Rok
Seznam vědeekfeh élánkú
v programmech tohoto gymnasia obsažených.
Název článku
1868    0 církevních immunitách v Cechách a na Moravě. 18G9    0 poměrech časových passiva českého, hledíc k jazykům staroklassickým. 1S70    T. Makcia Plauta římské komedie.
1871 0 mathematických základních operacích se zvláštním
ohledem na čísla t. zv. pomyslná.
1872 O mathematických základních operacích se zvláštním
ohledem na čísla t. zv. pomyslná. (Ukonč.)
1873 Príspevky k české skladbe.
1874 Platonovo učeni o ctnosti.
1875 Křemenové kliny, s osou souběžně broušené, a slídová
deska R/4..
1876 Kantovy kategorie se stanoviska filosofického realismu.
1877 O českém dative, prostém i předložkovém.
1878 Idea Platonova a Kantova.
Ukázka z překladu Sofokleova Filoktéta (vv. 827.—10S0.).
1879 O základních zákonech psychofysických.
1880 Ukázka překladu Sofokleova Oidipa na Kolonu
(vv. 1.—509.).
0 methodách psychofysických. 18S1     O charakteristikách.
1S82    Systematický seznam měkkýšův okolí brněnského.
1883 Pan Vilém z Pernštejna, tvůrce památné smlouvy
' Svatováclavské v r. 1517.
1884 Co soudil a učil Plato o umění řečnickém.
18S5    Obsah, komposice a účel Platonova dialogu Lysida.
1886 Styky Slovanů polabských s říší německou za krále
Jindřicha I. a císaře Otty I.
1887 Rostliny vstavačovité (Oruhideae Juss.), jejich tvar
a rozšíření. Prof. Theodor Lazar.
1888 Uvedení do stadia Tyranských not.
18S9 pomér císaře Fridricha III. k Uhrům za krále Ladislava Pohrobka a Matyáše Corvina až po mír šoproňský (1453-1463).
1S90    Okkultace nebo zakrytí hvězd měsícem.
1891 Úvaha o některých zprávách o Herodotovi posud za pravé pokládaných.
O chronologii některých Herodotových cest. 1S92    J. A. Komenského myšlenky psychologické (o přirozenosti lidské a o smyslech zevnitřních).
1893 Nůkolik kapitol z mikroskopické techniky.
1894 O dráze komety 1880. II.
1895 O vzděláni aesthetickém na středních školách.
1896 Erbenova „Kytice" po stránce aesthettieké s rozborem
„Pokladu".
1S97 Paměti a zápisy Smila II. Osovského z Doubravice a na Třebíči.
1898 Prof. František Báték
Seznam spisů v učitelské knihovně.
1899 Seznam spisů v učitelské knihovně. (Pokračování.)
1900 0 měřeni žáků.
Lit. činnost Vlad. Štastného.
1901 Telocvik a hry.
1 Prof. Dr. Eduard Formánek. (S podobiznou.)
1902 Seznam spisů v učitelské knihovně. (Dokončeni.) Peršana Sa'diho myšlenky o vychování.
Spisovatel
Václ. Royt. Vojtech Kotsmich.
Theodor Lazar Dr. Adam Stošek.
Dr. Adam Stošek.
Fr. Bartoš. K. Veselik. Dr. Fr. Koláček.
J. Kapras. Fr. Bartoš. K. Veselik.
J. Kapras. Fr. Višňák.
Jan Kapras. Dr. G. Gruss. Josef Uličný, Fr. J. Rypáček.
C. Vávra. A. Kunz. Rudolf Dvořák.
Dr. Edv. Formánek.
Fr. J. Rypáček. Ant. Krondl. Rud. Dvofák.
Karel Minařik. Dr. Jan Korec.
Jan Kapras.
Ant. Nosek Dr. Jan Mayer. Tomáš Šílený. Dr. Frant. Šujan.
Fr. J. Rypáček.
Kar. Kořínek. Jan Kapras. Jan Kapras. J. Karásek. Dr. i. Korec. Jaroslav Karásek. Fr. J. Rypáček. Karel Svoboda. J. Entlicher aFr. J. Rypáček,
Čtyřicátý
PROoRRíTim
pruního českého
I GYMNASIA STÁTNÍHO
U BRNĚ
kancem školního roku 1Q06-19Q7.
0B5RH:
l. Decimus Ausonius Magnus: Mosella. Preložil a úvodem opatřil Rudolf N e u h ö f e r.
o. Zemský inspektor školní Jan Slavik. Nekrolog od Fr. Jar. H y p áčka.
3. Zemský inspektor školní Václav Royt. Nekrolog od Dra. Frant. Šuj.ann.
4. Sappl, učitel Josef Oharek. Nekrolog od Fr. Jar. RypáCka. •i. Školní zprávy od ředitele ústavu za přispěni sboru.
U Brně, 1907.
Tiskem mor. akc. knihtiskárny. — Nakladeni vlastním.
nské vždy
po-onec jeho, šlání jšího antia ny a ttusií malá :, že
rhe-sídla
10VU
oval il za lům, i**); selle skoti však iii na mius 375 rikvi,
najiti jorné
1*
Qecimus Rusonius (Tlagnus: ÍDosella.
Přeložil a úuoôem opatril RUDOLF NEUHOFER.
Úuod.
1. Básník a ôíta jeho.
Mezi básníky, které sluší pokládati za poslední zástupce pohanské poesie římské za doby křesťanství nově se vyvíjejícího, zachová si vždy čestné místo Decimus Ausonius Magnus*).
Otec jeho, Julius Ausonius, slavný lékař v Burdigale (Bordeaux), povýšen císařem Valentinianem I. (367— 375) za senátora a stav se na konec praefektem v Illyriku, zemřel v devadesáti letech r. 378 po Kr. Syn jeho, narozený kolem roku 310 v Burdigale, nabyl doma dobrého vzdělání u svého otce, později u svého strýce, Aemilia Magna Arboria, nejslavnějšiho rhetora té doby v Tolose (Toulouse); když Arborius povolán do Byzantia jako vrchní vychovatel císařských princů, odešel Ausonius do své otčiny a chodil do burdigaiské školy řečnické. Jako mladý muž oženil se s Attusií Lucanou Sabinou ze vznešeného rodu senátorského, jež předčasně skonala v 28 letech zanechavši choti tři dítky. Vzděláním vynikal Ausonius tak, že r. 334 byl povolán na školu burdigalskou za učitele grammatiky, později rhe-toriky, a byl jím po třicet let. Asi r. 365 odešel do Trevíru, tehdejšího sídla císařského, neboť panovník Valentinian I. svěřil mu Čestný úkol, výchovu šestiletého syna Gratiana (nar. r. 359), jejž otec 24. srpna r. 367 jmenoval spoluvladařem. Je nespornou zásluhou Ausoniovou, že Gratiana vychoval za císaře dobrého. V průvodě obou účasten byl r. 369 výpravy proti Alemannům, kteří poraženi nad řekou Neckarem, nad prameny Dunaje, a u Lupoduna**); na zpáteční cestě do Trevíru nadšen byl opětným návratem k řece Moselle tak, že ji opěvá v stejnojmenné básni. Jako čestnou kořist obdržel suevskou dívku Bissulu, kterou rovněž oslavil v něžných verších, dochovaných však jen zlomkovitě. Císař Valentinian I. skonal 17. listopadu r. 375 v Pannouii na výprav? proti Quadům, a nastoupil syn jeho Gratian, za něhož Ausonius postupoval v hodnostech: maje již od r. 370 titul comes, stal se roku 375 quaestor sacri palatii, r. 378 praefectus praetorio v Gallii, později i v Illyriku,
*) Podrobný životopis, chronologická data a rodokmeny příbuzenstva lze najiti u Peipera v krit. vydání, str. LXXXX.—CXVI1L; nejnovější obšírné poučení souborné podává Martin Schanz, RLG„ IV. díl, 1 částka, 1904, 20-40.
