Theokritos - Moschos - Bion: ŘEČTÍ BUKOLIKOVÉ Museion sd. II - Praha ±927 THEOKRITOS-MOSCHOS-BION PŘELOŽIL RUDOLF KUTHAN M U S E I O N SVAZEK II. SBÍRKA PŘEKLADŮ VYDÁVÁ SPOLEČNOST PŘÁTEL ANTIGKÉKULTURY V PRAZE Ř í D í P R OF, D R, O. J I R Á N I I D UVOD. isriimf mamu mmrj,& f mm - i ■ KNIHTISKÁRNA J. ŠNAJDR, KLADNO. Poesie idylická (bukolská, selanková, pastorální) je plodem pozdní řecké literatury, t. zv. alexandrijské. Podle svědectví starověké tradice vytvořil tento nový poetický genre pod přímým vlivem prostonárodních písní pastýřských Theokritos. Staré zprávy dosvědčují existenci lidové poesie pastýřské v Lakedaimonu a na Sicílii (vTyndáridě a Syrakusách), uvádějíce ji po každé ve spojení s kultem bohyně Artemidy. O její slavnosti v Syrakusách přicházeli prý sem pastýři z venkova a majíce na hlavách věnce s jeleními parohy, v rukou lovecké oštěpy a kolem těla zavěšené koláče růlfpých podob zvířecích závodili písněmi, při čemž pastýř-vítěz dostával od přemoženého odměnou koláč. Podobné zvyky byly domovem také v jižní Itálii, osazené Reky, a nejspíše i v jiných krajích pastýřských; zajisté však lidová píseň pastýřská kvetla již dříve, než se na řečených místech stala součástí pastýřsko-venkovské slavnosti Artemidiny. Živý zdroj poesie lidové, nejspíše syrakusské, snadno mohl inspirovati rodáka syrakusského k skládání drobných momentek ze života pastýřů, jež jsou ohlasem jejich provil stinkých zpěvů a hovoru a závodů pěveckých. Konečně > celé dusné ovzduší současného období literárního — doby alexandrijské1) — samo již nutilo ke vzniku poesie idylické. Po rozdrobení veleříše Alexandrovy ve státy t. zv. dia-dochů povstává — vedle starých Jíthen - několik nových významných stíedisk vzdělanostních, k nimž se slovesné tvoření řecké upíná, žijíc namnoze z podpory a přízně umění milovných, řeckou kulturou odkojených nástupců Alexandrových. Takovým ohniskem literárně kulturních studií stává se — vedle maloasijského 'Pergamu — zvláště egyptská jllexandrie — zásluhou účinné podpory vládnoucí dynastie 'Piolemaioúcá.2) Pronikavá proměna životních podmínek Kecka, kdysi svobodného, musila se otisknouti i v duševní produkci; tak se stává poesie z velké Části dvorskou, učenou, aristokratickou a mnohdy až nedůstojně oddanou služebnici kruhů vyšších, oj jichž milost žebrá (Theokritův Chvalozpěv na Ptolemaia II. a jeho oslavná *) T. j. období, sahajícího od vzniku monarchií t. zv. dia-dochu (nástupců Alexandra Velikého) až do dob Kristových. 2) Zakladatelem jejím byl 'Ptolemaios I. Soter, syn Lagův, vojevůdce Alexandrův, který založením obrovské knihovny a Museia, jakéhosi institutu a pensionátu pro učence a umělce, aičinil Alexandrii středem heilenistické kultury. V jeho šlépějích kráčel i syn jeho 'Ptolemaios II. Filadelfos (f 247 př. Kr,),' založiv druhou knihovnu tamtéž. Tyto ústavy byly důležitou osou rozsáhlých studií vědeckých. VIII báseň na syrakus. vládce Hierona), a na poli prosy vybíjí se zase duševní energie hlavně v oborech, v nichž i po | ztrátě politické svobody řecké bylo lze nerušeně pracovat za podpory štědrých dárců: odtud překotný rozmach dis-, ciplin vědeckých, V takovémto ovzduší odcizování se j písemnictví životu a potřebám širokých vrstev lidových, | v době okázalého formálního úsilí, obětujícího různým S hříčkám, až groteskně uměleckým, všechnu přirozenost a hodnotu myšlenek, v době knižní a theoretisující učenosti musila se dostavili zase touha po přirozeném, prostém, životném. A tak i vznik bukoliky Theokritovy dlužno vy-ložiti částečně přirozenou reakcí proti abstraktnímu, intei-4' lektualištickému a aristokratickému duchu literatury sou- časné — tedy v podstatě touž hybnou silou, která vedla ^ o století později ke vzniku řeckého románu dobrodružného.1) ') Podobně vykládá o vzniku idyly velezajímavá studie Jaroši. Ludvíkovského (Rec. román dobrodruž. 1925, str. 7 i násl.): » Pronikání tišedního života do literatury jest pro dobu hellenistickou charakteristickou novotou ... Herondovy mi-miamby . . . překvapily nás realistickou kresbou detailu a zájmem o docela obyčejného člověka, prvky tak cizími lite- ^ ratuře doby klassické . . . (Theokritos) líčí prostého člověka, jehož typem je mu pastýř a rolník, proto, poněvadž se mu zdá šťastným člověkem. Idyllismus jest plodem oelkoměst- ^ . $kého žioota a přětzultivooaného prostředí. Příklad Theokrita a Vergilia, dvorských básníků, píšících o pastýřích a žen- IX K odchylnému výkladu o zrození umělé bukoliky přivedla některé badatele okolnost, že Theokritos ve svých pastýřských scénách předvádí leckdy pod maskami pastýřů osoby skutečné, ba i sebe sama (v id. 7.) — že tedy alegorisuje. I soudí na př. Reitzenstein1), že pod maskou Théókritových pastýřů („bukoloi") se skrývají členové jakéhosi nábožensko-básnického sdružení na ostrově Kouř Theokritos prý byl také jedním z takovýchto „sakrálních pastýřů" a jeho písně nejsou vlastně pastýřské, nýbrž sakrální. Ona organisace prý o společných hostinách nebo jiných příležitostech pěstovala závodění v písních, uctívajíc Artémidu, Dafnida a Dionysa. Theokritovy idyly jsou slovem jakési hádanky, jež třeba teprve rozluštit, jejich „pastýře" demaskovat, a o to se pokouší Reitzenstein s pochybným zdarem. Touž kombinaci o onom básnickém sdružení na Kou, jehož členové spolu závodili pod fingovaným jménem „pastýřů", přijal Knaack (PWR-Enc. III.-1002 n.) a pokusil se dokázati, že Theokritos není vlastním tvůrcem genru pastorálního.2) Theokritos prý pouze cích, ukazuje jasně, že i starověká literatura o prostém člo-i věku vznikla z potřeby člaoeka příliš k^l^ního." Srovnej studii K. Weniga L. F. 35, 1908, str. 210 a 431. ') Epigramm u. Skolion. Stanovisko jeho bylo z nej-větší části odmítnuto. 2) Také Cholmeley (v angl. vyd.) rozborem skrovných fragmentů Filetových snaží se dokázati, že Filetas by\ prvním X vybral elementy bukolské z různých svých „předchůdců", kteří před ním básnicky vzdělali látku o krásném pastýři Dafnidovi, o Polyfemovi a j. motivy bukolské, a sestavil prý je na způsob mosaiky v celistvý obraz. Než které umělecké dílo skutečného básníka vzniká způsobem ták mechanickým ? Theokritos přirozeně tyto básníky znal a druhdy se i ocital pod jejich vlivem; že však své pa*> stýře a žence, jejich zábavy i detaily přírodní scenerie nepoznal z knih, nýbrž z autopsie, je prokázáno nade vši pochybnost realistickým svérázem jeho kresby. 'Příležitosti mu přece nescházelo: narodil se a žil dlouhá létá u samého zřídla lidové poesie pastýřské — v sicilských Syrakusách! Theokritos, syn Praxagorôv a Fílinin, narodil se kolem r. 310 př. Kr. Později meškal na Kou> kdež ho pojily přátelské styky^ vůdcem alexandrijské školy básnické a gramatické — Filetou, jenž byl dokonce jeho učitelem v poesii, také s epigramatikem Asklepiadem Samským a s lékařem NikioU, jemuž věnuje id. I I. a 13.1) Nějaký čas dlel opět na Sicilii a když se byl mamě ucházel oslavenou básní 16. (Charitky čili Hieron, kolem r. 274) o pod- básníkem hukpl&kýtn a hlavou domnělého básnického klubu kojského, k němuž patřil Theokritos a mnozí jiní. *) Na Kou, jak se zdá, meškal dvakrát, jednou v mládí, po druhé ve věku pozdějším. XI poru sýrakusskéhó vládce Hierona II., odešel do Alexandrie, kde složil nemálo servilní chvalozpěv na egyptského krále Ptolemaia II.: (id. 17.), idylu 15. a snad i 14. — obě obsahující opětnou chválu téhož příznivce umění a věd. Navštívil i maloasijský Milet, kde byl domovem jeho přítel Nikias (viz id. 28. Kužel). Po r. 260 mizí po něm každá další stopa. Jeho básnický odkaz náleží letům 275-260 př. Kr. Pod jménem Theokritoyým dochovalo se 30 básní, 25 epigramů (z těchto i z oněch jsou leckteré podvržené, srov. id. 19.) a groteskní hříčka Syrinx, která přiměřenou délkou veršů nabývá podoby šalmaje, jsouc básnickým pozdravem pastýřskému bohu Panovi. 'První z uvedených skladeb jsou rázu epického nebo lyrického, převážnou však většinou jsou to mimy—drobné dramatické výjevy ze života lidového, Většinou venkovského, jež s prostou pravdivostí kreslí pastýře, jak je básník z vlastního pozorování byl poznal. Látkou není Theokritos vždy původní: sicilskou pověst o pastýři Dafnidovi vzdělal už před ním Stesichořos, Hermesianax a j., sicilský mythus o Polyfemovi a Galatei zpracoval už před ním dithyrambik Filoxenos, formu mimů pěstoval rytmickou prosou už Soíron, vrstevník Euripidův;1) Theokritos však první oživil starou formu slovesnou živlem l) Theokritos podle výslovného svědectví starověkého nar podobil mimy Sofronovy v id. 15. a v id. 2. XII novým — bukolským. Jak dovedl své postavy oduševnit, vysvitne nejjasněji srovnáním charakterů jeho pastýřů se sentimentálními matnými siluetami, jak je nalézáme v pastýřském románě jeho pozdního epigona Longa,1) nebo s uhlazenými a vzdělanými „pastýři" idyl Vergiliových.2) Pouze tři z mimů Theokritových (id. 2., 14. a 15.) jsou mimy ve vlastnímslova smyslu: drobné dramatické scény, zachycující s touž realistickou povahokresbou život lidí vrstev jiných než pastýřských. Upomínají nemálo na jiného básníka alexandrijského, vrstevníka Theokri-tova — Herondu, jenž s realismem, zabíhajícím až v krajnř naturalism, kreslil ve svých mimiambech podobné výjevy ze života lidu. Mimy Theokritovy nazýval už starověk leckdy úSvXhu, ale s přídavkem povxoUxá. Ze způsobu, jak autorové starověcí (na př. Pliiij Ep. IV. 14, 9) užívají slova úSvXUov, naprosto neplyne, že by jím byli rozuměli to, co my — obrázek či báseň klidné nálady, jejíž látka, je vážena z primitivní přírody a společnosti, hlavně ze života pastýřského nebo vůbec venkovského. Pravděpodobně bývaly tak ve starověku označovány vůbec drobné hasne rozmanitého obsahu. Teprve později takto jmenovány zvláště 0 Viz můj překlad u Petra 1926. 2) Srovnej můj překlad Vergiliových Zpěvů pastýřských Topiče 1918. XIII takové básně jako bukolské mimy Theokritovy, až konečně sentimentální poesie tokoková podložila slovu „idyla" význam dnešní. Vliv archegety poesie bukolské na písemnictví evropské věků pozdějších byl mohutný. Ze spisovatelů řeckých jest jeho epigonem zvláště romanopisec Longos, ba ještě doba byzantská vykazuje stopy jeho působení (viz uved. Knaackův čl 1010). V literatuře římské vytěžil z něho "Uergilius deset eklog rázu leckdy alegorického a oslavného, zachytil však místo charakterů pouhé stíny pastýřů svého řeckého vzoru. Ohlas bukoliky Theokritovy zní ještě eklogami Kalpurnia Šikula za Nerona. V době vzkříšení studií klassickýčh ocitli se pod vlivem Theokritovým neapolský pěvec Sannazaro (v ital. básni Arcadia a ve svých latin. Eklogách), humanista Flaminius-Zarabini a jiní, v Anglii později Milton, Pope, Bums, Tennyson a O. Wilde (jeho Ravenna, Zahrada Erotova, Endymion, Theokritus, Santa Decca a Sfinx jsou namnoze celou osnovou prvků theokritovských), v Německu Opitz, Hebel a zvláště Švýcarský idylik S. Qessner. V literatuře naší napodobil Theokrita ve svých selankách Jan Hollý — vydavatel překladu několika idyl Vergiliových a Theo-kritových — a Josef Jaroslav Langer (Selanky). XIV Theokrita vystřídal na poli bukoliky a napodobil Moschos ze Syrakus (v pol. 2. stol. př. Kr,), od něhož zachováno epyllion1) Európa a nevelký počet básnických drobnůstek — dílem fragmentů, dílem epigramů uhlazené a pečlivé formy. Nástupcem Moschovým byl Bion ze Smyrny (z konce 2. st. př. Kr.). Vedle několika epigramů a zlomků, tónu částečně idylického, zachoval se jeho Žalozpěv na Ado-nida — něžná, sentimentální báseň rétorického pathosu, plná skvělých obratů, vtipných point a všech možností, aby vyjádřila nezměrné hoře Afroditino nad mrtvým Adonidem. Proti poesii Theokritově, celkem objektivní a zabíhající leckdy > v drsnější reaiism, jsou básnické hříčky obou jeho následovníků (zvi. Bionovy) rázu subjektivního, něžného, až romantického, plné rozcitlivělého lyrismu, jímž se blíží pastýřské poesii věků pozdějších. Vedle jmenovaných tří pěvců vzdělávali tento obor i jiní bukolíkové, jinak neznámí, jejichž plody se vloudily ') Doba alexandrijská zavrhla rozsáhlé skladby básnické, zvláště mythologické epos, a pěstovala vedle lyriky téměř výlučně nedlouhé básně epické — epyllia — popisující toliko určitý moment dějový. Celý věnec takových epyllií uvil později římský básník Ovídius v Metamorfosách. XV do zachované sbírky veršů Theokritových, Moschových I a Bionových (viz id. 19.). Začátkem stol. 1. př.Kr.,kdy \ ještě žák Bionův — neznámý italský Rek — opěval smrt svého učitele v zachovaném žalozpěvu ('Emwrgjtos Bímvog), řecká bukolika nejspíše vymřela, aby záhy potom — už v 2. pol. téhož stol. — slavila své z mrtvých vstání, v rouše ovšem římském, v ekíogách Vergiliových. Svůj překlad založil jsem na textu vydání Koenneckova (1914), částečně Fritzsche-Hillerova (1881), Ahrensova a také Cholmeleyova (s anglic. koment. 