ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VÉD Vědecký redaktor Doc, dr. FRANTIŠEK DANEŠ, DrSc. Recenzent Dr. HERMAN KÖLLN LOUIS HJELMSLEV Z dánštiny přeložil a pro české čtenáře upravil Miloš Dokulil ACADEMIA PRAHA 1971 i úvodní poznámky ľ Titul původního dánského vydání: Sproget. En introduktion iierlingske Leksíkon Biblioték 21 Kapitola Stupně jazyka je přeložena^ z rukopisu objeveného v pozůstalosti autorově C) Berlingske Forlag, Karhenhavn 1963 © Translation Miloí Dokulil 1971 Academia, nakladatelství Československí akademie vÉd, Praha 1971 Věda o jazyku, jazykověda neboli lingvistika (z latinského lingua, jazyk') měla — jako všechny vědy — svá klasická i svá kritická období: klasická období, kdy existovala pevná nauková soustava, která se setkávala s obecným souhlasem a uznáním, a kdy vědecká práce záležela v zkoumání jednotlivostí, které se daly zasadit do rámce této soustavy; a období kritická, kdy badatelský zájem se obracel na sou -stavu samu a kdy se projevovalo úsilí přebudovat ji na základě nových a lepších hledisek a hlubšího a pronikavějšího poznání podstaty jazyka. Snad nikdy dříve neprocházela lingvistika obdobím krize takové hloubky a takového rozsahu jako v naší době. Je to sama podstata jazyka a specifičnost jeho stavby, co je dnes předmětem diskusí lingvistů; je to sám základ jazykovědy, co se přetavuje. Tomu nesmíme ovšem rozumět tak, Že by se z toho důvodu lingvisté měli přestat zabývat jednotlivostmi; i když pracují s jednotlivostmi, jsou však neustále stavěni před problémy týkající se samých základů, a to v daleko větší míře než kdy dříve. Již těmito úvahami o základech se badatelé natolik vzdálili od dosavadních představ, že jsme oprávněni postavit novou lingvistiku naší doby do protikladu ke všemu dřívějšímu zkoumání jazyka, jež můžeme shrnout jako lingvistiku klasickou. Z nynější krize musí dříve nebo později nutně vzejít nová klasika; můžeme snad dnes již prohlásit, že jsme dospěli tak daleko, že se před námi rýsují aspoň kontury takové nové klasiky; dosud jsme jí však nedosáhli a není ani jednoty o prostředcích a cestách k ní. Na lakovou, krizi základů neměli bychom si stěžovat — naopak. Jsou to j trávě kritická období, jež jsou svěží a podněcující a jež podá- 5 voji důkaz o tom, že věda nezůstává na místě, nýbrž že se stále obnovuje. A jsou to kritická období, která rozšiřují obzor a prohlubují porozumění pro věci nejdůležitější. To poslední platí o současné krizi v lingvistice dokonce v takové míře, že teprve jí, můžeme říci, dospěla lingvistika k tomu organizovat se jako samostatná věda. O jazyk se ke zajímat z mnoha různých hledisek. Starověcí Řekové a Římané a středověcí scholastikové zajímali se o jazyk zvláště z hlediska logiky a založili v těsném přimknutí k aristotelské logice gramatickou tradici, která stále ještě žije v naší školské mluvnici a rovněž, v podstatě beze změny, v největší části naší vědecké mluvnice, v jejích klasických formách. V 18. a 19. století se začali mnozí badatelé zajímat o jazyk hlavně z historického a předhistorického, zvláště kulturně historického hlediska, přičemž spatřovali v historii a příbuzenství jazyků odraz vývoje vztahů těchto národů a prostředek k jejich poznání. V19. století vznikla zvláštní věda, která sc nazvala hláskoslovím nebo fonetikou; zajímá se o jazyk z hlediska fyziologického a fyzikálního a snaží se popsat výrazovou stránku jazyka na základě studia pohybů a postavení, které provádějí nebo zaujímají mluvidla při vytváření zvuků řeči, a zvukových vln, které přitom vznikají, V19. století vznikla také psychologie jazyka, která podstatný moment povahy jazyka viděla v jeho stránce psychologické, v jazyku jako složce „duševního života" lidstva. A čím blíže k naší době, tím více se na jazyk uplatňovala hlediska sociologická, vycházející z chápání jazyka jako společenské instituce. Jak je vidět, o hlediska, z nichž se jazyk dá studovat a z nichž se studoval, není nouze. Ale žádné z těchto hledisek (jež by bylo lze snadno rozmnožit) neposkytuje základnu pro samostatnou vědu o jazyce: jazyk se stává předmětem tu logiky, tu historie, tu fyziologie, fyziky, psychologie, sociologie. Je však třeba říci, že přes velkou všestrannost jedno hledisko na jazyk bylo opominulo, a to právě to hledisko, které se zdá nejdůležitější a nej přirozenější, totiž hledisko jazykové. Musíme si umět představit vědu, která chápe jazyk ne pouze jako konglomerát momentů logických, historických, fyziologických, fyzikálních, psychologických a sociologických, ale především jako svébytnou veličinu, jako celostní útvar zvláštní povahy. Teprve takové celostní nazírání na jazyk může vůbec dát vysvětlení, proč všechny tyto zdánlivě tak různorodé momenty se mohly v jazyce setkat; jazykové hledisko jako hledisko hlavní může přitom dát každému ze 6 zvláštních hledisek relativní oprávnění a relativní omezení. A teprve tím, že doplníme logickou, historickou, fyziologickou, fyzikální, psychologickou, sociologickou lingvistiku lingvistikou jazykovou, vybudujeme jazykovědu jako samostatnou, svébytnou vědu. Právě v úsilí o to vyúsťuje nyní krize naší doby. Moderní výklad problematiky jazyka musí nutně být poznamenán touto situací, v dobrém i špatném smyslu. Múze jí být podporován, neboť v průběhu kritické debaty se nám ujasnily mnohé otázky, které jsme si dřív buď vůbec neuvědomovali, nebo které jsme chápali zcela jinak. A je jí na druhé straně ochromován pro rozmanitost hlasů, které autora obklopují. Připustit všechny ty rozmanité hlasy ke slovu a uvést je přímo do kritické diskuse se dá v obecně pochopitelném přehledu pro nezasvěcené stěží provést s úspěchem. I když odhlédneme od těchto nesnází, bylo by to také málo hospodárné. Je mnoho — a to i podstatných — bodů, kde se můžeme odvážit vyrovnat se krátce s diskusí a říci: takové to je a takové to není. A bylo by mařením času a matením čtenáře vysvětlovat, že jsou lidé, kteří se domnívali nebo třeba stále se domnívají, že je to jiné, než to skutečně je. Mnoho stanovisek bylo v dosavadním subjektivistickém období lingvistiky zaujato bez zdůvodnění. V průběhu krize se klade požadavek zdůvodnění, argumentace, důkazu a se stanovisky nezdůvodněnými je zbytečné se zabývat a vypořádávat: vezmou za své sama od sebe. Čtenář si však musí uvědomit, že úplnou vědeckou soustavu nemůžeme v dané chvíli dobře podat. V mnoha směrech musí jít při výkladu spíše o to, klást otázky než na ně odpovídat. Můžeme říci, že si naše kniha klade za cíl uvést čtenáře do problematiky jazyka tak, jak se autorovi dnes jeví. Na druhé straně je důležité, aby čtenář chápal dvě věci: 1. Náš výklad není subjektivní. Nemůžeme se ovšem vyhnout výraznému uplatnění osobních názorů, jak pokud jde o cíle a prostředky bádání, tak pokud jde o pojetí problémů; avšak tyto názory nejsou subjektivní; jsou objektivní, neboť se zakládají na argumentech. To, co předkládáme, není záležitost víry, ale zdůvodněného myšlení. 'J. Náš výklad není exkluzivní. Usiluje o to, aby se v něm dostalo u a všechny stránky lingvistiky. To, že nějaká věda uplatňuje nová hlediska, neznamená — jak laikové snad někdy myslí —, že lim .tuovťň zavrhuje všechny dřívější výsledky, takže od nynějška jako 1 by všechna dosud vykonaná práce byla zbytečná nebo snad dokonce špatná. Z toho, že Tycho Brahe neměl pravdu, když se domníval, že slunce se točí kolem země, a ne naopak, nikterak nevyplývá, že se musíme vzdát jeho pozorování, objevů a výsledků, nýbrž pouze to, že musí být přetlumočeny, přeformulovány, kde to nové hledisko činí nutným, pojaty jiným způsobem než dříve. Totéž platí o oborech klasické jazykovědy, kde skutečně byla učiněna cenná pozorování a objevy. V oblasti vědy můžeme sice velmi dobře mluvit o trvalých výsledcích, ale sotva o trvalých hlediscích. Klasická jazykověda 19. století se dopracovala trvalých výsledků v otázce genetického příbuzenství jazyků. Ty tvoří jednu z podstatných stránek lingvistiky. My je zde ovšem předkládáme přizpůsobené novým hlediskům a vidíme je z poněkud jiné perspektivy, než se snad jevily tehdy, když byly nalezeny, a náš výklad těchto věcí se proto bude také zásadně lišit od toho, který nacházíme v běžných příručkách o témž předmětu. Takto upraveným výkladem hlavních výsledků 19. století chceme právě začít, neboť obor, k němuž tyto hlavní výsledky náležejí, nauka o genetické příbuznosti jazyků, je nejpropracovanější v dosavadní jazykovědě a zároveň jediný, kde klasická jazykověda vypracovala metodu, která —- v každém případě v přizpůsobeném přetlumočení — může být nazvána exaktní. Právě také tato disciplína udala hlavní směr klasické jazykovědě 19. století, která pak skutečně vedla vpřed ke kritickému kladení problémů, jež vyznačuje současnou lingvistiku. Z toho okruhu problémů chceme také my vyjít a uvést čtenáře do současné problematiky jak jazykové stavby, tak i jazykového vývoje. 8 jazykové funkce Vhled do jazyka, jeho poznání a pochopení získáváme stejnou cestou, kterou získáváme vhled do jiných předmětů, totiž popisem. A popsat nějaký předmět může znamenat jen jedno, totiž vyšetřit souvislosti, do nichž předmět vstupuje nebo které vstupují do něho. Takové souvislosti nebo závislosti, které jsou zachycovány vědeckým popisem, budeme nazývat funkcemi. Daný předmět můžeme pak popsat dvěma způsoby: 1. tak, že jej rozdělíme na části, spjaté touto vzájemnou funkcí, neboli tak, že předmět analyzujeme; 2. tak, že jej začleníme do celku, jehož části jsou spjaty vzájemnou funkcí, nebolí tak, že jej syntetizujeme. V prvém případě nazíráme předmět sám jako funkční celek, celost; v druhém případě nazíráme předmět jako část většího funkčního celku. Je-li předmětem, který chceme popsat, nějaký jazyk, půjde tedy o to: 1. na jedné straně analyzovat tento jazyk na části, spjaté vzájemnou funkcí; tím se zabývá ten obor jazykovědy, který se nazývá (v širším smyslu toho slova) mluvnicí; mluvnice se dívá na jednotlivý jazyk (přesněji na jednotlivý jazykový stav) jako na uzavřený celek a popisuje jej tak, že jej analyzuje a že vyšetřuje funkce, které existují mezi jeho částmi; 2. na druhé straně začlenit tento jazyk do většího celku, tzn. dívat se na něj jako na část nějaké j azykové skupiny, která se opět popisuje tak, že ji analyzujeme a že vyšetřujeme funkce, které existují mezi jejími částmi. 9 Souvislosti mezi jazyky, které náleží k jedné a téže jazykové skupině, nebo jinými slovy funkce, které vytvářejí jazykovou skupinu, nazýváme jazykovou příbuzností, jazykovým příbuzenstvím. Rozlišujeme dva různé druhy této příbuznosti: 1. genetickou jazykovou příbuznost, která existuje mezi jazyky náležícími k téže j azykové rodině a ukazuje na společný původ těchto jazyků; 2. typologickou příbuznost, která existuje mezi jazyky náležícími k témuž jazykovému typu; typologická příbuznost neukazuje na společný původ, nýbrž zakládá se na nějaké shodě v základních stavebních rysech, podmíněné obecnými možnostmi jazyka. Ukážeme si v následujících výkladech, které funkce vytvářejí ony dva druhy jazykové příbuznosti, jež jsme tu vytkli: jazykové rodiny a jazykové typy. Stejně tak budeme mít příležitost určit některé z nejdůležitějších interních funkcí jazykového stavu. Vlastně je to ovsem tak, že analýza jednotlivého jazykového stavu jo předpokladem pro sdružování jazyků do jazykových skupin. To, co je a zůstane hlavním problémem lingvistiky, není však jednotlivý jazykový stav, nýbrž poměr mezi různými následnými stavy téhož jazyka a mezi různými jazyky, jejich vzájemné shody a vzájemné rozdíly. Chceme proto objasnit nejprve tento hlavní problém a chceme v průběhu výkladu zaujímat stanovisko k problémům jazykového stavu, jak se postupně vynoří a jak budou vyžadovat objasnění. 