Vychází k uctění stého výročí autorovy smrti
PŘEDMLUVA   Z   ROKU 1869
.1 -	•'••:*v;: uri	■.•i:?čita
J3JOZC •		•Mr-cký ústav
Pfír. e.		
Sign. j		
		
Přeložil Jiří Pecha r Komentář a doslov napsal Josef Polišenský
Roku 1867 dokončil Michelet poslední ze čtyřiadvaceti svazků svých Dějin Francie (Histoire de France), na nichž začal pracovat na počátku třicátých let.
Pro nové vydání Dějin Francie napsal Michelet novou předmluvu, proslulou Předmluvu z roku 1869. Bylo to nezbytné nejenom proto, že Francie a jej! čtenářstvo se změnilo od doby Červencové monarchie, vyšlé z revoluce roku 1830, ale především proto, protože se změnil sám Michelet, a tudíž i jeho metoda a důraz. Vidíme to dobře, srovnáme-li původní Předmlu-; vu z roku 1833 s Předmluvou, kterou budete číst. V prvním svazku stejně jako v posledním
se Michelet, na rozdíl od většiny svých současníků-historiků, snažil o to, aby se opíral o původní, nevydané archívní prameny. Využil plně zkušeností ze své služby v Národním archívu a svého, na svou dobu výjimečného přehledu po soudobých pramenech.
Když psal první část svých Dějin, šlo mu o to, aby podal obraz minulosti Francie, aby tuto minulost, jak říkal, „vzkřísil". Proto ve své Předmluvě z roku 1833 zdůrazňoval hluboký dojem, jaký na něho udělalo seznámení s „rukopisnými katakombami, nekropolí národních památek", jak nazýval pařížský Národní archív. Dobře vystihl sociální, ba třídní charakter jednotlivých druhů historických pramenů — pergamenové listiny feudálních rodů, Oidonan-ce francouzských králů, registratury vyrůstajících ústředních úřadů a správy jednotlivých provincií, až po záplavu dokumentace, která zůstala po republice a císařství.
Předmluva z roku 1869, psaná na sklonku „liberálního císařství" Napoleona III. — vlastně na samém pokraji jeho konce, ukazuje dobře, že autorovi už nejde jenom o „vzkříšen!" minulosti. Historie se mu proměnila v politickou zbraň, s její pomoc! bojuje proti názorům, které považuje za nesprávné, jde mu spíš o to, vyjadřovat se o historických událostech a jejich smyslu než o vyprávění o nich. Jeho chápání historie se změnilo; vyprávěcí dějiny jsou jenom letopisy, ale jenom historie, které jde o znovuvytvořen! obrazu celistvého, integrálního života, je hodna tohoto jména.
MYŠLENKA TOHOTO DÍLA, KTERÉ SI VYŽÁDALO NĚJA-kých čtyřicet let namáhavé práce, byla pojata v jediném okamžiku, v záblesku Července.' V oněch pamětihodných dnech vzešlo mocné světlo, a já spatřil Francii.
| Měla svoje letopisy, ale neměla žádnou historii. Různí vynikající lidé ji
studovali hlavně z politického hlediska. Nikdo nepronikl do nekonečných podrobností vývoje v rozmanitých sférách její aktivity (náboženské, ekonomické, umělecké atd.). Nikdo ji ještě neobjal pohledem, který by ji zachytil v živoucí jednotě oněch přírodních a geografických složek, které ji vytvořily. Byl jsem první, kdo ji uviděl jako duši a jako osobu.
Proslulý Sismondi,2 tento vytrvalý pracovník, tak svědomitý a soudný ve
7
svých politických letopisech, se jen vzácně povznese k celkovému pohledu. A do badatelských průzkumů se na druhé straně skoro nikdy nepouští. Sám poctivě přiznává, že v Ženevě, kde psal, neměl přístup ani k listinám, ani k rukopisům.
Ostatně až do roku 1830 (ba dokonce až do roku 1836) žádný z význačných historiků tohoto věku nepocítil ještě potřebu vyhledávat fakta mimo tištěné knihy — v původních pramenech, tehdy většinou nevydaných, v rukopisech našich knihoven, v dokumentech našich archívů.
Ušlechtilá plejáda historiků,3 která v letech 1820 až 1830 tak skvěle zazářila, pánové de Barante, Guizot, Mignet, Thiers, Augustin Thierry, pohlížela na historii z různých speciálních hledisek. Jeden se zajímal o složku plemennou, druhý o instituce atd., a přitom snad ani sdostatek nepostřehovali, jak těžké je vůbec tyto věci brát izolovaně, jak je každá z nich ostatními ovlivňována. Což pak plemeno například zůstává identické, nezasažené vlivem měnících se mravů? Což pak lze instituce dostatečně prozkoumat bez zřetele k historii idejí a k tisícerým sociálním okolnostem, které jim dávají vznik? Specializace mají v sobě vždy něco poněkud umělého, co při vší snaze věci objasnit je může ukázat ve falešné perspektivě, vzbudit o celku klamavou představu, připravit ho o jeho vyšší harmonii.
Život má jednu svrchovanou a náročnou podmínku. Je opravdu životem jen potud, pokud je úplný. Všechny jeho orgány jsou navzájem závislé a rozvíjejí svoji aktivitu jen ve vzájemné souhře. Naše funkce jsou spolu spjaty, jedna předpokládá druhou. Stačí, aby jediná z nich chyběla, a nic už nežije. Kdysi se soudilo, že lze každý systém našeho organismu skalpelem izolovat a sledovat ho samostatně; to možné není, neboť všechno je ovlivňováno vším.
A tak buď nic, nebo všechno. Aby byl znovuobjeven minulý život, bylo by třeba sledovat ho trpělivě na všech jeho cestách, ve všech jeho formách, ve všech jeho složkách. Bylo by však také zapotřebí, a na to by musela být vynaložena vášeň ještě větší, zrekonstruovat a obnovit souhrn toho všeho, vzájemné působení těchto rozmanitých sil v jednom mocném pohybu, který by se stal životem samotným.
Když Géricault,4 mistr, jehož genialitou jsem zajisté obdařen nebyl, ale s nímž jsem měl společnou jeho úpornou vůli, vstoupil do Louvrů (do tehdejšího Louvrů, kde bylo shromážděno veškeré umění Evropy), nevyvedlo ho to z míry. Řekl: „No dobrá! Půjdu to namalovat ještě jednou." V rychlých skicách, které nikdy nepodpisoval, si postupně všechno osvo-
joval a přivlastňoval. A nebýt roku 1815, byl by dodržel slovo. Taková je vášnivost a nezkrotnost mladistvého věku.
Ještě komplikovanější, ještě děsivější byl můj historický úkol, při němž šlo o vzkříšení celistvého života nikoli v jeho povrchových projevech, nýbrž v jeho vnitřních a hlubinných organismech. Žádného rozvážného člověka by to bylo ani nenapadlo. Naštěstí jsem rozvážný nebyl.
V onom zářivém jitru Července, s jeho všeobsáhlou nadějí, s jeho mocnou električností, tento nadlidský podnik mladé srdce nepoděsil. V urči-týcH chvílích neexistují žádné překážky. Plamen zanícení dokáže všechno zjednodušit. Tisíceré spletené věci se v něm rozřeší, najdou v něm znovu své pravé vztahy a (v té míře, jak v nich zavládne harmonie) osvětlí se. Mnohá kolečka, která jsou nehybná a těžká, pokud leží stranou, se začnou sama od sebe otáčet, jsou-li opět vřazena v celek.
Taková byla alespoň moje víra, a ať byla moje slabost jakákoli, tento akt víry měl své účinky. To nesmírné soukolí se rozhýbalo před mýma očima. Ty rozmanité síly, síly přírody i umu, se začaly navzájem hledat a slaďovat, byť i zprvu jen obtížně. Údy velkého těla, národy, rasy a kraje, se začaly skládat dohromady — od oceánu až k Rýnu, k Rhônu a k Alpám — a staletí se dala na pochod od Galie k Francii.
Všichni, přátelé i nepřátelé, prohlásili, že „je to živoucí". Jaké jsou však pravé a skutečně spolehlivé znaky života? S určitou obratností lze konec konců uměle vyvolat dojem pohybu a rozdmýchat jakési teplo. Galvanické účinky jako by občas předčily i život samotný svými záškuby a svými vzepjetími, všelijakými pronikavými kontrasty, překvapeními a drobnými zázraky. Znakem pravého života je něco zcela jiného: jeho kontinuita. Zrozen naráz jako celek, trvá a roste poklidně, pozvolna, uno tenore? Jeho jednota není jednotou drobného dramatu o pěti aktech, nýbrž tvoří ji (rozvinuta často v nesmírnou šíři) harmonická duševní identita.
Ani nejpřísnější kritika neupře mé knize, bude-li ji soudit v jejím celku, tyto vyšší podmínky života. Nebyla vytvořena nijak ukvapeně, nijak překotně; měla přinejmenším přednost pomalého vznikání. Metoda je od prvního svazku" k poslednímu stále táž; je stejná v mé Geografii jako v mém Ludvíku XV. a jako v mé Revoluci. Jiným jejím rysem, který nebývá v práci zabírající tolik let o nic méně vzácný, je to, že tvar i barva jsou tu navzájem pevně spjaty. Tytéž přednosti, a tytéž vady. Kdyby tyto vady zmizely, dílo by bylo různorodé, bezbarvé, ztratilo by svoji osobitost. Ať už je jakékoli, je lépe, když zůstane harmonickým a živoucím celkem.
Když jsem začínal psát, existovala jedna geniální kniha, kniha Thierry-
8
9
ho.7 Bystrý a pronikavý, jemný interpret, velký cizelér, obdivuhodný dělník, ale příliš poddaný jedinému pánu. Tímto pánem, tímto tyranem je výlučné, systematické hledisko plemenné trvalosti. Krása této velké knihy tkví vcelku v tom, že i při tomto hledisku, které bychom pokládali skoro za fatalistické, cítíme všude napořád srdce bouřící se proti oné osudové síle, kterou byla invaze, srdce cele naplněné národní duší a právem na svobodu.
Velmi jsem ho miloval a obdivoval. Přesto však — řeknu to? — ani materiálno, ani spirituálno v jeho knize mi nepostačovalo.
Materiálno, rasa a národ, který je jejím pokračováním, měly podle mého názoru zapotřebí, aby byly podloženy solidním a pevným základem, zemí, jež by je nesla a živila. Bez geografického základu jako by národ, tento historický aktér, kráčel ve vzduchu, podobně jako v oněch čínských malbách, kde půda není zobrazena. A mějte na paměti, že tato půda není jen jevištěm děje. Prostřednictvím potravy, klimatu atd. ho sterým způsobem ovlivňuje. Jaké hnízdo, takový pták. Jaká vlast, takový člověk.
