• 7• 7
Pohled na moderní domácí historiografickou produkci ukazuje, že v rámci obecnějšího
bádání nad raněnovověkou šlechtickou, resp. stavovskou společností
habsburské monarchie či konkrétně českých zemí se hlavní badatelský zájem stále
soustřeďuje především na výzkum aristokracie, tedy úzké prominentní vrstvy
soudobé šlechtické společnosti.1
Příčina soustředěného a hluboce precizovaného
zájmu o aristokracii není pouze konjunkturálního charakteru, zapříčiněného obecným
vývojem světové historiografie v druhé polovině 20. století a politicko-společenskou
změnou v českém prostředí od roku 1989. Zásadní faktor představuje již
samotná pramenná základna, o kterou se historici mohou při studiu aristokracie
opírat. Jedná se zejména o dochované rodinné archivy, archivy velkostatků a registratury
zemských a především dvorských úřadů, které nabízejí bohatou informační
základnu pro výzkum životního stylu aristokracie, kariér jejích příslušníků
na zemské či dvorské úrovni, politických, společenských i sociálních strategií či
nejrůznějších forem vlastní sebeprezentace. Česká moderní historiografie se pro
využití tohoto rozmanitého archivního materiálu úspěšně naučila používat nové
metody inspirované sociologií a  dalšími příbuznými humanitními obory. Díky
tomu je schopná detailně zkoumat řadu aspektů životní drá­hy raněnovověkého
aristokrata, od narození, výchovy a  studia přes uplatnění ve státním aparátu,
církvi nebo armádě, realizací sňatkových strategií, majetkové zázemí, hospodářství
a kulturní mecenát až po úmrtí a následné dotyčného jednotlivce začlenění
do komplexu rodové paměti.2
Velký přínos znamenalo navázání komparativní
1	 K definici aristokracie viz MAŤA, Petr: Svět české aristokracie 1500–1700. Praha 2004, s. 11–17.
2	 Srov. přehledové studie BŮŽEK, Václav: Nižší šlechta v předbělohorských Čechách (Prameny, metody,
stav a perspektivy bádání). ČČH 91, 1993, č. 1, s. 37–54; BŮŽEK, Václav: Frühneuzeitliche Adelgeschichte
in der tschechischen Geschichtsschreibung. In: Asch, Ronald G. – Bůžek, Václav – Trugenberger, Volker
(Hg.): Adel in Südwestdeutschland und Böhmen 1450–1850. Stuttgart 2013, s. 261–288; BŮŽEK,
Václav – HRDLIČKA, Josef – KRÁL, Pavel – VYBÍRAL, Zdeněk: Šlechta raného novověku v historickoantropologických
proudech současné evropské historiografie. ČMM 122, 2003, č. 2, s. 375–409; BŮŽEK,
Václav – KELLER, Katrin – KOWALSKÁ, Eva – PÁLFFY, Géza: Společnost zemí habsburské monarchie
1526–1740 v české, maďarské, rakouské a slovenské historické vědě posledního desetiletí. ČČH 104, 2006,
č. 3, s. 485–526; BŮŽEK, Václav – KRÁL, Pavel – VYBÍRAL, Zdeněk: Der Adel in den böhmischen Ländern
1526–1740. Stand und Tendenzen der Forschung. Anzeiger der philosophisch-historischen Klasse
[ÖAW] 137, 2002, č. 1, s. 55–98; KOLDINSKÁ-ŠEDIVÁ, Marie: Raně novověká šlechta. In: Koldinská-Šedivá,
Marie – Cerman, Ivo a kol.: Základní problémy studia raného novověku (= České dějiny, 6).
Praha 2013, s. 145–194; PÁNEK, Jaroslav: Šlechta v raně novověké Evropě z pohledu českého a evropského
bádání. OH 5, 1996, s. 19–45.
Úvod
Úvod8 •
spolupráce se zahraničními historiky věnujícími se obdobnému tématu. Tato spolupráce
vyústila ve studium nejvýznamnějšího místa setkávání aristokratů z celé
habsburské monarchie, jímž byl císařský dvůr.3
Z činnosti zainteresovaných badatelů
vzešlo vedle nepřeberného množství menších i větších studií také několik
syntetických prací, které vzbudily potřebnou a inspirativní diskuzi.4
Moderní bádání
nezanevřelo ani na dříve protežovanou a samozřejmě v mnohém tendenčně
vykládanou problematiku hospodaření aristokratů na velkostatcích a s ním spojeného
výzkumu poddanského obyvatelstva. To v současné modernizované podobě
přináší mimořádně cenné informace nejen pro poznání struktury šlechtické společnosti
na základě majetkové diferenciace, ale i další aspekty šlechtického života.5
Již z letmého pohledu na dosavadní historiografickou produkci je zřejmé, že
se mezi aktuálně protežovanými badatelskými tématy nijak zřetelněji neprosadilo
studium problematiky udělování šlechtických titulů či jiných šlechtických atributů
(erbů, přídomků či nejrůznějších prestižních distinktivních oslovení). Výše citované
přehledové práci otázku studia udělování šlechtických titulů, mechanismů
přijímání do stavovských obcí a vytváření specifické sociální skupiny tzv. nové
šlechty v podstatě opomíjejí.6
Absence zmínek o této problematice ve výše citovaných
historiografických přehledech samozřejmě není dokladem naprosté cézury
v historickém bádání. Při obecnějším hodnocení struktury šlechtické, resp. stavovské
společnosti a forem vertikální společenské mobility se autoři stávajících syntetických
zpracování, ať již věnovaných pouze aristokracii či celé dobové společnosti,
pozastavili i u otázky povyšování do šlechtického stavu, postupu v rámci vnitřní
šlechtické hierarchie a stavovského přijímání. Tradičně byla věnována velká pozornost
hierarchické struktuře šlechtické společnosti předbělohorských Čech a Mora-
vy.7
U restrukturalizace tradiční české titulární hierarchie a jejím dopadům na proměny
sociální struktury šlechtické společnosti po porážce stavovského povstání se
3	 Detailní historiografický přehled k výzkumu šlechty habsburské monarchie a císařského dvora publikoval
BŮŽEK, Václav: Dvůr habsburských císařů v letech 1526–1740 a historiografie na prahu 21. století.
In: Bůžek, Václav – Král, Pavel (ed.): Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526–1740)
(= OH, 10). České Budějovice 2003 s. 5–32.
4	 Bůžek, Václav – Hrdlička, Josef – Král, Pavel: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu
novověku. Praha – Litomyšl 2002; MAŤA, Petr: Svět; BŮŽEK, Václav a kol.: Společnost českých zemí
v raném novověku. Struktury, identity, konflikty (= Česká historie, 22). Praha 2010; CERMAN, Ivo: Šlechtická
kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici. Praha 2011. Srov. také kapitoly Urozenec a Úředník
v BŮŽEK, Václav – KRÁL, Pavel (ed.): Člověk českého raného novověku (= Každodenní život, 28). Praha
2007, s. 79–110, 216–238.
5	 Zejm. VALENTA, Aleš: Finanční poměry české šlechty ve druhé polovině 18. století (Chlumečtí Kinští v letech
1740–1770). Hradec Králové 2006; TÝŽ: Lesk a bída barokní aristokracie. České Budějovice 2011;
TÖNSMEYER, Tatjana: Adelige Moderne: Großgrundbesitz und ländliche Gesellschaft in England und
Böhmen 1848–1918 (= Industrielle Welt, 83). Wien 2012.
6	 Jistou výjimku představuje studie BŮŽEK, Václav: Frühneuzeitliche Adelgeschichte, která se stručně
pozastavuje u problematiky transformace titulární struktury české šlechty po porážce stavovského
povstání. Vlastní výzkum této problematiky ale již nereflektuje.
7	 Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526), 2. Šlechta. Praha 1994; BŮŽEK, Václav
a kol.: Věk urozených, s. 43–54; BŮŽEK, Václav a kol.: Společnost, s. 81–87.
• 9Úvod
pozastavil Petr Maťa, který využil takřka zapomenutou, ale informačně velmi cennou
práci Antonína Gindelyho z 80. let 19. století.8
Na P. Maťu po obsahové stránce
navázaly příslušné pasáže v devátém dílu Velkých dějin zemí Koruny české a v syntéze
V. Bůžka a  kolektivu o  české raněnovověké společnosti.9
Bohužel, stranou
pozornosti jmenovaných syntéz zůstaly proměny důležitých právních podmínek
členství ve stavovské společnosti, mezi něž v prvé řadě patří tzv. inkolát. V pobělohorském
období totiž jeho působnost zahrnovala jak cizince, tak domácí obyvatele,
pakliže se ucházeli o zařazení mezi zemské stavy.10
V badatelském prostředí,
které se věnuje české aristokracii, současně vzniklo několik cenných příspěvků
rekonstruujících společenský vzestup jednotlivců či jednotlivých rodů a zmiňujících
na patřičných místech také zisk šlechtických titulů, popř. dalších šlechtických
prerogativů.11
Obdobnou situaci jako u studia raněnovověké šlechty nalezneme
rovněž v rámci současného bádání nad městskou společností, z níž se příslušníci
nové šlechty rekrutovali. V tomto badatelském okruhu máme k dispozici několik
cenných případových studií, které se zabývají životními osudy a společenským
postavením elit měšťanské společnosti, jež dosáhla od panovníka udělení erbu
a přídomku, resp. nobilitace.12
Ačkoliv ani v zahraničí nepatří výzkum nové šlechty mezi upřednostňovaná
témata, vznikla zde řada velmi podnětných prací, které jsou obecně věnovány studiu
šlechty a  šlechtické společnosti.13
V  několika komparativně koncipovaných
8	 MAŤA, Petr: Svět, s. 67–76; GINDELY, Anton: Die Entwicklung des böhmischen Adels und der Incolatsverhältnisse
seit den 16. Jahrhunderte. Abhandlungen der böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften
7, 1886, č. 1, s. 3–40. P. Maťa nevyužil souhrnnou studii A. P. Šlechty Všehrdského ze Všehrd, podle
mého soudu dodnes neprávem opomíjenou, ačkoliv je informačně i interpretačně mnohem hodnotnější,
než výše citovaná Gindelyho práce. Viz SCHLECHTA-WSSEHRDSKY ZU WSSEHRD, Anton
Peter Ritter von: Die Entwicklung des böhmischen Adels. Separat-Abdruck aus dem Mai-Juni-Heft der
Oesterreichisch-Ungarischen Revue. Wien 1890.
9	 BĚLINA, Pavel – KAŠE, Jiří – MIKULEC, Jiří – VESELÁ, Irena – VLNAS, Vít: Velké dějiny zemí Koruny
české, 9. 1683–1740. Praha 2011, s. 302–307; BŮŽEK, Václav a kol.: Společnost, s. 80–93.
10	 Vedle studií A. Gindelyho a A. P. Šlechty je nutno také zmínit práce historiků Františka Kameníčka
a Vladimíra Klecandy a právních historiků Bohuše Riegra, Josefa Kalouska a Bohumila Baxy. Bibliografické
odkazy viz pozn. 1 na s. 101–102 v této publikaci.
