Prednáška
O-  C o q u. e.lina,
Člena Comédie-Frani;aise.
Český   11 i> o k 1 s d   o čl  B. Z.
V FRÁZE.
Makladutel: ALOIS HYNEK, knlUnpaa. 1883.
/
'V ■ f
10
11
sto, je podati. Ano, herec tvoří, i když uskutečňuje sen geniů k la Raci ne, Coraoille, Hugo, ano, i když hraje úlohu, kteráž od zvláštních oněch niistrň vymyslená a na jeviátě postavena byla, kteří byli zároveň herci, jako Shakespeare a Holiěre.
Mezi typem vybásneným a živým je vždy jakéhos rozdílu; nepostačit, stvořili duši, nýbrž musíme jí pro-P&jĚíti i tělo a toto tělo musí být jejím dokonalým, dle života pravdivým výrazem, musí míti evuj zvláštní spů-sob, jakým jde, přichází, vstupuje, se vzdaluje, usedá, se směje-, pláce, dýšo, mluví, mlčí a veškeré tyto spů-soby bytí, jednání u trpení, musí by ti v souvislosti, musí tvořiti osobnost v životě se naskytující, reální, zjevnou, za pravou uznatelnou a k tykání nás vyzývající. Kůži, již figura ta potřebuje, dostává od herce.
Kůže, jiíto herce některé postavě dává — třeba i postavě shakespearovské — zůstává s touto tak srostla, že si Hamleta nebo Othella bez určité nuance, bez, určitého Garriekem neb Keanem nalezeného rysu nedovedeni na divadle ani pomyslit!; francouzské jeviště pak má jednotlivé, od Moliéra nikdy nezmíněné tradice, bez nichžto sobě Moliéra více nepredstavujem a jež sobě posluchač — stane-li se opět Ětenářem — u teplého krbu před duševním okem svým opět oživuje, podobně jak si mezery neúplného exempláře knihy doplňujem.
Však ještě více! Jest tak mnohé zastaralé dílo mistrovské, jemuž se, čtouce je, obdivujeme, jehož provozování vsak nám nemožným, ano — abychom to vyznačili pravým slovem — nudným připadá a jež títn také.v skutku jest, svěří-li se provedeni jeho umĚlcam
prostředním. Nechť přijde však jen herec nadaný a zmocní se- díla toho, jež pod prachem lhostejnosti neb zbožné úcty leží pohřbeno, kteráž mnohdy tytéž účinky rodí, co lhostejnost; nechať se uchopí této úlohy, vynaloží na ni svůj oheň a svou sílu a — ejhle! — muinie se vyvine ze svých obvuzků, stane se živou a svěží, množství piikvapí a nadchne se a zapomenuté dílo mistrovské docílí skvělých příjmů! Umění nespokojuje se zde tím, že tvoří, onoí probouzí zároveň k novému životu.
Připojme k tomu, že jest málo mistrovských děl, k nimžto herec ničeho nebo skorom ničeho nemusí při či niti. Mnohem četnější jsou naproti tomu úlohy, v nichžto autor druhé, třetí neb nižádné třídy ponechává herci vše nebo skorém vše k činění. Co zbylo z klasických kusů z dob prvního císařství neb restaurace, z těch „LeonidQ", „Mariů", „Karlů TI." atd. Nic, nežli památka Talniova. RsĚte učimti pokus, přečistí je až do konce t Dospějete k místu, v němž byl • Talnia, jak víte, velikolepým, i budete se tázat zamyšleně: JJ všech všudy! kterak to dokázal?" Velmi jednoduše — tvořil ť právě. Budete čisti scénu a nenaleznete nežli autora, Arnanlta, Picbata nebo jiného některého, i shledáte ji velice pražnou; on ale přidal T a 1 m 11 k tomu a scéna ta objevila se pak živou, velikou a krásnou. A vy pravíte, to že není žádné umění? Zavděčili byste se mi, kdybyste mi řekli, co to tedy jest.. ■.
Já ale tvrdím, že jest to umění, podobné na př. umění podobiznáře. Herec, jenž nemá to tak snadné.
12
13
jako tento, nevídá typns, jejž chce reprodukovat, vždy před oéima, nýbrž musí jej — jako čaroděj — z říše díťchĎ citovali. Autor, je-li nadaucem, geniem, Art povstati postavě celé ve své obraznosti; mnohdy je to pouhá skizza, první model; tu a tam musí sám v společné všem zásobárně; v povaze lidské, tvořiti a na základě pozorování a reflexí vymalovali si v duchu po-stavu, jež má později se vtělit, čili tělesné podstaty nabyti. Vynikající herci maji nesmime to Štěstí, že ze všech kusu — takořka proti úmyslu autorovu — vytvořuji typy, jež vedle typů Moliěrem vytvořených mohou obstáth Celý svět ví, že mluvím o Frédéricku Loinai-trovi a o jeho nesmrtelném Roberta Maeairovi.
