Intermedialita ZS 2016, LS 2020 Alice Jedličková
1
Intermedialita – základní heslář
Médium
v nejširším smyslu1
konfigurace sémiotického systému (například přirozeného jazyka), souboru
ustálených a typicky užívaných forem reprezentace v tomto systému (například soustava
literárních žánrů), způsobů recepce (individuální četba), uchovávání mediálních produktů
v materiálních nosičích (kniha vydaná v nakladatelství) a jejich šíření a zpracování
prostřednictvím určitých institucí a komunikačních sítí v prostředí různě vymezených avšak
relativně stabilních publik (návštěvníci knihoven, čtenáři detektivních románů, literární
kritici atp.), tedy taková konfigurace výše uvedených složek, která se v určitém
historickém okamžiku jeví jako konvenčně distinktivní, tj. ustálená a zřetelně odlišitelná
od jiných, přestože v diachronním pohledu podléhá i podstatným vývojovým změnám.
Jako příklad nám tu skrze konkretizaci mediálních parametrů vyvstává jako médium
literatura ve své předdigitální fázi.
Intermedialita tedy chápe jako média i tradiční umění. Vyvrací tak zúženou představu
média pojímaného primárně jako platforma na bázi digitální technologie, jako celou řadu
modů reprezentace a komunikace v síti, která dovoluje operovat s informacemi v podobě
multimediálních reprezentací v reálném čase v neustále se rozšiřujícím komunikačním
prostoru a za aktivní spoluúčasti publika vymezeného pouze přístupem k internetu.
Primární klasifikace médií (východiskem je soubor parametrů, které Lars Elleström nazývá
modalitami; srov. Elleström 2010; výklad viz Fedrová – Jedličková 2020):
- základní média (basic media) určená souborem modalit, a to materiálních, senzorických,
časoprostorových a sémiotických
- technická média (technical media): fyzické prostředky, tj. objekty či jejich soustavy, které slouží
k „realizaci“, „fixaci“, „manifestaci“ či „mediaci“ médií
- kvalifikovaná média (qualified media), tj. základní média, která se postupně historicky
a kulturně ukotvila v určitou konstelaci komunikační funkce, realizované určitými kanály
ve vztahu k určitým publikům (dalo by se též říci, že se vymezila v určitém kulturním
a dobovém kontextu, a v tomto smyslu mluvit o médiích „kontextualizovaných“); zahrnuje
tradiční umění, moderní hromadné sdělovací prostředky, reklama, digitální média
1 V tomto smyslu odpovídá v pojmosloví Larse Elleströma termínu kvalifikované médium.
Intermedialita ZS 2016, LS 2020 Alice Jedličková
2
Medialita může nabývat několika alternativních významů:
- Jednak ji lze užít jako charakteristiku stavu kultury, v níž pak odkazuje k stabilní
přítomnosti moderních médií (tj. především těch, která byla dříve označována jako
hromadné sdělovací prostředky a pro určité publikum, totiž pro to, která se neidentifikuje se
sociálními sítěmi, jsou stále ještě primárními prostředky šíření ověřených informací)
a současnému razantnímu prosazování tzv. nových, tj. digitálních médií do veškerého
individuálního lidského konání i sociální interakce. Právě funkce, resp. funkční dominanty
digitálních médií lze také spojit s určitými publiky: část uživatelů je vnímá jako základní
prostředek tvorby a komunikace svých produktů, další jako médium tvorby a užití
virtuální reality pro zábavu, a konečně publikum tvořené komunitami sociálních sítí je
namnoze chápe jako primární prostředek získávání a sdílení informací a (virtuální)
socializace.
- Zadruhé pojem medialita dosti přiléhavě vystihuje i situaci, kdy nad naší přímou
zkušeností s okolním materiálním světem převažuje zkušenost zprostředkovaná reprezentacemi
strukturovanými a komunikovanými různými médii.
- A naposled lze tento pojem užít pro shrnutí předpokladů konkrétního média – můžeme
pak mluvit o individuální medialitě, respektive o mediální specifičnosti.
