EDICE PO VÁLCE SOUDRUZI A JEJICH SVĚT. SOCIÁLNĚ MYŠLENKOVÁ TVÁŘNOST KOMUNISMU PAVEL KOLÁR PRAHA 2019 půdu pro cyklické pojetí dějin, jež se prosazovalo v bezčasí pozdního brež-něvovského socialismu. V epilogu se zamýšlím nad významem dějin komunismu pro dnešní politickou obrazotvornost. Konec sovětského komunismu podle mě neznamenal jen zhroucení diktatur a .návrat svobody". Zároveň byl součástí, ba dovršením dlouhodobého rozpadu socialistického hnutí a tím i moderní masové demokracie vůbec, jež dominovala celému minulému století. Kritická dějepisná rekonstrukce globálního úpadku socialismu (včetně jeho sovětské varianty) je nezbytným předpokladem obnovy radikálně demokratické politiky v budoucnosti. Po Stalinově smrti: revoluce faktů Obraťme se k některým historickým faktům. Nik/ta S. Chruščov, 25. února 795Ó1 Co náš protivník řekl, odpovídalo faktům. Soudruh Pfeiffer, závodní organizace SED v pivovaru Artern, 74. dubna 795ó'' Může být s podivem, že kniha, která si klade za cíl vyprávět dějiny „zdola", začíná historií velkých mužů a líčením významných politických událostí. A přeci: konec stalinismu dává historikovi jedinečnou příležitost spojit vysokou politiku s myšlením a jednáním celé společnosti. Jen málo událostí 20. století tak výrazně zasáhlo do myšlenkového světa tak velkého počtu lidí jako dvojí konec stalinismu, tj. nejprve Stalinova fyzická smrt v březnu 1953 a poté destalinizace o tři roky později. Již bezprostředně po diktátorově úmrtí zahájený „nový kurz" ministerského předsedy Malenkova, zásadně ale až Chruščovův „tajný referát" na XX. sjezdu KSSS 25. února 1956 otřásly vírou mas v nezvratnou cestu ke komunistické budoucnosti. Odsouzení a zúčtování s „kultem osobnosti" podstatně změnily komunistickou identitu milionů lidí na celém světě. Chruščovův referát představoval událost, která uvedla do pohybu destalinizaci jako „zásadní revizi role, cílů a dějin" komunistického hnutí, jak poznamenal Eric Hobsbawm.3 Přestože již před XX. sjezdem mnozí nepochybovali o stalinských zločinech nebo o nich alespoň tušili, přinesl podle Hobsbawma masový efekt až Chruščovův denunciační akt: v důsledku surovosti, s jakou vylíčil rozsah a povahu stalinského teroru, jakož i díky tomu, že šlo o projev samotného generálního tajemníka. Jak podotkl Francois Furet, byla tím rozmetána minulost univerzalistické utopie.4 Ve východoevropských satelitech vyvolalo Chruščovovo „odhalení" stejný šok jako v samotném Sovětském svazu. Počáteční otřes a dezorientace ohledně toho, jak dál se socialismem, byly záhy doplněny nejistotou v otázce komunistické minulosti: co bylo správné a co ne, kdo co způsobil, kdo za co může. První vlna kritiky, která nastala hned na jaře 1956, se nejprve vztahovala na nedávnou minulost, na tzv. období kultu osobnosti. Brzy však byl zpochybněn stalinský obraz dějin komunistického hnutí jako takový. Komunističtí vůdcové nejčastěji popisovali po XX. sjezdu vzniklou situaci výrazem „nový". První tajemník KSČ Antonín Novotný zmiňoval vše „nové, revoluční, co přinesl 28 XX. sjezd" a zdůrazňoval význam .nových událostí a faktů". Sjezd byl podle něj „hluboce vědeckou odpovědí na základní otázky dějin lidstva'.* Současníci jej tedy okamžitě rozpoznali jako ostrý historický předěl. Pocit přelomu epoch dostal ale stranické špičky do obtížné situace. Ačkoliv se východoevropští vůdcové zpočátku pokoušeli omezit Chruščovovu kritiku jen na sovětské poměry, byli velmi brzy konfrontováni s pochybnostmi o nedávné minulosti vlastních stran. V KSČ byl v sázce osud novotnovského vedení, které bylo prakticky celé zapleteno do stalinských zločinů. Pražští vládci se proto se vší vervou snažili kritickou diskusi v zárodku zadusit, a to i tím, ze černého Petra kultu osobnosti podsouvali již za stalinismu .likvidovaným" funkcionářům, aby tak zachovali kontinuitu dějin strany od meziválečného období. Vina byla přiřčena nejprominentnější československé oběti stalinismu, generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému, jenž byl o čtyři roky dříve odsouzen jeste jako „agent imperialismu"; nyní byl zatracován coby „agent Beriji".6 zacho C° °tm československé kritiky .minulých přehmatů" bylo zjevně mct Van' <;elkove ■ zeJména personální - kontinuity s předchozím obdobím, postupovalo v Polsku přehodnocování nedávné minulosti ruku v ruce s re-Gom, TJTí ľ? odstraněnéh° tzv. nacionálního křídla kolem Wtadystawa spoTečnosí V * "minulé období" bY' dále Posílen radikalizací Gomutkovú' P° Cervnovem Povstání v Poznani, aby byl definitivně potvrzen doby usiloval ^ľľ™ ^ mÍ3t° PľVního taiem™'ka PSDS v říjnu 1956. Od té minulosti iak P ke vedení 0 c° nejvýraznější