Byl krásný, slunečný den, na obloze ani mráček, všechno se zdálo být v pohodě. Ale nebylo. Náčelník
jedné pračlověčí tlupy měl totiž velké starosti. Už delší dobu nebyla bouřka a tudíž byl velký
nedostatek ohně. Náčelník seděl na kameni před jeskyní a urputně přemýšlel. Najednou pohledem
zabrousil také na jeskyni, kde bydlel šaman, a v tu ránu dostal hned dva nápady! Buď bude potřeba
vyvolat ducha dešťů a bouřek, nebo zajít za šamanem, aby se pokusil oheň přivolat.
Náčelník tedy svolal celou svou tlupu a pustili se do realizace plánu číslo jedna. Vylezli na
nejvyšší skálu nad jezerem, jak to žádal starý zákon, a pokoušeli se přivolat duchy. Jenže co se
nestalo! Jak náčelník tak soustředěně přivolával, nedával pozor a spadl do jezera pod sebou.
Naštěstí se mu nic nestalo, byl jen mokrý.
Zbývá tedy už jen plán číslo dvě. Šaman se pustil hned do práce. Tančil okolo vyhaslého
ohniště, něco nesrozumitelného drmolil a rozhazoval rukama – následkem čehož přišel náčelník i k
bouli na hlavě.
„Už toho mám dost!“ křičel teď už pořádně naštvaný vůdce tlupy, „Jsem celý mokrý, mám
bouli na hlavě, a oheň jsem stejně nepřivolal.“ V té zlosti začal brát kameny z ohniště a mrskat s
nimi o skálu. A světe div se! Z kamenů začaly létat jiskry, které zapálily i hromadu dřeva pod skálou.
A od té doby už nikdy neměli naši předkové neměli nouzi o oheň.