Obsah
autori kapitol:
1. kapitola: JUDr. Marek Novák, Mgr. Kamila Stloukalová
2. kapitola: Mgr. Kamila Stloukalová
3. kapitola: JUDr. Marek Novák
4. kapitola: Dominik Macek
5. kapitola: JUDr. Bc. Jan Ullmann
Tato publikace je výstupem z projektu SW č. 260 358 s nazvem Kritická analýza prameňu, práva se zřetelem na problémy jejich interpretace a re-troaktivitu.
recenzent: doc. PaedDr. JCDr. Róbert Brtko CSc.
odborná redakce: Doc. JUDr. Petr Bělovský, Dr. technická redakce: Mgr. Kamila Stloukalová grafika a sazba: Auditorium jazyková korektura: Zdeněk Tejkl
www.auditorium.cz
Předmluva
1. Interpretační úskalí
pramenů římského pravá 9
2. Interpretace pojmu família v římském právu
se ZAMĚŘENÍM NA JUSTINIÁNSKÁ DlGESTA 15
Família ve významu věcném 15
Família ve významu osobním 21
Família aneb rodina 21
Família aneb otroci 28
Família aneb širší příbuzenstvo, rod 35
Stručný pohled na pojem família
v dalších vybraných právních a neprávních pramenech 36
Významy pojmu família - shrnutí 39
3. Fructus sine usu: interpretační úskalí 41
Usus a ususfructus 41
Fructus sine usu v pramenech práva 47
Možnosti interpretace 50
Závěr 55
4. Interpretační východiska vztahu testamentární
a intestátní posloupnosti v římském právu 57
Uvedení do problematiky 57
Nemo pro parte testatus, pro parte intestatus
decedere potest 61
Testamentům militis 63
Předmluva
5. Crimen falsi: interpretace vybraných
FRAGMENTŮ JUSTINIANSKYCH DlGEST 77
Padělání a poškozování mincí 78
Padělání testamentárních dokumentů 86
Závěr 87
Doslov 89
Resumé 90
Prameny 9 2
Přeldady 100
Literatura 101
O významu interpretace právní normy snad ani není třeba hovořit. Jednoznačný příkaz formulovaný císaři Valentinianem III. a Marci-anem v polovině 5. století n. 1. říkající, že „Zákony musí být srozumitelné všem" (Leges ad omnibus intellegi debent — Cod. Iust. 1, 14, 9) se totiž nedařilo naplnit beze zbytku nikdy, a platí to bohužel i dnes. Interpretace je tedy stará jako právo samo. Ve starověkém Pumě musela být zpočátku objasňována náplň obyčejových pravidel, poté proslulého zákona XII desek, zákonů z doby republiky a této nutnosti se pochopitelně nevyhnula i císařská nařízení. Je proto jen logické, že na úsvitu římské právní vědy stála interpretační činnost zvláštního kněžského sboru pontifiků, z níž posléze vyrůstá ona proslulá iurispruden-tia, která je „znalostí věcí božských i lidských, věda o tom, co je a co není spravedlivé" (Iuris prudentia est divinarum atque humanarum rerum notitia, iusti atque iniusti scientid) jak napsal známý právník Domitius Ulpianus v první knize svého díla Regulae (D. 1,1,10, 2).
Interpretační pravidla se proto v římském právu, i přes jeho kazu-istickou povahu, nebo spíše právě proto, objevují velmi záhy. Nalezneme je, snad poněkud překvapivě, již v zákonu XII desek. Četně jsou pak zastoupena zejména v legislativě císařské doby. V pramenech římského práva však není zmiňováno použití analogie, tohoto základního pracovního nástroje používaného římskými právníky, ale opakovaně je připomínán význam obyčeje, jako nejspolehlivějšího ukazatele a průvodce při výkladu práva.
Interpretace je nedílnou součástí mechanismu fungování práva jako celku a bez ní by právo bylo často jen mrtvou literou. Výklad práva je však založen nejen na jeho znalosti, dokonce ho můžeme v jistém smyslu označit za umění, či spíše umělecké řemeslo, a ty, kdo právo vykládají, respektive jsou schopni dobře vykládat, by bylo možné plným právem nazvat artifices.
Vyložit právní normu opravdu není snadné, tím méně úspěšně uchopit právo tak staré, jaké je obsaženo v Digestech — zákoníku císaře Iustiniana z roku 533 n. 1. Zvlášť, když se jedná o velmi netypický text, který je složen z výpisků prací daleko starších klasických právníků, přičemž tato díla vznikla nejen v počátečním období císařství, ale
rodinu, ale nejen ji. Dále zde čtenář nalezne problematiku stručně označovanou jako fructus sine usu, tedy nabývání plodů z věci, k níž nabyvatel nemá užívací právo a otázky vztahu dědické posloupnosti podle závěti a posloupnosti intestátní. Závěrečná kapitola je pak z oblasti římského trestního práva a věnována je specifickému trestnému činu zvanému crimen falši.
Je skutečně potěšitelné, jakým způsobem se s tak nelehkou materií, jako je interpretace antických právních textů vypořádali studenti právnické fakulty, kteří jsou autory následujících kapitol.
Praha březen 2020
Michal Skřejpek
I.
Interpretační úskalí pramenů římského pravá
Jedním z nejdůležitějších úkolů právníků je bezesporu interpretace právních předpisů.
Zatímco tvorbu práva lze pokládat za vysoce specializovanou činnost vyhrazenou poměrně úzkému okruhu lidí, výklad předpisů za účelem identifikace v nich obsažených právních norem a jejich aplikace tvoří hlavní náplň činnosti soudců, advokátů i dalších právnických profesí (ponechejme stranou skutečnost, že vykladačem práva je každý z nás, tedy i laická veřejnost, má-li se právními normami řídit). Jejich práci v současnosti ulehčují principy právního státu, jejichž porušení může působit protiústavnost zákona. V zájmu zachování právní jistoty musí zákonodárce při tvorbě práva dostát řadě požadavků, jež v podobě osmi principů zakládajících vnitřní morálku práva výstižně shrnul právní filosof Lon L. Fuller. Ustavní soud České republiky se ve svých rozhodnutích k těmto zásadám hlásí a požaduje mimo jiné, aby byly právní předpisy řádně vyhlášeny, aby byly jasné, určité a bezrozporné.1
Bohužel, právní romanistika se o tyto standardy opírat nemůže, nejen kvůli tomu, že státní zřízení starověkého Říma nenaplňovalo ve všech ohledech požadavky moderního právního státu, na vině je rovněž zub času, který se do řady předpisů zahryzl a některé dokonce bezezbytku zkonzumoval. Při nalézání starorímskych právních norem je tak třeba vycházet z úryvků zákonů, vyhlášek a císařských nařízení, komentářů tehdejších právníků zprostředkovávajících obsah právních norem a také nejrůznějších zmínek v neprávnické literatuře. Rekon-
1       Wintr, J. Principy českého ústavního práva. 2. vydání. Plzeň: Aieš Čeněk, 2013, s. 20—25. Srov. Fuller, L. Morálka práva. Praha: Oikoymenh, 1998, s. 48-90.
8
9
strnování starověkého právního systému pak navíc ztěžují interpolace, obecně vzato jakékoli zásahy do původních dokumentů, jež měly za cíl revidovat jejich obsah, doplňovat vysvětlující komentáře nebo naopak vyškrtnout rozporné pasáže textu. Zatímco byly potvrzeny i dřívější zásahy do právnických textů, například za účelem usnadnění výuky, středem pozornosti obvykle bývají interpolace v Digestech, nejrozsáhlejší části justiniánské kodifikace běžně označované jako Corpus iuris civilis, prováděné Triboniánovou kompilační komisí na pokyn císaře Justiniána při jejich sestavování. Šlo přitom o logický důsledek požadavku, aby mohla Digesta v 6. století n. 1. sloužit jako plnohodnotný pramen práva a řídit jednání tehdejších obyvatel. Při vybírání citátů klasických a poklasických právníků, z nichž Digesta sestávají, bylo třeba jejich mnohdy protichůdné komentáře uvádět do vzájemného souladu a zohledňovat řadu nových předpisů, které byly v mezičase přijaty:
Nulla itaque in omnibus praedicti codicis membris antinomia (sic enim a vetustate graeco vocabulo nuncupatur) aliquem sibi vindicet locum, sedsituna Concordia, una consequentia, adversa-rio nemine constituto?
Význam tohoto úkolu císař Justinián zopakoval i v konstituci Tanta, kterou byla Digesta roku 533 n. 1. vyhlášena:
Hoc tantummodo a nobis effecto, ut, si quidin legibus eorum vel supervacuum vel imperfectum aut minus idoneum visum est, vel adiectionem vel deminutionem necessariam accipiat et rectissimis tradatur regulis. Et ex multis similibus vel contrariis quod rectius habere apparebat, hoc pro aliis omnibus positum est unaque omnibus auctoritate indulta, ut quidquid ibi scriptum est, hoc nostrum appareat et ex nostra voluntate compositum?
Již ze samé podstaty interpolací vyplývá, že v textu nejsou přiznány.
2 §8 Constitutio Deo Auctore de conceptione Digestořům: „Ať si proto v žádné části uvedeného zákoníku nenárokuje své místo žádná antinomie (ta je totiž od pradávna pojmenovávána řecky), ale ať v něm vládne, když opačný názor není povolen, shoda a důslednost."
3 § 10 Constitutio Tanta de confirmatione Digestořům: „My jsme učinili pouze to, že pokud se v jejich rozhodnutích zdálo být něco zbytečné, nedokonalé nebo málo použitelné, bylo možno to v nejnutnější míře rozšířit nebo zkrátit a podat v nejsprávnější podobě. A v případě více si podobných, anebo naopak navzájem si odporujících textů byl zařazen ten, který se zjevně zdál být nejsprávnější, a všem zařazeným textům byla udělena stejná platnost tak, aby bylo zřejmé, že vše, co je v našem souboru zaznamenáno, je naším dílem a vzniklo z naší vůle."
Jejich identifikace, ať už na základě jazykové analýzy, či komparace vícera právních předpisů, je nejen obtížná, ale obvykle též nejistá, neboť provedení interpolací v konkrétní pasáži textu nelze autoritativně potvrdit.
Výsledkem je, že samotná interpretace pramenů římského práva s sebou zákonitě spojuje jistou míru pochybností, vychází totiž z předpisů a komentářů, jež jsou vzájemně rozporné, neurčité, nejasné, pochází z rozdílných pramenů, zachycujících platné právo v různých obdobích vývoje starověkého Říma, které byly navíc v průběhu času upravovány.
Přesto, nebo spíše právě proto, se následující řádky budou věnovat interpretaci vybraných fragmentů justiniánských Digest, resp. pojmů nejasných nebo víceznačných, které se v nich objevují, a pokusí se překonat interpretační úskalí nastíněná výše. Cílem této knihy je na vybtaných příkladech z různých právních oblastí ukázat postupy romanistiky sloužící k výkladu římskoprávních norem. Tato problematika je důležitá nejen z historického hlediska, kdy napomáhá k lepšímu poznání a pochopení smyslu ustanovení Digest. Soukromé právo je v současné době, více jak v předchozích desetiletích, inspirováno římským právem především skrze jeho recepci do inspiračních zdrojů platného občanského zákoníku. Proto je vhodné se zabývat právě i římskoprávními prameny práva, když ty mohou být, a také jsou, jedním z vodítek výkladu současných právních předpisů.
S pojmem interpretace, neboli výkladu, se studenti práv seznamují již na počátku studia a provází je po celou dobu studia i profesního života. Vhodné použití jednotlivých metod interpretace práva zajišťuje orientaci v právním řádu a jednotlivých právních předpisech, a je klíčové pro porozumění textu pramenů práva, jejich zasazení do kontextu a správnou identifikaci obsahu právního předpisu.
Interpretace je nedílnou součástí procesu poznání práva, kdy její funkce spočívá v poznání obsahu právní normy z právního předpisu a zároveň slouží k odstranění případných nejasností. Teorie práva rozlišuje podle různých hledisek několik metod interpretace. Hovořit můžeme o výkladu doslovném, extenzivním či restriktivním,4 rozlišit lze také dvě větší skupiny výkladových metod - metody standardní (výklad jazykový, logický systematický), týkající se vždy vlastního interpretovaného textu, a nadstandardní (výklad historický, kompa-
4      Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 168-173.
