Edouard Louis Dějiny násilí román f: Nakladatelství Paseka Přeložila Sára Vybíralová Geoffroyovl de Lagasnerle Tato kniha vychází za přispění programu na podporu publikační činnost! Francouzského Institutu. Prague Cet ouvrage a bénéficlé du soutlen des Programmes d'alde á la publication de ľlnstltut francals. HISTOIRE DE LA VIOLENCE Copyright © Édouard Louis, 2016 AIS rights reserved First published by Editions du seull in 2016 Translation © sára Vybíralová, 2019 Photography © Arnaud Delrue fSBN978-80-7432-969-2 . jedna •^K^-'Í:;S;;::?S:r::'; í ••'V;--vi?:-" : V. H|^^^^^Í^:':!^:^::V^::V:-'-:-:--.' Schovávám se za dveřmi a poslouchám ji, říká, že jsem vyšel z bytu a sešel po schodech až několik hodin po události, kterou protokol, ležící teď nadvakrát přeložený v šuplíku u mě doma, nazývá pokusem o vraždu a kterou tak dnes nazývám i já, neboť pro to, co se stalo, nenacházím žádné jiné slovo, žádné výstižnější označení, a stále s sebou proto vláčím ten bolestný, nepříjemný pocit, že jen co můj příběh někdo vysloví, ať už já, nebo kdokoli jiný, okamžitě jej tím zkreslí. Přešel jsem v dešti na druhou stranu ulice, abych vypral povlečeni na devadesát stupňů ve veřejné prádelně dole, ani ne padesát metrů od domu, hrbil jsem se pod příliš těžkým, příliš vel kým balíkem prádla, nohy mi pod jeho tíhou podklesávaly. Ještě se úplně nerozednilo. Ulice byla prázdná. Byl jsem sám, kráčel jsem, klopýtal, potřeboval 9 jsem ujít jen pár kroků, a přece mě spěch nutil je počítat: Už jen nějakých padesát kroků, honem, už jen asi dvacet kroků a jsi tam. A pokaždé jsem zrychlil. Také jsem sivduchu opakoval -v netrpělivé touze po budoucnosti, jež bytu scénu určitým způsobem odkázala, přiřkla minulosti, omezila ji na minulost: Za týden si řekneš: Tak už je to týden, co se to stalo, no tak, a za rok si řekneš: Tak už je to rok. Ledový déšť, ne prudký, ale velmi jemný, droboučký, nepříjemný, mi máčel plátěné boty, voda prosakovala podešvemi do ponožek. Byla mi zima - a myslel jsem si: Mohl by se vrátit, vrátí se, teď mi nezbývá než bloudit městem, odsoudil tě k bloudění. V prádelně postával provozní, malý a podsaditý, jeho hlava a ramena vyčnívaly zpoza řady praček. Zeptal se mě, jestli se mám dobře, odpověděl jsem Ne, tak příkře, jak jsem jen dovedl. Čekal jsem na jeho reakci. Chtěl jsem, aby zareagoval. Nesnažil se dovědět víc, pokrčil rameny, odvrátil se, zalezl do své stísněné kanceláře skryté za sušičkami a já ho nenáviděl za to, že se nevyptával. S čistým povlečením jsem se vrátil domů. Na schodišti jsem se potil. Ustlal jsem postel, zdála se stále nasáklá Redovým pachem, zapálil jsem tedy svíčky a vonné tyčinky; nestačilo to, popadl ■ ■■...... §«:,«;......■:. »''''''»:«■::;■: A ■\ I 1 jsem sprej proti zápachu, deodorant, dokonce ■ i voňavky a kolínské, které jsem dostal k posled-| ním narozeninám, a pokropil jimi povlečení, na-\ mydlil jsem povlaky na polštáře, přestože jsem ? je právě vypral, látka chrlila zpět mydliny v po-' době převrstvených, slepených bublinek, mýdlem jsem omyl i dřevěné židle, vlhkou houbičkou otřel .;j knihy, kterých se dotýkal, kliky vydrhl dezinfek- ! čními ubrousky, jednu po druhé pečlivě otřel dře i věné latě žaluzií, přemístil a přeskládal hromádky | knih na zemi, vyleštil kovový skelet postele, hladký ; a bílý povrch lednice posypal jakýmsi přípravkem \ s citrónovou vůní; nedokázal jsem přestat, pohá- j něla mě energie blízká šílenství. Pomyslel jsem Ť si: Lepší se zbláznit než být mrtvý. Vycídil jsem ; sprchu, jelikož ji použil, vylil jsem několik litrů í silného dezinfekčního čističe do záchodu a do umyvadla (přinejmenším něco přes dva litry, respektive jednu plnou láhev o objemu jeden a půl ; litru a druhou, zpola prázdnou), vycídil jsem ce- * lou koupelnu, bylo to absurdní, dokonce jsem utřel zrcadlo, v němž se toho večera prohlížel či ; spíše zhlížel; oblečení, kterého se dotkl, jsem vy- hodil, vyprání by nestačilo, nevím, proč to stačilo u povlečení, ale u šatů ne. Lezl jsem po čtyřech a drhl podlahu, prsty jsem měl opařené od vařící 10 11 vody, hadr mi z nich odtrhával obdélníčky roz-měklé kůže. Rolovaly se. Občas jsem práci přerušil a zhluboka se nadechl, vlastně jsem větřil jako zvíře, proměnil jsem se ve zvíře pátrající po tom pachu, který jako by navzdory mému úsilí neměl nikdy zmizet, jeho pachtu stále byl ajáusoudil, že se drží na mně, a ne na povlečení ani na nábytku. Že to ve mně je problém. Stoupl jsem si do sprchy, umyl jsem se jednou, podruhé, potřetí a tak dál. Použil jsem mýdlo, šampon a kondicionér inatělo, abych je co nejvíc navoněl; bylo to, jakoby se do mě jeho pach vsákl, schovával se mezi masem a kůží, a já se zuřivě škrábal nehty po celém těle, tlačil jsem, odíral ho, snažil jsem se dosáhnout vnitřních vrstev pokožky a zbavit je jeho zápachu, klel jsem: Kurva fix, ale pach přetrvával a mně se z něj stále víc obracel žaludek a jímala mě závrať. Usoudil jsem: Ten smrad je uvnitř nosu. Pachy vnímáš vnitřkem nosu. Ten smrad ti tam uvízl. Vyšel jsem z koupelny, zase se tam vrátil a nakapal si do nosních dírek fyziologický roztok; vyfoukl jsem nosem vzduch jako při smrkání, snažil jsem se, aby se roztok rozprostřel po celé ploše sliznice; nevedlo to k ničemu; otevřel jsem okna a šel za Henrim, jediným přítelem, který byl onoho 25. prosince v devět nebo deset hodin ráno vzhůru. 1 jj§ mm ísm 4: Tu scénu popisuje moje sestra svému manželovi. Slyším její hlas, hlas, v němž i po letech zní stejná zběsilost, zatrpklost, ale i ironie, rezignace jako kdysi: „Ale víš co, já byla namíchla právě proto, že jsem se tomu ani nedivila, na to vem jed, že jsem byla, protože když mi to řek - seděl zrovna tady, jak sedíš ty, a já ho poslouchala, on furt, že ho prej neposloucháme, ale to není pravda, to on nikdy nikoho nepustí ke slovu, nejradši by vždycky mluvil jenom sá,m, ještě víc, o to mu jde, no prostě, když mi rek, že ho ten den pustili z nemocnice, a mně to v tu ránu došlo, myslim, když mi došlo, že mi nezavolal hned ten den, co se to stalo, tak jsem si v duchu řekla: Jak jinak - ale mlčela j sem a ze začátku jsem se držela. Držela jsem se. Byla jsem ha sebe hrdá, že jsem se udržela, to jo. Gratulovala jsem si. Ale říkala jsem si: No jasně, jak ho znám., tak by ho to nenapadlo ani ve snu, nechci říct, že by sem snad měl přijet (teď si začne stěžovat). Ani nechci říct, že mi měl zavolat dřív než ostatním, nebo mi hnedka všecko podrobně vykládat, já rozhodně nepotrebujú bejt první, komu to řekne nebo tak, neříkám, že mi měl zavolat do třech hodin nebo do třech dnů, nic takovýho. Akorát moh zavolat. Ale nechala jsem ho teda mluvit. Nehty jsem si zarejvala do bříšek prstů, abych nezačala řvát. Viděla jsem, že mi na rukách vystupujou žíly jak stonky červený řepy, když mluvil, tolik jsem je zatínala, a zároveň jsem se držela, abych se ne-rozeřvala, i když už jsem cejtila, jak to na mě jde, furt jsem si opakovala: Jen klid, Claro. Jen klid. No ale nakonec jsem mu to řekla. Édouardovi. Včera jsem to vyprávěla mámě, on tvrdí, že už ji prej nechce vidět, no, já se do toho nepletu, je to jejich věc. Ať si to vyřešej spolu (není to pravda, lže mu, lže, zkusila všechno, aby vás usmířila, udělala vše, co bylo v jejích silách, přesně jako matka, kterou jsi odjakživa vídal vynakládat značné úsilí, aby smířila znesvářené členy rodiny, jako by to byla nějaká role, kterou matka sestře předala). Volala jsem jí, abych jí o něm pověděla, a řikám jí, řikám jí - Ty vole, tos měla vidět, jaký to nabralo obrátky, vypadlo to ze mě samo, když Édouard mluvil, je fakt, že je to silnější než já, řikám ji: mami, ty mě znáš, já to jinak neumim, než že dycky řeknu, co mám na jazyku, ave svým věku už se jen tak nezměním, na to už je pozdě, už jsem stará, už je mi přes čtvrt století, a každopádně, na mě to neplatí, na mě to nefunguje, že mi řiká vážný věci, to ještě neni žádnej důvodnebo záminka, a.bych se před nim ponižovala, to zase ne, vydí raní na mě neplatí, sorry, řikám jí, na vydírání já nikomu neskočím, protože to pak člověk nemůže říct vůbec nic a nikdy nemůže nic namítnout a na všecko musí mlčet, a co to pak je za život, takže jsem zopakovala mámě, co jsem řekla Édouardovi: Aspoňs to moh zkusit, dyť na tom nic není, kurňa, mohs jednoduše zvednout mobil a zavolat mi hned ten den. Dyť to není žádná věda, neříkej mi, že neumíš použít telefon. Když si pomyslím, že se to stalo už skoro před rokem, a on mí to řekne až tendle tejden. Že jsem o tom celej rok netušila, až teď. Nemluvě o tom, že mu to navíc i nabídli, když byl v nemocnici. Jak vim, sestřička mu to nabídla. Naklonila se k němu - dělala tu práci dobře, o tom žádná, taková hodná holka to byla, sám mi to řikal. Naklonila se k němu a ptá se: Přejete si zavolat rodině? Má.te rodinu, který byste chtěl zavolat -a on, v klidu, jakoby nic, povídá; Ne, díky, nemám, to je dobrý, neobtěžujte se. No, takže tady přede mnou večer seděl, na stejným místě, kde jseš teď ty. Seděl skoro stejně jako ty a předváděl sám sebe, jak odpovídá tý sestřičce: Ne, díky, nemám, to je dobrý, neobtěžujte se, to proto jsem na něj zle koukala, a.by mu to docvaklo. A pak jsem si řekla: 14 15 Už je mi vic než čtvrt století. Jsme skoro stejné starý. Znám ho necelý čtvrt století a vůbec se nezměnil (jde také o to, že když j si přijel, začala bez přestání mluvit a vůbec tě neposlouchala, chrlila všechny ty bezvýznamné vesnické historky, líčila ti svatby apohřby lidí, které už jsi neznal ani podle jména, jako by tím chtěla namluvit sama, sobě i tobě, že jsi odsud nikdy neodešel, že se tě ty historky stále týkají, jako by se vracela k nedávnému, teprve včera nebo před hodinou přerušenému rozhovoru, A ty ses rozhodl pomstít)." Dorazil jsem k ní před čtyřmi dny. Naivně jsem si představoval, že pobyt na venkově je jediný zpíi-sob, jak se vzpamatovat z únavy a vyčerpání, jež:: jsem si vykoledoval svým způsobem života, ale jen co jsem vstoupil do tohoto domu a odhodil cestovní tašku na matraci, jen co jsem v pokoji otevřel okno s výhledem na remízky a továrnu ve vedlejší vesnici, pochopil jsem, že jsem uděla.l chybu a že se vrátím ještě melancholičtější a ještě zdeptanější nudou. Nenavštívil jsem ji už dva roky. Když mi mou nepřítomnost vyčítá, zamumlám vyprázdněnou frázi typu „Mám taky vlastní život" a snažím se znít natolik přesvědčivě, abych svalil vinu na ni. Nevím, co tu vlastně dělám. Už minule, když jsem nasLoupil do stejného auta jako tento tý don, do toho auta, kde mi bývá špatně, prosáklého pachem studeného tabáku, a viděl jsem za oknem ubíhat tyléž lány kukuřice a řepky, tytéž páchnoucí plochy cukrové řepy, řady cihlových domků, odporné plakáty Národní fronty, po ch m u rn é ko stel íky, opuštěné benzinové pumpy, zrezivělé, chatrné supermarkety, postavené uprostřed pastvin, onu. skličující severofrancouzskou krajinu, u dč kilo se mi nevolno. Pochopil jsem, že si budu připadal: osamělý. Odjížděl jsem pak s my-šlenkou, že venkov nesnáším a už se sem nikdy nevrátím. A letos jsem tu zase. A to není všechno. Že. se do pěti minut od tvého příjezdu nevyhnu telnč pohádáte, není jediný důvod, proč už sem nejezdíš, pomyslel jsem si po cestě, v jejím autě, když jsem zpíval, abych se vyhnul hovoru, není to jen proto, že ti na jejím chování, na jejích ná-výefčh+Tiá jejím způsobu myšlení úplně všechno vadí a rozčiluje tě. Ale i proto, že na ni nedokážeš pohlédnout od chvíle, ledy j si pochopil, s jakou lehkostí a lhostejností ji zanedbáváš, jak drsně se k ni chováš, protože doufáš, že ti ve tvé snaze opustit ji bude nápomocná. Teďto ví. Ví, jak dovedeš být chladný, a ty se stydíš. Přestože ke studu 16 17 3 není důvod, máš přece právo opouštět, ty se však stydíš. Víš, že když ji navštívíš, budeš nucen čelit vlastní krutosti, tomu, co tvůj stud nazývá krutostí. Víš, že v Clařině společnosti vidíš ze sebe to, co vidět nechceš, a že se na ni kvůli tomu zlobíš. Nedovedeš se na ni nezlobit. Od poslední návštěvy jsem jí poslal jen několik esemesek či náhodně vybraných, formálních pohlednic, k jejichž odeslání mě přiměl nejasný; pocit rodinného závazku, a ona si je pak při-; chytila magnetem na lednici; obvykle jsem je naškrábal narychlo na lavičce nebo v rohu kavárenského stolku: „Pozdravy z Barcelony, Na ví i děnou, Édouard" nebo „Zdravím z Říma, je tu krásně", možná vlastně ani ne tak proto, abych mezi námi udržoval jakousi vazbu, jak si namlouvám a jak bych rád věřil, jako proto, abych jí připomněl vzdálenost, jež nás od sebe dělí, a dal ji na vědomí, že už jsem od ní daleko. Její manžel se vrátil z práce. Ze svého místa vidím : jeho nohy. On a Clara jsou v obývacím pokoji, já, ve ■ vedlejší místnosti. Dveře jsou pootevřené na čtyři = nebo pět centimetrů, poslouchám, aniž mě mo ; hou spatřit, stojím vzpřímeně, strnule, schovaný f za dveřmi. Nevidím je, jen slyším, rozeznávám ■ pouze jeho nohy, ale odhaduji, že Clara sedí na židli proti němu. Manžel ji poslouchá bez hnutí a ona mluví. Řek mi, že o něm skoro vůbec nic nevěděl, jenom jméno: Reda." Didier a Geoííroy tvrdí, že mi lhal a jméno si winyslel. Já nevím. Usilovně se snažím si to nemyslet, pokaždé když mě to napadne, odvrátím schválně pozornost na něco jiného. Soustředím se na jiné věci, jako bych si přál, aby mi při tom všem, co mi vzal, ponechal aspoň tohle, pokouším Se sám sebe přesvědčit, že se znalost těchto čtyř písmen blíží odvetě, anebo je-li to příliš silné slovo, ja,kési moci nad ním, čerpané z tohoto vědomí. Nechci být poražený na všech frontách. Když se o tom zmíním někomu z okolí a lidé mi předhazují, že mi určitě neřekl své pravé jméno a že uvést falešné patří v podobných případech, v této konfiguraci, dokonce ke klasickým postupům, zmocňuje se mě neovladatelná podrážděnost a a.gresivita, ta myšlenka se mi jeví naprosto nesnesitelná, zničehonic začnu být neomalený, mám chuť křičet, umlčet toho, s kým hovořím, zatřást s ním. „Dneska, ráno mi to znova vyprávěl. Šli jsme do pekárny a já po něm chtěla, aby mi to zopakoval," 18 19 f a skutečně, cestou jsem jí řekl, že když na mě Reda namířil revolver - právě tuto scénu totiž chtěla slyšet pořád dokola -, když na mě namířil revolver, nezněla už otázka, již jsem si v duchu kladl, Zabije mě?, protože o tom jsem v tu chvíli vůbec nepochyboval, bylo to nezvratné, věděl jsem, žerně zabije a já umřu, téhle noci, ve svém pokoji, a podřídil jsem se okolnostem s onou všeobecně platnou schopností jednotlivce podřídit se a přizpůsobit jakékoli situaci, stačí pohlédnout do historie, lidé si zvyknou, přizpůsobí se i těm nejméně přirozeným a nej otřesnějším podmínkám -a to, jak jsem řekl Claře, jelikož mám někdy sklon k pompézním deklaracím, je ta nejlepší i nejhorší zpráva pro lidstvo, znamená to totiž j že stačí zrně nit svět, aby se změnili lidé nebo přinejmenším většina z nich, a Clara neposlouchala, není nutné měnit každého zvlášť, to by trvalo příliš dlouho, lidé se přizpůsobí, nebudou pouze snášet, přizpůsobí se. Otázka tedy nezněla Zabije mě?, ale spíš Jak mě zabije?, čili: Omotá mi zase kolem krku šálu a uškrtí mě?nebo: Poslouží si špinavými noži ze dřezu? nebo: Stiskne spoušť revolveru? nebo: Vymyslí si něco, co si ještě ani nedovedu předsta vit?; už jsem nedoufal, že z toho vyváznu, nedou ; fal jsem, že přežiju, doufal jsem jen, že zemřu co nejméně bolestivě. Policisté i Clara mě později chválili za odvaha a mně té noci nic nepřipadalo cizejáí a vzdálenější než pojem odvaha. Ueouvne o několik kroků, pevně svírá rukojeť pistole. Aniž mě spustí z očí, natáhne druhou ruku, tu, v níž nedrží zbraň, a zašátrá v hromadě oblečení navršené na židli u psacího stolu. Znovu vezme do ruky šálu. Pomyslím si: Bude mě zase škrtit. Ale ne když ke raně přistoupil tentokrát, nepokusil ,■■ -ně uškrtit, tak jako o několik minut dříve, ještě než vytáhl revolver. Nevztáhl ruce k mému krku. TertQkrát se mě snažil spoutat, popadl mě za pravou páži a pokoušel se chytit i druhou a svázat je šálou, vybavuji si pach potu, který z něj táhl, a pach sexu. Zmítal jsem se, bránil se, měl jsem obrovský strach, hlavou mi běželo: já nechci umřít, tak smutně, tragicky banální věta, slabě jsem sténal, samozřejmě ne moc nahlas, takovému riziku bych se nevystavil, odstrkoval jsem hp, stále klidně, co nejklidněji, prosil jsem ho, aby to ne-délal. Vzdoroval jsem, nedařilo se mu dosáhnout cíle, opakoval pořád dokola, pokaždé hlasitěji Já ti zmaluj u držku, já ti zmaluju držku (zrna-lovat držku v této konfiguraci očividně známe nalo ji rozbít), Já ti zmaluju držku, já ti zmaluju drškUi Řval. Doufal jsem, že nás uslyší někdo ze 20 21 sousedů a zavolá policii, Ale jestli se tu objeví policie, třeba ve strachu ze zatčení zpanikaří a v nějakém zkratu mě na místě zabije, až uslyší zpoza dveří hlasy policistů volat něco jako: Policie, okamžitě otevřete. Jelikož se mu nepodařilo mě svázat, znovu se chopil pistole, kterou si mezitím strčil do vnitřní kapsy koženkové bundy, šálu odhodil na zem nebo si ji sám přehodil kolem krku, už nevím, a přimáčkl mě k matraci. Ráno pětadvacátého, ani ne pár hodin po této scéně, jsem se pěšky a na kole přesunul k Hen-rimu aještě cestou jsem si myslel: Za týden si řekneš.* Tak už je to týden, co se to stalo, no tak, a za rok si řekneš: Tak už je to rok. Jen co jsem vyšel do patra, už mi otvíral dveře. Musel zaslechnout mé kroky. Chtěl jsem se mu schoulit do náručí, ale v první chvíli jsem se ovládl, ani nevím, z jakého důvodu. Claře jsem řekl: „A přitom se mi nezdálo, že by mohl být nebezpečný." Těsně po oné noci s Redou jsem ještě nevěřil tomu, čemu jsem uvěřil poz? ději a o čem jsem byl přesvědčený dlouhé měsíce, a sice že se každý člověk může potenciálně stát nebezpečným, včetně lidí, kteří jsou mi nejbližší, že se vražedné šílenství může zmocnit kohokoli,; kohokoli může zcela ovládnout touha po ničení krvi a on mě může nečekaně napadnout, do: konce i Didier a GooJfroy, mí dva nejbližší přátelé, a pfece mě tváří v tvář Henrimu něco zadrželo. Zůstali jsme nehybně stát a já během těch několika okamžiků, kdy se zastavil čas, cítil, že mě zkoumá a nenápadně analyzuje, že hledá znamení, jež by mu n apověděla, co tu dělám, tak brzy, v den ták nečekaný jako tento. Přejížděl po mně očima, prohlížel si mé špinavé, mastné vlasy, zapadlé.^vyhaslé oči a kruhy pod nimi, krk posetý fialovými skvrnami, rudé, nateklé rty. Pokaždé když si všiml něčeho dalšího, mu rysy ještě víc ztuhly; vzpomínám si, jak jsem se před cestou k Henrimu opakovaně sprchoval, a přesto si velmi zřetelně vybavuji, že jsem měl špinavé vlasy, když jsem byl u něj. Pozval mě dál. Šel za mnou a já za chfize cítil, jak se mi dívá na šíji. Neplakal jsem. Vešel jsem do jeho bytu. Na skříňkách stály zará-iii tvané fotografie a za pohovkou visel jeho velký zasklený portrét. Posadil jsem se a Henri uvařil kávu. Vrátil se z kuchyně se dvěma šálky třesoucími sena podšálcích; zeptal se mě, jestli o tom chci mluvit* odpověděl jsem, že ano. Popsal jsem Redu, nejprve jeho hnědé oči a černá obočí, za-ča I jsem očima.. Tvář měl hladkou. Jeho rysy byly 22 23 zároveň jemné a ostře řezané, maskulinní. Když se usmíval, ve tvářích se mu dělaly důlky, a on se usmíval hodně. Protokol, který mám doma., sepsaný v policejním jazyce, uvádí: mctgfhrebsJcého typu. Pokaždé když mi na něj padnou oči, cítím nad tím obratem rozhořčení, připomíná, mi to rasismus policistů během výslechu, jenž následoval ještě onoho pětadvacátého prosince, ten nutkavý rasismus, jenž mi nakonec, celkem v/alo, připadal jako to jediné, co je spojuje, jediný prvek, na němž se toho večera zakládala jejich jed nota, snad vedle příliš upnuté uniformy, protože maghrebského typu pro ně neoznačovalo určitý geografický původ, nýbrž znamenalo grázl, výtržník, delikvent. Zběžně jsem Redu policistům vylíčil, když to po mně chtěli, a jeden z nich mě na,-jednou přerušil: „Aha, chcete říct maghrebského typu." Triumfoval, byl ne snad velmi šťastný, to bych přeháněl, ale usmíval se, zářil, jako bych právě přiznal něco, co se ze mě snažil vypáčil už od mého příchodu, jako bych mu konečně přinesl důkaz, že stojí odjakživa na straně pravdy, opakoval: „maghrebského typu, maghrebského typu" a mezi dvěma větami zase mumlal: „maghrebského typu, maghrebského typu". Vyprávěl jsem události té noci Henrimu a pak se šel natáhnout i ■i l -í ■ m t. postel Ukázal mi ložnici v patře a já k tZl nahoru, abych se prospal. Nespal jsem u'ždlouho, až naněkolikkrátkých šlofíků s Redou. 14 25 4 Sestra pokračuje v monologu, slyším ji, pije vodu po malých doušcích, polyká, pokládá sklenici na stůl, slyším, jak sklenice cvakla o překližkovou ■ desku. „A právě to mu přišlo nejdivnější, řek mi: Ten ; den jsem se vzbudil a ono to přišlo. Prostě jen tak (řekl jsem jí, že jsem ležel v posteli na zádech, otevřel jsem oči a ucítil palčivou bolest, jcé mi na mnoha místech projížděla ztuhlými svaly 5 jako ostří nožů, porcovala mě mezi žebry, ucítil jsem záda, tvrdá jako nějaký krunýř), no a on si . v tu chvíli pomyslel a pak si to myslel ještě ty další dny, teď mě poslouchej, dobře mě poslouchej, žc přej od tý chvíle nesnese vidět jiný lidi šťastný. Taková kravina. Taková přiblblá věta. Co jsem mu na to asi měla říct. No neřekla jsem nic, dělala jsem, že si prohlížim boty,jako debil (pokoušeljsrm sr znovu usnout, chtěl jsem ještě spát, ale celé Lčlo ■sem měl !>''ÍUŠ rozbolavělé). A on povidá: Nenáviděl ]sem druhý lidi, já vim, že to nedává smysl, Claro, ale to ráno jsem se probudil s myšlenkou, Že nenávidím druhý lidi (a myslel jsem si: Jak jen můžete). j,i mi teda přišlo trošku zvláštní. Jen si nemy sli normální mi to teda nepřipadalo. No nic. Říkala jsem si: Lepší slyšet tohle než bejt hluchej, že jo, lepší slyšet tohle než bejt hluchá. Ale po-/iiníiih J jaeni si odpustila, jelikož mi bylo jasný, /i- In mi lt» pozdějc omlátil o hlavu. Řek mi: Nenáviděl jsem druhý lidi (a já si myslel: Jak jen můžete, toho rána po Redově odchodu jsem se iiniliinlil s neznámou pachutí v ústech a s myšlenkou, že už nikdy nesnesupohled na sebemenší stopu, sebemenší znamení či náznak něčeho, co se bude tvářit jako štěstí, byl bych nafackoval iľ'ľfinnu usmívajícímu se člověku na ulici, popadl hu za límec kabátu a ze všech sil s ním třásl a křičel a řval, a dokonce i děti, dokonce i děti nebo vetché či nemocné lidi bych popadl a třásl jimi a plival jim do tváří a drápal je, rozsápal jim obličej do krve, až by žádný obličej neměli, až by všechny obličeje kolem mě zmizely, byl bych jim nejradši zanořil prsty do očí, vyrval jim je, rozmačkal je v hrsti, a myslel jsem si: Jak jen můžete, a nemohl jsem za to, byl bych nejradši popadl invalidy, shodil je z vozíku a pozoroval je, díval se, jak se zmítají a plazí po podlaze, jak jim tečou sliny, ach, můj bože, nezvládl bych už spatřit jediný úsměv nebo jedinkrát zaslechnout smích, venku, v ulicích, v parku, v kavárně, kdekoli, smích miprobodával bubínky a zůstával mi vězet v uších, rozléhal se mi uvnitř lebky po zby tek dne, uvízl tam, uvnitř lebky, v očích, pod rty -jako by smích existoval proti mně). Takže co? No já myslím, že se začal ohmatávat, prohmatával si kůži a ruce a nohy a ptáka, aby se ujistil, že to nebyl sen. Ani nemoh jít ven, na vzduch, vyvětrat si hlavu. Venku bylo počasí, že by psa nevyhnal (slyšel jsem bubnování deště 0 okenní tabulky, pršelo, pršelo celý leden). Snažil se ještě zabrat, ale svaly ho hrozně bolely a každopádně na to musel furt myslet. Vůbec nic nepoznával. Trochu jako když doufáš, že usneš a druhej den se probudíš jako někdo jinej, úplně proměněnej, až na to, že on si to teda nepřál a rozhodně ne takhle. A dokonce i když to nebylo skutečný (dokonce 1 když to nebylo skutečné). Dokonce když třeba viděl nějaký billboardy nebo reklamy na autobusech, víš co, takový ty fotky šťastnej ch rodinek, co siiídaj u baziénu, prostě takový to, co ti reklamy c-hrčj prodat jako štěstí, tak i u toho měl chuť sebrat nůž nebo, co já viní, klíč vytáhnout z kapsy, prostě něco, a rozškrábat jim obličeje (nejradši bych je podpálil). Že prej chtěl stáhnout co nejvíc lidí s sebou na dno (řekl jsem jí: šířit bolest). ftnkmi: Jávim, že to nedává smysl (myslel jsem si: Jak jen můžete, ale nejenom když jsem. je viděl se usmívat, neprovokoval mě jen úsměv, řekl jsem jf, že jsem ve tvářích druhých lidí nesnesl ani neštěstí,, jako by bylo méně autentické, méně pravdivé, méně hluboké, méně skutečné než to moje). Jako taky je fakt, že nám hodně takovejch po-dobnejch historek povídala máma. Takže třeba tak reagoval proto, že o tom mluvila furt dokola, když ještě bydlel s náma. Kdo ví. Jednou jakejsi strejc na dvojce vysvětloval, že kdybysme nikdy neslyšeli o lásce, tak bysme se možná vůbec neuměli zamilovat. No jo. Když si na to vzpomenu, řikám si: Přestaň čumět na tu bednu, holka, ničíš si mozkový buňky. Ale víš co. Stejně si občas vzpomenu. To bylo tehdy, jak začala uklízet u důchodců, ještě než jsem tě poznala. Jako nedá se říct, že by to nebyla práce budoucnosti, mládí netrvá věčně, že jo. Umejvala je a dávala jim léky, a když pak 28 29 ■k mm J-' byla zpátky doma, stěžovala si. Jako to mi věř, že se rvala jako lvice, aby tu práci mohla dělat. Ono tady pro ženský moc příležitostí není, zvlášť od tý doby, co továrna přestala nabírat, všecko jde do kytek a taky se řiká, že brzo zavře úplně." A nejen to. Pro naši matku to bylo ještě složitější, než jak to Clara líčí, neměla totiž řidičský průkaz a musela čelit konkurenci mnoha dalších žen, jež o tuto práci usilovaly, zčásti proto, aby nosily domů peníze, a zčásti, aby se vymanily z moci manžela; tvrdě bojovala, aby ono zázrakem uvolněné místo získala, jezdila z úřadu na úřad, na kole, které si nechala speciálně kvůli tomu opravit, pečlivě se na to oblékala, stahovala si vlasy do culíku a líčila se o něco vlc a lépe než jiné dny, přestože to náš otec neměl rád a vyčítal jí to nebo jí to zakazoval: „Bez toho jseš mnohem hezčí", „Šminky jsou pro kurvy"; opakovaně se na úřady vracela a klepala na dveře, vracela se znovu a znovu, i když ji odmítli nebo cítila, že jí situace uniká, že jí proklouzává mezi prsty, vracela se, aby jim předvedla své odhodlání, a i když pršelo či sněžilo, stále jezdila na tomtéž kole, sepisovala jeden motivační dopis za druhým a znepokojeně telefonovala, když nedostala odpověď. Dokázala to a, vykonávala tu práci několik let. Když se vracela domů, popisovala nám, jak staří lidé, u nichž pracovala, zřejmě působením jakéhosi živočišného pudu upadají do nepojmenovatelných stavů, jako by chtěli druhé potrestat za svou blížící se smrt nebo jako by fakt, že se na ně bude vzpomínat ve zlém, činil myšlenku na smrt přijatelnější; ničili, co jim přišlo pod ruku, strhávali ubrusy, rozšla-pávali suvenýry, nádobí rozbíjeli o zeď. „A takhle to šlo každej den. Ty báby kolem sebe každej den házely věcma, rámečkama, skleně-nejma koulema z Lurd, prostíráním, co si přivezly z prázdnin, rozkřáply a rozmajzly, co mohly, x^valy ja,k smyslů zbavený, takovej řev jsi v životě neslyšel a ani neuslyšíš, takovej ten řev, co ti pak zní v uších a nemůžeš se ho zbavit, jo a i ženský, který si celej život hrály na dámy a nosily nos nahoru, i takový, nemysli si, že jsou nějak lepší než ostatní, naopak to jsou ještě větší úchylačky, jeli-kož se konečně můžou odvázat a dělat, co si celej život odpíraly, takže krákoraly sprostý písničky, Až se ti zas postaví ten tvůj Franta a To jsem jedlou ojebal tři kurvy, no nic, no a jindy, když měly extra blbej den, tak si ulevovaly všude možně po baráku, máma mi to povídala, na kuchyňským 30 31 stole, na zemi, nasraly úplně všude a máma se za-tim vkleče snažila jim jakžtakž otřít tu povolenou a svrasklou kůži, seděly takhle na židli v obýváku a ona měla jen obyčejnou drsnou žínku a starej plastovej lavór, tak povolený těla měly, až to vypadalo, že z tý židle přetejkaj. A máma brečela, když se vracela po celým dni v práci. Nedávala to. Brečela nám na rameni: Představ si, stará Milardka všude nasrala a utřela se závěsama v jídelně, já už z toho nemůžu, dlouho už to takhle nevydržím, dlouho už to táhnout nebudu, povídala: Všude byly sračky, musela jsem to uklidit a to přitom smrad sraček nesnáším, víš, že mi sračky vždycky hrozně vadily, nejvíc ze všeho, nikdy jsem si na to nezvykla a a.ni nezvyknu, chtělo se mi zvracet a zadržovala jsem to, ale nebylo to snadný se tam nepoblejt, pak nenablejt navrch a tak dál a už tam v tom nezůstat - a my jsme jí říkali: Však přijdou vedra a budeš je mít z krku, to jí vždycky trochu spravilo náladu, no a takže Édouard - jako ne takhle moc, to bych přeháněla, to ne - ale prostě ještě dlouho po těch Vánocích dostával takovýdle záchvaty, takovoudle chuť stáhnout ostatní s sebou na dno, přesně jako ty báby, co se o ně starala máma. A ještě mi řek: Bylo to den ode dne horší, prej se nakonec rozhod zůstat doma, sám, a už 32 vůbec nikam nechodit - a co udělal? Zatáh rolety. Zabednil se. Zacpal si uši rukama a tlačil, hrozně na ně tlačil, aby neslyšel ani hlasy sousedů za zdí, nebo jak si vrátná povídá ňa dvorku." Vo dnech, kdy jsem byl klidnější, jsem si představoval, že oslovím neznámého člověka někde na veřejnosti, na chodníku nebo mezi regály v supermarketu, a odhalím mu celý svůj příběh, všechno mu řeknu. Ve svých představách jsem k němu přistoupil., neznámý sebou trhl a já začal mluvit, aniž. jsem. se představil, familiárně a nenucené, jako bych ho znal odjakživa, a to, co jsem mu říkal, bylo lak ošklivé, že mu nezbylo než zůstat stát a vyslechnout mě až do konce; poslouchal mě a já pozoroval jeho tvář. Trávil jsem spoustu času fantazírováním o tom, že to udělám. Claře jsem to neřekl, ale tato představa vrcholné nestoudnosti a podívané mě sytila několik týdnů. Nedokázal jsem o tom totiž přestat mluvit. V týdnu po Vánocích jsem. ten příběh vyprávěl většině svých přátel, ale nikoli jenom jim, nikoli výlučně; vyprávěl jsem jej i méně blízkým lidem, známým nebo takovým, s nimiž jsem mluvil jen několikrát, letmo, třeba jen na Facebooku. Rozčiloval jsem se, když se mi pak snažili odpovídat, 33 když projevovali přílišnou empatii nebo se pokoušeli to, co se stalo, rozebírat, jako když Didier a Geoffroy tvrdili, že Reda určitě nebylo jeho pravé jméno. Toužil jsem, aby to věděli všichni, ale chtěl jsem být jedinýmezi všemi, kdo rozpozná pravdu, a čím víc jsem to opakoval, čím víc jsem o tom mluvil, tím víc jsem v sobě utvrzoval pocit, že já sám jsem jediný, kdo doopravdy ví, v protikladu ktomu, co jsem u druhých považoval za směšnou naivitu. Při jakémkoli rozhovoru jsem zaváděl řeč na Redu, vracel jsem se k němu, všechno k němu vztahoval, jako by každé téma hovoru muselo logicky vyvolávat vzpomínku na něj. V prvním únorovém týdnu - jen měsíc a něco po Vánocích - jsem se setkal se spisovatelem, který mi nedlouho předtím napsal a navrhl, že spolu poobědváme. Neznal jsem ho, ale pozvání jsem přijal a věděl jsem, proč jsem je přijal. Chtěl, abych napsal jakýsi text pro speciální číslo literárního časopisu, kterývedl (o několik dní později jsem mu odevzdal z pochopitelných důvodů velice špatný text), a já se i tentokrát choval stejně jako už několikrát předtím. V těch dnech jsem nebyl schopen ovládat svou mluvu. Spisovatel vešel do restaurace, kde jsem na něj čekal a už jsem se nedočkavostí vrtěl na židli a nutkavě mačkal gumu ■ niikrotužky, jež se mi bůhvíproč válelavkapse; posadil se, svlékl si flanelový kabát a podal mi ruku, a jen co se usadil, už mě rty svrběly touhou povědětmu o Vánocích. Pomyslel jsem si: Ne, přece jen o tom nemůžeš míuuit hned. Počkej chvíli. Teď ne. Aspoň ze zdvořilostí. Počkej chvíli. Aspoň se tvař, Ěe mluvíš o něčem jiném. Venku se modravá šeď oblohy odrážela na fasádách domů, pamatuji si to ne snad proto, že bych se zajímal o oblohu, ale proto, že jsem neposlouchal a roztržitě a znuděně vyhlížel ven, pokud jsem neměl slovo já. (Prohodili jsme spolu několik vět a já asi deset minut zadržoval dech, překypoval jsem, cítil jsem, jak mi Redovo jméno přetéká ze rtů. Ovládal jsem se, předstíral jsem konverzaci typickou pro setkání tohoto typu, hrál jsem svou roli, vyptával se ho na práci, na jeho knihy, projekty, ale neposlouchal jsem ho. Nenaslouchal jsem ničemu. Odpovídal jsem, když se mě ptal na totéž, ale vlastní odpovědi jsem neposlouchal o nic víc než ty jeho; uklidnit se bylo tím těžší, že ve všem, co říkal on i co jsem říkal v odpověď na jeho otázky já, ve všech jeho postřezích jsem viděl skryté vý zvy, abych vylíčil Vánoce. Chci tím říct, že jsem nacházel souvislosti všude, že veškeré mé vnímání, a. tedy i přijímání skutečnosti byly podmíněny 34 35 Redou. Mluvil jsem s neustálou obavou, ra\ slova Reda nebo Vánoce vyklouznou proti mé vůli A pak jsem promluvil. Usoudil jsem, že nadešla správná chvíle. Pomyslel jsem si: Už jsem .se i frčel dost dlouho, teď už sis vydobyl právo promluvit a udělal jsem to, na co jsem čekal od chvíle, kdy ve šel do restaurace: uzurpoval jsem si slovo, po rP lou dobu oběda jsem mluvil jen já a on už nijt>kl vůbec nic až na krátké komentáře, jež vypor -i., mezi sousty a jež ještě přiživovaly můj triumi ,., i je strašné. Taková hrůza. Proboha" ald. Po jídle jsem ho požádal, aby to nikomu neříkal; ost jíně 1 jsem sám nechápal, proč jsem mu to všechno vy ' právěl, jemu, cizímu člověku, jak jsem se mohl za chovat tak nemístně a neomaleně, uznával jsem i to a také jsem se za to omluvil, pokaždé jsem sp i za to omlouval. Podle tohoto vzorce jsem ťu npuval, mluvil a jednal celé týdny následující po útoku. Bezhlavé chrlení slov začalo už v tieniornii-i Zhruba hodinu nebo dvě po Redově odchod u 1 s-em utíkal na nedalekou pohotovost, abych si nechal předepsat PEP, preventivní zaléčení kvůli riziku HIV. Nemocnice byla ráno 25. prosince skoro lidu prázdná; po čekárně pohotovosti přcHvizel a tam bezdomovec. Na nic nečekal, sc.hov.iv íl se on sta10' padl mé 1 Hulvát gky t kárne, na K se odi'á- "-. d zimou. Když jsem se posadil několik metrů i- Ä.,vf mi' Veselé Vánoce, pane." Tahle ne-od ní) ř* Kl m>' " _ .„4 Mouka, v těchto místech a po tom, co se nepravděpodobná, mě rozesmála. Pře-Dláznivý, nepotlačitelný smích, hlučný, r smích, jenž se rozléhal po prázdné češi vzpomínám, strašlivý smích, který 1 od stěn, svíjel jsem se, držel se oběma ibl: i'M.i ' břicho, nemohl jsem dýchat a mezi dv^-m:) výbuchy smíchu jsem udýchaně odpovedal: „Děkuji, děkuji, pane, veselé Vánoce i vám." í*ť»i, Li i -m». Nikdo však nepřicházel. Dál jsem seděl na svém místě. Připadal jsem si jako kom-paríi v cizí rii příběhu. Zarytě jsem se snažil představovat si ne snad, že se nic nestalo - jak bych si jennéco taliového mohl myslet -, ale že se to stalo někomu jinému a já tu scénu pozoroval zvenčí; pomyslel j^mmilkMc posedlost máš z toho. To proto si tak umanutě kladeš otázku, co by si dítě, jímž jsi byl, pomyslelo o dospělém, kterým ses stal. fiíkaljsem si: To proto, že máš odjakživa pocit, že i,e tvůj životmdehráívně tebe, navzdory tobě, že ho sleduje^,jak se utváří opodál a nepodobá se ti. *Nejenom dnes. Když jsi byl malý a rodiče tě brali do supermarketu, sledoval jsi kolemjdoucí s jejich vozíky. Zíral jsi na ně, bůhvíodkud se tahle tvoje mánie vzala, zíral j si na jejich oblečení, na to, jak chodí, a říkal sis: Prosím, ať jsem takový, prosím, ať nejsem takový. A nikdy by tě nenapadlo, Ěe se staneš tím, čím jsi teď. Nikdy. Ani by tě nenapadlo to nechtít. Natahoval j sem krk a snažil se nahlédnout dó ' kulatých okének, jež obkličovala čekárnu, abych í se nějak zaměstnal. Cas se vlekl. Čekal jsem, že se některé ze zabezpečených dveří otevřou, čekal jsem, že se objeví lékař, kašlal jsem, popotahoval, opakovaně jsem mačkal červený knoflík malého zvonku umístěného na pultu příjmu a po dvaceti či třiceti minutách čekání konečně přišel ošetřovatel. V tu chvíli začalo ono bláznivé chrlení slov : Tehdy se projevilo poprvé. Už tak jsem se musel držet, abych o tom nezačal mluvit s očividně opi- :{ lým bezdomovcem, poté co mi popřál Veselé Vánoce, abych neopáčil, že to, co mi říká, je dost ironické, vzhledem k tomu, že jsem 25. prosince i v nemocnici, a ne někde jinde, úplně stejně jako on, abych mu nezačal vyprávět, co mě na pohotovost přivedlo. Tentokrát jsem se neudržel a ošetřovateli, který chtěl vědět, najaké oddělení mě má ii poslat - když nad tím tak přemýšlím, možná to J nebyl ošetřovatel, ale vrátný nebo recepční nebo ; telefonista na příjmu jsem pověděl všechno. Nezadržoval jsem pláč. Nesnažil jsem se jej zadržet, byl jsem přesvědčený, že když nebudu plakat, neuvěří mi. Nebyly to falešné slzy, cítil jsem skutečnou bolest, ale věděl jsem, že chci-li mít šanci působit důvěryhodně, musím se vpasovat Uo sve role. Vznikla z toho úzkost, jež v následujících dnech, ieště vzrostla. Později, vjiné nemocnici, zůstal můj hlas přes veškeré odhodlání lékaře dojmout, aby mě pochopil a uvěřil mi, monotónní a kovový, mluvil jsem chladně a s odstupem, mé oči zůstaly suché. Příliš jsem plakal, už mi neubývaly slzy. Musíš brečet, jinak ti neuvěří, pomyslel jsem si, musíš brečet. Mé oči se proměnily v oči cizího člověka. Snažil jsem se. Nutil jsem se vyť.ačjt několik slz, soustředil jsem se na představy Redy, jeho tváře, revolveru, jen aby slzy začaly téct, nic však nepomáhalo, netekly, snažil jsem se bezúspěšně, slzy se netvořily, nehrnuly se k okrajům očí, můj pohled zůstával zoufale suchý, byl jsem stále stejně vyrovnaný, jako když jsem přišel, a lékař skrytý za brýlemi pokyvoval hlavou, brýle mu klouzaly po nose. Povolal jsem na pomoc další scény ze svého života. Vybavoval jsem si jiné těžké vzpomínky, ty nejsmutnější a nejbolestnější, abych přivolal 38 39 slzy. Vzpomínal j sem, j ak j sem se dověděl o sm rtj Dimitriho. Didier mi volal uprostřed noci, alby mě o jeho smrti zpravil, toho večera jsem se procházel, byl a. tma, já byl sám a telefon mi nejdřív zazvonil a za ■ vibroval v kapse. Byl to Didier, poslal mi zprávu s textem: „Můžu ti zavolat?" a já se bál nejhorsího, obvykle se mě neptal, jestli mi může zavolat, rov-: nou volal, bál jsem se, že se něco vážného pŕiho j dilo Geoffroyovi, nějaká nehoda, snažil jsem se zaplašit představu jeho těla nataženého na no sítkách, takový obraz mi totiž hned naskočil, napsal jsem: „Ano, samozřejmě" a už v tu chvíli j sem í se chvěl, prsty mi klouzaly a klopýtaly po displeji, j Mobil zazvonil podruhé, zaváhal jsem a Didier ■ mi vyrovnaným i nepevným hlasem, nepevným f právě z přemíry onoho nuceného, nepřirozeného klidu, sdělil, že Dimitri, který jel na nějaké důležité jednání daleko od Paříže a s nímž jsem si o několik hodin dřív volal, zemřel. Pokoušel jsem se vyvolat příval slz, abych lé káře přesvědčil o svých slovech, ale událost už byla příliš vzdálená, už se mě nedotýkala. Nutil jsem se k slzám, a on zůstával skeptický, myslel ;í jsem si, že působení těchto protichůdných sil vtu- % též chvíli nám pomůže dosáhnout pravdy, čiji spíš ; ■ obnovit, že pravda tkví právě v tomto setkání, že se /.rodí z napětí: udělal jsem, co bylo v mých silách, abych se rozplakal, ale neuspěl jsem. Stál jsem tedy před ošetřovatelem v první nemocnici, toho večera jsem plakal bez problémů. ITjistil mě: „Někdo se vám hned bude věnovat, sám vám toog nepomůžu," a já musel zadusit touhu zarvat: „Vy to asi nechápete." Konečně přišla zdravotní sestra. Když ke mně přistoupila a zeptala se, co mě tam přivádí, dal jsem se do řeči, mluvil jsem, mluvil. Teď už je to za mnou. Mé chování se změnilo. Moje vule všechno vypovědět postupně přerostla v trvalé vyčerpání, lhostejnou únavu. Jsem u konce s dechem a právě tento stav mě přiměl nasednout do vlaku a přijet ke Claře. Zůstává mi několik strachů, jež se čas od času vynoří, a já se je snažím nepojmenovávat. Třeba ten, o němž jsem jí vyprávěl včera, když jsme se vrátili z procházky po lese. Řekl jsem jí, že mě od minulých Vá.noc pronásleduje historka, kterou jsem slyšel od Cyrila, už ani nevím kdy, ale to je jedno, příběh I idí, kteří se domnívali nebo dověděli, že se nakazili AIDS, v době, kdy se tato nemoc nově objevila a neexistoval na ni lék. Cyril kráčel vedle 40 41 mě. Žádný lék tehdy ještě neexistoval, vyprávěl, a když si lidé mysleli nebo věděli, že jsou nakažení, očekávali, že brzy zemřou, a někteří z nich; a bylo jich víc, než by člověk čekal, proto se vším sekli, aby si užili zbývající čas, těch posledních pár chvilek, jak předpokládali. Když mi to Cyril říkal, vraceli jsme se zrovna z nějakého večírku, vzpomínám si, že byl večer, šel po mém boku a vedl kolo. Všeho nechali; vzhledem k jistotě smrti skončili se vším, čemu se doposud vlastně jen podrobovali, o čem si mysleli, že to prožívají, dokud jim blízkost smrti neodhalila, že se tomu pouze podrobují. Nechali práce, utekli z bytu, zanechali sportovních a kulturních aktivit, vykašlali se na některé skupiny přátel, už nikdy se nehodlali vystavovat ničemu z toho, co se jim teď jevilo jako omezení, od těch nejjednodušších věcí: rozhodli se nenastavovat si na ráno budík, nepokoušet se přestat kouřit nebo pít, nestýkat se s lidmi, které nemají doopravdy rádi, ale stýkají se s nimi, aniž pořádně vědí proč, nepodávat ruku těm, kteří je celkem vzato odpuzují, nepodřizovat se rituá lům diplomů a společenského uznání, nehlídat si jídelníček, nepracovat pro druhé, nenechat se ničit a využívat, nevěřit tomu, co jim druzí předkládají jako život, zkrátka už se nepodřizoval imperativům,jež byly v rozporu s jejich instinkty, jenže se přihodilo, že někteří z nich nezemřeli; určitý počet těchto lidí očekávajících smrt tákří-kajíc zázrakem přežil. Dokonale se na smrt připravili, ale ona si pro ně nepřišla. Jak dodal Cyril, háček byl jen v tom, že po těchto rázných krocích hej přeživší úž nikdy nedokázali vrátit k takzvaně normálnímu životu. Nikdy už se jim nepodařilo vrátit do práce, nastěhovat do bytu, nezačali ví-dat ty, které už vidět nechtěli. A od té doby, přiznal jsem Claře, se bojím, že budu reagovat stejně jako tito lidé, od chvíle, kdy jsem onoho večera s Redou pocítil .jistotu, že zemřu, mám strach, že už neuvěřím, že už neuvěřím ničemu a absurditám svého života budu čelit jen jinými absurditami: venkov, odpočinek, prostý život, samota, čtení, voda, potok, nebo i: zvířata, kurník, oheň, protože možná to není nic jiného, nic jiného než stavění absurdit proti absurditám; a pomyslel jsem si: A tento pobyt u Clary je tvoje prohra. 42 43 Tři Nadechne se. Říká, že jsem zaparkoval kolo asi tři sta nebo čtyři sta metrů od domu, na opačné straně Pláce de la République. Chtěl jsem ho odložit trochu dál než obvykle, abych se kousek prosel a nechal částečně vyprchat alkohol, který jsem vypil s Didierem a Geoffroyem. Nebyl jsem opilý Vypil jsem o něco víc než obvykle, protože byly Vánoce, snad jednu nebo dvě lahve vína, už nevím přesně, ale opilý jsem nebyl. Pod paží jsem si nesl dárky, dvě knihy Clauda Simona s auloro vým věnováním Didierovi, jenž mi je právě da.ro val, a jeden díl Nietzschových Sebraných spisů,-který Geoffroy koupil v knihkupectví Gallimard na Boulevard Raspail; obsahoval, jak si vzpomínám, Ecce Horno a několik dalších děl a byl zabalený do přírodního balicího papíru. „Takže bych se klidně vsadila, že ty knížky držel správně otočený, aby byly dobře vidět obálky každej si m°h prohlídnout, co čte - víš, jak to lidi dělaj. A hlavně - a k tomu jsem se chtěla dostat: - si jsem jistá, že si za chůze, jak šel po ulici, fikal něco jako: Mám to ale za sebou pěknej kus cesty, no přesně, pěknej kus cesty. A že si tu svoji větu sám pro sebe hezky opakoval: Mám za sebou pěknej kus cesty, a u toho se, co já vim, nejspíš srovnával se svojí minulostí, a navíc - on je tím totiž pósedlej, jsem si všimla, jak od začátku, co je tadý se mnou, nemluví o ničem jiným - se srovnávats klukama z vesnice, s těma, co s nimav dospívání zevloval na autobusový zastávce." Říká, žc nás vídala jezdit na kole na náměstí před radnicí, někdy i ve třech na jednom kole, já sedě! na řídítkách, zatímco někdo další vestoje šlapal a třetí seděl v sedle, a jezdili jsme kolem dokola po náměstí, objížděli jsme památník padlých v první světové válce, říká, že tíha tří lidí soustředěná na jednom kole nám neumožňovala zrychlit a duše byly pod naší vahou neustále napjaté k prasknutí. Strážníci nás zastavovali, ale my pak na kolo vždycky zase vylezli, a když tamtu dy procházela a viděla nás na náměstí, volala: „Hej, smradí, vypadáte jak žáby na špejli!" Říká, že jsem dčlal, že neslyším, viděla však, jak moje nehybná tvá.ř mění výraz. Říká: „Jsem jim totiž 44 45 chtěla ukázat, že nejsem jako jiný holky, že se nedám, že já si nenechám srát na hlavu. Hlavně musíš kousnout dřív než oni. S klukama je to takhle jednoduchý. Počítá se prostě první rána,; Musíš začít. Když kousneš jako první, nechaj tě na pokoji." Říká, že když mi bylo třináct nebo čtrnáct, viděla, jak jsme vyměnili náměstí za autobusovou zastávku. Vysedávali jsme tam dlouho do noci a pili pastiš a whisky z plastových kelímků, o několik metrů dál jsme nechávali stát auto s otevřeným kufrem, z něhož jsme si pouštěli hudbu (soused Brian byl starší než já, měl řidičák a auto). „Takže na tydle kluky určitě často vzpomíná. Jednou to i přiznal a já si pomyslela: A je to tady, ty spratku, konečně řikáš věci tak, jak jsou, na rovinu, no jen do toho. Jen to vybal. Mě to teda nepřekvapilo. Jednou mí řek, že když přijede na vesnici a jde pozdravit starý kámoše, ty, co s nima tehda zevlil na zastávce, jak jsem ti říkala, když je pak po deseti, letech s nima, tak neví. Neví, jestli je mnohem starší nebo mnohem mladší než oni -On tvrdí, že člověk nikdy nezná svůj věk protože když je tady vidí, jak už vozej kočárky a maj rodiny a závazky nebo si stavěj ve vedlejší vesnici barák, všecky ty dospělácký věci, a on je zatim ještě furt há škole, tak se mu zdá, že mu je najednou o dvacet míň, i když jsou úplně stejně starý, protože on tiic z toho nemá, ani dům, ani ženskou samozřejmě, tu ani jen tak mít nebude, ani auto, ani děcko, připadá mu to vzdálený a přijde mu, že má ještě spoustu času na bezstarostnej život, jak se řiká - a pak na ně kouká a vidí, jak do těch svejch dospělejch životů už navždycky zabředli, a řiká si: Najednou je mi o dvacet míň než jim. No a jindy je to zas přesně naopak. Protože když na ně kouká a teď si všimne, že nosej furt fiftejný oblečení, jako když si hráli jako kluci, furt ty stejný teplákovky Airness, co Édouard taky zbožňoval a nosil, ty stejný falešný Louis Vuitton tašky přes rameno za patnáct babek, a že furt trávěj čas stejně jako dřív - i když maj děcka, copak ty na tom něco změněj? To tak. Furt se schá zej jako dřív, možná už ne na autobusový zastávce, ale v tom baráku, co si nechali postavit, furt pijou ty samý piva Kcenigsbier a u toho dělaj ty samý vtípky: Dyť to není pivo, ale oslí chcanky, nebo: Kdo je savec, ten nasává, aspoň v tom s nima člověk musí souhlasit, oni totiž nepijoii, neuměj to a niMy neuměli, místo toho nasávaj, srkaj, myslej si, jaký nejsou chlapi, ale neuměj se ani pořádně napít, anebo dělaj o víkendu furt to samý, buď se 46 47 bavěj o holkách, a to je ještě silný slovo, protoži--1 jsou tak nadržený, že před ně postavíš ovci s rtěnkou na hubě a oni maj dost, nebo závoděj, teď už ne na skútrech, ale v autech, když už maj všichni řidičák, ale dyť jakej je v tom rozdíl, akorát to ma o dvě kola víc, nebo si v garáži tuněj teď už ne skútr, ale auto, což ale vyjde nastejno... - no, takže Édouard když si uvědomí, že tohle všecko je furt! jako dřív, tak má zas úplně opačnej pocit, jak mi; řek, úplně opačnej. Že to oni nevyrostli. No přesně tak. A že teď je zase jemu o dvacet víc a najednou je hrozně starej, o dvacet let starší, i když je jim S úplně stejně. Řek mi: Připadám si starej, prej, Já se i stydím za svý tělo, když je vidim. Připadá mu, že má tělo jako staroch, a závidí, jasně že závidí -to je jediný, co umí, závidět takže když je po i tká venku, narovná se a dává si pozor, jak chodi, a kouká na sebe, jak se odráží v autech, jelikož i vidí, že ve srovnání s nima chodí jak dědek. Snaží se, aby ta jeho chůze působila mladší. Noa po každý když sem přijede - jako že často sem nejezdi, bůh ví, co jsme mu udělali -, pokaždý když přijede, tak řiká, že se kvůli tomu všemu nedovede rozhodnout, jestli mu je o dvacet víc nebo o dva cet míň než klukům, co s nima vyrůstal. Jeden den si řiká: Je mi o dvacet víc, a druhej den zas: Jc mi ; o dvacet; míň. Takže proto tvrdí, že člověk nikdy ! nezná svůj včk. kžc šel a já bych dala ruku do ohně, že si ři-I,- | [ám za sebou pěknej kus cesty. Jasně že když ~i i il á todle, tak musí mít na mysli i mě. Není dů- ' vod, r roč bymč měl vynechat. Proč jako. A ujišťuje Sf, a myslí si: Už nejsem jako ona, už mám něco .-a sebou. Mám za sebou pěknej kus cesty. A mě to ničí* že si takový věci může myslet." | .iď už se vůbec nehýbám, abych mohl poslouchat dál. a nevím, jestli se mi daří za dveřmi setrvávat ; bez hnutí díky svým schopnostem a soustředění, a" anebo jestli se za to, co říká, tolik stydím a tolik ; meto zraňuje, že jsem z toho ochromený, nehybný ; a ztuhlý jako ty dveře přede mnou. „Aleneber to špatně. Já ho z ničeho neobviňujú, to nenížádný vyčítání. Už jsem na světě dost dlouho, abych věděla, že takový myšlenky má občas každej. Kdo mi bude tvrdit, že takhle nikdy neuvažo-val, ten jo u nič lhář. Však i já někdy vzpomínám. Hezky si na to sednu v klidu do koutku a vzpomínám si na starý kámoše. Sedím sama v koutku, myslim na ně a řikám si: Nejsi na tom tak zle, holka.. A řikám si, že vlastně nejčastějc myslim na 48 49 lidi, co jsem je nejvíc nesnášela a před kterejma jsem nejvíc chtěla utýct. Je to tak. Takže já fakt věřim, že to tak má každej. Člověk si řiká: Uf, už nejsem jako oni. Jdu správným směrem, jen tak dál. No, zkrátka šel po ulici." O té večeři jsem jí neřekl víc prostě proto, že jsem na ni měl jen útržkovité vzpomínky. Viděl jsem nás s Geoffroyem, jak kráčíme ulicí mezi vánočním osvětlením, nad hlavami máme červené a modré ; žárovičky, špičky uší nám bolestivě mrznou ve větru. Obklopovali nás lidé obtížení taškami, viděl jsem už jen tašky, jež nahrazovaly těla, jít po chodníku bylo namáhavé, náročné, neslyšel jsem hlasy, nýbrž jen ozvěny, útržky, a ten dav v pohybu se mi líbil, se svou neohrabanou chůzí jsem šlapal kolemjdoucím na nohy a smáli jsme se. Pak další'.. obraz: Proplétáme se mezi lidmi, vklouzáváme do přetopeného obchodu, abychom nakoupili koláče. Vedro interiéru se nám přilepilo na tváře í jako druhá, rozpálená kůže, pod níž zůstávala studená kůže studená. Pak další obraz: Je tu Di-dier, najednou jsme tři. Sedíme. Od výjevu z ulice uběhla asi hodina. Otevírám láhev vína. Když Di ř dier uslyší mlasknutí korkového špuntu, prohlásí ■ se smíchem: „Někdo mě volá!", ten obrat jsem ho 50 naučil já, také se směju, smích se tříští, Geoffroy nám nabírá díly zeleninového koláče. Dáváme se do jídla. Pak stojím, večeře je skoro u konce, dívám se na drobečky roztroušené po prázdných talířích, Dídier mi podává jednu z knih, které pro mě má, jsem dojatý, čtu nahlas první slova: „Těžká celá oděhá v černém hlavu zahalenou černým šátkem přešla opuštěnou pláž na okraji si sedla do pisku." Geoffroy mě žádá, abych četl dál, povzbudit) mě, říká mi, že čtu hezky. Nevzpomínám si, jestli jsem opravdu četl dál nebo ne. Pak kniha z mého zorného pole mizí, nevím, kde je, dívám se na obrazovku počítače, počítač je zapnutý a linou ge z něj písně, operní árie, nevím už, co to bylo, snad Massenet, Werther umírá, pak něco dalšího, pak ještě něco dalšího, a vtom jíme dezert, každý držíme sklenku a zpíváme, zpíváme, známe árie zpaměti. Už nejsme v téže místnosti jako na začátku večera, teďse zády opíráme o polštáře, v ložnici. Apak, konečně, o dvě hodiny později, mi vítr sviští v uších, kolem mě ubíhají stromy, míhají se pouliční lampy, ulice jsou prázdné. Zaparkuji kolo na opačné straně Pláce de la République, abych se troch u prošel. SI Čtyři Pláce de la République zrovna rekonstruovali a celá jeho plocha byla pokrytá blátem či spíše byla blátem, ničím jiným, vozovky byly rozebrané a čekaly, až dělníci prostor zalijí cementem a po \ kryjí betonovými dlaždicemi, aby se náměstí stalo pěší zónou, a já se každý den špinil, když jsem l tudy procházel, domů jsem se vracel s okraji kíil hot potřísněnými písčitou hlínou. Nebylo to hnědé, skoro načervenalé bláto, které jsem poznal v děl ství na vesnici, bláto, jež vydává vůni čerstvé oř | nice, lesklé jako keramická hlína, bláto, které byl si člověk klidně rozmazal po obličeji, jak zdravě, dobrodějně působí, ale sedavé, strohé a hrudko vité bláto, typické pro městská staveniště. Na náměstí stály jeřáby, obrovské a připomí nající odpočívající kostry, a všude zelené oceloi é bariéry bránící v přístupu do míst, kde probíhaly práce, už od prvního dne celé polepené politickými plakáty - stále vidím tento: „Nedoplácejme na je-"ich krizi, svrhněme kapitalismus" -, reklamami ;, ii Doutávkami na divadelní představení, vyznačovaly hranici mezi prostorem, kde již rekonstrukce probíhala, a tím, kde teprve probíhat bude. Tiikže: je Štědrý večer, kráčím tmou, přechá-i !• i chaotické Pláce de la République, boty zablácené a lemy kalhot, potřísněné sedavými stříkanci a ka pičkami, jako by jakýsi špinavý déšť padal nikoli z nebe, nýbrž ze země, podpaží Nietzscheho a Simona. Zničehonic jsem za sebou zaslechl něj aký zvuk. Nereagoval jsem. Pokračoval j sem v chůzi. Ani jsem se neotočil. Nenutil jsem se neotáčet se, ale neudělal jsem to. Rytmus kroků za mnou se zrychlil, zahustil, přiblížil, dokonale jsem si uvědomoval, že se přibližují, ale nepovažoval je za něco, co se ině týká, a teprve když mě dostihl, jsem pochopil, že to jeho kroky se blížily a zrychlovaly, že za mnou utíkal. Řekl první větu: „Čau! Co že neslavíš Vánoce?" R,eda se usmíval. Zastavil se po mé pravici a udýchaně přešel do kroku. Viděl jsem jen polovinu jeho úsměvu a polovinu tváře, druhá polovina byla ve stínu, pohlcená, vsáknutá tmou. Zeptal se mě podruhé, proč neslavím Vánoce, co 52 S3 v tuhle hodinu dělám na ulici - a Claře jsem řek], že se mi líbilo, jak zněl jeho dech, že jsem měl chuť chytit jej do dlaní a rozetřít si ho po obliěeji. A přece jsem mu úsměv neoplatil. Neodpovídám, kráčím se sklopenou hlavou a vyhýbám se očima tomu polovičnímu obličeji, chci si přečíst první stránky knih, které jsem dostal od Didiera a Geoffroye, tak prosté to je. Přikázal jsem nohám, aby přidaly do kroku. Mlčeljsem. Jeho krása mnou otřásla - Clara mi řekla: „Aby | se člověku líbil něčí dech, to už musí být něco." Bylj sem však rozhodnutý vrátit se domii a spá.t, navzdory jeho kráse ajeho dechu, slíbil jsem si, že se vrátím, a abych odolal, soustředil jsem se na i knihy, které jsem držel v pravé ruce. Věděl jsem, že dlouho vzdorovat nedokážu. Fungovalo to po | několik metrů, dařilo se mi jej ignorovat, ale ramenem jsem se dotýkal jeho, zpod jeho bot mi na £ kalhoty stříkalo šedé bláto; a já nic neříkal (Nietzsche, Simon, Nietzsche, Simon). Zeptal se:,,Tak ;í ty se mnou nechceš mluvit?" Líčil jsem své vzpomínky dvěma policistům, ženě a muži, kteří oba zaujali místo proti mně: on seděl u počítače, ona mu stála za zády. Od setkání s Redou neuběhlo ani čtyřiadvacet hodin. 