E S K OSÍ, 0 V F N S K Á A K A DIS M T E V i<\ T) Vedecký redaktor Doc. t) r. FRANTIŠEK DANFš, DrSc;. Recenzent Ďx. HERMAN KOíJ.N jazyk LOUIS I-IJELMSLEV Z dánštiny přeložil a pro české čtenáře upravil Miloš Dokulil ACADEMIA PRAHA 1971 / Brno Tilnl pôvmltiflio iIi"ii]hIlí-hi> vydrtní: ynrogrt. ť u inlrudukt iíin líerltiigtkf Leká ikon lUltMuLel; 21 KHjnlolii Stupni jazyka je pFcložtuia z rukopisu objeveného v im .-ú .i.íii i autorově ! (C) Iíorliitgäke Forlag, K#bt'iihavii 19Ů3 © Translation MiloS Dokulíl 1971 (C) Academia, nakladatelství ČĽskoslovriiaké akademie ved, Prahu 1971 KNIHOU UVODJNI POZNÁMKY Věda o jazyku, jazykoveda nehnil lingvistika (z latinského I i n g u a Jasy k1) mela —jako všechny vědy — svá klasická i svá kritická období: klasická období, kdy existovala pevná nauková soustava, klení se setkávala s obecným souhlaseni a uznáním, a kdy vědecká práce záležela v zkoumání jednotlivostí, které se daly zasadit do rámce léto soustavy; a období kritická, kdy badatelský zájem se obracel na sou -slovu samu a kdy se projevovalo úsilí přebudoval ji na základě nových a lepších hledisek a hlubšího a pronikavějšího poznání podstaty jazyka. Snad nikdy dříve neprocházela lingvistika obdobím krize lakové hloubky a tukového rozsahu jako v naší době. Je to sama podstata jazyka a specifičnost jeho stavby, co je dnes předmětem diskusí lingvist ů; je to sám základ jazykovědy, co se přetavuje. Tomu nesmíme ovšem rozuměl tok. Se by se. z toho důvodu lingvisté měli přestat zabývat jednotlivostmi; i když pracují s jednotlivostmi, jsou však neustále stavěni před problémy týkající se samých základů, a to v daleko větší míře než kdy dříve. Již těmito úvahami o základech se badatelé natolik vzdálili od dosavadních představ, Se jsme oprávněni postavit novou lingvistiku naší doby do protikladu ke všemu dřívějšímu zkoumání jazyka, jež můžeme shrnout jako lingvistiku klasickou. Z nynější krize musí dříve nebo později nutní vzejít nová klasika; můžeme snad dnes již prohlásit, že jsme dospěli tak daleko, Se se před námi rýsují uspoří kontury lakové nové klasiky; dosud jsme jí však nedosáhli a není ani jednoty o prostředcích a cestách k ní. Na tukovou krizi základu neměli bychom si stěžoval —- naopak. Jsou to právě kritická období, jež jsou svěží a podněcující a jež padá- 09^9 ť vají důkaz o tom, že. vída nezůstává na místě, nýbrž Se se stále obnovuje. A jsou to kritická období, která rozšiřují obzor a prohlubují porozumění, pro věci ncjdůle.žitější. To poslední platí o současné krizi v lingvistice dokonce v lakové míře, že teprve jí, můžeme říci, dospěla lingvistika k tomu organizoval scjako samostatná věda. O jazyk se lze zajímat z mnoha různých hledisek. Starověcí Řekové a Římané a středověcí scholastikové zajímali se o jazyk zvláště z hlediska logiky a založili v těsném přimknuli k aristotelské logice gramatickou tradici, která stále ještě žije v naší školské mluvnici a rovněž, v podstatě beze změny, v největší části naší vědecké mluvnice, v jejích klasických formách. V 18. a 19. století se začali mnozí badatele zajímat o jazyk hlavně z historického a předli i stařičkého, zvláště kulturně historického hlediska, přičemž spatřovali v historii a příbuzenství jazyků odraz vývoje vztahů těchto národů a prostředek k jejich poznání. V19. století vznikla zvláštní věda, která se nazvala hláskoslovím nebo fonetikou; zajímá se o jazyk z hlediska fyziologického a fyzikálního a snaží se popsat výrazovou stránku jazyka na základě studia pohybů a postavení, které provádějí nebo zaujímají ml uvidia při vytváření zraků řeči, a zvukových vln, které přitom vznikají. V19. století vznikla, také psychologie jazyka, klení podstatný moment povahy jazyka, viděla v jeho stránce psychologické, v jazyku jako složce „duševního života" lidstva. A čím blíže k naší době, tím více se na jazyk uplatňovala hlediska sociologická, vycházející z chápání jazyka jako společenské instituce. Jak je vidět, o hlediska, z nichž se jazyk dá studovat a z nichž se studoval, není nouze. Ale žádné z těchto hledisek, (jež by bylo lze snadno rozmnožit) neposkytuje základnu pro samostatnou vědu o jazyce: jazyk se stává předmětem tu logiky, tu historie, tu fyziologie, fyziky, psychologie, sociologie. Je však třeba říci, že přes velkou všestrannost jedno hledisko nu jazyk bylo opominuto, a to právě ta hledisko, které se zdá nejdůležilější a nej přirozenější, totiž hledisko jazykové. Musíme si umět představit vědu, která chápe jazyk ne, pouze jako konglomerát momentů logických, historických, fyziologických, fyzikálních, psychologických a sociologických, ale především jako svébytnou veličinu, jako celostní útvar zvláštní povahy. Teprve lakové celostní nazírání na jazyk může vůbec dát vysvětlení, proč všechny tyto zdánlivě tak různorodé momenty se, mohly v jazyce setkat; jazykové hledisko jako hledisko hlavní může přitom dál každému ze b zvláštních hledisek relativní oprávnění a relativní omezení. A teprve, tím, že doplníme logickou, historickou, fyziologickou, fyzikální, psy ekologickou, sociologickou lingvistiku lingvistikou jazykovou, vybudujeme jazykovědu jako samostatnou, svébytnou vědu. Právě v úsilí o to vyúsťuje nyní krize, naší doby. Moderní výklad problematiky jazyku musí nutně být poznamenán touto situací, v dobrém i špatném smyslu. Může jí být podporován, neboť v průběhu kritické debaty se nám ujasnily mnohé otázky, které jsme si dřin bud vůbec neuvědomovali, nebo které jsme, chápali zcela jinak. A je jí na druhé straně ochromován pro rozmanitost hlasů, které autora obklopují. Připustil všechny ty rozmanité hlasy ke slovu a uvést je. přímo do kritické diskuse se dá v obecně pochopitelném přehledu pro nezasvěcené stěží provést, s úspěchem. 1 když odhlédneme od těchto nesnází, bylo by to také málo hospodárné. Je mnoho — a to i podstatních, bodů, kde. se můžeme, odvážil vyrovnat se krátce s diskusí a říci: lakové to je a tukové to neu i. i bylo by mařením, času a malením čtenáře vysvětlovat, že jsou lidé, kteří se domnívali nebo třeba stále se domnívají, že je to jiné, než la skutečně je. Mnoho stanovisek bylo V dosavadním subjeklivistickéin období lingvistiky zaujato bez zdůvodnění. V průběhu krize se. klade požadavek zdůvodnění, argumentace, důkazu a se stanovisky nezdůvodněnými, je zbytečné se zabývat a vypořádávat: vezmou za své sama od sebe. Čtenář si však musí uvědomit, že úplnou vědeckou soustavu nemůžeme v dané chvíli dobře padat. I' mnoha směrech musí jíl při výkladu spiše n to. klást otázky než na ně odpovídat. Můžeme říci, že si naše kniha klade, za. cil uvést čtenáře do problematiky jazyka lak, jak se a u I o r o v i dnes jeví, JVh druhé struně je, důležité, aby čtenář chápal dvě věci: 1. Nአvýklad není subjektivní. Nemůžeme se ovšem vyhnou! výraznému uplatnění osobních názoru, jak pokud jde o cíle a prostředky bádáni, tak pokud. jde. o pojetí problémů; avšak tyto názory nejsou subjektivní; jsou objektivní, neboť se zakládají na argumentech. To, co předkládáme, není záležitost- víry, ale zdůvodněného myšlení. 2. A'«.š výklad n en i exkl uzívní. Usiluje o to, aby se v něm doslalo na všechny stránky lingvistiky. To, že nějaká věda uplatňuje nová hlediska, neznamená — jak. laikové snad někdy myslí —■, Se tím zároveň zavrhuje, všechny dřívější výsledky, takže od nynějška jako 1 7 1 by všechna dosud vykonaná práce byla zbytečná nebo snad dokonce špatná. Z toho, Se Tycho Brahe neměl pravdu, když se domníval, že slunce se točí kolem země, a ne naopak, nikterak nevyplývá, se se musíme vzdát jeho pozorování, objevů a výsledků, nýbrž pouze lo, že musí být přetlumočeny, přeformulovány, kde to nové hledisko činí nutným, pojaty jiným způsobem než dříve. Totéž platí o oborech klasické jazykovědy, kde skutečně byla učiněna cenná pozorování a objevy. V oblasti vědy můžeme sice velmi dobře mluvit o trvalých výsledcích, ale sotva o trvalých hlediscích. Klasicita jazykověda 19. století se dopracovala trvalých výsledků v otázce genetického příbuzenství jazyků. Ty tvoří jednu z podstatných stránek lingvistiky. My je zde ovšem předkládáme přizpůsobené novým hlediskům a vidíme je s poněkud jiné perspektivy, než se snad jevily tehdy, když byly nalezeny, a náš výklad těchto věcí se proto bude také zásadně lišit od toho, který nacházíme v běžných příručkách o témž předmětu. Takto upraveným výkladem lúavních výsledků 19. století chceme právě začít, neboť obor, k němuž tyto hlavní výsledky náležejí, nauka o genetické příbuznosti jazyků, je nejpropracovanější v dosavadní jazykovědě a zároveň jediný, kde klasická jazykověda vypracovala metodu, která — v každém případě v přizpůsobeném přetlumočení — může být nazvána exaktní. Právě také tato disciplína udala hlavní směr klasické jazykovědě 19. století, která pak skutečně vedla vpřed ke kritickému kladení problémů, jež vyznačuje současnou lingvistiku. Z toho okruhu problémů chceme také my vyjít a uvést čtenáře do současné problematiky jak jazykové stavby, tak i jazykového vývoje. JAZYKOVÉ FUNKCE Vhled do jazyka, jeho poznání a pochopem získáváme stojnou ces tou j kterou získáváme vhled nichž předmět vstupuje neho které vstupují do nčFio. Takové souvislosti nebo závislosti, které jsou zachycovány vědeckým popisem, hudeun; nazývat funkcemi. Daný předmět můžeme pak popsat dvěma způsohy: 1. tak, že jej rozdělíme na části, spjaté touto vzájemnou funkcí, neboli Lak, že předmět analyzujeme; lí. tak, že jej začleníme do celku, jehož části jsou spjaty vzájemnou funkcí, neboli tak, žc jej syntetizujeme. V prvém případě nazíráme předmět sám jako funkční celek, celost; v druliém případě nazíráme předmět juko část většího funkčního celku. Je-li předmětem, který chceme popsal:, nějaký jazyk, půjde tedy o in: 1. na jedné straně analyzovat tento jazyk na Části, spjaté vzá-1 jemnou funkcí; tím se zabývá Len obor jazykovědy, který se nazývá (v .širším smyslu toho slova) mluvnicí; mluvnice se dívá na jednotlivý* jazyk ([přesněji na jednotlivý jazykový stav) jako na ii/.axfcný celek a popisuje jej tak, že jej analyzuje a že vyšetřuje funkce, které existují mezi jeho částmi; 2. na druhé straně začlenit tento jazyk do většího celku, tzn. díval se na něj jako na část nějaké jazyrkové skupiny, která se opěl. popisuje lak, že ji analyzujeme a že vyšetřujeme funkce, které existují mezi jejími ěásLnii. 9 Souvislosti mezi jazyky, které náleží k jedné a téže jazykové skupině; nebo jinými slovy^junkce, které vytvářejí jazykovou skupina, nazýváme jazykovou príbuzností, jazykovým příbuzenstvím. Rozlisujeme dva různé druhy této příbuznosti: 1. genetickou jazykovou příbuznost, která existuje mezi jazyky náležícími k téže j azyko v é rodine a ukazuje na společný' původ těchto jazyků; 2. typologickou příbuznost, která existuje mezi jazyky náležícími k témuž jazykovému typu; typologická příbuznost neukazuje na společný původ, nýbrž zakládá se na nějaké shodě v základních stavebních rysech, podmíněné obecnými možnostmi jazyka. Ukážeme si v následujících výkladech, které funkce vytvářejí ony dva druhy jazykové příbuznosti, jež jsme tu vytkli: jazykové rodiny a jazykové typy. Stejně tak budeme mít příležitost určit některé z ncjdůležitějšíeh interních funkcí jazykového stavu. Vlastně je to ovšem tak, že analýza jednotlivého j azykovcho stavu je předpokladem pro sdružování jazyků do jazykových skupin. To, co je a zůstane hlavním problémom lingvistiky, není však jednotlivý jazykový' stav, nýbrž poměr mezi různými následnými stavy téhož jazyka a mezi různými jazyky, jejich vzájemné shody a vzájemné rozdíly. Chceme proto objasnit nejprve tento hlavní problém a chceme v průběhu výkladu zaujímat stanovisko k problémům jazykového stavu, jak se postupně vynoří a jak budou vyžadovat objasnění. GENETICKÁ PŘÍBUZNOST JAZYKŮ Náš jazyk náleží k jazykové rodině, kterou obvykle nazýváme iudoevropskou (protože zahrnuje jazyky, jimiž se mluví v Indii a v Evropě). Uvedeme si nejprve několik příkladů slov z této jazykové rodiny, abychom si na nich ujasnili, v čem genetická příbuznost záleží, Vybírámc-li naše příklady právě z iudocvropské rodiny (a ne z jiné, což bychom právě tak dobře mohli irdělat), není to pouze proto, že tato skupina zahrnuje jazyky zvláště dohře známé a že k nim náleží i naše mateřština (zda je čtenář s jazyky, které k<1c uvádíme, předem obeznámen, nebo ne, je pro úvahy, do nichž Im chceme uvést, lhostejné), ale i proto, že ze viech jazykových rodin je indoevropská rodina vědecky nejlépe prozkoumána a kromě tolto inánejdolíí o zároveň nejlépe objasněnou historii i nej-\ci li zeměpisně rozvíření; vývoj indocvropských jazyků můžeme sledovat v období asi !{!)()() let a mluví jimi v naší době téměř půl druhé miliardy lidí, tzn. asi polovina obyvatel země. Tím, že si vybíráme jako příklad tuto rodinu, můžeme zároveň prokázat, že metoda, které tu používáme, nepodléhá nijakému omezení ani v čase, ani v prostoru. Z liohaié rozmanitosti, která se tu nabízí, bychom však na druhé straně rádi vybírali naše příklady tak, aby materiál byl představen v podolu- co nejjcilnodnšší a abychom se vyhnuli zbytečným kom* [dikacítu, ktoré liy nám od počátku mohly bránit v jasném přehledu. Abychom vyhověli oběma těmto zřetelům, předvedeni velkého rozpěli v čase a pras Loru při co nej jednodušším uspořádání, budeme vybírat naše slovní příklady z těch indoevropsky'ch jazyků, ktoré (/. důvodů, o nichž budeme mluvit později) jsou k tomu 11 zvláště vhodní. Výher jazyků se bude ovšem příklad od příkladu poněkud měnit. Chceme však přednostně volit tyto jazyky: (Z jazyků, které jsou geneticky nejldíže příbuzné s češtinou, si vybereme nejlépe s t a roslo věnšt inu (zkráceně stsl.), nejstarší písemný jazyk slovanský, utvořený v 9. stol. na základě nářečí bulharsko-nmkodonských pro misijní činnost Konstantina a Metoděje na Moravě a v Panonii a rozšířený později jako tzv. církevní slovanština především v Bulharsku a u ostatních balkánských Slovanů, od 10. stol. též v Rusku; jeho nejstarší zachované památky jsou z 10. a 11. stol. Jen tehdy, když nám půjde o slovo, které se nevyskytuje v zachovaných staroslověnských textech, je však doloženo v jiných slovanských jazycích, uvedeme místo staro-slovénštiny starou češtinu (stč.) nebo starou ruštinu (str.). Z jazyků haitských, slovanským geneticky uejbližších, budeme citovat především 1 i tevštinu (Ut.), písemně doloženou teprve ze stol. 16., ale důležitou pro svůj velmi konzervativní ráz.) Germánské jazyky nám bude reprezentovat g ó tš t i na (gót.),kterou se asi v letech 200 až 500 mluvilo ve velké části Evropy, od Španělska na západě ke Krymu na východě, a do níž byla ve 4. stol. přeložena bible (na území dnešního Bulharska); tam, kde slovo, o něž nám půjde, není doloženo v gótštině, vezmeme místo ní jiné blízce příbuzné jazyky: starou severštinu (stsev., tj. jazyk islandských ság a norské Eddy),starou horní němčinu (sthn.)nebo starou angličtinu (sta.). Dále uvádíme jednoho představitele keltských jazyků: buď irštinu (ir.), nebo kymerštinu (kym., tj. jazyk západo-anglického Walesu). Kromě toho latinu (lat.), řečtinu (řec), arménŠtinu (arm.) a starou indičtinn (slind.), v některých případech také hethitštinu (heth.; starověký jazyk v Malé Asii, který známe a velkého množství nápisů psaných klínovým písTiicm) a tocharštinu (toch.; vymřelý jazyk, který je dochován v rukopisech nalezených v Čínském [Východním] Turkcstánu). Podrobnější údaje o těchto a jiných příbuzných jazycích zatím nepotřebujeme; budou podány v kapitole věnované jazykovým rodi- nám Ví Všimneme si nyní nejprve .-lov pro bratra, mutkua otec. Naše slovo bratr můžeme doložit ze všech zde jmenovaných jazyků (s jedinou výjimkou hethitštiny): 12 II i I. bratn, lit. brottrUU gól. hroftar ir. brúlhir lat. fráter řer. phrátor (tkretík arm. elbayr stind. bhrätä toch, praran. K tomu je třeba poznamenat: 1. Co se týče písmen používaných v různých jazycích, postačí pro náš účel, abychom je mohli každé o sobě identifikovat, když se s nimi později setkáme; čtenář se nepotřebuje zastavovat u jednotlivostí ani se namáhat, aby si učinil představu o výslovnosti uváděných slov; abychom však uspokojili přirozenou zvídavost, podáme aspoň tyto informace: staroslověnské a je zvláště krátká samohláska, tzv. tvrdý jer; Htevské é je dlouhé zavřené e (jako j>rvní e v německém Leberí) a cirkumfiex ~udává zvláštní intonaci; gótské p se vyslovuje jako anglické th v fhing; vodorovná čárka nad samohláskou označuje, zeje dlouhá; l se vyslovuje jako / se zvednutou zadní částí jazyka („tvrdé" l [známé např. z polštiny]); a se vyslovuje jako koncové e v německém Gabe; tocharské c se vyslovuje jako české Č. 2. Litevská forma je podoba mazlivá, a je proto rozšířena příponou -Slis, kterou v uvedených slovech jiných jazyků nenacházíme. Jinak se „bratr" řekne litevsky brólis (kde akut označuje zvláštní intonaci, odlišnou od cirkumflexu), což zřejmě souvisí se slovem bratr, není s ním však totožné. 3. Ve všech jazycích znamená naše slovo „bratr", s výjimkou literární řečtiny, kde má zvláštní význam ..člen .bratrstva',frátrie, vojenského oddílu" (pro význam „bratrstvo, vojenský oddíl" měla řečtina mj. název phrálría, odvozený od phrálěr, který nacházíme i v stsl. bratrbja a stind. bkratryam); víme však, že totéž slovo v iónském nářečí (kde má poněkud jinou podobu, phretěr) znamenalo „bratr". Jinak se „bratr" v obecné řečtině řekne adelphós, což je slovo jiné. (Naše české matka má svůj základ v starším máti, mater-, jak ukazuje i stsl, máti, mater-; v lit. máte, mote má význam „žena", zatímco význam „matka" se vyjadřuje odvozeným slovem mňtína.) V gótštině není naše slovo dochováno (v gótské bibli se „matka" nazývá áipei, což je zřejmě slovo jiné); můžeme je však doložit v slovech: stsev. módir ir. máthir lat. mater řec. mater (v atickém nářečí metér) arm. mayr stind. máta toch. mácara. (Pokud není nic poznamenáno, znamená slovo v pří- 13 i slušném jazyce matku. — Co so týče výslovnosti, stsev. d so vy. .slovuje jako anglicko í/t v tlmre; irské lh jako angl. tli v iking.) (Naše slovo otec, stsl. olw.b, je zdrobnelina slova % „dětské" řeci (oí- srov. gót., lát., rcc. atta, alb, oí „táta, tatínek");^ starý indo-evropský výraz v slovanských a baltských jazycích chybí (lit. lěvas stojí Tovnčž stranou); máme jej vsak napf. v slovech: gót. fadar ir. athir lat. paler (přešlo do češtiny jako označení katolického kněze v podobe páter, srov. rovněž paternita) řec. pater arm. hayr stind. pita tocb. päcaro. (Význam je všude „otec".) Budeme sc nyní zajímat o výrazové prvky, z nichž jsou tato slova v různých jazycích složena. Tyto výrazové prvky označujeme v písnic písmeny a v řeči hláskami. (V některých případech používáme však kombinace dvou neho i více písmen na označení jednoho výrazového prvku: [čes., něm. c/í,něm. sek,] řec.p/i,ir. th, stind. bh budeme počítat každé za jeden výrazový prvek, podobně jako bychom mohli počítat k a jeden výrazový prvek něm. a a, ee,oo popř. ah, eh, ok, uh před znakem pro souhlásku, i když so tu píší dvě písmena; totéž platí o starším dánském aa, psaném dnes Nebledl tne-li k prízvuku (který ovsem rovněž musí být počítán k výrazovým prvkům), obsahují ^ěeská slova matka a bratr každé pět výrazových prvků a české slovo otec Čtyři výrazové prvky.) ■— Místo vy'razový prvek budeme v další cli výkladech pro stručnost zpravidla psát VP. Můžeme nyní ukázat, že me» každým V P v jednom jazyce a každým VP v druhém jazyce s ním geneticky příbuzném existuje pevná závislost nebo souvislost neboli, jak jsme se dohodli říkat, funkce; a právě na této funkci mezi VP různých jazyků, na této prvkové funkci se ve skutečnosti zakládá genetická příbuznost mezi jazyky; ta ostatně je také příčinou toho, že v takových slovních příkladech, jaké jsme uvedli, často nacházíme podobnost mezi slovy v různých jazycích (podobnost, která se ovšem nemusí uplatňovat; sotva byrchom řekli, že arménská slova se nějak příliš „podobají" ostatním). Zvlášť jednoduchý případ máme v prvním VP ve slově matka. Ten se jeví ve všech jazycích, které jsme uvedli, jako ta. Zajímavé a rozhodující je nyní, že pokaždé, když jnámc v nějakém slově v jednom z těchto jazyků m na počátku slabiky, máme m v témž U slově i vil vSeeli jazycích ostatních, pokud se v nich ovšem slovo vyskytuje Tukové pravidlo neplatí sice bez omezení různého druhu, avSak tat.6 omezení dají se zcela přesně postihnout a eliminoval; k lomu »u dostaneme dále v kapitole o tvoření znaku. Zatím »11 pokusíme na několika příkladech prokázat správnost stanoveného pravidlu: /uy.í: h|hI. my*, stbn. milá stsev. lat. miís řec. mús arm. multn stind. ntíilt. mínící utni. mísící ,,ncl)cské těleso i doba jeho oběhu" lit. menuo t.", rnouesis „d." gót. mena ,,n.t.", menops „d." ir. mí „d." lat. mcíi.s/s „<&." řec. měn. „d.", měně „n.t." arm, amis „d." stind. mail „obojí". (Co SC týče výslovnosti písmen: stsl. č se patrně vyslovovalo jako široké e, asi jako anglické a v man, e]& nosové c jako francouzské in vc/ín; .staioindické h je neznělé h, které vzniklo ze a.) mni atol. «t(f lil. Utanfy gót. mi-h (nčin. mirli) k y in. rntlat. mě řec. m.e <• n t fi v /iié-gi! ,s t i n d. mä, mrtvý, smrt: slul. mrtvTi „mrtvý", ftb-mrlti ,,smrt" lat. moru řec. mortífn „suiriclný" lit. mirtis „smrt" gót. maůrpr „vražda" (sr. něm. Mord) arm. mar d „člověk (smrtelník)" stind. mrlih ,.nmi'l". (r označuje slabikotvorné r; & a s - měkký jer a tvrdý'jer -ozuaCnjí velmi krátké redukované samohlásky, asi jako velmi králké ŕ n velmi krátké ti; gót. aňse vyslovuje jako široké o.) [finta! Hlul.t/řfirt ../ituu jnko roční ohdolií" lit. žir.má,,totéž" stsev, tfiintir „ruční (jednu /hnu stará) ovečka" Lr. gemred „zima" lat. hiitms „Inléž" Fitc. c.luiima „zima, mráz" arm. jmetn „zima" slind, hiniáli „inráz, sníh", himu „zima", kéman ,,v zimě" helh. kimanza „zima". (Ifcih. z se vyslovuje c; arm. j se vyslovuje dz; min. f je silně hrčivé r artikulované hrotem jazyka.) ilfiin: slul. dinm, lil. iiamas (se záměnou zulmic: n za d) gót. timrjan ..Hluvčl" lat. áomitS řec. domos stind. damoh,] Slojí-li m na konci slidiiky, máme je rovněž jako m ve většině jazyku; v Btsl. au však spojuje s předcházející samohláskou, takže vzniká samohláska nosová: něm. Kamm stsev. Itambr „hřeben, horský hřcluin, nerovné pohreží" můžeme, vyjdenie-li z významu „zubatý", ztotožnit h řec. gómphos „zub, kolík" stind. jámbhali (f ne vyslovuje jako dž) lit. žambas „nerovná hrana"; v stsl. zní 15 loiM slovo zgb?, ku])'1. A 1 ale j n tomu vc viech prípadoch, kde m stoj í uvnitř slova na kom:j slabiky. Jiné pomery máme opČt, slojí-li m na konci slova; v slsl, dostávame v takovém, prípade jednak na-zalizaci samohlásky, jednak nulu, v závislosti na poměrech přízvu-kových a kvantitativních; v litevštině dostávame nosovou samohlásku (která se však v spisovném jazyce jako nosová už nevyslovuje); v řeětiné dostáváme -n a v gótštine a staré severŠtinč nulu; totéž slovo, jež jsme právě uvedli v nominativu, hude mít proto v akuzativu (idc. koncovka ~in) tyto tvary: stind. Jámbham lit. Stímbg. stsl. zybb řec. gómpkon stsev. hamb. V latině bychom dostali -m, kdyby tu slovo existovalo; srov. např. akuzativ dominům „pána" (v lat. je akuzativní koncovka v sing. vždy -m). Nacházíme tedy pevnou funkci mezi VP těchto jazyků: sta týchž podmínek máme tytéž korespondence ve všeoh slovech, která přicházejí v úvahu. Jestliže označíme tuto pevnou závislost neboli funkci znakem (p, můžeme říci, že při prvé podmínce, tj. v postavení na počátku slabiky, platí: stsl. m tp lit, m

lat. a tp řec. a rp arm. « ero (z petro) phtica „pták" stsev. Jjodr sthn. fedara „pero" fad(a)rah „peruť" ír, én „pták" kym. eterin „pták1' Jat. petere „hledat, snažit se o něco, mířit někam" řec. pétesthai „letět, pádit" stind. pátati „letí" pátram „peruť" heťh. pitaizi „prchá" pilař „peruť". [pro: stsl. pro „pro" lit. pro-, pro gót./ra- (něm. vor, ver-) lat. pro-, pro řec. prô ir. r o- stind. prá heth. pra. pln(ý): stsl. plnh „phi(ý)" lit.ptlnas lat. plěnus stir. lán řee. pleias gót. fulls (11 < in, něm uo/i). stiud, purriah]. u: \ iii/inrh bíMyitttili, které pfiebSžéjí pru danou funkci v úvahu, |»01l podmínky pro tulo funkci v různé míře omezené; tak např. iln-il iit iioii' v ni in. nikoli li, ii \ In /. 0. když *fi stojí na počátku slova 11 r * I lili1. *it (plutu ne iui|iř. „noha", ;^ól .jot as (srov. něm. Fnfi), řee. pmli I ulomilo ...... cín). ,\vňnli \t: věišině případů dostáváme na puiiilLn "lovu dnnou Innkci, 1'rn skupinu *sp je příznačné, že tu iliAtlto Vi' Víeoh jiizycfeh, ledy i \ gcrmáiistinč p\ proto .stsev. spá (iliin n/iil) ,,M'i'tii, |n oi okov al" sMm. spehón „slídit" (srov. něm. Hnrf/llifi, /do čeňiiny přejaté jako špehovaly se sp- jako v lat. specere \\U ni iii■", r io\. do češtiny přejaté inspekce, inspektor), haru-spex ..hnihn" z vnitřností oliělovanveh zvířat". Ale uvnitř slova odpovídá *p liiukeini podstatně jiným, jak brzy uvidíme. ■-'iiiikcr VI' gót. síspvv fjip:lm. řec. p byla poprvé poznána Itii i ii 11 ..... Italikem v r. I !íl A vedle celé řady jiných funkcí YP pro i\l>/ jii/.\ky. platících rovněž pro postavení na počátku slova. .......nlc/cji mimo jiné funkce gót. stsev. í $ lat. řec. d, mi nu/, máme příklad v gól. ga-tamjan „krotit" stsev. tamr „Itřnl k>" iťttija „krotit (srov. dá.n.tam,taemme, něm. zahm.sáhmen) i, tlitmniiim ..svazuji, krotím" lat. dotnare „krotit" řec. daman ,.inié/" stiud. dňmyati „krotí, je krotký"; pro tuto funkci (a odpovídající funkce \ jiných podmínkách) užíváme jako společného v /.orre idc. *(/. /, příkladu gtt-iamjan, taittr můžeme vyčíst následujte! funkci (doplníme ji zde ještě v týchž podmínkách se výskytu- jinllul tiiridnic.....i v staroslověnštině, litevštině a arménšLině): ulc *d Mrv. fí/ir. d

'p kolti f v lat. í řee. t o? ststl. í (p lit. ř

itirxnua ga-paúrsnan „uschnout" ir. í«rf „žízeň" 19 lat. torrus, torridus suchý" turrěre. ,,sušit, péci" řec, lérsesthai ..schnout"., tvrsáincin „sušit" arin. thar „tyč k sušení hroznů" stind, irsvati „žízní" tarsah „žízeň'" trstah „suchý" (s je s vyslovené se zpět ohnutou špičkou jazyka) rus. třeská vl. „sušená ryba" (srov. stsev. thorskr, něm, Dorsch). Stanovený zde funkční vzorec platí pro počátek slova před samohláskou; na počátku slova za jiných podmínek se v některých jazycích vyškytají jiné stři dníce; v gé-tštmě a staré severštině platí však p jako střídnice za *í na počátku slova ve všech podmínkách. Ve skupině *.sí dostáváme v gótšlině a staré severštině í (rovněž tak jako p ve skupině *sp se tu jeví jako p, viz nahoře): gót. steigan (ei se vyslovuje jako dlouhé i) (něm. sleigen) odpovídá řec. steikhein „stoupat, kráčet" stsl. stidzati stíhat" ^čcs. stíhaly stind. stighnotikráčí". Avšak jak můžeme vidět % VP odpovídajícího f ve slovech pater, mater, frater, *í se realizuj e jinak uvnitř slova než na počátku slova; zde dokonce gót. na rozdíl od jiných jazyků má různé střídnice v brofiar a vefadar. Musí tedy být v těchto slovech různé podmínky. Seberemc-li příklady na tento protiklad, zjistíme, že o toni, zda gótština má p neho d, rozhoduje místo slovního prízvuku v odpovídajícím stind. slově: když slovní prízvuk v stind. bezprostředně předchází před ř, má gótština pv jinak má gótština d; proto j c bropar proti stind. bhrätä, ale jadar proti stind. pita. Tuto souvislost mezi gótskými souhláskami a staroindickým přízvukem odhalil Dán Karl Verner v r. 1876. Sekli jsme již dříve (s. 14), že také prízvuky je třeba počítat k výrazovým prvkům, a Yernerův zákon přirozeně znamená, že staroiiulickc prízvuky musí liýt zahrnuty do našich indoevropských společných vzorců. Ukázalo se dokonce, že přízvukové poměry (neho v každém případě jevy, které se nám jako přízvukové poměry nejbezprostředněji jeví) mají i různé jiné úlohy ve funkcích YP. Zjistilo se, že protiklad, který máme v řečtině mezi dvojím slabičným přízvukem, cirkumflexovým a akutovým', sc objevuje nebo se obráží v mnoha jiných indoevropských jazycích (nejzřetelněji v litevštině, kde ~a" na konci slabiky jsou rozloženy týmž způsobem jako "V v řečtině). Formule, kterou jsme nahoře stanovili pro ide. *-á (s. 17n), platí, jen když toto *-5 v řečtině a v litevštině stojí v takové 20 IuIjIi i . klem, |< li pťlzvuénii, duslává ukul (Lo platí právě o kon- noVQft V .....miminu leiniiiiuji): když-(i slojí v takové slabice, která, pi h | ll li O pľiMiuiiii, dii.iliivíi v řcělině a v litevštině cirkumflex, budeme mil |jII011 luutiei (li Levit ina má v takovém případe nikoli it, n \ In / e, iidpuvíibi jící ie. * ii; příkladem je koncovka v genitívu teiiilllltiitl fec, tlfl (»■$») lil, -os). /,|inldl pune loilV) í gót. a stsev. p abnčm. s (p gót. a stsev. t In Iv poznány Raskem v r. 1814 v témž pojednání, na něž jsme ilřtvo poukázali v souvislosti s některými jinými funkcemi VP pro 1 \ lež jazyky. Právě tak jako/ = ide. *p a p = ide. *( jsou zvláště nápadné a charakteristické funkce pro germánštinu v jejím pomení k ostatním indoevropským jazykům, jsou opět íl = germ. *p a *■= gerin. *i zvlášť nápadné a charakteristické funkce pro horní němčinu v jejím poměru k jiným germánským jazykům (dolní němčina neboli plattdeutsch má tu v prvém případě th, \ druhém í; v staré saštině — staré podobě dolní němčiny — Imnioiiěmeckému dunn odpovídá tliunni a zehn lehán; to je vůbec jeden z nejnóparluějších rozdílů mezi oběma jazyky v Německu, uiľ/.i horní a dolní němčinou. K těmto funkcím charakteristickým pro horní němčinu patří laké lo, že horní němčina má t = germ. *d (gót. d). Proto se Věrni iiiv protiklad mezi gót. bropar a fadar v horní němčině obráží jako protiklad mezi d a t: Binder n*. Pafer. M uže se přirozeně stát, že jeden a týž VP v jednom j azyce odpo-\ ídá dvěma nebo více různým VP v příbuzných jazycích. Viděli pníc již (s. 1.7), že jak staroindickému i, tak staroindickému a odpovídá v pivní slabice slova v ostatních jazycích bez rozdílu a, takže re v těchto jazycích v některých slovech obráží ide. *A, \ jiných slovech ide. *«. Takovým způsobem rozdílnost existující \ jednom jazyku může být v druhém jazyku setřena. Tak je Vcrncruv protiklad mezi gót. bropar a fadar. nhn. Bruder a Vater, 1. kterým se setkáváme také v staré angličtině: brépor fa der, iilíľii j;ik v severštině (isl, brópir fapir dán. broder fader), tak V ni>\ é imgličl ině (brolher falher), neboť tyto jazyky v tomto pří-pmlŕ Hnij [ jediný VP, odpovídající jak germ. *p, tak germ. *d. Jiný' Inkov \ případ, který můžeme vyčíst z podaných již příkladů, má- 23 nic v dánském (novosevcrském) /: v některých slovech, jako tor „suchý" a tynd „tenký", odpovídá germánskému *p, indocvrop-skému *t; v jiných slovech, jako tam „krotký", to ,,dva" a ti „deset", odpovídá germánskému *t, indoevropskému *d. — Geneticky příbuzné jazyky nemusí pToto nikterak mít tentýž počet VP ani tentýž systém VP. Podrodiny, které jsme si příkladem uvedli, jsou uvnitř velké indoevropské jazykové rodiny jako stát ve státě. Jsou vybudovány podle zcela stej něho principu jako velká rodina, ale nezávisle na ní; germanista nebo romanista může pracovat uvnitř uzavřeného systému, kde společné germánské popř, románské vzorce jsou mu dostatečným pracovním nás trojeni a kde si nemusí všímat za hranicemi podrodiny jiných členů širší rodiny. To umožňuje užitečnou dělbu práce mezi lingvisty, kteří se zabývají genetickou příbuzností. Každá sebemenší jazyková rodina nebo část takové rodiny je jakoby mikrokosmos organizovaný zcela stejny'm způsobem jako větší rodiny. [Mohli bychom např. vzít slovanské jazyky samy o sobě a stanovit soubor společných vzorců jen pro ně: můžeme zúžit oblast ještě více a vzít. např. západnslovanské jazyky (češtinu, slovenštinu, polštinu a lužickou srbštiuu) samy o sobě a zkoumat je zcela obdobným způsobem: dokonce bychom mohli vzít česká nářečí sama o sobě a ukázat, že jsou mezi jejich prvky vzájemné funkce, které se dají vysvětlit tak, že stanovíme obecně český systém společných vzorců.] Takovým způsobem je každá oblast soběstačná. Stanovení jistých prvkových funkcí jako zvláště charakteristických pro danou jazykovou skupinu, daný jazyk nebo danou nářeěuí oblast (tak jak jsme nahoře \ iděli. že jisté souhláskové funkce, specilickyr příznačné pro horní němčinu, stavějí horní němčinu do protikladu ke všem ostatním germánským jazykům) přivádí nás k tomu, rozlišovat na tomto základě jazykové rodiny různého stupně nebo různého rozsahu, Nejúčelnější přirozeně je držet se obecně uvnitř co nejúže vymezené rodiny a zkoumat její vnitřní problémy: [česká nářečí vysvětlujeme vycházejíce z obecné češtiny, češtinu ze západní slovanštiny, západní slovanštinu ze slovanštiny-, slovanštinu z indocvropšliny a indo-evropštinu ze společných vzorců pro funkce mezi indoevropštinou a neindoevropskými jazyky.] Právě tento neustálý postup od ■i npně k stupni nás vedl při výběru jazyků, na nichž jsme si chtěli osvětlit některé z indocvropských prvkových funkcí (s. 12). Samozřejmě se dá dobře postupovat i tak, že např. porovnáváme |češtinu přímo s latinou] nebo francouzštinu přímo se starou indiéiinou. Přináší to vžak s sebou komplikace, kterým se lze \ \ hnout, jestliže předem vybereme takový [slovanský jazyk, který !