Vývoj osobnosti •Vývoj člověka: nature vs. nurture •Psychologie celoživotního vývoje člověka (70.-90. léta XX. století) // vývojová věda (po r. 2000) •Klasické teorie (např. E. Erikson) –stádia & obecné principy vývoje •Novodobé teorie (např. Paul Baltes) –procesy & vztahy jedinec-prostředí & multidisciplinarita Klasické teorie - Erikson PÓLY PSYCHICKÉ KRIZE CTNOST důvěra nedůvěra naděje autonomie zahanbení vůle iniciativa vina účelnost snaživost méněcennost kompetence identita zmatení rolí věrnost intimita izolace láska generativa stagnace pečování integrita zoufalství moudrost 8 stádií vývoje, psychická krize, prvek růstu a ohrožení •Vývoj osobnost ~ vývoj propria • 1.Tělesné Já 2.Identita Já (vědomí kontinuity, jazyk) 3.Sebeuplatnění (sebeúcta) 4.Extenze Já (vztah self a prostředí) 5.Sebeobraz (reálné a ideální Já) 6.Racionální řešení 7.Propriate striving (motivace) 8.Poznávající Já Klasické teorie - Allport •Od 70. a 80. let 20. století se rozvíjejí dvě skupiny teorií celoživotního vývoje člověka: 1.teorie vývojových systémů (Lerner, Magnusson) 2.skupina teorií, která zahrnuje •teorii celoživotního vývoje (P. Baltes) •teorii kontroly (J. Heckhausen) •teorii životní dráhy (Elder) • •navzájem se ovlivňují •společným znakem odmítání rozdílu mezi vlivem přírody nebo výchovy v lidském vývoji •místo toho důraz na vztahové a integrované hledisko. Novodobé teorie •Vývoj člověka v průběhu celého života ovlivňován: •psychologickými charakteristikami (kognitivními, emočními nebo behaviorálními) •kulturním a historickým prostředím (sociologické hledisko, tzv. vývojový a historický kontextualismus) Paul Baltes: teorie celoživotního vývoje Úroveň 1 Biologická a kulturně-evoluční perspektiva. Jde o nejobecnější a nejvzdálenější úroveň. Vymezuje ústřední oblasti výzkumu, možnosti a normy reakcí v rámci celoživotního vývoje. Úroveň 2 Dynamika zisků a ztrát. Celoživotní změny v umístnění zdrojů vývoje při růstu, odolnosti nebo regulaci ztrát. Úroveň 3 Skupina metateoretických předpokladů o povaze celoživotního vývoje. Úroveň 4 Model SOC: příklad teorie úspěšného celoživotního vývoje. Úroveň 5 Lifespanové teorie ve specifických funkcích a oblastech: inteligence, kognice, osobnost, Self. Jde o nejkonkrétnější a nejbližší úroveň. •Člověk je v průběhu svého vývoje ovlivňován mnoha charakteristikami; •Tří-složkový model, který propojuje individuální vývoj s rysy historických změn (Baltes, Reese a Lipsitt, 1980): •1. Normativní vlivy, které jsou ovlivněny věkem - biologické a environmentální charakteristiky, které souvisí s chronologickým věkem (biologické zrání a socializace, např. počátek školní docházky, vstup do zaměstnání... •2. Normativní vlivy, které jsou ovlivněny historickými událostmi - biologické a environmentální charakteristiky, které jsou spojeny s konkrétním historickým časem. Prožívá je většina jedinců z určité věkové kohorty. Jde o historické události (např. války) a sociokulturní vývoj (např. změny ve vzdělávacím systému). • - např. „ztracená generace“ (Gertrude Stein, Ernest Hemingway) •3. Nenormativní vlivy životních událostí - neobjevují u většiny lidí. Když se objeví, mají tendenci se lišit v délce svého trvání nebo v úseku života, kdy se objevují (např. nemoci, rozvod, smrt partnera). •Důležitost jednotlivých dimenzí se v průběhu života liší: –věkově normativní vlivy významné zejména v dětství a stáří, –historicky normativní vlivy jsou významné především v adolescenci a následujících letech, –nenormativní životní události jsou důležité v průběhu střední dospělosti (střední věk) a stáří a zvyšují jedinečnost životních zkušeností. – •V průběhu života se mění rozdělení zdrojů jedince: –v dětství jsou zdroje zaměřeny na růst –se zvyšujícím se věkem jedinci musí investovat stále více vnitřních i vnějších zdrojů na udržování a řízení ztrát, aby byli úspěšní v dosahování cílů; ještě v průběhu dospělosti se zdroje rozdělují ve prospěch zachování, ve stáří je stále více zdrojů