82
40-41
40-41
83
I.
Quibus rationibus rerum materialium existentia čertů cognoscatur.
PRINCIPIORUM
PHILOSOPHIC
PARS SECUNDA
De Principiis rerum materialium.
Etsi nemo non sibi satis persuadeat res materia-les existere, quia tarnen hoc á nobis paulö ante in dubium revocatum est, & inter primae nostras asta-tis praejudicia numeratum, nunc opus est ut ratio-nes investigemus, per quas id certö cognoscatur. Nempe quicquid sentimus, procul dubio nobis advenit á re aliquä, quae á mente nostra diversa est. Neque enim est in nostra potestate efficere, ut unum potiús quam aliud sentiamus; sed hoc á re ilia quae sensus nostros afficit, planě pendet. Quae-ri quidem potest an res ilia sit Deus, an quid k Deo diversum. Sed quia sentimus, sive potiús á sensu impulsi clarě ac distincté percipimus, materiam quandam extensam in longum, latum & profun-dum, cujus variae partes varus figuris prseditse sunt, ac variis motibus cientur, ac etiam efficiunt ut va-rios sensus habeamus colorum, odorum, do-loris, &c: si Deus immediate per se ipsum istius materise extensae ideám menu nostra exhiberet, vel tantúm si efficeret ut exhibere|tur á re aliquä,
PRINCIPY
FILOSOFIE
ČÁST DRUHÁ
O principech materiálních věcí
Snad všichni jsme dostatečně přesvědčeni o tom, že materiální věci existují. O něco výše jsme to však uvedli v pochybnosť a zahrnuli mezi předsudky našeho dětství, a nyní je tedy třeba, abychom prozkoumali úsudky, díky nimž to s jistotou poznáváme. Vše, co smysly vnímáme, k nám bezpochyby přichází od nějaké věci, která je různá od naší mysli.2 Není totiž v naší moci způsobit, abychom smysly vnímali jedno spíše než jiné, ale zcela to závisí na té věci, která ovlivňuje naše smysly. Lze se ovšem ptát, zda je ona věc Bůh, nebo zda je něčím od Boha různým. Smyslově vnímáme, nebo spíše pohnuti smysly jasně a rozlišeně poznáváme jakousi látku rozlehlou do délky, šířky a hloubky, jejíž rozličné části mají rozličné tvary a pohybují se rozličnými pohyby a způsobují také, že máme rozličné vjemy barev, vůní, bolesti atd. A jestliže by tudíž Bůh bezprostředně sám o sobě naší mysli předal ideu oné rozlehlé látky, nebo i kdyby jen způsobil, aby ji předala nějaká věc, v níž by nebyla žádná rozlehlost, ani
I.
Na základě jakých úsudků s jistotou poznáváme, že materiální věci existují.
1 Viz část I, čl. IV., s. 15 tohoto vydání.
2 Ve fr. verzi věta začíná: „Za prvé, sami v sobě zakoušíme, že..." AT IX-2, s. 63.
84
Principiorum Philosophize / Pars secunda
Ii.
Quibus etiam cognos-catur corpus humanum menti esse arete conjuctum.
III.
Sensuum perceptiones, non quid revera sit in rebus, sed quid humano composite) prosit vel obsit, docere.
in qua nihil esset extensionis, nec figurae, nec motüs: nulla ratio potest excogitari, cur non exceptor esset putandus. Ipsam enim clarě intelligi-mus tanquam rem ä Deo & ä nobis, sive á mente nostra, planě diversam; ac etiam clarě videre nobis videmur, ejus ideám á rebus extra nos positis, quibus omnino similis est, advenire; Dei autem naturae planě repugnare ut sit deceptor, jam ante est animadversum. Atque ideo hic omnino conclu-dendum est, rem quandam extensam in longum, latum & profundum, omnesque illas proprietates quas rei extenfae convenire clarě percipimus ha-bentem, existere. Estque hsec res extensa, quam corpus sive materiam appellamus.
Eädem ratione, menti nostra; corpus quoddam magis aretě, quam reliqua alia corpora, conjunc-tum esse, concludi potest, ex eo quöd perspicuě advertamus dolores aliosque sensus nobis ex improviso advenire; quos mens est conscia non á se sola proficisci, nec ad se posse pertinere ex eo solo quöd sit res cogitans, sed tantúm ex eo quöd alteri cuidam rei extensse ac mobili adjuncta sit, quag res humanum corpus appellator. Sed accura-tior ejus rei explicatio non est hujus loci.
Satis erit, si advertamus sensuum perceptiones non referri, nisi ad istam corporis humani cum mente conjuctionem, & nobis quidem ordinariě exhibere, quid ad illam externa corpora prodesse possint aut nocere; non autem, nisi interdum & ex accidenti, nos docere, | qualia in seipsis existant. Ita enim sensuum praejudicia facile deponemus, & solo intellects, ad ideas sibi á natura inditas dili-genter attendente, hie utemur.
Principy filosofie / Část druhá
85
tvar, ani pohyb, nelze vymyslet žádný důvod, proč by neměl být pokládán za podvodníka. Jasně ji totiž chápeme jako věc zcela různou od Boha a od nás, čili od naší mysli. A také se nám zdá,3 že jasně vidíme, že její idea přichází od věcí umístěných mimo nás, kterým se zcela podobá. Již dříve jsme si však povšimli, že Boží přirozenosti zcela odporuje, aby klamal.4 A je zde tedy nutné učinit závěr, že existuje jakási věc, která je rozlehlá do délky, šířky a hloubky a má všechny vlastnosti, které (jak jasně poznáváme) přísluší rozlehlé věci. Je to věc rozlehlá, kterou nazýváme tělesem čili látkou.
Tímtéž úsudkem lze vyvodit, že nějaké tělo je s naší myslí spojeno těsněji než zbývající tělesa, z toho, že zřetelně pozorujeme, že bolesti a jiné smyslové vjemy k nám přicházejí nenadále. Mysl si je vědoma, že nepocházejí z ní samé a že k ní nemohou náležet pouze proto, že je věcí myslící, ale jen proto, žc je připojena k nějaké jiné věci rozlehlé a pohyblivé: tato věc se nazývá lidské tělo. Ale přesnější vysvětlení této věci zde není na místě.5
Postačí, když si povšimneme, že poznatky smyslů se vztahují pouze k onomu spojení lidského těla s myslí a že nám sice náležitě ukazují, čím mu mohou vnější tělesa prospívat či škodit, že nás však neučí (leda snad jen občas a nahodile), jaká jsou sama o sobě. Tak totiž snadno odložíme předsudky smyslů a budeme zde užívat pouze chápavosti, důkladně přihlížející k idejím, které má přirozeně.
3 Srv. k tomu Descartův rozhovor s Fransem Burmanem, AT V, s. 167. Ve fr. verzi věta pokračuje: „..., že její idea se v nás utváří při setkání s vnějšími tělesy..." AT IX-2, s. 64.
4 Viz část I, čl. XXIX., s. 37 a čl. XXXVI., s. 41 tohoto vydání.
5 Srv. část IV, čl. CLXXXIX.nn., s. 127nn., oba připojené dopisy princezně Alžbětě, s. 160nn. tohoto vydání, Passions de l'Ame I.
II.
Na -úklade čeho též poznáváme, že lidské tělo je těsně spojeno s myslí.
III.
Smyslové vjemy nás neučí, co je skutečně ve věcech, ale co prospívá či škodí celému člověku.
86
Principiorum Philosophize / Pars secunda
IV.
Naturam corporis non inpnndere, duritie, colore, aut simiíibus: sed in sola extensions consistere.
Prejudicia de rarefac-tione & de vacuo, hanc corporis naturam obscurio-rem facere.
Quod agentes, percipiemus naturam materia;, si-ve corporis in universum spectati, non consistere in eo quod sit res dura, vel ponderosa, vel colorata, vel alio aliquo modo sensus afficiens: sed tantum in eo quod sit res extensa in longum, latum & pro-fundum. Nam, quantum ad duritiem, nihil aliud de ilia sensus nobis indicat, quam partes durorum corporum resistere motui manuum nostrarum, cum in illas incurrunt. Si enim, quotiescunque ma~ nus nostra; versus aliquam partem moventur, corpora omnia ibi existentia recederent eädem celeri-täte qua illas accedunt, nullam unquam duritiem sentiremus. Nec ullo modo potest intelligi, corpora quae sic recederent, idcirco naturam corporis esse amissura; nec proinde ipsa in duritie consistit. Eä-demque ratione ostendi potest, & pondus, & colo-rem, & alias omnes ejusmodi qualitates, quae in materia corporeä sentiuntur, ex eä tolli posse, ipsa integrä remanente: unde sequitur, á nulla ex illis ejus naturam dependere.
Duae verö adhuc causae supersunt, ob quas potest dubitari, an vera natura corporis in sola extensione consistat. Una est, quöd multi existiment, pleraque corpora sic posse rarefieri ac condensari, ut rare-facta plus habeant extensionis quam condensata; sintque etiam nonnulli adeö subtiles, ut substanti-am corporis ab ejusdem quantitate, atque ipsam quantititatem ab extensione distinguant. Altera est, quöd ubi nihil aliud | esse intelligimus, quam ex-tensionem in longum, latum & profundum, non soleamus dicere ibi esse corpus, sed tantummodo spatium, & quidem spatium inane, quod ferě omnes sibi persuadent esse purum nihil.
Principy filosofie / Část druhá
17
Když tak učiníme, poznáme, že přirozenost látky čili obecně nahlíženého tělesa nespočívá v tom, že je to věc tvrdá, těžká, zbarvená či ovlivňující smysly nějakým jiným způsobem, ale pouze v tom, že je to věc rozlehlá do délky, šířky a hloubky. Neboť, co se týče tvrdosti, smysly nám o ní prozrazují jen to, že části tvrdých těles kladou odpor pohybu našich rukou, když na ně tlačí. Kdyby totiž pokaždé, když se naše ruce pohnou nějakým směrem, ustupovala všechna tělesa, která tam jsou, stejnou rychlostí jakou se ruce přibližují, nikdy bychom necítili žádnou tvrdost. Ani nelze žádným způsobem chápat, že by tělesa, která by takto ustupovala, měla ztratit přirozenost těles. (Jejich) přirozenost tedy nespočívá v tvrdosti. A tímtéž úsudkem lze ukázat, že i tíha, barva a všechny ostatní takové kvality, které smysly vnímáme v tělesné látce, z ní mohou být vyňaty, přičemž zůstane neporušena. Z toho plyne, že její přirozenost na žádné z nich nezávisí.
Zbývají však ještě dvě příčiny, pro které lze pochybovat, že pravá přirozenost tělesa spočívá v pouhé rozlehlosti. Jedna je, že se mnozí domnívají, že většina těles se může zřeďovat a zhušťovat tak, aby zředěná měla větší rozlehlost než zhuštěná - a někteří jsou až tak důkladní, že rozlišují substanci tělesa a jeho velikost, a rovněž onu velikost od rozlehlosti.6 Druhá je, že kde chápeme pouze rozlehlost do délky, šířky a hloubky, tam obvykle nemluvíme o tělese, ale pouze o prostoru, a sice o prostoru prázdném, o němž jsou snad všichni přesvědčeni, že je holé nic.
IV.
Přirozenost tělesa nespočívá v tíze, tvrdosti, barvě nebo v něčem podobném, ale pouze v rozlehlosti.
V.
Předsudky o zřeďování a prúz.dnu zatemňují přirozenost tělesa.
6 K uváděnému pojetí zřeďování a zhušťování srv. např. Toletus, In Phys. IV, kap. 9, t. 87, kv. 11. Pokud jde o pozici obdobnou níže uvedenému stanovisku Descartovu, srv. R. Arriaga, Cursus philosophicus, In Phys., disp. 16, odd. 10, s. 482-488.
K odlišování substance od její rozlehlosti srv. např. F. Suárez, Dispu-tationes metaphysica>, disp. 40, odd. 2; Toletus In Phys. IV, kap. 5, t. 49, kv. 8; Eustachius a Sancto Paulo, Siiinma philosophica quadri-partita I, s. 67nn. (a tamtéž III, s. 50).
Quomodo fiat rare-factio.
88      Principiorum Philosophic / Pars secunda k3.hh
Sed quantum ad rarefactionem & condensatio-nem, quicunque ad cogitationes suas attendet, ac nihil volet admittere nisi quod clare percipiat, non putabit in ipsis aliud quidquam contingere, quam figure mutationem: ita scilicet, ut rara corpora ilia sint, inter quorum partes multa intervalla exis-tunt, corporibus aliis repleta; & per hoc tantüm densiora reddantur, quöd ipsorum partes, ad invi-cem accedentes, intervalla ista imminuant vel plane tollant: quod ultimum si aliquando contin-gat, tunc corpus tarn densum evadit, ut repugnet ipsum densius reddi posse. Atqui non ideö minus tunc extensum est, quam cum partes habens ä se mutuö dissitas, majus spatium amplectitur: quia quicquid extensionis in poris sive intervallis k partibus ejus relictis continetur, nullo modo ipsi tribui debet, sed aliis quibusvis corporibus, a qui-bus intervalla ista replentur. Ut cum videmus spongiam, aqua vel alio liquore turgentem, non putamus ipsam secundum singulas suas partes magis extensam, quam cum compressa est & sicca; sed tantummodo poros habere magis patentes, ac ideö per majus spatium esse diffusam. vil. Et sane non video, quid movent nonnullos, ut
EamodTintettigMi        ma^ent dicere rarefactionem fieri per augmen-explicari. tationem quantitatis, quam ipsam hoc spongise
exemplo explicare. Nam etsi, cum aer aut aqua ra-refiunt, non videamus ullos ipsorum poros qui ampliores reddantur, | nec ullum novum corpus, quod ad illos replendos accedat: non est tamen ra-tioni tam consentaneum, aliquid non intelligibile effingere, ad eorum rarefactionem verbotenus ex-plicandam, quam ex hoc quöd rarefiant, conclude-re in ipsis esse poros, sive intervalla quag ampliora
Principy fii.osofif. / Část druhá
89
Ale pokud jde o zřeďování a zhušťování, kdokoli bude VI.
i j 'ii u a    u-,   -     ť,     - •     ,„      Jak vzniká zřeďování.
sledovat sve myšlenky a nebude chtít připustit nez to, co
jasně pozná, nebude mít za to, že při nich dochází k něčemu jinému než ke změně tvaru: a totiž tak, že řídká tělesa jsou ta, mezi jejichž částicemi jsou mnohé mezery, vyplněné jinými tělesy. Hustšími se (tělesa) stávají pouze tím, že jejich části, které se navzájem přibližují, zmenšují či zcela ruší ony mezery - a když k tomuto zrušení mezer dojde, vznikne těleso tak husté, že si odporuje, aby bylo ještě hustší. Není proto tehdy méně rozlehlé, než když má částice odloučené a zabírá větší prostor. Jakákoli rozlehlost obsažená v jeho pórech či mezerách neobsazených jeho částmi, nemá totiž být vůbec připisována jemu, ale jiným tělesům, která ony mezery vyplňují. Když vidíme houbu, nalitou vodou či jinou tekutinou, nedomníváme se, že je co do svých jednotlivých částí rozlehlá více, než když je stlačená a suchá, ale pouze, že má rozměrnější póry, a proto zabírá více prostoru.
Opravdu nevidím, co některé přimělo k tomu, aby ra- VII. ději tvrdili, že ke zřeďování dochází nárůstem velikosti, ^udnýlfiným než ji vysvětlovat oním příkladem s houbou. Když se pochopitelným vzduch nebo voda zřeďují, nevidíme žádné jejich póry, způsobem. které by mohutněly, ani žádné nové těleso, které by je zaplňovalo. Přesto ovšem rozumu nepřísluší vymýšlet si cosi nepochopitelného, aby jejich zřeďování vysvětlil pouze slovy,7 místo aby z toho, že se zřeďují, učinil závěr, že jsou v nich póry neboli mezery, které mohutní, a že je
7 Ve fr. verzi namísto „pouze slovy" stojí: „pouze zdánlivě a prostřednictvím termínů, které nemají žádný smysl", AT IX-2, s. 67.
90
Princ.ipiorum Philosophic / Pars sf.cunda
VIII.
Quantitatem & numerům differe tantúm ratione á re quanta & numeratä.
redduntur, & novum aliquod corpus accedere quod ipsa implet, etsi hoc novum corpus nullo sensu percipiamus. Nulla enim ratio nos cogit ad credendum, corpora omnia quae existunt debere sensus nostros afficere. Ac rarefactionem perfacilé hoc modo, non autem ullo alio, fieri posse percipi-mus. Ac denique plané repugnat aliquid nova quantitate vel nova extensione augeri, quin simul etiam nova substantia extensa, hoc est, novum corpus ei accedat. Neque enim ullum additamen-turn extensionis vel quantitatis, sine additamento substantia? quae sit quanta & extensa, potest intel-ligi, ut ex sequentibus clariús patebit.
Quippe quantitas á substantia extensa in re non differt, sed tantúm ex parte nostri conceptüs, ut & numerus á re numeratä. Ita scilicet ut totam náturám substantias corporeee, qua; est in spatio decern pedum, possimus considerare, quamvis ad istam mensuram decern pedum non attendamus: quia planě eadem intelligitur in quälibet istius spa-tii parte ac in toto. Et vice versa, potest intelligi numerus denarius, ut etiam quantitas continua decern pedum, etsi ad istam determinatam substanti-am non attendamus: quia planě idem est concep-tus numeri denarii, sive ad hanc mensuram decern pedum, sive ad quidlibet aliud referatur; & quantitas continua decern pedum, etsi non possit | intelligi sine aliquä substantia extensä, cujus sit quantitas, potest tamen sine hac determinatä. In re autem fieri non potest, ut vel minimum quid ex istä quantitate aut extensione tollatur, quin tantundem etiam de substantia detrahatur; nec vice versa, ut tantillum de substantia detrahatur, quin tantundem de quantitate ac extensione tollatur.
