Lektorovali: PhDr. David Sehnal, M.A. PhDr. Zlata Černá Obsah KATALOGIZACE V KNIZE-NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR t Poznámka k přepisu čínštiny a k čínským znalcům......................... 9 Předmluva............................................................11 Lukáš Zádrapa Čínské písmo / Lukáš Zádrapa, Michaela Pejčochová. - I. díl - Čínské znaky jako psací soustava (Lukáš Zádrapa)............... 15 Vyd. 1.- Praha : Academia, 2009. -298 s.- (Orient ;sv. 5) I. Západ a čínské znaky ve starší době................................ 17 ISBN 978-80-200-1755-0 (váz.) 1.1 Poznámka k pojmosloví..................................... 17 1.2 Rané pohledy na čínské znaky................................ 18 003.324*003(091)*003.02*003.077(=581)*(510) 1,3 Čínské znaky ve službách evropské filozofie................... 22 - čínské písmo T.4 První kritické hlasy......................................... 25 - dějiny písma - Čína U. O znacích obecně................................................ 30 - vývoj písma - Čína II.l Ncjstarší doklady........................................... 30 - čínská kaligrafie - dějiny II.2 Počet znalců................................................ 31 - monografie 11.3 Znaky zjednodušené a složité, směr psaní, interpunkce.......... 33 III. Funkce a stavba znaků........................................... 36 003 - Systémy psaní a písma [11] III. 1 Vztah znaků a čínského jazyka............................... 36 III. 1.1 Méně běžné poméry znaku, slabiky a významu.......... 38 III. 1.2 Homonymie, homografie ahomofonie.................. 42 IIT.2 Stavba znaků: konstrukční typy............................... 44 \ III.3 Skutečné i domnělé zvláštní vlastnosti znaků................... 59 ; IV. Jak napsat čínský znak........................................... 65 š IV. 1 Grafické pole a obecné zásady psaní.......................... 65 __ ^ ___ \ IV.2 Druhy tahů................................................. 67 {" MawwyKova UnivarziKT"' 1 IV.3 Počet a pořadí tahů.......................................... 69 Filozofická laKulta, Úsiřacini knihovna! .-, t, a, w i 1 -i « xí.„x; 1A 1 V. Cmsky znak ve slovníku a v počítací............................... '4 -£} Jflfe^l? J . v.l Radikál.............. ..................................... 74 3lun 1 ^£^2JS.^,.\ : V.2 Řazení a hledání ve slovníku................................. 77 Jy'll J, WS*?......... ........l í V.2.1 Podle radikálů........................................ 77 N ■'. V.2.2 Podle výslovnosti..................................... 83 ^ V.2.3 Podle číselného kódu.................................. 85 V.2.4 Podle tahů............................................ 88 V.3 Znaky a počítač............................................. 89 V.3.1 Kódování............................................ 89 © Michaela Pejčochová, Lukáš Zádrapa, 2009 V.3.2 Vstup................................................ 91 VI. Na závěr prvního dílu............................................ 95 ISBN 978-80-200-1755-0 čínske písmo Obsah II. díl - Vývoj čínskeho písma ve starověku (Lukáš Zádrapa)............ 97 VIL Prehistorie čínských znaků.................................... 99 VII. 1 Tradiční mýty......................................... 99 VU.2 Moderní mýty........................................ 100 VIII. Věštebné nápisy-nejstarší doklady čínského písma............ 104 VIII. l Objevjiägiíwémt...................................... 104 VIII.2 Funkce a způsob vzniku............................... 106 VIII.3 Písmo věštebných nápisů.............................. 109 VIII.4 Podoba a rozmístění nápisů............................ 112 VIII.5 Obsah věšteb......................................... 114 VIII.6 Ukázka.............................................. 118 IX. Nápisy na bronzech.......................................... 120 IX.1 Dějinný kontext a funkce nápisů........................ 120 IX.2 Objevy a výzkum jmwénů ............................. 122 IX.3 Zpracování bronzových nádob.......................... 124 IX.4 Základní typy nádob.................................. '25 1X.5 Písmo jmwénů........................................ 126 IX.6 Tematika a stavba textů................................ 128 IX.7 Ukázka.............................................. 132 X. Písmo v době rozdrobení..................................... 133 X.l Politické pozadí vývoje znaků.......................... 133 X.2 Nové materiály....................................... 134 X.3 Orientace v pojmosloví................................ 138 X.4 Proměny čínských znaků za Válčících států.............. 140 X. 5 Druhy nápisových památek............................ '44 XI. Proměny znaků za dynastie Qín a Han......................... 151 XI. 1 Společenské podmínky................................ 151 XI.2 Menší pečetní písmo.................................. 152 XI.3 Úřednické písmo...................................... 154 XI. 4 Východiska dalšího vývoje............................. 158 XII. Reformy znaků ve 20. století.................................. 162 XII. 1 Obecně o reformách znakového písma................... 162 XII.2 Reformní snahy před rokem 1949....................... 163 XII.3 Reformy písma v ČLR................................. 166 XII.3.1 Nástin rozsahu a časového rozložení............. 166 XII.3.2 Principy zjednodušování znaků................. 168 XII.3.3 Ošetření variantních znalců..................... 171 XTI.3.4 Drobné grafické úpravy podob znaků............ 173 XII.4 Ukázka.............................................. 175 III. díl - Kaligrafie (Michaela Pejčochová)............................. 177 XIII. Kaligrafie jako součást čínského umem........................ 179 Xni.l Tři ušlechtilé disciplíny................................ 179 XIII.2 Nástroje, materiály a formáty čínské kaligrafie............ 181 XIII. 3 Pečetě ...'........................................... 183 XIV Prvopočátky kaligrafie za dynastie Han........................ 184 XIV. 1 Kaligrafie tesaná do kamene............................ 185 XIV. 2 První čínští kaligralbvé................................ 188 XV. Období nejednoty neboli Šest dynastií......................... 190 XV. 1 Kaligrafie na papíře a hedvábí.......................... 190 XV.2 Mistři činní v jižní Číně ve 3. a 4. století n. 1.............. 192 XV.3 Wáng XTzhT a Wáng Xiánzhí........................... 193 XV.3.1 Dílo Wáng XTzhTho a Wáng Xiánzhiho........... 195 XV.3.2 Wáng Xlzhlho kurzivní písmo................... 196 XV.3.3 Předmluva ke sbírce básní složených u Pavilonu orchidejí........................... 197 XV.3.4 Wáng Xlzhlho dílo v konceptním a vzorovém písmu............................. 200 XV.3.5 Dílo Wáng XianzhTho.......................... 201 XV.4 Situace v jižní Číně v 5. a 6. století ..................... 202 XV.5 Kaligrafie severních oblastí - nápisy na stélách a buddhistické texty................................... 204 XVI. Dynastie Suí ............................................... 207 XVII. Dynastie Tang.............................................. 210 XVII. 1 Tři velcí mistři počátku dynastie Tang a kaligrafie císaře Täizônga.................................... 211 XVII.2 Sun Guôtíng a mistři konceptního písma................ 214 XV1I.3 Vrcholné období dynastie Tang......................... 216 XVII. 4 Pozdní období dynastie Tang a renesance archaických duktů.................................. 218 XVIII. Pět dynastií a dynastie Song.................................. 220 XVIII. 1 Kaligrafie v období Pěti dynastií....................... 220 XVI1I.2 Dynastie Severní Song............................... 221 XVIII.2.1 Literátská kultura........................... 221 XVIII.2.2 Čtyři velcí mistři dynastie Severní Song....... 222 XVIII.2.3 Císař HuTzong.............................. 228 XVIII. 3 Dynastie Jižní Song.................................. 229 XIX. Dynastie Yuán.............................................. 231 XIX. l Zháo Měngíů a kaligrafové jeho generace ............... 231 XLX.2 Yuanská císařská akademie............................. 235 XIX.3 Nezávislí literátští kaligrafové.......................... 236 XX. Dynastie Míng.............................................. 241 ČÍNSKÉ PÍSMO XX. 1 Kaligrafové raného mingského obdobi....... XX.2 Mistři z oblasti kolem města Súzhôu........ XX.2.1 Starší generace suzhouských literátů. XX. 2.2 Mladší generace suzhouských literátů XX.3 Mistři z okolí dnešní Šanghaje.............. XX. 4 Excentričtí kaligrafové závěru dynastie Míng. XXI. Dynastie Qing.................................. XXI. 1 Individualista počátku dynastie Qing........ XXL 1.1 Čtyři mniši....................... XXI. 1.2 Podivíni z Yángzhou.............. XXI.2 Ortodoxní tradice a alba modelové kaligrafie za dynastie QTng.......................... XXI.3 Qingské epigrafické bádání................. XXII. Seznam barevných vyobrazení.................... XXIII. Tabulka radikálů................................ XXIV. Literatura...................................... XXV. Chronologická tabulka čínských dějin.............. XXVI. Rejstřík pojmů.................................. XXVII. Rejstřík osobních a místních jmen a názvů děl...... v zásadě neřešitelnou otázku, jak naložit s dvojkolejností zjednodušených a složitých znalců. Po delším váhání jsme se rozhodli nemísittyto dvě soustavy a používat znaky tradiční, samozřejmě s výjimkou kapitoly, která se zabývá reformami písma ve 20. století, a také bibliografie, kde jsou znaky uvedeny tak, jak se vyskytují \ v původních publikacích. Uvědomujeme si přitom rozpornost tohoto řešení, pro- tože psát ve složitých znacích jména osob, míst či děl patřících do sféry Čínské i lidové republiky posledních padesáti let je nanejvýš nevhodné, a kromě toho se tím j snižuje možnost přímé identifikace původních podob pro méně zkušené čtenáře. I Zjednodušené znaky jsou navíc oficiálním, v zákoně ukotveným písmem ČLR. "i- Doufáme však, že dostatečnou nápravou tohoto nedostatku je připojený rejstřík, í v němž j sou varianty ve zj ednodušených znacích uvedeny. Počítačové technologi e dnes navíc umožňují vcelku snadný převod z jednoho systému do druhého. Roz- ; hodli jsme se tak v první řadě proto, že zdaleka největší část knihy odkazuje bud' k pojmům a jménům doby předmoderní (II. díl kromě poslední kapitoly a celý j III. díl), anebo se zabývá rozborem stavby znaků, kde je téměř vždy výhodnější • a vlastně nutné vyjít ze starších forem (nezanedbatelná část 1. dílu). ! 242 Poznámka k přepisu čínštiny a k čínským znakům 243 243 245 248 250 252 253 Vzhledem k tomu, že je naše kniha zaměřena naučně a snaží se zachovávat rysy 254 populárně-vědecké piiblikace, zvolili jsme mezinárodní způsob přepisu čínštiny 254 do latinky plnyln, který je v současnosti standardem v akademickém prostředí. Na rozdíl od české transkripce sice nepoučeného čtenáře zpravidla nenavede k odpo- 257 vídající výslovnosti, nicméně zájemce o hlubší porozumění čínskému písmu, jali 258 jsme přesvědčeni, buď pínyín ovládá, anebo je schopen a ochoten si pravidla jeho 261 vyslovování a popřípadě převodu z/do českého přepisu vyhledat. Proto zde také 267 nepodáváme žádné zjednodušené návody a odkazujeme na sborník statí a tabul-275 ky v Transkripcích čínštiny (ed. Třísková 1999). Důsledné použití mezinárodního 281 přepisu má tu zásadní výhodu, že je možné bez obtíží identifikovat jména a pojmy 283 ve většině současné západní literatury k předmětu a vyhledávat je na internetu. 289 ; Pokud jde o použitou znakovou sadu čínského písma, povaha knihy vyvolala Předmluva Přestože má česká Sinologie již více než stoletou historii, počínající úctyhodným dílem prol*. Rudolfa Dvořáka (1860-1920), za celou dobu nevzniklo původní souhrnné pojednání o čínskému znakovém písmu pro širší veřejnost. Údaje o čínských znacích byly obsaženy buď ve skriptech, anebo jsou dostupné roztroušeně v podobě stručných a nezřídka i zavádějících přehledů v nejrůznějších publikacích o Číně či o rozmanitých aspektech čínské kultury, případně je jim věnována samostatná kapitola v úvodech do písem světa či do obecné jazykověd}'. Naší knihou se snažíme tento dluh splatit a je na čtenáři, aby posoudil, nakolik úspěšně. Jen velmi neradi bychom sklouzli k žurnalistickým klišé o hospodářskému vzestupu Čínské lidové republiky a o nové světové velmoci. Bez ohledu na to je zřejmé, žc u nás od 90. let 20. století stoupá zájem o východní kultury či o tzv. „východní moudrost" a dochází k oživení orientalismu, jehož vlny se v různých odstupech přes Evropu přelévají už několik staletí. Součástí tohoto proudu je i snaha 0 hlubší poznání čínského myšlení, čínské literatury a nakonec i čínského písma, které nejen že je médiem, v němž jsou příslušné texty zapsány, ale přitahuje cizince 1 svou nezvyklostí a výtvarnou poutavostí. V neposlední řadě jsou čínské znaky předmětem údivu Evropanů už od 16. století a od té doby o nich také obíhají různé fantastické zkazky, o nichž se čtenář dočte v úvodní kapitole, přičemž mnohé někdy přežívají dodnes. V této práci chceme českému čtenáři nabídnout střízlivý pohled na čínské písmo, jenž by pomohl případná nedorozumění uvést na pravou míru. Zastáváme názor, že podložené vědomosti o východoasijské oblasti budou do budoucna spíše nutností, budeme-li chtít i v naší zemi sledovat světové dění a odpovídajícím způsobem na ně reagovat. Stěží můžeme svou zahraniční politiku zakládat na dojmech pramenících nezřídka z předsudků minulosti, ať už vychýlených na stranu kladnou, nebo zápornou. Je zjevné, že na této úrovni nehraje obeznámenost s čínským písmem hlavní roli, nicméně i u ní jde o projev obecnějšího přístupu společnosti k poznání Číny. Je přitom pozoruhodné, jak se zvýšil počet příležitostí k bezprostřednímu setkání se znaky, jenž byl dříve mizivý. Vídáme je na vývěsních štítech čínských restaurací či jiných podniků, v jídelních lístcích či na nejrůznějších výrobcích, běžně se s nimi můžeme setkat v televizních záběrech, ve filmech nebo na internetu. V poslední době je dokonce v módě tetování čínskými znaky, i když je třeba podotknout, že dekorativní úroveň těchto výtvorů převažuje nad úrovní obsahovou i uměleckou. čínske písmo předmluva Češi tradičně prokazovali značnou zvídavost, pokud šlo o cizí kraje, a touha po exotice u nás - zdá se - byla vždy hluboce zakořeněna. Vždyť cestopisy představují význačný žánr naší literatury už od středního období - každý zná jména jako Oldřich Prefát z Vlkanova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic nebo Václav Šašek z Bířkova, a staročeský překlad tzv. Mandevilly vznikl už v 15. století. Dodnes čtivé zápisky z tureckého zajetí Václava Vratislava z Mitrovic z let 1592-1596 byly vydány na prahu obrození roku 1777 jako jeden z podnětů k péči o češtinu a ke zlepšení jejího společenského postavení. Příznačné je nakonec i to, že jedním z prvních původních prozaických děl novočeské literatury vysokého stylu byla Cesta do Itálie (1820-1823) M. Z. Poláka, nebo že oblíbenou součástí obrozenské vzdělávací literatury počátku 19. století byly naučné knížky V. M. Krameria o Arábii, Indii či Egyptě, vydávané v jeho České expedici. Pokud jde o čínské znakové písmo, je stejně příznačné, že podle dostupných údajů je prvním Čechem, který o čínských znacích pojednává, J. A. Komenský ve své Nejnovější metodě jazyků (Methodus lingvarum novissima, 1649). Tento přední evropský vzdělanec byl jedním z podněcovatelů a hybatelů úsilí o vytvoření filozofického („dokonalého") jazyka, či přesněji „myšlenkového písma" určeného prvotně pro vědecké účely. Toto téma bylo v západní filozofii 17. století jedním z ústředních a právě čínské znaky v něm hrály důležitou roli, neboť byly spolu s egyptskými hieroglyfy vnímány jako kandidát či předobraz tohoto písma, obcházejícího arbitrárni znakový charakter a směřujícího k přímému postižení vlastní ideje. Komenský stejně jako ostatní jemu podobní myslitelé přirozeně nečerpal z vlastní zkušenosti, nýbrž ze zpráv převážně jezuitských misionářů, ale i tak dokázal praktické výhody i nevýhody čínského písma bystře posoudit. Znaky se ještě mihnou v latinské korespondenci českého jezuity Karla Slavíčka z 10.-30. let 18. století, pak ale nadlouho mizí z našeho odborného obzoru a vrací se na něj až v 2. polovině 19. století opět jen letmo v podobě hesel v encyklopediích. Podrobně a na vysoké vědecké úrovni ovšem vypracoval heslo v Ottové slovníku naučném Rudolf Dvořák (1893), zakladatel moderní čínské filologie v češtině. Po Dvořákovi jsou zevrubnější popisy čínského písma spojeny až s rozvojem československé sinologie od 50. let 20. století, přičemž soustavnější pozornost mu věnovali jazykovědci J. Vochala (1975, 1986) a O. Švarný - ten především ve svých jazykových učebnicích a skriptech (1967 s kolektivem, 1997, 1998) a spíše jako praktický doplněk ke svému hlavnímu předmětu zájmu, čínské fonetice, ale i v několika statích (1965, 1980). Nauka o znacích obecně a vlastní paleografie patří sice ke klasické filologii a je tedy tradiční součástí průpravy i kvalifikace pracovníků Ústavu Dálného východu FF UK a dalších sinologických pracovišť, nicméně publikačně zůstala u sporých studií, úvah či úvodů, zaměřených povětšinou na vysokoškolské studenty. Přehledovou a popularizační povahu má souhrnný článek D. Sehnala (2002), který je však špatně dostupný. Dějinami čínského bádání o znacích, hlavně v souvislosti se starověkým slovníkem Shuôwén jiězi, ■ ■ ■ — ■1 tt1 - °™"> ih(\a onnpravě k Číňanům podniknuté Tovaryšstvem Ježíšovým (De Christiana expeditione apud Chinas suscepta ab Societate lesu). Tato kniha měla v Evropě neobyčejný ohlas a dostalo sejí v krátké době desíti různojazyčných vydání. Stala se jedním z hlavních pramenů poznání čínského znakového písma v 17. století a hojně z ní čerpali filozofové, kteří ve znacích viděli kandidáta na univerzální „písemný jazyk". Najdeme zde m> šlenky, jež byly později často opakovány i v pojednáních dalších autorů. Nutno podotknout, že oproti 18. století představovaly poměrně střízlivé soudy. Znaky se /de přirovnávaly k egyptským hieroglyfům, uvádělo se, že pro každé slovo existuje zvláštní znak a že jejich počet je proto značný, že se pohybuje mezi sedmdesáti a osmdesáti tisíci. Jako reprezentativní vzorek vědomostí o čínskému písmu v 17. století může posloužit obdivuhodné dílo plodného německého jezuity a polyhistora Athanasia Kirchera (1602-1680) z roku 1667, jež je známo pod zkráceným názvem China illustrata. Za povšimnutí stojí skutečnost, že Kircher se obšírně zabýval laké egyptskými hieroglyfy a byl v této oblasti jedním z nej aktivnějších badatelů své doby. Sepsal o nich ostatně samostatné knihy. S Kircherem spolupracoval i tilozof G. W. Leibniz a čerpal z něho obsáhle, ač někdy též polemicky, i John Webb (1611-1672) v první evropské monografii věnované čínskému jazyku, \ Historickém eseji pokoušejícím se dokázat možnost, že jazyk čínské říše je prapůvodním jazykem (An Historical Essay Endeavouring a Probability That tlíc Language of the Empire of China is the Primitive Language, 1669). Autor \c své knize mluví o čínském písmu poměrně zasvěceně, provádí strukturní a etymologické rozbory znaků a ukazuje, jak se liší soudobé znaky od starověkých podob. Srovnává je s egyptskými hieroglyfy, jež považuje za předobraz čínských znaků (stejně jako jsou Číňané považováni za potomky Egypťanů, jak se o tom rozepisuje Webb), ale poukazuje i na jejich rozdíly. Vzhledem k tomu, že hieroglyfy byly rozluštěny až roku 1822, může být toto srovnání jen velmi povrchní, nicméně právě o to pozoruhodnější a odvážnější. Hlavní rozdíl vidí Kircher v tom, že zatímco hieroglyfy jsou podle něj písmem mystickým a hádankovitým, v němž se skrývají tajemství egyptských kněží, čínské znaky naopak považuje za ryze civilní prostředek komunikace. Podívejme se, co o tom ve svém díle píše: A dále Číňané nemají písmena na způsob abecedy, jak je zvykem u některých národů, ani slova složená z písmen a slabik, nýbrž jednotlivé znaky odpovídají jednotlivým slovům (voces) a pojmům (nomina), takže potřebují tolik znaků, kolik je věcí, jež chtějí čínske písmo Západ a čínské znaky ve starší době rozumově vyjádřit. A kdyby se někdo pokusil převést celého Calepina1 do jejich jazyka, potřeboval by mít tolik různých a odlišných znaků, kolik je tam rozdílných slov. Nepoužívají totiž ani skloňování, ani časování, neboť toto vše je, jak uvidíme o něco níže, obsaženo v oněch znacích samotných. Aproto je také zapotřebí tomu, kdo by se rozhodl nabýt alespoň jakéhosi průměrného vzdělání vlastního Číňanům, velké nadání pamětí. (Kjrcher 1667: 226) Jsou to vesměs údaje, které kolují v textech od 16. století, ale jsou rozvedeny a zasazeny do širšího kontextu. V každém případě je zřejmé, že evropští intelektuálové v poznávání čínských znaků značně pokročili. Zde máme kratičký úryvek dokazující trvalé spojení Egypta a Číny v myslích rančnovovčkých intelektuálů: Pravěcí Číňané, jak jsem řekl, následovali Egypťany, z nichž pocházejí, a tvořili psaný text nikoli skládáním písmen, nýbrž z obrazců sestavených podle různých věcí přírody (res naturales). Těm odpovídalo tolik různých znaků (signa), kolik je pojmů (reram conceptus). (Kjrcher 1667: 228) V poslední ukázce, již zde přetiskneme, mluví Athanasius Kircher o domnělé fantastické vlastnosti čínských znaků, která přitahovala pozornost jak jezuitů 17. a 18. století, tak mnoha seriózních vědců staletí následujících. Jedná se o jejich odpoutanost od konkrétního jazyka, kterou má potvrzovat užívání znaků národy zcela rozdílných jazyků a která se tradičně vysvětluje pomocí evropských, či chce-me-li arabských, číslic: Znaky (characteres) jsou společné jak celému čínskému království, tak Japonsku, Koreji, Končinčíně a Tonkinu. Jazyk je však naprosto odlišný, takže Japonci a národy Končinčíny, Koreje a Tonkinu sice rozumí knihám a spisům napsaným tímto druhem znaků, nemohou však spolu navzájem hovořit ani rozumět tomu, co říkají druzí. Stejně jako všichni rozumí číslicím běžně užívaným všude v Evropě, ačkoli slova, jimiž se vyslovují, jsou naprosto odlišná. Čínské znaky jsou totiž znaky (signa) pro pojmy, jež jsou všem společné. Je proto něco jiného znát čínské znaky a něco jiného mluvit čínským jazykem. Cizinec obdařený dobrou pamětí tak může ve spojení s pílí dosáhnout nejvyššího vzdělání četbou čínských knih, aniž by uměl mluvit či rozuměl mluvenému. (Kjrcher 1667: 235) Zatímco například kritický Leibniz přes všechny nepřesné informace, které se k němu dostávaly prostřednictvím misionářů, se soudy o čínských znacích až do své smrti váhal a stále vyjadřoval pochybnosti o jejich využitelnosti coby „myšlenkové abecedy", během 18. století se rozmnožily fantastické zprávy o čínském 1 Ambrosius Calepinus (asi 1440-1510) byl autorem řady slovníků, které vycházely v průběhu 16. století v nesčetných vydáních a variantách. Jeho jméno se proto stalo symbolem a ve své době bylo používáno k označení slovníku obecně. Za jeho základní dílo je možno ~ " ' --• n~".....«^ i->nmS -srubaní rnku 1 502. písmu z pera mnoha jezuitů, kteří s užitím odvážných slov a tvrzení povětšinou neváhali. Rozšířil se také vskutku bizarní názor, už dříve v prostředí evropských vzdělanců přítomný, že čínské znaky vznikly dříve než čínština. Ta byla někdy pojímána jako umělý jazyk, který vytvořili dávní čínští vzdělanci ex post, aby mohly být znaky jejich „písemného myšlenkového jazyka" vyslovovány. Podívejme se nejdříve na Postřehy o obecných principech umění psát a zvláště o základech čínského písma (Réflexions sur les principes généraux de ľ art ďécrire et en particulier sur les fondements de l'éeriture chinoise, 1718) od Nicolase Frére-ta( 1688-1749): Čínské znaky jsou bezprostředními značkami (signes) pro ideje, které vyjadřují. Člověk by řekl, že toto písmo bylo vynalezeno němými, kteří neznají užívání slov. Mohli bychom znaky, jež je tvoří, přirovnat k našim číslicím nebo k algebraickým značkám, které označují vztahy v našich matematických knihách atd. Předložme geometrický příklad vyjádřený v algebraických znacích před deset matematiků z různých zemí a oni vyrozumí tu samou věc. Nicméně o těchto deseti lidech se předpokládá, že mluví různými jazyky a nerozuměli by ani termínům, jimiž by vyjádřili tuto myšlenku v hovoru. Je to stejné jako v Číně, kde písmo není společné jen všem lidem v této veliké zemi, kteří mluví velmi odlišnými nářečími, nýbrž ještě i Japoncům, Tonkinům, Končinčinům, jejichž jazyky jsou zcela jiné než čínština, (převzato z Du Ponceau 1838: 9) Velice podobná tvrzení nacházíme i v dalších jezuitských spisech.2 Mezi nimi byl obzvláště vlivný objemný výbor z relací, dopisů a jiných textů jezuitských mNinnářu v Číně Zápisky týkající se dějin, věd, umění, mravů a obyčejů Číňanů (Mčmoires concernant 1'histoire, les sciences, les arts, les mceurs et les usages í/cs Chinois, 15 svazků, 1776-1789), redigovaný v Paříži Luisem-Georgesem de Uróquignym (1714-1795) s Charlesem Batteuxem (1713-1780). V jejich prvním díle autor skrytý za šifrou „Ko, Jés", kterou Du Ponceau považuje za nově přijaté jméno francouzského misionáře Pierra-Martiala Cibota (1727-1780) a DeFrancis /a čínského konvertitu, který strávil jistý čas ve Francii a fungoval jako zdroj informací pro jezuity, píše o znacích následující zprávu: Jsou sestaveny ze symbolů a obrazů a tyto symboly a obrazy nejsou spojeny s žádným /Aukem, mohou být čteny ve všech jazycích a tvoří určitý druh rozumové malby či metafyzické a ideové algebry, jež zprostředkovává myšlenky a reprezentuje je analogií, v/tahem, konvencí atd. (převzato z Du Ponceau 1838: 8) A věnujme místo ještě dalšímu význačnému jezuitovi, proslulému Josephu-Marie Amiotovi (1718-1793), který má značný podíl na zmíněných Zápiscích. Čínské znaky popisuje jako Sun. např. také dopis Karla Slavíčka a jeho pekingských kolegů z 12. září 1732 (Slavíček IW: 170-171). Čínské písmo Západ a čínské znaky ve starší době [...] obrazy a symboly, jež hovoří k mysli skrze oči - obrazy hmatatelných věcí, symboly věcí myšlenkových. Obrazy a symboly, jež nejsou vázány na žádný zvuk a mohou být čteny ve všech jazycích. [...] Byl bych docela nakloněn tomu definovat čínské znaky jako obrázkovou algebru věd a umem'. Vybroušená věta je vpravdě zbavena všech prostředku)ících meziprvků stejně jako nejpřísněji strohý algebraický vzorec. (Mémoires 1776: 282-285) Je pozoruhodné, že i bystrý sinolog Jean-Pierre Abel-Rémusat (1788-1832), který vydal roku 1822 Základy čínské gramatiky (Élemens de la grammaire chinoise), se stal článkem v tomto zvláštním řetězu nepochopení. Nápad, že by znaky vznikly dříve než jakýkoli čínský jazyk, sice odmítl jako nepravděpodobný, ale okamžitě nabídl vlastní vysvětlení, jež nezní o moc hodnověrněji. V druhém díle Asijslcých rozmanitostí (Mélanges Asiatiques II1825: 52) píše: Není daleko pravděpodobnější předpokládat, že před vynálezem písma u Číňanů existoval lidový jazyk, skládající se ze slov ne-li jednoslabičných, tak aspoň velice krátkých, jaká se nacházejí u mnoha barbarských národů? Ten by potom byl přejat vynálezci písma, aby sloužil jako výslovnost pro znaky a aby se tak vzdělaní lidé mohli bavit s lidmi prostými. Člověk je nakloněn věřit, že se věci odehrály takto. Dokonce velký německý filolog a lexikograf J. C. Adelung (1732-1806) ve svém Mithridatu,]Qnz vyšel posmrtně roku 1806, v hesle o čínském písmu přejímá téměř doslova nám známé formulace o tom, že znaky nejsou spojeny s žádným zvukem a hovoří přímo k oku. Připomeňme trošku škodolibě, že Adelung je zároveň původcem Dějin lidského bláznovství. Na rozpoznání skutečné povahy čínské písemné soustavy bylo na prahu 19. století zkrátka ještě příliš brzy. 1.3 Čínské znaky ve službách evropské filozofie Znaky se v evropském intelektuálním prostředí dostaly do popředí zájmu v 17. století coby horký kandidát na pojmové písmo, resp. univerzální psaný jazyk vědy, jímž by se daly zapisovat myšlenky bez prostřednictví přirozeného jazyka, nebo aspoň měly být jeho předobrazem. Snaha o vytvoření takovéto soustavy, již nastínil už Ramon Lull (asi 1236-1315) ve Velkém umění (Ars magna, 1305), byla díky rychle se rozvíjející novověké filozofii a prvním systematickým základům vědy živá po celé 17. století a zabývaly sejí mnohé čelné osobnosti tehdejší filozofie a vědy. Filozofové, kteří sami přirozeně čínsky neuměli, získali své vědomosti z misionářských pramenů, nejčastěji z nejvlivnějších publikací, jako byl například Ricciho popis Číny v podání N. Trigaulta nebo Kircherova China illustrata. Písemná soustava, kterou jezuité představovali ve svých knihách, se zdála být společně s egyptskými hieroglyfy tím, oč usilovali. Už Francis Bacon (1561-1626) ve svém díle Pokrok vědění (Advancement of Learning, 1605) mluví o čínském písmu jako o characters real -reálných znacích, neboť podle něho (v závislosti na jezuitských relacích) nezapisují jednotky jazyka, nýbrž odkazují přímo na věci a myšlenky. Bacon v příslušné pasáži uvádí do evropského filozofického prostředí některá loci communes, která se objevují už v 16. století akterá se udržela při životě i v dalších stoletích. Jde mimo jiné o motiv znalců překlenujících rozdíly mezi dialekty: Není však nutností, aby byly myšlenky vyjádřeny prostřednictvím slov. Neboť cokoli je schopno dostatečných rozlišení, jež jsou vnímatelná smysly, je ze své podstaty způsobilé k vyjadřování myšlenek. A proto vidíme na styku barbarských národů, jejichž jazyky jsou navzájem nesrozumitelné, nebo na způsobech různých lidí, kteří jsou hluší a němí, že lidské myšlenky jsou vyjadřovány posunky, nepřesně sice, ale přesto je účel splněn. A dále jsme srozuměni s tím, že v Číně a v královstvích Vysokého Levantu je zvyklostí psát reálnými znaky, které celkově nevyjadřují ani písmena, ani slova, nýbrž věci a pojmy. Takže země a provincie, jejichž jazyky jsou navzájem nesrozumitelné, mohou číst to, co ti druzí píší, protože znaky jsou přijímány obecněji, než jsou rozšířeny ony jazyky, a proto mají obrovské množství znaků; předpokládám, že tolik, kolik je kořenných slov (radical words). (Bacon 1605: 136) Tento názor opakují a rozvíjejí další dva propagátoři univerzálního jazyka vědy - John Wilkins (1614—1672) v knize příznačně nazvané Esej o reálném znaku a filozofickém jazyce (An Essay towards a Real Character and a Philosophical Lan-guage, 1668) a George Dalgarno (1626-1687), který o inspiraci čínskými znaky mluví v opět příznačně nazvaném díle Umění znaků (Ars signorům, 1661). Před nimi však ve své Nejnovější metodě jazyků (Methodus ling\>arum novissi-ma, 1649) uvažuje o stejných otázkách i nezřídka opomíjený Jan Amos Komenský (1592-1670), k němuž se přihlásí Leibniz jako ke svému učiteli. Vychází sice /. týchž chybných východisek ohledně povahy znalců, ale staví se k nim střízlivěji, protože je posuzuje z hlediska didaxe a praxe, na něž ostatně v celém svém životním díle kladl značný důraz. Leibniz se později proti praktickým systémům tohoto druhu vymezí a bude trvat na tom, že jde o čistě filozofickou otázku, podle čehož má být také řešena. Na rozdíl od některých jiných autorů Komenský v návaznosti na své informátory, pocházející povětšinou z leidenského univerzitního prostředí, klasifikuje egyptské hieroglyfy a čínské znaky odlišně, podobně jako to po něm udělal Kircher. Komenský navrhuje trojčlenné dělení znaků na reálné, které odkazují přímo na samotné předměty skutečnosti (res ipsae) svou smyslově vnímatel-nou podobou (obrazy, sochy), mentální, které symbolicky odkazují na pojmy věcí v mysli (rerum conceptus seu notiones) bez odkazu k mluvenému slovu, a slovní, které se v prvé řadě vztahují k jazyku, jmenovitě ke zvukům a slovům z nich složeným (sona et verba). Hieroglyfy podle něho mají nejblíže ke znalcům reálným. Latinka leží na druhém pólu a patří ke znakům slovním. O čínských znacích praví náš filozof následující: Mentální znaky jsou ony značky (notaé) Číňanů, jež mezi sebou používají místo mluvené řeči také lidé různých jazyků. Neboť i když se tam národy liší ve svých jazycích a tu čínské písmo Západ a čínské znaky ve starší době či onu věc (například Boha) nazývají různě, zapisují ji jedním a týmž znakem, kterýžto když kdokoli uvidí, porozumí, že jde o Boha, a svým jazykem toto slovo vysloví, je-li potřeba. Tímto způsobem se ti, jimž je mluvený jazyk bez užitku, baví pomocí oněch mentálních znaků. Je to opravdu chytrý vynález, ale našemu, kdy zapisujeme jazyk znaky pro písmena, se naprosto nemůže rovnat. [...] Předčí tedy tento náš způsob psaní onen čínský jak snadností, tak rychlostí a dokonalostí. Snadněji se totiž naučíš dvacet čtyři písmen než osm tisíc znaků. A rychleji zapíšeš krátké a jednoduché tvary písmen než přesložité tvary tolika jejich znaků. A dále, nám je dána neomezená možnost psát cokoli, co si přejeme; oni mohou psát jenom ty věci, k jejichž vyjádření již mají zvláštní znak. Jejich znaky vyvolávají do paměti pouze věci, slova, kterými se tyto věci označují, neposkytují. Nám však naše písmena bezprostředně navozují slova a prostřednictvím slov staví věci samotné stejně pohodlně jak v rozumu, tak v paměti. Z čehož vyplývá, že naše písmo je znamenitým prostředkem hodícím se k zachycení stejně tak jazyků, jako věcí. Oni zatím svými znaky mohou vyvolávat do paměti toliko skutečnosti již známé, naučit se věcem či jazykům neznámým s jejich pomocí nikterak nemohou. (Komenský [1649] (1989): 116-117) Připomeňme, že stejnou problematikou se kromě Komenského zabýval ještě další učenec se vztahem k českému prostředí, španělský cisterciák s českými kořeny Jan Caramuel z Lobkovic (1606-1682). V letech 1647-1657, když už byl Komenský dávno v exilu a toužebně, leč marně doufal ve vojenský a politický obrat v zemi, jenž by mu umožnil návrat, zastával Jan Caramuel z Lobkovic funkci představeného v pražských rekatolizovaných Emauzích a byl generálním vikářem arcibiskupa Harracha. I Caramuel, osobnost vpravdě širokého zaměření a úctyhodné intelektuální i publikační zdatnosti, při svém jazykově-filozofickém a kryptografickém bádání vešel do styku s čínským písmem, zabýval se však i mnoha dalšími grafickými soustavami, například indickou nebo mexickou (srov. Koupil 2007: 79-82). Popravu nejznámějším mužem, který je v evropské filozofii spojen s čínskými znaky, je německý filozof Gottfried W. Leibniz (1646-1716). Ačkoli svou představu nikdy nedovedl do konečné ucelené podoby, po celý život usiloval o vytvoření „abecedy lidského myšlení", kterou nazval lingua characteristi-ca universalis, tj. univerzální znakový jazyk. Opět a opakovaně se u Leibnize setkáváme s tehdy běžně přijímaným názorem, že egyptské hieroglyfy a čínské znaky zapisují přímo myšlenky. Leibniz si však byl vědom toho, že čínské znaky netvoří abecedu, jak si ji představuje on. Ta totiž měla být uzavřenou množinou konvenčních symbolů pro zápis nejmenších částek nutných k definici všech pojmů lidské mysli, trochu podobných dnešním elementárním sémantickým rysům u některých jazykovědců. Z tohoto omezeného souboru stavebních kamenů významu se měly podle jasně daných pravidel skládat jednotky vyšších řádů, v první řadě pojmy, z nichž drtivá většina byla komplexní, a podle dalších pravidel měly probíhat logické operace s těmito pojmy (Dissertatio de arte com-binatoria, 1666). Čínské znaky však podle těchto přísně racionalizovaných pravidel nefungovaly a bylo zřejmé, že je nutno se je naučit jeden po druhém. Tím představovaly nadměrnou zátěž pro paměť, jak poznamenává i Komenský, a nevyhovovaly tak filozofovým účelům. Leibniz proto bral čínské znaky spíše jako inspiraci a důkaz, že jeho cíle jsou uskutečnitelné, případně jako materiál, který bude nutno reorganizovat a důsledně reformovat podle zásad jeho univerzálního znakového jazyka. Doufal proto, že se mu podaří do čínského písemného systému lépe proniknout. Až do konce života se této myšlenky držel a nacházíme ji v mnoha dopisech adresovaných tehdejším učencům podobných zájmů. Jeho činnost v tomto směru musíme také vidět v širším kontextu jeho obdivu k čínské filozofii a z něho plynoucích neúnavných snah o mezikulturní výměnu s Čínou, s nimiž se obracel na diplomaty a na přední politické činitele včetně čínského císaře a ruského cara (Rusko viděl jako most mezi Východem a Západem, jenž bude hrát důležitou zprostředkovatelskou roli). Přestože tyto filozofické experimenty nebyly úspěšné, v obecném povědomí evropských vzdělaných vrstev zůstaly znaky - zdá se - nastálo zakořeněny jako symboly, které odkazují přímo k pojmům a k idejím, nikoli ke zvuku a přirozenému jazyku vůbec, a představují tak zcela odlišný druh grafického záznamu než například latinka. My se v první části naší knihy budeme mimo jiné snažit ukázat, co je na tomto pojetí čínských znaků mylného a jak ve skutečnosti čínská písemná soustava pracuje. Je bezesporu zajímavé, že ačkoli je čínské písmo v sinologic-kých kruzích téměř bez výjimky už dlouhá desetiletí správně zařazeno do kontextu dalších písemných systémů, jeho povaha je dostatečně dobře prozkoumána a na jeho ustrojení není shledáváno nic exotického, resp. nic, co by přesahovalo naše zkušenosti s jinými písmy světa, badatelům se zjevně nepodařilo tento pohled oprostit od starých nánosů a zprostředkovat širší veřejnosti. Buď jak buď, doufejme, že se v 21. století změní hrubě nesouměrná situace ohledně našich vědomostí o Číně v protikladu k vědomostem Číňanů o Západu, která není ani důstojná, ani strategicky výhodná. 1.4 První kritické hlasy Čestné místo mezi osobnostmi, které se zabývaly čínským písmem, zaujímá Peter S. Du Ponceau (1760-1844), význačný francouzsko-americký jazykovědec a předseda Americké filozofické společnosti. V ní roku 1836 přednesl svoji přednášku, jež byla vydána o dva roky později pod názvem O přirozenosti a povaze čínské písemné soustavy {On the Nature and Character of the Chinese System ofWriting, 1838). S omezenou pramennou základnou a v době, kdy i uznávaní badatelé zastávali starší názory o čínských znacích, nepříliš vzdálené pojetí 17. a 18. století, Du Ponceau sepsal obdivuhodné dílo, v němž přes některé omyly pojednal o znacích čínské písmo Západ a čínské znaky ve starší době způsobem, který dodnes neztrácí na platnosti. Velice přesně a především střízlivě } popsal vztah čínského písma a jazyka, vyložil obecně platné principy, na nichž § jsou založeny všechny písemné soustavy, a načrtnul i ty vlastnosti písma, které * jsou teprve v posledních desetiletích úspěšně testovány psycholingvistielcými me- I todami. Zaslouží si v dějinách sinologie nejvyššího uznání, ačkoli sám sinologem | nebyl a znalost čínských znaků a čínštiny měl zprostředkovanou. Zastavíme se § proto u jeho práce podrobněji a odcitujeme si z jejího úvodu nej důležitější pasáže i souhrnné povahy. 1 Du Ponceau nejdříve hovoří o vlastnostech všech písemných soustav a objev- J ným způsobem popisuje, jak funguje čtení v případě latinity, čímž navíc předjí- j má teoretické srovnání anglického pravopisu a současného čínského písma, jak i to udělal například John DeFrancis. Ačkoli dnes víme, že celá záležitost je přece § jen složitější, v hrubých obrysech autor dobře vystihl podstatu věci, a jak již bylo I řečeno, psycholingvistické výzkumy mu dávají v podstatě za pravdu: - Čínské znaky netvoří, více než kterákoli jiná grafická soustava, jazyk v pravém slova smyslu. Metaforicky tak skutečně mohou být nazývány, stejně jako tak mohou být nazý- j vány skupiny tvořené písmeny naší abecedy. Nečteme po písmenech, čteme po skupinách těchto malých značek, představujících slova a věty. Nikdo, pokud už má za sebou učení j abecedy, nehláskuje slovo, když ho čte, dokonce ani nemyslí na zvuky obrazců, které je I tvoří. To je pravda až do té míry, že existují slova, jako je například awe, kde ani jediný ze I zvuků, které jsou spojeny s oněmi třemi písmeny toto slovo tvořícími, neuslyšíme, když | je čteno. Ve slově oughtje slyšet pouze zvuk odpovídající písmenu t. Naše oko zachycuje i celé tyto skupiny a naše mysl zvuk a smysl těchto psaných slov, vše v tomtéž okamžiku; nezastavuje se, aby si všímala každého písmene; tělesné a myšlenkové procesy jsou | vykonávány ve stejnou chvíli, rychlostí mysli, již nepřevyšuje nic, co si dokážeme představit. Tyto skupiny by proto také mohly být označeny za ideografické značky či znaky a jejich různé seskupené kombinace by mohly být nazývány jazyk. Ale každý pochopí, že -. by toto takto užité slovo bylo pouze metaforické. (Du Ponceau 1838: x). V následujícím odstavci Du Ponceau formuluje svoji základní tezi, která by měla být obsahem každé úvodní přednášky o čínském písmu a měla by vévodit každé | učebnici čínských znaků, nemluvě o encyklopediích a populárních knihách buď j- o písmech světa, nebo o Číně obecně. Bohužel, ani po sto sedmdesáti letech to není 'j samozřejmostí: . I V následující rozpravě se snažím dokázat, že čínské znaky reprezentují alova čínské- I; ho jazyka a ideje jenom skrze ně. Písmena naší abecedy jednotlivě představují zvuky, tj k nimž se nepojí žádný význam, a jsou proto pouze prvky naší grafické soustavy; když j; se však zkombinují do skupin, představují slova našich j azyků, a ta slova představují či 1 vyvolávají ideje v mysli čtenáře. Tvrdím, že čínské znaky, byť sestavené z různých prv- í ků, nedělají nic jiného a že nezastupují ideje jinak než coby spojené se slovy, do nichž j je jazyk oděl, a proto tedy že jsou spojeny se zvuky, sice vskutku nikoli tím samým způsobem jako pismena naší abecedy, vezmeme-li je jednotlivě, nýbrž jako skupiny těchto i písmen, když jsou spojena do podoby slov. (Du Ponceau 1838: xi-xíi) Naprosto přesně se americký jazykovědec vyjádřil také o srovnáních čínských znaků s číslicemi, které je dodnes velice populární a patří k základně městských mýtů o čínském písmu. Mluví také o nešťastném pojmu ideografický, který je poprvé doložen pravděpodobně roku 1822 v souvislosti s rozluštěním egyptských hieroglyfů Jeanem Francoisem Champollionem - víme ostatně, že čínské znaky byly s hieroglyfy tradičně spojovány. Pozoruhodné a bezpochyby paradoxní je především to, že egyptské písmo, a potažmo písmo čínské, bylo označeno za ideografické, ačkoli jeho povaha byla po rozluštění dobře pochopena a starší ideografické a ezoterické názory na ně byly přehodnoceny. IC Du Ponceauově vysvětlení není ani dnes třeba nic dodávat: Čínské znaky jsou často přirovnávány k našim číslicím a k různým značkám užívaným v algebře, lékárnictví atd., a proto jsou nazývány ideografickými čili reprezentujícími ideje. Toto srovnání je oprávněné jen v některých ohledech; vzhledem k tomu, že ideje jsou spojeny se slovy jazyka a ony znaky zastupují slova, může se o nich říci, že zároveň zastupují ideje se slovy spojené. Nicméně dále již srovnání neplatí. Číslice vyjadřují ideje, jež jsou v každodenním jazyce vyjadřovány slovy, která mají týž význam, a ačkoli jejich zvuky mohou být různé, idea zůstává stejná; jiné značky jsou zkratky užívané v jednotlivých vědách a rozumi jim jen ti, kteří jsoujim vyučeni. Není pochyb o tom, že kdyby byly všechny jazyky tvořeny podle stejné předlohy a kdyby každé slovo v každém z nich přesně vyjadřovalo tu samou ideu a kdyby všechny byly tvořeny přesně stejně jako čínština, pak by čínské znaky mohly být užity stejným způsobem jako naše číslice; ale vzhledem k tomu, že to není tento případ, ony znaky jsou nutně užity pro jeden konkrétní jazyk, a proto - neboť jejich cílem není zastupovat ideje nezávisle, nýbrž až druhotně skrze slova onoho konkrétního jazyka - nemají právo na to být nazývány ideografické, jak se nepředložené děje. (Du Ponceau 1838: xxii) V úplnosti si uveďme Du Ponceauovy teze, které se až na výjimky snažil úspěšně dokázat ve svém pojednání a které se týkají mimo jiné i dalších tradičních a dodnes s oblibou opakovaných omylů, jako je například role čínských znalců v mezijazykovém styku na Dálném východě a z ní plynoucí jejích domnělá univerzálnost: 1. že čínská písemná soustava není, jak se předpokládá, ideografická; že její znaky nezastupují ideje, nýbrž slova, a proto jsem ji nazval lexigrqfickou; 1. že ideografické písmo je výtvorem fantazie a nemůže existovat lcě k velmi omezeným účelům, které je neopravňují k tomu, aby bylo nazýváno písmem; 3. že mezi lidmi nadanými darem řeči musí být veškeré písmo přímou reprezentací mluveného jazyka a nemůže mysli představovat ideje od něho abstrahované; 4. že veškeré písmo, pokud vím, zastupuje jazyk v některém z jeho prvků, což jsou slova, slabiky a jednoduché zvuky. V prvním případě je lexigrafickým, v druhém slabičným, v třetím pak abecedním či základním; 5. že lexigrafická soustava čínštiny nemůže být užita pro víceslabičný jazyk, který se vyznačuje ohýbáním a gramatickými tvary; a že není žádný přikl ad toho, že by tak bylo : užíváno, leč částečně a příležitostně, nebo jako zvláštní, zkratkovitý a hádankovitý í Čínske písmo Západ a čínské znaky ve starší dobé způsob komunikace omezené ve svých funkcích; nicméně nikoli jako obecný systém zápisu zamýšlený k nejširšímu použití; 6. že může být užito pro jednoslabičný jazyk tvořený podle způsobu čínštiny; v tom případě však bude podléhat úpravám a změnám, jež dají vznik hmatatelným rozdílům v hodnotě a významech znaků mezi různými jazyky, byť by byly jakkoli podobné svou původní stavbou, a proto 7. že národy, jejichž jazyky - jako například japonština a, jak se říká, rjukjuština - jsou víceslabičné a mají ohýbání a gramatické tvary, ačkoli třeba využívají čínských znaků ve svých abecedách, snad nemohou rozumět čínským knihám a rukopisům, pokud se nenaučily čínskému jazyku; a že pokud tyto národy, jejichž jazyky jsou jednoslabičné a které používají čínské znaky lexigraficky, mohou rozumět čínským spisům, aniž by znaly onen jazyk, může se to dít toliko v omezeném rozsahu, jehož určení je jedním z cílů tohoto pojednání. (Du Ponceau 1838: xxxi-xxxii) Tyto teze, pod něž bychom se mohli i dnes podepsat, mějme na paměti během celé pomyslné poutě touto knihou. Na závěr našeho setkání s Peterem S. Du Ponceauem se však začtěme do jeho povzdechu, který ve své jinak věcně odměřené práci uvedl v poznámce pod čarou, když se zabýval Leibnizovou characteristica universalis, na niž jsme už narazili výše. Ředitel Americké filozofické společnosti ani netušil, j ak pravdivá se ukážou j eho slova a j ak tuhý kořínek budou mít staré, v evropském intelektuálním prostředí hluboce zakořeněné představy o čínských znacích, které mají na svědomí sice ne výhradně, ale v drtivé většině jezuitští misionáři sloužící přinejmenším do konce 18. století jako hlavní zdroj poznatků o čínské civilizaci. Chceme ovšem důrazně podotknout, že tímto a podobnými tvrzeními nechceme nijak snižovat dějinnou úlohu jezuitů v této mezikulturní výměně. Jednalo se zpravidla o vzdělané, odvážné a obětavé muže, bez jejichž kulturní činnosti bychom byli zásadním způsobem ochuzeni, a nakonec kdo ví, jakým způsobem a v jakém časovém rozvrhu by bez nich probíhalo evropské poznávání Cíny. Nuže, toto praví s hlubokým povzdechem v poznámce pod čarou Du Ponceau, když hodnotí své předchůdce na poli bádání o čínských znacích: způsobem, jaký bychom očekávali, tj. postupným vymaňováním se ze vzorců myšlení předešlých století, postaveným na práci takových badatelů, jako byl Du Ponceau nebo Callery. V sinologickém prostředí obíhaly omyly o čínském způsobu psaní ještě hluboko do 20. století a byly často nabízeny veřejnosti v podobě popularizačních příruček. Schémata a klišé včetně mýtů o znacích se tuze úporně brání dekonstrukci a ideografie a lidové etymologie znaků jsou příliš silná lákadla, než aby mohla být jednoduše opuštěna.3 Není zde místo na sledování dalších osudů teorie čínského písma. V tuto chvíli nám postačí, že víme, kde se některé tradiční představy o znacích vzaly a jaký alternativní pohled, v hrubých obrysech dodnes platný, nabídli někteří skeptičtí jazykovědci 19. století. Poznamenejme ještě na závěr, že nejznámějším vyvracečem omylů v nedávné době byl profesor John De-Francis (1911-2009), který působil na Havajské univerzitě a jehož kniha Čínský jazyk -fakta a fantazie {The Chinese Language: Fact and Fantasy, University of Hawaii 1984) se již stala klasikou. Tak se nejdivočejší názory přenášejí z věku do věku a bude se tak nejspíše dít do skončení světa. Velký Leibniz vážně prosazoval univerzální filozofický jazyk, založený na principech matematické vědy, jímž by bylo možno předvést všechny pravdy a odhalit všechny chyby. Skoro všechny omyly lidstva je možno vystopovat ke slavným filozofům; taková je slabost naší povahy a ukazuje se na tom, jak málo je vhodné mít respekt před autoritami, kdyžjde o záležitosti, jež záleží na rozumu a prosté úvaze. (Du Ponceau 1838: 13d) Ve stejné době se v obdobném smyslu ohledně povahy čínského písma vyjadřoval také francouzský sinolog Joseph-Marie Callery (1810-1862), abychom tohoto muže nespravedlivě neopomněli. Obšírně se zabýval fonetickými složkami znaků a sestavil jejich seznam o 1 040 položkách, zveřejněný v průkopnickém díle Fonetická soustava čínského písma (Systerna phoneticum scripturae sinicae, 1841). bvlo naznačeno, další výzkum a publikace se zdaleka nevyvíjely V našem prostředí je nyní dostupná jedna z nej vlivnějších položek této fantastické literatury o znacích, kniha Čínský písemný znak jako básnické médium od Ezry Pounda a Ernesta Fe-nollosy (překl. O. Král, Agite/fra 2005). O znacích obecné II. O znacích obecně 11.2 Počet znaků Než se dostaneme k podrobnějšímu pohledu na čínské znaky a budeme zkoumat jejich funkci i vnitřní stavbu, zodpovíme si některé nejčastější otázky, jež bývají ohledně této písemné soustavy kladeny. Pouze problematiku rozšíření čínského písma do dalších oblastí Dálného východu a jeho využití k zápisu jiných jazyků než čínštiny zde budeme muset bohužel nechat stranou. Představuje sice zajímavý a bohatý tematický okruh, je však poměrně spletitá a přesahuje rámec této knihy obsahem i rozsahem. II. 1 Nej starší doklady Pokud jde o stáří čínského písma, už jsme se o něm zmínili v samotném úvodu knihy. Vzhledem k tomu, že se jeho prehistorií a ranými dějinami budeme zabývat ve zvláštní části knihy, budeme v tomto bodě struční. Do II. dílu knihy odkazujeme čtenáře, zvláště pokud jde o diskuzi ohledně zde předkládaného data nej starších dokladů čínských znaků. Tím je 13. století př. n. 1., tj. pozdní období dynastie Shäng (asi 1600-1045 př. n. ].), a jedná se o věštebné nápisy na želvích krunýřích a zvířecích kostech. Vzhledem k nejnovějším nálezům se poněkud rozmlžená hranice datování nejstaršího nápisu v čínštině nejspíše přesune z konce zmíněného století přibližně do jeho poloviny, což však na věci příliš nemění. Touto datací nejstaršího dokladu sice čínské znaky nesnesou srovnání se starobylostí sumer-ského klínopisu a egyptských hieroglyfů, jejichž vznik se umisťuje před rok 3000 př. n. 1., nicméně v běžném pojetí představují písmo s nejdelší nepřerušenou tradicí užívání na světě.4 Pojem nepřerušené tradice užívání není tak jednoznačný, jak by se mohlo zdát, Není od věci ptát se, jaká je hranice mezi nepřetržitým vývojem jednoho písma a sousledností písem, jež na sebe geneticky navazují. Cistě na základě tvarosloví by je bylo možno jasně rozlišit jen stěží - čínské znaky například prošly stejně dramatickými proměnami svého zevnějšku jako větev písem, jejímž koncovým členem je latinka. Podobně je tomu s funkčními posuny jednotlivých grafémů - mění se jak jazyk, tak písmo a stejně tak sc stále mění i poměr mezi jednotkami písma a jednotkami jazyka, jež jsou jimi zapisovány. Dokonce ani hlediskojazy-kové, tj. zda se daným písmem zapisuje stále týž jazyk (a jež se zdá, žc by mohlo fungovat u čínských znaků), neplatí obecněji - pak by se např. latinka rozpadla do tolika jednotlivých písem, kolik je jí zapisováno jazyků. I to je však přijatelný pohled na věc. Důležité je tedy mít na paměti relativnost těchto pojmů a všechny případy poměřovat stejně. S počtem čínských znaků je to poněkud složitější. Předně si musíme ujasnit, na co se vlastně ptáme. Chceme vědět, kolik existuje znaků vůbec, kolik se jich nastřádalo během dějin či kolik jich už dávno mrtvých leží v nej větších slovnících? Nebo chceme spíše vědět, kolik znaků potřebujeme na to, abychom si přečetli noviny či abychom byli uznáni za gramotné? Podívejme se postopně na několik zajímavých čísel. Začněme od slovníku Kängxl zidian JlřES^ft (1715), kterým vyvrcholila tradiční čínská lexikografie. Obsahuje přes 47 000 znaků. Nejužívanější moderní čínské příručky spadající do kategorie velkých slovníků, Cíhái (More slov) WM (1973, 1989) a Ciyuán (Pramen slov) WW. (1983), mají oba přibližně 14 000 znakových vstupů. Největším čínským znakovým slovníkem (ačkoli ne slovníkem s největším počtem obsažených znaků!) je v současnosti Hanyů dá zidian (Velký> znakový slovník čínštiny) tJliip^^A (1986-1990)-v něm najdeme 55 000 znaků. Tyto údaje zajisté vypadají na první pohled monstrózně a případného zájemce o studium čínštiny vyděsí. Už na druhý pohled však zjistíme, že ve skutečnosti to s počtem znaků není tak dramatické. Významnou část objemu těchto slovníků totiž zabírají tzv. různopsaní. Například v Kängxi zidiämi tvoří tyto varianty, principiálně trochu podobné našim variantám pravopisným, kolem 40 %.5 Další část, byť ne tak rozsáhlou, představují znaky „nářeční", přesněji znaky, jimiž se zapisují nářeční slova a jež tak nepatří do standardní zásoby čínských znaků. Jsou tu také místní jména včetně historických, i nezvyklé znaky vystupující ve jménech osob ap. Nejvlivnějším činitelem však je diachrónni povaha takovýchto slovníků. V každé době se běžně užívá pouze určitý soubor znalců, zmíněné souhrnné slovníky však mají za cíl shromáždit a vysvětlit co možná nejobsáhlejší materiál pokrývající rozpětí bezmála tří tisíc let. Zatímco ve skutečném písemném provozu probíhají dynamické procesy, kdy část znaků vzniká, část vychází z užití, část je již dávno nepoužívaná a přežívá pouze jako součást kulturního a částečně stále aktualizovaného dědictví, slovníky zachycují grafematické bohatství staticky. Z toho vyplývá, že žádný Číňan za svůj život neznal 50 000 znaků a dnešní průměrně vzdělaný Číňan převážnou většinu obsahu nej větších slovníků nikdy neviděl a nebude ji ani potřebovat. Přesněji spočítat, kolik j c v současné době v oběhu znalců, není ovšem jednoduché. Čínští teoretici se pokusili sestavit tabulku moderních znalců, přitom se však museli vyrovnat s otázkou, které znaky počítat mezi moderní. Z principu vyloučili Čínská různopsaní jsou však mnohem rozmanitější a odlišují se od sebe navzájem zásadnějším způsobem. Nejedná se většinou jen o drobnou variaci v jednom z prvků grafému, nýbrž o znaky celkově značně odlišné, při jejichž stavbě bylo využito jiných, byť spřízněných prvků fonetických či sémantických, případně obojích, nebo dokonce zkonstruovaných na zcela jiném principu. Čínské písmo O znacích obecně znaky, které se používaly k zápisu starších fází jazyka, a znaky zapisující nářeční slova. V jednotlivých případech se museli řídit i dalšími hledisky, hlavně četností výskytu, protože i v dnešních textech různých žánrů se objevují prvky literární čínštiny, nemluvě o dílech zaměřených historicky, a pronikají do nich i stopy nářečí. Mnoho obratů staré čínštiny se také stalo součástí standardního jazyka, podobně jako některá nářeční slova. Ve všech těchto případech se můžeme setkat se zvláštními znaky. Je zřejmé, že hranice je značně neurčitá, a čínští badatelé prolo zvolili poměrně tolerantní přístup. Další problematickou skupinou s nejasnou hranicí jsou vlastní jména - jména osobní, zeměpisná či jména podniků a výrobků. Teoreticky znaky ve vlastních jménech označujících jsoucna víceméně současná do souboru moderních znaků patří, nicméně někdy mezi nimi nalézáme i znaky vyskytující se velice zřídka, až exoticky. Ty se zpravidla do souboru nepočítají. Zvážíme-li všechny tyto okolnosti a ověříme-li si vlastní odhady za pomoci některých částečných frekvenčních znakových slovníků, dojdeme přibližně k číslu 10 000. To se také shoduje s počtem znalců obsažených ve slovníkuXtnhuá zidiän fJf^^Ä, který v Číně slouží jako základní příručka pro školy a veřejnost. Množina moderních čínských znaků je tvořena ze tří čtvrtin tradičními znaky zděděnými z minulosti, přibližně 20 % představují znaky zjednodušené při reformách ve 20. století a zbylých 5 % připadá na znaky nově vytvořené (v drtivé většině se jedná o chemické názvosloví) a znaky dávno neužívané a nově probuzené k životu, ovšem ve zcela jiné funkci. Zajímavější je však frekvenční a funkční rozvrstvení tohoto desetitisícového souboru. Vydělíme-li z něho tzv. řídké znaky (hänyôngzi ^ffi získáme množinu označovanou jako běžné znaky (tôngyôngzi iffiffl^), která čítá přibližně 7 000 znaků, ale spíše o něco méně. Nejčastěji užívaným znakům, které přirozeně patří zároveň mezi znaky běžné, sc říká znaky časté (chángyôngzí ^ffl^) a jejich počet se pohybuje v rozmezí zhruba 2 500-3 500. Vyčlenění těchto skupin proběhlo samozřejmě v první řadě podle četnosti výskytu, nicméně dalšími hledisky byly i šíře použití (která se nemusí shodovat s četností), konstrukční potenciál (jak často znak vystupuje v kombinacích znaků a v kolika jiných znacích slouží jako složka) nebo praktická využitelnost v každodenním životě (některé znaky všudypřítomné na ulici nemusí vystupovat příliš často v literárních textech). Za povšimnutí stojí statistika, podle níž může čtenář v rozsáhlejších dílech moderních čínských autorů narazit na 2 000-3 000 či jen o málo více znaků. Začínáme tedy tušit, že údaje o desetitisících znaků nemají se současnou písemnou a čtenářskou praxí příliš co do činění. Arci ilustrativní jsou informace, které nám poskytují frekvenční slovníky znaků. Vezmeme-li různé skupiny znaků, vymezené na jedné straně nejčastějším znakem (de $)) a určitou pozicí níže na žebříčku na straně druhé, a budeme-li zkoumat, jak velkou část textu pokrývají, zjistíme, že 6 600 nejčastějších znaků pokrývá 99,999 % textu, 3 800 znaků pokrývá 99,9 % textu, 2 400 znaků pokrývá zhruba 90-95 %. Do očí bijící je nepoměr počtu znaků a míra pokrytí. Vyplývá z něho v souladu s výše uvedenými údaji, že zcela zásadní je ovládnout nejčastějších 2 000-3 000 znaků. To nám umožni identifikovat drtivou většinu znalců v současných textech. Už při znalosti asi 5 000 znaků jsme schopni přečíst téměř všechny znaky v běžných publikacích a další tisíce znaků, které se případně naučíme nad tuto úroveň, představují pouhé zlomky procent.- Přidejme ještě pro úplnost, že hranice základní gramotnosti byla podle materiálů čínských úřadů stanovena na 1 500 znaků pro rolníky a 2 000 pro zaměstnance v obchodu a obyvatelstvo městysů. Zajímavá může být také informace, že čínské děti se na základní škole v každém ročníku musí naučit přibližně 550-650 znaků (So 2001; 48-54). II.3 Znaky zjednodušené a složité, směr psaní, interpunkce V dnešní době existují dvě standardní sady čínského písma.6 V ČLR a v Singapuru se používají tzv. znaky zjednodušené, někdy nazývané také zkrácené (jiänfízi % fS^, angl. simplified characters). Na Tchaj-wanu a v dalších oblastech nespadajících pod správu ČLR jsou užívány tzv. znaky složité či tradiční (fántízi fj| fl^ř, angl. traditional characters), v Hongkongu a v Macau, k ČLR nedávno opět připojených, zatím převládají také, i když zjednodušené znaky pronikají nyní i tam abývají používány, často smíšeně se znaky tradičními, při neformálním psaní pro svoji úspornost. Zjednodušené znaky vznikly reformami vc 20. století (1936, 1956, 1964), podrobněji je o nich pojednáno v II. díle o dějinách čínského písma, a zde sc jimi proto nebudeme více zabývat. Podle srovnání, které provedl Fěi Jin-chäng Jť^H (1993), se v oblasti 5 000 nejčastějších znaků obě sady plně shodují v 41 %, ve 24 % případů se jedná spíše o drobné grafické odchylky neovlivňující celkovou podobu znaku, které nebrání v jejich obousměrné identifikaci. U 35 % se pakjedná o výraznější rozdíly dané buď zkrácením znaků, nebo kodifikací jiné tradiční varianty. Tato situace samozřejmě značně komplikuje písemnou komunikaci na nejrůznějších úrovních a ostatnč i v naší knize jsme se s ní museli vyrovnávat. Kromě ojedinělých hlasů, které volají například po aspoň pasivním ovládnutí tradičních znaků, vláda ČLR i čínské akademické prostředí důsledně prosazují používám zjednodušené sady. V tištěných publikacích veřejné povahy najdeme jen zjednodušené znaky. Výjimku tvoří specializované knihy, většinou vydání starých textů nebo odborná díla se zaměřením na dějiny jazyka a písma. V neoficiální sféře však panuje diametrálně odlišná situace. Máme na mysli především nápisy, s nimiž se můžeme setkat na čínských ulicích, na štítech restaurací, obchodů i některých institucí, na jídelních lístcích nebo v letáčcích. Můžeme zde spatřit rozmanité nekodifikované způsoby zjednodušování znalců, znaky jednoduše chybné, 6 Neuvažujeme zde nyní například o japonských znacích, neboť ty bez ohledu na svůj původ Jiz nejsou písmem čínským, nýbrž japonským, a maji proto také své zvláštnosti a svébytný vývoj. Čínské písmo O znacích obecně pocházející od méně vzdělaných pisatelů, a nakonec - a to především - míšení zjednodušených a tradičních znalců, popřípadě důsledné užití tradiční sady. Hlavní příčinou je určitá vyšší prestiž tradičních znalců, které s sebou pro Číňany nesou přídech starobylosti, vznešenosti a aristokratičnosti. Řečeno bez obalu, jedná se i o jistý druh snobismu, podobně jako když český podnikatel pojmenuje svůj obchod na malém městě banálním anglickým výrazem. S tradičními znaky se setkáme v čínských městech zcela běžně, ale pro přesnější představu můžeme uvést, že profesor Zhong Zhémíng K roku 1990 při namátkové sondě v Pekingu zjistil, že použití tradičních znaků na budovách a branách vysokých škol je 52% a na štítech restaurací 84%. A například nejen čínští obchodníci, ale i funkcionáři si velice často nechávají tisknout vizitky ve složitých znacích. Zdá se tedy, že širší veřejnost ne úplně sdílí názor oficiálních míst a intelektuálů angažovaných v kodifikaci písma, resp. přistupuje ke znakům živelně. V podmínkách každodenního života tak panuje chaotická situace, na niž je potřeba být připraven. Pokud jde o směr psaní, a tedy samozřejmě i čtení, rozlišujeme způsob tradiční a moderní. Na počátku 1. tisíciletí př. n. 1. se ustálilo psaní ve sloupcích seshora dolů, přičemž jednotlivé sloupce se řadily zprava doleva. Tento způsob pak přežil až do 20. století a je stále používán v konzervativněji laděných publikacích, typicky ve vydáních starých textů (nota bene ve složitých znacích) a často také například na vývěsních štítech. Zvláštním případem jsou historizující nápisy, jsou-li jednořádkové. Ty se pak čtou zprava doleva, protože se vlastně skládají z jedno-znakových sloupců. Je-li kniha vysázena starým stylem, otevíráme ji z opačné strany než v Evropě a také jí listujeme z našeho pohledu „zezadu", stejně jako u arabských knih. Moderní směr psaní zleva doprava v řádcích byl převzat ze Západu a dnes naprosto převládá, i když na Tchaj-wanu ne tak výrazně jako v ČLR. Ve staré Číně se v běžném provozu nepoužívala interpunkce. Znaky byly psány souvisle bez výraznějších mezer a bez interpunkčních znamének. V klasické paleografii se takový způsob označuje jako scriptio continua. Hranice větších celků - slov, frází i vět - bylo nutno odvodit z obsahu textu. To mohlo někdy působit významové nejednoznačnosti. Dnes se při výkladu starých textů nezřídka vedou spory o to, kam umístit tečku či čárku, protože rozdílná řešení vedou ke zcela odlišným výkladům, a punktuace čili doplnění rozhraničujících znamének patří lc úhelným kamenům editace starých spisů. Je zřejmé, že není jedno, zda příslušné slovo patří na konec jedné věty či na začátek věty druhé. Je to stejné jako v oblíbené české hříčce „Popravit, ne propustit!" a „Popravit ne, propustit!". Spíše jen výjimečně se ve starověku objevují určité členící prvky. Někdy od přelomu letopočtu bylo možno k oddělení vět a frází použít kolečka, avšak drtivá většina textů zůstává bez této byť elementární interpunkce. Ta se poněkud více rozšiřuje od počátku prvního tisíciletí a v populárních románech 13. století se stává poměrně běžnou, později ke kolečkům a čárkám přibývají i symboly, které uvádějí vlastní jména. Jejich používání však stále není soustavné a teprve na začátku 20. století se v čínském nrostředí ujímá západní způsob interpunkce, i když se - obecně řečeno III. Funkce a stavba znaků III. 1 Vztah znaků a čínského jazyka Místo úvodu k této kapitole odkážeme na výše citované teze Petera S. Du Pon-ceaua. Ani po sto sedmdesáti letech na nich není třeba mnoho věcí měnit a my bychom zde pouze přepisovali jeho slova. Přesto si zde zopakujme a rozveďme některé myšlenky užitečné k pochopení anatomie čínského písma. Písmo je z definice vždy systematickým, v zásadě jednoznačným záznamem jazyka, a to jazyka lidského a zpravidla přirozeného, i když samozřejmě i jazyky umělé mají svůj zápis, kdy jednotlivé značky či jejich kombinace mají úzký vztah k jednotlivým jazykovým jednotkám. Vyznačuje se tedy pevnými konvencemi, jak převést skupinu symbolů na jednotky příslušného jazyka, a liší se tak například od tzv. obrázkových „písem", u nichž je sice celkový význam sdělení rámcově zřejmý, nicméně je možno jej slovně vyložit mnoha volnými parafrázemi. Pokud zmíněné podmínky daná grafická soustava nesplňuje, nelze ji zvát skutečným písmem. Z tohoto důvodu je ideografické písmo, které by zapisovalo přímo myšlenky bez prostřednictví jazyka, protimluvem, a jak poznamenává Du Ponceau, je výplodem intelektuálske fantazie. Písmo nikdy nezapisuje přímo ideje. Pokusy filozofů o sestrojení „myšlenkové abecedy" skončily vcelku pochopitelně vždy nezdarem a všechny tyto „ideografické" zápisy dramaticky zaostávaly ve vyjadřovacích schopnostech za víceméně přirozenými psanými jazyky, nemluvě o tom, že v nich byly jazykové návyky jejich původců bezděky zabudovány. V tomto ohledu se tedy čínské znaky nikterak neliší od jakéhokoli jiného písma: slouží a vždy sloužily k zápisu některé z variant čínštiny. Jakým způsobem se v něm čínský jazyk odráží, a tudíž jakým způsobem lze informace ve znacích ukryté využít, je samozřejmě jiná věc, o ní si však podrobněji povíme níže. Musíme si ovšem uvědomit, že písemný zápis neodráží mluvenou řeč věrně jako zrcadlo. Mezi psaným jazykem a mluvenou řečí existují v různých případech různě složité vztahy a některé psané jazyky již svůj styk s živou řečí ztratily. Nikdy se však nevymykají z širšího okruhu přirozeného jazyka. Mohou být a také zpravidla jsou uměle pěstovány, vybrušovány a někdy udržovány při životě i poté, co se staly mrtvými, ale vždy jsou založeny na určité řeči, či výjimečně na několika řečech, řídí se pravidly jí nebo jim vlastními a sledují obecná pravidla mezilidské slovní komunikace vůbec, ačkoli jim odlišnost média dodává některá specifika. Psané j a-*„i,á mnhrM v crramotnvch literárních společnostech, v nichž je většina členů fonkce a stavba znaků zapojena do písemné komunikace, zpětně ovlivňovat mluvený jazyk, většinou se tak však děje jen ve značně omezené míře. Oproti tomu vliv mluveného jazyka na jazyk psaný je- u živých jazyků - zásadní povahy. Tvoří totiž jeho předobraz a je též podhoubím, v němž koření jazykové kompetence uživatelů obou kódů. I když tedy popravu odmítneme zjednodušující představu psaného jazyka coby přímého odrazu mluvené řeči, primát mluveného je, kromě zvláštní situace mrtvých a umělých jazyků, stěží zpochybnitelný a odráží se v písmu mnohočetně. Stejně tak čínské znaky vznikaly a byly používány prvotně jako prostředek k zápisu jednotek mluvené čínštiny různých období, V převážné většině případů zapisujeme jedním čínským znakem (grafémem) morfém, tedy nejmenší významovou jednotku (sémém), která je vázána na určitý zvuk. V čínštině coby jazyce slabičném tvoří základní fonologickou jednotku slabika s pevně určenou stavbou (sylabem) a většina morfému odpovídá na zvukové úrovni jedné slabice. Typicky tedy vypadá situace tak, že jeden znak čteme jako jednu slabiku, která je zároveň nositelem přinejmenším jednoho uceleného významu. Například znakem # se zapisuje morfém představovaný slabikou shóu, která nese význam ,ruka': rovma písma (grafém) rovina fenologická (sylabem) rovma významová (sémém) rovina jazyka (morfém = sepětí sylabému a sémému) Obr. 1. Charakteristický vztah mezi čínským znakem a jazykovou jednotkou. čínské PtSMO Povšimněme si, že znak se vztahuje prvotně k morfému jako celku, nikoli tedy jen k výslovnosti nebo jen k jazykovému významu. Druhotně je samozřejmě možné využít zprostředkované vztahy 1) mezi znakem ^ a slabikou shou, 2) mezi znakem ^ a významem ,ruka', které jsou na obrázku vyznačeny přerušovanou čárou, jako přímá spojení, ale tak se děje až při zvláštním zacházení se znaky, zpravidla mimo rámec běžného písemného styku (například jsou-li znaky adaptovány pro zápis jiného jazyka). Pokud bychom chtěli označit čínské písmo odbornou popiskou, mohli bychom je, jak vidíme, označit za písmo morfemografické, tedy písmo, jehož základními jednotkami se zapisují morfémy, a když bychom chtěli také zdůraznit, že jeden znak až na naprosté výjimky odpovídá na úrovni zvuku jedné slabice, mohli bychom říci, že se jedná o písmo morfemosylabografícké. Někdy bývá čínské písmo pojmenováváno také jako logografické, tedy písmo, jehož jednotky zapisují v prvé řadě celá slova. Takové zařazení jc však v současné době matoucí. Ve staré čínštině sice skutečně jeden znak odpovídal na jazykové úrovni většinou jednomu slovu, jehož případnou vnitřní stavbu nyní ponechme stranou. Dnes je ale většina čínských slov víceslabičná a k jejich zapisuje zapotřebí více - zpravidla dvou - znaků. Mnoho slov ztratilo svou původní samostatnost, staly se z nich tzv. vázané morfémy, které mohou nanejvýš vstupovat do spojení s jinými morfémy a tvořit různá složená slova. Například ve staré čínštině se znakem ä zapisovalo samostatné slovo zhi ,rozumět, vědět'. Avšak dnes, chceme-li říci,vědět', musíme sáhnout po dvojslabičném a dvoumorfémovém slově zhřdao £n3í: zhl £f) ztratilo svou nezávislost, samostatně je už použít nemůžeme. Dnes je pouhým morfémem vázaným například ve dvojslabičných slovech zhlshí £0 fst ,vědomosti' nebo tongzlň í§£r .oznámit'. Díky vývoji jazyka (všimněme si, že nikoli písma) bychom dnes čínské znaky za čistě logografické písmo označit nemohli, nanejvýš bychom mohli říci, že se v něm mísí princip morfemografielcý a logografický. III. 1.1 Méně běžně poměry znaku, slabiky a významu Na obr. 1 jsme si znázornili nejběžnější situaci, která platí pro drtivou většinu znaků. V čínském písmu se však můžeme setkat také s jinak rozloženými vztahy mezi rovinou grafickou a jazykovými rovinami zvuku a významu. Možnosti, které připadají v úvahu, jsou představeny v následujícím přehledu. Kromě kategorie B, litera je poměrně běžná už od starověku, se však jedná spíše o výjimky zapříčiněné převážně netypičností morfému, který je zapisován, kategorie C, která je uměle vytvořená v nové době, je po reformách písma v ČLR prázdná. Z následujícího přehledu mimo jiné vyplývá, že slabičný princip je u čínských znalců významnější než princip sémantický. Jinými slovy, je důležitější, aby jedné slabice odpovídal jeden znak, a to bez ohledu na to, zda tato slabika představuje jeden či dva morfémy, nebo nepředstavuje morfém žádný. Tato zásada je porušena jen u zmíněné kategorie C a u kategorie D, která zahrnuje jediný případ, a tím je neslabičná Funkce a stavba znakíi přípona -r (tzv. erizace), jejíž existence je dána zvláštním foneticko-fonologickýni vývojem čínštiny. A. 1 znak = 1 slabika = 2 morfémy Jedná se o případy, kdy dvě původně samostatné slabiky, z nichž každá představovala zvláštní morfém, splynuly ve slabiku jedinou. Tento proces byl podmíněn různými fonetickými okolnostmi a proběhl ne vždy pravidelně. Týká se to gramatických slov, jež byla nejspíše vyslovována oslabeně, krátce a v rychlé návaznosti. V angličtině se těmto splynutinám u některých autorů říká fusion forms či allegro forms. současná čínština: jif béng ,není potřeba': z biiyông ^JfJ M biě ,ne' (zákaz): z biiyäo ^5? stará čínština: W zhu: splynutí zájmeně zhí £a předložky yú či jejích variant M yän: splynutí předložky yú jfc či jejích variant a zájmeně zhí Ž Jí ér. koncová částice vzniklá ze spojení eVyř rfn EL ,a toť vše' B. 1 znak = 1 slabika = 0 morfému (morfém je víceslabičný) Znaky v této kategorii zapisují víceslabičné morfémy, samy o sobě tedy nestačí k zaznamenání příslušného morfému, teprve ve spojení s dalšími znaky dávají kýžený výsledek. Skupina Bl představuje tradiční kategorie, skupina B2 zahrnuje novodobé výpůjčky. Bl Ve skupině B1 se nacházejí tzv. liánmiánzi WM.