JAK MYSLÍME
7 KRITIKA: PRIVATlZOVANÁ A OIJZBROTENÁ"
S naší společností je v nepořádku tof tvrdí Cornelins Často riadia, že přestala samu sebe zpochybňovat. Společnost, ve které žijeme, již nepřipouští žádnou jinou alternativu, a proto se cítí zproštěna povinnosti zkoumat a ospravedlňovat (natožpak dokazovat.) platnost výslovných i nevyslovených předpokladů své vlastní existence. Naše společnost ovsem nepotlačuje kritické myšlení, ani v lidech neprobouzí obavy vyjádřit své vlastní mínéní. Opak j c pravdou: kritika skutečnosti, nespokojenost s tím, „co je", to je dnes nezbytná a povinná součást života každého z nás. Všichni jsme „politikové života", všichni jsme „reflexivní bytostí", které pečlivé rozmýšlejí všechny své kroky ;t které jen zřídkakdy uspokojí jejích výsledky. Naše reflexe však jaksi nedosahuje dostaté f n č daleko, aby dokázala zahlédnout všechny okolnosti, které spojují naše činy s jejich důsledky a které rozhodují o výsledcích našeho jednání, Všichni jsme „predisponován i" ke kritice, ale tato kritika je takříkajíc „bezzubá', nedokáže ovlivnit volební program naší „politiky života". Nebývalá svoboda, kterou naše společnost svým členům poskytuje, dorazila spolu, jak již dávno upozorňoval Leo Strauss, s nebývalou nemohoucností.
Občas slýcháme o tom, že současná společnost [pozdně moderní či post m o děrní nebo, jak nedávno navrhl Ulrich lieck, společnost „druhé modernity"} je vůči kritice nevstřícná. Tento názor a c míjí s podstatou práv f probíhající zmeny, protože předpokládá, že samotný obsah „vstřícnosti" zůstává, nemenný. Ve skutečnosti dala součas-
y Tento esrj původně VyäeJ v ZíífsrJbri/f fi, r Kntitcift Thcoríi 97
ná společnost „vstřícnosti vůči kritice" zcela nový smysl a vymyslela způsob, jak kritickému myšlení a jednání sice vy hovět, zůstat však imunní vůči jejích důsledkům. Způsob veřejné správy prochází všemi výpady nedotčen a beze šrámů.
„Vstřícnost vůči kritice", která je typická pro naši společnost, se podobá službám autokempinku. Prostor se otevírá každému, kdo má vlastní karavan a peníze na zaplacení místa. Návštevníci přicházejí a odcházejí, nikdo se příliš nezajímá o to, jak celé zařízení funguje, pokud mají kde zaparkovat, pokud jsou v pořádku elektrické zásuvky a vodovodní kohoutky pokud sousedé v blízkých karavanech nenadělají příliš hluku a po desáté hodině ztlumí své přenosné hi-fi soupravy a televizory Všichni řidiči s sebou vezou svůj vlastní příbytek, vybavený vším potřebným pro krátkodobý pobyt. Každý má své vlastní plány, svůj vlastní „jízdní řád" a nechce od správců tábořišti nic víc, než aby ho nechali na pokoji a nijak se nevměšovali do jeho vĚcí, za což jim oplátkou slibuje, že neporuší pravidla kempu a že řádnč zaplaií. Návštevníci platí a požadují. Nenechají si zasahnvni do svých práv, chtĚjí jít svou vlastní cestou a vyžadují, aby nabízené služby byly v pořádku. Možná sc za jistých okolností budou dožadovat lepších služeb: pokud jsou Jejich požadavky přímočaré, hksité a dostatečné rozhodné, nejspíš jim vyhoví. Jestliže nabudou dojmu, že péče není dostatečná, nebo pokud zjistí, že slibované služby nejsou k máni, mohou si stěžovat a dožadovat se svého, ale ani je nenapadne vznášet námitky proti manažerské filosofii celého kempu. Nanejvýš se v duchu rozhodnou, že už nikdy nepřijedou a že budou před tímto tábořištěm varovat své přátele. Kdyí podle svého „jízdního řádu" vyrazí zase dále, místo je úplné stejné jako předtím, nedotčené bývalými návštěvníky a v očekávání nových (ačkoli pokud se některé stížnosti neustále opakují, možná se pozmění nabízené služby, aby se v budoucn n zabránilo podobným nevolím).