Principy filosofie / Část druhá
91
zaplňuje nějaké nové těleso (i kdybychom toto další těleso nevnímali žádným ze smyslů). Žádný důvod nás totiž nenutí věřit, že všechna tělesa, která existují, musí ovlivňovat naše smysly. Navíc poznáváme, že ke zřeďování může snadno docházet tímto, ne však žádným jiným způsobem. Konečně, zcela si odporuje, že by došlo k nárůstu nějaké nové velikosti či nové rozlehlosti a zároveň by k ní nepřistoupila i nová rozlehlá substance, to jest nové těleso. Nelze totiž chápat žádný přírůstek rozlehlosti či velikosti bez přírůstku nějak velké a rozlehlé substance, jak jasněji vyplyne z následujícího výkladu.
Vždyť velikost se od rozlehlé substance nerůzní ve skutečnosti, ale pouze co do našeho pojmu, jakož i počet od věci početné. A to tak, že můžeme uvažovat celou přirozenost tělesné substance, která v prostoru zabírá deset stop, jakkoli k oné míře deseti stop nepřihlížíme: neboť v kterékoli části onoho prostoru chápeme tutéž přirozenost jako v něm celém. A naopak, lze chápat počet deseti, jakož i spojitou velikost deseti stop, i kdybychom nepřihlíželi k této určité substanci: neboť pojem počtu deseti je tentýž, ať už se vztahuje k této míře deseti stop nebo k čemukoli jinému. A spojitá velikost deseti stop, přestože nemůže být chápána bez nějaké rozlehlé substance, jejíž velikostí je, přece může (být chápána) bez této určité (substance). Ve skutečnosti se však nemůže stát, aby z oné velikosti či rozlehlosti byla odňato sebeméně a aby nebylo zároveň odebráno právě tolik i ze substance; a ani naopak, aby byla odebrána byť i trošička ze substance, a aby nebylo zároveň právě tolik odňato z velikosti i rozlehlosti.
VIII.
Velikost a počet se různí od nějak velké a početné věci pouze pomyslně.
IX.
Suhstantiam corpo-ream, cúm ä quanti-tate sua distinguitur, confuse concipi tanquam incorpo-ream.
Quid sit spatium, sive locus internus.
XI.
Quomodo in re non differat ä substantia corporeä.
92      Principiorum Philosophic / Pars secunda k_hb
Et quamvis forte nonnulli aliud dicant, non puto tarnen ipsos aliud eä de re pereipere; sed cúm substantiam ab extensione aut quantitate distingu-unt, vel nihil per nomen substantia; intelligunt, vel confusam tantúm substantia; incorporeae ideam habent, quam falsö tribuunt corpore«, hujusque substantia; corporeae veram ideam extensioni re-linquunt, quam tarnen accidens vocant, atque ita planě aliud efferunt verbis, quam mente compre-hendunt.
Non etiam in re differunt spatium, sive locus internus, & substantia corporea in eo contenta, sed tantúm in modo, quo á nobis concipi solent. Revera enim extensio in longum, latum & pro-fundum, quae spatium constituit, eadem planě est cum ilia quae constituit corpus. Sed in hoc differentia est, quôd ipsam in corpore ut singulárem consideremus, & putemus semper mutari quoties mutatur corpus: in spatio verô unitatem tantúm genericam ipsi tribuamus, adeô ut, mutato corpore quod spatium implet, not tarnen extensio spatii mutari censeatur, sed remanere una & eadem, quamdiu manet ejusdem magnitudinis ac figura;, servatque eundem situm inter externa quasdam corpora, per qua; illud spatium determinamus. |
Et quidem facilě agnoscemus, eandem esse ex-tensionem, qua; naturam corporis & naturam spatii constituit, nec magis hase duo á se mutuô differre, quam natura generis aut speciei differt á natura individui: si attendentes ad ideam quam habemus alieujus corporis, exempli causa, lapidis, rejiciamus ab illä id omne quod ad corporis naturam non requiri cognoseimus: nempe rejiciamus primô duritiem, quia si lapis liquefiat aut in pul-
PRINCIPY FILOSOFIE / ČÁST DRUHÁ
93
A jakkoli snad někteří tvrdí něco jiného, nedomnívám se přesto, že věcně něco jiného poznávají. Ale když odlišují substanci od rozlehlosti nebo velikosti, buď jménem ,substance' nechápou nic, nebo mají pouze smíšenou ideu substance netelesné, kterou chybně připisují tělesné, a nechávají pravdivou ideu této tělesné substance na rozlehlosti - té však říkají ,akcidenť,8 a tak slovy vyjadřují něco zcela jiného než co dokonale pojímají myslí.
Prostor čili vnitřní místo a tělesná substance v něm obsažená se rovněž neliší skutečně, ale pouze co do způsobu, kterým je obvykle pojímáme. Neboť ve skutečnosti je rozlehlost do délky, šířky a hloubky, která zakládá prostor, zcela totožná s tou, která zakládá těleso. Ale rozdíl je v tom, že ji v tělese považujeme za jednotlivou a máme za to, že se mění vždy, když se mění těleso; v prostoru jí však připisujeme pouze rodovou jednotu9 - do té míry, že při změně tělesa, které vyplňuje prostor, se přece nemá za to, že se mění rozlehlost prostoru, ale že zůstává jedna a táž, pokud má (onen prostor) stále tentýž rozměr a tvar a zachovává tutéž polohu mezi vnějšími tělesy, kterými jej vymezujeme.
Snadno ovšem poznáme, že rozlehlost, která zakládá přirozenost tělesa a přirozenost prostoru, je tatáž, a že se obě vzájemně nerůzní více, než se různí přirozenost rodu či druhu od přirozenosti jednotliviny. Pokud přihlížíme k naší ideji nějakého tělesa (například kamene) a vyřazujeme z ní vše, o čem jsme poznali, že nepatří k jeho přirozenosti, vyřadíme především tvrdost. Kdyby se totiž kámen roztavil nebo byl rozdrcen na nejjemnější prášek, při-
IX.
Když. je tělesná
substance odlišována od své velikosti, je smíšeně pojímána jako netelesná.
Co je prostor čili vnitřní místo.
XI.
{Prostor) se ve skutečnosti nerůzní od tělesné substance.
* Srv. pozn. 6 této části, s. 87 tohoto vydání.
' Ve fr. verzi namísto: „v prostoru...jednotu" stojí: „prostoru připisujeme (rozlehlost) tak obecnou a neurčitou", AT IX-2, s. 68.
94
Principiorum Philosophize / Pars secunda
XII.
Quomodo ab eädem differat in modo, quo concipitur.
XIII.
Quid sit locus externus.
visculos quam minutissimos dividatur, illam amit-tet, neque tarnen ideö desinet esse corpus; rejicia-mus etiam colorem, quia vidimus saspe lapides adeó pellucidos, ut nullus in iis esset color; rejicia-mus gravitatem, quia quamvis ignis sit levissimus, non ideö minus putatur esse corpus; ac denique rejiciamus frigus & calorem, aliasque omnes quali-tates, quia vel non considerantur in lapide, vel iis mutatis, non ideö lapis corporis naturam amisisse existimatur. Ita enim advertemus, nihil planě in ejus idea remanere, praeterquám quöd sit quid ex-tensum in longum, latum & profundum: quod idem continetur in idea spatii, non modo corpori-bus pleni, sed ejus etiam quod vacuum appellatur.
Est autem differentia in modo concipiendi; nam, sublato lapide ex spatio vel loco in quo est, puta-mus etiam ejus extensionem esse sublatam, utpote quam ut singulárem & ab ipso inseparabilem spectamus. Sed interim extensionem loci, in quo erat lapis, remanere arbitramur, eandemque esse, quamvis jam ille locus lapidis á ligno, vel aqua, vel aěre, vel alio quovis corpore occupetur, vel etiam vacuus esse credatur: quia ibi consideratur exten-sio in genere, censeturque eadem | esse lapidis, ligni, aquas, aěris, aliorumque corporum, vel etiam ipsius vacui, si quod detur, modo tantúm sit ejus-dem magnitudinis ac figurae, servetque eundem si-tum inter corpora externa, quae spatium illud determinant.
Quippe nomina loci aut spatii non significant quicquam diversum ä corpore quod dicitur esse in loco, sed tantúm ejus magnitudinem, figurám, & situm inter alia corpora designant. Et quidem, ut ille situs determinetur, respicere debemus ad
Principy filosofie / Část druhá
95
šel by o ni, a přece by nepřestal být tělesem. Vyřadíme též barvu, protože vídáme často kameny tak průsvitné, že jsou bezbarvé. Vyřadíme tíhu, poněvadž přestože je oheň nesmírně lehký, nepokládá se proto méně za těleso. A konečně vyřadíme i chlad a teplo a všechny ostatní kvality. Buď totiž nejsou uvažovány v kameni, nebo - když se mění - se nemá za to, že by kámen ztrácel přirozenost tělesa. Tak ovšem pozorujeme, že v jeho ideji nezůstává vůbec nic kromě toho, že je něčím rozlehlým do délky, šířky a hloubky. A totéž je obsaženo v ideji prostoru - nejen vyplnčnčho tělesy, ale i toho, který se nazývá prázdný.
Je zde však rozdíl ve způsobu pojímání. Neboť při zdvižení kamene z prostoru či místa, na němž je, pokládáme za zdviženou i jeho rozlehlost, poněvadž ji nahlížíme jako jedinečnou a od něj neoddělitelnou. Současně se ale domníváme, že rozlehlost místa, na kterém byl kámen, zůstává táž, přestože je ono místo kamene již obsazeno dřevem, vodou, vzduchem, nějakým jiným tělesem, nebo i když se věří, že je prázdné. Tehdy se totiž uvažuje rozlehlost rodově a soudí se, že je tatáž u kamene, dřeva, vody, vzduchu a jiných těles nebo i samotného prázdna (pokud nějaké je), jen když má stejný rozměr a tvar a zachovává tutéž polohu mezi vnějšími tělesy, která onen prostor určují.
Vždyť jména místa nebo prostoru neznamenají něco různého od tělesa, o němž se říká, že je na (daném) místě, ale označují pouze jeho rozměr, tvar a polohu mezi jinými tělesy. Aby ovšem byla tato poloha určena, musíme
XII.
Různí se od ní ve způsobu, kterým je pojímán.
XIII.
Co je vnější místo.
96
Principiorum Philosophize / Pars secunda
XIV.
In quo differant locus & spatium.
alia aliqua corpora, quae ut immobilia spectemus; ac prout ad diversa respicimus, dicere possumus eandem rem, eodem tempore, locum mutare ac non mutare. Ut, cum navis in mari provehitur, qui sedet in puppi manet semper uno in loco, si ratio habeatur partium navis inter quas eundem situm servat; & ille idem assiduě locum mutat, si ratio littorum habeatur, quoniam assiduě ab unis rece-dit & ad alia accedit. Ac prasterea, si putemus terrain moveri, tantumque prsecisě procedere ab Occidente versus Orientem, quantum navis interim ex Oriente in Occidentem promovetur, dice-mus rursus ilium qui sedet in puppi, locum suum non mutare: quia nempe loci determinationem ab immotis quibusdam coeli punctis desumemus. Sed si tandem cogitemus, nulla ejusmodi puncta vera immota in universo reperiri, ut probabile esse infra ostendetur, inde concludemus nullum esse permanentem ullius rei locum, nisi quatenus á co-gitatione nostra determinatus
Differunt autem nomina loci & spatii, quia locus magis expresse designat situm quam magnitu-dinem | aut figurám, & ě contra, magis ad has attendimus, cum loquimur de spatio. Dicimus enim frequenter unam rem in locum alterius suc-cedere, quamvis non sit accurate ejusdem magni-tudinis, nec figurae; sed tunc negamus illam idem spatium occupare; ac semper, cúm ille situs muta-tur, dicimus locum mutari, quamvis eadem magni-tudo ac figura permaneat. Cumque dicimus rem esse in hoc loco, nihil aliud intelligimus, quam illam obtinere hunc situm inter alias res; & cum addimus ipsam implere hoc spatium vel hunc lo-
PrINCIPY FILOSOFIE / ČÁST DRUHÁ
97
přihlížet k nějakým jiným tělesům, která nahlížíme jako nehybná. A podle toho jak přihlížíme k různým (tělesům), můžeme říci, že tatáž věc v tomtéž čase mění a nemění místo. Když například loď pluje na moři, ten, kdo sedí na zádi, zůstává stále na jednom místě, jestliže máme za rámec části lodi, mezi nimiž zachovává stejnou polohu. A tentýž člověk místo stále mění, pokud máme za rámec pobřeží, poněvadž se stále od jednoho vzdaluje a k jinému se blíží. Pokud se dále domníváme, že se Země pohybuje a urazí směrem od západu na východ stejnou vzdálenost, jakou zatím překoná loď z východu na západ, říkáme opět, že ten, kdo sedí na zádi, své místo nemění: neboť místo určujeme podle nehybných bodů nebes. Ale pokud bychom si mysleli, že ve vesmíru žádné takové opravdu nehybné body nejsou - což bude níže ukázáno jako pravděpodobné10 -, vyvodíme z toho, že každá věc má stálé místo, jen pokud je určeno naším myšlením.
Jména místa a prostoru se však různí, protože ,místo' výslovněji označuje polohu, než rozměr či tvar, k nimž naopak více přihlížíme, mluvíme-li o prostoru. Často totiž říkáme, že jedna věc obsazuje místo jiné, jakkoli nemá přesně tytéž rozměry ani tentýž tvar. Tehdy ale popíráme, že zabírá tentýž prostor. A vždy, když mění svou polohu, říkáme, že mění místo, přestože má stále tytéž rozměry a tentýž tvar. Když říkáme, že věc zaujímá jisté místo, chápeme tím pouze to, že zaujímá jistou polohu mezi jinými věcmi. A když dodáme, že vyplňuje jistý prostor či
XIV.
V čem se rázní místo a prostor.
10 Mělo by to vyplývat z Dcscartových výkladů o pohybu (v této části Principů) a uspořádání vesmíru (v části třetí). Srv. AT IX-2, s. 70, pozn. a francouzské verze.
98
Principiorum Philosophize / Pars secunda
Principy filosofie / Část druhá
99
XV.
Quomodo locus exter-nus pro superficie corporis ambientis recti sumatur.
XVI.
Repugnare ut detur vacuum, sive in quo nulla planě sit res.
cum, intelligimus praeterea ipsam esse hujus de-terminatse magnitudinis ac figurae.
Atque ita spatium quidem semper sumimus pro extensione in longum, latum & profundum. Locum autem aliquando consideramus ut rei, quae in loco est, internum & aliquando ut ipsi externum. Et quidem internus idem planě est quod spatium; externus autem sumi potest pro superficie quee proximě ambit locatum. Notandumquc est, per su-perficiem, noc hic intelligi ullam corporis ambientis partem, sed solum terminům, qui medius est inter ipsum corpus ambiens & id quod ambitur, quique nihil aliud est quam modus: vel čertě intelligi superficiem in communi, quae non sit pars unius corporis magis quam alterius, sed eadem semper esse censeatur, cum retinet eandem magni-tudinem & figurám. Etsi enim omne corpus ambiens cum sua superficie mutetur, non ideö res quam ambit locum mutare existimatur, si eundem interim situm servet inter ilia externa, quae quam-quam immobilia spectantur. Ut si navim in unam partem á fluminis lapsu, & in contrariam á vento tam aequaliter impelli suppona|mus, ut situm suum inter ripas non mutet, facile aliquis credet ipsam manere in eodem loco, quamvis omnis superficies ambiens mutetur.
Vacuum autem philosophico more sumptum, hoc est, in quo nulla planě sit substantia, dari non posse manifestum est, ex eo quod extensio spatii, vel loci interni, non differat ab extensione corporis. Nam cum ex hoc solo quöd corpus sit exten-sum in longum, latum & profundum, rectě conclu-damus illud esse substantiam, quia omnino re-pugnat ut nihili sit aliqua extensio, idem etiam de
jisté místo, chápeme tím navíc to, že má určité rozměry a určitý tvar.
A tak prostor vždy pokládáme za rozlehlost do délky, šířky a hloubky. Místo však někdy považujeme za vnitřek věci, která na (tomto) místě je, jindy za její vnějšek. A vnitřní (místo) je ovšem zcela totéž co prostor, vnější (místo) však lze pokládat za povrch, který těsně obklopuje umístěné. A je třeba poznamenat, že povrchem se zde nechápe nějaká část obklopujícího tělesa, ale čistě hranice, která prochází mezi obklopujícím tělesem a tím, které je obklopováno, a která není nic jiného než modus; nebo se jistě chápe obecně povrch, který není částí jednoho tělesa spíše než jiného, ale považuje se vždy za tentýž, poněvadž zachovává tentýž rozměr a tvar. Neboť i kdyby se každé obklopující těleso měnilo i se svým povrchem, netvrdili bychom proto, že věc, kterou obklopuje, místo mění, pokud přitom zachovává tutéž polohu mezi vnějšími tělesy, která nahlížíme jako nehybná. Když tedy předpokládáme, že je loď unášena proudem řeky na jednu stranu a stejně větrem na opačnou tak, že nemění svou polohu mezi břehy, může někdo snadno uvěřit, že zůstává na temže místě, přestože se všechen obklopující povrch mění.