^ ,propojcné znaky'. Jedná se o znaky, které byly vytvořeny speciálně k zápisu dvojslabičných morfému (tzv. HánmiáncíWťMl$), které přes převažující jednoslabičnost staré čínštiny tvořily už tenkrát nezanedbatelnou část slovní zásoby. Bl-a a B1 -b jsou morfémy-slova domácího původu, která se vyznačují zvukomalebným zabarvením - často se jedná o nápadné tělesné pohyby či duševní stavy (např. pro ,přešlapování na místě, váhání' je hned několik takovýchto slov) a také například o menší zvířátka (podobně jako v indoevropských jazycích je mnoho jmen ptáků odvozeno od zvukomalby). ; Bl-a se rýmují (tzv. diéyxtn SitR), u Bl-b mají pro změnu obě slabiky stejnou počáteční souhlásku, jinými slovy se aliterují (tzv. shuängshéng ÍSISř). Bl-c jsou pravděpodobně též domácího původu, ale ani stejným rýmem, ani stejnou počáteční souhláskou se nevyznačují. Bl-d jsou staré fonetické výpůjčky z cizích jazyků, a v čínštině se to týká prakticky jen slov označujících předměty, které byly do Cíny uvedeny ze zahraničí, jako například sklo nebo hroznové víno ze Střední Asie. čínské písmo Funkce a stavba znaků Bl-a WM púihuái,váhat, přešlapovat na místě' Bl-b MWf. zhizhii,pavouk' Bl-c húdié ,motýľ Bl-d $?í|S 6d/;,sklo' Jednotlivé znaky tohoto druhu, jako například #51, mají zvláštní postavení. Bez druhé složky vlastně nic neznamenají a v mluveném jazyce je nutno vždy říci slovo celé, například zhizhu, je-li řeč o pavoukovi nebo chceme-li vytvořit složený výraz, v němž bude pavouk figurovat. Nicméně vzhledem k tomu, že ve standardním písmu jsou tyto znaky jedinečné - vznikly pro zápis příslušného slova unikátní kombinací složky fonetické a významové -, poznáme, že jde o znak, jímž se zapisuje část příslušného dvojslabičného slova, i když stojí izolovaně. Vidíme-li tedy například $H, poznáme, že patří k ,pavoukovi', i když ,pavouk' znamená až celé spojení zhizhu, zapisované jako ŕjflíft. V psaném jazyce proto mají tyto znaky jistý potenciál k osamostatnění: $ED v něm lze teoreticky používat jako svého druhu zkratku pro W^. B2-a Skupinu B2 tvoří novodobé výpůjčky. Od starých výpůjček typu báli ÍŘM ,sklo' (Bl-d) se liší tím, že pro jejich zápis nebyly vytvořeny jedinečné znaky. Píšou se pomocí již existujících znaků použitých jako fonetické výpůjčky. V případě čisté fonetické výpůj čley j e využita j enom zv uková stránka přís lušné j azyko vé jednotky, na význam, který s ní je původně spojený, se nebere žádný ohled. Čínské znaky v takovéto situaci fungují trochu podobně jako slabičná abeceda. K strohému, čistě fonetickému přepisu cizích slov, většinou vlastních jmen, se nevybírají znaky náhodně. Existuje repertoár oblíbených přepisových znaků - často takových, které se pro zápis moderního jazyka tolik nevyužívají a které jsou konotačně neutrální, aby cizí jméno bylo v textu snadněji určitelné, nepletlo se s okolními slovy a nevyvolávalo nepatřičné asociace. Není to však žádným železným pravidlem. př.: ~faW&Bulägé ,Praha' Znakem ^ftľ se za běžných okolností zapisuje morfém bit,látka', znakem it morfém lä ,táhnout' a znakem f§- morfém gé ,přihrádka'. Ve spojení Bidägé však původní významy morfémů nejsou relevantní, je využito pouze slabičných hodnot k přibližnému fonetickému přepisu cizího slova,Praha'. Ostatně i kdybychom chtěli zohlednit původní významy, jen stěží bychom je složili do smysluplného celku. B2-b Velice často se však taková výpůjčka kříží s jazykovou hrou - u názvů zahraničních firem nebo výrobků to bývá z reklamních důvodů pravidlem. Jde o to, že příslušný název se sice opět přibližně foneticky přepíše, ale přitom se vyberou znaky s určitými, zpravidla kladnými konotacemi a počítá se s tím, žc původní významy nezůstanou úplně stranou, na rozdíl od uvedené .Prahy'. Někdy mohou být znaky zvoleny tak důmyslně, že když se vezmou v potaz doslovné významy, lze z nich vytvořit nějaký zajímavý, typicky pochvalný výraz. Takový způsob přepisu tedy zároveň rámcově vystihuje výslovnost cizího slova a zároveň slouží jako (nezřídka bombastická) rádoby vysvětlivka. př.: ít]S Jiékě ,Česko' -jié ,svižný, vítězný', kě .porazit, přemoci' Bj'pnT^ Kěkoukělě ,coca-cola' - kěkóu ,lahodný', kělě .radostný' C. 1 znak = 2 slabiky = 2 morfémy Jak již bylo řečeno, tato kategorie vznikla v nové době a dnes se znaky, jež k ní patřily, v ČLR nepoužívají. Takovými znaky se zapisují dva běžné, volné morfémy, každý o jedné slabice, které tvoří jedno složené slovo. Jedná se pouze o fyzikální jednotky. První typ, námi označený jako Cl, je vlastně ligaturou či slitkem dvou znalců do jednoho grafického pole. Kdysi v raném starověku na věštebných kostech a na bronzových nádobách byl tento způsob zacházeni se znaky o něco běžnější (viz kap. IX). Nejznámějším příkladem z moderní dobyje znak Mf, který se čte qiänwä, což znamená ,tisíc wattů, kilowatt'. Jde jednoduše o spojení slov qiäti Ť ,tisíc' a wä 3C , watt', které se dnes píše standardně dvěma znaky jako ŤS. Typ, který pro přehlednost můžeme pojmenovat jako C2, se od průhledných ligatur trochu liší. Podívejme se na znak íš, jenž je jedním z hrstky zástupců této kategorie. Ten se čte hůilí a znamená .mořská míle'. Jedná se opět o spojení slov hai #$ .moře' a li £ ,mílc', jež se dnes píše jako dva znaky $sä. Nově vytvořený znak však neobsahuje plně obě složky jako v případě .kilowattu'. Vznikl spojením významové složky ý ,voda' a znaku Ji., který v něm stojí zároveň sám za sebe a zároveň může být považován za fonetický element. Jde tedy o zvláštní hybridní druh znalců. li. 1 znak = žádná slabika = 1 morfém Poslední kategorie vztahů mezi jednotlivými rovinami čínského písma a jazyka, > níž znak zastupuje sice jeden morfém, který však na úrovni výslovnosti netvoři samostatnou slabiku, má jediného zástupce. Je jím znale % (ve zjednodušených znacích JL), který má vedle slabičné výslovnosti ér s významem ,syn, dítě' také výslovnost -r a pak je příponou s několika funkcemi, nejčastěji zdrobňující a substantivizační (vytváří podstatná jména). Celá slabika, k níž je tento příponný morfém připojen, pak získává zvláštní výslovnost - takzvaně se erizuje. Znamená to, že během jejího vyslovování se jazyk stáčí špičkou vzhůru k patru, takže čínské písmo Funkce a stavba znaků se slabika zabarví po americkém „r", přičemž dochází k některým průvodním fonetickým jevům; tato výslovnost je ostatně charakteristickým nářečním rysem pekingské čínštiny. Spojení dvou znaků Hj^L se tedy čte jako jedna erizovaná slabika huar a značí ,obrázek' (huá Ur ,kreslit, malovat' + -r —► podstatné jméno). Nutno však podotknout, že tato přípona se v běžném psaní často vypouští a případná erizovaná výslovnost se doplní při čtení z kontextu, přičemž roli hrají i vlivy dialektu. III. 1.2 Hornonymie, homografie a homofonie I v daleko nejběžnějším případě, kdy na základní úrovni odpovídá jeden znak jednomu jednoslabičnému morfému, může dojít k dalším komplikacím. Čínské písmo totiž vykazuje jistou míru hornonymie a homografie. První pojem má své domovské místo v lexikológii, kde je používán nepříliš jednotně. My si jej však vypůjčíme k označení vlastnosti čínských znaků, i když v podobných intencích. V našem pojetí označujeme znak za homonymní, pokud se jím zapisuje více morfému, ať už příbuzných, nebo nesouvisejících, které se vyslovují totožně. Jinými slovy, u homonym se shoduje jak písemná podoba, tak výslovnost.7 Homografie pak v našem pojetí znamená, že se jeden znak vztahuje k více morfémům, opět jak příbuzným, tak nesouvisejícím, jejichž výslovnost je odlišná.8 Jinými slovy, u homografie se shoduje jen písemná podoba. U složitějších případů se obě vlastnosti mísí, tj. jeden znak označuje jak různé morfémy stejné výslovnosti, tak různé výslovnosti. V praxi to znamená, že některé znaky - a není jich málo - mají více čtení či aspoň více samostatných významů. Je to výsledkem a) odvozování či b) vypůjčování znaků (viz níže). To je přirozeně nepříjemné pro čtenáře textů, protože ten musí tuto nejednoznačnost řešit na základě svých zkušeností a spoléhat se v první řadě na kontext. Před reformami na konci starověku byla hornonymie a homografie v čínskému písmu ještě daleko vyšší než dnes. Znaků s více než jedním čtením je v současnosti zhruba 10-20 %. Většinou se jedná o čtení dvě, ale řidčeji se můžeme setkat i s více výslovnostmi - třemi nebo čtyřmi. Více než čtyři výslovnosti u jednoho znaku jsou výjimkou. Uveďme si pro ilustraci krajní případy, kdy je rozsah hornonymie a homografie značný. Znak má čtení jen v přeneseném slova smyslu, i když se takovéto formulace naprosto běžně používají. V praktickém ohledu je samozřejmě zcela v pořádku mluvit o čtení či výslovnosti znaku, ve skutečnosti však jde o výslovnost morfémů, které jsou příslušným znakem zapisovány. Vztah mezi zvukem a znakem je tedy ve své podstatě zprostředkovaný. Totéž platí o „významu" znaku. V obecnějším a původnějším pojetí však homografie zahrnuje jednoduše všechny případy, kdy jsou různé morfémy zapisovány jediným grafémem nehledě na to, zda se vyslovují stejně nebo různě; pak by samozřejmě byla naše znaková hornonymie jen zvláštním druhem Příklad znakové hornonymie: iť hul - , setkat se' -,schůze' -, shromáždit' -,město (administrativní středisko)' - ,pochopiť - ,příležitosť -,zaplatit' - ,uměť - ukazatel budoucnosti Příklad homografie: ÍP - hé ,soulad' -hě .harmonizovať, .harmonizace' (žánr klasické poezie) - lni, vyhrát (v madžongu)' - hnó ,rozdělat (těsto)' - huô ,míchať - huo: ve slově nuänhuo fféfn ,teplý, vlažný' Rozšířeným a i v jiných oblastech srozumitelným pojmem homofonie označujeme charakteristickou vlastnost čínských znaků, totiž že mnoho z nich se čte totožně (/ podstaty věci však opět nejsou homofonní znaky, nýbrž morfémy, které jsou jimi zapisovány). Není divu - slabik současné čínštiny je něco málo přes 1 200 a běžně užívaných znaků asi 7 000. Jinými slovy, ve slovníku najdeme velký počet /naků se stejným čtením, a je-li řazen podle výslovnosti, oddíly pro jednotlivé slabiky obsahují různý počet znaků. Je to samozřejmě také následek hláskového vývoje čínštiny, při němž došlo k radikálnímu zjednodušení stavby slabiky, které \ yústilo ve vážnou homofonii morfémů. Jazyk si s ní poradil víceslabičností slov. Počet znaků „spadajících" pod určitou slabiku se značně liší slabiku od slabiky. ()dhlédneme-li od tónu, nejvíce znaků připadá na slabiky ji (kolem 120), yu, xi,fu, ilii, qi, lijian, yan a shi (kolem 80) (Su 2001: 161). Tato skutečnost přináší potíže pro změnu tehdy, když někdo izolovaně přečte znak a my bychom chtěli vědět, který to je, případně jej chtěli zapsat. Slyšíme sice slabiku, ale nevíme, ke kterému / několika či několika desítek morfémů patří, a tudíž jakým znakem by se měla zapsat. V takovém případě je nutno se uchýlit k různým opisným prostředkům, které dovysvětlí, o který morfém a znak vlastně jde. Zatímco znaky si rozlišovací schopnost mezi morfémy udržely díky nezměněné vizuální odlišnosti, samostatné slabiky už většinou morfém jednoznačně vyjádřit nedokážou, protože jich zní příliš mnoho stejně. čínske písmo III.2 Stavba znaků: konstrukční typy Pokud už rámcovč víme, jak se mají čínské znaky vůči jednotkám jazyka, jejž zaznamenávají, můžeme přejít k jejich vnitřní stavbě, která souvisí mimo jiné také s tím, jakým způsobem se v čínském písmu čínština odráží. Čtenáři nejspíše tuší, že znaky nejsou „rozsypaný čaj", jak zní vtipný lidový příměr, a že nejde o nerozlíšené klubko „čárek", jejichž rozložení je nutno se učit u každého znaku zvlášť. Většina (kolem 95 %) má určitou vnitřní strukturu, ve které figurují různé prvky známé také z jiných znaků, přičemž některé tyto součástky se vyskytují pouze jako stavební kameny složených znaků a některé představují také samostatné znaky samy o sobě. Tato skutečnost účinně pomáhá při snaze ovládnout čínské písmo. Stavebních prvků je kolem 500, ale v nejčastějších znacích se opakuje poměrně úzká skupina z nich. Proto místo abychom se učili znaky fotografickou metodou, stačí nám od jisté fáze zapamatovat si součástky, které obsahují, a jejich vzájemné postavení. Naši paměť navíc významným způsobem podpoří obecnější znalosti o konstrukčních zákonitostech znaků a jejich etymologii. Po překonání počátečního stadia, kdy tyto vědomosti ještě nemůžeme využít, se stává osvojování neznámých znalců mnohem lehčí. V této kapitole se budeme věnovat nikoli prostému grafickému rozboru na složky, nýbrž etymologické stavbě znaků a jejich konstrukčním zákonitostem s ohledem na jejich vztah k jazyku. Slovem konstrukční tedy označujeme historický způsob, jakým znaky vznikly, nikoli analytický způsob, jakým se dnes znaky dají rozložit na součástky. V naší knize se nemůžeme vyhnout výkladu o tradičních šesti druzích znaků, čínsky nazývaných liushu AjÉf.9 Tyto druhy - až na jediný (výpůjčky) - představují stnjkturní typy. Vypovídají tedy o tom, jakým způsobem byly dané znaky vytvořeny a jak se v nich odrážejí slova, která se jimi zapisují. V jejich rámci je proto věnována pozornost jen těm stavebním prvkům, jež mají význam z hlediska etymologického rozboru, tj. jež se přímo vztahují k výslovnosti a významu slova zapisovaného příslušným znakem. Není přitom důležité, že se tyto prvky mohou skládat a také zpravidla skládají z dalších různě složitých součástek. Překlad tohoto sousloví není tak bezproblémový, jak by se mohlo zdát, nahlédneme-li do popisů čínského písma za posledních několik set let. Ve staré čínštině totiž slovo shu !} není ve významu ,znak' nebo ,písmo' doloženo. Znamená původně ,psáť, ,dokumenť nebo také ,dopis'. Pro jednotky čínského písma se používal zpavidta výraz wén 3t, původně ,vzoť, ,kresba' ap., později laké zi ^ (v současné čínštině sc ,písmo' řekne wénzi jt^ř). Prof. Harbsmeier proto navrhuje překlad six seribal acts (,šest pisárskych aktů'), o němž však sám mluví jako o nemotorném. My pro naše potřeby zůstaneme u nejběžnějšího výkladu. Ten ostatně podporuje i skutečnost, že například v Rodinných ponaučeních pana Yán (Yánshi jiáxiin SSRŕÉí s)l|), sepsaných kolem roku 590 n. 1. Yán Zhltulem M'ŽM, se v souvislosti se Xů Shěnovou kategorizací mluví o liúwén 7\3C, z čehož je zřejmé, že nejpozději v této době byly liiishú a liúwén vnímány jako synonyma s významem ,šest druhů znaků'. Funkce a stavba znaků Názvy šesti druhů znaků jsou doloženy už z doby před přelomem letopočtu, nicméně soustavně jich využil až slavný východohanský filolog Xú Shěn fŤ'IH (asi 58-147) v prvním analytickém slovníku znaků Shudwén jiězi IŘ^IS^ř (Vysvětlení znaků jednoduchých a rozbor znaků složených), dokončeném kolem roku 100 a oficiálně předloženém císaři Xú Shěnovým synem toku 121. Jeho původce navíc jako první podal definice šesti druhů znalců, i když značně stručným způsobem. Dnes se uvádějí v poněkud jiném pořadí, než jak za sebou následují ve výčtech ve starověkých dílech, která se v tomto ohledu liší i mezi sebou. V upravené učebnicové posloupnosti se totiž lépe odráží evoluční a genetické vztahy mezi nimi. Představme si je, neboť patří k základům znalostí o čínském písmu. Mějme však na paměti, že situace bývá mnohem složitější, než jak se někdy snaží naznačit přehledná schémata. Dále je nutno si uvědomit, že tradiční kategorizace slouží v prvé řadě k etymologickému rozboru starých znaků, platnému převážně pro dobu starověku. K odpovídajícímu popisu současné písemné soustavy tak, jak sc jeví dnešnímu Číňanovi, by bylo nutno tuto kategorizaci upravit a doplnit. Výklad Husím problematizuje také skutečnost, že Xú Shen definuje jednotlivé druhy značně lakonicky a nepřesně a v analytické praxi s nimi občas pracuje rozvolněně, nemluvě o tom, že některé jeho výklady jsou podle našich dnešních zkušeností mylné. Přehled, který podáme, je proto idealizovanou podobou šesti druhů písem, jež se snaží být v souladu s poznatky moderní paleografie, doplněnou o jemnější klasifikaci a reflexi nejednoznačností. Z tohoto důvodu také uvádíme jen relevantní příklady znaků v příslušných kategoriích a nezabýváme se některými spornými případy uváděnými samotným Xů Shěnem. Šest druhů znaků patří k těm výjimkám, kdy je ovládnutí čínského názvosloví téměř nutností, zvlášť chceme-li čerpat z různých pramenů. Protějšky v západních jazycích jsou totiž značně rozkolísané a vesměs vystihují podstatu věci jen nepřesně. V jednotlivých oddílech uvedeme nejčastější označení vytvořená z la-tinsko-řeckých základů, ale nikterak na nich nebudeme ulpívat, protože mohou být dost zavádějící. Spíše se soustředíme na výklad čínskeho pojmu a na popis vlastních principů výstavby než na terminologické úvahy. Vzhledem k tomu, že se naše chápání názvů kategorií shoduje s přístupem D. Sehnala a naše české varianty by byly jen kosmetickými obměnami pojmosloví, které používá ve svém článku , (2002), rozhodli jsme se s ním své návrhy aspoň rámcově sjednotit. Pouze ještě poznamenejme, že v nejnovějším příspěvku do diskuze prosazují Ch. Harbsmeier a F. Bottéro (2008) myšlenku, že ačkoli jsou tradičně názvy kategorii překládány jako podstatná jména, ve skutečnosti jde o slovesná spojení charakterizující akt, na jehož základě znaky daných kategorií vznikly. Tento názor v zásadě přijímáme. \.xiangxíng 10£ffi> ,[znaky, které] zpodobňují tvar' Znakům této kategorie sc někdy říká piktogramy neboli znaky obrázkové. Xidng ík znamená ,napodobovať, přeneseně též ,připomínať, slovo xíng Jfí označuje .viditelnou podobu, tvar'. V populárních publikacích o archaických písmech bývají čínske písmo Funkce a stavba znaků oblíbeny, protože na uživatele latinky působí exoticky a mívají určité estetické kvality. Jak napovídá název, jsou v hrubých rysech zpodobněním předmětu označovaného slovem, jež zapisují. Tato zdánlivá přímočarost fascinovala už jezuity a vedla k mylnému dojmu, že je lze číst, aniž by je člověk předem znal a věděl, jaké slovo je s nimi konvenčně spojeno. Ve skutečnosti jsou však takové znaky často dosti stylizovány, takže není na první pohled zřejmé, co zobrazují, a i v případě, že odrážejí příslušnou věc poměrně věrně, nemusí být vůbec jasné, která konkrétní slova jsou jimi zapisována. Můžeme si představit, že před sebou máme nedokonalý malý černobílý obrázek a máme říci, co na něm je. Někdy zachycuje předmět s tak výraznými rysy a je tak jedinečný, že se svým soudem nemusíme čekat. Někdy však váháme mezi více výklady a občas jsme nuceni pouze hádat, co chtěl autor zobrazit. Takto ovšem písmo nefunguje a nemůže fungovat: grafická jednotka musí být na základě konvence jednoznačně spojena s jednotkou či jednotkami jazykovými. K tomu přistupuje skutečnost, že jakmile jednou přestaly být původní kresby kresbami a staly se dohodnutými symboly pro zápis určitého slova, přestává na věrnosti zobrazení záležet a takové znaky postupem času podléhají větší a větší stylizaci. S tím, jak se čínské znaky měnily v závislosti na psacích materiálech i společenských funkcích, ztrácely spojení se svými piktografickými počátky a v dnešním typu písma, který se dotvořil kolem přelomu letopočtu, již rozpoznáme zobrazení předmětů jen stěží. I tyto znaky tedy bylo nutné se naučit jako každé jiné. Omylem by také bylo vydávat je za typické ukázky čínského písma - už v nejstarších textech tvoří menší část a v klasickém období (5.-3. století př. n. 1.) představují nepatrný zlomek z celkového počtu znaků. Příklady: /tj? mit ,oko' B 0 ri,slunce' } n yuě ,měsíc' u p köu ,ústa' it zhi,stopa' Oj shän ,hora' shiií ,řeka, voda' i\ JU chuän ,řeka' M mä ,kůň' hü ,tygr' % fä Iii jelen' \ II lóng ,drak' t JÉ5, chóng ,červ'10 t§t H giíi ,želva' & % jiáo ,roh' 63 Ji, běi,mušle kauri' & Hf shon ,hlava' í£ ěr ,ucho' & § zi ,nos' tSSJ # chi ,přední zuby'11 X ^ mů,strom' íjf5 ÍT xíng ,křižovatka, jíť V tomto případě je zkrácený znak (&) strukturně bližší rané podobě než standardní znak tradiční (šl). Ten vychází z jiné varianty, kde k sobě byli naskládám „červi" tři. Stejné je to se ,sítí' níže: zjednodušený znak (1*3) odpovídá archaickému znaku lépe než varianta tradiční (Žl). Taje doplněna o další sémantický determinativ {% .hedvábí') a fonetický prvek ("t wáng). t znaku i e v horní části doplněný fonetický prvek it (zm). i it niäo ,pták' f ^ yii ,ryba' ■ ][ JUL mú ,býk' D ^ quán ,pes' $ g shi ,prase' M 1*9 = dnešní shé ',haď ^ $C shí jšíp' min ,nádoba' gong ,lulc' li ,[trojnožka typu] li wáng ,síť' yí ,šaty' 2. zMshi rHíjf ,[znaky, které] ukazují na jevy' V západních jazycích se členům této kategorie někdy říká symboly. Už od nejstarší doby se v textech setkáváme jen s hrstkou těchto znalců. Vyznačují se tím, že v nich můžeme nalézt schematický abstraktní ukazovací prvek tvořený nezřídka pouhou čárou nebo plným oválem. Ten se vyskytuje buď v ryze symbolických, abstraktních znacích, jako jsou třeba číslovky nebo níže uvedené znaky pro slova ,nahoře' a ,dole', nebo nějakým způsobem upřesňuje již existující znak zpodobňující tvar: zvýrazňuje v něm určitou část a říká, že jde právě o ni, nebo jej náznakem uvádí do jiných souvislostí, například jej stranově orientuje. Starý čínský název to vystihuje spojením slovesa zhi íft ,ulcazovať, původně ,ukazovat prstem' (stejně znějící podstatné jméno znamená ,prsť), a podstatného jména shi 3fí, jež zde má význam ,záležitost, věc, jev'. Osvědčenými příklady jsou znaky sháng _k ,nahoře' axiá T ,dole', které se v raných památkách píšou jako o a O. Čistě schematicky je zde dvěma liniemi naznačena svislá prostorová orientace. Stejně oblíbená a velice instruktivní je dvojice znalců běn ^ ,kmen, kořen' a mo ý^. ,konma, větvoví'. Oba jsou odvozeny od znalců zpodobňujícího tvar, jimž se zapisuje slovo mii yk:,strom' (původní podobu viz výše). V prvním případě je ukazovacím prvkem, který se v dnešním znalců projevil jako vodorovný tah, naznačena spodní část stromu, v druhém je týmž způsobem ukázáno na vrcholek stromu. Znak rén 33 , čepeľ je odvozen od obrázkového znaku däo 7J ,nůž' pomocí čárového prvku ukazujícího na příslušnou část nože. Jako příklad se někdy uvádí také znak dán JěL ,úsviť, jenž je vytvořen z piktogramu 0 pro slovo ri ,slunce' a vodorovné linie pod ním, která naznačuje obzor a zasazuje tak slunce do nového kontextu - zde je ovšem otázka, zda se nejedná o xiángxíng, tedy jednoduchý obrázek východu slunce. Dle našeho názoru je dán společné s dalšími podobnými znaky někde na pomezí obou kategorií a nemá smysl trvat na definitivním přiřazení k jedné či druhé z nich. 3. huiýi OfM , [znaky, které] skládají významy' Někteří sinologové nazývají tento druh znalců ideogramy, což je však značně matoucí, protože za ideogramy bývají někdy označovány-byť nesprávně, jak j sme se snažili ukázat - všechny čínské znaky coby určitý typ písma, a navíc tento pojem ani nijak zvlášť dobře nevystihuje podstatu věci. Dle našeho názoru je proto lepší se tomuto výrazu vyhnout. Hni H" značí ,sejít se, setkat se', v kauzativním užití Čínské písmo potom ,dát dohromady, složit', významy podstatného jména yi M jsou značně rozrůzněné a mají jemné odstíny - .záměr', .myšlenka', odvozeně též ,smysl', .význam' apod. Základní významy lze vyložit jako ,obsah mysli pojící se s určitým zacílením či postojem'. V pojmu, o němž je řeč, není cílenost ani postoj důležitý, a proto yi překládáme jako , význam'. Zatímco první dva druhy znaků patří tradičně do širší kategorie tzv. wén ~X, překládané jako ,znaky jednoduché', přičemž wén ~X původně značí .(malovaný) vzor, obrazec, kresba', kategorií huiyi začínají tzv. zi pojímané j ako .znaky složené'. Počáteční význam slova zi byl .porodit, vychovávať a je odvozen od zí -f- ,dítě'. Jedná se tedy o znaky „zplozené", na rozdíl od „obrazců". Znaky skládající význam jsou opčt poměrně populární, protože některé z nich představují svého druhu mikropříběhy a v určitém smyslu odrážejí dobové kulturní zvyklosti. V nej běžnějším typu těchto znaků najdeme několik sémantických prvků (většinou jde o elementy piktograíické povahy), které v kombinaci naznačují význam příslušného slova. Zde ovšem platí ještě daleko více než u znaků zpodob-ňujících, že bez toho, abychom tyto znaky předem znali, význam sami odvodíme stěží, Nejen že identifikace jednotlivých složek je problematická jako v případě piktogramů, ale jejich kombinace většinou dovoluje značně širokou paletu velmi odlišných výkladů. Jinými slovy, v žádném případě nemluví přímo k očím a k mysli, musíme se je jednoduše naučit. Pochopením jejich stavby se můžeme nanejvýš dovědět, co motivovalo jejich autora, aby pro příslušné slovo vytvořil zrovna takový znak. Cílem bylo zachytit slovo, teoreticky jakýmkoli způsobem, reálně pak jedním z těch, jež se v Číně vyvinuly coby standardní - nikoli jednoznačně a úplně vizuálně zachytit pojem spojený sc zapisovaným slovem. Složené zobrazení tudíž slouží jen jako svého druhu s'ýchodisko z nouze a výsledné znaky jsou jen jednou z mnoha potencialit nabízejících se k zápisu příslušného slova. Samozřejmě zprostředkovaně odrážejí duševní svět tehdejších mluvčích, ale žádné hluboké významy a tajemství v nich nehledejme. Jsou jen více či méně podařeným výsledkem tvůrčího činu konkrétních lidí, kteří stáli u jejich zrodu - ostatně můžeme se sami vžít do jejich role a představit si, jak bychom my „obrázkově" vyjádřili například běžné denní činnosti. V praktické rovině ovšem může znalost stavby těchto znaků sloužit jako mnemotechnická pomůcka. Využívá se toho často, bohužel se ale nezřídka stává, že se mnemotechnický výklad opírá o lidovou etymologii nebo chybný rozbor znaku. Didaktickým účelům to sice poslouží, ale zájemce o čínské písmo si pak často myslí, že jde o skutečnou strukturu znaku a vyvozuje z ní občas zavádějící soudy o tvůrcích čínského písma. Kategorie huiyi je poměrně obsáhlá a komplikovaná. Xů Shěn ji pro své potřeby používal jako jednolitou skupinu,'2 nicméně z hlediska novodobé analýzy je z ní 12 Navíc příklady, kteró uvádí autor starověkého slovníku, jsou problematické. Napříkladznak ít pro slovo xin .důvěryhodný, spolehlivý' se skládá ze složek .člověk' \ a .slova' n Xú Shčn jej vysvětluje jako znak skládající významy - něco ve smyslu ,muž, který dodrží Funkce a stavba znaků možné vydělit více poddruhů s nepříliš ostrými hranicemi. Ve svém výkladu se omezíme jen na ty nejdůležitější. U nejtypičtější skupiny se znaky skládají ze dvou nebo více různých významových prvků. Jejich příklady jsou uvedeny níže i s archaickými podobami, protože v písmu dnešního typu je původní názornost zpravidla již zastřena. Je na místě podotknout, že hranice mezi druhem xiángxíng a huiyi není ostrá -tentýž znak můžeme někdy chápat jako statické, byť složitější vyobrazení, stejně dobře jako kombinaci několika myšlenek. Překryv je vlastně zapříčiněn tím, žc i jednotlivé části jednoho složitějšího piktogramu lze vyložit jako oddělené složky, které se až daihotně kombinují. Například zmkzông ^? .chrám předků' (archaickou podobu viz níže) zahrnuje ,oltář' v .zastřešeném prostoru, budově' 'J~\ Oba tyto prvky navíc mohou vystupovat jako sémantické prvky v jiných znacích. Je to silně stylizované celistvé vyobrazení chrámu předků, anebo jde o dvč oddělené složky, které teprve v pojmovém sloučení .budova' + .oltář' naznačují příslušný význam? Odpověď na tuto umělou otázku není důležitá. Hlavní je porozumět stavbě příslušného znaku. V této skupině je možno ještě rozlišovat například znaky, u nichž hraje významnou roli vzájemné postavení komponentů, nebo znaky obsahující piktogramy částí lidského těla zapisující slova pro tělesné činnosti a smyslové vjemy. Pro účely uvedení do problematiky však takové preciznosti není zapotřebí. Příklady: •}f -I t (později rozšířeno na W)13 běi ,záda, být k sobě zády, být v rozporu' : dva lidé zády proti sobě \ 5. jí .dosáhnout, dostihnout': vlevo člověk, po němž sahá zprava ruka \. R niäo ,močiť: člověk a pod ním napravo voda H dôu , soupeřit, zápasiť: dvě postavičky s rukou pod bradou protivníka j% f/fc xiú .odpočívat': člověk a strom -pův. .odpočívat ve stínu stromu' M yaě .uříznout nohu v koleni', j eden ze základních trestů ve starověké Číně: postava člověka, která má z našeho pohledu zleva u nohy nejspíše pilu, vpravo je vyznačeno chodidlo í$l! Ä (později rozšířeno na H) xiáng,hodovat': dvě klečící osoby skloněné nad nádobou svá slova'. Většina badatelů však dnes přijímá názor, že se jedná o znak fonoideograíický, v němž .člověk' vén funguje jako fonetický pivek a .slovo' jako prvek významový. Sporných případů nebo případů, kdy byly díky pokroku v historické fonologií znaky tradičně považované za skládající významy přehodnoceny jako fonoideogramy, je více. William Boltz (1994: 147-149) dokonce zpochybňuje existenci svébytné kategorie huiyi a navrhuje alternativní vysvětlení. 13 Některé znaky byly v klasickém období a za pozdějších reforem kolem přelomu letopočtu rozšířeny o další prvky, zpravidla významový determinativ. Tak je tomu ve všech našich příkladech, kde uvádíme standardní tradiční podobu v závorce s upřesněním „rozšířeno na". An čínske písmo Funkce a stavba znaků m é % n 5 ItI íf] Ř So. ttftp n í i fóo ,nést na zádech —> mít na starosti —* starat se, chrániť: dítě na zádech nakloněné postavy qů ,vzíť: vlevo piktogram ucha, zprava ruky; ve staré Číně jako doklad o poctu zabitých nepřátel v bitvě sloužila jejich uříznutá levá ucha yi ,uříznout nos', jeden z trestů ve starověké Číně: vlevo nos, vpravo nůž bit ,krok': dvě stopy nad sebou (možno též považovat za piktogram) shě ,přebrodit, překročit': stopy v řece chu ,vyjít ven': jáma, z níž směřuje stopa zhú ,pronásledovat, vyhnat': nahoře prase, dole stopa míng jasný': dvě varianty znaku - v první se kombinuje nalevo slunce s měsícem napravo, v druhé okno nalevo s měsícem napravo (později rozšířeno na |f) mu ,soumrak': uprostřed slunce, které zapadá do trávy (1. varianta) nebo do stromů (2. varianta) xí ,přeříznout, rozříznout': vlevo strom, napravo sekyra zong ,chrám předků': oltář k obětem předkům pod střechou jiá ,rodina, rod': prase pod střechou zhán ,vyložit pukliny na věštebné kosti': nahoře puklina v kosti tvaru (-, dole ústa (dnes rozšířeno na jS) yi ,přetéci, nadměrný': nádoba, z níž vystřiku-je voda (později upraveno na H, ÉĚ) jián ,zrcadlo, zrcadlit se': postava se zvýrazněným okem navrchu, která se sklání nad nádobou (ve staré Číně se jako zrcadla používaly bronzové nádoby naplněné vodou) diári ,kodex, spis': bambusové proužky svázané řemínky, pod nimi dvě ruce, které je drží cái ,sbírat, česať: strom s naznačenými plody, z něhož je seshora sbírá ruka zhi,dorazit, přijít': šíp hrotem dolů, kde je cíl naznačen deskou (lze vykládat i jako znak symbolický) Dále máme skupinu, v níž se nacházejí grafémy sestavené opakováním téhož prvku piktografické povahy. V literatuře se proto někdy nazývají znaky polysoma-tickými (z řeckého poly- ,mnoho-' a sómat- ,tělo, těleso'). Jako tradiční příklad slouží znaky lín # ,háj' a sen M ,hustý (les)'. První obsahuje dva piktogramy pro ,strom' ?K a druhý tři. Takových znaků není příliš mnoho. Uveďme si příklady některých frekventovanějších: tři ,lidé' A představují znak zhông fa ,dav, běžní lidé, mnoho', ze tří znaků původně zpodobňujících ženu ~£c je složen znak jián ,prostopášnosť, ze tří ,kamenů' je znak lěi H ,kamenitý', dva ,ohně' 'X dávají yán 'fk ,palčivý, zápal', tři ,vozy' M- tvoří hông H ,rámus', tři prvky ,přímý' iS najdeme ve znaku chu Sjí,tyčit se'. Třetí výraznější, ovšem nepočetný poddruh zahrnuje znaky, jež bychom mohli označit jako „mluvící". Neobsahují totiž neartikulované významové prvky obrázkové povahy, nýbrž již etablované znaky tvořící kraťounkou dvoj slovnou parafrázi slova, které je zapisováno. Oblíbený příkladový znak wäi 31 ,křivý' je složen ze záporky bii a adjektiva zhěng iE ,rovný, správný'. Nejznámějšími případy z této vzácné subkategorie jsou dále: ping % ,opírat se o stůl, spoléhat', složený z rěn íí ,opírat se' a jí JL ,stolek', liě % ,špatný', složený z shäo 'p- ,málo' & liýj ,síla', nebo sň Si ,probrat se, oživnout', složený z gěng jr£ ,opěť a shěng ,žíť. 4. xíngshěng MW , [znaky, které] ztvárňují zvuk' Čtvrtá, nejvýznamnější kategorie, zahrnující drtivou většinu čínských znaků, se označuje někdy jako fonoideogramy. Tímto pojmem má být řečeno, že v sobě slučují složku fonetickou a složku významovou. Čínský název bývá někdy vykládán jako prostá kombinace slova xíng 78? ,tvar' a shěng ,zvuk'. ,Tvar' má při této interpretaci zřejmě zastupovat ,význam', ,významovou složku'. Nicméně slovo xíng není v tomto významu doloženo a zmíněný výklad kromě toho protiřečí předpokladu, že názvy kategorií jsou v podstatě slovesné. Slovo xíng je ovšem velmi dobře doloženo ve slovesném významu ,viditelně se projevit, vyjádřit, ztvárnit', což výborně zapadá do našeho schématu a poměrně přesně vyjadřuje povahu této kategorie. Základní princip je jednoduchý: znaky typu xíng shěng mají dvojčlennou strukturu skládající se z prvku významového, tj. ze sémantického determinativu {yifú MM, též xíngpáng íf^), jemuž se většinou nepřesně říká radikál,14 a z prvku fonetického, nazývaného fonetikům (yinfú HW, též shéngpáng W^)-Determinativ rámcově naznačuje, do kterého sémantického, či spíše věcného okruhu patří zapisované slovo, fonetikům odkazuje k jeho výslovnosti. Hned na úvod je nutno podtrhnout některé skutečnosti. Předně, determinativy, kterých je přibližně 500 (některé vystupují též jako samostatné znaky, jiné nikoli), netvoří žádnou ucelenou a rigidní pojmovou soustavu, která by přímočaře odrážela klasifikaci jevů u starých Číňanů. Podoba znaku je jako i u jiných kategorií výsledkem tvůrčího činu anonymního původce, který si ji vybral z mnoha jiných možností, jež se nabízely pro zápis příslušného slova. To nakonec dosvědčuje i existence mnoha strulcturních variant. Nepřímo se však samozřejmě v této volbě odráží myšlenkový svět tvůrců znaků. Parafrázujme přiléhavé konstatování Fr. Bottéra a Ch. Harbsmeiera (2008), totiž že by byl Leibniz, který považoval čínské písmo za předobraz své „myšlenkové abecedy, zklamaný, kdyby věděl, že ne všechny znaky s determinativem ,mysl, srdce' zapisují slova myšlení a emocí, a naopak že slova pro základní třídy citů se zapisují znaky s různými determinativy: äi R ,zármutek' má determinativ ,ústa' P, lě M ,radosť determinativ , strom' (nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o výpůjčku, je to nepodstatné), xí |f K rozdílu mezi významovým determinativem a radikálem viz kapitolu o řazení znaků ve slovníku (V.l). čínské písmo .potěšení' má determinativ ,ústa' P, nü ,vztek' determinativ ,mysl, srdce' X\ Znak pro háo ,mítráď Žije složenzprvku ,žena' iz a ,dítě' ^ř, znak pro yü , chtít, toužit' Í$C obsahuje determinativ ,otevřená ústa' ÍK." Determinativy je proto nutno brát pouze jako ustálenou sadu pomocných významonosných elementů, sloužících při sestrojování, případně upřesňování znaků. Fonetika, jichž je něco mezi jedním a dvěma tisíci, s sebou přinášejí problémy jiného druhu. Ve starověku, kdy vznikla většina základních znalců, byla výslovnost čínštiny přirozeně výrazně odlišná od výslovnosti kteréhokoli z dnešních nářečí. A co víc, vzhledem k tomu, že čínské znaky nejsou písmem hláskovým, máme o ní stále jen mlhavé představy a nejspíše tomu v budoucnu nebude jinak. Historická fonologie čínštiny sice od svých počátků značně pokročila, ale k dispozici máme jen více či méně pravděpodobné hypotézy na někdy dost vratkých základech. O fonetikách se předpokládá, že poměrně věrně odrážela dobovou výslovnost, ačkoli se badatelé neshodují na tom, zda se všechny znaky se stejnou fonetickou složkou vyslovovaly úplně stejně, či nikoli (jak zní většinový názor), a pak je otázka, jak dalece se od sebe mohla jejich výslovnost lišit. Nepanuje tedy jistota v tom, jak věrně fonetikům vyjadřovalo výslovnost znaku, zdá se však, že tu byla poměrně velká míra tolerance.15 Hlavní kámen úrazu z pohledu současného uživatele znalců spočívá v tom, že zvuková stránka zapisovaných slov prošla během oněch přibližně 3 000 let dramatickými změnami a slova, která se původně lišila jen velmi málo a mohla být zapisována znaky se stejným fonetikem, dnes často zní docela jinak. Stupeň této rozdílnosti, a tudíž dnešní spolehlivosti či nespolehlivosti fonetika (tj. zda jsme schopni z fonetika odvodit přibližnou výslovnost daného znaku), záleží na konkrétní hláskové skladbě příslušných slov. Podívejme se na následující série znaků obsahujících stejné fonetikům a na jejich dnešní výslovnost - hvězdičkou je uvedena rekonstrukce podle prof. Zhěngzhang Shángfanga iß^r^i? (2003): 1. fonetikům: huáng *gwaang ĺ - všechny vyslovovány huáng 2. fonetikům: M má *mraa M ma má 51 má má, má, má flf má, má >J§ má Si má % má II má fr|má BI ma (vše slabika *mraa s různými rysy, z nichž se později vyvinuly tóny; jen W> má *maa. 3. fonetikům: ^.zhuf *tjul i|l duí *tuul tuí *thuul 15 Série znaků se stejným fonetikem přitom slouží historickým fonologům jako hlavní zdroj informací, a ti se proto ocitají v nebezpečí bludného kruhu: starou výslovnost rekonstruují hlávka ™, ^iMnHp fonetik a fonetika ve znacích hledají na základě rekonstruované výslovnosti. Funkce a sta vb a znaků cm *shluul iH shuí *djul 4. fonetikům: X gong *koong 5fc gong *koong X jiáng *kroong ÍL gang *kroong M gong *koongs ?S kóng *khoong H hóng *goong &Ľ hóng *goong 5. fonetikům: # zhě *tjaa? f|5 du *taa íf du *tjaa? ff zhú *tjaa ^ shé *hljaa M tú *daa ^ zhii *tas H chů *tha? H shú *djas |f xů *Ija? Na pěti příkladech fonetických sérií vidíme zvyšující se míru nespolehlivosti fonetika. V prvním případě se všechny znaky i dnes čtou totožně včetně tónu. To je však velmi vzácné - takových dokonalých fonetik je v současné situaci asi 5 % znaků typu xíngshěng. Druhý příklad představuje sérii, v níž se všechny znaky čtou stejně až na tón. Ani takových poměrně spolehlivých fonetik není mnoho, znaky, jež je obsahují, tvoří kolem 10 %. V třetím příkladu mají slabiky podobnou počáteční souhlásku a stejné zakončení, čtvrtý a především pátý příklad ukazuje ještě komplikovanější rozložení staré i dnešní výslovnosti. Většina fonetických sérií v kategorii znalců ztvárňujících zvuk se nachází mezi oběma krajnostmi. Z těchto počtů je zřejmé, že u více než čtyř pětin fonoideogramů se nemůžeme spolehnout na jejich fonetickou složku, ačkoli máme-li dostatek zkušeností, jsme většinou schopni výslovnost odhadnout aspoň rámcově. Z toho také vyplývá, že čínské písmo sice výslovnost slov ve většině znaků zohledňuje a že fonetický princip je tu navzdory populárním představám dost silný, ale díky povaze a stáří fonetických složek je tato informace v současnosti značně znehodnocena. Dodejme však, že je tomu tak i u hláskových písem s historickým pravopisem, jako je to v angličtině, kde se vztah výslovnosti a zápisu nadmíru zkomplikoval. Vzájemná poloha významového determinativu a fonetika ve znacích ztvárňujících zvuk může být různá. Přitom podoba některých znaků, pokud vystupují Čínské písmo v jiném znaku jako determinativ, se poněkud mění, a to i podle umístění vůči fonetiku. Například samostatný znak pro slovo xin ,srdce' má formu (např. M). Podobně například däo J) ,nůž' bývá v roli determinativu nejčastěji vpravo a pak vypadá jako L| (např. rS!J), je-li někdy ve znaku dole, pouze se mírně zplošťuje, aby se nad něj vešlo fonetikům (např. M). Takových případů je mnoho a morfologické úpravy jsou pak různé - často jde jen o změnu velikosti či drobnou modifikaci jednoho dvou tahů, jen málokdy jde o drastičtější rozdíly. Většina determinativů má své obvyklé umístění ve znaku, nejčastěji vlevo, případně dvě, zřídkakdy tři nejčastější umístění. Spíše výjimečně sc setkáváme s pružnými sémantickými složkami, které mohou být ve znaku v podstatě kdekoli. Záleží také na stáří znaků - zpravidla čím mladší, tím je jejich stavba pravidelnější a průhlednější. Pokud existuje více znaků, jež obsahují stejné složky a liší se pouze jejich vzájemným postavením, může se jednat o dvě situace; a) jde o volně zaměnitelné varianty (ty však byly při reformách ve 20. století zpravidla odstraněny) - například é ,husa' bylo lze před reformami zapsat jako St nebo M, případně mohly být obě složky prohozeny jak ve svislém, tak vodorovném směru (M; je determinativ ,pták' a ffe je fonetikům wo); chl ,křídlo' bylo lze napsat jako M nebo HÍ Q\% je determinativ ,peří' a % je fonetikům zni); b) jde o dva různé znaky, jako napříkladyí to .radostný' a däi ,liknavý' (oba obsahují determinativ ,srdce' >Ĺ\ resp.']' , a fonetikům tái pí), neboym 1^ ,naří-kať a hán .svírat v ústech' (oba obsahují determinativ ,ústa' H a fonetikům jin 4"); těchto případů však není mnoho. Znaky ztvárňující zvuk nevznikly ani zdaleka vždy jednoduše jednorázovým spojením významového a fonetického prvku. Mnoho z nich je výsledkem dodatečného rozrůzňování znaků, které bud' díky fonetické výpůjčce, nebo díky odvození významu začaly zapisovat různá slova. Zvláště za reforem na konci starověku byla pociťována nutnost tylo funkčně zatížené znaky rozštěpit na dva přidáním determinativu. Tímto prvkem bylo možné doplnit jak znak, kterým se nakonec zapisovalo původní slovo, tak znak, jímž se nakonec zapisovalo slovo odvozené či slovo, pro jehož zápis byl znak vypůjčen. Podívejme se na několik příkladů. V prvním sloupci je zachycena idealizovaná počáteční situace, kdy je k zápisu konkrétního slova vytvořen jedinečný znak, v němž se určitým způsobem význam tohoto slova odráží. Druhý sloupec představuje krok, kdy se u slova vyvinul nový, byť příbuzný význam (1), anebo kdy byl daný znale použit jako fonetická výpůjčka pro zápis významově nesouvisejícího slova, pro něž ještě žádný zvláštní znak neexistoval (2). Ve třetím sloupci je uveden determinativ, který byl přidán za účelem rozrůznění, jehož výsledek můžeme vidět ve sloupci čtvrtém. Funkce a stavba znaků 1. K nejednoznačnosti došlo kvůli významovému odvozování (mezi oběma jc vztah příbuznosti):—► a) determinativ byl přidán ke znalců zapisujícímu nové slovo jmg .paprsky' jkjing .paprsky' tj% .paprsky' —* jkying ,stín' + ž ,paprsky' §ž-yíng ,stín' ! qů ,vzíť ! qů ,vzít si za ženu' + ix ,žena' ¥ qi, ,Vzít si za ženu' b) determinativ byl přidán ke znaku zapisujícímu původní slovo tyl .přetéci' j&yi .přetéci' + ? lVoda s pii,sušiť M.yi .přetéci' .více, navíc' H pů , sušiť H bäo .krutý' - 0 .slunce' íát yi .přetéci' %lt y i ,více, navíc' flU pii,sušiť # bäo ,krutý'16 2. K nejednoznačnosti znaku došlo kvůli fonetické výpůjčce (mezi oběma není významový vztah); a) determinativ byl přidán ke znaku zapisujícímu nové slovo # shě .ubytovna' lir shě .ubytovna' "Ér shě .ubytovna' 0 shě .zahodiť # shě .zahodiť + Ý .rulca' shě .zahodiť Ä qi,halapartňa' qi .halapartňa' íS, qi .halapartňa' 0 qi,být sklíčený' Ä qi ,být sklíčený' i- 'LV ,srdce' í$fc qi,být sklíčený' b) determinativ byl přidán ke znaku zapisujícímu původní slovo rc qiú ,kožešina' +<Ěc,oděv' |S qiú .kožešina' 0 qiú ,hledat' jft qiú ,hledat' M qiú ,hledať :^ra«,hořeť rán ,hořcť 0 rán ,být tak' #*> rán ,být tak' + 'X ,oheň' M rán ,hořeť rán ,být tak' Řidčeji vznikl znak typu xíngshěng nikoli přidáním determinativu, nýbrž připojením fonetika. Například zpočátku byl znak pro yě .pustina, otevřená krajina, 6 Tak ZhAo 2005: 272; předpokládaný významový vztah mezi .sušiť a .kratv' je však nejasný. ' čínské písmo Funkce a stavba znaků venkov' (dnes psáno iř) složen ze dvou ,stromů' žfc nad ,zemí! rh, byl tedy znakem skládajícím významy a vypadal takto: M. Později bylo mezi oba ,stromy' přidáno fonetikům yů ^ , čímž vznikla podoba 31. Současný tradiční znak pro chí ,(přední) zuby' t§f je vytvořen z piktogramu zubů v otevřených ústech (jeho archaickou formu viz výše) přidáním fonetika zhí ih na jeho horní stranu. Někdy také mohl fonoideogram vzniknout nikoli pouhým připojením fonetika, nýbrž jeho náhradou za některou z částí piktogramu nebo znalců skládajícího významy. Tak je dnešní znak yôit H , zahrada' vytvořen záměnou vnitřku ohrady, kde původně byly vyobrazeny čtyři stromy nebo byliny oddělené plůtky či cestičkami US, zvukovou složkou yöu Z předešlého výkladu mimo j iné vyplývá, že fonetikům mohou představovat součástky o různé míře složitosti. Na rozdíl od sémantického determinativu, který bývá až na výjimky jednoduchý, se lze běžně setkat s fonetiky představovanými znaky již složenými po způsobu fonoideogramů. Jinak řečeno, jako fonetikům může teoreticky posloužit jakýkoli znak jakékoli vnitřní stavby. Případy takové recyklace znaků ve funkci složky naznačující výslovnost jsou poměrně časté, zřídkakdy však proces proběhne ve více než dvou či třech kolech. Například znak mi^fr ,rýže' slouží jako fonetikům v mí žii .zbloudit' (determinativ jít' iL) a celé mí Srí jako fonetikům v míW. .hádanka' (determinativ H ,mluviť). Podobněßng $ ,spanilý' vystupuje ve znakuféng ,uhodit, naraziť (determinativ ,pravá ruka s holí' , ten funguje celý jako fonetikům ve féng ,setkat se' (determinativ jít' i_) a ten je opět vtažen do znakupéng H ,turan ostrý, stepní tráva' (determinativ ,tráva' +f"). Zároveň je zřejmé, že ač je fonetikům vždy prvotně ukazatelem výslovnosti, lze u něj někdy vypozorovat souvislost i s významem slova. Je tomu tak ve výše uvedeném schématu ve všech případech typu 1), totiž v těch, kde rozrůznění znaků bylo motivováno odvozováním nových významů. Lze též pozorovat tendenci vybírat taková fonetika, která by přece jen měla s příslušným významem aspoň něco málo společného. V neposlední řadě existují série znaků, jimiž se zapisuje skupina navzájem příbuzných slov sdílejících stejné fonetikům a lišících se jen determinativy. Osvědčeným příkladem (srov. Boltz 1994: 100) je prvek jiän ᧠s vágním významem ,malý, drobný', který figuruje jako fonetikům v provázané skupině slov obsahujících tento sémantický rys jako jiän ü ,kousek bambusu (na psaní)' (determinativ ,bambus' fí), qián ,mělký, tj. málo vody' (determinativ .voda' ?), qián ti .peníz(ek)' (determinativ ,kov' ^),jiän H ,málo cenný, bezcenný' (determinativ ,cennosť jü) neboxra« H ,niť (determinativ ,hedvábí' Jiná slova zapisovaná znaky s tímto fonetikem však žádnou souvislost s malostí, drobností či řídkostí nemají, jedná se tedy opět spíše o více či méně výrazné směřování.17 17 V tradiční čínské fonologii byla myšlenka, že fonetikům zároveň odkazuje také k významu, dovedena ad absurdum v teorii tzv. yôuwén fcX, doslova ,znaku napravo' (neboť fonetikům bývá často na pravé straně ). Ta vycházela z předpokladu, že každé fonetikům nese vvznam. a snažila se to dokázat pomocí často značně bizarní argumentace. Toto vše je ale otázkou etymologie a věnují se jí historičtí lexikologové. V praxi je důležitá toliko dvojčlenná struktura determinativ-fonetilcum, ať je jejich původ jakýkoli. S.jiajiě ÍIHIr,[znaky, které] jsou vypůjčeny' Kategorie fonetických výpůjček je velmi důležitá, ačkoli přísně vzato mezi strukturní typy znaků nepatří. Jejich pomocí se totiž netvoří nové znaky, jde o způsob použití již existujících grafémů. Výraz jiqjiě je možno brát jako dvojslabičné slovo skládající se ze dvou synonym, obě složky znamenají mimo jiné , využít pomoci, vypůjčit si'. V teorii písemných soustav se někdy principu výpůjčky říká rébus. Jde o vcelku jednoduchý, leč účinný způsob, jak zapsat slovo, pro které ještě nemáme znak, když vytvoření nového na základě výše uvedených zákonitostí by bylo obtížné, ne-li nemožné (anebo se „nám" prostě nechce). Nejčastěji se to týká slov gramatických, jejichž abstraktní sémantika nedovoluje využít obrázkových možností čínského písma a ani žádný determinativ by nebyl příliš vhodný. V takovém případě se příslušné slovo začalo zapisovat jinak nesouvisejícím znakem, jenž byl ovšem původně spojen se slovem stejné či podobné výslovnosti. Posloužil tedy jako slabičný znak. Touto kategorií se čínské písmo dostalo na hranici písma fonetického, nicméně na rozdíl od písma egyptského či klínopisu, kde se výpůjčky staly normou a de facto páteří celé soustavy a nakonec vedly k vytvoření hláskového písma, zůstaly výpůjčky čínských znaků omezené jen na určitou oblast a později byla i výrazná snaha je odbourat. O tom a o roli jiqjiě ve starších vývojových fázích čínského písma pojednáváme v II. díle knihy v kapitolách o nápisech na bronzech a o písmu doby rozdrobení (kap. IX a X). Už z tabulky příkladů dokládajících různé cesty vzniku fonoideogramů v oddíle 2. lze vidět, jak výpůjčka fungovala, a lze také pozorovat, jakým způsobem byla vzniklá dvojznačnost vyřešena. V čínské paleografii se rozlišují dva základní druhy výpůjček. První a důležitější, o níž jsme mluvili v přecházejícím odstavci, se nazývá frází běn wú qízi šfcM .původně příslušný znak neexistoval'. Jak již bylo řečeno, sem spadají především taková slova, jako jsou osobní zájmena, příslovce, modálni částice a jiné převážně formální prvky v čínské větě. Napříldad zájmeno první osoby wo ffe, které přežilo dodnes, je zapisováno piktografickým znakem pro jakýsi druh halapartny. Ostatně v samotné frázi běn wú qí zi jsou dvě takové výpůjčky. Přivlastňovací a ukazovací zájmeno a částice qí Ä se zapisuje znakem, který byl ve starší době používán k záznamu slova jí ,košík' a který je původně stylizovaným obrázkem košíku; později byl přidáním determinativu ,bambus' ft odvozen nový znak |E, aby se zájmeno a ,košík' zapisovaly dvěma různými grafémy. Znak pro záporné existenční sloveso wú M ,nebýť je výpůjčkou složitého piktogramu pro sloveso wit .tančit' (zobrazoval rozkročenou postavu s volskými oháňkami v rukou), které se dnes píše rozšířeným znakem M- Oblíbeným příkladem je také běžné sloveso Čínske písmo Funkce a stavba znaků lái $5 ,prijíť: uvedený znak zpodobňuje tvar obiloviny s klasy a používal se původně pro slovo ,pšenice'. Později byl vypůjčen k zápisu slova ,přijíť, zatímco pro pšenici se vyvinulo jiné slovo a jiný znak, takže od jisté doby lái ífe s obilovinami už vůbec spojováno není, zůstal jen význam ,přijíť. Jak tedy vidíme, původní spojení znalců a slova často odumřelo a znak se dále používal jen jako výpůjčka, aniž by lidé věděli, k čemu se kdysi vztahoval a jakou má etymologii. Někdy k tomu došlo tak brzy, že dnes už nejsme schopni původ a vnitřní stavbu znalců ani slovo, které se jím jako první mělo zapisovat, odhalit. A pokud se znak používal nadále pro zápis obou slov, došlo zpravidla k jejich rozrůznění - viz tabulka v předešlém oddílu la) a lb). Druhý druh výpůjčky se nazývá frází běnyou qízi if-^^^r ,původně existoval příslušný znak'. Tato podkategorie patří do pojednání o stavbě čínských znaků ještě méně než předchozí. Jde totiž o případy, kdy k zápisu daného slova již existuje zvláštní znak, nicméně v písařské praxi se přesto použije fonetická výpůjčka. Zpravidla k tomu slouží znak se stejným fonetikem, ale není to železnou zákonitostí. Dříve se usuzovalo, že taková záměna znaků je chybou a ukazuje na nepozornost nebo nízkou úroveň vzdělání pisatele. Dnes je však zřejmé, že se jednalo o zcela běžný způsob psaní v době, kdy je neregulovala žádná přísná norma. Tyto výpůjčky navíc nejsou úplně náhodné, zdá se, že tvoří určitý systém a že se i ony řídily jistými dohodnutými zvyklostmi. Oba druhy výpůjček pak umocňují roli mluveného jazyka v soustavě čínského písma. I po reformách kolem přelomu letopočtu, jež se výpůjčky snažily omezit na co nej menší míru, zůstaly v čínském písmu nadále hojně přítomny. 6. zhuänzhii f$íE , [znaky, které] se obratem vysvětlují' Poslední Xú Shěnova kategorie je hádankou, která nemá příliš nadějí na rozluštění. Vzhledem k tomu, že definice obsažená v jeho slovníku je arci mlhavá a autor při rozboru znalců tuto kategorii v podstatě vůbec nepoužil, zůstává její zamýšlená povaha nejasná. Zhuan $$ značí ,točit se, obracet se, zvrátit se', zhů Í3L značí .vysvětlit význam, opoznámkovat, glosovať. Xů Shěn jako příklad uvádí pár läo $k ,starý' a käo % ,(zemřelý) otec'. Obecně je proto nejčastěji přijímáno nouzové vysvětlení, že se tato kategorie vztahuje na znaky, které vznikly z jiných drobnou úpravou a zároveň zapisují příbuzná slova, mezi nimiž je vztah odvození. Někdy se proto znalcům točivě se vysvětlujícím říká znaky transfigurované. Problém ovšem je, že Xú Shěnův příklad je mylný: käo % je totiž ve skutečnosti fonoideogram složený z redukovaného významového prvku í: a fonetika käo ~73. Existuje na deset úplně odlišných teorií, co má zhuänzhii vlastně představovat. Vztahy mezi znaky kategorie se hledají v rovině grafické, fonetické, sémantické a dokonce hermeneutické a v jejich různých kombinacích, nicméně vždy se jedná v podstatě o svévolný výklad jednotlivých badatelů, protože kromě zmíněných náznaků v Shuowén jiězi není, oč se opřít. Podle našeho ná/oru jsou snahy o řešení bezpředmětné, protože kategorie zhuänzhii nebyla \ iradiční paleografii nikdy soustavně uplatněna, a nemá tedy žádný praktický význam při rozboru znaků. To samozřejmě nebrání tomu, abychom si ji nově definovali, vzkřísili ji z mrtvých a začali používat k vlastní analýze, bude-li nám U užitku. Pak je však nutné mít na paměti, že z kategorie tradičních šesti druhů písma zůstane jen nálepka. III.3 Skutečné i domnělé zvláštní vlastnosti znaků \ lomto oddíle bychom se chtěli zastavit u souhrnnějšího posouzení vlastností /milců, které už ostatně částečně vyplývá z obsahu předešlého výkladu, a zaměřit -.e na některá nedorozumění, která se ohledně čínského písma tradují. Máme za lo. že k tvrzení, že čínské písmo je obrázkové a že hovoří přímo k očím bez pro-Mfvdnictví jazyka, už nemusíme mnoho dodávat. Nanejvýš můžeme souhlasit, že \ vi mých počátcích skutečně některé druhy znaků vznikaly na základě piktografic-kclio principu a že celková estetika čínského písma byla v raném období poměrně \\ tvarná, ale to je vše. Viděli jsme, že soustava pracuje podle jiných zákonitostí .i že je úzce spjata s oběma základními rovinami jazyka, totiž se zvukovou a významovou. I poslední zbytky obrázlcovosti však byly před 2000 lety zastřeny rozsáhlými reformami. Čínské písmo sdílí podstatné rysy se všemi ostatními písmy a nijak výrazně či „exoticky" z jejich okruhu nevybočuje. Tím samozřejmě nechceme říci, že je úplně stejné jako například latinka. Rozdíly jsou však spíše relativní než principiální a projevují se odlišnou architekturou soustavy. Je zřejmé, že ačkoli zvuková stránka jazyka čínským písmem prostupuje, hraje menší roli než utypických hláskových písem. Stejně tak je nápadná vázanost znalců na slabiky a o něco slaběji na morfémy. Odlišnosti se projevují především \e chvíli, kdy narazíme v procesu čtení či psaní na nějakou obtíž. Za běžných okolností, jak správně popsal Peter S. Du Ponceau, jsou oba typy písma používány obdobně. Při automatizovaném čtení zacházíme se slovy v podstatě stejně jako se znaky, a navíc čteme i po delších úsecích než po slovech. Stejně jako při běžném čtení nevnímáme vnitřní stavbu znalců, nevnímáme ani písmennou a potažmo hláskov ou stavbu českých slov. Kombinace znalců a shluky písmen skutečně můžeme /a lakových okolností považovat oboje za logogramy svého druhu. Teprve když narazíme na neznámou skupinu symbolů, postupujeme zpravidla jinak. V tu chvíli se zastavíme a začneme pátrat po doplňujících informacích a provádět jednoduchý rozbor vnitřní stavby daných jednotek - znaků či slov. V případě typického hláskového písma slovo rozložíme na písmena, jejich zpracováním podle vesměs jednoduchých pravopisných pravidel jsme schopni dospět k výslovnosti, a když slovo vyslovíme, víme také zpravidla, co znamená. U čínských znaků je to ovšem horší. Máme-li štěstí a narazíme na fonoideogram, jsme ještě jakž takž schopni odhadnout výslovnost, i když víme, že to může být zrádné. Determinativ nám příliš čínské písmo Funkce a stavba znaků nepomůže - je opět nespolehlivý, a i kdyby se dal brát vážně, víme například jen to, že jde o „něco s vodou", „něco s bambusem". Spolehlivě tedy neodvodíme de facto ani přesnou výslovnost, která by nám ovšem také nemusela být příliš platná, ani význam. U znaků jiného druhu pak v drtivé většině případů neodvodíme už vůbec nic. Podobné je to s psaním. Pokud jsme dostatečně cvičení a zběhlí v psaní, píšeme v zásadě automaticky, ať už se jedná o latinku, nebo o čínské znaky. Pravopis hláskových písem ostatně nebývá jednoduchý a jednoznačný, a to včetně češtiny, jejíž ortografie poměrně věrně odráží zvukovou stránku jazyka. U historických pravopisných soustav, jako je francouzská či anglická, se písemnou podobu slov musíme naučit v podstatě nazpaměť jako čínské znaky, protože vztahy mezi ní a mezi skutečnou výslovností jsou tak složité a nejednoznačné, že nejsme schopni je systematicky odvozovat. Však sami víme, kolik to dá práce dobře zvládnout i český pravopis. V žádném případě k tomu nestačí naučit se abecedu, jak se někdy říká a jak si latinku často představují Číňané. Opět až v případě, když nevíme, jak se určité slovo píše, nastane poněkud odlišná situace. V hláskových písmech budeme vždy schopni příslušné slovo zvukově vystihnout, přestože výsledná podoba může být plná pravopisných chyb. Například napíšeme-li v českém textu místo zpěv podobu spjef, bude to působit velmi podivně a případnému čtenáři bude možná chvilku trvat, než si uvědomí, že jde o ,zpěv', nicméně účelu komunikace bude učiněno zadost. Co je však hlavní, tímto způsobem budeme schopni napsat celé dlouhé texty, které budou srozumitelné, ačkoli obtížné ke čtení. Totéž platí dokonce i třeba o francouzštině nebo angličtině - přes všechny potíže budeme s to vystihnout to, co potřebujeme. U čínských znaků je to ale jinak. Znaky si samozřejmě nemůžeme vymýšlet, takže nebudeme-li vědět, jak určité slovo zapsat, budeme ve velkých obtížích. Pokud se bude jednat o jediný morfém či jediné slovo v širokém kontextu, mohli bychom se uchýlit k fonetické výpůjčce a vcelku správně předpokládat, že ji čtenář vyhodnotí jako chybu, nicméně vezme si z ní údaj o výslovnosti a text si „opraví". Děje se tak ostatně docela často bezděky, když píšící udělá chybu a nechtěně napíše místo jednoho znaku znak jiný se stejnou výslovností, který navíc docela často obsahuje stejné fonetikům. Je však otázkou, jak by dopadl text celý sepsaný zmíněným způsobem. Čistě teoreticky by bylo možné rekonstruovat původní záměr autora, ale vzhledem k tomu, že by se rozplynuly i hranice slov, které v čínštině nejsou vyznačeny mezerami, nýbrž jsou čtenáři určovány na významovém základě, je dosti nepravděpodobné, že by v praxi bylo něco takového možné. Buď jak buď, znovu vidíme, jaké potíže působí nehláskovost čínských znaků v provozu, a to jsme nechali stranou náročnost jejich zvládnutí. John DeFrancis (1984: 113-115, 129-130) sice trochu provokativně, nicméně vcelku odůvodněně označuje čínské písmo v zásadě /a velmi špatné fonetické slabičné písmo, lišící se od anglické soustavy, která je díky historickému pravopisu špatným hláskovým písmem, pouze relativně, nikoli principiálně. Asi nejčastěji uváděným argumentem ve prospěch ideografického pojetí čínského písma bývá jeho srozumitelnost napříč jazyky a poukaz se na to, že je používají Japonci, Korejci a v minulosti také Vietnamci, jejichž řeč není s čínštinou příbuzná. Ve skutečnosti má tuto vlastnost jakákoli grafická forma včetně slov složených z abecedních symbolů hláskových písem. Jakmile je jednou s určitým obrazcem spojen skrze morfém či slovo určitý jazykový význam - byť by zcela arbitrárne -, je možno použít jakousi zkratku, odhlédnout jak od jeho výslovnosti, tak od případné vnitřní struktury obrazce. Potom je ho možno použít k zápisu slova jakéhokoli jazyka, a to v podstatě libovolného. V praxi se jím však zapisuje zpravidla takové slovo, které má zhruba tentýž smysl. Podívejme se na následující příklad: Budeme-li vědět, že obrazec zapisuje v arabštině slovo ,dům' a zapisuje slovo ,kniha', můžeme jimi klidně zachytit i česká slova ,důnť a ,kniha' a vyslovovat šije přitom po svém, tedy [du:m] a [kniha]. Nemusí nás zajímat, že arabské písmo je písmem hláskovým a že obrazce, které jsou pro nás jen shluky linií, jsou ve skutečnosti složeny z menších částí, totiž písmen vyjadřujících souhlásky a dlouhé samohlásky (,důml je zapsán třemi písmeny bjt a zní bajt-u-n a ,kniha' je zapsána čtyřmi písmeny ktäb a zní kitäb-u-ri). Je už jinou věcí, že účinnější by samozřejmě bylo pochopit, jak zapisovat česká slova arabskou abecedou hlásku po hlásce, a nikoli si vypůjčovat celá předem složená slova arabská. První příklad byl vzat z písma, jež ovládá jen málo českých čtenářů, aby nás nesváděla průhlednost písmenné stavby českých slov. Ale i slova psaná českou abecedou - jako každá jiná - mohou fungovat „ideograficky". Japonci mohli vzít obrazec dům (tedy hůlku s bříškem nalevo, jakousi vaničku s kolečkem nad ní a dvě vlnky se zobáčkem), o němž by věděli, že znamená ,dům', a použít ho k zápisu vlastního slova, které významově přibližně odpovídá českému ,domu', totiž učí, a tak ho taky vyslovovat. Nemuselo by je zajímat, že ten podivný obrazec je ve skutečnosti složen z menších prvků, tj. tří písmen zachycujících výslovnost slova [du:m]. A takto to vlastně Japonci udělali s čínským písmem: přejali čínské znaky jako obrazce, k nimž se pojí jednotlivé významy čínských slov, a použili je k zápisu svých vlastních slov podobného významu, která přirozeně vyslovovali japonsky. Přitom je prvotně nezajímala stavba těchto původně čínských znaků a že je v nich často zakódována mimo jiné i výslovnost čínského slova. Je nutno zdůraznit, že tímto aktem, kdy byl daný grafický