54 Výslech zrovna začal, zatím jsem nevěděl, jak se bude vyvíjet. Ještě jsem netušil, jak moc se budu nenávidět za to, že jsem na komisařství šel. Každopádně už mě nemohla zachránit ani lítost. Došlo mi to, když jsem později, pod vlivem únavy a toho, jaký spád věci nabraly, vyšetřovate lům řekl, že výpovědi lituji a přeji si všeho nechat a vrátit sc domů. Policista se uchechtl. Nebyl to zlomyslný smích, spíš onen druh smíchu, jakým re águjeme na nesmysl pronesený dítětem. Uklidnil se, odkašlal si a prohlásil: „Teď už to ale nezáleží na vás, pane, je mi líto. Teď už j e to v rukou sprave dlnosti." Toho večera jsem nechápal, jak mi moje vyprávění mohlo přestat patřit (znamenalo to, že jsem ze svého příběhu současně vyloučený i násilně do něj začleněný, jelikož mě o tom neustále nutili mluvit, a tedy že začlenění je podmínkou vyloučení, že jsou jednou a touže věcí, a že vyloučení možná dokonce předchází začlenění, nebo přinejmenším, že mi samotné vyloučení, jako první, co mi přišlo na mysl, ukázalo osud, v němž jsem začleněn, příběh, z nějž už nemám právo vystoupit). Po příchodu na komisařství jsem naopak cítil úlevu, že mohu mluvit. Oba policisté mě přijali soucitně, neřkuli něžně; často jsem ztrácel nit, říkal jsem, co mi přišlo na jazyk, vypouštěl 15 věty, jež v tomto kontextu nedávaly smysl, ze směšňoval jsem se, formuloval hloupá dlouhá souvětí, nestále se vracel k tomu samému, k témuž okamžiku té noci, jejž jsem opakoval jiným i ■■ slovy, s jinou intonací, jako bych se snažil do brat pravdy: „Zvenčí to určitě musel být podivnj pohled, jak tam Reda nehybně stál, musel vypu dat, že má nohy privarené k podlaze a zpevněné ocelovými pruty zavrtanými několik metrů pod f zem, a já před ním seděl, zatímco mě škrtil šálou a vlna skřípala, když mi tiskla krk, takovým tím skřípotem, ze kterého běhá mráz po zádech, neměl jsem jinou možnost než zůstat sedět v tó J poloze a zmítat se jako žížala uvězněná pod botou, kroutil jsem se všemi směry, kroutil se, šil jsem sebou." Policista sedící proti mně se diva 1,1 jak mluvím. Neposlouchal, díval se, jak mluvím. Zvedl prsty z klávesnice počítače, na němž zapisoval výpověď. Dělal dlouhé pauzy. V tu chvíli jsem pochopil, že jeho moc je především mocí nad časem; mohl výslech protahovat, mohl ho ;| ukončit, nechat ho stagnovat a znehybnět v zámlkách, mohl mě zpovídat, popohánět nebo mé | najednou, aniž bych věděl či chápal proč, při mět, abych zpomalil. Požádal mě, abych mu vylíčil fakta - řekl: úplně všechno, nic nevynechejte, každou minutu, každou slovní výměnu; každičká éta kterou mi Reda řekl, i ta zdánlivě nejbez-význainnčjší, může napomoci jeho dopadení a zadržení (právě v těchto na první pohled bezvýznamných detailech, dodal, se nejčastěji skrývají nejzásadnější indicie pro vyšetřování, tedy v informacích, jež nepřivyklý a neodborný pohled zavrhuje, odsuzuje k nicotě, neexistenci). Položil mi otázku: „A vy jste si pozval domů úplně cizího člověka, takhle uprostřed noci?" Odpověděl jsem: „Víte, to dělá každý..." a on ironicky namítl: „Každý?" posměvačným, sarkastickým tónem. Nebyla to otázka. Samozřejmě se mě neptal, jestli se takto chová nebo nechová každý, dával mi najevo, že to nedělá nikdo. Nebo aspoň rozhodně ne každý. A já konečně řekl: „Myslel jsem lidi jako já,..." Chystal se říct něco jiného: „Dobře, dle nejsem si jist...", když se ozvalo: „Přestaňte!". Zena stojící vedle přikázala kolegovi ťukajícímu do klávesnice, aby toho nechal. Oba jsme sebou trhli. Její Přestaňte přišlo náhle, znělo agresivně a přitom pobaveně, jako by situace došla až tak daleko, že už se z bezradnosti a vyčerpání v pozdní noční hodinu, kdy málem šílela z toho štiplavého, surového světla zářivek, pachu čisticích prostředků a vrnění počítačů, s rozcuchanými 57 f r vlasy a černými, hlubokými kruhy pod očima, nemohla bránit jinak než trochou výsměchu. Řekla, nám, ať začneme znovu od začátku; ne-; můžeme postupovat takto, mlít pátý přes devátý -a já si vzpomínám, jak se zatvářila, když říkala pátý přes devátý. Bylo potřeba vše ještě jednou zopakovat. „Popořádku." Stále upírám oči na dveře, abych udržel pozornost a neprozradil se. Studuji hnědé, zahýba.-jící linky a rýhy, jež protkávají béžovou masu 1 dřeva. Hledám ty, kterým se daří uniknout z plochy dveří, takové, co vedou ze středu až k okra- i jům, kde mizí. Clara řiká manželovi, že se mě Reda zeptal, 1 jestli se nakonec rozmluvím. Neodpovídal jsem* f ale bylo jasné, že mé mlčení jen stvrzuje neschopnost odmítnout. Slyšel jsem, jak mu úsměv mění tón hlasu, ale ještě jsem se k němu neobrátil, nebo jen prchavě, co nejnenápadněji, dál jsem í mu unikal a myslel jsem si: Nietzsche, Simon, Nie-tzsche, Simon, Nietzsche, Simon. O několik desítek metrů dál jsem podlehl. „Nevydržel to a dal se s ním do řeči." Nalhá val jsem si, že mu odpovídám, aby mě nechal být, aby mě nechal samotného, ale dobře jsem věděl, rř že to, co řeknu, ať už to bude cokoli, naopak pod- nití rozhovor. Rek mu, že jde ze štědrovečerní večeře a že se potřebuje vyspat." A mé odmítnutí fungovalo. Naléhal, přesně tak, jak jsem předpokládal a jak jsem si přál: „Já jsem Reda, nechceš se seznámit? Jenom si někde dát skleničku nebo si ubalit brko, co rfícáá? Třeba..." Řekl jsem mu, že drogy neberu. Ani ťo ho neodradilo, nevzdával se: „No tak si je nom promluvíme... Jak se jmenuješ?" Po napom enutí j sem se snažil rozhovor policii po pisovat co nejspořádaněji, ale muž u pracovního stolu mé každou chvíli přerušoval, neustále: „Ale jste Si jistý, že měl pistoli? Protože to na věci hodně mění, jes-..." Obracel jsem se k jeho kolegyni, aby mi pomohla. Volal jsem ji očima na pomoc. Nezasáhla, hned a on pokračoval: „A pak, znásilnění, to je vážná věc, někdy je to horší než smrt." Poslouchám ji. „Takže Reda nadhodí, že si daj drinkuÉdouarda doma,aby se jako seznámili, samozřejmě mu bylo jasný, že Édouard tam někde bydlí, nebyl blbej, určité to hned poznal z jeho způsobu chůze. Jen si nemysli, tyhle kluci v tom uměj bruslit, no a když 58 teď Édouard mlčí, chlapec se snaží vyžehlit, každé písmeno mohlo náhle oživnout apohnout se, zhmotnit se před ním, jako by mohl, bude li plán upřeně pozorovat, objevit skrytou, tajnou pravdu, prozatím němou pravdu toho, co se chystal prožít. Váhal, zda se nevrátit, odkud přišel. Didier mi jednou řekl: „Člověk dostane néco, po čem velice toužil, a už ve chvíli, kdy to dostavaj přemýšlí jenom, jak z toho vyklouznout." Stál n dveřím ubytovny a netroufal si, ne a ne se odhodlat, ne a ne se pohnout, myslel si: Teď musím zazvonit. Ale nezazvon.il. Možná pršelo a on ge usmíval a náznak úsměvu na tváři zmáčené deštěm, činil jeho radost zjevnější, protože déšť nám obvykle evokuje nevrlosť, a úsměv za deště tak nutně podtrhuje vzniklý kontrast a násobí význam, smysl úsměvu. Zřejmě tedy stál před ubytovnou. Představuji si, j ak před tou velkou budovou chodí tam a zpátky, vidím dlouhou scénu váhání, během níž se přemísťuje mezi oběma okraji záběru, a z druhé strany ulice ho pozorují metaři ve svých křiklavých kombinézách a smějí w mu, chechtají se. Pak mi Reda řekl, že mu otec vyprávěl, jak to po dlouhém váhání nakonec udělal: zazvonil. Dveře se otevřely hned. Ale nikdo se neobjevil. 68 69 Pruh světla na dlažbě se roztáhl, zdeformoval rozšířil se, jak mezerou dovnitř proniklo slurire a já vidím Redova otce zezadu, vidím jeho šíji stejně silnou jako šíje jeho syna, stejně krásnou a silnou jako Redova, představuji si pohyb dvéh jež se otevírají až protivně pomalu. Nikdo se tedy neobjevil, ani stopa po nějakém člověku, .len tma.1 Po pár vteřinách té tmy zauvažoval, jestli ho né kdo pouští dál, nebo do dveří zatlačil jen. hloupý průvan, pouhý vzduch. Anebo zda při své nervo zitě dveře náhodou neotevřel sám. Ani se však ' nehnul. Existují lidé, kteří strachem úplně zico-prní. A mezi dveřmi se zatíná stále jasněji rysi; vala mužská držka, tvář ředitele ubytovny, jeji rysy pozvolna začínaly být vidět, nos zahnutý jako ptačí zoban, rozježené obočí, možná byl trochu opilý, nevím, Reda mi to neřekl, možná že když se před ním muž objeví a Redův otec ho vidí otevírat ústa, aby promluvil, pocítí, jak hc mu o tvář otřel vlažný závan whisky, možná je to přesný opak, ale to vyjde nastejno, muž, který nikdy nepije: ani kapku, jak by řekl, alkoholické nápoje a cigarety ho hluboce znechucují, vždy je velmi čistý a šíří kolem sebe pach marseille ského mýdla a pomády na vlasy, stejně nesncsi telný jako zápach whisky, vlezlý pach, z nějž .se 70 bracf žaludek. Otec Redovi o řediteli ubytovny hodně vyprávěl, mně však Reda neřekl o moc víc, ež že to byl bývalý voják, a později, když jsem i děla! malý výzkum, jsem zjistil, že většina ředitelů těchto nařízení, založených s cílem držet níiarantypod zámkem, byli vojáci. Myslelo se, že pro ně bude snazší udržovat pořádek, a že jelikož někteří z nich bojovali v bývalých koloniích, liiidou lépe chápal, osobnost přistěhovalců. Také mi řekl, že ředitel s jeho otcem zacházel 0 a&vo lépe než s ostatními, hlavně ve srovnání s Araby, protože byl Kabyl a ředitel věřil, že Kaby-lové jsou úctyhodnější, odvážnější, a dokonce 1 čistotnější než Arabové - a jeho otec tento názor nepochybně sdílel, každopádně ho sdílel Reda a já předpokládal, že to převzal od otce. Jisté to není. Ale to do večera, když jsme šli spolu ulicí, mi řekl, že Araby nemá rád, nevím už, jakou nadávku použil, nevzpomínám si na slovo, jež zvolil, jen na to, jakou v sobě nosil agresivitu; dělal jsem, že jsem neslyšel, nemohl jsem si samo zřejmě ještě myslet to, co mě napadlo o několik dní později, totiž že Reda o Arabech vlastně mluvil úplně stejně jako policisté (když mi o několik měsíců později jeden kamarád řekl, že Reda byl 71 v podstatě také rasista, stejný rasista jako poj1 čisté, jen z jiných důvodů, zlobil jsem se nahěj zlobil jsem se na něj a pohrdal jím, nedokázal jsem snést, že Redu někdo uráží, toužil jsem ho před tím kamarádem ochránit; pokud o něm nič i někdo říct něco špatného, chtěl jsem být já ten jediný, kdo smí, jediný, kdo na to má právo. pt-y. tože Reda byl mým dlužníkem). Toho večera jsemí přehlížel vše, co by se mi na Redovi nemuselo li-bit, ostatně nepříliš vědomě, teprve dnes si uvědomuji, do jaké míry jsem skutečnost oklesťoval a vnímal jen to dobré. Když mi řekl, že jeho otec ředitele často ličil jako surového, tyranského chlapa, hned jsem si ho představil: vybavila se mi podoba Ordive, neovládám tok svých vzpomínek a ty se vynořují bŕ-hem rozhovorů, procházejí mnou, nasakuji jimi a teprve jejich prostřednictvím uchopuji přítomnost, takže když jsem poslouchal Redu, pomyslel jsem na Ordive, ženu, kterou jsem viděl naposledy asi před deseti lety, a byl jsem přesvědčený, že st4 jí ředitel ubytovny Redova otce podobal. Byla už celkem stará. Žila sama, byla to jedna z těch zachmuřených a osamělých žen, jaké najdeme víceméně v každé vesnici a jaké bývají víceméně vždy spojovány s postavou čarodějnice, vídali sntc jl ve utichlých ulicích, skoro pokaždé zaml íenych, jak je pro sever typické; jezdívala sem tam ua křiklavě oranžovém, příliš velkém kole, aniž bylo jasné, kam vlastně míří a proč, možná žádný cíl neměla. Byla neoblíbená a v nenávistí , n) se shodli všichni. O jejím případu kolovalo mnoho historek a klepů, byla jich spousta a přežívaly z roku na rok, historek, které jako by neměly nikdv vyblednout, jako by nikdy nemohly být zapomenuty, a to přes veškerou energii, kterou vyna-kládnla nato, aby je pohřbila pod svým mlčením. Lide podle mě cítili, že její mlčení má v sobě cosi umělého, že to není tak, že nic neříká, ale že se ze všech sil snaží nepromluvit, což mění všechno, a Ijiie z vesnice věděli, že ty historky nejsou pravil n^, a prostoje dál šířili. Ti, kdo je vyprávěli, vě děli, že to není pravda, a ti, kdo je poslouchali, a ty }e pak předali dál, to věděli také, a přece je L opakovali. A kolektivní lež bobtnala, nafuko valil se. Nevím, jestli si lidé po letech opakování téže historky ještě uvědomovali, že jde jen o plod jakési obří halucinace, nebo se svou lží nakonec nechali zcel a pohltit a zapomněli, odkud se vzala. Dvě z pomluv se opakovaly častěji než ostatní; podle první údajně za války spala s Němci a využívala to ke svému obohacení; pravidelně 72 73 jsem slýchával: „Ta si nacpala kapsy, když su xm lis kovala se skopčakama." Podle druhé nesla částečnou zodpovědnost/,) smrt své vnučky, jež zemřela ještě v předškolním věku na smrtelnou chorobu. Bylo to téma hovorů jež se neustále vynořovalo, j akýsi automatisrtUH jenž ke svému vyřčení nepotřebuje vůli, a: vrar-elo se to během karetních partií a v létě při híam pé ; tanquu na obecním hřišti z červené hlíny* stejné I mechanicky j ako konverzace o počasí. Holčička si • stěžovala na bolesti hlavy a její matka, Gnhvina i dcera, s ní šla k lékaři a lékař řekl, že to nt'ni nm vážného, „nic, čím byste se měli znepokojovat", jen migrény, „vtomhle věku jeto při jejich aktivite \ normální, děti jsou dnes k neudržení", a holčičku hlava bolela dál, plakala bolestí, stěžovala si ve i školce, a Ordivina dcera tedy šla k lékaři znovu a lékař jí předepsal paracetamol. Brala ho osm nebo deset měsíců. Pak jednoho dno pochopili, iv to nejsou migrény, ale rakovina. Zprávu op siřila rychlostí blesku, každý nový člověk, ktorý to \ rděl, to řekl třem dalším a tak dále, takže za necelé jedno odpoledne byli všichni v obraľc. Zatímco nemoc postupovala, ona jen brala leky proti bo lesti a rakovinné buňky bujely, teď už Ijylo pozdě, nemoc už nešlo zastavit. Dítě žilo ještě asi měsíc 74 §|$i||| í Wlmm>, í 4 4- m «irnfi Během té doby měli jeho blízkou nebo uva, < sv11 • rt všichni na jazyku, prognózy se jen hrnuly, ovane vždy s jakousi falešnou zdrženlivostí. .KilM..lňDho(ine přišlo, r U1 mi ííéě se mluvilo o maličké rakvi, o té hro-ve puuivahě, k níž došlo příliš brzy, přesně jak pjVdpolíládalo, o bílé rakvi na náměstí před u,.,.ti í> i1 skoro tak malé jako krabice na boty, . i■•[-[!'. - i' ikdo netroufal Ordive pomlouvat, lidé ji Jitovili , Chudák ženská, tohle si přece jen ne-_a-in.;řil'i." bědovali nad ní a kvůli ní, nosili jí darečkv. J by jí vyjádřili podporu, aby jí ukázali, že není samá, většinou květiny a čokoládu. Dokonce se pořádaly sbírky, několik lidí se rozhodlo uspořádal, sbírku, aby jí pomohli zaplatit pohřeb, a nenávist se přenesla na jiné, jako by to byl cit, ion/ /' ave podstaty nemůže nikdy docela zmizet, pouze se přemisťuje z jednoho těla na druhé, z jedné skupiny na druhou, z jednoho společen ství na druhé, Didierovi jsem jednou řekl, že ne-[i jv'i-i (. kalo se, že se to nejdřív nevědělo, ale pak unikly nové informace, že čas završil své dílo a nyní víme že vinu nese matka a nepřímo i babička, Ordivp že nejsou tak docela nevinné, protože podle toho. co se proslýchá, věc zanedbaly, říkalo se, že ňp byly dost obezřetné, že by dítě bývaly mohly yu. chránit; všichni věděli, že to pravda není a že ony za to nemohou, ale dál šeptandu šířili, ti, kdo vyprávěli, věděli, že to není pravda, a ti, kdo pošlou chali, aby to pak mohli předat dál, to věděli stejnó dobře, a přece to opakovali. A kolektivní lež se n.j fukovala, bobtnala. )' Ordive byla neoblíbená vinou pomluv, ale i pro své chování, dlouhé roky, kdy musela snášet ne '■■ návist a izolaci, ji naplnily hořkostí a zlobou, nenávidění lidé si nenávist nakonec vždy začnou zasluhovat, to je známá věc. Já se od ostatních nelišil, nenáviděl jsem ji. Často pronásledovali! děti, jež potkávala na ulici, včetně mě, a, křičela a křičela: „Měli byste bejt zdvořilejší, usmívat se na starý paní, a ne si hrát eelej den s Game Boye m nebo na počítači, člověk si musí provětrat hlavu, to za mejch časů jsme se uměli jinak bavit, to vám povím, dali nám tří špalíčky dřeva a Šp.igii tek a my si s tím vyhráli celej víkend," a. přesto/o 76 i j kvůli zarputilému odporu, jemuž musela če-,f vplrm soucítím, a přestože dnes chápu, že to, ř'm si prošla, jí nemohlo vést k ničemu jinému ež k zatrpklosti, že to bylo v podstatě nevyhnutelné, v té době jsem si nemohl pomoct a musel ji nenávidět stejně, jako ji nenáviděli ostatní, a když jsem si představil ředitele ubytovny, vytanulo mi toto jméno na mysli jako první. Včera jsem řekl Claře - která Ordive dobře znala -, že to ode mě mužná bylo kruté, ale to jméno mi k němu nezbytni sedělo. Po hodině na ubytovně už Redův otec věděl všechno. Stihl se seznámit s ostatními obyvateli, kleří už tam žili věčnost, což dosvědčovala nejenom jejich znalost místa, postupů, pravidelností v čase, ale také, a Redův otec by nedokázal říct proč, i jejich chůze, držení těla, to, jak všichni mluvili, jak se dívali a smáli, až na několik drobných odchylek úplně stejně, jako lidé uhnětení ze stejného těsta, vzešlí z břicha stejné ženy, stejné osoby; stejné bytosti: ubytovny. Strávil tam necelou hodinu a už věděl všechno; věděl, že několik let bude muset spát v maličkém pokojíku se čtyřmi dalšími lidmi - čtyři muži se dělili o místa na dvou palandách a poslední, pátý, 11 spal na vlhkém, plesnivém linu, na kariniatce Pochopil, že k životu na ubytovně budou patři požáry, že budou občas zabíjet - když teplota dn sáhne ještě vyššího stupně, nacházejí se pak, keh í je oheň uhašen, zuhelnatělá těla, dvakrát či tri' krát menší oproti své původní velikosti, scvrklí vězící v loužičce ztuhlého lidského tuku, jer-* z nich vytekl, když hořela. Tak si to představuji Věděl, že ho můžou vyhodit pod jakoukoli ž i-minkou, za „nevhodné chování", jak říkal ředitel-(aniž kdo doopravdy věděl, co „nevhodné ehu-vání" znamená), že ho vyhodí, vrátí-li se po/cl ■. z továrny - pracovní dobu jeho otce samozřemiť sledovali na minutu přesně, řekl mi Reda; upozornili ho, varovali, že je zakázáno vodit si na pokoj ženy nebo i muže zvenčí, třeba kamarády; z továrny, ředitel se totiž obával, aby si muži bez žen nevystačili spolu. Jeho otec jistě brzy zjistil, že ho moc donutí ke lžím, že bude muset lhot rodině, jež zůstala doma a které posílal peníze, že -bude lhát z hrdosti, že až se tam vrátí, bude muset předstírat, že ve Francii vede úspěšný a prostě krásný, šťastný život (a co je to moc, pokud ne tento stroj plodící lži, nutící ke lži?). Občas ředitel Redova otce pozval do ,«vého soukromého bytu, když zrovna žena a děti n {-byly .nia Redův otec dorazil vždy přesně na devá 0u večer, ředitel mu otevřel se sklenkou v ruce. Vy-, tl0j ať Se posadí. Zeptal se Redova otce, jestli mí pustit hudbu, a aniž počkal na odpověď, zvedl , i \i|.nul rádio. Redův otec tu hudbu nenávi-, | pftpadala mu obscénní. Ale neřekl nic. Nehý hal <íe, ztuhle seděl v křesle, zatímco se pokaždé 7 od a kovala stejná scéna, ředitel dvě hodiny mluvil sám pro sebe, načež se jeho společnosti na- - bažila propustil ho se slovy: „Občas si říkám, co tady Vlastně dělám," se slovy: „Někdy mám chuť se zdejchnout, abych už nemusel koukat na ty při-činoudlý držky," se slovy: „Někdy si říkám, že někde musí existovat země, kde si můžeš dělat, co chceš, a nikdo ti do toho nestrká frňák, nikdo ne-soucUv jestli jseš nebo nejseš dost dobrej, kde se klidně můžeš promenovat s holým zadkem a nikdo ti neříká, co máš nebo nemáš, a tam právě půjdu, až se odsud zdejchnu," a Redův otec neob- — lomné mlčel, znechucovala ho hudba, znechucoval ho muž, kterého měl před sebou. Ale to nejhorší v každodenním životě nebyla pro Redova otce špína ani ředitelovo autori-tařství, nebyla to stísněnost pokojů, jež málokdy měřily víc než pět či šest metrů čtverečních, chybějící skříně na ukládání věcí ani smrduté r výpary, stoupající z odpadů jako závany ze pa mého středu země, jež vymetly všechny p]Qh nivé kanalizace a zahnívající jímky, než dorazjjy sem, a teď se šířily budovami, ani hmyz, ani švn bj uhnízdění v každičké škvíře, každičké skulme pod rozviklaným nábytkem, ani riziko požárů které vinou nekvalitních elektrických rozvodů každou chvíli propukly v kuchyňkách. Nebyla . to ani sexuální vyprahlost a z ní plynoucí sny, posedlost ženami (nebo v některých případech muži), údy, jež tvrdnou, vlhnou, trčí pod pokryv kou, při probuzení se až bolestivě napínají. i;« činí život na ubytovně nesnesitelným předei *'\m, je hluk. Všichni její obyvatelé přísahají, že Jiluk je zde tou nejstrašnější metlou. Když mluví mezi -sebou, mluví o hluku. | Otec Redoviřekl, že ve srovnání s tím působilo všechno málem snadně a snesitelně, hluk je loti? jednou z mála věcí, jíž je skoro nemožné uniknout čijí vzdorovat. Rozviklaná postel se dá opravit, člověk si může, byť nelegálně, opatřit novou konvičku na kávu nebo sehnat jed na šváby, proti hluku však nezmůže nic, nelze ho uchopit; m< tečkovat spolubydlícímu za to, že prásknul dveřmi, by kničemu nevedlo, hluk je všude, v každou denní i noční hodinu, takřka nezávisle na lidech, kteří _ , s. jej údajně způsobují, hluk proniká do těl zvukovodem a rozléhá se v každé buňce, narušuje ti-cYio útrob. Maličké pokojíky migrantů jako ten, kde spával Redův otec, byly původně velké míst-i-i i-iti, rozdělené kvůli nedostatku místa na malé ložnic tenkými sádrokartonovými příčkami. Někteří dělníci pracují přes den, jiní v noci. Neustálé odehodý a příchody, skřípající dveře, chrápání, výkŕikyzr'ozené z nočních můr, vrzající postele: veškerá bída hovoří jazykem hluku. Odpočinek je ii.-možný, noci beze spánku a spánek bez odpočin 'd vy-tanula na mysli. Redovi jsem řekl, že kabylskou kulturu znám výborně (výborně, to jsem přeháněl). Byl ohromený. Zato policista či policistka se s přetrvávající skepsí zeptal nebo zeptala: „Jste jistý, že byl Kabyl? Mohl vám samozřejmě lhůt, dokonce je tu vysoká pravděpodobnost, že..." Tento krát jsem nenechal otázku ani doznít a řekljspm; „Když jsem mu pověděl několik slov v kabylštirié, rozuměl jim." Poznal je a přeložil. Soustředil jsem se a snažil se vybavit si jieli co nejvíc. Mé chyby ve výslovnosti ho bavily, utahoval si ze mě. Řekl jsem mu také jednopřísloví: Azka d Azqa. Tento okamžik jsem Claře nevyprávěl, zdálo *-' se mi, že je to příliš velká a cynická shoda okol ností, než aby to působilo pravdivě. Reda raě po -žádal, abych to zopakoval, Shrnul: „Je to o zítřku,.. o hrobu a o smrti." Poprosil jsem ho, aby mi vyprávěl o své matce. Později, řekl. » - í: j; "S 82 "t i •"Ť Sest Pořád mám před očima rýhované dveře. Jsem lílidnv. Snažím se zůstat v klidu. Clara říká manželovi, že v této fázi se Redovi podívám do oči a raduj u se, že jsem ho potkal, radoval jsem se, že jsem odmítl poslední skleničku, když mi ji Geoffroy nabídl, Geoffroy mi chtěl před odchodem ještě jednou dolít víno a já řekl ne, bůhvíproč jsem nedbalým pohybem odstrčil láhev, již ke mně napřahoval, asi to bylo únavou. Po noci s Bědou, přiznal jsem Claře, jsem ztratil spoustu času tím, že jsem si kladl zbytečné otázky, otázky bez východiska nebo přinejmenším bez odpovědi, otázky, které nikam nevedly, zato však dokázaly w plnit mé dny a znemožňovaly mi dělat cokoli ii n- ho než nad nimi znovu a znovu uvažovat, popřípadě se omezit na několik mechanických gest, jež mi nebránila se na ně soustředit, jako několikrát denně přestýlat postel, sbírat cosi ze země, 83 tu propisku, tu vlas, nebo rovnat vidličky v n*< t borníku; ptal j sem se sám sebe, jestli by g LU c ■ jsem s Redou prožil, mohlo odehrát i v případů ' že bych si od Geoffroye nechal dolít víno a šel "i přes náměstí o pět minut později, přesvě-l' , ,| i jsem se, že i drobný detail, i úplně nicotný a, be?, Í významný detail jako sklenka navíc nebo třeba i zdržení pár desítek metrů od Pláce de la Uepub- ^ lique, abych si zavázal tkaničky, či oklika uhC{ ,1 kterou mám radši, která mi připadá přijel n nť-js,] | krásnější, zajímavější, ptal jsem se sám sebe, 1 jestli by mi nějaká podobně bezvýznamn.i ukul 1 nost neumožnila se Redovi vyhnout, jestli by tak 1 směšně nicotný rozdíl v projevu vůle molj L zmň '] nit průběh večera a následujících měsíců. Na i vzdory tomu všemu vím, že kdyby se to nestalo '* onoho večera, odehrálo by se to pozdějiy \ice či j méně podobným způsobem; byla to geografická, i nevyhnutelnost. í ■■■■■ ■■":'i>^Bl Dorazili jsme na křižovatku obklopenou la'n I pami, tam, kde se křižuje Rue du Faubouig dn 1 -Temple a Quai de Valmy, a já zpomalil, vnadrji, d že mi to umožní hovořit s ním déle, než půjdu ; spát, nevěděl jsem o něm skoro nic a už 1 cd ■ i i . ho chtěl úpěnlivě prosit, aby mě neopouštěl, i "k-: : i-i in-' skládal a vítr ťt-nu si 1? i r< Zajímá se o tebejen proto, že ulice jsou ji-alcprazditéiM'kalJaem si: Tojenproto, že tu není ný. Protože jsi v tuto hodinu na ulici sám. ji isme se k mému domu a Reda mi dál komplimenty, občas podivné, přehnané, ile foukal, pronikal mi oblečením, vlasy aly na hlavě, snažil jsem se příplácnout }Ju, ale jen co jsem vrátil ruku do kapsy babitu nebo už když byla vpůli cesty mezi hlavou a kapsou, |en co dosáhla lemu nebo se ho sotva d. iM i -irľ-ky.-prstů, už mi vlasy zase stály. A pak jsem věděl, že jsem se rozmyslel. |i. v.iii/ně. „Věděl, že pude k němu. Teď už to bylo jasný. Bavil se s> Redou o jeho arabskejch kořenech (mýlí se, nebyl to Arab) a vtom si uvědomil, že ta jeho ŕáfat, co se vzpírala, je pryč. Že odumřela. Nebo mu to tak aápoň připadalo, a víš co, já ti to povídám, jako by spolu šli tři dny, ale ono to bylo jenom pár kroků, co ušli, nějakejch pět set metrů třeba (a snad dokonce ještě méně, vzhledem k tomu, že ehruba padesát metrů od zaparkovaného kola jsem šel sám, než se ke mně Reda připojil). Takže se stalo, co se mělo stát. Redovi došla trpělivost. Však už se k tomu schylovalo. DáÉdouar doví prst na pusu, aby mlčel (a já cítil teplo jeho m 85 prstu na rtech, cítil jsem vůni toho tepla), a f ik* že nemůžou celou noc jen tak bloumat po vpniq,' a popravdě, ty víš, co si o něm myslím, ale vtomhip ho chápu, to zase jo, bylo potřeba se rozhodnu , takže řiká, že musej něco podniknout, jelikož i ^ řiká, přece nezůstanou až do svítání na ulici iak bezďáci. Édouard na něj kouká. Neodpoví. Mlčí a klopí hlavu. Neví, co na to říct, a týpek teda na líhá, ptá se: Takže co teď, kam pudem? Ale rozčilenej nebyl. To vůbec. Ani trochu u toho nevyšiloval, spíš to byla taková jimi netr pělivost prostě, jestli víš, co myslím, nevím, jak to \ říct, nebyl netrpělivej jako někdo, kdů se zlobí, ale jako někdo, kdo se nemůže dočkat, protože nŕco už fakt dlouho chce, to je jiný, a taky ví, že to při jde, a chce, aby to už přišlo. Chápeš, no?:-Taková'" ta šťastná netrpělivost. Rozhoupá se a mezi řečí na něj vybalí: Rudém se milovat? Todle řek. Doslova, přísahám. Kukt se teda neupejpá, chlapec. No nic. Určitě ti jo jrvsný, že přesně tohle chtěl Édouard slyšet. Se zeptej psa, jestli chce kost. Ten už notnou chvíli ru- ■■ kal na nic jinýho. Chtěl, aby do toho Reda sol po I řádně, aby přidal plyn, odmítal ho právě proto, \ aby něco takovýho řek, jelikož v to doufal, no proto, aby kluk zmlknul. jenže takhle to bylo moc hr. Zeptal se ho tak o že Kdoiuiťdovo tělo reagovalo úplně samo, • ko když klepneš kladívkem do kolena, nereago al on ale jeho tělo, jako by tělo mělo zpoždění oproti hlavě, jestli mě chápeš, taky nevim, jak to vysvět]it,pe°tože rozhodnutej on už teďka byl, byl .„ mi. i stej, měl to vyřešený, problém už byl za nim, teďka už přesně věděl, co chce, totiž Redu 3ebe doma. Ve svý posteli. Detaily přeskočím. , i. ni >i í nebylo na pořadu dne. Pápá, knížky. Na iv ,i u. ani nevzpomněl. Hlava chtěla říct jo, ale slyšel, jakjeho tělo řeklo ne. Až clo týmíry, jak se řiká, že se i sám divil, že se -ii.-i i ľ-t ne, no a tak dál poslouchal svý tělo, jak itilui i f 'i'Oti jeho vůli, to mi řikal, já ti říkám jenom, co řikal on* a hlava chtěla, aby Reda šel nahoru, dle rolo mu lhalo, tak nějak automaticky, a hlava lelu nadávala -(také jsem své tělo nenáviděl), ale k ničemu ji to nebylo, dál lhal a řikal mu (či spíš me řč/o lhalo za mě): Umíš si představit to tóčo, kdybych tě přived domů k rodině, jakej sekec mazec by nastal, kdyby mě nachytali v pokoji s klu kem, no to si ani nechci představovat, to by bylo hotovo, vymalováno, a můžeš se spolehnoiit, že by h Tie\yváznu) celej, a mně řek: Hlava se mě snažila undčet, a,lc tělo mluvilo dál, místo mě, takže 86 87 1«*; '■i n Redovi řek: Když tě věrnu domů, brácha z p dělá fašírku, vždycky říká, že todle pod. s\oU s, chou nechce. Že prej snese všechno, jenom W ne. Byl by to fakt průser, ani si to nechci j> vit. Už by mě nikdy nepustili domů a to tu t bili hubu tak, že by tě ani vlastní máma nepo A mně už zase přišlo, že přehání. Tak ij vymyslet něco jinýho. Cokoli jinýho, co já íim, dli ne takovoudle lež, co z nás dělá netolerantní Xi| tény, to si moh odpustit. Lži nejsou zrovna nprig statkový zboží. Neviní, na něco moh přim lake my jsme vždycky respektovali, |akej je, o-';o Užívá a když nám řek, že je jinej, ten den, co nám to řek já si na to pamatuju, jako by to bylo včera, můžeš se spolehnout, tak jsme mu odpověděli, že t.p tirrt nic nemění a že ho budeme mít stejně rádi (Iče), že pro nás bude stejnej člověk, řekli jsme mu, a rodina jako první, že důležitý je hlavně jeho štěstí, aby byl šťastnej (lže). Máma mu řekla: Pro mé je podstatný, aby moje děcka byly šťastný, aby mely hezkej šťastnej život, to je jediný, co po nich chci, peníze nebo tak, to je mi jedno, na to há.zim bobek, to není důležitý, já chci pro svý děcka jenom .