11	 VALENTA, Aleš: Dějiny rodu Kinských. České Budějovice 2004; CERMAN, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické
šlechty. Praha 2008.
12	 Výběrově Hrubá, Michaela: Erbovní měšťané  – „urozená“ vrstva předbělohorských českých měst?
(Životní styl erbovních rodin na příkladu Mrázů z Milešovky v Litoměřicích). In: Jíšová, Kateřina (ed.):
V komnatách paláců – v ulicích měst. Sborník příspěvků věnovaných Václavu Ledvinkovi k šedesátým
narozeninám. Praha 2007 s. 245–257; Jarošová, Jitka: Mrázové z Milešovky v Litoměřicích
v předbělohorské době. In: Hrubá, Michaela (ed.): Města severozápadních Čech v raném novověku.
Ústí nad Labem 2000, s. 223–237; Korbelářová, Irena: Dominačtí z Karlsbrunnu. K osudům a životnímu
stylu slezských erbovních měšťanů barokní doby. AHUSO 4, 2011, s. 51–75; Müller, Karel:
Olo­moucký erbovní měšťan Valentin Parsch z Parschendorfu. Ročenka Státního okresního archivu v Olomouci
9 (28), 2000, s. 138–142; Starý, Marek: Steidlové z Tulechova. Minulostí Západočeského kraje
42, 2007, č. 2, s. 553–568; URFUS, Valentin: Rektor pražské univerzity Jan Jindřich Turba a jeho rodina
(k postavení právnické inteligence a úřednické šlechty v pobělohorských Čechách). AUC-HUCP 24, 1984, č. 2,
s. 41–53.
13	 Na tuto skutečnost velmi stručně upozornil již GRaf, Klaus: Adel als Leitbild – zur Geschichte eines
Grundwerts in Spätmittelalter und früher Neuzeit. In: Horst, Carl – Sönke, Lorenz (Hg.): Gelungene
Úvod10 •
monografiích o šlechtě a šlechtické společnosti v (raně) novověké Evropě nalezneme
řadu důležitých zmínek o nobilitacích, v některých případech dokonce celé
kapitoly, ačkoliv jejich pohled na problematiku není vyvážený – výrazný akcent
na poměrně velmi dobře zdokumentované francouzské reálie je až příliš patrný.14
Pokusy o v ucelený pohled na nobilitace v raněnovověkém rakouském a říšském
prostoru přináší zatím pouze několik časopiseckých a sborníkových studií. Mezi
nimi excelují zejména studie Erwina Riedenauera o právním i sociálním pozadí
nobilitací bavorských vévodů v kontextu nobilitačních práv římských císařů a některých
dalších suverénních panovníků vně říšských hranic (české země, Prusko).15
Tradičnímu zájmu se v rakouské, polské či slovenské historiografii těší nobilitační
listiny (jako součást širšího souboru erbovních listin). Vydávané edice a  soupisy
jsou často obohaceny o cenné úvody či drobné biografie příjemců regestovaných
privilegií.16
Zásadní přehledovou studii o vývoji nobilitačních privilegií
Anpassung? Adelige Antworten auf gesellschaftliche Wandlungsvorgänge vom 14. bis zum 16. Jahrhundert.
Ostfildern 2005, s. 78.
14	 Zejm. ASCH, Ronald G.: Europäischer Adel in der Frühen Neuzeit. Eine Einführung. Köln – Weimar –
Wien 2008, s. 43–51; BUSH, Michael Laccohee: The European Nobility, 1. Noble privilege. Manchester
1983, s. 121–143, 2. Rich noble, poor noble. Manchester 1988, zejm. 59–102; TÝŽ: An Anatomy of Nobility.
In: Týž (ed.): Social Orders and Social Classes in Europe since 1500. Studies in Social Stratification.
London 1992, s. 26–46; CLARK, Samuel: State and Status. The Rise of the State and Aristocratic Power in
Western Europe. Montreal 1995, s. 157–169; Endres, Rudolf: Adel in der frühen Neuzeit (= Enzyklopädie
deutscher Geschichte, 18). München 1993, s. 49–55; DICKSON, Peter George Muir: Finance and
Government under Maria Theresia 1740–1780, 1. Society and Government. Oxford 1987, zejm. s. 78–91;
GODSEY, William D.: Nobles and nation in Central Europe. Free imperial knights in the age of revolution
1750–1850 (= New studies in European history). Cambridge 2004, s. 57–60; LUKOWSKI, Jerzy:
The European Nobility in the Eighteenth Century (= European culture and society). Basingstoke 2003,
s. 18–36; MUNCK, Thomas: Evropa sedmnáctého století. 1598–1700 (= Dějiny Evropy). Praha 2002,
s. 170–171; Powis, Jonathan: Der Adel. Paderborn 1986, s. 31–34. K francouzským nobilitacím srov.
SCHALK, Ellery: Ennoblement in France from 1350 to 1660. Journal of Social History 16, 1982, č. 2,
s. 101–110.
15	 RIEDENAUER, Erwin: Das Herzogtum Bayern und die kaiserlichen Standeserhebungen des späten Mittelalters.
Zur Frage einer habsburgischen Adelspolitik im Reich. Zeitschrift für Bayerische Landesgeschichte
36, 1973, s. 600–644; TÝŽ: Zur Entstehung und Ausformung des landesfürstlichen Briefadels in Bayern.
Zeitschrift für Bayerische Landesgeschichte 47, 1984, s. 609–674; TÝŽ: Bayerischer Adel aus landesfürstlicher
Macht. In: Kraus, Andreas (Hg.): Land und Reich, Stamm und Nation, Probleme und
Perspektiven bayerischer Geschichte. Festgabe für Max Spindler zum 90. Geburtstag, 2. Frühe Neuzeit
(= Schriftenreihe zur bayerischen Landesgeschichte, 79). München 1984, s. 107–136. Ojedinělý
příklad zhodnocení významu klientelistických vazeb v rakouských arcivévodských nobilitačních
řízeních přináší NOFLATSCHER, Heinz: „Freundschaft“ im Absolutismus. Hofkanzler Johann Paul
Hocher und die Standeserhebungen Kaiser Leopolds I. In: Weiss Sabine (Hg.): Historische Blickpunkte.
Festschrift für Johann Rainer (= Innsbrucker Beiträge zur Kulturwissenschaft, 25). Innsbruck 1988,
s. 469–504.
16	 FAUST, Ovidius: Archív mesta Bratislavy, 1. Súpis erbových listín zemianských. Bratislava s. d.; JANKOVIČ,
Ľadislav: Umelecko-historický rozbor armálesov 15.–19. storočia. Typológia a analýza armálesov
bratislavskej zbierky. Slovenská archivistika 22, 1987, č. 2, s. 114–129; MICHTA, Jerzy: Nobilitacje i indygenaty
w Rzeczypospolitej 1434–1794, 1–28. Kielce 1991–1997; TRELIŃSKA, Barbara: Album armorum
nobilium Regni Poloniae XV–XVIII saec. Herby nobilitacji i indygenatów XV–XVIII w. Lublin 2001;
PFEIFER, Gustav: Wappen und Kleinod. Wappenbriefe in öffentlichen Archives Südtirols (= Veröffentlichungen
des Südtiroler Landesarchivs, 11). Bozen 2001; Šišmiš, Milan: Súpis erbových listín na Slovensku.
Priebeh a predbežné výsledky. In: Brňovják, Jiří a kol.: Nobilitace ve světle písemných pramenů
(= NHM, 2). Ostrava 2009, s. 42–45; CHMIELEWSKA, Mieczysława: Znaczenie, treści i  symbolika
• 11Úvod
s akcentem na území rakouských dědičných zemí do 18. století publikoval Gustav
Pfeifer.17
Naopak obecnějšímu zhodnocení problematiky nobilitací byla věnována
mnohem menší pozornost.18
Oproti ranému novověku a 18. století se dočkala větší
pozornosti ze strany badatelů nová šlechta v 19. století, a to především v souvislosti
s výzkumem občanské společnosti (Bürgertum) a tzv. druhé společnosti (zweite
Geselschaft) v habsburské monarchii a německých státech.19
Významný počin, jenž
usnadňuje orientaci ve složitých právních aspektech nobilitací a současně vytyčuje
další badatelské problémy, představuje vydání několika fundovaných studií, které
shrnuly tzv. šlechtické právo (Adelsrecht).20
Do této kategorie prací je nutné zařadit
sborník Deutsches Adelsrecht s cennou studií Georga Frölichsthala o nobilitacích na
území Svaté říše římské od jejích středověkých počátků až do jejího zániku roku
1806.21
Velmi důležitou skupinu studií představují disertační práce, které vznikaly
v  70.  letech na Vídeňské univerzitě, jež se však intenzivně zabývaly již problematikou
18. století. Ačkoliv se primárně orientovaly na analýzu nobilitací hospodářsky
činných osob (Wirtschaftstreibende, Wirtschaftsadel), jejich metodický přístup
przywilejów herbowych w świetle dokumentów z  Archiwum Państwowego we Wrocławiu. Rocznik Polskiego
Towarzystwa Heraldycznego 6 (17), 2003, s. 41–62; GOJNICZEK, Wacław – MAKOWSKI,
Mariusz: Dokumenty herbowe dla szlachty w zbiorach cieszyńskich. In: Cieszyńskie Studia Muzealne /
Těšínský muzejní sborník, 3. Cieszyn – Český Těšín 2007, s. 167–175.
17	 PFEIFER: Wappenbriefe. In: Pauser, Josef – Scheutz, Martin – Winkelbauer, Thomas (Hg.): Quellenkunde
der Habsburgermonarchie (16.–18. Jahrhundert). Ein exemplarisches Handbuch (= MIÖG.
Ergänzungsband, 44). Wien – München 2004, s. 291–302.
18	 MICHTA, Jerzy: Nobilitacja i indygenat w szlacheckiej Rzeczypospolitej. Annales Universitatis Mariae
Curie-Skłodowska. Sectio F. Historia 45, 1990, s. 355–363; Suchojad, Henryk: Problem nobilitacji
oraz indygenatów na sejmikach małopolskich i wielkopolskich w latach 1669–1696. Śląski Kwartalnik
Historyczny Sobótka 1996, č. 1–3, s. 169–177; GÓRZYŃSKI, Sławomir: Standeserhebungen in Galizien
1773–1918. Zeitschrift Adler, 1993, č. 3, s. 67–70; týž: Nobilitacje w Galicji w latach 1772–1918. Warszawa
1999; Čaplovičová, Kristína: Uhorská šľachta v 18. storočí. Historický časopis 51, 2003, č. 2,
s. 300–301; KUCZER, Jarosław: Baronowie, hrabiowie, książęta. Nowe elity Śląska (1629–1740). Zielona
Góra 2013; KONOPNICKA, Małgorzata: Erhebungen in den Freiherrenstand in Schlesien nach 1740.