Pbkud se jedná o „vstřícnost vůči kritice", funguje dnes naše společnost podobné jako aatokempthk, kdežto v dobách, kdy Adorno s Horkheimerem vytvářeli „kritickou teorii,;, byl ve hře úplně jiný model: kritika se měla
z dobrých důvodů odehrávat ve společné domácnosti s jistými normami a pravidly, kde jsou jasně stanoveny povinnosti a kde se dohlíží na jejich dodržování. Ačkoli je naše společnost vstřícná vůči kritice stejní jako autokempínk vůči vlastníkům karavanů, určitě a rozhodnč nettí vstřícná vůči kritice v oné podobe, kterou měli na mysli zakladatelé kritické školy a které zasvětili svou teorii. Řečeno ve zkratce: kritika ve „spotřebitelském stylu" nahradila kritiku „producentskou". Tento osudový posun nelze vysvětlit pouze odkazem na zmčnu obecného naladění, ztrátou ochoty přijímal společenské reformy úpad kem zájmu o společné dobro a dobrou společnost, propadem oblíbenosti politiky nebo přílivem hedonistických pocitů ve stylu „já až na prvním místě"; ačkoli všechny tylo fenomény povahu naší doby skutečně přesní vystihují. Příčiny celého posunu leží hlouběji: jsou zakořeněny v zásadní přemění veřejného prostoru a obecněji řečeno ve způsobu, jakým moderní společnost funguje a zachovává sebe samu.
Onen typ modernity, který byl nejenom terčem, ale také kognitivním rámcem klasické kritické teorie, se ve zpčtném pohledu jeví jako „těžká" modernita na rozdíl od dnešní „lehké". Ještě lépe řečeno jako „pevná" modernita na rozdíl od „tekuté" či „zkapalněné", kondenzovaná oproti kapilární, a konečne fako modernita susimoveho na rozdíl od sílového typu.
Byl to onen typ modernity, který byl plný totalitárních sklonů. Na obzoru v podobe posledního určení, nevy kořenltelné hrozby nebo nevymýtitelného ducha neustále vystupovala totalitami .společnost povinné a vynucené homogenity. Tato modernita byla zapřísáhlým nepřítelem nahodilostí, různorodosti, dvojznačnosti, nevypočitatel-nosti a výstřednosti, které se snažila vyhubit. Kdybychom Šli do důsledku, byla to svoboda a autonomie, co bylo první občtí tohoto tažení. Hlavním představitelem této modernity byla Bordová továrna, která zredukovala lidské činnosti na jednoduché, rutinní a v zasadí předvídatelné pohyby, které se měly provádět samozřejmě a mechanicky,
aniž by ae do celého procesu zapojovaly duševní schopno stí, čímž byla vyřazena, jakákoli spontaneita a Indi viduální iniciativa. Byrokracie, přinejmenším co do své vnitřní tendence podobná ideálnímu modelu Maxe Webera, představovala instituci, v níž se osobní identita a sociálni vazby odkládaly v šatnách u vchodu spolu s klobouky, deštníky a kabáty, takže úředníci, dokud byli uvnitř, prováděli své výkony pouze na základě předpisů a nařízení. Pak tu bylo panoptťhon, se všemi strážními věžemi a obyvateli cel, kteří nikdy nemohli spoléhat na to, že jejich dozorci zrovna nejsou bdělí, Velký Bratr, který nikdy nespí a který je vždycky rychlý a pohotový pokud má. ocenit věrné a potrestat bezvěrče, a konečně koncentrační tábor {jehož místo v antipanteonu moderních démonů pozdčji nahradil gitlag), onen prostor, ve kterém se za laboratorních podmínek zkoumají meze lidské poddajnosti, přičemž lidé, kteří se ukáží málo tvární, budou odesláni do plynových komora do osvětimskeho krematoriu..