10 GENETICKÁ PŘÍBUZNOST JAZYKŮ Náš jazyk náleží k jazykové rodině, kterou obvykle nazýváme indoevropskou (protože zahrnuje jazyky, jimiž se mluví v Indii a v Evropě). Uvedeme si nejprve několik příkladů slov z této jazykové rodiny, abychom si na nich ujasnili, v čem genetická příbuznost záleží. Vybíráme-li naše příklady právě z indoevropské rodiny (a ne z jiné, což bychom právě tak dobře mohli udělat), není to pouze proto, že tato skupina zahrnuje jazyky zvláště dobře známé a že k nim náleží i naše mateřština (zda je čtenář s jazyky, které zde uvádíme, předem obeznámen, nebo ne, je pro úvahy, do nichž ho chceme uvést, lhostejné), ale i proto, že ze všech jazykových rodin je indoevropská rodina vědecky nejlépe prozkoumána a kromě toho má nej delší a zároveň nejlépe objasněnou historii i nej-větší zeměpisné rozšíření; vývoj indoevropských jazyků můžeme sledovat v období asi 3500 let a mluví jimi v naší době téměř půl druhé miliardy lidí, tzn. asi polovina obyvatel země. Tím, že si vybíráme jako příklad tuto rodinu, můžeme zároveň prokázat, že metoda, které tu používáme, nepodléhá nijakému omezení ani v čase, ani v prostoru. Z bohaté rozmanitosti, která se tu nabízí, bychom však na druhé straně rádi vybírali naše příklady tak, aby materiál byl představen v podobě co nej jednodušší a abychom se vyhnuli zbytečným komplikacím, které by nám od počátku mohly bránit v jasném přehledu. Abychom vyhověli oběma těmto zřetelům, předvedení velkého ru/qiělí v Čase a prostoru při co nej jednodušším uspořádání, budeme vy Idral; naše slovní příklady, z těch indoevropských jazyků, kinrŕ. {■/, důvodů, o nichž budome^mluvit později) jsou k tomu 11 zvláště vhodné. Výběr jazyků se bude ovšem příklad od příkladu poněkud měnit. Chceme však přednostně volit tyto jazyky: (Z jazyků, které jsou geneticky nejblíže příbuzné s češtinou, si vybereme nejlépe staroslověnštinu (zkráceně stsl.), nejstarŠí písemný jazyk slovanský, utvořený v 9. stol. na základě nářečí bulharsko-makedonských pro misijní činnost Konstantina a Metoděje na Moravě a v Panonii a rozšířený později jako tzv. církevní slovanština především v Bulharsku a u ostatních balkánských Slovanů, od 10. stol. též v Rusku; jeho nejstarší zachované památky jsou z 10. a 11. stol. Jen tehdy, když nám půjde o slovo, které se nevyskytuje v zachovaných staroslověnských textech, je však doloženo v jiných slovanských jazycích, uvedeme místo staro-slověnštiny starou češtinu (stč.) nebo starou ruštinu (str.). Z jazyků baltských, slovanským geneticky nejbližších, budeme citovat především lit e vit inu (lit.), písemně doloženou teprve ze stol. 16., ale důležitou pro svůj velmi konzervativní ráz.) Germánské jazyky nám bude reprezentovat gótština(gót.), kterou se asi v letech 200 až 500 mluvilo ve velké části Evropy, od Španělska na západě ke Krymu na východě, a do níž byla ve 4. stol. přeložena bible (na území dnešního Bulharska); tam, kde slovo, o něž nám půjde, není doloženo v gótštině, vezmeme místo ní jiné blízce příbuzné jazyky: starou severštinu (stsev., tj. jazyk islandských ság a norské Eddy),starou horní němčinu (sthn.)nebo starou angličtinu (sta.). Dále uvádíme jednoho představitele keltských jazyků: bud irštinu (ir.), nebo kymerštinu (kym., tj. jazyk západo-anglického Walesu). Kromě toho latinu (lat.), řečtinu (řec), arménštinu (arm.) a staroti indičtinu (stind.), v některých případech také hethitštinu (heth,; starověký jazyk v Malé Asii, který známe z velkého množst-ví nápisů psaných klínovým písmem) a tocharštinu (toch.; vymřelý jazyk, který je dochován v rukopisech nalezených v Čínském [Východním] Turkestánu). Podrobnější údaje o těchto a jiných příbuzných jazycích zatím nepotřebujeme; budou podány v kapitole věnované jazykovým rodinám. Všimneme si nyní nejprve slov pro bratra, matku a otce. Naše slovo bratr můžeme doložit ze všech zde jmenovaných jazyků (s jedinou výjimkou hethitstiny): 12 stsl. bratra lit. broterilis gót. bropar ir. bráthir \at.frater řec. phrátor phretěr arm. elbayr stind. bhrdlä toch. pracaro. K tomu je třeba poznamenat: 1. Co se týče písmen používaných v různých jazycích, postačí pro náš účel, abychom je mohli každé o sobě identifikovat, když se s nimi později setkáme; čtenář se nepotřebuje zastavovat u jednotlivostí ani se namáhat, aby si učinil představu o výslovnosti uváděných slov; abychom však uspokojili přirozenou zvídavost, podáme aspoň tyto informace: staroslověnské 5 je zvláště krátká samohláska, tzv. tvrdý jer; litevské é je dlouhé zavřené e (jako první e v německém Leben) a cirkumflex ^udává zvláštní intonaci; gótské p se vyslovuje jako anglické th v thing; vodorovná čárka nad samohláskou označuje, že je dlouhá; l se vyslovuje jako Z se zvednutou zadní částí jazyka („tvrdé" l [známé např. z polštiny]); a se vyslovuje jako koncové e v německém Gabe; tocharské c se vyslovuje jako české č. 2. Litevská forma je podoba mazlivá, a je proto rozšířena příponou -ělis, kterou v uvedených slovech jiných jazyků nenacházíme. Jinak se „bratr" řekne litevsky brólis (kde akut označuje zvláštní intonaci, odlišnou od cirkumflexu), což zřejmě souvisí se slovem 6rařr, není s ním však totožné. 3. Ve všech jazycích znamená naše slovo „bratr", s výjimkou literární řečtiny, kde má zvláštní význam „člen ,bratrstva',£rátrie, vojenského oddílu" (pro význam „bratrstvo, vojenský oddíl" měla řečtina mj. název phrätría, odvozený od phrdtěr, který nacházíme i v stsl. bratrbja a stind. bhratryam); víme však, že totéž slovo v iónském nářečí (kde má poněkud jinou podobu, phretěr) znamenalo „bratr". Jinak se „bratr" v obecné řečtině řekne adelphós, což je slovo jiné. (Naše české matka má svůj základ v starším máth mater-, jak ukazuje i stsl. mati, mater-; v lit. móte, mote má význam „žena", zatímco význam „matka" se vyjadřuje odvozeným slovem môtina.) V gótštině není naše slovo dochováno (v gótské bibli se „matka" nazývá áipei, což je zřejmě slovo jiné); můžeme je však doložit v slovech: stsev. módir ir. máthir lat. mater řec. mátěr (v atickém nářečí meter) arm. mayr stind. mäta loch. mäcan. (Pokud není nic poznamenáno, znamená slovo v pří- 13 slušném jazyce matku..— Co se týcV výslovnosti, stsev, ä se vyslovuje jako anglické th v ihere; irské th jako angl. th v thing.) {Naše slovo otec, stsl. otbcb, je zdrobnelina slova z „dětské" řeci (ot- srov. gót., lat., řec, atta, alb. ať „táta, tatínek");} starý indo-evropský výraz v slovanských a baltských jazycích chybí (lit. těvas stojí rovněž stranou); máme jej však např. v slovech: gót. fadar ir. athir lat. pater (přešlo do češtiny jako označení katolického kněze v podobě páter, srov. rovněž paternita) řec. pater arm. hayr stind. pitä toch. päcara. (Význam je všude „otec".) Budeme se nyní zajímat o výrazové prvky, z nichž jsou tato slova v různých jazycích složena. Tyto výrazové prvky označujeme v písmě písmeny a v řeči hláskami. (V některých případech používáme však kombinace dvou nebo i více písmen na označení jednoho výrazového prvku: [čes.,něm. cA,něm.sch,] iec.ph^r.th, stind. bh budeme počítat každé za jeden výrazový prvek, podobné jako bychom mohli počítat za jeden výrazový prvek něm. aa, ee, oo popř. ahf eh, oh, uh před znakem pro souhlásku, i když se tu píší dvě písmena; totéž platí o starším dánském aa, psaném dnes á. Nehledí m e-li k prízvuku (který ovšem rovněž musí být počítán k výrazovým prvkům), obsahují (česká slova matka a bratr každé pět výrazových prvků a české slovo otec čtyři výrazové j)rvky.) — Místo výrazový prvek budeme v dalších výkladech pro stručnost zpravidla psát VP. Můžeme nyní ukázat, že mezi každým VP v jednom jazyce a každým VP v druhém jazyce s ním geneticky příbuzném existuje pevná závislost nebo souvislost neboli, jak jsme se dohodli říkat, funkce; a právě na této funkci mezi VP různých jazyků, na této prvkové funkci se ve skutečnosti zakládá genetická příbuznost mezi jazyky; ta ostatně je také příčinou toho, že v takových slovních příkladech, jaké jsme uvedli, často nacházíme podobnost mezi slovy v různých jazycích (podobnost, která se ovšem nemusí uplatňovat; sotva bychom řekli, že arménská slova se nějak příliš „podobají" ostatním). Zvlášť jednoduchý případ máme v prvním VP ve slově matka. Ten se jeví ve všech jazycích, které jsme uvedli, jako m. Zajímavé a rozhodující je nyní, že pokaždé, když máme v nějakém slově v jednom z těchto jazyků m na počátku slabiky, máme m v témž slově i ve všech jazycích ostatních, pokud se v nich ovšem slovo vyskytuje. Takové pravidlo neplatí sice bez omezení různého druhu, avšak tato omezení dají se zcela přesně postihnout a eliminovat; k tomu se dostaneme dále v kapitole o tvoření znaku. Zatím se pokusíme na několika příkladech prokázat správnost stanoveného pravidla: myš: stsl. myh sthn. mus stsev. lat. mus řec. mús arm. mukn stind. múh. měsíc: stsl. měs§cb „nebeské těleso i doba jeho oběhu" lit. menuo „n. t.", menesis „d." gót. mena „n.t.", menops „d." ir. mí „d." lat. mensis „d." řec. mm „d.", měně „n.t." arm. amis „d." stind. mäh „obojí". (Co se týče výslovnosti písmen: stsl. ě se patrně vyslovovalo jako široké e, asi jako anglické a v man, e je nosové e jako francouzské in ve/in; staroindické li je neznělé h, které vzniklo ze s.) mě: stsl. mg lit. mane gót. mi-k (něm. mich) kym. mi lat. mé řec. m« emé emé-ge stind. mä. mrtvý, smrt: stsl. mrtvh „mrtvý", sľ>-mrtb „smrt" lat. mors řec. mortós „smrtelný" lit. mirtls „smrt" gót. maúrpr „vražda" (sr. něm. Mord) arm. mard „člověk (smrtelník)" stind. mj-tih „smrt", (r označuje slabikotvorné r; b a 5 - měkký jer a tvrdý jer -označují velmi krátké redukované samohlásky, asi jako velmi krátké i a velmi krátké u; gót. aú se vyslovuje jako široké o.) [zima: stsl. zima „zima jako roční období" lit. žiemá „totéž" stsev. gimbr „roční (jednu zimu stará) ovečka" ir. gemred „zima" lat. hiems „totéž" řec. cheima „zima, mráz" arm. jmeřn „zima" stind. himáh „mráz, sníh", himä „zima", héman „v zimě" heth. kimamsa „zima". (Heth. z se vyslovuje c; arm. j se vyslovuje dz; arm. ŕ je silně hrčivé r artikulované hrotem jazyka.) dům: stsl. domt lit. namas (se záměnou zubnic: n za d) gót. timrjan „stavět" lat. domus řec. domos stind. damah.] Stojí-li m na konci slabiky, máme je rovněž jako m ve většině jazyků; v stsl. se však spojuje s předcházející samohláskou, takže vzniká samohláska nosová: něm. Kamm stsev. kambr „hřeben, horský hřeben, nerovné pobřeží" můžeme, vyjdeme-li z významu „zubatý", ztotožnit s řec. gómphos „zub, kolík" stind. jámbhah (f se vyslovuje jako dg) lit. žaMas „nerovná hrana"; v stsl. zní 14 15 totéž slovo zgbh „zub". A tak je tomu ve vSech případech, kde m stojí uvnitř slova na konci slabiky. Jiné poměry máme opět, stojí-li m na konci slova; v stsl. dostáváme v takovém případě jednak na-zalizaci samohlásky, jednak nulu, v závislosti na poměrech přízvu-kových a kvantitativních; v litevštině dostáváme nosovou samohlásku (která se však v spisovném jazyce jako nosová už nevyslovuje); v řečtině dostáváme -re a v gótštině a staré severštině nulu; totéž slovo, jež jsme právě uvedli v nominativu, bude mít proto v akuzativu (ide. koncovka -m) tyto tvary: stind. jámbham lit. Zambg, stsl. zgbb řec. gómphon stsev. kamb. V latině bychom dostali -m, kdyby tu slovo existovalo; srov, např. akuzativ dominům „pána" (v lat. je akuzativní koncovka v sing. vždy -m). Nacházíme tedy pevnou funkci mezi VP těchto jazyků: za týchž podmínek máme tytéž korespondence ve všech slovech, která přicházejí v úvahu. Jestliže označíme tuto pevnou závislost neboli funkci znakem cp, můžeme říci, že při prvé podmínce, tj. v postavení na počátku slabiky, platí: stsl. m cp lit. m

„pln(ý)" lit.pl/reas lat. plěnus stir. lán řec. pleios gót.fulls (11 < la, něm voli), stind. púrnah], 18 V různých jazycích, které přicházejí pro danou funkci v úvahu, jsou podmínky pro tuto funkci v různé míře omezené; tak např. dostáváme v arm. nikoli h, nýbrž 0, když *p stojí na počátku slova před ide. *o (proto se např. „noha", gót./oíus (srov. něm. Fuß), řec. poús jmenuje arm. otn). Avšak ve většině případů dostáváme na počátku slova danou funkci. Pro skupinu *sp je příznačné, že tu máme ve všech jazycích, tedy i v germánštině p; proto stsev. spá (dán. spá) „věštit, prorokovat" sthn. spehôn „slídit" (srov. něm. spähen, ^do češtiny přejaté jako špehovat^ se sp- jako v lat. specere „dívat se", srov. do češtiny přejaté inspekce, inspektor), haru-spex „hadač z vnitřností obětovaných zvířat". Ale uvnitř slova odpovídá *p funkcím podstatně jiným, jak brzy uvidíme. Funkce VP gót. stsev. /cp lat. řec. p byla poprvé poznána Rasmusem Raskem v r. 1814 vedle celé řady jiných funkcí VP pro tytéž jazyky, platících rovněž pro postavení na počátku slova. Sem náležejí mimo jiné funkce gót. stsev. t cp lat. řec. d, na niž máme příklad v gót. ga-tamjan „krotit" stsev. tamr „krotký" temja „krotit (srov. dán. tam, taemme, něm. zahm, zähmen) ir. damnaim „svazuji, krotím" lat. domäre „krotit" řec. daman „totéž" stind. dämyati „krotí, je krotký"; pro tuto funkci (a odpovídající funkce v jiných podmínkách) užíváme jako společného vzorce ide. *d. Z přikladli ga-tamjan, tamr můžeme vyčíst následující funkci (doplníme ji zde ještě v týchž podmínkách se vyskytujícími střídnicemi v staroslověnštině, litevštině a arménštině): ide *d — gót. sev. t cp ir. d cp lat. d cp řec. d cp lit. d cp stsJ. d cp arm. t cp stind. d. Dobré příklady na tuto funkci máme v číslovkách dvě a deset: gót. twái ir. dáu lat. duo řec. duo lit. du stsl. dhva s ti. dvau; gót. taíhun ir. deich lat. decem řec. deka ststl. de$$tb lit. dešimt arm. tasn stind. dáša (š vyslov jako š). K této Raskem poznané řadě funkcí VP na počátku slova náležejí také funkce pro *t: gót. stsev. p cp lat. řec. t, nebo úplněji: gót. stsev.p cp kelt. í cp lat. t cp řec. t cp ststl. t cp lit. t cp arm. th cp stind. t. Např. tenký: stsl. tbnhkz „tenký" lat. tenuis řec. tanaós „dlouhý" ir. tan(a)e stind. lanúh, tanukah stsev. punnr. „Suchý", „žízeň": gót. paúrsus „suchý", paúrstei „žízeň", paúr-sjan „žíznit", ga-paírsnan ga-paúrsnan , .uschnout" ir. lart „žízeň" 19 lat. lorrus, torridus „suchý" torrě7-e „sušit, péci" řec. térseslhai „schnout", tersáinein „sušit" arm. lhář „tyc k sušení hroznů" stind. trsyati „žízní" tarsah „žízeň" trstah „suchý" (s je s vyslovené se zpět ohnutou špičkou jazyka) rus. třeská vl. „sušená ryba" (srov. stsev. thorskr, něm. Dorsch). Stanovený zde funkční vzorec platí pro počátek slova před samohláskou; na počátku slova za jiných podmínek se v některých jazycích vyškytají jiné střídnice; v gótštině a staré severštině platí však p jako střídnice za *f na počátku slova ve všech podmínkách. Ve skupině *$t dostáváme v gótštině a staré severštině t (rovněž tak jako p ve skupině *sp se tu jeví jako p, viz nahoře): gót. steigan (ei se vyslovuje jako dlouhé i) (něm. steigen) odpovídá řec. steikhein „stoupat, kráčet" stsl. stidzati „stíhat" (čes. stíhaij stind. stighnoti „kráčí". Avšak jak můžeme vidět z VP odpovídajícího t ve slovech pater, mater .fráter, *t se realizuje jinak uvnitř slova