Ireinová Klára, učo: 552580 8. Hoj, byla noc! zelené světlo luny Padalo promykem v zlaté hvězdiček struny, A tichou hudbu tu zpívaje vítr vál. I stál jsem zšílenec na osamělé hoře, Podemnou rovina, zelené jako moře, A já jsem samoten nad tímto mořem stál. I bil jsem v horu tu, i znělo mé volání: „Hoj, otče, otče můj! neslyšíš matky lkáni?“ „Hoj, já jsem zšílenec, proč vchod se neotvírá?“ I bil jsem v horu též. Půlnoční přešel čas. Ta hora? – Blaník je – a nad ní pláče hlas: „Můj otec neslyší – a matka mi umírá!“ Autorem básně, která pochází z první poloviny 19. století, je Karel Hynek Mácha, jeden z nejvýznamnějších českých básníků. Báseň má vlastenecké motivy, společně s výraznými rysy subjektivního romantismu, pro který je K. H. Mácha velmi známý. Tato elegicky laděná skladba je členěna do dvou strof o šesti verších. Mezi další básně K. H. Máchy s podobným námětem patří například V chrámě či Umírající. První tři verše jsou poměrně optimistického rázu[t1] , obzvlášť verš první. Zvolání hoj se většinou užívá v radostném, až oslavném kontextu, užití vykřičníku a „zelené světlo luny“ též působí optimisticky. [t2] Zelená barva je spojována s bujením přírody a její silou, s nadějí, klidem a životem jako takovým. Zvolání hoj se v textu objevuje třikrát. Číslo tři mívá v literatuře symbolickou funkci, nebo určitý magický význam. Jestli je tomu tak i v této básni, je těžké určit. V těchto verších zjistíme, že se příběh odehrává v noci, konkrétně za světla měsíce, tudíž by mohla být jasná obloha. V následujících třech verších se otevírá prostor, také se tu poprvé plně projeví lyrický subjekt, který je psán v první osobě singuláru. Ten stojí sám na vrcholku hory, pod kterou se rozpínají rovinné pláně zelené barvy. Subjekt tyto pláně přirovnává k moři, kontrastující s horou, na které se subjekt nachází. Moře je rozlehlé, ploché, nemá konce, a především do něj není vidět – je zdrojem nervozity a nejistoty, kterou je lyrický subjekt sužován. Atmosféra celé básně se začíná měnit, nejdříve měla optimistický ráz, mohla připomínat začátek oslavné písně, nyní je však zdůrazněn pocit samoty a nejistoty. Motiv muže stojícího na vrcholku hory je silně romantický, ostatně jedna z nejznámějších maleb romantismu, Poutník nad mořem mlhy (1818) od Caspara Davida Friedricha, s takovým motivem pracuje. Podobný motiv se v autorově tvorbě objevuje víckrát, hlavně motiv poutníka, který je též silně romantický, například v díle Pouť krkonošská, či postava Hynka v díle Máj. V prvním verši druhé strofy subjekt volá a buší [t3] do hory, na které se nachází. V dalších dvou verších následuje graficky značená přímá řeč, díky které je čtenář vtažen do děje básně, jelikož přímá řeč je zakotvena v přítomném okamžiku děje. Co bylo řečeno přímou řečí, bylo řečeno právě teď a tady. [t4] Pomocí přímé řeči také lépe chápeme citové prožívání lyrického subjektu a více s ním soucítíme, jelikož přímá řeč přibližuje čtenáře k subjektu i k časoprostoru básně. [t5] Užitím přímé řeči se lyrický subjekt k něčemu vztahuje, v tomto případě k „otci“. Subjekt volá na otce, dožaduje se jeho reakce na lkání matky. Chce, aby něco udělal – otevřel vchod hory. Ve třetím verši druhé strofy se subjekt opět označuje za zšílence a ptá se, proč se vchod do hory neotvírá. Čtvrtý a pátý verš druhé strofy nám opět přiblíží představu o čase a prostoru básně – je po půlnoci a subjekt se nachází na reálném místě – na hoře Blaník. K hoře Blaník se váže svatováclavská legenda, na kterou báseň odkazuje. Dle Starých pověstí českých legenda praví, že až bude české zemi nejhůř, suchý dub na Blaníku se zazelená a z hory vyrazí čeští rytíři v čele se svatým Václavem. Znalost této legendy