10
II
rativní, teleologický), které hrají doplňkovou roli, a vedle vlastního textu zde přichází do úvahy také zkoumání okolností vzniku právního předpisu, jeho účel, smysl, případně porovnání s obdobnou úpravou v rámci jiného právního řádu.5
Hovoříme-li o metodách interpretace, dodejme, že obecná pravidla, principy či teze, jimiž se má řídit výklad právního textu, však nejsou vlastní pouze současnému ptávu, ale nalezneme je i v textech římských právníků, jako to ostatně dokládají mnohá ustanovení Digest, a to i přes zpočátku konstatovanou většinovou kazuističnost těchto textů. Jen namátkou uveďme hned knihu první, titul třetí {De legibus senatusque consultis et longa consuetudine6) a čtvrtý {De constitutionibus principům7), které obsahují zásady jako např. Setre leges non hoc est verba earum tenere, sed vim ac potestatem? nebo Benignius leges in-terpraetandae sunt, quo voluntas earum conservetur.0 Výkladu různých pojmů je navíc věnován celý titul šestnáctý padesáté knihy Digest {De verborum significationé0), který nám bude velmi nápomocen již v následující kapitole této monografie.
Ačkoliv jsme již několikrát skloňovali slovo interpretace, lze konstatovat, že v oblasti právní romanistiky používáme spíše pojem „exegeze" právních textů (z řečtiny slovní nebo věcné vysvětlení starého textu), ktetá se, jakožto metoda výslovně se vztahující na výklad autentických antických textů, vyvinula v průběhu 19. století. Tehdy se totiž romanistika stává právněhistorickou vědní disciplínou a v rámci tohoto oboru se tak vyvíjí i svébytná metodologie zkoumání právních textů a nalézání obsahu právních norem, která se v určitých aspektech odlišuje od teoretickoprávní koncepce.
Co se týče procesu exegeze v její ryzí podobě, obvykle (nikoli však nezbytně vždy) má následující strukturu: text v originálním znění — překlad — rozbor inskripce (informace o autorovi a jeho díle, případně o autoritách, na něž v textu odkazuje, zařazení fragmentu v rámci díla, z něhož pochází, případně v kontextu jiných děl téhož autora) — inter-
5 Gerloch, A. Teorie práva. 4. upravené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 146-151.
6 O zákonech, usneseních senátu a dlouhotrvajícím obyčeji.
7 O císařských konstitucích.
8 D. I, 3, 17 (Cels. 26 dig.): „Znát zákony neznamená rozumět jejich slovům, ale pochopit jejich význam a právní moc."
9 D. 1, 3, 18 (Cels. 29 dig.): „Zákony je nutné vykládat natolik volně, aby byl zachován jejich účel."
10 O výkladu slov.
pretace textu (zjištění skutkové podstaty: subsumpce daného případu pod příslušný právní institut; výběr právní otázky; řešení této právní otázky autorem; zdůvodnění tohoto rozhodnutí, které však často musí vykladač právního textu zformulovat své vlastní, neboť samotný fragment jej nemusí obsahovat) - reálie (právní, ale i jiné) - komparace (s další právní úpravou, i z hlediska vývoje dotčeného institutu v dalších historických etapách) - literatura (sekundární, tj. publikace, které již dotčené téma analyzují)."
Z této struktury exegeze tak budou do značné míry vycházet také následující kapitoly, ačkoliv se ne vždy přidrží přesně výše uvedeného schématu. Snahou autorů bylo pokrýt svým interpretačním úsilím různá odvětví práva: právo osob, majetková práva, reprezentovaná oblastí práv věcných a dědického práva, a právo veřejné, konkrétně trestní.
V rámci prvně zmíněného tématu se autorka zaměřila na výklad pojmu familia, který je v Digestech používán v několikero významech, z nichž některé jsou popsány v Digestech explicitně, jiné je nutno dovodit z kontextu. Pro oblast věcných práv byl vybrán pojem fructus sine usu, kdy je na základě předložených ustanovení Digest zkoumána samotná možnost existence fruktu bez usu, tedy práva požívacího bez práva užívacího. Následuje kapitola věnovaná relaci intestátní a testa-mentární dědické posloupnosti, a především interpretaci zásady nemo pro parte testatus, pro parte intestatus decedere potest a výjimek z ní. V poslední části je pak rozebírán erimen falši, resp. jeho vybrané dílčí skutkové podstaty, přičemž je poukázáno především na výkladovou nejednoznačnost některých používaných termínů.
Všechny kapitoly pak spojuje snaha seznámit čtenáře s obsahem jednotlivých zkoumaných institutů, pokusit se o výklad ustanovení nejasných či sporných, nebo alespoň shrnout dosavadní diskusi a k ní přidat vlastní názor na dotčené téma. Jde samozřejmě pouze o zlomek ustanovení justiniánských Digest, jimž se autoři věnují, neboť provést exegezi všech fragmentů je úkolem nadlidským.
Vzhledem k tomu, že součástí exegetické metody je také překlad textu, budiž předem uvedeno, že v celé této knize jsou použity překlady z následujících publikací:
11      K tomu blíže viz Skřejpek, M. - Falada, D. - Kuklík, J. Exegésis. Výklad právních textů. 3. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014.
12
13
Skřejpek, M. Lex et ius. Zákony a právo antického Ríma. Plzeň: Aleš Čeněk, 2018: zejména pro Zákon XII desek, D. 50, 16 a D. 50, 17;
Iustiniani Institutiones. Justiniánské Instituce. Přel. Blaho, P. - Skřejpek, M. Praha: Karolinum, 2010;
Digesta seu Pandectae. Tomus I. Liber I—XV. Fragmenta selecta. Di-gesta neboli Pandekty. Svazek I. Kniha I-XV. Vybrané části. Přel. Blaho, P. - Skřejpek, M. - Vaňková, J. - Žytek, J. Praha: Karolinum, 2015;
Digesta seu Pandectae. Tomus II. Liber XVI-XXXV. Fragmenta selecta. Digesta neboli Pandekty. Svazek II. Kniha XVf-XXXV Vybrané části. Přel. Skřejpek, M. - Černoch, R. - Žytek, J. Praha: Karolinum, 2019;
Kincl, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007.
V ostatních případech, není-li uvedeno jinak, se jedná o autorské překlady.
2.
Interpretace pojmu família v římském právu se zaměřením na justiniánská dlgesta
Pojem familia se v pramenech římského práva (ale samozřejmě i v neprávních pramenech) vyskytuje vcelku hojně. Jak se běžně uvádí v odborné literatuře, pojednávající o pojmu familial to, co si běžně v moderním světě představíme, a to i v českém jazyce, pod tímto výrazem, nepokrývá ani zdaleka obsahovou paletu tohoto pojmu ve starověkém Římě. Správná a vhodná interpretace tohoto výrazu je tak pro pochopení příslušného zkoumaného textu velmi důležitá. V následujícím textu se tak budeme zabývat různorodostí významů výše uvedeného termínu. Na pomoc si při prvotním vymezení můžeme vzít známou Ulpianovu pasáž z Digest v titulu O významu slov {De verborum significatione) D. 50,16, 195, 1—5 (Ulp. ad ed.).
Familia ve významu věcném
Nejprve rozlišíme pojem familia ve významu věcném nebo osobním:
D. 50,16,195,1 (Ulp. 46 aded.): „familiae"appellatio qualiter accipiatur, videamus. et quidem varie accepta est: nam et in res et in personas deducitur. in res, utputa in lege duodecim tabula-
iz A jde zejména nikoli o literaturu právní, ale spíše z oblasti sociologie či antropologie. Např. SALLER, R. P. Patriarchy, Property and Death in the Roman Family. Cambridge: Cambridge University Press, 1994; DIXON, S. The Roman Family. Baltimore, Maryland: The Johns Hopkins University Press, 199Z, a další.
14
15
rum his verbis „adgnatusproximusfamiliam habeto". adpersonas autem refertur familiae significatio ita, cum de patrono et liberto loquitur lex: „ex ea familia", inquit, „in eam familiam": et hic de singularibuspersonis legem loqui constat.ľ}
Slovo familia ve smyslu pojmenování „věcí", tj. rodinného majetku, můžeme kvalifikovat jako právní termín,14 který se, jak z Ulpia-nova textu vyplývá, používal v raných dobách, když se odkazuje na ustanovení zákona XII desek.'5 Archaičnost tohoto významu dokládá například i to, že podíváme-li se do Digest, pojem familia (samostatně) v žádném dalším fragmentu nenese tento význam, až na jednu výjimku:
D. 36, 1, 15, 8 (Ulp. 4 fideicom.): Sed et si quis „bona" roga-tus sit vel „familiam " vel „pecuniam " rogetur vel „ universam rem meam ";1<s
přičemž věta pokračuje ještě v D. 36,1,16 (Paul. 2 fideicom)17 a i7pr. (Ulp. 4 fideicom)* které obsahují výčet výrazů, kterými zůstavitel
13 „Uvažujme o tom, jaký význam má označení .familia', a má různé významy, neboť se vztahuje jak k věcem, tak i k osobám. K věcem, jako například v zákoně dvanácti desek těmito slovy ,ať má rodinný majetek nejbližší agnát'. K osobám se pak vztahuje výraz familia, jako když zákon říká o patronovi a propuštěnci ,z této rodiny' nebo ,do této rodiny', a je zřejmé, že zde zákon hovoří o jednotlivých osobách." Oproti autorskému překladu M. Skřejpka ponechávám na vyznačených místech pojem familia, místo přeloženého „rodina", neboť to pro účely tohoto textu lépe vyjadřuje, že pojem família nelze vždy adekvátně použít ve významu rodiny v našem slova smyslu.
14 Viz OLD, heslo: familia. Oxford Latin Dictionary. Oxford: Claredon Press, 1968.
15 Obdobně též v Tituli ex corpore Ulpiani (26, 1—ia) a Collatio Legům mosaicarum et romanarum (16, 4, 1—z).
16 „Avšak jesdiže je někdo požádán o navrácení ,bona' wtíoo familia' nebo ,pe-cunia' [tyto výrazy lze všechny přeložit jako majetek, případně jmění - dle Pražák, J. M. — Sedláček, J. — Novotný, F. Latinsko-ceský slovník k potřebě gymnasií a reálných gymnasií. Praha: Česko-slovenská grafická unie, 1937 - pozn. aut.] nebo .veškerých mých věcí'"...
17 Vel „omnia sua",... „nebo ,všeho svého'"...
18 Cogi poterit: hoc idem et si „patrimonium" fuerit rogatus et si „facultates" et si „quidquid habeo" et si „censům meum" et si „fortunas meas" et si „substantiam meam ". et si „peculium meum " testator dixerit, quia plerique VJíOKopwniKÓc, patrimonium suum peculium dicunt, cogendus erit: de successione enim sua et hic rogavit. nec ignoro in quibusdam ex his maecianum dubitare et voluntatis esse dicere quaestionem, utrum de pecunia tantum an et de successione testator sensit. in ambiguo tamen magis de successione sensum dico, ne intercidatfideicommissum. „Může k tomu být donucen. Je to to samé, jako když se žádá ,patrimonium [dědičné jmění - pozn. aut.], facultates' [prostředky, jmění - pozn. aut.], .cokoliv,
mohl označit celý majetek-pozůstalost, který má být dědicem předána jako fideikomis. V anglickém překladu Digest je výše uvedené „familiam'1 přeloženo jako „family fortuně",'9 ve francouzském překladu najdeme „sa substance",20 v němčině „der Habe".21 Srovnáme-li to však s překladem italským,22 nalezneme „i servi", tj. otroci, což odpovídá běžnějšímu užití slova familia v Digestech (viz dále). Mohlo by se tedy zdát, že ani v uvedeném paragrafu familia není vlastně ve smyslu věcném, ale naopak označuje osoby Nicméně, jako pravděpodobnější vysvětlení se jeví, že zde skutečně nalézáme výjimku a familia v tomto případě opravdu označuje majetkový korpus (majetek jako celek — tj. včetně oněch otroků). Lze se domnívat, že je tomu tak z několika důvodů. Familia je ve zkoumané větě použita vedle výrazu pecunia,^ a oba pojmy v archaických dobách označovaly určitý majetkový celek. Dále citovaný fragment pochází od Ulpiana, stejně jako ten, který definuje významy slova familia, byť se jedná o odlišná díla — k fidei-
co mám', ,můj census' [to, co bylo sepsáno v rámci censu - pozn. aut.], ,mé bohatství' [též majetek, jmění, statky — pozn. aut.], .moje jsoucno' [či podstata — pozn. aut.]. A řekl-li zůstavitel ,mé pekulium', vzhledem k tomu, že většina lidí zdrobněle nazývá svůj majetek jako pekulium, bude [dědic k vydání] donucen, neboť i zde byl žádán o své dědictví. Nepomíjím, že někteří, mezi nimi Maecianus, váhají a říkají, že je to otázka vůle, zda zůstavitel měl na mysli jen peníze nebo pozůstalost. V případě nejasností říkám, že se myslí pozůstalost, aby fideikomis nepřišel na zmar."