orientovaných na regulaci nebo řízení ztrát. •Při zkoumání adaptivního vývoje a úspěšného stárnutí vytvořil Paul B. Baltes spolu se svojí manželkou Margret M. Baltes model vývoje, který nazvali modelem SOC. •Obsahuje tři klíčové procesy, které jsou důležité pro regulaci vývoje: selekci, optimalizaci a kompenzaci. •Tyto procesy se neobjevují jenom v lidském stárnutí, ale jsou obsaženy v každém vývojovém procesu. •Selekce znamená výběr požadovaných cílů –zvolená selekce a selekce založená na ztrátě •Optimalizace umožňuje obohacení a zvětšení zdrojů jedince, a tím vede k maximalizaci fungování ve vybraných životních oblastech •Kompenzace. V průběhu života dochází u každého člověka ke snižování fyzického i kognitivního výkonu nebo omezení sociálních vztahů à kompenzační procesy. Selekce (cíle/preference) Optimalizace (prostředky vztahující se k cílům) Kompenzace (působení proti ztrátě v prostředcích vztahujících se k cíli) Zvolená selekce: Specifikace cílů Systém cílů (hierarchie) Zasazení cílů do kontextu Cílové závazky Selekce založená na ztrátách: Zaměření se na nejdůležitější cíl (cíle) Hledání nových cílů Rekonstrukce hierarchie cílů Přizpůsobení norem Zaměření pozornosti Úsilí/energie Časové rozvržení Cvičení schopností Získávání nových schopností/zdrojů Modelování úspěšných druhých Motivace pro vývoj sebe sama Zvýšené zaměření pozornosti Zvýšené úsilí/energie Zvýšené časové rozvržení Aktivace nepoužívaných schopností/zdrojů Získávání nových schopností/zdrojů Modelování úspěšných druhých, kteří používají kompenzaci Využití vnějších pomůcek anebo pomoci jiných Terapeutická intervence •sociologicky orientovaný přístup k celoživotnímu vývoji člověka •psychologicky zaměřené teorie celoživotního vývoje selhávají v chápaní společenské struktury jako podstatné síly vývoje •důležitou úlohu v teorii životní dráhy hrají individuální dráha, měnící se společenské a historické podmínky a jejich vliv na vývojové procesy. Glen H. Elder, Jr.: Teorie životní dráhy •Vývoj jedince probíhá na dvou úrovních: –Makroúroveň se vztahuje k společenskému systému, ve kterém jedinec existuje, –mikroúroveň se týká biologického, psychologického a behaviorálního aspektu vývoje. •Životní dráha jedince je věkově ohraničena pravidly institucí a společenských struktur (např. vstup do první třídy, odchod do důchodu) a je ovlivněna i mezilidskými vztahy •teorie životní dráhy zdůrazňuje propojení mezi individuálním vývojem a společenskými vztahy •čtyři klíčové charakteristiky, které se objevují v průběhu života člověka: 1.Sociální trasy jsou způsoby vzdělání a práce, rodiny a bydlení jedinců i celých sociálních skupin. 2.Vývojové trajektorie jsou chronologicky uspořádané společenské role a zkušenosti. Trajektorie jsou vytvořené z vícero tranzic. 3.Tranzice jsou změny ve stavu jedince nebo v jeho společenské roli, například přechod ze základní školy na střední, vstup do zaměstnání nebo založení rodiny. Důležité je tedy načasování tranzice. • („Neverland Ranch“) 1.Bod obratu charakterizuje objektivní či subjektivní změnu v nasměrovaní životní dráhy (např. návrat do školy ve středním věku). Často jde o subjektivní vysvětlení prožité zkušenosti, která vedla ke změně situace, významu nebo chování. •Významnou součástí teorie životní dráhy je ovlivnění lidského vývoje historií. Umístění jedince v historii je možné pomocí věkové kohorty –Efekt kohorty nastává, když historická změna způsobí rozdíl v životech po sebe následujících věkových kohortách (např. válka, ekonomická krize). –Efekt období nastává, když dopad společenské změny je relativně uniformní u za sebou následujících kohort •Životní dráha jedince je tvořena třemi časovými dimenzemi: –Životní čas (ontogenetický čas) je daný chronologickým věkem. Jde o věk od narození po smrt. –Rodinný čas umisťuje jedince do určité pozice vůči předcházejícím a následujícím generacím. Rodinný čas se neustále mění tak, jak se mění generace v rodině. –Historický čas odkazuje na jedincovo umístění v historii. Vztahuje se ke společenskému a kulturnímu systému. •pět primárních principů vývoje 1.Princip historického času a místa - životní dráha je formována historickým časem a místem, které jedince ovlivňují v průběhu jeho života. 