■ bli/Ší obecné slovanštině než čeština,] popř. takový itaheký ja-/\ k. který je bližší obecné ilaličtině než francouzština; tyto komplikace by záležely v tom, že bychom sc bez prostředních členů museli vypořádat se všemi případy, kde [čeština buď stírá rozdíl, který existuje ve společné slovanštině, popř. v staroslověnštině, nebo zase zavádí rozdíl, který v těchto jazycích není,] a obdobně kde francouzština stírá rozdíl, který nacházíme v obecné ít 'ičtině, popř. v latině, nebo opět zavádí rozdíl, který tam neexistuje. Pro každou jazykovou rodinu, užší nebo širší, používá tedy jazykovědec jako pracovní nástroj soubor nebo systém společných vzorců, v nichž nejjednodušším a nej úspornějším způsobem shrnuje pozorované funkce prvků. Každá jazyková rodina je vysvětlitelná ze svého systému a každá epocha v dějinách j azykozpytu měla pro každou rodinu svůj systém, neboť se ěasto ukazuje, že jc možné zavést nová zjednodušení. Pro indoevropštinu např. byly v prů-bfhu posledních asi tak sto let vytvořeny nejméně tři zřetelně různé systémy společných vzorců (každý' se svými nuancemi). Třetí systém jsme začali vytvářet teprve v našich dnech a o něm bychom chtěli říci několik slov později. V této kapitole nám šlo o metodickou stránku systému, k němuž klasická lingvistika dospěla naposled, tedy druhého v pořadí. Ukážeme v přehledu, jak tento systém vypadá: ]. Konsonanty, tzn. veličiny, klerc samy o sobě netvoří slabiku. Stanoví se jich jako minimum 5x4 + 3= 23: *ph *b "t *th *M *kji % *kji *a "P 25 2. "Vokály, tzn. veličiny, které samy o sobě tvoři slabiko. Stanoví se jich jako minimum 2 X 3 = 6: 3. Veličina *A. (Klasická teorie ji počítá k samohláskám; my ji vi vadíme zde samostatně, předjímajíce tak pozdější poznatky.) 4. Koeficienty, tm. veličiny, které samy o sobě někdy tvoří a jindy netvoří slabiku. Obecně jich je 6, avšak, jak jsme právě řekli, mohou vystupoval i jako slabikotvorné i jako ncslabiko-tvorné, a v prvém případě mohou být jak krátké, tak dlouhé. Veznienu;-li v úvahu tyto možnosti, vzroste jejich úhrnný počet na 3 >r6 = Iři: slabikotvorné krátké: slabikotvorné dlouhé: "i -a ncslabikotvorné: *l *i. Spojení vokálu a koeficientu se nazývá diftongem; např. *ai *ey *or *ál *ěn *ôm atd. Kažclý z těchto znaku je tedy vzorcem pru soubor funkcí, jejichž podmínky se vzájemně vylučují. Nic nám přirozeně nebrání spojil dohromady několik z těchto znaků, když potřebujeme vyjádřit, že v příbuzných jazycích existují dva nebo více spojených VP, z nichž každý odpovídá určitému znaku v systému vzorců. To jsme již udělali, když jsme operovali s indo evropský m i diftongy, které jsou právě takovými spojeními znaků: udělali jsme to také dříve na s, 19 a 20, kde jsme operovali s ide. *sp a *s/, a obdobně na s. 22, kde jsme pracovali s obecně románským *cř. A můžeme beze všeho kombinovat i více znaků, kdykoli to potřebujeme. Není toho většinou zapotřebí, protože je velice vzácné, že slovo nebo části slova j sou v různých jazycích zcela totožné (to znamená, že se dají vystihnout jako skládající se z týchž indoevropskýoh veličin). Jestliže se např. blíže podíváme na slova pro měsíc jako nebeské těleso a jako část roku nebo na slova, která jsme sestavili pod mě, mrtev, zima (ä, 15), vidíme, že nejsou po všech stránkách totožná; jsou utvořena podle zvláštních pravidel tvoření slov vlastních každému jazyku, jsou to jen jisté složky slova a jisté VP v něm, 26 které přecházejí beze změny z jednoho jazyka do druhého, a jsou to právě ty, které jazykozpytec abstrahuje a na nichž staví; viděli jsme už, že uvedená slova jsou totožná potud, že všechna obsahují ide, *m a kromě toho jsme mluvili (s. 19) o tom, že slova pro „krotký", „krotit" jsou totožná ve všech jazycích v tom, že ■ obsahují jednu s třídnicí za *m a jednu za *d. Některá ze slov, která jsme v předcházejícím výkladu uvedli, jsou totožná i se zřetelem k některým jinýin VP; jinak by nemohla pro nezasvěceného představovat jasné příklady. To však, že můžeme skrze celou indo-evropskou jazykovou rodinu sledovat nějaké slovo, které ve v,5ech jazycích zůstává zcela totožné, je ve skutečnosti případ velice vzácný. Slova pro bratra a matlat mohou být příklady na tento případ, když si ovšem dovohme odhlédnout od řecké vedlejší formy phia'är, která má jinou samohlásku v poslední slabice, a od lit. mótina, které je rozšířeno n-ovým elementem; k nim bychom mohli řadit i název pro otec, kdyby toto slovo zcela nechybělo v jazycích slovanských a haitských. Můžeme proto dosadit lato slova do indoevropského vzorce v jejich celosti a psát; *bhrátěr * mater {*pAter). Týmž způsobem může románi sta převést na společného jmenovatele každou ze slovních řad, které jsme uvedli na s. 22, a shrnout je ve vzorce */ucíú *tacte *noct.c. Jiná věc je, že když jsme jednou sestrojili celý náš systém vzorců, nic nám nehráni —- a je to ěasto užitečné —■ abychom na základě své obecné znalosti prvkových funkci převedli na indoevropský vzorec i slova, která se vyskytuji v daném jazyku a právě v této podobě snad dokonce v tomto jediné in jazyku; můžeme např. říci, že zatímco všechny ostatní formy slova oraír reprezentují ide. *bhrater, je řec. phrátůr třeba tlumočit jako ide. *bhralôr. Takovým způsobem můžeme vzít kterékoli slovo z kteréhokoli indoevropského jazyka « „přeložil" je do indoevropského vzorce. Hekli jsme již, že skutečnost, žo slova jsou ěasto poněkud různá v různých indocvropských jazycích, vyplývá z toho, že jsou utvořena podle zvláštních slovotvorných pravidel každého jazyka, nesmíme tomu však roznmčt tak, že slovotvorná pravidla se radikálně liší od jazyka k jazyku. Pokud se držíme jazyků, které jsou nejbezprostředněji vysvětlitelné ze společného indoevropského systému vzorců (tak např. (staroslověnštiny a ne nové češtiny,) gólstiuy a ne nové horní němčiny,latiny a ne francouzštin)), zjišťujeme naopak, že tvorení slov se ve všech jazycích v zásadě řídí týmiž pravidly, jenomže každý jazyk má při tvoření každého jednotlivého slova jistou svoboda volby mezi několika společnými pravidly. Jinými slovy, jako pracovní nástroj můžeme stanovit nejen systém vzorců pro soubory funkcí VP, nýbrž i systém pravidel tvoření slov, platný pro všechny jazyky, které spolu přímo srovnáváme. Střídání mezi * e a *ó, které jsme pozorovali v řeckém slově odpovídajícím českému bratr, odráží právě jedno z takových pravidel. Velmi důležitou položkou v iudocvropských slovotvorných pravidlech jsou totiž tzv. samohláskové alternace (ablaut), střídání mezi různými samohláskami, takže jedna z nich (nebo, jak se říká, určitý altcrnaění nebo ablautový stupeň) vystupuje za určitých gramatických podmínek a zároveň j c podmíněna poměry přízvukovými a tím, který alternační stupeň mají ostatní slabiky slova. Ale vedle oblasti strohého uplatnění těchto pravidel zůstává jisté okrajové pásmo, takže někdy může být dvojí alternační stupeň v jednom a témž slově; nadto uplatňují jednotlivé ide. jazyky daná pravidla poněkud odlišně. Nebudeme se tu blíže zabývat těmito pravidly, spokojíme se jen poznámkou, že nejdále-žitější samohláskovou alternací v indocvropšlině je střídání mezi *e,*o, 0, *Č a *S. Řecké sloveso znamenající „letět", které jsme uvedli nahoře (s. 18), má v tam uvedeném tvaru prezentního infinitivu e-ový stupeň mezi pat; pétcsthai; perfektum má o-ový stupeň (spolu s předraženou zdvojující slabikou pe-), takže „letěl jsem" zní pe-pót-émai; jiný minulý čas téhož slovesa, aorist, má nulový stupeň, tedy žádnou samohlásku mezi p a ť: c-pt-óměn. Když samohláska *e vystupuje jako první člen diftongu, bude sc alternace *e : *o : *0 přirozeně jevit jako alternace *ei : *oi : *i, *eu : *ou : *u, *en : *on : *n atd. Vokulické střídání, které v němčině a jiných germánských jazycích máme v silných slovesech, spočívá na těchto společně indoevropských slovotvorných pravidlech; tři tvary jako binde, band, gebunden mají v základu ide. "en, *on a *n (*n sc reflektuje v germáuštině jako un). Z toho, co jsme právě vyložili, můžeme uzavřít, že genetická příbuznost je funkcí mezi jazyky, která záleží v tom, že ! každý výrazový prvek v každém z jazyků má funkci 28 k jednomu výrazovému prvku v každém z ostatních jazyků; a viděli jsme, že každá j e d no tlivá prvková funkce je podmíněna tím, kterými jinými výrazovými prvky je příslušný výrazový prvek obklopen a které místo v slově zaujímá. Takové určení genetické příbuznosti je definicí, která se nazývá operativní: je to definice, která poskytuje účinné kritérium, určitý prostředek k zkoumání a k rozhodování o tom, zda v daném případě genetická příbuznost je nebo není. Definice se, jak je vidět, zakládá na funkcích mezi jazyky a mezi jejich výrazovými prvky. Neříká sama o sobě nic o tom, jaká funkce je mezi různými výrazovými prvky jazyka na jedné straně a společnými vzorci, které stanovíme, na druhé straně — nebo jaká je to funkce, která existuje mezi každým ze zkoumany'ch jevů na jedné straně a systémem společných vzorců na straně druhé. Této funkci, jejíž podstatu jsme tedy dosud blíže nezkoumali, dáme nicméně již ted jméno: nazveme ji kontinuací; řekneme tedy, že výrazové prvky v každém z jazyků kontinuují společné vzorce a že každý systém jazyka nebo každý jazyk vůbec kontinuuje celkový systém společných vzorců. Budeme moci později vyložit, jaký smysl tomuto tvrzení přikládáme. Když jsme (s. 14) začali stanovovat prvkové funkce, učinili jsme tu obecnou výhradu, že neplatí bez omezení toho nebo onoho druhu. S těmito omezeními v oblasti působnosti prvkových funkcí jsme povinni sc vypořádat. Nepředstavují výjimky z prvkových funkcí, jestliže výjimkami chceme rozumět jevy, které libovolně a nepravidelně porušují dané pravidlo. Představují odchylné případy, tzn. určitě vymezené a určitě ohraničené a vlastními pravidly se řídící oblasti, pro něž prvkové funkce neplatí a které tedy musí být předem vyloučeny z úvahy, když jde o stanovení prvkových funkcí. S prvkovými funkcemi je tomu právě tak jako se zákony; některé z nich neplatí pro cizí státní příslušníky: když to víme, můžeme nechat cizí státní příslušníky mimo úvahu; pro občany státu platí zákon bezvýjimečně — a pro cizí státní příslušníky platí zákony jiné. Odchylné případy nejsou nikdy toho druhu, že by se jisté výra- zové prvky v jazyce vymykaly principu prvkových funkcí. Řekli jsme už, že každý výrazový prvek v jazyce vstupuje clo prvkových funkcí s jedním nebo více výrazovými prvky v jiných jazycích. Jc to tedy vždy celý systém výrazových prvků, co je zasahováno prvkovými funkcemi, a nikdy uvnitř tohoto systému nenacházíme žádnou enklávu nebo nejaké prvky, které by bylo nutno nechávat mimo úvahu. Nejsou to jen jisté prvky v jednom jazyce, které mají funkci k jistým prvkům y druhém; všechny mají funkci ke všem; je to jedna jazyková stavba, která má funkci k druhé. Odchylne případy záležejí v tom, že jisté znaky (např. jistá slova) nějakého jazyka nejsou zasahovány prvkovými funkcemi stejným způsobem jako jiné znaky. Jsou znakyT zvláštního druhu (inj. jisté typy slov), jejichž prvky nevstupují do týchž prvkových funkcí jako prvky jiných znaků (jiných slov), a tyto znaky (slova) zvláštního druhu je třeba definovat a nechat mimo tivahu, kdyrž registrujeme prvkové funkce. Odchylné případy nezasahují prvky jako takové, nýbrž výlučně znaky, v něž .se prvky spojují, a funkce, do nichž tyto znaky a jejich prvky vstupují v jazykovém úzu. Než budeme moci uvést odchylné případy, musíme si proto říci něco o prvku a o znaku, o různých druzích funkcí mezi prvky a mezi znaky v témž jazyce a o jazykové stavbě a jazykovém úzu. JAZYKOVÁ STAVBA A JAZYKOVÝ TJZUS ■ I Každý jazyk sc nám jeví jako systém znaků, tj. jako systém jednotek výrazu spjatých s nějakým obsahem. Takovými znaky jsou slova. Ale i části slova mohou být znaky: [např. -I je v češtině znakem infinitivu slovesa (déla-t, umé-t, pracova-l)i\ -s je v angličtině a v dánštině znakem genitivu podstatného jména {Peter's father, Peter-s far „Petrův otec") a v dánštině i znakem pasíva (dette ord skrive-s med stort „toto slovo se píše s velkým písmenem'*). [Slovo ritk-a je znak, který se skládá ze 2 různých menších znaků, slovo ne-u-věř-i-tet-n-ý znak skládající se ze 7 různých takovy'ch znaků.] Znak může záležet v jednom prvku výrazu spjatém s jedním prvkem obsahu, např. český znak -t jc tvořen výrazovým prvkem řas ním spjatým prvkem obsahovým „infinitiv", znak -s v angl. Pelers father nebo dán. Peter-s far je tvořen výrazovým pivkem s a s ním spjatým prvkem obsahovým „genitiv"; nebo může být znak — jak po stránce obsahové, tak po stránce výrazové —■ tvořen kombinací dvou nebo více prvků; tak např. [čes. znak -ám v zen-ám, který se skládá ze 2 výrazových prvků: á a m a s nimi spjatých 3 prvků obsahových; „plurál", „dativ" a „ženský rod", nebo] dán. znak -en v hest-en, který se skládá ze 2 výrazových prvků: e a n a 3 s nimi spjatých prvků obsahových: „určitost", „singulár" a „společný rod". Pozorujeme-li tištěný nebo psaný text, vidíme, že se skládá ze znaků, a ty se skládají z prvků, které za sebou následují v určitém směru (píšeme-li latinskou abecedou, jdou za sebou zleva doprava, píšcme-li bebrejskou abecedou, zpTava doleva, píŠeme-li mongolskou abecedou, shora dolů — vždy však jdou za sebou 30 31 y určitém směru); a slyšíiue-li mluvený text, skládá se pro nás ze znaků a ty opět z prvků, které za sebou následují v čase: některé se vyslovují napřed, jiné potom. Znaky tvoří řetěz a prvky každého znaku tvoří rovněž řetěz. Funkci (závislost, souvislost), která existuje mezi znaky nebo prvky uvnitř téhož řetězu, můžeme nazvat spojením: znaky nebo prvky jsou navzájem spojeny v řetěz. Vezmemc-li [český znak, jako např. slovo les], můžeme z něho tvořit jiné znaky tak, že dosadíme na místo každého prvku jiné prvky. Můžeme provádět tako\ nu operaci jak s obsahovými prvky, tak s výrazovými prvky, tvořícími daný znak: chceme se zde však omezit na prvky výrazové, které jsou snáze přistůjme; můžeme tcdyr každý výrazový prvek, který' je součástí znaku /es. nahradit jinými výrazovými prvky a tvořit tak nové znaky: les pes nes ves tes; les lis los las; les lev led let len lep aj.] Můžeme znázornit znak les jako vodorovný' řetěz, probíhající zleva doprava a pak pod každý z jeho prvků do svislého sloupec umístit ostatní prvky, které mohou být dosazeny na jeho místo: [/ « í pod t) i n ■ • ' . . .] Takové svislé sloupce, jak jsme je zde sestavili, nazveme paradigmaty; paradigma prvků bude tedy znamenat třídu prvků, které mohou být dosazeny na totéž místo v řetězu. [/ e s] je řetěz; [Ipv]... jc paradigma. Funkci, klerá existuje mezi členy paradigmatu, nazveme poměrem. Mezi [/, e, s] máme spojení; mezi [/, p, v, s, t] máme poměr. Podstatné nyní je, že nemůžeme umístit kterékoliv prvky do kteréhokoli paradigmatu. To, co nás v dané chvíli zajímá, je to, že tak mohou vznikat znaky, kterých se dosud [v češtině neužívalo (např. lus, ler);] takové znaky- jsou jazykově možné v tom smyslu, žc pravidla, která platí pro spojování prvků v [češtině], také takové útvary připouštějí. Můžeme však vytvořit i takové sestavy prvků, které by byly v rozporu s těmito pravidly; nemohli bychom např. 32 i*-O utvořit [český] znak milí nebo ttlgt nebo mbt. Prvky jsou sice každý 0 sobě správné, ale jsou spojeny nesprávným způsobem a takový znak je nemožný. Můžeme tedy utvoril paradigma skládající se jen z prvků, které mohou být dosazeny na určitá místa v řetězu a ne na jiná místa. Takové paradigma budeme nazývat ka tegorií. Prvky c, i, o náležejí Ledy k jedné kategorii, /, />, v k druhé. Fakt, klcrv jsiiii- in konstatovali, že totiž existují určitá omezení V tvoření znaků, jc ovšem získán zcela vnějším pozorováním jazyka. Vy šli jsme přitom z jazyka, tak jak se nám zcela bezprostředně jeví, tj. jako určitý systém znaků. Zaniyslímc-li se nad tímto faktem hlouběji a položíme si otázku, v čem tato omezení v tvoření znaků záležejí, která je to strukturní zvláštnost jazyka, jež způsobuje, že nějaký znak nemůže tu mít jakoukoli stavbu, najdeme příčinu toho v lom, že existují určitá pravidla pro stavbu slabiky. To, že nemůžeme mít [česky' znak nult nebo mgt nebo mbt,] má následující důvody: 1. [v češtině nemůžeme mít slabiku, která by zněla mdt nebo mgt nebo mbt; kdyby to bylo možné, mohly by mdt, mgt, mbt v češtině zcela dobře být znaky; byly by právě tak správné jako les, lis a los nebo jako lus a ler, které představuji v češtině nevyužité znakové možnosti, avšak nicméně znakové možnosti, právě proto, že jsou vytvořeny ve shodě s českými pravidly pro stavím slabiky;] 2. [v češtině nemůžeme mít slabiky končící se na -mdt, -mgt nebo -mbt; kdyby to bylo možné, byly by mdt, mgt, mbt zrovna tak správné znaky jako např. -s nebo -sk (šel-s, voj-sk), které netvoří samy o sobě slabiku, ale jsou v češtině upotřebitelnými znaky, protože české slabiky mohou končit na -s, -Is, -sk atd.;] 3. |v češtině nemůžeme mít slabiky, které se začínají na mdt-, mgt- nehu mbt-; kdybychom je měli, nebylo by vyloučeno uznat mdt. mgt. mbt za české znaky; musely by se v takovém případě při použil i s /.d v předrazit před slabiku (jako třeba vz ve vz-tlak, vz-let), jii.iv i- Ink jako se -s, -sk vždy připínají za slabiku;] I \'- češtině nemůžeme mít slabiky, které se končí na -md, -mg ■i. I.., ml,, .mi slabiky, které se začínají na dl-, gt- nebo bt-; kdyby-• liom |i moli, nebylo by ani vyloučeno uznat mdt, mgt, mbt za 33 české znaky; musely by pak být pouze použity tak, že by přesahovaly z jedné slabiky do druhé: amd-ta nebo am-dta atd.l Zjišťujeme tedy, že možnosti znaku prosto závisejí na možnostech slabiky. V jazykové stavbě uemámc zvláštní pravidla, jak má znak vypadat: může by't sám o sobě slabikou [např. les] nebo ne [např. fc, -s], a může se skládat ze dvou nebo více slabik [lak znak, který jsme právě zavedli, parudigmai se skládá ze čtyř slabik, kategorie z pěti slabik]. Máme však v jazykové stavbě zvláštní pravidla pro to, jak mají vypadat slabiky, a těmto pravidlům se musí přirozeně podřídit také znaky, takže žádný znak nemůže bvt stavěn způsobem, který by byl v rozporu se stavbou slabiky. Co je to nyní slabika? Slabika není znak [slovo paradigma se např. skládá ze čtyř slabik, ale žádná z nich není znakem]: jen zcela náhodně může slabika spadat v jedno sc znakem, poněvadž znak může být mj. tvořen jednou a pouze jednou slabikou (jako v případě [les]); ale ani v takovém případě nejsou slabika a znak totéž; [první část slova ondatra je tatáž slabika jako on, nikoli však týž znak]. Slabika1 je něco jiného: je to j cd u o l a prvků, která vznikla tak, že jistóprvky vstupují navzájem ve spojení. Jak může být slabika složena, záleží na tom, v jaká spojení mohou prvky vstupovat, a zde platí pro každý prvek nebo pro každou kategorii prvků zvláštní pravidla. Řekli jsme nahoře, že [e, o a i v češtině] patří k jedné kategorii, [l,p a v] k druhé. Kategorie, k níž patří e, i a o, nazýváme vokály; kategorii, k níž patří l, p a v, nazýváme konsonanty. Vokály mají tu vlastnost, že samy- o sobě mohou tvořit slabiku (o-na); konsonanty tuto vlastnost nemají. O vokálech a konsonantech platí nadto, že mohou vstupovat navzájem ve spojení uvnitř slabiky- anebo vytvářet společně slabiku. Avšak pro spojení vokál -j- vokál v téže slabice a konsonant -f konsonant v téže slabice platí jistá omezení; nemůže se spojovat každý prvek s každým prvkem téže kategorie, nýbrž pouze některé s některými. A pravidla, která pro taková spojení platí, mohou dokonce určovat, že např. jisté konsonanty smějí se spojit navzájem pouze v určitém pořadí, nikoli v libovolném pořádku: [česká slabika může např. končit na -nk (břink, bank), nikoli však na -fen.] Každý prvek v jazyce náleží tedy k určité kategorii, která je de-íinována jistými možnostmi spojení a vyloučením jiných možností 34 .pojem'. 'Vylo kategorie sc svými definicemi vytvářejí systém prvků |.i/vka neboli lo, co nazýváme stavbou j azyka. Z této jazykové „tavby vyplývá, jak mohou vypadat slabiky jazyka a jak vypadat Nemohou; a z toho opět plyne, jak mohou vypadat znaky jazyka a jak vypadal' nemohou. |/. jazykové stavby češtiny plyne, že smíme tvořit takové slabiky (nko např. ma sa ta mase le mi si ti mul sal táhne! sel tel mil sil lil mul -ml lul nul sil let mil sil lit. To můžeme vyčíst z onoho malého J.......m. které JMiie podali na s. 32. A všechny tyto slabiky v kolku také v českých slovech nacházíme. Nemusí tomu být o\/iem vždy lak, že možnosti slabiky, které můžeme vyvodit -/, jim kuvé slavliy, skutečně také jsou (v jazyce) využity. Z pravidel |ii*\ kn\é stavby plyne, že smíme tvořil ěeské slabiky počínají,-( nu id-, s/ftf, Tu vnuk vidíme, že např. možnosti slabik stra, ••mm u -.!»,,/ |.....i \ .i line fakticky využity, nikoli však např. .,,,„•./, n- Im -.,,«/. | AvSidt pro toto využití možnost í jazykové stavil tuhu výliéi /. nieli nedují se stanov il žádná pravidla; zda ta či ona ino7.no i je využitu nebo vybrána, je pouhá náhoda. Néeu y.eeki podobného plaťi 0 znacích. Z toho, že znak jako každý jmý |-e|e/. \ jazyce se imisi podřizoval pravidlům jazykové stavby ,,i„ i vonní slabiky, vyplývá, že jisté možnosti tvoření znaků jsou vyloučeny; n zároveň že všechny ostatní možnosti tvoření znaků I -m pupu itěiiy. [Sborn uvedené možnost i slabik ma, sa, ta atd. I on prutu luké inužnusl mi znaků: neznáme však české znaky, kleié by zněly litr, hos, MMÍ.j Tu jsou nevyužité znakové možnosti; ii že právě ly jsim nevyužilé, kdežto jiné jsou využité, je pouhá náhodu. A nadto: mátne na vidi využít, je, kdykoli se nám zachce. |MMo..... zíira zavést české slov o s tím nebo jiným významem, které bude linii lni, fee.s' nebo mul (přirozeně za předpokladu, že jim jazykový úzus dá svou sankci — M. D.)J To si můžeme dovolit, pruložc liilu spojení prvků jsou možnými slabikami, což znamená, ze i\ prvky, v. nichž se skládají, jsou v stavbě jazyka určeny mj. k hunu, aby zaujímaly tato místa. Jazyk se nám, jak jsme dříve řekli, zcela bezprostředně jeví jako n\nlém znaků. INyní si však uvědomujeme, že jazyk je ve skutečnosti především něco jiného, totiž systém prvků, které jsou určeny k tomu zaujímal určitá místa v řetězu, vstupovat v určitá spo- 35 jcní, zatímco do jiných vstupovat nemohou. Těchto prvků můžeme pak ve shodě s pravidly, která pro ně platí, použít k tvoření znaků. Poěet prvků a možnosti spojení každého prvku jsou dány v jazykové stavbě jednou provždy. Jazykový úzus určuje, kterých z těchto možností využijeme. Můžeme z toho vyvodit, že chceinc-li popsat nějaký jazyk, ze všeho nejhorší by byl ten postup, který bychom snad při povrchním a vnějším pozorování považovali za nejsamozřejmějšl a za jedině použitelný: totiž začít s výčtem znaků, kterých se v daném jazyce užívá. Je samozřejmé, že chccme-li se naučit jazyku, nestačí znát jazykovou stavbu, ale je třeba znát také jazykový úzus; avšak jazykový úzus předpokládá jazykovou stavbu a k studiu jazydtovéko úzu můžeme si nesmírně zkrátit cestu lim, že začneme se studiem jazykové stavby. Výrazových prvků jazyka je velmi omezený počet; obvykle kolem dvaceti a velmi zřídka přes padesát. Počet slabik v jazyce se dá často vyjádřit čtyřmístným číslem. Avšak počet znaků může jít do desíti tisíců, ano, je v důsledku povahy jazyka neomezený. Seznam znaků jazyka, slovník, zůstává vždy nutně neúplným, inj. proto, v,,: vznikly nové znaky, zatímco se slovník zpracovával, a ještě více nových znaků vzniká, zatímco se slovníku používá. A přece je jazyk, v němž sc tyto nové znaky tvoří, stále týž jako tehdy, když se slovník začal zpracovávat. Vskutku jazyk zůstává týž, pokud jazyková stavba je táž, a to i tehdy, když se stane základem různých úzů, různých použití. [Čeština zůstává češtinou,] i když se do ní zavedou nová slova, jen když jsou tato slova tvořena z týchž prvků a podle týchž pravidel stavby slabiky jako slova dosavadní. Je to tedy jazyková stavba a pouze ona, co podmiňuje totožnost a stálost jazyka. Pokud máme touž jazykovou stavbu, můžeme s plným právem říci, že máme týž jazyk. Bez tohoto kritéria museli bychom se spokojit zjištěním, že se jazyk neustále mění a žc se každé ráno probouzíme k jinému jazy-ku, než jsme měli včera; v ranních novinách nacházíme každou chvíli ten nebo onen znak, který je[včeštině] nový, nebo aspoň pro nás nový.Abez tohoto kriLéria bychom nikdy nemohli s jistým oprávněním říci, že ovládáme nějaký jazyk: není nikoho, kdo by znal, byť jen pasivně, všechny znaky, kterých bylo [v češtině] užito a kterých se denně 36 nalívá v různých oborech, v různých krajích nebo v různých pro- i fedích. Slavba jazyka není však jen tím, co podmiňuje jeho totožnost, je i lim. ví> tvoří základ různosti mezi jazyky. Ten, kdo zná jen jeden jassj k nebo několik málo jazyků zhruba stejné stavby, bude mi kloněn vířil lomu. žc pravidla, která tam platí pro spojování pí vlui. j.nu abychom lak řekli —přírodně nutná. A řckncmc-li mu. f.v In nebu ono spojeni není [včeštině] přípustné, bude asinaklo-i.....ti....... vidci příčinu V lom, že se takové spojení vůbec nedá lidskými iitln\iillv vyslovit. Vc skutečnosti je to všakpoplatno výluě-iM luhu vlastním výslovnostním zvyklostem. Co se týká spojení bliinK. je velmi málo loho, eo je nemožné; naše mluvidla jsou od přírod y pravými všeumělci; zvykli jsme si pouze na to, dělat jen iirhiiir / | ■. 111 % I > 11. které bychom mohli provádět, kdybychom mlu-v ■■ll.i llllllk i\ n ili, l/n, k jinému cíli než lomu, kléry je dán právě v mim iitali-IAtině; lid, pí!,' (se zněl}'mi resp. nennpjalýini sou-lilin Imini n n kouři) jsou nemožná slova v češtine, ale zcela dobrá ulova v angličtine (kde znamenají po řadě „vzlyk"', „vedl, veden" n „prime"). /. jíruzínšliny (na Kavkaze) můžeme uvést slova jako vlmdänm ,, jím", milni „bóra", iiiklwitare „kousající", dsqali „voda", dova, která by Cccu (a stejně lak Němec nebo Dán) z hlediska \mIi zvyklostí pokládal za nevyslovitelná. Naše česká spojení I no právě lak nezvyklá a právě lak obtížná pro lidi, jejichž ma- ii i iiii.i inii podsíním- ji...... jazykovou stavbu: česká slova jako e//i. plxt, krk, srst jsou nemožná nejen ve francouzštině, angličtině a jiných západních jazycích, ale např. i v ruštině a polštině, neboť ziii In v v. těchto jazyků nezná slabičné ral, Lhát a rtiát by byda není v bídnými slovy v němčině, dánštině, francouzštině nebo an-uličtinč, ale jsou zcela správnými slovy v češtině. Slova jako íkvOHt ucho Ctnost by působila Finovi téměř nepřekonatelné potíže, protože finština nepřipouští hromadění souhlásek na počátku sla-lokv (podobné potíže by působila Francouzi německá slova jako Scliwanz „ocas" nebo Strumpf.,punčocha", protože francouzština nepřipouští opět hromadění souhlásek na konci slabiky). ] ' - 'IVniii poměr mezi prvkem a znakem, o němž jsme tu hovořili, je \ lnul ní tajemství v celém podivuhodně praktickém mechanismu | (iny kil i aiu......bii bychom být v pokušení říci: to. geniální v.kon- i 37 strukci jazyka: máme vždy možnost tvořit novo znaky tak. že prosté sestavujeme nějakým novým způsobem staré známé prvky podle starých známých pravidel; prvků, které se sestavují, a pravidel, podle nichž je sestavujeme, je velmi málo a rychle se jim naučíme. Hrst prvků s příslušnými pravidly spojování, dané jednou provždy, poskytují prakticky neomezeně velký počet kombinačních možností a tím i znaků. Systém prvku je jednou provždy ukončen, avšak systém znaků je produktivní; prvky tvoří zavřenou, znaky však otevřenou řadu; počet prvků je uvnitř téhož jazyka neproměnný: počet znaků se může zvětšovat podle potřeby a přání kolektivu nebo jedince {např. básníka nebo technika), nebo se může naopak zase omezovat, jistá slova i nohou vypadnout z jazykového užívání, být odstránená, protože jsou nadbytečná anebo nežádoucí. Tím, že systém znaků je takto plynulý, nemá platnost jen pro určité stavy nebo situace, ale může se neomezeně přizpůsoboval; nej rozmanitějším stavům nebo situacím novým. Žádný jazyk není proto vázán na nějakou určitou pojmovou oblast, na nějaké určité prostredí nebo na nějak v určitý kulturní okruh; znalci indiánských jazyků právem zdůrazňuji, že tyto jazyky byly by právě tak vhodné jako každý jiný, aby mokly byl výrazem západoevropské kultury, i když, sloužíce indiánské kultuře, neměly dosud ještě příležitost vytvořil znaky pro mnohé z našich technických, vědeckých a jiných pojmů; jakmile se však pocítí potřeba, budou moci vytvořit lakové znaky způsobem plně odpovídajícím danému účelu. Každý jazyk má kromě dosud užívaných znaku prakticky nevyčerpatelný zásobní fond dosud nevyužitých znakových možností. Můžeme si proto představit jazyk využitý více různými způsoby, jedné a téže jazykové stavbě mohou odpovídat nejrůznější jazykové úzy. Mohli bychom vzít eelý [český] slovník a všechna slova, která v něm jsou, nahradit jinými, nově utvořenými slovy, která v něm nejsou; přitom bychom mohli stále uchovávat celou [českou] jazykovou stavbu: užívat týchž prvků jako dosud a spojovat je v slabiky podle stejných pravidel jako dosud. Zatímco jedné a téže jazykové stavbě odpovídá takto více různých možných jazykových úzů, obráceně to neplatí: jednomu a témuž jazykovému úzu může odpovídat pouze jedna jazyková stavba. Ve funkci, která je mezi jazykovou stavbou a jazykovým územ, vystupuje jazyková stavba jako konstanta a jazykový úzus jako proměnná. Můžeme proto vším právem říci, že je to jazyková stavba a nikoli jazykový úzus, co určuje identitu jazyka a dc-linuje tento jazyk v protikladu k(c kterémukoli) jinému. Jazyková stavba tedy stanoví, s kolika prvky je třeba operovat a jak se každý z těchto prvků může spojovat s druhými prvky. Nic více. Všechno, co lze nadto v jazyce pozorovat, může vzhledem k těmto konstantám variovat, a je tedy užíváním jazyka. To platí zejména o tvoření znaků, jež není ničím jiným než využitím znakových možností. Ale 'jiné věci jsou proměnné vzhledem k jazykové stavbě a náležejí tedy k užívání jazyka. Označování nebo pojmenovávání prvků (srov. s. 14) není stanoveno jazykovou stavbou a může tedy v poměru k ní libovolně variovat; prvky v jedné a téže jazykové stavbě mohou být označeny nebo pojmenovány libovolně, jakýmikoli způsoby, jen když zůstane zachován počet prvků, jak to vyžaduje jazyková stavba. Prvky můžeme např. pojmenovat graficky, tak, že každý prvek je označen svým písmenem. Tato písmena musí být navzájem odlišná, jinak však mokou vypadat zcela libovolně. Jejich formu, jejich barvu atd. můžeme libovolně vybírat a libovolně ji obměňovat, a přitom stále zachovávat touž jazykovou stavbu. Touž jazykovou stavbu mohli bychom označit nově vynalezeným systémem písma, nějakým kódem se zvláštními písmennými znaky, který jsme si smluvili, a přesto by jazyk, který jsme takto označili, zůstal týž. Můžeme např. označit [české] výrazové prvkyr pomocí jiny'ch abeced než latinské nebo pomocí Mor-seovy abecedy a bude to stále bezvadná [čeština]. Prvky mohou být ovšem pojmenovány také zvukově, tak, že každý prvek bude ozna-éen svou specifickou zvukovou vlnou, a je jinak lhostejné, které zvukové vlny to jsou, jen když jsou navzájem dostatečně odlišné (lidské ucho se může ostatně vycvičit, aby rozeznávalo velmi jemné nuance; plat! tu totéž, co bylo ui řečeno o mluvních orgánech; také ucho je všeuměl: ale speciálním výcvikem, který dostalo, aby rozlišovalo nuance, které hrají úlohu v mateřštině, je oslabována jeho schopnost rozbšit nuance, které hrají úlohu v jiných jazycích u ty jsou často takového druhu, že se nám z hlediska zvukových návyků mateřštiny zdá fyzicky nemožné postihnout rozdíly mezi W nimi); je rovněž lhostejné, jak jsou zvukové vlny produkovány: zda gramofonem, filmovým páskem, mluvicím strojem, signálovou píšťalou či lidskými ústy a hrdlem. Prvky jazykové stavby mohou být rovněž pojmenovány, např. pomocí vlajek s různými figurami ěi v různých barvách; takovým způsobem se dorozumívají námořníci v celém světě navzájem pomocí internacionálního signálního systému anglicky nebo kterýmkoli jiným jazykem; různá válečná loďstva mají své zvláštní vlajkové kódy podobného druhu, pomocí nichž mluví mezi sebou v své mateřštině. Ruční abeceda hluchoněmých je dalším takovým příkladem zvláštního označení nebo pojmenování výrazových prvků jazyka. Mohli bychom zůstat na příkladech toho druhu nebo bychom mohli podle stupně své vynalézavosti konstruovat nové, a vždy by jich bylo lze