siř muž svolil dle matčiny podoby, a konečně matka a která ho opet přijme. Start muž vgnlr užnad " (150) DOSTOJEVSKIJ A OTCOVRAŽDA U bohaté osobnosti DojípJ£Siského by bylo možno rozeznat čtverou fasaduTjíá^^ , Jak se_jQ£znat v této matoucí složitosti? ľPokud jde oíaasaik^ J^oSÍiy^LSSiíBŠÍiŠi^lá^SSJB^ ,jjie£ří^dald^ jjpw jsou nějvélkolepějším romanem, jaký kdy byl na-|SSň, epizoda o Velikém inkvizitorovi je jedním Ijí'Vrchoiných výkonů světové literatury, který lze sotva ffpřecenit. Bohužel, před problémem básníka musí analý-1:ŽB kapitulovat. Nejnapadnutelněilj je Dostojevskij .^auSSChce-li ho ?HÔlí3o stavět vysoko jako mravního člověka s odůvod-Éňěním, že nejvyššího stupně mravnosti dosáhne jen ten, |;kdo prošel nejhlubší hříšností, přenáší se přitom přes je-j.Clcn problém. ^to^J.ej^J^ojee^^^ Javě hřeší a pak si ve svém pokání vytyčuje vysoké :::™lS»SSlÄ3ÍÄfe^lm ŕyliL^ädŠÄlÄ- Nedokázal to, co je na mravnosti podii gíátnéTněco si odepřít, neboť mravný způsob života je •záležitostí praktického lidského zájmu. Připomíná ony barbary z doby stěhování národů, kteří vraždí a činí za Ho pokání, přičemž se pokání stává přímo technikou 'umožňující vraždu. Ani Ivan Hrozný si nepočína jinak; takovéto vyrovnání se s mravností je dokonce rysem typicky ruským. Konečný .výsledek Dostojevskéhn mravního2ŠĚ^^^^l^>^S^^!^^Tí^• ^° nejpTudlícfiTB&í" "aby smířil pudové nároky jednotlivce s požadavky [idské společnosti, zakotví zpátečnicky v podrobení se světské i duchovní autoritě, y respektu před cárem a křesťanským Bohem a v úzkoprsém ruském nacionalismu — stanovisko, k němuž nepatrnější duchové dospěli s menší námahou. Zde je slabý bod této velké (151) i I i ! .■'■■|: osobnosti. Dostojevskij propásl příležitost stát se uČii "lem a osvoboditelem lidstva, přidružil se k jeho žaláfn kům; budoucí lidská kultura1 mu bude mít za málo| děkovat. ^Dájejjuatfilg^ ztroskotání byl odsouzen svou neurózou. Podle výše JI WintehgeföSrrt^^ byla otevři na jiná, apoštolská životní dráha. :% Posuzování Dostojevského jako£|říŠníkír nfebo zll čince vyvolá prudký odpor, který nemOsTmít zákď zrovna v šosáckém nazírání na zločince. Skutečný ml tiv si brzy uvědomíme; pro z]oanc^js^ujj^djJa,ín4 dli rysy, bezn^nýLe^o^mjus_a silná destruktivní tendenci jejich společným znakem a^f^oklää^m^pTcnejiel projevování je nečitelnost, nedostatek afektivního hol nocení (lidských) objektů. Připomeneme si hned, jaM protiklad k tomu nacházíme u Dostojevského, ieho vel W^WSS&p^iM^SJ^ jeho ohromnou schopnost k ní, kta rá vyúsťuje dokonce i v pi'o7cvy~naď~rn^^ táif a^omstě, např. ve vztahu ke své prvruzeně a jejímu im icnci. Musíme si pak položit otázku, odkud se vůbec bjf re pokušení přiřazovat Dostojevského kzločincům. Odl poveď: JHa^uSlejieLtaJí^^ jS^tJ^matickjivolbajásníkova, která dávájásitnicj ^S^^l^MäWi0^6 Palc některá fakja, z Jeho zi| vbta, jako khoh^^^^^ijrmm^ i sexuální zneužit ÄiilÄ^^n^ozpoTseW^vedol 1 [Freud zde - jako i jinde - vědomí používá slova kultura mísfc „civilizace, jak fikají ostatní" (35. přednáška k úvodu do psychoanalýz}, Praha 1969,479); viz jeho definice v Budoucnosti jedné iluze, 276, a AľJf spokojenosti v kultuře, 336. Anglické a francouzské překlady používají vesměs převodu dle smyslu — např. u posledně jmenovaného titulu i vilization and lis Discontents, resp. Malaise dans la civilisation] 2 [„Přiznáním" je snad míněna posthumně uveřejněna kapitola z BSsůa tzv. „Stavroginova zpověď", v níž se objevuje motiv zneužití děvčátkaí]! Viz diskusi'o tom v knize [R. Fülöp-Milier-F. Eckstein] Der unbekaňi nie Dostojewski (1926). - Stefan Zweig: „Nezastavuje se před hrázemi měšťácké morálky