1909). Aby mhě nevzešla výtka pro vynechání leckterých veršů, upozorňuji, , že jsem škrtal verše příliš porušené, interpolované nebo j takové, jichž výklad dosud neuspokojuje, nebo konečně i ony, jež by mně byly poznámkový aparát jen zbytečně rozmnožily, jinak jsouce zcela bezvýznamné. Na ujmu 1 básníků se to nikdy nestalo. Nehledě k ojedinělým ukázkám překladovým, objevujícím se už od dob probuzen-ských v časopisech, později v gymnas. programech, je i tento převod řec. bukoliků v české literatuře prvním. ■ XVI I THEOKRITOS 2 I IDYLA 1. T H Y R SI S. TU Y R S I S: Sladce zní Šumná hudba pinie — nad vodou tamhle — pohleď, pastýři koz! Také Šalmaj tvoje zní sladce. Druhá cena hned po Panovi1) náleží tobě: jestli mu kozel připadne rohatý, dostat máš kozu, pakli vyhraje kozu, má tobě připadnout kůzle v cenu. A kozle je dohrou pochoutkou, pokud je mladé. PASTÝŘ KOZ: Sladší je písnička tvá, milý ovčáku, nežli je hlahol bystře proudících f od — s té skály vysoké tamto! Zalíbí-li se Musám v dar ovci odtud si odvést, krmené jehňátko cenou je tyojf; pakliže Musy laději zvolí jehně, pak s ovcí odejdeš odtud. THYRSIS: Při Nymfách, pastýři, prosím - ó nechceš, nechceš sí šednout do stínu tamaryškú, kde stráň se naklání — tuhle, kde bys mi na Šalmaj zahrál? Chci hlídat zatím tvé kozy. *) Pan, arkadský bůh pastýřský, vynálezce šalmaje, kterou mistrovsky ovládá. PASTÝŘ KOZ: Nesmíme, ovčáku, nesmíme hrát — je poledne právě. Touhletou dobou strach mám z Pana: unaven bývá honbou, chce odpočívat a vždycky bývává mrzut; tu prý mu zuřivý hněv kol chrípí zlověstně sedí. Ty však, Thyrside milý, los Dafnidův opěváš trudný,1) uměním pastýřské písně tys tolik předstihl druhé: tamhle tedy — v stín jilmu se posaďme, naproti soše Priapově2) a pramenných Nymf, kde lavičku vidíš pastýřskou, u té doubravy tam! A chceš-li mi zapět, jak jsi v závodě s Chromiem libyjským zazpíval tenkrát, dám ti s dvojčátky kozu, jež třikrát za den se dojí; má sice kůzlata dvě, ale do dvou nadojí věder. Přidám ti objemný pohár - je voskem vylit, až voní — dvouuchý, zbrusu nový; však dodnes cítit je řezbou! Nahoře — při kraji hned — snět brečtanu vine se kolem, břečtanem prosvítá protěž; a dole, naproti právě táhne se úponek druhý a září zlatými plody. Uprostřed postava ženská zrobena - božský to výtvor — ') Mladý a sličný pastýř sicilský Dafnis, mistrně ovládající šalmaj a zpěv, byl oblíbeným předmětem prastarých bájí a prostonárodních písní sicilských a později poesie umělé, zvi. pastýřské. Viz dále! 2) Priapos, bůh zahrad, polí a vinic, jehož červeně natřená socha vystavována na venkově na ochranu proti ptactvu. 4 ' v ozdobné říze a s čelenkou v kadeři; po jejím boku 1 mužové krásných vlasů, druh s druhem prudce se sváří,. ; každý po jedné straně, leč jejím srdcem to nehne: í sladké usmání v tváři, z nich k jednomu pozvedá zraky, srdcem jako by k druhému tíhla.... Oběma sokům touhou naběhla víčka, než marně se hmoždí — marně... Dále tu zobrazen stařičký rybář: po strmé skále právě vlíkne velikou sít a pospíchá stařík ! na lov, podoben tomu, kdo s těžkou zápolí prací. Řek' bys, k lovení ryb svou všecku sílu že napial; tak má každičkou šlachu naběhlou po celé šiji Šedivý tento kmet, ale silou doposud mladík... Odtud, mořem kde umdlený stařec, o kousek dále 4 nádhernou vinici zříš, jak hoří v záplavě hroznů; ! u plotu sedící malinký hoch jest hlídačem jejím. ; Po jeho stranách je dvojice lišek: jedna se plíží ; řadami révových křň a mlsá ze sladkých hroznů; i druhá, na uzlík mající zálusk, nemíní nejspíš 1 pustit hošíka dříve, leč snídaně až bude ve psí. j On zatím z asfodelů, jež sítím svazuje vkusně, splétá k chytání kobylek sít1) a uzlíku nedbá, révových keřů rovněž; ta hračka více ho baví.... j Něžně kol celé číše list akanthový se vine — I J) Podobně si hraje Chloe v pastýřském románě Longově i a pastýři řečtí dodnes. uměni pravý zázrak a div, že až úžas tě pojme. lf> Kalydnijskému plavci1) já celičkou kozu dal za číš, ]\ ba ještě sýra koláč pořádný z bílého mléka! ' Dosud se nikdy netkla mých rtů; je schována u mne ') zcela nepoužitá. Jí rád bych se odvděčil tobě, ^ zazpíváš-H mi píseň, příteli, tolik mně milou. ? Naprosto nežertuji. Nuž k dílu! Nebo si schováš píseň pro onen svět, jenž beztak odníiná pamět ? THYRSIS: j Počněte, milé Musy, ó* počněte pastýřskou píseň! i Od Aetny Thyrsis je zde a Thyrsidňv hlas je to sladký !2) Kde jen jste dlely, když Daf nis chřaď láskou, kdepak, ó Nymfy ?3) \ V půvabném úvale Peneia snad? či v údolí Pindu?4) ] Mohutný anapský proud vás dojista nehostil tenkrát * ani výšiny Aetny ni Akida posvátné vodstvo.5) Počněte, milé Musy, ó počněte pastýřskou píseň! Nad ním úpěli šakalové, nad ním i vlci, nad jeho skonem i lvové zalkali z hloubi hvozdů____ _____ . t J) Kalydnai, ostrůvek u Koa. Děj celé idyly odehrává i se patrně na Kou. : 2) Ctu áSáa (pcová. 3) Smysl tohoto a násl. veršů jest: »Jak to, že Nymfy j nechaly svého miláčka Dafnida takto strádat a nepřispěly mu? ľ Byly snad jinde? Na Sicílii patrně ne.« ů 4) Peneios, řeka v Thessalii; Pindos-^-pohoří tamtéž. 5) Anapos, Akis — řeky sicilské. Počněte, milé Musy, ó počněte pastýřskou píseň! U jeho nohou přemnoho krav a přemnoho býků, mnoho i jalůvek naříkalo, telátek rovněž .... Počněte, milé Musy, ó počněte pastýřskou píseň l První přišel sem z pohoří Hermes5): „Dafnide", praví, „kdopak tě souží, drahý? Nu po kom ses roztoužil tolik?" Počněte, milé Musy, ó počněte pastýřskou píseň! Přišli pastýři skotu a koz, též ovčáci přišli — s otázkou vesměs, co zlého jej stihlo. Priapos přišel; praví: „Ach Dafnide, nač jen se trápíš? Vždy t ona dívka od zdroje ke zdroji bloudí napořád, od háje k háji — (Počněte, milé Musy, ó počněte pastýřskou píseň) hledá jen tebe ... Jsi nejapný milovník — nevíš si rady! Což jsi zbabělým pasákem koz2), ne pastýřem skotu ? Vidí-li pasák své kozy, jak bujně laškují s kozlem, touhou mu zesmutní zrak, on sám že kozlíkem není ... (Počněte, milé Musy, ó počněte pastýřskou píseň!) stejně vidíš-li ty, jak se dívky rozkošně smějí, touhou ti zesmutní zrak, že s tebou netančí v kole.. ."3) 1) Nejvyšší bůh pastýřský; podle pověsti byl otcem Dafnidovým. ■ a 2) Pastýři koz zaujímali místo docela poslední. Tak honosí se Dorkon v závodě s Dafnidem v románě Longove: >Jsem pastýřem skotu — on pouze koz, i vynikám nad něho o tolik, oč skot nad kozy. t 3) Smysl jest: »Raději se oddáváš nečinnému stesku, místo abys šel a sám se s nimi pobavil.* Pastýř — slovem jim neodpověděl: přehořkou lásku nosil ve hrudi dál a dál, až ji do hrobu dones*. Počněte, Musy, opět, ó počněte pastýřskou píseňI Dřív ještě bohyně z Kypru sem přišla1) — líbezná, smavá, s usmáním sladkým v oku,2) leč v ňadrech stajeným hněvem; praví: „Ty ses přec chlubil, že Erota v zápase zdoláš;3) nebyl jsi sám však zdolán, Dafnide, Erotem krutým ?" Počněte, Musy, opět, ó počněte pastýřskou píseň! Jí potom Dafnis odvětil přec: „O Kyprido děsná, Kyprido pomstychtivá, ó* Kyprido odporná lidem! Myslíš, můj poslední den že hasne? Možná; leč Dafnis ještě v podsvětí tam — i tam bude Erota trýznit! Počněte, Musy, opět, ó počněte pastýřskou píseň! Šakalové, ó vlci, ó medvědi v pohorských skrýších — s bohem: já Dafnis-paslýř — už nebudu ve hvozdech s vámi, v doubravách ani v hájích! O Arethuso, buď $ bohem, s bohem i vy, tam s Thymbridu kvapící, líbezné říčky !4) ') t. j. Afrodite; na ostrově Kypru byla obzvláště ctěna. 2) čtu Mécc iiév. 3) Zde konečně naznačen pravý důvod utrpení Dafni-dova: sličný pastýř se kdysi vychloubal, že Eros (láska) nemá nad ním moci. Tím popuzená Afrodite vzbudila v něm lásku k dívce, Dafnis citu se bránil, ale v zápase nakonec podlehl, 4) Arethusa, proslulý a často opevaný pramen sicilský; Thymbris—nejspíš nějaký vrch tamtéž. 8 Počněte, Músy, opět, ó počněte pastýřskou píseň! Dafnis loučí se s vámi, jenž na pastvu krávy sem honil, Dafnis, jenž býků, telátek houf sem k napití vodil... Počněte, Musy, opět, 6 počněte pastýřskou píseň! Pane, 6 Pane, at kdekoli dlíš, at Lykaia hřbety strmými bloudíš, at Mainalem rozlehlým1) — ňa Sicílii přijď, až HeliČin opustíš hrob2) a mohylu příkrou Lykaonova vnuka — i bohům blaženým svatou! Skončete již, ó Musy, ó skončete pastýřskou píseň! Přijď, ó vládce, a tuhletu šalmaj — voskovou, krásnou, vonící medem a rtům tak hladkou — vezmi si, vezmi; vždyt už mě beztak Eros odvléká — v Hadovu říši... Skončete již, ó Musy, ó skončete pastýřskou píseň! Teď třeba hloží a ostražné kře at si fialky rodí, na snětech jalovcových at narcis krásný si zkvétá! Všechno, všechno se převrat, at pinie plodí si hrušky, když teď Dafnis má zemřít, at jelen sápe se na psy, třebas na horách sýc teď se slavíkem si závoď!"-- Skončete již, ó Musy, ó skončete pastýřskou píseň! Po těchto slovech zmlknul... Chce Afrodite ho těšit, ') Pohoří v Arkadii — oblíbená sídla pastýřského boha Pana. 2) Čtu iia' rjQÍov, — V Arkadii ukazován hrob Heliky Í: (= Kallisto) — dcery to arkád, krále Lykaona, a též rov jejího syna Arkáda, jejž mela s Diem. Matka i syn proměněni Diem v medvědy a vřazeni pak mezi souhvězdí. 9 j Sudiček vů!í však neúprosnou nit jeho žití byla ta tam a Dafnis Šel do Hadu: vířící proudy zchvátily miláčka Mus, též Nymfám drahého stejné... Skončete již, ó Musy, ó skončete pastýřskou píseň! .;■:<> Ted onu kozu a pohár mi dej: hned z prvního mléka ulít chci Musám v dík... Nuž Musy, buďte mi zdrávy, stokráte zdrávy ! A lépe než dnes vám příště chci zpívat. PASTÝŘ KOZ: Kéž se ti líbezná ústa, Thyrside, naplní medem — naplní nejčistším medem, fík z Aigila budiž ti stravou') sladkou! Tak jako ty — ani cikáda nezpívá sama.2) Tady máš pohár! O zkus jen, příteli: nevoní krásně? V prameni Hor že umyt,3) ó jistě budeš si myslit! i Kissaitho,4) pojď, a ty si ji podoj! — Dosti už, kozy, neskotačte mi takhle, sic kozel přiběhne na vás! ') Kraj na ostrově Kou, proslulý patrně výbornými fíky (Paton a Hicks, Inscr. of Cos). 2) Starověk vysoko cenil zpěv cikád, jež pokládal za miláčky Mus. 3) Hory jsou dárkyně pôvabu a vděku; čeho se dotknou, co do svých zdrojů ponoří, vše zkrásní. 4) Jméno slíbené kozy. 10 IDYLA 2. KOUZELNICE Kdepak máš vavřín, kde byliny kouzelné, Thestylido ?') Chomáč nachové vlny kol číše obětní oviň: chci svého milence kouzly přilákat: tolik mě souží; po celých dvanácte dní ani na krok nepřišel ke mně, bídník, ani se neptá, zda živa jsem dosud či mrtva, ani mně na dveře, ničema, nezatlouk'! — Zanesli jistě lehké to srdce jinam — jak Afrodite, tak Eros. Nazítří do palaestry si zajdu Timagetovy ;2) až ho tam najdu, já hezky mu povím, jak se mnou jedná. Nyní mocí svýclťkouzel ho přilákám... Zásvit, ó Luno, nádherně zásvit: chci tobě zpívati, bohyně tichá,3) podzemní Hekatě rovněž, jež psů je postrachem všade, když kol tratolišt krve a hrobek se ubírá mrtvých.4) 1) Jméno služky, jež má pomáhati při kouzelné oběti. Theokritos prý si je vypůjčil z mimu Sofronova, z něhož i jinak prý leccos převzal skládaje tuto >městskou« idylu, jejíž děj se odehrává patrně také na Kou. 2) Tělocvičná škola jakéhosi Timageta, kam nevěrník často přichází. 3) Už starověk věřil v magickou moc měsíce (Ctu &av%e äálfiov). 4) Hekáte, bohyně kouzel a příšerná vládkyně říše Stínů, íl Hekato hrozná, buď zdráva! Svou přízní k šfastnému konci provázej moje kouzla, af Kirčiných nezmohou méně! Milencův krok veď k mému obydlí, kouzelný ptáku!') Nejprve ječnou mouku spálíme; rychle ji nasyp, Thestylido! Ty ničemné děvče, kam's dala rozum ? Nakonec ještě i tobě, ošklivá, budu jen pro smích! Sypej a říkej při tom: „To Delfidovy jsou kosti"..... Milencův krok vecí k mému obydlí, kouzelný ptáku! Delfis utrápil mne; já na jeho trápení opět pálím vavřín: jak rychle se vzňal a hlasitě praská, až pak najednou shoří, že prášku nezbude hrstka — podobně žárem lásky též Delfis proměň se v popel! Milencův krok ved k mému obydlí, kouzelný ptáku! Jako ta podoba z vosku2) teď přízní bohyně taje, tak srdce Delfidovo at láskou roztaje ihned! Jako ten kovový vlk3) se zmítá Afroditinou přízní, podobně u dveří mých at zmítá se Delfis! která v noci bloudí na křižovatkách, zvláště na hrobech. Noční vytí psu bylo podle lidové pověry upozorněním, že kdesi na blízku se hrozná ta bohyně zdržuje. .'■) Míněn krutihlav, jemuž staří přičítali magickou moc. Býval přivazován ke kolečku (vlku), jímž se určitým směrem točilo za odříkávání tajemných formulí. 2) t. j. vosková podoba milence, jenž má být očarován. 3) Simaitha věří, že sama bohyně lásky způsobuje rychlé otáčení vlka. 12 Milencův krok veď k mému obydlí, kouzelný ptáku! Nyní otruby spálím. O Hekato, dovedeš pohnout kovovou branou i Hadu a vším, co je neochvějné---- \ Thestylido, ó slyšíš ty psy, kterak po městě vyjí ? *\ Bohyně jistě je na rozcestích! Hned uhoď v cymbál!1) Milencův krok veď k mému obydlí, kouzelný ptáku! Hle — jak tiché je moře! I větrů závany ztichly — jen orio trápení v hloubi ňader — ne a ne ztichnout; touhou po něm celá div neshořím — on zatím, běda! neučinil mne chotí — mě na holku ponížil bídnou! Milencův krok veď k mému obydlí, kouzelný ptáku! Třikrát ulévám tobě a třikrát volám, ó paní:2) At si mu dívka uléhá po boku, at třeba mladík — 1 tak jich zapomeň ihned, jak Theseus na Ariadnu krásnovlasou zcela prý zapomněl — na Naxu tenkrát !3) Milencův krok veď k mému obydlí, kouzelný ptáku! ') Hekáte se nejraději zjevovala na rozcestích, jsouc strážným duchem těchto míst. Tam stával i její obraz — jako u nás boží muka neb obrazy světců. 