeho protagonistů srv. např. Tomáš PASÁK. Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha: Práh, 1999; Ivo PEJČOC11 Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnut: v Čechách a na Moravě 1922-1945. Praha: Academia, 2011; Libor VYKOUPU Český fašismus na Moravě. Brno: Matice moravská, 2012.
většina politických proudu existovala paralelně na etnickém princi-324 Téměř zrcadlovým pandánem k české politické stranické struktuře byla německá stranická struktura, podobně navazující na vývoj před první světovou válkou. Byly v ní zastoupeny všechny nejdůležitější názorové proudy, jaké najdeme i v českém prostředí. Vznik státu však pro ně znamenal složitější situaci vzhledem k zásadní změně vnějších podmínek jejich působení. Do roku 1918 vyvíjely činnost mezi německým obyvatelstvem českých zemí německorakouské strany s organizační sítí a aktivitami rozvíjenými v rámci celého Předlitavska.325 Po vzniku nových státních hranic byly jejich organizace v českých zemích odtrženy od svých vídeňských centrál a takto „izolované" zbytky stran se musely nově konstituovat po podepsání mírových smluv, které poválečné proměny definitivně konfirmovaly.
O vliv mezi německým obyvatelstvem zápasily zpočátku zejména dvě strany, německá sociální demokracie (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakei, DSDAP) a německá agrární strana, oficiálně nazývaná Svaz zemědělců (Bund der Landwirte). Němečtí sociální demokraté vycházeli z marxistické ideologie a z požadavku posílení sociálních prvků v kapitalistické ekonomice, ale odmítali - na rozdíl od radikálních komunistů - revoluční způsoby a užití násilných prostředků a ve své politické taktice se klonili k postupné přeměně kapitalistické výroby na ekonomiku socialisticky řízenou. Němečtí agrárníci jako nejsilnější občanská strana v prvních letech existence ČSR představovali typickou stranu orientovanou na získání venkovského segmentu obyvatelstva, která sice deklarovala v programu politiku národnostního sebeurčení pro Němce, ale v konkrétní politice tento rozměr příliš nezdůrazňovala. Třetí významnou stranou aktivistické orientace byla katolicky zaměřená německá křes-
324 K podrobnému rozboru národnostního rozměru politického stranictví v prvorepublikovém Československu, kde jsou studie věnovány československým > německým politickým stranám viz Karl BOSL (Hrsg.). Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaaat. München-Wien, 1979; n°věji Jiří MALÍŘ - Pavel MAREK a kol. Politické strany I, 1861-1938. Vývoj Politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1861-2004. Brn°: Doplněk, 2005.
ř*XD^ ^^NA. Konsenzus a kompromis. Budování politického systému první w«. Praha: HiÜ AV ČR, 2013, s. 25.
158
159
I
ťansko-sociální strana (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei, DCV). Tyto strany se také (spolu s malou stranou demokratických liberálCi i staly postupně hlavními protagonisty snah o spolupráci s českosloven skou vládní a politickou reprezentací s cílem podílet se aktivně na exe kutivních i legislativních procesech při správě státu, který se označuje jako německý aktivismus.326 Postoj kooperace s československou vládou je odlišoval od koncepce tzv. německého negativismu, který jakoukoli podobnou spolupráci vylučoval. Tento směr reprezentovaly hlavně dví strany, němečtí nacionálové (DNP), navazující na tradice nacionálního liberalismu z doby habsburské monarchie, a němečtí nacionálni sociál is té (DNSAP), jejichž program byl založen na rozvíjení antiliberálních, antimarxistických a silně antisemitských tendencí a protislovanském vypjatém nacionalismu. Tato nacionálne socialistická strana, založena již roku 1904, udržovala styky s oběma ideově spřízněnými stranami v Rakousku a zejména v Německu (Hitlerova NSDAP). V roce 1933 byly obě strany z důvodu protistátních aktivit rozpuštěny.327
Zárodky německého aktivismu se mohly začít vytvářet teprve v okam/i ku, kdy byly položeny základy vnitropolitické i zahraničněpolitické stabilit\ československého státu a nacionalismus přestal být pro část německých politických stran nosným programem. Zastánci česko-německého politického dialogu našli již od počátku 20. let podporu také u tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka a ministra zahraničí Edvarda Beneše. První výraznější úspě chy získaly německé aktivistické strany během voleb do obecních zastúpi telstev v roce 1923. Do roviny vládní se ale aktivismus prosadil - také pod vlivem pacifikace mezinárodní situace v důsledku Locarna - až o dva až tři roky později.