a nikdo nemůže přesně říci, jak dalece ve svém žívó^L tě překroSil juristickou hranici, jak mnoho ze zločinných instinktu jehol hrdinů se u něho samého stalo einem." (Drei Meister, 1920.) O intimních! vztazích mezi Dostojevského postavami a jeho vlastními zážitky viz vy-I vody René Fülöpa-Millera v úvodní pasáži knihy [R. Fiilöp-Miller— fM Eckstein, ed.][Dostojewski am Roulette, 1925, které navazují tta Nikolaje* Strachova [Über Dostojewskis Leben und literarische Tätigkeit, in 1- M* Dostojewskis Literarische Schriften, München 1921], (152) ÍJme-li si, že velmi s^jles^ S, který by z něho Sylsnadno učinil zločince, je v živo-zaměřenjh^ (dovnitř místo lávenek) a projevuje se jako masocnismus a pocit viny. |»ho ojojaiQaag& |ťeré se projevují v jeho dráždivosti, trapičství'TWsl!!-lenltvosti i vůči milovaným osobám a jsou patrné i ve Ifpůsobu, jakým zachází jako autor se svými čtenáři, teply Yjtobwýetey^rfe^aiclista Mwtarto, -yftjigtžfciuadk. lita dovnitř, ajudížji^ygsghfe^ ce složité osobnosti Dostojevského jsme vyzvedli tn |faktory, jeden kvantitativní a dva kvalitativní^fellfid-ft^p^jjš^jfi^-1.- Ir-*"]!irii'yíiifúifjníf^r r^rjtóržmvpuG^v^^íísti-' Ěasterá z něho musela udělatsadomásochistu nebo p, zločince, a neanalygov^t.y^,^ Tento celek by mořil dócel^ neurózy; vy- ji skytují sé přece i neneurotičtí úplní masochisté. Podle i poměru sil mezi pudovými nároky a proti nim stojícími zábranami (plus existující sublimační cesty) by bylo 1 pak nutno Dostojevského klasifikovat jako takzvaný „pudový charakter". Situace je však zneiasnčna spohfr |řífom^'^{í|^nj'i)ririr*' která by nemusela být, jak jsme feSfTzatechto podmínek nevyhnutelná, ale která se nicméně YÄÍÍÍ_tírn^^ £J^^e^^JÁMSiä^áM.at Neuróza je přece jenom známkou toho, že se jdanéjnujjjrt^^ {Jím je tu tedy neurozavprisněm slova smyslu prokázána? Dostojevskij označoval sám sebe jako epileptika a platil za něho i pro ostatní na základě svých těžkých záchvatů, spojených se ztrátou vědomí, svalovými křečemi a následným rozladěním. Nuže; je nanejvýš pravděpodobné, že tato takzvaná |^ÉĎi|fe tQ&ig" sy^ojriejn^^^ která hytiiAlz muMaTUyi kl^jfikována iakn.vhv,fregiepi1flns.ie. to znamená jako Jěžká^hysterie. Plné jistoty nelze dosáhnout ze dvou důvodů, za prvé proto, že anamnestické údaje o Dostojevského takzvané epilepsii jsou nedostatečné a nespolehlivé, za druhé proto, že pojetí chorobných stavů spojených s epileptoidními záchvaty není dost ujasněno. Nejdříve k druhému bodu. Je zbytečné opakovat tu celou patologii epilepsie, z níž konec konců nic rozho- (153) s'í ' i ) dujícího nevyplývá, lze však nicméně říci: onen stL morbus sacer, tajemně hrůzná nemoc se svými nevypi čitatelnými, zdánlivě nevyprovokovanými záchvaty kli čí,' s charakterovou změnou ve směru dráždivo! a agresivity a s postupným ochabnutím veškeré dušeyl činnosti, vyvstává pořád ještě jako zdánlivá klinici jednotka. Tento obraz se však na všech koncích rozplf vá do neurčitá. Brutálně propukající záchvaty, s pokóí sáním jazyka a s pomočením, vytvářející svým nahrjf maděním životu nebezpečný status epilepticus, ktef s sebou nese těžké sehepoškožení, mohou být přece z| slabeny v krátké absence, v pouhé rychle pomíjející sta vy závrati, mohou být nahrazeny krátkodobými stayf v nichž nemocný dělá jakoby pod vládou nevědomí ni co, co je mu cizí. I když jsou neurčitelným způsobéi podmíněny čistě tělesně, jjraeJMt nicméně jejich a ■^■j-jji^ něb&isl 'mpnoupakdáTe'obj ro; ^ení. Ať je úbytek intelektuálních^ch^^o^frpřo8^... vaznou většinu případů sebecharakterističtější, je nic. méně znám přinejmenším jeden případ, v němž pnél mocnění nebylo s to