Rio Preisnerovi, jednomu z mála českých autorů, kteří neváhají vést paralelu mezi komunismem a nacismem, věnuji tuto knihu. Komunismus a fašismus Frangois Furet, Alain Be sane on, Timothy G. Ash, Vladimir Bukovskij, Zbigniev Drzezihski. Jean Daniel, Renzo De Felice. Andre Fontaine, Eric J. Hobsbawm, Pierre Chauriu. Michael I Ioward, Leszek Kolakowski, Jacques Lesournc, Simon Leys, Martin Alalia, Ernst Nolte. Richard Pipes. Norman Podhoretz, Giuliano Procacci, Jean-Francois ReveL uspořádal Miroslav Novák Praha 2002 INSTITUT KULTURU A POLíTirřJ CM ouvrage. publlé dans le oadre du programme de participation ú la publication F. X. Šalda, běnéfiele du soutien du Ministers des Affaires Etrangéres, de ľAmbasiŠäde de France en Republique Tchčque et de ľlnstitut Francais de Prague. Tato kniha vychází v rámci programu F. X. Šálda s finanční podporou Ministerstva zahraničních věci Francouzské republiky, francouzského velvyslanectví v České republice a Francouzského Instltu Lu v Prasse Konrnnismus a fašismus Francois Furel, Alain Besancon a další Uspořádal Miroslav Novák Překladatelé: Z íraricouzšiJny: Kateřina Dejmalová, Věra Dvořáková, Miroslav Novák, Roman Turek Z angličtiny: Viktor Faktor. Luděk Bednář 2 italštiny: Irena Kurucová Z němčiny: Blanka Pscheidlová Revize překladů: Z francouzštiny: Miroslav Novák Z angličtiny: Luděk Bednář Z italštiny: Bohumil Šrajer Z němčiny: Rudolf Kučera Vytiskl: Grantis s. r. o. Ústí nad Orlici Vydal: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku Praha ISRN 80-8G130-21-5 Obsah Redakční úvod (Miroslav Novák) O minulosti komunistické iluze Diskuse F. Furcta s E, Noltem. J, pameíeifJi R. de Felicem, E. J. Hobsbawmem, R. Pipesem a G, Procaccim A. Dvě interview s F. Furetem.............. Síla a slabost komunistické ilu/.c ......... Neprekročitelný horizont liberálni demokracie B. Komunismus a fašismus ve 20. století Diskuse z časopisu Le Děbqt -------...... .18 ,19 .25 R. de Felice; Siía nepředvídaného E. J. Hobsbawm: Dějiny a iluze v, E. Nolte; O teorii lotalítarisiiiu ,, R. Pipes: Pretr\rávajici ilu/-c..... G. Procaeei: Dále a blíže...... F- Furet: O komunistické iluzi . . .39 .39 .48 .63 .72 .79 .89 C. Guiag 8 Osvětim Diskuse Furet-Nolte o fašismu, komunismu a o dějinách 20. století v časopise Coinmentaire D. Je levice antifašistická nebo anlí totalitní? Diskuse Daniel-Furct o levici, komunismu a nacismu v časopise Commfmtaire......... 108 .161 Obsah_________ II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu aneb p měřeni dvoj im loktem......,...............Iŕ59 Diskuse A. Besancona sT. G. Ashem. V. Bukovským. Z. Brzpzln$kýin. J. Danielem; A. Fonlainem, P. Cháuriu. M. llowardcm, L. Kotakowským, J. Ursour nem, S. Leysem, N. Podhortzem, M. Maliou, R. Pipeseni. J.-F. Revclem. A. Bcsangon: Paměť a zapomnění komunismu......, ,170 N. Podhoretz: Velkä íekcc Hannah Arendtové.......179 M. Howard: Viděno /. Anglie ...................181 P. Chaunu: zlovolní blíženci 20. stolelí...........183 .J. Daních K jednomu textu Alaina Besancona......194 J.-F. Revel: Totožná podstata rudého a hnědého fašismu ..................................201 V, Bukovskij: Zajist.lt, aby prežila socialistická myšlenka.........................206 2. Hrzeziňski: Filosofická sebestcrilizace? .........211 A. Fontaine: Požitek samého Boha..............215 T. G. Ash: Asymetrie ve shovívavosti.............224 L. Kolakowski: Společná poznámka o komunismu a nacismu............................... .227 M. Mália: Vrátit se k odpovědnosti ..............233 K. Pipes: Morální imperativ....................237 J. Lesoiirne: Francie a komunismus.............242 S. Leys: Zneklidňující očividnost............... .246 A. Besancon: Qdpověd na svazek odpovědi ..........247 Príloha 1 Diskuse A. Besancona a T. Todorova s R. Aronem o rozdílech mezi nacismem a komunismem (úryvky}......252 Příloha 2 Paralely rnezi fašismem a komunismem u In českých autorů [úryvky).......................257 Výberová komentovaná literatura ...................260 O autorceh................................... .267 Jmenný rejstřík........,-,«.......................272 Redakční úvod Zkoumáni komunismu a jeho neblahé role ve 20. století nel/.e odtrhnout od jeho alter ego - fašismu a zejména jeho nejhorši podoby, kterou nabyl v německém nacismu. Poté. co v roce 1995 vyšla kniha Lť? passé ďune illusion. Essai sur Vidée C&mrnwitis44 au.XX? siěcle (Minulost jedné iluze. Esej o komunistické ideji ve XX. století) známého nedávno zesnulého francouzského hišlori ka F. Fureta (1927-1997], vyvolala velký zájem a obsáhlou diskusi o komunismu, nacismu a fašismu v dějináeh dvacátého století, diskusi, která svým významem í svými protagonisty vysoce překročila hranice francouzských intelektuálních kruhů. Zejména prestižní francouzské, politicko-kulturní časopisy Cóftl-mětitaire a Le Debat uveřejnily rozsáhlé texty podnícené Fureto-vou knihou. Na stejně těma vyvolal rozsáhlou debatu, široce překračující francouzské intelektuální kruhy, také významný referát Alain;j Besancona -Paměť a zapomnění komunismu", uveřejněný roku 1997 ve francouzském časopise Convnentaire^. Besancon na příspěvky těch, kdo se do ní zapojili, odpověděl a krátce poté vyložil své názory o něco podrobněji v drobné knížce, vydané v roce 1998 a přeložené koncem roku 2000 I do češtiny pod názvem Nemoc století Komunismus. nacismus a holocaust.'2' Neobyčejná závažnost těchto diskusí i jejich vysoká kvalita jsou evidentní (zapojili se do ní vedle předních francouzských intelektuálu jako jsou Alain Besancon, Plerre Chaunu, Jean Dani el, Francois Furet nebo Jean Francois Rcvel, také významní autoři /. jiných zemi, napr. Timothy G. Ash, Zbigniew Brzezinski, Vladimír Bukovskij. Renzo de Felice, Erie J. Hobsbawm, Urszck 1 Ic.uln sborník vsak byly Lyto překlady důkladně zrevidovány p. ty příspěvky', kceré vyšly ve francouzských časopisech v prcktsrln, jsme si vyžádali pro potřeby čoskcho přcklp-fin v Lomlo oborníku v originálních jazycích (angličtine, němčině a iialžtině). 2 Ta samozřejmě nemohla být do našeho sborníku pojata, ale fc^ možno šiji přečísl ve zminŕnŕm českém vydaní v. nakladatelství 'ľhtrmis s, ruku 2000. O nedo statcích lohóto překladu pSe Jda. Mlcjnck l-Ntótastné XX. století". In: PfWflás ŕ. 4/2001. s. 30-33). 10 Redakční úvod Kolakowski, Martin Mália, Ernst Nolte, Richard Pipes a Norman Podhoreíz). Téma jo zvlášť důležitě pro českč čtenáře. České žerné pažily vletech 1989-45 nacistickou okupaci a v letech 1948-89 komunistickou nadvládu. Kromě toho patři k Lěm iTialo zemím na svetr:, v nichž komunismus už od začátku 20, let nacházel poničme nejvíc stoupenců a kde si jich bohužel mnoho udržuje dodnes. Není ostatně náhodou, že Česká republika je Jednou z posledních mní na světe, v nichž ještě existuje poměrně silná nepřejmenovaná komunistická strana [KSČM). Ta se opírá o sLabilni voličskou bázi a podle některých výzkumů volebních preferenci koncem roku 1999 se dokonce přechodně dostala na první misLo mezí .českými politickými stranami. Presto všechno [nebo paradoxně právě proto] 1 v českých yjz-mích převazuje vc vztahu ke komunismu postoj zapomnění, který tak sugestivně denuncujc Áláín Besaneon, Situaci v českých zemicí) výstižně charakterizoval emeritní profesor politologie Mu sazkový university v Brně Vladimír Čermák, soudce Ústavního soudu: „Zatímco kupř. záboroyýni zákonem z 16.4.1919 byl mimo jiné zabrán právě majetek příslušníků nepřátelských států, majetek nadací spočívajících na právech ze zrušeného šleehtietvi. majetek osob, které se hrubé provinilý proti československému národu, a tím byla v léto oblasti eliminována možnost novč vzniklému státu nepřátelských skupin zasahovat do Jeho ekonom i eké-ho děni, po listopadu 1989 bylo sice přijato několik restitučních zákonů, ostatně se zjevnou neochotou až nepřátelstvím aplikovaných starou byrokracií i části justice, aniž by se kdo dotknul majetku či majetkových pozic aktérů předchozího totalitního režimu, aktérů zprvu sice se spiše skrývajíeich. v očekávání jim příslušející oplaty, postupně vsak stále více se osmélujrcích tváři v tvař proklamovanému „humanismu" revoluce. 1 když lotiž byl přijat lustrační zákon a zákon o protiprávnosti komunistického režimu, setrvávaly jejich účinky spíše v „kosmetické" rovině, kos-metickč proto, že se podsiatné nedotkly [jozíc. a to zejména ekonomických pozic, z nichž tito aktéři stále více bez obav přecházeli k ekonomicky destrukiivním aktům. Jen tak se mohlo s Lát to, co výrazným způsobem ovlivnilo hod -notově a mravní vědomi společnosti, že zatímco početní jednotlivci, zbavení totalitní moci všech svých, a to í majetkových práv, doposud mamě klepou na dveře spravedlnosti, bývali prominenti starého režimu a nové, deklasované živly se bez jakýchkoliv. Redakční úvod J J a lo mnohdy i legislativních zábran úspěšně vydali cestou, často sc podobající či se rovnající cestě ekonomické kriminality. Tápáni, jiikč bylo příznačné pro naše politické elity ve vztahu k předchozí participaci těchto osob na zločinech komunistického režimu, ve vztahu k orgánům a organizacím, bytostně spojeným s tímto režimem, i jejich majetku získanému na úkor 'zbytku oby-víileislva", neschopnost zasáhnout přiměřeným způsobem a na pravém místě Lak, aby se společenské poměry nestaly, jak se bohužel staly, zcela nepřehlednými, tato všechna selháni nejsou ničím omluvitelná a ne vyhnu tělně kladou otázku: cožpak polisr.o-padové elity nevěděly, s jakým fenoménem a s jakými aktéry mají co do činěni? Zatímco v ostatních postkomunistických státech jakýsi záchvěv siudu. vedl k tomu. že na půdě či Iroskáeb bývalých komunistických sLran vznikaly nově, levicově orientované strany, v mnohém, a to kupř. v zahraničně politické orientaci, se nijak výrazné neodlišující od stran pravice, v českých společenských poměrech bez jakéhokoli byt jen náznaku pokání - vždyt konec koncil se v uplynulých čtyřiceti letech nic výjimečného nestalo, ba naopak, byly výrazné posíleny sociální jistoty - byl i nadále pórie chšván starý název politické strany devastující životy statisíců, ři v celosvětovém měřítku životy milionů, ba dokonce vznikla i strana další tohoto Jména činící si nárok představovat kontinuitu sc starým režimem." (V. Čermák. „O některých aspektech selháni našich polistopadových elit", Progtas, č. 9-10/1998, s. 9-10] Diskuse význačných světových intelektuálu o komunismu a fašismu si proto plně zaslouží, aby byly publikovány v českém překladu knižně (francouzsky část této diskuse zahrnující příspěvky F. Fureta a K. Nolteho knižně vyšla pod názvem Komunis mu s a fašismus]. Rozhodli jsme se proto souborné vydal, v českém překladu knihu pod názvem Komunismus a JfiSismus. Diskuse významných světových Intelektuálů, V tomto sborníkuje publikována v českém překladu eelá diskuse, která vyšla ve francouzském časopise Le Debat é. 89/1996 pod shrnujícím názvem „Komunismus a fašismus ve 20-stolett" a do níž vedle F. Fureta přispěli R. de Felice, E. J. l-lobsbawm. E. Nolte, Ŕ. Pipes a G. Procaccl. Následuje opět kompletní publikace diskusi, které uveřejnit francouzský časopis Commentaii-e v letech 1997 a 1998 [č, 79-82) pod shrnujícími názvy „O fašismu, komunismu a dějinách 12 Redakční úvod 20. stolcu" (diskuse Pí Fureta a E. Nolteho)3, „Levice, komunismus a nacismus" (diskuse F. Fureta a J. Daniela) a ..Panicí a zapomnění komunismu" (rozsťihlá mezinárodni diskuse zahájená Besanconovou stati „F5aměť a zapomnění komunismu"). Rozhodli jsme se vydat nezkráceně a kompleině všechny zmíněné diskuse. Vyhnuli jsme se tím problémům, jimž se antologie textů jinak těžko mohou vyvarovat (proč bylo publikováno to, ale nikoli ono)4. Mezi debatními příspěvky lze najít různé názory autorů pravicových (např. Alain Besancon) i levicových (napr. Jean Daniel). Souvisí s (im i výběr ,pravicového" časopisu Convncmla-tne a „levicového" U; Debat Vzhledem k Lomu, že Furetova kniha Lc? passč ďune illusion (Minulosťjfedhé iluze) do češtiny nebyla přeložena, rozhodli jsme se uveřejnit, na začálku knihy hned po redakčním úvodu (tj. před diskusi z časopisu U; Děbaí) česky překlad dvou rozsáhlých in terview. kieré poskytl F. Furci nedlouho pr<:d svou náhlou smrti francouzským časopisům Cahiers ďhisioire sodale a Politiqiie in-ternationale a v nichž shrnuje a vysvětluje hlavni myšlenky své zmíněné knihy. Česky ělenář tak bude moci lépe sledovat, následující diskuse. Kromě toho však před přípravou rukopisu tohoto sborníku pro tisk vyšel slovensky překlad Furerovy knihy pod názvem Minulost jednej ihízie. Esej o idei kornwiizrmi v 20. storočí (Agora. Bratislava 2000). Rozumí se samo sebou, že tento slovenský překlad Furclovy knihy čtenářům našeho sborníku vřele doporučujeme a je podobné jako drobnější Besa neonová knížka Nemoc, síoíeíí. Komunismus, nacismus a holocaust (Themis, Praha 2000) vhodným doplněním tohoto sborníku. Ncjlogičtější je zacil četbou podrobné Furetovy knihy, pokračoval našim sborníkem a nakonec Besanconovou brožurou. Nás sborník je však koncipován tak, aby se dal číst samostatně a jeho výhodou je, že jde o živě na sebe navazující diskuse vynikajících světových intelektuálů a expertů, nikoli o všelijak tendenčně nebo nesourodě „vybrané" antologie textů. Ačkoli aul oři publikovaných příspěvků našeho sborníku patři k významným světovým historikům (Furet. Hobsbawm. Malia, Nolte, Pipes aj.) nebo sověiologům (napr. Besancon a Brzeziňski). jejich diskusní příspěvky se týkají problémů, které nezajímají jen úzké okruhy '.i Tato rast vyšla francouzsky také knižné. 4 Nepublikovali jsme v tomto sborníku jen ty texty, klerč nebyly součásti diskuse a kcerč. redaki.ořt Le líčbttí a CcHiim&ntaitx: k diskusním pŕispevkĺini pridali navit- |v Lt? Dělxa jr to staf I. Kershawa. v Convncntain: jc těchto stati víc). Redakční úvod 13 P profesionálních historiků nebo politologů, ale může zaujmout široký okruh čtenářů. Dalo by se říci, že sborník sc skládá ze dvou hlavních částí: irvní Je diskusi nad Furetovou zmíněnou knihou. Hlavním diskusním partnerem je francouzskému historikovi jeho německý kolega Nolte, Tam patří celá diskuse z časopisu Le Debat, jakož i dvě ze Iři části uveřejněných v časopise Commentaire. Druhou hlavní část zahajuje Besaneonova stať „Panicí a zapomnění komunismu" a završuje ji jeho odpověď na reakce, které tato jeho podnětná stať vyvolala. Jádrem obou částí je však srovnání komunismu s nacismem. Koneckonců celý sborník se točí okolo několika málo otázek, y. nichž hlavní jsou dvě; 1) Jsou komunismus a fašismus, zejména pak jeho nejhorši varianta, německý' nacismus, srovnatelně zvráceně!? 2) Z čeho plyne ona „asymetrie ve shovívavosti", respektive ..měřeni dvojím loktem" vůči komunismu a fašismu, jak o tom hovoří zejména T. G. Ash a které sc snaží vysvětlit A. Besancon? Otázkou tedy není. zda jsou totožné nebo zda se liší (samozřejmě, že se liší), ale to, zda jejich důsledky jsou v zásadě po dobně neblahé. Na tuto základní otázku je třeba odpovědět bez vytáček: Ano. jsou ve svých důsledcích podobně zvrácené. Neznamená to, že by z jistých hledisek jeden či druhý režim nemohl být horši, nebezpečnější, zákeřnější apod. To by mělo být před metem veřejné diskuse i odborného výzkumu, stejně jako lze srovnávat různé podoby fašismu (napr, italský fašismus s německým nacismem apod,] a mzné podoby komunismu v čase i v prostoru. K pojmu „fašismus" je vhodné připomenout, co svého času napsal významný francouzský sociolog a politolog Raymonti Arori (1905-1983): „Pojem fašismus je o sobě mnohoznačný. Tím spíš. že komunisté si zvykli označovat za fašistu každého, kdo odmítá jit s nimi nebo kdo má v úmyslu proti nim bojovat. Fašismem nazýváme hnuti nebo strany, které odsuzovaly parlamentní anarchii, demokratické ideologie a osobovaly si nárok obnovit ve jménu národních a hrdinských hodnot silnou moc a jednotu lidu okolo nadšeně aklamovaného vůdce. Nacionálni socialisjnus je mezi takto definovanými fašismy jen jedním mezi jinými a nemáme právo, leda pro potřeby polemiky, přičítat všem druhům fašismu hrůzy 3. říše." (R. Aron, Espoir et pew clu siěcle. Galmann-Lévy. Paříž 1957, s. 24-25). 14 Redakční úvocf Vc prospech komunismu se uvádí. že je universalistický, což prý svedlo více idealistů, zatímco fašistické režimy jsou nepokryté nacionalistické, rasistické a partikulanstickě. V tom je však jen čäsŕt pravdy ä ostatně tb, co bývá označováno za přednost komunismu, bývá také někdy označováno za jeho nebezpečnou stránku. Je to jen část pravdy proto, že v komunistické teorii a praxi se setkáme takě s oním neblahým „vylučovacím principem", který je přece s universa]ismem neslučitelný. Lze hovořit vážně q „univcrsalismu" tam. kde jsou cele sociálni kategorie {..kulaci", „buržoazie" atd.] takřka ontologický vytouženy zt společnosti? To, fjš komunismus měl vypracovanějši Ideologii; meto dále za důsledek: že mohl zmást intelektuály ještě víc než fašismus; proto-napr, Raymund Aron ve slavně knize Opium-intelektuálů, která konečně vyšla knižné roku 2001 i v českem překladu, hovořil o „opiu intelektuálů"'. Takč Fureta fascinuje, jak kouzlu komu-nislické iluze mohlo podlehnout tolik lidí. Záhadou, tajem sivím je podle něho nevídaný raz ideologické politiky ve 20. století a její zakořenění v myslích. Studiem intelektuálů se snažil pochopit., e o komunistickou iluzi učinilo tak mocnou, „Kdo chce pochopit, sílu přitažlivosti komunistické ideje, nemůže ignorovat opačnou sílu fašistické ideje", zdůrazňuje. Táto pravda, kterou francouzský historik konstatuje, se mnohým bude zdal šokující, „Drive než sc fašismus stal kletbou, byl naději, kterou sdílely miliony lidi", upozorňuje Furet (v časopise Le Debato. 89/1996, s, 172). „Svedl nejen miliony lidi, ale i mnoho intelektuálů", konsluLuje (viz F, Furet, passě ďune iRuxion. R. Laflbnt/Calmann-Lévy, 2. vyd., Paříž 1996, Livre de poche. s. 15; slev. překl, Miriufast jednej i/iízíe. Agora, Bratislava 2000, s. 13J. Abychom uvedli jen ty nej známější: v Německu filosofa M. Héiděggera. politického teoretika C. SchmiUa, ve Francii spisovatele L.-F. Celina. Není mimochodem přesvědčivé, co tvrdí někteří z diskutujících toHoto sborníku, když uvádějí, že se snaží své zaslepení pochopit tolik bývalých komunistů, ale jen lak málo bývalých nacistů, a že v časopise jako je CammerUaire píše nejeden bývalý komunista, ale lze si těžko představit, že by s ním spolupracoval bývalý nacista. Situace je odlišná: bývali komunisté se nemuseli ani tak ospravedlňoval, proč byli v minulosti komunisty, ale spiše proč už komunisty přestali být. To je jeden z hlavních důvodů, proč tak často publikovali své úvahy na toto téma. Naopak býva- Redakční úvod 15 li nacisté neměli mnoho důvodů k verejnému vysvětlováni, proč už nejsou nacisty. Nežádalo se od nich, aby vykládali, z jakých důvodů už nacisty nejsou, a uvažovat veřejně o tom, co je kdysi vedlo k podpore nacismu, nebylo v jejich zájmu. Méli spíš zájem, aby se zapomnělo, že dříve nacismu podlehli. Kromě toho nej-mladším bývalým nacistům jc dnes víc než osmdesát let. zatímco komunistické strany nadále existují, a např, ve Francii, kde re e Cmnineiitalre vychazi, je komunistická strana dokonce i ve ladní koalici {1997-20021, Bývalých komunistů je tedy pochopitelně mnohonásobně víc než bývalých nacistů. Ostatně sám zakladatel liberální revue CcnnrfWnUxire, Ray-ond Aron, vydal ve své edici „Liberté de 1'esprit" Carla Sehmit-ta (C. Schmitt, IÁNútiOf\ áě polii.íque, Caímann-Lévy. Paříž 1972. edice Liberté de 1'esprit vedená R. Aronem) a udržoval s ním 50.-70- letech korespondenci (viz R. Aron, Mémoires. Julliard. Faříž 1983, s. 650-651). Přitom C, Schníitt (1888-1385) v letech 1933-1936 patřil k ideologům nacistického režimu a v roce 1933 vstoupil do NSDAP (viz H. Ottmann, „Carl Schmitt'', in: K. Bal-Icstrem, II. Ottmann, Politická filosofie 20. síoletl Oikoymenh, Praha 1993. zejm. s. 60 a 85), Významná židovská myslitelka H. Arendlová (1906-1975) a mnoho dalších udržovalo styky s bývalým členem nacistické strany M. Ileideggerem (1889-1976] i dávno po druhé světové válce, Mohli bychom samozřejmě taklo pokračoval dále. Nelze se jistě divit, žc ti, kdo v jedné fázi svého života podlehli komunistickému opiu, nejsou rádi, když je někdo Srovnává s těmi. kdo sloužili nacistickému režimu. Neměli by vsak používat nepodložených argumentů. Ľyl bych nerad, kdyby i tento sborník přispíval k rozšiřování nějakých legend nebo k zamlčování nepříjemných skutečnosti. Fašismus nelze redukovat jen na „reakci" na bolševismus, V tomto i řadě jiných bodů jsou Furetovy kritické výhrady vůči Noltemu, jak je formuloval ve svých diskusních příspěvcích uveřejněných v tomto sborníku i ve své knize Le passé ďune ířiusion, ponejvíce oprávněné (srovnej k tomu také důležitý doslov Jana Dobeše k českému vydáni Noitcho knihy Fašismus ve své epoše. Argo. Praha 1998, s, 665-684), Sluší se nakonec krátce charakterizovat dva autory, kt.eřt diskuse vyvolali. Patři k podobné generaci (F. Furet se narodil v roce 1927, A, Besangon 1932) a jako rada dalších francouzských intelektuálů byli oba v padesátých letech pod vlivem komunistické ideologie. Obu se z ní vyléčili dost brzy. už v roce 1956. (při 16 Redakční úvod Redakční úvod 17 pomeríme, že rok 1956 byl mezi jlným poznamenán slavným Crrruščovovym tajným referátem na 20. sjezdu KSSS, kde odsou dil Stalinovy zločiny, ale také a především maďarskou revoltou a jejím brutálním vojenským potlačením sovětskou armádou.) Francois Furet je všeobecne považoval za jednoho z nejvý-Knamnějších francouzských historiků druhé poloviny 20, století. Věhlas si -/.ískal zejména svými pracemi o Francouzské revoluei, z nichž jedna [Penser la Révokúionfraticaise. 1978) byla přeložena v devadesátých letech i do češliny [Promýšlet I^zincoiizskou revoluci Atlantis, Brno 1994). Byl dlouholetým ředitelem známé pařížské Školy vysokých studií ve společenských védách (EHESS) a profesorem americké University v Chicagu. Zvolením do prestížni Francouzské akademie se stal. jak říkají Francouzi, „nesmrtelným**. Minulost jedné iluze je jeho poslední kniha. Je zamyšlením nad úlohou komunistické ideologie ve 20- století a má pro Pil réta i jakýsi osobní biografický podtext. Byl totiž v letech 1949-56 ěienem Francouzské komunistické strany a otázka, jíž se v knize Minulosi jedné duze zabývá, je neoddělitelná od jeho života, jak sám v jejím úvodu piše. Akxin Besanc-on je na rozdíl od Fureta specialistou na sovětský komunismus. Dalo by se snad shrnout, že jeho dílo se točí hlavně okolo fenoménu ideologie, který brilantně analyzuje především pod vlivem šoku, který představoval na francouzsko kulturní, intelektuální a politické prostředí Solženicynův spis Souostroví Gulag: ideologie v silném slova smyslu, kterou odlišuje mj. od náboženství. Je podobně jako Furet profesorem na Škole vysokých studii ve společenských vědách (EHESS) v Paříži, kde přednáší zejména dějiny ruské kultury. Na začátku akademické dráhy ho ovlivnila psychoanalýza (to se projevuje v jeho spisech z druhé poloviny 60, a první poloviny 70. let., napr. v knize Le Tsa-réuitch imniolč (Obětovaný carevič, 1967), Značná část jeho bohatého a vlivného díla spadá do sovětologie. Patři do ni zejména jeho rozsáhlá práce Ijss origiiivs intelle$tiiéile$ du leninisme (Intelektuální kořeny leninismu, 1977) a rok předtím vydaná příručka s velmi explicitním názvem Couri tmitě de sovUHologie á la í'u-saijd des auioritěs civites, malitáire$ et religtiiuses (Stručně pojednáni o suvětologii k použití civilmmi. vojenskými a náboženskými úřady, 1976). K této posledně jmenované knize napsal obsáhlou předmluvu fíayrnond Aron. Besancon se k Aronovi hlásí, ale některé: jeho myšlenky, s nimiž se mohl konečně - deset let po Aro- nově smrti - setkat i český čtenář v knize Demokracie a totalita-rismas5, takě kritizuje. Docí Dr. Miroslav Novák 5 Taio kniha bvla knitnč vydána v českém překladu už. v roce ] 993. Obíhala vsak v samizdatovém vydáni edice "^rameny už před listopadem 1989. Besanconúv názor na Arotiovo srovnáni mezi komunismem a nacismem Ikc najit i v jeho poslední fcnížwi Lf? malheur du síčcle. Sur le communisme. le aazisine el 1'unidiě du la Shoaii (Fsyarri, Pařiž 1998, s. 59-64. česky překlad Nemoc století Kümu-nismiLä, nacismus a hofocausr. Thrmts. Praha 2Ô00. s. ;'5:s-:iň). S podobnou kritikou R. Arona se můžeme ve Kraneit setkat ti Tzvetana Tudorova, francouz-skčho sociálního vědec bulharského původu, zejména v Jeho referátu íota-lltarism<\ encore urie fois" z roku 1997, uveřejněném v* sborníku E. Traverso (ed.). ix- Totalita/isme. té XX* aiécíe en debat (Seuil, Fařiž 20ÖJ, zejm. s. 783-78f>). L>o češtiny byla od TodorDva přeložena pozoruhodná kni/.ka Fnce á Vex-íréme (Senil. Paríž"l9í'í4, česky V mezní sihinr.i. Mladá fronta. Praha 2000). 18 A. Dvě interview s F. Furetem 19 i O minulosti komunistické iluze Diskuse F. Fureta s E. Noltem, J. Danielem, R de Feíicem, E. J. Hobsbawmem, R. Pipesem a G. Procaccxm Síla a slabost komunistické iluze Rozhovor s Francoisem Furetem Les Cahiers de Vhtsioire sociále, léio/podzim 1 995 Jak si vysvčtliijete Lispěch své knihy? Úspěch knihy se vždycky těžko interpretuje a její ctutor je k lomu nejméně kompetentní. Moje kniha se zjevně objevila v pravý čas. kdy/, se v posledních letech 20, století pokusila bilancovat politické tragédie, které poznamenaly dějiny Evropy od (vypuknutí 1. světové války] roku 1914. Je pravděpodobně příznačně, že [sem ji začal psát na podzim roku 1989. v době. kdy padla Berlínska zeď a komunistické režimy v Budapcšli, Berlíne, Varšavě a v Praze. Zhrouceni SSSR v roce 1991 dovršilo tuto sérii inlíi-losíí, které proběhly tak rychle a překvapivě. Komunismus už pak tvořil uzavřený historický útvar, protože měl počátek a konec, Taliový" konec se však vůbec neshodoval s představou, kterou si o něm prakticky všude verejne mínění na Západě ulvoŕilo. Tuto záhadu bylo nutné vysvětlit. Zdá se mi však. že ve Francii si v mé knize krlr.ika především všimla, jak se zabývám iluzemi intelektuálů o komunismu, zatímco já jsem měl na mysli obecnější cil. který mohu shrnout do tri bodů. Chtěl jsem nejprve analyzovat komunismus jako utopii neoddělitelnou od moderní demokracie, jako její opak a současně jako jejího dvojníka, který je schopen usměrňovat ideje a emoce vzešlé z velice rozmanitých kulturních proudů: z křesťanství, jakobínskeho tnesianismu. demokratického humanismu, technické racionality, postnietzschovského estetlsmu atd, Dále jsem iriěl v úmyslu pochopit, jak a proč se tato utopie, která se v říjnu 1917 náhodou ztělesnila v nejvzdálenějsim a nejméně předvídatelném miste Evropy, z dalších nahodilých ekonomických a politických okolností (z velké hospodářské krize, fašismu a především y. obou světových válek, úžasných nástrojů k zaslepování lidi 20. století) sama živila do tě míry, že se stávala tím silnější, čím byla její realita tragičtější. Konečně jsem si pra! postavit most mezi Evropou západní a tou „druhou": západní Evropa věřila v komunismus déle než ta I. O minulosti komunistické (luze A. Dvě intQrview s F. Furetem druhá Evropa ä stále si nedokázala uvědomit rozsah historické katastrofy, kterou komunisticko režimy znamenaly. Obnova evropského historického vědomí vyžaduje všude loto úsilí o jasno-zřivosl. Podařilo se mi splnit tyto ambice? Není na mně, abych to posoudil. Mam pocit, že národy, které se staly oběti komunistické tyranie {a v prvé řadě ruský národ, který pod ni írpěl nejvíce), se ješlě zdaleka netěší ve veřejném míněni Západu lákovému soucítění, jaké by si za svou dlouhou nešťastnou zkušcnosl zasloužily. Přál bych si. aby moje kniha - bez ohledu na svůj bezprostřední úspěch ve Francii - mohla hýl jednoho dne považová na za etapu ve vytváření evropského vědomí ve 20. století. Vy sám jste byl v mládí několik íét komunistou a pri rozlyom táto angažovarwsti jste rozlisoval politický omyl a morální vinu, selháni Co jste tím chtěl říci? V politice představuje nejběžnější případ omyl. Lj. chyba v úsudku nebo v prognóze. Tvoři nejčastěji látku, předivo íoho. co nazýváme naším míněním o veřejných záležitostech. Na komunistickém omylu je zvláštní to, že spadá do morálního nihilismu. Tím. že marxismus - tím spíše pak marxismus- leninismus - činí z pohybu dějin násb'oj jejích uskutečňováni, odstraňuje z demokratického universalisinu morální záměr. Nahrazuje ho jakýmsi náboženstvím toho. en je (co je. to musí být.), což uzavírá aktivistu do arogance moci. To je jeden ?. důvodu, proč komunisté nejsou schopni uvažoval o otázce mezí moci. Jen málokdo to postřehne, protože navzdory tragediím komunistických režimů Těží víra v komunismus I nadále z obecného cíle. universalistického účelu, kterému domněle slouží. Takže koneckonců komunista bez ohledu na doktrínu, kterou hlásá, vyvozuje svou obhajobu ze svý-ch záměrů. Neuvědomuje si, že když zahajuje realitu svých ěi nú ryzosti svého cítěni, upadá tím do jakéhosi buržoazniho lári-zejstvi. On sám se ostatně často nechá oklamal Linu o systémem s dvojím vstupem, který udržuje uvnitř domněle vědeckého světa mravní pozadí: z toho pochází jeho schopnost činit pokání. Kritika komunismu byla po celé 20. století v hojně míře dílem bývalých komunistů. Nedalo by sc pak ale říci, že komunistická ideologie je lživější ncZ ideologie fašistická? Že je zbožnou lží, zatímco fašismus tíká. co hodlá udělaJ a co dčlá? Ano, samozřejmé. Komunistická Ideologie má neustale schop nost dovolávat se budoucnosti jako negace neštěstí přítomnosti, Netvoří ve vlastním slova smyslu utopii, protože se vydává za vědu a zároveň za výsledek dějinného vývoje, jak o lom svědčí tolik Marxových polemik. V myslích lidi 2Q. století funguje jako věda a současně jako utopie. Její vědecká stránka se ztělesnila od října 1917 na území, od něhož je od tě doby neoddělitelná. Utopická stránka tohoto historického ztělesnění mobilizuje mesianistickou viru v novou budoucnost, v nové lidslvo. Tuto nesmírnou naději náboženského typu s mocným psychologickým nábojem, spjatou při-lom s historickou skutečností, tj. se SSSR, nazývám iluzí v silněni slova smyslu {vypůjčuji si analogicky lení o termín z jednoho Freu-dovu tituluj. Takže neúspěchy nebo tragedie dějin SSSR neustále zahaluje rnesianislická naděje, kterou tyto dějiny přinášejí. Fašismus od samého počátku na představivost Lak mocně nepůsobí. Je tomu tak proto, že fašismus nespadá do demokratického universalismu. Sice pro sebe opět získává myšlenku revoluce, jejíž fascinující silu tak dlouho evropská pravice v 19. století zneuznávala, ale využívá ji jen ve prospěch zvláštního, partikulárního, tj, národa nebo rasy, nikoli ve prospěch obecného, umversálniho. Fašismus je sice podobné jako komunismus no vou myšlenkou společenství, která překračuje buržoázni individualismus, ale tato myšlenka je omezena hranicemi vyvoleného národa. Nemůže sloužit, za odrazový můstek snu lidstva. Tím, že radikálně odděluje zvláštní od obecného, respektive národ nebo rasu od lidského rodu, otevírá revoluční vášni jen úzký prostor, zbavený meslanistiekčho horizontu. Fašista, který' ohlašuje vládu silných, je zcela uzavřen v7 násilí svých činů. Komunista, kte-iý je prorokem emancipace bdí, těží i ve své krutosti z jemnosti demokratické ideje, jejíž sliby si nárokuje splnit, Mezi troskami, které způsobuje jeho čin nosí. se ještě muže odvolávat na zítřky, které lato činnost domněle připravuje. A je-li jeho nezdar konečný a neodvolatelný, může sc ještě omlouval svými úmysly. Záhadné na lé věci je, že komunismus a fašismus se jako ideje dob re společností v politických představách našich současníků radikálně staví proti sobě a že se současně jako režimy ve svých reálných historických formách jeden druhému velice podobají. Samozřejmě sc z toho hlediska liší v otázce lak klíčové jako je vztah k soukromému vlastnictví. Ale jak komunismus, tak fašismus obsahují neomezenou vládu státostrany. kult vůdce, absenci práva, teror, perzekuce církvi, tábory. 22 J. O minulosti komunistické iluze A. Dvě interview s F. Furetem 23 Jak hodnotíte trváni sovětského režimu? Je krátké nebo dlouhé? Je stejnorodé nebo různorodé? Oboje současně; záleží na úhlu pohledu. Jako režim, do něhož je vkládána nadeje náboženského typu, trval Sovětský svaz velmi krátce - něco přes sedmdesát let. což nic není. Jako reálný režim a od roku 1945 také jako evropská říše není už jeho doba trváni tak krátká, srovnáme-li ji s napoleonskou říší nebo s hitlerovskou Kvropou, A trvání se jeví ještě delší, pokud vezmeme v úvahu fakt., že režim stále fungoval za krajního vnitrního a vnějšího napětí, a to za cenu brutálních iniciativ a roztržek, kterě více měně zpochybňovaly jeho existenci. Lenin zavedl vtilečný komunismus a pak novou hospodářskou politiku (NI£P), Když umírá (a vlastně už dříve), obchází sovětskou scénu strašidlo Therml-doru, Z boje o nástupce Vychází Slahn jako vítěz ve jménu revolučního „útěku vpřed". Likvidace rolnictva a teror ve straně dá vají sovětskému režimu novou fyziognomii. Jde v ní spíš o způsob výroby než hospodářství, protože vseje podřízeno teroristickému výkonu moci. Válka a vítězství nad německým nacismem konsoliduji a upevňují režim a dokonce ho rozšiřuji až do Berlína a do Prahy. Ale Stalinova smrt ukazuje, do jaké míry tento řežím držel žefeznou pěsti jeden člověk. Chruščov zahajuje „destallnizaci". ale tírn pádem vystavuje riziku systém i Evropu. Tady se zastavuje iilm iFurctovy knihy Le passé ďune úlusion. pozn. M.N.]. který by mohl pokračovat až k poslednímu reformátorovi - Gor-bačovovi. Na tom „filmu" je důležité, že ukazuje, do jaké míry režim, který se zrodil v říjnu 1917: zůstával stale křehký, a to nejen v důsledku své neschopnosti utvářet: hospodářství a společnost, ale takě v důsledku své nepružnosti, rigidnosti. Diktatura jedně strany, která po celou dobu trvání tvoři jeho jednotu, ho totiž současné činí zranitelným vůči bojům a svárům y mocenské špičce, Sovětský režim trval velmi krátkou dobu ve vztahu k ideji, která mu sloužila jako prapor. Ale na to, že šlo o režim neschopný založit civilizaci, trval dlouho. Jak vysvětlil nekonečnou tiiostejnost Západu k ruskému neštěstí? Zčásti ji vysvětluji výše. rozebírané důvody. Ruský národ byl pokusným králíkem komunistické ideje v její marxisticko-lenín-ské formě. Tragedie Ruska byla zakrývána myšlenkou, klerá sloužila jako prapor jeho historické zkušenosti 20. století, Rusko bylo zahrnuto do universalistické abstrakce, která tvořila lživý závoj sovětského režimu. Existují ale také důvody dané okolnostmi. Ruský národ je velice vzdálen Západu; má velice zvláštní dějiny. To ztěžuje soucítěni, které předpokládá aspoň určitou blízkost. Především však evropský Západ neměl s komunismem 1 raničkou zkušenost. Vzpomíná si na protifašistický boj, zatímco pod komunistickým režimem trpět nikdy nemusel. Naproti tomu nacislický útlak si představit dokáže, protože ten snášet musel. Těžko si může představit marlyrium, utrpení národa pod komunistickou nadvládou, protože to nikdy nezažil. Ostatně ruské marlyrium (nebo přesněji martyrium národů Sovětského svazul je jedinečné: dokonce ani země dobyté a připojené k sovětskému impériu v letech 1945-1948 neprožily něco plně srovnatelného. Dotýkám se zde dalšího z velkých rozdílu mezí komunistickým a nacistickým totalitarlsmem; zatímco první tyranizoval především národy Sovětského svazu samé, druhý řádil spíše mimo německé hranice. Jak byste na konci této dfoulté cesty podél celého [20,j století charakie.ri7.ovol komunistkikou iluzi? Jaká je její povaha, jej i prin-eín, její sila? A proč má pomíjivý ráz? Začněme od konce. Komunistická iluze, tak jalt jsem ji zkoumal, je pomíjivá jen ve své marxisticko-lenínské podobě, kterou nabyla v našem století. Stačí se rozhlédnout a uslyšíme koncert hlasů, kterč chtějí podniknout nový [politický] kurs na nově náklady bud tak, že se nedávno završená bilance sovětského experimentu považuje za promarněnou příležitost.,, anebo tak, že se naváže tam, kde experiment domněle sešel z pravé cesty, napr. od Lenina, Trockého, Oucharina nebo nevím odkud. To by mohlo naznačovat, že představu komunistické společnosti jako odvolacího soudu prokletí kapitalismu nelze oddělit od horizontu moderních demokracií. Nikdo dnes nemá nejmenši ponětí, jak by laková společnost měla vypadat, a nikdo se neodváží naslinit její rysy, aby např. zkoumal, jak může být zrušeni soukromého vlast nictvi slučitelné se svobodou občanů. Ale to nevadí: komunistická idea žije jako rub kapitalistické společnosti. Možná získá v 21. století nové rysy, které si neumíme představit. Myšlenku komunismu ve 20, století charakterizovalo, že se ztělesnila na určitém území a v určitém národu (nebo v souhrnu narodit)- Z to- 24 I, O minulosti komunistické iluze A. Dvo interview s F. Furetem 25 ho pochází její mimořádná síia: státy se z ni reálné dějiny, hmatatelná skutečnost, blízká emoce. Pramení z toho však také její křehkost a její pomíjivý ráz: víra je sice nezávislá na pozorováni, ale tím. že vkročí do dějin, vystavuje se také jejím úderům, Od nich nemohl komunistickou vím ochránit ani ohromný pni mysl lži sovětského státu a mezinárodního komunistického hnutí, které bylo po celé století Sovětskému svazu v patách. A tak komunistická víra byla v naši epose velmi mocna a velice křehká, velmi silná a velice pomíjivá. Objevovala se při každém historickém zvratu znovu každé generaci, bez ohledu na předchozí zkušenost a na předchozí demenr.i. Zmizela leprve spolu s předmětem kultu, tj. se Sovětským svazem. Do jejího vyzařováni mohli trvale zasáhnout [en dva lidé, kteří se stali - s třicetiletým odstupem - generálními tajemníky KSSS: Chruščov a Gorbačov. Nepřekročitelný horizont liberální demokracie Rozhovor Frédérika Martela s F. Furetem PoUtiqve inl&rnat.innaler č. 7Z léto 1996 Frédéric Martei: V epilogu svého pusiecmrfro díia La $&$s$ rťune Illusion (Minulost jedné iluze) jsi y rií&tŕrlil 0ßfW pádu ko rnunismu. Mezi jiným píšete; ..Bezpoc.lujhu je přiltS bľ?.u na to. abychom věděli, co vlastně Gorbcučov chtěl udělat: jediná odpověd. kterou s jistotou můžeme dát na tuto oídzku. je. že nečfv^ět uflčSnl ta co udělal." Francois Furet: Tyto dějiny musejí byt teprve napsány, či spise musejí být. dokonce teprve probádány. Ještě v předvečer svého rozpadu zůstával Sovětský svaz obklopen tajemstvím. Působeni Míchaila Gorbaéovíi. nakonec podrylo zákiady sovětského režimu. Nelze mu však připisovat záměr, že by si takový výsledek přál. protože on sám byl do krachu systému stržen. Jaký měl vlastně cíl? Za současného slávu našich informaci nevidím důvod, proč bychom měli zpochybňovat úmysly, které on sám nejednou vyjádři!. Chtěl učinit sovětské hospodářství produki i vnější a politický režim méně represivní. Nikdy jasně nevysvětlil, jak to se spojením obou citů ve své politice myslel, ani jaké priority obsahovaly. Jeho projevy i jeho rozhodnutí však jasně ukazuji, že šije vytyčil, Gorbačov otevřel n;j pödtfrn 1HH9 cestu k likvidaci východoevropských komunistických režimu proto, že odmítl způsobil krveproliti, a nikoli proto, že by něco takového záměrné zamýšlel. Gorbačov je v podstatě poslední přiklad z řady „revizio-riistickýcl-r komunistů, kteří k dějinám komunismu neodmyslitelně patří. Podle nich sovětský režim sice potřebuje nápravu, ale je v zásadě správný nebo přinejmenším lepší než kterýkoli kapitalistický režim. Počínaje Chmšěovem jsou Ideologické dějiny mezinárodního komunismu ovládány tímto „revizionismem"', kterým na jedné straně hrozi a mávají jako obviněním nosíalglkovč stalinismu fMaó], a na druhé straně představuje naději pro stou P,S, kdy ^itězií vc druhem kult; Äf*",''i'-0vV Jíftndjdát a ntítirfiiíllistický leader' Jaequeíř pMfHC proti předsedovi ^-Tia.liatii:k(; strany Monetu Jospihůyí. Chirac však vedl svou kampaň na Ji:vi-ľWe téma tiojc proti „scK-iämintu vyloučení" (po^n. prekl.). I. Q minuJosti komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20. století práv. do něhož- se demokratické národy ponořily, problémy maskuje místo aby je vyjevovalo. F. M.: A nakonec, jak se stavíte k státním zásahům a ke kritice-: sor;iálniho stům? F, F.: Jak bychom mohli byt proti zásahům státu k nápravě nerovnosti? K moderní demokracii patři. Diskutovanou otázkou není samotný jejich princip, ale jejich možné způsoby. Tím. ze financováni sociálních výdajů zatěžuje mzdy, se Francie jistým způsobem rozhodla pro sociální ochranu a proti zaměstnanosti. Toto rozhodnuti, které v době rychlého mstu „třiceti slavných tet" po 2. světové válce zůstalo nepovšimnulo, se pň nezaměstnanosti 80. let stalo viditelným. Musíme nyní uvolnit cenu práce zdaněním sociálních výdajů, tj. přehodnocením mechanismů sociálního státu. Princip solidarity tak bude lépe uskutečněn nemyslíte? ' ' 'v Síla nepředvídaného Renzo de Felice Ještě než přistoupím ke krátkému rozboru ústředních momentů Furotovy knihy, která může být z mnoha hledisek považována za nej významnější historické dílu posledního deset i lei i a rozhodně zajedno z nejzákladnějších děl tohoto století, považuji za. nezbytné učinit, předběžnou poznámku obecného charakteru, podle mého názoru užitečnou pro postiženi dopadu, který kniha jfcfínuíosí jedné iluze (v italštině li passetio di uiľillusione) měla na poli itaiské historiografie. Od časů Croeeho a zejména Volpeho není italská kulturní historie zvyklá na díla širokého záberu. V Itálii velmi rozšířená fragmentace historického poznání a bádáni na čím dál subtilnější segmenty, způsobená úpadkem historiografie "Annales". v podstatě zabránila tomu, aby se historici věnovali souhrnným dílům ii dílům, která se zabývají dlouhými obdobími. Když už se v Itálii taková práce objevila, jednalo se většinou o novinářské práce, nebo o silně ideologizované syntézy, jinými slovy o díla. která postrádají vůdci linii nebo - ještě častěji - jsou těsně svázána s monotónni a lacinou ideologií. Furet nám vrátil vůni velké fresky, vůní seriozního a podloženého historického bádání, zahrnujícího minulá dvě století Toto bádání je vždy umocněno jasným a „karteziánskym" principem výkladu a představuje efektivní bilanci iluzi od Francouzské revoluce po pád Berlínské zdi.. 1 toto jen zdánlivě strukturální hledisko, které se ve skutečnosti dotýká hledisek základních, vysvětluje podezíravý přistup většiny italské kritiky k Furetovu dílu. To objektivně nemělo odezvu, již by zasluhovalo, ani u širokého publika, a tím měně u odborného publika: po počátečním zájmu části tisku zavládlo nad Furetovou knihou téměř úplné ticho. Ticho připomínající Qrjy komunistické strategie vůči dílům, která boří navyklá schémata nebo vynášejí na světlo skutečnosti, kíeré držitelé kulturní hegemonie považuji za nebezpečně, Není například náhoda, že se na stránkách periodika ÍI Mulinn a-použiti nekonzisícntni argumentace tvrdilo, že Furetovo dílo 40 f. O minulosti komunistické iluze ve skutečnosti používá logiku, která jednoduše tíhne „k podpoře toho. co už se stalo součásti obecného povědomí, aby z banality soudu vítězů dělala vědu."1 Tvrdit, jak to činí autor, že Furetovo dílo je „ideologické", protože interpretaci komunismu jako obětního beránka všeho lidského zla nabízí jeho sinířlivé vysvětlení, a místo íoho doporučovat méně děmonizujicí, rozčleněnější a vědečtější pohled na fenomén komunismu, představuje převrácení historiografické skutečnosti: komunistická kultura totiž - jak Furet široce dokázal -sedmdesát let vyvíjela démonizaci protivníka a především liberál ni kultury; A dnes se ze zcela nepravdivých a nepodložených důvodů rozhoduje hájit nezbytnost interpretace, která by před ostřím konečného soudu dala přednost principu porozuměni, ne /.bytnosti konfrontace a klasifikace. Toto chováni jednoduše potvrzuje podezřeni, že iluze, přestože přežitá, zůstává principem dosud platným jako interpretační schéma, že naděje v budoucnost, založená na ohrožující iluzi, je ještě možná z historiografického i politického úhlu pohledu. Podněty, které nabízí Furetovo dílo historikovi a každému vědci, jsou přirozené mnohostranné a netýkají se výlučné úzké oblasti historiografického bádáni. Z nich bych chtěl vyzdvihnout v podstatě čtyři: otázku první světové války viděné jako osudový moment vpádu mas do státu a především jako legitimizaci pojmu revoluce na pravici i na levicí: problém totalitarismu a rozdílů mezi fašismem a nacismem: otázku antifašismu; důležitost, kterou Furet na historiografické úrovni přisuzuje roli osobnosLí. Jedná se. jak vidíme, o rozdílně okruhy problémů. První dva jsou typické pro úzce historické bádání, třetí se promítá do politické a občanské úrovně a čtvrtý - v diskusích o Fureiové díle podle mého názoru nejméně probíraný - se soustředit je na výlučně historiografická hlediska. 1. Teze. podle níž se fašismus zrodil z prvního světového konfliktu, není nová. Už v sedmdesátých letech ji vzala za svou právě ta historiografie, která v italském revolučním intervencionis-mu viděla moment zásadní transformace politické situace země. Důležité - a nově - je však pojetí, na němž Furet obzvláště trvá. Podle něho jak levice, tak pravice si osvojily u příležitosti světového konfliktu revoluční principy. Historiografii se až dosud jevilo jako samozřejmé, že první světová válka vstřebáním mas jako i Srovnej M. Florcs, ,11 set-olo del iromunismo", lil íí Mulino, červrnec-srptrn 19*93, str. 58«. B. Komunismus a fašismus ve 20. století 41 politického subjektu způsobila úplnou změnu evropské politické situace. Furet ale k této interpretaci, jejímž úkolem je především definovat pojem totalitarismu, dodává ústřední moment, který badání nabízí významnou možnost rozvoje. Tímto momentem je společný revoluční původ bolševismu a fašismu. Na rozdíl od Nolteho. který svou reflexi zaměřuje především na opozici-derivaci fašismu a komunismu a dospívá k tomu. že podsunou fašismu je antimarxismus, směřuje Fúretova teze k vyrné zeni společného jmenovatele obou ideologií na historické úrovni, totiž Jejich schopnosti přeměnit minoritní politické ideje v lidové fenomény, prosazované masami. Tento společný jmenovatel se obzvlášť projevuje v typických momentech demokratické koncep cv. která je nepochybně odvozena ze zásad Francouzské revoluce: přeměně čísla - a tedy podle šťastného Furetova vyjádřeni „nejskromnčjšího z občanů" - v aktivní subjekt národa; mýtu nového člověka; vědomí počátku nové éry (fašistické éry, příznač ně zpečetěné letopočtem, který nahrazuje roky křesťanské éry): jistotě obnovy, prováděné novými ekonomickými a politickými nástroji, užívanými oběma režimy, a vedené obrazy nových společnosti, fašistické nebo komunistické. Pokud se pak týká interpretace fašismu. Jeví se tato teze heuristicky platnější než tradiční marxistická interpretace, která ve fašismu Vidí vyraz zpáteé-nického režimu, v němž masa funguje jako pouhý pasivní divák diktátorského systému. Je ale také platnější než liberální interpretace v anglosaské verzi (spojená s problémem totalitarismu) nebo v italské verzi morální nemoci a přechodného vývojového období. První světová válka, jinak řečeno, přeměňuje ideje, které v posledních dvaceti letech XIX. století zabíraly nepatrný, nebo v každém případě minoritní prostor, ve hnutí, která usiluji nejen o stoupenectví a souhlas mas, ale která právě ve jménu tohoto souhlasu míří primo k moci, odpoutávajíce se od logiky opozice a politické marginalizace: v případě zmíněných tri totalitních režimů je to idea. která se stává stranou, aby se později stala režimem a slátem. V tomto smyslu sdílím I-uretovu tezi, podle níž první světovou válkou začíná přávkjstnění pojmu revoluce ze sírany pravice. Tato leze je na jedné straně prohloubením Mosseho úvah o Uans-formaeieh společnosti a kultury ve dvacátém století vyvolaných tímto válečným konfliktem: na-druhé straně s určitým kritickým zhodnocením bere za své Sternhellovy interpretace vývoje pravice 42 !. O minulosti komunistické i tuze B. Komunismus a fašismus, ve 20. století na političke a kulturní úrovni, interpretace j ej i ho přechodu - který izraelský- historik umisťuje do francouzského devatenáctého stolei.i - od pravice reakční k pravici revoluční, interpretace týkající se asimilace pojmu revoluce ze strany fašismu a následného překonáni koncepci pravice a levice, interpretace podstatných rozdílnosti mezi fašismem a nacismem, ke kterým se vrátíme, Souhlasím s Furctovýni postřehem, že po celé devatenácté stolen si pravice rozličnými způsoby a různými postoji podmíněnými také přeměnami, které ve společnosti způsobily kultúrni a ekonomické události (od vývoje pozitlvismu přes industrializaci až k imperialismu], podržuje v podstate kontrarevolučni a každopádně reakční mentalitu; také v Itálii, kde byly kontrarevolučni projevy vždy marginální, se pravice stáva moderním fenoménem až v prvních letech dvacátého století. Tehdy vypracovala strategii postupného vymaňováni se z velkého sevřeni konzervatisniu a liberalismu, kterým nacionalismus nikoli bez rozporů projde před vypuknutím válečného konfliktu. Domnívám se, že jediné tento způsob přístupu k problému umožňuje nasLolit kontroverzní problematiku vztahu mezi fašismem, nacionálsocialisrnem a modernizaci, což je téma. které v italské, v reakčním viděni fašismu zakotvené historiografii vyvolalo v minulosti velké polemiky, Toto téma však v poslední době bylo zřejmě přijato alespoň jako pracovní hypotéza. Bez kategorie revoluce, chápané t alt, jak ji chápe Fu-ret. totiž nejen jako dynamický moment společnosti, ale předlivším jako perspektivu naděje, kterou totalitní režimy vzbuzuji v Evropě mezi dvěma válkami, zůstává problém modernizace pouhou politickou otázkou a snad otázkou ekonomických struktur a ztrácí svou nejhlubši kulturní charakteristiku. 2. V úzkém vztahu k předchozímu problému je problém tola líiarismu, který je přirozeným pozadím problematik, které Furet nadhodil. Sdílím opatrnost, se kterou Furet vymezuje základní společné myšlenky íotalítarismu. Poznamenává, že existuje podstatný rozdíl - byť v okruhu totalitami kategorie - mezi komunismem, kterému přisuzuje universalistickou doktrínu založenou na pojmu třídy, a "fašismy", nositeli parlikularistickýeh po žadavků, které do sebe vzájemně zapadají v principu národa, Nicméně, uvnitř kategorie fašismů - což je ostatně termín, který má Furet tendenci neužívat - stojíme před dalším rozdílem mezi nacismem, nositelem universalistických požadavků, napffklad lěch, kleré vyvěrají z rasistické doktríny, a italským fašismem, v němž převládá partikularisilcký princip národa. Jinak řečeno, jestliže Furet zdůrazňuje přítomnost faktorů spolčených různým totalitním systémům (princip jedině strany, primát ideologie, náboženské pojetí politiky, které v některých případech vede až k pronásledování tradičního náboženství, kult vůdce, omezení, až zrušeni, osobních, občanských a ekonomických svobod), přesLo uznává, že osudy každé totalitní zkušenosti jsou rozdílně a nesou s sebou nezbytně různě odstupňováni vyše zmíněných fenoménů. Mluvíme-li o totalitarismu, Furet kladně hodnotí nezbytnou žnovunabytí národních zvláštností a pokud jde přímo o rasovou otázku, podtrhuje rozdíly mezi fašismem a nacionálsocialisrnem. Problém rasy Je pro vymezení rozdílů mezi těmi dvěma totalitními režimy nejdůležitějši i proto, že podle mého názoru souvisí s neméně zásadním problémem účasti mas. Prvkem italského fašismu, který jej odlišuje od reakěnich a konzervativních režimů, je mobilizace a aktivní účast mas: tento pivek doprovází revoluční planovitost (podle Furetoya vyjádřeni "demokratický a zároveň nacionálni slib"), jejímž cílem je přetvořit italskou společnost a jednotlivce ve směru, který nikdy dřivé nebyl realizován a ani se o něj nikdo nepokusil. V tomto je podle mého názoru zřejmý zásadní rozdíl od nacionálsocialismu, který - byť i on směřoval k mobilizaci mas, ale způsobem dosti odlišným od italského - se pokud jde o transformaci společnosti pohybuje na dvou navzájem odlišných rovinách: na jedné straně tíhne k modernizací, avšak na druhé apeluje na tradiční starobylé hodnoty, které dokonce nejsou schopny zrněn k vytvoření Léto nové společnosti. V těchto souvislostech je idea rasy ústřední alespoň ze dvou .důvodů. Na jedné straně potvrzuje, že „nový člověk" v germánském kontextu existoval ve skutečnosti odedávna, a jednalo se jednoduše o lo. vrátit mu rozměr a úlohu historického subjokíu. Naproti tomu Mussolíni musel všechno vymyslet a uskutečnit. Mýtus rimanstvi fašismu je jen literárním a řečnickým mýtem, oživeným ostatně netradičními způsoby. Na druhé straně se rasový princip nakonec stane tím nadnárodním faktorem, který zmirňuje nacionalistický náboj nacismu tím, že jej rozšiřuje. V takovém případě můžeme s Fu retem mluvit o jakési revoluční Ctižádosti, která z partikulární (národ) tíhne stát. se universální írasa) a približuje se tak dalšímu totalitarismu s universalistickým charakterem, jímž je bolševismus. .Kromě rasového problému, a Furet to dosti zdůrazňuje, äpočí-Vá rozdíl mezi fašismem a nacismem i v jiných faktorech: naprosto jasných vnějších náboženských znacích německého řeži- I- O minulosti komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20. století mu. převaze veřejného faktoru v ekonomii, rozdílné úloze naeis tické strany ve společnosti a ve státě oproti italským poměrům, i samotně postavě vůdce. To vše představuje německou zkušenost dovršeného totalitarizmu a podtrhuje zjevný rozdíl vzhledem k fašismu. Chceme li naopak najít vůdčí linii spojující tři evropské totalitní režimy, linii, která je zííroveň vzorcem výkladu, je třeba ji hledat v postoji k buržoazii. Toto je určité jeden z nejzajímavějších aspektu Fu re lovy práce, obzvláště tam, kde se setkáváme s revolučními a francouzskými kořeny anliburžoazni polemiky: pblemfiky, která ve fašismu není polemikou původu vendejského nebo san fedístic-kého. ale která má od počátku demokratický charakter, má základ v mase. v lidovém konsensu a dostává se do sporu s těmi aspekty společnosti a liberální politiky, které v přílišném používáni demokratické metody spatřovaly jedno z největšich nebezpečí pro stabilitu politických institucí devatenáctého století. V Itálii se teprve před nedávnem začal rozvíjet směr hádání o fašismu, snažící se z něho vypreparovat ony revoluční a sociální aspekty, které - at na úrovni zvyklosti či na úrovni ekonomie kč - spatřuji v buržoazii a buržoázni mentalitě nejen znak minulostí, kterou bylo těžké vymýtil, ale opravdového nepřítele dokončeni fašistické revoluce. Mezi početnými znaky kontinuity mezi fašismem a postfašismem v Itálii se podle mého názoru nemůže podceňovat neustálá přítomnost polemiky s buržoazii vedené nejdříve fašismem a těsně po válce - způsoby a metodami navzájem dosti odlišnými - dvěma masovými stranami. Jak v případě fašismu, tak postfašismu byl do ni aktivně vtažen nejen stranický aparát, ale i odborářský svět a zejména kultura. Tato polemika došla vyjádřeni v souboru aspektů hluboce .svázaných se společenským životem: od politického a právního zpochybňováni soukromého majetku k postupnému zvyšováni moci odborářských organizaci: od utvoření mýtu pracující třídy v rozličných podobách kultury k postupnému omezení prostoru působení pro ty intelektuály, kteří se nedefínovídi jako militantní. Není proto náhoda, žc mnozí z fašislů. kteří na stránkách novin režimu vedli ty nejzuřívější prottburžoazní kampaně, se po válce - jen s nepodstatnými rozdíly v jazyce, tónech i obsazích - objevili v rolích militantních pracovníků levicových stran a jejich tiskových Orgánů. Jak nedávno poznamenal Paolo Bonrtli2 - a může to být rozšíře- *" Bonntii. ..Bilanci rfi líne secůlo". in La Nuoixi Antológia. 1395, str, 2'.í'.-l. no na celou Ľvropu - zuřivě nenávistný postoj intelektuálů k buržoazii pocházel z neschopnosti racionálně čelit sociálním a kulturním změnám a - přes opakované historické popření -z potřeby hledat útočiště v utopiích pospolitosti. 3. Problém kontinuity mezi fašismem a post fašismem nás nevyhnutelné vede k úvaze o dalším /. ústředních momentů Fureto-va díla. a to o problému antifašlsmu. To je téma. o němž se - jak bylo možno vidět z Furetova dialogu s Giuliariem Proeaeeim3 -pořád živě diskutuje. To mě dost překvapuje, nikoli snad ale z falešné naivity. Furet o antifašismu neřekl nic zvlášť „skandálního", nýbrž přišel s téměř samozřejmými postřehy; je dostatečné zřejmé, že existoval nekomunistický antifašismu s, který se bez ohledu na taktická spojenectví vždy snažil odlišit vlastni myšlenkovou pozici od postoje marxistického. Stejné tak je evidentní, že se mu to ne vždy podařilo z důvodu nemilosrdného boje. který' komunistický antifašisinus proti tomuto antifašismu vedl, nechávaje často věřit, že Je páiou kolonou samotného fašismu. Zdá se mi tedy. že polemiky s Fu retem vc jménu "uraženého an úfašismu" v podstatě postrádají význam. Problém nadnesený Fu-reiem je ve skutečnosti složitější a týká se spíš anlifašismu. který se rodí z marxistické interpretace fašismu. Jak již před několika le ty brilantně postřehla Annie Kriegelová. předpona qnííje charakterizována jako klíč strategie spojenectví přizpůsobeného okolnostem: antifašismus tedy ujišťuje, že „Qti'on póssědé ce qu'il y a de plus nécesaire et de plus prčcieux pour ětre, pour exister. pour jus-Lifier swi existence: il donne ľassurance ďaixňr un ennemi"^ (máme to. co je nej nezbytnější a riejhodnoi nějši pro bytí. existencí, pro ospravedlněni jeho existence' dává nám jistotu, že máme nepřítele). Z roboto pohledu se pojeni fašismus rozšiřuje podle okolností a momentálních politických požadavků: jediné, co se nemení, je přesvědčeni, podle něhož je fašismus jedním ze způsobů, jimiž se kapitalistická moc vyjadřuje v historii: má-li se tedy opravdu účinně bojoval s fašismem, je třeba bojovat s jeho koře ňy, s prvotními příčinami, a to s kapitalismem a buržoázni společností. Odtud pocházejí dva ústřední důsledky: první je, že fašismus dostává metahisloriekč rysy lim, žc stále zřejměji představuje •■absolutní zlo": nemůže být tedy omezen těmi historieko-časový- 3 Fuvet, g Procacci. .Controvcrso Novornnkr, l.ihňdi 'Hesel'. Milán 1995. s. 37 nn. *A. Kriegel. _Sur 1'ant.ifascisme". in Commentalre. č, 50. ročník 1990. s. 900. 46 I. O minulosti komunistické iluze ml sou radnicemi, které označují jeho hranice, ale může, ba dokonce musí. být nadčasovou kategorii s proměnlivým nastavením. Druhým důsledkem je, že jen marxismus je schopen fašismus porazit Lim, že do boje zapojí právě anliíašismus a to no pouze proto, aby porazil historický fašismus, a!e také všechny formy, v nichž se "kategorie" fašismu vyskytuje. Z tohoto důvodu je obtížné posoudit tomuto anůfašismu vědecké rysy, protože jde spíše o ideologické nebo mýtické pojetí. Zajisté - a i žíle sdílím Fu-retovy názory - tento antifašismus nemůže být. považován za synonymum demokracie, a nemůže byt tedy použit jako základ a le-gitimizace skutečně demokratické a liberální společnosti, 1 v Itálii stojíme v posledních letech před problémem, v zásadě analogickým, zda může být hnutí Odboje považováno za základ demokratické. Itálie, zrozené po ukončeni druhého světového konfliktu. Také pro Odboj platí tytéž úvahy, jež byly učiněny pro anůfašismu s. V této souvislostí je příznačná poEemika mezi Ruseoním a Bob-biem na stránkách periodika R Muřino5 týkající se legttimizaee Odboje. Rusconi zdůrazňuje, že chápat Odboj jako zakládající mýtus Republiky, jak ho popsal akcionismus, je nedostatečné: dále podtrhl nezbytnost, širší interpretace odbojového fenoménu, klerá je schopná povšimnout, si některých Jeho aspektů (jako vyčkávání), akcionisty a komunisty opomíjených nebo povazovaných za marginálni. Rusconi zároveň poukazuje na nutnost přisoudit základní .smysl Republiky "demokracii bez přívlastků", a zabránit Lak tomu, aby se některé politické sily na úkor sil jiných pokoušely ustavit "priority demokratické legitimity", priority, které dávají záminku k vyloučeni z demokracie. 4. Na závěr této krátké analýzy - krátké, protože četba kritiky nabízí mnoho dalších podnětů - bych se chtěl zastavit u jednoho aspektu, který - jak už jsem řekl - byl až doposud y diskusích o této práci zmiňován méně než jiné, totiž aspektu týkajícího se problému funkce osobností v dějinách. 1 z tohoto specifického hlediska se Furctova úvaha jeví jako nepohodlná a menšinová. Právě marxistická interpretace fašismu trvala - a trvá dodnes -v podstatě na ekonomických a sociálních příčinách, které ho B. Komunismus a fašismus ve 20. století 47 o Srovnej N. tJnbbio a G. E. Kuscoui. _Letu:n: wltazionisiija", in U Aíulúio. 6, lisí opad-prosinec ryyjí, stť. 102 tm., nyní in; G. i£. Kusconl. St- cessiámo di cs-sefů uiiu. nnzione. Bologna 1993, sir. ťl6 nn, K Rusconiho pojetí téři Resisinrtza c pcystfascisnu), ttologna Ií>íí5 3 úvod ki F. Soirnn. Cuerra áeroú bandiúru. lio-10jS«a 1995, způsobily, v rámci logiky, která dlouho nechtěla připustit existenci jiných faktorii; vzpomeňme si například na oblize, s nimiž se setkali ti historikové, kteří uvedli důvody kulturního charakteru. Pokud se týká vzniku a růstu fašismu a komunismu, lze snadno pochopit, že brát v úvahu výlučně ekonomické a strukturální důvody znamená vstoupit již do sféry velmi přesné interpretace: tak specifický á jednostranný výběr s sebou nevyhnutelně nese předem odhadnutelně odpovědi. Po léta se psalo, že fašismus, nacismus a sám komunismus měly odůvodnění a přesné vysvětlení ve vývoji mezi tříd nich vztahů, že ve skutečnosti se tyto tři totalitní fenomény nemohly vyvíjet odlišně od toho, jak se ve skutečnosti vyvíjely, protože byly podmíněny velmi přesnými ekonomickými zákony a sociálními dynamikami. Tato deterministická interpretace historie ve skutečnosti ukázala všechnu svou nedostatečnost, a právě nedávné studie o záveru století to dokazují. Zejména se pak objevilo podivně pojetí „demokratické" historiografie, podle níž dějiny tvoří jen velké masy a ne osobnosti, pročež opravdové historické pře-lěly jsou dílem evoluce těchto mas. K tomuto pojetí - které tíhne k vysvětlení všeho - se pojí íina-istické pojetí historické nutnosti, svého druhu teologie imanen-která se domnívá, že dějinnou nepřcdvidatclnost Je možné těsnat, do strukturálních pravidel, Furet dokázal, že dvacáté století není možno pochopit, aniž podtrhneme úlohu osobnosti -íussoliniho, Lenina, Hitlera, Stalina - které paradoxně dokáza-silou osobnosti vytvořit politické systémy, v nichž se indívidu-ita ztrácí ve jménu kolektívnosti. Takový přístup podle mého iäzoru dovoluje postihnout onen smysl tajemnosti, který v sobě iějiny skrývají a přispívá k tomu, že se objevuje ona nedefinitiv-jt, která historikovi dovoluje nalézt jinak nemožné odstíny zároveň mu brání, aby považoval za pravdu něco, co je jeti opti-istickou a naivní jistotou v neomylnost příčin opřených o analýzu ekonomických a sociálních struktur. Konečně metoda, kte->U Furet vc svém díle aplikoval, se nám zdá nejvíce způsobilá tomu, aby historickému bádání zajistila odstup od etických ideologických pokušení a - řečeno s Fisherem - umožnila oce-it sílu nahodilého a nepředvídaného vc vývoji lidských osudů. I. O minulostí komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20- století Dějiny a iluze E, J. Hobsbawm Moje vyjádřeni ke knize Francoise Fureta jsou skeptického rázu. Proto bude připadne, když si hned na začátku řekneme, že v knize Le passě ďune .ilhision (Minulost jedné iluze] je mnoho pasáži, které-si zaslouží můj obdiv, zvláště pak skvěle napsaná první kapitola o „ta passion rěvolutionnaire" (revoluční vášni), a rovněž tak mnoho takového, s čim souhlasím. To vše přesto, že jsem o stejném období sám psal z podstatně o dli š něh o hlediska, i když jsem stejně jako' Furet „nouveau venu dans 1'histoiro.du XX42 šiecle'1 (nováček v dějinách 20, století]. Ti, kdo budou porovnávat závažné části mé knihy The Age g f Extremes 1914-1991 (česky Věk ítxtrému. nakl. Argo, Praha 1998) 3 Furetovym dílem, zjistí, že pokud jde o fakta nebo dokonce o soudy, týkající se například dějin Sovětského svazu, naleznou méně rozdílů, než by očekávali. Z našich představeni se však samozřejmé ozývají rozdílné hlasy. Přestože-je podle mého názoru kniha £e passé ďune illusion z historického hlediska v mnoha ohledech neuspokojivá, jde o dilo, kí.eré si zaslouží pozornost, protože jak toto dilo, tak í jeho autora je třeba brát vážně. Nejjednodušši asi bude zacit těmi dvěma stránkami Pu rétovy argumentace, které vzbudily nej vetší zájem; porovnáním fašismu s komunismem a úlohou „antifašismu" v komunistické propagandě. Pivní z nich vyvolává několik problémů, protože FureL je až příliš dobrým historikem, a zvláště historikem idejí, než aby podlehl ideologickými klišé, jak dosvědčuje jeho přistup k „totalfta-rismu". A proto, i když má snahu vyzvedávat předpokládaný společný základ fašismu a komunismu, dokonce přímo Jako „paren-tě inavouable" (nepřiznáte! ná příbuznost] nebo „eomplicité eon-flicluelle.*" (konfliktní komplicita, s. 230), 1 to, jak se obě hnuli s úspěchem vzájemné využívala, jsou jeho formulace příliš kvalifikovaně ;a složité, aby se uchylovaly k agitač n im tvrzením. V žádném případě, jak říká Furet, nejde o nové téma. „Srovnáni tezi SovčÍEjkým svazem a fašistickými režimy... je běžné téma od Joby mezi dvěma světovými válkami" (s. 193). Společný prvek fašismu a bolševismu je samozřejmě známý již dlouhou dobu, hovořili o něm jak lidě, kteri obdivovali Mussolinib o/Hitlera a l^enf-na/Staiina, například Sorel a Bernard Shaw, tak tf, kteří Jak fa-ii s in us. tak i komunismus odsuzovali jako protiliberálni „dikta-jfu.ru" nebo „tyranii", například Elic llalévy (z něhož v některých iejzajíinavějších pasážích Furet vycházel). Obtížnější je najit Ideologické podobností, i kn-ďyn 1935, &. 