použít, abychom realizovali jednu a touž jazykovoti stavbu, mluvili jedním a týmž jazykem. Prvky jazykové stavby připomínají veličiny, s nimiž pracuje algebra: veĽčiny jako «, b, c, x,y, z atd., za něž můžeme v aritmetice dosadit různá číselná označení (číselné hodnoty) a v praktickém počítání různá pojmenovaná čísla s různými pojmenováními počítaných předmětů. Zachováme-li jen v algebře dané předpoklady, můžeme ostatně označovat a pojmenovávat veličiny, jak chceme. Sákneme-li k přirovnání, které by se dalo i dále rozvést, můžeme říci, že jazyk je zařízen podobně jako hra, např. hra v šachy nebo v karty". Prvky jsou kameny nebo karty; tak jako různé hry, mají také různé jazyky zcela nebo částečně různá hrací pravidla. Tato pravidla udávají, jakým způsobem je možné nebo není možné daného prvku, daného kamene, dané karty použít. Hrací pravidla omezují v jistém stupni možnost kombinací, avšak jako v šachu, tak i v jazyce je počet možných kombinací, možných tvoření znaků nepřehledně veliký. Soubor pravidel, která udávají, kolik kamenů je ve hře a jak každý z těchto kamenů se může kombinovat s druhými, můžeme nazvat stavbou hry a ta je odlišná od užívání hry stejně tak, jako je jazyková stavba odlišná od užívání jazyka. K popisu užívání hry (a tedy i k návodu, jak hrát—M. D.) by měly patřit nejen informace o tom, jak si můžeme počínat (neboť to je stavba hry), ale také o tom, jak si v daných situacích obvykle počínáme nebo jsme si dosud fakticky počínali (neboť to je užívání 40 hry); tedy které kombinace jsou za daných podmínek obvyklé — právě tak jako při popisu užívání jazyka bychom museli dát informace o tom, kterých znaků se v daném jazyxe v určitém časovém okamžiku a v určitém prostředí za daných podmínek obvykle užívá. K popisu užívání hry by kromě toho měly rovněž patřit informace o tom, z jakého materiálu jsou obvykle kameny vyrobeny nebo byly dosud vyráběny, popř. se nejúčelněji vyrábějí, a jaký má každý kámen nebo každý druh kamenů obvyklý vzhled nebo jaký měl dosud vzhled (jezdec v šachu vypadá jako koňská hlava atd.). A právě tak návod k užívání jazyka by měl zahrnovat rovněž informace o tom, z jakého materiálu (písmenných znaků, zvuků atd.) jsou prvky vytvořeny a jaké mají jednotlivé písmenné znaky, zvuky atd. příznačné vlastnosti. Každé užívání hry předpokládá stavbu hry, nikoli obráceně, a jedné a téže stavbě hryr může odpovídat rozmanitost v užívání hry. Stavba hry zůstává stejná, ať použijeme daných pravidel jakkoli; právě proto může jedna a táž stavba hry být vynžita k stále novým kombinacím, k stále novým hrám, právě tak jako jedna a táž stavba jazyka může být využita k vytváření stále nových znaků. A stavba hry zůstává táž, i když zhotovíme kameny z jiného materiálu nebo jim dáme jiný vzhled; v tomto ohledu dává stavba hry típlnou volnost, jen s tím omezením, že kameny, které mají jiná kombinační pravidla než druhé, musí být dostatečně zřetelně odlišeny. Můžeme v této souvislosti připomenout, že je možné hrát šachy telegraficky, aniž bychom vůbec použili kamenů; prvky hry jsou tu označeny grafickými Morseovými znaky. Užívání jazyka snadno přivádí ty, kteří ho užívají, k tomu, aby s ním více nebo méně vědomě svazovali jisté představy velmi různé povahy. Také tyto představy můžeme spolu počítat k užívání jazyka; k jazykové stavbě přirozeně v žádném případě nepatří. Jsou to zpravidla představy, které se tím nebo oním způsobem svazují přímo s vnějším obrazem označení, tedy např. se zvukovy'm obrazem nebo s písemným obrazem; shledáváme, že některé jsou krásné a jiné ošklivé, nebo že některé se sobě podobají a jiné nikoli, nebo že některé se podobají něčemu vně jazyka a jiné ne. K tomu-lo poslednímu typu patří to, co obvykle nazýváme zvukovou (hláskovou) symbolikou; protože slova jako [čes. titěrný, dítě, 41 miminko, něm. winsig „titěrný", Kind „dítě"] obsahují prvek, který se v jazykovém obyčeji zvukově omačuje (hláskou) i, a protože všechna tato slova tak či onak svým významovým obsahem budí představu malosti, může vzniknout dojem, že je nějaká neurčitá souvislost mezi zvukem (hláskou) i a představou něčeho malého. Poznamenejme ihned, že obojí, jak to, zda se hláska nebo písmeno podobá nebo nepodobá jiné hlásce nebo písmenu, tak i to, zda se hláska nebo písmeno podobá nebo nepodobá něčemu vně jazyka, je zcela subjektivní: zda se něco něčemu jinému podobá nebo nepodobá, závisí zcela na lom, z kterého hlediska přistupujeme k srovnávání: něco se nikdy nepodobá něčemu jinému po všech stránkách, nvbrž pouze po někleré stránce nebo po některých stránkách a při dostatečné vynalézavosti můžeme vždy nalézt tu nebo onu stránku, jíž se dvě věci sobě podobají, jakkoli jsou po ostatních stránkách rozdílné. Na mém psacím stole stoji látkový psík, svým tvarem sc podobá psovi: látkou, z níž je zhotovrn, se podobá nejspíše vázanému čistítku na dýmky; svou barvou se podobá špinavé sněhové břeč-ce... atd. atd. Stejně tak můžeme stanovil vzájemnou podobnost mezi kterýmikoli dvěma hláskami jazyka nebo mezi kterýmikoli dvěma znakovými významy, jen když máme dostatek fantazie. Všechny tyto představy, které se váží k vnějšímu obrazu označení, mohou se přirozeně také vázat k obvyklým spojením, do nichž označení ve shodě s požadavky jazykové stavby obyčejně vstupují, ledy např. k znakům a k spojením znaků, k obratům, rčením atd. A mnohé z těchto představ, protože jsou přímo nabízeny řamým jazykovými materiálem nebo protože jsou motivovány příčinami platnými pro uživatele jazyka v daném okamžiku a v daném prostředí, mohou se stát kolektivními, takže většina členů jazykového společenství více nebo méně jasně má právě ty představy nebo se snadno dá přesvědčit o tom, že je má. Je to právě souhrn všech takových představ, co obyčejně nazvS á tne jazykovým citem nebo jazykovým povědomím. Ten je, jak patrno, jevem psychologickým a musí být zkoumán ve spolupráci mezi psychology a lingvisty; je to ovšem oblast zatím většinou neprobádaná. 42 TVOftENÍ ZNAKŮ Jelikož jazykové společenství má na vůb, které nové znaky chce zavést a kterých dosud užívaných znaků sc chce vzdát, je jasné, že jazykový cit, jazykové povědomí, zvláště pokud je kolektivní, bude tu rozhodujícím faktorem. Případy odporující prvkovým funkcím, o nichž nyní chceme pojednat, spočívají právě na tom, že znak může býl na základě daného jazykového citu přetvořen nebo nově vytvořen. Protože jazykový cit, jak jsme viděli, je oblastí velmi málo prozkoumanou a protože nadto samou svou podstatou je nesnadno uchopitelný', mohlo byr se zdát, že nám bude působit nesnáze vymezit tyto protipřípady exaktním způsobem. Jestliže to přesto jde, je to tím, že jazykový cit můžeme ve velké míře nahradit objektivními faktory (zvukovými, jazykovými atd.). k nimž se tento cit váže. Probereme nyní ncjdňlcžitější druhy tvoření znaků a ukážeme, jak při nich dochází k případům odporujícím prvkovým funkcím. J. Funkční přetváření znaku 1. Prvkové působení. Máme-li řetěz prvků (např. slovo), může některý prvek v řetězu způsobovat, že na jiném místě v témž řetězu vystupuje jiný prvek, než který bychom očekávali. Příklad: Na základě indoevropských prvkových funkcí bychom očekávali, že předložce, kteTá se jeví jako stsl. prě- lit. per- gót. /im- ir. ire řec. per peri perí stind. pári (slovo, které v různých jazycích znamená něco jako „okolo, skrze, pro") by odpovídalo i 3 latinské per, s r vzhledem k funkci uvedené na s. 17. V latine toto slovo také skutečně zní per. To může být nyní spojeno se slovem ager „pole, země, oblast" v sloveso peragräre „chodit skrze (přes) země, tzn. cestovat, putovat", k němuž se dále tvoří příslovce per-egri per-egrě „mimo zemi, za hranicemi" (e místo a je podmíněno okolnostmi, od nichž v tomto okamžiku můžeme odhlédnout), a od toho se konečně odvozujeper-egrlitus „cizinec, vystěhovalec". Všechno to souvisí s prvkovými funkcemi. Avšak toto slovo může znít také pelegrinus, což je podoba, kterou známe z nápisů; a různé románské formy téhož slova (it. pellegrino šp. pelegrino fr. pélerin) předpokládají vulgárne latinský vzorne "pclegriiw. Právě tato latinská podoba musela být ostatně přejata do germánštiny: sthn. piligrirn (nhd. Pilgrim, Pilger) dán. pil(e)-grim. Avšak tato podoba s / není ve shodě s prvkovými funkcemi. Vděčí za svou existenci prvkovému působení: jeden prvek v slově, a to r v slabice -grl-, působí, že dostáváme / místo r v slabice re, takže na tomto místě v slově vystupuje prvek jiný než očekávaný. V příkladě, který jsme uvedli, je příčina odchylky zřejmě ta, že týž prvek r by měl stát na dvou místech v slově. Jde tedy o příčinu psychologickou: za daných podmínek je totiž obtížnější podržet dva stejné prvky než různé. Protože je tento případ psychologické povahy, nemůžeme nikdy říci předem, nastoupí-li, či ne. Ukázalo se však, že je možné stanovit obecné zákony, které dovolují předvídat, 1. jakou zvláštní strukturu mají slova, která mohou být podrobena takovému přetvoření, takže je při zkoumání prvkových funkcí lze ponechat stranou, a 2. který prvek v slově dané struktury bude změnou zasažen v případě, že ke změně dojde. Než to ukážeme, můžeme říci obecně, že ten prvek, který se dosadí do nějakého znaku na místo jiného prvku, když je tento znak přetvářen prvkovým působením, vždy bude nějaký prvek, který je jíž danou jazykovou stavbou uznán; přetvoření neznamená nikdy zvětšení nebo zmenšení inventáře prvků jazyka; přetváření se děje ve shodě s pravidly pro tvoření znaků, která se dají vyvodit z pravidel jazykové stavby pro užívání prvků. Co st; týče výběru dosazovaného prvku, zůstává však v tomto rámci jistá volnost (za předpokladu, že jazyková stavba pro příslušné místo v slabice připouští volbu mezi dvěma nebo více možnostmi); jednotliví mluvčí vybírají tu ten prvek, kléry sc jim na základě jejich jazykového citu jeví nejbližší prvku vytlačovanému; dají Se však vždy prokázat objektívmi fyzikální (nejčastěji fyziologické) příčiny, proč se jedna hláska jeví mluvčím zvláště blízkou některé druhé, takže na základě obecné znalosti hláskového systému jazyka můžeme se značnou jistotou, a v mnoha případech s úplnou jistotou, předem říci, kterým prvkem bude daný prvek nahrazen. Jestliže na základě fonetického rozboru latinského hláskového systému (do něhož tu čtenáře nemůžeme uvádět) provedeme takovou předběžnou úvahu o hlásce r, dojdeme k jednoznačnému závěru, že tu může být nahrazena jedině hláskou /. Abychom mohli odpovědět na otázku, který prvek v slově dané struktury bude zasažen změnou, jestliže k takové změně dojde, musíme vzít v úvahu tři věci: 1. zda jsou příslušné prvky v slabice prízvučné, 6i neprízvučné; 2. zda stojí uvnitř slabiky v začátkovém, středovém, či koncovém poli [(v slabice jako blesk stojí b a i v počátkovém poli, e v středovém poli asalv koncovém poli; v slabice jako es chybí začátkové pole, e stojí v středovém poli, s v koncovém poli; v slabice jako se stojí s v začátkovém poli, e ve středovém poli a koncové pole chybí; v slabice e chybí jak počátkové, tak koncové pole)]; 3. zda stojí v poli samy [(jako s v es nebo v se nebo jako las v les)] nebo tvoří skupinu [(jako b a Z nebo S a A; v blesk)] a zda jsou kryté nebo nekryté (krytým prvkem se rozumí prvek v počátkovém poli, který následuje bezprostředně po prvku v koncovém poli předcházející slabiky: [Zc v ručka je v tomto smyslu kryté, kdežto v ruka je nekryté)]. Pomocí těchto určení můžeme stanovit zcela obecné zákony pro to, který prvek v nějakém slově může být zasažen působením jiného prvku. V následujících výkladech podáme jen několik ukázek těchto obecných zákonů. la. Disimilace. Disiinilací se rozumí takové prvkové působení, při němž se mluvčí vyhýbají opakování téhož artikulačního pohybu ve dvou prvcích. Příkladem na to je slovo pelegrlnus: dosazením / místo r se vyhneme opakování pohybu jazyka, potřebného 41 k vyslovení r. Jiný příklad nám poskytuje lat. tenebrae „tma"; odpovídá stind. támisrä a na základě prvkových funkcí (srov. s. 16) čekali bychom lat. m odpovídající stind. m; n vzniklo v lat. disimilací, jíž sc zabraňuje opakovaní záveru rtů, který se provádí při výslovnosti jak m, tak i b. Z tohoto posledního příkladu vidíme, že disimilace může nastat i tehdy, když oba prvky nejsou zcela totožné, jen když mají stejný charakteristický pohyb mluvidel. Avšak ve většině případů disimilace jde ovšem o úplnou totožnost, takže hlavní oblast slovní zásoby, která může být zasažena disimilací, a která tedy musí zůstat při zkoumání prvkových funkcí stranou, tvoří taková slova, kde týž prvek se vyskytuje dvakrát, přičemž mezi oběma jeho výskyty je jiný prvek nebo několik jiných prvků. Že v slově peregrlnus může být zasaženo disimilací jen první a ne druhé r, je dáno obecným zákonem, podle něhož prvek ve skupině v prízvučné slabice disimilujc vždy ten prvek, který stojí sám mezi samohláskami (nebo na počátku slova před samohláskou) — nikdy naopak. Bylo by tedy nemyslitelné, že bychom jako výsledek disimilace dostali peregUnus; niá-li být slovo peregrlnus podrobeno disimilací, je podoba pelegrlnus'jedině možným výsledkem. Působením téhož obecného zákona disimilujc se franc. cérébral „mozkový" v lidové řeči na célébral, contrario „protikladný" v galičtinč (severozápadní Španělsko) na contralio, imperatrice(m) „císařovna" v portugalštině na empänatriz, německé Schreiber v litevštině na skrýbělě „písař" atp. Jestliže v případě jako temebrae může být zasaženo (a v tomto případě fakticky zasaženo je) disimilací m a nikoli />, je to důsledkem obecného zákona, že ze dvou prvků, které jsou definovány na základě kritérií stanovených na s. 45 jako stejné, se disimilujc vždy první, nikdy poslední. V temebrae jsou m a b v tomto smyslu definovány jako stejné: stojí ob ě v n e prízvučné slabice (prízvučná je první slabika slova) a v začátkovém poli své slabiky a jsou obě nekryté; slabika s m předchází před slabikou s 6 — a musí tedy ustoupit m. V důsledku téhož zákona disimilujc se v lidové francouzštině militaire „vojenský" na mélitaire: obě i stojí v neprízvučné slabice a v středovém poli — disimiluje se tedy první i, nikoli druhé. 46 Když francouzské barbler „holič", odvozené od barbe „vous", se v němčině objevuje jako Hnlbier a v dánštině jako balbér, ale nikoli s obrácenou disimilací jako fíarbiel barbél, je to důsledkem obecného zákona, že prvek v koncovém poli prízvučné slabiky disimiluje prvek v koncovém poli neprízvučné slabiky, nikdy naopak. Proto se rovněž lat. arbor „strom", fr. arbre objevuje ve španělštině jako árbol a slovo marnior ve španělštině jako mármol a v lidové němčině jako Marmel. Jiný lakový obecný zákon říká, že krytý prvek disimiluje nekrytý, nikdy naopak. Tím se vysvětluje, že lat. číslovka qulnque „pět" se změnila na cinque, takže pak ve francouzštině zní cinq, v italštině cinque atd. Italské slovo tartufolo „lanýž" je přejato do němčiny jako tartuffel, ale podle tohoto obecného zákona se v němčině (i v dánštině) změnilo na Kartojfel. Výsledky disimilace quince a tarkojfel by byly nemyslitelné. lb. Meta teze. Metatezí rozumíme přemístění prvku z jedné slabiky do druhé. Mctateze se vyškytá ve dvou formách: 1. Přemístění jednoho prvku. To záleží vždy v tom, že jeden prvek ve skupině přeskočí z neprízvučné slabiky do prízvučné, nikdy jinak. Touto formou metateze vzniklo v italštině slovo eoccodrillo „krokodýl" místo latinského crocodílus; forma s metatezí zřejmě existovala \r pozdní latině a byla odtud přejata do střední horní němčiny, kde slovo rovněž zní kokodrille. 2. Přemístění dvou nebo více prvků. NejjednoduŠší a nejčastčjší případ je ten, že dva prvky v sousedních slabikách si navzájem vymění místa. Přemístění sc děje vždy tak, že dvě hlásky, které nenásledují ve výdechovém sledu po sobě, se navzájem přestavějí, takže pak následují ve výdechovém sledu po sobě. Výdechovým sledem se míní takový sled, při němž pohyby mluvidel se dějí zevnitř ven (z hrdla ke rtům), a nikoli obráceně. Mluvili jsme nahoře (s. 19) o dánském skrvese spä „věstit, prorokovat", latinsky specere „vidět"; toto slovo je známo rovněž ze staré indičtiny, kde zíií spásali. Z toho plyne, že společná indoevropská formule kořene je *spek-. Avšak v řečtině „vidět" se řekne sképtesíhai (z čehož se itij. odvozuje dobře známé slovo skepsis „prohlížení, vyšetřování" a skeplikós „kdo pozoruje nebo uvažuje", [přejatá do češtiny jako skepse, skeptik)]; to je důsledkem metateze, jíž se sled p-k změnil na sled k-p, neboť hláska k se tvoří více vzadu v ústech než hláska j>: hláska p je závěrová retná, kdežto hláska k se artikuluje tak, že se utvoří závěr inezi j azykem a (měkkým) patrem. Pro jiné druhy metateze platí jiné ohecné zákony, jimiž se tu nebudeme zabývat, lc. Haplologie, Rozumí se jí vynechání slabiky pro její podobnost (nebo nejčastěji totožnost) se sousední slabikou: [tragikomický -z&tragi(c)ko-kornický; mineralogie za mineralo-logie; koště za koštiště (z pův. chvosti-ště k chvost), nář. hiště za bičiště.] Téměř všechny obecné zákony, které známe pro piisobení prvků, byly objeveny Francouzem Mauriccm Grammonlcm, Některé z těchto zákonů, zaslouží ještě bližšího prověření, avšak není pochyby o tom, že se obecné zákony dají stanovit. Zdánlivé výjimky se dají vysvětlit tím, že slovo bylo často podrobeno několikerému postupnému přetváření, takže existující forma není vždy vysvětlitelná pouhým mechanickým uplatněním jednoho určitého zákona. Nadto předpokládal Grammont možnost, že slepý výsledek nějakého zákona se může dostat do konfliktu s danou jazykovou stavbou, jestliže by vedl k takové h tavbě slabiky, která není v tomto jazyce přípustná; pocíti v takovém případě s tím, že tendence k disimilaci nebo metatezi, je-li dosti silná, se prosazuje na základě jiného souboru zákonů, který působí v opačném směru než ten, o němž jsme nahoře mluvili; tím se zákonitost neruší, protože se tyto případy dají jasně ohraničit a definovat. 2. Analogické tvoření. Analogickým tvořením rozumí se působení znaku. Máme-li paradigma znaků (např. slov), rmiže člen paradigmatu způsobit, že se na jiném místě v témž paradigmatu objeví jiný znak než očekávaný. Existují tři hlavní formy analogického tvoření: 2a. Vyrovnání: dva cleny paradigmatu se sobě připodobní. Osobní zájmeno 2. osoby zní v indoevropštině v nominativu singu-laris jednak *tu, jednak *lú, j ak to vyplývá mj. ze stsl. ty, lit. tu, lat. tu, gót, pit, ir. tú, ostatní pády jsou tvořeny z kmene skládajícího se z *£ nebo *tu a následující samohlásky; tato samohláska jev akuzativu *e nebo *£, takže pro akuzativ musíme vycházet z podoby *rft nebo *íé, která mj. j e v lat. tě a v stsev. fii-k (genn. -k odpovídá 48 řeckému -gc, Částici, která se může připojovat k zájmenům; srov. ua s.15 něm. rnich), a z forem ''tne a */fŕe, z nichž máme mj. další tvoření v hethičLiuč jako tivel „tebe, tvůj", twetaz „od tebe"; srov, rovněž stind. Ivám „ty". V řečtině máme v některých dialektech akuzaí ivuí formu */c (dórské lé), v jiných *tue (atieko-iónské sé; řec. s- = *tu-); také ostatní pády tohoto slova mají *t- nebo *tu-s týmž rozdělením v dialektech (dativ dor. toi, at.-ión. soí, srov. stind. tve). Vše to souhlasí s prvkovými funkcemi. Paradigmata stsev. lat, dór. nora. pu tú tú ak. fii-k tě té souhlasí ledy s tím, co bychom Čekali. Avšak v gótstině zní „tě, tebe" nikoli jako v staioseveištině pi-k, jak by se dalo čekat na základě ide. te-ge, nýbrž pu-k. Tu nastalo vyrovnání, jímž se dva členy paradigmatu více připodobnily, a tím dostáváme případ odporující prvkovým funkcím: germ. u nemůže být ide. *e (nebo *ě). V hethitštine je to ještě pozoruhodnější; tu zní nominativ zik = ide, *te-ge a akuzativ tuh = ide. *tu-ge. Toto paradigma je výsledkem dvou protikladných vyrovnání, z nichž každé pro sebe nsihrje o připodobnění dvou členů paradigmatu, která však dosti paradoxně vedla ke kompromisu, o nic lejjŠímu, než byl výchozí stav. Také v řečtině máme v tomto paradigmatu vyrovnání, avšak jiným způsobem: v atičtíně-iónštině zní nominativ nikoli jako v dórštině tú, nýbrž sú\ to je důsledkem analogického vlivu pádů začínajících na s- = ide. *íu-. Jiné příklady na vyrovnání, která vedla k případům odporujícím prvkovým funkcím, mohou nám poskytnout číslovky. Naše „čtyři" a „pět" znělo v indoevropštině *kRi'tuóres (srov. mj. stsl. četyre (z ke-) lit. keturi lat, qitatiuor stind. íatvärah) a ~pénk3e (srov. mj. stsl, petb lit. penkl stind. páňča). Počínají tedy dvěma různými souhláskami, které by na základě prvkových funkcí v začátku slova měly mít v germánštině zcela různé korespondence: za */;3-je v geTinánŠtině hw- (příkladem je tázací zájmeno, které v dánštině v různých formách počíná ji a hv-; v angličtině (v pravopise) na ivh- a v němčině na w- \ gót. kwas, genitiv hivis lat. quis, femininum quat lit. kus stiitrl. kah atd.); a že *p- se v germánštině jeví jako 49 vllllt! i. není, I lUVr |l iiliilitlius ih přikladu. ÍN iejnéiiě pin'iiiii nejen ■ -■'■li i \ k 11 ..|irl't. .ili i 'i lo\k.i ..chd" \ ju'ruiáiiŕ.l iní' na jjiíl. fulwor Jimf (poslední / vc Jimf odpovídá íde. "A-;, na základě jedné prvkové funkce: jako střídnici za *kx dostáváme v germáušlině/, když v témž slově předchází *p nebo *u; srov. gót. wti//s „vlk" stel. iílfes lit. viíhas stind. vrkali íde. *ulkaos; můžeme zároveň poznamenat, že když „pět" V lat. zní qurřiťme, odpovídá také zde první qu indoevropskému *p na základě jedné prvkové funkce: za *p dostáváme v latině podle toho, jaká samohláska následuje, qu nebo c, když v témž slově následuje k3; srov. coquere „vařit" stsl. pekp stind. páčati). Máme-li/- v ^fií.jidwor uéin. vier dán.yírc místo očekávaného gót. kw- učni. w- dán. hv-, je to proto, že se dva členy v paradigmatu číslovek analogickým vyrovnáním připodobily. — V paradigmatu číslovek jsoii vyrovnání vůbec hojná. Číslovka „devět" počíná na *n-, srov. mj. lat. notiem stind. náva a číslovka „deset" počíná na *J- (s. 19); ale v slovanských a baltských jazycích začínají obě na *d-: stsl. devetb desetb lit. devyni dešimt: *ď v „devět" vzniklo vyrovnáním. Na základě prvkových funkcí bychom očekávali, že sc lat. quinque (s disimilaci, o níž jsme mluvili na s, 45 n bude vc španělštině končit rovněž ua -e; jeslbže však ve skutečnosti kouči ua -o: cinco, je to důsledkem analogického vlivu číslovky cualro „čtyři". Podobně má italština -i v dieci „deset" {lat. tíeccřn) vyrovnáním s venti „dvacet" (lat. uíginti). Taková paradigmata jako ta, kterými jsme se právě zabývali, pádové paradigma zájmena a paradigma Číslovek, jsou dána v jazykové stavbě samé a tvoří jednou provždy uzavřené řady s konečným počtem členů (i když Čísla tvoří nekonečnou řadu, je řada číslovek, tj, jmen čísel, konečná a přitom vždy dosti krátká, neboť převážná většina čísel se označuje složením dvou nebo více číslovek). V jazykovém úzu nacházíme však i mnoho paradigmat majících zjevně neomezený počet členů, neboť systém znaků, jak jsme viděli, je neuzavřený a produktivní. Přitom zůstává pro jazykový cit nejistým a Ľbovolným, ke kterému paradigmatu je třeba daný znak počítat; rozhoduje zde proto jazykový cit nazdařbůh a na základě často velmi volných asociací. Indoevropské slovo pro „oko" začíná na *o- (srov. mj. stsl. oko, Int. oculus) a indoevropské slovo pro „ucho" začíná na *tm- (srov. mj.lit. ausis, lat. 50 inu i., ilm ucho jr rovněž z *««s-); jestliže tato slova v germánštiuč oliA zuěliuijí tm *«((-: gót. áugo ňuso dán. ojcere nhn. Auge Okr (pří-iiiu/ ne ó odvozuje z au~), vděčí za to vyrovnání, způsobenému itin, í,e jazykový cul se snadno dává svést k tomu zařazovat obě lato uluvii do téhož paradigmatu. Kdyrž německé slovo Sauer-líímit ne při přejeli do francouzštiny změnilo na choucroute, je lo důsledkem toho, že jazykový cit je spojil v paradigma spolu h e/oni li" ua základě významové podobnosti a pak provedl v Miniiiiuí, jimi, se oba členy paradigmatu k sobě připodobmly. / liliu/, důvodu např. francouzské mousqueton „těžká puška", od-\ uzenina od momquet „mušketa, zpředu nabíjená vojenská puška" j m přejeli do germánštiny v němčině vlivem slova Donner „krom" doHtulo podobu Muskedonner, která je také v dánštině: murke-diimiťt. a rovněž tak v norštinĚ a švédštině se vlivem slova dnndfit změnilo na muskedunder. (Podobně se sthn. frithof (srov. nim, Friedkaf) vlastně „dvůr míru" při přejímání do češtiny změtiilo v hřbitov přikloněním k hfbíti (a chápe se jako název minia, kde se pohřbívá), lat. cupola, vlastně zdrobnelina ke cupa „říši", se v češtině přimklo ke kopa a zdomácnilo tu v podobě h o f >ii Ir.) Taková vyrovnání, která jsou založena na volných aso-mitcieli jazykového citu a libovolném jeho spojování dvou znaků v jednom paradigmatu, nazýváme lidovými etymologiemi. Obecní jsou vyrovnání jediným druhem analogických tvoření, k hry poskytuje vlastní případy odporující prvkovým funkcím, /.niíiifnie se proto o ostatních dvou hlavních formách analogického Ivim-ní jen zcela stručně: 2b. k o n l a m i n a c c: dva členy v paradigmatu se spolu smísí v člen jediný. Tak když sc [v obecné češtině slovo pes a zdrobnelá podoba p«ejk (^pis. psík.) kontaminují v pejsek, nebo když sc v čes. nářečích hluboký smíšením s vysoký lnění v hlyboký; podobně tvoří německá iini.ěí z Erdiipfti a Kartoffel kontaminované Erdtoffel,] dán. tpUhnattd „hráč" (srov. něm. Spielmann) a musikanl se směšují v mne slovo spiUěkant. 2«, 0 měrové tvoření: znak se převádí do jiného paradigmatu, n. / ke kterému předtím patřil. (Např. řada českých sloves 1. třídy pudle inliniiiviiílio kmene přechází úměrovým tvořením k jiným vyrttmiPjlSíui třídám a dostává tak nové časování: místo staršího 51 pásli, páde, padl ináme dnes padnout, padne, padl podle tisknout, tiskne, tiskl; místo stříci, střehu, střežen je střežit, střežím, střežen podle pražit, pražím, pražen atp.) [V němčině (a jiných germánských jazycích) tvoří silná a slahá slovesa dvojí různá paradigmata. Stále více sloves se však převádí úmorovým tvořením ze silného paradigmatu do slabého. Srov. něm. schraubte místo schrob, saugte místo sog, pjlegte místo pflog;] v dán. jagede místo jog, svvmmede místo svam, farede místo for, bristede místo brast. Rovněž různé deklinace a gramatické rody tvoří různá paradigmata. (V češtině např. podstatná jména na -o označující bytosti mužského pohlaví (jako sluha, hrdina, dareba) se zčásti odlišila od obdobných podstatných jmen ženských: vlivem ostatních podstatných jmen mužských nahradila staré koncovky koncovkami analogickými a vytvořila tak nové paradigma.) V němčině patří slovo Nacht k paradigmatu skládajícímu se z feminin, která v množném čísle mají přehlásku (Nächte), Tag naproti tomu k paradigmatu skládajícímu se z maskulin, která se skloňují „silně" (genitiv Tags) a v množném čísle se většinou nepřehlasují (Tage). Genitiv k Nacht zní proto také se členem určitým der Nacht. Přesto však „v noci" může se říci des Nachts, podobně jako „ve dne" des Tags; úmčrovým tvořením se tak podstatné jméno Nacht převádí do téhož paradigmatu jako Tag. Úměrovým tvořením nazýváme tyto jevy proto, že předpokládají utvoření úměry, tzn. rovnice podle vzorce: a : b = c : x, s řešením x = &'. Např. [tiskl : tisknout = padl : x, tedy x = padnout; legen : legf = pfiegen : x, tedy x = pflegte.] V protikladu k tomu záleží kontaminace (tzn. vlastně „smíšení") v násobení podle vzorce a. b = c. Např. [Erdäpfel. Kartoffel = Erdtoffel hluboký . vysoký = hlyboký] Protože znakový systém je podroben libovůli jazykového úzu a protože jazykový cit je nevypočitatelný, je jasné, že sc tu nedají stanovit obecné zákony jako pro prvkové působení. Příčina je snad pouze v tom, že jazykový obsah není dosud z psychologického hlediska dostatečně analyzován; jestliže prvková působení jsou tak exaktně prozkoumána, vděčí za to právě tomu, že umíme zvuky řeci analyzovat a máme jisté ponětí o psychologii hlásek Lze sc proto nadít, žc v budoucnosti dostaneme, pokud jde o analogická tvoření, pevnější půdii pod nohama, než máme v této chvíli. Zkušenosti z velmi rozsáhlého jazykového materiálu, který dosud byl prozkoumán z genetického hlediska, však ukazují, že analogická tvoření nikterak nepřekážejí poznání prvkových funkcí ani jinak nepůsobí badateli praktické potíže. Musíme si jen být vědomi toho, žc v principu analogického tvoření máme vysvětlující iaklor, který nám dovoluje vypořádat se s případy odporujícími prvkovým funkcím. !i. Krácení znaku. Ke krácení znaku může dojít tehdy, když je tento znak tím nebo oním způsobem převeden do kategorie jiné, než ke které patřil předtím. Nej důležitější případy takového krácení jsou tyto: 1. Ze složeného slova se stane nesložené. (Tak např. u složených slovanských číslovek jed innadesete, dvanadesete atd. (vlastně jeden nad desítku atd.) a podobně dvadeseli, trideseti, četyredeseti (vlastně dvě, tři, čtyři desítky) a petbdesetb (vlastně pět desítek) atd. zaniklo povědomí o složenosti a číslovky se začaly chápat jako odvozené zvláštními příponami, což se projevilo i v hláskovém krácení těchto výrazů; srov. čes. jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct; dvacet, třicet, čtyřicet, ale padesát, šedesát, devadesát.) Zatímco dánské slovo hus (něm. Haus) „dům" podržuje svou podobu i jako druhý člen složeniny, např. v handelshus „dosl. obchodní dům, tj. firma", přešlo západoseverské féhús (něm. Vieh-haus) „stáj" v norštině ve f jas, neboť bylo převedeno do kategorie nesložených slov. Obdobně jsou dánské bryggers a stegers původně složeniny s -hus jako posledním členem, přičemž -hus je zkráceno na pouhé -s. (Podobně je např. něm. Junker „mladý šlechtic; venkovský Šlechtic, člen aristokratické strany v Prusku" původně složeno z jung herre („mladý pán"), Kirmes „posvícení" z Kirch-weihmesse („mše k zasvěcení kostela").) -. Z odvozeného slova se stane neodvozené. (Tak se staročeská předponová slovesa do-úfaú,s-úfatizměnila v doufat, zoufat, která ne cítí jako prostá (o tom, že se tato slovesa necítí jako spojená s předponami, svědčí to, žc jsou vesměs nedokonavá).) Německé Jicsscn „žrát" nastoupilo stejně tak na místo ver-essen (gót. Jru-itan) a německé gleich „stejný" na místoge-leich [gót. ga-leiks— 53 ei se vyslovuje jako i: bez předpony máme je v angl. like, dán. lig „rovný, stejný" a např. v lit. lygus „rovný, hladký, stejný" (vysl. jako dlouhé /)]. 3. Znak se převádí do jiné gramatické kategorie a přitom se zkracuje. Tak může substantivum přejít v předložku a často sc pak zkracuje; ^tak instrumentál čes. podstatného jména kolo kolem přešel v předložku a v této nové platnosti vznikl zkrácený druho-tvar kol.} Lat. casa „chýše" (it. casa „dům") se objevuje ve staré francouzštině ve shodě s prvkovými funkcemi jako chiese; avšak spojení in casa s gcnitivcm podstatného jména označujícího osobu, ,,v domě této osoby", přešlo do kategorie předložek a nabylo významu „u"; v důsledku toho odpadá koncový vokál, takže dostáváme stfr. en chies a nfr., bez en, chez. Týž vztah j e mezi dán. předložkou hos „u" (např. hos min moder ,,u mé matky") a substantivem Aus „dům". Obdobně se má dán. til. (angl. tilty k něm. Zíel. — Jiný příklad tohoto druhu je převedení plnovýznamového slovesa do kategorie sloves pomocných. Mezi d věrna vokály se latinské b reflektuje ve francouzštině jako v: lat. faba „fazole" ír.feve; lat. deběre „ntíti povinnost" fr. devoir; lat. Itaběre „mít" fr. avoir. Ale latinskému habeo „mám" odpovídá ve francouzštině ai, s 0 místo očekávaného v. Důvod je v tom, že sloveso se stalo pomocným slovesem, a proto bylo zkráceno. Měli bychom tedy vlastně očekávat podobu pal, když jde o pomocné sloveso (j'af mangé), ale plnější formu tam, kde sloveso má platnost slovesa plnovýznamového; máme-li však ve skutečnosti i v této funkci jfVi (jai un ami), je to třeba přičíst na vrub zobecňujícího analogického tvoření. (Y češtině zní 2. os. přítomného Času slovesa být jsi, ale v platnosti pomocného slovesa minulého času má velmi často (v některých nářečích výhradně) zkrácenou podobu -s (dělals, cos dělal, dělal jsi, co jsi dělal). 