Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu_
Svazek IV.
Sestavili Zdeněk Kárník a Michal Kopeček
Studijní edice -   ,   , -„.i,,.
Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Ceskosloven do roku 1989 k výzkumnému projektu ga ČR KSČ a radikální socialismus v Československu 1918-1*83
EditindíZdeněk Kárník
ústav pro soudobé dějiny av čr,
dokořán, praha 2005
Úvahy a poznámky o problémech politiky KSČ vletech 1938-1945
Václav Kural
V úvodu k druhému sborníku prací pro tento grant jeho vedoucí Zdeněk Kárník lituje, že se pro něj dosud nepodařilo získat stať o důležitém údobí okupace a odboje v letech 1938-1945, ačkoli „právě tehdy byly položeny základy dalšího vývoje".1 Předkládané pojednání (ač jeho autor není „specialistou na KSČ"), by snad mohlo tuto mezeru aspoň zčásti překlenout.
Z dialektiky (už hegelovské!) je známo, že negace předešlého nema být pouze prostým zavržením, ale že by měla navazovat na to, co se da z minulosti považovat za pozitivní. Lze tedy v souvislosti s obnovou badatelské práce na tematice našeho grantu navazovat na jistá pozitiva te, která byla vykonána „před listopadem 1989"?
Nejde samozřejmě o literaturu ve stylu - řekněme - padesátých let nebo o normalizační hagiografii, redukující odboj v podstatě jen na dílo KSČ (i přes pár občas připouštěných zmínek o „ostatních" organizacích), ze které se notabene nejednou za pomoci důmyslných manévrů obcházejících mocenské zákazy a příkazy tehdejší „vedoucí síly" vytvořilo jen několik faktografických nebo zčásti i jinak přínosných knih či článků. Tato stať, jejímž cílem není ani hodnocení některých potěšitelných „jarních vlaštovek" či větších pokroků už osvobozeného bádání, jako jsou Kárníkovy práce o první republice, Kuklíkova a Němečkova kniha Proti Benešovi, nebo některé práce vzniklé už v rámci tohoto grantu, se snaží pouze bilancovat to, co ze „starého" dědictví podle mého názoru jistý přínos přestavuje i nyní, asi po čtyřiceti letech (!) a na co by se mohlo (samozřejmě kriticky) navazovat novým výzkumem a přístupem. Jde o práci vykonanou v šedesátých letech, v éře tzv. Československého výboru pro dějiny protifašistického odboje a směřující k sepsání trilogie o dejinách tohoto odboje. Tento Výbor byl ovšem hned na začátku normalizace rozehnán a jeho autorům vnuceny jiné pracovní nástroje než pero ci psací stroj, takže slušně rozběhnutá práce - jakkoli ještě poznamenaná některými objektivními i subjektivními omezeními - nemohla byt dokončena.
72
V této stati bych se chtěl soustředit jen na podstatné otázky vývoje linie komunistického odboje za okupace, tj. na jeho poměr k československé státnosti, na jeho politické, sociální a národní cíle - tedy na fenomény, po jejichž zpracování Kárník volá.2 Vzhledem k danému rozsahu stati a také ke značným odlišnostem politického vývoje na Slovensku se omezuji jen na problematiku „českou" a „československou". Problematiku slovenskou by ovšem bylo nutno v rámci grantu také zpracovat, a to v těsné spolupráci se slovenskými autory, kteří jsou pro danou tematiku kompetentnější a právě získali grant.
Naproti tomu chci jen stručně glosovat „praktickou" činnosí komunistických odbojářů, jakkoli ani tu nelze ze studia vylučovat, protože dokumentuje politickou linii, obětavost i statečné zanícení lidí, kteří se nebáli ji vykonávat - nejen pro „stranu", ale i pro vlast.
* * *
Ještě dříve, než přejdu k nadhozeným tématům zvoleného období, chtěl bych jaksi úvodem předeslat aspoň pár slov o jejich prehistorii v éře „první republiky", a to na příkladu vztahu KSČ k Československé republice, v němž se zrcadlí i otázky obecnější. Tento vztah se bohužel měnil, dokonce v jakýchsi zásadních obratech až kotrmelcích. V zakladatelské éře státu se u KSČ prosazovala orientace charakterizovaná jmény Šmerai a Kreibich. Šmeral byl až do konce první světové války stoupencem existence rakous-ko-uherského soustátí (demokratizovaného a s „dílčím" českým státem), které podle jeho názoru zajišťovalo českou existenci ohroženou dvěma křídelními obry - Německem a Ruskem. Po válce přeorientoval Šmeral platformu KSČ na československou republiku jako na přirozenou základnu zápasu o její socialistický charakter. Podobně postupoval i Kreibich.3
Tento přístup byl ovšem záhy tlačen k sektárskemu radikalismu pojetím Komunistické internacionály, takže se posléze, po vítězství Gottwaldových „karlínských kluků" a zejména po VI. sjezdu KSČ změnil na příkrý odsudek ČSRjako imperialistického státu a „žaláře národů", dokonce prý horšího, než byla habsburská monarchie. Tento stát měl být rozvracen a posléze rozvrácen.4
Po tomto českým prostředím neakceptovatelném pojetí následoval Po VII. kongresu KI a VII. sjezdu KSČ nový obrat (nikoli hned, ale až Po ostré, naštěstí událostmi překonané kritice na adresu údajného Švermova a Slánského oportunismu kvůli podpoře volby E. Beneše za prezidenta): republiku a její demokracii je třeba bránit před ohrožením Hitlerovým Německem.5 S touto svým způsobem už pozitivní orientaci vstupovala pak KSČ do období, v němž „naše" téma začíná a jehož první dějství tvoří komplex zvaný ve zkratce „Mnichov".
73
I. „Mnichov"
linii na obranu ČSR před hitlerovskou agresí uplatnila KSČ i v období přípravy a uskutečnění této katastrofální konference. Fakticky byl průběh tohoto procesu v minulé literatuře vcelku podrobně, i když někdy jednostranně zrekonstruován.6 Snad stačí ho zrevidovat, ale i tu a tam kriticky poopravit. Zde bych se proto chtěl dotknout jen těch problémů ideových a politických, které je nutné dobádat.
Jedním z nich je poměr k pravici. Ta do lidové fronty zahrnována byla i nebyla. KSČ právem posuzovala negativně kroky agrárníků, vykonane pod vedením generálního tajemníka Rudolfa Berana (kterého se snazi část dnešní publicistiky svým způsobem rehabilitovat, mimo jiné i proto, aby mohla napadat prezidenta Beneše za to, že prý nedokázal vytvořit alternativu české politiky příznivou vůči Němcům). Ač tomu Beran et cons. snad i věřili, byl nějaký modus vivendi s Hitlerem nemožný, nebot ten chtěl zničit Československo v každém případě. Beran to sice později pochopil také, v době těsně před Mnichovem však učinil vstřícné nabídky Henleinovi a přes Eisenlohra i Hitlerovi. Také proto se v roce 1940 objevila v programu PWZ, resp. celého ÚVOD u teze, že „zradě vnější předcházela zrada vnitřní".7 Jak dalece byl tedy atak KSČ proti agrárním špičkám namístě - když později, za tzv. druhé republiky zaujme tato strana k Beranově vládě na dosti dlouho postoj vstřícnější? A jak dalece má v tomto směru své oprávnění pozdější kritika Kominterny?
KSČ se oproti tomu hodně sblížila s radikálně obranným křídlem pravice v čele s Ladislavem Rašínem, jednak bezprostředně, jednak v rámci úsilí vytvořit Výbor radikální obrany republiky. Toto úsilí, jistě pozitivní, bylo sice v minulosti zmiňováno, leč přece jen poznamenáno snahou zdůraznit v něm Gottwaldovu prioritu. Práce tohoto výboru sice vynesla pozitivní ocenění vlasteneckého křídla národních demokratů (mj. i částečnou publikaci důležitých vzpomínek Rašínova druha Vlastimila Klímy8), přesto je však toto téma jaksi „nedodělané".