19 The Digest of fustinian. Latin text edited by Mommsen, T. with the aid of Krueger, P. English translation edited by Watson, A. Vol. I—IV. Philadelphia, Pennsylvania: University of Pennsylvania Press, 1985. Další v textu použité či zmíněné anglické překlady pocházejí z této publikace, není-li uvedeno jinak.
zo Corpus Iuris Civilis. Traduction francaise ďHenry Hulot. Dostupné na: http:// www.histoiredudroit.fr/corpus_iuris_civilis.html. [online]. [25. 2. 2020].
21 Das Corpus juris Civilis ins Deutsche übersetzt von einem vereine Rechtsgelehrter und herausgegeben von Otto, C. E. - Schilling, B. - Sintenis, C. F. F. als Redaktoren. Dritter Band. Leipzig: Verlag von Carl Focke, 1831. Dostupné na: https://archive.org/details/dascorpusjuriscoosintgoog/page/n1/mode/2up. [online, 25. 2. 2020].
22 Corpus Juris Civilis. Compil. Da una Associazione di awocati italiani. Roma: Edoardo Peřino, Editore, 1885. Zde se jedná o D. 36, 1, 14, 8; 36, 1, 15 a 36, 1, i6pr. Další v textu použité či zmíněné italské překlady pocházejí z této publikace, není-li uvedeno jinak.
23 Skutečnosti, že pojem pecunia zahrnuje celý majetek (i když i zde by bylo možno uvažovat o významu užším), nasvědčuje i vysvětlení Hermogenianovo: D. 50, 16, 222 (Hermog. 2 iuris epit.): „pecuniae" nomine non solum numerata pecunia, sed omneš res tam soli quam mobiles et tam corpora quam iura continentur. „Název ,peníze' neoznačuje pouze určitou částku peněz, ale všechny věci, jak půdu, tak movité, jak tělesné, tak i práva."
16
17
komisu a k ediktu. Text ovšem navíc pojednává o univerzálním fidei-komisu (D. 36, lAdsenatus consultum Trebellianum^), tedy institutu, kdy zůstavitel zanechává jako fideikomis (neformální odkaz) celou pozůstalost, konkrétně se fragment týká situace, kdy může být fid-uciární dědic donucen k vydání pozůstalosti fídeikomisáři. I ostatní zde použité pojmy či slovní spojení mají zahrnovat celý majetkový komplex (viz např. patrimonium, quidquid habeo apod.). Závěr ustanovení D. 36,1, iypr. také nenechává na pochybách, že pokud je výraz nejednoznačný (není zřejmé, zda měl zůstavitel na mysli pouze peníze nebo celou pozůstalost — v latině použito utrum depecunia tantum an et de successione testator sensii), je třeba příslušný výraz vykládat siřeji jako pozůstalost.
Kromě výše uvedeného se však ve „věcném významu" jinde v Diges-tech místo archaičtějšího familia používá spojení res familiaris.1'' Fa-miliaris je genitivum vyjadřující, že jde o něco „rodinného", „domácího", potažmo „soukromého", či „náležejícího domácnosti, rodině".2* Např. v českém překladu je res familiaris přeloženo jako rodinný majetek.17 V anglickém překladu nalézáme paletu výrazů od očekávaného
24 K trebelliánskému usnesení senátu. SC Trebellianum (z Neronovy doby) je počátkem univerzálního fldeikomisu a stanoví, že vydáním pozůstalosti přejdou civilní dědické žaloby jako actiones utiles z fiduciáře na fideikomisáře, který se pak stane heredis loco a tím přechází dědictví jako celek a nastává nepřímá univerzální sukcese v pozůstalost. Viz Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Díl III 5. vyd. Praha: Otto, 1922, s. 171 a násl. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, heslo: sc. Trebellianum.
25 A to v osmnácti paragrafech: D. 2, 14, 7, 14 (Ulp. 4 ad ed.), D. 5, 1, l8pr. (Ulp. 23 aded.), D. 15, 3, 21 (Scaev. 5 dig.), D. 16,1, 1, 1 (Paul. 30 aded.), D. 17, 1, 36, 1 (Iavol. 7 ex cass.), D. 23, 2, 64, 1 (Callist. 2 quaest.), D. 26, 10, 6 (Callist. 4 de cogn.), D. 30, 96pr. (lul. 39 dig.), D. 33,1,15 (Valens ■yfideic), D. 34, 4,18 (Mo-dest. 8 diff), D. 36, 1, 82 (Scaev. 5 dig.), D. 36, 4, 4 (Pap. 28 quaest.), D. 40, 5, 3Ópr. (Maec. láfideic), D. 43, 1, 2, 1 (Paul. 63 aded.), D. 43,1, 2, 2 (Paul. 63 ad ed.), D. 43, i, 2, 3 (Paul. 63 ad ed.), D. 47, 12, 6 (lul. 10 dig.), D. 48, 1, 4 (Paul. 37 ad ed.). Majetek je samozřejmě označován i jinými výrazy, z nichž některé jsme již prozkoumali výše: bona, patrimonium, ale i res, substantia, facultates atd. Např. v C. Th. 11, 1, 1 je použito spojení familiaris substantiae.
26 Pražák, J. M. - Novotný, F. — Sedláček, J. Latinsko-český slovník k potřebě gymnasií a reálných gymnasií. Vydání desáté. Praha: Nákladem Československé grafické unie, 1937, heslo: familiaris.
27 Tak pro D. 2, 14, 7, 14 (Ulp. 4 ad ed.) v Digesta seu Pandectae. Tomus I. Liber I-XV. Fragmenta selecta. Digesta neboli Pandekty. Svazek I. Kniha I [2$. 2. 2020J. XV Vybrané části. Praha: Karolinum, 2015. Pro tentýž paragraf používá slovenský překlad sousloví „súkromný majetok". Viz Corpus iuris civilis. Digesta. Tomus I. Přel. Blaho, P. — Vaňková, J. Bratislava: Eurokódex, 2008. Např. v justiniánských Institucích nalezneme spojení res familiaris jen jednou - Inst.
„family property" přes pouhé „estate" až k obecnějšímu vyjádření, že se jedná o rodinné záležitosti („family affairs"). V italském překladu pak obdobně nalézáme „patrimonio familiare", „le cose di famiglia", „roba familiare" či „affari di famiglia".
Bližším pohledem do dalších právních textů zjistíme, že samotný pojem familia v majetkovém smyslu nacházíme vlastně vždy pouze ve spojení s dědickým právem. Jedná se o ustanovení zákona XII desek o dědickém právu nej bližšího agnáta a gentilů,28 o actio familiae (h) ereiseundae19 na rozdělení zděděného majetku, ale také o fragmenty pojednávající o mancipačním testamentu a „kupci rodinného majetku" familiae emptor)?° Lze se domnívat, že používání pojmu familia ve významu „majetkovém" zcela nepochybně vzniklo v nejstarších dobách starověkého Ríma, a v pojmenování nejstarších institutů nebo v úzké souvislosti s nimi přetrvalo do klasického až justiniánského práva.
Dodejme, že v tomto pojetí bývá také familia v ptamenech spojována se slovem pecunia. V hojně zastoupené odborné literatuře se vyskytují různé názory na to, v čem se oba pojmy označující určitou část majetku obsahově liší, a jak toto rozlišení vzniklo.3' Samotný rozbor
lust, i, 26, 12: ... seddiutiusgrassandi in refamiliarifacultatempraestat. „...ale pouze mu dává příležitost i nadále sahat na majetek poručence."
28 Tab. 5, 4 a 5, 5: 4. SI INTESTATO MOPJTUR, CUI SUUS HERES NEC ESCIT, ADGNATUS PROXIMUS FAMÍLIÁM HABETO. „Zemře-li bez závěti, kdo nemá vlastního dědice, ať má rodinný majetek nejbližší agnát." 5. SI AGNATUS NOC ESCIT, GENTILES FAMÍLIÁM [HABENTO]. „Není-li nejbližšího agnáta, [ať mají] příslušníci rodu."
29 Zvláště samostatný 2. titul 10. knihy Digest Familiae ereiseundae, který potvrzuje, že tato žaloba byla uvedena již v zákoně XII desek. V souvislosti s tím viz i výraz familiae dividendae causa datus arbiter v Cod. lust. 3, 36, 21 (* diocl. et maxim. aa. et cc. fortunato. * <a 294 vi k. dec. cc. conss.>), tj. v titulu Familiae ereiseundae, kde familia znamená pozůstalost.
30 Typicky v Gaiových Institucích: Gai. 2,103-106. 109. 115. 116. 119.121. 149a, ale i justiniánských Institucích: Inst. Iust. 2, 10, 1. 10.
31 Z odborné literatury uveďme alespoň namátkou: Franciosi, G. Famiglia eper-sone in Roma antica. Dalľeta arcaica alprincipáte Terza edizione. Torino: G. Giapichelli editore, 1995, s. 25 a násl. Jolowicz, H. F. — Nicholas, B. Historical Introduction to the Study of Roman Law. Third edition. Cambridge — London — New York - Melbourne: Cambridge University Press, 2008, s. 139-140. Sabba-tini, G. Appunti dipreistoria deldiritto romano. Torino: G. Giapichelli Editore, 2014, s. 84-85. Finazzi, G. La successione ab intestate In: Cursi, M. F. (a cura di). XII Tabulae. Testo e commento. I. Napoli: Edizioni Scientifiche Italiane, 2018, s. 247 a nasi. Guarino, A. Sui et adgnati nelle XII Tabulae. Dostupné na: https://www.antonioguarino.it/wp-content/uploads/2016/12/Pagine-di-diri-
18
19
by však překročil rámec i téma této kapitoly, byť jde o otázku velice zajímavou a prozatím neuspokojivě řešenou.
Podle R. Sallera se v neprávni literatuře (pokud se v ní nehovoří o právních otázkách)'1 v tomto významu s pojmem familia téměř nesetkáváme.33 Výjimky nalezneme, například podíváme-li se do Noctes Atticae Aula Gellia, kde hned na několika místech objevíme slovo familia ve smyslu (rodinného) majetku, a to i v již výše zmiňovaném sousloví s pecunia.™ Nutno dodat, že ne vždy je u neprávních pramenů jednoduché rozlišit, zda spojení familia pecuniaque znamená celý
tto-romano-IV-Il-giuridico-dellordinamento-romano-Ius-Sui-e-adgnati-nelle--XII-tabulae.pdf. [online]. [30. 8. 2019].
32 Viz např. odkazy na zákon v Cic. inv. 2,148 nebo Rhet. ad Her. 1, 23; vyprávění v Liv. 3, 55 o zákoně stanovícím jako jeden z trestů pro toho, kdo by ublížil tribunům lidu a dalším konkrétním magistrátům, prodej rodinného majetku: ... tum lege etiam fecerunt, sanciendo ut qui tribunis plebis aedilibus iudicibuí decemviris nocuisset, eius caput loví sacrum esset, familia ad aedem Cereris Liberi Liberaeque venum iret. „...tak i zákonem, a to slavnostním ustanovením, aby hlava toho, kdo by ublížil tribunům lidu, aedilům a soudcům desetičlenné komise, byla prokleta Iovovi a jeho rodinný majetek aby byl prodán u chrámu Cereřina, Liberova a Libeřina."; a spojení dědic rodinného majetku a rodinného kultu v Liv. 45, 40: nam duobus e filiis, quos duobus datis in adoptionem solos nomínis, sacrorum familíaeque heredes retinuerat domi, minor, <duodecim> ferme annos natus, quinque diebus ante triumphum, maior, quattuordecim anno-ram, triduo post triumphum decessit; ... V českém překladu Livia dotčená pasáž zní: „Ze dvou synů totiž — dva syny dal už za vlastní do jiné rodiny —, které si ponechaj u sebe jako dědice celého domu [tj. rodinného kultu a majetku -pozn. aut.], zemřel mladší, téměř už dvanáctiletý, pět dní před jeho triumfem, a starší, čtrnáctiletý, tři dny po triumfu;..." Livius: Dějiny I. Přel. Kuchařský, P. Praha: Svoboda, 1971, s. 296, a Livius: Dějiny VII. Přel. Husová, M. — Kuchařský, P. Praha: Svoboda, 1979, s. 304-305.