3. os. obou čísel, je(st) a jsou, zanikla v platnosti pomocného slovesa minulého času vůbec (dělal, dělali).) Kategorie, které jsme dosud pozorovali: skládání, odvozování, substantivum a předložka, plnovýznamové sloveso a pomocné sloveso, jsou dány v samé stavbě jazyka. Avšak také jazykový úzus může ustavit kategorie. Jde tu ovšem o tvoření analogické, které se dá velmi snadno ohraničit: může se utvořit kategorie sklá- 54 dající se ze zvláště hojně užívaných znaků, které sc v důsledku své příslušnosti k ní zkracují: 4. Znak se zkracuje na základě častého užívání. — Můžeme tu začít výkladem několika mezních případů, kde zčásti může jít o přechod k některé kategorii dané v jazykové stavbě. V latině končí imperativ' sloves, která mají souhláskové kmeny (3. konjugace), na -e = ide. *-e: serib-e „piš" k slovesu seribere. Avšak pět sloves, dic.tre „říci, říkat", dúcere „vést", facere „dělat", jerre „nést", emere „koupit, vydělat, opatřit si" [sloveso, které v jiných ide. jazycích znamená „vzít, brát", např. lit. imti stsl. imati] tvoří imperiativy dic, duc, fac, fer, em, tedy bez -e; em má zvláštní význam „hle, podívej se", zatímco „kup" zní em-e. Zde bychom mohli říci, že jde o převedení těchto imperativů do kategorie citoslovcí, jež ovšem musí být dána v jazykové stavbě. Podobně tomu je, když odpověďové částice jako ano a ne často vystupují v podobě, která je v rozporu s prvkovými funkcemi. Také odpověďová slova vytvářejí kategorie, které jsou definovány svým zvláštním spojením s okolními a které proto musí být dány v jazykové stavbě. K této třídě můžeme počítat také oslovovací formule; ty se podle zkušenosti zkracují často velini radikálním způsobem: francouzské monsieur se vyslovuje msjo, anglické madam se osla-hiije v mam nebo v pouhé m, zvláště ve spojení s odpovědovým slovem (yes^m, no'm); stejným zpiisobem se zkracuje niské gasudáf „pán" nejprve na súdaf a ve spojení s odpověďovým slovem dále na pouhé s {da-s „ano, pane"). Často dostáváme takto dvojí podoby, z nichž jedna má svůj plný lexikální význam, kdežto druhá poklesla na více nebo méně prázdnou obvyklou zdvořilostní formuli. Také slova, která znamenají zdvořilostní „Vy", jsou často produktem krácení delších komplexi!: ve španělštině zní „Vy" Usted, což je staženo z Vuestra merced „Vaše milost"; v litevštině zní „Vy" Támsta, což je stažení výrazu Tavo mýlista „Tvá milost". Avšak i když je tu jistá zřetelná souvislost s kategoriemi, které jsou zakotveny v jazykové stavbě, jsme nicméně nuceni uznat v jazykovém úzu také existenci kategorie zvláště často užívaných znaků, které se v důsledku toho zkracují. Tak se zkracuje nejen něm. Aulomobihvagen, francouzské voiture automobile „samohybný 55 vůz" na pouhé automobil ((v Češtino je přejato z francorizštiny)), ale i toto slovo se krátí dále: v (češtině,) francouzštině, angličtině, němčině a jiných jazycích na auto, v Španělštině na mob, v dánštině na Úl, Obdobně st; zkracuje dán. flyvemaskine „letadlo" na Jly. Zkratky toho druhu jsou zvláště rozšířené v odborných jazycích, neboť mezi odborníky určitého oboru jsou jisté znaky zvláště hojně užívané, zatímco v jiných oborech nebo v běžné řeči mohou být řídké nebo zcela neznámé. Z anglické, francouzské, německé a dánské studentské řeči můžeme uapř. uvést lah za laboratórium, z angličtiny dále cxam za examination, rcp za repetilíon, prep za preparation, prof za professor. Také v těchto případech existuje obvykle kratší forma vedle delší, nemá ovšem zpravidla žádný jiný význam; kratší forma není vlastně nový znak, nýbrž pouze varianta znaku. Je zcela na téže rovině jako zkratky spisovného jazyka. Stojí ostatně za povšimnutí, že útvary tohoto druhu, v protikladu k tak mnohým jiným jazykovým útvarům, vznikají zcela vědomě, záměrným zásahem do jazyka. Některá jazyková společenství mají větší sklon zavádět je než jiná. To často souvisí s obecnou stavbou znaků v daném jazyce; angličtina má vůbec mnoho jednoslabičných slov, takže je přirozené zavádět další, a angličtina proto také takovým zkratkám přeje, Dánština je po této stránce značně zdržeidivější, což inj. jistě souvisí s tím, že zkrácení v důsledku jazykové stavby často nese s sebou změnu výslovnosti: jly jako zkratka za flyvemaskine je přes pohodlnost poněkud neuspokojující, neboť ve výslovnosti se nedá zkratka utvořit tak, aby se prostě rovnala slabice nezkráceného slova: v dánštině se nedá utvořit jednoslabičné slovo, které by se, jako prvá slabika ve flyvemaskine, končilo na dlouhou samohlásku (zde y = dlouhé ií) bez „přeryvu"*) (takovými jednoslabičnými slovy jsou v dánštině vždy mterjckce: ä/í, ih, uh. jah, nceh); když zkracujeme slovo, jsme tedy nuceni opatřit zkratku přeryvem, který nezkrácené slovo Jly ve nemá. Je zajímavé, že norština a švédština, které tuto potíž nemají, jeví mnohem větší ochotu vy- *) Přeryv (dán. stfíd) se nazývá náhlé sevření a rozevření hlasivek, známe z češtiny jako ráz, vyslovovaný fakultativně před samohláskami {'ano, 'on) nebo v emocionální výslovnosti po samohlásce v absolutním konci slova {rte'): v dánštině provází v určitých postaveních závazně samohlásky a znělé souhlásky (hlavně v slovech jednoslabičných efn „jeden", to' „(Iva, dvě"). 56 L tvářet takové zkratky. (V češtině jsou opět zkratky toho druhu neoblíbeny proto, že Čeština jakožto jazyk s výraznou morfologií musí jako každé slovo i zkratku zařadit k určitému typu skloňování nebo časování, což ovšem není vždy snadné; nadto má sklon opatřit ji i slovotvorným formantem; srov. zkratky studentského slangu profesor — prófa, profesorka — profka, laboratoř —■ laborka dějepis — děják, reparát — repec atp.) — Y němčině, ruštině, (češtině ) a angličtině bylo, jak známo, v nedávných letech vytvořeno množství oficiálních označení, která jsou zkratkami toho druhu; jsou jednak iniciálové, sestavené z prvních písmen slov plného názvu: CDU za Christliche Demokralische Union, DDP za Deutsche Demokratische Partei, (KSČ za Komunistická strana Československa, ROH za Revoluční odborové hnulí), UNO za United Natiotťs Organizution, jednak slabičné, sestavené z prvních slabik plného názvu: rus. Itomintern za kommunističeskij internacionál, komsomol za kommunističeskij sojuz molodkži (komunistický svaz mládeže); {čes. Svazarm za Svaz pro spolupráci s armádou, Semafor za Divadlo sedmi malých forem). [Zkratky písmenné jsou obecně běžnější]; kde první písmena náhodou tvoří v jazyce možné slabik;-, mají některé jazyky sklon je také takto vyslovovat; (v češtině se ÚRO (Ústřední rada odborů) běžně vyslovovalo jako liro; stejné se tu vyslovují i obdobné zkratky cizí, jako UNESCO; ROH se spisovně vyslovuje jako eróhá, v obecné řeči však jako roh (a zachází se s ní pak jako se stejně znějícím podstatným jménem)); ve francouzštině se může vyslovit URSS (Union de républi-ques socialistes sovietiquesj jako yrs. II. Zavádění nových znaků l. Výpiijěky. „Výpůjčkami" (tradiční, ale poněkud zavádějící označení) rozumí se v jazykovědě přejetí znaku z jednoho jazyka do druhého. Nejčastěji se přejímají slova nebo slovní kmeny; pře jímání se však také může týkat znaků, které jsou nesamostatný mi částmi slova, jako je např. (v Češtině slovotvorná přípona -istu, pocházející z latiny, ale vytvářející i slova z domácích základů (jako houslista), nebo ) v dánštině předpona be-, která po- 57 chází z němčiny, ale může se spojovat s čistě domácími dánskými slovesy. Přej atá slova, která svou vnější formou působí cizorodě a nápadně, např. neobvyklou stavbou slabiky [(vuršt j j buršt j j j jvuřtj jbuřt, flize) nebo neobvyklým jejich spojením (interview, causerie, niveau; infinitiv, aeroplán)] nebo (což např. v {němčině nebo) dánštině hraje velkou úlohu) zvláštními poměry přízvuko-vými ((německá) slovesa na {-teren, dánská) na -éře, substantiva na í-ei, dánská ) -i nebo na (-ismus, v dánštině-na) -isme), nazýváme také cizími slovy. Charakteristické pro cizí slova je, že se neřídí zákony jazykové stavby domácí, nýbrž cizí. Jsou jako menšiny, pro které existuje zvláštní zákonodárství. Lidé neznalí původního jazyka je často přetvářejí podle svého vlastního jazykového povědomí nebo lidové etymologie (jako íčes, barvínek za lat. pervinca přikloněním k barva, máry za něm. Bahre podle mřít,) dán. undervisitet za universitet podle undervise „vyučovat"). U přejatých slov, která nejsou cizími slovy, nemívají laici tušení o jejich původu a většinou bývají udiveni, když uslyší, že [v češtině slova jako např. škola, žák, kostel, kříž, košile, jsou slova přejatá z latiny (popř. z řečtiny přes latinu), a např. dík, rada, žert, talíř, knedlík, punčochy, penise, musit, hýřit, stoupal, varovat slova přejatá z němčiny nebo zase vzduch, příroda, maják, mrož, vějíř, něha, něžný, chrabrý slova přejatá z ruštiny; nebo že tak běžná německá slova jako Brief, Keller, Mauer, Münze, Turm, falsch, fein, klar, kochen, schreiben, speisen] jsou výpůjčky z latiny (zčásti prostřednictvím jiného jazyka). Když je slovo přejato ze známého pramene, je přirozeně dosti snadné prokázat totožnost: prvkové funkce nebývají však obecně dodrženy. Ukázali jsme již v předcházejícím výkladu příležitostně na slova, která byla takto přejata z jednoho jazyka do druhého: na řecké a latinské výpůjčky v {slovanských a) germánských jazýčcích jako frátrie, pater, paternita (s. 13n), inspektor (s. 19), Pilgrim (s. 44), Krokodil (s. 47), skepsis, skeptik (s. 47) aj.; na francouzské výpůjčky v germánských jazycích jako Barbier (s. 47), Muske-donner (s. 51), na italské výpůjčky v germánských jazyxích jako Kartoffel (s. 47); na německé výpůjčky ve francouzštině jako chou-croute (s. 51). Můžeme vidět, že zatímco podle prvkových funkcí na počátku slova odpovídá germ. f- lat. p-\ Vater, fader; Vieh, fae: 58 pater; pecus, máme v latinsky'ch slovech s p- přejatých do ger-máuštiny rovněž p-. V tomto případě a v převážné většině případů j c tedy mezi písmenem nebo hláskou v dávajícím a v přejímajícím jazyce totožnost; pouze je třeba dodat, že přejatá slova, která nezůstávají cizími slovy, se přizpůsobují nejen domácí jazykové stavbě, nýbľž také domácímu jazykovému úzu, a takové přizpůsobení je zpravidla prvním krokem na cestě k asimilaci přejatého slova v přejímajícím jazyce: tak se např. [v češtině ve zdomácnělých slovech přejatých z řečtiny (nebo z řeckých základů) vyslovuje i píše řecké tli jen jako t (atlet, metoda, teorie, matematika), řecké (a latinské) ph se vyslovuje i píše jako/(filosof, fosfor, fáze), latinské q jako kv (kvinta, kvóta, akvarel — v latině byla vy'slovnost tedy s obouretným ui); v angličtině a rovněž] v dánštině se psychology (dán. psykologi) vyslovuje bez p (přizpůsobením domácí jazykové stavbě); nebo se [v češtině vyslovují z franštiny přejatá slova angažmá, abonmá, avansmá, etablismá (psaná ve francouzštině -ment) nikoli po francouzském způsobu na konci s nosovou samohláskou, nýbrž se samohláskou ústní, nebo z angbčtiny přejatá slova se znělou popř. nenapjatou párovou souhláskou na konci (klub,job, trend, gang ap.) mění tuto souhlásku v neznělou (v češtině se vyslovuje klup, dšop, trent, gank)] (přizpůsobením domácímu jazykovému úzu). Setkáváme se však někdy, i když poněkud řidčeji, s případyr, kdy se slova při přejímání přetvářejí tak, že dochází k úplné nebo částečné (zpravidla pouze částečné) shodě s prvkovými funkcemi, které se uplatňují mezi přejímajícím a dávajícím jazykem, ovšem za předpokladu, že ty^to jazyky jsou geneticky příbuzné. Předpokladem pro to je, aby byl v jazykovém společenství dostatečný počet dvojjazyčných jedinců, kteří mají jazykové povědomí o tom, že mezi danými jazyrky existují pevné prvkové funkce. (Tak např. v slovech přejatých z ruštiny7 do češtiny se ve shodě s prvkovými funkcemi mezi oběma jazyky před následujícím e palatalizované zubnice reflektují jako měkké ď, i, ň (srov. moloděc, něha), palatalizované retnicc jako konsonant -j- j : hj, pj, i;j, fj, popř. konsonant -j~ ň : mň (srov. sovět), ostatní souhlásky jako normální souhlásky (treska, lesostep), opět ve shodě s prvkovými funkcemi mezi oběma jazyky.) Tak bylo v Dánsku (jistě zprostředkováno také dolnou ěmeckýrni výpůjčkami) povědomí o tom, že dánské $k odpovídá německému sch (š): skabe proti schajfen, skade proti schaden, sko proti Schuh, atd. atd. To mělo za následek, že francouzské slovo jus „šťáva" (z lat. ifis „polévka", které má genetické příbuzné v celém indoevropském jazykovém kmeni, mj. v slov. jícha, dán. ost „sýr", které je odvozeno ř-ovou příponou, srov. rovněž finské slovo juus-ta „sýr", přejaté ze sever-štiny), které se vyslovuje šii, a přejato do němčiny se přizpůsobením jazykovému úzu vyslovovalo šii; odtud bydo dále přejato do dánštiny v podobě sky. Téměř nikdy nejsou ovšem jednotliví mluvčí lak zdatnými lingvisty, aby se takový „podvod" plně zdařil. Jazykový cit upíná se zde jen k některým zvláště iiápadny^m rozdílům. Proto se dá v praxi téměř vždy na vnější formě slova poznat, zda je to slovo přejaté. Vnější forma slova je pro lingvistu vskutku jediné kritérium, Dá-li se na nějakém slově ukázat, že souvisí s nějakým slovem v jiném jazy7ce, avšak nesouhlasí s prvkovými funkcemi stanovenými na základě jiných případů, a nemůže být vysvětleno ani jinou cestou (působením prvků nebo analogickým tvořením nebo zavedením nových znaků jiného druhu než přejetím), pak smíme usuzovat, že je to slovo přejaté. Vysvětlení přejetím je tedy jakousi „rezervou", kterou lingvista má vždycky v záloze, když jiná vysvětlení selhávají. To však neznamená, že přejatá slova jsou odkladištěm, kam se hází všechno to, co se nedá vysvětlit, a že si pomůžeme z nesnází, když dáme těmto vysvětlení vzdorujícím případům etiketu výpůjček (slov přejatých). Výpůjčkou se rozumí, jak jsme viděli, něco zcela určitého a přesně definovaného, a domněnka, že jde o výpůjčku, když jiná vysvětlení nejsou možná, je logicky naléhavá. Ve všech těch případech, kdy7 můžeme v jednotlivostech sledovat historické poměry a kulturní vlivy jako domnělé předpoklady pro výpůjčku, můžeme zároveň i dokázat, že kdykoli máme slovo, které není geneticky příbuzné se slovy v geneticky príhuzny'ch jazycích a které si; nedá vysvětlit působením prvků nebo analogickým tvořením nebo jiny'm zaváděním nových znaků než přejímáním (výpůjčkou), bylo slovo v tom nebo onom přesně stanovitelném okamžiku a kontrolovatelnou cestou skutečně přejato odjinud. Rozumí se ovšem, že je také mnoho 60 případů, kde vnější historické poměry a kulturní proudy nejsou dosud tak objasněny, abychom mohli podat nějaký takový důkaz. V takovém případě však zobecňujeme týmž způsobem, jak se to vždy dělá ve vědě v obdobných případech: na základě poznání plně objasněných případů se hypoteticky usuzuje, že i u méně jasných případů je tomu stejně, pokud nic nemluví proti této domněnce. V praxi zůstává vnější forma vskutku jediným kritériem, které je pro zjištění výpůjček rozhodující; a právě na základě toho, tedy z čistě jazykového důkazu výpůjček dá se soudit na předhistorické styky mezi národy a kulturní proudy, které jsou nám jinak zcela neznámé, poněvadž všechny ostatní prameny7 poznání o tom mlčí. Když odhlédneme od případů, zvláště z novější doby, kde vnější historické poměry jsou ve všech jednotlivostech tak dobře objasněny, že samo přijetí může být sledováno a datováno, neplatí jinak pro zjištění výpůjček žádné další obecné směrnice mimo vnitřně jazykové. Principiálně nejsou žádné hranice pro to, co se může přejímat z jednoho jazyka do druhého. Často se ovšem přejímá nějaký znak proto, že následuje věc, kterou označuje: vývozní zboží nese s sebou označení zboží: tak je tomu v případě latinského ulnuin, které jako výpůjčka putovala téměř po celé Evropě. Avšak to jsou pouze zvláštní případy. Slovo se přejímá nejen proto, že věc, kterou označuje, nemá žádné domácí označení. Přejímá se i z potřeby napodobovat a výpůjčky proto podléhají všem vrtochům módy. Přejímá se proto, že cizí slovo je jemnější nebo krásnější, působivější nebo zajímavější; co se však shledává jemným, krásným, působivým a zajímavým, je úplně libovolné a nevypočitatelně. Tam, kde obyvatelstvo mluví dvojjazyčně, může se ovšem zavádět do jazyka výpůjčka prostě proto, že lidem působí námahu přesně od sebe rozlišovat znakové systémy obou jazyků; máme na to příklady ze všech pohraničních oblastí, ale to je opět zvláštní případ. Nemůžeme tedy předem říci nic o tom, co se může přejímat, a co ne. Počet přejatých slov může proto i v jednom jazyce jít do obrovských čísel. Pro albánštinu se odhaduje počet slov, která nejsou přejatá, pouze asi na 600; celý zby7tek je přejat z latiny, z jazyků románských, slovanských, z řečtiny a turečtiny. A i když vezmeme jazyk, jako je řečtina, která se považuje za jeden z nej-čistších indoevropských jazyků a která hraje proto významnější 61 úlohu pro índoevropskou komparatistiku než kterýkoli jiný jazyk, je tu přece jen poměrně malý počet slov, která lze vysvětlit geneticky z indoevropštiny; většina slov v řečtině jsou patrně přejata z jiných jazyků, v podstatě asi z jazyků neindoevropských. Jako jsme nahoře mohli konstatovat, že některé jazyky jsou náchylnější než jiné k zavádění znakových zkratek, pak platí totéž i o přijímání výpůjček, aniž dovedeme říci něco k tomu, čím je toto různé zaměření u jazykových společenství dáno. Jsou jazyky, kam mnohá internacionální slova řeckolatinského původu, jimiž se to jinak ve všech evropských jazycích novější doby jen hemží, jen velmi těžce pronikají, protože jazykové společenství dává přednost tomu označovat veci, o něž jde, pomocí domácího slovního materiálu; tak se nazývá universita islandský háskóíi „vysoká škola", finsky yliopisto „vyšší učiliště" a inadarsky egyetem, což je umělá odvozenina od číslovky egy (vysl, eď) „jeden", která má napodobovat latinské slovo ůniuersitás, odvozené od Číslovky unus, zatímco všechny ostatní indocvropské jazyky používají mezinárodního slova universit(a). Zvláště islandština je proslulá (nebo chcenie-li pověstná) svým tvrdošíjným odporem proti jazykovému importu. Nedá se tedy říci předem, co se může stát předmětem jazykového přejetí, nýbrž musí se spíše počítat s tím, že se může přejímat všechno. A nemůžeme rovněž předem vědět, zda je nějaký jazyk ochotný k přejímání a v jakém stupni. Nemohou být ani stanoveny obecné zákony pro směr, v němž se přejímání děje. Přejímat mohou kulturně výše stojící jazyková společenství od kulturně níže stojících nebo obráceně. Směr přejímání může jít z málo rozšířených jazyků do velmi rozšířených nebo obráceně, od jazyků podrobeného obyvatelstva k jazykům držitelů moci nebo obrácené, z dialektu do celonárodního jazyka nebo z celonárodního jazyka do dialektu. Všude, kde jsou mezi dvěma jazykovými společenstvími styky, musíme počítat s možností přejímání. Lingvista je proto při zjišťování výpůjček obecně odkázán na Čisté jazyková kritéria, z nichž nej důležitější je to, že daná slova představují případy odporující prvkovým funkcím. Viděli jsme už že ide. *p, lat. p v keltštině odpovídá 0 a že např. proti něm. Fisch, áím.jisk, lat. piscis je v írštině i«sc (s. 18). Když nyní víme, že v kymerštině se „ryba'1 nazývá pysg, musíme usuzovat, že j c to slovo přejaté z latiny. V tomto případě se tato domněnka dá podepřít i z druhé strany, neboť víme, že ve Walesu byl vcelku značný vliv latinské kultury. Výpůjčky mezi dvěma jazyky sledují tak v určitých obdobích často jeden tirČitý převládající směr. Obecný pohyb slovních výpůjček, který sehrál velkou úlohu v Evropě, vychází ze stredomorských zemí, zvláště ze semitských jazyků, a jde odtud ples řečtinu dále do latiny, odtud do francouzštiny a konečně dále do germánštiny a do slovanštiny. Slovo jako [ěes. žok, lidově též sak] proputovalo celou ttito dlouhou cestu ((z němčiny, kde zní Sack, je přejala čeština též v zdrobnělé podobě sáček — naše sak „síť na ryby'1 je však jiného původu)}. {Čeština přejala v počátcích křesťanství v našich zemích Četná slova latinská, řecká a několik slov hebrejských, feudalismus s rytířstvím přinesl k nám četná slova hlavně z němčiny.} Dánština přij ala v určitém období velké množství výpůjček z dolní němčiny; angličtina přejala v určitých obdobích obrovské množství slov dílem z francouzštiny, dílem ze severštiny; francouzština přejala během dlouhé doby množství slov z latiny. Vilhelm Thomscn prokázal (zvláště ve své disertaci z r. 1869), že finština, která, jak jsme viděli, sc v historické době chová vůči přejímání cizího slovního materiálu velmi zdrženlivě, v pře d historiek é době přejala zřejmě velmi značný počet slov, zvláště z jazyků germánských; část těchto výpůjček j c svou formou bližší obecně germánským slovním vzorcům než kterýkoli dochovaný germánský jazyk, a má proto zvláštní úlohu pro srovnávání germánských jazyků. 2. Tabuismus. Slovo tabu je polynéské a označuje jev, že nějaké slovo nebo jméno v jistém jazykovém společenství smí být používáno jen za zvláštních podmínek: buď jen určitými osobami, nebo jen v určitých situacích. Tento jev byl pozorován nejprve u přírodních národů, kde na základe jejich náboženských představ často dosahuje značného stupně rozšíření. Novější bádání však ukázala, že tabu j c známo ve všech společenstvích a ve všech dobách a že hraje rovněž velíce významnou úlohu v našich vlastních jazycích. Nejzuámějšírn příkladem na tabu je fakt, že se považuje za nevhodné nazývat jevy týkající se pohlavního života nebo zažívacího procesu jejich jménem; toto tabu není, jak by sc snad mohlo myslit, obecně lidské; je vázáno na určitá společenství 62 63 a v mnohých společenstvích mimo současnou Evropu je nenacházíme; v starověkém Rccku bylo neznámo. Avšak i jiné oblasti, např. náboženské nebo jiné, považované za posvátné, mohou být obklopeny takovou jazykovou tajemností: nemáme brát jméno boží nadarmo. Jsmc-li nicméně nuceni mluvit o takových věcech, míiže se tak slát buď náznaky a opisy ((srov. jít na stranu, spát se ženou) >, nebo se musí prostě změnit slova, která je označují. Jak známo, děje se to velmi často tak, že užíváme cizích slov: není to věc sama, nýbrž znak, který je tabuován, a když použijeme cizího znaku, ztrácí se tím odióznost. Nebo si libovolně vybereme jiné slovo, které vlastně označuje něco zcela jiného, ale svou vnější formou tabuované slovo dostatečně připomíná, takže nápověd! může být pochopena [{např. ěcs. jdi do háje zajdi do hajslu, něm. pfuj, Deichst'1 „fuj, oji" za pfui, Teufel „fuj, čerte",] dán. det véd grod „to ví kaše" za det védgud „to ví bůh"). Nebo se konečně — co nás zde bude zajímat — provede libovolné přetvoření slova. To se může dít různým způsobem. Můžeme provést zkrácení (říká se například tb nebo tbc namísto tuberkulóza, abychom nepřivolali obávanou chorobu tím, že bychom ji nazývali jejím skutečným jménem), nebo přestavení (tak je dán. slovo pokker přestavením názvu nemoci kopper ,,neštovice"; to je vysvětlitelné pouze jako tabu, nikoli jako metateze, poněvadž je to v rozporu s obecnými zákony pro ni, viz s. 53n), nebo prostě zaměníme prvky stojící na jistých místech ve slově některými jinými prvky. Tak se např. (vulgární český výraz hovno „lejno" nahrazuje z důvodů tabuových v původním významu zástupným enóno, v přeneseném významu „nic" pak i slovem houby. V dánštině se) považuje za přípustné označovat malou přirozenou záležitost slovem nisse, kdežto slovo s f, jež toto slovo s n nahrazuje, je dosti silně zatíženo tabu, přestože toto slovo s / bylo opět původně zavedeno jako libovolná náhrada třetího (mezinárodně známého) slova s p (pisse), které je tabuováno ještě daleko silněji. Takovvm způsobem přináší s sebou tabuismus případy, které jsou v rozporu s prvkovými funkcemi. Často se ovšem mohou tabuismus a prvkové působení vzájemně podporovat; když latinské slovo meretrix „děvka" bylo přetvořeno na meletrix ('mellríce je předpokládáno starším francouzským nteautris. provensálsky meltritz), dá ne lo vysvětlit jako disimilace téhož druhu jako x pelegrinus; když však laké nabývá podoby mc.netrix s n, nedá se to už z hlediska latinského hláskového systému (srov. s. 45) vysvětlit disi-niilaií, nýbrž musíme hledat důvod v tabuismu. 3. Novotvořcní. Konečně se musíme zmínit o tom, že se V jazyce, přirozeně při zachování pravidel o tvoření slabiky daných v jazykové stavbě, mohou tvořit zcela nové znaky, které nejsou přet vořeníiii, obměnami jiných ani nejsou do jazyka zavedeny odjinud. Také sklon k takovému novotvoření je v různých jazykových spolcěenst\ ich v různých obdobích značně rozdílný. Ve většině západoevropských jazyků je tento sklon, vc srovnáuí s jinými jazykovými oblastmi překvapivě malý; v našich jazycích je téměř odpor proti novotvoření, když odhlédneme od slov s hláskovou symbolikou a od zvláštních licencí, přiznávaných někdy spisovatelům krásné literatury. Může lomu však být i zcela jinak. Jako zvláště výrazný evropský příklad z nejmnějši doby můžeme uvést. Žc \ estonštině b\lo v tomto století libo\oblě. a lo vládním rozhodnutím, zavedeno několik tisíc nových slov, která byla vytvořena, abychom tak řekli, z ničeho, tzn. sestavením estonských výrazových prvků novými způsoby podle pravidel pro estonskou st.n bu slabiky. Tylo případy novotvoření mohou přirozeně představovat nanejvýše zdánlivé, nikoli skutečné případy odporující prvkovým funkcím: jen lam, kde nově tvořené slovo je velmi blízké formě, kterou h\chom na základě prvkových funkcí v daném jazyce očekávali, může takové slovo badatele o genetické příbuznosti mást. Lingvista musí proto počítat také s touto možností. Ta může ostatně být zároveň příčinou toho, že v kterémkoli jazyce (jako třeba v řečtině) poměrně málo slov se dá objasnit geneticky: to nemusí být vždycky způsobeno přejímáním, ale může jít i o nové tvoření. 65 JAZYKOVÉ RODINY Pomoci metody, kterou jsme v předcházejících výkladech nastínili, bylo možno dojít k poznání velkého množství jazykových rodin na zemi. Jak jsme viděli, existují jazykové rodiny několika stupňů; používáme pro ně řadu označení, která byla zavedena Raskem (původně v dánštině): velkou jazykovou rodinu jako např. indoevropskou nazýváme [v českém názvosloví j azykovým kmenem nebo také jazykovou čeledí (popř. jazykovou rodinou v užším smyslu): jazykový kmen dělíme zpravidla na j a z y kove větve (někdy i dále na podvětve), ty pak na jazykové skupiny a ty opět na podskupiny j a.zyků.] Podáme nyní povšechný přehled nej důležitějších jazykových rodin, které dosud byly stanoveny. I. Indoevropský jazykový kmen (srov. s. 11) 1. Germánská jazyková větev A. Vy'chod o germánská jazyková skupina a) Gótská jazyková podskupina, která zahrnovala několik jazyků, z nichž jeden je poměrně úplně dochován (viz s. 12). — b) Severská jazyková podskupina. NejstarŠím jazykovým stupněm je prase-verština, v runových nápisech vůbec nejstarší a najstarobylejší ze všech germánských jazyků. Mladší jazykové stupně se rozpadají v západní severštinu (islandština, faerština, norština) a východní severštinu (švédština, dánština). (1530—1814 byla dánština státním i spisovným jazykem v Norsku. Norským „riksmál" („říšský jazyk") neboli „bokmál" („knižní jazyk") je norskými prvky slabě zabarvená dánština; „landsmál" („zemský 66 ju/.yk"), n|iÍHovity jwyk vytvořený na základe západonorského jiomlniiinkŕlio nářečí, je od r. 11Í92 jako oficiální spisovný jaíýk |iní a v Jugoslávii. \i. Laponská jazyková podvětev: jeden jazyk, avšak rozlišený v () velmi rozdílných nářečních skupin (v Norsku, Švédsku, ľ'insku a v Sovětském svazu). . _" ;.".. 1'inopermská jazyková podvětev: a) P ermská jazydíová skupina (kontl neboli zyrjanština v autonomní republice Komi v severovýchodním cípu evropského Ruska, s bohatou literaturou ml II. Hinl.; iiilniurtština neboli voťjáětina, v autonomní 71 I Udmurtské republice, severovýchodně od Kázaně). — }>) Fino-mordvinská jazyková skupina zahrnuje 3 podskupiny; 1. mordvinskou s jedním jazykem, mor dvinštinou, jíž se mluví porůznu v ohlas li kolem Volhy mezi městy Gorkým (dříve Nižnij Novgorod) a Kujbyševem (dř. Samara); 2. čeremiskon neboli mari, jeden jazyk, v republice Mari (severně od Kázaně) a mimoto porůznu východně od Udmurtské republiky; 3. baliofinskou, která zahrnuje 10 vzájemně velmi blízkých jazyků, z nichž nej známější jsou finština, karelština a estonština. V. ^Itajský jazykovýkmen 1. Turecká jazyková větev (říšská turečtina neboli osman-ština) v Turecku a severní Sýrii a porůznu v severním Äecku a Srbsku, kromě toho množstva jiných jazyků kolem dokola v Sovětském svazu, mezi nimi státní jazyky v Ázerbajdžánu, v Tatarské republice a v Cuvašské republice (čuvaština); dále jakut-ština (kolem dolní Leny; kromě toho v autonomní oblasti Sin-ťiang v Čínském Turkestánu; starotureeký jazyk v orehónskýeh nápisech ve Vnějším Mongolsku byl v r. 1893 rozluštěn Vilhclmem Thomscnem a stal se základem pro genetické srovnávání tureckých jazyků). 2. Mongolská jazyková větev, která zahrnuje řadu jazyků, hlavně v Mongolsku a v sousedící sibiřské oblasti, jakož i v Částech provincie Kuku-nor. Literatura z 13. stol. 3. TungUKská jazyková větev (evenčtina ve větší části Sibiře východně od Jeniseje, s literárním jazykem od r. 1930; mand-žuština v Mandžusku a v sovětské oblasti Dálného Východu (mezi Nikolaj evske m a Vladivostokem), s literaturou z 12. stol. VI. Cínsko-austrijsky'jazykový kmen 1. Tkaj sko-čínská jazyková větev, která zahrnuje čínštinu, jazyk, jímž mluví nej větší počet lidí na světě (650 mil.), a t ha j s ké jazyky v býv. Indočíně, z nichž nejznámčjŠí je vlastní thajština (siamština), státní jazyk v Thajsku. 2. Tibetsko-barmskájazykovávětev (kníž patři tibetština a jiné jazyky himalájské, barmštína a některé drobné jazyky i. 72 3. Austrijská jazyková větev A. Malajsko-polynéská jazyková skupina (Tichomorské ostrovy, Malajsko, Madagaskar, Indonésie; starý kulturní jazyk na Jávě). •— B. Austroasijská jazyková skupina, zahrnující 3 jazykové podskupiny: jazyky mundá v Indii, zvi. v provincii Bihár (nej-známější je santalština), jazyky monkhmerskc v býv. Indočíně {(monština, khmer ština neboli kambo džština), no v o-inalajskč jazyky a řada drobny'eh jazyků v jižním Vietnamu)} a konečně vietnamština. ííckli jsme, že j azykovými kmeny neboli čele dm i rozumíme velkou jazykovou rodinu. Kmen (ěeled) je nejobecnějším nesloženým označením, které máme. Užívámc-Ii však tohoto označení o jazydtové rodině, netvrdí se tím, že není nebo nemůže být geneticky příbuzná s druhou; to nemůže záležet na názvu, mj. proto, že je dobře možné dokázat, že dva jazyky jsou geneticky příbuzné, nikdy však není možné podat důkaz, že dva jazyky nejsou gene-lieky příbuzné. Název j azy-kový kmen (čeled) používáme tedy o nej větší jazykové rodině, kterou v daném stádiu vývoje bádání dovedeme stanovit. Jazykový kmen (čeleď) je v tomto smyslu označení relativní; a kdyrž jsme nejprve stanovili dva kmenyr (dvě čeledi) a teprve později zjišťujeme, že jsou spálu geneticky příbuzné, pak bychom tedy měli v tomto smyslu svá označení změnit, nazvat obě dohromady jedním kmenem (čeledí) a každou z nich jazykovou větví spolu s odpovídajícím přejmenováním dalších pod rod in. Obecně by to však bylo příliš nepraktické; i když např. dnes víme, že indoevropské jazyky jsou geneticky spřízněné s jinými, stále mluvíme o indoevropském jazykovém kmeni (čeledi). To můžeme zcela dobře dělat, jen když si vyhradíme, že mohou existovat i ro diny jazykových kmenů (čeledí). Jak dalece měníme nebo neměníme názvy, bude v jednotlivém případě čistě praktická otázka. Jazyková rodina, kterou jsme nahoře označili jako čínsko-austrijský jazykový kmen (čeleď), po dlouhou dolm představovala pro lingvistitiku pět jiných jazyko-vyih kmenů (čeledí), mezi nimiž nebyla prokázána genetická pří-Im/.unM, a to: čínsko-tibetský, zahrnující thajsko-čínskou a tibet-hIio-Ii ar mukou jazykovou větev, 2. malajsko-p olynéský, 3. mundá. 