Na Slovensku se po první světové válce osamostatnil primárně katolick\ politický proud. Jeho hlavním reprezentantem byla slovenská ludová strana
326 K politice nemeckých aktivistických stran viz Jaroslav CÉSAR - Bohumil ČI R NÝ. Politika německých buržoaznich stran v Československu v letech 1918-193S 1. díl (1918-1929), 2. díl (1929-1938). Praha: ČSAV, 1962; Jörg KRACIK. Politik des deutschen Aktivismus in der Tschechoslowakei 1920-1938. Frankfurt atfl Main, 1999; Eva BROKLOVÁ. Politická kultura německých aktivistických stru v Československu 1918-1938. Praha: Karolinum, 1999.
327 K tomu např. Johann W. BRÜGEL. Češi a Němci 1918-1938. Praha: Academi.' 2006, s. 317-320.
(později přijala na počest svého dlouholetého vůdce do svého názvu Hlinková)-328 Svým vlivem zcela předstihla i Slovenskou národní stranu, jež před první světovou válkou působila jako sjednocující platforma slovenských národních snah a jež se jako samostatný subjekt rekonstruovala znovu na jaře 1921. Činnost ve východních částech státu rozvíjely ale také další proudy, které se již počátkem dvacátých let začlenily do velkých stran s celostátní působností. Úspěšně se tu etablovala především Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu a pak i sociálnědemokratická strana. V jejich čele však měli hlavní vliv čeští politici a jejich slovenští kolegové, např. agrárník Milan Hodža či sociální demokrat Ivan Dérer, se jen postupně propracovávali do popředí. Stranicko-politické spektrum se ustálilo během první poloviny 20. let, a třebaže se preference českých a slovenských voličů v každých volbách částečně měnily, nikdy nedošlo k výrazné dominanci jediné politické strany, jako tomu pak bylo v případě drtivé převahy Sudetoněmecké strany po volbách v roce 1935 mezi německým elektorátem v Československu.
Komplikovaný zůstal i politický vývoj na Podkarpatské Rusi, který koneckonců odrážel zdejší etnickou heterogennost, slabé národní uvědomění obyvatelstva i jeho zpočátku relativně nízkou kulturní úroveň (včetně výrazného analfabetismu). To pak ještě komplikoval poměrně značný příliv ruské a také ukrajinské emigrace, jejíž představitelé se pochopitelně snažili ovlivnit zdejší další vývoj ve prospěch vlastní orientace.329 Poněkud paradoxně přitom nejsilnějším místním politickým proudem byla zpočátku zdejší komunistická strana, která v prvních volbách (1924) získala téměř 40% zdejších hlasů. Teprve postupně zapouštěly i zde hlubší kořeny organizace, orientující se na spolupráci s nejsilnějšími stranami „pražských" koalic.330 Klíčovým hráčem se stala - i díky interesu na realizaci pozemkové reformy - Venkovská republikánská strana, napojená na agrárníky. Druhým podstatným proudem, podporovaným mj. velkou částí židovské komunity, byla zdejší sociální demokracie. Z „autochtonních" směrů byla nejvlivnější Ruská lidová strana,
328 Srov. Ľubomír LIPTÁK (ed.). Politické strany na Slovensku 1860-1989. Bratislava: Archa 1992, s. 109 an.; obecně též Josef HARNA. Konsenzus a kompromis. Budování politického systému první ČSR. 1 !• POP. Podkarpatská Rus, s. 124-125.
330 K
vývoji politického stranictví na Podkarpatskú viz např. Markéta NĚMCOVÁ, strany rusínske menšiny. In: J. MALÍŘ - P. MAREK (eds.). Politické strany. Vyty, politických stran a hnutí..., sv. I, s. 957 an., kde je i další literatura.
160
161
proklamující, že obyvatelstvo tvoří nejzápadnější odnož ruského etnika. Ná ležel k ní mj. Anton Beskid, jenž zastával deset roků úřad guvernéra, příčeni/ tento proud měl svého patrona - ne náhodou - v Kramářové české národm demokracii. Už ve dvacátých letech se tu ale vytvořila i seskupení snažící se o okamžité prosazení přislíbené autonomie (často i s územními nároky vůči sousedním oblastem východního Slovenska). Některá z nich se pokoušela využít k tomuto cíli mechanismů minoritního referátu Společnosti národu jiná např. tajné spolupráce s Budapeští či Varšavou. I tyto okolnosti ovšem přispěly k tomu, že pražská vláda s realizací autonomie nijak nespěchala.