Pokud se podíváme zpít, můžeme říci, že se kritická teorie snažila deaktivovat, neutralizovat a v nejlepším případě zastavit totalitami tendenci, o níž se předpokládalo, že je společností vrozená a je v ní neustále přítomná. Hlavním úkolem kritické teorie byla obrana lidské autonomie, svobody volby a práva na sebeurčení. Stejně jako se v hollywoodských melodramatech předpokládalo, že v okamžiku, kdy se milenci navzájem znovu najdou a dají si manželský slib, že v tomto okamžiku končí drama a začíná blažený „šťastný život na věky věků", stejně tak se i raná kritická teorie donmívala, že vypáčení lidské svobody z ocelového sevření, respektive vypuštění jedince z ocelové klece společnosti, která trpí nenasytnou totalitami, homogenizační a uniformující obsesí, že toto vysvobození je nejzazším úkolem emancipace a koncem lidského utrpení. Kritika měla sloužit tomuto cíli; nebylo proí se ptát, co nastane po jeho dosažení.
Kniha 1Q84 George Orwclla byla kanonickým inventářem úzkostí a obav, které znepokojovaly modernitu v její „pevné" éře. Jakmile posloužily diagnóze soudobých pro-
122
123
blémů a příčin utrpení, otevřely tyto obavy prostor eman cipačním programům. Přišel rok 19&4 a jak se dalo očekávat, Orwellova vize se opit stala námětem veřejných diskusí a také (nejspíše naposledy) pečlivých rozborů, Většina autorů, což se rovněž dalo očekávat, nešetřila inkoustem, aby zdůraznila, že pravdivost a mylnost Orwellovy věštby provčřil čas, který Orwell poskytl uskutečnění své temné vize. V naší době, kdy i nesmrtelnost největších památek lidské kultury podléhá neustálé recyklaci v souladu s tím, jak se „kulturní události" dostávají do popředí veřejného zájmu při příležitostech výročí a vzpomínkových výstav (aby zas sešly z očí i z mysli, jakmile celé představení skončí), ani „Orwellův případ" neměl jiný osud než podobná výročí Tutanchamona, Vcrmeera, Picassa C i Moneta, Pokud si uvědomí nic, jak krátce se slavilo výročí Orwellovy knihy, jak vlažný byl zájem o 1984, jak rychle Orwellovo cbtf d 'otuvrc upadlo v zapomnění, jakmile skončila tisková kampaň, když si tohle všechno člověk uvědomí, musí se zarazit a ptát: tahle kniha přece po něko lik desetiletí [a není to zas tak dávno) představovala stněro datný katalog obecných obav, neblahých tušení a nočních můr; jak je tedy možné, že se dočkala tak malého zájmu ŕ Jediná rozumná odpověď /.ni: lidé, kteří uvažovali o OrwellovČ knize v roce 1984, už v jeho dystopii nepoznávali své vlastní staxosti a agónie. Kniha na okamžik vstoupila do veřejné diskuse jako cosi někde mezi Históriu natumlis Plinia Staršího a Nostradamovým proroctvím.