než na počátku slova; zde dokonce gót. na rozdíl od jiných jazyků má různé střídnice v bropar a vefadar. Musí tedy být v těchto slovech různé podmínky. Sebereme-lí příklady na tento protiklad, zjistíme, že o tom, zda gótŠtina má p nebo d, rozhoduje místo slovního prízvuku v odpovídajícím stind. slově: když slovní prízvuk v stind. bezprostředně předchází před t, má gólŠtina p- jinak má gótština d; proto je bropar proti stind. bhrátá, ale fadur proti stind. pitá. Tuto souvislost mezi gótskými souhláskami a staroindickým přízvukem odhalil Dán Karl Verner v r. 1876. Řekli jsme již dříve (s. 14), že také prízvuky je třeba počítat k výrazovým prvkům, a Vernerův zákon přirozeně znamená, že staroindické prízvuky musí být zahrnuty do našich indoevropských společných vzorců. Ukázalo se dokonce, že přízvukové poměry (nebo v každém případě jevy, které se nám jako přízvukové poměry nejbezprostředněji jeví) mají i různé jiné úlohy ve funkcích VP. Zjistilo se, že protiklad, který máme v řečtině mezi dvojím slabičným přízvukem, cirkumflexovým '~ a akutovým', se objevuje nebo se obráží v mnoha jiných indoevropských jazycích (nejzřetelněji v litevštině, kde ""a'v na konci slabiky jsou rozloženy týmž způsobem jako ~V v řečtině). Formule, kterou jsme nahoře stanovili pro ide. *-ď (s. 17n), platí, jen když toto *-ú v řečtině a v litevštiuč stojí v takové 20 slabice, která, je-li prízvučná, dostává akut (to platí právě o koncovce v nominativu feminina): když -ä stojí v takové slabice, která, je-li jako prízvučná, dostává v řečtině a v litevštině cirkumflex, budeme mít jinou funkci (Iitevština má v takovém případě nikoli o, nýbrž o, odpovídající ie. *-ä; příkladem je koncovka v genitivu feminina: řec. -as (- č.s) lit. -05). Zjistili jsme tedy, že mezi pozorovanými indoevropskými jazyky existuje takový vztah, že daný VP v jednom, jazyce, když zaujímá dané místo mezi jinými takovými VP ve slově, konstantně odpovídá danému VP v každém z ostatních jazyků. A tento vztah můžeme prokázat pro veškeré VP ve všech indoevropských jazycích: v každém z těchto jazyků stojí takto celý systém VP v konstantním vztahu k celému systému VP v každém z ostatních jazyků. Je to právě tato konstantní korespondence, kterou nazýváme funkcí VP neboli prvkovou funkcí (zkrácený výraz, kterého můžeme používat, když jednou provždy stanovíme, že v této souvislosti bude znamenat funkci VP). Princip, který jsem při svém pozorování poznali, se dá zobecnit. Je universální: všude, kde existuje genetická příbuznost mezi jazyky, existuje prvková funkce mezi jejich systémy. Zmíněný vztah nacházíme ve všech jazykových rodinách, ať vzdálenějších nebo bližších, užších nebo širších. V případech, kdy se podařilo prokázat genetické příbuzenství mezi indiánskými jazyky v Americe, stalo se tak právě podle této metody. Když pak dále dokazujeme nebo snažíme se dokázat genetickou příbuznost mezi indoevropskými a jinými jazyky, je to opět tato prvková funkce, kterou je třeba prokázat. Prvkové funkce se používá i k prokázání užších souvislostí uvnitř jednotlivých podrodin. Velká jazyková rodina jako indoevropská rozpadá se totiž na podrodiny, pro něž lze prokázat specifické prvkové funkce a stanovit příslušné společné formule. Jinak řečeno existují jazykové rodiny uvnitř jazykových rodin neboli jazykové rodiny různých stupňů. Jednou takovou podrodinou uvnitř indoevropské rodiny je italická podrodina, k níž patří mj. latina a jejímiž moderními představiteli jsou jazyky románské (italština, španělština, francouzština, rumunština a další). Uvedeme aspoň jeden příklad prvkové funkce mezi románskými jazyky: 21 *ct — it. tt cp šp. ch (vysl. jako české č) cp fr. it

hněm. d. Když uvedeme jazyky v tomto pořádku a z tohoto hlediska se vrátíme k předcházejícím příkladům, dostaneme: „suchý" atd.: gót. paúrsus atd.; stsev. purr „suchý", perra „sušit", porna „schnoul^.porsti „žízeň",pyrstr „žíznivý"; dán. t&r „suchý", torre „sušit, schnout", t er st žízeň"; stangl. pyrre „suchý", nangl. thirst „žízeň"; sthn. durri „suchý",derren „sušit",dorren,,schnout", durst,,žízeň"; nhn. dürr „suchý", dörren „sušit", dorren „schnout", Durst „žízeň". „tenký": stsev. punnr dán. tynd nangl. thin sthn. dunni nhn. dünn. Obdobně můžeme z germánského hlediska pro příklady, které jsme dříve uvedli na ide. *d. položit genu. *t — gót. t

). V citoslovcích mohou v mnohých jazycích různé fyziologické souhlásky být vokály (srov. [čes. pst, hm]). Obráceně mohou (fyziologické) samohlásky být konsonanty (zvlášť často i au, označené v písmě často písmeny j (y) a w). Každý jazyk klade své hranice, takže jazyky nazírány z hlediska hlásek nejsou navzájem kongruentní. A toto zjištění se bude opakovat, budeme-li pokračovat v dělení. Protože počet prvků je v různých jazycích různý, vyplývá z toho, že nemůže existovat nějaký stálý poměr mezi nimi a hláskovými kategoriemi, které j c označují. [V češtině, němčině, francouzštině a v angličtině označuje neznělé a znělé s (s a z) dva různé výrazové prvky (zkouška výměnou to ukáže: Čes. mísa a míza se v rovině výrazu liší právě v tomto jednom ohledu, avšak mají různý významový obsah; rovněž tak v něm. reißen (s neznělým s) „trhat".a reisen (se znělým 2) „cestovat", fr. 106 107 poisson (s) „ryba" a poison (z) „jed", angl. seal „tuleň, pečeť" a zeal „horlivost, nadšení");] ale např. dánština nezná takový rozdíl, což znamená, že by tu místo neznělého s, obvykle užívaného, bylo možné kdekoli dosadit znělé s (z), aniž bychom jakkoli riskovali nějakou záměnu nebo nedorozumění, kdežto v (češtině, (jevištní) němčině,^francouzštině nebo angličtině se něco takového udělat nedá. (Čeština, > francouzština a finština rozlišují řad tak, že hlavní rozdíl ve výslovnosti je v tom, že ť je neznělé, kdežto d znělé; dánština ((a zčásti také němčina)) rozlišují ( a i! tak, že hlavní rozdíl ve výslovnosti je ten, že í je dyšné, aspirované (provázené jakýmsi zvukem h), kdežto d je neaspirované; jazyky tu opět vedou různě hranice ve světě hlásek a následek toho je, že (Čech,} Francouz nebo Fin chápou německé a dánské d jako í a že (Němec nebo } Dán bez zvláštního výcviku nedovede slyšet rozdíl mezi d a t v (češtině,) francouzštině nebo finštině. Naopak nemohlo by nikdy v (češtině,} francouzštině nebo finštině dojít k záměně nebo k nedorozumění, kdyby se místo obvyklého v těchto jazycích neaspirovaného t dosadilo aspirované f, stejně tak jako kdyby se (v severní němčině nebo ) v dánštině místo obvyklého neznělého d dosadilo d znělé. Ve finštině není kromě toho rozdíl mezi k a g ani mezi p a b; obecně se píše i vyslovuje pouze kap. Následek toho je, že Fin bez zvláštního výcviku nebude moci postihnout rozdíl, který dělají jiné jazyky v tomto bodu, a že se obráceně bez jakéhokoli nebezpečí záměny nebo nedorozumění kdekoli ve finském slově dá dosadit buď (české g a 6, nebo ) dánské g a b, nebo francouzské g a b místo ve finštině obvykle používaného k a p. Podali jsme zde jen jednotlivé příklady, poměr je však všude stejný: hláskové systémy jazyků si navzájem přesně neodpovídají, jsou vůči sobě nekongruentní, a nedá se proto stanovit nijaký univerzální hláskový systém, který by měl nějakou jazykovou platnost. Kdybychom měli něco takového udělat, museli bychom vyjít z jiného východiska než z toho, které jsme zde zvolili při zobrazování nebo srovnávání mezi jazykovou stavbou a jazykovým územ. Vyšlo se z toho, že všechny vůbec myslitelné (fyzikálně možné) hlásky by mohly vystupovat nebo být zaváděny jako označení variant výrazových prvků nějakého jazyka, a to i takové hlásky, kterých se v příslušném jazyce obvykle běžně nebo vědomě neužívá. Řekli jsme např,, že bychom mohli v (severní němčině nebo } dánštině zavést znělé s nebo ve finštině t s přídechem (aspirované) místo í bez přídechu (neaspirovaného) anebo g nebo b místo A; nebo p. Můžeme na to odpovědět, že by to sice bylo teoreticky zcela možné, v praxi se to však nedělá; (severo-německé a) dánské 5 je, když se správně vysloví, vždy neznělé, finské t vždy neaspirované a finské kap vždy k a p, a nikoliv g nebo b. Poznamenejme ihned, že tato odpověď vypadá velmi svůdně, avšak že ve skutečnosti obsahuje velmi neuvážené tvrzení. Odkud to můžeme vědět? Nemůžeme přece prozkoumat všechno, co kdo řekl v dánštině nebo ve finštině, a ještě méně můžeme zkoumat, co sice v dánštině nebo finštině dosud nikdo neřekl, avšak co se tu bude říkat. Lingvisté se proto obecně moudře zdržují takových tvrzení, jako že se něco v daném jazyce nemůže tak či onak vyslovit; spokoj ují se raději tím, že říkají, jak se (rozuměj: „kromě jiného") může vyslovovat. Nicméně se zdá být něco svůdného v myšlence, že uvnitř celé souvislé oblasti lidských hláskových možností by mohly existovat v jednotlivém jazykovém úzu jisté zóny, které by byly zemí nikoho, zóny, které by nebyly obsazeny žádným výrazovým prvkem jazyka. V takovém případě by tomu nebylo pouze tak, že každý jazyk klade své hranice do světa hlásek, nýbrž i tak, že každý jazyk si vybírá ze světa hlásek své oblasti. Bylo by myslitelné, že by nějaký jazykový úzus měl samohlásky zadopatrové a předopatrové, ale vůbec by nepřipouštěl samohlásky středopatrové; nebo že by nějaký jazykový úzus měl samohlásky nezaokrouhlené, ale naprosto by nepřipouštěl samohlásky zaokrouhlené. Kdykoli však provedeme dostatečně pečlivé výzkumy nějakého jazykového úzu, jsme v tomto očekávání zklamáni, a v této vyhrocené formulaci se dá naše teze stěží udržet. Můžeme však udělat třeba něco jiného: mohli bychom, jak to dělá anglický fonetik Daniel Jones, rozdělovat hlásky, které vystupují jako varianty jedné a téže hlásky jazyka (jednoho a téhož fonému, tzn. jednoho a téhož hláskového označení, jedné a téže fonetické reprezentace výrazového prvku), na hlavní varianty a vedlejší varianty: mohli bychom u jazyků, kde jsou předopatrové a zadopatrové samohlásky zcela obvyklé, kdežto středo- 108 109 patrové samohlásky nikoliv, říci, že různé ty možné nuance předo-patrových a zadopatrových samohlásek jsou hlavními variantami příslušných hlásek (fonéinů) a že středopatrové samohlásky jsou tu variantami vedlejšími. Obdobně bychom mohli říci, že když nějaký jazyk (jako ruština nebo angličtina) má nezaokrouhlené předopatrové samohlásky jako hlásky běžně se vyskytující, ale jen ve zvláštních případech má samohlásky zaokrouhlené, jsou nezaokrouhlené samohlásky hlavními variantami příslušných hlásek (fonémů) jazyka a zaokrouhlené samohlásky variantami vedlejšími. Je tu jen ta velmi značná obtíž, že nevidíme, jak vyloučit libovol-nost a subjektivnost z těchto vymezení; zda je něco „běžné", „časté" nebo „obvyklé", je věcí názoru. Není proto pravděpodobné, že se dá vybudovat hlásková typologie v jiné podobě než v té, že můžeme udat, jaké hranice jsou jazykovou stavbou kladeny do světa hlásek. Že by jisté zóny mohly být v daném jazyce prohlášeny za zemi nikoho a že bychom tímto způsobem mohli dospět k přijatelným obecným výrokům o předpokladovém poměru mezi hláskovými kategoriemi, je přinejmenším pochybné. Neobyčejně poutavý a zajímavý pokus v tomto směru byl učiněn rusko-českým lingvistou Romanem Jakobsonem (nyní v USA), který považuje za prokázané, že se děti ve všech zemích učí hláskám jazyka v určitém pořádku: nejprve jedněm hláskám, pak druhým, a že tato výstavba hláskového systému jazyka u dítěte se v obráceném pořadí opakuje u lidí stižených následkem poškození mozku chorobou, která se nazývá afázie, nedostatečná schopnost řeči: hláskový systém se u nich odbourává tak, že zapomínají nejprve jedny hlásky, pak druhé, a to nejprve ty hlásky, které si dítě osvojuje naposled, a naposledy ty hlásky, které si dítě osvojuje nejprve; a konečně — a nyní se dostáváme k rozhodujícímu bodu —, že hlásková hierarchie, která se přitom projevuje, obráží prý se v hláskových systémech jazykového úzu tak, že jisté jazyky mohou mít jenom ty hlásky, kterým se dítě učí nejprve a které afatik zapomíná naposled, zatímco jiné jazyky mají zároveň ty hlásky, kterým se dítě učí a které afatik zapomíná nejblíže potom, atd. Co se týká teorie o dětském jazyce a o jazykových poruchách, můžeme sotva předem vznášet teoretické námitky (tato teorie byla získána výhradně na základě zkušenosti a může být proto potvrzena nebo vyvrácena jen zkušeností, a jaký to bude mít výsledek, nemůžeme předvídat); pokud však jde o použití této teorie na nauku o stavbě hláskových systémů, vzniká ta teoretická pochybnost, že se tu předpokládá existence hláskové „země nikoho" v jazykovém úzu. Část teorie, i pokud se týká hláskových systémů, lze patrně hájit, totiž tu část, kde jde o předpokladový poměr ne mezi hláskami, nýbrž mezi jazykově určenými hranicemi hlásek: je pochybné, zda bychom mohli hájit např. tvrzení, že existence zadopatrových souhlásek (k g tj) předpokládá existenci souhlásek retných a předopatrových (p b m, t d n); dá se však patrně hájit například to, že existence jazykové hranice mezi u a u (jako označení pro dva různé výrazové prvky) předpokládá existenci jazykové hranice mezi o a o. Ale i tato domněnka staví výhradně na zkušenosti, a může být proto potvrzena nebo vyvrácena opět jen zkušeností, a také zde je nebezpečné činit předpovědi. Z hlediska významosloví (sémantiky) bychom čekali, že se dá dospět k typologii jazykového úzu pro obsahovou stránku jazyka. To je však z více důvodů obtížnější úkol než typologie hlásková: jednak