štěstí. Jenom štěstí. No nic. Jasně že jsme chtěli, aby to ve vesnici moc nestavěl na odiv, když už se objevil doma, jakože často to nebylo, jelikož v takovým 88 t i í i ,x hvsnKíto Pak na tan,v'' mv a pěkně e t0 odskákali, nebo jako co myslis? Vsak víš, .. ic-ou tady lidi, znáš je stejně jako já, jsou to dtlaný balíci, ty by nám to otloukali o hlavu eäte pěl generací, bez přehánění, nikdy by je to ostalo bavit, furt bysme poslouchali nějaký DO/námky, k nepřežití by to bylo, každej den neulev hnusný poznámky nebo dvojsmysly, furt. A to 1,1 itemlůvim o tom, jak by nás pomlouvali za zády, a jeňo ínladšl brácha a ségra, jak ty by si to chudáci slízli ve škole, zničenej život by měli. Protože místní jsou prostě burani. Nejspíš to je těma vejpa-rama z hnoje nebo nějakejma pylama, co jim stou-paj do hlavy, že jsou tak omezený. A co já s tim, že jo. Já zato nemůžu. Takže jsme chtěli, aby se moc nPiiíikrueoval a nenosil nějaký moc nápadný oblečení, nechtěli jsme po něm nic extra. A taky, aby to neříkal dědovi, protože děda by to nepochopil, možná by ho to zabilo, na něj se zlobit nemůžeš, no řekni? Že ne? Je to jiná generace, člověk přece npmůžc brát na všechny generace stejnej metr, život so s nim nemazlil, práce na statku, válka v Alžírsku, po válce práce v továrně, furt něco. Ten by to 1 .epoehopil. Nedoved by to pochopit a popravdě, nestálo by zato ho s timvjeho věku trápit, ještě mu přidělávat starosti k těm všem, co ve svým věku má. í: No ale my jsme to prijali úplně v pohodě (hPňl' to pravda). Takže já jako nevim. Něco mi na tom nehraje. Občas Édouaŕda po dezírám, že se nám s tou svojí jinakostí nepriznal proto, abysme k němu měli blíž a líp pp,,, ho poznali, protože jestli se nepletu, tak z t <<■., vejch důvodů se lidi většinou svěřujou, ale u nej to podle mě bylo přesně naopak. On totiž tajně doufal, že to nepřijmem, doufal, že když nám tu řekne, tak se tim odcizíme, protože my se'budem zlobit, že to tutlal, a nevemem to dobře, a on nak bude moct vykládat s tim svým arogantníma iik i čem: Vidíte, je to jejich vina, že jsme se odcizili, prostě ze zbabělosti, aby za to nenes zodpoví , nost a moh všude roztrubovat: To oni mě zavrhli, já se na ně nevykašlal, můžou za to oni, a mít čistý svědomí,víš,jaktydle věcifungujou, akdyžmam čas na to myslet, tak si řikám - mámě to nevykládám, před ní to samozřejmě radši tajím, abv np- ■ byla smutná, radši si ani nechci představovat, co by to s ní udělalo, kdyby jí to došlo -, že když po- -chopil, že ho přijímáme v pohodě, jeho i to jeho tajemství, tak se na nás naštval, naštval se, ]eh- | kož se mu ten jeho plán zhroutil a on tiemoh jen j tak rozhlašovat, jak je všecko naše vina, a občas mě napadá, že nám nikdy neodpustil, žc jsme to li dobře. Takže tak. Ale to jsem zase odbočila. U čeho jsem byla? Jo, Édouard. omlouvá se, že ho nemůže pozvat nahoru, ilt i Promiň, domů tě vzít nemůžu - nebo teda qjySi íwm ^ebe> Jak se omlouvá, jak se jeho telo omlouvá místo hlavy, jak mi to vysvětloval - ob-. „ řifav sě vněm čert vyznal, ale teda dejme tomu, dťixre lomu - slyší sám sebe, jak se omlouvá, a co ■mni udělá Reda? Popadne ho zase za ruku, už podruhy, jen tak mezi řečí. Popadne Édouarda za ruku apřiplácne šiji mezi nohy, na ptáka, kterej je ceitit pod teplákama. Měl na sobě tepláky. To teda Édouard nečekal. Nemyslím samozřejmě tepláky, ale to s tou rukou, a týpek povídá: Tak mě aspoň nech, abych tě pozval na drink tady dole v baru, jenom na kafe, aspoň pět minut mi dej, dej mi šanci, i|ľ, mi šancí, a ještě dodá: Drink samozřejmě platím já, no tak, prosím, a když Édouard furt mlčí, vezme ho zase za ruku, víš, jaký tydle lidi jsou, přitáhne si ji k sobě a říká mu věci jako: Jseš tak krásnejv jseš ten nejkrásnější blonďák, kterýho }sria kdy viděl. Máš ty nejmodřejší oči na světě. No a Édouard si povzdychne a pozve týpka dál." Protože jsem nejdřív lhal, než jsem se rozmyslel a přiznal, že nebydlím s rodiči, chtěl Reda 90 91 vědět, proč jsem odešel od rodiny, i když un )p r prve něco málo přes dvacet, a hlavně proč * , neslavím Vánoce. Hádal, že kvůli studili Odw věděl jsem mu, že studium pro mě bylo spiše vla ztráta času, protože toho kluka nebude it k sobě. Na to jsem mu řekla: Až taková ztráta času snad ne, dyť jste se mohli sejít druhej tlen, a on povídá - viděla jsem na něm, jak je naštvanej, že ho prerušujú - Jo, to se jen tak říká, iwaiu času. A nakonec ty klíče našel." Nenašetjsem je sám. Reda mi totiž strčil ruce do kapes a jednu po druhé je prohledal, do každé 7, nich vtiskl skrz látku teplo svých dlaní a mně v blízkosti jeho prstů tuhlo pohlaví. Prsty měl teplé a trochu vlhké. To on ty klíče našel. Tento detail patří k těm, které jsem zamlčel sestře i policistů m a prozradil jej jen Didierovi a Geoffroyovi, policistům jsem například nevyprávěl, a to přesto, onen okamžik ovlivnil atmosféru večera a mé city - v tom nejširším slova smyslu - k Redovi, jak ísem o chvíli později, když už jsme byli v bytě, zhasl a dřevěné žaluzie propouštěly dovnitř inkoustově modré světlo zvenčí a já viděl, jak se to 92 93 -1, Slil zhlu-be7p modré světlo v jemných pruzích promítá na Rwi jeho hruď, paže, obličej. Také jsem neřekl, Reda nabídl masáž, než utekl, mnohem di i před znásilněním, před šálou, předtím ue / zuřil, a že jsem souhlasil a natáhl se na i Řekl mi, abych se uvolnil, dýchal co nejvu boka a vždy zadržel kyslík v plících a pak nj spěchu vypouštěl v dlouhých, pomalých v, .1 u a zašeptal: „Mysli na něco krásného," a já jilpuy^ děl: „Na tebe," on se zasmál a upřesnil: „Rpjš n| nějaké krásné místo," a já odpověděl: „IMa tebe? Připadal bych si směšně, kdybych to vyprávěl někomu jinému než Didierovi a Geoffroyovi. Policii jsem rovnou popsal příchod do tavtu. Be$ dalších podrobností. Oba policisté přede mnoii čněli tak nehybně, že působili jako součást za« řízení, úplně stejně jako židle či zažloutlé pl^ káty varující před drogami, vylepené po aiěnách;' Už v té chvíli jsem si uvědomoval důležitost tona,, že mi naslouchají. Claře jsem vyjmenoval tento týden a Didierovi a Geoffroyovi hned na sledujícího dne všechny jejich rasistické a nemístné pa| známky, stěžoval jsem si na jejich neschopnost pochopit mé jednání, na jejich utkvělé před?; stavy, na všechno, co nás vzdalovalo a nul i'" itv je nenávidět, zároveň mi však poskytli zapadni, i pomoc, představovali místo, kde je m i roZho u,t a vyfknout svá slova, je zřejmé, Ihli cítit se oprávněný promluvit, jen stopu t Kdy pjiiž u řeči; ,,I ,],, i Ž ■■, (| sklenici a klekl si přede mě. Policisté chtěli vědět, jestli jsem oítii | zbraň, když jsem se k němu tiskl, ale jí , „ čeho nevšiml. Každopádně se velmi rychle svlekl a i kdybych ve vnitřní kapse jeho bundy cosi i^í til, nepomyslel bych na zbraň. Poprvé jsme setin-milovali. Zopakovali jsme to čtyřikrát či pHtíř,.^ mezitím spal po mém boku, vždycky si náhck hk minut zdříml a přitom se mě chytal za pa?-vlasy, prohraboval se mi rukou ve vlasech á p j k r svíral v hrsti, jako by se bál, že mu utečuvže ho nechám samotného, strkal nohy mezi ty tno; > i > M kou mi přikrýval pohlaví nebo ho bral do dlaně a tiskl. Probouzeli jsme se, občas si povídali. Pak jsme se do toho dali nanovo. Během noci třikrát nebo čtyřikrát vstal, aby si došel do koupelny a opláchl se. Na ápičkiirh ne nahnul nad umyvadlo a trochu se nad ním ■ r i■ I. Otíral si rukama pohlaví a svaly na zádech se mu zatínaly. Oplachoval si pohlaví a podbřišek vlaží nou vodou, mnul je rychlými, krouživými poliyhy, a když se vracel k posteli, zastavoval se pň ■■ '^u hami. Vzal třeba do ruky tlustý svazek a prohlí'-sil: „Já nečtu nikdy, rodičům by se bejvalo hrdo, L , n,i to ve škole šlo, ale nebylo to nic pro mě, * em blbnul." Na základě vět jako tato jsem zdeů pokoiišel představit si Redův život, na-, zonáeh mlčení nějaký význam, vysvětlení. Di-nvl t (řooITroyovi jsem líčil, jak Reda možná Inoh" dne vstal ze židle. Pomalu. Bylo to na druhem hiupm- Do té doby seděl jako všichni ostatní naiednou vstane. Poodejde od židle, až příliš . ,|lM]in.ě - kdyby se zvedl náhle, zbrkle, nebo toho zakřičel; učitelku by to v konečném důsledku znepokojilo méně, bylo by to dokonce mnohem víc uklidňující než tento příliš klidný pohyb, toto se neovládání, na něž není zvyklá, jež neumí potmenovat. Učitelka nic neřekne. Ostatní se na Redu dívají. Představuji si učebnu zalitou denním světlem, představuji si sluneční paprsky na vyleštěné žluti dřevěných lavic a rovněž žlutavém linu. jež so na světle rozehřívá a páchne plastem. Zrovna psali a byli potichu, když Reda vstal a vy-k*> i" I oknu. Jde, vyhýbá se otevřeným batohům, poháre Mým po zemi. Obchází je a hlavy se za ním utáoeji jedna po druhé, nikdo nechápe, ostatní no sledují očima a on si v klidu, nevzrušeně jde, zamíří k oknu a úplně stejně nevzrušeně je otevře, jako by chtěl vyvětrat, a to si ostatně nejspíš uj-tun i nejdřív myslí: „Otevře okno a vyvětrá tady." 96 97 Odsune okenní křídlo a překročí parapet; Tohlp udělal můj bratranec Sylvain. Byl to jeden z jeh kousků, často se o tom mluvilo doma i veřt,,| v téže škole, kde se scéna odehrála a ktěró i , vštěvoval deset let přede mnou. Nikdo na m rn zapomněl, po letech se tato scéna stala laurem pokládajícím základy ideálu maskulinity, zr maskulinity, jakousi referencí, k níž se ct:]anp[ během dospívání nevyhnutelně vztahovali, r nij. snili, tajnou představou, jíž toužili dosáhnout nebo k ní alespoň museli za všech okolnosti &mé řovat. Tentokrát by to nebyl můj bratranec, aie Reda. Zaměnil jsem jednoho za druhého. Otevře okno špičkami prstů a udivené ticho nen.u-u&i jediné slovo. V tu chvíli se jeho noha v jakémsi zpomaleném pohybu odlepí od země, ski ľi *és natáhne a skrčí podruhé, aby překročila okraj" okna. A nastane výbuch. V tutéž chvíli, kdy i ,111-telka, jež doposud ohromeně mlčela ja.ko oetatni, pochopí a vykřikne, vykřikne i Reda, stejně jako1 kdysi můj bratranec, podle toho, co jsem s>lv$el a co jsem sám často vyprávěl, vykřikne mnohem silněji a hlubším tónem, takže to její výkřik prehluší a ten ve srovnání s Redovým působí mdle, uboze, bezvýznamně, a ječí, že se zubije:, ■ >■! <■ lám se, rozkřápnu si kebuli, sejmu se," ,uičn l'» ■ Ir* ili predstavte sito," řekl jsem Didierovi a Geoff-ovi j(J to jako obraz a ona stojí v jeho pravé iH" gatnQářejmě s oběma rukama před ústy a ši- r „nppro/evřenýma očima, jako by se to muselo ode- -ir.lt p'-'vé v tomto nastavení, kdy tělo reaguje g a3 J 111 ,l' ^ueLC1, bezmocná,, a v levé části Reda, Nko'- íctricky k ní, s nohou přehozenou přes Iokenní ram, řvoucí: „Skočím z okna, rozkřápnu si keDuu, t>ejmu se," s tváří zalitou žlutým světlem, i ,ri 'n a se očima, na obličeji mu z křiku ostře vystupuji ^ty' o0™78^ na cele, na rtech má fí« MJ1„ |,«.| i tou se mu jimi rty, a to příliš žluté světlo, W váechno ivOlem něj je příliš žluté a poprskané a on se drží, aby se nad svým výstupem sám neroze-v °m'il. m1' ho blaží ustrašené a přitom obdivné po- tí , hledy ostatních, kteří vědí, že neskočí, a doufají, f? že to neudělá, a současně doufají, že to udělá, že s Tik^v... Zad ný důvod to nemělo. V tom právě spo- CUa podstata té historlíy, řekl jsem Didierovi "Sr" " a Gíeoífroyovi, že to udělal pro nic za nic. S učitel-kou v m\n v; zvláštní konflikt neměl, jen chtěl vili i ik ii zachvacuje panika, proměňuje jí tvář, xj znervořuje ji, chtě i rozesmát ostatní, předvést se, Q chtěl zos< bnit absolutní nezávislost - Reda nebo f'} Sylvain, to je jedno -, stát se tím nejspektakulár- í'ř "4i mi 'isobněním nezávislosti. Nepotřeboval 98 i 99 konkrétní konflikt Dokázal ho vytvoi.it v zažehnout - to on vládl času, ostatní,; ^ nez reagovat, to on rozhodoval o tom kfJv i vypukne a jak, s jakou intenzitou, o'sjl seli najít své místo na základě toiu,'. ' 1 sedm Už ispm nepoznával vlastní slova. Už jsem nerozpoznával vlastní vzpomínky, když jsem je vyprá-lej. ,i. i policisté mi kladli otázky, jež mě nutily vylíčit íio'' Redou jinak, než bych chtěl, a vpodobě, jakou múmu vyprávění vnutili, jsem už nepoznával své zážitky, ztrácel jsem se, věděl jsem, že nyní, když už jsemvc vyprávění dost pokročil na základě icpch otitzek a jejich směrování, je už na návrat pozdě, že to, co bych rád řekl, už je ztraceno, cítil isi, in. ze není li určitá věc vyřčena ve správnou chvíli, jednou provždy zmizí, nenávratně, pravda se vzdaluje, umká, cítí! jsem, že každé slovo pronesené na policu znemožňuje jiná slova, okamžitě a navždy, uvědomoval jsem si, že jsou tu určité scény, určité vécj, jez nesmím vyslovit, pokud si chci v paměti uchoval celek, že člověk může vzpomínat jen prostřednictvím zapomínání, a pokud mě policie donutí. ab\ ch si tyto věci vybavil, pak zapomenu celek. 100 101 Proč Reda už byl u mě dvě hodiny. „Leželi pod dekou a povídali si. Édouaul ptával a Reda furt, že pozděje. Povim ti to j» i Nechápu, že to Édouardovi nenačalo bi jl i Nebylo to normální." A pak prohlásí, že vlastně ano, Vlastou- \ j. pn se mi to nezdálo divné, údajně proto, že se na kaa dého příliš rychle upnu, byl jsem takovj, u/ jatm dítě a nezměnil jsem se, říká, že přede mnou se o tom ovšem nezmiňuje, přede mnou tu myšlenko nevyjadřuje, protože ví, že bych jí na to j ekl, ře takové chování lze vysvětlit mou tehde,|si i aoa časnou osamělostí, mou vyloučeností v i nmrn ro-diny, a dodá, že to ode mě slyšet nechce Ze to-není pravda. * „A pak Reda povidá, že bude muset. Hyl nécQ jako instalatér, dělal různý melouchy na černo. Druhej den ráno začínal brzo. Prostě takový ty brigády, tu něco, tam něco, jak to dělával chlapi; odsaď, jednou odpady, pak elektroinstalace nebo auta (jako ti přátelé vašeho otce, kteří podobní; drobné opravy prováděli na zahradě a pak s>? ss^ šli u zakoupené lahve, aby si poděkovali za pomoci ruce často ještě začerněné od mazadel v f-lehtric-,-kých přístrojích nebo motorech aut, s m nu z pracovali, poseté skvrnami, jimž trvalo několik dní, se úplně smyly, nebo prsty pokryté bílými klinaini na ztvrdlé kůži, které připomínaly chyře protože sinané lili ředidlo, právě proto, ' ľ, .'. xadlo odstranili rychleji). Rek že pude - a pravdu se sice nikdy nedo-, aie já jsem si jistá, že už měl v hlavě všecko n) i,u )vaný. Všecko, co udělal pak. Všecko. A že skutečnosti se v tý chvíli odejít nechystal, je-■ ,]„ Matoval, už se připravoval na to, co přišlo ji .!>. - 5 tim odchodem kecal (já tomu nevěřím. Anebo možná jen té krádeži, s krádeží je to nej- ■; i.rävda,ale jinak si naopak myslím, že Reda prtibéhudálostí nepředvídal, že se oné noci - aniž to zmírňuje surovost a hrůzu těch okamžiků -všechno odehrálo tápavě, náhodně, váhavě, bez rozmyslu; že jednal jako člověk, který se pracně snaží přizpůsobit bezprostřední situaci, reagovat na to, co se právě odehrálo, že neustále improvizovali že byl, ne snad stejně zaskočený jako já, ale podobně ztracený a bezradný. Jeho jednáni, když se situace zvrhla - mohu to tvrdit, pro toée jsem to viděl neslo známky improvizace, jež výjevu propůjčovala groteskní ráz, a - tak mi !<• připadalo samozřejmě až a posteriori, až podleze ■ bylo tu cosi komického v jeho bezradných postojích; v jeho rozpačitém výrazu tváří v tvář 102 103 tomu, co právě provedl, ale pokaždé jako hy Sp chytil do pasti svých činů, té více než h^pt^ střední minulosti, a nechal se strhnout jni^1llai řetězením přítomností, které neovládal Včřírrí že každé rozhodnutí učiněné oné noci, m uz m/ či jeho, okamžitě znemožňovalo jiná rozhřán ,u že každá volba znemožňovala jiné moáíie loIův a čím víc se rozhodoval, tím byl nesvobodnější, přesně jako já pří výslechu na policii). (Clara ti na to namítla, že držba zbraně vyvrací všechny tyto teorie,) Nabídnul mu, ať se osprchuje. Zeptat v h< ne telefonní číslo, ale Reda mu ho nechtěl ■! u, u.l-mítal - a to je podle mě první důkaz, že u z to mol všecko sesumírovaný, Édouard tvrdí, že ne, nl-j t\<~ se plete. To se plete. Ten týpek to neděla i poprvv, přesně věděl, co má dělat a co ne, proto se takv nechtěl sprchovat s Édouardem. Samo z, i-juie s,e vyhejbal věcem, co by ho potom mohly ohi Lo _ dá rozum, takový to, co bysme ty a já. udělali nor málně bez přemejšlení, protože když člověk tipví, tak nad tim nepřemejšlí, prostě Lo udělá, a kuvž člověk neví, všecko letí rychlejc, zato on mIuk-i > val všecko, všecko odpočítával, každou ■ < 1 u rdi lil Všecko počítal." Prosil jsem ho, aby mi nechal telefonní ■ WMĚĚĚm WĚĚĚsm ■11 ■ lipcval jsem, že ho nebudu obtěžovat, ale on se rrfAče] klopil oči. Pomyslel jsem si, že má určitě liě aký důvod, že nejspíš někoho má, muže nebo ženu a bojí se. že by ho zpráva ode mě mohla pro-radit až by jednou nechal telefon z nedbalosti válet na skříňce nebo na kraji stolu. Podle Clary „j. ciw»"iscm si nemyslel> že Je to alkoholem, 'slel jsem si, že je to únavou. Chtéí jsem si jny&leí, ctle ha nejhlubší úrovni vědomí mě na-*° \ n''CO jiného, co mi vadilo, ale co tu přesto b lo zakořeněnější, hlubší, houževnatější. Umím lisovat mezi těmi nej opravdovějšími ze svých myílenclí a těmi, které si vštěpuji, abych se sám goBě zaiibil nebo si zalichotil. Ive chvíli, kdy si lžu. \ nu-' ' l$&m s*: Určitější ten telefon někam ne-Doložil. Určitě ti vypadl na hromadu špi-nxii1 •• prádla u umyvadla. Nejspíš jsem si řekl, ř,e teJeJon najdu až zítra, ale ani této verzi jsem ni Ki-il-i tam byl, pořád stál metr nebo dva ode uiŕ, pi i toúpil jsem k němu, abych ho naposledy políbil, a když jsem mu položil ruce (proč jsem to jen dflai' i na bundu, teplou, protože visela vedle radiátoru, ucítil jsem nějakou tvrdou, hranatou v*. A viděl jsem, jak mu z bundy vyčuhuje šedý ,i p j \ i i ■ kovový roh mého iPadu. Nevšiml jsem 4i. /u zi'iiseL Otočil jsem se ke stolu, kde měl ležet. V byl tam. ,,fto a on si pomyslel, že je to logický, že ten tý-pok noru ukradne. Ten Reda. To jako myslíš vážně, řek1 -i j ".i -m,takový žvásty jsem přece jen nemohla 103 109 nechat bejt, řekla jsem: Aha a jako \ ttirn žeš mi to vysvětlit? To mě teda nakrk: fi^i^ i Jednu věc mi rozum nebere, protože v ěemjp i logický někoho okrást, to mě teda fakt nenana u sorry. Fakt nevim. Ať si lámu hla,vu, jak ehoi vim. Mně je z takovejch typů, z chniátáku, prostťt nanic, to je celý (i toto patří k jejím ůhspm, na to si vsugerovalajakousi úzkostlivou morálku a náklonnost k těm nejpřísnějším trestům, mkn by tím od sebe chtěla vzdálit až přdíš blízké skutečnosti). A on na to: Asi ne správný. Správny ju 1^ Pl Ne, povídá mi: Neříkám správný, ale logický, jestli opravdu složitě sháněl všelijaký melouchvvpravt) vlevo, jestli opravoval nějaký pitomý zá\ ai Iv za Dar šupů, za pár mizernejch vodrba,nejch d plesni-vejch babek, jestli na tom byl tak blbě. žo musel málem prosit kamarády a známý, aby ho nechali u sebe doma něco udělat, víš, co mysliri n.il< Imi na ně a ponižovat se, protože jak tomu In ic jinak než ponižování, povídá mi, jak to chceš na zvat jinak, když někdo shání práci tam, kde nem, I- a. i i fj^uliejch: Nemáš pro mě něco? nebo: Ne-ľ ok.iho kdo potřebuje vymalovat nebo tak? kd\ž Édouard viděl, že ho Reda okrad, řek * , -r, sít m by v jeho situaci udělal to samý. Že '- ''urřltp nebyl o nic lepší. Nelogický by nakonec - rávě bylo nic neukrást. ť* Tá ho rodičům nikdy nepráskla, protože by ho řezah. Dali by mu pořádnou nakládačku a mu Mm ľJil i u nat, že po právu, ale vim, že když byl r1P.,M i iK krad; Chodil krást, když potřeboval jjraľiľ- iiťjí morálka se pochopitelně drolí, když ;dc c ny její rodiny). Videla jsem ho hodněkrát. Asi si nevšim, že »11 n. i';o já ho viděla. Jezdíval s kámošema, -s tenid i .ni tobusový zastávky, nalezli v pěti nebo Šesti lidťfh do pětimístnýho auta. Uprostřed noci. Jeden t-i sed někomu na klín a bylo. Jako mač- - kah vždycky otevřeli okýnka, protože šest lidí vjednom autě, nevim, je stlis to někdy zkoušel, ale to íe pekJo, hned je tam strašně zadejcháno, na ., u.- t.. Jak kdyby tě zavřeli do konzervy. A nevidíš přes sklo. Nb nic. Každej si s sebou vzal kladivo. Édouard vždycky # 'ifiii i i „ovi červený kladivo z dílny. Všimla jsem "li, že chodí stále častějc do dílny s baťohem, i když to vůbec nebylo místo, kde byl zvyklej se zdržovat, 110 111 to ani náhodou, spíš to byl takové j teti tvn * Ví CO Hg. chce vylízt z koupelny, jestli cháp«š,co m...|.,p ale j á si všimla, že tam začal chodit věr n r,. „ vách na jedničce, když jsme sklízeli ze sn )]u pfe tože zprávy, to vždycky bejvalo jeho. A pnk |Sem si řekla: Každýmu je jasný, že do dílny "eoh..r" s baťohem. Hnedka mě napadlo, žc tady něco n hraje a že něco skrejvá. Mám na to Čuch. Jednoujsemho nenápadně sledovala. SchovaJa, jsem se za závěs a čekala jsem, až pude z clíin? Řikalajsemsi: Jen počkej, ty uvidíš. Já i ru |\|m dělat z nás debily. Jen počkej. Samo, 'c ;srtli & tim závěsem byla sakramentsky dobře schovaná. Koukala jsem se skrz látku a nedotýká 11 i«pn ~.c jí, abysiměnevšim.MyslelajsemnavšechTio.Jak se závěs pohne, můžeš sibejt jistej, že-vH prozra dil, hlavně u těchdle závěsů. Taky jsem d^u-piis opatrně, abych nerozhejbala závěs dechem. Aby se nechvěl. No a pak jsem šla do dílny. 1 >en před tím jsem si to tam obešla, abych se podívala, co tam je a jak jsou věci poskládaný na ponku a nn stěnách. Pořádně jsem se připravila. Ko/|f tujtum to svý malý vyšetřování, zjistila, jsem, /c si bere kladivo, a hned mi bylo všecko jasny. On by se náš táta zbláznil. Vzle.Vm h« vylít z kůže, kdyby to věděl, protože ,í í s co, chlap ůže nechat sebrat kladivo. Kladivo je pro vatý. Ale ve výsledku si j sem jistá, že i když i-ekeih bez sebe, protože řikal, že zlodějina . *+■ nei horší, že to delaj jenom gauneri z mesta je to utj flákač a že on nic takovyho pod svojí strechou echce i tak jsem si jistá, že by v tom chtě nechtě "děl i dobrou zprávu, i když by to nepřiznal, todle . t h ,,||L(]y riepřiznal, šlo o jeho otcovskou hrdost, dS t.nápu, že říct by to nemoh, ale možná by se mu ulevilo, protože by si řek, že to z Édouarda dělá rhlapa, pořádnýho drsňáka, a i když by řval a seře-zalh»< ^ebyna Lo nadosmrti nezapomněl, a i když by za 1 o Édouard pykal ještě pěkně dlouho, jsem si iistá, že by se tátovi na rty dral takovej maličko potešenej úsměv, ve chvíli, kdyby se to dověděl, nebo i Dak, az by mu dával co proto, poněvadž by si řek: ZĚd'"iardaje konečně chlap, šel krást a neposlouchá vlastního tátu. A řek by si, že konečně udě lal ten kťok. Konečně proved něco nebezpečnýho, jako poradnej: chlap. Že už bylo načase. Klidně by <*i moh myslet oboje zároveň, nevím, proč by ne, to je klidně možný. Takže proto si predstavujú, ; 1 , - mu dral na rty potešenej úsměv, když by Édouarda řezal, ale to se nikdy nedovíme, jelikož jsemho nepráskla, takže k žádnýmu výprasku ani piiit-heriymu úsměvu nedošlo. No nic. 112 113 Mlčela jsem, abych ho ochránila. NerhtÄi jsem, aby měl nějaký trable. I když mi pf jpa^ špatný, co dělá, já taková nejsem, abych nekobs práskala. V tý době mu ještě teklo mh ko po brarté tak jsem si řikala: Počkej chvilku, 01^1 í„, l(j /fts přejde, přejde to jak rýma, bylo mu nějdkejch čtrnáct patnáct a těm ostatním taky tok nějak" možná o rok, o dva víc, ale ne o moc. J onom Brian byl starší než oni a měl auto, protože w, i , hu|L létej. Takže bral svoje auto. Naložil o mna pak vim, že se v tom autě řítili jak bláznj ke .skládfp Klidně se mohli nabourat nebo někoho \ noci sko sit, ale ty sobci mysleli jen na sebe, jeli ja k šílenci bylo je vidět z dálky, když člověk chM. stačilo to vědět, protože byli skoro jediný, kdo \ tudlo dobu někam jel, v dobu, kdy všichni spěj, a.iá, když jsem to věděla, koukala jsem na ně z okna, jak se eta-ženejma okýnkama mizej směrem kp kukuřic nýmu poli, co patří starýmu Bailleulovj, j viděla jsem, jak se světla furt zmenšujou, a/, úplné zmi-zej za lesem, a taky zvuk byl míň a min slyšet. A šli na to. Oblíkli se do tmavýho a pielezh plot skládky. Vím, že si navz áj em ponn > hli nahoru a brali si páčidlo, aby sundali zámek, nu jenom měsíc. Jinak nic. Vraceli se v up'np za&ra-nejch hadrech. Brian řídil blbě, pmtoži1 každej den. To de předvedli. To by teprve vypadali jak inteli- genu 1 umřít se dá dementně. lenomze všechno se vždycky nakonec pro Kurí- I'1'1 vin1' že si Brian vždycky ověřoval, že g]{la.dka není hlídaná, že tam není sekuriťák a ludvtif i jdnej pes. Psi, to by bylo nejhorší. Baterky si nebrali. Spolíhali na měsíc. Vždycky ôekah na úplněk (netuším, odkud zná tolik podrobnosti). No & na tý skládce kradli víceméně vŕíechiio, co našli, pračky a elektrický spotřebiče, sp.ilcčně je přenášeli a nakládali do kufru a pak vzdjcky zmizeli stejně rychle, jako přijeli, a nifc jenom mrzí, že jsem tam nebyla, abych na ně zavolala: Ale, ale, jedete s tim, jak kdybyste to řmaizh. ach jo, to by mě potěšilo, znáš mě, no i[i,.l i ukradený věci vyskládali v přístřešku na úľ u u Briana, mezi jejich domem a polem za nim Dt uhej: den - Édouard často přespal u Bri ana na rozkládacím lehátku v obýváku - druhej den si vzalikladiva a rozmontovali, co přivezli, a pak to rfh prodat do výkupu kovů kousek odsud. 114 115 Samozřejmě byli nejradši, když v npr ., měď, ta je drahá. Medený cívky stoiei ímiu * • Klidně je někdo moh načapat. Mohlo tn " dopadnout, až je mi divný, že se to ne i , pravdě je to zázrak, hlavně s tím strč "n-r ,, sem, když bušili kladivama do praček ''kue-, kladivo a mlátit s nim do bubnu pra- k, ,, Kils^ rozlejhalo se to po všech ulicích koleni srniek-'-" nechápali, co to tam kutej, ten rámus um i>. šťn,* rozum, říkali mi to, když jsem se pusnia do toho svýho vyšetřování, a tak povídám souš edovi. abych " -! je kryla: Jo, to nic, to je projekt do školy víte, vont v tý škole dneska nutěj děcka dělat s m „ křivin.. Ještě to ani neumí číst a počítat, a už aby mach-rovali s mikroskopama a bůhví s čim ]estŕ> Ale Édouard to nedělal tak často.iako ostatní Protože byl.srab a protože jednou mel; problciuy kvůli jiný záležitosti, co blbě dopadhi. Nechali a& chytit při vloupačce, co si společně vymysleli a na plánovali, celá parta, však si taky mo/i sebcm řl-, .r kali Parta, Édouard chodíval ven, vždycky po jídle,' " a říkal: Jdu za Partou na zastávku, a mně běželo j hlavou jo tak Parta, prej Parta, hoďte se do klidu, chlapci, jestli si myslíte, že takovcjch učí balíků jako vy na někoho udělá dojem, n !