Werner Herzog v datech
1942 - narodil se 5. září v Mnichově jako Werner Stipetic (rod iče Dietách Herzog a Elizabeth Stipetic). Po tom, co byl dům v jejich, sousedství zničen bombou, se rodina přestěhovala do malé bavorské vesnice SachranguAlp.
1954 - Stěhuje se zpět do Mnichova. Ačkoliv je jejich otec opustil, přijal později Werner otcovo německé jméno Herzog. Žijí na Elisabethstrasse 3 - potkává zde Kinskiho.
60. léta
Během natáčení Signálu k životu (Lebenszeichen) vzniká krátký film Letzte Worte (Poslední slova).
1968 - jeho první celovečerní film Signál k životu vyhrává Velkou cenu poroty na 18. ročníku Berlinale.
1969 - Massnahmen gegen Fanatiker (Opatření před fanatiky) - první barevný krátký film.
Die Fliegenden Arzte von Ostafrika (Létající doktoři z východní Afriky) - první dokumentární film v konvenčním provedení.
Studuje na Mnichovské univerzitě, studia však nedokončí a volí vzdělání „školy života".
Na své filmy si vydělávájako svářeč v ocelárně.
1962 - ještě jako student Mnichovské univerzity natáčí svůj první krátký film - Herakles. Točí jej na
35mmťifm.
70. léta
1970 -1 trpaslici začínali jako malí (Auch Zwergc haben klein angefangen) - druhý celovečerní hraný film natočený výhradně s trpaslíky.
1971 - FataMorgana - dokumentárně pojatý celovečerní film, natáčený na Sahaře.
1963 - zak.1 ádá Werner Herzog Filmproduktion, spo-lečnos L, která funguje dodnes.
1964 - vzniká Spiel im Šand. (Hra v písku) - jedná se o film, který Herzog odmítl veřejné uvést. Příběh údajně pojednává o čtyřech dětech a kohoutovi, objevuje se scéna spálení kuřete.
1965 - získává stipendium na Duquesne University v Pittsburghu, kde absolvuje první filmový seminář.
1966 - n atáčí krátký hraný snímek Die Beispiellose VerteidigungderFestuiigDeutschkreuz (Bezpříkladná obrana pevnosti Deutsclikreuz) - natočen na 35mm, za peníze získané za cenu za scénář filmu Signál k životu, který rozvíjí podobný motiv obrany pevnosti před imaginárními útočníky.
1967 - bere si Martje Grohmann, společně mají syna Rudolpha Amose Achmeda (1973).
Handicapovaná budoucnost? (Behinderte ZukunftV) a Krajina tichaatemnoty (Land des Schweigens und der Dunkelheit) - oba dokumenty spojuje zájem o postižené děti.
1972 - Aguirre, hněv Boží (Aguirre, der Zorn Gottes).
1974 - Každý pro sebe a bůh proti všem (Jeder für sich und Gott gegen alle).
Natáčí dokument Die Grosse Ekstase des Bildschnitzers Steiner (Velká extáze řezbáře Steinera) o zázračném skokanovi na ryžích, kterýje ostrakizován porotou.
Herzog se vydává pěšky z Mnichova do Paříže, aby tím Lo gestem podpořil váŽnČ nemocnou německou kritičku Lotte Ľisner. Ta umírá až v roce 1983.
1975 - získává Velkou cenu poroty v Cannes za film Každý pro sebe a bůh proti všem. Bruno S. je přítomen a hraje oanneské smetánce na harmoniku.
Temná záře nad horami (Gasherbrum - Der Leuchtende Berg) - dokument o ReinholduMessnerovi a dobytí pákistánské hory Gasherbrum.
1976 - Herz aus Glas (Srdce ze skla) - enigmatický příběh se točí kolem ztráty receptu na rubínové sklo, kterým je posedlý místní pán. Během natáčení byla údajně většina herců pod hypnózou (kromě postavy Ili-ase a sklářů), dialogy byly tudíž přenechány vůli herců.
Mit miř will keiner spielen (Nikdo si se mnou nebude hrát) je krátký hraný příběh s dětmi přcdšlralního věku.
Balada o vojáčkovi (Ballade vom kleinen Soldaten) -dokument o dětských indiánských vojácích v Nikaragui bojujících proti sandinistům.
Room 666 - Herzog jc jedním z režisérů, které nechal Wim Wenders volné hovořit v canneskémpokoji s číslem 666 o budoucnosti kinematografie. Herzog si jako jediný sundá boty a vypne naaranžovaný televizor.
1977 - Stroszek - druhý a poslední film s Brunem S.
La Soufriěre - Warten auf eine unausweichliche Katastrophe (La Souiriere - aneb čekání na neod-vratítelnou katastrofu) - Herzog v tomto dokumentu sleduje očekávání výbuchu sopky na karibském ostrově Guadeloupe.
1979 - Nosferatu - Fantom noci a Woyzeck - dva
filmy s Kinskim vznikají v rozestupu pěti dní se stejným štábem.
1985 - Tokyo-Ga- Herzog je pozván opět Wendersem do dokumentu o japonském filmaři Jasudžiro Ozuovi.
1986 - Herzognatáčí vlastní portrét Werner Herzog- režisér (Werner Herzog - Filmemacher), kde se vedle ukázek z jeho filmů objevují irozhovory s Lotte Eisner a ReinholdemMessnerem, se kterým probírá budoucí projekt odehrávající se v Himalájích.
1987 - Zelená Kobra (Cobra Verde) - poslední spolupráce s Kinskim.
1980 - dokumenty Glaube und Währung (Zuřivec boží) a Huies Predigt (Huieho kázání) - oba se soustředí na svérázné a excentrické kazatele z USA
Herzog se rozvádí s Martje Grohmann a bere si Chris-tine Marii Ebenberger. Mají syna Simona Herzoga C1989).
80. léta
1980 - v dokumentu Lese Blanka Werner Herzog jí svou botu (Werner Herzog Eats His Shoe) takto naplní Herzog prohranou sázku s kolegou dokumentaristou Errolem Morrisem.