narušit vrcholnou intelektuálníVýl konnost (Helmholtz). (Jiné případy, o nichž bylo tvrzel no totéž, jsou nejisté nebo se na ne vztahují tytéž pol chyby jako na Dostojevského samofriého.) ^oby postil žené^e^ih^sií mohou působit dojirfem UijŤf^SM ného, vwo[C. zrovna tak jako tato nemoc často prová^ nejzřejmější slabomvslnost a nej větší rrj3^ováiriefdít| i když ne jako nutná součást patologického obrazu; t| to záchvaty se však vyskytují se všemi svými variacetn] iúur,ijr^vjgjiT!asgb, u kterých lze konstatovat phMj^jgejM ^&G**IQSt a spíše nadměrTOi^yě^ ností pokláaazTnemožné držet se pojetí „epilepsie" ji ko nedílné klinické jednotky.3 Zdá se, že to, co se projg, vuje v těchto shodně utvářených symptomech, vyžaduji pojetí funkční, jako by byl předem organicky dán určit} mechanismus abnormálního pudového svodu a ten .bij, pak byl používán za okolností navzájem zcela rozdílm ných, jak při poruchách mozkové činnosti následkerÉl těžkého tkáňového nebo toxického onemocnění, tat 3 [Toto tvrzení neodpovídá zjištěním moderní medicíny.] íři nedostatečném ovládání psychické ekonomie, když iňgování duševní energie podléhá krizovým výkyvům. |tl touto dichotomií tušíme v základě totožnost určité-Jb mechanismu pudového svodu. Ten nemůže být příliš pdálen ani procesům sexuálním, podmiňovaným vpod-fiate toxicky; už nejstarší lékaři označovali koitus jako ■'■ j|]QU■enilen>jiti||a_ rn^pngnjfogjj, fW*iY.r.Pi1'^"?1.,,^'' njrnění a adantaci-Ě^^ rľ ľEpílep^kriii rRakci". jak Izenazv^^entosp^Těcný ř-pochod, vjoilíyiL nepochybně jJ3Sa£Óža' JeJíž podstata Jpočívá v tom, že ona kvanta.vzruchů, s nimiž se není ' to vypořádat psychicIčýTT^^jŠL^^áS^i^g"-eĚ stává se tak svniraňmeli^vhvsteřie' ta si ho adaptuje a modifikuje, podobně jako se to dě-při normálním sexuálním vybití. Je tedy zcela správní, když se rozlišuje mezi■epilepsií.OEganickoiiPa „afek" W. Praktický význam je tento: kdo ma první z nich, "mozkovým onemocněním, kdo má druhou, je neu-hťOtik. V prvním případě je duševní život postižen urči--tou poruchou přicházející zvenčí a jemu cizí, v druhém "případě je mo^gr^^^^^šmi^mm^sí-Itíotného. ''^'svrchovaně pravděpodobné, že Posto jeygkého ;;8J?ilepsiej^aj|y^^ Přísně dokázat to nelzeľneboťb^c^m s to vřadit první, vý- Ikyt a pozdější výkyvy záchvatů do souvislosti jeho duševního života, a na to víme příliš málo. Samotné popi-gy záchvatů- nám nic neřeknou, informace o vztazích mezi záchvaty a prožitky jsou nedostatečné a často si Odporují. Nejpravděpodobnější je předpoklad, že záchvaty sahají daleko zpátky do Dostojevského dětství, 2e byly zp^^as^ M Srv. k tomu stať. Dostojewskis Heilige Krankheit [Dostojevského - Svati nemoc] od René Fülöpa-Millera ve „Wissen und Leben" 1924, seš. -19/20- Obzvláštní zájem vzbuzuje sdělení, že se v básníkově dětství událo „něco hrozného, nezapomenutelného a trýznivého", v čem by měl být ■hledán původ prvních známek jeho choroby (Suvorin v článku v „No-VQje vremja" 1881, podle citátu v úvodu ke knize Dosíojevskij u rulety, •tlť- XLV). Dále Orest Miller [ve stati Zur Lebensgeschkhte. Dostojewskis ve svazku] Dostojewskis autobiographische Schriften [München 1921]- „K nemoci Fjodora Michajloviče se váže ještě jedno zvláštní sdě-laní. které se týká jeho nejranějšího mládí a spojuje nemoc s jistým tra- (154) (155) i ŕ/ I i ■M charakteristické, kdyby se potvrdilo, že během trest neckého pobytu na Sibiři zcela přestaly, ale jiné úd tomu odporují.5 Zcela ratřích Karamazovových a osudem Dostoievskel otef^nmaSm^^Smm^tvófopisci a podnítili k poukazu na „jistým moderní psychologicky směr . Pj choanalytické nazírání, neboť to je zde míněno, je víjp kušení spatřovat v této události nejtěžší trauma a v í)1 stojevského reakci na ně stěžejní bod jeho neurózy;! Jestliže se však pokusím toto pojetí psychoanalytici zdůvodnit, musím se obávat, že zůstanu nesrozumitehj všem těm, kdo nejsou obeznámeni s naukami psychos nalýzy a s jejím způsobem vyjadřování. Máme jedno bezpečné východisko. _ dlouho _lrfed.