odpoutání se od stalinské Naopak ve Ih™ PerSOnální'tak v rovině dějinného vědomí, tlačení delnickéhľľ^í^0"^60^ SED' Jehož le9itimita sPočívala P°" dějin" obavy Pro W iľ V čerVnU 1953' Panova|Y z podobného „návratu Polského vzoru h Ulbnchta bY|0 Přepisování nedávných dějin podle selektivní kontinuit ZPeCné' Němečtí komunisté byli nuceni zvolit rétoriku Chruščovova tainéh S PrfedeslÝm obdobím, a proto se snažili nežádoucí vliv obránit jakémuko!iv° ™ NDR minimalizovat. Za každou cenu chtěli c'ho prostředí. prenasen' pojmů kultu osobnosti a stalinismu do doma- jara1956ve^ětolémkky ^ nebV'° m°Žné' a to zeiména Poté' c0 běh6m taci stalinismu vážné o °^'stickém hnutí vyvstaly o Chruščovově interpre-komunistů Palmiro ToarT^ NeJzřetelněji je vyjádřil předseda italských na 1956, jenž vzbudil zn* * ľ0zhovoru P™ časopis Nuoví Argomenti z květ-ba nutnost alternativn-h^ °h'aS' 'talsky předak se tu vYslovil Pr0 m0Žn0St váhání přiznat," vysvětln|VTk'adU kultu osobnosti. „Musíme otevřeně a bez Pochopení a řešení mni 9''atti' "Že 1 kdvž x*- sjezd přispěl ke správnému 3 novÝch důležitých problémů, se kterými se naše ;rí PO STALINOVĚ SMRTI: REVOLUCE FAKTŮ demokratické socialistické hnutí potýkalo, a i když představuje nejvýznam-nější milník ve vývoji sovětské společnosti, nelze stanovisko sjezdu k otázce Stalinových chyb a podmínek, které je umožnily [...], označit za uspokojivé."7 Zmínkou „neuspokojivého" stanoviska KSSS k otázce stalinské minulosti To-gliatti naznačil, že je možné předložit i odlišné pojetí dějin komunismu. Skutečně propukla na jaře 1956 ve všech komunistických stranách východního bloku vlna živého zájmu o nedávnou minulost. Už v březnu se začalo na stranických aktivech debatovat o tajném referátu, většinou na základě zprostředkovaných informací. V těchto diskusích se zformovalo dosud neobvykle různorodé spektrum pohledů na minulost, které zahrnovaly osobní vzpomínky i dosud tabuizované zkušenosti výrazně se odchylující od železné logiky shora postulovaných „zákonů historického vývoje". Rozpadl se dosud jednolitý „horizont očekávání" (Reinhart Koselleck) a vrátila se historie jako živelná, stěží ovladatelná síla. Podnětem této historické revoluce byla právě Chruščovova kritika stalinismu, již je třeba rozebrat zevrubněji. Chruščovova historická revoluce aneb návrat faktů Co přesně bylo rozbito, hovoříme-li o rozpadu stalinského pojetí dějin? Tato otázka se vtírá o to naléhavěji, bereme-li v potaz národní a historická specifika jednotlivých komunistických stran. Novější výzkum komunismu se zaměřil spíše na regionální odlišnosti než na jednotící prvky sovětizace, kterýžto pojem se stal v posledních letech předmětem kritiky. Historikové poukazovali mimo jiné na to, že na sovětizaci zvnějšku se odvolávali i sami východoevropští komunističtí předáci, aby zamlžili domácí kořeny stalinismu. Tento jev byl výrazný hlavně v československém případě, jak přesvědčivě ukázala Muriel Blaive.8 Kritika pojmu sovětizace však zároveň oslabila tezi, že destalinizace obnovila národní odlišnosti v sovětském bloku - prostě proto, že tyto odlišnosti nikdy nepřestaly existovat. Nebyl tedy pojem stalinismu pouze dodatečně vyrobeným strašákem ve službách reformních komunistů? Dále se nabízí otázka, Proč samotná destalinizace vyvolala v „táboru míru" takový poprask, jestliže ve východním bloku neexistoval jeden celistvý stalinismus? V otázce jednoty a různosti národních podob komunistických systémů přejímám stanovisko americké antropoložky Katherine Verderyové. Podle ní by se navzdory všem národním zvláštnostem měl výzkum komunistických diktatur zaměřovat na jejich systémovou podobnost, protože jen tak lépe Pochopíme jejich místo v celkovém vývoji evropské modernity. Jestliže pojmeme sociálně politickou obrazotvornost komunistů jako lakmusový papírek PO STALINOVĚ SMRTI: REVOLUCE FAKTŮ sovětizace, dostane se nám určitého základního schématu srovnatelného ve všech komunistických zemích. Díky tomuto přístupu můžeme v různých národních prostředích rozpoznat srovnatelnou diskurzivní skladbu, která ale nevylučovala rozdíly v konkrétních obsahových výrazech. Například tíhnuti k jednoústrojnosti, koherenci a integritě, jakož i víra ve stranu coby nadosobní činitelku byly vlastní všem komunistům bez rozdílu. Právě tyto mentální složky odlišovaly komunisty od nekomunistů.' Poststalinská revize historie se zaměřovala na jeden společný předmět-totiž stalinský výklad dějin, ztělesněný ve Stalinově nechvalně proslulém Stručném výkladu dějin KSSS. Od svého vydání v roce 1938 platil za závazný metanarativní kadlub, do nějž se musela vtěsnat všechna dílčí podání dějin.1 Skládal se z