33 Saller, R. P. Patriarchy, Propeny and Death in the Roman Family. Cambridge: Cambridge University Press, 1994, s. 75.
34 Ten, koho Pythagoras přijal do své školy, převáděl veškerý svůj majetek do spoluvlastnictví členů tohoto společenství, což Aulus Gellius přirovnává ke starobylému římskoprávnímu institutu consortium ento non cito. AG NA I, 9, 12: Sed id quoque non praetereundum est, quod omneš, simul atque a Pythagora in cohortem illam disciplinarum recepti erant, quod quisque familiae, pecuniae habebat, in medium dabat, et coibatur societas inseparabilis, tamquam illud fuit anticum consortium, quod iure atque verbo Romano appellabatur „ ercto non cito ". „Ale také to nelze opominout, že všichni, jakmile byli přijati Pythagorou do skupiny jeho žáků, dávali majetek, který měli, do společného jmění, a vytvářela se tak nerozlučitelná společnost, podobná starobylému společenství, které bylo římským právem nazýváno ,ercto non cito'." Dále viz také AG NA 1, I4pr.; 2, 24, 11; 6, 3, 37; 16, 10, 11—13; 17, 6, 9; 18, 1, 5.
majetkový komplex, nebo v konkrétním případě každé ze slov nese vlastní význam například „otroci" a „peníze".3S
Familia ve významu osobním Familia aneb rodina
Mají-li být pojmem familia označeny osoby, resp. skupina určitých osob, pak se před námi otevírá vcelku široké a pestré rozpětí možných významů. Ulpianus v definici pokračuje vysvětlením pojmu familia ve významu našemu chápání nejbližším — jako identifikátor rodiny — ačkoliv samozřejmě rodiny v římskoprávním smyslu:
D. 50, 16, 195, 2 (Ulp. 46 ad ed.)\ Familiae appellatio refertur et ad corporis cuiusdam significationem, quod aut iureproprio ip-sorum aut communi universae cognationis continetur. iure proprio familiam dicimus plures personas, quae sunt sub unius potestate aut nátura aut iure subiectae, ut puta patrem familias, matrem familias, filium familias, filiam familias quique deinceps vicem eorum sequuntur, ut puta nepoteš et neptes et deinceps. pater autem familias appellatur, qui in domo dominium habet, recteque hoc nomine appellatur, quamvis filium non habeat: non enim so-lam personam eius, sed et ius demonstramus: denique etpupillum patrem familias appellamus. et cum pater familias moritur, quot-quot capita ei subiecta fuerint, singulas familias incipiunt habere: singuli enim patrům familiarum nomen subeunt. idemque eveniet et in eo qui emancipatus est: nam et hic sui iuris effectuspropriam familiam habet. communi iure familiam dicimus omnium adg-natorum: nam etsi patře familias mortuo singuli singulas familias
35 Např. u Tac. hist. 3, 66: nunc pecuniam et familiam et beatos Campaniae sinus promitti; ... „Nyní prý mu slibují peníze, služebnictvo a úrodné pozemky v kampánských zátokách; ..."; nebo Tac. hist. 4, 2: ispecuniam familiamque e principis domo quasi Cremonensem praedam rapere: ... „Ten loupil peníze i otroky z císařova domu, jako by to byla kořist z vítězství u Cremony;..." Překlady z: Tacitus: Z dějin cisárskeho Ríma. Přel. Minařík, A. - Hartmann, A. - Bahník, V. Praha: Svoboda, 1976, s. 190 a 206—207. Dále např. u Cic. de domo sua 21, 55 a dalších. Překlady obvykle hovoří o „penězích" a „otrocích", zatímco Franciosi výše uvedené texty uvádí jako příklady toho, kdy má toto sousloví označovat majetek jako celek. Franciosi, G. Famiglia e persone in Roma antica. Dalľetä arcaica alprincipato. Terza edizione. Torino: G. Giapichelli editore, 1995, s. 26.
20
21
habent, tamen omneš, qui sub unius potestate fuerunt, recte ei-usdem familiae appellabuntur, qui ex eadem domo etgenteproditi sunt.i6
Z hlediska slovních spojení iureproprio a communi universae cogna-tionis a jejich rozlišení v textu, můžeme říci, že iure proprio familiam, „vlastní rodina", je ta, která je spojena pod aktuální mocí otce rodiny, zatímco communi iure familiam, je rodina, kterou definují společné příbuzenské vazby těch, kteří kdysi podléhali moci téhož otce rodiny. Z těchto dvou prvků se nám tak před očima sestaví základní definice agnátského příbuzenství, tak jak ji známe z odborné literatury, resp. učebnic římského práva.'7 Jedná se o druhé nejčastější použití slova família v Digestech38 (k tomu, které je na prvním místě se teprve dostaneme). V Justiniánově kodexu se k vyjádření přináležitosti k ag-nátské rodině objevuje také výraz qui in sacris familiae tuae remanet^ (kdo zůstává ve tvém rodinném kultu40). V centru naší pozornosti
36 „Označení ,rodina' se týká nějakého souboru osob, které spojuje buď společné [spíše vlastní - pozn. aut.] ptávo, nebo společné vazby pokrevního příbuzenství. My za .vlastní todinu' označujeme společenství osob, kteté jsou podřízeny moci jednotlivce, ať již podle přírody, nebo podle práva, jako například otec rodiny, matka rodiny, syn rodiny, dceta todiny, a ti, kteří je dále následují, jako například vnuci, vnučky a další. Jako ,otec rodiny' je označován ten, kdo má doma moc, a sptávně je tak nazýván také kdyby neměl děti, vždyť tak označujeme nejen osobu, ale také oprávnění. Proto také dítě nazýváme otcem rodiny. A ze-mře-li otec rodiny, pak kolik osob mu bylo podřízeno, tolik zakládá jednodivé rodiny, označení otce todiny totiž přijímají jednotlivci. Totéž se stane tomu, kdo je emancipován, neboť také on poté, co se stal osobou svého práva, má i vlastní rodinu. Jako rodinu založenou na společném právu [tj. společných příbuzenských vazbách - pozn. aut.] označujeme všechny agnáty. Neboť i když po smrti otce rodiny má každý svou rodinu, tak všichni, kdo podléhali jedné moci, budou sptávně nazýváni touž rodinou, pocházejí totiž ze stejného domu a rodu."
37 „V agnátském příbuzenství žily osoby, které byly podřízeny téže moci otcovské nebo manželské, jakož i osoby, kteté by této moci byly podřízeny, kdyby její nositel ještě žil." Kincl, J. - Urfus, V. - Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 73. K první části učebnicové definice dodejme ještě, nejen osoby podřízené, ale i osoba samotného nositele moci, se do familie zahrnovala a byla agnátsky s ostatními příbuzná (D. 50, 16, 196 (Gai. 16 ad ed. prou)). Obdobně definice např. v Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. DUI Praha: J. Otto, 192Z, s. 85. Du PLESSIS, P. Borkowski's Textbook on Roman law. 4th edition. Oxford: Oxford University Ptess, 2010, s. 111.
38 Objevuje se ve více jak osmdesáti fragmentech. V Gaiových Institucích jej nalezneme u Gai. i, in.156. 195c; 2, 137; 3, ji. 71.
39 Cod. Iust. 8, 53, npr. (Imperatores Diocletianus, Maximianus, a. 293).
40 K rodinnému kultu viz např. Fustel De Coulanges, N. D. Antická obec. Praha: SOFIS, 1998, Maiuri, A. Sacra privata. Rituáli domestici e istituti giuridici in
jsou nyní definice a výrazy v podstatě z nejmodernější římské doby - 6. století n. 1., jak ale upozorňuje Franciosi, zdá se, že v nejstarších dobách Římané vůbec neměli konkrétní slovo pro rodinu (na rozdíl od rodu — gens), neboť tehdy familia nesla pouze „věcný" význam. Rozšíření výrazu familia i na rodinné příslušníky v pozdějších dobách spojuje s mocenskou strukturou římské domácnosti, kdy pater fami-lias vládne nad všemi členy, nejen otroky, ale i osobami svobodnými, podřízenými jeho moci, k jejichž označení se také postupně slovo familia začalo používat.41
Ve vztahu k tomuto vymezení familie se objevuje hned několik připomínek či otázek. Zajímavá je zmínka o matce rodiny {materfamili-as), která však v době klasického práva již tradičně v agnátské rodině svého manžela nefigurovala, neboť vzhledem k zcela běžnému uzavírání manželství sine manu (bez moci manžela nad manželkou),41 zůstávala v rodině svého otce, potažmo, neměla-li jej, byla sui iuris. Zahrnutí ženy-manželky do definice rodiny, přestože z hlediska agnace do ní již v době klasické jurisprudence nepatřila, tak odráží původní archaické uspořádání, ale zároveň i společenskou realitu, neboť manželka fakticky s manželem a dětmi tvořila domácnost. Pro označení této faktické rodinné jednotky však běžněji Římané používali výrazu domus.Ai
Existence faktické domácnosti, jejímž základem je manželský svazek, se však projevuje i v dalších ustanoveních Digest. V několika ustanoveních se objevuje výraz:
... cum in familia nupsisset / nubas I nuberet I nupserit...,
přičemž jde ve většině případů o dceru, která má obdržet majetek
Romaantica. Roma: «ĽERMA» di BRETSCHNEIDER, 2013.
41 Franciosi, G. Famiglia epersone in Roma antica. Dalľetä arcaica alprincipato. Terza edizione. Torino: G. Giapíchelli editore, 1995, s. 25 a 29-30.
42 V období kolem 2. století př. n. 1. se vyskytují jak manželství s mocí, tak bez moci nad manželkou. Manus pak postupně ustupuje až do svého zániku v období císařství. K tomu viz např. Loopet-Friedman, S. E. The Dechne of Ma-nus-Marriage in Rome. Tijdschrift voor Rechtsgeschiedenis, 1987, Vol. 55, s. 281-296.
43 Saller, R. P. Patriarchy, Property and Death in the Roman Family. Cambridge: Cambridge University Press, 1994, s. 76. Ostatně zajímavou samostatnou otázkou je i zkoumání vztahu pojmů familia 2l domus, kteté se vedle sebe objevují např. v D. 37, 11, 11, 2 (Pap. 13 quaest.): ...quia dando se in adrogandum testator cum capite fortunas quoque suas in familiam et domům alienam transferat, ale i Cod. Iust. 7, 6, 1, 3a: ...a sua domo suaquefamilia...; Cod. Iust. 10, 62, 3pr.: ...ex eadem familia ac domo...
22
23
(jako odkaz či fideikomis),44 pod podmínkou, že se provdá in família, tj. „do rodiny" (v anglickém překladu obvykle „to marry within the family", v jednom z italských překladů „maritarsi in famiglia", v jiném také „sposarsi <costituendo> una famiglia"45). Ustanovení D. 35, i, 15 (Ulp. 35 adsab) osvětluje, že se naplněním takové podmínky rozumí stav statim atque dueta est uxor, tj. jakmile dojde k uvedení do domu manžela [deductio in domům).46 Co v těchto případech znamená ono in familia?. Zcela jistě nikoli agnátskou familii, neboť jak bylo výše uvedeno, žena již v době klasické jurisprudence nevstupuje do manželství přísného, tj. pod moc manžela. Význam slova familia nám zde překračuje onu Ulpianovu definici, a v těchto případech je asi nejblíže našemu běžnému pojetí rodiny, tvořenému otcem, matkou (manželi) a dětmi. Obdobně pak lže vysvětlit pojem familia v D. 27, 6, 11, 3 (Ulp. 35 aded.):
... qui filiam suam maturius in familiam sponsiperducere volnit: ...,
neboť i zde se jedná o uvedení dcery do domu, a tedy do domácnosti manžela (nikoli však pod jeho moc), byť před dovršením jejích dvanáctých narozenin.
Viditelný posun od striktního vymezení familie, jakožto čistě ag-nátské rodiny je pozorovatelný také například v titulech týkajících se fideikomisů. Zde se vícekrát setkáváme s kauzou, kdy zůstavitel fidei-komisem přikáže, aby určitá věc, typicky pozemek (fundus, praedium) nebo dům {domus) nebyly zcizovány a zůstaly v rodině.47
44 D. 27, 2, 4 (lul. 21 dig.), D. 32, 27pr. (Paul. 2 dea:), D. 32, 41, 7 (Scaev. 22 dig.), D. 33, 5, 2i (Scaev. 22 dig.). V D. 40, 5, 41, 16 (Scaev. 4 resp.), jde o propuštění otroka, přičemž jednou z podmínek je, že se dcera provdá. V D. 35, i, 15 (Ulp. 35 adsab.), D. 36, 2, 2ipr. (Paul. 2 ad vitell.) se nehovoří konkrétně o dceři, ale o ženě obecně.