■ m i \ i-iiu* . rezavejma prdítkama zasranejma od kravskeich létane1 "HP" ^£«iv sc Htlikovanou károu z druhý ruky, co 'usedni díře prodal vlastní bratránek, je nu, vás zželelo, tak to se pletete, tady ne-JT v C'hiľa,íi^1'a(ly nikoho neoslníte. Ale jednou ; dupali se do; domu jedny holky z vesnice, aby ji Afcradh- Využití toho, že byla zamilovaná do kluka 'rVa tv M*1 1>Ů Jl&m u^ delší dobu. Úplně po něm ší-^labyla 'i toho mimo, to už ani nebyla láska, ale ší-feistvt. akorát že nevěděla, jak ho oslovit, protože -tel furt d ostatníma klukama, nikdy sám, a kluci jL ae j i vysm áli, kdyby za nim šla před nima, pěkně bvse i-j ni povozili, Vida, vida, jde ti sem ta tvoje pMm3 • pozor, pichna na pravoboku. Takhle oni se * teádřujou. Ani mluvit normálně neuměj. Takže se - asi nic uedélOj ale ona byla furt zamilovaná. : No a tehdy dostali ten debilní nápad. Yyhietlim ti to. Tomu, co do něho byla zamilo- - vana, řekli: Pudeš za Gonstance, budeš se tvářit, nechceš smočit rákos, a odvedeš ji nahoru do lož- raice. Vsaď se, že na to s tebou vletí, jen co pískne ' ■ touží jen po tom, abys ji přeflk, to je bez diskuze už podle toho, jak na tebe celej rok čumí, tajpjdHtiá, a my zatimvlezem tichounko dovnitř, * *flej požer, aby nechala dveře od baráku otevřený, . aodnessm, co poberem. A pak se šábnem. WmĚBĚĚĚĚm 116 117 Ta holka, Constance, jim na to naletěly nJJatJ Byla chudák zaláskovaná. S ní to šlo samo 'Íq^ ten večer vlezou k ní do baráku a kucká| se * 6 chem, jak jim to připadá vtipný, a na^pn., Mí|í tohy víš čim? Myslíš, že vemou třeba šperku ^ co maj nějakou hodnotu? Ani náhodou, tu Dys ie' přeceňoval a přeceňovat je nesmíš, vzali DVD pfg hrávač, PlayStation a hry, co k němu patŕilv ^ cpali to do báglů a potichu šli, opatrne za sebon zavřeli dveře, aby neklaply, a Constance byla mé-1 žitím nahoře s tim klukem a provozovali tamné-j aký nemravnosti. A ty troubové utíkali ■ >• p amtuá a šli ke Stevenovi na zahradu, to mi Édonaid rek, o šrotu mi nikdy neřek, ale o tom dle jo, a tancovali kolem těch čórnutejch věcí v kruhu, no umíš si to představit? Zpívali a pak se objímali, byli tak pitomý, že se nad tim ještě naparovali * ukáleli si, jakou neudělali loupež století, jaký jsou nej-větší frajeři a opravdoví chlapi, takže slavili oblej večer, otevřeli si piva a plácali se po ra rnpneoh, že ukradli - ani ne šperky nebo kolóniu.. | ■ iu 11 kala, ale Pokémony na PlayStation nebo rojávím co, Harryho Pottera třeba, a ráda bych řekla: kasali se kvůli pitomý hře, kterou sami ani nehráli, ale oni byli na ty hry blbí a nezralí dost. i i\/-«pifc trávili celý dny u televize a zkoušeli „o společně Takoví dementi to byli. Jenomže nečekali i-,', vr'ť, žc to tý holce dojde - a jak ji to asi na-°" ^ dlo9 Podezírali toho kluka, že jí všecko vykecal, |. i s sc do ní doopravdy zamiloval, i když d kunošema machruje, že ji chce jenom do-- Lit do postele a zamilovanej vůbec není, řekli si, žekuy2 zjistila, že j i zmizely věci, že se najednou " pařily, tak se hrozně rozbulela, dostala hyste-. lly i da. panikařit a tvrdila, že ji rodiče zabije ■, i-n kluk, jelikož do ní byl zamilovanej, se ni nevydržel koukat, jak brečí, objal ji a řek »í pravd u, a tim podrazil svý kámoše, a ona mu-qela Hlíbit, že nikdy neprozradí, že je napráskal on .p, aidiljsmě nikdy nezjistili, ale byla to nej-pmndfinadobnôjší hypotéza). i ■ in večer to nahlásila na policii i se jmé-naina a druhej den museli všecko vrátit a omluvit se. tdouard z toho byl totálně podělanej. Ten si to za i dmeéefc nedal, celej den chodil jak zombie, f>hl ■ - bál, že by moh mít oplejtačky s policaj-t~ir i n -n znám v trestnim rejstříku, takže by se nemo n stát učitelem, jak po tom toužil. Ale bonga byli celkem hodný, protože je dobře znali. Souhlasili, že nato zapomenou, když všecko vratěj. Všecko, do poslední hry. A od tý doby měl Edouard čim dál větší strach, když parta v noci 118 119 vyrážela ven s kladivama, jezdil s nimaiuiuium protože to v něm furt hlodalo. Taky chodil a míň do dílny. Takže když viděl, že mu Heda. bral věci, řek si, že to není nic až tak strašnyho, chci říct, že mu kradení jakoby nepři}, i* Jiuuyj výho. Stalo se to miliónkrát a pokaždý1 samý: benga přijeli k nám domů a mám vřít a už z toho, jak se ksichtili, poznala, dělaj. Z toho, co dělali s rukama a jak) čitě sundávali čepici a tak, protože mái. odjakživa. Vyrostli ve stejný vesnici, pol É v hospodě a v trafice, takže se styděli blbý zprávy." Obvykle to pochopila, ještě než cokoli řekli. A hned se rozhořčovala: „To snad není pravda, co ten trouba zase proved, krucinál, ani ivi ^hvi1* mi nedá pokoj, ten nepřestane, dokud n*' / in 1! netrefí, taková hrůza, taková hrůza., vjvhováte kluka a prd z toho..."; a policisté jí tedy nepřekvapivě oznámili: „Vašeho syna..." mho ani neřekli * h . vlm", ale rovnou ho označili jménem, pro- * . y iiaíi už od plenek, od doby, kdy dělal v uli '!mi vesnice první krůčky, jejich děti s ním vyrostly hndilv t ta Stejnou základní i střední školu, než -MfdAi zatímco ony pokračovaly o něco déle,pro- i .....!,y|y děti strážníků a často se pak také Btalv »uažníky, jako by si tyhle děti, jež vyrůs-vtaJV společně, mohly vybrat, zda se stát zlodějem, '""abY le ^ atýlial i j ej í cli někdejší kamarádi, z nichž tah strážníci, nebo se stát strážníkem a zatĺka*' někdejší kamarády, kteří teď kradou. Řekli ?i' Vašeho syna zadrželi v supermarketu Carre-11,11 1 ' 1 bu plnou zboží a především alkoholu," a matce 10 bylo líto a lamentovala: „Však já vím, já "~ VI "i.t*1'1 k to není poprvý a myslim, že bohužel ani aaposiftíí jestli to takhle potáhne dál, tak mě ?a chvíli trefí a budu čuchat k fialkám zespoda, 1 I-. 11 nešťastná, děcko jsem vychovala a prd 'i tolio, zaplatí za to, co proved, a bašta, co já ji-flýhu amažu, je mi hanba." A nakonec, protože mu * - v-Tom stojně nemohla zabránit, protože si uvědo- m.r.-,il 1 vou bezmoc vůči němu a věděla, že s tím í,dotj uax. ne, a že ať. provede cokoli, ona mu odpustí, protože každý jeho delikventní kousek bude považovat za poslední před jeho úplným napravením d naprostou, radikální proměnou, nakonec 120 121 jí nezbylo než se tomu smát. Ještě př...... ji jeste do smíchu nebylo, jí okolí říifuiu ž vání jejího syna, mého staršího bratra ip>>« i deže a všechno to další, nelze t.oleróv ' jsou nepřijatelné, neúnosné, ze mu nemůže .11, (|,. , peníze - ty peníze, které po ní chtěl a které měla, ale pokaždé udělala, co mohla, aby néiakč sehnala a dala mu je. Říkala: „Přece nemůžu n chat svý dítě chcípnout hlady," i když |j varovali, že si za ty peníze koupí alkohol, opiit> sp ;> 7n .„ bude namol a nezvladatelný a v opiLuhLi, if>? stala jeho životním stylem, zase půjd > rlr, -u. 0I marketu krást další lahve. Apořád s< juuumi i čit v kruhu. Ale ona pokaždé tvrdila, žo n* «o »■» nikdynestane, že to bylo naposledy. PmhU: o- ala že se její syn změnil, že už to není ten «Tpj™ýč]0 věk, opakovala: „Teď už je to dobrý, ja mvslim. že s alkoholem seknul, změnil se." Ale on ^e nikdy nezměnil. Avšechno začínalo nanovo. \ onu znova . věřila: „Tohle bylo naposledy, po tonulle o cuku holém skončí, přísahal mi, že přestáni p.i i-tokrát je to doopravdy, cejtim to v kostech, že to tentokrát doopravdy, přece znám svvdo kluka, I já to vim, že už si ani neloknc." A p«i k zase za I čal. Nevím, jestli svým slovům sama v^nin. icntli opravdu věřila, žejednoho dne přestane. Proroze Tíího nezbývalo, nakonec se tomu smála, m iinci1 J lilo ji přešla zlost: „Co se stalo, stalo se, lepši mn smát než brečet," a se smíchem dávala j^ui lí že bra.tr byl tak namol, že v Garrefouru rad! tiniž si dal sebemenší pozor, aby ho nechy hlídači fjězkybeze spěchu naplnil celý batoh lahvemi, a ona se smíchem vyprávěla: „A ten pi- ec Sx ani nevzal ty nejdražší, nabral si břečky xa deset babek, co je zvyklej pít, takový ty dryáky, jak se tomu ani nedá říkat whisky," posmívala se „Jpste počkal, než si kamery pořádně nato tt,j, LL can1 dělá" a vyprávěla, že když odcházel z Caneloiiru, kde se už zastaralé poplašné zaři--031 pri pronášení kradeného zboží nespouštělo, „mel v naťohu tolik flašek, že ho to stahovalo do nadu ťyl ohlej jak paragraf, jako turecká šavle," tak cezký byl ten batoh a k tomu to v něm, jak říkala, cinkalo, jak do sebe lahve narážely, cinřc, cínu, idkžekdyž ho pak hlídači u vchodu zadrželi, byla to skoro pokaždé hotová klauniáda, „No h proto by podle mě udělal lip, kdyby todle .«Lio.u Eíedovi řek a uklidnil ho. Potom by Reda věděl, na. čem je a s kym má tu čest. A možná by io ''cli dopadlo jinak. Pochopil by, že se od něj 1 li i i.i rd až tak moc neliší, protože se vsadím, že sc na tnm náměstí rozhod ho oslovit kvůli tomu, 122 123 teda jako nejenom, ale hlavně kvůli toniu Édouard půsohí. On se tak nosí nasi-lnni drv, nedělal. Ironie osudu, když si to uvědomíš. Mng j. přijde vtipný. Édouard si nasadí matku a hraje ta tak dobře, až ho sejmou podobný grozlíci, ^Q -g sám, poněvadž si myslej, že je z opaěnyhu tahata Jsem si jistá, že kdyby mu řek, co ti teď povídám já, tak by ho to uklidnilo a celý to mohlo vzít ji nej konec, mohlo to proběhnout jinak já, si t0 myslím. Myslím si to také, ale nepopirá snad to co právě řekla, její hypotézu, že vše bylo naplánované a nezvratné, což, jak vím, neru pravda? Ve vzpomínkách nacházím důkaz, o-jwi. a lu uu-dobujež se mu vtiskla do tváře ve ch -i .s,m mu z bundy vytáhl iPad, tvář, která i.j/i matiu lu jeho, nevybavuji si podrobnosti, nedoví dl byehn přesně nakreslit, ale velmi přesně si vzpomínám na dojem z jeho tváře a mohu říct, ic nrmél nit společného s odhodlaným výrazem, í, í, cv f lUaaau později, neměl nic z tváře vyjadřující promyšlené ničení v té podobě, v jaké jsem se " "i mnni tkatjindy v životě, jakou znám. Kdyžjvem mu u;ai íPad,jeho tvář byla tváří údivu, sinu hu, u dokonce hlouposti, marně jsem to Clařf nwtortlnňal, tvář nepředstavuje důkaz pro nikoho, j>i o illui u ' ani pro policii). Ale Édouard to nekomento\;il Mol m 1 fíťt jednoduše, dyť na tom sakra nic neni. Bejt n| | vemu si ho do parády. Bych s nim zatřásla tekla: Ven s tim, přiznej, žes dřív taky krad a že f '„ .1 i ř.adňý drama, jestli si to teda fakt myslíš, ješth si to fakt myslíš. Já s tim sice nesouhlasím, je jestli ty si to fakt myslíš, tak to řekni, jestli myslíš. />iJ se tím n^co zm^nU Přiznej se. Řekni to. pověř mu o tom šrotu. Jenomže problém byl vtom, ... i, i ■téJó říct hned a Édouard je někdy strašně zponialertěj, jak hlemejžď fakt, toho na závodní n,a i- nepočali. Řek kulový. id*./.*- rýndá ten tablet Redovi z kapsy. Jakoby nic. Vemc ho do ruky a položí ho na stůl. Dá iPad r i -n.i d neřekne u toho ani slovo. Mlčí jak ryba. Rek nu: V tý chvíli jsem doufal, že se Reda najednou ?ni'iie smát a řekne, že to je vtip a že jsem m o il ;bytečně. Cekal jsem na ten smích. Řek jul. Úekal jsem. A myslel si: No tak, Redo, zasměj se irosku se zasměj, co ti to udělá. Jenže Reda ■Kí;'::;.'. \ ■ n.:iiato? Zeptá se Redy, jestli neviděl jeho telefon. JNeřek: Vzals mi telefon, to ne, podle toho, jak sito pamatuje, řek doslova: Neviděls náhodou niiV *■ l'nť'jn, nevšim sis čirou náhodou, že bych ho někam položil, měl jsem ho v kapse, ještě před pčti iiimuLama, používal jsem ho, než jsem šel do 124 115 sprchy, a teď v tý kapse není, jsem fakt >m„-vůbec netuším, kam jsem ho zašantročil (úenoct dne jsem si tou větou méně jistý, možno 1«,™, ho doopravdy zeptal: Nemáš můj telefon, cofcfo skutečně znamenalo obvinění, ve chvíli, kdy rg ' si nemohl být ničím jistý, to, že jsem mi ,ni a Geoffroyem, fotky z dovolený s meima nejlep-šíma kamarádama, najednou se uma min /diiií-' řil na ty fotky z dovolený, úplně stejné, jako když umanutě myslel na to, že chce domu, když potkat"' Redu na Pláce de la République. ^ my běželo hlavou, že musí dostat zpátky fotkv a u (oho se snažil Redu uklidnit, usmíří se. dělal pomalý pohyby, byl milej, zdvorilej, niv ieiibýl jak rozzúrenej bejk, nebylo možný ho t iT. zastavit, nešlo to, každopádně ne takhle, Édoujrd co? Místo aby to vzdal, nechal to bejt a pustil ho, místo aby otevřel dveře a nechal ho jít tax škěhlral (její slova mi ještě jasněji uka-zujísinéšnost mého chování), a Reda byl čim dál agresivnější a Édouard furt škemral, místo aby ěelpryč nebo nechal jít jeho, i když bylo jasný, že kdvby se prali, tak dostane nakládačku on, je jak VfVt, iie fc; ale on furt škemral: Já se zlobit nebudu, jestli ten telefon máš, pochopím to - ale teď už na takový rečí bylo pozdě, totálně pozdě, Édouard má holt někdy dlouhý vedení - takže co udělá? Žvaní a žvaní, hučí do něj: Že někdo veme telefon, to já ► umíní pochopit, taky bych to byl schopnej udělat, jasně že to chápu, co já vim, už pro to vzrůšo a ten adrenalin, nebo jestli máš problémy s pe nezma. tak o to se neboj - a nedá si pokoj, nedá -mk' |, furl mele - Jenom bych chtěl, abys mi ho vrátil, a zapomenem na to, potkáme se zejtra, jakjsnHvdomluvený, zajdem si na jídlo a už o tom nebudem mluvit a pak se potkáme ještě pozejtří -. ataky už o tom nebudem mluvit, a ještě mu řek: 126 127 Zapomenem a zapomenem, že jsrno zap()inilg . takovoudle větu, to jsem si pomyslií];i ýP ,j 1 před tim týpkem nemoh odpustit ten svůj Hlovmv furt musí mluvit jak ministr, to je eclej on týpjj ' to muselo ještě víc vytočit, a ještě tmi ]-,.|. j^, chceš, budem dělat, že se to nikdy nestalo není to důležitý. Zapomenem na to." Reda mě poslouchal bez hnuti, Ted už qíp neříkal. . .-^£8 „Jenomže už bylo pozdě, Reda už ho neposlouchal, ksichtil se a řval: Co to meleš0 Clo to meleš? a byl tak strašně rozčílené], že Édouard měl na čele sliny, celej ksicht měl pupihiranei slinama nebo soplem nebo tim všit i i ■ j■ ,;rl ,u úplně mokrej měl ksicht od těch slin >( [, r,, představ, dělalo to takový malý třpvrivv kapičky všude, a Reda furt: Co to meleš, vrísknl |ak poirí nutej, a Édouardovi se lesknul ksicht od jeho alift,'-no já bych se poblila. A Édouard, věn i by=í tomu? Řek to znovu. Celý to ještě jednou zopakoval, jako by to byla opravdová otázka, prej: lVh flim, žes mí -vzal telefon - teď už to řikal na p lnou hubu - jako by Co to meleš? byla opravdová otázka, i.o přísahám, ještě mu na to Co to meleš? i >d poví 'děl, odpověděl mu na takovou věc, takže asi chrneš, /e kdvž mi to povídal, musela jsem se za.se držet, abych 1 nesmála, já vím, že to je vážná věc, ale sorry, todle je ta]í &í]ený' že už Jsem cejtíla, jak se začí-m 6maí; ä myslela jsem si: Jak někdo proboha ^iůžp bejt takovej vůl, že na takovou věc odpoví, jako by 1-0 ky'a otázka. Dělala jsem, že se koušu ftu a roztáhla jsem pusu, abych zamaskovala, ■'ese hmčju, aby to vypadalo, že to není smích, že -ge jenom koušu do rtu, no víš co, já z toho taky m.ijn randu, protože vim, jak to dopadlo. Pro tože znám pokračování. On člověk vnímá minu-' lofft s vědomi m toho, co následovalo, a každej ví, Ze se mělo něco udělat tak či onak, a já dělám cn.i-i u. protože vim,jak to dopadlo, to je pravda, smrtil mj tomu, protože vim, že Redabyl agresivní, takovej ten typ, co mu hnedka stoupne krev do hlav\, a ŕe s agresivníma íidma se musí jednat ji-naa.lit i>i/musíš utýct. Aleje fakt, že do tý doby se ieUě tolik neprojevil. Jenom řval, jinak nic. ii i alprávě furt hlasitějc. Zase opakoval, ^jakoby to byla jediná věta, kterou ho za život na-u. •[., i lna jediná (...): Tak já jsem u tebe zloděj? fcádnei zloděj nejsem, tim urážíš moji mámu, jseš n. ii1 .»>•) k mojí mámě (a právě v podobném úzkostlivém opakování, kdy jako by se zasekl, se ohjpvuvaly záMesky a stigmata improvizace; to ouna podobná improvizace - se znovu odehrálo 128 I- 129 na samém sklonku noci, když jsem Rcdu všem, po znásilnění, po škrcení, ceU ?nh™.. "V nakonec vystrnadil z bytu, a on se nrot.i : * Ulil ft{? q\)a řím, přitiskl k nim tvář, slyšel, jsem to, sívéeí' -jak jeho vousy škrábou o dveře, kloužou p0 rit* a ptal se: Určitě chceš, abych odešěP Omin,, j. se. Promiň), no a Edouard mi taký hk /p mai v hlase jakoby špetku podrážděnosti i n,.,|^ -zal to skrejt, potlačit to, jak se řiká, možná, to Reda slyšel, všim si toho, a situace i ■• um jbíti vyhrotila, tim jeho hlasem, tou podráždenosti v Édouardově hlase, těžko se to vysvětluje, ten jeho1 podráždenej hlas, protože on Rodu prď* fi Ĺ můcbo neobviňoval, takže už ho štvalo, jak ten to fun opakuje, a možná se ho to v hloum duše i dotv kalo, to je ono, cejtil se dotěenej, dotčenej, žena něj Reda řve: Tak já jsem u tebe zlodej. b\lnaátva nej, jelikož opak byl pravdou, dyť m.i pr u uv tisíckrát řek, že z něj zloděje neděla, snažil se mu vysvětlit, že jestli mu vzal iPad a já nevím co, lěitg to z něj nedělá zloděje, a řikal mu jakob- iiunkul popuzeně: Ale né - nejspíš takovým rm lil»-.? cl co nasadíš, když doma něco po stopndcsaty vy světluješ děcku a ono se tě pak zmn u zeptá na to samý, jak to děcka s oblibou Helu.,* m • >\ mu li to řikám, že nejseš zloděj. 1 ■ iiže Reda už nechtěl nic slyšet, dál si br A«i nro sebe: Jseš neuctívej k mojí mámě, iné, urážíš ji, a pak drmolil nějaký slova, ^ "m Fdoiiárď nerozuměl. Nerozuměl už vůbec. Kdouařd furt: To nic, to nic, a Reda furt: js*íá moji mámu, urážíš mojí rodinu, každej si . ,i h ruku. A bylo to tady. Natáhne ruku f . ur ^ co? Zůstane stát jak solnej sloup a Reda dgjrie šálu a bleskově ji Edouardovi obmotá kolem ťrfeu, Édouard se teď nemůže ani hnout, je pokor-nni iak käýž si osedláš koně a ten tě v tu ránu začne pos'oiicbat a dělat, co chceš, a Reda obtočí tu šäiu a utahuje ji a utahuje, utahuje a Édouard nedejcha, začíná umírat, beze srandy, nedejchá. Axteud t val. Édouard měl šálu kolem krku a on ji furt utahoval." (V'-.iAí se. Její manžel nic neřekne. Napadne tne, že se opatrně nakloním a nahlédnu dovnitř ůtevrenymi dveřmi, ale bojím se, že by mohly zavrzat parkety, a raději to neudělám. Nepohnu se. .Promiň." Odkašle si. „V první chvíli ho nenapadne, že je to vážný. Jakokdjž mu obmotá tu šálu kolem krku a utáhne ■i ■■ '» "r ní vteřině si hned nepomyslí, že se děje 130 131 něco vážnýho, a po dobu třeba jednv vtpŕi takový tý vteřiny, kdy člověk stihne nnm,m/', milion veci - nebo nam minimálne tim^a , na to vzpomínáme, připadá, že jsniť stihli let na milion věcí, jak poznamenal,1 m-im, t 7* jsem ji to povídala -, během tý chvi i . j ,\tl. nebral to škrcení vážně, nemohton,' ... " uvent, pft. něvadž Redu nepovazoval ani za zloděje, natož z" někoho, kdo by dokázal zabít (lze si přp(i<>in^tt / mě ani nenapadlo, še by toho nebyl schnnmí * jsem si nemyslel nic, zkvállia nic, z- >m bi,n,.. nic neběželo, ani úvaha, ani vzp\.».>nKu. zp mé ruce samy křečovitě svíraly švhi, ie to jfcvíó jen čistě fyzické odmítnutí smrti. Ríka se, íeziaď zyka nelze vystoupit, že je nejvlasioCjMtu rysem lidské bytosti a podmiňuje všechnu, re neexistuje nic mimo jazyk, vně jazyka, že to rif m ian,zeov chom nejprve mysleli a teprve pah sve myšlenky uspořádávali prostřednictvím jozw t r.'rj'' bez něj nelze uvažovat, že je nutn in •'•iVih-.n existence myšlení a lidského živolf f í' ŕ'-ď' řa-zyk nej vlastnějším rysem člověka, pah neoim, cum jsem byl během oněch padesáti oť < m. ' >it »,m vraždil). (A dnes se to celé nějak podivná převrátilo a je to naopak, přesně naopak, r'-i i-" /'i. rn jazyk a strach je pryč, mohu Hel.nu ijht-m sl ruefg , rJ užbude vždy pouhý neúspěch, zoufalý dobratse pocitu, pravdy strachu). V první j-- • řek- iteJ6 prostě jen trochu zbrklej, že je to a i le jiémyslel si, že by to bylo až tak vážný. &nvädo, *íj ' ■ ^ i - i ml dostal tvrdou výchovu. Jako my. Takže . i a anľi kolem krku mu nemohla hned na-, i »1 ,.i li Nějakej kousek hadru. Určitě si my- ,.....m rtipi nebo ne vtip, to jsem řekla blbě, , dej/ne tomu varování, něco takovýho, prostě • .<., -r.1 J vřpadal. drsně a udělat dojem, jak to ■mít rhlapj někdy ve zvyku, z čirý blbosti, že mu ciiLB -uJ. i,f' ^obák a zdejchnout se s telefonem, že jo p"0ctrl vzít telefon a v klidu odtamtaď vypadnout, sejit schody a utýct, a přitom si bejt j istej, žeĚdouarcl nezavolá benga. No nic. Tuill. p*p \. konečně pomyslel: Uškrtí mě." K tomuto uvědomění, co so to vlast ně dřin došlo, ale pocit neskutečnosti presto píetrvávál a dokonce poté, během pouhopouhých t*í ^ Wt jež následovaly po škrcení, vzpomínka ztratila smysl, jako když vajíčko vyteče dírou \> skořápce; vprvní vteřině se vzpomínka posunu h a-i dinu, jako by ji cosi z nějakého mně ne/n důvodu přesunulo, odeslalo, promítlo o hodinu dřív, v následující vteřině se mi záalu, ze tjB to stalo před několika dny, a ve třetí a poslední vteřině, že mě od vzpomínky dělí několik let „Bezděčně Redu kopne. V tý clmli n- t"u rfia krku objevily ty fleky. Ty fialový flek\ (neobratné 4 ses je snažil skrýt pod širokou vázankou, kterou sis koupilpo svémpříchodu do Pařííí u dúiho jsi ji nenosil, protože ti došlo, jakjsi směšný. Když ses před čtyřmi lety přistěhoval do Pařiče, z hlouposti jsi chtěl vypadat jako mešťu'. nnvi-11» lni když lidi brečej." Hladil mě po vlasech. Připadal-jsem si v bezpečí, dokud věta trvala, nic se mi - „i •t ■í hlo státjeho schopnost mě upokojit a chrá-^°TQpocéné odpovídala jeho agresivitě, ^istápilf u2 se nestupňovalo. V určitých interva "i - • vždy zklidnil, jeho postoj se radikálně změ-sc n tišil, ztlumil hlas, šeptal, pochyboval, sliboval iňi: JiTo bude dobrý, ničeho se neboj." Li na! ině na uši, na tváře, na rty. Poukazoval jsem na íehu budoucnost, ale to k ničemu nevedlo. c! ra popisuje manželovi, jak jsem zoufale hledal něco jiného, nějaký jiný slovník, jinou ré-mM '■ liřotóže budoucnost na něj nefungovala. „lij-'JAdlo ho mluvit o svý rodině." Kdy? jsme sc potkali na náměstí, ukázalo se, . jajjou důležitost rodině přikládá; vzpomněl jsem * si na ru a vymyslel si, že mám v telefonu kontakt r." rorhčc- chtěl jsem dostat zpátky fotky s Didíe rem a i !eoffroyem, snímky, na nichž jsme spolu -, řek? ia"Ta, že nevím, kde rodiče bydlí, a že mé je- * dule bpojení s nimi je číslo uložené v telefonu. 0~iitfr)\ mi druhý den řekl: „Měl jsi ho s tím teleti n ■ ii nechat jít, co to je, nějaký telefon." I na tento detail si Clara pamatuje: „Jeho kámoš Geoffroy mu druhej den řek: Měl jgiho s tim telefonem nechat jít. Nějakej telefon, cn to i<\ jenom, kus plastu, On totiž neví, co ho to popadlo, neví proč, ale zas jednou to přehnal, 140 141 s tim telefonem. Zas se po tom mobilu začal nevyužil toho, že se Reda trochu zklidnil a n ani nezměnil téma, ne, on ch tě l ten těl efrm * o něj řek, ale podle mě mu ve skutečnosti mu i, •"ulom nešlo o telefon. Ten jeho kámoš Gebŕfroy ie úpifta vedle, úplně mimo misu. Nezná ho tak dobře j ' já, takže jak by to moh pochopit. Protože, to taft kám já, bejt to cokoli jinýho, tužka, šperk, nebo třeba i člověk, nějaký rukojmí, Édouaj .1 h, ^ val naprosto stejně, protože to není o telefonu ale o těch jeho fixacích, je fakt pošahanei, taklp by se choval naprosto stejně - já teda ik, ta UVCh na jeho místě byla dávno pryč, ale on ]o f/eáté v předvečersetMní sRedoubysřekliosamé ale ieďvíš, že to není pravda, před onou íiucijsem si vždy predstavoval, že tváří v tvář smrti, treba uvězněný v hořícím domě nebo ve spárech Ľraha, za jakýchkoli okolností, jež jsem si doonľ pim stavit, bych udělal všechno proto, ab < i ubéh I událostí zvrátil, že bych se nikdy nevzdal, iqrf jsem přesvědčený, že v bezprostřed] ■ ''lirnu3f. i smrti by se mé síly a odvaha zdesatt i samozřejmě jsem ho nenosil a jen ho tahal z bytu ď bytu, aniž jsem pořádně věděl, proč js(.m 1,«"^,^ pořád nevyhodil. Pak jsem dostal nejpodivnější ňčpad cdéi* noci. Tuto scénu jsem jako jedinou zatajil úplni všem, s kým jsem mluvil, policii,■:Didu>rovi.Gpojt royovi, zdravotním sestrám, lékaři / nemocTt* Hôtel-Dieu, neznámým lidem, jim:/ svůj uft. běh vyprávěl, onomu spisovateli j Claře tento f& den. Nic jsem neřekl, nikoli z důvodu tvkajícícfe še paměti a zapomínání, jež ji podminuje, áteleáí' noduše ze studu. Dokonce si na lo vzpomínám mnohem zřetelněji než na zbytek u ■ . u irue takovou sázku." Navrhl jsem mu: „Kdo , ♦ ,it.rrm iako první, dostane od druhého pa-i* ,„irrt vsadíme se, jen tak, bude to taková , ( no najdeš ty, dlužím ti padesát euro. i * rr» iwidu já, dáš mi padesát euro ty. Je to jed-■* 'j ifiw " Přísahám, ze jsem to rekl, už nevím, rii jsem se chvěl, když jsem mu to navrhoval, i, w nu chvěl hlas. Byl jsem si jistý, že má te- |p^l 11 1 ■■■■ vinil ■ "'dné 71 Jíaíjes' Je^tě jistéjši od chvíle, co tel v ,e]l0 bundě našel iPad, a byl jsem přesvěd-. „a že bude předstírat, že telefon našel, aby do- [u iii.!ei tikradl ho přece proto, aby ho prodal a dostal za něj trochu peněz, ta úvaha mi připa-(LiIj . ■« I ä. samozřejmá a prostá. Pořád jsem myslel na fotky v telefonu, na to, že je musím dostat apátky anebo jsem alespoň, jak tvrdí Clara, věřil, ic "h' i fotky a telefon. líh se mnou. Chodil po bytě, zvedal deky i prostěradlo, díval se pod postel, pod nábytek, přenu atoval pol stáře, prohmatával povlaky. Lezl po čtyřech, ohýbal krk a nahlížel pod postel. ^hl >lal doopravdy, bylo to znát, všiml by si toho knzdý, ale přece jen se trochu snažil, aby to "sýpadalo, že se naší hry účastní, otevíral skříně, sem tam přesunul nějakou knihu, vzal ji z koni irKi n položil ji na ten vedlejší. Já dělal to samé, 144 145 motB i>['H Ml, ,| (1U u Pohledem napodoboval jsem ho, tvářil jsem dokonce jsem prozkoumal Jedničku, k-omylem odložím nějaké věci neb.i kiuí trával jsem maličkou koupelnu a jsem riskoval, že se s Redou stř nu Slyšel jsem ho dýchat. Neutekl jsem. Nepřiblížil jsem sekedveříní it&H využil zklidnění, nepokusil jsem se ie bleskni,*™' rázným pohybem otevřít. Nepomyslel jaem uií/tef Ještě jsem stále nespatřil zbrřui v jeho kapae nt&fc l by pak byl - ne snad snazší, ak \>\i,, |r»n-ri- n myslitelný. Teď, když se snažím wi lo vybavit mé nejvíc zaráží ta neskutečnost, neskutečnost té -chvíle, našeho chovám, našich pohybu. JáiseMr věděl, že nic nenajdeme, a on včd^l, že má telefon schovaný, a přesto jsme chodili po byt n uaia bylo šest nebo sedm hodin ráno, první svátek vánoční, a Reda hledal v zásuvkách a zastavoval se, přemýšlel, kam se ještě může podívat nebosét?4-řit, že se dívá; mně se proměňoval obličej, hytnél mi únavou. Prohledávali jsme těch šestnáct me- j trů čtverečních a já se ho ptal: „I\las ho9" a-onod povídal: „Ne," a já zase zkoušel .štěstí- „MáŔhof" Odpovídal klidně, tónem, jakým lze odpovědět im. J jakoukoli otázku v jakém koli kont ex ni jv-ir bosý, v trenkách a tričku. Reda.se po sprše obléKi 146 1 4 v I I ■r WĚ H ■v. . em si natáhnout kalhoty a zahalit se. netroufal je - chodili jsme po garsonce. rnovuí-eroz 147 Podobný prípad neschopnosti utéct,jsem pi,^lte objevil v románu Williama Fa ul knera Kuatynl Na straně 88 edice Folio Faulkner ve Moafyřtf píše: i „Stále se usmívajíc tím bolestný nešklebeni vycouvala Temple z pokoie. < bleskurychle obrátila a dala do behu z verandy do plevele a zrychlila. VyběhlE běžela po ní asi padesát metrň ve trne, fi zastavení prudce otočila a běžela zpatti vyskočila na verandu a přikrčila í • zrovna když se někdo objevil v hale; hale se Seběhla" na cestu, ik se bez k domu, úvefrní. Během čtení jsem si poznamenal: Dnes je úterý 11. listopadu 2014. Poprvé čtuaob-jevuji tuto Faulknerovu knihu, \c chvíli, kdy už jsem skoro dokončil Dějiny núsih. Ohromení na4 setkáním s Temple Drakeovou, paralely, myšlenky* WĚĚ Väw totožné s těmi, které mi tehdy běžely hla-Ví? m Ikner zde - v první části románu - vypráví ""^Čn ženy, Temple Drakeove, kterou pote, co ma I rítelpn) autonehodu, odvedou do jakéhosi zchá-tfaiého domu nedaleko, kde žije skupinka mužů a 'fdna žena. Právě jeden z členů tohoto spole-■títvJ Temple a jejího přítele našel a zavedl do noho skutečně znepokojivého domu, ztraceného Ufii\ -ticd křovisek a roští. PostaW- které v domě potká - drobní šmelináři kaeí^whisky -, jsou ůž od počátku před-ta'v^i- J iko suroví, nepředvídatelní alkoholici. .Vvhr"r0jí si, perou se, nadávají si, hodně pijí avyhrožu |í Temple, nad níž se vznáší hrozba znásilnení (k němuž později skutečně dojde). Temple chvílemi pomýšlí na útěk, ačkoli nemá auto a tn uei je věc složitější. O pomoc požádá ženu žil,ci . - lomě. Žena odpoví, že Temple musí utéct dři'., u f ')ude pozdě. Naléhavě ji žádá, aby ode-ila,' i kd\ž to občas spíš vypadá, jako by ji chtěla hAÁi žrt. 'I emple má několikrát příležitost to udělat, mohla by utéct. I její přítel nakonec odejde - «tím ještě víc vynikne donebevolající liknavost Temple Drakeove. 148 149 Když ve scéně, kterou jsem právě pren«fli -k. ' ple uprchne a my pocítíme úlev u a niynlíme s( > Faulkner konečně lící scénu úl ěku, a přestane se na něj zlobit, že ji nenapsal dřív, hi ■ ! m.dint ale ihned se zase vrátí, „bez za slavení'-, jako byť' situace vsála zpět, jako bytím »ojnAnilnpjšínin« situaci bylo, že ruší vnější svět, že odsuzuje k ej&s tenči uvnitř hranic, jež načrtává. Prebi- m P. l6(jy nejprve - v chronologickém smys lu -1, 11 ■. (,, ,„,' čili i v mém - případě to, že je v interakci s pro-" středím nucena k takovému či onakí i „ , Im-.aiií ale že musí zůstat uvnitř interakce, ve scéně de linované situací, tedy na neobyd len é u . / |jUi~: ^n, území, kde se nachází dům šmcí inaŕii. Jako by zde násilný charakter uzavřeného prostoru, geografické násilí, byl prvotní formou násilí i s ( ^m. jeho další podoby se od něj odvozov,n\ li- ], |> \í{1 důsledky, odštěpky, jako by geografie hylapríběh, který se odehrává bez nás, mimo ná- A tehdy Faulkner napíše: „Stále se usmívajíc tím bolestný.-m i i riii.vni šklebem vycouvala Temple z pokoje. V hale se bleskurychle obrátila a dala do běhu. Seběhla z verandy do plevele a zrychlilo.. Vyb( lil i •■ i, běžela po ní asi padesát metrů ve tmě, pak se bez zastavení prudce otočila a běží :la zpátky k domu, •i: ■ JĚWĚĚě WĚ WĚ mm WĚ WĚ ■ ■ lil mm wsj£0ciJa na verandu a přikrčila se za dveřmi, r'jvwna když se něMo objevil v hale." vánoční noci se mi podařilo Redy zbavit, ale ,aá vejmi pozdě, po přespříliš dlouhé době, a po-j j, i ■ iko u Temple přišla skutečná vůle utéct, jeí 5^ rciěla projevit už s prvními známkami Rekovy fuřivosti, až úplně nejpozději. 