Rasa, složka mocná a převažující v oněch barbarských dobách, než ještě započalo velké tvůrčí dílo národů, začíná být méně znatelná, slábne a téměř zaniká tou měrou, jak se každý národ vypracovává a utváří si vlastní osobnost. Slavný pan Milí8 říká velmi správně: „Bylo by to řešení příliš snadné, kdybychom si chtěli ušetřit studium mravních a sociálních vlivů tím, že rozdílnosti charakteru a chování připíšeme navrub nevyhladitel-ným rozdílnostem přírodním."
Proti těm, kteří chtějí vysledovat tento rasový element v moderní době a přepínají jeho roli, jsem z historie samotné vyzvedl jeden obrovský a příliš málo postřehnutý mravní fakt. Je jím ona mocná vlastní práce na sobě same? v níž Francie vlastním vývojem všechny své surové prvky postupně přetváří. Z římského municipia, z germánských kmenů, z keltského klanu, ze všech těchto složek, které zanikly a zmizely, jsme posléze vyvodili výsledky zcela jiné a z velké části dokonce protikladné všemu, co jim předcházelo.
Život působí sám na sebe jakoby jakousi osobní aktivitou, je to rození, které z předem existujících materiálů vytváří věci naprosto nové. Z chleba a plodů, které jsem snědl, tvořím rudou a slanou krev, která ničím nepřipomíná ony pokrmy, z nichž ji čerpám. — Zrovna tak si počíná i každý národ, když utváří a plodí sám sebe, když drtí a spájí prvky, které v něm v nezřetelném a změteném stavu zajisté zůstávají dál, ale které znamenají velice málo ve srovnání s tím, co vytvořila dlouhá práce té mocné duše.
Francii stvořila Francie, a osudový prvek rasy je tu podle mého soudu druhotný. Je dcerou své svobody. V pokroku lidstva připadá hlavní podíl oné živoucí síle, které říkáme člověk. Člověk je svým vlastním Prométheem.
Řečeno úhrnem, historie tak, jak ji pěstovali tito vynikající (a nejednou obdivuhodní) mužové, se mi jevila pořád ještě nedostatečná v obou svých metodách:
Příliš málo materiální'" neboť brala v úvahu rasy, ale půdu, klima, stravu a tolik různých fyzických a fyziologických okolností pomíjela.
Příliš málo spirituální, neboť hovořila o zákonech, o politických aktech, ale nehovořila o idejích, o mravech, nehovořila o tom velkém vnitřním f progresivním pohybu národní duše.
Zejména pak byla málo zvědavá na drobné okolnosti zjistitelné badatelskou prací, takže možná právě to nejlepší zůstávalo zahrabáno v nevydaných pramenech.
Můj život je v této knize, přelil se do ní. Je mou jedinou životní událostí. Ale není tato totožnost knihy a autora určitým nebezpečím? Není dílo zabarveno pocity a dobou toho, kdo je vytvořil?
Vídáme to napořád. Žádný portrét není tak přesný, nesouhlasí natolik se svým modelem, aby do něho umělec nevložil trochu ze sebe sama. Ani naši učitelé v historii se nevymkli z tohoto zákona. Tacitus ve svém Tibe-riovi vylíčil i sám sebe s celou dusivou atmosférou své doby, s těmi „patnácti dlouhými léty" mlčení. Když nám Thierry vypráví o Chlodvíkovi, o Vilémovi a jeho dobyvatelském tažení, je prodchnut niterným vzrušením Francie nedávno okupované a její opozicí vůči království, které se jevilo jako vláda ciziny.
Je-li toto vada, musíme přiznat, že nám přináší nemalý prospěch. Historik, který je jí prost, který se pokouší při psaní zcela se vytratit, nebýt,. sledovat jen z pozadí dobovou kroniku (jako to Barante udělal s Froissar-tem"), není vůbec historikem. Starý kronikář je při vší své roztomilosti naprosto neschopen povědět ubohému lokaji, který se mu drží v patách, čím vlastně je ono velké, chmurné a děsivé čtrnácté století. Abychom se to dověděli, k tomu je zapotřebí všech našich sil analýzy a učeného bádání, je k tomu třeba mocného nástroje, který by pronikl tajemství nepřístupná onomu vypravěči. Jaký je to nástroj, jaký je to prostředek? Moderní osobnost, tak mocná a o tolik širší než dříve.
Jak pronikáme víc a víc do daného předmětu, zamilujeme si ho a od toho okamžiku na něj pohlížíme s rostoucím zájmem. Srdce, stržené při
10
n
opětovaném pohledu pohnutím, vidí tisícero věcí, které jsou pro lhostejné lidi neviditelné. Historie a historik v tomto pohledu splývají. Je to dobře? Je to chyba? Tady se děje něco ještě nepopsaného, co musíme odhalit.
Jde o to, že postupem času historie utváří historika mnohem víc, než on utváří ji. Moje kniha mě stvořila. To já jsem se stal jejím dílem. Tato dcera zrodila svého otce. I když zprvu vzešla ze mne, z mého mladického (a ještě zmateného) vzplanutí, dala mi sama na oplátku daleko víc, dala mi sílu a osvícené poznání, ba nadto i plodné zanícení a reálnou schopnost křísit minulost k životu. Jestliže se navzájem podobáme, je to tak dobře. Rysy, které má ode mne, jsou z velké části právě ty, které jsem jí dlužil, neboť se mi jich dostalo od ní.
Osud mi byl hodně příznivý: Měl jsem dvě dost vzácné věci, jimž toto dílo vděčí za svůj vznik.
Především svobodu, která se stala jeho duší.
K tomu pak různé prospěšné povinnosti, které sice jeho realizaci zpomalovaly a zdržovaly, ale učinily je zároveň uváženějším a silnějším, daly mu pevnost a odolné základy času.
Byl jsem svobodný díky samotě, chudobě a prostému životu, byl jsem svobodný díky svému učitelskému povolání. Za ministerstva Martignaco-va'" (v onom krátkém okamžiku štědrosti) vznikla myšlenka zreformovat Normální školu, a p. Letronne, který byl požádán o radu, doporučil, aby mi bylo svěřeno vyučování filosofie a historie. Můj Přehled a můj Vico," knihy publikované roku 1827, mu připadaly jako dostačující kvalifikace. Toto dvojí vyučování, které mi později připadlo ještě také na Collěge de France,14 mi otevíralo nekonečné obzory svobody. Můj neohraničený obor zahrnoval každý fakt a každou myšlenku.
Mým jediným učitelem byl Vico. Z jeho principu živé síly, lidstva, které tvoří samo sebe, vznikla i moje kniha, i moje vyučování.
Držel jsem se v slušné vzdálenosti jak od majestátních a neplodných doktrínám, tak i od onoho velkého romantického proudu „umění pro umění". Byl jsem sám sobě svým světem. V sobě jsem měl svůj život, svá obrození i svoji plodnost, ale také svá nebezpečí. Jaká? Svoje srdce, svoje mládí, samotnou svou metodu a ony nové podmínky ukládané historii: ne už jenom vyprávět nebo soudit, ale evokovat, znovu vytvářet a křísit minulé věky. Mít dostatek ohně, aby se rozehřál popel tak dávno už vychladlý, to byl první požadavek, a nebyl bez nebezpečí. Ale druhý, možná daleko nebezpečnější, spočíval v tom, že bylo nutno být v důvěrném styku s těmi vzkříšenými mrtvými, a kdo ví, stát se nakonec i jedním z nich.
12
1
Moje první stránky po Červenci, napsané přímo na žhavé dlažbě, představovaly jakýsi pohled vržený na svět, byla to Všeobecná historie* jakožto zápas svobody a jako ustavičné přemáhání světa fatality, zkrátka jako jakýsi věčný Červenec.
Tato drobná knížka neuvěřitelného rozmachu, prudkého rozletu, se nesla (tak jsem to dělal vždycky) na dvou křídlech, na křídle Přírody a Ducha, užívala dvojí interpretace velkého obecného pohybu. Byla v ní už celá moje metoda. Říkal jsem v ní roku 1830 to, co jsem (v Čarodějnici) řekl o Satanovi, o tomto bizarním jménu svobody ještě mladé, zprvu bojující a negativní, ale později tvořivé a čím dál tím plodnější.
Jouffroy'" formuloval právě tehdy, v roce 1829, hlavní moto Restaurace: „Jak končí dogmata." V Červenci zůstala církev náhle opuštěná. Žádný svobodný myslitel by byl tehdy nezapochyboval o tom, že Montesquieuo-vo proroctví17 o smrti katolicismu se brzy naplní.
Byl jsem v tomto ohledu možná nejsvobodnějším člověkem na světě, neboť se mi dostalo vzácné výhody, že jsem nebyl vystaven té zhoubné výchově, která zastihuje duše v příliš útlém věku a zprvu je narkotizuje. Církev byla pro mne cizím světem, předmětem čiré zvídavosti, jako by jím byl třeba svět měsíční. Co jsem o této zbledlé hvězdě věděl nejlépe, bylo to, že její dny jsou sečteny, že jí zbývá jen málo života. Ale co nastoupí místo ní? To byla hlavní otázka. Byla zatemněna onou morální cholerou, která se rozmohla tak brzy po Červenci, po procitnutí z iluzí a po ztrátě vznešených nadějí. Všechno upadlo v nízkost. Román, divadlo si začaly okázale libovat v smělých ohyzdnostech. Talentů byla hojnost, ale vybíjely se v hrubé brutalitě; nikoli v oné plodné orgii starých přírodních kultů, které měly svou velikost, ale v chtěné vášnivosti neplodné materiality. Hodně nabubřelosti, a málo pod ní.
Výchozím heslem, heslem, které mělo počátek ještě před Červencem, bylo: Čest průmyslu, tomuto novému králi světa, který hmotu krotí a podmaňuje. — Po Červenci se tohle obrátilo: teď si zase hmota podmanila lidskou energii.
Tento poslední fakt není v historii nijak vzácný. Nic staršího než tato idea práva hmoty, která chce také mít svoje slovo. To, že u saintsimonis-tů18 dostávala tak popuzující ráz, tkvělo především v jakési janusovské ohyzdnosti tohoto kultu, který otrocky imitoval organizaci katolické církve. (Toto se nijak netýká osobní upřímnosti jednotlivců. Byli tu leckteří obdivuhodní mužové,19 všelijací ti Bazartové, Barraultové, Carnotové, Chartonové, Eichthalové, Lemonnierové atd.)
i3
Při jedné slavnostní schůzi, do níž jsem byl pozván spolu s Quinetem,20 jsme s údivem viděli, jak se toto náboženství bankéřů podivným způsobem vrací právě k tomu, co podle svých slov odstranilo. Viděli jsme kněžstvo a papeže; viděli jsme, jak je na kazatele sesílána Milost, tím že na něho papež vloží ruce. Řekl: „Dolů s křížem!" Ale ten byl stále přítomný v tomto kněžském, autoritářském středověkém ceremonielu. Staré náboženství, které se údajně potíralo, bylo obnovováno právě v tom, co v sobě má nejhoršího; zpověď, autoritativní vedení, nic tu nechybělo. Kapucíni se vraceli změněni v bankéře a průmyslníky. Fádní líbeznost jakéhosi nového Molinose21 vybízela k zbožňování jezuitství.