73 4. mon-kkmer, 5. vietnamský. V r. 1889 dokázal Němec Ernst Kuhn, že tři poslední jsou vzájemně príbuznej a v letech 1908—10 mohl Dán Kurt Wulff k tomu připojit malajsko-polyncský kmen. Ze je dále genetická příbuznost mezi austrijským a čínsko-tibet-ským kmenem, bylo dokázáno teprve v nejnovější době v pozůstalém díle Kurta Wulffa. Když jsme nahoře vyvodili z toho důsledek a spojili to vše dohromady v jeden jazykový kmen (ěeleď), to proto, že Wulffem dokázané genetické souvislosti jdou napříč starším dělením na jazykové kmeny (čeledi); příbuznost mezi thajsko-čín-Štinou a austrijštinou se ukázala být těsnější než příbuznost mezi tbajsko-éínštinou a i ibetsko-barmštinou, takže pak není důvod trvat na zvláštním cínsko-tihetském jazykovém kmeni (čeledi). Genetická příbuznost mezi indoevropŠtinou a hamitoseinitštmou byla podrobně prokázána metodou prvkových funkcí Dánem Hermanem Mollerem v pracích z let 1906—17. Později se francouzská afrikanistka Lilias Hoinburgerová domnívala, že pomocí téže metody může dokázat genetickou příbuznost mezi hamito-semitštinou a bantu, a nadto do léto rodiny hypoteticky zahrnula ještě některé severovýchodní (nilotické) i některé západní súdánské jazyky, z nichž severovýchodní se. zdají být bližší staré egyptštině — demotštině než koptština. Že na druhé straně je genetické příbuzenství mezi indocvropštinou a uralšl inou. nemůže být pochyby poté, co se Dánu Holgeru Pedersenovi poštěstilo dokázat řadu prvkových korespondencí. Shrneme-li tyto důsažné výsledky, můžeme tím snad oněch 6 jazykových kmenů (čeledí), které jsme stanovili, redukovat na 3 rodiny jazykových kmenů: 1. nostratickou (název, který Holger Pedersen navrhl pro jazyky, které jsou příbuzné s našimi; utvořeno od lat. nostrds „našinec"), která podle výzkumů, jež máme dnes po ruce, zahrnuje indoevropštinu, hamitosemitštinu, tiralštinu a snad bantu (sc zmíněnými súdánskými jazyky); 2. Čínsko-austrij skou ; 3. altajskou. __' . ., . Jazykové kmeny (čeledi), o nichž jsme dosud mluvili, jsou jediné větší jazykové skupiny, jejichž genetická příbuznost byla prokázána na základě metody prvkových funkcí. Metoda prvkových funkcí byla rovněž užita na zmíněné rodiny jazykových čeledí, avšak tyto velké syntézy jsou ještě tak nového data, že musíme 74 z opatrnosti říci, že důkaz není proveden, i v případech, kde není pochyby o tom, že proveden být může. Jazyky, které jsme vyjmenovali, mluví v naší době asi osm devítin současného obyvutelstva země. Jazykověda musí ovšem pracovat i s jazyky vymřelými. Zbývající jazydsy země představují nesmírné množství geneticky izolovaných oblastí nebo silně omezených jazykových čeledí. Mezi ně patří mj. japonština, korejština, ainu v severním Japonsku,* paleoasijské jazydty v severovýchodní Sibiři (což není nic jiného než ryze zeměpisné shrnutí), jihokavkazština (skutečná jazyková ěeled), severokavkazstina (spíše jen čistě zeměpisné shrnutí velkého počtu málo rozšířených jazyků), drávidština (v jižní Indii; skutečná jazyková čeleď), australské jazyky (pouze geografické shrnutí), nebantuidní siídánské jazyky, kboinská (khoisanská) jazyková čeleď v jihozápadní Africe (křováčtina a hotentotština), baskičtina (izolovaný jazyk při franeouzsko-španělské hranici), cskymiáčtina (s alciitštinou) a konečně neobyčejně početné americké jazyky, u nichž se dosud operuje dobrou stovkou zcela různých jazykových čeledí. K tomu musíme ještě připojit množství izolovaných jazykových zbytků, hlavně v Přední Asii a v stredomorských zemích (mj. sumerštinu v Iráku a etruštinu v Itálii). *) Podle nejnovějšíck výzkumu sc zdá, že ainu je jazyk indoevropský. (IV/.ri. iiutura.) .... ....... 75 ZÁKLADNÍ JAZYKY Podali jsme už (na s. 29) operativní definici genetické príhuz-nosti a ukázali, že záleží y tom, co jsme nazvali prvkovými funkcemi, v pevných korespondencích mezi systémy výrazových prvků jazyků. Genetickou příbuznost zjišťujeme tak, že zjišťujeme takové prvkové funkce, a to výhradně tímto způsobem. Pro genetickou jazykovou příbuznost nebo pro její zjišťování nehraje tedy vnější podobnost mezi jazyky nebo mezi znaky v různých jazycích žádnou úlohu. Taková „podobnost" nemůže být vůbec brána jako vědecké kritétium, již z toho důvodu, že to, co shledáváme navzájem podobným (erov. s, 47), je čistě subjektivní. Y mnoha případech můžeme mezi dvěma znakyr prokázat vzájemné genetické příbuzenství, i když se možná většině bude zdát, že si nejsou navzájem podobné. Takové formv jako např. arménsky řecky nominativ singuláru hayr = pater genitiv singuláru hmvr = patro s nominativ plurálu harkh = patňres se patrně podle obecného chápání vnějšně sobě v uejinensím nepodobají: nicméně však se dá na základě prvkových funkcí prokázat, že jsou fotograficky zcela totožné. A obráceně můžeme snad dva znaky shledávat třeba velmi podobnými, aniž však je mezi nimi jakákoli genetická spojitost. Jako příklad toho můžeme uvést především většinu slov přejatých, a kdybychom měli stavět na vnější podobnosti, nebyli bychom s to rozlišovat mezi slovy přejatými a slovy geneticky příbuznými. Můžeme ovšem jako příklady 76 uvést i takové případy, kdy oba znaky v různých jazycích se navzájem podobají čistě náhodně: „velký" sc řekne litovsky dldis a gruzínsky didi, avšak oba tyto jazyky jsou geneticky' nepříbuzné, a lato dvě slova nemají nic společného; angl. vaíl (dán. halde) „volat" je řecky kaleín, avšak nemůže jít o totéž slovo, poněvadž řecké k v tomto postavení geneticky odpovídá germánskému k {kýôn „pes" vzhledem k angl. hound něm. dán. Švéd. hund, kardia „srdce" vzhledem k angl. Iwart něm. rfenr dán. hjerte švéd. hjarta atd.). Ptáme-li se však nyní po příčině, proč mezi dvěma jazyky může existovat tato prvková funkce, kterou jsme nazvali genetickou příbuzností, vidíme, že je vysvětlitelná pouze za předpokladu, že tyto dva jazyky niají společný původ. To je jedině myslitelné vysvětlení a tento důsledek genetické příbuznosti je tedy logicky nutný. Genetická příbuznost spočívá totiž v nějaké souvislosti mezi výrazovými prvky a znaky dvou jazyku a příčina této souvislost! musí nutně ikvčt v tom, že výrazové pivky a znaky obou jazyků představují další vývoj starších výrazových prvků a znaků, které byly oběma těmto jazykům společné, nebo jinými slovy, že sc tylo dva jazyky vyvinuly z jednoho a téhož zákla d ního j azy-ka (prajazyka) jeho rozštěpením. [Proto musel před češtinou a slovenštinou být československý základní jazyk, před ním a poľským jazykem musel existovat západoslovanský základní jazyk, před ním, vy'chodoslovanštinou a jihoslovatištiiiou musel existovat slovanský základní jazyk; obdobně musel před dánštinou a svedši inou hýl východoseverský základní jazyk, před ním a západo-seversky'm jazykem severský základní jazyk, před ním a gotštinou germánský základní jazyk; před slovanštinou a germánštinou a druhými indoev ropskými jazykovými větvemi musel existovat indocvropský základní jazyk, před ním a s indoevropštinou geneticky příbuznými jazykovými kmenyr nostraticky' základní jazyk.] Tím jsme se pojednou dostali na pevnou půdu skutečnosti a operativní definici genetické příbuznosti, kterou jsme nahoře podali, můžeme nyní doplnit reálnou definicí: G en etická příbuznost mezi dvěma jazyky znamená, že tyto jazyky sc vyvinuly z j e d noho a téhož zákla d ní h ojazy k a. Tu jediné, co s určitou jistotou o tomto základním jazyku víme, 77 jo to, co můžeme vyčíst z vzorců, které jsme stanovili na základě genetického srovnávám jazyků. "V žádném případě se nám základní jazyk přímo nedochoval; rekonstruuj cmejcj na základě prvkových funkcí. Základní jazyk, který předpokládáme pro jazyky románské, můžeme sice nazývat latinou, protože na základě svého historického poznání můžeme soudit, že to musí být latina, která se štěpením vyvinula v románské jazyky, avšak románský základní jazyk, k němuž dospíváme rekonstrukcí, není, jak jsme již poznamenali (s. 2 ln), táž latina jako ta, kterou známe z dochované literatury. Výrazové prvky a části slova (neboť to téměř nikdy nejsou celá slova, srov. s. 26u), které dosazujeme do vzorců, musíme tedy připsat základnímu jazyku; jsou to zlomky jazyka, který jinak neznáme. A zde je nadmíru důležité vyjasnit si co nejpřesněji, jak mnoho a jak málo reálného obsahu smíme vkládat do našich vzorců, nebo jinými slovy, co bezpečně o tomto základním jazyce víme a co bezpečně nevíme. Můžeme říci, že: a) Víme bezpečně, 1. že takový jazyk existoval; 2. že tento jazyk ve své jazykové stavbě obsahoval výrazové prvky, které označujeme našimi prvkovými vzorci (přirozeně za předpokladu, že jsou správně stanoveny, což, jak se později ukáže, není připomínka zcela zbytečná); 3. že tyto výrazové prvky byly v jazykové stavbě vymezeny možnostmi spojení, která jsou předpokládána v našich znakových vzorcích. b) Nevíme bezpečně, 1. kde, kdy a kým byl tento jazyk používán nebo zda vůbec někdy byl používán (jedna z možností, s kterými musíme počítat, je, že nebyl nikdy používán, nýbrž že hned zpočátku byl přetvořen v těch směrech, které různé zkoumané jazyky předpokládají); 2. zda ve své jazykové stavbě obsahoval více výrazových prvků než ty, které označujeme svými prvkovými vzorci; 3. zda výrazové prvky, které v tomto jazyce známe, byly v jazykové stavbě definovány i jinými možnostmi spojení než těmi, které jsoii předpokládány v našich znakových vzorcích; 78 4. jaká byla pravidla užívání v tomto jazyce (za předpokladu, že tu vůbec byl nějaký jazykový úzus, srov. 1), zvláště a) která celá slova nebo věty tu byly používány nebo mohly být používány, b) jak byly výrazové prvky označeny nebo pojmenovány v řeči, v písmě nebo jiným způsobem, e) jaké významové obsahy se do znaků vkládaly. V těchto čtyřech bodech nemáme žádnou jistotu, můžeme však, chceme-li, vyslovil hypotézy na základě vyhodnocení pravděpodobnosti. Nedá se popřít, že takové hypotézy jsou neobyčejně lákavé a zčásti jsou i velmi nasnadě. Je zde bohaté pole činnosti pro romanticky založené a obrazotvorností nadané povahy: kombinací pravděpodobnosti a fantazie dá se vykouzlit celý obraz předhistorického jazyka, jako např. indoevropského základního jazyka, se slovy a větami a s určitou výslovností a s určitými slovními významy, které se stanoví tak, žc se co možná ,,podobají"' slovům, větám, výslovnostním formám a významům v historicky známých jazycích; z toho můžeme pak dále evokovat obraz celého předbistorického společenství a předhistorické kultury, z domněnek o tom, která slova jsme měli a které věci tato slova označovala; a toto předhistorické společenství můžeme, rovněž hypoteticky, umístit do toho nebo onoho prostoru třebas na základě domněnek o tom, které rostliny a zvířata mohla slova tohoto jazyka označovat. Přirozeně se věda nezdržovala stanovení a diskutování tukových hypotéz, a je to také plně oprávněné — nezapomínáme-li ovšem na to, že to jsou právě jen hypotézy. Klasická lingvistika měla však silný sklon spatřovat v tomto vytváření hypotéz podstatu celého genetického srovnávání jazyků, a přispěla tím značnou měrou k tomu, že k němu vznikla nezaslouženě nedůvěra jako k nejisté a jen hypotetické vědě. Pravý opak je však pravdou; frenetická komparatistika je vědou s bezpečnými výsledky a s přesním metodou, může se však uplatnit jako taková, jen zachovává-li odstup od oblasti hypotetiěna, drží-li se toho, co se bezpečně ví, n nežádá od metody víc, než je tato schopna poskytnout. Tato metoda nedovoluje v žádném ohledu usuzovat z jazyka na kuliuru, z jazyka na národ nebo na „rasu". To, že náš jazyk je iinloevropský, můžeme přirozeně, chceme-li užít tak nepřiměřené 79 formulace, vyjádřit tak, že jsme Indoevropané; nesmíme však vkládat do této věty nějaký' jiný smysl než ten, že náš jazyk vykazuje prvkové funkce k jiným indoevropskýrn jazykům; to opět znamená, že prvkový systém našeho jazyka a kořeny i jiné složky jeho slov předpokládají dřívější indoevropskou jednotu ěistě jazykové povahy, ale to nikterak neznamená, že my sami jsme vzešli z nějaké s tím související jednoty. Právě proto, že jazyk se může šířit a stěhovat a může se přenášet na zcela jiné národy, než jsou ty, které jím dříve mluvily (tak jako např. latina se z malé oblasti ústí Tiberu rozšířila na obrovskou oblast národů, které po všech stránkách byly velice různé, nebo tak jako např. angličtina se v novější době rozšířila do několika světadílů), je nemožné trvat na jakémkoli spojení mezi jazykem a národem v tomto snryslu. Není ani žádné jistoty o tom, že to početně snad zcela malé společenství, které před tisíciletími mluvilo jednou řečí (jako např. malá latinsky mluvící skupina lidí kolem ústí Tiberu), skutečně má nějaké přímé potomky v naší době, nebo že mateřština těchto potomků je genetickým pokračováním výchozího jazyka; a tento moment nejistoty se stává přirozeně tím větší, čím větší jsou jazykové rodiny, o které jde, a čím dále musíme proto jít zpět do předhistoric, abychom hypoteticky časově zařadili příslušný základní jazyk. Rasové teorie nemohou se proto podpírat jazykovými argumenty. Prvkové funkce se, jak jsme viděli, poznávají bez ohledu na to, jak jsou prvky v zkoumaných jazycích pojmenovány nebo označeny (např. písmeny7 nebo hláskami), a stanovené prvkové vzorce musí proto rovněž nutně mít podobný abstraktní charakter. Vez-mcme-li např. indoevropské jazyky, je zcela jasné, že prvky, které V různých jazycích porovnáváme, jsou označovány písmennými znaky; jde totiž o mrtvé jazyky, jako je starověká řečtina nebo latina, stará indiětina, staroslověnština, gótština atd. atd., a tam máme k dispozici pouze písmenné znaky; o výslovnosti můžeme pro každý z těchto jazyků pronášet jen více nebo méně pravděpodobné hypotézy. Jestliže nyní z písmenných znaků těchto různých jazyků nevyvozujeme, žc také indoevropský základní jazyk měl písmenné znaky, není to jen proto, že náhodou víme, že řecká a latinská abeceda (a rovněž indická) jsou různými obměnami se- mitské abecedy a mají ledy noindoevropský původ; hlavní důvod je ten, že užilá metoda by naprosto nedovolila říci cokoli o tom, jak byly prvky základního jazyka pojmenovány. Totéž ovšem platí (mohli bychom byl v pokušení řiei: v ještě vyšším stupni) o pojmenování určitým i hláskami vc výslovnosti. 0 tom lze pouze tvořil hypotézy a není I řeba, aby se tvořily7hypotézy. Hypotézy, které můžeme utvořil, mají větší nebo menší stupeň pravděpodobnost, vždy však jde pouze o pravděpodobnost, nikdy o jistotu; že ide. *iu se vyslovovalo asi jako naše m, má velmi vysoký stupeň pravděpodobnosti; že ide. *A se vyslovovalo asi jako poslední samohláska v německém slově Sede (jak se mj. předpokládalo), má mnohem menší stupeň pravděpodobnosti. Nebylo proto šťastné, když byly v klasické jazykovědě prvkové funkce označeny jako hláskové zákony a např. Raskem objevené konsonantické funkce pro germáuštinu (s. 19) a pro horní němčinu (s. 23) byly nazvány jako germánské popř. hornoněmecké posouvání hlásek (Rask je sám nazýval přechody písmen, což je mnohem poctivější a střízlivější označení). Rovněž tak údaje o významu slov nebo správněji částí slov základního jazyka zůstávají hypotetickými a jsou z hlediska teorie stejně jako určení výslovnosti zbytečné a netýkají se věci. Stupeň pravděpodobnosti může také zde být větší nebo menší. Jen nejvýš vzácně jeví jazyky co se týče významní tak velkou shodu, jak tomu může být ve výslovnosti prvku, kile tato výslovnost v jednotlivých jazycích je známa nebo může být s velkým stupněm pravděpodobnosti hypoteticky7 zjištěna: shodu, jaká je ve výslovnosti prvku m, máme u významu slova jen vzácně. Předem by se mohlo myslet, že předpoklad, žc *pAtěr znamenalo ,otec\ má velký stupeň pravděpodobnosti. Avšak zaprvé jc *pAtér utvořeno z kořene *pA -a odvozovacího suíixu *-ř-r, v němž je kromě toho ještě třetí složka: samohláska * ě, která alternuje s *6 (viz s. 28). Kořen *pA- alternuje pravidelně s jinou formou *pó-, která vystupuje v mnoha indoevropských jazycích (mj. v stind. pa-ít ,ochraňuje') s významy jako ,chrániť apod. Sufix *t-r známe z četných jiných slov; označuje v7 různých indocvropských jazycích osobu, která vykonává nějakou činnost (např. ř. rhe-tór ,mluvčí, řečník', lat. orá-ior ,řeč-ník'). *pA-ter je jinými slovy pravidelný slovní útvar, který by 80 Í51 podle očekávání nejspíše měl znamenat něco jako ,ochránce\ Tento útvar nemusel existovat v základním jazyku; byl tak pravidelný a tak nasnadě, že niohl být utvořen nezávisle v různých indoevropských jazycích v rané době. Ať již však náležel základnímu jazyku nebo jednotlivým jazykům, nikterak není samozřejmé, že měl od počátku právě význam ,otcc'. Že významový obsah nutně zůstává hypotetický, souvisí inj. s tím, že zpravidla nemůžeme rekonstruovat celá slova, nýbrž jen minimální znaky, tzn. nejmenší složky slova (např. kořen, sufix, ohýbací koncovku), které v různých jazycích můžeme považovat za nositele významu; jakmile jde o slovotvorný typ, který je v indoevropštině pravidelný, může být slovo utvořeno kdykoli, v základním jazyku nebo jiozději, právě tak jako [v češtině můžeme bez rozpaků připojit předponu ne-, označující zápor, ke kterémukoli slovesu nebo slovesnému tvaru, i když nikdy předtím se tak nestalo.] Německému slovesu leihen „půjčit, půjčovat", gót. leihwan odpovídá řec. leípein „zanechat"; řec. préz. leípó je třeba vykládat jako ide. *lefk3~ô; v latině je prézens odpovídajícího slovesa linquô — idc. *'li-n-k3-ó (kořenné *e alternuje zde s nulou, srov. s. 28, a do kořene je tu vsunula n-ová složka); staroindicky zní prézens téhož slovesa rináčmi = ide. *7í'-/ié-Ä3-wi (s jinou koncovkou -mi pro 1. os. sing. a s j iným alternačním stupněm ve vsunuté složce). Všechny tyto typy tvoření jsou možná tvoření prézentu takového slovesa v indoevropštině. Je však nemožné říci, který z těchto typů byl užíván v základním jazyce; možná nebyl užíván žádný z nich, možná jeden z nich, nebo několik z nich. Rekonstruujeme tedy nikoli slova, nýbrž části slov, a k tomu aniž známe jejich výslovnost nebo jejich význam. To by se mohlo zdát žalostně málo — ale ve skutečnosti je to nesmírně mnoho. S pomocí trochy toho vědění, které máme, můžeme prokázat genetické souvislostí rovněž uvnitř velmi rozsáhlých, ano neomezeně rozsáhlých jazykových oblastí, a dovedeme toho říci mnoho o jazykové stavbě základního jazyka a na základě toho vysvětlit velmi značné množství jednotlivostí v různých jazycích, které náležejí k příslušné jazykové rodině. Naše metoda dovoluje nám dokonce činit předpovědi; dovoluje nám např. usuzovat s jistotou, že existovalo-li indoevropské slovo pro matku *mater v gótštině 82 (kde je, jak jsme si řekli na s. 13, nemáme doloženo) a nebylo tu vyplavenu prvkovému působení, analogickému tvoření, zkracování Klínku nelni tabuismu, muselo tu mít podobu modar; tím můžeme l>\'t naprosto jisti. Rekonstrukci můžeme, jinak řečeno, obrátit, i ukže kniist ruujeme, jakou podobu muselo mít slovo v jednotbvých |nz\eíeli iivniiř jazykové rodiny; tato rekonstrukce je mj. právě předpokladem pro lo, abychom mohli rozlišit mezi slovy přejatými u neneiieky příbuznými a mezi prvkovými funkcemi a případy, klére m\ jim vymykají. Genetická jazykověda může tak být označena jako absolutně exaktní si je možná nej exaktnější oblastí humanitních věd. V každém jazyce je, jak jsme už poznamenali, jen málo slov, pro něž lze —■ zcela nebo částečně — prokázat genetickou souvis-losi se slovy v jazycích příbuzných, ať již je to třeba připsat novo-l Míření, přejímání nebo přetváření. Genetická jazykověda může pracovat jen s metodou prvkových funkcí uvnitř tohoto malého úseku slovní zásoby jazyků. Jc proto předem zcela vyloučeno, že l>\ genetická jazykověda s pomocí své exaktní metody mohla \ ysvčllil veškerá slova nějakého jazyka. I když se musíme vždy •otužil vysvětlit touto cestou co možná nejvíce slov a i když při Inkových vysvětleních slov vždy musíme respektovat prvkové funkce, může dávat genetická jazykověda jen ve velmi omezeném ľii/.saliu jednoznačnou a bezpečnou odpovědna otázku po etymo-logii, tzn. po individuální historii jednotlivých slov. Individuální li isl orie jedno tlivého slova je v převážné většině případů velmi komplikovaný problém, který nedovoluje nějaké jednoznačné řešení a pro který metoda genetické jazykovědy není použitelná. Etymologický slovník klade si lákavý, ve skutečnosti však nevědecký úkol, vysvětlil všechna slova nějakého jazyka. Přepíná přitom neúnosně mužnosti metody genetické jazykovědy' a připravuje tak metodu .unii nezaslouženě o dobrou pověst. Abychom mohli posoudit stupeň prav děpodobnosti etymologických hypotéz, které jsou v tako-l ein slovníku o původu slov předkládány7, musíme především znát prvkové funkce uvnitř příslušné jazykové rodiny, abychom mohli kuní rolovat, zda je hypotéza utvořena v souhlase s nimi. Laik, kte-• j nepronikl do prvkových funkcí, nemůže ve skutečnosti používal i n niologického slovníku s přiměřenou a potřebnou soudností. 83 TYPOLOGICKÁ PRÍBUZNOSŤ JAZYKŮ Dosti záhy se poznalo, že se mezi jazyky musí dát stanovit i jiné funkce než prvkové. Vedle svého zařazení do jazykových rodin musí se dát jazyky zařazovat do jazykových typů podle své struktury. Takové rozdělení jazyků na typy je přirozeně závislé na tom, které strukturní rysy považujeme za rozhodující; jako můžeme rozdělovat lidi na velké a malé neho na bílé, černé, žluté a rudé neho na tmavovlasé a světlovlasé atd. ntd., tak můžeme i svěl jazvkti rozdělovat mnoha rozličnými y.pňsoby. Rozhodující je hledisko. Mj. se můžeme rozhodnout,zda chceme dělit jazyky podle jazykové stavby, nebo podle jazykového úzu, a pro další dělení můžeme pak opět volit různá kritéria. Jediná typologie jazyků, která získala v klasické jazykovědě uznání, je dělení podle jazykového úzu. Ve středu zájmu tu byla struktura znaků, a zvláště struktura slov. Slova znamenají přemístitelné znaky, znaky, které si mohou vyměňovat navzájem místa uvnitř jazykového řetězu: [dívka běží'jsou dvě slova, protože můžeme v češtině také říci běží dívka; i dívk-a a běž-í se skládají každé zc dvou znaků, avšak tyto znaky nemohou být přemístěny do jiného pořádkti]. Těmto pře stavitelným znakům věnovala klasická jazykověda od starověku neobyčejnou pozornost, v souvislosti s aristotelskou pojmovou logikou, předpokládající, že každý takový znak označuje jeden pojem. Proto se také upínal zájem k třídění světa jazyků podle struktury slova, zvolené jazykovým územ. Rozlišovaly se tu zpravidla čtyři jazykové typy: 1. izolační (izolující) typ, v němž slova jsou neměnná, takže nemohou být podrobena ohýbání nebo odvozování, a gramatické v/.lahy se mohou vyjadřovat buď jen pomocí pořádku slov (jako | \ r fr. le mari batlit la femme „manžel bil ženu" a la femme battil Ir nimi „žena bila manželu" nebo v angl. the husband beat the ivife :i the ivife beat the husband (s týmž významovým rozdílem).] kde gramatické vztahy, které v jiny'ch jazycích jsou vyjadřovány různými pády, jsou vyjadřovány různým pořádkem slov, avšak lir/, rozdílu v jejich tvaru, pádu) nebo připojováním samostatných ulov (množné číslo např. připojením slova „mnoho" k téže formě, t r erá platí i pro číslo jednotné; přítomnost připojením slova „nyní" alp.). Jako příklad na tento jazykový typ se zpravidla uvádí klasická čínština; moderní čínský mluvený jazyk však už k tomuto I y pu nepatří. 2. aglutinační (aglntinující, „přilepující") typ, v němž všechny gramatické vztahy (odvozování a ohýbání) sc vyjadřují sufixv, ij. znaky, které sc připínají za lexikální složku slova, kořen, tak, že každý gramatický vztah se vyjadřuje svým zvláštním sufixem: \ turečtině je -lar- koncovka pro plurál, -a koncovka pro dativ, -da pro lokativ (místní pád), -dan pro ablativ (pád pro východisko): slovo kus „pták" skloňuje se tu např. takto: siug. phir. nom. kus ku§-lar dat. kus-a kus-lar-a 'ok. ktts-da kus-lar-da nbl. kus-dan ku§-lar-dan /a hlavní představitele tohoto jazykového typu se považují altaj- ké .1 uralské jazyky. 5. flexívni (flektující) typ (tj. ohýbací typ, přičemž slovo • »h \ bání se tu bere v užším smyslu), v němž hranice mezi kořeni ni a sufixem není jasná, kde každý sufix často najednou vy-|iulřllje několik různých gramatických vztahů (jako např. [české «t \ kb.novacím typu „žena", spojující v sobě nominativ a jednu) ué ěfslo; německé -st v sprichst spojující 2. os. a jednotné číslo], » " U) n kde kromě toho kořen sám může podléhat při ohýbání ......."" zaližejícim v alternacích samohlásek <(čes. hrách — 84 BS krach-u, sůl — sol-i; něm. sprech-(cn), sprich-(st), sprach, gc-sproch-(en)), popř. souhlásek (čes. rak — rac-i, pros-it —proš) ) nebo ve vsouvání ěi vysouvání složek {(čcs. hr-a — her, ps-át — píš-i, den — dn-eJ.}Za vzorové ukázky tohoto typu se považoval}7 starší indoevropské jazyky. 4. polysyntetický (tj.mnohoskládající, mnokoshrnující) typ, v němž všechny gramatické vztahy větné se mohou vyjadřovat připojováním neho změnami jednotlivého kořene; věta je přitom často shodná se slovem, přičemž žádná ze složek věty nemůže změnit své místo. Jako příklad se uváděla grónština: věta jako kavftliorniarumagaluarpunga ,,rád bych uvařil kávu" se skládá pouze z jednoho slova. Proti tomuto třídění se uvádělo mnoho námitek; je neuspokojující mj. proto, že stanovené typy se téměř nikdy nevyskytují v čisté podobě a většina jazyků představuje typy smíšené. Toto třídění původně navrhl Friedrich Schlegel a Wilhclm von Iluin-boldt. V naší době ho zesnulý americký lingvista Edward Sapir velmi důmyslně, ale i nadmíru složitě dále rozvinul v systém, který měl obsáhnout všechny myslitelné slovní struktury. V této doplněné a vytříbené podobě zaslouží typologie slovních struktur plné uznání. Nebudeme tu operovat se složitým Sapirovým schématem, nýbrž připojíme pouze několik poznámek o obecných zkušenostech, které při stanovování takových jazykových typů můžeme učinit. I když se původně činily pokusy identifikovat stanovené jazykové typy s jistými jazykovými rodinami: izolující typ s thajsko-cínskou, aglutinující s altajskou a uralskou, flektující s indoevrop-skou a polysyntetický mj. s některými americkými jazyky, ukázalo se záhy, že něco takového je neproveditebié. Je zřejmé, že ať se stanoví jazykové typy jakkoli, nikdy se nebudou moci zcela krýt s jazykovými rodinami. Samy jazykové změny, které jsou základem vzniku jazykových rodin, nesou totiž s sebou, že jazyk v průběhu času může svůj typ měnit. I když lze tvrdit, že indoevropština byla v starší době flexívní, zůstává nicméně faktem, že mnohé indoevropské jazyky přešly ve svém vývoji k zcela jiným typům, aniž ovšem proto přestaly být indoevropskými; arménské schéma skloňování jako i 86 i ti l iii iiiiii iv dul iv-geni| iv Íll.N| i llNHTlI Úl ii blil I !\ singulár plurál hay „Armén" hay-er hay-u hay-er-u luty-ov hay-er-ov hay-ě hay-er-ě ukazuje, jak je vidět, čistou aglutinací; má se za to, že tu jde o vliv iuieěiiii\ ; \ žádném případě však není arménština už ve své nejsi iirsí podobě jazykem ílexívníko typu. Noxa angličtina, která je rovněž indoevropský jazyk, se stala lenili- jazykem izolujícího typu a je po té stránce bližší čínštině než svému genetickému základu. Totéž tvrdí někteří badatelé o nové IVancouzštině, podle mínění jiných je však tento jazyk spíší; na eeslě k polysynteličnosti; ve větě je ne le lui aipas donnéje rozhodně pouze jedna možnost přemístění (ne le lui ai-je pas dmini1?), takže tu dříve nebo později budeme mít co činit se stejný-mi vělami-slovy jako v grónŠtině. Tu nám ukazuje, že genetická a typologická příbuznost jsou dvě zcela různé věci, které spolu nemají nic společného. Uvnitř leže jazykové rodiny můžeme nalézt jazy'ky zcela rozdílného typu a uvnitř téhož jazykového typu můžeme najít jazyky zcela rozdílných rodin. Obě tato dělení jazykového světa jsou podstatně rozdílná. Jsou postavena na zcela různých základech a vycházejí ze zcela různých hledisek, stejně tak, jako když zoolog z jednoho hlediska mitže třídit zvířata systematicky na savce, ryby atd., a z jiného hlediska opět „biologicky"; v tomto druhém třídění můžeme uapř, stanovit kategorii mořských zvířat, kde budou velryby a tuleni, sépie, ústřice, ryby atd., které by patřily k zcela rn/.nýin kategoriím z hlediska systematického. Klasická jazykověda se daleko méně zajímala o typologickou příbuznost jazyků než o genetickou. Není však potřebí dlouhých ovalí, abychom viděli, že tu máme před sebou bohaté a velmi důležité pracovní pole, třebaže dosud téměř neobdělané, a že bychom .....lili \ v budovat jazydiovou typologii z mnoha jiny'ch hledisek než práv č /. luhu, které klasická jazykověda libovolně zvolila a které ľ přiti.....lejvnějšnější a nejpovrchnější ze všech: z hlediska struk- 1.1 Iry hIovh. A snadno také nahlédneme, že ať zvolíme za základ 87 třídění kterákoli hlediska, budeme moei zobecnit pozorování, které jsme udělali u slovních struktur: vždy budeme mít nějaké třídění, které půjde genetickým tříděním napříč a nebude s ním mít nic společného. Usilujemc-li o vybudování typologie jazyků na základě hlubších a podstatnějších hledisek, než se dosud stalo, záhy si uvědomíme, že veličiny, které srovnáváme v různých jazycích, musí být kategoriemi: kategoriemi v jazykové stavbě, dílem ve výrazové stránce jazyka, jako např. vokály a konsonanty, prízvuky a modulace (intonace) a jejich různé podhategorie, dílem v obsahové stránce jazyka, jako např, různé gramatieké kategorie: pád, mluvnický rod a číslo, atd. atd.; a kategoriemi v jazykovém úzu, dílem ve výrazové stránce jazyka, jako např, kategorie hlásek, dílem v obsahové stránce jazyka, jako např. kategorie významů. Ze všech těchto hledisek musí být jazyky, které vykazují tytéž kategorie, počítány k témuž jazykovému typu. Naproti tomu se nikdy nemůžeme z jazykově typologického hlediska zajímat o srovnávání prvků; že dva jazyky mají nějaký prvek společný, bude z toho hlediska vždycky znamenat, že mají nějakou kategorii společnou: kategorie je tu pak reprezentována tímto prvkem. To podrobněji vyplyne z následujícího výkladu. Můžeme však již teď tvrdit, že v tom je příčina, proč genetická a typologická příbuznost zůstávají dvěma podstatně rozdílnými věcmi. Jestliže jsme mohli operativně definovat genetickou příbuznost jako funkci mezi jazyky záležející v prvkovýeh funkcích, musíme pak typologickou příbuznost operativně definovat j ako funkci mezi j azyky, která záleží v tom, že kat e goric v každém z jazyků mají funkci ke kategoriím v každém z ostatních jazyků. Tak jako se genetická příbuznost poznává na základě prvkových funkcí, poznává se typologická příbuznost, má-li se povznést nad to nejvnějšiičjší a nej náhodnější (.slovní strukturu), na základě funkcí kategorij nich. Taková typologie- dojde přirozeně sama od sebe i k odhalení struktury jcdnotek, např, slabik, které jazyk má; neboť struktura těchto jednotek závisí prostě na tom, které kategorie v jazyce jsou. Definovali jsme kategorii jako souhrn veličin, které mohou být dosazeny na určitá místa v řetězu (s. 33), a ukázali jsme, žc tako- 8ř! výnii kategoriemi jsou mj. vokály a konsonanty (s. 34); jednotka jako slabika bude pak dána existujícími kategoriemi prvků a obdobně tomu bude u jednotek ostatních. Vyčerpávající jazyková typologie je ve skutečnosti nej větším a [nedůležitějším úkolem, který před lingvistikou stojí. Jazyková i ypologie není, jako jazyková genetika, regionálně omezena. Jejím ú koleni je v poslední instanci odpovědět na otázku, jaké jazykové struktury jsou vůbec možné a proč jsou možné právě tyto jazykové struktury, a ne jiné: musí se přitom více než kterákoli jiná disciplína lingvistiky přiblížit k tomu, co imižeme nazvat problémem podstaty jazyka. A konečně se ukáže nadřazenou genetické lingvistice, neboť vskutku pouze jazyková typologie nám dovolí pochopit, |iodle kterých obecných zákonů se jazyky mění a jaké možnosti změny v sobě daný typ chová. Jen typologií se lingvistika pozvedá ke zeela obecným hlediskům a stává se vědou. Je pravda, že této lnilé možnosti odpovídá zatím ve skutečnosti ještě velmi málo. U kol je vytyčen, avšak ještě velmi vzdálen od řešení. Klasická jazykověda zajímala se vážně jenom o jazykový úzus a o genetiku, zatímco jazyková stavba a typologie jsou téměř panenskou zemí; tyto centrální úkoly klasická jazykověda neřešila, ba ani si je nekladla. Můžeme toho litovat, chceme-li — a čtenář bude možná (ilovat, že následující výklad jazykové typologie se musel spokojit jen náčitkovými náznaky a spíše tu stojí jako nerealizovaný program, jako dotazník s prázdny'mi rubrikami. Ale pro vědce není u i e krásnějšího než vidět před sebou vědu, kterou je teprve třeba vytvořit. TYPY JAZYKOVÉ STAVBY Protože kategorie je souhrnem veličin, kleré mohou být dosazeny na určité místo v řetězu, musíme, abychom určili strukturu daného jazykového stavu, nutně vyjít z řetězu jako toho, co je pro zkoumání bezprostředně dáno; z analýzy řetězu usuzujeme dále na kategorie. Celkový jazykový řetěz, který takto činíme předmětem analýzy, nazýváme textem. Analýza neboli rozkládání textu nesmí ovšem být náhodným dělením, nýbrž musí být provedena na základě pozorování spojení, která existují mezi jeho složkami (viz s. 32). Tato spojení mohou být následujícího druhu: Musíme nejprve rozlišovat mezi pře d pokladovými spojeními (spojeními spočívajícími na předpokladech) a bezpřed-pokladovými spojeními. Řekneme, že dvč veličiny mají předpokladové spojení, když přítomnost jedné veličiny V řetězu je nutným předpokladem přítomnosti druhé veličiny, tedy když jedna veličina nutně vyvolává druhou. A budeme mluvit o bezpředpokladovém spojení, když mezi veličinami neexistuje takový předpoklad, tedy když se může vyskytovat jedna z veličin, aniž je přítomna druhá. Bezpredpokladová spojení máme velmi často mezi prvky: mezi b a / v [blok] je spojení; mohou stát pohromadě v začátkovém poli slabiky; ale toto spojení je bezpředpokladové: můžeme mít / bez b [(lok)] a můžeme mít b bez ř [(bok)]. Takové bezpředpokladové spojení máme zpravidla rovněž, pokud pozorujeme jen jednoduchý konsonant v jeho spojení s jednoduchým vokálem: v slanice [íojmáme spojení mezi í a o; ale toto spojení je bezpředpokladové? 