Mediální specifičnost
takové vlastnosti a jevy postupů reprezentace a mediace, které jsou pro dané médium
příznačné (ikonicita reprezentace zvuků v komiksu, různá míra „animace“ v animovaném
filmu) a odlišují ho od ostatních médií, v nichž jsou obtížně realizovatelné, popřípadě jen
napodobitelné, nebo vůbec nemožné, popřípadě neproduktivní.
Autotematizace média, příp. i manifestní tematizace média (media foregrounding)
situace, kdy médium nejen neusiluje o transparentnost, tj. nezakrývá zprostředkovanost obsahů,
ale svou medialitu činí zároveň i předmětem zobrazení
příklady
o v literatuře je příkladem důsledné realizace tohoto principu absolutní báseň
o např. abstraktní malba tematizující jen barvu jako primární médium malířství
Někdy můžeme rozlišit i tematizaci různých modalit média (k těm viz výše)
o Malevičův obraz Černý čtverec na bílém pozadí (1915) tematizuje barvu (materiální
modalita) a plochu (prostorová modalita) jako základní principy malířství.
o Abstraktní obrazy Gerharda Richtera z 80. let využívají materialitu barvy jako
hmoty, barevnou vrstvu a vrstvení barev, případně opět narušování –
proškrabávání těchto vrstev do hloubky (např. https://www.gerhard-
richter.com/en/art/paintings/abstracts/abstracts-19801984-29/abstract-painting-
Intermedialita ZS 2016, LS 2020 Alice Jedličková
3
6501/?&categoryid=29&p=4&sp=32 – zde ovšem myslete na omezení
vycházející z digitální reprodukce)
o V Zabaleném obrazu (2019) Leoše Suchana
(https://youngrealart.com/cs/products/zabaleny-obraz-studie-ii) se tematizuje
jiná materiální modalita obrazu – je tematizován jako objekt v aktu jeho
„zabalení“.
o Příklad z filmu: Experimentální film Zen for Film Nam June Paika (1964,
označovaný také jako Fluxus Film č. 1):
https://www.dailymotion.com/video/x30ph4 - zviditelnění média samotného,
jeho materiality (celuloidový film, mechanické poškození – „obsahem“ jsou jen
škrábance a prach na filmu) a techniky projekce
Mediální produkt
funkčně samostatný, relativně uzavřený sémiotický útvar vzniklý v rámci jednoho média
nebo určité konfigurace médií, schopný zapojit se do kulturní komunikace
může mít podobu jednorázového komunikačního aktu (taneční flash mob, výtvarný
happening), nebo může být materiálně fixován a tak připraven k další cirkulaci (umělecká
plastika nebo zvukový záznam písně na digitálním nosiči, reklama na billboardu, knižně
vydaný literární text)
Intermedialita je zastřešující pojem pro
1) určitý soubor jevů a vlastností kulturní komunikace
2) způsob pozorování kulturní komunikace a myšlení o jejích projevech, přístup, který se
postupně rozvíjí v metodologii,
3) a to v poměrně mladé disciplíně, často zkráceně označované také jako intermedialita,
resp. přesněji jako intermediální studia.
Pod bodem jedna jsou zahrnuty konkrétní, individuální mediální produkty, ale i typické postupy
v jednotlivých médiích a jejich vývojové tendence, jež vykazují vlastnosti vyvolané interakcí
nejméně dvou distinktivních médií. V bodě dvě se k těmto jevům na základě metodologickém
druží další, a to ty, u nichž lze některé jejich vlastnosti právě na základě usouvztažnění s jinými
médii přesvědčivě vysvětlit, byť mezi nimi nelze doložit jasný genetický vztah. Intermedialita
představuje jednak alternativní oblast výzkumu, kterou můžeme chápat jako subdisciplínu
literární vědy: tj. „literaturocentrická intermedialita“ v pojetí Wernera Wolfa (2011/2002) či Iriny
O. Rajewské (2012) nebo jako osamostatňující se disciplínu v dialogickém vztahu ke zkoumání
filmu, virtuální reality atp.
- Metodologické trendy a odborné aktivity v této oblasti nejlépe reprezentuje Mezinárodní
společnost pro intermediální studia se základnou na Linnéově univerzitě ve Švédsku
https://lnu.se/en/research/searchresearch/isis/.