2) Číslo tři hrálo vynikající úlohu v starověkém kultu (jako leckdy ještě dnes) — zvláště však při vzývání bohyně trojcestí Hekaty, zpodobované s třemi těly nebo hlavami. é 3) Mythický král athénský Theseus, jemuž Ariadne po- mohla zabiti Minotaura; když pak její pomocí vyvázl z labyrintu, na cestě ji opustil na ostrově Naxu, 13 ■J „Koňská vzteklosť' je bylina arkadská: hříbata vesměs jsou jako vzteklá po ní, též rychlé na horách klisny. Podobnou vášní at rozlíceného Delfida spatřím, kterak se z palaestry řítí — a rovnou do mého domu! Milencův krok veď k mému obydlí, kouzelný ptáku! Tuhletu třáseň míval na plášti, potom však ztratil Delfis: ji roztrhat musím a do ohně dravého vrhnout.1) Erote — trapiči krutý J O proč jak pijavka vodní k mému tělu ses přissál a krev jsi mně docela vypil? Milencův krok veď k mému obydlí, kouzelný ptáku! Otravný nápoj z mloka máš zítra teprve dostat... Thestylido, teď na práh mu rozetřeš — nahoře ňa práh tenhleten odvar, leč za noci ještě ! Plivajíc při tom2) potichu říkej: „To Delřidovy roztírám kosti". Milencův krok veď k mému obydlí, kouzelný ptáku! Nyní konečně sama!3) Ach odkud a čím jenom začít s pláčem nad lásky trýzní ? Nuž kdo mi to neštěstí zplodil? Anaxo Eubulovna šla s posvátným na hlavě košem ') Při čarování lásky se týkajícím musilo býli po ruce něco, co osoba, mající býti očarována, nosila na těle. 2) Patrně, aby se účinek stupňoval, a zároveň, aby nepostihl Simaithu samu. (V předešlém verši čtu «$ Itt nm vv% & Cholmeleyem.) 3) Simaithina služka totiž odešla. 14 v průvodu skvělém v háj Artemidin')... Přemnoho zvířat vedli tenkráte v průvodu vůkol, dokonce lvici... Poslyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno! Theumaridova chůva z Thrakie — bůh jí dej nebe — bydlila v sousedství mém: ta prosí a žadoní tolik, bych se šla na průvod dívat, jdu s ní, já neblahé děvče, bavlněnou mám řízu na sobě s nádhernou vlečkou, přes ní hebounký plást — plást Klearistin mi splývá...2) Poslyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno! Byla jsem na půl cesty — as tam, kde Lykoňův statek: pojednou zahlédnu Eudamippa, s ním pak šel Delfis — v tváři chmýří tak jemné, že protěž zlatá ho nemá. Oběma hruď se leskla (tak nikdy nesvítíš, Luno) po skvělých výkonech jak se vraceli — z tělocvičny . Poslyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno! Jak jsem ho zhlédla, jak smyslů bych pozbyla, jaký to plamen -běda — srdce mi zranil! Nach lící pobled'; a průvod — dále nebyl mi ničím. Jak nazpět přišla jsem domů, ') Ozdobou slavnostních průvodů, pořádaných na počest bohů, byly i dívky, nesoucí na hlavách koše s obětními dary. Průvod těchto »kanefor« inspiroval řadu umělců výtvarných; vzpomeň kovových kanefor Polykleitových a mramorových Skopových! 2) Simaitha si vypůjčila pláštík od nějaké přítelkyně, Z toho, jakož i ze styků jejích s prostou chůvou je patrno, že také Simaitha náleží třídám nižším. 15 vskutku už ani nevím ... Mdlá na smrt horečkou divnou, s lůžka jsem nesešla po deset dní a po deset nocí. Poslyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno! Moje svěží dřív plet jak, z vosku bývala často, i vlasy s hlavy mně docela slezly — po celém těle byla jsem kost jen a kůže. O ke komu tehdy jsem nešla, které stařeny kouzel znalé minula dveře? Nepomáhalo pranic... Čas plynul zatím a plynul... Poslyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno! Konečně celou tu pravdu své služce vyznám a pravím: „Pomoz mi rychle, ó Thestylido, v nemoci těžké! Delfis ubohé srdce mé podmanil. Jdi tedy ihned — k Timagetově palaestře jdi a číhej tam na něj; tam totiž často chodí a tam také nejraděj' mešká. > Posjyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno! Až pak ho zastihneš beze svědků, ztichounka kývnouc rci mu: „Simaitha něco ti chce!" a zaved ho ke mně!" — Tak jsem jí řekla. A služebná šla a přivedla ke mně jinocha s oslňující pletí... Sotva ho zhlédnu, jak se ubírá přes práh mých dveří — lehce a pružně ... (Poslyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno!) více než ledový mráz mnou zachví, zatím co s čela ručej potu mi stéká jak vlhké krůpěje rosné... Slůvka jsem nebyla mocna, ni sten se mi nevydral ze rtů — spícího dítěte sten, když po matce milé si stýská. j Celé mé svěží tělo ted v loutku voskovou ztuhlo. Poslyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno! Když pak mě necita spatřil, tu sklopil zraky své k zemi, usedl do lenosky a promluvil ke mně as takto: s „Ze jsi mě pozvala k sobě, než sám jsem se odvážit přijít, o tolik predešla's mne, ó Simaitho, oč asi ondy i Filina půvabného jsem já zase v závodě předběh'.1) Poslyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno l Sladký Eros mým svědkem, že sám bych byl přišel, ba přišel v průvodu dvou nebo tří svých přátel — záhy hned s noci, s jablíčky, darem to. Dionysovým, v úkrytu ňader,2) s topolu snítkou kol skrání, jež Herakleovi tak milá,3) tu bych byl stužkou celičkou ovinul nachové barvy... Poslyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno! 1 Kdybych byl ve vašem domě byl přijat, ó toho štěstí! (jsem prý hezký a úspěchy sklízím, říkají hoši): ') Je míněn asi Filinos z Koa, vítěz v běhu o hrách Olympijských z r. 264 a 260 př. Kr. Delfis chce nejspíše slovy těmi říci: >Jako já závodil s Filinem o palmu vítězství, tak jsem s tebou o závod usiloval o naše seznámení. Tys mne ovšem o něco předešla.* 2) Jablka (nebo růže) byly symbolické »dárky z lásky« ; odtud vypodobňování Afrodity a Erotů s jablkem. Zároveň jsou to dary od Dionysa jako réva a ovoce vůbec. 3) Ověnčen topolovou ratolestí, přivedl prý Herakles Kerbera z podsvětí. Také athleti se jí věnčili, ježto Hera- I kles byl ochranným heroem gymnasií. 16 1 byl bych jen zlíbal krásné tvé rty — a klidně se vzdálil. Kdybyste bývali pryč mne zahnali, dveře mi zamkli, byl bych šel po druhé k vám — ale v průvodu seker a loučí.!) Poslyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno! Na prvním arci místě jsem Kypridě povinen díkem, * po ní ty jsi to hned, že jsi v poslední bezmála chvíli z prudkého ohně mne zachránila, půvabná dívko, pozváním do své jizby ... Ó často roznítí Eros žhavější ještě plamen než liparských sopek je výheň.2) Poslyš, kterak má láska se zrodila, velebná Luno! j Z ložnice vyhání pannu, když vášeň ji nezkrotná zmámí, vyhání mladou ženu z podušek, sotvaže zchladly zahřátý chotěm..." Zde skončil. Tu dětinnou důvěrou jata chopím se jeho ruky a klesání v měkounké lůžko. Rázem na těle tělo až sálalo, pálily tváře ^ jak dříve nikdy, a my si šeptali, šeptali sladce... Abych ti nepovídala rozvláčně, milá má Luno —3) stalo se vše, co jen mohlo: svých přání došli jsme oba. Do včerejšího dne on nikdy se nehněval na mne, ') Rukopisné podání této strofy je problematické; přes to jsem jí neškrtl, ježto přispívá k charakteristice ohnivého milence. 2) U severního pobřeží Sicilie. 3) V tomto verši doznívá refrén, jejž básník odvrhuje ř jako nepohodlný. 18 nikdy na něho já — až dneska! Zavítá ke mně matka Melixina a Fiíisty, flétistky samské —]) bylo to právě v dobu, kdy k nebesům stoupali hřebci, vezouce z Okeánu vůz Jitřenky ružolíci.2) Mezi jiným se zmíní, že Delfis láskou jen hoří. Má-ti v lásce zas dívku nějakou nebo snad hocha, určitě nevěděla; jen tolik: k poctě své lásky dával si nalívat za číší číš3) — a to nesmíšeného, až pak odkvapil — „milý ten dům" že ověnčit půjde . Tolik mi sdělila přítelkyně — nelže mi nikdy. Vskutku — dřív třikráte denně, i víckrát chodíval ke mně; tec! tomu dvanácte dní, co nadobro zmizel mi s očí! Jistě má jinou milenku nějakou, o mně už neví... Ted tedy kouzly ho připoutám k sobě; pakli i dále bude mě soužit, pak běda: má na bránu zabušit Stínů! Takové zhoubné jedy mám ve skříni schované pro něj S bohem, velebná Luno, ty v Okeán obrat své hřebce! Já pak svou trýzeň dále ponesu jako až dosud. S bohem, ó Luno, ty stříbrolící, s bohem, ó hvězdy, kolik vás na nebi tam — tam za vozem pokojné Noci! ') Filista (z ostrova Samu) hrávala na flétnu o hostinách. Při takové příležitosti se dověděla o záletech Delfidových, -což sdělila své matce (jménem zde neoznačené); od ní se toho pak dověděla Simaitha. (Čtu r&g Suplas), 2) V originálu »růžolokté«. 8) Totiž při nějaké hostině, při níž ho Filista pozorovala. 19 IDYLA 3. ZASTAVENÍČKO. Píseň jdu zazpívat Amaryllidě. Po strmé stráni zatím se popásá stádo mých koz, jež Tityros hlídá. Vroucně milovaný můj Tityre, pas mi ty kozy, potom je k studánce zaveď a tamtoho plavého kozla libyjského1) se varuj, Tityre, sice tě trkne 1 _ . ^_ _ _ _ _ I Amáryllido sličná, proč nehledíš z této své sluje,2) 1 nevoláš více „můj Erote malý"? Nemáš mne ráda? Snad se ti zdá, když zblízka se díváš, nos že mám ploský, f bradu pak vyčnělou, dívko ? Chceš k oběšení mě dohnat I Tadyhle deset ti přináším jablek: tam jsem je trhal, kde jsi mi nařídila, a zítra přinesu jiná. Hleď na můj žal: až srdce mi rozdírá! Kéž bych se včelkou bzučivou mohl stát a se vloudit do sluje k tobě hustou brečtanu clonou a kapradím, jež mi tě skrývá! Nyní Erota znám: tot zlý bůh! V divokém hvozdě nejspíše matkou byl odchovávári, lvicí byl kojen. - f .') Až z africké Libye. t 2) Ještě dnes bydlí italští pastýři podobně. 20 ' Jeho teď žár mě sžírá a zraňuje na dno až srdce,... Dívčino krásnooká, brv temných a buclatá v tílku,1) otevři náručí svému pastýři, at si tě zlíbá! Už jen v polibku pouhém je tolik sladkého blaha... Ze hned roztrhám na kusy věnec, Amáryllido! Nesu jej tobě, drahá: je ze snítek brečtanu uvit, propleten poupátky růží a miříkem líbezné vůně... Běda! Co jen si neštastný počnu? Nechceš mne slyšet? Svléknu kožený kabát a tamhle s vysoké skály, kde rybář Olpis vyhlíží tuňáky, seskočím do vln.2) Zemru-li, pak aspoň máš, čeho beztoho dávno si přeješ! Dobře to Agroio řekla (ta ze síta osudy věští), dobře i Paraibatis, když koření sbírala ondy :3) celičkou duší prý na tobě lpím, ale tobě jsem ničím. Kozičku bílou pro tebe mám — as dvojčátky k tomu! Na mně ji loudí též Erithakis, ve tváři snědá — však ji dostane také, když takové drahoty děláš... ') Je-li čtení %b %&v Unos správné, pak asi úmyslně užil básník výrazu tak nemotorného, aby případně charakterisoval nejapného milence. 2) Ještě dnes číhá italský rybář na skále nad mořem na hejna těchto ryb, aby dal znamení k zatažení sítí. 3) Věštění ze síta bylo velmi rozšířeno. Síto zavěšováno na nit a roztočeno: z jeho pohybu pak se soudilo na vinu či nevinu, na lásku či lhostejnost osob, jichž jména při tom pronášena. (Čtu %& nq&v 7C0ioXoyevacc IIctQtu(3éi;i?). 21 V pravém oku mě škubá;1) což přece, přece ji spatřím? Tam o tu pinii moh'bych se opřít, tam bych moh' zpívat! [ Snad že vyhlédne preč, vždyt kámen ve hrudi nemá ... i Když kdysi Hippomenes chtěl Atalantu si získat # za chot, jablka v rukou — s ní během závodil: panna, jak jen je spatřila, vzplála a už byla v tenatech lásky.2) ' A což Adonis pastýř — což nevznítil k lásce až slepé, když své ovečky pásl na horách, bohyni krásnou? Vždyt i mrtvého ještě jak šílená ke hrudi tiskla.3) Hlava mi třeští a tobě to lhostejno. Nezpívám dále. i Tadyhle na zem se vrhnu, at vlci žraví mě zhltnou! To bude pro tebe něco! Tak med ani nesládne v hrdle í *) Což bylo dobrým znamením. 2) Za príklad lásky dlouho bezvýsledné, konečně však přece vyslyšené, uvádí pastýř mythus: Atalanta, dcera krále boiotského, vyzývala každého, kdo se o ni ucházel, k závodu v běhu, až posléze Hippomenes zvítězil nad ní pomocí zlatých jablek, darovaných mu Afroditou: rozhazoval je při závodě po ceste, Atalanta sbíráním jich se zdržela a prohrála. 3) Samy bohyně dovedly se zamilovat do pastýře. To dokládá pastýř mythem o Adonidovi, sličném to pastýři a miláčku Afroditine, jenž byl usmrcen kancem. Viz líčení Bionovo str. 97. 22 IDYLA 5. PĚVECKÝ ZÁVOD PASTÝŘŮ. KOM AI AS: Rychle, kozičky, pryč! Tot Sibyrtův ovčák se blíží —') Lakon. Prchněte před ním! Mně kožich ukradl včera. LAKON: HuŠ, má jehňata, od vody ihned! Cožpak jste slepá > To je Komatas přec! Mně šalmaj ukradl ondy. KOMATAS: Prosím tě, jakou šalmaj ? Ty otroku Sibyrtův, mívaľs vůbec v životě nějakou šalmaj ? Už je ti málo, když někdy s Korydonem si na stéblo zavrzአpíseň ?2) LAKON: Měl jsem ji od Lykona, ty „občane" !3) Tak tedy tobě Lakon s kožichem zmizel ? A s jakým? Komato — pravdu: ani tvůj pán přec nemá — tvůj Eurnaras, čím by se přikryl! 1) Sibyrtas — pán ovčáka Lakona. (Čtu róväs Si@vq%u). 2) Nikoliv tedy na pořádnou šalmaj, zrobenou ze sedmi nebo devíti píšlal třtinových. 3) Lakon oplácí Komatovi za to, že ho nazval »Sibyr-tovým otrokem*; oba byli nevolníky ve službách cizích. 23 KOM AT AS: Dal mi jej Krokylos přec — už tenkrát, když jednou Nymfám na počest zabil kozu; byl strakatý. Chřaď jsi už tehdy závistí, ničemo jeden, a teďs mi ho na konec vyfouk\ LAK ON: Strážce pobřeží Pan je mi svědkem,1) nikdy že Lakon, Kalaithidin to syn, že nikdy kožich ti nevzal — jinak se skály tamhle at šílený seskočím v Krathis! ; KOMATAS: ' Nymfy těchto zde vod jsou mými, příteli, svědky — (jejich milost a přízeň kéž dál mě provází všade!) — věz tedy, onu šaimaj že nevzal Komatas tobě! ! LAKON: . Strastí.Dafnidových at zakusím, tomu když věřím!2) '{ Nuže, chceš-li dát v sázku kůzle — není to ovšem pražádný poklad — chci o závod zpívat, až toho necháš. KOMATAS: S Athénou svině se pustila v zápas!3) Tadyhle sázím kůzle; krmené jehně zas ťy dáš navzájem v sázku. j ') Pan, ochranný bůh stád a pastvisk, je též strážcem pobřeží. Idyla se tedy odehrává na pobřeží říčky Krathis — nedaleko jihoitalského města Thurií (dřív. Sybaris). 2) Strasti Dafnidovy, o nichž pěje Thyrsis v idyle 1., byly přišlovné. | 3) Rčení opět příslovné, znamenající: Hlupák se chce měřit s moudrým! 