Orwellova dystopie se kdysi ztotožňovala s vizí „modernity". Připomínala zlověstný potenciál osvícenství, který' odhalili Adorno s Horkheimerem, Benthamovo/Foucaui tovo panoptikon a také posilování totaJitármch proudů. Není divu, že jakmile se objevily (a vynutily si veřejnou diskusi) nové obavy naprosto odlišné od hrozby Gteiék-schahung a ztráty svobody, přispěchali mnozí pozorovatelé s prohlášením o „konci modernity" (či dokonce, ještě troufaleji, s prohlášením o konci samotných dějin: tvrdili, že dfjiny dosáhly svého tetos a že svobodě či alespoň onomu typu svobody, jehož příkladem je možnost spotřcbitel-
124
ského výběru, už žádné další nebezpečí nehrozí). Přitom prohlášení o konci modernity jsou naprosto přel man.i. Abychom opakovali slova Marka Itoaina: množství úmrtních oznámení nic nemění na tom, že jsou předčasná. Zdá se, že onen typ společnosti, který diagnostikovali a vyzvali na souboj zakladatelé Kritické teorie (respektive Orwellova dystopie), představoval jen jednu z možných forem moderní společnosti. Její zánik není předzvěstí konce modernity, A nevyhlasuje ani konec lidského utrpení. Ze všeho nejméně znamená konec kritiky jako intelektuálního úkolu a výzvy; a rozhodně nedělá takovou kritiku nadbytečnou.
Společnost, která vstupuje do jedenadvacátého století, je neméně „modenu" než společnost, která vstoupila do sto letí dvacátého; nanejvýš se dá říci, že je moderní poněkud jiným způsobem. Co z ní dělá moderní společnost, je totéž, co modernitu odlišuje od všech ostatních historických forem lidského soužití: nutkavá a posedlá, neustálá a nezadržitelná modernizace, ohromná a mohutná potřeba tvůrčí destrukce (případně též destruktivní tvořivostí: „vyčištění prostoru"' ve jménu „nového a lepšího" návrhu, „demontování", „seřezavání", „zeštíhlování" kvůli větší produktivitě nebo konkurenceschopnosti). Jak kdysi dávno prohlásil Gotthold Lessíng, na prahu moderních časů jsme se zbavili víry ve stvoření, zjevení a věčné zatracení: stojíme tedy „na vlastních nohou", což znamená, že neexistují žádné meze zlepšení a sebezdokonalení než naše vrozené nebo osvojené schopnosti, naše odvaha, odhodlanost a rozhodnost. A všechno, co člověk vytvořil, může také zničit. Býl moderní znamená nebýt schopen přestat, na chvíli se zastavit. Kráčíme kupředu a musíme v tom pokračovat nikoli proto, že by se „opožďovalo uspokojení"', jak si myslel Max Weber, ale proto, žc toto uspokojení je nemoiné: horizont, na němž zahledáme své uspokojení, kde končí veškeré naše sna ření, kde si budeme mocí sami po-gratulovat, tento horizont ubýhá rychleji, než dokáží běžet i ti nej rychlejší běžci. Naplnění je vždy v budoucnosti a to, co získáváme, nás pokaždé přestává zajímat ve chvíli svého dosažení- Být  moderní znamená neustále předstihovat
125
sebe samého, žít ve stavu ustavičné transgrcse. Být mn děrní také znamená, že osobní identita může existovat pouze jako nedokončený projekt. V těchto ohledech se naše situace a situace našich dčdů příliš neliší. Jsou tu nicméně dva rysy, kvůli kterým je na.še situace a. naše forma modernity nová a jiná.
Prvním rysem je úpadek a pád raně moderních iluzí, jmenovitě představy, žc existuje nějaký konec cesty, po níž kráčíme: dokonalý stav, jeli o ž dosáhneme zítra, pří 5tí rok nebo příští tisíciletí. Tento konečný stav dokonalé, spravedlivé, bezkonfliktní společnosti se mři podobat situaci, kdy si poptávka a nabídka přesně odpovídají a všechny potřeby jsou uspokojeny, kdy panuje naprostý pořádek a vše má své správné místo, kdy věci probíhají naprosto průhledně a. my víme všechno, co je možné vědět, a dokonale ovládáme budoucnost. Vše je zbaveno nahodilosti, svárlivosti a dvojznačnosti.