Praxis der Titelverleihung. In: Pufelska, Agnieszka – D’Aprile, Iwan Michelangelo (Hg.): Aufklärung
und Kulturtransfer in Mittel- und Osteuropa. Hannover 2009, s. 71–88; RÖHSNER, Zdislava: …mit
der allerhöchsten Huld und Gnade... Der Weg eines Beamten zu einem Adelstitel an Hand ausgewählter
Akten aus dem Finanz- und Hofkammerarchiv. Adler. Zeitschrift für Genealogie und Heraldik 27, 2013,
č. 1, s. 5–13.
19	 WANDRUSZKA, Adam: Die zweite Gesellschaft der Donaumonarchie. In: Siegert, Heinz (Hg.): Adel in
Österreich. Wien 1971, s. 56–70; FEHRENBACH, Elisabeth: Adel und Bürgertum im deutschen Vormärz.
HZ 258, 1994, s. 1–27; BERGHOFF, Hartmut: Aristokratisierung des Bürgertums? Zur Sozialgeschichte
der Nobilitierungen in Preußen und Großbritannien 1870 bis 1918. VSWG 81, 1994, s. 178–204; ULLMANNN,
Hans-Ulrich: Nobilitierte Bankiers in Deutschland 1770–1850. In: Fehrenbach, Elisabeth
(Hg.): Adel und Bürgertum in Deutschland 1770–1848. München 1994, s. 83–94; MITTENZWEI,
Ingrid: Zwischen Gestern und Morgen (= Bürgertum in der Habsburgermonarchie, 7). Wien – Köln –
Weimar 1998, s. 241–249; BRUCKMÜLLER, Ernst – STEKL, Hannes (Hg.): Adel und Bürgertum in der
Habsburgermonarchie 18. bis 20. Jahrhundert. Hannes Stekl zum 60. Geburtstag (= Sozial- und wirtschaftshistorische
Studien, 31). Wien 2004, s. 16, 68; ŘEZNÍK, Miloš – VELEK, Luboš (Hg.): Adelsgeschichte
als Elitenforschung (= Studien zum mitteleuropäischen Adel, 5). München 2012.
20	 Jejich autory jsou Rudolf Granichstaedten-Czerva, Berthold Waldstein-Wartenberg a Reinhard Binder-Krieglstein.
Bibliografické odkazy včetně komentáře viz pozn. 4 na s. 29–30 v této publikaci.
21	 Viz tamtéž.
Úvod12 •
k řešení tématu byl v dané době inovativní. Autoři zmíněných dizertací si všímali
nejen právních podmínek nobilitací velkoobchodníků, finančníků a „protoprůmyslových“
podnikatelů, ale pohlíželi na vybraný výsek nové šlechty z mnoha dalších
hledisek – mj. se poprvé pokoušeli hlouběji analyzovat otázku zásluh, které
byly k úspěšné nobilitaci nezvyklé (dosavadní literatura k vyžadovaným zásluhám
přistupovala pouze jako k danému faktu).22
Na jmenované dizertace navázali
svými graduačními pracemi až Karl Megner a Peter Wiesflecker.23
Přitažlivé téma
židovské nové šlechty se stalo předmětem několika studií a nakonec i uceleného
monografického zpracování.24
Je nutno dodat, že citovaní rakouští, resp. němečtí
badatelé se mohli opřít o poměrně kvalitní seznamy nobilitací a jejich analytické
zhodnocení, které jasně popisuje základní socioprofesní tendence nobilitační politiky
habsburských panovníků v 18. a 19. století.25
Stranou nezůstala ani heraldika
nové šlechty, jíž věnoval několik zásadních studií Michael Göbl.26
Zisku nejprestižnějších
šlechtických titulů v rámci Svaté říše římské se z celkové perspektivy věnovali
Thomas Klein a Harry Schlip, další důležité poznatky jsou obsaženy v monografických
zpracováních dějin konkrétních knížecích rodů.27
22	 MAHRINGER, Peter: Österreichischer Wirtschaftsadel von 1701 bis 1740 (= Diss., Universität Wien).
Wien 1968; ANDEL, Brigitte: Adelsverleihungen für Wirtschaftstreibende während der Regierungszeit Maria
Theresias (= Diss., Universität Wien). Wien 1969; KOMANOWITZ, Renate: Der Wirtschaftsadel
unter Kaiser Karl II. (I.) in der Zeit von 1792–1815 (= Diss., Universität Wien). Wien 1974; FESSEN,
Alfred: Der österreichische Wirtschaftsadel 1909–1918 (= Diss., Universität Wien). Wien 1974.
23	 MEGNER, Karl: Zisleithanische Adels- und Ritterstandserwerber 1868–1884 (= Hausarbeit, Institut für
Österrechische Geschichtsforschung, Wien). Wien 1974; WIESFLECKER, Paul: Nobilitierungen Kaiser
Karls I. von Österreich. Studien zum österreichischen Adel am Ende der Donaumonarchie (= Diss., Universität
Wien). Wien 1992.
24	 Jäger-Sunstenau, Hanns: Die geadelten Judenfamilien im vormärzlichen Wien (= Diss., Universität
Wien). Wien 1950; SCHNEE, Heinrich: Die Nobilitierung der ersten Hoffaktoren. Zur Geschichte des
Hofjudentums im Deutschland. Archiv für Kulturgeschichte 43, 1961, s. 62–99; DREWES, Kai: Jüdischer
Adel. Nobilitierungen von Juden im Europa des 19. Jahrhunderts. Frankfurt 2013.
25	 FRANK, Karl Friedrich von: Standeserhehungen und Gnadeakte für das Deutsche Reich und die Österreichische
Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österechische bis 1823, 1–5. Schloss Senftenegg 1967–1974;
FRANK-DÖFERING, Peter: Adelslexikon des österreichischen Kaisertums 1804–1918. Wien 1989; PRERADOVICH,
Nicolaus von: Die Führungsschichten in Österreich und Preussen (1804–1918) mit einem
Ausblick bis zum Jahre 1945. Wiesbaden 1955; JÄGER-SUNSTENAU, Hanns: Statistik der Nobilitierungen
in Österreich 1701–1918. Österreichisches Familienarchiv 1, 1963, s. 3–16.
26	 JÄGER-SUNSTENAU, Hanns: Die Wappenzensoren in den Hofkanzleien in Wien 1707–1918. In: Genealogica
et Heraldica. Helsinki 1984, s. 354–364, v českém překladu Erbovní censoři v Dvorských
kancelářích ve Vídni 1707–1918. GHI 1988, č. 2–3, s. 115–132; GÖBL, Michael: Kanzleiheraldik und
Wappensymbolik des 19. Jahrhunderts am Beispiel von Wappenverleihungen an Militärpersonen. Jahrbuch
der Heraldisch-genealogischen Gesellschaft Adler 1986/87, s. 54–108; TÝŽ: Österreichische Kanzleiheraldik
und Wappensymbolik des 19. Jahrhunderts am Beispiel von Wappenverleihungen an Zivilpersonen.
Disertace, Universität Wien. Wien 1992; TÝŽ: Wappenmaler an den Wiener Hofkanzleien von 1700 bis
zum Ende der Monarchie. Herold-Jahrbuch. Neue Folge 9, 2004, s. 9–69.
27	 KLEIN, Thomas: Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550–1806. Blätter für deutsche
Landesgeschichte 122, 1986, s. 137–192; SCHLIP, Harry: Die neuen Fürsten. Zur Erhebung in
den Reichsfürstenstand und zur Aufnahme in den Reichsfürstenrat im 17. und 18. Jahrhundert. In: Press,
Volker – Willoweit, Dietmar (Hg.): Liechtenstein – fürstliches Haus und staatliche Ordnung. Geschichtliche
Grundlagen und moderne Perspektiven. Seiner Durchlaucht Fürst Franz Josef II. von
und zu Liechtenstein zum 80. Geburtstag. Vaduz 1987, s. 249–292; Kollmer, Gert: Die Familie Palm.
• 13Úvod
V českých zemích se novou šlechtou v posledním století intenzivně zabývali
především genealogové a heraldici, kteří své výsledky publikovali ve spolkových
ročenkách a časopisech.28
Jejich studium bylo přirozeně zaměřeno na oblast pomocných
věd historických a příležitostně také na oblast šlechtického práva. Velkému
zájmu se tradičně těšily a naštěstí stále těší erbovní listiny, jak dosvědčují
četné edice, přehledy i dílčí studie. Tyto ediční počiny sice akcentují zejména diplomatickou,
heraldickou a uměleckou stránku editovaných listin, ale stejně jako
v  případě zahraniční analogií jsou vybaveny významnými doprovodnými studiemi
a  množství biografických hesel.29
Tento původně archivně-diplomatický
Soziale Mobilität in ständischer Gesellschaft (= Beiträge zur südwestdeutschen Wirtschafts- und Sozialgeschichte,
1). Ostfildern 1983; STEPHAN, Jonas: Fürsten werden. Die Familie zu Salm im 17. Jahrhundert.
Dostupné on-line na http://www.academia.edu/7435793/Fürsten_werden._Die_Familie_
zu_Salm_im_17._Jahrhundert (cit. 23. 5. 2015); STEEB, Christian: Die Grafen von Fries. Eine Schweizer
Familie und ihre wirtschaftspolitische und kulturhistorische Bedeutung für Österreich zwischen 1750 und
1830. Bad Vöslau 1999; MAURERER, Esteban: Südwestdeutscher Reichsadel im 17. und 18. Jahrhundert.
Geld, Reputation, Karriere: das Haus Fürstenberg (= Schriftenreihe der Historischen Kommission bei
der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, 66). Göttingen 2001.
28	 Srov. přehledové a bilanční studie Krejčík, Tomáš: Výzkum nobilitovaných osob z českých zemí v letech
1804–1918. In: Vorel, Petr (ed.): Heraldica viva II. Sborník příspěvků z konference českých, moravských
a slezských heraldiků, konané ve dnech 21.–22. října 1999 v Pardubicích. Pardubice 2002,
s. 95–106 a BRŇOVJÁK, Jiří – KREJČÍK, Tomáš: Ke studiu nové šlechty v českých zemích v 18.–19. století.
GHH 17, 2007, č. 2, s. 39–46; TITÍŽ: Nobilitační listiny a nobilitační spisy. In: Myška, Milan – Zářický,
Aleš a kol.: Prameny k hospodářským a sociálním dějinám novověku, 1. Ostrava 2008, s. 81–89.
29	 Ze soupisů a výběrových edic zejm. Brňovják, Jiří – Hrdlička, Jakub – Fiala, Michal – Krejčík,
Tomáš: Litterae armorum. Erbovní listiny v Národním archivu v Praze. Multimediální edice (= NHM,
4). Ostrava – Praha 2011; FIALA Michal – HRDLIČKA, Jakub – ŽUPANIČ, Jan (ed.): Erbovní listiny
Archivu hlavního města Prahy a nobilitační privilegia studentské legie roku 1648 (= DP – Monographia,
4). Praha 1997; FIALA, Michal – KREJČÍK, Tomáš: Erbovní listiny Archivu Národního muzea (= DP –
Monographia, 13). Praha 2001; MÜLLER, Karel: Erbovní listiny v archivech Slezska a severní Moravy.
Opava 2001 + dodatky 1–3; týž: Erbovní listiny bohemikálního charakteru ve státním archivu ve Vratislavi.
