HV_623 PAŘÍŽSKÁ ŠESTKA
Téma 8: Milhaud – Honegger
Darius Milhaud (1892–1974)
◦ Ze staré židovské (otec aškenázský Žid, matka sefardská) a dobře situované provensálské rodiny
◦ * Marseilles  Aix-en-Provence
◦ Studium na Conservatoire nationale:
Kompozice: Charles-Marie Widor (varhaník a skladatel, žák Césara Francka)
Kontrapunkt: André Gédalge (stejně jako Ravel či Koechlin)
Dirigování: Vincent d‘Indy
◦ Blízký spolupracovník básníka a fr. vyslance v Brazílii Paula Claudela
1917–1919 pobyt v Brazílii
◦ Po návratu do Francie přední členství v Les Six
◦ Roku 1925 si vzal svou sestřenici Madeleine  syn Daniel Milhaud (*1930)
Milhaud je/byl
◦ Jeden z nejznámějších členů Les Six
◦ Jeden z nejplodnějších autorů 20. století (má 443 opusů)
◦ (pro srovnání: Honegger má 222 opusových čísel, Šostakovič 147, Prokofjev 137, Poulenc 185)
◦ Též i literárně nejplodnější člen Les Six  pravidelné přispívání do tisku
◦ Nejvýznamnější propagátor polytonality ve Francii
◦ Nejvýznamnější propagátor jazzu ve Francii
◦ Pionýr meziválečné avantgardy
Nicméně
◦ Díky (nebo kvůli) Milhaudově zázračnému nadání tvořit kdekoliv a kdykoliv – i bez klavíru:
◦ Převyšuje kvantita nad kvalitou  tvorba trpí kvalitativní nevyrovnaností
◦ Nejznámější jsou jeho díla primárně DO konce 30. let
◦ V porovnání s ostatními členy Les Six (Honegger, Poulenc) nejsou jeho pozdní díla příliš hraná
Před Les Six
◦ Od roku 1911 silné přátelství s Arthurem Honeggerem (společně v jednom ročníku na konzervatoři)
◦ Od 1912 přátelství s Germaine Tailleferre
◦ Od 1913 přátelství s Georgesem Auricem
◦ 1913 Suite op. 8  nepopiratelný vliv umírajícího impresionismu, ovšem s náznaky nových sonoristických a
harmonických možností (začátek přehodnocování impresionistické harmonie)
◦ Přátelství (nebo alespoň blízká známost) s Claudem Debussym (DM premiéroval jeho druhou sonátu coby violista)
◦ 1917–1919 Rio de Janeiro
Mezi Riem a rozpadem Les Six
◦ Nejvýznamnější období Milhaudovy tvorby:
◦  silný vliv jazzu a polytonální experimenty, ale vždy základ v melodii
◦ Mezi 1917–1922 vytvořil PĚT KOMORNÍCH SYMFONIÍ (v souhrnné duratě 25 minut = průměrně 5 minut na jednu
symfonii)
◦ 1920 Saudades do Brasil – suita o dvanácti částech pojmenovaných podle čtvrtí Rio de Janeira
◦ Původně pro klavír, 1921 orchestrace  vše v metru latinskoamerických tanců (tango nebo samba) s prvky lat. jazzu
◦ 1920 Le boeuf sur le toit – balet na Cocteauovo libreto, nejznámější Milhaudův opus
◦ 1922 – Pobyt s Poulencem u Schönberga ve Vídni (po boku Berga a Weberna) = Milhaud velký propagátor Schönberga
◦ poté cesta do Ameriky  objevení autentického severoamerického jazzu
◦  balet Le Création du Monde (Stvoření světa) = přehodnocení jazzu
◦ Zajímavost: téma ze Stvoření světa též součástí elegie Alexandra Tansmana na Milhaudovo úmrtí (1974)
Meziválečná doba po Šestce
◦ 1924 – Le Train Bleu (Modrý vlak) pro Ballet Russes Sergeje Ďagileva:
◦ libreto Cocteau, choreografie Nižinská, scéna Picasso, kostýmy Chanel
