166 |___________________________________________________________ 17] OBČANSKÁ VÁLKA FRANCOUZŮ O JAZYK 1685 — Furetiěre je vyhnán z Francouzské akademie Dne 29. ledna se v Louvru sešla na pozvání svého kancléře Paula Philippa de Chaumont Francouzská akademie a devatenácti hlasy proti jednomu vyloučila jednoho ze svých členů, Antoina Furetiěra, opata v Chalivoy a převora v Pruines. Rozhodnutí je výjimečné. Známe jen jeden precedens. V roce 1636 dal Richelieu vyhnat z mladé společnosti autora, kterého tam sám jmenoval o sedm měsíců dříve. Auger Mauléon, pan de Granier, byl milý učenec, vydavatel Pamětí Markéty de Valois, ale byl to i podvodník. Jeptišky mu svěřovaly peníze, které už nikdy neviděly. Granier byl sesazen „jednomyslně a bez naděje být znovu přijat^1. Ihned za něj byl přijat nástupce, Balthazar Báro, tajemník Honoréa ďUrfé. S abbém Fu- retiěrem to bylo mnohem složitější. Nejprve si všimněme toho, že schůze, která rozhodla o jeho vyloučení, byla usnášeníschopná mimořádně těsně. Dvacet hlasů ze čtyřiceti. A ještě bylo třeba vytáhnout nebohého Barbiera ďAucour z domu, aby byl do počtu. Dvaceti akademikům nestálo za to se obtěžovat, nebo se možná rozhodli, že se do toho nebudou míchat. Byly mezi nimi významné osobnosti: Bussy-Rabutin, Jacques-Nicolas Colbert, ve dvaceti šesti letech arcibiskup rouenský a syn zesnulého ministra, Nicolas Boileau- -Despréaux, Paul Pellisson, arcibiskup pařížský Francois de Harlay de Champ- vallon, velmi galantní prelát vždy k dispozici dvoru, La Fontaine, který se konečně předchozího roku stal členem Akademie místo zesnulého Colberta otce. Racine se hlasování účastnil, ale jako jediný hlasoval proti vyloučení Furetiěra. A jeho zvykem nebylo být neposlušným. Pravda je, že ve Versailles panuje nejistota o důsledcích Furetiěrovy aféry. Proto Akademie nejprve drží rozhodnutí o vyloučení v tajnosti a pošle s depeší ke králi starého Toussainta Rose, aby panovníka přesvědčil o dobrých důvodech, které ji vedly k vyhnání abbého. Pan Rose je svým způsobem blízký Ludvíkovi XIV. Bývalý osobní tajemník Mazarina je velký mluvka, má však jednu schopnost, která u něj nahrazuje úplnou absenci literárního talentu: 1685 — FURETIĚRE VYHNÁN Z AKADEMIE I 167 umí dokonale napodobit králův rukopis, čemuž vděčí za zaměstnání panovníkova „rukopisného tajemníka“. Pan Rose se tedy odebere do Versailles. Král „přátelsky“ vyslechne jeho argumenty, jak bude později tvrdit. Ve skutečnosti je král na svou Akademii dost rozzloben za rozruch, který způsobila. Požaduje prověření celé záležitosti, obává se formálních nedostatků. Vyčkává, konzultuje. Furetiěrovi akademičtí odpůrci musejí znovu naléhat. Popíchnou klan Le Tellierů, aby získali podporu Louvoise, nového vlivného muže. Naléhají na Bossueta, který se jednání o vyloučení nezúčastnil. Desátého února vyšlou do Versailles dalšího emisara, abbého Régniera-Desmaraise, stálého tajemníka této společnosti. Régnier nese dlouhý spis doplněný průkazním materiálem. Dostaví se ke králově ranní audienci. „Jeho Veličenstvo mu při vstupu nechalo vzkázat, že nechce žádné proslovy.“ A protože navzdory upozornění začne Régnier odříkávat obvyklé dvorské banality, král mu vezme z rukou spis, slíbí, že si ho prostuduje, a pohybem hlavy ho pošle pryč. Nic tedy není rozhodnuto. Nic by se pravděpodobně nerozhodlo, kdyby se abbé Furetiěre přihrbil nebo se pokusil najít kompromis se svými kolegy. Stačilo by projevit jen trochu dobré vůle a zapomenout na urážky. Místo toho se tento prchlivý dobrák vrhne do právnických manévrů proti Akademii a hlavně do kampaně s pamflety, které mají zesměšnit jeho protivníky. První jeho polemický spis „proti nčkterým pánům z Francouzské akademie“ koluje po Paříži v půlce února. Furetiěre získává pro svou věc veřejné mínění, ale ztrácí podporu nebo neutralitu mužů řádu, kteří mají ze skandálů hrůzu: nelze se veřejně posmívat Akademii Jeho Veličenstva. Furetiěrův osud je zpečetěn. Dne 9. března se ve Ver- ■■i i I les sejde králova Soukromá rada a „nařizuje, aby privilegium, které abbé Furetiére .iskal 16. srpna 1684, bylo zrušeno a on aby byl vyškrtnut jak ze seznamu velkých akademiků Francie, tak ze seznamu Společenství pařížských knihovníků; řečený Furetiére má .úkaz společenství používat, a jeho Eseje, dedikační Epištoly a Předmluvy mají být odstraněny. Všichni knihaři mají zákaz je tisknout, přenechávat a šířit pod trestem třítisíc liber pokuty, soudních výloh, náhrady škody“. Přísný rozsudek: Furetiěre není jen vyškrtnut z Francouzské akademie. Jeho velké dílo, Všeobecný slovník, je zakázáno ještě před tím, než bylo vytištěno. Francouzská akademie vyhrála jednu bitvu v tom, co jeden současník nazve „občanská válka Francouzů o jazyk“. l ato válka není nic nového; a bezpochyby bude trvat tak dlouho jako h a ucouzšti na sama a jako Francie. „Správný“ jazyk je francouzská vášeň, kte- i i se t.