ZKGHO 30–31, 1988, s. 10–12; PAUKRT, Martin: Erbovní listiny ve Státním oblastním archivu
v Zámrsku a okresních archivech Královéhradeckého a Pardubického kraje. Sborník prací východočeských
archivů 11, 2007, s. 123–148 + dva dodatky tamtéž 12, 2008, s. 81–87 a 15, 2011 131–134; POKORNÝ,
Pavel R.: Erbovní listiny vyšehradských děkanů. In: Královský Vyšehrad, 2. Sborník příspěvků ke křesťanskému
miléniu a k posvěcení nových zvonů na kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla. Kostelní
Vydří 2001, s. 269–280; SEDLÁK, Vladimír J.: Soupis nobilitačních diplomů v okresním muzeu v Litomyšli.
LGHS 12, 1971, s. 16–19; Županič, Jan – Fiala, Michal – Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv
c. k. ministerstva vnitra. Erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu
hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha 2014.
	 K diplomatické a heraldické stránce nobilitačních listin výběrově BRŇOVJÁK, Jiří: Nobilitační spisy
české dvorské kanceláře z období vlády císaře Karla VI. (1712–1740). SAP 56, 2006, č. 1, s. 69–111; TÝŽ:
Conforme est arti et statui: k barokní heraldické tvorbě v první polovině 18. století na příkladech udělování
šlechtických titulů a erbů. In: Cieszyńskie studia muzealne. Těšínský muzejní sborník 4. Cieszyn –
Český Těšín 2010, s. 145–180; TÝŽ: Heraldika nobilitovaných úředníků moravské státní správy 1850–1918.
Příspěvek k heraldice a jejím pravidlům v období závěru podunajské monarchie. GHI 2003, s. 16–28; FIALA,
Michal: Tři studie k české renesanční heraldice. (Znaky měšťanů Starého Města pražského v letech 1526–1618
ve světle salbuchů). HR 20, 1993, s. 3–32, 21, 1994, s. 3–87; KREJČÍK, Tomáš: Ke studiu erbovních listin.
AČ 27, 1977, s. 145–150; TÝŽ: Metodologický příspěvek k využití erbovních listin jako historického pramene.
Slovenská archivistika 19, 1984, č. 1, s. 70–85; TÝŽ: Diplomatika erbovních listin vydaných českou panovnickou
kanceláří ve 14.–18. století. In: Šišmiš, Milan (ed.): Erbové listiny. Patents of Arms (= Bibliotheca
heraldica Slovaca, 5). Martin 2006, s. 132–144; TÝŽ: Nové poznatky o vývoji erbovních a nobilitačních listin.
In: Brňovják, Jiří – Hrdlička, Jakub – Fiala, Michal – Krejčík, Tomáš: Litterae armorum, s. 11–72;
Úvod14 •
výzkum se rychle přenesl do oblasti sociálních dějin 19.  století, kde byl využit
při studiu jednotlivých sociálních nebo profesních skupin nobilitovaných osob.30
Projevil se rovněž při zpracovávání drobných biogramů nobilitovaných osobností,
jež byly publikovány v řadě sborníků a odborných časopisů a také ve specializovaných
encyklopediích.31
K aktualizaci rakouského konceptu šlechtického práva
v 19. století došlo v obsáhlé monografii Jana Županiče. Týž autor věnoval svou
další publikaci židovským nobilitacím v habsburské monarchii.32
Z posledních zásadních
publikačních počinů monografického charakteru je nutno připomenout
komparaci českých a slezských nobilitací v 19. století, jejímž autorem je Rudolf Ku-
čera.33
I přes absenci syntetických zpracování si nelze stěžovat na nezájem českých
historiků o problematiku nobilitací, nobilitačních listin i nové šlechty jakožto specifické
vrstvy dobové stavovské společnosti raněnovověkého období. Výzkumu
povyšování do šlechtického stavu, udělování erbu a přijímání do zemských stavovských
korporací v předbělohorském období se v posledních letech velmi intenzivně
věnuje především Marek Starý. Ve svých podnětných studiích se rovněž
pokouší reinterpretovat význam inkolátu.34
Jmenovaný autor a spolu s ním i další
historikové (Dalibor Janiš, Klára Adamová) navázali na výzkum inkolátu a mechanismů
příjímání do stavovských korporací v předbělohorském období, na který se
MACHÁŇ, Radim: Erby a predikáty důstojníků rakouské (rakousko-uherské) armády v 19. století. GHI
9 (24), 2004, s. 13–26; MÜLLER, Karel: Erbovní listiny, nestr. úvod; POLÁŠEK, Adam: Analýza erbů
u nobilitací vydaných českou dvorskou kanceláří za vlády Josefa I. (1705–1711). Zpravodaj Historického
klubu 21, 2010, č. 1–2, s. 58–81; ŽUPANIČ, Jan: Heraldické předpisy Rakouského císařství. In: Šišmiš,
Milan (ed.): Erbové listiny, s. 162–170.
30	 BEZECNÝ, Zdeněk: Šlechtici v občanské době. Studie k sociálním dějinám 19. století, 7, 1997, s. 92–97;
MYŠKA, Milan: Merita mercatorum aneb jak tři obchodníci z Moravy a Slezska za časů Marie Terezie
přišli k šlechtickým titulům. In: Panic, Idzi – Wanatowicz, Maria Wanda (ed.): Wieki stare i nowe
(= Prace Naukowe Universytetu Śląskiego, 1916). Katowice 2000, s. 93–109; TÝŽ: „Nová šlechta“ z řad
peněžníků, obchodníků a průmyslníků v českých zemích v 19. století (Poznámky – problémy – perspektivy
výzkumu). In: Chocholáč, Bronislav – Malíř, Jiří (eds.): Pocta Janu Janákovi, předsedovi Matice moravské,
profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno 2002, s. 355–361; KREJČÍK,
Tomáš: Nobilitovaní bankéři 19. století. In: Dvořák, Tomáš – Vlček, Radomír – Vykoupil, Libor
(eds.): Milý Bore … Profesoru Ctiboru Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnují přátelé, kolegové
a žáci. Brno 2003, s. 129–135; ŽUPANIČ, Jan: Nobilitace českých elit v Rakousko-uherské monarchii. In:
Navrátil, Ivo (ed.): František Ladislav Rieger a česká společnost 2. poloviny 19. století. Z Českého
ráje a Podkrkonoší. Supplementum. Semily 2003, s. 181–200; BRŇOVJÁK, Jiří: „… in Anerkennung
seiner vieljährigen, trauen und ausgezeichneten Dienste …“ Nová šlechta z řad úřednictva moravské státní
správy 1850–1918. SlSb 101, 2003, č. 1, s. 1–16; ŽOUŽELKA, Zbyněk: Nobilitovaní příslušníci státního
úřednictva na Moravě a ve Slezsku v první polovině 19. století. Příspěvek k dějinám státního úřednictva na
Moravě a ve Slezsku v době předbřeznové. GHI 10 (25), 2005, s. 46–62.
31	 K částečné orientaci srov. dnes již bohužel zastaralou bibliografii PALÁT, Pavel a kol.: Bibliografie
české práce heraldické, 1 (1901–1980). Ostrava 1983. Z encyklopedických prací zejm. MYŠKA, Milan
a kol.: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, [1]–2. Ostrava
2003–2008.
32	 ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006; TÝŽ: Židovská šlechta podunajské monarchie.
Mezi Davidovou hvězdou a křížem. Praha 2012.
33	 KUČERA, Rudolf: Staat, Adel und Elitenwandel. Die Adelsverleihungen in Schlesien und Böhmen 1806–1871
im Vergleich (= Kritische Studien Zur Geschichtswissenschaft, 205). Göttingen 2012.
34	 K vybraným položkám z bibliografie M. Starého viz pozn. 1 na s. 101–102 v této publikaci.
• 15Úvod
na přelomu 19. a 20. století a v následujících desetiletích soustředili právní historikové
Josef Kalousek, Bohuš Rieger, Bohumil Baxa, František Kameníček či Vladimír
Klecanda.35
Na pobělohorské proměny inkolátu a ustavení úředního procesu
vstupu do zemských stavovských korporací zaměřil svou pozornost J. Brňovják.36
V řadě studií se konkrétní aplikaci šlechtického práva v nobilitační praxi habsburských
panovníků v českých zemích v 18. století zabývali Jiří Brňovják,37
Zbyněk
Žouželka,38
Ivana Austová či Adam Polášek.39
Je nutno poznamenat, že charakter
archivního materiálu, který je k dispozici zájemcům o problematiku udílení šlechtických
titulů a jejich příjemců, zásadně ovlivňuje možnosti studia značně specifické
a poměrně komplikovaně definovatelné sociální skupiny tzv. nové šlechty.
Drtivá většina jejích příslušníků po sobě nezanechala větší množství písemností
osobní povahy nebo dokonce rodinných archivů. Výjimku představují pouze někteří
příjemci vyšších či nejvyšších šlechtických titulů, kteří byli tradičními vlastníky
svobodného majetku v českých zemích včetně reprezentativních rezidencí,
a kteří díky své aristokratické pozici zastávali významné zemské nebo dvorské
35	 K publikacím jmenovaných autorů viz tamtéž.
36	 BRŇOVJÁK, Jiří: Otázka konfese Slezanů v nobilitačních řízeních České dvorské kanceláře za vlády císaře
Karla VI. a tzv. slezský inkolát. In: Nešpor, Zdeněk Z. (ed.): Čeští nekatolíci v 18. století. Mezi pronásledováním
a náboženskou tolerancí. Praha 2007, s. 329–348; TÝŽ: K úřednímu procesu přijetí do zemské
stavovské obce v období od vydání obnovených zřízení zemských do poloviny 19. století a jeho písemnostem.
In: Týž a kol: Nobilitace, s. 121–140; TÝŽ: …závěrem (některé další písemné prameny k nobilitacím v českých
zemích v novověku). In: tamtéž, s. 182–191; TÝŽ: Stopy uherské nižší šlechty v kvaternech majestátu
a slibů věrnosti moravských desk zemských od poloviny 17. do poloviny 19. století. In: Kovačka, Miloš –
Augustínová, Eva – Mačuha, Maroš (eds.): Zemianstvo na Slovensku v novoveku. Zborník prác
z interdisciplinárnej konferencie, ktorá sa konala 8.–10. júna 2009 v Martine, 1. Postavenie a majetky
zemianskych rodov. Martin 2010. s. 292–312.
37	 Kromě výše citovaných položek a pozn. 44 také BRŇOVJÁK, Jiří: Význam (šlechtického) vzdělávání
a cestování pro nobilitaci v době vlády císaře Karla VI. In: Kubeš, Jiří (ed.): Šlechtic na cestách v raném
novověku. Pardubice 2007, s. 193–205; TÝŽ: České nobilitace podnikatelů v období vlády císaře Karla VI.
(1712–1740): Nobilitace – stavovství – merkantilismus. In: Brňovják, Jiří – Zářický, Aleš (ed.): Šlechtic
podnikatelem. Podnikatel šlechticem. Šlechta a  podnikání v  českých zemích v  18.–19.  století
(= NHM, 1). Ostrava 2008, s. 219–238; TÝŽ: „Aus Böheimischer Königlicher Macht und Vollkommenheit“.
