• klasická samostatně stojící tázací věta, kterou v moderních přepisech poznáme mj. tak, že je ukončena otazníkem (v antických i středověkých originálech tento otazník vzhledem k absenci interpunkce samozřejmě chybí);
• zpravidla se v nich používají indikativy;
• rozlišujeme tři typy otázek:

Otázky doplňovací

• odpověď na tento typ otázek vyžaduje doplnění nějaké informace;
• bývají uvozeny tázacím zájmenem či příslovci:

ubi?   kde?

unde?   odkud?

quō?   kam?

quā?   kudy?

quandō?   kdy?

cūr?   proč?

quīn?   proč ne?

quid?   proč?

Otázky zjišťovací

• lze je zodpovědět prostým ano (ita, sīc, certē, sānē) / ne (nōn, nōn ita, minimē);
• bývají uvozeny částicemi:

Nōnne ... ?   Cožpak ne? Předpokládá se kladná odpověď.

Num ... ?   Cožpak? Předpokládá se záporná odpověď.

Otázky rozlučovací

• při pokládání těchto otázek dáváme dotazované osobě na výběr z více možností;
• následující používané výrazy se do češtiny překládají vždy spojkou "nebo" a "či":

-ne ... an ...?

... an ... ?

• vznikla přidáním nesklonné předpony nebo přípony k tázacím zájmenům quis, quid;   quī, quae, quod;
• jsou to tato zájmena:

quis, quid / quī, qua, quod   (někdo, něco / nějaký, nějaká, nějaké)

quīdam, quiddam / quīdam, quaedam, quoddam   (kdosi, cosi / kterýsi, kterási, kterési)

quisquam, quidquam / ūllus, ūlla, ūllum   (někdo, něco / nějaký, nějaká, nějaké)

quīvīs, quidvīs / quīvīs, quaevīs, quodvīs   (kdokoliv, cokoliv / kterýkoliv, kterákoliv, kterékoliv)

quīlibet, quidlibet / quīlibet, quaelibet, quodlibet   (leckdo, lecco / leckterý, leckterá, leckteré)

quisque, quidque / quisque, quaeque, quodque   (každý, každé / každý, každá, každé)

• výjimku tvoří pouze zájmena  ūnusquisque, ūnumquidque;     ūnusquisque, ūnaquaque, ūnumquodque (="jeden každý"), u nichž se skloňuje i předpona (číslovka "jeden").