PŘEDMLUVA
DEZODORIZACE A DĚJINY PERCEPCE
Psát o historii vnímání čichem mne napadlo při četbě PamětíJeana-Noěla Hallého, člena Královské lékařské společnosti ještě za starého režimu a prvního nositele titulu veřejného hygienika, uděleného v Paříži roku 1794.
Jean-Noél Halíé byl neúnavným bojovníkem proti zápachu v ovzduší a za dezodorizaci. Dne 14. února 1790 byl svými kolegy pověřen průzkumem okolí Seiny, jehož cílem bylo odhalit příčiny strašlivého pachu a oba břehy řeky podrobit serióznímu olfaktorickému měření;1) jindy byl zase, v doprovodu tehdejších největsích kapacit francouzské vědy, přítomen vyprazdňování žumpy, považované za zdroj smrtelné nákazy, a prováděl pokusy, které by byly schopné tyto vlivy potlačit.2) A to je pouhý zlomek příkladů z jeho každodenní praxe. V nemocnici prof. Hallé analyzuje a určuje s naprostou přesností jakoukoli zdraví škodlivou emanaci; dokáže rozlišit specifický zápach v místnostech, přeplněných muži, ženami či dětmi. Starobinec charakterizuje slovy „mdlá vůně těch nejchudšíchV)
Tento případ není zdaleka ojedinělý. Při pozorném pročítání dobových textů objevíme, že společnost byla vůči této oblasti života obzvlášť vnímavá. Pohled na krajinu s anglickým parkem nebo na plány ideálního města') kompenzuje v 18. století hrůzu z vdechování výparů města skutečného. V této souvislosti se anachronismu nevyhneme. Zde jsou přežitky nasnadě. Od dob usilovného pátrání Jeana-Noéla Hallého však přece jen ve způsobu percepce a analýzy pachů došlo k určitým změnám. O tom pojednává tato kniha.
Co kladení důrazu na senzibilitu znamená? Jak došlo k oné záhadné a znepokojivé dezodorizaci, která z nás učinila bytosti, jež jsou nesnášenlivé vůči čemukoliv, co v okolí vyruší z klidu jejich čichové orgány? Jakými etapami tato hluboká modifikace lidské podstaty prošla? Jaké sociální procesy se skrývají za těmito změnami doposud přijímaných schémat a systému symbolů?
12
NARCIS A MIAZMA
Je známo, že tento problém neunikl pozornosti Lucíena Febvra: mnoho z jeho děl nese stopy historie čichových vjemů.5) Pak se pozornost obrátila k vjemům zrakovým a chuťovým; ty první byly stimulovány odhalením velkého panoptika, a zejména jeho vazbou na estetické cítění, za těmi druhými se skrývá přání analyzovat sociabilitu a rituály všedního dne. Také v této oblasti přišel čich zkrátka a byl diskvalifikován na pouhou oběť, ačkoliv útočil proti pachům veřejného prostranství.*)
A ještě později jako by nastalo období hlubokého ticha. Používání smyslů, různá hierarchie, to vše má svou historii; z tohoto pohledu nic není samoúčelné; nic neospravedlní přezíravý posroj odborníků. Odpor vůči pachům není jen výsledkem technického pokroku. Nezrodil se spolu s rozprašovači a tělovými deodoranty; ty jsou pouze důkazem odedávné obsese a pokračováním dlouhého procesu.
Přišel čas tento boj za percepci oprášit a poodhalit provázaný systém tehdejších představ, jež tento boj následně uvedly do pohybu. Zároveň s tím se nabízí konfrontace sociálních struktur s rozmanitostí percep-tivních postojů. Bylo by marné snažit se pochopit vzájemná propojení a nebrat přitom v potaz různost forem senzibility, jež je v těchto konfliktech nezřídka přítomná. Hrůza je mocná; zbytky a odpad ohrožují společenský řád, zatímco stabilitu podtrhuje důvěryhodné vítězství Čistoty a libosti.