následujících komponent: Zaprvé spočívalo stalinské vyprávění na agresivním manichejském obrazu světa, jenž dělil historický vývoj na přátele a nepřátele, na síly dobra (pokrok) a síly zla (reakci). Užívané výrazivo tudíž bylo válečnické, brachiální: dějiny strany byly dějinami .potírání a vyhlazování* nepřátel, které bylo nutno .zničit nebo „likvidovat". .Vést boj na život a na smrt proti buržoasii," proklamoval Stručný výklad, „a mít přitom ve vlastním štábu, ve vlastní tvrzi kapitulanty a zrádce, by znamenalo dostat se do situace lidí, po kterých je stříleno zpředu i zezadu. Není těžké pochopit, že takový boj by musel skončit jen porážkou. Tvrz je možno nejsnáze ztéci zevnitř/11 Zadruhé se stalinské schéma řídilo specifickým pojetím času a pokroku jakožto zákonitého, nezvratného vývoje směřujícího ke komunistické bu- oucnosti Jeho nejpříznačnějším vyjádřením byla pětistupňová periodizace n.stonckeho materialismu, známá pjatičlenka Podle tohoto schématu procházely všechny národy neměnným sledem „společenských řádů" od pr; sociaľ,tľSPdné Společnosti Přes ^d otrokársky, feudální, kapitalisticky, deľ Pľt ľ?° b6Ztřídní ko™nistickou společnost coby cílovou stanici h2 a'rcln n ľ P°ďrizovala ka^ý jev vyššímu celku, a tím konstruovala bvl min ľoí ° !°V,ýCh 9 ZaOSta'ých sP°'ečností. V jejím časovém režimu rati^ova a ľ ľ'Utne °V'ádána časností a budoucností, dějiny me Äí*budoucí kýžený stav-12 Martin Sabrow vykládá .híst^itouľ M f ° VyPravovanuako nadvládu „futurity" (Futurítat) nad R-CSShistorické líčení bYl°přísně podřízeno cíli Tbo naopak zvolnění toľ budoucnost vYÚsťovala podle potřeby v zhuštěni nebo a -explozí Wvľľ, TU' napřík'ad Ve formě Stalinových „skoků" (skoč 0 charakteristickú ľ' ■ právě Piati6,e^u vnímali tehdejší současníci jaKo h|3vním terčem iľrľľ Stalinistickéh° dějepisu, stala se v šedesátých letech Kritiky tzv. revizionistických historiků15 Zatřetí vystupovaly ve stalinském historickém vyprávění přísně typizované subjekty v čele se samotnou stranou. Určující byla leninská víra, že komunistické budoucnosti může být dosaženo jedině pod vedením disciplinovaného kolektivu stejně smýšlejících - komunistické strany coby predvoje dělnické třídy a avantgardy dějinného pokroku. Už v pojednání Co dělat (1902) formuloval Lenin myšlenku, že třídní boj musí být veden vojensky organizovanou a vědeckou teorií vyzbrojenou stranou. Tato idea byla rozvinuta v zásadách „demokratického centralismu" a „stranickosti", přijatých X. sjezdem Komunistické strany Ruska v březnu 1921 Stalin pak toto výsadní postavení strany v dějinách dále posílil: mohla vystupovat jako ústřední subjekt dějin i v těch epochách, kdy ještě neexistovala, například když byly v líčení starších období předjímány zdárné činy strany, které vykonala v budoucnosti. Hegemonní postavení strany však mělo být v pozdním stalinismu poněkud narušeno: začtvrté se totiž stalinský výklad dějin rozloučil s Leninovou tezí formulovanou ve spise Stát a revoluce o brzkém odumření státu. Podle historické doktríny stalinismu stát po dokončení revoluce neodumírá, nýbrž právě naopak: tváří v tvář vzrůstajícímu ohrožení vnějšími i vnitřními nepřáteli význam úderného státního aparátu roste. Zřetelně se tím projevilo Stalinovo přehodnocení role nadstavby, jíž byla nyní přiznána tvůrčí funkce: význam nadstavby se zvyšuje „vytvářením, posilováním a rozvojem nové základny".16 Ve světle tohoto přehodnocení úlohy státu zavrhl Stalin ideu spontánní revoluce a nahradil ji představou „skoků", které měly probíhat bez zádrhelů pod dozorem moudrého stranického vedení. Zapáté se v souvislosti se Stalinovou „záchranou" státu do středu historického vyprávění vrátil i národ, a oslabil tak výrobní vztahy jako vlastní motor dějin. To znamenalo prudký odklon od učení Marxova, pro nějž neměly národy samy o sobě žádnou hodnotu.17 Výsadní postavení přitom zaujal národ ruský coby kvintesence lidských dějin. Stalin vyhlásil boj každému zmenšování zásluh ruského národa. Proti „teorii výpůjček" byl postaven koncept autochtonního vývoje, podle nějž se ruské civilizační výdobytky mohly vykládat nikoli jako výpůjčky od pokročilejších sousedů, nýbrž jako původní výtvor ruského lidu.'8 Bojovalo se mimo jiné proti tezím o normanských a chazarských kořenech rurikovského státu. Současně byla podporována „teorie porodní báby", podfe níž ruský národ asistoval mladším, méně vyspělým národům v jejich pokrokovém rozvoji.19 A konečně zašesté se v návratu „velkých mužů" do historického výkladu odrážel nejvýraznější projev stalinismu, tedy kult osobnosti, jenž relativizoval leninskou koncepci dominantního postavení strany. Strana byla zobrazována stále více prostřednictvím svého vůdce. Zatímco starší bolševické dějepisectví 32 osobnosti jako pouhé vykonavatele dějinných sil, vracej senyn, na hrdinové ruských dějin - Alexandr Něvský, Ivan Hrozny nebo Kut-o jako by spoluutvářeli historické zákonitosti. V souladu s pozdne st I Y, fenoménem „vrchnosti blízké lidu" se přitom poukazovalo na to, ze měli kořeny v lidových vrstvách.20 ^ nnM\ck V únoru 1961 byl na propagandistickém semináři SED v Berlíně kritizován stranický lektor za to, že se omezil „na obecné opakování již dříve tltZ • ZTýC7h mVŠIenek" namíSt0 abY material samostatně zpracoval tvůrčím ZDURnhorr. 