1989 - Herzognatáčí dokument Wodaabe - Die Hirten der Sonne (Wodaabe- pastýři slunce) zachycující rituá.ly saharského nomádského kmenu Wodaabe.
Objevuje se vmenší roli ve sci-fi filmu podle bratrů Strugackých Je těžké být Bohem (Es ist nicht leicht ein Gott zu sein, r. Peter Fleischmann).
Herzogovi a Evě Mattes se narodí dcera Hanna.
1982 - Fitzearraldo - Herzog vyhrává Zlatou palmu v Cannes.
Břímě snů (Burden of Dreams) - slavný dokument Lese Blanka o natáčení Fitzcarralda.
1984 - Kde sní zelení mravenci (Wo die grunen Ameisen träumen)  film o soudním sporu mezi tě-žařskou společností a australskými Aboridžinci o kus země, kde „sní zelení mravenci".
90. léta
1990 - Echos aus einem düsteren Reich (Ozvěny
z říše temna) - dokument o Jeanu-Bédelovi Bokassovi, císaři Středoafrické republiky.
1991 - Výkřik z kamene (Gerro Torre: Schrei aus Stein) -film o souboji dvou horolezců při výstupu na nejtěžší horu světa Cerro Torre v Patagónii.
Umírá Klaus Kinski.
1992 - Lekce temnoty (Lektionen in Finsternis) -dokumentární esej z války z Perského zálivu s apokalyptickým přesahem.
1993 - Glocken aus der Tiefe (Zvony z hlubiny) - dokument o ruském mvsticismu.
2003 - Wheel of Time (Kolo času) - celovečerní cl< > kument věnovaný buddhistům.
2004 - The White Diamond (Bílý démant) se vrací zpět do Amazonie a sleduje vzlety a pády průzkumné! it balónu.
1994 - Die Verwandlung der Welt in Musik (Proměna světa hudbou) - dokument o operním festivalu v Bayreuth.
2005 - Dokument Grizzly Man pojednáván dobrodruhovi Timothy Treadwellovi, který byl zabit medvě dyjež studoval
Herzog se rozvádí s Christine Marií Ebenberger.
1995 - Tod für fünf Stimmen (Smrt pro pět hlasů) -dokument o známem hudebníkovi Carlu GesualdovL který' se dopustil vraždy.
1 Ierzog sc stěhuje do USA.
V pokihraném dokumentárním eseji Wild Blue Yonder (The Wild Blue Yonder) si Ilerzog pohrává s myšlenkou zániku světa a cestování časem.
2006 - Temnýúsvit (Rescue Dawn) - dramatické zpracování úniku vietnamského veterána DieteraDen glera z dokumentu Malý Dieter chce létat.
1997 - Malý Dieter chce létat (Little Die Ler Needs lo Fly) - dokument o vietnamském veteránovi Dietcru Denglcrovi. Doku ment byl později převeden do h rané podoby ve filmu Temný úsvit.
1999 - Můj milovaný nepřítel (Mein liebster Feind -Klaus Kinski) - T Ierzog bilancuje svůj vztah s Klausem Kinskim.
Bere si fotografku Lenu Pisetski (nyní Lenu Herzog), oba dnes žijí v Los Angeles.
2000 a dále
2007 - Encouoters at the End of the World (Setkání na konci světa) je dokument zasazený do prostředí průzkunméhotýrnu na Antarktidě.
2009 - Jako prvnímu filmaři v historii jsou mu uvedeny hned dva filmy v soutěži festivalu v Benátkách -Špatnej polda (TheBad Lieutenant: Port of Ca 11 New Orleans) a Synku, synku, cos to proved (My Son, My Son, What Háve Ye Done).
2010 - Natáčí zatím poslední uvedený 3D dokument Cave oťForgottenDreams (Jeskyně zapomenutých snů), který zachycuje fenomenální objev jeskynních maleb starých 30 000 let na jihu Francie.
2000  podílí se na sérii 2000Jahre Christentum
(2000 let křesťanství).
Natáčí dokument Julianes Sturz in den Dschungel
(Julianin pád do džungle).
Umírá Bruno S.
2011 - Herzog dabuje postavu Waltera Ho tenhoffera z 15. dílu 22. Série The Scorpion's Tale (Příběh škor-pióna) seriálu Simpsonovi.
2001 - Invincible (Nepřemožitelný) - po dekádě dokumentů návrat k řeži i hraných filmů.
Rudolf Schimera
Pilgrimage (Pouť) - krátký film o poutnících ke svatým místům.
2002 - přispívá do filmu Dalších deset minut (Ten Minutes Older) desetimiiiutovou částí o zapomenutém kmeni v brazilském pralese.
Werner Herzog
Truffiiut:
„Je to největši žijící filmař, kterého máme."
!aVtfL i Bergman kradou soé nápady ode mě. dokonce, i když natočili své filmy přede mnou." (proneseno v Cannes 1975)
Herzog byl na udílení cen v Cannes skutečnou hvězdou a o podobné nadnesené výroky nebyla v jeho tvurbě nikdy nouze. Hlavní cena za režii filmu Každý pro sebe a bůh proti všem (Jedcr fur sich und Golt gegen allc, 1974) totiž plně docenila v té době více než desetiletou tvorbu tohoto filmového samorosta a otevřela mu cestu na zahraniční trh. Herzog si dodnes zakládá na tom, žc neměl žádné vzdělání a že jedinou Školou se mu jak profesně, tak lidsky stala „škola života". Nenícinefi-Iem jako jeho francouzští kolegové a odmítá pohodlné natáčení a kinematografii jen jako zábavu. Prověrkami života pro něj jsou momenty tzv. „extatické pravdy", kdy je konfrontován s něčím, co přesahuje běžné hranice
reality a dostává jej do mystického vytržení. Herzog vyloženě odmítá CinemaVerité a pejorativněji označuje za „účetnictví". Jejím protikladem je právě zmíněná extatická pravda mystiků, o kterou není a nikdy nebylo v hluboce katolickém Bavorsku nouze. V jeho filmech není i přes veškerou syrovost nouze o fantazii uprostřed utrpení a mnoho jeho hrdinů je stylizováno jako vizionáři, bud ve vnějším světe (Kinski) nebo uvnitř sami sebe (Bruno S. či vizionář Hias v Herz aus Glas / Srdce ze skla, 1976).