Realita a obrazotvornost se neustále prolínají v okamžicích, kdy by bylo nejjednodušší je od sebe oddělit. Tak je tomu uvnitř všech učených disputací o čichových vjemech a jejich normách, ve vědecké sociologii, při subjektivních interpretacích vědců, u postojů, které zaujímají ve snaze o komplexní sociální pohled, po celé historické údobí intolerance, radosti či zalíbení na poli fragmentárni vědy, tedy všude tam, na čem vědci vybudovali svoji strategii.
Jsme-li tedy postaveni tváří v tvář takovéto šíří názorů a postojů, smysl pro povinnost nás nutí, abychom si kladli omezené cíle; dovoluji si zde předložit pečlivě roztříděné materiály, v rámci množství všech prací věnovaných dějinám smyslového vnímám, všem zvídavým, kteří si zde rozborem pro sebe naleznou další informace o pravdě v historické psychologii.
r
PŘEDMLUVA
13
NEJISTOTOU POZNAMENANÉ VEDECKÉ ROZPRAVY
Na první pohled jsou chování Jeana-Noela Hallého a filozofické názory jeho doby vzájemně provázány. Zájem, který věnuje skutečnostem týkajícím se dobového smyslového vnímání, v sobě nese stopy působení vědecké koncepce senzualistů. Ta čerpá z tezí Johna Loc-ka, roku 1709 již byla nastíněna Maubecem v díle Principes physiques de la raison et des passions des bommes7) a dále byla rozvedena Hartley-em. Jeho dílo je do francouzštiny přeloženo v roce 1755 a tvoří spolu se dvěma stěžejními díly Condillacovými Essai sur ľorigine des connais-sances humaines - Esej o původu lidského poznání (1746) a Trnité des sensations - Pojednáni o pocitoch (1754) základ logického systému. Rozum, který Locke prezentoval ještě jako „samostatný a z vlastní aktivity vycházející" princip,") se u Condillaca mění „v soubor či kombinací činností duše". Úsudek, myšlenka, přání, vášně, to vše jsou pouhé různě transformované pocity; každý z nás má ve své paměti sochu, která ožívá vdechnutím růžové vůně a díky romu se začíná projevovat jako tozumná bytost.
A od těch časů se budou muset všichni vědci a filozofové konfrontovat se senzualismem; již navždycky jím budou, chtíce nechtíce, ovlivněni. Avšak to je jen nepatrná část dějin filozofie osvícenství, jež rovněž bude předmětem našeho zájmu.9) Ta zase připomíná, jak důležitá je bdělost. Smysly „jsou čím dál více rozlišovány a odstup ň ovávány za souhlasu nebo nesouhlasu přírodních věd".10) Čich Jeana-Noela Hallého je neustále ve střehu v očekávání virového nebezpečí, zatímco optimista abbé Pluche vyzývá k radosti z přírodního divadla.11)
Avšak filozofové přece jen věnují čichu málo pozornosti. Lhostejnost vědců stojí v opozici k názoru Luciena Febvra, pro něhož tento smysl symbolizuje úsvit moderní doby.12) Kromě toho jsou vědecké rozpravy vždycky, jakmile se dotknou tématu, které je obětí vlastního protimluvu, vedeny velmi opatrně. Neustálé váhání mezí upřednostňováním a degradací samotné existence čichových vjemů je dokladem nejistoty vědců na této půdě.13) Nedostatek odpovídajících pojmů, nepochopení původu pachů a skutečnost, že někteří odmítají teorii o smyslovém orgánu, nás nutí k dodatečnému vysvětlení všech pochybností kolem tohoto tématu a k pokračování v diskusi o něm.14)
Čich je přitom paradoxně charakterizován několika poměrně jednoduchými stereorypy. Díky přítomnosti chtíče, chuti a instinktu v sobě