Jak uskutečňováním své obecné linie, tak těmito kontakty - což v obou případech uvedlo do pohybu akce na obranu republiky v podobě generální stávky, demonstrace proti kapitulaci před parlamentem nebo schůzi a rezolucí v závodech, spolcích i obcích, jakož i dodávání naděje na podporu CSR Sovětským svazem - se KSČ vlastně poprvé vymanila z politické izolace, stala se koalitionsfdhig a zařadila se do politiky jako jedna z národních sil. To pro ni mělo svá bezprostřední pozitiva, která však zahy namsil její obrat po sovětsko-německém paktu a která se po osvobozeni opet změnila a Dřisnřl-, v -—■- > •
74
1 opět změnila a přisnila kTrľ   ľ       Pmu * která Se ?° 0 Popela k tragické monopolizaci této strany.
Pokus vytvořit Výbor radikální obrany se ovšem nepodařilo dotáhnout až do konce. Snad k tomu přispěla i ne zcela překonaná diskrepance mezi diplomatickým, na zahraniční ohledy vázaným postupem E. Beneše a radikálnějším postupem KSČ (ač ta Beneše již „uznávala"). Druhým momentem v tom směru asi byl i jakýsi opatrnický postoj Gottwaldova vedení k dalšímu velkému proudu obranné orientace, který představovala masivní a reprezentativní petiční akce pod heslem Věrni zůstaneme, tažená především levicovými sociálními demokraty kolem skupiny Dělnické akademie. Naznačuje to fakt, že KSČ neměla ve vedení této akce své reprezentatívni vedoucí představitele, ale jen jakési „druhé želízko" v ohni, a ač petici posléze podporovala, přece jen se její vedení orientovalo spíše na již uvedený kruh reprezentantů oficiálních politických stran.9 Bylo v tom snad i reziduum neblaze proslulého Stalinova hlavního strategického pravidla leninismu vždy vést hlavní úder proti nejbližšímu možnému spojenci?
Také tyto a jistě i některé jiné, snad menší politické problémy by bylo žádoucí dnes nově prozkoumat, bez dřívějších zábran a se snahou o přísnou objektivitu. K tomu pak samozřejmě patří i vrcholný komplex - postoj KSČ k přijetí „Mnichova", problém dobové i současné kritiky tzv Benešovy kapitulace spojené s celkovou problematikou variant přijetí či odmítnutí mnichovského diktátu.10 Konečně je nutné zabývat se se znalostí zveřejněných a podle možnosti i dosud nezveřejněných dokumentů možnostmi a postupy SSSR.
Ke „komplexu Mnichov" se řadí i tematika tzv. druhé republiky, a pokud jde přímo o KSČ, pak tzv. obrana na druhé linii.11 Ta byla částečně popsána již v dřívější literatuře (a nadto znovu otevřena několika novými pracemi).12
II. Linie Kominterny po německo-sovětskím paktu
a její vliv na odbojovou koncepci KSČ
V tomto případě jde určitě o nejsložitější a chybami nejvíc zatížené období. Již kritizovaná „hagiografická" literatura, bazírující na neomylnosti KSČ, vyvolala přirozený odpor - nejen v současnosti, ale již v éře Výboru pro dějiny protifašistického odboje. Ten se s určitými omezeními snažil propracovat k jistému objektivnímu pohledu, ovšem jeho bádání nemohlo být kvůli normalizačním zákazům publikováno a nemohlo vejít ve známost. Proto si myslím, že je vhodné je aspoň stručně zrekapitulovat.
Březnovou okupaci českých zemí KSČ odmítla,13 stejně jako ostatní směry vznikajícího odboje. Počítala se spoluprací s nimi, což mělo vést
75
k vytvoření nové, tentokrát celonárodní fronty. Tyto relevantní cíle však zpochybňoval její cíl další: získat v tomto svazku hegemonní roli, což vyjadřoval postulát, že k novému 28. říjnu nepovede národ E. Beneš (i když společný postup s ním odmítán nebyl, což dokládají mj. i Šver-movy nabídky, aby Beneš přešel do Moskvy), ale K. Gottwald.14 Toto reziduum staré taktiky nemohlo ovšem národ, který už opět viděl v Benešovi záruku budoucnosti, získat.
Pakt Ribbentrop-Molotov vyvolal v KSČ nejprve překvapení, ba i zklamání, ale také snahu přijatelně ho vysvětlit (obdobně jako benešovský orientovaný V boj!) jako taktickou Stalinovu fintu, která oklamala zradivší nás Západ. Časem se však v KSČ po přijetí direktiv Exekutivy Komunistické internacionály z 8. září 1939 prosazovalo dogmatické přitakání, nebo aspoň disciplinované podřízení.
I přesto však ilegální KSČ dočasně ještě spolupracovala s benešovskými domácími organizacemi, což pomohlo k velkému úspěchu masových demonstrací 28. října 1939, tedy k výročí vzniku ČSR. Poté však došlo k obratu a regresu, a to při aplikaci další linie EKI: ta se totiž orientovala na svazek s údajně revoluční německou dělnickou třídou (která prý v Německu směřuje k socialistické revoluci!) a označila druhou svetovou válku zprvu z obou stran za imperialistickou, v níž pak byl v dalším posunu za útočníka a viníka označen Západ. V této situaci došlo v KI i ke stažení hesla obnovy Československa - to bylo nahrazeno pouhým heslem národního sebeurčení, které prý Čechům a Slovákům poskytne vítězná německá proletárska revoluce.
Nejpregnantněji to vyjádřil radiový vzkaz K. Gottwalda z Moskvy domů 10.-15. března 1940.15 Gottwald v něm, zjevně po schválení vedením EKI, upozorňoval na nutnost spolupracovat v nových poměrech s německým proletariátem při odporu proti západnímu imperialismu, proti akci Beneš-Osuský a při podpoře hesla o novém sebeurčení, z něhož prý teprve vzejde nová česká státnost. Podrobněji o tom vypovídá přímá citace daného vzkazu: „Pod heslem obnovy Československa se nyní skrývají imperialistické a protisovětské plány. Národnostní otázka stojí nyní jinak, redukuje se na problém Čechů a Slováků [což de facto znamenalo rezignaci na tzv. Sudety...]. Sebeurčovací právo znamená právo na samostatnou státní existenci", které „v boji proti Hitlerovi požadujeme , od německé dělnické třídy... U Čechů bojujeme za plnou obnovu národní a státní svobody, u Slováků bojujeme za plnou suverenitu nynějšího státu... Tím se naše cesta odlišuje od cesty světového imperialismu a Beneše, kteří nechtějí sebeurčení, ale jen diktát... Poměr mezi Cechy a Slováky stojí dnes nově. Slovenský separatismus hraje nyní no-
76
vou roli. Proto stará hesla o Slovensku necháváme padnout. Budoucí poměr mezi českým a slovenským státem je otázkou sebeurčení malých národů a závisí na válečných událostech (a výsledcích [rukopisná vsuvka J. Dimitrova]). Termín Česko-Slovensko je třeba rozumět v etnografickém smyslu a jakožto výraz pro osvobozenecké hnutí obou národů..."16 Tyto teze a také mezi řádky vyjadřovaná vůle měnit středoevropské poměry do jakési širší socialistické federace s vůdčí rolí německého proletariátu vyvolaly ve vedení ilegální KSČ dílem souhlas, dílem ale i polemiku, v níž šlo zejména o „strategické" otázky: ty jsem podle rozsáhlé, ještě přednormalizační analýzy F. Janáčka17 zestručnil ve své samizdatové a potom už standardní knize o benešovském odboji.13 Hlavní sporné body se tady dají formulovat takto:
„1. Kdo má být považován za hlavního nepřítele, 2. je možné orientovat se na nástup socialistické revoluce v Německu a 3. jaký má být poměr komunistů k národní revoluci a k obnově samostatného Československa... Tehdejší vedoucí ilegálního ústředního vedení KSČ E. Klíma se snažil zcela dogmaticky domyslet a aplikovat linii EKI a Gottwaldova vzkazu... Podle něj byl německý imperialismus slabší, neboť Hitlerův režim jako by byl už už ohrožován revolucí německého proletariátu. Od ní mělo odviset osvobození Čechů s jejich právem na sebeurčení, a proto by neměla být ničím podkopávaná. Z toho Klíma vyvozoval svůj rezervovaný postoj k českému národnímu hnutí, resp. k národní revoluci... Klímovi a jeho dogmaticko-internacionalistické orientaci... oponoval zejména E. Urx. Ten, ačkoliv přímo nepopíral linii EKI, snažil se KSČ udržet na úrovni původních Dimitrovových tezí z r. 1939 o dvou imperialistických agresorech - s tím, že nebezpečnější bude ten, který se prokáže jako silnější."19
Klímova pozice, opřená o takové autority jako EKI a Gottwald, byla silná, a tak Urx zjevně vzhledem k tomu ve své protiargumentaci poněkud lavíroval. Kromě toho byl Klíma i upřímným odpůrcem Hitlerovy okupace a byl později surově ubit gestapem. Urxovi však paradoxně pomohla drtivá porážka Francie, která podepřela jeho argument, že je Přece jasné, kdo je hlavním nepřítelem, a podemlela argumenty Klímovy a celé EKI. Nakonec byl Klíma v červenci 1940 z vědem odstraněn. Zdálo by se tedy, že důsledkem obojího by měla být cesta k nápravě sek-tařství a chyb příznačných pro dogmatiky okolo EKI.