1S0 151 Devět ^ťljsemuž iie/řř. Má to . které pa A pak už j sem necítil nic než vyčerpi i ni. Clara i j. manželovi, že strach, byť ovládnutý, <-i bolestbvl od té chvíle odsunuty na druhou ve ške rý pro s to r vyplnilo vyčerpání.; jen, jak mi našeptává: Teď už mus musí skončit, něco vymyslí, ale už čit. Snažil jsem se přemýšlet. Najednou mi začala být zima.. Na pot novaío od zvratu v Redově chování, mi bránilo vhi mat teplotu, ale vyčerpání mě upomnelo na chlad zuby mi cvakaly stále zběsileji, poť''le se nu ježily; chlupy. Vyčerpání postupně přešle >■ ".r.i/nv|« 1 vnímání atmosféry a mé vlast tlí tčli >»■ ne schránku či se tyto pocity k němu spíš připojí Iv, nebot uaí dále zůstávalo přítomné, všechno iiíi h Ip nu^nbilo tak,jako by mi jeho šála dál svírala k ti iko hiou ji měl kolem krku nepřetržitě od chvíle, kdy mi ji kolem něj obmotal, jako by ji nikdy nesundala É •m É- tou1 už jsem ji kolem krku neměl dobrých ~ t nel»° patnáct minut; náhle jsem však pocí-rfotek bavlny, jež mi svírala hrdlo, bavlny, jež .,. tížila, a ten pocit, který už stihl vy-s teď zase objevil. Teď bych udělal co iby odešel. Jenže on už odejít nechtěl, čo si vzpomínám, je skutečnost, že ve iko tato čas neplyne ve stejném režimu idodenním životě. Jednotlivosti a situa-v jakési husté mlze, jako bychom byli )ba opilí a jako by byl opilý i sám svět, mosíera, čas plynul jinak, namáhavěji, , těžkopádněji, slova, jež nám unikala a hutná, hmatatelná, bývala by mohla ; na zem a roztříštit se na tisíc kousků, u byla vzdálená, jako by je vyslovovali se pohybovala v jakési lepivé hmotě, v ja-kfoisi pisku či bavlně, v nehybnosti. u,j i >licisté, kterým jsem to vyprávěl, byli si&le bln oenější, záda měli úplně ohnutá, ruce .'kiM i ■ né, stárli, i tentokrát byl čas vykloubený akazoa minuta na ně působila jako rok ve sku-t&ŕľ'-N řětě. Heda už nechtěl odejít. A během toho neodbytného, neutuchajícího refrénu o své matce des -ára gkrábahi prchat, s $oJJ.J«ní Další, ň n chvílích.!■ jako v kal á Redou i ky3lík, ar ponuli s úst, M spadnou1 naše slo\ iiní;těla 152 153 a rodině, kterou prý urážím, vytáhly vmtřní k bundy revolver. Předtím j sem si ho n<-viimij ^ jestli to byla opravdová zbraň nebi. In ^-.1™ « !/* vedl bych to odhadnout, policista se ntě na to bŕ hem výslechu neustále ptal: „Ale byla oprawin-ío Mohla to být atrapa, víte, to my tad> Wáuie cast týpek vytasí falešnou zbraň, abyste se bál a udř lal, co po vás chce, ale v...," a já ho ujištuval že nevím; myšlenka, že mohlo jít o auapu, nu ubližovala, přirozeně jsem v tom viděl způsob, lakrrq sdělit, že můj strach nebyl tolik oprávněny. A on se znovu ptal: „Ale jste si jistý, že to byla pistole viděl jste ji dobře, pamatujete si, jakou měl ten revolver barvu? Mohl byste ho popsm > m r iri )d zbraň člověk nesežene tak snadno," a )a 5.1 myslet Jistése sežene. Kde žiješ? Tolikrát se znovu zeptal mezi dalšími otázkami, jestli jsem Lu 7braňviděL že jsem o tom nakonec začal pochybovat, už jsem si nebyl jistý, jestli jsem ji skutečné \idť>l. jestli měl Reda opravdu zbraň, přestož l:m i iid. \u vzpomínal; skutečnost se ztrácela v opakováni. Šála zůstala ležet vedle postele. Dřepl si a zvedl ji, aniž mě spustil z očí. Pomyslel jsem si Zase mé bude škrtit. Vzal si šálu a pohlédl na ni, vyděšeně, zhrozene, díval se na šálu mezi svými prst\;jako by nu* něco říct, jako by mohla promluvit a napo-. ,, i co s ní má udělat. Rekl mi: „Otoč se," ale -1 . *-ak váhavě, že jsem neposlechl, nechtělo ,,. v'ľit, že je to opravdu rozkaz, dokonce bych ■ ohl myslel že doufá, že to neudělám, a přeje - j0 Alp on zopakoval: „Otoč se," a já si pomyslel ^ němu obrátit zády, aby mě mohl uškrtit nechce mi vidět do tváře, až mě bude zabíjet. Zopako^- „Otoč se," zavrtěl jsem hlavou, nechtěl 'sem Zůstal jsem stát a Reda mě popadl za pra-- p^j. Snaží se chytit i druhou, aby mě svázal jgll * ipouzím se, bráním mu v tom, slabě křičím ne moc hlasitě, aby se nerozcílil, ostatně to -ani nebyl křik, ale směs sténání a proseb. Odolávám, nedaří na mu to, opakuje pořád dokola, stále P1l Já ti zmaluj n držku. Já ti zmaluju držku řiti r i duju držku." Mluvil jsem si sám pro sebe a '-n «1 nké mluvil sám pro sebe, vypadalo to, že se nikdy nevyčerpá, že bude schopný křičet, nadávat, vylévat sizlost a rozsévat násilí celá desetiletí, staletí, neúnavně, zatímco já cítil, jak mi síly závratnou rychlostí ubývají, jakmoje energie slábne f ks'dv'n úderem pulzu, jak ze mě odtéká, vyparuje he uoima* ušima, nosními dírkami, ústy, chtěl jsem ji zadržet, nemůžu přece bojovat celou noc, iHU-i i | iřestat, přijde chvíle, kdy únava vzroste na 154 155 neúnosnou míru a ochromí mě už hädobm lei jsem si: Nem to vrah. Vraha, človek "epatM^S snadno na ulici. Vrazi nejsou kluci ž KaMu, r!$k& nápadnější a člověk je nepotká jen u t), n,,tlfi jo Nemá postavu jako vrah... Podle če>i< i. ,. šlo poznat vraha?Podle ruky, nohy,paic, tvářeni ♦! Doufal jsem, že nás někdo ze sou -. (|u 1]t..„y. a zasáhne. Nikdo však nepřišel. Dál di ž^j vruko r~-šálu a snažil se mi svázat paže. Kdy z byly jeíi " pokusy i nadále marné, chopil se znovu pistotó," kterou me žitím vrátil do vnitřní kapsy koženko?* * bundy, odhodil šálu na zem, ticho si p dal sémíä? kolem krku, už nevím, a přimáčkl u •■ k r:■ rrac-*'" * tvář jsem měl přitištěnou k béžové látce prostí-' radla, jež bylo cítit nepříliš realistickou broskve vou vůní pracího prostředku. Když mě zuásilAonStf nekřičel jsem, bál jsem se, že by mě zastřelil. stal jsem ležet bez hnutí. Dýchal jsem skrz nstt-*--' raci, kyslík měl broskvovou vůni. Jeho pánev do mě narážela se suchým, hluchým zvukem. Soiti. středil jsem se na chuť broskví. Říkal jt>em si, že/*> opravdové broskve takto nikdy ner hutnají, nemajíc chuť této vůně. Kolem nás bylo pořád stejné ticbů? Pomyslel jsem si: Musím se asp^ň in■•■.■liu hrárnU\ Pokud jsem se chtěl vyhnout tomu, co se mi je*£> vilo jako nejhorší, musel jsem na něj brát ohledyg| *in nrávč o můj odpor. Ležel na mně, ale ■ tnovj.1 se ve všem, co mě obklopovalo, vím "H kt *cj<» to motiv, který se ve vyprávěních na toto X ' ueufitále vrací, všechno jako by patřilo k Re %ň můJ Polstář byl Reda, celá tma byla Reda, ^téradlo bylo Beda. . Zmítal jsem se, abych ho uklidnil, mé hlasové ^evyztlahiila matrace. Potřeboval jsem udržet > jj'rijjyju rovnováhu, dokázat se vzpouzet a přitom nebýt příliš prudký, současně ho dostat od .-gebe a přitom nebýt příliš rázný. Výkřiky způso-J^gyala i bolest, ale kdybych se bránil doopravdy, jpolilo by ho to vyprovokovat, proto jsem zmítání tfsteny prúdom kalibroval, dělal jsem vše pro to, abych prípadné skutečné steny bolesti zadusil, ^[i. i lěl jsem. jen ty přehrávané, sílu, čerpanou -\$e skutečných stenů, jsem používal na to, abych pre^tiralsty falešné, a myslel jsem si: Broskei? $ takovou vůní jaktěživ nikdo neviděl, to není ■broskvová vaně, ale idea broskvové vůně. Zrní-í J i ■ r i víc, aby pocítil slast, ještě větší slast, abych tak uspíšil konec. Všechno jsem ovládal, i ;.s4$echno jsem odměřoval - nebo jsem to tak ales-.})oA chtěl a nutil se do toho. -='•- Pnlicijtfka řekla, že na mém místě by křičela ■?-}iÜEBllr.<* iak by jen uměla. 15S 157 Vtom mu tělem projely křeče a aarnsuby ud mu stáhl, cítil jsem, jak se zvôtämp ti,v,' °B J s 1 UíJní?, taj* bolest sílí; pomyslel jsem si, že bobem nw " bude slabší, mene obezřetný a ia se hun, vyprostit. A udeřil jsem ho, přesn- i , i ,i orgasmu, loktem do zeber. Nebyl jsoni odvála* vsadil jsem všechno na jednu kanu. Nečekal to. Byl překvapený, zmateny, svalil na stranu a přepadl přes oki^aj postele . i,riJ1I«h který se náhle ocitne na zádech, bezmocný brouk zoufale třepotající nožičkama, náhle ztratil ros nováhu, kalhoty měl u kotníků, \*<] /n,^. ného, pronásledovaného zvířeti, pohlaví íeStě tvrdé a rovné jako obušek, och- ud k'n. \/tj čené a náhle směšné, proměněn" \ pniinyitus" narůžovělého masa neobratně přimontovaný do-'' prostřed těla. Doběhl jsem ke dveřím. Od post olo ke dveřím to1 nejsou ani dva metry. Stál jsem m "r»db\ «.korn nahý, krev mi stékala po stehnech v krivolakychl rudých pramíncích, když ke mně došel. Sotva sil stihl natáhnout kalhoty, knoflíky poklopce ioéll ještě rozepnuté. Nezatáhl mě zpátky dovnitř^ Mohl to udělat snadno, stačilo by mi pohroaS-j zbraní. Zůstal strnule stát proti mne. 7.novujsela v jeho očích spatřil strach, ale ipni"ki.u ež ledy přcdtiri), jako přízrak, jenž přesko-•ednoho na druhého, přestěhoval se z mých oči de ffijoat* jeho. Když na té chodbě přede mnou tak tě stál, projevila se jeho donebevolajicí ne-ost Možná litoval. Vůbec už nevěděl, co by **%;gIneho mohl dělat, pád z postele a náhlý zvrat J'"' 'toa™ ll° (}tííT^'^y-Ted t0 ^y10 ubohé, rozrušené, *"i..ri'.'h -dne Stvoření. Nebylo mi ho líto. Nedojala mě jeho náhlá slabost, nebyl jsem smutný, ale ánijs>em se neradoval, nepociťoval j sem vítězství. Jedma otázka, řekl jsem policistům na konci výslechu, jediná otázka, kterou jsem si kladl, byla: -1%k to udělat? Řekl jsem tedy Redovi: „Teď běž ríryô. neho budu křičet." Když jsem tento závěr ^YvSŤ^ripolicistům, žasli: „To je celé, kvůli tomu '^Utekl'" A ja odpověděl: „Ano, zpanikařil z takové neškodné věty." Reda se nehýbal. Tvář měl křečovité stuzenou. „Nedělej to," požádal mě. Dveře do bytu byly otevřené, ustoupil o několik kroků, sehnul se, natáhl ruku pro bundu, která ležela po-1 ilř .heľí, a já ucouvl a sledoval ho, jak odchází: *£dyz procházel kolem mě, působil vyplašeně, do-iťjnc- b ijácně. Věděl jsem, že už si nic nedovolí. ^Bylopovsem. Ve'.i I jsem dovnitř a zavřel za sebou. Reda se vrátil. Přitiskl tvář ke dveřím, slyšel jsem, jak to 158 159 ■ht 1Sfm napsat, m příběh & tak bez. Ja""4ako lovat. I ,. dělá, a řekl: „Určitě chceš, abych od vám se. Promiň." Odpověděl jsem: „Uť po všem. Policista tomu ani nechtěl věří Claře, že policista druhý den ani t co právě vyslechl, nemohl uvěřit, ze končí, konec přece nemůže být takpk významný a neuspokojivý, zeptal s< . by za každou cenu muselo něco n.ísl stal jsem doma. Teď vám sice řík: ■ . děl, že je to celé za mnou, ale popravdě mi béžélo hlavou, že se může vrátit. Zamkl i«em se v garsonce a čekal jsem. Sedl jsem si n j p )»tcl, vstulfc byla krev, na peřinách, na zemi." Mvtdel isent n» AIDS. Musel jsem si jít požádat o preventivní zalé čení. Bylo tu však riziko, že Red a 'i -i u n i rinemieiišini v přítomnosti ženy nebo dítěte), o pak |e tu také, jeho povolání samotné, práce řidiče kamionu pro jistou obchodní společnost, povoUiii iu-Ki s anglickými dělníky, kterým říkal ř.«i/7irf0r£ pokusil se ani říct Hello místo Bonjoiir - stianovr mi řekl: „Jsem Francouz, tak mluvím l < i>. „ sky." Z naší cesty mi utkvěla j en jeho os,amélo&t a smutek, a tajné představy o jehoť.Mc, 1 ! ,j na lehátku vedle mě. Clara pokračuje ve vyprávční, on nepromluví Clara říká, že když jsem prošel automatickí mi dveřmi nemocnice Saint-Louis, bylo a i .-in ,1 din ráno. Liduprázdno. Reda zmizel ani ne před hodinou. Popsal jsem jí nemocnici onoho ran.i ' u since, klidnou, utlumenou, a Clara wpioví, Át asi po dvaceti minutách přišla zdravotní sestra. Došla ke mně, vzpřímená a-elegantní, a po dala mi sklenici studené vody a nui.lv kelímek z poloprůhledného plastu. Plakal i^em. iNeko likrát jsem jí převyprávěl svůj pf-iheh a piakal jsem. Nedala najevo sebemenší nelrpěhvobtani ■ .i/děnost, pořád byla naprosto vyrovnaná, j-psionáím, neotřesitelná: „Byl jste odvážný. fo co j*te Proži1, Je Jako srnrt-" Zeptala se mě, 'i rhci zavolat někomu z rodiny, řekl jsem, že nP Když odešla, bůhvíproč jsem škrábal nehty kruhové rýhy na kelímku; posedla mě chuť třicet, prudká touha překotit všechen nábytek vmÍHťiutéti, již bylo nepopsatelně těžké potlačit, .,,1! |i . touha počmárat stěny, strhat prostěradla j echat so unést šílenstvím, zakousnout se do polštářů a trhat hlavou ze strany na stranu, doku I ie iierozervu a neyyhřezne z nich peří, dívat se, j*k poletuje po místnosti, všude kolem mě, dívat se. jak mi měkce dosedá na hlavu a ramena, a pak f,c Střetnout s vystrašenou tváří sestry, až vejde do místnosti. ae9Ira mi řekla, že lékař přijde brzy, je to zále-Mť1-' několika minut, potrvá to však o něco déle nez oovykle, „ pochopitelně", jak říkala, vzhledem kmínu, že stavy zaměstnanců jsou teďo Vánocích iiwshi, „i lékaři mají právo odjet na svátky", a já přikývl, že počkám. „Potřebujete ještě něco?" Nepotřeboval jsem nic. Přemrštěně jsem jí děkoval, prehančí jseru, děkoval jsem jí, že mě nechá žít. TW1 ní mi zbývalo jen čekat. „Mám štěstí, že jsem iiaiciiil na někoho, jako jste vy," prohlásil jsem. 164 165 Na stěnách nemocničního 'pokonlni h-i ffiti, kresby, několik nápisů, a kdr> r-i»., i * ..... .1 m ie^£in&, zaprášeném lůžku, jež vrzalo při neh^m^n hybu, přemýšlel jsem, kdo to asi mohl udělat a mu v tom zabránil strach, že bud. .i-1 .ij.,.ri se náhle objeví lékař a načapá ho. Já nat nikdy kuráž neměl. Nikdo všaknep-^hv/iM im. -■-se navzdory sestřinu slibu stále neobjevovat StíÚ žoval jsem si, zvolil jsem tón mile a usměvavétáti hružky; přešel jsem chodbu a řekl: „Mysi Lrn, /(. „* nebudu moct dál čekat." Na,to jsem se vrátil a íí" kal. Vstal jsem a chodil po pokoj, kultim ctokol* kroužil jsem, kroužil, kroužil - a\tom me vyhnala ven náhlá potřeba zvracet. Oznámil jsem sestře jež seděla v protější místnosti, karu už fsem nŕed-tím několikrát zašel, že je mi nevolno, dodaljsem: „Kdyby přišel pan doktor, jsem n > 's'Mľvlŕ " ni? myslel jsem si: Kmtři vám. To km-- - i in< nim n;n sím. Je mi špatně kvůli vám^je mi .ipatnč,prá tože mě necháváte umřít. * '** Na toaletách stál před umyvadlem ^p'/domo1": vec ze vstupní haly, mastné vlasy mu padaly do -čela a lepily se mu k obličeji. Nakláněl se dopredu^ a strkal hlavu pod vysoušeč na ruce. 7 něhož prou dil horký vzduch. Clara ho popiř ■ um •. h' i".' pod přístrojem. Otevíral ústa. a h i' 1 pi<-h ínbnl | -4ř >i l nechal si jím nafouknout, zdeformo-v, íaico když dite vystrkuje hlavu z okénka , jdoucího auta, jak j sem to rad dělával az ',' «n'«'Vi dvan ácti nebo třinácti, kdykoli jsem jel -tnoni autem, bezdomovec otevíral ústa, v nichž . jpi chaoticky roztroušený, žlutočerný chrup, t lP přesně řečeno ani ne chrup, spíš řada raa-. Wrp hnědavých útesů připomínajících masiv mi-* jjjacurnich špičatých hor, oddělených od sebe fcřiii..n 1 prázdnými a pustými prostory, kde se i \ no jistě nacházely další zuby. Povzdychá-val" olt na' Wahem. Nevšímal si mě. Vypláchl jsem gi usu ještě plná zvratků v jednom z umyvadel, edl ísern hlavu. Díval jsem se na sebe v zrcadle, byly modřejší než obyčejně, „připadaly mi ,"řckl jsem téhož večera Didierovi a Geoff-, vyplivovaí jsem žlutavé kousky čehosi do ■ho odtoku umyvadla, zatímco on, odtr-(1 světa i lidí, slastně úpěl účinkem teplého f-»du -Im vústech. Když odcházel, usmál se na mě. Znovu jsem zahlédl jeho zuby, představil jsem si ho. lak kouše do syrového masa, krev mu teče po bťodť, po rtech. O deset minut později jsem byl ■ iristnůstce. Lékař nepřišel. Byl jsem netrpělivý, zatínal jsem pěsti a zuby, říkal jsem si v dupnu: Tptf ui je pozdě, už jsi nemocný, jsi nemocný mé oči krárfnt royovi. slizk žem 166 167 tmstt kvůli nim, vstal jsem a zase začal clie kola, obcházet v kruzích po pokoji,T« Clara říká: „Přešel přes chodbu. Tentoki. i naposled." Říká, že jsem se vrátil do proii i a přitom j sem nevěděl, želékařuzje i n i / 11( ' jsem se zeptal, jestli už doktor bizj přijde a druhá zdravotní sestra vzadu v kímeelaři, s ní* jsem prozatím nemluvil, která tu všjk také byla už od mého příchodu, ta, o níž jsem si prme}fflB& ším myslel, že je to druhá sestra kom ,'i, ^ ta, která se nepředstavila, a já ji ěi 1,1 m i i k \i} važoval za druhou sestru a \ mzhovoieoh se sebou ji překřtil „druhá sestra''. se ke mně obrátílg, a řekla mi, že to ona je léknr: „1 Ined js.em u vás* Byla tu od chvíle, kdy jsem přišel, nutili ni é čekat, tvrdili mi, že lékař teprve přijde, ŕ nui ■■■ budí- i vat déle, protože jsou Vánoce, a nyní mi došlo. Že je tu od začátku, už ve chvíli, kdy jsem vkroču-dg' této nemocnice duchů, byla lékařka tady v místnosti hned naproti pokoji s graľtľ i p ľilivi l ■ « kolik metrů od něj; hrála si na peci tací íiuhtair^ zatímco ve mně, v mém těle, se s kjzdou uplvnií-lou vteřinou pravděpodobné rozvíjel AIDS a jišt| už začal nelítostně ničit mé imunitní buňky. 1 -m j Jla za mnou po více než hodině čekání a úz-ncumlúvila se, neřekla, že ji to mrzí, lež její r ňi&fi neuvedla do rozpaků. „Pan Bellegueule, , • podotkla, že je to legrační příjmení, neod-«tilu si tů vulgární poznámku a já lhostejně mfll}míenčl, že už to moje jméno není. Chtěl jsem ge jí co nejrychleji zbavit. Pomyslel jsem si: Na-odííty rii> pěli sel. a už s ní nebudeš. Posadila se vnnčítači několik kroků od postele, a ještě než se coKoii zeptala, urval jsem si slovo, musel jsem joiědět o té obavě, jež se mě toho rána zmocnila., o obavě, že by v případě mé smrti uvědomili ipti mou i od i nu. rodinu v nejužším slova smyslu, tli biologickou, kterou mám v rodném listě, a ni-■kdo bv neinformoval Didiera ani Geoffroye, ani -vŘechm mé přátele, s nimiž žijí tady v Paříži, ni-náhodou daleko od své oficiální rodiny. íí! 168 169 Jedenáct (podrobnosti noční můry) Ani toto Clara nevěděla: jak nesnesitelně mě mučila představa vlastního pohřbu ■ pravděpodobné pod vlivem další knihy Clauda Simona, kterou mi Didier daroval k Vánocům, Akácie, koiduptiané si myslím, že je přirozené představovat si vlastní pohřeb, Geoffroy mi říká, že na to a *poň Jednou pomyslí každý, a já nevím, co si myslet, když mi to říká, váhám mezi hanbou, že jsem olejny jako všichni ostatní, a úlevou, že nejsem nenormální. Líčil jsem to tedy té zdravotní sestře, ouu scénu\ kde vystupovali samí nepřítomni a ■! ■ -i ivji i tomní, kteří mluvili s prvními nepr ,■ nni■ vmi, několik bratranců a sestřenic, kteří by nedokí zali mou smrt a její okolnosti pochopit, kladli by si stejné otázky jako policista: „Ale i>i »■ -i ym boha uprostřed noci pozval domů cizího človeka, co ho to napadlo, ten chlap ho musel donutit,určitě se muselo stát něco, o čem nevíme, člověk sf? J tm někoho cizího domů uprostřed noci jen tnrivněco nehraje, to varn říkám já, něco tady táli' taiij dlPirO toje za logiku?" anebo by to bylo ještě ■ži někteří z nich by při té představě prolila , já ho zabijú, toho hajzla černýho, toho za-níhD čmoud a, natrhnu mu prdel, uflknu mu y. ,ip " n další to komentovali: „Já mu dycky ří-I |i . ši bacha, ale on mě neposlouchal, pa i ce dubová, dycky poslouchal jenom sám sebe," ti kteří bý to věděli, nebo alespoň věděli o něco ,utni, by až do smrti žili s tajemstvím, hanbou, nikdy by nedokázali ostatním iidem ,i, ľ. dělníkům, přátelům sdělit skutečné okolnosti mého úmrtí, říkali by jen: „Zabili ho, byla to vražda., uškrtil ho nejakej Arab, nějakej arabskej zkurvysyn" (pořád ta tendence nazývat „Araby"' všechny, kdo pocházejí ze zemí, jež jsou dál nuž Španělsko, včetně Portugalců, Řeků, a do konce j .samotných Španělů), „ale on musel mít řždycky pravdu," dávali by si pozor, aby jim nikdy neuniklo slůvko, jež by je ihned prozradilo, jako .umí i si ho pozval domů" nebo „takovej jemu podobne i kluk, kterýho někde potkal". " »A ženské z vesnice na náměstíčku, obklíčeném, jak je to v malých obcích časté, vymezeném Kostelem, Radnicí a Školou, na náměstíčku, 170 A 171 kde se ženy zdržují, aby si pověděly poslední ^ vínky, ty by se obelstít nedaly, „mladej Belleg^ lovic (tak se označoval něčí syn nebo dcera ' často říkali miadej Belle f) ueulo v ř.e, tedy syn.'jfcjp gueula - mého otce stejně jako .se mym bPÍL rům občas říkalo mladej Bellegueulovic a mýjt" sestrám mladá Bellegueulovic, a dokonce i jb* otec byl v přítomnosti starších lidí, kteří ho znajf jako dítě, nazýván mladej Bellegueulnvio), tak£" mladej Bellegueulovic byl zavražděné), udělal ťb ňákej Arabáš, kterýho si pozval domů, ;iby g tiíůt dělal prasárničky, já dycky říkala, n c přilifí-tej, no a když ještě navíc todle... Já věděla., žejář" něco takovýho stane. Ať odpočívá v pokoji' Chír dák ale stejně, todle si nezasloužil, ve skojems 1 to šlo a byl takovej vychovanej, pokuždy hezky p*l zdravil, když jsme ho potkali v pekárně, pokažáŠl nikdy neměl nos nahoru, vžd\ck\ hezky pozdravil. I když šel třeba po protějším chodníku, tak na tebe vždycky pěkně kejvmil. a oocuh malém i přešel na druhou stranu," a v P.i ri/i by jneziliíäl Didier a Geoffroy netušili o tom, co bec nic. Vysvětloval jsem zdravotní; by o mé smrti nic, nechápali by, pr dny neozývám, když si přitom ohvykle posílám^ desítky a někdy i stovku mailů a textových z\n$? mi stalo, vS? tře: netušili < hl 11,/ líi ■11 Bili ■Íl ŕ zašli by ke mně domů a klepali na dveře, * někol ik otázek vrátné a nedostali žádnou oá ověd[JDozvěděli ^y se to a^ nějakou dobu po po-vU\ líliš pozdě. Následující scénu jsem ve své m ufe viděl zcela jasně: z abbevilleského ná-zl kam by dojeli vlakem z Paříže, by pokračo-■Áh. taxíkem, v Abbeville se musí vystoupit a ujet - '|ště nějakých sedmnáct kilometrů mezi poli, kde "ge pěstuje řepka, brambory a řepa, a oni by tam \.ra. il i, na to neznámé nádraží, do neznámého jnviľ.1 leoffmy by nesl obrovskou smuteční ky-„Mfi. kterou právě koupil v květinářství naproti nádraží (přestože Didier by řekl „Proč kupovat ivětiny mrtvému, vždyť je neuvidí"), držel by ty fcřétmy, koupené od úslužné a usměvavé drobné paní s upracovanýma rukama, s níž by prohodil .'ůékolik vrt, a v malé nádražní hale, kde by s Di-Jierpm čekali na příjezd taxíku, by se všechny ňíi i,i -ľ LUtelně upíraly k němu, kvůli té příliš v ki |tiliš nápadné kytici, nemluvě o nepříjemném, skřípavém zvuku, který by vydávala celo-(ái.m.í Ue pokaždé, když by se o něco otřela; "■fcepochybně by se cítil hloupě. Koupil by kytici "přemrštěně, absurdně velkou, „měl to tak rád" §yto včLyjsou mimo kontext, když je neošívuje ' fn>"čr! náboj, s nímž jsou vysloveny, vždy nutně 171 173 směšné, směšnostje v tomto př n>< i, , pohledem z vnějšku). Naskočili by II sc, že on, který trpí nedostatkem zákaz-i ik i i musí mír. druhé zaměstnání, být řidičem i u'.u by nestačilo, si bez skrupulí Pařížanům řekne o víc peněz, než by měl, proč by si to měl nechjt ujít, vždyť to je normální, je to jen způsob přerozdělení bohatství, tihleti Pařížáci mu jsou stejně tak k smíchu, jako mu jejich přítom-' i ile připadá nepatřičná (vzpomíná si, jak si v dělství prozpěvoval Pařížáci malí ptáci, Pa~ i'Z"r pokakaní). Didier zaplatí, aniž cokoli 174 17S namítne. Ví, že ho řidič ošidil, aleje n n i , [f i( ( nemá sílu se hádat. Vystoupí z taxíku ti brodí ' blátem, boty nořící se do hlíny nasák . ■.„],, tlačují vzduch a při každém krokuje »a pov> chu louží tvoří drobné hnědé, prchavé b\.......^ Pochopitelně prší, je to ten všudypříloinný déšt francouzského severu, nekonečnýďéši.birujej^ tváře a dodává výjevu ještě patetiětě si ráz; ote-vřou branku z rezavějící oceli, na níž je vidět že zřejmě bývala tmavě zelená, než se nátěr stoupal (zase ten déšť). Když ji za sebou zavi 11 |,., j pronikavě zaskřípá, je to zvuk rzi. a oni dál kráčejí bok po boku, aniž na sebe pohléd-iou nebo si vymění jediné slovo, klopí hlavy a hh dn|i jméno schované mezi betonovými stélami, i nu-hž většina je opuštěná, pokrytá mechem a breěranem Hrob tu je, celý zasypaný květinami, jez nanosily ženy z vesnice, „takovej mladej kluk", tu feze anine naj dou místo pro ty své a položí j o na vod lej Ši hrob, co naplat. Opakují si: „Ani jsme tu nemohli byt," pi/anác i proměnila se. Od chvíle, kdy pochopila, co tu dělaní, sejí změnil hlas. Nedívala se na mě, mluvila se mnou s tváří obrácenou k obrazovce počítače, .a? j i iisvčtl ovála lícní kosti fialovými odlesky. „Ti eba tě nechala čekat, protože si myslela, že to ii tak vážný není, když se každý tři minuty couráš z místnosti do místnosti, řekla jsem Édouar-dovi, lurt otvíráš a zavíráš a zase otvíráš a zase Bavuaš dveře, vstáváš a zase si sedáš. Smysl to dav.i, holt si myslela, že a nim šijou všichni čerti, že ma prostě roupy. Třeba ten kluk z příjmu nikomu nic neřek. Na lidi na příjmu se člověk nesmi spolíhat, ty jsou vždycky nejhorší. Třeba ani id sestřička nic neřekla. Takže jí. to všecko poví. Ale hned dodá, že žalobu podávat nechce - proč jí v tudle chvíli vykla dal osecko, se všema detailama? K čemu? Ona se ho snažila přesvědčit, aby si to ještě rozmyslel." 176 177 Já jsem však odmítal. Lehce naléhala hkY* "~ mi, že soudy jsou tu pro mě, pro ih> dohro * si myslel: Jak si ještě může myslet, ze tent soudního řízení někomu přinese rceco Wn^/ Komu? Myslel jsem si: Bojím, se, ale ŕikal U „Nemám zájem." Myslel jsem si: Bojím w pomst* -ale říkal jsem: „Nechce se mi," a dodával ^em * což nevylučuje, že to byla pravda, ačkoli r.. „..„ i ta hlavní, nej důležitější příčina -, /-i],,^ , chci podat z politických důvodů, z odporu i^jJ* preši, k samotné myšlence represe, protože si myslím, že si Reda nezaslouží jít do vc7ení, iv>* by se určitě stalo, ale především jsem sj myslel: Bojím se. Dělala, jako by neslyšela, sede11 obrácená k počítači, obličej stále stejné fuehsiové fialový; už dlouho, po všech těch letec] mi- i vědět, že její práce spočívá především ve vlád nutí tichu a v umění přebít jím bláznem ri"piuc ných. Podala mi recept a připomněla mi v .mi zítra nebude pozdě to nahlásit, pokud hu li .-m-nil názor. Když na začátku zapnula počítač, řekla mi: „Vidím, že už jste našich služeb jed t m .u žil." Byla to pravda, před dvěnm lety už jneni Phť léčbu jednou podstoupil. Po chvilce protáhla obličej a řekla: „Pro nás to samo/rej mě nem zadná přítěž" - a její není to žádná, přítěž znamenalo, | ' přítěž je a že já jsem přítěž, řekla to trochu c rychle a nahlas, jako by oponovala někomu, . twdí opak, nebo odpovídala nějakému ošet-* i i-eli. který by zavolal, zakřičel: „Ten kluk je "itěz." jako by ošetřovatel vylezl na stůl nebo si tnuyl na nemocniční postel, aby s rukama u úst vykřičel do světa, že jsem pro ně přítěž, řekla to vr Není to žádná přítěž" defenzivně, vysvětlil . „n) Claře, jednoduše proto, že právě to ji napilojako první, taková byla její první reakce, uiwií hnutí její mysli, a ona se urputně snažila tícnuLit ric myslet si něco jiného a dosáhnout tak odpuštění za to, co neřekla, ale co si pomyslela, řekla to právě proto, že si myslela opak, a vyřčeným 4e chtěla vykoupit. Clara vypráví, že jsme vstali, lékařka mi ote-,r I dveře a šli jsme chodbou podél dokonalé řady dveří, jež byly skoro všechny zavřené.. Říká, že bylo šero. Lékařčiny podpatky klapaly 0 linoleum. Zvuk se perfektně hodil k temnote chodeb a působil jako její důsledek; dovedla n* k výtahu a řekla: „Sjeďte do suterénu a dejte i" druhou chodbou vlevo. Suterén, druhá chodba vlevo. Najdete tam nemocniční lékárnu, kde vám vydají lék." A dodala: „Pořád ještě máte čas to n .