Wandlungen der Adelstitulatur in den böhmischen Standeserhöhungen und bei der Aufnahme in die Stände
in der Zeit der Herrschaft der Habsburgerdynastie. Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der
böhmischen Länder 55, 2015, č. 1, s. 96–137.
38	 Z bibliografie studií Zbyňka ŽOUŽELKY zejm. Nobilitovaní příslušníci státního úřednictva na Moravě
a ve Slezsku v první polovině 19. století. Příspěvek k dějinám státního úřednictva na Moravě a ve Slezsku
v době předbřeznové. GHI 10, 2005, s. 46–62; Nobilitace šumperského obchodníka a podnikatele v plátenictví
Franze Xavera Tersche v roce 1806. SPFFOU (= Profesoru Lumíru Dokoupilovi k sedmdesátinám) 12,
2005, s. 217–227; Nobilitace úředníků správních institucí českých zemí za zásluhy v hospodářské sféře v letech
1740–1780 (stručný nástin problému). In: Brňovják, Jiří – Zářický, Aleš (ed.): Šlechtic, s. 239–252; Moravská
šlechtická matrika. Pramen k dějinám moravské šlechty doby pobělohorské. In: Brňovják, Jiří a kol.:
Nobilitace, s. 174–181; Nobilitace Slezanů za loajalitu k Marii Terezii v období slezských válek. In: Brňovják,
Jiří – Gojniczek, Wacław – Zářický, Aleš (ed.): Šlechtic v Horním Slezsku. Vztah regionu a center
na příkladu osudů a kariér šlechty Horního Slezska (15.–20. století). Szlachcic na Górnym Śląsku.
Relacje między regionem i centrum w losach i karierach szlachty na Górnym Śląsku (XV–XX wiek)
(= NHM, 5). Ostrava – Katowice 2011, s. 279–286.
39	 AUSTOVÁ, Ivana: Šlechtické nobilitace 1627–1637 (= dipl. práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích).
České Budějovice 2009; POLÁŠEK, Adam: Nobilitace vydané Českou dvorskou kanceláří za
vlády Josefa I. (1705–1711) (= dipl. práce, Ostravská univerzita v Ostravě). Ostrava 2010.
Úvod16 •
úřady. Studium udílení šlechtických prerogativů je tedy odkázáno především archivní
materiály úřední provenience, v  prvé řadě dvorské. Materiálů osobního
charakteru (memoáry, deníky, korespondence), které obsahují povětšinou pouze
sporadické a velmi stručné zmínky o nobilitacích, je formou vědeckého zpracování
dosud zpřístupněno badatelské veřejnosti jen velmi málo.40
Z výše uvedeného je jistě patrné, že ačkoliv se téma nové šlechty nijak razantněji
neprobojovalo do obecných syntéz pojednávajících o společnosti raněnovověkých
českých zemí, přesto si již našlo své pevné místo v odborné české historiografické
produkci. Předkládaná monografie představuje pokus přispět k výzkumu nové
šlechty v českých zemích a s využitím dosavadního stavu bádání představit ve
vybraném časovém úseku a na daném území problematiku úředního procesu poskytování
šlechtických titulů pokud možno v celé jeho šíři. Oním časovým úsekem
je období vlády tří habsburských panovníků 18. století – Josefa I., Karla VI. a Marie
Terezie, tedy léta 1705–1780. Teritoriální záběr je vymezen tehdejšími hranicemi
celého českého státu, přičemž samozřejmě zohledňuje ztrátu většiny Slezska
roku 1742 po prohrané první slezské válce.41
Zdůvodnění chronologického i teritoriálního
rozsahu jsou v zásadě tři: a) právně-teritoriální rozsah udílených titulů,
resp. bohemikální charakter studovaných kauz; b) povaha studovaného materiálu,
jehož vypovídací hodnota je podmíněna stavem dochování; c) a nakonec vlastní
40	 Srov. např. drobné zmínky v manželské korespondenci Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny
Lobkovické z Pernštejn o zisku knížecí hodnosti pro syna Václava Eusebia či hraběcí hodnosti.
Manželé tyto skutečnosti pouze reflektují, ale nehovoří detailněji o okolnostech, procesu, co vše
museli sami pro zisk titulu udělat. MAREK, Pavel (ed.): Svědectví o ztrátě starého světa. Manželská
korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny Lobkovické z Pernštejna (= Prameny k českým
dějinám 16.–18. století, B.1). České Budějovice 2005, viz rejstřík. Obdobně informačně nijak
vydatné poznámky nalezneme také v edicích deníků a pamětí Jana Nikodéma Mařana Bohdaneckého
z Hodkova, Adama ml. z Valdštejna, Kryštofa Bernarda Skrbenského z Hříště či Jana Josefa
Khevenhüllera-Metsche. Srov. KOLDINSKÁ, Marie – MAŤA, Petr: Deník rudolfinského dvořana. Adam
mladší z Valdštejna 1602–1633. Praha 1997, s. 307; HRDLIČKA, Josef: Autobiografie Jana Nikodéma Mařana
Bohdaneckého z Hodkova (= Monographia historica. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis,
3). České Budějovice 2003, s. 44–54; BRŇOVJÁK, Jiří a kol. (ed.): Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště.
Paměti hornoslezského barokního šlechtice (= NHM, 3). Ostrava – Opava – Český Těšín 2010, s. 66–67
(autora rukopisu zajímalo spíše praktické uplatnění získaného panského privilegia než okolnosti
jeho nabytí); KHEVENHÜLLER-METSCH, Rudolf Graf – SCHLITTER, Hanns (Hg.): Aus der Zeit
Maria Theresias. Tagebuch des Fürsten Johann Josef Khevenhüller-Metsch, kaiserlichen Oberhofmeisters
1742–1776, [2]. 1745–1749. Wien – Leipzig 1908, 5. 1758–1759. Wien – Leipzig 1911, 6. 1764–1767.
Leipzig – Wien 1917, viz rejstříky. Výjimku představuje část edičně zpřístupněné korespondence
Václava Jiřího Holického ze Šternberka, která se dotýká jeho jednání o restituci říšské hraběcí hodnosti
z let 1662–1664. SCHULZ, Václav: Korrespondence hraběte Václava Jiřího Holického ze Šternberka.
Praha 1897, s. 6–72.
41	 Základní koncepce monografie vychází z mé dizertační práce Nobilitační politika císaře Karla VI. v českých
zemích 1712–1740 (obhájena na katedře historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity v listopadu
2005), který byl v mnohém upraven či razantně přepracován a po obsahové stránce rozveden
o období vlády Josefa I. a tak i Marie Terezie. Při jejich popisu jsem se mohl opřít o fundované studie
ŽOUŽELKA, Zbyněk: České nobilitace Marie Terezie v letech 1740–1762 (Na základě analýzy svazků
Salbuchů číslo 174, 192, 204 a 209). (= dizertace, Ostravská univerzita v Ostravě). Ostrava 2009; TÝŽ:
Nobilitace Marie Terezie v českých zemích 1740–1763 (nepubl. rukopis, v současné době připravován
k tisku) a POLÁŠEK, Adam: Nobilitace vydané Českou dvorskou kanceláří za vlády Josefa I. (1705–1711)
(= dipl. práce, Ostravská univerzita v Ostravě). Ostrava 2010.
• 17Úvod
vývoj habsburské nobilitační politiky v českých zemích v 18. století, kdy došlo
k několika podstatným modernizačním krokům ze strany státu – ty v reakci na
aktuální vnitropolitické i zahraniční dění (války o rakouské dědictví a sedmiletá
válka, hospodářská a fiskální politika státu) zavedly nové formy systematizované
nárokovatelnosti šlechtických titulů a značně modernizovaly dosavadní hodnoty
a kritéria, které byly pro úspěšnou realizaci nobilitace tradičně vyžadovány. Zatímco
u posledního zmíněného hlediska čtenáře odkáži na příslušné kapitoly této
monografie,42
u prvních dvou hledisek se detailněji pozastavím již v následujících
řádcích.
Území českého státu přesně vymezuje právní dopad nobilitací, které Habsburkové
vydávali do roku 1752 z moci suverénní české královské hodnosti, a které
také výslovně označovali za české. Svou právní působností se zásadně odlišovaly
od nobilitací, které byly uskutečňovány z rakouské arcivévodské nebo císařské
moci, a které tedy spadaly do gesce rakouské dvorské, resp. říšské kanceláře. I po
roce 1752, kdy došlo ke sjednocení teritoriálních českých a rakouských šlechtických
titulů v jeden celek titulatury dědičných království, knížectví a zemí (který územním
rozsahem odpovídal administrativnímu sjednocení českých a  rakouských
zemí roku 1752), Habsburkové využívali k uskutečňování nobilitačního práva nad
českými poddanými českou královskou hodnost. Reforma z roku 1752 sice zapříčinila
vydávání nobilitačních listin poskytujících šlechtické tituly dědičných zemí,
avšak – jak ještě detailněji ukáži níže – v kancelářské praxi byla provenience jednotlivých
kauz nadále zohledňována původní teritoriální příslušnost. Proto i po
roce 1752 můžeme hovořit o nobilitačních kauzách bohemikálního charakteru, odlišného
od kauz, které byly spjaty s prostředím původních rakouských dědičných
(„starorakouských“) zemí, a  které lze označit za austriakální. Tato dualita byla
odstraněna až na počátku 19. století v souvislosti s vytvořením rakouské císařské
hodnosti, jež byla českému i rakouskému vladařskému titulu univerzálně nadřazena,
a současně převzala jejich nobilitační kompetence.43
Nutno poznamenat, že
značnou část bohemikálních nobilitací po roce 1752 doprovázelo udělení inkolátu
v českých zemích, který tak podtrhuje bohemikální charakter daných kauz.44
Volba studovaného časového výseku i zaměření na české země byla dále podmíněna
samotnou povahou studovaného archivního materiálu. Ta totiž v dalších
aspektech podtrhovala jeho bohemikální povahu po roce 1752, a dále svým obsahem
nabízela řadu důležitých poznatků k průběhu úředního procesu udělení
šlechtického titulu (tj. nobilitačního řízení) i  zasazení zkoumaných kauz do širších
souvislostí tzv. nobilitační politiky habsburských panovníků. Informační základnou