Druhou zásadní změnou je deregulace a privatizace modernizačních úkolů a povinností. Úkol, který drive stál před lidským rozumem jakožto kolektivní vlohou a schopností lidského rodu, se dnes roztříštil, „individualizoval"; zůstal na snaživosti a vitalitě jednotlivce, který jej musí řešit jen díky svým vlastním zdrojům. Ačkoli idea zdokonalení (modernizace současného stavu} prostřednictvím zákonodárných aktivit společnosti jcítí není zcela opuštěna, důraz se rozhodne posunul na sebeurfení jedince. Tato osudová odchylka se odráží v posunu elir kého/politického diskurzu od „spravedlivé společnosti" k „lidským právům", tj. k právu jednotlivce lišit se od ostatních a. vybírat si podle své vlastní vůle svůj osobní model štěstí a správný životní styl.
Namísto velkých peněz z vládních pokladen jsou v c liře pouze drobné z „peněženek daňových poplatníků". Klasická modernita byla vrcholně pevná. Současná modernita je na svých vrcholcích lehká na úkor prostředních a spodních příček, kterým přenechává převážnou část břemene neustálé modernizace. „Už žádná spása prostřednictvím společnosti", prohlásil jeden z mluvčích nového
podnikatelského ducha Peter Drucker. „Společnost neexistuje," oznámila ještě přímočařeji Margaret T h ateliérová. Nedívejte se za sebe, nehleďte do nebe; dívejte se dovnitř, kde přebývá vaše mazanost, vůle a moc. Dneska již neplatí: „Velký Bratr tě pozoruje/' Naopak ty sám teď musíš pozorovat Velké Bratry a Velké Sestry, zblízka a dychtivě, s nadějí, žc najdeš následovatelný model a také poučení, jak se potýkal h vlastními problémy, kteří': každý z náy imisí řešit sám a sám... Už nejsou žádní velcí Vůdci, kteří by ti řekli, eo máš dělat, a kteří by tě zbavili zodpovědnosti za důsledky: v individualizovaném světě žijí jen další jednotlivci, kteří ti mohou posloužit za vzor pro vedení vlastního života, přitom však musíš nést plnou zodpovědnost, že sis vybral právě tento, nikoli nějaký jiný model,
V současné době jsme všichni jednotlivci; nicméně nikoli z vlastní vůle, nýbrž z nutnosti. Jsme jednotlivci de ture, bez ohledu na to, zda jimi jsme nebo nejsme také de-faetú: máme se identifikovat sami se sebou, sami se spravovat ;i. určovat; a především máme být soběstační při výkonu všech těchto úkolů nehledě na lo, zda vládneme nebo nevládneme nezbytnými zdroji (zmíněné povinnosti nejsou nejakým výdobytkem, vznikají spíše z prodlení: jednoduše není nikdo, kdo by to udělal za nás). Mnozí z nás prošli individualizací, aniž by se stali skutečnými jednotlivci, a ještě více lidí trápí obava, že se nedokáží vyrovnat s důsledky individualizace, protože ještě nejsou dostatečně individuální. Pro většinu z nás, jak to břitce vyjádřil IJI r i e 11 Reck v v s vc R isikagesetlxckttft, individualizace znamená, že „experti svalí břímě svých rozporu a konfliktů k nohám jedince a dají mu dobře míněnou radu, aby o lom všem kriticky přemýšlel svou vlastní hlavou". Výsledkem je, že většina z nás musí hledal „biografická řešení systémových rozporů".