70 o----■ - ■ li, že marxismus-lenínismus „povznáší masy k dějinné tvůrčí činnosti" - to byl hlavní podnět, jejž si odnesli z diskusí o XXII. sjezdu KSSS.7' Osvojení „tvůrčích metod" však bylo poststalinsky pracné, náročné a zdlouhavé. Ještě v roce 1969, jak ukazuje zpráva SED z Erfurtu, měli soudruzi „značné potíže" s dialektickým a historickým materialismem, a nebyli tudíž schopni „samostatně propracovat teoretické souvislosti". Vždy bylo zapotřebí „vyučujícího pedagoga, který by soudruhům vysvětlil například význam zákonů dialektického procesu a jejich tvůrčí využití v politice naší strany při řešení úkolů v souvislosti s utvářením rozvinutého společenského systému socialismu. Tím se ukazuje nedostatečnost studia děl klasiků."72 Podobně vzývali polští komunisté „tvůrčí rozvíjení teorie marxismu-leninismu" a „tvůrčí a obrodnou politiku PSDS po Stalinově smrti".73 Gomutka ve svém projevu z října 1956 opakovaně vyzdvihl tvorbu a tvořivost: „dřevěný jazyk" {dretwa mowa) měl být nahrazem „tvůrčím, živým jazykem" (twórcze, iywe sŕowo); strana mela rozvíjet „tvůrčí, pokrokové myšlení" (twórcza, postepowa mysl), na nějž ovšem nesměla „ani žádná strana, ani žádný člověk mít výsadní právo".74 , Prosazení přívlastku „tvůrčí" bylo příznačné pro období československé reformy z šedesátých let, jeho významy a funkce se ovšem měnily. Výňatek ze slavnostního projevu k výročí mostecké stávky z roku 1962 ukazuje, jak se „tvořivost" dala vkomponovat-do narativního rámce poststalinismu. Dů-( raz na tvořivost zpomalil tok vyprávění a vyzdvihl smysl pro pozvolný vývoj a vytrvalou každodenní práci: „Dnes, kdy naplňujeme smělé perspektivy výstavby rozvinuté socialistické společnosti a vytváříme předpoklady pro postupný přechod ke komunismu, platí [vedoucí úloha strany, P. K.] pro nás dvojnásob. V každodenní práci na kterémkoliv úseku politického, hospodářského i kulturního života ji musíme trpělivě a houževnatě prosazovat do praxe. Znovu připomínat všem komunistům, že síla strany je především v jejím spojení s lidem, v jeho aktivitě a vůli splnit cíle a úkoly, které před společnost vytyčuje. Na tuto zásadu nesmí nikde komunisté zapomínat; radit se s lidmi o všech závažných otázkách, organizovat a usměrňovat jejich tvůrčí aktivitu, znát jejich radosti i.starosti, pohotově reagovat na otázky, které nejsou jasné anebo zbytečně ztrpčují pracujícím život."75 Obrat ke každodenní „práci s lidmi", se všemi jejich chybami a nedostatky, s sebou přinášel změnu v dějinně-filozofickém pojetí strany. Ta sice byla tvůrkyní, současně ale měla daleko k dokonalosti a neomylnosti. Vzhledem k teologickým, až teokratickým rysům marxismu-leninismu, které se projevový v silné ritualizaci a dogmatizaci ideologických praktik Vnluvit lze vzhledem k významu dogmatu, neomylnosti a liturgie o „zcírkevnění" strany),74 můžeme stranu přirovnat k antické postavě demiurga. Jde sice o bohu podobnou 1 STRANA, TVŮRKYNĚ DĚJIN bytost avšak nedokonalou a ve své moci omezenou, podřízenou skutečnému bohu U Homéra se demiurg objevuje jako „boží řemeslník", lekar nebo jasnovidec U Platóna je zase bytostí, jež tvoří smyslový svět a chaos rozptýlené hmoty přeměňuje v řád.77 Jako nedokonalý tvůrce se demiurg vyskytuje i v myšlení novověkém, a dokonce není neznámý ani samotnému marxismu, Marx jej používá v doslovu ke druhému vydání Kapitálu, kde popisuje, jak se lidská práce působením nadhodnoty mění v kapitál. Podle něho by měl být v budoucnu demiurg kapitálu nahrazen novým demiurgem, proletariátem. Poststalinskou stranu můžeme označit jako demiurga i proto, že se stejné jako antický demiurg snažila chaos, vzniklý za stalinismu, přeměnit opět v pořádek, proměnit nerozumné v rozumné, opravit svět poničený katastrofou a vtisknout mu jasný řád. Tak jako demiurg se i poststalinská strana nachází v konfliktu mezi bytím (das Seiende) a procesem (das Werdende). Podle nemeckého filozofa Alexandra von Pechmanna je demiurg „třetí bytostí , která sama nediktuje řád světa, je ale schopna napodobovat dané vzory