se stal podkladový materiál, který vznikal v průběhu nobilitačního řízení
a který byl po schválení žádosti o nobilitaci panovníkem a následném vyhotovení
42	 K této problematice detailněji viz s. 187–266 v této publikaci.
43	 Detailněji viz s. 98–99 v této publikaci.
44	 Detailněji viz kapitolu o inkolátu a přijímání do stavovských obcí.
Úvod18 •
příslušných písemných dokladů (nobilitačních listin a panovnických intimací pro
zemské vlády) uzavřen do tzv. nobilitačního spisu a založen do registratury kan-
celáře.45
Vyřizování českých nobilitačních i jiných šlechtických, resp. stavovských
záležitostí, které byly součástí výhradních panovnických práv, spadalo do kompetence
kanceláře českého panovníka. Tou byla samostatná česká dvorská kancelář
ve Vídni až do roku 1749, kdy byla spolu s rakouskou dvorskou kanceláří
sloučena v jednotné Directorium in publicis et cameralibus (v rámci správní reformy
z roku 1761 bylo přejmenováno na česko-rakouskou dvorskou kancelář). Registratury
obou teritoriálních kanceláří včetně nobilitačních spisů byly sloučeny v jednu
univerzální registraturu. Ta byla podle W. Goldingera v letech 1827/1828 přemanipulována
z původních teritoriálních registratur do věcných skupin. Jednu z nich
představovaly české i rakouské šlechtické záležitosti, jejichž ucelený soubor dal
právě roku 1828 vzniknout tzv. šlechtickému archivu (Adelsarchiv). Do něj byly
posléze zařazeny rovněž říšské nobilitační a jiné šlechtické spisy z registratury roku
1806 zrušené říšské kanceláře, které byly od roku 1841 vedeny v samostatné řadě
(Reichsadelsakten). Oddělená řada akt rakouských dědičných zemí, resp. od roku
1804 Rakouského císařství, se stalo zvykem nazývat jako Hofkanzleiadelsakten.46
Během československo-rakouské archivní rozluky na počátku 20.  let 20.  století
byly nově vzniklému Československu předány veškeré písemnosti české dvorské
kanceláře do roku 1749. Tyto materiály byly deponovány v Archivu Ministerstva
vnitra RČS, kde vytvořily samostatný fond. S archivní reformou z roku 1954 se
pak tento fond spolu s  dalšími fondy Archivu ministerstva vnitra stal součástí
nově zřízeného Státního ústředního archivu (od roku 2004 Národního archivu).47
Zdárný průběh archivní rozluky dokládá existenci použitelné evidence českých
spisů do roku 1749. Spisy z provenience jednotného direktoria a jeho nástupců
zůstaly uchovány ve Vídni a proto dnes tvoří součást fondové skupiny Šlechtický
archiv Rakouského státního archivu (Österreichisches Staatsarchiv).
Zatímco u písemností české dvorské kanceláře do roku 1749 a direktoria v letech
1749–1752 je jejich bohemikální provenience v právním smyslu zcela nesporná
a s pomocí několika základních diplomatických znaků dobře rozpoznatelná, písemnosti
jednotného direktoria přestaly v  souvislosti s  vytvořením jednotné
šlechtické titulatury dědičných zemí roku 1752 český nebo rakouský teritoriální
charakter rozlišovat.48
V  rámci pozdějšího přemanipulování kancelářské regist-
45	 BRŇOVJÁK, Jiří: Nobilitační spisy.
46	 WOLF, Gustav: Geschichte der k. k. Archive in Wien. Wien 1871, s. 129–157; GOLDINGER, Walter:
Das ehemalige Adelsarchiv. MÖStA 13, 1960, s. 486–502; GÖBL, Michael: Das „neue“ Allgemeine Verwaltungsarchiv.
Scrinium 43, 1990, s. 140–151; Hochedlinger, Michael: Österreichische Archivgeschichte.
Vom Spätmittelalter bis zum Ende des Papierzeitalters. Wien 2013, s. 137–138.
47	 NA, fond ČDK, inv. č. IV-D-1, sign. 752, kart. 410–513; BERÁNEK, Karel – KOLLMAN, Josef: Česká
dvorská kancelář (1293) 1523–1749 (= Inventáře a katalogy fondů Státního ústředního archivu v Praze,
18). Praha 1966. Srov. také PAZDEROVÁ, Alena a kol.: Státní ústřední archiv v Praze. Průvodce po archivních
fondech a sbírkách, 1/1. Praha 1997, s. 124–131.
48	 Detailněji viz s. 82 nn. v této publikaci.
• 19Úvod
ratury získaly všechny spisy s královskými privilegii včetně nobilitací a inkolátů
jednotnou signaturu IV-D-1. V Šlechtickém archivu byly pouze obecně odlišeny
od nobilitačních spisů bývalé říšské dvorské kanceláře, které do něj byly zařazeny
před polovinou 19. století. Proto jsou dodnes obě části Šlechtického archivu – Hofadelsakten
i Reichs­adelsakten – jako samostatné fondy odlišovány písmeny E (erbländisch)
a R (reichs-).49
Pro tématické vymezení předkládané práce je podstatné, že i po vytvoření jednotné
„česko-rakouské“ direktoriální registratury roku 1749 byly jednotlivé spisy
v  kancelářské praxi nadále rozlišovány podle původní teritoriální příslušnosti,
tedy české nebo rakouské. Domnívám se, že se tak dělo za pomoci zvláštních registraturních
pomůcek a nikoli ukládáním do separátních registraturních oddělení.
Ovšem teritoriální hledisko nebylo uplatňováno jen na spisy uzavřené před
rokem 1749, resp. 1752, kdy byla ustavena jednotná šlechtická titulatura dědičných
zemí, ale i poté, přestože se to vzhledem k zavedení jednotné šlechtické titulatury
může jevit jako značně anachronické.50
Soudobé rozlišování teritoriální provenience
u obecně šlechtické či konkrétně nobilitační agendy mohlo být jistě jedním
z důsledků skutečnosti, že vydávání písemností se i po reformě roku 1752 nadále
opíralo současně o dvě panovnické hodnosti, českou královskou a rakouskou ar-
civévodskou.51
Ačkoliv o tom studované písemnosti přímo nehovoří, domnívám
se, že úředníci dvorského direktoria, resp. dvorské kanceláře jakožto jeho nástupkyně
rozlišovali teritoriální provenienci podávaných suplik, díky čemuž mohly
být kauzy nadále vyřizovány v teritoriálních referátech a posléze evidovány podle
teritoriálního registraturního klíče. Primární doklad aplikace teritoriálního registraturního
principu na řešené nobilitační kauzy představuje především monumentální
řada register panovnických privilegií zv. salbuchy (Salbücher), které obsahují
mj. ucelené chronologické řady opisů nobilitačních i inkolátních listin. Salbuchy
byly vytvořeny převážně na přelomu 18. a 19. století ve spojené dvorské kanceláři
ve Vídni, kde měly sloužit jako evidenční pomůcka pro rozlišování panovnických
privilegií vydaných pro fyzické i právnické osoby ze všech rakouských dědičných
zemí. Jednotlivé řady knih používaly teritoriální provenienci i pro písemnosti vytvořené
od roku 1752. Díky tomu vznikla samostatná česká řada salbuchů, která
se odlišuje od několika řad pro „starorakouské“ dědičné země (Dolní, Vnitřní
49	 V této publikaci používám zmíněných písmen při citování spisů z obou řad: Österreichisches Staatsarchiv,
Allgemeines Verwaltungsarchiv, Adelsarchiv (dále jen ÖStA, AVA, AA), E nebo R. Jako inventář
je používán Frankův pětidílný seznam existujících spisů – FRANK, Karl Friedrich von: Standeserhebungen.
Pro základní informaci o Šlechtickém archivu i jednotlivých fondech zařazených do
této fondové skupiny lze využít příslušnou kapitolu Jana Županiče v DRAŠAROVÁ, Eva a kol.:
Průvodce po Rakouském státním archivu ve Vídni pro českého návštěvníka. Praha 2013, s. 431–443.
50	 K vedení registratury srov. zejm. PROKEŠ, Jaroslav: Instrukce vydaná r. 1762 pro českou a rakouskou
dvorní kancelář. Věstník Královské české společnosti nauk, 1926, s. 1–71; TÝŽ: Boj o Haugvicovo Directorium
in publicis et cameralibus r. 1761. Příspěvek ke vzniku České a rakouské dvorské kanceláře. S. l. 1926,
s. 1–47.
51	 K této problematice detailněji viz s. 88 nn. v této publikaci.
Úvod20 •
a Přední Rakousy).52
Ze skutečnosti, že se podklady pro zápisy do jednotlivých řad
salbuchů staly koncepty listin z kancelářské registratury,53
lze oprávněně vyvozovat
existenci oddělené registraturní evidence českých a rakouských spisů. U řady
příjemců bohemikálních nobilitačních listin v druhé polovině 18. století je jejich
vazba k českým zemím patrná: buď šlo o tuzemské obyvatele, nebo o cizince, kteří
zde přišli z kariérních, politicko-náboženských nebo čistě majetkových, resp. rodinných
důvodů. U mnohých nobilitovaných ale není tato vazba zcela zřejmá, kancelář
nicméně musela mít k jejich zařazení mezi „bohemika“ důvod.
Patrně díky skartacím přeplněné kancelářské registratury v  druhé polovině
18. století54
došlo k tomu, že nobilitační spisy obsahují plné spektrum doprovodných
písemností (žádost neboli suplika, vyjádření kanceláře a doporučení panov-
níkovi  – tzv. přednesení, doprovodné písemnosti  – dobrozdání zemských vlád
a jiných úřadů a institucí, koncepty nobilitačních listin a dvorských dekretů) až
od přelomu 17. a 18. století. Ze staršího období se v nobilitačních spisech dochovaly
pouze koncepty a jen výjimečně i některé další písemnosti (vznik rané formy
nobilitačních spisů lze předpokládat již v druhé polovině 16. století). To byl nakonec
třetí zásadní důvod, proč jsem mohl podrobit detailnímu zkoumání nobilitační
kauzy až od počátku 18. století. Právě podrobné studium nobilitačních spisů
umožnilo rekonstrukci byrokratického procesu nobilitačního řízení a díky přítomnosti
doprovodných písemností také poskytlo velké množství prosopografických
informací, které bychom v jiných archivních fondech či sbírkách hledali velmi obtížně
a jistě jen s tristním výsledkem – drtivá většina příjemců českých šlechtických
privilegií rozhodně nepatřila mezi původce větších písemných pozůstalostí,
které by se dochovaly do dnešních dob.55
Nobilitační spisy informují o sociálním
52	 K obsahu bohemikálních kvaternů salbuchů viz ROUBÍK, František – CULKOVÁ, Dagmar – KOLLMANN,
Josef: Numerický inventář a abecední rejstřík (= Inventáře a katalogy fondů Státního ústředního
archivu Praze). Praha 1981. Pouze nobilitační listiny a listiny týkající se šlechtické heraldiky
a čestných oslovení registruje DOERR, August von: Der Adel der böhmischen Kronländer. Ein Verzeichnis
derjenigen Wappenbriefe und Adelsdiplome, welche in den böhmischen Saalbüchern des Adelsarchives im
k. k. Ministerium des Innern in Wien eingetragen sind. Prag 1900. K obsahové analýze českých salbuchů
a otázce jejich vzniku a účelu vedle úvodu k výše citovanému numerickému inventáři také ČELAKOVSKÝ,
Jaromír: O domácích a cizích registrech: zvláště o registrech české a jiných rakouských dvorských
kanceláří. Praha 1890 nebo CULKOVÁ, Dagmar: Salbuchy. GHL 28, 2008, č. 1, s. 25–37; srov. rovněž
FIALA, Michal: Tři studie (1993), s. 6. K rakouské řadě, která byla na rozdíl od české vedena až
do zániku habsburské monarchie, viz Broucek, Peter: Die sogenannte „Salbücher“ im Allgemeinen
Verwaltungsarchiv. MÖStA 19, 1966, s. 436–511, zejm. s. 444–475 a závěrečný přehled všech existujících
svazků; Seitschek, Stefan: Die Salbücher als Quelle zur Regional-, Institutionen- und Personengeschichte
(ca. 1705–1740). Adler. Zeitschrift für Genealogie und Heraldik 26, 2014, č. 5, s. 1–44.