Ponechám jemu samému slovo, předčítaje Vám Z knihy u Olhmdorfa vydané líčení premiéry kusu „Au-berge des Adrets":
„Historie tohoto od autorův jeho upra úlově uj i děného, ve frašku zvráceného příšerného melodramatu byla tak velico přetvořena, že nebude nezajím a vo, vy-pravovati o skutečném původu této podivnůstky, kteráž tvořila pouze prolog ke komédii, jež o deset let později měla popudlivost tak mnohého k poctám dospavšího Roberta Macaira, tak mnohého dekorovaného Bertrauda popicluiouti.
Po čtené zkoušce ke kusu tomu žel jsem zmalát-něn z divadla, jelikož měl tento Macaire býti mým prvním výtvorem. Jak mi'.:i iiliľ-ri'usivu tato pochmurná, temná, v mluve naprosto neakademické vyvinutá intrika záživnou učiniti? Jak měla býti, aniž by se vzbudila veselost, hrubě cynická postava zákeřníka toho předsta-
wiKi. hroznějšího nežli lidojedi v báchorkách Perraul-tových, tohoto vraha, kterýž nestoudnost tak přepínal, že si kadeřil dýkou licousy, hltaje při tom kus .švýcarského sýra?
ToC nebylo více opotřebované, z mody vyšlé melodrama jež o krok hlouběji než obyčejně v propast zapomenutí sestupovalo, kamž zákon přírodní všecky věci táhne — toť bylo náhlé sřicení se celého druhu podobných kusů. Nevěděl jsem již ani, který díl kusu toho mul bych dříve studovali, a n jsem jednoho dne, obraceje vždy zuovu listy rukopisu, shledal, že veškeré situace i řeči Macairovy i Bertrandovy, jestliže jsme je jednou se stránky komické byli pojali, nad míru jsou obveselující.
Sdělil jsem svou bizarní, bláznovskou myšlénku, jež ve mně byla vznikla, Firminovi, kterýž byl duchaplným mužem a jemuž bylo rovněž hrozno, h rát i Bertrauda vážně. On shledal, že je výborná. Musili jsme se. však chránit, navrhnouti autorům tu změnu, ježto byli tito přesvědčeni, že stvořili nějakého nového „Cida".
Uzavřevše, že provedena tento záměr za každon cenu, umluvili jsme spolu, aniž bychom byli komu slovíčka prozradili, svoje „elľekty' a u večer prvního provozování vystoupili jsme spůsobem, jejž jsme o zkouškách nebyli ani dost málo naznačili.
Výsledek byl ohromující, když obě roty v posici od těch dob tak často reprodukované před obecenstvo se postavily: Bertrand ve svém širokém, šedém svrch-níku s nepřirozené dlouhými kapsami, ruce maje skrížený na držadle svého deštníku, vzpřímen, nehybný ...
14
naproti němu pak Macaire směle jej měřící, klobouk bez dýnka naražený na uchu, zeleny kabát na zad odhozený, v rozbitých červených pantalonecb, černou pásku na jednom oku, k tomu krajkový jabot a bálové střevíce.
Nic neušlo bystrozraku novým a nepředvídaným tím podíváním překvapeného obecenstva. Každé kopnuti, jež Bertrand utržil, každé zaskřípění Macairovy tabatěrky i každá narážka vzbudila veselost tím větší a upřímnější, ježto ostatní díl kusu druhými umělci b celou opravdovostí a vážností se představoval, jížto úlohy jich vymáhaly.
Mademoiselle Levesque hrála Marii, Robertovu nešťastnou chof, s toutéž přesvědčeností, jakouž byla dvě léta před tím v „tvoření" své úlohy v „Thérěse on * ľOrpheline de Geněve" osvědčila a svědomitý Baron co Germanii byl pln bonhommie.
Ředitelé Audinot a Sénépart docílili výsledku, jakéhož nikterak neočekávali, neboť se přiznali později zcela otevřeně, že byli v kus ten malé naděje kladli.
Autorové Benjamin Autier a Saint-Amand, kteříž byli později mými spolupracovníky při „Robertu Ma-cairovi", pojali tu věc co muži duchaplní a těšili se tím, že sice obecenstvo, jak byli doufali, k slzám nepohnuli, a to tím více, jelikož vůči každodenním, k nepoznané až potud výši vzrůstajícím příjmům kasovním, slz žádných prolívati nemohli. Jenom třetí ve spolku jich, jakýsi dr. Polyanthe, příležitostní to dramatik, kterýž— kdyby se byl na štěstí nezpamatoval — byl by
15
tolik melodramat co pacientů zahubil, zahořel k nám nesmiřitelnou nenávistí.
Rozkrikoval všade, že prý jsem jeho kus pochoval. Muž ten měl aspoh skutečně srdce „otcovské". .. Uim byli Lemaitrovi autoři v kuse „Le vieux caporal", kdež hrál němou úlohu a v kuse „Pailasse" I... Nesmí se zapomenouti, že týž muž, kterýž byl Roberta Maeaira vynalezl, byl zároveň též divuplným interpretem „Ruy 13lasa" i pochopi zajisté každý sílu výrazu, jehož užil Viktor Hugo, referuje o večeru dne 8. listopadu 1838, kterýž pan Leinaitre neznamenal prý představení, nýbrž „oslavení" (zjevení se v slávě nadpozemské — trans-íigurace). Tak zní to slovo, jež znamená nejvyšší účinek umění hereckého.