90 I můžeme mít slabiku s t bez o [(ta)] a slabiku s o bez ř [(po)]. Tu se však ukazuje, když analýzou řetězu postupně stanovíme kategorie, že mezi kategorií vokálů a kategorií konsonantů uvnitř slabiky bude předpokladové spojem: nemůžeme mít v nějaké slabice představitele kategorie konsonantů, aniž bychom měli v téže slabice představitele kategorie vokálů (srov. s. 34). Stejně tak je bezpředpokladové spojení mezi určitou jednotlivou větou vedlejší a určitou jednotlivou větou hlavní, protože věta vedlejší může být nahrazena jinou větou vedlejší a věta hlavní jinou větou hlavní; avšak mezi kategorií vět vedlejších a kategorií vět hlavních existuje předpokladové spojení. Předpokladová spojení se mohou také vyskytovat mezi jednotlivými prvky; na to máme, jak hned uvidíme, mnoho příkladů jak v praktickém životě, tak i ve světě jazyka. Předpokladová spoj ení můžeme dále dělit na oboustranná (vzájemná) a jednostranná. Oboustranné předpokladové spojení máme mezi dvěma veličinami tehdy, když první předpokládá druhou a druhá prvou. Jednostranné předpokladové spojení máme mezi dvěma veličinami teluly, když jedna předpokládá druhou, ale i ukoli obráceně dr uhá prvou .Obou stran napřed poklade v á spojení máme např. mezi 1. a 2. svazkem nějaké knihy nebo mezi dvěma manželi nebo dvěma snoubenci; předpokladem toho, že je vôbec můžeme takto nazývat, je, že oba existují. A můžeme bned dodat: jestliže spisovatel napíše knihu a označí ji jako I. svazek, tak jej právě proto označil jako 1. svazek, protože předpokládal existenci 2. svazku, ale 2. svazek třeba nikdy nevyjde. Stejně tak jestliže je nějaký muž označován jako ženich (snoubenec), budeme předpokládat existenci jeho nevěsty (snoubenky), i kdybychom ji třeba nikdy neviděli. Může tu jiny'mi slovy být dána jedna veličina phis předpokladové spojení a my můžeme na základě toho doplnit toto spojení jinou veličinou— ne nějakou nudou konkrétní veličinou, kterou bychom mohli popsat v jednolitostech, nýbrž vcbéinou, o níž víme pouze jedno, že je před-|iokladem prvé a zároveň je prvou předpokládána. V takovém případě, kde předpokládaná veličina se v textu nevyskytuje, ale mílie být doplněna, říkáme, že je latentní, Je-li stavba jazyka laková, že nemůže mít slabiky skládající se pouze ze samotného 91 vokálu, ale pouze slabiky obsahující jak vokál, tak i konsonant, pak musíme v tomto jazyce konstatovat obotistranné předpokla-dové spojení mezi kategorií konsonantů a kategorií vokálu. Jestliže naproti tomu stavba jazyka připouští, že slabika se může skládat buď ze samotného vokálu, anebo z vokálu i konsonantů, usuzujeme, že v tomto jazyce existuje jednostranné předpokladevé spoj ení mezi kategorií konsonantů a kategorií vokálů: konsonant předpokládá vokál, ale nikoli obráceně; vokál je předpokládán konsonantem, ale nikoli obráceně. Obecné spojení mezi kategorií vět vedlejších a kategorií vět hlavních je jednostranné pred-pokladové spojení; věta vedlejší předpokládá větu hlavní, ale nikoli obráceně; věta hlavní je předpokládána větorj vedlejší, ale nikoli obráceně. A jestliže se setkáme s vedlejší větou volně stojící a nenacházíme k ní žádnou větu hlavní, usuzujeme, že hlavní věta je latentní a doplňujeme ji v nutném případě (do textu) — nikoli určitou konkrétní hlavní větu, nýbrž hlavní vetu, o níž víme jenom to, že je to hlavní věta, která je touto větou vedlejší předpokládána. Zvolání jako [Kdybych měl peníze!] vyžaduje takové doplnění. I mimo svět jazyka je přirozeně snadné nacházet příklady na jednostranné předpokladové Spojení. V šachu je předpokládán král všemi ostatními figurami; je-li poražen král, jsou tím poraženy veškeré figury a hra je u konce, nikoli však obráceně. Abychom si bydi jisti tím, že dostaneme vyčerpávající popis jazydta, v němž jsou všechna spojení registrována, nesmíme text rozbít ihned na nejmenší prvky, u nichž lze prokázat vzájemné spojení, ny'brž musíme podrobit text řadě postupných dělení tak, abychom při každém kroku rozkládali na co možná nejméně částí. Každý jazykový text se může takto nejprve rozložit na dvě části: na stránku obsahovou a stránku výrazovou. Mezi nimi existuje oboustranné předpokladové spojení: máme-Ii tu opravdii co činit s nějakým jazykem, musí tu být obojí, obsah i výraz. Každou z těchto stránek jazyka rozkládáme pak dále a dále na části a jejich části: kapitoly, paragrafy, odstavce, souvětí, věty atd. atd. až k nejmenŠím prvkům. Na každém stupni tohoto dělení můžeme stanovit kategoiie, definované některým z druhů spojení, která jsme právě vy-jmeno- 92 vali: jedna kategorie, např. na jednom stupni vět vedlejších, na druhém stupni konsonantů, bude definována jako předpokládající; jiná kategorie, např. na jednom stupni vět hlavních, na druhém stupni vokálů, bude definována jako předpoldádaná; atd. Nyní se setkáme se zajímavým zjevem: kterákoli z kategorií, které takto stanovíme, se skládá z členů, které mají tu zvláštnost, že když vy měníme jeden z nich za jiný, může se objevit rozdü v protikladné stránce jazyka. Kdyrž se např. podíváme na členy, které tvoří kategorii konsonantů a kategorii vokálů, tu budou tyto členy (nazvali jsme je výrazové prvky) každý o sobě definovány jako rozdílné od druhých členů téže kategorie tím, že při yýmeně jednoho za druhý může se objevit rozdíl v jazykovém obsahu (ve významu příslušného znaku): že [r, m, s, t a b je v češtině pět různých výrazových prvků, právě tak jako a, o, e, u, y,] je vidět právě z toho, že když na témž místě v řetězu vyměníme jeden z nich za druhý, vyvolá se tím obsahový rozdíl: [rok mok sok tok bok; rok rak rek ruk ryk] (srov. s. 32). Teprve pomocí takové zkoušky výměnou (komutačního testu) můžeme vůbec zjistit počet členů v jazykové kategorii. Je zřejmé, že totéž platí obdobně o obsahových prvcích jazyka: „nominativ" a „genitiv", „prézens" a „préteritum", tak jako kterékoli lexikální složky, jsou jazykově různé proto, že jejich vzájemnou výměnou můžeme vyvolat výrazový rozdíl. A je rovněž zřejmé, že tato zkouška musí být použitelná nejenom na to, co jsme zde nazvali výrazové prvky a ohsahové prvky, nýbrž na kterékoli členy v kterýchkoli kategoriích: dvě věty jsou např. různé tím, že mají různý obsah a různý výraz; jestliže vytvoříme nějaký' rozdíl ve výrazu, který nemůže s schou nést rozdíl v obsahu, vytvořili jsme jen rozdíl ve výslovnosti, nikoli však rozdíl jazykový; a jestliže vytvoříme jen rozdíl \ obsahu, který' nemůže s sebou nést rozdíl ve výrazu, vytvořili j'•rite jen rozdíl myšlenkový, nikoli však rozdíl jazykový. Dostali jsme se zde k jedné hlavní zvláštnosti jazydta, jíž stojí jazyk v protikladu k jiným strukturám. Chápeme-li vyměnitelnost v tom zvláštním smyslu, v němž jsme zde toho slova použili, pak můžeme v stručnosti definovat jazyk jako strukturu, jejíž kategorijní členy jsou navzájem vyměnitelné. Je zřejmé, že lato definice je velmi široká a že když jí užíváme, 93 musíme hýl připraveni na to, že mnohé struktury, které nejsme zvyklí nazývat jazykem a které v každém případě nejsou přirozeným jazykem, musí být v důsledku této definice určovány jako jazyky. Ukáže se např., že všechno, co můžeme nazývat v nej-širším smyslu uniformami, včetně lidových krojů ap., vytváří systémy, které vyhovují této definici: každé uniformě, každému ůblěku odpovídá nějaký obsah: tato uniforma „znamená" francouzského důstojníka té nebo oné hodnosti; tento ornát „znamená" římskokatolického duchovního té nebo oné hodnosti; když lidové kroje, jak tomu často bývá, jsou různé např. pro mladé dívky a pro vdané ženy, má každá z těchto „uniforem" rovněž svůj zvláštní „význam". A zkouška výměnou se dá provést: různému výrazu (různému obleku) odpovídá různý obsah a obráceně. A je mnoho jiných oblastí, které v tomto rozhodujícím bodě, ve vyměnitelnosti, jsou totožné se strukturami, které obvykle nazýváme jazyky. Různé druhy umění, pokud usilují o to sdělit nějaký obsah, musíme podle této definice pokládat za jazyky: popisné malířství, programovou hudbu atd. atd. Také hra se vzhledem k této definici stane jazykem, v případě, že je nějak interpretována; jako např. hra v šachy, když ji interpretujeme jako dva proti sobě bojující bitevní šiky, z nichž každý se skládá z vyšších a nižších důstojníků, prostých vojínů nebo pěšců, a vysocí důstojníci zase z krále a královny atd. atd. V takovém případě máme také zde obsah a výraz a můžeme provést zkoušku výměnou. Můžeme ovšem naši definici v jistém stupni účelně zúžit, při-pojímedi dodatek: Pozorujeme-li naše přirozené jazyky, zjišťujeme, že mají tu zvláštní strukturu, že jeden výrazový prvek neodpovídá v nich jednomu obsahovému prvku (tj. nemá s ním spojeni) a obráceně, nýbrž že ve většině případů teprve jednotka skládající se z více výrazových prvků má spojení s jednotkou skládající se zvíce obsahových prvků a obráceně. Viděli jsme dříve (s. 31), že se velmi dobře může stát, že jeden výrazový prvek odpovídá jednomu obsahovému pivku, jako např. [české o, a, s nebo s- (např. vs/eí), -í (např. v bit)]; ale to je zvláštní případ, jenž nikdy neplatí v celé struktuře jazyka; obvyklé je, že znak se skládá ze dvou nebo více výrazových prvků s dvěma nebo více s nimi spjatými 94 prvky obsahovými. Jsme nyní, co se týče jazykového výrazu, v té příznivé situací, že vždycky víme — nebo se domníváme, že víme — z kolika výrazových prvků se daný znak skládá; co se týče jazykového obsahu, jsou naše poznatky v tomto ohledu za současného stavu bádání nedostatečné. Předběžno\i analýzu můžeme však snadno provést a s tou se zde můžeme pro náš účel spokojit. [Česká slova býk a kráva můžeme po stránce výrazu analyzovat na tří, resp. čtyři prvky, které označujeme písmeny 6, ý a k resp. k r á v (fi).] Po stránce obsahové můžeme je analyzovat pokaždé na dva prvky „tur + samec" a ,,tur -j- samice". Mohli bychom jistě pokračovat v analýze dále tak, že bychom vhodným způsobem rozložili obsah slova [tur (a snad i slov samec a samice)] na obsahové složky; to by nás však zavedlo daleko, a proto od lebo nyní upustíme. Když provádíme tuto obsahovou analýzu slov [býk a kráva], děláme, jak patrno to, že nahrazujeme nesložený znakový obsah složeným, jehož složky vystupují i v jiných znakových obsazích jazyka (obsahové složky „samec" a „samice" \ vstupují např. v obsahu znaků [on a ona, chlapec a dívka, kohout a slepice]: pík dalece obsahová složka „tur" vystupuje v některých složených znakových obsazích, nechceme zde vyšetřovat, protože by to předpokládalo analýzu slova [tur], kterou jsme záměrně ne-chali stranou; avšak obsahová složka „tur" vystupuje v každém případě v znakovém obsahu slova [íur]), a to. všimněme si, tak, že latu výměna nesloženého znakového obsahu za složený nenese s sebou žádnou změnu výrazu: řekneme-li, že [býk] znamená „býk" nebo že znamená „tur-samec", je to jedno a totéž. To, co jsme in udělali vzhledem k obsahu, zcela odpovídá tomu, co jsme spíše zvyklí dělat vzhledem k výrazu: když rozkládáme [tur v t, u a r], nahrazujeme nesložený (tj. dosud neanalyzovaný) znakový výraz složeným, skládajícím se ze složek, které vystupují v jiných znakových výrazech jazyka, a to, uvědomme si, tak, že tato výměna nesloženého znakového výrazu za složený nenese s sebou žádnou změnu obsahu: ať již řekneme, že se pojem „býk" [v češtině vyjadřuje (slovem) býk nebo (spojením) b,ý a k,] je to jedno o totéž. V obou případech, jak v obsahu, tak ve výrazu, definujeme neun-dyzovanou veličinu tím, že kombinujeme jiné veličiny /, téhož jazyka; definici děláme vždy tímto způsobem a definice 95 významu slov, které nacházíme ve slovnících, je třeba chápat jako pokusy o takovou obsahovou analýzu, jak jsme ji zde načrtli. Aby nám nebylo Spatně rozuměno, dodáváme, že definice přirozeně nezáleží v pouhém neuspořádaném výčtu složek, které skládají zkoumaný znak, nýbrž že definice zároveň stanoví spojení určitého druhu mezi těmito složkami: výrazová definice (slova [býk] musí obsahovat, že [b, ý a k] mají následovat za sebou právě v tomto pořadí) a obdobným způsobem stanoví obsahová definice určité logické spojení mezi složkami, v které se obsah rozkládá. Jazyk není tedy ustrojen tak, že by každému obsahovému prvku odpovídal jeden a jen jeden prvek výrazový a obráceně, nýbrž tak, že jednota obsahových prvků odpovídá jednotě prvků výrazových a obráceně: nikoli „tur" — „samice" nýbrž „tur-samice" [krá — va] [k - r ■ ú - v - a] Mohli bychom nyní pojmout tuto zvláštnost do definice jazyka. Musela by být formulována takto: Aby nějaká struktura mohla být uznána za jazyk, požadujeme, aby oboustrannému předpokladovému spojení mezi obsahem a výrazem neodpovídalo veskrze oboustranné prcdpokla-dové podvojné spojení mezi všemi prvky vy'razovými a všemi prvky obsahovými. Jestliže zavedeme toto omezení, pak není poclryby o tom, že část příkladů, jež jsme si dříve uvedli, nebude už určována jako jazyk. Nebudeme zkoumat zde tuto otázku blíže; není to tak podstatné. Zmíněné omezení je však užitečné z jiného důvodu: mimo oblast přirozených jazyků budeme často stát před obtížným rozhodováním, zda je nezbytné rozložit danou strukturu v stránku obsahovou a výrazovou; upustíme od toho tehdy, jestliže mezi oběma stránkami odpovídá jeden prvek druhému prvku, takže prvky v obou stránkách by byly definovány pokaždé přesně týmiž spojeními. Ať již zmíněné omezení zavedeme nebo ne, musíme být připraveni na to, že podle definice musí být určeny jako jazyk i různé 96 jiné struktury než ty, které mohou být označeny jako přirozený jazyk. Přirozený jazyk (jako [čeština, němčina,] angličtina, francouzština atd.) je pak speciálním druhem jazyka. Přirozeným jazykem se rozumí jazyk, do něhož se všechny ostatní jazyky dají přeložit. Každá šachová hra dá se přeložit do přirozeného jazyka, formulovat v něm, ale ne obráceně. Přirozený jazyk se vůbec odchyluje od všech ostatních druhů jazyka (např. od znakového jazyka matematiky nebo od jazyka chemických vzorců) tím, že není zařízen jen pro jisté účely, ale že je použitelný pro všechny účely; v přirozeném jazyku můžeme v nutném případě pomocí opisů a dobře volených obrazů vyjádřit cokoli. I každá věta programové hudby dá se přeložit do věty přirozeného jazyka — ale nikoli obráceně. V přirozeném jazyku se totiž můžeme, jak to řekl Soren Kierkegaard, potýkat s nevyslovitelným, až je to vysloveno; to je přednost přirozeného jazyka a jeho tajemství. Polsky7 logik Tarski (který nezávisle na autoru této louhy dospěl k témuž závěru) říká proto právem, že přirozené jazyky se v protikladu k druhým jazykům vyznačují svým „univerzalismem". Vybudování obecné teorie jazykové stavby musí vycházet z definice j azyka, jako např. té, kterou j sme zde podali. Vybudování takové teorie není totiž pouze nebo především věcí zkušenosti, nýbrž teoretickým výpočtem. Protože by bylo nemožné probírat všechny existující jazykové texty a protože by to kromě toho bylo dosti neužitečné — neboť teorie nemá platit pouze pro texty dosud napsané nebo proslovené, nýbrž také pro ty, které budou napsány nebo prosloveny v budoucnosti, tedy pro všechny teoreticky možné texty a teoreticky možné jazyky — není zkušenost dostatečnou bází pro teorii jazykové stavby. Jde spíše o to, na základě jistých zkušeností, které nutně musí být omezené — i když je užitečné dbát o to, aby byly co možná rozmanité — provést výpočet všech vůbec myslitelných možností uvnitř jistých rámců. Tyto rámce musí být dány7 libovolně, takovým způsobem, abychom — jak jsme právě udělali — nalezli jisté vlastnosti, které přísluší všem těm předmětům, které lidé obyčejně nazývají jazykem, a pak tyto vlastnosti zobecnili, aby bydo možno říci: všechny ty předměty, které mají tyto vlastnosti, nazýváme jazykem; možná se nám tak do toho dostane i několik předmětů, které se jazykem obvykle nenazývají, ale lo nie nevadí, jen když nezůstane stranou žádný z předmětů, které se jazykem obvykle nazývají. Když jsme takto podle volného uvážení, ale účelně definovali, co chceme rozumět jazykem, sestrojíme si dále pro všechny ty předměty, o nichž se ukáže, že vyhovuji zvolené definici, obecný kalkul, ve kterém se všechny možné případy předem předvídají. Tento obecný kalkul se vyvodí ze stanovené definice a nezakládá se sám na zkušenosti, nýbrž pouze na myšlení. Není potřebí mít předem obavy, zda takto kalkul vyhovuje také pro daný jazyk nebo pro dané texty: teorie jazykové stavby musí být vybudováua tak, aby splňovala požadavek, že popis musí hýl prost rozporů a vyčerpávající; a důkaz o tom se nevede tak, že se /.koumá, zda teorie skutečně také vyhovuje pro všechny existující předměty (takový důkaa by byl neproveditelný, jednak pro počet a rozsah předmětů, jednak proto, že teorie musí vyhovovat také pro předměty dosud neexistující), nýbrž výhradně tak, že se prověřuje, zda sám teoretický kalkul je prost rozporů a vyčerpávající. Jazykový teoretik si tu počíná nejinak než každý jiný teoretik, např. matematik, který buduje svou teorii bez ohledu na praktická použití, jehož teorie se však právě proto používá v praxi i na případy dosud nepředvídané. Inženýr může stavět most tak, že se pouze drží formulí matematika; a je-li matematikova teorie prosta rozporů a vyčerpávající a inženýr ji dostatečně zná a používá jí podle jejího účelu, pak j c předem dáno, že most bude držet. Výpočetní práce jako ta, pro niž jsme zde načrtli program, je samozřejmě jak velmi obsáhlá, tak velmi obtížná. Klasická jazykověda se žádné takové výpočetní práce nepodjala, a dokonce ani neviděla, že by něco takového bylo možné. V jmslcdní době bylo ovšem věnováno mnoho úsilí této výpočetní práci a bylo rovněž provedeno mnoho pokusů. Avšak k vybudování typologie, v níž by byly dosud známé přirozené jazyky utříděny a z níž by mohly být stanoveny obecné empirické věty o stavbě přirozených jazyků a jejích vnitřních funkcí, je odsud ještě značný kus cesty. Co si o tom řekneme, musí proto mít nutně předběžný charakter. Můžeme vyjít jako z daného, že každý jazyk má dvě stránky, a pouze dvě stránky: stránku obsahovou a stránku výrazovou. V teorii se musí také počítat s možností, že nějaký jazyk při prvém 98 ili lení bude mít tři stránky nebo ještě více, avšak je bezdůvodné předpokládat, že se taková struktura vyškytá v některém přirozeném jazyku, a můžeme zde proto od této možnosti odhlédnout. Každou ze stránek můžeme, jak jsme viděli, rozdělovat dále a dále, až se zastavíme před nejmenšími jednotkami, které jsme \ této knize nazvali prvky: obsahovými prvky a výrazovými pivky. Tyln prvky seřadí v kategorie; a jazyková typologie by lučin \ y jasnil, klen' kategorie se mohou v jazyce vyskytovat, které kategorie .se tu mohou vyskytovat společně anebo se navzájem iiiniižňiijí nelni vyžadují, a které kategorie se tu naopak nemohou vyskytoval společně, vyhýbají se sobě nebo se navzájem vylučují, /celu slejuýin způsobem, jako jsme uvnitř řetězu rozlišovali mezi oIiimisirannými a jednostrannými předpokladovými spojeními a be/pfeilpi)klailii\ vini spojeními, můžeme zde rozlišovat mezi j e d nos I r a u n \'m i ji o b u u s I r a u n ý m i předpokladovými pomery n b e y. |i íc d p ok I a d n v V 111 i pomery. I\ejiibsálilejsí kategorie, v nichž lze prvky uvnitř každé z obou iľ.iiulv jazyka uspořádat, jsou dvě kategorie, které zde nazveme zii k ladními prvky a charakterizačními prvky. Základem tohoto dělení je zvláštní druh spojení, který nazýváme řízením. Nepřichází tu v úvahu jakékoli řízení, nýbrž pouze takové řízení, které slouží k tomu, tvořit větu nebo větný celek. Takové řízení budenie nazývat vazbou. I ve větě [hodné díle nelže] máme řízení, které záleží v tom, že [přídavné jméno hodné je v tvaru středního nulu, končícím na-é v protikladu k tvarům mužského rodu na -ý a tvarům ženského rodu na -á (hodný, hodná), protože dítě je (iiiilsialné jméno rodu středního a vyžaduje tento tvar (v příslušných přívlastcích)]. Avšak toto řízení není v tomto případě vazbou: nevytváří větu, nýbrž jen část věty (takovou část, tedy v našem případě část věty [hodné dítě] nazýváme junkcí). Avšak vr větě \ditě je hodné] nebo ve větě [hodné dítě je poslušné] máme ...../i podstatným jménem a tvarem středního rodu [hodné] (v prvé \éiě) a [poslušné] (v druhé větě) řízení, které je vazbou: pomocí nelni (a jiných podolmých řízení) se ustavuje věta jako formální I i \ ková jednotka. I. b a rak ter i z a čním prvkem rozumíme pak prvek, který mu/e vstupovat do vazby jako určovaný', nebo prvek, který s ta- 99 prvkem tvoří paradigma; základním prvkem rozumíme IV1 jí;i tttefý tuto vlastnost nemá. V obsahové stránce jazyka jsou l'^eTÍracjinni prvky ohýbací prvky (např. „střední rod" ( ^jh^ uvedených příkladech) a základními prvky jsou kmenové kN,' (n3Pr' Prvky, které vystupují v lexikálních slovech jako jJŕs ,lt0^n^ 3 5býk', ,kráva' atd.). Ve výrazové stránce jazyka jjarfilíterizačními prvky prízvuk a intonace. [V řade , -kanapi známých] máme nejméně dva prízvuky; jeden, který ,e výslovnosti označuje (relativné) silným důrazem, a jeden, . (ý ve výslovnosti označuje (relativně) slabým důrazem; oba l'![iz-j' bývaj' navzájem zaměnitelné [(něm. éimfakren „přejet, „t jií'lvoho" ěi umfúhren „objet něeo, jet okolo něčeho", angl. l|Vi-I i-r0^aiiý; podmět, námět" a subjéct „podrobit", rus. I .)il^i(>!• na základě předběžné úvahy provést pro kterékoli veli-einy: každá veličina má právě tolik variet, kolik má možností pojení, a každá z těchto variet dá se dále dělit až k nesmírnému počtu variací. Zajímavé je, že dělení na variety a dělení na variace si- střídavě vyčerpávají, takže při pokračování v dělení dojde se k bodu, kde variety nemohou být již dále děleny ve variety, nýbrž jen ve variace, a potom k bodu, kde variace nemohou být dále děleny na variace, nýbrž jen na variety atd. To si můžeme nej-■ riá/.c ukázat na variantách obsahových veličin. Jestliže vezmeme obsah nějakého znaku jako slova člověk, můžeme ho rozdělit na variety, až se např. dospěje ke kategorii lidí, kteří stojí na tom uiíslě, kde právě nyní stojím; pak už dále dělit na variety nemítže-nie; můžeme však tyto variety dále dčlit na variace, totiž na různé lidi, kteří mohou stát na tomto místě; další dělení na variace je pak už nemožné, ale můžeme tyto variace zase dělit na variety, uvazujíce každého z těchto lidí na různých místech; ty můžeme opět dělit na variace, uvažujíce každého z těchto lidí na každém z těchto míst v různých okamžicích; ty můžeme dělit na variety, roz-lišínie-li tyto lidi z různých hledisek, a ty můžeme opět dělit na variace, když u každého z těchto různých hledisek přihlížíme k různým možným pozorovatelům. Variaci, která se nedá děbt na variace (ale jen na variety), nazýváme individuem. Varietu, která se nedá dělit na variety (ale jen na variace), nazýváme varietou lokalizovanou. Jak to vyplývá z daného příkladu, existují individua a lokalizované variety různých stupňů. 105 TYPY JAZYKOVÉHO ÚZU Klasická jazykověda pěstovala zvláště hláskosloví (fonolo-g i i, fonetiku) z fyziologického a fyzikálního hlediska a předem lze očekávat, že by se na tomto základě dala vybudovat hlásková (fonologická) typologie jazyka jako jedna z typologií jazykového úzu na výrazové rovině jazyka. Muselo by jí v takovém případě jít o konstatování, že jistá jazyková společenství používají k pojmenování výrazových prvků svých jazyků jistých hlásek a jiná společenství zase jiných hlásek. A nešlo by přirozeně, vzhledem k tomu, co jsme dříve řekli, pouze o jednotlivé hlásky, nýbrž i o třídy hlásek, o hláskové kategorie. Klasické hláskosloví skutečně také rozdělovalo hlásky jazyka do kategorií z mnoha různých hledisek; hlásky se rozdělovaly na hlásky vyslovované s ústy více otevřenými, nebolí hlásky7, které jsou tóny: samohlásky, a na hlásky vyslovované s ústy více zavřenými, neboli hlásky, které jsou šumy7: s o u hl á s ky. A obě tyto hlavní kategorie lze dále dělit různými způsoby, např. podle povahy7 pohybů, které provádějí mluvidla při jejích tvoření, a podle místa v těchto inluvidlech, kde se pohyb koná. Takovým způsobem se např. dělily samohlásky na otevřené (a, e, 3) a zavřené (n, i), na předojazycné (e,e, i, ó\ w) a zadojazyěné (a, o, u),na zaokrouhlené (tj. vyslovované se zaokrouhlením rtů: u, w, o, ô) a neza okrouhlen é (i, e, e), na nosové (jako franc. Ô, e" atd.) a nenosové; souhlásky se pak dělily např. na retné (p, b, m), předojazycné (f, d, n, l) a zadojazyěné (k, g, rj), na ražené neboli okluzívy (p, b, t, d, k, g) a třené neboli spiranty (/, s, z, v) a smíšené neboli afrikáty (c, dz, něm. pf), na nosové (m, n, rj) a nenosové, na znělé (b, d, g, a, dz, v) a neznělé (p, t, k, s, c,f) atd, 106 Proti tomuto dělení byla ze stanoviska lingvistiky uplatňována námitka, celkem oprávněná, že tu nikdy nemůže jít o kategorie s pevnými hranicemi, ani z fyzikálního (a fyziologického), ani z jazykového hlediska, Z fyzikálního (a fyziologického) hlediska není ostrých hranic mezi kategoriemi zde stanovenými; jsou to naopak jen souvislé přechody: mezi hlásky otevřené a zavřené může být vložen libovolný počet polootevrcných nebo polozavřc-ných; kromě čistých předojazyčných a čistých zadojazyčných hlásek můžeme vyslovovat také středojazyčné a ještě odstíny mezi nimi a čistými předojazyčnými a čistými zadojazyčiiými; hláska může být silně nebo slabě, zcela nebo zpola n a zařizována, souorizována nebo zaokrouhlena atd. Ani z jazykového hlediska neexistují žádné pevné a obecně platné hranice, srovná-váme-li výrazové prvky různých jazyků a jejich obvyklá označení hláskami. Provedemc-li pro výrazové prvky v různých jazycích zkoušku výměnou, ukáže se, že tu neexistuje nějaký pevný poměr mezi hranicemi, které jazyková stavba z hlediska svých kategorií promítá do světa hlásek, a hranicemi, které by se z fyzikálního nebo fyziologického hlediska mohly stanovit mezi kategoriemi hlásek samých. Kategorie vokálů a kategorie konsonantů nespadají přesně vjedno s fyziologickým dělením na samohlásky7 a HOuklásky: v čcs. vlk a krk (s. 37) jsou /ar vokály, ale fyziolo gieky souhlásky7 (srov. rovněž anglické dvojslabičné slovo jako little (vyslovované jako [liti])). V citoslovcích mohou v mnohých jazycích různé fyziologické souhlásky být vokály (srov. [čes. psí, lim]). Obráceně mohou (fyziologické) samohlásky být konsonanty (zvlášť často i a u, označené v písmě často písmeny^' (y) a oj). Každý jazyk klade své hranice, takže jazyky nazírány z hlediska hlásek nejsou navzájem kongruentní. A toto zjištění se bude opakovat, hudt-mc-li pokračovat v dělení. Protože počet prvků je v různých jazycích různý, vyplývá z toho, že nemůže existovat nějaký stálý poměr mezi nimi a hláskovými kategoriemi, které je označuji. [V češtině, němčině, francouzštině a v angličtině označuje neznělé n znělé s (s a z) dva různé výrazové prvky (zkouška výměnou to ukáže: čcs.m/sa a míza sc v rovině výrazu liší právě v tomto jednom obh-du. avšak mají různý významový obsah; rovněž tak v něm. reifíon (s neznělým s) „trhal" a reiserr {se znělým z) „cestovat", fr. 107 poisson (s) „ryba" á poison (s) „jed", angl. seal „tuleň, pečeť" a zeal „horlivost, nadšení");] ale např. dánština nezná takový rozdíl, což znamená, že by tu místo neznělého s, obvykle užívaného, bylo možné kdekoli dosadit znělé s (s), aniž bychom jakkoli riskovali nějakou záměnu nebo nedorozumění, kdežto v (češtině, (jevištní) němčině,) francouzštině nebo angličtině se něco takového udělat nedá. (Čeština,) francouzština a finština rozlišují i a d tak, že hlavní rozdíl ve výslovnosti je v tom, že t je neznělé, kdežto d znělé; dánština ((a zčásti také němčina)) rozlišují t a d tak, že hlavní rozdíl ve výslovnosti je ten, že t je dyšne, aspirované (provázené jakýmsi zvukem h). kdežto d je neaspirované; jazyky tu opět vedou různě hranice ve světě hlásek a následek toho je, žc (Čech,) Francouz nebo Fin chápou německé a dánské d jako 1 a že (Němec nebo) Dán bez zvláštního výcviku nedovede slyšet rozdíl mezi d a í v (češtině,) francouzštině nebo finštině. Naopak nemohlo by nikdy v (češtině,} francouzštině nebo finštině dojít k záměně nebo k nedorozumění, kdyby se místo obvyklého v těchto jazycích neaspirovaného t dosadilo aspirované í, stejně tak jako kdyby se (v severní němčině nebo) v dánštině místo obvyklého neznělého d dosadilo d znělé. Ve finštině není kromě toho rozdíl mezi k a g ani mezi p a b; obecně se píše i vyslovuje pouze k a p. Následek toho je, že Fin bez zvláštního výcviku nebude moci postihnout rozdíl, který dělají jiné jazyky v tomto bodu, a že se obráceně bez jakéhokoli nebezpečí záměny nebo nedorozumění kdekoli ve finském slově dá dosadit buď (české g a í», nebo ) dánské g a i), nebo francouzské g a b místo ve finštině obvykle používaného kap. Podali jsme zde jen jednotlivé příklady, poměr je však všude stejný: hláskové systémy jazyků si navzájem přesně neodpovídají, jsou vůči sobě nekongruentní, a nedá se proto stanovit nijaký univerzální hláskový systém, který by měl nějakou jazykovou platnost. Kdybychom měli něco takového udělat, museli bychom vyjít z jiného východiska než z toho, které jsme zde zvolili při zobrazování nebo srovnávání mezi jazykovou stavbou a jazykovým územ. Vyšlo se z toho, že všechny vůbec myslitelné (fyzikálně možné) hlásky by mohly vystupovat nebo být zaváděny jako označení variant výrazových prvků nějakého jazyka, a to i takové 108 hlásky, kterých se v příslušném jazyce obvykle běžně nebo vědomě neužívá. Řekli jsme např., že bychom Tnohli v (severní němčině nebo } dánštině zavést znělé s nebo ve finštině í s přídechem (aspirované) místo í bez přídechu (neaspirovaného) anebo g nebo b místo k nebo p. Můžeme na to odpovědět, že by to sice bylo teoreticky zcela možné, v praxi se to vsak nedělá; (severo-německé a) dánské s je, když se správně vysloví, vždy neznělé, finské ř vždy neaspirované a finské k a p vždy k a jo, a nikoliv g nebo b. Poznamenejme ihned, žc tato odpověď vypadá velmi svůdně, avšak že ve skutečnosti obsahuje velmi neuvážené tvrzení. Odkud to můžeme vědět ? Nemůžeme přece prozkoumat všechno, co kdo řekl v dánštině nebo ve finštině, a ještě méně můžeme zkoumat, co sice v dánštině nebo finštině dosud nikdo neřekl, avšak co se tu b u d e říkat. Lingvisté se proto obecně moudře zdržují takových tvrzení, jako že se něco v daném jazyce nemůže tak či onak vyšlo v i t; spokojuj! se raději tím, že říkají, jak se (rozuměj: ,.kromě jiného") může vyslovovat. Nicméně se zdá být něco svůdného v myšlence, že uvnitř celé souvislé oblasti lidských hláskových možností by mohly existovat v jednotlivém jazykovém úzu jisté zóny, které by byly zemí nikoho, zóny, které by nebyly obsazeny žádným výrazovým prvkem jazyka. V takovém případě by tomu nebylo pouze tak, že každý jazyk klade své hranice do světa hlásek, nýbrž i tak, že každý jazyk si vybírá ze světa hlásek své oblasti. Bylo by myslitelné, že by nějaký jazykový úzus měl samohlásky zadopatrové a předopatrové, ale vůbec by nepřipouštěl samohlásky středopatrové; nebo že by nějaký jazykový úzus měl samohlásky nezaokrouhlené, ale naprosto by nepřipouštěl samohlásky zaokrouhlené. Kdykoli však provedeme dostatečně pečlivé výzkumy nějakého jazykového úzu, jsme v tomto očekávání zklamáni, a v této vyhrocené formulaci se dá naše teze stěž! udržet. Můžeme však udělat třeba něco jiného: mohli bychom, jak to dělá anglický fonetik Daniel Jones, rozdělovat hlásky, které vystupují jako varianty jedné a téže hlásky jazyka (jednoho a téhož fonéiuu, tzn. jednoho a téhož hláskového označení, jedné a téže fonetické reprezentace výrazového prvku), na hlavní varianty a vedlejší varianty: mohli bychom u jazyků, kde jsou pře-ibipalrové a zadopatrové samohlásky zcela obvyklé, kdežto středo- 109 patrové samohlásky nikoliv, říci, že různé ty možné nuance předo-patrových a zaelopatrových samohlásek jsou hlavními variantami příslušných hlásek (fonémů) a žc střcdopatrové samohlásky jsou tu variantami vedlejšími. Obdobně bychom mohli říci, že když nějaký jazyk (jako ruština nebo angličtina) má n ez a okrouhlené předopatrové samohlásky jako hlásky běžně se vyskytující, ale jen ve zvláštních případech rná samohlásky zaokrouhlené, jsou ne-zaokrouhlené samohlásky hlavními variantami příslušných hlásek (fonémů) jazyka a zaokrouhlené samohlásky variantami vedlejšími. Je tu jen ta velmi značná obtíž, že nevidíme, jak vyloučit libovol-nost a s objektivnost z těchto vymezení; zda je něco „běžné", „Časté" nebo „obvyklé", je věcí názoru. Není proto pravděpodobné, že se dá vybudovat hlásková typologie v jiné podobě než v té, že můžeme udat, jaké hranice jsou jazykovou stavbou kladeny do světa hlásek. Že by jisté zóny mohly být v daném jazyce prohlášeny za zemi nikoho a že bychom tímto způsobem mohli dospět k přijatelným obecným výrokům o předpokladovém poměru mezi hláskovými kategoriemi, je přinejmenším pochybné. Neobyčejně poutavý a zajímavý pokus v tomto směru byl učiněn rusko-českým lingvistou Romanem J akobsonem (nyní v USA), který považuj e za prokázané, že se děti ve všech zemích učí hláskám jazyka v určitém pořádku: nejprve jedněm hláskám, pak druhým, a že