Zlikvidovat středověk, výborně! Jenomže tady ho ve skutečnosti vykrádali. To mi připadalo příliš silné. Když jsem přišel domů, napsal jsem v slepém a šlechetném zanícení pár prudkých slov ve prospěch tohoto umírajícího, kterého olupovali v jeho agónii. Tyto mladické, a chcete-li, zbrklé řádky, které však byly jakožto hnutí srdce zajisté omluvitelné, nezapadaly valně do mé drobné knížky, inspirované Červencem a Svobodou a jejím vítězstvím nad kněžstvem. Odrážely se hodně nápadně vedle Satana, kterého tato kniha představuje jako mýtus svobody. Aťsi! Jsou tam, a dodnes mě ponoukají k smíchu. Takovéto zjevné rozpory nijak zvlášť nevadily mladému umělci, který měl sice svoji vyhraněnou víru, ale který byl upřímný a bez vypočítavosti, a málo si uvědomoval, jak je nebezpečné být vůči nepříteli laskavý.
Byl jsem tehdy umělcem a spisovatelem daleko víc než historikem. Na prvních dvou svazcích (Francie ve středověku) ]z to znát. Tehdy ještě nebyly publikovány všechny dokumenty, které posléze vrhly světlo na tyto temnoty, do propasti těch dlouhých běd. Velký celkový dojem, který z toho pro mne vyplýval, byl dojem jakési chmurné harmonie, kolosální symfonie, jejíž nesčíslné disonance se ještě málo dotýkaly mého sluchu. To je vada velice vážná. Onen výkřik Rozumu, který vyšel z úst Abélardových,22 to nesmírné hnutí z roku 1200, udušené tak krutě, jsou tu ještě příliš málo cítěny, jsou příliš obětovány uměleckému dojmu velkolepé jednoty.
A přesto, když pročítám dnes, kdy mám za sebou tolik let a tolik putování různými věky a světy, znovu tuto knihu, a vidím přitom velmi dobře její vady, říkám si:
„Nelze na ní nic měnit."
Byla napsána v ojedinělé a opravdu vzácné samotě, svobodě, čistotě a mocném napětí ducha. Její upřímnost, její vášnivost a ohromné kvantum života, kterým je prodchnuta, mluví v mých očích pro ni a jsem s to ji
obhájit. Dokonce i v jejích omylech je cítit přímočarost mládí. Velkých povšechných výsledků tu bylo vcelku i tak dosaženo. Poprvé se tu objevuje duše Francie ve své živé osobitosti, a zrovna tak se tu zjevuje v plném světle i nemohoucnost církve.
Nemohoucnost radikální a konstatovaná nadvakrát.
V prvním svazku vidíme, jak církev, která za Dagoberta a za Karlovců byla královnou, nemůže pro svět nic udělat, nemůže nic udělat pro společenský řád (rok 800).
Ve druhém svazku lze vidět, jak tato církev, potom co vytvořila krále-kněze, krále-opata a svého prvorozeného syna, francouzského krále, kanonizovala, drtí své nepřátele (1200),23 zdusí svobodného ducha a neprovede žádnou mravní reformu. Zastíněna a překonána posléze svatým Ludvíkem,24 nakonec (před rokem 1300) státu podléhá a podrobuje se jeho svrchovanosti.
Toto je bezpečný podíl vystižené skutečnosti v oněch dvou svazcích. Ale i pokud jde o podíl přeludu a poetické iluze, lze říci, že všechno je falešné? Nikoli.
Ten přelud vyjadřuje představu, jakou takový věk měl sám o sobě, vyslovuje to, o čem snil a co chtěl. Zobrazuje ho pravdivě v jeho toužení, v onom hlubokém smutku a v snění, které ho nutí prodlévat před chrámem církve, lkát v jeho kamenném výklenku a očekávat něco, co nikdy nepřichází.
Tuto představu, kterou měl středověk o sobě, bylo zajisté nutno nejprve znovu objevit, vzkřísit nejprve znovu jeho vznět, jeho touhu a jeho duši, než jej začneme soudit. Komu připadal úkol tuto duši objevit? Zřejmě našim velkým spisovatelům, jimž se vesměs dostalo katolické výchovy. Jak to tedy, že tito géniové, tak dobře k tomu připravení, obcházeli jen, aby se tak řeklo, kolem chrámu, aniž do něho vešli, aniž pronikli k tomu, co bylo uvnitř? Jedni hledají v ozvěnách předehrami nebo ambitů motivy pro své melodie. Jiní s velikým úsilím a vybaveni mocným dlátem propátrávají jeho výzdobu a plní věže a krovy děsivými obličeji, gnómy a šklebícími se ďábly. Ale tohle všechno pořád ještě není chrám samotný, církev sama. Zrekonstruujme jej nejprve.
Právě tohle je zvláštní: že totiž jediným, kdo měl dost lásky, aby znovu vytvořil, aby obnovil onen vnitřní svět církve, byl zrovna ten, koho vůbec nevychovávala, ten, který nikdy nepřijímal její svátosti, a který neměl jiné víry než víru v lidstvo samo, žádné oficiální krédo, nic než svobodného ducha.
'4
15
Tento člověk přistoupil k té mrtvé věci s lidským pochopením, neboť měl tu velkou výhodu, že přístup mu nebyl zprostředkován knězem a oněmi mrtvými formulemi, které středověk pohřbily. Zaříkávadlo odumřelého rituálu by nebylo nic platné. Všechno by bylo zůstalo chladným popelem. A na druhé straně, kdyby historie byla vystoupila ve své kritické přísnosti, v absolutní spravedlivosti, nevím, jestli by se ti mrtví byli odvážili ožít. Byli by se spíše skryli ve svých hrobech.
Byl jsem stižen jednou krásnou chorobou, která zasmušila moje mládí, ale která pro historika byla velmi příhodná. Miloval jsem smrt. Prožil jsem devět let u brány hřbitova Pere Lachaise,25 který byl tehdy jediným místem mých procházek. Potom jsem bydlel poblíž Bievre, uprostřed velkých klášterních zahrad, což byl zase jen jiný druh hrobů. Vedl jsem život, který by lidé byli mohli nazvat pohřbeným, neboť jsem neměl jiné společnosti než společnost minulosti a za přátele jsem měl pouze lid dávno pochovaný. Když jsem obnovoval jejich legendu, probouzel jsem v nich tisíceré zaniklé věci. Určité ukolébavky, které jsem znal jen já sám, mívaly bezpečný účinek. Ty tóny v nich budily dojem, že patřím k nim. Měl jsem onen dar, o nějž žádal svatý Ludvík a kterého se mu nemělo dostat: „dar slz".
Mocný a velmi plodný dar. Všichni ti, které jsem oplakával, národy i bozi, ožívali. Tato naivní magie měla účinek skoro zaručený. Egypt například začal být slabikován"" a dešifrován, byly prohrabány jeho hroby, ale jeho duše objevena nebyla. Jedni viděli vysvětlení v klimatu, jiní zas v určitých nicotně důvtipných symbolech. Já jsem je nalezl v srdci Isis, v bolestech lidu, ve věčném smutku a ve věčném pokoření rodiny feláho-vy, v jeho nejistém životě, v afrických honech na otroky, v onom velkém obchodu s lidmi, provozovaném od Nubie po Sýrii. Člověk odvlečený do dáli, připoutaný k tvrdé práci, člověk změněný v strom nebo přivázaný ke stromu, přibitý, zmrzačený, s usekanými údy, toť univerzálně se opakující Pašije tolika bohů (Osiris, Adonis, Iacchus, Athis atd.)! Kolik Kristů, a kolik Kalvárií! Kolik pohřebních žalozpěvů! Kolik nářků na celé té cestě (viz malou Bibli z roku 186427)!
V roce 1833 jsem žádným jiným uměním nevládl. Jedna jediná slza, které jsem dal skanout do základů gotického chrámu, dokázala vyvolat jeho přízrak. Vytrysklo odtud cosi lidského, krev legendy, a v tomto mocném prýštění se všechno vzepjalo vstříc nebesům. Zvnitřku navenek všechno vyrašilo v květech — v kamenných květech? Ne, v květech života. — Přitesávat je? Přiblížit k nim železo a dláto? Toho bych se byl zhrozil a byl bych měl dojem, že z nich vidím prýštit krev!
r 6
Chcete vědět, proč jsem byl tak plný lásky k těmto bohům? To proto, že umírají. Všichni odcházejí, jeden po druhém. Každý z nich, zkropen trochou očistné vody a slz, sestupuje zrovna tak jako my na dno pyramid, krypt či katakomb. Běda, vrátí se někdy? Nechci popírat, že po Irech dneclr* (z nichž každý trvá tři tisíciletí) může opět z hloubi vystoupit lehký dech. Indická duše nezmizela z povrchu země; vrací se v oné lásce, kterou chovala k veškerému životu. Egypt nacházel v tomto světě vždy krásnou ozvěnu v lásce k smrti a v naději v nesmrtelnost. Něžná duše křesťanství se svou líbezností nemůže bezpochyby nikdy nenávratně vyvanout. Její legenda pominula, ale to nestačí. Je třeba, aby se sebe shodila onu děsivou nespravedlivost (Milost boží, libovůli Všemohoucnosti), která je jádrem, srdcem, pravým základem jejího dogmatu. Je to kruté, ale je nutno, aby i v tomto zemřela, aby upřímně přijala svoje pokání, svou očistu a smrt, kterou odpyká své viny.
Moudří lidé mi říkali: „Není to bez nebezpečí, když někdo žije do této míry v takovémhle důvěrném styku se záhrobím. Všichni mrtví jsou tak dobří! Všechny tyto postavy, zpokojnělé a nyní tak mírné, mají zvláštní moc svádět k fantastickým iluzím. Propadnete mezi nimi všelijakým podivným snům, a kdo ví? — připoutají vás možná k sobě. Kdo žije přespříliš v tomhle světě, zbledne a zesiná. Vystavujete se nebezpečí, že tam potkáte onu bílou Nevěstu, tak bledou a tak půvabnou, která vám vypije ze srdce krev! Udělejte to alespoň jako Aeneas, který se tam odvážil pustit jen s mečem v ruce, aby zahnal ty přeludy a aby k němu nemohly příliš blízko (Ferro diverberat umbrař"1)"
Meč! Truchlivá rada. Jakže! Když tyto milované přeludy spěly ke mně, aby ožily, tu bych je byl já měl odehnat! Jaká neblahá moudrost! ... Och, jak dokonale nevědomí jsou filosofové, pokud jde o to, co je pravou podstatou umělce, co je oním tajným talismanem, v němž tkví síla historie a který mu dovoluje procházet tam i zpět uprostřed těch mrtvých!