a podle nich působit.79 V tomto pojetí tedy demiurgická strana nahrazuje Stalina coby „vrchního redaktora" a tvůrce komunistické ideologie a navrací se k původní ideji leninského komunismu, již se snaží napodobovat. Nastává tak situace, v níž se všechny tři pilíře komunistické ideologie - tedy komunismus jako cíl, Lenin jako metoda a strana jako uskutečňovatelka ideje - nehierarchickým způsobem doplňují. Další podobností je i okleštěná svoboda konání. Ontologický i axiologicky status demiurga je nižší než status božský, jeho moc je omezená. Látku, kterou opracovává, sám nevytvořil. Jeho práce není čistým tvůrčím procesem ve smyslu výroby z ničeho, nebof. skutečný Stvořitel a Otec zůstává skryt. To je další symbolický rozdíl oproti stalinismu, kde byl tento Stvořitel, sám o sobě míra a cíl konání, dennodenně přítomen ve veřejném prostoru (by* spíše prostřednictvím slova než těla; Stalin se na rozdíl od Hitlera raději neu-■ kazoval, přitom jeho kult byl založen na ikonografii, ne na řečnictví)80 Demiurg je stavitelem světa, ale nemá sám jednoznačný vnitřní řád, což může často podkopávat jeho snahu o racionální uspořádání věcí.81 Přeneseno na post-stal.nskou stranu: nepodobá se bohovi jako Stalin, nýbrž je spíš nedokonalou a potenciálně chybující stavitelkou. Demiurgická strana, která poststalinským omisem: utvářela svět, ale ne libovolné, vnější okolnosti, tak vnitřní rozpory komunistům tanula na mysli, byla kompr.,, Lm-ty tvůrčí práce straně stanovovaly jak Chruscov tuto „vůdčf" nasi současně však v konání omezenou stranu definoval aktive lidových mas či dělnické něho zapotřebí „obnovit a v celé jako nástroj skutečného vládce tr>Hv im ■ třídy. K eliminaci kultu osobnosti bví dU'r.eSpektive lid^ých mas či dělnické ^ologickép^ o lidu jako tvůrci dějin, tvůrci všech materiálních a duchovních statků lidstva, o rozhodující úloze marxistické strany v revolučním boji za přeměnu společnosti, za vítězství komunismu".82 Neméně přesně vystihuje připodobnění strany k demiurgovi Gomufkovo působení, hlavně jeho legendární návrat na podzim roku 1956. Gomutka se k moci nevrátil jako všemocný deus ex machina, nýbrž spíše jako stavitel, řemeslník moci. Jeho návrat obnažil hranice moci-strany, která neměla být absolutní, ale vždy sdílená: „Ochrany těchto vztahů [polsko-sovětských, P. K.j se ujímá v první řadě naše strana a spolu s ní celý národ."83 Strana měla řídit „proces demokratizace". Princip, že strana a její aparát nemají „vládnout" (rzqdzič), ale jenom „řídit" {kierowač), že vládnout má stát a jeho aparát, bylo podle něho třeba promítnout do konkrétního obsahu a praktické činnosti. „Strana," pokračoval Gomutka, „bude moci nejintenzivněji žít životem dělnické třídy, bude moci nejlépe utvářet její vědomí tehdy, pokud velká část jejích uvědomělých a činných pracovníků bude stát ruku v ruce s dělníky v dílnách a továrnách."84 Demiurgickou povahu strany vyjádřil také spisovatel Leon Wudzki (1903-1983), další významná osobnost polského října 1956 a kritik stalinismu. Wudzki kritizoval stalinské názory o nadlidském charakteru strany a zdůraznil nutnost ji .polidštit".851 on poukázal na meze stranické moci, která může pracovat tvůrčím způsobem pouze s látkou, která je k dispozici, tedy s žijícími, reálnými komunisty. Nemůže tvořit z prostého nic, tvůrčí činnost strany je časově omezena, tato organizace je jen dočasným nástrojem dělnické třídy: „Je smutné, že je treba vysvětlovat členům politbyra, že strana nemůže existovat bez lidu a že iidé tu nejsou pro strany, ale [...] strana je tu pro lidi; že strana musí sloužit zájmům lidí^kteří ji vytvořili, a že potom, až splní úkoly, které jí byly uloženy, potom, co uvede do pořádku společenské a'mezilidské vztahy, po odstranění tnd ztratí smysl své existence. To je smysl marxismu."86 Mírněji, ale v podobném smyslu reinterpretoval roli strany v dubnu 195o Novotný. V centru měla být živá praxe, nikoli suchá ideologie. Československý předák zdůrazňoval „praxi stranické práce" a „práci s masami", „praktické uskutečňování" vedoucí úlohy namísto jejího „deklarování a proklamování": -Kolektivní vedení předpokládá soustavně pracovat s aktivem, být v nej-těsnějším styku s masou komunistů i nestraníků, naslouchat pečlivě jejich hlasu."87 Pozornost měla být věnována „konkrétním obsahům". V SED požadovala reformní skupina kolem Karla Schirdewana větší pluralismus a tím také omezení všemocné a vševědoucí strany, aniž by měla být zpochybněna její ústřední role. Východoněmecké reakce na XX. sjezd KSSS sice vedoucí úlohu zmiňovaly, ale zároveň ji relativizovaly tím, že stranu vždy dávaly do souvislosti s širšími kolektivními celky (lid, demokracie apod.). Šlo například o slogany jako „semknutost a osvědčené kolektivní vedení", .nedělitelné spojení s lidovými masami" nebo .rozvoj vnitrostranické demokracie".88 Tato hesla naznačovala, že strana nemůže být absolutní, despotickou vládkyní. V ohnisku diskusí byl vztah mezi stranickým vedením a masami. V organizaci SED v Mansfeldu (kraj Halle) stranu označili za „skutečného tvůrce dějin a vůdce lidových mas", přičemž účast mas měla být pro celkový vývoj dějin lidstva vždy důležitější. Jestliže je tedy tvořivost spojena s masami, představoval kult osobnosti naopak „subjektivně idealistický názor, jenž prohlašuje osobnost za tvůrce dějin. Prostě v užším slova smyslu považujeme za kult osobnosti heroické nazírání na dějiny," zaznělo na ideologickém semináři KSČ v dubnu 1956.89 Konec heroického pojetí dějin platil ale také pro stranu, která mohla od „lidových mas" převzít i chyby. Komunisté často vyjadřovali znejistění kvůli svým omylům, jež přitom připomínali jako poučení do budoucnosti. „Prosírn vás ale, abyste uznali," žádal starší člen SED v Leuně v květnu 1957 ve zprávě o svém působení v KPD, „že zpráva o mém životě až do přítomnosti může být užitečná k agitaci, protože se v ní líčí život dělníka, který zůstal přesvědčen o správnosti socialistického světonázoru navzdory bídě a pronásledovaní. Právě překonávání vlastních chyb z minulosti, v individuální rovině, bylo jedním ze stavebních kamenů poststalinské obrody strany. Uvedme jako příklad funkcionáře měděných dolů v Mansfeldu, kde v roce 1958 probíhala kampaň proti .manažerismu". V ich-formě popisuje proměny svého vědomí: „Všechny tyto spory pro mne byly podnětem k tomu, abych přemýšlel o příčinách a vlastních chybách. Nejprve k mému vztahu ke straně a k mé žádosti o přijeti za kandidáta. Moje kariéra po roce 1945 nebyla tím přímým podnětem. Az v letech 1949-1950 jsem se poprvé seznámil s dialekticko-historickým ma-tenalismem. To způsobilo, že jsem se již tenkrát stal přesvědčeným ateistou a tuto otázku ve své rodině zcela vyjasnil. Pro můj vývoj bylo zásadní nasazeni na sachte Thomas Muenzer, kde jsem poprvé přišel do styku s dělníky. První zatezkavac, zkoušku jsem složil 17. června [1953, dělnické povstání v NDR, P- KÍ svaz ľIľ°V°U Z Pr°CeSU méh° uvědomování byla cesta do Sovětského svaz :£ J!!m 56 dUk'adně přesvěd*' o tom, jak velkých výkonů je Sovětský SXS2K TYto *** k -mu, že jsem našel STRANA, TVŮRKYNĚ DĚJIN 85 těmto skutečnostem isem^ P.°Zada' ° př'ietÍ2a kandidáta strany. Navzdory To se konečně ukazuje i na chvT h?** PľaktÍ°ké P°'itické práce zanedbaL že jsem si osvojil oportunisti!^ mi byly Prokázány. Příčina tkví v tom i osvojil oportunistickŕ '■ V v Prokazány. Příčina tkvi v tom, protože jsem k ní neměl správ naZ°rV' 26 JS8m podcenil sílu dělnické třídy, Politické práce. Krok za krimiTaké mi chybí zkušenosti z praktické nich týdnů mě posunuly o hodní-ľ- ľ Diskuse' sPorY 2 pOS'ed' loane velký kus dopředu."91 Jako další příklad překonávání chyb coby pilíře obrody lze zmínit spory v organizaci SED v Halle z února 1957 (a to i přesto, že Ulbrichtovo vedení se zuby nehty bránilo přiznat jakékoliv chyby - v této straně oficiálně žádný kult osobnosti neexistoval). Jablkem sváru bylo kárné řízení s funkcionářem Helmutem Schatzem, jenž měl údajně ve straně trpět a částečně podporovat „protistranickou platformu": „Soudruh Schatz svou činností dokázal, že mu chybí jakákoliv pevná důvěra v politiku stranického vedení, a že proto nesplnil svou povinnost bránit linii strany a řídící orgány před zuřivými útoky třídního nepřítele."92 Disciplinární řízení se konalo už po spuštění .ideologické ofenzivy" proti revizionismu a militarismu koncem roku 1956. Proces začal jako obvykle kritikou „nesprávných názorů" a chyb u dotyčných soudruhů. Šlo tehdy hlavně o zpochybňování politiky Sovětského svazu v době maďarského povstání na podzim 1956. Po kritice měla následovat sebekritika, jež měla ovšem jinou povahu než za stalinismu. „Hříšníci" své chyby nejen přiznávali, ale mohli je také vysvětlovat, omlouvat a hájit. „Nechci teď dávat žádné individuální vysvětlení," hovořil Schatz ve své obhajobě, „měl jsem v každém případě takovou zlost, ze u nás existují takové poměry a že máme mnoho dalších úkolů a že se teď musíme zabývat těmito otázkami. Proto jsem se tak rozčílil a nepochopil, že nám soudruzi chtějí pomoci, takže jsem reagoval nesprávně. Také jsem tam jasně řekl soudruhu Waltru Ulbrichtovi, že nejsem toho názoru, že bych měl své chování změnit."93 Jak káraný funkcionář, tak jeho kritici se přitom odvolávali na „leninské principy stranického života", a právě o ně se vedly