Snad by se dalo krásného tohoto slova „oslavení" užiti též o Rógnierovi, když představoval „La joie táit peur", „Gabrielle", „LAvanturiěre" nebo „Romula"; o Samsonovi za jeho paira francouzského v „Caroa-raderie", za marquise de Seigliěre, za Bertranda de Rantaau anebo za Sganarella v „Donu Juanovi"; o De-launayovi. když hraje Fortunia, Perdicana nebo svého rozkošného Horace v „Ecole des femmes"; o Gotovi, nechť si hraje v kuse „Duc Job", „Giboyer" nebo svého znamenitého abbého v „II ne fant jurei de rien"; o Saint-íionuainovi vkuse „Bóbé".
Nepřišel bych ku konci, kdybych měl citovati výtvory tak mnohých umělcův první třídy.
Reminiscence, jež vyvolávám z hrobu zapomenutí, připomínají mně zároveň joden z argumentů, kterýchž
IV,
b6 proti nám užívá.  liíká so, herec-umělec že netvoří, poněvadž po smrti jeho nic od ného nezbývá. To jest skutečné velikým neštěstím našeho umění! Táhna želel toho vo své liodinco smrti. A přec nespočívá v tvrzení tom absolutní pravda, neboť Lemaitre — jak jsme právo viděli — zanechal typ, kterýž není nikterak zralým k zaniknutí.   Avšak i kdyby citované právě tvrzení bylo zcela pravdivým a správným, neměli bychom smul provozovat umění, protože jsou díla jeho pomíjejícími? Nalézá se jedině bérec v tom stavu? Co zbylo po Apellovi, 00 po všech ostatních antických malířích? Památka, rovněž jak po herci Kalipidovi, vrstevníku sochaře Phi-diase.  Trváni uměleckých děl? Ach! Toť otázka větší ěi meliči pomijejicnosti. Muoho-li překrásných výtvoru básnictví, malířství i sochařství jest navždy ztraceno? Tvoření děl a jejich trváni jest dvojí věci. Mramor přetrvá plátno, verše přetrvají mramor, avšak řas hlodá na nich všech.   Dejme tomu. že by byla následkem smutného zákona přírodního  v hodině, kdy Michel Angelo zuiiral. smrt neviditelným udeřením kladiva veškerá jeho díla od „Mojžíše" až k „Poslednímu soudu" v prach byla proměnila, nebyl by Michel Angelo býval žádným umělcem, nebyl by ničeho vytvořil, poněvadž tvůrce i dílo jeho současně bylo zničeno?
S hercem má se to tak; zmírají s ním. /-bývají 0 nich jako o dílech Praxitelových více Či méně živé tradice. Opakuji: to jest neštěstím našeho umění, to nás zbavuje poslední útěchy neuznaných talentův: odvolání se k potomstvu. Mělo by nás bytí litováno. Snad že nás roaž více milovali, útrpné obecenstvo, ježto jsi
II
naši přítomností i budoucností. S ozvěnou tvé pochvaly končí naše nesmrtelnost!
Vyslovil jsem slovo „tradice".  Tradicí žijeme po smrti, dále, někdy i otřesením, kteréž jeden z nás, mocnější ostatních, jakýsi koryfuj uměni — celé době sdělí. Veliký autor vyvolává básnická díla pro divadlo. Tak B u r b a g e za doby Shakespearovy, L e m a i t r e nebo B o c a g e. Jediný založí školu, spůsobí revoluci v kostumech, v přednesu, ve všeobecné interpretaci mistrovských děl i zdá se, jako by tato obnovoval. Herec jest tedy umělcem. Co jest však jeho úlohou? Mon Dieu! Možno ve velkém a v celku říci: že má tutéž úlohu, co ženy, totiž: aby se líbil. Ovšem platí to o herci, kterýž na sobě a na svém uměni něčeho si zakládá: aby so líbil, uspokojuje ušlechtilé a jemné pudy obecenstva; okouzluje na odiv stavením krásného; uchvacuje představováním vznešeného; povzbuzuje líčením pravdivého k zdravému smíchu a přemítání.
Diskutovali o tom, jsou-li herci u žite č n ý m i, ■ bylo by diskutovali o tom, zdali potěšení, jež prostřed-kuji a o němž jsem právě mluvil, jest člověčenstvu ku prospěchu, diskutovati o užitečnosti divadla vůbec. Po-ukazuji k tomu. co o tom zúčastnění mistři Corneille, Moliěre, Shakespeare a v starověku Aristoteles pověděl.
Mně ad personam zdá se to dětinským, pochybo-vati o užitečnosti ústavu, jenž tak zřejmé potřebě člověčenstva vyhovuje.