183. I. O minulosti komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20. století nini nebo vyšším vzděláním, která ji pokládala za ústřední událost světových dějin. Pro socialisty byla. zpočátku základním bodem, ke kterému se odkazovali; jak se však z nich začala stávat masová hnuti, její vliv upadal. Marseillaísa uvolnila místo socialistickým hymnám, a jak píše Furet, .,ni JáuřéS ni Kautsky n'attendaienl plus 'le grand spiť4* (íj. ani Jaurés, ani Kautsky už nežili v očekávám Velkého večera', s. 34), V evropských zemích, v nichž se očekávala skutečna revoluce, zůstávala Francie neustále předchůdcem, vzorem a měřítkem pro srovnání, a stejně tak tomu bylo v Rusku. Přesto bychom ale neměli chybně vysvětlovat důraz, který se po roce 1917 kladl na odkazy na Francouzskou revoluci v rozpravách, jež marxisté mezi sebou vedli, at už pro Ruskou revoluci, nebo proti ní, nebo v jejím průběhu. Téměř pro každého, koho mimo Francii přitahoval komunismus, byli jakobíni a term i -dorský převrat buď nepodstatně záležitostí nebo to pro ně mělo význam jen Jako součást jejich pojednáni o revoluci. Bylo to, jak soudí Furet {s. 104), uskutečněni revoluce v Rusku, a nikoliv to. odkud pocházela, co způsobilo, že se mysl lidí upnula ke komunismu. Tato událost, potom přivedla západní revolucionáře, kteří dn té doby nahlíželi na marxismus kriticky a spojovali si ho s nenásilnou umírněností, k tomu. že v něm nově objevili revoluční ideologií, v důsledku čehož nastal rychlý odklon od anarchísmu a revolučního syndikalismu. [s výjimkou španělska, a to jen na krátkou dobu). Stručně řečeno, v letech 1917 až 1989 v mnoha částech světa Ruská revoluce pozřela nebo zatlačila do pozadí Francouzskou revoluci. A navíc, ve velké části Evropy - Velké Británii, Německu, Skandinávii -, kde marxistická víra nebojlně druhy víry v socialismus byly mezi intelektuály vzácnosti, a ještě vzácnější v prostředí, ze kterého pocházeli, dokonce ani historie Francouzské revoluce, která utvářela část socialistické kultury, nebyla dobře známá. Ve Francii tomu bylo samozřejmě jinak. Zde odkazv na roky 1789-1793 byly a zůstaly pro Jdče eommuniste" (komunistickou ideu) centrální. A role těchto odkazů na Francouzskou revoluci byla možná klíčová rovněž v Itálii, Furetova kniha však z nevysvětlitelných důvodů opomíjí iuto jedinou další západoevropskou zemi, ve kterě vzniklá a - pod jiným jménem i nadáte přetrvává -masová komunistická strana. Tyto závěry vyvolávají pochybnosti obecnějšího rázu o Fureto-\ :ve metodě, s níž napsal svůj essaŕ sttr í'ídée comnumisťs, Lj. dějiny idejí a intelekLuálů ve 20. století. I kdybychom ponechali stranou otázku, do jaké míry se dějiny idejí úplně dají vztáhnout, na ty, kteří o nich píši, musíme sc zeptat, do Jaké míry se dají oddě-;Iit buď ideje nebo intelektuálové od svých specifických historických souvislostí a situací. Pri své snaze soustředit se na lásku intelektuálů ke komunismu se Furet pokusil tento problém obejít, tím, že předpoktádal, že intelektuálově „žijí komunistickou revoluci jako čiré rozhodnutí, nebo jinak řečeno, jako viru, která je oddělena od jejich sociální zkušenosti, jako viru, kterou popírají sami sebe" (s. 143-144). Toto však zjevně nebyl typický případ v éře katastrof pro liberálně buržoázni společnost 19. století, která v době od roku 1914 do období po konci druhé světové války byla svědkem vzniku jak SSSR, tak mezinárodního komunistického hnuti. Pocit, že se civilizace zrnitá v hluboké krizi, že se svět nedá napravit nebo obnovit starými postupy, které zjevně selhaly, se tehdy stal součas -lí společenské zkušenosti intelektuálů v mnoha částech Byřopy. Volba mezi zničením a revoluci (mezi pravici a levici), mezi žádnou budoucností a budoucností, se stala nejen abstraktní možností, ale i uznáním vážnosti situace. Jak sám Furet uznáva (snad jasněji v případě pravice než levice), apokalyptické viděni situace v Německu v letech 1931-1933, jako to Spenglerovo, nebylo príma jácie nijak absurdní (s. 233), V méně emocionálních pojmech vysvětlil v roce 19'2J jeden Marfar. který sc stal hlavním ekonomickým expertem Kominterny. co jej ve zničujících letech 1918-1919 přivedlo do „bolševického tábora". Bylo to přesvědčeni, že „se návrat mírumilovného kapitalismu zdá být vyloučen". -Třídní boj skonči společným zničením soupeřících tříd, pokud neuspěje revoluční přestavba celé společnosti-"3 Jak dnes vime. Eugen Varga se naprosto evidentně mýlil, Sku tečnou iluzí komunismu (a kapitalismu třicátých lei ó pětiletém Plánu SSSR) byla víra, že meziválečný kapitalismus nelze zachránit. Kdo by vsak v rozsáhlých oblastech střední Evropy v ro-''•t- 1919 vsadil nějakou velkou sumu na to, že kapitalismus dlouhodobého hlediska přežije? Ještě v roce 1942 skutečně ■ tugeyi Válčit, Oiíf uiirtschqflupolilisdiiiiii Frublť.mc der pnůlťlůríSťíirfl Diiilalíír, Vídeň 192 i. s. 19, do angličtiny přeložil autor článku. 56 E- Q minulosti komunistické iluze středoevropské dílo velkého rakouského ekonomu Josepha Schumpelera Copitaiism Socialisin and Democraey (Kapitalismus, socialismus a demokracie! předvídalo konečné vítězství socialistické ekonomiky, ačkoliv - a loje typické - i přesně opačných důvodů, něžjáfcé uváděli marxisté, a bez jejich nadšení. Při zběžném pohledu na průběh Intelektuální podpory komunismu v období, kterým se zabývá Furet. se nám ukazuje, že v teto podpoře se spíše odráží praktická reakce na siLuaoe než »un choix pur" (čilé rozhodnutí). (V knize té passé ďune iilusíon se však, bohužel, neprojevuje žádný zájem o otázky .jak velká byla tato podpora" a „kolik Udí za ni stálo", které mnozí historici dosud pokládají za důležitě.) Za přiklad, si však můžeme vzít Velkou Britániu Malá skupina komunistických mtelektuálú, jež vznikla po roce 1917. rychle ztratila na počátku dvacátých let. mnoho svých členů. Vlivem ekonomické katastrofy se však po roce 1929 významně zvětšila, čemuž tehdy vládnoucí labouristická strana nedokázala zabránit. Proto nastal příklon Webbů. arciprorokú postupně reformy, k plánovanému hospodářství v SSSR. a k faktickému zrodu komunismu u britských studentů došlo v letech 1930-1931 - ještě před dopadem vlivu Hitlera. Universitní komunismus (jehož typickými představiteli, a to dokonce ani v Cambridgi, nebyli Phlihy. Burgess, Maclean a Biu rit) nabýval na síle v antifašistické ŕŕe. protože se jevil jako projev zdravého rozumu. Kdo jiný bojoval proti appvasementu a za pomoc Španělsku? Válka vedía k Jistému ústupu komunismu u britských intelektuálů, který se po roce 1947 ještě urychlil, ačkoliv anUkomunismus studeně války napomohl tomu, žc někteří z Lech, kdo byli naverbováni ve třica tých letech, zůstali v komunistické straně až do roku 1956. Po něm však mnozí ze strany vystoupili. Od konce čtyřicátých let však komunistická strana již téměř žádného britského intelektuála nepřitahovala, přičemž výjimku tvoři někteří novi studentští radikálové po roce 1968, které zklamalo jejich hnutí. IntelekLuá lově. aE ti. kteří byli v komunistické straně, nebo ti, kteří stáli mimo ni, neprojevovali žádné vášnivé pro sovětsko nadšení. Na druhé straně většina bývalých komunistických intelektuálů setrvala na politické levici. Vášnivě antikomunističtí bývali komunisté, béžni v jiných zemích, jsou však zde vzácní, snad proto, že britská komunistická strana (ačkoliv to byla skutečně proletárska strana) se vyvarovala excesů „ouvriěrisme" [prolétá r ismu} francouzské komunistické strany, a zcela určité i násilného usmér- B. Komunismus 3 fašismus ve 20. století 57 a ňováni a vylučování svých intelektuálů. Jde o příběh, který obsahuje přibližné stejný podíl utopistické a mesianistiekč naděje, iluze a deziluze, sebeobětování a oddanosti, jaký existuje i u jiných komunistických intelektuálů, měl bych však potíž s tím, abych ho popsal jako „croyao.ee sčparěe de kur expěrience sociále" (Víra oddělená od Jejich sociální zkušenosti). ;Jen obtížně lze pominout rolí specifických situaci, a právě tak politických a kulturních Lradie zemí, ve kterých byli komunisté yérbováni, nebo společenství, která byla k takovému náboru zvláště snadno náchylná, například Židů, a to jak ve střední a východní Evropě (když se nebezpečí fašismu stalo naléhavým). tak i ve zbytku Evropy. K tomu nám může posloužil jeden příklad. Jedním z nejlepších svědectví přechodu od židovského nahozen ského mesianismu k revolučnímu marxismu jsou paměti Julia graunthala hiSearch oj IheMilíčníum, Londýn 1945 (Hledání milénia). Svědectví o jeho životě je však rovněž ilustrací rozhodujícího vlivu konkrétních okolnosti. Neboť Braunt.hal, rakouský sociální demokrat před rokem 1914, po celý život zůstal nekomunistickým sociálním demokratem, a když se pres Rakousko skutečně přehnala v letech 1918-1919 revoluce, stavěl, se za to, aby rakouská socialistická strana, která měla tehdy faktickou moc. odmítla jít ve stopách bolševiků. Bráurithal, stejné jako vedení strany, tak učinil na základě realismu, jednak v důsledku okolnosti v Rakousku, jednak nepochybně také v důsledku neúspěchu bolševismu v Německu. Což mělo za následek, že v Rakousku komunisté zůstali politicky newznamnými a intelektuálově na levici (kterým nepochybně napomáhá] teoreticky radikálni marxistický postoj strany) nepokládali komunismus za možnou volbu až do občanské války v roce 1934. A dokonce i potě jich významná část zůstala antikomunisty. Stručně řečeno. Jsou to historické důvody, proč nemůže hýi podána přitažlivost „komunistické ideje", ať již pro dělníky nebo intelektuály. Jinak než jako řada pravděpodobnosti, o kterých rozhodovaly společensky dostupné možnosti volby, a lo za okolnosti, za nichž muži a ženy měli pocit, že takové politické rozhodnutí musejí učinit. Prolo bylo vysoce pravděpodobné, že se ve třicátých nebo čtyřicátých letech nějaký mladý militantní odborář v britské lovárně na výrobu strojů nebo elektrických přístrojů stane členem nebo sympatizantem komunistické strany, a to z důvodů, kterč nás -/tle nemusejí zajímat, ale které mají jen málo společného se SSSR, ba L O minulosti komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20. století i s fašismem, Pravděpodobnost, že by se něčím lakovým stal britský intelektuál nebo student, byla vždy daleko menší (Furet se zcela mýli, když se domnívá, že ., ruskä revoluce měla větší i j spěch na universitách než v továrnách"), a to dokonce i ve třicátých letech, i když byla o něco větší u synů a dcer pokrokové liberální střední třídy a/nebo u neanglikánských protestantských rodičů (kvakcrů, metodistů afd.), pro které - jak uznává Furet - to byl ve směru od liheralismu krok vpřed. Britští militantní kvalifikovaní dělníci v továrnách pravděpodobně po první světové válce lir klínovali ke krajní levici, to, že se však přidali ke komunistické sLra-né místo k nějaké jíně skupině, například odpadlické marxisticko sektě, což učinili někteří mladí aktivisté po roce 1956, bylo kvůli specifické situaci britské labouristicke strany v té době. Byla to jediná dostupná alternativa. Lze samozrejmé marnit nou i, že pokud si jednou s nějakou osobou zahrála „komunistická idea", lak nezáleželo, za jakých okolnosti k jeho nebo její konverzi došlo. Takoví lidé se slali „kovanými bolševiky" a součástmi onoho skutečně výjimečného fenoménu, mezinárodního komunistického hnutí řízeného z Moskvy. Nň tom něco je. Furet nám správné připomíná, že relativné malé skupiny ..kádrů" měly schopnost znovu založil, hnuli potě, co se zhroutilo, k čemuž došlo ve Francii po období let 1939-1941. V případě Itálie to je dokonce, vidět ještě lépe. Kádry italské komunistické strany, která nikdy nebyla masovým hnutím, v roce 1943 tvořilo několik tisíc osob, které se většinou vrátily z exilu nebo z vězeni, během několika let se však kolem nich vytvořila strana, která měla několik milionů členů, A nayíc - o čemž se však Furet nezmiňuje -, pro to„ aby se ta ková věc mohla uskutečnit, měla téměř určitě zásadní význam existence moskevského „Vatikánu". Na rozdíl od odpadlickýeh skupin západních revolučních marxistů (troekistu, rnaoistů atd.), které sociologicky odpovídají sektám a které mezi sebou vedou nekonečně spory a neustále se štěpí, se komunistické sírany, a to dokonce i ty nejmenši, po sociologické stranec chovají jako universalistické církve. A tak na základě toho, že Moskva setrvale oficiálně zaujímala pevný postoj, se mohli vylučovat rozkolnici a heretici, mohlo docházet k výměnám vůdců, a dokonce se mohly í rozpouštěl strany, cimž se bránili.) jednak rozštěpeni oficiální SLnmy, jednak vytváření nějakých skutečných soupeřů- Se Stalinem - a v tom musíme s Furetem souhlasil - jako hlavním architektem Církve, Lze však příběh kádrů a „opravdovýeh věří- cích" vyprávět v jednoduchých černobílých pojmech, dokonce i když šlo o „příkazy z Moskvy"? Museli bychom se vrátit hluboko do dějin komunistických stran, kdybychom je měli probral do takových detailů, jakými se zabývá FureL - například jeho popíráni (v protikladu k některým nezpochybnitelným důkazům) toho, že idea Lidové fronty (na rozdíl od Sjednocené fronty) vznikla ve Francii, a nikoliv v Moskvě. Jeho kniha však přece neni pojednáním o historii komunismu. Na druhé straně však nevysvětluje fenotněn, který se značně vztahuje k jeho tvrzení: neobyčejnou nestabilitu a zvraty v poetech členů a podpoře stran. Nikoliv bezdůvodně vtipkuji intelektuálové o tom, že bývali komunisté představují nejvétší ze všech stran. Tento fenomén, který je stejně universální jako jiné universální charakteristické rysy komunismu zmiňované FureLem, si zasluhuje hlubší rozbor, než jakého se mu v knize dostává. Protože pokud „des mllllcťs et. des milliěrs ďhommes reíěront cet-Leexpérience indolore" (tisíce a tisíce lidi znovu učiní tuto bezbolestnou zkušenost) připojí a opustí nějaké hnutí „sans erlse ma-jeure. parce qu'ils n"c.n conrtaissenl quě ce qui le rend compa-ŕäble aux autres mouvements politíqucs" (bez větší krize, proto o ni" včdi jen to. co ji činí srovnatelnou s jinými politickými hnutími, s, 144), potom možná některá z tvrzeni v Le passé ďwnp. ií-fusryrt vyžaduji úpravu. Základ komunistického hnuti opravdu spočíval v iluzi, či možná ve více iluzích, z nichž Furetova kniha vybírá pouze jednu. S ohledem na zhroucení záměru, který započal v roce 1917 v Petrohradě, již nešlo popírat, že cíle, které si hnutí předsevzalo uskutečnit, jsou za pomocí prostředků, jež socialisté pokládali za vhodné, a v daných historických podmínkách neproveditelné. Mimo SSSR a (po roce 1945] v jiných státech, ve kterých se komunistické strany doslaly k moci a nedaly svým občanům v Léto záležitosti na vybranou, tento záměr vždy v Evropě přitahoval jen menšiny lidi, a' v případě intelektuálů obvykle zcela nepatrné menšiny, i když v některých obdobích to byli lidé se značným na-daním. (Ponechejme stranou třetí svět, o kterém se ve Furetově kmze nehovorí.) Jediné období, v jehož průběhu lze komunismus považoval, za hegemonický. a i v něm jen ve dvou nebo třech ze-*pieh. trvalo pouze chvíli, řekněme od roku 1943 do začátku pa-ěsátych let. A podle mne to se musí stát základnou pro jakou-°liv diskusi o historii vlivu komunismu na Západe. Naděje vklá- I. O minulosti komunistické Iluze B. Komunismus a fašismus ve 20, století daná do komunismu a strach z něho však byly reálné a daleko větší, než byla skutečná moc komunistického hnuti s to zaručit. Jak naděje, tak i strach patří také k „iluzi" komunismu. Ve Fureto.vě pojednáni o jěehto záležitostech J e podivná, nikoliv však bezvýznamná asymetrie, protože se jen málo dozvídáme o ..komunistické ideji", nikoli však té, která existovala v hlavách komunistů, ale těch, pro které byl komunismus - a to daleko více než v roce 1848 - „strašidlem, které obchází Evropou". Pro ty to byl symbol síly, která chce dobýt svět a která by okamžitě překročila hranice svobodného světa, pokud by ji ne odstraš o valy jaderně zbraně připravené během několika minut k použiti. A jakmile by jednou někde komunismus zvítězil, začal by se nevyhnutelně šířit („dominový efekt"). A jakmile by se někde chopil moci. síly uvnitř země by tento proces nemohly zvrátit, protože v tom spočívá pravá podstata íotalilarismu. (V protikladu k tomu se někdy vážně tvrdilo, že žádný komunistický režim se nikdy nedostal, ani by se nemohl dostat, k moci na základě demokraticky vedených voleb.) Na úrovni národních států jíž pouhé spojení s komunisty bylo osudně, protože účelem jakéhokoliv jimi uzavřeného spojenectví byía kontrokt a poté zřiíčení jejich spojenců. (Tento předpoklad nebyl zcela neopodstatněny, ale důsledek, že by komunisté nutně zvítězili, byl zcela jasně v rozporu se skutečnosti.) V mezinárodním měřítku, a snad i v domácím, se tomuto nebezpečí lze postavit jedině tak, že se převezmou jeho nemilosrdné metody, a to i zá cenu omezení politických svobod liberální demokracie. A tak dále. Tato přesvědčení, která častěji vyznávali ideologové než praktičtí politici, kteří čelili masovým komunistickým stranám (de Gaulle. Míí.tcrand, De Gasperi, Androotti). byla posilována zcela legitimním a ospravedlnite] n ým strachem z takových režimů, jakým byl v SSSR, a neměla žádný očividný vztah k aktuálnímu ohrožení komunismem. Řlo by skutečně dokonce snad i tvrdit, že excesy ímtikonmnismu naopak byly opačně úměrné slupni ohrožení komunismem. V Německu a ve Spojených státech, dvou demokraciích, které omezily nebo zrušily legalitu komunistických stran, byl politický dopad misi nich stran zanedbatelný. Řečeno stručně, mýtus a reakce na něj, iluze a reakce na ni v (sekularizovaných) náboženských válkách 20. století by historikově našeho stolen" neměli od sebe odděloval právě mk, jako historikové 16, století od sebe neoddéluji protestantské, reformační katolické reakce. To, že tak Furet neučinil, vrhá na jeho hisi rieky projekt vážné pochybnosti. A na závěr. Jeden sympatizující, i když kritický recenzent nasal: „Navzdory tomu, že se omezuje na jednu diktaturu a něko-k intelektuálů,.. |tato kniha],., je prvním proniknutím do 21. tok ti v oblasti dějin naší doby."4 Podle mne však kniha právě t.o neni. Jde totiž o knihu vysoce inteligentního západního iti-tektuála. jenž s komunismem nesympatizuje, která mohla irikiioul kdykoliv v posledních třiceti letečtí nebo (odhlédneme-i od odkazů na pozdější práce) v posledním půlstoletí. Jakékoliv éjiny naší doby. které si činí naděje na přežiú i do dalšího stole-yšak musejí - po roce 1989, který jasně označuje konec jedné istorioké éry - začínat tím, že sc budou pokoušet, vykročil, z ide-logických a politických bitevních poli této čiy. Každý, kdo se o to kusil, ví, jakého obrovského intelektuálního úsilí a pŕedstavi-st.i je k tomu zapotřebí a s jak velkými prekážkami sc musí vy-orádat. Dnes je však Již možné se o to pokusit, a tento pokus usí být učiněn. A nevyžaduje od nás, abychom se vzdali našich mpatií a přesvědčení, Pozoruhodná kniha Claudia Pavoncho Í.Maqiivrra ch>ihi ě úsilím o nahlédnuti italského hnutí odboje z lcí. Ifí4^-í945 ji-ým způsobem, než jali je má sklon ukazovat většina bývalých časlniků odboje a oficiální verze italské republiky, nikoli zjed-odušené jako narodit i povstání proti cizincům a fašismu^ ale ja- 0 konllikt mezi dvěmi menšinami Italů - z nichž jedna, a to si 'riznejme. byla daleko početnější než ta druhá % kterého se vět-ina Italů až do posledního okamžiku neúčastnila, s výjimkou iě kolika horských oblasti. Úmyslem jeho práce v žádném p říp a -ě není odbojové hnutí kritizovat, ani na něj útočit, Pavone byl je antlfašistoti a vůči odbojovému hnuti, kterého se zúčastnil, ustává loajální. Dnes je však jednoduše pro něj možné, aby byl to na základe jisté historické perspektivy nahlédnout svá poli-ieká rozhodnuli a závazky. Překvapuje, že když se Furet zabývá fašismem, sc kterým ni-dy neměl nic společného, začíná k němu přistupovat na zákla- 1 jistého druhu historické perspektivy. To je zřejmé z jeho po-"dnání italského fašismu, byt se v mnohém hlási k Noltcho po-osu o očištěni nacistů, což bychom si neměli plést s potřebným sílím - jakkoli značné se nám může nelíbit - o vymanění dějin : Tony .JudL, Times [jirranj Supptemem. 7. července 1995, s. 25. 1. O minulosti komunistické Huzé B- Komunismus a fašismus ve 20. století nacismu z oblasti morální teologie a o jeho zařazeni do německých a světových dějin. Tak se. bohužel, neděje v případě jeho prístupu k dějinám komunismu. Omyl knihy Le passě ďwv> illu-sion nes p o čivá v jejím vášnivém a pochopitelném odporu vůči komunismu, přestože jej to dokonce někdy vede při analýze, proč se iluze komunismu v Evropě iak silně uchytila, k novým nařčením z toho, co komunismus způsobil Rusku, což není úplně tatáž věc. Spočívá však v tom. že píše o dějinách komunismu Lak. jak by možná psal, kdyby na to, kam se má ubírat, dosud dozíral Stalin či dokonce Brežnév. Jeho kniha se čte jako opožděný produkt éry studené války. Lze však obrátit a upravit slavnou Marxovou frázi: Mistorici se dosud zabývali ttnijoJc svět změnit. Júe však o la jej VLjklódaL"Zvláště potom tehdy, když se skutečně změnil. O teorii totalitarismu Ernst Nolte Nad knihou Frangoise Fureta: tie passé ďurje illusion. Essai sur Uiděe cammuniste au XXfi siěcle. Je-li můj pohled správný, lze v knize Francoise Fureta rozlišil roviny nebo vrstvy., které spolu sice úzce souvisejí, ale přesto od sebe můžeme oddělit. První rovina J c převážně „francouzská", to znamená, že Je to (apitola z francouzských dějin ducha 20. století, a sice jako pa-idigma důležitého vývoje uvnitř evropské a americké levice. Druhá rovina je zpracováním jedné verze teorie totalharismu, terá se výrazně lisí od „klasické" nebo strukturální verze. Zde je ložné postřehnout paralelu k mým vlastním dílům. Připadá mi, že právě třetí rovinou Furet nabízí zdůvodněni interpretace, která ho v primem vztahu k mým knihám pohoršuje. 1] Neexistuje snad výraznější charakteristika francouzské levice než skutečnost, že nejen nezlomné trvala na svém vysokém hodnocení Franeou-zské revoluce jako stěžejní etapě historie osvobozeni lidstva, ale také vytvořila pozitivní vztah mezi Francouzskou a ruskou revoluci. 1 když byla kritizována Leze o dokončení francouzské „buržoázni" revoluce ruskou „proletárskou" revolucí, velkolepě prostý historický obraz marxismu-leninismu zůstal přesto určující a také Francois Furet v mládí dost dlouhou dobu podléhal vlivu teorie, kterou dnes Označuje jako Je píus énivrant breuvage pour ľhomme moderně přivě de Dieu" (nejo-pojnějši nápoj pro moderního člověka zbaveného Boha. s. 41) . Jako historik získal Furet věhlas po roce 1965 jako badatel '& interprci Francouzské revoluce, a poměrně brzy začal projevovat známky kritického odstupu, jež byly zároveň symptomy sebekritiky bývalého člena Francouzské komunistické strany. Tím, že SŔ ve své nové knize zcela obraci k Ruské revoluci a ke 20. století, setrvává na korelaci Francouzské a Ruské revoluce, ale tato korelace už není pozitivní, i když je značně vzdálená onomu dvojnásobnému zavTŽení. kterě bylo a je hlavním znakem téměř všech srzi evropské pravice. Pro Fureta zůsíává faktem neol řešitelné řpiodisko. které jako ideál selhalo a bylo odhaleno jako „iluze": régime soviétique... a tant eonstituč la matiérc et 1'horízon du 64 ľ O minulosti kamunistfcké lluz& B. Komunismus a fašismus ve 20, stofetí 65 siěcle éjuíe sa fm sans glorií;. aprěs une riurée si b réve. forme u n s u r pre na nt oontraste avco ľéelat do son eours" {Sovětsky režim.... tvoril natolik předmět a horizont století, že jeho neslávny konec, k němuž došlo po Lak krátkém trvání, překvapivé kontrastuje :s jeho okázalým průběhem, s. 11). Furcl nem ä pochybnosti o tom, že Ruska revoluce, urozená z velké vätky v boji proti této válce a rychle šířící své paprsky do celé Evropy, v neposlední řadě do Francie a dokonce do celého své La. byla základní událostí 20. století. Vnitřní účast, s níž sleduje toto vyzařováni, je zřejmá už z n a dpi s ti třetí kapitoly: „Le charrnc universcl do TOctobrc" (Všudypřítomně kouzlo Kijna). A jsou io nejen Furetovi předchůdci, znalci Francouzské revoluce Ai phonse Aulard a Albert Malhiez, na jejichž přikladu je zřejmé, nakolik evropská levice viděla v bolševicích své příbuzné a jak intenzivně neustále vytvářela spojení s Francouzskou revoluci; fcaké pro Aulard a byl rudý teror v Rusku stejně oprávněný jako jakobínsky teror ve Francii; protože v obou případech se jednalo o reakci na útoky a machinace „reakciouářů"; 'Maíhlez zase nabili k miloval paralelu mezi svým hlavním hrdinou Robespier-rem a Lenine m, že - v nadšeni nad ideou a skutečností revolučního svrženi buržoazie" - vstoupil do komunistické strany. „Vnitřní síla" komunistické ideje se projevovala především tím, že dokázala získat Lolik lidí úplné odlišného a většinou zcela „bur-žoaziiiho" původu, a Furel. objasňuje „sě duet ion de lít rěvoluLion d'Octobre" {přitažlivost Říjnové revoluce, s. 129) na přikladu tři Osobností: francouzského katolíka Pierra Pascala, který v boíše vismu spatřoval světově-křesfanskč hnuti, „revanche des humi-liés" {odveta ponížených), v Rusku narozeného Žida Borise Sou-varina. jehož pohoršoval především „západní individualismus", a-.maďarského synka z velkoburžoazni'rodiny Gyůrgy Lukácsc, který se vyznamenal dvojím zavržením svěho původu, buržoazro-ho a židovského. Ani v dobách, kdy se stal Leninovým nástupcem Stalin a proklamoval budováni „socialismu v jedné zemi", neztratil komunismus svou hodnotu universálního hnuti a tím svou fascinací pro mnohé intelektuály na Západě, I nadále se zjevnou účasLí referuje Furet o Lídoyé. frontě ve Francii, o H. C WeHsovJ a Webbovýcb, o „Dloomsbury group", s jejími z nenávisti vůči ^peněžnímu systému" i ke zradě odhodlanými inlelcki.uäly jako byli Philby a MaeLean a o španělské občanské válce, protože v jeho pojeú" ani ve tfieáLých letech ncztraiila sovětská idea „nic zc své mytologické moci {"capaeitč'): spíš naopak" (s, 183). Od začátku se však nevyhýba líčeni hrůzně tváře bolševické revoluce, a o Stati nově kolektivizaci zemědělství podává mimořádně závažnou vý-ověď: h nikdy si žádný stát nevyLkl za cíl zabíjet, deportovat ne-zoLročovaL své rolníky" [s, 179). Jeho účast i zde zůstávána straně levice nakloněně Sovětům, 'zvlášt francouzské levice, ale sympatie projevuje především é m komunistům, kteří tváři v tvář realitě zmenili své názory, o byli Pierre Pascal, Boris Souvarine a později André Gide a Ig-áziu Silone, V podstatě dovádí svou knihu pouze do doby Laj ně-Chn.tšěovova proslovu, jimž se vedoucí komunista připojil ke tice těchto disidentů, takže se zhroutila síla fascinace ideologii a bylo třeba se vzdát paralely s Francouzskou revolucí. Celý zbytek hisLorie je včetně maoismu a studentské revolLy z roku 1968 představen na necelých 5G stranách: od roku 195fi do roku 1991 se podle Fureta koná jen pomale odumíraní ideje, která se projevila jako iluze. ítj Kdyby toto byl celý obsah Fu rétovy knihy, byla by jen his-iografiekým protějškem množství výpovědi ex komunistů, pro .je charakteristicky' titul Tíu? Cod tteitfaileda sebekritiko li ey-ské levice. Nebylo by to však nic nového, překvapivého a pro ■jo h o lidí podnětného. Nové, překvapující a pro mnohé podněl-je však Furctovo hodnocení fašismu, hodnoceni, ktem však vychází z premisy sebekritiky s velkými důsledky. Jestliže Furet setrvává na hodnoceni komunismu jako nejdů-.ežitějsí po litické síly sLoletí. přidržuje se Laké označení lášismu jako „reakce" a jako groteskní mu připadá předpoklad, že tak vý-Jínanmý fenomén jako komunismus s sebou nepřinesl specifickou reakci. Pro Lože však komunismu přiznává jen historickou účinnou moc, nikoliv nárok na pravdu, nemůže přijmou i. napros té zavržení této reakce. Protože se komunismus myli] ve ayérn nároku na historické právo, je třeba přisoudit historické pravo i v] as mimu pro ti-hnutí. Komunismus je sice prvním velkým hnutím, které vzešlo y. války, ale fašismus (který Fuřét páfl-^á jako realitu samu o sobě a ne jako název italské strany) je dn.ih.yni velkým hnutím, které má LenLo původ a samozřejmě protikladné dle: „Or. le faseisme nait eornme u n e réaer.íon d u partí--UIUt eonlre ľunlversel, du peuple contre la classe, du national i:ílrUve ľnite rn a lion al" (Fašismus Sc rudi jako reakce jednotlivého ťrí>U obecnému, lidu proU tridé, národního proti mezinárodní-1IJt. s. 43). Protože však víra, že komunismus ZLč.lesňuje ve své Podobě universálismus. není nic než iluze, stoji fašismus, ač- ľ O minulosti komunistické iluze j3. Komunismus a fašismus ve 20. století koliv dobová a obsahová „priorita bolševismu" je nepopiratelná (s, 3ti). opět na stejné rovině, totjžjako „paihologie du naliona!" proti „patbologíe de ľunivcrseľ1 (patologie národního proti patologii universálního, s. 43). Proto je chybné popírat revoluční charakter fašismu, proto jc nepřípustně odnímat mu hodnost, „druhého velkého mýtu století" (s. 199}. Také fašismus měl ,.sa magie du futur" (svou magii budoucnosti, s. 209 n.), a byl pro. mnohé intelektuály nadějí [s. 351 im.) Proto je pro Fureia záležitostí strany a ne záležitosti správných poznatků o tom. že vítězný „an-tilášismus" ve spojenectví Stalina s Rooseveltem toto vše po roee 1945 odsunul do zapomnění a nechal existovat ..druhou fascinující sílu století jen jako zločin" (s. 355). Kdo chce toto století pochopit, musí se zaměřit na „obě velké ideologie" a najit v nich „novost revoluci 20. sLoletí\ jinak bude nadále navzdory verbálním výhradám podléhat oné iluzi, již byla starší a silnější ideologie stolci i, ve skutečnosti ale jen část celé reality; zůstane straníkem a nestane se historikem a už vůbec ne historickým myslitelem. Je li Furetova kniha na své první a nejvýraznéjši rovino účastí a sympatií poznamenanou sebekritikou evropské levice, pak není na druhé a svébytnější rovině ničím jiným než rozvinutím historicko'genetické verze teorie total kar ismu, to znamená (é, která se jtdvo klasická verze nesouslřcduje na zjištěni strukturální shody „diktatur" nebo „antilibcrálních bezprávních sláfů", a která také nemá v úmyslu jejich jednotně zahrnutí pod pojem „sociální náboženství", nýbrž která rozpracovává prioritu komunismu a reaktivní, reagující charakter fašismu. Proto se historie 20. století tomuto myšlenkovému pokusu nejeví Jako boj „dobra" se „zlem", nýbrž jako zápas dvou ideologicky „prepjatýchr moci a lim jako tragédie. V jistém ohledu sc při tom nejedná o nic ji něho než o odmytologizování marxismu, které však právě proto musí odporovat „ortodoxní" interpretaci fašismu a i zde objevit „racionální jádro". 3) V této souvislosti se vynořuje mimořádně problematická, dokonce choulostivá otázka, jejíž zpracováni tvoří křeti aspeki Furetovy knihy. Jsou-li tedy bolševismus a nacionálni socialismus „ideokratické režimy" [s. 370) a lze je tematizovat. srovnávajícím způsobem, pak jc nanejvýš pravděpodobné, žc také vyhlazovací opatřeni, která přijali, vykazují zásadní podobnosti. Furet se skutcičně nezdráhá postavit je vedle sebe. což jc v Německu považováno Ka „zlehčovaní-*: „Staline exterminera des míliiorvs pravé k> nejhoršt z nacionálního socialismu, totiž „likvidaci Židů" tím. že se v ní znovu objevuji nacionálne socialistická slova o „ží-dobolsevismu'-. Ale neexistuje nic, Co by historika lohoto úkolu mohlo zprostit, cbee-li objasnit historické události a skutky v rámci možného, Tím méně se mu dovoluje, aby ponechal stranou důležitá fakta jen proto, že je považuje za nebezpečná nebo odsouzeníhodná- Je fakt, že Hitler a mnozí další nacionálni socialisté povazovali bolševismus a židovství zajedno a totéž, a my se můžeme pouze ptát, zda se jednalo o přesvědčeni vyeházejici z reality, o demagogickou iloskuíi ěi o pouhý blud. Ale neehceme-li přijmout myšlenku, že „Gulag" je pouhým výmyslem antikomunistických propagandistu, je „kauzalita" dána už onou Hitlerovou představou Identity bolševismu a židovství, zatímco srovnatelná kauzalita na druhé straně, totiž představa odpovědnosti na-fionálnieh socialistů za vykoiisťovaíclskuu buržoazii, neexistovala, Náhlé rozhořčeni odstraní prosté a logické konstatováni: morální odsouzeni „Šoa" je zcela nezávislé na tom. jak pevné bylo sPojení mezi bolševismem a židovstvím v hlavě Hitlera a dalších ďhommes au nom de la lutte centre la bourgeoisie. Hitler des millions de juiiš au nom de la pureté de la racc aryenne" (Stalin vyhladí miliony lidí ve jménu boje proti buržoazii, Hitler miliony Židů ve jménu boje za čistotu árijské rasy, s. 11). Ale je možné pouze postavit oba fenomény vedle sebe, když jeden je starší a druhý se k němu v zásadních rysech chová jako kopie k originálu? Právě v tom tkvi rozdíl mezi strukturální koncepcí Hannah Arcndlové. kterou Furet obšírné a pozitivně, I když ne úplně nekriticky cituje (s. 494 nrt.j. a historicky-geneiickou verzi, kterou Furet načrtává ve svém vlastním příspěvku. Tak například vý slovně vyzdvihuje, že bolševismus otevřel nový rozměr a že „le fascisme s'est inserit dans cet espuce comme u ne realitě sym-métrique e t inverse" (íašismus se zapsal do tohoto prostoru jako symetrická a obracená skutečnost, s. 215) Shodnost tedy předpokládá rozdíl v původnosti. Není však potom nevyhnutelně nutné říci, žc mezi „Gulagem" a „Osvětimi" existovala kauzální spojitost? Už povrchní studium textů dokazuje, že Hitler se ve svých raných dobách před rokem 1923 znovu a znovu velmi vášnivé zajímal o „Gulag". i když to pro něj byl neznámý termín stejně jako pojem „stalinismus" .Ale právě tato teze, centrum historicko genetické verze, je obecně považována za tak zavrženíhodnou, že se každý vyhýbá pouhé zmínce, o rii. protože údajně vysvětluje a snad dokonce ospravedlňuje I. O minulosti komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20. století nacistů a nezávisí na tom. jak velké čl malé bylo racionální jádro teto zpočátku pouze subjektivní identifikace: „konečně řešeni" zůstane v každčm případě morálně zavrženíhodným svědectvím archaického potvizeni kolektivní viny. Furet se približuje k poje-. tí o časovém, věcném a tím příčinném prvenství bolševických zničujících opatření jen príležitostne, například když souhlasné cituje knihu francouzského očitě li o svědka sovětizace pobaltských zemi v roce 1940, který staví výkonnost hoje proti nepříteli, jak ho praktikovala NKVD, daleko nad podobnou výkonnost SSvná-s.ledujícim roce 1941 a dochází k obecně platnému názoru; ..Nacionálni socialismus mohl vyplnil tuto mezeru jenom krutosti" (s. 383) Tato věta názorné dokládá, nakolik může kopie předstihnout originál, takže rozlišení získá, dvojí tvář, jeden fenomén je původnější, jiný však ještě hroznější. Ale přestože se Furet k této problemaLice vyjadřuje velmi zdr ženlivé, velmi podstatně přispívá k otázce racionálního Jádra v nacionálne socialistickém nepřátelství k Židům, U velkého množství osob a skupin, o nichž pojednává, totiž výslovně poukazuje na jejich židovský původ a tady je nejjasněji vidět, jak vel ký podii mužů a žen tohoto původu existoval v nejrůznějšich komunistických stranách a v jejich okoli: od Trockého a Rosy Lu-xemburgově přes Gyôrgy Lukácse a Eugena Frieda až k polské komunistické straně, která byla postavena na ..židovsko-polské symbióze" (s. 493) a malé americké straně, kterou z nejvét.ší části tvořili židovští přistěhovalci ís. 405] a k „velkému počtu Židů v nomenklaturách" ve východní Evropě po roce 1945 (s. 439 n.) Ale přiznává-li Furet tímto způsobem, aniž by to výslovně řekl, slovům o „žldobolševismu" racionální jádro, vyvrací tak jejich „patologii" mnohem lépe než by to dokázalo.pouhé zamlčení: pro porcionálné ještě větší byl podíl Židů mezi disidenty, a jak by se mohl Západ po roee 1945 prosadit v intelektuálním sporu, kdyby se do něj nezapojilo množství antikomunistů mezi Židy. jako byli James Burnham, Sldney Hook. Waldemar Gurian, Arthui" Koestler, llannah Arendtová. Raymond Aron a Richard Lůwcn-thaí? A právě proto, že Furet vyzdvihuje prioritu bolševismu, staví se proti hodnocení, které se nacionálni socialisté pokoušeli vtisknout „židobolševismu": nebylo nečestné a vůbec nebylo zločinem stát v zápase ideologii universalismu a partikularismu na straně universalismu. Ale nazývá-ll na jednom místě Židy „universálním národem"' fs. 435), bylo by nanejvýš podivné, kdyby nebyli zároveň součástí tragédie, kterou představoval komunis tický universalismus tím, že se svým spojením s ruskou realitou a s archaicko-rodinnou koncepci bezkonfliktního světového plánovitého hospodářství stále jasněji projevoval jako „iluze". Opravdu to chvílemi vypadá, jako by se Furet o „Osvětimi"1 zmiňoval Jen tak stručně, jako se zmiňuje o rudém teroru a ničení kulaků. Ve skutečnosti se k Lomu vrací právě v části věnované době po roee 1945 a naprosto nelze přehlédnout, že projevuje s osudem Židů silnou účast. Ale hovoři-Ii o „evropské" neho o „polské" tragedii, mohl by ještě oprávněněji mluvit, o „židovské tragédii1", která je nesprávné hodnocena právě zdůrazňováním výhradně obětního charakteru a izolací nacionálnfho socialismu. I tím se objasňuje, že koncepce priority bolševismu v žádném případě nevylučuje pojem špecifické jedinečnosti nacionálne socialistické „očišíovacF ideologie a z ní vplývajících zrůdných činů. Tak je tato třetí rovina Furetova díla, vylíčení židovské iragéd.ie, úzce spjata s druhou, historicko-genetickou rovinou a činí bezpředmětné ony populárni a často propagandistické obavy, které se vážou k druhé, ale i k první rovině, k sebekiiúce levice, Právě proto se domnívám, zeje neoprávněné, když Furetovi na konci dlouhé poznámky na s, 1.96 n,, v niž poctivě zaujímá k mým knihám postoj, jaký není v Německu zvykem, připadá .smutné", že jsem svou interpretaci přehnal a dodal Hitlerové „antisemitské paranoii" jakýsi „drah racionálního zdůvodnění", Z předchozích řádek lze vyčíst, jak dalece považuji pojem „paranoia" za nedostačující a otázku „racionálního jádra" hitlerovského „antisemitismu" za nezbytnou. Stejné jsem doložil, že tato otázka neobsahuje žádné vyčítání viny a může byt dovedena k úplně jiným závěrům než se mi většinou podsouvají. Bohužel následuje Furctovo odůvodněni námitky - mezitím velmi rozšířeně chybné hodnocení: v žádném případě nejsem toho názoru, že „vyhlášení války" Chaima Weizmanna z konce srpna roku 1939 bylo příčinou Hitlerova nepřátelství k Židům. Už poukaz na dopis v mém článku „Mezi historickou legendou a revisionismem?1' [francouzsky v Deuant Vhistoire] absolutně nemá tento smysl, ale já sám jsem okamžitě vzniklé nedorozuměni výslovně uvedl na pravou míru v „Evropské občanské válce 1917-1945" na 317 větou, že toto „vyhlášení války" bylo „tedy odpovědí a na prosto oprávněnou odpovědi". Je zvykem uvést na konci hodnocení knihy také její .slabiny". V tomto případe je třeba konstatovat zvláštni úkaz; Jelikož Furet *}á třetí rovině svého díla vlastně dokazuje vie než odpovídá jeho i, O minulosti komunistické iluze Intencím, stává se nejnápadnéjši „slabina" pravě důkazem jeho hlavní Leze: stejná hodnota obou ..ideokratických" režimů Je sice stanovena a načrtnuta, ale ne objasněna, 2 Intelektuálů, pro něž byl fašismus „nadějí", se stává s určitou obsirnosti objektem pouze Diieu La RochollcT Hitler jo na rozdíl od rozšířeného názoru nazván „ideologue pur" {čirým ideologem, s. 222] a tato jeho ideologie není vyhaLa z postulátu „pochopení", není však sledována při svém vzniku, arů analyzována, Z toho vyeházi chybné rozhodnuti postavit „nenávist vůči buržoazii" u fašistu t ja stejnou úroveň s mnohem-opravdovější nenávisti bolševiků - to je sice správné u naeionálmch bolševiků, ale ne u Hitlera. Podnětnou otázkou ovšeio zůsiává, zdá lze vůbec napsat knihu s titulem .,Le. passé ďune illusion. Essai sur ľädéc rase i ste au XX'-. sieele" f Minulost jedné iluze. Esej o fašistické idejí ve 20.stolci i] á odpoyěd zřejmě bude záporná. Právě zde je nutne hledat „racionální jádro" pro fakt. že francouzská levice a s ní Furet věnují mnohem vie zájmu a účasti komunismu než Jeho světové historickému protějšku. Neni mi jasně, kde hledat posledrii a pozitivní Furetovu orientaci pro současnost. Podtitul jako by poukazoval na k>; že samotná ..komunistická idea" byla „iluzi". Ale z některých obratů můžeme usoudit, že se konec konců jedná o „vision liněáire de ľhistoirc eontomporaine" f lineární vizi současných dějin) a <> zbtižšLění historie. Nebo se tti předkládá seku i a ri začni teorie, která kritizuje především „homme moderně přivé de !5Eou" [moderního člověka zbaveného Bol)a) a zavrhuje tedy mnohem víc než pouhou ..komunistickoti Ideu"? Nezřídka však člověk získává dojem, že příčinou „iluze" byla pouze okupace universální komunisLické ideje partikulární ruskou realitou a že tato idea může v budoucnu opět získat na sile. S tout.o myšlenkou lze jen stěží srovnat to, že se Furcl někdy vydává za „amerikánistu11, který se v žádném případě nezastává „buržoazie" proti komunismu, který se však dívá na „buržoázni národ", na Američany, jako na praporec niky budoucnosti, takže není příliš vzdálený Fukuyamovi (s. 571). Žádná významná kniha není ůpíně jasná a béz rozporů. Kniha Francoise Furcía U-í /jfjsse ďune illusion (Minulost, jedné itu ze) je významné dílo. I přes svůj rozsah se čte s velkým, teprve před závěrem polevujícím napětím a diky literárním kvalitám la ké s vysloveným požitkem, de jen přirozené, že proti ni vystoupí všichni, kteri v německém nacionál ním socialismu nadále vid: B, Komunismus p fašismus ve 2Q. století pouze nesrovnatelné „absolutní zlo" nebo nechtějí dopustit jakoukoliv kritiku antifašisjriu- Nikdo však nemůže popřít, že Fu-retovi jde o pochopeni 20. století a že tím vyhlašuje postulát, ktje-Ize popřít jen když svrhneme do propasti požadavky hislorio-rafie ve prospěch pseudonáboženslví. Cesia k tomuto pochope-■jc samozřejmě dlouhá a obtížná, hlavně proto, že se mu do ces-staví zbytky Fureteni vylíčené ..iluze", a také proto, že na Židy nikdy nehledí jáko na spoluúčastníky tragédie, ale jed ině jako í obětí padoušství. Může tedy trvat celá desetiletí, než si histo-.cko-genetieká verze teorie totalilarisiriu získá všeobecné uznání . ne jako nenapadnutelná pravda, ale jako jedno z mála nepo-ínutelných paradigmat. Francois Furet pak bude považován za ího průkopníka. 72 I. O m i nu to s ti komunistické iluza Přetrvávající iluze Richard Pipes Ruska revoluce v ruce 1917a režim, kteří' z ni vzešel, jsou jak skutečnou udalostií tak i ideou; skutečnou udalosti pro ty, kdo se ocitli v područí pokusu o u skutečné n i komunismu, a ideou pro .intelektuály, .zvláště potom pro ty, kteří žili v zahraničí, jimž komunistický ideál zas Linii komunistickou realitu. Většinu svého života v dospělosti se mi prihodilo strávit studiem faktů, kterě se týkaly této revoluce Furel, který se podobným způsobem zabývá příběhem revoluee v jeho zemi, se při rozboru Ruska zaměřuje na představy a naděje, které jeho převratné změny vyvolaly u zahraničních intelekLuálů, a zvláště pak ve Francii. Jak konstatuje v úvodu ke knize, jejím tématem nejsou „dějiny komunismu, tím méně SSSR j ako takového, ale dějiny komunisticko iluze". Protože i on byl v minulosti uchvácen těmito přeludy, tak kniha je ta-kě autobiografickým cvičením, Furetova kniha patří do již dlouho Lrvajíci tradice; literatury ják od vystřízlivělých, komunistů a sympatizantů s kom t.i n i sme m, tak to nich, je značně množství. Jeho kniha se odlišuje v tom. že klade zvlášť silný důraz na francouzskou stránku Loho. co bylo mezinárodním jevem. Píše se v ni hodně o Gyorgy Lukácsovi, Rose Luxcmburgově či Wiliy Múnzcnbcrgovi, mnozí jim vlivní cizin cijsou však opomenuti. Dostatečným důkazem lohoje, že o Johnu Rcedoví, archetypu amerického komunisty z revolučního období a autorovi knihy DeS& dnů. kterě orfúslu suětesn {Ten Dcius thaí Síiook tlie World}, v ni nem ani zmínka. O Lincolnu Steflěn-sovi. Lionu Feuchtwangerovi, Berto Idu Breehtovi. Beatnici a Sydney Web nových a mnoha dalších nefraneoitzskýeh komunistických a sympatizujících intelektuálech, jejichž jména se okamžitě vybaví, se v ni bud vůbec nepíše nebojsou zmiňovaní jen okrajově. Toto zaměření na francouzské prostředí je možná oprávněné. í) to Vžlikidc-im k historické tradicí Francouzů spočívající v jejích fantazírovaní o ráji na zemi a - především po druhé světově válce - o roli Paříže jako světového centra sympatii vůči koinunismu- B. Komun ismu s a fašismus ve 20. století 73 Dovolte mi. abych Vám sdělil - a pustil se tak trochu do vlastni autobiografie -. že jsem akademický rok 1956-1957 strávil v Paříži. Přijel jsem do ní půl roku poté. co Chruščov na 20. sjezdu KSSS pronesl ..tajný projev", ve kterém přiznal některé ze zamlčovaných zločinů, které na vlastním lidu spáchal Stalin. Boris Souvarine zařídil, aby mne pozvali na společenské setkání, na !ínž se tato událost a maďarské povstání, které tehdy probíha-prodiskutovávaly. O těchto záležitostech jsem také hovořil Americkém kulturním středisku, v ulicí Rue clu Dragon. Přijížděl jsem ze Spojených států, kde se v první radě zajímali SSSR a komunismus kvůli sovětské jaderně hrozbě, a rak mé zarazil zcela jiný přistup francouzských intelektuálů. Budili dojem, že je to, co se skutečně v Sovětském svazu děje, nezajímá: ■daleko více se zabývali tím. jak - pokud vůbec - Chruščovyva odhaleni a maďarské povsLánt ovlivnila jejich osobni názory na komunismus. Nezaměřovali se na KumunisLiekou realitu, nýbrž na jejich vnímáni teto reality, PO letech, při četbě Augustina Cochi-na. jsem tomuto zvláštnímu rysu francouzského intelektuálního života porozuměl. S odvoláním sc na to, co na prah ti roku 1789 nazval sociétés cle pensée (myšlenkové společnosti]. Coehin napsal: „Zatímco ve skutečném světě je soudcem každé myšlenky prozkoušeni, a jejím c (lem je účinnost, v Lomlo světě je soudcem mínéni ostatních, a cílem je jejich uznáni... Veškeré myšlení, veškeré intelektuální úsilí existuje Jen v Jejich souhlasu. Míněni je tedy tvůrcem bytí. Přirozený řád je tak převrácen: mínéni je tady příčinou, nikoli účinkem, jako je tomu ve skutečném světě. Zdáni nahrazuje bytí. mluveni nahrazuje čin."1 Co je důvodem takového rozpoložení mysli? Jak vysvětlit, že nejvzdelanějši osobnosti Francie 18, století, kulturního centra světa, byly s to přisuzovat větší vyznám svým idejím než realitě, kterou tyto ideje zamýšlely reflektovat? Odpověď na tuto otázku důležitá pro pochopení přijetí komunismu ve Francii po první Světové válce, protože v tě době působily stejně faktory jako ujedlo a půl století dříve. Významnou vlastností západní civilizace je. že dokáže pojímat n>kií tečný svět. jako nějaký stín a dokonce jako pokrouceni ideálního světa. Žádná jiná civilizace tak nepovzbuzuje vlastní sebe-^'tiku, sebekritiku, která v jejích extremních formulacích vede - [í odmítnutí jí samé. Toje důvod, proč utopismus. Jehož původ 1 4- Cotihín, Les sociĚtéa áů penňÉe eL lů džmufMitii:, !Jan>. ] říSl, .s. ti-10, 74 L O minulostí komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20. století 75 leží v klasickom Řecku, je výiiiysiem Západu, a že Západ má na něj monopol. Názor, že západní kultura je naprosto zkažená, jenž poprvé získal na oblibě po velkolepých zaoceánských objevech, kterě přivedly Evropany do přímého styku s primitiv nimi společnostmi, poskytl nezpracovaný materiál tradici popření sebe sama. Důsledkem představy „racionální" existence, již podpořilo osvícenství, byla dvě k sobě se vztahující poj cti: zkaženost západní kultury a čistota kultur vně její sféry vlivu. Pojetí „ušlechtilého divocha" - přes jeho přítomnost v klasických dobách -vzniklo v Anglii v 17. století a populárním se stalo v následujícím století ve Francii. Odmítnul i vlastní civilizace ve prospěch pomyslného ideálu bylo jedinečně evropskou záležitosti: jsem přesvědčen o Lom, že nikde jinde na světě nelze nalézt obdobu tohoto fenoménu Západu. Z tohoto důvodu všechny argumenty, které se obvykle používají při kritice Západu, a to jak od lidi ze Západu, tak i odjinud - materialismus, etnocentrismus, imperialismus -, pocházejí ze skladiště intelektuálních dějin Západu. To napomáhá vysvětlit, proč revoluční teorie, jak sociálního, tak i rasového druhů, měly svůj původ zde, a proč Západ touží po ..racionálnější'" a ..přirozenější" existenci od ič doby, kdy stoikové vytvořili z těchto dvou pojmů synonyma. Tento sebekritický duch je zdrojem sily i slabosti. Moderní Západ na to může být pyšný, nem" však samolibý: stále si totiž uvědomuje své nedostatky a usiluje o zlepšení sebe samého. Pokrok, kteří''jeho příslušníkům zajistil bezpříkladnou svobodo a prosperitu, by byl nemyslitelný, kdyby Zápatí byl stejně tak spokojen sám se sebou, jako jsou jiné civilizace na Zemi. Tentýž sebekritický duch - v jeho radikálnějších podobách - však dává vzniknout Iluzím o dokonalém světě obydleném dokonalými lidskými bytostmi, ideálu, který drive nebo později vyžaduje uchýlit se k násilí. Nejodporněj.ši projevy nelidskosti ve 20. století - leninismus, stalinismus, nacismus, maoismus, polpotismus - čerpaly z tohoto zdroje svou inspiraci a legitimitu, * + + Okouzleni ruskou revolucí, které začalo ve dvacátých letech a vrcholu dosáhlo v desetiletí následujícím, tudíž nebylo něj akým Jedinečným primutim k něčemu, ale spiše poslední kapitolou v dlouhé historii hledáni vzoru ctnosti vně ..zkaženosd" Západu. A toto hledáni je o mnoho staletí starší než jakobinismus. Názor, že svět. do něhož jsme uzavřeni, je obrazem zkažení „opravdové- ho" světa, lze vysledovat, již v Ilesiodovl, který nahlížel na svou dobu - 8, století pŕ. K. - jako na „železný věk*', poslední a nej-podřádnější fázi úpadku zlatého věku, po němž následoval nejprve věk stříbrný a poté bronzový. Význačnou vlastností všech mýtů o zlatém věku. a to jak literárních, tak i lidových, byla nepri tomnosl soukromého vlastnictví, které utopislé, Platónem počínaje, pokládali za zdroj všeho zla,2 Událostí, která nejvíce podnítila utopistické fantazie, bylo objevení Ameriky a pol é jižního Pacifiku. Zde Evropané nalezli lidi, kteří žili v přirozeném stavu, nedbající o vlastnictví a sexuální zábrany, jež vštípila moderní kultura, a kteří bylí nevinni a dokonale šťastní - živý důkaz starodávných legend. Jež byly populární ve středověku, o Hyperborejcieh a jiných věčné žijících a neu-.slále šťastných lidech. Popisy Ameriky od Kolumba. Ameriga Ve-spucciho, Petera Martyra a od jiných prvních mořeplavců udělá' ly na Evropany, a zvláště na Francouze, nesmírný dojem: ve ["ranch se ve století následujícím po Kolumbově první piavbč objevily slovky lakových napůl pravdivých a napůl vymyšlených příběhů- I když se nahota a sexuálni uvolněnost zdůrazňovaly více než jakákoliv jiná stránka života divochů, tak chlípné pomyšleni nebylo tou jedinou příčinou, proč se na ně kladl důraz: sloužily totiž k potvrzení teze, že tito šťastní lidé žili v Raji, v němž také Adam a Eva až do okamžiku Pádu nepoznali žádný stud. Dalším v pořadí zájmu byla (údajná) nepřítomnost smyslu pro rozlišováni mezi „mým a tvým", Zdůrazňoval to jak Kolumbus, lak 1 jiní první cestovatelé. Kolumba ohromila „bczelsínost" domorodců: „Jsou-li požádáni, nikdy neodmítnou dát všechno, co maji: naopak, pozvou každého a podělí se.,."3 Napsal, že s jistotou by tvrdil nemohl, že američtí Indiáni neznají soukromé vlastnictví, ale udělali na něj dojem, že „o to, co měl kterýkoliv z nich, se podělil se všemi, zvláště co se týká věcí k jídlu".4 Peter Martyr ďAnghiera, Ital působící vc Španělsku, vydat v roce 151R popis Nového světa [De Orbe Novo). A v něm vylíčil, jak je dále popsáno, co spatřil Kolumbus: „Země je pro ně stejně lak společná jako slunce a voda; a.,. Mé a Tvé [sémé veškeré zlé 2 Výrok .kořenem všeho toho zla. jsou penise', opakovanr citovaný uttipirkyrni autor}', je překroucením slov sv, l'iivla, EUcrý vr. skutečností řefci: „Koňňeirti vhk-ho ioho sin y: iŔska k prnrä'] m *, 1. '['imotétivi, fi, ]0. Kív.äi m »šk-é církve a jejir.-]') leokíyrivť po celou dobu pokládají po Pádu vlastnictví neodsiraEiiielné. 3 Cecil Jane, red.. Selecí Docuineats Ilhistrating ihe Four Voyaqes of Cohimbits. , 1, tlil. l-onrlyn 1930, S- tt. 4 Tamtéž, i. 14. I. O minulosti komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20. století krve) nemá u nich místo. Spokojí se s tak málem, že v tak rozlehlé zemi maji spíše nadbytek než nedostatek. A lak... se zdá, že žiji v požehnaném světe životem bez lopoty, v otevřených zahradách neobehnaných příkopy, neoddělených živými ploty a nechráněných zdmi. Jeden s druhým jedná poctivě, a to bez zákonů, knih a soudců. "s Takové zprávy, zcela nepřesně, jak měly později doložit antropologické výzkumy, podnítily vznik utopistické literatury, jejímž prvním plodem byla kniha Thomase Moora vydaná v roce 151b. Mnozí současnici věřili tomu, že podala realistický obraz Nového světa. Stoji však za povšimnuti, že dokonce již tehdy intelektuálové pečlivě upravovali informace o „ušlechtilém divochovi" tak, abvjc. dostaly do shody s předem vytvorenými předslavami o lom. jak by lidé měli žit v přirozeném stavu; „Místo aby se snažili zkoumat Indiány samy o sobě a pro ně samé, budou chtít hned od počátku najít v jejich mravech poLvrzení nebo vyvráceni již existujících teorií. Člověku 16. století v podstatě málo záleži na tom, jali divoši žijí na Floridě nebo v Brazílii. Je pro ně mnohem zajímavější zkoumat, jestli se dá u nich najit analogie s civilizací Řecka, Říma a dokonce i Judeje na jedné straně, a legendu o pozemském ráji nebo obraz zlatého věku na straně druhé."6 Když dvě a půl století po Kolumbovi de Bougaínville „objevi!" Tahiti, působily stejné procesy. Ačkoli sí Bougainville dobře uvědomoval chyby domorodých Tahiíanů - například vrozený sklon ke krádežím, neustálé vedeni vátek a surovost -. tak jc vc svém popisu naprosto bagatelizoval, aby divochy v jejich nevinnosti mohl zobrazit jako téměř dokonalé. Jiný Francouz, který psal o Tahiti, Philibert Commerson, ospravedlňoval proslule známý sklon Tahiíanů ke krádežím jako důkaz toho, že neznají vlastnictví. A Diderot v díle Supplément au voyage dc Raugamvilk! jejich hříchy naprosto nevzal v potaz, aby vyhověl idylickému ob-razu ráje na zemi, což měla umožnit oddanost ke komunismu, ai.eismu a anarchii. * * * 5 Ľdwarrä Arber, red.. Tfic First 77irťW English Búáks yi-hem - tedy problém disproporce mezi dosaženými výsledky a děsivou nesmírnosií ceny na lidských životech a utrpení. Tím spiše, že existovaly alternativy: Uucharinova ve dvacátých letečtí: i Kirovova, diktátorská ale ne despoLieká, ve třicátých letech. Mů-že-li se zkrátka řiei, že z hlediska politické slruklury během třicátých let Německo. Itálie a Sovětský svaz poznaly tutéž totalitní involueí, nemůže se to však řiei o jejich sociální struktuře: v Německu a v Itálii zůstala v podstatě nezměněna, v Sovětském svazu, jakkoliv se to chce posoudit, prošla radikálními změnami, Je dozajista pravda, že mezi politicko-institucionální orgiiui-zaei sovětského komunismu, založenou na principu jediné strany a na užití donucovacích prostředků, a mezí organizací fašistických režimů jsou určité analogie. To budiž řečeno. Je však také pravda, jak poznamenává Bobbio, že analogie a příbuznosti se omezuji na toto. Rozdílně jsou nejen cíle sledované vnitřní politikou, ale také motivace a kritéria, hodnoty {i nedostatky] šatny, na něž se odvolávají. Omezím se na to, že poukáži na základní pri n cip predstavovaný ideou nadřazenosti árijské rasy, na jejímž základe anrisemitismus. ostatně existující už před Hitlerem a síro- I. O minulosti komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20. století ce rozšířený v Německu í Jinde, našel pseudovedecké ospravedlněni, až dosáhl šílenství ..konečného řešení". Pojem národa, Lim spiše rasy, a pojem třídy nejsou dozajista přizpůsobitelné. Rozdílné jsou konečné a především požadavky zahraniční politiky: Stalinova izolacionistická a Hitlerova a IVTussoUnibo agresivní a expanzivní. Přijmeme-Ii jako výsledek vypuknutí druhé svéLové války, můžeme se domnívat z nejednoho důvodu, že existuje sovětská spoluodpovědnost, analogická z některých hledisek odpovědnosti stoupenců appeasementu. (usmiřovaci politiky), aleje více než jisté, že tuje přímá a jasná odpovědnost, fašistických mocnosti. Nezdá se mi, že by se v nezbytně krátkém rozboru, kLerý Furet provádí v této záležitosti, nacházely konsistentní prvky, pokud jde o „revizionistieké" pojetí. Pronáší sice přísné odsouzeni politiky appeasementu a Mnichov zůstává podle jeho názoru kapitulaci. Není mi však jasné, jak se tento rozbor počátků druhé světově války smíří nebo vyrovná se známými tezemi Noíteho o „evropské občanské válce", chápané jako kontrast dvou protikladných, ale. zároveň spřízněných režimů, které se vzájemným bojem vzájemně živí. Mám dokonce dojem, že místy jde Furet až za Nolteho, až k základní „komplicitě", což je jiná věc. než konstatovat coincídentia opposíforum. Závěrem je možná pravda, že se extrémy přitahují, ale zůstávají přesto extrémy. dva (nf-bo Tty?) an'íiŕAšisMY 5, Základní tezí Furetovy knihy ohledné antifašismu se mi zdá být jeho účelovost ve službě zájmů sovětského státu. Antifašis-mus. stale podle Furetova míněni, nemá vlastni vnitřní konzistenci a redukuje se na „nouveau labeľ' komunismu, nálepku k vnějšímu užiti, která neodpovídá obsahu lahve, Je třeba ohledně antifašismu rozlišit předběžně dvě fáze. které se částečně kryji: fázi tet 1934-1939. jejíž náplní je zkušenost francouzské lidové fronty a válka ve Španělsku a uzavírá se smlouvou Ribbentrop - Moíotov, a fázi let 1939-1945. jejíž náplni je zkušenost druhé světové války, Pokud se týká první láze, souhlasím z vělši části s Furetovými názory ohledně účelovosti antifašistického obratu ze strany Sovětského svazu a Komintemy. Tomuto obratu neodpovídalo skutečné presvedčení ohledné proveditelnosti antifašistického spolku a Moskva měla ví: skutečnosti stále k dispozici rezervní kartu. jak se uvidí v roce 1939. K analogickým závěrům jsem dospěl ve svých studiích o třicátých letech. Je však třeba zdůraznit, že jestli se Stalin a jeho spolupracovnici chovali zdrženlivě vzhledem k antifašismu španělských republikánských bojovníků či dělníků pařížské haníieue (předměstí), bylo to také proto, že si uvědomovali jejich rozdílnost. Zejména nesdíleli přesvědčení většiny západní levice, že je válce možno zabránit izolací fašismu, což byl podlé mého názoru cíl politicky i realisticky dosažitelný, Na tomto místě bych chtě] poznamenat, že nechápu proč, když se použilo kategorie nahodilosli pro první světovou válku, se u druhé světově války užívá kategorie nevyhnutelnosti, jako když se tvrdí, že byla „inseripte áľavance" (předem vepsána, s. 35], Sovětská obava z kompromitovaní předpokládá tudíž existenci dalšího antifašismu, a to antifašismu významné části evropské levice. Otto Bauera, firanlinga. samotného Munzenberga, který nebyl jen „králem agitpropu" (s. 255). ale odvážnou osobnosti; na něho se v Moskvě dozajista nepohliželo dobře pro jeho antifašistické přesvědčeni. Demarkační čára mezi těmito dvěma verzemi antifašismu prochází ve skutečnosti také uvnitř komunistického hnutí. Pokud se týká druhé fáze. odlišuje se od první vetší šiří: anti-fašismus už není, jako během obdobi lidových front, omezen na evropskou levici a intelektuální míiiett (prostředí) s ni přímo nebo nepřímo spojené, ale odráží Ideově zaměřeni široce rozšířeně v západním veřejném názoru. Mám na mysli reuiranxmi (obrat) anglického veřejného mínění po křišťálové noci a anexi Čech a Moravy. Mám též na mysli Spojené státy: považuji Rooseveilův projev o Karanténě za opravdový manifest art l.T fašismu. Vypuknutí války a agrese přeměnily Loto ideové zaměřeni v rozhodnuti boj o-vat a napomohly propojení demokraLického antifašismu s antifa-šismem sympatizujícím s komunismem. Furet určitě nepodceňuje přínos demokratického aniifašjsmu k vitéz,sLví nad nacismem. Nicméně jeho neustalé upozorňování na účelový charakter antifašismu, které se rozšiřuje i na tuto druhou fázi. ho nakonec přivádí k tomu. že považuje každou formu antifašismu za podřízenou záměrům Sovětského svazu a Stalina. Odtud pochází mezi jiným podceňováni fenoménu, který ne-*pá obdoby v první světové válce, a to fenoménu odboje, včetně francouzského. Purelovo míněni o antifašismu vůbec se podle mého názoru odráží v posouzení celkového děni za druhé světové války. Vyjá- 88 l, Q minulostí komunistické iluzé d ŕ im se příkladem: soudy o Rooseveltových činech během války zdaleka, nejsou lichotivě. Americký prezident byl podle jeho názoru „ignorant, et. na ä f [nevědomý a naivní', s, 401 k protože si. ro-zumim-ii dobře, neuvědomoval zvláštní charakter sovětského režimu (s, 457, č. 2) a uchovával Si v dohro víře Iluze. Skrze postavu prezidenta je dokonce uvedena v pochybnost americká zahni riičití politika vůbec, jako když se třeba tvrdí, že „i Spojene státy, klerě- se staly rozhodnými nepřáteli sovětského komunismu trochu později, se zpočátku podílely na jeho šířeni, a to víc než to okolnosti vynucovaly" fa. 4-17). Podobný soud o politickém vedeni války ze strany Spojených států je předpokladem pro s nim spojené komplexní ohodnocení války a jej ich následků. A skutečně na posledních stránkách kapitoly o d rubě světové válce čteme, že závěr konfliktu, protože propůjčuje autifašismu drahý politický dechne spiše vítězstvím Ideje komunisLické než demokratické (s. 41 ]), Na tomto místě vyvstávají problémy, které zahrnuji celou historii posledních padesáti let a jsou tedy příliš složité, aby -se mohly řešit na tomto místě. To neznamená, že by mi LenLo poslední názor nepřipadal násilný a zjednodušující. Na Jal tě nezazněly jen, jak si zřejmé mysli Furet, halasná, ale také sterilní provoláni. Odvážím se dokonce formulovat hypotézu, že snad právě príma v závěru druhého světového konfliktu lze nalézt vzdálené počátky fa zdroje) velkých historických změn, jichž jsme byli svědky v těchto posledních letech, a zvláště zhrouceni „reálného socialismu". Táži se dokonce, zda Roosevelt, který zdaleka neby! naivo i. zde neprojevil vetší bystrozrakost a vetší politickou schopnost než Churchill a Stalin. I to by však bylo násilné, pro lože v letech 1945 až 1989 sc toho přihodilo mnoho a další věci. které se mohly stát. se nestaly. Jako badatel na poli historie se proto omezím na poznámku, že vítě&stvi z roku 1945 bylo vítězstvím celé antifašistické koalice, a jako demokrat a antifašista poznamenám, že ještě dnes se citim zavázán a vděčný všem členům koalice. B. Komunismus a fašismus ve 20. století 89 O komunistické iluzi Francois Furet Začnu bodem, na němž se shodlo několik z těch významných historiků, kteří si dali práci, aby diskutovali o mé knize1. Litují, že. jsem příliš rychle přešel, jakou dráhu urazíc komunisLieká ^myšlenka od šedesátých let, asi tak od Chrušéovova pádu. Dějiny, které se odvíjely ještě po dobu třiceti let a které ještě veškerý svůj lesk zdaleka neztraLily, jsem zredukoval na krátký ..Epilog". Ve světě režimů sovětského typu komunistická víra vyhasla nebo vyhasíná. Na Západě však chytila novy dech ve- své reformovaně podobě, kterou pravoverní komunisté označují za „revizionistic-kou". Podle ní „socialismus 5 lidskou Lvárí1" napraví drsnost stalinského socialismu. Pravda, historická zkušenost nedovolí, uby tato nová podoha socialismu ožila. Ale také už nebráni tomu, aby se veřejnosti taková představa socialismu zalíbila - o to spíš, že realita komunismu už je za námi. Neexistuje už žádná společnost, která by sloužila za vzor. Avšak všechny společnosti, které se rozhodly emancipovat od kapilalismn, mají nad osíatnimi rozhodujte! přednost. Z toho důvodu a nti komunismu s nikdy neztratil na vážnosti tolik jako v těch letech, kdy komunismus skoro ýšude zkrachoval. Iluze sice ztratila svou kry statickou ryzost, ale je ochráněna lépe než kdy jindy diky tomu, že už nem" vázána na jediný vzor. dokonale ztělesněný ve skutečnosti. Moji kritici v tom mají pravdu: dějiny tři posledních desetiletí komunistické ideje si zasluhuji víc než pouhých třicet stran, kterými má kniha konči. Vedl mě k tomuto příliš strmému konci můj vlastní životní příběh nebo nuLnosL zakonči L beztak dlouhé dílo, abych nemusel napsat, druhý svazekV Přidám Ještě důvod ttett: události uvnitř bohatých společnosti Západu v šedesátých letech byly mimořádně složitě. Západní sovětofihe nebo fiío komunismus nabyla v té době takřka bezezbytku podobtt reakce na -konzumní" společnost, resp, její odmítnuti. K lepšímu Peeliop^m stačí uvést americký příklad. Projevy neohni šcvíhtiiij, ^"■r!}^' u ^thu possě d\me illusion, víz slovenskv překlad JtíJjítííosíJeíÍJie/ Ilúzie Wgora, Bratislava 2000} ať už ve své tvrdší nebo měkčí podobě, jako maoismus, caslris-mus. brežněvismus nebo curokomunismus. tvoři jen jeden z proudů velkého myšlenkového kvasu šedesátých let - a nikoli proud hlavni. Jsou součásd celku, který není doposud historicky zpracován. Je napr. dobře vidět nový elán individualismu, ale hůře se už chápe, jak myšlenka lidských práv, která skoro všude nahradila 1 řídni boj Jako ohnisko demokratického života, mohla být opět vkládána do filokomunismu, byt v „měkči" podobě. Dostal jsem zkrátka strach z toho, jaký výzkum mne čeká. A nyní k nižným kritikám, které má kniha vyvolala. Proberu je jednu po druhé, abych dal každému, co mu patři. Je zcela pochopitelně, že co mě od Erika Hubsbawma odlišuje, nějak souvisí s tím, že až do konce zůstal mimořádné věrný komunistické angažovanosti svého mladí. Konstatoval jsem Lo minulý rok při četbě jeho poslední knihy.2 Pojednává o dějinách 20, století a nc vc všem mě přesvědčila, protože jsem v ni cit.il zbytek zaslepení fenoménem komunismu, Mám-li být upřímný, je pro mne těžké pochopit, jak duch tak vnímavý k dějinám a epoše může setrvávat nadále v područí falešných idejí a Jak může zůstat lhostejný k dementi, které dějiny a epocha vyslovily. Mám občas dojem, že v nečitelnosti jeho politického ega se uprostřed spouště a ruin skrývá jistá dávka dandismu na anglický způsob. Estetická elegance sice může skýtat, poslední ochranu komunis-Lické iluzi, nem však nutně nejlepši cestou, která by vedla k pochopeni 20. století. V daném případě odsuzuje anglického historika k tomu, aby odmítl sám předmět mé knihy z obavy, že by se sám mohl stal jejím příkladem. Chtěl jsem pochopit p&CQiirs unc.tf]is\atie. (pomyslnou dráhu) komunistické ideje ve 20. století, důvody a okolnosti, které by vysvětlily její třpyt, tak podivně spja tý s hrozivou realitou, Hobsbawm se o tento kontrast nezajímá; hájí poslední paprsky, které velký záblesk komunismu ješlé v jeho století zanechal. Hned zpočátku však připouští něco, co ve svém důsledku vede ke zhroucení toho, co chce prokázal, Uznává-lí, že Hitlerův a Stalinův režim jsou srovnatelné, jak se může nechat ukonejšit jednoduše protikladností jejich ideologii? Jestliže se nacismus Ľ Krit: ,J. 1 Uih: Michael Josep) í991, ArgD, ľrxha sbawin. Age tif ExLmmL-s. 'llie Shon Twentieth Ceixtunj. 1911 S9'.'