a dobového kontextu, ve kterém byla báseň napsána, nám otevírá mnohem více možností interpretace různých prvků v básni – zelená barva na začátku může odkazovat na zelený dub ze svatováclavské legendy, může symbolizovat naději a záchranu naší vlasti. [t6] Subjekt pravděpodobně buší do hory, aby z ní vyjeli rytíři a pomohli českým zemím. Subjekt se totiž domnívá, že teď jsou na tom české země nejhůře [t7] a je na čase jim pomoci. Otec, ke kterému subjekt promlouvá, může symbolizovat mocnost, která má možnost něco ovlivnit – zachránit bolestně naříkající matku, která v posledním verši umírá. Ta by mohla symbolizovat českou vlast. Možností, co vše může symbolizovat „otec“ je více. Mohl by to být též svatý Václav, který je s Blaníkem spjat a kde se děj básně odehrává. Lyrický subjekt můžeme považovat za syna, který by mohl symbolizovat český lid, pro který už začíná být šílené v dané době žít. Proto se možná lyrický subjekt označuje za zšílence. V první polovině devatenáctého století v českých zemích probíhalo tzv. Národní obrození – snaha vzkřísit českou kulturu, touha po vyrovnání českého umění se světovým, později i ambice osamostatnit české země. To může vysvětlovat vlastenecké rysy v této, a v dalších básních K. H. Máchy. To je ovšem jen jeden z více možných výkladových klíčů. Poslední verš je opět přímá řeč, ze které se dozvídáme, že otec nic neudělal, matka tudíž umírá. Tento tragický konec (a v podstatě celá druhá strofa) je plný beznaděje a zklamání, ukončení básně tak stojí v kontrastu k optimistickému začátku. Kontrastuje spolu i otec a matka, co se týče feminity a maskulinity. Již zmíněný kontrast mezi horou a mořem najdeme ve čtvrtém a pátém verši první strofy. Kontrast je obecně častým jevem v autorově tvorbě, dále samozřejmě beznaděj, zklamání, melancholie a rysy nihilismu, což byly jedny z hlavních důvodů, proč byl K. H. Mácha velkým množstvím soudobých vlasteneckých autorů odmítán, jako například Josefem Kajetánem Tylem v díle Rozervanec. Národní obrození potřebovalo optimismus, naději a víru, což tvorba K. H. Máchy bohužel z velké části nenabízela. Mezi výjimky této autorovy stylizace patří například báseň Baláda. Prostředí v básni je konstantní a reálné, děj se odehrává na jednom místě, během jedné noci. Jako kompoziční postup z hlediska vývoje děje můžeme zvážit gradaci – stupňování napětí a následné vyvrcholení děje, v této básni tragickým ukončením, smrtí matky, pravděpodobně symbolizující českou vlast. Jedním z prvků, často se objevujících napříč básní, je prvek zvukový. V básni se nachází šest zvukových prvků[t8] , které jsou v textu žlutě zvýrazněny. Všechny verše s přímou řečí by se též mohly považovat za zvukové prvky, jelikož je lyrický subjekt nahlas vykřikuje.[t9] Práce se zvukem a zvukovými prvky je pro autorovu tvorbu také poměrně typická. Báseň Hoj, byla noc! má již zmiňované rysy subjektivního romantismu, které můžeme najít v silných emotivních prožitcích lyrického subjektu, pocitu osamění, beznaděje a zoufalosti. Pro tyto rysy má báseň také jistý elegický nádech.[t10] - napsáno určitě s vervou, ale ne podle osnovy, jak jsme si ji stanovili – subjekt, prostor, čas, takže prosím znovu ________________________________ [t1]nelze takto, co to je za charakteristika? [t2]takhle celá část je taková hodně nahrubo [t3]??? [t4]nejasné [t5]rovněž nerozumím [t6]ano, pěkný postřeh [t7]podle čeho tak soudíte? Je v tom v textu nějaká opora? [t8]co tím přesně myslíte? O jaké zvukové prvky jde? Opakování hlásek, zvukosledy? [t9]Doopravdy? Tomuhle nerozumím vůbec. [t10]takové dost obecné, závěr by se měl vztahovat k tomu, co jste vypozorovalo a pokusit se to nějak dotáhnout – zobecnit, propojit