Od doby kamenná vyvozovala potřeba ta divoká pantomimy, představování bojů a vyzýváni, ťo potopě svetii — je vidět, jak rychle k ní se dostávám — nalézáme potřebu tu opět v nábožeustvieb i inspiruji; tatáž mystérie, v niehžto celá dramata, jako Adonisova smrt a z mrtvých vstání, se odehrávala. Všickni původní národové moli podobné produkce. Všade pak, kde lidská společnost existuje, nalézáme opět divadlo a kde ona barbarství vítězně uniká, nabývá divadlo definitivní formy a povznáší se utěšeně.  Divadlo jest především uměním míru a civilisace; u inilováníhodných a společenských plemen par excellence, u Reků a Francouzi!, dochází nej vyššího stupně lesku a od nich ozařuje antický i novomódní svět. Co spu&obuje divadlo skutečně? Staví člověka proti němu samému. Yyličuje mu jeho osudy. Jelikož jo divadlo věcí mnohostrannou, jest užitek z něho plynoucí též rozmanitý a sahá od pouhé zábavy a od pouhého tělesného zotavení až k nej vyšší m mravným naukám. Nevinný vaudeville Labkrniuiv, kterýž nás na chvíli činí tak bodře veselými, jak jeho autor jest, prospívá nám jiným spôsobení, nežli „Ho-race" nebo „Cinua". Jelikož mimochodem Oorneillovýcli -děl se dotýkáni, musím říci, žo jest mi obtížuo popírat!, že bychom v nich nenašli právě tolik a snad ještě více užitečného nežli v nejkrásnějším pojednání o mravních povinnostech a že jeho básnické plody v dobách nepokojů a nebezpečí neznamenají národní zálohu vlastenectví a důstojnosti. Avšak byť i užitečnost divadla nebyla vždy tak velikou, kdyby nás — jak o to usiluje — nehojilo vždy z našich neřestí, ukazujíc nám spo-
lečné naše křehkosti a nutíc nás k smíchu nebo k pláči, tedy nás učí přece vždy ještě, jak se máme vespolek snášeti, jeden druhému odpouštěti, jeden na druhém zalíbení míti, jedním slovem, činí nás družnějšími, činí nás lidštějšími. Otázka jedna dělí divadelníky ve dva tábory: má-li herec náruživosti své úlohy sdíleti, má-li plakat, aby rozplakávul aneb má-li podržeti vládu nad sebou i v nejpohnutéjších, najvážnejších momentech své úlohy, nesdíleje žádný z pocitův, jež vyjadřuje — zkrátka, má-li, aby jiné jistě pohnul, sám zustati nepohnutým, jak Diderotovo „paradoxon" žádá.
Nuž dobře, věřím, že toto „paradoxon" pravdu samu znamená; věřím, že jsme velikým hercem jen pod tou podmínkou, dovedem-íi se absolutně ovládati a vyjadřovat po libosti effekty, jichž nesdílíme, sdíleti nikdy nebudeme a dle své přirozené povahy ani sdíleti nemůžeme.
A právě proto jest povolání naše uměním! Právě
proto tvoříme!
Tatáž schopnost, kteráž dramatickému básníku možným činí, vytvořiti Tartuffa nebo Maebetha se všemi charakteristickými vlastnostmi, jakkoli je on sám počestným mužem, schopnost ta dovoluje i herci, aby se postavo takové připodobnil, pružiny její dle libosti v pohyb uvedl neb zastavil, aniž musil proto přestátí sám býti jiným, a zustati od postavy té zcela rozdílným, jakož se malíř různí od svého plátna.
Horec vězí uprostřed svého výtvoru. Z vnitřku řídí on nitky, kteréž figur; jeho popuzují, aby vyjadřovaly celou stupnici lidských pocitů; nitky tyto, jež jsou jeho
■
20
i
vlastními čivami, musí míti v své moci a dle libosti jimi vládnouti. Neříkám, že by to šlo bez únavy; mnohdy muže to i k vyčerpání všech sil vésti. Toť věci temperamentu. Musíme si vsak zachovati vliv na to, jak dalece se máme a smíme vydati.
Herec komponuje neb skládá jaksi svou figuru, čerpaje z básníka, z tradice, ze své přirozené povahy, z toho, co ví o lidech i věcech, ze své zkušenosti, ze své fantasie; zkrátka, obstarává svou práci; stalo-li se to, tedy má svou úlohu, vidí ji, drží ji pevne, bydlí v ní, není však jí vlastním.
7j toho pochází, že skutečný herec jest vždy hotov, Onf může kdykoli věk své úlohy se uchopit a ihned žádaný účinek spůsobiti. Máť ©n smích, slzy, hrůzu ve své moci; netřeba mu čekati, až bude sám uchvácen aneb až jej milost s hury nadchne a osvítí.
T alma hrál jednoho večera Hamleta. Mezitím co čekal na svoji narážku, klábosil za kulisami s jedním svým přítelem. Inspicient, vida, že se rozpačitě usmívá, blíží se k němu se slovy: „Pane Talmo, přijdete hnedky na řad." — „Dobrá, dobrá, očekávám svou narážku." Výstup jeho s duchem měl za kulisami pocíti a obecenstvo mělo jej slyšeti dříve, než jej spatřilo na jevišti.  On vedl zatím rozhovor s přítelem vesele dálo, stisknul mu na konec ruku, spustil — ještě s úsměvem na rtech — pojednou : „Fuit, speetre épouvantable". .. přítel poděšen couvá a mrazivá hrůza obchází veškeré obecenstvo.