■.,^Ď^kiaú^m2■^epř^psie,,■ Tyto záchv|| "měly yfenaflfeSHaíäj, byly p^y^nyJuVastí. tp a spočívaly v letargických Stavech spánku. Nejprve p. ho nemoc přepadla jako náhlá, bezdůvo; jjggíjkdyž byl ještě chlapcem; byíW pociť, jak vyprávj později svému příteli Solovjovovi^jaJ^Jby...mujejjhag zsmfjt; a opravdu pak také následoval stav zcela podY bný skutečné smrti... Jeho bratr,jAndrej sdělil, že F.y dor měl už v mladých letech vé zvyku nechávat usnutím vedle sebe lístek, že se bojí, žě by mohl v u^aa^outj3&j£á^ *j32U2±Jgt!eBa§^^ (Dostojevs) u rulety, úvod strana LX.) Známe smysl a záměr takových záchvatů i napodobí gickým případem v rodinném životě Dostojevského rodičů. Třebaže;! však tato informace byla ústně sdělena Člověkem, který byl k Fjodqf Michajlovičí ve velmi blízkém vztahu, nemohu se zde odhodlat, když i mi odnikud nedostalo žádného potvrzení tohoto vyprávění, abych zn něnou výpověď podrobně a přesně reprodukoval" (str. 140), BiogTaficĚ bádání a studium neuróz nemohou být za tuto diskrétnost zavázág vděkem. 5 Většina zpráv, mezi tím i Dostojevského vlastní informace, tvrdí spi Se, že nemoc dostala teprve během sibiřského trestaneckého období svůj definitivní, epileptický charakter. Bohužel máme důvod, abychói autobiografickým sdělením neurotiků nedůvěřovali. Zkušenost ukazuji že jejích vzpomínka se dopouští všelijakého falšování, jehož účelem vá prervat nějakou nepříjemnou kauzální souvislost. Zdá se nicméně? bezpečně dotvrzeno, že pobyt v sibiřské vězníci výrazně změnil i Ďo'| stojevského zdravotní stav. Srov. Ftilôp-Miller: Dostojevského Svařai nemoc (str. 1186). přej noc fleká ieejzc bh smrt. Znamenají identifikaci s nějakMJM&čžm,, BJakou osobou, která skutečně zemřelaT nebo která __ n l'f"rŕ iriÍŤiiäíiiiňoŤiřijJttř&tiŠ^tEEll?. Posedni přípaaTje řnámnější. Záchvat přál někomu druhému smrt,, a nyní je právě on B,to druhým a je sám mrtvý. Zde navazuje psychoaňa-trnrip tvrzením Ťe- j^\^j^^Mr^0^i':^^j^ í^JS^ĚÍ&M!— označený jako icý — .ifc^j^^^á&ŠžitteiP za přání smrti IJjnáviděnému otci. Éjfi^ovražda^e podle známého pojetí hlavní a nejstar-Av\nř\r> MAsivn stejně jako jednotlivce.6 Je v každém ffjpádě hlavním zdrojem vinv. nevíme, zda jediným; vý-Ijcumy nemohly ještě duševní původ viny a potřeby tre-|tu. bezpečně stanovit. Jediný však tento zdroj nemusí Být. Psychologická situace je komplikovaná a vyžaduje Brčité objasnění. Vztah chlapce k_ojtcjJe vztahem, jak Illkáme, ambivalentním. KroměVneaájdsďTkterá. by chtě-l|a otce jako soka odstranit, je pravidelně přítomna i ur-fpitá míra|nežných citfl vflfo npTríľV Oba postoje se spo-luúčastní na identifikaci s otcem, chlapec by chtěl být na ■ místě otce, protože ho obdivuje a chtěl by být jako on I protože ho chce odstranit. Celý tento vývoj naráží nyní na mocnou překážku. V jistém momentu se dítě naučí chápat, že pokus odstranit otce jako soka by byl tímto otcem ztrestán kastrací. Z kastrační úzkosti, tudíž v zájmu uchování svého mužství, se tedy přání zmocnit se matky a odstranit otce vzdá. Pokud zůstane uchováno v nevědomí, tvoří základ pocitu viny. Domníváme se, že tímto jsme popsali normální pochody, [normálni osud takzvaného oidipovského•komplexů? musíme ovšem připojit ještě důležitý doplněk. Další komplikace nastane, jestliže ie u dítěte silněji