nejživější spory („důkladné, prudké a důrazné diskuse"), které přerostly v otevřené hádky a osobní napadání. Ze střetu nakonec vyšli vítězně konzervativní kritici, jimž se podařilo prosadit konkrétní definici leninských principů: podle ní se v členské základně neměl vést spor o stranická usnesení, ale nanejvýš o to, jak tato usnesení správně a co nejrychleji uskutečnit. Tedy diskuse ano, ale nikoli o tom co, nýbrž pouze jak. Reformní stanovisko v SED bylo zahnáno do kouta poukazem na nesmiřitelný boj mezi buržoázni a socialistickou ide-o|ogií: „Chceme naši stranu," tázal se konzervativní člen okresního výboru ■Přeměnit v maloměšťáckou reformní stranu, chceme ji nechat zdegenerovat ve spolek fajfkařů, místo abychom z ní učinili úderný nástroj v čele dělnické třídy, nástroj k vedení složitého boje?"94 Obavy, že strana už není „úderným .nástrojem", že ztrácí svou bojovnost, si i v poststalinismu a jeho atmosféře celkového znejistění zachovaly svou účinnost. Strašidlo maloměšťáctví obcházelo všemi komunistickými stranami. Kritika -měšťáckého způsobu života" padala ve stranické základně na úrodnou půdu, M ne vždy k přílišné radosti vedení. Lokální funkcionáři dávali v těchto diskusích najevo, že strana, přesně podle našeho demiurgického modelu, není ■ bez chyb a může se mýlit. Jako projevy „lokálního kultů..osobnosti" pranýřovali řadoví straníci „maloburžoazní", „měšťácký" a „nemravný" život vedoucích funkcionářů. Šlo o jev, jejž Walter Ulbricht nazýval „projevy měšťáctvi (Erscheinungen des Spießertums) ve straně.'5 Tím ale byla spuštěna vlna kritiky, která se mohla obrátit proti vedoucím orgánům samotným. Otevřena a nemilosrdná kritika lokálních i ústředních funkcionářů daleko přesahovala zavedené ideologické floskule typu „nedostatky kádrové politiky". Nyní slo o autentické rozhořčení. V KSČ se tento sociální hněv obracel zejména proti odvolanému ministru národní obrany Čepičkovi, u něhož byly shledány mnohé zlozvyky a nepřístojnosti. Soudruzi jej kárali za neskromnost a protěžování rodinných příslušníku („Čepičkova žena jela rodit do Švýcarska"96), jeho „buržoázni způsob života (bylo obecně známo, že Čepička bydlí v honosné vile ve Střešovicích). Toto nepřístojné chování se údajně šířilo od shora dolů, na všechny úrovně stranické hierarchie, do krajů, okresů a podniků. Vedoucím funkcionářům byla předhazována povýšenost i za to, že jezdili na stranické schůze automobilem.' Především komunisté pocházející z tradiční dělnické třídy se vraceli ke starší rétorice z meziválečného období, kdy se rozlišovalo mezi „námi tady dole a „těmi tam nahoře"98 Tato imaginace působila rovněž v nových podmínkách byrokratického socialismu. K tomu, aby se masy opět začaly ztotožňovat se stranou, jí musela být přechodně sejmuta svatozář čistoty. Bylo nutné ji posvětštit a polidštit, jen takji mohli soudruzi zase více věřit. V tomto světle je třeba vnímat i poststalinskou kritiku „maloburžoazních postojů", „stranické aristokracie", nepotismu, alkoholismu nebo promiskuity a jiného „nemravného chování vedoucích soudruhů". Zvláště výrazná byla tato kritika právě v oblastech s dlouhodobou tradicí dělnického hnutí (včetně sociálnědemokratického). Zde se situace vyostrila natolik, ze starší členové oprášili dřívější pojem „dělnické aristokracie", který původně platil pro odborářské vůdce spolupracující s majiteli továren, a užíval, Je, ke kritice soudobých poměrů. Podle tradičních morálních představ delnictva časem vždy dojde k odcizení dělnických předáků od mas. Předáci prebiraj, buržoázni způsob života, a tím způsobují morální rozklad dělnického a stiľiTh ľ UniSté °pět rýsovali dělicí ™u mezi prostými členy bv nanadá ^rokrac^^P«nf funkcionáři, kteří přejali buržoázni manýry, sS kra se ^ ""T™** ^ V °rwellově Tak na Ostrav- a^ÍT2fr^T,nÍttÍCk0U traď,CÍ' °2načili v P^nci 1956 dělnickou ScT£S íSSř **» OSObn0Sti'- "Vvpěstováváme si dělnickou aris- ovšeľne ač t0 uľ * ' Z inte,i9ence' hlavně umělecké- T§í nestač, to auto, ale , k manželce si vydržují dvě až tři milenky. Neví, STRANA, TVŮRKYNĚ DĚJIN co dělat s penězi. Naše kádrová politika jim umožňuje buržoásní [sic] způsob života, a ti jsou v stavu nám rozvracet socialistickou morálku proletárskeho internacionalismu."100 Velká část kritiky „rudé aristokracie" se zaměřovala na pijáctví vedoucích stranických funkcionářů. Ačkoliv podobná kritika a protialkoholní tažení byly už součástí stalinistických kampaní, odlišovaly se poststalinské denunciace jak tónem, tak argumentací. Kritika navíc nebyla směřována jen vůči lokálnímu stranickému aparátu, nýbrž i nejvyššímu vedení.101 To navozovalo představu, že v závadném stavu se nachází strana