Vězte tedy, nevedomci, že i bez meče, beze zbraní, a aniž by se člověk musel obořovat na ty důvěřivé duše, které se dožadují vzkříšení, je umění s to, i když je přijímá k sobě a navrací jim dech, uchovat si zároveň svou plnou jasnozřivost. Neříkám ironii, onu ironii, v níž mnozí chtěli vidět podstatu umění, nýbrž onu silnou schopnost zdvojení, která působí, že umění i při vší lásce k těmto duším vidí nicméně správně, čím jsou, vidí, „že jsou to mrtví".
I největší umělci světa, géniové, kteří pozorují přírodu s takovou něhou, připustí, abych tu použil jednoho hodně skrovničkého přirovnání. Viděli
i7
jste snad někdy dojemnou vážnost malého děvčátka, nevinného děvčátka, které je nicméně vzrušeně zaujato svým budoucím mateřstvím, když kolébá výtvor svých rukou, vdechuje mu život svým polibkem a říká mu z plného srdce: Moje dceruško!... Jestliže se panenky tvrději dotknete, děvčátko se znepokojí a křičí. A tohleto přitom nepřekáží, aby nevědělo vpodstatě, čím ve skutečnosti je tato bytost, které propůjčuje pohyb, které dává mluvit a myslit a kterou oživuje svou duší.
Drobný obraz, a veliká věc za ním. Tady máme právě umění v jeho zrodu. Toto je základní podmínka jeho plodnosti. Je to láska, ale je to zároveň i úsměv. Právě tento milující úsměv dokáže tvořit.
Tam, kde je úsměv překročen, tam, kde započíná ironie, tvrdá kritika a logika, tam je životu chladno, stáhne se, schoulí se do sebe, a člověk nevytvoří už vůbec nic. Slaboši, lidé neplodní, kteří ve snaze tvořit ovíjejí své truchlivé dítě všelijakými ačkoli a ledaže, tito vážní hlupáci nevědí, že v chladném prostředí žádný život nevyraší; z jejich mrazivé nicoty vzejde ... nicota.
Smrt se může zjevit v okamžiku lásky, uprostřed tvůrčího vzepjetí. Ale pak nechať je spatřena v pocitu nekonečné něhy, v slzách a soucitu (což je opět jen jiná podoba lásky). V oněch nanejvýš pohnutých chvílích, kdy jsem v sobě hřál a znovu vytvářel život křesťanské církve, vyhlásil jsem zároveň nepokrytě rozsudek její blízké smrti, a byl jsem tím dojat. V okamžiku, kdy jsem ji uměním znovuvytvářel, řekl jsem choré to, čeho si žádá od Boha Ezechiáš.30 Nic víc. Vyvozovat z toho, že jsem katolík! Co může být nesmyslnějšího! Takovéto modlitby za mrtvé neodříkává věřící, vždyť je přesvědčen, že umírající zůstane věčně naživu.
Tyto dva svazky měly úspěch a byly přijaty publikem. Byl jsem první, kdo Francii pojal jako osobu. Počínal jsem si méně výlučně než Thierry a přisoudil jsem rasám podřízenější roli, ale zdůraznil jsem silně geografický princip místních vlivů a na druhé straně ono všeobecné dílo národa, který tvoří, který plodí sám sebe. Dal jsem ve svém slepém nadšení pro gotiku kameni vypučet z krve a chrám církve vzkvetl, až se tu nakonec tyčil jako květina legend. Obecenstvu se to líbilo. Mně samotnému už méně. Bylo v tom hodně zanícení. Já jsem tu však nacházel zároveň příliš subtilnosti, příliš duchaplnosti, příliš schematičnosti.
Než vyšel III. svazek (který začíná kolem roku 1300), uplynula celá čtyři léta. Když jsem na něm pracoval, snažil jsem se zabrat do větší šíře, do větší hloubky, snažil jsem se být lidštějším prostší. Zasedl jsem na nějakou
dobu v domě Lutherově" a vštěpoval si v mysl ony rozprávky, které vedl u jídelního stolu, tolikerá mužná a pevná, dojemná slova, která tento hrdinský dobrák pronášel jen tak mimochodem (1834). Nic mi však neprokázalo větší službu než velkolepá kniha Grimmova,32 jeho Starožitnosti německého práva. Kniha velmi náročná, kde jsou ze všech dialektů a ze všech období tohoto jazyka sebrány symboly a formule, kterými tato rozmanitá Německa posvětila hlavní akty lidského života (zrození, sňatek a smrt, závěť, prodej, slib lenní poslušnosti atd.). Vylíčím jednou, s jakou neuvěřitelnou vášní jsem se pustil do studia a překládání této knihy. Neuzavřel jsem se jenom v ní. Toulal jsem se od národa k národu a všude jsem sbíral, bloudil jsem od Indu až po Irsko, od Véd a Zarathuštry až k nám, a schráněl jsem ony primitivní formule, v nichž lidstvo tak naivně odhaluje tolik důvěrných a hlubokých věcí (1837).
To ze mne udělalo jiného člověka. Odehrála se ve mně zvláštní proměna; připadalo mi, že až doposud jsem byl s celou svou úporností a důmyslností starým člověkem, a že pod vlivem mladého lidstva i já sám mládnu. Moje srdce, občerstveno touto pramenitou vodou, se změnilo v zahradu květů, jako by je zalila jitřní rosa. Ta vzcházející zora! To sladké dětství! Ta dobrá přirozená příroda! Jaké ozdravení mi to přineslo po tom suchopáru mystické přejemnělosti! Jak hubená mi teď začala připadat ta byzantinská poezie, churavá a sterilní, souchotinářská! Byl jsem k ní pořád ještě šetrný. Jak se mi ale zdála teď ubohá, když jsem vedle ní viděl lidstvo! Toto lidstvo bylo nyní moje, objímal jsem je, a ve všech těch bohatých jednotlivostech jeho neomezené rozmanitosti (která je tak hustě listnatá jako pralesy Indie, kde každý strom je sám o sobě lesem) jsem z výše viděl jeho něžnou, velkodušnou harmonii, která nic nepotlačuje; chápal jsem, kolik božského je v jeho zbožňováníhodné jednotě.
Když jsem byl takto bohatě napájen a živen přírodou, když jsem zmnožil takto živiny vlastní bytosti, přibylo i mému umění nesmírně na důkladnosti, a mně samému (řeknu to? je to nicméně pravda) přibylo dobroty, bezstarostnosti, dokonalého nevědění o jakýchkoli konkurenčních zápasech, a následkem toho zároveň i obsáhlé sympatie k lidem (s kterými jsem se téměř nestýkal) a ke společnosti (kterou jsem nikdy nenavštěvoval).
Byla ve mně klidná pokojnost těla, které zpevnělo a zesílilo, v němž dobrá strava vyměnila a nahradila atom po atomu a molekulu po molekule všechno, co bylo zprvu slabé. Doktrinářská zloba se mne ani nedotkla. Neméně lhostejný jsem byl i vůči nástrahám katolíků. Všechno to, co
r 8
jsem hromadil (aniž jsem na to pomýšlel, aniž jsem to chtěl), ta nesčetná zaručená fakta, ty hory pravd, které se při mé vytrvalé práci vršily a vyrůstaly každým dnem výš, tohle všechno se obracelo proti nim." Žádný z nich by byl nemohl vytušit, jak pevný a hluboký základ jsem v tomhle měl, takový základ, že jsem necítil potřebu žádné polemiky, a že jsem na ni ani nepomyslil. Síla mi dávala klid. Byli by bývali potřebovali deset tisíc let, aby pochopili, že to, co jim připadalo jako slabost, ono pokojné, dobrotivé lidské pochopení, které ve mně stále rostlo, tvoří právě mou sílu a je tím, co mě od nich vzdaluje.
Polokatolické, hybridní salóny, s oním fádním ovzduším, na jaké si potrpěli přátelé Chateaubriandovi," mohly být pro mne nástrahou nebezpečnější. Dobrý a laskavý Ballanche a potom i p. de Lamartine mě několikrát chtěli vzít s sebou do Abbaye-aux-Bois.'4 Cítil jsem velmi dobře, že takovéto prostředí, kde všechno bylo jen samý ohled a zřetel na konvence, by mě bylo učinilo přespříliš slušným. Měl jsem jen jedinou sílu, svoji nespoutanou názorovou čistotu a svobodnou volnost svého umění, které bylo nové a patřilo jen mně. Bylo by bývalo třeba přizpůsobovat se a hledět být umírněnější a rozvážnější, než mi bylo po chuti. Salóny zaujaly od této chvíle vůči mně postoj velice nepřátelský. Doktrináři a katolíci v nich vedli proti mně ustavičně boj; v jednotlivostech mě příliš nenapadali, ale chválili mě takovým způsobem, aby mě zničili a připravili o všechnu autoritu: „Je to spisovatel, básník, člověk fantazie." Tohle začalo zrovna ve chvíli, kdy jsem jako první vyvedl historii z oné neurčitosti, se kterou se oni Spokojovali, a založil ji na listinách a rukopisech, na obrovském studiu tisícerých rozmanitých dokumentů.
Pokud vím, před otištěním mého třetího svazku (věc snadno ověřitelná) se žádný historik'5 neopíral ve své práci o doklady dosud nepublikované. Začalo to tím, že jsem ve své historii využil onoho tajuplného souboru
* Jelikož větří velmi dobře smrt, ty chvíle, kdy zraněná duše může ochabnout, stalo se, že v okamžiku, kdy jsem utrpěl bolestnou rodinnou ztrátu, mě jeden z nich, okouzlující a důvtipný, přišel navštívit a vyzkoušet. Byl jsem překvapen a zaražen, když jsem si uvědomil, že byl s to vidět ve mně člověka, který je vůči jeho vlivu bezbranný, byl jsem překvapen, když řekl, že se můžeme dohovořit, protože dovedeme mít navzájem pochopení pro jisté odstíny atd. Řekl jsem mu doslova toto: „Monsignore, byl jste někdy na moři pokrytém ledem?" — „Ano-" — „Viděl jste nějakou tu trhlinu, nad kterou lidé mohou z jednoho okraje na druhý spolu hovořit, vést spolu rozprávky?" — „Ano." — „Nevšiml jste si ale, že tahle trhlina je propast!... A to takovou propastí, Monsignore, tak hlubokou propastí, že se táhne ledem i zemí, a jejího dna se nikdo nikdy nedopátral. Jde až do středu země, prochází zeměkoulí napříč a ztrácí se v nekonečnu."
zápisů z Výslechu templářů, který zůstával po čtyři sta let pod zámkem, který byl ukryt, zazděn a držen v tajnosti pod nejpřísnějšími tresty v pokladnici Katedrály a který pak odtud Harlayové vytáhli, takže se dostal do Saint-Germain-des-Prés a nakonec do Knihovny. Pomohla mi i Du-guesclinova Kronika, tehdy ještě nevydaná. Obrovský listinný materiál Archívu mi poskytl spoustu dokumentů na podporu těchto rukopisů i k řadě jiných otázek. Bylo to poprvé, co historie měla základ tak seriózní (1837).