<1. řeph, London 1994 tins, prchl-: Včk extrémů. Krátké 2(1. šhsitilí Jíví-1" 9*9«) - B. Komunismus a fašismus ve 20. století 91 a stalinismus dovolávají protikladných intelektuálních rodokmenů, a dospívají přesto k režimům, jejichž podobností jsou podle jeho vlastních slov „nesporné", jak se pak vyhnout závěru, že Stalinův režim lže o tom, co se jeho jménem provádí? Historik sir pak musí tázat zaprvé; Jak je tato lež spjatu s filosofii komunismu a za druhé, proč se této lži věří. První věc tkvi v tom. že z demokratického universalismu marxismus (tim spíše pak marxís inus-lenřnismus] odstraňuje morálni záměr činu a nahrazuje ho náboženstvím toho, co Je {co je a co musí být), což jeho aktivisty uzavírá do arogance moci. Druhá věc je dána tim, že komunistická víra čerpá svou schopnost negace 'i obecného cíle, universalistické íinaliLy a dělá si nárok na to. že mu slouží, Takže I když se komunista spoléhá na soud dějin, hájí se přesto ryzosti svých záměrů, aniž si uvědomuje, že tím upadá do něčeho Jako buržoázni filíštinství, kterým Marx tolik pohrdal. Poté, co Erika Hobs-bawma zradily dějiny, nachází pro tajemství „podobnosti" mezi Hitlerovým a Stalinovým režimem výmluvu v rozdílu mezi Lim, co si každý z nich namlouval. Naše neshoda se znovu ukazuje v otázce komunistického an-tiíásismu. jemuž věnuje podstatnou část své analýzy. Antifašís-mus podle něho tvoři samotný základ komunistické politiky mezi dvěma světovými válkami, její hlavní aspekt a její pravou podstatu. V důsledku toho byli podle něho komunisté dobrými obhájci demokracie, a protifašistická jednota, kterou propagovali, nejenže nešířila lež nebo iluzi, ale odpovídala požadavkům doby a skutečnému dLichu komunismu, Z pera velkého historika, který byl často osvícenější, vystupuje ^idealizovaný, barvitý obrázek Komunistických dějin ve zlaté epoše, který musel být pečlivě upraven či „editován", Jak se anglicky říká, aby zapadl do obrazu demokracie. Čim to, že si tato alegorie zachovala tolik sily v mysli našich současníků a dokonce i v dějepisných knihách? Plyne to z toho, že druhá čásl 2. světové války ji zdánlivě potvrdila. Je ve-hr:e hluboce zakořeněna v přímýcli i předaných vzpomínkách a emocích. Přiltrašluje však iluzi, jejíž důvody se právě snažím pochopit. Antífašismus byl ve skutečnosti jen došli krátkou, čtyřletou epizodou komunistické politiky. Předcházelo mu „třetí období", strategie „třídy proti třídě", která usnadnila Hitlerův nástup k moci a dokonce mu i pomohla. A následoval po něm v roce 1939 nttneck.o-sovětský pakt. skrytá aliance s Hitlerem a její územní zisky pro Stalina. Že se později Sovětský svaz a komunistické 92 1. O minulosti komunistické i Luze hnutí vracejí k antifašismu? Je to „diky Hitlerovi", jak píše Hofos hawm; a nikoli vlastni zásluhou noho v důsledku své doktríny. Čistě účelový charakter tohoto antifašismu, který1 je dan náhod i -lýra i okolnostmi, vysvitne ihned po skončení války, když se národům střední a východní Evropy odepře právo rozhodnout si 0 svém vlastním osudu. Strategický obrat, který Kominterna provedla v leLeeb 1934-1935 (a který vnutila všem stranám Internacionály, včetně I'Yancouzské komunistické strany) se jistě setkal s demokratickými nadějemi mnoha aktivistů a sympatizantů a rozšířil její vliv u veřejnosti. Nezměnil však ani základní analýzu, podle niž fašismus a buržoázni demokracie jsou dvě tváře světového kapitalismu, ani ambici ovládnout protifašistické koalice komunistickými stranami podřízenými Moskvě, ani vůli umlčet kritiky sovětského režimu ve jménu p roúhiil e romského boje. První bod, naprosto jasný ve všech textech, stačí, abychom pochopili taktický ráz obratu 1934-1935. A taktický raz znamená možnost návratu zpět, jak dokládá rok 1939. Hobsbawui spatřuje skutečnou povahu komunismu v antifašismu. a proto je podle něho období 1939-1941' jen jakýmsi „odbočením1". Tento bludný kruh však neospravedlňuje nic jiného než snaha udržet demokratický ráz a demokratické posláni revolučnímu hnuti zahájenému Říjnovou revoluci roku 1917. Ve skutečnosti se celč dějiny tobolo hnuti od samého počátku skládají k Ola p■ kt.orě maji za cil posílit jeho moc. Podobně jako etapa 1939-1941, ani etapa 1935-1939 nevybočuje '& tobolo obecného pravidla, které se uskutečňuje /.a cenu přechodu z jednoho tábora do druhého. Ostatně 1 v protifašistickém období ukazuje epizoda španělské války jasné, že Stalin nechce ani tolik bojovat proti fašismu jako spiše se pojistit tim, že bude republikánské Španělsko kontrolovat svými lidmi. Tím předjímá, co později pod stejnou záminkou provede po 2. světově válce ve střední a východní Evropě, A konečně, jak může llobsbavvm ignoroval nátlak vykonávaný pomoci iluze, kterou „prolilásislieká" propaganda Kom interny šířila s takřka fanatickou vášni? V době největšího teroru v SSSR od sužovaly komunistické strany každého kritika sovětského režimu jako íášistu-Odiud pochází takřka rituální exkomunikace unií komu nisrmi-Ohlas této exkomunikace najdeme kupodivu u 1 lobsbav/rria v tomto konci 20, století. Je to způsob, jak zažehnal myšlenko^ že Finlikomunislé měli pravdu. Ostatně U nej inteligentnější z nich patřili k levici. B. Komunismus a fašismus ve 20. století Na mezinárodni scéně třicátých lét byly ve hře nejen fašismus a komunismus, ale také demokracie. Nikterak nepopirám, žc se SSSR a zapadni demokracie tnu sely pevně spojit proti Hitlerovi, který je společně ohrožoval, ani to, že za nezdar této aliance nesou demokracie část odpovědnosti; vždy f jsem to sám napsal, Ale z mho konstatování neplyne, že by s aotifašismem bylo neoddělitelné spjato zaslepeni o povaze sovětského režimu nebo přitakaní komtinisLičké lzi. Svědčí o tom lidé jako Churchill nebo de Gaulle, kteří byli Stalinovými spojenci., ale jejich oči zůstaly otevřeně. Nejčastěji však naopak pod líhou okolnosti a propagandy docházelo ne ani tak k záměně ideje demokracie a ideje komunismu, ale spíše k porušeni demokraúckě Ideje ideji komunistickou. TatO nákaza dosáhla svého vrcholu v Evropě po 2. svě-lové válce, kdy vítězný komunismus se stal jediným vytištěním revoluční vášně a nenávisti vůči liberalismu. Dalo by se lo uká-:at na příkladu Itálie s odvoláním na Renza de Foliech o nebo na kladu Francie, o níž jsem dlouze pojednal ve své knize täs pas-(s(í'urje íiíuaton [Minulost jedné iluze). S liobsbawmcm se v zásadč lišíme ve velmi prosté a podstaL-é věci: Hobsbawni nepřijímá myšlenku, žc existovala komunís-éka iluze, a proto je mu samotný předmět mé knihy cizí. Více .ež o ideje jako Lakové jsem se chtěl zajíma L o politickou imagi-.či, obrazotvornost lidí tohoto, století a o šílenou předsLavu. ja-u si tolik z nich vytvorilo o Sovětském svazu a o komunismu. ibsbawrn chce naopak ukázat racionální zaklad komunistické y ze zkušenosti lidí tohoto století: z 1, světové války, svetového coi.ieeni, krize roku 1929. úpadku liberálního kapitalismu atd, ohu ho bez p o Líží následovat ve výčtu okolnosti, kterč tlačily předu revolučního ducha neoddělí Lei něh o od moderní demo-ié; Ale komunismus nelze považovat p rosic za odpověd na Ly-katastfofy; on sám je také kaLastrofou. a to zdaleka ne nej-Cnšíl Nastoluje sérii velkých porážek svobody a její pozdější po-ho oživují: svou silu. kterou působí na přcdslavivbst, čef-v neštěstích demokracie a v Hiderově vítězství. JMabizi se jako nova civilizace v Evropě, zatímco byl ve skutečnosti jejím prv-? zhroucením, živi naději, ale místo i.oho vede k tragédii. Ještě naděje vzrůstala spolu s tragédii. Snaha odpoutat dějiny zádního komunismu od Sovětského svazu, jyk lo navrhuje Hobs--^rm, je proto marnil. Ani tuny tiskařské černě nemohou s máto, o čem vypovídají dotxivč texty: Sovětský svaz byl hmotným úebovnim centrem komunistického hnuti ve 20. stolcií. De 94 I. O m i n uj ostí komu ni atické iluze porLoval nebo zavraždi] miliony svých občanů, dobyl a zotročil celou strední a východní EX'ropu za souhlasu velké časti veřejného mínění na Západě, K obrozeni historického vědomi, které je pro celou Evropu společné, je třeba prozkoumat toto tajemství. To jsem chtěl udělat. Eiic Hobsbawm se snaží tomuío problému vyhnout- Příliš respektuji jeho historické dílo, abych nevyslovil politováni nad tímto non possimius (dnes už bezpredmetnými, protože církev zavřela své brány). O této otázce budeme muset diskutovat bez jeho pomoci, což je škoda, protože zkoumáni, jak byla naděje spojena s pohromou, považuji za podstatné k vytvoření inventáre demokratického člověka, V komentářích Gluliana Procacciho, jednoho z nejlepších italských historiků mé generace, se vyskytuje určitý počet argumentů, které se už objevily u Hobsbawma, Při diskusi o jeho výtkách se pokusím neopakovat, co jsem řekl už dřivc- Nejprve stručně o předmětu a metodě. Chtěl jsem rekonstruovat dějiny kolektivní viry, která byla o to překvapivější, že se výslovně zakládala na oslavování tyranského režimu (adjektivum tyranský zahrnuje celý jeho průběh). Talo víra zajala vc své iluzi nejen komunisty (a mimo ně navic značnou část evropského veřejného mínění), ale také ty, které Procaccí nazývá „kritickými komunisty"; mezi nč bych nepočítal Rosu Luxemburgovou, která stuž od roku 19 í 8 stavěla proti leninskému experimentu, ale G. Lu-kácse určitě ano3. Tito .kritičtí" komunisté, kteří budou později nazváni revlzionisty nebo reformísty - Chruěěov, Dubček, G orba-čov - zůstávají v mezích komunistické iluze, pokud se domnívají {jak ostatně napsal G. Lukács koncem svého života), že komunis tieký réŽim v Sovětském svazu zůstává přes své nedostatky lepší než nejlepši z kapitalistických režimů. Jejich naděje, žc naroubuji svobodu na společnosti sovětského typu. se ve skutečnosti také projevila jako iluze. Ukázalo se, žc komunismus je slučitelný s nacionalismem (Tito, Mao, Ceausescu), ale nikdy se svobodou. 'i Nesdílím [•meseeiho nš^or o Crcnm.sciho myšlení. Toclfe mého míněni je hlubším iJiLcrurefcin ntiurxiíitifľkc filosofie O- l.nkáes, kleiř je rifl teto úrovni v komunistickém hnuti Jediný. Neehájiie-li stranou Lulo otůrku, je důvod, proč jsem ve sve knize jen máln uváděl italského leadera, jiné povahy, Gramsclho Spisy vůbec, včetně Jehů výhrad vůí:i drníie, kU:n>n holševinimiK nastoupí! r>d roku 1924; Re slaly obecně známými až půwiefi. Vlivu nabyly ní. od sedesáLýrh let, a la /.- titulu kumunjíjtickčho „revizionísmu*', kteryj&em, pravda, přešel ph-Uš rychle. Tento předmět si zas[ouři být znovu prozkoumán. B. Komunismus a fašismus ve 20. století 95 Pokud jde o metodu, má knllia se snaží postavil na odpor proti deterministické Interpretaci založené na „nutnosti" událostí, klerč se ve 20. století staly. To vysvětluje, proč - možná až příliš často - užívám slova „tajemství": má to zdůraznit, kolík epizod v dějinách tohoto století zůstává ještě enigmatických, záhadných, a dokonce kolík otázek ještě nikdo nepoložil. První úkol spočívá v tom. aby se obnovil úžas pozorovatele před dějinami tak mimořádně tragickými jako jsou dějiny Evropy od roku 19.14 do roku 1945. Ohromeni roste, vezmeme-li v úvahu množství „náhod", které do jejich průběhu zasáhly, a to způsobem rozhodujícím. Patři mezi ně role, kterou zde sehrály osobnosti jako Lenin. Hitler nebo Stalin... Kategorie „náhody" neni nástrojem historického výzkumu, leda v tom, žc signalizuje nezdar kategorie přiěínnosí.L zvýrazňuje meze srozumitelností dějin a nutí historika, aby si představoval jiný sled události než j aký nastal. V tom jě její cena. První světová válka má samozřejmě své příčiny ve sLavu Evropy na počátku 20- století, ale žádná z těch příčin nestačí vysvětlit, proč došlo k jejímu rozpoutání. Abychom ji vyložili, musíme vzít úvahu zaslepeni těch. kdo ji v červnu 1914 přijali nebo vyhiást-i. Toto zaslepeni nabývá svých skutečných rozměrů až v průběhu války a v jejích důsledcích. Naopak 2. světová válka i se svým apokalyptickým rázem byla jakoby předem vepsána v povaze v programu nacismu. Jiným příkladem je Říjen 1917. Bylo íožná nevyhnutelné, aby se někdo na podzim 1917 zmocnil vlády, protože moc čekala jen na to, kdo seji ujme (z důvodů, kte ^mi se zde nebudu zabývat). Ale Lenin se nezmocnil vlády, aby se ujal vedení v „chaotické situaci, situaci společenského rozkla-lu, způsobené válkou a porážkou", jak píše Procaccí. Dopředu si Stelrrii přesně promyslel „diktaturu proleturiátu a chudého rolnictva1'. Plán. jak ji nastolit, vypracovával už od roku 1905, „Náho-la" spočívá právě v tomto setkaní ještě otevřené revoluční situace a muže (bez něhož by bylo všechno jinak], který se u e hopi mo-U jménem ideje a bude ji cynicky a zároveň doktrinářsky vyko-iávat. Plné souhlasím s Procaccim - a také s Arendlovou -, že dějí-iy Sovětského svazu trvaly příliš dlouho, než aby se neskládaly ■ odlišných fázi. Dějiny SSSR jsou „jedny" jen z hlediska jeho stá-iě vůle k výtvorem nekapitalistíekéhu hospodářovi, společnosti S vlády. I^ninova smrt, boje o moc a Stalinovo vítězství zahajuji fiové období v dějinách země, Avšak už v polovině 20. lei. teroristická diktatura jediné strany zničila společnost, a tomu nezabrá- 96 I. O minulosti komunistické iluze nila ani dočasná pauza v podobě nově hospodářské politiky [N£P). Rysy režimu jsou ustaveny: diktatura jediné strany vc jménu dělnické třídy, policejní teror, splynuti strany a siatu, käe-ologický dogmatismus, voluntaristická posedlost „budováním" socialismu. Stalin tyto rysy vyostril, ale nevymyslel. Stalin nebyl jediným možným dědicem Lenina, ale tento titul si také neuzur-poval. Nevidím důvod, proč mu upříi, že byl marxistou-loni r šišlou. Mení jediným možným dědicem Lenina, ale je jedním z nich. Dobře chápu pokušeni oddělovat Lenina od toho, co následovalo: je to způsob, jali zachránit Říjnovou revoluci před Lim, co umožnila. Stalin je bohužel bez Lenina nemyslitelný! To mě pŕivädí k otázce totalitarísmu. Jak 1 o pochopil Proeacei (a takč liobsbawnť], zůstal jsem v tč věcí opatrný a pojem toi.ali-tarísinu jsem užíval jen omezeně. Pokusil jsem se načrtnout jeho . dějiny a ukázat, že Loto slovo nebo jeho myšlenka se vyskyluje už v třicátých letech u nejrozrnarmějšich autorů: Karla Kautskébo. Otto Bauera, Waldemara G u Hana, Marcela Mausse, Simony Wci-lové i El š e Malé vy ho. Paralelu mezi Hitlerovým Německem a Stalin ovym Sovetslrým svazem nacházíme u sociální demokracie, liberální levice i u antiliberální pravice, aL už oba režimy nenávidí nebo /,božňuji. Idea lotalilarismu je předmětem akademického kolokvia ve Filadelfii v roce 1940. Když ji Ilannah Arendtová po 2, svěLové válce znovu zpracuje, dají charakter. kLerý si od té doby zachovala; jednak kritizovateJnost, pro Lože oba režimy maji antagonistické ideologické rodokmeny, jednak nevyhnutelnost, protože ve stejné období vykazují do té doby neznámě spoleěně rysy. Ideu tutali 1 a rismu můžete tedy donekonečna kritizovat, alf? zůstane stále nutná, nebojí můžete naopak oslavovat, ale nezbavíte ji tím její zraniteľnosti. Některé věci umožňuje pochopit, j i ně míjí nebo t neskuje - Procaecí, ostatně podobně jako 1-1 ob 5-bawm, se v tomto bodě dost blíži mému stanovisku. Přijímá srovnání mezi hitlerovským režimem a sovětským režimem za Stalina, ale omezuje užíváni pojmu totalitarísmus na toto obdob i a především na tyto dva „orwellovské" systémy. Plyne z toho. že italský fašismus je třeba analyzovat jako jiný typ než nacismus? Prohlásilo 10 už mnoho autorů a já s nimi spiše souhlasím. Pro-cacci se naopak přiklání k tomu, že Mussoliniho režim je takč od lei. 1H35-193H totalita rismern. Lze považovat stalinský režim současně za „diktaturu rozvoje" nebo modernizací:? To Iry znamenalo zavěsí jakousi racionalitu do šílenství útlaku, kterým Je Sovětslty svaz 30, let poznamenám B, Komunismus a fašismus ve 20. staletí 97 V době po Chruščovovi je argument modernizace klasický v zapadni sovétologíí, zejména americké- U Procaceiho označuje nejen ekonomický' pokrok uskutečněný během toho období, ale i to, 'co nazývá „radikální transformací" sociálních struktur. V tom sním nemohu souhlasit. Vždyť tato .radikální trans formace" je především doposud nikdy nevídanou destrukci občanské společnosti, naprosto podřízené straně. Pokud jde o ekonomický rozvoj, je treba upresnil, Měřeno celkovou výrobou a produktem ti a jednoho obyvatele má kolektivizace v oblasti zemědělství za následek katastrofu. Rozmach industrializace je pak třeba zasadiL do dvou souvislostí. Zaprvé má téměř výlučně vojenské zaměřeni; které neplyne jenom z mezinárodních okolností, protože tento jeho charakter přetrvá i po válce. A za druhé je pravděpodobně méně rychlý a měně harmonický než pokrok, který by umožnil režim měně despotický, jemuž by šlo o skutečné uvolnění produktivních sil jednodivců. Zbývá ještě otázka antifašismu, zvlášLě pak místa á role koni mi i stiekěho antifašismu v am i fašismu obecně. V dějinách komunismu představuje ušlechtilou část. Procacci [podobně jako před nim Hobsbawm) seji snaží zachránit před potopou. Nechává však ochotněji padnou L to, co nazývá první fází, která začíná rokem 1935 a konči rokem 1939, Píše, že proLiiášistlcký obrat, který Komřiitema provedla roku 1935* má .oporLuräjsLícký" ráz. To nijak nebrání, abychom se v té době i u komunistických aktivistů setkali se skutečným antilášismem z přesvědčeni. V tom s nim plné souhlasím. Ve své knize analyzuji, jak jsou tito aktivisté - a nejenom oni. ale veřejně míněni vůbec - vydíráni. Vydírám spočívalo v tom, že veškerá kritika Sovětského svaz ti (v době politických monstr procesů} byla prohlašována za nahánění vody na mlýn fašismu. Takový byl dobový mechanismus toho, co nazývám .iluzí", Procaeei se domívá, že druhá fáze komunistického ;a řiti fašismu, která je časově vymezena lety 1941-1945. se-od prvni fáze 11-jVětši šíři4*, V jištění smyslu má nepochybně pravdu, protože žádná jiná událost než válka nemobliizuje tolik národy a veřejně Jíněni. Od roku 1941 Sovětský svaz a západní demokracie konečne.spolu vedou válku proti Hitlerovi, Ale Cato koaliční konste-|fiec: jednak následuje po dvou letech dohody mezi Hitlerem a Sta- lin Hltí m o rozparcelováni východní Evropy, jednak k ni dochází po ercivě obratu proti Stalinovi, nikoli naopak. Konečně pak sa- motným vstupem do války se Stalinův režim nestává demo kra- 1. O minulostí komunistické iluze iičtějšim. Pra ta Lské přirozený pocit, který válečný konflikt ve světovém veřejném mínění živíT totiž že všichni Hitlerovi ncpŕähí lé hájí demokracii, zůstává pokud jde o SSSR nadále iluzi. Půjdu ještě dále: v rozporu s tiai, v co doufal Roosevelt, stalinský útlak nárudů Sov či s kč h o svazu byl zřídkakdy tak hrozný jako právě v letech 1944-1945. v okamžiku vítězství. A právě v té době dosahuje na Západě prestiž Sovětského svazu jako velké demokratické země'svého vrcholu. A to ve jménu antifašismu, Procacciho Stanovisko (stejné jako 1 íobsbawnrovoj je totiž stanoviskem západního člověka, který je úadičně lhostejný k Lomu. co si mohli myslet lidé v Evropě osvobozené od nacismu novýmí sovětskými okupanty. Každý Polák ví, že to; co bylo ideově v sazce za 2, světově války, je složitější než co předkládá k věření amifašismus. V jistém smyslu až v roce 1989 končí to, co ve Varšavě začalo v roee 1939. Ze sovětského hlediska se antifašismus let 1941-1945 nelíši od antilašismu let 1935-1939. J c to nástroj propagandy a pod rouškou ahryny demokracie jde o uzemni cxľpanzi. Ostatně po vypuknuti studeně války přežívá už jen ve službe lži (de Gaulle. Adenauer a Eisenhower se stanou postupné „fašisty") a k zakrývání expurfu policejních režimů mezi Varšavou a Prahou (jejichž příkladem par í?^ct?liťíicf zůstává Německá demokratická repub lika]. Na Západě tato dvoj smyslnost komunistického ant! fašismu ovládala politický život domácích odbojových hnuti a nakonec způsobila Jejich neúspěch jako vládních strán. Je to ale příliš široké a málo prozkoumané téma, abych se do něho na tomto místě pouštěl- Omezím se na upozorněni, že v zemích jako Itálie a Francie, kde existovaly silné komunistické strany, se trvalá nákaza demokratické ideje tímto antilašisrnem stala jakýmsi posledním, už posmrtným Hitlerovým příspěvkem, ke lžím a iluzím doby. Tato nákaza byla tak hluboká, že je ještě dnes hlavní překážkou k dějinnému porozuměni 20. století v Evropě. ■ - a Příspěvkem Richarda Pipese k diskusi o mé knize se budu zabývat jen poměrně krátce. Jde v něm totiž spiše o úvahy, které doplňují předmět, jímž jsem se zabýval, než o předmět samotný. Richard Pipes, jeden z. nej větších současných hísloriků Sovětského svazu, zná už dávno iluzi, jejímž kronikářem jsem se sta.1. Poeitil Její silu v Paříži po 2, světově válce, a proto četl mou knihu jako dějiny filokoniunismu mezi francouzskými lntelektuály. I _S. Komun ismus a fašismus ve 20. století Já jsem však ve skutečnosti nechtěl omezit svůj rozbor ani na [Francouze, tmi na intelektuály, ba ani na komunismus^ mým cí-ídem bylo pochopit vášně a predstavy, s nimiž tolik lidí prožívalo revoluční politiku 20. století. Nešlo ani tolik o intelektuály (Fran-í^couze či Jiné), kteří mi sloužili spiše jako svědkové postupných I ústavů evropského veřejného míněni. Proto si nečiním žádný nárok na úplný výčet: John Reed není uveden, ale Sart.re také ne [nebo jen okrajově). Richard Pipcs má neodbytný pocit, že západní člověk potřebuje iluzi. Západní člověk se totiž oddává sebepppření, a v důsled-[ftái toho sní o jiné společnosti, která by unikla nákaze, jíž je poznamenána jeho společnost. Tento sklon lze pozorovat už od Reků a znovu se objevuje v klasické Evropě ve formě viry v divocha ■nezkaženého civilizaci, Pipes v něm spatřuje zdroj politických utopii 20. století, mezi něž řad i nacismus i komunismus. Já spíš srovnávám nacismus a komunismus jako protichůdně patologie demokratické civilizace a vycházím z revolučních vášni, které mobilizují. Zkoumáme-Jl totiž jejich utopické-obsahy, zdají se mi vet mi odlišné. Jinými slovy - nejsem si jist, zda jejich kořeny je nutno hledal tak daleko v minulosti, jako naznačuje Richard Pipes: v tragédiích 20. století je přece něco hrozně moderního. AI. je tomu jakkoli, jsem svému americkému kolegovi vdéčný, že můj r-pr.edměl. nejprve zúžil, aby ho pak rozšířil. MastoJená otázka je podstatná. Ernst Nolte chápe, že od analýzy komunistické iluze jsem přešel k celým dějinám 20. století, k terč tvoří její nepostradatelný kontext. Tak jsem se dostal k diskusi o jeho knihách, Ale chci se ještě zdtžet. ti toho, co považuje za první plán mé knihy, totiž dějiny mizí o komunismu; i tuzí, kterým podléhalo mnoho intelektuálů, nejen francouzských, ale takč evropských a amerických (latinsko-americkým i jsem se nezabýval). Douinivám se, že. matrice, prapůvod těchto iluzi je dvojí: historická a současně fiäa-Soťickä, podobně jako událost, k niž se vztahuje, tj. Francouzská evoluce. Na jedné straně, jak každý ví, Praneuuzská revoluce ^ vzpomínky, které se k ní váží) formuje už dvě stě let způsob snímáni velké části evropské levice, a to i daleko za francouzskými hranicemi. Na druhé straně vytyčila revoluční fenomén jako přednostní vzor, model historické změny. Revolucí se člověk °Pět smiřuje s ideji, kterou si utváří o své autonomii a o své ví- 100 J- D minulosti komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20. stol&tí 10 í ŕe v dějiny. Diky revolucí sc mu podarí oslavit svou vůli jako uskutečňování nutnosti. Nej hlubší kouzlo Října spočívalo v reinkarnaci, znovuv telení této magie v představivosti Evropy, a to nejen v intelektuálních kruzích, kLeré jsem vzal spiše za svědky než za předmět svého zkoumání. Kdyby sovětská mytologie zapálila ve 20. století jenom intelektuály, neměla by. tak ohromný ohlas. Studiem intelektuálů jsem se snažil po chopit, co komunistickou iluzi učinilo tak mocnou v představivosti daleko širšího okruhu lidi. Neprqjevoval Jsem přitom k těmto svědkům nadměrnou shovívavost? Ernst Nolte mě z toho podezírá. Připisuje Luto mou náklonnost mé životní dráze. Lidem, kteří by!i v jednom období svého života komunisty, se někdy vytýká přílišná zatrpklost ve vztahu k víře; kterou už rte maj i. Nolte naopak lituje, že u mé zůstává zbytek sympatií vůči zaslepeni měho mládí. Pravdou je, že jsem se pokusil obojího vyvarovat. Titul mě třetí kapitoly, „Všudypřítomné kouzlo Října", je spíš indikativ [oznamovací způsob) než optativ (způsob vyjadřující přání). Ostatně toto kouzlo působí na duchy lak rozmanité, s tak diametrálně odlišným vnímáním, že nelze pocitová t sympatie vůči všem. kdo mu podlehli, pokud pro ně vůbec nějakou sympatii chováme. Nakazil se jim jak Aulard. tak Máthiez. Pierre Pascal í G. Lukács, Souvarine i Heinrich Mannr manželé Webbovi i Koestler! Ke všem osobám, s nimiž jsem se v těchto dějinách nazdařbůh setkal, jsem se snažil uchovat jen minimum sympatii, které by mí umožnilo pochopit jejich „důvody". Přednost dávám těm, kteří nepřestávali mil oči otevřeny směrem k sovětské tragédií (jako byli Kautsky, Blum nebo Or-wdl). a velkým analytikům svého vlastního zaslepení [jako Koestler). Nechápu, že Ernst -Kolte nevidí, že se ke. „komunistické Ideji" třicátých let, zejména bekem španělské války, stavím zvláště kriticky. Je to epocha, kdy komunistická idea dobývá terén an-tifašismu. A to právě v oksunziku. kdy v SSSR maskuje dosud nevídaně katastrofy, a za jeho hranicemi, v Barceloně a v Madridu, maskuje moc politické policie NKVD, Ernsta Notteho však v mé knize přirozeně nejvíce zajímá otázka, kterou se sám zabýval ve svých spisech, íj. otázka vztahů mezi komunismem a fašismem. Nepřistoupil jsem k ni tak přímo jako on, dostal jsem se k m takříkajíc bukem. Nezajímala mě totiž ani Lak realita obou hnutí jako vzájemné vztahy obou ideologii. Kdo chce pochopit, jak silné komunistická myšlenka přitahovala, nemuče ignorovat opačnou sílu fašistické ideje. Od samého počátku, ij- od prahu 20. let, bojuje fašismus (pokud přijmeme rozšířeni toho označení i na část německé extrémní pravice) v Itálii a v Německu proti komunismu, a ko En u n Ismus bojuje proti fašismu. Obě velká ideologická hnutí té doby vznikla ze stejné události - 1- světové války. Obě se do značné míry určují vztahem k druhému hnuti. Jejich vývoj můžeme tedy těžko pochopit, nebudeme-li je stále stavět vedle sebe, jak v tom, co maji antagonistického, tak v tom, co maji společného. Mají odlišnou, ba protikladnou filosofii, protože marxismus pochází z filosofie osvícenství, kterou sprostredkoval Hegol, zatímco fašismus vychází spiše z postnicízschovského vítali srnu. První představuje demo kratičký inspirovaný universalismus, druhý vzývá Jedinečnost v národní nebo rasové podobě- Ale fi&íiŕ blént. který si nárokují vyřešit, je jeden a tenlýž: -zrušti a překonat buržoázni individualismus ve j m čulí opravdového společenství. Sestoupíme-li pak z nebe ideji do ekonomie citů, komunismus a fašismus čerpají do značné míry ze stejných zdrojů: z nenávisti proti buržoázni demokracii ovládané peněž! a z rov-nostářské zášti, která je živa &■ kontrastu mezi proklamovanou rovností a reálnou nerovnosti. Obé hnuti maji stejného nepřítele, a to ti e [ti v politickém boji bez významu. Mobilizují podobné vášně, jako je opovrhování právem, nenávist k liberální demokracii, připodobňováni politiky válce, vzývám" budoucnosti, kult strany, ■ztiožňovřin: vůdce, odmítnuti krcstartsívi, Nevidím důvod, proč bychom neměli označit fašismus za revoluční, Zdá sc in i naopak, že vydobyl pro pravici ideu revoluce, což je v evropské politice novum, V 19- století je pravice kontrarevoluční. Kontrarevoluce se však neustále potýkala s vnitřním rozporem: k poraženi revoluce užívala revoluční prostředky, ale sama si nemohla stanovit jiný ci) než restaurovat minulý režim, z néhož zlo vzešlo, Nic lakového neplatí pro fašismus, který má svou predstavu budoucnosti, svou magii zítřka: společenství osvobozené bd buržoaznílio egois n ni. Takový eil jej zbavuje skrupulí vůči užívaným prosiředkům a vůbec prostých morálních zábran. Při zpracovávání této „historicKo-gciietieké verze totalitaris-mu", abych užil slov ICrnsta Nolteho. jsem se dostal k citováni jeho díla, které jsem už dávno znal Ž čel by. Doposud přece piati pro historika pravidlo, že eil uje díla svých předchůdců, když diskutuje Jejich teze nebo aspoň některé z nich! A protuže mi neuniklo, do jaké míry je Nolte osoba „démonizovaná"1 německou levicí, věnoval jsem mu zvláště dlouhou poznámku pod čarou. Upřesnil 102 I. O minulosti komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20, století 103 jsem v ni, jako stanovisko k němu zaujímám. Jeho komentář k mé knize mi dává příležitost, abych se k tomuto tě matu vrátil. Podobně jako on se domnívám, že dialektický vztah mezi komun ismem a rasismem je v samém centru tragédie 20, století. Žádný historik nemůže ignorovat tuto pravdu, nechce-li porozuměni epochy znásilnit. Proč tyla tato evidence tak dlouho od t ni tána? A proč se do značně míiy odmítá i dnes? Je to důsledek zastrašovaní, které se zrodilo za 2, světově války a které bylo od tě doby pečlivé udržováno ve jménu „antifašlsmu". „Aut (fašismus" nebyl nikdy tak rozšířený a tak silný jako od tě doby, co ľašismus v roce 1945 utrpěl porážku. Toto neporušil clué tabu (které [e rovněž matoucí, protože sloužilo například k tomu, aby se východoněmecká policejní diktatura oslavovala jako „demokracie"), znemožňuje zpětně pochopit; že dřív než se fašismus stal kletbou, byl nadej i, kterou sdílely milioiry lidi. Nolteho díla od tohoto dobového konibrmismu osvobozují. Do hloubky kladou filosofickou orázkuT jak se spolu komunismus a fašismus střetávají i doplňují jako dvě patologické íbrmy uvnitř moderní demokracie. Ňa základe toho pak Nolte velice zdůrazňuje - podle mého názoru až. příliš - reaktivní, reagující stránku fašismu ve vztahu ke komunismu, totiž to, že se fašismus objevuje chronologicky po* zději a zeje tedy určen precedentem Října 1917. Lenin se chopil moci roku 1917. Musssoilni E'oku 1922, Hitler roku 1923 neuspěl, ale podařilo se mu to o deset, let později, Mussoliniho fašismus tak může být pojal jako ..reakce" na bolševismus italského raženi, který se také vynořil z války a byl vyLvoŕen víceméně podle ruského vzoru. Podobně lze pale udělat z nacismu odpovéd na německou posedlost Kominternou, reakci na komun ismus, která si vypůjčuje Jeho revoluční a diktátorské způsoby. Taková interpretace obsahuje pravdivě jádro potud, pokud strach z komunismu napomáhal fašistickým stranám. Je to však podle mého názoru jen část pravdy; její nevýhodou je, že maskuje to, co je každému z fašistických režimů vlastní, a vyzdvihuje to, proti čemu společně bojuji. Kulturní prvky, z ňichz si fašistická hnulí utvorila „doktrínu", existovaly uz před 1. svělovou válkou, a tedy i před Říjnovou revolucí. Mussoíini nečekal na rok i 917, aby ho napadlo spojit revoluční myšlenku s myšlenkou národni. Německá extrémni pravice ani německá pravice Jako eeltrk nepotřebovala komunismus k tomu. aby nenáviděla demokracii, Naoionál-bolševicl obdivovali Stalina. Miterád souhlasím, že Hitler nenávidí přednostně bolševismus, ale Jen Jakožto konečný produkt de- mokraliekěho buržoazniho světa, Ostatně někteří jeho nejbHžší, jako Goebbels. se nijak netajili Um, že nenávidí Paříž a Londýn ' ještě víc než Moskvu; Domniváin sc tedy, že teze o fašismu jako hnutí „reagujícím" na komunismus je jen částečným vysvěQením, Nemůže postihnout Italskou nebo německou jedinečnost. A. především neumožňuje pochopit, jaké příčiny a rysy maji oba fašismy společné s nenáviděným bolševickým režimem. Své stanovisko jsem vysvětlil dostatečné dlouze v 6. kapitole své knihy Le Pa$$é &iirté íIíllsíoii {zejména na s. 197-19S)4, nechci Ledy čtenáře obtěžovat opakováním toho, co jsem už napsal jinde Jednu věc však dodat musím. Tím, že Ernst Nolte připisuje časové následnosti mezi bolševismem a nacismem význam nejen chronologický, ale i kauzální, vystavuje se obvinění, že jistým způsobem nacismus ospravedlňuje. Tvrzení ..Osvětimi předcházel Gulag" není nesprávné a není ani bezvýznamné- Ale nemá význam vztahu příčiny a nás led ku . Eřrjst Nolte jde ve své snaze vysvěLIit nacismus bolševismem tak daleko, že v přítomností židovských představitelů v komunistickém hnuti vidi „racionální jádro" hitlerovského antisemitismu. Zde s nim rovněž nemohu souhlasit, Výskyt velkého počtu Židů v různých štábech světového komunismu, v čele s ruskou bolševickou stranou, je jistě prokázaným faktem. Ale Hitler a nacisté Lo nikterak nepotřebovali k opodstatnění své nenávisli k Židům, Ta existovala už před Říjnovou revoluci. Ostatné Mussoíini. kterého si nacisté velmi cenili, dovedl už před nimi k vítězství antikomunistický fašismus, který antisemitský nebyl Narážím zde opčt na neshodit ve věci původu nacismu. Na rozdíl od Nolteho soudím, že nacismus má starší a specifičtěji německé kořeny než nepřátelství k bolševikům. Žídě už byli obětními beránky demokracie před tím, než se stati obětními beránky bolševismu, A je-li I pravda, že Židé se vystavuji tomuto zlořečeni v důsledku výsadních vztahů, které udržuji s moderním universa!ismem, vystu- L pují v tom v obou rolích: jako představitele buržoazie i jako představitelé komunismu, První, 1j- buržoázni podobaje přitom dřívější než druhá, komunistická {ostatně Nolte sám zdůrazňuje, že pokud hodně Židů nacházíme v radách komunistů, objevuji se také v prvních řadách liberálního antikomunismu 20. století). 4 Talo poznámka pod čaron hýla xnovu publikována v diskusi mrs.i Kureíciu a N!ol:cm. kl^rä vyšla frariricjuns]^- nejprve v rasrspi^ CV>mmĚ::ilarn.'. .Její c-eský ■pŤí-käad vyíitl nejdříve v časopise Stnw'nr" yMrapu ť:. 78 a 79/ J996 a pak v fr>m-tťi sborníku, Srv, slov, přelil. Mini jlust jedinej Mžjé. &. 204-205 ípo^- M-N.) 104 1. O minulosti komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20. století J 05 7Ac, opět narážím nu zvláště násilný postoj německé kultury vůči moderní demokracii-Tento postoj je staršího data než bolševismus a je jedním z faktoru vysvětlujících vznik nacismu. To, co Nolte nazývá „racionálním jádrem" nacistického antisemitismu, se podle mého názoru utvořilo tak. že dvě postupně (nikoli však neslučitelné) podoby, jak Židé představovali modernitu, se na sebe pomyslné navrstvily. Zdá se mi, že četba Mein Kampfiuio interpretaci potvrzuje. Bolševismus je tam jen poslední formou židovské svetovlády. Nolte příliš přehání správnou myšlenku. V tom sc podobá mnohým historikům, i některým z těch nejvétších. Je první, kdo totalitarismy 20. století zasadil do dialektiky- vedení války, v níž se vzájemně doplňuji; jediné pomocí této dialektiky je lze interpretoval. Nolte přitom čelil „protifašistickému" zastrašovaní, za což mu všichni svobodní duchové musejí být vděčni. Židovská genocida je věru vrcholným, kulminacním bodem zločinů 20. století, aleje politováníhodné, že se její zlověstné záře dá užívat, k zakrývání milionů obětí sovětského teroru. Pravdou ovšem zůstává, že tím. že fašismus - a zvláště pak nacismus - Nolte jaksi vyvodil z komunismu, dal nacistickým zločinům, jak se zdá (ačkoli to nikdy jasně neříká), ráz odvozený ave vztahu ke ílulagu druhotný (i když „ještě hrozivější"). Z výše uvedených motivů nevidím žádný historický důvod (bez ohledu na morální soud), který by nám umožnil zamířit tímto směrem. A nakonec poslední věc, která mě dělí od německého historika a která mě v posledních odstavcích jeho článku zarazila, Nolte, jak se zdá, nevyvozuje důsledky z odlišných záměrů komunistické a nacistické ideologie. První je obecná, universalistická, druhá vzývá zvláštní, partikulární. První byla pomíjivá jen podobou, které nabyla ve 20. století, tj. v marxismu leninismu. Má před sebou Ještě dlouhou budoucnost v jiných podobách (kterč se neodvažuji předvídat), protože je neoddělitelně spjata s moderním demokratickým cílením. Nejsem dostatečně hegélóvcém. abych ohlašoval ..konec dějin". Fašistická ideologie nepůsobí Uik mocně na představivost. Podařilo seji sice osvojit si myšlenku re voluee a podobné Jako komunismus představuje novou ideu společenství, ale tato idea je omezena hranicemi vybraného národa Nemůže byt odrazovým můstkem snu o znovrismírem lidstva. Tím, že radikálně odděluje zvláštní od obecného, otvírá revoluční vášni jen úzký prostor, zbavený mesiášského horizontu. Nacista, který ohlašuje panství vyvolené rasy, se omezuje na potvrzení své síly. Komunista prorokuje osvobození lidstva a těží i ve své kru tosti z jemnosti demokratické ideje, činí si nárok uvést v život, loji sliby. Lfprostřod ruin. které způsobil, sc stále může dovolávat zítřků, jež tato činnost domněle pripravuje. A je-li jeho ríéjinný krach konečný a neodvolatelný, může se pořád omlouvat svými záměry. Táži se, zda se tím nedotýkáme důvodů, proč se své zaslepeni snaží pochopit tolik bývalých komunistů, ale jen málo bývalých fašistu. Renzo de Felice je podle, mého míněni největši historik italského fašismu, o čemž svědčí monumentální biografie Mussoliniho. jeho životni dílo. Měl nejen dostatek trpělivosti a znalostí, ale také potřebnou intelektuální odvahu, aby dějiny fašismu vyvedl z pouhého morálního odsouzení, v Jehož zajetí byly tak dlouho (a do značné miry v něm vězí dosud). Jsem rád. že se mu moje kniha, která mu za část své inspirace vděči, líbila. Ze čtyř bodů, které si vybral ke svému komentáři, se prvni lýka 1. světové války a geneze nebo spíše kryslalizacc dvou velkých masových ideologii - bolševismu a fašismu. Máme vyvozovat fašismus z reakce na Říjnovou revoluci? Zdá se, že v souladu se skutečnosti Je spíše pohled, který chápe evropský konflikt jako půdu. z níž vystoupila obé hnuti znovuoživením revoluční kultury, která je neodluéitelná od dějin demokracie. V tom smyslu otevírá fašismus novou kapitolu v dějinách evropské pravice. Jeho intelektuální - nebo obecněji kulturní - prvky už existují před rokem 1914. Ve francouzském kontextu je analyzoval např. Zeev Sternhell. Válka a bezprostředně povalečné období se v Itálii, kde kontrarcvoluční pravice byla jen „okrajovým jevem", stane dějištěm zrodu politického hnutí, které jc nacionalistické a současné revoluční. Pokud nám unikne jeho druhý, tj. revoluční ráz, nc-triúženie pochopit, ani vztah fašismu k politické a ekonomické modernizaci, ani jeho přitažlivost pro tak velký počet současníků. Odtud Renzo de Felice přistupuje k druhému bodu: k otázce totalitarismu. Pod tímto zorným úhlem srovnává nejen Hitlerův a Slalinův režim, k čemuž se přikláním já. ale laké komunismus 3 oeineckým i italským fašismem. Pravda, hned poté rozlišuje nejen mezi komunismem a fašismem, ale i mezi fašismy: natolik je ukon. který spočívá ve srovnávání, neoddělitelný od analýzy roz-V'lů. Jakjsem už napsal výše. mám tendenci oddělovat italský fn-Sl£mils od sovětského a nacistického totalilarismu, protože tako- j CÍS I. O minulosti komunistické iluze B. Komunismus a fašismus ve 20. století J 07 vč absolutní kontroly společnosti stätosLranou, jaké v nich nacházíme, Mussoliniho režim nikdy nedosáhl, t Renzo de Fclice to svým způsobem vyjadruje, když hovoří o „stupních", jimiž se růz né totalit ni experimenty liší. Rozcházím se s ním v léto debatě spiše v analýze ideologii, fašistické na jedné a nacistické na dru-hé straně. Nacistická ideologie se liší od rasistické tím. že ideu národa nahrazuje ideou rasy; tato náhrada zachovává nacionalistické vášni emocionálni náboj a současné jí dává biologickou záruku. Ale nejsem si jist, zda tato modifikace poskytuje nacistické ideji „universalističtější" náplň než má fašistická verze vzýváni národa, Pravda, biologie je věda. tedy obecná pravda. Ale na druhé straně se nacistická ideologie dovolává rasy jen k oslavě nadřazenosti jedné z nich a k ospravedlnění její neomezené nadvlády nad lidstvem. Člověka vymezuj e vyloučením „podřídí", čímž mezi oběma kategoriemi rýsuje nepřekročileinou hranici, a ve jménu Ičt.o separace dává všechna práva násilí. Staví vědu do služeb zvláštního proti obecnému. Takže přestože sdílím de Feli-ceho analýzy rysů, kterými se Mussolimho režim Uši od režimu Hitlerova, nejsem si jist, zda v druhém z nich hrála rasa „trans-nacionáini" roli. Nacismus vc vlastním slova smyslu se mimo ně-rneetvi rozšířil jen málo, zatímco nacionalistická vášeň mu jako ochranný štít sloužila až do konce. Podstatné ml naopak připadá to, co píše italský historik o násilí vůči buržoazii jako hnací síle fašismu. Shoduje se tak s jed nou z myšlenek mé knihy: komunistická idea čerpala po 2. světové válce velkou část své magické moci z toho, že se stálá téměř monopolním držitelem protiburžoazniho zaujetí, o nějž se před tím musela dělit s fašismem. Případ Itálie je z toho hlediska významný, protože některé z charakteristických rysů fašistického období se objevují v „protifašistickém" kontextu po 2. světové válce. Ostatně mnozí z těch intelektuálů, kteří se pohybovali okolo fašistické kultury v třicátých letech■, napr. kolem Mussoliniho ministra kultury Boitaiho, se po roce 1943 ocitají v područí komu nistické strany v důsledku nepřátelství nebo odporu vůči „Sa lově republice". Tím se dostáváme k debatě o aiiLilášísmu, který je. jak už jsme viděli, pro levicové míněni nej citlivějším místem mé knihy. O tomto tématu jsem diskutoval už s Hobsbawmem a Proenocim. Nemám proto důvod opakovat, že souhlasím s tím, co k tomu de Felice napsal. Antifašimus, kteiý j e postojem inteligentním, chvályhodným a potřebným, se v důsledku komunismu stal maskou jiné tyranie tam, kde se snažil pokrýt celý prostor dčinakracie. Itálic, kde byl po 2. světové válce komunistický vliv zvláště rozsáhlý, je z toho hlediska najjasnejším případem. Dějiny posledního půlstoletí byly obecně a takřka všude až příliš citlivé na toto účelově tabu, z něhož jsme se dosud nevymanili. Budoucnost se bezpochyby podiví, žc si demokracie po porážce fašismu vymyslely tolik fašismů a tolik fašistického nebezpečí. Je to tím, žc pokud demokracie spočívá v antifášisniu, potřebuje pořád vítězit, nad neustále se obnovujícím nepřítelem. Tento mocný mechanismus se už často dostal do dějepisných knih. kde přispívá k vymazáváni hrůz sovětského režimu z paměti. Byl lak metodicky a tak všudypřítomně vtloukán do hlav, žc ještě dnes slouží ke skrýváni mrtvoly komunismu, která je na obtiž- Ještě krátce k otázce historické kauzality, poslednímu bodu, jímž se Renzo de Felice zabýval. Dějiny 20. století v Evropě se nejméně hodí k to tnu. aby byly vměstnány do Prokruslova lože deterministické interpretace, ať už je marxistická nebo inspirovaná „sociálními vědami". Týlo dějiny totiž ukazuji, že politické faktory nelze redukovat na domněle „hlubší" příčiny. Ostatně role. kterou zde hraji jisti jednotlivci, lidé svým způsobem velcí, ale katastrofálního ražení, naráží na demokrat ieký předsudek, který ovládal historické vědy od 2. světové války, podle něhož má před nost zkoumáni anonymiúho člověka a lidových mas. Je však proto nutné vrátit sek tomu. co tolik současných historiků poněkud lehkomyslně považovalo za „překonané"? 'Pojistě ne. Ale musíme se znovu učit, abychom viděli složitost velkých událostí minulosti i meze toho, co z nich jsme schopni vysvětlit. 108 I. O minulosti komunistické iluze C. Gulag g Osvětim 100 Diskuse o fašismu, komunismu a o dějinách 20, století v časopise Commentaire Francois Furet a Ernst Nolte Fašismus v interpretaci Ernsta Nolteho1 Poznámka k Nolteho interpretaci fašismu ž knihy Francoise Fu-rcia te Passé ďuiye íttusion První světová válka je pro dějiny 20. století stejně zásadní povahy Jako Francouzska revoluce pro století devatenácté. Právě z ni se zrodily události a hnuti, v nichž maji svůj počátek tri „tyranie", jak o nich hovoří v roce 1936 E! i e Halévy. Naznačuje Lo svým způsobem chronologie, protože Lenin se chopil moci v roce 1917. IVlussoliui v roce 1922 a Hitler se o to neúspěšná pokusil v roce 1923 a ů spěšně desei lei poté. Dá se z toho usuzovat, že vášně probuzeně těmito zcela novými režimy, které politickým zmobilizováním bývalých vojáků dosáhly výhradní vlády jedině strany, mají néeo dobově společného. Historikovi se tak otevírá jiná cesta k porovnáni diktatur 20. století. Nejde už o to zkoumat je z hlediska určité myšlenky ve chvíli, kdy každá z nich dosáhla vrcholu, ale spíše z hlediska jejich vzniku a jejich úspěchů, tak. aby se ukázalo, v čem je každá z nich specifická y co má společného s ostatními, A takě pochopi!, co v dějinách každé z nich plyne z nápodoby nebo z nepřátelství vůči režimŮEii, od nichž převzaly některé rysy. Nápodoba a nepřálelství se ostalně nevylučuji: Mussoíini přejímá od Lenina, ale proto, aby ho porazil a komunismus v Itálii zakázal. A mezi Hitlerem a Slaltuem je přikladu nepřátelské komplicity celá řada. Takový přistup, který je jakýmsi přirozeným prvniin krokem k výčtu rysů ideálního typu2 jako je „totalitarismus". má tu před- 1 Te-xt je převán z poslední knihy !''rnncoise F-.irť.a &> Hf,\swi ďunc CliiSůJri. Ešsói kut Vitirie eommuixiiitc; i$lý typ je podii; Maxe Webera Kiiýšfcnlwn^ [„Ideální" v tomto smyslu, nikoli ve £fjtys[!> .TicjlepšD kůn^u^ikoe, která umožňuje tepšř „porozuměni". ritírii však prisne rraltetická. Jde o „raiMonälni utopil*". Slovo „(a- nost. že sleduje zblízka sled události. Nese s sebou ovšem nebezpečí výkladu příliš prostého, založeného na lineární kauzalite, podlé niž to. co předchází, je vysvětlením toho, co následuje. \'h.issoliniovský fašismus •/. roku 1919 je pak možně chápat jako „reakci" na hrozbu bolševismu po italskú, zrozeného rovněž z války a víceméně kopírujícího ruský přiklad. Reakci v lom nejsi ršítn slova smyslu, protože Mussolini vyšel z ultrarevolučního socialismu stejně jako Lenin; takže bojovat proti němu právě tím, že ho napodobí, bylo pro něj o to snazší. Vítězství ruského bolševismu v roce 1917 se tak může jevit jako výchozí bod určitého řetězce „reakci", které jsou vlastně odpověďmi, nejprve italské ho fašismu a potom nacismu, na hrozbu komunismu. Odpověďmi v Jeho vlastním revolučním a dikíálorském stylu. Jak ukázala nedávná debata německých historiků na toto téma.3 může Utkóvá interpretace vést ne-li přímo k ospravedlňováni nacismu, tedy přinejmenším k tomu, že se mu ubírá na vině. Nevyhnul se tomu dokonce ani Ernst Nolte, jeden z nej hlubších odborníků na fašistická hnutí. Myšlenky Krusta Nolteho Jsou v Německu a na Západě už dvacet let, hlavně však od debaty v roce 1987, kdy se němečtí historikově dostali do sporu o [interpretaci nacismu (Hisiorikerstreít), Lák šmahem odsuzovány, že si to zasluhuje zvláštní komentář. K Nolteho zásluhám patří, že velmi brzy překročil zákaz hledat paralelu mezi komunismem a nacismem, zákaz v zapadni Evro-pe, a zvláště ve Francií a Itálii, víceméně všeobecný a ■ z důvodů, jež jsou evidentní a jež dodnes neztratily sílu - obzvlášť absolútni v Německu. Hlavní linie své historickí)-filosofické, současně novohcgelovské a heide&gerovské interpretace 20. století Nolte narýsoval už v roce 1963 ve své knize o fašismu (Der Faschismus in seiner Epoefrr?, český překlad Fašismus vc své. epoše, Argo, Praha 1999, francouzský přeldad Le Fascisme an son époque, 3 sv.. Julliard, Paříž 1970], Oběma ideologiím, komunismu i fašismu, poskytl podle Nolteho úrodnou pudů liberální systém, a to pravě svou určitou kontradikčností a nekonečnou otevřenosti k budoucnosti. Komunismus, jenmž otevrel cestu Marx, dovádí do ex^ trému „transcendenci" moderní společnosti! lim má autor na ' 2 poij. lislilsrismus" inůŽK býL t;b;ipanct jako takový ideální iyp- V soudobýiilí .spok;-č-^riHkych vědách se oasléjL iií.iyá nhdobnč-ho leritiíiiu -model", proto se v k!<>-veniikě vcr/i na s, 203 ideální Lyp přf.k.lšdá jako „modelový vzor" (pozn. M.N.). ■í JJrsrrti-íkersinedJ, Mnichov 1387, Jraitcmj^ský překlad Dcvam Vhi.ýfWG:, Les do <:i]n>c.řits de la c;<>ríín:> verse sur fasingularilt: ti<: 1'estcrmíaaliůji d<;.i Uuiťs pštf Ie icrEíimr nazi, Cerf, edici- Pasi-sages. Paříž 1988. J 10 I. O minulosti komunistické iluze mysli abstrahující demokraticky universalismus. který' vytrhává lidské myšlení a jednáni z hranic přírody a tradice. Fašismus chce naopak člověka uklidnil v jeho úzkosti zc svobody a nede terminovanosti. Vzdálené se inspiruje Nielzschem a jeho vůli chránil „život" a ..kulturu'' před „transcendencí". Jednu ideologii nelze proto oddělovat od druhé: obě radikálním způsobem rozvíjejí kontradikce liberalismu a svým vzájemným soupeřením a doplňováním naplnily celé naše stolci i. Mají však i určily chronologický řád: Leninovo vítězství předcházelo vítězstvím Mussoliniho a samozřejmě Hitlera. První vítězství je podmínkou obou dalších. Tento svůj pohled Nolle prohlubuje v dalších knihách (Die Faschistischen BeLuegatVjen, 1966 IFašis-tieká hnutí], francouzský překlad Les Mouvements fascistes, CaJ mann-iévy, 1. vydání v edici Liberié de 1'Esprit. kterou iídil Ráy-mond Aron. Paříž 1969, 2. lranc. vydáni 1991: Deuiachkind und der kolte Krieg, 1974 [Německo a studená válka], a hlavně Der Kuropůischc Bůrger Krieg. 1917-1945, 1987 |Evropská oběanská válka. 1917-1945]): v ideologické rovině bolševický extremismus universálního vyvolává nacistický extremismus partikulárního. V rovině praxe Leninovo vyhubení buržoazie ve jménu abstraktní myšlenky bezlřidní společnosti vyvolává sociální paniku právě lam, kde je Evropa z hlediska komunistické hrozby nejzranitel-ričjší: triumfuje Hitler a nacistický protiteror. Ani Hitler nevede však proti' svým nepřátelům jen předem ztracenou válku: i on je stržen všeobecným pohybem „techniky" a užívá týchž- zbraní jako protivník. Horlivé industrializuje, s i c j -nějako Stalin. Chce potřít dyoůhlavé monstrum „sociální trans-cendence". židobolševismus. ale proto, aby lidstvo sjednotil pod nadvládou germánské „rasy". Z důvodu ospravedlňujících plánovanou válku tak nakonec nezbude ani jediný. Nacismus svým vývojem zradil svou původní logiku. Takovým způsobem Nolle v jednom ze svých posledních děl (Martin Hěldeggěr. Poiiiik und Oescftichte im Leben und Denken, 1992) vysvětluje a ospravedlňuje i krátké nacistické období Martina Heideggera, který se stal později jeho učitelem. Nacionálni socialismus poskytoval podle něho filosofu důvody jali k nadšení, lak k rychlému rozčarováni. Jak a proč Nolteho knihy šokovaly poválečně generace, si lze představit: byl tu pocit víny. obava, že snaha pochopit nacismus oslabí odpor k němu, konečně pak prostě dobový konformismus. Důvody, alespoň v prvních dvou případech, byly ušlechtile. Ty historik může a má respektovat. Kdyby však takový postoj zau- C. Gulag a Osvět im J J í jal on sám, nemohl by pak vzít v úvahu, že jedním ze základních prvků populárnosti fašismu a nacismu ve dvacátých a trloátveh letech byl sovětský teror. Neviděl by. nakolik byl Hitlerův nástup dán předchozím vítězstvím bolševismu a příkladem čirého násilí povýšeného Leninem na systém vlády, a také posedlou snahou Kominterny zanést komunistickou revoluci do Německa. Tabui-zování takového typu úvah ve skutečnosti zabraňuje, aby vznikly dějiny fašismu, je to obdoba fašismu v sovětské verzi, "kletý se jen přenesl z roviny politické do roviny dějin. Zákazem kritizovat komunismus bráni tento typ historiografického antiíášismu i pochopit fašismus. Patri k Nolteho zásluhám, že toto Labu rozbil. V diskusi německých historiků o nacismu bohužel svou interpretaci oslabil tím, že ji přehnat: snažil se udělat z Židů jakožto spojenců Hitlerových nepřátel jeho organizované protivníky. Tím neříkám, že je „negacionista". Svou hrůzu z nacistické genocidy Židů. a právě i z její ojedinělosti jakožto průmyslové likvidace jedné rasy. vyjádřil mnohokrát. Drží se však myšlenky, že cestu ukázali bolševici svým potřením buržoazie jako Iridy. a že Gulag předcházal Osvětim. Je pravda, že genocidu Židů, byť zapadala do určité dobové tendence, nevidí jako pouhý prostředek k vítězství, ale jako samoúčelný akt, jehož strašlivá ojedinělost spočívala právě v tom. že šlo o produkt vítězství, pro něž bylo ..konečné řešeni" tím nejhtavnějším cílem. Podle jednoho nedávného Nolteho spisu se nicméně zdá. že při svém pokusu dešifrovat Hitlerův paranoický antisemitismus pro něj nachází jakési „racionální" i opodstatněni v prohlášeni Chařma Wcizuianna. který v září 1939 i jménem židovského světového kongresu (HisiorikerstreU.. lranc. překlad Devant 1'hLstoire, s. lf>) vyzval Židy celého světa k boji po boku Anglie. Argument je to šokující a falešný, odkazující nepochybně | k onomu pozadí německého pokořeného nacionalismu, které Noltemu jeho odpůrci vytýkají už dvacet let a které je palrně jedním z bytostných zdrojů jeho knih. 1 kdyby však obviněni bylo oprávněné, nemělo by diskreditovat dílo a inteqjretaci. jež patří k Lomu nejhlubšímu, co v naší druhé polovině století vzniklo.4 4 Srovnej Hans ChristoťKraus, „l.'hisioriographie phílosophique ďErnst Noilr" v. La ľertsee politSíjue. Hautes Etudes-L-t- Scnll-Gatliriiard, Pariž 1994, $.itt-r\7. AJain Rcnauí, předmluva ke knize EniKLa Nnltcho Die Fuachimirhe Bcíc-egwi gen. ťiaturoiiz-sky překlad Les Moiwemetiis Jusctst&s. 2. vyd., 1991, s. 6-24. (Srovnej též doshív Jana Dobeše k ruskému překladu knihy Der Fasciiismus in šeiner EfMv.hr: FaiĹsmuK ve své epoíte, Argo. Praha "lOfíH. -■>. 665 684, pozn. M.N.l Přesáhnout slepé uličky ideologií Ernst Nolte Vážený kolego. nu okraj vaši knihy Le possd ďune illusion (slov, překlad Mi-ntiíosľ jednej ilúzie, Agora, Bratislava 2000) bych se s vámi rád podělil o několik úvah. Budou osobnější a méně podrobné, než ty. které jsem na žádost Pierra Nory /.formulovat jako vyjádřeni svého postoje pro časopis Le. Debata O vaši knize jsem se dověděl už skoro před rokem z jednoho článku ve Frankfu.rí.er Allgemeine Zeiíung, který nejen zdůrazňoval její význam, ale výslovně se zmínil o vaši poznámce9 ze stran 195-196, týkající se mých vlastních prací. Diky tomu jsem se s raší knihou seznámil dříve, než by se to bylo stalo jinak, a přečetl jsem ji řádek po řádku s velkým zájmem, a navíc i s určitým esletickým potěšením. Rychle jsem si uvědomil, že-se v ni nesetkávám se dvěma slepými uličkami či dvěma překážkami, které v Německu každou úvahu o 20, století uzavírají do úzkého prostoru a způsobují tím, že se přes všechny záslužné individuální snahy stává bezzubou. V Německu sc každá taková úvaha rovnou, fakticky i principiálně, omezuje takřka výhradné jen na nacionálni socialismus, a protože jeho katastrofálni důsledky jsou zřejmé, stává se příliš často, že myšlenkovou práci nahrazuji tloskule typu „delirantní myšlení", „podivná německá cesta" nebo „národ zločinců". Dvě myšlenkové perspektivy přesahující německé hranice se sice vyskytly, jedna z nich však. teorie lotalitarismu, se od poloviny šedesátých let zdála všem „pokrokäŕúrrr zastaralá, nebo v ni dokonce viděli nástroj studené války, druhou, teorii marxismu, jen málokdo rozvinul natolik důsledné, aby se Třetí říše ukázala prostě jen jako prvek určitého širšího celku a v.něm pak jako ještě větší viník, například západní Imperialismus nebo světová kapitalistická ekonomika. Lf,vicľ německa a francouzská Německá levice neměla ke svým dějinám jednoznačný vztah, protože ani ony nejsou jednoznačné. Nenacházela v níel/žádnou C. Gulag a Osvětim 113 5 Ems! Nolte. .Sur Lrt tíitórié rtu touiiitariiiinť.", 1n: revuť Ij> DébaL 199(3. t. 89. f; 133-146 (požit. rrříncoLtiíikť: red.), v naseiu sboniiku vychází v čeáfcčni překladu pod nazvem .O utorll totaiitarlSimu" (pozn. M.N.J. 6 Viz výše. velkou událost, s niž by se mohla plně identifikovat. Ani v osvobozovacích válkách proti napoleonské Francii nechyběly totiž takzvaně „reakcionářské" polmuLky a revoluce roku 1848 byla „fiasko". S ruskou revoluci se ztotožnila jen minoritní část německé levice, zatímco ta mnohem větší a významnější, sociálni demokracie, se v teorii I praxi rezolutně postavila proti jejímu rozšířeni do Německa. Je pravda, že kdyby sc dalo vyčíslit nadšení a mocná víra, které tato revoluce prese všechno uvnitř levice vy volala, více než polovin;! by z toho připadla německé komunistické straně, protože sociální demokraté bojovali proti komunistům takříkajíc „se socialistickým špatným svědomím'", a KPD byla v Německu jedinou stranou, která v každých volbách pravidelně narůstala, dokonce i v listopadu 1932, kdy nacionálni socialisté utrpěli těžkou porážku. Dokonce však i mezi mladými neoinar-xisly sedmdesátých let bylo jen málo těch, kdo by pří pohledů zpátky považovali za pravděpodobné, že by komunisté mohli na přelomu leL 1932-1933 zvítězil, a vinili by sociální demokraty ze „zrady". A právě z takového postoje, jenže s opačným znamínkem, vyplynuta „pravicová" a post feslum rovněž těžko přijatelná antikomunistická myšlenka, že komunismus představoval skutečné nebezpečí a že nacionálni sociál ism us právě proto nabyl lakově sily. Dokonce i velkým stranám po roce 19413 v Bonnu obnovené „výmarskč demokracie" se vsak taliové pojetí jevilo jako nebezpečný omyl, protože až příliš pripomínalo nacionálne socialistickou tezi o „záchraně Německa před bolševismem" a protože jsme sc smlouvou se Spojenými státy zavázali odrážet útoky „totalitního stalinismu* a jeho východoberlinských představitelů. Teorie totalitarismu nabízela sice východisko, protože umožňovala rozlišit antilcomunísmus „demokratický" od anttkomunísmu „totalitního", ale ncpřcvládala dlouho a skoro všichni od levice až po pravici, od tisku až po universitu potom svorně soustřeďují pozornost jen k nacionálnímu socialismu, „stalinismem" se zabývají jen příležitostně a o „světovém komunistickém hnutí" už nemluví vůbec. To jsou ty dvě slepé uličky, o nichž jsem se zmínil. Vy naopak ve své knize vycházíte od „komunistického ideálu" a vidíte v něm nejmocnější ideologickou realitu století. Neomezujete ho pouze na Rusko, kde rychle prevážila pragmaticka zahraniční politika, a hovoříte o „všudypřítomném kouzlu Října", kterému propadla dokonce i ve Francii, a hlavně iam, řada intelektuálů. Vy lo dělat můžete, protože pocházíte z francouzské levice, která má na rozdíl od svého německého prolějšku ve svých ná- I. O minulosti komunistické iluze C. Gulag a Osvětim rodních dějinách velkou událost - Francouzskou revoluci -. k níž se může neustále odvolávat a od niž mohla pohlížet na ruskou revoluci jako na její důsledek a obdobu: revoluci, k níž mohla bez výčitek svedomí pocitovat prinejmenšřm sympatie, pokud ses ní přímo neztotožňovala. Nebyla proto náhoda, že se velká většina socialistické strany v roce í 920 na sjezdu v Tours připoj i la ke Třetí internacionále a že velcí historikové jako Aulard a Mathiez s tímto světovým hnutím sympatizovali nebo se i stali jeho členy. Jmenujete však i mnohé jiné nadšence a přesvědčené přívržence, lidi jako byli Pierre Pas cal, Boris Souvarine nebo Qyčrgy Lukács, a vy sám tomuto nadšeni očividné takě ncupíráte svůj zájem a sympatie. Historická skutečnost samozřejmé víru takového Pierra Pascala nebo Borise Souvarina. stejné jako mnoha jiných, pozvolna podkopala a ve stopách těchto disidentů jdete i vy, i při všem odstupu nicméně vidíte v ruské Říjnové revoluci a jejím světovém ohlasu základní politickou událost '20. století. Sledujete její \yzařování až k té dobé. kdy vyčerpaná bojem s mnoha rozličnými skutečnostmi, ztrácí svou vnitřní sílu a jeví se konečně a definitivně jako to. čím ve své utoplěnosú" byla od samého zaéátku, to jesť jako „iluze", Stejné rozhodující je však podle mne jest é další váš krok v této knize. I když se základní událost 20. století nakonec ukazuje jako iluze, militantní reakce, jež vyvolala, přesto nelze považoval, jak píšete, za zcela nepochopitelné nebo historicky zcela neoprávněné, a právě tak je podle, vás třeba považovat za nešťastný pozůstatek komunistického vidění i neehut pohlížet na „druhou fascinující silu století jinak než jako na zločin". Takové hodnoceni „druhého velkého mýtu století", mýtu fašisliekého, vyvolá značné námitky jisté i ve Francii, ale v dnešním Německu se vystavujete nebezpečí, že se rychle stanete „nepřijatelnou osobou". Přesto si myslím, že máte naprosto pravdu, neboť vás jistě nikdo nemůže rozumně podezírat, že snad boj mezi komunismem a Jeho fašistickým protipólem považujete za jediný obsah dějin v letech 1917 až 1989-1991, nebo že iášismus má být podle vás nahlížen jako jistý druh platónské myšlenky bez ohledu na to, že každá historická realita, a tedy i realita svélového komunistického hnuti, je určována celou řadou různosti a předpokladů. Já jsem ony dvě „slepé uličky" překonal a své pojetí ideologické občanské války 20. století (které se mi rýsovalo už dlouho předtím) jsem vypracoval jinou cestou než vy, I já bych se by! stá le dril zajímal jen o nacionálni socialismus a jeho „německé kořc- ny". kdybych byl náhodou nezjistil, že socialistické myšlení mladého Mussoliniho ovlivnil stejně tak Marx jako Nietzsehe. Jedině z tohoto důvodu se stal ..fašismus'" iémafem mě knihy z roku 1963, obecná definice fašismu jako militantní formy antimarxis-mu a specifická definice nacionálniho socialismu jako „radikálního fašismu" už od té doby virtuálně obsahovala všechno, eo jsem později napsal a o čem jsem uvažoval. To však. eo pro vás bylo výchozím bodem, tj. „myšlenka komunismu", zůstávalo pro mne dlouho ponejvíce jen jakýmsi neurčitým a vlastně nepojme-í novaným pozadím. Všechno se změnilo teprve až v roce 1983 mou prací Marxismus und lndustriellc? Revolution (Marxismus a průmyslová revoluce), hlavně pak knihou Europuische Bíirger Krieg 1017 - 1945 (Evropská občanská válka 1917-1945). GF-NimCKO-HlSTORICKÁ YĽRZE totaljtar1smu Z odlišných východisek a po odlišných cestách jsme tak oba. nemýlím-li se. dospěli k pojetí, které bych nazval „hisíorieko-ge-netlekou verzi teorie totalitarisniu", a které sc liší skoro stejně od politicko-logieko-struktm-álrií verze Hannah Arendtově a Carla J. Friedricha jako od teorie marxisticko-komunistické. V jednom bodě se však. domnívám se, přesto hluboce rozehá-I zime. Píšete v oné mnou zmíněné poznámce, že jsem bohužel svou interpretaci přehnal a že „HiUerovu paranoickému aniiserni-m-tismiC dávám Jakési rackmálníopodstainětti*. Vám nemusím sa I rnozřejmě zdůrazňoval, že právě ona ojedinělá událost, již byla masivní destrukce rozpoutaná „konečným řešením židovské I otázky", je hlavním důvodem, proč se německé bádáni soustředí I lo na nacionálni socialismus. A vy mi jistě přiznalo, že to. co je v dějinách ojedinělé, nemůže platit, za „absolutní*', ani tak být po-I jednáno. Chci k lomu jen dodat, že byť by se i dalo pro ojedinělý ■ masový zločin najít srozumitelné racionální opodstatněni, není loto méně hrůzný a odsouzeníhodný. Smím vám připomenout, že Krjednom svém článku z roku 1978, kde kritizujete zjednodušený pohled francouzské levice na sionismus, jste napsal, že povahu Hxhoto jevu nelze odtrhovat od židovského mesianismu? Nedal Kpte to slovo do uvozovek, takže Je považujete za legitimní, přestože jistě vite stejně jako já. že právě tak se dá hovořit i o mesí-ranismu ..ruském" nebo „šíitském". A podle mne ani „konečné ře-Ršení" nemůže být srozumitelné [verstehlxtr - na rozdíl od pochopitelně verstándlich). jestliže zároveň nevezmeme v úvahu „židov-ffišký mesianismus" jednak jako takový a jednak jako představu. I 16 1. O minulosti komunistické iluze C. Gulag a Osvětim 117 kterou o něm měl Hitler a mnozí jeho přívrženci. Nemyslím si proto, že by rozpor mezi nami byl nepřekonatelný. V každém případě, abych užil často cit o váného výrazu německého spisovatele francouzského původu Theodora Fontána, je to „široké pole". K jeho patřičnému obdělaní bude třeba ještě mnoha slov. mnoha úvah. Řeknu-li, že úspěch vaši knihy mě Lesí skoro stejně jako vás. dá se čekat, že tím v Německu zavdaní príčinu k vašemu orerňn váni nebo i obžalovávání. Věřím však, že vc vaši zemi nejsou předsudky a hysterie tak mocné jako u nás. Přijměte, pane profesore, můj nejuctivější pozdrav7. Ernst Nolte Berlin, 20. února 199« Zakázané téma Iň'anoois Furet Vážený kolego, že svou dlouhou poznámkou o vás probudím ve vaši zemi a dokonce í jinde - vůči své knize nepřátelské pocity, jsem dohře věděl. Také sc t.o stálo, což je jen důka^, že stačí vás ocitovat, a u Levice Lo vyvolává takříkajíc ..pavlovovskou" reakci, dva tak rozdílní anglosaští historici jako Krk: Hobsbawm a Tony J udí m i dokonce vytkli pouhé uvedení vašeho jmény, aniž pocítili potřebu nějak exkomunikaci vysvětli L Tenhle začarovaný myšlenkový kruh je třeba prorazit a nelituji ani trochu, že jsem to udělal. A to už jen z prostého profesionálního reflexu, protože jsem pojedná val otázky, o kterých jste toho mnoho napsal a o kterých píšete už dloubu: když vaše kniha ^ť--r Faschismits lii seiii&r Epoche [česky Fašismus vv své epoše, Argo, Praha 1998) z r. 19G3 vyški francouzský, velice mě zaujala. Už je tomu třicet leLT Ale i kdyby nebylo této úcty k pravidlům našeho řemesla, vaše knihy upozorňuji na příliš mnoho problémů, jež mají zásadní význam pro porozumění 20. století, než aby se pod jejich všeobecným odsou zením neskrývala spousta zaslepenosti. 7] Pozdrav je v nčmeckém textu psán francouzsky (posil. íraiMxnízskč reä,J. POSRni.OST nacismem Tato zaslepenost má své nejočividnější kořeny v posedlosti na-&šmem> která vládne v demokratických zemích už půl století, jako kdyby dodnes neskončila druhá světová válka, jež jc jeho historickou a mravní ilustraci. Místo aby ta posedlost spolu s tím, jak se vzdalují událostí, z nichž se zrodila, slábla, naopak za těch padesáL let ještě vzrostla a stala se základním kritériem, jak rozlišovat „dobré" občany od „špatných" fa bych si vypůjčil slovník od Francouzské revoluce). Po porážce IlEtlcra a Mussoliniho dokonce z potřeby nalézt nová vtělení zplodila fašismy imaginární (vymyšlené). Zločiny nacismu jsou tak obrovské a staly se na konci války pro všechny lak zřejmými, že připomínat, je ■/, pedagogických důvodů ještě dlouho poté, co už zde nejsou generace viníků, je jistě .užitečné a dokonce nuLné. Lidé si tehdy více méně jasně uvědomovali, že je v l.