- geneze intermediálních studií viz Fedrová – Jedličková 2020
Intermedialita ZS 2016, LS 2020 Alice Jedličková
4
Intermediální vztahy
- obecné pojmenování situace, v níž dochází k překročení pomyslné mediální hranice,
tj. situace, v níž lze identifikovat konkrétní projevy interakce alespoň dvou distinktivních
médií;
- může jít o vztah mezi dvěma produkty různých médií, mezi mediálním produktem
a jiným médiem či mezi dvěma různými médii.
Intermediální vztahy lze dále typologizovat dvěma způsoby:
a) základní podoby intermediálních vztahů
b) škála intermediálních vztahů
Základní podoby intermediálních vztahů
- intermedialita v užším smyslu
- transmediace (mediální transpozice, mediální transformace, změna média)
- multimedialita
- remediace
- hypermediace
Z předchozího výkladu a bezprostředně předcházejícího výčtu by mělo být zřejmé, že
intermediální problematiku nelze zužovat na oblast transmediací, nýbrž že jde o specifickou
perspektivu, z níž lze pozorovat různé způsoby podání kulturních obsahů.
Základní škála intermediálních vztahů
dosud navrhovaná diferenciace vztahů se opírá o model známý z teorie intertextuality:
intertextualita je nahrazena pojmem intermedialita2
(v užším smyslu slova); ta se může
projevovat například jako:
- narážka (aluze) na konkrétní produkt jiného média (příklad: konfigurace postav
a okolností ve scéně Fowlesovy novely Věž z ebenu, inscenující kompozici Manetovy
Snídaně v trávě; ověřením oprávněnosti takové interpretace je širší kontext příběhu umělců
a úvah o umění)
- citace části konkrétního mediálního produktu
- simulace postupu jiného média
- komplexní tematizace konkrétního mediálního produktu, tematizace jiného média.
2 Intertextualitu můžeme popřípadě chápat jako podmnožinu intermediality, totiž jako soubor vztahů v rámci
jednoho média (literatury), tedy jako soubor vztahů intramediálních.
Intermedialita ZS 2016, LS 2020 Alice Jedličková
5
Stupnice tedy zahrnuje jevy od stopové intermediální reference až po reprezentaci jiného média.
příklady:
- Ve výstavě pro Národní galerii 2018 využil Hynek Martinec citace mnoha konkrétních
děl ze Sbírky starého umění této galerie, z děl Rubense, Rembrandta a mnoha jiných:
https://www.ngprague.cz/exposition-detail/hynek-martinec-cesta-na-island/
- Příklad simulace malířského postupu v literárním textu jste viděli v interpretaci Jiráskovy
novely Zahořanský hon (in: Fedrová – Jedličková: Viditelné popisy) v různých způsobech
„nasvícení“ scény/postavy.
- Vzpomeňte z této interpretace ještě příkladu s asociací na piktoriální model obrazů
Georgese de la Tour (intimní výjev, nasvícený malým zdrojem světla, svíčkou). Výtvarník
Mat Collishaw v sérii digitálních fotografií Single Nights (2007) využívá jednak přímé
citace postojů a gest z La Tourových obrazů, jednak mediální simulace ostrého
světelného kontrastu v olejové malbě 17. st.: https://matcollishaw.com/works/single-
nights/
- Fotorealistická malba simuluje v olejové/akrylové malbě takové postupy jiného,
fotografického média, aby jej iluzivně asociovala: v perspektivě podání, ve zpracování
povrchu malby nebo ve zvětšení/zkreslení předmětu či jeho části, jež jsou nejblíže
objektivu
o např. změny ostrosti v perspektivním podání v obrazu Leoše Suchana:
https://youngrealart.com/cs/products/alobal-iv
o Ranější malby Gerharda Richtera, jež využívají principy fotografického média:
asociují amatérské, kompozičně neobratné snímky, či fotografie z novin apod.;
příp. „zachycující“ i vlastnosti technologické složky média jako její žloutnutí
a degradaci, chemickou nestabilitu:
 https://www.gerhard-richter.com/en/art/paintings/photo-
paintings/death-9/uncle-rudi-5595/?&categoryid=9&p=1&sp=32
 https://www.gerhard-richter.com/en/art/paintings/photo-
paintings/death-9/mr-heyde-5620/?&categoryid=9&p=1&sp=32
 https://www.gerhard-richter.com/en/art/paintings/photo-
paintings/everyday-life-18/sailors-5764/?&categoryid=18&p=1&sp=32
Reprezentace média
zobrazení média A v mediálním produktu média B, např. prostřednictvím zobrazení
určitého typického obsahu strukturovaného mediálně specifickými prostředky
zobrazovaného média A, nebo zobrazením uzavřeného mediálního produktu média
A
(příklad ze semináře 2016: klasická arkádová hra s avatary imitujícími vzhled hlavních
postav příběhu vložená do hraného filmu Noční hlídka (2004, r. Timur Bekmambetov,
podle stejnojmenného románu Sergeje Lukjaněnka, 1998): v prvním výskytu herní
sekvence odehraná jedním z protagonistů, mágem Zavulonem, ilustruje aktuální stav
Intermedialita ZS 2016, LS 2020 Alice Jedličková
6
souboje protivníků (Zavulon prohrává), v dalším kole je herní sekvence předzvěstí
jeho pokračování; v témž filmu ožívá knižní ilustrace - příběh byzantské panny
stižené prokletím - podaný formou výtvarné animace: vložený příběh jednak modeluje
osud hrdinky Světlany, jednak replikuje prehistorii příběhu hlavního (střet mocností
světla a tmy), kterou divák viděl v hrané podobě v expozici filmu. Reprezentace druhého
média tu skrze úzký vztah jeho obsahů k vývoji děje (jeho předjímání nebo
modelování skrze situace či příběhy uskutečněné v jiném časoprostoru) nabývá
funkce interpretativní.)
Transmediace
= takové přenesení obsahového komplexu strukturovaného jedním médiem do
jiného média, při kterém dochází k záměně původního reprezentujícího sémiotického
systému jiným, respektive k jeho doplnění dalšími sémiotickými systémy (ekfráze jako
verbální reprezentace obrazu coby vizuální reprezentace
- příklad: The Sonnet Project NYC, realizace sonetu formou videoklipu, tj. mediální
produkt realizovaný původně jazykovým znakovým systém je transformován do
kompozitního média, které zahrnuje sémiotických systémů několik: jazyk, hudbu,
obraz); tento intermediální vztah má genetickou povahu.
Pracovní návrh typologie transmediace (termíny nejsou kanonické, ba naopak: některé jsou
sice převzaty z tradičního pojmosloví poetiky, další však konkurují termínům zavedeným v jiných
oblastech zkoumání)
a) Čirá transmediace(také transmediace bez adaptace; příbuzné pojmy: „repurposing“, „culture
franchising“)
= přenesení obsahů jednoho mediálního produktu do jiného média bez tvůrčí rezonance
(úsilí o kreativní re-interpretaci či konkretizaci3
); typickou podobou čiré transmediace je proto
tzv. repurposing nebo také „culture franchising“ (Henry Jenkins), tj. zhruba „(komerční)
znovuvyužití“ atraktivní látky v rámci jiného média, motivované primárně
předpokládanou ziskovostí projektu; často se realizuje formou vnějškového převyprávění
populárního a komerčně osvědčeného příběhu, například opakované využití původně
komiksového superhrdinského příběhu v akčním filmu, počítačové hře, arena show,
muzikálu apod.
příklad: původně komiksové příběhy Batmana v médiu arena show či jako animovaný film
využívající figurek Lego
Proti tomuto vymezení typu lze namítnout, že obecně každá transmediace (ba do jisté
míry i každé další zprostředkování, tj. pouhá mediace) se nevyhnutelně stává reinterpretací
zprostředkovaných obsahů.
3 Vodičkovský termín pro vývojovou proměnnost interpretace ve vědeckém diskurzu tu zkusmo užíváme pro přenos
mezi médii.