proto, že sémantika je daleko méně propracována, jednak proto, že zaujímá daleko větší oblast. Obsahem jazyka je sám svět, který nás obklopuje; nej menší zvláštní významy slov, ty zvláštní významy, které jsou individui (srov. s. 105), jsou samy věci ve světě: lampa, která stojí tam na mém stole, je zvláštním významem slova lampa; já sám jsem zvláštním významem slova člověk. Avšak tyto věci se přirozeně pořádají do kategorií různého druhu. Jinou obtíží je to, že sotva víme, která věda by se vlastně měla zabývat stanovováním těchto kategorií. Můžeme jistým právem říci, že to jsou veškeré vědy; veškeré jiné vědy než lingvistika jsou vlastně teoriemi o jazykovém obsahu zkoumaném nezávisle na jazykové stavbě, právě tak jako hlásková fyziologie a fyzikální akustika jsou nauky o jazykovém výraze zkoumaném nezávisle na jazykové stavbě. Zejména však psychologie by měla být tou vědou, která by nejspíše mohla poskytnout rozdělení uvědomovaných věcí ve světě do kategorií tak, aby se z tohoto rozdělení na kategorie dal odvodit kategoriální systém jazykové stavby; a můžeme se jistě v budoucnu nadít toho, že práce, kterou 110 111 psychologové v nejnovější době započali s „fenomenologickým" popisem člověkem bezprostředně prožívaného okolního světa, může vést k plodné spolupráci s jazykovědou. Skeptičtěji musíme posuzovat pokusy, konané s oblibou zvláště v starší době, vybudovat nauku o jazykových významech na pojmové logice, mj. proto, že takové pokusy se pohybují v začarovaném kruhu: pojmová logika byla utvořena na základě jazyka (Aristotelova logika by byla mj. nikdy nevypadala tak, jak vypadá, kdyby nebyla bývala promýšlena v řečtině); pojmová logika je vždy převlečený jazyk a to, že bývá libovolně přetvářena nebo zjemňována, nečiní věc v zásadě o nic lepší. Vyhlídky na významovou typologii jsou tedy dosud slabé. A je třeba si předem uvědomit, že bude muset bojovat s týmiž obtížemi jako hlásková typologie: ve světě věcí a představ klade každý jazyk své hranice; znak v jednom jazyce neodpovídá znaku v jiném jazyce, jak dobře ví každý překladatel; právě tak jako z hlediska světa hlásek, tak ani z hlediska světa věcí nejsou jazyky shodné, a jak dalece můžeme s nějakým právem uvnitř světa věcí nebo představ nalézt jisté zóny, které jsou v daných jazycích vedlejšími variantami nebo zemí nikoho, je předem velmi pochybné. Nejvýše tu, právě tak jako v typologii hlásek, půjde snad o to, stanovit předpokladový poměr nikoli mezi významy, nýbrž mezi jazykově určenými hranicemi významů. Předcházející úvahy vedou nás k tomu, že typologie jazykového úzu naráží na zásadní obtíže. Jediná forma jazykové typologie, která se nám jeví uskutečnitelnou na objektivní bázi, je paradoxně stále ta, jejíž možnost klasická lingvistika neviděla: typologie jazykové stavby. 112 JAZYKOVÁ ZMÉNA Velký objev, který byl v 19. stol. učiněn genetickou jazykovědou — jazykozpytem a který pak vtiskl ráz nej větší části jazykovědy tohoto století, je v poznání, že jazyk se mění. Různé členy jazykové rodiny musí být považovány za různá přetvoření společného východiska, základního jazyka; a v průběhu dějin jednotlivých jazyků můžeme také pozorovat neustálé přetváření a rozlišovat různé vývojové stupně jazyka. V důsledku jednostranného zájmu klasické jazykovědy o jazykový úzus, na úkor jazykové stavby snadno docházelo k přeceňování významu tohoto objevu; je totiž nasnadě, že zatímco jazyková stavba je něco relativně stabilního, co se sice může v průběhu doby měnit, ale často zůstává po velmi dlouhá období konstantním, jazykový úzus mění se zcela jinak: slova a jiné znaky vznikají nebo zastarávají neustále, výslovnost a význam variují od místa k místu a mění se od desítiletí k desítiletí, ba jsou pro pronikavější analýzu v stále klouzavém pohybu. Pro vědu, která v jazyce neviděla nic jiného než znaky, jejich výslovnost a jejich významy a která k tomu slavila své největší triumfy v objevech týkajících se změn jazyka, muselo to téměř s osudovou nutností vést k zřeknutí se pojmu jazykového stavu. Tato jednostrannost musela ovšem dříve nebo později narazit na těžkosti a právě nauka o jazykových rodinách a tím o jazykové změně by ve svých konečných důsledcích vedla sama sebou k novému a hlubšímu poznání jazykového stavu. Je totiž jasné, že základní jazyk sám, který v poznání vznikl pouze jako jakýsi soubor vzorců k označování prvkových funkcí, představuje vlastně 113 jazykový stav, a co více: jazykový stav, v němž jazyková stavba je tím jediným, co je dáno. I kdybychom chtěli jít tak daleko a upírali našim indoevropským vzorcům jakoukoli souvislost s nějakou skutečností, přesahující prvkové funkce samy, nedá se popřít, že tyto vzorce, když je sestavíme, jak jsme to učinili na s. 25n, dávají dohromady něco, co v každém ohledu vypadá jako výrazový systém jazyka, jako systém výrazových prvků. Naše vzorce, jinak prvky základového jazyka, jsou ovšem každý o sobě definovány pouze tím, že reprezentují určitou prvkovou funkci mezi geneticky příbuznými jazyky navzájem. Avšak je prostě nevyhnutelné definovat je zároveň jejich vzájemnou funkcí a uspořádat jev kategorie zcela tak jako výrazové prvky kteréhokoli jiného jazyka a rozdělit je na vokály, koeficienty, konsonanty, prízvuky; kromě toho se ukázalo nejen nevyhnutelným, ale i ve velké míře užitečným, stanovit pravidla pro možnosti vokálů a koeficientů spojovat se navzájem při tvoření diftongů a k tomu celý soubor pravidel pro tvoření slov v tomto jazykovém stavu; tím ve skutečnosti neříkáme pouze nebo převážně něco o výrazových prvcích v tomto jazykovém stavu, nýbrž především o jeho prvcích obsahových, nebo v každém případě o obsahových jednotkách a o možnostech jejich spojování (srov. s. 28). I když na jedné straně nemůžeme vidět v souboru našich společných vzorců prostě obraz jazykového stavu, nemůžeme na druhé straně opět nevidět, že tyto společné vzorce tvoří systém. Takové chápání společných vzorců bylo poprvé předloženo Švýcarem Ferdinandem de Saussure v práci z r. 1879, která měla epochální význam pro dějiny jazykovědy, nenašla však zvláště široké porozumění ve své době, jíž byl tento způsob nazírání příliš cizí; lze dokonce říci, že i když praktický význam Saussurových objevů je uznáván každým, kdo se v naší době zabývá v indo-evropské oblasti genetickými problémy, dostali jsme snad teprve v nejposlednější době plné předpoklady, abychom pochopili teoretický dosah tohoto díla. Jeho zvláštním rysem je, že na jedné straně nazírá společné vzorce jako systém a vyvozuje z toho všechny důsledky a že na druhé straně nevkládá do nich žádnou jinou realitu než právě realitu systému a nechápe je tedy jako předhistorické hlásky s určitou výslovností, které by se po- stupně přetvářely v hlásky jednotlivých indoevropských jazyků. Tento způsob nazírání musel nutně vést k praktickému pokroku, pokud jde o vlastní objasnění ide. poměrů. Právě proto, že Saussure nazírá společné vzorce jako systém, a k tomu jako systém, který je oproštěn od konkrétních hláskových určení (fonetických), tedy stručně řečeno jako pouhou jazykovou stavbu, je veden k tomu, aby v tomto díle na sám indoevropský základní jazyk, vlastní to pevnost teorie jazykové změny, použil metod, které by mohly být vzorem při analýze každého jazykového stavu a které mohou sloužit jako vzorný příklad toho, jak se má jazyková stavba analyzovat. Saussure bere tento systém sám o sobě a klade otázku: jak ho analyzuji, abych dostal nej jednodušší a nej elegantnější vysvětlení? Jinak vyjádřeno: s jak málo vzorci nebo prvky se mohu při práci spokojit, abych si zjednal jasno o celém tomto mechanismu? A takto byl Saussure přiveden k tomu, aby zkoumal indoevropský systém, což nikdo předtím nedokázal, a tedy, jinými slovy, aby zavedl do genetické jazykovědy novou metodu, metodu jazykové stavby. Ukážeme na příkladě, oČ tu jde. Zmínili jsme se již dříve (š. 28), že indoevropština má střídání vokálů *e : *o : *0, které se jeví v diftonzích jako *ei : *oi : *i, *eu : *ou : *u atd. Vedle toho máme v indoevropštině alternace jiného druhu nebo něco, co vypadalo jako alternace zcela jiného druhu, totiž střídání dlouhého vokálu s *A. Nacházíme je např. v stiň d. lat. ide. nebo V stind. postavený" sthi-táh sta-tus podoba kořene *stA-di-táh „daný" tí-šthä-mi „stojím' stä-re ,stát" *stá- da-nam „dar", dá-dä-mi „dávám" dô-num "dě- lat, da-tus ide. podoba kořene *dA- (Připomínáme, že stind. i — lat. a je ide. *A: viz str* 18.) 114 115 Saussure nyní poznal, že když se dlouhý vokál v těchto alternacích interpretuje jako spojení krátkého vokálu s *A, dostaneme z obou alternací, které se dosud jevily jako zcela různé, alternaci jedinou: *ej : *oi : *i *eu : *ou : *u *eA : *oA : *A Tato řada, jejíž nejjednodušší alternaění stupeň je *A, se tím stává zcela paralelní s řadami, jejichž nej jednoduššími alternačními stupni jsou *i, *u nebo jiný koeficient. Všechny tyto řady jsou zvláštními případy řady *e : *o : 0; a v *A musíme tedy vidět koeficient paralelní s *i, *u, *r, *l, *n a *m. (Můžeme dodat, že to byl Saussure, kdo zavedl označení „koeficient", a můžeme zároveň připomenout, že to byl rovněž Saussure, kdo zavedl do jazykovědy jiné označení, které v naší době došlo u lingvistů velké obliby, totiž označení Jfoném" (srov. s. 109). Saussure zavedl — z nedostatku lepšího — toto označení pro výrazový prvek jazyka, aby se vyhnul záměně s „hláskou" jazykového úzu, tedy na označení toho, co jsou v jeho teorii čistě „algebraické veličiny"; je ironií osudu, že Saussurova teorie byla jeho současníky a z velké části i jeho následovníky tak důkladně nepochopena, že se tohoto označení užívá nyní jako souznačného s „hláskou (jazyka)", tedy právě s tím ztotožněním, jemuž se Saussure chtěl vyhnout.) Bude se možná zdát, že tento Saussurův objev nevypadá tak zvlášť impozantně. To je však v našem případě třeba přičíst té okolnosti, že jsme v průběhu svého výkladu materiál pro čtenáře upravovali a nemohli jsme se přitom vyhnout tomu, abychom mu toto řešení nenapověděli. Z hlediska celého tehdejšího chápání muselo však působit velmi překvapivě, mj. proto, že krátké vokály *e a *o, jak jsme viděli (s. 28), mohou také alternovat s dlouhými vokály *ě a *ó (srov. např. řec. nominativ rhetór „řečník" s *ó a akuzativ rhetor-a s *o), takže se muselo mít za to, že dlouhý vokál, který alternuje s *A, stojí funkčně na téže rovině jako dlouhé vokály, které alternují s 0, a nikoli, jak se nyní ukázalo, jako příslušné vokály krátké. Toto nové vysvětlení dlouhých vokálů alternujících s *A jakožto krátkých vokálů + *A bylo přirozeně možné jen proto, že spojení krátký vokál + *A se jinak v indoevropštině nevyskytuje. Znamenalo to však rozhodný zlom s dosavadní metodou rekonstrukce: vzorec jako Saussurovo *oA není totiž odůvodněn existujícími prvkovými funkcemi mezi indoevropskými jazyky, nýbrž vnitřní funkcí uvnitř základového jazyka. Kdybychom se drželi jen prvkových funkcí mezi danými (a v době Saussurově známými) indoevropskými jazyky, neměli bychom žádný důvod, abychom dělali rozdíl mezi ô v dô-num a ô v rhetór. Když se ô v äô-num, ne však 5 v rhetór dá vyložit jako *oA, opírá se to nikoli o funkci mezi různými jazyky, nýbrž o funkci mezi složkami jednotlivého jazykového stavu. Prostě se tu položilo rovnítko mezi jednou algebraickou veličinou a součinem dvou jiných, a tato operace zde provedená připomíná onu, kterou provádí chemik, když analyzuje vodu jako součin kyslíku a vodíku. Je to operace, kterou je třeba provést v každém jazykovém stavu, abychom dostali co nejjednodušší popis; paradoxní však je, že první jazykový stav, na nějž byla tato operace v historii vědy užita, byl indoevropský základní jazyk. V jednom pojednání, které vyšlo současně se Saussurovým a nezávisle na něm, zabýval se Dán Herman M0ller obdobnými myšlenkami. Přišel dokonce na nové a velmi podstatné zjednodušení: protiklad mezi třemi dlouhými vokály *ě, *ô a *ä bylo by možno vyložit ne, jak to učinil Saussure, předpokladem jednoho a pouze jednoho koeficientu *A, nýbrž předpokladem tří koeficientů, takže bychom místo *ě : *A, *5 : *A, *á : *A mohli psát *aA1 : *A1; *aAä : *A2, *aA3 : *A3. Později připadl Herman Miller na to, že by bylo možno obdobným způsobem objasnit jisté krátké vokály *e, *o *a jako součiny těchto koeficientů s jedním a týmž vokálem: *e = *A1a, *o = *A2a, *a = *A3a. Abychom pochopili, co je při těchto redukcích metodicky podstatné a zajímavé, musíme si ujasnit, že je to jakési rozpuštění indoevropských veličin v algebraické nebo chemické součiny; není to výsledek, který vyplývá přímo ze srovnání různých indoevropských jazyků, nýbrž je to další zpracování, analýza výsledku tohoto srovnávání. Později, dlouho poté, co tato analýza byla provedena, se ukázalo, že existuje jeden indoevropský jazyk, který rozlišuje mezi *o alternujícím s *o a *ô alternujícím s *A, totiž 116 117 hethitština, když polský jazykovědec Kurylowicz mohl prokázat, že hethitské h v jistých případech odpovídá indoevropskému *A. Kromě toho mohl Herman Moller potvrdit svou teorii odkazem na hamitosemitštinu: je právě úhelným kamenem v Millerové důkazu genetické příbuznosti mezi indoevropštinou a hamito-semitštinou, že hamitosemitština má zvláštní konsonanty, které odpovídají různým indoevropským koeficientům. Tato potvrzení, získaná při pozorování až dosud neznámých prvkových funkcí mezi geneticky