CO JE KRITIKA?
Nechávám stranou mnoho významů této otázky. Jeden z nich vede skrze nedostatek významu kritiky samotné. Když si vážně klademe otázku ohledně literární kritiky, máme dojem, že naše tázání se nevztahuje na nic vážného. Vysoké školství, žurnalistika tvoří všechnu její skutečnost. Kritika je kompromisem mezi těmito dvěma formami instituce. Vědění nabyté ze dne na den, uspěchané, všetečné, chvilkové a vědě ní učené, trvalé, jisté si vzájemně vycházejí vstříc a mísí se stejně tak dobře jako špatně. Literatura nic méně zůstává předmětem kritiky, avšak kritika nepro kazuje literární kvalitu. Není jedním ze způsobů, jímž se afirmuje literatura, nýbrž jedním ze způsobů, jímž samy sebe afirmují vysoké školství a žurnalistika, a svůj význam získává ze skutečnosti těchto úctyhodných sil, jedné statické, druhé dynamické, obou pevně orientovaných i uspořádaných. Přirozeně z toho bude možno vyvodit, že její role není nepodstatná, neboť spočívá v tom, že uvádí literaturu do vztahu se skutečnostmi právě tak významným,; tato role by byla rolí prostředmctví; kritik )e poctivy zprostředkovatel. V jtných případech -žurnalistika menší význam než rozličné formy
,itické a ideologické organizace; kritika se pak P°   ľvuie v pracovnách, v blízkosti vyšších hod-Prľ eľmá zastupovat; role prostředníka je redukována na minimum; kritik je mluvčím který ně-kdv s umem a nikoli bez částečné svobody ooužívá obecných  informací. Ale není tomu tak ve všech oblastech? Mluvíme o prostřednictví, pěstovaném kritikou v našich západních kulturách: jak se uskutečňuje, co znamená, co žádá? Jistou kompetentnost, jistou dovednost psaní, kvality lí-bivosti a dobré vůle. To je málo, nemáme-H přímo
říci: vůbec nic.
Dospíváme tedy k myšlence, že kritika sama o sobě nemá téměř žádnou skutečnost. Tato myšlenka sama má také omezený rozsah. Je třeba k ní ihned dodat, že takový znevažující pohled kritiku nešokuje, ale že jej přijímá ráda, jako kdyby tento fakt, že není ničím, zvěstoval naopak její nejhlubší pravdu. Když Heidegger komentuje Hôlderlinovy básně, říká (cituji přibližně): ať může komentář dokázat cokoli, vzhledem k dílu se musí vždy pokládat za zbytečný, a posledním, nejtěžším krokem interpretace je ten krok, který komentář přivede k tomu, aby zmizel před čistou afirmací básně. Heidegger používá ještě tohoto symbolu: v hlučném zmatku nebásnické řeči jsou básně jako zvon, visící pod
a který by stačil k tomu, aby tento zvon rozezněl neznatelné dotýká, avšak je s tQ jej harm
il až k rozladění. Možná je komentář jen tro.
i     sk« která rozeznívá zvon1, cha sněnu, Kteid iu .,
Kritické slovo má následující zvláštnost: cim víCe se uskutečňuje, rozvíjí a afirmuje, tím více se mUsí stahovat do ústraní; na konci se tříšti. Nejenže Se nevnucuje, dbalé toho, aby nenahradilo to, o čem mluví, ale dovršuje se a vyplňuje jen tehdy, když mizí A tento pohyb mizení není prostou diskrétností služebníka, který se poté, co odehrál svou roli a uklidil dům, vytrácí: samotný význam jeho naplnění působí, že mizí současně s tím, jak se uskutečňuje.