Z dosud ne zcela jasných příčin však koncem roku 1940 spatřila světlo světa rezoluce domácího vedení KSČ,20 která vlastně představuje jakousi renesanci, ne-li přímo vrchol sektářství a chyb. Projevilo se to zejména v několika směrech: v opětném zdůraznění revoluce dělnické třídy
77
a porobených národů podle příkladu Velké říjnové socialistické revoluce, „která představuje jediné skutečné východisko z propasti současné války". Dále v novém odsudku E. Beneše, který se prý po „porážce Francie ještě více postavil do služeb anglického imperialismu". To vše pry činilo „z Beneše a jim vedené emigrace zájmům českého národně osvobozeneckého boje svrchovaně nebezpečnou a krajně nepřátelskou agenturu - anglo-amerického kapitálu v českých řadách". K tomu je třeba připojit i tezi o benešovcích, kteří „...pokračují v nesmyslných šovinistických štvanicích, zasévají nenávist českého obyvatelstva k německým dělníkům, oblečeným do vojenské uniformy a jejichž činnost je naprosto neslučitelná se zájmy českého národně osvobozeneckého boje... Pseudo-role benešovců jako obhájců národních zájmů prý proto musí být nemilosrdně odhalena".2' Tato partie byla již v právě citovaném vydání dokumentů KSČ povinně vynechána!
Tato nejhlouběji pokleslá rezoluce snad mohla být důsledkem pokusu Komintery zarazit i ty nesmělé svobodomyslnější tendence, které se v komunistických stranách projevily v důsledku pohybu USA k válce, statečné anglické obrany proti blitzu a paradoxně snad i v důsledku Hitlerova neúspěchu při podzimních jednáních v roce 1940 s Molotovem. U nás se ale - jak do Londýna sdělil pplk. J. Balabán, jedna z hlavních postav nekomunistického Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), - znovu probouzejí naděje národa „v SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc, zvláště od okamžiku pohybu sovětů před zabráním Besarábie a Bukoviny".22 Svou roli tu jistě sehraje i rozvaha, kterou velitel Obrany národa, generál J. Homola, formuloval asi takto: Moskva nám nevezme řeč ani půdu, kdežto Hitler obojí... Za třicet - padesát let komunismus nebude, národ však zůstane (!!!).23
Patrně v návaznosti na to všechno najednou Gottwald vyzvedl ve vzkazu domů z počátku roku 1941 souvislost „sociálního národního osvobození" - což byla stejná teze, jakou ve svém programu Za svobodu, do nové CSR vyzvedal v téže době i ÚVOD. B. Šmeral, pobývající royncz v Moskvě, dovodil, že boj za svobodu je rámcem pro nový typ národní Fronty a také pro poměr k emigračnímu vedení českého odboje, byť ne nekriticky a bezvýhradný. To pak blíže specifikovala rezoluce ilegálního vedeni KSČ z dubna 1941 o opětné možnosti národních válek a o novem poměru mezi „naším" a tzv. benešovským proudem českého odboje. Vše se pak obrazilo v májovém listu domácího vedení KSČ."
78
III. Opětný obrat: Národní fronta a samostatná ČSR
Zásadní obrat komunistické orientace byl ovšem dovršen až po přepadení SSSR hitlerovským Německem. Byl to obrat takového typu, o němž Němci říkají, že je to Schrittin dierichlige Richtung- krok správným směrem. Současníci z odboje benešovského, jmenovitě z ÚVODu ho pozorovali s uspokojením, ale i ostražitostí. Vždyť to nebyl obrat první, ale několikátý. Ostražitost Fischera a Bondyho (z PWZ), Krajiny a Pešty (z PÚ) a dalších tudíž nebyla nepochopitelná. Avšak právě Krajina, ač asi nejtvrdší v poměru ke komunistům a SSSR, uvedl, že již delší dobu udržoval s vedením KSČ kontakty, které nepřerušil.25 (Historický výzkum z druhé poloviny šedesátých let také našel o jistých kontaktech obou proudů odboje - i v ošidném údobí „po paktu" - věrohodné doklady.) Krajina jménem ÚVODu také dodával, že komunisté při nových kontaktech, tedy po 22. červnu, působili dojmem věrohodnosti.
Jaké tedy byly hlavní prvky posuzovaného obratu? Byla to rezignace na známkování druhé světové války jako války imperialistické, včetně očividného nesmyslu o západních imperialistech jako jejím viníkovi a hlavním nepříteli. Stalin ve svém orientujícím projevu z 3. července 1941 místo toho označil válku proti Hitlerovi za spravedlivou a vlasteneckou. Tím se odbourávala „jen třídní" dogmata z období paktu Molotov-Ribbentrop a otevírala se i u komunistů dalekosáhlá možnost pro uplatnění národních hledisek a zájmů, tedy pro tezi Urxovy skupiny, že kdo chce v Čechách dělat revoluci socialistickou, musí stát v čele revoluce národní.26 Tento postoj umožňoval postup benešovského odboje s komunistickým v podstatě na společné bázi, aspoň až na další.
Háček však byl patrně v onom „v čele" jako předpokladu pro revoluci socialistickou. Tento pohled a výhled ovšem v situaci roku 1941 nemusel tvořit nepřekonatelnou bariéru - benešovský ÚVOD totiž právě na jaře toho roku schválil svůj, všemi jeho složkami podpořený program, který byl když už ne programem plně socialistickým, pak aspoň výrazně socializujícím. A tato tendence se, jak napsal v motáku z vězení čelný činitel ÚVODu zednář J. Bondy, po účasti SSSR ve válce ještě prohloubala.28 Šlo však o to, jaký socialismus měl ten který z rodících se partnerů na mysli. V pojetí Fischera a jeho spolupracovníků z ÚVODu šlo výrazně o program socialismu demokratického, který byl založen na překonaní vážných sociálních a politických nedostatků předmnichovské repub-%, ale který byl přesto založen na dobudování díla Masarykova,29 což -velmi stručně řečeno - spočívalo v propojení demokracie politické s demokracií sociální a hospodářskou. To bylo pojetí, které se zásadně odh-
79
šovalo od režimu uplatňovaného v SSSR, i když jeho přínos k válce proti hitlerismu byl uznáván. Lze říci - aspoň podle mého soudu - že to bylo pojetí poválečné republiky, které v podstatě odpovídalo spontánním představám většiny obyvatelstva, i když text programu se pro zásahy gestapa proti ÚVODu a zvláště proti PWZ dostal jen k velmi omezenému okruhu zasvěcenců. Svědčí o tom i skutečnost, že tato koncepce se, byť i jen ve stručnosti či tezích, objevuje v programech čelných odbojových organizací z druhé poloviny okupace (Přípravný národně revoluční výbor, Rada tří, odborářský odboj) i v souhlasu, který v radiové korespondenci s ÚVODem z léta 1941 projevil prezident Beneš.30 (Ten byl však ve vztahu ke komunistům stále ostražitý.)31 Za další, byť nepřímý důkaz lze pak považovat i podporu, kterou po válce získali sociální demokrate a hlavně komunisté, když bezprostředně po ní vystoupili s programem „specifické cesty k socialismu", která aspoň slovně a v případě KSČ jen na čas neměla kopírovat „sověty" a „kolchozy", ale jako by zprvu akceptovala i řadu prvků ze zmíněného programu ÚVODu.