Hcizogův pŕístu p je v tomto ohledu důkladně jednoduchý - vydáváse do končin Člověkem dosud nezasa-
12
zených azde podstupuje veškeré utrpěni při natáčení
osobně (také díky omezeným finančním prostředkům). Kolem jeho filmů, zejména zc 70. a 80. leL, rostou legendy, které někdy zastiňují výjimečnost filmů samotných.
Herzog tvrdí, že sice nikdy nehledá symboly ani metafory, kterými by vyjádřil úsilí svých hrdinů, nicméně jeho filmy jsou na meLafbry více než bohaté, od voru obsypaného opicemi po parník přetažený přes řeku. Ilerzognebere vážně ani psychologii akpsycholngizaci jeho hrdinů skutečně nedochází. Ale i takto hrdý filmař nachází nedostižné vzory, např. v japonské kinematografii, kdy nejednou vzdává hold například Kurosawovi a jeho Rašomonu (Rashômon, 1950) či Jasudžiro Ozu-ovi ve Wendcrsové dokumentu Tokyo-Ga (1985).
Filmařský satnorost
Werner Herzog se narodil během války, vrcholu nacistického impéria, a to navíc v Mnichově. Po válce se odstěhoval na pár let do vesnice Saehranga v roce 1954 zase zpět do Mnichova. Právě zde Herzog potkává v bytě na Elisabethstrasse 3 svůj osud - Klause Kinski -ho. Herzog na. toto první setkání barvitě vzpomíná ve svém pozdějším dokumentu Můj milovaný nepřítel (Mein liebster Feind  Klaus Kinski, 1999). V roce 1962 se tehdy dvacetiletý Herzog rozhodne stát se filmařem a od té doby nedělá kompromisy, minimálně ne takové, které by si nevy"žadovalyjeho projekty. Doba60. a. 70. let mu více než přeje, brzy se etabluje mezi čelní představitele hnutí Nového německého filmu, Většinajeho filmů vzniká až dodnes pod hlavičkou vlastní produkce Werner Herzog Filmproduktion a obklop uje jej stálý štáb skalních spolupracovníků.
Ačkoliv se Hcrzogzaríkávátím, že jeho filmy nejsou politické, u jeho raných dol jisté náznaky dobových metafor na inaloměšťáctví nalezneme. Např. Die Beispiellose Verteidigung der Festung Deutschkreuz (Bezpříkladná obrana pevnosti Deutschkreuz, 196fi) a Signál k životu (Lebenszeichen, 1969) jsou jistým dovětkem k druhé světové válce. Filnry jako Handicapovaná budoucnost? (Behinderte Zukunft?, 1971) a Krajina ticha a temnoty (Land des Schweigens und der Dunkelheit, 1971) o postižených dětech v sobě nesou sociál ní kritiku.
Za konečný rozchod s Německem své doby lze bezpochyby považovat film Aguirre, hněv Boží (Aguirre, der Zorn Gottes, 1972), jehož předehry zaznívají již ve filmech jako FataMorgana (1971). Právě Aguirre, hněv Boží je i paradoxním příklonem do té doby v podstatě experimentálního a nezávislého režiséra k filmům, které se pohybují na podobné vlně jako historické komerční velkofilmy a. kladou důraz na silnou vizuálnost a menší enigmatiČnost sdělení.
Herzogova nemesis přichází
S Aguirrem také do Herzogova tvůrčího, ale i osobního života vsttipuje podivná osoba, neblahou pověstí pronásledovaný německý herec výhradně záporných rolí - Klaus Kinski. Kinski byl žoldákem německých a italských žánrových filmů, které si vybíral zásadně na základe finančn í nabídky. Provázela jej pověst nezvladatelného blázna anavíc měl diagnostikovanou schizofrenii- Pokud ještě španělský režisér Jesus Franco u Kinskiho nezažíval momenty vražedných záchvatu a kvalifikoval jej pouze jako schizoida, který přes svoje citlivé nálady není schopen násilí, Herzog tohoto démona pomsty a zkázy plně probudí. V roce 1971 Kinski natočí nejenom na svou kariéru rekordních 11 filmů, ale uspořádái turné, kde ztvárňuje Ježíše Krista (dnes j e záznam z tohoto představení uváděn ve filmu Ježíš Kristus Spasitel/ Jesus Christus Erlöser, 2008; režie: P. Geyer) a tuto manýru si přináší i do natáčení Aguirreho. Herzogovo natáčemvperuánské džungli se stává procházkou peklem i pro jeho nezlomnou flegmatickou náturu, o to horší je však tento šok pro psychopata Kinskiho. Nezměrné kvality snímku, který po uvedení díky Špatné distribuci na několik let zapadnul a později si vydobyl kultovní status, doprovází mnoho „historekznaLáčení", pojednávajících například o lom, jak KinsM ustřelil jednomu štatistovi kus prstu a několik lidí posekal mečem. Agresivita, teror i napětí jsouz jeho projevu znát dodney. Tato tvůrčí dvojice se společně do tenat divocí ny vrátí ještě dvakrát, ale bude to trvat celou jednu dekádu.
Heimat aneb romantismus znovuzrozený
Druhá polovina 70. let je na Herzogovy hrané snímky nejplodnější, ale bývá často zastiňována pralesnimi extravagancemi. Herzog podléhá voláni domoviny a věnuje se hledání ztracené identity německého národa Nicméně čím tak po svém. Zatímco např.Wcnders se soustředil převážně na současnost a vliv americké kultury a Fassbinder se obracel do le t předválečných nebo těsně poválečných, udělal Herzog posun ješLé radikálnější a v kontextu své tvorby poměrně nečekaný. Jeho zájmem se stalo Německo století devatenáctého, období ideali s tické filosofie, romantických básníků, ale i prvních sociálních kritiků malomčšťáctví.
