Zdeněk Horský svou autoritou a úsudkem odrazit hanebné útoky nactiutrhačů, třebaže přísloví říká, že není léku proti kousnutí udavačovu. Jestliže se snad najdou hlupáci, kteří, byť zcela neznalí matematických věd, si osobují právo o nich soudit kvůli nějakému místu z Písma, které k svému účelu nedobře překroutí, a odváží se kárat a napadat toto mé učení, na ty nic nedám, a to do té míry, že i jejich posudky budu pohrdat jako nejapnostmi. Není totiž žádným tajemstvím, že i Lactantius,21 spisovatel jinak znamenitý', ale chabý matematik, měl kupodivu dětinské představy o tvaru Země, když se vysmívá těm, kteří tvrdili, že Země má tvar koule. A tak ať se adeptům vědy nezdá nijak divným, jestliže nějací takoví se budou smát také nám. Matematická díla jsou psána pro matematiky, kterým se bude zdát, pokud mě můj názor neklame, i že toto naše dílo přispívá něčím i té církevní obci, v jejímž čele nyní stojí Tvoje Svatost. Neboť není tomu tak | dávno, za Lva X., co se na lateránském koncilu72 | probírala otázka opravy církevního kalendáře. Ta tehdy zůstala nerozhodnuta pouze z toho jediného důvodu, že délky roků a měsíců a pohyby Slunce a Měsíce se dosud nezdály dosti přesně proměřeny. A právě od toho času jsem si usmyslel, že je budu pečlivěji pozorovat, vybídnut k tomu vynikajícím mužem Pavlem, biskupem fossombron-ským,23 který tehdy předsedal onomu jednání. Co však jsem v této věci dosáhl, ponechávám úsudku především Tvé Svatosti a všech ostatních učených matematiků. A aby se o mně nezdálo, že Tvé Svatosti slibuji o užitečnosti tohoto díla více, než kolik jsem s to splnit, přecházím nyní k vlastnímu úkolu. Mikuláš Koperník 11 L. Caelius Firmianus Lactantius, církevní autor z přelomu 3. a 4. století n. 1. 12 Zasedání lateránského koncilu začalo za papeže Julia II. v r. 1512 skončilo za papeže I.va X. v r. 1517. 13 Pavel z Middelburku (zemřel 1534) byl v době lateránského koncilu předsedou komise pro reformu kalendáře. 8 Koperníkovo astronomické dílo ve vývoji vědy V současné době se hodnocením Koperníkova díla a jeho významu v dějinách vědy a lidské intelektuální činnosti vůbec zabývá řada předních odborníků. Mnohé speciální výsledky již byly a mnohé ještě budou publikovány. Bylo by proto krajně pošetilé odvažovat se chtít na malé ploše jednoho článku zhodnotit celý význam kopernikanismu a domnívat se přitom, že podobně koncipovaná práce může zasáhnout hlouběji k podstatnějším problémům a že nebude ve své většině opakovat to, co již bylo řečeno a dokumentováno jinde podrobněji.1 Proto z celého komplexu problematiky vyjímám jen několik problémů, k nimž sice již byla také v četné koperníkovské literatuře obrácena pozornost, ale které vzdor tomu považuji stále za závažné a hodné podrobnějšího studia. Jsou totiž potřebné pro poznání obecnějších důsledků, jež Koperníkovo dílo vyvolalo v koncepci astronomického bádání a v jeho vztahu jako jedné vědecké disciplíny k tehdejšímu celku věd. První otázka, kterou takto vyjímám z celku problematiky, je jeden z aspektů vztahu koperníkovské a ptolemaiovské astronomie. Jako celek byla již tato otázka v dějinách vědy mnohokrát řešena. Nebudeme se však zabývat žádným z tradičních aspektů, ať již jimi je srovnání přesnosti efemerid pro jednotlivé planety, jíž bylo dosaženo podle té či druhé teorie, různý systém užívání epicyk-lů, či například známá, ale nemístně formulovaná otázka, zda relaci Koperníkova a Ptolemaiova sjetému je možno redukovat na pouhou změnu souřadné soustavy, či některé jiné podobné známé aspekty. Nás bude zajímat, do jakého vztahu se dostává Koperníkova astronomie vůči celku vědy v jeho době a zda Dnes již nelze uvést ani soupis hlavní literatury k danému tématu, byl by neúměrně obsáhlý. Je možné pouze odkázat na obsažnou bibliografii: H. Baranowski, Bibliografia kopernikowska 1509-1955, Warszawa 1958, a na její ohlášené pokra-čování.'