24 LAKON: Jakže, prohnaná liško! ? Tot krásná opravdu rovnost! Kdopak na místo vlny chce chlupy raději stříhat ? může-li mladou kozu, kdo čubku ohyzdnou dojit? KOMATAS: Ten leda, kdo si troufá — jak fy snad — každého zmoci! Bručící vosa se s cikádou měří! Tak tedy kůzle nemáš za rovnocenné; nuž kozla sázím. Tak závod! LAKON: Žádné spěchy! Všakneshoříš, doufám! Do háje tuhle — do stínu oliv si sedni! Zde krásněji bude se zpívat. Chladivý pramen tu stéká se skály, tráva zde bují, zde máš nejměkčí lůžko, zde kobylky švitoří všade... KOMATAS: Nespěchám pranic; jen zlost mám pořádnou, odkud máš drzo st hledět mi do tváře, jakoby nic. }á sárn jsem tě učil — malého ještě kluka. Oh £am to přivedeš s dobrém! Zkoušej vychovat vlčata na psy — jednou tě zhltnou!1) LAKON: Kdypak co hezkého, prosím, já od tebe poznal či slyšel? Rozpomínám se marně, ty závistný, neslušný skrčku! ) Ctu 25 KOM AT A S: Když jsem tě od zadu „bral"! Rvaľs bolestí. Tuhle mé kozy mečely při tom jak divé a kozel rovněž se činil! LAKON: Hlouběji nelež v hrobě,1) než do mne ses, hrbáči, dostal! Pojď tedy, pojď sem ke mně — a naposled pastýřskou zpíváš! KOMATAS: Nepůjdu tam. Zde doubí zelené, tu zase šáchor; tuhle kolem těch úlů tak sladce včeličky bzučí; zde jsou dva praménky chladivé vody — na stromech ptáci švitoří vůkol; zde stín, s nímž daleko srovnati nelze tamtoho tvého. A pinie — pohleď— střásá sem šišky! LAKON: U mne na vlně jehněčích roun, samé dřímoty měkčích, můžeš si pohovět, jen když sem přijdeš; kozí ty kůže2) u tebe — tak jsou cítit, že (p snad nepáchneš hůře. Bílého mléka objemný džbán v dar Nymfám chci dáti, ba ještě jiný přidám — v něm olej líbezně vonný.3) 1) Býti nepohřben nebo neúplně pohřben pokládáno za neštěstí a pohanu. 2) Pastýři odpočívají na kozích. 3) Mléko a olej — obvyklé obětní dary božstvům venkovským, zvláště Nymfám — božstvům volné přírody (pramenů, stromů, atd.) a Panovi. 26 KOMATAS: Přijdeš-li ke mně ty, zde v kapradí hebkém a v mátě kvetoucí můžeš si hovět; zde kozí rozestru kůže jehněčích roun, tam u tebe ležících, stokráte měkčí. Osm dojaček mléka v dar Panovi věnovat hodlám, osm i jiných nádob — v nich plástve kypící medem. LAKON: Tak tedy závod* odtud, kde jsi, a odtud si zpívej! Zůstaň si na místě svém — v té doubravě! Kdo však je soudcem, kdopak ? Kéž by tak Lykopas přišel, pastucha skotu! KOMATAS: Toho bych méně si přál; ale tamhle — u tebe blízko pracuje drvoštěp jeden — tam roští vřesové sbírá. Jsi-H srozuměn, mužem' ho pozvat. Tot přece Morson! LAKON: Pozvěme! KOMATAS: Zavolej ty! LAKON: Hej příteli! Na malou chvíli pojď, prosím, k nám a poslyš! Jsme ve sporu, kdo z nás je větším pastýřské písně mistrem. Leč nesuď, Morsone milý, nikterak na prospěch můj a toho zde nešetři rovněž 27 KOMATAS : Ano, při Nymfách, milý můj Mor&one: více než slusnq nepřiřkni Komárovi a tomu zde rovněž tak nestraň! Vlastníkem těchto ovcí je Sibyrtas — thurijský občan, vlastníkem tuhletěch koz jest sybarský Eumaras opět*1) LAKON: Bůh ví, kdo se tě ptal, zda Sibyrtas vlastníkem ovcí či zda mé je to stádo, ničemo! Umíš ty žvanit! KOMATAS: |á jenom pravdu mluvím pokaždé, příteli dobrý, nikdy chvástavých slov; ale ty bys jen rýpal a rýpal, LAKON: Umíš-li něco, tak spust! Či užvanit Morsona hodláš, nežli se vrátí domů? Ví bůh, že's tlachal až hrůza! K O M A T A S :2) Já jsem miláčkem Mus — ba více nežli byl Dafnís; však jsem jim přinesl dar — pár kůzlat onehdy v obět! 1) Mocné obchodní město Sybaris (v již. Itálii) koncem 6. st. př. Kr. zničeno od Krotonských, v jeho pak sousedství vybudována r. 443 kolonie athénská Thurii. Patrně se vlak jméno Sybaris drželo dále, soudě z tohoto místa Theo-kritova. 2) Tímto okamžikem začíná pěvecký závod obou pastýřů. 28 LAKON: Mě sám Apollo zvláště má v lásce; já zase jemu krásného beránka krmím: den Karnejf záhy tu bude.1) KOMATAS; Ode všech koz krom dvou mám dvojčata; všecky je dojím. Vidouc mě milenka, volá: „Ty sám je, chudáčku, dojíš ?" LAKON: Na dvacet košů Lakon — ó běda! plnívá sýrem; odchází v rozkvetlý luh, kde svádí útlého chlapce. KOMATAS: Po mně, ženu-li kozičky mimo, jablíčky hází2) Klearista a sladce — tak sladce zamlaskne za mnou í LAKON: Mně zas Kratidas nadbíhá sám; mě pomatou vždycky lesklé vlasy kol šíje mu vlající, tváře jak samet! KOMATAS: Nelze však srovnávat šípek, též sasanku srovnávat nelze s krásou zahradních růží, jichž záhon rozkvétá za zdí3.) ') Byla to okázalá slavnost kmene dórskeho; také v jižní Itálii pořádaná, a to v srpnu, k poctě Apollona — boha stád. 2) To bylo projevem lásky. Viz pozn. 2. str. 17. 3) Tímto přirovnáním chce Komatas říci: >Tvého Kra-tidu nelze srovnáván' co do půvabu s mou Klearistou.* — Lakon pak splácí mu podobně. 29 L A K, O N ; Však ani žaludů se slácTaty: slupina oněch po kůře dubové chut má hořkou, těchto pak sladkou-,1) KOM AT AS: já své milence přinesu dárek — holoubka z lesa, jen co ho polapím v jalovcoví; hnízdí tam v houští. LAKON: Heboučkou ovčí vlnou já Kratidu překvapím opět, jen co ostříhám ovci — tu tmavou; bude mít na plást! KOMATAS: Od oné olivy"pryč, mé kozy! Tuhle se paste — ve stínu tamaryšků, kde stráň se naklání — tuhle! LAKON: Hneš se mi od dubu — ty tam — Konare?!2) Kinaitho,3) táhneš?! Tuhle, blíž k Falarovi4) — víc k východu slunce se paste! KOMATAS: Z cypřišového dřeva mám dojačku, dále mám džbánek — Praxitelovo dílo; své dívce schovávám obé. ') Dvojverší je v textu porušeno. Ctu ófioticcUdss a tvaqóv. 2) Jméno berana. 3) Jméno ovce. 4) Jiný beran. 30 LAK ON: Psíka mám — přítele stáda, též vlky rdousiti umí; svému chlapci dám ho co nejdřív k honění zvěře. KOMATAS: Ó vy kobylky luční, vy pořád mi skáčete přes plot — nechtějte révových keřů mých ničit; příliš jsou mladé. LAKON: Hleďte, cikády, na toho pastýře! Umím ho zlobit! Tak svým cvrkáním věčným vy žence zlobíte opět.1) KOMATAS: Pamatuješ se ještě, když Komatas tuhle tě „drbal" ) Šklebil ses, vrtěl zadkem a tamtoho doubku se chytal. LAKON: Nepamatuji nic; ale Eumaras kterak tě svázal tuhle a řádně zmydlil, mám dodnes v paměti dobře. KOMATAS: Už tedy, Morsone, kdosi se ježí! Nepozoruješ ? Pospěš a z Graina hrobu2) pár cibulí přines mu pro žluč I ') Jako cikády nedovolí svým ustavičným cvrkotem žencům ani st odpočinout ani si zazpívat, právě tak Lakon prohání svého soupeře. 2) Rostliny trhané na hrobech mely účinek dvojnásobný. 31 LA K O N : Však já neméně kohosi píchl — Morsone, chápeš?! Pospěš a od Alenta pár bramboříků mu sežeň!') K O M A T A S: Na jetýlku a vrbách se stále pasou mé kozy, keře lentišků šlapou a ve stínu planik2) si hoví. LAKON: Stádu oveček mých jest meduňka pochoutkou sladkou; mají též cistu hojnost pro sebe — kvete jak růže. KOM ATA S: Alkippu nemám už rád: jí holoubka onehdy nesu — ani mě za uši při tom nevzala,3) nepolíbila! LAKON: ]á zato Eumeda mám rád nesmírně; když jsem mu řekl, aby mou šalmaj si vzal, tak prudce mě políbil, krásně! KOMATAS: Nesluší, Lakone, se slavíkem závodit strakám, ani s labutí dudkům. Ty smělče, jen by ses hádal! ') Rostlina rovněž léčivého účinku, též v kouzelnictví užívaná. — Aleis ■— neznámá říčka u Thurií. 2) Planika — keřovitý strom italský, kvetu bílých nebo červených a plodů jahodovitých. 3) Takový polibek slul v mluvě milenců »%vtqk« (hrnec). 32 MORSON: Musíš, ovčáku, přestat. A tobě, Komato milý, i dává Morson zde jehně. Až Nymfám je zabiješ jednou, í nějakým dobrým soustem též na Morsona si vzpomeň! í / KOMATAS: Vzpomenu, Pan mým svědkem! Ted celičké stádo mých kůzlat skotač! Tisíce chuti mám sám, teď na celé hrdlo vysmát se Lakonovi: tak přece, na konec přece vyhrál jsem na něm jehně i O do nebe třeba bych skočil 1 Těšte se, vy moje nezbedné kozy! Zítra, už zítra v tůni sybarských vod vás do jedné vykoupám všechny! Leukito trkavý ~ hej! Jen jednou ještě se dotkneš jedné z mých koz a nohy ti přerazím, ještě než Nymfám na oltář přinesu jehně! Ty zase?! Nezbiju-li tě, at jsem ničemný pastýř a nikdy Komatas více! IDYLA 6. ZPÍVAJÍCÍ PASTÝŘI. Pastucha skotu Dafnis a Damoitas na jedno místo sehnali kdysi stáda — můj Arate ;l) tento měl chmýří na tváři teprv a druhý už vousky. Sedíce spolu v létě u vody v poledním žáru, jali se zpívat. První zazpíval Dafnis -— on první k závodu vyzval: „Po tvých ovečkách, Polyfeme, jablíčky hází Galatea a volá:2) „O blázínku nejapný, loudo!" — Bláhový, ani se nepodíváš; pořád jen sedíš sladkou šalmají zabrán,.. Zas na psíka hází — <5 pohleď —- ^ průvodce tvého a strážce tvých ovcí! Hlasitě hafá s pohledem upřeným v tůň, kde v zrcadle rozkošných vlnek, tichounce Šplounajících,3) zří sebe na břehu běhat. ') Aratos, jemuž báseň je věnována, byl dlouho ztotožňován se stejnojmenným skladatelem astronomické básně <$(Mváfi£vc( — docela bezdůvodně, neboť nápisy nalezené na i ostrově Kou ukázaly, že jméno Aratos bylo na Kou obvyklé. Byl to tedy nějaký občan a přítel Theokriíův na ostr. Kou. \ 2) V Odyssei je líčen Polyfemos jako ukrutný íidožrout, zde však (a také v id. 1I.) jako směšný milovník mořské nymfy l — krásné Galateie, ó niž se uchází — ovšem bez úspěchu. ? 3) CtU y.a%lu£ovxtt. 34 Nespouštěj s něho očí, sic na lýtka vrhne se dívce, až bude vycházet z vln, a jí zdrásá půvabné tílko! Také z té tůně ti hlavinkou kývá — jako když bodlák v nádherném letním znoji svou kšticí potřásá zprahlou. Prchá, máš-li ji rád — když nemáš, hned je ti v patách — třeba svou duši dá v sázku: co druhým nezdá se hezkým, lásce tak často, 6 Polyfeme, hezkým se jeví.. Potom se pustil do zpěvu Damoitas — tohoto asi: „Však jsem to viděl, že hází na ovce — Pan je mi svědkem! Všimlo si toho mé oko, mé drahé, jediné oko, moje do smrti pýcha! A Telemos, který mi věštil1) neštěstí, jenom at sám si je nechá — na věno dětem! Abych jí srdce drásal, nuž proto nehledím za ní, také jí říkám, že jinou mám dívku. Slyší-li tohle, Žárlí — ví bůh — až chřadne: jak štvána řítí se z moře k jeskyni a k mým stádům, kde pátravě hledívá kolem... Už jsem i na psa pískl, jej poštval; kňučíval tiše, když jsem ji dříve měl rád, a čenich kladl jí na bok. Učiním-li to častěj', dost možná, posla že pošle. Já však jí neotevru — až odpřisáhne, že sama na tomto ostrově2) schystá mi lůžko — nejsladčí lůžko. *) slavný věštec u Kyklopů, jenž Polyfemovi předpověděl (Odyssea IX. 509), že bude Odysseem oslepen. *) t. j. na Sicílii. 35 Tak přece hrozného zevnějšku nemám, jak se snad říká. Nedávno do mořské tuně jsem nahléd' — tiché a jasné: nádherným zdál se můj vous a nádherným jedno mé oko -mému alespoň vkusu; z mých zoubků v zrcadle vodním zářil takový jas, že parský mramor ho nemá. Bych ušel uhranutí, já třikrát plivnul si v záhyb1) roucha, což Kotyttaris mi radila — stařena moudrá.. Damoitas píseň dopěl a Dafnida políbil na tvář —-ten mu dal píštalu darem a šalmaj onen zas jemu. Na krásnou píštalu hrál pak Damoitas, na šalmaj Dafnis — telátka v kypré trávě jak v tanci skákala ihned ... Vítězem nebyl z nich ten ani ten, též neprohrál nikdo. i) na odvrácení všelikého neštěstí, zvláště závisti. Viz o této pověře pozn. 2. na str. 14, 36 IDYLA 7. OBŽÍNKY. Už tomu delší čas — já s Eukritem kráčíme z města k Alentu cestou;1) a s námi šel Amyntas — v trojlístku třetí. Na slavnost obžínek jdeme, jež Demetře chystali právě2) Antigenes a Frasidamos — synové oba Lykopeovi vzácní a šlechetní — z jasného rodu, vzešlého od Chalkona, ba Kly tie v pravěku šerém.. .3) Ještě jsme nebyli na půl cesty, Brasilův pomník dosud se neukázal, a hle ■—- snad Musy to chtěly — jde nám v ústrety poutník, kýs Krétan, Lykidas jménem,4) ') Ježto idyla kreslí veselou slavnost obžínkovou, jíž se Theokritos účastnil u svých přátel na ostrově Kou, jest patrně Jlles nějaká tamní dědina (na nápisech kojských se připomn ná démos téhož jména) — k níž si básník s oběma soudruhy z města Koa namířil. 2) O této prastaré slavnosti, kterou připomíná už Ilias IX. 534, obětovány Demetře, dárkyni to úrody, prvotiny plodin. 3) Klytia, choť mythického krále kojského Eurypyla a matka Chalkonova. Ke královské rodině té prý se uchýlila Demeter, hledajíc ztracenou dceru Persefonu, 4) Pastýř, jménem Lykidas označený, jest jistě maskou, za níž Theokritos ukryl nějakého básníka a přítele z Koa; 37 vzácný to člověk. Byl pastýřem koz; a na první pohled byl by to poznal každý: až příliš vypadalna to: kosmatou kozlí kůži měl přes plece — hustou a plavou, na sobě starou řízu, kol prsou širokým pasem spiatou, v pravici hůl měl zahnutou — z olivy plané. Mírný úsměv přeleť mu tvář a zazářil v očích, nescházeje mu se rtů, když takto hovořil ke mně: „Kampak to uháníš* Simichido1) — v poledne zrovna — kdy i ještěrka spí, kdes ve zdi zalezlá zahrad, kdy ani chocholouŠ, hřbitovů host, se netoulává ? Na hostinu se ženeš — host nezvaný? Do města spěcháš k někomu na vinobraní? Až bzučí kdejaký kámen, jak svou pořádnou botou, jak letíš, do něho vrážíš!" Já pak mu odpověděl: „Můj Lykido! Všude se říká, že jsi na šaimaj hotovým mistrem, jako prý nikdo z pastýřů ani ženců, což rád, ba velmi rád slyším. Přes to, jak aspoň doufám, smím dobře s tebou se měřit. Na slavnost obžínek vede nás cesta: přátelé naši právě hostinu strojí — též obět z prvotin plodů kterého, nezdařilo se určit ani největšímu úsilí filologického důvtipu. Idyla je zřejmě alegorická: její pastýři jsou maskami osob skutečných, nám ovšem neproniknutelné. J) Simichidas je Theokritos sám. Proč se tak nazýval, nelze určit. Jest pouhým dohadem, že to byl jakýsi jeho pseudonym v básnickém klubu na Kou, jehož prý byl členem. 