**) Lupodunum je buď Laufenburg, buď Ladenburg vých. od Mannheimu.
4 —
Itálii a v Africe společně se synem svým Hesperiem*), až konečně r. 379 jmenován konsulem spolu s Olybriem, dosáhnuv tím nejvyšší hodnosti státní, z níž těšil se tak ješitně jako kdysi Cicero**). Ale císař Gratianus byl utracen 25. srpna 383 v Lugduně (Lyon) Andragathiem, důstojníkem usurpatora Maxima, jenž však rovněž zahuben násilně r. 388, byv před tím poražen The-odosiem. Všecky tyto žalostné události přežil Ausonius v Trevíru, odkudž za této doby po dvacetiletém pobytu v krásném kraji mosellském uchýlil se do jihofrancouzské vlasti své. Tam strávil klidně šťastné stáří as do roku 393, oddávaje se básnění a studiu, ctěn jsa i slaven široko daleko. Z přáte! byli jemu oddáni a často s ním vyměňovali dopisy řečník Q. Aurelius Sym-machus (345—415), Pauiinus (353—431), jenž však zavrhj myšlenkový svět pohanský a dav se pokřtiti kolem r. 390 byl knězem ve Spanělích a později biskupem v Nole, konečně Anicius Sextus Petronius Probus, konsul r. 371, oslavený v básni Moselle vv. 409.—413.
Ausoniův odkaz literární obsahuje přes půl čtvrtá sta čísel, z části prosou, většinou veršem psaných, jež Peiper dělí na 23 skupiny (z nich XXI. a XXII. nepravé). Ale pres tento značný rozsah dlužno říci pohříchu, že zdrcující převaze těchto skladeb třeba název „báseň" v pravém aesthetickém významu slova naprosto odepříti. Na Ausoniovi se ukazuje nejlépe, jak prázdný obsah lze zakryti dovedně přejatou frasí z autorů cizích: neobyčejně sečetly v klassických básnících, umějící Vergilia úplně z paměti í— pověstný Cento nuptiaiis, čís. XVII., slátán je z veršů Vergiliových s úžasnou dovedností —), hrál si s těmito naučenými frasemi, užívaje jich i v látce malicherné. Sem patří většina básní: I. Praefatiunculae, II. Ephemeris, III. Domestica, VI. Epitaphia heroum, qui bello Troico interfuerunt, VII. Eclogae, XI. Ordo urbium nobilium, XIII. Ludus septem sapientum, XV. De fastis, dvě sbírky epigrammů (XIX. a XXIII.) a ojedinělé básně, čís. VIII. a XVI. Vysvětlit! třeba úkaz ten bombastem a rhetorismem, jaký už od I. stol. po Kr. zmocnil se poesie římské. Skupinu XII. sám básník nazval přímo hříčkami (Techno-paegnion): verše končí nebo začínají se slovem jednoslabičným, počet slabik jednotlivých siov ve verši stoupá od jedné do pěti (tak zv. versus rhopalici), mísí se latina s řečtinou atd. Tím stává se poesie jeho učenou a umělko-vanou i tam, kde byla vhodná příležitost na projevení citů, na př. při oslavě příbuzných (IV. Parentalia) a učitelů školy burdigalské (V. Commemoratio professorum Burdigalensium).
Odtud lze si vysvětlíti, že objevují se tu i básně obsahu křesťanského hned vedle poesie přeplněné pohanskou mythologií. Ausonius patrně jako císařský vychovatel stal se officielně křesťanem, ale náboženská a mravní podstata křesťanského náboženství zůstala ho vzdálena. Přes to však nelze naprosto Ausonia odsuzovati: muž ten básnické nadání měl, jenže utápěla se tato „jiskra božská" v přívalu írasí stereotypně již užívaných, jež poznal z poesie klassické i z jejího neustálého napodobení za století následujících. Jako Gali je živé, pohyblivé letory maje laetum serena fronte ingenium, jež chválí na obyvatelích při řece Moselle; má jemný smysl pro krásnou formu, dává se upoutati půvabem přírodním i šlechetnými činy lidskými. Takovým jeví se nám v básních zlomkovitě zachovaných, jež oslavují zajatou Bissulu (čís. IX. Peip.), v listech, zvláště s Paulínem vyměněných (XVIII. 24.—32.), jimiž marně se snažil, aby ho odvrátil od přestupu na křesťanství, zvláště pak v básni Moselle (čís. X, Peip.), již dle našeho soudu dlužno považovati za hlavní dílo Ausoniovo.
*) V tomto přiděleni syna k úřadu shledává Sclianz jemný způsob odstranění Ausonia z veřejné činnosti.
**) Císaři odvděčil se Ausonius děkovným Ijsíem (čís. XX. Peip.), frasoviíým to panegyiikem, jaké byly za dob císařských v oblibě.
_
Z. Báseň (DoBelIa.
Báseň Mosella vznikla nepochybně r. 371 (svedčiť o tom narážka výše zmíněná na konsulát Probův) a napsána byla patrně v Trevíru (v. v. 448 násl.) z podnětu rovněž nahoře připomenutého: Ausonia nadchl k básni pohled na mosellský kraj, když se vracel z výpravy proti Alemannům. Ale výprava byla podniknuta dvě léta před tím; proto pravděpodobná je vtipná domněnka Schanzova, že Ausonius složil báseň tu jakožto chvalozpěv císařského města sídelního, místo však oslavy města samého obratně zvolil si velebení řeky, plynoucí kol Trevíru. Lze k tomu připojiti, že Ausonius všímá si jen dolního toku Mo-selly, čímž myšlenka ta ještě více nabývá víry.
Řeka Mosella, levý to přítok mohutného Rýna, vzniká ve Vogesách a obloukem protéká v délce 505 km území francouzské a německé; splávna jest v 344 km; od Trevíru konají plavbu dvě společnosti paroplavební. Právě však od tohoto města plyne Mosella velmi klikatým tokem mezi břehy příkrými a skalnatými, na nichž se rodí výborné víno mosellské; plavba je tu sice zdlouhavá, ale přírodními půvaby oplývá kraj okolní velice. Není tedy divno, že i starověký básník povzbuzen byl k složení básně, popisující přednosti a krásy, kterými řeka i sousední území vynikají.
Myšlenkový postup básně*):
A. 1.—22. Básník vrací se z výpravy proti Alemannům od řeky Neckaru, u města Vincu — nynějšího Bingen — přejde menší rýnský přítok Navu (Nahé) podél bojiště, na němž r. 71 Sextilius Felix za války batavské porazil Tutora (Tacit. Hist. IV. 70.), a srovnává hyperbolicky bitvu tu s pověstnou porážkou u Kaněn. Cestuje tak zv. římskou cestou podél lesnatého, málo obydleného Hunsrúcku přes Dumnissus (Kirchberg a Denzen), Tabernae (Stumpfer Turm) a kolonie Sauromatův, kteří tu byli usazováni v nezalidněné krajině, až překročí hranice Germanie a Belgie u města Noi-ornagu (Neumagen) při řece Moselle. Kdežto koruny stromové mu ve hvozdech zastíraly klenbu nebeskou, zde na Moselle překvapují ho jasné nebe, čistý vzduch a krásná scenerie (villy, vinohrady, tichý proud říční), jež ho upomína na slunný kraj u rodného města Burdigaly.
j B. 1. Vv. 23.-—47. Všeobecná chvála Moselly: Úrodný kraj,
císařské sidio v Trevíru, splavnost, klidný proud nezdržovaný ostrovy a peřejemi, zpětný tok způsobovaný plavbou proti proudu, břehy bez rákosin a močálův**).
2. 48.-74. Chvála vln neobyčejně průzračných, i ' 3. 75.—149. Ryby, jichž básník připomíná patnáct druhů: capito, tloušť
či kleně (Squalio dobula), salar, pstruh (Trutta fario), rhedo, mihule (Peíro-myzon marinus), umbra, lipan (Thymallus vulgaris), barbus, parma (Barbus ^ fluviatilis), salmo, losos (Salmo salar), mustela, mník obecný (Lota vulgaris),
perca, okoun iPerca fluviatilis), srovnávaný s parmicí karmínovou (Mullus barbatus), lucius, štika (esox lucius), tinca, lín (Tinca vulgaris), alburnus, bělice či ouklej (Alburnus lucidus), alausa, placka či podmořanka (Alosa vulgaris), sario, pstruh lososový či stříbrný (Salmo trutta), gobio, řízek obecný (Gobio vulgaris), konečně jeseter, jejž Ausonius mylně zve silurus, t. j. sumec, který v Moselle se nevyskytá, srovnávaje ho s velrybou (ballena)***).
*) Obsah tento nahradí čtenáři poznámky, jež by nutno bylo připojovati k jednotlivým veršům.