zastouiiejQ^Qjieii^ "který označujeme , j ako jmsex^ľfj|/ Potom ohrožení mužství kastrací posiluje sklon hledat ^^^^s^i^^^Uimsimf' spíše Hoch chápe, že musí podstoupit kastrací i tehdy, když chce být milován.od,otce jako žena. ÍTakto propadnou obě hnutí, ^nenávist k otčWstejně jako zamilovanost do' 6 Viz autorovu práci Totem a tabu [GW IX], (156) (157) ďfeéý-^Oftěsnění. Určitý psychologický rozdíl spóol v tom, že néJaayi&ťkótěi je potlačena úzkostí g vnějSp nebezpečí (kastrace); ^g^o^aftejsISáJótof je však mana i ako pudové nebezpečí vnitrní, které ale i v podstatě základ ga§p »y i^Ž^e^^evnim. :| Nenávist k otci se stává nepřijatelnou vlivem úzkp "z otce; kastrace je hrozná jakožto trest a stejně tak i|| kožto cena za lásku. Z obou faktorů, které vedou k těsnění nenávisti k otci, musíme onen první, prímou! kost z trestu a kastrace, označit za normální, patogefc, zesjlejji-pastepuje-r^^áčínkéS druhého faktoru, úzkosti ze ženského postoje. Silném sexualnľKonstituce stává se tak jednou z_p_odrnínek iff bo z posilujících momentů jieurózy. U postbjevskj|j je takovou konstituci jistě nutno předpokládala proj. vuje se v existenčně přijatelné formě (latentní hórflgtfní nfí viny v Hpfilii K-ŕcto a když chtěl Mmo svoje utrpení zužitkovat jako něco, co mu dává ffotok na kristovskou roli. Jestliže vcelku se nedokázal Ippračovat k svobodě a stal se reakcionářem, mělo to p|ričinu v tom, že ona obecně lidská synovská vina^kte-MJe základem náboženského citu, u něho dosáhla-rmtU, ňjividuálni síly a zůstala dokonce i pro jeho velkou nfrligpnr.i rif-přpknnatelriá. Vystavujeme se tu výtce, že P Opouštíme nestrannost analýzy a Dostojevského podrali kujeme hodnocení, které je oprávněné jen ze stranícké-f-ho stanoviska určitého světového názoru. Konzervati-, vec by se postavil na stranu Velkého inkvizitora a soudil by o Dostojevském jinak. Tato výtka je oprávněná, k jejímu zmírnění lze jenom říci, že Dostojevského rozhodnutí se jeví jako determinované myšlenkovou zábranou, která byla následkem jeho neurózy. Je to sotva náhoda, žeťfag^a^^g^ Iforariiry VÍech věků zpracovávají totéž téma, f^maott-ovraždir: Sofoklův ipÉ@6ftBife Shákěspearův^^g^ a Dosto-' JevskéhoiBr^^MíÉmm^^^^L^^JšJ^ K' odhalen motiv, činu, sexuální souperem o zenu. Nejote-P^vWeTsfřáž má zajisté zobrazení v onom dramatu, které se přimyká k řecké pověsti. Zde spáchal tento čin ještě hrdina sám. Bez zmírněnJjLJgasJxent^e^ak^poe-Jické zpracování neobejde. Nahé přiznání otcovražed-ného úmyslu, jak hodosahujeme v analýze, se zdá být bez analytické přípravy neúnosné. V řeckémdramatu je (160) (161) nezbytného oslabení mistrovským způsobem dosažm při uchování skutkové podstaty tím, že nevědomý hrl ^jJOĚsá^e^sjíímÉmi^i Hrdina .spáritá^viUf je nicméně učiněno zadost tím, že simatku krsr muze vvboiovaHlepn^e^p«kovanm}^toi]Qií3-.činu vS-nestvůře ..symbolizující-otce. Když je jeho vina odhal na, učiněnavědomou, nedochází k žádnému poklj strukciosudovénu^nosti. nvbrž ie uznána a potrestllj j#ko plnQi_^dojp^j^La, což se musí rozumové úva ^Ajevit nespravedlivé, ale psychologicky je zcela správní ^Vylíčení v anglickém dramatu je méně přímé, hrdí! hoj^ntojšuj^^ Pohoršlivý 'tm tiv sexuální rivality ve vztahu k ženě nemusí tedy. b| ^jžasjirjm. 