Jak můžeme rozumět filmové kritice? Jaké jsou její podoby a funkce? Z čeho se filmová kritika skládá a jak ji lze provozovat? Úvodní hodina semináře se zabývá obecným vymezením filmové kritiky jako praxe, která se pohybuje na pomezí odborného a amatérského, distancovaně zkoumavého a nadšeneckého. Důraz je kladen na základní vymezení jednotlivých vrstev filmověkritického výkonu: popis, hodnocení, interpretace. V čem jsou tyto roviny důležité a lze je od sebe odlišovat? Hodnocení reflektovaných uměleckých děl - ve smyslu antického pojmu kritiky jako "tříbení" a "rozlišování" - bylo tradičně považované za nezbytnou, možná nejdůležitější součást kritiky. Je tomu tak i dnes, v době, které lze říkat digitální éra?
Filmová kritika se v průběhu 20. století rozvinula v disciplínu, již definuje specifická odbornost a rozpoznatelná míra profesionalizace, ať už daná institucionálně (pozicí magazínu, novin či jiného média) nebo znalostně a vědomostně, jako forma nabyté expertízy (publicistické, filmovědné, uměnovědné či filozofické vzdělání). Nástup internetu spolu s hospodářskou recesí v nultých letech nového milénia podnítil diskuzi o krizi (nejen filmové) kritiky jako profesionalizované činnosti. Kritika se ocitla v krizi existenční (propouštění stálých redaktorů, rušení kulturních redakcí), tak existenciální (zajímá ještě někoho kritika, když může být na internetu kritikem prakticky každý?). Řada odborných publikací se v reakci na tuto situaci zamýšlí nad tím, do jaké míry je tato situace pro filmovou kritiku nová, nebo do jaké míry se naopak historicky navrací.
Popis nebo deskripce je rovinou filmové kritiky, která vedle hodnocení a interpretace nebývá rozebíraná příliš často. Jazyk, kterým je filmová kritika psána, přitom zásadně určuje vyznění textu i vztah k reflektovanému dílu. Může být popis neutrální? A jakých podob může nabývat? Tato část semináře kombinuje čtení teoretického textu s podrobným čtením kritických textů, jež jsou jazykově a stylisticky výrazné a představují různé přístupy k zprostředkování a transformaci reflektovaných filmů.
V této části semináře si studující v praxi otestují zhuštěný popis jedné sekvence vybraného filmu. Cílem cvičení je přivést pozornost k jazyku a stylu jako formativní součásti kritického textu, který může více či méně blízce korespondovat s filmem. Vypracované popisy dané scény jsou následně podrobeny rozboru a analýze, opět v kontaktu se samotným filmem. Některé výrazy a obraty mohou vytvářet dojem přesnějšího popisu - proč tomu tak je? Jak lze expresivně pracovat se syntaktickou, interpunkční a další stylistickou rovinou textu?
Interpretace nebo také nacházení či vytváření významu je nedílnou a historicky vzato hojně diskutovanou součást kritické praxe. Tato část semináře vybízí k reflexi dvou různých přístupů k interpretaci, poetologického a kulturálního. Cílem je představit interpretaci jako aktivitu, která význam v díle nenachází, ale spíše jej určitým způsobem konstruuje. Součástí je vícevrstevnatý přístup k významu jako součásti estetického uspořádání díla na jedné straně a obecnějších kulturních a společenských struktur na straně druhé.
Část semináře věnovaná hodnocení uzavírá úvodní přehled nejdůležitějších rovin filmové kritiky. Hodnocení bývá chápáno jako ryze subjektivní záležitost, tato seminární lekce ale usiluje posunout toto chápání k nárokům na evaluační objektivitu. Studující jsou směřovaní k tomu, aby si všímali, za jakých podmínek lze filmy (nebo umění obecně) hodnotit objektivně, tedy uplatňovat hledisko, jež bude přesahovat rovinu osobního soudu. Součástí jsou opět praktické úkoly zaměřené na stručný rozbor hodnotících výroků - a jejich argumentace - ve filmové kritice.
Zřídka reflektovanou rovinou filmové a obecněji umělecké kritiky je její náležitost k modernímu způsobu uvažování napojenému na filosofické postoje ke světu. Moderní kritické uvažování bývá často prostoupené podezřívavostí a skepsí - současně je však otázka, nakolik zároveň přezkoumává svoje vlastní myšlenková východiska. Cílem této části semináře je zamyslet se nad obecnější pozicí filmové kritiky v době, kdy procházíme širší krizí expertízy a autorit, jimž naopak konkurují nejrůznější alternativní, či přímo konspirační přístupy a narativy. Nemá nakonec moderní kritika s těmito paranoidními postoji něco společného?