Modernizační impulz vc všech svých podobách představuje nutkavou kritiku skutečnosti. Privatizace tohoto podnětu znamená nutkavou sebekritiku: pokud je člověk de iure individuem, pak neexistuje nikdo, koho by mohl obviňovat za svou vlastni bídu, nemůže hledat příčiny
126
127
svých porážek nikde jinde než ve své vlastní nedbalosti a nemohoucnosti, přičemž možnost nápravy nevrží nikde jinde než ve stále tvrdí í a tvrdší práci. Žít dennodenne v nebezpečí, že budete sám sebou pohrdat, to vůbec není snadné. Vytváří a e tak stále větší zásoby bolestného pocitu Uasickerheii. Pokud se soustředí jediné na svou vlastní výkonnost, pročež nehledí na společenský prostor, ve kterém pramení rozpory individuální existence, muži a ženy samozřejmé popis své si o žité a prekérní situace zjednodušují. „Biografická řešení'' nejsou jen obtížná a nešikovná: „biografická řešení systémových rozporů" zkrálk,) iicrxihl ují, ;i t či Iv je liru st jí nahradil ŕcíriií i mim. ginarní. Přitom však všechna, ať už imaginární nebo skutečná, „řešení" musejí být v souladu a v rovnováze s „individualizací" úkolů a zodpovědností (jinak by nepůsobila rozumné a schůdně). Je proto velká sháňka po individuálních „véšácích", na néž by vyděšení lidé, třeba jen na malou chvíli, mohli kolektivně zavěsit své individuální obavy Naše doba přeje obé i ním beránkům, ať už jsou to politikové, kteří vedou zhýralý živo t, kriminálníci, kteří vyrážejí z ošumělých ulic a drsných Čtvrtí, nebo „cizinci mezi námi". Naše časy jsou dobou patentních zámků, alarmu, ostnatých drátů, domovních kamer a civilních strážců, jakož i „investigativních" žurnalistů, kteří pasou po spiknutích, aby zaplnib prázdný veřejný prostor, a hledají nové důvody k „mravní panice", aby uvolnili potlačený strach a nenávist-
Vidíme širokou a stále širší propast mezi příslibem situace „jednotlivce de íhit" a mezi možnostmi lidí být „jednotlivcem dt fttťtir: míl pod kontrolou svůj vlastní osud a volit si to, po čem opravdu toužím. Frávé" z této bezedné propasti vycházejí nej jedovatější výpary, které zamořují životy dnešních lidí. Tuto propast přitom nelze zacelit individuálním úsilím, prostředky a zdroji, které jsou dostupné „politice života". Přemostění této propasti je politickou věcí. Můžeme říci, -íe tato propast vznikla a nabyla na šíři, protože se vyprázdnil veřejný prostor, zejména ttgora, onen soukromý/veřejný zprostředkující prostor, kde se „politika
života" střetává s politikou s velkým „P": kde soukromé problémy dostávají podobu veřejných záležitostí a kde se hledají, vyjednávají a dojednávají obecná řešení soukromých potíží.
Kolo se otočilo; úkol kritické teorie se převrátil. Bývala obranou osobní autonomie před postupujícími vojsky veřejnosti, která se téměř zcela, podřizovala pravidlům všemocného, neosobního Státu a všech jeho byrokratických chapadel nebo zmenšených replik. Dnes je potřeba bránit mizející verejnou sféru. Musíme znovu zabydlet a vybavit příslušenstvím tento veřejný prostor, který se skoro vyprázdnil kvůli dezerci na obou stranách: odchodem „zainteresovaných občanů" a únikem skutečné moci na teritorium, které vzhledem k akčnímu rádiu stávajících demokratických institucí můžeme popsat jedině jako kosmický prostor.
V dnešní době už neplatí, že se „veřejné" snaží kolonízo-vat „soukromé". Opak je pravdou: jc to soukromá sféra, která obsazuje veřejný prostor. Vytlačuje a vytěsňuje vše, co nelze úplně, beze zbytku přeložit, do slovníku soukromých zájmů a cílů. Jak si de Tocqueville povšiml již před dvěma staletími: jednotlivec je ne j větší nepřítel občana, Bokud se člověku pořád dokola tvrdí, že je pánem svého osudu, pak nemá příliš mnoho důvodů připisovat „aktuální význam" {slovy Alfreda Schütze) čemukoli, co se nenechá spolknou! jeho vlastním já, co se vzpouzí jeho vlastním schopnostem; charakteristickou vlastností občana je naopak právě to, že takové důvody má a také se podle nich řídí.