**) Básník tu hyperbolisuje, neboť ve skutečnosti má Mosella břehy skalnaté a ostrovy dosti četné.
•**) Ryby tyto popisuje Ausonius dosti nepřesně, takže u některých jsme na roz-I pacich, které básník myslí (hlav. rhedo, mustela). Vytkl to Ausoniovi již přítel Sym-
t machus ve svém listě (u Peipera, str. 142, 26—32), kde na konec ironicky se ho táže:
— 6 —
— / —
4. 150.—199. Oslava vinohradov. Básník srovnává vinice ty s révou pěstěnou na hoře Gauru u Neapole, na pohorí Rhodopském, Pangajském a Ismarském na Balkánském poloostrově, na výšinách kol řeky Garumny (Ga-ronne). Chváli pilné vinaře, jimž, zpozdi-li se, cestovatel i plavec se vysmívají; popisuje klamavé obrazy révy zrcadlící se v hladině říční. V to vložen (169—189) exkurs o laškovných hrách Satyrů s vílami.
5. 200. —239. Lodní zápasy a hry na řece. Často lze viděti na Moselle veslařské závody, jejichž pozorování odvrací rolníka od práce. Básník srovnává je se zápasy, jimiž na rozkaz Veneřin Amorové v zátoce Kumské u Neapole opakovali slavné Augustovo vítězství nad M. Antoniem u Actia r. 31 přeď Kr., jakož i s hrami na jezeře Avernském pořádanými na pamět přemožení S. Ponipeia r. 36 př. Kr. u Naulochu blíže Myl. Obrazy svými v hladině klamáni jsou veslaři právě tak jako dívka, jež po prvé spatří svůj obraz v kovovém zrcadie.
6. 240.—286. Rybolov koná se sítí vlečenou na laně, síti volně plující za pomoci korkových závěsův a udicí. Třetí způsob líčen jest obšírně, zvláště zmírání ryb na souši a jejich zoufalé pokusy zpětným výšvihem klesnouti do vody. Nezkušený rybář se vrhá za nimi (srovnání s mythickým Glaukem Anthedonským).
7. 287.-348. Villy na březích Moselly. Vší té podívané užívají obyvatelé pobřežních vili, které jsou stavěny s takovým vkusem, že i slavní stavitelé a technikové starých dob mohli by přijmouti jejich autorství: mythický Daidalos, jenž na dveřích Kumského chrámu Apollonova ve zlatě chtěl vytepati nešťastný skon syna Ikara (srv. Verg. Aen. VI. 14—33), Filon, stavitel athénského arsenálu námořního, mathematik Archimedes, jenž vynálezem válečných strojů zadržoval pád Syrakus (214—212) do rukou římských, sedm stavitelů slavených v desátém svazku spisu Imagines či Hebdomades polyhistora M. Terentia Varrona (116—27 př. Kr.), Menekrates jinak neznámý, Chersifron, budovatel chrámu Artemidina v Efesu, Iktinos, stavitel athénského Parthenonu, a Deinochares, jenž vystavěl palác krále Ptolemaia Filadelfa (284—246) v Alexandrii, v chrámě pak za pomoci magnetu zřídil volně prý visící kovovou sochu sestry a spolu choti královy Arsinoy*). Villy při řece Moselle jsou umístěny různě: jedna na skalnaté výšině, druhá na ostrohu vybíhajícím do řeky, třetí na zátoce, čtvrtá vysoko na pahorku s krásnou rozhlídkou, pátá na nízké lučině opatřena jsouc štíhlou věží, šestá při umělé ohradě zřízené na chov ryb, sedmá na strmé, již zamlžené hoře. Jsou tu i rozsáhlé sině, prostranná sloupořadí, parní lázně, jejichž návštěvníci raději ochlazují se v řece než v bassinu nebo vaně. Celý rozkošný ten obraz připomíná divákovi lázní Bajských u Neapole, kde však vládne hýřivost, protiva zdejší prostoty. Do líčení toho vsunuta, patrně později, ve v. 287—297 část, kterou velebí se klid říčního proudu (oproti dravosti Hellespontu), jenž dovoluje tu rozmlouvati s břehu na břeh; ozvěna obojího hovoru setkává se ve středu řeky samé.
8. 349.—380. Přítoky. Z levé strany se vlévají do Moselly: Sura (Sauer) se svými přítoky Promeou (Prüm) a Nemesou (Nims), pod Trevírem pak potoky Celbis (Kyll), Salmona (Salm), Lesura (Lieser) a větší Alisontia (Elz), tekoucí žírným krajem. Na pravém břehu vtéká do Moselly nejmo-hutnější její přítok Saravus (Saar) u města Konzu, pod Trevírem Erubris (Ruwer), pohánějící mlýny a pily v mramorových lomech, u Neumagen pak Drahonus (Drohn). Hyperbolicky dí básník, že, kdyby byla Mosella našla
Quando tibi hi pisces in libro nati sunt, qui in ferculis non fuerunt? Za české názvy isem diky povinen odborníku p. prof. Dr. Oldřichu Kramářovi.
*) Ausonius přižitá mu i stavbu pyramidy, na níž staří nejvíce se obdivovali úkazu, že za určité doby denní nevrhá stínu.
svého Homera neb Vergilia, více byla by známa než říčka Simoeis, proslavená Homerem, a Tiberis, opěvovaný Vergiliem.
9. 381.—417. Obyvatelé údolí Mosellského jsou ušlechtilí, ve válce cvičení, výmluvní, poctiví, jak býval M. Porcius Cato (234—149), a spravedliví, jak býval Aristeides athénský (zemř. 467 př. Kr.). Ausonius slibuje ještě jedenkráte, že v nové básni oslaví vynikající muže tohoto kraje i jednotlivé stavy: rolníky, právníky, náčelníky městské, členy městského senátu, rhetory, spravedlivé praefekty i Sexta Petronia Proba, jenž od r. 368 byl praefektem praetorio v Itálii, v Illyriku a Africe, a k této skutečné moci získal i titul nejvyšší, totiž konsulát, zastávaje r. 371 úřad ten spolu s císařem samým.
10. 418.—437. Vtok Moselly do Rýna. Básník žádá řeky Rýna, by radostně přijala Mosellu, ježto plyne od města císařského, spatřivši tam triumf obou císařů nad Alemanny. Rýn nemusí se obávati, že pozbude významu; naopak nyní sesílí tak, že se stane obávanou hranicí proti kmenům germánským; památka na splynutí s Mosellou značití se bude i dvojím hlavním ústím řeky Rýna do moře.
C. 438.—483. Závěr. Skromná tato báseň jest dílem Ausonia, narozeného v území gallského kmene Viviskův v Aquitanii. Až císař vrátí básníka do vlasti, ozdobeného hodnosti konsulskou*), znova bude opěvovati Mosellu ; v této nové básni zmíní se o městech, hradech, opuštěných tvrzích ochranných, o stavu rolnickém i o řece samé. Mosella zasluhuje, aby nebyla jen oslavována ve svém poříčí, nýbrž všude mezi vzdělanými lidmi. Vždyť nemohou se nad ni vynášeti ani řeky rodné jeho země: Liger (Loiře), Axona (Aisne), Matrona (Marné), Carantonus (Charante), Tarnes (Tam) a Aturrus (Adour). Slávu řeky Moselly poznají všecka zřídla, jezera, řeky, hvozdy, alpské toky Druna (Drôme) a Druentia (Durance), mohutný Rhodanus (RhOne), jenž protéká městem Arelate (Arles) a dává jméno oné čtvrti tohoto města, která na pravém břehu se rozkládala (Ďextra t. j. dí\ na pravém břehu), jakož i nejmohutnější řeka básníkovy vlasti, Garumna (Garonne).
Báseň vyniká, jak patrno z podaného obsahu, jasnou osnovou, vyčerpává látku úplně (opomíjejíc jediné popisu) měst a chvály vína a psána je s patrnou sympathií pro zvolený předmět. Různé hyperboly, nám snad někdy nechutné, dlužno omluviti náklonností ku přehánění římským básníkům vůbec obvyklou, jež průběhem století ještě se stupňovala, za to není tu téměř pověstné, unavující záplavy slov, jež vyznačuje mnohé básně moderní tak zv. popisné, líčící krásy přírodní. Jest tedy zajímavou ukázkou deskriptívni poesie : - z doby starověké. Praví-li M. Schanz na uv. m., že báseň zůstavuje nás
chladnými, posuzuje ji dle našeho mínění příliš přísně; mnohem spravedlivěji a s vřelou pochvalou vyjadřuje se o ní nejnověji F. Leo ve svém ná-rysu římské literatury**).