obrazec, totiž čínský znak, spojen s jednotkou japonského jazykového systému, se stal v první řadě součástí japonského písma a vlastně přestal být písmem čínským, ač z něho vyvozuje svůj původ. Vyjádřeno je to v následujícím schématu, v němž je vztah významové motivace naznačen přerušovanou čárou mezi sémantickými prvky ,hora' (stranou zde necháváme problematiku výpůjček čínských slov do japonštiny a tzv. sinojaponského čtení): čínske písmo Problém je ovšem ten, že významy si v jazycích odpovídají jen přibližně. Tak např. čínské tiän (5c) se v jistém kontextu dá automaticky přeložit jako český ,den', v mnoha jiných kontextech to však možné není (jeho základní význam je ,nebe, Nebesa'). Významová pole si neodpovídají, pouze se částečně překrývají. Obecně vzato spolu slova různých jazyků málokdy navzájem plně korespondují, a zvláště u vzdálených jazyků se někdy setkáváme s neřešitelnými nesouměrnostmi. Proto se význam slov čínských a japonských, zapisovaných týmž znakem, v různé míře liší v závislosti na vnitřním ustrojení čínštiny, resp. japonštiny. Na schématu je to vyznačeno odlišným tvarem rámů uzavírajících jazykové jednotky v obou jazycích, totiž oválným a šestiúhelným. Zůstává nezodpovězena otázka, zda a proč Číňané umějí číst japonsky a Japonci čínsky. Vzhledem k tomu, že používají částečnou sadu grafických symbolů, s nimiž se přes příslušná slova příslušných jazyků pojí i podobný význam, ve značně omezeném rozsahu umějí. Jde však zpravidla o velmi hrubé porozumění a týká se jen textů určitých, hlavně strohých žánrů. K tomu musíme připočíst to, že zatímco se v Číně běžně užívá kolem 7 000 znalců, v Japonsku je to jen něco přes 2 000, a že Japonci píšou směsí znaků a slabičných abeced podle situace v různém Funkce a stavba znaků poměru. V obou směrech tedy působí různé omezující prvky. Do hry navíc vstupuje to, že z čínštiny bylo do japonštiny přejato hlavně ve středověku mnoho slov, která byla výslovnostně přizpůsobena japonštině a vyvíjela se stejně jako původní japonská slova. Povahu celého tohoto jevu částečné srozumitelnosti trefně, ač se značnou licencí, přirovnává David Sehnal (2002: 16) k situaci mezinárodních slov v evropských jazycích. Čech, který zná dostatek tzv. cizích slov, nebo ještě spíše Brit, jehož mateřštinu tvoří z větší části výpůjčky ze staré francouzštiny, budou schopni za určitých podmínek porozumět v hrubých obrysech smyslu jednoduššího francouzského textu, například návodu, heslu, nápisu a podobně, aniž by věděli, jak se románská slova, jež znají v písemné podobě, francouzsky vyslovují. Kdyby však příslušný text slyšeli, téměř nic by nepochytili. Těžko však můžeme tvrdit, že takový Čech nebo Brit umí číst francouzsky. Uzavřeme tedy celou věc tím, že částečná schopnost dorozumět se pomocí čínských znaků není dána jakousi zázračnou vlastností čínských znalců, nýbrž zaprvé obecnou vlastností všech grafických soustav a konkrétně tím, že japonské znaky coby prvky japonského písma se částečně překrývají s čínskými znaky, protože odtud byly převzaty. Důležité je, že se znaky nevážou k nějakým idejím, nýbrž v čínském písmu k čínským slovům a jejich významům a v japonském písmu k j a-ponským slovům a jejich významům, byť třeba dost blízkým. Druhým a vlastně podobným argumentem je role znalců při obcování čínských mluvčích, kteří mluví navzájem nesrozumitelnými nářečími. Jak už jsme si řekli, menší důraz na fonetickou složku je ve znacích skutečně přítomný, není to však v tomto ohledu tím nejdůležitějším. Když se chtějí takovíto mluvčí dorozumět a nepoužijí standardní čínštinu, jak se dnes stává pravidlem (čím dál hůř si lze představit Číňana, který je gramotný, a přitom neumí mluvit půtčnghuá), mohou si psát na papír znaky, protože jimi nezapisují svůj dialekt. Až na výjimky, jako je například kantonština, omezená ostatně jen na nezávazné žánry, nemají dialekty psanou podobu. V běžném společenském provozu se nikdy nezapisovaly, a chce-li se tedy Číňan písemně vyjádřit, vždy sáhne k univerzální psané čínštině, která je původně založena na literárních vzorech románů v jazyce blízkém hovorové řeči zvaném báihuá 0bPj (přesněji báihuawén ÔsfjľÄľ). Hlavní sjednocovací účinek tudíž nemají čínské znaky samy o sobě, nýbrž společný jazyk, jenž je jimi zapisován. Podobné je to ovšem i v Evropě: psaná i mluvená podoba spisovného jazyka slouží, ačkoli trochu jiným způsobem, jako všeobecný komunikační prostředek a všude, kde se dochovaly výrazné dialekty, které ztěžují dorozumění, jím může být překlenuta nářeční bariéra. A stejně jako mohou Číňané číst znaky a texty v nich ve vlastním dialektu, mohou evropští mluvčí číst text ve spisovném jazyce s nářeční výslovností. Je to však samozřejmě daleko méně časté a v čínském prostředí se opravdu menší vliv fonetické složky čínského písma projevuje. Někdy se také uvádí, že čínské znaky díky tomu, že nejsou fonetickým písmem, umožňují snadno překlenout značnou časovou vzdálenost a porozumět staré čínštině. Na tom je kus pravdy a ostatně to, že čínské znaky neodrážejí přímo hláskovou čínské písmo stavbu slov, jež se jimi zapisují, je hlavním důvodem, proč známe výslovnost starších stadií čínštiny jen přibližně a její rekonstrukce je tak náročná. Pro raná období zůstáváme na tenkém ledě křehkých hypotéz. Je rovněž pravda, že ta hlásková písma, která sledují zvukový vývoj jazyka - neboť známe i velmi konzervativní pravopisné soustavy, jako je anglická -, poměrně rychle vzdalují starší texty nepoučeným čtenářům. Za příklad nám může posloužit staroslověnština, jejíž nejstarší doklady pocházejí z 9. století, a čeština. Kromě časového posunuje mezi nimi, resp. mezi klasickou staroslověnštinou a podobou, jíž se ve stejné době mluvilo v Cechách a z níž se čeština vyvinula, i jistý nářeční rozdíl. I u slov, jejichž význam se vůbec či téměř nezměnil, je jejich identifikace nesnadná pro toho, kdo není obeznámen s historickou fonetikou. Srovnejme: WhAT* gghlb ,úhel, kouť, AhNkCh dbribsb ,dnes', ijloypKAii štuždb ,ciz(í)', ArNA agne Jehně', BAIJJE věšte ,více', ^TsKTí gzhkb ,úzek, úzký'. V čínštině proti tomu víme, že např. znak už od starověku zapisuje slovo ,úzký' a pro praxi naštěstí není vůbec důležité, že se v různých dobách vyslovovalo značně odlišně (Baxterova rekonstrukce pro starou čínštinu *grep, pro stř. čínštinu *hsp, dnes xiá). To znamená, že úbytek pwoplánové srozumitelnosti psaného textu nenastává směrem do minulosti tak rychle jako u jazyků užívajících typického hláskového písma. Nicméně představa, že průměrný Číňan je schopen jen s malou nebo dokonce žádnou průpravou číst staré spisy, je mýtus. Mimo některé žánry lidové literatury od dynastie Tang (618-906) byla až do začátku 20. století veškerá vyšší literatura psána jazykem wényán ^CW (přesněji wényánwén ~JCs3C). Ten byl založen na nápodobě klasické čínštiny, tj. jazyka spisů období Válčících států (453-221 př. n. 1.). Klasická čínština, a potažmo tedy i wényán, je natolik vzdálena současné čínštině, že překonání rozdílů ve výslovnosti zde už hraje jen malou roli. Gramatická slova jsou zcela jiná, syntax se významně proměnila, významy větší části slov taktéž. Vidí-li tedy průměrný Číňan text v klasické čínštině, může mít na první pohled dojem, že by mu mohl rozumět, protože rozpoznává nemálo povědomých znaků, ale ve skutečnosti není často schopen jeho smysl vyložit. Znaky sice zůstaly stejné, ale jazyk, jenž je jimi zapisován, se zásadním způsobem změnil. IV. Jak napsat čínský znak Celá předešlá kapitola byla věnována zákonitostem stavby čínských znaků, které se týkají jejich etymologie, tj. jak odrážejí jednotky jazyka jimi zapisované, a vztahům čínského písma a čínštiny vůbec. Zde se zaměříme na grafický materiál, z něhož jsou znaky utvořeny, bez ohledu na tyto vztahy. Půjde nám vlastně o to, z jakých jednotek se fyzicky skládají, a tudíž také jak se mají psát. Omezíme se v zásadě jen na tradiční nauku o tazích čínského písma a jejich pořadí. Vesměs stranou ponecháme součástky větší než tah, ale menší než etymologické složky čínských znaků, o nichž jsme hovořili výše. Jak bylo řečeno v úvodu ke konstrukčním typům znaků, je možno vyčlenit součástky o různé míře složitosti, které se ve znacích stále opakují, a které proto mají význam jako důležitá mnemotechnická pomůcka. Díky tomu, že vnímáme znaky nikoli jako souhrny jednotlivých tahů, nýbrž spíše jako soustavy známých složek, šije zapamatujeme snadněji a více analyticky. Je to trochu jako rozdíl mezi bitmapou a vektorem: učíme se spíše návod, jak je složit z několika součástek, než jejich celkový vzhled. Tím zároveň snižujeme pravděpodobnost, že bychom někde svévolně vynechali nebo přidali jeden tah, protože pak by už součástka nevypadala jako součástka a my bychom si jejího divného vzhledu všimnuli a opravili ji. Přesto je podle našeho názoru důležitější vnímat etymologickou stavbu znaku, kde se samozřejmě částečně uplatí i znalost zmíněných součástek. Jejich vyčlenění je v zásadě výsledkem naší zkušenosti s čínskými znaky, našeho pozorování opakujících se vzorců, které vytvářejí povědomí o utvářenosti znaků. Je samozřejmě možno je „vědecky" systematizovat a popsat, ale praktická hodnota takové činnosti je sporná. Je však pravda, že existuje způsob vstupu čínských znalců do počítače, který systematického rozkladu na součástky využívá. IV. 1 Grafické pole a obecné zásady psaní Čínské znaky patří mezi písma, v nichž jsou jednotlivé grafémy od sebe jasně odděleny, ale zároveň se nedělají mezery mezi slovy (o interpunkci viz II.3). Každá jednotka představuje čtverec nebo obdélník jen o málo vyšší než širší. Tento prostor nazýváme grafickým polem a do něho se musí vtěsnat kterýkoli znak, ať má jeden tah, nebo jich má třicet. Grafické pole musí samozřejmě mít prázdné okraje, aby bylo jasné, kde končí jeden znak a začíná druhý. Napohled má každý znak v ideálním případě pole zaplňovat a jeho případné složky musí držet pohromadě Čínské písmo tak, aby bylo zřejmé, že patří k sobě. Žádná složka nesmi od znaku odstávat a budit tak zdání, že se jedná o samostatný znak nebo v horším případě o složku znaku vedlejšího. Tyto zásady si můžeme ukázat třeba na následující řadě desíti znaků se stupňující se členitostí: Pro nás, kteří jsme většinou zvyklí sklánět rukopis napravo, je důležité uvědomit si, že čínské znaky jsou v zásadě vždy orientovány kolmo. V ručně psaném čínském znaku se však projevuje tendence vést vodorovné tahy poněkud stoupavě a obecnou zásadou je, že jsou v něm tvary vždy zaoblenější a záměrně nepravo-úhlé. Například prvek H se nikdy nepíše jako čtvereček či obdélníček, nýbrž se přizpůsobí zákonitostem ruky a pisátka, všechna pravoúhlost jc narušena a rovné tahy se prohnou. Psaná forma tedy výsledně vypadá přibližně takto: \ Obr. 3. Všechny „krabičkovité" součástky mají sklon k podobnému provedení. S tím také souvisí skutečnost, že tištěná předloha je jen jakousi ideální představou, jak je znak tvořen, nikoli však konečným vzorem, jak jej vyvést na papíře. Týká se to například míst, kde se stýkají dva tahy. V tištěné podobě jsou samozřejmě spojeny bez mezery, aniž by, na druhou stranu, byly přetaženy přes sebe. Při psaní rukou však takovou přesnost nemůžeme, a vlastně ani nechceme zaručit - působilo by to nejen násilně, ale taková přepečlivost by též výrazně zpomalovala psaní. V případě, kdy oba tahy, jež se stýkají, v místě styku začínají, není zpravidla větší problém nasadit přibližně ve stejném bodě. Stýkají-li se však tak, že na tomto místě jeden z nich či oba končí, je někdy běžné nechat je nedotažené do konce, ačkoli mezera by neměla být příliš výrazná. Je to dáno tím, že překřížení tahů je skoro vždy důležité a mění povahu spojení a potažmo i strukturu znalců, zatímco rozdíl mezi malou mezerou a přesným napojením není významný. Je tedy lepší nedotáhnout než přetáhnout. Obr. 4. Přijatelná podoba rukopisného provedeni prvku d (nalevo) a podoby chybné (napravo). jak napsat čínský znak Při nácviku je také nutné sledovat osy, podle nichž jsou vzorové znaky orientovány, a dbát na souměrnosti podle nich. V Číně se tisknou cvičebnice, které obsahují grafická pole doplněná o svislou a vodorovnou osu a o diagonály, aby se zpočátku usnadnilo dodržení směrů, ale také poměrů, které jsou rovněž důležité. V českých podmínkách ovšem zcela postačí čtverečkovaný papír, na němž představují ideální velikost grafického pole 2x2 nebo 3x3 čtverečky, v druhém případě však vedou osy uprostřed nich, nikoli po jejich hranicích, což je nevýhodné. Větší rozměry sice zpřehledňují znaky, ale pro praxi se nehodí a tak jako tak je nutné se naučit směstnat i složité znaky do malého prostoru. IV.2 Druhy tahů Jak vyplývá již z předešlého výkladu, nejmenšími jednotkami, z nichž se skládají znaky, jsou tahy (čin. bíhuá íffji). O tom, zdaje možné hovořit o tazích i u archaického písma, když se ještě nepsalo štětcem a znaky byly složeny často z dlouhých, nepřerušených a nezřídka stočených linií, se vedou debaty. O skutečných tazích v současném slova smyslu však lze jistě hovořit od doby, kdy vznikl dnešní typ znaků, tj. přibližně od 3. století př. n. 1. (viz XI. kapitola). Bytostnou vlastností tahu je to, že je psán najednou. Na některém jeho místě sice můžeme zpomalit nebo téměř zastavit, ale jedná se o jeden pohyb ruku s jedním nasazením psací potřeby a s jedním jejím oddálením od podložky na konci tahu. Z toho je také zřejmé, že tahy nelze nastavovat, jakmile jsme je jednou ukončili, i když jsme třeba udělali chybu. V kaligrafii se rozlišují různé druhy tahů a toto třídění bylo v zásadě převzato i do praktických úvodů do čínského písma. Je na místě podotknout, že se počet základních typů liší podle autora, i když inventář jc samozřejmě víceméně stejný. Jde spíše o to, které tahy vyčlenit jako samostatné skupiny a které zařadit jako modifikace tahů jiných. My vyjdeme ze šestičlenné klasifikace a uvedeme si také tradiční čínské názvy: 1. héng jfí: tah vodorovný (zleva) 2. shii i§: tah svislý (seshora) 3-piě W.'- tah zprava seshora doleva dolů J Čínské písmo 4. na fá: tah zleva seshora doprava dolů V 5. dian SS: bodový tah: \ 6. ti ÍS: stoupavý tah (zleva): K těmto se někdy ještě přidává tah j nazývaný gôu ÍD ,hák', který je ovšem možno považovat za variantu tahu svislého. Ve vlastních znacích ovšem i tyto základní tahy podstupují rozmanité modifikace, především pokud jde o jejich délku i sklon (u piě a na). Nejproměnlivější je bodový tah, který přes svůj název nikdy není pouhým bodem, nýbrž vždy představuje kratičký tah. Ve štětcové kaligrafii, z níž standardní znaky odvozují svůj vzhled, má zpravidla kapkovitý tvar, ten však může být rozličně orientován: bodový tah je na vrchu znaku ŕft, čtyři dianyjsaa vespodu znaku jeden bodový tah jc nahoře v prvku ,led' 7, dva jsou v determinativu ,voda' '/ nebo po stranách znaku /J\ kde se píší poměrně dlouze, podobně tam, kde obklopují vrchní část znaku í¥-. Pro necvičené oko je někdy nesnadné postřehnout rozdíl mezi bodovým tahem a krátkým piě či na. Kromě bodového tahu má každý ze základních typů mnoho variant. Ty se vyznačují tím, že sice začínají totožně jako uvedené tahy, ale pokračují jiným způsobem. Mohou být jednou, dvakrát či dokonce třikrát ostře zalomeny či ohnuty bez hran, mohou přibírat koncový háček nebo být zešikmeny. Některé mohou být také pojaty jako kombinace dvou základních druhů. Je však třeba mít na paměti, že sc stále jedná o jeden tah, ať už jakkoli složitý, který se píše najednou. Jako přehled poslouží Tabulka 1. Ještě než přejdeme k počtu a pořadí tahů, upozorníme na jeden jev, který často působí obtíže. Je jím přítomnost dolního koncového háčku na svislém tahu ( I vs. J ). U většiny znaků se jedná o dobrovolný rys, jehož přidáním nezměníme příslušný prvek nebo celý znak. Je pravda, že u některých znaků a v některých kombinacích je častější a jinde zase méně častý, ale tato zvyklost se dá postihnout pravidlem jen stěží. V tomto ohledu rovněž dost záleží na stylu, ale obecně lze říci, že v psaném písmu je háček častější než v tištěném. Tištěné znaky mají svou normu a teoreticky by ji měl sledovat i rukopis, ale skutečnost je zcela jiná. U některých znalců je podoba s háčkem či bez něho závazná, a napíšeme-li je jinak, budou působit neústrojně. Nej důležitější je však vědět, kdy má háček rozlišovací schopnost mezi dvěma jinak stejnými znaky. V tom případě už vůbec nejde jen o estetický doplněk. Asi nejnápadnější dvojici, často uváděnou jako příklad, tvoří Jak napsat čínský znak Tab. 1. Tahy odyozené s příklady ^ y nichž sg vyskyh.. ^ ye podobe. (Upraveno podle Str 2001: 69) tah označení příklad 1 vodorovný zalomený B 7 vodorovný s šikmým zprava vodorovný s háčkem 1 vodorovný lomený s hákem M 1 vodorovný lomený se stoupavým ~L vodorovný lomený s ohbím & T_ vodorovný dvakrát lomený 13 1 vodorovný lomený s šikmým hákem M ~l vodorovný lomený s oblým hákem A 3 vodorovný s šikmým zprava a oblým hákem %k J vodorovný dvakrát lomený s šikmým zprava & vodorovný třikrát lomený s hákem Jb vodorovný třikrát lomený ů 1 svislý se stoupavým svislý lomený Oj J svislý s hákem 'h L svislý s ohbím L svislý s ohbím a hákem a h svislý lomený se šikmým zprava i? h svislý dvakrát lomený h svislý dvakrát lomený s hákem { šikmý zprava s hodovým L šikmý zprava lomený \* uhýbající hák -=- J oblý hák ™5 r* =ř> které z*PBaÍí úP]ně jiné morfémy (gän ,štíť aj., resp. yú ,ve k vuci ) a lisí se jen háčkem. Zde proto musíme být obezřetní. IV. 3 Počet a pořadí tahů Počet tahů a jejich pořadí jsou důležité veličiny. Počet tahů potřebujeme ke hledám znaku ve slovníku, které jc bez této znalosti takřka nemožné. Pořadí tahů se '«*dy take užívá při řazení znaků ve slovníku, ale jeho význam spočívá především Čínske písmo Jak napsat čínský znak v tom, že jeho správna varianta umožňuje plynulé psaní, a později, když zvýšíme jeho rychlost, dovoluje navazovat znaky účinným způsobem, na litery jsou navíc čínští čtenáři zvyklí. Pokud bychom je pospojovali výrazně jinak, byl by rychlý rukopis jen stěží čitelný. Pořadí tahů je tradičně ustálené a prověřené v kaligrafii a v dnešní době je dokonce normováno. Ne vždy se podle toho píše a občas se setkáme s drobnými obměnami u jednotlivých součástek, ale v zásadě je pevně dané. Jedná se zkrátka o věc, která patří k základům vzdělání v čínském písmu a kterou bychom neměli brát na lehkou váhu. Nejjednodušší znaky se skládají z jediného tahu, jako například číslovka jedna' yi —% nejsložitější znaky obsahují tahů více než třicet. Su Péichéng (2001: 66-67), jehož statistik zde opět využijeme, uvádí, že v sedmitisícové tabulce běžných znaků je znakem s největším počtem tahů, totiž 36, náng §jt ,mít zacpaný nos'. Oblíbený příklad znaku s největším počtem tahů se skládá ze čtyř , draků' fl, má tedy 64 tahů. Má zaznamenávat slovo zhé ,hovorný', ale jedná se spíše o raritu, s níž se mimo slovník téměř nesetkáme. Sů uvádí tři tabulky četnosti znaků v závislosti na počtu tahů, které jsou založené na různých souborech, ale vzhledem k tomu, že se jednotlivé výsledky vcelku pochopitelně příliš neliší, podíváme se jen na jednu z nich, a to tu, jež vychází ze zmíněné tabulky běžných znalců. Zároveň vynecháme konkrétní počty, důležité je procentuální vyjádření: počet tahů znaků(%) počet tahů znaků(%) 1 0,03 15 4,73 2 0,30 16 3,94 3 0,84 17 2,64 4 2,00 18 1,29 5 2,87 19 1,16 6 4,94 20 0,67 7 7,79 21 0,41 8 9,86 22 0,31 9 11,21 23 0,17 10 10,87 24 0,11 11 10,38 25 0,085 12 9,68 26 0,015 13 7,84 30 0,015 14 5,88 36 0,015 Vidíme, že se jedná o plynulou křivku, která vrcholí na úrovni devíti tahů, a že běžný čínský znak má nejčastěji 8-12 tahů. Je však na místě upozornit, že se jedná o statistiku pro zjednodušené znaky. U znaků tradičních by byl samozřejmě vrchol posunut směrem k vyšším počtům: zatímco průměrně připadá na jeden zjednodušený znak 10 tahů, u znaku složitého je to asi 16 tahů. Vlivy reforem písma v ČLR se tudíž projevily vcelku znatelně. Abychom byli schopni spočítat počet tahů, musíme přirozeně znát jejich druhy. Jen tak budeme schopni určit, která spojení mohou být napsána jedním tahem a která je nutno rozložit do tahů dvou či dokonce více. Je dobré si zapamatovat, že neexistuje jednotahové spojení levého horního rohu čtverce r a pravého dolního rohu čtverce j . Je to dáno tím, že vodorovné tahy či vodorovné úseky jiných tahů lze psát jen zleva doprava a svislé tahy nebo svislé úseky jiných tahů lze psát jen seshora dolů. Tato dvě spojení přitom tomuto pravidlu odporují. Ke psaní „krabič-kovitých" součástek jsou dvě pravidla: pokud je „krabička" uzavřená (např. p), je využita jednotahová kombinace horního pravého rohu n (tj. zalomeného tahu héng), je-li otevřená (např. Ll), využívá se jednotahové kombinace levého dolního rohu l (tj. zalomeného tahu shii). Zmýlíme-li se o jedno číslo, není to nic vážného, ovšem přinese nám to práci navíc: pokud nenajdeme znak ve slovníku pod počtem tahů, k němuž jsme svým rozborem došli, zpravidla jej najdeme v oddílu s číslem o jedničku menším či větším. Pořadí tahů (čin. bíshim IS)l|f) se sice řídí jen podle několika hlavních vodítek, v žádném případě se však nejedná o triviální záležitost. Až donedávna navíc nebyla k dispozici explicitní norma, teprve v roce 1997 vyšla Norma pořadí tahů u běžně užívaných znaků současné čínštiny (Xiándái Hányů tôngyôngzí bíshim guí-fán íli^lllfpiSffl^^lllMíSlíi). Proto se také setkáme v příručkách a učebnicích čínštiny s mnoha odchylkami a nesrovnalostmi. Potíž je především v tom, že tahová stavba znaku bývá značně složitá a na některé kombinace můžeme vztáhnout více pravidel najednou, popřípadě je situace tak složitá, že nevíme, jak ji jejich pomocí pojmout. U jistých součástek je vůbec nejjednodušší a někdy i nutné naučit se ustálený postup jejich psaní. Čím více praxe získáváme, tím jsme samozřejmě schopnější zcela automaticky určovat pořadí tahů, protože jak již víme, jednotlivé součástky se ve znacích stále opakují, a jakmile jednou poznáme, jak se píšou, můžeme toho využít všude, kde jsou obsaženy. Uveďme si nejzákladnější pravidla: 1. píše se seshora dolů; 2. píše se zleva doprava; 3. kříží-li se tah svislý kolmo s vodorovným, píše se nejdřív tah vodorovný; 4. kříží-li se piě a na, píše se nejdříve piě; 5. píše se nejdříve vnějšek a potom teprve vnitřek; 6. u znaků s ,ohradou' P ap. se nejdříve píše PJ, posléze vnitřek, uzavření nakonec; 7. u souměrných znaků se nejdříve píše střed a potom strany; 8. bodový tah vpravo nahoře se zpravidla píše nakonec; 9. radikály i_ a 5_ se píšou vždy až nakonec; 10. u složek typu 13 či P se píše nejprve horní tah naprvo, posléze svislý. čínské písmo Jak napsat čínský znak 1.: i:: -cr shuí, voda sheng, narodit se 4.: 5.: tóng, stejný . .---■. j --- 6.: a a S m « s m wo,ja zhě, tento 10.: dou, všechen 7^ 4 i. 9.: 3Ž. i* 4« ,mysľ a fonetikem |Ž] xin, které bylo zkomoleno na H. Shodou okolností může být prvek H (tián) rovněž determinativem ve významu ,pole'. Jak 'ĹV, tak EH jsou radikály. Slovníky, které dbají na etymologii znaků, tedy řadí ® pod radikál ,mysľ, slovníky novější zpravidla pod ,pole', zatímco Xľnhuá zidiän nabízí obě možnosti. Programově byla zásada, že se radikál řídí zčásti podle nápadnosti složek znaku, nikoli vždy podle toho, která složka v něm odráží význam příslušného slova, formulována ve slovníku Zihui ^Jk, vydaném Méi YTngzuoem $10^ roku 1615. Ten se stal předobrazem nejznámějších novověkých slovníků, které měly zásadní vliv na lexikografii po celou moderní epochu. Bylo v něm také použito klasických 214 radikálů, kterýžto počet kopíruje i mnoho novodobých konzervativně laděných slovníků. Tato soustava byla přejata Zhäng Ziliěm J3S Ě do slovníku Zhěngzitóng jE^M. z roku 1671, a především nej autoritativnějším čínským slovníkem vůbec, jenž je vyvrcholením tradiční lexikografie, totiž Kängxizidiänem M HR^jfe (1715). Na něm se ostatně zakládaly i velké projekty raněmoderní Číny, jako byly staré republikánské verze Pramenu slov (Cíyuán 1915) nebo Moře slov (Cíhai, 1936), a s určitými obměnami v nich tato tradice přežívá dodnes. Jednoduchým důkazem, že radikál není determinativ, je také značně proměnlivý počet radikálů. V roce 100 n. 1. bylo prvním čínským paleografem ustaveno radikálů 540, v 6. století byl sepsán vlivný slovník s 532 radikály, v 8. století se setkáváme s dílem používajícím soustavu 160 radikálů, v 10. století soustavu o 242 radikálech. Jak jsme poukázali, v 17. a 18. století se ustálil klasický systém o 214 položkách, v 20. století se můžeme setkat se systémy o 126, 187, 189, 191, 200, 201 nebo 250 radikálech. Je zřejmé, že etymologická stavba čínských znaků zůstávala stále stejná, to, co se měnilo, byly způsoby, jak je zpracovat pro potřeby slovníkářství. Zatímco determinativů jsme dnes schopni určit stále přes 500, v nej-běžnějších slovnících se užívá kolem 190 radikálů, ve velkých pak 200-250. Už z těchto počtů je jasné, že se musí svou povahou lišit. Proto, ačkoli se oba pojmy v literatuře často směšují pod jediným názvem radikál, je budeme v naší knize rozlišovat pokud možno důsledně. čínský znak ve slovníku a v počítači V.2 Razení a hledání ve slovníku Nejstarší čínský slovník Ěryá flíít, který vznikl nejspíše v 3.-1. století př. n. 1. jako svod starověkých glos ke starým textům a sloužil především jako pomůcka k četbě kanonických spisů, byl rozčleněn na 19 kapitol povahy smíšeně jazykové a věcné. Tyto oddíly nebyly žádným jednotným způsobem vnitřně členěny. V tomto díle se nehledalo dnešním způsobem, bylo daleko spíše memorováno. Na tuto tradici navázaly v následujících stoletích další slovníky, nicméně z praktického hlediska dnes nemají větší význam - podle okruhů jsou samozřejmě řazeny tematické slovníky, které však netvoří hlavní linii lexikografie. Nej významnějším vynálezem na tomto poli byly radikály, o jejichž původu a povaze již byla řeč. Od Shuôwénu (100 n. 1.) se odvíjí ústřední posloupnost slovníků řazených podle radikálů. Zpočátku však byla pravidla, jak uspořádat hesla uvnitř jednotlivých oddílů, ještě velmi vágní. Lze vysledovat spíš obecné zákonitosti, jako že znaky zapisující slova s podobným významem stojí u sebe, že se postupuje od slov s kladnými konotacemi ke slovům s konotacemi zápornými a od obecných jmen ke jménům vlastním. To však v praxi příliš nepomáhá. Jak je to dnes, se dozvíme v příslušném oddíle. Třetí tradiční druh organizace slovníku predznačil nej vlivnější rýmovník, Qiěyiin ^TJbI zroku 601, jehož autorem byl LúFäyán PiHíéU. Ten se ovšem samostatně nezachoval a dnes jej známe díky tomu, že byl zahrnut do rozšířené a upravené verze, známé pod názvem Guängyún Jlfal (Rozšířený Qiěyiin) z roku 1008. Tyto příručky byly psány především pro potřeby básníků a obsahovaly zásobu znalců roztříděnou podle fonologických hledisek, přičemž důraz spočíval přirozeně na koncové části slabiky označované jako rým či subfinála (tj. hlavní samohláska s případným koncovým prvkem). Dnes se samozřejmě takovéhoto způsobu řazení ve slovníku nepoužívá, ale je v něm možno vidět určitého předchůdce poměrně běžného řazení podle výslovnosti, nejčastěji abecedně podle přepisuplnyín. Než přejdeme k podrobnostem, upozorněme na to, že řazení znaků ve slovníku a hledání v něm jsou dvě různé věci, ačkoli se zpravidla řídí podle podobných pravidel. Způsob, kterým jsou znaky v těle slovníku rozmístěny, samozřejmě předurčuje, jak v něm hledat přímo bez použití rejstříků, a také částečně ovlivňuje jeho celkovou koncepci. Nicméně vždy bývá ve slovníku jeden nebo více rejstříků různého typu, podle nichž můžeme odkazy na položky v hesláři vyhledat několika možnými způsoby. Zatímco je tedy každý slovník řazen podle jediného hlavního principu, často v něm můžeme hledat různými způsoby. Y.2.1 Podle radikálů Jak již bylo řečeno, jedná se o nej využívanější způsob řazení čínských slovníků. Situace v dnešní lexikografické tvorbě je spletitá, ale lze obecněji říci, že na řazení podle radikálů jsou založeny přednostně slovníky středního a především velkého li 11 "■4 HL f V "i "Ml ČfKSKÉ PÍSMO rozsahu, které z části navazují na tradici 17.-18. století a představují klasická díla moderního čínského slovníkářství. Základní princip je velmi jednoduchý. Radikály postupují podle počtu tahů od nejjednoduššího k nejsložitějšímu. Vzájemné postavení radikálů sc stejným počtem tahů bývá dáno konvencí. Uvnitř oddílů představovaných radikály jsou znaky řazeny opět podle složitosti, a to tak, že se počítá počet tahů části znaku, která zbude po odtržení radikálu. Ve větších slovnících dokonce tato čísla tvoří pod-oddíly se zvláštními záhlavími, v nichž se nacházejí znaky se stejným radikálem a se stejným počtem zbylých tahů. V jejich rámci se již vzájemné postavení znaků neřídí žádnými obecně platnými pravidly a záleží na způsobu práce jednotlivých sestavovatelů. Nutno poznamenat, že počet znaků připadajících pod jeden radikál se může dramaticky lišit podle radikálu - zatímco pod některými najdeme pět, deset znalců, pod některé jich spadají desítky. Obdobně postupujeme, je-li slovník řazen například podle výslovnosti, kterou ovšem u neznámého znaku většinou nevíme (můžeme ji pouze zkusit odhadnout podle případného fonetika). Snad všechny takové slovníky ale mají rejstřík k hledání podle radikálu. Typicky vypadá hledání následujícím způsobem: TJ daného znalců určíme radikál a spočítáme zbylé tahy. První část rejstříku tvoří seznam radikálů seřazených také podle počtu tahů. V této tabulce najdeme příslušný radikál, u něhož bude odkaz na stránku v druhé části rejstříku. Tam jsou radikály už uvedeny sc všemi znaky ve slovníku, které pod ně spadají. Nalistujeme tuto stránku a začneme hledat uvnitř příslušného radikálu náš kýžený znak. Většinou můžeme přejít hned lc malému záhlaví tvořenému číslicí vyjadřující zbylý počet tahů. Uvnitř této skupinky bychom pak hledaný znak měli najít. U něho bude opět odkaz, tentokrát již na stránku, na níž se nachází vlastní heslo. Př.: Jg a) ve znaku určíme radikál: 7f\ (,strom') b) spočítáme počet jeho tahů: 4 c) hledáme v rejstříku radikálů v sekci čtyřtahových radikálů Č 16 MM B ž. NSKÝ ZNAK VE SLOVNÍKU A V POČÍTAČI [12](0 25 27 X 31 [98]( f ) 70 [7](D 23 28 X 31 48 ^ 44 11 A 24 ' 29 ± ' 31 49 i_ 45 12 A 25 [29](±) 32 [50](3) 46 [12](A) 27 [80] (í ) 62 50 jeL 46 [22](/7)_ 30 30 -++- 33 51 P 46 Do] 24 31 -f 36 52 B 46 13 ^ 27 32 j\- 36 [52](B) 46 C16](U) 28 33 A 36 [52](B) 46 14 JL 27 [34](7U) 37 53 46 15 b 27 34 X 37 54 Ť 47 16 ■ JI 28 35 i; 37 55 Lp 47 17 ^ 28 36 /Jn 37 [55](^0 47 i8 r 28 [36](M/) 37 56 ± 47 [UJO') 24 37 P 37 57 ~\ 48 19 ~ 29 38 P 40 58 2, 48 [166](i ) 91 39 Oj 41 [50](k) 46 20 LI 29 40 rfj 42 [148](i ) 85 21 P 29 41 íf 42 59 £ 49 [175] (5 93 42 43 60 <« 49 [159] P 89 [663(3) 53 4 Sj 22 J] 29 43 & 43 61 X 49 23 ýj 30 44 K 43 62 % 50 24 X 30 [185](f ) 97 63 % 50 25 A 31 45 J| 43 [123](^) 78 26 3_ 31 46 f 43 64 jf 50 [21](E) 29 47 fj 44 [64] (/TO 53 3 m • [77]( ? ) 58 65 X 53 Obr. 6. Xmhuá zidiän, rejstřík, s. 16. čínske písmo čínský znak ve slovníku a v počítači d) u příslušného radikálu, tj. /K, odečteme číslo stránky, kde začíná rej střik znaku s tímto radikálem, a nalistujeme ji 50 £i^É9c^#^ 575 * 166 m 136 21 29 (5t) 237 M 524 f-É 501 448 m 430 ot) 73 73 [61] « n ■ "ä" FT m 175 ® 596 *L 635 606 208 324 n 611 í m 501 2 m 386 m 542 S 587 ff 156 537 286 m 404 3Í 251 tl 12 374 m 556 m 197 ^ 575 m 472 378 45 m 381 S 515 [63] 379 46 M 241 (^) 575 381 449 121 S 27 w= w 8 m 68 m 300 (Ä) 515 (#) 499 205 4 i m (SŠ) 205 g 505 (ti) 413 407 U 498 WŠĹ 116 62 (&) 136 633. 299 i3 mu± (|» 175 113 623 m 42 (H) 52 (áš) 113 If 18 m 406 ^6 508 (^) 501 3 íl] 446 (Jt) 86 [62] <4 0#íBj,riJŤ — -Bim. — duán £X4 < H > M IR 'duán m c-?)®* |gt duán M^ntff im. duán duán £X9 @tx lř#,5!S[íPlS*Bir^M*Řrift ®,<-~-flírg. ©^iJ»ŕ,ftÄ> T~ifí. i~*J* a. ^ "duán £X9 íi£- duán Í7><4 dul áXVOC-^-JL) RÍ /r/4-x dui *»tt O^ffi Obr. 9.Xinlniázidián, heslář, s. 109. Snaha čínských orgánů sjednotit slovnikárskou praxi.byla vesměs neúspěšná. Panuje proto na tomto poli velká rozmanitost. Se zvláštnostmi konkrétních slovníků se musíme seznámit v návodu k jejich použití a trochu se s nimi sžít. Nepůsobí to větší obtíže, protože jde většinou spíše o drobnější odchylky. Radikálové rejstříky bývají nezřídka doplněny o tzv. tabulku nesnadno vyhleda-telných znaků inánjiánzi bíäo UtÉ^S), kde jsou umístěny znaky, u nichž je na první pohled zřejmé, že vyčlenit u nich radikál je obtížné, ne-li nemožné. Narazí-me-li na takový znak, je nejúčinnější začít tímto seznamem, jenž většinou neobsahuje velké množství položek, a proto bývá řazen jen podle počtu tahů příslušných znaků. Teprve pokud nem náš pokus úspěšný, čímž se ukáže, že jsme přecenili obtíže s určováním radikálu, použijeme běžný postup. V.2.2 Podle výslovnosti Pokud jde o využití výslovnosti spojené se znaky skrze morfémy či slabiky, které zapisují, má dnes v čínské lexikografii z praktického hlediska význam pouze řazení podle některého z přepisových systémů. Slovníky řazené podle rýmů byly vždy určeny pro zvláštní účely a tento způsob organizace materiálu se v běžných příručkách nestal normou, a to nejen proto, že nebyl příliš účinný při hledání, ale také proto, že vyžadoval od uživatele dobrou znalost historické fonologie. Přepisy čínštiny První řádnou transkripci čínštiny představil roku 1626 nám již známý francouzský jezuitský misionář Nicolas Trigault (1577-1628) ve své knize Pomůcka pro uši i oči západních učenců (Xirú ěrmůzi WífifíF H Ä), která zaujala také čínské vzdělance, nicméně vzhledem ke společenským podmínkám měla na čínské prostředí zanedbatelný vliv. Teprve v souvislosti s modernizací Činy v druhé polovině 19. století a na začátku 20. století byla myšlenka přepisu oživena samotnými Číňany, kteří v ní sice v 19. století viděli ještě jen souběžný pomocný prostředek, v 20. století však už někdy i směr, kterým by se měl ubírat vývoj čínské písemné soustavy, totiž nahrazení znaků latinkou nebo jinou abecedou. V roce 1913 vzniknul zhůyin zimu 'ft^^fífc, doslova ,abeceda pro poznamenání výslovnosti', který vycházel z tvarů čínského písma19 a také ze stavby čínské slabiky. Nebylo to tedy čistě hláskové písmo, nýbrž zvláštní sada symbolů pro iniciály, tj. počáteční souhlásky (v standardní čínštině je jich 21), pro mediály, tj. polosamohlásky po iniciále (3), pro rýmy či subfinály, tj. hlavní samohlásky, plus případné zakončení na -z/, -n nebo -ng. Značky pro tóny se připojovaly jako dia- ; 19 V zásadě byly použity radikálně zjednodušené znaky, jejichž výslovnost daná část slabiky i obsahovala. Například symbol pro iniciálu dnes psanou jako d-, totiž !n, byl odvozen od znaku däo J], symbol pro rým psaný dnes -ao, totiž á,, vznikl jednoduše převzetím znaku yčioíí, atp. čínske písmo čínský znak vb slovníku a v počítači kritická znaménka za slabikou. Například slabika huúng se napíše symboly h- (r) + -u- (X) + -ang (Jt) + 2. tón(' ),tj. FáJĺ ' h-u-ang-2. Tento přepis se v Číně používal až do roku 1958 a na Tchaj-wanuje s drobnými úpravami užíván dodnes. V ČLR se v současnosti jedná o okrajovou záležitost, i když v některých slovnících se lze szhiiywem stále setkat. Posloupnost symbolů této abecedy nesleduje latinku, nýbrž fonologické vlastnosti hlásek a hláskových skupin jimi zapisovaných, takže například začíná retnicemi (proto se jí také lidově říká bopomofo podle prvních čtyř písmen). V letech 1925-1926 byl vyvinut další přepis, tentokrát již na základě latinky, nazývaný Gwoyeu Romaízyh (guóyu luómazi f$Sa%ĚM'J1 ,latinka pro národní jazyk'). Skupinu vědeckých pracovníků vedl Zháo Yuánrěn Mjvíí (Y. R Chao, 1892-1982), jeden z nejproslulejších čínských jazykovědců a autor zásadní štrukturalistické mluvnice moderní čínštiny A Grammar of Spoken Chinese (1968), a známý spisovatel a překladatel Lín Yutáng #f§§L (1895-1976). Od roku 1928 se používal jako úředni přepis Čínské republiky. Jeho nápadnou zvláštností, kterou původně navrhl Lín, bylo to, že tóny se v něm nezapisovaly diakritickými znaménky, nýbrž byly vtěleny podle poměrně složitých pravidel do grafiky slabik. Například slabika dnes psaná han s různými tónovými značkami se psala: v 1. tónu han, v 2. tónu harn, v 3. tónu haan a ve 4. tónu hanu. Ačkoli tento rys znamenal některé nezanedbatelné výhody (typografická bezproblémovost, výraznost a zdůraznění role tónů), pro svou spletitost byl ve výsledku jedním z důvodů, proč se Gwoyeu Romatzyh nakonec neujal. Nakonec mezi lety 1928-1931 vznikla další latinková transkripce, Latiiixua Sinwenz (lädľnghuä xln wénzi ííTfE^ř^C^ř), která byla původně míněna jako náhrada za znaky pro čínskou menšinu žijící na území Sovětského svazu. Mezi hlavní hybatele patřil Qú Qiúbái HfÁ Ě (1899-1935), který vystudoval v Moskvě a ve 20. letech vedl komunistickou stranu (roku 1935 byl zavražděn kuomintang-ským komandem), a ruský jazykovědec V. S. Kolokolov, ale také významní ruští sinologové B. M. Alexejev a A. A. Dragúnov. Systém je velmi blízký dnešnímu pinylmi, avšak na rozdíl od něj v něm nebyly vyznačovány tóny. Přes tento nezanedbatelný nedostatek byl s velkými úspěchy vyzkoušen při výuce psaní v prostředí sovětských Číňanů, ale i v komunistických oblastech ve válečných a poválečných letech. V rámci hnutí za přijetí latinky k zápisu čínštiny, podporovaného předními čínskými intelektuály, v něm bylo publikováno značné množství převážně výu kového materiálu, ale také například tisku. Přes počáteční podporu Máo Zédónga však bylo jeho používám po roce 1949 utlumeno. Z dnešního hlediska nej důležitější přepisový systém Hanyů pmyin ?ílfnr3f:tí'. doslova .hláskování čínštiny', byl ustanoven roku 1958 za oficiální standard ČLR. Jeho hlavním autorem je filolog a ekonom Zhóu Yôuguäng M^iJt (* 1906). Původně pomůcka při výuce čínských znaků se roku 1979 stala standardem ISO pro přepis čínštiny a dnes má postavení uznávané mezinárodní transkripce čínského jazyka; existují také modifikace pro zápis nečínských jazyků ČLR. Není možné. a nakonec ani vhodné, zde siřeji pojednávat o pínyinu, který si jinak samozřejmě zaslouží podrobnější rozvedení. K dispozici je bohatá literatura, na niž čtenáře odkazujeme (v češtině např. Transkripce čínštiny, ed. Třísková 1999). V některých evropských zemích se navíc vyvinuly národní přepisy, které respektují pravopisné zvyklosti příslušných jazyků a zaručují tak zpravidla poměrně přesnou výslovnost čínských slov. Sem patří i standardní český přepis čínštiny (1951). Žádný z nich se však až na výjimky výrazněji neprosadil na poli obecné lexikografie, a ponecháme je proto nyní stranou, i když otázka jejich funkce a budoucího osudu je bezesporu zajímavá. Pokud jde o údaje o výslovnosti, drtivá většina příruček je dnes založena na pínyinu, ať už se jedná o slovníky, učebnice nebo poznámkové aparáty ke starým textům apod. Abecední řazení znaků podle jejich výslovnosti zaznamenané pínyínemje spolu s radikály nejběžnějším způsobem řazení, případně vyhledávání ve slovníku. Organizaci tohoto typu využívají především menší a střední slovníky. O základním principu je zbytečné nadále hovořit, protože je zcela průhledný. Jistou obtíž působí skutečnost, na niž jsme upozornili již výše, totiž že pod jednu slabiku spadá určité množství znaků, někdy jen jeden, ale někdy mnoho desítek. V takovém případě by ovšem bez dalších pravidel bylo namátkové hledání žádaného znaku ve skupině čítající třeba padesát položek namáhavé. V rámci oddílu představovaného jednou slabikou jsou znaky utříděny podle počtu tahů od nej-jednodušších po nejsložitější a znaky, které mají stejný počet tahů, jsou nakonec seřazeny podle druhu prvního tahu. To se opět může týkat jak vlastního hesláře, tak rejstříku. Abecedně řazený rejstřík ostatně bývá standardní součástí slovníku jakéhokoli typu. Přirozeně jej můžeme využít jen za předpokladu, že známe výslovnost znaku. Není totiž nic neobvyklého, víme-li, jak se znak vyslovuje, ale tápeme v přesných významech morfému a slov, jež jsou jím zapisovány. To může být ostatně někdy i případ samotných Číňanů. V.2.3 Podle číselného kódu Přestože způsobů, jak převést čínské znaky na čísla a jejich pomocí je zpracovávat, byly navrženy v pivní polovině 20. století desítky, praktický význam má dnes jen kódování, které vypracoval roku 1926 šéfredaktor šanghajského obchodního nakladatelství Wáng Yúnwu EESTĽ (1888-1979) a které se nazývá metoda čtyř rohů (sijiäo häomä jiänzifa HAlĚffii-tÉ^Žfe). Ačkoli byla původně zamýšlena jako pomůcka pro telegrafisty, její obliba postupně sílila a nakonec se ve své době stala jedním z nejrozšířenějších způsobů řazení a vyhledávání. Zmíněné nakladatelství, jež patří k nejstarším a největším v Číně, vydávalo v 30. a 40. letech příručky a rejstříky založené téměř výhradně na tomto kódování. Bylo podporováno úředními místy a předními osobnostmi čínské kultury, jako byl například rektor Pekingské univerzity Cái Yuánpéi SíŤcřp (1868-1940) nebo proslulý reformátor, filozof a vůdce Hnutí za novou kulturu Hú Shi fSiS (1891-1962), kteří napsali čínske písmo čínsky znak ve slovníku a v počítači předmluvu k Wángově publikaci o tomto kódovacím systému. V dnešní době se metoda čtyř rohů už příliš nepoužívá, ale můžeme se s ní setkat v některých převážně konzervativněji laděných slovnících. Podotkněme ještě, že existují tři mírně odlišné verze vzniklé různými vylepšeními původního návrhu během 20. století; nejnovější byla stanovena pro vydání Moře slov (Cíhäi z roku 1999. Jak už název napovídá, kód je čtyřmístný a odpovídá obsahu čtyř rohů grafického pole, a to v pořadí horní levý, horní pravý, dolní levý a dolní pravý. Může být navíc doplněn o páté číslo, které odpovídá obsahu prostoru nad dolním pravým rohem a které se píše dolním indexem za čtyřčíslím. To má za úkol rozlišovat znaky, jejichž kód vychází stejně. Pod čísly v rozmezí 0-9 se skrývají různé varianty tahů a tahových kombinací, které uvádíme v Tabulce č. 2. Nula má navíc zvláštní Tab. 2. Základní způsob kódování znaků v systému čtyř rohů. (Upraveno podle Ošanw 1983: 186) konfigurace typu kód příklady vysvětlivka '■ID „vodorovný tah" l píše se zleva napravo O O ■s „svislý tah" 1 ) J 2 IBUJ píše se shora dolů a/nebo zprava vlevo „bodový tah" 3 bodový tah či šikmý vpravo „křížení" + 4 tah přetíná j iný tah „dvojité křížení" * 5 tah přetíná dva či více tahů „čtverec" P a □ 6 uzavřený pravoúhlý čtyřůhelník složité „roh" -i — U v r r j 7 lomený tah či roh tvořený dvěma tahy „osmička" A 8 připomíná znak ,osm' A „malý" 9 připomíná znak ,malý' 'h „poklička" 0 bod s vodorovným tahem funkci: vystupuje tam, kde do příslušného rohu zasahuje tah, který už byl zakódován číslem v jiném rohu (tj. platí to tam, kde jeden tah přesahuje z jednoho rohu do druhého). K lepšímu zapamatování pravidel složil Hú Shi mnemotechnickou „písničku čtyř rohů". Věc se ovšem nemá takto jednoduše. Dále je zapotřebí znát celou sadu doplňujících pravidel, která nejsou úplně triviální a vyžadují poměrně zdlouhavý zácvik. Některé jednotlivosti (kódování určitých prvků) je navíc nutno se naučit zcela nazpaměť. Uveďme si doplňující pravidla kódování tak, jak je udává Ošaninův Velký' čin-sko-ruský slovník (1983): Tab 3. Ilustrace doplňujících pravidel systému čtyř rohů. (Podle Ošamn 1983: 187) 1. Přednost mají tahy složené před jednoduchými: kódovat .r,,^, nikoli 3»Ol 'r' V 2. Bodový tah nad lomeným tahem kódovat trojkou: 3. Ve znacích obsahujících prvky D, □, h, h se dolní rohy kódují podle obkružujících tahů v případě, že nahoře, dole či po straně nejsou jiné tahy: 6,_,0 6™0 Si-—,7 7,__,7 kódovat M BB ÍS \Wt 2 I I 0 2 4 2 1 'a,*.' 6_° 3.n-n6 3-;-' ale m E M HŘ 2 2 3 S I 0 I 2 4. Tvoří-li roh dva jednoduché tahy či tah jednoduchý a složený, kóduje se krajní levý (pravý) tah bez ohledu na jeho výšku v poměru k ostatním tahům: kódovat 0#|„ ,ífl, nikoli ;>H $ W ÍR' 5. Ze dvou složených tahů kódovat v horní části znaku horní, v dolní části dolní tah: i . * < i < o 3j_r kódovat W % J] 4£ 1 2 0 1 » 2 5 0 nikoli Tjj % ti 'M _0 ' » 4 o_ ČÍNSKÉ PÍSMO čínský znak vk slovníku a v počítači 6. Pokud vede svislý tah uchylující se vlevo (piě) od středu znaku k jeho okraji, kóduje se levý dolní roh podle dalšího tahu, vede-li však z levého rohu znaku, kóduje se jako piě: 7. Připouští se kódování jednoho tahu dvěma Čísly: kódovat 8. Připouští se kódování jednoho lalm dvěma konfiguracemi, pokud se jedna nachází v horní části znaku a druhá v jeho dolní části: kódovat ?R * A0 * 9 B 0 9 « 8 0 9 0 Většinou se uznává, že pokud uživatel tento sytém patřičným způsobem zvládne, jc schopen znaky vyhledat velice rychle. Čtyři rohy mají také tu výhodu, že není třeba znát ani výslovnost znaku, ani jeho stavbu, a tudíž není zapotřebí se zabývat rozborem na složky a určovat radikál. Nevýhodou je kromě zmíněného poněkud obtížného uvedení do metody také poměrně vysoký počet znaků, které mají stejný kód, i když vezmeme v úvahu doplňkové číslo. Slovníky, jejichž heslář je seřazen podle kódu čtyř rohů, mají zpravidla i radikálový nebo výslovnostní rejstřík, takže málokdy jsme odkázáni čistě jen na tuto metodu. V.2A Podle tahů Občas se setkáme s vyhledáváním podle tahů. Jedná se jen o druh rejstříku, neboť heslář tímto způsobem utříděný nebývá. Jednotlivé slovníky mohou mít v podrobnostech různá pravidla. Znaky jsou většinou nejdříve rozdělené do objemných skupin podle celkového počtu tahů. V rámci nich j sou rozřazeny v první řadě podle toho, k jakému typu náleží první tah. Se znaky o stejném počtu tahů a s týmž prvním tahem se dále zachází různě. Některé slovníky například jednoduše postupují k druhému tahu (málokdy k tahům následujícím) a následně přidávají doplňující zásady, například že znaky s levo-pravou stavbou jsou umístěny před znaky se stavbou horno-dolní, a po nich nakonec přicházejí znaky ostatní. Jiné příručky pro změnu při dalším postupu využívají jiných tvaroslovných rysů znaku, například zdaje kombinace prvních tahů bezkontaktní, styčná nebo průsečná. Uplatňuje se opět celková struktura znaku (levo-pravá, horno-dolní, ohraničující). Vyčerpávající návod najdeme v každém slovníku zvlášť, kde si musíme zvolené řešení nastudovat. Nicméně rejstříky podle tahů mívají spíše pomocnou funkci a nejsou příliš časté. V.3 Znaky a počítač Sc zpracováním čínského písma je dnes také nerozlučně spjat počítač. Stejně jako u nás, i v Číně se čím dál tím víc píše na něm a stále méně rukou. Zatímco v ČR to může mít nanejvýš ten záporný dopad, že si mnozí lidé buď kazí rukopis, nebo si jej ani řádně nevycvičí, popřípadě se sníží schopnost číst rukopisné texty, v Číně jde ještě o něco jiného. V češtině zůstává pravopis stále stejný a do počítače vkládáme písmeno po písmenu podobně, jako kdybychom je psali na papír. Avšak většina Číňanů používá k vkládání znaků přepis pinymem, tedy latinku, a znaky na obrazovce vybírá z nabídky. To vede k tomu, že se ztrácí aktivní znalost znaků, které pak Číňan není schopen napsat ani neobratnou rukou, protože si je nedokáže sám vybavit. Než se dostaneme k různým druhům vstupu, zastavme se ještě u otázky, jak je čínské písmo v počítačích kódováno. V.3.1 Kódování Ke kódování nej základnější latinky stačí pouhých 7 bitů, v desítkové soustavě čísla 0-127. Tak také vypadal starý standard ASCII, vycházející z angličtiny, která se obejde bez zvláštních znaků. Osmý bit, který scházel do 8-bitového bytu coby jednotky zpracování informace na původně 8-bitových počítačích, byl v tomto prvotním modelu volný a sloužil jako kontrolní. Později však byl také zapojen do vlastního čísla, takže bylo možné kódovat pozice 0-255, což bylo důležité pro abecedy sc zvláštními písmeny a s diakritikou. Takový prostor stačí pro velkou Část hláskových písem. Ovšem jak víme, čínských znaků je nepoměrně více. Z toho důvodu také ani teoreticky nevystačíme s jednobytovým kódováním: je nutná posloupnost nejméně dvou bytů (tj. 65 536 pozic), ačkoli dnes se už používají i rozměrnější kódy, až čtyřbytové. Často se navíc stává, že se v jednom textu mísí kódy různé šíře mezi jedním a čtyřmi byty. Zde přehledově upozorníme jen na nejdůležitčjší systémy, protože jejich modifikací a rozšíření je nepřeberné množství a zevrubné uvedení do problematiky počítačového zpracování čínských znaků by si vyžádalo samostatnou monografii. V roce 1981 byla vytvořena základní sada (Jiběnjí Sš'&M) standardu GB2312. GB j sou počáteční písmena výrazu guóbiäo, což je zkratka z čínského sousloví guó-jiä biäozhún H^ÍMV ,státní standard'. Tato první várka obsahuje 7 445 symbolů, z nichž je 6 763 čínských znaků a zbytek tvoří latinská a řecká abeceda, azbuka, japonské slabičné abecedy a různé další značky, jako je interpunkce (oblasti 1-9). Čínské písmo Je rozdělena na dva okruhy: první o 3 755 položkách představujících nejčastější znaky je seřazen podle výslovnosti, druhý s 3 008 méně běžnými znaky je seřazen podle radikálů. Kódovací tabulka znaků je rozdělena do 94 oblastí a každá z nich obsahuje 94 pozic. Příslušný kód znalců se tedy skládá ze dvou dvoumístných čísel, totiž čísla oblasti a čísla pozice, která se v nepočítačovém zápisu oddělují pomlčkou. Čísla odpovídají dvěma sedmimístným binárním číslům v paměti, obsazujícím posloupnost dvou bytů. V letech 1987-1991 byly sestaveny další, tzv. pomocné sady (fiizhitjí ttUlÄ) 1- 5,20 přičemž 2. a 4. sada obsahuje jednoduché další znaky a 1., 3. a 5. pomocná sada je tvořena složitými protějšky k sadě základní a 2. a 4. pomocné. Většinou zabírají oblasti 16-92 a čítají kolem 7 000 položek. Všechny jsou v zásadě řazeny podle radikálů a ve většině případů si čísla zjednodušených a složitých znaků odpovídají. Zvlášť musely být řešeny situace, kdy jednomu zjednodušenému znaku odpovídá více znaků složitých: na odpovídajícím místě v pomocných sadách je pak nejčastější tradiční protějšek a zbytek je přesunut na konec souboru. GB2321 se svými doplňkovými verzemi je však dnes nahrazeno sadou GB 18030, do níž jsou starší verze s jistými úpravami zabudovány. Nový standard, který je nyní úředně zaštítěným kódováním ČLR, obsahuje přes 27 000 znaků a jsou do něho kromě tradičních znaků vložena také písma některých národností ČLR, např. tibetské, mongolské nebo ujgurské. GB 18030 je až na drobnosti kompatibilní s Unicodem. Jen část byla vyhlášena za závaznou normu, která je cele obsažena uvnitř unicodovské základní mnohojazyčné roviny (BMP) o rozměrech 256 x 256. Čínské instituce se však odhodlaly k odvážnému kroku, neboť prosazují užívání kódů za hranicemi této základní roviny. Na jejich reprezentaci jc ovšem zapotřebí posloupnosti tří nebo čtyř bytů. Většina technologií využívá proměnlivou datovou šířku kódu v 8-bitovém a 16-bitovém režimu (UTF-8 a UTF-16), takže zpracovává najednou původní dvoubytové kódy spolu s kódy vyšších řádů. Je ale možné pracovat také v režimu pevně daných výlučně ětyřbytových kódů (UCS-4 či UTF-32). Znamená to, že se opět zvyšují nároky na paměť a na přenos. Roku 1984 vzniklo na Tchaj-wanu kódování Big5, které v současnosti platí za windowsovský standard pro složité znaky, a kromě Tchaj-wanu, kde je jakýrnsi nepsaným oficiálním systémem, se proto nejvíc používá v Hongkongu a v Macau. Dnes je oproti původní verzi jeho integrální součástí rozšíření, které bylo původně navrženo pro čínský operační systém ETEN. Teoreticky se jedná o důsledně dvoubytový kód, v jehož prvním bytu se vyskytují hodnoty v mezích 8116-FE16 a v druhém hodnoty 40I6-7A16 a A116-FE|6. V praxi však vždy z důvodů kompatibility dochází lc povinnému míšení s předem neurčenými jednobytovými sadami, např. s ASCII nebo s nekletými kódovými tabulkami pro DOS či Windows. Přesněji se proto Big5 označuje nikoli za DBCS (double byte character set), nýbrž za MBCS (multi-byte character set). Znaky jsou v tabulce řazeny nejdříve podle 20 GB 12345-90, GB7589-87, GB/T13131-91, GB7590-87, GB 13132-91. ČÍNSKÝ ZNAK VE SLOVNÍKU A V POČÍTAČI četnosti výskytu, posléze podle počtu tahů a nakonec podle radikálů. Big5 přirozeně obsahuje také latinku a některé další abecedy spolu se zvláštními symboly. Zvláštní hongkongskou úpravou standardu Big5 určenou lc zápisu kantonštiny je HKSCS - ten mimo tradiční znaky zahrnuje také místní varianty a znaky „nářeční", zachycující převážně gramatická slova kantonštiny. Nejrozšířenější systém kódování písem s univerzalistickými nároky Unicode s čínskými znaky samozřejmě také počítá. Zabírají v něm pochopitelně velkou část už zmíněné základní roviny (BMP). Jádro inventáře čínského písma tvoří tzv. sjednocené „ideogramy" čínštiny, japonštiny a korejštiny, známé pod anglickým názvem CJK UnifiedIdeographs (CJK je zkratka za Chinese-Japanese-Korean). Projekt tvůrců Unicodu, jenž se označuje jménem Unihan, se snaží o sjednocení znaků používaných v zemích užívajících čínského písma, v Japonsku a v Koreji (CJKV navíc zahrnuje i staré vietnamské znaky). Vychází z předpokladu, žc přes dílčí tvaroslovné rozdily představují varianty běžné v daných zemích jedinou abstraktní jednotku, totiž znak (character) ve smyslu grafému, zatímco konkrétní provedení (gfyph) se všemi zvláštnostmi je pouze povrchovým jevem, jenž by měl být ošetřen nikoli kódováním, nýbrž až na rovině fontů a prohlížeče. Důvodem je především úspornost. Znakové sady jsou totiž objemné a přitom se z větší části překrývají, takže stejné či téměř stejné znaky by se v Unicodu vyskytovaly zároveň třeba na třech pozicích. Obtíž však spočívá v tom, že mezi znaky čínskými, japonskými a korejskými se ne vždy jedná o jednoduché poměry 1:1. Mnohé varianty jsou navíc příznakové a mají v příslušných písemných soustavách své vymezené Tunlcce. V zásadě je to řešeno tak, že je sjednocená jen neproblematická většina znalců, zatímco tam, kde jsou varianty funkčně zatíženy, se nesjednocují a vtělují se do Unihanu jako samostatné jednotky. Jako zdroje graťémického i glyftckého materiálu posloužily jednotlivé národní standardy. Základní unihanová sada CJK znalců čítá 20 902 položek, z nichž se v ČLR používá přibližně 17 000, a nachází se v základní rovině BMP. V dalších verzích však byly do Unicodu přidány další desítky tisic doplňujících položek, takže se dnes celkový počet znaků pohybuje kolem 70 000. Ty jsou samozřejmě rozmístěny i v jiných kódovacích rovinách než základní, a proto u všech nestačí dvoubytový kód (neboť je přinejmenším nutno dalším bytem specifikovat rovinu). V.3.2 Vstup V naší knize se zaměříme pouze na klávesnicový vstup vzhledem k tomu, žc v současné době se v podmínkách běžného uživatele jedná o jediný prakticky využitelný způsob vkládání čínských znalců do počítače. Klávesnice nabízí ve spojení s různým softwarem dosti širokou škálu zadávacích metod, jež zatím plně splňují nároky jak profesionálů, tak průměrných uživatelů. To přirozeně neznamená, že neprobíhá vývoj optických čtecích zařízení nebo hlasového vstupu, stejně jako v našich podmínkách. Ostatně je zřejmé, že kapitola o počítačovém zpracování ČÍNSKÉ PÍSMO čínských znaků nejrychleji zastará, ač v tuto chvíli může přinést začátečníkům cenné informace. Zdaleka nej využívanějším typem vstupu jak mezi samotnými Číňany, tak mezi cizinci jepinyín. Ovšem zatímco v čínském prostředí se setkáme například s profesionály, kteří kvůli vyšší rychlosti ovládají i jiné metody, např. skládání znaků ze složek, pro našince se vesměs jedná o jediný myslitelný způsob, jak zadat znaky do počítače. Ostatní totiž vyžadují zvláštní výcvik podobný výuce psaní na stroji, jehož absolvování by pro naše účely nemělo valný smysl. Rychlost školených čínských zapisovatelů, která může dosahovat až několika set znaků za minutu (průměrně kolem 160, ale ze soutěží jsou známa i vyšší čísla), je pro běžného uživatele nepotřebná a navíc je vykoupena také tím, že se pisatel musí soustředit výhradně na techniku vkládání. Vstup přes transkripci se oproti tomu nabízí každému, kdo se naučil pinyín, a během psaní dovoluje zároveň přemýšlet o smyslu textu, přičemž s určitými zkušenostmi je schopen zajistit vcelku vyhovující rychlost (kolem 30 znaků za minutu). Při našem prvním přiblížení vyjdeme z windowsovského klávesnicového vstupu Microsoft Pinyín, s nímž se v případě zájmu o psaní čínských znaků na počítači pravděpodobně setká každý český uživatel.21 Existuje samozřejmě mnoho dalších „čínských klávesnic", ale pokud se liší od tohoto prototypu, pak většinou jen v drobnostech. Základní princip je triviální. Chceme-li zadat samostatný znak, napíšeme na klávesnici přepis jeho výslovnosti v pínyínu. Ten se zobrazuje v malé plovoucí liště (reading window). Ve chvíli, kdy zmáčkneme mezerník, anebo když počítač podle kombinace písmen pozná, že zadáváme už znak další, objeví se na místě kurzoru znak, který je podtržený tečkovanou čárou. To znamená, že je stále aktivní (je v aktivním poli, compose window) a může být změněn na jiný. Bývá to nutné proto, že do textu se někdy automaticky nastaví znak, který se sice stejně vyslovuje, ale který zadat nechceme. V tom případě šipkou doleva či doprava zobrazíme nabídku homofonních znaků (candidate window). V ní se lze pohybovat šipkou j nahoru, dolů nebo myší a také lze správný znak vybrat čísly, jež jsou připojena k jednotlivým položkám nabídky. Nezřídka se může stát, že stejně znějících znaků je více, než pojme nabídková lišta. Pak jc nutno „listovat", a to buď prostým popojížděním šipkou nahoru a dolů, nebo kliknutím myší na grafické prvky po stranách .| lišty. Vybraný znak zůstane dále aktivní a potvrzen je buď až entrem, nebo nějakou událostí, která přeruší bezprostřední zadávání textu, jako je přepnutí do jiného okna ap. Je tak možné nechávat podle libosti různě dlouhé úseky znakového textu aktivní a potvrdit je až ve chvíli, kdy uznáme za vhodné. 21 V současné době je nutno mít v operačním systému (Windows) nainstalovánu podporu jazyků východní Asie v menu Místních a jazykových nastavení v Ovládacích panelech. Nej-výhodnější je vybrat v nabídce jazyků čínštinu (ČLR), která nejenže jejakýmsi standardem, ale dovoluje též psát znaky zjednodušené i složité, což může být problematické u vstupů jiných (Tchaj-wan, Hongkong). i ČÍNSKÝ ZNAK VF SLOVNÍKU A V POČÍTAČI Při zadávání pínyínu se vyplatí počítat i s tóny. Je možné vkládat i slabiky bez tónu, ale pak musíme počítat s tím, že číslo znalců v nabídce bude daleko vyšší, protože se neobjeví jen znaky se stejnou výslovností včetně tónu, nýbrž i znaky, které znějí stejně bez ohledu na něj. Tóny se zadávají číslicemi poté, co jsme napsali celou slabiku, nulový tón je představován pětkou. Dále je dobré vědět, že ii (po /- a «-, tedy lú, lite ap.) se zapisuje jako „v". Tam, kde je nejasná hranice slabik, můžeme k jejich oddělení použít jednoduchou uvozovku (místo pinyinového apostrofu) nebo skutečnost, že slabika je už celá a následující písmeno patří již ke slabice a znaku dalšímu, naznačíme tím, že stlačíme a) mezerník, čímž převedeme latinkový přepis do aktivního znaku v textu, b) enter, čímž potvrdíme nastavený znak. Zadáme-li navíc číslo tónu, je zřejmé, že jsme na konci slabiky. Psaní souvislých textů tímto způsobem, tj. znak po znaku, by bylo namáhavé a neúčinné. Do vstupuje proto dnes zabudován slovník víceslabičných slov, která můžeme zadat celá najednou - potom se počet položek v nabídce zmenší na minimum. Pokud ovšem dané slovo ve slovníku není, musíme je „složil" výběrem jednotlivých znaků. Daleko nejvýhodnější je ale psát celé dlouhé souvislé úseky včetně vět, protože program ovládá poměrně dobře rozpoznávání znaků a slov podle kontextu. V praxi to znamená, že zadáváme výslovnost stále dalších a dalších znaků a prozatím se nestaráme o to, že na příslušných místech v textu jsou občas špatné znaky. Necháme je všechny aktivní a pak můžeme pozorovat, jak se zpětně automaticky mění podle toho, jak pokračujeme dále v rozvíjení věty. Jinými slovy, počítač zpravidla dokáže odvodit, které znaky mají být přesně na kterém místě podle toho, které další znaky/slabiky a v jaké posloupnosti se společně s nimi nacházejí v aletivním poli. Tato vymoženost dovoluje poměrně rychlé psaní bez potřeby vybírat znaky a viceznaková slova z nabídky, i když má samozřejmě svá omezení, zvláště tam, kde se jedná o nezvyklá nebo těžko podchytitelná spojení. Většinu znaků nám proto program přednastaví, ale nezřídka musíme ještě v aktivním poli (nebo samozřejmě i zpětně mimo něj) provádět dodatečné úpravy.22 MS Pinyin, stejně jako další systémy, je schopen učit se nová slova a nová spojení, která je dokonce možno doplňovat z internetu. Kromě toho jc samozřejmá funkce přesouvání znalců v nabídkové liště podle toho, kdy jsme je použili naposled, popřípadě obecně podle frekvence jejich vyvolání. ^ Na hlavním panelu klávesnic je zpravidla možno přepínat i v rámci čínštiny (CLR) mezi vstupem znaků (Ť) a latinky (35), mezi interpunkcí západního a čínského typu a hlavně mezi znaky zjednodušenými (jff) a složitými (ÍR). Lze také pomocí malé virtuální klávesnice zadávat paletu interpunkčních znamének, která se jinak na klávesnici dost špatně hledají, řeckou abecedu a azbuku a některé další Aktivní pole, v němž se přesouváme pomocí kurzoru, je standardním nastavením, tzv. at caret. Pokud ho však vypneme, znaky a jejich spojení různé délky včetně celých vět se budou nejdříve zobrazovat ve zvláštním řádku k tomu určené lišty, a teprve když je na ní potvrdíme, budou přeneseny do vlastního textu (tj. vyslány textovému editoru). čínské písmo symboly. Mimo to je možné nastavovat i další možnosti, z nichž nejdůležitější jsou různé modifikace pinyinového vstupu. Zde stojí za zmínku především tzv. neúplný pmyln, v němž zadáváme pouze první písmena slabik. Tím se psaní značně zrychluje, ale dochází přitom častěji k dvojznačnostem, které pak musíme řešit opět výběrem z nabídky. Zajímavý' je také tzv. dvojitý pinyín, v němž na zadání každé slabiky (bez tónu) stačí dva úhozy: první klávesa představuje iniciálu, druhá zbytek slabiky (finálu). Opět se psaní urychlí, ale i tento způsob přirozeně klade zvýšené nároky na uživatele. Ten si sice může systém sám upravit a nadefinovat si klávesy, nakonec se jej však musí naučit nazpaměť. Pod některými písmeny se navíc nachází více než jedna finála, takže často dochází k nežádoucí víceznačnosti. Jak již bylo řečeno na úvod, nejrychlejším, leč nej náročnějším vstupem je skládání znaků ze složek. Asi ncjvlivnější je tzv. pětitahová metoda vyvinutá Wáng Yongmínem EEžkS;. Chce-li se pisatel dostat k příslušnému kódu, rozloží znalí na součástky, kterým přiřadí dvojmístné číslo. V následujícím kroku převede toto číslo podle pravidel systému na jediné písmeno a to vloží do ovladače. Průměrná délka konečného kódu jsou 4 písmena, nicméně v součástkové soustavě jsou zavedeny i zkrácené kódy pro nejčastější čínské znaky a další úpravy snižující počet úhozů, takže ve skutečnosti vychází průměrně 2,8 písmena na znak. Jinou, i když podobnou metodou je mnohem snadnější skládání znaků z jednotlivých tahů, například systém Lí JTnkaiův ^4^ít. V něm je každému druhu tahu a některým jejich kombinacím přiřazeno číslo 1- 8, přičemž platí různá doplňující pravidla, která určují, které tahy a složky budou brány do úvahy. Konečný kód tudíž ani zdaleka není úplným číselným vyjádřením všech tahů ve znaku. Taliová metoda jc stále poměrně jednoduchá, ale proto také nedosahuje rychlosti metody složkové. Průměrná délka kódu v ní činí 3,43 číslice. VI. Na závěr prvního dílu Způsoby zadávání čínských znalců do počítače jsme zakončili první díl naší knihy. V něm jsme se soustředili především na to, jak je tato písemná soustava ustrojena, jak odráží jazyk, který je jí zapisován, a jak funguje v praxi. Šlo nám o vnitřní stavbu znaků i o jejich grafické provedeni, o to, podle čeho je nejlépe řadit a jak je hledat ve slovníku. Dotknuli jsme se přitom mnoha dalších otázek, které s těmito hlavními tématy souvisejí. Tento díl můžeme nahlížet jako ústřední. Porozumění základním principům, na nichž je čínské písmo postaveno, je důležité i proto, že umožňuje pochopit jeho zcela profánní povahu, přistoupit k němu jako k prostředku každodenního písemného styku, svou podstatou podobnému všem ostatním písmům, a odčarovat mnohé z oněch esteticko-filozofických spekulací, které s ním občas bývají spojovány. Zároveň přispívá k ocenění nesporné důmyslnosti tohoto vynálezu a jeho skutečných vlastností a představuje dobré předpoklady k jeho praktickému zvládnutí. VII. díle se na čínské znaky budeme dívat už spíše zvenčí, neboť budeme pozorovat jejich proměny v čase včetně měnících sc materiálů, na něž sc psalo, a žánrů textů, které byly pro příslušná období charakteristické. První kapitola je věnována mýtům o vzniku písma v Číně a moderním debatám o jeho nejstarších dokladech. Vlastní dějiny čínského písma však prozatím začínají až ve 13. století př. n. 1. na věštebných krunýřích a kostech z dynastie Shäng. Odtud budeme sledovat jeho vývoj až za přelom letopočtu, kdy byly i v oficiálním prostředí s konečnou platností nahrazeny archaické typy znaků znaky dnešního typu. Náš výklad o dějinách znaků je pak přerušen a navazuje teprve ve chvíli, kdy se začalo uvažovat o jejich reformách, tj. na konci 19. století. V onom dlouhém mezidobí, přibližně 3.