38 Demetře krásnořízé1), že hojnou, přehojnou měrou í! obdařila jich sýpky ječmenem —- zrnka až radost. Nuže — stejně jsme vyšli a stejnou máme i cestu — ^ dejme se do zpěvu tedy a zábavou druh bude druhu, i Říkají rovněž o zpěvu mém, samých Mus že to ohlas, jsem prý nejlepšfm pěvcem; ví bůh, že nevěřím tomu: -i nemohu naprosto ještě, jak myslím, závodit písní s Filetou, rovněž ne s Asklepiadem, mistrem to samskýnť1) I s nimi v závodě já — tot žába se zpěvem cikád!" To jsem povídal naschvál; tu pastýř vlídně se usmál: „Vezmi si," praví, „tuhletu hul! Tvá pravdymilovnost ;| jest mi neklamným svědkem, že z Diovy krve jsi jistě! [ako bych nemohl snést, kdyby stavitel pachtil se vztyčit vysokanánský dům — jako vrch, jenž vévodí kraji,3) * podobně zpěvná ta havět, jež krákorá v závodě směšném ') Starověké výtvarnictví zpodobovalo bohyni úrody cudně zahalenou v splývavé roucho. 2) Filetas, slavný elegik, vůdce alexandrijské školy básnické, jehož prý byl žákem Theokritos. — Asklepiades ze Samu, proslulý skladatel epigramů, vrstevník Filetův. Podle mínění některých badatelů existoval na Kou jakýsi básnický klub, jehož členové pod dozorem Filětovým pěstovali literární studia. Náleželi prý k němu Theokritos, Asklepiades ^ a mnozí jiní básníci, jež Theokritos v této »bukolské maška- rádě* ukryl v neproniknutelné masky pastýřů. v 3) CtU evQVfiédovtos. ''• 39 •1 s pěvcem Chijským a marně se hmoždí, bývá mi hnusná.1) Nuže — počněme pastýřskou píseň, hezky však rychle, Simichido! Dřív já! Tak pozor, jak se ti líbí kratoučká píseň tahle! Jest na hórách skládána ondy." (ZPĚV LYKIDŮV): „Miláček Ageanax pluj štästnš do Mytileny — 2) at si to v říjnovou noc, kdy vichry bičují vlny, at si to v pozdní jeseň, kdy Orion v Okeán klesá — 3) je-li ochoten ovšem z té výhně milostné vyrvat Lykidu, jehož srdce div touhou neshoří po něm! jižní i východní van, jenž tůní pohne až na dně, ledňáčci jemu ztište, též mořské zvlněné dráhy — blankytných Nereoven vy obzvláštní oblíbenci — !) Zdá se, že tu Theokritos odsuzuje ješitné snahy současného směru básnického, jenž usiloval v rozsáhlých epech mythologických starého stilu závodit se samým »pěvcem Chijským* («s Homeretn). Představitelem těchto zásad byl Apolionios Rhodský, skladatel Argonautik; proti němu Kal-limachos, vůdce alexandrijské školy básnické, vyslovil zásadu »velká báseň — velké zlo«, doporučuje skládání básní jen kratších, zato však íormálně dokonalých. Theokritos tedy staví se pod praporKallimachův. (Srov. Jiráni, Slov. um.star. Říma 86.) 2) Lykidas přeje svému miláčkovi šfastné plavby do Mytileny (na ostr. Lesbu) — ovšem s podmínkou, že jeho lásku vyslyší. 3) V říjnu a v listopadu, kdy se Orion k ránu chýlí k západu, ohrožovaly plavce zvláště prudké bouře. 40 ! ze všeho ptactva nejvíc, jež mořskou kořistí živo!1) j' K nastávající plavbě, jíž Mytilena je cílem, všechno mu příznivo bud, at slastně dorazí v přístav! ^ }á pak na tento den — kol skrání věneček z růží, kvítky bleďounkých fial neb snítky vonného kopru — budu si nalévat za číší číš to nejlepší víno, rozložen u svého krbu, a ňa ohni kaštany péci. \\ Dám si vystlati lůžko co nejměkčí — na loket zvýší turánem, asfodelem a miříkem nakadeřeným. ! Myšlenkou u svého Ageanakta — v nejsladším klidu za číší pít budu číš, až do kvasnic smáčeje rety. Na flétnu dvé bude pastýřů pískat — Acharňan jeden, druhý pak z Aitolie — a vedle bude mi zpívat | Tityros, jak pastýř Dafnis kdys ke krásné Xenei planul,2) J jak s ním cítily hory, jak duby plakaly nad ním — u říčky Himery mohutné duby na šumných březích,3) když jako v horském úvalu sníh — hoch scházel a chřadnul.. Po této písni zmlknul; tu já zase ujal se slova řka: „Můj Lykido milý! Už leckterou píseň — a hezkou— | 5) Byla stará víra, že tito ptáci, zvláště prý v zimě, kdy vysedávají mládata, utišují moře. — Mořské nymfy Nereovny J mají barvu svého živlu. f 2) Tityros je zde asi také nějaký maskovaný básník součas- ný. — O Dafnidovi zpívá Thyrsis v id. I,, str. 6. | 3) na Sicilii. 41 'i .1/ i vnukly Nymfy též mně, když po horách pásl jsem stáda,. o níž pověst, jak doufám, až k Diovu pronikla trůnu.1) Nejzdařilejší ze všech ted tebe obdařit hodlám. Poslyš mě tedy, prosím; tys a lásce míval přec Musy!" (ZPĚV S1MICHIDŮV): „Eros usmál se na Simichidu: chudáček touží tak asi po své Myrto, jak po květech jarních zas kozy. Aratos, jeho přítel — druh nejdražší ze všech mu drahých,2) v úkrytu svého srdce plá touhou po hezkém chlapci. Pane, vladaři niv* jež Homole půvabná krášlí,3) dej, aby neprošen víc kol šíje milenci klesl, at si tím hochem Filinos unylý nebo kdo jiný! Vy pak, ó Erotové, jak jablíčka zardělí v tvářích, opustte Hyetidu a Byblidu — milé vám zdroje, vysoko strmící Oikus, to sídlo Diony rusé,4) ihned a zkrušte sličného Filina, šípy ho zkrušte, ') Reiske vztahoval tato slova na krále Ptolemaia, což je možné vzhledem k alegorickému živlu idyly i vzhledem k její chronologii; vznikla pravděpodobně po básníkovu pobytu v Egyptě — v pozdějším období jeho tvoření, kdy už i egyptský »Zeus« o něm věděl 2) O Aratovi viz pozn. 1, str. 34. 3) vrch v Thessaiii. A) Byblis a Hyétis, dva prameny u Mileta, kde Afrodite docházela obzvláštní úcty. V sousedství jich ležel Oikus se svatyní Afroditinou (=Dioninou). 42 že je tak nehodný, zlý a že soucitu s přítelem nemá! Je přec jak broskev — už zralá, šfavnatá, už samy dívky říkají: „Filine, škoda! Květ mládí vadne i tobě!" Nebdi, Arate, déle — ó nebdi u jeho dveří, netrmácej svých nohou! Aí jiný někdo tu křehne v čekání žalném po celou noc — až do kuropění!" Tak jsem zpíval; tu on—jako dříve —s úsměvem vlídným pastýřskou podal mi hůl —prý dárek přátelský od Mus; poté odbočil v levo a cestou zamířil k Pyxe.1) Já pak s Amyntou hezkým a s Eukritem stočíme kroky k domu Frasidamovu, kde s velkou opravdu chutí uhostíme se na zem, jež na loket vystlána sítím, svrchu pak čerstvým listovím rév, byla nejměkčím lůžkem. 4 Nejeden jilm a topol nám nad hlavou větvemi kýval, několik kroků od nás proud čisté, posvátné vody, prýštící ze skály ve sluji Nymf, jen šuměl a šuměl. Cikády v stínu snětí jak o závod žvatlaly vůkol, žárem slunečním zhnědlé, též rosnička dutým svým hláskem ozývala se z dálky kdes v houští ostružných keřů. Zpíval skřivan a stehlík, sten hrdličky zazníval dumný, zlatoskvoucích včeliček roj kol potoků vířil. Odevšad vonělo plodné léto, voněla jeseň. • K našim až nohám hrušky a jablíčka k našim až bokům | jedno co chvíli se koulí přes druhé, haluze švestek, ') Dědina na Kou, nápisy kojskými nyní dosvědčená. 43 úrodou přetížené, až k zemi sehnuté visí! Smolou zalitý sud —teď po čtyřech otevřen letech. Rcete, kastalské Musy, jež v parnasské bydlíte výši:') zdali Herakleovi číš podobně skvostného vína nalil stařičký Cheiron v té skalní Folově sluji ? !2) Možno srovnávat víno, jímž Kyklops, pastýř a obr, ten, který skály vrhal po lodích, tolik byl nadšen, že se roztančil v sluji — ó možno srovnávat s douškem, jaký jsme ředili vodou, ó Nymfy, ze sluje vaší o svátku Demetry—strážkyne humna?—Radostný svátku, kéž tě oslavím zase, zřím opět bohyni smavou, kterak v obou svých rukou hrst klásků drží a máků!3) ') Pramen Kastalia na Parnassu, proslulé sídlo Mus. 2) Kentaur Folos vyčastoval kdysi Heraklea vínem, darovaným od samého Dionysa. Libá vůně přilákala brzy ostatní kentaury, s nimiž se pak Herakles pustil v proslulý boj. Kentaur Cheiron — aspoň podle tohoto místa — byl taktéž přítomen. 3) Takové byly attributy Demetry — bohyně plodnosti — ve výtvarném umění řeckém. 44 I 4 IDYLA 10. ŽENCI. MILON: Bukaie, ubohý robotniku, co se ti stalo? Nesekáš v řádkách rovných, jak's dříve pokaždé sekal, ba ani zároveň se svým sousedem. Zůstáváš vzadu jako za stádem ovce, již kaktus do nohy zranil. Jak asi po polednách a večer teprv to půjde, když ta brázda tak málo ti chutná, sotva's ji nakous'? BUKAIOS: Milone, ty ovšem do noci dřeš a jak balvan jsi tvrdý! Nestalo sě ti nikdy, že's toužil po nepřítomném ? MILON: Nikdy! Nač pak by poplužní dříČ měl po jiném toužit? BUKAIOS: Což se ti nestalo nikdy, že's láskou nemohl usnout ? MILON: Kéž také nestane! Ztracen je pes, když ke kůži čichne! BUKAIOS: Bezmála jedenáct dní, ó" Milone, soužím se láskou ... 45 MILON: Vida, hned víno nabíráš ze sudu, já ani splašky! BUKAIOS: Však už mi plevelem zarůstá vše — i nejbližší pole! MILON: Kterápak dívčina vodí tě za nos ? BUKAIOS: Polybotovna! Onehdy jsem ji viděl, jak žencům na flétnu hrála. MILON: Našel hříšníka bůh! Tak máš tedy, po čem jsi toužil. Ó ta kobylka černá — až na postel bude ti skákat! BUKAIOS: Tak se mi ještě vysměj! Ne Štěstí pouze je slepé, nýbrž i Eros — bůh nerozvážný. Nechlub se příliš! MILON: Já se chlubit? Ach ne! Své obilí raději sekej, při tom svou dívku můžeš opěvat! Tak asi nejspíš práce ti půjde; vím od dřívějška, jaký's byl zpěvák. BUKAIOS: O mé dívence štíhlé teď se mnou zpívejte, Musy! čeho se chopíte vy, 6 bohyně, všecko je krásné. Rozkošná Bombyko má! Ze*s vyzáblou, od slunce černou Syřankou říkají všichni; jak med já zlatou tě vidím. 46 Fialka též je tmavá, též hyacint s písmeny v kvítku,1) přes to z květinek všech je nejdřív do vínku pletou. Kozičky pídí se po jetýlku, po kozách vlci, jeřáb sleduje pluh a já — jak zmámený tebe. Kéž bych oněmi poklady vlád', jež Kroisos prý míval !2) Zlaté sochy nás obou v chrám Afroditin bych poslal:3) tvoji — buds flétnou v ruce neb s jablkem anebo s růží,4) mou pak — v sváteční říze a v červených střevících nových. Rozkošná Bombyko má! Jak ze soustruhu máš nožky, máš jako opium hlas5) — tvé duše vystihnout nelze. MILON: Krásnou písní nás Bukos překvapil — opravdu krásnou; každé slůvko má případný spád, je v souzvuku s taktem. Skoda starého chlapa — jak hloupě žil jsem a marně! Slyš tedy aspoň tohle — zpěv božského Lityersa :6) ') Věřilo se, že na jeho květu jsou písmena AI (— ach!) nebo V (počáteční písmě jména Hyakinthos). Květina prý vypučela z krve Aiantovy, když se mečem proklál, podle jiné verse z krve sličného Hyakintha, když Apollo svého miláčka diskem zasáhl. 2) Král lydský, svým bohatstvím přišlovný. 3) jako votivní dary bohyni lásky. A) Emblémy lásky, o nichž viz pozn. 2 str. i 7. 5) V originále %$v%vog — rostlina blíže neznámá, jež míšena s vínem byl narkotikem účinků dnešního opia. 6) Milón, jenž si písně sám složití nedovede, pěje několik 47 Demetro, dárkyně plodin a klasů: kéž se co nejlíp osení tohleto žne, též zrní vydej co nejvíc! Vazači, pevnější snopy! Sic jistě, kdo půjde kolem, řekne: „Klackové líní! Těm věčná škoda je platit." Každičký nový snop bud na sever anebo západ obratte spodním koncem; tak zvldšlse vyvinou zrnka! Kdo má obílí mlátit, v čas polední spánku se varuj: zrnka, když sálá slunce, se nejspíš vyloupnou z plevy. v Ženci, začněte práci, když skřivan budí se ze sna, končete, když jde spat, a když poledne sálá, si hovte! Mládenci, nádherný život má žába: málo se stará, kdo že jí nalije dobrého moku; sedí v něm po krk! Nebude mnohem lepší, když čočku uvaříš chase, šafáři skoupý? Kdo kmín chce rozdělit, snadno se řízne! — Takhle má zpívati muž, který na slunci dře a se hmoždí; o své lásce, z níž kouká hlad — můj Bukaie milý — zkus jenom vyprávět matce, až po ránu takhle se vzbudí! nesouvislých strof, obsahujících lidová pravidla rolnická. Jsou jistě ohlasem jedné z prostonárodních písní žnečských, jak je byl Theokritos slýchal— ovšem, v jeho vlastní obměně. Pod jménem »Lityerses« kolovala fryžská píseň žnečská,k níž se (až později nejspíš) upial mythus o barbarském Lityersovi, synu fryž. krále Midy: ten prý nutil mimojdoucí, aby s ním na jeho poli o závod žali, poté jim hlavy zutínal a mrtvoly strčil do snopů, zpívaje k tomu píseň. — Možno, že Theokritos na našem místě má na mysli nějakého jiného Lityer-sa — nějakého heroa ženců. 48 IDYLA 11. KYKLOPS. v Žádného není léku, můj Nikio, na rány lásky j1) masti, myslím, že nepomáhají, rovněž ne prášky: písně jsou jediný lék — lék bezbolestný a sladký v životě zdejším, leč nalézti takový, není ták snadné. Víš to zajisté nejlépe sám: jsi lékařem jednak, jednak se těšíš ve sboru Mus tak obzvláštní přízni.2) Tak aspoň předvěký Polyfemos — Kyklops, náš krajan,3) ulehčoval si život, když toužil po Galatei, sotvaže slabounký vous i rty i skráně mu vroubil. Nedával z lásky růží ni ústřižků vlasů ni jablek: znal jenom prudký a šílený chtíč a jiného nedbal. Nejednou jeho ovce v stáj bez něho nazpátek přišly z bujných pastvisk; on sám — jen červánek ranní se zarděl — už zpíval o Galatei a na břehu zarostlém řasou láskou až chřadl: měl zjitřenou hrud — tou nejhorší ranou... ') Idyla je věnována příteli Theokritovu — miletskému lékaři Nikiovi. Viz id. 29. 2) Byl zároveň básníkem; zachovalo se několik jeho epigramů. 3) byl ze Sicílie jako Theokritos. 