Báseň ta byla záhy velmi hledána; slavný Symmachus v dopise, v němž se mrzí na Ausonia, že mu neposlal této básně, praví (u Peipera, str. 141, 9—10): volitat tuus Mosella per manus sinusque multorum divinis a te versibus consecratus. Venantius Honorius Clementinus Fortunatus (535— 600), biskup v Poitiers, opěvuje Mosellu dvěma básněmi, III. 12, X. 9; v IX. století mnich Ermenrich v Ellwangen přejímal z Ausoniovy básně celé verše. Za doby humanistické po prvé otištěna Mosella Thad. Ugoletem 1499 v Parmě, kdežto v editio princeps Ausoniově z r. 1472 ještě chybí. Od té doby často vydávána i vykládána, ale namnoze chybně. Chválí ji Jul. Caes.
*) Básník vtipně mluví o ausonských (t. j. italských) svazcích prutů jako od-ť znacích moci konsulské.
**) Obsažen v P. Hinneberga, Kultur der Gegenwart, díl I. část 8, 1905, str. 371.
— 8 —
Scaliger i syn jeho slavný Jos. Scaliger (1540 - 1609), jenž vydal Mosellu v Heidelberce 1588; velice velebí ji J. F. Gronovius (1611 —1671): Festivis-simum et consulari ingenio dignum poema. Ducha básně však správně pronikl teprve j. Fr. Christ ve svém vydání v Lipsku 1746. V nové době několikráte vydána s důkladnými komentáři: L. Tross, Hamm, 1821, 1824 (obsahuje popis všech vydání dřívějších), E. Bócking, Berlin 1828, Bonn 1842 a 1845 v Jahrbücher des Vereines von Altertumsfreunden im Rheinlande VII. 3., H. de la Ville de Mirmont, Bordeaux 1889 (velice rozsáhlé, obsahujíc všecky úchylky i tiskové chyby dřívějších vydání), C. Hosius, Marburg, 1894 (nejvhodnější k studiu), R. E. Ottmann při svém překlade, Trier 1894 (pouhý text), W. Haag, Festschrift zu dem fünfzigjährigen Jubiläum des Friedrichs-Realgymnasiums in Berlin 1900, 23—36 (často se uchyluje od běžného textu a přijímá konjektury Mirmontovy). Pro kritiku textovou dlužno vyhledali apparát kritický v souborných vydáních Ausonia od K. Schenkla (Monumente Germaniae historica. Auetores antiqui. V. 2. Berlín 1883) a Rud. Peipera {Lipsko 1886), z něhož se Ausonius obyčejně cituje*).
Záhy vedeni Němci k tomu, aby báseň, oslavující jeden z nejkrásnějších koutů jejich vlasti, překládali do svého jazyka. Hessel (v úv.) zmiňuje se
0 starých, dnes ovšem zapadlých překladech Röhdeho, gymn. učitele v Trar-bachu na Moselle 1782 (jen v zlomcích), Lassaulxe v Koblenci 1802, Adama Storcka 1818, Karla Geiba 1822, Oppena v Kolíně 1837. Pro interpretaci cenný jsou dosud překlady Trossův v uv. vydání 1821, 1824 a Bockingův vuv. vyd. 1828, 1842, 1845 (překiad, pokud možno, věrný). Nové překlady podali Th. Vulpius (Jahrb. für die Geschichte Eisass-Lothringens IV. 1,1888 — překlad ten zůstal mi nepřístupným), Rieh. Ed. Ottmann, Trier 1894 (překlad věrný, opatřený i podrobným úvodem, alfabetickým kommentářem a původním textem), a Karel Hessel, Bonn 1894, druhé vyd. 1904 (překlad volnější, ale proto i čtenáře neodborníka asi více poutající). Kromě toho byla báseň
1 volně parafrasována H. Viehoffem, Trier 1885, v rýmovaných stáncích, jenž vynechal však všecka místa nudnější; zcela samostatnou báseň na základě Ausonia podal před ním A. Bacmeister, Aiemannische Wanderungen, I., 86, Stuttgart, 1867, „přeloživ" Mosellu v osmiveršových rýmovaných strofách. Tyto parafrase se čtou pěkně, ale stírají všechen původní ráz s básně, dodávajíce jí moderního nádechu romantického. Také do francouzštiny přeložili báseň E. F. Corpet, Paříž, 1887 a H. de la Ville de Mirmont, Bordeaux, 1889, který vydal i obsáhlou monografii De Ausonii Mosella, Paříž 1895. — Osnovou a myšlenkovým postupem kromě pripomenutých kommentářů zabývají se W. Haag na uv. m. str. 12.—20. a R. E. Ottmann, str. 57.—68, jenž však v rozčleňování osnovy zabíhá příliš daleko.
Mapu poříčí a toku Moselly mají z novějších vydavatelů Mirmont a Haag, jenž Mirmonta opravuje ve směru římské cesty z Bingen do Neu-magen.
í za nové doby stalo se mnoho pokusův o oslavu Moselly veršem; Haag na str. 11. zmiňuje se o konkurencích vypsaných v letech 1847 a 1897, k nimž došel neobyčejný počet básní více méně zdařilých. Jest zajímavo, že tyto nové písně o Moselle hlavně velebí výtečné víno mosellské, o němž Ausonius vůbec nemluví — popisuje totiž jen révu a vinohrady — snad dle Haaga proto, že mu nechutnalo, ježto zvykl těžkým vínům jihofran-couzským**).
*) Toto vydání je základem našelio překladu; ve v. 206 přijímám doplněk Boeckingův.
"*) Pokládám za milou povinnost svou poděkovat! na tomto místě pp. prof. F. J. Rypáčkovi a prof. dr. Ferd. Kňourkovi, kteří přečetli rukopis ochotně a mnohým pokynem přispěli na zdokonalení jazykové stránky prekladu,
Qecimus Rusonius íTlagnus; mosella.
Kvapící Navu jsem přešel, jíž z vodstva stoupaly mlhy,
s obdivem na hradby zřev, jež starému přidány Vinku,
kdež prý Gallie v boji kdys dostihla italských Kaněn,
bez pohřbu na nivách čety kde tlí, jimž nepomoh' nikdo.
Odtud kráčeje dál sám bez vůdce pustinou hájů, 5
nevida nikde tu stop, jež lidská nechala práce,
míjím vyprahlý Dumniss, kol něhož zde po vláze všude
žízní kraj, též Taberny svlažené plným vždy zřídlem,
lány, jež nedávno sauromatským rolníkům dány:
konečně zřím až v Belgie hraničním pomezi město 10
Noiomagus, Konstantin v němž měl proslulé sídlo.
Čistší tu plní vzduch kraj, též slunce zcela již jasné
stkvoucí září svou nám otvírá nachovou klenbu.
Zde již netreba hledati nebe, jež temnotou lesni
zavřeno tím, že haluze vzájemná spínají pouta: 15
nýbrž průzračnou zář ni nachovou nebes bán nechce
těm, kdo zírají, závidět svit dne jasného volný.
Dokonce všecko mne hnalo svým lichotným na vnějšek vzhledem,
s vlastí bych srovnal je, s Burdigaly stkvělé vším rázem,
tož vili štíty tu vždy jen na strmých vztyčené březích, 20
pahorky pokryté zelení rév, níž půvabné proudy
Moselly plynoucí v dál s vod tichounkým šumotem svojich.
Zdravím tě, řeko, ty slavená rolníky, slavená poli,
které Belgové za město vděčí, v němž vladař náš trůní:
řeko, jež stráně své máš kol porostlé, vonící révou, 25
na březích porostlá zelení trav, jichž barvou se pyšníš:
nesouc lodi jak more, a do vln svých kloníc se plynných
řeka jak řádná, i jezerům podobná skelnou svou hloubí,
schopná i těkavým tokem se bystřinám vyrovnat zcela,
chladivý skýtajíc nápoj, jímž ledové prameny předčíš: 30
všecko, hle, pro sebe máš, co zřídlo, bystřina, řeka,
jezero, rovněž i moře, jež dvojitým proudem se vrací.
Plynouc ty klidným proudem vpřed, ni bouření větru
netrpíš, nesneseš stajených skal ni zápasů prudkých.