Avšak filosoficky chápané prázdno, to jest něco, v čem není vůbec žádná substance, zjevně nemůže existovat, protože rozlehlost prostoru či vnitřního místa se nerůzní od rozlehlosti tělesa. Když totiž čistě z toho, že těleso je rozlehlé do délky, šířky a hloubky, správně činíme závěr, že je substancí (poněvadž si zcela odporuje, aby nic mělo
XV.
Je správně pokládal vnější místo za povrch obklopujícího tělesa.
XVI.
Odporuje si, aby existovalo prázdno, čili něco, v čem není vůbec žádná věc.
100    Principiükum Philosophize / Pars secunda vj-50
49-50
Principy filosofie / Část druhá
101
XVII.
Vacuum ex vulgi usu non excludere omne corpus.
XVIII.
Quomodo emendan-dum sitprcejudicium de vacuo absolute sumpto.
spatio, quod vacuum supponitur, est concluden-dum: quöd nempe, cúm in eo sit extensio, necessa-rió etiam in ipso sit substantia.
Et quidem ex vulgi usu, per nomen vacui non solemus significare locum vel spatium in quo nulla planě sit res, sed tantummodo locum in quo nulla sit ex iis rebus, quas in eo esse debere cogitamus. Sic, quia urna facta est ad aquas continendas, vacua dicitur, cúm aěre tantúm est plena. Sic nihil est in piscina, licet aquis abundet, si in eä desint pisces. Sic inane est navigium, quod comparatum erat ad vehendas merces, si solis arenis, quibus frangat impetus venti, sit onustum. Sic denique inane est spatium, in quo nihil est sensibile, quam-vis materia creatä & per se subsistente plenum sit: quia non solemus considerare, nisi eas res quae á sensibus attinguntur. Atqui si postea, non atten-dentes quid per nomina vacui & nihili sit intelli-gendum, in spatio quod vacuum esse diximus, non modo nihil sensibile, sed omnino nullam rem contineri existimemus: in eundem errorem incide-mus, ac si ex eo quöd | usitatum sit dicere urnam, in qua nihil est nisi aer, vacuam esse, ideö judica-remus aerem in eä contentum non esse rem sub-sistentem.
Lapsique sumus ferě omneš á prima astate in hunc errorem, propterea quöd, non advertentes ullam esse inter vas & corpus in eo contentum ne-cessariam conjunctionem, non putavimus quic-quam obstaré, quominus saltern Deus efficiat, ut corpus, quod vas aliquod replet, inde auferatur, & nullum aliud in ejus locum succedat. Jam autem, ut errorem ilium emendemus, considerare oportet nullam quidem esse connexionem inter
nějakou rozlehlost), je třeba totéž vyvodit i o prostoru,
o němž sc předpokládá, že je prázdný. Je-li v něm totiž
rozlehlost, nutně je v něm též substance.
A ovšem v běžném pojetí jméno ,prázdno' obvykle ne- XVII.
znamená místo či prostor, ve kterém není vůbec žádná     Prázdno v bežnem ť ' pojetí nevylučuje
věc, ale pouze místo, na kterém není žádná z těch věcí,       každé těleso.
o nichž si myslíme, že tam mají být. Tak, protože džbán je vyroben k pojímání vody, je nazýván prázdným, když je vyplněn pouze vzduchem. Stejně tak není nic v rybníku, byť by oplýval vodou, chybí-li v něm ryby. Stejně tak je prázdná loď, která byla připravena k přepravě zboží, je--li naložena pouze pískem, díky němuž vzdoruje náporům větru. Tak je konečně prázdný prostor, ve kterém není nic přístupného smyslům, jakkoli je vyplněn stvořenou a samostatně jsoucí látkou, protože obvykle uvažujeme jen o těch věcech, k nimž se smysly vztahují. A přece, když později, nepamětlivi toho, co je u prostoru třeba chápat jmény .prázdno' a ,nic', říkáme, že je prázdný, domníváme se, že neobsahuje nejen nic smyslům přístupného, ale vůbec žádnou věc. Tím se dopouštíme stejného omylu, jako kdybychom z toho, že je běžné říkat ,prázdný' džbánu, ve kterém je pouze vzduch, soudili, že vzduch v něm obsažený není věc samostatně jsoucí.
Skoro všichni jsme od mládí v zajetí tohoto omylu. xvni. Když jsme si totiž nevšimli, že by bylo mezi nádobou a tělesem v ní obsaženém nějaké nutné spojení, domnívali pojímaného prázdna. jsme se, že nic nebrání tomu, aby přinejmenším Bůh způsobil, aby bylo těleso, které naplňuje nějakou nádobu, z ní vyňato, a žádné jiné neobsadilo jeho místo. Abychom ovšem tento omyl napravili, je třeba uvážit, že mezi nádo-
102    Principiorum Philosoph i/e / Pars secunda 50-51
50-51
Principy filosofie / Část druhá
103
XIX.
Ex his ea confirmari, I quce de rarefactio-ne dicta sunt.
vas & hoc vel illud corpus particulare quod in eo continetur, sed esse maximám, ac omnino necessa-riam, inter vasis figurám concavam & extensio-nem in genere sumptam, quae in ea cavitate debet contineri. Adeo ut non magis repugnet nos conci-pere montem sine valle, quám intelligere istam ca-vitatem absque extensione in eä contentä, vel hanc extensionem absque substantia quae sit extensa: quia, ut saepe dictum est, nihili nulla potest esse extensio. Ac proinde, si quasratur quid fiet, si Deus auferat omne corpus quod in aliquo vase continetur, & nullum aliud in ablati locum venire permit-tat: respondendum est, vasis latera sibi invicem hoc ipso fore contigua. Cúm enim inter duo corpora nihil interjacet, necesse est ut se mutuö tan-gant; ac manifeste repugnat ut distent, sive ut inter ipsa sit distantia, & tamen ut ista distantia sit nihil: quia omnis distantia est modus extensionis, & ideö sine substantia extensä esse non potest.
Postquam sic advertimus substantias corporeae na|turam in eo tantum consistere, quod sit res extensa; ejusque extensionem non esse diversam ab eä, quae spatio quantumvis inani tribui solet: facile cognoscimus fieri non posse, ut aliqua ejus pars plus spatii occupet una vice quam alia, sicque aliter rarefiat, quam modo paullö ante explicato; vel ut plus sit materias, sive substantias corporeas, in vase, cúm plumbo, vel auro, vel alio quantumvis gravi ac duro corpore plenum est, quám cúm aerem tantúm continet, vacuumque existimatur: quia partium materias quantitas non pendet ab earum gravitate aut duritie, sed ä sola extensione, quas semper in eodem vase est asqualis.
bou a tím nebo oním tělesem v ní obsaženém sice není žádné spojení, ale že je těsné a veskrze nutné (spojení) mezi vydutým tvarem nádoby a její obecně pojatou rozlehlostí, která by měla být obsažena v této vydutosti. Takže není rozpornější pojímat horu bez údolí, než chápat onu vydutost bez rozlehlosti v ní obsažené či tuto rozlehlost bez rozlehlé substance. Jak totiž bylo mnohokrát řečeno, holé nic nemůže mít žádnou rozlehlost. Tážeme-li se tedy, co by se stalo, kdyby Bůh vyňal z nějaké nádoby každé těleso a nepřipustil by, aby místo vyňatého zaujalo nějaké jiné, je třeba odpovědět, že by tím stěny vázy navzájem splynuly. Když nic nevstupuje mezi dvě tělesa, je nutné, aby se navzájem dotýkala. A je zjevně rozporné, aby (tato tělesa) byla vzdálená, čili aby mezi nimi byla nějaká vzdálenost, a aby tato vzdálenost přesto nebyla ničím. Každá vzdálenost je přece modem rozlehlosti, a proto nemůže být bez rozlehlé substance.
Poté, co jsme takto odhalili, že přirozenost tělesné substance spočívá pouze v tom, že je věcí rozlehlou a že její rozlehlost není různá od té, která se obvykle připisuje prázdnému prostoru, snadno poznáváme, že není možné, aby nějaká její část jednou zabírala více prostoru než jindy, a tak se zřeďovala jinak, než bylo vysvětleno o něco výše." Též (není možné), aby bylo více látky či substance tělesné v nádobě, když je plná olova nebo zlata nebo jiného těžkého a tvrdého tělesa, než když obsahuje pouze vzduch a je považována za prázdnou. Velikost částic látky totiž nezávisí na jejich tíze či tvrdosti, ale pouze na rozlehlosti, která je v téže nádobě vždy stejná.
XIX.
Tím je potvrzeno, co bylo řečeno o zřeďování.
Viz 51. VI., s. 89 tohoto vydání.
104    Principiorum Philosophize / Pars secunda 51_5,
XX. Cognoscimus etiam fieri non posse ut aliqua;
Ex his etiam demon-       atomi, sive materia; partes ex natura sua indivisi-
stran, nullas atomos . r
dariposse. biles, existant. Cum enim, si quae sint, necessariö
debeant esse extensas, quantumvis parva; fingan-tur, possumus adhuc unamquamque ex ipsis in duas aut plures minores cogitatione dividere, ac proinde agnoscere esse divisibiles. Nihil enim possumus cogitatione dividere, quin hoc ipso cog-noscamus esse divisibile; atque ideö, si judicare-mus id ipsum esse indivisibile, judicium nostrum ä cognitione dissentiret. Quin etiam si fingamus, Deum efficere voluisse, ut aliqua materia; particu-la in alias minores dividi non possit, non tarnen ilia proprie indivisibilis erit dicenda. Ut etenim effecerit earn ä nullis creaturis dividi posse, non certe sibi ipsi ejusdem dividendas facultatem potuit adimere: quia fieri plane non potest, ut propriam suam potentiam imminuat, quemadmodum supra notatum est. Atque ideö, absolute loquendo, ilia divisibilis remanebit, quoniam ex natura sua est talis.
xxi. Cognoscimus prasterea hunc mundum, sive sub-
^TuZfinitiextmum. stantias corporeas universitatem, nullos extensions sua; fines habere. Ubicunque enim fines illos esse fingamus, semper ultra ipsos aliqua spatia indefinite extensa non modo imaginamur, sed etiam vere imaginabilia, hoc est, realia esse perci-pimus; ac proinde, etiam substantiam corpoream indefinite extensam in iis contineri. Quia, ut jam fuse ostensum est, idea ejus extensionis, quam in spatio qualicunque concipimus, eadem plane est cum idea substantia; corporeas.
Principy filosofie / Část druhá
105
Poznáváme též, že není možné, aby existovaly nějaké
XX,
Tím je též dokázáno, že
atomy cíli ze sve přirozenosti nedělitelné častice latky. nemohou být žádné Kdyby totiž nějaké byly, nutně by musely být rozlehlé, atomy. a jakkoli malé bychom si je představovali, mohli bychom jeden každý z nich myšlením ještě rozdělit na dva či více menších, a tedy uznat, že jsou dělitelné. Vždyť kdykoli něco dělíme myšlením, poznáváme to právě tím jako dělitelné. Kdybychom tedy soudili, že je to nedělitelné, nesouhlasil by náš soud s naším poznáním. Ba dokonce, kdybychom si namluvili, že Bůh chtěl způsobit, aby nějaká částečka hmoty nemohla být dělitelná na jiné menší, přesto by nebylo náležité říkat jí nedělitelná. Vždyť i kdyby byl způsobil, že by ji nemohl rozdělit žádný tvor, jistě by si sám nemohl odebrat schopnost ji dělit. Je přece zjevně nemožné, aby zmenšoval své vlastní možnosti, jak bylo poznamenáno výše.12 Absolutně řečeno tedy zůstane dělitelná, poněvadž je taková ze své přirozenosti.
Mimoto poznáváme, že tento svět, čili souhrn tělesné XXI. substance, nemá žádné hranice své rozlehlosti. Kdekoli R°ie7větjfZlmTzené bychom si totiž ony hranice vymýšleli, vždy bychom si rozlehlý. za nimi nejen představovali nějaké neomezeně rozlehlé prostory, ale také bychom i poznávali, že jsou představitelné pravdivě, to jest, že jsou reálné.13 Je v nich tedy obsažena i neomezeně rozlehlá tělesná substance. Bylo již přece obšírně ukázáno, že idea oné rozlehlosti, kterou pojímáme v nějakém prostoru, je totožná s idejí substance tělesné.
12 Viz část I, čl. LX., s. 6ln. tohoto vydání.
13 Představíme-Ii si hranici rozlehlého světa, nutně si musíme představit za touto hranicí opět rozlehlý svět. Každé těleso je totiž zcela obklopeno jinými tělesy. Není možné, aby těleso hraničilo s něčím, co není těleso. Naproti tomu představa bezmezné rozlehlého světa sporná není.
XXII. Item unam & eandem esse materiam cceli & terra; ac plures mundos esse non posse.
XXIII.
Omnem materice varia-tionem, sive omnem ejus formarum di-versitatem pendere ä motu.
XXIV. Quid sit motusjuxta vulgarem sensum.
106    Principiorum Philosophize / Pars secunda 52.53
Hincque etiam colligi facile potest, non aliam esse materiam coeli quam terrae; atque omnino, si mundi essent infiniti, non posse non illos omnes ex una & eädem materia constare; nec proinde plures, sed unum tantúm, esse posse: quia perspi-cué intelligimus illam materiam, cujus natura in eo solo consistit quöd sit substantia extensa, omnia omnino spatia imaginabilia, in quibus alii isti mundi esse deberent, jam occupare: nec ullius alterius materia; ideam in nobis reperimus.
Materia itaque in toto universo una & eadem existit, utpote quae omnis per hoc unum tantúm agnoscitur, quöd sit extensa. Omnesque proprieta-tes, quas in eä clarě percipimus, ad hoc unum re-ducuntur, quöd sit partibilis, & mobilis secundum partes, & proinde capax illarum omnium affectio-num, quas ex ejus partium motu sequi posse percipimus. Partitio enim, quae fit sola cogitatione, nihil mutat; sed omnis materiae | variatio, sive omnium ejus formarum diversitas, pendet á motu. Quod passim etiam á Philosophis videtur fuisse animadversum, quia dixerunt naturam esse princi-pium motüs & quietis. Tunc enim per naturam intellexerunt id, per quod res omnes corporeae tales evadunt, quales ipsas esse experimur.
Motus autem (scilicet localis, neque enim ullus alius sub cogitationem meam cadit; nec ideö etiam ullum alium in rerum natura fingendum puto), motus, inquam, ut vulgö sumitur, nihil aliud est quam actio, qua corpus aliquod ex uno loco in alium migrat. Et idcirco, quamadmodum supra monui-mus eandem rem eodem tempore dici posse locum mutare & non mutare, ita eadem etiam dici potest moveri & non moveri. Ut qui sedet in navi, dum ea
Principy filosofie / Část druhá
107
Z toho lze též snadno vyvodit, že látka nebes není jiná než (látka) Země. A ovšem, i kdyby bylo světů nekonečné množství, musely by se všechny skládat z jedné a téže látky. Proto ani nemohou být mnohé, ale pouze jeden. Zřetelně totiž chápeme, že ona látka, jejíž přirozenost spočívá pouze v tom, že je rozlehlou substancí, zcela zabírá všechny představitelné prostory, ve kterých by musely být ony jiné světy. Také v sobě nenacházíme ideu žádné jiné látky.
V celém vesmíru tedy existuje jedna a táž látka, ježto je poznávána pouze skrze to jediné, že je rozlehlá. Všechny vlastnosti, které v ní jasně poznáváme, se omezují na to jediné, že je dělitelná a pohyblivá podle svých částí, a proto schopná všech oněch vlivů, které, jak poznáváme, mohou vyplývat z pohybu jejích částí. Vždyť dělení, které se děje pouze myšlením, nemění nic. Avšak všechny obměny látky čili různost všech jejích forem závisí na pohybu. To bylo také, jak se zdá, často pozorováno filosofy, protože říkali, že příroda je princip pohybu a klidu. Tehdy totiž přírodou chápali to, skrze co se všechny tělesné věci stávají takovými, jakými je samotné zakoušíme.14
Pohyb však (a to místní, neboť žádný jiný mi ani nepřišel na mysl; a ani si nemyslím, že je třeba si nějaký jiný ve světě vymýšlet),15 pohyb, pravím, v běžném pojetí, není nic jiného, než činnost, kterou se nějaké těleso stěhuje z jednoho místa na jiné. A proto, jak jsme upozornili výše,16 můžeme říci, že tatáž věc v tomtéž čase mění i nemění místo, takže lze i říci, že tatáž (věc) se pohybuje i nepohybuje. Když tedy někdo sedí v lodi vyplouvající
XXII.
Rovněž (poznáváme), že látka nebes a Země je jedna a táž a že nemůže být více světů.
XXIII.
Všechny obměny látky čili veškerá různost jejích forem závisí na pohybu.
XXIV.
Co je pohyb v běžném smyslu.
Aristoteles, Phys. II, 1, zejm. 192b 21-3.
Viz část I, čl. LXV., s. 67 a LXIX., s. 71 tohoto vydání.
Viz čl. XIII., s. 95n. tohoto vydání.
xxv.
Quid sit motus propria sumptus.
xxvi. Non plus actionis requiri ad motum quám ad quietem.