spřízněnými jazyky, jsou jistě nejvýš zajímavá, zvláště tím, že ukazují, že interní analýza stavby takového jazyka jako indoevropský základní jazyk obsahuje v sobě neobyčejně silnou realitu; mohlo by se snad myslit, že se při provádění takové analýzy ztrácíme v oblasti abstrakcí; je tomu však právě naopak: připravujeme se tím k lepšímu pochopení nově objevených prvkových funkcí; vskutku jsme analýzou jazykového stavu dosáhli hlubšího poznání jazykové stavby. Avšak na druhé straně jsou tato potvrzení ze strany hethitštiny a hamitosemitštiny právě také jen potvrzeními, a sama interní analýza prvkového systému pra-jazyka může být prováděna bez nich. Za těmito průkopnickými objevy Saussurovými a Mollcrovým týkajícími se struktury prajazyka následovaly různé další, za které zčásti vděčíme týmž badatelům, zčásti jiným. Princip analýzy zde zavedený usiluje na každém jednotlivém stupni jazyka redukovat počet nezbytných prvkových vzorců na minimum; tato metoda, která když byla použita nejprve na indoevropský prajazyk, byla pak aplikována na všechny jazykové stavy, přispěla v rámci indoevropského genetického srovnávání jazyků k zavedení zcela nové techniky. V oddíle o genetické příbuznosti jsme se přidrželi klasického obrazu, který byl získán mechanickou registrací prvkových funkcí mezi jazyky; systém vzorců, který jsme tam závěrem stanovili (s. 25n), byl z hlediska nového principu analýzy podstatně redukován. Vedlo by nás příliš daleko probírat zde tyto dalekosáhlé redukce, jakkoli by to bylo zajímavé. Podařilo se mezi jiným objasnit spojení „konsonant -f- h" jako spojení „konsonant + koeficient *A" a podařilo se objasnit dlouhé vokály, které alternují s *c a *o, a rovněž 0, s níž alternují, a konečně přízvukové protiklady (cirkumllex a akut, viz s. 20) jako variety podmíněné místem slovního prízvuku a počtem latentních slabik. Takovými redukcemi analýzy dosahuje indoevropský systém vzorců neobyčejné jednoduchosti. Také jiné důvody potvrzují význam jazykového stavu a zdůvodňují jeho oprávněnost vůči příliš jednostrannému zkoumání jazykové změny. Vidíme to snad nejlépe, když přistoupíme k pozorování změny samé. Máme-li v nějakém jazyce takový poměr, že p na počátku slova se změnilo ve/, avšak v jiných postaveních se zachovalo jako p (bereme pro jednoduchost smyšlený případ), pak to musí znamenat, že bylo v dějinách jazyka období, kdy každé p se na počátku slova mechanicky změnilov/; to by byl hláskový zákon ve vlastním smyslu, srovnatelný s každým jiným zákonem, který platí v nějakém společenství, např. se zákonem právním: v celém období, které sahá od okamžiku, kdy tento zákon vstoupil v platnost, až k okamžiku, kdy tento zákon byl zrušen, zákon platil a zajišťoval, že každé p na začátku nějakého slova, s kterým přicházelo jazykové společenství do styku, se mechanicky převedlo ve/, ať již bylo toto slovo zděděno po předcích, nebo bylo přejato z jiného jazyka, anebo bylo znakem nově vytvořeným. Právě proto se přejatá slova svou vnější podobou mohou odlišovat od slov zděděných; neboť byla přejata v období, kdy zákon už neplatil. Je však takový hláskový zákon vlastně zákonem jazykové změny, anebo zákonem jazykového stavu? Jestliže v nějakém společenství platí zákon, že každý mladý muž v tom a tom věku a za těch a těch podmínek se musí stát vojákem, znamená to, že se jednou v budoucnosti může říci: všichni ti mladí muži se stali vojáky? Bezpochyby ano, ale je to změna, která má svou příčinu v stavu. Pokud stav trvá, pokud je zákon v platnosti, bylo by nesprávné mluvit o nějaké změně; oč tu jde, je mechanická výměna jednoho prvku za druhý v daných podmínkách. Pokud zákon platí, vyměňuje se mechanicky každé p na počátku slova za /; je to zákon výměny téhož druhu jako ten, který platí ve hře v šachy, podle něhož pěšci, kteří dosáhnou druhého konce šachovnice, vyměňují svou hodnotu za hodnotu dámy ((nebo jiné figury)). Tato „změna" nastupuje vždy, když hrajeme v šachy, nebo může nastoupit, i když budeme hrát v šachy zítra nebo v příštím roce: to není žádná změna; to je stav. 118 119 Čtenář, který není v lingvistice odborníkem, bude se snad divit tomu, že se autor může vzrušovat nad tak prostou věcí. Je to však proto, že se lingvisté teprve v naší době počínají vymaňovat z tohoto jednostranného chápání změny. Je zřejmé, že mnoho z toho, co se jednostranně zkoumalo z hlediska jazykové změny, jsou jevy stavu. Ukázali jsme nahoře, že se dá stanovit zvláštní prvková funkce pro ide. *m na konci slova (s. 17): v tomto zvláštním postavení má např. řečtina -n místo -m. To by se však ve skutečnosti nemělo stanovit jako nějaká zvláštní prvková funkce; bylo by třeba vypořádat se předem s těmi zákony stavu, které platí v každém z jazyků, a tím se pak stane tato zvláštní prvková funkce nadbytečnou; že v řečtině ,,-m se vyměňuje za -re", není historická jazyková změna, které řečtina podlehla, nýbrž hrací pravidlo, které platí v řeckém systému; m je totiž v řecké jazykové stavbě výrazový prvek, který je mj. definován tím, že nemůže stát na konci slova, a který se proto musí, kdykoli by se měl octnout v tomto zakázaném postavení, vyměnit za -n; není to o nic divnější, než že jsme nuceni vyměnit si peníze, kdykoli cestujeme přes hranice mezi dvěma státy; je to proto, že každý druh peněz může být používán pouze ve své oblasti, a tento zákon není žádným zákonem změny. Takto předpokládá jazyková změna jazykový stav a takto předpokládá genetická lingvistika teorii jazykové stavby neboli „mluvnici", což ve skutečnosti znamená typologickou lingvistiku. A teprve když jsme popsali jazykovou stavbu až do základu ve všech jednotlivých stavech a vložili do těchto jazykových stavů všechno, co se do nich vložit dá, můžeme se s plným oprávněním věnovat jejich srovnávání z genetického hlediska; genetická lingvistika se tímto způsobem v netušené míře zjednoduší a zjasní. Avšak i když zde dospíváme k novému rozdělení, při němž se dává jazykovému stavu více a jazykové změně méně, zůstává nicméně faktem, že jazyk se mění. A pro tuto změnu musí lingvista hledat příčinné vysvětlení. Tato sporná a zcela nevyjasněná otázka se podstatně zjednoduší, když budeme pevně trvat na rozlišení mezi jazykovou stavbou a jazykovým územ. Příčiny změn jazykového úzu, tzn. změn výslovnosti (hláskové zákony v užším smyslu), změn významu, změn znaku (změn slov), mohou být rozmanité; člověk je rozmarná a nevypočitatelná bytost a zde je to člověk, který je ve hře. To jediné, co předběžně s určitou jistotou můžeme říci, je, že hláskové změny, kterým jazyk v průběhu času podléhá, se často dají shrnout v jisté převládající tendence, které totéž společenství s podivuhodnou houževnatostí může udržovat po mnoho staletí. Maurice Grammont přesvědčivě ukázal, j ak takové tendence měnit v určitých směrech výslovnost působily ve východních ide, jazycích od nej starší až do nejnovější doby, postihujíce stále nový materiál, který se k takovým změnám nabízel. Z čeho opět vyplývají tyto tendence, je další otázka; musí to být návyky psychologické povahy. V praktickém životě narážíme na takové tendence, když slyšíme cizince mluvit [česky]; že „mluví s cizím přízvukem", znamená právě, že působením svých výslovnostních tendencí, psychologických návyků, posouvá hláskový systém jazyka v určitých směrech. Tyto tendence jsou přirozeně získané, nikoli vrozené; ale obtíže, které se stavějí v cestu, když se chceme naučit vyslovovat cizí jazyk tak jako jeho rodilí uživatelé, ukazují nám, že tyto získané návyky jsou téměř ne-vykořenitelné, a chápeme proto také, že se mohou houževnatě udržovat z generace na generaci po velmi dlouhou dobu. Příčiny změn jazykové stavby nemohou naproti tomu tkvět v tendencích etnického společenství mluvícího daným jazykem. Jazyková stavba je právě definována jako něco na tomto společenství nezávislého. Domníváme se, že jazyková stavba se řídí svými vlastními zákony a že změna jazykové stavby není poplatná tendencím jazykového společenství, nýbrž dispozicím v systému, který se mění: musíme si představit, že daná jazyková stavba je disponována k tomu, aby se pohybovala v jistých směrech a ne v jiných. A je to právě typologie jazyka a její nauka o tom, které kategorie se navzájem hledají a podporují a které kategorie se navzájem vyhýbají nebo vylučují, jež musí dát odpověď na otázku o příčinách jazykových změn. 120 121 STUPNĚ JAZYKA Cílem každé vědy je vypracovat takovou metodu, s jejíž pomocí mohou být zkoumané předměty daného oboru popsány. To se děje vždy zavedením j azyka, vhodného k popsání takových předmětů: za účelem tohoto popisu zavede se soubor označení, terminologie s příslušnými definicemi a provede se pak popis, tak, že se těchto označení použije k tvoření vět, které pojednávají o zkoumaném předmětu. Cílem jazykovědy je vypracovat metodu, pomocí níž může být popsán jazyk. To se děje zavedením jiného jazyka, vhodného pro takový popis. Takový jazyk popisující opět jazyk nazýváme metaj a zykem a popisovaný jazyk nazýváme předmětným jazykem. Na základě universalismu přirozeného jazyka (srov. s. 38) může se tohoto jazyka užít jako metaj azyka k popisu sebe samého jako předmětného jazyka: můžeme např. napsat [českou mluvnici česky]. Vždy však budeme nuceni pozměnit v nějaké míře úzus předmětného jazyka zavedením řady nových znaků, tzv. technických termínů neboli odborných výrazů. Můžeme rovněž zcela nebo zčásti nahradit předmětný jazyk zvlášť k tomu účelu sestrojeným jazykem vzorců, který bude vhodný jako metajazyk, jímž se dají popsat jiné jazyky; s tím se také v jazykovědě pracuje, v této knize jsme se však bez něho obešli. Z toho je patrno, že můžeme mít jazyky různých stupňů: jazyk 1. stupně a jazyk 2. stupně neboli metajazyk. Z teoretického hlediska můžeme ovšem v tomto tvoření stupňů pokračovat: jazyk, kterým popisujeme metajazyk, bude jazykem 3. stupně nebo meta-jazykem 2. stupně (zvaným také metametajazyk). A uvidíme, že tato možnost není pouze teoretická. Popis jednotlivého jazykového stavu, jeho „mluvnice",*) je tedy metajazykem 1. stupně. Když použijeme termínů, které jsme zavedli v předcházejících výkladech, můžeme stručně shrnout metodu mluvnice, řekneme-li, že vychází z nějakého řetězu neboli textu jako předmětu analýzy a že z něho usuzuje na jednostranný předpokladový poměr mezi řetězem (textem) a paradigmaty (řetěz předpokládá paradigmata) a na základě toho pak vyvozuje paradigmata. Jako ostatní vědy musí mluvnice (na rozdíl od předmětných jazyků) v co možná nej větším rozsahu definovat své vlastní znaky. Avšak každá věda, a tedy i mluvnice, ať již definuje sebevíce znaků, bude přece jednou nucena ukončit řadu definic na nějakém místě, tak, že znaky, které vstupují do naposledy stanovené definice, nebudou už samy definovány. Dochází tedy v každé vědě k tomu, že zůstanou jisté nedefinované neboli základní pojmy, čímž se rozumějí termíny, které nejsou definovány uvnitř daného jazyka, nýbrž mohou být definovány pouze zavedením jiného jazyka, který je v poměru k danému jazyku metajazykem. Tak může i v mluvnici docházet k tomu, že zůstanou jisté základní pojmy, jisté nedefinované termíny, které mohou být definovány jen zavedením metaj azyka 2. stupně neboli metamluvnice. 0 každé vědě platí, že veškeré její definované pojmy nutně musí být definovány pomocí jiných termínů téhož jazyka; budou tedy definované termíny určeny výlučně svým vzájemným poměrem, avšak nemohou být nikdy určeny (ani spoluurčeny) svým poměrem k nějakým jiným předmětům než k termínům uvnitř téhož jazyka. Když mluvnice používá výrazů předmětného jazyka, bude mít před jinými vědami tu výhodu, že jsouc aplikována na předmětný jazyk, jehož sama používá, bude moci mít definovány veškeré termíny, které z předmětného jazyka přejala; může je však, jak jsme viděli, definovat pouze jejich poměrem k jiným termínům uvnitř téhož jazyka, nikoli (ani zcela, ani zčásti) jejich poměrem k předmětům, které samy nejsou termíny uvnitř téhož jazyka. Termíny mluvnice nemohou tak být mj. určeny eventuálními *) Termínu mluvnice užíváme zde z nedostatku jiného vhodného termínu v tomto zcela speciálním smyslu, který má něm. Sprachlehre, dán. sproglsere. (Pozn. překl.) 