Herzogův první filmztohoto obdobíKašdýprosebe abůh proti všem je příběhem známé a tragické postavy německé historie. Jedná se o Kašpara Hausera, chlapce, který byl po většinu svého života zavřen ve vězení a nakonec byl zavražděn. Herzog si pro tuto roli vybírá ještě podivnějšího protagonistu, než byl KinskL Byl jím Bruno Schleinstein (1932-2010), který byl na svč vlastní přání v titulcích uváděn jako Bruno S. Tato ztrápená duše sama prošla podobným osudem jako Kašpar. Narodil se prosLitutce, která jej bila takovým způsobem, že na jistou dobu ohluch nul. Zbytek svého formativního období strávil Bruno v různých ústavech, které se postaraly o ukončení jeho sociální adaptability.
Vztahs Brunem byl v Herzogové tvorbě krátký a často je zastiňován Kinskiho ego mánií, kterému dal Herzog pro svou další práci přednost. Bruno měl být původně obsazen do hlavní role ve filmu Woyzeck (1979), ale jelikož o ni projevil zájem i Kin-ski, upřednostnil Herzog jeho. Bruno byl poměrně nesnadným spolupracovníkem, jelikož jeho herecká nezkušenost asložité herecké vedení (před většinou scén se musel vyzpovídat celému štábu ze svých křivd a tyto situace někdy trvaly i několik hodin) nedovolovaly jeho využití pro složitější a časově omezené natáčení Presto mu dá Herzog ještě jednu příležitost, a to v titulní roli ve filmu Stroszek (1977), kterou mu napsal na tělo jako náplast za zrušený projekt. Stroszek je výletem za nenaplněným americkým snem, z jehož estetiky vychází např. Herzogův žák Harmony Korine.
Herzog se v této dobé odhodlá ještě k jednomu počinu, filmu, který obsadil povětšinou neherci a ty ještě navíc nechal hypnotizovat. Je jím Herz aus Glas, filmna motivy vizí německého proroka Můhlhiasla. Herzog se tímto navrací do krajiny svého dětství a natáčí v místním nářečí.
70. léta a období německéb o romantismu končí symbolicky produkcí dvou filmů s Kinskim. Oba jsou také poctou německé kinematografii němé éry, jmenovitě expresionismu a kammerspielu. Produkce od sebe navíc dělí pouhých pět dní V Nizozemí (ale mj. i v Ces-
— -r    Werner _~
Herzog
—Klaus i •
Kinski
koslovensku) je natáčen Nosferatu - Fantom noci
(Nostératu: Phantom der Nachl, 1979), který důmyslně znovuoživuje Murnauovo klasické dílo a má ambice díky hvězdnému, obsazení (Bruno Ganz, Isabelle Adjani) přitáhnout diváckou pozornost. Následný film Woyzeckje zase zasazen do československé Telče, kde se na jejím malebném náměstí odehrává sociální drama vrchnosti týraného vojáka 7 nejnišší společenské třídy, který je necitlivým jednáním degradován na nemyslící sLroj a doveden k hrůznému cinuze žárlivosti.
Zpět do pralesa
S Woyzcckemse jakoby naplní i Herzogovatrpělivost s civilizovaným světem evropské společnosti a již koncem 70. let začíná poměrné složitá bitva s filmem, který- mu vynese i nejvyšěí ocenění v Cannes - Zlatou palmu za režii. Fitzcarraldo (1982), pojmenovaný podle hlavního představitele, ktciý je fanatickým milovníkem opery a je ochoten tomuto snu podřídit vše, se stává možná nejsložitéjší Herzogovou produkcí vůbec. Proces natáčení jenavíc nebývale pečlivě dokumentován Herzogovým kolegou, dokumentaristou Lesem Blankem a později uveden ve filmu Břímě snů (Bürden of Dreams, 1982). Herzog takto doplňuje svého amerického kolegu Francise Forda Coppolu, který podobné martýrium -ač v megalomanštéj&Ĺ produkci - podstoupil s filmem Apokalypsa (Apocalypse Now, 1979). Vedle velice obtížného přesunu lodi přes pevninu natáčení komplikuje i běsnící Kinski, ze kterého pralesn í prostředí vytahuje opět to nejhorší. Napjaté vztahy obou umělců vrcholí při natáčení filmu Zelená kobra (Göhra Verde, 1987), litery'je sice uveden, nicméně původní představa zůstala nenaplněna. Kinski točí i nadále, dokonce se snaží Ilerzogovi vyrovnat a režíruje, nicméně jeho bouřlivá kariéra je zakončena nečekanou smrtí v roce 1991. Období mezi Fitzcarraldem a Zelenou kobrou Herzog výplni I filmem Kde sní zelení mravenci (Wo die grünen Ameisen träumen, 1984), dodnes poněkud nedoceněným snímkem, který je zasazen do australského prostředí a pojednává o sporu domorodců s invazivní civilizací. 80. iétajsoutaké období, kdy se naplno začíná věnovat dokumentární tvorbě, ke které měl vždy blízko. Po filmu o horolezcích Výkřik z kamene (Cerro Torre: Schrei aus Stein, 1991) následuje dekáda vyplněná dokumentárni a televizní tvorbou. Herzog se dokonce dává na režii oper.