5 49 Posléze našel si lék: vždy na skálu příkrou si sedl, odkud na moře upíral zrak a takto si zpíval: „Bělostná Galateo! Co odmítáš milence svého — ty, která mléka jsi bělostnější, něžnější jehňat, telátek laškovnější a svěžejší hroznu, když bobtná ? V náruči spánku sotva se ocitnu — přicházíš ke mně, sotva ze spánku sladkého procitnu—- hned zase zmizíš. Jako ta ovce prcháš, když vlka Šedého spatří. Už jsem tě tehdy, dívko, měl rád, jak's po prvé přišla na hory k nám s mou matkou a přála sis natrhat kvítků hyacintových; a já to byl tenkrát, jenž vás tu vodil. Od chvíle, co jsem té zhled', už nelze mi na věky věkův lásky se zbavit; leč ty — ví bůh — že nic toho nedbáš. Chápu, rozkošná dívko, už chápu, proč pořád prcháš: přes celé moje čelo že drsné se obočí táhne dlouhým obloukem od ucha k uchu — a jenom jedno, jediné oko pod ním a nad ústy nos že mám ploský! Pravda, vypadám tak; ale tisíce popásám ovcí, které si dojívám sám a to nejlepší popíjím mléko. Sýrem, at si je léto či podzim, nemusím šetřit, ba ani v nejtužší zimě; mám stále ošatky plné. Na šalmaj mistrně hraji — jak nikdo z Kyklopů zdejších, při tom o sobě zpívám, zvlášt o tobě arci, mé sládě — často až do půlnoci. Též jelínků jedenáct chovám — s měsíčkem na čele vesměs,') a medvídky pro tebe Čtyři. " ".....11 ■■ v l) CtU (lT]VO(pÓQa>í. en Ó jen zavítej ke mně — však hůře ti nebude v ničem, modré tůně pak nech, at si do břehu vráží a hučí! V jeskyni — tady u mne — noc daleko sladčeji ztrávíš. Mám tu vavříny všade, mám cypřiše kolkolem štíhlé, * mám tady břečtan tmavý, mám révu nejsladších plodů, mám tu ledový pramen, jejž Aetna, zarostlá hvozdy, s výšin mně sesílá sněhobílých k božskému doušku. Kdopak by před tím vším dal moři přednost a vlnám? Zdám se ti nejspíše příliš zarostlý; za to mám spousty dubových dřev a můj krb — ani na chvilku nazhasne nikdy. Od tebe třebas ihned i duši spálit si nechám, třebas jediné oko, mně dražší nade vše jiné. Proč moje matka — škoda! mne s žábrami neporodila! ř Ponořil bych se k tobě, tvou ručku alespoň zlíbal, nechceš-li úst mi dopřát — též lilie nosil bych tobě bílé a rudý mák, ž jehož lístků láska se věští.1) Zato však ted, má dívko, ted ihned se naučím plovat, jenom co na své pouti k nám cizinec přirazí s lodí: rád bych zvěděl, jaká to slast, tam na dně až bydlit. Galateo — pojd ven — a zapomeň vrátit se domů, až budeš zde, jak i já, když na břehu takhle tu sedím! ') Jeho lístků používala milostná pověra k stejnému účelu. ► jako ještě dnešní doba lístků na př. kopretiny: lístek se po- ložil přes dva prsty a pravicí se naň udeřilo; hlasité prasknutí bylo dobrým znamením. 51 Kéž se ti se mnou zalíbí pást, kéž ovečky dojit, trpké syřidlo do mléka lít, je na sýry srážet! Pouze má matka vinna je vším a jen jí to mám za zlé: jedinkým u tebe slůvkem se nikdy nepřimluvila za mne, a viděla přec, že chřadnu ode dne ke dni! Řeknu jí, hroznou že horečku mám — i v nohou i v hlavě, aby se trápila rovněž, když sám se trápím už dávno.... Kyklope, Kyklope, žel! Ó máš-li pak rozumu špetku? Domů jdi raději, košíky plet a listí si nařež pro svá jehňata malá! Tót daleko moudřejší nápad! Co máš pod rukou, ber! Nač za ttm se pachtit, co prchá? Galateu najdeš si jinou, možná i hezčí! Dívky mě o překot zvou — mám prý k besedě večerní přijít; když pak přisednu k nim, tu se řehtají všechny až mílo — — důkaz, že tady u nás i já jsem přece snad něčím...*' Takovým způsobem Kyklops žár lásky konejšit zkoušel písní, což jistě pomohlo víc — než nejdražší léky. IDYLA 14; KYN1SKA, 52 AISCHINES: Vítám tě srdečně, Thyonichu! THYONICHOS: Já zase tebe, Aischine! AISCHINES: Cože tak pozdě ? THYONICHOS: Že pozdě? Copak tě trápí ? AISCHINES: Výborně zrovna mi není, můj milý! THYONICHOS: Tor tedy důvod, že's tak přepadlý, neučesaný, zarostlý vousy! Onehdy přišel sem podobný muž —- kýs Pythagorovec: ve tváři bledý a docela bos; byl z Athén, jak říkal. Také snad miloval, jak se mi zdá — ale pořádný koláč!1) ') Požívání masa bylo přívržencům filosofického směru Pythagorova zakázáno. Žili vůbec v nejpřísnější kázni a odříkání, jsouce nejednou terčem vtipu. 53 A1SCHINES: Žertuješ — tak jako vždy! Nuže věz, že Kyniska sličná pohrdá mnou f Snad zešílím na konec! Chybí jen vlásek. THYONICHOS: Aischine drahý, jsi stále, jak bývaľs: poněkud náhlý, nejde-li všecko hned po tvém. Tak pověz, co se ti stalo! AISCHINES: Argejský jeden občan, pak Agis, thessalský jezdec, vojín Kleunikos rovněž — ti všichni sešli se u mne na venku k přátelské pitce. Pár kuřat poručím zabít, í tomu mladoučké sele a načnu biblinské víno,1) čtyřleté, vůně tak svěží, jak z lisu přímo by vyšlo; též jim cibule podám a hlemýždě. Rozkošná pitka! Pokročil čas a dán návrh, pít víno nepomíšené, na čí zdraví kdo chce; jen jméno mělo se udat. Každý z nás pije a udává jméno — jak jsme si řekli; Kyniska — nic, a já vedle! — Snad chápeš, kterak mi bylo! „ Videla's vlka, že's němá ?" kdos žertuje.2) — „Kterak jsi vtipný!" odpoví ona a hoří, že svíčku od ní bys rozžeh'. Ano — Vlk je to, Vlk — syn souseda jednoho vedle — hoch jako jedle, jemný, i krásný — říkají mnozí! 1) Podle výkladu scholiastova bylo to víno z Thrakie. 2) Byla stará pověra, že člověk, jejž vlk zpozoruje dříve, než sám byl zpozorován od něho, oněmí. 54 Po něm srdce jí chřadlo tou velkou, dojemnou láskou! Však i mně se to doneslo k sluchu — jenom tak trošku, přes to jsem nikdy nepátral dál, já bláhovec starý!... Když pak čtyřlístek náš už pořádně do vína zabřeď, tu onen Thessalan zpívat se jal — a o vlku opět — takovou potouchlou píseň, chlap špatná! — Kyniska náhle vybuchne v pláč, ale jak! Ani šestileté snad děcko nekvílí usedavěji, když matce na klín by rádo! Já — inu znáš mě přec, Thyonichu — uhodím děvče ve tvář a ještě pak jednou. Jen šaty si zdvihne a zmizí na ráz... Já za ní: „Ó bídnice jedna! Nejsem ti hezký? Jiný —milejší k srdci ti přirosť? K jinému táhni, mazli se s ním, ty děvko, když pro něho slzy ti kanou!. .,,t) Jako když mláďatům v podkroví kdes dá vlaštovka sousto, hned zase odletí zpět, chtíc novou potravu sehnat, tak _ ba rychleji snad — se s lehátka měkkého zdvihla ona a běží, kam běží — skrz předsíň dvojími dveřmi... Prchne4i do lesa srna, je konec — přísloví praví.2) Nyní je vším jenom on, i v noci mu otvírá dveře; já ovšem neznamenám už nic, jsem naprosto ničím: odstrčený jsem chudák, už docela poslední v řadě. Kdybych moh' přestat mít rád, pak všecko by skončilo dobře J) Ctu fiáiXs QÍOVTl. 2) CtU s@a noxe ravQog. 55 teď však -jak jenom z toho ?! Myš do smůly strčila Čumák!1) i Pro lásku bezradnou — ne — lék žádný není mi známý, jeden snad pouze: můj vrstevník Simos miloval dceru \\ Epichalkoyu; odplul — a zdráv se navrátil domů.2) " ' Přes moře pustím se též; dost možná, nebudu prvním, nejhorším vojákem také snad ne, ale prostředním jistě! THYONICHOS: Kéž se, Aischine, o Čem jsi snil, i splnilo všechno! Máš-li však plán jít odtud, pak věz, že skvělejší služby nežli u Ptolemaia3) — muž svobodný nenajde nikde: uznalý, ctitel Mus, sám Půvab, milý jak nikdo, výborný znalec přátel — svých odpůrců ještě snad lepší, na všecky strany štědrý a k prosbám nikdy ne hluchý — pravý to král; chtít všechno od něho, ovšem se nesmi, ? Máš-li tedy snad chut, můj Aschine, na pravé rámě vojenský plást si připnout, i odvahu — v postoji pevném .! čeliti protivníku, kdy se štítem směle se řítí, rychle jen do Egypta! — Své dílo začíná stáří ; od skrání na každém z nás a postupně plíží se k bradě — postříbří vous; když nohy se třesou, na skutky pozdě... s) Přeloženo podle francouz, koment. Renierova. Jiné výklady toho úsloví jsou sotva pravděpodobné. 1 2) Ctu ó räg 'Eitv%álHw. * 3) Patrně je idyla složena v době, kdy se Theokritos ucházel o přízeň egyptského krále Ptolemaia II. Filadelfa. 56 IDYLA 15. SYRAKUSANKY NA SLAV N OS TI A DO NI DO V l1) GORGO (k služce): Praxinoa je doma? PRAXINOA: Ba doma, Gorgo! Jak pozdě! Konečně jdeš — tot zázrak! Tak Eunoo, židli sem přines, také polštářek na ni! GORGO: Tot úplně dobré. PRAXÍNOA: jen sedni! GORGO: Sotva popadám dechu! Já stěží vy vázla živá, Praxinoo, z té hromady lidí, hromady vozů: všude vojenské boty a všude vojáci v pláštích,2) cesta nebere konce a k tobě — jaká to dálka! 5) Tato drobná dramatická scéna sé odehrává v egyptské Alexandrii o slavnosti Adonidove. 2) Všecko se hrne na slavnost (V následujícím verši čiu &(IU cxíxpoiď.) 1) Hory — bohyně ročních počasí, s jichž opětovným návratem se také slavnost Adonidova vrátila. — Adonis, miláček Afroditin, usmrcený v jaře svého života kancem a bohyní stále oplakávaný, je symbolem rozkvětu a brzkého odkvětu všeho života v přírodě. Zeus' prý dovolil zarmoucené bohyni, aby se k ní na čas rok co rok vracel. Tento „návrat Ado-nidův", jakož i odchod jeho do říše Stínů oslavován případně o letní slavnosti, zvané Adonia. 2) Berenike — chof Ptolemaia 1., matka Ptolemaia II. a Arsinoina. Po smrti dostalo se jí božské pocty. Viz pozn. 1. str. 61. 3) Dione — matka Kypridina {— Afroditina). 4) Helena — pověstná kráska v mythickém pravěku, příčina války trojské. Viz id. následující! 5) Viz text a pozn. 1. str. 59. — Následuje popis slavnosti. 65 6 Poblíž něho jsou plody - dar kdejakých ovocných stromů, poblíž v stříbrných koších jsou květiny vsazeny útlé,1) všude pak zlaté vásy, z nichž myrha převzácná voní. Všude pečiva hojnost, jež na mísách dělají ženy z bílé pšeničné mouky a s přísadou bylinné štávy — co jen se robí z medu, co na Čistém oleji peče, všecko je tady: máčtvernožců tvar a podobu ptáků. Z hebounké zeleně kopru zde loubí zděláno stinné,2) nahoře nad ním se vznášejí Eroti — hoši tak drobní, jako když slavíčci mladí snět ke sněti v koruně stromů létají chtíce zkoušet, zda křídlům přibylo síly. Září tu eben a zlato, zde orlové z bělostné sloni, mladého Ganymeda jak Diovi do nebe nesou ;3) nad nimi nachové roušky — jak spánku perutě jemné: na nich prostřené lůžko je Kypridě ustláno sličné,4) ') Krátce před slavností Adonidovou vsazovány do košů květiny, rychle vzcházející a rychle zase uvadající — symbol pomíjivého květu mládí a jara v přírodě vůbec. 2) V něm odpočívá Afrodite se svým miláčkem, s nímž se opět shledala. Viz dále. 3) Ebenové lože, na němž spočívá Adonis, je zdobeno případnou uměleckou řezbou ze slonoviny, představující orly, kteří unášejí krásného Ganymeda, jejž si sám Zeus Vyvolil za nebeského číšníka. 4) Čtu s Kreusslerem: eevQwtoii, xXíva x& KvnqiSi x& xu%&. auTKj — — — — äXXa.. 66 sličnému Adonidu hned vedle ustláno jiné: v jednom je Kypríš a Adonis v druhém — s pletí jak růže; nedrása jeho pocel - kol úst má chmýří jak zlato. Ted, ó Kyprido, chotě máš zas :j5 raduj se z něho! > Zítra — za ranní rosy —*) my v jednom průvodě všechny zaneseme ho k moři, kde vlny stříkají na břeh. Rozpustíme si kadeř, pak Šat, by splýval až patám, obnažíme si hruď2) a zvučně zapějem' takto: „Miláčku Adonide! Tys jediný polobůh ze všech, který hned u nás mešká a hned zase u řeky Stínů! Nemá ni Agamemnon ni Aias — rek mocný a vzdorný, takových práv ani Hektor — svých bratří dvaceti chlouba, nemá jich Patrokles, Pyrrhos, ač slavně z Troje se vrátil.3) Adonide, bud milostiv tec! a napřesrok rovněž !4) Vítán byl jsi nám dnes; až se vrátíš, vítán jsi opět!" GORGO: Praxinoo, jen řekni: je moudřejší nad ženu bytost ?5) ') Tedy druhý den slavnosti byl dnem smutku nad odchodem miláčka Afroditina do říše Stínů; proto obraz Adonidův vrhán do moře. 2) Truchlící uvolňovali kadeř a pás oděvu a bili se do obnažené hrudi. 3) vesměs největší rekové Homerovy lliady. 4) Slavnost se rok co rok opakovala. 5) CtU 37 »rjlíic(. 67 Slastná, co všechno zná, a přešťastná, jak umí zpívat! Ale je Čas jít domů; můj manžel nesnídal dosud. Muž je vždycky jak drak; je-li hladov - od něho dále! Adone drahý, bud zdráv a k nám zdraoým opět se navraí! 68 IDYLA 18. SVATEBNÍ PÍSEŇ HELENĚ. Bylo to v paláci Menelaově — ve Spartě tenkrát: dvanácte vznešených děv, Žen spartských výkvět a chlouba, kolem skrání květ hyacintů — jalo se tančit... Tančily před ložnicí tak svěžích barev a tónů, když právě Atreův syn1) — ten mladší, s vlasy jak zlato, s milostnou Helenou do ní se zavřel — nyní svou chotí. Všecky najednou pěly, co v taktu dupala na zem nožek půvabná změt. Zněl písní svatební palác: „jak jen tak záhy mohl jsi usnouti, ženichu milý ? Což máš olovo v nohou? Což tolik miluješ spaní? Nebo jsi přespříliš pil, a proto jsi na lůžko klesl ? Chtěl-lis tak záhy jít spat jako vždy, pak sám jsi měl spáti, dívku pak nechati péči matčině, aby si hrála s družkami do bílého až dne; vždyt tvou je teď družkou zítra i pozítří, Menelae, od roku k roku. Slastný ženichu, štastný! Kdos předobrý musil ti Žehnat, když tehdy do Sparty zamíriľs krok, že toho jsi dosel, ') Menelaos, syn krále raykenského Atrea, bratr Aga-memnonův. Po sňatku se spartskou Helenou kraloval ve Spartě. 69 čeho z ostatních knížat před tebou nedošel nikdo.5) Jediný z heroň všech — máš tchánem Kronovce Dia!2) Diova dcera krásná, jíž podobné Achajská země nehostí nikde, tecf pod jednou pokrývkou — ulehla s tebou! Zrodí-li matce podobný plod, cosi velkého zrodí... My pak její jsme sourostenky, dívčí to výkvět, čtyřikrát šedesát děv; my v jednom závodě vždycky běhaly s Helenou u proudu Euroty, natřeny mastí ;3) srovnávána však s ní, z nás žádná bez vady není. Jako když velebná noc tvář Luny odhalí krásnou,4) jako když povolí led a Vesna se ukáže smavá, stejně i mezi námi zjev Heleny zlaté se zaskvěl. Jako osení bujné je nivám úrodným zdobou,5) zahradě štíhlý cypřiš a vozu thessalské koně, podobně Heleny ruměná líc je ozdobou města. Žádná s kužele svého tak jemných nespřádá nití, na stavu sebe lepším tak husté osnovy nemá; žádná ve struny lyry tak mistrně neumí sáhnout ') Přeloženo podle hypotetického textu Meinekova. 2) Helena byla dcerou samého Dia, jenž se kdysi k její matce Ledě, choti Tyňdareove, přiblížil v podobě krásné labutě. 3) U řeky Euroty pořádaly spartské dívky veřejné závody v běhu. 4) Místo jest porušeno; čtu: ČtlV ás . . . . 