122 123 věcmi v mimojazykové skutečnosti, k nimž by mohly poukazovat nebo z nichž jsou samy vytvořeny (např. elektromagnetickými kmity, které jsou způsobovány tahy péra po papíře, nebo zvukovými vlnami, které jsou způsobovány pohyby mluvidel). Toho můžeme naproti tomu dosáhnout v metamluvnici, kde analyzujeme termíny mluvnice a zjišťujeme, že věci, k nimž poukazují, jsou fyzikální nebo jiné jevy, které tvoří výraz a obsah předmětného jazyka, a že věci, z nichž jsou vytvořeny, jsou tytéž, jako ty, z nichž jsou vytvořeny termíny jiných jazyků (např. předmětného jazyka). Jinými slovy: Mluvnice se jako každý jazyk musí dělit na stránku obsahovou a výrazovou. To, co je v mluvnici obsahem, tedy její obsahová stránka, je výrazem a obsahem předmětného jazyka. Aby mohla ve své obsahové stránce popsat výrazové a obsahové prvky předmětného jazyka, je mluvnice nucena zavést pro ně názvy: musí např. nazvat jeden výrazový prvek p, druhý m atd. a např. jeden obsahový prvek „samec", jiný „samice" a třetí třeba „tur" atd. Avšak všechny tyto mluvnicí zavedené názvy pro prvky předmětného jazyka zůstanou jeho nedefinovanými záldadními pojmy a mohou být definovány teprve v metamluvnici analýzou obsahové stránky mluvnice. Z toho je zřejmé, že fonetika, neboli nauka o zvukové stránce jazyka, a sémantika, neboli nauka o jazykových významech, náležejí k metamluvnici. Mezi metamluvnici a mluvnicí existuje (jako mezi každým meta-jazykem a jeho předmětným jazykem) jednostranné předpoklado-vé spojení: metajazyk předpokládá předmětný jazyk a metamluv-nice předpokládá tedy mluvnici. Jinak řečeno: Zvuky a významy předpokládají výrazové a obsahové prvky; označení předpokládá označené. Ale i jiným způsobem dostaneme jazyky více stupňů. Když analyzujeme v mluvnici daný text, zjistíme -—je-li text dostatečně dlouhý [(např. česká literatura doplněná velkou sbírkou česky namluvených gramofonových desek)] — že uvnitř textu se v jeho celku mohou vyskytnout nebo rozšířením textu mohou být vytvořeny úseky (může to být část textu velké rozlohy nebo to mohou být jednotlivá slova, jednotlivé prvky nebo jednotlivé varianty), které se uvnitř textu dají převést v jiné úseky: jeden úsek je třeba [v laštině, druhý v hanáčtině a je zřejmé, že lašský úsek se může převést do hanáčtiny a hanácký opět do laštiny]; nebo jeden úsek je psaný jazyk, druhý mluvený jazyk a dají se rovněž převést jeden na druhý; nebo jeden úsek je všední řeč, druhý přednáškový styl; jeden úsek je próza, druhý poezie; vždy je vzájemný převod možný. Kdybychom měli text s různými národními jazyky [(např. češtinou a němčinou)], měli bychom touž situaci. I když jde třeba jen o text namluvený dvěma různými osobami, máme opět tuto převodovou situaci: každá jazyková fyziognomie („hlas", „orgán", „rukopis") má svůj zvláštní ráz, v každém případě v jazykovém úzu, a můžeme převést text z jedné fyziognomie do druhé; dám-li řadě žáků po sobě číst nebo vyprávět týž příběh, dostanu řadu převodů jednoho a téhož textu do různých fyziognomií. Kdykoli najdeme takovou převeditelnost mezi dvěma úseky textu, musíme k tomu přihlížet; máme-li co činit s různými národními jazyky, místními nářečími, slangy, idiomy, kódy, stylovými druhy nebo fyziognomiemi, musíme text každého z nich analyzovat zvlášť, neboť musíme počítat se strukturními rozdíly mezi nimi. Musíme si tak v mluvnici vytvořit soustavu etiket, takže jedna skupina textů bude označena jako [„čeština", druhá jako „němčina"], nebo jedna jako „próza", druhá jako „poezie", nebo jedna jako „Jan Novák", jiná jako „Pavel Svoboda" atd. — dělení to, která se — jak snadno poznáváme — navzájem různě kříží. Avšak ani s takovými etiketami jako [„čeština", „němčina",] „próza", „poezie" atd. atd. v mluvnici samé mnoho nepořídíme. Zvláštní totiž je, že tato označení zastupují některé představy, které jsou zpravidla sakrální povahy a které záležejí v tom, že daný jazykový úzus nebo daná jazyková stavba se chápou jako výraz pro jisté mimojazykové činitele jakožto obsah; [český] jazyk se v tomto případě pociťuje jako výraz pro [český] národ, pro rodinu a domov jakožto obsah a také slohové druhy se takto chápou jako výraz nebo symbol pro jisté mimo ně ležící činitele jakožto obsah. Opět tu nacházíme výraz a obsah a znovu máme co činit s jazykem, avšak tentokrát s jazykem, jehož výrazová stránka je sama jazykem, který se opět skládá z obsahu a výrazu. K mluvnici musíme tedy připojit novou mluvnici, která pojednává o všech těchto „etiketách" (nazýváme je konnotativy) jakožto o obsahu vzhledem k danému jazyku jako výrazu (a tuto ob sáhově-výrazovou funkci 124 125 nazývame konnotací). Máme tu v jiném smyslu než dříve co činit s mluvnicemi různých stupňů. Může být účelné pokračovat v tomto vydělování stupňů; v nové mluvnici 3. stupně mohlo by se ukázat, které jsou to zeměpisné, historické, sociální a psychologické faktory, vzhledem k nimž je obsah daného jazykového označení, jako např. [„čeština"], nazírán jako výraz. Všechno, co se nazývá charakteristikou prostředí, od charakteristiky národní až k charakteristice osobní, náleží přirozeně rovněž do oblasti lingvistiky. Genetika j azyka a typologie jazyka nejsou ovšem jiné jazyky než mluvnice; jsou jen rozšířením její oblasti. Pojednávají, jak jsme viděli, každá o svém druhu funkce mezi jazykovými stavy. Po-užijeme-li těch termínů, které jsme dosud zavedli, můžeme nyní na závěr úhrnem říci, že jazyková genetika supluje základní jazyk a jazyková typologie supluje typ existující za jednotlivými jazyky. Mezi jednotlivými jazyky a základním jazykem existuje jednostranný předpokladový poměr: jednotlivé jazyky předpokládají základní jazyk, nikoli naopak; a funkce mezi jednotlivými jazyky a základním jazykem je poměrem, nikoli spojením; tyto jazyky neexistují současně, nýbrž zaujímají postupně místa jeden druhého. Mezi jednotlivými jazyky a jazykovým typem je jednostranné předpokladové spojení: jednotlivé jazyky předpokládají jazykový typ, nikoli naopak; a funkce mezi jednotlivými jazyky a jazykovým typem je spojením, nikoli poměrem: jednotlivé jazyky a jazykový typ existují současně; máme-li jednotlivý jazyk, je jeho typ eo ipso dán v něm. Dospěli jsme tu v závěru k formální definici obou druhů jazykové příbuznosti: genetická příbuznost spočívá na kontinuaci, tzn. jednostranném předpokladovém poměru mezi jazyky; typologická příbuznost spočívá pak na realizaci typu, tzn. na jednostranném předpokladovém spojení mezi jazyky. LEXIKÁLNÍ HESLA analogie, analogické tvoření (analogidannelse) — znakové působení záležející v tom, že některý člen paradigmatu znaku způsobí, že se na jiném místě v témž paradigmatu vyskytne jiný znak než ten, který jsme očekávali, disimilace (dissimilation) — prvkové působení, při němž se mluvčí vyhýbají opakování téhož pohybu u dvou prvků. (Př. pelegrínus za peregrínus.) íbném (fonem) — termín zavedený F. de Saussurem ve významu výrazový prvek (v. t.) Později se termínu začalo ve velkém rozsahu užívat i ve významu zvuk řeči, hláska. funkce (funktion) — závislost, která existuje mezi dvěma předměty a která je zachycována vědeckým popisem. f. prvková (elementfunktion) — funkce, která existuje mezi každým výrazovým prvkem v jednom jazyce a každým výrazovým prvkem v drahém jazyce, s ním geneticky příbuzném. GRAMMONT, Maurice (1886—1946) —fr. jazykovědec, prof. srovnávací jazykovědy v Montpellier. Pokoušel se nalézt obecné zákony pro hláskové změny, které jsou důsledkem působení mezi hláskami a souvislou řečí: disimilaci atd. „La Dissimilation consonantique" 1895. „Traité de phonétique" 1933. haplologie (haplologi) — vynechání slabiky pro její podobnost (nejčastěji totožnost) se slabikou sousední. (Př. tragikomický za tragikokomický.) HUMBOLDT, Wilhem von (1767—1835) — něm. státník a jazykovědec. Ve svých pozdějších letech napsal významné práce jazykovedné i jazykově filosofické, jež měly význam pro filosofii jazyka 20. stol. Spolu s Fr. Schlegelem podal nejuží-vanější typologické třídění jazyků. JAKOBSON, Roman (naroz. 1896) — rus. jazykovědec, nyní prof. slavistiky na Harvardské univ. v USA. Byl jedním ze zakladatelů pražské školy, která se zvláště zabývala zkoumáním výrazové stránky jazyka a popisovala hlásky z hlediska jejich významově rozlišovací funkce, založené na komutačním testu (zkoušce výměnou). Napsal četné práce ze slovanské jazykovědy a literární vědy (zvi. poetiky) a z obecné jazykovědy. JONES, Daniel (naroz. 1881) —■ angl. fonetik. Vedoucí osobnost londýnské školy. Kladl důraz hlavně na praktickou stránku fonetiky. "An Qutlkse of 126 127 English Phonetics" (1914—17). "An English Pronouncing Dictionary" (1917). kategorie (kategori) — paradigma skládající se z prvků, které mohou být dosazeny pouze na určitá místa v řetězci a ne na jiná místa. koeficient (koefficient) — veličina, která sama o sobě někdy tvoří, jindy netvoří slabiku. Označení k. bylo zavedeno F. de Saussurem. konstanta (konstant) — užívá se zde o veličině, jejíž výskyt je nutným předpokladem výskytu veličiny, ke které má funkci. KIJHN, Ernst (1846—1920) — něm. jazykozpytec, od 1875 prof. v Heidelberku a od 1877 v Mnichově. Zabýval se zvláště indickými jazyky. Dokázal (v r. 1889), že jazyky munda, mon-khmer a vietnamština jsou navzájem geneticky příbuzné. KURYLOWICZ, Jerzy (naroz. 1895) — pol. jazykovědec, prof. v Krakově. V četných pracích se zabýval rozmanitými stránkami indoevropského a semitského jazykového kmene. Dokázal (v r. 1935), že heth. h odpovídá někdy ide. prvku *A. metateze (metatese) —■ přemístění prvku z jedné slabiky do druhé (př. ital. cocodrillo za lat. crocodilus). M0LLER, Herman (1850—1923) — něm.-dán. jazykozpytec, 1888—1921 prof. v Kodani. Snažil se prokázat příbuzenství mezi indoevropskými a semitskými jazyky. Svou teorii podložil velmi rozsáhlým materiálem. paradigma (paradigme) — třída prvků, které mohou být dosazeny na totéž místo v řetězu. PEDERSEN, Holger (1867—1953) — dán. jazykozpytec, prof. srovnávací jazykovědy. Zabýval se pronikavě mnoha ide. jazyky. Prokázal soubor prvkových korespondencí mezi indoevropštinou a uralštinou, posouvám, posunuti (sou)hlásek, germánské p. (germánske lydforskydning) — řada hláskových korespondencí mezi indoevropštinou a germánštinou, objevených Rasmusem Raskem: ide. *p *í *k : germ. f p x *b *d *g : p t k *bh *dh *gh : b d g proměnná (variabel) — užívá se zde o veličině, jejíž výskyt není nutným předpokladem pro výskyt veličiny, k níž má funkci. prvek, charakterizační p. (karakteriserende element) — prvek, který může vcházet do vazby jako řízený, nebo prvek, který s takovým prvkem tvoří paradigma. p. výrazový (udtrykselement) — nejmenší jednotka výrazové stránky jazyka, která rozlišuje význam. Viz též foném. p. základový (grundelement) — prvek, který buď může vcházet do vazby jako řízený, nebo tvoří paradigma s prvkem, který může vcházet do vazby jako řízený. RASK, Rasmus (1787—1832) — dán. jazykozpytec, prof. orientálních jazyků. Byl jedním z prvaích, kteří viděli souvislost mezi indoevropskými jazyky. Objevil germánské posunutí hlásek a představil je ve své epochální odpovědi na úkol vypsaný dán. Společností věd (Videnskabernes Selskab). „Zkoumání o vzniku staré severštiny neboli islandštiny" (dánsky). řízení (styrelse)—bezpředpokladové spojení (v. t.) mezi dvěma charakterizačními prvky (v. t.) nebo mezi charakterizačním prvkem a základovým prvkem (v. t.). O řízení však nejde, když takové bezpředpokladové spojení je uvnitř téhož slova. SAPIR, Edward (1884—1939) — amer. jazykovědec. Studium různých severoamerických indiánských jazyků vyzbrojilo ho nepředpojatým pohledem na jazyk. Zabýval se spojením (v. t.) v jazyce, viděl v nich „vzor". Pro jazykovědu v USA měl velký význam. Rozvinul typologickou klasifikaci jazyků podanou ~W. von Humboldtem a Fr. Schlegelem. SAUSSURE, Ferdinand de (1857—1927) — švýc. jazykovědec. První viděl v jazyku systém a učinil na základě toho důležitý objev v indoevropštinČ. Jeho myšlenky měly a stále mají nesmírný význam pro moderní jazykovědu, spojem (forbindelse) —- se zde nazývá funkce, která existuje mezi znaky nebo mezi prvky uvnitř téhož řetězu. sp. předpokladové (forudsaetningsforbindelse) — spojení mezi dvěma veličinami, v němž výskyt jedné veličiny v řetězu je nutným předpokladem výskytu druhé veličiny. Př. sp. se nazývá jednostranné, když jedna z obou veličin je předpokladem druhé, avšak nikoli naopak. Př. sp. se nazývá oboustranné, když jedna vebčina je předpokladem druhé a druhá prvé. sp. bezpředpokladové (forudsaetningsfri forbindelse) — spojení mezi veličinami, z nichž se může vyskytnout jedna, aniž je přítomna druhá. THOMSEN, Vilheliu (1842—1927) — dán. jazykozpytec. Zabýval se pronikavě jak indoevropskými, tak finougrickými a tureckými jazyky. V r. 1893 předložil výklad starotureckého jazyka v orchónských nápisech. typologická příbuznost, typologické příbuzenství (typologisk sprogslaegtskab) — funkce mezi jazyky záležející v tom, že kategorie v každém z jazyků mají funkci ke kategoriím v každém z ostatních jazyků. Dříve znamenala t. p. shodu v struktuře slova mezi jazyky. vazba (binding) — řízení (v. t.), které slouží k vytvoření věty nebo větné jednoty. VERNER, Karl (1846—1896) — dán. jazykozpytec, prof. slavistiky. Objevil pravidelnost dosud neobjasněných „výjimek" z germánského posunutí hlásek (v. t.) a jejich podmínky, „Eine Ausnahme der ersten Lautverschiebung" (1876), později nazvanou Vernerovým zákonem, vokál (vokál) — veličina, která sama o sobě tvoří slabiku. WULFF, Kurt (1881—1939) — dán. jazykozpytec, docent východoasijských jazyků se zvláštním zřetelem k čínštině. Dokázal, že malajsko-polynéská skupina jazyků je geneticky příbuzná s jazyky munda, mon-khmer a s vietnamštinou a že existuje genetická souvislost mezí austrijskou a tibetočínskou rodinou, zkouška výměnou, komutační test (udvekslingpr0ve) — zde se tak nazývá zkouška, která má ukázat, zda výměna jednoho prvku za druhý v obsahové stránce jazyka může s sebou nést rozdíl ve stránce výrazové. znak (tegn) — jednotka výrazu spolu s obsahem s ní spjatým. Např. slovo nebo ohýbací prvek. 