45 Iustiniani Augusti Digesta, seu Pandectae = Digesti o pandette delľimperatore Gi-ustiniano : těsto e traduzione. Milano: A. Giuffrě, 2005- (další díly jsou stále připravovány a vydávány).
46 Astolfi, R. II matrimonio nel diritto romano classico. Milano: CEDAM, 2006, s. 40.
47 Např. D. 30, 114, 15 (Marci. 8 inst.): Cum pater filio herede institutů, ex quo tres habuerat nepoteš, fideicommisit, ne fundum alienaret et ut in familia relinqueret
D. 31, 69, 3 (Pap. 19 quaest.): Fratre herede institutopetit, ne domus alienare-tur, sed ut in familia relinqueretur ...; D. 31, 77, 11 (Pap. 8 resp.): „fidei heredum meorum committo, ne fundum tusculanum alienent et ne de familia nominis mei exeat"...; D. 31, 78, 2 (Pap. 9 resp.): Praedium pater de familia liberorum alienari verbis fideicommissi prohibuit. ... K tématu fideicomissum quod familiae relin-quitur viz např. Hillner, J. Domus, Family, and Inheritance: The Senatorial
24
D. 31, 69, 4 (Pap. 19 quaest.): Si quidam sintpostea emanci-pati, tractari potest, an hi quoque recte fideicommissum petant. et puto recte petituros, quoniam familiae appellatione personae quoque hae demonstratae intelleguntur.4i
V odstavci předcházejícím citovanému ustanovení se hovoří o udržení určitého předmětu fideikomisů pouze v rodině. Termín rodina pak podle výše uvedené definice zahrnuje nejen agnátsky příbuzné osoby proprio a communi iure, ale také osoby původně pod mocí, které po ustanovení fideikomisů byly emancipovány. Tím se zpřetrhaly jejich vazby agnace k zůstaviteli, nicméně i přesto se s nimi počítá (výslovně jsou pod pojem familia zařazeni), a mohou vydání majetku na základě fideikomisů požadovat, pokud by se dostal k někomu cizímu, tj. mimo rodinu.49 To odpovídá pojímání emancipovaných osob, se kterým se obecně setkáváme v dědickém právu v jeho podobě ovlivněné praetorskými úpravami, kdy emancipované děti jsou jednak zařazeny do první třídy praetorské intestátní posloupnosti, tedy se s nimi počítá jakožto s rovnocennými s dětmi neemancipovanými, a dále mohou žádat i o udělení bonorum possessio contra tabulas (viz Kapitola IV).
Podobné vykročení z původní Ulpianovy definice představuje povolení, aby po propuštěnce, které by byl (společně s dalšími propuštěnci--muži) zanechán pozemek pod podmínkou, že de nomine familiae non exiret, mohl pozemek získat její syn-dědic.s° Výraz de nomine familiae non exiret může být při komparaci s výrazem in familia relinqueret pojímán siřeji, neboť nomen familiae ponesou právě nejen agnátští
Family House in Late Antique Rome. The Journal ofRoman Studies, 2003, Vol. 93, s. 129-145.
48 „Jestliže byli někteří [členové rodiny] později emancipováni, je možné uvažovat o tom, zda tito jsou také optávněni žádat fideikomis. A mám za to, že mohou žádat, poněvadž i tyto osoby se považují za zahrnuté pod pojmem família."
49 Viz též D. ji, 32, 6 (Modest. 9 reg.). K tomu Paulys Real-Encyclopädie der classis-chen Altertumswissenschaft. Herausgegeben von Georg Wissowa. Sechser Band. Ephoros - Fornaces. Stuttgart: ]. B. Metzlehrscher Buchhandlung, 1909, heslo: familia.
50 D. 31, 77, 28 (Pap. 8 resp.): Cum inter libertos adpraedii legatum liberta quoque fuisset admissa, quod patronus petit, ut de nomine familiae non exiret, heredem libertae filium partem praedii, quam mater accepit, retinere visum est. „Když mezi propuštěnci byla uvedena i propuštěnka k odkazu pozemku, u nějž patron žádal, aby nepřipadl mimo rodinné jméno [osobám se stejným rodinným jménem], prosadilo se, že syn a dědic propuštěnky může podržet tu část pozemku, kterou přijala jeho matka."
25
příbuzní, ale například právě emancipovaní potomci i propuštěnci. Posledně jmenované však výslovně v žádné definici pod pojmem família zahrnuty nemáme a o přináležitosti propuštěnce k rodině zůsta-vitele hovoří explicitně pouze následující text:51
D. 2.6, 4, 3, 3 (Ulp. 38 adsab.): Plane si forte Rubriano senatus consulto pervenerit ad libertatem, non habebit tutorem eum qui rogatus est, sed orcinus libertus effectus adfamiliam testatoris per-tinebit. in qua specie incipit tutela ad liberos patroni primos per-tinere, quae adpatronos non pertinuit: quod quidem in omnibus orcinis libertis locum habet testamento manumissis.^
Propuštěnec na základě SC Rubrianum5' je tzv. libertus orcinus54 a podle tohoto fragmentu přináleží do rodiny zůstavitele. Samozřejmě v tomto případě nejde o to, že by vznikalo agnátské příbuzenství, ani o to, že by pojem família vyjadřoval skupinu otroků (viz dále), k níž by se řadil. Jde o vyjádření skutečnosti, že propuštěnec je s patronem a jeho rodinou svázán (iuspatronatus), jejich vztah je definován určitými vzájemnými právy a povinnostmi,55 přebírá také patronova
51 Je však třeba zmínit také D. 31, 77, 27 (Pap. 8 resp.), kde zůstavitel zanechal pozemek propuštěncům a žádá, aby nedošlo k jeho zcizení a zůstal tak v „rodině propuštěnců": Libertispraedium reliquit, acpetit, ne id alienarent, utque in familia libertorum retinerent. Propuštěnec, který nezcizil svůj podíl na pozemku někomu mimo tento okruh, může na základě fideikomisu žádat podíly těch, kteří tak učinili, a tedy neuposlechli žádosti zůstavitele. V širším slova smyslu tak familia znamená i určitou vymezenou skupinu osob, např. v tomto případě propuštěnců. Paulys Real Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft. Herausgegeben von Georg Wissowa. Sechser Band. Ephoros - Fornaces. Stuttgart: J. B. Metzlehrscher Buchhandlung, 1909, heslo: familia.
52 „Ovšem jestliže přišel ke svobodě podle senatus consultum Rubrianum, nebude mít za poručníka toho, kdo byl navržen [aby ho propustil], ale jako propuštěnec zůstavitele na základě testamentu (orcinus libertus) bude náležet do rodiny zůstavitele. V tom případě poručenství, které patronům nepatřilo, začne příslušet jako prvním dětem patrona, a to se uplatní u všech propuštěnců zůstavitele na záldadě testamentu."
53 Toto senatusconsultum opravňovalo praetora k tomu, aby otroka, kterého odmítl propustit obtížený z fideikomisu, prohlásil za svobodného. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, heslo: sc. Rubrianum.
54 Propuštěnec zůstavitele na záldadě testamentu. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, heslo: liber.
55 Propuštěnec patronovi prokazuje povinnou úctu, obvykle poskytuje patronovi určitá plnění a služby, patron jej má chránit jako jeho zákonný zástupce a zákonný poručník (tutor legitimus). Vzájemně mají vyživovací povinnost. Po smrti patrona tato oprávnění a povinnosti přecházely na jeho descendenty. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, heslo: liber. Patroni měli právo k povinnému dílu v testamentu. Byli též povoláváni v přípa-
jména — praenomen a nomen, k nimž se původní jméno přiřazovalo jako cognomenŕ Propuštěnci měli k patronům a jejich rodinám velmi blízko a fakticky je tito mohli řadit do své širší rodiny. Na příkladu začleňování kognátských (neagnátských) příbuzných a propuštěnců do rodiny či domácnosti můžeme poukázat na průnik společenské reality (jakožto materiálního pramene práva) a jejího ovlivňování právních norem.
Ulpianus ještě upřesňuje, že z pohledu římského práva žena nezpro-středkovává návaznost dalších generací v rodině, a to právě kvůli neexistenci její moci nad podřízenými osobami:57
D. 50, 16, 195, 5 (Ulp. 46 ad ed.): Mulier autem familiae suae et caput etfinis est.''*
Také žena tedy může tvořit familii, jenže pouze ona sama. Skrze ženu totiž nelze založit agnaci, neboť její potomek, je-li narozen v legitimním manželství, bude vždy spadat pod moc otce - žena v tomto případě zajišťuje pokračování rodiny manžela. Byl-Ii by její potomek narozen jako nemanželský, nebude spadat pod nikoho a stane se rovnou narozením sui iuris, a to i kdyby žena byla v tu dobu pod mocí svého otce, který ale skrze ni nenabude moc nad svým vnukem.59
Ještě, než se dostaneme k další části Ulpianovy definice familie, lze
dě intestátní dědické posloupnosti po propuštěncích. Viz Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Díl III. Praha: J. Orto, 1922, s. 61 a násl. a s. 80 a násl. Blíže též např. Masi Doria, C. Bona libertorum. Regimi giuridici e realtä sociali. Napoli: Casa Editrice Dott. Eugenio Jovene, 1996.
56 Groh, V. Starý Řím. Praha: Jednota českých filologů, 1931, s. 51-52.
57 Potvrzení o tom, že (pravo)moci otce a matky nejsou rovnocenné, dosráváme i v D. 27,10, 4 (Ulp. 38 adsab?): Furiosae matris curatio adfiliumpertinet:pietas enimparentibus, etsi inaequalis est eorumpotestas, aequa debebitur. „Opatrovnic-cví nad šílenou matkou přísluší synovi. Povinnosti k rodičům musí být stejné, ačkoli jejich moc stejná není" To, že ze společenského hlediska však matka měla určitou „moc" nad potomky, jejich výchovou a osudem, a tato byla uznávána společností, byť nebyla právně zakotvena, uzavírá v analýze výrazu in fabrorum potestate z Plautovy hry Mostellaria ve svém článku Roccia, M. E. ,In fabrorum potestate': Plautus and the Mother's Power in Ancient Rome. The Journal of Legal History, 2018, 39, 1, s. 1-17. Zajímavá by v tomto směru byla například otázka možnosti využití noxálního ručení v případě, kdy by poškozenou byla žena-vlastník a do mancipia by jí měl být převeden pachatel-podřízený něčí moci otcovské.
58 „Žena je však začátkem i koncem své rodiny." K tomu viz i vysvětlení v D. 50, 16, 196, 1 (Gai. 16 ad ed. prov.).
59 Zde bychom dále mohli zkoumat, kdo by byl ustanoven poručníkem nemanželského dítěte - zda děd z matčiny strany, u něhož je alespoň jistá pokrevní spřízněnost přes matku.
26
27
podotknout, že hojně používané je také starobylé genitivum familias (pater familias, mater familias, filius familias, filia familias), které v sobě nese informaci o tom, že takto označená osoba přísluší k určité rodině, a tedy také aspekty statusové a majetkové, obzvláště v přístupu k dědictví.60
Familia aneb otroci
Familia však nemusí značit jen svobodné osoby v příbuzenském svazku. Často se totiž tento výraz používá pro skupinu otroků patřících pod moc určité osoby, ale třeba spojených i z různých důvodů jiných.6'
D. 50,16, 195, 3 (Ulp. 46 ad ed.): Servitutium quoque solemus appellare familias, ut in edicto praetoris ostendimus sub titulo de furtis, ubi praetor loquitur de familia publicanorum. sed ibi non omneš servi, sed corpus quoddam servorum demonstratur huius rei causa paratům, hoc est vectigalis causa, alia autem parte edicti omneš servi continentur: ut de hominíbus coactis et vi bonorum raptorum, item redhibitoria, si deterior res reddatur emptoris opera aut familiae eius, et interdicto unde vi familiae appellatio omneš servos comprehendit. sed etfilii continentur.61
V tomto významu se pojem familia v Digestech objevuje vůbec nej-víckrát.6' Jak z výše uvedeného fragmentu vyplývá, mnohdy společně
60 Dixon, S. The Roman Family. Baltimore - London: The Johns Hopkins University Press, 1992, s. 2.
61 Viz též pasáž z Festa, kde osvětluje původ pojmu familia: Festus, sv. famuli (L. 77): Famuli origo ab Oscis dependit, apudquos servus famel nominabatur, unde et familia vocata. „Původ slova famuli pochází od Osků, u nichž se nazýval otrok famel, podle čehož je pojmenována familia."