2.Princip načasování životů - vývojový vliv životních událostí závisí na tom, v jakém věku jedince se tyto události objeví. Princip načasování životů souvisí s historickým časem a demografickými podmínkami (např. historické a demografické odchylky ve věku při vstupu do manželství, počtu dětí). 3.Princip vzájemné propojenosti lidských životů. Každý člověk prožívá svůj život ve vzájemné závislosti s druhými lidmi. Sociální sítě sice vystavuji jedince tlaku druhých lidí, ale zároveň poskytují sociální oporu. 4.Princip lidské činnosti v rozhodování a jednání. Jedinec tvoří svůj vlastní život na základě omezení a příležitostí, které jsou určovány historií a společenskými podmínkami. Princip vyjadřuje dynamické vztahy mezi lidmi sociálními rolemi. Sociální role jsou vybírány lidmi, ale zároveň omezují jejich chování. 5.Princip celoživotního vývoje. Lidský vývoj a stárnutí jsou celoživotní proces a neexistuje jediný optimální bod vstupu pro studium lidského vývoje v průběhu celého života. •Vývoj člověka je založen na čtyřech pilířích: • interakcionismu, holismu, interdisciplinaritě a longitudinálním studiu jedince. • •Holistický interakcionismus dává důraz na čtyři oblasti: 1.jedinec funguje a vyvíjí se jako celistvý a integrovaný organismus; 2.individuální fungování je komplexní a dynamický proces; 3.individuální fungování a vývoj doprovází vzájemný vztah mezi jedincem a jeho prostředím. •Fungování jedince má tři aspekty: mentální, behaviorální a sociální. •Stejně tak i prostředí obsahuje tři oblasti: kulturní, fyzickou a sociální; 4.prostředí (včetně jedince, jeho fungování a změny) je neustálý proces recipročních interakcí mezi sociálními, ekonomickými a kulturními faktory David Magnusson: Holistická interakční teorie jedinec – prostředí •Sedm klíčových principů, které umožňují pochopit fungování a vývoj jedince v systému jedinec-prostředí 1.Holistický princip. Charakteristické rysy a vlastnosti celku vyplývají z interakce (vztahu) mezi částmi, nikoliv z vlivu každé části zvlášť. 2.Princip časovosti. Čas je jedním ze základních prvků individuálního fungování. Procesy v systému na nižší úrovni jsou obecně kratší (např. emoční změny než procesy na vyšších úrovních (např. změny ve vztahu mezi jedincem a prostředím). 3.Novost ve strukturách a procesech. Individuální vývoj prochází neustálou restrukturací na všech úrovních. Proces restrukturace je však ohraničen biologickými a sociálními omezeními. 4.Princip dynamické interakce. Důležitým znakem dynamické interakce je její reciprocita. To znamená, že vztah mezi aktivními faktory (např. jedincem a prostředím) je vzájemný. 5.Princip uspořádanosti (organizace). Jedním ze základních principů vývoje systémů jejich schopnost k sebeuspořádání. Části systémů jsou uspořádány tak, aby maximalizovaly fungování každé části. Princip maximalizace fungování se objevuje například ve vývoji a fungování mozku, imunitního i koronárního systému. 6.Princip integrace procesů. Činnost všech částí systému je vzájemně koordinována takovým způsobem, aby každý subsystém sloužil k dosažení cíle celého systému. Procesy, které probíhají v subsystémech, jsou koordinovány na všech úrovních. Integrací subsystémů se projevuje nadřazenost celku nad pouhým součtem jeho částí. 7.Princip zesilování minimálních vlivů. Tento princip souvisí s dlouhodobým vlivem mírných odchylek od norem v chování nebo vzhledu jedince. (např. izolace jedince v sociální skupině kvůli jeho agresivnímu chování à opakující se interakce à nárůst agresivního chování, které nyní slouží jako obranný mechanismus à reakce na obou stranách zesílí a vedou k dlouhodobým škodlivým následkům pro vývoj jedince (např. vznik deviantního chování).