Nucena nejsi ty bouřící vlnou tok zvýšiti v dravost, 35
nemáš ty půdy, jež uprostřed hladiny tyči se výše,
v běhu jí poutána jsouc: nechť ostrov ti nevezme pocty
pravého jména, když rozloučiv vodstvo na dvé je tříští.
Ty, jež dvojí sis zvolila směr, též opačným proudem
— 10
- 11 —
stékáš, do vln že vzdutých tam tlukou kmitavá vesla, 40
jakož i tím, že po březích lanem, jež nezemdlí nikdy,
vzpínají plavci na šíji své vždy stožárů pouta.
Kolikrát jímá tě div, když v proudy zpětné se díváš,
myslíc, volněji skoro že po proudě vlny tvé plynou?
Nekryje břehů tvých rákosin lem, jenž močály rodí, 45
v líném toku ty břeh svůj nekryješ nečistým bahnem:
bez kalu stoupají nohy zas čisté v plynoucí vlny.
Jdi si a pokrývej podlahu fryžskými deskami hladkou,
mramornou hladinu stra v svém atriu s ozdobným stropem!
já však pohrdná tím, co získané bohatství skýtá, 50
přírody dílu klanět se budu, kdež chudoba vnukův
hrozná nehýří nikde, jež plesá jen ze zbytků jmění
Písčina pevná břeh zde pokrývá smývaný vodou,
šlépěje, jež jsi tu vtísk', tvar trvalý nezdrží nikdy.
Ve skelných hlubinách zříš skrz hladkou hladinu tvář svou, 55
tajností řeky tu nemaje: právě jak blažící vzduch též
volným se otvírá vstupem všem jasným pohledům lidským,
takže ni větrové mírní ti nebrání, patříš-li v prázdno,
tak, co noří se v hloub, zrak vnitřkem napiatý pozná,
tůně i tajemná říš se volnému otvírá zření, 60
vody-li zvolna plynou a postup průzračných vlnek,
v duhovém odkrývá svitě všech tvarů změtené množství:
tím, že lehký běh vln vši zbrázděnou písčinou zmítá,
tím, že schýlené trávy se v zelené kmitají hloubi;
byliny pak, jež zmítány jsou v svých domácích vodách, 65
v zákmitech snášejí údery vod, že zřejmý i tajný
kámen je nám, a křemen se liší v zeleném mechu.
Takový šíří se břeh tam Britannům pohorským zcela,
když řas zelených dav a nachový obnaží korál
odliv i bělostné perly, ty hledané zárodky lastur, 70
po nichž touží dav, i pod vln bohatým množstvím
tvoří z nich podobné šperky, jež podobny našim jsou stkvostům.
Nejinak vespod radostných vln té Moselly klidné
odkrývá kaménků přidanou směs tvar odlišná barva.
Zrak tvůj napiatý přec svým kmitáním unaví stálým 75
hravě tu plující ryby, jež z ruky se vysmeknou lehce.
Nelze však kdekterý vypočist druh ni zkřivený pohyb
ani přečetné houfy, jež proti proudu zas plují,
jména ni potomky všecky, jež rod ten vychoval četný,
nemohu říci a nesvolí ten, jenž druhý díl moci 80
nad světem má v svou trojzubec mořský ochranu přejav.
Ty mně, Naiado, vílo, co sídlíš na řičních březích,
vypočti sbory ryb šupinou krytých a vykládej, jaký
sinavou řekou dav tvorů v jasném řečišti plyne.
V písčině travnaté tloušť tam stkví se šupinou krytý, 85
maso jenž příjemné má a hustě je prorostlý kostmi,
na jídlo kterého schovat dél nelze než dvakrát tré hodin,
pstruh též, po těle kryt jenž hvězdami rudého nachu,
mihule dál, v níž neškodí kost svým jedlíku hrotem,
lipan kmitný, jenž klame tvůj zrak svým plováním rychlým. 90
Ty rovněž, zmítaná ústím Saravu, křivo jenž proudí,
tam, kde šesterá ústí kol skalnatých pilířů hlučí,
když jsi veplula v proud, jenž o mnoho větší má význam,
bez pout provádíš své, parmo, pohyby volné,
lepší jsouc, čím věkem jsi dál, neb tebe jen stihl 95 z tvorstva, které tu dýše, věk staroby beze vší hany. Tebe též, losose slavný, jenž rudým masem svým záříš, neprejdú, který ocasem svým v kmit široko pleskáš, tak že od hloubi vln lze údery v hladině znáti, když tvé pohyby skryté se na vodě projeví klidné. 100 Pancíř šupin kryje tvou hrud, však na čele kluzký, losose, jsi, jenž zjevíš se na stole, volba kde těžká; chová-li tebe kdo dél, ty bez zkázy dobu tu snášíš, skvrnami na hlavě zřejmý, však ze zadu tlusťoučké tělo houpe se jakož i břich, jenž přetučným oplývá masem. 105 Ty, jenž v illyrských bahnech, jak dvojjmenný tvoří je Hister, mniku, jsi chytán, když zjeví se v hladině plovoucí pěny, do našich zbloudilý vod, by veselé Moselly proudy zbaveny nebyly tebe, jenž slavným vodstev jsi synem. Jakou tě příroda skrášlila barvou! Tu se svrchu černé 110 šíj tvou značí nám body, jež obchází žlutavá čára; kluzký pokrývá zadek ti tmavě zmodralá barva; do středu těla jsi nápadně tlustý, však odtud již suchou koží drsno tvé tělo až v ocasu nejzazší konce. Okouna nesmícím též, vždyť stkvostem je bohatých hostin, 115 jediný z říčních ryb, jenž cenou rovná se mořským, schopen, by v závody šel i- s nachovou parmicí mořskou: chuť tvá není nám mdlá, a díly na pevném těle srůstají zářezy svými, leč kost zas dělí je snadno. Štika tu posměchu v plen svým „Lucius" příjmením daná, 120 vládkyně rybníků, sok největší zvučícím žabám, dutiny v moci má všude, jež rákosím skryty i bahnem. Ryby té nevolí nikdo, když hostin určuje pořad, za to však s protivnou vůní se v kuchyních dýmavých vaří. Kdo však, lidu to stravu, by nezná! zelených línů, 125 rovněž i bělice, chlapeckých udic jež bývají kořist, na kamnech syčící též, jak pamlsky chudiny, placky? Tebe, jenž druhů dvou střed, však obé jsi, ale i žádné, jenž přece nejsi nám pstruh, však losos ne rovněž, ty pstruhu stříbrný, který jsi chytán, věk máš-li uprostřed obou? 130 Ty též, v zástupech ryb jejž říčních jmenovat dlužno, řízku, jenž neměříš víc, než dělá dlaň bez palce dvojí, přetučný, oblého těla, jenž jiker plné máš lůno, hřívu přejav i parmy, již vousy splývají od úst. Teď však, jesetre zdatný, tě oslavím, zvíře jsi mořské 135 bezmála, o němž já mním, že delfín to takřka je říční, natřený attickým na zádech olejem: vodou tak mocně šineš se vpřed a dlouhého těla jen rozvíjíš zřídka pohyby, zdrží-li mělký je tok neb rákosí říční. Však když klidnou svou ty po proudě plavíš se cestou, 140 tobě i zelené břehy, ryb modravý národ se diví, nad tebou žasnou průzračné vody; ven roztéká z řeky mocný se proud, a vrchní z okrajů vyplynou vlny. Jak as velryba kdys tam v Atlantském chová se moři, když jest větrem neb pohybem svým až ku břehům zemským 145 <' zahnána: kypí tu tříštěné moře a veliký zdvíhá se příboj,
sousední bojí se hory, že zjevem tim stanou se menší.
I
— 12 —
Tato však velryba klidná, jež pluje Mosellou naši,
zhouby vzdálena jest, jak zdoba jsouc přidána proudu.
Však již spokojen buď s tou prohlídkou tekoucí dráhy, 150
houfů kluzkých ryb, též s čítáním četných těch davův.
Jiný nechť předvedou div nám nádherný vinice krásné,
těkavý dráždi ať zrak, co Bakchos poskytl lidstvu.
Tam, kde vztyčený štít výš dlouhým hřebenem pne se,
skalisko, slunný i hřbet, stráň úvalu, zářezy horské 155
révou se vztyčují zvolna jak v divadle přírodou vzniklém.
