Příběh Willyho Ouelletta, harmonikového krále
Nevim, jestli tu si, protože tu chceš bejt, ale já ti teda řeknu, že já sem si tady bejt nevybral a to mě
štve! Nikdy sem neměl rád vyprávění příběhů, natož těch o sobě. Vždycky sem radši mluvil
harmonikou než hlasem, Navíc, představa že si sednu před tebe, kterýho sem nikdá neviděl, jen
tenkrát, když se zpovídala Glorie, abych se zbavil věcí, který se týkaj jen mě a který bych si radši
nechal pro sebe, z toho mi neni zrovna dvakrát nejlíp. To je snad jasný…
No dobrá, fajn, takže poslouchej, asi ňák takhle… Bylo by dobrý začít, esli chci někdá skončit!
Nejsem tu, abych jen kecal, a měl bych začít s tim svym příběhem nebo si nakonec budeš myslet,
že vůbec nemam, co říct!
Můžeš klidně i zavřít oči, jestli chceš. Možná to tak bude hezčí…
Představ si: sobota, večer snů, rozpálená a ulepená letní noc, kdy je každej nadrženej jak polární
motýl, protože rudej měsíc je v úplňku a vylezl nahoru na oblohu, aby vybláznil všechno, co se
hejbe…
Hlavní třída slaví, protože si našla další důvod k slavení; jen tak pro zábavu, jen aby párty mohla
pokračovat ve včerejším věčírku, kterej už tak byl další v řadě. Takhle se můžeš dostat až na
úplnej začátek hlavní třídy, až k jejímu úplnýmu zrodu, protože pro tohle hlavní třída, vznikla, pro
párty bez konce, pro kocovinu, která nikdy nekončí a kterou nevyléčí žádnej aspirin…