◦ Neoklasická/dadaistická stručnost sdělení Les Six Milhaudovi zůstala  minutové opery
◦ Minutové opery = extrémně krátká, avšak plnohodnotná operní představení z roku 1927 na libreta diplomata, politika a literáta
Henri Hoppenota:
◦ Únos Evropy (9 minut)
◦ Opuštění Ariadny (11 minut)
◦ Théseovo vysvobození (7 minut)  nejkratší opera v Guinessově knize rekordů
◦ Vliv Stravinského sonority a rytmiky v Koncertu pro bicí nástroje a malý orchestr z r. 1930
◦ Provensálský původ lze objevit zejména v Suite Provençale z roku 1936 ale též v koncertantním Le carnaval d‘Aix (1926)
◦ 1936 též velmi hrané Trio pro klavír, housle a klarinet
◦ 1937 – další Milhaudova veleznámá kompozice, Scaramouche (původně pro dva klavíry, poté různé aranže)
◦  opět velmi silná melodika (téměř až lidový nápěv)
◦ Fascinace kulturou 18. století či kulturou lidovou, ale urbánní Žebrácká opera (Gay/Pepusch + Weill – Dreigroschenoper)
1939–1974
◦ „Milhaud se zbytečně bojí. Utéct z Francie a Evropy před nacisty je vyloženě přehnané.“
 reakce některých přátel na emigraci rodiny Milhaudovy rodiny do USA v roce 1939
◦ V reakci na zhoršující se politickou situaci začíná psát Milhaud plnohodnotné symfonie (1939–1961 celkem 12)
◦  stejně jako B. Martinů začíná Milhaud komponovat symfonie až na přelomu 30. a 40. let (patrně v reakcích na válku)
◦ Francie pro Milhauda zapovězená až do osvobození v roce 1944
◦ Stesk po Francii ve Suite française (1944)
◦ Milhaud měl štěstí a uchytil se jako pedagog kompozice v Kalifornii na Mills College v Oaklandu (Stravinskij a Schönberg kousek od něj = v
Beverly Hills v LA)
◦ Mezi 1947–1971 vyučoval pravidelně na Conservatoire nationale v Paříži a Mills College v Oaklandu
◦ 1947 – Koncert pro marimbu a vibrafon
◦ 1948 se projevuje Milhaudovo levicové smýšlení, když svou Symfonii č. 4 věnuje ke stému výročí revoluce r. 1848
◦ Své světoběžnictví zhudebňuje ve suitě Světoběžník (1956)  každá věta = stát, kde strávil nějaký čas
◦ Roku 1965 hostem na Pražském jaru  Musique pour Prague
◦ Od r. 1971 (Hommage á Stravinsky) kvůli zhoršujícímu zdravotnímu stavu zůstává v Evropě
◦ Poslední kompozice = Dechový kvintet op. 443 (1973)
◦ Darius Milhaud v roce 1974 umírá v Ženevě jako třetí člen Šestky (19 let po Honeggerovi a 11 let po Poulencovi)
Milhaudova hudba
◦ Se dá rozdělit, stejně jako u ostatních členů Šestky či dalších neoklasiků typu Martinů či Stravinského, na tři základní období:
◦ 1) Pozdně impresionistické období  Debussy a Ravel dotažený do extrému (do cca 1920)
◦ 2) Neoklasické (neobarokní, polytonální, jazzové) období meziválečné (1920–1940)
◦ 3) Autonomizace kompozičního jazyka směrem k pozdnímu období  přehodnocování harmonie a melodiky, laškování se
soudobými kompozičními trendy, jakými byly serialismus či aleatorika
◦ U Milhauda byla vždy na prvním místě MELODIE, od které se odvíjelo vše další (i když například v jiných tóninách)
◦ Celkem 443 opusů – klavírní, komorní, koncertantní, symfonická, operní, baletní, dechová, smyčcová, varhanní etc.