čeh zločinech něco specificky novodobého, že nejsou bez souvislosti s určitými rysy naši cli s pol eč n o si i a že j c proto nutné tím bedlivěji hlídat, aby se nevrátily.. Tento náš pooil hrůzy ze sebe samých se stal živnou půdou posedlosti antifašis-mem a zároveň jejím ncjlepšřm ospravedlněním. Od začáLku ho však účelové používalo také komunistické hnuti. A nikdy se to neukázalo v takové síle jako ve dnech po druhé ■světově válce, kdy dějiny porážkou Hitlera zdánlivě daly Stalin©^ vi vysvědčeni z demokracie, jako kdyby aniifašismus, definice čisté negatívni, stačil zaručovat svobodu. Posedlost antlfašismeni tak ke své nutně roli připojila i jeden neblahý účinek: znemožnila, nebo alespoň ztížila, analýzu komunistických režimů. Vy se domníváte, že zaslepenosti obzvlášť naprostou se po léto strance vyznačuje, z důvodů částečně zřejmých, německá levice a Německo vůbec. Nacismus byl německou apokalypsou, vytrhl vaší zemi z jejich tradic a uvrhl ji v bezprecedentní nešLěsLí, k němuž se navíc přidalo všeobecně odsouzeni, Že se politické cítěni země /.mobilizovalo takřka výhradně v závislosti na této národní tragédii, je snadno pochopitelné. A stejně snadno si lze představit, proč se v ni antikomunistická argumentace - když Předtím posloužila Hulerovi -, stala určitým tabu. Z týchž důvodů je tomu, mufatis mLttaťidis. právě tak i v Itálii. NATOLIK JSOU St'OLU SPJATĚ... Presto si nejsem jistý, nejdeté-li ve svém dopise, když analyzujete německou výjimečnost v této věcí, příliš daleko. Fašismus, J18 I. O minulosti komunistické iluze a tím spíše ve své nacisticko formě, byl pro historika víceméně tabu i vmé vlastni zemi a vlastně v celé demokratické Evropě. Myslím to tak, žc mravní odsouzeni, které stihlo oba tyto režimy, bránilo nejen studovat jejich populárnosl mezi dvěma válkami, ale vůbec se o ní i zmínit. A o nic méně tabu, i když z jiných historických oi kulturních důvodů, byla i jakákoli srovnávací unalýzn. ba dokonce i jen myšlenka vzájemné závislosti mezi komunismem a fašismem. Myšlenky Lakového druhu, ačkoli u autorů třicátých let tak éasté, měly i ve Francii špatnou pověst jako čirý nástroj studené války, Z toho hlediska mi připadá, žc rozdíl meži vaší a mou zemi je spiše ve stupni než ve své podstatě. fJctyhodná revolučně demokratická tradice Francie v těl o.zemi komunistickou iluzi spíše podporovala, než aby umožňovala ji prohlédnout. A vítězství antifašistické koalice Lidové fronty v co co 1936 k tom u ještě přispělo, V Německu ostatně určitá „antifašistická" marxistická tradice existuje také: právě ta poskytla intelektuální legitimitu bývalé NDR. Ai už je však ve věci porozumění 20. století situace francouzských historiků a historiků německýeh jakákoli, jasné je. že posedlost fašismem, a tedy antifašismus, účelově používalo komunistické hnuti, kterému sloužil k zamaskování jeho vlastní pravé tváře. Kritika tohoto pohledu, který nabyl síly až jakéhosi nábo ženství. jc proto nutná, chcemc-li proniknout do skutečných dějin fašismu a komunismu. Vy jste po této stránce otevřel cestu a z časového odstupu, za deset nebo padesál let, to bude jasné všem. Já jsem vy šel odjinud, ale stejné jako vy pátrám po důvodech oné zvlášhií fascinace, kterou měla dvě velká ideologická a politická hnutí, fašismus a komunismus, pro naše století. Vy jste zaměřil svůj pohled na fašismus, já sc snažím pochopit svůd-nost myšlenky komunistické. Oba t á boty jsou však ve svých projevech, vášních i celkové historičke skutečností natolik spolu spjaté, žc nikdo nemůže porozumět jednomu, aniž bude zároveň zkoumat i ten druhý. NenAviíít k bur20azij Jc možné studoval tuto spjatost různým způsobem. Například z hlediskíj myšlenek, z hlediska vášní, i hlediska režimů, V prvním případě půjde o to, jak se stalo, že se demokratická politika rozštěpila na myšlenku universálního a myšlenku partikulární ho, nebo, řečeno vašim slovníkem, na transcendenei a imaginaci, na filosofický antagonismus, v němž jsou nepřátelské vášně C. Guiag a Osvěti m ? 19 živy jedny z druhých. Fašistické hnuli žije z antikoinunismu. hnutí komunistické z antifašismu. Obě dvě přitom svorně nenávidí buržoazii, a to jim umožňuje případně se spojit. Z porovnávání obou režinru. bolševismu stalinského a bolševismu hitlerovského, sc od třicátých let rozvinula bohatá literatura, k níž tou nejznámější (ne však jedinou) argumentací přispěla po válce Hannah Arendtová. Pokusil jsem se ve své knize zachytit všechny tyto aspekty. Jak jste správně postřehl, vaše interpretace je mi v tomto směru bližší než interpretace Arendtové. Myšlenka totalitarismu umožňuje sice režim Sialinův a Hitlerův porovnal v tom. v čem jsou porovnatelně, zůstává však bezmocná, pokud jde o výklad jejich zcela různých počátků. Metoda sledující fašistický' a komunistický režim v jejich, řečeno vaším termínem, ..historicko-genetic-kěm" vývoji mi připadá přesvědčivější a interpretačně silnější. Presto s vámi v jednom důležitém bodě nesouhlasím. Zdá se mi, že příliš zdůrazňujete reaktivní povahu fašismu, skutečnost, že se objevil chronologicky později, a je proto daný Říjnem, který byl před nim. Já vidím obě tato hnuti jako dvě potenciální podoby moderní demokracie, které se zrodily z jedněch a týchž dějin. jek část pravdy Lenin se chopil moci v roce 19 17, Mussolini v roce 1922, Hit -ler se o to neúspěšně pokusil v roce 1923 a úspěšné o deset lei později: po deseti letech jc tedy možné vidět mussoliniovský fašismus j ako „reakci" na hrozbu bolševismu po italskú, zrozeného rovněž % války a víceméně kopírujícího ruský příklad. Podobně se může nacismus jevil jako odpověď na německou posedlost Kominternou. odpověď v komunisticky revolučním a diktátorském stylu. Něco pravdy na takové interpretaci je. protože strach z komunismu skutečně byl živnou půdou fašistických stran, ale podle mě je to pravdy právě jen ta část: její nevýhodou je. že maskuje, co je na každém z fašistických režimů vlastni, a vyzdvihuje, proti čemu společně bojují. Kulturní prvky, z nichž si vytvořily •.doktrínu", existovaly už před prvni světovou válkou a tedy před Říjnovou revoluci. Mussolini nečekal až na rok 1917. aby spojil myšlenku revoluce s myslenkott národa. Německá extrémni pravice, ano celá pravice jako taková, nepotřebovala pro svou zášť k demokracii komunismus. Nacional-bolševici Stalina obdivovali- Ano, Hider bolševismus spíše nenávidí, ;ile nenávidí ho jako konečný produkt demokratického buržoazniho světa. Někteří 120 1. O minulosti komunistické iluze z jeho nejbližšieh věrných, například Goebbels, se nijak netaji Líni, že Paříž a Londýn nenávidí víc než Moskvu. Myslim si proto, že teze o fašismu jako -reakci" na komunismus vysvětluje jev fašismu pouze z části. Nedokáže vydat počet z německé nebo italské specifičnosti. A hlavně neumožňuje zachytit, co maji oba fašismy ve svých počátcích a rysech společné s režimem jimi nenáviděným. Píši o tom dost široce v šeslé kapitole své knihy (s. 197-198). takže vás ušetřím toho, v čem bych se nejspíše jen opakoval. Chci k tomu jen dodat, že když nevidíte mezi bolševismem jako dřívějším a fašismem jako pozdějším pouze vazbu chronologickou, ale také kauzální, vystavujete se obvinění, že se snažíte fašismus určitým způsobem zprostit viny. Výrok, že „Gulag byt před Osvetbnľ, není nepravdivý a neni ani bezvýznamný. Nemá však význam vztahu příčiny a účinku. Podobně se s vámi rozcházím, i pokud jde o vaši analýzu „racionálních motivací", které přičítáte hitlerovskému antisemitismu. Ne že by přitom nos t značného počtu Židů v různých gene rálnich štábech světového komunismu, s ruskou stranou v čele:, nebyla prokázaným faktem. TimLo faktem však Hitler a nacisté svou nenávist k Židům - nenávist starší než Říjnová revoluce -živit nepotřebovali. Antikomunistický fašismus, který přivedl k vítězství jimi tolik ctěný Mussolíni. ostatně antisemitský nebyl: Vyvstává zde otázka počátků nacismu a v lě se s vámi rovněž rozcházím. Podle mne byly Lotiž staršia specifičtěji německé než nenávist k bolševismu. Než se Židé stali obětními beránky bolševismu, byli obětními beránky demokracie. A je-li pravila, že svým pravidelným sepětím s novodobým universalismem stí lomům prokleti sami vystavuji, je také pravda, že to dělají v obou rolích, jako buržoové i jako komunisté, přičemž první obraz je dxívějši než druhý (pokud je jich mnoho v radách komunismu, vyskytuji se i v prvních řadách liberálního antikomunismu, jak zdůrazňujete ostatně i vy sám). I tady se projevuje onen obzvláštní odpor německé kultury k moderní demokracii, a právě jako prvek - jeden z prvků -, který vysvětluje nacismus a je staršího data než bolševismus. To co nazýváte „racionálním jádrem" nacistického anUsemitismu, se skládá podle mč spíše z imagiuárniho zobecnění dvou postupných, ne však navzájem nesrovnatelných ztělesnění modernosti Židy. Řekl bych. že Mcin Kampf tuto interpretací potvrzuje. Bolševismus je v něm prostě jen poslední far-ma židovské snahy ovládnou! svčt. C, Gulag a Osvětim 121 Jde však o otázku příliš širokou a významu příliš zásadního, l.akže se k ní v naší další korespondenci jisté ještě vrátíme. S úctou Francois Furet Paríž, Š. dubna 199G. Od Gulag u k Osvětimi Ernst Nolte Vážený kolego, především mi dovolte, abych vám zcela objektivně vyjádřil obdiv pro odvahu, kterou jste prokázal. Jestliže; dokonce i anglosaští profesoři reagují na vaši knihu tak, jak se o tom zmiňujete na začátku svého dopisu, oč větší musí být pohoršěni a hněv vir Francii nebo v Itálii. A přitom vás nic nenutilo, abyste ve svě knize, v oné dlouhé poznámce na stranách 195 a 196, zaujal k mé práci příznivý postoj. Kniha by nepochybně vyvolala ostiě námitky v každém případě, ale kdybyste v rit nezmínil autora „démonizovaněho" evropskou levicí, ty nejzápornéjši emocionální reakce by se v ní neměly čeho chytit. Je zřejmé, že jste uposlechl pouze příkazu vědecké poctivosti, vyžadující nezamlčovat něco, co takovými či onakým způsobem sehrálo důležitou roli v procesu vypracovávání vašich vlastních koncepci. Že se mezi tolika motivacemi, které nemají nic společného s vědeckou prací, může projevit podnět, tohoto druhu navzdoiy všem podepřením, má v sobě cosi neobyčejně útěšného. Nad projevy agresivity současné levice přesto někdy žasnu "aneubráním se dokonce, abych se nad nimi i trochu nepousmai. Je snad pro toho, kdo se v podstatě drží marxistické inieqjretáce dějin, i když neuznává nárok marxismu a tedy komunismu na absolutní pravdu, opravdu tak těžké uvěřit, že nás k ..bistoricko-genetickěmu" pojetí teorie totalitarismu pudí vnitřní nulnost? Co jiného totiž vždycky obzvlášť zdůrazňovali marxističtí teoretici, ňež že fašismus byl zoufalou a k neúspěchu odsouzenou reakci buržoazie na vítězný vzestup socialistického a proletárskeho hnutí? -Jestliže se ovšem toto pojetí neopirá o myšlenku, že dějinný proces inú svě neporazitelné zákony, jestliže to Je naopak .k-n zbraň, která se určitě straně hodí k jejím bojům a kterou se Uu.o strana v podstatě nijak neliší od stran ostatních - i když ur- 122 I. O minulosti komunistické iluze C. Gulag a Osvětim i2'.i čitý zvláštní statut je ji třeba samozřejmě přiznat -, jestliže jeho východiskem je nedostatečné pochopení „buržoázni společnosti" a jeho konečné fiasko není vůbec náhoda, pak by obraz doby -I přesto, že některé základní interpretační linie by zůstávaly stejné - nabýval zcela jiných obrysů; llistorieko-genetická verze teorie totalitarisniu je marxistické analýze mnohém bližší než „klasická" či strukturální verze teorie totalitarismu, a právě tato blízkost je patrně důvodem, že vzbuzuje takovou agresivitu. Pochopitelné reakce Nepopirám nicméně, že nepřátelské reakce jsou ze své strany pochopitelně. Mít blízko k marxistickému pojetí totiž ve skutečností implikuje určitou blízkost fašistickému pohledu, protože je očividné, že ten je v hloubi závislý právě na marxistické analýze. Jestliže někdo považuje komunistické hnuti za nelegitimní, jest liže v něm dokonce vidi určitý druh útoku proti „západní civilizaci", váhy dějin se jednoznačně přikloní na stranu fašismu. Tokio však já rozhodně neuvažuji a musím vám odporovat, pokud Jde o vaše vyjádření otištěné v Le Débafi, kde jako byste naznačoval, že vám snad vyčítam vaši někdejší angažovanost v Komunistické straně Francie (PCF). Nebýt v 19. století dělnického hnuti, které se vzbouřilo proli předčasným a krutým fonriám ekonomiky trhu a konkurence, nebýt militantního pacifismu. který se projevil spolu s čisté pragmatickým uvažováním vyvolaným první světovou válkou, museli bychom si nad lidstvem zoufat. I když dějiny tyto utopické iluze vyvrátily, marxisticko-komunistické hnuti mělo svou velikost a ti, kdo zůstali stranou, si 1o dnes mohou vyčítat spíše než ti. kdo se v něm angažovali. Fašistovi Mussolini mu jsem dal otevřeně za pravdu proti jeho někdejším soudruhům už v knize Fašismus ve své epoše, a to v tom, že předpovídal kapitalismu ještě dlouhý zívol: nikdy jsern však ani sebeméně nezapochyboval, že marxismus je hnutí původnější, produkt, jehož kořeny jsou velice staré, kdežto fašismus je reakce až druhotná a z velké části umělá, spočívající na postulátech. Mýlí se proto všichni, kdo za mou pivní pohnutku považuji „antikomunis rnus". Dalo by se nanejvýš říct, že jsem antiabsolutista. neboli žr odmítám jakýkoliv nárok na absolutní pravdu. Nárok na takovou absolutní pravdu, jakou prosazoval Hitler, že totiž Židé „tahají za 8 Fiuncois Ku ret. .Sur 1'illiisloii comiimnf&te'. in: revue Le Děbdl, ŕ. 89, březen -duben 1996. s. 170 a nás!. (po/,n. tratíc, redíikrc). Čínsky preklad v naším sbor niku pod názvem .O komunistické iluzi" (pozn. M.N.). nitky světových dějin", nestojí však ani za popírání, Len si za slouží být prostě odvržen. Chránit se jakékoliv blízkosti s nacionálním socialismem a prostě jen všemu, čemu nacionálni socialismus dával kladné znaménko, dát znaménko záporné a více v&rsa - tak jak je tomu v mé zemi s onou vládnoucí tezí, podle níž v nacismu vyvrcholila „myšlenka německé výjimečnosti" - je samozřejmě jistější. Nedávno jsem měl opět příležitost konstatovat, a právě v rámci naší diskuse, jak snadno může zdánlivě zanedbal dná nepřesnost zavdat příčinu k oprávněným výtkám. V mém příspěvku do Ľe Debat stojí: „Protože na Židy se vytrvale hledí jako na oběti hanebnosti, a nejako na aktéry tragédie" (s. 146). V této formě jde o pomýlený, dokonce pohoršující výrok. V němčině však zněl jinak: .....protože na Židy se nikdy nehledí jako na spaluĽtecismíky tragédie, ale jedině (!) jako tiu oběti po doušství," |,.Weil man die Juden rdcht als Mitwirkende in ciner Tragódie, sondern nur (!) als Opfer in činem SehurkeinsLreich se hen will,"] S myšlenkou „spoluúčasti" (Miř. v. Mitwirkende) a vymezujícím adverbicm „jediné" [nur) neměla včta zdaleka lak absolutizující charakter. To, co bylo velmi pravděpodobné Jen překladatelskou nedbalostí, její smysl hrubě pozměnilo. Nemusím vám říkat, že každou kríliku od vás beru mnohem vážněji než kteroukoliv jinou. Soudíte, že příliš zdůrazňuji reaktivní povahu fašismu a že tím opomíjím jeho vlastni kořeny - například, že se jed Hfderova antisemitismu projevoval už dlouho před válkou a nemohl být tedy zároveň reakci na bolševismus. Kauzální nexus (pričinný vztah) Máte naprosto pravdu v tom, že nacionálni socialismus rozhodně nelze vidét jen jako reakci na bolševické hnuti, žc brutální německy nacionalismus existoval už i před válkou a že myšlenka vyhlazení Židů byla explicitně obsažena v programu jedné strany. Věc možná napomůže osvětlit krátký pohled do vaší vlast -ní speciální oblasti, Francouzské revoluce a její předhlstorie. f v Německu existovaly už dlouho před rokem 1789 tendence nepřátelské osvícenství a výtky adresované jeho představitelům byly zcela obdobné těm. které později stihaly jakobíny. Jakmile byl však král odsouzen k smrti a pak popraven, dostaly tyto tendence jiný charakter: věci začaly být „opravdu vážné". Dost podobným způsobem podle mé věci začaly být „opravdu vážné'* pro Hitlera, když se ocitl tváří v tvář skutečnosti, kterou nazýval „krva- I. O m i riu rosí i komunistické iluze C. Gulag ä Osvětím vý ruská diktatura" a „vyhubení národní inteligence"- Pouze v tomto smyslu, domníváni se, je možné hovořit o „kauzálním rte1 xiť mezi Gulagem a Osvětimí- „Kauza tni nexus" zde samozřejmě neznamená néjaké nutně skloubeni, daně kauzalitou, jak ji konstatuji přírodní vědy. kauzalitou probíhající mimo lidskě koncepce a názory. Kdybychom z úvahy vypustili způsob pohledu Adolfa Hitleni a jeho věrných, žádný „kauzální nexus" mezi Gulagem ■a Osvětimi by neexistoval, a nejspíš by dokonce nebylo zdáni o nějaké Osvětimi. O určitém subtilnějším nexu se přesto dá hovořit: jestliže se někdo, nezáleží na tom, kdo. rozhodl postavil pfeti bolševismu režim H s tejné rázný a důsledný", potom v tom režimu omšela existovat i jjějaká obdoba onoho velkolepého „zrušení tříd", po němž ideologie tak jasně volá, a těžko by se hlaví":: oběti toho mohla stát nějaká jiná skupina než Židé, 'tvrzeni, že Židé stáli v dějinách odjakživa ti kořenů „každé nerovnosti a sociální nespravedlnosti", bylo očividné iracionálni, ne-íi směšné, vlastně to byla Jen jakási bizarní obdoba teze prvních socialistů a marxistů, kteří pranýřovali zboubnost soukromého vlastnictví. „Racionálním jádrem" nacistické' nenávisti k Židům je však skutečnost, že v komunistickém a socialistickém hnuti hrál významnou roli určitý počet, osobnosti židovského původu - očividné v tom vedených universalistickou a mesianistic-kou tradici historického judaismu. „Racionální jádro" nutně neznamená „jádro legitimní": „racionální" je to. co můžeme pojmout jako srozumitelné nebo si představit jako i man cti Lni, Středověký „antisemitismus1' šířil bajky o používání křesťanské krve nebo o „rituálních vraždách", ale určitým racionálním jádrem pogromů byl monopol Židů fnioriopol spíše nucený, než chtěný) na půjčováni peněz. Útoky proti „lichvářům" se daji rozumem pochopit, ale byly neoprávněné, protože ohrožovaly rozvoj obchodní ekonomiky. V témž smyslu měl podle mne určitě racionální jádro i nacistický ,ant.iKCrniLismus". nelegitimní byl však také, protože ohrožoval možnost kladného vývoje, tot.iž přechodu od dělnického hnuti k sociální demokracii, v niž hráli někteří Židé, jako tře ba Otto Bauer nebo íjr;on Blum, také významnou roli. Právě proto mi myšlenka, že považovat nacismus především za reakci na bolševismus, znamená naci ís ni u s o tíh aj ovát. připadá neoprávněná. Nacismus samozřejmě nebyl jen Jakoejsi reakcí na bol šev i s mu s, ale reakci prehnanou, a nelegitimní je podle obecného pravidla každý exces, i exces v tom, co je třeba oprávněně. Nacismu^ jakožto německý nacionalismus byt stejně legitimní jako nacio- ■nalismus francouzský nebo italský, jalonile však začal v duchu Jetvrtého bodu programu své strany oniezovaL práva, stal se nele-.gitímním excesem, OPRÁVNĚNI-: NÄ.UITKY Znovu vštak opakuji, že některé námitky, i když nejsou Lak pečlivě zdůvodněné jako vaše, přesto šmabem neodmítám. Zvláš-;té musím uznat oprávněnost otázky, zda by nebylo lepši, tak "krátce po Osvětimi o nejaké „spoluúčasti" Židů raději nehovořit, protože laková úvaha nepochybně rozjilřuje rány, a dokonce by ji mohli využit dnešní antisemité. Možná právě to je také důvod, proč se o Židech vždy mluvilo výhradně jen jako o „obětech". Ale nezačlenil se tím pohled na to, co je skutečně významné? Že tot.iž velikosL Židů - „Božího národa" či „národa lidstva" - nedovoluje klást Židy do stejné roviny s Cíkäny ěi rotny, kteří byli skutečné Jen oběťmi? Mcprovázi snad všechno, co má v sobě nejakou historickou velikost, zároveň určité specifické sebevědomí, stejně jako chvála přátel a kritika nepřátel? Tvrdí-11 se, že veškeré anti-.'germánslvf i antižidovsfv/, jejichž počátky se objevují už v a m iee, ■spočívá pE'ost.é jen na předsudcích, nekřivdi se tím stejně tak Židům jako {per impossibile] Němcům? Nemůže otázka po „racionálním jádru" nacistického antižidovstvi otevřít cestu k adekváf-píra u porozuměni i jiným „attti" postojům, kterě jsou z mravního hlediska třeba politováníhodně, ale představuji níCEUčně podstat-nosí součást světových .dějin? Příliš bych se nedivil, kdyby mne někteři kritikové dokonce obvinili, že zde ^obhajuji antisemiti s-iiíms". Ve skutečnosti se pŕfmtouvám j<:n za l.u, atiy se hnaly váž-.ně některé protiklady, například protiklad mezi unlversalismem a partikularismem, který samozřejmě není povahy absoluLní, ale f dialektické, a takovým je podle mčho přesvědčeni ještě i dnes. T vy sám přece, pokud se nemýlím, označujete za ..iluzi" předsta-wu, že hy universalismus mohl zbavit partikularismus veškeré legitimity, a tudíž ho smést ze světa. Otázka, jaké hrozby pro svět. a především pro historiografii, představuje jediný dnes hlásaný ■absolutní požadavek, požádav cli universalistického rovnostár-stvi, si vyžádá ještě mnohé dlouhé úvahy. Těším se na vaši odpovéd a srdečně vás zdravím, Ernst Moli.c Berlín. 9. května 1996. 126 r. O minulosti komunistické iluza C. Gulaq a Osvětim 127 Dialektický vztah fašismus-komunismus Francois Furet Vážený kolego, vašim druhým dopisem se neshoda mezi námi, řekl bych, upřesnila a zmenšila, ale nezmizela. Dovolte mi nejprve promluvit o tom, co se tyká vás osobně, totiž proč jsem vlastně napsal tu dlouhou poznámku o vás. Když jsem v roce 1989 začal pracovat na Minulvsti jadné iluze, vaše knihy jsem znal, četl jsem je tak jak vycházely, protože mne vpo-lovině Šedesátých let velmi zaujaly tri svazky vašeho Fašismu ve suci epoše. Sám jsem se ovšem zabýval myšlenkoví komunismu, a ne myšlenkou či hnutím fašistickým, takžť jsem necítil okamžitou potřebu znovu si vaši práci pročíst, .'"de jak jsem pokračoval, po roce či dvou jsem začal neustále narážet, na problém dialektického vztahu koimmísmus-fašismus: vztahu dvou maso vých ideologii, zrozených z pivní světové války a podněcujících a posilujících Jedna druhou. To mě přimělo vrátit se znovu k vašim pracím. Byl bych je mohl prostě jen ocitovat jako všechny ostatní, které v poznámkách své knihy uvádím. Vaše dílo se však vyznačuje dvěma zvláštnostmi, za pivě ambici podal celkovou interpretaci evropských dějin 20. století, a za druhé tím, že se potkalo ne s nezájmem, ale se záměrným mlčením a exkomunikaci. Z těch dvou důvodů si zasloužilo špeciálni komentář. Když jsem se jako historik chystal pojednat nějakou olázku, vždy jsem si k tomu rád prošel její historiografii. Z prací, kíeré dnes existují o Evropě v době dvou světových válek, stoji vaše dílo podle mne mezi pivními, jež musí vzít v úvahu každý, kdo se bude chtít zabývat problémy, které kladou události toho období. Proč? Protože chtít skulečné do hloubky prostudovat dvě ideologie a dvě zcela nová politická hnuti, jež se vytvořila na počat ku našeho stolci, jednak marxisticko-leninský komunismus a jednak fašismus v jeho dvojí. Italské a německé, podobě, nutně znamená nahlížet je společné, jako dvě tváře jedné a téže ostré kríze liberálni demokracie, kterou přinesla pivní světová válka. Kritika moderní demokratické abstrakce, zprava ve jménu býva lě „organické" společnosti a zleva ve. jménu ..budoucí" společnosti soeialislické. je stará skutečnost evropské politické kultury-Nové je to, že s pivní světovou válkou, s leninismem a fašismem, se tato dvojí kritika krajné /.radikalizovala. Leninismus ěerpá silu z toho, že ve svém vítězství má ztělesnit staré naděje dělnické ho hnutí, byt nepravděpodobnost je obrovská, fašismus fascinuje odpůrce demokratických myšlenek obrazem zítřka, společností ne už minule, ale budoucí. Od chvíle, kdy sc na evropské sečné objevil homo demoeraticus, trpi pocitem, že mu liberální civilizace neposkytuje skutečné lidské společenství. Společenství, jež se nejsilněji zobrazuje ve dvojí představě: světového spojení výrobců a národního útvaru občanů. Oba obrazy našly po první světové válce své ztělesněni v reálných dějinách. Až potud jsme spolu, domnívám se, zhruba zajedno, a stejné jako vy. i já si myslím, že „genealogický" přístup k evropské tragédii je zajímavější než srovnávat hitlerovský a stalinský totaiiia-rismus „strukturálně". Komunismus s fašismem v hloubi spojuje bytostná politická nedostatečnost moderní demokracie. Společným bodem různých typů totalitarisniů, které se ustavily pod jménem komunismu nebo fašismu, je vůle s touto nedostatečnosti skoncovat, vrátit politickému rozhodování prvořadou roli a zapojil masy soustavným uivrzovánim jejich ideologické pravo-věrnosti do jediné strany- Že sc obě ideologie stavějí radikálně jedna proti druhé, nebrání tomu, aby se pravě tímto nepřátelstvím navzájem posilovaly: komunista svou víru živi antifašisti icm, fašista antiliomunismem. A na druhou stranu oba bojuji proti jednomu a témuž nepříteli, buržoázni demokracii. Komunista v ní vidí živnou půdu fašismu, fašista předsíň bolševismu, ale oba se ji snaží potřít. V této fázi analýzy přicházíte s odlišením podle chronologie původu, ale dáváte ji kauzální význam: říkáte, že bolševická revoluce je o něco dřívější než fašismus a ten že se definuje v podstatě proti ni, jako reakce, na marxismus, A když ve svém dopise pišete, že tím vlastně zčásti přejímáte marxistickou interpretaci 20. století, máte naprostou pravdu: ta skutečné pojímala fašistické hnuli jako odpověď, kterou buržoázni demokracie v době imperialismu, neboli v poslední etapě tržní ekonomiky, odpovídá na hrozbu bolševismu. Když necháme stranou očividně pomýlenou diagnózu kapitalismu, který je domněle před svým koncem. Podstata, totiž pojetí fašismu Jako reakce na bolševickou revoluci, je stejná jako u vás. Možná, že tato blízkost zčásti vysvětluje, proč vaše teze vyvolala v evropské levici tak vášnivé nepřátelství. Souhlasím s vámi v tom, že bolševismus a fašismus jsou závislé jeden na druhém, ale není podle mne možné interpretovat je pouze z toho hlediska, že sc v dějinách objevily jeden po druhém. Komunisté to dělali proto, aby v opaku k odvozené povaze íášis- 1 28 I. O minulosti kom u ni stické ii uze C. Gulag a Osvětim 129 mu, posledního pozůstatku kapitálIslické Jiadvlády, lotožnčho v podstatě se vsemi režimy touto nadvládou zplozenými, zdůraznili .jedinečnost, radikálni novost Říjnové revoluce. Vy jste naopak Lim, že fašismus určitým způsobem odvozujete od strachu z bolševismu, vzbudil u svých protivníků podezření, že se snažíte fašismus, a zvláště nacismus, zbavit viny. Ve svém druhém dopise toto obviněni odmítáte a uvádíte dva. argumenty, které patrné odkazují k vašim starším pracím o marxismu, protože ve vašich novějších spisech, pokud se nemýlím, jsem je nenašel. Tim prvním je výrok o „velikosti" marxisticko-leninské universalistické iluze - velikosti, která myšlenku fašismu odsunuje: do pozadí jako „druhotnou a zčásti umělou". A za druhé připoušíite, že kořeny fašismu sáhají do předválečně doby a nejsou závislé n;i bolševismu, i když je pravda, že přirovnáním kc kontrarevolučnim myšlenkám ve francii, v jejich inkubačnim období před popravou Ludvíka XVI., jejich roli tlumíte. Rúi.e vAlkv Že smrt Ludvika XVI. představuje ve Francouzské revoluci onu dělicí čáru, jak vy naznačujete, si však nejsem jistý, významnější faktOr bych viděl od roku 1791 spiše v náboženském schizmatu. To je však pro naši diskusi druhotná otázka: Podstatné podle mne je, že když připouštíte existenci určitě, už před první svetovou válkou viccinéné oslavené fašistické či fašizujíc: doktríny, značně tim oslabujete své pojetí fašismu jako čiré re akce na bolševismus. Pokud byste je chtěl obhájit dm, eo musí brát v úvahu každý historik, že je totiž rozdíl mezi latentní silou myšlenky a skutečnou historickou sílou, která se z ni hrou určitých okolnosti stane, pak musím podotknout, že v ..aktualizaci" fašismu sehrála samotná válka pravděpodobně větší roli než celý Říjen. Podíl, který na tělo aktualizaci měla v Německu porážka nebo v Itálii pocit národního pokořeni, by byl totiž jinak nevy světlitclný. Na myšlence politické autonómnosti fašismu ve vztá-hu k bolševismu nebo, ehoetc-Ji. na jeho původnosli v evropské kultuře, velice trvám, protože podle mise, jak vysvětluji v první a šesté kapitole své knihy, právě on nabídl konečné řešeni slepých uliček myšlenky kontrarevoluce (s. 208-21 1). Navrací revoluci její kouzlo, ale revoluci ve službách radikální kritikv princi pú roku 1791, Fašismus m:isy strhuje evidentně tím. že absolutizuje myšlenku národa - tak jako se mytologie Října zase naopak opírala 0 absoluLizaci myšlenky universalistické. Tim, eo německý lid do-I konce i v nacistickém Německu nejsilněji, až do konec, spoulá- valo s hitlerovským dobrodružstvím, byl vášnivý nacionalismus. 1 titler ovšem tuto vášeň ^absolutizoval v extrémní podobě biologicko-historické, vyvolenosti vyšší rasy, povolané vládnout světu. [ Právě ve jménu tělo „teorie" spojené s vybičovaným nacionalismem (který stačil k životu fašismu italskému) německá 3rmáda za druhé světové války zmasakrovala evropské Židy. Masaktí f.vropskícu Židů Vy pro tento masakr hledáte u Hitlera a nacistů takzvané, jak i říkáte „racionální jádro". Z příkladů, které uvádíte, mi však není jasně, co myslíte slovem „racionální", Má-Ii to znamenat „srozu milelné", pak k tomu musím poznamenat, že Lakové jsou i nojši-I lenější víry. a přičítat Židům vinu za všechny nespravedlnosti není <> nic „iracionálnější'" než spojovat, bolševismus s domnělým kompletem, v němž Židé tahají za nitky. V obou případech je výchozím bodem pravdivý fakt - existence velkých židovských kapitalistu, přítomnost určitého počtu Židů v prvním bolševickém vrchním štábu -, z něhož se vyvozují nesmysly, schopné otevřii Hlceslu ke zločinům Židé ostatně pni Hit lem a jeho věrné neztě-I lesňovali jen bolševismus, ale také ctzácký kapitalismus. Magie nenávisti k lidu. ztělesňujícímu domnělé dvě myšlenky a dva protikladné sociální režimy, spojila oboji v jedno. I Lady múze historik postřehnout., jak k tomu mocnému a zvrhlému preludii došlo: poté. co byli Židé v křesťanské Evropě tím nejvíce pronásledovaným a gheLtoizovaným lidem, obezděným zároveň příslibem božské vyvolenosti, který mu pomáhal přežit., představuji v dnešním 1-sVětě - z mnoha důvodů, které zde pro nedostatek misia nemo-■ hu vyjmenovat ani povšechně - lid nejvíce n ukloněný universa -lísmu. Tento zvláštní rys, jímž se před drahou svěLovou válkou vyznačovali moderní {nebo „asimilováni'*, řečeno francouzským ermínem) Židé, však neopravňuje vidět „racionální jádro" v myšlence, že vyhubením Židů se vyhubí zároveň komunismus a kapitalismus. 1 když historik třeba nachází její pramen v určitě minule zkušenosti, která se transformovala v ideologickou vášeň, zůslává taková víra pořád (z hlediska rozumu) „iracionálni^. Speclfičňost vášní a zloctmú Protože mi píšete, že jste si vědom, jaké emoce ještě i na našem konci století všude probouzí fakt zmasakrování Židů nacis- 130 í. O minulosti komunistické iluze C. Gulgg a Osvětim J.'i I lickým Německem, dovolte mi dodat. že. pravé v této oblasti Je nanejvýše nutné vystřihat sé jakékoli slovní dvojznačnosti. Nepodezírám vás z antisemitismu ani ze snahy zločin genocidy Zídu zastřít. Dosvědčuje! e [o ve svých knihách dostatečně jasně. Ale proč to má potom vypadat, že pro něj hledáte precedent v prvcích převzatých odjinud, z jiného režimu, jiné země? Projevuje se v tom zase vaše teze. podlé niž je eelý fašismus jen odpovědi na bolševismus, ale ;mi z tohoto aspektu není o nic přesvědčivější. Antisemitismus je vášeň ruské revoluci cizí (i když se v pozdější etapě, za Stalina, uplatnila] a nemyslím, že by se z Hitlerových záměrů dala vyvozovat nějaká podobnost, mezi vyhlazením kulaků a vyhlazením Žtdú. Jsem přesvědčen, stejně jako vy. že pro porozuměni 20, století je nutné sledovat historii bolševismu a fašismu paralelné, ale jejich vášně a zločiny by tím neměly utratit svou specifičnost, neoddělitelnou od toho, eo udělalo každý z nich tím, čím. je: jak by se jinak daly patřičné zachytit úmysly aktérů? Aby Hitler začal uvažovat o likvidaci Židů, předpovídal ji a doporučovat, nepotřeboval k tomu sovětský precedení likvidace kulaků. Příležitost k přechodu od přiznané ho úmyslu k činům poskytla výbojná válka, není nutné utíkat se k hypotéze o „napodobeni" teroru, rozpoutaného na počátku třicátých let proti kulakům, Specifický rys nacismu jako myšlenky i jako režimu spočíval v tom, že se pokusil transformovaL nenávist k Židům, politickou vášeň rozšířenou v Lé době po celé Evropě, v naprosté masakro-váni Židů, ve fyzickou likvidaci národa, na který hleděl, jako by nepatřil k lidskému druhu. Což neznamená, že lze neobyčejné dějiny judaismu redukovat na tragédii národa, který se stal oběl ním beránkem nově doby, ani že národní cítěni je něco bezectného, nebo že národy v procesu vývoje kultury dohrály svou roli: v tom s vámi souhlasím. Právě proto však musí historik pohlížet na „absoluhzaci" národnostních emoeí, abych užil vašeho term i nu, Jako na specilické prokletí německých dějin. Proklel i, které je pro mne stále tím nej záhadnějším jevem 20. století. Jsem nesmírné rád, že mi naše korespondence umožňuje dis kulovat s vámi o těchto obtížných otázkách, a prosím, abyste přijal mé uctivé pozdravy, Frangois Furct [ O revizionismu ■Ernst Noíté Vážený kolego, nevěřím, že se v otázce „racionálního jádra" nacistického antisemitismu musíme dohodnout pouze na tom, že se nedohodneme, tedy na „agreement to disacjiee". Rád bych proto na příkladu vysvětlil vlastní pojetí a současně bych chtěl ukázat., že existuje viee cest. které vedou od „racionálního" k „iracionálni m u". RACtONAl.Nl JÄDfiO Racionálni jádro, o němž mluvíme, lze vyjádřit jednoduchým tvrzením, které říká v zásadě toto; muži a ženy židovského původu se - ve srovnáni s průměrem - ve vysokém počtu podíleli na intelektuálním vývoji, na vývoji socialistických ideologii a hnutí v Evropě, a později i na získávání moci v počátcích bolševické, vlády v Ruskú, 'toto tvrzím se neodvolává pouze na poznávací postupy, ale na danou skutečnost, o níž mezi vámi a mnou určité nevznikne spor. nebol se v té či oné podobě nachází v řadě odborných prací, které ji Uuké obvykle jasné vysvětlují. Toto tvrzeni existuje i v jiné, stejně nesporné podobě: mezi nositeli Nobelovy ceny jsou ve vysokém počtu zastoupeni vědci Židovského původu. Takové konstatováni je zpravidla, a právem, chápáno jako vysoké oceněni. Ale lze si představit, žě se chvála ■promění ve výtku, ba dokonce v obvinění v případě, že prol.ivě-Jdečké směry, které v celém západním světě představují .jistý proud uvnitř „veřejného mínění", získají na sile, že se zradikali-zuji. Přesto lze téměř vyloučit, že by nějaký fanatik začat tvrdit, že přírodní vědy, či dokonce, věda jako taková je židovským výtvorem. To by bylo opravdu z hlediska současných měřítek prosté ■absurdní, přesněji „iracionální", přestože počáteční konsultování bylo objektivně správné, a tudíž naprosto racionální. Současné ■by i.u znamenalo zcela neuvěřitelným způsobem přecenil jednu, ještě k tomu nepříliš početnou skupinu lidí, činnost jediného, byt iěbenadanějšiho národa, nemůže být „původcem" takového světového fenoménu, jakým je věda. Přechod od racionálního k irácipnalhimůje zatím v případě védy nemožný, a přesto v 19- a 20. století došlo k obdobnému pře chodu nejprve u socialismu, později bolševismu. Samozrejmé, že ■S tím přišli odpůrci socialismu, ti však reprezentovali značné množství nej ráznejších lidí. 1 dnes lze v zásadě pozitivně hodno- 132 I. O minulostí komunistické iluze til vysoké zastoupení Židů, kteří stáli u vzniku socialismu, tedy fenoménu, jehož dosah byl nesporně svetový. Snahy hodnotit je tímto způsobem se objevily velice brzy, ale ustaveny socialismus je nepřijal; neboí v této spolupráci oprávněně viděl nanejvýše částečnou příčinu svých úspěchů. Jeho odpůrci však hodnocení, jež bylo ve svém směřováni pozitivní, obrátili v opak a od konce 19. stolei.i chtěli v „židovských revolucionářích". Jakými byli Marx a I^assalle, vidět, hlavni zakladatele socialismu. Ale až pntč, co bolševici dobyli moc, se mohla objevit myšlenka, že za tento zhoubný převrat jsou odpovědni Židé, Tak vskutku došlo k obratu od racionální otázky k iracionálni odpovědi, což se v případě vědy může stát jen v rámci myšlenkové hypotézy. Ale od iracionálni interpretace je ještě velice daleko ke zcela iracionálnímu zločinu, který vyhlazením právě těch ncjehudšieh a ncjbezbťarmějštch Židů nechtěl jenom vyřešit „židovskou otázku*', ale chtěl také smést socialismus - a posléze i „modernosť'. Existuje řada důkazů; že přesvědčeni antisemité byli vyhUizenim Židů na Východě pobouřeni a snažili se mu v rámci svých možností stavět na odpor. Takový zločin mohl být proveden až v okamžiku, kdy se absolutním pánem velkého státu i s jeho výkon ným a rozvětveným aparátem stal fanatický antisemita, a z důvodů, které s antisemitismem souvisely jen nepatrné. Bez vědomého záměru této ústřední postavy, jakou Hitler byl. by nikdy nedo šlo ke konečnému řešení, a já se proto ještě dnes přidržuji „in-tencionalismu"9, což je v našem obom téměř ostudné. Ale strašlivý a iracionální výsledek podle mého názoru vycházel ze správného zjištění, a pokud jde o přechod od racionálního k iracionálnímu, Len může být racionálním způsobem zrekonstruován. Rozumřmj-lí vám dobře, skutečná iracionalita spočívá podle vás v tom, že Židé měli být. současně odpovědni za dva typy soci álního uspořádáni, které jsou ve skutečností v diametrálním protikladu, totiž za plánovaně bolševické hospodářství a za tržní hospodářství kapitalistické. Dovolíte, abych vám připomněl, že již v 19, století duchové zcela seriózni a rozumní, byť bezpochyby „konzervativní", zastávali názor, že socialismus a kapitalismu^ Jsou pouze dvě strany téže mince, nebot oba systémy se staví proti křesťanskému siáLu a evropské tradici? A což islámští lunda - * -Jncecicmnalismi;*- potrhli od síova lníeneí:. c(. s.žimr.v. a v historii a-s.nai:u\r konc:«p«. podte niž např. v Hitlerové spisu jtíetn Kcu)\ffftiv\ obsažen cek pián nacfstiekťho výboje, jak k nčtliu později došlo. V protikladu s Intencmnaiis-mein jsou ti historikuvé, kteri se hlási k "funkcioníutSíiiir [porn M N.). C, Gulag a Osvětim 133 mentatistč naši doby, stejné jako zastánci „asijské cesty", nevystupuji v zásadě s týmž argumentem? A navíc, cožpak se o totéž pojetí tentokrát s pozitivním zabarvením, ncopirá řada levicových intelektuálů na Západě, kieři rozlišuji mezi bolševismem, jenž přece jenom spočívá na „humanistickém ideálu", a fašismem, jenž se stal podkladem ideologie nepřátelské vůči humanismu? Ani v Lomto případě iracionálním není výchozí zjištěni, ale pouze nesprávný důsledek, který je z něho vyvozen a který jako jediný Laklo vyvodili nacisté, totiž důsledek, že zde museli být definovatelní, etnicky určení viníci. Iracionální interpretace není podle mého názoru ..německého" původu. Zrovna tak se nezrodila až v roce 1917. Nesdílím nikterak přesvědčení, podle něhož by fašismus byl „pouze reakcí na bolševismus". Víc jak polovina mé knihy FhšisriiiJS ve s«é epoše je věnována prehistorii fašismu a nacismu, a zabývá se tudíž obdobím před rokem 1914. Předmětem knihy však není „německá" tradice, ale „kontrarevolúciu" tradice, která je společná celé Evropě. A proto je v mých očích důležitější Gobineau než Theodor ITit.sch, a dokonce než Heinrich von Treitschke, z věnování Gobi-neauova dila králi z Hannoveru touž.velmi jasně vyplývá, že „podvratná hnuti", o nichž mluví, by byl Gobineau. kdyby se dožil roku li) 17. považoval za předzvěst, bolševismu. Vím, že již dlouho se nade mnou vznáší výtka: učinit z fašismu „ve své epoše" téma výzkumu a pokládat jej žá evropský fenomén by objektivně znamenalo „omlouvat Německo". Ale myslel jsem si, a myslím si zaryté dál, že se dostáváme na scestí, když chceme do hranic jednoho státu a jedné národní tradice uzavřít závažný proud doby, té doby, která se podle názoru celého světa n t vyznačuj e „globalizací" až pouze od roku 1945, Jít touto cestou by se příliš nelišilo od interpretace, která činí z „židovského lidu" zakladatele socialismu a bolševismu. Já ale nestírám rozdíly, které mezi národy bezpochyby existuji, stejně Jako neztotožňuji „radikální fašismus", jenž získal moc pouze v Německu, s „normálním Fašismem" italským. Nelze ale nadále stírat souvztažnost mezi iracionálním zločinem a racionálním zjištěním, které zločinu posloužilo jako východisko, aby se jeho zcela nepochopitelným důsledkem stalo „absolutní zlo". DVĚ KfÚTfOKÉ ['OZNÁMKY Dovolte mi dvě kritické poznámky k několika větám vašeho dopisu. 134 1. O minulost! komunistické iluze O Gulag a Osvětim J35 Říkáte, že mne nepodezíráte z toho, že jsem antisemita ani Z toho. že bych chtěl „omlouvat zločin genocidy Židů". Presto vám ale lotu podezřeni nepřipadá tak ťiplně absurdní, poněvadž Jsem příčinu genocidy nehledal ve vlasti zločinců, tj. v Německu, nýbrž v jiné zemi. Což se nerozumí samo sebou, žc historik, jehož před-měiem zkoumání je antiseinitlsmus, nemůže být antisemitou o nic víc. než je revolucionářem historik, který' se zabývá americkou, anglickou nebo francouzskou revoluci? Oba přijímají týž závazek: přistupovat ke svému předmětu s odstupem a s vůlí po objektivitě. Historik se nesmi v žádném případě spokojit se slovními výpady, ať už je jakkoli jednoznačný jeho vlastní závěr. Bohužel, pojem antisemitismus patří dnes k nejseeslnějším a nejťiée-lovějšim termínům, Je něco jiného obviňovat „Židy" a něco jiného krilizovat toho či onoho protagonistu, jenž se jím většinou prohlásil sám. jako Elie WieseL Pokud oba tyto přístupy budou stejné označovány za antisemitismus, brzy nebude ani řeč o „svo bodč ducha", Když jsem byl v roce 1981 pozván na Hebrejskou universitu v Jeruzalémě, přečetl jsem si - ke svému velkému překvapení - v Jerusalem Post dopis židovské čtenářky, klerá si sté žovala na „antisemitismus" svých sousedů, kteří byli na rozdíl od ní ortodoxní Židě. Jsem zastáncem toho, aby uvnitř antisemitismu docházelo k rozlišováni a aby každý takto odlišený jev byl brán vážně. tj. aby invektívy nenahrazovaly snahy po porozumění. Ne každý bude s limto postulátem souhlasit, ale nevidím žádný důvod, proč by sc proti němu méli postavit historici. Dále píšete, že ve jménu absoluiizace národního ideálu „pro váděla německá armáda, masakr európskych Židů.". Jsem přesvědčen, žc byste vznesl námitky, kdyby radikálně levicový časopis napsal, že „francouzská policie" se horlivě účastnila deporta-cí francouzských Židů. Pokud by „německá armáda" byla pohá něna chuti vraždit Židy, nebylo by bývalo nutné tvořil Einsat?. gruppenv rámci policie a SS a velitel Osvětimi by nebyl vyšší pod důstojník SS. Nikoli jako Němec, ale jako historik a jako člověk se nemohu ubránil pocitu horkosti, když je v Německu organizována výstava o „zločinech wehrmachtu" a když se neustale oplakává údajných 30.000 rozsudků smrti, které vynesla vojenská justice, a to nikoli proto, že bych chtěl mlčením přejit skutečnost. že rovněž uvnitř wehrmachtu byly spáchány děsivé zločiny, nebo proto, že bych si opravdu myslel, že rozsudek smrti vynesený jako trest za znevažující hodnocení „Júhrera", byl spravedlivý, ale proto , že na druhé straně, Lj. sovětské straně, byly zločiny GPU. desítky tisíc poprav a odsouzení za „zbabělost", či dokonce za „sympatii s nepřítelem", odsunuty, jako by nikdy rsccxistovaly. Občas se sám sebe: ptám, proč jsou mi zcela vážně vytýkány věci. které tuně připadají banální. Když jsem nedávno listoval sč rii citaci, které jsem si poznamenával ze své starší četby, narazil jsem na větu Mauríce Merleau-Ponty ho. vyňatou z textu publikovaného v roce 1947. O fašismu řekl. že je to „mimika bolševismu". vyjma toho, co je skutečně podstatné, totiž teorie proletariátu. Nuže, tato „teorie proletariátu" je evidentně přesně to, co je dnes všeobecne považováno za „utopickou" část bolševismu. Merleau-Ponty by tedy dnes musel napsal, že fašismus je imitaci boäše vismu. imitaci zbavenou této utopické části, a bezpochyby by mohl dodat, že tento uropický prvek bychom přesto mohli označit za „humanistický" na rozdíl od anUhumanístiekých pohnutek fašismu a zejména nacismu. Souhlasím v tomto bodě s Merleau-Pon-rym a jsem přesvědčen, že byste s nim souhlasil také - proto si myslím, že současná situace je charakteristická tím, že to, co je na ni tak vášnivě kritizováno, ve skulečnosti neni „ničím ob-zvláš tě mimo řá d n ým." OrÁZKA REVIZIONISMU Opravdu, existuje řada hlubokých důvodů, diky kterým problémy, jimiž se právě zabýváme, a které se z jistého úhlu pohledu jeví jako banální, narážejí na tak tuhý odpor. Na prvním místě je nutné zmínit již dlouho zakořeněné přesvědčeni, že marxistický socialismus, a dokonce leninský bolševismus jsou absolutné odlišné od fašismu, že jsou jeho úplným protikladem. Samozřejmě, že v dnešní době byl „stalinismus" opuštěn všude, ale staré přesvědčeni se v luzných podáních a v riizně oslazených podobách udržuje jak mezi reformními komunisty, tak mezi libe-rály. Musíme připustit, že i toto přesvědčeni má „racionální jád ■''To* a ani vy, ani já jsme nepřistoupili k jeho „identifikaci". Spor však dosahuje emocionálního vrcholu, dotkneme-li se otázky skutečného rozsahu holocaustu, či dokonce jeho existence či neexistence:. V žádném jiném případě není hněv a rozhořčení pochopitelnější, neboť v tom, co se nazývá revizionismem. jde o nesoudné popřeni hmatatelných skulečnosti. které jsou přesné doloženy více než dostatečným způsobem. Toto rozhořčeni se může lýkat i postoje, který jsem naslinil ve svém díle Srretípímk |$~.-á který lze shrnout do jednoduché teze, podle niž je nutně na J 36 I. O minulosti komunistické iluze C. Gulag a Osvětim 13 7 argumenty revizionistu odpovídal a nikoli proti ním vést soudní žaloby. Váš názor na tuto otázku mne mimořádné zajíma. Ale dovolte nejprve, abych vysvetlil důvod, proč se pro mne problém revizionismu stal v posledních letech tak důležitý. Vzpomínáni sí. jak jsem byl revizionismem vyzván ve svém prvotním a nejsih-ějšítn přístupu, tj. ve své základní hypotéze. Když jsem na počátku šedesátých let připravoval knihu Fašismus ve své epoše, nenavštívil jsem archivy státního muzea Osvětim, abych zde studoval dokumenty týkající se vybudování tábora, ani jsem se nedotazoval žádného svědka. Znal jsem pouze nejdůleži-tějši písemné prameny, jako prohlášení Kurta Gersteina a Ru dolfa Hósse. knihu Egona Kogona a zveřejněné spisy Norimberského procesu. To se mi zdálo dostatečné, neboť v tě době nikdo nezpochybňoval vyhlazeni miliónů lidi ani tížíváni plynu, nezpo chybňovalí to dokonce ani advokáti, kteří hájili obžalované z velkého osvětimskčho procesu, který tenkrát začínal. Neznal jsem ještě jměno Rassinierovo. ale udělal jsem něco, co v t.č době nebylo vůbec samozřejmě: studoval jsem první prameny Hitlerova ..světového názoru", jeho pivní dopisy, jeho první projevy a také písemnosti Dietricha Eckarta. toho již dávno zapomenutého bas nika. v němž Hitler videi svého rádce, dále články Alfreda Rosen-borga. otištěné v nevýznamném časopise AuJ gut deulsch. eseje Erwina von Schcubner-Richtera, starého diplomata, kterého Hit jer považoval za ..nenahraditelného", když bvl zabit v průběhu roku 1923. Tehdy jsem udělal jeden z několika objevů, které si mohu pří číst ke svým zásluhám: objevil jsem brožuru s názvem Bólševis m-js od Mojžíše k Leninovi. Dialog mezi Adolfem Hitlerem a mnou. Brožura nenese jméno žádného autora, ale napsal ji bez jakékoli pochyby Dietrich Eckart. Ještě dnes považuji tento text za vůbec nej důležitější a nef poučnější ze všech „rozhovorů s Hitlerem", ne boí jeho pozdější partneři jako Otio Slrasser a Hermann Rauschning byli druhořadí spolupracovníci, zatímco v Dielricho-vl Eckartovi viděl Hitler podle svýcli vlastních slov svou „Polárku". Tato četba posílila mé předchozí přesvědčení, k němuž jsem došel po přečtení kniby Mein Kampf. totiž že Hitler byl skutečně Fanatický Ideolog, pro nějž antikomunisnms a antisemitismus představovaly - do míry až dosud bezprecedentní - jednotu, a to se dá vytušit již z titulu citovaně brožury. Hitler byl sociobtolo gem, pro nějž národy a rasy byly konečnou určující realitou, tj „živě bytosti z masa a krve"'. A proto nic jiného než „Osvětim" ne- mohlo z léto antiideologíe ve smyslu jejího nejvyššiho postulátu vzejít. Pokud vím. byl jsem první, kdo se domníval, že lze prokázat, že již raná Hitlerova prohlášení, zejména jedna věta z_„roz-hovoru" s Eckartem, obsahuji jasnou předpověd vyhlazení Židů. Toto je ústřední bod, kolem něhož se tehdy točila celá má interpretace. Má-li radikální revizionismus pravdu, když tvrdí, že -mimo partyzánskou válku, vedenou na obou stranách, obzvláště tvrdě potom v Sovětském svazu - „holocaust" neexistoval ve smyslu celkových a systematických vyhlazovacích opatření, přijatých hlavou státu, a že se konaly jen rozsáhlé deportace - srovnatelné s internacemi Němců v Anglii a občanů japonského původu ve Spojených státech -. během nichž došlo k velkému počtu obětí v důsledku extremních podmínek, mä-li v tom pravdu, potom bych musel učinit následující doznáni: Považoval jsem za ideologa poháněného vyhlazovací zuřivostí politika, který příležitostné, stejně jako jiní politici, závažně vyhrožoval svým nepřátelům, ale který- v řešeni „židovské otázky" nechtěl nic jiného než to, co si přáli sionisté, tedy rozvod dvou národů poté. co neuspěly jejich snahy o společný život. Av-důsledku této interpretace by se má interpretace stala neplatnou: během poslední války to nebyly dva staly pohaněně ideologii, které stály proti sobě rozhodnuty se vzájemně vyhladit, ale šlo o pouhé pokračováni bojů mezi velkými mocnostmi první světové války, nacismus nebyl „deformovanou kopií bolševismu", ale vedl pouze boj za přežiti Německa zahnaného do defenzívy světovou politikou. Žádný autor nepřijme dobrovolně myšlenku, že Jeho dílo je zničeno, mám tedy i já životní zájem na tom. aby revizionismus - alespoň ve svč ra dikální podobě - neměl pravdu. A právě to je důvod, proč jsem se eítii vyprovokován revizionismem, presto sí nemyslím, že bych byl ochoten spojit se s těmi, kdo proti němu chtějí zmobilizoval policii a státní zástupce. A právě loje důvod, proč se cítím nucen položit otázku, zda revizionismus má důkazy él zda jde jen o agitaci propletenou se lží. Zde je v sázce základní schopnost historika - o nic více a o nic měně. Historik ví, že „revize" jsou denním chlebem vědecké práce a že se v dějinách 19, a 20. století neustále objevovaly různé typy „revizionismu", a to dokonce i v iáboře vítězů, kde se revtzi-onistické představy těšily privilegiu nenapadnutelnosti již v průběhu velkých událostí nebo až v jejich důsledku. To se přihodilo za vätky Severu proti Jihu. po první světové válce a i v počátcích ^studené války": tehdy se na Západě objevil revizionismus, který 138 1. O minulosti komunistické iluze potíral ústřední názor „Západu", tj. názor, žé odpovědnost za vypuknuti konfliktu „Východ-Západ" bude na Sovětském svazu. Historik také ví. že některé revízionistieké názory jsou v zásade estabi&hmeni.em. přijaty nebo alespoň zahrnuty do analýz. Tak například donedávna tak vysmívané tvrzeni Gara Alperovitze, že prví ii atomové bomby mířily spiše na Sovětský svaz než na Japonsko, se v současné době, pokud vím. těší širokému uznání, Nemohu se vyvarovat otázky, zda se tato analogie nemůže rovněž uplatnit pro „revizionismus vůči holocaustu" Rassiniera. Fauris-sona, Mattogna a časopisu Journal of 11 istorical Review, Mohli bychom odpovědět pouhým záporem jen v případě, že by až dosud v oblasti „konečného řešeni" neexistovala žádná „potřeba výzkumů" ani tvrzení, které by stálo za kritiku. Ale neni lomu tak. Ve Stuttgartu se v roce 1984 konal kongres, kterého se účastnili ncjvětši odborníci na holocaust. Všichni patřili k „uznaně škole", mezi nimi byli Raul Hilberg a Yehuda Bauer. Bauer při této příležitosti kritizoval názor, v Německu stále platný a nenapadnutelný, podle něhož bylo vyhlazeni Židů ..přijato" na „konferencí ve Wannsee". Hilberg trval na tom, že často předkládané číslo dva a půl milionu židovských obětí v Osvětimi není možné, a tvrdil, že počet obětí nemohl přesáhnout milión. (O několik lei později se tato revize stala oficiální verzi: na osvětimských pamětních medailích byly „čtyři milióny" nahrazeny číslem „jeden až jeden a půl miliónu".) Člen berlínského Ústavu výzkumu antisemitismu udával, že cyklon 13. „což bylo mnohdy přehlíženo", se často používal na boj s hmyzem a že jeho užití bylo nezbytně v lá borceh. kde řádil tyfus. Varoval před „předmětům počtu těch kdo byli zabili v tábore Osvět.im-Bú-kenaW. Eberhard Jáekel se odvo lával na některé zprávy, podle nichž Goring a Goebbcts, ba t Iiimmler, vyjádřili výhrady vůči prvním masovým popravám. Hilberg zdůraznil význam „řeči", které hrály závažnou roli dokonce i v ěele aparátu nacistické strany, totiž prohlášení, která se neopirala o osobní zkušenost, ale odvolávala se na jiné osoby. Proto se - a tak to bylo také zamýšleno - během války a lesné po válce neobjevovaly zmínky, že se masově popravy prováděly pou šiěnlm vařící páry do uzavřených místností, elektrickým'proti-dem na obrovských deskách nebo nehašenýrn vápnem. Mlčeni o výpovědích tohoto typu vedlo k tomu, že byla prohlášena za očividně myliiá, stejně jako pověsti, podle nichž se z mrtvých židovských těl vyrábělo mýdlo a které přesto nedávno v Německu zo- C- Gulag a Osvětim 1 \ pakoval známý režisér v tisku. Dokonce i svědectví de visu, klcrá f byla velmi rozšířená v padesátých letech, totiž svědectví vysokě-[ ho činitele SS Kurta Gcrsteina, člena vyznávající církve.10 již ne-f jsou přejímána do bibliografie ortodoxních vědců. A je známo, že I Jean-CIaude Pressae. jenž je i přes neobvyklé předchozí postupy I uznávali jako spolehlivý vědce, nedávno snížil počet obětí osvětimských plynových komor asi na půl miliónu. Obdobné úpravy detailů se nijak zásadné neliší od některých tvrzení, která, pokud vím, pronášeli pottze „r e vizion ístč'": že např. první doznání osvětimského velitele Hčsse byla získána muěe-I nim, že vysoké plameny, které vycházely z komínů krematorií a které pozorovali mnozí očití svědkové, byly pouze optickým klamem, že technické podmínky neumožňovaly provádět každodenní kremaci 24000 mrtvol, že márnice v táborových krematoriích. | kterč během tylové epidemie napočítaly kolem tři set mrtvých „přirozenou" smrti, byly prostě a jednoduše nezbytné a přinej menším během těchto období nemohly být používány k masovým [ popravám. Historika, který jejíž od Hérodotových dob svou denní prací poučen, že velká čísla, pokud nepocházejí od odborníků na statistiku, mohou být jenom sporná, a kteiý dobře ví, že velké množství lidi. soustředěných v extrémní situaci a vystavených obtížně vysvětlitelným událostem, bylo a je skutečným ohniskem nejrůz-nčjšich fám. nemohou překvapit ani podobně názory. Nicméně všechny tyto úpravy a výhrady neuvádějí v pochybnost jádro vě ci. a proto požadavek, aby nebyly vyňaty ze svobodného vědeckého zkoumání, je přímo nutnosti. Možná, že znáte lépe než já pii- [ slušnou literaturu a můžete mi označit pasáži:, kde jsou tyto problémy a pochybnosti objasňovány. V Německu, nemýlím-li se, se [ hic takového nenajde. TO HLAVNÉ JE NESPORNE Dvě další tvrzení jsou Jiného druhu: popírají totiž zcela a od základu vyhlazováni v plynových komorách. Tvrzení, že márnice krematorií nemohly být užívány jako plynové komory, protože na rozdíl od místností, v nichž se likvidoval hmyz. nenesou žádné stopy po kyanidu, by mohlo vést k příkladné porážce revizionistu, pokud by se toho ovšem mohla účastnit veřejnost- Jiné tvrzení, předkládané v poslední době, říká, že otvory ve střeše krema- 10 .Vv2návajíci" rirkw byla součásti nemecké luterské církw a jeji příslušníci projevovali za nacismu jistou opnziri vůči Hitlerově vláde (po/.n. M.N.). I. O minulostí komunistické iluze C. Gutag a Osvětim torií. které měly sloužit k sypání Jedu, mohly být používány až příliš pozdě a ještě dnes nejsou upraveny tak, aby jimi mohlo procházet potrubí. Nicméně, i kdyby obě tvrzení byla definitivně vyvrácena, nestačilo by to na odsunuti této otázky mimo, aniž bychom se zamysleli, zda reviziomsmus, jenž si udržuje odstup od provokační agitace a jenž argumentuje, není extrémní formou revizionismu v zásadě legitimního a zda by tedy neměl být přijímán jako interní jev vědeckého vývoje. Je zřejmé, že rázná kritika by se tím nevyloučila, ale že by se v ní nadále pokračovalo. Jsem nakloněn na tuto otázku odpovědět kladně, neboť co by se stalo s vědou, jestliže: by nebyla znovu nucena bádáním zkoumat svou kritiku právě proto, aby se vyvarovala závažných vědeckých omylů a aby ve vlastních vědeckých omylech našla další pravdivá jádraf Zdaleka přesvědčivější než všech argumenty revizionismu tu však - aspoň podle mne - zůstává veta z Hitlerovy politické závěti: viník, tj. judaismus, již mezitím podstoupil trest ..byť byl udělen těmi nej humánnějším i způsoby". Navrhl bych. aby byl všem revizionistom poslán jeden pamětní výtisk, vydaný archivy Spolkové republiky, o obětech a perzekucích Židů u období nacio nálně-socialísLické diktatury v Německu v leíech 1933 až 1945. V tomto díle je ve dvou svazcích registrováno více než 100000 jmen mužů, žen a dětí i s udáním místa posledního známého pobytu. V jednom sloupci jsou uvedeny zprávy o jejich osudu. Tyto údaje neupřesňují, kdo byl poslán do plynu a kdo zemřel na ty fus. v jednotlivých případech se ani nedá přesně zjistil, co se stalo, uvádí se zde pouze „nezvěstný" nebo „zemřel", A bez ustání -byť nikoli pokaždé - se jako poslední místo uvádí „Osvětim". Ta to publikace o 1700 stranách velkého formátu obsahuje to nej-podstatnčjší a to. eo je prosté nepopiratelné, a ve svém celku je důležitější a dojimavější, než může být sebecitlivěji pojaté zobra žeru jednotlivých osudů či seberozsáhlejší historikova práce. Mohu-li projevit přáni, chtě! bych, aby jeden ze známých odborníků - archivních analytiků z „uznané školy", napsal knihu, kde by bez očividného hněvu a rozhořčeni zaznamenal argumenty revizionistu a podrobil je detailní analýze, takže by nakonec došel k výsledku, který by byl srovnatelný s výsledkem předchozích zkoumáni revizionistíekýeh argumentů, a vydal je formou: „Je nutné, připustit, žc..., ale podstata věci se tím nikterak nezpochybňuje." Ze zásadně chybné považuji tvrzení, že je-li nesporná podstata, nemusejí být další jednotlivosti zkoumány, a že veškeré pochybnosti jsou činěny ve špatném úmyslu. Domnívám se, že je naopak ohroženo jádro věci, chceme-li uchránit slupku před diskusi, pochopitelně tu nejde o faklieký charakter jádra, ale o místo a důležitost, které mu přikládáme. Pokud by se věci měly ubírat jiným směrem a my bychom se zatvrdili v přesvědčení, že sebemenší zlomek vytržený z celé stav-bv nutné způsobí její zhrouceni, a že ji tudíž musíme bránit voláním po justici a po policii, ať jsou důkazy jakkoliv diskutabilní a číselné údaje jakkoli slabě ospnwedlmtélné, jsem přesvědčen, že se vydáváme na neblahou cestu. V Německu se již volalo po tom, aby se proti vědcům, kteří přičítají Stalinovi významný podíl odpovědnosti za válku a kteří mluví o „preventivní válce" místo „o německé agresi proti Sovětskému svazu", použilo těch člán kú Trestního zákona, které se týkají nacionalistického štvaní. Nebude to dlouho trval a historikové, kteří přičítají komunismu zásadní podíl na vzniku fašismu, se budou muset bránit před soudem. To se může týkat, i těch historiků, kteří stavějí paralelu mezi komunismem a nacismem, a tím prý nacismus ..banalizuji". Ve znovusjednoceném Německu existuji vlivné proudy, které by chtěly nejen přijmout — s určitými úpravami - podstatné části z té vize dějin, jakou měla zmizelá NDR. ale také užívat meto-. dy, které byly běžné v době, kdy se zakládala. To vše budí vážné obavy a já vám navrhuji, abychom V závěru této korespondence hovořili o současné intelektuální situaci, o přítomností, kterou zdánlivé představuje „vítězství Západu" a která nicméně vyvolala tolik zklamaní. Ale především bych rád věděl, jak pohlížíte na mimořádně choulostivou otázku, jaký by se měl zaujmout postoj k revizionismu, a zda můžete alespoň zčásti souhlasit s koncepcí, kterou jsem v tomto dopise předložil způsobem až příliš zhuštěným a zestručněným. Zůstávám, vážený kolego, v hluboké úctě. Ernst Nolte Berlín. 5. září 1996 i 42 I. O minulosti komunistické iluze Moderní antisemitismus Francois Furet Vážený kolego, děkuji vám za váš třetí dopis, jenž vnáši nové prvky do naší diskuse. Začnu svou odpověd vašim prvním bodem: tím, co nazýváte „racionální jádro" antisemitské posedlosti. V obou příkladech, které uvádíte, spočívá „racionálni" pivek v tom, že Židé ivo-ři v moderním světě skupinu lidí - nebo bych snad měl říci národ -, kterou mimořádné přitahuje demokratický universalismus ve formě politické i filosofické. Důvodů, proč tomu tak jc, je mnoho: některé jsou celkem jasné, jiné záhadnějši: je snazší pochopil , proč Židé nadšeně oslavovali lidskou emancipaci vycházející z rovnosti každého jedince, než vysvětlit jejich mimořádný přinos evropské védě a literatuře v posledních dvou stoletích. Ale sama tato skutečnost jc nesporná a její různé aspekty mohou být. jako takové předmětem racionálního zkoumáni, byt: historické práce věnované tomuto tématu jsou zaum relativně vzácné. VÝSADNt VZTAH Právě toto konstatování přednostního vztahu Židů k dCEiiokra-tickéniu universalismu umožňuje pochopit zvláštní povahu moderního antisemitismu ve srovnání s antisemitismem středověkým. Tyto dvě formy nenávisti vůči Židům nejsou neslučitelné a mohou svůj účinek násobit. Ale ta starší forma má své kořeny v křesťanství, v tom, že Židé odmítli uznat v Kristu Boha, zatímco La novější obsahuje něco jiného než křesťanská obžaloba: obviňuje totiž Židy, že za abstraktním univcrsalismem světa peněz a lidských práv skrývají vůli po svetovláde, která začíná spiknutím proti každému jednotlivému národu. V obou případech se židovská představa o vyvok-.nosii od Boha obráiila proti Židům jako prokleti. A současné dějiny Evropy ukázaly, že moderní antisemitismus je ještě radikálněji hrůzný" než antisemitismus křes fanský. Zdá se mi. že až posiid mezi námi není neshoda. Ochotne uznávám, žc u antisemity vychází smyšlená představa žida nejen z historického dědictví, ale také ze souhrnného pozorováni ůčas-íí Židů na kapitalistickém hospodářství, na levicových hnutích a duchovních výkonech. Ale právě proměna tohoto hodnoceni (kterč můžeme nazval „racionální* i v případě, že je vysloveno jako politování nad tímto stavem véeí) ve vylučovací nebo vyhlazo- C. Gulag a Osvětim 143 vaei ideologie mi připadá charakteristická pro přechod od racionálního k iracionálnímu. Úchylka nevzniká přechodem od chvály či neutrálního postoje k pejorativnímu hodnocení. Nastává posunem myšlenky, která zdůrazňuje roli Židů v moderní době. v prostředek mobilizace mas a v požadavek politické akce. Židé pak už nejsou líčeni a analyzováni takoví, jací jsou. Stávají se stálými a aktivními pachateli spiknuti proti národu. Odpůrci liberálni demokracie v nich našli svého obětního beránka. Ptíedstava spiknuti Míněni, podle něhož Říjnová revoluce je výsledek spiknuti mezinárodního židovstva, patři k tomuto typu představ. Ani na okamžik nepopírám. že v prvním bolševickém vedení byla řada ži dovských aktivistů, a to zejména v zemích evropského východů, ale z takového zjištěni nelze ex dejlnitione vyvodit žádné zvláštní židovské spiknutí. Obžaloba patří do jiného rejstříku než racionální myšleni nebo historická analýza. Píšete mi o seriózně myslících lidech našeho století, kteri sice nešli až k představě židovského spiknuti (ta totiž vyžaduje přílišnou zaujatost, aby se mohla obejít bez důkazů), ale kteri analyzovali kapitalismus a bolševismus jako dvě strany téže mince, totiž modernosti posedlé produktivisUckým Individualismem proti křesťanskému nebo vôlkisch společenství. Samozřejmě, že o tom vím, a dokonce si myslím, že to je jedna z učených filosofických konstrukcí, kterou můžeme být dovedeni k ideologii antisemitismu, kde žid ztělesňuje syntézu kapitalismu a bolševismu. Dobiý přiklad by mi dal ve vaší zemi Caři Schmitt. Ale já z toho neusu-zuji. že by se jeho dílo dalo redukovat jen na tohle! Je třeba udržovat co největši odstup vědeckého myšlení od ideologie. V přikladu, který rozebírám, platí, že z filosofického hlediska lze pohlížet na kapitalistickou demokracii a socialistickou kritiku kapitalistické demokracii! jako na plody jedněch a týchž dějin, mající stejný původ. Ale není možné z toho vyvodit, nechceme-li překročit hranice racionálního myšlení, ani nacistický antisemitismus, ani mimořádnou evropskou tragédii 20. století, ve které se Hidcr fakticky stal nejúčinnějším pomahačem bolševismu. Patři k nejobtížnějším úkolům historika pokusit se pochopit, co se děje v tomto hraničním územi, a jak se politická představivost demokratického člověka může stát doslova šílenou. J 44 Ľ O minulosti komunistické iluze CO JĽ NACIS'nCKŔ A CO JE NE.MF.CKE Dovolte mi, abych se vráti] k dalším dvěma bodům vašeho dopisu, které bych rád komentoval. První se týká povahy fašismu jako ideologie a jako režimu. 