By! proto snad nepřirozeným? Nikterak. Mozek umělcův musí zůstati volným a vlastní jeho rozčilky,
21
i ty nej vlastnější, musí na prahu jeho myšlénky herecko utiebnouti. Jef to dvé různých oborů. Jest pak herec tím jediným, při němž mužem úkaz ton pozoro-vati? Budiž mi dovoleno, uvésti faktum, jež leží zdánlivě mimo thema této přednášky.
Jistý přítel Viktora Massé-ho tvrdil mi ještě nedávno: U lože jeho zbožňované matky, na smrt nemocné, lékaři již za ztracenu pokládané, uprostřed noj-hlubší bolesti sestoupila na komponistu inspirace a tu komponoval, jakou že hudbu, myslíte? Jasnou, života-plnou a veselou hudbu k opeře „Le noces de Jeannette".
Takovýchto příkladů vzájemné neodvislosti ducha od srdce při umělcích jest nesčíslně mnoho. Jeden z nich převede mne k mým závěrkům.
Běží tu opět o T almu. Vypravuje se, že — zvěděv o smrti svého otce — vyrazil ze sebe vzkřik tak srdcervoucí, tak upřímný, tak krásný, že umělec, v něm vždy bdící, vzkřik ten si zapamatoval a uzavřel, na jevišti naň si vzpomenouti.   Charakteristický tento rys ukazuje umělce, kterak nad vlastními svými pocity lidskými se vznáší a sobě tytéž podmaňuje, aby z nich si tvořil poklad, z něhož později to neb ono čerpá. Jakož básníku bol jeho k tomu napomáhá, aby psal krásné verše, tak může sloužiti nám, abychom krásné úlohy tvořili. Nalézáte v tomto rysu téhož člověka, kterýž na loži smrtelném neželel života, nýbrž umění, jež čest a zájem jeho života tvořilo a jenž okem umělce své vyhublé,  trpící tělo pozoruje a rukou svou bezmasou kůži na šíji povytahuje, praví k příteli: „To by bylo j ■ bývalo dobré pro úlohu Tiberia." Kdyby byl mohl, byl
3
I
22
bý vlekl svou mrtvolu na jeviště, aby hrál tyrana! Tam byl by ze svých útrap, ze své choroby použil toho. čeho bylo k pravdivosti úlohy joho zapotřebí, ostatní byl by donutil, aby pro něho, dokud hrajo, neexistovalo. Rovněž by byl — vrátím se k tomu ještě — opakuje na jevišti svůj vzkřik sirotka, potlačil svůj bol, ba, nebyl by ho snad ani cítil. V každém z obou případů byl by býval hercem, ničím nežli hercem, pánem a mistrem všeho lidského v sobě, co herec dosti velikým, aby též bez pomoci své choroby „udělal" si bolestí zkřivenou tvář a bezmasý krk Tiberiův a aby sám od 6ebe, aniž by byl otce svého ztratit, pouhým zábleskem svého genia nalezl ^no vzkřiknutí, jež příroda rtům jeho násilím byla vyrvala.
Heroe nemusí tudíž býti pohnutým.  Má toho tak málo zapotřebí, jako pianista nepotřebuje býti zoufalým, aby hrál smuteční pochod Beethovenův nebo Chopinův. Zná jej, otevře klavír a posluchač je uchvácen. Naproti tomu mužem se založiti, kdyby se pianista oddal osobnímu svému bolu, že bude velice špatně hráti a — nápodobně — že herec, kterýž by své pocity měl za něco jiného, nežli za materiál k zpracování pro jeviště, aneb kterýž by náruživosti a vášně úlohy chtěl skutečně učinit svými vlastními, nedobře by vyváznul z nesnáze. Pohnutí zajiká se neb vzlyká, podvazuje hlas aneb jej láme. Nebylo by nás slyšeti. .. Přirozený účinek vášně jest, že přicházíme o vládu nad sebou samými. Rozum ztrácí svoji moc a kterak možno myslit, že uděláme něco spíš lip než hůř, nevíme-li víc ani, co děláme?
23
Jakési rozčilení může býti neškodným; já však nebudu o duchu a lásce, jež se jedině po šampaňském a po lanýžích jeví, nikdy mnoho soudit. Spolehati se na inspiraci, jest dle mého náhledu bludem; podobně jako duch svatý v Bórangerově písni může se ona zdráhat sestoupiti a veškeré rozkřikování se ve světě a všeliká znamení hrůzy a zděšení nebudou míti žádného účinku.
Nepopírám toho, co se nazývá záblesky genia; avšak myslím, že se genius jeví mnohem spíše plným a trvalým sebeovládáním, nežli snad vznešenými, ale nesouvislými výbuchy, trumfy to, jež pouze náhodou odkrýváme.
Ostatně není nic tak spůsobiló k probouzení inspirací, jako pořádná práce průpravná; aneb, abych zůstal při svém podobenství, chceme-li ducha svatého pohnouti k sestoupení, musíme se upraviti v „stav milosti" — to jest, zúrodňovati svůj mozek přemýšlením a stálým praktickým cvikem, pokud se úloh hereckých dotýče.