53	 Tuto skutečnost dokládá opis listiny Karla Fridricha von Schütz z 20. 9. 1764 (starý stav svobodných
pánů), u něhož je uvedeno, že je neúplný z důvodu poškození konceptu. Viz NA, fond SB, kn. 216,
fol. 270r
–277v
.
54	 Hochedlinger, Michael: Österreichische Archivgeschichte. Vom Spätmittelalter bis zum Ende des Papierzeitalters.
Wien 2013, s. 40; důležité zmínky přináší také KOLLMANN, Josef: Dějiny ústředního
archivu českého státu. Praha 1992, s. 207.
55	 Detailněji viz kapitolu o nobilitačních písemnostech. Na informační potenciál písemností nobilitačních
spisů jsem upozornil ve studiích Nobilitační spisy; Nobilitační řízení české dvorské kanceláře
v 1. polovině 18. století a jeho písemnosti s přihlédnutím k dalšímu vývoji do zániku habsburské monarchie.
• 21Úvod
a geografickém původů žadatelů a jejich příbuzenských vazbách a zásadně přispěly
k poznání jejich životopisů a kariér ve veřejné, vojenské, hospodářské, duchovenské
či jiné oblasti. Studium nobilitačních písemností dále pomohlo osvětlit
motivaci suplikantů, jež je vedla k podání žádosti o konkrétní šlechtický titul, a vyvodit
požadavky, které byly na uchazeče o nobilitaci kladeny ze strany panovníka,
kanceláře, resp. státního aparátu obecně (zásluhy, osobní a rodové kvality apod.).
Vzájemnou konfrontací motivů (požadavků suplikantů) s konkrétními výsledky
dosaženými v  jednotlivých zkoumaných kauzách bylo možno poznat přístup
kanceláře a panovníků k podávaným žádostem, který chápu jako jeden ze zásadních
projevů panovnické, resp. kancelářské nobilitační politiky. Nepostradatelnost
nobilitačních spisů násobila skutečnost, že pro nobilitační politiku habsburských
panovníků v českých zemích nebyly ve zkoumané době, ale ani dříve či později
vytvořeny jakékoliv normativy ve formě panovnických nařízení či vnitrokancelářských
instrukcí a směrnic. K vyvození základních dobových principů české nobilitační
politiky jsem musel při práci s nobilitačními písemnostmi použít pracnou,
ale ve výsledku velmi přínosnou induktivní metodu.56
Vedle pražských a vídeňských nobilitačních spisů jakožto primárního pramene
jsem dílčím způsobem využil také další archivní prameny. V prvé řadě to byly
inkolátní spisy, které jsou obdobně jako jejich nobilitační protějšky zařazeny do
fondů Česká dvorská kancelář v Praze a Šlechtický archiv ve Vídni. Přehled inkolátních
kauz také poskytla lístková kartotéka v pozůstalosti Augusta von Doerr.57
Opisy konceptů nobilitačních listin bylo možno studovat v bohemikální řadě salbuchů.
Šlechtický archiv ve Vídni poskytl cenné doplňující informace o říšských
nobilitacích, pakliže se dotýkaly studovaných osob nebo jejich příbuzných či před-
ků.58
Pro poznání vývoje inkolátu, diplomatické a heraldické stránky nobilitačních
listin a poplatků za nobilitaci a vyhotovení příslušných písemností zejména od
poloviny 18. století poskytl důležité poznatky soubor tzv. šlechtických generálií
(Adelsgeneralien), tedy sbírka normativů včetně velmi cenného doprovodného konceptního
materiálu a precedentních kauz, které byly samostatně vedeny v rámci
In: Hojda, Zdeněk – Pátková, Hana (ed.): Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním.
Praha 2008, s. 203–223 a Nobilitace české dvorské kanceláře v II. polovině 17. století a I. polovině 18. století.
In: Konopnicka, Małgorzata – Kuczer, Jarosław – Stryżewski, Wojciech (ed.): Szlachta europejska
w strukturach lokalnych XVI–XVIII wieku. Zielona Góra 2010, s. 143–164. Ke skartacím zejm. BERÁNEK,
Karel – KOLLMAN, Josef: Česká dvorská kancelář, s. 18; srov. také Hochedlinger, Michael:
Österreichische Archivgeschichte, s. 40.
56	 Srov. analogický postup Karla Stloukala při studiu fungování české dvorské kanceláře na přelomu
16. a 17. století. STLOUKAL, Karel: Česká kancelář dvorská 1599–1608. Pokus z moderní diplomatiky.
Praha 1931, s. 4–5.
57	 NA, fond Genealogicko-heraldická sbírka Augusta Doerra 1870–1910, inv. č. 35–37, rejstřík k inkolátům,
I–III. Ke komparaci s Doerrovým katalogem bylo možno využít rukopis s názvem Ausweis
der allen mit dem Incolate versehenen schlesischen Adelichen Familien, uchovávaný v ZAO, fond Zemské
právo opavsko-krnovské, inv. č. 143, sign. II-76.
58	 Viz pozn. 49.
Úvod22 •
Šlechtického archivu ve Vídni, a které dnes tvoří součást fondu Hofadelsakten.59
Normálie k nobilitacím, inkolátu či přijímání mezi české a moravské zemské stavy
bylo možno studovat také v rámci pražského fondu Česká dvorská kancelář60
či
fondu Moravský královský tribunál, který je deponován v Moravském zemském
archivu v Brně.61
Tezi o bohemikální povaze studovaného souboru nobilitací 18. století a jejich vypovídací
hodnotě studovaných archivních pramenů jsem přizpůsobil obsahovou
strukturu předkládané monografie. V první části monografie čtenáře seznamuji
se základními aspekty tzv. šlechtického práva, tj. základními dobovými formami
nabytí šlechtických titulů, a vývojem pobělohorské struktury české šlechtické titulatury
až do poloviny 19. století, kdy zanikají poslední relikty dokládající její
svébytné postavení v rámci šlechtických titulů západní části habsburské monarchie.
Obdobně čtenáři nabízím náčrt historie institutu inkolátu, tj. kvalifikovaného
(privilegovaného) zemského obyvatelského práva, které bylo vedle šlechtického
titulu nezbytné pro přijetí mezi zemské stavy (velká část studovaných kauz byla
motivována právě ziskem členství v zemských stavovských obcích). „Úvodní“ kapitoly
zakončuji pojednáním o  rekonstrukci průběhu nobilitačního řízení s  přirozeným
akcentem na 18. století. Druhá část monografie je rozdělena do tří hlavních
kapitol, jimž předchází stručné statistické zhodnocení studovaného souboru
bohemikálních nobilitačních kauz v letech 1705–1740. V první z nich se zaměřuji
na analýzu motivů, které nobilitované vedly k  podání jejich žádostí o  udělení
konkrétního šlechtického titulu, erbu, přídomku a často také inkolátu. V druhé
kapitole se snažím postihnout všechny potřebné předpoklady, které byly pro
úspěšné vyřízení žádosti o povýšení do konkrétního šlechtického stavu nezbytné
(sem patří především prokázání patřičných zásluh neboli merit a  rovněž osobních
či rodových kvalit vyjádřených vhodným společenským původem, dostatečným
majetkem či získaným univerzitním a popř. také šlechtickým vzděláním).
Poslední, třetí kapitolu druhého bloku předkládané monografie tvoří analýza
několika okruhů konfliktních polí, kde se mohly představy žadatelů dostat do
střetu s představami státu reprezentovaného panovníkem, kanceláří, popř. zemskými
úřady. Základní třecí plochou byl nesoulad mezi tradičními stavovskými
principy a pragmatickými, velmi často zřetelně merkantilisticky laděnými zájmy
státu. Konfliktní situace konkrétně vznikaly v případě nedostatečně prokázaných
zásluh či původu nebo příslušnosti k nekatolické konfesi. Celý druhý blok publikace
se proto zabývá projevy tzv. nobilitační politiky, tedy projevy vědomého
regulativního přístupu panovníka a  jemu podřízených státních institucí vůči
59	 ÖStA, AVA, AA, Adelsgeneralien (dále jen AG), zejm. 591 Normalien (7), 606–608 Reichsadel (21–22),
614a Diplomsformulare (30), 618 Taxen (34), 626–627 Wappenzensor. Přehled tematických skupin
šlechtických generálií publikoval Jan Županič v DRAŠAROVÁ, Eva a kol.: Průvodce, s. 436–437.
60	 NA, fond ČDK, inv. č. 752, sign. IV-D-1, kart. 408–409.
61	 MZA, fond A 8 Stavovská registratura, sign. E 2 šlechtické záležitosti (normálie) 1628–1874, kart. 379;
fond C 4 Tribunál – normalia.
• 23Úvod
uchazečům o šlechtické tituly. V rámci projevů nobilitační politiky jsem zohledňoval
komunikaci mezi poskytovatelem nobilitací (panovníkem), vykonavatelem
jeho vůle (kanceláří) a příjemcem, neboť i vlastní žadatelé mohli přispívat k dílčím
a pozvolným proměnám nobilitační politiky. Z poznání této interakce vyplývá,
že ačkoliv měla zřetelně navrch strana eráru, výsledkem nobilitační politiky bylo
uspokojení potřeb obou stran.
Hlavním cílem monografie tedy bylo celkové postižení byrokratického způsobu
udílení šlechtických titulů v českých zemích v 18. století vsazené do kontextu
dobových možností a limitů vzestupné sociální mobility v rámci pozvolna
se modernizující stavovské společnosti. Mezi mé ambice rozhodně nepatřila celková
analýza specifické sociální skupiny tzv. nové šlechty, která byla vytvářena
právě udílením šlechtických titulů a zařazováním nových šlechticů do stavovské
společnosti. Tato problematika by již značně překračovala poměrně úzce vymezený
tématický rámec monografie. Za hranice nobilitačního řízení jsem vykročil
jen v  případech, kdy to bylo nezbytné pro pochopení okolností jeho vlastního
průběhu  – zejména v  kauzách, u  kterých nobilitace nebyla cílem, ale prostředkem
k dalšímu společenskému vzestupu, jenž pokračoval vstupem do stavovské
společnosti a ziskem svobodného majetku nebo stavovského úřadu. Věřím, že má
zjištění přispějí nejen k poznání dílčích aspektů novověkých dějin práva a správy
v kontextu modernizačních trendů (zejména byrokratizace) či pomocných věd historických
(hlavně diplomatiky a heraldiky), ale rovněž pomohou v dalším bádání
o celkovém pohledu na společenskou vrstvu nové šlechty v (raném) novověku,
a to opět v kontextu modernizačních teorií (především ve společenské disciplinaci,
jež se odrážela rovněž ve státní regulaci společenského vzestupu).62
Na závěr tohoto úvodu se ještě musím zastavit u použité terminologie a problematiky
přepisu dobových šlechtických jmen a přídomků. Pod pojmem nobilitace
rozumím nejen samotné povýšení nešlechtice do šlechtického stavu, pro
něž již pobělohorské archivní prameny užívaly pojmy Nobilitation či Adelstand, ale
rovněž postup v rámci dobové titulární hierarchie, tedy udělení vyššího šlechtického
titulu šlechtické osobě (Standeserhebung, Standeserhöhung). V daném kontextu
62	 Viz REINHARD, Wolfgang: Sozialdispziplinierung – Konfessionalisierung – Modernisierung. Ein historiographischer
Diskurs. In: Boškovska Leimgruber, Nada (Hg.): Die frühe Neuzeit in der Geschichtswissenschaft.