5) Ctu: 70 k písni na Artemidu neb Athénu mohutné hrudi1) jako Helena, jejížto zrak je sídlem všech vděků. Krásná, milostná děvo, už paní jsi domácí; my pak — po ránu půjdeme na závodiště,2) bychom tam v lukách { natrhaly si kvítků a do vonných vínků je pletly t s vroucím steskem po tobě, Heleno — tak asi touží ssající jehňata malá být u prsu milé své matky. Z lotosů nízce rostlých my první — nejdříve ze všech3) uvinem* vínek tobě a na stinný platan jej dáme; oleje nej čistšího my první uliti chceme \ z láhve stříbrné tobě a rovněž pod stinný platan. \ Na něm pak — dorsky stručný — bud nápis do kůry vyryt, čitelný mimojdoucím: „Měj v úctě Helenin platan 1" \ Zdráva bud, nevěsto! Zdráv bud — ó zeti mocného tchána! • Leto, pěstounka dítek, vám hojných potomků dopřej,4) \ Leto, a Kypris, bohyně Kypris — vzájemné lásky, Zeus pak — Kronovec Zeus — vás na věky oblažuj statky, f *) tak představována bojovná dcera Diova na znamení své síly. 2) kde o závod s Helenou běhávaly. , 3) Možno, že tu básník naráží na zřízení nějakého kultu ž na počest Heleninu ve Spartě (Kaibel, Herm. 1892.). i Pausanias (III., 14) dosvědčuje, že ve Spartě byla místnost \ zvaná Sqó^o? (závodiště), vedle ní platanový háj a svatyně: \ Helenina. 4) Leto, matka Apollonova a Artemidina. které by urozený zas dědil po urozeném í Spěte! Srdce vás obou hřej láska vzájemná s touhou; zítra s úsvitem zoře zas čerství povstaňte z lože! My pak půjdeme odtud, až první hlasatel jitra zdvihne ozdobnou šíj, by z lůžka svého se ozval.... Hymene, Hymenaie, 6 jásej nad sňatkem tímto l1)" IDYLA 19. ZLODĚJ MEDU. Když jednou Eros - ten zloděj - med zulů vykrádal v. plástvích, zuřivá včelka ho bodla a všechny konečky prstů řádně mu popichala. Tu bolestí na ruku fouká, nožkama dupe a skáče. Svou trýzeň ukáže posléz Afrodite, své matce, a láteří, jak prý to možno, že tak malinký tvor tak hrozné působí rány. S úsměvem praví matka: „O nejsi-li podoben včelám? Malinký přece jsi také a rány působíš hrozné!"') ») Obvyklé vzývání boha sňatku Hymena v písních svatebních. 72 l) Tento drobný epigram je všeobecně považován za Netheokritův. Představa Erota jako malého šibala, blízká představě naší, vznikla sice ještě v době alexandrijské, ale po Theokritovi, jemuž je Eros stále ještě bohem „mocným a krutým" jako poesii starší. 73 IDYLA 28. KUŽEL. Dárku Athény ctné, kuželi — slyš, příteli pradlen všech,1) které neznají víc, nežli svůj dům, domácích prací trud: vzhůru, průvodce můj — do města pojď, slavného Mileta, kde ční Kypridin chrám, v rákosí skryt, hebké a zelené! Vítr šťastny* až tam - kéž mi dá Zeus, s lodí až popluji, bych zřel Nikiu zas, těšil se s ním — jemu též milý host — s ním, jejž Charitek sbor zasvětil v zpěv, líbezně pějících I2) Bílou sloní jsi byl — nyní jsi skvost, pracně z ní zrobený; tebe dostane v dar, v přátelský dar, milého druha chof. Mnohý nádherný Šat — společně s ní — zhotovíš pro muže, mnoho přeskvostných rouch, průsvitných říz, jaké jsou chloubou žen. Ovcím hebounkou srst každičký rok dvakráte ostříhej —3) -1) Básník apostrofuje krásně pracovaný kužel, jejž hodlá vzíti s sebou do Mileta v dar Theugenide, choti svého přítele — lékaře Nikie. — O Athéně viz pozn. str. 63. 2) Charitky, bohyně půvabu a krásy, průvodkyně Afro-ditiny a dárkyně básnických inspirací. O Nikiovi viz pozn. 1 str. 49. 3) Ani dtíojí stříž nebyla by Theugenide dosti; tak horlivě přede. (Ve v. 10. čtu nóXla $?/•) 74 Theugenide, jak vím, není to dost: Theugenis rozkošná zná jen práci a spěch, milujíc vše, ženy co rozvážné. Tebe nechtěl bych dát — uchovej bůh! do domů nečinných, líných; nebot i ty — z oné, z níž já — pocházíš končiny: tvou vlast Archias přec, Korinta syn, založil pradávný — Trinakrie tot nerv, ostrova skvost, výtečných mužů vlast...') Nyní v domě, kde on — učený druh, znající mnohý lék,2) kterým nemoc a smrt, nejhorší zla, od bližních odvrací, najdeš druhou svou vlast -- v loňsku tam, v Miletě půvabném. Paní k okrase buď, až bude příst — v kroužku svých společnic, steré vzpomínky vzbuď, až budeš s ní, na hosta básníka! Leckdo prohodí snad, když si tě vším': „Jak je tu oblíben tenhle skrovninký dar!" — Cenné jest vše, jen když je od přáteli3} 1) Kužel je tedy ze Syrakus (na Sicílii — Trinakrii), jež byly podle pověsti založeny korintským Archiou. 2) Lékař Nikias. 3) Poslední slova pokládám za poznámku básníkovu, nikoliv osoby předtím mluvící, jak činí vydavatelé. 75 IDYLA 29, MILÁČKOVI. „Pravda ve vine !ul) rozmilý hochu, dí přísloví; nuže — při víně —- budme si pravdiví také my! Tak ti sdělím, co hluboko v nitru jsem ukrýval. Nechceš celou, svou celičkou duší mne milovat!2) Vím to dobře; jsem jedinou života polí živ, jak jen zahlédnu tebe, má druhá je ztracena. Chcěš-Ii ty, jako bohové blažení trávím den; ty když nechceš, pak v temnotě čiré jen živořím. Není nehezké, vydávat milence mukám v plen ? 1) Řecké přísloví, kterým už Alkaios začínal jednu svou píseň. 2) Láska ke krásným hochům byla běžná po celém Řecku, jsouc původním obyčejem kmene dórskeho, kde se vyvinula jako přirozený důsledek ustavičného soužití v táboře a v palaestře. Ve Spartě míval hoch svého milence a sám byl jeho miláčkem. Sám Sokrates nebyl prost těchto sklonů svého národa, vyhledávaje krásné chlapce, aby vzdělával — aspoň podle apologetických slov Platonova Symposia — jejich duše. Že se podobné, leckdy ideální formy zvrhovaly, známo ze staré komedie, tragedie a z obrazů na vásách. 76 Nuže poslechni — jakožto mladší — mne staršího; sám si posloužíš nejlíp a ještě mě pochválíš. Jedno hnízdečko se mnou si na jednom stromě zřiď, kam se nemůže vplížit ni jediná šelma zlá! f Dneska — na tuhle usedáš snět, a už nazítří — sedáš na onu; s jedné vždy na druhou hopkuješ. At si kdokoliv hezounké líčko ti pochválí, hned jest prvním tvým přítelem, jak bys ho léta znal; kdo pak dávno tě miloval před tím, je posledním. Pýcha nejspíše příliš ti zmámila srdíčko! Dokud žiješ, jen příbuznou duši hled milovat! Jak ti radím, tak učiň; a v pověsti nejlepší budeš u všech a Eros tě zahrne milostí — on, jenž hravě si podmaní srdce i mužovo; jím též mé srdce železné zjihlo jak voskové. Při tvém hedvábném líčku tě prosím: ó vzpomeň si, jen si vzpomeň, že mladší byľs před rokem než jsi dnes, že jsme s každým už slovem, jež pronesena', hrobu blíž! Tvář nám zvrásčí — pak nelze už zavolat mládí zpět: příliš rychlá má křidélka na obou ramínkách, my pak příliš jsme zdlouhaví — letící dohonit. Mysli o tom, a musíš se obměkčit v srdíčku, lásce upřímné musíš zas podobnou oplácet* bychom navzájem, v statného muže až dospěješ, byli dvojicí přátel jak s Patroklera Achilles! 77 Z lásky k tobě i pro zlatá jablka půjdu hned, z lásky k tobě —- až pro strážce podsvětí, Kerbera.1) Pakli větrám dáš na pospas všechny mé domluvy, pakli v duchu si řekneš: „Ty zpozdilče, nemuč mne !'* potom, kdybys i zavolal, nepřijdu nikdy víc, z lásky vyhojen kruté — ni ke dveřím u domu ... l) -— pro tebe chci vykonati kteroukoliv z prací Hera-kíeových. (Překládáno podle transposice Meinekovy.) 78 IDYLA 1. EROS UPRCHLÍK. Erota hledá Kypris a daleko široko volá: „Kdo z vás Erota zahléď, jak na rozcestích se toulá ten můj větroplach malý, má za zprávu odměnou dostat polibek od Kypridy; kdo přivede Erota ke mně, ne již polibek pouhý — cos hezčího dostane darem. Lehko je k rozeznání, i v zástupu četném ho poznáš: nemá bělostné pleti — spíš ohni podobnou, zraky pronikavé a žhoucí, řeč svůdnou, srdce však špatné; nebol nemluví nikdy, co myslí: hlas jako z medu, nitro — hořké jak žluč; je to bezcitný, prohnaný šejdíř, děcko prolhané, lstné a rádo krutě si hraje. Hlavinku krášlí nádherné kadeře, čelo je drzé. Jeho ručky jsou drobné, přec na velkou dostřelí dálku, dostřelí třebas až k Acherontu — ke králi Stínů.1) Těla si nepokrývá, své nitro ukrývá dobře. Jako křídiatý pták on od ženy přelétá k ženě, 1) Sám Hades, král v podsvětí, podlehl Šípům Erotovým: unesl Persefonu, do níž se zamiloval. — Acheron — řeka v podsvětí. od muže létá k muži a sídlí hluboko v ňadrech. Mívá docela malinký luk a nad lukem střelu — drobounký je to šíp, ale nebeských doletí výšin.1) Na zádech pramalý, zlatý má toul a uvnitř ty hořké, třtinové šípy, jimiž i mne — (a kolikrát!) zranil. Všechna ta zbraň je krutá, leč daleko horší má jinou: pranepatrnou louč: jí slunce dovede vznítit... Kdo jej chytíš, pevně ho svaž a soucitu neměj! Uvidfš-li ho plakat, dej pozor na jeho Šalby; pakli se smát, jen dále ho vlec a polibků jeho vystříhej se — tot zhoubný polibek: jedy má na rtech 1 Rekne-li: „Všecky své zbraně ti dám- ó vezmi si všecky!" -darů klamných se nedotýkej: sálají ohněm !"2) !) Ani bohové nebeští nejsou jisti před střelou Erotovou, ba ani vlastní matka Afrodite, viz níže! 2) Celá báseň je zajímavým dokladem (srovnej id. 19,), jakým vývojem prošla řecká představa boha lásky: z nezdolného a nebezpečného syna Uranová a Gaina (u Sapfy nebo v Hesiodově Kosmogonii) učinilo křehké umění alexandrijské v 2. st. př. Kr. malého, nezbedného šibala — syna Afroditina, kteroužto představu přejalo pak umění římské. Viz můj překlad Propertiových Elégií str. 33. (Prosba k Amorovi) a 45. (Pomsta Amorů). 82 IDYLA 2. EUROPA. Europě v libý spánek kdys vidění seslala Kypris. K poslední třetině dospěla noc, kdy blízko je k ránu,1) spánek sladší než med kdy rozestřen po očích lidí, po údech malátných rozlit — mdlá víčka lahodně klíží a kdy neklamných zjevení dav se toulává nocí. Tenkráte Europeia v své ložnici nahoře v domě (dcera to Foinikova a panna doposud) snila, kterak dvě pevniny o ni se sváří: Asie totiž se zemí protilehlou — a obě v podobě ženské, jedna z nich cizáckých byla rysů,2) domácích zase druhá a vlastní jak dceru - ba vřeleji tiskla ji v náruč: prý je pěstounkou její a vlastní dokonce matkou; tu však obrovskou paží ta první odvléká dívku — nijak se nebránící: prý Diem, vladařem blesků, Europa přiřčena jí, že prý jejím darem je čestným ... Z lůžka rozestlaného vyskočí: srdce jí buši, jak se děsí. To skutečnost viděla, nikoliv přízrak! ">)~Řekové už od dob Homérových dělili noc na tři části (hlídky). 2) totiž Ôotopá, ježto dívka byla z asijské Foínikie. 83 Dlouho sedí jen mlčky a před zrakem, dávno již bdícím, stále jí tanou — stále — ty zvláštní postavy ženské .... Konečně praví dívka, leč úzkost chví se jí hlasem: „Kdopak mi z nebeských bohů ty zvláštní vidiny seslal ? Jaký to divný, podivný sen v mou jizbu se vloudil — do mé dřímoty sladké a z lůžka přímo mě vyšíval ? Kdo je as cizinka ta, kterou v snách tak jasně jsem zřela ? Kterak to vábilo srdce mé k ní! A jak byla vlídná 1 Jako na vlastní dceru - tak s láskou hleděla na mě! Kéž mé snění se obrátí v štěstí, blažení bozi!" Po těchto slovech se vzchopí: své družky milé jde hledat, oblíbené své sourostenky ze slavných rodů. Vždy se s ní bavívaly, aí k tanci se strojila dívka, nebo se koupávala, kde bystřina do moře ústí, či at lilie trhala v nivách — líbezně vonné. Však je zahlédla ihned: z nich každá košíček měla k sbírání květin; šly k nivám zeleným - u moře blízko. Často sem chodily takto pospolu — v zástupu družném, aby se kochaly šplounáním vln a nádherou růží. Europa nesla si košík ze zlata — pracné to dílo Hefaistovo, až úžas budící, pravý to zázrak, na němž přemnoho ozdob se skvělo mistrné práce. Ze zlata zpodobenou zde Inachovnu jsi zahleď — Io - jalůvku ještě, ne v ženské podobě opět:1) ') lo, dcera krále Inacha. Zeus se do ní zamiloval 84 jako šílená bloudí tou slaní, po širých drahách jako by plovala; mořská pak tůň je z ocele modré. Na táhlém pahorku při břehu mořském stojí dvé mužů: oba se dívají za jalůvkou — brázdící moře... Je tu též Kronovec Zeus: tak něžně, lichotně hladí kravičku Inachovu a u sedmi výtoku nilských navrací jalůvce krásných rohů tvář zase ženskou. Celičký ze stříbra nilský byl proud a kravička z mědi, Kronovec konečně Zeus byl ze zlata ryzího zroben. Kolem košíčku pod okrajem zobrazen v pruhu Hermes, poblíž pak něho byl na délku roztažen mrtvý Argos, proslulý stem svých očí, nespících nikdy. Z červené jeho krve pták honosné nádhery vznikal, jehožto obě křídla až hýřila pestrostí barev:') právě peruti rozpjal jak loďka střelhbitá plachty, že až okraje zlatého košíku zastíral křídly .... Tak byl vyzdoben košík, jejž Europa spanilá nesla. a změnil ji v jalovici, aby ji uchránil před žárlivostí choti Hery, Hera však si ji vyžádala a dala ji hlídali stookému Argovi. Když pak Hermes na rozkaz Diův hlídače usmrtil, Hera seslala na jalovici střečka, kterým štvána bloudila mořem i zemí, až u Nilu došla zase bývalé podoby a porodila Epafa. Viz níže! ') páv, oblíbený pták Heřin, na něhož prý bohyně přenesla oči zabitého Arga. 85 HP Když pak dívky až k nivám se dostaly, posetým květy, jedna těší se touhle květinkou, druhá zas jinou. Některá trhá si vonný hyacint, některá narcis, jiná mateřídoušku neb fialku; bohatství květin rostlo, živeno vesnou, zde po celé, celičké nivě. Jiné v závodě družném zas šafrán sbírají v kytku zlatý, omamné vůně; v jich kroužku zříti jest kněžnu: podobna Afrodite, když září Charitek sborem,1) trhá něžnou svou rukou květ skvostné, ohnivé růže. Neměla příliš dlouho z těch kvítků dívka se těšit, neměl panenský pás, jak byl, jí zůstati cudný: Diovi do oka padla! O jak se mu sevřelo srdce, zkrušeno záludnou střelou, již Kypris vyslala na něj — Kypris, jediná mající moc i Kronovce zdolat! Aby ošálil snáze to dětinné srdečko dívčí, též aby nevzbudil hněvu své choti, žárlivé Hery, ukryl své božství, změnil svou tvář a rázem byl býkem — ne snad zvířetem chovaným v stáji, ani ne býkem, který vláčí zahnutý pluh a vyrývá brázdu; nebyl to býk, jenž družně se popásá, také ne onen, který táhne s nákladem vůz a sklání se pod jhem. Na svém celičkém těle byl žluté barvy jak zlato, uprostřed na čele stříbrný kruh jako hvězda mu zářil, oči do modra hrály a háraly touhou až milou. x) Viz pozn.2) str. 74. 