Zikou vedené ilegální vedení KSČ se v roce 1941 s programem seznámilo: jak víme z pamětí K. Pixy32, neodmítlo jej, ale při jednáních o společném vrcholovém orgánu odboje se k němu přece jen nepřipojilo, když argumentovalo obavami z kritiky takového počinu od svého vedení moskevského a také od EKI. Nepřehlédnutelná a hodná důkladné pozornosti dalšího výzkumu je ovšem skutečnost, že komunisté (domácí i moskevští) v popisované situaci své pojetí poválečného režimu, svého socialismu vlastně neformulovali. Bylo to prostě proto, že nechtěli tříštit rýsující se jednotu odboje a národa? Nebo proto, že je obrat v orientaci po 22. 6. 1941 zaskočil a že - nota bene v podmínkách ilegality - nebyli s to takovou strategickou perspektivu zpracovat? Nebo dokonce právě proto, že už v hluboké okupaci měli svou představu cesty, která je dovede k socialismu monopolnímu, a teď si jen nechtěli vázat ruce?
Tato komplikovaná záležitost není dosud spolehlivě osvětlena a novou generaci badatelů o historii KSČ tady čeká kus skutečně perné práce.
Jak tedy ta nová orientace komunistů po 22. červnu 1941 ve své domácí i moskevské verzi vypadala? Její světové či válečné politické novum jiz bylo zmíněno. Je však třeba doplnit i nové aspekty vnitropolitické: io meh vsak jen stručně, neboť jsou v dosavadní literatuře již popsány, ťro potreby dané stati snad postačí tato stručná charakteristika, opřená o dobové dokumenty: „...válka všeho lidu, všech národů světa proti fa-tíSZ [VyZa™rt jednotu českého národa s jediným cílem, jediným porážkou Hitlera... Patří do ní každý, kdo se chce zúčastnit
80
boje proti fašismu ... sokolský bojovník, benešovec, demokrat, socialista, komunista, dělník, rolník, student, muži, ženy, mládež..." Podmínka účasti na odboji nepřímo vylučovala, aby do jednotné protihitlerovské fronty mohli být zahrnováni i oportunisté háchovského typu. Je to tedy orientace na národní jednotu ve smyslu všeodbojového bloku. Sociálně měl tento blok vést od dělnictva až po podnikatele vlasteneckého smýšlení. Cílem měla být obnova samostatné, svobodné Československé republiky, což znamenalo i odhlášení se od pojetí Gottwaldova rádiogramu z března 1940 a opětné umožnění společného postupu benešovského i komunistického odboje.33
To je pojetí odvozené také ze společného prohlášení KSČ a „vedení národního odboje", otištěného v ilegálním Rudém právu v říjnu 1941,34 tedy už po likvidaci ÚVODu gestapem: nejspíš proto v okruhu V. Krajiny vznikly určité pochybnosti o jeho pravosti. Přesto lze soudit, že Prohlášení odpovídá dohodě uzavřené mezi zástupci ÚVODu a vedením KSČ ještě před koncem července (kdy ÚVOD ještě fungoval). Tu nevylučuje ani Krajinou odmítané heslo generální stávky, ani závěr Prohlášení o prioritě národního zájmu: „Tváří v tvář smrti, kterou nám hrozí Hitler, nás nic nerozděluje. Nacismus chce zničit vše české - všechno české musí povstat, aby zničilo nacismus."35
Tady ovšem opět vyvstává nedořešená otázka konečných cílů KSČ „den poté", kdy dojde k osvobození, jakož i otázka její morální poctivosti, zprofanované padesátými lety atd. Dopis ilegálního Ú V KSČ obsahoval ovšem i ujištění, že daná orientace není jen konjunkturální záležitosti okamžiku, že „dnes nejde o boj za socialismus", ale že se má „připravit i příští život osvobozeného státu". Jeho povaha zde ovšem charakterizována nebyla a následovalo pouze ujištění, že „nikdo nebude vyřazen ze spolurozhodování, kdo se nevyřadí sám... Každý bude mít takovou účast při něm, jaký bude jeho podíl v boji proti nacismu."36
Významnou součástí hledání odpovědí na tyto vznesené a nedořešené otázky může být i posouzení nastoupené odbojové praxe. Jde přitom zejména jednak o vytváření celonárodního vedení, nazývaného Národně revoluční výbor nebo Ústřední národně revoluční výbor Československa, jednak o vlastní činnost proti okupantům, jakož i o poměr partnerů ilegální KSČ k ní.
Pokud jde o společný NRVČ, lze říci dosti spolehlivě, že rovněž -Před koncem července" 1941 bylo dosaženo dohody s ÚVODem, že takový vrcholový orgán bude vytvořen - ne přistoupením komunistů do ÚVODu, jak ten původně navrhoval, ale dohodou dvou samostatných složek.37
81
Partnerem KSČ byl jednak ÚVOD, o němž zde již byla řeč, jednak ale samozřejmě i exilový prezident. Na první dotaz UVODu, jak je třeba chápat vztah ke komunistům, Beneš, jak uvedeno zprvu ostražitý, přímo neodpověděl. Příznačné však je, že v téže době sjednával vstup zástupců KSČ do Státní rady. Na druhé straně se Beneš postupu KSČ bezprostředně po 22. červnu 1941 obával a vzkazoval domů, že je nutno jí čelit rozhodným národním a sociálním programem, jakož i semknutím UVODu, londýnské vlády, a „Prahy", tj. okruhu kolem protektorátní vlády. Později toto stanovisko zčásti modifikoval, když 22. května sepsal domů vzkaz, že v československém táboře je nutno zachovat jednotnou frontu „všech i s komunisty ... pro plné vypořádání se s fašismem i s českými zrádci", jakož i pro provedení prvních velkých sociálních, hospodářských a majetkových reforem".MNa druhou stranu je faktem, že KSČ, jak domácí, tak „moskevská", nyní Beneše zatím „vzala" a respektovala, zřejmě vzhledem k nejistotě o svém hegemonním postavení v odboji, o němž snila v létě 1939.
Na vztah k Benešovi byly uvnitř KSČ asi rozdílné názory - dogmatici odchovaní Kominternou a ovlivnění celou novou orientací tím patrně právě nadšeni nebyli. Svědčí o tom například názorové střety v Moskvě mezi pružným Švermou a zatvrzelým Schmidkem. Přesto zejména noví, mladší stoupenci (a později členové) uspokojeni spíše asi byli. I tato věc však patří mezi témata nového bádání.
Praktická odbojová činnost proti okupantům byla již dříve z různých zdrojů a pozic popsána a tyto již existující poznatky je snad potřeba spíše jen zrevidovat, eventuálně doplnit. Rozpor mezi pojetím KSČ a „Londýna" však v tomto směru existoval. Zatímco první strana pod sovětským tlakem plédovala pro otevřené diverze a partyzánské hnutí, druhá zpočátku tento postup s poukazem na oběti tlumila. V roce 1942 však pod britským tlakem přešel i Londýn k podpoře diverzí řízených parašutisty, aby se pak o rok později, po Benešových jednáních v Moskvě k partyzánskému hnutí přihlásil rovněž. Praktická činnost odboje po vstupu SSSR do války přes tyto rozpory rychle narůstala (úspěšné sabotáže, diverze, parasutiste) a směřovala k repríze událostí z 28. října 1939.