1 aké oidipovský komplelTHrHínflT^Jatřujé^ jakoby v odraženém světle, tím, že se dovídáme o účin ku, jakým na něho působí čin druhého. Měl by tento cfl pomstít, ale- slrieéá^kupodlYUy^ JpJio^^ Víme, že to, co ho ochromuje, je jeho pocit viny; způsc! bem, který zcela odpovídá neurotíck^rn"p^cTiodům,'?f tento RO£Ítviny přesunut na vědomí neschopnosti spte tuto úloTuT7šč^to*zlKÍr^^ vinu jako vinu nadindividuální. Nepohrdá ostatnínl ^ o nic mene nez sebou. „Když se každému povede pod|| * zásluh, kdo nedostane výprask?"8 V tomto směru jde rq§ mán Rusův o krok dál. Také zde provedl vraždu ně, kdí jiný, ale někdo, kdo byl k zavražděnému ve stejném šil sexuální rivality otevřeně přiznán, .jiný bratr, které™ néli^ó7'u3äjnôu^prépsii, jako by chtěl doznat: oriel '^ijeptikT^^^^^elnně je otcovrahem. A nyní nálíf čluje v oblíajcTFveTeci onen proslulý výsměch psychol|| gii, o níž se říká, že je holí o dvou koncích. Velkolepé zamaskování, neboť stačí toto tvrzení obrátit, abychóM našli nejhlubší smysl Dostojevského pojetí. Posměch nezasluhuje psychologie, nýbrž soudní vyšetřování. |^ totiž lhostejné, kdo čin skutečně spáchal, z hlediska psj 8 [Hamlet n, 2. Pře), Zdeněk Urbánek,] jhologie záleží jen na tom, kdo ho ve svém cítění chtěl Hkdo ho uvítal, když k němu skutečně došlo, a proto jfjou až na kontrastní pobavu AljnSnvn všichni hratři gjnijdiĽiLpjiday^ _jký rlnňíner V Bratřích Karamazovových se vysky-Rtuje scéna pro Dostojevského nanejvýš příznačná. Sta-flec rozpoznal v rozhovoru s Dimitrijem, že ten v sobě .: nese schopnost dopustit se otcovraždy, a padá před ním >!\a kolena. To nemůže být výraz obdivu, musí to znamenat, že světec od sebe odvrhuje pokušení vrahem pohrdat nebo si ho ošklivit, a proto se před ním pokořuje. Dosŕnjevskŕho sympRtip sp glnčind jp vftkntlaijTfgr^y- f. „n*. jdf ria)pko ™ snnnit, na ktfírý ™j.!^ft?tr..% nár"fr j^řjpomíná onu posvátněn M7Rň.,s nfž se starověk díval nfl^pilfiptiky a dtifovn* chor° Zlfíňinfír,j° mu skoro ja-Tčobv^kupitelem.lterýna sebe vzal vjnuJilemu by ji-J^V. byli "T'g^'í nŔg.t.rfrii7< Není už třeba vraždit, když UŽ zavraždil on, ale je třeba být mu za to vděčný, jinak bychom museli vraždit sami. To není jen dobrotivý soucit, je to identifikace na základě stejných vražedných impulsů, vlastně jakýsi o málo posunutý narcismus. Tím nechceme popírat etickou hodnotu takovéto dobroty. Možná že toto je vůbec obecný mechanismus dobrotivé účasti na osudu druhého člověka, mechanismus, který se dá v tomto extrémním případě básníka ovládaného vědomím viny obzvlášť snadno prohlédnout. Není pochyb, že tato identifikační sympatie rozhodujícím způsobem ovlivnila Dostojevského tematickou volbu. Psal však nejprve o obyčejném zločinci — zločinci z egois-mu — a o zločinci politickém a náboženském, a teprve na konci svého života se vrátil k prazločinci, k otcovra-hovi, a na jeho případu učinil své básnické doznání. Zveřejnění jeho literární pozůstalosti a deníku-jeho . žcnv..v:rhlo ostré ^čdo,na,iciínjLLepizodu jeho života, na dobu_ikdybyl Dostojevskij v Německu vzajgtí hráčské ^v^M^DoštójlivSktru mlaty) Zctíla"zrejmý~z1íchvat pa-tologické vášně, který také nemohl být hodnocen z žádné jiné stránky. Nechyběly ovšem racionalizace tohoto podivného a nedůstojného počínání. Pocit viny si vytvo-řil, tak jak tomu u neurotiků nezřídka bývá, hmatatelné zastoupení v podobě zadluženosti a Dostojevskij mohl předstírat, že si výhrou chce získat možnost vrátit se do Ruska, aniž by byl od svých věřitelů poslán dq vězení. (162) (163) f To byla však jen záminka, Dostojevskij byl dostatečný bystrozraký, aby to poznal, a dostatečně poctivý, aby 'tg doznal. Věděl, že hlavní věd byla hra sama pro sebf a sama o sobě, le jeu pour lejeu? Dokazují to všechny jednotlivosti jeho nutkavé nesmyslného počínáni, a dokazují ještě i něco jiného. Nikdy nepřestal, doku< všechno neprohrál. Hra mu bylTtaké cestnnJr. sehapn "Ustání. Dal své mladé ženě nesčetněkrát své slovo ne; bo své čestné slovo, že už nikdy nebude hrát, nebo že ul nebude hrát ten.den, a porušil je, jak jeho žena říká skoro pokaždé. Jestliže přiv<>H1 g^hp n jj p^pmi AL neiksMaěJší4i^^ ĽIĽ.