Mínění, k němuž já se přiznávám, sdíleno bylo všemi herci skutečně velikými: Talmou, Rachelkou, Samsonem, Régnierem, paní Dorwalovou atd. Opačný . náhled jest předsudkem množství. V následku tohoto předsudku by totéž množství — a sice právem — netrpělo, aby herec svou úlohou vlastní své city, domácí své starosti nechal probleskovat, onof svoluje, ono poroučí, abychom hráli úlohy k popukání i když se sami svíjíme bolestmi; týž předsudek však popouzí množství, aby n východu z divadla čekalo na Jntrikána", chtíc jej nepříznivě uvítati. Když Provost svóho času na di-
■
■
■
■
t a dl e Port-Saint-JIarfcirj hrál úlohu Hudsona Lowe, nemohl opustit divadlo leč pod ochranou stráži.
Neměl bych o táto kapitole dále se Sířit, avšak historka o Talmovi upamatovala ume na j i no q, jižto Yám nechci zalaj iti, ježto jo sice bolestnú ale roztomilá.
Jednoho jarního jitra roku 1849 ubíral so otec se svou dceruškou, i výkonným to dítětem, přes Pont des arts a jelikož měla tato chuť k rozběhnutí se, běžel on sám jako dítě za ní. Konečně ji dohonil, vyzvednul do výše a líbal ji s podivuhodným výrazem Štěstí otcovského. „Výborně!" zvolal někdo veselena nimi a applan-■ doval jako v divadle. Applaudnjíeím byl Emil Augier, něžným otcem Bégnier a tento, připadnuv na proslulé slovo Jindřicha IV., kterýs, překvapen byv při hraní se svými dětmi, zvolal: „Jste otcem, pane vyslanie?" O čtvrt roku později vracel se ubohý otec se svým slavným přítelem ze hřbitova, kdež byli toto roztomilé dítě pochovali. Přišed domu, vložil Augier, kterýž právě páté jednání své „Gabriclte" předělával, do ného místo: „Existujem v skutku jen malými těmi bytostmi, kteréž co vládci celé naSe srdce zaujímají, nás život si přivlastňují, ničeho o tom netušíce a kteréž nepotřebují leč býti Šťastnými, aby nebyly nevděčný m i."
Nejaký čas na to přednášel otec na jevišti pravdivé ty a půvabné verše; co umělec ukládal bolu svému mlčení či spíío, s odvahou, již umění naSe s sebou přináší, ehnětl svoje pocity b pocity své úlohy dohromady, aby z toho vykouzlil výtvor znamenitý. Když pak mu Augier posílal esemplář „Gabrielly", napsal, aby mu
■ »
25,
děkoval a upomínku tuto oslavil, na první stránku několik slov tohoto obsahu:
„Mému příteli Régnierori! Zpomlnáí sobě dm;, kdy jsem Vás potkal, otče s dítětem V Pylo to, tuším, v některý den dubna neb květnu.
Hnali jste se jako školáci po moste; v láskyplných, důvěrných hovorech jevila se blaženost z vašeho spolubytí.
Cítili jste se uprostřed davu tak samotnými, že j.-i pi'JĽ'iiĽ.ni, imJkiJĽ živého vlnolúii, v nunM nvéni jí' líbal.
Yeselé toto překypění šťastného a plného srdce, bodromyslné to políbení zaneslo duši moji v hvězd o-jasný svět,
Odlesk tohoto, bohužel, příliš záhy ztraceného blaha září tobě, jako nad mými verši rozestřený paprslek
•a Kb ví, ubohé, zoufanlivé srdce, přátelství naše pod ochranu prahlého tvého anjela, jenž těmto veršům pomohl k vzniku a rozkvětu."
Vriudm sr k svému předmětu.
Vtírá se mi často dost přetřásaná otázka o divadelní konvonienci a — v protivě k ní — o realismu a „naturalismu", jak se za našich dnů říká.
Dle mého mínění není mimo přírodu nic krásného a velikého; avšak, musím to opakovat, divadlo jest uměním a následkem toho může příroda na jevišti jedině v tom osvětlení a vyzdobení býti předváděna, bea něhož není žádného umění.
■
■
■
26
Jdu jeětě dále, pravím-li, ae ryzá, prostá příroda působí na divadle toliko prostřední účinek.
Toť je snadno pochopitelné. Vynaložme veškeré umělůstky inscenace, vykonejmež divy co do dekorace, zničme se sestavením příslušenství neslýchané správnosti a důkladnosti, jakož i kostumů, kteréž okouzlí znalce i sběratele a přee toho nikdy nedocílíme, aby' svět, v němžto se theatrální děj odehrává, byl světem skutečným. Jsmeť v divadle a nikoliv doma neb na ulici. Přeneste událost nějakou z ulice nebo od krbu domácího na scénu, pak se stane něco podobného, jako kdybychom postavili sloup neb sochu přirozené pouze velikosti: zdáloť by se, jako by nedosahovala ani této výše.