J°,byl také reálnÝ základ, o nějž Hitler opřel své rozhodnutí vyměnit ríšskeho protektora a na němž potom Heydrich v Praze postavil svou tezi o hroziciin českem povstání pod vedením komunistů,40 která však byla očividne prehnaná a měla zdůrazňovat jeho, Heydrichovy zásluhy. Oku-dZZTr " í ^ Zabránil uvedené "Prízc smutně proslulými tnZoSľ1- r'"' dedm0Valy ÚVOD1 ilegální vedení KSČ čímž bylo znemožněno , fungování NRVČ. Přesto však hlášení gestapa i samotné-82
ho Heydricha dokazují, že český odboj ve svých akcích kupodivu ještě další tri měsíce, byť v menším rozsahu pokračoval, aby po těžkém prosincovém útlumu začal na jaře 1942 nabírat nové nesmělé obrátky, na čemž se opět podílely oba hlavní odbojové směry, byť každý hlavně „po svém prkně".
IV. Krize
Téměř 500 poprav za Heydrichova stanného práva < hlavně kruté represálie po atentátu na „zastupujícího říšského protektora" (které, zapo-čítají-li se i „odvetné" transporty Židů do vyhlazovacích táborů a před veřejnosti skryté popravy v koncentračních táborech, čítaly asi 5000 obětí na životech)41 však celý český odboj včetně komunistického těžce rozvrátily a zatlačily zpět. Obnova sice nastala v roce 1943, ale z mnohem nižší báze a za podstatně posílených schopností protivníka, zvláště gestapa.
To totiž rozvinulo velice systematickou a důmyslnou práci se sítí svých konfidentů, které řídily referáty SBF (Sabotage, Bahněn, Falsáirmja-ger), zpravodajské referáty a referáty protikomunistické, a to v řídících úřadovnách Praha a Brno. Pražské Leitstelle se nejdříve podařilo infiltro-vat benešovský směr pomocí nic netušící odbojové organizace KOS (Kázeň, odvaha, svoboda) a přes ni a s pomocí parašutistické vysílačky Barbora úspěšně uskutečnit radiové protihry s Moravcovou zpravodajskou centrálou v Londýně (protihry Hermelín, Wallenstein, Seni ad.). Tato metoda provokace byla úspěšná, a tak ji gestapo rozšířilo s vydatnou pomocí zvláště nebezpečného ústředního instruktora KSČ J. Fialy i na odboj komunistický. Zašlo dokonce tak daleko, že stvořilo fiktivní centrálu celého českého odboje s dvěma úseky - pro „západní" odboj a pro odboj „východní", v nichž figurovali jak domácí konfidenti, tak někteří zatčení parašutisté z Velké Británie i SSSR. Tyto metody, které - byť v jiné formě - úspěšně provozovala i brněnská řídící úřadovna, mířily k pokusu o protihry s Moskvou a přinesly i komunistickému odboji nebývale těžké ztráty.42
Ilegální KSČ, o niž zde jde, se po ztrátách a depresi z nich i z německého postupu na východní fronte dokázala v roce 1943 (tedy po Sta-Kngradu) obnovovat rychleji a do větší šíře než následníčke skupiny rozprášeného ÚVODu. Poměrně brzo se Josefu Molákovi a dalším spo-
'upracovníkům podařilo vytvořit třetí ilegální vedení a pod ním množství místních a závodních organizací, jakož i spojovací síť instruk-
velké
83
torů. Celá tato struktura pracovala na bázi odkazu ilegálního vedení Zikova a společného provolání z října 1942, tj. snažila se tvořit v místech tzv. NRV - národně revoluční výbory, složené jednak ze straníků, ale i z vlastenců, kteří někdy nevěděli, že jsou navázáni na KSČ. Na špičkové úrovni existovaly aspoň dílčí kontakty s odbojem benešovským (PNRV - Přípravný národně revoluční výbor, organizace Lípa, Rada tří).
Celá Molákova síť však nebyla jednolitá (naštěstí nebo naneštěstí?). Neřídila zejména Moravu, kde pracovalo zemské vedení (Mařík, Rérych aj.) a jisté mezery byly i v „české" a „moravské" struktuře. Naneštěstí byly obě v důsledku již zmíněného zdokonalení práce gestapa s konfidenty postihovány hlubokými vlomy, v jejichž důsledku došlo ve všech krajích k mnohatisícovému zatýkání. Tyto události jsou i v literatuře vzniklé za „normalizace" poměrně dobře popsány, a to v již citované práci O. Sládka a také v druhé knize A. Hájkové.43 Na fakta v nich uvedená lze i dnes s výhodou navázat.
Vedle zažitých metod odbojové práce (ilegální tisk, letáky, podpora rodin zatčených apod.) se v Molákově a později Vetiškově období třetího ilegálního vedení objevily i některé nové prvky. Byl to v duchu moskevské linie zvýšený důraz na sabotáže i drobné diverze a na pokusy o vznik partyzánského hnutí (Podbrdsko a severovýchodní Morava).44 V tomto případě šlo však jen o zárodky, které byly dílem rozprášeny gestapem, dílem musely přečkat až do příchodu partyzánských oddílů ze SSSR, podobně jako Rada tří mohla své partyzánství opřít o desanty z Velké Británie. V obou případech byly v prvních partyzánských skupinách aktivními činiteli uprchlí sovětští váleční zajatci a v obou případech se bohužel gestapu podařilo pro své konfidentské hry získat část vysazených parašutistu (zatímco další projevili obdivuhodnou statečnost). Partyzánská tematika je sice v dřívější literatuře zhruba popsána, je však nutno se dnes k ní vrátit - mj. i proto, aby se mohlo čelit jisté tehdejší dobové glorifikaci a dnes naopak módní vlně protipartyzánských obvinění a pomluv. Vedle partyzánských prvků se u ilegálních pracovníků KSČ objevuje i další nový prvek - použití zbraně na obranu před zatýkáním, které překračuje fučíkovské dilema z roku 1942 směrem k rozhodnuti: střílet! I když to není zcela běžná praxe, záznamy gestapa svědčí o tom, ze tomu tak nejednou skutečně bylo.
I přes uvedenou obnovu a další renovaci však byla struktura ilegální u^JPm T™ dálc rozbijena> takže Po zatčení R. Vetišky v červenci 1944 došlo ke knzi. Domácí KSC, podrobena tvrdému teroru a na druhé s rane posilovaná dalšími sovětskými úspěchy na východní frontě (vítěz-Kurska ad.), zostřovala svůj postoj k Němcům vůbec a k sudet-
84
ským zvláště. Až dosud se řídila v sudetské otázce linií, kterou v lednu 1943 formovala Exekutiva KI: osud sudetských Němců se bude řídit podle toho, dokáží-li aktivně vystoupit proti Hitlerovi, nebo budou-li mu věrni. V dobových komunistických dokumentech seještě ani nyní nevyskytuje námět transferu, avšak z jejich dikce lze vyčíst, že boj proti fašis-tům (německým fašistům) je už překrýván heslem nacionálním, protině-meckým: ,Jsme ve válce s Německem... Němci sami vyhlazovacím bojem proti nám nás dostatečně o tom poučují."45 Obdobné stanovisko zastávala i komunistická emigrace londýnská i moskevská, i když obě se stále ještě, rády nerady, držely kominternové linie. Po Benešově příjezdu do Moskvy předal totiž Gottwald prezidentovi toto stanovisko: Je třeba, aby vláda vydala oficiální proklamaci k německé menšině, že tzv. Sudet-ská oblast je celistvou částí Československé republiky, že československá vláda nehodlá pronásledovat kvůli hitlerovským a frankovským zločinům všechny Němce, ale přímo viníky a že je proto v osobním zájmu každého Němce, aby se v pravý čas aktivními činy a bojem proti říšsko-německým okupantům a jejich henleinovským pomocníkům od nich otevřeně oddělil."