Pro jednotlivce není veřejný prostor ničím víc než ohromnou obrazovkou, na níž se promítají soukromé starosti, aniž by v tomto zvčtšcní přestávaly být soukromé: veřejný prostor je místem veřejných vyznání soukromých tajemství a důvěrnosti, Z každodenních vyjížděk do veřejného prostoru se jednotlivci vracejí posíleni ve své individualitě de iure a znovu ujištěni o tom, že j e ji cli solitérní styl života se vůbec neliší od života „lidí, jako jsme my", že také ostatní lidé musejí překonávat stejné množství překážek a. (snad dočasných) proher.
Pokud jde t.) moc: odplula z ulic a tržišť, opustila zasedací síně a parlamenty, zamávala na rozloučenou lokálním a národním vládám, zmizela z dosahu občanské kontroly do extcritoriality elektronických sítí. Principy její s l ľíitť lt i < ■ d 11 c fi /. 11 i: únik, v y v ii,/. n i.r t í, odpout an o St a nc-viditelnost. Pokugy předjímat pře.suny moci a předvídat nepředvídatelné důsledky těchto pohybů (natožpak zamezit tCm, které jsou nežádoucí) mají dnes asi takovou prak tickou účinnost jako snahy poroučet vetru a dešti.
A tak je veřejný prostor stále pustší, postrádá veřejná témata. Přestává hrát svou někdejší roli, není až místem, kde se lidé shromaždují a kde řeší své soukromé problémy a veřejné otázky. Individualizáciu tlaky svlékaly jednotlivce, postupné, leč důsledné, z ochranného brnční občanství, obralyje o jejich občanské dovednosti a starosti. Proto jsou nadéje na to, že se jednotlivci de tun stanou jednotlivci de facto (tedy lidmi, kteří vládnou zdroji nezbytnými ke skutečnému sebeurčení!, jeSté mizivější.
„Jednotlivec de iure" se nemůže stát „jednotlivcem de facto", aniž by se nejprve stal občanem. Bez autonomní společností neexistují ani autonomní jednotlivci a autonomie společnosti vyžaduje její rozvážné a rozvážené sebeurčení, jehož lze docílit jedině společnými činy občanů. „Společnost" měla k individuální autonomii vždy dvojznačný vztah: byla jejím nepřítelem, ale zároveň také conditio sine qud non. Nicméně" moderní dějiny radikální změnily pomer mezi množstvím hrozeb a mírou výhod tohoto navždy ambivalentního vztahu, Společnost dnes není nepřítelem, nýbrž podmínkou, kterou jednotlivci velmi naléhavé potřebují, která jim ale zoufale chybí při jejich marném a frustrujícím úsilí přetavit svůj status de iure do skutečné autonomie a schopnosti sebeurčení,
V rte j hrubSích rysech jsme načrll i situaci, která určuje úkoly dnešní kritické teorie a společenské kritiky obecné. Musíme znovu svařit, znovu svá/nt tu. co se roztrhlo kvůli formální individualizaci a také kvůli rozluce mezi mocí a politikou. Jinými slovy jde o to, abychom znovu vybavili a zalidnili dnes v podstate prázdnou úgorm místo
střetávání, diskusí a vyjednávání mezi individuálním a společným, mezi soukromým a veřejným dobrem. Pokud má původní cíl kritické teorie, lidská emancipace, dnes vůbec nějaký význam, pak musí jíl o opětovné propojení dvou okrajů propásli, která se rozevřela mezi skutečností „jednotlivce de iure" a možnostmi „jednotlivce de facto". Tohoto zvláštního budování mostu se mohou zhostit jedine lidé, kleří se znovu naučí zapomenutým občanským dovednostem a kteří si znovu prisvojí potřebné občanské náčiní.
130
131