[H. Baranowski, Bibliografia kopemikowska, II: 1956-1971, Warszawa 1973; H. Baranowski, J. Gokwska, Bibliografia kopemikowska, III: 1972-2001, Toruň 2003.] v tomto smyslu nastává nějaká změna proti stavu, který panoval v době platnosti ptolemaiovské tradice bezprostředně před Koperníkem. Jestliže tato změna skutečně nastává, bude třeba zkoumat, zda autor nového systému kosmu ji také vědomě prosazoval a zda i v tomto smyslu byl jejím tvůrcem. Opět zde nemyslíme na metodologické a filosofické důsledky heliocentrismu, které jsou z uvedeného hlediska mimořádně významné, ale v obecných rysech známé. Za problém, který budeme sledovat, považuji především to, jaké místo přísluší tehdejší astronomii v tehdejší hierarchii věd a jaká závažnost a platnost je přikládána astronomickému výkladu kosmu vzhledem k výkladům vycházejícím z jiným vědních disciplín. Řečeno poněkud nepřesněji, ale snad názorněji: jaký „stupeň důvěryhodnosti" je přikládán astronomickému výkladu kosmu. Budeme posuzovat, zda v této věci Koperník dosáhl nějaké změny. Především je třeba kriticky přezkoumat, zda sledujeme problém historicky reálný, a nikoli smyšlený, který bychom pouze my dodatečně a vykonstruované vyhledávali v historickém materiálu. Jde však o problém skutečný. O jeho tehdejší reálnosti a naléhavosti svědčí hluboký rozpor mezi Koperníkovým přesvědčením o fyzikální reálnosti jeho systému světa na jedné a známým Osiandrovým výkladem platnosti Koperníkova systému na druhé straně. Osiandrova předmluva je v koperníkovské literatuře dobře známý pojem. Je zřejmé, že byla ke Koperníkovu dílu De revolutionibus orbium caelestium (0 obětích nebeských sfér) připojena bez autorova vědomí a zřejmě proti jeho záměru.2 Byla publikována anonymně a mnozí mohli podlehnout a také skutečně podlehli názoru, že autorem tohoto textu je sám Koperník.3 Při rozboru této předmluvy však 2 Ke kurióznímu názoru, že tato předmluva vlastně není v rozporu s II. až VI. knihou Koperníkova spisu a že ji Koperník mohl celkem aprobovat, jak jej vyslovil E. J. Dijksterhuis, Die Mechamsierung des Weltbildes, přel. H. Habicht, Berlin - Góttin-gen - Heidelberg 1956, s. 330, zaujmeme ještě stanovisko později v obšírnějším výkladu o poměru Koperníkovy teorie k názorům obsaženým v Osiandrově předmluvě. [Anglický překlad: The Mechaniuption of tbe World Picture, přel. C. Dikshoorn Oxford 1961, s. 296-297.] 3 Tak např. ještě i editor 3. vyd. De revolutionibus Nicolaus Mulerius (Můller) v r. 1617, vzdor tomu, že Johannes Kepler již v r. 1609 publikoval jméno skutečného autora předmluvy. (V odpovědi na citát z Petra Ráma v úvodu knihy Astronómia nova. Johannes Kepler Gesammelte Werke, III: Astronómia nova, ed. M. Časpar Munchen 1937, s. 6.32-38.) Připomeňme ještě, že Osiandrova předmluva vypovídá o autoru díla De revolutionibus v třetí osobě, takže sama poněkud naznačuje, že autorem této předmluvy je někdo jiný než Koperník: Verum si rem exacte perpendere volent, invenient auctorem huius operis nihil, quod reprehendi mereatur, commisisse. - „Jestliže však budou chtít věc přesně rozvážit, shledají, že autor tohoto díla netvrdil nic, co by zasluhovalo výtky." Zeli. s. 403.6-8. Podobně byl přesvědčen o Koperníkove autorství této předmluvy i Mikuláš Raimarus Ursus ve spise De astronomicis hypothesibus seu Sjstemate mun-dano, Pragae Bohemorum, apud auctorem, 1597, kde rozebírá a komentuje Osian-drovu předmluvu jako Koperníkův text. nechceme jakkoli psychologizovat a pokoušet se odvodit, jaký cíl tato předmluva chtěla sledovat, zda měla zmást theologické kruhy či poněkud připravit čtenáře na převratnost a neobvyklost díla, které je mu předkládáno. Bylo by asi ostatně nemožné nalézt správnou míru mezi diametrálně protichůdnými názory, kdy někteří tuto Osiandrovu předmluvu označují