-19. století, byly změny v čínském písmu převážně kosmetické. Jeho struktura zůstávala stabilní, z velice části proto, že byla udržována a opečovávána v intencích konzervativní kulturní a státní ideologie. Nejdynamičtější vývoj se odehrával v rámci uměleckého ztvárnění znaků, tj. v oblasti kaligrafických stylů. Kaligrafie se během této doby ustavila j ako svébytná umělecká disciplína a dosáhla svého vrcholu v dílech mnoha mistrů štětce napříč stoletími. Tímto se zabývá III. díl, který právě v tomto ohledu jistým způsobem navazuje na výklad o reformách písma za dynastie Qín a Han (3. století př. n. 1—3, století n. 1.). Nuže, pusťme se do dalšího dílu! i I TI. DÍL VÝVOJ ČÍNSKÉHO PÍSMA VE STAROVĚKU VIL Prehistorie čínských znaků VII.l Tradiční mýty Stejně jako v ostatních starověkých společnostech užívajících písma, i v Číně se setkáme s mýty spojenými s jeho vznikem. Badatelé na poli paleografie sledují vznik a vývoj těchto zkazek ve starší době (např. Boltz 1994:130-138, Gäo 1996: 26-27) aukazují, že klasické pojetí, které převládlo od 3. století n. 1., je slepencem dvou původně nesouvisejících tradic. Obě j sou s ohledem na skutečnou dobu vzniku čínských znaků dost mladé, neboť v pramenech je možno je sledovat nejdále do 3. století př. n. 1. Jednaje spojena se jménem Cäng Jiého 1kWi, legendárního písaře na dvoře Žlutého císaře, jenž měl prý čtyři oči, a druhá se jménem mytického vladaře-demiurga dávnověku Fú Xlho ttH. Zatímco první z nich je s vynálezem písma spojován už od klasické doby, druhý na toto místo nastoupil - byť ne náhodně - až v závěru geneze konečné podoby mýtu. Ve filozofickém textu Xúnzí 15-f- (před 230 př. n. 1.) se sice Cäng Jié ještě nepovažuje za tvůrce, nýbrž jen za obzvláštního milovníka znaků, ale hned v Letopisech pana Lú (Lůshi chunqiu B Fž^fyk, kolem 239 př. n. 1.), díle o několik let mladším, už v jeho funkci vystupuje. Ta je mu přisouzena i Xů Shěnem v doslovu ke slovníku Shučwén jiězi z roku 100 n. 1., kde už jej nalezneme po boku demiurga a kde je tak předznamenáno konečné splynutí obou v osobě Fú Xího. V nadmíru zajímavém, avšak poněkud enigmatickém kontextu se objevuje Cäng Jiého vynález písma v taoisticky laděném spise z konce 2. století př. n. 1. Huáinánzí íiilff~ř% kde se praví: „Cäng Jié stvořil písmo a z Nebes pršelo proso a duchové v noci naříkali." Ani komentátorům 7. konce starověku nebylo jasné, proč by vynález písma měly doprovázet takovéto nadpřirozené, ba přímo strašidelné jevy. Nejčastěji se uvažuje o tom, že podobně jako v jiných kulturách představovala znalost jména démona či jeho zapsání klíč k jeho ovládnutí. Na toto vysvětlení se však nelze spoléhat jako na konečné. Role písma ve starých společnostech mohla být mnohoznačná a například v antickém Řecku se objevují u některých myslitelů obavy z jeho zhoubného vlivu na společnost a na vývoj civilizace, jelikož narušuje tradiční orální kulturu a bezprostřední zpětnou vazbu při komunikaci. V každém případě písmo nebylo vždy nekriticky přijímáno jako jednoznačný pokrok. Osoba Fú Xího je ve starověkých textech ne-odlučně spjata s vynálezem tzv. osmi trigramů (bäguá Aíf), obrazců složených ze tří plných nebo přerušených čar, které slouží jako základ symbolické výbavy Knihy proměn, neboť představují různé poměry jinové a jangové energie. Mají to tedy být schémata vystihující pravidelné a neměnné vzorce, podle nichž je uspořádán svět ČÍNSKE PÍSMO Prehistorie čínských znaků a podle nichž se také řídí. V předmluvě ke zmíněné kanonické knize přibližně ze 3. století př. u. 1. se popisuje, že k trigramům dávnověký vládce došel tím způsobem, že pozoroval jevy na nebi i na zemi a zkoumal, jak odpovídá kresba peří ptáků a kožešin zvěře prostředí, ve kterém žijí. Své postřehy pak zobecnil a přetavil do abstraktních schémat. Motiv ptáků a zvěře je důležitý, protože velmi podobně líčí Xů Shěn vynález písma Cäng Jiéem - tento písař Žlutého císaře měl odvodit písmo ze stop ptáků a zvířat, když si uvědomil, že je podle nich možné je rozlišit a určit. Z příběhu je patrné, proč mohlo tak snadno dojít ke kontaminaci obou legend: v obou případech jde o zásadní kulturní vynález, který vychází z bystrého pozorování přírody, zvláště ptáků a zvířat, a co víc, v obou případech se jedná o soustavu grafických symbolů. Fú XI tak nakonec splynul se čtyřokým písařem a od raného středověku nastoupil na jeho místo. Znakové písmo podle stejné tradice nahradilo starší způsob vedení záznamů za pomoci různě svazovaných provázků, tedy jakéhosi uzlového písma, jehož vynález je zpravidla přisuzován jinému legendárnímu vládci dávnověku, tzv. Božskému rolníkovi (Shén Nóng IŤft). VII.2 Moderní mýty Vzhledem k tomu, že - podobně jako u písem Předního východu - nám mizí pra-počátky čínských znaků v temnotách nedoložených dohadů a na scéně dějin se objevují kolem roku 1200 př. n. 1. už v podobě vyvinuté písemné soustavy plně schopné sloužit k zápisu čínštiny, zůstává dost velký prostor i pro to, co jsme se zde rozhodli nazvat mýty moderní doby. Je nutno podotknout, že pocházejí především z pera úžeji nevymezenč skupiny čínských paleografií, kteří se bez zřetele k vědecké kritičnosti snaží dokázat, že čínské písmo je nej starší na světě. Neni to překvapivé, protože vědecký šovinismus jc zvlášť v humanitních oborech v CLR značně rozšířen. Seriózní čínští badatelé se však od těchto snah zpravidla distancují. Oficiální místa je pochopitelně naopak podporují a využívají je k pozvedávání národní hrdosti. Kromě občasných senzačních zpráv, že se kdesi v jeskyni našel znak 8000 let starý v podobě jednoduchého piktografického vyobrazení, se jedná především o interpretaci značek na neolitické keramice, u nichž se proto na chvíli zastavíme. Tyto značky se nacházejí na keramice různých neolitických kultur doložených na území dnešní Číny přibližně od začátku 5. tisíciletí př. n. 1. Některé z kultur, jako např. Yängsháo jípgB (asi 5000-3000 př. n. 1.) nebo Lóngshän H(Jj (asi 3000-2000 př. n. 1.), se často považují za „čínské", tedy za prehistorické předchůdce Číňanů, i když o čínské etnicitě a identitě v dnešním slova smyslu se pro tuto dobu dá hovořit j enom stěží. I zde j e proto stále otevřen prostor pro ideologicky zabarvené výklady. Značky, které jsou vyryty do keramiky, tvoří poměrně omezené soubory. Většinou se jedná o velmi jednoduché tvary, typicky založené na základních geometrických obrazcích (obr. 10). Na nádobách navíc netvoří žádné delší III ŕ 1 rTi T 1 i ii + H \\ y ti 0 Obr. 10. Značky na neolitické keramice, kultura Yängsháo. Naleziště Jiängzhái, provincie Shänxl. (Podle Gäo 1996: 28) řetězce, v nichž by se například některé značky opakovaly. Někteří čínští badatelé poukazují na skutečnost, že mnohé z nich tvarově připomínají znaky doložené z věštebných nápisů, a dovozují z toho, že se jedná o jejich předstupeň či jakýsi zárodečný stav čínské písemné soustavy (obr. 11). Tato myšlenka však byla mnohokráte a podle našeho soudu přesvědčivě zamítnuta (např. Gäo 1996: 27-32). Ztotožnění neolitických značek se znaky na kostech a krunýřích, často o tisíce let mladšími, trpí především zásadními metodologickými nedostatky, známými Obr. 11. Některé jednoduché znaky z věštebných nápisů, s nimiž bývají neolitické značky ztotožňovány. (Podle Boltz 1994: 37) starý znak dnešní podoba význam •— —• jeden' —- .dva' — ,tři' .čtyři' + -b ,sedm' ,nefriť A A .vejít' ti P ,ústa' J ČÍNSKÉ ťlSMO Prehistorie čínských znaků ostatně ze všech koutů světa v souvislosti s luštěním neznámých písem. Paleogra-fové opakovaně poukazují na to, že vnější tvarová podobnost značek je nanejvýš zrádným vodítkem a rozhodně nesmí být užívána jako jediný argument. Obzvláště se to týká jednoduchých značek, složených ze základních geometrických tvarů. Vzhledem k tomu, že takové symbolické vzory nacházíme napříč kulturami na samém počátku lidské tvořivosti, bylo by tak možné doložit „příbuznost" většiny známých i neznámých písem s naprosto nesouvisejícími rytinami, obrázky či soustavami vlastnických, případně výrobních značek. To se mnohdy dělo a - jak vidíme - děje se stále. Cožpak není například latinské písmeno D podobné starému čínskému znaku pro měsíc J) ? Klíčové je u každé sady značek, která aspiruje na status skutečného písma, doložení její jasné soustavné souvislosti s jazykem -jedině tím se totiž písmo stává písmem. Jinými slovy, badatelé by museli mimo jiné ukázat, že „nápisy" na keramice mají nějaký význam, že jednotlivé znaky lze ve stejném souboru nádob vykládat stejným způsobem, a v případě, že by chtěli dokázat přímou souvislost neolitických značek s pozdějšími znaky, by také museli dokázat, že význam tvarově si odpovídajících symbolů je v obou obdobích stejný. Jednoduše, museli by se naučit toto neolitické „písmo" číst. Tak se ovšem nestalo a je téměř jisté, že se tak ani nestane, protože povaha dochovaného souboru značek nám to neumožňuje. Všechny jazyky jsou organizovány podle určitých neměnných pravidel, která by se musela zákonitě odrazit i v písemném záznamu. To ovšem není případ neolitických značek, už proto, že netvoří žádné delší sekvence, na nichž bychom mohli provádět podobné pokusy. Čínští badatelé prosazující myšlenku čínského primátu ve vynálezu písma si navíc často ani neuvědomují, žc jazykem příslušných kultur zdaleka nemusela být prehistorická čínština - lze spíše očekávat opak, zvláště u kultur sídlících mimo bezprostřední povodí Žluté řeky, a ostatně i tak si ani s notnou dávkou fantazie neumíme představit, jak by čínština v roce 4500 př. n. 1. mohla vypadat. V souhrnu tedy nelze doložit jakoukoli souvislost značek na neolitické keramice s nejstaršími dochovanými nápisy a pravděpodobnost, že by tu nějaká byla, je mizivá. William Boltz (1994: 38) mimo jiné upozorňuje na skutečnost, že je velmi nepravděpodobné, že by čínské znaky existovaly několik tisíc let jen v jakési zárodečné podobě. Předestírá myšlenku, že písmo je vynález, který je sám o sobě vždy dílem okamžiku, i když se později může šířit různými cestami a rychlostmi a může se dále vyvíjet. Na začátku stojí poznání, že řeč lze zachytit pomocí grafických symbolů. Od této chvíle není možné, aby soustava tisíce let hibernovala v potenciálním stavu - buď se tento nápad v poměrně krátké době rozvine do více či méně dokonalého písma, anebo upadne v zapomnění. Na tom nic nemění skutečnost, že k němu mohou vést rozličné podněty, mohou jej umožňovat specifické podmínky a lze u něj vystopovat předchůdce - takový předchůdce ovšem zůstává stále jen předchůdcem, nikoli písmem, ke konstitutivnímu spojení značky a slova u něj zkrátka ještě nedošlo. Lze si také představit, že předpísemné značky sloužily jako jedna z prvotních zásobnic tvarů - to je však zároveň vše. Výjimku by snad Obr. 12. Rodové znamení v kartuši na shangském bronzu. (Podle Bor.tz 1994: 49) mohla tvořit rodová znamení, která nacházíme jak na neolitické keramice kultury Dáwénkôu -Xf)C P (asi 4300-1900 př. n. 1., poloostrov Shändông), tak na zpravidla jinak nepopsaných shangských bronzech, a to v kartuších připomínajících svým tvarem znak y ä ustálené spojení znamení se jménem rodu, tedy se zvukovou a koneckonců i významovou jednotkou, mohl být prvním krokem na cestě k vynálezu písma. Za nej starší doklad čínského písma bývá někdy považován keramický střep nalezený roku 1992 v DInggôngu íí<ä v provincii Shändông, příslušící k longshan-skému kulturnímu komplexu. Je do něho vyryto jedenáct obrazců, které připomínají čínské znaky v kurzivním provedení. Někteří čínští badatelé je identifikovali jako prastaré čínské písmo a v jednom absurdním případě byl střep přečten a vyložen jako jakýsi neolitický milostný dopis. Přesto tyto domněnky a „překlady" v širších kruzích sinologů-paleografů nenacházejí podporu. Střep je zcela bez nálezového kontextu, archeologům se dostal do rukou až druhotně. Ačkoli je jeho stáří nezpochybnitelné, dobu, kdy do něj byly vyškrábány obrazce, nelze blíže určit - mohlo to být prakticky kdykoli od doby kamenné po 20. století. Dukt předpokládaných znaků neodpovídá ničemu, co je známo pro nej starší doložené fáze čínského písma a co by se dalo na základě dosavadních zkušeností předpokládat pro tuto ranou dobu a příslušný materiál. První podoba konceptního písma, s nímž by mohly být obrazce srovnávány, pochází přibližně ze dvou století před přelomem letopočtu. Není rovněž vůbec jasné, jakým jazykem by měl být fragment psán, jazyková situace neolitických kultur je naprosto neznámá, odůvodněné předpoklady jsou možné jen u předchůdců historických dynastií. Nakonec ani nemožnost zasadit nález do souvislostí civilizačního vývoje v neolitické Číně a vymezit jeho vztah k zatím nej starším řádně doloženým nápisům ze 13. století př. n. 1. k jeho věrohodnosti coby nej staršího čínského textu nepřispívá. Dinggongský střep zde proto za nej starší doklad znaků nepovažujeme. VĚŠTEBNÉ NÁPISY - NEJSTARŠj DOKLADY ČÍNSKÉHO PÍSMA Vílí. Věštebné nápisy - nej starší doklady čínského písma Odhlédncme-li od poněkud fantaskních názorů některých čínských badatelů na stáří čínského písma a jeho údajných dokladů z doby neolitu, zmíněných v předchozí kapitole, j sou obecně za nejstarší památky považovány nápisy na věštebných kostech a krunýřích (jiágůwén z pozdního období dynastie Sháng (asi 1600-1050 př. n. 1.). Jejich datování se u různých autorů poněkud liší, v zásadě však můžeme říci, že dějiny čínských znaků pro nás dnes začínají přibližně na konci 13. století př. n. 1. za vlády shangského krále Wů DTnga ÄT, případně o něco dříve, i když přirozeně není zcela vyloučeno, že se v budoucnosti podaří nalézt ještě ranější nápisy. Přibližně o několik desetiletí dříve než nápisy, které byly do nedávné doby považovány za nejstarší, vznildy jiagůwény nalezené na druhém břehu řeky Huán M, než kde leží dosud hlavní naleziště starých nápisů. V lokalitě zvané Huánběi mlt (doslova ,severně od Huán') se podařilo objevit pozůstatky předposledního sídla shangských králů, odkud se ze zatím neznámých důvodů dvůr náhle přestěhoval na jižní břeh. Podle předběžných zpráv se tam našly také popsané želví krunýře, jejichž reprodukce však dosud nebyly vydány. Tímto nálezem by se posouvaly nejstarší doklady čínských znaků někam do poloviny 13. století. Kromě toho lze vcelku oprávněně předpokládat, že se čínské znaky vyvíjely už určitou dobu předtím. O délce vývoje se vedou zdlouhavé pře: ti, kteří chtějí zdůraznit starobylost znalců, operují s tisíci lety, ti, kteří přistupují k problému střízlivěji, mluví o daleko kratším časovém úseku, pokud se ovšem o tomto bodu vůbec vyjadřují. Je na místě obzvláštní opatrnost, neboť díky nepřítomnosti jakýchkoli důkazů se talcový odhad stává víceméně otázkou nejen badatelské fantazie, ale i společenské a politické objednávky. Na závěr podotkněme, že je také docela dobře možné, že v době, o níž budeme hovořit, sloužilo písmo i jiným než obřadním účelům, např. ve státní správě. Materiály, kterých se k tomu užívalo, však byly méně trvanlivé a nezachovaly se. Zde jsme ale bohužel opět odkázáni pouze na dohady. VIII.l Otyevjiágúwénů Se zánikem dynastie Shäng a s postupným vymizením příslušné věštebné techniky zaniklo také povědomí o existenci popsaných kostí a želvích krunýřů, a tudíž také o pravděpodobně vůbec nejstarší podobě znaků. Když kolem roku 100 n. 1. sestavoval Xfl Shěn svůj slovník Shuôwén jiězi, vzal si za základ tzv. malé pečetní písmo, tedy soustavu, která sloužila po roce 221 př. n. 1. jako oficiální písmo Prvního císaře. V případě potřeby se navracel k poněkud ranějším variantám z období rozdrobenosti, ale o písmu nápisů na věštebných kostech už nevěděl. Popsané bronzové nádoby nej starších období byly tenkrát naprostou raritou a Xů Shěn žádnou z nich nejspíše osobně ani neviděl. Jeho úkol tím byl značně ztížen. Jc dost pravděpodobné, že v průběhu staletí docházelo v okolí posledního hlavního města dynastie Shäng'u dnešní vesnice Xiáotún /bijí poblíž Änyángu ác|S§ k náhodným nálezům popsaných věštebných kostí, zvláště pak od doby dynastie Song (960-1279), kdy se zde začaly vc větším počtu vykopávat shangské bronzové nádoby. Ostatní předměty ale zřejmě neupoutaly ničí pozornost - tehdejší učenci soustředili svůj zájem na umělecky velkolepé bronzy a o věštebných nápisech neměli informace. Na to, až budou objeveny pro vědu filologem Wáng Yiróngcm žEgg^l (1845 až 1900), čekaly jiagůwény až do roku 1899. Ohledně přesných okolností nálezu panují nejasnosti a všechny verze událostí mají anekdotické rysy. Nejčastěji se celá historie líčí tak, že Wáng Yiróng, odborník na staré znaky na bronzových nádobách, onemocněl při svém pobytu v Pekingu a čínský lékař mu mezi léčebnými prostředky předepsal také prášek z tzv. „dračích kostí". Wáng pro ně poslal svého sluhu k lékárníkovi. Ten mu řekl, že dračí kosti sice má, ale nestihl je ještě zpracovat. Wángův sluha kosti koupil s tím, že pánovi není dobře a lék potřebuje co nejrychleji, takže prášek z kostí že si udělají sami. Když si však doma Wáng Yiróng zakoupenou přísadu do léku pozorně prohlédl, s udivením zjistil, že jsou na ní vyryty znaky výrazně podobné těm, které znal z bronzových nádob. Bylo mu okamžitě jasné, že se jedná o velmi starou formu čínského písma. Poslal proto sluhu, aby v lékárně opatřil všechny další kosti s nápisy a optal se po jejich původu, což ho posléze utvrdilo v jeho přesvědčení. Tím začalo průkopnické údobí sběru a výzkumu věštebných nápisů. Wáng Yiróngův životní příběh ovšem nemá šťastný konec - dříve než stačil nashromážděný materiál blíže prostudovat, pronikla v roce 1900 spojená vojska osmi západních koloniálních mocností do Pekingu a on coby vysoký hodnostář na císařském dvoře spáchal sebevraždu skokem do studny. Jeho sbírka věštebných nápisů se však nakonec dostala do prvního publikovaného souboru otisků (Tiěyún cánggui^MWM, 1903). Podle zápisků prvních sběratelů a badatelů v oboru vyorávali rolníci ze Xiáo-túnu na polích už léta kromě bronzových předmětů také věštebné kosti. Hovězí lopatky a želví krunýře považovali za dračí kosti a větší kusy prodávali lékárníkům, kteří na receptech předepsaných tradičními lékaři často nacházeli jako přísadu právě dračí kosti, leč žádné draky neměli lc dispozici. Vzhledem k tomu, že někteří z nákupčích dávali přednost hladkým kostem, rolníci nápisy, považované za nevzhledné škrábance, odstraňovali. Kostmi a krunýři, o něž nebyl v lékárnách zájem, někdy hnojili pole v naději, že jim zázračně zajistí lepší úrodu. Situace se sice po Wáng Yiróngově objevu v roce 1899 změnila a také cena popsaných předmětů stoupla, ale i tak se výzkum rozbíhal jen pomalu abyl doménoujen několika málo soukromých učenců, nemluvě o tom, že pravé místo nálezů zpočátku ■ r 'M ľ t ■ f/ U 1«! í* »«-. Čínské písmo překupníci žárlivě tajili. Do roku 1928, kdy započal oficiální výzkum naleziště, probíhal divoký sběr, kdy velké objemy kostí s nápisy nekončily jen v pracovnách vědců, ale kolovaly také v nejrůznějších soukromých sbírkách starožitností a kuriozit a byly rozprodávány do zahraničí. V období 1928-1937 se jiagůwény vykopávaly po desetitisících, v poválečných letech pak tempo přírůstků výrazně kleslo. Počet nalezených zlomků věštebných nápisů dnes daleko překračuje číslo 100 000, mnoho z nich je však nezvěstných nebo badatelům nedostupných a v podobě otisků (frotáží) byla publikována zatím jen menší část. VIII.2 Funkce a způsob vzniku Věštebné nápisy jsou spojeny s obřadní praxí shangského dvora. Jedním z ideových pilířů dynastie Shäng byl kult předků, který prostupoval životem tehdejší elitní vrstvy a do značné míry jej řídil. Pravidelné oběti předkům a komunikace s nimi, nij. za pomoci věštění, byly tudíž obzvlášť důležitými státními záležitostmi, které zajišťovaly správný chod společnosti a legitimitu vládců. Ke styku s duchy zemřelých předků, když bylo zapotřebí zeptat se jich na názor ohledně dalšího počínám královské rodiny, případně jiného šlechtického rodu, nebo jim sdělit různé záměry, se používala poměrně rozšířená věštebná metoda - pyromancie, tj. věštění za pomoci ohně. Doklady pyromancie nacházíme v Číně už u neolitických kultur, písmo se však v souvislosti s ní objevuje až v 13. století př. n. 1. Žárem se zahřívaly buď zvířecí kosti, nejčastěji lopatky (skapulimancié), nebo želví krunýře (plastromancie) a na základě puklin, jež se v materiálu vytvořily, bylo vyloženo poselství mrtvých předků. Zápis na kost či krunýř byl proveden až později, nejspíše z důvodu archivace. Někdy byl dokonce po mnoha dnech doplněn údaj, zda se věštba skutečně vyplnila. Nelze si tedy představovat, že by otázky byly zapisovány na kosti a krunýře proto, aby si je duchové předků přečetli a odpověděli na ně. Vlastní tázání probíhalo pravděpodobně ústně či jinak během samotného obřadu a bylo v režii profesionálních věštců. Jak už bylo řečeno, jako materiál se používaly kosti zvířat a krunýře želv. Z období neolitu máme doloženy kosti ovčí, jelení nebo prasečí, ale za dynastie Shäng byly nej oblíbenější dva druhy turů (býk Bos exigmts a vodní buvol anoa čínský Bubalus mephistopheles), dnes již vymřelé, které v závěrečném období zcela převládly. Ve většině případů se věštilo pomocí jejich lopatek, ostatní kosti byly příležitostně užívány k cvičným a archivním účelům. V případě krunýřů šlo o několik druhů sladkovodních želv - želvu čínskou (Ocadia sinensis), želvu trojkýlnou (Chinemys reevesí) a želvu Cantorovu (Mauremys mutica) (Keightley 1978: 9). Zdaleka nejvíce byla užívána břišní část, která se lépe hodí k záznamům a obecně k manipulaci než hrbolatá a špatně opracovatelná část hřbetní. Kromě toho byla dávána přednost krunýřům samiček, nejspíše proto, že jsou hladší a mají rovnoměrnější tloušťku. Vzhledem k tomu, že okadie a želva Cantorova dnes žijí v jižní VĚŠTRBNP. nápisy - ne i STARŠÍ doklady ČÍNSKÉHO PÍSMA Obr. 13. Želví krunýř s dvojitými otvory charakteristického tvaru. (Podle Keightley 1978: Fig. 6) Čínské písmo Číně a na severu se v dané době pravděpodobně nevyskytovaly, mohly být předmětem tributu či obchodu pod jeho pláštíkem - na okrajových částech krunýře se někdy nachází záznam o tom, odkud a v jakém počtu byl materiál dodán. Kosti i krunýře byly pečlivě opracovány. Byly očištěny od měkkých zbytků, nerovné součásti byly odřezány, u krunýře byla oddělena břišní a hřbetní část. Tvar lopatky byl upraven tak, aby byla plochá a zároveň tvořila přibližně rovnoramenný trojúhelník. Plochy byly nakonec vyleštěny. Médium se před použitím nechalo pravděpodobně vyschnout a v souměrných rovnoběžných řadách v něm byly vyvrtány jamky, které usnadňovaly pukání a ovlivňovaly rozmístění a tvar puklin. Někdy to byly pouze jednoduché okrouhlé jamky, většinou však byla po jedné jejich straně vyhloubena další, tentokrát výrazně protáhlá jamka, takže vznikla prohloubenina charakteristického tvaru (viz obr. 13). Jindy naopak mohly okrouhlé jamky chybět. V místech otvorů pak tloušťka krunýře činila přibližně 5 mm a lopatky až 10 mm. Těmito úpravami se pravděpodobně zabývaly k tomu zvlášť určené osoby u dvora, občas se také uvažuje o tom, že se jich účastnily i královské konkubíny. Při počtu věšteb na shangském dvoře a požadavcích na jejich hmotné zabezpečení musela být výroba věšteckých potřeb dobře organizovanou činností, prováděnou kvalifikovanými pracovníky. O průběhu vlastního obřadu nevíme nic bližšího. Jisté je, že pukání kostí a krunýřů pomocí žáru, tedy samotný akt věštby, měli většinou na starosti věštci z povolání. Tyto osoby byly nejspíše úzce spojeny s vládnoucím rodem, měly význačné místo na společenském žebříčku a tomu odpovídal i jejich vliv. Zdá se taky, že mohly tvořit soupeřící skupiny osobně svázané se členy královské rodiny, protože je patrné střídání věštců různého stylu v návaznosti na posloupnost králů. Jména věštců jsou pravidelně zaznamenávána na příslušných jiagůwénech. Na základě jejich souvýskytu s různými jmény a tituly královských předků a se jmény jiných věštců je možno zhruba vymezit skupiny mužů, kteří působili v ohraničených obdobích v určitém pořadí a časovém vztahu k vládnoucímu králi dynastie. Tímto způsobem vymezil paleograť Dóng Zuôbín iífT^Ä (1895-1963) ve své práci z roku 1933 klasických pět období, která jsou s různými úpravami v zásadě používána při periodizaci nápisů dodnes. Její problematika je stále otevřenou otázkou - existují i jiná členění, např. čtyřstupňové nebo devítistupňové, u všech však zůstávají četné nesrovnalosti. S postupem času počet doložených jmen věštců klesá, v posledním období se objevují jen zřídka a je docela dobře možné, že jejich funkce ztrácela na významu. Stále není jasné, jakým způsobem věštci vlastně pukliny vytvářeli. Není uspokojivě vysvětleno, zda se kosti a krunýře zahřívaly pomocí nějakého rozpáleného, nejspíše špičatého kovového předmětu, nebo například vložením řeřavých uhlíků do jamky a jejich rozdmýcháváním. Výsledky experimentální sinologie získané odborníky Ústavu Dálného východu FF UK naznačují spíše druhou možnost. Zpravidla byly zahřívány všechny vyvrtané otvory, a to v určeném pořadí, jež je někdy vyznačeno čísly. Otvory byly vyhloubeny na „rubu", v případě krunýře tedy věštebné nápisy - nejstarší doklady čínského písma zpravidla na horní, tj. původně vnitřní straně břišní části, a pukliny se zřetelně vytvořily na „líci", na hladkém povrchu vnější strany, kam byl později zapsán záznam o věštbě. Měly přibližně tvar písmene T, a proto také znak, kterým se zapisuje slovo ,věštiť (bií), dodnes tento tvar připomíná: h. Mnozí badatelé také uvažují 0 tom, že stará výslovnost tohoto slova, rekonstruovaná jako *pok, je vlastně nápodobou zvuku, který médium vydávalo při pukání. Domněnku, že při tvorbě pukliny vzniká výrazný charakteristický zvuk, se nicméně zatím nepodařilo potvrdit. Když byl postup zahřívání u konce, přistoupilo se k výkladu vzniklých puklin. Často se tohoto úkolu zhostil sám král. Opět není j asné, na základě kterých příznaků sdělení duchů předků interpretoval, zda to mohly být drobné rozdíly ve tvaru puklin, či zda bylo důležitější jejich rozmístění, jejich kombinace, anebo něco úplně jiného. Průběh věštby pak byl zapsán na kost či krunýř. Většinou se předpokládá, že se tak stalo po výkladu. Nejistotu sem vnáší okolnost, že v některých případech bylo k záznamu dopsáno tzv. ověření - pokud se věštba splnila, jiäguwén o tom občas obsahuje zprávu. Je tedy zřejmé, že kosti a krunýře mohly být skladovány v jakýchsi archivech aspoň do té doby, než skončila platnost věštby. To býval někdy 1 poměrně dlouhý časový úsek a bylo zapotřebí současně uchovávat nemalý počet kostí či kranýřů čekajících na případné ověření. Ověření pak mohlo být dopsáno k existujícímu záznamu, ovšem stejně tak mohl být celý záznam pořízen až v tomto okamžiku. Informace o starých věštbách by pak mohly být uloženy na méně trvanlivém materiálu, který se nám nedochoval. Způsob zacházení s jiägíiwény nám zůstává z velké části skryt, stejně jako jejich skutečný účel a přesné místo v životě shangské vládnoucí vrstvy. Nevíme, zda se skladovaly dlouhé roky, nebo zda se hned po splnění úkolu vyhodily do odpadní jámy, nevíme ani, zda jsou na nich zapsané otázky pouhými otázkami, nebo zda to nejsou zčásti také prosby či dokonce jakýsi skrytý nátlak na duchy předků, snaha jim nenápadně vnutit svou vůli. VIII. 3 Písmo věštebných nápisů Zutím se ze všech dosud prozkoumaných nápisů podařilo shromáždit přes 4 600 různých znaků, přičemž těch, na jejichž výkladu se vědecká obec přibližně shodne, není ani 1 000. Většina zbylých zůstává zahalena mlhou a u mnoha znaků existují nej různější neslučitelné a nedoložitelné hypotézy. Velkou část nápisů jsme s touto znalostí schopni s přijatelnou přesností přečíst a dokážeme také říci mnoho jak o stavu čínského písma v této době, tak o jazyce jiagůwénů. Především je nutno zdůraznit, že čínské znaky jsou zde už v zásadě pinč vyvinutou soustavou, tak jak ji známe z pozdější doby, sloužící uspokojivě tehdejším účelům písemného zápisu. Zahrnují většinu tradičních kategorií znaků, pouze jejich vzájemné početní poměry se liší od pozdějších stadií vývoje. Znaky druhu xíngshěng čili fonoideogra-my, které v čínském písmu postupně převážily a nejpozději od přelomu letopočtu tvořily kolem 80 %, se teprve začínají řádně rozvíjet a jejich tvorba ještě není čínské písmo věštebné nápisy - nejstarší doklady čínského písma zautomatizovaná jako v následujících epochách. Na jiägmvénech představují jen asi 20 % znakového inventáře. Na věštebných nápisech v žádném případě nenacházíme piktografickč/obrázkové písmo, jak se můžeme občas dočíst, ale systém v principu totožný se systémem dnešním, jak byl charakterizován v úvodních kapitolách. To ostatně vede k předpokladu, že už před 13. stoletím př. n. 1. se čínské znaky musely po jistou dobu vyvíjet, a ovšem také k divokým spekulacím o délce této doby. Neznamená to přirozeně, že znaky věštebných nápisů vypadají jako ty dnešní. Z hlediska čistě grafické podoby jsou archaické a v mnohém odrážejí tušené pikto-graflcké počátky - ve znaku pro koně skutečně můžeme při troše snahy vidět koně, oko vypadá opravdu jako oko. Tato obrázková názornost, která byla pozdějším dnešní podoba determinativ ■—-_______znaku it ,člověk' A'í i ,žena' --------- dnešní podoba determinativ " ~ -—_____znaku tt ft .kráva' 41 ,ovcc' ^f- ,prase' M- # % jelen' Ití stopa ucho determinativ dnešní podoba -------znaku it ,stopa' it 'í jíť i_ í \ 4 \ 6 Hl x ti y ft ty s prapor člověk p ŕ A 1 fr t 4 1 f l M m 5fe Obr. 14. Znaky, v nichž se střídají významově blízké determinativy. (Vybráno z Gäo 1996: 130-144) 1. řádek: podoba determinativu vypreparovaná ze znaku 2. řádek: znak, v němž je daná podoba doložená 3. řádek: dnešní podoba příkladového znaku Obr. 15. Tvarová proměnlivost determinativů na věštebných nápisech. (Vybráno z Gäo 1996: 60-109) vývojem setřena, pomohla badatelům při určování významu určitých znaků, ale v případě fonetických výpůjček či znaků složených z významové a fonetické složky, které tvoří podstatnou část repertoáru, nemá žádnou hodnotu. Vnějšková podoba a funkční povaha písma jsou dvě v zásadě nesouvisející věci. Věštebný nápis tedy rozhodně nepředstavuje řadu obrázků, z nichž by bylo možno vyčíst smysl sdělení. Poměrně výstižně lze však říci, že pokud známe význam jistých druhů znaků, jsme často schopni poznat, co jejich tvůrce motivovalo k tomu, aby zrovna tuto grafickou formu použil k zápisu příslušného slova. Písmo na jiagůwénech se přirozeně vyznačuje proměnlivostí, výskytem nejrůz-nějších variant, což je ostatně charakteristické pro všechna písma v raných, živelných obdobích existence. Rekordmanem je znak/ií Ws .přízeň osudu', u něhož bylo zaregistrováno přes 120 tůznopsaní. Typické je střídání významově spřízněných determinativů v jednom znaku: člověk/žena, člověk/dítě, mluvit/zvuk, maso/ kost, oko/vidět, noha/krok, údolí/svah, obilí/rýže, šaty/šátek, pole/země atd. (obr. 14). Běžná je neustálenost polohy, či dokonce přítomnosti jednotlivých složek, nezřídka nalezneme znaky zrcadlově obrácené, což je ovlivněno i souměrným uspořádáním věšteb na kosti či krunýři. Složky znaků mívají více podob, ač většinou Čínské písmo spíše jen mírně odlišných (obr. 15). U variant je často možné vysledovat vazbu na určité časové období, neboť čínské písmo se během dvou set let závěru shangské vlády, kdy je máme doloženo, postřchnutelně vyvíjelo. Patří dnes proto k jednomu z nejdůležitějších prostředků periodizace nápisů. Příznačné pro tuto dobu je také užívání ligatur, héwén "n\£, ,slitků', dosl. ,sloučených znaků': dva, výjimečně tři znaky, které zapisují významově svázaná slova, nejsou zapsány odděleně v samostatných grafických polích, nýbrž jsou vměstnány do pole jediného. Někdy se tak děje „navlečením" jednoho znaku na druhý, nebo se první znak nalézá v duté části druhého. Týká se to převážně dvojslabičných titulů členů královského rodu a složených číslovek (obr. 16). V estetickém ohledu poznamenal písmo jiágůwénů výrazně také materiál: jeho tvrdost vyžadující namáhavé vyrývání ostrým předmětem způsobila, že znaky vypadají hranatě až neohrabaně, zvlášť ve srovnání s o poznání zakulacenějšími tvary na bronzových nádobách, pocházejících ze srovnatelné doby. Oproti variantám na bronzech jsou znaky věštebných nápisů také často výrazně zjednodušené a stylizované. Materiál, na nějž se psalo, i psací pomůcky k tomu používané byly ostatně důležitými činiteli i při pozdějších proměnách čínských znaků - nakonec charakteristická podoba dnešních znaků včetně té počítačové je dána z větší části svébytnou technikou psaní štětcem a tuší na hedvábí či papír. VIII.4 Podoba a rozmístění nápisů Délka nápisů sice kolísá od několika málo znaků až po téměř jednu stovku, většinou se však pohybuje v rozmezí 20-30 znaků. Záznam má pevnou stavbu a je značně formalizovaný. Odborníci tradičně rozlišují čtyři části: 1) záhlaví; 2) výzva; 3) věštba; 4) ověření. Záhlaví zpravidla obsahuje informace o tom, na který den še-desátidemíího cyklu se věštilo, a jméno věštce. Výzva je zprávou, která se předkládala médiu, aby se o ní vyjádřilo. Zdálo by se, že přirozenější je tuto část označit slovem otázka, ale důvod, proč jí autor tohoto dělení Tang Lán /tíSI (1901-1979) dal jméno mingeí t%Íí (do angličtiny překládané jako chargé), je pravděpodobně len, že se nejedná vždy o čistou otázku. Jak už bylo řečeno, skutečná povaha tohoto druhu věštění není dosud plně objasněna a předpokládá se, že jiagůwény mohly sloužit obousměrně, tedy také jako svého druhu oznámení předkům a snaha o získání jejich přízně. Je to tedy výzva médiu, aby poskytlo odpověď. Věštba je výklad puklin vzniklých působením média. Ověření, které se v nápisech objevuje méně často, případně potvrzuje správnost věštby. Kromě nápisů této stavby, jichž je naprostá většina, existují i texty, které se vymykají obecnému schématu. Jedná se například o seznamy cyklických znaků23 nebo druhů obětí, které se většinou považují 23 Znaky, jejichž pomocí se původně udávalo postavem dne v rámci šedesátidenního cyklu. V daleko pozdější době se jimi neoznačovaly dni, nýbrž roky, a tato praxe přetrvává VfiŠTF.RNF, NÁPISY - NEJ STARŠÍ DOKLADY ČÍNSKÉHO PÍS Posmrtné tituly některých shangských králů ShángJiä h¥ ©□Stí BáoYífgZ, e 3 rr u Báo Bing $gíSf Báo DTng $gT Sän Bäo=$g ,tři Báové' I U d, ShiRénŽNÍ íl íl Lt Shi Gul íišJI í& m Pán Gěng WttDIng SST wii qiän ST ,pét tisíc' sän wán —M .třicet tisíc' i wií láo ,pět chovaných krav' Š?} yóuyôu -feit ,mít požehnání' -í bäi rěn WA ,sto lidí' Obr. 16. Ukázky charakteristických slitků (héwén). za jakási písařská cvičení, najdeme i ojedinělé záznamy nevšedních událostí, které nemají zřetelný vztah k věštebné praxi, proslulý je též nápis obsahující jména větrů v lunárním kalendáři dodnes. Jedná se o deset tzv. nebeských kmenů (tiängän ^Ť) a dvanáct pozemských věíví (dizhmiQ. Jejich kombinace dává dohromady právě šedesát možnosti, po jejichž vyčerpám začíná celý cyklus znovu od začátku. Počítání času ve věštebných nápisech je tedy relativní, a pokud je vůbec možné je přibližně datovat, je tak nutné učinit na základě jiných indicii. Čínske písmo čtyř světových strán. Mimo to se na okrajových místech kostí a krunýřů běžně vyskytují stručné záznamy související s jejich zpracováním. Věštby jsou na kostech a krunýřích rozmístěny často zrcadlově podle svislé osy - na jedné straně je výzva formulována kladným způsobem, na druhé straně záporným, například: „Na den guímäo se věštilo, BIn vznesl výzvu: Bude snad zítra pršet?" a „Na den guímäo se věštilo, Bín vznesl výzvu: Nebude snad zítra pršet?" Znění však nemusí být vždy úplně souměrné a setkáváme se s různými druhy variací, nicméně základní tendence zůstává zachována. V takových případech, kdy je dvojice záznamů umístěna souměrně, plyne text zpravidla v opačném směna: sloupec v části umístěné nalevo od střední osy čteme zprava doleva, tedy od středu k okraji, a obdobně čteme sloupce v části umístěné napravo od střední osy zleva doprava. Jinak je pravolevá orientace textu poměrně libovolná, sloupce se však prakticky vždy čtou odshora dolů. Volnost je také v uspořádání menších celků v rámci plochy kosti nebo krunýře, pokud je opuštěna zmíněná souměrnost. Jen výjimečně sc setkáme s tím, že se sloupce čtou na přeskáčku nebo že se kratší záznamy řadí na materiálu zespodu nahoru. VIII. 5 Obsah věšteb Obsah věšteb je poměrně bohatý, i když nám přirozeně poskytuje vhled pouze do úzce vymezené oblasti života shangské společnosti. Nápisy se týkají téměř výhradně záležitostí krále a královské rodiny a jejich zemřelých předků, případně významných státních událostí, jež byly v této době od vládnoucího rodu neoddělitelné. V rámci tohoto omezení však texty obsahují pestrou směs informací a jsou nepostradatelným pramenem pro nejstarší dějiny Číny, zvláště v kombinaci s archeologickými poznatky. Jedná se především o náboženské představy a z nich vyplývající obřadní praxi elity, povahu shangského státu a jeho vnitrostátní organizaci a v neposlední řadě o zahraniční politiku. Tematická náplň se navíc během příslušných dvou set let postupně mění, je také možné vysledovat časově závislé odlišnosti ve skladbě předků či živlů, jejichž duchům má být obětováno, nebo v rozložení oblastí, s nimiž dynastie bojovala či naopak pěstovala spojenectví. Toho je možno využít jako podpůrného prostředku periodizace. Bezpochyby ústředním tématem věštebných nápisů jsou oběti, které, jak se zdá, tvořily podstatnou součást života elity. Dvůr většinou zjišťuje, zdaje má vůbec vykonat, jaký druh oběti to má být, jak bohatá má oběť být a kterému duchovi má být věnována. Cílem je zajistit si podporu při určitém podniku, někdy však také o udobření konkrétní nadpřirozené bytosti, pokud se zdá, že je nespokojena a působí členovi královské rodiny nepříjemnosti. V takovém případě ovšem bývá nutné nejdříve zjistit, který z nich to je. Duchů, kterým se obětovalo, není právě málo. V první řadě se jedná o duchy všech zemřelých králů a jejich manželek, jichž samozřejmě postupem času přibývalo. Jejich dvojčlenná posmrtná jména, VÉŠTEBNÉ NÁPISY - NEJSTARŠÍ doklady čínského PÍSMA skládající se vždy z přívlastku a nebeského kmene (původně možná označoval den úmrtí vladaře), sledují pevně daný vzorec. V nápisech jsou navíc královští předci označováni svým vztahem k osobě panujícího krále: mužští mrtví stejného pokolení jsou oslovováni přívlastkem bratr (xiông Ä), předci otcovského pokolení jsou nazýváni otec (fii á£) a od druhé generace výš zpravidla dčd (zů -Ifi). Podobné je to s královnami. Soustava tak slouží jako jeden z důležitých prostředků periodizace věštebných nápisů. Mimo ni jsou vyčleněni dávní legendární vládci, např. Kuí W nebo Wáng Hái řES, a také , nej vyšší předek',,předek na nebesích' Sháng Dl Jr.'Sŕ, který se občas překládá nepříliš vhodně jako ,Bůli'. Mezi příjemci obětí však nefigurují jen členové vládnoucího rodu, nýbrž rovněž přírodní božstva - země, slunce, měsíc, hvězdy, mraky, duha, hory, řeky, čtyři světové strany a jejich větry. Repertoár obětin je také poměrně rozsáhlý. Duchům mohlo být nabízeno proso, alkohol, hovězí dobytek, ovce, prasata či psi, lidé „barbarských" kmenů (nejoblíbenější byli Qiängové znak je složen z kozy nahoře a človčka dole) a další, a to o různých počtech i kombinacích. Z dnešního pohledu byla shangská civilizace krutá a lidské oběti byly na demiím pořádku, a to i ve větších množstvích. Obzvláště bohaté možnosti se však nabízely při výběru druhu oběti. Větší část sloves doložených na věštebných nápisech, včetně těch stále nerozluštěných, jsou pravděpodobné označení pro různé způsoby obětování. Tento rys textuje tak nápadný, že někdy svádí badatele k tomu, aby každé neznámé slovo, které se zdá v daném kontextu vystupovat ve slovesné funkci, okamžitě označili za druh oběti. Zpřesnění významu se pak běžně hledá v grafickém rozboru znalců - některé z nich jsou vskutku dosti názorné, jako např. znak zobrazující oko, z něhož podle vysvětlení paleografii kape krev: Tyto výklady však většinou zůstávají v rovině domněnek. Mezi nejrozšířenější druhy obětí patří úlitba, zápalná oběť, setnutí obřadní sekerou (yuě Jí), rozseknutí v pase, vyvrhnutí nebo oběť utopením. O mnohých způsobech, které se velmi často nacházejí v nápisech, nevíme nic bližšího. Pravidelně se objevují otázky ohledně budoucího počasí, zejména deště. Věštby typu „Nebude snad zítra pršet?" jsou značně rozšířeny a jsou oblíbenými ukázkami jiagůwénů v publikacích o čínském písmu, protože jsou jednoduché a znaky v nich snadno rozpoznatelné. V zemědělské civilizaci nás zvýšená pozornost věnovaná počasí nepřekvapí, shangský dvůr se však o meteorologické jevy zřejmě zajímal i z jiných důvodů. Zdá se, že mohly hrát jistou roli v náboženských představách - kromě deště a sucha se totiž setkáváme například s větrem, jasnou oblohou, vyjasněním po dešti či s duhou, které neměly žádný přímý vliv na úrodu. Duha byla ostatně v Číně tradičně považována za nešťastné znamení a v jedné poměrně známe věštbě se praví, že duha sestoupila na zem a pila z řeky. Ani déšť však nemusel znamenat vždy jen vláhu, nýbrž podobně jako dnes i nepříjemné narušení jiné činnosti, například lovu - i z tohoto hlediska o něm král dával nezřídka věštit. O samotné úrodě se věštilo běžně a je zjevné, že hladký průběh zemědělského roku s hojnou sklizní na jeho konci byl průběžně zajišťován oběťmi. f Čínské písmo Věštby nezřídka mluví o vojenských zásazích na územích, jež nespadala pod přímý dohled shangského krále, případně nespadala do jeho ústřední domény. Ta se nazývala Jang ~)3 (dnes ,strana, místo'). V souvislosti s těmito taženími proti nepřátelským kmenům se obvykle hovoří o trestných výpravách, protože užité slovo zhěng fih je příbuzné se slovem zhěng jE s významem ,pravý, správný —► napraviť. Badatelé v oboru se na základě pečlivého rozboru materiálu dokonce pokoušejí sestavit přibližnou mapu kmenů obklopujících jádro shangského státu a popsat proměny vztahů mezi nimi a dynastií, ledy nabídnout vlastně j akýsi obraz zahraniční politiky. V mnohém jde samozřejmě o pouhé dohady. Cizí kmeny však nebyly pouze trpnými cíli útoků královského vojska. Například jeden z nejznáměj-ších věštebných nápisů, který níže uvádíme jako ukázku, líčí napadení shangského území právě těmito „barbary". Z pramenů se dovídáme i něco málo o organizaci vojska Shangů a o způsobu, jakým byly zajišťovány zmíněné výpravy - s pozdějšími záznamy na bronzových nádobách se však jejich výpovědní hodnota nedá srovnávat. Dalším významným tématem věšteb byl lov. Ten byl vedle války a obřadů třetím zdrojem legitimity vládců. Byl vlastně také bojem svého druhu, ritualizova-ným násilím a zároveň cvičením ve zdatnosti. Velké lovy zpravidla vypadaly tak, že se zapálil vymezený kus porostu a prchající zvířata se naháněla a ubíjela ve velkém po způsobu válečné vřavy. I v dalších stoletích zůstaly oblíbenou zábavou vládců, ale ztratily svůj zásadní symbolický význam. Lov zvěře a rybolov jsou na jiägúwénech opět doloženy hojně. Občas, zvlášť v pozdějším období, je jádrem včštby otázka, zda se králi během lovu nic zlého nepřihodí. Texty však pravidelně obsahují i informace o druhu a počtu úlovků - buď jako výklad, nebo jako ověření - a dokazují, že nabídka zvěře byla bohatá, stejně jako královy úlovky. Vcelku běžně se setkáváme s údaji o mnoha desítkách kusůjelenů, prasat, bažantů, vlků a dalších, někdy jdou souhrnné počty do stovek. Záznamy o rybolovu sice na kostech a krunýřích existují také, ale je jich daleko méně. Znaky, kterými jsou zapisovány různé druhy zvěře a ptactva, jsou pro dnešní zájemce o problematiku přitažlivé svou piktografickou povahou (viz i. díl, strukturní typy znalců). Do okruhu nápisů týkajících se přímo osob královské rodiny a jejich zdravotního stavu patří i dva známější jiáguwény, které sestavovatelé čítanek s oblibou zařazují mezi ukázky. Na jednom je věštba o porodu proslulé královny Fú Häo M £F, manželky krále Wů DTnga, kde se věštec táže na to, zda bude příznivé, když se dítě narodí v určitý den. Ověření nám pak sděluje, že porod dopadl nepříznivě, protože se narodila holčička. Tento text se tradičně považuje za doklad patriarchálních rysů čin ské společnosti už v raném období děj in. Tento obrázek nám však kazí skutečnost, že existují i zcela jiné výklady nápisu, jež toto čtení zpochybňují.24 VĚŠTEBNÉ NÁPISY - NEJSTARSf DOKLADY ČÍNSKÉHO PÍSMA Obr. 17. I pro necvičené oko je zřetelně patrné opakování krátkých úseků, skládající se z dvojznakového označení dne, kdy se vznášela výzva (M> tj. Ŕ), a tříznakového obsahu věštby ,v týdnu nebude pohroma?' (£) *) 0,tj. fjjťľíii). Podobně jako v mnoha jiných případech tu máme soutěžící hypotézy, o jejichž platnosti pravděpodobně nebude nikdy moci být rozhodnuto s jistotou. Druhý text mluví o tom, že krále bolí zub, a snaží se dopátrat, který královský předek za tím vězí, aby mohl být upokojen obětí. Tento nápis je o to oblíbenější, že znak pro zuby (dnes chí ft) je velmi názorným piktogramem: bsJ. Není samozřejmě možné se zde zabývat všemi tematickými okruhy, daleko přes 100 000 dosud nalezených zlomků představuje bohatý a v rámci možností žánru značně pestrý pramen. A nesmíme také zapomínat, že z tohoto množství je kriticky vydána jen malá část, nemluvě o tom, do jaké míry jsme jim zatím schopni porozumět. Ke konci dynastie je patrná tendence k zjednodušování věšteb, jejich formalizaci, tematickému ochuzení a nakonec téměř strojové schematičnosti. Jejich jádrem je zpravidla otázka, zda se při příslušné plánované činnosti nepřihodí něco zlého, král se při výkladu věštby omezuje na prosté konstatování .příznivé' (jí "o) či ,nepříznivé' (bii jí Tp), Nezřídka jsou kosti a krunýře popsány cyklem jednoduchých věšteb, které na sebe navazují v pravidelných rozestupech desetidenního obřadního týdne xún fc) a mají stejnou stavbu: „Na den XY (se věštilo), byla vznesena výzva: Nepřijde v příštím týdnu neštěstí?" Také oběti předkům dostaly pevný cyklický řád. V určeném pořadí se střídaly tři základní a dva vedlejší typy obětí a v rámci každého typu bylo nutno obětovat všem královským předkům. Postupovalo Významný čínský paleograf Gäo Míng ve svém článku z roku 1984 uvádí proti tomuto čtení argumenty, které rozhodně nelze jednoduše odvrhnout. V jeho vlastním výkladu je znak míng tradičně vysvětlovaný jako ,porodiť, opatřen významem ,být chorý' a znak ~ÍZ (,žena', výše glosováno jako „holčička") je považován za výpůjčku za ru $C, což je zájmeno 2. osoby. Nápis by pak tedy patřil mezi standardní věštby o zdravotním stavu královské rodiny. čínské písmo věštebné nápisy - nejstarší doklady čínského písma se podle jednotlivých pokolení a předkům se obětovalo právě v den, který obsahoval stejný cyklický znak - nebeský kmen - jako jejich posmrtné jméno. Ke konci dynastie představoval celý tento proces, obsahující několik menších proiínajících se cyklů, přibližně dobu jednoho roku, a proto se také nakonec stalo slovo ,obětní cyklus' si |B synonymem pro rok. Vill.6 Ukázka Vybraná ukázka patří k nejznámějším věštebným nápisům a pochází z prvního období tradiční pětidílné periodizace z éry vlády krále Wú Dinga (zhruba kolem roku 1200 př. n. 1.). Nápis na hovězí kosti, který obsahuje tři věštby z rozmezí čtyř obřadních týdnů, je jistě oblíben mimo jiné proto, že se vyznačuje pravidelným a zřetelným písmem, přičemž text je poměrně rozsáhlý a úplný a v neposlední řadě také srozumitelný. Následující překlad se týká pouze první věštby, jež se nalézá nalevo od svislé dělicí linie. Sloupce od ní postupují zprava doleva k okraji kosti. [Záhlaví:] Na den guisi se věštilo. Quě vznesl výzvu. [Výzva:] Přihodí se během týdne něco zlého? [Výklad:] Král vyložil pukliny takto: „Přijde něco zlého. Nejspíše nastanou potíže." [Ověření:] Když nastal pátý den poté, díngyôu, skutečně nastaly potíže, přišly ze západu. Zhi Guo podal hlášení: „Tiifangnapadlo naše východní pohraničí a zničilo dvě města. Též Gdngfang vpadlo do polí v našem západním pohraničí." Obr. 18. Věštebný nápis na hovězí lopatce, 13.-12. stol. př. n. 1. (Převzato z Keightley 1978: ťig. 14) NÁťlSV NA BRONZECH IX. Nápisy na bronzech IX. 1 Dějinný kontext a funkce nápisů S vyvrácením dynastie Shäng kolem poloviny 11. století př. n. 1. a s nástupem králů dynastie Zhôu M na čínský trůn došlo k celkové proměně kulturního paradigmatu. Právě v této době se začala formovat tradiční čínská civilizace do podoby, která v hrubých obrysech přetrvala od starověku až na práh 20. století, a také od této doby začíná mít smysl mluvit o čínské kultuře a čínskosti v dnešním slova smyslu. Změnila sc i ideologie a obřadní praxe nejvyšších vrstev společnosti a s tím také povaha epigrafických památek coby předmětů stále vázaných výlučně na jejich prostředí. Z kostí a krunýřů se sice věštilo ještě mnoho staletí, ale tento způsob styku s duchy a božstvy byl postupně zatlačován na okraj. Typickým předmětem, na němž nacházíme nápisy v čínském písmu, se stala pro období přibližně 11.-8. století př. n. 1., označované jako Západní Zhôu, bronzová nádoba, ačkoli znaky nacházíme i na mnoha jiných druzích předmětů, z nichž významné jsou například zvony. Bronzy z období Shäng a Zhou patří k nejúchvatnějším uměleckým předmětům, které kdy byly z tohoto materiálu vyrobeny, a technologie j ej ich ztvárnění nebyla nikdy později překonána. Už na shangských nádobách sice nacházíme nápisy, zpočátku pouze odkazy k jejich majitelům či zadavatelům, čítající jeden nebo dva znaky, později i kratší souvislé texty, ale zřetelně převažujícími písemnými památkami jsou jiägúwény. V zhouském období však nápisy na bronzech, čínsky/r«wé« á^Ä, jasně dominují a dosahují úctyhodných délek i literárních hodnot včetně rýmované stavby. Důležitou skutečností je, že v teto době rovněž vznikly nej starší předávané texty, tj. texty, které se nám nedochovaly ve své původní hmotné podobě, nýbrž v mladších opisech. Těch muselo být za téměř 3 000 let, nebo alespoň do času rozšíření knihtisku v 10. století n. 1., mnoho a na konečné podobě textů se přirozeně projevovaly vlivy opisovačského řetězce dost podstatně. Starověká díla v podobě, kterou známe dnes a kterou znal celý čínský středověk i novověk, jsou výsledkem především editorského úsilí hanských správců císařské knihovny 2. století př. n. 1., další stopy na nich však zanechalo opakované opisování, jímž vznikaly další verze textu. Tato nejednotnost se pak promítla i do tištěných vydání. Autentičnost textů je tím oslabena, nicméně kromě prokázaných pozdějších podvrhů není důvod předpokládat, že došlo k posunům tak zásadní povahy, aby plošně zastíraly původní dobovou jazykovou i obsahovou podobu. Sem přirozeně spadají i kanonické spisy a souhrn děl klasické filozofie: za autentické texty období Západních Zhou se považují některé oddíly z kanonické Knihy dokumentů (Shujlng WtS) a Knihy písní (Shijing Pro badatele je velmi zajímavé a poučné památky z obou zdrojů, tj. z nalezených bronzů a z předávaných kanonických spisů, srovnávat a sledovat podobnosti i rozdíly v jejich výrazových prostředcích a v neposlední řadě také z obou doplňovat střípky poznání o společnosti a jazyce příslušné doby. Nápisy na bronzech jsou opět součástí obřadů vykonávaných příslušníky nej-vyšší šlechty. Královský rod coby její svorník hraje přirozeně ústřední roli. Kult předků v této době ještě jasněji vystupuje - aspoň v aristokratickém prostředí -do popředí a zastiňuje přírodní božstva, tak bohatě doložená z nápisů na kostech a krunýřích. I v mnoha jiných ohledech byla dynastie Zhôu civilnější než její předchůdci. Přesná funkce textů na obřadních nádobách ovšem zůstává nejasná, i když o tom - podobně jako u jiágůwénů - máme poměrně věrohodnou hypotézu. Velmi nápadné je totiž umístění nápisů: dosti důsledně se nacházejí v místech, která v běžných situacích zůstávají vnějšímu pozorovateli zakrytá. Typicky se jedná o vnitřní dno nádoby, popřípadě její víko z vnitřní strany. V některých případech tedy text nebyl snadno dostupný nejen proto, že se nacházel uvnitř nádoby, ale také proto, že byl v běžném rituálním provozu zakryt poživatinou. Dá se proto předpokládat, že jeho obsah nebyl prvotně určen živým účastníkům obřadu, nýbrž byl jakousi zprávou pro duchy zemřelých předků. Tomu též dobře odpovídá tematika jinwénů - převládají v ní totiž relace o dosažených úspěších zadavatelů a o odměnách ze strany panovníka, které zde bývají pečlivě katalogizovány, bývají zde popsány oficiální příležitosti, při nichž byl majitel nádoby pověřen důležitým úkolem státního významu apod. Pravděpodobně tak jde o vzkazy předkům o tom, že jejich potomci se činí, jak jim mravní kodex doby a stavu velí. Nápisy ale mají v neposlední řadě sloužit i následujícím pokolením jako doklady úspěchů jejich otců - jednou z nejčastějších frází, kterou je možno považovat přímo za součást standardního formuláře, uzavírajícího celé sdělení, bývá variace na téma „Nechť synové synů a vnukové vnuků věčně [tuto nádobu] s úctou užívají!" (obr. 19). Nádoby byly podle svědectví starověkých textů přechovávány zpravidla v chrámu předků, což odpovídá jejich výlučně obřadnímu určení. Sloužily samozřejmě také jako doklad společenského postavení majitele. Nikdo jiný než vyšší šlechta si nemohl . , , , ,. , , . , Obr. 19. Uizizi sun sun yonebao takový luxus dovolit, technologtcky yóng jNechť t materiálově náročné lití bronzů před- synové synů a vnukové vnuků věč-stavovalo na příslušnou dobu enormně ně [tuto nádobu] s úctou užívají!' čínske písmo vysoké náklady a práce na předmětu si vyžadovala organizovanou účast mnoha odborníků. Za zvláštní zmínku stojí sada bronzových trojnožek symbolizujících ústřední moc čínských králů a přecházejících z dynastie na dynastii, o nichž máme doklady ze starověkých kronik. Jedná se o tzv. Devatero trojnožek (Mí ding % Wt), které měl podle legendy nechat ulít mytický vládce starověku Yú Si poté, co zkrotil světovou povodeň a rozdělil podnebesí na devět okrsků. Z poplatků vybraných z každého z nich nechal vyrobit nádoby, na kterých prý byly zaznamenány zeměpisné a administrativní údaje o příslušném území. Ať už byl jejich skutečný původ jakýkoli, tyto trojnožky ztělesňující mandát Nebes vládnoucí dynastie byly podle pozdějších textů rozmístěny v chrámu předků královského rodu. Kroniky zaznamenávají příhodu, která dokazuje postavení Devatera trojnožek v tehdejší Číně, stejně jako prohlubující se úpadek vážnosti zhouského domu. Když se v roce 606 př. n. 1. dostal král Zhuäng flí z mocného jižního státu Chů SI v rámci velkého tažení proti nečínským kmenům do severní Číny, provokativně uspořádal přehlídku svých vojsk na hranicích sídelního území zhouských králů. Král Ding aI vyslal velmože Wángsůn Mina ~^MM, aby s chuským panovníkem promluvil. Ten se jej zeptal na velikost a váhu trojnožek, čímž nezakrytě vyjádřil své ambice na převzetí vlády nad celou Čínou. Ve známé replice mu pak Wángsůn Man vysvětlil původ a účel trojnožek a také mu řekl, že jejich váha nezávisí na nich samotných, nýbrž na ctnosti jejich majitelů - je-li dostatečná, jsou těžké, upadá-li, stávají se lehkými, a tudíž náchylnými ke stěhování pod střechu chrámu předků nových vlastníků. Provokaci krále Zhuánga odrazil tím, že mandát zhouských králů se sice vyčerpává, ale podle předpovědí ještě není zdaleka u konce, a je proto nepřístojné klást takové otázky. IX.2 Objevy a výzkum jmwénů Bronzové nádoby z nej starších období se během raného císařství i celého středověku nacházely j en sporadicky a vždy se j ednalo o velkou událost, vykládanou j ako znamení. V souvislosti s tím sleduje například badatel Gäo Míng (1996: 346-347) doklady v dynastických kronikách a upozorňuje mj. na to, že takový nález mohl vést i ke změně názvu éry, jako roku 116 př. n. 1. (éra v letech 116-111 př. n. 1. byla pojmenována Yuándíng ŤÉJfll neboli ,Trojnožka počátku'). Z dynastie Hán . (206 př. n. 1.-220 n. 1.) jsou doloženy pouhé čtyři nálezy, během dalších sedmi století jich také nenapočítáme mnoho. Situace se výrazně změnila až za Severních Song (960-1127), kdy četnost výskytů prudce stoupla. Gäo Míng cituje zprávy současníků o tom, jak se ze zázračného znamení stal předmět sběratelské vášně elitních vrstev, jehož cena stoupala do závratných výšin. To mělo ovšem za následek také soustavné a velkoplošné vykrádání starověkých hrobek severní Cíny. Právě v této době se začíná rozvíjet tradiční disciplína, jinshíxué ážíTl^, doslova „nauka o kovu a kameni", tedy o starověkých nápisech na těchto materiálech, která Nápisy na bronzech dosáhla vrcholného rozvoje zvláště v 18. a 19. století a přispěla notnou měrou k řešení problémů spojených s věštebnými nápisy. Víme ostatně, že Wáng Yiróng, novodobý objevitel jiagůwénů, byl pěstitel právě této filologické disciplíny, a byl tedy ke své dějinné roli dobře vybaven -někdo jiný by stěží mohl v rýhách na „dračích kostech" rozpoznat nejstarší doklady čínského písma. Od doby Song se také začíná odvíjet řada děl věnovaných starým bronzům. Za první knihu obsahující přepisy textů a jejich výklad se považují Liú CMngovy fijféc (1019-1068) Zápisky o starých nádobách zpředqinské doby, dokončené roku 1063. Nápisy na bronzech se zabýval i slavný státník a literát Ôuyáng Xiu Sfellíí (1007-1072), jinak známý především svými básněmi a eseji. Následuje nepřerušená tradice táhnoucí se celým novověkem a ve své klasické podobě vrcholící sice v dobč předmoderní, ale v minulém století přecházející plynule v moderní paleografii. V době první republiky se bronzy zabývaly takové veličiny čínské kultury, jako byl Wáng Guówéi TílWtt (1877-1927) nebo Guô Môruô ÍRČfcgŕ (1892-1978). Pokud jde o dobunejbohatší na nálezy významnějších předmětů, u nichž je možno určit archeologický kontext, jsou jí 70. léta minulého století. Nejobsáhlejší soupis starověkých bronzových předmětů nesoucích nápisy udává číslo přesahující 6 000, z nichž zdaleka ne všechny jsou nádobami na poživatiny. Pokud jde o nádoby samotné, rozdělují se do mnoha druhů a poddruhů, lišících se tvarem i použitím. Podle funkce se v zásadč vydělují čtyři skupiny: nádoby na přípravu jídla, na jeho podávání, nádoby na alkohol a nádoby na vodu. Nádoby tvořily nejrůznější obřadní sady v závislosti na příležitosti a především na společenském postavení jejich uživatele, i když stejně jako rituální předpisy v jiných oblastech se i tato soustava v závislosti na slábnoucí moci královské dynastie a emancipaci regionální šlechty postupně rozpadala. Dnes má každý typ nádoby své pevně stanovené jméno, pod nímž jej najdeme v odborné literatuře i v muzeu. Je však třeba zdůraznit, že spojení těchto názvů s jednotlivými typy není nic samozřejmého a do značné míry se jedná pouze o starou konvenci. Bezproblémové jsou přirozeně případy, kdy máme název doložen přímo na památce. Bohužel, ty patří spíše mezi výjimky, a to ještě ne úplně přímočaré (jde zejména o trojnožku ding jffi, zásobnici gui S a pohár jné B-). Drtivou většinu dnes užívaných názvů přiřadili k nádobám paleografové pionýrského období této disciplíny, tedy v 10. až 13. století, a to především na základě studia starých textů a údajů ve slovnících. Výsledky těchto snah jsou sice více než sporné, ale vzhledem k tomu, že nám potřebné informace chybí a nějak pojmenovat typy nádob je nezbytné, tato konvence přetrvává. Je ovšem dobré vědět, že není zdaleka jisté, že to, co dnes označujeme např. jako pohár gu Ä, neslo za Zhouů stejné jméno. Periodizace nádob je i přes dílčí nesrovnalosti poměrně přesná. Opírá se především o metodu „vzorových nádob", v rámci níž nám obsah některých textů dovoluje určit dobu jejich vzniku. Objeví-li se nová nádoba, je možněji srovnat se vzorovou nádobou s ohledem na tvar, výzdobu i kvality písma a přiřadit ji tak do odpovídajícího časového úseku. Spolehlivost tohoto způsobu však není čínske písmo nápisy na bronzech zaručená. Soudy jednotlivých badatelů se mnohdy značně liší, k čemuž přispívá také skutečnost, že není jednotný názor na přesná léta vlády králů Západních Zhóu. Zásadní komplikací je způsob datování, který je používán v samotných textech. Ačkoliv časový údaj tvoří standardní součást nápisu, je pouze relativní. Rok odkazuje k roku vlády příslušného krále, jehož posmrtný titul je však v nápisu zřídkakdy uveden. Často ale nacházíme například pouze měsíc, případně měsíční fázi nebo den šedesátiletého cyklu (nejčastějším údajem je měsíc a měsíční fáze). K tomu všemu navíc nevíme, jakou verzi kalendáře Zhouové používali. V souhrnu pak sice můžeme soustavným porovnáváním všech časových údajů obsažených v nápisech, nápovědí obsažených v jejich sdělení i vnějších charakteristik nádob vyčíst mnoho, ale zůstane zde vždy jistá míra nejasností, a tudíž i soustavná nejednotnost v datování. Nepožadujeme-li však přesnost na rok a stači-li nám zařazení nádoby do pásma několika desítiletí, uvedené metody nám zpravidla poslouží uspokojivě. IX.3 Zpracování bronzových nádob Jak už bylo zmíněno, za dynastie Sháng i Zhôu sc z bronzu vyrábělo velice množství rozličných předmětů, nádoby však zaujímají v této produkci většinu a jsou také nejdůležitější z hlediska epigrafických památek. Podívejme se na to, jakou technikou byly tyto předměty odlévány. Nebude bez zajímavosti uvést na okraj, že rozměry, a tudíž váha nádob, se značně lišily jak podle typu, tak u jednotlivých nádob téhož typu, přičemž nejtěžší trojnožka váží více než 800 kg! K lití nádob sloužila ve starověké Číně technika spojených keramických dílců. Nejdříve byl vytvořen plný hliněný model, který se nechal vyschnout. Do něho se vyryla případná výzdoba, jež byla většinou poměrně bohatá. Následně byla na model nanesena další silná vrstva hlíny, z níž tak vznikl převrácený kadlub sestávající z několika částí podle tvaru nádoby. Po zaschnutí se dílce kadlubu oddělily od vnitřního modelu. V této fázi bylo ještě možné dílce upravit, například doplnit dekor a podobně. Keramické dílce se nakonec vypálily. Model posloužil jako základ pro jádro, tedy pro budoucí prázdný vnitřek nádoby. To vzniklo jednoduše tak, že se z modelu odškrábal materiál v tloušťce odpovídající zamýšlené síle pláště. V úvodu kapitoly bylo řečeno, že nápisy vznikaly už při lití nádob. Na zvláštní podklad byl nejdříve vyryt nápis tak, jak měl vypadat v konečné podobě. Z něho byl vzat inverzní otisk do obdélné destičky, jejíž povrch byl v ideálním případě zakřiven stejně jako jádro. Do jádra sc následně udělala prohlubeň odpovídající rozměrům destičky a ta do ní byla vsazena. Nerovnosti na spojích byly opracovány, ale nikdy ne tak dokonale, aby nebyly na hotové nádobě patrné. Před litím se všechny dílce sesadily dohromady v poloze nohama vzhůru. Nožkami se do formy lil rozžhavený bronz a zároveň tudy mohly unikat vzduchové bubliny. Aby byl zajištěn rovnoměrný odstup vnějšího kadlubu od jádra, byly mezi ně vloženy kusy bronzu, tzv. distanční vložky, které se. v anglicky psané literatuře nazývají spacers. Byly rozmístěny v pravidelných odstupech po obvodu nádoby podle počtu dílců a část jich zajišťovala také polohu nápisové destičky. Distanční vložky se po zatuhnutí nádoby spojily s hmotou nově litého bronzu. Občas je jejich přítomnost viditelná pouhým okem.v podobě mírných nerovností, na rentgenových snímcích jsou tyto pomocné prvky patrné zcela jasně, protože se od zbytku mírně liší chemickým složením. To je, jak uvidíme, důležité. Keramické součásti byly na závěr, když nádoba vychladla, po menších částech odstraněny (Shaughnessy 1991: 37-42). Významná je skutečnost, že na to, že starověké bronzy vznikaly pomocí právě popsané techniky, se přišlo až v první polovině 20. století, když byly archeology nalezeny pozůstatky hliněných dílců s dekory, známými z nádob. Nejméně od songské doby se však myslelo, že byly lity v té době běžnou technikou ztraceného vosku. Velmi zjednodušeně řečeno se při ní nejdříve různými způsoby vytvoří celkový model z vosku, který se dodatečně upraví, aby bylo usnadněno lití, a ze všech stran se obalí hlínou, přičemž se ponechají otvory pro lití bronzu a unikající vzduch. Vše se pak vypálí, takže vosk vyteče, případně se vypaří, a zůstane celistvá forma. V případě dutých nádob, které vyžadují j ádro, je jeho oddělení od vnějšího kadlubu předem zajištěno jedním či dvěma prvky, jimiž jsou zpravidla kovové tyčky procházející oběma díly. Ty je udrží od sebe i poté, když vosk mezi nimi zmizí. V takto vyrobené nádobě nenalezneme distanční vložky v podobě, jak jsou známy z lití pomocí dílců, tedy pravidelně rozmístěné pro každý dílec zvlášť, a vůbec se nevyskytují v oblasti kolem nápisu, protože ten je od začátku součástí nádoby, nikoli dodatečně vsazený na destičce. Na tento důležitý rozdíl upozornil a k jasnému odlišení původních bronzů od pozdějších padělků jej využil japonský paleograf Macumaru Mičió (Matsumaru Michiyo) v 70. letech 20. sto- letí. Tato metoda je jednoduchá, účinná a především potřebná, protože jiné způsoby nejsou zamčené a pozdějších kopií existuje nepřeberné množství. Bronzové nádoby byly totiž od Songů tak oblíbeny, že byly nejen sbírány a popisovány, nýbrž také se značnou dovedností napodobovány. Výroba padělků dosáhla svého vrcholu za dynastie QTng 'in (1644-1911), kdy prý tvořily polovinu císařských sbírek. IX.4 Základní typy nádob Obšírné uvedení do typologie bronzových nádob či dokonce starověkých bronzových předmětů vůbec přesahuje rámec této knihy. Nicméně aspoň stručný přehled základních druhů, s nimiž se setkáváme při paleografickém výzkumu nejčastěji, je myslím zcela na místě. Přibližná funkce nádoby je dána jejím zařazením k jednomu ze čtyř výše zmíněných užitkových okruhů. čínské písmo Nápisy na bronzech Nádoby na přípravu pokrmů ding fff}, li H, yän |E Nádoby k uchovávání a podávám pokrmů guí S, iú ft, dun St gú gi, xú H, dôu S. Nádoby na alkohol jué íh jiä Sp, jiäo Ä, gu Ä, zhi M, gong ffi;, hé 3Ě, yôu ň, zun hú 36, léi #, fäng yí áľ# Nádoby na vodu pán 3S£, yí E, yú jiän S! IX. 5 P/swo jTnwénů V období nej většího rozkvětu jTnwénů, o němž mluvíme, byly nápisy na nádobách vytvářeny už při lití vložením inverzní předlohy do kadlubu - nebyly tedy dodatečně vyrývány. Rytí se rozšířilo až v druhé polovině 1. tisíciletí př. n. 1., kdy sc ovšem funkce nádob a jejich postavení zásadně změnily. Zcela odlišná technika záznamů i materiál v porovnáni s nápisy na kostech a krunýřích se projevily také v odlišných kaligrafických kvalitách. Rozdíly mezi jTnwény a jiágůwény v zásadě nepramení z jiného vývojového stadia, nýbrž z média: obojí je totiž doloženo v přibližně stejném časovém úseku a podoby znaků je tak možné synchronně porovnávat. Obecně lze říci, že znaky na bronzech jsou bohatších a zaoblenějších tvarů. Jsou také výrazně pravidelnější a jejich rozměry jsou v rámci jednoho textu vcelku konstantní. V některých případech jsou uspořádány do úhledných sloupců i řádek, není to ovšem pravidlem. Důležité je, že směr plynutí textu je na rozdíl od kostí a krunýřů ustálený a odpovídá pozděj ší praxi, která se udržela až do 20. století a za jistých okolností až dodnes, bez ohledu na to, zda se jednalo o bambusové proužky, hedvábí nebo papír: znaky se psaly odshora dolů, přičemž sloupce se řadily zprava doleva. Ovšem pokud jde o vnitřní stavbu písma a principy, na nichž byly vystavěny i znaky z věštebných nápisů neznámé, byly znaky bronzových nádob v podstatě stejné. V nápisech na bronzech sc výrazně projevuje vlastnost čínské písemné soustavy, která se běžně uvádí jako charakteristická hlavně pro následující období rozdrobenosti a která byla setřena teprve reformami za dynastie lián. Jedná se o mnohem rozšířenější využívání principu fonetické výpůjčky, nežjsme zvyklí například dnes. O tomto principu jsme už mluvili obšírněji v I. díle knihy (viz 111.2). Zdá se, že původně čínské písmo tohoto způsobu záznamu užívalo s velkou oblibou a postupně směřovalo k tomu stát se písmem fonetickým slabičným. Tuto dráhu však nakonec nenastoupilo. Z dnešniho pohledu vypadá mnoho výpůjčekjako znaky, kterým chybí determinativ a zůstává jen „fonetikům" (např. zuô W ,udělať je psáno jako /P). Determinativ byl ovšem systematicky přidáván až daleko později. Vypůjčen může být i znak, který už významovým determinativem opatřen je - z dnešního pohledu se tedy zdá, že jde o použití nesprávného „radikálu", což je ovšem anachronické hodnocení. Ne vždycky je však.situace tak jednoduchá, někdy je jako fonetická výpůjčka použit znak úplně jiný, který později jako fonetikům vc znaku vůbec nefiguruje, protože v pozdějším vývoji písma byla tato možnost zápisu zavržena. Narazíme-li tedy na určitý znak, musíme poznat z kontextu, zda stojí sám za sebe, tedy za slovo, s nímž je původně svázán ajehož etymologii často odráží, anebo za jiné slovo, které se pouze stejně či skoro stejně vyslovuje. Nutno podotknout, že míra dvojznačnosti byla značně omezena, protože soustava výpůjček se řídila dosti spolehlivými konvencemi, nemluvě o formalizovanosti nápisů. Pro ilustraci si uveďme několik běžných příkladů nejčastějšího a nejjednoduššího typu: slovo s dnešní výslovností na bronzech zapisováno (dneš. výslovnost, význam výpůjčkového znaku) dnešní způsob zápisu slova ,darovať ci -jo (yi ,vymčniť) ,ty' (zájm. 