Intermedialita ZS 2016, LS 2020 Alice Jedličková
7
příklad: Audioknihy vznikající v těsném závěsu po úspěšném zfilmování literárních
předloh (Nebezpečné známosti Ch. de Laclos či D. Brown, Šifra mistra Leonarda). Audioknihy
obvykle zahrnují dramaturgické zásahy, z nichž některé ukazují spíše k ekonomii
produktu i uživatelskému pohodlí (krácení, často redukce epizod a vedlejších dějových
linií), současně je však lze chápat či ospravedlňovat jako kreativní změny optimalizující
výsledné znění ve vztahu k povaze cílového média a tedy potenciálně zesilující estetický
účinek daného mediálního produktu.
b) Transmediace jako konkretizace
= taková transmediace, která směřuje k novému podání obsahů fixovaných předchozím
médiem, a využívá k tomu jak mediálně specifických prostředků spojených se změnou
média, tak prostředků mediálně nespecifických, a vyvstává jako aktualizace původních
významů v novém kontextu myšlení, společnosti a životní zkušenosti, popřípadě jako
volnější umělecká rezonance s celkem původního díla.
příklad: V rámci projektu realizace Shakespearových sonetů formou videoklipů (The
Sonnet Project NYC) upoutá transmediace Sonetu 93, která je současně razantní
konkretizací, měnící identitu subjektů komunikace; tím sice nemění dílčí významy sonetu,
avšak posouvá jeho celkový smysl směrem k jinému typu nadčasové lidské zkušenosti,
k nutnosti přehodnocovat láskyplný vztah rodiče k dospívajícímu a osamostatňujícímu
se dítěti, i za cenu překonání jistého pocitu trpkosti a ztráty.
c) Transmediace jako adaptace
= transmediace jako mediální transpozice se zřetelným přihlédnutím k určitému publiku
(adresátovi), respektive neodmyslitelným okolnostem vzniku díla
příklad: převyprávění Shakespearových dramat pro mládež (Eva Vrchlická: Z oříšku
královny Mab, 1964, Renáta Fučíková: Shakespeare, 2016 – součástí publikace jsou autorské
ilustrace) - Jde v zásadě o přesun „transgenologický“, tj. z jednoho literárního druhu do
druhého se zachováním nosného sémiotického systému, tj. jazyka, mohli bychom proto
namítnout, že jde o fenomén spíše „intra“ než intermediální; protože však drama
chápeme jako druh určený k předvádění, vnímáme narativní transformaci dramatického
textu současně jako náhradu divadelního představení).
příklad: přizpůsobení okolnostem například ideologickým požadavkům doby (absence
vzývání Panny Marie v animované verzi Svatebních košil z r. 1978, potlačení přítomnosti
křesťanských symbolů, které zasahuje do dějové výstavby a jejích účinků)
- Užití pojmu zde vychází z jeho etymologie, tj. primárního významu přizpůsobení –
latinské adaptatio od adaptare, přizpůsobovat; složeno z ad- a aptus, vhodný. To znamená,
že s něčím se pracuje s ohledem na již dané podmínky, vnější okolnosti, jako je třeba
právě určitá množina adresátů nebo politické poměry.
- Ve vztahu k dosavadní cirkulaci termínu adaptace je třeba vymezit dva rozdíly:
o Jeho užší pojetí v poetice se vztahovalo na převedení literárního textu do jiného
žánru či druhu (např. dramatizace povídky), nebo úpravu textu pro jinou cílovou
skupinu, které zde zdůrazňuje (převyprávění biblických příběhů pro mládež) – šlo
tedy o intramediální transformaci výchozího textu; tyto postupy se často
kombinují, viz příklad textů Vrchlické a Fučíkové výše).
Intermedialita ZS 2016, LS 2020 Alice Jedličková
8
o Širší užití pojmu adaptace ve filmové vědě, resp. v současné podobě tzv.
adaptačních studií na jedné straně překračuje oblast problémů spadajících do oblasti
zájmu studií intermediálních zahrnutých pod transformaci z jiné mediální podoby
do filmové, na druhé straně mohou být proti intermediálnímu přístupu určitým
zúžením, protože vnitřní mechanismy mediální transpozice se tu často ocitají na
okraji zájmu.