^ ..kpjgní. Mohl si před ní spílat, ponižovat se, vybízet j| aby jím pohrdala, litovat, že si vzala takového starého] hříšníka, jakým je on, a oa tomto odlehčení svědomfl ^oJa^éDitala4H*^^-den-dál. A mladážena si na tento J cyklus zvykla, protože postřehla, že to, od čeho se jediy^ ně ve skutečnosti dala očekávat záchrana, jeho literární; tvorba, se nikdy nedařilo lépe, než když všechno ztratili a když zastavili poslední majetek. Souvislost samozřejmí mě nechápala. TCHyž. hyl_j«lin po^fr yfny uspnknjpn tre | sty, které si sám uložil, pak; frfo prant^^h vila, potom si dopřál toho, že udělal několik kroků na:i cestě k úspěchu.10 ^ ■} . '„ Jaký kousek dávno zasutého dětského života si vynutí cuje v hráčském nutkání své zopakování, lze snadno! uhodnout, opřeme-li se o jednu novelu jiného mladého^ básníka. Stefan Zweig, který ostatně sám Dostojcvské-mu věnoval studii (Tři mistři), vypráví ve svém souboru tří novel Zmatení citů11 historku, které dal název „Čtyřiadvacet hodin ze života jedné ženy". Toto drobné mistrovské dílko má na pohled jen ukázat, jak nezod-fj povadnou bytostí je žena, k jakým vybočením, překva-T pivým i pro ni samu, může být dohnána nějakým neočekávaným životním dojmem. Novela však říká daleko 9 „Hlavní věcí je hra sama" psal v jednom ze svých dopisů. „Přísahám vám, že pfi tom nejde o hrabivost, třebaže jsem peníze potřeboval pře-' devSím." 10 Vždycky zůstal u hracího stolu tak dlouho, až všechno prohrál, až :1 byl úplně zničený. Jenom, když se neStěstí zcela naplnilo, ustoupil konečně ďábel od jeho duse a přenechal místo tvůrčímu géniovi. (René ■ Fülöp-Miller, Dostojewski am Roulette, str. XXXXVI.) 11 [S. Zweig, Die Verwirrung der Gefühle, 1927.] líbe, zpodobuje bez takové omlouvající tendence něco Jocla jiného, obecně lidského nebo spíše mužského, jestliže ji jen podrobíme analytickému výkladu, a tako-Jw výklad je tak nasnadě a tak se vnucuje, že ho nelze fÓdmítnout. Pro povahu umělecké tvorby je charakteristické, že tento umělec, který je mým přítelem, mě na 1 Bioje dotazy ujistil, že výklad, s nímž jsem ho seznámil, ' byl jeho vědění a jeho záměru zcela cizí, třebaže jsou do vyprávění vpletený některé podrobnosti, které jako by byly přímo vypočítány na to, aby poukazovaly na tuto skrytou stopa V Zweigově novele vypráví umělci Vznešená starší dáma zážitek, který ji potkal před více než dvaceti lety. Záhy ovdovělá, matka dvou synů, kteří JI už nepotřebovali, a od života už nic neočekávající, Ocitla se ve svém dvaačtyřicátém roce při jedné ze Svých bezcílných cest v herně monackého kasina a byla uprostřed všech podivných dojmů tohoto prostředí braty fascinována pohledem na dvě ruce, které jako by B otřesnou upřímností a intenzitou prozrazovaly všech- , ny dojmy nešťastného hráče. Tyto ruce patřily krásnému mladíkovi — umělec mu dává jakoby neúmyslně Stáří prvorozeného syna přihlížející dámy —, který pak, když všechno prohrál, opouští sál v nejhlubším zoufalství, nejspíš proto, aby v parku ukončil svůj beznadějný život. Nevysvětlitelná sympatie ji přinutí, aby šla za ním a pokusila se všemi prostředky o jeho záchranu. Mladík ■ ji pokládá za jednu z dotěrných žen, na tomto místě tak Četných, a chce se jí zbavit, ona však u něj zůstane a ocitne se nakonec zcela přirozeně v situaci, že je nucena sdílet s ním jeho pokoj v hotelů a posléze i jeho postel. Po této improvizované milostné noci si od mladíka, který je zdánlivě uklidněn, vyžádá za nej slavnostnějších okolností slib, že už nebude nikdy hrát, vybaví ho penězi na zpáteční cestu