Tak i Gaurský hřbet rév záhony vznešené zdobí,
Rliodopu též, a Pangajské hory se stkvějí svým vínem;
Tak se Ismarský vrch as zelená nad mořem thráckým;
vinice tak v mé vlasti tok zdobí Garumny žlutý. 160
Dokonce v nejvyšších temenech hory, jež v úval se sklání,
posazen říční je lem vždy zeleným Bakchovým darem.
S chutí tu pracuje lid, i rolníci v námaze spěšné
na vrchu nejvyšším tuží se kvapně i skloněném hřbetě,
o závod prázdným škádlí se křikem. Tu samotný chodec 165
po břehův okraji jda, tu plavec, jenž po lodi jede,
potupnou zpívají píseň všem zpožděným; ozvěnou zazní
skalina jim, les věčně se dmoucí i koryto říční
Divadlo však, jež skýtá ten kraj, lid nebaví pouze:
věřil bych, s polí že Satyři s vílami modravých zraků 170
v okraji břehů se kdes zde k vespolným scházejí stykům,
Pany kdy s kozími běhy tu bujará laškovnost dráždí,
do vln že skáčí náhle, by bázlivé pod vodou sestry
děsili bijíce v proud těl tlukotem neznalým plavby.
Často i ze středu vrchů, když odňala slaďounké hrozny, 175
říční Panope k svým tam pohorským přítelkám prchá
Faunům smělostí známým, tož božstvům venkovských luhův.
Když pak ohnivé slunce se zastaví v půli své dráhy,
v zátoce společné prý, jak Satyři, vodní tak sestry,
družné konají reje, žár p Pí liš—li planoucí skýtá 180
chvíle, v nichž vzdálit se lze vší schůzky s národa davem.
Tehdy laškují víly v svých zátokách skáčíce rodných,
ztápějí Satyry v proud, jim plování neznalým zcela
z objetí rukou prchají v ráz, kdy zklamáni byvše
smekavé chápou údy, leč laskají plynoucí vodou. 185
Zjevy ty však, jež nemohl zřít zde nikdo ni seznat
pohledem, z části jen lze mi tu líčit: nechť skryty jsou taje
svěřené, úctu jež chtí, v svých říčních na věky proudech.
Zřejmě však sledovat onen lze zjev, když sinavá řeka
stinný vrch zrcadlí v sobě, že listím kryti se zdají 190
říční vlny, a proud jak posázen celý je révou.
Jaký ío nádech hladina má, když vyvede pozdní
stíny večerní hvězda, hor zelení Mosellu kryjíc!
Celá pak temena plují vln v kmitavých pohybech, chví se
cizí tu réva, a v zelených bují vinohrad vlnách. 195
Šálený přičítá plavec i výhonky zelené v řece,
plavec, jejž dřevěný člun v dál říční hladinou nese
v prostřed právě, kde splývá v proudě mátožný obraz
vrškův a podob, sousední meze kde spojuje řeka.
Jak též půvabný pohled nám takové divadlo skýtá, 200
ve středu proudu kdy závod veslařské vedou tam čluny,
i
— 13 -
různé obraty činí, a podél zelených břehů
rašící výhony tepou, jež v požatých vznikají luzích!
Řidiči bystří jak tuží se v zádi i na přídi lodni,
jakož i chlapců ten houf, jenž těká hladinou říční, 205
vidi-li (rolník tam, kde zelený břeh se výš tyčí,
nedbá, jak) míjí den, hře raděj' před svojí prací
přednost dá; vděk nový tu staré zatlači strasti.
Na jaké pohlíží hry tam Bakchos v zátoce Kumské,
po hřbetě révou když pokrytém jde, jejž sopečný Gaurus
tvoří, neb vinici onou, již Vesuv dýmavý hostí, 210
Venus když radosti plna, že Augustus zvítězil stkvěle,
kázala laškovným bůžkům, by zlou seč poznovu hráli;
bitvu, jakou kdys egyptské loďstvo i koráby římské
svedly, kde leukadský ostroh v své vládě Apollon třímá,
neb když poznovu Mylskou řež, jíž Pompeius zdeptán, 215
v jezeře Avernském hrou kumské opáčí čluny;
neškodné srážky lodí, boj na moři vedený žertem,
na nějž Pelorus zří, jenž Sicilský ovládá ostrov,
zeleným obrazem v hladině své moře opáčí siné:
tvářnost nejinou mládeži dá, jež odvahou plane, 220
mužnost, říční proud, i zobec pestrého člunu.
Když však slunce je svým v ráz obleje planoucím žárem,
vytváří poznovu nám tvar plavců v krystalné hloubi,
zjevuje skloněných těl nám opačně zkřivené stíny.
Pohyby čilé jak pravou i levou vždy násobí rukou, 225
jak řád změnivše vesel tíž vzájemně střídají lodní,
právě tak v obrazích vlhkých proud jiné podává plavce.
Lodní mužstvo samo se těší z obrazů těl svých
žasnouc, že podoby podává proud až do klamu věrné.
Jako když kadeří účes chtíc ukázat v úplné kráse, 230
třpytného zrcadla stkvost, jenž v dálku šírou se leskne,
po prvé k svěřenky zrakům si chůva přiblížit troufá,
dívenka veselá hrou se doposud neznámou těší
myslíc, v půvab že zří své rodné v zrcadle sestry:
polibky tiskne v třpytivý kov, jichž nesplácí nikdo, 235
jehlice vetčené opraví zas neb k okraji čílka
vlasů se skroutivších proud zas prsty se srovnati snaží:
právě tak lodní mužstvo se při hře šálivé slinuv
raduje z dvojakých podob, klam s pravdou jevících spolu.
Snadný přistup pak kde dovolí proudící řeka, 240
po vší hloubi tu dav, jenž pustoší bohatství říční,
hledá ryby, hlubina které zde schraňuje špatně.
Daleko ze středu proudu muž táhna vlhkavou šňůru,
vybírá houfy ryb, jež polapil uzlitou sítí.
Druhý však taní, kde volným jen tokem se šine vpřed řeka, 245
napíná síť, jíž přidaný korek dá plování schopnost.
Ten zas v plynoucí vlny se dolů se skalin chýle
sklání zkřivený hrot, jenž na prute ohebném trčí,
metaje udici, smrtícím kterou obložil soustem.
Jakmile však, té neznajíc lsti, ryb těkavá četa 250
ústy ji chytne a široký chřtán až ve vnitřní hloubi
pozná — žel, pozdě — ránu, již zasadí zakryté hroty,
zatím co strachem se zmítá, už znamení svrchu se zjeví,
souhlasně kýve se prut, jak šňůra se kmitavé třese.
14
Bez všeho prodlení teď ji zděšenou úderem hlučným 255
obratný vyloví hoch ven na břeh; úhoz ten přejme
vzduch, jak mávneš-li bičem si někdy v prostoru prázdném,
zahlučí vánek a zasyčí vítr, jak hnul jsi vším vzduchem.
Chycené oběti však i přes suché balvany skáčí,
bojí se smrtivých střel, jež metá den nosící světlo. 260
Ryba, jíž v rodném proudě zůstala svěžest, zde v našem
malátná vzduchu, jejž vdýchala těžce, stráví svůj život.
Volný jen pohyb kmitá se tělem, síly jež tratí,
ztuhlý dopouští ocas již slední záchvěvy žiti,
zející jícen se nesemkne, vzduch pak nabytý dechem 265
žábry pouštějí ven, být chtějíce bez vánků zhoubných.
Tak, vzduch v kovářské dílně když vzdouvá veliké ohně,
střídavě otvory svými ty větry přijme i tísní
záklopka vlněná k měchu se pojíc, jenž zroben je z buku.
Však já zřel jsem i ty, jež ve chvění na prahu smrti 270
zbytky sebraly sil, v tom do výše vzepiavše těla
skloněná střemhlav se vrhly až v řeku, jež stékala níže,
opět se zmocnivše vod, ač nad nimi zoufaly zcela.
Jinoch však, neschopen snášeti zmar, je napadá s výše,
neznalý jsa, ba zpupnou plavbou je chytit se snaži. 275
Jednou tak v Boiotský průliv prý Qlaukos, jejž Anthedon zrodil,
jakmile smrtivé přijal jen chutnáním Kirčiny trávy,
byliny zkusiv ony, jež mroucím se hodily rybám,
v moře se Karpathské vrh' jak nový člen rodiny vodní.