>■■ isit." 178 179 LAT Clara: „Měla pravdu, bylo to potřeba údi >ldt' Rozloučil jsem se a stiskl tlačítko Prjyo VÝTAH, poděkoval jsem jí a otočil sť k ni za[} Vystoupil jsem z výtahu. V suterénu bylo ticho ještě hmat-M i-Inř j;, lr v patře. Na vteřinu, déle ne, jsem si pomyslel f j sem v nemocnici sám, že dokonce i lékařka utekla počkala jen, až sekni obrátím zády. ze všichni ve spěchu opustili budovu, ovšem v jakémsi tichém spěchu, a mně nedali vědět, zapomr i'li i-n* ti,tl» budu až do konce života bloudit lab^uniuni chodeb. Hledal jsem lékárnu, Nějaké z\uky jsem sj» šel, ale zdály se mi tak vzdálené, že ii i u m, t [ hledat celé hodiny, pobíhat všemi smčiv, a prcce bych je nikdy nedostihl, nedokázal se k nim přiblí žit, dotknout se jich, uchopit je. Všechny chodby vypadaly stejně. Našel jsem lékárnu, dohtal několik želatínových kapslí, strčil jsem si je do kaps#. a vyšel ven. Přišel jsem domů a posadil scnj postel Opa koval jsem si: A teď už nemám co drlat Cas mě ubíjel. Teď už ani nevíš, co si se seo<)'i počít, sledoval jsem hodiny na iPadu a čekal, až uplvne čas. Geoffroy mi řekl, že je to n nvmä lni rejkce, že se po tom náhlém zrychlení musím pmpůBobit nšírnu rytmu, jako by mé tělo mělo už zase pojím' j' oždéní oproti realitě, která se na rozdíl od něj r arííia.měnit. Právě tehdyjsemuklidil byt Stí 2 cl gel do prádelny. Vrali se z prádelny, otevře okno, protože si my-. £fJ mu to pomůže ještě víc to tam vyčistit, vy-~tM rdt, bvlteda v šíleným stavu, takže si myslel, že usl s rKiěni t vzduch v celým bytě, aby to \\z nebyl ■qfpiJiP] vzduch, co dejchal Reda, stoupne si teda ij.u, chytne se závěsů a ze všech sil vydechuje, wfukuje vzduch z plic, naschvál se nutí kašlat, y vpudil ten vzduch, co v něm proudí, naschvál kašle, chápeš to, nevěří původu toho kyslíku, řek tni"Nutd jsem se kašlat, protožejsembyl presvedčenej, že vzduch, co mám v plicích, je ten stejnej meh. CO ho vdechoval a vydechoval Reda a pak i ^em ho vdech j á a tak dál, a teďkonc mi to všechno uvízlo v plicích, to mi řek, i když jsem od tý doby hodí tě dejchal, no fakt, Claro, bylo mi z toho nanic (takto jsem to neřekl). Todle nechtěl, mí t v plicích ■iiivvzduch. A tak si stoupnul k oknu, a aby ten ' uch vypudil, zhluboka dejchal, plival a kašlal." Henri už byl vzhůru. Když jsem zapnul iPad, děl jsem u jeho jména na Facebooku zelený puntík, poslal jsem mu zprávu, navrhl mi, abych ťnšel k němu, a po druhé zprávě, v níž jsem 180 181 předstíral, že ho nechci obtěžovat tomu nevěřil - Jsem došel k nejbližší siu mo, «> im nýeh kol, najedno nasedl a vyrazil k hi-iua "5itt jsem v zimě, oči mi slzely, kůže ruko ú, »víťajíeíCn řídítka, mi na kloubech rudla. Didiěr a r:eo+fr ještě spali. Dorazil jsem k Henrimu a lehli j sin n m k n(.m, na postel; pomyslel jsem si, že se s ním mu po rou, rozhlédl jsem se a našel jen ji, chopil jsem. gť j a křečovitě se jí držel, myslel jsem si: Oni ne-v$Llí,jaké to je, já to vím, já to viděl, oni ne, ty jsi avštěvoval bratrance Sylvaina ve vězení a vzpomínáš si, vzpomínáš si na všechno, popisoval ti, jalf $e řCfm a neJenom on- Nejenom on. Viděl /si vyčerpané, ztrhané, rozervané tváře ostatních yťjcnů, zpustošené, ztrhané tváře rodin u východu vazební věznice, ztrhané, jako by si odnášely Mat. únavy vězňů, aby jim ulevily, zato oni nevědí, nemohou nic vědět, nic neviděli, nic neviděli-pomoz mi, arogance - nic neviděli, to já, já si vzpomínám velmi přesně, já si vzpomínám,, oni vchod do věznice neviděli, nevědí, o čem mluví, neviděli iu cihlovou zed, stín cihlové zdi, neviděli nic, neviděli rodiny před tou zdí, neviděli před tou zdí ro-•{•••Viježprosí, plazí se a čekají, až vyvolajíjejich jméno, čekají, až budou moct vstoupit do hovorny. Me ovláidal jsem se, mlčel jsem. Namítal jsem, že pokud Redu zatknou, najde si mě, až si odsedí 11 -t, najde si mě a pomstí se, a Didier odpovídal „ale to se nestává", říkal, že mu jednou Emmanuel vysvětloval, že to takto nikdy nekončí, ví to, protože je advokát, „on to ví lip než ty", je dost kompetentní na to, aby mohl říct, že k tomuto typu pomsty nedochází, klopil jsem oči k Didierově salku, který stál přede mnou, a myslel jsem si: 186 187 Ale proto ještě můj strach není méně opravdový méně drtivý, a oni by se měli starat «pis 0 htjj' strach než o pravděpodobnost, na tvůj itrach b • měli myslet dřív než na všechno ostatní ule t oni ne, to oni ne, to oni ne, nemyslí ha tebe an na strach, anic z toho jsem neříkaV&ani ., j. ,„ , jsem nic neříkal, říkal jsem jen, že nechci, dbvgp se mnou ta záležitost táhla v příštích i i, h \ vysvětloval j sem, že během soudního řízeni budu muset vše znovu a znovu opakovat, žě i,, , , přihodilo, stane tím skutečnějším, zapKe seto do mě o to víc, do mé paměti, do mého ^la; íeätŕ jsem nevěděl, jakou budu mít později ehur o tom mluvit, netušil jsem, že mé chování při serk/mí «p sestřičkou onoho rána předznamenává mou exi stenči v následujících týdnech, ale to ■< j|i nii-j nemění, protože moct o tom mluvit, ski h ■. > ■ 'p.u 1 vit, a muset o tom mluvit, být k tomu nucen.jsou( dvě věci, jež nemají nic společného, naprosto rozi dílné, dvě nejprotikladnější věci, co vůbec existuje dnes vím, že tyto dvě věci, kterým se i-i k.i stejné: „mluvit", nemají jediný styčný bod, ze to, čemu se říká mluvit, má někdy blíž k utrpení, k mlčení či zvracení než k mluvení, dnes vím, že jazyk lže; a Didier namítal, že podám-li ža,lobu. n inn-m tím snadněji; myslel jsem si: To není praniu, t" lllllliilll wĚĚĚĚĚ llliiii&lll ... pravda, on ví, že to není pravda, chtějí tě rty rit do příběhu, který není tvůj, chtějí, abys , s příběh, který sis nevybral, není to tvůj pří-Wh, á přitom ti už od začátku říkají tohle, právě totú<, právě Lo ti opakují: nahlásit, chtějí, abys to nahlásil, abys vzal na svá bedra žalobu, a je jim icdno, že se pod její tíhou budu hrbit celé měsíce, ze si zlomím páteř, bude jim jedno, když tenpří-pěh bude tak těžký, že mi rozdrtí žebra a slisuje vnitřnosti, že mi pod ním popraská kůže a puk nou klouby, a Didier a Geoffroy dál mluvili a já už jejich věty nevnímal, pohlcoval mě hněv, už jsem je iniheviděl, cítil j sem vedle sebe jenjejich káravé postavy, už to nebyl Didier a Geoffroy, nebyli to ti .■va lidé, kteří mi tolikrát zachránili život, a já -i myslel: Jsou jafeo Reda. Jsou Reda. Je-li Reda jméno chvíle, kdy jsi musel prožít, co jsi prožít nechtěl, je li Reda jméno nouze, mlčení, absence sebe sama, jméno okamžiku, kdy jsi musel dělat, co jsi dělat nechtěl, nebo kdy sis musel projít něčím,čím jsi projít nechtěl, být, čím jsi nechtěl lýt, tak pak riíedáá marně, myslel j sem si: Marně Hledám,, nenacházím rozdíl, nevidím nic jiného, prodlužují Redu, jsou Reda, už jsem se na ně nedíval a snažil se znovu najít jejich původní tváře a myslel jsem si: Jsou Reda, jsou Reda, pokud tě 188 r 189 Reda toho večera zbavil svobody pohybu p0fc to, co ti Reda asi na hodinu vzal, je volba g " ? bodná volba pohybu, volba ve věci; těla drinu* teď to samá, a stejné jako Běduje prosíš ahv n * ušetřili, prosíš je, aby přestáli, a oni neprěstá vají, škrtí tě, dusí tě a ty je prosíš, ahv přrttaV ale oni nepřestávají. Nepřestávají. A] ndi< ,| ,i „Když to nenahlásíš, udělá to i jiným, to samé co '• provedl tobě, provede i jiným, je tvoje povmn&at * je to akt základní solidarity ochránil všechny * - Ale copak za to mám platit já? Že jsem to pro- * žil, snad. nestačí? a mlčel jsem, rach li vt vlast "< ním zájmu, ne ve tvém, a pak jsem si myslel: Me j ne, v jeho zájmu to přece není, pokud tu nahlásíš, nic z toho mít nebude, co by z toho měl? Nič, nic z toho nebude mít Opakuje, co ho íiam-ď. odrúc z toho mít nebude -, a pak se do toho vložil 1 Geoffroy, zaútočil na me, topil měv .-tom príbehu, . I který jsem nechtěl přijmout za vlastní, máchal ' I mi hlavu v bahně, z něhož se mi sotva podařilo t1 vybřednout, a naléhal: „Ty jsi měl ještě štěstí, ale - -: dalšího, koho potká, už zabije." - Ale za to platit ' • nemusíš, nemusíš platit ještě podruhé, nemusíš se obětovat, řada je na někom jiném, nepošlou- , chej ho, vyrvi mu jazyk, aby nemohl, mluví L rozse kej mu jazyk na kousky, spal ho, neposlouchej ho, | .. -musíš platit podruhé, myslel jsem si: Proč nu-* tfrrie ty- kdo byli v dějinách poraženi, aby o nich , správně bys měl mít právo mlčet, ti, kdopro-_ l> i zih nó sílí, by měli mít právo o tom nemluvit, jako ^ i< dmi by měli mít právo mlčet, to ostatním by se mčlo vyčítat, ze o tom nemluví, a Didier nepresta-val a (JeofYroy mu přizvukoval stále jednoznač-*~ - něp. stálo hlasitěji, se stále větším přesvědčením, ' i když sůstával rezervovanější, dotíral na mě, klo-piljsem oči hanbou, protože jsem se samozřejmě styděl, a opakoval jsem si: Přikládá mi k zádům *■ ~? revolver, aby mě dotlačil na komisařství, ale ne-, - mohl jsem to říct, bál jsem se, že se budou smát, t -ÍL i přes legitimitu té věty, a myslel jsem si: Nechtějí té nechat utéct, chceš utéct, ale oni tě nabádají, aby sps ani nehnul, chceš utéct z toho bytu, kde Z''" jsi s Hedou, ale oni tě nechtějí pustit, nechtějí, / í£ abys hedu praštil loktem do žeber a utekl; jejich výčitky mi dál svíraly hrdlo, bušily mi ve spáncích, 190 191 stékaly mi po stehnech. A pak, v zoufalství jse po tom všem mlčení, n konce sil, řekl: Uohj dejte mi chvíli na rozmyšlenou, na jimij st> a J jídle vám odpovím, ale byl bych rád, kdybychom u jídla mluvili o něčem jiném, nechte mp aspofi najíst, jestli nechci příliš." Po večeři ismp zapl^ tili a došli na komisařství, mé tělo nu nepatřilo díval jsem se, jak mě vedou na komisařství. ' lilii 111 ■ ■I H 111 k wĚk ■H r* -i ftíká, že jsme tedy na komisařství na Plače Saint-Subicěbhoho 25. prosince večer vešli ve třech; po pisuje manželovi, co jsem jí popsal já: girlandy zavěšené u stropu, vánoční stromečky v rozích místností, různobarevné žárovičky, jež blikaly zeleně, červeně, modře, žlutě. Poslouchám Claru stale méně, její odbočky mě vyčerpávají. Polici stka na recepci se nás zeptala, co si přejeme, ale j á si nedokázal vzít slovo. Zakoktal j sem Dtdier to udělal za mě. „Tento mladý muž by chtěl podat žalobu." Vláčejí tě za límec. Zeptala se: „Kvůli čemu?" Vláčejí tě za límec a ty jim ještě pitmáháš. Odpověděl jsem: „Pokus o vraždu a znásilnění." To jsi nečekal. Lehce se zaklonila, pochybovačně, a všechny tři si nás prohlédla. Clara říká manželovi: „Byla z toho paf." Upřeně jsem se na ni zadíval, aby pochopila, 7v to myslím vážně. Pronikl jsem jí hluboko do 192 193 očí. Porozuměla: „Někdo si vás vezme na. starost« Oba muži vedle ní otočili hlavy ko uměj ]e i ■■, mentální činnost je přestala zajímat.-Přisel pro mě nějaký policista: „To jste vyV", pbšunkem po zdravil Didiera a Geoffroye, usmál se n po, saďte," vyšel, zase se vrátil: „Poslouchám vás". Ze začátku zapisoval, co jsem mu diktoval. Po chvíli začaly údery prstů do klávesnice řídnout. Mluvil jsem chaoticky. Nezapisoval už; vůbec, ale chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, ze zvuky kláves počítače prořídly a nakonec so úplně vy tratily. Mluvil jsem. Přerušil mě a. řekl mi, že „ta kovou věcí jako vaše" se nemůže zabývat. I „Je to příliš závažné;" pošle mč na jme ko I misařství pár ulic odtud, stále v šestém obvodu, I Viděl jsem se, jak vstávám ze židltv rozrážím ra menem dveře a práskám jimi, a.ž se jo 1« ■ i na kousky, a běžím chodbou, nořím sc do ulice, do noci, běžím dál. Stále jsem však seděl na místě a policista podruhé vyšel z místnosti. Vysvětlili mi, že tam musím jet autem. Přišli dva muži, kteří mě tam měli zavézt. Mj slel jaem [jjdierův svetr. Druhá budova, kam jsem se mu-<íľ] přesunout, byla, jak mi řekli, jen tři sta metrů odtamtud a Didier a Geoffroy měli dorazit pěšky. Zeptal jsem se, jestli tam můžu dojít s nimi - řekl isenr-Clare: „Byl bych šel radši pár kroků s nimi, mluvils nimi, chyběli mi" -, a nechápal jsem, proč ie nutné, aby mě vezli autem. Policisté pořádně nevěděli, co mi na to odpovědět. Bylo to nařízení, nebo přinejmenším zavedený postup, odpověděli nu. že, postupují podle trestního řádu, a já si po myslel: Postupují podle trestního řádu, protože je to řád, nebo snad trestní řád neslouží k tomu, aby všechno proběhlo nejlepším možným způso-hem? O něco později mi Geoffroy řekl, že tento po stup má racionální vysvětlení, vyložil mi to a já to zapomněl. Slyším Claru: „Jenom dva prťavý plešatý břicháči. Ne takový tv krásní policajti, co je vidíš v televizních seriálech, takový ty vysoký a svalnatý, ne, takový neexistuj ou, člověk nesmí moc fantazírovat. Jenom dva prťavý plešatý břicháči s úzkejma ramenama. Dal vědět těm svejm dvěma kámošům, Didierovi a Geoff royovi, že ho ty dva chlapi, co na něj če-kaj u dveří, odvezou na jiný komisařství, kde tu žalobu budou moct přijmout. A řek těm svejm 194 195 kámošům.: Takže můžete jít." Už ji neposlouchej. Policisté mč upozornili rP na druhém komisařství se mnou Didiet tí (.leoff roy nebudou smět zůstat, že se s nimi nebudu moct vidět ani s nimi mluvit, a tak jsem pm řekl že mohou jít. Samozřejmě jsem to nem I |.„ hl a protože nejsou hloupí, zůstali. Zůstnli ti čekali i na druhém komisařství, ještě pochmurnějším morbidnějším a studenějším. Když jsem tam přišel, už na mě cekali, než jsem s oběma muži na stoupil do auta, připoutal se, než polk-ihta, který řídil, nastartoval a motor se rozehřál, iví povo lil ruční brzdu, už tam seděli a Didier mluvil s no licistkou, která chtěla, abych se na, druhy den objednal k psychiatrovi. Odvedli mě do horního patra. Chvílemi jsem se na Didiera a Geofíroje zlobil méně, protože mě pohltilo děni aůž jsem nato nemyslel, nemyslel jsem na svůj hněv dokonce jsem přistoupil na hru; vlastně jsem svou roh hrál velice horlivě, odpovídal jsem na otázky poliui&tů tónem vzorného žáka a právě tak jsem vystupoval, po každé odpovědi jsem se zatvářil s pokojené )ako žáček, který ví, že odevzdal bezchybnou písemku, nahrbil jsem se a zvedl obočí, měl jsem pocit, že jsem užitečný, že něčemu sloužím; a pak se vztek ase vracel - Přicházel j sem k sobě, uvědomoval si, e dělám něco, co nechci, a hněv se vracel, jenže hněv je slib, který je těžké dodržet. „A pak P° chtěli, aby začal úplně od ačátku." požádali mě, abych začal zase od začátku, policisté z: prvního komisařství neuchovali nic z toho, o zapsali, ani začátek, ani pár řádků. Nejvíc ze v^eho se mi chtělo spát. Na následující měsíc jsem ,e nastěhoval k Frédéricovl, který bydlí nedaleko [ Utiera i Geoffroye. První noc jsem se doma spát nebál, ale tu následující jsem nemohl - Geoffroy říká, že je í,o časté, tento bizarní syndrom druhé noci, že se lidé nebojí první noc, ale až druhou, hlysel to během přelíčení, kam se chodil dívat, když psal svou knihu o justici druhý den jsem tedy při představě, že bych měl spát doma, začal panikařit a Frédéric mi nabídl, abych několik měsíců bydlel u něj. Řekl mi: „Vyzvednu tě," a za čtvrt-hodiny už čekal dole v taxíku. Musel jsem /novu a znovu opakovat své vyprávění, lidé okolo mě se stávali pouhými záminkami k opakování, neviděl jsem už těla mužů a žen, ale opakování, skryté v tělech žen nebo mužů, a po půlhodině mi ostatně oba policisté, muž a žena, řekli stejnou větu jako strážník na Saint-Sulpice, do detailu 196 197 stejnou, i oni se opakovali, se stejně nenuceno chladnou, technickou intonací p cohlasjlr Myta' kové případy jako ten váš neřešíme," měl bych se obrátit na jinou, kompetentnější instanci, na jiné lidi, konkrétně na kriminální policii. Řekl jsem-„Už na to nemám sílu." Policistka řekla: „Chápu" Zamysleli se a policistka zvedla telefon, řek' i ,;n že to nějak zařídí, nejspíš mě chtěla upokojit, čekal jsem. Můžou výpověď zaznamenat a na kriminální policii ji odeslat, nebudu muset všechno opakovat potřetí, ačkoli na kriminálku později přece jen budu muset, jistě se mě ještě na pár věcí zeptají, i když si předtím přečtou* co dosta nou odsud. Snažil jsem se představit si svůj život v následujících měsících a viděl jsem jen řízení. Sešel jsem po schodech. Tentokrát jsem byl rozhodnutý nechat Didiera a Geoffroye jít vrátit se domů; policistka mi nabídla, že jim později tp 'i.-ii zavolat z telefonu komisařství a zpravit ie o tom, co se po mně bude chtít dál; stačí, když napíšou svá čísla na kus papíru, a budu jim nioctzaMil.il. Vytrhl jsem list z propagační brožury „Stunte se policistou", jež se tam válela, byly jich tam ím velké štosy. Napsali svá čísla. Nezaschlý inkoust se 198 na křídovém papíře leskl. Protestovali ještě i při psaní, trval jsem na svém. Nakonec mi uvěřili, uvěřili, že si přeju, aby odešli. Slíbili, že nepůjdou gpát ä budou čekat na můj telefonát. Bylo už velice pozdě, snad půlnoc nebo jedna hodina ráno. Zamířili k východu. Díval jsem se, jak jdou. Jeii co překročili práh a začali mizet ve tmě, cí-tiljšěm, jak se mi smršťují vnitřnosti, chtěl jsem Křičet, ale nenacházel jsem hlas, vzduch byl ne-dýehatelný, má ústa, krk, můj jícen, mé plíce, to vše se hroutilo do sebe: scvrkávalo se do ubohých slisovaných kousků kaučuku, žilnatých a vrásči-lých, zastavil se mi dech, chtěl jsem za nimi utíkat ulicí, až se mi rozervou klouby, chytit je za loket, stáhnout dozadu, pověsit se na ně a úpěnlivě je prosit, aby zůstali a už mě neposlouchali, až jim budu říkat, že chci zůstat sám. Donutil jsem se zakašlat, abych se ukonejšil zvukem, abych tím zvukem vytvořil jakousi přítomnost. Chvíli jsem zůstal v hale a poprvé jsem si uvědomil, jaká je zima, tato noc, stejně jako ta včerejší, se mi najed nou v mysli neoddělitelně spojila se vzpomínkou na chlad. 199 Patnáct To všechno ode mě Clara slyšela v posledních dnech, kdy jsem n ní: že jsem druhý den muae] znovu do nemocnice. Že rychlé ranní vyšetrení na pohotovosti nestačilo. Měl jsem se podrobit \, ■ ření v nemocnici v centru města, kd e byl o zvi íS štní oddělení, takzvané oddělení soudního lékařství. častěji nazývané zkratkou SLP, Soudně-lekařská pohotovost, bylo třeba, aby lékař potvrdil napadení, rány i to ostatní, aby na mém těle vyslídil památku nato všechno, což se prozatím nestalo, protože jsem to předchozího dne v Saint Lomu odmítl. Pasivně jsem přijímal vše, co mi■ říkali. Byl jsem unavený. Vysvětlili mi, že lékařský tým na SLP dovede přesně říct, jestli jsem byl během škrcení obětí -napadení nebo pokusu o vraždu, což je /cela za ; sadní rozdíl, „tím se mění vše, pane", až pružkou mají a změří skvrny na mé kůži, budou m i schopni sdělit, zda jsem překonal onu symbolickou a pro laické oko nepropustnou hranici mezi pouhým zraněním a skoro-smrtí; také vynucenou penetraci bude nutné prokázat, jak říkali, vědecky, klinickým vyšetřením. Clara říká, že mě na vyšetření objednal telefonicky přímo policista, toho večera, kdy jsem věc ohlásil na Saint Sulpice. Asi osm hodin po výslechu jsem vešel na oddělení soudního lékařství nemocnice Hôtel-Dieu, bylo ráno. Přešel jsem ospalou, posváteční Paříž, vše bylo zpomalené, těch několik málo aut, chodci, dokonce i Seina, neuvěřitelně klidná, vypadala, že teče pomaleji. V nemocnici byla trasa na oddělení vyznačená šipkami s nápisem SPL na listech formátu A4 připevněných ke stěnám připínáky. Opřel jsem se do lítacích dveří a zeptal jsem se: „Jsem tu správně...?" a ani jsem nemusel otázku dokončit, sestra na příjmu hned odpověděla: „Ano." Pra cuje na tomto oddělení už tak dlouho, že poznala na první pohled, proč tu jsem, proč jsi tady, snad z mé intonace nebo z pohybu rtů, před očima se jí přehrála celá ta vánoční noc, od setkání na náměstí ažpo útěk,přes modré světlo na našich tělech, když jsme leželi - nebo třeba i tu další 200 101 epizodu, kterou jsem teď někdy výprave] na£ když jsme s Redou tři čtvrtě hodiny po pí i chodu' ke mně leželi a oddychovali a najednou nas vyle kal náhlý zvuk. Objevil se zčistajasna a i >kdmžitě zněl velmi blízko. Oba jsme leželi pod mou i lu stou červenou dekou, nazí; slyšeli jsme, ]íi k se né kdo nebezpečně blíží ke dveřím mého byl u, anebo se právě neblíží, nýbrž se zjevil, náhle, okamžitě blízký. Nepohnuli jsme se, podívali jsme se na sebe, jeho tvář se mě ptala a moje tvář odpovídala, že z toho nejsem o nic moudřejší než on snažili jsme se nedýchat, potlačit dech, zastavit ho, ale čím víc jsme se snažili dech utlumit, tím byl trhanější, nepravidelnější a hlučnější, a hlasy za dveřmi se ozývaly stále blíž. Byly několik ceuti metrů ode dveří; nemluvily, jen bručely, na,uejvýs cosi mumlaly, bylo slyšet šustění oblečeny zvuk látky otírající se o mahagonové dveře. Reda mi položil ruku na hruď. Když jsem uslyšel a pochopil, že někdo strčil do mého zámku klíč, vzrostlo mé ohromení na nejvyšší míru, klíč se otáčel, ale dveře se neotvíraly, slyšeljsemvuších svoje srdce, cítil jsem ho v očích, jež mi tepaly pod víčky, uva žoval jsem a napadlo mě, že je to Gy r i I. který má klíče a při své obvyklé laskavosti mě chce překvapit, možná právě jde z vánoční večeře, možii.i m myslí, že tu nejsem, a chce v garsonce přenocovat. Bylo slyšet, jak mechanismus zámku odolává, rámek se ani nehnul, člověk za dveřmi do nich tlačil ramenem, vytahoval klíč a zase ho strkal dovnitř, znovu ho vytahoval, znovu ho zasunoval do zámku, nedařilo se mu otevřít, tlačil, nevzdával se. Mužský hlas byl nyní zřetelnější. Nevím, jak dlouho muž s dveřmi zápolil, kolik času uběhlo ntezi chvílí, kdy do nich poprvé vrazil, a chvílí, kdy nii došlo, o co jde, a on se smíchem odešel, určitě se vracel z vánočního večírku a v opilosti si spletl moje dveře se svými. Jeho hlas se vzdálil, sešel po schodech do jiného patra, do kterého, to už také nevím. Už jsme ho neslyšeli. S Redou jsme vybuchli smíchy a v následujících dnech jsem pak vzpomínal právě na takovéto chvíle, se směsicí hrůzy a nostalgie. V čekárně byli tři další lidé s hlavami sklopenými k zemi. Když jsem vešel, skoro se na mě ani nepodívali a já udělal instinktivně to samé: odvrátil jsem pohled, aniž mě o to museli žádat. : Dvě ženy seděly vedle sebe, obě byly štíhlé, hezké, silně nalíčené. Jedna měla na sobě vysoké kozačky, druhá červené lakované balerínky s puntíky, které jí - předpokládám, že to byl záměr- ladily k rtěnce. Třetí osoba byla velice vysoká, 202 203 na nohou měla boty na podpatku, jež jí jeétp nri dávaly výšku a nutily ji se hrbit, nohy měla ni užné chlupaté, lýtka silná, mohutná, svalnatá.Býi.i ob léčená v černé kožené minisukni a širokém umě lém kožichu imitujícím leopardi kůži, který mela rozepnutý, sahal jí ke kolenům. Měla krátké vlasy a husté vousy. Zlobila se na sestry na příjmů Soustředil jsem se na ten hluboký hlas, kontrastující se sukní a leopardím kožichem, pozoroval jscun. její dojemnou krásu, ale snažil se být nenápadný, klopil jsem hlavu a předpokládám, že všichni dě lali to samé, opatrně se pozorovali, „Ječela," říká Clara. Varovala je, že takhle tedy • ne, ječela: „Děláte si ze mě prdel nebo co. takhle se s mladou dámou nejedná, chci okamžitě k lé kari, nebo to nedopadne dobře." Plakala; jej] křik přerušovaly vzlyky. Přesto jsem se v té místnosti cítil v bezpečí, když jsem seděl vedle nich, piipa-dal jsem si neohrozitelný, říkal jsem si, že sdílíme společnýosud, že by mimohlyporozumět tak pro • nikavě a inteligentně jako nikdo jiný, což patrné nebyla pravda, nicméně přesvědčení, že mi nikdo nedokáže doopravdyporasumět, jež mé pronásle doválo už od rána 25. prosince, mě po dobu strávenou v této místnosti opustilo. Clara si zapálí další cigaretu, slyším zapalovač a, dlouhé potáhnutí, jež následuje: „Zavolala si ho sestra. Přišla do čekárny, ale nevyvolala ho jménem, jako se to dělá u normálního doktora. Jde k němu a jediný, co udělá, je, že mu poklepe na rameno - jakože si asi domyslela, že hlavně nechce, aby ostatní slyšeli jeho jméno, nebo co já vlm. Určitě to takhle dělala se všema. Moc dobře to uhodla. Potichu mu řekla: Poďte se mnou, otočila se a on šel za. ní, důležitý bylo, jak mi řek, že měl v kapse kopii žaloby, co mu ten večer předtim benga schválně vytiskli. Byl rozhodnutej, že ji doktorovi ukáže, aby nemusel mluvit." Už ji neposlouchej. Následoval jsem sestru do ordinace. Představil jsem se lékaři, stiskl mi příliš silně ruku, Clara říká, že lékaři vždycky tisknou ruce příliš silně, aby naznačili, kdo bude mít i převahu - Už ji vášně neposlouchej; posadil jsem se proti němu, z opačné strany stolu. Podal jsem mu ty dva listy papíru, jak jsem si předsevzal. Nadzvedl jsem se na židli, naklonil se dopředu, vytáhl jsem ze zadní kapsy dvě stránky tiskopisu žaloby á podal jsem je lékaři. Řekl jsem: „Přinesl jsem vám kopii žaloby." Odmítl, jeho pohled o listy papíru skoro ani nezavadil. Odpověděl: 204 205 „Budu radši, Myž mi to povíte sám." Už jsem ne měl co dodat a nevěděl jsem, co se zrněni tím, že budu mluvit. Vše bylo sepsáno, vytištěno. Leželo to před ním, na papíře, a mně se mluvit nechtělo. Zopakoval: „Budu radši, když mi to povíte sám." Proč? Já už mluvit nechci. Myslel jsem ■.si: Mel by mě požádat, abych to napsal. Když píšu. říkám všechno, když mluvím, jsem zbabělý. Mluvil jsem, ale mé oči zůstávaly suché. „Nešlo mu brečet. Když to nejde, tak lo nejde. Myslel na to, jak umřela babička, když byl malej, to bylo..." Myslel jsem na Dimitriho. Vyšetření bylo skoro u konce. Změřili a vyíotogra f ováli mi skvrny kolem krku, sestra držela d louhy ohebný metr, připomínající ten krejčovský. víjela ho na mně. Udávala rozměry skvrn lékaři a ten je zaznamenával. Kladla mi metr na kůži, cítil jsem jeho chladný, drsný dotek a lékař pořizoval fotografie, tnlu vil sám se sebou, pro sebe: „Udělám jednu bez blesku, tak, takhle je to lepší, ještě jednu," neříkal „tak", ale spíš „táááááák", sestra ho naváděla, „tady jsou ještě skvrny, tady a tady n tad\ .1 1 niv." žádal mě, abych se předklonil, sklonil hlavu, zvedl paži, pak druhou, aby mohl vyfotografovat Všechna poranění, aby žádné nevynechal; občas zatlačil na nějaké místo a zeptal se, jestli mě to bolí a jak moc na stupnici od jedné do deseti - pokaždé jsem měl chuť říct patnáct, ale odpovídal jsem sedm nebo osm. Díval jsem se na rámeček g fotografií děti, nepochybně jeho, na lékařově pracovním stole, byly v lyžařském, sám už jsem na lyžích hodně dlouho nestál. Myslel jsem na broskvovou vůni. Dlouze zkoumali fialové skvrny na mém krku; lékař mi řekl: „Skutečně vidím, že vás musel škrtit velice silně a dlouho." Jeho věta mi přišla směšně pompézní, ale pomyslel jsem si: Pláč nebyl nutný, mé tělo stačí. Požádali mě, abych se svlékl, a mně se okamžitě vrátil stud; můj bezdůvodný stud, už na základní škole pro mě byly lékařské prohlídky utrpení a školní plavání jakbysmet, z bazénu do bazénu jsem pokaždé běhal s rukama překříženýma před plavkami, před pohlavím, scvrklým spod látkou, tělo jsem měl neduživé, téměř rachi-tické, kůži tak bílou, že jsem z toho měl komplex, tak bledou, že pod ní prosvítaly svazky žil. Svlé kával jsem se co nejpomaleji. Lékař a sestra stáli otočení ke mně, upírali na mě oči, ani nepředstírali, že se na mé tělo nedívají, a jeden z nich pronesl nenucené větu, jež musela 206 207 být vyslovena: „Můžete si sundat všechno," cl^0 gp jsem věděl a očekával, že to řeknou, nijak nemueíl šovalo mé překvapení. Požádal mě, abvoh si klek] na všechny čtyři na velké nemocniční lehátko pokryté tím hnědým papírem, co škrábe a pnh smirkový. „Upozorňuji, že to bude nepríjemné " Použije špachtli, aby vyšetřil hlubší ržmv, a Ciats jsem později řekl, že to nebylo ponižující pro tože kdybych přiznal, že ano, ponížení by se tím zdvojnásobilo. Zanořil špachtli. Fotogtafoval. Fu tografují vnitřek mého těla, při každém sni nik i jsem uslyšel slabé cvaknutí foťáku, a lekaí sestře polohlasně diktoval: léze, hematomy. CUm říká, že se mě zeptal: „Krvácíte hodně?" Kj vacel jsem hodně. Krev tekla každou chvíli, nečekaně. Řekl jsem lékaři: „Člověk nemůže věřit ani \ 1 astn krvi, zrazuje vás." Špinila mi kalhoty. Řekl |sem: „Dal bych se snadno vystopovat." Můj vtip ho nerozesmál, nereagoval na něj. Měl jsem chuť mc smát Nevím, proč jsem měl takovou chuť se s mat, učinil jsem ještě několik pokusů, pokaždé bezúspěšně, pokaždé byly žalostné, zůstávala mi pi. mm li na. jazyku pachuť pohrdání sebou samým, připadal j sem si nemístný, vulgární, on byl nadá 11 m á žnv, ale já se nedokázal uklidnit, jen co jsem zažertoval, hned jsem si to vyčítal, ale znovu jsem m> do toho pouštěl, viděl j sem, že nej sem vtipný, a přesto jsem to zkoušel znovu, a on se zatím ještě víc uzavíral. >po vyšetření mi doporučil návštěvu u psychiatra, jeden byl zde v nemocnici, „k dispozici", jak říkal. Byl jsem si jistý, že budu-íi se chovat až pří liš jako člověk, který utrpěl trauma, stanu se jím tím spíš a na dlouho. Mé tělo si samozřejmě bylo vědomo všeho. Řekl jsem Claře: Nemůžu přehlížet krev, strach bydlet doma, nemůžu přehlížet únavu po lécích, stopy na těle, zrychlený tep, když jdu večer sám po ulici a někdo, něj aký muž, kráčí za mnou a zvuk jeho kroků mě ohrožuje. Ale věděl jsem, že si musím lhát. Neříkám, že je to řešení samo o sobě, nejsem si jistý, že to funguje u každého, ale co se mě týče, bylo v mém zájmu vynaložit veškerou energii na to, abych sám sebe přesvědčil, že traumatizovaný nejsem, namluvit si, že se mi vede dobře, i když to nebyla pravda, i když jsem si lhal. Lži mč zachránily nejednou. Když o tom tak pře mýšlím, mnoho svobodných chvil v mém životě byly chvíle, kdy jsem mohl lhát, a lhaním teď myslím vzdorovat určité pravdě, jež se ve mně snažila prosadit, prosadit se v mých vnitřnostech a tkáních, totiž pravdě, která ve mně již byla nastolena 208 209 a v některých případech již velmi dlouhý ktero však ve mně nastolili druzí, zvenčí, vnější uravrtň jakou byl třeba strach, který mi naočkov ii p„j a já si uvědomoval, že lži jsou jediná síl,^ která mi doopravdy patří, jediná zbraň, nániž ,sc mohu bezpodmínečně spolehnout. Ve vlaku celtou sem jsem narazil na tento výrok ílanuy íVj ■ ik|>, vl* Claře jsem ho neopakoval, protože se nu posmívá když se s ní snažím mluvit o filozoíh. Arendtová píše: „Jinak řečeno, svévolná negace skin n ■ i] schopnost lhát-a možnost popíratíakt. *» |Km nost jednat - spolu úzce souvi si; jedn j j o ko druhá vycházejí z téhož zdroje: imaginacerTCeni totiž samozřejmé, že dokážeme říct, slunce svití* ve chvíli, kdy právě prší [...]; tato skutečnost spíňe poukazuje na to, že ačkoli jsme velmi dobře schopni vztahovat se ke světu prostřednictvím rozumu a myšlení, nejsme do něj začleněni, připojeni k néinu.i ikiJ část neoddělitelná od celku. Máme svobodu měnit I svět a včlenit do něj nové." To mě uzdravili >. 