108    Principiorum Philosophic / Pars secunda 53_54
solvit e portu, putat quidem se moveri, si respiciat ad littora eaque ut immota consideret; non autem, si ad ipsam navim, inter cujus partes eundem semper situm servat. Quin etiam, quatenus vulgo pu-tamus in omni motu esse actionem, in quiete verb cessationem actionis, magis proprie tunc dicitur quiescere quam moveri, quia nullam in se actionem sentit.
Sed si non tarn ex vulgi usu, quam ex rei verita-te, consideremus quid per motum debeat intelligi, ut aliqua ei determinata natura tribuatur: dicere possumus esse translationem unius partis materice, sive unius corporis, ex uicinid eorum corporum, quce illud immediate contingunt & tanquam quiescentia spectantur, in viciniam aliorum. Ubi per unum corpus, sive unam partem ma\terice, intelligo id omne quod simul transfertur; etsi rursus hoc ipsum constare possit ex multis partibus, qua; alios in se habeant motus. Et dico esse translationem, non vim vel actionem qua; transfert, ut ostendam ilium semper esse in mobili, non in movente, quia ha;c duo non satis accure solent distingui; ac esse duntaxat ejus modum, non rem aliquam subsis-tentem, sicut figura est modus rei figurata;, ac quies rei quiescentis.
Quippe notandum est, magno nos, in hoc, pra;-judicio laborare, quod plus actionis ad motum requiri arbitremur, quam ad quietem. Hocque ideo nobis ab ineunte setate persuasimus, quod corpus nostrum soleat moveri a nostra voluntate, cujus intime conscii sumus, & quiescere ex hoc solo quod terras adhtereat per gravitatem, cujus vim non sentimus. Et quidem quia ista gravitas, alias-que plures causa;, a nobis non animadversa;, moti-
principy filosofie / část druhá
109
z přístavu, domnívá se, že se sám pohybuje - bude-li ovšem přihlížet kc břehům, které bude považovat za nehybné; ne však, (přihlédne-li) k samotné lodi, mezi jejímiž částmi zachovává stále tutéž polohu. Ježto běžně máme za to, že v každém pohybu je činnost, v klidu však ustání činnosti, je v daném případě dokonce vhodnější říci, že (onen cestující) je spíše v klidu než v pohybu, protože v sobě žádnou činnost necítí.
Avšak uvažíme-li - ne podle běžného zvyku, ale spíše podle pravdy -, co by se mělo chápat pohybem, aby mu byla připsána nějaká určitá přirozenost, můžeme říci, že je přesunem jedné části látky či jednoho tělesa ze sousedství těch těles, která k němu bezprostředně přiléhají a jsou nahlížena jako spočívající v klidu, do sousedství jiných. A tu jedním tělesem či jednou částí látky chápu vše to, co se zároveň přesunuje; byť se i toto (těleso) může skládat z více částí, které v sobě mají jiné pohyby. A říkám tomu přesun, a nikoli síla nebo činnost, která přesunuje, abych ukázal, že je vždy v pohybujícím se, a ne v tom, co pohybuje. To dvojí se totiž obvykle nerozlišuje dost přesně. A (přesun) je toliko modem pohybujícího se, ne nějakou samostatně jsoucí věcí, stejně jako tvar je modus věci tvarované a klid (modus) věci spočívající v klidu.
Je ovšem třeba poznamenat, že jsme tu zatíženi velkým předsudkem, domnívajíce se, že k pohybu je třeba více činnosti než ke klidu. Jsme o tom od dětství přesvědčeni proto, že naše tělo bývá pohybováno naší vůlí, které jsme si vnitřně vědomi, a v klidu spočívá pouze proto, že lne k zemi tíhou, jejíž sílu necítíme. Tato tíha a mnohé jiné námi nepozorované příčiny kladou odpor pohybům, které
XXV.
Co je náležitě pojímaný pohyb.
XXVI. K pohybu není třeba více činnosti než ke klidu.
110    Principiorum Philosophic / Pars secunda
XXVII. Motu m & quietem esse tanttim diversos modos corporis moti.
XXVIII. Motum proprio sumptum non referri, nisi ad corpora contigua ejus quod movetur.
bus quos in membris nostris eiere volumus resistent, efficiuntque ut fatigemur, putamus majore actione, sive majore vi opus esse ad motum cien-dum, quam ad ilium sistendum: sumentes scilicet actionem pro conatu illo, quo utimur ad membra nostra & illorum ope alia corpora permovenda. Quod tamen prsejudicium facile exuemus, si consi-deremus, non modo conatu nobis opus esse ad movenda corpora externa, sed saepe etiam ad eorum motus sistendos, cum ä gravitate aliäve causa non sistuntur. Ut, exempli gratia, non majori utimur actione ad navigium in aqua stagnante quiescens impellendum, quam ad idem, cum movetur, subito retinendum: vel certe non multö maljori; hinc enim demenda est aquae ab eo suble-vatse gravitas, & ejusdem lentor, ä quibus paulatim sisti posset.
Cum autem hie non agatur de ilia actione, quae intelligitur esse in movente, vel in eo qui motum sistit, sed de sola translatione, ac translationis absentia, sive quiete: manifestum est hanc transla-tionem extra corpus motum esse non posse, atque hoc corpus alio modo se habere, cum transfertur, & alio, cum non transfertur sive cum quiescit: adeö ut motus & quies nihil aliud in eo sint, quam duo diversi modi.
Addidi praeterea, translationem fieri ex viciniä corporum contiguorum in viciniam aliorum, non autem ex uno loco in alium: quia, ut supra expli-cui, loci acceptio varia est, ac pendet ä nostra cogi-tatione: sed cum per motum intelligimus earn translationem quae fit ex viciniä cbrporum contiguorum, quoniam una tantüm corpora eodem temporis momento ejusdem mobilis contigua esse
Principy filosofie / Část druhá
111
chceme provádět svými údy, a způsobují, že se unavíme. A proto se domníváme, že k provádění pohybu je třeba více činnosti čili větší síly, než k jeho zastavení. Činnost totiž pokládáme za ono úsilí, které vyvíjíme, abychom pohnuli svými údy a jejich prostřednictvím jinými tělesy. Tohoto předsudku se však snadno zbavíme, uvážíme-li, že úsilí nepotřebujeme pouze k pohybování vnějšími tělesy, ale často také k zastavení jejich pohybu, když nejsou zastavena tíhou či jinou příčinou. Tak, například, nevyvíjíme více činnosti k uvedení lodi spočívající ve stojaté vodě do pohybu, než k jejímu náhlému zastavení, když se pohybuje. Nebo jistě ne o moc větší: je zde totiž třeba odečíst tíhu a viskozitu17 jí vytlačené vody, které by ji mohly postupně zastavit.
Ježto zde však nejde o onu činnost, která se chápe v tom, co se pohybuje nebo v tom, co pohyb zastavuje, ale pouze o přesun a nepřítomnost přesunu čili o klid, je zjevné, že tento přesun nemůže být mimo pohybované těleso. S tímto tělesem se to také má jinak, když se přesunuje, a jinak, když se nepřesunuje, čili když spočívá v klidu. Pohyb a klid v něm tak nejsou nic jiného než dva různé mody.
Dříve jsem dodal, že přesun se děje ze sousedství přilehlých těles do sousedství jiných, ne však z jednoho místa na jiné. Jak jsem totiž vysvětlil výše, pojímání místa je různé, a závisí na našem myšlení.18 Ale když pohybem chápeme onen přesun ze sousedství přilehlých těles, nemůžeme připisovat určitému pohybujícímu se tělesu více pohybů zároveň, ale pouze (pohyb) jediný, protože v jed-
XXVII. Pohyb a klid jsou jen různé mody pohybovaného tělesu.
XXVIII.
Náležitě pojímaný pohyb se vztahuje pouze k tělesům přilehlým k tomu, které se pohybuje.
Přeloženo na základě francouzské verze, AT IX-2, s. 77, pozn. h. Viz čl. X. až XVI., s. 93-101 tohoto vydání.
112    Principiorum Philosophic / Pars secunda
55-56
Principy filosofie / Část druhá
113
XXIX. Nec referri nisi ad ea corpora contigua quce tanquam quiescentia spectantur.
XXX.
Cur ex duobus corpori-bus contiguis quce separantur ab invi-cem, unum potiús quam aliud moveri dicatur
possunt, non possumus isti mobili plures motus eodem tempore tribuere, sed unum tamtüm.
Addidi denique, translationem illam fieri ex vi-ciniä, non quorumlibet corporum contiguorum, sed eorum duntaxat, quce tanquam quienscentia spectantur. Ipsa enim translatio est reciproca, nec potest intelligi corpus AB transferri ex viciniä corporis CD, quin simul etiam intelligatur corpus CD transferri ex viciniä corporis AB: ac plane eadem vis & actio requi|ritur ex unä parte atque ex altera. Quapropter si omnino propriam, & non ad aliud relatam, naturam motui tribuere velle-mus, cum duo corpora contigua unum in unam, aliud in aliam partem transferuntur, sicque ä se mutuö separantur, tantundem motüs in uno quam in altero esse diceremus. Sed hoc ä communi lo-quendi usu nimium abhorreret: cum enim assueti simus stare in terra, eamque ut quiescentem consi-derare, quamvis aliquas ejus partes, aliis minori-bus corporibus contiguas, ab eorum viciniä transferri videamus, non tarnen ipsam ideö moveri pu-tamus.
Hujusque rei prascipua ratio est, quöd motus intelligatur esse totius corporis quod movetur, nec possit ita intelligi esse totius terrae, ob translationem quarundam ejus partium ex viciniä minorum corporum quibus contiguae sunt: quoniam saepe plures ejusmodi translationes, sibi mutuö contrarias, in ipsä licet advertere. Ut si corpus EFGH sit terra, & supra ipsam eodem tempore corpus AB transferatur ab E versus F, ac CD ab H versus G, quamvis
nom časovém okamžiku k onomu pohybujícímu se (tělesu) mohou přiléhat pouze jedna tělesa.
Konečně jsem dodal, že onen přesun se děje nikoli ze sousedství jakýchkoli přilehlých těles, ale pouze těch, která nahlížíme jako spočívající v klidu. Přesun je totiž vzájemný a nelze chápat, že by se těleso AB přesunovalo ze sousedství tělesa CD, a zároveň nechápat, že se těleso CD přesunuje ze sousedství tělesa AB.'9 A je třeba zcela stejné síly i činnosti, jak z jedné, tak z druhé strany. Chceme-li tedy pohybu připisovat zcela vlastní, k ničemu jinému nevztaženou přirozenost, pak když se dvě přilehlá tělesa přesunují jedno na jednu, druhé na druhou stranu, a tak se od sebe navzájem oddělují, řekneme, že v jednom je právě tolik pohybu jako v druhém. Avšak to by se příliš vzpíralo obecnému způsobu vyjadřování. Stojíme totiž na Zemi a považujeme ji za spočívající v klidu. A přestože vidíme, že se některé její části přilehlé k jiným menším tělesům přesunují z jejich sousedství, nedomníváme se proto, že se Země pohybuje.
A hlavním důvodem této věci je to, že pohyb chápeme jako pohyb celého tělesa, které se pohybuje, a toto nelze chápat o celé Zemi, (jen) kvůli přesunu nějakých jejích částí ze sousedství menších těles, ke kterým přiléhají. Často na ní lze totiž mnohé takové navzájem protikladné přesuny odhalit. Řekněme, že těleso EFGH je Země a na ní se zároveň přesunuje těleso AB z bodu E do bodu F a CD z H do G.
XXIX.
{Pohyb) se též vztahuje pouze k těm přilehlým tělesům, která nahlížíme jako spočívající v klidu.
XXX. Proč se o jednom ze dvou přilehlých těles, která se navzájem oddělují, říká, že se pohybuje, spíše než o druhém.
Srv.ATV, s. 345, ř. 22nn.
XXXI. Quomodo in eodem corpore innumeri diversi motus esse possint.
114    Principiorum Philosophic / Pars secunda 56_57
hoc ipso partes terrae corpori AB contiguae á B versus A transferantur, neque minor vel alterius naturae actio in iis esse debeat, ad illam translationem, quam in corpore AB: non ideö intelligimus terram moveri á B versus A, sive ab Occidente versus Orientem, quia pari ratione ob id quod ejus partes corpori CD contiguas transferantur á C versus D, intelligendum esset earn etiam in aliam par|tem moveri, nempe ab Oriente in Occidentem; quae duo inter se pugnant. Ita ergo, ne nimium á communi usu loquendi recedamus, non hie dice-mus terram moveri, sed sola corpora AB & CD; atque ita de reliquis. Sed interim recordabimur, id omne quod reale est ac positivům in corporibus quae moventur, propter quod moveri dicuntur, re-periri etiam in aliis ipsorum contiguis, quae tarnen ut quienscentia tantúm spectantur.
Etsi autem unumquodque corpus habeat tantúm unum motum sibi proprium, quoniam ab unis tantúm corporibus sibi contiguis & quies-centibus recedere intelligitur, participare tamen etiam potest ex aliis innumeris, si nempe sit pars aliorum corporum alios motus habentium. Ut, si quis ambulans in navi horologium in perä gestet, ejus horologii rotulse unico tantúm motu sibi proprio movebuntur, sed participabunt etiam ex alio, quatenus, adjuctse homini ambulanti, unam cum illo materia? partem component, & ex alio quante-nus erunt adjuncte navigio in mari fluctuanti, & ex alio quatenus adjunctae ipsi mari, & denique alio quatenus adjunctas ipsi terrae, si quidem tota terra moveatur. Omnesque hi motus revera erunt in rotulis istis; sed quia non facilé tam multi simul intelligi, nec etiam omnes agnosci possunt, suffi-
PrINCIPY FILOSOFIE / část druhá
115
Tím se sice přesunují části Země přilehlé k tělesu AB z B do A, nemusí v nich ale k onomu přesunu být ani menší, ani jiná činnost přírody než v tělese AB. Nechápeme to tedy tak, že se Země pohybuje z B do A, čili ze západu na východ. Když se totiž její části přilehlé k tělesu CD přesunují z C do D, měli bychom to na základě stejného úsudku chápat tak, že se pohybuje i na druhou stranu, totiž z východu na západ - což si navzájem odporuje. Abychom se tedy příliš nevzdálili od obecného způsobu vyjadřování, neřekneme zde, že se pohybuje Země, ale pouze tělesa AB a CD; a stejně o ostatním. Prozatím si ale budeme pamatovat, že vše, co je reálné a pozitivní v tělesech, která se pohybují, a jsou proto nazývána pohybujícími se, se nalézá i v jiných (tělesech) jim přilehlých, která však nahlížíme pouze jako spočívající v klidu.20
Ačkoli má jedno každé těleso pouze jeden sobě vlastní pohyb (poněvadž se chápe jako ustupující pouze od jedněch těles jemu přilehlých a spočívajících v klidu), přece se může podílet i na nesčetných jiných (pohybech), je-li totiž částí jiných těles majících jiné pohyby. Když má třeba někdo, kdo se prochází po lodi, v brašně hodiny, budou se kolečka těchto hodin pohybovat pouze jedním sobě vlastním pohybem. Budou se ale podílet i na jiném (pohybu), nakolik tvoří jednu část látky s člověkem, který sc prochází, a na jiném, nakolik budou náležet k lodi, plavící se po moři, a na jiném, nakolik budou náležet samotnému moři, a konečně na jiném, nakolik budou náležet samotné Zemi, pokud se celá Země pohybuje. A všechny tyto pohyby budou skutečně v oněch kolečkách. Ale protože není snadné chápat jich tolik zároveň, ani je nelze
XXXI.
Jak mohou v tomtéž tělese být nesčetně různé pohyby.
20 Viz 51. XIII., s. 95n. tohoto vydáni.
116    Principiorum Philosophic / Pars secunda
XXXII. Quomodo etiam motus propriě sumptus, qui in quoque corpore u nic us es i, pro pluribus sumi possit.
XXXIII. Quomodo in omni motu integer circulus corporum simul moveatur.
ciet unicum ilium, qui proprius est cujusque corporis, in ipso considerare.
Ac praeterea ille unicus cujusque corporis motus, qui ei proprius est, instar plurium potest con-siderari: ut, cum in rotis curruum duos diversos distinguimus, unum scilicet circularem circa ipsa-rum axem, & alium rectum secundum logitudi-nem viae per quam ferunjtur. Sed quöd ideö tales motus non sint revera distincti, patet ex eo, quöd unumquodque punctum corporis quod movetur, unam tantüm aliquam lineam describat. Nec re-fert, quöd ista linea saepe sit valde contorta, & ideö á pluribus diversis motibus genita videatur: quia possumus imaginari, eodem modo quamcunque lineam, etiam rectam, quae omnium simplicissima est, ex infinitis diversis motibus ortam esse. Ut si linea AB feratur versus CD, & eodem tempore punctum A feratur versus B, linea recta AD, quam hoc punctum A describet, non minus pendebit á duobus motibus rectis, ab A in B & ab AB in CD, quam linea curva, quse á quovis rotte puncto describitur, pendet á motu recto & circulari. Ac proinde quamvis saepe utile sit unum motum in plures partes hoc pacto distinguere, ad faciliorem ejus perceptionem, absolute tarnen loquendo, unus tantüm in unoquoque corpore est nume-randus.
Ex hoc autem quöd supra fuerit animadversum, loca omnia corporibus plena esse, semperque eas-dem materia; partes asqualibus locis coaequari, se-quitur nullum corpus moveri posse nisi per circu-lum, ita scilicet ut aliud aliquod corpus ex loco
Principy filosofie / Část druhá
117
všechny poznat, postačí v každém tělese uvážit ten jediný, který je mu vlastní.