62 „Jako členy .familie' obvykle nazýváme také otroky, jak to nacházíme v prae-torském ediktu v titulu O krádežích, kde praetor hovoří o ,familii' nájemců daní. Avšak netýká se to všech ottoků, ale pouze těch z nich, kteří jsou určeni k zařizování jeho určitých záležitostí, tedy k vybírání daní. V jiné části ediktu jsou sem zahrnuti všichni otroci, jako v části o srocování lidí a loupežích, dále u žaloby na zrušení kupní smlouvy, jestliže je vrácená věc poškozena kupcem,
pojem familia ve významu skupiny otroků najdeme pouze jednou: Inst. Iust. 1, 7 (totam suam familiam libertate donare) a Gaiových Institucí, kde jej nalézáme ve dvou ustanoveních: Gai. 1, 44 (totam familiam suam liberare), kdy obojí Instituce na těchto místech hovoří o zákonu Fufia Caninia, a Gai. 4,
s otroky bývají do familie zahrnuty i osoby svobodné, jak bona fides serviens, tak i ty alieni iuris.6*
To ilustrují Ulpianem zmiňované případy. Pro účely pojednání 1. titulu 21. knihy Digest o ediktu aedilů a o žalobách na zrušení kupní smlouvy a snížení kupní ceny se pojmu familia týká následující definice:
D. 2i, 1, 25, 2 (Ulp. 1 ad ed. aedil. curui): Familiae appellati-one omneš qui in servitio sunt continentur, etiam liberi homines, qui ei bonafide serviunt, vel alieni: accipe eos quoque qui in po-testate eius sunt.65
V některých případech šíře této skupiny jde ještě dál, resp. různí se podle potřeby. Zpravidla jde o specifické vymezení určitého okruhu
7za: puta familia cibaria, což je J. Kinclem překládáno jako „jídlo pro rodinu", nicméně lze soudit, že se jedná o zajištění výživy pro otroky (nikoli o rodinu v agnátském slova smyslu). Výživa a šacení familie se objevuje opět ve spojení s ediktem týkajícím se actio de in rem verso i v příslušném titulu Digest (15, 3), pro jehož účely není familia speciálně definována. I zde se však pravděpodobně jedná o okruh otroků, spadajících pod moc jednoho pána, k jehož obohacení zajištěním jejich stravy a šatstva směřuje jednání podřízené osoby. Lze se tak domnívat především pro to, že z jiných míst Digest, kde nacházíme slovní spojení o výživě familie (např. D. 24, i, 31,10 (Pomp. 14 adsab): Quae vir cibaria uxoris familiae iumentisve praestiterit, quae in usu communi erant, ...) jasně vyplývá, že se jedná o výživu otroků. 64 V D. 50, 16, 40, z (Ulp. 56 ad ed.) se hovoří o tom, že pod pojem familia jsou zahrnuty i děti. Otázkou však je, ke kterému z významů familia se toto ustanovení váže: a) zda se tím skutečně myslí potomci otce rodiny společně s otroky (výklad v Paulys Real-Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft. Heraus-gegeben von Georg Wissowa. Sechser Band. Ephoros - Fornaces. Stuttgart: J. B. Metzlehrscher Buchhandlung, 1909, heslo: familia), nebo b) mírně neorganicky začleněné určení, že do familie ve smyslu agnátské rodiny se počítají i děti (méně pravděpodobné vysvětlení), nebo c) zda toto ustanovení není spíše vhodnější vykládat v kontextu předchozího a následujícího paragrafu, které se oba týkají orroků (1. „servi" appellatio etiam ad ancillam refertur, 3. Unicus servus familiae appellatione non continetur: ne duo quidem familiam faciunt), a jestli tím tedy nemá být řečeno, že označení otroci se vztahuje i na otrokyne, ale zároveň zahrnuje i děti-otročata, a jeden, ani dva otroci netvoří rodinu. Tomu by napovídalo především to, že pokud má familia zahrnovat i jiné osoby, než otroky, u jednotlivých titulů je to zvlášť vymezeno, jak je ukázáno v textu. „Pod označení rodina jsou zahrnuti všichni, kdo slouží, také svobodní nebo cizí otroci, kteří mu slouží v dobré víře, včetně těch, kteří jsou v jeho moci." Obdobně též D. 21,1, 31,15 (Ulp. 1 aded. aedil. curui): Idem Pedius aitfamiliae appellatione et filios familias demonstrari: facta enim domesticorum redhibitoria agentempraestare voluit. „Tentýž Pedius říká, že v označení rodina jsou zahrnuti také synové v otcovské moci. Chce, aby žalující na vrácení odpovídal za činy členů domácnosti."
nebo cleném jeho rodiny, interdikt o násilí zahrnuje pod označení .familia 65 nejen všechny otroky, ale také děti." 63     A to více jak ve sto fragmentech. Na rozdíl od justiniánských Institucí, kde
28
29
osob pro konkrétní část praetorského ediktu: ve vztahu k ediktu o publikánech,66 67 Ulpianus vysvětluje, že familii tvoří nejen vlastní otroci publikánů, ale všechny osoby, které jim slouží při výběru veřejných dávek, tedy také otroci cizí, ale i lidé svobodní:
D. 39, 4, 1, 5 (Ulp. 55 aded.)\ Familiae nomen hic non tantum ad servos publicanorum referemus, verum et qui in numero fami-liarum sunt publicani, sive igitur liberi sint sive servi alieni, qui publicanis in eo vectigali ministrant, hoc edicto continebuntur. proinde etsi servus publicani rapuit, non tamen in ea familia con-stitutus, quaepublico vectigali ministrat, hoc edictum cessabit.i%
Nicméně v téže knize a titulu Digest nacházíme jiný Ulpianův fragment, který se tentokrát týká ediktu o krádežích spáchaných familiérní publikánů.69 V tomto případě je však následná definice familie formulována zčásti odlišně a zahrnuje otroky publikánů, případně cizí otroky, kteří u dotčeného publikána slouží bona fide, případně taktéž mala fide,70 a také „otročící" svobodné osoby.
66 Nájemci státních příjmů, zvláště veřejných daní a dávek, zpravidla equites (jezdci), kteří byli oprávněni sami vymáhat po obyvatelstvu daně. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, heslo: populus.
6j D. 39, 4, ipr. (Ulp. 55 ad ed.): Praetor aiť. „quodpublicanus eiuspublici nomine vi ademerit quodve familia publicanorum, si id restitutum non erit, in duplum aut, si post annum agetur, in simplum iudicium dabo, item si damnum iniuria furtumvefactum essedicetur, iudicium dabo. ..." „Praetor říká: Jestliže publikán nebo jeho familia vezmou něco násilím ve jménu státu, a není to navráceno, poskytnu žalobu na dvojnásobek, nebo pokud se žaluje po roce, na náhradu škody. Stejně tak, jestliže se říká, že byla poškozena nebo ukradena cizí věc, poskytnu žalobu. ..." Viz též Tit. XXXII De publicanis, § 183 Quod publicanus vi ademerit, podle Lenel, O. Das Edictum perpetuum. Ein Versuch zu seiner Wiederherstellung. Dritte, verbesserte Aufl. Leipzig: Verlag von Bernhard Tauchnitz, 1927.
68 „Výrazem familiae zde neoznačujeme pouze otroky publikánů, ale také ty, které počítáme mezi familiäres publikánů; tedy ti, kteří slouží publikánům ve věcech vectigalu, ať už jsou svobodní nebo cizí otroci, jsou zahrnuti do tohoto ediktu. Proto, jestliže publikánův otrok, který však nepatří do té skupiny osob (familie), která slouží publikánovi ve věcech vectigalu, něco uloupí, tento edikt se neuplatní."
69 D. 39, 4,12, r (Ulp. 38 ad ed.): „quodfamilia publicanorum furtum fecisse dicetur, item si damnum iniuria fecerit ..." „Jestliže se říká, že famílií publikánů byla spáchána krádež, a také jestliže došlo k poškození cizí věci, ..." Viz Tit. XXIII Defurtis, § 138 Quod familia publicanorum furtum fecisse dicetur, podle Lenel, O. Das Edictum perpetuum. Ein Versuch zu seiner Wiederherstellung. Dritte, verbesserte Aufl. Leipzig: Verlag von Bernhard Tauchnitz, 1927.
70 Co se týče části o zlé víře, předpoldádá se, že jde o interpolovaný text. Viz Index Interpolationum quae in Iustiniani Digestis inesse dicuntur. Editionem a Ludovi-
D. 39, 4, 12, 2 (Ulp. 38 ad ed.): Familiae autem appellatio-ne hic servilem familiam contineri sciendum est. sed et si bona fide publicano alienus servus servit, aeque continebitur: fortassis et mala fide, plerumque enim vagi servi et fugitivi in huiusmodi operis etiam a scientibus habentur. ergo et si homo liber serviat, hoc edictum locum habet.71
Podle Lenela72 se původní znění obou ediktů lišilo tak, že edikt o krádežích se týkal pouze skutkové podstaty krádeže, zatímco v ediktu o publikánech se vedle skutkové podstaty vymezené „quodpublicanus [eius] publici nomine vi ademerit quodve familia publicanorum, si id restitutum non erit, ..." pojednávalo i o poškození cizí věci, nikoli však o krádeži. V Digestech jsou však podle něj oba texty interpolovaný tak, že v tom, týkajícím se krádeží, je dopsáno i poškození cizí věci a naopak, ve druhém zmiňovaném textu jsou doplněna slova o krádeži, takže se formulace skutkových podstat do jisté míry překrývají, což mohlo působit určité problémy, vzhledem k dvojímu metru použitému pro vymezení okruhu osob spadajících pod pojem familie.
V16. titulu 43. knihy Digest De vi et de vi armata (O násilí a ozbrojeném násilí) se pod pojem familia řadí otroci, resp. i jeden otrok, který by dotčený čin spáchal, by spadal pod označení familia, ale také osoby loco servorum:
D. 43,16,1,16-18 (Ulp. 69 aded.): 16. Familiae autem appel-latio servos continet: ij. Sed quaeritur, quem numerům servorum contineat, utrum plurium an vero et duum vel triům, sed verius est in hoc interdicto, etiamsi unus servus vi deiecerit, familiam videli deiecisse. 18. Familiae appellatione et eos, quos Loco servorum habemus, contineri oportere dicendum est.7''
co Mitteis inchoatam ab aliis viris doctis perfectam. Curaverunt Ernestus Levy, Ernestus Rabel. Weimar: H. Bohlau, 1929-1935.
71 „Je nezbytné vědět, že název familia zde obsahuje skupinu otroků, a i když cizí otrok slouží publikánovi v dobré víře, zahrnuje se také. Pravděpodobně se to týká i těch ve zlé víře, neboť toulaví a uprchlí otroci bývají obvykle zcela vědomě zaměstnáváni takovými pracemi. Edikt má místo i tehdy, jestliže slouží [jako otrok] svobodný člověk."
72 Lenel, O. Das Edictum perpetuum. Ein Versuch zu seiner Wiederherstellung. Dri-tte, verbesserte Aufl. Leipzig: Verlag von Bernhard Tauchnitz, 1927.
73 „16. Pojem familia zahrnuje otroky. 17. Ale je vznesen dotaz, jaký počet otroků zahrnuje, zdali dva nebo tři či více. A blíže pravdě je, že v tomto interdiktu, i když jeden otrok násilím vypudí, se na to nahlíží tak, jako by vypudila familia. 18. A je žádoucí říci, že pojem familia zahrnuje také ty, které máme na místě otroků."