2. sg.) rů Í£ (nů ,žena') & ,býť (spona) wéi tÉ (zhm ,pták') m .ačkoli' suj té (zhltl ,pták') m ,vévoda' bó Ó (bái/bó .bílý') íů ,děd, předek' zů Ji (qiě,navíc') m ,uděiať zuô 'r- (zha ,náhle') ír- ,vznešený' pí T- (bit záporka ,ne') as ,býtv' (lokalizace) zái í" (cái .nadání') ft ,zajatec'/;í ^ (fit .důvěryhodnost') # .všichni' (kol.) zhu ^ (zhě vztažné zájm.) St ,země' giiá (imó .někdo') H ,chrám předků' miäo UI (cháo ,král. dvůr') m ,překonať yuě Si (yuě ,sekera yuě') m ,zvonky' lítán m (luán ?) ,barbaři Mán' mán m. (luán ?) m Čínské písmo Vidíme, že tentýž znak, např. zhuT fÉ, mohl být vypůjčený k zápisu více různých slov. Z hlediska identifikace a výkladu znaků jsou tyto případy snadné. Nepoměrně složitější problém představují znaky, které neodpovídají žádným dnes známým variantám. Zpravidla se jedná o alternativní stavbu znaku - ve srovnání s dnešní podobou může mít zcela jiný determinativ i fonetikům, může případně patřit i k jinému tradičnímu strukturnímu typu. Jen na základě pečlivého paleografického a filologického rozboru je možné takový znak ztotožnit s pozdější standardizovanou formou, a tudíž určit, které slovo vlastně zapisuje. Není myslím zapotřebí zvlášť zdůrazňovat, že ne vždy se badatelé na výsledku shodnou, a existují samozřejmě i případy, kdy zatím můžeme jen jednoduše pokrčit rameny. Situace tedy není tolik odlišná od výzkumu věštebných nápisů, i když zde jsme přece jen na pevnější půdě. Na bronzech nadále přetrvává shangská praxe občasného vměstnávání dvou znaků do jednoho grafického pole, opět především u jmen, titulů a číslovek, popřípadě u kombinací číslovky a měrové jednotky. IX.6 Tematika a stavba textů Texty zapsané na bronzové nádoby nejsou tematicky příliš bohaté, ale o to závažnější informace nám někdy zprostředkovávají. V zásadě lze říci, že daleko největší část nápisů pojednává buď o voj enských záležitostech, anebo o dvorních obřadech. Ty se týkají zpravidla uvedení příslušné osoby do úřadu, případně jejího odměnění za získané zásluhy, a to opět především ve válečnické oblasti. Z bronzů se dovídáme o aktivitách zhouského dvora a o událostech v severní Číně obecně, o nichž se v předávaných dokumentech nic nedočteme a které upadly do zapomnění, popřípadě se jejich průběh připomíná pouze v několika zkratkovitých zmínkách. Tradiční historiografie je na údaje ze starší doby značně skoupá a i v případě, kdy nemlčí, je její důvěryhodnost oslabena velkým časovým odstupem. Je proto téměř zbytečné zdůrazňovat, jak je svědectví jmwénů zásadní pro dějepisce raného období dynastie. Na základě v nich obsažených údajů byly mimo jiné přibližně rekonstruovány dvorské ceremonie, organizace zhouské armády, praxe udílení lén a úřadů. Za pomoci dalších textů byla načrtnuta hrubá zeměpisná a administrativní situace zhouského státu a průběh několika významných vojenských operací včetně jejich časového rozvržení. Máme doklady téměř z první ruky o svržení dynastie Shäng, můžeme si udělat přibližnou představu o tom, se kterými etniky v kterých částech dnešní Číny zhouská vojska bojovala. Obzvláště důležité jsou podrobnější údaje o velkém střetnutí s vojenskou mocí severských, nejspíše polokočovných kmenů označovaných jako Xičmyůn í&žfc, při němž bylo vážně ohroženo i samotné centrum čínského státu, ležící tenkrát na horním toku řeky Wěi i = ). V závěru nápisu často nechybělo ani obligátní povšechně formulované věnování zemřelým předkům, typicky opatřené přívlastkem wén ~Sĺ ,lailtivovaný'. Pravidelně se také setkáváme s vyjádřením vděčnosti králi, výhradnímu udíliteli hodností a lén (gän dui yáng wáng xiú t&SSUi^ ,dovoluji si za oplatu vychválit královu milosť), někdy v textech označovanému j ako Syn Nebes (tiänzí^i^). Na závěr myslím stoji za to upozornit na skutečnost, že nápisy na bronzových nádobách, nebo spíše jejich části, byly nezřídka rýmované, což se týkalo v první řadě výše popsaných zaužívaných formulí. Funkce rýmu v textech obřadní povahy je na celém světě předmětem diskuzí. V každém případě však zcela jistě nemá pouze estetickou povahu a váže se jak obecně na specifika orální kultury, tak na zásadní roli mluveného slova při obřadních a právních aktech. Zajímavé pohledy by nám v tomto ohledu mohlo mimo jiné nabídnout srovnání například s evropským starověkem nebo středověkem. IX.7 Ukázka Následující text na bronzové nádobě typu guí (konvenčně označovaný jako Shl Dulův omáčník guí, ĚÍAil) představuje pěknou ukázku klasické stavby nápisu. Zpravidla jc datován k roku 781 př. n. 1. Vyznačuje se pravidelným, zručně vyvedeným písmem a dodržováním stejné velikosti znaků a mezer mezi nimi, takže vzniká zhruba pravoúhlá mřížka sloupců a řádek. Bylo to prvního roku [vlády krále XY], v pátém měsíci, v první čtvrti, na den jiäyín. Král byl v Zhôu, odebral se do chrámu předků Kängmiäo a zaujal své postavení. Tóng Zhong se s ShT Duiem po pravém boku postavil doprostřed dvora. Král zavolal dvorního sekretáře Yína, aby zaznamenal toto: „Přikazuji ShT Duiovi, aby pokračoval v práci ShlHéfua a převzal dohled nad maršály po levici a po pravici a maršály patera osad. Daruji ti praporec tvého předka, pět nefritových půlprs-tenců a červené střevíce. " Dui v pokloně bije hlavou o zem a dovoluje si za to vychválit velebnou vznešenost a nesmírnou blahosldonnost Syna Nebes. Nechal proto vyrobit pro svého slavného předka, vévodu Chénga, nádobu guí. Nechť ji po deset tisíc let ShT Duiovi synové synů a vnukové vnuků s úctou používají. X. Písmo v době rozdrobení X. 1 Politické pozadí vývoje znaků V roce 771 př. n. 1. došlo k události, která předznamenala dějiny Číny na více než pět století. Sídelní oblast zhouského státu, vybudovaná v údolí řeky Wěi na západním okraji tehdejší čínské oikumeny, byla vypleněna nečínskými kmeny Quánróng Aľ3Ä a královský dvůr prchnul na východ do vlastního údolí Žluté řeky, kde už předtím stálo významné správní středisko, město Luô (dnešní Luôyáng §§). Tento rok tradičně dělí období Západních Zhôu (1045-771 př. n. 1.) a Východních Zh5u (771-221 př. n. 1.). Příčiny tohoto selhání jsou různorodé a rozhodně se neomezují na běžné klišé čínské historiografie o slabém a zhýralém panovníkovi na konci jedné éry. Je zřejmé, že zhouští panovníci se už delší dobu potýkali s řadou problémů a vpády nepřátel představovaly jen jeden z nich. Nejpravdépodob-nějším vysvětlením je celkové vyčerpání systému dělby moci a kontroly závislých území, který byl vytvořen na začátku dynastie a založen na silných osobních, či přesněji řečeno příbuzenských vztazích a nepočítal s tak velkou územní expanzí, k níž později došlo. S postupem času se však rodová soustava a lenní závazky na ní postavené rozvolňovaly a vztah místních velmožů k zhouskému centru se stával víceznačným. Také z pohledu nové zeměpisné situace byla hlavní sídelní oblast nevýhodně oddělena průsmyky od zbytku území, a navíc nebezpečně vystavena útokům přicházejícím ze severu a severovýchodu, tedy ze stepního pásma. Za těchto nevýhodných okolností přestala straktura státu a panovnické moci stačit na úkoly před ni kladené a vše završilo tažení Quanróngů. Důležité je, že po tomto datu se moc zhouských králů už nikdy neobnovila v míře, která by byť jen náznakem připomínala zakladatelské období. Ačkoliv formálně byla jejich autorita uznávána až do 3. století př. n. 1., jejich praktický vliv na politické dění mizel do ztracena a Čína se rozpadla na více než sto států a státečků. Jako každé období ne-jednoty a nepřítomnosti silné ústřední vlády vyvolává i toto u čínských dějepisců nervozitu. Byla to však právě tato éra, v níž se završoval vývoj klasické čínské kultury, na niž pak navázalo císařství a kdy se zformovaly myšlenkové a hodnotové rámce, které v konzervativním prostředí Číny spoluurčovaly život ve všech sférách až do 20. století, ne-li dodnes. Období se tradičně dělí na dvě poloviny: dobu Letopisů (Chunqiu #ÍA, někdy také Jar a podzimů, 771-453 př. n. 1.) a dobu Válčících států (Zhánguó "tfkM, 453-221 př. n. 1.). Doba Letopisů představuje závěr doby bronzové a přechod k době železné, kdy dožívala stará hodnotová soustava z raných Zhôu a o slovo ČÍNSKÉ PÍSMO Písmo v dodě rozdrodcní se hlásily nové společenské uspořádání i nové ideologie. Příznačně právě na samém jejím sklonku se objevuje postava Konfucia (tradičně 551^179 př. n. L). Tato doba je známa také jako doba pěti hegemonů - králem formálně posvěcených vládců místních států, kteří byli dostatečně mocní, aby donutili ostatní panovníky k uzavření smluv o příměří ustavujících křehký řád v jinak chaotických podmínkách. Za jeho dodržování přebrali zodpovědnost a stali se tak faktickými, i když povětšinou dosti dočasnými správci Číny. Boj o hegemonii probíhal souběžně se vzájemným vyvražďovaním staré rodové šlechty a s pohlcováním menších státečků. V 5. století už z jejich původního počtu zůstalo jen torzo. Doba Válčících států ohlašuje dalekosáhlé společenské změny spojené s nástupem doby železné. Dochází k všestrannému rozvoji společnosti, k rychlé urbanizaci, zvýšené sociální mobilitě, k myšlenkovému kvasu označovanému nálepkou „sto filozofických škol". Proběhly rozsáhlé správní reformy, které potlačily původní lenní systém a zavedly v podstatě byrokratický model správy, byly zavedeny daňové předpisy a povinná vojenská služba. Je to ovšem také období nepředstavitelné krutosti, kdy probíhal konečný zápas na život a na smrt o sjednocení Číny pod jedním císařem, kterého se nakonec účastnilo sedm velkých států. V této nekonečné válečné vřavě, trvající dvě stě let a ústící v totální válku, docházelo ke statisícovým ztrátám na životech a státy se stávaly bez přílišné nadsázky pouhými olbřímími bitevními stroji. Není tedy divu, že zrovna tehdy se objevilo tolik myšlenkových proudů snažících se o prosazení vlastní teorie ideální společnosti. Podrobnější výklad však patří do dějepisu a dějin filozofie, proto v něm zde nebudeme pokračovat a místo toho se podíváme, jak se uvedené skutečnosti odrazily ve vývoji písma. Zaměříme se na klíčovou dobu Válčících států - většina údajů kapitoly se bude týkat především jí. Dvěma nej výraznějšími rysy čínského písma této doby jsou regionální roztříštěnost a - hlavně za Válčících států - nebývalé rozšíření jeho společenských funkcí. Z duševního vlastnictví nejvyšších aristokratických vrstev, které bylo téměř výlučně ve službách rituálu, se z něho stal obecně rozšířený komunikační a záznamový prostředek administrativy, obchodu a dalších oblastí každodennosti, a v neposlední řadě také prostředek výměny myšlenek. Tato změna, byť nápadná, byla přirozeně pouze relativní - většina společnosti, tvořená především rolníky, zůstávala nadále negramotná a celek si stále zachovával silné rysy orální kultury. Je to hodno zdůraznění, aby nedocházelo k obvyklému optickému klamu, podobně jako v případě jiných starověkých nebo i středovělcých kulUir, totiž že by snad množství písemných záznamů odpovídalo vzdělanosti obyvatelstva. X.2 Nové materiály Pronikání znaků do širokého spektra oblastí bylo nerozlučně spojeno také s novými médii záznamu - ostatně vidíme, že se etapy vývoje čínského písma v raném období dosti těsně kryjí s proměnami materiálů, z nichž posledním krokem bude papír. Výsostné místo mezi nimi zaujímá za Válčících států bambus, k němuž se na samém závěru doby připojuje hedvábí. Výzkum nápisů tohoto druhu prochází od konce minulého století bouřlivým rozvojem. Nejde přitom jen o nové archeologické nálezy. Důležitou příčinou je také skutečnost, že texty na bambusu a hedvábí zůstávaly dlouho ve stínu proslulých krunýřů a kostí, působivých bronzů i literárně cizelovaných předávaných spisů. Tyto tradiční zdroje poznám písma, jazyka i společnosti čínského starověku se však pomalu vyčerpávají a vyžadují si ani ne tak doplnění, jako spíše celistvé přehodnocení z hlediska nové perspektivy. Nápisy na bambusu a hedvábí nám ji nabízejí více než bohatě, zejména proto, že představují většinovou textovou produkci doby přímo, a to z první ruky, bez pozdějších editorských zásahů, příznačných pro texty předávané. Na rozdíl od ideologických traktátů a stručných letopisů nás uvádějí do středu všedního dění, do úřadů a obchodů, a jasně nám ukazují, že by bylo velkým omylem dívat se na tuto dobu pouze prizmatem toho, co nám přenechali jako dědictví klasické éry hanšti kompilátoři, editoři, syntetici, reformátoři a nakonec - typicky pro velké imperiálni časy - i cenzoři. Ve srovnání s jejich úsilím je totiž notoricky známé a do omrzení zmiňované pálení knih za Prvního císaře Qínů událostí vcelku průměrného dosahu, není-li ovšem výplodem hanské propagandy; větším neštěstím bylo nejspíše vydrancování jeho císařské knihovny zakladatelem hanské dynastie. Ale ani z hlediska filozofů a historiků filozofie nejsou vykopávky těchto textů bezvýznamné. Obsahují totiž zlomky spisů, které jinak známe z jejich předávané podoby, a to zpravidla v zajímavých variantách od různočtení j ednoťlivých znaků až po odli šné formulace celých vět, občas s dalekosáhlými důsledky pro výklad základních pojmů. Velmi známé jsou nálezy písemných památek na hedvábí v hrobce místního velmože v dnešním MäwángduT EEi#ĺ v Chángshä (hl. město provincie Húnán) z roku 1973. Tyto památky ovšem spadají už do začátku 2. století př. n. 1. Mezi nimi se našly i staré verze Läozí (Kniha o Tau a ctnosti), knihy, jež na Západě vždy přitahovala nej větší pozornost. Snad ještě převratnějším objevem však byly četné filozoficky zaměřené texty na bambusových proužcích z roku 1993, které byly odkryty v lokalitě Guôdián v provincii Húběi, kde v letech 476—278 př. n. 1. leželo hlavní město mocného státu Chů a£. Knihy z hrobky, která patřila nejspíše vychovateli korunního prince, se datují přibližně k roku 300 př. n. 1. a figurují mezi nimi mimo jiné i tři dosud nejstarší nalezené verze Läozí. Významnou součástí souboru je ale také jedna kapitola z kanonické Knihy obřadů. Není tedy divu, že je nově nápisům na daných materiálech věnována taková péče - a to ještě nebyla řeč o jejich gramatologických kvalitách. Bambusová kniha za doby Válčících států přirozeně vypadala jinak než dnešní papírové knihy, na které jsme zvyklí. Znaky se psaly svisle dřevěnou tyčinkou nebo štětcem na proužky naštípané z bambusu Qiän fĚ), které byly nejdříve vystaveny žáat a co nejdokonaleji tak zbaveny podílu vody, aby se zabránilo jejich napadení rozkladnými organismy. Zatímco jejich šiřka zpravidla nevybočovala z rozmezí 5-10 mm, délka byla značně proměnlivá: nejčastěji se pohybovala kolem 23 cm í lil UŠI i i p" i ČÍKSKÉ PÍSMO (1 stopa), ale objevovaly se i úštěpky půlmetrové. Nejdelší pak dosahují téměř 70 cm. Ty se v případě potřeby řadily vedle sebe zprava doleva - víme, žc tento směr se ustálil už v nápisech na bronzech - a rozsáhlejší souvislá plocha k zápisu se vytvořila jejich svázáním do pásů čili svazků {pian fl/M nebo také cě flH7jŘ) pomocí dvou až pěti linií provázků nebo kožených řemínků. Většinou až poté se na proužky psal text, nejčastěji tak, že na jednom byl pouze jeden sloupec znaků, i když existují i dvousloupcové varianty. Jeden svazek obsahoval ucelenou část spisu, kterou dnes v překladu do západních jazyků označujeme jako kapitolu, jejíž název býval připojen na dodatečném úštěpku. Nepracovalo-li se s knihou, byla stočena podobně jako svitek. Dělení na svazky zůstalo konvenčně i poté, co byly texty přepsány na novější materiály a nebylo už technicky opodstatněné. Manipulace s bambusovými knihami nejspíše nebyla příliš pohodlná, protože delší spisy obsahovaly i několik desítek svazků. 1 menší knihovna tak dosahovala značné váhy i objemu. Například o filozofu Menciovi se traduje, že vozil své spisy v plně naloženém voze. Častým užíváním se také opotřebovávaly řemínky a rozpadaly se. Mnohem pozděj ší anekdota vypráví o tom, j ak si IConfucius oblíbil Knihu proměn do té míry, že jejím opakovaným pročítáním a studiem řemínky zcela zpřetrhal. Ke škodě dnešnímu badateli se řemínky nerozpadaly jen pílí vzdělanců, ale také působením času. Vyzvedne-li se ze země objemná hromada proužků různého stupně poškození ve zcela nahodilém pořadí, je při rekonstrukci textu nutná mravenčí práce, jež ne vždy musí vést ke stoprocentním výsledkům. To činilo potíže už starověkým opisovačům a kompilátorům, kteří přenášeli texty na hedvábí, případně na papír. V dnešních předávaných verzích starověkých knih nacházíme nemálo míst, kde je zřejmé, že je text porušen následkem chybného seřazení proužků. Ne vždy stačí důvtip komentátorů na jejich opravu, většinou se pohybujeme na dost nejisté půdě. Velmi nepříjemné je, že členění na proužky souvislým přepsáním na jiný materiál zmizí a je možno se ho dohadovat jenom podle stejných délek případných problematických úseků. Značnou výhodou bambusových proužků ovšem byla snadná dostupnost materiálu i jednoduchost jeho zpracování na úštěpky, a tudíž nízká cena. Zcela jiným případem bylo hedvábí (bó fr5, zěng $ř), jehož výroba byla zdlouhavá a technologicky náročná, a které proto patřilo k poměrně luxusním materiálům. Bylo však v dane době zdaleka nejpraktičtější a způsob zápisu i četby z něho předjímal pozdější papírovou knižní kulturu. V neposlední řadě se také jednalo o vhodný podklad k psaní štětcem. To je významné z toho důvodu, že dnešní podoba čínských znaků i veškerá tradiční kaligrafie jsou zcela odvislé od této techniky. Základní jednotku tvořil svitek (Juan #), i když jeho podoby byly různé. Klasický svitek s textem se rozvíjí zprava doleva, nikoli odshora dolů, a znaky jsou na něm řazeny obvyklým způsobem ve svislých sloupcích postupujících doleva. Jejich výskaje dána šířkou hedvábného pásu. Mimo to ovšem bylo rozšířeno i skládání jednotlivých vrstev hedvábí na sebe podobně, jak to známe například z leporela (to je i případ mawangduiských nálezů). Na jeden svitek se při přepisování zpravidla Obr. 22. Džbán krále Zhôngshämi, nedlouho po 314př. n. 1., jedna ze čtyř popsaných stran. PÍSMO V DOBĚ ROZDROBENÍ ,1 í )A 1 iiUflIHI čínské písmo Písmo v dodě rozdrobení vešlo více bambusových svazků, svitky proto tvoří nadřazenou kategorii v hierarchii „obsahu". Novověká vydáni, která jsou založena na opisech textů na hedvábí a papíru a na tiscích, jež z nich vycházejí, stále dodržují tuto tradici dělení. Bohužel vzhledem k tomu, že hedvábí podléhá zkáze daleko snadněji než bambus, máme zatím z období Válčících států jediný hmotně dochovaný soubor nápisů na hedvábí. Kromě bambusu a hedvábí se však psalo i na mnohé jiné materiály. Tradice lití bronzových nádob nebyla úplně přerušena, nicméně po 5. století př. n. 1. se poměrně rychle dostávala na okraj zájmu, její původní funkce se vytratila spolu se společenskými podmínkami, které pro ni kdysi vytvořily základ, a poslední významnější doklady jsou ponejvíce anachronickým projevem kulturní periferie. Známý je například džbán krále Zhôngshänu ^fpLf, menšího státu sinizovaných severních „barbarů", pocházející někdy z konce 4. století př. n. 1., jenž je popsán esteticky hodnotným dekorativním písmem (viz obr. 22). Velmi četné jsou oproti tomu stručné záznamy na železných zbraních, typických artefaktech doby, nebo na váhách a jiných kovových předmětech, jako jsou mince. Znaky sc ryly do kamene i do keramiky nejrůznějšího určení, texty přísežných smluv nacházíme na nefrito-vých destičkách. V době Válčících států se rozšiřuje používání úředních a později také osobních pečetí. Je zajímavé, že právě podle nich se v západních jazycích souhrnně označují typy písma doby Východních Zhôu jako větší pečetní písmo. K většině druhů psacího materiálu se ještě aspoň stručně vrátíme, nejprve si však upřesníme názvosloví a podíváme se na strukturní a estetické vlastnosti čínských znaků v období roztříštěnosti. X.3 Orientace v pojmosloví Zatímco písmo doby Shäng je vcelku jednoznačně spojeno s nápisy na kostech a krunýřích, přestože věštebná praxe přetrvala i do následujícího období, a písmo doby Západních Zhôu je stejným způsobem spojeno s nápisy na obřadních bronzových nádobách, ačkoli jejich lití okrajově přežilo až do éry Válčících států, v případě doby rozdrobení je situace složitější. Vzhledem k tomu, že znaky jsou doloženy na velmi rozmanitých materiálech, nelze k pojmenování použít jen jeden z nich, aniž bychom se nedopustili přílišného zjednodušení. Společně s nedostatečně jasně vymezenou terminologií ve slovníku Shuôwén jiězi to vede k značné rozkolísanosti v názvosloví. Jak již bylo řečeno, nejběžnějším souhrnným označením v západních jazycích se stal výraz „větší pečetní písmo". Původní čínský termín, který používá Xú Shěn ve svém slovníku, zní däzhuän ýz3z(. Přívlastek dá ,velký' odlišuje tento styl od sjednoceného písma éry císařství Qín (221-206 př. n. 1.), známého později pod názvem „menší pečetní písmo". Uvedený starověký filolog ovšem nikde nemluví přímo o pečetích: obecně je přijímán výklad, že slovo zhuan znamená ,vyrývať a k pojmenování ho bylo užito nejspíš proto, že za dynastie Hán hrál tento starší typ znalců roli slavnostního a ozdobného písma, které bylo zpravidla tesáno do kamene nebo vyrýváno na luxusnější předměty. V západní sinologické tradici zažitý výraz je tedy ještě méně výstižný než čínské označení. Akademické prostředí se mu ovšem vyhýbá především proto, že je s ním nakládáno dost volně, což vede k nepříjemné pojmoslovné rozmlženosti. Někteří badatelé jím označují skutečně všechny druhy písma období Východních Zhôu, někteří pouze písmo oficiálnějších nápisů v kovu a kameni, jiní v něm zase vidí písemnou soustavu státu Qín této éry coby vývojového předchůdce menší pečeti. Místo něho se zpravidla volí neutrální moderní označení Zhánguó wénzi USR^ ,písmo Válčících států'. Víceméně jako synonymum (i když ani zde nepanuje jednota) k výrazu pečetní písmo se někdy používá také označení zhôuwén ffi^C ,Zhôuovo písmo', a to podle údajného tvůrce jeho standardní podoby, obřadníka Zhôua (Shí Zhôu Stlffi) na dvoře západozhouského krále Xuäna (827-782 př. n. 1.), respektive podle pomůcky k výuce znalců Shízhôupiän í&SlííS, která je mu připisována. Ve skutečnosti se pohybujeme na půdě pouhých domněnek a legend. Je pravda, že o díle, které už tehdy bylo pravděpodobně pouhým zlomkem a nedlouho poté se zcela ztratilo, se v tomto smyslu zmiňuje soupis titulů císařské knihovny z 1. století n. 1. a další texty tuto stručnou informaci přebírají. Přilcláníme se zde k názoru většiny paleografů, že jako v mnoha jiných případech, ani zde není na místě bezvýhradná důvěra han-skému kronikáři, ačkoliv někteří významní badatelé sc za to přimlouvají. Dílo jistě obsahovalo starší varianty znaků, určitý počet z nich je zaznamenán ve slovníku Shuôwén jiězi, mnohé z nich ovšem vykazují pozdní vlivy a deformace způsobené nejspíše opisovačskými chybami. O stáří spisu, jeho původu či autorovi nevíme nic jistého. Není jasné, zda zde nhi jí* znamená skutečně funkci u dvora, nebo zdaje příjmením, nepanuje dokonce ani shoda o tom, že se jedná skutečně o jméno osoby. Tím méně je možno odhadnout dobu, z níž příručka pocházela. Nezdá se příliš pravděpodobné, že to byla západozhouslcá éra. Podle některých názorů vznikla až na konci 3. století př. n. 1. Vzhledem k naprostému nedostatku pramenů nezbývá než nechat otázku otevřenou a pojmu zhôuwén sc raději vyhýbat. Dalším poměrně častým termínem jsou liůguó wénzi 7\ HÍC^ ,písma šesti států'. Tím j sou míněny velké státy východní ajižní Číny doby Válčících států (spolu s jejich satelity), kde došlo k obzvlášť výrazným regionálním odchylkám od bývalého západozhouského standardu. Označení je nutno chápat na základě protikladu vůči sedmému z nej větších států Qín (viz následující oddíl). Zahrnuje tedy v sobě jak místní, tak časové hledisko, aniž by odkazoval k povaze nápisového materiálu či k účelům písma, a neaspiruje tak na pojem, který by měl souhrnně odkazovat k čínskému písmu doby rozdrobení jako celku. ČÍNSKE PÍSMO Písmo v době rozdrobení X.4 Proměny čínskych znaků za Válčících států Jedním z důsledků politického vývoje byla narůstající oblastní roztříštěnost čínských znaků, což bývá zdůrazňováno především v souvislosti s tzv. písmy šesti států. Přibližnou představu si můžeme udělat z obr. 23. Stejně jako učenci císařské Číny mají i novověcí badatelé ve zvyku hodnotit tuto skutečnost zásadně záporně -i zde je zneklidňuje nepřítomnost řádu, zaručeného kodifikací vycházející z ústředí. Tato nepřítomnost je ostatně důsledkem zhoubného politického rozdrobení. Případnější je však vidět v těchto jevech odraz překotného vývoje v přechodném a živelném období čínských dějin. To se samozřejmě týká i níže uvedené rozkolísanosti soustavy. Často se v protikladu k písmům šesti států mluví o písmu qinské soustavy (Qínxi wénzi ISÍÄS^). Stát Qín se rozkládal na nejzazším západě a byl to on, který nakonec celé čínské území sjednotil pod vládu svého panovníka. Badatelé se shodují na tom, že tento druh písma coby poněkud konzervativnější zůstal blízký jinwénům a stal se jakýmsi jejich pokračováním. Především v důsledku vojenských a politických událostí pak navíc posloužil za základ sjednocené oficiální písemné soustavy Prvního císaře, a proto má z hlediska dalšího vývoje výsadní postavení mezi ostatními místními odnožemi. Je však na místč vyvarovat se zjednodušující představy úhledné lineární posloupnosti ve vývoji znalců. stát dnešní znali^~---^_^ Qín Chů Qí Yän Trojí Jin 8 i <9 li # i m l# íi fřig Obr. 23. Rozdíly mezi místními podobami znaků za Válčících států. (Podle Qiů 1988: 57, Chén-Tánq 1988: 133) Zvyšujicí se proměnlivost, projevující se bez ohledu na místní příslušnost písaře, byla způsobena rozšiřující se základnou uživatelů písma. Rukopis se individualizoval, přizpůsoboval se potřebě rychlého psaní zjednodušováním stavby znalců a společně s tím se začalo objevovat mnoho „lidových" různopsaní, typických pro dokumenty zřizované k čistě praktickým a dočasným účelům. Různorodost psaní věrně doprovází nejpozději od této doby až po dnešek vznešenější, oficiálnější varianty, charakteristické pro texty vzdelanecké vrstvy, a ve 20. století se z ní vycházelo při reformě znakového písma jak za republiky, tak v ČLR po roce 1949. Jedním z překvapivě nápadných, ač zpravidla nedoceňovaných rysů písma Válčících států je poměrně silné uplatnění fonetického principu zápisu, jejž někteří badatelé vykládají jako zárodek případného přechodu ke slabičnému nebo aspoň smíšenému typu. To dnes může být pro mnohé překvapující. Díky husté cloně pozdějších úprav a reforem a z důvodu zaměření na památky nejvyššího stylu, v nichž se důsledně dodržuje norma zavedená za Hánů, jsme si zvykli uvažovat o znacích jako o písmu, které bylo vždy typickým představitelem soustav nefonctických, tradičně nazývaných pochybným termínem „ideografické". Podívejme se blíže na podstatu věci. Kapitola o tomto procesu a o důvodech jeho přerušení patří k nej-inspirativnějším částem vlivné knihy Williama Boltze The Origin and Early De-velopment of the Chinese Writing System (1994), i když touto otázkou se zabývali i jiní badatelé, někteří s Boltzem polemizující. Je zde také příhodně shromážděn příkladový materiál, který využijeme v našem výkladu. Spíše než o zavedení principů zápisu do té doby neznámých se jedná o zvýraznění jednoho z principů už existujících. Fonetickým způsobem zápisu par excellence je v rámci tradičních kategorií čínského písma výpůjčka. Rozšířené používání vypůjčených znaků bylo zmíněno už v souvislosti s nápisy na bronzech. V nenormovaných textech Válčících států a raných Han je počet jejich výskytu ve srovnání s předešlými etapami nápadně velký. Podobně jako v případě bronzů je tu významný funkční protiklad vůči počáteční, formativní fázi čínského písma. Tenkrát byla většina výpůjček použita k zápisu slov, u nichž nebyla příliš velká naděje, že by jejich význam dovolil snadno vystavět zcela nový znak podle zavedených pravidel. Doplňoval se tak základní inventář grafických jednotek nutných k záznamu stávající slovní zásoby. Šlo tedy o řadu tvůrčích aktů, při nichž, byla výpůjčka konvenčně přiřazena k příslušnému slovu a víceméně soustavně se podle toho užívala. Výpůjčky v pozdějších textech jsou naopak většinou projevy určitého typu zacházení s už vytvořeným inventářem jednotek, nikoli jeho doplňováním. V případech, o nichž mluvíme, by sice bylo lze použít znak pro zápis slova už konvenčně vyhrazený a často jedinečný, nicméně písař se z různých důvodů rozhodl vybrat znak jiný, často s prvním významově nesouvisející, nicméně stejně či podobně vyslovovaný a zpravidla graficky spřízněný. Právě v situaci, kdy se taková písařská praxe stává normou, má smysl hledat její motivace. Vysvětlení je nasnadě: stejně jako u egyptských hieroglyfů nebo akkadsko-sumerského klínopi-su byly i u čínských znaků postupem času objevovány výhody fonetického zápisu jazyka. V ideálním případě by byl znak spojen prvotně pouze s určitou slabikou, bez vazby na konkrétní slovo s konkrétním významem. Psaní by se tím značně usnadnilo, i když dopad na pohodlnost čtení by byl dvojsečný. Tím by se ze znaků stala prakticky slabičná abeceda. Do tohoto stadia však čínské písmo nikdy nedospělo, můžeme mluvit spíš o určitých náznacích. Přesto se pravidelně setkáváme se znaky, jimiž se mohlo fonetickým způsobem zapisovat několik různých slov. Tyto T ČÍNSKÉ PÍSMO skupiny ještě nebyly početné a nacházely se ve složitých vztazích k sémantickému principu zápisu, nicméně tvořily základ pro vývoj obdobný tomu na Předním východě. Jde v zásadě o čtyři poddruhy výpůjček, popsané z hlediska dnešní stavby znaků: a) použití fonetika bez determinativu; b) použití znaku s jiným determinativem; c) použití znaku s nadbytečným a neodpovídajícím determinativem; d) použití zcela jiného znaku. V prvních třech případech zůstává pojítkem přítomnost téhož fonetického prvku. Příklady pro typ a) zde vynecháme, protože dostatečně reprezentativní tabulka je zařazena do kapitoly o nápisech na bronzech (kap. IX). Zbývající tři poddruhy jsou předvedeny v následujících tabulkách, které jsou založeny na Boltzovi, čerpajícím z mawangduiských, tedy poměrně pozdních textů (kolem 200 př. n. 1.). ISMO V DOBE ROZDROBENI Tabulka příkladů poddruhu b) výpůjčka na hedvábí za standardní podobu ?Ď {gong,zásluha') 5$C gong .napadnout' JHJ (xíng .potrestat') xíng .projevit se' H {guó .překročit') rSi huô .neštěstí' ř§ {lit .cesta') Úlu ,dať $r {luó .řeka Luó') B& lit ,dať 7t5 (luó ,řcka Luó') H lú .rosa' Tabulka příkladů poddruhu c) výpůjčka na hedvábí za standardní podobu # (lě .otěž') f] li ,síla' ¥§■ (zhěng,vyprostit') #■ zhěng, soupeřit' M (kai ,řezať) st qí, zdali' Tabulka příkladů poddruhu d) výpůjčka na hedvábí za standardní podobu M. (yú ,ryba') wú ,já' zájm. L sg. lil (zhóng ,konec') ~3b clwng ,naplniť Jt (yuán .úředník') iLkyún ,praviť $ (li .švestka') 11 li, princip' tF (shóu .strážit') W. shóu ,zvěř' ^ (yú .přebytek') %yu ,přidatsek' M (zhóu .dokola') iff zhóu ,lod" S (fěi .kobylka') M Jei ,letěť Některé výpůjčky se objevují pravidelně, některé jsou doloženy zřídka. Zajímavou situaci vidíme na konci skupiny b). Jedno slovo může být zapsáno více způsoby -zde lú ,dar', standardně j ako flíf, sepíše dvěma výpůjčkami, S§ a^-ana druhou stranu jeden znak může zapisovat víc slov - zde luó kromě svého původního významu ,řekaLuo' stojí za slovo lú ,dať (standardně Ifr) a lit ,rosa' (standardně S8). Soustava původně těsně vázaná na význam, kde většina znaků stojí jen „sama za sebe", tj. zajedno či dvě slova s ním konvenčně spojená, se zde zdá rozvolňovat ve prospěch fonetických výpůjček. Nebudeme uvádět další z těchto jistě zajímavých příkladů, přibližnou představu si čtenář bezpochyby vytvořil. Otázka, na niž se snažilo najít přesvědčivou odpověď už mnoho sinologů, zní, proč tohoto potenciálu k proměně písma nakonec nebylo využito a Číňané dodnes píšou znakovým písmem čítajícím několik tisíc položek. Zde se budeme vždy pohybovat na poli domněnek. Podle našeho názoru je vcelku oprávněné mínění spojující tento jev s ideologií elitních vrstev pozdních Válčících států a raného císařství, obzvláště dvou naprosto zásadních století dynastie Západních Hán (2.-1. století př. n. 1.). Až na výjimky je u myšlenkových proudů staré Číny zřetelný důraz na všeobjímající jednotný řád, vedoucí bez nadsázky až k jeho zbožštění. V tomto řádu hrálo slovo a jeho psaná podoba důležitou roli, která je citelně zvýrazněna v konfuciánství, které se po roce 136 př. n. 1. stalo ve své ortodoxní podobě oficiální státní doktrínou. Už Konfucius volá v Hovorech po zhěng ming IEí^ : tento výraz se tradičně překládá jako .náprava jmen'. Význam je ovšem trochu složitější. Jedná se o to přiřadit slovům jediný správný význam, tedy prosadit ortodoxní sémantickou normu. Jinými slovy - celý jazyk by měl podle této představy připomínat technické názvosloví, jehož charakteristickým rysem je jednoznačnost. V obecnějším povědomí vzdělanců oné doby totiž bylo jednou zc základních záruk univerzálního řádu to, že jevy skutečnosti jsou jednoznačným a neměnným způsobem spjaty s pojmy - a to jak se slovy, lak se znaky, jimiž byly zapisovány. Tím byl svět jasné rozparcelován na přesně vymezené úseky a byly tak dány kompetence, tj. postavem individuí v hierarchické soustavě spolu s jejich právy a hlavně povinnostmi. Rozvolnění písemné soustavy fonetickým principem a volnost v užívání znaků šly ostře proti tomuto pojetí řádu a představovaly projevy chaosu na úrovni, která byla pro učeneckou vrstvu velmi důležitá. Chaosu bylo lze v této fázi čelit jediným účinným způsobem: přiřadit pokud možno ke každému znaku neoddělitelný významový determinativ a tím zaručit, že se nevyprázdní a nerozplyne v promiskuitní symbol pro slabiku. Právě proto se nám z dnešního pohledu zdá, že před sjednocením Číny bylo běžné psát znaky „bez radikálu", popřípadě „výpůjčkou". Tenkrát ovšem byly tyto podoby zcela běžné a písaři je vnímali jako základní. A také z důvodu těchto státem důsledně prosazovaných reforem a tvrdě vynucovaných norem (úředníci měli být za chyby v oficiálních textech trestáni!) dnes můžeme mít ne zcela správný pocit, že čínské písmo bylo vždy důsledně založeno na sémantickém, či lépe řečeno logogratickém principu. Fonetická složka je v něm ale stále velmi významná, byla však poněkud zastřena. ČÍNSKÉ PÍSMO X.5 Druhy nápisových památek Vraťme se na chvíli k dokladům písma Válčících statuna jiných materiálech než na bambusu a hedvábí. Jedněmi z nejvýznačnějších památek většího rozsahu jsou tzv. kamenné bubny (shígů -tisk). Nejedná se o skutečné hudební nástroje, nýbrž o kamenné stély, které jejich tvar vzdáleně připomínají. Sada deseti těchto předmětů byla objevena za dynastie Tang (618-906) v dnešní provincii Shänxl, a ačkoliv se nevyhnuly poškození a jeden z nich byl částečně vydlabán a využíván jako hmoždíř, takže se znaky na něm setřely, dochovaly se dodnes. Pocházejí ze starého území státu Qln, přesná doba jejich vzniku je však předmětem dohadů. Podle duktu písma, jenž je poměrně blízký tzv. pečeti, se obvykle soudí, že nápisy byly vytesány za raných Válčících států, nicméně starší data nelze vyloučit. Znaky z kamenných bubnů se často považují za ukázku standardního písma státu Qín, které posloužilo jako základ pro pozdější sjednocení pravopisné soustavy. Z původních asi 600 znaků dnes přečteme přibližně jednu polovinu. „Bubny" jsou popsány čtyř-slabičnými verši, v nichž se líčí především nádhera aristokratických lovů a jež vykazují poměrně nápadné stylistické i obsahové podobnosti s některými oddíly Knihy písní. Ostatně její převažující část je složena také v čtyřslabičném metru. Snad ještě významnějším souborem nápisů jsou texty přísežných smluv (méngshu HäH, případně zäishíi ttff). Tyto úmluvy byly hojně uzavírány mezi slechtickými rody jednotlivých států v období Letopisů, pro které jsou charakteristické. Jsou projevem tehdy rozšířeného systému koalic, jehož nejvyšším stupněm byl již zmíněný princip hegemonie. Úmluvy byly provázeny slavnostními obřady a přísahou, přestože v politické praxi byly jen zřídkakdy dodržovány delší čas. Po zanesení textu smlouvy na destičky a vytvoření kopií pro každého účastníka bylo nejdříve zaříznuto obětní zvíře (jeho druh záležel na příležitosti), načež si účastníci v pevně daném pořadí dle společenského postavem potřísnili ústa jeho krví. Potom byla přísaha přednesena duchům předků a božstvům, obětina i kopie textu byly zakopány do země a pouze nejdůležitější osoba, jež měla pakt na starosti a ručila za něj svou autoritou, svoji verzi uložila do tzv. smluvního archivu, kde mohla být přísaha kdykoli dohledána a uplatněna na případné porušitele. Zdaleka nejznáměj-ší jsou smlouvy z lokality Hóumä {?§í§ v provincii Shänxl (objevené roku 1965), zaznamenané povětšinou rumělkovou barvou na nefritových a kamenných plátcích zpravidla protáhlého zašpičatělého tvaru připomínajícího dýku. Pocházejí z území starého státu Jin la a jsou datovány zpravidla do závěru doby Letopisů, tedy přibližně do 6. nebo 5. století př. n. 1. Připomínají se na nich význačné osoby z rodu Zháo ífi, jedné z nejmocnějších jinských rodin, mezi nimiž hraje ústřední roli ručitele jistý Zháo Měng ífiäí. Rodina se dokonce účastnila dělení státu Jin na tři části, chápaného dějepisci jako událost značící počátek éry Válčících států, a z jedné z nich vytvořila samostatný stát Zháo, patřící mezi sedm velkých soupeřů bojujících o nadvládu nad Čínou. Smlouvy nám dávají nahlédnout do lítých vnitropolitických bojů mezi aristokratickými trakcemi v tomto pohnutém období. Písmo v dodě rozdrobení Z hlediska paleografii jsou považovány za jedinou skutečně hodnověrnou ukázku ručně psaného písma období Letopisů, a j sou proto důležitým článkem v bádání na tomto poli. Vpravdě charakteristickým předmětem doby Válčících států jsou železné zbraně nejrůznějších druhů. I na nich nacházíme vyryté nápisy, ty jsou však velice stručné a vzhledem k tomu, že jejich původci byli řemeslníci (byť specializovaní), mívají nízkou estetickou úroveň hraničící někdy s nečitelností. Znaky na nich jsou navíc nezřídka ve zjednodušené podobě. I zde vidíme, jak se rozsah společenských funkcí znaků změnil od jejich počátku za dynastie Shäng. Stavba jednoduchých záznamů na zbraních se liší podle státu, rozdíly lze vypozorovat také v názvosloví příslušných činitelů či institucí a v podobě úředních formulí. Nápisy někdy obsahují rok vlády, jméno státu a případně ministra, který byl pověřen dohledem nad celým odvětvím, nebo místního úředníka zodpovědného za výrobu. Dále se zpravidla dovíme jméno mistra, jenž řídil výrobu pro danou zbrojnici, označení zbrojnice a nakonec také jméno řemeslníka, který se výroby zbraně osobně účastnil. Tím bylo zaručeno, že v případě problémů, např. nízké jakosti zbraně, bude osobní zodpovědnost za ně jasnč vymezená. Počty nálezů těchto památek jsou značně nerovnoměrné, pokud jde o územní rozložení. Zatímco tedy u některých starověkých států máme dobrou představu o tom, jak nápisy na tamějších zbraních úředně a ve zbrojařství vůbec fungovaly, u jiných nám to nedostatečná pramenná základna nedovoluje. Trochu podobným druhem nápisů jsou znaky na mincích. Znaky na nich bývají často výrazně stylizované, hrubé až neforemné a délka nápisů je přirozeně ještě kratší, než je tomu u zbraní. Tvar mincí se liší stát od státu, stejně jako styl jejich opisu, i když při této délce mají oblastní rozdíly jen malou možnost vyniknout. Například na území tří států vzniklých rozpadem Jin byly rozšířeny mince rýčovitého tvaru, pro severovýchodní Čínu byly pro změnu typické mince nožovi-té, pro stát Qín mince kulaté (obr. 25). Zpravidla všude ale byly opatřeny otvorem, aby mohly být navlečeny na provázek a počítány na svazky. Nejčastěji na nich nacházíme zapsán Obr. 24. Jedna 7, destiček úmluv z Hóumä, hóumä méngshú ŔUlfilIf. t % y M 1 AZ Čínské písmo Písmo v době rozdrobení Obr. 25. Mince z obdobi Válčících států - rýčovitá (vlevo) s nápisem Píngyáng ŤHj (jm. města), nožovitá (uprostřed) s nápisem Qí fahud ^ířžfí! ,zákonná měna státu Qí' a kulaté (vpravo) s nápisem XT Zhou (jm. státu) a Dong Zhón ]}í Ml ()m- státu). ■ ^Sll?" údaj o místě, kde byly ulity, a dále na nich bývá vyznačena hodnota. Na starších nožovitých mincích se někdy setkáváme také s výrazem fů huó Žfeít ,zákonná měna' (psáno i^ffb). Zajímavými epigrafickými památkami jsou vojenské vrubovky a cestovně-ob-chodní doklady. Vrubovka (fú ftf) sloužila jako pověření k armádním operacím většího rozsahu. Máme o nich doklady v písemných pramenech, zatím byly objeveny jen dvě. Oba bronzové předměty mají tvar tygra a délku do deseti centimetrů. Skládají se ze dvou částí, jež do sebe zapadají složitě uspořádanými zuby (odtud označení). Pravý díl měl v držení panovník, levý opatroval velitel. Teprve poté, co se oba dva přiložily k sobě a zapadly do sebe, mohlo být jakýmkoli způsobem nakládáno s jednotkami od určité velikosti (50 mužů). Polovinou vrubovky se například mohl prověřovat posel od panovníka, který nesl rozkazy do tábora. Bylo tak mimo jiné zamezeno svévoli generálů. Ze dvou nálezů je známější tygří vrubovka ze starého území státu Wěi ÍJl, která ovšem pochází z doby, kdy už byl zabrán qin-skými vojsky, tedy těsně před konečným sjednocením Číny Prvním císařem v roce 221 př. n. 1. Obsahuje kolem 40 znaků, jejichž styl je téměř shodný s malou pečetí, tj. oficiálním písmem dynastie Qín. Cestovně-obchodni doklady {ji é fp) zajišťovaly svému držiteli právo průchodu celnicemi a mýtnicemi a převozu určitého zboží. Kromě toho mohly doklady dávat záruku přístřešku v přepřahacích stanicích. Nejznámější je nález v podobě bambusového tubusu skládajícího se z pěti kolének odlitých z bronzu. Pochází z jižní Číny a je datován do roku 323 př. n. 1. Na každé části se nachází kolem 150 znaků a všechny jsou spojeny jménem místního vládce, pána Qí z E IfífíW. Některé se týkají lodní dopravy, některé dopravy pozemní. Nápisy představují důležitý pramen znalostí o obchodu v této oblasti za Válčících států a kromě toho obsahují několik zeměpisných názvů, které nám mohou napomoci při rekonstrukci sídelní situace země. Stejně jako na vrubovkách jsou znaky pečlivě a pravidelně provedené a jsou ukázkou oficiálního duktu vysokého stylu. Na konec jsme si nechali nápisy na předmětech, podle nichž se běžně nazývá písmo tohoto období, tedy na pečetích, resp. pečetidlech, čínsky xi SE (srov. také kapitolu XIII.3). Pečetidla a jejich otisky se později v novověku těšily zájmu sběratelů (nejstarší soubor otisků vyšel roku 1571 v šesti svazcích) a dodnes je rytí Obr. 26. Vrubovka ve tvaru tygra, 20. léta 3. stol. př. n. 1. Psáno již v podstatě malým pečetním písmem. 1 A /" ČÍNSKÉ PÍSMO Písmo v době rozdrobení jiň 2 1 4 3 1 3 2 4 JEííťrfA 4 2 1 4 .3 2 4 1 5 2 6 3 Obr. 27. Různé pořadí řazení znaků na pečetích. (Podle Gäo 1996: 464). b) c) sleď i a) Stát Qí. Simä zlrixíŤí]SiŽ-ik ,pcčcť maršála'. b) Stál Chů. WugnSn zhTxíiífSŽ-i^ ,pečeť wúguäna (titul hodnostáře)'. c) Stát Yän. Ginyángdu zuô simů ÍEJlítřicrr] H ,maršál na levici města Gtiiyángu'. d) StátZháo. Wmtgláoyôu sigong^SM^mi .správce prací na pravici ve Wängtáo'. Obr. 28. Úřední pečeti různých států. pečetidel svébytným uměleckým odvětvím. V Číně sloužila a v neoficiální sféře stále namnoze slouží také jako razítko (yin Rl) a plní obdobnou funkci jako evropské ex libris. Na obrazech v tradičním stylu nebo na kaligrafiích si můžeme povšimnout otisků pečetidel původců i sběratelů. Prošlo-li umělecké dílo rukama vícera obdivovatelů, takových otisků na něm může být značný počet. My se však vrátíme do doby vzniku pečetidel a jejich prvního rozšíření, kdy ještě neexistoval ani papír, ani tušomalba a pečeť sloužila podobně jako v Evropě především v úředním styku coby důkaz neporušenosti zásilky. Kromě toho se jí však užívalo i k soukromým účelům. Z písemných pramenů je doložena přibližně od poloviny doby Letopisů, ale hmotně dochované exempláře, pocházející většinou z archeologických nálezů, jsou nejspíše všechno výrobky z éry Válčících států. Nacházejí se především v hrobkách významných osob a jedná se s největšl pravděpodobností o hrobové nápodoby skutečných pečetidel - vzhledem k tomu, že se jednalo o odznak úřadu nošený na provaze u pasu, musel být odevzdán s ukončením působnosti v dané hodnosti, ať už z důvodu přeřazení, odvolání nebo smrti. Z materiálů u nich převládá bronz. Na samotných pečetích se slovo xi často píše znakem /Jv jeho podoba se vysvětluje tak, že horní část -1- zobrazuje pečetidlo z profilu, svrchní svislý tah má být držátkem, dolní část Ah představuje obrazec vzniklý otisknutím. Později se k tomuto znaku přidával determinativ ,půda' ± nebo ,kov' á£: ještě v dnešních typech písma najdeme různé podoby s ,kovem' (tfc, ift, ÉřO. Dnes standardní podoba Ä vznikla pravděpodobně až za císařství. Velikost pečetidla se pohybovala nejčastěji mezi dvěma a pěti centimetry, držátko tvořil výstupek s otvorem na provlečení provázku. Spíše výjimečně mělo podobu lidské nebo zvířecí sošky. Tvar mohl být různý, ale převládal čtverec. Text na pečetidle mohl být jak vystouplý, tzv. „červený", tak negativní, tzv. „bílý". Tato označení vycházejí z pozdější praxe, kdy se pečetidla začala používat jako razítka a namáčela se do sytě červené mazlavé hmoty: vystouplé části se barevně otiskly na papír, zatímco zahloubené linie po sobě na papíře nezanechaly stopu. Délka nápisu bývala zpravidla jeden až čtyři znaky, ale ČÍNSKÉ PÍSMO mohla být i větší, nejčastěji se však setkáváme s nápisy čtyřznakovými. Zajímavé je bohatství ve způsobech řazení jednotlivých znaků, nebo chceme-li směru jejich čtení (viz obr. 27). Vzorec ovšem vždy sledoval určitou logiku a postup odspodu nahoru není doložen - to je ostatně obecně platný postřeh, zdá se například, že i při vší neustálenosti nápisů na kostech a krunýřích bylo psaní odspoda pociťováno jako nepřirozené a téměř se s ním nesetkáváme. Obsah oficiálních pečetí byl jednoduchý: zahrnoval úřednický titul, často také jméno jejího držitele a případně i místo působnosti. Na soukromých pečetích nacházíme buď jméno vlastníka, anebo různá mravoličná osobní hesla či znaky pro štěstí. XI. Proměny znaků za dynastie Qín a Han XI. 1 Společenské podmínky I v době, kdy se završovala starší láze vývoje čínského písma a dotvořil se typ znalců, který je používán prakticky dodnes, procházela Čína bouřlivými politickými a společenskými změnami, které byly nevýznamnějším činitelem daného procesu. Dynastie Qín za dramatických okolností poprvé sjednotila celé území vlastní Číny do jediného impéria a započala práci na standardizaci v různých významných oblastech společenského styku - písmo, právo, váhy a míry, měna, rozchod kol u vozů. Zavedla stabilní model císařství v podobě silně centralizovaného, úředně spravovaného státu ovládaného despotickým samovládcem. Ačkoli se dynastie Qín udržela na trůně necelých dvacet let, následující dynastie Hán i přes odsudečné proklamace přejala většinu nástrojů předchozí vlády i pojetí státní organizace. Tak jak byl pro předcházející období charakteristický překotný, živelný vývoj a mnohotvárnost budící zdání chaosu, byla dynastie Hán érou až posedlou sjednocováním, syntézami a standardizací. V prvních stoletích její vlády byla vytvořena státní ideologie, která s mírnými změnami přetrvala až na práh moderní doby, do vzdělávací soustavy bylo zavedeno ortodoxní císařské konfuciánství a ostatní myšlenkové proudy klasického období měly být programově potlačovány. Znalost konfiíci-ánského kánonu se stala základním předpokladem ke vstupu do státní správy. Byla to doba zažívání, přehodnocování, a nakonec i záměrného zkreslování klasického dědictví Válčících států, doba, kdy se soustavně pořádaly staré spisy, přepisovaly se novým písmem a později začaly být také komentovány. Jak už bylo řečeno, právě jejím prizmatem byla následujícími pokoleními vnímána starší období a byla to ona, která dala vzniknout tradičnímu obrazu nejstarších dějin Číny. Během zmíněných dvou dynastií se u čínského písma projevují dvě hlavní tendence, jež jsou svým způsobem protikladné. Na oficiální úrovni (zhěngtí IE ,formální styl') je bezesporu nej výraznějším rysem usilovná standardizace, zatímco na úrovních ostatních se projevují vlivy nového státního uspořádání, jež s sebou přinášelo intenzivnější úřední a obchodní styky v rámci rozsáhlé říše, které se odrazily v různých rychlopisných stylech (sutí ííífjí ,vulgární styl'). Ty byly charakteristické podstatným zjednodušením složek znalců i znaků celých, vizuální rozevlátostí a menší zřetelností, mající vzdálenou paralelu v našem kurzivním písmu, které se ze stejných důvodů vytvořilo z latinky. Postupně se tak zvýrazňovaly rozdíly mezi jednotlivými funkčními styly, které se vytvářely už od doby Válčících států. Pozoruhodné je, že mezi dynastií Qín a dynastií Hán došlo k přehodnocení ČÍNSKÉ PÍSMO postavení již existujících duktů: zatímco za Qínů bylo v roli státního písma používáno menší pečetní písmo a tzv. úřednické písmo ovládlo oblast praktické každodennosti, v hanském období se naopak úřednické písmo stalo standardem a malá pečeť sloužila jako slavnostní a dekorativní písmo s přídechem starobylosti. Zběžnější hanské písmo představovaly už zmíněné kurzivní dukty, které se později částečně přerodily v kaligrafické styly. Nejběžnějším materiálem pro zápis byly i za dynastie Hán bambusové úštěp-ky, ačkoli na konci 1. století n. 1. byl vynalezen papír, resp. byla zdokonalena jeho výroba do té míry, že se stal potenciálním médiem. Jeho obecnější rozšíření však spadá až do mnohem pozdější doby, přibližně do 5.-6. století. Hedvábí bylo oblíbené také a na rozdíl od nápisů vzniknuvších za doby Válčících států se nám z Hánů zachovalo podstatně větší bohatství dokladů. Důležité jsou také nápisy tesané do kamenných stél, vztyčovaných na rozmanitých slavnostních místech, především v chrámových komplexech. Až od 3. století se stalo poměrně běžnou praxí zhotovování pohřebních nápisů - před touto dobou se jedná jen o stručné údaje o pohřbené osobě vyhotovené na dlaždici. Kromě toho samozřejmě nacházíme nápisy o jednom až několika znacích na drobných předmětech denní potřeby, na střešních taškách atp. Z krátkého období vlády dynastie Qín se nám mnoho památek nedochovalo; zmíníme se o nich v následujícím oddíle. XI.2 Menší pečetní písmo Menší nebo malé pečetní písmo je bčžný překlad čínského xiäozhuän /hH?. Platí zde to samé, co bylo řečeno o velké pečeti. Na rozdíl od ní se však jedná o vcelku jednoznačný pojem, jenž pochází též ze slovníku Shudwén jiězi a tradičně se jím nazývá sjednocené oficiální písmo dynastie Qín. Právě zmíněný slovník o 9 353 položkách bývá používán jako základní pramen pro klasickou podobu malé pečeti. Autor postavil celý svůj gramatologický rozbor čínských znaků na tomto druhu písma. Je však nutno upozornit, že nepanuje dokonalá shoda mezi Xú Shěnovými slovníkovými položkami a autentickými znaky nápisů éry Qín. Od doby nej většího rozšíření malé pečeti uběhla tenkrát více než tři století a podoby některých znaků už byly pozměněny nebo jednoduše zkresleny. Lexikografovu malou pečeť tak můžeme považovat spíše za pozdněhanskou variantu, jež je ostatně doložena také z kamenných stél a dalších předmětů 2. století n. I. Xú Shěn navíc pravděpodobně nezamýšlel své dílo pouze jako deskriptívni slovník, nýbrž daleko spíše jako presltriptivní příručku obsahující vytříděné varianty znaků, které mčly v ideálním případě sloužit coby standard. Korpus původních qinských textů z rozmezí let 221-206 př. n. 1. pochopitelně není příliš rozsáhlý. Nejslavnější jsou sice nápisy, jež nechali První a Druhý císař vyrýt do kamene na památných místech, na nichž se zastavili při svých inspekčních cestách po sjednocené říši, ale až na nepatrný zlomek se nám bohužel žádný z nich nezachoval ve fyzické podobě. Existuje Proměny znaků za dynastie Qín a Han nicméně úplná kopie jednoho z nápisů a část kopie dalšího. Kromě toho lze spatřit qinskou variantu malého pečetního písma v unifjkačních ediktech Prvního císaře přímo na kalibrovaných váhách a mírách nebo na kovových destičkách, které k nim byly připevněny jako důkaz toho, že byly úředně ověřeny (tzv. zhäobän ÍS Jíiř). Soubor doplňují opisy mincí. Tradiční paleografický příběh, založený na hanských pramenech, a to na téměř shodných pasážích z Kroniky Hunů a Xú Shěnova doslovu, se odvíjí zhruba takto: Zatímco ještě za Západních Zhôu bylo čínské písmo jednotné a mělo jasnou normu, v druhé polovině dynastie došlo k jeho rozkolísání a rozrůznění. Až po roce 221 př. n. 1. tomu udělal přítrž První císař se svými ministry v rámci sjednocování dalších soustav. Qinský první ministr Lí SI (t 208 př. n. 1.) za pomoci několika dvorských funkcionářů, v první řadě Zháo Gáoa ÉtrHj (t 207 př. n. 1.) a Hú Wújinga íjíjfcfjt, vytvořil oficiální standard na základě znaků qinského okruhu, který zůstal nejblíže starému formálnímu písmu zhouských bronzů. Mimo to byly qinské varianty variantami vítězné mocnosti. Výchozím pramenným souborem jim byla kniha západozhouského obřadníka Zhôua, určená k výuce velkého pečetního písma, které upravili a do určité míry zjednodušili. První ministr sestavil příručku jménem Cängjiépiän 'ŘMM, Zháo Gäo sepsal Yuánlipiän S:MM a Hú Wújingovi je připisováno Bóxuépiän W-^M. Od té doby se v Číně opět používalo jednotné písmo se státně posvěcenou a institucionálně prosazovanou kodifikací. Je zřejmé, že lato verze příběhu dokonale vyhovuje hanským ideologickým vzorcům a na nich založenému pojetí dějin. Ústřední roli v nich hraje řád a neustálý boj o jeho zachování či obnoveni, dějiny jsou především střídáním fází nastolování řádu a jeho rozvolňování. Zatímco k rozkladu dochází zpravidla pozvolna, každá další fáze řádu bývá spojena s nějakou výraznou kladnou postavou, často se zakladatelem dynastie. Při pečlivějším prozkoumání dostupných památek se zdá, že je nabízený obraz událostí dosti idealizovaný. Ukazuje sc především, že proměnlivost zůstávala do jisté míry rysem čínského písma i nadále. Na samotných výnosech Prvního a Druhého císaře Qínů nacházíme poněkud odlišné varianty některých znaků, stejně tak se odchylky vyskytují na hanských kamenných stélách i ve slovníku Shudwén jiězi, jak bylo naznačeno výše. Obzvláště průkazné jsou texty na bambusu a hedvábí pocházející z archeologických vykopávek hanských hrobů. K uzavření hrobky v MäwángduT v jižní Číně došlo roku 168 př. n. L, tedy více než 50 let po sjednocení Číny. Nápisy, které do ní byly v době jejího uzavření shromážděny, pocházejí z různých, i starších období, mísí se na nich různé tradičně vyčleňované druhy písma a navzájem v sebe přecházejí. Vzpomeňme si také, že doklady pravopisné variace, z nichž jsme si v kapitole o písmu Válčících států uvedli některé příklady, provedl W. Boltz právě na těchto poměrně pozdních textech. Je tedy očividné, že v praxi probíhala standardizace pomalejším tempem a s proměnlivými úspěchy - na neformální úrovni k ní ostatně nedošlo nikdy. Ne náhodou se proto císařské výnosy týkající se jednotného písma opakují, nc náhodou byl za dynastie Hán zaveden úřad korektora (zhěngz) lE^) a pro osoby činné ve státní správě byly uzákoněny tresty čínske písmo za odchylky od správnych podob znaků. Druhým zřejmým zkreslením tradičního podání je tvrzení, že menší pečetní písmo vzniklo prací několika jednotlivců takřka přes noc. Existují četné doklady o tom, že se jednalo o plynulý proces a že malá pečeť byla užívána už před rokem 221 př. n. 1. Nejznámější jednotlivá epigrafická památka v této souvislosti je již zmíněná tygří vrubovka. Typ písma, které na ní můžeme spatřit, se nijak neliší od xiaozhuänu. Ale i na mnohých ostatních nápisech lze pozorovat postupné formování tohoto pravidelnějšího duktu. Jednoduše, hanské prameny z pochopitelných důvodů přehnaly roli kortkrétních historických osobností, což samozřejmě nic nemění na tom, že Lí ST se svými kolegy malou pečeť skutečně uzákonil coby úřední písmo. Pokud jde o spisy, které měly být touto skupinou sestaveny, ve své původní podobě se nám bohužel nedochovaly. V hanské době byly sloučeny do jediné knihy pod společným názvem Cängjiépiän É" MM- Nevíme, kdy přesně se nadobro ztratila, nejspíše se tak stalo do 7. století. Cennejšou zlomky opisů, které se našly při výzkumech dimhuangskýchjeskynních komplexů. Ty jsou však vyvedeny už novými typy písma, především úřednickým. Imre Galambos (2002: 71nn) vyslovil ve své dizertaci zajímavou domněnku, že uvedené tři spisy sloužily jako tři díly učebnice postupně se zvyšující náročnosti. Cäng Jié je legendární tvůrce písma, mohlo by se tedy jednat o úvodní díl, yuánli lze s trochou nadsázky překládat jako ,navazující kurz' a bóxué znamená ,obsáhlá učenost'; touto příručkou, obsahující nejméně obvyklé znaky, by se mohl učební proces završovat. Je to lákavý výklad, ač stěží doložilelný. Menší pečetní písmo slouží dodnes jako archaizující dekorativní písmo. Přirozenou oblastí použití jsou samozřejmě osobní pečeti ve funkci podpisových razítek a ex libris. Jejich rytci vám dnes sice vyhotoví pečeť s vaším jménem prakticky v jakémkoli typu znaků nebo i v latince, ale za základní podobu se stále považuje opis v xiaozhuänu. Stačí se podívat na otisky na kaligrafiích a obrazech současných autorů, prodávaných jak ve zvláštních obchodech, tak na tržištích a na ulicích. Zdaleka to však není jediná oblast jejich využití. S malou pečetí se setkáváme na deskách tradičně zaměřených publikací, na kamenných stélách nebo například na tabulích se jmény budov, ne nutně jen památných. Pro paleografyje toto písmo díky slovníku Shudwén jiězi vstupní branou ke starším typům znalců včetně bronzů a věštebných nápisů. XI.3 Úřednické písmo Výrazem úřednické písmo se běžně a vcelku přiléhavě překládá do západních jazyků čínský pojem íishu Stlf. Je tradičně spojováno s dynastií Han (206 př. n. 1. až 220 n. 1.), což je zajisté oprávněné v tom smyslu, že během hanského období bylo oficiálním písmem, stejně jako bylo menší pečetní písmo standardem za Qínů. Úřednické písmo je důležité především tím, že značí zásadní přelom mezi znaky starého typu (někdy nazývanými souhrnně jako gůwén ti3C ,stará písma') a typu Proměny znaků za dynastie Qín a HAn Obr. 29. Malé pečetní písmo jako dekorativní dukt náhrobního nápisu z dynastie Yuán (1279-1368). dnešního. Pro toho, kdo zná současné čínské znaky, jsou texty psané tímto písmem čitelné bez větších obtíží. Pojmenování tohoto druhu čínského písma je motivováno skutečností, že v počátcích sloužilo jako neformální písmo užívané na nižších úrovních administrativy, například u soudů, kde bylo zapotřebí zapisovat větší objemy textů a kde byla také vyžadována větší rychlost než v případě pečlivě prováděných nápisů slavnostnější a trvalejší povahy. Úřednické písmo bylo oproti pečetnímu jednodušší a dovolovalo plynulejší psaní. Jeho ledabylejší varianty působí kurzivním dojmem a některé rané kurzivní dukty se z něho skutečně vyvinuly. Podle pozdněhanské legendy vytvořil úřednické písmo pro Prvního císaře dynastie Qín dvorský hodnostář jménem Chéng Miäo 'féM (240-207 př. n. 1.; ve Čínské písmo Proměny znaků za dynastie Qín a Han slovníku Shuôwén jiězi je mu ovšem přisuzováno autorství malé pečeti - opět vidíme, jak jsou starověké zdroje nevěrohodné). Skutečnost je však jiná. Úřednické písmo sc tak, jak je dnes definováno, vyvíjelo v soustavě qinského okruhu už od Válčících států coby odnož znaků nižšího společenského statusu, i když vlivy písma východních států též nejsou vyloučeny. Náznaky pro ně typických rysů je možno spatřit už na nápisech z konce 4. století př. n. 1., v dalším století se v této sféře postupně rozšiřují a upevňují. Nejdůležitějším pramenem ke studiu tohoto procesu jsou texty zaznamenané na bambusových úštěpcích, které byly objeveny roku 1975 v qinské hrobce v lokalitě Shuihůdi ifÉJjĚlÉ v provincii Húběi, ale i na již několikrát zmíněných úštěpcích a hedvábí z mawangduiské hrobky. Oba soubory zahrnují památky zapsané v různých obdobích a v obou můžeme spatřit přechodná stadia, v nichž se v proměnlivém poměru mísí prvky charakteristické pro pečetní písma i pro písmo úřednické. I v tomto případě jc tedy vývoj znaků přirozeně povlovný, nikoliv skokový a závislý na domnělých kulturotvorných jedincích. Podívejme se na pět hlavních změn, jimiž se vyznačuje úřednické písmo oproti pečetím, tak jak je zformuloval QiúXIguT (1988: 82-85): 1. Zásadní důsledek pro celkový vzhled písma mělo rozlámání původně okrouhlých tvarů na série tahů rovných. V novém písmu sice zůstal určitý poměr prohnutých tahů, ale v zásadě byly všechny kruhy, půlkruhy, oblouky apod. převedeny na hranaté prvky. Ačkoliv se tím počet tahů zvýšil, zdánlivě paradoxně se psaní znaků zjednodušilo, protože nové prvky byly schematičtější, tahy kratší a přímější a nebylo nutné pečlivě vyvádět dlouhé a složitě kroucené linie. Nejenže se tím zcela změnil estetický účin, ale také byla dalekosáhlým způsobem zastřena původní obrázková kvalita čínského písma, která se už tak pomalu stírala a v každém případě dávno neměla žádnou důležitou funkci. 2. Podobné změny, v tomto případě ale snižující počet tahů, představovalo na-přimování linií, spojování dříve samostatných tahů v jeden a celkové formální zjednodušování jednotlivých prvků znaku (obr. 30a). a) Ä-X h) 5«a» I* ü M, i—t M ta tEJ S Obr. 30. Podle Qiú 1988: 82-85. a) b) «I- <*• fol- ii -* i - ä: ■m 1É" ň n ■n y s* „VŠ. 7 <. ■n- ň ty R m Q H Obr. 31. Podle Qiú 1988: 82-85. - ^ Zjednodušující úpravou bylo také vypouštění určitých prvků ze stavby znaku; nezřídka se to týká těch případů, kdy je některá složka ve znaku obsažena dvakrát nebo třikrát (obr. 30b). Nápadným rysem dnešního typu čínského písma je také proměnlivost některých složek - často významových determinativů - v závislosti na jejich umístění v celkové stavbě znaku. Často se liší podoba prvku, je-li použit jako samostatný znak či je-li zakomponován do složitějšího znaku jako jeho pouhá součást. I začátečníci se s tím setkávají, když se učí různé podoby jediného radikálu (např. voda: 7JC, srdce: 'Ĺ\ 'f, />•>; ruka: í , ^; oheň: X, pes: X, % ap.). Týká se to ovšem i těch prvků, které jako radikály nikdy vyčleněny nebyly. Úřednické písmo bylo v tomto ohledu významnou změnou oproti pečeti, ačkoli v ranějších fázích zde, na rozdíl od současných znaků, ještě existovala čínské písmo Proměny znaků za dynastie Qín a Han jistá volnost. Z vývojového hlediska to znamená, že jeden a ten samý prvek pe-četního písma mohl v novém duktu získat značně rozmanité podoby (obr. 31a). Situace se však komplikuje tím, že lze pozorovat i přesně opačný jev: v důsledku zjednodušování a dalších formálních úprav splynulo v úřednickém písmu několik původně různých tahových konfigurací v prvek j ediný (viz obr. 31b). . Původně různé, tvarově však velmi blízké složky byly občas sloučeny cíleně v jedinou, zpravidla v případě, kdyžjedna z nich byla neobvyklá či příliš složitá. Tak například ve znacích huú ffi, kuô ÍS" a kuô st byla pravá složka původně fonetikem vyslovovaným kuô, které lze ještě dnes spatřit na pravé stranč znaku kuô jfí, ale protože nebyla příliš častá a vypadala podobně jako shé tS", začalo se v nich psát 15"; tím byla struktura znaku rozbita, neboť fonetikům už neplnilo svou roli. Pozvolný nebyl jen přechod od pečetního písma k úřednickému, také samotné úřednické písmo prošlo od svého vzniku postupným vývojem. Zpravidla se rozlišují dva stupně. Starší úřednické písmo, stále částečně závislé na pečetním vzoru a původně sloužící jako společensky nižší a zběžnější duktus, bývá nazýváno qlnll MW< ,qinské úřednické' nebogw/ř TÍflft ,staré úřednické'. Z hlediska pojmoslovné přesnosti je lepší druhé označení, protože tento druh úřednického písma časově zahrnuje i značnou část dynastie Západních Hán. Mladší stupeň, charakteristický plným osamostatněním a tvaroslovným vyzráním úřednického písma, spojeným se změnou jeho společenského postavení a následně s péčí o jeho kaligrafickou reprezentativnost, se vyvinul během 1. století př. n. 1. a ustálil se především v 1.