Dialog kritického a „tvořivého" slova je celkově vzato podivný. Kde je jednota těch dvou? Je to dějinná jednota? Kritik je zde, aby k dílu něco dodal: význam, který by v něm byl jen latentní (přítomný jako určité chybění), přičemž úkolem kritika by bylo naznačovat jeho rozvíjení, zatímco by toto dílo nechával ponenáhlu vystupovat k pravdě, kde by v poslední hodině znehybnelo? Ale proč by byl kritik nezbytný? Proč nestačí řeč díla samotného? Proč by se mezi čtenáře a dílo, mezi dějiny a dílo, mel stavět tentn ™;.,—-'- >- * • - ■
5 ,om. » ite, a musí
^^^^^^^
dr rozezvu-
10
zároveň vyvolávat dojem, že když píše a čte, neděla nic nic mimo to, že nechává hovořit hloubku díla, to, co v něm zůstává, a zůstává v něm vždy jasněji, temněji?
Ať už se na celou věc dívame ze strany dejinné skutečnosti nebo ze strany skutečnosti literární, chápeme kritika i kritiku jen jako jistou náklonnost, jež má zaniknout, přítomnost, která se vždy má už už rozplynout. Ze strany dějin, v té míře, v níž dějiny nabyly určitého tvaru v přísnějších a také ctižádostivějších vědních oborech, kde jsou přítomny nikoli jako dovršené dění, ale jako jistý otevřený a pohyblivý celek, se kritika horlivě zřekla sama sebe, uvědomujíc si dobře, že nemá žádný nárok na to, aby hovořila vážně ve jménu dějin, že vědy zvané historické a - pokud by existovala - věda o chodu dějin jedině mohou nebo by mohly ukázat místo díla v historii, jeho vznik v jeho vlastní historii, ještě spíše však sledovat jeho neurčitý nástup v co největším celku obecného pohybu (včetně toho, který nám otevírají přírodní vědy). Takto se zprostředkující role kritiky omezuje na bezprostřední aktuálnost, náleží dni, který míjí, a vztahuje se k anonymnímu, neosobnímu hučení, všednímu životu dohodě, která je v oběhu v ulicích světa a která působí že všichni vědí všechno předem, ačkoli každý zvlast ještě nic neví.
Mozna. Ale pod.vqme se na to nyní ze strany Ute-
ratury, románu či básně. Akceptujme na chvíli 0ne křehký obraz, který jsme zmiňovali: ten sníh, kt* rozechvívá zvon, ten bílý pohyb, velmi jemný a t J chu studený, který mizí v teplém rozeznění, jež Vy volává. Kritické slovo, bez trvání, bez skutečnosti by se zde rádo rozplynulo před tvořivou afirmací;' nikdy to není ono, co hovoří, když hovoří; není iiuím; pozoruhodná skromnost; ale možná ne tak skromná. Není ničím, ale toto nic je přesně tím, v čem dílo, tiché, neviditelné, nechá samo sebe být tím, čím je, hlukem i slovem, afirmací i přítomností, hovoříc pak jakoby o sobě samém, aniž by se komolilo, v tomto prázdnu dobré kvality, jež měla kritická intervence za úkol vytvořit. Kritické slovo je rezonančním prostorem, v němž se nehovořící, neurčitá skutečnost díla na okamžik přeměňuje a vepisuje do slov. A tak tím, že skromně a vytrvale tvrdí, že není ničím, se náhle kritické slovo vydává, neodlišujíc se od něj, za slovo tvořivé, jehož by bylo jakoby nutnou aktualizací, nebo, abychom to rekh metaforicky, epifanií.
Avšak uvědomujeme si dobře, že obraz sněhu je noba.     že)e tfeba jít jeW
^ÄtSľ^ ÍímŽ SC ^ báseň,
P°M> mizení (který je TdJ        Pr°St°r a tent0 toho* P-stou)^e^mmz^PŮsobů existence ť; ^osti C nél» samém, během
jeho utváření, přecházejíce jistým způsobem do vnějSku až v okamžiku, kdy se dílo dovršuje, a proto, aby se dovršilo.