Když však Beneš získal Stalinův souhlas s transferem, změnil Gottwald ze dne na den kurs a souhlasil nejen s potrestáním Němců - viníků, ale i s celkovým sudetoněmeckým transferem, i když princip kolektivní viny výslovně uveden nebyl. Byl zde však i požadavek „přiznání československého státního občanství Němcům - čs. občanům, kteří bojovali proti Hitlerovi jak před Mnichovem, tak po něm, a to automaticky" za jejich účasti při tomto rozhodování. To na jedné straně zčásti změkčovalo Benešův „desetibodový návrh" integrálního transferu předaný Stalinovi, na druhé straně však nevyloučilo, aby se kurs KSČ v sudetoněmecké otázce londýnské linie takového transferu z ohledu na poválečné politické pozice postupně nepřiostřoval.46
V Poslední kolo
Nehledě na tuto změnu „německé" orientace, o níž doma ostatně nic Přesného nevěděli, se komunistická struktura opět - část po části - ob-
; některých dosavadních, ge-j nové or-
měnu „německé" orientace, o níž doma ostatně nic _j komunistická struktura opět - část po části - obnovovala. Tuto obnovu zajišťovala renovace některých dosavadních, gestapem zčásti poničených organizací, zejména však vznik a vývoj nove organizace jménem Předvoj.47 Byla to síť, kterou vytvořila mládež, což bylo jednak svědectvím o rostoucím prosocialistickém radikalismu ne-li celé sPolečnosti, tak aspoň mladé generace. Předvoj, který zakládali mladí
85
lidé z různých společenských vrstev (mj. i křesťanských), se vyznačoval nemalou schopností vytyčovat teoretické problémy, ale měl i aktivní přístup k praktickému boji za národní osvobození, což dokazovala i jeho orientace na ozbrojený boj a posléze na české ozbrojené povstání. Původní Předvoj vznikl na podzim 1943, časem však na sebe nabíral další skupiny (Přehledy, Pochodeň, některá starší torza apod.), až se v podobě tzv. Velkého Predvoje stal sítí celostátního významu. Gestapo zprvu nechtělo uvěřit, že by mohlo jít o organizaci tak mladých lidí, postupně ji však považovalo za nepřítele zvlášť nebezpečného, proniklo do ni a zasadilo jí těžké ztráty, které ke škodě věci oslabily pozici odbojového domova ve vztahu k poválečné vládě; ta bude vlastně „jen emigrantská - což vnese v nemalé míře do poválečných poměrů manýry „starého stra-nictví", proti nimž domácí odboj zprvu tak tvrdě vystupoval.18 To, v co by se byl Předvoj vyvinul, nelze přesně vydedukovat. K. H. Frank totiž považoval jeho vedoucí garnituru za tak nebezpečnou, že ji nechal ještě počátkem května 1945 (!) v Terezíně bez soudu (spolu s několika dalšími odbojári) postřílet.
Obnova ilegální KSČ ovšem pokračovala i po linii „klasických" ilegálních organizací a je spojena mj. s osobou Josefa Smrkovského. Vedla k vytvoření jejího posledního ilegálního vedení, které ji dovedlo až k iniciativě při vytvoření vrcholného orgánu odboje - České národní rady -a do českého národního povstání. Celý tento proces ničení a obnovy domácího komunistického odboje je popsán ve vzpomínaných již pracích A. Hájkové a O. Sládka.
Přes tyto faktografické popisy však zde jsou jisté mezery, které se týkají jednak poměru komunistů k benešovskému směru odboje a kontaktů s ním a jejich závěrečných představ o poválečném uspořádání, jednak takových témat, jako je celé České květnové povstání (které by si po lc-S - I u°UZll° n°V0U důkladnou publikaci*9) a jako je seriózní kritika Košického vládního programu a na něj navazující strategie už legální vcetne jejího odklonu od proklamované linie z časů odboje po
w ľ™" , ' ktCré P° »Únoru" a Wavně v padesátých letech vedly k tak tragickým koncům.
Shrnutí
Lepší poznání historie KSČ v Československu je jistě potřebné. To platí take - a snad zejména - o zde posuzovaném období zápasu za národní a sociální osvobození, vedeném proti nacistické okupaci a okupan-
86
tům. Je to totiž proces, v němž se KSČ téměř na půl století prodrala nejprve do čela české společnosti a státu, aby následně nastolila svůj mocenský monopol, který likvidoval odbojem přinášenou ideu demokratického socialismu a vytěsnil ji převzetím stalinského modelu (který posléze Gottwald dotáhl až k pojetí „bez národních zvláštností"), jenž zdiskreditoval socialismus vůbec.
Svobodné poznávání poúnorové fáze celého tohoto procesu nebylo dřívějším režimem vlastně povoleno, bohužel se však ani po polistopadovém vzniku podmínek pro svobodné, co možná objektivní bádání nerozvinulo dostatečně. Přinejmenším se odehrávalo v badatelsky příliš nedotažené, až publicistické rovině. Badatelské výsledky typu důkladných prací Kaplanových tu představují spíše výjimku než pravidlo.
Vpředkládané rekapitulacijsem se tedy pro období 1938-1945 pokusil oživit pohled na možný badatelský základ z konce šedesátých let, na který by se mohlo - samozřejmě kriticky - navázat jako na východisko tímto grantem oživovaného nového bádání, které se snad už dobere onoho tolik potřebného sineiraetstudio. Bude-li tomu tak, dokáže snad historiografie překonat dosavadní přílišné ovlivňování publicistikou a aktuálními politickými ohledy. Nemýlím-li se, lze očekávat ne nekritický, ale přece jen objektivnější a příznivější pohled na koncepci a praxi komunistického odboje v popisovaném okupačním období, ovšem se zásadní výjimkou omylného a nešťastného údobí po uzavření sovětsko-německé-ho paktu.
Hlavní problém patrně nastane v momentě, kdy bude nutno rozšifrovat: 1. zda byla koncepce a praxe KSČ i ve svém lepším období míněna „doopravdy", tak jak byla formulována a jak byla doprovázena bona fde přinášenými obětmi, nebo zda byla spíše obmyslným taktizovaním a 2. kdy byla odbojová orientace KSČ jejím vedením opuštěna a definitivně popřena ve prospěch stalinsky pojatého modelu, zejména v jeho katastrofální podobě z neblahých padesátých let i po nich. Samozřejmě nejen kdy, ale i proč a jak se to stalo. (Tady bude ovšem nutná úzká a koncepční kooperace v rámci další části projektu, tj. výzkumu období Pokvětnového a poúnorového s výhledem do období kolem roku 1968 a do let normalizačních.) To však už daleko přesahuje rámec předložené stati.
87
22. Kubátovi L, Mali I., Soukup J.. VrbauJ. (cdí), ProtifaJistický a národní osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 1938-1945, Edice dokumentů, I. díl, 3,3, Praha 1987, dok, 966,*. 13-14.
23. Národnípráct. I., 4, 4. 1. 1939, s. 3.
24. Sjezd budovatelů Národní strany práce dne 11. prosince 1938 na Slovanském ostrově. Praha 1938, NSP - listy práce, 2, s. 11.
25. Novotný Josef, KSČ v ilegalite 1938-1939. s. 34.
26. Hájková A, Strana v odboji, s. 75.
27. SÚA, PMV-XP-22/81, 255-1171-3,1, 68-69.
28. Tamtéž. 1,63
29. SÚA, PMV-XP-22/81, 255-1171-3,1. 66-68.
30. Hlas mladých. Národní hnutí pracující mládeže v letech 1938-1945. Sborník o činnosti NHPM, rcd. J. Mcccr. Praha 1946; zevrubné analyzovala vznik a činnost NHPM práce Kuklík J., Sociální demokraté v druhé republice. Praha 1992, s. 93-109.
31. SUA DZA-KI, a. j. 86.
32. Kubátová L., Malá I., Soukup J., VrbauJ. (eds), Protifašistický a národně osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 1938-1945, Edice dokumentů, dok. 988, s. 47-51. V textu jsou uvedeny i části, které o den pozdčji rozhodl parlament eliminovat.