◦ Autor 12symfonií, 18smyčcových kvaretů, 17oper (Kryštof Kolumbus, Bolívar, David), pěti klavírních koncertů, tří houslových,
dvou violových, dvou violoncellových a mnoho další hudby
◦ Nejplodnější autor nejen Les Six, ale též nejplodnější autor 20. století!
◦ Někdy jde však kvantita na úkor kvality
Milhaud učitel
◦ Nezanedbatelná byla též Milhaudova role učitele a to především na Mills College v USA
◦ Jeho rukama prošla celá řada skladatelů mladších generací:
◦ Burt Bacharach (*1928)
◦ William Bolcom (*1938)
◦ Dave Brubeck (1920–2012)
◦ Philip Glass (*1937)
◦ Betsy Jolas (*1926)
◦ György Kurtág (*1926)
◦ Steve Reich (*1936)
◦ Peter Schickele (*1935) aka P.D.Q. Bach
◦ Karlheinz Stockhausen (1928–2007)
◦ Iannis Xenakis (1922–2001)
Arthur Honegger (1892–1955)
◦ Narozen švýcarským rodičům v severofrancouzském (normandském) Le Havre
◦ Stejně jako Milhaud též i houslistou
◦ Studium na Conservatoire nationale:
Kompozice: Charles-Marie Widor (varhaník a skladatel, žák Césara Francka)
Kontrapunkt: André Gédalge (stejně jako Ravel či Koechlin)
Dirigování: Vincent d‘Indy
◦ Celý život Švýcar, ale též i Francouz (podobně jako Milhaud Provensálec + Žid)
◦ Člen Les Six, ačkoliv se esteticky od všech pěti ostatních zcela diametrálně odlišoval
 Honegger spíše jako pokračovatel německé (bachovské a brucknerovské) kontrapunktické a romantické tradice
◦ V porovnání se zbytkem Šestky je jeho hudba daleko závažnější
◦ Poměrně zvláštní soukromý život: r. 1926 se oženil s klavíristkou Andrée Vaurabourg, ačkoliv se mu v témže roce
narodil syn, kterého měl se zpěvačkou Claire Croizou (o 10 let starší než Honegger)
◦ S manželkou Andrée žili odděleně, aby mohl Honegger komponovat  každý den docházel k manželce (která žila se
svou matkou) na oběd
Na rozdíl od Milhauda
◦ Je známá a poměrně hraná Honeggerova hudba ze všech období jeho tvorby
◦ Je o 50% méně plodný (443 vs. 222), nicméně kvalitativně převažuje Honegger
◦ Je Honegger velký francouzský symfonik 20. století (Franckovská tradice Scholy), přestože má pouze 5 symfonií
(oproti Milhaudovým dvanácti)
Raný Honegger
◦ Stejně jako všichni členové jeho generace, i on ovlivněn doznívajícím impresionismem:
◦ Hommage à Ravel (1915), ale Danse (1919) již nese typické prvky meziválečné avantgardy (rytmičnost, disonance)  součást
cyklu 3 piéces
◦ Stručnost hudebního vyjádření typického pro Les Six, ale též i náznaky estetiky skupiny jsou patrné v Sedmi krátkých kusech pro
klavír z roku 1919 (jednoduchost a čistota (I.), stručnost (II.) náznaky jazzu (III., V.), formálnost (neo)klasicismu (IV.), silná
rytmičnost (VI., VII.)