Hollywood čeká
Podobné jako v případě Wima Wenderse se i o Ilerzogovi spekulovalo jako o člověku, který zažil vrchol v 70. letech a v současnosti bude působit jen jako relikvie své doby. Ale nebyl by to Herzog, kdyby nepřekvapil. V roce 1999 natáčí dokument Můj milovaný nepřítel, který vtipné a uceleně bilancuje dobu strávenou s Kinskim. V roce 2001 se po deseti letech vrací s hraným filmem Invincible (Nepřemožitelný), který sice výrazně nezaujme, ale je následován dalšími m-anýmj smmky Temný úsvit (Rescue Dawn, 2006). Špatnej polda (The Bad Lieutcnant: Port of Call New Orleans, 2000) a Synku, synku, cos to proved (My Son, My tíon, What Háve Ye Done, 2009), ve kterých obsazuje Ly nejžádanější hollywoodské herce a dostává se do centra dění v továniě na sny. Nové tisíciletí je vyplněno samozřejmě také neutuchající dokumentární tvorbou, která jej dostane až najižní pól, ale také do destinací již notoricky známých, jako je Jižní Amerika nebo Asie.
Herzoga v Hollywoodu provázejí také bizarní situace, jako je postřelení vzduchovkou do břicha, které lakonicky komentuje slovy „iťs not a signiíicanl bullet", či záchrana Joaquina Phoenixe z automobilu po havárii kousek od jeho bydliště. Herzog získává! j istou aureolu podivína, kterou sám sebeparodicky živí v malých rolích ve filmech svých žáků Harmony Korina. (Julien Donkey-Boy, 1999 a Pan Osamělý/ Mister Loncly, 2007) čiZakaPenna (ZáhadajezeraLochness/Incident a.t Lochness, 2004 a The Grand, 2007).
Zatím posledním Herzogovým snímkem uvedeným do kin byl dokument Cave of Forgotten Dreams (Jeskyně zapomenutých snů, 2010), který zachycuje fenomenální objev jeskynních maleb starých 30 000 let na jihu 1'rancie. Herzogův hlas také doprovází jednu zposlav v 15. díle 22. série Simpsonovi. 1 přes tyto male perly a nebývalou aktivitu i v pokročilém věku zůstává otázkou, kam se bude jeho n evypoč itatelná kariéra ubírat nadále.
Rudolf Schimera
16
Klaus Kinski
Klaus Kinski o prvním setkání s Wernerem Herzogem
Klaus Kinski se narodil 18. října 1926 vseveropolskám prístavnimměstě Sopotu (poblíž města Gdaňsk) jako Nikolaus Karl Günther Nakszy riski. Byl nejmladší ze čtyř dětí v rodině, která se roku 1931 odstěhovala do Berlína a pryala německou národnost.
Během drahé světové války musel narukovat, ale většinu války strávil v zajetí v Nizozemí. Po jejím skončení se dozvěděl, že otec i matka zemřeli.
V roce 1946 začal hrát u divadla. O dva roky později získal první menší rolí u filmu. Kontinuálně jej provázely konflikty' a roku 1950 byl intcmován na psychiatrii s diagnózou počínající schizofrenie. V roce 1955 se pokusil o sebevraždu. Roku 1951 se poprvé objevil
v anglicky mluvené roli. V roce 1952 se poprvé oženil. Během svého bouřlivého života se oženil ještě třikrát.
V roce 1960 se mu v druhém manželství narodila dcera Nastassja, budoucí herečka.
V 60. letech ztvárňoval psychopaty v ada ptačích detektivek Edgara Wallaceho. První z nich byl Der Rächer (Mstitel, 1960; režie: K. Anton), z dalších zmiňme např. Mrtvé oči Londýna (Die Toten Augen von London, 1961; režie: A. Vohler). V roce 1964 se objevil jako zloduch Luke v druhém dílu populární série Vinne-tou - rudý gentleman (Winnetou II; režie: II. Reinl). Roku 1965 hrál v Doktoru Zivugovi (Doctor Zhivago; režie: D. Lean) a spaghetti westernu Pro pár dolarů navíc (Per qualche dollaro in piů; režie: S. Leone). Přestěhoval se natrvalo do Itálie a během 60. a 70. let točil westerny, kriminální snímky, ale i válečné filmy
a horory. Projekty si vybíral převážně podle honoráre a obsazován byl výhradně do záporných rol í. Dostával malé role a byl schopen točit průběžně pět filmu ročně.
V roce 1971 hrál v rekordních jedenácti filmech. Rostla i jeho pověst nezvladatelného herce.
Mezi roky1969 1970 natočil tři filmy s Jesúsem Francem (Paroxismus / Venuše v kožichu; Marquis de Sade: Justine/ JustýnaMarkýze de Sade; Hrabě Dracula/ fíl Conde Drácula). V roce 1971 uspořádal slavné turné Ježíš Kristus Spasitel, které skončilo
neúspěchem. V roce 1973 poprvé pracoval s Wernerem Herzogem na filmu Aguirre, hněv Boží (Aguirre. der Zorn Gottes). Legendární spolupráce trvala až do roku 1987. V této r lobe Kinski konečně našel ocenění i u kri tiky. Po A^uirrem sc spolupráce na pár let zastavila, Kinski se však dále neú navně věnoval hraní, objevil se např. ve filmech: Důležité je milovat (Ľimportant c'est ďaimer, 1975; režie: A. Zulawski), Smrt darebáka (La Mort ďun pourri, 1977; režie: G. T ,au tner) Či La Chanson de Roland (Kolandova píseň, 1978; režie: F. Cassenti). V roce 1979 si zahrál hned ve dvou Herzogo-vých filmech: Nosferatu - Fantom noci (Noaferatu: Phantom der Nacht) a Woyzeck.
V období, než si zahrál ústřední roli ve Fitzearraldovi (1982), natočil se Shuji Terayamou Les Fruits de la passion (Plody vášně, 1981), s JamesemTobackem Lásku a peníze (Love and Money, 1981) a s Billym Wilderem Kamaráde, kamaráde (Buddy Buddy, 1982). Fitzcarraldo znamenal menší zlom ve vztahu s Herzogem a poslední spolupráce na filmu Zelená kobra (Cobra Verde, 1987) skončila roztržkou a nedotečením původního scénáře. V průběhu 80. let si Kinski vybíral stále podřadnější filmy - objevil se např. v Roy Juliově Malé bubeníci (The Little Drummer Girl, 1984) - a završil je dvěma produkcemi, vnichž se pokusili o režii, Vypudil většinu režisérů během natáčení Upírů v Benátkách (Nosferatu a Venezia, 198G) a svou filmovou dráhu zakončil samostatným režijním debutem Paganini ve víru erotických vášní (Kinski Paganini, 1989).