A dále, onen jediný pohyb každého tělesa, který je mu vlastní, může být považován za (pohyby) mnohé: jako když rozlišíme v kolech vozu dva různé (pohyby), totiž jeden kruhový okolo jejich osy, druhý pak přímý podle trasy cesty, po které jedou. Takové pohyby ale proto ještě nejsou skutečně odlišné, což je zřejmé z toho, že jeden každý bod tělesa, které se pohybuje, opisuje pouze jednu určitou čáru. Ani nezáleží na tom, že ona čára je často velmi zakřivená, a proto se zdá, že ji tvoří více různých pohybů. Můžeme si totiž představit, že tímtéž způsobem každá čára, a to i přímá (která je ze všech nejjed-nodušší), má původ v nekonečném počtu různých pohybů. Když například úsečka AB směřuje k (úsečce) CD a zároveň bod A směřuje do (bodu) B, úsečka AD, kterou tento bod A opisuje, nebude méně záviset na dvou přímých pohybech z A do B a z AB do CD, než bude záviset křivka, kterou bude opisovat jakýkoli bod kola, na pohybu přímém a kruhovém. Jakkoli je tedy ke snazšímu poznání nějakého pohybu často užitečné rozlišovat v něm takto více částí, je přesto třeba (absolutně řečeno) v každém tělese uvádět pouze jeden (pohyb).
Výše jsme si povšimli,21 že všechna místa jsou vyplněna tělesy a tytéž části látky jsou vždy přiřazeny stejným místům. Z toho plyne, že žádné těleso sc nemůže pohybovat jinak než v kruhu: totiž tak, aby nějaké jiné těleso vypudilo z místa, na které vstupuje, a to (těleso) opět jiné
XXXII.
Náleíitě pojímaný pohyb, který je v každém tělese jediný, lze též pojímát jako mnohé (pohyby).
XXXIII.
Při každém pohybu se zároveň pohybuje celý kruh těles.
Viz čl. XVIII.n., s. lOln. tohoto vydání.
118    Principiorum Philosophize / Pars secunda 58_59
quern ingreditur expellat, hocque rursus aliud, & aliud, usque ad ultimum, quod in locum ä primo derelictum, eodem temporis momenta quo dere-lictus est, ingrediatur. Hocque facile intelligimus in circulo perfecto, quia videmus nullum vacuum, nullamque  rarefactionem  aut con|densationem requiri, ut pars circuli A moveatur versus B, modo eodem tempore pars B moveatur versus C, C versus D, ac D versus A. Sed idem intelligi etiam potest in circulo non perfecto, & quantumlibet irregulari, modo advertatur, quo pacta omnes locorum inasqualita-tes inasquali motuum cele-ritate possint compensari. Sic tota materia contenta in spatio EFGH circulariter moveri potest absque ullä condensatione vel vacuo, & eodem tempore ejus pars quas est versus E, transire versus G, ac ea quas est versus G, transire versus E: modo tantum, ut spa-tium in G supponitur esse quadruplo latius quam in E, ac duplö quam in F & H, ita etiam  quadruplo celeriüs moveatur in E quam in G, ac duplo celeriüs quam in F vel H; atque ita reli quis omnibus in locis motüs celeritas angustiam loci compenset. Hoc enim pacta, in quovis determinate tempore, tantundem materiae per unam istius circuli partem, quam per alteram transibit.
Principy filosofie / Cast druhá
119
a (to zase) jiné, až k poslednímu, které zabere místo opuštěné prvním v tomtéž okamžiku, kdy bylo (toto místo) opuštěno. Snadno to chápeme na dokonalém kruhu, protože vidíme, že není třeba žádného prázdna a žádného zřeďování či zhušťování (k tomu), aby se část kruhu A pohybovala směrem k B, když jen se zároveň část B pohybuje směrem k C, C směrem k D a D směrem k A. Lze to ale chápat i na kruhu nedokonalém a jakkoli nepravidelném, když si jen povšimneme, jak lze vyvážit všechny nerovnoměrnosti míst nerovnoměrnou rychlostí pohybů. Tak se může veškerá látka obsažená v prostoru EFGH kruhově pohybovat bez zhušťování či prázdna a zároveň její část, která je u E, přejít směrem ke G a ta, která je u G, přejít směrem k E - jen když se (pokládá-li se prostor v G za čtyřikrát širší než v E a dvakrát (širší) než v F a H) také čtyřikrát rychleji pohybuje v E než v G a dvakrát rychleji než v F nebo H. Také u všech ostatních míst rychlost pohybu vyvažuje zúžení místa. Takto totiž projde v každém určitém čase jednou částí onoho kruhu právě tolik látky jako (každou) jinou.
XXXIV. Hinc sequi divisionem materia in particulas revera indefinitas, quamvis ece nobis sint incomprehensibiles.
XXXV. Quomodo fiat ista divisio, & quod non sit dubitandum quin fiat, etsi non comprehendatur.
120    Principiorum Phi losophi/e / Pars secunda 59-60
Fatendum tarnen est in motu isto aliquid reperi-ri, quod mens quidem nostra percipit esse verum, sed tarnen, quo pacto fiat, non comprehendit: nempe divisionem quarundam particularum mate-rise in infinitum, sive indefinitam, atque in tot partes, ut nullam cogi|tatione determinare possi-mus tarn exiguam, qum intelligamus ipsam in alias adhuc minores reipsa esse divisam. Fieri enim non potest, ut materia qua; jam implet spatium G, sucessive impleat omnia spatia innumeris gradi-bus minora, qua; sunt inter G & E, nisi aliqua ejus pars ad innumerabiles illorum spatiorum mensu-ras figuram suam accommodet: quod ut fiat, ne-cesse est omnes imaginabiles ejus particulas, quae sunt revera innumerae, ä se mutuö aliquantulum removeri, & talis quantulacunque remotio vera divisio est.
Notandum autem me hie non loqui de totä materia, sed tantüm de aliquä ejus parte. Quamvis enim supponamus duas aut tres ejus partes esse in G tantae latitudinis quanta; est spatium E, itemque etiam plures alias minores, quae maneant indivisse: nihilominus intelligi potest eas moved circulariter versus E, modo quaedam alias ipsis admistae sint, quae se quomodoli bet inflectant, & figuras suas sic mutent, ut junctae istis figuras suas non ita mu-tantibus, sed solam celeritatem motüs ad rationem loci occupandi accommondatibus, omnes angulos quos istae alia; non occupabunt, accurate com-pleant. Et quamvis, quomodo fiat indefinita ista divisio, cogitatione comprehendere nequeamus, non ideö tarnen debemus dubitare quin fiat: quia clare percipimus illam necessariö sequi ex natura materia; nobis evidentissime cognitä, percipimus-
PRINCIPY FILOSOFIE / ČÁST DRUHÁ
121
Je však třeba uznat, že v onom pohybu se nachází něco, co naše mysl sice poznává jako pravdivé, přesto ale nepojímá dokonale, jak k tomu dochází: totiž nekonečná čili neomezená dělitelnost nějakých částic látky - a to na tolik částí, že žádnou (z nich) nemůžeme myšlením určit jako tak nepatrnou, abychom nechápali, že se ve skutečnosti dále dělí na jiné, ještě menší (části). Nemůže se totiž stát, aby látka, která již vyplňuje prostor G, následně zaplnila všechny nesčíslné postupně se zmenšující prostory mezi G a E, pokud by nějaká její část nepřizpůsobila svůj tvar nesčíslným mírám oněch prostorů. Má-li k tomu dojít, je nutné, aby se všechny její představitelné částice, kterých je vskutku bezpočet, od sebe navzájem trochu oddálily - a takové oddálení, jakkoli nepatrné, je ve skutečnosti dělením.
Je však třeba poznamenat, že zde nehovořím o veškeré látce, ale pouze o nějaké její části. Předpokládáme sice dvě či tři její části v G s takovou šířkou jako prostor E a rovněž i mnohé jiné menší, které zůstávají nerozdělené. Přesto lze chápat, že se kruhově pohybují směrem k E. Jen se s nimi musí smísit nějaké jiné, které se všelijak prohýbají a mění své tvary tak, že připojeny k těm, které své tvary takto nemění (ale pouze přizpůsobují rychlost pohybu výměru místa, které mají zabrat), přesně vyplní všechny kouty, které ty ostatní nezaberou. A přestože myšlením nejsme s to dokonale pojmout, jak dochází k onomu neomezenému dělení, neměli bychom proto ještě pochybovat, že k němu dochází. Jasně totiž poznáváme, že (neomezená dělitelnost) nutně vyplývá z přirozenosti látky, kterou jsme zcela zřejmě poznali. A poznává-
XXXIV. Z toho plyne dělitelnost hmoty nu skutečně neomezeně (malé) částice, jakkoli je nemůžeme dokonale pojmout.
XXXV. Jak k tomuto dělení dochází. Nelze pochybovat o tom, ie k němu dochází, i když. je nepojímáme dokonale.
122    Principiorum Philosophic / Pars secunda
xxxvi. Deutn esse primariam motús causam: & eandem semper moras quantitatem in universo conservare.
que etiam earn esse de genere eorum quae ä mente nostra, utpote finita, capi non possunt. |
Morus natura sic animadversä, considerare oportet ejus causam, eamque duplicem: primö scilicet universalem & primariam, qua; est causa generalis omnium motuum qui sunt in mundo; ac deinde particularem, ä qua fit ut singula; materia; partes motus, quos priüs non habuerunt, acqui-rant. Et generalem quod attinet, manifestum mihi videtur illam non aliam esse, quam Deum ipsum, qui materiam simul cum motu & quiete in princi-pio creavit, jamque, per solum suum concursum ordinarium, tantundem motüs & quietis in eä totä quantum tunc posuit conservat. Nam quamvis ille motus nihil aliud sit in materia motä quam ejus modus; certam tarnen & determinatam habet quantitatem, quam facile intelligimus eandem semper in totä rerum universitate esse posse, quamvis in singulis ejus partibus mutetur. Ita scilicet ut putemus, cum una pars materia; duplö cele-riüs movetur quam altera, & hasc altera duplö major est quam prior, tantundem motus esse in minore quam in majore; ac quantö motus unius partis lentior fit, tantö motum alicujus alterius ipsi sequalis fieri celeriorem. Intelligimus etiam perfec-tionem esse in Deo, non solum quöd in se ipso sit immutabilis, sed etiam quöd modo quam maxime constanti & immutabili operetur: adeö ut, iis mu-tationibus exceptis, quas evidens experientia vel divina revelatio certas reddit, quasque sine ullä in creatore mutatione fieri percipimus aut credimus, nullas alias in ejus operibus supponere debeamus, ne qua inde inconstantia in ipso arguatur. Unde sequitur quam maxime rationi esse consenta-
PrINCIPY filosofie / část druhá
123
me též, že (tato dělitelnost) je z rodu toho, co nemůže být uchopeno naší myslí; taje totiž konečná.
Když jsme tak odhalili přirozenost pohybu, je třeba uvážit jeho příčinu. A to dvojím způsobem: za prvé, jako všeobjímající a prvotní, která je obecnou příčinou všech pohybů ve světě; za další, jako jedinečnou, kterou dochází k tomu, že jednotlivé části látky získávají pohyby, které dříve neměly. Co se týče té obecné, zdá se mi zjevné, že jí není nic jiného než samotný Bůh, který na počátku stvořil látku zároveň s pohybem i klidem a pouze svou řádnou součinností v ní celé zachovává právě tolik pohybu i klidu, kolik jej tehdy (do ní) vložil. Neboť jakkoli je onen pohyb v pohybované látce pouze jejím modem, přesto má jistou a určitou velikost, o níž snadno chápeme, že může být vždy táž v celém souhrnu věcí, byť by se v jeho jednotlivých částech měnila. Když se totiž jedna část látky pohybuje dvakrát rychleji než jiná a tato jiná je dvakrát větší než ta první, máme za to, že je stejné množství pohybu jak v menší, tak ve větší; a kolikrát je pomalejší pohyb jedné části, tolikrát se stává stejný pohyb nějaké jiné rychlejším. Chápeme též, že v Bohu je ta dokonalost, že je nejen sám v sobě neměnný, ale též že jedná naprosto trvale a neměnné. Když tedy odhlédneme od těch změn, které nám jako jisté podává zřejmá zkušenost či Boží zjevení a které se, jak poznáváme či věříme, dějí (ve světě) bez jakékoli změny ve Stvořiteli, neměli bychom v Jeho úkonech předpokládat žádné jiné, aby se proto nenamítalo, že je v Něm nějaká nestálost. Z toho plyne, že je nad-
xxxvi. Bůh je prvotní příčinou pohybu a zachovává vždy totéž, množství pohybu ve vesmíru.
124    Principiorum Philosophic / Pars secunda
neum, ut putemus | ex hoc solo, quód Deus di-versimodé moverit partes materias, cum primům illas creavit, jamque totam istam materiam con-servet eodem planě modo eádemque ratione quá prius creavit, eum etiam tantundem motús in ipsá semper conservare.
Principy filosofie / Část druhá
125
míru rozumné mít za to, že když Bůh částem látky, které předtím stvořil, udělil různé pohyby, a dále onu veškerou látku zachovává zcela stejným způsobem a s tímtéž výměrem,22 jakou ji dříve stvořil, pak v ní též vždy zachovává stejné množství pohybu.
23 Ve fr. verzi místo: „tímtéž výměrem, jakou jí dříve stvořil" stojí: „týmiž zákony, které částem látky určil při jejich stvoření", AT IX-2, s. 84.
126
315-316
315-316
127
PRINCIPIORUM
PHILOSOPHIC
PARS QUARTA
De Terra.
PRINCIPY
FILOSOFIE
ČÁST ČTVRTÁ O Zemi
CLXXXIX. Quid sit sensus, & quumodo fiat.
CXC.
Desensuum distinctions: ac prima de
Sciendum itaque humanam animam, etsi totum corpus informet, praecipuam tamen sedem suam habere in cerebro, in quo solo non modo intelligit & imaginatur, sed etiam sentit: hocque opere nervorum, qui, filorum instar, á cerebro ad omnia reliqua membra protenduntur, iisque sic annexi sunt, ut vix ulla pars | humani corporis tangi pos-sit, quin hoc ipso moveantur aliquot nervorum extremitates per ipsam sparsse, atque earum mo-tus ad alias eorum nervorum extremitates, in cerebro circa sedem animse collectas, transferatur, ut in Dioptricae capite quarto satis fuse explicui. Mo-tus autem qui sic in cerebro á nervis excitantur, animam sive mentem intimě cerebro conjunctam diversimodě afficiunt, prout ipsi sunt diversi. Atque ha; diverse mentis affectiones, sive cogitatio-nes, ex istis motibus immediate consequentes, sen-suum perceptiones, sive, ut vulgö loquimur, sensus appellantur.
Horum sensuum diversitates primó ab ipsorum nervorum diversitate, ac deinde á diversitate mo-
Je třeba vědět, že lidská duše, přestože prostupuje celým tělem, má své hlavní sídlo v mozku, v němž samotném nejen chápe a představuje si, ale též vnímá: a to prostřednictvím nervů, které se jako vlákna napínají z mozku do všech ostatních údů, ke kterým jsou připojeny tak, že se lze stěží dotknout nějaké části lidského těla, aniž by tím nebylo zároveň podrážděno několik nervových zakončení v ní rozptýlených, a jejich podráždění tak nebylo přeneseno na opačná zakončení těchto nervů, soustředěná v mozku okolo sídla duše (jak jsem dostatečně obšírně vyložil ve čtvrté kapitole Optiky).' Podráždění, která jsou takto vyvolávána nervy v mozku, však ovlivňují duši čili mysl (vnitřně spojenou s mozkem) různě, protože jsou sama různá. Tyto různé stavy mysli neboli myšlenky, pocházející bezprostředně z oněch podráždění, se nazývají poznatky smyslů, nebo, jak obvykle říkáme, vjemy.
Rozdíly mezi těmito smyslovými vjemy závisejí jednak na různosti samotných nervů, jednak na různosti po-
1 AT VI, s. 109-114. Descartes míní epifýzu (conarion, glande pinéa-le). Ta, jakožto jediný nepárový orgán v mozku, může poskytovat zkušenosti jednotný charakter.
CLXXXIX.
Co je smyslové' vnímaní u jak vzniká.
CXC.
O rozlišení smyslů: nejprve o vnitřních,
internis, hoc est, de animi affectibus, & de appetitibus naturaiibus.