Co by z mé práce bylo u tohoto čtrnáctého století, kdybych se byl přidržel metod svých nejslavnějších předchůdců, a stal se poslušným (interpretem dobového vyprávění, jeho otrockým překladatelem? Jakmile vstupuje do staletí bohatých na autentické listiny a dokumenty, historie se stává svéprávnou, nabývá vrchu nad kronikou, drží se nad ní, očisťuje ji a soudí. Vyzbrojena spolehlivými dokumenty, které tato kronika neznala, historie ji, aby se tak řeklo, chová na klíně jako malé děcko, jehož žvatlání ráda naslouchá, ale které musí často pokárat a usvědčit ze lži.
K tomu, aby moje slova byla dostatečně srozumitelná, stačí jediný příklad, ten, na který jsem poukázal už výše. Zdálo by se, že v té příjemně plynoucí historii, v níž p. Barante sleduje tak věrně, krok za krokem naše vypravěče, Froissarta atd, se autor nemůže příliš mýlit, vždyť se přidržuje současníků. Když pak ale vidíme různé listiny a dokumenty, tehdy tak porůznu rozptýlené a dnes shromážděné, poznáváme, že hlavní aspekty oné doby kronika nerozpoznala, neznala. Toto století je pod svou feudální formou už finančnické a právnické. Je to často mistr Pathelin v masce krále Artuše.'" Nástup zlata a židů, flanderské tkalcovství a vzmáhající se obchod s vlnou — právě tohle umožnilo Angličanům zvítězit s pomocí pravidelného vojska, které je zčásti vojskem žoldnéřským, placeným. Jedině ekonomická revoluce umožnila revoluci vojenskou?1 která zase těžkým ztroskotáním feudálního rytířstva připravila revoluci politickou. Froissarto-vy a Monstreletovy turnaje a Zlaté rouno hrají v tomhle všem velmi malou roli. To je podružná stránka věci.
Od této doby (1837) jsem svazek po svazku přinášel údaje o různých rukopisech a často jsem z nich uváděl i ukázky, a tyto rukopisy, na jejichž význam jsem upozornil, byly později publikovány.
S takovýmito oporami, významnějšími než jakákoli kronika, historie postupuje vpřed s vážností a silou, jista si svou autoritou. Ale nezávisle na těchto nejvlastnějších nástrojích, na listinách a dokumentech, dostává se j! ze všech stran nesmírných posil. — Ať jde o literaturu a umění, ať jde
20
21
o obchod, naskýtají se jí tu tisícerá nepřímá odhalení a ta svým bočním světlem dodávají ústřednímu vyprávění výrazných obrysů. Všechny tyto různé formy naší aktivity umožňují vzájemnou kontrolou historii dospět k dostatečné spolehlivosti.
I v tomhle, nutno říci, jsem byl sám. — Historikové podávali dohromady jen politickou historii, činy státníků a trochu informací o společenských institucích. Nebral se zřetel na to, co tuto politickou historii provází, vysvětluje, a co je zčásti jejím základem, na podmínky sociální, ekonomické a průmyslové, na stav literatury a myšlení.
Tento třetí svazek (1300—1400) zachycuje jedno století ve všech jeho aspektech. Není bez nedostatků. Neříká, že rok 1300 byl odpykáním za rok 1200, že Bonifác VIII. tu zaplatil za Inocence III. Je přísný, a přespříliš přísný k legistům, k těmto neohroženým mužům, kteří albigenskou rukou chrabrého Nogareta vmetli modle v tvář políček. Je však nový a pevně pojatý, neboť vyvozuje historii hlavně z ekonomické revoluce, z nástupu zlata, židovstva a Satana (tohoto krále skrytých pokladů). Výrazně zachycuje onu význačně mcrkantilnípovahu doby.
To, jak Anglie a Flandry byly navzájem spjaty dík vlně a suknu, jak Anglie Flandry vysála, jak je do sebe vsákla tím, že k sobě hleděla přetáhnout za každou cenu tkalce vypuzené brutalitou burgundských panovníků: to je velká událost století. Zbohatlá Anglie nás pak u Kresčaku, u Poitiers a u Azincourtu porazí pomocí pravidelných čet, které rytířstvo pohřbí. Ohromná sociální revoluce.
Černá smrt, tanec svatého Víta, flagelanti a sabat, tyto karnevaly zoufalství, pudí pak opuštěný lid, který zůstal bez vedení, aby začal jednat na svou vlastní pěst. Génius Francie, ztělesněný v jejím Marcelovi,'" v tomto Dantonovi oněch dob, v její Paříži, v jejích Generálních stavech, zastkví se neočekávaně v její konstituci, obdivuhodné svou předčasnost! — a odročené, potlačené malichernou negativní moudrostí Karla V. Nic není vyléčeno. Choroba, která se naopak zhoršila, dospívá právě k svému nejvyššímu paroxysmu, k zběsilému šílenství Karla VI.'9
Definoval jsem historii jako Vzkříšení. Platilo-li to kdy, pak o čtvrtém svazku (Karel VI.) především. Po pravdě řečeno, zachází v tomto směru možná až příliš daleko. Bylo to vytvořeno v jediném výtrysku bolesti, s vášnivostí duše těch dávných dob, divoké, smyslné a prudké, kruté i něžné, zběsilé. Podobně jako v Čarodějnici, některá místa jsou tu démonická. Mrtví se dávají do tance — ne proto, aby vyvolávali smích jako v ironických výtvorech Holbeinových — nýbrž v bolestné frenezii, kterou sdílíme
s nimi, kterou jsme při pohledu na ně skoro i sami nakaženi. Víří to s udivující rychlostí, v děsivém úprku. A člověk přestává už dýchat. Žádná zastávka, žádná odbočka. Všude jen vzrušená, hluboká nepřetržitost basového rytmu; vespod duní cosi nedefinovatelného, temný tlukot srdce.
Uprostřed tolika nejasných věcí padneme na veliké světlo — smrt, která trůní v Louvrů,40 — a v zpustlé Paříži skutečná smrt v podobě Angličana, Lancastera. Král kněží Jindřich, tento Bohem zatracený farizejec, nám říká, „že jsme zahynuli jen vinou vlastních hříchů".
Neodpovídám mu; ať mu odpoví Angličané sami.
Říkají, že před bitvou u Azincourtu každý Angličan myslel na svou spásu a vyzpovídal se; Francouzi se navzájem objali, odpustili si a zapomněli na svoje nenávisti.
Říkají, že když ve Španělsku, kde Francouzi a Angličané spolu válčili, Angličané umírali hladem, Francouzi jim poskytli potravu. — Tohle mi stačí: toť jednat podle vůle boží.
A nyní má přijít největší legenda našich dob. Vidíme ji, jak vyvstává v děsivém zárodku kolem roku 1360, a jak se vznešeně, půvabně a dojemně zaskvěje roku 1430 (IV. a V. svazek).
Spatřili jsme občas město a jeho samosprávy. Ale venkov? Kdo o něm ví před čtrnáctým stoletím? Tento velký svět temnot, tyto nesčetné neznámé masy, tohle všechno jednoho rána prorazí na povrch. Ve třetím svazku (který má především badatelskou povahu) mě znenadání z čistá jasna zaskočila postava Jacquesa,4' která se náhle vztyčila uprostřed brázd a zastoupila mi cestu; postava nestvůrná a děsivá. Srdce se mi křečovitě sevřelo ... Velký bože! Tohle je můj otec? Člověk středověku?... „Ano ... Tohle ze mne udělali! Takhle vypadá tisíciletí bolestí!..." V témž okamžiku jsem pocítil, jak tyto bolesti ve mně vyvstávají opět z hloubi časů ... To on, to já (táž duše a táž osoba) vytrpěl tohle všechno... Těch tisíc let ze mne vytrysklo palčivou slzou, těžkou jako celý jeden svět, slzou, která se propálila skrz stránku knihy. Nebylo nikoho (buďsi přítel nebo nepřítel), kdo by prošel kolem a nezaslzel.
Vzezření bylo děsivé, ale hlas byl něžný. Moje bolest tím jen vzrostla. Pod touto strašnou maskou byla lidská duše. Hluboké a kruté tajemství. Nelze je pochopit, pokud se nevrátíme trochu nazpět.
Svatý František/" dítě, které neví, co říká, a mluví proto jen tím lip, odpovídá těm, kteří se ptají na autora Imitatio: „Autorem je Duch svatý."
„Duch svatý," říká Jáchym de Floře" „ten, jehož království nadchází po k rdio vs t ví Jež íšo vé."
23
Duch jednoty a lásky se takto konečně vyprošťuje zpod dusivého pří-krovu legendy. Svobodná spojeni cechů, městské komuny, stála většinou pod tímto patronátem. To byl v roce 1200, v albigenské epoše, kult, který sdílely jak komuny, tak i jihofrancouzské rytířstvo, kult nového ducha, který církev utopila v proudech krve.
Tehdy se zdá, že duch, tato slabá holubice, hyne a zaniká. Je však od tohoto okamžiku rozptýlen v ovzduší, a všude ho budou vdechovat.
Dokonce i v té mnišské a pobožné knížečce Následování Krista najdete pasáže naprosté osamocenosti, kde Duch zjevně nahrazuje všechno ostatní, kde nevidíme už nic, ani kněze, ani církev. Je-li však slyšet jeho vnitřní hlasy v klášterech, oč slyšitelnější jsou v lesích, v tom svobodném chrámu bez hranic! — Duch promlouval z hloubi dubů, a tu ho zaslechla Jana z Arku,44 zachvěla se a řekla plna lásky: „Mé hlasy!"
Svaté hlasy, hlasy svědomí, které si Jana s sebou nese do bitev i žalářů, proti Angličanům, proti církvi. Tady se svět náhle mění. Pasivní rezignace křesťana (tyranům tak prospěšná) je vystřídána heroickou láskou, která si naše strasti bere k srdci, která chce nastolit spravedlnost boží tady na zemi, která jedná, bojuje, zachraňuje a léčí.
Kdo způsobil tento zázrak, který je opakem Evangelia? Svrchovaná láska, láska činná, láska až na smrt; „žalost, která byla v království francouzském".
Je to božský výjev, když na hranici, přímo uprostřed plamenů, si opuštěné a osamocené dítě uchovává navzdory knězi-králi a navzdory vražed-nické církvi svoji církev vnitřní, a vzlétá k nebesům se slovy: „Mé hlasy!"