Multimedialita zahrnuje mediální produkty, které vznikají na bázi nejméně dvou a více médií
v různě těsném vzájemném vztahu:
- Kombinace médií: nejvolnější spojení médií, z jehož rámce lze snadno vyjmout
jednotlivé mediální složky schopné fungovat i samostatně
příklad: ilustrovaná kniha (románový text se zcela obejde bez ilustrací, ty lze naopak
samostatně prezentovat například v rámci umělcovy retrospektivní výstavy)
- Kompozitní médium: často tradiční (obřadní taneční píseň, opera, varietní představení)
i modernější formy (film, fotoromán), jejichž jednotlivé složky lze sice identifikovat
a formálně oddělit (můžeme si přečíst libreto, zazpívat melodii, poslechnout filmový
soundtrack), ale dochází tak k redukci významů, které daný mediální produkt
zprostředkovává jako celek
příklady
o spojení textu a fotografií v prózách W. G. Sebalda
o současná opera Violetter Schnee (2019, hudba Beat Furer, libreto Händl Klaus na
základě textu Vladimira Sorokina): vztah nejen tradičního libreta a hudby, ale silně
zapojen i konkrétní obraz P. Brueghela (ten kromě toho v úvodu transmediován
jako ekfráze, poté v opeře využíván s pomocí technik vlastních filmovému médiu
– zaměřování na detail, pohyb kamery)
o emblém (a výklad o tom, proč nejde o vztah juxtapozice, ale spíše kompozitního
propojení obrazové a textové složky
- Multimedialita v užším smyslu, snad by ji bylo možno označit také za „mediální
koláž“, která zahrnuje zvláště reprezentaci média v jiném médiu či imitaci určitého
mediálního postupu v jiném médiu na škále od narážek až po rozsáhlé parafráze
- Multimedialita je také často průvodním projevem hypermediace v digitálních médiích.
příklad: v projektu on-line deníku The Guardian „Shakespeare Solos“ je současně nabízen
přístup k fulltextové verzi příslušného dramatu a k článkům prezentujícím diskusi
akademiků o genezi autorovy tvorby a její interpretaci v současnosti
Intermedialita ZS 2016, LS 2020 Alice Jedličková
9
- Mediální fúze: povětšinou umělecké projekty (instalace, performance), v nichž jsou
složky vážící se k původně samostatným médiím natolik strukturně i významově prolnuty,
že je nelze navzájem oddělit; často se vážou i na proměnu chápání kulturní komunikace
a rolí tvůrce a vnímatele.
příklady: kaligram, typogram, konkrétní poezie, konceptuální umění, taneční divadlo,
performance, happening (v kurzu 2020 příklady s Kolářovými typogramy a objektovými
básněmi), performance jako umělecký program hnutí Fluxus
Remediace (remediation)
= Kategorie vyjadřují „genealogii“ médií4
, a sice fakt, že média se obvykle vyvíjejí
a vylepšují na základě svých přímých předchůdců, ale současně mohou integrovat
a pozměňovat nejrůznější mediální formy a postupy z celého dosavadního vývoje (typické
je to pro tzv. „nová“, tj. digitální média: zahrnují například texty, které propojují
v hypertextovou strukturu; počítačová 3D grafika využívá k sugesci postavení
pozorovatele v prostoru zkušenost tradiční perspektivní malby apod.).
Remediace ovšem funguje také jako obousměrná intermediální výměna, mohli bychom
říci, že jde o projev „vývojově dialogické intermediality“: nejenom že nové médium
absorbuje postupy a schémata starého, ale i obráceně: „stará“ média, která jsou
v konkurenci nových nucena hledat způsoby, jak upevnit svou dosavadní pozici, často
přejímají jejich prostředky (například televize přizpůsobuje v žánru zpravodajství či
diskuse strukturaci komunikačního prostoru formátu zobrazení v několika oknech, hraný
film využívá digitální technologie). Anebo jiný postup: „staré“ médium v sebereflexi ve
světle nového média odhaluje své tradiční technologické vlastnosti i způsoby užití jako
přednosti (příklad: tištěný katalog nábytku IKEA 2015, představený jako „revoluční“
formát „book-book“ v reklamním šotu parodujícím způsob prezentace nejnovějších
ipadů: https://www.youtube.com/watch?v=MOXQo7nURs0).