◦ První typický Honegger v baletu Le dit des jeux du monde (1918) šestkovská/satieovská/stravinskiistská estetika instrumentace
(flétna, trubka, bicí, smyčce):
◦ Velký důraz na rytmiku a bicí nástroje
◦ 1921 Honegger rozbil Šestku oratoriem Král David, které popírá snad všechny estetické principy Les Six
◦ 1923 – nejznámější (možná i nejhranější) Honeggerova kompozice odpovídající civilismu Les Six – Pacific 231  Honegger jako
neúnavný nadšenec do lokomotiv a automobilů
Meziválečný Honegger po Les Six
◦ Velmi plodné období Honeggerovy tvorby
◦ 1924 – stále hrané Concertino pro klavír a orchestr  celková durata pouze 11 minut (stručnost), formální jasnost I. věty, jednoduchost
(banalita) II. věty a jazzové inspirace ve III. větě
◦ Jazz použit navzdory tomu, že Honegger nebyl jeho velký fašounek
◦ 1927 – opera Antigone – libreto Cocteau/Sofokles (fr.)  srov. Igor Stravinskij, Oedipus Rex (1927 – Cocteau/Sofokles, lat.)
◦ Tým Antigony totožný jako Milhaudův Modrý vlak = scéna Picasso, kostýmy Coco Chanel
◦ 1927 – hudba k veleznámému filmu Napoléon režiséra Abel Gance (tvůrce silně protiválečného filmu J‘accuse z roku 1919)
◦ Bouřlivá 20. léta se projevila též v symfonické větě Rugby na sportovní námět (srov. Maritnů Vřava, 1926 nebo Poločas, 1924)
◦ 1929 – velmi oblíbený a lyrický Koncert pro violoncello a orchestr  jedna z nejhranějších Honeggerových skladeb
◦ Honegger atypicky francouzský neoklasik á la Poulenc v roce 1930 v operetě Les Aventures du Roi Pausole
◦ 1930 – první symfonie, Symfonie in C – oproti třem posledním méně hraná, ale neprávem upozaďovaná  nese originální prvky
charakteristické pro Honeggera (instrumentace, řemeslná zručnost, nepříliš francouzská sonorita)
◦  důkaz toho, že i v roce 1930 lze napsat hezká skladba v C dur
◦ 1935 – nejznámější oratorium 20. století – Johanka z Arku na hranici  považováno za nejlepší dílo AH
◦ Tematika oratoria navazuje na poměrně rozšířený kult Jany z Arku, který se začal rodit po r. 1871 (Villon + Jana), 1928 film Utrpení panny
Orléánské
Válka a Honegger symfonik
◦ Mezi lety 1941–1950 celkem 4 (ty nejznámější) symfonie
◦ Ačkoliv Švýcar, nacistická okupace Francie zprvu AH donutila zůstat v hlavním městě
◦ Honeggera válka uvedla do schizofrenní a poměrně paradoxní situace:
1) Honegger jako Francouz a člen umělecké frakce francouzského Hnutí odboje  Front National des Musiciens (od 1941)
◦ Od června 1940 do listopadu 1941 zažíval AH největší popularitu svého života:
◦ Pravidelně přispíval do týdeníku Comoedia, kde bránil francouzskou hudbu
◦ Přední francouzské orchestry freneticky hrály Johanku, Tance mrtvých (další slavné oratorium z roku 1938) a Symfonii č. 2, pro
smyčce a trubku (1941) ve francouzských sálech plných nadšení a naděje
◦ Zejména ve druhé symfonii lze spatřit Honeggerovu beznaděj z války a okupace  druhá světová válka jako spouštěč
Honeggerova symfonického vyjadřování?
◦ 2) Honegger jako Švýcar a nacistický kolaborant
◦ Listopad 1941, cesta do Vídně na oslavu 150let Mozartova úmrtí  festival pořádaný Josephem Goebbelsem
◦ V reakci na festival publikoval AH po příjezdu nadšené sloupky v Comoedii včetně chvály na R. Strausse (komorní autor Adolfa
Hitlera)
◦ Únor 1942 – recepce na německém velvyslanectví 1943 – požádán Frontou National, aby skupinu opustil na základě svých
neskrývaných styků s nacisty
Odbojář nebo kolaborant?