1 když jsem byl od roku 1965 obdivovatel vaši kruhy Der Fasctusrnus in semer Epoche (česky překlad Fašismus vc své epoše, Argo, Praha 1999). vaše dokazováni, že Maurras byl předchůdce fašismu, mě nikdy doopravdy nepřesvědčilo. Podle mého názoru jsou Maurras a s nim i Acíton JrancaĽse příliš pozitivističtí, příliš filosoficky blízcí Augustu Com-tovi. aby mohli zapadnout do této kategorie. Mám bezpochyby víc než vy sklon nespatřovat ve fašismu kontrarevoluci. Fašismus naopak evropskou pravici posílil tím, že jí dodal myšlenku revoluce, tj. radikálního rozchodu s tradici. To je smysl první kápi toly mé knihy: dokud se neobjevil fašismus, vězela „antimoderni" politika ve slepé uličce konůarevoluce. V Mussulinim našla pro lidové masy svůj půvab a kouzlo. Zdá se mi, že ve fašismu je přítomna myšlenka budoucnosti, která naprosto schází v kon trarevolučni ideologii a politice 19. století. Druhý bod z vašeho dopisu, o němž s vámi chci diskutoval, se týká zvláště německých dějin 20. století. Když jsem éetl váš dopis, stále jsem cítil, jak zranily vaše vlastenectví. Tomuto pocitu rozumím o io víc, že ho z mé strany mohu sdílet jako Francouz: v dějinách Francie 20. století je mnoho epizod, které neslouží kc cti mé země. a vy uvádíte jednu z nejhorších, totiž kolaboraci policie a vlády ve Vicby s nacistickými úřady pří deportacíeh trati couzských nebo ve Francii usídlených Židů. Nicméně hitlerovská apokalypsa je bezprecedentní a morální odsouzeni, které od roku 1945 postihlo Německo, nemá v dějinách národů obdoby. Dokážu si tedy snadno představil cxistenciální půdu. kterou se vaše historické dílo živilo, i druh zaujetí, s nímž jste rozlišoval, co je vc zločinech německého nacismu nacistické a co je v nich německé. Sdílím názor, že Hitlerova osobnost sehrála v tragédii základ ni roli. Bez něho, bez jeho politického génia namířeného ke zlu. by všechno bylo jinak. Historici naši doby. posedli ideou determinismu a sociologickým pojetím dějin, mají často sklon přehlížet, co v evropské tragédii 20. století bylo náhodné, a jakou roli v ni sehrálo několik lidí. Nechtějí vidět, že hrůzné události maji někdy maič příčiny. Nicméně historik musí přihlížet i k tomu, en je na funkcionalistickém pojetí pravdivé, protože německá válečná mašinérie splnila až do samého konce poslání, které jí jůhrw určil. Konečně pak nemůže nebrat v úvahu, kolik nacionalisíic C. Gulag a Osvětim 145 kého revolučního ,,antimoderního" násilí šířila německá kultura před rokem 1914 i po něm. Milerád souhlasím s tím, že tento typ myšleni byl ve své době v Evropě značné rozšířen, akr zdá se mi nesporné, že jeho prioritní laboratoří bylo Výmarské ISiémecko, zejména jeho university. Pokud měl konec nacismu ve vaší zemi tak apokalyptický průběh, zatímco nic srovnatelného neprováze-lo pád italského fašismu, důvodem není jenom ..lotálni" charakter války, ale také Lo. že nacistická diktatura Německo skutečně ivykoremla z jeho 1 radiče, využívajíc některých prvků této tradice ve svůj prospěch. Role aktifašismu Tato otázka nezávisí na tom, zda připomínáni nacistických zločinů nemělo alespoň zčásti za uče! zakrýt sovětské zločiny. Jak víte. v tomto bodu sdilim váš názor. Komunistický ..arit i fašismus" hrál vskutku tuto roli: měl namlouvat, že komunismus byl jen vyšší formou demokracie. Jeho propaganda byla ostatně ještě silnější v desetiletích, která následovala po konci fašistických režimů. Pokud vás však toto „filíštinské" (jak by řek! Marx) odmítání srovnal fašistické zločiny a zločiny komunistické zarmucuje či rozhořčuje z důvodů, kterým rozumím, nemělo by vás to vést k přehlížení role wehrmachtu v hriizách spáchaných v Polsku nebo v Rusku, a k popření odpovědnosti Německa za nacismus. Nakonec se dostávám k vašim poznámkám o obtížích, se kterými se setkáváme při práci na dějinách našeho století, a ob zvláště v otázce ..revizionismu" týkající se židovské genocidy. Rozdílná nf.vaznosi' To, že fašismus a komunismus neupadly v srovnatelnou ne-vážnost, lze vysvětlit nejprve příslušnou povahou obou ideologií, které stoji proti sobě jako zvláštní a obecné. Poražený fašista, který zvěstuje nadvládu silných, ukazuje pouze své zločiny. Komunista, který' prorokuje lidské osvobození, leží i ve svém poli hekem a morálním fiasku z jemnosti svých zamění. Svou roli v tomto nakládání se vzpomínkami sehrály také některé okolnosti, Druhá světová válka, jejíž temný stín dopadá až na nás. uvrhla fašismus do klatby celého lidstva, zatímco Sovětský svaz byl poéítán mezi její vítěze. A komunismus se rozložil zevnitř, aniž by byl poražen, Jeho oběťmi jsou především národy SSSR, s Rusy a Ukrajinci v čele. zatímco nacistické Německo zabíjelo zejme- I. O minulostí komunistické iluze C. Gulag a Osvětim na mimo své hranice: Židy. ale také Poláky. Rusy, Ukrajince, Holanďany, Francouze atd. Západ projevil jen málo soucitu s oběti-mi komunismu, vzdálenými národy evropského Východu, zatímco s nacistickým útlakem měl konkrétní zkušenost. Tudy se dostávám k vyhlazování Židů, které tvori vrcholný, kulminační bod zločinů, spáchiurých v tomto století ve jménu politické ideologie. Neomlouvá žádný z dalších zločinů: ani masakr kulaků rta počátku třicátých let, ani hromadné vyvraždění polské elity v Katyni a jinde v letech čtyřicátých, ani nám ještě bližší hrůzy „Velkého skoku" v Čině či kambodžskou genocidu. To. čím sc židovský holocaust od ostatních politických tvárností Zla odlišuje, čím se mezi ostatními vyznačuje, pochází asi ze dvou důvodů. První spočívá v tom. že se vyhlazováni Židů týká mužů. žen a fléLi jen proto, že se takoví narodili, nezávisle na jakémkoli srozumitelném vztahu k boji o moc. Antisemitský teror ztratil veš kerou souvislost s politickou sférou, ve které se zrodil. Druhá série důvodů sc vztahuje k povaze židovského národa v dějinách lidstva a obzvláště Evropy. Biblický národ je neoddělitelný od klasického starověku a od křesťanství. V křesťanském středověku přežívá jako pronásledovaný svědek jiného zaslíbeni. Neúměrně k počtu svých členů sc podílí na vystoupeni národů a na nástupu demokracie. Jeho mučením, snahou o jeho zráčeni zabíjejí nacisté evropskou civilizaci zbraněmi jednoho z nejeivili-zovanějšieh národů Evropy a my - tím chci říci my Evropané, nejen Němci - jsme se dosud nedostali z tohoto neštěstí, které nás přežije. Způsob, jakým se připomíná, ani způsob výchovy, který podněcuje, nejde vždycky do hloubky a může být užíván k úzce politickým účelům. Ale to, co vyjadřuje, musí být bráno jako podstatný politický pocit u občanů demokraUckých zemi na konci tohoto století. Je na historicích, a obecněji na intelektuálech, aby z něho vytvořili více informované a méně zaujaté poučeni. Přiznávám, že to není snadné. Aleje to nutné. K ouízce. kterou sc zabýváte na posledních stránkách svého dopisu, nemám co dodat. Literaturu, která se v Evropě ave Spojených státech snaži popřít skutečnost vyhlazováni Židů německým nacismem, znám špatně. Z toho mála, co jsem ž ní přečetl, jsem totiž nabyl dojem, že mám co do činěni s autory vedenými spíše starým antisemitským zaujetím než touhou po poznáni-Naopak sdílím Vaši představu Hitlera jako vůdce naprosto posedlého svou nenávisti k Židům a obzvláště k „židobulševismu". Přikláním se také k vašemu názoru, že vyvráceni ..negaeionisik- fäých" tezí (dávám přednost terminu „negacionismus" před terminem „revizionismus". protože historické poznáni přece postupuje stálými „revizemi", přehodnocováním dřivějšioh výkladů)11 pění nijak v rozporu s pokrokem našeho poznaní. Naopak je předpokládá. Není nic horšího než se pod jakoukoli záminkou snažit zastavit vývoj poznáni, i kdyby to vycházelo z těch nejlep-ších úmyslů. Takový pristúp je ostatně dlouhodobé neudržitelný a vydává se v nebezpečí, že dospěje k přesně opačným výsledkům, než jakých chtěl dosáhnout. Proto sdílím váš nepřátelsky odmítavý postoj k tomu. aby se s historickými otázkami zacházelo z předem autoritativně určených pozic. Holocaust je bohužel součástí evropské historie 20. století, Nesmí se stát předmětem předběžného zákazu Lím spíš, že řada jeho prvků zůstává zahalena v tajemství, a že historiografie k tomuto tématu je teprve plenkách. V úctě Francois Furet Paříž. 30. září 1.99G Situace Ernst Nolte Vážený kolego, mnohokrát děkuji za vaši odpověd na můj poslední, velice dlouhý dopis. Odpovídáte znovu s jasnosti, kterou v Německu nazýváme „latinskou" nebo „francouzskou1". Rozdíly, které mezi námi ještě přetrvávají, mi připadají spiše jako rozdíly v prízvuku. Souhlasím bez vylinul s vaši definici vlastni podstaty Osvětimi ve srovnáni s Gulagem, snažil jsem se uchopit rozdil tak. že jsem proti sobě postavil myšlenku „sociálního vyhlazováni" a „biologického vyhlazováni", a chtěl jsem prostě dodat, že dělicí linky nejsou tak ostře vyznačené ve skutečnosti jako ve světě pojmů. Sdílím rovněž vaše vysvětlení výsadního postavení, klerému se ve veřejném mínění těší komunismus ve srovnáni se svým nejzu-řivějšim proiivmíkem. ale chtěl bych pří léto priležitosii vznést dotaz: nemělo by být hnuli, jehož záměry jsou prohlašovány za 11 ..Nc\gaclomsTnus" je učeni těch. kdo popírají nacistické vyhlazovaní v plynových komorách. Termín .rcvlziontsrmis" má narirnii Inmn i radu jinvi-h vv-znajiiň (pozn. M.NJ. J48 I. O minulosti komunistické iluze ..jemně" a které se ve skutečnosti všude prosadilo násilím a vyvolalo gigantické množství obětí, souzeny přísněji než strana, jejíž záměry jsou rázem označeny za špatné? Obzvláště radost jsem měl z toho, že i vy odsuzujete, že trestním sankcím podléhají prohlášení, zdůvodňováni a posuzování v této věci. samozřejmé s výhradou, že nejde o urážky či hrubou agítaéi - ale není kvůli tomu nutné vytvářet speciální soustavu iresiú. ACTION FRANCAISE (FRANCOUZSKA AKCĽ) Kladete mi otázku, na kterou odpovím rád. Viděl jsem v Action francaise jakýsi „prefašismus", nebot - z mého hlediska - byl na počátku 20. století nejoriglnáluějším projevem _kontrarcvoiučni" tradice. Myslím si, že tato originálnost se nejnápadněji projevila v krátkém Maurrasově prohlášení: _Jsern ateista, ale jsem katolík." Když se nějaká politicko-kulturní síla uchýlí v obližně silu-ací k neobvyklým prostředkům konfrontace, když například ne chá vyjít do ulic své aktivisty, aby manifestovali v uniformách, neznamená to, že se tak projevila hluboká změna zásadní důležitosti, proio nepovažuji zejména termín ,.a usirofašisrnus" za oprávněný. Když se ale přívrženec katolického konzerva tis mu označí za „ateistu" a cení si natolik svobody přesvědčení, že se ji odmítá vzdát, a to ani povrchné, naplňuje uvnitř kontrarevoluce revoluční čin, který opravňuje užiti nového přívlastku, o nic pozoruhodnějšího, af už se čin sám zdá jakkoli neokázalý. Joseph de Maisire bezpochyby věděl, co chce říct, když tvrdil, že si nepřeje1, kontrarevoluei. ale opak revoluce. Pojem kontrarevoluce v sobě skrývá jedním rázem část revoluce, což je obzvláště patrné u Maurrase. To je i přes zdánlivý paradox ještě patrnější u Hitlera, který je právě svým antijudaismem bliž Maurrasovi než Mus-solinimu. Dovolte, abych se ještě si ručně vrátil ke svému „vlastenectví", o němž mluvíte jako o „existenciami půdě". V mé rodině jsme nebyli deuLschnattánaL a když jsem byl dítě, patřila má první láska utlačené královně Marii Terezu, má první averze agresivnímu pruskému králi, jejímu nepříteli. Muselo dojit k řadě události, abych se mohl postavit na stranu Bedřicha II. Byl odsuzován ze všech stran a setkával se s takovým nesouhlasem jakožto zlěles-néni „absolutního zla", že jeho celkový obraz musel hýl hrubě zdeformován. To je metafora a vy pochopíte, co tím chci říct. Ale C. Gulag a Osvětim v souvislosti s tím, co jsem říkal a co mohlo vypadat zjevně „vlastenecky", ba dokonce mohlo být ..ospravedlňováním Hitlera", jsem se ptal sám sebe. zda bych napsal totéž, kdybych by] Američan, Angličan nebo Francouz. Myslím, že bych mohl pokaždé odpovědět kladně. Presto, abych se ještě uchýlil ke své metafoře, ano. na okamžik jsem nezapomněl, že Bedřich Veliký se skutečně pustil do útočné a anekčni války proti Marii Terezii. Situace Co se týká současnosti, o niž budeme na závěr hovořit, v poslední době jsem velmi často přemýšlel nejen o situaci, v niž se nyní nacházíme, ale i o smyslu, jaký mohou mít situace obecně a zejména v pohledu historika. Myšlenka, že každý je „synem své doby" je zřetelně banálni, ale nežijí všichni ve stejné epoše a stejně situaci. Nemýlím-li se. doba, kdy jste studoval a později začal vyučovat, byla poznamenána „vzestupem levice1", jejímž najpozoruhodnejším reprezentantem byl Jean-Paul Sartre. Když jsem vy-ii dal Fašismus ve své epoše, bylo za levicové také považováno jednak uvedeni generického pojetí fašismu a všeho, co s nim šlo ruku v ruce. dále pak relalivizace teorie totalitarismu. která byla v Německu více méně bez námitek uznávána jako teorie dominantní. A právě proto jsem byl často počítán mezi ly. kdo razili cestu ..hnutí roku 68". Ale zpětně si velmi jasné vzpomínám, že jsem s plným vědomím odmítal učinit, poslední krok. neboť jsem o sobě věděl, že se podílím na obecné situaci Spolkové republiky Německo, která odmítala veškerý nacionálni boj „za znovusjed-nocení" a v dlouhodobém výhledu věřila, že rozděleni země se nakonec ztratí, pokud ho přechodné prijmeme. Byla to jedinečná situace z hlediska světových dějin, neboť tqiělivost nikdy nebyla ctnosti rozdělených zemi, Hlavní myšlenky knihy Fašismus ve své epoše by mohly být formulovány takto: Německo, dokonce í Německo meziválečné, bylo nedílnou součástí Evropy. Dostalo se na scestí až po radikalizaei jedné obecné tendence. Poté si musí najit generální linii své historie tak, že se samo z vlastního rozhodnutí, a nikoli proto, že se pouze podřídí vnějšímu tlaku, vzdá druhého pokusu o nacionalistické navráceni svého území. Mezi německými historiky nebyly významné rozdíly ve způsobu uvažováni a já jsem se rovněž cítil nesen touto shodou názorů. Ale mezi mladou generaci roku 68 se lato trpělivost rychle změnila v takovou formu nelrpělivosli, která negativně obrátila představu „zapadni kultury" a chtěla bojovat proti „imperialismu O I. O minulosti komunistické iiuze C. Gulag a Osvětim Západu", Ve stejné době byl cit Léto trpělivosti opuštěn, protože se vyžadovalo „umäni NDR" a tím i souhlas s rozdělením na dva stály. Tito rnladí lidé bylí zřejmé vedeni presvedčením, že NDR jako socialisticky stát ztělesnila i přes některé „deformace" nejlep-ši možnosti Německa a že v daleké budoucnosti se Jednou štäne základem, na němž se vybuduje spojeně socialistické Německo uvnitř socialistické Evropy. Jen náhodou jsem byl jmenován na Svobodnou berlínskou universitu právě v letech, kdy se od první fáze studentské revoluce, ještě velmi nejisté a poznamenané především jménem Rudi Dutsehkcbo, přecházelo k fázi druhé, dogmaticky komunistické a rnaoistteké. Tady se jasně vytvářelo - ohraničeno ovšem na studenty a asistenty, výjimečně některé, profesory - hnuti, které bylo analogické „vzestupu levice" ve Francii padesátých a šedesátých let. Ale pro velkou většinu universitních profesorů, tak jako pro většinu obyvatel Západního Berlína, se starý konsensus udržel a má kniha z roku 1983 Marxismus wid vidusirieUe Rcvohiä on (Marxismus a průmyslová revoluce) neskrývala úmysl situovat marxismus v dějinách, a zbavit ho tím jeho nároku na absolutní pravdu. Ale abych tak řekl, ve zbytku Spolkové republiky se skryté prosazoval jistý kompromis - zejména mezi profesory a novináři -. který nešel tak daleko, aby se chtěl ztotožnit s NDR. ale který obracel pozornost téměř výhradně na „zločiny nacismu" takovým způsobem, že teorie totalitarismu, ještě nedávno evidentní, a pojetí dvojí formy toialitárních hnuti a režimů byly nejen považovány za zastaralé, ale platily za úchylku, ne-li dokonce za hanebnost. MA TEORIE TOTALtTARJSMti A tak se stalo morální povinností potvrzovat dualitu německých států. Do jaké rníry jsem byl v rozporu s obeenvmi konsensem Spolkové republiky, vyšlo najevo den poté. co byl publikován ve FrajikJLirter AllgemcHne Zeiluncj z 6. června 1986 můj článek, který vysvětloval hlavni linie „historicko-genetické verze"' teorie totalitarismu- Vyvolal téměř jednohlasnou nevoli, které se následně říkalo „spor historiků". Nestanovoval jsem lam vazbu na „německou otázku", v mých oéieh byla tato vazba druhotná. Přesto tak činili někteří moji protivníci, kteří ji velmi zdůrazňovali. Ale když tehdejší prezident Spolkové republiky zaujal oficiální stanovisko, a tím. jak se zdálo, spor ukončil a vyřešil ho definitivně ve prospěch mých protivníků, netrvalo ani rok. než došlo k vnitřnímu zhroucení komunistického režimu ve východní Kvro-pé a než se „trpělivost", připomínaná v souvislosti se znovusjed-nocením, dočkala až nečekaně šfastného konee. Náhle se obecný konsensus uvolnil a až na několik výjimek ti, kdo ještě věera bylí přáteli NDR, přijali myšlenku totalitarismu. Pokládat vedle sebe Hitlera a Stalina, ba dokonce Osvětim a Gulag, se brzy stalo svým způsobem běžné. Tak vznikla současná situace a mohlo se zdát, že všichni ti, kdo se napříště dali nést novým obecnějším konsensem, byli také ti. kteří odmítli souhlasit s absolutní pravdou, jak ji vyžadoval marxistický komunismus, když jim větší a aktivnější část mládeže byla prodchnuta. Byla-li ale podobná očekáváni pochopitelná, velmi rychlé se ukázala jako mylná. Sjednocen) Nľmecka Na počátku roku 1990 se místy objevovala myšlenka vytvoril „Německou národní nadaci", která by financovala náklady na žnovusjednoceni. Doufalo se, že široké okruhy německého národa jsou ochotny přinést značné oběti. Ale politici tento projekt odmitii, a měli pravdu, neboť částku několika set miliard marek, která, jak sc postupně ukázalo, byla nezbytná, se nedala shromáždil dobrovolnými dary. Nicméně nešťastným politickým rozhodnutím vznikl v roce 1990 dojem, že spojeni se zaplatí jaksi levou rukou z kapesného- A tak byli Němci ze Západu zbaveni možnosti napodobit své předky, kteří v době osvobozeneckých válek dávali „zlato za železo". Nebylo jim dovoleno, aby ukázali formou viditelné oběti svým osvobozeným krajanům z bývalé NDR, že řeči o „společnosti, kde se neustále používá tvrdých loktů", kterými byli po dobu čtyřiceti let indoktrínováni. jsou lživé. Tento dojem byl tedy u řady obyvatel bývalé NDR posílen, protože se snažil jenom stát, ale od obyvatelstva žádný hmatatelný čin nepřišel. Výtky, že průmysl NDR vykoupil západoněmeeký kapitalismus, aby ho z konkurenčních důvodů zničil, byly pochopitelné nespravedlivé. Při pohledu na Polsko nebo na Maďarsko by bylo hutné uznat, že se počala obecná modernizace a že životní úroveň obyvatelstva sc i tak zlepšuje. Ale způsob, jakým byl tento průmysl nabídnut investorům celého světa, posílil dojem, že obyvatelstvo Východu bylo jen hračkou prožitého převratu a zahraničních akci. Včerejší, extrémne autoritářský systém plánovaného hospodářství byl rozložen takřka bez přechodného období a bez vysvěb 1&2 L O minulosti komunistické iluze lení. a byl nahrazen systémem hospodářské soutěže a pluralitou stran. Pluralita strmí jako taková neni rozhodující a nemůže poskytovat ospravedlněni. Zapadni Němci na druhé straně došli k názoru, že „kapitálismus", systém tržního hospodářství, rozšířeného do celého světa, o němž Marx. a Engels prohlásili v roce 1850, že je těsně před zánikem, se během desetiletí studeně války vyvinul daleko nad stav roku 1945 a že v okamžiku, kdy již neměl v dějinách odpůrce, rovněž ztratil charakteristické znaky, které ho jako „liberální systém" a skutečnou demokracii činil hodným toho, aby byl ochraňován, ba dokonce milován, velkou většinou obyvatel. V té míře, v níž protivníci tohoto systému již nemohli nabídnout jinou alternativní možnost, nabyly jislé důvěryhodnosti projevy o jeho obludnosti a povaze, jež je v rozporu s lidskou přirozenosti. Posílil se dojern, a to nejen v Německu, že skulečná rozhodnutí - například o monetární unii a o problému přistěhovalectví - se přijímají v Bruselu a ve Washingtonu pod tlakem anonymních procesů, aniž se jich mohl prostý občan se beméné účastnit.. Jak se dal orientovat? Končím s tímto nťiznakovým popisem situace a shrnu to. eo má pro historika obzvláštní význam: jasná situace studené války byla nahrazena jakousi absenci situace. V níž je mimořádné těž ké se orientoval. Zapojit se db práce pro lepší svět je jisté ehváh -hodné, ale inirno to. eo v sobě tento postoj může mít banálního a očividného, může se takové zapojeni zaplést do obrovských těžkostí. Nebylo by lépe angažovat se ve „střetu civilizaci" ve smyslu Samuela rlunlingtona? Anebo spočívá realistická perspektiva V tom, že každý vezme v úvahu celý svět a prokáže co riéjvětší schopnost přizpůsobení se požadavkům svčho díla nebo svých děl? V tom. přeneseno do světa historických disciplin, že každý doktorát bude moci zpracovávat - pobízený touž objektivitou, ale i touž lhostejností - kterékoliv téma. jež bude někde, zcela jedno kde, „volné"? Neměli bychom my starší přiznat, že naše práce jc závislá více, než jsme si uvědomovali, na určitých „situacích", což znamená, že jsme se svou prací angažovali? A nebude toto jařmo situace - za podmínky, že se budeme snažit udržet si jistý odstup a současně si vyhradíme jistý podii na sebekritiku -. nebude pře ce jen, ne li vědečtější, tedy alespoň historičtější než to, eo vytváří absenci „situace", absenci, která charakterizuje jediný svčt tržní ekonomiky a konkurence, kde jsou všechny věci stejně blízké. a mohou tudíž být zkoumány a analyzovány s chladnou a nesl rannou objektivitou? Anebo jsou podobné úvahy pouze ideátry-pickými náznaky, které vyvolávají abstraktní, nereálně obavy, jež odvádějí od skutečných nebezpečí? Vidím, že tu vyvstává konkrétní hrozba: kapitalismus, puštěný z řetězu, který' opanoval celý svět. zanechává po sot)ě prázdnotu a ta se zaplňuje antifašismem, jenž zjednoduší a zmrzačí historii stejným způsobem, jakým ekonomický systém zunifor-moval svět. Ale pokud bude budoucnost tohoto typu pociCována jako nebezpečí, je možné mu čelit, nikoliv proto, abychom si vynutili jinou konkrétní předšla™ budoucnosti, alt: abychom se mohli spolehnout na přesvědčeni, že vědomi toho, že lidé mohou sami potřebovat historickou reflexi, nebude uskutečňováno pomoci počítačů, ani nahrazeno informačním Iruísmcm. Tak by z absence situace, která nemůže být nikdy úplná, mohla vzejít nová situace, v níž bude udělena významná hodnota skutečnosti osvojit, si dějiny, i když již nemusejí existovat historické situace v dnešním běžném slova smyslu. Promiňte, prosím, že jsem tolik mluvil o Německu a o sobě. Budu šfasten, budetc-ll chtít zase vy popsat francouzskou situaci v poválečném období, a souvztažně situaci historiografie ve Francii, ať už je jakkoli odpuzující stručnost, kterou vyžaduje malý prostor, jenž márne k dispozici. Předpokládám, že co nás dělí, může pak vyniknout stejné jako to, v čem jsrne se přiblížili. Dokonce by se tak mohly ukázat i naše shody. Zůstávám, vážený kolego, v hluboké úctě. Ernst Nolte Berlin. 11. prosince 1996 Takový je hluboce melancholický obraz konce tohoto století Francois Furet Vážený pane, Děkuji vám za váš poslední dopis. Ted je na mé, abych nás ■oba, vás i sebe. postavil do situace - pochopitelně s větší jistotou pokud jde o mě. T>o té míry. v jaké je historik vězném své doby. a v jaké jsou ?ějiny. které píše. také v dějinách, jsme my dva dětmi dvou různých situací. V době, kdy jsem v poválečně Francii studoval, intelektuální atmosféru z různých důvodů ovládala marxistická ii- C. Gulag a Osvětim 155 losofie dějin. Některé z těch důvodů byly intelektuálního rázu. ide měly menší vliv než sté obecně soudí: marxismus jako doktrinál-ní soustava neměl hluboké kořeny ani u inteligence ani na universitě a filosofickou krajinu doby osvobozeni ovládal sarlrovsky exist.cncialismus, který se opíral víc o Heideggera než o Marxe, Mnohem mocněji však zapracovaly politické důvody. Konec druhé světové války, kterou provázelo odhaleni nacistických zločinu před očima veřejného míněni, se zdál být. názorným dokladem soudu Dějin, a Rudé armádě se připisovalo k dobru, že zaplatila nejvčtší daň velkému úkolu lidstva, kterým byla porážka Hitlera. Moje a vaše situace K tomuto obecnému stavu přistupovaly dále zvláštní okolnos-ii nedávně francouzské historie. Francii v květnu a červnu 1940 vojensky rozdrtilo Německo a tato porážka vedla k neslavnému režimu vc Vichy. Tato zcela nedávná minulost téžee doléhala na zemi osvobozenou v letech 1944-45. Mladý Francouz té doby. který tak měl dva důvody, aby se cítil z dějin své země nešťastný, mohl najít útěchu v tom, jak se - pravda, pozdě rozmohlo odbojové hnutí proti nacistické okupaci. Toto odbojové hnutí přlne sto ve srovnání s 3. republikou, jejíž fiasko bylo jednoznačné, jen dvě nové myšlenky: gaullismus a komunismus. Gaullisiická idea byla dvojnásob handicapována: jednak ve vztahu k levicové tm -dici, jednak ve vztahu k rep li blikán s ké ideologii. K levicové tradici svou nacionálni omezeností, a to právě v době, kdy poraženy fašismus ukázal nebezpečí nacionalismu. Republikánské ideologii bylo zase na gaullismu podezřelé 1o. že se uchýlil k muži seslanému Prozřetelnosti. Pokud jde o druhou novou myšlenku, tj. komunismus, v jeho prospěch iriluvilo, žc svůj plán národní obnovy zaobalil do demokratického universalismu. Na národní úpadek a zradu elit komunismus nabízel - nebo sc lo aspoň zdálo -lék radikálnější a zároveň modernější. Mladý Francouz mé generace, který vyrosil za války, aniž by se jí sám zúčastnil, mohl v komunistické myšlence živit iluzi, že se tak při práci na národ ni obnově dovrší smysl demokracie. A lo byl můj případ. Situace mladého Němce, klerým jste byl tehdy vy, mi pripadá - pokud lo mohu posoudit - zcela odlišná. Poválečné Německo muselo myslel na národní katastrofu nacismu, kvůli němuž se stalo všude ve světě předmětem všeobecného odsouzeni. Zůstalo Však imunní vúěi kouzlu komunistické myšlenky, protože ho zčásti dobyla Rudá armáda, která se pevně usadila v jeho vj chodni části. Tento slav věcí uvolnil prostor koncepcí totalitaris-mu, která se v té dobé těšila, jak píšete, „nepochybnému vzestu-pu" v Německu, jako ostatně i ve Spojených státech. Právě v tomto prostoru jste napsal knihu o „fašismu ve své epoše". Rozu-mím-li vám dobře, přece jen jste ve své knize váhal vyvodil z totalitní koncepce všechny důsledky. Obával jste se, žc by to vypadalo jako byste vyzýval k znovusjednocení Německa proti SSSR. A lak zatímco ve Francii je antikomunismus odmítán z ideologických důvodů, v Německu je odmítán z vynucené opatrnosti a umírněnosti. Zpočátku se tedy my dva ocitáme každý ve značně odlišné politické a intelektuální situaci. Ale tento slav netrvá dlouho, protože od poloviny 50. let patřím do první diaspory francouzských komunistických intelektuálů, kteří se s komunismem rozešli, A když v roce 1965 vychází francouzsky vaše kniha Fasisríiiis; Ue své epoše, jsem jedním z jejích prvních obdivovatelů. Tedy přestože nesdílím všechny vaše soudy (zejména analýzu Actionfran-caise, k níž se ještě vrátím), bez potíži jsem přistoupil tm konceptuálni schéma vaši knihy, podle kterého se fašismus (a nacismus) rodí z dvojí radikalizaee kritiky liberalismu a marxismu. Rok 1968 a antikomunismus Avšak poté. co se naše situace staly srovnatelné, znovu se rozcházejí po velké stLidentské bouři šedesátých let., která vyvrchol! la v roce 1968. Píšete, že v Německu toto hnutí dospělo k odsouzeni „západního imperialismu". Současné mládež jaksi rehabilitovala NDR, a to do té míry. že se v ni spatřoval základ budoucího znovusjednocení Německa, Komunismus tak se zpožděním získal jakousi imunitu vůči kritice, které se těšil ve Francii o patnáct nebo dvacet lei dříve. Naproti tomu ve Francii „revoluce" (používám 'oho slova jen proto, že nenacházím lepši) roku 1968 vedla k opačným výsledkům. Francie rovněž zažila svůj maoistický proud vedle řady jiných směrů, z nichž některé byly radikálně liberálni, jako napr. hedonistický individualismus. Ale ani maoistický' směr nebyl zdaleka jen neostalmský: ať se to zdá jakkoli bizarní, obsahoval Libertariánské a anarchistické odstíny. A je eha-rakterisiické. že ve Francii kolem roku 1975 mnozí bývali mao-'ste s nadšením přijali Solženicynovo dílo. Jinak řečeno, osmašedesátý živil také amikomunismus. Právě díky Solžcnieynovi pojem totalítarismus získal v Paříži domovské právo. Úspěch mé Knihy se dá připsal na učet pokračováiů toho, co tam začalo. 156 i. o minulosti komunistické íluze C. Gulag a Osvětim 157 V tom spočívá výjimečnost francouzských intelektuálů v evropském Západu, kde myšlenkový vývoj probíhal naopak spíš v souladu s německým příkladem. Tím chci říci, že pojem totalitaris-mus zde postupné ztrácel na vážnosti právě v době. kdy ve Francii se zpožděním nabýval své oprávrtění. Atmosféra nesnášenlivosti Tehdy sc téměř všude mávalo jedinečným rázem nacismu. A to nikoli proto, aby ho bylo možné lépe historicky pochopil. Právě naopak: z hrůzy ze zločinů, které spáchal, se mělo zakázat ho analyzovat. Pokud je každý pokus, každá snaha o posuzováni fašismu (a nacismu) z historického hlediska - tím spiše pak o jeho srovnáni s jinými současnými zkušenostmi - považován za provinilé „porozuměni" ve vztahu k jeho zločinům, pak historikům 20. století nezbývá než sc odmlčet, nechtěji-H byt obviněni z posmrtné spoluviny a komplicity, S touto atmosférou nesnášenlivosti, pro intelektuální práci tak nepříznivou, sc; ve Francií také setkáme, zejména v tisku, ale neni tak všeobecná, aby zábninila úvahám o tragédiích našeho století. Dokladem je i přijetí, jakého se dostalo mé knize, a to i u levice, dokonce i u komunistů, kteří o ní diskutovali, aniž by se pokusili mé diskvalifikovat. Pokud jste se vy naopak stal předmětem skutečného procesu démonizace ze strany německé levice, zdá se mi, zeje to v důsledku dvou druhů důvodů, kterými sc vaše situace liší od mě. První druh důvodů spočívá v politických a „národních" okolnostech Německa, které paradoxně činí otázku komunismu ožehavou pravé v okamžiku zhroucení komunismu, jako kdyby otázka totalitarismu v našem století neustále pronásledovala německy osud. Druhá řada dtivodů sc týká vás osobně a je v centru naši diskuse. Dovolte mi, abych se k nim vrátil. Německé thápení Píšete mi, že nepatrite k naclonalistúm ani na základě i radíce, ani ze svého rozhodnuti, a že kdybyste byl Američan, Angličan nebo Francouz, psal byste zhruba totéž. Pokud jde o první bod. nemám důvod vám nevěřit: svědectví, které sám o sobě vydáváte, nelze vyvrátit. Ve druhém bodě je lomu však právě naopak. Jak vysvětlíte, že všichni vaši čtenáři ve vašich knihách vycítili zvláštní trápeni německého občana poznamenaného tragédii svého národa a bezpříkladnou ztrátou vážnosti, která jeho zemi postihla v důsledku nacistických zločinů? Říkám-li všichni vaši čtenáři. nemám na mysli jenom vaše odpůrce v Německu, ale například í sebe; já Jsem vás četl nestranně a ostatně mi ta četba byla k prospěchu. Vezměme si vaše tvrzeni, o němž jsme už diskutovali, a podle něhož fašistická hnutí vzešla z hrozby bolševismu. Považuji ho za nepřesné v té míře, jak fašistická ideologie byla. zdá se mi, ne-li plně vypracována, tak přinejmenším ve svých hlavních rysech koncipována už před 1. světovou válkou, bez jakékoli souvislosti s tehdy zcela malou Leninovou stranou v carském Rusku. Avšak nezávisle na té debatě, jak neviděl v íom, co říkáte o druhém, následném ráz.u nacismu ve vztahu k bolševismu, pokus o diskulpování, ospravedlněni nacismu a o pritížení bolševismu? Jsou-li nacistické zločiny odpovědí na zločiny bolševismu, sice tím zcela pochopitelně nenabývají ráz méně zločinný, ale přece jen méně záměrný, méně první ve všech významech toho slova. Ale nechci se spokojit jen s tímto konstatováním zdravého rozumu. Chci jíl dál k jádru věci a znovu nastolit otázku fašistické ideje existující před fašistickým hnutím. Vy lak dobře víte, že „prehistorie" fašismu, nezávislá na marxismu, existuje už před 1. světovou válkou, že jí věnujete první dii své knihy z roku 1965. A koho si vybíráte jako lypiekého představitele této prehistorie? Maurrase. zakladatele Francouzské akce [Adivn Jirmcaise). Výběr Maurrase Dejme tomu, že jste nevybral francouzského spisovatele Maur rase úmyslně, i když by bylo přirozenější, pokud jde o rodokmen fašismu a nacismu, obrátit se na italskou nebo německou politickou literaturu. Domnívám se, že jste to neudělal proto, že si stejně jako i leidegger myslíte, že fašismus je ještě víc dcerou Evropy než dcerou jednoho z evropských národů zvlášť. A to neni nepravda. Nicméně mimořádná spoušť., kterou způsobil v Německu, bezpochyby opravňuje, aby se historik zaměřil zvláště na jeho německé prameny, kterými před 1, světovou válkou a za vý-marské republiky dějiny myšlení hojně oplývají. Nevidím, kde jinde by se dalo ve věci antiliberálniho myšleni najit bohatší a radikálnější repertoár, Obrái.ime-li se k Francii téže doby, přijímám bez problémů výklady našeho izraelského kolegy Sternhella. že tam tehdy existovala „prelášistieká" ideologie. Ale zdá se mi. že Maurras je špatně zvolený příklad. Podle mého názoru - a ostatné i podle vašeho - ztělesňuje koncem 19. sto leh francouzskou kontrarcvolučni tradicí, oslavu „organického" preindividuálniho společenství. Avšak právě z toho důvodu je 158 I. O minulostí komunistické iluze podle mě Maurrasovi cizí duch fašismu, který je revoluční, ne-truchli nad hierarchickým světem minulosti, ale je naopak otevřen bratrské pospolitosii. která se má teprve vybudoval. Vzor francouzské absolutní monarchie je u Maurrase všudypřítomný, zatímco u Mussoliniho nebo u Hitlera (nebo lakě u Marineiliho éi u Jůngera z počátku 30. let) nenajdeme žádné odkazy na minulý režim. Argumentaci by mohl doplnit rozbor příslušných filosofii: lilosofie fašismu je založena na přitakání iracionálním silám ži vota, Maurrasovu filosofii tvoři naopak pozitivistický racionalismus, převzatý od Augusta Comta. Píšete mi, že podle vás lze Maurrase zařadit mezi prcfašistícké nebo parafašistieké myslitele pro jeho postoj ke katolicismu: oslavuje katolickou církev, aniž by byl věřící. Má rád církev jako útvar, jako sociální organizaci, jako předobraz duchovni jerínoly Francouzů. Nemůže však věřit v to. co církev učí: nikoli proto, jak tvrdíte, že by lpěl na své „svo bodě svědomí", ale proto, že jako racionalista nemůže podřídil Svůj duch souhrnu iracionálních prvků víry. Tento postoj není pro něj mezi Francouzi 19. století ojedinělý. Před ním ho zastával už Napoleon, když podepisoval konkordál, a tento stav myslí široce sdílí voltairiánská buržoazie po roce 1848. Využívání Církve k politickým a sociálním cílům je past, do niž padají i dobří katolíci, a co pak říci o těch drtdiých... To, že zakladatelé Francouzské akce postavili katolickou církev do role duchovni moci národa, zatímco samí v její dogmata neverili, tvoří vskutku její základní rozpor. Rozpor, který nakonec, přivodil pád Francouzské akce poté, co Vatikán toto hnutí odsoudil. Ale nevidím, v čem by měl být tento její rozpor originální nebo „revoluční". Fašismus je revoluční Tím posledním adjektivem se. možná dotýkám toho, co děli moje pojetí fašismu od vašeho. Podle mé novost fašismu v dějinách spočívala v tom. že vymanila evropskou pravici ze slepé uličky, do které ho uzavřela myšlenka kontrarevoluee. Myšlenka kontra revoluce v 19. století vskutku neustále vězela v pastí rozporu: k vítězství potřebovala užívat revolučních prostředků, ale nemohla si stanovit žádnýjiný cil než restaurovat minulost, z níž přeee zlo vzešlo. Nic lakového neplatí o fašismu: ten se už ricuv čuje jako re-akee (návrat zpět) na revoluci, aleje naopak sám revolucí. Myslím, že tím. jak urputně zdůrazňujete reaktivní, reagující charakter fašismu, podceňujete jeho novost.. Koneckonců C. Gulag a Osvětim 159 jde přeci: o to, pochopit obrovskou přitažlivost, kterou působil na masy ve 20. století, zatímco myšlenka kontrarevoluee nezískala v předchozím století nikdy takový vliv. Mľlancí ioliľ Končíte svůj dopis dotazováním o přítomnosti, které sdílím. Velmi správné poznamenáváte, že /.ámveň se zhroucením sovětského komunismu se evropskě veřejně mínění kuriózně posunulo směrem doleva. Čím víc kapitalismus triumfuje, tím vic je nenáviděn. Zánikem Sovětského svazu ztratil jednoho ze svých nej-lepšieh postrkovačů, diky němuž, mohl snáze představovat výkladní skříň svobody. Je zbaven svého nejlepšího argumentu, totiž antikomunismu. Kritizování nešvarů kapitalismu je nenuce-nější, upřímnější a lehčí od okamžiku, kdy už se přitom nemusí navíc oslavovat, policejní socialismus. Je na tom kuriózní, žc evropská levice není volána k odpovědnosti ani za svou úslužnost vůči tomuto policejnímu socialismu, ani za to. že ho podporová la. Tím, že už používá myšlénky socialismu jen negativně, tj-jako kritiky kapitalismu, a tedy už se tím nehlásí k nějakému stávajícímu, existujícímu režimu, její diskurs se stal méně zranitelný. Nemusí už ospravedlňovat jinou společnost, protože trž jiná společnost neexistuje. Může se spokojit s tím. že bude demokratickou společnost kritizovat, že demokratická není, tj. že není schopna odpovědět na očekávání, která vyvolává, a na sliby, kle ré dává. Fvropská levice má ted kořeny už jen v riejstarším snu moderní demokracie. Ten spočívá v oddělení demokracie a kapitalismu: prvni se ponechá a druhý se zapudí, třebaže oboje tvoří spolu jedny a tytéž dějiny. Takové je melancholické pozadí tohoto konce století. Jsme uzavřeni do jediného horizontu dějin. Jsme strženi do proudu, který nás unáší k uniformitě světa a k odcizení jedinců v hospodářství, odsouzeni k lomu, abychom zpomalovali jejich účinky-ale aniž bychom mohli ovlivnit jejích příčiny. Dějiny se nám zdají svrchovanější tím spíš. že jsme právě zt radii iluzi, že jim vládneme. Ale historik musí jako vždy reagovat, proti tornu, co se v době, kdy píše, podobá neodvratnému osudu: jříliš dobře ví. že takové kolektívmi samozřejmosti jsou pomíjivé, "ly, které pracuji na universalizaoi světa, jsou tak mocné, že vy-piävaji řetězení okolností a situací, které jsou neslučitelné s myšlenkou zákonů dějin, a tím spiš s možným předvídáním. 160 L_Ominulostl komunistické iluze 161 Méně než kdy jindy si můžeme hrál na proroky. Už i pochopit a vysvětlit minulost není utk snadně. Přijměte, vážený kolego, výraz mé nejblubší úcty Francois Furet Paříž, 5. iedna 1997 I Je levice antifašistická nebo antitotalitní? Korespondence mezi Francoisem Furetem a Jeanem Danielem Dne 23. května 1993 jsem otisk! v é. 1489 časopisu Nouoel Ob-sewaicur úvodník o televizním pořadu Marchc du Siétle (Pochod století), který se týkal knihy Thierry Wolloiia I*e Grand Recruíe-Tn&nt [Velký odvod, nakl. Grasseik Konštatoval jsem, že jsme postaveni do procesu relativizace nacismti vzhledem k tomu, že se nakupila odhaleni komunistických zločinu. Nacismus byl absolutním Zlem. Hitler jeho zsětes-něním. V okamžiku, kdy začneme říkat, že Hitler je roven Stalinovi, zlo přestane býl absolutní, stane se relativní. To je totali-tarismus o dvou tvářích, který se popřípadě může stát Absolutnem /.la. To mi připadá normální, ale chovám obavu, že v okamžiku, kdy nestvůra (nacistická nebo komunistická) přestane být jedinou nestvůrou, se náhle bude zdát trochu méně nebezpečná. A dod;d jsem: „V žádném případě by nemělo dojit k tomu. aby relativismus znovu zpochybnil základní rozhodnuti: rozhodnutí všech bojovníků proti nacismti, mezi nimiž bylo. jak Daniel Oor-dicr skvěle prokázal, velké množství antikomunistů. Jestliže je Hitler roven Stalinovi, proč se stavěl na odpor jednomu více než druhému? Z jakého důvodu volit dokonce i během války spiše Sovětský svaz než hitlerovské Německo? Tím spiše, že mezi oběma mocnostmi Zla existoval v roce 1939 německo-sovětský pakl. kletý by byl mohl vydržet." Je tedy zřejmě, že nebylo možně spojit se s Německem, aby byl poražen Sovětský svaz: člověk mohl býl naproti tomu zcela anti-naetstou a bojovat proti SSSR a zcela antibolševikem a bojovat Proti nacismu, jíle neprite! byl jeden: Hitler, Po boku jediný spojenec: Churchill, Domníval jsem se, že nic z toho nemohlo podráždit mého přítele Francoise Fureta. Dokonce bych řekl: právě naopak. Ostatně JHme na toto téma vedli při každé příležiLosli myšlenkově boje a dlouhé telefonické rozhovory. j i 1 62 I. O minulostí komunistické iluze D. Je levice antifašistická nebo ántitotalitni? 1.6'J Ale, aniž bych to věděl a chtěl, když jsem namířil na Thierry Woltona, který nakonec viděl téměř ve všech velkých antinacis'-íech lokaje Sovětského svazu, dotkl jsem se Frangoise Furcla. který se v daném případě pustil do obrany Thierry Woltona, nikoli proLo, co říkal, ale proto, že se na něj příliš utočilo, V každém případě po otištěni úvodníku jsem dostal dopis, který si čtenáři Commentaire přečtou a na nějž jsem napsal následující odpoved. Musím dodat, že Francois Fureí. a já jsme v tomto sporu nesetkali vie než dvacet čtyři hodin. Hned potě jsrne pokračovali ve výměně dopisů a telefonů ještě bratrštěji než kdy předtím. Jean Daniel Je levice antifašistická, aniž by byla antitotalitní? Francois Furet Jeanu Danielovi v nedáli 23. kvčtna 1993 Můj milý Jeane. právě jsem se vrátil z Polska a přečetl jsem si poněkud konsternován Tvůj úvodník na tento týden. Poněvadž se mi zda, že v něm chceš mimo jiné vyvrátit jednu z mých předchozích stati, v níž jsem mluvil o nutnosti přepracovat 20. století, mám potřebu s Tebou opči diskutovat. Proč v této věci vyvolával Faurissonův přízrak? To je zastrašovaní, které Tě není hodno. Faurisson popírá vyhlazování Židů nacisty v plynových komorách, Absurdní a morálně děsivě popřeni, které ovládá Jeho život, nemá s naši debatou nic společného. To. co je v sázce, je způsob jak nakládat v dějinách století s ko munismem a nacismem. Nikdo netvrdí, ani nenaznačuje, že oba režimy jsou totožné, jak implikuje Tvé pobouření - znaménko =. Problém spočívá v tom. zda je oprávněné je srovnávat. Komunisté to vždy vehementně popírali, a dokonce to v době, kdy byli silní, ve jménu „antifašismu" zakazovali. Zájem, který na tom měli a mají, je pochopitelný; zařadit komunismus do tábora děmokra cie: Je srozumitelná také sila tohoto tabu ve francouzské levici, jejiž dva kiysializaém" body 20. století jsou rok 1936 a léta 1944-1945. Aleje zřejmé, že tento zákaz, který si neutěšíte!ní zvnitřnt li jako levazinábožcnskou pravdu, nedovoluje, aby byl komunismus promýšlen ve své nejhlubší podstatě - která "je totalitní-Z Paříže to lze popřípadě ignorovat, protože KS nebyla nikdy u moci. Ale z Moskvy, BukurešU, Varšavy či z Havany? Kdy skonči arogance francouzských intelektuálů, kteří berou národní zkušenost za universální historii? Dodávám, že srovnání fašismu a komunismu či spíše nacismu a komunismu (neboť režim Stalinův a režim Hitlerův měly vicc společných bodů než Mussoliniho režim s režimem Hitlera) lze najít všude v evropském myšlení již od roku 30, let: u KauLské-ho, Orwella, ve Francii u Simony Weilové, Mausse, Bouglého. Elie Halévyho atd, (abychom mluvili jen o spisovatelích, kteří byli nepřátelští vůči oběma režimům), ale mohli bychom citovat také ty. kteří s oběma sympatizovali, jako Drieu. Bernard Shaw a řada měně známých jmen v německé ..nacionálně-bolševické" pravici). Po válce Lu máš Hannah Arendtovou, Arona a radu dalších. Poslední, strhující, kniha Alana Hullocka, velkého anglického historika hitlerismu, je věnována paralelnímu životopisnému zkoumání I litlera a Stalina, Strávil jsem jistý čas pročítáním Léto bohaté, podle mého názoru často vynikající litera I u ry, jejímž základem je srovnávání hitlerismu a stalinismu. Mnohem více vysvětluje to, ca sc v tomto století stalo, než dichotomie fašismus/anlifašis mus. Neboť evropská tragédie, která se osnuje po první světově viíiee, je trojrozměrnou a nikoli dvojrozměrnou tragédii. Ostatně důkazem toho Jc - aniž bychom mluvili o epizodě let 1939-1941 -r že porážka fašismu ponechala tváří v tvář komunismus a demokracii. Sovětští vojáci, kteří bojovali s nacisty v letech 1941-1945, bojovali za svobodu, nikoli však jejich vůdcové. Jejich vítězství odbilo hodinu svobody na Západě a hodinu nového otroctví na Výehodč- Zkrátka jsem více než kdy předtím přesvědčen, že v tomto století existovaly dva zločinné režimy, nikoli jen jeden. Cožpak pravdivý p o]-) led na sovětský komunismus oslabí morální odsouzení nacismu? Proč by tomu tak mělo být? To by bylo příliš smutné, kdyby zlověstný svit židovské genocidy byl použit jako prostředek zapomnění nebo zakrývání desítek miliónů lidí, kteří se stali obě ti sovětského teroru. Oběšenci z Norimberku měli mezi svými soudci vrahy z Katyně. To nezlehčuje jejich zločiny. Ale to by také, nemělo amnestovat ryto jejich soudce! Katyň zůstane Katyní. i když ji nacisté využili ve své propagandě. Poláci maji také právo na svou paměť. Argument, podle něhož marxismus-leninismus vychází na l'ozdíl od nacismu z rodokmenu demokracie, je pochopitelně pravdivý, ale nemá význam zproštění vin, který mu Ty propújču- 164 i O minulosti komunistické iluze ješ*. Nejprve proto, že dějiny se netvoři, dokonce ani podle svědectví marxistů, záměry, ale Číny: nevidím důvod, proč by měla tragická historie Sovětského svazu těžit z posmrtné Marxovy přímluvy. A potom, obě hnutí, jak potvrzuji dějiny, a ty naše zejména, vyvolávají společně vášně, nenávist k buržoaznimu individualismů a ke křesťanství a vyzvedávají kult jednoty národa. Nakonec můžeme ještě podtrhnout, že komunislická ideologie tirn. že pochází z vědeckého pramene a universalistické tradice, vytváří nebezpečnější lež než nacistická ideologie, klerá je mnohem pri mitivnéjši, a tudíž méně klamavá. A ještě poslední slovo, můj milý Jeane. Jsem nešťastný pří myšlence, že se Le Nouvel Obsewateur stává místem netolerance, Joffrin zakazoval číst Yonneta. Márne teď sdílet kanonickou interpretaci 20. století pod záminkou, že onajediná je ..politicky korektní"? Tý nám našeptáváš, že jakákoli jiná interpretace než ta Tvá rehabilituje fašismus. Nic není méně pravdivé. Nej naléhávej ši povinností francouzských intelektuálů je vydat konečně dementi děsivému Orwellovu tvrzení: „Levice je antifašistická, není antítotalitni," Máš-li v příštích týdnech volný oběd či chvilku času, rád bych s Tebou o tom všem mluvil osobně: tento problém nás bude zajímat po celý čas. který nám zbývá, j;uk bys to řekl Ty, Na konci Ti sděluji, že na rozdíl od Tvého posledního úvodníku, ten předposlední se mi moc líbil. Přátelsky Francois Furet Musíme soudit podle činů a podle záměrů Jean Daniel Francois Furetovi. pondělí 31. květnu 1993 Můj drahý Francois. dostal jsem Tvůj dopis až poté, eo vyšel můj poslední úvodník, kde jsem pocítil neobyčejnou potřebu upřesnit, že v mých očích byla jen jedna totalita a že nemohla mít několik tváři, V podtextu míním tvář nacismu a tvář komunismu- Prosiě jsem si přečetl článek Annie Kríegelově, která mi nejprve adresovala přátelský pozdrav, a potom se Snažila dost hrubým způsobem postavit nás do protikladu. D. Je levice antifašistická nebo antitotalitní? 165 Ty jsi tedy četl můj předposlední úvodník „poněkud konsternován". Já čed Tvůj dopis s posmutnělým a chvílemi podrážděným úžasem. Skutečnost, že ses mohl domnívat, že jsem při redigováni toho, co jsem napsal, měl na mysli Tebe, mne nejprve uvedla do rozpaků, ale potom mne zneklidnila. Jak ses mohl poznat v myšlenkovém postupu, který patří připisuji některým li dem, k nimž se vrátím adresněji? Myslel jsem. že jsem Ti ukázal, že vím vše o tvé dráze, že jsem Tě na ni doprovázel v téměř neustálém účastenství a že jsem se hlavně na Tebe odvolával, když jsem si kladl cíl, který' byl bezpochyby příliš doniýšlivý, odmarxi zovat leuicL t3éhem jedné veřejné přednášky v Národní knihovně jsem silné zdůraznil tvou věrnost jistému levicovému proudu a blahopřál jsem si, že ukážeme. Ty a já. že levice může být anti-totalitní. V šestnácti letech jsem odkryl loialitarismus nikoli v nacismu, ale diky Cidovi v komunismu. Obrnil jsem se proti němu během némecko-sovétského paktu. Vyprávěni španělských revolucionářů, kteří se připojili k Leclercově divizi v Tripolsku. mi odhalilo skrytou tvář války ve Španělsku. Při osvobozeni jsem nepocítil pokušení konvertovat ke komunismu diky Camusovi a lextům Simony Weilové. které publikoval a které jsem četl v rukopisu. A nakonec: patřím ke generaci, poznamenané dvěma knihami: knihou Margarety liuber-Ncumannové. která prošla z hitlerovského koncentračního tábora do tábora stalinského, a knihou Život a osud od Grossmanna, který měl stejné bohaté zkušenosti. Nevím, zda levice je, jak říká Orvvell, více antifašistická než anti-totalítní. Vím, že jsem jako člen levice nikdy nesdílel okouzlení, které by mne přimělo zříci se svobody. Ve svém úžasu jsem byl nicméně zneklidněn, že ses mohl identifikovat s těmi, které usvědčuji. Domníval jsem se (měl jsem to ovšem upřesnit, ale neměl jsem chul obnovit debatu na toto téma), že jde o větu Thieny Woltona a o přijetí, jakého se těto větě dostalo od několika bývalých komunistů v Le Figaro Littéraire. Cituji: „Všichni, kdo věřili, že musí zvolit Moskvu proti Berlinu, pro kázali, že jsou naivní nebo zrádní." Tato věta mi připadá nepřijatelná. Zdá se mí. že zpochybňuje odpor proti každé totalitě. Připadá mi. že pod záminkou odhalení podezřelé motivace jistých odbojářů. blízkých komunistické straně a bli/kýeh sovětským agentům, dává tato věta zelenou procesu s celým odbojem. Řekneš mi, že s tím souhlasíš. Nikdy jsem o tom nepochyboval, protože jsem čed Tvé texty a protože Té znám. Ale Ty jsi to nepozná- 166 i. Q minulosti komunistické iluze rnenal. A věc jc taková, žc z jiných důvodu ses zaručil, aniž jsi (o opravdu chtěl, a to mohu dosvědčit, za Woltonovu knihu. Budeš se mnou souhlasit v tom, že Tvůj první článek o Wolionovi byl kvapný, a jak to říct, účelový. Zcela zahloubán ve svém projektu přepracovat století, čerpal jsi z argumeniů. které ti vyhovuji. To prokazuji opravy, s nimiž jsi na můj návrh souhlasil. Ale ještě jednou - nejde o Tebe. Když jsem projevil své znepokojeni - posuď moji toleranci -, přirno Thierry Wolionovi. jak mysli zmíněnou větu. zamotal se do protestů a projevů lítosti, aniž by jeho vysvětlení zaplašila podezření v otázce zpochybňování odbojářů. a to bez ohledu na přímou miru škodlivosti obou totalit. A když jsem vzápětí četl komentáre, které provázely Woltonovu obranu o procesu Jeana Moulina. měl jsem pocil alarmující úchylky. Dobře chápu, že svým urváním na nuancích oblěžuji. Rovněž nemám ve svém antítotalitarismu rád Yonnetovu knihu. Oba autoři znovu zvažují, upravuji, a jak bys řekl Ty, propracovávají, aby si vyřizovali podezřelé účty. Nikdy jsem nepomyslel na to. že bych chtěl vyvracet tvá tvrzeni. Nepřipadá mi tedy nedůstojně to. že jsem se zmínil o Fauris-sonovu revizionismiL Dokonce jsem si dal záležet, abych ho postavil do protikladu s tím, čemu říkám retaŕiuismus. Je pravda, že taková relativizace je na místě a někdy jc oprávněná. Řečeno jinak, kdybych měl na mysli Tebe. což není pravda, neurážel bych Tě. Relativizace spočívá v prohlášeni Hitler = Stalin. Říkáš, že to nikdo netvrdí? Nebudu citovat zbytečně mnoho. Nás přítel Sem-prun to řekl úctyhodným a jemným způsobem. Dále io je první včla knihy Bernarda-I lenry Lčvyho La Barbaňe ú visage humaisi. Glucksma.nn netvrdil nic jiného a Jurij Afanášjey, s nímž jsem psal knihu, prohlásil, že Stalin je horši než Hitler. To mne nešokovalo. V současné diskusi mne to vedlo k přemýšlení, co to ohlašuje. A nahnalo mi to strach. Přejděme k tomu, co je pro mne jádrem diskuse. Kdybys četl mé texty se stejnou pečlivostí, jako čtu já Tvoje, věděl bys. že k mým utkvělými myšlenkám patří snaha pochopit, proč se člověk stává komunistou. K tomuto bodu chci ješlě poznamenat: máš vetší oprávnení než já, abys rozhodoval o tom, čím se maji zabývat historici. Máš za to, žc je nutné soudil podle činů a nikoli podle záměrů. Historie takto omezená mne nezajímá. Kdybys stanovil Lakové hraniče, neobdivoval bych portréty, kterými vymezuješ, buduješ a ilustruješ své práce o Francouzské revoluci. Podle mého názoru nejlépe se Ti podařil portrét Robespierra D. Je levice antifašistická nebo antitotalitní? 167 (a tuto poznámku Ti dlužím s ohledem na svou oblibu v dvojznačnosti). Bez vytváření plánů, programů, ambici a snů, zkrátka bez záměrů, čím by byly déjiny? Vzrušuje mne. otázka, proé se člověk může stát komunistou. Protože ty čteš všechno, nezapomeň na literaturu. Honvnes cle bonne volontě (Lidé dobré vůle) Julese Romaina, některé texty Romaina Rollanda a Ella Vittoriniho. A hlavně The Gixi Lhal fai-led (Bůh, který zklamal), sbírku svědectví Stephena Spendera. André Gida. Kocsllera, Ingazio Silona atd. Jurij AíanasJev, jehož nehodlám přecenit, napsal do naši knihy vyprávění, jakým způsobem prožíval v mládí své komunistické nadšení. V hrubých rysech řekněme, že bolševismus je nestvůrně totalitní výsledek. Ale komunistický sen nesmime vidět jen u csenských nebo v pivních křesťanských sektách, u paraguayských jezuitů nebo ve Fourri-crových dílnách. Musíme odkrýt jeho známky ä sledoval stopy v myšlení mladého muže, který se jednoho dne rozhodné přijmout legitimaci Strany. Mezi přihlášením se ke komunismu a bolševickou praxí jc propast plná dvojznačnosti, která vysvětluje trvalost Útkového okouzleni. Co by se stalo s hislorikem. který by ztotožnil počáteční kroky mladého komunisty- s mladým na cistou. Něco takového si nemyslíš? Tim lépe! Nejsi to Ty, na koho sc obracím. Chci se nyní vrátil ke smutku nad „nelolerancí", kterou prokazuji moji noví přátelé z VObservateai: Uhodneš, jaká může vzniknout vixlálenost mezí zakladatelem časopisu a jeho pokračovateli, dokonce a zejména i tehdy, jsou-li to li nejlepši. Tvá úva ha mi připadá obzvláště nespravedlivá. Během cesty do Jeruzalema jsem se svěřil Jeanu-Claudovi Casanovovi se sektárskou aroganci některých jeho spolupracovníků v Commentaire. Protože to je člověk mimořádných kvalit, zpřesnil s humorem, že byl jednoznačné na levém křídle pravice, a že někteří jeho přátelí' nechovali úctu k tém, kteŕi se zdrželi v tzv. levicovém táboře. Mohu říct, že antikomunismus jim stále připadá podezřelý, pokud ho projevuji lidé z levice, protože nenávidí sociální demokracii. Podivným obratem situace je opět nutné být na pravici, aby člověk nebyl podezřelý ze shovívavosti vůči komunismu. Právě ve jménu relativismu jeden ze spolupracovníků tohoto časopisu pranýřoval liečba Walesu, který se provinit tim, že se dostal k moci, aniž by čekal na osvobozeni Ukrajiny a baltských republik. Když jsem vsadil na Gorbačova. Jean-Francois Revel. opíraje sc o jednu z knih Francoise Thomové, odhalil mou soeiálně-demokratickou naiv- 168 l. O minulosti komunistické iluze 169 nost. která je vždy nakloněna reformátorovi komunismu. Není jediné, hodnotné knihy od všech těchto pánu, která by sc nestala předmětem vážných a podnětných recenzi v Le Nouvsl Obsemiz lem Kde tedy je netolerancc? Na které straně? Vskutku mnoho bývalých komunistů (mezi něž jsem Tě nikdy nepočítal), přenesli do pravice starou a živelnou nenávist, které je komunistická strana (a marxisté obecně) naučili vůči sociální demokracii. Můj milý Francois, budu se těšit o to více. až té uvidím, z toho, že jsi čel i tento dopis. City, které vyjadřuje, jsou ovládány věrností. Jean Daniel R S. Další věc, která mne zklamala, je to, že mne tak málo znáš: některé sionistické kruhy mi vyčítaly, že jsem odvrhl judeo-centrismus. Myšlenka, že se od svého narozeni budu na vývoj lidstva dívat mřížemi genocidy, mi není vlastní. Není mi cizí. Chápu, že oběti si na ni zvykly. Ale já ne. Ncbot tato myšlenka, a to jsem napsal, vede k ospravedlnění perzekuci, protože je zhodnocuje jako vyvolenosl. Pokud absolutní zlo bylo pouze zlem, které trestalo Židy, bude perzekuce vždy božská. A Hitler se Lak starte jejím nástrojem. J, D. II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu aneb o měření dvojím loktem Diskuse A. Besangona s T. G. Ashem, V. Bukovským, Z. Brzeziňským. J. Danielem, A. Fontaincm, P. Chaunu, M. Howardem, L. Koiakowským, J. Lesournem, S. Leysem, N. Podhortzem, M. Maliou, R. Pipesem, J.-F. Revelem í 70 H. Zapomnění komunismu a paměť nacismu. T Paměť a zapomnění komunismu Alain Besancon Mezi historiky panuje dost obecná shoda názorů y tom, že komunismus bolševického typu a nacionálni socialismus jsou dojí sir míry příbuzně. Libí se mi, jak to vyjádřil Píerre Chaunu: růz-novajcčná dvojčata. Obě tyto ideologie se chopily moci ve 20. století. 1 Kladou si za cíl vybudovat dokonalou společnost tim, že vy mýlí zdroj zla. který lomu překáží. V jednom případě je Lakovým zhoubným základem vlastnictví, tudíž vlastníci. A protože zlo existuje i po „odstranění vlastníků jako třídy", představují pak prin cíp zla všichni lidé zkažení duchem „kapitalismu", který se vetřel i do samotně komunistické strany. V druhém případě zhoubný základ spočívá v takzvaných méněcenných rasách jde především o Židy. Protože však zlo přetrvává i po jejich vyhlazeni, je třeba ho pronásledovat v dalších rasách, dokonce i v „árijské rase", jejíž čistota je poskvrněna. Komunismus i nacismus se pro svou legitimitu dovolávají autority vědy. Oba mají v úmyslu prevychoval lidstvo a vytvořit nového člověka. Obě tyto ideologie 0 sobě tvrdí, že jsou dobročinně. Nacionálni socialismus chce dobro německého národa a prohlašuje, že vyhlazením Židů prokazuje lidstvu službu. U:ninský komunismus chce dobro rovnou pro celé lidstvo. Tento universalisrnus mu dává obrovskou výhodu oproti nacismu, jehož program se nehodí na export. Obé dok -riny nabízejí vznešené ideály, které jsou schopny vzbudit nadše- 1 Obč mají kořeny v německé romantické filosofii, i když ne ve stejném okruhu. Vclci romantičti filosofové samozřejmé nenesou žádnou odpovědnost, za tyLO piišeriič bastardní potomky. Jsou in opravdu dvujčula. a!c jedno z nich sr- narodilo - či spiš uchopilo moci - asi luk o 15 let driv než druhé. Z (oho vypiý vá. že nacismus se tiä zčásti analyzoval jako reakce na bolševismus (ale ji: o zčásti, proťnžc ho na LuLo reakci nelze redukovat). Nacismus napodobil nčko Hk Institucí bolševismu: politickou policii, koncentrační tábory, propagandu - Pláli to však i obráceně: Stalin se u Hitlera Lež někdy přiučil. Z „noci dtóiíhýcli nožů" převzal myšlenku „velké čistky", zahájené v prosinci 1934, Počet nbčLÍ štédľe znásobit přibližně tisíckrá!. Alain B&sancon: Paměť a zapomnění komunismu 1 71 nou oddanost a hrdinské činy. ZárpVeňyšak také ukládají právo a povinnost zabíjet. Citujme Chatcaubrianda, který je zde pro rocky: „Vjád}-u těchto různých systémů spočívá přiznaný neho za samozřejmý považovaný lék: zabíjení."2 V, Hugo napsal: „Můžeš klidnč zabít tohoto člověka." Nebo celé kategorie lidi. Což také tyto doktríny dělaly, když se chopily moci. a to v takovém rozsahu, jaký dějiny doposud nepoznaly. A proti) v očích těch. kdo stojí vně systému, jsou nacismus a komunismus zločinné, dsou zločinné stejnou měrou? Zimu mal jsem oba tyto systémy. Znám rekordní intenzitu zločinu nacismu (plynové komory) i rekordní rozsah zločinů komunismu [vlec než šedesát milionů mrtvých). Vím také, jakou zkázu duši a mysli oba způsobily. Domnívám se proto, že není na místě vstupovat do této nebezpečně diskuse a že je tře ba odpovědět zcela jednoduše a rázně: ano, oba jsou stejné zlo-.né. Otázka Otázkou je, jak je možné, že dnes, jj. v roce 1997, s těmito ystémy zachází dějinná paměť nestejné, takže se dokonce zdá. e se na komunismus zapomíná. Není třeba se dlouze šířit o sa-lotnérn íakttt tohoto nerovného zacházeni. Polská opozice s pri-íasem katolické církve v čele doporučovala zapomenout a odpustil už v roce 1989. Ve většině zemi, které se vyprostily z komunismu, nepadalo v úvahu potrestat íurikcionáře, kteří po dobu dvou, tři generaci zabíjeli, věznili, ožebračovali a otupovali své jpoddané. Kromě východního Německa a České republiky bylo komunistům povoleno, aby zůstali v politice, což jim tu a tam umožnilo znovu se dostat k moci. Diplomatický personál i policejní aparát v Rusku a v ostatních republikách zůstal na svých místech. Na Západe se k této faktické amnestii souhlasně príky vovalo. Potvrzeni bývalých nomenklaturních kádru ve funkcích se přirovnávalo k Lhermidorskému vývoji bývalých jakobínů. Od jistě doby naše média znovu s oblibou hovoří o „epopeji komunismu'".^ Minulost francouzské komunistické strany v Kominter- A Čhateanbrfand dodává: -Zmasakrujte nciTinsLiiě všechno, co lidstvu braní postupovat vpřed. Člověk říká: Vyléčeni našich pnl.ízí spočívá ve smrli. Air smrt nechává do žit, a zabiji jen zlěho. Nebesa pravila: Je to upěllvost. lYpelE vosi zabiji zin a nechá zemřít zlého" (Aíomoires ďouřre? lorttbe, IV, XIl, 7). Dobrovolnici iuterbUgad získali ve Francii statut válečných vcl.eránň- ľotc co dobojovali ve ŠpanělskLi. však někteří z nich nevytáhli pa'y a domu po celou dobu německé okupace své země- 172 lUE^rnněni komunismu a paměť nacismu. nějak se patři vyložená a dokumentovaná, nijak nebrání, aby late) strana byla přijata do francouzské demokracie. Naprou tomu danviatie) memoriae nacismu, na sto honů vzdáleně i od sebemenšího náznaku promlčeni, se zdá neustále den ze dne zostřovat. Rozsáhlá literatura na toto téma se rok eo rok rozrůstá. Muzea a výstavy právem připomínají nacistické hrúzy.4 Konzultujme dokumentační servis jednoho velkého francouzského večerníku.-'' Podle klíčových slov roztřiďme „témata", zpracovaná od roku 1990 do 14. června 1997 {kdy Jsem dalabázi pro hližel). Ľ slova „nacismus" je 480 zmínek, u slova „stalinismus" 7 zmínek. „Osvětim" - 105 zmínek. „Kolyma" - 2 zmínky. „Ma-gadan" - 1 zmínka, „Kuropaiy - 0. „Hladomor na Ukrajině" (5-6 milionů mrtvých v r, 1933) - 0. Tento průzkum má přirozené jen orientační hodnotu. Alfred Grosser řekl o své knize La Mémoire et VOubli. (Paměť a zapomnění): ..Žádám, aby se při zvažováni odpovědnosti za minulé zločiny uplatňovalo stejně měriiko pro všecli-ny.'e Má jistě pravdu, je to však velmi obtížné. Já sám bych se až dnes. a to jen jako historik a nejako soudce, pokusil vysvětlil st tie ira et. studio {bez stranického zaujetí) tyto skutečnosti. Nemohu je vysvětlil vyčerpávajícím způsobem. Mohu však přinejmenším sestavil neúplný seznam faktorů, které hraji roli, ScOMEHO ODPOVĚDI 1) Nacismus je lépe znám než komunismus, protože jeho ..skřiň plnou mrtvol" otevřela dokořán spojenecká vojska, a pro lože vice západoevropských národů s nim mělo přímou zkušenost. Často jsem se ptal studentů, zda vědí o uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině v roce 1933. Neslyšeli o něm nic. Nacistické zločiny měly převážné fyzickou povahu. Nacismus mravně nenakazil své oběti a svědky, protože se od nich nevyžadovalo, aby se s nim ztotožnili: Jeho zločiny se tedy dají snáze zjistit, jsou očividné. Plynová komora, určená k průmyslovému vyhlazení vymezené části lidstva, je něčím unikátním. Guiag a Laogai jsou nadále zahaleny v mlze. zůstávají něčím vzdálenými, známým jen 4 éllľnoMJľ^Ín^!:kLĽálni k0,1,*akl s a -o i v době. kdy irho zlo- 6 Francouzský denOt be Figaro. 16.11.1369, Alain Bes3ncon: Paměť a zapomnění komunismu 173 nepřímo, s výjimkou Kambodži, jejíž hromadné hroby se dnes oteviraji.' 2) Uchovávání paměti Šoa se ujal židovský národ. Byla to pro něj morálni povinnost, která se váže k dlouhé řadě vzpomínek na různá pronásledováni. A také povinnost náboženská, spjatá | chválou či jóbovský zaníceným tázáním Hospodina, jenž přislíbil, že budě bránit svůj lid, a který trestá nespravedlnost a zločin. Celé lidstvo musí tedy vzdát, diky' židovské paměti, že pietně zachovala archívy Šoa.8 /záhada vězí v národech, které zapomněly. G těch bude ještě řeč. Dodejme, že od doby, kdy došlo k Lé události, křesťanský svět zpytuje svědomí a je hluboce zasažen touto nezhojitelnou ranou.9 3) Nacismus a komunismus se uchytily v magnetickém poli polarizovaném pojmy levice a pravice. Jde o složitý jev. Na jedné straně levicová myšlenka doprovází postupný vstup sociálních tříd do demokratické politické liry. Je však třeba poznamenat, že vzestup americké dělnické třídy vyloučil myšlenku socialismu, a že dělnická třída v Anglii, Německu, Skandinávii či Španělsku, jejíž sila vzrůstala, ve své většině odmítla myšlenku komunismu. Pouze ve Francii a v Československu bezprostředné po válce, a později v Itálii, se komunismus dokázal ztotožnil s dělnickým hnutím, a mohl se tak stát plným právem součásti levice. Dodej ine, j;ik připomněl Francois Furct. že někteří francouzšti historikově a obdivovatelé Francouzské revoluce {jako třeba Mathi-ez), dávali Říjnovou revoluci z roku 1917 zcela samozřejmě do souvislosti s rokem 1792 a bolševický teror přirovnávali k teroru jakobínskemu. Na dnihč straně si mnozí předváleční historikové živě uvědomovali socialistické či proletárske kořeny italského fašismu nebo německého nacismu. Svědčí o tom klasické dílo Elie Halévyho Histoire du socialisme európéáň (Dějiny evropského socialismu) z roku 1937. Třetí kapitola páté časů je věnována socialismu fašisůcké Itálie, čtvrtá kapitola se věnuje naeionálnimu socialismu. Tím, že se nacismus prohlašoval za protikapitali-sLický. že vyvlastňoval či odstraňoval bývalé elity, že na sebe bral 7 Neslyšel jsern, žc by novinári, kleií ve své době vítali „osvobozeni měsia Ph-nornpcnh" a pěli chválu na Pol Pota. měli výčitky svědomí a že by pod Icjich ;i-hou odešli do kláštera. 8 Jak mi řekl Henri Amouroux, .slavný Lenzmannúv Min Šoa nebyl nikdy promítán ant v Sovětském svazu, ani následně v Rusku. Zk sovětského režimu bylo zakázaná zmiňovat se zvlášť o Židech, neboí v ráiru:i obecné klasifikace režimů existovaly jen .oběti fašismu". Dnes možná panuje obava, že by st diváci vybavili obdobně události, jichž byli sami svědky. !* To nepláli o muslimech, kteří mají dojem, že se jich lo do lé mhy netýká. 1 74 [f. Zapomnění ko^njsrnu a paměť nacismu,. revoluční podobu, měl určité oprávněni figurovať v dějinách socialismu, což by dnes bylo nemyslil elné. 4) Válka ti m, žc zapadni demokracie navázaly vojenské spojenectví se Sovětským svazem, oslabila obranné lálky a odolnost vůči komunistické myšlence (odolnost, která přitom v okamžiku podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem byla velmi silná), a způsobila jakési intelektuálni zablokování. Má-Ií demokracie bojovat s patřičným zápalem, potřebuje k tomu, aby její spojenec požíval jisté úcty; a v případě potřeby mu úctu propůjčí. Sovélské vojenské hrdinství nabylo čistě vlastenecké podoby, jak k tomu vybízel tehdy i Stalin; komunistická ideologie se mezitím skrývala, byla uložena do rezervy. Na rozdíl od východní Evropy neměla západní Evropa přímou zkušenost s příchodem Rudé armády. Pohlíželo se tedy na ni stejně jako na ostatní spojenecké armády, jako na armádu osvobodilelskou. Tak to ovšem nevnímali obyvatelé pobaltských zemi ani Poláci. V Norimberku stáli Sověti na místě soudců,10 Demokratické země přinesly velkě oběti, aby byl poražen nacistický režim. K zadrženi expanze sovělskěho režimu se už obětovaly méně a v poslední době mu za účelem stability dokonce pomáhaly přežít. Sovětský komunismus se zhroutil sám od sebe a do své vlastni nicoty, aniž by k tornu zapadni demo kracie příliš napomohly. Jejich přistup nemohl být nestranný, jejich úsudek nemohl být vyvážený, ani jejich paměť nezaujatá. 5) Jedním z velkých úspěchů komunistického režimu je lo. že rozšířil a postupně prosadil svou vlastní ideologickou klasifikaci moderních politických režimů. Lenin ji zjednodušil na protiklad socialismu a kapitalismu. Stalin tuto dichotomii zachoval až do třicátých let. Kapitalismus neboli imperialismus zahrnoval liberální, sociálně demokratické, fašistické a konečné i nacionálne socialistické režimy. A proto mohli němečtí komunisté zaujmoul k „soeiálfašistům" jtj. sociálním demokratům, jali je občas komunisté označovali, pozn. M.N.] stejný postoj jako k nacistům. Když však Stalin zavedl politiku takzvané lidové fronty, klasifikace se změnila a vypadala takto: socialismus (tj. sovělský režim), buržoázni demokracie (liberálni a sociálně demokratické) a nakonec fašismus. Pod název fašismus spadaly nacismus, mussolini- 10 Je 7.naino. že sovělský proknrálor chtěl nacistické vedoucí ělniíeíe obvinit, ze zločinu v Katynj, Američtí, angličtí a francouzšti soudcové dosáhli toho, že Lato otázka, kterou už přitom měli sami pro sebe vyřešenou, nebyla nadhozena. Bylo potřeba počkat až na pád komunismu v Rusku; aby byla oficiálně uzná-ná vina sovětské vlády. Žádny z žijících viníků katynskérui masakru nebyl soudné stibän. Alain Besancon: Paměť a zapomnění komunismu 175 bvský fašismus, různé autoritářské režimy vládnoucí ve Španělsku, Portugalsku. Rakousku. Maďarsku, Polsku atd., a konečně extrémní pravice liberálních režimů. Například Chíappe by) plynule spojen s Hitlerem: mezi nimi byli Franco. Mussolini atd. Stírala se tak specifičnost nacismu, který byl navíc napevno přirazen na pravici, na niž vrhal svůj temný stín. Stal se absolutní pravicí, zatímco sovětský režim byl absolutní levici. Je s podivem, že v zemi jako Francie se tato klasifikace hluboce vryla do historického vědomi. Vezměme naše učebnice dějepisu pro střední a vysoké školy. Setkáme se tam obyčejně s následujícím roztříděním: sovětský režim, liberální demokracie s levici a pravicí, fašistické režimy, tj. nacismus, italsky fašismus, španělský fran-kismus atd. To je zmírněná verze sovětské vulgáty. Naproti tomu jen málokdy najdeme v těch učebnicích správnou klasifikaci, na niž se shodují současní historikově (a kterou navrhla už roku 1951 Hannah Arendtová). totiž spolu jediné dva totalitu i režimy, tj. komunismus a nacismus, dále režimy liberálni a konečně režimy autoritářské (Itálie, Španělsko, Maďarsko, Latinská Amerika), které odpovídají klasickým kategoriím diktatury a tyranie, známým už od Aristotela.11 G) Skupiny schopné uchovával paměť komunismu jsou slabé. Nacismus trval dvanáct let, evropský komunismus v různých zemích padesát až sedmdesát, let. Dlouhé trváni má za následek jakousi autoamnestii, scbeomilostněni. Během té nesmírně dlouhé doby. co komunismus trval, byla totiž občanská společnost atomizovaná, elita byla postupné ničena, nahrazována, prevychová-vána. Všichni nebo téměř všichni odshora až dolů podpláceli, zrazovali, mravně upadali. Ještě závažnější je, že většina těch. kdo byli schopni přemýšlel, byla zbavena možnosti poznat vlastni dějiny a ztratila schopnost analyzovat. Čteme-lí ruskou opo- 11 Zdr jc treba se zmínit o dvou dalších verzích,''PnrnS v. nich dával určitou dobu přednost De Gaulle. Tato klasifikace se chtěla vyhnout ideologické realitě. Zbýval tedy faktor národa a historické tradice: Kusko. Německo, společenství národů a symetrie dvou riši. Ij. ruské a americké. Tato interpretace měla jistou praktickou hodnotu, avšak přehlížela mnohé skutečnosti a vystavovala se jistým nebezpečím: Dnibä klasifikácie měla určily úspěch v křesťanském světe po 2. vatikánském koncilu. Víceméně vědomé prijímala sovětskou verzi pn-tud. pokud souhlasila s lim, že svět Je rozdělen na socialistickou a kapitalistickou společnost. Žádna socialistická společnost však neexisiuje. jsou jen režimy sovětského typu: a na druhé sírane zapadni svět nebe omezit pouze na pojem kapitalismus, po takovémto ústupku sovětské verzi zbývalo už jen navrhnout uiopll odlišné třetí česly, stejně vzdálené od kapitalismu i socialismu. Přiloiii kapitalismus a socialismus nemají žádnnn jinou skutečnost ani podstatu než čisté ideologickou. 