Relativně členitou sociální i ideovou strukturu měly i strany dalších mi nořit, polské, maďarské a židovské, ty měly ovšem jen marginální politicky vliv. K výrazným politickým osobnostem patřili v tomto okruhu například maďarský konzervativně-nacionální politik Jánoš Esterházy či polský sociál ní demokrat Emanuel Chobot.'131
Důležitou funkci získala v rámci politického systému v prvních letech republiky tzv. Pětka, což byl orgán, sdružující předsedy pěti hlavních státotvor ných československých politických stran, reprezentovaných ovšem tehdy jen českými politiky. Nebyli v něm zastoupeni ani Slováci, ani příslušníci etnických menšin. Toto uskupení vzniklo mimo parlamentní struktury a nebylo nijak legislativně zakotveno.ni Přitom právě zde byla od roku 1920 předem dohadována a přijímána všechna podstatná rozhodnutí, a schvalování zákonů v Národním shromáždění pak bylo spíše formálním procesem. Vliv Pětky ale nelze vidět jen negativně, protože se zde mohly konsenzuálně řešil vniklé problémy a operativně na ně reagovat. Tím se bránilo prohlubováni konfliktních situací a společenskému chaosu. Pluralitní charakter tohoto or gánu zaručoval především fakt, že Pětka sdružovala strany s různou ideovou orientací a nepřevážil zde dominantně jen jeden názorový proud. Pětka sice zanikla v roce 1925, ale formát setkávání se hlavních koaličních stran zůstal zachován i poté.
331 Detailní přehled politického menšin v ČSR viz Jiří MALÍŘ - Pavel MARIK a kol. Politické strany I, 1861-1938, zvi. Dan GAWRECKI. Politické strany pol ské menšiny (s. 943 an.) a Pavel MAREK. Politické strany maďarské menšin) (s. 925 an.).
332 Ke vzniku tzv. Pětky viz např. Antonín KLIMEK Boj o Hrad. 11.1 Hrad a Pétk'1 (1918-1926) Praha: Panevropa, 1996.
Vedle politických stran vyvíjelo činnost velké množství stavovských, zá'mových, kulturních, tělovýchovných a odborových organizací, které dávaly lidem možnost konkrétně se podílet na formování a ovlivňování života společnosti. Typickým projevem občanské angažovanosti byl i vysoký stupeň organizovanosti v nejrůznějších spolcích. Signifikantním znakem veřejného života byla také velká škála vydávaného periodického i neperiodického tisku, největší politické strany měly dokonce své samostatné deníky s vlastními redakcemi v každém větším městě. Příkladem žurnalistiky, jež se snažila o větší nadstranickost a současně výraznou participaci kulturních a vědeckých osobností, se staly především Lidové noviny. Ty vyjadřovaly ovšem často prohradní stanoviska, podobně jako Masarykem fakticky spoluzaložený týdeník Přítomnost, vedený Ferdinandem Peroutkou, jenž usiloval mimo jiné o hledání interkulturního porozumění a výchovu k upevňování demokratických hodnot.1"
J Ústava z února 1920 definovala Československo jako jednotný unitární stát a v debatách před jejím přijetím byly odmítnuty všechny snahy o větší autonomii (v případě Slovenska a Podkarpatské Rusi) nebo decentralizaci (jež byly do jisté míry patrné například mezi moravskými politiky). Konstituce nepředpokládala vznik autonomních celků, jichž se dožadovali zejména příslušníci německé menšiny a brzy i velká část reprezentace slovenské. Zemské sněmy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku z doby habsburské monarchie byly naopak zrušeny, čímž vznikl klasický centralizovaný, unitární model. Toto rozhodnutí se prvoplánově dotýkalo zejména československých Němců, kteří jím ztratili důležité fórum pro realizaci politické aktivity a artikulaci svých cílů.- 1
Podle sčítání lidu z roku 1921 žilo v Československu 13,6 milionu lidí, během další dekády (do dalšího sčítání roku 1930) vzrostl počet obyvatel na 14,7 milionu. Charakteristickým rysem bylo přitom multietnické složení státu - kromě zhruba 50 % Čechů a 15 % Slováků zde žilo také 23 % Němců,
333 K
vývoji Lidových novin viz např. Jiří PĽRNES. Svět Lidových novin 1893-1993. Lid  ° kapitola z dějin české žurnalistiky, kultury a politiky. Praha: Nakladatelství ove noviny, 1993; o intelektuálním klimatu Přítomnosti vypovídají mj. pří-ne pasáže biografie jejího tvůrce Ferdinanda Peroutky; srov. Pavel KOSATIK. 334 pPcn""ka. Život v novinách (1895-1938). Praha: Paseka, 2003.
j°t r M. MAIEWSKI. Sudetští Němci 1848-1948. Dějiny jednoho nacionalismu. C°nditio Humana, 2014, s. 179.