Zemřel na infarkt v kalifornském Lagunitas 23. listopadu 199L
Rudolf Schimera
Herzog, producent filmu Aguirre, hněv Boží (Aguirre, der Zorn Gottes), napsal rovněž scénář a chce jej i režírovat. Hned se ho ptám, kolik má peněz.
Když jde ke mně do bytu, je tak nesmělý, že se 7nálem neodvažuje vstoupit. Možná je to jen taková taktika. Každopádně stoji tak nesmyslně dlouho na prahu dveří, že ho musím dovnitŕprostČ vtáhnout. Jakmile je uvnitř, začne mi bez vyzvání ten jilm vysvětlovat Híkám mu, že jsem ěetl scénář a ten příběh znám. Ale on mě vůbec neposlouchá, mluvíamluvía mluví. Myslím, že by nemohl přestat mluvit, ani kdyby se snažil. Ne že by mluvil rychle jako vodopád, jak se říká, když někdo mluví hodně a rychle a slova se hrnou ven - naopak. Jeho řeč je těžkopádná, pomalejší než želva, rozvláčná, pedantská, přerušovaná, věty mu z pusy vypadávají v troskách   zadržuje je co nejdéle, jako by mu měly přinášet úroky. Strašfzě to trvá, než konečně vypustí kupu ztvrdlého mozkového hlenu. Pak se svíjí v bolestném vytržení, jako by měl na svých shnilých zubech cukr. Vcelku pomalu fungující kecací mašina. Obstarožní model, jehož tlačítko stop nefunguje a který se už nedá vypnout, leda by člověk vypnul veškerý proud na hlavním jističi. Musel bych mu dát přes hubu. Ne, musei bych ho omráčit do bezvědomí. Ale i v bezvědomí by mluvil dál T kdyby mu člověk propíchl hlasivky, mluvil by dál jako břichrmluvec. J kdyby mu člověk propíchl hrdlo a oddělil hlavu, pořád by mu z pusy visela slova jako měchýře, jako gáza vnitřního rozkladu.
Vůbec nechápu, o čem mluví - krom toho, že je bez zřejmého důvodu nadšen sám sebou a zcela paf ze své vlastní chytrosti, která není nicrm jiným než diletantským„nicnetušením". Kdyžmá dojem, žeuž jsem snad ko7iečněpochopil, co za super chlápka je, přiznává bez okolků a zcela otrle, jaké děsivé životní a pracovní podmínky přede mnou budou stát - jako by předčítal zasloužený rozsudek - a tvrdí stejně drze a neomaleně (tak říkajíc si olizuje rty, jako by se jednalo o nějakou lahůdku), že každý účastník chce s radostí přijmout nepředstavitelné štrapace a strádání, jeti aby jej, Herzoga, mohl následovat. Onkazdn-
pádně vsadí vše na jednu kartu, aby dosáhl svého cíle. Ať to stojí, co to stojí. „Film nebo smrt"jak se opovážlivě vyjádří. Přitom už tolerantněji přivře obě oči nad výplody své megrdomanskéfantazie, kterou považuje za geniální. Jistě, poctivé přiznává, i jemu samému se občas točí hlava z jeho šílených nápadů, které jej ale vždy strhnou sebou.
A pak najednou, jako blesk z čistého nebe, mě praští jak kyjem, když mě chet přesvědčit, že má smysl pra humor. To znamená, jen tak to naznačí, až bezstarostně - za což se pak napůl v žertu stydí, jako by byl přistiženpři činu.
Na začátku aspoň uvedl nevěrohodné seznamy, aby mě omráčil - teď nedbá žádných bezpečnostních opatření a zcela drze lže. Prý nezkazí žádnou srandu, koně by s ním člověk molújít krást a tak dále. A když už se svou zpovědí došel tak daleko, nechce mi tajit, že právě tcďby se mohl opět smíchem prohýbat nad svým vlastním darebáctvím. Zatímco mně je jasné, že jsem nikdy za celý svůj dosavadní živit nepotkal tak strnulého, zaseklého, křečovitého, duchaprázdného, deprimovaného, nudného člověka bez humoru a skrupulí - chrlí zcela bezstarostně ty bezduché, naprosto nezajímavé pointy svých chvástavých řečí a nakonec padne na kolena jako nějaký sektář před modlou, a tam setrvá fanaticky tak dlouho, než se k němu někdo skloní a pozvedne ho z jeho ponížení před sebou samým.
Kdyžze sebe vychrlil tu tunu odpadu - který tady teď kolem všude páchne, taležeje mi opravdu špatně - dělá ze sebe ke všemu ještě naivní, málem sekké neviňátko, jehož básnické blouznivé snění vyzdvihuje - jako by ani nežil ve skutečnosti a neměl nejmenšího tušení o brutální materiální stránce tohoto světa. Nicméně zcela jasně vidím, že se považuje za velmi mazaného. 7,t mě celou dobu hlídá a zoufale se snaží poznat moje myšlenky. Ze si láme hlavu nad tím, jak by mě mohl ve všech bodech smlouvy ošidit Krátce, že mě chce jednoznačně podvést. Přesto přislíbím, že ten film natočím, a sice jen a jen kvůli lomu, že to bude v Peru. Ani nevím, kde to přesně leží. Někde v Jižní Americe, mezi
18
19
Pacifikem, pouští, ledovci a v nejgigantictějšídžungli na Zemi. Scénář je primitivní jak pro analfabety. V tom vidim šanci.