1 76 II- Zapomnění komunismu a rjaméť nacismu. zični literaturu, jež Je jedinou opravdovou ruskou literaturou, slyšíme srdceryvný nářek, dojímavé vyjádřeni nekonečně stísněnosti, ale téměř nikdy se nesetkáme s racionálni analýzou.12 Vědomi o komunismu je bolestné, ale žústáýá zmatené. Mladí ruští historikové se nijak nezajímají o toto obdobi. které vyvolává nechuť a je odsouzené k zapomnění. Stát ostatně znovu zavirá archivy. Jediné prostředí, které by mohlo být nositelem jasnozřivě paměti komunismu, je disent, který vznikl okolo roku 1970. Disent se však v roce 1991 rychle rozložil a nebyl schopen se podílet na nové moci. Proto se nemohla ujmout ani rozvinout iniciativa disidentského hnuti Memoriál. Je totiž nezbytně nuiné. aby orgán, který má být nositelem paměti, oslovil určité kritické množství lidi, dostatečné jak co do počtu, tak i co do mocí a vlivu. Arménům se tohoto kritického množství nepodařilo plné dosáhnout.13 Ještě daleko méně se to daří Ukrajincům, Kazachům. Čečencům. Tibeťanům a mnohým dalším. Po rozpadu totalitního režimu nic není tak těžké, jako obnovit v národu obyčejné mravní vědomí a normální intelektuální schopnosti. V tomto ohledu bylo posuiacistickě Německo v lepší situaci než post sovětské Rusko. V Německu nebylo dost času. aby se lam podařilo zničit do hloubky občanskou společnost. Byla souzena, potrestána, denaeilikována západními armádami a byla schopna se k tomu očistnému proudu připojit. Dokázala sama sebe soudit, vzpomínat a činit pokání. Ve východní Evropě tomu tak nebylo, a Západ na tom nese svůj podíl odpovědnosti. Když ruští komunisté své obecné vlastnictví uzákonili, když svou faktickou moc lcgiťirnizovali všeobecným hlasovacím právem, když leninismus nahradili Líni nejšovinističtějšim nacionalismem, usoudil Západ, že není vhodně hnál je za lo k odpovědnos ti. Byla to ta nejhorší služba, jakou mohl Západ Rusku poskytnout. Všudypřítomnosl Leninových soch na veřejných prostranstvích v Rusku jen svědčí o tom, že jed pronikl hluboko a že léé-ba bude trvat dlouhá léta, Na Západě se zase ani zdaleka nevytratila interpretace dějin, kterou po sobě zanechala Kominterna z obdobi lidových front. Leninská idea byla pak zahalena přebalem ideje levice, což by vyděsilo Karla Kautského, Eduarda Bern- 12 O to větší hodnotu má takový lexl jako kniha Andreje Amalrika }'rež.\)p &ovf:i-aký svea mk J ÍJS4? (česky vyslov exilovém nakladatelství Index, Koln 1371, do francouzštiny přeložil Michel Talu. předmluvu napsal Atain Bcsancon, nakl-Fayard. I'aíiž 1970) a některé eseje Alexandra Zinověva. 13 Je známo, že sc |iin nedaří dosáhnout, ahy Turecko uznalo genocidu, jíž se sia II ohěti v roce 1915. Alain Besancon: Paměť a zapomnění komunismu 177 steina. Leona Bhima. Bertranda Russella. ba i Rosu Luxembur-govou. V důsledku tohoto „přebalu" se dnes někdy leninská myš lenka chápe jako jakási nešťastné nehoda či jako nějaký náhodný ..meteorologický" úkaz na nebi levice, a led. když zmizela, zůstává úctyhodným záměrem, který se zvrhl. 7) Zapomínáni [amnézie] na komunismus přivádí k připomínáni (hypermnézii) nacismu a platí to i obráceně. Přitom by stačila prostá a spravedlivá paměť na lo, abychom zavrhli oba dva systémy. Jedním z rysů špatného svědomí Západu už po celá sta letí je. žc ohnisko absolutního zla musí být v jeho lůně. Názory na jeho umístění byly různé: zlo bývalo situováno tu do Jihoafrické republiky za doby apartheidu, tu do Ameriky za časti války ve Vietnamu. Vždy se však nacházelo v nacistickém Némecku.14 Odvracel se zrak od Ruska, Koreje. Číny a Kuby, které sc potom ocitaly jaksi vně zla nebo byly z něho vytlačovány. Mlhavé výčitky svědomí provázející loto zanedbáni se kompenzovaly bdělosti a tvrdošíjným soustředěním pozornosli na vše- eo kdy přišlo do styku s nacismem, předevšim na režim ve Vichy a dnes se pozornost zaměřuje na zvracené myšlenky hnisající uvnitř některých evropských extrémně pravicových hnutí. Nľuľzpečí falšování Jedním z rysů 20. století je nejen lo, že jeho dějiny byly strašné, pokud jde o masakrováni člověka člověkem, ale i to. že dějinné vědomí sc mimořádné obtížně orientovalo správným směrem - což je jisté vysvětleni. Orvvell podotkl, že mnozí lidé se stali nacisty z hrůzy před bolševismem, a jiní komunisly z hnizy před nacismem. To naznačuje, že existuje nebezpečí falšováni dějin. Jsme právě svědky, jak jedno takové falšování vzniká, a byla by škoda, kdybychom příštímu století odkázali zfalšovanou historii. \Tu závěr trochu naděje. Trvalo dlouhá léta než jsme si plně uvědomili, eo je nacismus. Přesahoval totiž vše, eo se považovalo za možné, a lidská představivost nebyla schopna ho pochopit. Něco podobného by se mohlo stát i v případě komunismu. Jeho činy otevřely stejně hlubokou propast, a tak jako Osvělim až do roku 194"). i je ochraňovalo to, že byly nepravděpodobné, neuvě- 14-Jrden přiklad: v červnovém čísle revue Esprit v. roku lf)!(7, včnovaněm náboženským problémům doby. se často mluvi o prítomnosU absolutního /.la v našem století. Vždy sc odkazuje na nacismus, a pokud jsem toto číslo dohře pře-Čeil, ani jednou se nemluví o komunismu, jakkoli autoři k tomuto režimu nechovají pravděpodobně žádné sympatie. Ve svých analýzách na něj vsak nepomysleli. 1 78 II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu... řitelně a nemyslitelné, čas, jehož úkolem je okovat pravdu snuct i v tomto případě vykoná své Velká lekce Hannah Arendtové I Norman Podhoretz Natolik se ztotožňuji jak s analýzou provedenou ve skvělém eseji Alalna Besancona, lak i s jeho morálním vyzněním, že nemam téměř nic, co pých k němu mohl dodat. A k mé neschopnosti učinit jeho výklad či propracovaný rozbor navíc přispívá skutečnost, že potě, co jsem si Besancona přečetl, v hlubinách mé duše stále existují rozpaky nad jevem, k jehož osvětleni přispěl více než kdokoli jiný. Z tohoto důvodu potom bude nejlepší, když nabídnu několik osobních úvah. Knihu Hannah Arendtové Pôvod totalitarizmu, jsem přečetl v jednadvaceti letech a vděčím ji za to. že jsem velmi brzy došel k poznáni, že nacismus a komunismus byly totožného morálního a politického střihu a že se sobě rovnaly, co se týká zla a ohroženi, V této souvislosti si také vzpomínám, jak se mne při četbě románové trilogie Evelyna Waugha o druhé světové válce velmi sil ně dotklo to. co se na první pohled mohlo zdát jako zvrácenost jejího hlavního hrdiivy Guye Crouchbaeka. Crouebback se totiž raduje nad zprávami o uzavření pakt.u mezi nacisty a Sověty, pro tože se tím dvě velká zla naši doby nakonec přihlásila ke svému zásadnímu příbuzenskému vztahu, a poté si zoufá nad u za vře -niin spojenectví Velké Británie a Stalina proti Hitlerovi, protože se lira fatálně poskvrnila věc od porn k těmto zlům. S Waughcm jsem nesouhlasil (Crouehback zcela jasně promlouval za něj) a stavěl jsem se na stranu Churehilla; který řekl, že by uzavřel spojenectví třeba se samotným ďáblem, aby porazil Hitlera. Můj nesouhlas však byl záležiiosti opatrného, a nikoli principiálního postoje. Nikdy jsem nenalezl důvod, abych od taliového pochopení to-lalitarismu. jehož jsem nabyl četbou Hannah Arendtové, ustou il - s výjimkou krátkého období po slavném Chmščovově proje-na XX. sjezdu strany, kdy se zdálo, že tento útok na Stalina íl přislib nového kurzu, který v něm byl obsažen, vyvracejí tezí Hannah Arendtové, že jediná změna, k níž totiž může v totalita - I 79 J 80 II. Zapomnění komunismu a paměť n aci s m u. 181 rismti dojit, je směrem ke stále tužší kc.mtn.ile. A poiom se mi do hlavy vtírala myšlenka, že nacistický režim trval necelých třináct let, což Ledy znamenalo, že Hitlerův „experiment" týkající se totální kontroly společností neprošel náležitou zkouškou. Na druhou stranu však bolševici byli u moci již čtyřicet let, a tudíž ná stup Ghruščova k moci byl náznakem toho, že stalinský typ totalitní vlády by nemusel být. udržitelný navěky. Následný vývoj (a to jak v Sovětském svazu a jeho satelitech, tak i v Čině a Kambodži) mne však rychle vTátily zpět k původnímu pochopeni, a toho se pevně držím až do současnosti. Své osobní úvahy zde uvádím jen kvůli vysvětleni svých velkých rozpaků nad odporem, který se zvedl proti „lustracím" jak v Polsku, tak i jinde, a to dokonce i u rnnoha starých antikomunistických disidentů. Ve Spojených stáiech a Velké Británii, které byly ušetřeny přímé zkušenosti s komunismem u moci, lze možná pochopil (byť. si za to, pokud jde o proviněni v oblasti morálky, v žádném případě nezaslouží menšího odsudku), proč rada lidi považuje i nadále antikomunismus za větší zlo než samotný komunismus. Pokud jde o Francii, tak ztěží lze nebyl naprosto zhnusen lěmi jejími intelektuály [v jejich čele samozřejmé slál Sarire}. jejichž osočování antikomunistů přesáhlo všechno, co si kdy jejich „anii-antikomunistické" protějšky v Americe a Anglií troufaly vyslovil. Nad čím mi však rozum zůstává stát., je lo, proč se dnes jislí přední bývalí disidenti, jejichž pevná antikomunistická přesvědčení jsou starého data, natolik obávají ^maccarlhyismu", že odmítají podpořit opatření, jejichž cilcinje, aby se zodpovídali, a to dokonce v umírněné podobě, ti, kdo spáchali zločiny komunismu proti vlaslním zemím, nebo ti, kdo s nimi tajně spolupracovali. Alain Hesancon učinil tento jev o trochu méně nepochopitelným, problém však přesto přetrvává. Vzhledem k lomu, že s nim sdílím přesvědčeni, že traumata způsobená komunismem nebudou zvládnuta do tě doby, dokud o něm nebude v oblasti morálky jasno a dokud se bývalé komunistické země nepřimějí k tomu, aby čelily pravdě o vlastni minulosti, tak se k němu připojuji ve zbožném přáni, že čas „zde nakonec vykoná své", což nakonec učinil I v případě nacistického Německa. Viděno z Anglie Michael Howard Má od poved bude trochu váh a vá, neboť problém, který analyzuje Alain Besaneon, tj. rozdílné zacházeni s dvěma stejné zlo činnými režimy nacistického Německa a Sovětského svazu, nebyl v mé zemi nikdy položen tak vyhrocené jako u vás. Měli jsme štěstí, že jsme bylí ušetřeni politické bipolarizace, kterou Francie trpí od revoluce, totiž 2c. levice popírala jakéhokoli nepřítele z levice a že naopak pravice za svého přirozeného spojence považovala každého, kdo se postavil na její stranu. Francouzšti levicoví intelektuálové viděli většinou V Ruské revolucí pokračováni Francouzské revoluce, která si proto zaslouží, abychom jí tleskali, povzbuzovali ji a abychom jí pokaždé přiznali presumpci neviny. Pravice byla odedávna antisemitská a Víchy až příliš jasné ukázalo, jak silné bylo cítěni, které je ve třicátých letech přimělo k tomu, že dávali přednost Hitlerovi před Blumem. Extremismus každého tábora živil extremismus druhého tábora: oprávněný strach z komunismu vrhal pravici do Hitlerovy náruče a způsobil, že zavírala oči před „výstřelky jeho podřízených": naopak hitlerovská hrozba nabádala levici, aby si myslela, že Sovětský svaz je poslední naději lidstva, a aby prohlašovala, že když se kácí les, létají třísky. V třicátých letech byl tento postoj pochopitelný, ne-li omluvitelný, n byl silně rozšířen i ve Velké Británii. Ba dokonce se zdálo, že mu události let 1941-1945 dávají za pravdu. Hůř se ovšem chápe, že přetrvával i po válce. Já ale podezírám francouzské intelektuály, že v tom velkou roli sehrála jejích kulturní nenávist vůči Spojeným státům. Jak si lze jinak vysvětlit izolaci, jež se blížila pronásledováni, kterou na Raymonda Arona uvalili jeho kolegové? Nepřítomnost lak ostrého rozštěpení ve Velké Británii se dá vysvětlit spiše šťastnými historickými náhodami než naším pragmatickým zdravým rozumem. Memálo britských intelektuálů y- meziválečného období se nadchlo Sovětským svazem, ale nikdy nevytvořili tak početnou a vlivnou skupinu jako jejich francouz- 182 I^Zapomnění komunisfruja paměť nacismu ské protějšky. Nacházel-li Hitler často sympatie u majetných tříd. omezila vojenská hrozba, která Se diky jemu vznášela nad Velkou Britanii, jeho stoupence na malou marginální menšinu. Obdiv, který se vůči SSSR v létech 1941-1944 stal všeobecným projevem, sc počal rozplývat, na jaře 1945. zcela menšinový byl v letech 1947-1948 a prakticky zanikl v roce 1956: Chrusčovova odhalení o stalinské epoše překvapila málokoho a v šedesátých lei ech bylo v zemi stejné málo Stalinových obhájců jako stoupenců Hitlerových . RozdIl Exlstuje-li vůbec nějaký rozdíl, potom spočívá v tom, že jsme věřili, že Němci jsou civilizovaný národ, zatímco Jsme si nebyli jisti, zda můžeme říct totéž o Rusech. Odtud se pravděpodobné vzal sklon domnívat sc. že stalinské hrůzy nepocházejí z povahy komunismu, ale ze samotné ruské kultury. Není nic snazšího než vidět Rusy jako zaostalý a barbarský národ a Stalina jako nového Ivana Hrozného, jenž je živen tradicí „nezbytně" krutosti, kterou pouze dále udržoval. (Ostatné, cožpak on sám sebe viděl ji nak?) Našli se bezpochyby Angličané, kteři přirovnávali Němce všeobecně k Hunům, ale vél šina z nás byla naplněna hrůzou z toho, že jsme viděli, jak zrazují vynikající kulturu, kterou jsme obdivovali a sdíleli, totiž kulturu Beethovenovu, Goethovu a Kantovu. Jak mohl takový národ padnout lak hluboko a spáchat taková zvěrstva? A jestliže to udělal, bylí bychom toho schopni i my? To je otázka, která mne děsila. A děsí mne i nadále. Zlovolní blíženci 20. století Fierce Chaunu 183 Když mne Commentaire požádal - jak obávaná čest -, abych reagoval na referát, který- přednesl pod kupolí Francouzského In stltulu Alain Besancon, zachvátila mne nit chvíli panika. Znal jsem historii tohoto textu avěděljsern o překážkách, které musel překonat, aniž byv čemkoli ustoupil, vyjma titulu: „Hypermnézie nacismu a amnézie konumismiŕ (Připomínáni nacismu a zapomínáni komunismu). Četl jsem ho znovu a znovu, vždy se stejným potěšením, nelze v něm přesunout ani řádku, změnit jediné slovo. Potlesk, s nímž byl přijat, prokazuje jeho silu a dosah. Kromě dojatého výrazu vděčnosti a obdivu nemám, co bych dodal. V léto oblasti je již po dvacet pět let Alain Besancon mým učitelem. Samozřejmě, že mne nemusel vyvádět z komunismu, byl jsem na něj vždy alergický, má averze je stejná jako instinktivní averze, kterou máni vůči nacismu. Já tyto blížence nikdy neoddéloval, ale on mi pomohl pochopit, co mohlo přivést jednu generaci do oceánu zmítaného lží, pitomosti a nudou. Nikdy nebylo dílo a boj Alaina Besangona užitečnější než pravé v tomto okamžiku, kdy jsme zdrceni podivným iřspěchem nesourodého pletiva, jež chráni čím dál účinněji tvrdé jádro toho, co zůstává nejvčtšim a nejkrvavějšim zločinným systémem dějin. Rozsah zkázy Bod první: rozsah zkázy. Kolik mrtvých? Jediný bod, nad nimž jsem na okamžik zaváhal: „více než šedesát miliónů, mrtvých". Jen. Proč? Doufám, že odpusůte svátečnímu demografovi, jako jsem já, že nabízí upřesněni. Ncjrozumnější odhady, které berou v úvahu i Činu. překračuji prozatímně stovku. Tak tedy, s jediným rizikem, že příliš vynechám - zdá se mi. žc sto miliónů, k nimž se pripojuje i Stéphane Courtois, je blíž pravdě. Ovšem, žc m není šedesát nebo sto miliónů kulek do vazu v podzemí Ljubl-janky (v rytam tři set ran za noc na jednoho popravčího), podle odhadovaného způsobu velkých čistek prováděných na Stalinův 184 II. Zapomnění komunismu a paměť n actsmii. rozkaz... a tulii quanti na cestě, kterou prorazil „veliký Lenin", aby vyprostil vznešené tělo čistého proletárskeho rodu z lidské neuspořádané masy. poskvrněné neodstranit.elnou špinavosti. Kulka do vazu je privilegovaná, téměř vznešená zbraň. Nástroj nejuěinnějši a - nepominutelná výhoda - nejdiskrčtnější (a také nejmučivéjší) byl hladomor, smrt vysílením. Existují dva typy hladomoru: vědecky organizovaný hladomor, jako ten, jenž v letech v letech 1932-1934 způsobil na nejbohatší půdě světa smrt ukrutnou, chLěnou a plánovanou za strašlivého utrpení šesti milionů ukrajinských rolníků: a velké hladomory způsobené hlouposti - držitelkou rekordu je Čína Velkého skoku, kde hladomor vyplynul jako jeho důsledek, důsledek nesmyslů marxistické ekonomie, této údajné vědy. Mezi oběma typy jsou možná nej častější hladomory- smíšené, jako bolševický hladomor dvacátých let, z doby udí řečeného „válečného komunismu". Tato úmrtí jsou zčásti záměrná, ale zčásti jsou důsledkem absurdního plánu, je hož absurdita se dlouho odmítala uznat, a který sledoval jeho vedlejší žádoucí účinek, totiž zmizeni bohaté iradični křesťanské kultury rolníků, jejíž odstranění vyžadoval vzorový* dokončený so cialismus. Tato poznámka poskytuje Míč k zjevnému rozporu mezi odborníky. Mezi smrtí způsobenou fyzicky a mezi smrtí jako dů sledkein. tedy mezi úmrtím přímým a nepřímým- Narážíme na týž problém, když odhadujeme válečné ztráty. Klasickým příkladem je třicetiletá válka (v 17. století): na válečných polích se umíralo málo, ale mnoho na šířící se důsledky přesunů populace a vyčerpaných vojáků, ano i na hladomor jako důsledek „zpustošeni", „spálené země". K osmi a půl milionům přímých obétt první světové války je nutno mezi velnu nepřímé oběti přičíst aspoň část těch, kteři zemřelí na španělskou chřipku (více než dvacet milionů). O válce jsme dlouho dělali odhady, které se mohly lišit až čtyřnásobně. Nejlepšije položit přesně specifikované údaje vedle sebe (zejména eo se týká přímo způsobených hladomorů a oslabeného zdravotního stavu obyvatelstva): a nechat na čtenáři, aby sí je přebral sám. Potom je ještě další, možná šokující možnost, přičítáni částečné. Odpovídá skutečnosti, když vydávalel Černé knihy komwusmu1 na přebalu napíše osmdesát pět miliónů, které stoji vedle čísla sto milionů, jež v textu uvádí Stéphane Cour-tois. Je to tedy škála od sedmdesátí do sto deseti miliónu mrl- P, Chaunu: Zlovolní bliženci 20. století 18.3 překlad Cenin kmtia komuiusmu, 2 sv., Paseka, Praha jf>r->9]. vých. které lze přičíst na vrub komunismu. Komunistický experi ment jako největši zabiják historie se umísťuje před černými neštovicemi a morem. Přibližná hodnota bez jakékoli obdoby. Tak obrovská, že zcela nesporná informace ztrácí na věrohodnosti. Můžeme spočítat mrtvé snáze než živě, ale utrpěni, způsobené vyloučeným - buržoazii, šlechticům, středním a malým vlastníkům, synům a dcerám a otcům,., a jejich příbuzným, rolníkům, podezřelým z nesprávného myšlení, udaným, záviděným, věřícím čí těm, kteří za jiných okolností chodili do kostela vládnoucí či jiné tolerované církve..., těm, o nichž lze předpokládat, že byli blízcí rodině, v niž byl někdo odsouzen za politický delikt, celé rodiny politických delikventů či jen ti. kdo se zpožděním přijali změnu v řádu koktavých pravd... Všechno a nic může zlomit život... úzkost vyhrazená nejprve nepříteli, identifikovatelnému špinavci... nakonec je soustřednými kruhy totality zasažen národ, společnost, aby se poté začalo znovu, jak se to stalo při velkých čistkách po roce 1930 v SSSR a od změny režimu v zemích ve sféře vlivu ochranné pastýřské hole Rudé armády. Utrpení se neměří, těžko se zachycuje statisticky, špatně se vyjadřuje grafem, Blíženci Navzdory tolika úsilí se nám nedarí tento problém zcela objasnit, protože má tak mnohočetně příčiny. To je důvod, proč dochází k protikladu, který tak přesně prokázal Alain Běsane/ori, mezi hyperrnnézii na straně jedné a amnéziiná straně druhé, a to přes úzkou příbuznost mezi rmcismeiu a komun ismem. Tato příbuznost je tak úzká. že jsem mluvil o dvojčatech, a to různova-ječných. abych nastínil jemný rozdíl: nacismus a komunismus jsou bliženci, nikoli klony, protože v přírodě a ve společnosti nic taliového neexistuje. Uniixrsalismus, připisovaný komunismu, je částí iíuze. jež je tak drahá Francoisi Furetovi. To možná představuje dokonec větší, neboť hůře izolovaíelné nebezpečí než nacismus. Ten až na další vystupuje obtížné ze svého prostředí, kde měl připravenou půdu. mezi jiným i díky zkušenostem s bolševismem v rozloženém Německu z roku 1919 a obavami, které tyto zkušenosti vyvolaly. Nacismus vznikl a rozvinul se za neobyčejných podmínek a k tomu se ještě bolševický komunismus sta! - vzpomeňte si no smlouvu z 23. srpna 1939. nastraženou past války - Jeho aktivním komplicem. Ale jaký jc ten universalismus? V čem se vyhu 186 IkZapomněni komunismu a paměť nacismu. beni sociálni zátěže, jež je geneticky přenosná, jak předpokládá lysenkovský výklad, liší od etnických čistek? Vždyť praktiky komunismu tam, kde komunismus vládl, vyloučily z budoucí společností, a Ledy i z práva na život. vše. eo nebylo proletárske. Proletariát je myšlenková konstrukce, „chiméra", která v nejlepším případě, přiznáme-Ji ji existenci, se mohla vztahovat na menšinu. Bývalé vládnoucí třídy jsou mimochodem nositelkami nejbohatši části kultury..,, bez niž neni špičkově technologie ani nic z bo-hatslví, kterého se ve snech zmocňujeme, jako dravec své kořisti. S těmito bývalými vládnoucími třídami tomu bylo jako s Židy v době nacismu, s tím rozdílem, že „neproletarť" byli početnější, dali se hůře definovat a jejich vyloučení bylo možně jen po eia-pách. Rozdíl mezi nimi je jen slovní. Vystačíme si s dobrým slovníkem synonym. I Iypľrmnčzie a amnézie Poté, co vše - a dobře - řekl Alain Besancon, jehož text by se měl stát východiskem další etapy účinnějšího zkoumání této štřhu.-vosli. či lépe řečeno, této těžké nemoci zasahující pamět. jejíž hy-permnézie zakrývá a ospravedlňuje amnézii druhého křidla jediné ho nedělitelného zla; po výměně dopisů mezi zesnulým Francoisem Furetcm a Ernstem Noltern2 a po vydáni Černé knihy komitsiismii. odvážnč vedenou povolanou skupinou, v čele str Stěphanem Cour-loiscm. mohu po tom všem ještě něco dodat? Ve skutečnosti nic zásadné nového. Mám sklon vrátit se dale ko, bezpochyby příliš daleko. Rozptyluji se. Je to riziko, které na sebe beru. Tato hypenn.ne7.ie - amnézie (přičemž jedno kryje druhé) rádi do jisté míry všude podobným způsobem - na Východě, ve Francii, Nemecku a paradoxné i ve Spojených státech (přinejmenším v prostředí Intelektuálů) ze stejných důvodů, ale s různým zabarvením. V Německu je obtížné vyslovit politování nad hypermnézií; působí jako prevence a uklidňuje. Intelektuálně je zajisté škodlivá, ale pole zkušenosti Východního Německa a zcela nemýtícká vzpomínka na Zeď a na pokračující chudnutí zbloudilých v socialismu... mají léčebný účinek na to, co je pouze kopřivkou pomaten ců, jak ukazuje Baaderova banda, tento „terorismus intelektuálů", vycvičený a financovaný na Východě. P. Chaunu: Zlovolní blíženci 20. stoleti IB¥ 2 Cornmciiiaire. 6. 79 a 80. Dialog Furel - Nolte mi osvětlil skutečnou příčinu malého incidentu, jež mi unikala. V knize Rejim de la rte3 (Odmítnuti života), které se ve Francii doslalo částečného uznáni - a my víme. co to znamená - jsem analyzoval příčiny a předvídal jsem šíři a závažnost trvalého snižování plodnosti (vezmeme-li jako přiklad SRN, přešla tam během pěti let od 2,6 děti na jednu ženu k 1.4 dítěte na jednu ženu). Vyslovil jsem hypotézu, že tuto cestu bude zpočátku průmyslový svět následovat a že nic nedokazuje, že provizorní dolní hranice (1,4) se udrží (neudržela se, v polovině Evropy a v některých oblastech Asie se prolomila). Na jiném místě jsem řekl, že podle našich současných znalostí můžeme tvrdit, že ztráty na životech, způsobené komuniSEncm ve světě, se pohybují již daleko za čtyřiceti milióny mrtvých. Čínské výkony se sotva začínaly započítávat. Knihu do němčiny přeložil Hermann Kuste-řer, vedoucí překladatelských a tlumočnických služeb SRN, spolupracovník kancléře Adenauera. překladatel dél generála de Gaulla. Překlad byl doveden až k vydání, ale německý vydavatel se zalekl a odvolal smlouval. Jak, to jsem se dozvěděl mnohem později. Od svého přítele Hermanna Kusterera jsem překlad dostal v druhém obtahu, který dal pro mne svázal. Německý vyda-valel zaplatil překladatele a. pokud je mi známo, odškodnil i francouzského vydavatele. To vše mimo mne. Dozvěděl jsem se až později, že nešlo o německou porodnost a mé pochmurné demografické předpovědi, které se od té doby uskutečnily a byly dokonce překročeny, ale o Lo. že jsem nařkl komunismus z časti jeho zločinů, které se v té dobé již daly identifikovat. To u německého vydavatele vyvolalo paniku. Od té doby jsme již Německo na cestě zai-pulile ..korektního myšlení" dohonili. Je-li slovo uvrženo v nevolnictví a psáni zbaveno svobody, zbývá samizdat a únik ke kódovému jazyku. Nezapeřili nejme, že svoboda historického výzkumu (která obsahuje, jako veškeré hledáni pravdy, i právo na omyl) je hradbou, byť silné poškozenou, kterou je nutné udržet, stůj cd stůj. Historie Francouzské revoluce Případ Německa je speciální, Francie a Amerika jsou západní ormé bližší. Odrazovým můstkem pro falšováni dějin Francouzské rcvolu-v karikaturu posvátné revoluce se nestalo její předivo, ale její Cahuann-Lěvy, 1976. P. Ch a urin: Zlovolní bl íženci 20. století 180 Interpretace. Ta se konkretizovala o šedesát pět lei později v jed ně větě internacionály, nedosažitelném vrcholu bláznovství; .z minulosti učiníme nepopsanou desku"K což je jistý a ověřený prostředek, jak se vrátil velmi rychle a velmi daleko do minulosti. Zatímco sc téměř všude Aujklaiwig. Eniightinent. lllustración hrají mezZo iigce, v kulturní a ontologické kontinuitě, bezpochyby odchýlené, ale prijímané, naproti Lomu Francie, která jc gali kánská, karteziánska, arnaldovská, mylně označovaná za jartse-nistickou. hyperrigoristická a nemocna touhou po návratu Reformace, má sklon stranil roztržce, zabíjet otce. A to už nikoli proto jako v dobrých časech klasického humanismu -, aby mo bia vice vyzvedávat dědy, ale zabiji je ve jménu synů. o nichž se nikdy nevi, zda jim bude dovoleno se narodit, tedy jedním slovem, od podkuřováni vzdálené minulosti ke všemu na budouc nost. „Z minulosti učiníme nepopsanou desku." Na tělo půdě byla revoluce po francouzsku přímo varovná. Je dějinným archetypem nepovedeného přechodu. Jak jsem se snažil ukázat ve „velkém vyřazeni". Jestliže změna, dočasně rychlejší vývoj, je logická a žádoucí, polom katastrofický způsob, shoda nepravděpodobných okolností je nepředvídatelná a naštěstí vzácná. Z toho pro Francii vyplývá pouze záliba v kultuře roztržky, kterou Symbolizuje její revoluční kalendář. Od tohoto mýtizovaného okamžiku jsou dějiny Francie rozlo ineny. Francie na sebe nikdy plné nevzala úhrn své minulosti, nikdy se zcela nezotavila z náboženského pronásledování, které by lo stejně kruté jako absurdní. Nikdy se plně nezotavila, protože musí spravovat dvojí, stejné zatěžující dědictví, totiž dědici ví Revoluce a dědictví konlrarevoluce. Spočítejte jednotlivě okolnosti a uvidíte, do jaké míry rok 1917 hledá své odkazy a ospravedlněni v letech 1793-1794 a v Krvavém týdnu Pařížské komuny z ro ku 1871. l^enin přednáší malý katechismus Francouzské revoluce, kterou ještě dvacet, třicet let po jeho smrti budou studenu a žáci koktat, ve školních lavicích. Od 100. výročí (1889) revoluce se postupně clo laického školství a do levicového názoru dokonce i za našimi hranicemi prosadila „posvátná historie" revoluce jako zakladatelky všech dalších republik, těch již vzniklých i těch, které teprve vzniknou, jakož i pokroku a lidského štěstí. Všechno, teror i gilotina, obral ně za- -1 Tak zni překlad francouzského originálu. nejznániéjši český preklad verš pozměnil na „Skoncujme s minulosti hladu", proto zde. Irmo překlad nepoužíváme tpozn. překl.). krývané Vendče, to vše nemohla Třetí republika vžit na sebe. Když se ale o některých věcech mlčet nedalo, i události nejméně omluvitelné byly omluveny ve jménu nutnosti, a to dokonce 1 válka, kterou si po roce 1870 už žádný Francouz nedokázal představit jinak než jako agresi druhých, dokonce i 20. duben ] 792 a 19, červenec 1870, kdy válku záměrně vyprovokovala, chtěla a vyhlásila francouzská vláda. Sovětská dckra francouzské matky Když se dcera dovolává své matky, mohla by ji matka v odpovídající kopii roku 1917 neuznat za své dítě? Na kontinentě se prosazuje podle francouzského vzoru (prostě proto, že Francie na konci 18. století byla stále ještě Francii) pojetí chaotické revoluce, nezbytného zlomu, roztržky, proti vzoru revoluce opravné a usměrňující, typu Glonhus Revolulion roku 1688-1689 a americké revoluce (1776-1783). Francois Crouzet ukázal, že chaotická revoluce brzdi, dokonce zpomaluje, průmyslovou revoluci zahájenou v Anglii. Prtimyslová revoluce a velké změny v poznáni a v životě, které jedině maji skuLečnou cenu. patří k hluboké logice rozvoje, který předpokládá účinné předávání nabytých znalosti, což je neslučitelné s výbuchy násilí a s krvavými událostmi roztržky, s plýtváním; a tudíž s regresi. Nejhorši rozu-žkou. kterou Jakoby chtěl ospravedlnit francouzský přiklad - a je společná scstrám-bližencúm -, je roztržka náho ženská. 1 když je velká vzdálenosi na jedné šírané mezi latinský™ katolickým i reformovaným křesťanstvím a na druhé straně ruským pravoslavím, jehož dvé slaboši Alain Besaneon ukazuje: 1) příliš relativizuje Zákon a 2) udržuje příliš malou vzdálenost mezi světský™ a duchovním královstvím, Je neodčinitelná hloupost zaútočil s lakovou zuřivosti na židovsko-křesťanské kořeny evropské kultury, která je více méně laicizována. na absolutní transcendentní Já, které je tvůrcovskč, jež Ledy zakládá osobu v dialogu absolutního Já s My lidu. odkud sc nepozorovatelné uvolňují mnohá já. V té míře, v jaké oba „zakladatelské momenty" let 1789-1794 a let 191 7-1 924, jejichž držitelé se hlási k uznanému předchůdci, ůtoči na archu kultury a civilizovaného života, z níž sami výzvou protikladů pocházejí, v takové míře jsou tyto momenty... kr vavč, násilné.... a to vše nezávisle: na jakémkoli vnějším vlivu, tarn. kde se rozmnožují od metastáz roku 1917... a podepisují svou přítomnost fázemi regrese, které jsou kratší či delší, ale vždy J.90 ]L-^pornněri^^^ P. Chaunu: Zlovolní blíženci 20. století í91 hluboké. Alain Besancon konstatuje, že Žádná technická neb„ um vedecká inovace {od mačkadla na zefeninu po ukradenv atom) nikdy nevyšla z černá díry socialismu logicky uskutečně neho, který byl doveden až do konce, a kterému se obecně""' aparämieký socialismus. říká. Logika nepředvíoatklněiio Dalším prvkem, místem setkání, je válka, která je s nimi bytostně spjata. Proti marxistickým analýzám, které se mýlí a kle ré uvádějí napořád v omyl, první světová válka nebyla ani úmyslná, ani osudová, ale - tak jako v roce 1492 objev Ameriky, pojmenované lak nepřípadné - byla i tato válka náhodnou událos ti, patřící do oblasti, kterou nazývám logika nepředvídalelného. Vše v katastrofickém zřetězeni události července - srpna 1914. východiska Velké války, která trvala déle než třicet let (1914-1945 nebo 1914-1991). se odvinulo ze vskutku málo pravděpodobné série chybných úsudků. Logika nepředvídatelného je série nešťastných vrhů kostek. Válka přerušila proces modernizace, klerý byl v Rusku zahájen a který Stolypinova smrt (1912) příliš vážně nezasáhla, a vytvořila podmínky pro to. co se nepopiratelné stalo ncjvélším kalaklyzmaťem dějin. Válka přispěla k té šilhavé, asymetrické shovívavosti podle francouzského vzoru v tom nejpočetnějším tábore, paradoxné v tábore pohody. Válka omlouvá, dodává alibi, přivyká na neomluvitelné. Aliance, zaslepená německou hrozbou, což je důsledek roku 1870, ospravedlňuje Rusko, neehť se dopustí čehokoli, a ío i přes hněv. který vzbudila brest-litevská zrada (dokonce i Albert Mathiez na okamžik vzplane s tim, že Lenin není hoden Ro-bespierra!). Jen na pouhou chvíli se bolševici stanou zrádnými bolševiky, kteří „projeli Německem Viléma II. v zaplombovaných vagónech". Nevraživá pravice se v temném spojení s levicí, jež má sklon omlouvat tak „drobný prohřešek" ve jménu „nesmrtelných zásad", nezřekne „ruského" spojenectví. A tu se objevila past obratně nastražená dvěma diktátory. Jeden chce válku, velkou válku později, jeho válečné přípravy nebudou dokonéeny před rokem 1942 (Hitler), druhý, jenž vzápéíi sehraje dobře svou hru (Stalin), chce válku hned. dlouhou a krvavou, mezi nacisty a zmatenými demokraciemi. Pravé némeeko-sovétský pakt z 23. srpna 1939, tento obralné zosnovaný zločin prou' mim, je neomluvitelnou chybou a důkazem ďábelského bii ženectví. Politika, která k paktu vedla, je doslovnou aplikaci U-ninovy doktríny. Naopak až do roku 1938 se německé veřejné mínění hlási k experimentu, jehož rizika na sebe vzaly vedoucí osobnosti německé pravice, aniž by zvážily, jak je to nebezpečné... Nacionálne socialistická strana, o nic více než Komunistická strana Německa, nebyla stranou jako ostatní. Ale armáda byla vnímána jako poslední záštita. Když Hitler trhá jedno ustanoveni Diktátu z Versailles za druhým, má na své straně německé mínění a těší se porozuměni „pacifistické" nekomunistické levice jed notlivýeh demokracii, a to včetně anexe Rakouska. Anexc Rakouska do Třetí říše zapadá do proudů (tvůrci velkého Německa]. jenž existuje již od roku 1848 a který byl značně posílen absurd nim rozdělením duální monarchie. Naorganizovaný útok proti Československu byl mnohem riskantnější, Část generálního štábu, která zvážila rizika války na dvou frontách bez důkladné přípravy a která si takovou válku ne přeje, je připravena jednat, jestliže se objeví nebezpečí. A vydíráni se podařilo znovu; je pravda, že mladý a křehký československý stát nebyl bez chyby vůči německému obyvatelstvu v Sudetách. Mnichov je tedy poslední etapa. Mnichov narýsuje žlutě mantinely; smlouvat, sjednanou pod hrozbou, podepisuje Adolf Hitler: Mnichov už nepatři k Diktátu z Versailles. Hitler se mýlí, 9. března 1939 se anglické míněni otočilo. Bud se Německo zastaví tady, nebo dojde k válce. S Hitlerem a Němci se věrolomně nejedná. A ti vědí. že útok na Polsko bude potrestán vyhlášením války. Ledaže by Rusko přeběhlo do druhého tábora, Hitler znal špatně Angličany. Dnes víme, že jednání, která se vedla s nejvyššim utajením současně s otevřeným jednáním o možných podmínkách vojenské spolupráce s Francii a Anglii, vyústila ve spojenectví de facto s nacistickými Německem s rozdělením Polska jako prémii. Past skvěle postavená Stalinem a jeho camariUou na chybném soudu o rovnosti sil Francie - Anglie - Velká Ríše. Rovnost pouze aritmetická. Hitler a Stalin společně zvítězili diky efektu překvapeni. Bod pro podvodníky. Hitler se zmýlil v olázce anglicko-francouzského rozhodnosti, Stalin v tom. jak bude probíhat válka. Hitler se domníval, že snadno zvítězí, Stalin spojenectvím S 1 Iitlerem sledoval rozpoutáni vzájemné vyhlazovací války Západu podle vzoru 1914-1918. kterou generální štáby v roce 1914 nedokázaly předpovědět. Z vůdců podléhajících prvnímu obvinění, jak ho vymezil Norimberský proces (zločin proti míru), jsou na 192 U, Zapomnění komunismu a paměť nacismu... prvním miste vůdcově sovět šlí a až na druhém místě, v mírném závěsu za nimi, je nacistická vláda. Kdo si na to vzpomněl? Ale kdo si na lo o iri roky později vzpomněl? Vše sc stírá v naléhavosti kruté a těžké války, kdy sc během čtyř let nacistické moci v Nemecku vy tvoři několik absolutních rekordů v kategorii zločinu, které jsoli obtížné vyrovnalelné a nepřekonané; Einsatzgruppen z léta 1941 se oddaly činům, srovná telným více než v jednom bodě s činy ozbrojených band „válečného komunismu". A co shovívavost americké radikální levice? Myslím si, že je mezi jiným spojena s mýtem dekolonizaee. Ekonomický neúspěch komunistického bloku nemohl nikomu uniknout. V době Stalinovy smrti v roce 1953 jsou trhliny zřetelné. Krádeže patentů, špionáž a otroci Gulagu nezmirňují pokoření elit. administratívni přidušeni a ztrátu veškeré iniciativy. Z mrtvých mozků nic nevychází, nové technologie jsou na Západě... věděni polřebufe Svobodu. Musí to tedy být jinde, kde systém prokáže, ne-li svou sílu, as poň svou schopnost škodit, Dekolonizaee je bezpochyby nezbytnost, která za normálních okolnosti korunuje úspěch, dobrým příkladem toho je Indie. Amerika, která je ovlivněná povrchni vizí vlastních dějin a která má své pochopitelné, byt méně přípustné zájmy, ke škodě svých spojenců, podává pomocnou ruku. Sovětský stál hledá náhradu. Poté co ztratil efemérni kontrolu nad Čínou, stále častěji se za pomoci svých satelitů, Kuby. NDR. Vietnamu a naivních prosláčkú, poušti" do znepokojivých zásahů, které nemají větší dlouhodobý úspěch, ale mají působivě škodlivou moc; rytmus dekolonizaee. který byl vnucen zvenčí přemrštěnými sliby jako dťtsledek sovětsko - americké rivality, zanechává kontinenty napospas výbuchům kmenových válek, jejichž výzbroj je o to nebezpečnější, oč je méně je zvládnutá. Tyto škody jsou relativně snadno měřitelné, ale mnohem obtížněji pričíta lehlé. Stanovit a dát na vědomi Co tedy na závěr? Stanovit a dát na vědomi. Stanovit a získat prostředky pro oznamováni. Byl rúznovajeěná. jsou si obé dvoj ěata příliš blízká, abychom mohli ospravedlnit lo, že k nim při- P. Chaunu: Zlovolní blíženci 20. století 193 stopujeme rozdílně. Nevěřím na moc příkladu. To. co bylo možné v pjoraženém Německu v roce 1945 pod ochranou niayor pars vítězů, není myslitelné v době, kdy se zhroutila olověná stvůra na hliněném podstavci, po čtyřiceti ba dokonce po sedmdesáti pěli letech, když celý národ pro to, aby přežil, nutně připustil více či měně donucení/spoluvinu nevědomě. Přečtěte si znovu první článek Ediktu noňtského íduben 1598): gJVecřtt paměť na všechny rninulé událostí, na straně jedné i druhé, ad počátku března 1585 až k našemu nastoupeni na Trůn a během mtatnich svárů, které předcházely, či u jejich příležitosti, zůstane vyhaslá a spící, jako by se nepřihodily: nebude povoleno ani dovoleno našim generálním prokurátorům, ani jakékoli další osobě, veřejně či soulcromé, v kterékoli době a přijakékoli příležitosti zmiňovat se o nicli vést soudní proces nebo trestní strhám ti žádného soudního dvora či pod žádnou soudní pravomoci." A článek 2: „Zakazujeme všem svým poddaným všech stavů a postavení, aby je připomínali aby útočili jeden na druhého či aby jeden druhého urážel nebo provokoval výčitkou toho, co se stalo, aby se pod jakoukoli záminkou či z jakéhokoli důvodu nehádali, nepřeli, nevedli spor ani se nehonili či netupili činem nebo éhvem: ale přikazujeme, aby se ovládali a žili spolu mírumilovně jako braťři přátelé a spoluobčané pod hrozbou, že pachatelé budou potrestáni jako rušitelé mim a výtržnici proti veřejnému klidu." Naznačuji jinou cestu. To se stalo po čtyřiceti letech kruté občanské války o náboženské rozpory, které se však nedotkly společné podstaty křesťanské evidence. „Nikdy dvakrát do stejné řeky." Netvrdím, žc cesia z roku 1598 je platná ještě i dnes. Nám nyní nejvíce schází podstata. Je-li možná marné snažit se o stíháni, nutně náhodné, podle požadavků pomsty, nepři znatelných potřeb či okamžitých zájmů, je přesto nutné poznat, porozumět, rozehrát mechanismy a dát na vědomí. A amnestie, která není amnézii, je ve skutečnosti samotnou podmínkou účinného hledání a osvobozujícího přiznáni. Vyznat sc. uměl rozebrat kus po kuse pyramidu lží a obnažit nenávist, to dvojče hlouposti; soud však moudrost radí ponechal Bohu. 194 II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu. K jednomu textu Maina Besancona Jean Daniel 1} Konstatování, žc „historická pamčf" „zachází nerovně" s nacismem a komunismem, je nevyvratitelně. Sdílím rovněž myšlenku, že takové měření dvojím loktem není nikterak oprávněné. Je osla Lne zřejmě, jak napovídá „mclalexl" Alaina Besancona, že kdo takto měří dvojím J ok tem. prozrazuje Lim. že odmítá dát rov-niLko mezi nacismus a komunismus, a že takové odmítnuli může mít ideologické kořeny. Můžeme diskutovat o „společné přirozenost i", můžeme váhal nad tím, zda vyhlazení Lříd je totožně s vyhlazením ras. Ale jíž dost dávno mne přesvědčil Camus; autor Čhvůka revoLiujícího říká, že používaji-li tyrané „prostředky", kterě jsou ve svém účinku identické, nesmi nás rozdílnost „cílů" přimět k tomu, abychom hodnotili jedny jako lepší než druhé. Camus nebyl první. Waldemar Gurian v roce LÔ35 v knize Lolschcwismus ala Weltgefa.hr (Bolševismus jako světově nebezpečí] a lilie Halévy v roce 1936 v knize UEre des tynumies (Éra tyranií] provedli srovnáni obou hnutí, jež se měla nazývat totalitními. Není však dostatečně známo, že Camus ve stejném roce jako llannah Arendtová šel v kritice bolševismu tak daleko, že radikálně zpochybnil marxistické „näbožensLvT. V r ne c 1951 je publikován The Origíiis af ToialUarianism (Český překlad Původ totatílarismuv nakl. Oikoymenh, Praha 1996] Hannah Arendtové a L'Homme revolte (Člověk revoltujiei] Alberta Camuse, Zatímco se Hannah Arendtová zabývala zvláště nacistickým fenoménem. Camus věnuje svou psycho-metafyzicko-historickou analýzu komunismu. Základní připomínka k našemu tématu: Camus nechává nacismu i komunismu jejich neredukovatelnou specifičnost, ale odsuzuje je stejně. To však. jak uvidíme, neučinil Alain Besancori. A to mu zahranilo zodpovědět otázku o měření dvojím loktem, kterou položil sám sobě. Hannah Arendtová se naopak vystavuje nebezpečí, že její ztotožněni komunismu s nacismem bude ochuzeno, neboť pojem totalitarismus je použitelný jen do určitého stupně. J. Daniel: K jednomu textu Alaina Besancona 195 Odmítnuti rovnosti mezi nacismem a komunismem vychází ze Ivou velmi různých ideologii. Ta první, která, jak se zdá, pri vád i do rozpaků Alaina Besancona, se týká jisté židovské vůle zachovat pro holocaust mimo jeho specifičnost i absolutní jedinečnost postavit ho do protikladu vůči všem ostatním genocidám. Ostatně tato vůle není vůbec vyhrazená jen Židům. Reakce: hatila Claudela ä Jacquese Marii aina Jsou známé. To, že se holocaust týkal národa, který si Ježíš vybral pro své vtěleni, a který zůstává věčným svědkem utrpení Páně, nemůže být. bez významu. Holocaust, sám se stal utrpením Páně. Je v propastné hlubině apokalyptickým negativem uskutečněné vyvolenosti, výslovným pří kazem Izraeli, aby se znovu usadil ve Svaté zemi. Tyto velké katolické autority svědomí jdou mnohem dál než kterýkoli židovský náboženský myslitel: ztotožňují pronásledováni s vyvolením. Bůh se nějakým způsobem manifestoval v tomto holocaustu a v jiných genocidách jeho stopu nenacházíme, Tomuto pojetí nezůstává kardinál busliger ani dnes nic dlužen. Nedávno p ti bií koval přednášku v revue Études. kde přikládá Šoa prioritu, primát a privilegium. Hannah Arendtová poznamenává, že poprvé v historii nebyli Židé pronásledováni kvůli svému náboženství, ale z holého faktu své existence, Francois Furet píše ve své odpovědí Ernstu Nohovi, kterou otiskl Comnientau-e, že „mučením {židovského národa!, snahou o jeho zničení, zabíjejí nacisté, evropskou civil Uncí zbriiTiěTid jednoho z r\(jí:i.viUzovanějšich národů. Evropy, a my - tíin chci řičí my Evropané, nejen Němci -jsme se dosud nedostali z tohoto neštěstí které nás přežije". To je myšlenka, kterou autor íihy Le passé ďune iUusion (Minulost jedné iluze] nevyjadřuje ■ souvislosti se svým výsadním tématem, totiž komunismem. Pokud se mne týká. necítím nej menší rozpaky, máni li za Lo. že tomto kvazimystickém odevzdáni sc judcoccntristické vizi jsou skiyta všemožná nebezpečí. Zpěčuji se tomu nikoli z lhostejnosti židovskému mystériu, ale z universalistické kázně. Mám vůči /oleni spinozovskou averzi. Diruhá ideologie, která vysvětluje odmítnutí takového rov n il k a která sc vztahuje k nevůli přeříznout pupeční šňůru, spojující dějinách dělnického hnutí reálný komunismus s křesCanským rovno s társ lvím. se sakralizací chudoby a poníženi, vidi v roce 1917 dokončeni roku 1789 a vrhá eelou levici pod dohled komunistických stran, které se tak přetvářejí ve správce lidového své domi. 196 If^apcjrméni komunismu a parnéť nacismu... Alairi Besancon má pravdu, když vypočítavá společné rysy bolševismu a nacismu. Ale mýli sc, když považuje za evidentní, že cíle nacionálního socialismu byly Stejné dobročinné jako ty. kte ré si kladl komunismus, a že jeho ideál byl stejné vysoký. Nabádání k oběti a mučednic tví muže vyvolat pozdvižení duše v augustiniánském smyslu, ovšem za podmínky, že vyústi do individuálního mysticismu. Ale roznítit touhu po panování vyvolává kolektivní fanatismus. A především takto byl nacismus vnímán, Existují totožné motivace? Nyní již bezpochyby vime vše o nenávisti vůči demokracii, která ve spojení s „materialistickým ate ismem", „utlačujícím kapitalismem" a „imperialismem trustů" v meziválečném období produkovala akiivisly nacismu, fašismu stejně jako komunismu. Claude Roy lépe než jiní popsal své mládí, které bylo také mládím Drieua, Eluarda, Blanchota a Nizana. Jejich putováni mezí komunistickou stranou a Actkm francaise jsou poučné. Ale většina toto rovnítko radikálně odmítla. Měli pro to nezanedbatelné alibi: na levici Vyla demokracie nenáviděna jen proto, že byla pro hlášena za „formální", neschopnou uspokojit ..přiroze ná práva". Pouze komunisté ji měli po mnoha obětech učinit „reálnou". Nacisté demokracii odmítli prostě a jednoduše díky Fůh rerprinzipu, základu hitlerovské společností. Zatímco komunisté požadovali, aby jim tyla dána důvěra po dobu několika generaci, nacisté se veškeré eschatologie odřekli. Camus, ještě jednou, ale také Czeslaw Milosz a Jean Grenier (stejně jako později i Jules Monncrot) zdůraznili náboženský rozměr komunistického „zaslíbeni" a mesiánskou roli udělenou proletariátu. Cesty toho mesíanismu mohli prohlédnout pouze velcí intelektuálové v rámci strany. Tento náboženský rozměr je důležitým pivkem, který vysvětluje potřebu vity pro radikální odpor proti rovnítku mezi nacismem a komunismem. Odřeknutí se nacismu neodnímá nic podstatného. Odřeknout se komunismu znamenalo odřeknout se časného náboženství, které jako jedine dávalo smysl dějinám. 2) Po opuštěni stalinismu se utopické naděje hned přenesly na Kubu nebo na Čínu. Ve světic předchozích události je důvod takových přesunů jednoduchý. Nedařilo se jim spokojil se s „formální" demokracii, tzn. s kapitalismem. Proč? Na rozdíl od Spojených států, kde - jak připomněl Francois Puret - kapitalismus vždy provázela náboženská víra a mravmi puritanismus (ten se potom promění v sakralizaci práva), v románských zemích (zde j. Daniel: K jednomu textu Alaina Besancona 197 mějme na mysli spíše Bossueta než Maxe Webera) kolísá kapitalismus mezi hříchem a nepravosti. V meziválečném období hraje navíc roli potenciálního absolutního zla. „Je těhotný válkou, jako mraéno bouři." Zajišťuje cynickou vládu „dvou set. rodin". Všech iiy svobody čim „formálními". Udržuje masy v porobě a nutně vede koloniální výboje, aby našel trhy. Proto se dochází k více či méně vědomě rovnosti: „kapitalismus se rovná potenciálnímu nacismu". A to ve stejném okamžiku, kdy Němci, podle Ernsta Nolta. považovali kapitalismus a bolševismus za dvě st ranv jedné židovské mince. Sovětský komunismus se tedy v této souvislosti stává vrcholnou zbrani v boji proti potenciálnímu fašismu formálních demokracii a proti skutečnostem nacistického barbarství. Tento myšlenkový pochod usnadňuje skutečnost, žc neúspěchy a zločiny skutečného komunismu jsou vzdálené, zatímco zločiny nacismu a zkarikovaného kapitalismu jsou viditelné denné a zblízka. Nicméně čím viec se blíži nacismus, tím více je rehabilitována demokracie, která - ač formální a navzdory kapitalismu - vyjadřuje jistou dávku svrchovanosti lidu. 3) Další objasňující prvek, s nimž sš zřejmě Alain Besancon hedélá starosti, vychází z projevů části evropské a zejména francouzské pravice. Historikové nás dnes ujišťuji, že ve Francii nebezpečí fašismu nikdy neexistovalo a že anlifašismus byl především produktem obratné sovětské strategie. Budiž. O roli společníků na neostalinskč cestě v různých „mírových kongresech" a „výborech bdělosti" se navíc už těžko dovime néco nového. Ale já jsem na oplátku o lecčem nejen přesvědčen, já si ťotiz pamatuji. Mé uši (a nejen ony) byly nejednou zraněny fašistickým, autoritativním, xenofobním. antisemitským, a někdy dokonce pouze protirepublikánským projevem. Slýchal jsem rodiče některých přátel z dětství, jak vyslovuji slavná slova: „niději Hitlera než Bluma". Jejich děti bezpochyby bojovaly po mém boku. když udeřila hodina války. Ale stačí číst omračující paměti Matnice Barděche. abychom pochopili, že řekl-Ii Orwell, že .levice byla nakonec mnohem více antifašistická než antitotalitni", potom pravice, mohla být někdy více pronacislická než antikomunistická. To je prvek dialektické radikalizace a narůstáni extrémů, jež jsme nedokázali odvrátit.. Nuže, před touto pravici pochopíme, že takový Malraux mohl prohlásit: nejprve jí porazit, potom uvidíme: každá věc má svůj čas. 198 II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu. 4) Rád bych kvůli jedné poznámce odbočil od 1extu Alaina Be-sancona. U těch, kteří odsuzují odmítáni rovnítka mezi nacismem a komunismem, se setkáváme ještě s jiným ideologickým postojem. Ten spočívá v obžalobě sociální demokracie, podezřele ze shovívavosti vůči některým stránkám marxistického „rodinného alba" - podle výrazu Rossany Rossandy - vůči temným strán kárn stalinských masakrů a etnického vyvražďovaní. Bezpochyby mohu o posteriori pochopit, že můj přítel Jean-Francois Revel se nemohl dočkat, kdy spolu s antikomunismem, který provází pra vicový liberalismus, bude možno vystoupit i s účinnosti levicového am i komunismu ' potřebí, aby nám už »1 myšlenku, že se musíme vystoupit i o doba je však už vzdálená a je tedy za-aby nám už nikdo nevnucoval myšlenku, že se musíme rozejít se sociální demokracii, abychom se zbavili podezření, že máme pro stalinismus porozuměni. A že bychom se měli stát intelektuály z Fiyaro Magazíne (nebo z Commcmmtrf?)? To dokonce ve Španělsku Maga ani v žen u neobstojí Sociální demokrate iVěmeeku a nakonec ve ň marxismu poté. co ho odsoudili a vy Francii přispěli k tikvidac. . úpadek komunistických stran. Ostatné i v době, kdy soci- volali alismus iv casecn u-.ona liluma) byl marxisúcký a zastával zc-společenšťování výrobních prostředků a diktaturu proletariátu, neprojevoval ke stalinlstům žádnou shovívavost. I když si osobně mohu stěžovat na postoj Jeana J?ierra Chevenementa během portugalské revoluce, musírn si vzpomenout, že Willy Brandt cois Mitierand patřili podle vl k jeho největším oporám. 5) Ale vraťme se k Alainu Besanconovi. Jeho hnané euroeentrieká v tom. a Fran dastuího svědectví Maria Soaresc _ analýza je pře-. bwij že vůbec nepřihlíží ke kolonialismu. Spojuje-li Evropmi kapitalismus s nacismem, svědci to o jeho zaslepeni. Avšak člověk žijící v koloniálním područí svou slepotu, vidí-li na místě, tj donesli. Indii a Alžíru, exotickou tvář Iibentoí ekononie^ re známo, ze rada vůdců třetího světa viděla v prvních hitlerov ských vítězstvích jakousi pomstu, kte neprokazuje na Madagaskaru, v Indoéiné, In- drou nebesa uvalila na jejich .demokratické" katany. Je také známo, že strategická obratnost Sovětského svazu spočívá v tom. že kolem sebe shromáždil malé národy. Tuto obratnost mu de Gaulle jako dobrý Maurrasův žák (Maurrasovy práce Kiel a Tanger) bude záviděl. Je nutné, říkali Maurras a de Gaulle. aby před velmocemi „utíkaly malé národy k nám". Tato výzva měla neideologickým způsobem relativizovat odmítání rovnosti mezi nacismem a komunismem. Koexistence J. Daniel: K jednomu textu Alaina Besancona 199 se Sovětským svazem, s národem, kde komunismus, jenž se na rozdíl od nacismu v Německu rozvíjel dlouho, povede ke stupnicím vhodných příležitosti. 6} Na druhé sú-aně tvrzeni, že Hitler dokonce Stalina „napodoboval", je ideologické. Proč se Hitler, je-li už nezbytně nuúaé, aby se sytil v Rusku, neinspiroval tím, co popsal Doslojevskíj v carské dobé v Zápiscích z mrtvého domic? Je poté, co jsme prohlásili jedinečnost Šoa, nutné posvětil super-jedinečnost bolševismu jako jediný vzor barbarství? Francois Furet - opět on - se proti myšlence, že nacismus mohl čerpat svůj obsah z pouhé reakce na bolševismus, vzbouřil. Podle Fureta měl nacismus také původní postupy, které nelze redukovat na nic jiného. Zřejmou strategickou komplementaritu nacistické a sovětské zrůdnost.i popsal s neúprosnou jasností Churchill. Proé navíc ještě zdůrazňovat vzájemnou i do o logickou závislost těchto dvou příšer? Alain Besancon vlastně s těmito poznámkami také souhlasí, když uzavírá svou řeč větou: „Zapomínání na komunismus přiuá di k rozpomínání na nacismus a plaň to i obráceno. Přilom by stačila prostá a spravedlivá pamel na lo, abychom zavrhli oha dva systémy." Jsem o tom přesvědčen. Až na to, že stejné odsouzeni se nesmi vyjádřit jedním a týmž označením. Mysiímdi si na druhé straně stejné jako Besancon, že leninismus nemá být považo ván za „úctyhodnú" záměr, který se zvrhl" (Leninovy výzvy k občanské válce nejsou ani v nej menším úctyhodné), trvám naopak na tom. že není možné pochopit výběrovost historické paměti po kud si nevzpomeneme, že leninismu předcházel marxismus-leni-nisinus, marxismus, utopický socialismus a revoluce z roku 1793. Lenin je „rovnostář" a z tohoto titulu je spojen s matrici ro bespierrovské inspirace. Jak se vyvarovat totalitním pokušením? Nakonec musím říct loto: jsem zklamali, že úvaha, jež chce být oéisíující, nevyústila do otázky po poznáni, jak se lze vyvarovat totalitních pokušení a jak se rodi v lidské myslí skutečné přáni" vědomé odstoupit a poddal se. Simone Weilová v závěru své knihy Enracúiement (Zakořeněni) připomíná, že Hitler dosáhl svého cíle dostat se do Dějin a že ho nelze poú-estat. „Cokoli bude na Hitlera uvaleno, nic mii nezabrání, aby se. cílil velkolepou bytosti A zejména to nezabráni tomu. aby si za dvacet, padesát, sto nebo dvě stě let nějaký malý. snivý a osamělý chlapec z Německa či odjinud nemyslel že Hitler byl velkolepou bytostí, že měl od začátku 200 II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu. 201 az do konce velkolepý osud, a aby si nepřál z celé své duše osud podobný, Jediný trest by byl schopný skutečně zasáhnout Hitlera a odvrátit od jeho přikladu malé chlapce žíznící po velikostí v budoucích stoletích: proměnit tak itylně smysl velikosti že by z ní byl vyloučen." Musíme se ptát, proč byl Stalin, despota mnohem horší než Ivan, po smrti tak oplakáván, a proč .se zapomnělo na milióny jeho obětí. Jinak řečeno, musíme se ptát na kapitalismus, protože byl v roce 1989, když padla berlínská zed. zvolen plcbiscitem. Jak vdechnout patos, idealismus, odpovědnost a přáni prcko nat sám sebe - zkrátka jak vdechnout náboženství do demokracie za tržní ekonomiky: pro příští století není jiného opravdového problému. To jsem se snažil prokázat v jedné krátké eseji o náro du a v druhé, stejně krátké, o náboženství. Když tiž svoboda pře-siane překypovat požehnáním, potom okouzluje rovnost. Vše. co zrodilo komunistickou myšlenku, vše, co nabádalo ke vsttipová ní do komunistických strmí, zůstává dnes v celém světě přítomné, hrozivé a nebezpečné. V moskevských kavárnách (a ještě více v kavárnách pražských) se vypráví tento vtip: „Vzásadě vše, co se o komunismu říkalo v Gulagu. byla pravda... Ale to. co nám propaganda říkala o kapitalismu, nebylo pravdou o nic méně!" Dobrá. Nezbývá mi než doufat, že čtenář Commentaire mi nepřipíše myšlenku, že kladu rovnítko mezi kapitalismus a komunismus! Totožná podstata rudého a hnědého fašismu Jean-Fran(jois Revel I-evice. a to nejen komunistická, se nejvíce obává, aby se v plném světle ukázala právě ta stránka politických dějin dvacátého století, o které pojednává přednáška Alaina Besaneona ve Francouzském institutu. Posuzují-li se politické režimy nikoli podle záměrů, ale podle činů, nikoli podle propagandy, ale podle výsledků, potom samotná fakta očividně prokazuji totožnost komunismu a nacismu. To není nic nového. Pravidelné se to objevuje v textech pozorovatelů, kteří nepatři vždy k pravici, protože mezi né lze počítat Leona Bluma, Victora Serge. Davida Rousseta či André Gida (viz zejména zajímavý Blumův text, který cituje Jean-Louis Panně v životopisu Borise Souvarina, s. 257). Stejně pravidelně však je potlačována, takže pokud takové srovnáni nacismu s komunismem učiní nový autor, levice je pokaždé odrazí stále jedněmi a týmiž jednotvárnými vytáčkami, jen aby bylo opět pohřbeno. Tak se rozklenulo mlčení nad znamenitou sérii pořadů o vztazích mezi Hitlerem a Stalinem a jejich spoluvine, které leievizni stanice France 3 vysílala v roce 199b' a které zevrubně ukázaly, že spoluvina a vzájemný obdiv existovaly dávno před německo sovětským paktem z roku 1939. O rok později toto mlčeni přerušil úspěch Černé laiihy komunismu (český překlad v nakl. Paseka. Praha 1999. 2 sv,. franc. orig. Lc? Lívre noir du commiuiisme. 1. ýd. 1997), kterou se však část levice pokusila nejprve zdiskreditovat, nemluvě o tom. jak byli zastrašovaní někteří autoři knihy, a pod jakým tlakem se ocitli, až nakonec odvolali, a přímo v L'Hu-inaniié (deník francouzské komunistické sírany, pozn. M.N.) řek-'i opak toho. co dokazovali ve svých textech. Madelcine Rébcri-Ouxová, čestná předsedkyně ligy lidských práv, prohlásila V dournal du dimanche. že komunismus nelze přirovnávat k nacismu, protože komunismus sice vyvraždil dobře sto milionů lidských bytosti, ale neučinil tak z důvodů rasové diskriminace; což ostatně v některých případech ani není pravda. Kromě toho. vy brázdit kteroukoli lidskou skupinu jako takovou, nikoli z titulu 202 jt^apomnění komunismu a paměť nacismu.,. individuální viny těch, kdo skupinu tvoří, je totalilní zločin, jehož podstata je totožná u nacisty jako u komunisty. Poznámka k Lize lidských práv Lích lidských práv v době Velkého teroru, během pivních moskevských procesů v roce 1936. ustavila na žádost svého předsedy Victora Basehe vyšetřováci komisi, jejímž členem byl sám Victor Basch á advokát Raymond Rosenmark. Ten po jedné ccslě do Moskvy došel k závěru, že obžalovaní byli vinni. Proto, aby zakryl vykonstruovanost procesů, sc opřel o vskutku ušlechtilý argu ment Emila Kalina, generálního tajemníka Ligy; „Kdyby se kapitán Dreyfus doznal, nedošlo by k žádné Dreyfusově afére." Dovolával se Dreyfuse proto, aby byly ospravedlněny rozsudky smrli nad nevinnými, je obdivuhodná ukázka cynismu a pokrytectví. Někteří prosfáčkové se tomu divili. Liga je donutila mlčet. Cůhí ers de la íAgue (Zápisníky Ligy) cenzurovaly protestní dopisy ně kterých členů a odmítly zejména článek Magdcleine Fázové, který kritizoval Rosenrnarkovu zprávu. Po druhém procesu v lednu 1937 zamítla Liga podáni, požadující intervenci na sovětskčm velvyslanectví. Poté se údajná vyšetřováci komise rozložila do nicoty, odkud již. popravdě řečeno, nikdy nepovstala. Vzpomínka na spoluvinu na zločinečtí proti lidskosti by snad měla vnuknou i Madeleine Reběriouxové trochu rnénč nadutosti a irochu více „pokání" za své předchůdce. Není jasné, proč negacionisrnus (popíráni toho. že nacisté používali plynových komor k vyhlazováni - pozri. M.N.) a souhlas se zločiny proti lidskosti by měly být trestným činem, jde-li o nacistické zločiny, a proč by jimi neměly byl. jde-li o zločiny komunistické. KLÍČ k těmto hloupým sporům Neboje Lo spíš docela jasné. Pokusil jsem se položit tuto útáz ku a načrtnout na ni Odpověď v knize La Tentation toialitaire (Totalitní pokušení, 1976). Klič k těmto hloupým sporům spočívá ve snadno pozorovatelném jevu. V každé společnosti, včetně demokratických společností, existuje značná čásL mužů a žen, kteří nenávidí svobodu - a v důsledku toho i pravdu. Touha žit v tyranii bud proto, aby se na výkonu tyranie podíleli, nebo - což je podivnější - aby seji podrobili, je příčinou, bez niž by se nedal vysvětlit nástup a tiváni totalitních systémů v nejcivilizovanéjšieh zemích, jako byly Německo. Itálie, Čína nebo Rusko, které na počátku 20. století nebylo národem divochů, jak jej komunistická ___J.-F. Revel: Totožná podstata rudého a hnědého fašismu 203 propaganda později vykreslovala. Geniálním rysem komunismu bylo to, že umožnil zlikvidovat svobodu ve jménu svobody. Umožňoval tedy nepřátelům svobody, aby ji zničili, a ve jménu po)rott konstatováni triviální pravdy: totiž že rudý a hnědý fašismus jsou ve své podstatě totožné. 20ti fj. Zapomnění komunismu a paméť nacismu... V. BukovsklJ: Zajistit, aby pražila idea social ismu 207 Zajistit, aby přežila idea socialismu Vladimír Bukovskij F^ed. nějakým časem J sem vydal (francouzsky) knihu1 na totéž téma. S A La i nem B esanconem neso u h lasim j en v jednom bodě: to; že kniha o zločinech komunismu stale ještě může ve Francii způsobit pohoršeni, slouží vaší zemi jen ke cli. Tím se potvrzuje, že Francie stále ještě živě reaguje, zatímco zbytek západního světa vypadá, jako by se poli mu žil do hlubokého a setrvalého bezvědomí. A samozřejmě teprve uvidíme, jaké reakce (budou -li jaké...} vyvolá má kniha Jur/r-ín-rení ä Moscou (némeeky pod titulem Ahrechnaria rrjrt Moskait - Moskei;$ký proces - pozn. rod.) ve Spojených státech a ve Velké Británii, a!e očekávám spiše mrtvolně ticho než pohoršeni. V Jistě m smyslu je pro autory knihy Le Liure noir du commu-nisme (česky C^rncí kniha komLin./sríiu, 2 svazky, n akt Paseka. Praha 1999 - pozn. red,) obrovským štěstím, že se je naši protivníci rozhodli napadnout. Kniha sama však důvod k takové reakci neposkytuje, nebot přináší velmi málo nových látek, a Lo. co je v ni nového (pokus určit celkové množství obé li komunismu na celém světe);, se opírá do značné míry o domněnky, V tom však lze nej spíše hledat důvod, proč se naši protivníci dopustili obrovské taktické chyby, když sí yjevně mysleli, že to jim právě skýtá snadný cíl k jejích ň Loku. U mne věděli naprosto jistě, že jím chybí munice, a proto raději moudře zůstali zticha. Jaká škoda! Ať už je lomu jakkoliv, tak jde o velmi charakteristický přiklad. NáJedné straně vidíme, že společnost (přinejmenším ve Francii I velmi touží, aby se o této záležitosti diskutovalo- a že ji nejspíše, stejně jako Besaneona a mne, znaěně mate mlčeni. Jaké panuje ohledně zločinů komunismu. Na drtthé sl.raně vidíme, že naši protivníci to dokonale chápou a mlčí jen z taktických dů- 1 V. liukfsvskŕj. JiiQcmenl. ú Mvscou, Un tJĹssifXŕrjj dnna Tes archivcň du Kmmírn. z í"u£Lij]y fjreirižil Louis Maxtinez, redakce ČjVarfes Ro^a.c, nakl. tt£>l>£rU.arfbnL. íyyS. (Ukázka z it-.in kntľjy viz rttvut: fyt&ájlt Ewopti, ÍÍJfl7, ř- ť9-7L, „Sůud v Moslci/e": a j ej t néuienkě vydaní Abrccfxiusit; mír iVíoskau. nakl. Guk(?ív l„ôbbc. riérgísch Gíadhapri 1996. v t:. 7«. Mcrá však ve Íra r n:< >r j /x kčm vvdärli ilvyhi. .'Saineľová revú] lieč" v CSSEľ - pozn. red.) vodů. Řečeno jinak, společnost i lidé na vyšších místech jsou si plně vědomi absurdnosti současně situace, když nedošlo ke konečnému odsouzeni ncjvětšího zločinu v lidských dějinách. Jak však kdysi kdosi přesné vyjádřil, ze všech lidi lze na krátkou dobu udělal hlupáky, z Jejich jisté malé části i na dlouhou dobu, ale nelze to udělat ze všech a navždy. Je to tudíž, a v tom má Běsa-■ngon naprostou pravdu, pouze otázka času. Je toto jasné i naším p rot i vnikům? Samozřejmě. Problém však spočívá v tom. že jím nejde ani o filosofické pojeti, ani o historickou pravdu, ale o pozice ve světě, o moc a privilegia. V mnohém .sé podobají jejich protějškům a bývalým spojencům v Rusku, jsou nomeiíMatiíruu, jež lpi na moci, a Lo za každou cenu. a tak pokud budou schopni, se budou snažit tuto diskusi potlačovat, a to i v takovém případě, kdy by pro historii měla jen nepatrný význam- Na rozdíl od svých ideologických předků v nic nevěří a nelámou si hlavu s budoucností: všechno. 