-3. století n. 1. Označuje se jako hanil §HJ? ,hanské úřednické', jínli ,nové úřednické', případně jako bäfen Afä (etymologie tohoto označení není jasná). Nové úřednické písmo se vyznačuje pravidelností a úhledností a základním poznávacím znamením je zvláštní modulace tahů - hlavně u šikmého tahu zleva doprava dolů, ale i u tahu zprava doleva dolů a tahu vodorovného se projevuje nápadné zalomení na jejich konci, jakýsi „ocásek" vytvořený odskokem štětce směrem vzhůru (tzv. liäofä JÉŽfe .zvedání'). Někdy se také tento druh tahů popisuje jako vlnovitý či zvlněný. Jako vždy, typy a jejich stupně do sebe přecházejí plynule, v přechodných obdobích se v tomtéž souboru nápisů mísí rysy starší s novej šími a změny nejsou ustálené. XI.4 Východiska dalšího vývoje Vzhledem k tomu, že před přelomem letopočtu začíná éra, v níž se oficiální písmo už strukturně shoduje s dnešním typem znaků, lze další osudy čínské písemné soustavy až do reforem 20. století rámcově zahrnout do siřeji pojaté oblasti kaligrafie. Té je věnován samostatný oddíl naší knihy. Z určitého úhlu pohledu jsme do ní už částečně zavítali, protože i proměny písma ve starších obdobích v různé míře O V*? m 33 M t In fa Bé >f Obr 32. Porovnání standardních znaků (vlevo) a raného konceptního písma (vpravo). (Podle Qiú 1988: 88, 89, 95) souvisejí s tvaroslovnými a čistě estetickými úpravami, nicméně jako svébytný druh umem se kaligrafie ustavovala až v dalších stoletích po rozpadu hanské říše (220 n. L). V zásadě jde o dva různé pohledy na odlišnost duktů, jeden funkčně stylový a druhý umělecký, přičemž oba se mohou za určitých okolností více či méně překrývat. Zde v nejhrubších obrysech upozorníme na nej důležitější inovace předznamenávající další vývoj. Jedná se zejména o vznik některých stylů, které s jistými úpravami přežily do současnosti. V druhé polovině 1. století př. n. 1. se dotváří rychlopisná varianta čínského písma zvaná cäoshu ífltr neboli ,konceptní písmo'. V západní literamře se někdy setkáváme i s označením trávové, písmo, které však pochází z chybného výkladu znaku cáo í£: ten sice může zapisovat slovo s významem .tráva, bylina', ale také adjektivum značící,hrubý, neupravený, nevybroušený'. Je nabíledni, že v označení druhu znalců je aktuální druhá možnost. Dodnes se tento morfém vyskytuje ve složeninách s významem .koncept', ,hrubý nárys'. Připočteme-li k tomu skutečnost, že cäoshu bylo používáno právě ke zběžnému zápisu různých konceptů, popřípadě soukromých dopisů, je označení „konceptní písmo" poměrně nejvhodnější. Jeho čínske písmo Proměny znaků za dynastie Qín a HAn základem je starší úřednické písmo. Jak už víme, ve stejné nebo o málo dřívější době vzniká ze starého úřednického písma také nové úřednické písmo. Konceptní a nové úřednické písmo tudíž mají tentýž zdroj a liší se od sebe funkčním stylem - s tímto vzorcem vývoje jsme se ostatně už setkali. Hanské konceptní písmo se přesněji označuje jako zhángcáo JjĚíjiL (etymologie tohoto vyřazuje nejistá), aby se odlišilo od konceptního písma současného typu, tzv. jľncäo ^íjE. S ním má sice mnoho shodných rysů a je jeho předchůdcem, přesto se však jedná o dvě zřetelně odlišné soustavy. Jlncáo se zformovalo až během raného středověku (přibližně od 3. do 7. století n. 1.) a je nejvolnějším uměleckým ztvárněním čínských znaků. Konceptní písmo se vyznačuje velice nedbalým zápisem, krajním zjednodušením znaků, v některých případech je znak proměněn dokonce v jediný rozevlátý tah, v němž mnohdy splývají původně rozdílné složky v jediný tvar. Vnitřní stavba znaku je zpravidla zcela rozbitá a podřízená vnějším, formálním zákonitostem, jejichž cílem je zaručit co nejrychlejší provedení znaku. Pro necvičené oko je proto nanejvýš nesnadné číst texty psané jakýmkoli druhem konceptního písma. Z pochopitelných důvodů se proto nikdy nestalo úředním duktem a zůstalo omezeno na oblast každodenního provozu na nižších úrovních, navíc v omezené míře. Později se nicméně prosadilo v umění. Na přelomu 2. a 3. století se objevuje také další dodnes v kaligrafii využívaný styl, známý pod názvem xíngshú fřH, jenž se do západních jazyků překládá jako písmo kurzivní, polokurzivni nebo - hlavně v angličtině - nepříliš přesně jako písmo „běžící" (running scripť). Přidržíme se zde první varianty, protože je používána i v okruhu západní paleografie a poměrně dobře přitom odpovídá etymologii čínského pojmu: slovo xíng fř znamená jíť. Latinské currere, od něhož je adjektivum cursivus odvozeno, sice prvotně znamená ,běžet' (kurziva je tedy písmo „zběžné"), ale tento rozdíl je spíš jen otázkou mírně odlišné metaforiky. Čínské kurzivní písmo vzniklo na základě písma úřednického, resp. na jeho pozdní variantě vyznačující se větší strohostí a určitými vlivy konceptního písma, která se rozšířila v každodenním styku ve 2. století n. 1. Bylo uzpůsobeno pro potřeby rýchlej šíh o psaní, jeho formální přestavba však zdaleka nedosáhla takových rozměrů jako v případě písma konceptního. I pro nepříliš vycvičené oko je proto poměrně slušně čitelné, známe-li odpovídající podoby znaků v úřednickém či vzorovém písmu. Přímé doklady vyzrálého kurzivního písma z období pozdních Hán prakticky nemáme, ačkoli druhotně se o jeho existenci dozvídáme z pozdějších zpráv. Éra jeho největšího rozkvětu coby jednoho ze základních kaligrafických stylů spadá až do následujících století. Xingshiije neodmyslitelně spojeno se jménem „velmistra kaligrafie" Wáng XTzhí EElSž: (303-361), který je podle tradičního podání dovedl k dokonalosti. Tato problematika však patří již plně do posledního oddílu knihy. Na zaěátek 3. století lze vystopovat i první známky stylu, který vyzrával v delším rozmezí mezi 4. a 6. stoletím, přibližně od 7. století začal převládat a postupně se stal základním duktem čínského písma. Käishň neboli ,vzorové písmo' se dodnes používá jako v podstatě výhradní písmo tiskovin a oficiálnějšího psaného prostoru obecně včetně standardních počítačových fontů. O podrobnostech jeho vývojové linie nepanuje shoda, někteří badatelé považují za bezprostředního předchůdce již zmíněnou pozdní variantu úřednického písma, někteří spíše rané kurzivní písmo. Ve skutečnosti není jisté, že je vůbec možné tyto styly od sebe vždy jednoznačně oddělit ve 3. století, kdy docházelo k dalšímu rozrůznění standardního hanského úřednického písma, se teprve začaly vydělovat ze společného základu, jednotlivé vlivy se prolínaly a stejně jako v předchozích obdobích se styly na nápisových památkách mísily a vytvářely přechodné fáze. Hodnocení stylové blízkosti je navíc značně subjektivní záležitostí. Obšírněji o vlastnostech vzorového písma a souvislostech jeho formování pojednáváme ve 111. díle. Tímto předesláním uzavřeme kapitolu o čínských znacích dynastie Qín a Hán. Pokud jde o zásadnější, systémové proměny stavby znalců, ty přineslo až 20. století. Obr. 36. Ukázka textů v raném koncept-ním písmu, 1. stol. př. n. 1., naleziště .Tuyán fSM. (Podle Qiú 1988: obr. 52) ■N í- m ftt t & 'r j.- i -i i V; * Reformy znaků ve 20. století XII. Reformy znaků ve 20. století XII.l Obecně o reformách znakového písma Když se dnes mluví o reformách a zjednodušování čínských znaků, myslí se tím v první řadě dalekosáhlé úpravy, které byly uzákoněny v CLR v 50. a 60. letech 20. století. Je to pochopitelné, protože jejich následky nyní významně ovlivňují praktickou stránku zacházení s čínským písmem, jak o tom bylo podrobněji pojednáno v I. oddíle naší knihy. Nezřídka se však setkáváme i se směsicí ideologického a estetického hodnocení zjednodušené a tradiční znakové sady. Zjednodušené znaky jsou dle našich zkušeností poměrně často vnímány jako ošklivější, případně jako znaky „komunistické", které navíc odtrhují pevninské Číňany jak od staršího písemnictví, tak od Číňanů na Tchaj -wanu či v zahraničních komunitách. Bývá jim také vytýkáno, že zatemňují historické principy stavby znaků, jejich etymologii a vzájemné vztahy. Složité znaky mají v těchto ohledech obecně vyšší kulturní prestiž podepřenou tradicí. Většina těchto námitek je do jisté míry oprávněná, samozřejmě kromě estetických soudů, které jsou ryze subjektivní. Lhostejno, zda budeme osobně klást větší důraz na ldady novodobých reforem, nebo na jejich zápory, podíváme-li se na celou záležitost s odstupem, jejž nám skýtá dějinná perspektiva, zjistíme, že se nejedná o nic neobyčejného, natožpak dramatického a nového. Ostatně s vnitřním pnutím mezi historickým a praktickým principem se potýkala a potýká každá písemná soustava a každá ho řeší trochu jiným způsobem. Nejenže se každá postupně vyvíjela, ale mnohá též někdy během svého života prošla zásadnější cílenou reformou, někdy i opakovaně. Platí to samozřejmě i o sedmi stoletích českého pravopisu. V případě čínských znaků lze jako zcela zásadní epochu změn, danou částečně samovolným vývojem a částečně řadou dalekosáhlých i dílčích reforem, označit dobu vymezenou přibližně léty 300 př. n. L a přelomem letopočtu, kdy se z pe-četních písem zrodilo písmo úřednické a kdy také vzniká starší písmo konceptní. Tento přechod k dnešnímu typu znalců měl daleko závažnější důsledky než reformy 20. století. To, že se nové typy písma vyznačovaly zcela odlišnou estetikou, je zanedbatelné ve srovnání s tím, k jak radikálnímu došlo rozchodu s písemnou tradicí shangského a zhouského období. Pro průměrně gramotného Číňana dynastie Východních Han byly starověké texty v původní podobě čitelné jen stěží, i když to samozřejmě neznamená, že by v nich nebyli schopní v mnoha případech rozpoznat předchůdce znaků jim známých. Právě z těchto důvodů se za Hánů začíná rozvíjet paleografie jako svébytná filologická disciplína a čtení a výklad starých typů písma se stává doménou odborníků. Opakovaně zmiňovaný slovník Shtwwén i jiězi je první velkou syntézou na tomto poli a jeho ústřední význam pro pozdější 1 výzkum včetně dnešního spočívá v tom, že překlenuje mezeru vzniknuvší popsa- nými změnami. Za hanského císařství tedy jasně převážila hlediska praktická a nevýhoda, že úřednické písmo a jeho odnože .hrubě zastřely etymologii mnoha znaků a zatemnily jejich stavbu a příbuzenské vztahy, ustoupila potřebám pohodlnějšího, a tudíž i rychlejšího zápisu. Při posuzování novodobých reforem musíme mít také na paměti, že zjednodušené podoby znalců se v neoficiální sféře, tj. mimo úřední styk a okruh literát-ské kultury, používaly od starověku. Vcelku typicky se s nimi setkáme například v buddhistickém dřevotisku, který byl jak jazykově, tak co do podoby písma přizpůsoben potřebám co nejširšího publika, ale i v jiných populárních tiscích od počátku 2. tisíciletí. Mnohé z nich byly později přijaty jako standardní varianty zjednodušeného písma. Ostatně i dnes můžeme v ulicích pozorovat formy znalců, jež neodpovídají normě reformovaného písma, protože jdou za její hranice: i za současných okolností tedy spontánně dochází ke zjednodušování už tak zjednodušených znaků. Druhou věcí je samozřejmě to, že úřední místa a zainteresovaní badatelé zpravidla tyto projevy ostře odsuzují, stejně jako používání tradičních .i znalců, jelikož obojí jde proti rozsáhlým standardizačním snahám vlády i proti od- J věké (nejen) čínské touze po dokonalém, ústředně zaručovaném řádu. XII.2 Reformní snahy před rokem 1949 Během 19. století procházela Čína traumatickým obdobím. Po úspěšné agresi koloniálních mocností, započaté tzv. první opiovou válkou s Velkou Británií v roce 1839, zažilo čínské kolektivní vědomí otřes, jenž snad v minulosti neměl obdoby. Ukázalo se, že Čína, která byla pro Číňany vždy středobodem světa, státem, který podle nich vždy nedostižně převyšoval všechny svou civilizační a kulturní úrovní a jehož panovník byl Synem Nebes, jediným legitimním a nejvyšším vládcem podnebesí, lehce podléhá technologické převaze západních barbarů a později se za čínsko-japonské války (1894-1895) stává snadnou kořistí malého Japonska, jež j svou kulturu z velké části odvodilo od kultury čínské. Století nerovnoprávných j smluv a vynucené konfrontace se západní civilizací uvrhlo čínské učence do těžké i deprese následované rozpadem tradičního světonázoru a identity stavěné na jeho 1 základech. Vzdělanci z této zoufalé situace hledali cestu ven různými způsoby, ale hlavní směr byl od počátku víceméně jasný: modernizace. Číňané zprvu vzali za svou myšlenku, že pouze instrumentálně využijí západních dovedností na poli techniky a svoji kulturu, ideologii císařského konfuciánství a z ní plynoucí světonázor a společenský řád zachovají neporušené. Postupem času se za cenu mnoha politických a vojenských neúspěchů ukázalo, že se jedná o iluzi. Velmi přiléhavě to vyjádřil ve svých Dějinách Číny John Fairbank: „Jako kdyby snad bylo možno čínske písmo Reformy znaků ve 20. století využít západní zbraně, parníky, vědu a techniku pro zachování koníuciánských hodnot. Při pohledu zpět vidíme, že dělové čluny a ocelárny s sebou přinášejí svoji vlastní filosofii." (Fairbank 1998: 251) Za těchto okolností se naplno rozvinulo hnutí, které v sobě slučovalo snahy národně emancipační a obecně modernizační, podobně jako o sto let dříve v Evropě. Čínský případ se však od evropského lišil mimo jiné tím, že důsledná modernizace v podstatě znamenala převzetí zcela cizí, evropské kultury a odmítnutí tradice trvající nejméně dvě tisíciletí. Tento proces v Číně urychleně probíhal na začátku 20. století, zesílil po roce 1915 v rámci Hnutí za novou kultům a dozrál v přelomovém roce 1919 za Májového hnutí. Ostrá kritika a odmítnutí starého řádu a přijetí evropských hodnot se staly programem, který vyznačil začátek moderní Číny. Tato dalekosáhlá proměna společnosti zasáhla i do oblasti jazyka a písma. Ostatně jazyk byl jedním z ústředních bodů v úvahách učenců generace Májového hnutí. Plně v souladu s hluboce zakořeněnou čínskou vírou ve výchovnou moc literatury věřili, že hlavním nápravným prostředkem musí být nová, moderní literatura sloužící obrodným zájmům - obecný úpadek byl dokonce nezřídka považován za důsledek toho, že Číňané na rozdíl od Evropanů nemají velký společenský román. Moderní literatura přitom musela být přístupná co nejširším vrstvám, a bylo tedy nutné, aby byla psána jazykem blízkým hovorové řeči. Literární jazyk (wényán ~JC B"), založený na klasických vzorech a bez zdlouhavého učení dávno nesrozumitelný, přesto však do té doby sloužící za výhradní psaný jazyk vysoké kultury, byl zavržen i s celou tradiční literaturou. Čínské znakové písmo sice zatím zůstalo ušetřeno větších zásahů, ale tak tomu mělo být pouze dočasně. Už od konce 19. století se objevovaly názory, že je hlavní brzdou všeobecného vzdělání a že je nutné se ho zbavit buď úplně, nebo ho aspoň výrazně zjednodušit. Většina refonuních intelektuálů zaujímala ke znakům krajně záporný postoj a viděla v nich neblahé a mrtvé dědictví tradiční kultury. Mnozí z nich, včetně největšího moderního spisovatele Lů Xůna (1881-1936), byli nadchnuti pro myšlenku přechodu na latinku. Pokusy o latinizaci probíhaly poměrně úspěšně jak za republiky, tak za války v komunistických oblastech, a nebýt Máo Zédôngova váhavého přístupu pramenícího nejspíše z jeho kulturního tradici on al i srnu, není vyloučeno, že by byly latinizační pokusy v Nové Číně dotaženy do konce a znaky by byly skutečně zrušeny. Vidíme tedy, že reformní snahy jsou od počátku úzce spojeny s obecnou modernizací Číny a se snahou o zvýšení gramotnosti a vzdělanosti obyvatelstva. Už roku 1909 zveřejnil Lú Fěikuí JťiÉ (1886-1941) v časopise Vzdělám článek Při obecném vzdělávání by se měla používat prostopsaní, v němž vypočítává výhody tohoto přístupu, v článku Názory na úpravy čínských znaků (měsíčník Naše řeč25 1/1922) již navrhuje některá konkrétní opatření, jež by mohla Tímto výrazem překládáme čínský název Guóyů yuékan Hln S=i f IJ. Slovem giióyit byl označován úřední jazyk Čínské republiky, o jehož konkrétní jednotné podobě (hlavně na úrovni výslovnosti) a celoplošném prosazeni se během 20. a 30. let teprve vedly diskuze. ke zjednodušení písma přispět: omezení počtu znalců v oběhu, využívání existujících prostopsaní26 a další řízené zjednodušování znaků. Nej výraznější osobností na tomto poli byl v první systematické fázi ve 20. letech Qián Xuántóng USlítl (1887-1939). Svůj první návrh reformy uveřejnil v Novém mládí roku 1920, ale nej důležitější byl příspěvek Předběžný návrh na zjednodušení v současnosti užívaných čínských znaků, který byl přednesen na setkání pracovní skupiny, jež měla řešit úkol sjednocení oficiálního jazyka. Uveřejněn byl v Naší řeči 7/1922. Mezi těmi, kteří jej podpořili, byli i proslulí jazykovědci Lí Jinxi ^MWt (1890-1978) a Yáng Shúdá j# JsfaÉ (1885-1956). Obsahoval osm principů, podle nichž se mělo dospět ke zjednodušení čínské písemné soustavy. Vzhledem k tomu, že byly dobře propracované a zároveň vcelku nenásilné, byly v podstatě všechny využity v 50. letech v ČLR, a proto si jejich podrobnější popis necháme do následujícího oddílu, abychom se vyhnuli zbytečnému opakování. Důležité je v tuto chvíli to, že Qián Xuántóngův návrh byl na konferenci přijat a bylo rozhodnuto o ustavení výboru pro zjednodušené znaky, čímž se otázce dostalo pozornosti v oficiální sféře a byly vytvořeny institucionální podmínky k jejímu praktickému řešení. Uznáním aktuálnosti znakové reformy bylo zvláštní vydání časopisu Naše řeč (1923), které bylo věnováno jenom jí a kde jí v úvodníku vyslovila podporu jedna z hlavních postav Hnutí za novou kulturu, Hú Sht ífl® (1891-1962), který byl mimochodem autorem manifestu vyhlašujícího přechod od wényánu k jazyku blízkému hovorové řeči. V návaznosti na to vyšla v letech 1923-1935 řada publikací zabývajících se znakovou reformou. Pozornost se upřela především na sběr neoficiálních variant doložených v tištěných textech od 10. století. Například soubor založený na dvanácti populárních dřevotiskových edicích hanského díla Životopisy příkladných žen a vydaný Ústředním výzkumným ústavem (1930) obsahoval přes 1 600 položek. Částečného úředního uznání se těmto podobám dostalo v příručce standardizované výslovnosti znaků, vydané roku 1932 ministerstvem vzdělání, kde byly u části tradičních znaků uvedeny i prostopisné varianty. V roce 1934 schválila stálá komise přípravného výboru pro sjednocení úředního jazyka další Qián Xuántóngův návrh, v němž chtěl prosadit vytvoření úředně zaštítěného seznamu jednodušších neoficiálních podob znaků, které se měly po zralém uvážení vytřídit z existujících souborů. Pod jeho vedením byla následujícího roku vydána příručka Seznam jednoduchých znaků o 2 400 položkách. Guó znamená ,země, stáť, ale také ,naše země, vlasť, ag-wóviíjeproto možno přeložit jako jazyk naší země, náš státní jazyk'. 6 Nezavedený pojem prostopsaní používáme jako protějšek čínských výrazů súzi fír^ř a suti íířls, jež se do angličtiny překládají většinou jako vulgar characters, resp. vidgar forms. Jedná se o často jednodušší varianty znaků, které byly považovány za pokleslé a vesměs nepřípustné v textech vysokého stylu v protikladu k zhengzi IL^ř ,znakům správným/normovaným' . Vzhledem k tomu, že slova „vulgární", „sprostý" i „prostý" mají v češtině nevhodné konotace a nelze jich použít jednoduše jako přívlastku, uchýlili jsme se k tomuto novotvaru. čínske písmo V roce 1935 se rozběhlo Hnutí za zjednodušené znaky, podnícené ChénWang-dáoem ffillii (1891-1977) ve spolupráci s dalšími šanghajskými kolegy pracujícími na reformě znakového písma. Přihlásilo se k němu na 200 významných osobností čínské kultury včetně takových postav, jako byl rektor Pekingské univerzity Cái Yuánpéi ^ťlÍ# (1868-1940), filolog a spisovatel Guč Môŕuô m (1892-1978), spisovatelé Yě Shěngtáo WMM (1894-1988) nebo Bä Jln EE (1904-2005), a zapojilo se do něho patnáct redakcí časopisů. V Šanghajských novinách (Shěnbáo) byl zveřejněn manifest hnutí, ale hlavně zde byla otištěna tabulka s první várkou více než 300 zjednodušených znalců, na jejímž základě si mnoho redakcí nechalo vyrobit typy a začalo je používat k tisku svých časopisů. Na tento nebývalý rozmach reformního hnutí nakonec zareagovala i republikánská vláda, která v tom samém roce vydala oficiální verzi tabulky obsahující 324 znalců vybraných z Qián Xuántóngova seznamu na již prověřených principech (přednostní využití rozšířených prostopsaní ap.) a podnikala přípravné kroky k zákonnému vyhlášení reformy. Vzápětí vyhlásila s platností od července 1936 první tabulku zjednodušených znaků za závaznou pro nižší školství. Dokument však vyvolal bouřlivou pohoršenou odezvu v konzervativních kuomintangských kruzích včetně některých nejvyšších činitelů republiky a pod jejich tlakem byla platnost zákona v únoru 1936 pozastavena. Díky dějinným okolnostem už za republiky nikdy k podobnému pokusu nedošlo a další reforma proběhla až za 20 let - a to již v Číně lidové. XII. 3 Reformy písma v CLR XII.3.1 Nástin rozsahu a časového rozložení Po založení ČLR v roce 1949 se na plánovanou reformu čínského písma navrstvily další ideové odstíny. Důraz na vzdělání co nejširších vrstev a zvýšená pozornost věnovaná rolníkům a jiným do té doby negramotným skupinám obyvatelstva na nižších příčkách společenské hierarchie byly součástí komunistického programu, a vedly proto zákonitě k oživení starších návrhů na zjednodušení písemné soustavy. Ty byly nyní nejen aktuálnější, ale hlavně byly upřímně podporovány oficiálními místy, jež také měla dost síly je prosadit. Práce na reformě začaly už v roce 1950. Do roku 1954 byl ustaven výbor pro znakovou reformu a byl sestaven Návrh plánu na zjednodušení čínských znaků, jenž operoval se třemi způsoby zjednodušení soustavy: zmenšením počtu tahů, zmenšením počtu znaků, zjednodušením způsobu psaní. Obsahoval tabulku 798 zkrácených znaků, seznam asi 400 variant, jejichž užívání mělo být pozastaveno, a tabulku zkracovaných prvků pro rukopisné účely. Po vydání dokumentu roku 1955 probíhal zkušební provoz, při němž byla ve více než 50 tiskovinách ověřována přijatelnost 261 znalců z tabulky. Návrh prošel několika dalšími koly úprav, z nichž hlavní bylo vypuštění tabulky různopsaní Reformy znaků ve 20. století určených k odstranění a seznamu rukopisných podob prvků, než byl schválen vládními orgány a 31. ledna 1956 vyhlášen pod názvem Plán zjednodušení čínských znaků (Hänzi jiänhuá jang'án ÍÉI^řffrHfcáfSÉ). Objem tabulky zjednodušených znaků byl už při prvních revizích zmenšen. Uzákoněná verze dokumentu obsahovala tabulku 230 znaků, které byly už tak jako tak v tisícu používány a nyní byly pouze oficiálně potvrzeny, následně tabulku dalších 285 znaků a nakonec seznam 54 automaticky zkracovaných prvků. Po několika měsících provozu byly učiněny ještě některé drobné změny, ale soustava již zůstala v podobě, která v hrubých obrysech přetrvala do dneška. Roku 1964 došlo k dalším úpravám, které však nespočívaly v koncepčních změnách ani ve vytváření dalších tabulek s novými formami, nýbrž v soustavnějším uplatnění stávajících principů reformy. Významnou roli v původním plánu hrály automaticky zkracované prvky, které zasáhly stavbu mnoha set znaků, v nichž se nacházely. Zásada analogie nyní nabyla na důslednosti a propojila soustavu důkladnějším pletivem vztahů. Napříště měl být totiž uplatněn takový postup, že pokud zjednodušený znak figuroval také jako složka v jakémkoli dalším znalců, zjednodušil se stejným způsobem, jako kdyby stál samostatně. K tomu přistoupil opačný princip, že pokud existoval některý z automaticky zkracovaných prvků jako samostatný znak, získal až na výjimky (jmenovitě radikály ^ , i , H- , t) zjednodušenou podobu, jakou měl v roli komponentu. Prvky se tedy začaly důsledně psát stejně, ať už byly samostatnými znaky, nebo jen složkami znaků složitějších. Výbor pro znakovou reformu vydal Souhrnnou tabulku zjednodušených znaků (Jiänhuázi zôngbiäo SrHfc^SIiR), která nyní obsahovala celkem 2 238 znaků: v 1. tabulce 352 znalců, které nevystupovaly jako složky jiných znaků, v 2. tabulce 132 znaků, které se jako složky uplatňovaly, a 14 nesamostatných zkracovaných prvků, ve 3. tabulce potom 1 754 znaků, které vznikly uplatněním výše nastíněných principů na základě materiálu 2. tabulky. Tento soubor je v podstatě používaný dodnes, i když právně je platné mírně upravené vydání Souhrnné tabulky z roku 1986, kdy došlo pouze k dolaďování jednotlivých detailů. Druhý stupeň reformy se chystal po skončení Kulturní revoluce. V roce 1977 zveřejnil výbor pro znakovou reformu svůj předběžný návrh, jenž obsahoval 248 dalších znalců k prověření v praxi, 605 znaků představovalo spornější podoby, k nimž měla veřejnost pouze vyj ádřit svůj názor, k tomu navíc přistupovalo celých 61 automaticky zkracovaných prvků. Zdá se, že tento krok nebyl příliš dobře připraven, a návrh vzbudil spíše rozpaky. Druhá reforma přesahovala meze, kam až v dané době byla vzdělaná veřejnost ochotna ve zjednodušování znaků zajít. Jinak řečeno, vcelku oprávněně byla považována za příliš drastickou. Po téměř deseti letech sporů a nepřesvědčivých výsledků revizí byla roku 1986 reforma s konečnou platností zamítnuta a státní rada se vyjádřila v tom smyslu, že do budoucna je s ohledem na případné další změny vhodná opatrnost a že je nutné ponechat soustavě čas, aby se ustálila. ČÍNSKÉ PÍSMO Reformy znaků ve 20. století XII.3.2 Principy zjednodušování znaků Člověk, který v praxi ovládá obě v současnosti užívané standardní sady čínských znaku, aniž by se jimi zabýval v teoretické či historické perspektivě, může při zběžném pohledu získat dojem, že zjednodušování probíhalo dosti libovolně a v mnohých případech i násilně. Ve skutečnosti však byla reforma navržena poměrně důmyslně a snažila se co nejvíce čerpat z prostředků, které už byly v čínském písmu po ruce, čímž se počet skutečně nově vytvořených prvků snížil na minimum. Jednou z hlavních zásad bylo zajištění co nejvčtší přijatelnosti pro veřejnost, zejména hojné využití už zaběhnutých prostopsaní a v obecnější rovině spontánních tendencí ke zjednodušování znaků vůbec. Určitou nevýhodou reformy bylo to, že si v některých případech protiřečila s principem systematičnosti a s důslednou analogií. Podívejme se nyní na zdroje a způsoby zjednodušování znaků podle rozvržení, které vypracoval Sü Péichéng (2001: 116-117); použity jsou i jeho příklady. Vlevo budeme vždy uvádět znak před zjednodušením (fántízi), vpravo od něj znak zjednodušený (jiäntízí). Původ zjednodušených znaků: 1. stará stadia písma a) nejstarší doložené podoby znaků, jež byly zesložitěny teprve později, zpravidla během reforem v 3.-1. století př. n. 1. přidáním determinativu, např.: S b) jednodušší různopsaní, např.: Ift IL, W íľs W c) standardizované starověké výpůjčky, např.: Wk^Ť,W.fp 2. zjednodušené varianty běžné v populárních tiscích ap., např.: fS f£, W ř*, H f* 3. konceptní písmo upravené ve stylu písma vzorového, např.: # -fS, Ü M Jh, 4. znaky nově sestavené podle zavedených principů, např.: ÍM M, ÍS $r, W> 'X, M Způsoby zjednodušování: 1. vypouštění jednotlivých prvků: ^ ^ř, gf jfjf, S5,H, ft žR, B M, IS M, 2. přestavba znaků a grafické úpravy: a) změny ve struktuře fonoideogramů: • záměna determinativu, např. í& (znak pro jiän ,soda', determinativ ,sůl' Éi —».kámen' íí) • záměna fonetika, např. ÍU (znak pro jié .čistý', fonetikům M jié —> o" jí) « záměna obou, např. |f 'W- (znakpro jľngpúv. .splašit se', běžně však ^divit, překvapit', determinativ ,kůň' S —»• ,mysľ '\ , fonetikům WLjing —► iKjíng) b) tvůrčí využití kategorie huiyi, např. ffi W- (znak pro tí ,tělo', nová struktura = •f .člověk' + .základ, kořen' if); m ti: (znak pro záo ,pec', nová struktura = 'K ,oheň' + zk ,hlína'); JÉ <±l (znakpro chén ,prach', nová strukUira = 'h ,malý' + ± .hlína') c) zobrysnění, tj. čistě grafické, strukturně nemotivované zjednodušení znaku zhruba podle jeho kontur, např.: ^ ^f, H ^t, d) nahrazení některé složky jednoduchým symbolem (zpravidla X nebo X), např.: k e, m íéx, m u,« u,m íx, iim,» w, m p, m g 3. záměna stejně znějících znaků na základě fonetické výpůjčky: Q, SI JI Su uvádí zajímavý statistický údaj, že průměrný počet tahů složitých znaků v Souhrnné tabulce činil 16, zatímco zjednodušené znaky mají v průměru 10,3 tahu. Je tedy zřejmé, kolik se při psaní zjednodušených znaků ušetří úsilí a času. Kromě toho mnohé, zvláště ty nejkomplikovanější znaky získaly na zřetelnosti. Nepřehledné klubko titěrných linií se zpravidla změnilo ve znak čítající méně než 10 tahů. V některých případech bylo také nově použito fonetikům, které naznačuje výslovnost daleko lépe než fonetikům u tradičního znaku, znehodnocené zvukovým vývojem čínštiny. Bohužel však došlo i k přesně opačnému posunu, kdy bylo původně poměrně funkční fonetikům vyměněno za horší, popřípadě bylo zastřeno čistě grafickým zjednodušením. Reforma přinesla několik dalších kladů i záporů, tu důležitějších, tu drobnějších, přičemž z velké části záleží na našem subjektivním soudu, zda při započtení nejdůležitějších dopadů převáží hodnocení příznivé, či naopak. Z čistě praktického hlediska ovšem není pochyb, že nová soustava výrazným způsobem usnadňuje psaní a do značné míry i čtení, i když zrovna zde nejsou výsledky tak jednoznačné. Pokud jde o nevýhody - pomineme-li širší společenské ohledy, jako je návaznost na starší písemnictví a kulturní spojitost obecně, etymologie znaků a systémové vztahy mezi nimi -, jako nejvčtší problém pro praxi se jeví zmnožení znakové homonymie, kdy se jedním znakem zapisuje více stejně znějících slov, ať už příbuzných, nebo zcela nesouvisejících, a homografie, kdy se jedním znakem zapisuje několik různě, ač zpravidla podobně znějících slov, která opět mohou být jak spřízněná, tak spolu nemusí vůbec souviset. Nezřídka totiž byly dva znaky (výjimečně i více), které byly v tradiční sadě odlišné, převedeny v sadě zjednodušené na jedinou podobu. Nejenže se tím ztížila situace čtenářů, kteří za jedním znakem musí „luštit" více slov, a tedy i významů, než dříve, ale také jde o jednu z hlavních příčin, proč mezi sebou nelze znaky složité a zjednodušené automaticky převádět. I z dalších důvodů totiž spolu zdaleka nejsou v prostém poměru 1:1. Podívejme se na několik příkladů. a) homonyma: zjednodušený znak v sobě zahrnuje cái ~zf ~t ,talenť + fjl ,teprve', liB. M ,uvnitř' + S ,míle', I čínske písmo Reformy znaků ve 20. století ÍÄ ,opčť + ÍR ,složitý' gů %t 15 ,obilí' + Ír .údolí' guä M íjIJ .holiť .foulcať jiäng # jc příjmení Jiäng + iÉ- .zázvor' liäo t T .skončiť + W. .rozuměť hui f. H .stékat se' + M .sebrat dohromady' miän tS Bí .tvář' + M ,mouka, nudle' chöu-Si 3i ,šašek' ad. + .ošklivý' b) homografa: zjednodušený znak v sobě zahrnuje ja fí,vydat (se)' +ja H ,vlasy' gän %t ,suchý' + gän .dělať g[[ bié EU .rozdeliť; gramatické slovo + biě % .nepříjemný' if- dóu 4" .naběračka' + o Ä ve slově luúbo ,ředkev' c) křížení homonymie a homografie, navíc na obou stranách: zjednodušený znak jg: odpovídá v tradiční soustavě znakům: 1. meng .napáliť !§ měng ,slepě hádať BfE měng , omráčit' W. měng 2. měng .zabedněný' 38 měng .přikrýt' ift měng .obdržet' W. méng citoslovce mrholení iü měng .špatně viděť WH méng .naivní' 'lit méng příjmení Méng méng 3. měng v Měnggů .Mongolsko' W. měng (tradiční znaky IR a 8 j sou tedy také homonymní a zároveň homografhí, ovšem pouze v menším rozsahu než zjednodušený znak ji) Je třeba mít na paměti, že sc jedná o ilustrativní ukázky, ve skutečnosti je situace mnohem složitější, jak naznačuje přiklad c). V první řadě se jedním znakem může zapisovat více slov či morfému, přičemž ty jsou zpravidla polysémní, tj. obsahují několik spřízněných významů. Jak mezi významy v rámci jednoho slova, tak mezi j ednotlivými slovy mohou existovat nejrůzněj ší vztahy příbuznosti. Jako by toho však nebylo dost, množiny slov a významů, zapisované jednotlivými znaky, nebyly vždy disjunktní - bylo běžným jevem, že se částečně překrývaly, ať už díky významové blízkosti, fonetické výpůjčce či obojímu. Tyto vlastnosti měly samozřejmě už znaky tradiční a výše nastíněné splývám je pouze umocnilo. Tři roviny, sémantická, lexikální a písemná, tak vždy vstupovaly do složitě propletené sítě vzájemných vztahů a reforma j e pouze přeuspořádala, nikoli zásadním způsobem změnila. Výsledná soustava je tedy celkově přátelštější vůči učícím se a píšícím, zatímco čtení ztížila. XII.3.3 Ošetření variantních znaků Od nej starších dob se v čínském písmu setkáváme s variantami čili různopsaními znalců. Dokonalým variantám, zaměnitelným ve všech kontextech, se odborně říká volné alografy. Takových byla většina, nicméně existovala i různopsaní, která bylo lze použít jen v kontcxUi určité podmnožiny významů zapisovaných prvním znakem. Jinými slovy, jedna varianta znaku měla širší uplauiění než druhá. U třetího druhu variant se už nejedná o množinu a podmnožinu, která je v první množině zahrnutá, nýbrž o dvě množiny, které mají větší či menší průnik. Dva znaky jsou v takovém případě reprezentanty dvou oddělených skupin významů a zaměnitelné coby varianty jsou jen tam, kde se tyto dvě skupiny kříží. Do větších podrobností zde nepůjdeme, protože o vztazích mezi znaky bylo pojednáno už v 1. díle knihy. Oživme si však informaci, že v autoritativním oficiálním slovníku Kangxi zidián ftFfé^ A (1715), obsahujícím přes 47 000 znaků, představovala různopsaní 40 % hesel. Je to číslo vysoké a je zřejmé, že každá standardizace pravopisu - včetně těch evropských - se musí s úpravou variant vyrovnat. Typicky je řešena tím způsobem, že jedna z nich se prohlásí za normu a zbytek se vytlačí z užívání (nemusí nás na tomto místě trápit skutečnost, že pravopis se stále vyvíjí a vznikají nové varianty, které - jsou-li dostatečně rozšířené - mohou být kodifikovány). Stejně tak se stalo v ČLR společně se zjednodušením stavby znaků samotných, Na tomto místě je zapotřebí podotknout, že i v Čínské republice na Tchaj-wanu probíhají přibližně od 80. let obdobné dílčí standardizace. Už jsme se zmínili o tom, že v předběžném návrhu zjednodušení znalců byla tabulka 400 různopsaní určených k vyřazení, ale z revidovaného Plánu byla nakonec vyřazena. Nebylo však od ní upuštěno, nýbrž vytvořila základ samostatného dokumentu schváleného nakonec pod názvem Tabulka k ošetření první várky variantních znaků (Diyľpľyitizi zhěnglí biäo %—JttJilfi^ÉISyS), která vstoupila v platnost roku 1956. Bylo v ní obsaženo 810 položek. Ty se skládaly z jednoho zvýrazněného znaku, který měl do budoucna sloužit jako norma, a jeho 1-5 různopsaní, která byla vyřazena z oběhu. Tímto krokem bylo z oběhu vyřazeno 1 055 znaků. Není bez zajímavosti, že oblastmi, na něž se reforma nevztahovala závazně, byly přetisky starých knih, obchodní značky a příjmení. Až na zanedbatelné úpravy z 80. let platí Tabulka v podstatě v původní podobě dodnes. Co posloužilo jako vodítko při volbě kodifikovaných různopsaní? V ČLR byla v souladu s principy zjednodušování znaků zvolena pragmatická metoda, kdy čínské písmo Reformy znaků ve 20. století za normu byl vybrán znak buď nejužívanější, nebo nejjednodušší, bez ohledu na etymologickou původnost či názornost stavby znaku. Pokud byla hlediska zaužívanosti a jednoduchosti v rozporu, přednost byla dána nejčastější podobě. V tomto ohledu byli reformátoři písma důslední a snažili sc zajistit co nej snazší a nejméně bolestivé zavedení nové kodifikace pokud možno co nej důkladnějším využitím stávajících trendů. Jednalo-li se o dokonale zaměnitelná různopsaní, stačilo vybrat jediné nejvhodnější a ostatní vyřadit. Občas se výběr různopsaní shoduje buď s aktem zjednodušení (viz původ zjednodušených znaků), anebo mu předchází (některá ze složek vybraného různopsaní mohla podléhat analogickému zjednodušení, např. Sfe z následující tabulky příkladů bylo dále zjednodušeno na >&). Příklady (odděleně na prvním místě je uvedena varianta vybraná za normu): m.&mm mmm Ä mm 75 MM m m m& ti fit nu m 7Ť m m m IP m Méně přímočará situace nastala u neúplné zaměnitelnosti. V případě inkluzivní-ho vztahu byla zpravidla odbourána specifičtější varianta, jejíž podmnožina zapisovaných významů sc tak vlastně rozpustila, a propříště byly všechny významy zapisovány variantou univerzálnější. Křížící se množiny se od sebe pro změnu oddělily tak, aby nadále nedocházelo k jejich překryvu. Takovým zásahem, kdy zmizel jakýkoli průnik, se vztah původně částečně zaměnitelných variant změnil na běžný vztah znaků jasně vůči sobě vymezených. Mohlo se toho docílit důraznějším uplatněním etymologie znaku, resp. sladěním okruhu zapisovaných významů se sémantickou kategorií představovanou determinativem. Například znak s determinativem ,voda' už propříště zapisoval jen ty významy, které měly co do činční s vodou, zatímco přenesené (či jiné další) významy vymykající se z této kategorie byly přiřazeny k variantě, která obsahovala vhodnější determinativ. Významy mohly být k jednotlivým variantám přiřazeny i podle gramatických vlastností, například slovesný význam obdrželo první různopsaní a adjektivní význam různopsaní druhé. Některé zásahy přirozeně vyžadovaly velice podrobný a citlivý filologický rozbor vztahů mezi jednotlivými rovinami jazyka i písma, a proto se zde jimi nebudeme dále zabývat. Ošetření znakových variant bylo nejdůležitějším krokem po zjednodušení vnitřní stavby znaků. Výbor pro reformu písma se podílel i na některých dalších dílčích úpravách. Jedná se například o standardizaci psaní měrových jednotek, o reformu zápisu zeměpisných názvů obsahujících nezvyklé znaky nebo o kodifikaci zápisu některých víceslabičných slov. Lze sem zařadit i standardizaci výslovnosti znaků. Z toho všeho zůstala do konce nedotažená úprava týkající se zeměpisných názvů. Její přípravy narušila Kulturní revoluce a po obnovení práce v 80. letech se k ní většina nižších úrovní správy vyjádřila záporně. Nejenže ze systémového hlediska hrozily nepříjemné nedůslednosti jako odlišné psaní jména v názvu města, okresu a kraje, řek, hor, jezer a dalších, ale větší silou než jinde tu působí tradice - mnoho znaků tohoto okruhu bylo sestrojeno čistě za účelem zápisu příslušného jména a je s místem spojeno odnepaměti, patří k jeho svébytnosti a napomáhá udržovat dějinnou návaznost. Přesto se někteří čínští jazykovědci dívají na toto zamítavé stanovisko k reformě (tj. výměnu jedinečných znaků za běžné) spatra j ako na projev iracionálního zpátečnictví. Podle všeho lze nicméně do budoucna očekávat spíše obezřetný přístup k dalšímu zjednodušováni a pravopisným úpravám, zvláště když v poslední době dochází v ČLR k posunům v kulturní politice a je zřejmý jistý návrat ke kořenům a důraz na pečlivě selektované a ideologicky zkreslené prvky tradice. Mimo to je současný stav čínské písemné soustavy do určité míry zakonzervován jejím přijetím mezinárodním společenstvím a zabudováním do počítačových technologií. XII.3.4 Drobné grafické úpravy podob znaků Poslední dílčí součástí souboru reforem písma v ČLR je standardizace tištěných typů a jejich sjednocení s vzory ručně psaných znaků. Na první pohled se zdá, že jde o titěrné úpravy, v praxi však rozkolísanost v tomto směru působila drobné, leč stálé obtíže při výuce znaků, jejich řazení a hledání ve slovníku či v typografii. Ručně psané vzorové písmo se totiž v nemálo případech lišilo od tištěných typů co do počtu tahů, ideálního pořadí tahů, jejich konkrétního průběhu ap., lišily se od sebe i některé tištěné sady navzájem. Někdy se jednalo o čistě grafické varianty, někdy o mírně odlišnou alternativní stavbu znaku. Proto byla v letech 1955-1964 vypracována Tabulka běžně užívaných podob tištěných typů (Yinshuä tôngyông Hanzl zixíng biäo ĚPWJAfflílí^^F^lK) o 6 196 znacích, která zaručila sjednocení podob podle jedné normy včetně standardizace počtu a pořadí tahů. V právní platnost vešla až po Kulturní revoluci. Výběr podob, jimž byla dána přednost, se řídil základními reformními zásadami, tj. „nejužívanější a nejjednodušší". Kodifikované tištěné typy vycházely pokud možno v co nejvyšší míře ze psaných podob, případně z tištěných variant, jejichž ruční psaní bylo nejpohodlnější. I přes některé nedůslednosti a zbytečné zásahy je dnes díky této normě praxe ve sféře tištěných znaků jednotná. Je však přirozené, že i když se tabulka uplatňuje při výuce znaků ve školách, v poloveřejném a soukromém rukopisném prostoru se setkáváme čínské písmo Reformy znaků ve 20. století s odchylkami a s variantami různého původu, a to nejen díky setrvačnosti, ale i odlišné úrovni vzdělání uživatelů. Velice pestrá je situace v západních učebnicích a příručkách čínštiny a kaligrafie. Nejenže jsou stále používány knihy starší, než je reforma, ale ani v mladších nutně neplatí, že by se řídily novou čínskou normou. Navíc materiály, najejichž základě jsou zpracovány, bývají dosti různorodé časově i filiačně. Zvlášť se to týká kaligraficky zaměřených publikací o čínském písmu, kde je to přirozené, neboť se jedná o tradiční uměleckou disciplínu, která se nemůže řídit kodifikačními tabulkami. Problémem bývá to, že jsou znalosti a návyky získané v kaligrafickém modu mechanicky přeneseny do běžné písemné praxe, kde se mísí a popírají se závaznou normou. a) Většina bodových tahů různého poddruhu se mění na stranový tah bodový "< : fe(ft) m(WX %■(£). 4-(3\>, &0£) b) Snížení počtu tahů: mm). íp(bb) s(bx ses) mm c) Splynutí více tahů do jednoho: «<*>. M*y *<*) *(&) *<*) JFCSF) tfc(Jt) K1 d) Další: i*(&x mm. mm) s(«) *(*) fl(i) ^(5^) &(&) g(£) t<#) ¥(ap) ^c^> »(«). «M ÍÄ^ÍÄW vpravo nahoře je navíc nadepsán rukou samotného HuTzônga, jenž byl sám významným kaligrafem a proslavil se svým ,štíhlým zlatým písmem' (shon jin shú M&W). Také mnozí další příslušníci aristokratických rodin, které po pádu Západních Jinů odešly na jihovýchod, byli podle historických pramenů schopnými kaligrafy. Mezi nimi bývá zmiňován například státník, vzdělanec a milovník umění Xiě Än ISfíS: (320-385), jehož idealizovaný portrét byl v pozdějších obdobích častým námětem obrazů. Patřil ke skupině vzdělaných literátů zahrnující například i slavného mistra Wáng Xlzhího, jejíž členové se scházeli, aby diskutovali o taoistických a buddhistických tématech, skládali básně a psali kaligrafii. Lze předpokládat, že i ostatní vzdělanci tohoto okruhu byli zdatnými kaligrafy a jejich díla vykazovala podobné charakteristiky jako později slavné texty Wáng Xízhlho a Wáng Xián-zhiho EEjjte (344—388). Doklady tvorby dalších významných osobností období Šesti dynastii se však fyzicky nedochovaly a dozvídáme se o nich pouze zprostředkovaně z písemných záznamů. Proto o jejich kaligrafickém stylu a významu pro další vývoj mnoho nevíme. XV. 3 WángXízhía WángXiánzhT Dva z těchto velkých literátů 4. století, již několikrát zmíněný mistr Wáng XTzhl a jeho nejmladší syn Wáng Xiánzhí, jsou po staletí uctíváni jako jednoznačně nej-slavnější čínští kaligrafové všech dob. Ve své době podle všeho ještě takové vážnosti nepožívali a jejich kult vznikl až počátkem dynastie Tang (618-906). Jejich význam pro dějiny čínské kaligrafie si proto obšírněji přiblížíme v dalším výkladu. Na tomto místě se seznámíme s jejich dílem, které představuje nejpočetnější a nejvíce studovaný soubor písemných památek období Šesti dynastií. Wáng XTzhl a jeho potomci byli členy rodiny Wáng, jednoho z velkých a významných aristokratických rodů, který počátkem 4. století prchl ze severovýchodní Číny na jih a usadil se v oblasti dnešního Nankingu. Životopis Wáng XTzhTho ČÍNSKÉ PÍSMO Období nejednoty neboli Šest dynastií najdeme snad v každé publikaci věnované čínské kaligrafii. Zde si proto přiblížíme jen základní fakta, důležitá mimo jiné pro porozumění některým mistrovým dílům, která výstižně rekapituluje také například Ledderose (1979: 12). Jakožto muž pocházející z elitní vzdelanecké rodiny získal Wáng XTzhT v mládí nejlepší dostupné vzdělání, měl nastoupit dráhu vzdělance a později se ujmout místa v jin-ské státní správě. O kariéru úředníka či politika však nejevil velký zájem. Sloužil v několika méně významných úřadech, a přestože měl možnost získat prestižní místo v hlavním městě, zůstával raději v oblastech vzdálených centru politického dění. Dobové texty, například Nová vyprávění současné doby (Shishuó xinyů ijí Kíftln), o něm hovoří jako o excentrickém literátovi, který se nezajímal o úřední povinnosti a nade vše miloval umění. I za svého oficiálního působení v úřednické funkci se v místě, kam byl poslán, rychle seznámil s tamními vzdělanci, s nimiž se pak scházel při učených debatách a uměleckých aktivitách. Mnozí jinští literáti se inspirovali aktivitami proslulých Sedmi mudrců z bambusového háje (Zhúlín qľ xiän fí#~biUj), k nimž se řadili významní básníci a umělci činní přibližně o sto let dříve. Sdíleli s nimi nedůvěru v oficiální hodnoty spojené s kariérním postupem v rámci úřednického aparátu a ideál vzdělance žijícího v ústraní, jenž své intelektuální schopnosti realizuje pouze soukromými literárními a uměleckými činnostmi. Jestliže se ve 3. století jednalo především o poezii a hru na citeru qín W, ve století následujícím k nim v okruhu Wáng XTzhTho přátel jakožto třetí „ušlechtilá" disciplína přibyla kaligrafie. Posledním a nejslavnějším působištěm, kam byl Wáng XTzhT jmenován roku 351, bylo GuijT #fi v provincii Zhějiang, rodiště mnoha slavných básníků a umělců období Šesti dynastií. Zde formálně působil ve funkci generála armády po pravici (yôujun Ti" Sf). V pozdější literatuře, kde bylo zvykem slavné osobnosti zmiňovat pod nejvýznamnějšim titulem, jehož v životě dosáhly, proto bývá často titulován jako generál Wáng (Wángyôujím EE TJifl). Na Wángově usedlosti v GuijI proběhlo i slavné setkání básníků a učenců v Pavilonu orchidejí. Wáng XTzhT mistrně ovládal jak kurzivní a konceptní, tak vzorové písmo, k jehož zdokonalení svým dílem značně přispěl. Kaligrafii začal podle životopisných pramenů studovat v šestnácti letech pod vedením kaligrafii z rodiny Wáng (především strýce Wáng Yiho žEÄ [276-322]; některé prameny uvádějí, že schopnými kaligrafy byli i jeho otec Wáng Kuäng dfUJt a strýc Wáng Däo EE^I [276-339], významný politik a první ministr po založení dynastie Východní Jin v Nankingu). Zároveň prý sbíral doklady kaligrafického umění předchozích období a seznámil se tak se stylem mistrů dynastií Hán a Wěi. Explicitně bývá zmiňován jeho obdiv k weiskému kaligrafii Zhông Yóuovi, jehož kurzivní písmo Wáng XTzhT studoval a dále zdokonalil. Malé vzorové písmo (tzv. xiäokäi /hlW), v němž napsal některé své slavné texty, se prý zase učil od „paní Wci" (Wěifurén fl^cA, 272-349). Při čtení biografií dávných umělců je však třeba znovu zdůraznit, že se jedná o značně idealizované podání, poznamenané navíc snahou čínských životopisců vystopovat jednoznačné a přímé linie následnosti mezi jednotlivými mistry. Lze proto spíše předpokládat, že Wáng XTzhT byl jedním z mnoha tvůrců období Šesti dynastií praktikujících kaligrafii jakožto vytříbenou zábavu a hledajících nové způsoby vyj ádření pomocí kurzivního a konceptního písma. Pokud j de o skutečné zdroje Wángova mistrovství, tedy kaligrafy, u nichž studoval a na základě jejichž stylu si tříbil svůj vlastní rukopis, mohou to být stejně dobře někteří současníci nebo o něco starší mistři, jejichž jména dávno upadla v zapomnění. Nezbývá nám proto nic jiného než se spokojit s romantickým podáním biografů, kteří byli přesvědčeni, že velcí umělci minulosti vždy navazovali na dílo svých neméně slavných předchůdců. Wáng XiánzhT byl sedmým a nejmladším synem Wáng XTzhTho. I další členové rodiny Wáng byli podle historických pramenů kaligrafové, Wáng XiánzhT se z nich však proslavil nejvíce. Byl přímým pokračovatelem otcova stylu a zastával stejný přístup k umělecké tvorbě a životu obecně. Některé zdroje časově blízké době života obou Wángů (otec a syn bývají často označováni jako ,dva Wángové', ěr Wáng -1113E) naznačují, že těsně po jejich smrti byla Wáng Xiánzhlova díla ceněna dokonce ještě více než práce jeho otce. Sbírali a kopírovali je vzdělanci Jižních dynastií (Nakata 1983: 118) a někteří excentričtí kaligrafové pozdějších období. Za dynastie Tang však našel Wáng XTzhT velkého obdivovatele v osobě císaře Táizônga /S^tk (vládl v letech 626-649) a studium jeho stylu bylo vehementně prosazováno a podporováno z nejvyšších míst. Obliba díla jeho syna Wáng Xián-zhTho ustoupila do pozadí a Wáng XTzhT byl prohlášen nej lepším kaligrafem všech dob. Názor císaře Táizônga převzala většina pozdějších kaligrafii a kritiků a jen výjimečně se objevil neortodoxní přístup vyzdvihující práce jeho syna výše než kaligrafie Wáng XTzhlovy. Proto se o osobě Wáng Xiánzhiho zachovalo minimum biografických údajů a korpus děl spojovaných s jeho osobou je také nepoměrně menší, než je tomu v případě jeho otce. Je známo alespoň tolik, že ve své kariéře dosáhl relativně vysoké funkce kancléře (zhongshuling ŤIc^p nebo dáling JVv), a v literatuře se o něm proto často hovoří jako o kancléři Wángovi (Wáng dáling 3£:fe tj~). Jinak stejně jako otec a mnozí další spříznění literáti miloval umění a rád se oddával kontemplaci přírodních krás. Jako devítiletý chlapec se prý dokonce zúčastnil slavného básnického klání u Pavilonu orchidejí. XV.3.1 Dílo WángXizhího a WángXiánzhího Dílo Wáng XTzhTho a v menší míře Wáng Xiánzlilho ovlivnilo tvorbu většiny čínských kaligrafii následujících období. O korpusu prací připisovaných těmto mistrům proto obsáhle pojednávají nejrůzněj ší publikace věnované dějinám kaligrafie. Již v 7. století se výše zmiňovaný tángský císař Táizông zasadil o to, aby se pokud možno všechna díla velikána Wáng XTzhTho shromáždila u jeho dvora, a dobové prameny udávají, že jich nasbíral úctyhodných 2 290. Táizôngem a jeho dvorními kaligrafy se také počíná dlouhá řada komentátorů a ltritiků prací dvou Wángů, kteří se dodnes snaží vypořádat s otázkou stylového zařazení a autenticity jejich Čínské písmo období nejednoty nebolt Š f. s t dynastií dochovaných děl. Z dnešního pohledu je bohužel třeba konstatovat, že neznáme ani jedno jejich originální dílo na papíře nebo hedvábí, srovnatelné například s Lů JTho Dopisem se znaky ping fit. U několika věrohodnějších textů připisovaných dvěma Wángům se většina badatelů shoduje na názoru, že se nejspíše jedná o kvalitní tangské kopie, a další jsou dochovány v podobě frotáží nebo méně věrných kopií a opisů. Situaci navíc komplikuje fakt, že jednotlivé dochované texty nejsou stylisticky jednotné, takže je po téměř dvou tisících letech velmi obtížné činit jakékoliv závěry o „typickém stylu" těchto dvou mistrů. Zde si proto přiblížíme několik nej slavnějších děl, která bývají dvěma Wángům připisována.30 XV.3.2 WángXízhiho kurzivnípísmo Wáng XIzhT se podle historiků a kritiků čínské kaligrafie zapsal do dějin především svým mistrovstvím v kurzivním písmu. Mezi jeho nejlepší dochovaná díla v kurzivním písmu, místy přecházejícím do písma konceptního, patří tzv. Text obsahující znaky song hian (Säng han tiě íJfÍLí|!ri; obr. V), v němž si Wáng XTzhl stěžuje, že nemůže vykonávat náležité obřady u hrobů svých předků. Ty se totiž nacházely na čínském severovýchodě, odkud rodina Wáng pocházela, avšak za Wáng XTzhTova života byla Lato oblast pod nadvládou nečínských panovníků. Srovnatelný co do stylového zařazení a relativní věrohodnosti je také Dopis Kong Shizhdngovi (Kong Shizhông tiě TLÍtŤ ŤIÍ). Obě díla nesou pečetě japonských císařských sbírek z konce 8. století, které dokládají, že se sem dostaly již za dynastie Tang, a v současné době se nadále nacházejí v Japonsku. Jedná se o tzv. přesné kopie (shuänggôu kuôtián iři^JfilJJE) pořízené za dynastie Táng. Ty se vyznačují vysokou kvalitou a věrností originálu. Vznikají tak, že se přes originál položí speciální tenký (někdy též voskovaný) papír, skrze nějž dílo prosvítá. Původní nápis se velmi pečlivě obkreslí - nejprve se tenkým štětečkem obtáhnou obrysy znaků (shuänggôu Hóro), které se posléze vyplní tuší (kuôtián Jfpjt). Existují i zmínky o tom, že se obkreslování provádělo proti oknu nebo na stole prosvíceném světelným zdrojem (Wang 1998: 110). Kopie zhotovené touto technikou reprodukují originál naprosto přesně a jsou pouhým okem téměř nerozeznatelné od nápisu napsaného jednolitými tahy štětce. Fakt, že je konkrétní text „přesnou kopií", se dá s určitostí potvrdit jen za pomoci lupy nebo mikroskopu. V minulosti proto byly „přesné kopie" často považovány za originály a hrály významnou úlohu na trhu s uměním. Vedle toho, že tato technika byla hojně využívána padělateli uměleckých děl, sloužila často i chvályhodným účelům. Díla se kopírovala pro potřeby studia nebo soukromý estetický požitek. Vzhledem k přesnosti, s jakou je schopna originál reprodukovat, si díky ní dnes můžeme udělat velmi dobrou představu o tom, jak vypadala některá dávno ztracená malířská Přehlednou rekapitulaci dochovaných děl obou Wángů včetně rozboru jejich významu pro pozdější kaligrafickou tradici podává Ledderose (1979: 12-28). a kaligrafická díla. To platí i pro dva právě zmíněné Wáng XizhTovy rukopisy. Přestože se nejedná o originály, jsou Text obsahující znaky säng luan aDopis Kong Shizhdngovi považovány za nejlepší dochované doklady Wáng XTzhTova kaligrafického stylu v kurzivním písmu. Porovnáme-li tyto dva nápisy s Lů JTho dopisem, jasně vyvstanou některé rozdíly mezi ranou podobou právě se formujícího kurzivnlho písma, typického pro konec dynastie Hán a počátek období Šesti dynastií, a pozdějším vyspělým stylem, spojovaným s dílem velkých mistrů 3. a 4. století. Jak Lů Jiho dopis, tak Wáng Xlzhlovy texty jsou psány v ladném rytmu znaky, jejichž jednotlivé tahy jsou často navzájem spojeny nebo výrazně zjednodušeny. Lů Jiho dopis je však ještě poplatný způsobu psaní typickému pro úřednické písmo, kde tahy kulatého, kolmo drženého štětce nejsou výrazněji modulované a hustota tuše je víceméně konstantní. Texty připisované Wáng XTzhlovi jsou naproti tomu psány proměnlivými liniemi na stranu položeného štětce. To je jeden z charakteristických rysů vyspělého kurzivního písma, u něhož autor pracuje jak s různě sytou tuší, tak s tloušťkou jednotlivých tahů. Těsně po namočení štětce do tuše jsou tahy silné, vlhké a tmavě černé, zatímco když tuš v hlavici štětce dochází, jsou čím dál tenčí, světlejší, postupně až světle šedé. Právě rytmické střídání znaků jakoby zřetelně vystupujících z celku textu (v Textu obsahujícím znaky säng luän např. znak nu ix ,žena' v 10. sloupci zprava 4. odshora) a znaků méně výrazných, jakoby potlačených do pozadí (např. znak ér la ,syn' vil. sloupci zprava 3. odshora), a elegantní kompozice tahů různé tloušťky v rámci jednoho znaku nebo i několika navzájem spojených znaků (viz např. již zmiňovaný 10. sloupec a jeho 2. až 4. znak, nebo 14., 15. a 17. sloupec) jsou v dílech slavných kaligrafii ceněny nejvíce. XV.3.3 Předmluva ke sbírce básní složených u Pavilonu orchidejí Jednoznačně nejslavnějšim a nejvlivnějšim Wáng XIzhTovým dílem v leurzivním písmu je Předmluva ke sbírce básní složených u Pavilonu orchidejí (Lántíngxú M žff¥; obr. VI). Vznikla 22. dne 3. lunárního měsíce roku 353, kdy se Wáng XIzhT v doprovodu jedenačtyřiceti básníků vydal k Pavilonu orchideji oslavit svátek jarní očisty. Jak píše Olga Lomová (1999: 41), jednalo se o starobylý očistný rituál, který měl po uplynulé zimě zbavit člověka všeho zlého. Ve 4. století n. 1. však byl původně magický obřad už dávno prost jakýchkoliv rituálních konotací. Proměnil se v čistě společenskou událost, která poskytovala svým účastníkům příležitost pro vycházku do přírody doprovázenou vytříbenými zábavami, jako jsou skládání veršů a psaní kaligrafie, to vše za vydatné konzumace alkoholu. Uvedeného dne se Wáng XTzhT a jeho přátelé rozsadili podél klikatého potůčku, pouštěli po něm pohárky s vínem a každý, k němuž číška dorazila, ji musel vypít a složit báseň. Básně byly nakonec sebrány ve Sbírku od Pavilonu orchidejí (Lántíngjí Střílí), k níž hostitel Wáng XIzhT připsal lyrickou předmluvu. Vedle toho, že jde o nejslav-nější kaligrafické dílo všech dob, má text Předmluvy, jehož obsah se nese v duchu Čínské písmo Období nejednoty neboli Šest dynastií dobového neotaoistického uvažování, i nesporné literární kvality.31 Pro nás jsou však důležité kvality kaligrafické a ty Lothar Ledderose (1979: 19) shrnuje takto: „Předmluva je napsána lcurzivním písmem (xíngshů), které se svým provedením blíží už písmu vzorovému (käishii). Skládá se ze 324 znaků ve 28 sloupcích. Její estetické kvality spočívají v mistrné kombinaci stability a přesnosti s elegantní uvolněností. Neutuchající variabilita tvarů, volná, ale vyvážená kompozice jednotlivých znaků, nenucený tok, v němž se spojují do sloupců, stejně jako živé rozmístění jednotlivých prvků celé kompozice zde vytvářejí rytmus, který se stal vzorem kaligrafum následujících staletí." Na základě zmíněných vlastností byl text Předmluvy považován za vrcholné kaligrafické dílo, které vzniklo spontánně v reakci na konkrétní neopakovatelnou událost a jako bezprostřední záznam pocitů a myšlenek svého autora. Tím přesně vystihuje představu uměleckého díla, která se za Šesti dynastií rozšířila a v čínském pojetí umělecké tvorby zůstala živá v podstatě dodnes. Za pozornost stojí mimo jiné i fakt, že Wáng XTzhTje autorem Předmluvy jak po literární, tak po kaligrafické stránce, což ji v čínském chápání uměleckého díla činí dvojnásob autentickou. Kurzivní písmo Předmluvy jena jednu stranu relativně uměřené, takže se až blíží písmu vzorovému, na druhou stranu však uchvátí diváka uvolněnou přirozeností a proměnlivostí tvarů. Uspokojí tak i nejnáročnější požadavky na elegantní a zároveň střízlivé kaligrafické provedení. Dlužno podotknout, že vedle uvedených uměleckých kvalit to byl i nevšední osud tohoto kaligrafického díla, který po staletí vzrušoval představivost jeho milovníků. Z hlediska posouzení autenticity jednotlivých verzí Předmluvy, k němuž se ještě dostaneme, není jistě bez zajímavosti, že Předmluva není zmíněna v žádném textu z doby Šesti dynastií. Traduje se, že šiji v rodině Wáng mezi sebou tajně předávali mistrovi potomci až do doby, kdy se octla v rukou mnicha Zhlyônga Iľžk. Ten byl Wáng Xízhíovým potomkem v sedmé generaci a je považován za jednoho z nejlepších kaligrafii dynastie Suí Pfr (589-618). Dílo svého slavného předka prý neúnavně propagoval a zasloužil se o jeho rozšíření i v kruzích vzdělaných buddhistických mnichů. Těsně před svou smrtí údajně svěřil Zhiyong rukopis Předmluvy mnichu Biáncáiovi P)f^f. Když se paktangský císař Táizông pokoušel získat všechny dochované Wáng XTzhTovy kaligrafie do svých sbírek, třikrát Bián-cáie vyzval k odevzdání díla. Ten se vymluvil, že Předmluvu nemá, neboť se zhatila po smrti Zhiyónga. Císař mu ale nevěřil a poslal svého důvěrníka Xiäo Yiho MM, jenž se měl vydávat za vzdělance a milovníka kaligrafie, aby se vetřel do Biáncáiovy přízně a dílo mu sebral. Ten skutečně poté, co se prokázal nejrůzněj-šími vzácnými rukopisy, jimiž ho císař za tím účelem vybavil, získal Biáncáiovu důvěru a svolení prohlédnout si jeho nejvzácnější kaligrafický poklad. Když mnich svitek s textem Předmluvy vyňal z tajného úkrytu, Xiäo Yi se ho zmocnil, odhalil svou pravou identitu a Biáncáiovi oznámil, že přišel na příkaz císaře dílo zabavit a odevzdat ho do císařských sbírek. Tak podle legendy Táizông získal i poslední Český překlad viz Lomová (1999: 41-42). a nej slavnější Wáng Xlzhlovu práci a přikázal nej lepším dvorním kaligrafum, aby zhotovili její přesné kopie. Pro dovršení romantičnosti celého příběhu se dále traduje, že se Táizông nechal po smrti se svým milovaným kaligrafickým dílem pohřbít, takže originál Předmluvy roku 649 natrvalo zmizel z povrchu zemského. Dramatická historka pojednávající o Xiäo Yiho krádeži se stala námětem mnoha obrazů jak v žánru figuralistiky, tak dokonce i krajinomalby. Přestože jde samozřejmě pouze o jednu z mnoha půvabných legend vážících se k životu slavných umělců a jejich dílům, nesporně pravdivá je v tom, že tangský císař Táizông velmi obdivoval Wáng Xlzhíovo dílo, a tedy i text Předmluvy. Dnes se již nedozvíme, kterou verzi měl ve skutečnosti ve své sbírce. Jisté nicméně jc, že si nejlepší ka-ligrafové u jeho dvora pořizovali její kopie, z nichž se některé dochovaly jakožto relativně nejbližší doklady toho, jak proslulá Wáng XTzhTova Předmluva ke sbírce básní složených u Pavilonu orchidejí vypadala. Některé tangské kopie Předmluvy byly také přeneseny na kamenné stély a šířeny pomocí frotáží, z nichž nej starší jsou dnes také vysoce ceněny. Mezi mnoha kopiemi Předmluvy na papíře a hedvábí, které se zachovaly do dnešní doby, jsou za nejlepší považovány tři pocházející ze série tzv. Osmi pilířů Předmluvy od Pavilonu orchidejí (Lántíng ba zhů W,^f AÍĚ). „Osm pilířů" bylo osm rukopisných verzí Předmluvy, které se nacházely ve sbírce qingského císaře éry Qiánlóng (vládl v letech 1736-1796). Ten je nechal přenést na stély a z jejich frotáží sestavil album s názvem Osm pilířů Předmluvy od Pavilonu orchidejí. Všechny tri dochované „pilíře" jsou ve sbírce Palácového muzea v Pekingu. Dva z nich jsou považovány za poměrně věrné kopie Wáng XTzhTova originálu od předních tangských kaligrafů, zatímco třetí by mohl být kopií z ruky songského mistra MI Fúa ?fí rtr (1051-1107). Pokud lze vůbec činit jakékoliv soudy o vztahu jednotlivých verzí k originálnímu textu Předmluvy, shoduje se většina badatelů na tom, že tyto tři kopie jsou snad kaligrafickému stylu původního rukopisu nejbližší.32 Dále existuje také jedna kopie Předmluvy uchovávaná v Národním palácovém muzeu v Taipei a několik dalších v regionálních muzeích v CLR. Jak jsme viděli, text Předmluvy se již od dynastie Tang šířil také pomocí frotáží. Z dnes dochovaných frotáží je nej významnější tzv. verze z Dingwů {Dingwů běn /TrÄ^C). Ta se údajně zakládá na kopii Předmluvy z ruky tangského mistra Ouyáng Xúna BfcSMKj (557-641), která byla na pokyn císaře Táizonga vyryta do kamene, avšak i původní stély se brzy ztratily. Frotáže z těchto stél, z nichž nej- Objevují se také názory, že žádný z dnes dostupných textů nemá s původním rukopisem v podstatě nic společného, neboť všechny vykazují značnou vyspělost vzorového písma, typickou až pro texty psané za dynastie Táng. Extrémní názor pak zastává například významný čínský vzdělanec, spisovatel a historik Guô Môruô, jenž tvrdí, že Předmluva od Pavilonu orchidejí, jak ji známe dnes, není vůbec dílem Wáng XTzhTho. Podle něj se jedná o podvrh, který koncem 6. nebo počátkem 7. století vytvořil mnich Zhiyong, údajný dědic původního Wáng XizhTova díla. ČÍNSKÉ PÍSMO Období nejednoty neboli Šest dynastií starší dnes zachované pocházejí z dynastie Song, j sou proto vysoko ceněny jakožto relativně spolehlivé doklady toho, jak Ôuyáng Xúnova kopie vypadala. XV.3.4 WángXizhího dílo v konceptním a vzorovém písmu Z Wáng XTzhTových prací v konceptním písmu se nejvíce proslavil soubor tzv. Dopisů začínajících slovem sedmnáct (Shíqi tiě T^fe), který byl za tangského císaře Täizônga vyryt do kamene a dnes je zachován pouze v podobě frotáží. Například u verze uchovávané v japonském Kjótu (reprodukováno v Nakata 1983: obr. 19) si můžeme všimnout, kam až vede radikální zjednodušení většiny znaků v tomto typu písma. Až na výjimky (především první dva jednoduché znaky s významem číslovky ,sedmnáct' a několik málo dalších) jsou znaky tak výrazně zjednodušené, že bychom marně hledali jejich původní tvary a posloupnost jednotlivých tahů. Kompozice ponechávající znalcům dostatek prostoru a elegantní formy znaků, složených většinou j en z jedné či několika málo ladných linií, vytvářejí výrazný vizuální efekt. Vyspělé vzorové písmo se sice ve větší míře rozšířilo až počátkem dynastie Tang, Wáng XTzhí je nicméně považován za jednoho z jeho raných šiřitelů a bývá mu připisováno především zdokonalení tzv. malého vzorového písma. Tři texty jsou obecně považovány za nejkvalitnčjší Wángovy práce v tomto duktu: Esej o Yuě Tím (Yuě Yi lim I^I^Ííhj), pojednávající o osobě slavného generála z doby Válčících států, dále přepis taoistického textu zvaného Kniha Žlutého dvora (Huáng-tíngjíng ItjSfe) a konečně Elogium na portrét Dôngfang Shuôa (Dôngfang Shuô huä zänM-lJWWX). Esej o Yuě Ylm přepsal Wáng Xlzhl roku 348, avšak dnes je znám pouze z později zhotovených frotáží a jejich kopií. Mnozí velcí kalígrafové v minulosti obdivovali elegantní provedení tohoto díla, avšak není zcela jisté, že je to původní styl, v němž bylo v polovině 4. století napsáno. Dnes dostupné frotáže pocházejí až z doby vlády dynastie Song a je dosti pravděpodobné, že se zakládají na tangských kopiích Wángova rukopisu. Ty možná pozměnily původní přechodové formy, běžné za Šesti dynastií, směrem ke stylu používanému za dynastie Táng. Každopádně zde vidíme naprosto vyzrálé vzorové písmo psané na stranu položeným štětcem, jehož tahy mají charakteristické nasazení a zakončení a svým tvarem přesně odpovídají později běžným konvencím v rámci tohoto duktu. Zda se muže jednat o skutečnou podobu Wáng XTzhíova malého vzorového písma, se bohužel můžeme jen dohadovat. V podobné situaci je i třetí zmiňovaný text, Elogium na portrét Dôngfang Shuôa (obr. VTI), který známe pouze z pozdějších stél a frotáží. Dôngfang Shuô byl taois-tickým mágem, který působil u dvora hanského císaře Wúa řJíAífr (vládl v letech 140-86 př. n. 1.). Ve 3. století n. 1. pak básník Xiáhóu Znán Mi^M (243-291) napsal oslavný text na jeho portrét, který se však nezachoval, a není ani známo, kdo byl jeho autorem. Text elogia byl velmi oblíbený především mezi vyznavači taoismu, o čemž svědčí i to, že ho roku 356 přepsal Wáng XIzhT pro jednoho ze svých přátel. Původní rukopis je dnes již dávno ztracený a uvažuje se dokonce o tom, že stejně jako originál Předmluvy ke sbírce básní složených u Pavilonu orchidejí záhy zmizel z povrchu zemského. Někteří tangští kaligrafové a znalci však originál údajně viděli a vyjadřují se k jeho uměleckým kvalitám. Text známý z frotáží (viz např. McNair 1998: 19, kde jc reprodukována verze z taipeiského Národního palácového muzea) je opět napsán plně vyspělým vzorovým pismem, které, přenesené do kamene, působí ještě uměřenějším a formálnějším dojmem. Znaky jsou tentokrát dosti blízko u sebe a skládají se z přesně tvarovaných a harmonicky komponovaných tahů. Není zde ani jediný náznak původní příbuznosti vzorového písma s pozdními fázemi úřednického duktu, stejně jako jakékoliv odchylky od standardního pojetí, jimiž se podle některých líčení Wáng XIzhTovy práce vyznačovaly. Zůstává proto otázkou, nakolik zachované verze tohoto slavného díla odrážejí původní styl slavného lealigrafa. XV.3.5 Dílo WángXiánzhiho Vzhledem k nedostatku spolehlivého materiálu není možné přesně říci, nakolik Wáng Xiánzhi převzal styl svého otce a v čem se od něj případně odchýlil. Některé prameny naznačují, že jeho kaligrafie byly ve své době ještě „modernější" než Wáng XTzhTovy (Ledderose 1979: 15 cituje text Wáng XiánzhTova současníka, kaligrafa a lcritika Yáng XTna "T^/Éfe, 370^442). Vyznačovaly se údajně plynulostí a nevšední lehkostí v práci se štětcem, diky nimž se již nadobro zbavily dědictví archaických duktů písma. Wáng XiánzhT prý jako první u textů v konceptním písmu často spojoval více za sebou jdoucích znaků do jednoho nepřerušeného tahu metodou nazývanou „psaní jedním tahem" (yibishu —ířlí). Možná proto bylo jeho dílo současníky a o málo pozdějšími znalci oblíbenější než o něco konzervativnější styl otce, zatímco v delším časovém horizontu převážila obliba tradičnějšího vyjádření, reprezentovaného tvorbou Wáng XízhTho. Wáng XiánzhTovy práce jsou zachovány v ještě menším počtu než domnělá díla Wáng XízhTho. Většinu z nich známe z alba s názvem Rukopisy z Pavilonu hojnosti (Chúnhuágé tiě íí-fĽMW). To vzniklo roku 992 na dvoře songského císaře Táizônga 7f5^Sr? (vládl v letech 976-998) jako soubor všech dostupných frotáží reprodukujících kaligrafie velkých mistrů minulosti. Protože však císař obdivoval dílo dvou Wángů, bylo jim zde věnováno nepoměrně více místa než ostatním tvůrcům a velká část jejich prací známých dodnes existuje pouze ve verzi zařazené do tohoto kompendia. Album, jehož hlavním editorem byl dvorský kaligraf Wáng Zhů EE^f (f 990), si záhy získalo velkou popularitu a rozšířilo se mezi studenty a milovníky kaligrafie. Již někteří literáti z řad Wáng Zhůových současníků, jako například Su Shi UK (1037-1101) nebo Mi Fú, a mnozí vzdělanci pozdějších období však důrazně kritizovali jeho výběr a prohlašovali, že Rukopisy z Pavilonu hojnosti obsahují značnou část děl sporné autenticity. Album bylo také nnn čínské písmo Období nejednoty neboli Šest dynastií vzhledem ke své oblíbenosti mnohokrát dotiskováno, a když se ztratily původní stély s textem vyřezaným za songského císaře Táizônga, vyráběly se na základě zachovaných frotáží nové předlohy, které mohly původní styl kaligrafických nápisů pozměnit. Znalost Wáng Xiánzhiho kaligrafického stylu se tak dnes zakládá především na pracích známých z tohoto alba, avšak ohledně pravosti většiny z nich panuje všeobecná skepse. Z několika rukopisů v kurzivním a konceptním písmu spoj ováných s Wáng Xián-zhTho jménem můžeme jmenovat například Text začínající slovy „ O svátku středu podzimu" (Zhôngqiú tiě ŤfÁfr), jehož pozdější přesná kopie se nachází v Palácovém muzeu v Pekingu (obr. VIII). Toto dílo, někdy považované za kopii z ruky songského kaligrafa Mí Fúa, měl ve sbírce qingský císař éry Qiánlóng, který si ho nesmírně cenil. Společně s jedním Wáng Xizhího a jedním Wáng Xúnovým 3IJSJ (349_400) rukopisem je označil jako tzv. „tři drahocennosti" (sán xí H#), podle nichž pojmenoval svou oblíbenou Studovnu tří drahocenností (Sänxitáng ^.