Tato kapitola semináře navazuje na předchozí část o moderní kritice a všímá si takzvaných ekologií kompozice, tedy konceptu zastřešujícím různorodé podmínky, za nichž vzniká nějaký text. V tomto bodě se seminář poprvé výrazněji obrací k oboru rétoriky či literární kompozice a vztahuje ji na chápání filmové kritiky. Zároveň jde o koncept, který lze napojit na předchozí teze Latourova textu, kde se klade důraz na zpluralitnění moderního uvažování o světě. Nevystačíme si již s koncepty autora a textu, odtrženými od materiální vrstvy reality a dalších jejích rovin, ale vnímáme "situaci psaní" komplexněji, s ohledem na decentralizovanou perspektivu lidského autora a jeho intencionality. Praktičtější část této lekce se pak vztahuje k možnosti aplikovat koncept ekologií kompozice na práci konkrétního filmového kritika, konkrétně pak znovu Kamila Fily, jak jej zachycuje dokumentární film Síla. Studující jsou vedeni k tomu uvědomit si, co všechno může vstupovat do produkce kritického textu.
Tato část semináře ke dříve představeným konceptům připojuje další koncept identifikace, tedy vztahu, který bývá součástí téměř každého filmově kritického výkonu. Jakým způsobem se kritika může identifikovat s postavami nebo se na ně napojovat? Jak tyto identifikace (nebo naopak jejich nemožnost) následně vstupují do výsledného vyznění dané kritiky? Jak lze identifikaci teoreticky uchopit, prakticky rozpoznat, nebo dokonce vztáhnout k sobě? Čtení teoretické statě opět doplňuje praktičtější úkol vztažený k filmověkritickým textům, v nichž se různorodé prvky identifikace objevují.
Tato kapitola kursu začíná poslední tematický oddíl semináře, jenž se koncentruje na audiovizuální filmovou kritiku a její různé formy. Prvním zkoumaným formátem (nebo žánrem) jsou takzvaná reakční videa publikovaná primárně na YouTube. Studující jsou seznámeni s koncepty vycházejícími z teorie rétoriky a emocionality, jež jsou vztahovány k reakčním videím, jejich konstrukce a působení. Pozornost je věnována formativní roli platforem (typu YouTube), kterou nejsou neutrálními kanály, ale naopak důležitými aktéry, jež vstupují do podoby reakčních videí a jejich šíření. Zde si také kurs poprvé významněji všímá fanouškovské kritiky, respektive obecnějších fanouškovských aktivit, které se mohou jevit jako s kritikou nesouvisející, ale ve skutečnosti jsou s jejími aktuálními podobami úzce provázané.
Další část bloku o audiovizuální koncepce se zaměřuje na plnohodnotné filmové videorecenze. Teoretickým konceptem, který dovoluje videorecenze nahlédnout, je v tomto případě afinitní rétorika. Ta jednak rozvíjí předchozí rétoricky zakotvený rozbor reakčních videí a zároveň nabízí komplexnější pohled na rétoriku filmové videokritiky. Pozornost se tentokrát přesouvá za hranice emočního působení videí a směřuje také k jejich materiálovému obsahu, k roli prostředí, v němž videa vznikají a do nějž jsou situována. Rétorika je zde - podobně jako v případě kompozičních ekologií - nahlížena jako proces přesahující striktně lidskou komunikační perspektivu.
Audiovizuální eseje představují formu filmové videokritiky, jež oproti reakčním videím nebo videorecenzím znatelněji přesahuje do akademické či odborné sféry. Tato kapitola semináře zároveň těží z faktu, že videoeseje jsou žánrem rozvíjeným v tuzemsku. Pozornost je tedy směřována k hlavním typům videoesejů, jejich podobě, účelu a vzájemným odlišnostem. Videoesej je představena jako formát, který dovoluje myslet o filmu skrze filmy a která může sloužit jako doplňující -nebo dokonce soběstačný - výstup v rámci esejistické či odborné filmové kritiky a vědy. Také na tomto místě se objevují fanouškovské videoeseje a vybízejí tak ke komparaci různých přístupů a podtypů videoesejistické praxe.