33. Tamtéž, dok. 1092, s. 209-210.
34. Tamtéž, dok. 1014, s. 73-79.
35. Tamtéž, dok. 1093. s. 210-212.
36. SÚA DZA-KI.a.j. 86.
37. Mnichov v dokumentech. II. díl. Praha 1958, dok. 247, s. 351-352.
38. Hrbatá F., Mezinárodní dělnické hnutí mezi Mnichovem a 1. zářím 1939. Přehled vědecké a pedagogické práce kateder marxismu-lcninismu. Praha 1966, s. 222-223. Hrbatá charakterizuje situaci v KI z pohledu člena prezídia KI M. D. Manuilského, který zvláště ostré kritice podrobil komunistické strany v Polsku, Madarsku, Jugoslávii a Itálii.
39. SÚA, DZA-KI, a. j. 85, 86 a 87. Některé z dokumentů byly publikovány, většinou v neúplném znění, v pramenných edicích. Relativně ucelenejšou některé otištěny v publikaci Kubátová L., Malá I., Soukup J., Vrbata J. (eds), Protifašistický a národně osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 1938-1945. Edice dokumentů, dok. 1015, s. 80-89 a dok. 1100, s. 222-231. Projednáváním čs. otázky v KI se zabývá práce Hájková Alena, Strana v odboji, zvláště s. 106-111 a s. 136-139.
40. SUA, DZA-KI, a. j. 85/1.
41. SÚA, DZA-KI, a. j. 87
42. Tamtéž, a. j. 86.
43. Hájková Alena, Strana v podzemí, s. 138.
Václav Kural: Úvahy a poznámky o problémech politiky KSČ v letech 1938-1945
1. Kárník Z., Kopeček M. (eds), Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, II. Dokořán, Praha 2004, s. 9.
2. Tamtéž.
3. Kárník Z., Habsburk, Masaryk či Smeral, Praha 1968; Kural V., Konflikt místo společenství? Praha 1993, s. 41-46 (kniha původně psaná pro samizdat); Křen J., Konfliktní společenství. Toronto 1989, s. 418, 421-427, 438, 455-457,469.
4. Srv. Gottwald K., Spisy III. Praha 1951, s. 245.
5. Srv. Gottwald K., Spisy VII. Praha 1953, s. 11-39, 73-74, 136.
6. Souborně kupř. Křen j., Do emigrace. Praha 1963; Lvová M., Mnichov a Edvard Beneš. Praha 1968; Beneš E., Mnichovské dny. Praha 1968; Novotný J. (ed.), Chtěli jsme bojovat I, II. Praha 1963; Kolektiv, Odboj a revoluce - maketa. Praha 1965; Hájková
A Strana v odboji. Praha 1975, s. 11-51; Novotný J., Odboj a revoluce-zbrávy, 1966 4 ml C«kos,ovcnská vlastiveda, díl II, 2, kap. VIII; Kural V, Vojenské problémy í ,á™/a " Samizdat Historické studie, 1986. Později in Mohli jsme se bránit? Praha UM (vojenská studie); AngcrJ., Mnichov 1938, Praha 1988 (vojenská studie) La svobodu. Do nové Československé republiky, Praha 1945, s. 43. Janeček O. a kol. (eds), Z počátků odboje. Praha 1969, s. 111-160. Kural V, Konflikt místo společenství?, s. 180. Viz pozn. 6.
Lukeš E, Podivný mír. Praha 1968; Hájek M., Od Mnichova k 15. březnu. Praha 1959; Hájková A., Praha v komunistickém odboji. Praha 1984, s. U-20. Kupř. Rataj J., Krize českého politického myšlení za druhé republiky. Z druhé repub-liky, Praha 1993 (edice HÚ ČSLA), s. 6-154; GebhartJ., Kuklík] (st.), Druhá republika 1938-1939. PrahaAitomyšl 2004.
Provolání KSČ k 15. březnu 1939. Za svobodu českého a slovenského lidu. Praha
1956, s. 31-33. • Janáček F., Odboj arevoluce-Zprávy, 4, 1966, s. 11. — Příspěvky k dějinám KSČ, 33,1967, s. 391-414.
16. Tamtéž.
17. Odboj a revoluce-zprávy, 4,1966, s. 5-64. 0 Kural V, Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD) 1940-1943, samizdat Historické studie, 1978 a 1985, knižně Vlastenci proti okupaci. Praha 1997, s. 66. Dokumenty, z nichž daný rozbor vychází, objevila A. Hájková. V její knize Strana v odboji (Svoboda Praha 1975), v níž autorka s odvahou kryla i podíl vyhozených historiků F.Janáčka aj. Novotného, však nesměly být tyto objevy využity. Za svobodu českého a slovenského národa. Praha 1965, s. 125 nn. Cit. Beneš E., Paměti. Praha 1947, s. 216.
22. Cit. Kural V, Vlastenci proti okupaci, s. 77 nn.
23. Tamtéž, s. 83.
24. Srv. Hájková A., Strana v odboji, s. 247-248.
25. Kural V, Vlastenci proti okupaci, s. 145.
26. Viz pozn. 18.
29. Za svobodu. Do nové ČSR, s. 41n, 52n
30. Kural V, Vlastenci pwti okupaci, s. 139-14J.
c 134, 137-139.
- -MK.Pixy, archiv ai
9.
10.
11.
12.
13.
14
15
18.
19.
20
21
22
Za svocouu. - u oKuť—
K-^y- ?3S4 . • K Fb* -chirt0cký V Nová etapa protihitlerovskeho
36
37. 38
Kural,V- ^„„bvtpríhoi
oo. Tamtéž, ^ 39. J5»tí*»3£
h PendS- 145-1 , . tchdy mladý moskevský ko-
naSt «V,oda na niž vzpomíná tehdy ■«,    y ^ ^ 5VUJ
Jistým náznaiu—-munista Vilém Kahar dotaz v prosinci 1943 tuu, dvou ministrech a považ! - „on nám sám oo »
40. KárnýM.,MilotováJ. (eds.), Proteklorátní politika Řeinh-,
1991, dok. 9, Heydrichův nástupní projev v Praze 2 řiina 194ll af*0'"------
V, Místo společenství - kontlikt! Praha 1994, s. 154-157 *'        ; Srv Kural
41. Sládek O., Zločinná role gestapa. Praha 1968, s. 223-226
42. Tamtéž, s. 231 nn.
43. Rozsáhlý popis vzniku Molákova vedení a krajových s/tí n~J< u leovi A., Praha v komunistickém odboji, Praha 1984,.?2H-M ZCJména k"'ha Haj-
247
246
44. Bcnčík A. a kol.. Partyzánské hnutí v Československu. Praha 1961.
45. Klimešová J., Pekárek B. (ed.), Rudé právo 1939-1945, číslo z dubna 1943; Kural V., Místo společenství konľlikt!, s. 224
46. Tamtéž, s. 226-227.
47. V „předlistopadové" literatuře navazující na průkopnickou knihu O. Sládka a V. Mencla, zejména Hájková A., Praha v komunistickém odboji, s. 319-339,357-364, 392, 399-401. V tomto sborníku otiskuje nejnovéjší příspévek k tomuto tématu V. Mencl.
48. Hájková A., Praha v komunistickém odboji, s. 402-409.
49. Ze „staré" literatury uvedme aspoň publikaci Bartošek K., Pražské povstání 1945 a příslušnou stať knihy Osvobození Československa Rudou armádou 1944-1945 II. (zejména od S. Zámečníka), které české kvétnové povstání nejen popisuji, ale i zařazují do širších vojensko-operačních souvislostí. I když o jejich politickém hodnocení jistě bude spor, jejich popis událostí je stále ještě přínosný.
Eva Uhrová: Národní fronta žen a Rada československých žen -
dva proudy ženského hnutí v českých zemích a jejich zájem o sociální a právní postavení žen. KvĚTEN 1945 až únor 1948
1. Z hlediska feminismu šlo v českých zemích o doznívání jeho první vlny, která měla svůj počátek zhruba v 60. letech 19. století. Toto rozdělení však přinesla až tzv. druhá vlna feminismu, počínající v 60. letech 20. století v USA.
2. Zpravidla se setkávaly v Ženském klubu českém v Praze 1, Ve Smečkách 26, ve středisku ženských spolků z počátku 30. let, což svědčí o tom, že komunistky k nim hledaly spojení, především k Ženské národní radě.