Z němčiny přeložila Jana Kynclová
© Kinski, Haus. Ich brauche Liebe.
München: Wilhelm Heyne Verlag, 2008. s. 283-285.
Můj milovaný nepřítel: Klaus Kinski a Werner Herzog
Poslední zabrus dostala tato legenda posmrtně díky Werneru Herzogovi. který se překvapivé přihlásil ke slovu v roce 1999 dokumentárním filmem Můj milovaný nepřítel (Mein liebster íeind - Klaus Kinski). Bývalá režisérská hvězda Nového německého fil mu přežila Kinskiho smrt malými p ozonihodnýnii, ale zcela nepovšimnutými dokumentárními filmovými projekty. Poslední hraný film vznikl o osm let dříve. S filmem Můj milovaný nepřítel by chtěl údajně znovu mediálně oživit staré dobré časy, postavit Kinskimu pomník, ale také si pro sebe phsvojit trochu z jeho popularity. Režisér, který si Kinskiho už zajehu života
20
uměl nejvíce cenit a filmařský využít jeho potenciál, začíná své stopování úderem na tympán. První tři minuty sestávají výhradně z chronologicky zpřeházeného sestřihu jevištiuch eskalací během Kinskiho výstupu Ježíš Kristus Spasitel (Jesus Christus Erlöser), který spolunatáčela televize, ale od roku 1971 nebyl uveden a u publika upadl v zapomnění. Herzog si aprávnč spočítal, že Kinskiho nadávky publiku jsou nadčasově tvrdé a i o téměř třicet let později budou diváka opravdu šokovat. Kdo by se pak nechtěl o onom herci nic dozvědět, vybral si nesprávný film. Herzog, klerý v návaznosti na tyto scény vypráví anekdoty na jim odpovídajících
původních natáčecích lokacích, dodává úžasně vybraným začátkem své časti) příliš se táhnoucí přednášce živé pozadí. Zatímco režisér mluví, čeká divák napjatě na další výbuch, ilerzog dovedně udržuje diváky v napětí, když pouští ukázky zc svých úžasných filmů s Kin-skim a vypráví neuvěřitelné: o indiánech, kteří pro něj chtějí jeho hvězdu odstranit, o členech štábu, kterým Kinski odstřelí špičku nohy nebo kteří si sami odřežou zahnívající nohu, o deset metrů dlouhém letu přes peřeje, který překonají llerzoga kameraman Thomas Mauch na voru, a o samotném Kinskim, který vpralese volá policii. Člověk by se tu neměl příliš spoléhat na. pravdu vpravém slova smyslu, nýbrž si užívat Hcrzogo-vu uměleckou verzi.
„Velkou otázkou umění je: co tvoři pravdu? Kupodivu se ve většině televizních dokumentů nevyskytuj?.. Nenajdeme ji ani v takzvaném Cinema Verité, které jen škrábe na povrchu reality. To je pouze pravda účetních. Už léta hledám odpovědna- otázku, jak seprohrabat k velmi hluboké rovině pravdy. K něčemu nevyslovitelnému, tajemnému. Samozřejmé, že to lze najít, ale pouze vymýšlením, představivostí a tvorbou, Někdy dokonce pouze pokřivením a stylizací událostí. A pale má Člověk, najednou něco zvláštního, hlubokého a imaginárního, a to je určitý druh pravdy. Nesmíte se dopustit téchyby, že byste věřili, že všechno v Malý Dieter chce létat (Little DietcrNeeds to Fly)je do písmene pravda, mnohé jsem si vymyslel A v mém dalším filmu (Máj milovaný nepřítel) je také mnohé smyslem.'' (Werner Hcrzog v interview v říjnu 1998; cit. FreshAir)
Vzhledem k Herzogovú pojetí pravdy a zacházení s ní v dokumentárním filmu je výsledek ohromující. Režisérovi se ve filmu Můj milovaný nepřítel podařilo objevit Kinskiho, který působí zcela autenticky a vykazuje pozoruhodnou podobnost s Kinskiho vlastním dílem, s osobnosLí, kterou představuje ve svých memoárech. Je to, jako by se starý spolucestující propašoval do hercovy lahoratoře a probudil k životu jeho monstrum. Jak v Kinskiho spisech, tak i v Hcrzogových filmech leží pravda abásnictvítak blízko jedno druhému, že se realita a mýtus vzájemně přiživují. Když například Herzog vypráví, že Kinskimu během natáčení v Peru sám pomáhal najít nadávky, kterépak Kinski mohl na adresu režiséra použít ve své autobiografii, a že si dokonce, ikriyž cestoval jen s lehkým batohem, údajně v džungli vedl speciální slovníček, a ukazuje místo konání tohoto rozhovoru, není to pochopitelně vůbec pravda. V leh
bin so wild nach deinem Erdbeermund (Jsemtak divý po tvých jahodových ústech; Kinskiho autobiografie vydaná v roce 1975 pozn. ed.) ještě žádné nadávky na Herzogovú adresu nejsou, a leh brauche Liebe (Potřebuji lásku) napsal Kinski až v roce 1990, tedy osm let poté, co opustil Peru, a tři roky poté, co se navždy rozešel s Herzogem. I když je jeho šibalské představení příliš hezké, než aby to byla pravda, objasňuje tu Herzog Kinskiho metodu, j ak vytvářel svou legendu, lépe, než by to dokázal, kdyby představil pouze reálný stav věcí. Rozvláčné, i když pravdivé vysvětlování by herce obralo o jeho dynamickou sílu. Sice by vynikl každý detail motýla upevněného na špendlíčku ve vitrínce, ale ztratila by se krása jeho letu, Vpravdě obdivuhodná je Ilerzo-gova odvaha zesměšnit sám sebe, aby Kinski vynikl ve správném světle. Někdy to dělá tak úžasne groteskně, že si člověk nutně vybaví jeho famózní humor v Aguir-re, hněv Boží (Aguirre, der Zorn Gottes). Jako příklad zmíníme vyprávění o kmen i rozvážně, opatrně a potichu komunikujících Indiánů, kteří neměli vůbec žádný strach ze zvláštního, křičícího a bláznivého Kinskiho, nýbrž z Herzogovy tiché povahy, na kterou museli být nicméně ve skutečnosti zvyklí.