za neobratný pokus Koperníkovu dílu pomoci, jiní ji označují za nejpodlejší literární podvrh, který dějiny literatury znají. Na rozdíl od mnohých autorů však nepovažuji Osiandrovu předmluvu za nahodile a rychle vzniklý text, vědecky bezvýznamný, ale přímo za základní vyhlášení jedné koncepce, která výrazným způsobem stanoví, jaký „stupeň důvěryhodnosti" je možno přikládat astronomickým teoriím. Připomeňme již na tomto místě, že Osiandrova předmluva nem namířena jen proti Koperníkovu systému. Osiander přece nepřipisuje hypotetickou platnost jen heliocentrickému názoru. Říká, že hypotetická je ka^dá astronomická teorie, a tedy i Koperníkův systém. Osiander formuloval svoji předmluvu s velkorysostí epigonů, zcela otevřeně a bez skrupulí, takže i v tomto smyslu je předmluva přímo klasickým vědeckým textem. Mnohé okolnosti jejího vzniku, a především skutečnost, že Osiander se nedostal zcela náhodně v závěrečné fázi do role editora díla De revolutionibus, se vysvětluje krátkou prehistórií. V odborné literatuře o Koperníkovi je známa, avšak ne všichni, kdo se pokoušeli odhadnout záměr Osiandrovy předmluvy, si jí povšimli. Srážka Koperníkovy a Osiandrovy koncepce, pokud jde o „stupeň důvěryhodnosti" astronomických teorií, začala již v roce 1540. Tehdy, když již prvně vyšla tiskem Rhaetikova Narratioprima (První výklad), obrátil se norimberský Osiander dopisem na Koperníka.4 Koperníkovu odpověď z té doby neznáme. 20. dubna 1541 psal Osiander znovu Koperníkovi i Rhaetikovi. V dopise Koperníkovi sc vyslovuje přímo: „O hypotézách jsem si vždy myslel, že nejsou články víry, ale základem výpočtu, takže i kdyby byly chybné, ale přesně vystihovaly jevící se pohyby, vůbec by na tom nezáleželo."5 V dopise Rhaetikovi z téhož data je nejen obsaženo doporučení, ale rovněž i fixován názor: „Peripatetikové a theologové se snadno upokojí, jakmile uslyší, že o jednom a témž zjevném pohybu může existovat víc hypotéz..." 4 Zeli. s. 453. Leopold Prowe {Monumentu Copernicana, Berlin 1873, s. 134-135) upozorňuje na skutečnost, že Kepler zmiňuje Koperníkův dopis Osiandrovi datovaný 1. června 1540. J. Kepleri astronomi Opera omnia, I, ed. Ch. Frisch, I, Frankofurti a. M. et Erlangae 1858, s. 245 nn. [Johannes Kepler, Gesammelte Werke, XX.l: Manuscripta astronomičtí (I), ed. V. Bialas, München 1988, s. 27.29 nn.] 5 De hypothesibus ego sic sensi semper, mm esse articulos fidei, sed fundamenta calculi, ita ut, etiamsifalsae sint, modo motuum rj>ccivóuf va exacte exbiheant, nihil referát..., Zeli. s. 453. 6 Peripatetici et theologi facile placabuntur, si audierint, eiusdem apparentis motus varias esse^ posse hypotheses, nec eas afferri, quod certo ita sint, sed quod calculum apparentis et compositi motus quam commodissime gubernent, et fieri, posse ut alius quis alias hypotheses excogitet, et imagines hie aptas, ille aptiores, eandem tarnen motus apparentiam causantes, ac esse uniemque liberum, imogratificaturum, si commodious excogitet. - „.. .a že nejsou uváděny proto, ze 122 123 Zdeněk Horský Koperníkovo astronomické dílo ve vývoji vědy Uvedli jsme, že Koperník nemohl již zaujmout stanovisko k Osiandrově předmluvě. Znal však Osiandrovy názory z dřívější korespondence a mohl na ně reagovat. Vzhledem k tomu, jak postupně po sobě vznikaly jednotlivé texty, Koperník měl tuto příležitost, pokud víme, pouze jednou. Bylo to při formulaci dedikačního dopisu papeži Pavlovi III. Jak velmi podrobným rozborem doložili někteří přední polští badatelé, zejména Alexander Birkenmajer, tento dopis papeži Pavlovi III., který je vlastní autorovou předmluvou k dílu De revolutionibus, vznikl v roce 1542, a to nejpravděpodobněji v červnu.7 V dalším uvidíme, že právě v tomto dopise Koperník nejrozhodněji a zcela jednoznačně zaujal stanovisko ke „stupni důvěryhodnosti" své vlastní astronomické