Forschungstendenzen und Forschungserträge. Paderborn 1997, s. 39–55; MARGREITER,
Klaus: Der frühneuzeitliche Adel als Problem für die Modernisierungstheorie. In: Steidl, Annemarie (Hg.):
Übergänge und Schnittmengen. Arbeit, Migration, Bevölkerung und Wissenschaftsgeschichte in
Diskussion. Wien – Köln – Weimar 2008, s. 209–234. Srov. také HROCH, Miroslav: K problému definice
absolutismu a jeho geneze. AUC-PeH 3 (= Studia historica 36. Historická úloha absolutní monarchie
ve střední Evropě 17.–18. století), 1989, s. 9–22; MAŤA, Petr – WINKELBAUER, Thomas: Einleitung:
Das Absolutismuskonzept, die Neubewertung der frühneuzeitlichen Monarchie und der zusammengesetzte
Staat der österreichischen Habsburger im 17. und frühen 18. Jahrhundert. In: Maťa, Petr – Winkelbauer,
Thomas (Hg.): Die Habsburgermonarchie 1620 bis 1740. Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas
(= Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa, 24). Stuttgart
2006, s. 7–4; KNOZ, Tomáš: Absolutismus nebo „absolutismus“? K dějinám jednoho pojmu. ČMM
121, 2002, č. 2, s. 451–483; HRBEK, Jiří: Absolutismus. Konstrukce a dekonstrukce jednoho historického
pojmu. ČČH 105, 2007, č. 3, s. 643–689.
Úvod24 •
občas používám pojem stavovské povýšení, byť v českých podmínkách není zcela
přesný, neboť navozuje dojem příslušnosti ke stavovské obci – té však bylo možno
dosáhnout až podstoupením úředního procesu přijetí do konkrétní zemské stavovské
obce, který byl po administrativní stránce od nobilitace striktně oddělen
(nobilitace pouze vytvářela prvotní právní předpoklad).63
Při používání jednotlivých
šlechtických titulů se držím dobové české i německé terminologie, které je de
facto totožná s terminologií současnou. V předkládané práci průběžně používám
jak termín panský stav, tak termín stav svobodných pánů (něm. Herrenstand, Freiherrnstand),
které byly v pobělohorském období obsahově rovnocenné – při konkrétním
použití vycházím ze znění pramenů. Použiji-li termín baronát (vycházející
z latinského pojmu liber baro – svobodný pán), pak jen ze stylistických důvodů
a zásadně jako ekvivalent k pojmům panský stav/stav svobodných pánů.64
Rovněž
ze stylistických důvodů a současně i pro přesnější odlišení šlechtického stavu
(Adelstand) od pojmenování obecného šlechtického stavu, resp. statusu používám
adjektivum prostý (einfach), ačkoliv si uvědomuji, že toto adjektivum bylo v kancelářské
praxi studovaného období užíváno více než sporadicky a standardní součástí
šlechtické titulární terminologie se stalo až od počátku 19. století. Ve snaze
dosáhnout jednotného úzu přepisu křestních jmen, příjmení i  šlechtických přídomků
nobilitovaných osob jsem po dlouhých a nesnadných úvahách, hledání
vhodných analogií v dostupné odborné literatuře a diskuzích s odborníky nakonec
zvolil následující formu: křestní jména používám jednotně v české variantě,
příjmení, popř. přídomky v transskribované původní verzi, v níž se objevují v nobilitačním
spise. U jmen rodů, jejichž česká podoba je již fixována v tradiční české
genealogické a heraldické literatuře65
nebo v běžně dostupných a uznávaných historických
pracích, dávám přednost této české podobě. Snažil jsem se tak vyhnout
velmi nepříjemně a komplikovaně vyhlížejícím dobovým německým variantám
tradičních českých jmen, např. Voříkovských z Kundratic (dobově Worzikowsky
von Kundratitz), Netolických z Eisenberka (Netolitzky von Eissenberg), Žerotínů
(dobově Zierotin) apod. Tyto varianty případně uvádím v rejstříkových heslech.
Jsem samozřejmě smířen s možností, že zvolený úzus nebude konvenovat všem
63	 Pojem ständischer Adel popř. Adelsnation užívá HASSENPFLUG-ELZHOLZ, Eila: Böhmen und die
böhmischen Stände in der Zeit des beginnenden Zentralismus. Eine Strukturanalyse der böhmischen Adelsnation
um die Mitte des 18. Jahrhunderts (= Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, 30). Mün-
chen – Wien 1982, s. 306 nn. Hospodářský historik M. Myška použil pro označení všech šlechtických
titulů od rytířského výše souhrnné označení „stavovská šlechta“ (Ständeadel), aniž zohlednil
dobově podmíněné konotace vyplývající z adjektiva „stavovská“. MYŠKA, Milan: Šlechta v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku na prahu buržoazní éry (Hospodářská aktivita české aristokracie a tzv. „kapitalistická
modernizace“). ČZM-B, 36, 1987, s. 47–48.
64	 S pojmem Baronat se sporadicky setkáme ve vnitrokancelářské praxi.
65	 Zejm. Pilnáček, Josef: Rody starého Slezska. Brno 2010; PILNÁČEK, Josef: Staromoravští rodové.
Brno 2011; KOLÁŘ, Martin: Českomoravská heraldika. Část všeobecná. Praha 1902; Sedláček, August:
Českomoravská heraldika. Část zvláštní. Praha 1925; četná genealogická hesla v Ottově slovníku
naučném.
• 25Úvod
čtenářům.66
Není-li uvedeno jinak, všechny udělené šlechtické tituly považuji do
roku 1752 za české, v letech 1752–1804 za šlechtické tituly dědičných království
a zemí či pozdější rakouské (tj. šlechtické tituly rakouské poloviny habsburské
monarchie) a od roku 1804 za šlechtické tituly Rakouského císařství. Pokud se
jedná o uherský, říšský, rakouský či jakýkoliv jiný šlechtický titul, tuto skutečnost
výslovně uvádím. Také v případě udělení inkolátu přirozeně neuvádím, že se týká
výlučně zemí Koruny české. U  statků či panství disponujících patrimoniálními
právy, jež byly v Čechách, na Moravě a Opavsku-Krnovsku nazývány deskovými
statky (Landtafelgut) a v ostatních slezských knížectvích často zemskými, šlechtickými
či rytířskými (Landesgut, adeliches ritterliches Gut), ze stylistických důvodů
často používám jednotné označení „svobodný majetek“. Pro označení dvorského
úřadu, který se po roce 1749 primárně zabýval vyřizováním nobilitačních kauz,
používám v obecném smyslu pojem kancelář – činím tak opět ze stylistických důvodů;
pouze v konkrétních případech z let 1749–1761 hovořím o direktoriu.
V  V  V
Na závěr každého úvodu se sluší poděkovat všem, kteří napomohli vzniku předkládané
publikace. V prvé řadě je nutno uvést Grantovou agenturu České republiky,
která poskytnutím finanční podpory umožnila realizovat nákladné studium
rozsáhlého materiálu v  zahraničních i  domácích archivních institucích a  odborných
knihovnách. Stejně tak jsem povinen vyjádřit díky agentuře Aktion za dva
měsíční badatelské pobyty ve Vídni, během nichž jsem se mohl věnovat také tématu
nobilitací v českých zemích v 18. století (za institucionální zaštítění obou pobytů
vděčím Thomasi Winkelbauerovi, řediteli vídeňského Institutu für Österreichische
Geschichtsforschung). Velký dík patří oběma recenzentům, Karlu Müllerovi a Janu
Županičovi, jejichž kritické poznámky a úvahy mi pomohly k vyřešení mnoha problematických
otázek, které ze studia zvoleného tématu vyplynuly. Michalu Fialovi
jsem vděčný za připomínky k závěrečné kapitole o heraldice. Ke vzniku této publikace
rovněž přispěli spolupracovníci, kteří se dílčím způsobem podíleli na řešení
grantového úkolu – v prvé řadě se jedná o Zbyňka Žouželku, jemuž jsem současně
vděčný za zpřístupnění rukopisu připravované publikace o vybraných aspektech
bohemikálních nobilitací z  let 1740–1763,67
dále musím jmenovat Aleše Zářického,
Jiřího Stibora a Adama Poláška. Za velmi cenné a inspirativní konzultace,
k nimž často docházelo během neformálních setkání, a také za nezištnou pomoc
66	 S obdobnými komplikacemi při přepisu dobových šlechtických jmen se museli vyrovnat také NEBESKÝ,
Jiří J. K.: Liechtenstein nebo Lichtenštejn? GHL 22, 2002, č. 2, s. 2–6, MAŠEK, Petr: Šlechtické rody
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, 1. Praha 2008, zejm. s. 8 nebo CERMAN,
Ivo: Šlechtická kultura, s. 17–18. Úvahy zmíněných autorů i jejich konkrétní aplikace mohou u širší
odborné veřejnosti vzbuzovat polemiku, velmi dobře ale poukazují na veškeré komplikace, s nimiž
historikové musejí při snaze užívat jednotnou formu dobových jmen tvrdě a ne vždy úspěšně zápasit.
K tomu srov. inspirativní úvahu POKLUDA, Zdeněk: O našich biskupech a také o neposedných
písmenkách aneb Lichtenštejn nebo Liechtenstein? VVM 61, 2009, s. 190–191.
67	 ŽOUŽELKA, Zbyněk: Nobilitace.
Úvod26 •
při obstarávání obtížně dostupných zdrojů informací jsem vděčný Pavlu a Heleně
Sedláčkovým, Petru Maťovi, Tomáši Krejčíkovi, Markovi Starému a Wacławu Gojniczkovi.
Velkou pomoc mi poskytli pracovníci archivů, kteří zajišťovali přísun
značného množství studovaného materiálu – především jde o Helenu Klímovou
(Národní archiv) a Franze-Stephana Seitscheka (Österreichisches Staatsarchiv). Za
institucionální podporu děkuji děkanovi Filozofické fakulty Ostravské univerzity
v Ostravě a řediteli tamního Centra pro hospodářské a sociální dějiny Aleši Zářickému,
stejně jako vedoucímu Katedry historie FF OU Petrovi Popelkovi. Nakonec
bych rád vyjádřil vděčnost svým nejbližším, především za značnou míru trpělivosti
během dokončování rukopisu této publikace.
Jiří Brňovják