Stejně jako se nezbytnost sdělování nepřidává ke knize navíc, ale je ve všech okamžicích tvoření její přítomností, i tento druh náhlého odstupu, v němž se hotové dílo odráží a jehož míru je kritik povolán ukázat, je jen poslední proměnou otevřenosti, jíž je dílo ve svém vznikání, tím, co by bylo lze nazvat jeho základní neshodností se sebou samým, vším tím, co je nepřestává činit možným-nemožným. Kritika tedy pouze znázorňuje a sleduje zvnějšku to, co zevnitř nepřestalo být přítomné jako rozervaná afir-mace, jako nekonečný neklid, jako konflikt (nebo ve všech ostatních podobách), a to po způsobu jisté živoucí zásoby prázdna, prostoru nebo omylu, nebo lépe řečeno jako schopnost, jež je literatuře vlastní, schopnost uskutečňovat se a přitom se udržovat trvale v nedostatku.
12
\
I
To je, chceme-U, konečný důsledek (a jedinečný projev) tohoto pohybu mizení, který je jedním z významů přítomnosti kritiky, tím, že se kritika před dílem ztrácí, znovu se v něm uchopuje, a to jako jeden z jeho zásadních momentů. Zde znovu nacházíme jistý záměr, který se v naší době vyvíjel v různých podobách. Kritika již není vnějším po-
13
souzením, které zhodnotí literární práci a v timity literární práce, patří k pohybu, jímž tát
poté, k její hodnotě. Stala se neoddělitelno    ,ří se .. t-. ->—i        «ofř,' l- nnu„u.. i, ..   °a ih
ce přichází sama k sobě, stává se svým vlast^ hledáním a zkušeností své možnosti. Nicméně ^ (nedorozumění musí být zamezeno) kritika nemá J striktivní význam, který jí dává Valéry, když v ní vidí část intelektu nebo požadavek jistého tvoření, které má cenu jen tehdy, když je realizováno v jas,j uvážlivého ducha. „Kritika" ve významu, v jakém jí rozumíme, by už byla bližší (ale tato aproximace zůstává ošidná) významu kantovskému: stejně jako je Kantův kritický rozum tázáním po podmínkách možnosti vědecké zkušenosti, i kritika je spojena s hledáním možnosti zkušenosti literární, ale toto hledání není pouze hledáním teoretickým, je významem, jímž se ustavuje literární zkušenost, jímž se ustavuje zkoušejíc, zpochybňujíc skrze tvoření svou možnost. Slovo hledání je slovem, které nelze chápat v jeho intelektuálním významu, ale jako činnost v nitru prostoru tvorby a se zřetelem k němu. Hölderlin, abychom ho ještě využili, mluví o knězích Dionýsa, kteří bloudí svatou nocí: hledaní tvořivé kritiky je tímto pohybem bloudění, touto prací chůze, která otevírá temnotu, a je tedy postupní silou zprostředkování, jíž však také hrozí, že by mohla být znovuzačínáním bez konce jež ničí
zí v tom an, svou nuru, ani svůj klid.
Nemohu zde tuto analýzu vést dál. Rád bych jen ukázal na následující rys, který se mi zdá zásadní: stěžujeme si na kritiku, která už neumí posuzovat. Ale proč? Není to kritika, kdo se lenivě vzpěčuje hodnocení, nýbrž je to román či báseň, které mu unikají, protože se snaží afirmovat mimo jakoukoli hodnotu. A právě v míře, v níž kritika patří úžeji k životu díla, činí zkušenost s tímto dílem jako s něčím, co se nehodnotí, chápe je jako hloubku a také jako nepřítomnost hloubky, která uniká každému systému hodnot, neboť se ocitá mimo vše, co má nějakou hodnotu, a odmítá předem každou afirmaci, která by se chtěla díla zmocnit, aby je zhodnotila. V tomto smyslu mi kritika - literatura - připadá spojená s jedním z nej-obtížnějŠích, ale také nejdůležitějších úkolů naší doby, o který se hraje v nutně nerozhodnutém pohybu: úkol chránit a osvobozovat myšlení od pojmu hodnoty, a následkem toho také otevřít dějiny tomu, co se v nich již zbavuje všech podob hodnot a připravuje se na úplně jiný - dosud nepředvídatelný - druh afir-mace.
15