Obratný v lovu, i sítí i udicí, Nerejské říše 280
skryté zkoumatel, na moři lově, jež ovládá Tethys,
lupič jak plul teď sám mezi houfy, které dřív chytal.
V takové shlížejí děje ty villy, jež velikou řadou
visí na stráních skal svým do výše čnějícím štítem,
které dělí v dvé proud, jenž uprostřed záhyby bloudí 285
plnými zátok, a obydlí krásná břeh obojí zdobí.
Kdo by jen divil se sestské sláni, již Nefely dcera,
Helle, nazvala, úžině kdo, jíž abydský hoch plul?
Kdo by moři se divil, jež mostem přepažil velkým
od břehův asijských perský král, kde vodami průliv 290
svými zbraňuje Evropě styk s vší asijskou zemí?
Není tu hrozné běsnosti moře ni šílících větrův
zápasů lítých; tu přes řeku řeč lze navázat lidem,
rozmluvy vzájemným dál pak hovorem splétati vespol.
Přátelské hlasy, nesoucí pozdrav, tu směšují břehy, 295
hlasy, ba téměř i ruce; a slova, jež s obojí strany
ozvěnou zní, vln v středu se stýkajíc opáčí echo.
Kdo těch nesčetných vili vzhled půvabný ličiti chtěje
popsati schopen staveb je tvar, jda od villy k ville?
Dílem tim by Gortynský umělec nezhrď, jenž létav 300
založil Kumský chrám, jenž neštěstí Ikara syna
ve zlatě zvěčnit se snaže byl oteckým zasažen bolem :
Filon ni Kekropský, Archimed ne, jenž sokem svým chválen
syrakusské války mu slavný prodloužil zápas.
Snad zde výtečné své lidské výtvory práce 305 mělo i mužů těch sedm, jež Varro v desátém svazku oslavil, zde snad slavným Menekrat uměním proslul, umělec též, jenž v Efesu slynul, i v athénském hradě
— 15
Iktinos, kterému sova, jsouc kouzelným natřena jedem
ptáků všecek druh, láká jej svojim pohledem ničíc. 310
Zde dlel muž, jenž Ptolemaiův vystavěl palác,
Deinochares, v jehlan čtyrboký do výše vztyčiv
pyramidu, která svůj stín si stravuje sama;
jemuž kdys k oslavě svazku král nečisté pokrevné lásky
do výšin Farského chrámu dal zavěsit královny sochu. 315
Magnet působi totiž svou mocí po klenbě stavby,
dívku poje tu k sobě, již železný k němu vlas táhne.
Protož nutno i věřit, že mužové tací neb rovní
jim zde v belgickém kraji ty lepé stavěli domy,
zřídivše na výších villy, jež řeku půvabně krášlí. 320
Jedna už polohou tyčí se výš tam na skalné spoustě,
druhá zas na ostroh stavěna břehu, jenž vybíhá v řeku,
třetí zpět šinouc se vlastní si proud, jenž zátokou chycen.
Čtvrtá zabírá vrch, jenž nejvýše nad řekou strmí,
takže sj přes poušf i lán zde snadno osvojí přehled, 325
krajů pak požívá jakoby svých tim rozhledem vzácným.
Dokonce villa, jež v úrodných luzích je na základ nízký
stavěna, vyváží všecko, co příroda výšině skýtá,
tím, že čnějicí střechou výš do vzduchu směle se tyčí,
jevíc vysokou věž, jak byla v Egyptě Fáros. 330
Jiná má přednost, že ryby, jež zavřela v hrazeném víru,
lapá na slunné půdě, již skalnatou nezoral nikdo.
Tato má oporou nejvyšší hřbet, kol plynoucí řeku
pohledem vidouc, jenž zamženým mrakem temní se valně.
Nač jen bych vzpomínal síní, v luk zeleni stavěných dole, 335
nač pak budov, jež svrchu se řadou stkví nesčetnou sloupův?
Nač pak lázní těch, jež na břehu zřízeny parou
zaplní vše, když oheň čerpaný z planoucí výhně
valí sálavé teplo ven stěnami dutými uvnitř,
kupě zavřenou páru, kdy plá žár, v chuchvalců shluky? 340
Zřel jsem, jak mnozí, ač znaveni potem, přec pohrdli pyšně
nádrží lázně i chladem, jejž zavřené koupele skytnou,
aby jen užili tekoucích vln, pak zbystřeni proudem
hlučnou plavbou svou proud studený tříštili na dvé.
Proto kdyby sem host až od kumských zavítal břehů, 345
soudil by, Baje že svůj zde v měřítku zmenšeném obraz
tomuto dodaly kraji; tak veliká vyspělost, půvab
láká sem, však zábava přec tu nerodí přepych.
Než kdy přestanu již tvé sinavé opěvat proudy,
jmenovat, Mosello, tebe, jak rovna byla bys moři, 350
ježto v různých ústích se široko vlévají v tebe
nesčetné řeky? Ač mohly by tok svůj prodloužit dále,
přece jen kvapí, by v tobě své skromné strávily jméno.
Vždyť i zvýšená tokem, jejž Promea, Nemesa skytly,
Sura pili v tvé ne bez úcty vejiti vody, 355
Sura, vděčíc se tobě řek množstvím, jež po cestě sbírá,
s jménem tvým jsouc smíšena k větší slávě, než kdyby
s oteckým mísila mořem své ústí neznáma světu.
Tebe prudký Celbis i Erubris mramorem slavný
kvačí co nejdřív se dotknout vln proudem oddaným službě: 360
Celbis, jejž zdatných ryb proslavil chov, však Erubris opět
•kvapným točením v mlýnech vždy kameny uvádí v pohyb,
— 16 —
—    17 -r-
hladkým mramorem táhne pily, jež hlučivě skřípou,
bez ustání poslouchá hluk kol z obojích břehův.
Pomíjím Lesuru malou i Drahona skromného vodstvem, 365
uvádět nechci ni proudů Salmony, zhrzené každým:
dávno již spoustou vln mne hučící Saravus volá,
lodi jenž nosí, celým svým vzhledem: vždyť prodloužil tok svůj
dlouhý, by unaven ústim se valil až v císařském sídle.
Alísontia není ho menší, jež tiše se ploužíc 370
bohatou půdou, břeh omývá lánů, jež úrodou slynou.
Nesčetné říčky, jak každou vlastní útočnost nutká,
chtějí být tvými. Tak veiká ctižádost kvapící vlny
pudi neb povaha sama. A protož, Mosello božská,
Smyrna kdyby ti pěvce neb Mantua poskytla slavné, 375
v pozadí Simoeis byl by, jenž v trojských se vzpomíná krajích,
Tiberis též by si netroufal vic svou vynášet slávu.
Odpusť mi, mocný Říme! Kéž závisí se dotčená vzdálí,
Nemesis též, jež Latia řeči je neznáma dosud:
vždyť zde císaři Říma své vladařské mívali sídlo. 380
Mosello, tobě buď zdar, ty plodin i mužů ctná matko!
Tebe předáci slavní, tě mužstvo cvičené válkou,
tebe výmluvnost krášlí, jež s řečnictvím závodi římským.
Dokonce přírody moc tvým svěřencům pevný ráz dala,
jakož i veselý mrav, jenž jasným čelem se značí. 385
Nejenom Řím smí chlubit se Katony s ryzími mravy,
nikterak sám jak rozhodčí v tom, co slušnost a právo,
Aristid nestkví se, staré jenž Athény slavnými činí.
Než nač odbočil jsem tak příliš povoliv uzdy,
láskou k tobě jsa zmožen proč slávu tvou zmenšuji? Schovej, 390
Muso. svou lyru a sledními zvuky rozechvěj struny.
Nadejde čas, kdy studiem já strast zátiší mírně
neslavného a v stáří výsluní život svůj trávě
touto čestnou láskou jméno si zjednám, až mužů
belgických budu pět činy, mrav zděděný, zdobu to slavnou: 395
něžné tkáti mi básně pak z jemných nití svých budou
pierské Musy a útlým vhodnou tu osnovu útkem
prokládat budou; i našim vřetenům dodá se lesku.