00 chtějí, je, aby i přišti den byli u moci. Ze všech důvodů, které Alain Besancon ve svém článku uvá-:dí. se zastavím u toho posledního, prosté proLo, že všechny ostaL-ní lze do něj shrnout na základě logického uvažováni. Proč se na Západě o komunismu vědělo tak málo? Byla to náhoda? Mohu vás ujistit, že informace byly vždy po ruce a v dostatečném množství. Nebo, mluvi-li se o roli Židů v souvislosti s odhalováním na čistiekých zločinů, není snad pravda, že sovětský režim byl od posledních let Stalina u moci fanaticky antisemitský? A proč byla jsQwHská vulgáta" (jak ji Besaneon přiléhavě nazval] na Západě tak snadno prijímaná? V posledním bodě na všechny tyto otázky dává odpověď; riká, že komunismus byl vždy vnímán jako to. co „zůstává úctyhodným záměrem, který se zvrhl". Přeložime-li Lo do jazyka politiky, dostaneme přesně totéž, co se tvrdí v mé knize Jugement a Mosoou (Moskevský proces].' zatímco boEšeuísmris slavil vítězství v Rusku. Čině a jinde, jeho dvojče, menšeplsmus; slavil vítězství na Západě. Jeden můj přítel o nich kdysi řekl, že se liší stejně nepatrně, jako se liší dva způsoby přípravy raků k jídlu: rak zčervená a u vari se bez ohledu na io, zda se bud přímo hodí do vařiči vody, nebo do vody studeně, jež se pozvolna ohřívá, až začne vařit. Přes všechny jeho zločiny se na Západě s komunismem jednalo, jako se ztraceným synem, kterému jednoho dne spadnou klapky z očí a který sc vrátí do lůna „normální" sociální demokracie. Odtud potom plyne bratrské zaslepeni vůči jeho zločinům, nedostatečná vůle postavit se' mu 208 II- Zapomnění komunismu a paměť nacismu,.. na odpor, hájení „mírového soužití" a „détente", jednostranného odzbrojení a „sbližováni". Odtud plyne patologické nadšeni pro Gorbaěova u jeho peresú-qjku. tato žalostná „gorbymánie", která nakonec smetla všechny naše naděje na rychlý a bezproblémový přechod k demokracií a tržnímu hospodářství v Rusku a ve východní Evropě. „Konečně! Konečně!" jásal Západ v očekávání blížícího se příchodu universální socialistické harmonie, aniž by si však všiml toho, žc jde o další z krutých klamných uskoků spáchaných bolševiky na menševicích, který byl tak typickým jevem provázejícím celé dějiny jejich vztahu a který- se kdysi nazýval podle jeho první oběti. Ke renského, „keretistinou". To, co dnes pozorujeme na územ i bývalého Sovětského svazu a ve velké části východní Evropy, je přímým důsledkem této politiky, v jejímž prováděni napomáhaly a také jí dávaly požehnáni západní elity, jež si přály, aby socialismus by! zachráněn coby pojetí, které bude vládnout našemu životu (či spiše, které si přály, aby bylo zachráněno jejich postaveni nejvyššieh správců tohoto pq[cli). Vzhledem k tomu, že má kniha nevyvolala žádnou polemiku, a tudíž se příliš nečetla, tak si veřejnost, což je nepříjemně, nevšimla jednoho dokumentu, který jsem v ní citoval, Šlo o zprávu mezinárodního odděleni ústředního výboru Komunistické strany SSSR adresovanou Politbyru 7. června 1991, 1j. dva měsíce před zhroucením Sovětského svazu. ..Právě probíhající změny ve státech střední a. východní Evropy se uskutečňuji ue mámení demontáže socinlismu a narítstúní prvku 'díviikého kapitalismu', čímž se snižuje úroveň sociábd ochrany pracujících. Taje předmětem zájmu vůdčích evropských stran, členů Socialistické internacionákj. Hledají cestu, jak čelit těmto, tak málo žádoucím lendetw.ím. Italskú socialistická strana. Špu.-nělská socialistická dělnická strana, Socialistická strana Rakous ka o Německá sociálně-demokratická strana se vyjádřily pro vytvoření Celoevropského centra pro studium otázek týkajících se vztahů socialistů a komunistů. Francouzská socialistická strana se vyjadřovala nejaktivněji za prodiskutování těchto otázek, což lze vysvětlit nejen jejím postavením jako vládnoucí strany, ale také problémem jejího vedení, kte reje očividně znepokojeno otázkou přežití Ideje socialismu v alxlc-bíjeji krize ve východní Evropě. A tak se vedoucí činitelé Francouzské socialistické stratu,) v poslední době při mnofía příležitostech t$ädfili pro diskusi uvnitř evropského levicftvého hnuti, o novtíjbrme a nových aktivitách socia _v. Bukovskij: Zajistit, aby přežita Idea socialismu 209 lišáckých a sociálně-demokratických síran za měnících se podmínek v Evropě. Aby tomu dostáli tak Pier re Mauroy při mnoha pri ležitosiech vyjádřil svou ochotu přijet do SSSR a prodiskutovat tylo problémy š vedoucími činiteli KSSS. "a .Jakkoli směšně to může vypadat, tak se jim - nad veškerá je-h očekáváni - především podařilo zachránit moc soeialistieké-o esrabííshmenáí. Stačí se porozhlédnout kolem sebe: ve vétši-ě evropských zemí. právě tak jako v Kanadě a ve Spojených stá-ch. dnes vládnou oni nebo jejich spojenci. Je tomu tak v ÍÍáliiT ancii. Velké Británii a v Řecku; Německo právě tento vzor ná-ledovalo, Všichni se - s výjimkou Francie - samozřejmě hlásí ke změně", že se „nově promění", a jdou dokonce tak daleko, že há-zavedeni některých prvků tržního hospodářství (stejně jako je-Ičh ruské protějšky). Doj de-i i však na lámáni chleba, jako tomu bylo nedávilo ve Velké Británii ohledně reformy systému sociálního státu, veškeré „nové proměny" se rozplynou a ocitneme se před stejnou socialistickou nomenklaturou, A navíc, nahlédněte do mezinárodních organizaci, do slrukiur tegrující se Evropy, OSN atd.: všude objevíte staré socialistické unkcionáře na vedoucích místech. Můžeme od nich opravdu ekávat otevřenou a poctivě vedenou diskusi o minulosti, z níž y nevyšli právě se ctí? Byli-li dokonce připraveni podat pomocnou ruku hroutícímu se sovětskému režimu v jeho poslední hodince, jen aby zajistili „přežití ideje socialismu", co by ze stejného úvodu byli ochotni udělat dnes? Jsou to zalím konzervativní síly. nikoli ty levicové, které se celém západním světě zhroutily. A pokud tyto tak dobře organizované, dobře financované a dobře zavedeně politické síly ne-abyíy v období po konci komunismu vrchu, co se dá očekávat od irstky ruských disidentů, z nichž vělšina nemohla před rokem 1991 dokonce ani navštívit svou vlast? Myslím si. že tato posled-ií výtka, kierou nám AJain Besaneon ať už vědomé čí nevědomě resuje, je značně nespravedlivá. S veškerou úctou k němu mu nohu jeho otázku vrátit a zeptat se jej, proč naší západní přále-ě .nebyli schopni se podílet na nové moci"? Proč ve svých zemích ledocílili „krttiekého jívinžstvr potrebného k s.omu, aby se stanovitelem paměti"? Nemylme se, dnes jsme se ocitli na stejné-: lodi, a zatímco krize socialismu ve světě právě začala propukat, náš starý nepřítel z nás dělá blázny a odsunuje nás na okraj 2 Tam tě/.. *. 505- 210 II- Zapomnění komunismu a paměť nacismu. dem. Ve sve knize jsem se pokoušel vysvětlit, že studená válka hSSS, %S*tĚrú u koncf:" Je^ bud<:™e i**ete mnoho vdkych bdev. na rozdíl od první studené války však nemáme takové konkrétní síly, které by nám umožňovaly dokonee i jen se jich účastnit. 211 Filosofická sebesteriliza.ce? Zbigiiiew Brzezinski Dne 21. ledna 1998 ruská „demokratická" duma držela minutích a, aby tím uctila památku zakladatele Gulagti. a v LuLéž ivíli nedaleko odtud, v jádru historičke části Moskvy, v mauzo-odpocívala mírně podchlazená mrtvola prvního masového' raha v tomLo století. Tvrdil by dnes někdo, že se Německo rozešlo ň démony nacismu, kdyby bývalí vysocí nacističtí pohlaváři, kteří by se převlékli za „demokraty", podobným způsobem ucti-pamätku Adolfa Hitlera a jeho osratky by piei.ně konservuva-v.mauzoleu umístěném v centru Berlína? Na Západě však tato událost nikoho nepobouřila. ba dokonce nikomu nestála ani za zmínku. ■ Znechuceni v prvním pŕífadľ, zkuvmaní ve ukuhěm Taková lhostejnost je důkazem skutečnosti, že „osvícené verejné mínění'1 na Západě se Ještě nedokázalo vyrovnať, s dopadem l?ifa' morálku, jaký v tomto století měl útok totality na základní lidské, a sviáště potom na duchovní hodnoty. Existuje totiž trvalý odpor k zaujímaní jednoznačného postoje v oblasti morálky, pokud jde o odmítnuti odkazu totality. Ještě horši j e však i.o, že stále existuje značná náchylnost k nakládám s nacismem jako se zlem absolutním a s kom un ismem jako se zlem relativním. Proto jsem s nadšením přivita], jak Alain Besancon ostře obžaloval amnézii (zapomnění) v oblasti morálky, tu amnézii, která stále hraje hlavni roll v přístupu západ nit: h intelektuálů ke zločinům komunismu. Stejně jako on i já jsem před několika lety tvrdil (kniha Dui oj Control s. 3, český překlad Bez konirolu, Vieto-ria ľublishing, Praha 1993. s. 19), že nacistické I komunistické Zločiny maji svůj původ v „totalitních pokusech o vytvorení tzv. 'donucovací utopie'. Jtíc o dokonalé společnosti, založené na fý-■zickém odstranění 'nehodících se společenských živlů', doktrinár-ně definovaných jako nehodných spásy z rasových nebo sociálních důvodů". A právě Jako Uesancon jsem napsal (v téže citované knize na s. 15, český překlad na s, 25J: „Je urážkou morálky. 212 ll^ajp^n^ěj^on^ísrr^ Z, Brzeziňski: Filosofická seb s sterilizace? 213 "Že ani po rozsáhlém odsouzeni Stalinových zločinů ... nebyl postaven před soud ani jeden jediný funkcionář tajně stalinské policie, velitel koncentračního tábora, trýznitel nebo popravčí. Dodnes jsou [naopak] nacističtí váleční zločinci trestání za své zločiny proti lidskosti." A v neposlední řadě. téměř před čtyřiceti lety jsem společné s Carlem J. Friedrichem publikoval studii1 o systémových analogiích mezi nacismem a komunismem. A presto až do dnešních dnů převažuje sklon, na což pouka zuje Besancon. posuzovat útok totality na západní civilizaci selektivním způsobem, když v prvním případě se obětem dostává výsadního postaveni ave druhém případě se na mrtvé zapomíná, když v prvním případě sc žádá nelítostná odplata a ve druhém případě se bez problémů odpouští. Nejenže ani jeden z bývalých komunistických vrahů nebyl potrestali, ale dokonce i na pouhou obhajobu tukového potrestáni se pohlíží s nechuti. (Já sám jsem byl nevybíravým a vášnivým způsobem veřejné odsouzen jednotí vůdčí disidentskou osobnosti ze střední Evropy za údajnou obhajobu tzv. „honu na čarodějnice"!) V Americe hlavni tiskové orgány, utvářející její veřejné míněni, bez zábran stavějí na pranýř bývalé nacisty, a to dokonce i ty řadové, zatímco na bývalé ko-munisUeké obránce zločinů slalinismu občas i pěji chválu. Srovnejte například břitké peskováni metané deníkem ŤiVa New York Times na bývalou režisérku nacistické filmové propagandy Lení Rieffensthalovou s jeho velebením Lilian Hellmanovč, spisovatelky, která ve svém díle dávala najevo sympatie vůči Stalinovi a která kdysi byla miláčkem newyorských intelektuálních salónů. Německý dirigent Wilhclm Furtwangler nesměl nikdy koncertoval v New Yorku, přestože ho denaeifikační soud zprostil obžaloby, zatímco každá návštěva Ilji Erenburga nebo Jevgenije Jevtušenka. přičemž oba byli nestydatými obránci komunismu, se setkávala s projevy úcty. Toto odporné dvojí měřítko vysunuje do popředí skutečnost v podobě hluboce zneklidňujícího selháni, a to jak v intelektuální, lak i morální oblasti. Jde o to. že významná část těch, kdo Utvářejí veřejné míněni na Západě, není s 10 uznat, že bolševická i nacionálne socialistická Lotalilni hrozba humanismu má společný základ. Poukazuje to na vyprázdněni filozofického obsahu vládnoucího moderního liberalismu (v americkém slova smyslu - pozn. překl.), jehož krilika komunismu postrádá stejné váš- t Curi J, Friedrich a ZbignttW Br/rzínski. TulnlttCLrLsm. Dirtaiorship cintíAulor.ra-cy. nakl. 1 larvard Universily Press, 1956. iivč zaujetí, s jakým usiluje o vymýceni nacismu, a v jehož od-uíitání komunismu lze pociťovat léméř jistou lítost nad lim; že „určitý velký ideál" selhal, aniž by se mohl dožit života, jenž by odpovídal jeho možnostem. Znechucení v prvním případe, zklamaní ve druhém! Důvody morální zaslepenosti K šesti důvodům uváděným Alainem Besaneonem, jimiž vysvětluje takovou morální zaslepenost, bych proto přidal ještě čtyři další. 1) Nacismus vystupoval veřejně proti intelektuálům a otevřeně se snažil být aiitiracionálni. Dovolával se absurdních mýtů a spoléhal se na výjimečně primitivná jazyk- V protikladu k němu komunismus, dokonce i tehdy, když byl zvěstovatelem nenávisti, ši uchovával zdání racionality, když o sobě prohlašoval, že je „vědecký". Přestože jali nacismus, tak 1 komunismus byly zasvěceny iracionálnímu cíli, jimž mělo být vytvoření donucovací utopie, vypadalo to tak, že komunismus je pro intelektuály odpovědi na jejich hledáni ..racionálního" řešení ve světe, jemuž se nedostává hlubšího VTíitřnílio smyslu. 2) Atheismus. k němuž sc komunismus bez obalu hlásil, byl pro jisté intelektuály obzvláště přitažlivý. Jeho frontální útok na kresíanství dodal sily těm. kdo bud zavrhli křesťanskou tradicí nebo se cítili být jejími oběťmi. Zdálo se. že komunismus nabízí nejen alternativní, ale také ucelený světový názor odmítající tradiční evropské křesťanské dědictví, na něž néktcři nahlíželi tak, a to zvláště od Francouzské revoluce, že se dostává do stále většího střelu s materialismem moderní sekularizace. 3) Nacismus se otevřeně hlásil ke zlovolné zamýšlenému antisemitismu. Nacista musel být anUsemitou. kdežto komunista sice mohl antisemitismus uskutečňoval v praxi, ale zároveň s tím ho navenek mohl veřtíjně odsuzovat Nacistická doktrína vedla přímo ke spalovacím pecím v Osvětimi, vzhledem k tomu. že však komunismus zastával při vybíráni svých oběti „ekumeničtčjší stanovisko", vypadalo to. jako by každý jednotlivý komunista nesl menší přímou odpovědnost za usmrcování „třídních" nepřátel, klen se stali obéfmi doktríny, k niž sc hlásil. Komunistické režimy navíc oficiálně antisemitismus odsuzovaly, což vytvářelo sice iluzorní, do jisté miry však velmi podstatný rozdíl mezi komunismem a nacismem. 214 ll^Zapon^nn^mu^ nacismu. 4) A nakonec, přetrváváni dvojího měřítka na Západě, pokud jde o posuzování nacismu a komunismu, podporuje nesloudné pokrytectví. Výrok „mýlil jsem se,., věřil jsem však v dobrou věc" se bez zaváhání přijímá, pokud se jím hájí nějaký bývalý stalinis-La. nikdy však v tom případě, když jde o nějakého bývalého nacistu. A to je v konečné fázi ten nejdésivéjši rozdíl, neboť v sobě obnáší předpoklad, že původ komunismu má spojitost s duchovním odkazem židovsko-křesťanské tradice Západu. Toto očištění komunismu se lak stává filozofickými zákrokem, jímž se samí sterilizujeme. Požitek samého Boha André Fontaine Pro Rimbauda je „pohled na spravedlnost požitkem samélio Boha~- Totéž platí o pravdě. Každý, kdo zkusil novinařinu nebo historii, to dobře ví: člověk je přesvědčen, že nic důležitého nezůstalo skryto, a potom se jednoho krásného dne objeví trhlina, někdy velké tajemství. „Potom, vždyclcy až poíom'\ konstatoval už dávno JulCS Isaae, „se ukáže skutečnost se svým zneklidňuj icim Mrazem". Jak ale nedat současně za pravdu Pascalovi, pro něhož Je podezřelá každá událost, která neni současná"? Kdo může tvrdit, že skrznaskrz pronikl do osobností, které nikdy nepotkal? Kdo může porozumět velkým změnám, které prodělal jeden národ, jedna společnost, aniž by se nadechl jejich vzduchu, aniž by zblízka pocítil vývoj smýšleni, které je strhlo? Kdo může obnovit uprostřed vášni, které jsou mnohem intenzivnější, než jak se jeví v retrospektivě, skutečný sled události, které sám neprožil? Snažilo by se tolik historiků usilovné přepsat dějiny, rehabilito vaL jedny a demaskoval ty druhé, kdyby nezůstával, dělej, co dělej, mezi minulosti a mezi představou o minulosti velký otevřený prostor pro hypotézy, spory, záhady? Tento základní rozpor určuje hranice historickému badáni, které si Je samo ne vždy dostatečně uvědomuje, a to v době, kdy nikdo nedbá Valéryho varováni, že „historie je nejnebezpečnější produkt, který vyrobila chemie intelektu", ale kdy každý, jak se zdá, uznává kategorické Hegelovo „Weligeschichte, Weítcjerichí", které ospravedlňuje všechny zločiny, spáchané vítězem, K dovršeni všeho je třeba k tomu přidat fantastickou změť prvků, předurčenou matematicky k šíření. A tylo prvky by bylo nutné vzít v úvahu, abychom se mohli platné vyjádřit. Neudivuje tudíž, že se „kultura" stává čím dál tím méně „obecnou" a že stoupající specializace ve všech oblastech omezuje horizont nejen vědců, ale i funkcionářů a rozhodujících činitelů. A v důsledku toho i horizont rozhořčeni. Toto století otevírá všem tak obrovské pole, že každý je dohnán, aby si pamatoval zejména to, co se ho dotýká nejvíce. A to je jedna z možných odpovědi na otázku Alaina Oesancona. 215 216 II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu. A. Fontaine: Požitek samého Boha 217 Veškeré srovnáváni nacismu a komunismu trpí již tím. že je velmi málo těch, kdo zkoumali se stejnou pozorností zločiny obou režimů. Ještě méně je těch. kdo se pokoušejí dále rozšířit soupis zločinů. Jeden z ncjhroznějšie.h politických zločinu této doby ne má s oběma ideologiemi nic společného: mluvíme o „znásilnění Nankingu", které Japonci spáchali v roce 1937 a které iris Chang v knize, jež vyšla loni v New Yorku {The Rape oj Nuňking, nakl. Basic Books). oprávněně nazývá „zapomenutým holocaustem druhé světově války". Během sedmi týdnů Japonská armáda nejen vyplenila, a zapálila" Čankajškovo hlavní město, ,.aíe." poznamenává autor, „masivně popravovala válečné zajatce a systematicky znásilňovala, mučila a usmrtila statisíce čínskych civilistů." „Celá barbarská krutost se odehrála proto,*! upřesňuje Edward Behr v knize Hiro-HUo (nakl. Robert Uifíont. 1989), „aby se zpráva o ni rozšířila po celé Čině a přesvědčila zastrašené obyvatelé, aby se nebránili japonské okupaci a nepřipravili si stejný osud." Kdo vi v naši zemi o této hráze? Přiznávám, že jsem se o tom dozvěděl až z článku Denise a Peggy Warncrových v International Herald Tribune z 12. prosince 1997, který'jsem stejně dobře číst nemusel a který neměl, pokud vím. přílišný ohlas. A můžeme za zcela nevinné považovat jak RAF(Royal AirForce) bombardovala Drážďany ve dnech 13. a 14. února 1945, kdy zahynulo více lidi než v Hirošimě, či politicky a vojensky nadbytečný atomový u lok na Nagasaki? Ještě štěstí, troufáme si říct. že Američané upustili od svého původního plánu, který měl zničit, ale ovšemže ano, nádherné Kjóto! A pojďme do bližších oblasti. Jaká shovívavost panuje v sou zeni - a především v zatýkám - zloéinců jugoslávské války, o nichž přece jen nikdo vzhledem k dávným balkánským dějinám netvrdí, že se stali zločinci díky titoismu. a tudíž komunismu, který' tudy prošel! Kdo se doopravdy stará o asi osm sel tisíc obětí rwandské genocidy, kvůli níž je nicméně přímo obviňována naše země? A presto není činem ani komunismu, ani nacismu, ale jednoho z nejkřesťanštéjšich afrických národů. A alžírští hrdloře zově, kteří denně posouvají hranice hrůzy, se inspirovali v Afarif-festu nebo v Mein Kampj? Lilňdo dominandi o němž mluvil již Sallustc. a instinkt zabíjet jsou v člověku přítomny po celou věčnost a není třeba žádného „ismu" k tomu, aby se probudily. Je opravdu nutné připomínat nesčetné masakry spáchané od křižáckých válek ve jménu toho. kdo na hoře Olivetské nařídil Simonu Petrovi, aby schoval meč do pochvy? Připomínal genocidu indiánů v Mexiku, citovat z jiného ideologického šuplíku smutně proslulé hlášeni generála Westermanna. které učinil v předvečer vánoc roku 1793 v Konventu: „Vendéejiž neexistuje. Právě jsem ho pohřbil v bažinách Savenay. Rozdrtil jsem děli pod kopyty koni a pobil jsem ženy. Nilcdo mi nemůže vyčítat jediného vězně. Všechny jsem vyhladil"? Nikdy s tím neskončíme. Mnoho zločinů >roti lidskosti bylo spácháno před stoletím, které tento pojem roce 1915 v souvislosti s Armény vymyslelo a které mu po dru hč světové válce dalo zákonnou definici. Prvotní zločin Prvotní zločin, od nějž se odvíjejí zločiny naší doby, je v každém případě první světová válka. Vlády obou táborů uvrhly svůj lid do války s „jásotem", jak napsal Ktssinger v knize Dějiny diplomacie, a způsobily jim krváceni, z něhož se Evropa dosud nevzpamatovala. Versailleská smlouva, uložená národu, který byl donucen přiznat kolektívmi vlnu, jíž sl nebyl vůbec vědom, zrodila pocit hlubokého pokoření, z něhož vyrostl nacismus. Ale nikdo nebyl tak těžce zkoušen jako Rusko, kde car a jeho generálové posílali zaslepené na smrt mimořádně špatně připravené vojsko, které přispívalo na udržení toho. co Heléne Carrěre ďEneausse nazývá „ruským neštěstím" a Andrej Gračev „odvěkou vírou (jeho krajanů] v nepřekonatelnou stín. zla". Lenin především znamená odmímuti tohoto fatalismu. Podle slov Gorkého „neochvějně věřil že neštěstí není nenapravitebujm základem života, ale poskvrněním, které lidé musejí a mohou od-vdvxoui". Ne náhodou si vypůjčil pro svou knihu Co dělat?, která vyšla v roce 1902 a z mnoha hledisek je zakladatelským činem bolševismu, titul oblíbeného románu svého mládí od „nihilisiy" Černyševského, jenž předvedl harmonickou společnost., založenou na souboru zemědělských a řemeslnických družstev, společnost, která se podobala křišťálovému paláci. Odtud plynul jeho obdiv pro Marxe, čistý produkt scientismu jeho století, který' v komunismu neviděl nic menšího než „vyřešenou hádanku dějin". Ale komunismus mohl podle autora Kapitulu, přijít jen v ekonomicky vyspělé zemi. To. že revoluce nastala nejprve v Rusku, že ji uskutečnila hrstka odhodlaných bojovníků a že se nerozšířila okamžitě do Německa, jak Lenin očekával, bylo velkým břemenem pro teroristický postoj mužů Října, přestože uchýlení se k teroru schvaluje již kniha Co dělat? V každém případě stát, kletý ovládli, přestal existoval. Nicolas Werlh v Černé; knize komu- 1 218 If. Zapomnění komunismu a paměť nacismu. nismu připomíná, že selské bouře a vraždění důstojníků vojáky, s nimiž se zacházelo jako s nevolníky, začaly dávno před útokem na Zimní paláe. V anarchistické situaci, v níž se země nacházela, by bylo zázrakem, kdyby se otázka moci vyřešila jinak než v krvi - Paul Cambon se domníval, že by bylo zapotřebí „nového Ivana Hrozného". A zvěrstva rudých nedávala v žádném případě zapomenout na žvéřstva bílých, a zejména zvěrstva kozáků. Ale proč, ptá sc Alain Besancon, neustává soud proti nacismu, zatímco se jaksi přecházejí bolševické zločiny jako odepsané? Připomeňme, že nedávné vydáni Černé knihy komunismu si! -ně oživilo polemiku na toto téma. 1 nadále se ovšem obtížné označuji dvě doktríny, z nichž jedná oslavuje zákon džungle, a di"uhä. která usiluje o zrušení takových zákonů, za dvojčata, byť „různo vaječná". Vysvětlení, která Besancon předkládá, se nicméně zdají v celku podložená. Pochopitelně to plati zejména u toho. co nazývá „převzetí odpovědnosti židovským národem za pamét' na šoa". Oživuje se také diskusemi kolcrn soudu s Paponern. odhaleními toho, jak se během poslední války chovali mnozí držitelé moci, v to počítaje i ty či ony „neutrální", jakož i samozřejmost, že děsivý pojem „konečné řešeni" je vlastni nacismu. Stejně tak je viditelně správné připomenout, že ohromná prestiž, kterou SSSR a Stalinovi získala podslainá role při vítězství z roku 194b. dala zapomenout na pakt s dáblem z roku 1939 [němeeko-sovět-sky pakt. pozn, překl.|. Bylo by to možné bez SSSR a Stalina? A za jakou cenu? Další motivy Ještě některé další motivy by však možná měly být zmíněny: 1) Hitler ztotožňoval Slovany s otroky. Ve vztahu k Rusům přikázal svým generálům Jediný úkol; germanizoval tuto zemi německou imigraci a domorodce považovat za nidochy" (Butiock. říííféř a Stalin). Mnozi obyvatelé napadených oblasti, zejména z neruských národností, byli připraveni přijmout uchvatitele jako osvoboditele: způsob, jakým se s nimi zacházelo, jmi nedal jinou volbu, než bojovat za matku-vlast, „za Rodinu". Vzpomínka na invazi je ještě příliš živá v paměti Rusů. aby byli schopni postavit rovnítko mezi nacismem a komunismem. 2) Známe jen jeden nacismus: len, který velebil takzvanou „rasu" do té míry. že odmítal Židům a Cikánům právo na existenci a Slovanům a černochům otevřel jedinou perspektivu - otroctví. V čase a prostoru byly a ještě jsou různé typy reálného komunis- A. Fontaine: Požitek samého Boha 219 v L mu. které mají charakteristické rysy různých národů, u nichž se usídlily, a které za toto rozlišení neplatí malou daň. A také je samozřejmě důležilá osobnost toho, kdo vykonává skutečnou moc. Středověký a genocidni sen Pol Potů v nemá mnoho společného s Kapitálent Totéž lze říct o surrealistické severokorejské dynastii a obecně i o tom, co je zvykem nazývat „kultem osobnosti". Lenin si ho sám hnusil. V očekávání světové revoluce, tak jako apoštolově v očekávání druhého příchodu Krista, plesal pokaždé, když se rudí pokusili uchopit moc v Evropě. Naopak Stalin by] příliš nedůvěřivý, aby dovolil jednal komunistům, které neměl pod přímou kontrolou. Tak například v roce 1937 Kominterna rozpustila polskou komunisLickou stranu a zmasakrovala jej i vedoucí činitele, pozvané do Moskvy. Proto měla prioritu likvidace Irockistů v republikánské armádě během španělské války, odtud pochází Stalinův vztah k Maovi a Tltovl a po osvobozeni kategorický příkaz Thorezovi a Togliattimu. aby hráli hru na legalitu. V říši. jež dosáhla takové velikosti po převzetí moci Maem v Pekingu, bylo třeba podle Montesquieuových slov, která si připsala Kateřina Veliká, „despotické autority'. Když despota odstranil všechny, kdo v něm dokázali probudit nedůvěru, po jeho smrti už nikdo neměl na to, aby se nazul do jeho holínek. Říše pak byla vydána napospas schizmatům, kacířstvím a skleróze. A nový obraz „nemocného muže Evropy" zastínil postupné obraz „muže s nožem mezi zuby". Chruščov byl poslední, kdo skutečně v komunismus věřil, a poslední, kdo hledal způsob, jak ho znovu vrálil k životu. Před třiceti čtyřmi lety ho svrhla palácová revoluce a uvolnila místo nomenklatuře, která st: postupně rozkládala jedem mafie a starala se především o to, aby si uchovala svá privilegia. Její vláda nebyla prolo schopná překročil to, co Jorge Semprun tak dobře označil za „denní správu běhu věcí". Stále více se potvrzoval Kennanův výrok, podle něhož byla ideologie pouze dikovým listem sovětské úctyhodnosti". Brežněv. muž „stagnace", ztělesněni ješitnosti a průměrnosti, došel až k tomu, že Ntxonovi navrhl světové kon-domlnium, které tolik děsilo Miehela Joberta. Muselo dojít k Vietnamu. Watergate a k naftový™ krizím, které vedly k přesvědčeni o nevyhnutelném americkém úpadku, aby se pustil do dobrodružství v třetím světě, které se stalo pro režim fatální, a aby se chytil do „afghánské pasti", k jejimuž nastražení, jak přiznává Brzcziňski v nedávném interview pro Nouvcd Obsen;ateur, USA přispěly. 220 n._Zapomněni komunismu a paměť nacismu. Kdokoli v té době trochu cestoval po Východě, rychle zazna menal, žc již nikdo nevěří v Evangelium svatého Marxe. Nevzdělanost v této oblasti byla často děsivá. Když v Moskvě uhasla pochodeň, mnoho jejich západních obdivovatelů se obrátilo k Pekingu, který- se tvářil, že převzal světovou revoluci, než došli k po zdnímu pochopení, že Mao byl především - stejné jako Stalin -obludnou obměnou orientálního despotismu. Ale následovníci Velkého kormidelníka v cele s Tengem otočili vůz a pod rudým praporem obnovili kulí. zlatého telete, jehož nevyhnutelný zánik předtím ohlásili otcové zakladatelé. Mezitím se nakrátko v Praze dostal v Duběekově osobě k moci naivní archanděl, který konec konců udělal jediné - ohlásil Gorbačeva. Kadárovo Madarsko se postupně přizpůsobovalo Západu a Je signifikantní, že 40. výročí povstání z roku 1956, jehož se účastnili Z různých strmí barikády hlava státu a premiér, proběhlo v téměř obecné lhostejnosti. Výzva Solidarity si nedělala mnoho okolků s Jaruzelským. o němž Jan Pavel II. přede mnou řekl, žc je bezpochyby více Po lákem než komunistou. Kdybychom nahradili Poláka Italem, můžeme si totéž myslet o Berlingucrovi. Marchais se navzdory stokrát vyslovenému názoru soudruhů z Východu pustil do dobrodružství sjednocené levice, aniž ho napadlo, žc Mitíerand ho chce použit pouze jako odrazový můstek. Ronald Reagan na rozdíl od většiny západních expertů prohledl znamení krachu sovětského systému, když se na předscéne objevil ten. kdo se stal při bankrotu režimu jeho správcem. Když se v roce 1988 „Gorby" přihlásil k „obecným hodnotám lidstva" a když následující rok odmítl pomoci Iloneckerovi silou proti re vo Kujícím lidem, ixjiens noíens podepsal nad říší rozsudek smrti. To. že se na rozdíl od „Tisícileté říše'", která zmizela v apokalyptickém hřměni, rozsypala jak domeček z karet bez jediného vý střelu, napomáhá pochopit, proč je tak těžké vzájemné ztotožnil oba systémy, které Francois Furet tak případně nazval „dvojím náboženstvím světa bez náltoženstvi". Postkomunistické zkiamaní 3) Na Východě byl pád komunismu nejprve prožíván jako osvobozeni, ale téměř všude rychle následovalo zklamání. Je to především případ Ruska, kde Je výkonná moc v rukou zcela nepředvídatelného cara-alkoholika a hospodářská moc se rozdělila mezi bývalé aparátčíky a niajiány. 7, nedávné cesty jsem si přivezl obraz tolálně zchátralé země. která ztratila všechny orientační A. Fontaine: Požitek samého Boha 221 body. kde provokativní luxus hraničí s nezměrnou bídou, a kle $iá se obtížně vyrovnává s myšlenkou, že již není velmocí jako jed vsi a že se její evropské hranice opči vrátily do středověké podoby. Potom vůbec neudivuje, že se tak šíři nostalgie, stále existují kolchozy a v Dumě mají většinu komunisté. Ale pokud Leninova rnumic pořád spočívá ve svém sarkofágu, jeho sochy stojí ľšude na viditelných místech, to. co si přejí miliony občanů, ne-ni zajisté obnovit revoluci, jejímž hlasatelem býval, ale touží po silněni muži. který by byl schopen znovu nastolit pořádek a národní prestiž. Vůbec nezáleží na tom, zda nový Petr Veliký bude bílý nebo rudý. A bude-li to nutné, třeba i třeli Ivan Hrozný. Svatá Rus je ve své většině ještě daleka dvojího politického a ekonomického liberalismu. 4] Nebudeme konat přehlídku všech zemí bývalého „socialistického tábora". Nicméně poznamenáme, že ačkoli tam byla komunistická moc vnucena Sovětským svazem a udržována hlavně strachem, který vyvolával, nikde nedošlo ke skutečným čistkám. Litevci mohli srovnávat mezi sovětskou a nacistickou okupaci, presto jednu dobu dali přednost exkomunistlckému prezidentu před hrdinou jejich osvobozeni Landsbergisem. Poláci udělali tutéž zkušenost, neboť Kreml se po dvakrát, v roce 1921 a v roce 1939. pokusil vymazat jejich zemi z mapy světa. Solidarita vyhrála poslední kolo okamžiku střídání liry, ale povaha existujících vztahů mezi pány včerejška a pány dneška ukazuje, že nyní je nejsilnější myšlenka národního smířeni: koncem roku 1997 se na konferenci ve Varšavě, které se účastnil Brzeziňski, setkali ve velmi přátelské atmosféře mnozí aktéři z obou táborů, aby diskutovali o tom. co se vlastně skutečně stalo v průběhu válečného stavu. ,Ceský Thatcher". Václav Klaus, musel odstoupit, protože se zapletl do finančního skóuidálu, A Albánci okradeni „pyramidovým" skandálem si loni do čela postavili exkomunistu, Musíme tedy uvěřit, že rudí nakonec po sobě zanechali méně špatných vzpomínek než hnědi. Francouzsky konzkrvativtsmus 5] Je bezpochyby nutné vzít v úvahu stoupající skepticismus části západního obyvatelsl v;i, jehož ohlasy se dostaly až na fórum v Davosu, mimo jiné i díky hlasu Hillary Clintonové, skepticismus k receptům čistého a tvrdého liberalismu před ustavičnou masivní nezaměstnanosti, násilím na předměstích, soustavným prohlubováním sociální roztržky, přibýváním finančních skandá A. Fontaine: Požitek saméhojloha 223 222 II- Zapomnění komunismu a paměť nacismu... lů, krizí tolik chváleného asijského modelu a losi but not least před mravoučným vaudevillem, který sc odehrával minulou zimu na divadelní scéně Bílého domu. Proě by se zde komunisté či ex-komunisté nechopili své příležitosti, aby nabyli ztracenou česl? Jednu z nejlepších vlád, jakou má Itálie po dlouhé době, vytvořilo jejich vnější křídlo, a městské rady, které komunisté kontroluji, jsou celkem slušné řízeny. Francouzska komunistická strana postavila do svého vedení muže. který mluví o „nestvůrnosti" stalinismu, připouští, že úchylky začaly již za Lenina a fakticky sc zřekl pověstných jedenadvaceti podmínek Kominterny. které v roce 1921 způsobily rozkol francouzského dělnického hnutí. Proč sc: tedy tvrdohlavé, na rozdíl od většiny „bratrských stran". prohlašuje za komunistu, když sc denně stává stále více sociálním demokratem? Vysvětlení zřejmě spočívá v tom, že Francouzi jsou nej většími konzervativci; všichni známe mnoho mužů a žen. kteří jsou v mnoha ohledech lidsky přitažlivá a už dávno se vzdali svých iluzí, ale přesto zůstávají citově vázáni ke straně, j-rž pro ně kromě role. kterou sehrála v sociálních bojích a v době odboje, představuje v mnoha ohledech rodinu a společnost, nabízející vzestup, který by jim v buržoázni společností jejich skromný původ neumožnil. Krvavé vyúčtovaní 61 Výčet rru-tvých, jali jej provádí Černá knúia komunismu. způsobuje potíž. Bylo opravdu nutné přičítat k těm, kteří zemřeli na základě vedraného záměru, ještě ty (bez ohledu na jejich množsiví), kteří zemřeli v důsledku politických a ekonomických omylů? Kulturní revoluce způsobila desítky milióny „obětí", avšak Tengbyl první, kdo to přiznal. O lom. že mezi nimi byly milióny mrtvých, nelze pochybovat. Ale kdo v současné době může uvést jejich přesný počet? Nebylo by potom spravedlivé přičíst Hitlerovi odpovědnost za veškeré ztráty na lidských životech bě hem druhé světové války, protože to byl on a jenom on, kdo ji chtěl a rozpoutal? 7) Nacismus nabyl podoby v jedné z nejvyspělejšich a nejkul-tivovanějšíeh zemí planety, v niž se konec konců vytvořil právni stát. V zemi. kde existovaly církve, aristokracie, krve i průmyslu, armáda s kodexem cti; tato země dala svou vědu a techniku do služeb zotroéujícího a vyhlazovacího experimentu. Jaké zklamání pro milovníky Kanta, Cíoctha. Bacha a Beethovena! Viděno zá- padníma očima. Rusko a Čína byly ve srovnáni s tím národy ještě zpola barbarské, jež nikdy nepoznaly demokracii. 8] Kvropa a její dcera Amerika žily v posledních dvou stoletích s vírou v pokrok. Komunistický- sen zapadal do této vize a mnozí lidé trpí při myšlence, že sejí musejí provždy vzdát. Obraz proletáře, který láme své řetězy, je zcela jinou výzvou než umrlčí lebka SS. 9) Georges Pómpidou, který nepatřil právě k levici, v době, kdy nic nenaznačovalo pád Berlínské ztli, napsal do závěru své knihy Le Noeud gordien (.Gordický uzel], publikované posmrtně: .....fašismus není tak nepravděpodobný, dokonce si myslím, žrť nám je hlíz než komunismus". Co by asi řekl dnes! 224 II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu. T. G. Ash: Asymetrie ve shovívavosti 225 Asymetrie ve shovívavosti Timothy Garton Ash Naprosto souhlasím s hlavními provokativními myšlenkami významného textu Alaina Bcsaneona. To. co britský spisovatel Ferdinand Mount kdysi nazval .asymetrii ve shovívavosti" vůči komunismu, srovná-li se přistup k němu s přístupem k nacismu, je jednou z velkých, záhadných a zneklidňujících skutečností naši doby. Ještě velký kus práce je třeba vykonat, aby si lidé na Západě plně uvědomili šíři hrůz spáchaných komunismem. Černá kniha [komunismu] může být jen počátkem. Moje poznámky, týkající se 1 ohol o problému, jsou potom následující: 1) myslím si. že existuje ještě další podstatné odstupňování v „asymetrii ve shovívavosti": nevi-li veřejnost o tom. co se v Rusku dělo za Stalina, nebo zaujimá-li k tomu shovívavý postoj, tak to pro ni platí dvojnásobně pokud jde o to. co se v Čině dělo za Maa. Nejvěcši poěet oběti je však právě zde a stupeň utrpení v ni byl stejný, nc-li ještě vyšší. Jsem přesvědčen o tom, že dokonce i ti z nás. kdo něco učinili pro odhaleni toho, co se odehrávalo v Evropě, jež se ocitla pod sovětskou nadvládou, by mohli a měli by učinit, více. pokud jde o Čínu. 2) Stavět proti sobě hyperrrmézii (připomínáni), jíž se dostává nacismu, a amnézii (zapomnění), již se těší komunismus, jc správné. Historik Joachim Fest poznamenává, že současný sekularizovaný svět - vzhledem k tomu, že již není schopen věřil v Ďábla, jak jej podává bible - si našel nového ďábla v Hitlerovi. Nacismus se stal našim paradigmatem veškerého zla. Pii psaní své poslední knihy Sóázek (česky nakl. Lidově noviny, Praha 1998) jsem sc zabýval východoněmeckou tajnou policii Stasi a s překvapením jsem zjistil, žc lidé na celém světě, ať již v Evropě, Jižni Africe nebo na americkém středozápadě, o ni slyšeli a že byla mnohem známejší než KGB nebo rumunská Securitatc. Proč tomu lak je? Zčásti, a to nelze popírat, z toho důvodu, žc její čin nost byla bohaté zdokumentována a veřejnost s ni byla dobře seznámena v rámci snahy Německa postavit se tváří v tvář komunistické minulosti lepším způsobem, než jakým to učinilo po skoncování s nacismem. Zčásti takč proto, že Stasi se pravděpodobné dostala nejdále, kam jsme až dosud došli, pokud jde o systém totálního sledování státem popsaný Orwellem v knize 1984 (česky nakl. Kniežná dielňa Timotej, Košice 1999). Také však proto, a podle mne především, že se hodí do přežívajícího stereotypu vTumání Německa jako zla. „Stasi" dokonce zní jako „naci". A lak tolo nejtemnější zákoutí komunistické represe, jehož paměť nejlépe sloužila, zůstává dobře uchováno v paměti lidi jen proto, že Jejich mysl šije spojuje s nacismem. 3) Pokud jde o historický výklad iéto asymetrie, tak v tom jsem ;s Ala i nem Besanconem zajedno ve většině závěrů, kleré činí. K jeho hledáni obtížné určitelného místa, jaké v diskusi o levici a pni -vici komunismus zaujímá, bych však chtě! upozornit ještě na jednu zapeklitosl. Jde o „generaci osmašedesátého", jež v sedrnde sátých a osmdesátých leieeh hraje v pojímání politiky na Xápadč naprosto zásadní roli. Jsem přesvědčen, že vystoupeni osmašedesát níkú proti antikomunismu předchozí generace (která v komunismu a nacismu viděla dvě formy totalitarismu) má podstatnější význam, než všechno to, co si mysleli, védéli nebo nevěděli at již o lom. co to je utopie, či o tom. jaká je komunistická reali- ■ íta. To, žc u nich ohledně komunismu panovala neznalost, či to. ží; k němu zaujímali shovívavý postoj (až na čestné výjimky), bylo především důsledkem jevu, jimž se vyznačují dějiny intelektuálního hnuti po druhé světové válec: anti-a mi komunismu. 4) Neni spravedlivé tvrzeni, což dosvědčuji historická fakta, žc -polská opozice" po roce 1989 „doporučovala zapomenout a odpustit". Bezesporu to byla hlavni linie vlády Tadeusze Mazov.iec-kčho. první v období po Solidaritě. Touto linii sc však v období po Solidaritě neřídila valná část opozice a ve skutečnosti to byla právě tato záležitost, kvůli níž v ni došlo k rozkolu. 5) Byly komunismus a nacismus stejně zločinné? Besancon píše, že na to „jc třeba odpovědět zcela jednoduše a rázně: ano. Jsou stejně zločinné". Na což bych i já odpověděl ano, kdyby v tom nespočívala jistá potíž. Nikdy jsem komunistou nebyl, znal jsem Však jak mnoho starých komunistů, mnoho bývalých komunistů, tak i několik starých a bývalých nacistů. A v tomto ohledu bych chtěl zdůraznil, že existuje diametrální rozdíl v kvalitě prvotně zamýšleiwch úmyslů těchto dvou typů lidí. Z ideologického hlediska by to bylo možné popsat jako rozdíl mezi komunistickou universalistickou utopií založenou na rovnosti všech lidi a nacistickou utopii založenou na hegemonismu rasy. Při použili pojmů týkajících se přímo lidí, by sice popis byl o něco jednodušší, rozdíl by však zůstal stejně propastný. Doložím to téměř s dětinskou prostoduehoslí: jsem zcela přesvědčen, že velký počet těchto starých komunistů a bývalých komunistů, které jsern tak dobře znal, začínal s ušlechtilým ideálem, jehož součástí byla pomoc utiskovaným, práce za lepší svět, zlepšeni údělu lidského rodu. Dokonce i v tomto případě však pohnutky, které je k tomu vedly, byly různého druhu. Tak to však s pohnutkami, jimiž jsou lidé vedeni, vždy bývá. V jejich rno tivaci však hrál roli jistý idealistický a humanistický pivek, který' u nich byl - a 10 je to nejmenši, co k tomu lze říct - mnohem věi -ší a měl pro ně zásadnější význam, než tomu bylo v případě mladých nacistů. A ani zdaleka nebudu prvru, kdo poukáže na 10. že některé největší inlelektuálni autority naší doby byly v mládí ko munisly: Arthur Koestler, Leszek Kofakovvski. Francois Furet, abych jmenoval aspoň tři z nich. Alain Besaru;on rovněž ví. stejné jako někteří jiní, o čem mluvím. V současné době piati, že u posledního morálního soudu by se tyto prvotní pohnutky a úmysly nemusely počítat. Jak napsal Erich Kástner: „Es gibt nichts Gutes ausser; Man tut es" („Dob ro neexistuje kdesi mimo: dobro se koná"). Co se počilá. jsou skutky, a cesia do pekel je dlážděna dobrými úmysly, Tyto prvotní úmysly však musejí být u soudu dějin někam započteny. Jinak totiž prestaneme brát na zřetel ústřední paradox komunismu, který vyjádřil Martin Malia; velký zločin má svůj počátek ve. vel kérn ideálu. Vyjádřím to jinak: poté, co byla učiněna všechna oprávněná srovnání, lak je laké třeba řiet. že komunismus je v něčem jedinečný. A tato jeho jedinečnost spočívá právě v plánu, kterým si dává za cil stvořit ráj na zemi a na jehož konci potom je vybudování pekla. Společná poznámka o komunismu a nacismu Leszek Kolakowski Můj přítel Alain Bcsancon navThuje dlouhý seznam důvodu, aby vysvětlil ílagranini asymetrii, s niž je vnímán komunismus pt nacismus, a rozdílná měřítka, podle nichž soudíme tyto dvě hračky dámy Historie, Všechny ty důvody byly bezpochyby dob re zvoleny, ale presto si myslím, že obraz, který načrtává Bcsancon, vyžaduje ještě opravy. Jsou internacionálni socialismus a nacionálni socialismus ruznovaječnými dvojčaty? Možná. Jako u všech historických metafor, najdeme argumenty pro i proU. Tady totalitarismus založený na nadřazenosti jedně rasy nebo jednoho národa a který jednal důsledně ve shodě s touto ideologii, a nepotřeboval tedy „falešné vědomí", Tam totalitarismus založe ný na ideologii hlásající Internacionalisiieké. rovnostářské a humanistické ideje, dovolávající se lidského společenství, bratrství národů, všeobecného míru, a slibující osvobozeni od tyranie, skoncování s bídou a nezaměstnanosti, příchod sociálního státu atd. Nacismus nepotřeboval velkých lží, říkal víceméně, co byl: komunismus byl ztělesněnou lži, monumentální a svým elánem takřka sublímovariou lži (Svaz sovětských socialistických republik - co slovo, to lež, jak po Souvarinovl opakoval nezapomenutelný Castoriadis). Nepatrný rozdíl? To si nemyslím. Celé dějiny komunismu ukazují jeho důležitost Měříme lo především faktem, že komunismus přitahoval dlouho lidi jiného charakteru než ty. které fascinoval nacismus: ty, kteří věřili skutečně v lidství a kteří se domnívali, že jhobídy, nezaměstnanosti, militarismu, národnostního a rasového útlaku, nenávisti a válek bude brzy svrženo. Zítřky, které zpívají. Všechny ty iluze, ať už se mohly několik let poté zdát jakkoli lántasmagorické, nezůstaly bez účinku. Diky jim mohl komunismus ze svého lůna zrodit své vlastni odpůrce a kri tiky. Slavné diktum Ignazia Siloneho. podle něhož poslední bitva se odehraje mezi komunisty a oxkomunisty. bylo jistě velíce přehnané, aleje pravda, že exkomunisté sehráli velkou roli v proee- 228 ILjapomnění komunismu a paměť nacismu. šech, které vyprázdnily tento systém zevnitř a nakonec způsobily jeho zhroucení. Jiný projev tohoto zaslepení se objevuje s „ideologickými poul -niky", kteří navštěvovali Sovětský svaz před válkou i po válci:, aby pěli chvalozpěv k jeho slávě. Jak se zdá, nic podobného nenajdeme v případě nacistického Německa, Tito poutnici do komunistického království přispěli jen k posíleni lži (byly však výjimky: Anton Cil Ega. Panait Istrati, několik polských spisovatelů), ale četní komunisté, kteří tuto lživou viru opustili, byli schopní ji účinně napadnout, protože předtím bylí podmaněni jejím mocným vlivem. Jejich hlas nebyl přeslechnut a získal si široký' ohlas právě díky jejich minulostí. Navíc tím. že bolševismus od svého počátku jedná jako teroristický systém, zprvu se nepotřeboval zakrývat totální lži. Jeho lež rostla rok od roku a svého vrcholu dosáhla v posledním období stalinismu. Komunismus debutoval v atmosieře ideologické opravdovosti, bylo by proto nespravedlivě ho označovat za kutturné sterilní (odkazuji na studil, kterou jsem už dávno publikoval v Surový o komunismu jakožto kulturní formací). Zanechal velmi dúležiié a ještě dnes viditelné stopy v ději náeh literatury, poezie, kinematografie, divadla a malířství. Samozřejmé spolu s tim, jak se stalinská pevnost lži konsolidovala, uveřejňovalo se stále méně a méně cenných děl, Určitá kulturní obnova nastala během války a krátce po ní, ale její původ a inspirace byly spiš vlastenecké než komimistické. Umožnila, že ně která kvalitní dila. spatřila světlo světa. Lze totéž řičí o kulturních dějinách nacismu? Zdá se mi, že ne; v kulturní oblastí nacismus přinesl jen ruiny a vandalismus, Vězňova odpovro Pokud přijmeme tuLo diagnózu, mohli bychom sí klást otázku, zda by se vězeň žijící své poslední okamžiky ve Vorkutě mé! cítit spokojen a šfasten, že ho nepotkal stejný osud jako v Dachatľ.' Tuto demagogickou otázku kladu já, nelze ji připisovat Bcsanco-novi. Moje odpověď je: nikoli. Ale dodávám, že míra ideologické dcvótnosti a duch oběti, které komunismus měl, dokud ještě byl živou vírou, byly vskutku udivující. Mnoho komunistů se v Gula-gu odmítlo vzdát své viry a mnozí z těch, kdo přežili hrůzy lágrů, se vrádli (napr. v Polsku), aby se s nadšením zúčastnili stalinské politiky. Svědčí tO samozřejmě jen o sile zaslepeni a nikoli o Itto rálni nadřazenosti komunismu, ale je velmi zajímavé uvažoval o podmínkách, které mohly vést k takové míře zaslepeni. Pokuo L. Kotakowski: Společná poznámka o komunismu a nacismu 229 jde o výrobu mrtvol, Stalinovy „výkony" byly jasně vyšši než Hitlerovy, i když globálni kvantitativní srovnáni nejsou snadná. Na-cisUcký stát trval jen dvanáct let a byla hrozná válka; komunismus rozšířil své panství nad tolika zeměmi, včetně ucjlidnat.éjši země na světě, kde rozdíl padesát milionů obyvatel více nebo pa-dcsál milionů méně se sotva zaznamená. A přece to nem jediné, ba ani nejdůiežitější kritérium při historických srovnáních; uznávám však, že Loto mínění Jisté nesdílejí ti, kdo čekali na šibenici. Závažně rozdíly Nechtěl bych opakovat idiotskou poznámku, za kterou vděčí mé Trockému a podle niž bolševismus a nacismus se podobají jen v některých „povrchních" rysech, jako je zrušení voleb, ale že se radikálně liší ve své podstatě, svou třídní povahou aid. Naopak, podobají se v několika důležitých charakteristikách. Na mlouvat si. že rozdíly byly zanedbatelné, svědčí o nepřijal ctném dogmatismu. Fakt. že komunismus, jak jsem se právě zmini!. produkoval své vlastní kritiky a své vlastni nepřátele, kteří se přinejmenším vr jistém období dovolávali stejných ideologických stereotypů, na sto honů vzdálených skutečnosti, a kterých se režim nemohl zprostit, napovídá, že rozdílné genealogie hrály opravdu značnou roli. Komunismus byl nemanželským, bastardním potomkem osvícenství, nacismus nemanželským polnmkem romantismu. Genealogii totalitarismu lze sledovat tak daleko, jak chcete: k Platonovi, svatému Augustinovi. Hobbesovi. Hegelovi. Fichtovi. llelvétiovi, Comtovi atd. Že nacismus vznikl zčásii jako reakce na bolševismus, je pravda, ale co nás to může naučit o povaze jednoho a druhého? Úspěchy komunismu v Evropě se jistě vysvětlují zčásti jako reakce na hrůzy 2. světové války; jaké důsledky však je možno vyvodit z tohoto nesporného faktu? Podobně jako je legitímni třeba pojem savců. Je samozřejmě legitimní obecný pojem komunismu, přestože měl různé druhy a přes různé sváry a konflikty, které se mezi komunisty zrodily. Ale pokud se pojem komunismu spojí s velmi silnými (a snadno vysvětlitelnými) emocemi, které antikomunisté pociťuji, může 'nás to svádět k tomu. abychom vyvozovali reálnou situaci komunistických zemí spiš z neměnné povahy totalit arismu než z empirické analýzy. Nakonec pak můžeme tvrdit, že rozdíly - vezměme Pol Polovu Kambodžu a Polsko nebo Madarsko druhé poloviny SO. let - jsou zanedbatelné a bezvýznamně: komunismus lu, komunismus tam. Toto mínění, jehož moudrost převyšuje dokonce 230 II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu.. i citovanou poznámku Trockého. predstavuje urážku jak ve vztahu ke skutečnosti. Lak vůči lidským bytostem, které žily v těchto zemích (nepřipisuji toto rrúhěni Bcsanconovi). A pokud dodáme, že rozdíly mezi nacistickým režimem a komunismem jsou zanedbatelně, pak z toho plyne, že Polsko pod hitlerovskou okupací a lidově demokratické Polsko představuji až na pár detailů jednu a totéž. Pokuste se něco takového tvrdit před někým, kdo oboje v Polsku zažil! KOZDÍI.Y UVN1TÍ; KOMUNISMU V „lidových demokraciích" pod stalinskou vládou docházelo v prvních poválečných letech k justiériim nebo jiným vraždám (doeházelo k nim i později, ale jen sporadicky), k mučeni, zastrč šovaeírn opatřením, teatrálním monstrproecsům s komunistickými představiteli (s výjimkou Východního Německa a Polska, kde takové procesy byly připraveny, ale nakonec se po Stalinově smrti už nekonaly). Existoval také útlak, jenž měl rolníky donutit ke kolektivizaci (která v Polsku značně ztroskotala) a k likvidací ob chodu a malých soukromých průmyslových podniků. A přešlo ve srovnání s utrpením sovětského obyvatelstva zůstaly tyto hrůzv mlrné a nezasluhuji si označit za genocidu (jako velké čistky ve 30. letech, přesídleni celých národů během války' nebo systém koncentračních lágrů v širokém měřítku). Všude byla také dus' rychle přijata pokroková opatřeni v oblasti všeobecného vzděláni, ve prospěch universit a oslatnieh vysokých škol - které byly sa mozřojmé ideologicky „rekonstruovány", ale nebyly nevyléčitelné nakaženy, jak se to dalo konstatovat, když se podmínky zlepšily - v oblasti urbanizace, industrializace. Pokrok v těchto oblastech byl značný, ale nebyl specifickou zásluhou komunismu; došlo k němu všude v Evropě a mnohem rychleji v zemích mimo komunistickou zónu. Ale - a to je třeba zdůraznit - došlo k němu také v komunislické zóně. Další důvod k tomu. abychom považovali za absurdní mínění, podle něhož hitlerovská okupace a „lidová demokracie" byly stejné povahy. Ano. je pravda, že během dlouhých let. ba desetiletí, byly na Západě ohavnosti komunistické diktatury jednou opomíjeny, jindy zase záměrně ututlávaný nebo jednoduše ignorovány, Dúvo dy. které Besaneon uvádí jako vysvětleni toho ignorováni nebo zamlčování, jsou přesné. Neni však pravda, že „polská opo'/Aa-s primasem katolické církve v čeře doporučovala zapomenout a odpustit už v roce. 1989". Odpustit někdy ano, zapomenout ne; a ne- L. Kotakowski: Společná poznámka o komunismu a nacismu 23 í domnívám se, že by Alain Besaneon mohl doložit k potvrzeni svých slov citáty tohoto druhu. Když se podívám na regály své knihovny, nemám dojem, že by (skutečné) dějiny a analýza komunismu byly zanedbávány nebo zapomínány; vidím tam Con-questa. Pipesc, Hcllcra, Nekřiče, Solženicyna, Volkogonova, Ula-rna a desítky a desítky amerických, ruských, francouzských a polských autorů, včetně jistého Alaina Besancona. V Polsku působí historická literatura a memoáry o komunistické epoše velkým dojmem a jejich poéel každého dm: vzrůstá. Otevřeni sovětských archívů přineslo opravdu své plody (jsou teď, zdá se. opět uzavřeny, ale také mi bylo řečeno, že dolar je oním kouzelným „sezamem otevři se": jak nás kapitalismus drží v hrsti!) VÝVOJ KONfUN'tSMU Komunismus samozřejmě neměl vnitřní hnací silu, která by ho mohla u*ansformovat v demokratický Rechlssiaat. Bylo by Vsak nesmyslné tvrdit, že byl po celou dobu nehybným neměnným blokem, v němž se nemohl rozvinout žádný sociální proces nezávislý na vůli politbyra. Společnost prodělala hluboké změny t fa tyranský aparát se ocital často pod vynuceným tlakem významných sil. Slavný ChruščovíJv projev nevyjadřoval jistě hlas demokratického konvertity; byl to zčásti křik otroka, jehož okovy se zlomily. Ale také. a především, to byl bezpečnostní pakt pro aparát. Šlo o to, aby se od nynějška nikomu neumožnilo nabýt takové despotické moci. jakou měl Stalin, kdy pro členy [stranic-kéhol sekretariátu a maršály (o ostatních ani nemluvě] byl zítřek vždy nejistý. Toto odhalení, vynucené vnějšími okolnostmi, sku tečné změnilo život země (vzpomínám si na francouzské komunisty, kteří v roce 1956 nechtěli uvěřit, že tento projev byl prosloven, zatímco my jsme ho četli, četli v plném slova smyslu, a to i v ruském originále). Ve všech komunistických zemích po Stalinové smrti vůle k totalitě sice přetrvávala, ale pod tlakem ekonomických katastrof, někdy také tváří v tvář tlaku společnosti, se totalitní rysy oslabovaly, přestože existovaly fáze stagnace a regrese. Ideologie ztratila brzy veškerou svou životnost, vitalitu, nikdo ji už nebral vážně. Itylo nesmyslné věřit, že Gorbaěovovy reformy byly jen závojem ^ oklamáni Západu a že v SSSR nic nezměnily. Není pochyb n tom, že Gorbaěov nechtěl komunismus zničit, chtěl ho zelěkliv nit. ale pochopil, nebožák, že to vyžaduje poměrně volný přiliv* informací. Proto zboural to. co mělo být vylepšeno, jako tolik refor- 232 II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu.. 233 málorů před ním. Navštívil jsem Moskvu za Gorbačovaa kousla t oval jsem, že slovo se stalo svobodným, že noviny a tiskové agentury se staly nezávislými! Každý mluvil bez zábran, bez strachu: říkalo se všechno! Kdo by se odvážil tvrdil, že svoboda slova je jen bezvýznamný detail? Zruinovala komunismus. Komunismus nemohl přežít svobodu slova. Ano. znám jednoho teoretika komu nismu. který' v té době uznal, že podle jeho teorie ani Corbaěov iini Walesa nebyli možní. Mimořádným a neočekávaným jevem jsou volební úspěchy tzv. postkomunistických stran ve většině zemi. které opustily „říši zla" (a v radě zemí také odpor rolníků proti možnému zrušení kolebozů). O příčinách tohoto podivného na vra tu zpět bylo popsáno mnoho papíru: je nepochopitelný v rámci teorie, která předpokládá, že komunismus je jeden blok. blok složený z neproměnlivých a nehybných kamenů. Dixi. Neustále se vracet k odpovědnosti Martin Malia Alain Besancon prokázal velkou službu věci svobody, když zdůrazňoval skutečnost, že naše občanské svědomí se při posuzováni nacismu a komunismu ěim dál tím více uchyluje k měřeni dvojím loktem. Stejně tak jeho „neúplný seznam" přičiň nevy váženosti je průkazný. Přinejmenším ve svém celku, neboť náš přítel se v mých očích místy ubírá příliš zjednodušujícími zkratkami, aby tím posloužil své věcí. Rozšiřme tudíž, jak. nás sám vyzývá, hranice jeho analýzy, a to zejména v bodech 3 a 5 z jeho seznamu, neboť by přece jen bylo nudné, kdybychom se drželi uvnitř širokých hranic vzájemného souhlasu. Obecně má Besancon přílišný sklon ztotožňoval obě zločinná dvojčata, Stejné tak iákl hromadného vraždení na obou stranách není dostatečně presvedčivými důvodem, aby mohla být lak absolutně sloučena. Ve skutečnosti je musíme nejprve historicky odlišit, abychom mohli obě totality morálně lépe usvědčit. Neboť jejich historické rozdíly vedou ke kontrastním totalitním stylům, a pouze tento kontrast vysvětluje dvojí vidéní liberálů. 11 Na prvním místě „uchopení nacismu a. komunismu do magnetického pole polarizovaného pojmy pravice a levice" není ani iluzí, ani neoprávněným přístupem. Toto uchopeni není omezeno jen na země. kde dělnici po válce volili komunisty, tj. pro Francii a Itálii (přestože v těchto dvou případech byla situace vyošlřcněj-ši). A toto uchopení není nakonec ani výsledkem „úspěchu sověi-sfcě/to režimu", k tety prosadil „svou ideologickou klasifúiaci politických reximů" (i přesto, že sovětská propaganda hodně posílila bipolární vnímáni světa). Ve skutečnosti bylo zařazeni komunismu na levici a nacismu na pravici ve 20. století takřka všeobceně (například americká so-vělologie byla uhnětena tímto způsobem, stejné jako velmi němec ká frankfurtská škola). A bylo tomu tak z dobrého důvodu, že klasifikace je založena na néčem reálném - na poliúcko-idcologieké realitě, dané „nárokem na humanitární universalismus" komunistů a neskrývaným požuňavkem nrirorinílio soljectvi u nacistů. If. Zapomnění komunismu a paměť nacismu... Rozlišení platí rovněž pro italský fašismus, který nebyl „kla sickým autoritativním režimem", ale režimem, usilujícím o úplnou mobilizaci mas, i když byl ve svých činech mnohem méně strašný než režim nacistický'. Výraz „dobročinný" tudíž zde neni správný a nelze na jeho zá klade směšoval nacistickí": a komunistické záměry. Naopak, jc tu bojovné odmítnutí všech dobročinných požadavků nacismem, které zvýrazňuje humanitární nároky komunismu. (Mluvím jas ně o nárocích, nikoli o chováni.) V očích liberálni veřejnosti tedy najevo dávaný styl odlišuje obé totality stejně jako šířený polil ický obsah. Zajisté, obé neblahá dvojčata byla „socialistická": a obě hodnč vraždila. Ale své zločiny, které je sbližovaly, zavinuta do ideologie, která je stavěla proti sobě. A tenlo reálný Ideologický rozdíl vysvětluje především, proč liberální svět užívá nerovná měřítka pro posuzováni stejně nelidských činů. 2) Nicméně tento ideologický rozdíl netvoři nikterak rozdů morální mezi vražděním komunistickým a nacistickým. Universalistický záměr jedněch nečiní jejich vraždy méně zločinné než vraž dy. konané ve jménu záměru rasistického. Vražda zůstává vraždou, bez ohledu na její ideologickou motivaci (což je ústřední Bc-sanconova teze). Musíme však rovněž uznat intelektuální sflu protiargumentu východních disidentů, že zabíjení ve jménu hu mánní věci je ještě zvrácenější než otevřené zabíjeni za účelem vyhlazeni. 3) Tedy. je-li tomu tak, proč mistři tezi, které tak správně vyložil Alain Besancon, v téměř každé diskusi prohrávají? Z dobré ho důvodu, že diskuse nemá celkem vzato historický základ, obrácený k pravdě minulosti, ale základ politický, úzce spjatý se současnou stranickou činnosti. A tato současná činnost se často podobá skryté občanské válce, více či méně zmírněné ústavní uhlazenosti mezí Levici a Pravicí, jaké skutečně na Západě exis tuji. Neboť tento bohatý Západ trpi dilematem: schvaluje rov-nostářské zásady, ale nedaří se mu je plně uskutečňovat. Odtud pochází sotva překvapivě „špatné zapadni svědomí". Tak se dva magnetické póly naší politiky definuji (prinejmen šim v levicovém idiomu) především jako ustavičný boj mezí „duchem štědrosti" a ..duchem sobectví". A právě toto moralizování moderního života politikou dává nepominutelnou výhodu horoucím citům levice ve všech debatách se studeným zdravým rozumem empirie. Tedy, viděno touto optikou, komunistická myšlen - M. Malia: Neustále se vracet k odpovědnosti 235 ka byla na počátku myšlenkou levicovou, a proto přílišné zdú-ř razňováni jejich následných zločinů znamená „nahrávat pravici". A tento reflex není nikterak obměnou stalinského politického vydíráni. Je vepsán do moderní demokratické politiky od Francouzské revoluce a hrdě vystavován na vzorovém heslu „žádni nepřátelé na levici". Samozřejmé, nahidnou-li se nám „odhalení" jako ta z Černé knihy komunismu, pravice i levice je ve shodě přijmou a opláčou takto připomenutá hrubá kukla. Ale levice začne rychle znovu do omrzeni připomínat navyklejší hrůzy nacismu a ještě předtím najde některé polehčující okolností hrubých zločinů komunismu. A kritičtí duchové, kteří nejsou levicoví (abychom neříkali „pravicoví", neboť za takové se nikdo nepovažuje) - tito jasnozřiví duchové, jimž se právem hnusí štědrost, která se odmítá rozvinout do všech stran, riskuji, že to přeženou a přihodí příliš vysoko. Což nakonec ohrozí dobrý základ jejich oprávněných kritik. 4) A tak by Alain Besancon udělal lépe. kdyby sc nepouštěl do následujících zjednodušeni, která jsou současné špaúiou historickou analýzou a ukvapeným politickým soudem: „Když rnšti komunisté své obecné vlastnictví uzákonili, když svou faktickou moc legitimovali všeobecným volebitirix prtíótfem, když lenmismus naliradili tím nejšoviiiístičtějšim nacionalismem, usoudil Západ, že je nevlvDdně hnát je za to k odpovědnosti." Nic se Ledy nezměnilo v roce 1991. Pořád je na Východě u moci tatáž leninsko-šovinis-tická klika od roku 1917? A na Západě tatáž morální zbabělost před zlem? A jakými prostředky „hnát k odpovědnosti" u zaniklého protivníka? Sovětský svaz naštěstí prohrál jen studenou válku, nikoli horkou válku. Není dost. dobře patrně, jak by se dal vnutit norimberský proces všem těm bývalíTn komunistům, dříve než bychom vstoupili do diplomatických a ekonomických vztahů sc zbytkovým Ruskem velmi antikomunistického Borise Jcl-cina. který' byl ostaúié jako takový dvakrát zvolen, a kterého šo-vinislé nenávidí, proLože rozebral sovětskou říši. 5) Tedy, co dělat? K tomu, aby byla pravda odhalena a komunismus tak časem přišel o své oprávnění, budeme omezeni na řa du „černých knih" a na pravidelné opakování četných dobrých důvodů, které přinesli besariconistě. Ale to je dílo vskutku hodné Sisyfa. NeboE čas sám o sobě toho. bohužel, mnoho nemlela, aby prokázal, že Gulag se dohře vyrovná Osvětimi. Dokud bude levi-Ce a pravice - a musíme počítat s dobou spíše delší -, budou nadále neblahá dvojčata našeho století měřena dvojím loktem. Aby- 236 ILZapomněni komunismu a paměť nacismu. 237 Morální imperativ Richard Pipes Přednáškou pronesenou ve Francouzskem institutu A la i n Be-sangon potvrzuje, že patří k nej bystřejším analytikům komunismu. Téměř ve všem s nim souhlasím a rovněž považuji za přesvědčivé jeho vysvětlení děsivé lhostejnosti svéta vůči zločinům páchaným po minulých osmdesát let komunistickými režimy, které měly podle odhadů uvedených v kni/.e Čerriá knilia komunismu, jež vyšla pod redakčním vedením Stéphana Courloise, za následek pětaosmdesát až sto milionů obětí, což několikanásobně přesahuje počet obětí nacismu, A tak (s jedinou důležitou výjimkou) můj komentář bude v podstatě rozšířením tezí A, Besan.-cona. MCJ ,jediný nrsouiílas Můj Jediný nesouhlas se vzLahuje k historické genealogii, kterou Besancon přiděluje komunismu a nacismu, když říká, že obě hnuti „mají korány u německé romantickéJilosofsL byt ne ve stejném okruluŕ. Domnívám se. že se dopouští omylu: ve skulečnos ti komunismus a nacismus vzešly ze dvou protikladných kulturních hnulí, komunismus z osvícenství a nacismus z romantismu, přičemž to druhé se vůči osvícensl ví projevovalo nepřátelsky. Je Jich různý původ polom do jmaénč míry vysvěduje. proč byly nik různě vnímány, 1 když vize komunistické společnosti sahá až k Platónovi a měla své stoupence v Anglii na počátku novověku [Thomas More. Gerard Winstanley), filosoficky byla ustavena ve Francii 18. století. Helvétius, Morelly a další vycházeli z tučkovy teorie poznáni, podle níž všechny lidské ideje se odvozuji od smyslové zkušenosti, a vytvořili model ideální společnosli, v niž podřízeni jedinců výchově a zákonům povede k Jejímu dokonale ctnostnému jednáni. Ústředním bodem tohoto modelu bylo zrušeni soukromého vlastnictví, v němž tito lidé spatřovali zdroj veškerého zla, Podle Mo- 238 M^apgjTinějvJtornuntsrnu a paměť nacismu. rellyho je cílem takového zrušení vytvořii. „situaci, za niž by bylo lémňř nemožné, aby člověk byl zvrhlý nebo zlý".] Tato perspektiva měla nesmírný vliv na intelektuály všeho druhu: zčásti proto, že slibovala sociální spravedlnost, a zčásti proto, že jim skýtala naději, že oni. a nikoli šlechta a buržoazie, kterým bude uloupen jejich majetek, a todiž budou zbaveny i svého vlivu, vytvoří novou vládnoucí třídu. Většině z těch, kdo podlehli socialistické ideji, však uniklo, že se tak bude muset dít na základě donucení. Fakt, že tomu tak muselo být., nám vysvětlil F. A. I lávek: „Pravděpodobnost, že obyvatelstvo bude soulHasii s jistým typem činností, se zmenšuje s tím, jak se pole státních zá-scú\u rozšiřuje... Fungování demolcratické vlády bylo úspéšné, poklid uznávala obecně přijímané krédo, které vyžaduje, aby se funkce státu omezily na oblasti, ve kterých je možné získat skutečný souhlas většiny. Cena. kterou musíme za demokratický systém zaplatil, spočívá v tom. že omezuje zásahy státu na. oblastí v niciiž lze tento souhlas ziskai."2 Na toío varování bylo velmi často zapomínáno. Až dodnes mnozi socialisté, a dokonce i někteří liberálově, přisuzují neschopnost sovětského komunismu vytvořit společenský řád, kte rý by byl spravedlivý1', a v němž by současně vládla svoboda, tomu, že Stalin se údajné „násilným způsobem zmocrtir revoluce, nebo tomu, že se o něj pokusili v zemi, ve které se pro něj nedo stávalo ani ekonomických, ani kulturních předpokladů, či dokonce kvůli nepřátelskému postoji ze sírany kapitalistického své ta. Přesto je prokazatelnou skutečností, žc všechny utopie, od Thomase Mora až po současnost, vyžadovaly vysokou míru donucováni a dávaly si za cíl vybudování takových typů společnos ti, které se velmi blížily společnosti totalitní. Představa o „zlatém věku", v němž nebude existovat žádné rozdělení na „tvoje a moje" a v němž lidé budou žít v harmonickém soužití, je jedním z mýtů, který v lidstvu přetrvává. A komunismus za svou přitažlivost vděčí jednak tomuto mýtu. jednak víře v to, že svět, v němž neexistuje, vlastnictví, je „přirozený". Kořeny nacismu Nacismus má velmi odlišné kořeny a jeho přitažlivost je mno hem menší. Souhlasím s Alaincm Besanconem, když říká. že exi- 1 Morclly. paste ríe la Malum (1755). Paŕiž ItiXO. s. 9 2 Trie Comvmporanj Rwiew. (.ondýn. i. 153. tliiben T93fi. s. 437-43S R. Pipes: Morálni imperativ 239 st.uje blízký příbuzensky vztah mezi ním a komunismem: oba užívaly tutéž taktiku (Hitler ostatně přiznával, že si v této oblasti od marxismu půjčoval) a nenáviděly liberální demokracii. Alain Besaneon zmiňuje knihu Elie Halévyho vydanou v roce 1937. která zdůrazňuje spojnice mezi oběma hnutími, ale existuji proročtější knihy: dílo Anatola Leroy-Beaulieu3 prokazuje o třicet pět lei drive, dokonce ještě před tím, než vznikl sovětský čí nacistický stát. že nenávist je nedílnou součástí jak nacionalismu, tak i socialismu. Intelektuální zdroje, z nichž nacismus čerpá, jsou však jiné. Za prvé to byi německý šovmismus pocházející z období romantismu, který byl inspirován nepřátelstvím vůči Francii a který kladl důraz na jedinečnost charakteru každého, zvláště pak německého národa. Za druhé přijal za svůj sociální darwinismtis, který neviděl svět jako místo osídlené bytostmi, které, pokud se jim poskytne příležitost, tak budou žít své životy v míru, ale jako arénu, v niž se vede neustálý boj o přežili. ..Jeho ětos byl biologický, nikoli racionální: odmítal připustit, že výchova a zákony mohou změnit lidské bytostí, nebot jejich přirozenost je determinována „krví". Taková Ideologie přitahovala lidi, kteří byli přesvědčeni o tom, že pouze díky tomu, že jim koluje v žilách německá nebo „árijská" krev. patři k i letrenvolk (panskému národu), a že na základě toho maji právo vládnout všem ostatním národům a rasám. Přitahovala také některé intelektuály: na jednoho intelektuála ve třicátých letech, který si zvolil nacismus, však připadlo sto intelektuálů, kteii se postavili na stranu socialismu a komunismu. MEftENl OVOJťM IjOKTEM Myslím si, že to do značné míry vysvětluje, proč se ve světě zločiny komunismu neposuzuji stejné přísné jako zločiny nacismu. Připustit, že komunismus byi ve své podstatě zvrhlým učením a že Guiag nebyl úchylkou v chodu dějin, ale jeho nevyhnutelným důsledkem, znamená uznat, že ideál světa, v němž žiji rovnocenně bytosti v harmonii, je pouhou iluzí. Je mnohem pohodlnější říct, žc komunismus neuspěl prolo, že se ocitl ve špatných nikou, nebo proto, že byl vyzkoušen v nevhodné zemi. a z tohoto důvodu nemá smysl se zabývat jeho zločiny, protože ty nebyly „systémové", nýbrž nahodilé. Naopak, je velmi snadně nahlížet 3 Aiiiilolt: Utmy-lJeaulieu. Les Doctrines de In haute; 1902 240 H. Zapomnění komunismu a paměť nacismu.., R. Pipes: Morální imperativ 24 J na nacismus, s jeho na nenávisti založenou představou permanentního vedeni války a zotročovaní. Jako na systém, který nevyhnutelně vedl k Osvětimi. Podstata odmítání toho. že existuje vazba mezi oběma hnuti mi, spočívá v nemožnosti překonat emoce. Před osmi až devíti roky jsem na vědecké konferenci o Ruské revoluci, konané na universitě v Jeruzaléme, přednesl tezi, že sovětská verze komunismu hrála hlavní roli při vzestupu nacismu k moci. protože mu po-skyLla vzor policejního státu s jedinou stranou a protože Hitlere vi umožnila děsit Němce strašidlem komunismu, aby je přinutil podřídil se jeho diktatuře. Pro účastníky konference, kteří byli z celého světa a mezi nimiž by se našlo jen málo komunistu, pokud by se tam vůbec nějaký našel, to byl šok, zmocnilo se jich spontánm rozhořčení, které vycházelo z jejich niterných hlubin. Ještě další dva důvody mohou napomoci pří vysvětlení rozdíl něho posuzování obou totalit. Nacistické Německo leželo v- centru kontinentální Evropy a patřilo také k zemím s nejvétši vzdělaností a zřejmě i k těm nej-eivjlizovanéjšim na světě. Jeho sestoupení do barbarství Západ šokoval, protože to bylo neočekávaně, vyneslo to však na povrch-vážné pochybnosti o západní kultuře. Rusko leželo na periférii Evropy a z poloviny v Asii. a tak páchání zvěrstev, které se tam odehrávalo, se dalo přisuzovat jeho zaostalosti, a nikoli maňas tičkě ideologii. Lidem na Západě se to jevilo Lak, že to, co se děje v Rusku, se jich týka mnohem méně. než to, co se děje v Nemecku, které považovali za součást rodiny evropských národů, z;:-Limeo Rusko nikoli. Ze stejného důvodu potom Francouzská revoluce v roce 1789 poznamenala Evropu mnohem více než revo luee ruská v roce 1917, a Iq dokonce i přesto, že v ni bylo prolito mnohem více krve a v prosazování svých cilú byla radikálnější. A konečně, sice triviálním, přesto však důležitým faktorem, je hojnost obrazového materiálu o spáchaných německých zvěr stveeb, zatímco o hrůzách sp;ichaných komunismem ho máme nedostatek. Němci byli tak hrdí na masové vyhlazováni ŽidĽi, že, v hojné míře používali své fotografické aparáty značky Ixiica nebo filmově kameiy, aby tuto éirsnosí zaznamenali pro svě potom ky. Rusové naproti tomu jednak takové vybaveni neměli, jednak netoužili po tom. aby bylo zaznamenáno, eo prováděli. Stačí pouze, když si představíme, jakým množstvím fotografii z masakr.: v Katy ni bychom disponovali, kdyby ho spáchali Němci. Pokud vím, neexistuji žádné, které by nám ukazovaly, jak tam NKVP pracovala. Obrazový materiál vždy působí přesvědčivějším dojmem než slova, a to zejména ve věku televize. ČELTT MTNIJt-OSTi Konstatováni, že skoro nikdo z pachatelů komunistických masakrů nebyl potrestán, skutečně zarmucuje. Nejenže mohou své, ohavnými činy naplněné životy ukončil v klidu a relativním pohodlí, ale ve většině bývalých komunistických zemi se mohou dokonce svobodně účastnit politického života. Nevím, Jakým způsobem lze ospravedlnit nechuť k odsouzení těchto zločinců: jedno z vysvětlení, kterého se mi doslalo, znělo, že procesy by znovu otevřely staré rány, což by ještě více ztížilo návrat k normálnímu chodu společností. Tento argument mne nepřesvědčuje. Zdá se mi. že ..normální chod společnosti" vyžaduje, tiby se minulosti čelilo čestným způsobem a aby došlo k potrestáni viníků. Neochota, která převládá u občanů v bývalých komunistických zemích, pokud jde o vyrovnáni se s nedávnou minulostí, by však neměla být překvapením. Právě totéž se přihodilo v Německu, kde po téměř třicet, let po pádu nacismu se většina Němců raději točila zády ke své nedávné minulosti. Teprve půl století poté, eo k Léto události došlo, pronikl holocaust do vědomí Němců, především děti a vnuků jednak těch, kdo ho spáchali, jednak jejich tichých spoluviníků. Očekávám, že také v Rusku budou lidé za dvacet až třicet let připraveni vrátit se k minulOStů Pro ty z nás, kdo znají fakta, je morálním imperativem sdělovat je na Západe i v Rusku těm. kdo šije nejsou ochoLni připustit, a Lak je seznámit s historickou pravdou. 