Toto místo je z těch, kde musím upozornit, jak si moje historie, obviňovaná tak lehkovážně z „poezie a vášně", uchovala naopak pevnost a nezka-lený pohled i při tématech dojemných, kde by zaslepení bylo možná omluvitelné. Všichni se zde nechali unášet, viděli plamen hranice skrze slzy. Byl jsem ovšem rovněž dojat, ale přitom jsem jasně viděl a zaznamenal dvě věci:
1. Nevinná hrdinka dokázala, aniž o tom měla tušení, daleko víc než osvobodit Francii, osvobodila samu budoucnost tím, že vytyčila nový vzor, protikladný křesťanské pasivitě. Moderní hrdina, toť hrdina akce. Ona zhoubná nauka, kterou ještě i náš přítel Renan45 zahrnul přílišnou chválou: pasivní, vnitřní svoboda, zaujatá svou vlastní spásou a ponechávající svět Zlu, vydávající ho na pospas Tyranovi — tato nauka zaniká na rouen-ské hranici, a pod mystickou podobou lze tu už pozahlédnout Revoluci.
2. Při vylíčení tohoto velkolepého příběhu jsem uplatnil a ukázal jednu
novou věc, z níž mladá generace může mít prospěch: že totiž historická metoda je často pravým opakem umění ve vlastním smyslu literárního. — Spisovatel, hledící dojem zveličit a dát věcem hodně vystoupit, má skoro vždycky rád, když může čtenáře překvapit, uchvátit ho, přimět ho, aby vykřikl úžasem, a je šťasten, jestliže se přirozený fakt jeví jako zázrak. — Speciálním posláním historika je naopak věci, jež se jeví jako zázrak, vysvětlit, obklopit událost tím, co předcházelo, a souvislostmi, z kterých vyplynula, vrátit ji opět přirozenému světu. Musím říci, že tady jsem si získal jistou zásluhu. Při vší lásce a obdivu k této vznešené bytosti jsem ukázal zároveň, v jaké míře byla přirozená.
Vznešenost není něco, cb by se vymykalo přírodě; je to naopak bod, v němž příroda je nejvíc sebou samou, ve své přirozené výši i hloubce. Ve
r čtrnáctém a patnáctém století, v té přemíře běd, v těch strašlivých krajnos-
tech srdce zmohutnělo. Dav je hrdinou. V těchto dobách se vyskytla spousta svatých Jan, alespoň co se neohrozenosti týče. Nacházím jich na své cestě mnoho: příkladem může být třeba onen venkovan čtrnáctého
ŕ století, Grand Ferré — Lamželezo; příkladem může být v patnáctém stole-
tí taková Jeanne Hachette — Jana Sekerka,4" která bráni a zachrání Beau-vais. Tyto postavy naivních hrdinů se mi často zjevují v dějinách našich městských komun v ostré siluetě.
Pověděl jsem věci zcela prostě. V okamžiku, kdy Angličané ztratili svoji velkou oporu, vévodu burgundského, byli náhle velmi slabí. Francouzi naopak, k nimž se připojily ozbrojené síly otužené Jihem, byli neobyčejně silní. Chyběl však potřebný soulad. Půvabná osobnost oné mladé venkovanky, jejíž srdce bylo tak něžné, plné dojetí a veselosti (hrdinské veselí proráží ve všech jejích odpovědích), se stala centrem a všechno sjednotila. Dokázala zapůsobit právě proto, že nevládla žádným uměním, žádnou divotvornou mocí, žádnou čarovnou schopností, žádnými zázraky. Celým jejím kouzlem je pouze lidskost. Tento ubohý anděl nemá křídel; patří k lidu, je slabý, je jako my, je jako kterýkoli člověk.
V opuštěných chodbách Archívů, kterými jsem bloudil po dvacet let, v "om hlubokém tichu, doléhaly nicméně k mému sluchu všelijaké šepoty. Vzdálené strasti tolika duší udeptaných v těch dávných věcích tiše žalovaly své stesky. Drsná skutečnost protestovala proti umění a říkala mu občas všelicos hořkého: „Čím se to bavíš? Jsi snad nějaký Walter Scott, abys líčil dlouze pitoreskní podrobnosti, tučné hostiny Filipa Dobrého, nicotné přísahy na Bažanta?47 Víš, že naši mučedníci na tebe čekají už po čtyři sta let? Víš, že naši chrabří bojovníci od Courtray a od Roosebeke48 doposud
24
25
nemají pomník, který jim historie dluží? Placení kronikáři, dvorní kněz Froissart a tlachavý Monstrelet, jim nestačí. Položili svůj život v pevné víře a naději ve spravedlnost. Měli by právo říci: Historie, nezapomínej s námi počítat! Tvoji věřitelé se hlásí o svůj dluh! Přijali jsme smrt kvůli jediné řádce tebou napsané."
Čím jsem jim to byl povinován? Vyprávět jejich boje, postavit se do jejich řad, stát se napůl účastníkem těch vítězství a porážek? To pořád ještě nebylo dost. Během těch deseti let urputné vytrvalosti, kdy jsem rekonstruoval zápas severských městských komun,49 pokusil jsem se udělat mnohem víc. Pojal jsem všechno od základu nově, abych jim vrátil jejich život, jejich zručnost a hlavně jejich právo.
Právo, které tato města měli? na onen kraj, bylo především právo ze všech nejsvětější, dané tím, že i půda sama byla jejich dílem, že ji tato města odňala vodám a zbudováním kanálů vytvořila život, ochranu i obchodní ruch země. Města tvořila a budovala. Jejich páni ničili. Jak bledý je dnes tento svět, který byl tehdy tak plný života! Čím je celá Belgie ve srovnání s tehdejším Gentem, s tehdejšími Bruggami, s tehdejším Luty-chem, s těmito městy, z nichž každé bylo s to vrhnout do pole celé armády.
Vnořil jsem se mezi lid. Zatímco Olivier de la Marche a Chastellain prodlévají u hostin Zlatého rouna, já jsem prozkoumal sklepy, v nichž kvasily Flandry, ty masy mystiků a udatných dělníků. Jejich silná Přátelstva (Amitiés — tak označovali komunu), jejich Svobodné pravdy (Franches Véntés — tak nazývali sněm), to všechno jsem jim pietně zrestituoval, a nezapomněl jsem ani na jejich zvony a na jejich bratrskou zvonkohru. Zavěsil jsem opět na věž svého velkého bronzového přítele, obávaného Roelandta,50 jehož slavnostní hlas, rozléhající se do vzdálenosti deseti mil, dokázal rozechvět Jana Bez bázně i Karla Smělého.'51
Věcí naprosto základní, kterou současníci opomíjejí, a kterou opomíjejí i naši moderní historikové, je výrazně rozlišit a charakterizovat zvláštní osobitost každého města. V tom přece tkvi pravě realita a půvab této země, která je tak proměnlivá. Pustil jsem se do tohoto úkolu; pociťoval jsem to jako nábožnou povinnost, abych těmto starobylým a drahým městům vrátil každému jeho duši, a to nebylo možné jinak než tím, že se ostře vyznačí, jak každé průmyslové odvětví a každý způsob života vytvářely svérázný typ dělníků. Patřičně jsem odlišil Gent, s jeho zbožnými obyvateli a s jeho chrabrými tkalci, odkud se do bitev rojily davy jako z hlubokého úlu. Zvlášť jsem vylíčil i přívětivé a mocné Bruggy s kupci sedmnácti různých
národností, s jejich třemi sty malířů, kteří tu stvořili jakousi Itálii zkon-centrovanou v jediném městě. A podobně i flanderské Pompeje, Ypry, dnes opuštěné, ale chovající v sobě dosud pravý pomník Flander, tu úžasnou tržnici, v níž byla zastoupena všechna řemesla, tuto katedrálu práce, v níž každý dobrý dělník je povinen smeknout klobouk.
Požár Dinantu a krutý konec Lutychu uzavírají tuto historii Komun bolestně truchlivou tragédií. Sám po matce dítě Maasy, přistupoval jsem k tomu všemu se zájmem skoro rodinným. Tihle nebozí Francouzi, ztracení v Ardenách mezi nepřátelskými národy a soupeřskými jazyky, mě hluboce dojímali. Vrátil jsem Lutyšanům jejich velkého obnovitele Van Eyc-ka, který přivodil proměnu malířství. Našel jsem, vyhrabal jsem z popelu Dinantu jeho zaniklá umění, která středověk tak miloval, umění tak skromná a tak dojemná, která byla celé Evropě dobrými služebníky, přáteli domácího krbu.
Jak poděkovat těm svým přátelům, svým mstitelům, oněm dobrým kronikářům švýcarským, kteří naštěstí přichvátají se svými rohy na velký hon moratský a udolají toho divokého kance, tu krutou bestii, Karla Smělého? Jejich vyprávění jsou vesměs zpěvy hrdinského veselí. Je to rozkoš vidět, jak ta strašná nabubřelina naráz splaskne, když ji propíchnou.
V tomto boji lsti proti barbarské pýše, proti feudální brutalitě jsme nesporně na straně Ludvíka XI."2 Toť lišák, který falešného lva chytí do sítě. Alespoň přitom vítězí duchaplnost. Bystrá a pevná próza Commynesova se úspěšně vypořádává s těžkopádnou rétorikou a zpitvořeným rytířstvím.
V historii přichází tu k slovu ironie, nízká ještě a zlomyslná, hodná fablelů. Nazítří, silná a mocná, se plodně rozvine v slavných dnech renesance.
Tenhle dobrý král Ludvík XI. mě u sebe pozdržel hodně dlouho. Moje patnácté století bylo celé vydolováno z aktů a listin. Rozsáhlá práce Leg-randova nicméně vyžaduje, aby se její přepisy, často hodně málo přesné, ověřovaly podle originálů (Gaigniěres atd.), což je práce vyžadující velikou trpělivost.
Ludvíkem XI. jsem vstoupil do staletí monarchických. Chystal jsem se pustit do jejich vypisování, když tu mě jedna náhoda přiměla, abych se důkladně zamyslil. Když jsem se jednoho dne zastavil v Remeši, prohlédl jsem si velice podrobně onu velkolepou katedrálu, onen skvělý chrám královských korunovací.
Z vnitřní římsy, po níž lze kostel obejít ve výši 80 stop, se do něj naskýtá úchvatný pohled, skvěje se tu před námi bohatstvím, v ustavičném plesu. Zdá se nám, jako bychom v té prázdné nesmírnosti pořád ještě
slyšeli ten mohutný obligátní hlahol, to, čemu se říkalo hlas lidu. Máme dojem, že vidíme v oknech ony ptáky, kteří bývali vypouštěni ve chvíli, kdy kněžstvo pomazáním krále uzavíralo pakt trůnu a církve. Když jsem pak nad klenbami vyšel na venkovní stranu, kde se otevírá nesmírný rozhled na celou Champagne, dostal jsem se až k poslední malé vížce přímo nad chórem. Tady mě velice překvapila zvláštní podívaná. Okrouhlá věž byla ozdobena girlandou ztrestaných provinilců. Ten má na krku provaz. Ten zase přišel o ucho. Zmrzačení tu jsou smutnější než ti, kdo jsou mrtví. A plným právem! Jaký hrůzný kontrast! Jakže! Katedrála slavností, tato nevěsta, si jako svatební náhrdelník připjala tuto smuteční ozdobu! Tento pranýř lidu je umístěn nad oltářem. Jeho nářky však nemohly skanout skrze ty klenby na hlavu králů! Hrozný svátostný olej revoluce, hněvu božího! „Nepochopím ta monarchická staletí, jestliže v sobě nevzkřísím především duši a víru lidu." Tohle jsem řekl sám sobě, a po Ludvíku XI. jsem napsal Revoluci(1845 —1853).