◦ Na základě svých účastí na kolaborantských akcích začaly německé úřady AH udělovat víza na koncertní turné po okupované
Evropě
◦ Nicméně: krátce po recepci v únoru 1941 začaly fr. orchestry oživovat Pacific 231, skladbu nacisty považovanou za nejzvrhlejší
opus AH
◦ A nicméně: v létě 1942 německé úřady povolily oslavit padesátiny AH týdenním festivalem  jediná taková oslava žijícího
skladatele v okupované Francii (zatímco Milhaud si musel zachránit život útěkem do USA)
◦ A proti tomu: nikdy nevydaný Chant de Libération (Zpěv osvobození) z roku 1942 (nebo jara 1944) = zhudebnění odbojového
textu:
ačkoliv POUZE do šuplíku XX r. 1943 Poulenc veřejně zhudebňuje poezii odbojáře Paula Éluarda s poslední písní Libération a
Auric ve stejném roce také zhudebňuje Éluardovy básně (4 zpěvy nešťastné Francie)
 i přes to byl Honegger (tajně) loajální k Odboji, ačkoliv se veřejně spojoval s předními nacistickými pohlaváry
◦ Díky svému švýcarskému občanství unikl AH po osvobození Francie oficiálnímu soudu
◦ Ačkoliv francouzští hudebníci vydali šestiměsíční zákaz provádění jeho děl  poslední provedenou skladbou před zákazem v
říjnu 1944 byl paradoxně Chant de Libération
◦ Do roku 1941 byl Honegger primárně Francouzem, po roce 1941 pouze Švýcarem
Pozdní Honegger
◦ Válečná a poválečná deprese a represe jeho díla a osoby v Symfonii č. 3, Liturgické (věty: I. Dies Irae, II. De profundis
clamavi, III. Dona nobis pacem  symfonie nebo requiem?)
◦  podobná válečnost a zoufalost jako u Šostakoviče?  v dobovém tisku srovnávána se Sinfonia da Requiem Benjamina
Brittena
◦ Nicméně ve stejném období vznikalo i dílo zcela odlišné, Symfonie č. 4, Deliciae Basilienses:
◦ Vzpomínky na válečnou Basilej, kde byl AH na dovče (basilejské požitky)
◦ 1948 třetí a poslední koncertantní opus, jakési concerto grosso – Concerto da camera
◦ 1950 – poslední symfonie – Symfonie č. 5, Di tre re  objednáno nadací Natálie Koussevické a Bostonskou filharmonií
 stejně jako Martinů Symfonie č. 1 nebo Bartókův Koncert pro orchestr
◦ Tre re = Tři D – zaznívají na konci každé ze tří vět
◦ 1953 – poslední Honeggerovo dílo, Vánoční kantáta
◦ Honegger umírá 27. listopadu 1955, ve třiašedesáti letech, jako první z Les Six
◦ Honeggerově památce věnoval např. Poulenc svou klarinetovou sonátu
Honeggerova tvorba
◦ Je podobně jako ta Poulencova (z Les Six) velmi ceněna od rané až po pozdní
◦ Na rozdíl od Milhauda se v případě Honeggera hraje velká část jeho děl
◦ Ačkoliv má pouze pět symfonií, je považován za velkého symfonika 20. století
◦ Nicméně i v těchto symfoniích lze nalézt určitou stručnost sdělení (celková durata pěti symfonií je 124 minut = jako dvě
symfonie od Šostakoviče (7+11))
◦ Na rozdíl od Milhauda, Poulenca či Martinů je Honeggerův hudební jazyk poměrně vyzrálý již v mladém věku a
neprochází tak radikálními změnami v průběhu jeho života
◦ Důvod: Honegger nikdy nebyl příliš ovlivněn hudbou Stravinského a francouzského neoklasicismu  své vyjadřování
stavěl na dědictví německé barokní a romantické tradice = nešel s módou