teorie. Názory takto obsažené v dopise papeži Pavlovi III. je tedy v tomto smyslu popravu možno považovat za Koperníkovu odpověď v polemice s Osiandrem. Dále využijeme k řešení našeho problému Koperníkových argumentů, které uvádí ve prospěch správností svého systému. I v té souvislosti se ukáže, že nej-výraznéjší formulace nejsilnčjšího argumentu přichází právě v dedikaci papeži Pavlovi III. Je známo, že v Koperníkove době se nebylo možno při rozhodování o správnosti heliocentrického či geocentrického výkladu světa opřít o žádná přímo experimentálně zjistitelná či přímo měřitelná a pozorovatelná fakta. Navíc byl heliocentrismus v očividném rozporu s Aristotelovou teorií pohybu těles. Avšak i o ní již před Koperníkem byly vysloveny pochybnosti, zejména mezi pařížskými nominalisty, později proti ní polemizovali florentští renesanční platonikové, a to především Marsilio Ficino.8 Je třeba předpokládat, že při zrodu Koperníkova heliocentrického stanoviska a při kritice aristotelského pojetí pohybu těles ke středu, které vykládá jako spojováni částic se svato celkem,v mohl Koperník nejspíše navazovat na myšlenky Ficinovy, vyslovené především ve Ficinově spise Theologia Platouka (Platónská theologie)}" Koperník je rozšiřuje o konstatování, tomu skutečně tak je, ale že co nejpříhodněji určují počet zdánlivého a složeného pohybu. Může se stát, že někdo jiný vymyslí jiné hypotézy a že jeden navrhne vhodné, jiný vhodnější nákresy, které přesto budou vytvářet týž zjevný pohyb. A jeden každý svobodně může, ba je to dokonce vítáno, vymyslet příhodnější." Zeli. s. 453. K posledním třem poznámkám viz také: L. Prowe, Nicolaus Coppernicus, 1.2: Dos Leben. 1512-1543, Berlin 1883, s. 323; L A. Birkenmajer, Mi kol oj Koperník, 1: Stndja nad prácami Kopenúka ora% materyaly biografické, Kraków 1900, s. 650. Birk. s. 81. 8 Z. Horský, „La cosmologie de Marsile Ficin", v tomto svazku, s. 83-93; týž: „Le rôle du platonisme dans ľorigine de la cosmologie moderně", v tomto svazku, s. 75-81. 9 De revolutionibus, 1,9; Zeli. s. 21.15-18; Birk. s. 34.28-31. |Gans. s. 17.31-33.] 10 Marsilii Ficini Florentini ... Opera, I, Basileae, ex officina Henricpetrina, 1576, s. 122—134. [Nová edice se souběžným anglickým překladem: Marsilio Ficino, Platonic 7 že spojování částí v celek tvaru koule, čili seskupování ke středu, nikterak nevylučuje, aby takový celek i se svým středem vykonával různé pohyby. To vše byly však zatím jen spekulativní konstrukce, takže v době, kdy přímé pozorování či měření nemohlo přinést žádný důkaz či vyvrácení heliocentris-mu, bylo třeba snést aspoň co nejsilnčjší argumenty pro tento nový názor. Z argumentů, které ve prospěch svého systému uvedl sám Koperník, nejlépe vyplývá, nakolik byl sám přesvědčen o pravdivosti svého systému. Pokusíme-li se shledat všechny, které Koperník uvedl ve svém hlavním spise De revolutionibus, a pokusíme-li se je klasifikovat, dojdeme k závěru, že jde všeho všudy o argumenty trojího druhu. Seřazeny od méně pádných k průkaznějším následují takto: 1. Koperník argumentuje principem optické relativity pohybu." Tento princip ovšem není v kosmologické problematice jeho doby novum. V souvislosti s řešením otázky možného pohybu Země jej užil například již Mikuláš z Oresme. Co do logické účinnosti tento argument spíš oslabuje a relativizuje jakékoli názory o tom, že by to které těleso ve vesmíru bylo v klidu a jiné v pohybu, než aby přímo vypovídal ve prospěch heliocentrismu. 2. Druhý typ atgumentů se opírá o fyzikálně-filosofické představy o vesmíru a v jejich rámci postuluje, že celek je méně schopen pohybu než jeho část, a to tím spíše, jestliže nelze vyloučit, že rozměry celku nejsou omezené. Tedy stav, kdy by se měl pohybovat celek kolem své nepatrné části, je z tohoto hlediska nepravděpodobný. Koperník píše: Cumque caelum