Bohužel - atojejediná,ikdyž emočně naprosto pochopitelná slabina filmu - dochází Herzogovi na půli cesty s il a ke skutečné velikosti. Není ve své obětavosti tak důsledný, jak by to jeho básnická pravda vyžadovala. Například vypráví, jak Kinskimu zabránil v odjezdu z natáčení Aguirre, hněv Boží tím, žc mu hrozil že mu prostřelí osm kulí hlavou a devátou použije pro sebe. Kinskiho zbabělé reakci údajně vděčí za velkolepý konec filmu. Líčení jeho protivníka z interview s Jayem Miraclem z roku 1986 nicméně vyznívá poněkud jinak.
„ Vymýšlí si věci, jako například tu historku se zbraní. To je lež. A hloupá lež. Neexis tuje žádná zbraň s devíti liulkami anaviejsem byl jediný, kdo s sebou měl zbraň. Řekl jsem mu: „Pojdi pojď, čekám jen na tebe a chtěl bych vidět, jak tě sežeroupiranČ." Ve čLyři ráno se pak vrátil a omluvil se mi. Ty jsi byl v Telluride u toho, když to vyprávěl a všichni ti lidi od novin se smáli a ptali se mě: „Pověznám, co si myslíš o lom, co tu vypráví?" Řekl jsenv „Nemám nic proti léto historce. Jen ji trochu poopravím. Nikdy mě nemohl ohrožovat, protože neměl žádnou zbraň." Víš, co udělal ? Vytrhl mi z ruky mikrofon a řekl „To nenípravda, měl jsem zbraň, ale schovával jsem ji." (Kinski v rozhovoru s režisérem Jayem Miraclem 1986 v liímě)
21
„Můj milovaný nepřítel je pozdní dokument velké, chorobné lásky. Na mnoha místech byla velebena něha, kterou se tento portrét vyznačuje. Není to zcela nepravdivé-aleje to něha přeživšího. Je to láskyplný a tklivý pohled n z objekt (sebe)zni::i>m~í Ľ.uhu. kierú vž konečné a navždy dostal pod kontrolu. [...] Umřel - nicméně aniž sena tom Herzog jakkoli podílel. Tímto jilmem Herzog přece jen symbolicky Kinskiho smrt znovu vyvolává. Jedná se a závěrečnou scénu ze Zelené kobry (Cobra Verde). Kinski/Zelená kobra se v panice pokouší odtáhnout loď z břehu a k smrti sepfi, tom unavi Herzog vypráví: Tato scéna je Kinsláho definitivní hereckou apoteózou. Kinski (kterého už tehdy - Zrada.! - více zajímal jeho vlastní projekt o Paganinim), je tu podle NEJ jako herec vyhaslý, už víceméně prožil svůj finální orgasmus, zůstal sicedále naživu, ale už nežil. Alespoň smrt Kinskiho jakožto herce clice mít režisér Herzog na svědomí. Ano, Můj milovaný nepřítel je vyznámlásky. Aleje Lo i vražda"(Thomas WUlmann, „Můj milovaný nepřítel", cit. Artecliock 1999)
Nesmíme ani pomyslet nato, jakou šanci zde Herzog" promrhal, prodrat se do nejhlubších vrstev poetické pravdy - i když na vlastní účet - když opomene jako protiklad svému vyprávění představit verzi Kinskiho. Nepoužije ani slavnou zvukovou nahrávku, která vznikla při prvních společných natáČecích pracích kdy Kinski Herzoga na základě jeho posledního filmu I trpaslíci začínali jako malí (Auch Zwerge haben klein angerángen) nazývá „trpaslicím režisérem" a „začátečníkem", zakazuje Herzogově ženě mluvit a odmítá dodržovat režisérovy „instrukce jak od ženy v domácnosti" akterá nás zbavuje všech pochyb o tom, kdo vládne na pláce. (Eilmtelegramm, číslo 2/73)
Cena, kterou Kinski za tuto jinak úžasnou poctu musí zaplatit, spočívá v Herzogově veřejném tvrzení, že tuto bestii zkrotil. Teď, když už Kinski nemůže odporovat, chtěl by mít Herzog poslední slovo, odvažuje se jako hrdinný krotitel do hájemství mrtvého lva. Silně tím připomíná Siroazka. hrdinu svého prvního hraného filmu Signál k životu (Lebenszeichcn), který chce, odsouzen k nezdaru, nesmyslně se rozčilujíc, vyhodit pomocí ohňostroje do povětří starou pevnost. Můj milovaný nepřítel je určitě Herzogův „signál k životu", ale v první linii možná i volání o pomoc. Tisk Herzogův film ve valné většině chválí, je ale všeobecně natolik bezohledný, že strká Herzogovi prsty do rány.
Pokud přehlédneme malou vadu na kráse, že i samotný rnrtvý Kinski zůstává vůčiHerzogově - dodatečně obhajované - touze po inscenaci imunním, vyjde nám režisérův účet: Můj milovaný nepřítel bude mít úžasný mezinárodní ú spěch, který mu dokonce umožni financovat další hraný film Invincible (Nepřemožitelný). Vyhrává nicméně Kinski, jehož výbušná elementární sílaje konečné k vidění v kině. Samotné ukázky z vystoupení Ježíš Kristus Spasitel činí Herzogovu přednášku o hercové „zkrocení" v kontextu Lak neuvěřitelnou, že Kinski odchází z plátna nczkorumpovatelný jako hvězda z vlastní milosti. Mýtus se naplnil.
Peter Geyer
z němčiny přeložila Jana Kynclová
© Geyer, Peter. Klaus Kinski. Frankfurt am Mam: SuhrkampVcrlag, 2006.S. 126-131
22