jako celek. Na jednání ostravského pléna v dubnu 1956 musel na kritiku nezřízeného pijáctví mířenou proti pražskému vedení reagovat ministr financí Ďuriš: „Dále bych chtěl upozornit, že máme dbát, abychom nešli na podružné senzace, které odvádějí od hlavních a základních problémů strany a státu. Například se říká [...], že když dole dělá funkcionář špatnou morálku, že se trestá, ale že soudruzi Zápotocký, Nejedlý a Kopecký se opíjejí. Je třeba říci, že soudruh Zápotocký nepije, a i kdyby chtěl, nemůže, poněvadž má příkaz lékaře. Soudruh Nejedlý nikdy nepil a soudruh Kopecký také zásadně nepije."102 Nápadná je zde otevřenost, s jakou straníci diskutovali o dříve tabuizovaných tématech. Zatímco snahy zlehčovat alkoholismus ve straně jako „podružné senzace" se převážně míjely účinkem; samotná asociace vedoucích funkcionářů s pijanstvím ještě více odhalila proces polidštění, odkouzlení strany spuštěný po roce 1956. s__ Fakt, že se stranické aparáty snažily problém alkoholismu zamést pod koberec, samozřejmě nepřekvapí. Uvolnění stranické diskuse po roce 1956 však kritikům dalo možnost nešvary pojmenovat mnohem rázněji a hlavně je dát do souvislosti s obecným politickým problémem, tedy s kultem osobnosti. Slo o nový druh politizace. Komunisté najednou vnímali a pojmenovávali alkoholismus jako vážný problém, který podkopává akceschopnost strany Jako celku, její vedoucí úlohu. „My nechceme, aby naši soudruzi chodili s lahví mléka," kritizovala v březnu 1957 členka KV v Ústí nad Labem, „ale chceme, aby se soudruzi uměli bavit, aby pili tolik, kolik snesou, a aby na ně nebyl žalostný pohled. Nijak to nepřispívá, abychom potom hráli vedoucí úlohu, když každý se rnuže přesvědčit o té nemohoucnosti našeho funkcionáře, jak se potácí v noci domů, zpívá si, hubuje atd."103 Místní stranická vedení reagovala na problém alkoholismu až poté, co konkrétní případ již hrozil přerůst ve skandál a dotyční funkcionáři museli být kázeňsky postihováni (pití bylo často spojeno s jinými prohřešky, nejčastěji Se zpronevěrou). Straníci často vyjadřovali paralelu mezi pitím funkcionářů a ^adarskou kontrarevolúcii vedení prý jednala až v poslední minutě a neu-lala nic pro to, aby se problémům zabránilo. Alkoholismus, kult osobnosti a kontrarevoluce spolu úzce souvisely, tvořily jeden poličky P^J^ soudružka ve svých vývodech pokračovala ™^™*^ap** smějete. Je třeba, soudruzi, abyste se tomu nesmál,. Nade lamam to p hodně škody. Soudruh z bezpečnosti tady hovoril i o techtc^ „ že bezpečnost má nemalé úkoly. My na nich chceme. a musí nám honit i ty ožraly. Já jsem jednou po schuz. pnsia se ^ do hospody na večeři a soudruh vedle mě, ještě nez mu přinesli ve ^ ^ hned černou kávu s velkým rumem. Tak jsem si řekla, ejhle, ty jsi ta Y ^ znám. Pak měl ještě čtyři rumy v sobě, a když my jsme odcházeli, ta ^ zůstal. Ono je to k smíchu, ale přitom je to žalostné. [...] Takový c 0 ' e je namazaný, je schopný rozdat kde co. My máme funkcionáře, o ^ říká, že by za děvky a tři flašky vína prodali nevím co. Jsou takoví, ochotni v opici rozdat Místní národní výbor, ONV a jiné. lL , . • ^ V Polsku sloužil koncem padesátých let k pojmenování negativnic ^ ve straně souhrnný pojem chuligaňstwo. Zahrnoval absenterstvi, p promiskuitu i rozkrádání a zpronevěru. Na příčiny tohoto jevu ale pa různé názory. Například sociologická studie z roku 1956 na jedné straI^avnj dala původ chuligaňstwo v předsocialistickém období, poukazovala a na dobu okupace, tedy na prožitek násilí, morálního zpustošení, zneho lidského života a vliv „reakčních faktorů". Zároveň ale zohledňovala i „so faktory" a přitom také nově pojímala třídního nepřítele - ten už nebyl an tou, jenž řádí se zbraní po lesích, ale spíš sváděl polskou mládež k pi] násilnostem a západnímu dekadentnímu životu.105 Chuligaňstwo bylo 3 důsledkem proměny dělnické třídy. „Dnešní dělnická třída," vyvozoval au studie, .se celkově liší od proletariátu, který bojoval za svá práva v kap' lismu. Prošla velmi rychlou změnou. Mezi dělníky byly miliony rolníků k přišli teprve nedávno z venkova, zčásti jde rovněž o maloburžoázii a dřívej lumpenproletariát, jenž se ziskem stálé práce přece jen ještě nezbavil svyc starých tradic." Chuligaňstwo je tu tedy zachyceno charakteristickým JaZVke g poststalinismu: jako výsledek společenského vývoje, chyb a zanedbání, a j proto zapotřebí ho potírat systematicky. Kontrolní zprávy PSDS z šedesátých let skýtají převážně truchlivý ob^ z.vota strany: kromě „chuligánství" se jen hemží dalšími kritickými výrazy jaW .nemravné chování" nebo „demoralizace". Neradostná situace přiměla stra, cke orgány k soustavnému boji proti těmto