Hypermediace
jinými slovy „proodkazování několika mediací“, jeden z projevů příznačných zvláště pro
tzv. „nová“ (digitální) média: zprostředkování určité mediální reprezentace, popř. celého
mediálního produktu v rámci dalšího média (popř. dalšího a dalšího v řetězení mediací,
jehož výsledkem je „mediální krabičková struktura“), a to často způsobem, který
nezakrývá, nýbrž přiznává přítomnost jiného média (vícerých médií) v koncovém médiu.
Explicitní přítomnost jiného média může být současně projevem remediace.
- příklad: Videoinscenace dramatických monologů (resp. monologických výňatků) ze
Shakespearova díla jsou prezentovány na stránkách on-line deníku The Guardian, kde
v průběhu shakespearovského výročí v roce 2016 tvoří podokno kulturní rubriky. (Online
deník je typický příklad remediace, tedy přenosu tištěného média do digitální podoby:
zachovává si ideově-tematickou strukturu tištěného deníku, ale zprostředkuje ji v modu
„oken“ a odkazů typických pro strukturování digitálního prostředí.)
4 Tento pohled zavádí autorská dvojice Jay David Bolter a Richard Grusin v publikaci Remediation. Understanding New
Media (1998).
Intermedialita ZS 2016, LS 2020 Alice Jedličková
10
Transmedialita
zahrnuje mediálně nespecifické, často „migrující“ fenomény: náměty a komplexní látky
(příběh vzestupu a pádu) paralelně zpracované v různých médiích. Paralelní užití určitých
postupů (například chronologie či anachronie v podání příběhu) v různých médiích, které
není výsledkem konkrétního genetického vztahu, nýbrž výrazem univerzality některých
kategorií, existence určitého obecně sdíleného inventáře kulturních schémat.
Opakem jsou jevy mediálně specifické.
Pozor, neplést s transmediací!
Transparence média (immediacy, transparency of media)
situace, kdy se prosazuje snaha odsunout médium do pozadí ve prospěch
zprostředkovaných obsahů, tj. potlačit aspekt jejich zprostředkovanosti.
Typická je tato snaha pro některé oblasti digitálních médií, zvl. tzv. virtuální realitu
v imerzivních hrách: jejich cílem je vnímatelův prožitek „úplného zanoření“ (immersion) do
digitálně konstruovaného co možná věrohodného světa na základě vyvolání vnímatelovy
smyslové zkušenosti ztotožnitelné s reálnou. V literatuře se efektu transparence média
přibližuje prožitek označovaný jako estetická iluze; tento tradiční pojem ovšem vyjadřuje
stav a proces, který se od úplného zanoření liší latentní přítomností estetického odstupu;
úplné zanoření je obvykle chápáno jako naivní čtenářský zážitek.
příklady: V tradičním výtvarném umění mohou příkladem být takové iluzivní postupy, jež
usilují o týž efekt potlačení zprostředkovanosti – např. v perspektivní nástěnné malbě, jež
co možná dokonalou vytváří iluzi dalších prostorů. Impresionistická malba za stejným
účelem využívá principu výřezu z fotografie jako reprezentace skutečnosti (př. Gustave
Caillebotte: Pařížská ulice, 1877, https://en.wikipedia.org/wiki/Paris_Street;_Rainy_Day).
I fotografie obecně byla vnímána (a i dnes nezřídka je) jako transparentní médium,
zprostředkující skutečnost, jaká je. Diskusi o tomto principu můžeme vést
i u zpravodajské/žurnalistické fotografie či např. u žánru „dokumentárního filmu
o zvířatech v divoké přírodě“ ad.
ke zdrojům:
pojmy, přístupy, teorie – vizte primárně Fedrová – Jedličková 2020 (kapitola Teorie
intermediality: zjevnost vztahů, unikavost média, z knihy Za obrysy média. Literatura a medialita) –
tam najdete v seznamu literatury bibliografické údaje ke všem textům, které jsou zmíněny i zde
(např. studie Larse Elleströma, Iriny Rajewsky či Wernera Wolfa ad.)