3. Část prohlášení NFŽ: „...Chceme se plně zúčastnit výstavby republiky, očisty veřejného života, zabezpečení československého státu pro další budoucnost. Koordinační pracovní výbor se staví plně za vládní program. Bude svojí spoluprací řešiti otázky nej-důležitější, zdravotní, sociální, kulturní, hospodářské a jiné, které se dotýkají životních zájmů žen. Největší zřetel se vezme na potřeby rodin těžce postižených německou okupací. S odvoláním na vládní program i slavnostní prohlášení o rovnoprávnosti žen na světové konferenci Spojených národů v San Francisku, kde i náš zástupce (Jan Masaryk; pozn. E.U.Jse k prohlášení připojil, bude se společný výbor žen čtyř vládních stran domáhati na všech rozhodujících místech náležitého zastoupení žen ve všech složkách veřejného života politického i hospodářského a kulturního..." Prohlášení Národní fronty žen, Rudéprávo, 3. 6. 1945, s. 2.
4. Užší ústřední komise žen KSC: L. Cekotová, A. Hodinová-Spurná, L. Kleňhová, M. Netušilová, J. Prokopová, II. Synková. Širší ústřední komise žen KSC byla doplněna o tyto členky: V. Černou, K. Dolénkovou, J. Haasovou, J. Křečkovou, B. Podlešákovou, Zd. Patschovou, L. Reinerovou, V. Richtrovou aj. Vedoucí ústřední komise žen KSČ J. Prokopová, zakládající členka strany, původním povoláním textilní dělnice, se od provdání jmenovala Škrabálková. V roce 1945 měla na cestu do Paříže vystavený pas na jméno Julie Škrabálková, ale podepsala se Škrabálková-Prokopová. SÚA, f. Julie Prokopová, sign. 10 a 11.
5. SUA, f. Anežka Hodinová-Spurná, kart. 3, archiv neuspořádaný.
6. Flemingová Zdeňka, Organizace žen do února 1948, Novdmyst, 1978, 5, s. 128.
7. Československá žena, 1945, 1, s. 2-3, autorka neuvedena.
8. Tyto aktivity NFŽ organizovala ve spolupráci s osvětovými a zemědělskými referentkami při ONV. Státní péče osvětová patřila pod ministerstvo školství a osvěty v čele se Zdeňkem Nejedlým. Byla zřízena zákonem ě. 130/45 z 26. 10. 1945. Systém měl být zárukou, „že se můžeme všestranně opřít o lid". Lidovýchovné pracovnice měly „vytvářet nového českého člověka... po boku SSSR". Působnost zemědělských referentek pro otázky žen činných v zemědělství vymezilo ministerstvo zemědělství v čele^ko-
248
SíStořiAí l° "ŤT L 52659/I3"^6. (činnost žen na základě straně, Rd1*1i Z ^nahrazovala absenci bývalých ženských odborů při agrární Srľanc^ľ rada J VQ^B0hUmÍ' ¥■ Pfedn0sta Movýchovnŕho odboru Lľ J™1945        HUuon>*>> 19«, s- 262. SUA. f. Anežka Hodinová-Spumá, kart. 3. Pro-
9' M^mtiTlauýr0Čnf Zprfva°Činn0stiáBticdíNimdnífrontvien- Čakoskvm-10. SÚA t Miloslava Grimmichová, kart. 4, sign. 15.
jeanom ze svých veřejných projevů A. Hodinová-Spurná uvedla: „Pracující žena má ••• etsi pracovní břemena než muž. Stará se o domácnost, prakticky má neomezenou pracovní dobu, pečuje o děti a ještě pracuje výdělečně. Proto je nutné usnadnit práci zenam nejvyšší racionalizací a organizací potřebných pomocných prostředků pro domácnost. ...Budeme usilovat o to, aby se ženám v domácnosti dostalo spravedlivého ocenení v její práci do všech důsledků. Je nutno spojit mateřské dovolené a pracovní du s pracovním poměrem matek s více dětmi. ...Toto všechno úsilí směřuje k tomu, 3l  2ena osv°bozená od denní šedivé a vyčerpávající práce v domácnosti, hospodářsky a sociálně nezávislá, politicky rovnoprávná, našla nejsprávnčjší cestu ke kultuře a vyššímu zaměření svých tužeb. Zeny musí mít právo na volný čas, aby měly možnost U,Castn't se veřejného života a tím i řízení státu..."Je nasnadě, že tisícům žen, které se cítily přepracované a ponížené, mluvila Anežka Hodinová-Spurná z duše. SÚA, ľ. Anežka Hodinová-Spurná, Projevy 1946, archiv neuspořádaný. Členky KSČ se v národních výborech zapojovaly hlavně v odborech péče o mládež, školství a kultury. K 1.5. 1947 pracovalo v ONV celkem 278 žen, z toho 207 komunistek, v MNV 3741 žen, z toho 2631 komunistek. Na schůzky NFŽ se zpravidla dostavovaly: za komunistky Augusta Můllerová, Milada Netušilová, Jiřina Popelová, Zdenka Patschová a Julie Prokopová, za sociální demokratky Miloslava Grimmichová, Anna Hrubá, Marie Hokešová, Ludmila Jankovcová, Annajungwirthová, Vlasta Koušová-Pctránková, za udovkyně Marie Hořínová. Cihlář M., Ženy ve veřejné správě. Rddkyni komisí ien KSČ, 8, s. 117. SÚA, f. Miloslava Grimmichová, kart. 4, sign. 15.
i* národně socialistická v letech 1945-1948. Doplněk,
13
14.
15.
16.
17.
18.
Kocian J., _ Brno 2002, s. 55.
Vzpomínka pamětnice L. V, Praha 1980, archiv autorky.
Z tiráže časopisu Československá žena, majitelka a vydavatelka Národní fronta žen: Anežka Hodinová, Anna Jungwirthová, Marie Trojanová, Fráňa Zcmínová. Odpovidná redaktorka: Marie švermová-Šváhová... Redakce a administrace Praha II, Václavské nám. 36, od 17. června 1947 redakce: Praha XII, Skřetova 4. O existenci časopisu stejného názvu v Anglii kromě jiných autorů píše také Pacáková Anna, Československé ženy v Anglii, Rada žen, 1945, 1,3. 10. Vzpomínka Věry Richrrové, 1979, archiv autorky.
Dopadlo to jinak. V únoru 1946 národní socialistky vyrukovaly s módním měsíčníkem Ttřílohou. Návody na ruční práce a rady do domácnosti byly nepo-Tfřío se sháněl textil i potraviny.
19.
20.
21.
Apřflohou. Návody na rucni'P^»'»J ^hanéltcxtil i potraviny. Milena se strihovou pnlon^,ch ^ nJžších vrstcv. T»W»es~^L™*J»fci«£lÍdcw
stradatelné pi
Zaskočené komumstKy ™-ohVp;,Iit kyněčasoP;sem^c^s 13,_l32.
Flemingoya^af    . ■ 2 oficiální ukončila čtn-
Prohlášení. '  n'se hlásily: ženská národní radare ^ ^. ^
ÍCSS^^^^ny zak.áda.y vlastní listy pro zeny.
Prohlášení. Raiažtn, Dito, «, „. _
K Revolučnímu hnutí žen se hlásily: Ženská národní rada (i
""^^l942^'-Syndj^t/'v pr3CUJíc' Í"te^'Scncc proti válce a fašismu^ ZcnVkílcIij cesky, Jednota zen a dívek, Pracovní kolektiv, Zdravotnické Uojkv a ženvdc^lJi Č C a spolu s ní tisíce nezařazených pracovnic. Z prohlášení Revolučního hnuti f J n cttjícf ženy! ...Zeny, uvědomte si, že jsme mocnou silou, která se může stát      L. ™" akce velkou zbraní proti skutečným zájmům lidu a národa silou která ľ V" jľ.1*" ků, v rukou komunistické strany, může zdvojnásobit onu velkou rnrrW ř a válce. Musíme proto bezpodmínečně a důrazně žádat ve viech « rfoXích Národ"
249