tato výstavba hláskového systému jazyka u dítěte se v obráceném pořadí opakuje u lidí stižených následkem poškození mozku chorobou, která se nazy'vá afázie, nedostatečná schopnost řeči; hláskový' systém se u nich odbourává tak. že zapomínají nejprve jedny hlásky, pak druhé, a to nejprve ty hlásky, které si dítě osvojuje naposled, a naposledy ty hlásky, které si dítě osvojuje nejprve; a konečně - a nyní se dostáváme k rozhodujícímu hodu —, že hlásková hierarchie, která se přitom projevuje, obráží prý se v hláskových systémech jazyr-kového úzu tak, že jisté j azyky mohou mít jenom ty hlásky, kterým se dítě učí nejprve a které afatik zapomíná naposled, zatímco jiné jazyky mají zároveň ty hlásky, kterým se dítě učí a které afatik zapomíná nej blíže potom, atd. Co se týká teorie o dětském jazyce a o jazy-kových poruchách, můžeme sotva předem vznášet teoretické námitky (tato teorie byla získána výhradně na základě zkušenosti 110 a může být proto potvrzena nebo vyvrácena jen zkušeností, a jaký to bude mít výsledek, nemůžeme předvídat); pokud však jde o použití této teorie na nauku o stavbě hláskových systémů, vzniká ta teoretická pochybnost, že se tu předpokládá existence hláskové „země nikoho" v jazykovém úzu. Část teorie, i pokud se týká hláskových systémů, lze patrně hájit, totiž tu část, kde jde o předpoklrtdový poměr ne mezi hláskami, nýbrž mezi jazvkove určenými hranicemi hlásek: je pochybné, zda bychom mohli hájit např. tvrzení, že existence zadopatrovýcb souhlásek {kg rj)předpokládá existenci souhlásek rotných a předopatrových (p b m, í J n); dá se však patrně hájit například to, že existence jazykové hranice mezi u n ú (jako označení pro dva různé výrazové prvky) predpokladá existenci jazykové hranice mezi o a o. Ale i tato domněnka staví výhradně na zkušenosti, a může být proto potvrzena nebo vyvrácena opět jen zkušeností, a také zde je nebezpečné č i rút předpovědi. Z hlediska vy'znamosloví (sémantiky) bychom čekali, že se dá dospět k typologii jazykového úzu pro obsahovou stránku jazyka. To je vsak z více důvodů obtížnější úkol než typologie hlásková: jednak proto, že sémantika je daleko méně propracována, jednak proto, že zaujímá daleko větší oblast. Obsahem jazyka jc sám svět, který nás obklopuje; nej menší zvláštní významy slov, ty zvláštní významy, které jsou individui (srov. s. 105), jsou samy věci ve světě: lampa, která stojí tam na mém stole, je zvláštním významem slova lampa: já sám jsem zvláštním významem slova člověk. Avšak tyto věci se přirozeně pořádají do kategorií různého druhu. Jinou obtíží je to, že sotva víme, která věda by se vlastně měla zabývat stanovováním těchto kategorií. Můžeme jistým právem říci, že to jsou veškeré vědy; veškeré jiné vědy než lingvistika jsou vlastně teoriemi o jazykovém obsahu zkoumaném nezávisle na jazykové stavbě, právě tak jako hlásková fyziologie a fyzikální akustika jsou nauky o jazykovém výraze zkoumaném nezávisle na jazykové stavbě. Zejména však psychologie by měla liýt tou vědou, která by nejspíše mohla poskytnout rozdělení uvědomovaných věcí ve světě do kategorií tak, aby se z tohoto rozdělení na kategorie dal odvodit kategoriální systém jazykové stavby; a můžeme se jistě v budoucnu nadít toho, že práce, kterou 111 psychologové v nejnovější době započali s „fenomenologickým" popisem člověkem bezprostředně prožívaného okolního světa, může vést k plodné spolupráci s jazykovědou. Skeptičtěji musíme posuzovat pokusy, konané s oblibou zvláště v starší době, vybudovat nauku o jazykových významech na pojmové logice, mj. proto, že takové pokusy se pohybují v začarovaném kruhu: pojmová logika byla utvořena na základě jazyka (Aristotelova logika by byla mj. nikdy nevypadala tak, jak vypadá, kdyby nebyla bývala promýšlena v řečtině); pojmová logika je vždy převlečený jazyk a to, že bývá libovolně přetvářena nebo zjemňována, nečiní věc v zásadě o nic lepší. Vyhlídky na významovou typologii jsou tedy dosud slahé. A je třeba si předem uvědomit, že bude muset bojovat s týmiž obtížemi jako hlásková typologie: ve světě věcí a představ klade každý jazyk své hranice; znak v jednom jazyce neodpovídá znaku v jiném jazyce, jak dobře ví každý překladatel; právě tak jako z hlediska světa hlásek, tak ani z hlediska světa věcí nejsou jazyky shodné, a jak dalece můžeme s nějakým právem uvnitř světa věcí nebo představ nalézt jisté zóny, které jsou v daných jazycích vedlejšími variantami nebo zemí nikoho, je předem velmi pochybné. Nejvýše tu, právě tak jako v typologii hlásek, půjde snad o to, stanovit předpokladový poměr nikoli mezi významy, nýbrž mezi jazykově určenými hranicemi významů. Předcházející úvahy vedou nás k tomu, že typologie jazykového úzu naráží na zásadní obtíže. Jediná forma jazykové typologie, která se nám jeví uskutečnitelnou na objektivní bázi, je paradoxně stále ta, jejíž možnost klasická lingvistika neviděla: typologie jazykové stavby. JAZYKOVÁ ZMĚNA Velký objev, který byl v 19. stol. učiněn genetickou jazyko-vědou — jazykozpytem a který pak vtiskl ráz největší části jazykovědy tohoto Století, je v poznání, že jazyk se mění. Různé členy jazykové rodiny niusí být považovány za různá přetvoření společného východiska, základního jazyka; a v průběhu dějin jednotlivých jazyků můžeme také pozorovat neustálé přetváření a rozlišovat různé vývojové stupně jazyka. V důsledku jednostranného zájmu klasické jazykovědy o jazykový úzus, na úkor jazykové stavby snadno docházelo k přeceňování významu tobolo objevu; je totiž nasnadě, že zatímco jazyková stavba je něco relativně stabilního, co se sice může v průběhu doby měnit, ale často zůstává po velmi dlouhá období konstantním, jazykový úzus mění se zcela jinak: slova a jiné znaky vznikají nebo zastarávají neustále, výslovnost a význam variují od místa k místu a mění se od desítiletí k desítiletí, ba jsou pro pronikavější analýzu v stále klouzavém pohybu. Pro vědu, která v jazyce neviděla nic jiného než znaky, jejich výslovnost a jejich významy a která k tomu slavila své největší triumfy v objevech týkajících se změn jazyka, muselo to téměř s osudovou nutností vést k zřeknutí se pojmu jazykového stavu. Tato jednostrannost musela ovšem dříve nebo později narazit na těžkosti a právě nauka o jazykových rodinách a tím o jazykové změně by ve svých konečných důsledcích vedla sama sebou k novému a hlubšímu poznání jazykového stavu. Je totiž jasné, že základní jazyk sám, který v poznání vznikl pouze jako jakýsi soubor vzorců k označování prvkových funkcí, představuje vlastně 112 113 jazykový stav, a co více: jazykový stav, v němž jazyková stavba j c tím jediným, co je dáno. I kdybychom chtěli jít tak daleko a upírali našim indoevropským vzorcům jakoukoli souvislost s nějakou skutečností, přesahující prvkové funkce samy, nedá se popřít, že tyto vzorce, když je sestavíme, jak jsme to učinili na s. 25n, dávají dohromady něco, co v každém ohledu vypadá jako výrazový systém jazyka, jako systém výrazových prvků. Kaše vzorce, jinak prvky základového jazyka, jsou ovšem každý o sobě definovány pouze tfin, že reprezentují určitou prvkovou funkci mezi geneticky příbuznými jazyky navzájem. Avšak je prostě nevyhnutelné definovat je zároveň jejich vzájemnou funkcí a uspořádat j c v kategorie zcela tak jako výrazové prvky kteréhokoli jiného jazyka a rozdělit je na vokály, koeficienty, konsonanty, prízvuky: kromě toho se ukázalo nejen nevylinutelny:m, ale i ve velké míře užitečným, stanovit pravidla pro možnosti vokálů a koeficientů spojovat se navzájem při tvoření diftongň a k tomu celý soubor pravidel pro tveření slov v tomto jazykovém stavu: tím ve skutečnosti neříkáme pouze nebo převážně něco o výrazových prvcích v tomto jazykovém stavu, nýbrž především o jeho prvcích obsahových, nebo v každém případě o obsahových jednotkách a o možnostech jejich spojování (srov. s. 2Í1). I když na jedné straně nemůžeme vidět v souboru našich společných vzorců prosté obraz jazykového stavu, nemůžeme na druhé strane opět nevidět, že tyto společné vzorce tvoří systém. Takové chápání společny'ch vzorců bylo poprvé předloženo Švýcarem Ferdinandem de Saussure v práci z r. 1879, která měla epochální význam pro dějinyr jazykovědy, nenašla však zvláště Široké porozumění ve své dobe, jíž byl tento způsob nazírání příliš cizí; lze dokonce říci, že i když praktický význam Saussurových objevů je uznáván každým, kdo se v naší době zabývá v indo-evropské oblasti genetickými problémy, dostali jsme snad teprve v nej poslednější době plné předpoklady, abyrchom pochopili teoretický dosah tohoto díla. Jeho zvláštním rysem je, že na jedné straně nazírá společné vzorce jako systém a vyvozuje z toho všechny důsledky a že na druhé straně nevkládá do nich žádnou jinou realitu než právě realitu systému a nechápe je tedy jako před historické hlásky a určitou výslovnosti, které by se po- 114 stupně přetvářely v hlásky jednotlivých indoevropských jazyků. Tento způsob nazírání musel nutně vést k praktickému pokroku, i'ľi. úd jde o vlastní objasnění ide. poměrů. Právě proto, že Saussure nazírá společné vzorce jako systém, a k tomu jako systém, který je oproštěn od konkrétních hláskových určení (fonetických), ledy stměné řečeno jako pouhou jazykovou stavbu, je veden k lomu, aby v tomto díle na sám indoevropský základní jazyk, vlastní to pevnost leorie jazykové změny, použil metod, které by mohly být vzorem při analýze každého jazykového stavu a které .....linu sloužit jako vzorný přiklad toho, jak se má jazyková stavba analyzovat. Saussure bere tento systém sám o sobě a klade otázku: jak lín analyzuji, abych dostal iiejjcdnodušší a nej elegantnější vysvětlení:1 .liiiiik vyjádřeno: s jak málo vzorci nebo prvky SC mohu pri práci spokojit, abych si zjednal jasno o celém tomto mechanismu '( A l.iklii byl Saussure přiveden k tomu, aby zkoumal indoevropský syslém, což nikdo předtím nedokázal, a tedy, jinými slovy, aby zavedl do genetické jazykovědy novou metodu, metodu jazykové stavby. 11 kážeme na příkladě, oČ tu jde. Zmínili jsme se již dříve (s. 28), že itiduevropština má střídání vokálů *e : *o : *0, které se jeví v diftonzích jako *ei : *oi : *i,*eu : *ou : *ií atd. Vedle toho máme v indoevropštině alternace jiného druhu nebo něco, co vypadalo jako alternace stcela jiného druhu, totiž střídání dlouhého vokálu s *A. Nacházíme je např. v stind. sthi-tóll „postavený" : tí-š[há~mi „stojím" lat. sla-lus : sfó-re „stát" ide. podoba kořene *stA- : *sřa- neho v slinil. di-túh „daný" : dďnam „dar", dá-dä- „dávám" lat. da-tits : dô-num ide. podoba kořene *dA- : *dô- (ľŕipumínáino, že stind. i = lat. a je ide. *A: viz str. 18.) 115 Savtssurc nyní poznal, že když se dlouhý vokál v těchto alternacích interpretuje jako spojení krátkého vokálu s *A, dostaneme z obou alternací, které se dosud jevily jako zcela různé, alternaci jedinou: *ej : *oi : *i *eu : *ou. : *u *eÁ : *oA : *A Tato řada, jejíž nejjednodušší alternaění stupeň je *A, se tím stává zcela paralelní s řadami, jejichž nej jednoduššími alternačními stupni jsou *i, *u nebo jiný koeficient. Všechny tyto řady jsou zvláštními případy řady *e : *o : 0; a v *A musíme tedy vidět koeficient paralelní s *i, *u, *r, *l, *n a *rn. {Můžeme dodat, že to byl Saussure, kdo zavedl označení „koeficient", a miižeme zároveň připomenout, žc to byd rovněž Saussure, kdo zavedl do jazy-ko-vědy jiné označení, které v naší době došlo u lingvistů velké obliby, totiž označení ,;foném" (srov. s. 109). Saussure zavedl — z nedostatku lepšího — toto označení pro výrazový prvek jazyka, aby se vyhnul záměně s „hláskou" j azykového úzu, tedy na označení toho, co jsou v jeho teorii čistě „algebraické veličiny"; je ironií osudu, že Saussurova teorie byla jeho současníky a z velké části i jeho následovníky tak důkladně nepochopena, že se tohoto označení užívá nyní jako souznaČného s „hláskou (jazyka)", tedy právě s tím ztotožněním, jemuž se Saussure chtěl vyhnout.) Bude se možná zdát, že tento Saussurův objev nevypadá tak zvlášť impozantně. To je však v našem případě třeba přičíst té okolnosti, že jsme v průběhu svého výkladu materiál pro čtenáře upravovali a nemohli jsme se přitom vylmorit tomu, abychom mu toto řešení nenapověděli. Z hlediska celého tehdejšího chápání muselo však působit velmi překvapivě, mj. proto, že krátké vokály *e a *o, jak jsme viděli (s. 28), mohou také alternovat s dlouhými vokály *ě a *5 (srov. např. řec. nominativ rhetôr „řečník" s *ô a akuzativ rhetor-a s *o), takže se muselo mít za to, že dlouhý vokál, který alternuje s *A, stojí funkčně na téže rovině jako dlouhé vokály, které alternují s 0, a nikoli, jak se nyní ukázalo, jako příslušné vokály krátké. Toto nové vysvětlení dlouhých vokálů alternujících s *A jakožto 116 krátkých vokálů -ŕ *A bylo přirozeně možné jen proto, že spojení krátký vokál + *A se jinak v indoevropŠtině nevyskytuje. Znamenalo to však rozhodný zlom s dosavadní metodou rekonstrukce: \ zorec jako Saussurovo *oA není totiž odůvodněn existujícími l.rvko vytni funkcemi mezi indoevropskýnii jazydty, nýbrž vnitřní funkcí uvnitř základového jazyka. Kdybychom se drželi jen prvkových funkcí mezi danými (a v době Saussurově známými) imlnevropskými jazyky7, neměli bychom žádný důvod, abychom dělali rozdíl mezi ô v do-num a (7 v rhetôr. Když se ô v áô-num, ne vSak (7 v rhetôr dá vyložit jako *oA, opírá se to nikoli o funkci m. /.i různými jazyky, nýbrž o funkci mezi složkami jednotlivého jazykového stavu. Prostě se tu položilo rovnítko mezi jednou algebraickou veličinou a součinem dvou jiných, a tato operaee zde provedená připomíná onu, kterou provádí chemik, když analyzuje s od n jako součin kyslíku a vodíku. Je to operace, kterou je třeba provést v každém jazykovém stavu, abychom dostali co nejjedno-duí.ší popis; paradoxní však je, že první jazykový stav, na nějž byla In t o operace v historii vědy užita, byl indoevropský základní jazyk. V jednom pojednání, které vyšlo současně se Saussurovým a nezávisle na něm, zabýval se Dán Herman Mgller obdobnými myšlenkami. Přišel dokonce na nové a velmi podstatné zjednodušeni: protiklad mezi třemi dlouhými vokály *ě, *ô a *á bylo by ...../M" vyložit ne, jak to učinil Saussure, předpokladem jednoho .i pouze jednoho koeficientu *A, nýbrž předpokladem tří kocíi-i m oni, takže bychom místo *ě :*A, *ô : *A, *ä : *A mohli psát *« i, : *AU *aA2 : M2, »0^3 : *AS. Později připadl Herman Mmler in, lo, -že by hylo možno obdobným způsobem objasnit jisté krátké vokály V, *o *« jako součiny těchto koeficientů s jedním a týmž vokálem: *e = *A1a, *o = *A2a, *a = *Aza. Abychom pochopili, co je při těchto redukcích metodicky pod-t.iiiič a zajímavé, musíme si ujasnit, že je to jakési rozpuštění nnluiMopských veličin v algebraické nebo chemické součiny; m ní lo výsledek, který vyplývá přímo ze srovnání různých indo-> \ ropwkýcli jazyků, nýbrž je to další zpracování, analýza výsledku 1..I10I0 srovnávání. Později, dlouho poté, co tato analýza byla provedenu, se ukázalo, že existuje jeden indoevropský jazyk, který rOKlIIllju mrzi *ô alternujícím s *o a *ó alternujícím s *A, totiž 117 hethitština, když polský jazykovědec Kurydowiez mohl prokázat, že hethitské h v jistých případech odpovídá indoevropskému *A. Kromě toho mohl Herman M0ller potvrdit svou teorii odkazem na hamitosemitštinu: je právě úhelným kamenem v Millerové důkazu genetické příbuznosti mezi indoevTopštinou a hamito-semitštinou, že hamitosemitština má zvláštní konsonanty, které odpovídají různým indoevropským koeficientům. Tato potvrzení, získaná při pozorování až dosud neznámých prvkových funkcí mezi geneticky spřízněnými jazyky, jsou jistě nejvýš zajímavá, zvláště tím, že ukazují, že interní analýza stavby takového jazyka jako indoevropský základní jazyk obsahuje v sobě neobyčejně silnou realitu; mohlo by se snad myslit, že se při provádění takové analýzy ztrácíme v oblasti abstrakcí; je tomu však právě naopak: připravujeme se tím k lepšímu pochopení nově objevených prvkových funkcí; vskutku jsme analýzoii jazykového stavu dosáhli hlubšího poznání jazykové stavby. Avšak na druhé straně jsou tato potvrzení ze strany hethitštiny a hamitosemitštiny právě také jen potvrzeními, a sama interní analýza prvkového systému pra-jazyka může být prováděna bez nich. Za těmito průkopnickými objevy Saussurovy'mi a Mgllerovým týkajícími sc struktury prajazyka následovaly' různé další, za které zčásti vděčíme týmž badatelům, zčásti jiným. Princip anály'zy zde zavedený usiluje na každém jednotlivém stupni jazyka redukovat počet nezbytných prvkových vzorců na minimum; tato metoda, která když byla použita nejprve na indoevropský prajazyk, byla pak aplikována na všechny jazykové stavy, přispěla v rámci indocvropského genetického srovnávání jazyků k zavedení zcela nové techniky. V oddíle o genetické příbuznosti jsme se přidrželi klasického obrazu, který' byd získán mechanickou registrací prvkových funkcí mezi jazyky; systém vzorcfi, který jsme tam závěrem stanovili (s. 25n), byl z hlediska nového principu analýzy podstatně redukován. Vedlo by nás příliš daleko probírat zde tyto dalekosáhlé redukce, jakkoli by to bylo zajímavé. Podařilo se mezi jiným objasnit spojení „konsonant -f h" jako spojení „konsenant -f- koeficient *A" a podařilo sc objasnit dlouhé vokály,které alternují s *e a *o, a rovněž 0, s níž alternují, a konečně přízvukové protiklady (eirkumflex a akut, viz s. 20) jako variety podmíněné místem slovního prízvuku a počtem latentních slabik. Takovými redukcemi analýzy dosahuje indoevropský systém vzorců neobyčejné jednoduchosti. Také jiné důvody potvrzují vy'znam jazykového stavu a zdůvodňuji jeho oprávněnost vůči příliš jednostrannému zkoumání jazykové změny. Vidíme to snad nejlépe, když přistoupíme k pozorování změny samé. Máme-li v nějakém jazyce takový poměr, že p na počátku slova se změnilo ve/, avšak v jiných postaveních se zachovalo jako p (bereme pro jednoduchost smyšlený případ), pak to musí znamenat, že bylo v dějinách jazyka období, kdyr každé p se na počátku slova mechanicky změnilo v/; to by byl hláskový zákon ve vlastním smyslu, srovnatelný' s každým jiným zákonem, který platí v nějakém společenství, např. se zákonem právním: v celém období, které sahá od okamžiku, kdy tento zákon vstoupil v platnost, až k okamžiku, kdy tento zákon byl zrušen, zákon platil a zajišťoval, že každé p na začátku nějakého slova, s kterým přicházelo jazykové společenství do styku, sc mechanicky převedlo ve/, ať již bylo toto slovo zděděno po předcích, nebo bylo přejato z jiného jazyka, anebo bylo znakem nově vytvořeným. Právě proto se přejatá slova svou vnější podobou mohou odlišovat od slov zděděných; neboť byla přejata v období, kdy zákon už neplatil. Je však takový'hláskový zákon vlastně zákonem jazykové změny, anebo zákonem jazykového stavu? Jestliže v nějakém společenství platí zákon, že každý mladý muž v tom a tom věku a za těch a těch podmínek se musí stát vojákem, znamená to, že se jednou v budoucnosti může říci: všichni ti mladí muži se stali \ ojákyr? Bezpochyby ano, ale je to změna, která má svou příčinu v stavu. Pokud stav trvá, pokud je zákon v platnosti, bylo by nesprávné mluvit o nějaké změně; oč tu jde, je mechanická výměna jednoho prvku za druhý v daných podmínkách. Pokud zákon platí, vyměňuje se mechanicky každé p na počátku slova za/; je to /ákon výměny téhož druhu jako ten, který platí ve hře v šachy, podle něhož pěšci, kteří dosáhnou druhého konce šachovnice, vyměňují svou hodnotu za hodnotu dámy ((nebo jiné figury)). Ta to „změna" nastupuje vždyr, když hrajeme v šachy, nebo může nastoupit, i když budeme hrát v šachy zítra nebo v příštím roce: to není žádná změna; to je stav. 119 118 Čtenář, který není v lingvistice odborníkem, bude se snad divit tomu, že se autor může vzrušovat nad tak prostou věcí. Je to však proto, že se lingvisté teprve v naší době počínají vymaňovat z tohoto jednostranného chápání změny, Je zřejrné, že mnoho z toho, co se jednostranně zkoumalo z hlediska jazykové změny, jsou jevy stavu. Ukázali jsme nahoře, že se dá stanovit zvláštní prvková funkce pro idc. *m na konci slova (s. 17): v tomto zvláštním postavení má např. řečtina -n místo -ffz. To by se však ve skutečnosti nemělo stanovit jako nějaká zvláštní prvková funkce; bylo by třeba vypořádat se předem s těmi zákony stavu, které platí v každém z jazyků, a tím se pak stane tato zvláštní prvková funkce nadbytečnou; že v řečtině ,,-m se vyměňuje za -n", není historická jazyková změna, které řečtina podlehla, ny'brž hrací pravidlo, které platí v řeckém systému; m je totiž v řecké jazykové stavbě výrazový prvek, který je mj. definován tím, že nemůže stát na konci slova, a který se proto musí, kdykoli by se měl octnout v tomto zakázaném postavení, vyměnit za -n; není to o nic divnější, než že jsme nuceni vyměnit si peníze, kdykoli cestujeme přes hranice mezi dvěma státyr; je to proto, že každý druh peněz může být používán pouze ve své oblasti, a tento zákon není žádným zákonem změny. Takto předpokládá jazyková změna jazykový stav a takto předpokládá genetická lingvistika teorii jazykové stavby neboli „mluvnici", což ve skutečnosti znamená tyrpologickou lingvistiku. A teprve když jsme popsali jazykovou stavbu až do základu ve všech jednotlivých stavech a vložili do těchto jazykových stavů všechno, co se do nich vložit dá, můžeme se s plným oprávněním věnovat jejich srovnávání z genetického hlediska; genetická lingvistika se tímto způsobem v netušené míře zjednoduší a zjasní. Avšak i když zde dospíváme k novému rozdělení, při němž se dává jazykovému stavu více a jazykové změně méně, zůstává nicméně faktem, že jazyk se mění. A pro tuto změnu musí lingvista hledat příčinné vysvětlení. Tato sporná a zcela nevyjasněná otázka se podstatně zjednoduší, když budeme pevně trvat na rozlišení mezi jazykovou stavbou a jazykovj'm lizem. Příčiny změn jazykového úzu, tzn. změn výslovnosti (hláskové zákony v užším smyslu), změn významu, změn znaku (změn slov), mohou být rozmanité; člověk je rozmarná a nevypočitatelná bytost a zde je to člověk, který je ve hře. To jediné, co předběžně s určitou jistotou můžeme říci, je, že hláskové změny, kterým jazyk v průběhu času podléhá, se často dají shrnout v jisté převládající tendence, které totéž společenství s podivuhodnou houževnatostí může udržovat po mnoho staletí. Maurice Grammont přesvědčivě ukázal, j ak takové tendence měnit v určitých směrech výslovnost působily ve východních ide. jazyxích od nejstarší až do nejnovější dobyr, postihujíce stále nový materiál, který se k takovým změnám nabízel. Z čeho opět vyplývají tyto tendence, je další otázka; musí to být návyky psychologické povahy. V praktickém životě narážíme na takové tendence, když slyšíme cizince mluvit [česky]; že „mluví s cizím přízvukem", znamená právě, že působením svých výslovnostních tendencí, psychologických návyků, posouvá hláskový systém jazyka v určitých směrech. Tyto tendence jsou přirozeně získané, nikoli vrozené; ale obtíže, které se stavějí v cestu, kdy-ž se chceme naučit vyslovovat cizí jazyk tak jako jeho rodilí uživatelé, ukazují nám, že tyto získané návyky jsou téměř ne-vykořenitelné, a chápeme proto také, že se mohou houževnatě udržovat z generace na generaci po velmi dlouhou dobu. Příčiny změn jazykové stavby nemohou naproti tomu tkvět v tendencích etnického společenství mluvícího daným jazykem. Jazyková stavba je právě definována jako něco na tomto společenství nezávislého. Domníváme se, že jazyková stavba se řídí svými vlastními zákony a že změna jazykové stavby není poplatná tendencím jazykového společenství, nýbrž dispozicím v systému, který sc mění: musíme si představit, že daná jazyková stavba je disponována k tomu, aby se pohybovala v jistých směrech a ne v jiných. A je to právě typologie jazyka a její nauka o tom, které kalegorie se navzájem hledají a podporují a které kategorie se navzájem vyhýbají nebo vylučují, jež musí dát odpovědna otázku o příčinách jazykových změn. 120 121 STUPNĚ JAZYKA Cílem každé vědy je vypracovat takovou metodu, s jejíž pomocí mohou být zkoumané předměty daného oboru popsány. To se děje vždy zavedením jazyka, vhodného k popsání takových předmětů; za účelem tohoto popisu zavede se soubor označení, terminologie s příslušnými definicemi a provede se pak popis, tak, že se těchto označení použije k tvoření vět, které pojednávají o zkoumaném předmětu. Cílem jazykovědy je vypracovat metodu, pomocí níž může být popsán jazyk. To se děje. zavedením jiného jazyka, vhodného pro takový popis. Takový jazyk popisující opět jazyk nazýváme me-tajazykem a popisovaný jazyk nazývánu; předmětným jazykem. Na základě universalismu přirozeného jazyka (srov. s. 38) může se tohoto jazyka užít jako metajazyka k popisu sebe samého jako předmětného jazyka: můžeme např. napsat [Českou mluvnici česky]. Vždy však budeme nuceni pozměnit v nějaké míře úzus předmětného jazyka zavedením řady nových znaků, tzv. technických termínů neboli odborných vyrazit. Můžeme rovněž zcela nebo zčásti nahradit předmětný jazyk zvlášť k tomu účelu sestrojeným jazykem vzorců, který bude vhodný' jako metajazyk, jímž se dají popsat jiné jazyky; s tím se také v jazykovědě pracuje, v této knize jsme se však bez něho obešli. Z toho je patrno, že můžeme mít jazyky různých stupňů: jazyk 1. stupně a jazyk 2. stupně neboli metajazyk. Z teoretického hlediska můžeme ovšem v tomto tvoření stupňů pokračovat: jazyk, kterým popisujeme metajazyk, bude jazykem 3. stupně nebo meta-jazykem 2. stupně (zvaným také metametajazyk). A uvidíme, že tato možnost není pouze teoretická. Popis jednotlivého jazykového stavu, jeho „mluvnice",*) je tedyr metajazykem 1. stupně. Když použijeme termínů, které jsme zavedli v předcházejících výkladech, můžeme stručně shrnout metodu mluvnice, řekneme-li, že vychází z nějakého řetězu neboli textu jako předmětu analýzy a že z něho usuzuje na jednostranný předpokladový poměr mezi řetězem (textem) a paradigmaty (řetěz předpokládá paradigmata) a na základě toho pak vyvozuje paradigmata. Jako ostatní vědy musí mluvnice (na rozdíl od předmětných jazyků) v co možná největším rozsahu definovat své vlastní znaky. Avšak každá věda, a tedy i mluvnice, a£ již definuje sebevíce znaků, bude přece jednou nucena ukončit řadu definic na nějakém místě, tak, že znaky, které vstupují do naposledy stanovené definice, nebudou už samy definovány. Dochází tedy v každé vědě k tomu, že zůstanou jisté nedefinované neboli základní pojmy, čímž se rozumějí termíny, které nejsou definovány^ uvnitř daného jazyka, nýbrž mohou být definovány pouze zavedením jiného jazyka, který je v poměru k danému jazyku metajazykem. Tak může i v mluvnici docházet k tomu, že zůstanou jisté základní pojmy, jiní é nedefinované termíny, které mohou být definovány jen zavedením metajazyka 2. stupně neboli metamluvnice. O každé vědě platí, že veškeré její definované pojmy nutně musí byl definovány pomocí jiných termínů téhož jazyka; budou tedy definované terminy určeny výlučně svým vzájemným poměrem, avšak nemohou byl nikdy určeny (ani spoluurčeny) svým poměrem k nějakým jiným předmětům než k termínům uvnitř téhož jazyka. Když mluvnice používá výrazů předmětného jazyka, bude mít před jinými vědami tu výhodu, že jsouc aplikována na předmětný jazyk, jehož sama používá, bude moci mít definovány veškeré termíny, které z předmětného jazyka přejala; může jc však, jak jsme viděli, definovat pouze jejich poměrem k jiným termínům uvnitř téhož jazyka, nikoli (ani zcela, ani zčásti) jejich poměrem k předmětům, které samy nejsou termíny uvnitř téhož jazyka. Termíny mluvnice nemohou tak být mj. uTČeny eventuálními *) Termínu mluvnice užíváme zde z nedostatku jiného vhodného termínu v tomto zcela speciálním smvslu, který má něm. Sprachlchre, dán. sproglsre. (Pozn. překl.) 122 123 věcmi v mimojazykové skutečnosti, k nimž by mohly poukazovat nebo z nichž jsou samy vytvořeny (např. elektromagnetickými kmity, které jsou způsobovány tahy péra po papíře, nebo zvuko-vými vlnami, které jsou způsobovány pohyby mluvidel). Toho můžeme naproti tomu dosáhnout v metamluvnici, kde analyzujeme termíny mluvnice a zjišťujeme, že veci, k nimž poukazují, jsou fyzikální nebo jiné jevy, které tvoří výraz a obsah předmětného jazyka, a že věci, z nichž jsou vytvořeny, jsou tytéž, jako ty, z nichž jsou vytvořeny termíny jiných jazyků (např. předmětného jazyka). Jinými slovy: Mluvnice se jako každý jazyk musí dělit na stránku obsahovou a vvruzovou. To, co je v mluvnici obsahem, tedy její obsahová stránka, je výrazem a obsahem předmětného jazyka. Aby mohla ve své obsahové stránce popsat výrazové a obsahové prvky předmětného jazyka, je mluvnice nucena zavést pro ne názvy: musí např. nazvat jeden výrazový prvek p, druhý m atd. a např. jeden obsahový prvek „samec", jiný „samice" a třetí třeba „tur" atd. Avšak všechny tyto mluvnicí zavedené názvy pro prvky předmětného jazyka zůstanou jeho nedefinovanými základními pojmy a mohou být definovány teprve v metamluvnici analýzou obsahové stránky mluvnice, Z toho je zřejmé, že fonetika, neboli nauka o zvukové stránce jazyka, a sémantika, neboli nauka o jazykových významech, náležejí k metamluvnici. Mezi metamluvnici a mluvnicí existuje (jako mezi každým meta-jazykem a jeho předmětným jazykem) jednostranné předpoklado-vé spojení: metajazyk předpokládá předmětný jazyk a metamlnv-nice předpokládá tedy mluvnici. Jinak řečeno; Zvuky a významy předpokládají výrazové a obsahové prvky; označení předpokládá označené. Ale i jiným způsobem dostaneme jazyky více stupňů. Když analyzujeme v mluvnici daný text, zjistíme —je-li text dostatečně dlouhý [(např. česká literatura doplněná velkou sbírkou česky namluvených gramofonových desek)] — že uvnitř textu se v jeho celku mohou výskyt tiout nebo rozšířením textu mohou být vytvořeny úseky (může to být část textu velké rozlohy nebo to mohou být jednotlivá slova, jednotlivé prvky nebo jednotlivé varianty); které sc uvnitř textu dají převést v jiné úseky: jeden úsek je třeba [v laštině, druhý v hanáčtině a je zřejmé, že lašský úsek se muže 124 převést do hanáčtiny a hanácký opět do laštiny]; nebo jeden úsek je psaný jazyk, druhý mluvený jazyk a dají sc rovněž převést jeden na druhý; nebo jeden úsek je všední řeč, druhý přednáškový styl; jeden úsek je próza, druhý poezie; vždy je vzájemný převod možný. Kdybychom měb text s různými národními jazyky [(např. češtinou a němčinou)], měli bychom touž situaci. I když jde třeba jen o text namluvený dvěma různými osobami, máme opět tuto převodovou situaci: každá jazyková fyziognomie („hlas", „orgán", „rukopis") má svůj zvláštní ráz, v každém případě v jazykovém úzu, a můžeme převést text z jedné fyziognomie do druhé; dám-li řadě žáků po sobě Číst nebo vyprávět týž příběh, dostanu řado převodů jednoho a téhož textu do různých fyziognomií. Kdykoli najdeme takovou převcditelnost mezi dvěma úseky textu, musíme k tomu přihlížet; máme-li co činit s různými národními jazyky, místními nářečími, slangy, idiomy, kódy, stylovými druhy nebo fyzingno mieni i, musíme text každého z nich analyzo-\ al zvlášť, neboť musíme počítat se strukturními rozdíly mezi nimi. Musíme si tak v mluvnici vytvořit soustavu etiket, takže jedna skupina textů bude označena jako [„Čeština", druhá jako „nemčina"], nebo jedna jako „próza", druhá jako „poezie", nebo jedna jako „Jan Novák", jiná jako „Pavel Svoboda" atd. — dělení to, která se —jak snadno poznáváme — navzájem různě kříží. Avšak ani s takovými etiketami jako [„čeština", „němčina",] „próza", ..poezie" atd. atd. v mluvnici samé mnoho nepořídíme. Zvláštní toliž je, že laici označení zastupují některé představy, klen'jsou zprav idla sakrální povahy a které záleže jí v tom, že daný ju/ykmý úzus nebo daná jazyková stavba se chápou jako výraz pro jisté mimojazykové činitele jakožto obsah: [český] jazyk se \ I tnul o případě pociťuje jako výraz pro [český] národ, pro rodinu .1 domov jakožto obsah a také slohové druhy sc takto chápou jako výraz nebo symbol pro jisté mimo ně ležící Činitele jakožto obsah. I lpěl tu nacházíme výraz a obsah a znovu máme co činit s jazykem, nvíak tentokrát s jazykem, jehož výrazová stránka je sama jazykem, klerý se opět skládá z obsahu a výrazu. K mluvnici musíme ledy připojit novou mluvnici, která pojednává o všech těchto etiketách" (nazýváme je konnotativy) jakožto o obsahu vzhledem k danému jazyku jako výrazu (a tuto obsahově-výrazovoti funkci 125 nazývame konnotací). Máme tu v jiném smyslu než dříve co činit s mluvnicemi různých stupňů. Může být účelné pokračovat v tomto Yydělování stupňů; v nové mluvnici 3. stupně mohlo by se ukázat, které jsou to zeměpisné, historické, sociální a psychologické faktory, vzhledem k nimž je obsah daného jazykového označení, jako např. [„čeština"], nazírán jako výraz. Všechno, co se nazývá charakteristikou prostředí, od charakteristiky národní až k charakteristice osobní, náleží přirozeně rovněž do oblasti lingvistiky. Genetika jazyka a typologie j azyka nejsou ovšem jiné jazyky než mluvnice; jsou jen rozšířením její oblasti. Pojednávají, jak jsme viděli, každá o svém druhu funkce mezi jazykovými stavy. Použij eme-li těch termínů, které jsme dosud zavedli, můžeme nyní na závěr úhrnem říci, že jazyková genetika supluje základní jazyk a jazyková typologie supluje typ existující za jednotlivými jazyky. Mezi jednotlivými jazyky a základním jazykem existuje jednostranný předpokladový poměr: jednotlivé jazyky předpokládají základní jazyk, nikoli naopak; a funkce mezi jednotlivými jazyky a základním jazykem je poměrem, nikoli spojením; tyto jazyky neexistují současně, nýbrž zaujímají postupně místa jeden druhého. Mezi jednotlivými jazyky a jazykovým typem je jednostranné předpokladové spojení: jednotlivé jazyky předpokládají jazykový typ, nikoli naopak; a funkce mezi jednotlivými jazyky a jazykovým typem je spojením, nikoli poměrem: jednotlivé jazyky a jazykový' typ existují současně; máme-li jednotlivý jazyk, je jeho typ eo ipso dán v něm. Dospěli jsme tu v závěru k formální definici obou druhů jazykové příbuznosti: genetická příbuznost spočívá na kontinuaci, tzn. jednostranném předpokladovém poměru mezi jazyky; typologická příbuznost spočívá pak na realizaci typu, tzn. na jednostranném předpokladovém spojení mezi jazyky. LEXIKÁLNÍ HESLA analogie, analogické tvoření (analogidannelse) — znaková působení záležející v tom, že některý člen paradigmatu znaku způsobí, že se na jiném místě v témž paradigmatu vyskytne jiný znak než len, který jsme očekávali. ilisiinilacc (dissijuilaliwi) — prvkové působení, při němž se mluvčí vyhýbají opakování téhož pohybu n dvou prvků. (Př. pelegrlnus zaperegrimts,) taném (fonem) — termín zavedený F. de Saussurcm ve významu výrazový prvek (v. t.) Později se termínu začalo ve velkém rozsahu užívat i ve významu /.viik řeči, hláska. funkce (ťnnklion) — závislost, která existuje mezi dvěma předměty a která je zachycována vědeckým popisem. f. prvková (elementfunktion) — funkce, která existuje mezi každým výrazo-\ ý in prvkem v jednom jazyce a každým výrazovým prvkem v druhém jazyce, s ním geneticky příbuzném, <;U AMMONT, Mimrirr (IltMň 1916) — IV. jazykovědec, prof. srovnávací jazykovědy v Miuilpellier. Pokoušet se nalézt obecné zákony pro hláskové změny, které jsou důsledkem působení mezi hláskami a souvislou řečí: disimilaei atd. ..La I lissimilation consonantique" 1895, „Traité de phoiiélique" 1933. hiiplolngie (haplologi) — vynechání slabiky pro její podobnost (nejčastěji totožnost) se slabikou sousední. (Př. tragikomický za trngikokomický.) IIIMUOLDT, Wilhem von (1767—1835) — něm. státník a jazykovědec. Ve svých pozdějších letech napsal významné práce jazykovedné i jazykově filosofické, jež měly význam pro filosofii jazyka 20. stol. Spolu s Fr. Schlcgelem podal nejuží-\ niiějáí typologické tříděn! jazyků. JAKOlíSON, Roman (naroz. 