128     Principiorum Philosophize / Pars quarta 316_317
tuum, qui in singulis nervis fiunt, dependent. Ne-que tarnen singuli nervi faciunt singulos sensus ä reliquis diversos, sed Septem tantum praecipuas differentias in iis notare licet, quarum duae pertinent ad sensus internos, alise qunique ad externos. Nempe nervi qui ad ventriculum, oesophagum, fauces, aliasque inferiores partes, explendis naturaiibus desideriis destinatas, protenduntur, faciunt unum ex sensibus internis, qui appetitus naturalis vocatur. Nervuli verö qui ad cor & praecordia, quamvis perexigui sint, faciunt alium sensum internum, in quo consistunt omnes animi com-motiones, sive pathemata, & affectus, ut lastitise, tristitiae, amoris, odii, & similium. Nam, exempli caussä, sanguis rite temperatus, facile ac plus solito in corde se dilatans, nervulos circa orificia sparsos ita laxat & movet, ut inde alius motus in cerebro se-quatur, qui naturali | quodam sensu hilaritatis affi-cit mentem: ac etiam alise quaevis caussae, nervulos istos eodem modo moventes, eundem ilium lastitiae sensum dant. Ita imaginatio fruitionis alicujus bo-ni, non ipsa sensum lastitiae in se habet, sed spiritus ex cerebro ad musculos, quibus Uli nervi inserti sunt, mittit, eorumque ope orificia cordis expan-duntur, & ejus nervuli moventur eo motu, ex quo sequi debet ille sensus. Ita, audita grata nuncio, mens primüm de ipso judicat, & gaudet gaudio illo intellectuali, quod sine ullä corporis commotione habetur, quodque idcirco Stoici dixerunt cadere posse in sapientem; deinde, cum illud imaginatur,
Principy filosofie / Cast čtvrtá
129
dráždění, která vznikají v jednotlivých nervech. Jednotlivé nervy však nevytvářejí jednotlivé smyslové vjemy různé od ostatních. Lze mezi nimi rozeznat pouze sedm hlavních druhů, z nichž dva náležejí ke smyslům vnitřním, ostatních pět ke vnějším. Nervy, které se napínají do žaludku, jícnu, hrdla a do ostatních vnitřních částí těla, určených k uspokojování přirozených potřeb, tvoří jeden z vnitřních smyslů, kterému se říká přirozená žádost. Nervy, které (se táhnou) k srdci a bránici, tvoří (jakkoli jsou nepatrné) druhý vnitřní smysl, na němž závisejí všechna duševní hnutí či pathémata a stavy, jako radost, smutek, láska, nenávist a podobně. Například krev náležitého složení snadno a neobyčejně silně kypící v srdci, napíná a dráždí malé nervy rozmístěné kolem srdečních otvorů tak, že následuje jiné podráždění v mozku, které ovlivňuje mysl přirozeným vjemem veselosti. A stejně tak jiné příčiny, dráždící tyto nervy tímtéž způsobem, vyvolávají stejný vjem radosti. Představa slasti z něčeho dobrého tak sama v sobě nemá vjem radosti, ale vysílá proudy2 do svalů, ve kterých jsou ony nervy vpletený a jejichž prostřednictvím jsou rozšiřovány srdeční otvory. Srdeční nervy jsou pak drážděny tím podrážděním, po kterém nutně následuje onen vjem. Když tedy mysl uslyší dobrou zprávu, nejprve ji posuzuje a raduje se onou intelektuální radostí, která není spojena s žádným tělesným hnutím, a o níž proto stoikové říkali, že ji může moudrý zakoušet.3 A poté, co si onu (zprávu mysl) představí, plynou
to jest o stavech duše, a o přirozených Žádostech.
2 Životní proudy (spiritus animales) jsou u Descarta ty částečky krve, které pouze díky své subtilitě a pohyblivosti vnikají do mozku a následně z něj opět vycházejí, čímž je umožněno spojení mezi mozkem a jednotlivými údy. Srv. např. Passions de VAme I., 51. X., AT XI, s. 334n.
' Srv. Diogenes Laertios, Životy, názory a výroky proslulých filosofii VII, 116, s. 290.
130     Principiorum Philosophic / Pars quarta
spiritus ex cerebro ad praecordiorum musculos flu-unt, & ibi nervulos movent, quorum ope alium in cerebro motum excitant, qui mentem afficit laetitias animalis sensu. Eädem ratione sanguis nimis cras-sus, maligne in cordis ventriculos fluens, & non satis ibi se dilatans, alium quendam motum in iis-dem praxordiorum nervulis facit, qui cerebro communicatus sensum tristitiae ponit in mente, quamvis ipsa forte nesciat cur tristetur: aliaeque plures caussae idem prastaré possunt. Atque alii motus istorum nervulorum efficiunt alios afrectus, ut amoris, odii, metus, irse, &c, quatenus sunt tan-turn affectus, sive animi pathemata, hoc est, quatenus sunt confusae quaedam cogitationes, quas mens non habet á se sola, sed ab eo quöd á corpore, cui intime conjuncta est, aliquid patiatur. Nam distinc-tae cogitationes, quas habemus de iis qua; am-plectenda sunt, vel optanda, vel fugienda &c, toto genere ab istis affectibus distinguuntur. Non alia ratio est appetituum naturalium, ut famis, sitis &c, qui á nervis ven|triculi, faucium &c, pendent, sun-tque á voluntate comedendi, bibendi &c, plané diversi; sed quia, ut plurimum, ista voluntas sive appetitio eos comitatur, idcirco dicuntur appetitus. cxci. Quantum ad sensus externos, quinque vulgö
Deprimůa%lfchi,m:aC numerantur, propter quinque diversa objectorum genera, nervos iis servientes moventia, & totidem genera cogitationum confusarum, quae ab istis mo-tibus in animä excitantur. Nam primö, nervi in universi corporis cutem desinentes, ilia mediante á quibuslibet terrenis corporibus tangi possunt, & ab illis integris moveri, uno modo ab illorum duritie, alio á gravitate, alio á calore, alio ab humi-ditate &c, quotque diversis modis vel moventur,
Principy filosofie / Část čtvrtá
131
proudy z mozku do svalů bránice a dráždí tam jemné nervy, jejichž prostřednictvím vyvolávají jiné podráždění v mozku, a to ovlivňuje mysl živočišným vjemem radosti. Stejně tak krev příliš hustá, těžce prostupující srdečními komorami a málo v nich kypící, vyvolává jiné podráždění ve stejných nervech bránice, které (předáno do mozku) nechává v mysli vjem smutku, i kdyby snad mysl sama nevěděla, proč je smutná. Totéž mohou dokázat i mnohé jiné příčiny. A jiná dráždění týchž nervů způsobují jiné stavy (jako lásku, nenávist, strach, hněv atd.), nakolik jsou to pouze stavy čili duševní pathémata, to jest, nakolik to jsou jakési smíšené myšlenky, které mysl nemá od sebe samé, ale proto, že pociťuje něco od těla, se kterým je vnitřně spojena. Neboť rozlišené myšlenky, které máme o tom, co si oblíbit, přát nebo před čím utéci atd., se od oněch stavů naprosto liší.4 Přirozené žádosti (jako hlad, žízeň atd.), které závisejí na nervech žaludku, hrdla atd. a které se naprosto různí od vůle jíst a pít, mají tentýž výměr. Ale poněvadž je ona vůle či žádání většinou provází, nazývají se z toho důvodu žádostmi.
Pokud jde o vnější smysly, obyčejně se jich uvádí pět, CXCI.
,o   ,.,o v,       O smyslech vnějších:
protože je pět razných rodu objektu, dráždicích jun pn-       nejprve o hmatu.
slušné nervy. A právě tolik je i rodů smíšených myšlenek, které jsou těmito podrážděními vyvolávány v duši. Neboť za prvé, nervů zakončených v kůži celého těla se mohou právě prostřednictvím kůže dotýkat jakákoli zemská tělesa a všemožně je dráždit - jednou svou tvrdostí, jindy tíhou, teplem, vlhkostí atd. A kolika různými způsoby je (tato tělesa) dráždí nebo jim brání v jejich náležitém dráž-
4 Ve fr. verzi dodatek: „...ačkoli se často vyskytují společně." at lx-2, s. 312.
132     Principiorum Philosophic / Pars quarta 318_319
vel á motu suo ordinario impediuntur, tot in mente diversos sensus excitant, ex quibus tot tacti-les qualitates denominantur. Ac praeterea, cúm isti nervi solito vehementiús agitantur, sed ita tarnen ut nulla laesio in corpore inde sequatur, hinc fit sensus titillationis, menu naturaliter gratus, quia vires corporis, cui arete conjuncta est, ei testatur; si verö aliqua laesio inde sequatur, sit sensus dolo-ris. Atque hinc patet, cur corporea voluptas & dolor tam parum distent ab invicem in objecto, quamvis in sensu contrarii sint.
Deinde alii nervi, per linguam & partes ei vioi-nas sparsi, ab eorundem corporum particulis, ab invicem disjunctis, & simul cum saliva in ore na-tantibus, diversimodě moventur, prout ipsorum fi-gurae sunt diversae, sicque diversorum saporum sensus efficiunt.
Tertiö, duo etiam nervi, sive cerebri appendices extra calvariam non exsertae, moventur ab eorundem I corporum particulis disjunctis, & in aěre vo-lantibus, non quidem quibuslibet, sed iis quae satis subtiles ac simul satis vividae sunt, ut in nares attracte per ossis spongiosi meatus usque ad illos nervos perveniant; & á diversis eorum motibus fiunt diversorum odorum sensus.
Quarto, duo alii nervi, in intimis aurium ca-vernis reconditi, excipiunt tremulos & vibratos to-tius aeris circumjacentis motus. Aer enim mem-branulam tympani concutiens, subjunctam trium ossiculorum catenulam, cui isti nervi adhaerent, simul quatit; atque ab horum motuum diversitate, diversorum sonorum sensus oriuntur.
Denique nervorum opticorum extremitates, tu-nicam, retinám dictam, in oculis componentes,
318-319       Principy filosofie / Část čtvrtá 133
dění, tolik různých smyslových vjemů vyvolávají v mysli. Podle těchto vjemů se pak pojmenovává právě tolik hmatových kvalit. A především, když jsou ony nervy podněcovány prudčeji než obvykle, ale přesto tím nedochází na těle k žádnému poranění, vzniká z toho vjem šimrání, který je mysli přirozeně příjemný, protože jí dokládá síly těla, s nímž je těsně spojena. Když však dojde k nějakému poranění, vzniká vjem bolesti. To ukazuje, proč se tělesná rozkoš a bolest co do svého objektu od sebe různí jen tak málo, přestože co do smyslového vjemu jsou protikladné.
Dále, navzájem oddělené a zároveň se slinami proudící částečky týchž těles různě dráždí jiné nervy rozptýlené v jazyce a v částech s ním sousedících. A jak různé jsou tvary těchto částeček, tak různé jsou jimi způsobené chuťové vjemy.
Za třetí, dva nervy či mozkové přívěsky nevysunuté mimo lebku jsou drážděny oddělenými a ve vzduchu se vznášejícími částečkami týchž těles. Ne však jakýmiko-liv, ale těmi, které jsou dostatečně jemné a zároveň dostatečně pohyblivé, aby vtahovány do nosu, dospěly ústími houbovité kosti až k oněm nervům. Právě z jejich různých dráždění vznikají různé čichové vjemy.
Za čtvrté, dva jiné nervy ukryté ve vnitřních dutinách uší přijímají chvění a vibrace všeho okolního vzduchu. Neboť vzduch rozechvívající blánu bubínku zároveň třepotá připojeným zřetězením tří kůstek, k němuž ony nervy přiléhají. A z jejich různých podráždění pocházejí vjemy různých zvuků.
Konečně zakončení zrakových nervů vytvářející v očích povlak zvaný sítnice nejsou na ní drážděna vzduchem, ani
CXCVI. Animam non sentire, nisi quatenus est in cerebro.
134    Principiorum Philosophic / Pars Quarta 319.320
non ab aere nec ä terrenis ullis corporibus ibi mo-ventur, sed a solis globulis secundi elementi, unde habetur sensus luminis & colorum; ut jam satis in Dioptricä & Meteoris explicui.
Probatur autem evidenter, animam non quatenus est in singulis membris, sed tantum quatenus est in cerebro, ea quae corpori accidunt in singulis membris nervorum ope sentire: primö, ex eo quod morbi varii, solum cerebrum afficientes, omnem sensum tollant, vel perturbent; ut & ipse somnus, qui est in solo cerebro, quotidie nobis magna ex parte adimit sentiendi facultatem, quam postmo-dum vigila restituit. Deinde, ex eo quod, cerebro illaeso, si tantüm viae, per quas | nervi ä membris externis ad illud porriguntur, obstructse sint, hoc ipso illorum membrorum sensus etiam perit. Ac de-nique, ex eo quöd dolor aliquando sentiatur tan-quam in quibusdam membris, in quibus nulla tarnen est doloris caussa, sed in aliis per quae transe-unt nervi, qui ab illis ad cerebrum protenduntur. Quod ultimum innumeris experimentis ostendi potest, sed unum hie ponere sufficiet. Cum puellae cuidam, manum gravi morbo affectam habendi, ve-larentur oculi quoties Chirurgus accedebat, ne cura-
Principy filosofie / Část čtvrtá
135
žádnými zemskými tělesy, ale pouze kuličkami druhého živlu.5 A odtud máme vjemy světla a barev, jak jsem již dostatečně vysvětlil v Optice a v Meteorech.6
Lze prokázat jako zřejmé, že duše vnímá prostřednictvím nervů to, co se dčje s tělem v jednotlivých údech -ne nakolik je v jednotlivých údech, ale pouze nakolik je v mozku. Jednak tím, že různé nemoci postihující pouze mozek zcela zamezují smyslovému vnímání neboje narušují. Vždyť i samotný spánek, jenž ovlivňuje pouze mozek, nám každodenně z větší části odjímá schopnost smyslového vnímání, kterou poté bdělost opět obnovuje. Dále (to lze prokázat) tím, že když jsou - při neporušeném mozku - zneprůchodněny pouze cesty, kterými se k němu napínají nervy z končetin, mizí zároveň i pociťování oněch končetin. A konečně (to lze prokázat) tím, že někdy cítíme bolest jakoby v nějakých částech těla, v nichž však není žádná příčina bolesti. (Tato příčina) je ovšem v částech jiných, a to v těch, jimiž procházejí nervy napínající se do mozku. Naposled zmíněný jev lze ukázat mnohými experimenty, avšak zde postačí uvést jeden. Jisté dívce, postižené závažnou chorobou ruky, byly vždy, když přicházel lékař, zavazovány oči, aby ji ne-
5 Descartes rozlišuje tři druhy částic, které nazývá živly. Na počátku byl celý prostor zcela vyplněn stejně velkými pohybujícími se částicemi ne-kulového tvaru. Ty se pohybem postupně obrušovaly do tvaru kulového a vytvořily druhý živel. Poněvadž kulové částice nemohou vyplňovat prostor beze zbytku (a Descartes možnost prázdna vylučuje), zůstaly po obroušení mezi kulovými částicemi částice jiné, menší, pohybující se vysokou rychlostí. To jsou částice prvního živlu. Třetí živel tvoří hranaté, málo pohyblivé částice vzniklé při obrusovaní prapůvodních částic. Částice jednotlivých živlů se tedy vzájemně liší především velikostí a pohyblivostí. Částicemi druhého, případně prvního živlu jsou tvořeny stálice; pevná tělesa jsou tvořena především částicemi třetího živlu. Srv. Principiaphilosophice III, čl. XLVI.nn., AT VIII-1, s. lOOnn.
6 Viz AT VI, s. 130nn.
CXCVI.
Duše vnímá, jen pokud je v mozku.
cxcvn.
Mentem esse talis natures, utásoio corporis motu varii sensus in eä possint excitari.
136     Principiorum Philosophize / Pars quarta 320-321
tionis apparatu turbaretur, eique post aliquot dies brachium ad cubitum usque, ob gangraenam in eo serpentem, fuisset amputatum, & panni in ejus locum ita substituti, ut eo se privatam esse planě ignoraret, ipsa interim varios dolores, nunc in uno ejus manůs quae abscissa erat digito, nunc in alio se sentire querebatur: quod saně aliunde contingere non poterat, quam ex eo quôd nervi, qui prius ex cerebro ad manum descendebant, tuncque in bra-chio juxta cubitum terminabantur, eodem modo ibi moverentur, ac prius moveri debuissent in manu, ad sensum hujus vel illius digiti dolentis, animae in cerebro residenti imprimendum.
Probatur deinde talem esse nostras mentis náturám, ut ex eo solo quöd quidam motus in corpore fiant, ad quaslibet cogitationes, nullam isto-rum motuum imaginem referentes, possit impelli; & speciatim ad illas confusas, quae sensus, sive sen-sationes, dicuntur. Nam videmus verba, sive ore prolata, sive tantum scripta, quaslibet in animis nostris cogitationes & commotiones excitare. In eädem charta, cum eodem calamo & atramento, si tantum calami extremitas certo modo | supra chartám ducatur, literas exarabit, quae cogitationes prseliorum, tempestatum, furiarum, affectusque indignationis & tristias in lectorum animis concita-bunt; si verô alio modo ferě simili calamus move-atur, cogitationes valde diversas, tranquillitatis, pacis, amcenitatis, affectusque planě contrarius amoris & laetitise efficiet. Respondebitur fortrasse, scripturam vel loquelam nullos affectus, nullasque rerum á se diversarum imaginationes, immediate in mentě excitare, sed tantummodo diversas intel-lectiones; quarum deinde occasione anima ipsa va-
Principy filosofie / Cast čtvrtá
137
zneklidňovaly léčebné nástroje. Po několika dnech jí (lékař) amputoval paži až k lokti, protože se v ní šířila sněť, a obvázal ji suknem tak, že (dívka) neměla tušení, že o ni přišla. Poté si občas stěžovala na různé bolesti, tu v jednom, tu v jiném prstu své niky, jíž byla zbavena. K tomu zjevně mohlo dojít pouze tak, že nervy, které se předtím spouštěly z mozku do ruky, a najednou končily v paži vedle lokte, tam byly drážděny stejně, jako musely být předtím drážděny v ruce, aby byl mysli (sídlící v mozku) vtištěn vjem toho či onoho bolavého prstu.