Koho snad nebudu jmenovat pak? Též rolníků klidných
vzpomenu, zákonů znalcův i v řečnění zdatných, 400'
mocné to ochrany vinným; všech předákův, radnice které
zřela jak z občanů první; též senátu vlastního městům;
takových též, co římské proslulá výmluvnost školy
přivedla srovnáním k slávě starého Quintiliana;
těch, již nad městy vládli a tribunál povznesli k slávě 405
prostý krve a sekyry, moci znak, bez cizí škody:
praefektů, kteří Britannům, sever jež zrodil, i kmenům
italským vládli vždy svou hodností druhého stupně;
muže též, který Řím, střed světa, i národ i senát
řídil, nemaje jen své jméno na pnniím místě, 410
ač přec roven jsa prvním: nuž, Štěstěno, odklid ten omyl
konečně svůj a úřady vrcholíc získané dosud
dej mu již nejvyšší stupeň vši pravdivé pocty, by vnuci
vznešení mohli ho dosíci znova. Však počaté dilo
dotkáno bud, ted oslavu mužů dadouce stranou 415
slavme řeku, jež blažena jest svým radostným tokem
po luzích zelených kolkol, a v rýnské ji zasvěťme vlny.
Otevři teď své záhyby siné i zelené vodstvem
roucho, Rýne, a vyměř prostor novému proudu,
bratrskou zvětšen maje být řekou; však odměnou nemáš 420
vodu jen samu, než protože řeka ta od hradeb plynouc
císařův sídla viděla triumí, jejž slavil syn s otcem,
u Nikru nepřátel dav když zahnán a nad Lupodunem,
nad zřídlem Histru též, jenž kronice římské je neznám.
Skončen že boj, list ten ted z vavřínu přichází k tobě; 425
odtud jiné a jiné donese řeka. Dál spojeni spějte,
rudý okean vpřed svým mocným povzbuďte proudem!
Ty pak, překrásný Rýne, se neboj, že zdáš se nám menším:
závisti nemá tvůj host. Ty na věky získáš tím jméno:
proto jsa bezpečen pověstí svou teď sestru si přiber. 430
Bohaté vodstvem i bohaté vílami, k oběma štědré
řečiště rozšíří v dvé jich výtok dvojími břehy,
společné otevře dráhy jim tímto rozlišným ústím.
Tolik ti přibude sil, že Franků země se třese
strachem, i Qermani s Chamavy: za pravou mez budeš vážen. 435
Z takové řeky ti jméno i rovněž vyplyne dvojí,
takže, ač jediný ze zřídla pluješ, zván dvourohým budeš.
Tento zpěv já, jenž za původ vděčím Vivisků kmeni,
hostinným svazkům Belgů však nejsa znám nedávno teprv,
Ausonius, jméno to římské, než vlastí i rodem 440
z kraje mezi Pyrenej horstvem a hranicí gallskou,
Aquitanie veselá mrav kde vrozený řídí,
odvážně skromnou písní svou pěji. Nechť volno mi řeky
posvátné dotknout se jen tím prostým pokusem básně.
Netoužím po chvále, zdám spíš za milost. Mnoho máš takých, 445
vznešená řeko, již ve zvyku mají svém rozchvívat svaté
boiotské proudy a Agannippu vyčerpat celou.
Já však, ať jakkoli velká se zjevila nadšení mého
žíla, až v burdigalskou vlast, v můj útulek stáři,
Augustus, otec i syni, mé duše největši péče, 450
ausonským svazkem mne daříce prutův a kurulským stupněm,
pošlou, až dokončím úřad jak učitel císařský věrně,
šíře pak vylíčím tvou slávu, severní řeko.
Přidám města, kol nichž ty tichým řečištěm plyneš,
hrady, jež na tebe zří zdmi starými s hrozivé výše; 455
přidám táborů řadu, jež k ochraně stavěny hranic,
teď však Belgům zdolaným právě jsou sýpkami zásob;
přidám rolníkův stav, jenž na obou březích je šťasten,
vylíčím, uprostřed práce jak valíš se lidské i býčí
břehův lemu se tknouc, že bujnou v dvé úrodu dělíš. 460
Nepředčí Liger tebe, ni nepředčí Axona divá
ani Matrona, území gallské jež od Belgů dělí,
ani Karanton sám, zpět Santonským přílivem vzdutý.
Ustoupíš, Duranský proude, jenž z chladného horstva se vališ,
Gallie za tebe umístí Tarna, jenž nosívá zlato. 465
Ten pak, jenž řítí se běsně stem balvanů, jež se v něm točí,
v nachové moře přec teprv, až vládkyně Moselly božstvo
před tím uctí řádně, se Aturrus tarbellský vleje.
Mosello božská, nesoucí rohy, tě v cizině třeba
slavit, ne snad jen v kraji, kde z horského vysouváš zřídla 470
zlativou zdobu, jež krášlí tvé býčímu podobné čelo, nejenom tam, kde klidný svůj běh luk záhyby valíš, neb kde otvíráš ústí níž pod městem Germanův svoje ; jestliže pochvalný hlas mou skromnou provodí báseň, bude-li někomu vhod tou básní stráviti prázden, přijdeš do lidských úst jsouc veselým kochána zpěvem. Tebe poznají zřídla i jezera bystrá i siné řeky i letitý hvozd, jenž zdobou těchto je krajů: Druna bude tě ctít, svých břehů nejistá tříští Druentia, alpské i řeky i mocný, jenž městem proudí dvojitým, Rhodan, by pravému jméno dal břehu siným jezerům já, všem šumícím do dáli řekám tebe velebit budu i Garumně, velké jak moře.
2em5ký inspektor školní lan 51auík
Za minulých prázdnin doletia z Prahy na Moravu neočekávaná a ne-nedálá zpráva zarmucující. Vynikající, pečlivý a neohrožený organisátor českého školství středního na Moravě za !et 1891 —1904 zem. insp. šk. Jan Slavík, dne 2. srpna 1906 o druhé hod. raní náhle skonal na Smíchově rozedmou a chronickým katarrhem plicnim a pochován byl dne 4. t. m. na Malvazince u Smíchova.
Poněvadž význačná a dlouholetá činnost Slavíkova souvisí bytně s velikým rozvojem českého školství středního na Moravě, jest záslužno, aby zachována byla vděčná pamět neúnavnému vrchnímu správci školství tohoto v rodné vlasti J. A. Komenského.
Zvěčnělý zemský inspektor školní Jan Slavík pocházel z rodu rolnického, dávno v Přelouči na Labi usedlého v království Českém. Rod Slavíkův rozdvojil se za prvé polovice XIX. stol. na dvě větve. Slavíkům „dom-ským" patřil veliký dům na Záloženské třídě proti vchodu do městského parku v Přelouči, Slavíkům „důlským* náleží pěkná usedlost rolnická v městské části „Na dole" zvaná, jejíž pozemky se prostírají na polabských „Ostrovech". Zemský inspektor školní Jan Slavík byl z větve „domské" a narodil se v čísle 29. dne 29. listopadu 1842, kdežto žijící bratranci inspektorovi, Josef Slavík, druhdy starosta městský, a Karel Slavík, učitel v Přelouči, vyšli z větve „důlské". Vlastním bratrem inspektorovým (mladším) jesi p. Václav Slavík, vrch. inspektor železniční v. v. v Hradci Štýrském, u něhož bratr Jan jako professor (z Hradce Králové) býval za prázdnin školních; nevlastními bratry jsou Otakar, městský tajemník ve Dvoře Králové, a Gustav, hostinský v Bezděkově u Přelouče. Ž ostatních příbuzných žijí svak inspektorův p. V. Flath, inspektor společnosti rak. uh. dráhy státní v. v. v Přelouči, a sestřenice A. Libánská, vdova po kníž. lesníkovi tamže.*) Zemský inspektor školní Jan Slavík chodil nejprve do obecné školy v rodném městě Přelouči, kde v katalogu školním roku 1851 (za správy vzorného učitele a vychovatele Jana Kudrnáče) jest zapsán po německu „Johann Slawik", a prospíval výborně (známky z roku toho jsou zachovány v katalogu). R. 1852 byl v III. třídě hlavní školy trinitárské na Spálené ulici v Praze. Za rok potom přestoupil na akademické gymnasium tamže. Bydlel tehdy s Brikem z Heřmanova Městce (pozdějším professorem něm. techniky brněnské) a s býv. starostou a předsedou akciového cukrovaru v Přelouči Janem Dítětem. Za dob studentských o prázdninách pobýval u příbuzných ve mlýně „Pekle" u Nasavrk, v krajině známé přírodní krásou.
*) Za zprávy tyto i jiné uctivě děkuji p. škol. řediteli Josefovi Neuhůfrovi v Přelouči. F. |. R.
475
480