86 Růžky na hlavě — jeden jak druhý — trčí mu vzhůru j v polooblouku pěkně jak luny rohaté srpek... Když pak na louku vkročil, ni jedné nezděsil z dívek— ; spíš jakous touhu u všech vzbuzoval, jiti až k němu a ták milého tvora se dotknout: tajemná vůně na dálku vanula z něho — i dechem vonících lučin. Náhle Europě cudné až před nožky těsně si stoupl, [ olizoval jí šíji a dívku půvabnou laskal. Ona ho zvědavě hladí a náhle klidně a tiše bohatou pěnu setře mu s úst a políbí zvíře. Lichotným bučením ozval se býk a zdálo se věru, že to je nyvý tón, jenž z flétny lahodné zazněl. Pojednou Europě klekl před nohy, díval se na ni, }) načež otočil krk, jak by na hřbet mohutný kynul : Tehdy k svým družkám skvělovlasým promluví panna: „Přítelkyně a družky, ó pojdte: na toho býka sednem' si pro zábavu! Nás všecky zajisté pojme na svůj prostranný hřbet. Jak dobré to zvířátko, milé, mírné a přítulné na první pohled! Věru, že býků nepřipomíná pranic; spíš rozum na jevo dává přímo až lidský. Nic už mu nechybí, jen aby mluvil." Takto promluví panna a s úsměvem sedá mu na hřbet; \ ostatní chtěly za ní... Býk bleskem náhle se vzepjal s kořistí, po níž toužil, a střelou uháněl k moři. Obrátila se nazpět, své družky volala milé, ; 87 ruce k nim vztáhla, leč dohonit dívku nemohla žádná. ]j Doraziv s ní až k břehu, býk do moře vskoči! jak delfín, ji načež se ubíral širými vinami, nesmočiv kopyt. Dotykem jeho kroků tůň mořská utichá ihned. Kolem Diových nohou dav nestvůr vodních se mrská, ^ rozjarený pák delfín co chvíli se přes peřej zvrátí. Z hlubin se vynoří Nereovny, sedíce vesměs1) '■ na zádech mořských tvorů, a v řadách jim v ústrety jedou. jj Vládce temně hučících moří, chvějící zemí2), ; vlnu za vlnou rovná a sám teď hlubinnou drahou ; vlastnímu bratru je vůdcem; kol něho v jedinémtlumu mořské trubače Tritony zříš, jak v lastury dují 1 dutě znějící, táhlé: to píseň svatební troubí! | Na hřbetě býčím sedíc Diovi, ubohá panna ( pravicí chytá se dlouhého rohu, levicí zdvíhá \' rudé záhyby vzdutého roucha;3) bojí se nejpíš, že by se vláčel a v tůni namočil, nesmírné, sivé. .! Tu však se Europin šat kol pleci vysoko vzedme i jako u lodi plachta a nad vodou nadnáší dívku... -j I - ,i ') Viz pozn. ! na str. 41. 2) Poseidon, bratr Diflv, svým trojzubcem moře bouřící i konej šicí. 3) Európu v situaci vylíčené nalézáme často na antických * vásách (srovn. třeba aiginskou misku v Mnichově) a zvláště často na nástěnných malbách pompejských. 88 Byla aiž daleko rodné země: nevidouc nikde burácejících břehů a nikde vrcholků horských — nad sebou pouze vzduch a pod sebou bezmezné moře, bojácným zrakem se rozhlédne vůkol, posléze praví; „Božský býku, kdo jsi! Ó kam chceš unésti pannu ? Cože pronikáš drahou, tak trudnou zdlouhavým býkům ? Nic se nehrozíš moře? Jen lodím rychlým je sjízdná hlubina vod, — ale býk cest vodních děsí se přece! Jistě, ó jistě jsi bůh a, jak bohů důstojno, jednáš! Nikdy se mořem nepouští býk a po souši nikdy, nikdy delfíni mořští; leč ty — jak zemí tak mořem nebojácně se řítíš a nohy — tvými jsou vesly. Snad ještě nad modrý vzduch kams vysoko se mnou se vzneseš — vysoko rychlý jak pták a snad létat dokonce hodláš! Běda, já nešfastná, přeneštastná! Jak jsem jen mohla vlastního otce opustit krov a býku se svěřit? Opuštěna teď bloudím a neznámou ujíždím vodou. Slyš mě, vládce sivého moře, chvějící zemí, shlédni laskavě ke mně! Vždyt tys to — dobře to tuším — který mi cestu klestíš, mou plavbu hlubinou řídíš! Jistě to vůlí boží, že brázdím prostory mořské." Takto mluvila panna. Tu býček rohatý řekl: „Dívko, statečná buď, ó neboj se peřejů mořských! Jsem totiž Zeus, sám Zeus, ač zblízka zdám se ti býkem -•v každé tvářnosti mohu se zjevit, jak se mi zlíbí. 89 J Z touhy a lásky k tobě v tu býčí podobu ukryt brázdím za tůní tůň. Už záhy přijme tě Kréta, která i mou je vlastí, a v kretské zemi tě čeká svatební ložnice tvá . . . Rod slavných synů mi zrodíš, jejichžto mocné žezlo má krétskym rodákům vládnout."1) Takto pravil. Co řekl, se stalo. Zahlédnou Krétu — když tu pojednou Zeus, v své vlastní tvářnosti opět, uvolní dívčí pás ... A lůžko chystají Hory... ,2) IDYLA 5. U MOŘE. (FRAGMENT.) Kdykoliv blankytnou tůň dech větrů tichounce čeří, srdce to přemlouvá, láká: už nem milá mně země; tiché zrcadlo vodní je daleko více mou touhou. Když pak se rozhučí hlubina sivá, v šířku i v dáli když se rozpění, zkřiví a vlny jak šílené řádí, zrakem pevninu hledám a háje, před mořem prchám; j tu jen zemi mám rád, stín hvozdů pojednou vítám, i kde i v nejprudším vetru svou píseň pinie zpívá .. . . . Bídně, ba přebídně živoří rybář: loď jeho chatou, polem jeho jest moře a ryby šálivou zvěří. Kéž mohu sladce zdřímnout, kde platan rozkládá stíny, naslouchat milým hlaholům vln — kdes u zdroje blízko, jenž svým šuměním souseda neděsí — ukolébává! J) Z Europy prý se narodil slavný král kretský Minos. 2) průvodkyně Diovy. Viz o nich str. 10, poznámka 3. 90 t i 91 BI O N. I i IDYLA 1. ŽALOZPĚV NA ADONIDA.1) Pláči nad Adonidem! „Je mrtev Adonis krásný!" „Adonis krásný mrtev. . ." tak Eroti truchli a pláčí. V nachové říze nikdy, Kyprido, nikdy už nespi! V rouše smutečním bdi, ó neštastná, do naděr bij se krásných a kdekomu říkej: „Je mrtev Adonis krásný . Pláči nad Adonidem; též Eroti truchlí a pláčí. Na horách leží krásný Adonis do boku raněn — bílým zubem do boku bílého ... Kypridu mučí jeho slabounký oddech, krev černá řine se proudem po těle sněhobílém, zrak tuhne v půvabných řasách; růže prchají se rtů a na nich poslední zmírá polibek, jehož si nikdy —- už nikdy nevezme Kypris . . . Pláči nad Adonidem; též Eroti truchlí a pláčí. Strašnou, strašnou má ránu Adonis — v bělostném boku; *) Jako se prvního dne o slavnosti na počest Adonidovu zpíval radostný zpěv nad jeho návratem k Afrodite (viz na str. 64. píseň pěvkyně a poz. 1. str. 65), tak v druhý den téže slavnosti (viz str. 67, pozn. 1.) přednášen zpěv smuteční, jímž jest tato báseň Bionova. Srov. konečné verše její. 95 mnohem hroznější ránu — má kytherská bohyně v srdci.1) Hlasitě nad mladým hochem i psi jeho bědují věrní,2) pro něho pláčí i Nymfy horské; kadeří proudy uvolnila si Kypris a hvozdy bloudí a bloudí v zármutku, vlasy jen tak — a jen bosá; ostružné keře drásají její nohy a krev její lokají svatou. S pláčem řítí se roklemi dál až srdcervoucím, volá: „Drahý můj choti!" a opět volá: „Můj hochu!" Jemu však temná krev už po pás tryskala proudem, od rány zardívala se hruď a pod ní i ňadra Adonidova — dřív jako sníh — se barvila nachem . . . „Neštastná Afrodita!" tak Eroti truchlí a pláčí. Ztratila krásného chotě, s ním božskou ztratila krásu. Dokud Adonis žil — ó vábná bývala Kypris; s Adonidem — i půvaby zvadly... „Nešťastná Kypris !st říkají hory. „G nešťastný Adonis!" volají hvozdy. Nad hořem Kypridiným též řeky pláčí a truchlí, v horách nad Adonidem své slzy potoky roní, květiny žalem žloutnou a Kytherou zaznívá teskně3) *) Tak nazývána Afrodita podle ostr. Kythery (při již. Peloponnesu), kde prý se vynořila z mořské pěny. Tan* bylo středisko jejího kultu. 2) Adonis byl pastýř a lovec. 3) Viz pozn. nejhořejší. 96 každým úbočím hor a každým údolím hvozdu: „Neštastná Afrodita! Je mrtev Adonis krásný!" V odpověď ozvěnou zní: „Je mrtev Adonis krásný" . . . Nad žalem lásky Kypridiny kdo by byl nelkal? Vidouc na vlastní oči tu děsně zející ránu, vidouc Červenou krev, jak stéká chladnoucím bokem, rozevřela své lokty a zaštkala: „Adone, zůstaň, zůstaň neblahý hochu! Jen jedno objetí ještě, jedno stisknutí v náruč, ret ke rtům naposled přiviň f Vzbuď se, na chvilku vzbuď a naposled ještě mě zlíbej, jenom na tolik zlíbej, co jeden polibek trvá, at aspoň živý tvůj dech v má ústa vproudí i ňadra, at jeho sladké kouzlo smím vyssát, lásku z tvé duše vypít až do dna! A polibek tento — navždy chci chovat, jak by to Adonis byl, nebot ty, ó nešťastný, prcháš, daleko, Adone, prcháš — až k Acherontu mně mizíš, k děsnému, krutému králi1). Já dále žiti tu musím, neštastná — bohyní jsem, leč tebe provázet nesmím. Vezmi si chotě mého, d Persefono; máš větší,2) daleko větší moc: vše kfdsné připadá tobě. Môj los — horší jest všech; nebot věčně budu se trápit: nad Adonidem lkát, že mi zemřel, tebe se děsit. 1) Viz pozn. na str. 81. 2) Persefona, choť Hadova (= Plutonova) — královna podsvětí. 97 Umíráš, miláčku můj, jak sen se ztrácíš, má lásko! . j Nyní Kypris je vdovou a Eroti sirotky opět. S tebou — celá má čaromoc v troskách! Ze jsi jen lovil,1) m smělče! Kdyžra£ jsi byl krásný, co's blouznil měřit se s dravcem Takto kvílela Kypris; a Eroti truchlí a pláčí: „Neštastná Afrodita! Je mrtev Adonis krásný!" Kolik Adonis krve, as tolik prolévá slzí Kypris, a každá krůpěj, když skane, mění se v kvítek: ze slz rodí se anemonky, z krve pak růže .... Pláči nad Adonidem: „Je mrtev Adonis krásný!" Nad svým miláčkem v lesích — ó netkej, Kyprido, více! Lůžko z holého listí jest málo důstojné chotě. Na tvém loži spočívej Adonis, třebas i mrtvý! Jak jest krásný i mrtvý! Je krásný jako by dřímal. V podušky hebounké teď jej ulož, na kterých spával, na kterých božským spánkem vždy s tebou usínal v noci! Věnci ho pokryj, kvítím! Co zemřel, povadlo všechno; zároveň s Adonidem též kvítí povadlo všechno. Oiejem syrským ho krop a balsámem - kdejaký balsám vezmi za své! Též tvůj přec balsám, Adon vzal za své.... \ Na rouškách temně rudých už leží Adonis něžný; Erotů tlum kol něho jen vzdychá, hlasitě kvílí. Ze smutku nad ním vlásky si ustřihli. Na šípy šlape ' ') O smrti Adonidově viz pozn, I. str. 65. 98 ■i jeden, ten zase láme svůj luk a jiný zas toulec.1) Jiný mrtvému rozvázal střevíc, ve zlatém kotli jiní přinesli vodu, ten ránu omývá v boku, jiný — za mrtvým vzadu — jej něžně ovívá křídly. „Neštastná Afrodita!" tak Eroti truchlí a pláčí .... Hymen, stojící na prahu dveří, pochodeň zhasil,2) Hymen, i vínek svatební reztrousil; nezpívá více, nezpívá Hymen písně obvyklé, zato však pěje: „Neštastný Adonis krásný! A třikrát neštastný Hymen!"3) Nad synem Kinyrovým též Charitky pláčí a kvílí :4) „Adonis krásný mrtev!" tak jedna sděluje druhé. Nad Adonidem kvílí sbor Mus a zároveň zpívá smuteční zpěv — než neslyší Adonis, neslyší více. Chtěl by slyšet, 6 chtěl, ale královna Stínů to nechce 1 Pro dnes už zanecb nářků, Kyprido! Přestaň už kvílit! Však más zaplakat opět, rok příští zaslzet opět . . .5) J) ČtU TÓŠOV Šflmv', 8? Ô' ě7íz£QVia§B tpUQétQCCV. 2) Boha sňatku s pochodní zhašenou a k zemi spuštěnou vidíme na starých náhrobcích v museu Neapolském. 3) Porušený text upravil jsem si takto : „ciltti mUv "ASmvuv, hi nléov tbv Yfiévmov!" 4) Adonis byl podle povesti synem kyperského krále Kinyry a dcery jeho Myrrhy. Viz pozn. 2. str. 74. (Doleji čtu Molam m. MoZquí.) 5) nebo! slavnost Adonií se rok eo rok opakovala. 99 IDYLA 4. MLADÝ PTÁČNÍK, (FRAGMENT.) IDYLA 6. EROS A MUSY. (FRAGMENT.) Ptáčník — bezmála hoch — skryt v houští na ptáky číhal s vějičkou v ruce a zahleď Erota: na větvi seděl zimostrázové a zády k němu. Sotva ho spatřil, zajásal: nejspíš si myslil, že ptáka velkého vidí. Vějičky, kolik jich měl, hned jednu spojuje s druhou, špehuje větroplacha tu od zadu, tu zase zpředu — honba nebéře konce ... Hoch rozmrzen odhodí zlostně všecky vějičky pryč a k oráči starému zajde, jenž ho byl vyučil v tomto umění. Když mu vše sdělil, ukáže Erota, jak tam sedí. Usmál se stařec, zakýval šedou hlavou a chlapci v odpověď pravil: „Varuj se podobné honby a k tomuhle ptáčeti nechoď! Od něho dál! Je to hrozné stvoření! Budeš jen štasten, dokud ho nechytíš. Beztoho jednou, až budeš mužem, uprchlík onen — ted plachý, bázlivý, až se mu zlíbí, přikvačí jako ten blesk a pak sám tě do sítě chytne".... Erota, třeba je krutý a zlý, se nebojí Musy; ze srdce mají ho rády a stále mu vzápětí chodí. Pokouší-li se o zpěv, kdo nemá Erota v srdci, Musy prchají před ním a pranic nechtí mu vnuknout; začne-li sladce zpívat, kdo rozechvěn Erotem vnitru, všecky mu v ústrety jdou, ba o závod k němu se hrnou. Dokladem pádným jsem já, že svatou pravdou, co říkám. Zkouším-li o někom z bohů neb z lidí smrtelných zpívat, jazyk podivně vázne — mé hrdlo nezní jak jindy; začnu-li zpívati o pastýřích, o Erotovi, celičké proudy řinou se z úst až jásavých tónů1) . . . . li' 100 l) Zdařilá charakteristika úzkého okruhu básníkova tvoření — erotického a bukolského. 101 OESAH: ÚVOD................ VII-XVI THEOKRITOS: Idyla 1. Thyrsis.............. 3 Idyla 2. Kouzelnice ............. 11 Idyla 3. Zastaveníčko............ 20 Idyla 5. Pěvecký závod pastýřů ........ 23 Idyla 6. Zpívající pastýři........... 34 idyla 7. Obžínky.............. 37 Idyla 10. Ženci............... 45 Idyla 11. Kyklops............. 49 Idyla 14. Kyniska.............. 53 Idyla 15. Syrakusanky na slavnosti Adonidově ... 57 Idyla 18. Svatební píseň Heleně ....... 69 Idyla [19.] Zloděj medu ........... 73 Idyla 28. Kužel ............... 74 Idyla 29. Miláčkovi............. 76 MOSCHOS: Idyla 1. Eros uprchlík ........... 81 Idyla 2. Europa .............. 83 Idyla 5. U moře .............. 91 BION: Idyla 1. Žalozpěv na Adonida........ 95 Idyla 4. Mladý ptáčník ........... 100 Idyla 6, Eros a Musy ............ 101