162
163
6% Maďarů, 3,4% Rusínů, 1,3% Židů a 0,6% Poláků). Důsledkem této národnostní pestrosti bylo vzájemná interakce a konflikt různých kulturních, náboženských a především politických vlivů, přestože vláda přijala ještO v době mírových jednání v Paříži dalekosáhlé zákony na ochranu minorit." Jedním z klíčových byl jazykový zákon z r. 1920, který umožňoval používal jako úřední jazyk menšiny v oblastech, kde měla více než dvacetiprocentní zastoupení v celkové populaci, a to nejen před soudy, ale i před státními úřady, což rozšiřovalo doporučení na základě mírových smluv. Německé strany však navzdory tomu podrobily tato opatření tvrdé kritice, protože je vnímaly jako nástroj k postupné čechizaci a odnárodňovaní. Poukazovah především na jeho sociální dopad, mimo jiné údajné zhoršení přístupu Němců do státních úřadů.
Ještě větší nesouhlas z řad představitelů menšin zazníval vůči prováděcím nařízením k jazykovému zákonu, přijatým v roce 1926, jež znamenala faktickv jeho zpřísnění. Podstatné komplikace přinášela především pro užívání vnitřn í ho úředního jazyka na nižších správních stupních, kde přispěla k převaze tzv. československého jazyka. Byla tedy krokem, který vyhovoval spíše hlediskům českého bojovného nacionalismu než např. potřebám česko-německého dorozumění.336 V souladu se zněním prováděcích nařízení měli státní zamést nanci z řad národnostních menšin složit do půl roku zkoušky z českého či slovenského jazyka. Jiná situace panovala ve vztahu ke Slovákům, protože Slo váci nebyli chápáni jako menšina a slovenština jako samostatný jazyk. Praxe se ustálila v tom smyslu, že v úředním styku docházelo vzhledem k příbuznost i obou jazyků k paralelnímu užívání češtiny i slovenštiny.337
335 René PETRAS. Menšiny v meziválečném Československu. Právní postaven; národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodni právní ochrana. Praha: Karolinum, 2009; Michal STEHLÍK - Andrej TÓTH -Lukáš NOVOTNÝ. Národnostní politika v Československu 1918-1938. Od státu národního ke státu národnostnímu.
336 K tématu jazykového zákonodárství Jaroslav KUČERA. Minderlieit im Nati<' nalstaat. Die Sprachenfrage in den tschechisch-deutsch Beziehungen 1918-19.^S München, 1999. Jazykové tematice jsou věnovány i některé příspěvky ve sborm ku k otázce kulturní integrace a dezintegrace v rámci česko-německých vztalii viz Steffen HÖHNE - Ludger UDOLPH (Hg.). Deutsche, Tschechen, Böhme kulturelle Integration und Desintegration im 20. Jahrhundert. Wien, 2010.
337 Jan RYCHLÍK. Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1914-1945 s. 80.
K prioritám při budování československého státu patřil také vznik demokrati^- jednotné a moderní státní správy, jehož výrazem byl i zákon 0 správním zřízení z roku 1920. Původně se předjímalo zavedení župního samosprávného zřízení, předpokládajícího vznik 21 žup, z toho 6 na Slovensku. Problém však představoval fakt, že minimálně 2 župní oblasti byly většinově německé, a župy byly tedy zřízeny pouze na Slovensku. V roce j927 tento nejednotný systém nahradilo zemské zřízení, jehož základem bylo rozdělení republiky na jednotlivé země - Českou, Moravskoslezskou, Slovensko a Podkarpatskou Rus s vlastními samosprávnými zemskými zastupitelstvy.338
Vlastimil Tusar, první československý sociálnědemokratický předseda
3.2.3 Vývoj politické situace v Československu po parlamentních volbách v roce 1920
V dubnu 1920 se konaly první parlamentní volby, v nichž zvítězila přesvědčivě sociální demokracie, a to jak v československém, tak v německém prostře-&m Na základě volebních výsledků pokračovala vláda sociální demokracie, československých socialistů a agrárníků, vedená Vlastimilem Tusarem. Růst
33» K této reformě Zdeňka HLEDÍKOVÁ - Jan JANÁK - Jan DOBEŠ. Dějiny správy v českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové "oviny, 2005.
339 Srov. např. Z. KÁRNÍK. České země v éře první republiky (1918-1938), sv. I, s-125-126.
164
165