1 242 II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu.. J. Lesoume; Francie a komunismus 243 Francie a komunismus Jacques Lesourne Alain Hesancon ve svém útěšném a hkibokěm článku správně popsal faktory, které stály na počal ku komunistické iluze, iluze, která po válce uchvátila většinu elity a významnou část obyvatelstva nekletých západních zemír Francii pak obzvláště. Chceme li jeho analýzu dovést o kus dál. zdá se mi., že lze případ Francie ně kolika tahy dokreslit a že se můžeme tázat po typologií politických režimů, kterou Besancon navrhuje. PrH'ad Francie Začněme francouzským případem a řadou poznámek, které vyvolali 1) V mezivá léčném období stály v centru pozornosti učebních osnov dějin (tyto osnovy přispívaly k výchově vzdělanců, kteří se podíleli nu pozdějším osvobozeni z nemecké nadvlády) Francouzská revoluce a císařství a to tak. že někdy úpravy osnov nutily žáky, aby toto období probírali několik let za sebou. Období teroru zde bylo představováno jako nutná obrana Rcvohice proti vnitrnímu i vnějšímu nepříteli. Naopak The rmidor byl chápán jako nepříliš slavně období, kde sejlž mísa úpadek s korupcí. S dnešním odstupem nás překvapí, že v tehdejší výuce zcela chyběl rozbor' práv člověka a úcty k druhému, jež vyžaduje zdravá parlamenl m demokracie. Proč' tedy nepřijmout, že SSSR, který prošel občanskou válkou, prováděl v-širšim měřítku to, co začala Francie v hrdinském období svých dějin? Jde-li o Revoluci, nezáleží na tom, zda základní veličinou bude tisíc nebo milión mrtvých! 2) Fenomén komunistické nákazy, kterou lze historicky datovat, se propojil s dlouhodobým směřováním, jež je pro-Francii specifické: země se vytvořila kolem svého státu. Stát a národ jsot t zde téměř nerozlučně spjaty (ostalně to byl důvod, proč se ztráta Aisasko-Lotrinska v roce 1870 stala nezhojitelným zraněním). Francouzi ve velké většině schvaluji poválečné reformy, které roi -šířily statni oblast na sociální ochranu a na podstatnou část hospodářství. Nezaráži je tedy socialistický stát. který' shromaž- ďuje ve svých rukou všechny ovládací páky, lim spiše, že sově L ská propaganda zdůrazňuje předstíranou demokracií, kterou na jedné strané představuji sověty a na druhé sU-ané demokratický centralismus uvnitř su'any. : ;Í3) A to vede ke třetí poznámce: francouzská společnost (a její ■intelektuálové) projevují hrubou neznalost základní ekonomické analýzy. Vzpomínám si na studii o ekonomických představách Francouzů, kterou kolem roku 1970 uskutečnila jedna má skupina. Většina dotázaných neměla ani nejmenší ucelenou představu a domnívala se. že vláda může s cenami zacházet dle lib osli. Nezaráželo je ledy sovětské plánováni, které se podle nich mohlo vyvarovat plýtváni a křivd, o nichž se domnívali, že Je mají denně před sebou. Nebyl snad í Matnice Laure, zakladatel obecně daně z přidané hodnoty, po určitou dobu přesvědčen, že ■sovětská ekonomika dosáhne vyššího důchodu na hlavu než západní Evropa a že tak bude v sázce stabilita itašich demokratických zemi? Můžeme dokonce říct, že v jistém Smyslu je francouzský model Třiceti slavných let zmírněnou verzí sovětské ekonomie - přirozeně výhradně z ekonomického hlediska. Verzi, klcrá měla óost rozumu, aby nezná rod ň oval a pozemky, nepletla sc do vnitřní správy podniků a nedotkla se maloobchodu, 4) Obecněji řečeno, francouzští imelektuálové i vrcholní funkcionáři neustále pátrají po všeobsahujícich teoriích či „společenských plánech*. K interpretaci dějin a společnosti jim komunismus nabídl bibli marxismu-leninismu v různých verzích - podle věku a vzdělám. Svou roli jistě sehrála i katolická tradice, protože rozvinula pasivní podřizováni se jedné víře. a stačilo tudíž přejit od jednoho proroka k druhému: místo Krista Marx, Dodejme, ■že historický determinismus je v souladu s myšlenkovými proudy, které dávají dějinám smysl, snadno uvěří v technický pokrok (kapitola o ekonomické vědě, která provádí kouzla se základní ro-|tí cen) a které přijímají marxistickou pošlou p nosí: nevolnictví a. feudalismus, merkantilismus a absolutní monarchie, kapitalismus a buržoázni demokracie, kolektivní plánování a socialismus. "Táto představa je cizí obchodním společnostem, které uznávají roli podnikatelů, průkopníků, zprostředkovatelů, a v důsledku toho náhodnou složku historického vývoje. ôj Dodám Ještě jedno hledisko, které možná není tak významně, ale které Alain Besangon nezmínil: vztahy mezi Amerikou P Francii. Francouzský postoj ke Spojeným státům (c od tříoá- 244 II, Zapomnění komu n 15 m u a paměť nacism u, J. Lesourne: Francie a komunismus 245 tých let dvojznačný. V roce 1945 jej tvořila žárlivost vůči zemi, která nás dvakrát přišla zachránit a jejíž: skvěla ekonomická pro sperita vyhání „velký národ" na dvorek národů malých. Proto musíme najít na této zemi chyby: nedostatek kultury u národa, který'za sebou nemá dlouhou historickou tradici, nadvláda individualismu, který se ve jménu svobody nestará o nerovnost, rasismus vůči černošskému obyvatelstvu. A tu se mu nastavuje (mytický) obraz sovětského protivzoru: kultura, která má kořeny jednak v ruské literatuře 19. století, jednak v socialistické evropské tradici, důraz kladený na rovnost, výzva ke všem lidem, kle-rá v sobě zahrnuje - víme, jak tomu vskutku bylo - zjevnou ne existenci rasismu. Ve všech těchto bodech je mezi Francií a Spojený™ královstvím obrovská propast: za Lamanšským průlivem je Francouz ská revoluce tupena ave veřejném mínění tato příbuznost škodí její sovětské obměně. SLát ztělesňuje parlament, a i když Wetfare Siate Ochromil poválečnou Velkou Británii, myšlenka plánováni je zamítnuta národem, který má obchodní tradice a který vi, co to znamená cenový systém! Kulturní tradice země, proslulé různými typy protestantismu a svobodného bádání, nedůvěřuje doktrínám, A vztah, který existuje mezi Brity a Američany, je přinejmenším v tomto období mnohem důvěrnější a bližší než vztah mezi Američany a Francouzi. TYTOtOGlE REŽIMU Je tu ještě jeden bod, v němž musí být myšlenka Alaina Besa-neona doplněna: typologie politických režimů. Proti typologii, která třídí politické režimy (či jejich sírany) na škále pravice - levice, staví návrh Hannah Arendtové. která do jedné kategorie spojuje totalitní režimy a strany, čimž si uvolni miste pro strany a režimy autoritativní a přirozeně, i demokratické. Bude však za jímavější nepovažovat tyto dvé typologie za protikladné, ale za komplementární. Tato otázka má jistou podobnost se zobrazením francouzského míněni, jak ho kdysi předložili D. Lindo n, E. Deutsch a P. Weill.1 Na ose ar byla tradíčni pravice - levice, na ose y zapo jení v politickém životě. Většina Francouzů, kteří sc umisťovali do středu, byli do politického života zapojeni málo, Na oplátku, za pojeni v politickém životě stoupalo v poměru, jak se dotyčný vzdaloval od centra směrem k extrémní levicí nebo pravici. Převedeme-li Lakové zobrazení, můžeme si představit režimy a strany na dvou osách: osa pravice - levice a osa parlamentní demokracie - autori ta tivnost - totalita. Demokratické režimy se rozloží podél osy x v pravém a levém středu, tolaíilni režimy na extrémní levici nebo pravici, autoritativní režimy mohou být spise vlevo nebo spíše vpravo, aniž by se dotýkaly krajností. Do schématu se však vsune jistá asymetrie: pokud pozice postupující doleva znamená, že rovnost má přednost, před výkonnosti a ještě vice vlevo před svobodou, potom napravo dochází k jinému úkazu: u pravého středu se zdůrazňuje výkonnost, dává se přednost pořádku a obhajuje se konzervatismus (jako v některých demokraciích nebo v některých autoritářských režimech), ale pojetí sc mění. když se blížíme k extrémni pravici, neboť hlavni témata opouštějí vztah mezi společenskými třídami a přiklánějí se k rasismu a nacionalismu. Tak v německém naci-onálním socialismu byla obnova hospodářství vynucována spiše přáním obnovit vojenskou silu země než sociálním úkoly. Ostatně téma socialismu bylo velmi rychle zapomenuto - důležitě bylo pouze, k dobyli moci - a prioritu získal útisk Židů a dobyti všech germanofonnich území. Jinak řečeno, osa pravice - levice podstatně ztrácí na významu, postupujeme-li od pravice k extrémni pravici. Na hranici mezi levici a extrémní levici tomu tak úplné není. Plynulost, tématu třídního boje je zaručená a komunistické režimy neustále proklamovaly svou vůli nastolit rovnostářskou společnost. Tvrdily rovněž, že překročí výkonnost tržního hospodářství. V Lěehl o oblastech jejich propaganda fungovala dost dobře. Naopak úsilí dokázat nadřazenost společenských svobod nad svobodou formální přcsvédéilo pouze jejich stoupenec, a právě v tomto bodě došlo k roztržce s neexlrčmni levici. Velmi cynické propagační heslo, protože rovnost přijala podobu podrobeni se totalitnímu státu. A z toho plyne závěr, který se stýká se závěrem Alaina Besancona: blížime-li se k extrémům, potom bez ohledu na zakladatelské mýty a vztyčená hesla nad vším panuje totalitní charakter, který drti ostatní složky a zejména složky pravice -levice. D. LiFirlnn, E. Oreitsch a I1. Weiil. Les Farruítes poíííitjuť-.'i aujoiirďhui en Frc:.:: naW Edilions de Minuit. l!J(ifi. 246 H. Zapomnění komunismu a paměť nacismu. Zneklidňující očividnost Simon Leys T Alain Bcsancon vytýká naši historické pamětí, že nestejné nu kláda s komunismem a nacismem. Ale jsou oba jevy opravdu totožně? Bráno abstraktně. Besaneonovo tvrzeni je bezpochyby pravdivě. Presto mam pocit, že jeho referát by nebyl schopen opravdu vyložit jednu skromnou konkrétní evidenci, která mne neustále zneklidňuje: mezi přátele časopisu Commemaire (kteří jsou také mými přáteli) se zcela přirozeně počítalo.několik kaji cích se komunistů - a já jsem tomu velmi rád; pochybuji však, že by mezi nč mohlo být někdy zahrnuto mnoho bývalých nacistů. Odpověd na svazek odpovědí Alain Besancon Pozoruhodný svazek odpovědí, tak různých a mnohdy tak hlubokých, který vyvolala moje přednáška, dokazuje, že alespoň v jednom názoru jsem se mýlil: totíž. že komunismus zmizel v za-pomnéni. Stačil jen slabý úder, aby se bronz obrovského zvonu rozezněl. Ba co více: zatímco jsem pojednával - a velmi stručně -o jediném bodu, paměti a zapomnění komunismu, obdržené reakce narážej! na základní problémy, které jsem ponechal stranou, a někdy mi přičítají myšlenky a záměry: které jsem neměl a nemám. Výsledkem jé významné obohaceni. Musím říct, že jsem jako první pocítil nedostatky své analýzy, dokonce ještě před tím, než se kc mně tyto reakce dostaly. Abych .to napravil, pustil jsem se do psaní malé knihy, která vyjde pod titulem Le inaUteur du siécle. Sur le nazisme, (e communísjna cl lunicité de la Shoah.1 (Neštěstí tohoto století. O nacismu, ko-munisTEiu ;í jedinečnosti Řoa], dak již titul naznačuje, rozhodl jsem se říci co si myslím o tom, co jsem ve svém textu nevyslovil, o Srovnání nacismu s komunismem a n tak palčivé otázce, jakou je Šoa, Poslední reakce na můj text bude tedy moje reakce, ale než se ji dočkáme, musím odpovědět na to, co moji komentátoři dodali, kritizovali a vyvraceli. Každčmu odpovím jen kratče- ji/ Nuance a toděkování Norman Podhoretz spravme poznamenal, že nadhozená otázka jě stará a že byla z velké části vyřešena již kolem roku 1950 klasickou knihou Hannah Arendtové Piuxxl totalitarisnui (český překlad v nakl. Oikoymenh. Praha 1998). Michael Howard poznamenává, že to. co ve Francii bylo vyhroceně, probíhalo ve Velké Británii mnohem mirněji. Rozdílně vnímáni nacismu a komunismu vychází z toho, že komunismus byl vztahován k ruskému 1 Vyšlo v l-'in/.: v nakl. Favartl v r. 1998. Český pntklail Xtasux: Síťiteíí Komun ts-mus, nacismus a holocaust, Themis, Praha 2000 {ptr/.n. M.Ň.) 248 II. Zapomnění komunismu a paměť nacismu.. Alain Besangon: Odpověď na svazek odpovědí 24.9 podloží, které angličtí intelektuálově chovali v prabídné úctě; a nacismus byl vztahován k německému podloží, které bylo po važováno za lak vysoké, že jeho pád do nacismu je šokoval víc a připadal jim ještě tajemněji hrozivý. Simon Ury s nadhazuje epi-gramatickou formou hlavni okamžik, který všichni dalši převzali: kontrast obou pamětí souvisí s lidskými vlastnostmi, prisuzova nými nacistovi a komunistovi. Picrre Chaumt se podle svého zvyku nespokojil s pouhou bratrskou odpovědi. Neubráni! se Lomu. aby nerozšířil problém, no otevřel nové pohledy, nepoložil novou diagnózu. Jeho rozlišeni organizovaného hladomoru, hladomoru způsobeného hlouposti a hladomoru se „smíšenými charakterem", jeho odkaz k Lysen-kovi, demografické dimenze událostí, srovnání s Francouzskou revoluci, jeho analýza, jakou roli hraje válka, katastrofické ná sleciky dekolonizaec. zrychlené a uchýlené pod škodlivými vlivem komunistické myšlenky - to vše ji? znakem velkého historika. Prijímam většinu kritických nuanci, které podává Jean Daniel. Popravdě řečeno, kdyby můj text. byl býval delší, myslím, zc bych je vyjádřil sám. Je pravděpodobné, že předsudky, které vůči sobě možná chováme, způsobily náš mírný údiv nad skutečností, že jsme se do té míry shodli. Jen tak si vysvětluji jeho domněnku, že jedinečnost šoa „mne přivádí do rozpaků". Vůbec ne. Jsem jejím obráncem, jak uvidí v knize, která vzápětí vyjde. Text Jean-Francoise Reve la mi připomíná způsob. Jakým mistr opra vuje obraz žáka. několika silnými tahy plnými autority shrne a vyjádři vše. co chtěl žák říci. Zbigníew Brzeziňslú vyjadřuje mým slovům sympatie o to víc. že stejné názory hlásá už od roku 1956. Ukazuje, že je nutné pravidelně zatahat za zvonek komunismu, který rád odpočívá, zatímco zvoněni na poplach nacismu se nikdy nezastaví. A poJóra k šesti důvodům „morální slepoty", které jsem uvedl, přidává dalši čtyři, stejně průkazné. Což naznačuje, že námět je nevyčerpatelný. Dva skvělé citáty, kterými André Fomaine začíná, jeden od Ju lese Issaea [„Potom, vždycky až fxAom se ukáže skutečnost... "I a druhý-, protikladný od Pascala („Každá událost, která není současná, je podezřelá.") byly pro mne předzvěstí plodného dialogu. Ale zůstal ve mné pocit nedorozuměni. Bezpochyby proto, že považuje za bezvýznamné to, co se mně pro celý úkaz jeví jako kli čové: tj. ideologie, nacistická či komunistická. Proto soudi, že ?ol Potův „středověký sen nemá nic společného s Kapitálem", že MaL> a Stalin jsou obměnou „orientální despoeie", že Dubček byl „naivní archanděl" a že „Jaruzelski byl více Polák než komunista". Když namítá, žc komunisté zanechali „méně špatných vzpomínek" než nacisté, což ukázaly volby v Polsku a jinde, vidi řešeni právě tam. kde já viděl problém. Odpovědět André Fontainovi -jestliže jsme si tak vzdáleni v chápáni týchž skutečnosti - by si vyžádalo tak dlouhý text, že by ml jej ředitel Cominentaire odmítl. Timothy Garton Ash předložil několik velmi vynalézavých poznámek, které mne vůbec nenapadly. I on nadhazuje klasický argument o rozdílnosti záměrů: nepřijatelný ideál nacismu, ušlechtilý ideál komunismu. Tomuto bodu se věnuji ve své budoucí knížce a snažím se ukázat, že ušlechtilost ideálu je iluze a že i přes vnější zdáni komunistický ideál odporuje obecně morálce podobně jako ideál nacistický. O NÁZORECH, KTERÉ JSEM NEVYRK1, Krásná a bohatá odpověd Uszka Kcíakowskěho nechává tuto poslední otázku otevřenou. Zdálo by se, že souhlasí s tím, že komunismus je „absolutní lež" a jeho morálka je porušená až do morku kosti, ale současně tato zvrácená morálka má praktické pozitivní účinky. Jako příklad uvádí Gierekovo Polsko, které nel ze zaměnit s Pol Potovou Kambodžou, Ovšemže, ale vedle „aplikovaného" komunismu, který musí počítat s požadavky politického a ekonomického přežití, existuje ještě „čistý" komunismus, který je zcela ničivý, S Polskem roku 1945 se muselo zacházet, poněkud opatrné vzhledem k mezinárodnímu i lokálnímu pomení sil. Stalin za jiného poměru sil podal v roce 1939 ve své polovině okupovaného Polska ukázku „čistého" komunismu: Katyné a okamžitá deportacc více než jednoho milionu Poláků. Lcszek Kolakowski zná stejně dobře jako já děsivé svědectví Herlinga a Ozapskěho. V ničem dalším se nelišíme, kromě názorů, které mi podsouvá a které nesdílím o nic víc než on. Krátkost mého tex-lu umožňuje domněnky, které naštěstí nejsou podložené, a jimž Kolakowski čim oprávněné rázný konec. U Martina Mal i i sc objevila stejná nedorozumění, ale také oprávněné námitky, Měl za Id, žc vytušil základní srovnání mezi nacismem a komunismem, čemuž jsem se úzkostlivě vyvaroval. Doufám, že mne považuje dostatečné za historika, aby věděl, že oba jevy považuji za hluboce rozdílné, třebaže srovnatelné. Můj přítel Malia mi podkládá některé myšlenky, které jsem nikdy nezastával: že se od roku 1991 nic nezměnilo! Že chci prosadil no- 250 II- Zapomnění komunismu a paměť nacismu,. Alain Besancon: Odpověď n3 svazek odpovědí 251 rfmberský proces se všemi bývalými komunisty. Nikoli. Ale myslím, že například v Polsku bylo možné učinit symbolickou očistu, jak ji provedl de Gautle, a možná ještě mírnější (néeo vězení pro několik sel darebáků!, a že bylo možné vyloučit z politického života komunisty. K nutnosti tohoto kroku připomínám, že ještě v červnu tohoto roku se parlament pokusil prosadit „lustrační" zákon na český* způsob. Ale bylo již příliš po/.dě, Martin Malia klade také vážné námitky: řazení nacismu na pravici {pro jeho národnostní egoismus) a komunismus na levici (pro jeho universa-íismus) má objektivní základ a bylo přijímáno daleko dříve, než se loho chopil Stalin. Přesto se kloním na stranu Elic Halévyho. Vzhledem k tomu, že jediný uznaný, stálý a jednoznačné orientovaný pohyb moderní historie je postupně zaváděni demokracie, pak ty režimy, které se proti němu staví, tj. ve 20. století nacismus a komunismus, mohou být společně označeny za režimy reakčnú V takovém případě potom pojem pravice a levice ztrácejí svou relevanci, což ovšem nevadilo Marcelu Děatovi a paiižským kolaborantům, aby považovali Hitlera stá člověka „levice". Kromě toho k odkazu stalinské pedagogiky specificky patří pojem kontmua mezi pravicí a nacismem. To umožňuje bez problémů označit pravici za ex trémní pravici (obzvláště projeví-Ii svůj jednoznačný antikomu-nismus} i se všemi děsivými dozvuky, které lakově označeni vzbuzuje, Nakonec plně souhlasím s Martinem Maliou. když zdůrazňuje zbytečnost mého úsilí a když za sisyfovskou práci označuje snahu přimět veřejnost, aby naslouchala tomu, co slyšet nechce. Konstatuji, že Martin Malia valí stejný balvan jako já. neboť 7, listopadu 1997 publikoval na stejné téma článek v Times Litierar.: Supplement pod titulem „The end oľ die noblc dream" a nedlo.: ho poté, 27. března, další článek „The lesser evil?". o němž se jeden z našich společných přátel domníval, že ho napsal podle mne. S tím, co nám říká Richard Pipes. i s jeho novými argumenty mohu jen souhlasit. Lituji, že jsem mohl zavdat podnět, k jeho domněnce, že spojuji komunismus Jen s romantickou tradici. Komunismus vskutku vyšel z větve hegeliánského romantismu, který se rozešel s náboženskými rysy hnutí a obrátil se k francouzskému předrevolučnim osvícenství, ale zatížil jej gnostickém pantragikou, kterou v něm Hegel zanechal. Poslední odpověď, kterou jsem doslal, přišla od Jacquese Le-sourna. Připadala mi obzvláště obohacující a děkuji mu za nové. perspektivy. V TLAME NESTVŮRY Na konce jsem si nechal reakci [Jirkovského. Je to proto, že na rozdíl ode mne a dalších účastníků této diskuse bojoval přímo v tlamé nestvůry. Byl vystaven dlouholetému vězněni a mučeni všeho druhu, jež nelze popsat ani zapomenout. Jeho vstup demonstruje duševní stav mnoha disidcnlů. Je směsici zoufalství, rozhořčeni a skliéenosti. Evidentně ví některé věci. které nemůže předat, V zapomnění komunismu vidí zlou vůli pro záchranu socialistické myšlenky, rnenševisrnus přežívající bolševismus. Předvídá, že boj není ukončen a že dračí zuby jsou setbou, přípravě nou znovu vzklíčit. Berme jeho text spiše jako výkřik než jako analýzu a chraňme se zůstal k němu hluší. 2'o2 Príloha 1 Miroslav Novák: Diskuse ... 253 Příloha 1 Diskuse A, Besancona a T. Todorova s R. Aronem o rozdílech mezi nacismem a komunismem „Historicky vyšel sovětský režim, jak víme, z revoluční vůle inspirované humanitním ideálem, Jeho cílem bylo vytvořit nejbu-rnánnéjši režim, jaký kdy dějiny poznaly, první režim, v němž by mohli všichni lidé dospěl k plně lidskosti, kde by vymizely třídy, kde by homogenita společnosti umožňovala vzájemnou toleranci občanů. Ale toto hnuli směřující k absolutnímu cíli nezaváhalo před žádným prostředkem, protože podle doktríny mohlo pouze našili vytvořit tuto absolutně dobrou společnost a protože proletariát byl v nemilosrdné válce s kapitalismem, Z této kombinace vznešeného cíle a nemilosrdné techniky vzešly různé fáze sovětského režimu,"-1 Bcsancon na to na téže straně své brožury reaguje (můj překlad se mírně liší od Pantůčkova): „V těchto rádcích se s nejvýš š i jasnosti odráží dvojsmyslnost a návnada komunismu. Vždy f to, co se zde nazývá lidským a humánním, je ve skutečnosti nadlidské » nadhumánnř jak to slibuje ideologie. Lidské a humánní nemají ani právo, ani budoucnost. Třídy nejsou usmířeny, ale zmizí. Společnost se nestává homogenní, ideje zničena ve své autonomii a ve své vlastni dynamice. Válku s kapitalismem nevede proletariát, ale ideologická sekta, která mluví a jedná jeho jme- 1 Křiyrnond Aran, Dŕ/nmi-atie ci. intahtarLsmf, Gallimard, Paříž 1965, a. 29d-295. český preklad I temottfaaie a roiuIňíjrfsrŕLLĽv Atlantis, Brno 1903, s, 162. překlad Vladimíra Ooclimanna: Alain Besaneíin tento eitšt ekřat:enč uvádi vc své kníi> yc íj> mcdlivur du siĚcle. Sur re Convnwiisme, Nevisme eí VUnicité de la žííiooIl Fayard. řasí/. 1998. a. 59-60, česky preklad pod názvem Jfeíiijr stokrlL liomu nistnux, níícisrmj.'; a hůlcjcnusr. Tlu:mis, PratiH 2000, a. 33. překffid Svečo^ir* Ifentúcká. Zde jsrnc uyedlí překlad V. Jochmanna. který je. pořízen 7. Aronovv knihy, níkoti Pahtůclfuv, klení' pochúfjííí-lně překládá [en zkrácený Aronův citát 2 ííexartconovy knihy. nem. Konečně kapitalismus existuje jen v protikladu k socialismu, a socialismus sám existuje jen v ideologii. Proto se pojem kapitalismu nehodí k popisu skutečnosti, která má být odstraněna. Cíl není vznešený, má nádech vznešenosti. Prostředek, kterým je zabíjet, se stává jediným možným cílem. Koncem dlouhé a obdivuhodné paralely mezi nacismem a komunismem Raymond Aron píše: "...budu trvat na tom, že mezi těmito dvěma jevy je podstat riý rozdíl, ať už jsou podobnosti jakékoli. Rozdíl je podstatný y důsledku Eivyšlcnky, která inspiruje komunistický a nacistický experiment, V jednom případě je výsledkem pracovni tábor, v druhém plynová komora. V jednom případě se uplatňuje vůle vybudovat nový řád a možná jiného člověka jakýmikoli prostředky; v druhém případě čistě démonická vůle zničit pseudorasu,"'2 Besancon na těže straně komentuje: „Také já připouštím rozdíl [mezi nacismem a komunismeml na základě argumentů, klére vyložím dále. Zde uvedené argumenty jtj. Aronovy. pozn. M.N.j mě nepřesvědčuji. Nacismus také plánoval nový režim a nového člověka jakýmikoli prostředky. Nelze rozhodnout, kteiý z nich je ■démoničtější, Je démoničtější zničit pscudorasu. pak postupně ostatní pseudorasy, včetně té Vyšší', protože jsou všechny poskvrněny? Neboje démoničtější zničit pseudotřidu a pak postupné všechny ostatní, které jsou také nakaženy duchem kapitalismu? Raymond Aron uzavírá: 'Kdybych měl shrnout smysl těchto dvou experimentů [tj. komunismu a nacismu!, navrhl bych asi tyto výroky: pokud jde o sovětský experiment, připomněl bych banální rčení: kdo chce udělal z lidí anděly, nadělá z nich šelmy: pokud jde o hitlerovský experiment, řekl bych: člověk by si neměl klást za cil podobat se dravé šelmě; to se tnu totiž daři až moc dobře","3 Besancon to komentuje: .Je lepší být šelmou, která ze sebe dělá anděla, nebo člověkem, který ze sebe dělá šelmu, když Jsou prokazatelně obě šelmy dravé? To se nedá rozhodnout. V prvním případě je stupeň lži vyšší a svůdnost přitažlivější. Falšování je v lomí o případě hlubší, protože takový zločin se vice podobá dob- 1 % Raymond Aron, rjtímoernfip et taintiuirismt:, t:it.. vyd.. IG65. s. 'Síj?.. český překlad rternokrncip. a Inlaliterismus, cil. vyd.. 1993, s, JÓ5-16Í>; A- tteaneun lii jjkrartmt: cituje ve své v vše citovaně knížce Le mairu-.ur du sitick:, 1998, s. 6i. v českém překladu Nemoc siofefť, 2000* s, 34; můj překlad se poněkud Uši od Jot-hmannora i Panečkova. -i lí. Aron, Dčmocratie et totalttartsme, 1965. s. 302, Ueifiokmeie a totafitttfiSiriti*. 19íí.'í. s. 166. A. Bcsíincon, U. malheurdu stecte, 1998. $. 61-6». Nemoc, stoíct/. 2000. s. IJ4: můj překlad Se opět poněkud Uši od Prinlůčktiva i ,)[)(:hmňnnra'a. 254 Príloha 1 T ru než holý zločin nacisty, což komunismu umožňuje se vie rozšiřovat a působit l na srdce, která by před esesáckým posláním couvla. Učinit z dobrých lidi špatné jc možná démoničtější než učinit i lidi; kteří zlí už jsou, lidi ještě horši."4 Chtěl bych upozornit, že Besaneon podrobněji vyložil tento svůj názor na Arono-vo rozlišení mezi komunismem a nacismem ve své pozoruhodné eseji „De la dífficulté de définir le régime soviétiquc" (O potížích s definováním sovětského režimu).5 S podobnými myšlenkami, jaké vyjádřil Besaneon už v roce 1976 a zopakoval je v roce 1998. se můžeme setkat také u francouzského autora bulharského původu Tzvetana Todorova. od něhož byla do čeština přeložena znamenitá knižka V mezní situaci.6 T. Todorov, který se ve své analýze Aronových názorů dovolává na A. Kesangona. píše mj.: „Komunismus chce štěstí lidstva, ale za podmínky, že 'zlí' z něho byli předem odstraněni. Jak lze ještě věřil v universa! i srnu s doktríny, která tvrdí, že spoéivá na boji. násilí, permanentní revoluci, nenávisti, diktatuře a válce? Ospravedlňuje se, že proletariát je většinou, zatímco buržoazie menšinou, což nás vede už daleko od tmiversalismu. A když navic víme, žc jiný velký Leninův příspěvek k marxistické teorii se týká vidoucí úlohy strany, která si má podrobit masu proletářů, ukazuje se. že ani argument většiny neobstojí. (...) Alain Besaneon naproti tomu jasně ukázal, že nelze komunistickou ide ologii stavět na roveň s humanitním projektem. (...) Přitom i v Demokracii a toíalitarismu7 Aron popisuje sovětské komunisty jako 'stranu, která si osobuje právo používat násilí proti všem svým nepřátelům v zemi. kde se ve výchozím bodě nachází v menšině". Ale jak polom může spatřovat v tomto sysi.tr- 4 A. Besaneon, Le mallmír clu slčclp., s. ti'2. Nemoc sloleii. 2000. s. 34-35: mm preklad se opél poněkud Uši '- Z Léto Besaiiennovy eseje z roku 1970 alespoň krátce-„Rozdíl mezi nacísLickým a komunistickým projektem není rozdílem mezí zleii-a dobrem (nebo mezi nelidským a lidským), ale rozdílem mezí jednoznačným a dvojsmyslný/!?!, takže převaha komunismu není morální, ale funkcionšln;." (A. Besaneon. P:ěs&m snvtélique et pasně russe. 19K0. s. 152: muj původní překlad jc v Rozmluvách č.3/1984 na s. 123. tento můj nový překlad se od něh:, nepatrně liší). fi Mladá fronta. Praha 2000, franc. originál Fai:e. á. 1'exiréme. Seull. l->aři/. 1994 7 Franc, originál, 19Ŕ5, s. 296, české vydáni 1993. s. 163. Miroslav Novák: Diskuse ... 255 matickém a nepostradatelném násilí přiklad ■universálních a hu manitnieh' hodnot? (...) A tak se najednou Aronova úvaha o jednotě (nebo nejednotě) totalitních režimů ocitá ve vážném ohrožení. Aron totiž uzavírá, že 'rozdíl mezi nimi je: podstatný, át už jsou podobnosti jakékoli', protože 'v jednom připadé se uplattiuje vůle vybudovat nový rád a možná jiného člověka jakýmikoli prostředky, v druhém případě čistě démonická vůle zničit pseudorasu.'® Rozdíl zde pochází jen z tendenční Aronovy prezentace obou režimů, kde pro jeden z nich volí cíle. které režim hlásá, a pro druhý režim volí prostředky, které užívá v praxi. Takhle srovnávat cíle a prostředky nelze, Hitler chce zničit židovskou pseudorasu, aby očistil svůj národ a získal tak lepší árijskou rasu. tedy jiného člověka a pochopitelné nové zřízení. Vyvolávat zde démony je k ničemu. Podobně Stalin sleduje svůj cíl a soudi, že je k tomu nutné zničeni pseudotřídy. 'kulaků', odsouzených záměrně k smrti hladem: to je 'jakýmikoli prostředky'. S universalismem se rozcházejí ideály obou režimů: Hitler etice národ, a později lidstvo, bez Židů: Stalin vyžaduje lidstvo bez tříd, tj. bez buržoázni třídy. Cásl lidstva je pokaždé považována za ztracenou. Liší se zde prostě jen techniky uplatňované k realizaci Léto politiky. Takže když Aron uzavírá a domnívá se, že lim podává důkaz speciiičnosti hitlerovského režimu: Ale v moderních dějinách nikdy nerozhodl vůdce státu chladnokrevně vyhladit pmmyslovým způsobem šest miliónů svých bližních'9, dá se mu namítnout: v letech 1932-1933. vůdce státu jménem Josef Stalin chladnokrevně rozhodl 'řemeslně" vyhladit šest miliónů svých bližních -rolníků z Ukrajiny, Kavkazu a Kazachstánu. Je pravda, že Aron asi nevi o tomto masakru, nejvétším, jaký kdy zorganizovala sovětská moc. Je třeba tedy zdůraznit: universalisrnus chybí nejen fašismu, který vzešel z nacionalistických hnuti a otevřené staví na odiv svůj partikularismus, ale také komunismu, klerý se dovolává transnacionálniho ideálu. Partikularismus je zde také. a to nejen proto, že universalistická rétorika Je ponejvíce maskou lokálního Velkomského' nebo 'velkočínského' šovinismu. ale také prolo. že S R. Aron. Démocratieel tataUiarisme. eil., vyd., UlfíS. s. 302. český preklad De-ŕrrófcŤacíe a totalttarísmits, cit. vyd., 1993. s. 165 166. 9 Aron. Oěmocrntw et rotalttarlsme. cit. vyd.. 1965, s. 301. česky preklad Demokracie a louúitnrismus, 1993, s. 165; můj preklad neni lotromy R Jochmannn-vým. 256 Príloha 1 257 se - a to výslovně - celého lidstva tento ideál netýká. Neoddělíme se už prostě podle území nebo horizontálně, ale vertikálně, rj. mezi vrstvami jedné a téže společnosti. Trans nacionálni" neznamená 'universální'. Tam, kde se u jedněch objevuje válka národů nebo ras, vyvstává u druhých boj tňd. Musím dodat, že Aron sám v lomto bodě názor změnil a v tom. co lze považovat za jeho politickou závěť, v "Epilogu' svých Memo-arů (z roku 1983). píše: 'Komunismus je mi neméně odporný než mi byl odporný nacismus. Argument, který'j sem nejednou používal k ro/Jíšení tiidniho a rasového mcsiaušsmu, na mě už dojem nedělá. Zdánlivý universalismus prvního z nich [tj, komunismu, pozn. překl.j se stal v poslední analýze optickým klamem. Poté. co se dostane k moci, spojuje se s národním nebo imperiákňm mesianismem. Nejenže nezachovává přes hranice křehké svazky společné viry, ale posvěcuje konflikty nebo války.'"10 Připravil M. Novák 10Ra>'rrmn<] Aron. Mémoires (Menioáry). Julliarri, Paříž 19S3. k.7:í7-7;.W: 't^veinn Todorov, _J.fr tntailtbuišme. ^ncové nne íoísí" (Jcšfé jednou o tijUiiitíinsm"-i 9971. in: Ln/aTriavcrsrj fed.). Lf- Tf>totitv.rtsme. Lí-XX* síčcfc en dčbai (Tenat': liHri.smiis, 20. století v diskusi). Seuíl. Prsní 2001. s. 7S4-7BH- Todorovova Sk* dříve vyšla v časopise Cammimisme. t. Sfl-ŘO/aOOO, s. 29-44: Arariúv ''>"■■'■'•■ jst-m doplnil íí yefcu; kterou Todanjv vypustil, Příloha 2 Paralely mezi fašismem a komunismem u tři českých autorů Ferdinand Peroutka, Rio Preisner, Ivan Sviták j. Ferdinand Peroutka „Fašismus a komunismus jsou zároveň dva rozdílně směry i dvě částí směru jednoho, (.,,) Druhá světová válka měla titul boje proti iášismu, Slavným jejím výsledkem bylo, že byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem. Zmateným jejím výsledkem bylo, že nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá, (...) Fašismus a komunismus dlouho si vypůjčovali zkušenosti jeden od druhého, až bylo dosaženo chladně, vybroušené dokonalosti násilí."1 2. Rio Freisner „Marxismus patří mezi nej dokonalejší ideologie totalitarismu i proto, že zakládá tutali ta ri sinus lsti, zdánlivým bojem proti totalitarismu. V dějinách to lze doložit dialektikou vztahů mezi bolševismem a nacismem (...). Dokud nacismus uskutečňoval to táli tarismus. byl vztah bolševismu k němu ambivalentní, spis in Šmně přátelský než zavile nepřátelský (zejména po roce 1933). Střetnutí nacismu a bolševismu do poslední chvíle před vypuknutím války stálo ve znamení rozporu mezi vědomím bytostného spříznění a nutné konfrontace. Teprve po zničení nacismu mohl bolševismus plné rozvinout záludnou dialektiku budování světového totalitarismu zdánlivě zavilým bojem ptotí uměle zeskuteč-ňovanému heonacismů ve svobodném světě. Chiméričnost boje 1 Ferdinand Pér-oulka, DertWktcittckfJ manífasí, In: Jocijsmr*. nr.mnkrnnrlnj ryipni JfsL Středočeské naktadatcl.itví a knihkupectví, průliá 1991. s. 132. 258 Příloha 2 má nicméně velmi reálný dopad na skutečnost, neboť ovlivňuje fantasii a mínění mas, a tím i převážné časti tzv. pokrokové inteligence, klerá skrze negaci zdánlivého totalitarismu neguje poslední skutečnost demokracie, a tím připravuje - ať. už vědomé či nevědomě - instalaci skutečného totalitarismu".2 _,..suh specie totalitami praxe jsou rozdíly mezi marx-lenin-skou ideologii a nacistickou ideologii podružné, neboť pouze obrážejí odvěký dualismus racionalismu a iracionalismu".a ..Bolševický lotalitarismus zásadné označuje za 'fašismus* ni kolt jemu podobný íoLalilárni systém, nýbrž demokracii. To proto, že za každou idenlifikací fašismu (přesněji: nacismu] s bolševickými LotalUarismem celkem správně tuši idenlifikací sebe sama: a té se zuby nehty- bráni. Tuhle přímou identifikaci sebe sama všichni liberální politologové odmítají jako nebezpečnou sim-plifikaci. V teorii snad maji pravdu, nacismus není přesně totéž jako bolševismus; ale v dějinné praxi, v niž se projevuje omezená škála možnosti lidské aktivity výrazněji než v teoretických spekulacích, podobnost nacismu a bolševismu v jejich destrukčních intencích a "zařízeních' je lidskými smysly nerozlišitelná."4 3. Icasi Svilák „Orvvellova kniha \1984\ pro mne byla popisem vývoje stalinského despotismu v Československu, jenž následoval brzy poté. co jsme zažili šest let nacistické okupace, Teprve v padesátých letech jsem však začal chápat paralely mezí sovětským a nacisUc kým systémem - chápat, žc systém je totožný navzdory nižným ideologiím. (...) Georgc Orwell byl prostě jedním z prvních lidí. kteří plné pochopili, teoreticky i literárně, zvláště v Zvířecím statku, ca vskutku znamená diktatura strany, jak funguje a v čem tkví podobnosti mezi nacistickým a sovětským zřizenim. Vysoce oceňuji tento Orwellův intelektuálni úspěch, dosažený už v Iřieá tých letech a za války, kdy kritika Sovětského svazů byla jakýmsi absolutním tabu. Nebezpečím byl Hitler, proč tedy kritizovaL Stalina? Zásada,, že kdo patři k levici, nesmi kritizovat řiovčťsky svaz, se udržela ve Spojených státech dodnes. Ne však v Evropě Když jsem se v roce 1977 účastnil benátského Bienále, uvědomil jsem si poprvé, žc evropská levice se vymanila z těchto pověr, pře- T 2 Řiti l^cisnei'. Krilika totalltarisisui. Křesťanská akademie, Řim 1973. Str. wo» 141. \i Tamtéž, s. r>& 4 THmtčž. s. 330. Paralely mezi fašismem a komunismem... 259 stala být v sedmdesátých letech prosovětská a chápe hlouběji Solženicyna, Gulag. Sovětský svaz. K tomu snad přispěla i sovětská okupace Československa v roce 1968."5 ■ 5 Ivan Sviišk, ..O Orwcllové románu 1984". in: Nesnesitelná bhempnodůfin. Orbis, Praha 1990. s. 128-129. 260 Výběrová komentovaná literatura Tato bibliografie je jen indikatívni a nečiní si nárok na úplnost. Nejde Lujen o tituly odborně z různých oborů, napr. z historie (pozornosti si v této oblasti zaslouží zejména Bullockovo dílo Hitler a Slalin), politické filosofie (zde je třeba jmenovat především Píívód iotnUlarismu od H. Arendtovč) nebo politické sociologie (zvláště Aronova kniha Demokracie a piálitaŕtšrrius), dokumentárni díla (napr. Žaluji I-Ill od A. Kratochvíla), spisy memoárové (za zmínku stojí zvláště třetí svazek Pamětí "V*. Černého), ale také vybrané knihy esejistické (roj. V mezní situaci od T. Todoro-va nebo Osmašedesátý od P. Pítharta) i několik děl beletristických (jmenujme za všechny 1984 a Farmu zvířat od G. Orvvella a Tmu. o polednách od A. Kocsliera). Pro čtenáře této knihy má mimořádnou důležitost spis F. Fu-reta Lepassá ďune illusion. Disktisi nad touto fascinující knihou se věnuje velká část tohoto sborníku o komunismu a fašismu. Furclova kniha sice nebyla přeložena do češtiny, existuje však slovenský překlad MuiulosC jecbiej ilúzie. Esej o idei komunizmu ti 20. síoročL Další podstatnou část našeho sborníku vyvolal Be-sangonův referát „Pamět a zapomnění komunismu". Vedle odpovědi těm. kteri na jeho referát reagovali, a kterou yc sborník u ptiblikujeme. Besancon napsal na základě této diskuse také drobnou knihu, jejíž český překlad Nemoc století Komunismu*, nacismus a holocaust, vyšel v roce 2000. K poznáni hrůzného charakteru komunismu mimořádné přispěly spisy A. Solženicyna, zejména jeho (rísvazková práce Souostroví Gulacj. Bilanci zločinů komunistických režimů ve světě se zabýva i do češtiny přeložená Cernd knúia komun "srna kolektivit francouzských autorů, mezi nimi i historika českého původu K. IJartoška. Papež Pius XI. věnoval příznačně své dvč encykliky (okružní listy] z roku 1937 varování před komunismem [Dšuírtí Redempioris) a před nacismem (Aíiř brennender Sprge); vyšly svého času obě v jednom svazku (slovensky pod názvem Pápežskí' encykliky proti komunismu a novopolianstvu, nakl. Slovák, Bťatt Výběrová komentovaná literatura 281 sláva 1937. česky pod prostým názvem Pia. Xí. encykliky). Encyklika Díótrii Redempioris vyšla v roce 1993 samostatné v novějším českém překladu. Mimořádně, zajímavé svědectví poskytli ti, kdo prožili nacistické i konrunistieké tábory. Ve světové literatuře jsou důležitá svědectva M. Í3uber-Neumannové, z jejichž knižních publikací byl do češliny přeložen její spis o Kafkové přítelkyni Mileně Jesenské (se kterou se ostatně seznámila v koncentračním tábore Ravensbrück). Zvláště tragický případ zaslepeni a komplicity západních demokracií se Slaltnovým SSSR popisuje N. Tolstoj ve své knize Oběti Jally. intelektuální aspekty tohoto zaslepení jasnozřivě analyzoval ve své známě knize Opium intelekttiálů z roku 1955 Raymond Aron, jejíž první český překlad V. Jochmanna koloval už za minulého režimu v samizdatové edici Prameny a druhý český překlad II. Beguivinové vyšel knižně v roce 2001. O tom, jak se české země (ne)vyrovnávaly s komunistickým „dědictvím", pojednává kniha P. Žáčka Boje o JiiintAosL která má ■.výmluvný podtitulek; „Deset let vyrovnáváni se s komunistickou minulosti - pokus o předběžnou bilanci". O komunistických organizacích v českých zemích pojednává dobře dokumentovaná kniha Komunismus v České republice, kleni jo dilem brněnských politologů P. Fialy, J. llolzera, M. Mareše a P. Pšeji. Užitečná je též publikace Komunismus v nás: Cesta do minulosti nel>o bil doucnosti?, což je sborník přednášek z konference konané v červnu 2000 v Senátu Parlamentu České republiky. Z historiků se temnými stránkami komunismu v Československu 40. a 50. let zabýval ve svých četných spisech Karel Kaplan, který se Jaké spolupodílel na důležitě Zprávě o organizovaném násilí, jejímž hlavním autorem byl spisovatel a bývalý politický vězeň komunistického režimu Vilém Hejl. A.VLUR1K. A. A.. Udrží se Sovětský svaz do ruku 1984?, Index. Köln 1971 Arekdíová, H., Původ tokilitarismu Mí/. Oikoymenh, Praha 1995 Arendtova, II., Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. Mladá fronta. Praha 1995 Aron. R., Esej o svobodách, Archa, Bratislava 1992 Arqm, R., Demokracie a totalitarizmus, Atlantis, Brno 1993 ÁROiN, R., Opium intelektuálu. Mlada fronta, Praha 200] ÄšH- T. G., Středoevropaj-t volbou. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992 262 Výběrová komentovaná literatura AšŘ, T. G., Rok zázraků -89, Lidové noviny, Praha 1991 Asii, Ť, CL. Svazek. Osobrúpřiběfy Lidové noviny, Praha 1998 Bartošek, K., Zpráva o putováni v komunistických archivech, Pa seka, Praha 2000 Besancon. A.. Nemoc století. Komunismus, nacismus ti holocaust. Themis, Praha 2000 Uelouradský, V., Kapitalismus a občanské cttwsti. Československý spisovatel, Praha 1992, zejména „Solženícynova kritika totalitarismu", s.50-52 a „Za 'totáée' aneb co byl totalitaris-mus", s-109-112 LiocHENSfo, J. M., Marxismus-leninismus. Věda nebo vím, Velehrad, Olomouc 1994 Bojtár. Oloupení Evropy. Příběh anexe pobaltských síátů ve svélle dokumentů 1939-1989, Mladá fronta, Praha BRZEZrôSKi; Z.. Bez kontroly. Víctoria Publišhihg; Praha 1993 (zejm. s. 21-27) B'.írer-Neumannová, M,, Kafkova přítelkyně Milena. Mladá fronta, Praha 1992 Bullock, A., Hitlera Stalin. Paralelní životopisy. Mustang Pí/en 1993 Courtois, S., N. Wert.h et alíi, Černá kniha komunismu. Zločiny, teror, represe Í-II. Paseka, Praha 1999 Čermák. V, Otázka demokracie, sv. I-V, Academia. Praha 1992. 1993, Nakl. Olomouc. Olomouc 1997. 1998, 1999 Černý, V., Paměti III (1945-1972), Atlantis. Brno 1992 Cuhra, J, a Veber, V., fed.). Za svobodu a. demokracii I. Odpor proti komunistické moci Evropské h nuď v České republice. Praha 1999 DAiiRENnoRF, R.. Úvahy o revoluci v Evropě. Evropský kulturní klub, Praha 1991 De Mak. H., Duch socialismu Orbis. Praha 1928 DžiLAS, ML, Nová iňda. Knírka soudobého komunismu. Démos, Curych 1977 Fiala, P.. Hoi-zer J. et alii. Komunismus v České republice, Masa rykova Universita v Brně, Mezinárodni polilologieký ústav, Brno 2000 FlALA. R. MlKS, F., Roziwuory s Vladimírem Čermákem, CDK. Brno 2000 FlDELtus, R, Řeč komunistické moci, Triáda. Praná 1998 Frankl, V. E.. A přesto říci životu ano. Psyctwlog prožívá koncentrační tábor. Karmelitánské nakl.. Kostelní Vydři 1996 Výběrová komentovaná literatura 263 Frot.ík. j.. Špion vypovídá, Orbis, Praha 1990 Fukľt, F., Minulost jednej ilúzie. Esej o idei komunizmu v 20. storočí, Agora. Bratislava 2000 Glt>E, A., Návrat ze Sovětského svazu. Družstevní práce, Praha 1937 GiNZutJRcovÁ, J.. Strmá cesta. Odeon. Praha 1992 Glazar. R.. Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, Torst. Praha 1994 Grocki, M., Kotfidenti niezi nánii Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. Praha 1993 Grossmann, V., Život a osud. Naše vojsko/Lidové nakl., Praha 1993 [-Iavel, V„ O lidskou identitu Rozmluvy, Praha 1990, zejm. „Dopis Gustavu Husákovi", s, 19-49 Hejl, V., Zpráva o oryanizovfjmém násilí. Universum, Praha 1990 Íierung-GružiňSKI, G-, Jiný svět. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1994 Hodsuawm, E. J.. Věk extrémů. Krátké XX. století, Argo. Praha 1998 hořec, J: (ed.), Proč nejsem komunistou. Odpovědi J, Čapka, K. Čapka. J. Herbena, J. Kallaba. J. Koply. J. Křižcncekého. F. Langra a F. Peroutky na anketu Pfítúiirihosti, Lidové noviny. Praha 1990 Jašfers, K„ Oídzka viny. Příspěvek k německé otázce. Mladá fronta, Praha 1969 pžľvyd. 1991) Kaplam, K,. Největší politický proces. M. Horáková á spot. Doplněk, Brno 1996 Koesti.er, A., Tma o polednách Odeon. Praha 1992 Épmunišouis o nás: Cesta do minulosť ŕ nebo budoucnosti?, Sborník přednášek z konlěrence konané 24,6.2000 V Senátu Par-kunentu ČR, Oběanský nadační fond. Urno 2000 Kratochvil. A., Žaluji 1-IĽ. Dolmen, Praha 1990 Leví. P., Je-li toto člověk. Sefer, Praha 1995 Levt. P. Potopení a zachránění Mladá fronta. Praha 1993 Lo.\dok. A., Doznání, Československý spisovatel. Praha 1990 Maier, H., Politická náboženství. ČDK, Brno 1999 Mandeustamová, N., Dvě knihy vzpomínek. Atlantis. Brno 1996 Makčľlnko. A., Žij jako všichni. Nezávislé liškové středisko, Praha 1990 Masaryk, T. G., Oídzka sociální I-II. Základy marxismu filosofické a sociologické, čin, Praha 1948 t nej novější vydání Ústav T. G. 264 Výborová komentovaná literatura J Masaryka, Praha 2000) Masaryk. T, G., Rusko a Evropa I-III. Ústav T. G. Masaryka. Praha 1996 Masaryk, T. G-. O bolševictvi Evropský literárni klub. Praha 1990 Milosz. C. Zotročený duch. Torst, Praha 1992 Nolte, E., Fašismus ve své epoše, Argo. Praha 1999 Okwetx, G.. Farma zvířat, Práce. Praha 1991 Orwet.i,. G.. 1984. Knižná dielňa Timotej, Košice 1999 O'Sui.LtvAN. N., Fašisnms, CDK, Brno 1995 Pakty Stalina s Hitlerem. Výběr dokumentů z let 1939 a 1940. Naše vojsko, Praha 1990 Pľcka, Ď., Z deníku marnosti Atlantis, Brno 1993 Peroutka, F., Polemiky Ferdmanda Peroutky, vybral V.Houška. Český spisovatel, Praha 1995. zejrn. „Kdo se lepe osvědčil?", s: 186-201 a „Co je lášismus?", s. 211-214 Peroutka. F.. Deinokratický manifest, v: Jací jsme. Demokratteký manifest. Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha 1991 Picako, M., Hitler v nás, ERM, Praha 1996 Pipes, H., Dějiny ruské revoluce, Argo, Praha 1998 Pithart, P., Osmašedesátý, Rozmluvy. Praha 1990 PiusXI., Pia.XI. encykliky, Lidové knihkupeeivi a nakl,. Olomouc 1937 [Obsahuje dva okružní listy papeže Pia XI.: „Divini Rc- demptoris" o komunismu a „Mit brennender Sorge {S palčivou starosti)" o německém nacismu]. Pius XI., Okružní lisí Pia XI. Mtvini Redemptorí^ [1937], Matice cyrilometodějská, Olomouc 1993 Poi'pľr. K.. Otevřená společnost a její nepřátelé I-II. Oikoymenh. Praha 1994 PREISNER. R.. Kritika totalitarismu. Křestanská akademie, Řím 1973 Preisnek, R., Česká existence. Rozmluvy, Praha 1992 Pkeisnek, K., Až na ŕconec Česka. Rozmluvy, Londýn 1987 Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, Orbis, Praha 1953 Proces s vedením záškodníckeho spikrtulí proti řepíMvcp. Horáková a spalečnúx Orbis, Prali a 1950 Rauschning. H., Mluvil jsem s Hitlerem, Nová osvěta, Praha 1946 Rfjman. M., O komunistickém totalitarismu a o tom, co s ním sou visi Karolinum, Praha 2000 Rossr. J., Encyklopedie Gulagu. Bys trov a synově, Praha 1999 Výběrová komentovaná literatúra 265 1 RurwfK, J,, Jí ad Evropa. Prostor. Praha 1992 Rui'NiK, J„ Dějiny Komunistické strany Československa, Academia. Praha 2002 pARTORl, G., Teória demokracie, Archa. Bratislava 1993 Slavík, J„ Lenin, Orbis, Praha 1934 Slavík, J., Dmmova vláda, Orbis, Praha 1935 SotžĽNicYN. A., Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné povídky. Lidové nakladatelství. Praha 1991 SoT-zrcwcYN, A., Dopis představitelům Sovětského slyjjzrj. Konfrontace. Curych 1975 Solženicyn, A., Nežit se lži. Konfrontace, Curyeb 1974 Sotí.enicyN, A., Výstraha.. Smrtelné nebezpečí komunismu. Edice Archa, Eggenfelden 1981 SoiJčkmctn, A„ Souostroví Gulag, 3 svazky, OK Centrum, Praha 1990 Stern, J. P., IWler. Vůdce a lid, Lidové noviny, Praha 1991 lyřrAK, I,, Nesnesitelné' břemeno dějin, Orbis, Praha 1990 (zejména „O Orwellově románu 1984', s. 127-133) Salamov. V., Kolymské povídky. Mladá fronta; Praha 1995 SÍMECkAí M., Obnovení pořádku. Atlantis, Brno 1990 Šimková, D., Byly jsme tam taky. Orbis. Praha 1991 Škutina. V., Prezidentův vězeň. Středočeské nakladatelství a kmhkupeetví, Praha 1990 Tälmok, j. L., O původu totalitní demokracie. Sociologické nakla datelsrvi SLON, Praha 1998 Ternon. Y. Genocidy 20. století, Themis, Praha 1997 Tigrid, P., Dnešek je váš, zítřek je náš. Vokno, Praha 1990 ĚfÓDOROv, T., V mezní situací, Mladá fronta, Praha 2000 Tolstoj, N,. Oběti Jolty, Elka Press, Pralia 1998 Trockij. L. D., Zrazená revoluce. Co je SSSR a kam spěje. Hopl-něk. Bmo 1995 TucKER, R. C, Stalin na vrcholu moci. Revoluce shora 1928-1941, B B art, Praha 2000 Utitz. B., Svědkové revoluce. Někdejší spolupracovnici Lenina a Stalina vypovídají Orbis, Pralia 1990 Veder, V.. Komimistický experiment v Rusku 1917-1991, nakl. SETOUT Praha 2001 Voegelin. E., Nová věda o politice. CDK. Brno 2000 ÍVoiiryzka-Konopa, F, J,, Venkov v temnu. Násilná socializace čs. zemědělství, Mezinárodni rolnická unie. New York. 2. vyd. bez data (1. vyd. edice Národní politika, Mnichov 1986) 266 Výběrová komentovaná literatura Volkogonov. D., Lenin. Počátek teroru, Dialog. Liberce 1996 VRBA, R.. Utekl jsem z Osvělimi, Sefer, Praha 1998 Vykoukal, J., Li teka, 13. a Tejchman, M., Východ. Vznik, vyvqj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Nakl. Libri, Praha 2000 Zakcvzcmý dokument Zpráva komise ÚV KSČ o poliLickvch procesech a rehabilitacích v Československu 1949-68, Europa Ver-iag, Vídeň 1970 Zem au. Z.. Vzesíup a pád komutiL^tické Evropy, Mladá fronta. Praha 1998 Žáčkk. P., fíoje ô minulosL Deset let vyrovnáváni se s komunistic kou minulostí - pokus o předběžnou bilanci. Barrister a Principal. Brno 2000 Internet:. www.ljotalUa.cz 267 O autorech Timothy Garton ASH (narozen 1955] je znämý a vlivný britský historik, znalce středoevropské a něm cek č problematiky. Přednáší na Oxfordu (St. Anthony College) a je také čestný doktor University Karlovy v Praze. Česky z jeho bohatého díla vyšlo knižně We tlie ľeople {Rok zázraků '89, Lidové noviny, Praha 1991}. soubor statí Středoevropan volbou (Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1902) a The Filé. A Personál History [Svazek. Osobni příběh. Lidové noviny. Praha 1998, slovenský překlad Spis. Osobný príbeh, Archa, Bratislava 1998). Alain BESANCON (narozen 1932) je člen Francouzského in s ti L u tu (Akademie morálních a politických věd) a přednáší na Škole vysokých studii ve společenských vědách (KlfLiSS) v Paříži dějiny ruské kultury. Z jeho děl citujme rozsáhlou práci Les origines in.tel'ed.uelles du leninisme (Myšlenkové zdroje leninismu) 7. roku 1977 a rok předtím vydanou příručku s velmi explicitním názvem Couri traiíé de soviétologie á ľusage des áuUmi.és civäes, mättáiŕés et religieuses (Stručné pojednání o sovétologii k použití civilními, vojenskými a náboženskými úřady). (Podrobněji viz E-edakěni úvod). Zbigniew BRZEZIŇSKI (narozen 1928) byl v letech 1977 198.1 poradcem amerického prezidenta J. Cartera pro otázky národní bezpečnosti. Je významným politologem, sovčtologem a teoretikem mezinárodních vztahů. Působí na John Hopkins University ve Washingtonu. Věhlas si získal už svou prací 'Jo ialitariaii Dictatotship and Autocraaj z roku 1956, kterou na psal spolu sé. svým starším kolegou C. J. Friedrichem. Od té doby publikoval mnoho známých spisů, z nichž citujme The Soviet Bloc: Unity and Cnnflict {1 .vyd. 1960). The Grand Failu-rr?: Th& BirÚx and Deaih ófCómmimísm in the Twentieth Cen-iunj (1989), Out ofCoutml (19911, v českém překladu Bez kon- 268 O autorech trcňy, Victoria Publishing. Praha 1993). Ttte Grand Chessboard (1997, v českém překladu Velká šachoviúce. Mladá fronta. Praha 1999). Vladimír BUKOVSKU patřil k nejznátnéjšim disidentům a politickým vězňům v SSSR, jejichž vedeni ho vyměnilo za chilského komunistického vůdce Luise Corvalana, a tím mu umožnilo emigraci do Velké Briiánie. Bttkovskij tam napsal mnoho známých spisů, přeložených do řady jazyků, inj. obdivuhodné paměti Á tjflí se vrací (1977) nebo SSSR: od utopie ke katastrofě (1990). Jeho zalirn poslední kniha Moskevsky rozsudek. Disident v kremelských archivech, f1995] vyšla i francouzsky a německy. Jean DANIEL je zakladatel a úvodnikář francouzského levicového týdeníku LeNouvel Observateur. Napsalmj. knihy Dieuesí-il Jdnatique? (Je Bůh fanatický?. 19921 a Voyage au bouí de la náhon (Cesta na konec národa, 1997). Renzo de FELICE (1929-1996) je přední Italský historik, spe cialista ha italský fašímus. Působil na Universitě v Římě. Napsal mezi jiným rozsáhlou pětisvazkovou biografii Mussoliní-ho (1965-1981) a II Fascismo. Le iníerpreiazioni dei coniepo-ranei e deyli stařici (1974). André FONTAINE je žurnalista a politický publicista, jehož život je spjat především se známým francouzským deníkem Le Monde, kde byl postupně vedoucím zahraničního odděleni, šéfredaktorem a ředitelem (do roku 1991). Z jeho knih citujme His-ioire de layuerre froide (Dějiny studeně války. 3 svazky. 1965-1966). Le dérňíér quaft dti siěrtc (Poslední Čtvrt století, 1976), Un seul lit pour deux rěvěs, Histoire de la dětente (Dva sny. ale jen jedna postel. Dějiny déiente, 1982), Uwi sans ľautre (Jeden bez druhého, 1992), Aprěs wt déluge (Po potopě, 1994). Francois FTJRET (1927-1997) patří k nejvýznamnějšim fran-couzský'm historikům druhé poloviny 20. století. Věhlas si zís Ital zejména svými pracemi o Francouzské revoluci, z nichž jedna, iAenser la Révolution jrancaise (1978) byla přeložena v devadesátých letech i do češtiny [Promýšlet Francouzskou re- 0 autorech 269 voluct Atlantis, Brno 1994). Byl zvolen do prestižní Francouzské akademie (podrobněji viz redakční úvod). Eric J. HOBSBAWM (narozen 1917) patři mezi přední britské historiky. Působil na Birkbeck College londýnské university a New School fpr Sociál Research v New Yorku, Dějiny od Francouzské revoluce po rozpad sovětského bloku shrnul ve čtyřech rozsáhlých monografiích, z nichž poslední, Age oj Ex-iremes: The Shod. Tweniieth CenLury 1914-1991 [Věk extrémů. Krátké 20. století 1914-1991, Argo, Praha 1998) vyšlo 1 v češtině, stejně jako Nations and Nationalism síříce 1780 [Národy a nacionalismus od roku 1780. CDK. Brno 2000). Michael HOWARD byl profesorem historie na Oxfordu a Yale. Je prezidentem Mezinárodni})o ústavu pro strategická studia (In-lernalional Institute for Strategie Studios). Napsal mj. tyto knihy: The Coní.inenínl Commitmcni (1972) a War in European Histonj (1976). Pierre CHATJNLJ (narozen 1923), emeritní profesor dějin na pařížské Sorbonně, člen Francouzského Institutu, je významný francouzský historik, jeden ze zakladatelů kvantitatívni historie, opírající se zejména o statistiky. Je autorem mnoha spisů, mj. UHériiage. Au risque de la haine (Dědictví. V nebezpečí ne návistl). Leszek KOLAKOWSKI (narozen 1927) je přední polský filosof. Pole, có byl roku 1968 z politických důvodů odvolán z Varšavské university, kde přednášel filosofii, působí mj. na All Souľs College v Oxfordu (od roku 1970} a na Chicagské universitě (od roku 1982). Napsal mnoho odborných knih o marxismu, o náboženství, o pozitivistické filosofii, o Spinozovi. o Husserlovi atd. Jeho nejvýznamnějšim spisem, přeloženým mj. do angličtiny a nemčiny, Je monumentální třisvazková práce Glóvne nwty mariesizmu (Hlavní směry marxismu, 1976-78); první díl se zabývá vznikem, druhý vývojem a iřeii rozpadem marxismu. V češtině z jeho bohatého díla vyšly bohužel jen drobty (např, ŕVebefcíiô á Rozhovory s ďáblem. Odeon, Praha 1969). po listopadu 1989 pak drobná práce Metafyzický horor (Mladá fronla, Praha 1999). Slovensky vydalo v posledních letech na 270 O autorech kladatelstvi Kalkgram v Bratislavě dvě série Malých prednášok o veľkých problémoch (pivní sérii 1998, druhou v roce 2000). Jacques LESOURNE je profesor ekonomie a průmyslové statistiky na francouzské Národní konzervatoři uměni a řemesel, prezident sdruženi Fuluribles International a bývalý prezident Francouzské asociace ekonomické vědy. Autor mnoha knih, mj. Les Sysiémes du deštili (Systémy osudu, 1978) a Les Milic sentiers de Vavenir (Tisíc stezek budoucnosti, 1981). Simon LEYS je specialista na čínský komunismus, spolupracovník liberálního časopisu Coirírneníaíre. který založil Raymond Aron. Žije v Austrálii. Napsal mj. následujíc i knihy: Ömbres chinoises (Čínské stíny, 1974), La moři de Napoleon (Napolco nova smrt, \986), Uhumeur. ľhonneur. Vhorreur (Nálada, česl a horor, 1991). Martin MALIA (narozen 1925) je emeritní profesor historie na Kalifornské universitě v Berkeley a byl také profesorem na prestižních ířaneouzských vysokých školách College de France a Écolc ďe hautes čtudes en seiences sociales (Škole vysokých studií ve společenských vědách). Patří mezi přední specialisty na dějiny Ruska a Sovětského svazu. Publikoval fran couzsky knihu Comprertdre la Revolution russe (Pochopil ruskou revolucí. 1979) a anglicky mj. The Soviet Tragédy: A His-tonj oj Socialistu in Russin. 1917-1991 [1994) a Russia wider Western Eyes: Frotn the Bronze Horseman to the Lenin Mauso-leum (1999). Česky zatím žádná z těchto pozoruhodných knih nebyla vydána, některé jeho stati však vyšly v časopise Střed tlí Evropa. Ernst NOLTE (narozen 1923) je slavný, ale kontroverzní německý' historik, profesor na Svobodné universitě v Berlině, zabývající se dějinami 20. století. Věhlas si získal svou knihou Der Faschismus in seiner Epoche (1963, česky Fašismus ve své epoše. Argo. Praha 1998). 2 jeho pozdějších spisů jsou důležité zejména Marxismus und Industrielle Revolution (Marxismus a průmyslová revoluce, 1983), Der Ewopaische Bürger Krieg, 1917-1945 (Evropská občanská válka. 1917-1945. 19871 a Mariin Heidegger, Politik und Geschichte im Leben und Den 0 autorech 271 ken (Martin Heidegger. Politika a 1992). dějiny v životě a myšlení, Richard PIPES je emeritní profesor ruských dějin na Harvardské universitě. Autor odborných spisů o Rusku. Říjnové revoluci a sovětském komunismu, mj. A Concise History of the Russian Revolution (česky Dejiny ruské revoluce, Argo, Praha 1998). Norman PODHORETZ (narozen 1930) je věhlasný americký publ licisla. Po studiích (mj, na na Kolumbijské universitě a na anglickém Cambridge) se dal na žurnalistickou dráhu. Od roku 1960 dlouhá léta řídil vlivný americký konzervativní měsíčník Commentary, s nimž dodnes spolupracuje. Je mj. autorem knihy Present Danger [1980) a Wriy We Were in Vietnam (1982). Giuliano PROCACCI je profesor současných dějin na Universitě Sapienza (Řím). Mezi jeho spisy jmenujme íí Partito comunista aelľĽnioneSovietica[1974) a Machiauellinellacullura europeó delleta moderna (1995). Jean-Francois REVEL (narozen 1924), člen prestižní Francouzské akademie, je úvodnikář francouzského týdeníku Le Point. Autor mnoha známých knih, např. La tentation tolalitaire (Totalitní pokušení. 1976), Comment les děmoeralies finissenl (Jali demokracie konči. 1983). La connaissance iiwtUé (Neuži tečně poznáni, 1988), £e regain détnocratique (Oživeni demokracie, 1992), Le coíeur dans la maison vitle (Zloděj v prázd něm domě, 1997), Ľoeil eí la connaissat\ce (Oko a poznani, 1998). 272 Jmenný rejstřík Jmenný rejstřík Adenauer. K. • 98.187 Andreotti, G. • 60 Arcndtova. H. ■ 15. 67, 81. 83, 95, 96, 115. 119. 163, 175, 179. 194. 195. 244. 247, 260 Aron, R. * 13-16, 30, 68. 110. 163, 181. 236. 252-256. 260. 261, 270 Ash, T. G. ■ 9. 13, 224. 249, 267 Aulard. A. • 64, 100, 114 Basel), V. ♦ 202 Bauer. O. • 87, 96, 124 Bauer. Y. ♦ 138 Besaneon. A. • 9. 10. 12, 13. 15. 16. 27, 170, 178. 180. 181, 183. 185, 186, 189, 190, 194-199, 201. 206, 207, 209, 211-213. 215. 218, 224-228, 230. 231. 233-235, 237-239. 242-247. 252-254. 260, 267 Blum. L. • 100, 124, 177, 181, 197, 198. 201 Bongiovanni, B. • 80 Brzezinski. Z. • 9. 12. 211, 219, 221. 248. 267 Buber-Neumannova. M. • 165, 261 Bukovskij, V. ♦ 9, 206. 251. 268 Burnham. J. • 68 Camus, A. • 165, 194. 196 Casanova, J.-C, • 167 Castoriadis. C. • 227 Ceausescu, N. • 26, 94 Ciliga. A. • 226 Claudel, P. • 195 Cochin. A, • 73 Croce. B. • 39 Comte. A. • 144. 158. 229 Conquest, R. • 231 Jm^^rajstFik 273 Courtois, S. • 183. 184, 186, 237 Czapski, J. • 249 Daniel. J. • 9. 12. 161. 162. 164. 168. 194. 248. 268 Deal, M. • 204, 250 de Felice. R.» 9, 11, 39. 84. 85, 93, 105-107. 268 de Gasperi. A. • 60 de Gaulle, Ch. ■ 32, 51, 60, 93. 98. 187, 198. 250 Diderot. D. • 76 Drieu La Kochelle, P. • 70. 163, 196 Dubcek. A. • 25. 31. 94, 220, 249 Eckart, D. • 136. 137 Eisenhower, D. D. • 98 Faurisson, R. • 138, 162, 166 Fest. J. • 224 Fontaine, A. • 215, 248. 249 Franco. F. • 51, 52, 175, 205 Friedrich, C J. • 115, 212, 267 Furet, F. • 9. 11-16. 19. 22, 25, 39-56, 58-61. 63-72, 78-89. 108. 116, 121, 126, 130, 142, 147, 153, 160-164. 173, 185-187. 195, 196, 199, 204, 220. 226, 260. 268 Gerstein. K. • 136, 139 Gide, A. • 65. 79, 165, 167. 201 Gierek. E. • 249 Gobineau, J. A. »133 Gorbaeov. M. S. • 22. 24-27. 30-32, 34, 167, 208. 220, 231. 232 Gramsci, A. • 85 Grosser, A. • 172 Gurian, W. • 68, 96, 194 Halevy, E. • 49, 96, 108, 163. 173, 194. 239, 250 liege], G W. F. « 101. 215. 229, 250 Heidegger. M. • 14, 15. 110, 154, 157, 270. 271 Heller. M. • 27. 231 ilerling-Gruzinski. G. • 249 Hilberg. R. • 138 Hitler, A. • 47, 49, 50, 51, 56, 67, 69. 70. 85, 86. 90-93, 95-98, 102, 103. 105. 106, 108. 110, 111, 115-117, 119, 120. 122- 2/4 Jmenný rojstřik Jmenný rejstřík 27r> 130. 132. 136, 137. 140, 143. 144. 146, 148. 149 158, 161. 163. 166. 168, 174. 175, 179-182. 190 199-201, 211, 218. 222, 224, 229, 239. 240 255 124. 129 151, 154 191. 197 258, 260 Hobbes. T. • 229 Hobsbawm. E. J. »9, 11. 12. 48. 82, 90-94. 96-98. 106, 116. 269 Howard. M. • 181. 247, 269 Hugo, V. -171 llós~s, EL • 136, 139 Huntington. S. »152 Chateaubriand, F. R. • 171 Chaunu. R • 9, 170, 183, 248, 269 Chruščov. N. S. • 16. 22, 24, 25, 31, 65, 73. 89. 94. 97, 179. 180, 182. 219, 231 Churchill, W. • 51, 53, 88, 93, 161, 179, 199 Istrati. F. • 228 Judt, T. • 116 Júnger. K. «158 Kautsky. K. « 49. 54. 96, 100, 163, 176 Koestlcr, A. • 68. 77, 100, 167, 226. 260 Kolakowski. L. • 10. 226, 227. 249, 269 Kriegelová. A. • 45, 164 Lenin. V. 1. • 22. 23. 47, 49, 64. 81-83, 95. 96. 102, 108-111. 119, 136. 157, 174. 176, 184. 188. 190, 191. 199. 217. 219. 221, 254 Lukács, G. • 64, 68, 72, 79, 94, 100, 114 Leroy-IJeaulieu. A. • 239 Lesournc, J. • 242, 251, 270 Uys. S. • 246. 248. 270 Luxcmburgová. R. - 68, 72. 79. 94. 177 Malia. M. ■ 10. 12, 27. 226, 233. 249, 250. 270 Mann. H. ■ 100 Mao Ce-t.ung» 25, 94, 203. 219, 220, 248 Maritain, J.~« 195 Marx. K. « 21, 62. 91, 109, 115. 132, 145, 150. 152, 154. 164, 217. 220, 243, 257 MaLhiez. A. • 64. 100, 114. 143, 190 Maurras, Ch. • 144. 148, 157, 158. 198 Mauss, M. • 96, 166 Mcrleau-Ponty, M. • 135 MiUerand. F. • 31-33, 60. 198. 220 More, T. • 287. 238 Munzenberg, W. • 72. 87 Mussolini. B. • 43, 47, 49, 51. 84-86. 96, 102. 103. 105, 106. 108-110, 115, 117, 119. 120, 122. 144, 148. 158. 163. 175, 208 Nolte, E. • 10 13, 15. 41. 61, 63. 81, 85. 86, 99-104. 108 1 12. 116, 121. 125. 131, 141, 147. 153, 186, 187, 195. 197, 270 Orwell. G. • 52. 100. 163-165. 177, 197. 225. 258, 260 Pascal. B. • 215, 248 Pascal. P. • 64, 65, 79, 100, 114 Pipes, R. • 10-12, 27. 72. 98, 99, 231. 237. 250. 271 Podhoretz, N. • 10, 179. 247, 271 Po! Pot - 203, 219, 229, 248, 249 Pompidou. G. • 223 Pressae. C. • 139 Procacci, G. • 11. 45. 79, 94-98, 106 Rauschriing. 11. • 136 Reagan, R.~» 27, 220 Reed,d. • 72. 99 Revel, J.-F. • 9. 167, 198. 201, 248, 271 Roosevelt. F. D. • 66, 87, 88, 98 Ro-senmark. R. • 202 Russell. B. « 177 Sartre. J.-P. • 99, 149. 180 SehmiU. C. • 14, 15, 143 Silone. 1. • 65, 167. 227 Snares, M. • 198 Solzcnicyn. A. • 16. 155. 204, 205. 231, 259. 260 Souvarinc, B. • 64, 65. 73, 79, 100. 114. 201, 227 Spender, S. ♦ 167 2 76 Jmenný rejstřík Stalin. J. V. * 16, 22. 28, 31. 47, 49. 50, 51. 58, 62, 64-67, 73, 78. 83- 88, 90-93, 95- 97, 102. 105, 108. 110, 117, 119, 130. 141. 151. 161, 163, 166, 1.74. 179, 182, 183, 190-192. 199-201, 203, 207, 212, 218-220. 224, 229-231. 238. 249. 250, 255, 258, 261 Sternhell, Z. «41. 105, 157 Thomová, F, ■ 167 Tito, J. B. • 94, 219 Todorov. T. • 252. 254, 260 Trockij. L. D. (Bronštejn) • 23, 68. 77, 79. 229. 230 Varga, E. • 55 Volkogonov, D, • 231 Waugh, E. ■ 179 Webb, B. a S. • 56, 64. 72, 79. 100 Weilová. S. • 163, 165, 199 Wolton, T. • 161. 162. 165. 166