128 129 ODKAZY NA LITERATURU* Obecné úvody do jazykovědy jako celku SAPIR,E:. Language, New York 1921; něm. překlad od C. P. Hombergera: Die Sprache, München 1961 VEND RYES, J.: Le Langage, Paris 1921 MAROUZEAU, J.: La linguistique, Paris 1921 JESPERSEN, O.: Philosophy of Grammar, London 1924 PEDERSEN, H.: Sprogvidenskaben i del nittende arhundrede, Ktfbenhavn 1924; angl. překlad od J. W. Spargo: The Discovery of Language, Linguistic Science in the Nineteenth Century, Bloomington, Indiana 1962 OBERPFALCER, FR.: Jazykozpyt, Praha 1932 Dosud jediné soustavné uvedení do otázek jazyka v českém jazyce GRAFF, W. L.: Language and Languages, New York—London 1932 BLOOMFIELD, L.: Language, New York 1933 GRAY, L. H.: Foundations of Language, New York 1939 Obě poslední díla jsou snadno přístupná, obsáhlá a mají bohaté odkazy na literaturu MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947 Soubor statí zakladatele pražské školy přístupně uvádějících do problematiky jazyka z hlediska funkčně-strukturálního HARRIS, Z. s.: Methods in Structural Linguistics, Chicago 1955 STURTEVANT, E.H.: An Introduction to Linguistic Sciences, New Haven 1956 HOCKETT, CH.: A Course of Modern Linguistics, New York 1958 AMMER, K.: Einführung in die Sprachwissenschaft I, Halle (Saale) 1958 HILL,A.A.: Introduction to Linguistic Structures 1958 MALMBERG, B,: Nya vägar inom sprakforskningen, Stockholm 1959; angl. překlad New Trends in Linguistics, Stockholm 1964 HJ ELMS LEV, L.: Essais linguistiques, Kjäbenhavn 1959 *) Původní bibliografické údaje překladatel doplnil o nejzávažněji! díla českých autorů. MARTINET, A.: Elements de linguistique generale, Paris 1960; něm. překlad od A. Fuchse: Grundzüge der allgemeinen Sprachwissenschaft, Stuttgart 1963; ras. překlad od V. V. Ševoroškina v Novoje v lingvistike III, ; Moskva 1963 GLĚASON, H.: An Introduction to Descriptive Linguistics, 2: rev. vyd. New York 1961; ras. překlad Vvedenije v deskriptivnuju lingvistiku, Moskva 1959 HALL,H.A.: Introductory Linguistics, Philadelphia 1964 Osnovnyje napravlenija struktur alisma, Moskva 1964 GOLOVIN, B. N.: Vvedenije v jazykosnanije, Moskva 1966 HORÁLEK, K.: Filosofie jazyka, Praha 1967 ' Kritický přehled jazykovědného myšlení a originální rozbor záldadních problémů jazyka s velmi bohatým výběrem literatury Genetická příbuznost jazyků MEILLKT, A.: Introduction ä V elude comparative des langues indoeuropéennes, Paris 1930, posl. rev. vyd. 1953. Velmi moderní orientace SCHRIJNEN, 1.. Einführung in das Studium der indogermanischen Sprackivissen- schaft, Heidelberg 1921 Hlubší uvedení do metod a problémů CHARPENTIER, J.: Jämfiirande, indoeuropeisk sprákvetenskap, Stockholm 1926 Pro znalce švédštiny populární uvedení do metod a výsledků na klasickém základě BAUDíš, j.: Struktura jazyků indoevropských, Bratislava 1932 LEHMAN, W. P.: Historical Linguistics, An Introduction, New York 1962 Jazyková stavba a jazykový úzus GARDINER, A. H.: The Theory of Speech and Language, Oxford 1932 Výklad týchž problémů z poněkud jiného hlediska ŠTĚPÁNOV, J. S.: Osnovy jazykoznanija, Moskva 1968 Pokus o interpretaci dané problematiky z hlediska marxistické jazykovědy Tvoření znaků CRAMMONT.M.: Traité de phonélique, Paris 1933 Týká se mj. působení prvků Jazykové rodiny KIECKERS, E.: Die Sprachstämme der Erde, Heidelberg 1931 MOS LANGUES DU MONDE, vyd. Société de linguistique de Paris, podvedením A. Meilleta a M. Cohena, 2. vyd. 1952 Velké dílo podávající informace o všech jazycích země, opatřené jazykovými mapami a odkazy na literaturu 130 131 MILEWSKI, T.: Zary s jezykosnawstwa ogólnego I, Teória jesykoznawstwa, Lublin — Krakow 1947; II, 1—2. Rosmieszczenie jezyków, Krakow 1948 H0R.4LEK, K.: Úvod do studia slovanských jazyka, Praha 1962 Základní dílo o jazycích slovanských s bohatým soupbem odborné literatury SCHMIDT, p. W.: Die Sprachfamilim und Sprachenkreise der Erde, Heidelberg 1926 Základní jazyky SCHRÄDER, 0.: Sprachvergleichung und Urgeschichte, Jena 1906 THOMSEN, V.: Oldarisk kultur. Samlede Afhandlinger I, K0benhavn 1919 K hypotézám o indoevropských přadhistorických společenských a kulturních poměrech MEILLET, A. Le slavě commun. 2. vyd. přepracované A. Vaillantem, Paris 1934; rus. překlad P. S. Kuznecova: Obščeslavjanskij jazyk, Moskva 1951 Typy jazykové stavby HJELM3LEV, L.: Omkring sprogteoriens grundlxggelse, K^benhavn 1943; angl. překlad od F. J. Whitficlda: Prolegomena to a Theory of Language, Memoir 7 UAL, Indiana 1953; rus. proklad v Novoje v lingvistike I, Moskva 1960 Podrobnější výklad těchto problémů a základů jazykovědy z týchž hledisek SKALICKÁ, VL., Trn česdny, Praha 1951 MALMBERG, B.: Structural Linguistics and Human Communication, Berlin 1963 Strukturnaja tipologija jazykov (red. V. V. Ivanov), Moskva 1966 Hlavní dílo, na němž moderní lingvistika především staví. Vyvozuje obecné metodologické důsledky z autorova pojednání Mémoire sur le systéme pri-mitif des voyelles dana les langues indoeuropéennes z i. 1879 COSERiu, e.í Sincronía, diacronía e história. El problema del cambio lingúístico, Montevideo 1958; rus. překlad v Novoje v lingvistike III, Moskva 1963 SKALICKÁ, VL.-.Vývoj jazyka, Praha 1960 Typy jazykového úzu JAKOBSON, R.i Kindersprache, Aphasie und allgemeine Lautgesetze, Uppsala 1942, Srov. též R.JAKOBSON—M.HALLE, Fundammtals of Language, Den Haag 1956; něm. překlad F. G. Meiera: Grundlagen der Sprache, Berlin 1960 dietu. e.: Vademecum der Phonetik, Bern 1950 FISCHER-J0RGENSEN, E.: Almen fonetik, Kftfbenhavn 1960 Všestranná orientace v hláskosloví s odkazy na literaturu Jazyková změna SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique generale, Paris 1916, 6. vyd. 1959; něm. přeldad od II. Lommela: Grundfragen der allgemeinen Sprachwissenschaft, Berlin — Leipzig 1931; rus. překlad Kurs óbščej lingvisdki, Moskva 1933 132 133 DOSLOV PŘEKLADATELE Louis Hjelmslev (1899—1965), jehož poslední knižní práci předkládáme českému čtenáři, není naší odborné veřejnosti neznám. Naopak, při vší různosti názorových východisek je nám dílo tohoto zakladatele dánské (kodaňské) jazykovedné školy a předního představitele moderního lingvistického myšlení v mnohém velmi blízké. S československou strukturní jazykovědou, která osobitě rozvinula revoluční ideje tvůrce moderní jazykovědy Ferdinanda de Saussurea i podněty jazykovedné školy kazanské, zvi. J. Baudouina de Courte-nay, spojuje Hjelmslevovu originální teorii jazyka (která se distancovala od tradiční jazykovědy i svým názvem - glose m atika, z řee. glossa „jazyk") společný důraz na chápání jazyka jako osobité, svébytné struktury, v níž každá složka je určována svými vztahy k složkám ostatním i celku, i důraz na nezbytnost vytvoření adekvátní metody vědeckého zkoumání tohoto složitého „systému systémů". Hjelmslev měl i úzké osobní a vědecké styky s československou strukturní lingvistikou. I když později tyto styky ustaly, zaznívá v díle velkého dánského myslitele nejeden podnět, který mu dala pražská škola a naopak se myšlení pražské školy nejednou formovalo v přímé konfrontaci s názory Hjelm-slevovými.1 Zejména Hjelmslevova plodná dichotomie formy a substance jazyka nachází mezi lingvisty rozvíjejícími odkaz pražské školy stále více půdy.2 1 Srov. zejm. VI. Skalická, Kodaňský Strukturalismus a „pražská škola", Slovo a slovesnost 10, 1948, 135—142, který přestože byl psán „na počátku nej-hlubší krize strukturní jazykovědy u nás", v mnohém dobře vystihl shody a zvláště rozdíly pražské a kodaňské štrukturalistické školy. Nad přínosem Hjelmslevova díla pro světovou i naši lingvistiku se zamýšlí stať O. Lesky a P. Nováka Nad dílem Louise Hjelmsleva, Slovo a slovesnost 27, 1966, 141—143. (Připomíná tu také na s. 142 jeho přednášku v Pražském lingvistic-kém kroužku; poslední pozvání do Prahy r. 1964, které Hjelmsleva velmi potěšilo, nemohl již Hjelmslev přijmout pro vážnou chorobu.) 2 Srov. např. významnou monografii O. Lesky Formální a funkčně obsahová struktura ruského imperativu (injunktivu) v Kapitolách ze srovnávací mluvnice ruské a české 3, 1968, 7—50 i jiné jeho příspěvky a pojem tzv. onomaziologic-kých (pojmenovávacích) struktur a kategorií v mé knize Teorie odvozování slov (Tvoření slov v češtině I, 1962, zejm. s. 29 až 49). Hjelmslevovo dílo věnované budování vědecké teorie jazyka není rozlehlé. Vyšlo ze studie indoevropské syntaxe (studoval ji u Zubatého v Praze v r. 1923 a u Meilleta a Vendryese v Paříži v 1. 1926—27). Zejména pod vlivem Meilleto-vým si Hjelmslev uvědomil, že základní podmínkou prohloubení našeho poznání indoevropské syntaxe je vybudování vědecké obecné gramatiky. K tomu pak směřují všechny další Hjelmslevovy snahy a celá jeho vědecká produkce. A v tomto tvořivém úsilí o vybudování univerzální teorie jazyka a vědecké metodologie jeho zkoumání je i Hjelmslevův epochální vklad do historie světové jazykovědy. Již ve své knize Principes de grammaire generále (Principy obecné mluvnice, 1928) nastínil Hjelmslev principy gramatiky, která staví na jazyce samém, na ryze jazykových konstrukčních a kombinačních možnostech, nezávisle na psychologii a logice. Zde poprvé pevně zakotvila myšlenka formální neboli funkční gramatiky. Demonstrací těchto obecných principů a zároveň ověřením jejich nosnosti a zejména „imanentní" metody se stala pak dvojdílná monografie La catégorie des cas (Kategoriepádů, 1 1935, II 1937), v níž Hjelmslev podal významovou analýzu a ucelenou (lokalistickou) teorii pádu. Pády jsou tu určovány nejen vzhledem k svému obsahu, ale také vzhledem k rozsahu.3 Určující pro další Hjelmslevův vývoj se stalo sblížení a těsná spolupráce s krajanem H. J. Ulldalem, fonetikem ze školy Jonesovy. Jeho vlivem se Hjelmslevův zájem natrvalo obrací k výrazové stránce jazyka. Zavádí název glosématika pro čistě formální popis jazyka. Poprvé ji Hjelmslev představil na 4. jazykovědném kongresu cv Kodani v r. 1936 pojednáním Essai ďune théorie des morphěmes (Pokus o teorii morfému), jež je dosud nejpřístupnějším uvedením do Hjelmslevovy teorie jazyka. Z ohlášené monografie An Outline of Glossematics (Přehled glosematiky), která měla být společnou prací Hjelmslevo-vou a Ulldalovou, vyšla však teprve v r. 1957 pouze část I: General Theory z pera samotného Ulldala. Hjelmslev sám uveřejnil v r. 1943 pouze uvod do své teorie jazyka Omkring sprogteoriens grundlwggelse (K založení teorie jazyka). Je to kniha myšlenkově velmi bohatá a podnětná, zároveň však značně abstraktní, a proto i nesnadno přístupná. Podává hutný, sevřený obraz Hjelmslevovy koncepce jazyka a jazykovědy, ale dává jen matnou představu o glosematické metodě (proceduře) samé, jíž věnoval Hjelmslev společně s Ulldalem mnoho úsilí. Tu máme možnost poznat jednak z neuverejneného dosud náčrtu z r. 1943, jednak z několika přednášek z let 1936—43, propracovávajících jednotlivé části jeho teorie (jsou shrnuty spolu s příspěvky jiných badatelů ve sborníku k Hjelm-slevovým padesátinám Recherches structurales, intervention dans le debat glossé-matique (Strukturní zkoumání, příspěvek ke glosematické diskusi, 1949). Třebaže vědecký význam této Hjelmslevovy práce je v pravém slova smyslu epochální, zůstávala její známost v světové veřejnosti dlouho omezena na nevelký okruh badatelů, kterým jazyk díla — kniha je totiž napsána v autorově mateřském jazyce, dánštině—nebyl překážkou. Teprve když o 10 let později byl 3 Obdobná koncepce pádu vzniká v téže době i v pražské škole, srov. R. O-Jakobson, Zur allgemeinen Kasuslehre, Travaux du Cercle linguistique de Pra-gue 6, 1936, 240—288 134 135 vydáu její anglický a později i ruský překlad,1 nalezla Hjelmslevova osobitá strukturní teorie jazyka cestu k širší obci lingvistů a vyvolala také širokou, souhlasnou i nesouhlasnou odezvu. Hjelmslevova Prolegomena, jak se stalo zvykem tuto knihu citovat podle anglického překladu, jsou zaměřena na vyšetření těch vlastností, které činí jazyky právě jazyky. Teprve adekvátní postižení těchto empirických vlastností jazyků dovolují stanovení obecného teoretického kalkulu a procedurální metody, které tvoří ryze deduktivní systém, nezávislý na zkušenosti. Náročnost této Hjelmslevovy práce není jen v její abstraktnosti, v nedostatku příkladů, které by konkretizovaly a ilustrovaly autorovy obecné ideje; Hjelmslev v značné míře ztížil cestu k poznání a pochopení své koncepce tím, že vytvořil osobitou terminologii, jejíž obtížnost záleží ne tak v novosti, neobvyklosti vnější podoby termínů nebo v složitosti jejich pojmového obsahu, jako v libovolnosti obsahu, který autor — v rozporu s běžným územ — těmto termínům dává. Hlavně to, spolu se zmíněnou již abstraktností a obecností i s úsporností a hutností dikce, zavinuje, že Hjelmslevovy názory nebývají vždy správně chápány ani jeho kritiky a odpůrci, ani jeho přívrženci a obdivovateli. Hjelmslev si byl této výlučnosti své nejzávažnější práce sám vědom. Proto se již v této době, kdy pracoval na Prolegomenech, rozhodl —-- především s ohledem na své universitní posluchače i ostatní dánské a vůbec severské zájemce o jazykovědu — vyložit podstatu svého učení co nejpřístupnějším způsobem a s širokým ilustračním příkladovým materiálem. Vznikl tak již v r. 1941 rukopis, který se však jeho autor v přísné sebekritice dlouho neodhodlal zveřejnit. Teprve počátkem let šedesátých, vlastně již v době své pokročilé choroby, svolil na naléhání přátel připravit rukopis k vydání. Tak vyšla v r. 1963 nevelká kniha, nazvaná prostě Sproget (Jazyk), jejíž český překlad tu podáváme.5 Kniha, vydaná v populárně naučné knižnici, je velmi zdařilým úvodem do jazykovědy, podaným prostým a jasným a přitom poutavým výkladovým slohem a přinášejícím množství konkrétních příkladů z mnoha jazyků. „Jazyk" je nejen shrnutím již dříve vyložených autorových názorů na synchronní analýzu jazyka, nýbrž vrhá i zcela nové světlo na podstatu i metodu historickosrovnávací jazykovědy a podává tak zajímavou originální interpretaci jejích dat. Autor tu představuje lingvistiku jako vědu mající své vlastní zákony, aniž ovšem přehlíží jejich složité vztahy k ostatním oblastem lidského poznání, především k logice, psychologii, kybernetice, poetice a literární vědě.6 i Prolegomena to a Theory of Language, přel. F. J. Whitfield, 1953; rus. překlad vyšel v sb. Novoje v lingvistike I, 1960, s. 264—389, prací Ju. K. Lekom-ceva. 5 Louis Hjelmslev Sproget. En introduktion. Berlingske Leksikon Biblioték, Ktfbenhavn 1963. 