30
31
Koho však podřadit pod označení loco servorum1: Podíváme-li se do samotného textu Digest, toto sousloví se vyskytuje vyjma výše uvedeného případu ještě na jednom místě, týkajícím se otázky, které osoby mohou bydlet s oprávněným usuářem domu — těmi mohou být i svobodní nebo cizí otroci, kteří na místě (jeho vlastních) otroků pro oprávněného z usu pracují:
D. 7, 8, 4pr. (Ulp. 17 ad sak): Ceterum sine eo ne bos quidem habitareposse. Proculus autem de inquilino notát non belle inqui-linum dici, qui cum eo habitet. secundum haec et si pensionem percipiat, dum ipse quoque inhabitet, non erit ei invidendum: quid enim si tam spatiosae domus usus sít relictus homini medio-cri, utportiuncula contentus sit? sed et cum bis, quos loco servorum in operis babet, habitabit, licet liberi sint vel servi alieni.1*
V Digestech se ničeho bližšího nemůžeme přidržet, nicméně obdobné vymezení {liberi sint sive servi alient), je zakotveno v již zmiňovaném textu o familii publikánů, nejde tedy o úplně neobvyklý okruh osob podřazovaných pod výraz família. V dřívějších dobách byl loco servorum výraz pro osoby v mancipiu,75 nicméně již v klasickém právu vyjma případů noxálního ručení a obrazných prodejů v rámci emancipace či adopce se tento institut stal obsolentním, a pro justiniánské právo nelze počítat ani s výše uvedenými případy — adopce a emancipace ztratily svou původní formu mancipace76 a v rámci noxálního ručení bylo podřízené potomky zakázáno převádět.77 K vysvětlení může pomoci poslední věta Ulpianovy definice familie, již nyní analyzujeme: ... et interdicto unde vi familiae appellatio omneš servos comprehendit. sed etfilii continentur. To by znamenalo, že výraz loco servorum zahrnuje potomky otce rodiny. Je pravdou, že odborná literatura si někdy při popisu pozice dětí podřízených patris familias pomáhá příměrem, jako by byli na roveň otroků.78 Nicméně explicit-
74 ,,[A]však ani tyto osoby tam nemohou žít bez něj. Proculus pak o nájemnících poznamenává, že není přesné označovat za nájemníka toho, kdo žije s ním. Podle toho, pokud by vybíral nájemné, zatímco by sám žil v domě, nebude mu to k tíži. Co když je zůstaveno užívací právo k tak prostornému domu člověku nízkého stavu, jenž je spokojen s malou částí? A je možno, že s ním budou žít ti, které má na práci na místě otroků, at to jsou svobodné osoby nebo cizí otroci."
75 Viz Gai. I, 123. 138. 3, 114.
76 Inst. lust. 1, 12, 6.
77 Inst. Iust. 4, 8, 7. Buckland, W. W. A Text-Book of Roman Law from Augustus to Justinian. 3rd ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1963, s. 133.
78 Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Díl II. Praha: J. Otto,
ně toto spojení v pramenech nenacházíme a postavení osob in causa mancipii je postavení otroků mnohem blíže již jen tím, že obě dvě skupiny se na svobodu propouštějí stejnými způsoby. Oba texty Digest od Ulpiana však směřují ke stejnému interdiktu de vi, a je tedy třeba je vykládat společně.
Nesmíme zapomenout na poslední, ještě nezmíněné, speciální vymezení, které najedeme v titulu Ví bonorum raptorum et de turba, kde zahrneme pod zkoumaný pojem família všechny otroky a s nimi opět rozšířený okruh osob dalších:
D. 47, 8, 2, 14 (Ulp. 56 ad ed.): Haec actio etiam familiae nomine competit, non ímposita necessitate ostendendi, qui sunt ex família homines qui rapuerunt vel etiam damnum dederunt. familiae autem appellatio servos continet, hoc est eos, qui in mi-nisterio sunt, etiamsi liberi esse proponantur vel alieni bona fide nobis servientes.79
Nalezneme samozřejmě i takové fragmenty, kde sefamilia používá skutečně jen pro otroky, obzvláště tam, kde se o nich hovoří ve spojení s nositelem moci označeným v textu dominus*0 nebo je z kontextu zřejmé, že se hovoří pouze o osobách nesvobodných.8' Naopak v titulu Ad legem Falcidiam se dozvídáme, že počet otroků (familii) dědice nerozšiřuje statuliber}1-
1922, s. 268, Talamanca, M. Istituzioni di diritto romano. Milano: Dott. A. Giu-ffrě Editore, 1990, s. 119.
79 „Tato žaloba přísluší také s označením familie, bez nutnosti dokazovat, které osoby z familie jsou ty, které loupily anebo způsobily škodu. Pojem familia zahrnuje otroky, to jsou ti, kteří jsou ve službě, i když bude prokázáno, že jsou svobodní nebo jsou cizí sloužící nám v dobré víře."
80 Např. D. 9, 2, 32pr. (Gai. 7 ad ed. prov.): ... cum enim circa furti actionem haec ratio sit, ne ex uno delicto tota familia dominus careat      D. 29, 5, 16 (Marc.
12 dig.y. Domino a familia occiso____Ostatně celý 5. titul 29. knihy De senatus
consulto silaniano et claudiano: quorum testamenta ne aperiantur se vztahuje na případy zavraždění pána a následného vyslýchání jeho otroků pomocí mučení a jejich případného odsouzení k smrti, pokud neprokázali, že pánovi spěchali na pomoc, přičemž před procesem s otroky nesměla být otevřena závět a dědic nesměl přijmout dědictví.
81 Např. D. 18, i, 78, i (Labeo 4 post. a iav. epit.): ... ut pupillus et familia eius de-cedat de fimdo ...; D. 19,1, 21, 3 (Paul. 33 ad ed.): ... neque enim sipotuit ex vino puta negotiari et lucrum facere, id aestimandum est, non magis quam si triticum emerit et ob eam rem, quod non sit traditum, familia eius fame laboraveriť. nam pretium tritici, non servorum fame necatorum consequitur. ...; D. I, 6, 2 (Ulp. 8 de off. procons.): ... Ideoque cognosce de querellis eorum, qui ex familia tulii sabini as statuam confugerunt____
82 D. 35, 2, 38pr. (Hermog. I iuris epit.): Statuliber heredis non auget familiam.
32
33
Již výše jsme se dotkli také otázky, kolik otroků je vlastně zahrnuto pod famílii. Ve valné většině případů není potřebný počet pro to, aby již otroci tvořili „familii" přesně určen, nicméně zpravidla z textu vyplývá, že má jít o skupinu (tedy vícero osob), občas blíže vyčleňovanou z celého korpusu otroků83 — urbana?* rustica,Sí publica16 a další. Pro účely interdiktu o násilí a ozbrojeném násilí, kdy Praetor ait: „ Unde tu illum vi deiecisti autfamilia tua deiecit"... ,8/ se pod pojem familia počítá i jen jediný otrok, jak jsme již viděli výše.88 Na druhou stranu se v obecné rovině (bez vztažení ke konkrétní části ediktu) dozvídáme, že jeden otrok, ale dokonce ani dva ještě familii netvoří:
D. 50, 16, 40, 3 (Ulp. 56 aded.): Unicus servus familiae appe-llatione non continetur: ne duo quidem familiam faciunt}'3
Dodejme, že familia jakožto soubor otroků může být pojímána jako jediná hromadná „věc", resp. jeden celek: v případě, že je spáchána skupinou otroků krádež, má jejich pán dvě možnosti - buď všechny pachatele vydá (noxae datio), nebo zaplatí. Částka se však nebude, jako je tomu u svobodných osob společně páchajících delikt (kumulativní obligace), násobit počtem těchto osob. Praetor v ediktu totiž poskytl pánům výhodu v tom, že familie se bude považovat za osobu jedinou, tj. výše pokuty bude stejná, jako by krádež spáchal jediný člověk svobodný: tantum offerat, quantum, si unus liber furtum fecisset, et retineat familiam suam?°
Statuliber je otrok propuštěný závětí na svobodu pod podmínkou. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Pralia: Academia, 1994, heslo: staré.
83 Označovaného i jako tota familia nebo universa familia. Viz napf. D. 9, 2, 32pr. (Gai. 7 ad ed. prou), D. 33, 5, 14 (Iav.2 ex cass.). Viz také např. Gai. 1, 44; Inst. lust. 1, 7.
84 D. 7, 8, 10, 4 (Ulp. 17 adsab.), D. 31, 65pr. (Pap. 5 quaest.).
85 D. 31, 65pr. (Pap. 5 quaest.), D. 33, 7, 12, 3. 5 (Ulp. 20 ad sab.). Pro rozlišení familia urbana a rustica viz D. 50, 16, i66pr. (Pomp. 6 adsab.).
86 D. 1, 15, 1 (Paul. l.S. de off. praef. vig.).
87 D. 43, 16, ipr. (Ulp. 69 ad ed.).
88 D. 43, 16, 1, 17 (Ulp. 69 ad ed.). To lze porovnat s jiným právním pramenem - Paulovými Sentencemi - , které tvrdí, že pro účely intetdiktu se za familii považují alespoň otroci dva: PS 5, 6, 3: Non tantum si ipse dominuspossessione deiciat, utile interdictum est, sed etiam si familia eius. Familiae autem nomine etiam duo servi continentur. „Interdikt je použitelný nejen tehdy, jestliže sám pán někoho vypudí z držby, ale také jestliže to učiní jeho familia. Pojem familia zahrnuje i dva otroky."
89 „Jeden otrok není zahrnován pod označení rodina, rodinu tedy nevytváří ani dva."
90 D. 47, 6, ipr. (Ulp. 38 ad ed.).
Za pozornost v tomto kontextu stojí také fragment D. 45, 1, 2opr. (Ulp. 46 ad sab.), který jako jediný obsahuje spojení, resp. rozlišení familiae vel omnium servorum. Uvedené ustanovení pojednává o sti-pulacích ve vztahu k věcem hromadným, kde je vysvětleno, že není potřeba stipulovat např. ohledně každé jednotlivé mince, ale o celkové předávané sumě jako celku, ohledně každého jednotlivého předmětu odkazu, ale o odkazu jako celku, ohledně jednotlivých koní, když se stipuluje o čtyřspřeží, a dále také: sed et familiae vel omnium servorum stipulatio una est. Co v tomto případě znamená familia není explicitně v dotčeném ustanovení vysvětleno, lze se však domnívat, že familia je zde myšlena jako podmnožina onoho omnium servorum. Již jsme výše hovořili o tom, že familia vždy nemusí značit všechny otroky, ale i jejich vybranou část (např. familia urbana). Jiné významy pojmu familia do tohoto fragmentu nezapadají. V krajním případě by bylo možno uvažovat o familii v majetkovém slova smyslu, tj. o majetku jako celku, ale jak jsme při rozboru tohoto významu uvedli, v Digestech se místo archaického familia (s jednou výjimkou) používá res familiaris.
Familia aneb sirsí príbuzenstvo, rod
Vrátíme-li se v definici k příbuzenským vztahům, můžeme pod pojmem familia rozumět i velmi širokou škálu příbuzných osob, širší než obsaženou ve výše uvedeném fragmentu s definicí agnátského příbuzenství.
D. 50, 16, 195, 4 (Ulp. 46 ad ed.): Item appellatur familia plurium personarum, quae ab eiusdem ultimi genitoris sangui-ne proficiscuntur (sicuti dicimus familiam Iuliam), quasi a fonte quodam memoriae.91
Zkoumaný korpus osob může být totožný s rodem (gens),91 čemuž odpovídá i příklad uváděný Ulpianem, v němž je s familii uváděno rodové jméno Iuliů.93 Jako synonyma vystupují familia a gens také
91 „Stejně tak je jako .familia' označováno více osob, které pokrevně pocházejí od téhož prapředka (tak říkáme rodina Iuliů), jakoby z pramene paměti."
92 K rodům viz např. studii: Smith, C. J. The Roman Clan. The Gens form Anci-ent Ideology to Modern Anthropology. Cambridge: Cambridge University Press, 2008.
93 Viz také D. 1, 2, 2, 38 (Pomp. l.S. enchir.), kde princeps Porciae familiae, je hlava rodiny Porciů (římského rodu, z nějž pocházel například ve fragmentu zmiňovaný Marcus Porcius Cato). Paulys Real-Encyclopádie der classischen Alter-tumswissenschaft. Herausgegeben von Georg Wissowa. Sechser Band. Ephoros
34
35
u některých neprávních autorů (např. u Livia, Tacita a dalších).94 V některých jiných případech se může jednat i o skupinu užší nebo jinak ohraničenou než rod. Jak ale upozorňuje v rámci rozboru tohoto významu slova família R. P. Saller, ve většině případů však z kontextu nelze určit, jak rozsáhlou skupinu osob od sebe pocházejících má autor textu na mysli, neboť autorovi samotnému zpravidla nejde o uvedení přesné genealogické informace, ale o obecný vjem přináležitosti k určitému rodu/rodině/příbuzenskému celku.95
Stručný pohled na pojem família v dalších vybraných právních a neprávních pramenech
Definici z Digest můžeme porovnat s definicí z justiniánského Co-dexu, kdy kniha 6, titul 38 pojednává o významu slov a skutků {De
verborum et rerum significatione):
Cod. Iust. 6, 38, 5pr.-3 (Imperátor Justiníanus): pr. Sugges-tioni illyricianae advocationis respondentes decernimus familiae nomen talem habere vigorem: parentes et liberos omnesque pro-pinquos et substantiam, libertos etiam et patronos nec non servos per hanc appellationem significari. 1. Et si quis per suum elogium fideicommissum familiae suae reliquerit, nulla speciali adiectio-ne super quibusdam certis personis f acta, non solum propinquos,
- Fornaces. Stuttgart: J. B. Metzlehrscher Buchhandlung, 1909, heslo: familia.