Vyvolalo to překvapení, ale nic nebylo moudřejšího. Po četných zkouškách, které jsem vylíčil jinde a při nichž jsem, mrtvý a opět znovuzrozený, zblízka zhlédl onen druhý břeh, sepsal jsem Renesanci se zesteronásobený-mi silami. Když jsem se vrátil, když jsem se obrátil zpátky a popatřil opět na svůj středověk, na toto velkolepé moře pošetilostí, zmocnila se mě bouřlivá bujarost, a v šestnáctém, v sedmnáctém století jsem si pak děsivě zahýřil. Rabelais a Voltairer" se zasmáli ve svých hrobech. Zdechlí bohové a zpráchnivělí králové se zjevili bez závoje. Fádní historie konvenčního podání, tato stydlavá upejpavka, s níž se lidé spokojovali, zmizela. Ona vláda mrtvol, od Kateřiny Medicejské až po Ludvíka XIV, byla podrobena přísné pitvě (1855 —1868).
Takováto historie si mohla být jedním úspěchem jista, že totiž zraní každého, kdo má rád faleš. To je však hodně lidí, a hlavně lidí těšících se autoritě. Kněží a royalisté spustili povyk. Doktrináři se nutili k úsměšku.
Tohle všechno ublížilo této trpělivě vybudované historii velmi málo. Je silná, solidní, postavená na dobrých základech, a dokáže čekat.
V mých předmluvách, jak po sobě následovaly, a v mých vysvětlivkách bude moci čtenář vidět svazek po svazku, čím je podložena, bude moci vidět onu obrovskou bázi dokumentů, rukopisů, vzácných tisků atd., na které spočívá. *
Nechci tu předbíhat. Mohu říci pouze jedním nebo dvěma slovy: Právě tato kniha, „tato kniha básníka a snílka", pověděla pomocí průkazných dokumentů všem to, co pro ně bylo podstatné:
Takto tedy uplynulo čtyřicet let. Když jsem začínal, byl bych se toho sotva nadál. Domníval jsem se, že napíši krátký přehled o několika svazcích, s kterým budu snad hotov během nějakých čtyř nebo šesti let. Zkracovat se však dá jenom to, co je dobře známo. A ani já, ani nikdo jiný v tehdejší době tuto historii neznal.
Teprve po prvních dvou svazcích se mi začala tato terra incognilď" zjevovat ve své obrovské perspektivě. Řekl jsem si: „Bude zapotřebí deseti let." ... Ne deset, ale dvacet, třicet... A cesta se přede mnou stále prodlužovala. Nestěžoval jsem si na to. Při objevitelských výpravách se srdce rozpíná, mohutní, vidí už jenom cíl. Na sebe člověk nadobro zapomíná. Tak to bylo i se mnou. Jak jsem pronikal pořád dál ve své vášnivé pouti za stanoveným cílem, ztratil jsem sebe sama z očí, odpoutal jsem se od svého vlastního já. Nechal jsem svět míjet, a historie se mi stala životem.
Ten nyní už uplynul. Nelituji ničeho. Nežádám si ničeho. Čeho bych si také žádal, má drahá Francie, ty, s níž jsem žil, a kterou opouštím tak velice nerad! V jak důvěrném společenství jsem to s tebou strávil těch čtyřicet let (deset století)! Kolik vášnivých, ušlechtilých a vážných chvil jsme spolu prožili, v zimě často ještě před rozbřeskem! Kolik dní práce a studií v hloubi archívů! Pracoval jsem pro tebe, chodil jsem sem a tam, pátral jsem, psal jsem. Vydával jsem každý den ze sebe všechno, ba možná ještě víc. A když jsem se druhý den ráno s tebou setkal zase u svého stolu, měl jsem dojem, že jsem opět týž, silný tvým mocným životem a tvým věčným mládím.
Jak to ale, když jsem měl tak neobyčejné štěstí být v takové společnosti, když jsem po dlouhá léta žil z tvé vznešené duše — jak to, že jsem sám v sobě z toho víc nevytěžil? Och, to je tím, že k tomu, abych tohle všechno
Protestantům odhalila velice zásadní fakt Bartolomejské noci", která měla o čtrnáct dní dříve předehru v Bruselu (listy Granvellovy, 10. srpna). Potom množství faktů o revokaci Ediktu nantského, kterou do té doby objasnili velice málo.
Royalistňm poskytla celou spoustu zajímavých anekdotických faktů; například o legendě Železné masky a o prozíravosti jejich královny. Dopisy Franklinovy (v roce 1863) odhalily tajemství této věci podle sdělení Richelieuových a dokázaly, že jsem jediný měl pravdu.
Finančníci tu najdou Lawňv systém (který p. Thiers ponechal v r. 1826 bez objasnění) konečně osvětlený jak na základě rukopisů, tak i na základě historie pařížské a londýnské burzy.
Pokud jde o Velkou revoluci, co povědět? Moje revoluce byla celá vylovena ze tří velkých archívních souborů z oné doby, které máme v Paříži. Mohl ji snad Louis Blanc (přes svoje schopnosti a talent, kterého si vážím) vytušit? Mohl ji zrekonstruovat v Londýně s pomocí několika brožur? Tomu bych byl těžko s to uvěřit. — Čtěte a srovnávejte.
znovu vytvoril, musel jsem znovu prodělat i ten dlouhý sled běd, krutých příhod, starých chorobných a osudných věcí. Vsál jsem do sebe příliš mnoho hořkostí. Spolykal jsem příliš mnoho katastrof, příliš mnoho zmijí a příliš mnoho králů.
Nu což, moje veliká Francie, bylo-li k znovunalezení tvého života třeba, aby se určitý člověk obětoval, aby tolikrát za sebou přešel řeku mrtvých tam a zpět, nemíní nad tím truchlit, ba ještě ti děkuje. A jeho největším zármutkem je, že se na tomto místě musí s tebou rozloučit.
1 V záblesku Červena'... Červencová revoluce roku 1830, počala povstáním pařížského lidu proti králi Karlovi X. a vládě ministra Polignaca, vítězná buržoazie se spokojila se svrhnutím starší větve Bourbonů a nastolením Ludvíka-Filipa z větve Orleánske (1830—1848).
2 Proslulý Sismondi... Léonard Simonde de Sismondi (1773 — 1842), švýcarský historik a polit, ekonom, autor Nových zásad politické ekonomie (1819), je spíš známý jako jeden z teoretiků utopického socialismu než svými historickými pracemi.
3 USlecbtUá plejáda historiku ... Guillau-me de Barante (1782 — 1866) napsal Dějiny vévodů burgundských; Francois Guizot (1787 — 1874), konzervativní politik, francouzský ministerský předseda (1847— 1848), jehož vládu zakončila Únorová revoluce roku 1848, napsal Dějiny anglické revoluce (vlastně převratu roku 1688); Auguste Mi-gnet (1796 —1884) napsal průkopnické Dějiny Francouzské revoluce (1824); Adolphe Thiers (1797-1877) napsal Dějiny Revoluce (1823—1827), podílel se na zřízen! Červencové monarchie, protivník Napoleona III., od 1863 poslanec, šéf výkonné moci od února 1871, uzavřel mír s Prusy a v krvi utopil Pařížskou komunu, poražen 1873; Augustin Thierry (1795 — 1856) psal o dějinách Francie za Merovejovců a zanechal Esej o vytvoření Třetího stavu a jeho dějinném vývoji.
4 Když Géricault... Theodore Géricault (1791--1824), první z romantických malířů, učitel Delacroixův, nejznámější svým obrazem Vor Medusy a Důstojník myslivců císařské gardy. Roku 1815 jistě došlo ke zlo-
mu v jeho životních osudech, ale jeho nejznámější díla vznikla až po tomto roce.
5 Uno tenore... jedním hlasem.
6 Melodii je od prvního svazku ... láž ■ ■. Michelet naráží na svoji koncepci „integrální", celistvé historie.
7 Geniální kniha Tbierryho... Jde o Thi-erryho Dějiny dobytí Anglie Normany (1825 a dál), nebo jeho Listy o dějinách Francie (1827), v nichž autor dokazoval, že feudálové se zmocnili vlády násilím a že boj měšťanů, předchůdců moderní buržoazie, je historicky viděno pokrokový. Zákonitý vývoj ve Francii přešel od bojedvou plemen, Franků a pokořených Gallo-Římanů, k boji sociálnímu (třídnímu).
8 Slavný pan Milí... John Stuart Míli (1806—1873), psal proti geografickému determinismu ve svých Základech politické ekonomie (1848).
9 Vlastní práce na sobě samé... Michelet Francii zosobňuje, rozumí jí výsledek působení lidí na přírodu.
10 Příliš málo materiální... málo spirituální. .. Michelet nemá na mysli materialismus nebo spiritualismus, jde mu o to, aby jeho „vzkříšená" historie byla co nejúplnější.
11 Barante udělal s Froissarlem ... Kroniky Jeana Froissarta (asi 1333—1400) byly hlavním Barantovým pramenem.
12 za ministerstva Alarlignacova... Jean-Baptiste Gay, hrabě Martignac (1778 až 1832), liberál, byl ministrem vnitra za Karla X. (1828—1829). Normální škola (Ecole Normale), vysokoškolské učiliště pro přípravu profesorů středních škol.
13 Mňj Přehled a m lij Vico... Jde o Mi-cheletovy práce Vicova filosofie dějin (Philo-
3o
sophie dé ľhistoire de Vico) a Přehled moderních dějin (Précis ďhistoire moderně). Giambattista Vico (1668—1744) byl italský filosof a historik, jenž ve svém díle Základy filosofie dějin (Principi di una scienza nuo-va ..., 1725) vytvořil schéma cyklických dějin: v dějinách každého národa hledá věk božský, hrdinský a lidský.
14 CollegedeF rance... Francouzská kolej, založená mimo universitu za Františka I. (1529) jako humanistické učiliště, poskytující možnost specializace v nejrůznějších vědních oborech.
15 byla to Všeobecná historie... Jde o Mi-cheletův Úvod do obecných dějin (Introduc-tion ä ľhistoire universelle), vydaný v dubnu 1831. Pod vlivem Dugalda Stewarta, Victora Cousina, Vica, Herdera a Edgara Quineta formuloval zde Michelet svou koncepci historie jako boje lidské svobody proti osudu.