1896) —• rus. jazykovědec, nyní prof. slavistiky na Harvardské univ. v USA. Byl jedním ze zakladatelů pražské školy, která se zvláště zabývala zkoumáním výrazové stránky jazyka a popisovala hlásky /. hlediska jejich významově rozlišovací funkce, založené na komutačním testu (zkoušce výměnou). Napsal éetné práce ze slovanské jazykovědy a literární védy (zvi. poetiky) a z obecné jazykovědy, JONívS, Daniel (naroz. 1881) — angl. fonetik. Vedoucí osobnost londýnské Školy. Kladl důraz hlavně na praktickou stránku fonetiky. "An Outline of 127 English ľhonctics" (1914—17). "An Ľnglish Pronouncing Dictionary" (1917). kategorie (kategori) — paradigma skládajíc! se z prvků, které mohou být dosazeny pouze na určitá místa v řetězci a ne na jiná místa. koeficient (koefťicient) — veličina, která sama o sobě někdy tvoří, jindy netvoří slabiku. Označení k. bylo zavedeno F. de Satissurem. konstanta (konstant) — užívá se zde o veličině, jejíž výskyt je nutným předpokladem výskytu veličiny, kc které má funkci. KtIHN, Ernst (1816—1920) — něm. jazykozpytec, od 1875 prof. v Heidelberku a od 1877 v Mnichově. Zabýval se zvláště indickými jazyky. Dokázal (v r. 1889), že jazyky inunda, mon-khmer a vietnamština jsou navzájem geneticky příbuzné, KURYLOWICZ, Jerzy ( naroz. 1895) — pol. jazykovědec, prof, v Krakově. V četných pracích se zabýval rozmanitými stránkami indocvropského a semitského jazykového kmene. Dokázal (v r. 193")), že heth. h odpovídá někdy ide. prvku *A. nietaleze (metaiese) — přemístění prvku z jedné slabiky do druhé (př. ital. cocodríllo zr lat. crocodilus). M0LLER, Herman (1850—1923) — ném.-dán. jazykozpytec, 1888—1921 prof. v Kodani. Snažil se prokázat příbuzenství mezi indoevropskými a semitskými jazyky. Svou teorii podložil velmi rozsáhlým materiálem. paradigma (paradigmc) — třída prvků, které mohou být dosazeny na totéž místo v řetězu. PEDERSEN, Holger (1867—1953) — dán. jazykozpytec, prof. srovnávací jazykovědy. Zabýval se pronikavě mnoha ide. jazyky. Prokázal soubor prvkových korespondencí mezi indoevropštinou a uralštiuou. posouvání, posunuti (sou)hlásck, germánské p. (germánske lydlůrskydning) — řada hláskových korespondencí mezi indoevropštinou a germánštinou, objevených Rasmusem Raskem: ide. *p *i *k : germ. f p x *b *H *g : pik *bk *0t *gh : b d g proměnná (varianci) — užívá sc zde o veličině, jejíž výskyt není nutným předpokladem pro výskyt veličiny, k níž má funkci. prvek, charakterizační p. (karakteriserende element) — prvek, který může vcházet do vazby jako řízený, nebo prvek, který s takovým prvkem tvoří paradigma. p. výrazový (udtrykselement) — nejmenší jednotka výrazové stránky jazyka, která rozlišuje význam. Viz též foném. p. základový (grundelemcnt) — prvek, který buď může vcházet do vazby jako řízený, nebo tvoří paradigma s prvkem, který může vcházet do vazby jako řízený. RASK, Rasnius (1787—1832) — dán. jazykozpytec, prof. orientálních jazyků. Byl jedním z prvních, kteří viděli souvislost mezi iudocvropskými jazyky. Objevil germánské posunutí hlásek a představil je ve své epochální odpovědi na 128 úkol vypsaný dán. Společností véd (Videnskabernes Selskab). /.koumání o vzniku staré severštiny neboli islandštiny" (dánsky). řízení (styrelse)—bczpředpokladové spojení (v. t.) mezi dvěma charakterizačními prvky (v. t.) nebo mezi charakterizaěním prvkem a základovým prvkem (v. t.). O řízení všaknejde, když takové bczpředpokladové spojení jc uvnitř téhož slova. SAPIR, Edward (1884—1939) — ainer. jazykovědec. Studium různých severoamerických indiánských jazyků vyzbrojilu ho nepředptijatým pohledem na jazyk. ZabyH'al sc spojením (v. t,) v jazyce, viděl v nich ,,vzor". Pro jazykovědu v USA měl velký význam. Rozvinul typologickou klasifikaci jazyků podanou W. vou Humboldtem a Fr. Schlegelem. SAUSSURE, Ferdinand de (1857—1927) — švýe. jazykovědec. První viděl v jazyku systém a učinil na základě toho důležitý objev v indoevropšlině. Jeho myšlenky měly a stále mají nesmírný význam pro moderní jazykovědu, spojení (forbindelse) — se zde nazývá funkce, která existuje mezi znaky nebo mezi prvky uvnitř téhož řetězu. sp. předpokladnvé (forudsa^tiiingsforbiudelse) —■ spojení mezi dvěma veličinami, v němž výskyt jedné veličiny v řetězu je nutným předpokladem výskytu druhé veličiny. Př. sp, se nazývá jednostranné, když jedna z obou veličin je předpokladem druhé, avšak uikuli naopak. Př. sp. sc nazývá oboustranné, když jedna veličina je předpokladem druhé a druhá prvé. sp. Iiezpředpokladuvc (ibrudsactnmgsfri forbindelse) — spojení mezi veličinami, z nichž se může vyskytnout jedna, aniž je přítomna druhá. TIIOMSEN, Vilhelm (1842—1927) — dán. jazykozpytec. Zabýval sc. pronikavě jak indoevropskými, tak iinougrickými a tureckými jazyky, V r. 1893 předložil výklad starotureckého jazyka v orchónských nápisech. typologická příbuznost, typologické přihlížen st ví (typolog isk sprogsla-gtskab) — funkce mezi jazyky záležející v tom, že kategorie v každém z jazyků mají funkci ke kategoriím v každém z Ostatních jazyků. Dříve znamenala t. p. shodu v struktuře slova mezi jazyky. vazlia (biuding) — řízení (v. l.), které slouží k vytvořeni vély ucho větné jednoty. VKlňNER, Karl (1846—1896) •- dán. jazykozpytec, prof. slavistiky. Objevil pravidelnost dosud neobjasněných „výjimek" z germánského posunutí hlásek (v, l.) a jejich podmínky, „Einc Ausnahme der crsten Lani verschiebung" (1876), později nazvanou Vernerovým zákonem, vokál (vokál) — veličina, která sama o sobě tvoří slabiku. WUI.ť'F, Kurt (1881—1939) — dán. jazykozpytec, docent východoasijských jazyků se zvláštním zřetelem k čínštině. Dokázal, že inalajsko-polynéská skupina jazyků jc geneticky příbuzná s jazyky munda, mon-khmer a s vietnamštinou a že existuje genetická souvislost mezi austrijskou a tibetoěínskou rodinou, zkouška výměnou, komutační test (udvekslingprtfve) — zde se tak nazývá zkouška, která má ukázat, zda výměna jednoho prvku za druhý v obsahové Ktrfineo jazyka může s sebou nést rozdíl ve stránce výrazové. Mink (tcgnt — jednotka výrazu spolu s obsahem s ní spjatým. Píapř. slovo tubo uhýhaci prvek. 129 ODKAZY NA LITERATURU* Obecné úvody do jazykovědy jako celku sapir, e:. Language, New York 1921; něm. překlad od C. P. Hombergera: Die Sprache, Manchen 1961 VEISDRYES, J.: Le Langage, Paris 1921 MAROuzEAU, J.: La linguistique, Paris 1921 JF.srERSEU, O.i Philosophy of Grammar, London 1924 petersen, h.: Sprogvidenskaben i del nkteiule ärhundrede, Kfibcnhavn 1924; angl. překlad od J. W. Spargo: The Discovery of Language, Linguistic Science in the Nineteenth Century, Bloomiugton, Indiana 1962 OBERPFÄLZER, FR.: Jazykozpyt, Praha 1932 Dosud jediné soustavné uveden! do otázek jazyka v českém jazyce graff, w, l.: Language and Languages, New York—London 1932 bloomfield, l,: Language, New York 1933 gray, L. ii.: Foundations of Language, New York 1939 Obě poslední díla jsou snadno přístupná, obsáhlá a mají bohaté odkazy na literaturu MATHESIUS,V.;Češíma a obecný jazykozpyt, Praha 1947 Soubor stalí zakladatele pražské školy přístupně uvádějících do problematiky jazyka z hlediska fuiikčiiě-strukturúliíího HARRIS, Z. S.: Methods in. Structural Linguistics, Chicago 1955 STURTIiVANT, e.h.: An Introduction to Linguistic Sciences, New Haven 1956 hockett, ch.: A Course of Modern Linguistics, New York 1958 ammer, k.: Einführung in die Sprachwissenschaft I, Halle (Saale) 1958 hill,a.a.: Introduction to Linguistic Structures 1958 MALMHERG, b.: Nya vagar inom spräkforskningen, Stockholm 1959: angl, překlad New Trends in Linguistics, Stfókholm 1964 hjelmslev, l.: Essais lingitisliques, Kglhenhavn 1959 *) Původní bibliografické údaje překladatel doplnil o nejzávažnější díla českých autorů. 130 MARTINET, A.: Elements de linguistique generále, Paris 1960; něm. překlad od A. Fuchse: Grundziigc der allgemeinen Sprachtvissenschaft, Stuttgart 1963; rus. překlad od V. Y. Ševoroškiím v Noroje. v lingvistike III, Moskva 1963 GLEASON, H.: An Introduction to Descriptive Linguistics, 2. rev. vyd. New York 1961; ras. překlad Vvedenije v deskriplivnuju lingvistiku, Moskva 1959 HALL, n. A.: Introductory Linguistics, Philadelphia 1964 Osnovnyjc napravlenija štrukturalizmu, Moskva 1964 GOLOVIN, B. N.: Vvedenije v jazykoznanije, Moskva 1966 HORALEK, K.: Filosofie jazyka, Praha 1967 Kritický přehled jazykovedného myšlení a originální rozbor základních problémů jazyka s velmi bohatým výběrem literatury Genetická příbuznost jazyků MEILLET, A.: Introduction á ľétude comparative des langues indoeuropécnnes, Paris 1930, posl. rev. vyd. 1953. Velmi moderní orientace SCHKIJNKN, J.: Einfulirung in das Studium der indagermanischen Sprachivissen* schaft, Heidelberg 192] Hlubší uvedení do metod a problémů CIIAR.PENTIER, J.: Jämfôrande indoeuropeisk sprůkvetenskap, Stockholm 1926 Pro znalce švédštiny populární uvedení do metod a výsledků na klasickém základě BAUDIŠ, J.: Struktura jazyků indoevropských, Bratislava 1932 LEHMAN, w. p.: Historical Linguistics, An Introduction, New York 1962 Jazyková stavba a jazykový úzus GAnniNEIl, A. II.: The Theory of Speech and Language, Oxford 1932 Výklad týchž problémů z poněkud jiného hlediska STĽPANOV, j. s.: Osnovy jazykomanija, Moskva 1968 Pokus o interpretaci dané problematiky z hlediska marcuslirké jazykovědy Tvoření znaků citAMMONT, M.: Trait6 de phonélique, Paris 1933 Týká se mj. působení prvků Jazykové rodiny K1ECKERS.E.: Die Spruclistämmc der Erde, Heidelberg 1931 les LANGUĽS DU MONDE, vyd. Societo de linguisticmc de Paris, pod vedením A. Meilleta a M. Cohena, 2. vyd. 1952 Velké dílo podávající informace o všech jazycích země, opatřené jazykovými mapami a odkazy ua literaturu 131 milewski, t.: Zarys jesykoziiatcsíma ogóhiego 1, Teória j(zykoznairstwa, Lublin — Kraków 1947; II, 1—2. Rozmielzczenie jfjyfcóic, Kraków 1948 BDRALEK, K.: Úvod do studia slovanských jazyků, Praha 1962 Zákhii ,i; dílu o jazycích slovanských s baba tým soupUem odborné literatury SCHMIDT, P. w.: Die Sprachfamilien und Sprachenkreise der Erde, Heidelberg 1926 Základní jazyky SCHEAnEH, o.: Sprachvergleichung und Urgeschichte, Jtna 1906 T1IOM5EN, v.! Oldarisk kultur. Samlcde Afhandlinger I, Kßhenhavn 1919 K hypotézám o iudoevropikých př,:dhiitorických společenských a kulturních poměrech me1llľt, A. Lc slove nommmi. 2, vyd. přepracované A, Vaillunlcm, Paris 1934; rus. překlad P. S. Kuziiccava: Oliščcslavjanskij jazyk, Maskva 1931 Hlavni díl,., na m-iii* moderní lingvistiku především staví. Vyvozuje obecné metodologické důsledky z autorova pojednání Memoire Bin- le Systeme pri-luitif des voyclles dana les latigues indocuropéermcs z r. 1879 casEmvJ.E, Sincronía, diacronía , hüloria. El probkma del cambh lingüteho Montevideo 1958; rus. překlad v Novojt v lingvistike III, Moskva 1963 SKALICKÁ. Yl..-Vf Ltmguage, Meaiuír 7 IJAl,, Indiána 1953; mi, přjkhul v Nnrnje n lingvistike I, Maskva 1960 Podrobnější výklad těchto problému ■> základů jazykovědy z týebž hledisek skalická, vl, Typ češtiny, Vrnhn 19S1 MALMUERC, B.: Structural Lirigaistks and Ilumaíi Camtnuniealioii, ílerliu 1963 Sintlrlnrnaja lipologija jazykov {red. V. V. Ivanov), Moskva 1966 Typy jazykového úzu JAKOHáOS, R.: Kindersprache, Aphaúe und allgemeine Ltungasetsp, Uppsalo 1942, Srov. léž H. JAKOBSOX —M. HAI.LE, Fundnmcntah of Lantiuuge; Den Haag 1956; ním. příklad F. Cl, M-siern: Grandlagcn der Sprache, lívrlin 1960 DIETII. E-i Vadlmteam der 1'Iwnctik, Bern 1950 ťiSCHEií.jtJiiGENSEN, e,: Almou fonetik, Kfibeiihavii 1960 Všestranná orientace v hláskosloví a odkazy na litcrahiru Jazyková změna SAUSSUiu;, F. du: f.'ours du linguistique generale, Paris 1916, 6. vyd. 1959; něm. překlad rul II. Lominela: Grundfragen der uügemeiw.n Sprachwissenschaft, Berlin — Leip/ág 1931; rus. přiklad Kurs obštiej liagvisliki, Moskva 1933 l?2 13.S DOSLOV PŘEKLADATELI-; Louis Hjelinslev (1899—1965), jehož poslední knižní práci předkládáme českému čtenáři, není nasi odborné veřejnosti neznáni. Naopak, při vší různosti názorových východisek je nám dílo tolioto zakladatele dánské (kodaňské) jazykovedné školy a předního představitele moderního lingvistického myšlení v mnohém velmi blízké. 5 československou strukturní jazykovědou, která osobitě rozvinula revoluční ideje tvůrce moderní jazykovědy Ferdinanda de Saussurea i podnety jazykovedné školy kazanské, zvi. J. Baudouina d c Courte-nay, spojuje Hjelmslevovu originální teorii jazyka (která se distancovala od tradiční jazykovědy i svým názvem - glose mat i ka, z řcc. glossa „jazyk") společný důraz na chápání jazyka jako osubité, svébytné struktury, v níž každá složka je určována svými vztahy k složkám ostatním i celku, i důraz na nezbytnost vytvoření adekvátní metody vědeckého zkoumán! tohoto složitého „systému systému". Hjelmslev měl i úzká osobní a vědecké styky s československou strukturní lingvistikou. I když později tyto styky ustaly, zaznívá v díle velkého dánského myslitele nejeden podnět, který mu dala pražská škola a naopak se myšlení pražské školy nejednou formovalo v přímé konfrontaci s názory Hjelm-slevovými.1 Zejména Hjelmslcvova plodná dichotomie formy a substance jazyka nachází mezi lingvisty rozvíjejícími odkaz pražské školy stále více půdy.2 1 Srov. zejra. VI. Skalická, Kodaňský strukturalismus a „pražská škola''''. Slovu a slovesnost 10, 1948, 135—142, který přestože hyl psán „na počátku nej-klubší krize strukturní jazykovědy a nás", v mnohém dobře vystihl shody a zvláště rozdíly pražské a kodaňské štrukturalistické školy. Nad přínosem Hjelmslevova díla pro světovou i naši lingvistiku se zamýšlí stať O. Lesky a P. Nováka Nad dílem Louise Hjelmsleva, Slovo a slovesnost 27, 1966, 141—143. (Připomíná tu také na s. 142 jeho přednášku v Pražském lingvistic-kém kroužku; poslední pozvání do Prahy r. 1964, které Hjelmsleva velmi potěšilo, nemohl již Hjelmslev přijmout, pro vážnou chorobu.) 2 Srov. např. významnou monografii O. Lcšky Formální a funkčně obsahová struktura ruského imperativu (injunktivu) v Kapitolách se srovnávací mluvnice ruské a české 3, 1968, 7—50 i jiné jeho příspěvky a pojem tzv. onomaziologic-kých (pojmenovávacích) struktur a kategorií v mé knize Teorie odvozování slov (Tvorení slov v češtine I, 1962, zejm. s. 29 až 49). i I [jclnlslevovo dílo věnované Imitováni vědecké teorie jazyka není rozlehlé. V vílu ze studie indocvrojjské syntaxe (studoval ji u Zubatého v Praze v r. 1923 ii n Meillcta a Vcndryese v Paříži v 1. 1926—27). Zejména pod vlivem Meilleto-v ý m si Hjelmslev uvědomil, že základní podmínkou prohloubení našeho poznání indnevropské syntaxe je vybudování vědecké obecné gramatiky. K tomu pak -.luěřují všechny další Iijelmslevovy snahy a celá jeho vědecká produkce. A vtom-In i vařivém úsilí o vybudování univerzální teorie jazyka a vědecké metodologie jeho zkoumání je i Hjelmslevův epochální vklad do historie světové jazykovědy. Již ve své knize ťrincipes de grammaire. generále (Principy obecné mluvnice, 19211) nastínil Hjelmslev principy gramatiky, která staví na jazyce samém, na ryze jazykových konstrukčních a kombinačních možnostech, nezávisle na psychologii u logice. Zde poprvé pevně zakotvila myšlenka formální neboli funkční gramatiky. Demonstrací těchto obecných principů a zároveň ověřením jejich nosnosti a zejména „imanentní" metody se stala pak dvojdílná monografie La catigorie des cas (Kategorie pňdú, 1 1935, II 1937), v níž Hjelmslev podal významovou analýzu u ucelenou (lokalistickou) teorii pádu. Pády jsou tu určovány nejen vzhledem k svému obsahu, ale také vzhledem k rozsahu,3 Určující pni další Hjelmslevův vývoj se stalo sblížení a těsná spolupráce s krajanem II. .1. Ulldalem, fonetikem ze školy Joncsovy. Jeho vlivem se Hjelmslevův zájem natrvalo obrací k výrazu v é stránce jazyka. Zavádí název g In so m atika pro čistě formální popis jazyk;!. Poprvé ji Hjelmslev představu na 4. jazykovědném kongresu v Kodani v r. 1936 pojednáním Essui t/'nne lltŕorie des morpkemes (Pokus o teorii morfému), jež je dosud ncjpřístupiiějším ti videním do Hjelmslevovy teorie jazyka. Z ohlášené monografie An Outline qf Glossemalics (Přehled glosematiky), která měla být společnou prací Hjelmslevo-voii a TJIldalnvou, vyšla však teprve v r. 1957 pouze část I: General Theory z pera samotného Ulldala. Hjelmslev sám uverejnil v r. 1943 pouze úvod do své teorie jazyka Omkring sprogteorient) grundltľggehe (K založeni teorie jazyka). Je to knihu myšlenkově velmi bolialá a podnětná, zároveň však značně abstraktní, ;i proto i nesnadno přístupná. Podává hutný,sevřený obraz Hjelmslevovy koncepce jazyka a jazykovědy, ale dává jen matnou představu o glosematické mctxictě (proceduře) samé, jíž věnoval Hjelmslev společně s Ulldalem mnoho úsilí. Tu máme možnost poznat jednak z neuverejneného dosud náčrtu z r. 1943, jednak z několiku přednášek z let 1936—43, propracovávajících jednotlivé části jeho teorie (jsou shrnuty spolu s příspěvky jiných badatelů ve sborníku k Iljclm-slevovýni padesátinám Recherches structurales, intervention dans le debat glossé-matique (Strukturní zkoumání, příspěvek ke glosematické diskusi, 1949). Třebaže vědecký význam této Hjelmslevovy práce jc v pravém slova smyslu epochální, zůstávala její známost v světové veřejnosti dlouho omezena na nevelký okruh badatelů, kterým jazyk díla — kniha je totiž napsána v autorově innicřskéiii jazyce, dánštině — nebyl překážkou. Teprve když o 10 let později byl 3 Obdobná koncepce pádu vzniká v téže době i v pražské škole, srov. R. O-J a kulisou, rAur allgemeinen Kasuslekre, Travaux du Cercle linguistique de Pra-gtte 6, I93ú, 240—288 134 135 vydán její anglický a později i rusky' překlad,'1 nalezla Iljelmslevova osohitá SJ nikturiii teorie jazyka cesiu k širší obci lingvistů a vyvolala také širokou, souhlasnou i nesouhlasnou odezvu, Hjelmslcvova Prolegnmenu, jak se stala zvykem tuto knihu citovat podle anglického překladu, jsou zaměřena na vyšetření těch vlastností, které činí jazyky pravé jazyky. Teprve adekvátní postižení těchto empirických vlastností jazyku dovolují stanoven! obecného teoretického kalkulu a procedurální metody, které tvoř! ryze deduktivní systém, nezávislý- na zkušenosti. Náročnost této Iljelrnslevovy práce není jen v její abstraktnosti, v iiedostaLku příkladů, které by konkretizovaly a ilustrovaly autorovy obecné ideje: lijelmslev V značné míře ztížil cestu k poznání a pochopení své koncepce tím, žc vytvořil osobitou terminologii, jejíž obtížnost zálež! ne tak v novosti, neobvyklosti vnější, podoby termínů nebo v složitosti jejich pojmového obsahu, jako v libovnlnosti obsahu, který autor —■ v rozporu s běžným územ — těmto termínům dává. Hlavně to, spolu sc zmíněnou již abstraktností a obecností i s úsporností a hutností dikce, zavinuje, že Tljclmslcvovy názory nebývají vždy správné chápány ani jeho kritiky a odpůrci, ani jeho přívrženci a obdivovateli. Hjclmstcv si byl této výlučnosti své nejzávažnější práce sám vědom. Proto se již v této době, kdy pracoval na Prolegomenech, rozhod! — především s ohledem na své universitní posluchače i ostatní dánské a vůbec severské zájemce o jazykovědu —■ vyložit podstatu svého učení co nej přístupnějším způsobem a s širokým ilustračním, příkladovým, materiálem. Vznikl lat již v r. 1941 rukopis, který sc však jeho autor v přísné Sebekritice dlouho neodhodlal zveřejnil. Teprve počátkem let šedesátých, vlastně již v době své pokročilé choroby, svolil aa naléhání přátel připravit rukopis k vydání. Tak vyšla v ľ. 1963 nevelká kniha, nazvaná prostě Sprogel (Jazyk), jejíž český překlad tu podáváme,5 Kniha, vydaná v populárně naučné knižnici, j c velmi zdařilým úvodem do jazykovědy, podaným, prostým a jasným a přitom poutavým výkladovým slohem a přinášejícím množství konkrétních, příkladů z mnoha jazyků. „Jazyk'1 jc nejen shrnutím již dříve vyložených autorových názorů na synchronní analýzu jazyka, nýbrž vrhá i zcela nové světlo na podstatu i metodu hlstorickosrovnávací jazykovědy a podává tak zajímavou originální interpretaci jejích dat. Autor tu představuji' lingvistiku jako vědu mající své vlastní zákony, aniž ovsem přehlíží jejich složité vztahy k ostatním oblastem lidského poznání, především k logice, psychologii, kybernetice, poetice a literární vědě.6 1 řWegomenii to a Theory of La.ngua.ge, přel. F. .!. Whitfield, 1953; rus. překlad vyšel v sb. Novoje v lingvistike I, 1960, s. 264.—389, prac! Ju. K. Lekom-eeva. 5 Louia Hj elins I e v Sprogel. En iníroduktian. Berlingske I.eksikoii Biblioték, Kabenhavn 1963. 136 s. " Zájem o řešení vztahu jazykovědy k ostatním oblastem poznání nacházíme již v začátcích českého strukturalismu. Nejvýrazněji tuto myšlenku formuloval J. Mukařuvský v závěrech svého rozboru Polákovy Vznešeností přirozenosti, 1948. Nejnověji se k nutnosti respektovat tyto vztahy vrací ti nás zejin. K. Ho-rálek v několika statích a R. Jakobson ve svém brilantním referátu na 10, mezinárodním juzyknvčdném kongresu v Bukurešti 1967. 136 V svém dánském vydání obsahuje Jazyk — vedle Uvodil a Vstupních poznámek— 10 kapitol: Jazykové funkce, Genetická příbuznost, Jazyková stavba a jazykový úzus, Tvoření znaků, Jazykové rodiny, Základní jazyk, Typologická příbuznost, Typy jazykové stavby, Typy jazykového úzu a Jazyková změna, loto první České vydání Jazyka poprvé obsahuje i kapitolu, kterou Hjelmslev napsal Lcprve dodatečně a která byla objevena až v jeho pozůstalostí: je to kapitola nazvaná Stupně jazyka.* Iljelmsíevův Jazyk je dílko určené dánské veřejnosti. Jc proto přirozené, že ilustrační materiál Čerpá autor především ze svého mateřského jazyka —- dánštiny— i z jiných jazyků severských a vůbec germánských. Ponechá t tento příkladový materiál v překladu beze změny nebylo ovšem možné, nebo ŕ by to českému čtenáři pochopení yeci značne ztížilo. Kde se tu nabízelo, snažil se proto překladatel vycházet z obdobného materiálu českého nebo vůbec slovanského. Nor-distický a vůbec germanistický materiál autorův však překladatel nepotlačil zcela, nýbrž uvedl ho — někdy v jistém omezení ■— zpravidla teprve na druhém místě; to sc ovšem často neobešlo bez jistých stylistických nebo i kompozičních úprav textu. Takové zásahy do autorského textu naznačil překladatel tím, že je Opatřil dvojími závorkami: lomené závorky naznačují, že část textu v nich byla přidána, závorky hranaté naznačují včlší čí uieuší opravu lextu. Tam, kde lakový [ju^lup nebyl dohře možný, protože by byl vvžiidoval hlubší zásahy do celého autorského textu, ponechal překladatel výchozí notdístický nebo germanistický materiál autorův, snažil se však doplnit ho materiálem slovanským. Je sice pravda, že límlo dvojakyhn řešením utrpěla kompoziční důslednost překladu, ale text zůstal v zásadě textem autorským a o to muselo jít překladateli především. Důslednosti v uváděn! příkladového materiálu by hv!o lze dosáhnout jen za tu cenu, že by byly některé kapitoly musely být zcela přepracovány nebo aspoň přeformulovány. Takové zásahy by vsak šly už příliš daleko nad pouhou překladatelskou úpravu n k tomu neměl překladatel ani oprávnění od zadavatele, ani dosti odvahy, protože by se byl stěží uvaroval loho, aby nenarušil autorův záměr a jeho osobité myšlenko vé pochod v, M. Ľ. * Za její zpřístupněn! vděčí překladatel patli Vibekc Hjclmslevové, vdově p:> autoru díla, která také dala zásadní souhlas k potřebným úpravám českého překladu. 137 REJSTŘÍK OSOBNÍ A VĚCNÝ *A 18, 26, 115 běloruština 69 ablaut 27n, 115n berlierština 70 aťghánätiníi 69 Brabe, Tycho 8 afrikán s ti n a 67 bretoitllina 67 aglutitiační jaaykový ty|> flfni l)TÍtiinši tu a (ostrovní) 67 ainu 75 Imlliaršlina 69 akkadštiníi 70 níkánština 70 akut 13, 20 eirkumficx 13, 20 n Iba n š tm a 61, 69 cit jazykový 42 aleutština 75 cizí slova 58 altajština 72, 74, 85 čeleď jazyková 66, 73 alternace 28, 115n eeremištína 72 americké jazyky 75, 86 čeština 69 amharšlina 71 čínnaustrijština 72n analogické tvoření 48h, íiln, 127* čínotibclština 74 angličtina 12, 67, 71, 80, 87 čínština 72, 85, 102 arabština 71 čuvnšt.iii a 72 aramejslina 70 dalmatStina 68 Aristoteles 84, 112 dánština 66 aristotelská pojmová logika 84 definice výrazu 95n armélistina 12, 69, B6n demotatina 70, 74 australština 75 dětská řeč 110 austrijštinu 72n diftong 26 ansLroasijština 73 riisimilace 45n, 65, 127* aveslitina 69 dolní němčina 67 balt.ofinština 72 drávidštinn 73 bahšt.hia 68 drub 101 bantufské jazyky) 71, 74, 104 egyptština 70, 74 barmština 72 eskymáčtina 75 baskičtina 75 estonština 65, 72 bezpře d pokladové spojení 90n, 129* etiopšthia 71 139 etruština 75 etymologický slovník 83 etymologie 83 — lidová 51 evenčtina 72 extenzívní prvky 101 faeršlina 66 féničtina 70 (inomordvinština 71n Imopermština 71 finština 63, 72, 102 flámština 67n flexívní jazykový typ í)5u —■ prvek lOOn — systém 101 foliem 107, 109», 127* fonetika 6, 106 íonologLe 6, 106 francouzština 68, 87 fríština 67 frýžština 70 funkce 9n, 127 — katcgprijní 8)1 — prvková lolatina 24, 69 polynéština 72n polysyntctický jazykový typ 86 poměr 32 popis fenomenologický 112 portugalština 68 porucha řeči 110 posouvání, posunutí (sou)hlásck ■—■ v germánštinč 81, 128* — v horní němčině 81 pragenuánština 22n, 77 prajazyk 76a prarurnáuštiini 22 praseverština 66, 77 praslovanstina 77 prákrt 70 proměnná 39, 123* provensálstina 68 prustina 69 prvek 14 ii — extenzívní 101 — flexívuí 100ti — charakterizační 99n, 128* — intenzívní 101 — kmenový 100, 103 — obsahový 31n, 95n,99 — odvozovací 102 — výrazový 14n, 29n, 94n, 101, 128* — základní 101, 104n, 128* prvková funkce 14n, 21n, 59n, 127* — korespondence 74 prvkové působení 13n prvkový systém 37n — vzorec 16, 78, 80 předmětný jazyk 122 přcdpokladové spojení 90n, 129* --jednostranné 91n, 100, 129* --oboustranné 9In, 129* přejatá slova 58n, 61n, 119 přechody písmen 81 příbuznost jazyková, příbuzenství jazykové 8, IOn, 14, 21, 23, 28n --genetická 8, IOn, 14, 21, 23, 28n (def.), 66, 76n, 88, 118, 126 --typologická 10, 84n, 86, 90, 126, 129* přirozený jazyk 97u, 101 přízvuk 13, 20n psychologie jazyková 6 působení prvkové litu — kulturní 60ti Rask, Rasmus 19, 23, 81, 128u* rétoromáitšíina 68 riksmál 66 rod 10 í rodina jnzyková 60n, 73, 84 rumunština 21u, 68 rumunština 68 runové nápisy 66 ruštinu 12, 69 řečtina 12, 61n, 68, 104 řetěz 31, 38 řízení 99, 129* sačtina 69 samnitština 67 samojedština 71 sanskrt 70 Eantalitina 73 Sapir, Edward 86, 129* sard(in)ština 68 Saussure, Ferdinand de II4n, 129* sémantika 111 semitština 70 severoarabština 71 severobaltština 68 severokavkazština 75 severština (norciičtina) 12, 66 Schlegcl, Friedrich 86 siamština 72 sikulština 68 skotštiua-gaclština 67 skupina jazyková 60 slabika 33n, 45 slovo, struktura -a 84u slova přejatá 58n, 61n, H9 —, změna 120 slovanština 24, 69 slovenština 24, 69 slovinština 69 sogdijština 69 spojení 32, 129* — bezpřctlpokladové 90n, 129* — přcdpokladové 90n, 129* společná geriiiúušlilia 22n, 77 — rouiáiištiua 22 společný (obecný) vzorec 21n, 25 srbocliarvátština 69 srbšlina 69 — lužická 24, 69 staroslověnština 12, 69 stav jazykový 90, 113n, 121 stavba jazyková 30n, 38n, 97n, 104, 115 struktura slova 81 střídání vokálů 28, 115« stupně jazyka 122n stupňování 104 súrlánské jazyky 73 sumerština 75 syntagma 102 systém hláskový 108, 110 ■— flexívní 104 — prvkový 37n španělština 68 švédština 66 tabuismus 63n Tarski, Alfred 97 teorie jazykové stavby 97n text 90 142 143 thajské jazyky 72 thajskočínšl ina 72, 86 thajštiiia 72 Thomsen, Vilhelm 63, 72, 129* libetobarmština 72 tibetština 72 tocharštiua 12, 70 tráčtina 70 tuiijruzštňia 72 turečtina 72, 102 — ríšska 72 tvoření úměrové 5In — znaku 43n typ 101, v. též jazykový typ typy jazykové stavby 90n — jazykového ťtzti l()6n typologická příbuznost 10, H4n, 86, 126, 129* typologie jazyka 10, 8ln, 86, 89, 112 — jazykové stavby 101 — jazykového iízu 34, 111 — slovní struktury 86 udmurtština 71 ugričtina 71 ugrofinština 71 ukrajinštiua 69 nmbcrština 67 úměrové tvoření 51a uralština 71, 74, Bfi úzus jazykový 30n, 38n, 81, 111 užívání jazyka viz úžas jazykový variace 101 n varianta 104tt, lOKn varieta lOín vazba 99, 129,s védština 70 velkoruština 69 velština 12, 62, 67 venetština 70 Verner, Karl 20, 23, 129* Vemcrův zákon 20 větev jazyková 66 vietnamština 73 vogulština 71 vokál 26, 34, 9In, 102n, 107, 129* vokalická alternace 20, 115n — „harmonie" 102 voťáčtina 71 VP 14n VP-fuiikec 21 vulgární latina 22, OK východogermáiiština 66 východoírátiŠtina 69 výcliodoitalictiua 67 východoseverština 66 výcliodoslovaiištinu 69 výměna, zkouška -on 129" výpůjčky 37n, 61n, 119 výraz 31, 92, 91u výrazová stránka 31, 92, lOOn výrazový prvek 14n, 29n, 94n, 101, 128* --základní 101 vyrrovnání 4Bn významosloví 111 vzorce funkční 16 — prvkový 16, 78, 80 — společný (obecný) Zin, 25 Wulff, Kurt 74, 129» základní jazyk 76n — prvek 101, 128* zákon hláskový 81, 119 — Vernerúv 20 západogermánština 67 západoíránština 69 západoilaličtina 67n zápailoseverSlina 66 západosemitštiua 70 západoslovanšíiiia 21, 69 Zaralhustra 69 zkouška výměnou, kumulační test 129* změna jazyková 113n, 119n — jazykové stavby 121 — slov 120 — výslovnosti 120 — významová 120 uak 31, 43n, 81n, 9 In, 129* - minimální 82 -, krácení -u 53n -, tvoření -u 43n způsob slovesný (modu zyi-jaustina 71 if- 16n * 16n 104 144 OBSAH Úvodní poznámky 5 Jazykové funkce 9 Genetická příbuznost jazyku 11 Jazyková stavba a jazykový úzus 31 Tvoření znaků 43 Jazykové rodiny 66 Základní jazyky 76 Typologická příbuznost jazyků 84 Typy jazykové stavby 90 Typy jazykového úzu 106 Jazyková změna 113 Stupně jazyka 122 Lexikální hesla 127 Odkazy na literaturu 130 Doslov překladatele 134 Rejstřík osobní a věcný 139 Mapa jazyků světa (pod páskou)