94 Liv. 6, 40, 3: ..., Ap. Claudius Crassus, nepos decemuiri, dicitur odio magis iraque quam spe ad dissuadendum processisse et locutus in hanc fere sententiam esse: ,ne-que nouum neque inopinatum mihi sit, Quirites, si, quod unum familiae nostrae semper obiectum est ab seditiosis tribunis, id nunc ego quoque audiam, Claudiae gentis iam inde ab initio nihil antiquius in re publica patrům maiestate fuisse, semper plebis commodis aduersatos esse. ... an hoc, si Claudiae familiae non sim nec expatricio sanguine ortus sed unus Qiiiritium quilibet, ... „Vystoupil proti ní Appius Claudius Crassus, vnuk člena komise decemvirů, a to prý spíše z rozhořčení a hněvu než z naděje, že ji vyvrátí. Promluvil asi v tomto smyslu: „Nebylo by to pro mne ani nové ani nečekané, vážení Římané, kdybych slyšel nyní i já to, co bylo v jenom kuse a vždycky vyčítáno naší rodině ze strany tribunů, kteří vyvolávají jen rozbroje: pro rod Claudiů nebylo prý od samého počátku nic ctihodnějšího ve státě nad velebnost otců; také se prý vždycky stavěl na odpor prospěchu plebejů. ... Dejme tomu, že bych nebyl z rodiny Claudiů a že bych nepocházel z patricijské krve, ale byl bych jedním ze starodávných Římanů jako každý jiný: ..." Livius. Dějiny II—III. Přel. Kuchařský, P. Praha: Svoboda, 1972, s. 178. Dále např. Liv. 1, 7, 14; Tac. ann. 3, 76.
95 Tak například D. 25, 4, 1, 13 (Ulp. 24 ad ed.)\ ... ut ordinum dignitas famili-arumque salva sit: kde se jedná o ochranu důstojnosti společenských tříd a rodin, když je obava, že by mohlo dojít k podvržení dítěte.
sed etiam his deficientibus generum et nurum. et hos enim nobis humanum esse videtur ad fideicommissum vocari, ita videlicet, si matrimonium morte filii velfiliae fuerit dissolutum. nullo etenim modo possintgener velnurus filiis viventibus ad tale fideicommissum vocari, cum hi procul dubio eos antecedant: et hoc videlicet gradatim fieri, ut post eos liberti veniant. 2. Hoc eodem valente, et si quis rem immobilem cuidam legaverit vel fideicommiserit eamque alienari prohibuerit adiciens, ut, si hoc fideicommissarius praeterierit, familiae suae res adquiratur. 3. In aliis autem casibus nomen familiae pro substantia oportet intellegi, quia et servi et aliae res in patrimonio uniuscuiusque esse putantur. <a 532 d. xv k. nov. constantinopoli post consulatum lampadii et orestis vv. cc. anno secundo. >9Ď
I zde vidíme rozlišení, i když nikoli tak strukturované, jako v případě Ulpianova fragmentu v Digestech, na majetkový a osobní -význam termínu familia. Přestože v analyzovaném Ulpianově textu se výslovně nehovoří o propuštěncích, viděli jsme, že v určitých ustanoveních s nimi v rámci familie Digesta počítají. Velmi explicitně je v justi-niánském kodexu popsáno postavení zetě a snachy, co se týče jejich oprávnění z fideikomisu, a jde opět o vybočení z klasické agnátské familie, do které by v justiniánském právu (a již dlouho před ním) nepatřila snacha, ale především v případě zetě, kdy tento ani v historickém kontextu do agnátské familie svého tchána nikdy nepatřil. Nicméně, vzhledem k vývoji v oblasti dědického práva za císařství směrem ke stírání rozdílu mezi muži a ženami v přístupu a zprostředkování dědictví, ani tento posun v chápání obsahu familie (pro účely fideikomisu) není zas tak překvapivým.
96 Cod. Just. 6, 38, 5: „pr. V odpovědi na suggestio Společnosti advokátů z Illyri-ca prohlašujeme, že pojem familia má takovouto sílu: toto označení znamená předky, potomky a všechny příbuzné a majetkovou podstatu, propuštěnce a také patrony, stejně jako otroky. 1. A jestliže by někdo zanechal závětí fidei-komis famílii, a neučiní žádnou zmínku o určitých osobách, pak jsou povoláni k fideikomisu nejen příbuzní, ale v případě jejich nedostatku také zeť a snacha, neboť to považujeme za lidské, ale to za podmínky, že manželství je skončeno smrtí syna nebo dcery. V žádném případě by nemohli být povoláni zeť a snacha k fideikomisu za života potomků, neboť je nepochybné, že tito jim předcházejí. A rozumí se, že se tak děje ve stupních, takže po nich přicházejí na řadu propuštěnci. 2. To samé platí, jestliže někdo odkáže legátem nebo fideikomisem někomu nemovitou věc s tím, že zakáže její zcizení a dodá, aby, jestliže to fideikomisář opomine, věc připadne jeho familii. 3. V jiných případech však je žádoucí rozumět pojmem familia majetkovou podstatu, protože otroci a jiné věci jsou pokládány za majetek určité osoby."
36
37
Z hlediska ostatních právních pramenů stojí za pozornost také Codex Theodosianus, u nějž na určitých fragmentech můžeme ilustrovat šíři termínu familia. Vedle významů, které jsme již analyzovali, zde narážíme na familii, jakožto určitou úzce vymezenou organizovanou skupinu osob: vojáků,97 nebo i např. zaměstnanců státní pošty.98
Podíváme-li se pro zajímavost jen namátkou na mimoprávní prameny, nalezneme v nich ještě pestřejší významové rozpětí pojmu familia. Jako příklad si vezměme již zmiňovaného Aula Gellia a jeho Noctes Atticae. Pojem familia zde nacházíme vedle významů výše popsaných (majetek,99 agnátská rodina,100 otroci101), jako označení pro filozofickou školu (AG NA i, 9, 1: Ordo atque ratio Pythagorae ac deinceps familiae et successionis eius recipiendi instituendique discipulos huiusce-modi fuisse traditur: ...x<n), nebo také třídu jezdců (AG NA 8, 3pr.:
97 Jako příklad uveďme ryto fragmenty: C. Th. 7, 4, 17. 28. 31, 7, 5, 1. Jedná se o knihu 7., titul 4. De erogatione militaris annonae (O rozdělování zásob armádě) a titul 5. De excoctione et translatione annonarum (O pečení chleba a jeho rozdělování vojákům). Například v anglickém překladu však najdeme poznámku č. 40 k fragmentu C. Th. 7, 4,17, že příslušné slovo familia by mohlo značit též rodinu vojáků. V poznámce č. 68 k fragmentu C. Th. 7, 4, 28 pak překladatelé upřesňují, jaké významy může pojem familia mít, přičemž je zde uveden také další - skupina řemeslníků nebo jiných pracovníků organizovaných do „cechu". Viz The Theodosian Code andNovels and the Sirmondian Constitutions. A Translation with Commentary, Glossary, and Bibliography. Pharr, C. (ed.). [Princeton]: Princeton University Press, 1952. Repr. The Lawbook Exchange, Ltd., 2001. Co se týče zmiňované rodiny vojáků, lze pro zajímavost nahlédnout pro vymezení opět do 7. knihy, tentokrát 1. titulu De re militari (O vojenských záležitostech): C. Th. 7, 1, 3: Idem a. ad titianum praefectum praetorio. quicumque militum ex nostra auctoritate familias suas ad se venire meruerint, non amplius quam coniugia liberos, servos etiam de peculio castrensí emptos neque adscriptos censibus adeosdem excellentia tua dirigi faciat. dat. iiikal. iun. limenio et catullino conss. (349 mai. 30). „Tentýž Augustus Titianovi prefektu praetorio. Pokud kteříkoli vojáci na základě našeho povolení získají právo, aby za nimi přišla jejich rodina (familia), ať k nim Tvoje výtečnost zařídí vypravení pouze jejich manželek, potomků a také otroků koupených z táborového pekulia, avšak nikoli osob připsaných do daňového seznamu (ascripti censibus) [kolóni nebo otroci v postavení blízkém kolónům, u nichž byl zájem na tom, aby pokračovali v práci na půdě a mohli být zdaňováni, viz výše uvedený anglický přeldad, poznámka č. 14 k tomuto fragmentu - pozn. aut.]."
98 C. Th. 8, 5, 21. 8. kniha, 5. titul pojednává O přepřahačích a pracovnících státní pošty {De cursu publico angariis etparangariis)
99 Detailně v pozn. 34.
100 Např. v AG NA 5, 19, 1; 13, 10, 3.
101 Např. v AG NA 4, 1, 17; 17, 21, 13.
102 „Říká se, že Pythagorův řád a metoda, a poté jeho školy a následovníků, v přijímání a vzdělávání žáků byly následující: ..."
Quem in modům et quam severe increpuerit audientibus nobis Peregrinus philosophus adulescentem Romanům ex equestri familia, stantem segnem apud se et assidue oscitantemIOi).
Významy pojmu familia — shrnutí
Pro lepší představu lze shrnout, že významy slova familia dle Ulpia-novy definice jsou následující (seznam neodpovídá pořadí v definici):
— označení pro (rodinný) majetek;
— označení pro rodinu, tj. osoby agnátsky příbuzné (včetně rodiny, které je tvořena jen jedním členem, jako je pater familias, který nemá žádné podřízené osoby, nebo žena sui iuris);106'
- označení pro širší rodinné vazby než ad 2., případně pro rod;
- označení pro skupinu určitým způsobem vymezených otroků, nebo pro otroky a osoby další, u nichž záleží na konkrétním kontextu a definicích pro daný případ.
V Digestech, které jsou naším primárním zkoumaným pramenem, však nalézáme slovo familia, jak jsme viděli, i v dalších významech, které nutně neodráží ani jednu z výše uvedených definovaných kategorií, takže i pro tento případ platí známá Javolenova poučka: Omnis definitio in iure civili periculosa est: parum est enim, ut non subverti posset.105
Doplňme tedy, že familia může dále vyjadřovat:
— skupinu určitým způsobem vymezených svobodných osob, například propuštěnců jednoho pána;
— rodinu nejbližší našemu pojímání, tj. nevázanou na agnaci, která může podle kontextu zahrnovat kognátské příbuzné (emancipované děti), či manželku {sine manu, setrvávající v agnátské rodině otce nebo sui iuris);
- nevyhraněný okruh osob, které bychom označili pojmem „domácnost".
Ani zde však široký okruh významů slova familia nekončí. Podí-
103 „Jakým způsobem a jak přísně fdozof Peregrinus za mého naslouchání pokáral římského mladíka z jezdecké třídy [mohlo by však být i z rodiny z třídy jezdců
- pozn. aut.], který před ním stál nepozorný a ustavičně zívající."
104 Ulp. 4, 1: Sui iuris sunt familiarum suarum principes, id est pater familiae, itemque mater familiae. „Vlastního práva jsou hlavy svých rodin, to je otec rodiny, stejně tak matka rodiny."
105 D. 50,17, 202 (Iavol. 11 epist.): „Každá definice v civilním právu je nebezpečná, neboť je vzácné, že by nemohla být vyvrácena."
38
39
váme-li se do dalších právních a neprávních pramenů, zjistíme, že může jít také o organizované uskupení osob definované na základě různorodých kritérií nesouvisejících s rodinným prostředím, jako je filozofická škola, nebo skupina vojáků.106
Rozmanitost pojmu família a potřeba identifikace správného významu v konkrétním právním ustanovení tak ukazuje, jak důležitou součástí právní vědy je právě interpretace (exegeze).
106 Nalezneme také spojení familia quadrigaria (ILS 5313 = CIL VI 10046 cf. VI p. 3903); familia gladiatoria, venatoria (CIL IV 1189). Viz Paulys Real-Encyclo-pädie der classischen Altertumswissenschaft. Herausgegeben von Georg Wissowa. Sechser Band. Ephoros - Fornaces. Stuttgart: J. B. Metzlehrscher Buchhandlung, 1909, heslo: Familiaguadrigaria; Paulys Real-Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft. Neue Bearbeitung. Begonnen von Georg Wissowa. Unter Mitwitkung Zahlreicher Fachgenossen heraugegeben von Wilhelm Kroll. Supplementband III. Aachen bis ad Iuglandem. Stuttgart: J. B. Metzlehrscher Buchhandlung, 1918, heslo: Gladiatores.
40