ÍT^). Znaky Textu začínajícího slovy „ O svátku středu podzimu ", složené z robustních, hustou tuší psaných tahů, jsou nápadně zjednodušené, plynule komponované s výraznými doleva se svažujícími tahy. U mnoha z nich můžeme sledovat charakteristické propojení, kterým se Wáng Xiánzhl podle historických podání proslavil a jež se stalo vzorem pozdějším mistrům „bláznivého konceptního písma". Velmi slavný je také Wáng XianzhTův přepis Popisně básně o bohyni řeky Luô (Lun shénjů í4#IÄ) od weiského básníka Cáo Zhího Wtt (192-232) ve vzorovém písmu. Zachoval se pouze v podobě frotáží (viz např. Nakata 1983: 118). Na známých exemplářích najdeme text psaný stylem podobným dílům ve vzorovém písmu připisovaným Wáng Xízhřmu. Vyspělý rukopis pracující s tenkými liniemi přesně zachovávajícími standardní tvary jednotlivých tahů a úhledná kompozice typická pro vrcholnou podobu vzorového písma vzbuzují pochybnosti, zda se může jednat od kaligrafii psanou ve 4. století, nebo spíše o její revizi za dynastie Tang, zohledňující dobovou podobu vzorového písma. XV.4 Situace v jižní Cíne v 5. a 6. století Jestliže se život a dílo jinských dvou Wángů zpod nánosu mnoha staletí vynořuje jen velmi mlhavě a nejednoznačne, o tvorbě kaligrafii činných za vlády následujících čtyř Jižních dynastii nemáme téměř žádné doklady. Protože bylo později právě dílo dvou Wángů považováno za vrchol kaligrafického umění a jeho studium bylo oficiálně doporučováno a podporováno, zachovaly se především zmínky o osudech nejrůznějších rukopisů těchto dvou slavných mistrů a o sběratelích, kteří je vlastnili. O dalších stylech a osobnostech činných mimo tuto linii se toho však až na pár kusých informací z historických pramenů mnoho nedozvíme. Pozoruhodná je například postava taoistického mudrce, básníka a kaligrafa Táo Hóngjínga PHijijp; (456-536). Narodil se v literátské rodině ve státě Liú Song a dostalo se mu velmi kvalitního vzdělání. Již v mládl prý vynikal v literární kompozici a zajímal se o myšlenky taoismu. Později se stal stoupencem taoistické sekty Nejvyšší čistoty (Shängqingpäi ±íf ŽIR) a od roku 492 žil jako poustevník na hoře Máoshän Když se vlády ujala dynastie Liáng, její zakladatel císař Wů ^Äíi? (vládl v letech 502T549) se několikrát pokoušel povolat Táo Hóngjínga do svých služeb, ale ten vždy odmítl. Císař ho však nadále obdivoval a udržoval s ním korespondenci. Proto je Táo Hóngjíng někdy nazýván jako „ministr z hor" (shan-zhdng zaixiáng lil^^H). Kromě toho, že se věnoval studiu a praxi disciplín spojených s taoismem - sbíral byliny a napsal komentáře ke starověkým herbářům a medicínským příručkám, studoval a redigoval taoistické texty atp. -, byl také schopným kaligrafem. Kronika Jižních dynastií (Nánshi Sáí) zaznamenává, že pokračoval v tradici Zhông Yóua a dvou Wángů a kopíroval jejich díla. Je mu připisován Smuteční nápis za zemřelého jeřába (17 hě míng lÉfftiS), který prý vytvořil roku 514 v jedné z raných variant vzorového písma. Zlomky kamene, do kterého byl vytesán, se dodnes nacházejí v ldášteře na hoře Jiäoshän M |T| (reprodukci viz Chancí a Miller 1990: 298-299). Kaligrafii Smutečního nápisu obdivovali a kopírovali mnozí mistři pozdějších období, jako například songský Huáng Tíngjiän MMM (1045-1105) nebo pozdněqingský vzdělanec a reformátor Käng Yôuwéi M^Jk (1858-1927). Pro svou archaičnost a prostou eleganci se stala jedním z nej slavnějších nápisů z období Šesti dynastií, studovaných později qingskou epigrafickou tradicí. Z údajného Táo Hóngjíngova literárního díla se dochoval spis Nástin diskuzí o kaligrafii (Limshu qi fínlí!£), který zachycuje rozhovory o kaligrafickém umění mezi Táo Hóngjřngem a císařem Wú. Dozvídáme sc z něj mnohé o technikách a zvyklostech při psaní kaligrafie v nej starších, jinak teoreticky málo zdokumentovaných obdobích. Najdeme zde také různé informace o kaligrafech a jejich dílech, především pak o pracích mistra Wáng XTzhlho. Někteří badatelé považují tento text za pozdější falzum. V Kronice Jižních dynastií se dočteme minimálně o dalších deseti kaligrafech činných v tomto období v jižní Číně. Můžeme z nich jmenovat ještě například Wáng Sěngqiána EEf^íH (426^185), jenž také pocházel ze slavné rodiny Wáng a sloužil císařům dynastií Liú Song a Jižní Qí. Byl důvěrníkem císaře Gäoa z dynastie Qí ^FiBjn? (vládl v letech 479-481), jenž s ním diskutoval o umění a využíval jeho služeb při správě a rozšiřování císařských kaligrafických sbírek (Zhäng 2007: 129-130). Wáng Sěngqián také zanechal teoretický spis nazvaný O kaligrafii (Lim shú iSífiO, kde zaznamenává životopisy a díla starších a soudobých kaligrafii a tlumočí nám některé informace, které nejsou z jiných pramenů známy. Čínské písmo Období nejednoty neboli Šest dynastií XV.5 Kaligrafie severních oblastí -nápisy na stélách a buddhistické texty Přestože, jak již bylo řečeno, není geografické hledisko pro zkoumání dochovaných kaligrafických textů ideální, reálná situace je taková, že ze severních oblastí ovládaných po pádu Západních Jinů nečínskými kmeny se zachovalo jen minimum autorských nápisů na papíře a hedvábí. Pojetí kaligrafie jakožto vytříbené aktivity vzdělaných literátů, jimž byla nástrojem k vyjádření vlastních myšlenek a postojů a prostředkem k poznám mravních kvalit velkých mužů minulosti, zde zapustilo kořeny až na samém konci období Šesti dynastií pod vlivem praxe běžné na jihu. Celkově lze říci, že z období mezi 3. a 6. stoletím se ze severních oblastí dochovaly především nápisy tesané do kamene, zřetelně navazující na podobné texty z doby vlády dynastie Hán. Ty se naopak vyskytují velmi zřídka v jižních oblastech. Jejich vzácnost na území jižních států se většinou vysvětluje tím, že zde dále přetrvávaly zvyklosti zavedené za dynastie Cáo Wěi. Již koncem dynastie Hán vydal pod vlivem nepříznivé ekonomické situace v době hroutícího se císařství a dlouholetých válek generál Cáo Cäo WJft (155-220), jehož syn později vládl jako první císař dynastie Cáo Wěi, zákaz vztyčování pamětních stél, které objednávaly bohaté rodiny pro své zemřelé členy a vydávaly za ně nemalé finanční prostředky. Namísto nich se rozšířily rozsahem kratší a méně nákladné náhrobní nápisy (miizhimíng lífŘiřj), které byly vyryté do malého kamene, jenž se vkládal do hrobky.33 Tento zákaz pak nadále platil za vlády dynastií Cáo Wěi a Jin a po přesunu na jih i za dalších Jižních dynastií. V severních oblastech naproti tomu zůstaly stély nej významnějším médiem pro záznam textů veřejného charakteru. Znalost kaligrafie vzniklé v období Šesti dynastií v severní Číně proto vychází především z pamětních, oslavných, smutečních a jiných nápisů na stélách, stejně jako z nápisů na skalních stěnách a kamenech dochovaných v původním přírodním prostředí (móyáí). Další významný typ nápisových památek z této doby představují buddhistické sútry zapsané anonymními kaligrafy na papír nebo hedvábí, uložené v severočínských klášterech. Ty se na rozdíl od autorských rukopisů v relativně velkém množství dochovaly v původní podobě a některé se dostaly i do evropských sbírek. Nápisy na stélách, jak již bylo řečeno, navazují na praxi běžnou za dynastie Hán. Jedná se většinou o texty veřejné, určené pro poučení současníkům a na paměť budoucím generacím. Jako takové jsou v některých případech psány v úřednickém písmu, případně v jeho pozdní variantě zvané bájen. Mnohé texty ze severních oblastí však byly tesány poměrně hrubě, s mohutnými, ostře řezanými tahy dosti vzdálenými jemné eleganci nápisů ve stylu bájen. Některé stély především z doby dynastie Severní Wěi -JtSl (386-534), v níž vládli panovníci z rodu Tabgačů 33 Více viz Lomová a Yeh (2004: 203-206) nebo Tseng (1993: 160-168). turkického původu zvaného Toba (Tuobá shi JSíKfí;), byly posléze qingskými epi-grafy vyzdvihovány jako doklady nestrojeného, přirozeného kaligrafického stylu, který byl vlastní nápisům v archaických duktech písma, zatímco v textech jižní tradice navazující na styl dvou Wángů ho překryla vyumělkovaná krása kurzivních a konceptnich stylů. V 5. a 6. století se stále více začíná prosazovat písmo vzorové a některé stély představují cenné doklady přechodných typů mezi úřednickým a vzorovým duktem. Autory textů tesaných do kamene byli významní kaligrafové a oproti hanským stélám jsou nápisy častěji podepsané. Asi nej slavnějším kaligrafem činným za vlády dynastie Severní Wěi, kterého známe jménem, byl Zhěng Dáozhäo ftPiJÍBg (f 516). Za vlády císaře Xiáowéna #Jtlr? (vládl v letech 471-499) sloužil v úřednických funkcích a byl považován za předního konfuciánského vzdělance své doby. Vynikal především ve vzorovém písmu. Podle historických pramenů vytvořil mnoho monumentálních nápisů v exteriéru, z nichž se dochovaly dva zlomky kamenů s textem epitafu jeho otce Zhěng Xlho Pii (reprodukci viz Tseng 1993: 168). Ty byly dlouho stranou zájmu kaligrafii i historiků umění a upozornil na ně teprve qingský literát a představitel epigrafické školy Ruän Yuán PjÉ7C (1764-1849). Od té doby představují jednu z nej významnějších památek v raném vzorovém písmu z období Šesti dynastií a posloužily za vzor mnoha studentům kaligrafie a obdivovatelům starých nápisů. Dalším ze slavných děl tohoto období je Stéla s nápisem oslavujícím Zháng Měnglónga (Zháng Měnglóng hěi WSlWM), umístěná v Konfuciově chrámu ve městě Qúfů (obr. IX), která byla vztyčena roku 522 na paměť ctnostných skutků guvernéra Zháng Měnglónga. Přestože si znaky uchovávají cosi z archaické strohosti a strnulé hranatosti starších nápisů, představuje toto dílo ukázku již vyspělého vzorového písma. Zvláštní kouzlo mu propůjčují nápadně zvýrazněné doleva a doprava se svažující tahy a místy také prodloužené vodorovné tahy umístěné ve znaku nejníže jako jakási výrazná základna. Specifický typ dokladů dobového kaligrafického stylu představují buddhistické sútry a další rukopisy uložené ve skalních chrámech v severní Číně. K nejvý-znamnějším patří chrámy v Yúngängu Síšj, Lóngménu ti P? a Dunhuángu Šfcjíl, přičemž v posledně jmenovaných byl počátkem 20. století učiněn nej větší objev textů z období Šesti dynastií a dynastie Tang v novodobých dějinách. Roku 1900 objevil chrámový správce Wáng Yuánlú EEIHSS v tajném skladišti za jeskyní č. 16 zazděné obrovské množství svitků s texty buddhistických súter, literárních a filozofických děl, stejně j ako taoistických a křesťanských spisů, které lze datovat většinou do období mezi 5. a 10. stoletím n. 1. Dříve než byl vydán zákaz jejich vývozu z Číny, stihl jich mnoho prodat cizím badatelům, j ako byli Angličan Aurel Stein (1862-1943), Francouz Paul Pelliot (1878-1945) nebo Japonec Otani Kozui ~k^yt^ (1876-1948), kteří v té době pořádali průzkumné výpravy do střední Asie a severní Číny. Proto se dnes relativně velké množství těchto vzácných rukopisů nachází v západních sbírkách. ČÍNSKÉ PÍSMO Spisy patřící chrámovým komplexům byly po staletí považovány za užitkové texty, které měly liturgickou a případně historickou hodnotu. Až do relativně nedávné doby však nebyly studovány z hlediska kaligrafického stylu nebo uměleckých a estetických kvalit. Proto také většinou nedocházelo k jejich záměrnému falšování a rukopisy pocházející přímo z klášterních zdrojů bývají co do datace a dobové autenticity spolehlivé. Co se týče dunhuangských rukopisů, ležely navíc po téměř 1 000 let zazděné v tajné komoře klášterního komplexu, takže o jejich spolehlivosti není pochyb. Datované texty z Dunhuángu tak představují jedinečný srovnávací materiál pro poznání dobového kaligrafického stylu. Publikované rukopisy súter a dalších textů z doby Šesti dynastií (viz především Dítnhitáng... [2000: 154 a dále]) ukazují, že mnohé z nich byly ještě v období po pádu Západních Jinů psány písmem blízkým úřednickému duktu, kterým se i v období Šesti dynastií zapisovaly texty velké důležitosti. Jiné jsou ukázkou vzorového písma, jež si však uchovává některé rysy písma úřednického, takže zde můžeme vidět různé přechodové varianty mezi těmito dvěma dukty (obr. X). Nápadné jsou především zvýrazněné vodorovné tahy a tahy svažující se doprava, které si ostatně i u mnohem mladších zápisů súter podržují tento archaizující rys. Nenajdeme zde ani důraz na proměnlivost jednotlivých tahů a střídání tahů různé tloušťky nebo tušového odstínu, které představují základ individuálního kaligrafického stylu u mistrů Jižních dynastií. Opisování súter bylo totiž aktivitou, které se věnovali jak profesionální klášterní písaři, tak kaligrafové z řad laiků, toužící po získání zásluh na cestě k nirváně. Nebylo zde proto žádoucí uplatňovat osobitý kaligrafický styl. Profesionální kaligrafové sútry většinou přepisovali ve stylu běžném v daném historickém období, zatímco individuální kaligrafové často záměrně volili formální, případně i archaizující styl užívaný pro významné oficiální texty. Formální povaha těchto zápisů, stejně jako například konfuciánských kanonických textů, bývá navíc umocněna použitím linkovaného papíru o standardním počtu znaků v jednotlivých sloupcích. XVI. Dynastie Suí Období nejednoty, zjednodušeně označované jako Šest dynastií, jež nastalo po pádu dynastie Hán a trvalo přibližně tři a půl století, skončilo roku 589 sjednocením severu a jihu pod vládou generála Yáng Jiäna tjl^ (vládl v letech 581 604 jako suiský císař Wén Pn^Ci5)?), který se prohlásil prvním císařem dynastie Suí. Přestože pocházel z „barbarského" státu Severní Zhôu ^bJSl (557-581) a byl podle dochovaných záznamů především válečníkem, zajímal se o umělecká díla alespoň do té míry, že po porážce státu Chén, který jako poslední vládl na jihu, zkonfiskoval více než 800 kaligrafických a malířských děl z tamních palácových sbírek a ušetřil je tak před zničením během válečných plenění. Později pro nč nechal v hlavním městě v blízkosti císařského paláce vystavět speciální budovy, kde mohla být umělecká díla náležitě uložena. Yáng Jianův syn Yáng Guáng ttll, jenž vládl po otcově smrti jako císař Yáng ífrjilffr (vládl v letech 605-616), se pak již zcela v tradici kultivovaných a vzdělaných panovníků věnoval sbírání a studiu umění. Na své nákupy luxusních předmětů věnoval nemalé částky a jeho vášeň pro umělecká díla vstoupila do dějin. Nechal si například zbudovat obrovské gondoly, na nichž pořádal v doprovodu vybraných hostí vyjížďky po císařském kanálu. Bral si s sebou také množství obrazů a kaligrafií z císařských sbírek a historické prameny zaznamenávají, že při nehodě jedné z lodí byla velká část těchto artefaktů zničena. Dynastii Suí přísluší významné místo v dějinách Číny především proto, že po několika staletích rozdrobení opět sjednotila celé území pod vládu jediného panovníka. Co se týče umělecké tvorby, bývá i přes své krátké trvání historiky též kladně hodnocena. Vzhledem k orientaci císaře Yánga na okázalost a vytříbenost stylupo-kračovala navzdory svým severním kořenům v tradici Jižních dynastií a v mnoha ohledech předznamenala pozdější vývoj za dynastie Táng. V kaligrafické produkci tohoto období je již zřetelná návaznost na dílo Wáng XTzhího, která pak zcela převáží za vlády tangského císaře Táizónga. Z doby vlády dynastie Suí se zachovaly také nápisy na stélách, běžné v severních oblastech i v předchozím období Šesti ; dynastií. Prosazuje se v nich především vzorové písmo, které již dosáhlo značné :vyspělosti a bývá označováno jako přímý předchůdce vrcholného stylu v tomto duktu, který se objevil za dynastie Táng. Jako přední kaligraf dynastie Suí je nejčastěji uváděn mnich Zhiyong, o němž již byla řeč jako o jedné z hlavních postav příběhu vážícímu se k osudu Předmluvy ke sbírce básní složených u Pavilonu orchidejí. Přesná data jeho narození a umrlí nejsou známa a o jeho osobě se dochovalo jen minimum biografických údajů. čínske písmo Dynastie Suí Traduje se, že byl potomkem mistra Wáng XTzhTho a dědicem rodinné kaligrafické tradice. Vynikal ve všech třech „moderních" duktech, tj. konceptním, lcurzivním a vzorovém písmu, v prvním z nich dokonce podle dávných kíitiků předčil i samotného Wáng XTzhTho. Výrazně se zasloužil o rozšíření jeho stylu mezi svými současníky a právě jeho role v pokračování tradice dvou Wángů, jejichž dílo později obdivovali tangští a songští císaři, mu nejspíše zajistila čelné místo v historii čínské kaligrafie. V pramenech se sice objevují ještě jména dalších kaligrafii činných u dvora suiských císařů, j ejich dílo i podrobnosti o j ej ich osobitém kaligrafickém stylu však již dávno upadly v zapomnění. Mnich Zhiyöng se vedle údajného vlastnictví rukopisu Předmluvy proslavil také tím, že ve Wáng XTzhTho stylu přepsal tzv. Text o tisíci znacích (Qiänziwén JC; obr. XI) a v mnoha kopiích ho rozšířil mezi kláštery v jihovýchodní Číně. Text o tisíci znacích údajně sepsal učenec Zhou Xřngsi (470-521) za vlády liangského císaře Wůa jakožto smdijní materiál pro císařova syna. Skládá se z tisíce znaků komponovaných do 125 čtyřslabičných dvoj verši, přičemž každý znak se v textu objevuje pouze jednou. Je tedy jakýmsi kompendiem tisíce běžnějších znaků, které má podobnou funkci jako evropské slabikáře. Donedávna se takto používal vc školách. Již od dynastie Suí a Zhiyöngova rozsáhlého podniku je navíc užitečným materiálem pro kaligrafy, kteří se cvičí v jeho opisování v různých duktech písma. Často se setkáme s dílem obsahujícím Text o tisíci znacích, přepsaný v několika duktech paralelně vedle sebe. Takovou podobu měl podle všeho i slavný Zhiyčngův přepis. Z přibližně osmi set kopií, které podle historických podání vytvořil za třicet let usilovného opisování, dnes známe dvě - jednu v rukopisné verzi, uchovávanou v soukromé sbírce v Japonsku, a druhou vytesanou za dynastie Song do stély, která se nachází v Lese stél (Běilín ##) v XT'änu.34 Obě obsahují přepis Textu ve vzorovém a konceptním písmu ve Wáng XTzhTho stylu. Především verze v japonské sbírce je badateli považována za velmi kvalitní a pravděpodobně skutečně vzniklou ještě v přcdtangskčm období. Představuje tak významný doklad toho, jak vypadal vývoj v této linii ještě před jejím prosazením do čela všech kaligrafických stylů počátkem dynastie Táng. Pro laiky, kteří se sami kaligrafické praxi nevěnují, je navíc studium Textu o tisíci znacích, zapsaného v několika duktech vedle sebe, vynikající příležitostí k pochopení rozdílů mezi jednotlivými typy písem. Pozorné čtení znaků v kurzivním a konceptním písmu také ukáže, jakým způsobem jsou zde znaky zjednodušovány a jak se někdy mění i pořadí tahů, které je naopak ve vzorovém písmu striktně Les stél je zvláštní druh muzea, které se specializuje na sbírání a uchovávání kamenných stél a dalších epigrafických památek z území celé ČLR. Vznikl roku 1944 v severočínském Xí'änu na místě bývalého Konfuciova chrámu, jenž byl údajně založen již za dynastie Severní Song. V současnosti muzeum opatruje na 3 000 stél a dalších nápisových památek, z nichž nej starší pochází z doby Západní Hán. Celá řada starých textů, významných pro dějiny čínské kaligrafie, které jsou dnes dostupné pouze v podobě nápisů vytesaných do stél, se nachází právě ve sbírkách tohoto muzea. dané, jelikož pouze při jeho dodržení vznikne znak složený z komponentů náležitých tvarů a proporcí. V konceptním písmu se například zmkyuě B, který ve staré čínštině uvozuje přímou řeč, a jemu podobné běžně zkracují na jednotahové „kolečko". Skrze jeho střed pak prochází spojnice s následujícím znakem, jež nahrazuje vodorovný tah uprostřed. Ve vzorovém písmu by přitom kaligraf nejprve napsal svislý tah vlevo, pak bý za pomoci správného nasazení štětce navázal horním vodorovným tahern přecházejícím v pravý svislý tah, pak by štětec oddálil, nasadil vlevo uprostřed k vytvoření středního vodorovného tahu a nakonec by štětec znovu oddálil a celý prvek by uzavřel spodním vodorovným tahem končícím těsně nad zobáčkem zakončujícím pravý svislý tah. Podobné zkrácení můžeme u Zhiyon-govy verze Textu vidět například u znaku zhú S ,svíce' (8. znak v 1. a 2. řádku zprava). Zatímco determinativ ,oheň' íK v levé části znaku zůstává i v konceptním písmu v podstatě nezměněn, prvek na pravé straně je zjednodušen téměř k nepoznání. Sedm tahů horního komponentu a háku na pravé straně nahrazuje jediný tah tvaru roztažené spirály "5, jenž plynule přechází do zmiňovaného kolečka, které zde zastopuje prvek s původním významem ,hmyz' i., skládající se ve vzorovém písmu ze šesti tahů zapsaných v pevně stanoveném pořadí. Podobným způsobem bychom mohli popsat zjednodušení nej různější ch dalších prvků i v ostatních znacích, napsaných vždy vpravo ve vzorovém a vlevo v konceptním duktu. Vidíme tak možnosti, jaké kaligrafovi skýtá konceptní (a podobně i kurzivní) písmo k vyjádření vlastního temperamentu, individuálních zvyklostí a zálib. Spojí-li se pak vlastní modulace tvarů znaků se svébytným pojetím ostatních charakteristických rysů kaligrafie, jako jsou druh a kvalita tuše, tloušťka a variabilita štětcových tahů, rozestupy mezi znaky, sklon písma a další, vzniká jedinečný styl, který je u slavných mistrů kaligrafie tolik ceněn. Toto osobité vyjádření je samozřejmě do jisté míry možné i ve vzorovém písmu a kaligrafové dynastií Míng BJj (1368-1644) a QIng, kteří učinili objektem svého zájmu archaické dukty, dokonce obdobně pracovali i s pečetním nebo úřednickým písmem. V těchto typech písma se však individuální vklad autora omezuje na velmi jemné nuance v síle a tušovém odstínu štětcových tahů, práci s kompozicí jednotlivých znaků, sloupců a celého textu, stejně jako na drobné odchylky od standardních tvarů konkrétních prvků. Minimálně do doby, kdy se hlavní devízou individuálního stylu stala reinterpretace rukopisu některého ze starých mistrů, což, jak uvidíme, byla tendence sílící od dynastie Yuán jú (1279-1368) a převládající za dynastií Míng a QTng, skýtalo kurzivní a konceptní písmo nejširší možnosti pro uplatnění autorské invence a kreativity. Kaligrafičtí mistři období Šesti dynastií v čele se dvěma Wángy jako první naplno využili možností těchto původně neformálních duktů a učinili z nich základ svého uměleckého vyjádření. Tradice, k jejímž nejstarším stoupencům patří suiský mnich Zhiyong, se pak podobným způsobem rozvíjela i v následujících staletích. i I Dynastie Tang XVII. Dynastie Tang Po necelých čtyřech desetiletích vlády vystřídali dynastii Suí na císařském trůně panovníci dynastie Tang (618-906). Ta byla u moci téměř 300 let a představovala epochu všeobecného rozkvětu jak po ekonomické, tak kulturní stránce. Vedle konfucianismu, který udával pravidla oficiálmmu životu, se nyní výrazně uplatňoval i buddhismus, jenž si vydobyl významnější pozici v období rozdrobení. Spolu s taoismem byl myšlenkovým pozadím moha soukromých aktivit a spolupůsobil tak při vziku uměleckých děl. Za dynastie Tang se vyděluje buddhistická sekta chán W, kladoucí důraz na meditaci a osobnostní kvality, které vedou k okamžitému osvícení namísto postupného získávání zásluh prosazovaného jinými bud-dhistickými školami. Hluboké duchovní pohroužení a jedinečnost prožitku zdůrazňované chánovými mnichy představovaly důležitý impulz pro teorie kaligrafie a malířství. Z hlediska dějin čínského umění je dynastie Tang jedním z vrcholných období, kdy vznikla celá řada vynikajících literárních, malířských i kaligrafických děl obdivovaných a napodobovaných tvůrci následujících období. V oblasti kaligrafie se jedná především o zlatý věk vzorového písma. Vzorové písmo inspirované stylem Wáng XTzhího bylo za vlády císaře Táizônga ustanoveno oficiálním duktem, v jehož zvládnutí se vzdělávali všichni studenti usilující o složení státních zkoušek. Nová kronika dynastie Tang (Jún Tángshú 0rí##) hovoří o tom, že úspěšní kandidáti museli prokázat své schopnosti v psaní „krásného vzorového písma" (Naka-ta 1983: 128). Kurzivní písmo bylo nadále užíváno pro texty neformální povahy a texty koncipované již v okamžiku svého vzniku jako umělecká díla. Velké obliby dosáhlo také písmo konceptní, v rámci kterého se objevuje varianta „bláznivého konceptního písma", sloužící výhradně jako prostředek uměleckého vyjádření. Vedle všestranného rozvoje těchto tří „moderních" duktů se poprvé objevují náznaky tendence k oživování archaických druhů písma, které se projevují renesancí pečetního a úřednického písma. Stěžejním však zůstává vzorové písmo, jehož forma se počátkem dynastie Tang ustaluje a v podstatě kodifikuje tak, jak bude posléze používáno až do dnešních dní. Znaky vzorového písma se skládají z tahů přesně stanovených tvarů a proporcí, které jsou popsány v tzv. teorii osmi tahů, obsažených ve znaku vowg (ydngzi bafá lim žk^AŽfelro). Ta se poprvé objevila právě za dynastie Tang a praví, že ve znakuyông t!< ,věčný', zapsaném ve vzorovém písmu, jsou obsaženy všechny základní tahy, kterými lze napsat jakýkoliv další znak čínského písma. Sradenti zdokonalující se v psaní vzorového duktu měli za úkol cvičit především těchto osm základních tahů a jejich kompozici v rámci jednoho znaku (obr. XII). Tahy obsažené ve znaku jówg jsou definovány takto (srov. též kapitolu IV.2): 1. bodový tah nazývaný cě fUJ nebo také diän 1A 2. vodorovný tah nazývaný lě 4í) nebo také héng W. 3. svislý tah nazývaný nu ^ nebo také shii £ 4. háček nazývaný yuě SI nebo také gau $»1 5. stoupající nakloněný tah tažený zleva doprava nazývaný cě M nebo také xié M 6. klesající nakloněný tah tažený zprava doleva nazývaný lůě fíS nebo také piě M 7. zobali nazývaný zhuó W- 8. klesající nakloněný tah tažený zleva doprava nazývaný zhé M nebo také nä S Základem tangského vzorového písma je správné provedení zmíněných tahů, tedy to, jak u každého z nich nasadit štětec, jakým způsobem ho táhnout a jak provést náležité zakončení. U každého znaku se musí tahy také správným způsobem napojovat a křížit. Teprve po bezvadném zvládnutí těchto prvků nastupuje otázka vlastního stylu, v němž může hrát roli síla jednotlivých tahů, hustota a kvalita tuše, sklon znaků, kompozice celého textu a v neposlední řadě také odkazy k rukopisu některého ze slavných mistrů současnosti či minulosti. XVII. 1 Tři velcí mistři počátku dynastie Tang a kaligrafie císaře Táizônga Císaři dynastie Tang převzali některé instituce a zvyklosti, zavedené již za dynastie Suí, a mnozí umělci, kteří působili u suiského dvora, přešli do služeb tang-ských panovníků. Například Ôuyáng Xún a Yú Shinán JtfiiPÍÍ (558-638) se oba narodili ještě za poslední z pěti Jižních dynastií, za vlády dynastie Suí se stali dvorními kaligrafy a později patřili k nejvýznamnějším kaligrafickým mistrům činným u dvora tangského císaře Táizônga. Spolu s mladším Chú Suiliángem jE"Bľ) ze sbírek Palácového muzea v Pekingu (obr. XXX). Jako kaligrafové ovšem ze čtyř velkých mistrů dynastie Yuán nejvíce prosluli Wú Zhěn a Ní Zán. Wú Zhěn se do povědomí milovníků čínského umění zapsal ''3 Obsah nápisu podrobněji vysvětluje Hsfi (2007: 51 -52). Dynastie YuAn především svými obrazy s námětem rybáře na osamělé loďce pohupující sc uprostřed nedozírné vodní hladiny a také svými malbami bambusu. Obě tato témata zosobňují literátský ideál mravní integrity ušlechtilého člověka a odchodu z veřejného života. Wú Zhěnovy obrazy rybářů jsou navíc doplněny nápisy v konceptním písmu, které hovoří o životě rybářů v ústrani a dále tuto symboliku rozvádějí. Jeho rukopis, jenž svou uvolněností a nestrojeností tento ideál dobře vystihuje, používá těžké a široké tahy modelované většinou špičkou štětce. Prostě a přirozeně působí i znaky Sútry srdce (Xinjíng 'L>íffi), kterou roku 1340 Wú Zhen napsal na 2 metry dlouhý podélný svitek, uchovávaný dnes v Palácovém muzeu v Pekingu (obr. XXVII). Buddhistické učení, stejně jako myšlenky taoismu, poskytovaly vzdělancům stranícím sc veřejného života útěchu v nelehké životní situaci a představovaly další možnost využití jejich intelektuálního potenciálu. Wú Zhěnův přepis Sútry srdce v konceptním písmu je tak na jedné straně mistrovským uměleckým dílem a na straně druhé je výrazem duchovního založení svého autora. Sútra]e napsána stylem blízkým nápisům na obrazech rybářů, a proto i zde můžeme obdivovat hutné a masivní tahy některých znaků, střídající se s odlehčenými partiemi psanými suchým štětcem. Výrazné, občas elegantně zvlněné svislice navíc dodávají textu na živosti a plynulosti, které jako by odkazovaly k tomu, že autor dílo vytvořil v okamžilcu naprostého vnitřního uvolnění a povznesení nad přízemní problémy každodenního života. Ní Zánův malířský i kaligrafický styl je značně originální. Maloval většinou krajinu s rozlehlou vodní hladinou, na jejímž břehu stojí jednoduchý pavilonek obklopený stromy se zvláštními rozsochalými větvemi. Jeho specifikem je časté použití tahu nazývaného zhédaícún tJx^M. ,překroucená stuha', který je vhodný především pro modelaci horizontálních prvků, jako j sou skaliska, kameny či vodní břeh. Rád pracoval s velmi suchým štětcem, takže jeho scenérie působí jemně a přehledně. Ní Zánovy malby, kupříkladu jeho slavná Studovna RóngxTzhäi (RóngxTzhäi tú ^WM\S) z taipeiského Národního palácového muzea (obr. XXXI), bývají doplněny poměrně dlouhými nápisy v osobitě modelovaném vzorovém písmu, které jim propůjčuje ještě větší vytříbenost a eleganci. Kaligrafie je napsána tenkým štětcem podobně suchými tahy, jaké malíř použil ke znázornění krajinné scenérie. Přestože znaky působí na první pohled syrově a neupraveně, při bližším zkoumání zjistíme, že se skládají z jemně modulovaných a dokonale komponovaných linií, které vzdáleně připomínají tahy „štíhlého zlatého písma" císaře Hulzônga. V Ní Zánově provedení však nejde o dvorský zdobný styl, jeho rukopis je naopak obdivován pro svou nevtíravou a přirozenou krásu, která dokonale ladí s čistotou a projasněností scenérie. V českém kontextu stojí za zmínku fakt, že jedno dílo připisované Ní Zánovi sc nachází ve sbírce Náprstkova muzea v Praze. Jde o půvabnou a technicky dobře zvládnutou malbu krajiny, k níž je přesně v souladu s mistrovými zvyklostmi připojen dosti dlouhý nápis. Kaligrafie je co do techniky práce se štětcem a tuší a formálních náležitostí, jako jsou tvary jednotlivých tahů, způsoby jejich spojování čínské písmo a křížení apod., mistrovu autentickému rukopisu velmi blízká. Z jejího celkového výrazu přesto vyzařuje určitá topornost a nejistota, které jsou známkou toho, že se pravděpodobně nejedná o Ní Zánovu práci, ale o velmi kvalitní napodobeninu z ruky časově blízkého mistra nebo přímo Ní Zánova žáka. I tak je obraz v českých sbírkách ojedinělým příkladem yuanské či raně mingské malby, která poměrně věrně zachycuje malířský a kaligrafický styl tohoto slavného yuanského mistra. Pro vrcholné období vlády dynastie Yuán je, jak jsme již naznačili, stěžejní tvorba „čtyř velkých mistrů". Je však třeba mít na paměti, že malířů a kaligrafii podobného založení, kteří se věnovali literátským tématům malby a ke svým obrazům připojovali osobitou kaligrafii, bylo v tomto období samozřejmě mnohem více a sbírky čínské malby a kaligrafie v různých částech světa obsahují i příklady jejich tvorby. Mnozí z těchto tvůrců jsou v pozdějších historiích bohužel zastíněni dílem slavnějších čtyř mistrů, a proto nejsou jejich jména všeobecně známá. Závěrem si proto můžeme uvést alespoň jednoho dalšího autora, jehož dílo si koncem dynastie Yuán a v pozdějších dobách také získalo značnou popularitu. Wáng Miän EEJt (1287-1359) pocházel z chudých poměrů a byl samoukem jak v malbě, tak v kaligrafii. Protože opakovaně neuspěl u státních zkoušek, rozhodl se odejít z veřejného života a věnovat se především umění, které mu také přinášelo obživu. V malířství se specializoval na námět slivoňových květů, jež byly jedním 7, nejběžnějších témat literátské mšové malby v žánru květin a ptáků, avšak od dynastie Jižní Song se jejich obliba široce rozšířila i v profesionální a dvorské malbě. Wáng Miänovy slivoně byly údajně tak populární, že se u jeho dveří neustále tísnilo několik zájemců o jeho obraz. Je tak jedním z prvních tvůrců, kteří přes své literátské založení obrazy a kaligrafie nepokrytě prodávali, což je trend sílící později za dynastií Míng a QIng. Větévky slivoně jsou ve Wáng Miánově podání křehké a elegantní, což ještě podtrhuje kaligrafický styl jeho nápisů. Bývají vyvedeny ve standardním písmu, jehož některé tahy se blíží písmu úřednickému, takže působí archaicky a vznešeně. Ukázku tohoto stylu v kombinaci s monochromním vyobrazením slivoňových květů můžeme vidět například na mistrově slavném díle Tušová slivoň (Môméi tú SÍÄHl; obr. XXXII), jež si podle připojených kolofonu získalo obdiv mnoha mingských literátských malířů a kaligrafů včetně mistra Zhu Yúnmínga. XX. Dynastie Míng XLlll. /S to XLIV. •'2 íí XIV. Roku 1368 byla mongolská dynastie Yuán svržena a na trůn opět na necelých 300 let usedli čínští císařové (do roku 1644). Po dlouhém období cizí nadvlády se vedle politické a ekonomické konsolidace říše snažili také o obnovení kulturních institucí zavedených za dynastií Tang a Song. Za dynastie Míng doznala velkého rozvoje neokonfuciánská filozofie, která se z Číny rozšířila i do Koreje, Japonska a Vietnamu. Na songského neokonfuciánce Zhů Xiho navázal filozof Wáng Yángmíng ířHHfj (1472-1529), jehož myšlenky, především názory na povahu lidské mysli (xín >llv), měly obrovský vliv až do 20. století. První mingský císař, jenž svou panovnickou éru příznačně označil jako ,Příval bojovnosti' (Hóngwit tfeffc, 1368-1399), sice velký zájem o umění neprojevoval, ale už jeho syn, jenž později vládl jako císař éry Yónglě tKB^ (1403-1424), měl zálibu v kaligrafii. Po vzoru tangských zvyklostí ustanovil oficiálním kaligrafickým stylem rukopis dvou Wángů a všichni dvorní písaři museli toto nařízení dodržovat. Jeho syn, císař Rénz5ng JIItk, jenž po otcově smrti vládl pouhý jeden rok (1424-1425), byl také kaligrafem vyznávajícím tuto tradici a v historiích bývá přirovnáván k samotnému tangskcmu císaři Táizôngovi. Za dynastie Míng byla obnovena i funkce císařské malířské a kaligrafické akademie. Přestože již nikdy nedosáhla takového věhlasu jako za vlády songského císaře Huizčnga, byla minimálně v první polovině vlády dynastie Míng vlivnou institucí udávající tón v uměleckém světě. Od počátku dynastie Míng se bouřlivě rozvíjel kulturní život ve městech vzdálených císařskému dvoru, především pak ve starých kulturních centrech čínského jihovýchodu. Přibližně od poloviny 15. století (jako zlomová se uvádí panovnická éra Chénghuá $A\ĺ, 1465-1487) pak obecně slábne ideologická kontrola císařského dvora, kterou počátkem své vlády mingští císaři s velkou razancí zavedli jako prostředek k udržení všeobecného pořádku a poslušnosti. Spolu s ní se také postupně vytrácí vedoucí úloha mistrů činných u císařského dvora44 a sílí vliv nezávislých umělců, kteří žili mimo něj, většinou v jihočínských centrech kulturního dění, jako je město Súzhôu (tehdy nazývané Wúmén sh) či oblast kolem městečka Songjiäng jež je dnes součástí Šanghaje. 44 Ten sídlit nejprve v „Jižním hlavním městě" Nánjlngu, resp. Nankingu, protože odtud bylo vedeno povstání, které nad mongolskými vládci zvítězilo. Roku 1421 se však císař éry Yónglě rozhodl přesunout hlavní město do YánjTngu (dnešního Pekingu), který pak zůstal hlavním městem i za následující dynastie Qíng a je jím dodnes. ČÍNSKE PÍSMO Dynastie Míno S tímto vývojem také souvisí odcizenost rningských literátů císařskému dvora, která ostře kontrastuje se situací, jež panovala například za dynastie Song. Jak jsme si ukázali výše, největší ambicí songských literátů bylo uplatnit svůj talent a vzdělání ve službě císaři a potažmo celé zemi. Za dynastie Míng naproti tomu po zkušenosti s dlouholetou cizí nadvládou a nepřátelským postojem prvních mingských císařů kji-hočínským intelektuálům panovala ohledně těchto vznešených cílů všeobecná skepse a deziluze. Mnozí literáti vychovaní ve význačných aristokratických rodinách na jihu Číny úřednickou kariéru vůbec nenastoupili nebo sloužili jen krátce v méně významných funkcích (jako například mistr Wén Zhěngmíng JtWVH, 1470-1559) a uplatnění ve veřejném životě pro ně nehrálo již tak významnou úlohu jako pro vzdělance předchozích období. V jistém smyslu navázali na yuanské literáty odmítající oficiální posty a stejně jako oni obrátili své schopnosti plně k soukromým společenským aktivitám a praxi uměleckých disciplín. Přestože byla říše spravována z Pekingu, skutečná střediska uměleckého života a rodiště mnoha významných mingských umělců byla minimálně od středního mingského období v jihovýchodní Číně. V tvorbě těchto mistrů byly dovršeny tendence „návratu k minulosti", které prosazovali již yuanští malíři a kaligralbvé v čele s Zháo Měngfuem. Většina mingských mistrů svůj vlastní styl definovala právě tím, na kterého tvůrce minulých dob navazovali a jakým způsobem ve svém díle skloubili vlivy starých stylů. Nejde však samozřejmě jen o bezduché opakování a kopírování, neboť v čínském pojetí by návaznost na tradici měla být dovedena k vlastnímu originálnímu výsledku. V dějinách čínského umění nicméně převládá názor, že mingští mistři v pochopení děl dávných malířů a kaligrafiu většinou nepronikli do takové hloubky, jako tomu bylo ve starších obdobích. Jak v malbě, tak v kaligrafii se stále častěji stávalo, že převzali především formu a vnější znaky původního stylu, nikoliv však jeho vnitřní podstatu. V kaligrafii to pak vedlo k většímu soustředění na efekt a působivost výrazu nežna kvality jednotlivých štětcových tahů. XX. 1 Kaligrafové raného mingského období K nej starším mistrům činným kolem poloviny 15. století, kteří inovativnim způsobem navázali na staré vzory, patřil kaligraf Zhäng Bi Wffi (1425-1487). Narodil se v Sôngjiängu a byl příslušníkem starší generace zdejší vlivné školy, kterou nejvíce proslavil pozdněmingský Dông Qíchäng. Zhäng Bi se věnoval především bláznivému konceptnímu písmu v tradici Zhäng Xúho a Huáisúa. Jeho divoké znaky pokryly papír v nespoutaném rytmu. Oproštčnost od jakýchkoliv omezení v kombinaci se snahou o maximální vizuální působivost, které jsou typickými znaky mingského kaligrafického stylu, vedly v jeho díle k ještě odvážnějším výsledkům, než tomu bylo u prací jeho tangských předchůdců. Další zajímavou osobností je kaligraf Lí Dôngyáng ^ĚHř (1447-1516). Jakožto vzdělaný a sečtělý literát se v oficiální kariéře vypracoval na vysokou pozici státního sekretáře, která vlastně odpovídala funkci prvního ministra. Zároveň byl schopným kaligrafem, o němž se říkalo, že jc v pečetním písmu lepší než v písmu úřednickém a že jeho úřednické písmo předčí písmo vzorové, kurzivní a konceptní (Fú 1977: 48). Další kritikové ho vyzdvihují jako nejschopnějšího mingského kaligrafia pečetního písma, a dokonce mu přiřkli označení „génius pečetniho písma" (zhuánshěng íBSB). Jeho kaligrafie se navíc zachovaly v poměrně hojném počtu, takže se u mnoha maleb mingských malířů můžeme setkat s jeho nápisem uvádějícím téma obrazu velkými znaky v pečetním písmu. Jeho titul se objevuje například i u slavného Huáisúova díla nazvaného Z mého života, které sc nachází v tai-peiském Národním palácovém muzeu (obr. XXXIII). Rád používal tvrdý štětec, jen lehce namočený v tuši, takže pro jeho nápisy je charakteristická jistá drsnost a neuhlazenost, kterou ještě umocňuje přímočarost v práci se štětcem vytvářejícím prosté a nekomplikované linie. Lí Dongyángovy znaky tak dobře navozují atmosféru archaických qinských a banských textů. XX.2 Mistři z oblasti kolem města Súzhôu Jak jsme již naznačili, bylo za dynastie Míng město Suzhču jedním z nejvýznam-nějších čínských kulturních center, odkud pocházela celá řada slavných malířů, kaligrafii a myslitelů. Protože se oblast kolem dnešního Suzhou ve starých dobách nazývala Wúmén, bývají někdy zdejší umělci označováni jako Wúmén pái j£íf*I S, což bychom mohli přeložit jako suzhouská škola. Nejedná se však o školu v pravém slova smyslu, ale spíše o velmi volné uskupení umělců, kteří pocházeli ze stejného místa a mnozí z nich sdíleli podobné vzory nebo byli vychováni stejnými mistry. Ve svém díle se však dosti různili, mnozí z nich měli vlastní následovníky a vytvořili tak svou vlastní malířskou nebo kaligrafickou školu. Ze zdejších mistrů se za dynastie Míng proslavili především malíři označovaní jako čtyři suzhouští velikáni (Wúmén si dajiä JjlflBA"^). Byli to představitelé mingské literátské malby, kteří navazovali na literátské malíře dynastií Yuán a Song, a patřili k nim Shčn Zhôu KM (1427-1509), Wén Zhěngmíng, Tang Yín i#Ä (1470-1523) a Qiú Ymg jjl3% (asi 1494-1552). Všichni (snad až na posledně jmenovaného Qiú Yinga, který byl více profesionálně zaměřen) byli také významnými kaligrafy literátského založení, a především dílo prvních dvou představuje samostatnou kapitolu v dějinách čínské kaligrafie. XX.2.1 Starší generace snzhouských literátů Shěn Zhôu, jenž patří ke starší generaci mingských literátů, je považován za jakéhosi zakladatele této školy, neboť mnozí další (včetně druhého zmíněného mistra Wén Zhěngmínga) byli jeho žáky a zasloužili se o šíření jeho stylu v pozdějších obdobích. V malbě se Shěn Zhôu soustředil na monumentální krajiny ve stylu mistrů ČÍNSKÉ PÍSMO Dynastie Míng Pěti dynastií a dynastie Song (navazoval především na dílo krajináře Dông Yuána Í£ÍB, t 962), které j ak technikou práce se štětcem a tuší, tak poetickou atmosférou a odkazy k dílům dávných předchůdců přesně splňovaly nároky kladené na litcrát-skou malbu. Jeho kaligrafie, ač je nepoměrně méně známá než mistrovo malířské dilo a estetické teorie, má svůj význam především ve spojení s konkrétními malbami, na kterých se objevuje. Shěn Zhóu si za svůj vzor vybral songského kaligrafa Huáng Tíngjiäna, jenž byl jinak mingskými kaligrafy spíše opomíjen. Traduje se, že to bylo z obdivu ke čtyřem Huángovým dílům, která Shěn Zhóu vlastnil, takže měl ideální příležitost do hloubky prostudovat jeho kaligrafický styl (Fu 1977: 131). Ve svém vlastním rukopisu k němu pak odkazuje především prodlouženými vertikálními a diagonálními tahy. Ty, jak jsme viděli u Huáng TíngjiSnových prací, mají výrazný vizuální efekt a způsobují, že znaky mají tendenci se jakoby rozpínat do stran. Podobné kvality spolu s masivnějšími, přesně tvarovanými tahy bychom našli i v kaligrafii mistra Shěn Zhoua. Dalším významným kaligrafem starší generace suzhouských literátů byl Shěn Zhouův přítel a vysoký hodnostář Wú Kuán (1435-1505). Protože se na rozdíl od mnoha dalších mingských literátů politice nevyhýbal a ve své kariéře se vypracoval až na ministra personálních záležitostí a ministra obřadů, měl Wů Kuán díky svým kontaktům možnost vidět mnoho starých maleb a kaligrafií. Celá řada dochovaných děl také nese jeho nápisy a pečetě. Inspiroval se stejně jako Shěn Zhou dílem songských literátů, studoval však především styl Sů Shiho, který byl za Míngů mnohem oblíbenější než poněkud extravagantní kaligrafie Huáng Tíngjiäna. Wú Kuän i Shěn Zh5u tak sehráli významnou úlohu v procesu mingské renesance songských stylů malby a kaligrafie a otevřeli cestu dalším zájemcům o dílo songských literátů. V jejich době již většinou obsahovala díla vzdělaných literátů kaligrafii i malbu ve vyrovnaném poměru. Završil se tak vývoj počínající za dynastie Severní Song, kdy začali malíři vlastnoručně nadepisovat své malby krátkými básněmi. Ve svých přednáškách o songské krajinomalbě ho výstižně charakterizuje taiwanský badatel a dlouholetý kurátor sbírek malby a kaligrafie v taipeiském Národním palácovém muzeu Hsú Kuo-huang (2007: 57-58): „Změny, které nastaly za dynastie Yuán a dále pokračovaly za dynastie Míng, nejlépe dokumentuje Shěn Zhčuovo dílo Noční bdění (Yězuo tú ES). Autor ho údajně namaloval za jedné noci, kdy nemohl usnout. Poslouchal zvuky přírody kolem a inspirován jimi napsal text O nočním bdění (Yězuo ji ^álálE), k němuž posléze doplnil obraz nazvaný Noční bdění. Nejprve tedy existoval text, malbu k němu autor posléze doplnil. Nej důležitějším pojítkem mezi těmito dvěma prvky je pak kaligrafie. Kdyby malíř nebyl zároveň dobrým kaligrafem a text nenapsal tak, že má již sám o sobě vysokou uměleckou hodnotu, nedošlo by nejspíše ani na pozdější rozšíření o malířskou část. Existence díla tak závisí nejprve na literárních schopnostech autora - každý máme určité pocity a zážitky vycházející z kontaktu s přírodou, málokdo z nás ale dokáže napsat vytříbené a působivé pojednání. Dalším krokem pak je kvalitní kaligrafie. Autor si bezpochyby text nejprve načrtl a poté ho krasopisně- přepsal do konečné podoby. Jako poslední pak přichází na řadu malířská část díla. U mnoha děl tomu bylo naopak, nejprve vznikla malba a k ní se pak připojily nápisy. Zde je ale z pravidelného tvaru nápisu evidentní, že musel být zapsán do předem připraveného prostoru a s malbou tvoří vyrovnaný poměr. I mnoho dalších mingských autorů, například Chén Chún (1483-1544), Xú Wěi #?íf (1521-1593) a další, malovali díla, kde malba zabírala přibližně polovinu svitku a druhá polovina byla věnována kaligrafickým nápisům, které se co do významu malbě vyrovnaly. U Shěn Zhčmova díla Noční bdění se dokonce domnívám, že kaligrafie i malba byly vytvořeny stejným štětcem. Poté, co autor napsal nápis, pravděpodobně pod něj zcela přirozeně a bezprostředně připojil obraz na stejné téma. Tento přístup je do značné míry odlišný od yuanských zvyklostí, kdy ještě malíř promýšlel především kompozici a námět malířského díla, a teprve do zbylého prostoru případně připsal relevantní text nebo báseň. Velká změna tedy spočívá ve směru, jakým se autorova pozornost ubírá - v dřívějších dobách existovala nejprve malba a od ní se dalo přejit k literárnímu dílu a kaligrafii. Za dynastie Míng bylo často prvotním impulzem literární dílo, od něj se odvíjela kaligrafie a od ní teprve malba." XX.2.2 Madšígenerace suzhouských literátů Mezi žáky a následovníky dvou výše zmíněných suzhouských mistrů vynikli především kaligrafové Zhú Yúnmíng a Wén Zhěngmíng. Zhú Yůnmíng pocházel z dobře situované vzdelanecké rodiny a měl ideální podmínky k tomu, aby se stal jedním z nejlepších kaligrafů své doby. Jeho dědečkem z matčiny strany byl významný vzdělanec a kaligraf Xú Youzhěn fáifcM. (1407-1472) a později se oženil s dcerou Li Yingzhěna ^JlřfŘ (1431-1493), dalšího velkého kaligrafa starší suzhouské generace. Od svého tchána prý převzal precizní a uhlazený styl ve vzorovém písmu, zatímco dědova kaligrafie mu byla vzorem pro nespoutané kreace v písmu konceptním. Dostupné biografické údaje, které jsou v případě mingského mistra již nepoměrně rozsáhlejší než fakta známá o tvůrcích starých období, nicméně hovoří o tom, že studoval dílo celé řady starších kaligrafů od dvou Wángů a velikánů dynastie Táng přes práce songských literátů až po tvorbu právě zmíněných starších suzhouských kaligrafů. Takový eklektický přístup je pro vrcholně mingské mistry typický, neboť v této fázi vývoje a rozvinutosti ideálu „návratu k minulosti" již bylo velmi obtížné vybrat si jen jeden vzor a ten do hloubky rozpracovat, jak to učinil kupříkladu Shěn Zhóu. Mingští tvůrci, jak jsme již naznačili výše, proto často měli celou řadu vzorů, jejichž syntéza doplněná o určitý podíl vlastního uměleckého vkladu se pak stane vlastním stylem daného autora. Životopisy také hovoří o tom, že Zhú Yúnmíngův rukopis a typy písma, které používal, se v jednotlivých fázích jeho kariéry liší v závislosti na životní situaci, Čínské písmo Dynastie Míno v níž se zrovna nacházel. V mládí, kdy se věnoval především studiu, se zaměřil na formální a uměřené malé standardní písmo, které ve středním věku vystřídalo písmo kurzivní, inspirované stylem dvou Wángů. Ve vyšším věku, kdy ani po opakovaných pokusech složit státní zkoušky a získat odpovídající úřad neuspěl, na oficiální kariéru rezignoval a začal psát zejména v bláznivém konceptním písmu. V něm dosáhl nej výraznej ších úspěchů a proslavil se j ako j eden z nej větších mistrů bláznivého koncepmího písma všech dob. Vytvořil v něm monumentální díla, která vc formátu horizontálního svitku měřila mnoho metrů a v podobě závěsných svitků často pokryla soubor šesti nebo osmi rozmerných pruhů papíru. Obliba rozměrných děl obecně za dynastie Míng značně stoupla díky změnám v interiéru budov, kde se objevilo mnoho místa pro umístění velkých maleb a kaligrafií. Přispěli k tomu také mistři jako Zhú Yůnmíng, kteří nebrali ohled na zavedené konvence a své kaligrafii rádi dopřáli dostatek prostoru. Například svitek s textem Druhé popisné básně o Rudém útesu (Hoii Chibifii v Metropolitním muzeu v Pekingu v některých svých partiích ukazuje, kam až velkorysé nakládání s volným prostorem může zajít (obr. XXXIV). Na jiných mistrových pracích si zase můžeme povšimnout jedné ze zajímavostí jeho rukopisu - zvláštního důrazu na nepravidelné rozmístění plných, výrazně zaoblených teček, které plynutí textujakoby dodávají odpovídající rytmus. Dílo připisované Zhú Yůnmíngovi se nachází i v českých sbírkách. Národní galerie v Praze vlastní soubor osmi závěsných svitků s textem Ódy na čaj (Chá-gě od tangského mnicha Lú Tónga IĚIR) (790-835) v Zhú Yúnmíngově proslulém bláznivém konceptním písmu.45 Znaky na těchto svitcích jsou napsány lesklou tmavou tuší a mají charakteristický sklon k pravé straně. Některé z nich jsou extravagantně modelované a je vidět, že autorovi šlo především o vizuální působivost kaligrafie. Srovnámc-li však Ódu podrobně s některými ze spolehlivých Zhú Yůnmíngových děl, bude nám na první pohled jasné, že se jedná o práci kopisty, nebo ještě spíše pouhého napodobitele mistrova stylu. Rukopisu chybí jistota a přirozenost provedení, dokonce se nelze ubránit dojmu, že se jeho skutečný autor domníval, že výstřední formy, různé zkratky a propojení torzovitých forem znalců diváka ohromí natolik, že nebude ani na chvíli pochybovat o tom, že se jedná o autentický rukopis velkého kaligrafa. Ve skutečnosti lze i u děl v tomto výstředním typu písma najít individuální kvality, které charakterizují rukopis konkrétního autora, jako například u Zhú Yůnmínga zmiňované hustě rozeseté tečky. Ač se tedy v českých sbírkách bohužel nejedná o pravou ukázku Zhú Yůnrníngovy kaligrafie, je přepis Ódy na čaj dokladem toho, jak bylo jeho dílo oblíbené a napodobované, takže se dostalo až do vzdálené Evropy. Dalším suzhouským velikánem a jedním z nejslavnějších mingských literátů vůbec byl Wén Zhěngmíng. V mládí se mu také dostalo vynikajícího vzdělání od největších dobových učenců a umělců - osobně se učil od Shěn Zhoua, Wú Reprodukci viz Kesner (1998: 100-101). Kuäna, Zhú Yůnmíngova tchána Lí Yingzhěna a dalších osobností. Traduje se, že v básnictví, kaligrafii-a malbě dosáhl takové úrovně, že mu vc zvládnutí všech tří zároveň nebylo mezi jeho současníky rovného. Přesto se mu ani na desátý pokus nepodařilo uspět u státních zkoušek a díky přímluvě svých vlivných příznivců získal jen méně významný úřad v hlavním městě. I ten však záhy opustil a vrátil se na svou rodinnou usedlost, kde se věnoval výhradně soukromým společenským aktivitám a umění. Představuje tak prototyp mingského vzdělance, který, ač nade všechny vynikal v kvalitách oceňovaných v rámci literátské kultury, nedokázal složit zkoušky opravňující ke vstupu do systému státní správy. Tento problém nakonec vedl k tomu, že talentovaní literáti včetně Wén Zhěngmínga o úřednickou pozici neusilovali a věnovali se především umění, které se jim pončkud v rozporu s literátskými ideály stalo i zdrojem obživy. Wén Zhěngmíng vynikl jako malíř i kaligraf a v obou oblastech používal fascinující množství stylů a způsobů vyjádření. Maloval jak monochromní nebo pouze lehce kolorované krajiny podobné průzračným dílům učitele Shěn Zhôua, tak.ar-chaizující „zelenomodré krajiny", které odkazovaly k tangským malbám, a byly proto oblíbené příznivci konceptu návratu k minulosti. V kaligrafii se věnoval jak moderním, tak archaickým duktům a vynikal zejména v malém standardním písmu a v pečetním písmu. Jako své vzory uváděl songské literátské kaligraťy a yuan-ského velikána Zháo Měngfua. Tomu se snažil přiblížit šíří svého záběru, jenž zahrnoval všechny existující typy písem. Stejně jako tomuto yuanskému mistrovi pak někdy kritika Wén Zhěngmíngovi vytýkala přílišné zaměření na formu, které nutně plyne ze snahy vyniknout v mnoha kaligrafických duktech zároveň, a nedostatek vnitřní substance, kterou lze vystihnout jen soustředěným studiem každého konkrétního stylu. Do dnešních dní se dochovalo obrovské množství Wén Zhěngmíngových prací s nápisy nejrůznější povahy, a proto je obtížné jeho tvorbu jednoduše rekapitulo-vat. Jako společné kvality jeho kaligrafií v různých duktech bychom mohli jmenovat eleganci a vytříbenost formy, která je vlastní uměleckým dílům čínských literátů všech období. Dále jsou nápisy většinou dobře technicky zvládnuté, což souvisí s Wén Zhěngmíngovým mistrovstvím v malířství, v němž bylo potřeba perfektně ovládat celou škálu různých kaligrafických tahů. Některá jeho díla charakterizuje možná až přílišná snaha o formální dokonalost na úkor živosti a přirozenosti, kterou jsme již zmiňovali v souvislosti s rozmanitostí typů písma, které používal. Ladnost forem a plynulost jejich spojení můžeme vidět například u Wén Zhěng-míngovy verze Textu o tisíci znacích, která se nachází v Národním palácovém muzeu v Taipei (obr. XXXV). Část napsaná kurzivním písmem je vynikající ukázkou těchto kvalit, jež v daném případě doplňuje i nenucená lehkost, kterou jinak lartikové v některých mistrových kaligrafiích postrádají. Část Textu ve vzorovém písmu (obr. XXXVI) je naopak napsána uměřeně, možná až s přílišným důrazem na vizuální působivost a ladnost jednotlivých tahů. čínske písmo Dynastie Míng Jak jsme již naznačili, měl Wén Zhěngmíng, podobně jako třeba yuanský Zháo Měngfú, početnou skupinu žáků a pokračovatelů, kteří jeho malířský a kaligrafický styl dále rozvíjeli. Jeho synové také pokračovali v otcově linii a stali se ústředními postavami další generace suzhouských literátů. V malbě a kaligrafii vynikli zejména Wén Péng (1498-1573) a Wén Jiä ~XM (1501-1583). Oba malovali jemné, spoře kolorované krajiny a Wén Péng se proslavil svým konceptním písmem (obr. XXVIIb) stejně jako uměním řezání pečetí, kterému se teprve koncem dynastie Míng začali literátští malíři také sami věnovat. Z Wén Zhěngmíngových žáků můžeme zmínit alespoň malíře žánru květin a ptáků a kaligrafia Chén Chúna. Jeho otec byl Wénovým přítelem, a proto není divu, že nadaný umělec vstoupil k Wén Zhěngmíngovi do učení. Dílem svého učitele se inspiroval především ve vzorovém a kurzivním písmu, v konceptním písmu navazoval spíše na styl mistra Zhú Yůnmínga, jenž mu byl bližší svou uvolněností a nespoutaností. Stejně jako v malbě květin, které rád načrtával pouze černou tuší a neusiloval příliš o přesnost forem či eleganci provedeni, i v konceptním písmu mohl odhodit veškeré zábrany a nechat formy na papíře přirozeně a svobodně plynout (obr. XXXVIIa). Pozdější kritika jeho dílo hodnotí jako významnou součást tradice bláznivého konceptního písma, kterou pak dále rozvíjeli pozdněmingští a qingští excentričtí kaligrafové. XX. 3 Mistři z okolí dnešní Šanghaje Zatímco město Suzhôu bylo po staletí centrem kulturního a uměleckého dění, v posledním století vlády dynastie Míng se do popředí dostává také oblast kolem dnešní Šanghaje. Roku 1555 se v městečku Sôngjiäng narodil Dông Qícháng, jenž se záhy stal jednou z nej významnějších osobností čínského uměleckého světa. Stejně jako songský Sfl Shl nebo yuanský Zháo Měngfů byl již od relativně nízkého věku uznávaným vzdělancem a všestranným umělcem, jenž se výrazně zapsal do povědomí svých současníků i budoucích generací. Vedle toho, že podobně jako slavní předchůdci již obligátně vynikal v literární kompozici, malbě a kaligrafii, byl Dông Qícháng vlivným historikem a teoretikem umění. Jeho koncepty představují mnoho originálních a neotřelých pohledů na vývoj čínského malířství a kaligrafie, které, aniž si to často uvědomujeme, se dodnes tradují jako základní teze o vývoji těchto disciplin, kvalitách jednotlivých umělců a jejich děl. Přestože mnohé Dông Qíchängovy názory jsou dosti jednostranné a subjektivní, představovaly po několik staletí natolik autoritativní součást literátské teorie umění, že se teprve v posledních několika desetiletích badatelé odvážili výrazněji zpochybnit jejich všeobecnou platnost. Proto ať s jeho teoriemi souhlasíme, či nikoliv, představují dnes stěžejní prvek čínského uvažování o umění. Významnou součástí Dôngových kritických názorů je teorie severní a jižní; školy (nánběi jenzông lim Ě^b^zrcfíro), která je vlastně reílexí vývoje čínského malířství od dynastie Tang do konce dynastie Míng. Dông rozdělil malíře na stoupence severní a jižní školy, které podle jeho názoru založili tangští malíři LI STxún *siw (653-718) a Wáng Wéi ZEJ6 (asi 699-760). LI Sixún maloval barevné krajiny detailně propracované pomocí tušových obrysů vyplněných barvou, jež pozdější kritika včetně Dông Qíchänga označila za práce hodné profesionálních malířů, kteří pracují podle přání zákazníka a jejichž cílem je vytvořit efektní a líbivé dílo. Wáng Wéi údajně jako první maloval své krajiny pouze černou tuší ředěnou v různém poměru vodou, tedy stejnou technikou, jakou používají čínští kaligrafové. Jc proto považován za zakladatele literátského směru malířství, jemuž jde především o vyjádření myšlenek a názorů tvůrce a neohlíží se příliš na smyslovou působivost obrazu a potažmo materiální prospěch. Ke každé z těchto dvou linií pak Dông Qíchäng na základě dochovaných děl a vlastních preferencí přiřadil jména významných malířů následujících dynastií až do své doby. Vytyčil tak v podstatě směr „profesionálního" a „literátského" malířství a uvedl mnoho důvodů, proč je podle jeho mínění literátská malba jižní školy hodnotnější než k profesionálnímu malířství tíhnoucí tvorba mistrů severní školy.46 Podobně jako sc vyjadřoval k vývoji malířství, psal Dông Qícháng i o dějinách kaligrafie a hodnotil různé staré i soudobé mistry a jejich díla. Ve svých textech hovoří o songjiangské kaligrafické škole, kterou definoval v protikladu ke skupině kaligrafii pocházejících ze Suzhôu. Sám se považoval za jednoho z jejích nej významnějších členů a starší generace místních kaligrafii včetně například výše zmíněného mistra Zhäng Biho uváděl jako své předchůdce. Domníval sc, že songjiangští kaligrafové kvalitou svých děl předčí mistry ze Suzhôu, ale právě tento názor patří k nejkontroverznějším bodům jeho kritických teorií. Mnozí pozdější badatelé ho dokonce viní z účelového vymyšlení zdejší „školy", kterou potřeboval v rámci svých dialektických názorů (reprezentovaných do značné míry i teorií severní a jižní školy) postavit do protikladu ke staré a slavné suzhouské škole. Vedle teoretického díla, které rozdělilo pozdější historiky čínského umění na jeho stoupence a odpůrce, zanechal Dông rozsáhlý korpus uměleckých děl. Sám se považoval za nástupce starých literátských malířů jižní školy a maloval monumentální krajiny inspirované jejich stylem. V pozdějších letech byl tento styl označen za ortodoxní a někteří mistři se proti němu začali vymezovat díly méně svázanými technickými a kompozičními pravidly. V kaligrafii viděl Dông Qíchäng jako ortodoxní tradici dvou Wángů, kterou rozvíjeli velcí tangští mistři jako například Yú Shinán a Chů Suiliáng. Svým dílem programově navazoval na tuto linii doplněnou o tvorbu tangského Yán Zhěnqlnga, songského MI Fúa a některých dalších literátských kaligrafii. K dílu Zháo Měngfua se stavěl dosti kriticky, a přestože uznával autoritu jeho myšlenek a konceptů, nepovažoval ho za ideální vzor pro studium kaligrafie. Jeho přístup natrvalo ovlivnil uvažování historiků a kritiků, zejména O teorii severní a jižní školy více viz např. WAng (1998: 183-184). ČÍNSKÉ PÍSMO těch vycházejících z čínské tradice, a teprve v posledních letech pomalu dochází k jeho přehodnocení. Jakožto přední literát své doby byl Dông nejen všestranným umělcem, ale i znalcem a sběratelem uměleckých předmětů. Již od mládí byl v kontaktu se sběrateli a rodinami, které vlastnily staré obrazy a kaligrafie. Proto již v poměrně raném věku získal ve znalosti stylů starých mistrů erudici, jakou se nemohl pochlubit snad žádný z jeho současníků. Mnohá díla dodnes dochovaná ve význačných světových sbírkách kdysi prošla jeho rukama a nesou nápisy, v nichž se Dóng vyjadřuje k jejich kvalitám, autenticitě a problémům malířského a kaligrafického stylu. Jako příklad takového nápisu můžeme uvést Dông Qíchangův kolofon ke kopii Wáng Xlzhlova textu ze sbírky Muzea umění při Princetonské univerzitě, datovaný rokem 1609 (obr. XXXVIII). Sedmnáct znaků nápisu v kurzivním písmuje ukázkou plného, vitálního rukopisu, kterému nechybí stabilita ani jemnost provedení, pevnost ve vedení linií ani humorné odlehčení. To můžeme pozorovat zejména ve ztvárnění posledního znaku zabírajícího prostor, který v ostatních sloupcích stačil pro umístění čtyř poměrně spořádaně komponovaných znalců. Vidíme, že Dông Qfchäng, který ve svých teoriích dosti striktně trval na výběru a následování správných vzorů, často ve vlastní tvorbě dospěl k jejich svérázné interpretaci a osobitému způsobu vyjádření. Dalším významným umělcem songjiangské školy byl Dongův blízký přítel Chén Jirú RfiíS (1558-1639). Stejně jako Dông Qíchäng byl všestranným vzdělancem a umělcem a také vlastnil rozsáhlou sbírku uměleckých předmětů. Na mnoha obrazech a kaligrafiích, včetně výše zmíněné kopie Wáng XIzhTova rukopisu, jsou nápisy svědčící o tom, že je kdysi Dông Qíchäng, Chén Jirú a někteří další vzdělanci z jejich okruhu studovali společně. XX.4 Excentričtí kaligrafové závěru dynastie Míng Xú Wěi, jenž žil o století dříve než většina slavných individualistu konce dynastie Míng a počátku dynastie Qlng, byl předchůdcem pozdějších mistrů neortodoxního zaměření. Věnoval se především malbě v žánru květin a ptáků a kaligrafii v bláznivém konceptním písmu. Jeho obrazy květin malovaných rozmývanou tuši stojí u zrodu zcela nového malířského stylu, který se do značné míry přibližuje tomu, co jsme v Evropě zvyklí chápat jako abstraktní malířství. Nepracuje se zde s konvenčními strukturami, jako jsou štětcové linie a tahy, obrysy a jejich v> p Ir. atd. Xú Wěiovy malby je naopak vhodné vnímat spíše jako kompozice složené z tmavých a světlých tušových ploch, které se navzájem přelévají jedna v druhou, propojují se a zase rozcházejí a rozehrávají na papíře hru, která je dosti odlišná od tradičního způsobu malby květin a ptáků.47 Podobně je tomu i v Xú Weiově 47 O použití tuše v Xú Wěiově malbě více také Wáng (1998: 70). Dynastie Míng kaligrafii v bláznivém konceptním stylu. Nejen že zde, jak je u tohoto typu písma zvykem, svobodně spojuje individuální tahy a celé znaky mezi sebou, volně pracuje s velikostí znalců i jejich sklonem a odstupy mezi nimi. Xú Wěi se nebojí ani absolutního přehodnocení vžitých forem jednotlivých tahů, které jsou v jeho podání nevzhledně pokroucené, ledabyle neupravené či drze rozpínavé do prostotu, kde se již nakupilo mnoho dalších linií. Jak se však můžeme přesvědčit na jeho kaligrafii nazvané Oslavná báseň o tuši (Yông mo tfcB; obr. XXXIX) ze sbírek Muzea města Suzhňu, jako celek nás dílo i přes jistou abstraktní neuspořádanost zasáhne svou působivostí. Na základě těchto Xú Wěiových prací, stejně jako jeho tušových maleb s náměty rostlin, ho lze jednoznačně považovat za předchůdce moderních malířů, kteří koncem 19. století tvořili v Šanghaji a poté i v jiných částech Číny. Mnozí z qingských individualistu a pozdějších moderních mistrů také pokládali dílo tohoto mingského excentrika za svůj velký vzor. Koncem dynastie Míng a v prvním desetiletí vlády dynastie Qlng žil také Chén Hóngshôu KíPefe (1598-1652), jeden z nej svéráznějších čínských umělců všech dob. Proslavil se především jako profesionální malíř - figuralista, který své postavy literátů, krásných dam a světců maloval bez ohledu na správné proporce s výrazně zvětšenými hlavami nebo j inak pokřiveným vzhledem. Pro své ornamentální pojetí inspirované dobovými tisky a nevšední expresivitu výrazu si získal mnoho obdivovatelů a následovníků především mezi individualisty následujících staletí. Co se týče kaligrafie, mnoho Chánových prací se nezachovalo, existují však doklady o tom, že ve své době byla i jeho kaligrafie dosti žádaná. Na první pohled není tak excentrická jako jeho vyobrazení figur. V technice práce se štětcem a tvarech některých tahů bychom nicméně našli osobité prvky, které jeho rukopis ozvláštňují a přibližují ho výstředním malbám. Dynastie Qíng XXI. Dynastie Qmg Dynastie Qíng, která roku 1644 ukončila vládu mingských panovníků, byla poslední z historických dynastií, jež se po staletí střídaly na čínském trůně, a po jejím svržení roku 1911 byla vyhlášena Čínská republika. Qingští vládci byli nečínského původu, tentokrát se jednalo o Mandžuy, kteří původně obývali rozsáhlé stepní oblasti na sever od čínského území. Podíváme-li se na společenský a kulturní vývoj v Číně z historické perspektivy, našli bychom mnoho paralel mezi obdobím mongolské nadvlády za dynastie Yuán a mandžuské nadvlády za dynastie Qmg. 1 qingští císaři, ač se snažili pomocí nejrůznějších pravidel a nařízení zachovat svou kulfiirní svébytnost, se relativně brzy výrazně počinštili. Kupříkladu císařové éry KängxT MWt (vládli v letech 1662-1722) a Qiánlóng %\>fk (vládli v letech 1736-1796) byli velkými znalci čínské kultury a milovníky umění. I když jejich vkus nebyl podle názorů čínských literátů dostatečně vytříbený (milovali spíše okázalé a zdobné projevy dvorské nádhery než nenápadnou a přirozenou krásu obdivovanou čínskými vzdělanci), dbali snad ještě více než někdejší mongolští panovníci na to, aby získali kvalitní vzdělání, a v obrovském rozsahu sbírali a studovali umělecká díla. Bohatí mandžuští aristokraté a dvorští hodnostáři také postupem času shromáždili ve svých sbírkách mnoho kvalitních uměleckých předmětů a svým přístupem k životu se snažili vyrovnat čínským intelelctuálům. Ve vlastní tvorbě většinou úředníci a přívrženci mandžuských vládců navazovali na ortodoxní linii čínské literátské malby a kaligrafie. Ta se v podstatě kryla s Dông Qíchän-govým vymezením jižní školy a jejím základem byl koncept návratu k minulosti nazývaný fugu. Na druhé straně existovala stejně jako kdysi za dynastie Yuán početná skupina čínských vzdělanců, kteří nesouhlasili s cizí nadvládou a uchylovali se do ústraní ať už soukromých rezidencí, nebo stále častěji také do taoistických či buddhistic-kých klášterů. Tito loajalisté (yímín iaK) se hojně věnovali výtvarnému umění. Neztotožnili se většinou s ortodoxním přístupem dominantním u dvora a v malbě i kaligrafii hledali nové způsoby uměleckého vyjádření. Jejich společným rysem je přehodnocení literátského přístupu k umění, který vycházel z názorů songských a yuanských literátů a byl posléze kodifikován v Dông Qíchängových teoriích. Počátkem dynastie QIng tak dochází k faktickému rozchodu mezi umělci ortodoxního zaměření a individualisty, kteří se nedrželi jimi vyznávaných hodnot. Ti vytvořili každý svůj osobitý styl a obohatili kánon čínského výtvarného umění jak co do technik malby a kaligrafie, tak neobvyklým pojednáním nejrůznějších tradičních témat a motivů. XXI. 1 Individualista počátku dynastie Qing Ve většině publikací věnovaných vývoji kaligrafie a malířství v Číně se dočteme, že v průběhu 17. století, tedy v samém závěru vlády dynastie Míng a počátkem dynastie Qmg, došlo v oblasti umění k převratným změnám. Ty souvisí s výše nastíněným nástupem individualistických mistrů, kteří ve své tvorbě uplatňovali do té doby nevídané myšlenky a postupy. Z kaligrafii tohoto záměrem můžeme jmenovat především Fú Shana (1607-1684), který byl skutečným loajalistou a po obsazení Číny Mandžuy málem obětoval život za jejich svržení. Dostal se do vězení a jen díky svým žákům a příznivcům u dvora byl nakonec propuštěn. Následujících dvacet let pak strávil v ústraní, kde sc věnoval především umělecké tvorbě, a když na sklonku života dostal nabídku ujmout se výhodného úřednického místa v hlavním městě, rezolutně odmítl a vysloužil si tak pověst muže vynikajících mravních kvalit. V kaligrafii nejprve studoval styl tangského Yán Zhěnqln-ga, jenž byl také proslulý svou věrností panovníkovi v době proticísařské rebelie. Odsuzoval naopak Zháo Měngfua, jenž přijal úřednické místo za dynastie Yuán, avšak podle některých svědectví se koncem svého života také začal zabývat jeho kaligrafickým stylem. Nej zajímavějším rysem Fů Shänova stylu je jeho kombinace archaických a moderních typů písem v jednom textu. Jak píše Fong (1999: 77-79): „Fú Shän byl již od mládí fascinován archaickým pečetním a úřednickým písmem. Jeho nejranější dochované texty ze 40. a 50. let 17. století obsahují zvláštní a obskurní formy znaků v pečetním písmu, které lze najit ve starých etymologických a archeologických slovnících. [...] Na svitku nazvaném Skvělá kaligrafie ze studovny Setů (Sělú miáohán ^ĚM>^; obr. XLI), který můžeme datovat na počátek 50. let 17. století, používá Fú Shän vedle sebe různé typy a velikosti písma, takže znaky vybuchují ve smršť teček a linií, svou rozmanitostí připomínající tištěná slova. [...] Fů kombinuje prvky standardního, kurzivního, pečetního a úřednického písma v divokém konceptním stylu, který svými zjednodušenými, zakulacenými tahy a plynulými, zaoblenými kompozičními strukturami také upomína na archaické pečetní písmo." Fú Shän byl zároveň zběhlý v rytí pečetí a vytvářel vlastní varianty znaků v pečetním písmu. Naprosto ojedinělé je jeho spojení pečetního a kurzivního písma, které, jak se můžeme přesvědčit na několika vzácně dochovaných dílech (obr. XL), komponuje rozvolněné znaky malé pečeti v plynulém rytmu typickém pro kurzívu. Výsledné dílo při vší úctě ke kreativnímu přístupu autora působí poněkud komicky, dokumentuje nicméně míru inovace, jakou individualističtí kaligrafové počátkem dynastie Qmg do umělecké tvorby vnesli. čínské písmo Dynastie Qino XXI. 1.1 Čtyři mniši Asi nej výraznějšími umělci, kteří se počátkem dynastie QIng řadili k mingským loajalistům, byli tzv. čtyři mniši (si sěng Hth). Hóngrén Bädä shänrén A ý\ lil A, Shítäo íi?