136 s. 6 Zájem o řešení vztahu jazykovědy k ostatním oblastem poznání nacházíme již v začátcích českého sírukturalismu. Nejvýrazněji tuto myšlenku formuloval J. Mukařovský v závěrech svého rozboru Polákovy Vznešenosti přirozenosti, 1948. Nejnověji se k nutnosti respektovat tyto vztahy vrací u nás zejm. K. Ho-rálek v několika statích a R. Jakobson ve svém brilantním referátu na 10. mezinárodním jazykovědném kongresu v Bukurešti 1967. V svém dánském vydání obsahuje Jazyk — vedle Úvodu a Vstupních poznámek— 10 kapitol: Jazykové funkce, Genetická příbuznost, Jazyková stavba a jazykový úzus, Tvoření znaků, Jazykové rodiny, Základní jazyk, Typologická příbuznost, Typy jazykové stavby, Typy jazykového úzu a Jazyková změna. Toto první české vydání Jazyka poprvé obsahuje i kapitolu, kterou Hjelmslev napsal teprve dodatečně a která byla objevena až v jeho pozůstalosti: je to kapitola nazvaná Stupně jazyka.* Hjelmslevův Jazyk je dílko určené dánské veřejnosti. Je proto přirozené, že ilustrační materiál čerpá autor především ze svého mateřského jazyka — dánštiny—i z jiných jazyků severských a vůbec germánských. Ponechat tento příkladový materiál v překladu beze změny nebylo ovšem možné, neboť by to českému čtenáři pochopení věci značně ztížilo. Kde se to nabízelo, snažil se proto překladatel vycházet z obdobného materiálu českého nebo vůbec slovanského. Nor-distický a vůbec germanistický materiál autorův však překladatel nepotlačil zcela, nýbrž uvedl ho — někdy v jistém omezení — zpravidla teprve na druhém místě; to se ovšem často neobešlo bez jistých stylistických nebo i kompozičních úprav textu. Takové zásahy do autorského textu naznačil překladatel tím, že je opatřil dvojími závorkami: lomené závorky naznačují, že část textu v nich byla přidána, závorky hranaté naznačují větší či menší úpravu textu. Tam, kde takový poetup nebyl dobře možný, protože by byl vyžadoval hlubší zásahy do celého autorského textu, ponechal překladatel výchozí nordistický nebo germanistický materiál autorův, snažil se však doplnit ho materiálem slovanským. Je sice pravda, že tímto dvojakým řešením utrpěla kompoziční důslednost překladu, ale text zůstal v zásadě textem autorským a o to muselo jít překladateli především. Důslednosti v uvádění příkladového materiálu by bylo lze dosáhnout jen za tu cenu, že by byly některé kapitoly musely být zcela přepracovány nebo aspoň přeformulovány. Takové zásahy by však šly už příliš daleko nad pouhou překladatelskou úpravu a k tomu neměl překladatel ani oprávnění od zadavatele, ani dosti odvahy, protože by se byl stěží uvaroval toho, aby nenarušil autorův záměr a jeho osobité myšlenkové pochody. M. D. * Za její zpřístupnění vděčí překladatel paní Vibeke Hjelnislevové, vdově po autoru díla, která také dala zásadní souhlas k potřebným úpravám českého překladu. 136 137 REJSTŘÍK OSOBNI A VĚCNÝ *A 18, 26, 115 běloruština 69 ablaut 27n, 115n berberština 70 afghánština 69 Brahe, Tycho 8 afrikánština 67 bretonština 67 aglutinační jazykový typ 85n britanština (ostrovní) 67 ainu 75 bulbarština 69 akkadština 70 cikánština 70 akut 13, 20 cirkumflex 13, 20 albánština 61, 69 cit jazykový 42 aleutština 75 cizí slova 58 altajština 72, 74, 85 čeleď jazyková 66, 73 alternace 28, 115n čeremiština 72 americké jazyky 75, 86 čeština 69 amharština 71 čínoaustrijština 72n analogické tvoření 48n, 51n, 127* čínotibetština 74 angličtina 12, 67, 71, 80, 87 čínština 72, 85, 102 arabština 71 čuvaština 72 aramejština 70 dalmatština 68 Aristoteles 84, 112 dánština 66 aristotelská pojmová logika 84 definice výrazu 95n arménština 12, 69, 86n demotština 70, 74 australština 75 dětská řeč 110 austrijština 72n diftong 26 anstroasijština 73 disimilace 45n, 65, 127* avestština 69 dolní němčina 67 baltofinština 72 drávidština 75 baltština 68 druh 101 bantu(ské jazyky) 71, 74, 104 egyptština 70, 74 barmština 72 eskymáčtina 75 baskičtina 75 estonština 65, 72 bezpředpokladové spojení 90n, 129* etíopština 71 139 etruština 75 etymologický slovník 83 etymologie 83 — lidová 51 evenčtina 72 extenzívní prvky 101 faerština 66 féničtina 70 finomordvinština 71n finopermština 71 finština 63, 72, 102 flámštma 67n flexívní jazykový typ 85n — prvek lOOn — systém 104 foném 107, 109n, 127* fonetika 6, 106 fonologie 6, 106 francouzština 68, 87 fríština 67 frýžština 70 funkce 9n, 127 — kategorijní 88 —- prvková 14n, 21n, 59n, 127* funkční vzorec 16 fenomenologický popis 112 gaelština 67 galičtina 68 galorománština 68 galitina 67 genetická jazykověda 82n, 89, 115, 120 — příbuznost, genetické příbuzenství 8n, lOn, 14, 21, 23, 28n (def.), 66, 76n, 88, 118 germánština 22n, 66n germánské posouvání souhlásek 19n, 81, 128* ghoinština 75 goidelština 67 gótština 12, 66 Crammont, Maurice 48, 121, 127* grónština 86n gruzínština 37 hamitosemitstina 70, 74, 118 hamitština 70 haplologie 48, 127* harmonie vokalická 102 hebrejština 70 helénština 68 hethitština 12, 70, 118 hierarchie hlásková 110 hieroglyfy 70 himalájské jazyky 72 hispanorománština 68 hláska 106, 109n, 116 hláskosloví 106 hlásková hierarchie 110 hláskové posunutí, posouvání --germánské 81, 128* --hornoněmecké 81 hláskový systém 108, 110 — zákon 81, 119 holandština 67 Homburgerová, Lilias 74 horní němčina 12, 67 hotentotština 75 Humboldt, "Wilhelm von 86, 127* chaldejské pehlevi 69 chantijština 71 charakterizační prvek 99n, 128* indičtina 12, 70 indoevropské jazyky, indoevropština 11, 24, 66n, 85 indoevropský základní jazyk 25, 74n, 79n, 115, 117n intenzívní prvky 101 íránština 69 irština 12, 67 islandský jazyk ság 12 islandština 62, 66 italičtina 21n, 67 italosardština 68 italština 68 izolační (izolující) jazykový typ 84n jagnobi 69 Jakobson, Roman 110, 127* jakutitina 7§ japonština 75 jazyk 92n, 96 — předmětný 122 — přirozený 97n, 101 — základní 76n jazyková čeled 66, 73 — funkce 9n — příbuznost 8, lOn, 14, 21, 23, 28n --genetická 8, lOn, 14, 21, 23, 28n (def.), 66, 76n, 88, 118 --typologická 10, 84n, 86, 129* jazyková psychologie 6 — rodina 60n, 73n, 84 — skupina 60 — stavba 30n, 38n, 97n, 104, 115 — typologie 10, 84n, 86, 89, 112 — větev 66 — změna 113n, 119n jazykové povědomí 42 jazykověda 5n — genetická 82n, 89, 115, 120n — klasická 5, 25, 47, 81, 87, 89, 98, 106, 113 jazykový cit 42 — kmen 66, 73 — stav 90, 113n, 121 — typ aglutinační 85n --flexivní 85n --izolační 84n --polysyntetický 86 — úzus, obyčej 30n. 38n, 84, 111 jidiš 71 jihoarabština 71 jihobaltština 68n jihokavkazština 75 jihoslovanština 69 Jones, Daniel 109, 127* jugoslávština 69 junkce 99 kambodžština 73 kanaán ština 70 karelština 72 katalánština 68 kategorie 33n, 99, 103, 128* kategorijní funkce 88 keltština 67 khmerština 73 khoinština 75 Kierkegaard, S0ren 97 klasická jazykověda 5, 25, 47, 79, 81, 84, 87, 89, 98, 106, 113 klínové písmo 12, 69n kmen jazykový 66, 73 kmenový prvek 100, 103 koeficient 26, 116, 128* komi 71 komutační test 129* konotace, konotativ 125 konsonant 25, 34, 91n, 102n, 107 konstanta 39, 128* kontaminace 51 kontinuace 29, 126 koptština 70, 74 korej ština 75 korespondence prvková 74 kornština 67 kořenový prvek 102 krácení znaku 53n křováčtina 75 Kuhn, Ernst 73, 128* kulturní působení 60n kurdština 69 Kurylowicz, Jerzy 118, 128* kušitština 70 kymerština 12, 62n, 67 laponština 71 latentní veličina 91 latina 12, 68, 80 lepontština 67 libyjsko-berberština 70 libyj ština 70 lidová etymologie 51 lingvistika v. jazykověda litevština 12, 68, 104 logika pojmová 112 lotyština 68 lužická srbština, lužičtina 24, 69 140 141 lyčtina (lykijštma) 70 osoba 104 , prvkové působení 43n severokavkazština 75 maďarština 71, 102 osťáčtina 71 prvkový systém 37n severština (nordičtina) 12, 66 makedonština (lielénsko- 68, pád 103n — vzorec 16, 78, 80 Schlegel, Friedrich 86 slovansko- 69) paleoasijské jazyky 75 předmětný jazyk 122 siamština 72 malajsko-polynéština 72n pálí 70 předpokladové spojení 90n, 129* sikulština 68 malajština 73 paradigma 32, 128* — — jednostranné 91n, 100, 129* skotština-gaelština 67 mandžuština 72 Pedersen, Holger 74, 128* — — oboustranné 91n, 129* skupina jazyková 60 mansijština 71 pehlevi 69 přejatá slova 58n, 61ň, 119 slabika 33n, 45 manx (manština) 67 permština 71 přechody písmen 81 slovo, struktura -a 84u mari(jština) 72 perština 69 příbuznost jazyková, příbuzenství ja- slova přejatá 58n, 61n, 119 mesapština 70 písmeno, přechody písmen 81 zykové 8, lOn, 14, 21, 23, 28n —, změna 120 metaj azyk 122n písmo klínové 12, 69n —--genetická 8, lOn, 14, 21, 23, slovanština 24, 69 metamluvnice 123n polabština 69 28n (def.), 66, 76n, 88, 118, 126 slovenština 24, 69 metateze 47, 128* polština 24, 69 --typologická 10, 84n, 86, 90, 126, slovinština 69 metoda jazykové stavby 115 polynéština 72n 129* sogdijština 69 minimální znak 82 polysyntetický jazykový typ 86 přirozený jazyk 97n, 101 spojení 32, 129* mluvnice 9, 123n poměr 32 přízvuk 13, 20n — bezpředpokladové 90n, 129* moabitština 70 popis fenomenologický 112 psychologie jazyková 6 — předpokladové 90n, 129* modulace lOOn, 104 portugalština 68 působení prvkové 43n společná germánština 22n, 77 mongolština 72 porucha řeči 110 — kulturní 60n — románština 22 monkhmerské jazyky 73 posouvání, posunutí (sou)hlásek Rask, Rasmus 19, 23, 81, 128n* společný (obecný) vzorec 21n, 25 monština 73 — v germánštině 81, 128* rétorománština 68 srbocharvátštma 69 mordvinština (mordevštiua) 72 — v horní němčině 81 riksmál 66 srbština 69 Miller, Herman 74, 117n, 128* pragermánštřna 22n, 77 rod 104 — lužická 24, 69 mundá (mundština) 73 prajazyk 76n rodina jazyková 60n, 73, 84 staroslověnština 12, 69 nilotické jazyky 74 prarománština 22 románština 21n, 68 stav jazykový 90, ll3n, 121 nizozemština 67 praseverstina 66, 77 rumunština 68 stavba jazyková 30n, 38n, 97n, 104. norština 66n praslovanština 77 runové nápisy 66 115 nostratičtina 74 prákrt 70 ruština 12, 69 struktura slova 84 novohebrejština 71 proměnná 39, 128* řečtina 12, 61n, 68, 104 střídám vokálů 28, 115n novomalajské jazyky 73 provensálština 68 řetěz 31, 88 stupně jazyka 122n novotvoření 65n pruština 69 řízení 99, 129* stupňování 104 obsah 92, 95 prvek 14n sačtina 69 súdánské jazyky 75 obsahová analýza 95n —- extenzívní 101 samnitština 67 sumerština 75 — stránka 31, 92, 100 — flexívní lOOn samojedština 71 syntagma 102 obsahový prvek 31n, 95n, 99 — charakterizační 99n, 128* sanskrt 70 systém hláskový 108, 110 obskougričtina 71 — intenzívní 101 santalština 73 — flexívní 104 obyčej jazykový 30n, 38n, 84 — kmenový 100, 103 Sapir, Edward 86, 129* — prvkový 37n odchylné případy 29n, 44 — obsahový 31n, 95n, 99 sard(in)ština 68 španělština 68 odvozovací prvek 102 —■ odvozovací 102 Saussure, Ferdinand de 114n, 129* švédština 66 orchónské nápisy 72 — výrazový 14n, 29n, 94n, 101, 128* sémantika 111 tabuismus 63n osetština 69 — základní 101, 104n, 128* semitština 70 Tarski, Alfred 97 oskičtina 67 prvková funkce 14n, 21n, 59n, 127* severoarabština 71 teorie jazykové stavby 97n osmanština 72, -— korespondence 74 severobaltština 68 text 90 142 143 thajské jazyky 72 thajskočmština 72, 86 thajština 72 Thomsen, Vilhelm 63, 72, 129* tibetobarraština 72 tibetština 72 tocharština 12, 70 tráčtina 70 tunguzština 72 turečtina 72, 102 — říšská 72 tvoření úměrové 51n — znaku 43n typ 101, v. též jazykový typ typy jazykové stavby 90n — jazykového úzu 106n typologická příbuznost 10, 84n, 86, 126, 129* typologie jazyka 10, 84n, 86, 89, 112 — jazykové stavby 104 — jazykového úzu 34, 111 — slovní struktury 86 udmurtština 71 ugričtina 71 ugroíinština 71 ukrajinština 69 umberština 67 úměrové tvoření 51n uralština 71, 74, 85 úzus jazykový 30n, 38n, 84, 111 užívání jazyka viz úzus jazykový variace 104u varianta 104n, 108n varieta 104n vazba 99, 129* védština 70 velkoruština 69 velština 12, 62, 67 venetština 70 Verner, Karl 20, 23, 129* Vernerův zákon 20 větev jazyková 66 vietnamština 73 vogulšíina 71 vokál 26, 34, 91n, 102n, 107, 129* vokalická alternace 28, 115n — „harmonie" 102 voťáčtina 71 VP 14n VP-funkce 21 vulgární latina 22, 68 východogermánština 66 východoíránština 69 východoitaličtina 67 východoseverština 66 východoslovanština 69 výměna, zkouška -ou 129* výpůjčky 37n, 61n, 119 výraz 31, 92, 91n výrazová stránka 31, 92, 100n výrazový prvek 14n, 29n, 94n, 101, 128* --základní 101 vyrovnání 48n významosloví 111 vzorec funkční 16 — prvkový 16, 78, 80 — společný (obecný) 21n, 25 Wulff, Kurt 74, 129* základní jazyk 76n — prvek 101, .128* zákon hláskový 81, 119 — Vernerův 20 západogermánština 67 západoíránština 69 západoitaličtina 67n západoseverština 66 západosemitština 70 západoslovanština 24, 69 -Zarathuštra 69 zkouška výměnou, komutační test 129* změna jazyková 113n, 119n — jazykové stavby 121 — slov 120 — výslovnosti 120 — významová 120 znak 31, 43n, 81n, 94n, 129* — minimální 82 —, krácení -u 53» —, tvoření -u 43n způsob slovesný (modus) 104 ■/,\ rjanština 71