Jest tu zvláštní kruh stanoven i nutno se mu pod-robiti.
Vezměme na př, hlas. Kdybych mluvil na jevišti jako v saloně, tímtéž milým hlasem, kterýmž se Vás táži po vašem zdraví, nebylo by mně rozuměno, nebyl bych ani slyšán. Pokoj, jejž mohu několika málo kroky přeměřit, jest něco jiného, nežli ohromný ten prostor, kdežto 15—1800 osob mně naslouchá a má právo, chtít mi rozuměti.
Abych docílil zde téhož účinku, jako mezi čtyřmi stěnami při něžném téte-á-tSte, musím hlas povýšiti, zřetelněji akcentovat a — aby mi bylo dobře rozuměno — ve svůj spůsob řeči různý názvuk uvósti, jehož bych v důvěrném obcování nemusil užívati, jelikož je tu osobnost má beztoho dobře známa. To jest nutná kon-venience. A jiná existuje vzhledem k posunku. Jsouf
"f
•••'-3
■Z7
to zákony optiky. Jelikož jest toto „milieu" již jednou dáno — osamotnělé, zvýšené, osvětlené jeviště, souhrn konveniencí: rampa, kulisy, dekorace, herci — také herec jest konveniencí — naskytuje se, aby byla v shromážděném diváctvu spůsobena illuse života — nutná potřeba, ve smyslu tohoto „milieu" podmínky životní upraviti.
Nemohu se spouštĚti do jednotlivostí těchto nutných koncesí; úkol ten byl by příliš technický, příliš odborníčky; avšak k důležitému tomu momentu chei poukázat! — jelikož na toto obecenstvo 15—1800 hlav účinek života zdánlivě skutečného má být docílen — že nutno k stupni vzdělanosti a intelligence shromážděného obecenstva přihlížetL Illusi života nebude lze při pařížském obecenstvu tě m i též konveniencemi docí-liti, jako při obecenstvu divochů; dítky spokojují se s původními obvyklostmi, jichž Kašpárek užíval a obecenstvo za doby Shakespearovy nepotřebovalo o mnoho více. My činíme dnešního dne větších nároků. Zákon zhrubšovátií, zákon reliéfu trvá věčně, jelikož je zákonem uměleckým; konvenience však mění se časem a lidmi;
Drsnější mravy praotcův vyžadovaly snad toho nutněji, aby se na jevišti koulelo očima a aby .se „ru vyslovovalo co možná hrrrůzyplně, Zjemněné mravy našich dnův činí zbytečným podobné přehánění. Nároky se v ohledu tom zmírnily.
Jsem proti zpěvavému přednesu na jevišti a ošklivím si všeliké přepínání. Kdyby však se, jako r, 1830 všeobecný převrat myslí udál, kdyby předráždéné obe-
St* ...
■
■ ■
■
■ ■
7 r
censtvo stalo se vášnivě, prudce rozechvělým, pak, myslím, že bychom musili takú na divadlu podobnou ro-voluei provósti: musili bychom svůj tón opót vyšroubovat, abychom se uvedli v souhlas s obecenstvem
Pojednávaje jen mimochodem o této otázce, zaujímám, jak je vidôti, zvláštní stanovisko herecké. Kdybych měl -věc tu posuzovat s vyššího stanoviska, poukázal bych čtenáři k velmi krásné předmluvě, kterouž Duinas fils napsal k své „Cizince". Těším se z toho, že jsem stejného náhledu s tímto mistrem, synem to mistra, po němž dědil — totiž na divadle. Pan Alexandr Dumas definoval podivuhodným spíisobem umění i vyložil důvody, profi jest absolutní reprodukci; pravdy na jovišti nemožnou. Resumujt tedy: Nesmí se konvenience na jevišti k vůli divadelní konvenienci ničit; tak pojímám potěšení, jež se zde hledá — potěšení to, jež se •iv. skutečného deje a jednáni skládá, jív, však provázeno jost osobní bezpečností, jakož i z vnitřního přesvědčení, že nám tu & pouhou illusí co činit jest. Pocit osobní bezpečnosti musí zůstati zachován; necháme-li diváka na to příliš zapomínali, že má přece jen di-'vadlo pouhé před sebou, nebude se více bavit; stane se z diváka spolu hraj íeírn a sice ošáleným, jelikož je tím jediným, kterýž upřímně a opravdově spolu hraje. Potěšení z divadla plynoucí podobá so potěšení mudrce Lucretiova, kterýž pozoroval rád s břehu bouře na moři. StrČíme-li jej do moře, nebude mu to více žádným po-těáoním,  Zaopatřme tedy obecenstvu illusí pravdy, ale pouhou illusí, Maineť pocity a dojmy, jež nemůžem přivésti na divadlo, a (sice z nutné tó příčiny, jelikož
29
Člověka od toho zdržují, aby šel do divadla. Které jsou to? Autoři i herci, musíte je uhodnout!; jest to věcí vašeho jemnocitu. Uvádím za příklad Paulina Móniera v „Courier de Lyon".