16 Jonffroy formuloval... Theodore Jouff-roy (1796 — 1842), francouzský filosof, popularizoval názory skotských filosofů Dugalda Stewarta a Reida.
17 Monlesquicuovo proroctví... Charles de Secondat de Montesquieu (1689—1755), osvícenský myslitel starší generace, zakladatel liberální ústavnosti, ovlivnil svými názory ústavu z roku 1791.
18 ;/ sainlsimonislů... Stoupenci filosofa a ekonoma Claude Henri Saint-Simona (1760—1825), kolektivisty a utopického socialisty, kriticky posuzovali sociální důsledky průmyslové revoluce a vzestupu kapitalismu, katolictví chtěli nahradit církví rozumu.
19 leckteří obdivuhodní mužové... Z těch, kdo jsou tu jmenováni jako velekněz! kapitalismu, je dnes znám jenom Lazare Carnot (1753 — 1823), matematik a politik za Revoluce, popř. jeho syn Hipolyt (1801 — 1888), člen Zatímní vlády roku 1848.
20 pozván spolu s Onineiem ... Edgar Qui-net (1803—1875), francouzský historik, idealistický filosof a teista, liberální profesor na Collěge de France, měl velký vliv na přítele Micheleta.
21 Pádní líbeznost... Molinose... Miguel de Molinos byl španělský teolog, předchůdce kvietismu, který zemřel v papežském vězen! (1628 — 1696). Zdá se však, že Michele-tovi šlo o jeho krajana, kterým byl jezuita Luis Molina (1536—1600), autor práce o svobodném rozhodování člověka (molinis-mus).
22 vyšel z úst Abélardových... Pierre Abé-lard (1079—1142), známý svou láskou k Hé-loise a svým osobním neštěstím. Jako filosof
se snažil rozumově překlenout rozpory mezi oběma základními tendencemi scholastiky, nominalismem a realismem.
23 církev... drtí své nepřátele... Michelet má na mysli pronásledování kacířů, valdenských a albigenských, ničených v první polovině XIII. stol. křížovými výpravami a inkvizicí.
24 Zastíněna ... svatým Ludvíkem ... Ludvík IX., řečený Svatý (1214—1270), francouzský král, se stal větší autoritou pro feu-dálně-katolickou Evropu než papež, krutě ponížený za boje Filipa Sličného s Bonifácem VIII. na počátku XlV. století.
25 Pere Lachaise... Páter La Chaise býval zpovědníkem Ludvíka XIV. Na pozemcích, které mu kdysi patřily v předměstí Ménil-montant na západě města, byl otevřen 1804 ústřední pařížský hřbitov. Bievre je malá říčka, která teče od Saint-Cyru a vlévá se do Seiny.
26 Egypt... začal být slabikován ... Egypt a zájem o něj byl v módě od konce XVIII. stol., od výpravy Napoleona Bonaparta. Ve třicátých a čtyřicátých letech bojovala Francie o vliv v Egyptě s ostatními evropskými velmocemi, zejména V. Británií. V téže době vrcholil boj za zrušení otroctví.
27 viz malou Bibli... Micheletova pozdní práce Bible lidstva (Bible de 1'Humanité, 1864), osvětové laické dílko o náboženství.
28 po třech dnech... Michelet evokuje pojem vzkříšení podle Krista, indické a egyptské   víry   v   nesmrtelnost   a převtělení.
29 jako Aeneas... Vergiliův ťrdina sestoupil do podsvětí v Cumae, aby se od svého otce dozvěděl, jaká budoucnost čeká jeho rod. Ferro diverberat umbras, mečem rozděluje temnoty.
30 Ezechiáš... Ezechiáš, král judsky ze VIL stol. před n. 1., bojoval proti Asyřanům. Když byl těžce nemocen, žádal po proroku Izaiášovi, aby mu Bůh dal znamení, že vyslyšel jeho prosbu o uzdravení tím, že se stín na slunečních hodinách vrátí o 10 stupňů zpátky. II. Král. 20,9-11.
31 Zasedl jsem ... v domě Lulherově... Michelet chce říci, že se začal snažit psát prostě, jazykem podobným tomu, který Martin Luther (1483 — 1546), německý reformátor, používal při svém překladu bible do němčiny a při svých Hovorech u stolu (Tafelge-spräche).
32 velkolepá kuiba Grimmova... Jde o dílo Jakoba Grimma, liberálního právníka a politika, Starožitnosti německého práva (Deutsche Rechtsaltertumer, 1828).
3i
toulal jsem se od národa k národu... Formulace romantického hledání „původního" myšlení lidstva.
33 přátelé Cbtileiliibrííiiuloťi... Francois René de Chateaubriand (1768—1848), katolický spisovatel, přední představitel romantismu, royalista.
34 Ba/lancbe... il>. cle Lama/line... Pier-re Simon Ballanche (1776—1847), spisovatel, který učen! Vicovo spojoval s mysticis-mem, přítel paní Récamierové, stejně jako básník Alphonse de Lamartine (1790 — 1869), ministr zahr. věcí na jaře 1848. Madame Récamier (1777 —1849), přítelkyně Cha-teaubriandova, shromažďovala ve svém salóně v Abbaye-aux-Bois za restaurace nejvýznamněji! intelektuály.
35 iádilý historik ... Michelet tady přehání. Pravda je, že žádný z jeho současníků nepoužíval tolik nevydaných pramenů jako on. Výslech templářů (Le dossier des templiers) byl vydán Lizerandem, podle rukopisu v pařížské Národní knihovně (Bibliothcquc Na-tionale). Archívem je míněn pařížský Národní archív (Archives Nationales). Duguescli-nova kronika je kronika o činech Bertranda du Guesclina (kol. 1315 — 1380), franc. kone-tabla.
listiny a dokumenty... Historické dokumenty obsahuj! listiny sepsané o právních pořízeních v určitých formách, listy atd.
36 Mistr Ptilhelin v masce krále Artuše... Mistr Pathelin je lišácký hrdina, advokát, ve stejnojmenné frašce z XV. stol. Je pravým opakem hrdiny rytířských eposů, keltského krále Artuše.
37 ekonomická revoluce umožnila revoluci vojenskou... Hospodářské změny ovlivnily vojenství prostřednictvím změn společenských. Froissart a Monstrclet, kronikáři XIV. a XV. stol., a Zlaté rouno, nejvyšší řád, založený burgundskými vévody jsou spolu s turnaji symboly upadající feudální společnosti.
38 v jejím Marcelovi... Etienne Marcel (kol. 13Í6—1358) hlava kupeckého cechu v Paříži, hrál v jednáních generálních stavů, feudálního stavovského shromáždění, v letech 1355 a 1357 významnou úlohu. Chtěl omezit královskou moc a dát Paříži obecní ústavu.
39 Karel V.... a Karel VI... Karel V., zvaný Moudrý (1338 — 1380) srazil se s Marcelem ještě jako dauphin. Jeho syn, Karel VI. (1368-1422), byl od roku 1392 duševně chorý.
40 smrt, klení Irímí v Louvrů... Po bitvě u Azincourt (1415) vládl ve Francii za svého
bratra Jindřicha V. a po jeho smrti za synovce Jindřicha VI. Jan z Lancasteru, vévoda z Bedfordu.
4 1 poslava Jan/nesa... Jacques Bonhom-me, Jakub, Kuba, přezdívka selských povstalců z roku 1358. Podle nich žakerie (jac-querie), selská válka, povstání.
42 Svatý František ... František z Assisi (kol. 1182-1226), zakladatel řádu františkánů, žebravých mnichů, známý z Giottových fresek a legend (Fioretti), Napodobován! Krista (Imitatio Christi) je název díla Tomáše Kcmpenského (kol. 1379—1471), německého mystika.
43 Jáchym de Floře (kol. 1130—1212) byl italský mystik, který ohlašoval brzkou vládu Ducha svatého.
44 Jana z Arku... Panna orleánska (1412 —1431), národní hrdinka, hrdinka děl Kristiny Pisánské, F. Schillera, Ch. Péguyho G. B. Shawa, J. Anouilha ad.
45 náš přítel Renan ... Ernest Renan, francouzský spisovatel (1823— 1892) racionalista, autor Dějin počátků křesťanství (1863 ad.), na něž Michelet naráží.
46 positivy naivních hrdinů... Grand Fer-ré, Jeanne Hachette, postavy z doby Stoleté války, představitelé drobné války proti Angličanům.
47 lučnéhostiny Filipa Dobrého... Michelet kritizuje Froissatta a Monstreleta, kronikáře ve službách zrádných burgundských vévodů, za hrdiny prohlašuje bojovníky z flanderských měst, kteří padli u Courtray a Roosebeke za Stoleté války mezi Francií a Anglií.
Přísahy na Bažanta ... dvojsmyslné, jednak byl bažant erbovní symbol, jednak to znamená člověka podezřelých praktik.
48 bojovníci od Courlray a od Roosebeke... u Courtray porazili 1302 Flámové Francouze, jimž velel Robert II. z Artois; u Roosebeke naopak porazil 1382 Karel VI. Flámy, jejichž velitel Artevelde v bitvě padl.
49 zápas severských městských komun ... Vlastně městských obcí ve Flandrech, v čele s Bruggami, Gen tem, Ypry.
50 Roelivnll... Roland byl symbolem městských svobod, spíš ovšem jako socha než zvon.
51 jan Bez bázně a Karel .Smělý... Jan Bez bázně (Jean Sans Peur, 1371 — 1419), vévoda burgundský, zmocnil se po 1415 Paříže, ale byl zavražděn průvodci Karia VII. Karel Smělý (Charles le Téméraire, 1433 až 1477), vévoda burgundský, porazil město Lutych, bojoval proti Francii, ale byl poražen
32
Švýcary u Moratu a padl v bitvě u Nancy.
52 na s/raně Ludvíka XI... Ludvík XI. (1423 — 1483), francouzský král, současník Jiřího z Poděbrad a Karla Smělého, hrdina Pamětí kronikáře Philippa de Commynes (kol. 1447 — 1511), prototyp krále-měšťáka.
53 Rabelais a \,ollaire... Francois Rabelais (kol. 1494 — 1553), autor Gargan-tuy, vzor humanistického spisovatele. Francois Marie Arouet, řečený Voltaire (1694 až
1778) osvícenský filosof, idol protiklerikální, liberální buržoazie, tudíž také Micheleta.
54 jakí Bartolomejské noci... Bartolomejská noc (24. srpna 1572), masakr hugenotské šlechty v Paříži a ve Francii, ve skutečnosti zastavil postup Viléma Oranžského na Brusel. Celá poznámka přehání objevnost Mi-cheletova zpracování, jak bude vidět dále u jednotlivých příspěvků.
55 lerra i neohni la ... neznámá země.