Lze dále prokázat, že naše mysl má takovou přirozenost, že již jen tím, že v těle probíhají nějaké pohyby, může být podnícena k všemožným myšlenkám, které nepřinášejí žádnou představu těchto pohybů - zvláště pak k oněm smíšeným, kterým říkáme vjemy či počitky. Vidíme totiž, že slova, ať už pronesená ústně či pouze napsaná, vzbuzují v našich duších všemožné myšlenky a hnutí. Stačí, je-li hrot pera jistým způsobem veden po papíře, a lze zapsat písmena, která v duších čtenářů vyvolají myšlenky bitev, bouří, běsnění a stavy rozhořčení a smutku. Pohybuje-li se však tímtéž perem a inkoustem po tomtéž papíře jinak, i když velmi podobně, působí to úplně jiné myšlenky klidu, míru, krásy, a zcela protikladné stavy lásky a veselosti. Někdo snad namítne, že písmo či řeč nevzbuzují bezprostředně v mysli žádné stavy a žádné představy věcí různých od (písma a řeči), ale pouze různá pochopení, a že s takovým (pochopením) si pak duše sama utvoří v sobě představy různých věcí.7 Co však říci
7 Ve fr. verzi varianta: „...písmo a řeči nereprezentují duši bezprostředně nic než tvar písmen a jejich zvuky, následkem čehož si, chápajíc význam těchto slov, v sobě vyvolává představy a pocity, které se k nim vztahují." AT IX-2, s. 316.
CXCVII.
Přirozenost duše je taková, že pouhý pohyb nějakého tělesa stačí k tomu, aby v ní vznikly různé druhy vjemů.
138     Principiorum Philosophize / Pars quarta
CXCVIII.
Nihil á nobis in objectis externis sensu deprehendi, prceter ipsorum figuras, magnitudines & motus.
riarum rerum imagines in se efformat. Quid autem dicetur de sensu doloris & titillationis? Gladius corpori nostra admovetur, illud scindit: ex hoc solo sequitur dolor, qui saně non minus diversus est á gladii, vel corporis quod scinditur, locali motu, quam color, vel sonus, vel odor, vel sapor. Atque ideö, cum claré videamus, doloris sensum in nobis excitari ab eo solo, quod aliquae corporis nostri partes contactu alicujus alterius corporis localiter mo-veantur, concludere licet, mentem nostram esse talis natura;, ut ab aliquibus etiam motibus localibus, omnium aliorum sensuum affectiones pati possit.
Prseterea non deprehendimus ullam differen-tiam inter nervos, ex qua liceat judicare, aliud quid per unos quam per alios, ab organis sensuum externorum ad cerebrum pervenire, vel omnino quicquam eö pervenire praeter ipsorum nervorum motum localem. Videmusque hunc motum loca-lem, non modo sensum titillationis vel doloris exhibere, sed etiam luminis & sonorum. Nam si quis in oculo percutiatur, ita ut | ictus vibratio ad retinám usque perveniat, hoc ipso videbit pluri-mas scintillas luminis fulgurantis, quod lumen extra ejus oculum non erit. Atque si quis aurem suam digito obturet, tremulum quoddam murmur audiet, quod á solo motu aěris in eä inclusi proce-det. Denique saepe advertimus calorem, aliasve sensilies qualitates, quatenus sunt in objectis, nec non etiam formas rerum pure materialium, ut, ex. gr., formam ignis, á motu locali quorundam corpo-rum oriri, atque ipsas deinde alios motus locales in aliis corporibus efficere. Et optimě comprehendi-mus quo pacto á variä magnitudine, figura & motu particularum unius corporis, varii motus locales in
Principy filosofie / Část čtvrtá
139
o vjemu bolesti a šimrání? Výpad meče probodne naše tělo. A pouze proto se dostaví bolest,8 která se různí od místního pohybu meče nebo těla, které je probodeno, neméně než barva, zvuk, vůně či chuť. Když tedy jasně vidíme, že v nás vjem bolesti vzniká pouze tím, že jsou některé části našeho těla místně drážděny stykem s nějakým jiným tělesem, lze dovodit, že naše mysl má takovou přirozenost, že může působením místních pohybů zakoušet také vliv všech ostatních smyslových vjemů.
Kromě toho nepostihujeme mezi nervy žádný rozdíl, který by nám umožnil soudit, že z orgánů vnějších smyslů něco dospívá do mozku spíše jedněmi než jinými, nebo že do něj vůbec vstupuje něco jiného než místní podráždění oněch nervů. A vidíme, že toto místní podráždění podává nejen vjem šimrání či bolesti, ale též světla a zvuků. Když je totiž někdo udeřen do oka tak, že vibrace úderu dospěje až k sítnici, vidí mnoho jisker blýskavého světla, které není mimo jeho oko. A také, když si někdo prstem zacpe ucho, slyší jakýsi chvějivý šum, který pochází pouze od pohybu v něm uzavřeného vzduchu. A konečně často pozorujeme, že teplo či jiné smyslové kvality (nakolik jsou v objektech) a také formy čistě materiálních věcí (jako např. forma ohně) pocházejí z místního pohybu nějakých těles a samy pak působí jiné místní pohyby v jiných tělesech. Naprosto dokonale pojímáme, jak jsou různou velikostí, tvarem a pohybem částic jednoho tělesa vyvolávány různé místní pohyby v jiném tělese.
CXCVIII.
Na vnějších objektech nepostihujeme smysly nic kromě jejich tvarů velikostí a pohybů.
8 Ve fr. verzi dodatek: „... aniž bychom tím poznali, jaký je pohyb či tvar onoho meče...", AT IX-2, s. 316.
140     Principiorum Philosophize / Pars quarta
CXCIX. NullcE natures phenomena in hac tractatione fuisse prcetermissa.
alio corpore excitentur; nullo autem modo possu-mus intelligere, quo pacto ab iisdem (magnitudine scilicet, figurä & motu) aliquid aliud producatur, omnino diversae ab ipsis naturae, quales sunt illas formae substantiales & qualitates reales, quas in rebus esse multi supponunt; nec etiam quo pacto postea istae qualitates aut formae vim habeant in aliis corporibus motus locales excitandi. Quae cum ita sint, & sciamus eam esse animae nostrae náturám, ut diversi motus locales sufficiant ad omnes sensus in eä excitandos; experiamurque illos reip-sä varios sensus in eä excitare, non autem depre-hendamus quiequam aliud, praeter ejusmodi motus, ä sensuum externorum organis ad cerebrum transire: omnino concludendum est, non etiam á nobis animadverti, ea, quae in objectis externis, lu-minis, coloris, odoris, saporis, soni, caloris, frigo-ris & aliarum tactilium qualitatum, vel etiam for-marum substantialium, nominibus indigitamus, quiequam aliud esse quam istorum objectorum I varias dispositiones, quae efficiunt ut nervos nostras varus modis movere possint.
Atque ita facili enumeratione colligitur, nulla naturae phaenomena fuisse á me in hac tractatione praetermissa. Nihil enim inter naturae phaenomena est recensendum, nisi quod sensu deprehenditur. Atqui exceptis magnitudine, figurä & motu, quae qualia sint in unoquoque corpore explicui, nihil extra nos positum sentitur, nisi lumen, color, odor, sapor, sonus, & tactiles qualitates; quae nihil aliud esse, vel saltem á nobis non deprehendi quiequam aliud esse in objectis, quam dispositiones quasdam in magnitudine, figurä & motu consis-tentes, hactenus est demonstratum.
Principy filosofie / Část čtvrtá
141
Vůbec však nemůžeme pochopit, jak by velikost, tvar a pohyb mohly vytvořit nějaké jiné, od nich zcela různé přirozenosti, jako jsou ony substanciální formy a reálné kvality, o nichž mnozí předpokládají, že jsou ve věcech.9 Ani (nemůžeme pochopit), jak by potom měly tyto kvality či formy sílu vyvolat místní pohyby v jiných tělesech. Je to tak a my víme, že naše duše má takovou přirozenost, že různé místní pohyby stačí k tomu, aby v ní vyvolaly všechny smyslové vjemy, a zakoušíme, že v ní skutečně vzbuzují rozličné smyslové vjemy. Nepostihujeme však nic jiného, než že taková podráždění dospívají od orgánů vnějších smyslů k mozku. Je tedy nutné vyvodit, že také pozorujeme, že to, nač ve vnějších objektech poukazujeme jmény ,světlo', ,barva', ,vůně', ,chut", ,zvuk', ,teplo', ,chlad' a (jmény) jiných hmatových kvalit nebo substan-ciálních forem, jsou pouze rozličná uspořádání těchto objektů, která působí, že naše nervy mohou být drážděny rozličnými způsoby.
Jednoduchým výčtem lze ukázat, že jsem v tomto pojednání neopominul žádné přírodní jevy. Mezi přírodní jevy totiž musíme zahrnovat pouze to, co je postihováno smysly. Avšak vyjma velikosti, tvaru a pohybu (o nichž jsem vysvětlil, jaká jsou u jednoho každého tělesa) nevnímáme nic, co by leželo mimo nás, kromě světla, barvy, vůně, chuti, zvuku a hmatových kvalit. A ty, jak již bylo dokázáno, nejsou nic jiného (nebo alespoň nic jiného na objektech nepostihujeme), než jakási uspořádám co do velikosti, tvaru a pohybu.
CXCIX.
V tomto pojednání nebyly opominuty žádné přírodní jevy.
9 Descartes má na mysli pravděpodobně F. Suáreze. Srv. např. jeho Disputationes metaphysicce, disp. 37, odd. 2, t. 2-5, případně tamtéž, disp. 7, odd. 1, t. 17-25. K Descartově postoji k dané věci srv. Princi-piaphilosophic I, čl. LXIV.nn., s. 67nn. tohoto vydání.
cc.
Nullis me in ea prinäpiis usum esse, quce non ab omnibus recipiantur; hancque Phitosophiam non esse novám, sed maximě antiquam & vulgarem.
CCI. Dari parficulas corporum insensiles.
142     Principiorum Philosophize / Pars Quarta 323-324
Sed velim etiam notari, me hic universam re-rum materialium naturam ita conatum esse expli-care, ut nullo planě principio ad hoc usus sim, quod non ab Aristotele, omnibusque aliis omnium seculorum Philosophis fuerit admissum: adeö ut hasc Philosophia non sit nova, sed omnium maximě antiqua & vulgaris. Nempe figuras & motus & magnitudines corporum consideravi, atque secundum leges Mechanics, certis & quotidianis experimentis confirmatas, quidnam ex istorum corporum mutuo concursu sequi debeat, examina-vi. Quis autem unquam dubitavit, quin corpora moveantur, variasque habeant magnitudines & figuras, pro quarum diversitate ipsorum etiam motus varientur, atque ex mutuä collisione, quae ma-juscula sunt in multa minora dividantur, & figuras mutent? Hoc non uno tantum sensu, sed pluribus, visu, tactu, auditu deprehendimus; hoc etiam dis-tincté imaginamur & | intelligimus: quod de reli-quis, ut de coloribus, de sonis & ceteris, qua; non ope plurium sensuum, sed singulorum duntaxat percipiuntur, dici non potest: semper enim eorum imagines in cogitatione nostra sunt confusa;, nec quidnam ilia sint scimus.
At multas in singulis corporibus particulas con-sidero, qua; nullo sensu percipiuntur: quod illi for-trasse non probant, qui sensus suos pro mensura cognoscibilium sumunt. Quis autem potest dubita-re, quin multa corpora sint tam minuta, ut ea nullo sensu deprehedamus? si tantúm consideret, quidnam singulis horis adjiciatur iis quae lentě augentur, vel quid detrahatur ex iis qua; minuun-tur. Crescit arbor quotidie, nec potest intelligi majorem illam reddi quám prius fuit, nisi simul
Principy filosofie / Část čtvrtá
143
Ale chtěl bych také poznamenat, že jsem se tu pokusil vyložit obecnou přirozenost materiálních věcí tak, abych k tomu nevyužil žádný princip, který by nebyl uznáván Aristotelem a ostatními filosofy všech věků. Tato filosofie tedy není nová, ale ze všech nej starší a zcela běžná. Uvážil jsem totiž tvary, pohyby a velikosti těles a prozkoumal jsem také podle zákonů mechaniky potvrzených jistými a každodenními příklady, co musí následovat ze vzájemného střetu oněch těles. Kdo však kdy zpochybnil, že se tělesa pohybují a že mají rozličné velikosti a tvary, podle jejichž různosti se obměňují také jejich pohyby, a že se po vzájemné srážce ta větší dělí na mnohá menší a mění tvary? Nepostihujeme to pouze jedním, ale vícero smysly - zrakem, hmatem, sluchem. Též si to rozlišeně představujeme a chápeme. To nelze říci o ostatním, co není vnímáno pomocí vícero smyslů, ale pouze jednoho, jako o barvách, zvucích a dalších: neboť jejich představy jsou v našem myšlení vždy smíšené, a ani nevíme, čím (vlastně) jsou.
Naproti tomu uvažuji v jednotlivých tělesech mnohé částice, které nejsou vnímány žádným smyslem, což nejspíše neschvalují ti, kteří své smysly berou za měřítko toho, co lze poznat. Kdo však může pochybovat, že mnohá tělesa jsou tak malá, že je nepostihujeme žádným smyslem? Ať jen uváží, co každou hodinu přibývá tomu, které pomalu narůstá, nebo co ubývá tomu, které se zmenšuje. Strom denně roste a to, že se stává větším, než byl dříve, lze chápat jedině tak, že k němu zároveň přibývá nějaké
cc.
Nepoužil jsem zde Žádné' principy, které by nebyly všemi přijímány. Tuto filosofie není nová, ale velmi starobylá a běžná.
CCI.
Existují částice těles, které nejsou přístupné smyslům.
cen.
Democriň Philoso-phiam non minus differe á nostra, quäm ä vulgari.
144    Principiorum Philosophize / Pars quarta 32a_325
intelligatur aliquod corpus ei adjungi. Quis autem unquam sensu deprehendit, quaenam sint ilia cor-puscula, quae in una die arbori crescenti accesse-runt? Atque saltern illi, qui agnoscunt quanti-tatem esse indefinite divisibilem, fateri debent ejus partes reddi posse tarn exiguas, ut nullo sensu percipiantur. Et sane mirum esse non debet, quöd valde minuta corpora sentire nequeamus; cum ipsi nostri nervi, qui moveri debent ab objectis ad sen-sum efficiendum, non sint minutissimi, sed, funi-culorum instar, ex multis particulis se minoribus conlati; nec proinde ä minutissimis corporibus moveri possint. Nec puto quemquam ratione utentem negaturum, quin longe melius sit, ad exemplum eorum quae in magnis corporibus accidere sensu percipimus, judicare de iis quae accidunt in minutis corpusculis, ob solam suam parvitatem sensum effugientibus, quam ad hasc explicanda, | novas res nescio quas, nullam cum iis quae sentiuntur si-militudinem habentes, excogitare.
At Democritus etiam corpuscula quaedam ima-ginabatur, varias figuras, magnitudines & motus habentia, ex quorum coacervatione mutuisque concursibus omnia sensilia corpora exsurgerent; & tarnen ejus philosophandi ratio vulgö ab omnibus rejici solet. Verum nemo unquam illam rejecit, propterea quöd in eä considerarentur quaedam corpora tarn minuta ut sensum effugerent, quae varias magnitudines, figuras & motus habere dicerentur; quia nemo potest dubitare, quin multa revera talia sint, ut modo ostensum est. Sed rejecta est, primö,
Principy filosofif. / Část čtvrtá
145
těleso. Kdo však kdy postřehl smyslem, jaká jsou ona tělíska, která přibudou rostoucímu stromu za jeden den? A alespoň ti, kteří uznávají kvantitu za neomezeně dělitelnou,10 by měli připustit, že její části se mohou stát tak nepatrnými, že by nebyly vnímány žádným smyslem. A zajisté se nelze divit, že nejsme schopni smyslově vnímat velice malá tělesa. Vždyť samy naše nervy, které musí být drážděny objekty, aby způsobily smyslový vjem, nejsou nej drobnější, ale jsou spleteny jako lanka z mnohých menších částí, pročež jimi ta nejnepatrnější tělíska nemohou pohybovat. A nedomnívám se, že by kdokoli rozumný chtěl popřít, že je mnohem lepší po vzoru toho, co se (jak vnímáme smysly) děje s velkými tělesy, soudit o tom, co se děje s nejmenšími tělísky, která smyslům unikají pouze pro svou nepatrnost, než kdybychom si kvůli vysvětlení těchto (jevů) vymýšleli nevímjaké novoty," ničím nepodobné tomu, co vnímáme.
Avšak Démokritos si také představoval jakási tělíska různých tvarů, velikostí a pohybů, z jejichž nakupení a vzájemných střetů povstávají všechna tělesa vnímaná smysly, a jeho filosofie je přece všemi obvykle zavrhována. Nikdo ji však nikdy nezavrhl kvůli tomu, že se v ní uvažuje o jakýchsi tělesech tak malých, až unikají smyslům, o nichž se tvrdí, že mají různé velikosti, tvary a pohyby. Nikdo totiž nemůže pochybovat, že mnoho takových (těles) skutečně existuje, jak bylo výše ukázáno. Ale
CCII.
Démokritova filosofie se od naší různí neméně než. od běžné {filosofie)."
"' Srv. Collegium conimbricense. Comm. in Phys. III, kap. 8, kv. 1, čl. 3. Viz. též Principiaphilosophice I, 51. XXVI., s. 33 tohoto vydání.
11 Ve fr. verzi dodatek: „...jako jsou první látka, substanciální formy a celá ta hromada kvalit, jež mají mnozí ve zvyku předpokládat, přičemž každou z nich lze poznat obtížněji než všechny věci, které mají údajně být jejich prostřednictvím vysvětleny...", AT IX-2, s. 319n.