To byl mistrovský výtvor! S jakou neobyčejnou umelostí byla veselá tato figura komponována! Jaký to posuněk! jaká grimassa! A nenapodobitelný ten akcent šibalský! Zpomeůte si jen na to!
Nebylo v tom dosti přírody V Bylo to realistické, avšak ne odporné; děsné ale no ohavné. Bylo to umění, výtečné umění. Bylo v tom viděti paprsek, kterýž dělá z obrazu Ténierova neb Jan Steenova dílo mistrovské. Divák, pobaven i poděšen, necítil ničeho odporného a nemel chuť odejiti. Pamatujte si to, prosím Vás za to: divák n oni á pociťovat chutí k odchodu z divadla. Co tuto pravím, je snad poněkud šosácké, avšak nenahlížím, kterak může divadlo bez obecenstva obstátí.
„Avšak," zvolají puristé, „což má divadlo za účel, pouze bavit? Pak postav jen ženy na jeviště!11
Tak to nemyslím. Nemám ničeho proti tomu, aby se ženy ukazovaly, když umění při tom dobře pochodí, t. j. chceme-li ženami divadelní a ne spíše intimní, řekl bych, tajné potěšení fedrovati. Nezapomínám maximy „castigat ridendo mores". Chci toliko, aby jí bylo v plném smyslu užíváno. Ano, divadlo nechť kárá mravy, ale smíchem. Potlačme malé gerundium „ridendo" a odstraníme tím divadlo, stavíce očistec hříchů na jeho místo. Lóže však, byť byla i zamřížována, není žádnou zpovědnicí. Kdyby bylo divadlo k Čemus takému určeno, myslíte, že by se dostavilo každého večera 1800
30
návštevovatelů ? Přísní moralisté tvrdí, že muži i ženy hledají mnohdy ve lihráma theatraluí zábavu; neslyšel jsein však posud nikdy, že by chtěl kdo v divadle církevní útěchy a povzbuzení nalézti.
Rozumí se, že překládám slovo ridendo v nejšir-Ším smyslu; nemá to pouze smích, nýbrž vůbec zábavu znamenati, divadelní zábavu, kteráž, jak jsem již pravil, dle geuru z nestejných dávok illuso a pravdy je složena, zábava to, kteráž je pouze zvláštní odrůdou toho potěšení, jakéž každókoli uniéní spůsobuje.
Když jsem byl takto dokázal, že horec provozuje umění, že má umění to své obtíže, svůj prospěch a svou velikost, rád bych ku konci vyšetřil, jaké společenské postavení herci přísluší.
U Bekův, pravých to praotcův divadla, byl herec u veliké vážnosti. Zpoiueňmu si jen na Kullipida, kterýž velel loďstvu athénskému, aniž by se byl proto masky neb lyry zřekl.
Divadelní představení měla tehdáž ráz náboženský a vlastenecký, líylať povstala z kultu Baechova (Diony-' sova) a kněz boba toho stál v jich čele.
Obdivuhodným zápasům Ayscbylovýni a Sopho-kletovým obcovalo celé Éecko, applaudujíc v ohromném amphitheatru na Akropoli: bylyť to světové výstavy tehdejších dob.
Slovem tragédií byl jaksi lid sám; ústy koryphaeo-výnii projednává v Aristophanových parabasich statni záležitosti mluvou Athén důstojnou, oněch Athén, kteréž byly tehdáž tím, čím nyní naše Paříž: předmětem úcty pro myslitele a přímo šílené lásky pro všecko lidstvo.
'".21'
31
V středověku mělo divadlo, nehledě k básnické ceně kusů, posud něčeho z té povahy. V církvi zrodilo se s „mystériemi"; pašijoví bratří jsou přímými předky divadla francouzského.
V obrovské rozsáhlosti představení, kteráž trvala po celé týdny, ve veřejných jevištích i v návalu obecenstva shledáváme v středověku podobnost ač zhrubělou s dramatickými slavnostmi athénskými, jakož solené a pepřené volnůstky Aristophanovy, ovšem v hrubších, naturalističtějších barvách v smělostech dialogu při starých těchto dílech nalézáme, kteráž byla tak nevázána co do formy i odvážná co do myšlének.
Církev i divadlo bratřily se tenkráte; dekorace o tom svědčila. Vysoko nahoře nebe s hierarchickými svými přihrádkami, hluboko dole propast pekelná.
čím to, že mystériím a moralitám tak mateřsky nakloněná církev od těch čas s námi se tak' rozdvojila?
Obávám se, že roztržka ta pochází z dob staro-francouzských frašek, z doby dobrého Gringoira, s nímžto jsem žil poněkud společně.
Ano, obávám se, že povstala roztržka ta se smělými dramatickými satirami výtečného, nešťastného toho přítele, kterýž, jak víme, se odvážil, církev samu v podobě „Měre-sotte",*) Jeho Svatost, papeže, pod maskou „tvrdošíjného muže" přivósti na prkna.
Věc zhoršovala se vždy více, avšak teprv později, za Moliéra, stalo so každé smíření holou nemožností.
dobué jak
*) Spoloínost pro pořádání verejných her v středověku, po-ě iako „FrísreB clolfc BaBoehe".