1'zdra 1 vila mě možnost popřít skutečnost. Psychiatrajsemodmítl,poslali mc však nap'ľ-'-'dv k lékaři - opravdu naposledy, sl i bovali -, který mi měl předepsat další medikaci. Sel jsem tam raději sám. Kráčel jsem chodbou, jež vedla k (•fliti.n 1 druhého lékaře, osvětlenou obrovskými okny, jimiž" pronikalo denní světlo, a myslel jsem si: Počí w clo tisíce dvou set a bude po všem. Tisíc dvě stě. f í*ic sto devadesát devět. Tisíc sto devadesát osm. Sluneční paprsky zaplavovaly chodbu a prosycovalyji'.-oslnivým světlem, příliš jasným a čistým, ironickým. Přišel jsem ke dveřím ordinace, kde mě oekáli. Přiložil jsem ucho ke dveřím, abych si ověřil. Že jsem na řadě a mohu vstoupit bez rizika, že uvnitř překvapím některou z osob, s nimiž jsem se setkal, či je spíš zahlédl v čekárně, jak mluví s lé-kařoňiíiebo pláčou. Slyšel jsem jen vlastní srdce, jez mi bilo až v uších. Zaklepal jsem. Lékařka mě zpoza dveří pozvala dáh Byla vysoká a hubená, měla propadlé tváře, 1 nos měla propadlý, uskřípnutý, ruce se jí lehce chvěly- zaměstnanecký ksicht. Ukázala mi na židli ti řekla mi, ať se posadím. Mluvila velmi tiše, jako bj mi hlasitý tón mohl ublížit, a mně připadalo, že přehrává. Příliš se nevyptávala a já jí za to byl vděčný Řekla, že to, co jsem prožil, byla svým způsobem smrt. Já přitom naopak cítil úlevu, že jsem přežil, nechápal jsem, proč mi připomíná smrt. (ila ra vstane. Slyším její kroky. Dojde ke dřezu, naplní sklenici vodou. Slyším proud vody, zvuk vody 210 t 1 i 111 plnící sklenici a polykání, když pije. Odloží skle nici. Slyším, jak se vrací na své místo, židle skřípe o podlahu. Pořád jsem za dveřmi. „Nesnáším..." Už ji neposlouchej. Čas se vlekl. Vyšel jsem z ordinace s receptem v ruce, a co nejpomaleji došel do lékárny, abych1 zabil čas a dorazil k Frédéricovi pozdÔjLnež kdybych zvolil ráznejší krok, a nemusel čelit příliš dlouhému dni. Lékárník si přečetl, co stálo na receptu, nemohl nejspíš vědět, že jde jen o prevenci, myslím, že se to nedalo nijak poznat.: Vrhl na mé soucitný, lítostivý pohled, předjímající smrt, a já bych dal před tímto plačtivým pohledem přednost tomu, kdyby zděšeně ucouvl. Šel jsem k Frédéricovi. Byl pracovně ve Spojených státech a nechal mi klíče. Kráčel |sem bočními uličkami, těmi nejdelšími a nejkřivola-. čejšími, a přesto jsem dorazil dřív, než jsem chtěl, nechápal jsem, jak můžu být na místě tak rychle, i když jdu tak pomalu a takovou oklikou. Svalil jsem se na pohovku a pomyslel jsem si: Jaký byl můj život před Redou? Postupně jsem překonal všechny nutné etapy a zkoušky, ty výsostne úřední, jež vyžadoval') přípravné řízení, i ty neoficiální: lékaři, vyšel [■■ni. policie, kriminální policie, lékaři, kteří si hráli ina psychiatry, a jejich rady, ale také, skoro jako by tyto etapy byly úplně stejně institucionalizo vané a povinné jako ty předchozí: strach, zmítání se mezi mluvením a mlčením, návaly arogance, jejímž prostřednictvím jsem se bránil. Můj život se stal hodinami. Dnes ráno jsem řekl Claře, že když pochůzky skončily, nedokázal jsem vyplnit náhle uvolněný prostor, připadalo mi nepředstavitelné, skoro až ohromující, že jsem celé uplynulé roky dovedl vyplnit čas celého dne, od rána nebo přinejmenším od poledne, kdy ob vykle otvírám oči, až do večera; prožíval jsem dny tak, že jsem neustále odpočítával hodiny, myslel jsem si: Už jen pět hodin a den bude u konce, už jen tři hodiny, myslel jsem si: Když si půjdu dát sprchu a budu tam dost dlouho, získám třicet minut. Když si nebudu čistit zuby ve sprše, ale až po ní, ztratím další tři minuty. Když jsem vyšel ze sprchy a viděl jsem, že jsem tam zůstal méně než třicet minut, kousal jsem se do jazyka, abych se potrestal, nebo jsem se štípal do předloktí dli ZclSG uvažoval: Když dojdeš na poštu a zase se vrátíš rozumným tempem, získáš dobrých dvacet minut. Dobrých dvacet minut, úplně snadno; používal jsem všelijaké strategie, úskoky, léčky, do 212 213 nichž jsem se snažil sám sebe lapit. Go bylo před předvoláními? Před výslechy?Před nemocnici Hó tel-Dieu? Když výslechy a vyšetření skončťlj litoval jsem, nechyběly mi, naopak sami ulevilo, í ten pocit osvobození, pocit, že jsem konečno do í sáhl možnosti mlěet, nebo alespoň nemluvit, po kud si to nebudu přát, byl k nezaplaconí. Den začínal kolem poledne, kdy jsem se próbou zel; paradoxní bylo, že jsem nevěděl, čím .se pí-,-den zaměstnám, a že sebemenší činnost, sebemenší možný cíl, jako otevřít počítač a pokusit se psát nebo se jen s někým setkat, mě znechucoval - každopádně jsem ostatní nenáviděl, jak už Clara zmínila. Dokázal jsem strávit dva nebo tři dny v kuse na Frédéricově pohovce a přemyslet, t jestli se mám radši nudit nebo dělat, něco. k čomu i mám odpor; nedělal j sem tedy nic. Pozorov a 1 jsem s skrz závěsy vnitroblok jeho domu. Čas vteLo křeči i neplynul rychleji. Nebylo to tak, že bych si náhle, po dlouhém rozvažování, jež nikam nevedlo, po myslel, že se čas urychlil, nehybnost byla naopak pomalá, čas se vlekl. Po probuzení jsem několik hodin zůstával ležet pod peřinou, nehybně, nebojsem sojen trochu převaloval, abych zase usnul. Slunce pronikající žaluziemi mi v určitou hodinu zasvitlo do obličeje a zahalilo jej do závoje tepla, v němž jsem byl ještě ochablejší a ještě bole stín štější. Neusnul jsem pak už docela: snil jsem v jakémsi polospánku a přitom si nejasně uvědomoval, že jsem vzhůru. Někdy bych v tomto prostoru mezí skutečností a snem přísahal, že dovedu pozměnit průběh události, jež plnily mé sny, snil jsem, ale uvnitř snu jsem věděl, že sním, a mohl jsem změnit krajinu, nechat zjevit různé lidi nebo jiné nechat zmizet, takže mě nic nedokázalo zastrašit, mohl jsem skočit z útesu, z šedesátého patra, mrakodrapu nebo zapálit les a kochat se tajemnou krásou ničení: kdyby se stalo něco zlého, probudil bych se a byl bych zase sám, v posteli. Človek, jímž jsem se stal, opatrně narovnal tři želatínové kapsle antiretrovirotik na list novinového papíru a položil ho večer před spaním vedle sebe na postel, kde pak zůstal celou noc. Předchozího večera nakrájel léky na kousky, aby se ráno po probuzení daly snáz spolknout. Tento systém mu umožňoval zůstat v posteli, nemuset vstávat a chodit si pro kapsle k šuplíku s léky. V posteli uchovával láhev s vodou, jež ležela celou noc na matraci, vedle něj, a on ji přikrýval peřinou jako 214 215 své děťátko, oběas se mu láhev skutálela k tělu aprobudila ho, když se mu chlad vody otřelo zadá sloužila k tomu, aby ráno usnadnila tuhým tabletám Kaletry a Truvady cestu krkem: i kdvž se totiž tablety polykaly zvlášť, nadvakrát ěi na-třikrát, bylo jejich pozření bolestivé a škrábaly v jícnu. Pokud si předchozího veěera zapomněl vzít vodu do postele, užíval léky bez zapití, nevstá val, a několik hodin je pak cítil uvízlé někde mezi žaludkem a hltanem, znovu a znovu naprázdno polykal, aby se posunuly do žaludku,: jenže po lykal jen vzduch a říhal, snažil se je dotlaěit do spodní části těla stahy krku a jícnu. Lékař ho přitom varoval: v žádném případě nesmí léky užívat nalačno, přinejmenším se pak musí hned nasuí dat. A skutečně, když je bral nalačno, velice často se pak, jakmile konečně vstal, nejdřív ze všeho odpotácel na záchod, aby se vyzvracel, ruce na tažené před sebou jako špatný herec napodobující slepce, stále ještě napůl spící, oči ještě skoro zavřené, víčka svraštělá, jazyk lepící se na patro,: Nakyslý pach zvratků ho konečně probral docela. Doufal, že to nevadí, že se tablety stih ly rozpustit v žaludku a rozšířit se tkáněmi a cévami, že mm dost času od chvíle, kdy je spolkl, do chvíle, kilj klečel s hlavou u záchodu, nakloněný nad mísu. s rukama pevně zapřenýma o plastové prkénko, aby se nezhroutil, neutopil v záchodové vodě smíchané s hmotou vyvrženou jeho žaludkem, tělo zmítané křečemi, jež nemělo co zvracet, protože nic nesnědlo, tělo, jež se stahovalo, vyklenovalo, svíjelo jako vlhké prádlo, které týráme, abychom z něj vyždímali poslední kapky. I když nezvracel, nevolnost ho od rána do večera neopustila. Nebylo vzácností, že si odpoledne dal ještě jednou šlofíka. Vstával v poledne, bloumal po bytě, ve dvě odpoledne pak znovu usínal, probouzel se kolem šesté a nervózně čekal navečer, aby si zase mohl jít lehnout. Byla tu ta léčba, již musel podstoupit, jeho tělo ji špatně snášelo a ode dne, kdy začal léky brát, se jeho noci protáhly z osmi na patnáct až šestnáct hodin, a přitom si myslel: Po tom všem, co sis prožil č. Činil pokusy o návrat k normálnímu životu. Tajně jim říkal průlomy, rád si pro komunikaci se sebou samým vymýšlel vlastní jazyk a výrazy, o něž se s nikým nedělil, nemluvil o nich a žárlivě si je střežil; mumlal si třeba: „Dnes se zase ;budu muset pokusit o průlom." A vycházel z bytu. Nutil sejít ven. Chodil do kavárny a špehoval lidi kolem sebe. Chodíval tam ve staré mikině s kapuci, té nej starší, co měl, nej obnošenější, děravé, 216 217 většinou se nesprchoval, přes špinavé a mastné vlasy si přehazoval kapuci, oblékal so tak-í patně jak mu to jen představivost dovolovala, a mysltii si: Chci se podobat svému stavu, chci být stemé odporný jako můj příběh. A ještě tu bylo něco. Stal se ze mě rasista. Rasismus, který jsem ; vždy považoval za něco vnějšího, něco naprosto i; mimo mě, za absolutní opak toho, ěím jsem já. do mě najednou pronikal a já se stával druhými, stával jsem se tím, co jsem vždy jako mo/ný vy voj odmítal, něčím se totiž lze stá.t jen za před-* pokladu, že vyloučíme jiné možnosti vývoje, j mé možné životy, a jedna z těchto možností se ni i vra cela z minulosti. V mém těle se usídlila další osoba; myslela místo mě, mluvila místo mě, chvěla se místo mé, bála se o mě, vnucovala mi svůj strachy nuiila mě chvět se jejím chvěním. V autobuse či \ me tru jsem klopil oči, pokud se ke mně přiblížil černoch nebo Arab nebo potenciální K aby] vždy to byli jen muži a tento charakteristický r-vs byl další absurdností, v rasistických představáeh,jez mě posedly, mělo nebezpečí vždy mužskou tvař. Klopil jsem oči, odvracel hlavu a v duchu prosil: Neútoč na mě, neútoč na mě. Před fivětlovlasyrm a zrzavými muži nebo muži s velmi světlou pletí jsem oči neklopil. Byl jsem traumatizovaný dvojnásob: strachem a svým strachem. Trvalo to dva nebo tři měsíce. Pak byl Istanbul. Cyril mi hned po Vánocích navrhl, abych s ním jel do Turecka, váhal jsem, nevěděl jsem, jestli je to dobrý nápad, a v pochybnostech jsem se zeptal na názor sestřičky v nemocnici Hôtel-Dieu, když jsem tam šel na odběr krve. Odpověděla: „Udělá vám dobře, když si na pár dní trochu vyvětráte hlavu." Letěl jsem tedy s Cyrilem do Turecka. V letadle jsem spal. Ve skutečnosti jsem nespal, ale schválně jsem se o to snažil, abych nemusel mluvit Tvářil jsem se, že jsem se probudil, teprve když sc podvozek dotkl země. Udělal jsem všechno, co jsem měl, dal jsem si záležet a myslím, že jsem se setkal s úspěchem; dělal jsem, že se prota-huju, promnul jsem si oči, zívl jsem, rozkošnicky ■se nadechl a vydechl jakopo probuzení. Už během prvních kroků na istanbulském letišti jsem si spočítal dny, jež mě dělí od odjezdu, pochopil jsem, že ta cesta byl omyl; počet dní jsem vyná sobil čtyřiadvaceti, abych se dobral počtu hodin, s; které tam budu muset strávit. Výsledek jsem na 218 219 kalkulačce na telefonu vynásobil šedesáti a znal jsem počet minut, během nichž tam budu muset zůstat. Začal jsem odpočítávat. Všechno mě ohrožovalo. Když se na mě Cyril díval, byl jsem si jistý, že odhalí ten hanebný, opovržení hodný důvod mého strachu. Skrýval jsem tvář, aby z mých rysů nic nevyčetl. A ve městě se vše ještě posílilo; svolávání k modlitbě byl zpěv ohla sující mou blízkou a nevyhnutelnou smrt, slunce bylo vynalezeno výhradně proto, aby mi spalovalo obličej, dav, který se mačkal a strkal na velké péši třídě, tu byl jen proto, aby mě rozdrtil a ušlapal, celý svět byl zinscenován proti mně. Snažil jsom se nedat před Cyrilem najevo, že se cítím bezpečněji, když jdu vedle někoho, koho považuji za bílého Američana nebo Němce. Snažil jsem se držet se u nich co nejblíž, protože se mi zdálo, že mě v případě útoku ochrání, a byl jsem sám sobě odporný. Ale dělal jsem to. Už v taxíku vynalezl můj paranoidní mozek spoustu scénářů. Řidič nás sledoval v zrcátku a vyptával se nás na náš život, naše povolání, na Francii. Cyril odpovídal za mě a já se pokaždé,, když začínal větu, připravoval na to, že šlápne vedle a řekne něco, co řidiče popudí. Vrhal jsem na něj přísné a nenávistné pohledy, o.h* on se ke mně neobracel, byl zcela pohlcený taxikářem, jako vždy lačný nových setkání a hovorů s neznámými lidmi. Viděl jsem, jak nás taxikář po dlouhém putování po rozbitých a nekonečných silnicích odváží na okraj lesa se stromy sežehlými i: sluncem. Stromy nejsou hnědé ani zelenavé, ale žluté, seschlé, spálené, jako by je cosi stravovalo od kořenů až po konce větví. Řidič nás odváží sem, chtěli jsme přece, aby nás odvezl do hotelu, ale on nás přivezl na okraj tohoto lesa a já už vím, co se chystá, Cyril ne, ten se pořád usmívá, nic nevidí, ; nic nevnímá, dál mluví s řidičem a říká věci, které nemá, chci ho varovat, ale nedělám to, v té před : stavě jsem to neudělal, abych to, co se muselo stát, ještě neurychlil. A pak mu to dojde. Jenže už je příliš pozdě. Taxikář zastaví, donutí nás vystoupit, přikáže nám svou přibližnou angličtinou, Go off, go outside the car, nejdřív klidně a pak stále ner- ;: yózněji, s křikem, nadávkami, Go out, načež otevře : dveře, aby náš výstup urychlil, nakopne nás a nakonec vytáhne zbraň podobnou té Redově, úplně stejnou, ve snu jsem ji poznával, byl jsem si jistý, že se nepletu. Zastřelí nás. Víc nic. Taxikář nás vysadil u hotelu, nechal jsem mu velké spropitné. 220 221 Šestnáct On poprvé promluví. Oznámí: „Budu muset jíl, čekají na mě." Clara mu odpoví: „Nech mě to dopovědět, už jsem u konce," a její intonace skutečně už několik vteřin naznačuje blížící se konec vyprávění, ačkoli ji poslouchám čím dál méně, vnímám ' už nějakou chvíli, že se blíží ke konci. Toho večera během druhého pohovoru na poli s cii mi před odchodem polícistka řekla, že na mé ■■■ u vchodu do mého domu budou čekat čtyři muži. Půjdou rovnou ke mně a sejmou otisky, aby se ? pokusili Redu pokud možno brzy vypátrat. Zavolal jsem GeofTroyovi. Didier nemohl moc vycházet z domu, protože tu zimu trpěl bolestmi zad, trávil příliš času psaním na počítači. Geofíroy řekl, žc ; si zavolá taxi a přijede za mnou. Byly asi dvě ráno. Policejní auto mě zavezlo domů, na skle okna jsem viděl modrá světla majáčku. Jeli se mnou dva muži. Nezapnuli rádio. Dorazili jsme na Plaec de j§ la République, rozloučili se se mnou; ušel jsem pár kroků nocí podél stažených ocelových rolet ka.váren a brzy jsem před svým domem rozpoznal siluety čtyř mužů s hliníkovými kufříky. Byli oblečení v tmavém, měli na sobě bundy, džíny, tenisky nebo polobotky, Přesně jako v krimi seriálu, pomyslel jsem si. Přiblížil jsem se. Došel j sem k nim, zamračeně si mě změřili pohledem, zeptal jsem se: „Jste od kriminální policie?" a jeden z nich odpověděl: „Ano a vy jste pan..." Skočil jsem mu do řeči: „Ano, to jsem já." „Nevěděli, co si maj říct dál," vypráví Clara. Vykročil jsem prostě ke dveřím domu a vyťukal vstupní kód a oni mě následovali. Než se vydali nahoru, vyfotili si domovní dveře, pořizovali de sítky a desítky snímků, foťák cvakal, mluvili mezi sebou a já jim nerozuměl, nechápal jsem, proč si musejí fotit ty modré dveře s oprýskaným lakem, jichž se Reda pomalu ani nedotkl, proč si fotí moji dopisní schránku, které si Reda ani nevšiml, aspoň myslím, nevzpomínám si na to, nepoznal by ji, protože si nevybavuji, že bych mu řekl své příjmení, proč se tolik zajímali o výtah, do nějž Reda nenastoupil, ale na nic jsem se neptal, abych je tu nezdržoval o nic déle, než bylo nutné. Geofíroy musel být někde mezi svým a mým domovem, 222 223 určitě ne daleko. Kladli mi otázky, další a další: „Dotkl se interfonu? A dveří? Dotkl se interfbnu prsty? A dveří?" Odpovídal jsem, že ne, že se ničeho z toho nedotkl, to já vyťukal kód, to já ho pozval dál, to já chtěl, aby šel ke mně; a oni dál fotografovali schodiště, kde se nic zvláštního nestalo, nebo vstup do místnosti na popelnice, který Reda ani neviděl. Geoffroy měl brzy dorazit Vyšli jsme do bytu, bral jsem schody po dvou a oni mě následovali, už nevím, jestli mluvili nebo ne, a pak v mém bytě otevřeli přímo na zemi kovové kufříky, plné nástrojů, které jsem nedokázal identifikovat. Inspektor, ten, který nejvíc mhmi a představil se jako inspektor, dával pokyny ostatním. Právě když jim vysvětloval, co mají dělat, zaklepal Geoffroy na dveře. Byly nedovřené, a když zaklepal, otevřely se a on se omluvil. Nahlédl dovnitř škvírou ve dveřích a odkašlal si, inspektor, se otočil k němu a pa.k ke mně, k němu a znovu ke mně a zeptal se mě, jestli ho znám. Myslím, že ještě než jsem odpověděl, už poznal, že ho čekám, že jsem ho očekával, z toho, jak se mi proměnila tvář - moje sestra říká, že mám tvář, která nic neutají. Inspektor řekl, že tu Geoffroy zůstat nemůže, musí počkat, než odejdou. Řekl:-„Potřebu jeme udělat svou práci pořádně, je mi litu, pane," a když dodával cosi o velikosti mého bytu, který je příliš malý, už teď je příliš malý pro pět lidí, a kde se otisky nesnímají snadno, vypadal, že mu to skutečně líto je. Přemlouval jsem ho: Geoffroy zůstane na pohovce, ani se nepohne, nebude mluvit, nebude dělat hluk. Věc vyřešil až Geoffroy sám, když prohlásil, že nechce rušit a počká na chodbě, dokud neskončí, na té samé chodbě, kde jsem předchozího dne naposledy viděl Redu. Zůstal sedět na schodech, kde musel každých sedmdesát nebo osmdesát vteřin vstát a rozsvítit, protože světlo automaticky zhasínalo. Clara, jež to říká manželovi, neví, že se nakonec vzdal a smířil se s tmou. Přestal vstávat a seděl ve tmě. Už jsem ho neslyšel. . Vyptávali se mě; chtěli vědět, kde by mohli sejmout otisky, a ptali se na povlečení, ale já všechno vypral, i oblečení, vypral jsem ho na vysokou teplotu, kalhoty a spodní prádlo jsem vyhodil do popelnice venku, někde mezi mým a Henriho bytem. Zbývala mi jen košile a svetr, ale ty nebyly k ničemu, žádný otisk na nich nebyl, sundal jsem si je sám ani ne pět minut po Redově příchodu, ani se o ně neotřel. Jediné otisky zůstaly na lahvi vodky - jenže dotkl se jí Reda? Nevzpomínal jsem si, asi ne - a na 224 225 krabičce cigaret, která mu vypadla z kapsy, když se oblékal. Láhev byla ještě stále v jedné z popelnic dole v domě, kam jsem ji ráno zanosl. A. na sklenici, kterou jsem neumyl, ostatně nevím proč všechno jsem tak pečlivě vydrhl, abych jeho pří tomnost dočista vymýtil, a přitom jsem zapomněl na nádobí a na sklenici, z níž pil, a uvědomil jsem si to, až když jsem se do bytu vrátil s kriminalisty, všechno jsem umyl, použil jsem dezinfekcí a všechno možné, pach dezinfekce mé uklidňoval, ale sklenice, k níž přikládal rty, byla nedotčená, a to nejneuvěřiteínější, ještě neuvěřitelnější než sklenice, bylo to, že jsem na zemi nechal ležet jeho krabičku cigaret - plus slovníček, který mu vypadl z kapsy. Snažil jsem se zbavit všech stop, podlahu jsem vytřel, ale krabičce a kapesnímu, slovníku, ležícím vedle sebe, jsem se vyhnul, na podlaze . byly ještě patrné tahy hadru, kolem slovníčku a cigaret jsem obkreslil kruh, a ten kruh více méně zašlých parket byl teď uprostřed čisté, čerstvé umyté podlahy dobře viditelný, a v tom kruhu, uprostřed, ležely ony dva předměty, jež se nepohnuly ani o píď. Copak tě to netrklo, hlavně že lamely žaluzií, kterých se nedotkl, jsi utíral jednu po druhé, drhl jsi kliky, lil lahve dezinfekčního čističe do záchodu, ale zapomněl jsi na h rabičku cigaret a slovník, leží tady, uprostřed místnosti, a tebe to netrklo. Inspektor chtěl vědět, proč jsem cigarety a slovník pod židlí ušetřil, ale já neměl žádné vysvětlení. Navrhl mi, abych sešel dolů a podíval se po té lahvi vodky v místnosti na popelnice. Geoffroy se na mě usmál, když jsem procházel kolem něj. Snadno jsem našel igelitový pytel; byl tam, nedotčený, uprostřed smradu, obklopený puchem hnijícího ovoce a závany použitých plín. Dva, čtyři, šest, osm. Na zpáteční cestě jsem počítal schody. Podal jsem pytel policistům, vytáhli z něj láhev alkoholu, pomalu, konečky prstů. Měli gumové rukavice. Použili speciální prášek, který na láhev nanesli širokým štětcem připomínajícím štětku na holení, žádné otisky nenašli, několik jich objevili, ale tvrdili, že jsou nečitelné a tak řka určitě by nevedly k výsledku, říkali, že možná nejsou Redovy. Zbývala jen ta nepravděpodobná sklenice zanechaná v původní podobě a krabička cigaret s knížkou. Na sklenici také žádné otisky nenašli, ani na krabičce cigaret, což může působit zvláštně, jak řekl později Geoffroy, mě to nenapadlo, byl jsem příliš unavený, než abych se nad čímkoli pozastavoval. Jejich hlasy oznamovaly, že jsou otisky příliš poničené. V hloubi duše jsem se modlil, aby nic nenašli. Stejně jako na 226 227 druhém komisařství jsem jim pomáhal, pomáhal jsem jim najít stopy, zašel jsem do místnosti na, popelnice a přinesl jim pytel s odpadky, odpovídal jsem jim na otázky, spolupracoval jsem. neřekl jsem, že už tam pytel není, i když by to bylo snadné, a pak jsem se občas vzpamatoval a tvrdil, že si nevzpomínám - říct, že jsem se ná dění podílel, i říct, že se mu stavěl na odpor, by byla oboje pravda i nepravda, skutečnost byla, jinde. Zůstali hodinu a během té hodiny jsem měl tolik protichůdných přání, kolik mi kladli otázek.' Už neposlouchám, co říká Clara. Rozešli se do rohů bytu, tenisky jim vrzaly o podlahu, lepily se kvůli té směsici a'množství čisticích prostředků, které jsem použil ráno, nanášeli černý prášek na několik míst, na krabičku cigaret, kovový rám postele, na nádobí, vysypali* trochu prášku a pak na daná místa nalepili kousky průhledné lepicí fólie, na nichž se díky působení prášku objevovaly otisky prstů. Prášek zůstal na místě měsíc, aniž jsem se ho dotkl; vzhledem k tomu, že j sem už druhý den šel bydlet k Frédéricovi, byl pak, když jsem se do garsonky v únoru vrátil, prášek všude, jako by tu během mé nepřítomnosti nějaká bouře ro/mcTala popel nebo uhelný prach. Jiný polici sta používal vatové tyčinky a snímal DNA z okrajů sklenice, z níž Reda pil. „Nebude to jen tak, otisk není zrovna zřetelný, asi z toho nic moc nebude, aha, tady mám myslím pěkný, skvěle, skvěle, tenhle si nenechám ujít..." Během hledání stop DNA jsem čekal na posteli, s touto částí garsonky už skončili, čas od času jsem zašel za Geoff-royem na chodbu a omlouval se, že ho nechávám čekat. Lhal: „To vůbec nevadí, mně je tu dobře." Inspektor mě žádal, abych ven nechodil moc často, tvrdil, že mě potřebuje. Vracel jsem se na postel. Neměl jsem ani telefon, abych se tvářil, že si čtu zprávy. Skončili a chystali se k odchodu, inspektor se omluvil za černý prášek na nádobí a dalších vě cech. Ujišťoval jsem ho, že se nic neděje, vůbec to nevadí, uklidím. Nejradši bych se v tom černém prášku vyválel. Mezitím sklapli kufříky; pozdra vili mě, podali mi ruku a vycházeli z bytu. Geoffroy už se zvedal, aby šel za mnou, když se mě zeptali, jestli se Reda sprchoval, možná by našli otisky ve sprchovém koutu a na obalu sprchového gelu, a já jsem nezalhal, nechápu proč, ale nezalhal jsem, řekl jsem, že ano, a oni se kvůli tomu vrátili, šli do koupelny a zůstali tam ještě dalších deset minut. Čas se vlekl. Po deseti minutách odešli nadobro, 228 229 jeden z nich mi ještě naposledy položil otázku-„Jste si jistý, že už nikde nejsou žádné otisky" ■■ Geoffroy mohl jít za mnou do bytu. Posadil se ke mně na postel a nevěděli jsme, co si ríct To se nám dvěma nikdy nestávalo, ještě nikdy se to nestalo, když jsme byli spolu, často jsme naopak mluvili příliš, klidně jsme si skákali do reci, naše věty se přebíjely, narážely do sebe, jedna věta mohla vklouznout trhlinou nádechu do jiné a roz metat ji a konverzace pak měnila směr. Ale toho večera, v bytě páchnoucím dezinfekcí, jsme i-; n; měli co říct. Ze dvora se neozýval žádny zvuk, kolem bylo jen ticho a pach čisticích prostředku. Řekl: „Teďbys asi chtěl spát, že?" I to pochopil, ale já se mu to neodvažoval říct, netroufal j-i-m si mu říct, aby šel domů a nechal mé samotného, když právě strávil hodinu a možná vic na. chodbě, ve tmě, na studených schodech. „AI e n ehojíš se být doma sám?" Ne, nebál jsem se. Nedokázal jsem říct větu o více než třech nebo čtyřech slovech. Chtěl jsem být sám. Ještě jednou jsem zopakoval: „Ne, nebojím se." Řekl mi, že může zůstat, u nu"-a počkat, až usnu, pak půjde, potichu, odejde po malu a po špičkách, opatrně dovře dveře, aby ne-klaply, a druhý den se vrátí s Didierem.. 230 „Ukázalo se, že o štěstí nelze psát - alespoňjá to nedokážu, což Je v tomto případě totéž jako nelze -, štěstíJe patrně příliš prosté, než aby se o něm dalo psát, napsal jsem si; nyní čtu tato slova na kousku papíru z té doby a z něho Je také opisuj! sem, tedy šťastně prožívaný život Je život prožívaný beze slov. napsal jsem sl. Ukázalo se, že psát o životě znamená o životě uvažovat, a že uvažovat o žlvotěje totéžjako zpochybňovat jejv vlastní životadárný zdroj přitom zpochybňuje jen ten, koho tento zdroj dusl anebo kdo se v něm pohybujejakss nepřirozeně. Ukázalo se, že nepíšu proto, abych hledal radost, ale naopak že psaním hledám bolest, co nejpalčivější, takřka nesnesitelnou bolest, velmi pravděpodobně proto, že bolest Je pravda, a na otázku, co Je pravda, napsal Jsem sl.Je odpověď velmi jednoduchá: pravda Je to, co mě stráví." Poznámka překladatelky Citát ze Svatyně Wllllama Faulknera na stranách 14B. 150 a 151 je uveden v překladu Alžběty ftejchrtové (Alpress. Frýdek-Místek :2006), citát z Kaddlše za nenarozené drtě Imreho Kertésze na straně 232 pak v překladu Dany Galové (Academia, Praha 1998]. IJryvek z románu clauda Simona vlasy Berenlky na s. 51 citujeme 1 V překladu Petry James. (Ukázka z románu v časopise Host, 2007, XXIII, Č, 8.) s.V. Imre Kertész: Kaddií za nenarozené dítě Édouard Louis Dějiny násilí z francouzského originálu Hlstolre de la vlolence. vydaného nakladatelstvím Édltlons du Seuil v Paříži roku 2016 přeložila Sára Vybíralová Redakce textu Petra Dlestlerová Korektura Linda Martinková Obálka s použitím fotografie autora od Arnauda Delruea, grafická úprava a sazba písmy Trivia Serlf / Morl Sans Vojta Sedláček Vydalo Nakladatelství Paseka s. r. o. v Praze roku aoigjako svou 2029, publikaci odpovědné redaktorky Magdalena Hennerová a Agáta Dolejäl Výtvarný a technický redaktor Vojta Sedláček Vytiskla tiskárna FINIDR, s.r.o.. česky Tišin Vydání první. 236 stran ISBN 978-80-7432-969-2 Knihy Nakladatelství Paseka žádejte u svých knihkupců nebo na adrese: Nakladatelství Paseka, obchodní oddělení Chopinova 4,120 oo Praha 2 ♦420 222 710 751, paseka@paseka.cz