12 Tj. zejména od filosofie scholastické.
146     Principiorum Philosophic / Pars quarta 32s_32Ď
CCIII.
Quomodo figuras & motus particula-rum insensilium cognoscamus.
quia ilia corpuscula indivisibilia supponebat, quo nomine etiam ego illam rejicio; deinde, quia vacuum circa ipsa esse fingebat, quod ego nullum da-ri posse demonstro; tertio, quia gravitatem iisdem tribuebat, quam ego nullam in ullo corpore, cum solum spectatur, sed tantum quatenus ab aliorum corporum situ & motu dependet atque ad ilia re-fertur, intelligo; ac denique, quia non ostendebat, quo pacto res singula; ex solo corpusculorum con-cursu orirentur, vel si de aliquibus id ostenderet, non omnes ejus rationes inter se cohaerebant: saltern quantum judicare licet ex iis, quae de ipsius opinionibus memorise prodita sunt. An autem ea quae hactenus de Philosophic scripsi, satis cohae-reant, aliis judicandum relinquo.
At insensilibus corporum particulis determina-tas figuras & magnitudines & motus assigno, tan-quam si eas vidissem, & tamen fateor esse insensi-les; atque ideo querent fortasse nonnulli, unde ergo quales sint | agnoscam. Quibus respondeo: me primo quidem, ex simplicissimis & maxime notis principiis, quorum cognitio mentibus nostris a natura indita est, generaliter considerasse, quae-nam praecipuae differentiae inter magnitudines & figuras & situs corporum, ob solam exiguitatem suam, insensilium esse possent, & quinam sensiles effectus ex variis eorum concursibus sequerentur. Ac deinde, cum similes aliquos effectus in rebus
325-326
Principy filosofie / Cast čtvrtá
147
(jeho filosofie) byla odmítnuta, zaprvé, protože předpokládal nedělitelnost oněch tělísek, a proto ji zavrhuji i já. Dále pak, protože si okolo nich vymýšlel prázdno, které, jak dokazuji, není možné. Za třetí, poněvadž jim připisoval tíhu, kterou já nechápu v žádném tělese, pokud je nahlíženo samotné, ale pouze pokud závisí na poloze a pohybu jiných těles a také se k nim vztahuje. A konečně (byla odmítnuta), poněvadž (Démokritos) neukazoval, jak jednotlivé věci pocházejí z pouhého shluku tělísek. A jestliže to o některých ukázal, ne všechny jeho úsudky byly dostatečně soudržné - alespoň nakolik se dá soudit z toho, co se zachovalo o jeho názorech. Nechávám však k posouzení jiným, zdaje dostatečně soudržné to, co jsem zatím napsal o filosofii já.13
Přičítám ovšem částicím těles nepřístupných smyslům určité tvary, velikosti a pohyby, jako bych je byl viděl, a přece prohlašuji, že nejsou smyslům přístupné. A někteří se asi ptají, podle čeho tedy poznávám, jaké jsou. Těm odpovídám: jednak jsem obecně uvážil - na základě nej-jednodušších a zcela známých principů, jejichž poznání bylo přirozeně dáno naším myslím - jaké význačné rozdíly mohou být mezi velikostmi, tvary a polohami těles nepřístupných smyslům pouze pro svou nepatrnost a jaké by vznikaly smyslům přístupné účinky z jejich různých střetů. Dále, když jsem odhalil nějaké podobné účinky
cení.
Jak poznáváme tvary a pohyby částic nepřístupných smyslům.
13 Ve fr. verzi dodatek: „...a zda z toho lze vyvodit dostatečný počet věcí. A jelikož uvažování tvarů, velikostí a pohybů uznával Aristoteles i všichni ostatní včetně Démokrita a ježto odmítám vše, co kromě toho posledně jmenovaný předpokládal, stejně jako odmítám obecně vše, co přepokládali ostatní, je zřejmé, že tato filosofie není spřízněna s tou Démokritovou více než se všemi jinými školami." AT IX-2, s. 320.
K Démokritovým názorům a jejich kritice srv. Aristoteles, GC I, 8 a 9.
148    Principiorum Philosophize / Pars quarta 3ih_311
sensibilibus animadverti, eas ex simili talium corporum concursu ortas existimässe; prassertim cúm nullus alius ipsas explicandi modus excogitari posse videbatur. Atque ad hoc arte facta non pa-rum me adjuverunt: nullum enim aliud, inter ipsa & corpora naturalia, discrimen agnosco, nisi quöd arte factorum operationes, ut plurimum, peragun-tur instrumentis adeö magnis, un sensu facile percipi possint: hoc enim requiritur, ut ab homini-bus fabricari queant. Contrá autem naturales ef-fectus ferě semper dependent ab aliquibus organis adeö minutis, ut omnem sensum effugiant. Et saně nullae sunt in Mechanicä rationes, quae non etiam ad Physicam, cujus pars vel species est, pertineant: nec minus naturale est horologio, ex his vel illis rotis composito, ut horas indicet, quam arbori ex hoc vel illo semine ortae, ut tales fructus producat. Quamobrem, ut ii qui in considerandis automatis sunt exercitati, cúm alicujus machinae usum sciunt & nonnullas ejus partes aspiciunt, facile ex istis, quo modo alias quas non vident sint factas, conjiciunt: ita ex sensilibus effectibus & par-tibus corporum naturalium, quales sint eorum caussse & particular insensiles, investigare conatus sum. I
cciv. At quamvis forte hoc pacto intelligatur, quomo-
SUfbu7qmta%ZnSÍbÍ'    do res omnes naturales fieri potuerint, non tarnen possint, explicuerim,     ideo concludi debet, ipsas revera sic factas esse.
Nam quamadmodum ab eodem artifice duo horologia fieri possunt, quas, quamvis horas asquě bene indicent, & extrinsecus omnino similia sint, intus tarnen ex valde dissimili rotularum compage constant: ita non dubium est, quin summus rerum opifex omnia ilia, quas videmus, pluribus diversis
etsi forte non talia sint.
326-327
Principy filosofie / Část čtvrtá
149
u věcí smysly vnímatelných, dospěl jsem k tomu, že vzešly z podobného střetu takových těles. Především nebylo podle všeho možné vymyslet jiný způsob, jak je vyložit. Nemálo mi při tom také pomohly umělé výtvory, neboť mezi nimi a přírodními tělesy neuznávám jiný rozdíl než ten, že činnosti umělých výtvorů provádějí součásti tak velké, že mohou být snadno vnímány smysly: toho je totiž třeba k tomu, aby mohly být sestrojeny člověkem. Přirozené účinky však naopak téměř vždy závisí na nástrojích tak nepatrných, že všem smyslům unikají. A zajisté všechny výměry mechaniky patří také do fyziky, která je její částí či jejím druhem. Pro orloj složený z těch či oněch kol je stejně přirozené ukazovat čas, jako pro strom vzešlý z toho či onoho semene dávat takové a takové plody. Když odborník na automaty zná použití nějakého stroje a prohlíží si některé jeho části, snadno z toho domýšlí, jakým způsobem jsou vytvořeny jiné (části), které nevidí. Stejně tak jsem se i já pokusil vyzkoumat ze smyslům přístupných účinků a částí přírodních těles, jaké jsou jejich smyslům nepřístupné příčiny a částice.
Avšak jakkoli snad takto lze chápat, jak mohly vznik- CCIV.
, v,, «, i_     v   .        V nevnímatelného
nout všechny prírodní veci, nemělo by se z toho presto       postačíkdyi vyložím,
vyvozovat, že tak vznikly doopravdy. U jednoho výrobce      jaké být může, i když
,        ,.,     -   . .v,,*, snad takové není.
mohou vzniknout dva orloje, které sice stejné dobre ukazují čas a jsou si zvnějšku zcela podobné, a přesto se uvnitř skládají z velmi nepodobných koleček. Stejně tak není pochyb, že nejvyšší tvůrce věcí mohl vše, co vidíme, vytvořit mnoha různými způsoby. To ovšem ochotně připouštím jako pravdivé a budu se domnívat, že jsem dokázal dost, pokud to, co jsem napsal, přesně odpovídá všem
150     Principiorum Philosophize / Pars quarta
327-328
ccv.
Ea tarnen quce explicui, videri saltern moraliter certa.
modis potuerit efficere. Quod equidem verum esse libentissimě concedo, satisque á me praestitum esse putabo, si tantúm ea quae scripsi talia sint, ut omnibus naturae phaenomenis accurate respondeat. Hocque etiam ad usum vitae sufficiet, quia & Medicína, & Mechanica, & cseterae artes omnes, quae ope Physicae perfici possunt, ea tantúm quae sensilia sunt, ac proinde inter naturae phaenomena numeranda, pro fine habent. Et ne quis forte sibi persuadeat, Aristotelem aliquid ampliús praesti-tisse, aut praestare voluisse, ipsemet in primo Me-teologicorum, initio capitis septimi, expresse testa-tur, de iis quae sensui non sunt manifesta, se puta-re sufficientes rationes & demonstrationes afferre, si tantúm ostendat ea ita fieri posse, ut á se expli-cantur.
Sed tarnen, ne qua hic veritati fraus fiat, conside-randum est quaedam esse quae habentur certa moraliter, hoc est, quantum sufficit ad usum vitae, quamvis si ad absolutam Dei potentiam referantur, sint incerta. Ut ex. gr., si quis legere velit epištolám, latinis quidem literis, sed non in vera signifi-catione positis, scriptam, & conjiciens, ubicunque in eä est A, legen|dum esse B, ubi B legendum C, atque ita pro unäquäque litera proximé sequentem esse substituendam, inveniat hoc pacto latina quaedam verba ex iis componi: non dubitabit quin illius epistolse verus sensus in istis verbis continea-tur, etsi hoc sola conjecturä cognoscat, & fieri for-san possit, ut qui earn scripsit, non literas proximě sequentes, sed aliquas alias loco verarum posuerit, atque sic alium in eä sensum occultaverit: hoc
327-328
Principy filosofie / Cast čtvrtá
151
přírodním jevům. Postačí to také k praktickému životu, poněvadž jak lékařství, tak mechanika a všechny ostatní obory, které mohou být pomocí fyziky zbudovány, se zaměřují pouze na to, co je přístupné smyslům, a co tedy má být zahrnováno mezi přírodní jevy. Někdo by snad mohl být přesvědčen, že Aristoteles dokázal nebo chtěl dokázat víc. On však v první knize Meteorologie (na začátku sedmé kapitoly)14 výslovně prohlašuje, že o tom, co není smyslům zjevné, uvede podle svého názoru dostatečné důvody a důkazy, pokud ukáže, že to může být tak, jak vysvětluje.
Ale aby zde pravdě nevznikla nějaká křivda, je třeba uvážit, co máme za jisté prakticky, to jest tak, že to postačuje k praktickému životu, byť by to bylo vzhledem k absolutní Boží moci nejisté. Tak např. když někdo chce číst dopis, napsaný latinskými písmeny, která však nejsou rozmístěna v pravém významu, objeví, že jsou z nich složena nějaká latinská slova, když si domyslí, že kdekoli je v listě A, tam je třeba číst B, kde B, číst C a tak za každé písmeno dosadit (písmeno) bezprostředně je následující. Nebude na pochybách, že je v těchto slovech obsažen pravý smysl onoho dopisu, přestože ví, že je to jen výklad a že se snad mohlo stát, že autor dopisu nekladl na místo pravých písmen ta bezprostředně následující, ale nějaká jiná, a tak do
14 Meteor. I, 7, 344a 5-8.
15 Ve fr. verzi místo první věty následujícího odstavce stojí: „Ale přesto, abych pravdě nějak neukrivdil tím, že bych ji pokládal za méně jistou než je, rozliším zde dva druhy jistot. První se nazývá praktická, to znamená postačující pro spravování našich mravů, čili tak velká, jako (jistota) věcí týkajících se jednání, o nichž vůbec nemáme ve zvyku pochybovat, přestože víme, že se může stát, že jsou, vzato absolutně, nepravdivé. Tak ti, kteří nikdy nebyli v Římě, nikterak nepochybují, že to je město v Itálii, ačkoli by se mohlo stát, že všichni, od kterých to přejali, je oklamali." AT IX-2, s. 323.
CCV.
Avšak to, co jsem vyložil, se zdá být alespoň prakticky jisté'.15
152     Principiorum Philosophize / Pars quarta
ccvi. Imö plusquam moraliter.
enim tam difficulter potest contingere, ut non cre-dibile videatur. Sed qui advertent quam multa de magnete, de igne, de totius Mundi fabricá, ex pau-cis quibusdam principiis hie deducta sint, quamvis ista principia tantum casu & sine ratione á me assumpta esse putarent, forte tamen agnoscent, vix potuisse contingere, ut tarn multa simul cohse-rent, si falsa essent.
Praeterea quaedam sunt, etiam in rebus natura-libus, quae absolute ac plusquam moraliter certa existimamus, hoc scilicet innixi Metaphysico fundamente, quôd Deus sit summě bonus & minime fallax, atque ideö facultas quam nobis dedit ad verum á falso dijudicandum, quoties eä recte utimur, & quid ejus ope distineté percipimus, errare non possit. Tales sunt Mathematicae demonstrationes; talis est cognitio quöd res materiales exsistant; & talia sunt evidentia omnia ratiocinia, qua; de ipsis fiunt. In quorum numerům fortassis etiam haec nostra recipientur ab iis, qui considerabunt, quo pacto ex přimis & maximě simplicibus cogni-tionis humans principiis, continuä serie deducta sint. Prassertim si satis intelligant, nulla nos objec-ta I externa sentire posse, nisi ab iis aliquis motus localis in nervis nostris excitetur; talemque mo-tum excitari non posse á stellis fixis, longissimě hinc distantibus, nisi fiat etiam aliquis motus in illis & in toto coelo interjacente: his enim ad-
328-329
Principy filosofie / Část čtvrtá
153
něj skryl jiný smysl. To se totiž může přihodit tak stěží, že se to zdá být neuvěřitelné. Dovodil jsem zde z několika málo principů mnoho o magnetu, ohni a celé soustavě světa.16 Ti, kteří si toho povšimnou, by se mohli domnívat, že jsem tyto principy přijal pouze náhodou a bezdůvodně. Přesto snad uznávají, že by se sotva mohlo přihodit, aby byly vzájemně tak soudržné, kdyby byly nepravdivé.
Mimoto považujeme za absolutně a více než prakticky jisté i některé přirozené věci, opíraje se o metafyzický základ, že Bůh je nejvýše dobrý a vůbec neklame. Schopnost, kterou nám dal k rozpoznávání pravdy od nepravdy, proto nemůže selhat, pokud ji správně užíváme a její pomocí něco rozlišeně poznáváme. Takto (jisté) jsou matematické důkazy, poznatek, že materiální věci existují18 a všechny zřejmé úsudky o nich. Do tohoto výčtu budou nejspíše přijaty i tyto naše (výklady) a to těmi, kdo uváží, jak byly nepřetržitou řadou odvozeny z prvních a nejjed-nodušších principů lidského poznání. Především pokud dostatečně pochopí, že smyslově vnímat můžeme pouze ty vnější objekty, které vzbuzují v našich nervech místní pohyby. A takový pohyb nemohou vzbudit nedozírně vzdálené stálice, pokud by v nich i v celém nebi ležícím mezi (námi a stálicemi) nevznikl nějaký pohyb." Když je
ccvi.
Ba (z.dá se to být) dokonce víc než prakticky (jisté).17
16 Dcscartes odkazuje na III. a IV. část Principů; AT VIII-1, s. 80iin.
17 Ve fr. verzi následující odstavec nezačíná slovy: „Především...totiž to", ale: „Druhý druh jistoty nastává, když myslíme, že nikterak není možné, aby se nějaká věc měla jinak, než jak o ní soudíme." AT IX-2, s. 324.
18 Srv. začátek druhé části, s. 83n. tohoto vydání.
" Ve fr. verzi dodatek: .....z čehož zcela zjevně vyplývá, že nebe musí
být fluidní, to jest složené z malých částic, které se pohybuji odděleně jedny od druhých, nebo přinejmenším že v něm takové částice musí být." AT IX-2, s. 324n. Srv. též Principia philosophice III, čl. LXVI.; ATVIII-l.s. lOOn.
CCVII.
Sed me omnia mea Ecclcsiw auctoritati submittere.
154     Principiorum Philosophize / Pars quarta 329
missis, caetera omnia, saltern generaliora quae de Mundo & Terra scripsi, vix aliter quam ä me expli-cata sunt, intelligi posse videntur.
At nihilominus, memor meae tenuitatis, nihil affirmo: sed hasc omnia, tum Ecclesias Catholicae auctoritati, turn prudentiorum judiciis submitto; nihilque ab ullo credi velim, nisi quod ipsi evidens & invicta ratio persuadebit.
Principy filosofie / Část čtvrtá
155
přijato toto, zdá se sotva možné pochopit vše ostatní (nebo alespoň to obecnější, co jsem napsal o světě a Zemi) jinak, než jak jsem to vysvětlil.
Přesto nicméně, pamětliv své nepatrnosti, nic netvrdím, ale toto vše podřizuji jak autoritě katolické církve, tak soudům moudřejších. A nechci od nikoho, aby věřil tomu, o čem se nepřesvědčí zřejmým a nevyvratitelným úsudkem.
CCVII.
Ale všechna svá (tvrzení) podřizuji autoritě Církve.
FINIS
KONEC