# a Kúncán %M, jak zněla jejich mnišská a umělecká jména, byli prototypem umělců, pro něž mčly svoboda vlastního projevu a oproštění se od přílišného vlivu stylů starých mistrů zásadní význam. Jejich postoj výstižně charakterizuje taiwanský badatel Wáng Yáotíng (1998; 193-194): „Všichni jmenovaní malíři stavěli především na osobních životních zkušenostech, což vedlo k tomu, že v technice práce se štětcem a tuší představili každý svůj originální přístup. [...] O originalitě takových děl hovoří Shítäo ve svém slavném výroku: ,Řasy a obočí starých mistrů nerostou na mé tváři. Ani plíce a další orgány starých mistrů nemohu vpravit do své hrudi. Spoléhám se na své vlastní vnitřnosti a používám vlastní obočí a řasy. A jestli se někdy zdá, že se moje dílo podobá malbě někoho jiného, pale je to ten druhý, kdo kopíruje mne, a ne že bych já kopíroval jeho.'"48 Tyto myšlenky se projevily především v jejich malbách květin a ptáků, kde kupříkladu Badá shänrén používal po vzoru mingského excentrika Xú Wěie pouze tušové linie a skvrny nestejné hustoty a odstínu, takže jeho obrazy působí velmi vtipně a moderně. V kaligrafii se buďto též uchyloval k různým humorným zkratkám, nebo znaky nahodil jen jakoby ledabyle, bez jakékoli snahy o modulaci tloušťky tahů či oživení kompozice. Některé jeho nápisy působí, jako když jsou napsány moderním perem nebo fixem, kterými nelze tloušťku výsledného tahu ovlivnit. XXI. 1.2 Podivím z Yángzhdu Další velká skupina umělců, kteří psali a malovali nekonvenčním způsobem, se objevila v 18. století ve městě Yángzhôu v jihovýchodní Číně. Yángzhôu mělo výhodnou pozici na Velkém císařském kanálu, který byl jednou z nejvýznamnějších spojnic jihočínských a severočínských oblastí, a proto se město postupně změnilo ve velké obchodní centrum. V 18. století zde kvetl obchod se solí a někteří bohatí obchodníci se začali zajímat i o umění. Podporovali umělce, kteří se sem zdaleka stěhovali, aby zde prodali svá díla a ziskali tak možnost obživy. Protože sc vkus boháčů a z něj plynoucí požadavky na kvalitu umělecké tvorby dosti lišily od do té doby převládajícího vkusu tradičních vzdělanců, mohli umělci v Yángzhôu rozvinout neotřelé technické i výrazové prostředky, které výrazně obohatily čínskou malbu i kaligrafii. Z místních umělců vynikli především mistři souhrnně označovaní jako Osm podivínů z Yángzhôu (Yángzhôu bäguäi Wi'iM A ti). Nebylo jich však přesně osm a v různých pramenech se do této skupiny počítají různí umělci, kteří v 18. století v Yángzhôu a jeho okolí působili. Přestože o nich některé studie mluví přímo jako /a. mnmm^%w^ M^mmnMi, ^sti^ae*. o yangzhouské škole (Yángzhôu huápái ÍS'IHÄŽ^), nepojil je ani jednotný program, ale spíše jen podobný přístup k umělecké tvorbě a životu obecně. Ten opět velmi trefně charakterizuje Wáng Yáotíng (1998: 193-194) ve svém úvodu do problematiky čínské malby a kaligrafie: „Všichni uvedení malíři se živili prodejem obrazů, ale zároveň to byli vzdělanci, z nichž někteří zastávali i významné úřady. [...] Postavení těchto mistrů bylo dosti odlišné od prostých profesionálních malířů. Měli obsáhlé klasické vzdělání, byli zběhlí v literární kompozici i v kaligrafii a každý vytvořil vlastní styl naprosto odlišný od v té době rozšířené ortodoxní malby. [...] Základní charakteristikou jejich obrazuje osobitý styl a odvaha, s níž dávali v uměleckých dílech průchod svým názorům a představám. Předchůdce tohoto stylu, kteří yangzhouské excentriky ovlivnili, bychom mohli hledat v o něco starších individualistických tvůrcích, jako byli Shítäo či Badá shänrén, nebo časově poněkud vzdálenějších mingských mistrech, jako například Shěn Zhôu, Chén Chún nebo Xú Wěi. Přestože byli jangzhouští excentrici řazeni do jedné skupiny, každý z nich používal svůj vlastní styl do značné míry odlišný od stylu zmíněných předchůdců. Někteří sice navzájem studovali a tříbili své malířské techniky, ale každý nakonec dokázal svým dílem prezentovat vlastní individuální založení. [...] Postavení malířů označovaných jako Osm podivínů z Yángzhôu se do značné míry shoduje s tradiční představou malířů-literálů. Jejich .podivný' malířský styl není z dnešního pohledu až tak podivný, obzvláště když ho porovnáme se současným uměním. V tvorbě těchto mistrů se setkávaly tradiční tři ušlechtilé disciplíny, tedy poezie, kaligrafie a malba. Od literátů v klasickém pojetí se však lišili tím, že se nestyděli otevřeně mluvit o peněžní hodnotě svých děl a hlásili sc k tomu, že se malbou živí. Přístup ,podivínů' k tvorbě samotné byl však zároveň naprosto odlišný od profesionálních malířů a jejich díla byla nabitá životní energií. Lze říci, že literátské malíře dokonce předčili v tom, že díky svému umění dokázali uživit sebe i své rodiny." Fong (1999: 81) tuto skutečnost ještě lépe dokumentuje vtipným výrokem Zhěng Xiěho WM (1693-1765), který byl jedním z Osmi podivínů: „[Zhěng Xiě] vc svém slavném Ceníku drze prohlašuje: ,Když dojde na peněžní nabídku, mé srdce se zaraduje a moje kaligrafie a malba budou vynikající.'" K uvedenému popisu je potřeba dodat, že vše, co bylo řečeno o malbě Osmi podivínů, platí bez výjimky i o kaligrafii. V oblasti kaligrafie se mezi těmito mistry svým neobvyklým stylem proslavili zejména Jln Nóng ákjl (1687-1763), Zhěng Xiě a Gäo Fčnghán MBM (1683-1748). Jln Nóng si oblíbil úřednické písmo, které studoval přímo na starých hanských stélách. Protože, jak uvidíme dále, bylo v 18. století na vrcholu studium archaických památek, jako jsou bronzové nádoby nebo kamenné stély, a jedním z jeho center bylo právě město Yángzhôu, měli zájemci o dávné kaligrafické styly vynikající příležitost sc s nimi seznámit přímo v originále. Jín Nóng do hloubky studoval Stélu z hory Iluáshän (Buáshdnběi i| \UW), vytesanou za dynastie Východní Hán, a její znaky výrazně ovlivnily jeho rukopis. Své obrazy často nadepisoval úřednickým písmem, které mísil s některými tahy písma pečetního, a vytvořil tak dosti originální kaligrafický styl. Ten i čínské písmo Dynastie Qing později ještě vylepšil specifickou technikou tažení štětce, která s ním údajně po vzoru tangských a songských mnichů pracovala, jako by to bylo koště. Štětec, který používal, se od běžných štětců lišil tím, že byl hranatý a plochý, takže výsledné tahy byly silné a poněkud toporné. Protože se podobaly tahům, jimiž se nanáší tekutý lak na předměty, jež jsou jím dekorovány, vysloužily si označení „lakové písmo" (qishu WM). Toto kostnaté písmo, které působí jako natištčné nebo vyryté ostrým rydlem, představuje protiklad k elegantním oblým liniím ortodoxního stylu založeného na kaligrafii dvou Wángů. Díky své archaičnosti a poněkud dětinské nestroj enosti se stalo vzorem protagonistům epigrafické školy a moderním kaligra-fům počátku 20. století. Jeho vynikající ukázku můžeme vidět na obraze nazvaném Sbírám vodních kaštanů (Cäi Hng tú Slili; obr. XLIV) ze sbírek šanghajského muzea. Zhěng Xiě na rozdíl od Jih Nónga, který' u státních zkoušek neuspěl, složil zkoušky nejvyšší úrovně a zastával relativně vysokou pozici správce okresu. Když však byl na základě nespravedlivého nařčení z úřadu propuštěn, usadil sc v Yáng-zhôu a žil z peněz, které vydělal kaligrafií a malbou. V mládí cvičil nejprve ctihodné styly mistrů Ouyáng Xúna a Yán Zhěnqmga, poté se však seznámil s tvorbou raněqingského individualisty Shítäoa a inspirace jeho díly změnila Zhěngovu kaligrafii k nepoznání. Do svého leurzivního písma také zakomponovával prvky písma úřednického a používal osobitě tvarované tahy a tečky. Jeho texty jsou charakteristické zřetelnou nepravidelností ve velikostech a rozložení znalců, vkládáním neobvyklých forem znalců vycházejících ze starých etymologických slovníků mezi formy běžně používané v kurzivním písmu a svéráznými grafickými kvalitami, díky nimž rukopis působí elegantně i neuspořádaně zároveň. Tento popis ilustruje například Zhěng Xiěho Opis Huáisiwva eseje Z mého života na závěsném svitku (Huáisú Zixit tiězhóu tSÉ É ÉMŕ W), který se nachází v Muzeu města Yángzhču (obr. XLII). K Osmi podivínům z Yángzhču bývá někdy řazen i malíř Gäo Fěnghán, jenž ve své tvorbě představil hned několik osobitých inovací zároveň. Jednak roku 1737 přišel o pravou ruku, avšak možnosti malovat a psát se nevzdal. Naučil se proto pracovat se štětcem levou rukou, což v čínských podmínkách, kde leváci dodnes oficiálně neexistují, představuje naprosto ojedinělý případ. Text někdy komponoval netradičně do kruhu kolem ústředních znalců nápisu, což bylo jinak běžnější při nadepisování obrazů. Příklad takové kaligrafie můžeme vidět na prvním listě z Alba květin a kaligrafie, které je datováno rokem 1738 (obr. XĽV). Samotný kaligrafický styl je také dosti svérázný, avšak zůstává otázkou, nakolik lze jeho kostrbatost a rozvolněnost připisovat tomu, že se autor možná teprve učil ovládat štětec levou rukou. Na jednom z listů alba můžeme vidět Gäo Fčnghánův podpis Zuôshôuji Ai^fE .zaznamenal Levák'. XXI.2 Ortodoxní tradice a alba modelové kaligrafie za dynastie Qing Qingští císaři, jak jsme naznačili v úvodu k této kapitole, byli velkými milovníky umění a především za vlády císařů éry Yóngzhěng Ml£- (vládli v letech 1723-1736) a Qiánlóng zažívala kaligrafie nebývalý rozkvět. V tomto období, jak jsme viděli, existovalo již mnoho alternativ k ortodoxnímu směru navazujícímu na teorie Dông Qfchänga. Přesto celá řada mistrů dále obdivovala tvorbu literátských kaligrafii této linie, reprezentované osobnostmi, jako byli yuanský Zháo Měngfu, tangský Ouyáng Xún a Yán Zhěnqmg a jinští dva Wángové. Za dynastie Qing se v nebývalém rozsahu rozvíjela ediční a publikační činnost, která zpřístupnila stará literární a umělecká díla široké veřejnosti. Vydávaly se také tištěné edice malířských a kaligrafických sbírek, jež poskytovaly zájemcům o daná díla možnost relativně levně získat přístup ke vzácným pracím starých mistrů. Přestože se jednalo o kopie, u nichž vždy vyvstával problém autenticity a věrnosti originálu, a díla vybraná k reprodukci reprezentovala vkus a úroveň znalectví svého majitele, byla alba reprodukcí oblíbeným studijním materiálem a vycházela v mnohasvazkových řadách. Sám císař éry Qiánlóng šel příkladem ostatním sběratelům a po vzoru slavného songského alba Rukopisů z Pavilonu hojnosti, které shromáždilo reprodukce tehdy dosnipných děl významných mistrů minulosti, publikoval svou kaligrafickou sbírku v albu s názvem Rukopisy ze Síně tří drahocenností (Sanxítángjatiě žL # SřSte). To vyšlo roku 1750 a čítalo 32 svazků reprodukcí kaligrafických děl z císařovy soukromé sbírky. Samotné songské album Rukopisů z Pavilonu hojnosti sc také dočkalo reedice s komentáři soudobých vzdělanců. Qingští znalci a sběratelé vydávali katalogy a reprodukce svých vlastních sbírek a psali teoretická pojednání, kde velmi moderním způsobem rozebírali vývoj uměleckých disciplín a komentovali díla mistrů minulosti, jež prošla jejich rukama. Vzhledem k obrovskému rozsahu jejich znalostí jak literární, tak výtvarné tradice a díky erudici získané dlouholetou praxí malby a kaligrafie zanechali někteří qingští učenci studie, které dodnes slouží moderním badatelům jako srovnávací materiál a zdroj informací při studiu zachovaných uměleckých předmětů. Kupříkladu pekingský učenec Wěng Fänggäng šfeýjM (1733-1818), jenž zastával různé úřednické posty a podílel se na přípravě textů pro samotného císaře, byl uznávaným znalcem starých textů a archaických nápisů na bronzech a stélách. Studoval různé dobové sbírky, zkoumal publikované reprodukce a psal rozsáhlé komentáře k dílům kaligrafii minulosti i současnosti. Jeho argumenty ohledně autenticity a uměleckých kvalit některých děl jsou dodnes platné a studenti čínské kaligrafie z nich mohou čerpat mnoho důležitých poznatků. Ve své vlastní tvorbě byl Wěng přívržencem ortodoxní linie. Za svůj vzor považoval především dílo dvou Wángů a tangských mistrů Ouyáng Xúna a Yú Shlnána. Jeho malé vzorové písmo je kritikou pokládáno za vynikající ukázku konzervativního rukopisu rozšířeného mezi mistry činnými v qingslcých oficiálních kruzích. Jeho hlavním ČÍNSKE PÍSMO Dynastie Qincí přínosem je však sldoubení stylu inspirovaného studiem modelových kaligrafií starých mistrů s prvky převzatými z archaických epigrafických památek, jež se ukázalo jako nosné pro nový styl kaligrafiu tzv. epigrafické školy. Ta získala v druhé polovině vlády dynastie Qíng takový vliv, že v podstatě veškerá kaligrafická produkce konce císařství a navazujícího republikánského období vykazuje větší či menší obeznámenost s díly jejích protagonistů. XXI. 3 Qingské epigrafické bádání Za vlády císařů éry Qiánlóng a Jiäqing 1S(1796-1820) se živě rozvíjelo archeologické a epigrafické bádání a výrazně narostl počet starověkých památek, které se podařilo nalézt a zpřístupnit zájemcům o jejich studium. Světlo světa tak spatřily do té doby neznámé verze některých filozofických a literárních děl, které podnítily rozvoj v oblasti textové kritiky a výzkumu starých forem čínského písma. 7, hlediska dějin kaligrafie byl tento vývoj zásadní pro poznání původní podoby dávných textů odlitých do bronzových nádob nebo vytesaných do kamenných stél, jak se o nich můžeme dočíst v kapitolách XIV. a XV. Badatelé, kteří studovali nově objevené textové památky a zabývali se jejich ltritikou, se rekrutovali především z řad všestranně vzdělaných qingských literátů a myslitelů, takže byli podle známého tradičního modelu zároveň aktivními kaligrafy a někteří také malíři. Není proto divu, že styl textů, které studovali, ovlivnil jejich vlastní uměleckou tvorbu, jež vždy odrážela momentální rozsah znalostí a zájmů daných autorů. Někteří znalci starých textů pale sami psali teoretická pojednání a kritické rozbory uměleckých děl, v nichž archaické kaligrafické styly představili nej širším kruhům vzdělané veřejnosti. To jim pomohlo najít široké spektrum studentů a obdivovatelů od individualistických mistrů hledajících neotřelé vzory a nové zdroje inspirace pro svou vlasteí tvorbu až po konzervativní tvůrce, kteří svou úctu k dílům starých mistrů přirozeně rozšířili na autentické texty nej starších období. Tak se stalo, že přibližně od poloviny dynastie Qlng doznaly archaické typy písem v dobové tvorbě téměř stejného rozšíření jako typy moderní a v pracích mnoha mistra navzájem prolnuly a daly vzniknout osobitým kaligrafickým stylům. Dříve než se podíváme na konkrétní díla některých představitelů této tzv. „epigrafické školy" (jínshípái ňžHM), jc potřeba se ještě stručně zmínit o rozvoji další spřízněné disciplíny, kterou je rytí pečetí. Jak jsme si ukázali ve XIII. kapitole, otisky pečetí již po staletí tvoří nedílnou součást malířských i kaligrafických děl. Téměř po celou dobu existence těchto disciplín se však výrobou pečetidel zabývali specialisté, kteří byli za tím účelem vyškoleni a znali náročné techniky řezby stejně jako způsob zápisu znaků v archaických stylech písma. Teprve za dynastie Míng a ve větší míře pak za dynastie QTng se setkáme s tím, že si umělci, kteří byli většinou zároveň malíři i kaligrafy, také sami vyráběli pečetě se svými jmény a přezdívkami a poté ke svým pracím připojovali jejich otisky. Právě v době nej většího rozvoje epigrafického bádání zažívá i rytí pečetí, jež aktivně pracuje s archaickými typy písma, nebývalý rozkvět a objevuje se mnoho stylů ěi přímo škol rytců pečetí. V této době se také završuje proces začlenění řezby pečetí mezi ušlechtilé disciplíny představující významnou součást života dobových vzdělanců. Velké osobnosti uměleckého světa, které vynikaly v literární kompozici, kaligrafii a malbě, tak byly napříště často i zručnými rytci pečetí. Otisky pečetí nejrůznějších tvarů a s různě komponovanými znaky je tedy na jejich dílech nutné vnímat j ako plnohodnotnou součást uměleckého vyjádření. Vrátíme-li se k tvorbě mistrů epigrafické školy, musíme hned na úvod zmínit učence Ruän Yuána, o němž již byla řeč výše v souvislosti se studiem nápisů S- weiského kaligrafii Zhčng Däozhäoa. Ruän Yuán je myslitelem, jenž stál u zrodu teorie severních stél a jižních rukopisů (běiběi nántiě lůn ftííÉWfíra), která se rozšířila s rozvojem epigrafického bádání a zůstala vlivná až do nedávné doby. Ta praví, že v období Šesti dynastií, kdy se kaligrafie v podstatě stává plnohodnotnou i uměleckou discipl ínou, byly pro severočínské oblasti reprezentativní nápisy tesané do kamenných stél, zatímco na jihu vznikaly především rukopisy na papíře a hedvábí. To je samozřejmě dosti přesný popis stavu v období Šesti dynastií, tak jak se mohl jevit pozdně qingským badatelům. Ruän Yuánovi následovníci a komentátoři i však toto celkem nevinné prohlášení rozšířili o další myšlenky. Tvrdili, že tradice Jižních rukopisů" navazující zejména na dílo jinských dvou Wángů vyčerpala svůj potenciál neustálým kopírováním rukopisů sporné autenticity a směšováním pravých a falešných děl, jako tomu bylo třeba v případě raněsongského alba Ru- ^ kopisů z Pavilonu hojnosti. Při jejím studiu tak kaligrafové údajně planě kopíru- jí znaky nejistého autorství a nemají žádnou možnost, jak se skutečnému stylu svých dávných vzorů přiblížit. „Severní stély" naproti tomu pro qingské myslitele představovaly fyzicky existující a autentické doklady kaligrafického stylu mistrů činných za Šesti dynastií, které mohou tvorbu uvíznuvší ve slepé uličce neustálého ! kopírování rukopisů pochybné kvality oživit svou bezprostředností a pravdivostí výrazu. Přestože, jak jsme již naznačili, tato teorie trpí především nedostatkem objektivity (i na severu se psalo na papír a hedvábí, avšak tato díla se v místních podmínkách většinou nedochovala, a na jihu platil zákaz pořizovat nákladné pamětní i stély, přičemž jemu navzdory se vzácné příklady jižních stél také našly), poměrně záhy získala mnoho stoupenců a v některých zjednodušujících historických přehledech se s ní můžeme setkat v podstatě dodnes. I když jsme dnes již obeznámeni s j ej ími nedostatky, může nám posloužit minimálně jako doklad dobového nadšení pro nově objevované písemné památky reprezentující kaligrafické styly nejstar-ších období. Ke studiu epigrafických památek se obraceli i mistři činní koncem dynastie QTng v jihovýchodní Číně, kde se v Yángzhču a poté v Šanghaji objevily nové trendy později vedoucí ke zrodu moderního čínského umění. V 19. století zde byl činný mistr Zháo Zhlqiän ffi^st (1829-1884), jenž se věnoval především malbě v žánru květin a ptáků, rytí pečetí a kaligrafii. Bývá považován za jednoho ČÍNSKÉ PÍSMO z prvních malířů, kteří u svých obrazů květin rezignovali na tradiční symboliku a vsadili především na poutavost barev, expresivitu výrazu a nekonvenční kompoziční řešení. Zhaôovy pečetě jsou také považovány za svérázné ukázky vlastního stylu odlišného od pojetí běžného v tvorbě vlivných dobových škol. V kaligrafii pak představuj e mistra, j enž dokázal skloubit odkaz tangského velikána Yán Zh én-qlnga s vlastním zaujetím pro styl kaligrafií zc stél období Severní Wěi. Jeho tvorbou byl ovlivněn další z významných mistrů konce císařství a počátku republikánské éry Wú Chängshi í*iH5I (1844-1927). Ten vynikl také zároveň v malbě, kaligrafii i řezbě pečetí. Pro malbu svérázných obrazů květin a krajin používal pevné linie vycházející z mnohaleté praxe kaligrafie v archaických stylech, takže výsledná díla překvapovala diváky zároveň originalitou námětu a virtuozitou práce se štětcem a tuší. V kaligrafii se za svůj dlouhý život věnoval nejrůznějším stylům, přičemž nejvíce se proslavil svým pečetním písmem. Známá je jeho vášeň pro styl pečetního písma vycházející z tzv. nápisů na kamenných bubnech (shí-gtiwén ^skX; srov. též kapitolu X.5), které jsou jednou z nej slavnějších epigra-fických památek všech dob, známou již od dynastie Táng. Text vyrytý do těchto „bubnů", který byl mezi badateli epigrafické školy zdrojem značné kontroverze, kopíroval Wú nesčetněkrát. Obr. XLT1I reprodukuje jeho část přepsanou na závěsný svitek. V českém kontextu je nutno upozornit na skutečnost, že jedno Wú Chángshiovo dílo nazvané Zátiší ke Svátku dračích člunů se nachází ve sbírce Národní galerie v Praze.49 Vzniklo tři roky před autorovou smrtí a obsahuje poměrně dlouhý nápis v jeho nezaměnitelném stylu, který je charakteristický těžkopádnými tahy silného kulatého štětce hojně namáčeného v tuši, výrazným sklonem k levé straně i jakoby zhuštěnými proporcemi jednotlivých znaků. Wú Chängshiova tvorba ovlivnila celou řadu vynikajících malířů 20. století, z nichž můžeme za všechny jmenoval alespoň mistra Qí Báishíe (1864-1957). O jeho osobě a díle toho bylo i v českém jazyce mnoho napsáno50 a Národní galerie v Praze vlastní jednu z nej-kvalitnějších sbírek jeho prací mimo území CLR a Taiwanu, takže se lze s jeho obrazy a kaligrafiemi poměrně snadno seznámit i u nás. 49 Rozbor obrazu a kaligrafie viz Pejčochová (2008: 56-59). 50 Například Hejzlar (1970) nebo Pejčochová (2008: 138-311) aj. XXII. Seznam barevných vyobrazení Obr.I Nápis móyái vytesaný do skály na hoře Lú (Lúshan Jtlií). Tseng Yuho, A Histoiy ofChinese Calligruplry, Hong Kong, The Chinese University Press 1993, s. 131. Obr. II Připsáno Lú limu itH (261 -303). Dopis se znaky pírigfi (Píngjii tiě W&fá), detail. Tuš na papíře, sbírka Národního palácového muzea v Pekingu. Obr. ni Stéla [na paměť] obětních nádob (Liqi běl ÍfS#), detail. Datováno 156 n. 1., frotáž. Obr. IV Připsáno Cái Yongovi ířl (132-192). Zlomek textu kanonických knih, detail. Asi 183 n. 1., frotáž. Obr. V Podle Wáng Xízhiho ID^Ž (303-361). Text obsahující znaky sang luán (Sáng han tiě HIL lŮ), detail. Tuš na papíře, soukromá sbírka. Obr. VI Podle Wáng XTzhTho 3ii§£ (303-361). Předmluva ke sbírce básní složených u Pavilonu orchidejí (Lántíngxii M-^/Ť), delail. Datováno 353, tuš na papíře, sbírka Národního palácového muzea v Pekingu. Obr. VII Připsáno Wáng Xizhřmu JíMŽ. (303-361). Elogium na portrét Dongfang Shuda (Dóngfang Shud huázán MJjWSMIŘ), detail. Datováno 356, frotáž. Obr. VIII Podle Wáng Xiánzhlho EjKž (344-388). Text začínající slovy „ O svátku středu podzimu " {Zhongqiii tiě Wfj), detail. Tuš na papíře, sbírka Národního palácového muzea v Pekingu. Obr. IX Stéla s nápisem oslavujícím Zháng Měnglónga (Zháng Měnglóng běi , F hú veřej 64 ¥ (í, n shöu ruka 65 zhí větev 66 pu bít 67 X wén kultivovaný 68 4 dou naběračka 69 JŤ jin sekera 70 H lang hranatý 71 wú (nemít) 72 B ri slunce; den 73 B yuě říct 74 n yué měsíc 75 mů strom, dřevo 76 X qián chybět; zívat 77 ik zhi chodidlo; zastavit 78 dái smrt, neštěstí 79 shü píka 80 # m) wú (záporka) 81 tb bí (srovnávat) 82 % máo chlup, vlas 83 (X shi rod 84 *% qí pára, dech 85 * (t , napravo) J'1 město 164 H yöu alkohol ČÍNSKÉ PÍSMO Tabulka radikálů č. Radikál (varianty) slovníková výslovnost případný význam (jako determinativ) 165 .* biän (rozeznávat) 166 Sk H vesnice, míle 167 & (í) jln kov 168 cháng dlouhý 169 P9 mén dveře, brána 170 $- (|5 vlevo) tu návrší 171 dái, 1i dostihnout; otrok 172 zhni krátkoocasý pták 173 yu déšť 174 Zfe N, H qlng modrý, zelený, černý 175 fei chybný 176 miän tvář 177 gé nevydělaná kůže 178 # wéi vydělaná kůže 179 MM jiü pórek 180 m yľn tón 181 yě hlava; strana 182 Ä feng vítr 183 fei letět 184 íř, (í) shí jídlo 185 shöu hlava 186 # xiäng vůně 187 mä kůň 188 # gfl kost 189 ffi. (iÜ) gäo vysoký 190 biäo dlouhé vlasy 191 dôu zápasit 192 g cháng obětní víno 193 S H trojnožka li 194 Ä gut duch 195 & yú ryba 196 A niäo dlouhoocasý pták 197 É M sůl 198 lú jelen č. Radikál (varianty) slovníková výslovnost případný význam (jako determinativ) 199 mái pšenice 200 B má konopí 201 ' huáng žlutý 202 m shü proso 203 M hěi černý 204 * zhí výšivka 205 min žába 206 ä\ ding trojnožka ding 207 m gö buben 208 s, shü krysa 209 # bí nos 210 5í qí rovný, stejný 211 Ä chĺ přední zuby 212 II lóng drak 213 J& gul želva 214 •fér TO yuě flétna čínské písmo Tabulky Di'ěr Hanzi jiánhuáfang'an caoán iJJf^ifcTJ^M-M. [Návrh plánu druhého zjednodušení čínských znaků] (1977). Rénmín ribáo 20. 12, 1977. DiyTpTjiántízi biao %—Jtfcfl&fŠ^jS [Tabulka s první várkou zjednodušených znaků] (1935). Diyipiyitizi zhěnglíbláo W,—ítlí##^ffiiS5S [Tabulka k ošetření první verity variantních znaků] (1956, 1986). Hanzl jiánhuá jang'an íX^iWlllyíj jíl [Plán zjednodušení čínských znaků] (1956). Rénmín ribáo 31. 1. 1956. Jiánhitázi zdngbiáo ftH-fc^ř.Ě.Sí [Souhrnná tabulka zjednodušených znaků] (1964, 1986). Xiándái Hányů tdngydngzi biáo JKfttXilíHffl^NŘ [Tabulka běžných znaků současné čínštiny] (1988). Xiándái Hányů tongydngzi btshiin giiifán MV&WAffi^^MMfa [Norma pořadí tahů v běžných znacích současné čínštiny] (1997). Jinshiiá tdngyóng Hanzl zixíng biao QlMMffl'K^f^M^t [Tabulka podob běžný čínských znaků pro tisk] (1965). Slovníky Cihál WM (1936, 1989,1999). Shanghai: Zhonghuá shujú, Shanghai císhú chubánshě. Cíyuán WS. (1927, 1986). Běijing, Shanghai: Shangwů yinshuguán. Concise English-Chinese, Chinese-English Dictionary (1992). Oxford: OUP. Contao, V.; Wang Chi-ch'ien [EE^JS] (1966). Seals of Chinese Painters and Collectors. Hong Kong: Hong Kong UP. Couvreur S. (1930). Dlctionnalre classique de la langue chinoise. Sien-hsien: Imprimerie de la mission catholique. Dictionnaire Ricci de caracteres chinois (1999). Paris: Institut Ricci de Paris; Taipei: Institut Ricci de Taipei; Paris: Desclée de Brouwer. Giles H. A. (1892). A Chinese-English Dictionary. London: Bernard Quaritch. Shanghai, Hongkong, Yokohama, Singapore: Kelly and Walsh, Limited. Grand dictionnaire Ricci de la langue chinoise (2002). 7 sv. Paris: Institut Ricci de Paris; Taipei: Institut Ricci de Taipei; Paris: Dcsclčc dc Brouwer. Hányů dá cidian SclSAi-Mft (1986-1993). Shanghai: Shanghai císhu chubánshě. Hányů dázidian SřlnA^H (1986-1990). Chengdu: Sichuan císhú chubánshě, Húběi císhu chubánshě. Chinese-English Dictionary (1999). Běijing: Shangwů yinshuguán. Kángxízidián HřS^*- [1715] (1985). Shanghai: Shanghai shúdián. Mathews R. H. (1931). A Chinese-English Dictionary. Shanghai: China Inland Misson and Presbyterian Mission Press. Nový česko-čtnský slovník SřStSinJift (1998). Běijing: Shangwů yinshuguán. Ošamn I. M. (1983). Bolšoj kitajsko-russkij slovar'. Moskva: Nauka. Vochala J. (1997). Cínsko-český, česko-čtnský slovník. Praha: SPN. Vociiala J. (2003). Cínsko-český, česko-čínský slovník. Praha: Leda. WángLi Git Hányů zidlán I^J"ě"ÍKeíHt2^!- (2000). Běijing: Zhonghuá shujú. Xinhuá zldtan ffíjaí^A (1998). Běijing: Shangwů yinshuguán. Yú Jiánhuá 'miMW (1980). Zhongguó mětshiijiá rěnming cídián Híl#f^AíifňJA [Slovník jmen čínských umělců]. Shanghai: Shanghai měishú chubánshě. XXV. Chronologická tabulka čínských dějin neolitické kultury Yängsháo fflJffe asi 5000-3000 př. n. 1. Lóngshän fÍpL[ [^lL[] asi 3000-2000 př. n. 1. dynastie Shäng jtj asi 1600-1045 př. n. 1. dynastie Zhôu JU 1045-221 př. n. 1. Západní Zhôu H JU 1045-771 př. n. 1. Východní Zhôu JSJI [fcffi] 771-221 př. n. 1. období Letopisů (Chunqiu ^fX, někdy také Jar a podzimů) 771-453 př. n. 1. období Válčících států (Zhánguó iižBI [KH]) 453-221 př. n. 1. dynastie Qín M 221-206 př. n. 1. dynastie Hán 'M [fX] 206 př. n. 1.-220 n. 1. Západní Hán WM [WR] 206 př. n. 1.-9 n. 1. dynastie XTn ff 9-25 Východní Hán MM [MU] 25- -220 období nejednoty (zjednodušeně nazývané Šest dynastií) 220-589 Tři království (Sänguó £i [Hg]) Wěi Íl 220-265 Shů Si 221-263 v Wú S [JI] 222-280 Šest dynastií (Liúcháo rpísmo, úřednické báihuáfwén) ŮtSOtHeiSC*:)] 63 bambus, jako psací materiál —>úštěpky, bambusové Běi Song si däjiä At9čM j\% —»čtyíi velcí mistři dynastie Severní Song běi —^kamenná stéla běiběi nántiě Um .W-ltWtÉ Htíí^tóife] - >teorie severních stél a jižních rukopisů běn wú qízi ífcífiA^ř [^TcÄ^] 57 běnyóu qízi ^rlA^ř 58 bi äjl —>stětcc Big5 90-91 bihuá -*tah bíshiin íji?Jf3 —>pořadí, tahů BMP = basic multilingiial plane 90, 91 bó ň —^hedvábí bronzy, datování 120, 124, 129-130 bronzy, formulaická stavba 121, 129-132 bronzy, periodizace 123-124 bronzy, počet 123 bronzy, test pravosti 124-125, 129-130 bubny, kamenné, shígů 51$ 144, 260 buddhismus 163, 182, 191, 193, 198, 204- 206, 210, 216, 220, 221, 233, 239, 252 bushóu —>radikál cůoshii ^if —>písmo, konceptní cě fflr/íí —>úštěpky, bambusové: svazky cě jf? —>tah, stoupající tažený zleva doprava cě jíl —>tah, bodový cěbi M íl —>psaní, na stranu položeným štětcem cěyě #M —>list z alba citera, qín^ 180, 194 CJK Unified Ideograms 91 čtyři mniši, si sěng fa 254 čtyři poklady vzdělancovy pracovny, wén- fáng srno scBnn [XĚ-msí] m- 182 čtyři rohy, metoda hledání, sijiäo häomäjiän- zija w%mw$mk [HA^íé^íí] 85-88 čtyři suzhouští velikáni, Wúmén si däjiä 3i h mxummxm 243-248 čtyři velcí mistři dynastie Severní Song, Běi Sdngsidajiait^Mi^M. 222-228 čtyři velcí mistři dynastie Yuán, Yuán si däjiä 7C0±Í? 237-240 däling —'kancléř Dáwénkóu O, kultura 103 däzhuän Xik —>písmo, pečetní velké determinativ —>složka, významová diän SS —>tah, bodový diéyim ftŠM [fiSS], .zdvojená finála' 39 díla kaligrafická na papíře a hedvábí, tiě tó 112, 126, 135-136, 138, 152-153, 156, 180-182, 185-186, 190-192, 196, 199, 204, 227, 233, 259 epigrafická školajmshípái jfeííŽlS 205,213, 256, 258-260 erizace 38-39, 41^12 ETEN 90 jang 7f, území mimo přímou shangskou kontrolu 116 fántízi jBífi^ —>znaky, složité ČÍNSKÉ PÍSMO Rejstřík pojmů fěibái íffiĚ ->technika, letící bílá filozofie, evropská, zájem o znaky 11-13, 17-29 fonetikům -^složka, fonetická fonetikům, spolehlivost 52-53, 59, 78, 158, 168-169 fonetizace čínského písma 60, 126-129, 141-143 fonoideogram, xíngshěng JfcWš. [Mr^l 51- 57, 58-59, 75, 109-110, 168 formát 182,191,246 frotáž, ludyin ffiE|J («30; tůběn th"* (SI*) 186-187, 189, 196,199-202,211-213 fugu ÍSTÍ —mávrat k minulosti GB2312, GB 18030, guójiä biäozhím SMM m [BIM**] 89-90 generál armády po pravici, yôujtln 4i% [-U ¥] 194 gôngbí TM —>technika, pracného štětce góu $3 —>tah, hák grafém 37, 50, 57, 65, 91 gramotnost, hranice 32-33, 63,134,164,166 giiáishí '\k.Ti —>zvláštní kameny gídi ÝjtŘ ['ŮM], staré úřednické —►písmo, úřednické gaóyii luúmazi HfĚgÉII^ —>Gwoyeu Ro- matzyh gúwén tli jt —►písmo staré Gwoyeu Romatzyh, guóyů luómäzi H MM [ffli#f ^] 84 hánfí M*& hanské úřednické ^pís- mo, úřednické hänyôngzi f-M^f- —>znaky, řídké hedvábí, jako psací materiál —►svitek, hedvábí hedvábí bó či zěng m 136 héng W,, tah vodorovný (zleva) 67, 69, 71, 86, 158,211,212 héwén -a%—* slitky, znakové hieroglyfy, egyptské 12, 17, 19-20, 22-24, 27, 30, 141 HKSCS 91 Hnutí za novou kulturu 85-86, 164-165 Hnutí za zjednodušené znaky 166 huäniáohuä ÍEÄm —»žánr malířský, květiny a ptáci huäyä MM —>podpisová značka Iwiyi .ideogram' 47-49, 91 chán W, buddhistická sekta 210,221 chángyôngzi rríffl-? —řznaky, časté characteristica universalis —> lingua charac-teristica universalis ideografičnost 26-27, 29,36, 61-62, 141 individualismus 191, 250-253, 255-256 interpunkce 34-35, 89, 93 jazyk, univerzální 18-19,22 25, 28 29 jezuité 12, 18-22,28,46,83 jiägtiwén —>nápisy, věštebné jiajiě UHa —►výpůjčka, znaková jidn rí —»úštěpky, bambusové jiántfzi ffSfi^r —>znaky, zjednodušené jíncůo t-^, konceptní současného typu —>písmo, konceptní jTncuodäoshu ^zMsfľm —>písmo, zlaté ostré jako nůž jinli 4" W- [4"3jÍ], nové úřednické —►písmo, úřednické jTnshipái rfeíJŽJl ^epigrafická škola jmshixué 91, 122 jtnwén át3t —>nápisy, na bronzu Juan %i —>svitek, hedvábí jiiän ŽI [£!] —>hedvábí, jako psací materiál káishu WicS —»písmo, vzorové kamenná stéla, běi 5$ 185, 187-188, 190, 205,208,216-217,255,259 kancléř, zhongshuling Ť*^" [Ti^]; doling ±4- 195 kanonické knihy 77, 99-100, 120-121, 128, 144, 135 136, 180, 188,206 keramika, neolitická 100-103 klávesnice, čínská v MS Pinyin 74, 91-94 klínopis, sumerský 17, 57, 141 kmeny, nebeské, tiängän AŤ 115,118,129 kmeny, nečínské 115-116, 122, 128-129, 133, 190,204 kompozice 180, 193, 197- 198, 200, 202, 209, 211,226-227,249, 254 kosti, „dračí" 104-109 kosti, zvířecí —>nápisy, věštebné krunýře, želví —Hiápisy, věštebné kuángcäo(shií) VM(M) [£EÍ(í(jí)] -^písmo, bláznivé konceptní Kuízhäng íklf: —►pečeť Kuí zhäng Kuizhänggébäo^M'R L4=#čr8S] -upečeť Poklad Pavilonu Kuizhänggé kult, předků 106, 109, 112, 114, 117-118, 121-122, 130, 132, 144, 196 lädTnghuá xin wénzi ÍÍTtÍSŤÍC^ —►Laťin-xua Sinwenz Latinxua Sinwenz, lädTnghuá xTn wénzi tkT ffcfOtr 84 lé Wj —►tah, vodorovný Letopisy —>období Letopisů liánmiáncí^tMM [KÉfiíiŠl], .propojená slova' 39^10 liánmiánzi MŠ&^ŕ ,propojené zna- ky' 39-40 ligatura —> slitek, znakový lingua characteristica universalis 24 lishii —>písmo, úřednické list z alba, céyé #ľ [MIR] 182, 199, 201-202, 256-257, 259 literáti, wém-én jt A 123,179-181,193-195, 201-202, 204-205, 215-217, 221-258 literátská kultura, wénrén wénhuá jtAjCft, 163, 214, 221-224, 228-258 literatura, vztah ke kaligrafii 179-181, 222, 232 liiiguó wénzi /SUR-? —>písmo, šesti států liüslui Alt —>šest druhů písma loajalisté,yf'OT/n itS [iftK] 252-254 Lóngshán f|il| \%Ů1], kultura 100-103 lue W. —>tah, zprava seshora doleva dolů malba 179-183, 199, 212-214, 220, 224, 226, 228-230, 232, 234, 236-240, 242-245, 247-252, 254-257, 259-260 méngshu U2§ —>smouvy, přísežné metoda keramických dílců 124-125 metoda ztraceného vosku 125 Mídián T^iŮ pfc/r] -►tah, tečka rodiny MI misionáři —>jezuité mô 11 —>tuš morfém 37-43, 59-61, 69, 83, 85, 159, 170, 179 móyúi #M —Hiápisy na kamenech a skalách muzhmring jSÉŽSřj —►náhrobní nápis na tah zleva seshora doprava dolů 68, 70, 211-212 náhrobní nápis, muzhimíng M&fc$& |ÍS;ěfS] 204 nánběi fenzong lim ~$JÍk-fr^Sm ->teorie severní a jižní školy nápisy na kamenech a skalách, móyái J$jM. 185, 187, 204 nápisy, na bronzu, jmwén ikJC 13, 41, 105, 120-133, 135-136, 138, 140, 147, 153, 154-155, 157-158 nápisy, na mincích 138, 145-146, 153 nápisy, na pečetích, xi S [li] 138, 147-150, 154,183, 196, 236,258,260 nápisy, na zbraních 138,145 nápisy, věštebné, jiagůwéti 30,41, 50, 95, 101, 104-120, 123, 126, 128, 138, 154 návrat k minulosti, fugu tl[ÄrS] 185, 214, 219, 222, 227, 232-233, 242, 245, 247, 252 nirvána 206 nit $í —>lah, svislý období Letopisů = Chunqiu (771-453 př. n. 1.) 133- 134, 144 145, 149 oběti 106, 112, 114-115, 117-118,130, 144 obřady 104, 106, 108, 114-118, 120-121, 123, 128, 130, 132, 139, 144, 153, 196, 197, 244 odvozování, slov 42, 48, 54-56 opakováfko, na bronzech 131-132 osm podivínů z Yángzhôu, Yángzhôu bäguäi JiJ'HArl [»NA'ri] 254-256 osm trigramů, häguä Air 99-100 OufíWM. [gfcft] ->styl, Ouyángův papír, jako psací materiál, zhí jšft [IR] 112, 134- 136, 152, 179-182, 186, 189-192, 196, 199, 204, 206,233,246,259 pečeť, xi Jt [M];yin Ep 138, 147-150, 154, 183,185,193,196,244,248,253,258-260 I ČÍNSKE PÍSMO Rejstřík pojmů pečeť, Kui zhangÉtM 236 pečeť, Poklad Pavilonu Kuízhänggé, Kuíz- hänggébäoMM^M FŽ#Í€S] 236 pian ,|g / H nebo také cě fflf / íii 136 piě Ä, tah zprava seshora doleva dolů 67- 68,71, 88,211 piktogram, xiángxwg MM 45-50, 56-57, 116-117 pmyin $f H 9, 77, 84-85, 89, 92-94 pmyin, dvojitý-neúplný (způsoby vstupu) 94 písmo, bláznivé konceptní, kuángcäo(shu) ffiíj£(fS) [ff^ťří)] 184, 202, 210, 215-216, 220, 235, 242, 245-246, 248, 250-251 písmo, hláskové 53, 57, 59-61, 63-64, 83, 89, 179 písmo, ideograflcké —>ideograflčnost 26-27, 29,36, 61-62, 141 písmo, japonské 20, 28, 61-63, 89, 91 písmo, konceptní, cäoshň íptlt P?4S] 103, 159-160, 162, 168, 184, 191 192, 194-195, 200-202, 205, 208-210, 214-215, 219, 223, 225, 234-235, 237, 239, 243, 245, 248, 253 písmo, kurzivní, xíngshu ÍT* [ÍÍ4Í] 103, 151-152, 155, 160 161, 180, 184, 189, 191-192, 194-198, 202, 205, 208-210, 213-214, 216-217, 219, 223-227, 229-230, 233-237, 243, 246-248, 250, 253, 256 písmo, lakové, qishu všjfftr [^HS] 255 256 písmo, vzorové malé, xiäokäi <[^tra 194, 200 písmo, logografické 38, 59 písmo, morfemografické 3 8 písmo, morfosylabografické 38 písmo, pečetní malé, xiáozhuan 'hW: 104— 105, 138-139,144,147,152-158,183,191 písmo, pečetní v kaligrafii 154, 185-187, 191, 209-210, 213, 217, 219, 227, 233- 234, 238, 243, 247, 253, 255, 260 písmo, pečetní velké, dázhuán AIĚ 138— 139,144, 147, 152 písmo, qínské soustavy, Qinxí wénzi ^ÍSSľ ? MRVÍCÍ] 140-141 písmo, šesti států, liuguó wénzi AHÍC? [A MXZ] 138-139 pismo, staré,gůwěn ÝiiC 154 písmo, štíhlé zlaté, shon jm shii Jäážtf [íláz U] 193,213,220,229,239 písmo, úřednické, iishu Slil [^i^f?] 152, 154-158, 160-163, 183-187, 189, 191, 197, 204-206, 209-210, 212-213, 217- 218, 227, 233-234, 236, 240, 243-244, 253, 255-256 písmo, Válčících států, Zhánguó wénzi (KUS] £¥■ [ťtJtHÄ^] 138-139 písmo, vzorové, käishu tří(ř [UIS] 160— 161, 168, 173, 180, 184-185, 187, 189, 191, 194, 198, 200-203, 205-214, 217- 219, 223-224, 226, 229-230, 233-234, 236, 239, 243, 245, 247-248 písmo, zlaté ostré jako nůž, jmciiodäoshu ář D&íiZJ^] 220,229 plastromancie 106 podpisová značka, huáyä Síf 229 pole, grafické 41, 62, 65-67, 86, 112, 128 pořadí, tahů, bíshún SEJÍ 65, 69-73, 173, 208-209,215 prostopsaní —>styl, nízký prvek, stavební, součástka, biijián nPft 44, 65-66, 71, 75, 94, 76, 209 prvek, ukazovací 47 psaní, jedním tahem, yibíshu —ájřfl [—W\ 15] 201 psaní, kolmo drženým štětcem, zhěngbijEtf [lEág] 224 psaní, na stranu položeným štětcem, xiébí $[ m [Mm-, cěbrmm mm] 224 pyromancie 106 qmglii shänshui WÍkiIitR —>žánr malířský, zelenomodrá krajinomalba qínli JrJlí DSíSŘ], qinské úřednické —>písmo, úřednické Qínxi wénzi %tfk~Xrf —»písmo, qínské soustavy qín # —>-citera qishú Žfeílr —>písmo, lakové radikál, biishóu fíP# 13, 51, 71, 74-81, 83, 85,88, 90-91, 127, 143, 157 rébus 57 reformy, písemné soustavy 32-33, 38, 42, 54, 58-59, 71, 85, 95, 126, 135, 140-141, 143, 158, 162-175, 188 rénwiihuä A^Ä —>žánr malířský, figuralis-tika rozbor, znalců etymologický 19, 29, 44-45, 56-58, 65, 75-76, 127, 158, 162-163, 172, 186, 253,256 roztírací kámen, yán IB [íjí] 181 roztříštěnost, písma regionální 134, 139-140 různopsanl, varianta, yitizi Sfl[##^1 I 31,140,166-168,171-172 rým, mhfmála, yim [b%] 77, 83 rýmovník 77 rytmus 192, 198, 246 sada, GB pomocná, fiizhůjí $$&)M [UjJWjA] 90 sada, GB základní,jTběnji äs^fM 89-90 sänjué jE,#5 ->tři ušlechtilé disciplíny j sekta, taoistická Nej vyšší čistoty, Shčmgqmg- pái ±JtfjK 203 sémém 37 Shángqmgpái ±MWl ->sekta, taoistická Nejvyšší čistoty I shänshuílmä lLitKÄ —>žánr malířský, kraji- nomalba shěngpáng Sf^ř -^složka, fonetická shigu —♦bubny, kamenné shdu jm shii >písmo, štíhlé zlaté í: shôujuän ^f-^É —>svitek, podélný shii K [íl] —> tah, svislý shuänggôu kuátián JtžíilJittt —>technika, přesná kopie shuangshěng 9M \MP], .zdvojená iniciá-1 la' 39 si sěng HÍĚ —>člyři mniši sijiao haomá jiůnzifa HÄÄHÉ^ÍÍ —> čtyři rohy skalní chrámy 205-206,212 skapulimancie 106 skládání, významu (druh znalců), huiyi iťÄ 47-50, 169 slovo, cizí, přepis pomocí znaků 40 ( slovo, vícemorfémové 38 slovo, víceslabičné 28, 38, 40, 43, 57, 93, 112, 173 složka, fonetická ■=. fonetikům, ymfú -gffi či shěngpáng §^ [P%] 51-58, 60, 74-76, 78, 127-128, 142, 158, 168-169 složka, významová = determinativ, yifú Mí'í . iíxíngpúng Jtí# 51-58, 110- 111, 127-128, 142-143, 149, 157, 168, 172, 209 složky, znaku, vzájemná poloha 53-54, 111-112 směr, psaní 34, 114, 126, 136, 150 smlouvy, přísežné, méngshii Jfi# [Jffi^J 134, 138, 144-145 součástka, znaku -^>prvek, stavební slitky, jazykové -fitsion forms, allegroýbrms 39 slitky, znakové, héwén rTlfc či héfíwén -ě~fi -%[-%{%%] 112 standardizace, hanská 151-158 standardizace, qinská 151-158 styl, formální, zhěngti IH [jT£#J 151, 206 styl, kaligrafický 95,152,160,183,186-188, 191-197, 199-202, 204-220, 222 256, 258-260 styl, nízký = prostopsaní, sútí f^fg ľf&fä] 151 styl, Ouyángův, Oufí WM [WM] 199-200, 211-212, 227, 236, 256-257 styl, Yán Zhěnqřngův, Yánti ISíf [W.W] 211, 215, 217-218, 220, 222-224, 227, 231, 249, 253, 256-257, 260 styl, Zháo Měngfuův, Zháotí [MW] 211, 231-237, 242, 247-249, 253, 257 suti ÍMŘ ->-8tyl, nízký Sútra srdce, Xinjing >Í>M ['&■&] 239 sútry buddhistické 182, 204-206, 239 suzhouská škola, Wúmén pái ^kfŤM [j^fj U] 243-249 Svátek čistoty a jasu, Qmgtníngjié řfB^íííí [ířtM^f] Svátek studeného jídla, Hánshíjié %-&t\i ÍZ-Ti] 224-225 svitek, hcdvábíjiw;? # 136-137, 182 svitek, podélný, shôujuän f-žfá 182, 239 svitek, závěsný, zhóu fft [$É] 182, 260 symbol (druh znaků), zhishi 47 šest druhů písma, liiishu AS [A1?] 44-59 šovinismus, paleografický 17, 100 ČÍNSKÉ PÍSMO Rejstřík pojmů štětec, bi ^ 135-136, 179-181, 191, 214,243, táběn (áHifc) —►fřotáž tah, bodový, dián Sŕ [M.];cěW [M] 68,69, 71,86, 87, 174,211,267 tah, hák góu [#J1; yttě jffi 68-69, 209, 211 tah, překroucená stuha, zhědáicun í/f 'S M 239 tah, stoupající tažený zleva doprava, cě jft; x/é Í4 211 tah, stoupavý, ti li 68-69 tah, svislý, shu S [§5]; «;< M 67, 69,71, 75, 86, 88, 149,209,211 tah, tečka rodiny Mí, M dián [A £,] 226 tah, vodorovný, fit; /ě ítl 47,66,68-69, 71, 86, 158, 186, 205-206,209, 211, 229 tah, zleva seshora doprava dolů, na W;;zhé M. 68,71,211-212 tah, zobák, zhuó 211 tah, zprava seshora doleva dolů, piě jft; Hiě ÍW 67-68,71,88,211 tah, bihuá [šgB] 67 taoismus 99, 191, 193, 198, 200-203, 205, 210,220,239, 252 technika, letící bílá, jěibái M [1,0] 213- 214, 223, 234 technika, pracného štětce, gôngbľ Ilř [I 232 technika, přesná kopie, shuänggôu kuôtián mmmm m^m%i 196 technika, vystižení duchovní podstaty, xiěyi %Á [5f #] 232 teorie osmi tahů obsažených ve znaku yong, yôngzi bäja lim zk^A'Slw [tK^/VÍŽ ifc] 210-211 teorie severní a jižní školy, nánběi fénzông lim mt'Ä^Wi [É^x^ife] 248-249 teorie severních stél a jižních rukopisů, hěi- běi nántíě lůn imifiMŮ 259 texty, předávané 120-121, 128,135-136 ti 1§, stoupavý tah (zleva) 68-69 tiě ifů —>díla kaligrafická na papíře a hedvábí tisk 120, 160-161, 166-167 tongyôngzi BLBl^ —>znaky, běžné trojnožka, ding >0k 122-123 tři ušlechtilé disciplíny, sänjué HŽS t—^1 179-181,194, 232, 238, 255, 259 tuánshán mm —►vějíř, pevný tuóyin ffí EP (f||EP) —>frotáž tuš, ?nô II 181 UCS-4 90 Unicode 90-91 Unihan 91 UTF-8,UTF-16,UTF-32 90-91 úštěpky, bambusové: svazky, piänSí [ti]/H čice WM 136, 138 úštěpky (proužky), bambusové, jiän fS [fól] 135-136,152, 156, 185 Válčící státy = Zhánguó MM [Vtň] (453- 221př.n.l.) 133, 139 varianty, znakové —>různopsaní vějíř, pevný, tuánshan BIÄl [I5Ä] 182 vějíř, skládací, zhéshän ÍÍŤH 182 věštba, ověření 109, 112 věštba, výzva, chargé; mingeí ifofflč [^TrS] 112, 118 věštby, automatizace 109-110 věštby, lov 115-116 věštby, nemoci 114,116-117 věštby, počasí 115 věštby, vojenství 116 věštci 106, 108, 112 větve, pozemské, dizhT 129 vrabovka 146-147, 154 výpůjčka, znaková, jiajiě fiHS 39-40, 51, 54, 57-58, 126-127, 129, 141-143, 168- 169 wénfáng sibäo jt^fflft —>čtyři poklady vzdělancovy pracovny wénrén wénhuá ^fcAAffc —>literátská kultura wénrén 3tA —'literáti wényán(wén) X~m(X) 64, 164-165 Wúmén pái RfŤM. —>suzhouská škola Wúmén si dájiä ^ F!j H Asi- —>čtyři suzhouš-tí velikáni xi H [M] —>nápisy, na pečetích; upečeť xiángxíng MM, piktogram 45^17, 48-50, 56-57, 117 xiäokäi 4NÍH —>písmo, vzorové malé xiäozhuän 'VW: —►písmo, pečetní malé xiě 14 —>tah, stoupající tažený zleva doprava xiéKW^ —>psaní, na stranu položeným štětcem xiěyi %m, —►technika, vystižení duchovní podstaty xíngpáng J&^t —>-složka, významová xíngshěng —>fonoideogram xíngshň ÍTlř —>písmo, kurzivni XTnjmg M5 —>Sútra srdce yán lift —»roztiraci kámen Yängsháo fpIS, kultura 100-101 Yángzhôu bäguäi jf§íl'N )\.% — >osm podivínů z Yángzhôu Yángzhôu htlápái JMíHijUíjÉ —►yangzhouská škola yangzhouská škola, Yángzhôu huápái jiilíl Lß^HH«] 224-225 YántiWM —►styl, Yán Zhěnqmgův yibishü —Irir —»psanl, jedním tahem yifú MÍf —>složka, významová yimín TĚSi —►loajalisté yin Ep upečeť yinfti erfíf —>složka, fonetická yitizi HiJMŕ —►různopsaní yöngzi haß Jim Ťk^Atifra —>teorie osmi tahů obsažených ve znaku yöng yůujiin -ď H —»general armády po pravici Yuán si dájiä A H Alt —►čtyři velcí mistři dynastie Yuán yuě íl —>tah, hák zěng li —►hedvábí zhängcäo M^-, starší konceptní —>písmo, konceptní Zhánguó wénzi ižSJC^ —>písmo, Válčících států Z/rao/ř ffifg -»styl, Zháo Měngruův zhé M —►tah, zleva seshora doprava dolů zhěngbi jEií —►psaní, kolmo drženým štětcem zhěngtíJE?& —»styl, formální zhéshän l/fisi —►vějíř, skládací zhí Ift —>papír, j ako psací materiál zhíshi 1h symbol 47 zhňu —»svitek, závěsný zhouwén ÍSJt, .Zhôuvo písmo' 139 zhuánzhú $f íi —>znak transligurovaný zhůyfn zimu fe^T-M 83-84 zkoušky, státní 210, 221, 223, 231,236, 240, 246-247, 256 značky, neolitické 100-103 znak, transfigurovaný, zhuánzhú Wit[¥iJÍ] 58-59 znaky, běžné, tongyôngzi ilffl-í 32, 71 znaky, časté, chángyôngzi íítffl^ 32-33 znaky, cyklické, gánzhi TA 112-113, 118 znaky, jednoduché (strukturní druhy), wén ~3C 47-48, 165 znaky, polysomatické 50 znaky, řídké, hänyôngzi ^-t^^F 32 znaky, složené (strukturní druhy), zi ^ 44, 47-51 znaky, složité = tradiční, fántízi Hlť? [*g ■fí^] 9, 33-34, 71, 90, 93, 162, 167-171, 175 znaky, terminologie v evropských jazycích 17 znaky, tiskové podoby 160-161, 166-167, 173-174 znaky, údajně jako číslice 21-22, 27-28 znaky, údajně překlenující časovou vzdálenost 21-22, 63 64 znaky, údajně překlenující dialekty 21 23, 29, 63 znaky, údajně překlenuj ící jazyky 18-22, 24, 27-29, 61-63 znaky, zjednodušené = zkrácené, jiántízi fM fŠ^tfWřJ 32-34,41,69-71,90,93, 162-173, 175 zvláštní kameny, guäishí 226 žánr malířský, figuralistika, rěnwuhuá A^ Ä[AiÉB] 199,232,251 žánr malířský, krajinomalba, shánshuihvá lil 7JCÉ: [lil7j<:BiJ 199, 220, 226, 232, 239, 243 244, 247-249, 260 žánr malířský, květiny a ptáci, huäniäohuá '■HMtM [ÍEfiiH] 220, 228-229, 232, 234, 240,248, 250,254, 256, 259-260 žánr malířský, zelenomodrá krajinomalba, qmglii shänshui WSlllTJC [^UŮiiK] 232, 247 Rejstřík osodních a místních jmen a názvů děl XXVII. Rejstřík osobních a místních jmen a názvů děl (v hranatých závorkách jsou uvedeny zjednodušené znaky, pokud se liší od tradičních) Abel-Rémusat, Jean-Pierre (1788-1832) 22 Adelung, Johann Christoph (1732-1806) 22 Advancement oj1 Learning (1605) 22 Album květin a kaligrafie (1738) 256 Alexejev, B. M. (1881-1951) 84 Amiot, Joseph-Marie (1718-1793) 21 Än Lúshän ííWÚl fÄ^ÜJl (703-757) 217 Änyáng SU [Sřffi], město 105 Ars magna (1307) 22 Ars signorům (1661) 23 Aurel Stein (1862-1943) 205, 212 Bä Jlhlll^ (1904-2005) 166 Bacon, Francis (1561-1626) 22-23 Bädáshänrén AAÜJA 254-255 Báseň o Pavilonu, kde ševelí vítr v borovicích (Söngßngge sin fžMMfŕt [fälAmW]), kaligrafické dílo 226 Básně napsané o Svátku studeného jídla {Hánshí tiě Sfífe), kaligrafické dílo 224-225 Básně psané na sichuanském hedvábí (SMsit tiě SjfWÍ), kaligrafické dílo 227 Battcux, Charles (1713-1780) 21 Biáncái gí;f 198 Biánjlng fFÍt (dnešní Käifeng pfJSt [JPW]) 221 Boltz, William 13, 102, 141-142, 153 Búxuépiän ff^H [tf^fíj 153 Božský rolník —>Shén Nóng Bréquigny, Luis-Georges de (1714-1795) 21 Britské muzeum v Londýně 212 Cäi Xiäng MM (1012- 1067) 222 223,230 CäiYông iŕíš (132-192) 188 Cäi Yuánpéi ^7tJfÍ (1868-1940) 85, 166 Calepinus, Ambrosius (asi 1440 1510) 20 Callery, Joseph-Marie (1810-1862) 28-29 Cäng Jié -ŘÍM ['frží] 99-100,154 Cängjiépiän ífnliľ [-ÔríSíra] (konec 3. století př. n. 1.) 153-154 Cáo Cäo WÍS (155-220) 204 Cáo Zhí Wíl (192-232) 202 Cibot, Pierre-Martial (1727-1780) 21 Cíhäi MU \WM\ (1973, 1989) 31, 76, 86 Cíyuán MM [SřŽI] (1983) 31,76 Cruz, Gašpar da (t 1570) 18 Dalgarno, George (1626-1687) 23 De Christiana expeditione apud Chinas sus- cepta ab Societate lesu (1615) 19 DeFrancis, John (1911-2009) 26, 29, 60 Dějiny bláznovství (Geschichte der menschlichen Narrheit) (1785-1799) 22 Děng Wényuán SK II [fliegt] (1258 až 1328) 235 Dictionarium latinům (1. vyd. 1502) 20 DTnggöng #H> [IT^j, lokalita 103 Dingwü, verze z (Dingwií běn /řlBÍ^) -^Předmluva ke sbírce básní složených u Pavilonu orchidejí Dissertatio de arte combinatoria (1666) 25 Dong Qícháng ÍÄI (1555-1636) 231, 242, 248-250, 252, 257 DongYuán 1ĚŽS (t 962) 244 Dong Zuöbln ÜfHÄ [Mftlš] (1895-1963) 108 Dopis Köng Shizhöngovi (Köng Shizhöng tiě ?L#Ť>ii), kaligrafické dílo 196-197 Dopis se znaky píngfii (Píngfii tiě TÍŠtň Př fitó]), kaligrafické dílo 192-193,196-197 Dopis začínající slovem sedmnáct (Shíql de ALtó), kaligrafické dílo 200 Dragúnov, A. A. (1900 1964) 84 Druhá popisná báseň o Rudém útesu (Hoii Chibiju &&mm. [JrišSHíSt]]), kaligrafické dílo 246 Du Ponceau, Peter S. (1760-1844) 21,25-28, 36, 59 Dunhuáng WiM 154, 206, 21 2t-2 13 Dvořák, Rudolf (1860-1920) 11-12 E jun Qi "MM® mmiä] (3. století př. n. 1.) 147 Élemens de la grammaire chinoise (1822) 22 Elogium na portrét Dóngfang Shuôa (Dóngfang Shuô huá zan jfCŽISjiít p£7jf§ fflilí]), kaligrafické dílo 200 Ěryá W?S [zKJĚ] (3.-1. století) 77 Esej o Yuě Tím (Yuě Yi lun Blaira [ftŠH£]), kaligrafické dílo 200 An Essay towards a Real Character and a Philosophical Language (1668) 23 Fairbank, John (1907-1991) 163-164 Fán Chéngdá UifcX (1126-1193) 230 Fréret, Nicolas (1688-1749) 21 Fů Häo Míř [SÍF] (kolem 1200 př. n. 1.) 116 Fú Shän #lil (1607-1684) 253 FÚXí-ffcft 99-100 Gäo, qiský císař L?r' šít] (vládl v le- tech 479 481) 203 Gäo Fénghán UBM [ftMŠt] (1683-1748) 255-256 Gäozông, songský císař SfciŘiSj? (vládl v letech 1127-1163) 229 230, 233 Gé Zhichuän se stěhuje (Gé Zhichuän yí jít tú mmimfsm mmumismii obraz 238 generál Wáng (Wáng yôujun rF^rjijI) ->Wáng XízhT A Grammar of Spoken Chinese (1968) 84 GuänDäosheng If W\ (1262-1319) 232 Guängyim Jf hH [AM)] (1008) 77 Guijí^íf i#ff] 194 Guč Môruô flí'ít^ (1892-1978) 123,166 Guôdiän f|SJů, lokalita 135 Guóytiyuekän HtfrifŤO [Htg/fTHJl 164-165 Hán Chi ISfj [Hit*] 187 Hänyíí dázidiän 'MWi^^M [UiŠX^M] (1986-1990) 31 Harbsmeier, Christoph (* 1946) 18,45,51 Harrach, Arnošt Vojtěch (1598-1667) 24 Hě Zhlzhäng Stft1# [MtÄ] (659-744) 215 História de las cosas más notables, ritos y costumbres del gran Reyno de la China (1586) 18 An Historical Essay Endeavouring a Probability That the Language of the Empire of China is the Primitive Language (1669) 19 77;e Historie of the Great and Mighfie King-dome of China (1588), angl. př. -^História de las cosas más notables... Hóngrén 3M- 254 Hóumä US! [fi§Bj], lokalita 144 Hovory (Lúnyu StlS [i-feiS]) (5. století př. n. 1.) 143 Hú Shi MM [ČFjjf ] (1891-1962) 85, 87,165 Hú Wújing ÄfjíríÉ (3.-2. století) 153 Huädúsi fLif^, klášter 211-212 Huáinánzi JfÉfrT" (konec 2. století př. n. 1.) 99 Huáisú tlU [#31] (737-785) 215-216, 220,242-243, 256 HuáníH, řeka 104 Huánběi fijk, lokalita 104 Huáng Gôngwáng wáw. (1269-1354) 237-238 Huáng Tíngjiän MMM [ÄÄM] (1045-1105) 200,203,221-222,225-226, 230, 244 HuángftDán ^ igí [^HiS] (f 604) 212 Huángzhôu Mffl 225 HuTzông, songský císař ^ält? (vládl v letech 1101-1125) 193,213, 220, 228-230, 239, 241 Champollion, Jean-Francois (1790-1832) 27 Cháng'än (XT'än) ŕ|£ FfxSl (H$) 190 Chao,Y.R. (1892 1982) 84 Chén Chún m$ [K'??] (1483-1544) 245, 248, 255 Chén Hóngshôu BWM (1598 až 1652) 251 ČÍNSKE PÍSMO Rejstřík osobních a místních jmen a názvů děl Chén Jirú UMÍŠ [P&üfl] (1558-1639) 250 Chén Wángdáo ItSií [mmm (1891 až 1977) 166 Chéng Miäo MM (240-207 př. n. 1.) 155 China illustrata (1667) 18-19,22 The Chinese Language: Fact and Fantasy (1984) 29 Chů Suiliáng féuft [ffitS] (596-658) 211-213,229,249 Chü Zhuáng wáng [aě3i] (t 591 př.n. 1.) 122 Chü š8, starověký stát 122,135 Jiáqing, qingská panovnická éra ISJI [MBz] (1796-1820) 258 JiängKuí## (asi 1155-1221) 214 Jiángnán ffifií 190 Jiányě SÉiS [Üfß] 190 Jiäoshänff lil, hora 203 JTnNóng £JÄ (1687-1763) 255-256 Jin W [m], starověký stát 144,191,194 195 kancléř Wáng (WángdálingšEJZ^) —»Wang Xiänzhl Käng Yóuwéi imík (1858-1927) 203 Kängxl, qingská panovnická éra iJiSß (1662 až 1722) 252 Kängxľzidián ÄíHA (1715) 31, 171 Katalog kaligrafií éy Xuänhé (Xuänhé shüpii mmm [íatmtD 228 Katalog obrazů éry Xuänhé (Xuanhě huápů aíaiW [sfniHt]) 228 KěJiusT WAS. (1290 1343) 236 Kircher, Athanasius (1602-1680) 18-20,22-23 Kniha dokumentů (Shüfing Ml [US.]) 121 Kniha obřadů (Liji ISSfl [4LtB]) 135 Kniha písní (Shrjmgm^ä[Wm) 128, 144 Kniha proměn (Yijmg Äfe íSSl) 99, 136 Kniha Žlutého dvora (Huángtingjing WM%Ě 200 Koiokolov, V. S. (1896-1979) 84 Komenský, Jan Amos (1592-1670) 12, 23-25 Koncept smutečního textu za zemřelého synovce Jiminga (Ji zhí Tuning wén gäo ííí lĚ^MXWi), kaligrafické dílo 217-218, 224 Konfucius (Kong Qiii JLfr) (tradičně 551 až 479) 134,136, 143 Konfuciův chrám v Qufu 187,205,212 Kronika Hanu (Honshu iÄ \_W^\) (l11 n.l.) 153 Kronika Jižních dynastií (Nánshí"M5ĚL) 203 KuílS 115 K.uncánfÉ$[#ÉČš] 254 Läozi %Ff- (DaôdéjTng tSMM [31ÍÍIS]) 135 Leibniz, Gottfried Wilhelm (1646 1716) 19-20, 23-25,28,51 Les stél (Běilín WW) 208, 212, 217 Lesní obydli v Jitqů (Júqú línwů ÄEttfi [Älx#g]), obraz 238 Letopisy pana Lii (Lůshi chúnqiu S R#-#í) 99 LÍBái^Ě (701-762) 215 Lí Dôngyáng [$£|5B] (1447-1516) 242-243 Lí Jlnkäi l^Mä] 94 Lí JInxI BMWt 88] (1890-1978) 165 Lí SI^Äf (t 208 př. n. 1.) 153-154, 188,219 Lí Síxún ^,Sg)[| př/SiJIl] (653-718) 216, 249 Lí Yángblng [^fflí*] (721/2-785) 215,219, 227 Lí Ylngzhěn ^MŘ (1431-1493) 245, 247 Li Y5ng 4s i. (678-747) 216, 23 5 Lí Yú (vládl v letech 961-975) 220, 229 Liěnůzhuán ?lj^CÍ$ -^Životopisy příkladných žen Lín Yfltáng [WWr^] (1895-1976) 84 Lín'än KjäSí [ifä&J (dnešní Hángzlióu tŕíj'H) 221 Ling, hanský císař SťS.^ [SMíS] (vládl v letech 168-188) 188 Liú Chäng §!l(t [Mf&] (1019-1068) 123 Liú Gôngquán SP&fit [W&U] (778-865) 218 z Lobkovic, Jan Caramuel (1606-1682) 24 Lóngkän shôujián SlA^řS f/!fe'Ä¥^] (997 n. 1.) 75 LóngménflH [Ml] 205 Lú Fäyán IÉÉJÍ "g [BiíW] (činný 601 n. 1.) 77 Lú Fěikuí ĚÉftii [Řfrííjt] (1886-1941) 164 Lú Jí MM LPÍÍ/l] (261-303) 192 193, 196-197 LúTóngltla] (790-835) 246 LůXůn #a [#ili] (1881-1936) 164 LÚYÓvi mm rftW] (1125-1210) 230 Lull, Ramon (asi 1236-1315) 22 Luóyi >&š.(Luôyáng í&Rf [řfrK]) 133, 222 Lůshi chúnqiu @ R:##C (kolem 239 př. n. 1.) 99 Macumaru Mičió (Matsumaru Michio) ffltj-l MM 125 Máo Zédông íiíf Jfi (1893-1976) 84, 164 Máoshän^lij,hora 203,237 Mäwángduí H_T.J# [^Ií#], lokalita 135- 136, 142,153, 156 Méi Yíngzuô fäfkw (činný kolem 1615) 76 Mélanges Asiatiques (JI., 1825) 22 Mémoires concernant i 'histoire, les sciences, les arts, les mceurs et les usuges des Chi- nois (1776-1789) 21 Mendoza, Juan Gonzáles de (asi 1540-1617) 18 Methodus lingvarum novissima (1649) 12, 23 Metropolitní muzeum v Pekingu 246 MI Fú Kífj (1051-1107) 199,201-202,222, 226-227, 230,230, 237,249 Mi Yôurén ífeSt (.1072-1151) 230 Mithridates (1806) 22 Muzeum umění při Princetonské univerzitě 250 Nápis o Pagodě mnoha pokladů (Duäbáotä gänying běiwén ž'OgfEBWJC t&Š&WJQ), kaligrafické dílo 217 Národní historické muzeum v Taipei 188 Národní knihovna v Paříži 213 Naše řeč - >Guáyiiyuěkan Nástin diskuzí o kaligrafii (Lůnshů qiWi'm&L [vétíJS]) 203 Ní Zán JHift [\%M] (1301-1374) 237-240 Noční bděni (Yezud tú W^éM [WMM]), ob- ' raz 244-245 Nová kronika dynastie Tang (Xin Tángshii Sf it# [»W3]) 210 Nová vyprávěni současné doby (Shishuô xi- nyů tänäSítŠ [täiÄSPŕirí]) 194 O kaligrafii (Lim shú nůiW [ŤfeíS]) 203 O nočním bdění (Yězuo ji í&éfegH [-Stálá iB]) 244-245 obřadník Zhôu —>Shí Zhôu Obydli v horách Fiichunshän (Fůchunshánjú g#lilĚ), obraz 238 Óda na čaj (Chágě 3?!ffc), kaligrafické dílo 246 On the Nature and Character of the Chinese System oj'Writing (1838) 25 Opis Huáisůova eseje Z mého života na závěsném svitku (Huáisů Zixii tié zhóu Ď&ite$Ů [ffŽtglltótt]), kaligrafické dílo 256 The Origin and Early Development of the Chinese Writing System (WW) 141 Oslavná báseň o tuši (Yông má ijcljl [iftii]), kaligrafické dílo 251 Osm pilířů Předmluvy od Pavilonu orchidejí (Lánting ba zhů M^7Vtt [^^Att]) 199 Otani Kozui ±^ýtim (1876-1948) 205 Ouyáng Xiu iKUft [Kffift] (1007-1072) 123,221,223 Ouyáng Xún icPiiJ [^pařt] (557-641) 199-200, 211-212, 227, 233, 236, 256- 257 Palácové muzeum v Pekingu 192, 199, 234, 237-239 Pamětní nápis o Horkých pramenech (Wěn-qttán ming [ÍSÄ$fl]), kaligrafické dílo 213 Pamětní nápis pro chrám jinského vévody (Jmcímíng #MÍŽ [Wíšltl]), kaligrafické dílo 213 čínske písmo Rejstřík osobních a místních jmen a názvů děl Pamětní nápis za císařova učitele, buddhis-tického mistra Dänbä (Dänbä dishi běi Jf LltĚW^- [IfiĽliŤ!JiW-J), kaligrafické dílo 233-234 pán QT z Ě —>Ě jun Qí paní Wěi {Wěifiirén StAA, 272-349) 194 Paul Pelliot (1878-1945) 205-213 Pavilon Kuízhánggé äiji fäfl 236 Píngyuán^S 217 Pokračování Pojednání o kaligrafii (Xú ShupňimU [*íif]) 214 Popisná báseň o bohyni ŕeky Lito (Luô shén fit [?&?«]), kaligrafické dílo 202 Předmluva k Pojednám o kaligrafii (Shítpúxit ♦tfllf [Vimfr]), kaligrafické dílo 214 Předmluva ke sbírce básní složených u Pavilonu orchidejí (Lánting xii SS-f-JÍ [ ff ]), kaligrafické dílo 197-199,201,207, 213,218, 224, 233 Průsek, Jaroslav (1906-1980) 129 První císař Qínů —*-Qín Shí huángdi QÍBáishíÄňíT [-TrftíTj (1864-1957) 260 Qián Xuántóng lni [gfrŽH] (1887 až 1939) 165-166 Qiánlóng, qingská panovnická éra %í%. (1736-1796) 199,202,252,257-258 QiéyiinWŘ [Í3M)] (601 n. 1.) 77 Qín Shí huángdi MpÉl^Ť (259-210) 135, 153, 185 Qiú Yíng íji^t (asi 1494-1552) 243 QúQiubái IlékrJ (1899-1935) 84 Quänróng jt$t, kmeny 133 Qufiíft^- 187,205,212 Réflexions sur les principes généraux de. Vart ďécrire et en particulier sur les fonde-ments de i 'écriture chinoise (1718) 21 Rénzông, mingský císařfjťj(vládl v letech 1424-1425) 241 Ricci, Matteo (1552-1610), čin. Li Mädou M ii« [%mm] i9,22 RuänYuán ISČ.7c (1764-1849) 205,259 Rukopisy z Pavilonu hojnosli (Chimhuůgé tiěmtM [ifttHte]) 201-202,257, 259 Rukopisy ze Sině tří drahocennosti {Sanxitáng jatie^mMk) 257 z Ruysbroeku, William (asi 1215-1270) 18 Sbíráni vodních kaštanů (Cái líng tú ÍSctlB t*HH]), obraz 256 Sbírka básní složených u Pavilonu orchidejí (Lánting jí Ä [^r?ftl) 194-195 Sedm mudrců z bambusového háje (Zluílín qi xián ftft-b-fllí) 194 Sehnal, David 12, 14, 45, 63 ShángDi±'řjř 115 Shaughnessy, Edward 13, 129 ShénNóngftJI 100 Shěn Zhôu UM (1427-1509) 243-247, 255 Shěnbáo t^fg [tfJjft] 166 Shi Duiův omáčník (Shí Dui gu) ŘlífcK VM ÄÄ]) 131-132 Shi Zhôu 139 Shftao 5?S [4Tř#] 254-256 Shizhôupiän ±WÚ 139 Shuihúdi VĚÚžiŘ, lokalita 156 Shuówénjiězi nŮJCM^ [ilíOff^] (kolem 100 n. 1.) 12, 58, 99, 104-105, 138-139, 152-154, 156, 163 Skvělá kaligrafie ze studovny Selu (Sělú miáohan ^&i>^ ['mFWM]), kaligrafické dílo 253 Slavíček, Karel (1678-1735) 12, 21 Smuteční nápis za zemřelého jeřába (Ti he míng StlíŽ [Ä4!g]), kaligrafické dílo 203 Songjiáng \'htL 241 Stéla [na paměť] obětních nádob (Liqi běi í§ LíLÄJ), kaligrafické dílo 187-188 Stéla na paměť Huángfu Dána (Iluángfu Dán bei ^MWM [%HtiiW]), kaligrafické dílo 212 Stéla s nápisem oslavujícím Zhdng Měnglón-ga (Zhäng Měnglóng běi WMMM \W& M%]), kaligrafické dílo 205 Stéla s pamětním nápisem za Li Sixiina (Li Sixim běi [^SiJW]), kaligra- fické dílo Stéla v klášteře Huádiisi (Huádusi bei i-fcfjl #5?), kaligrafické dílo 211-212 Stéla věnovaná Konfuciovu chrámu (Kóng- zímiáo tángbei íLiSUSfíí Pí1]), kaligrafické dílo 212 Stéla z boty Huáshän (Huáshanběi íjSd|J$ [íjslilií?]), kaligrafické dílo 255 Studovna RóngxTzhdi (Róngxrzhái tú §Jf H [^^[5]), obraz 239 Studovna tří drahocennosti (Sanxitáng H# g) 202 SuDôngpô B%M ~^Su Shi Stí Shi MM (Sil DôngpôffW& [ff- ^Jt]) (1037-1101) 201,221-228,230- 231,234, 248 Sun Gučtíng WŘĚ [fbiäM] (Sun Qiánlí Wt Sil [#JS4L])(asi646-asi690) 214,244 Sun Qiánlí ->Siin Guôtíng Systema phoneticum scripturae sinicae (1841) 28 Šanghajské noviny —»Shěnbáo Táizong, songský císař JÍSAtj? (vládl v letech 976-998) 201 Táizông, tangský císař J# Aä? (vládl v letech 626-649) 195 Tang Lán Jf W [JrSiÉ] (1901-1979) 112 TángYíniff^ (1470-1523) 243 Táo Hóngjíng P^ft (456-536) 202-203 7éař obsahující znaky song luán (Song lítán tiě fSató [-ifeSLÍÄ]), kaligrafické dílo 197 Text o tisíci znacích v šesti kaligrafických duktech (Liitfí Qiánziwěn AfiŤ^Sľ [A •ftŤ f kaligrafické dílo 234 Texl o tisíci znacích (Qiänziwén Ť^Jt), kaligrafické dílo 208,247 Text začínající slovy „ O svátku středu podzimu" (Zhóngqiu tiě ŤÍMŕ), kaligrafické dílo 202 Tiěyún cángguTtftUMM [^Mfa] (1903) 105 Toba (Tuôbá shi ífjíftK), rod Tabgačů tur- kického původu 205 Tratado das cousas da China (1570) 18 Trigault, Nicolas (1577-1629) 19, 22, 83 Tušová slivoň (Môméi tú IMf BI [SÍSttl]), obraz 240 Vosková slivoň a horská ptáčata (Laméi shůn-qinWM\\\-fe [áHttUJ-A]), obraz 229 Wang Änshi (1021-1086) 223 WángDáoi^ [Ilf] (276-339) 194 Wáng Guówéi IÜ L±HŽ|] (1877 až 1927) 123 WángHái^ 115 WángKuángHg[iB/-] 194 WángMengií? (1308-1385) 237-238 Wáng Miän JL% (1287-1359) 240 Wáng Sěngqián 3E-ff Ä (426-485) 203 Wáng Wéi Sfé [Tift] (asi 699-760) 249 Wáng Xiánzhí zElfcŽ_ [BAŽ] (344-388) 193, 195-196, 201-202, 227 Wáng XTzhi TEféŽ. (303-361) 160, 188- 189, 193-203, 207-208, 210, 212-214, 216-218, 224, 227, 233, 250 Wáng Xún BíO (349^100) 202 Wáng Yángmíng iPfHJ [HPrJBJ] (1472 až 1529) 241 Wáng Yl TU (276-322) 194 Wáng Yiróng [IMsß] (1845-1900) 105, 123 Wáng Yuánlú UMÍ [10Sí] (asi 1850 až 1930) 205 WángYúnwu TM31 [iSE] (1888-1979) 85 Wáng Zhů yJU (t 990) 201 dva Wángové {ér Wáng ~ i) 193,195-196, 201-203, 205, 208-209, 214, 217-218, 227, 233, 235, 241, 245-246, 249, 256-257, 259 Wángsun Mán ±UM [3E#?S] (7. století př. n. 1.) 122 Webb, John (1611-1672) 19 Wěi Zhěng MB (580-643) 212 Wěi W, řeka 128, 133 Wěi ít, starověký stát 147 Wénjinskývévodaff XyÁ (697-628 př. n. 1.) 224 Wén, suiský císař |íff3ťřfí (Yang Jiän Hlg PRIE]) (vládl v letech 581-604) 207 WénJiaxU (1501-1583) 248 WénPéngTtfi (1498-1573) 248 WénTóngŠrfB) (1018-1079) 228 ČÍNSKÉ PÍSMO Rejstřík osobních a místních jmen a názvů děl Wén Zhěngmíng 3t#ffl (1470-1559) 242- 243, 245-248 Wěng Fänggäng ŠŠTjM {ší7íM\ (1733 až 1818) 257 Wénzong, tangský císař HŤfcSr? (vládl v letech 827-839) 215 Wénzông, yuanský císař 7tťíCzK (vládl v letech 1328-1332) 236 Wilkins, John (1614-1672) 23 Wú, hanský císař [Íx.Arlř] (vládl v letech 140-86 př. n. 1.) 200 Wú, liangský císař íicjSi'Sŕ (vládl v letech 502-549) 203,208 WúChängshi ÄfiíM (1844-1927) 260 WůDáozííSM-r (činný asi 710-760) 215 Wú Ding jST(kolem 1200 př. n. 1.) 104, 116, 118 Wú Kuän [séS] (1435-1505) 244, 246-247 Wú Zétiän, tangská císařovna JĚflU;^: [Ä M] ^] (vládla v letech 690-705) 214 WúZhěn^í* (1280-1354) 237-239 Wúmén [^ľJ] (dnešní Suzhôu M'H'l [MU]) 241, 243 Xiáhóu Zhán SféíS (243-291) 200 Xiän-Qín giíqi ji 5fe#"r^fB —>Zápisky o starých nádobách z předqinské doby Xiänyú Shú SÍŤ* [S^ŤÍK] (1256-1301) 235 Xiänyun [Mít], kmen 128-129 XiäoYiJfÄ 198-199 Xiäotiín 'h 4i, vesnice 105 Xiäowén, weiský císař #3tifr (vládl v letech 471-499) 205 XiěAnttíí: [ijf£] (320-385) 193 Xinhuá zidiän Wí^M: [Sí^M:] 32,76 Xírú ěnnúzi ISffiíPBÄ [ä"fPr-Hr£] (1626 n. 1.) 83 Xů Shěn řpK [ví'K] (asi 58-147) 45, 48, 58, 75, 99-100, 104-105,138,152-153 XúWěi í&íg (1521-1593) 245, 250-251, 254-255 Xú Youzhěn #ťt¥Ä [#tÍíS] (1407-1472) 245 Xuän, král —►Zhôu Xuän wáng Xuánzông, tangský císař !Š~íí7F (vládl v letech 712-756) 217,219 Xně JI MM (649-713) 213 Xuě Yäo (činný v letech 680-710) 213 Ximzí^^r (před 230 př. n. 1.) 99 Yán, vévoda z Lů (Yán Lůgong 38ít "žb [M Yán Zhěnqing MAM WÄW]) (709-785) 211, 215, 217-218, 220, 222- 224, 231,249, 253,256,260 Yán Zhěnqing ^ÄpiP —>Yán, vévoda z Lú Yán ZhTtuT ISálíJ [MZ.&] (531-po 590) 44 Yáng, suiský císař Ph JSijf (Yáng Guäng JS Ä [#r]) (vládl v letech 605-616) 207 Yáng Gtiäng WiM — >Yáng, suiský císař Yáng Jiän ÍMM —>Wén, suiský císař Yáng Níngshi [WšíA] (873-954) 220, 223 Yáng Shíidá Hfétií [fS^tJá] (1885-1956) 165 YángXIn (370-442) 201 Yánsh) jiáxun MfcWM\ [SítRi^f I] (kolem 590 n. 1.) 44 Yě Shčngtáo UMPS [ffMft] (1894-1988) 166 YélŮ Chúcái W#-%M (1190-1244) 231 Yongzhčng, qingská panovnická éra JiflE (1723-1736) 257 Yú Jí MM (1272-1348) 236 Yú Shinán Etäif (558-638) 211-212, 223, 249, 257 YůrS, též Velký Yú 122 Yuánlipiän SMÍS [SIS lj 153-154 Yúngäng ÄiäS [SW] 205 Z mého života {Zixů tiě ÉHSCte), kaligrafické dílo 215-216, 243,256 Zápisky o starých nádobách z předqinské doby (Xidn-Qin giíqi ji "ŕ "Sřlll [ífcjf rt^ia]) (1063 n. 1.) 123 Zátiší ke Svátku dračích člunů (1924), obraz 260 Zhäng Bi (1425-1487) 242, 249 Zhäng Xú 3111 [5itftä] (asi 675-759) 215- 217, 235,242 Zhäng Yú 3SM [3feS] (1277-1348) 237 Zhäng ZUiě (1597-1673) 76 Zháo Gäo íllg; [MÄ] (t 207 př. n. 1.) 153 Zháo Měngfu MM% (1254-1322) 211, 230-237, 242, 247- 249, 253, 257 Zháo Mčngjiän fi^S (1199 až 1267) 230 ZháoYôngíglS[/|Xíg](asi 1289-1362) 232 Zháo Yuánrén ÍItu-JÍ ^Chao, Y. R. Zháo Zhlqiän &ZM (1829-1884) 259-260 Zhcng Dáozhäo gfciilíg pilBä] (t 516) 205, 259 Zhěng XI SR* (f 492) 205 Zhěng Xiě mfM [W^.] (1693-1765) 255-256 Zhéngzitông TH^iE (1671) 76 Zhiyông ^7% 198 . ZhôngYóuSgl [MM] (151-230n. I.) 188- 189,194,203 Zhôngshän Ť lil, starověký stát 137-138 zhôu xingsi mmm [%mm] (470-521) 208 Zhôu Xuän wáng Mm.^ (827-782 př. n. 1.) 139 ZhouYĎuguängjS|Wjt(* 1906) 84 Zhú XI JíčíS (1130-1200) 230, 241 Zhú Yúnmíng ÍÄftafl (1460-1526) 235, 240, 245-248 Zhuäng, král z Chu —>Chú Zhuäng wáng Z//ií//^[^ýC](1615) 76 Životopisy príkladných žen (Liénľizhuän H ÍKW [?\licfä]) (1. století př. n. 1.) 165