a přislíbí, že se s ním před odjezdem vlaku setká na nádraží. Pak v ní však procitne velká něžnost k němu, chce všechno obětovat, aby si neudržela u sebe, a rozhodne se, že s ním místo rozloučení » odcestuje. Nepříznivé okolnosti ji zdrží, takže vlak zmešká; v touze po zmizelém vyhledá opět hernu, a spatří tam s hrůzou opět ony ruce, které poprvé rozní-tily její sympatii; mladík zapomněl na svoji povinnost a vrátil sé ke hře. Připomíná mu jeho slib, ale. on, posedlý vášní, jí spílá, že mu kazí hru, posílá ji pryč a hodí jí (164) (165) II. peníze, kterými ho chtěla vykoupit, zpět. Nanejvýš zaĚ hanbená musí prchnout a později se dovídá, že se jí nejf podařilo zachránit ho před sebevraždou. Tato skvěle vyprávěná, dokonale motivovaná histor^ ka obstojí jistě i sama o sobě a může si být jista velký účinkem na čtenáře. Analýza však ukazuje, že prazákláll dem její konstrukce je určitá toužebná fantazie puberáj tálního období, na kterou si některé osoby uchovávají! i vědomou vzpomínku. Tato fantazie vyjadřuje přáníl aby matka sama zasvětila dospívajícího hocha do sexujf álního života a zachránila ho tak před obávanými ško| dlivými následky onanie. Básnická zpracování motiviil zachránění, která se vyskytují tak často, mívají týž půif vod. „Neřest" onanování je nahrazena hráčskou vášnil jejíž odvození vyzrazuje důraz položený na vášnivom aktivitu rukou. Hráčská vášeň je také skutečně ekviva-í lentem starého nutkání k onanii, právě slova „hraní" uží| vají přece i vychovatelé, když se děti dotýkají rukamial genitálu. Neodolatelnost pokušení, svatá, a přece nikdýfj nedodržovaná předsevzetí, že už se to nikdy nebuděj opakovat, omamná slast a špatné svědomí, že onanujíc! uvrhá sám sebe do záhuby (sebevražda), to všechno přjl tomto nahrazení zůstalo beze zrněny^ Vyprávění Zwei|| govy novely se ovšem týká matky, njkoli syna. Synovci musí lichotitipomyšlení: kdyby matkáíyěděla, jakým n&M bezpečím mě onanie vystavuje, jistěrby mě před nimíl zachránila tím, že by mi propůjčila své tělo k jakémuíi koli laskání. Ono ztotožnění matky s prostitutkou, k ně-1 muž dochází u mladíka v Zweigově novele, souvisí! s touž fantazií. Činí tu, která je nedostupná, snadno doŕl sažitelnou; špatné svědomí, které provází tuto fantázia vynucuje si pak nešťastné vyústění vyprávěné historiejl Je také zajímavé všimnout si, jak se ona fasáda, kterolf novele dal umělec, pokouší zastřít její analytický smysl| Je totiž velmi sporné, že by milostný život ženy byli ovládán náhlými a záhadnými impulsy. Analýza odhaluji je spíše, že překvapivé chování této ženy, která až doji tud byla lásce uzavřena, je dostatečně motivováno. Věrrl na památce ztraceného manžela, obrnila se proti všernl nárokům, které by byly obdobou jeho lásky, ale neumři kla jakožto matka — v tom se synově fantazii dostával jistého potvrzení ■ pro ni zcela nevědomému přesunul lásky na syna, a na tomto nestřeženém místě ji osudí |ůže polapit. Jestliže je hráčská vášeň se svými bezvý-lidnými pokusy překonat tento návyk a se svými príle-Jtostmi k sebepotrestání opakováním nutkání k onanii, Iftk nás neudiví, že si v životě Dostojevského vydobyla |&k velký prostor. Nesetkáme se přece s žádným přípa-|ém těžké neurózy, v němž by autoerotické ukojení raném dětství a v pubertě nebylo hrálo svoji roli, P vztahy mezi úsilím potlačit je a mezi úzkostí z otce fpOU přespříliš známé, než aby jim bylo nutno věnovat Vlc než odkazující zmínku.12 ,! VětSina názorů, které zde byly formulovány, je obsažena i v znamenitém spise Jolana Neufelda, Dostojewski Skizze zu seiner Psychoanaly-Sir, který vyšel v roce 1923 (Imago-Biicher, Nr. IV). (166) (167)