ílinc napříč stoletími a jejíž důsledky se zdaleka neomezují na kroužek lingvistů, gramatiků nebo spisovatelů. Existuje úplné náboženství jazyka se o vm klérem, svými pátery, teology, kazuisty, svou inkvizicí, svými kacíři. 1111■ < Ir jinde není jazyk v takové míře vnímán jako státní záležitost. Záležitost, ■ Id které stát rád zasahuje, neváhaje předepisovat a zakazovat, sestavovat li i ikony legitimních slov, povolovat nebo tolerovat změny pravopisu, vnucovat novy úzus v syntaxi nebo v morfologii. I za cenu, že vyvolá nářky Francouzské 168 I OBČANSKÁ VÁLKA O JAZYK akademie, která se ve jménu výsad, jež jí udělil Richelieu, dožaduje monopolního postavení ve vyhlašování zákona správné mluvy. Je pravda, že články 24,25 a 26 stanov Akademie z roku 1635 říkají, že „hlavní funkcí Akademie bude pracovat se vší možnou péčí a horlivostí na stanovení pravidel našeho jazyka, aby byl čistý, výmluvný a schopný pojednávat o umění a vědě. Akademikům jsou přiděleni nejlepší autoři francouzského jazyka, aby pozorovali jak způsob mluvy, tak věty, které mohou posloužit jako obecná pravidla. Na základě pozorování Akademie bude sepsán Slovník, Gramatika, Rétorika a Poetika“. Ale je také pravda, že v této úloze akademici neprojevili vůbec žádnou horlivost. Jedni proto, že se necítili kompetentní nejsouce ani lingvisty, ani gramatiky; druzí proto, že druh učeného a metodického konání je nudil a připadal jim nedůstojný stavu vyvolence Literatury, kterého dosáhli. Podle Malherba se rádi budou zajímat o estetická a literární pravidla dobrého psaní; ale správná každodenní mluva se jich netýká. Brzy se objeví posměšky na adresu pomalého vznikání Slovníku Akademie. Tito pánové, když se uráčí zasedat, raději hovoří o svých dílech a o dílech svých kolegů než o slovní zásobě. Boisrobert, kardinálovo oko dohlížející na oněch čtyřicet, komentuje celou záležitost napůl pobaveně, napůl sklíčeně: Akademie je jako pravá kapitula, každý sám slibuje dělat dobrotu, všichni dohromady nedělají nic. Už deset let pracují na F a osud by mi hodně přál, kdyby řekl: budeš živ do G. Postupují tak pomalu a tak špatně, že v roce 1639 se Richelieu rozhodl svěřit přípravu Slovníku jedinému muži, který je navíc cizinec — je ze Savojska. Claude Favre de Vaugelas je spíše vášnivým milovníkem řečnického umění než lingvistou. Navštěvoval salony preciózek, kde byly oceňovány jeho znalosti italské a španělské řeči i literatury. Má rád svět elegance a konverzaci. Ale zoufale mu chybějí peníze, aby obstál ve společnosti, kterou tak rád navštěvuje. Je samý dluh. Aby uchlácholil své věřitele, vykonává pro policii funkci placeného vyšetřovatele, který hledá a udává ty, kteří vyklouzli spravedlnosti a neodpykali si svůj trest. Důchod dvou tisíc liber, který mu Richelieu udělí na sepsání Slovníku, ho na chvíli zachrání z potíží. Kolegové z Akademie nechají Vaugelase na holičkách, tak vypracuje své zákony. V roce 1647 jsou publikovány jeho Poznámky o francouzském jazyce, užitečné těm, kdo chtějí správně mluvit a psát. Je to něco víc než teoretická práce sloužící jako základ pro přípravu slovníku: je to vyhlášení opravdové doktríny „správného jazyka“. Originálností nového dogmatu je, že vyhlašuje svou nedogmatičnost. „Mám v úmyslu," píše Vaugelas ve své přcdml uvě, „být pouhým svědkem, který předkládá to, co viděl a slyšel.“ Pravidlo, které má rozhodnout o jazyce, není ani rozum, 1685 - FURETIĚRE VYHNÁN Z AKADEMIE I 169 ani dějiny nebo jeho kořeny, ale úzus, „suverénní vládce jazyka“. Gramatikové, vzdělaní etymologové a spisovatelé jsou žádáni, aby se vrátili ke svým studiím a ke svým „vrtochům“: úzus je tyran, kterému se musejí všichni podřídit. Je tedy „dobrý“ jazyk ten, kterým mluví nejvíce lidí, jak už tvrdil Malherbe? Vůbec ne: je rozumem nemožné potvrdit, že nejpočetnější skupina, lid, bude vládnout jazyku. V této oblasti „jako ve všem“ masa rodí „špatný úzus“. Úzus, jehož absolutní vládu Vaugelas vyhlašuje, nemá nic společného s kvantitou: „Bude vždy pravda, že je dobrý a špatný úzus, že ten špatný je složen z plurality hlasů a ten dobrý z nejzdravější části dvora a dobových autorů; a bude třeba věřit mistrům jazyka a nejlepším spisovatelům. To jsou mravní zásady, které se nikdy nezmění.“ Lid je tak definitivně odsouzen do pekla špatného úzu a k sociální neexistenci a Vaugelas stanoví striktní hierarchii nositelů úzu: dvůr, pak spisovatelé, pak eventuálně gramatikové a učenci — ty dvě poslední kategorie zaznamenávají normy vydávané první kategorií. Konečně je tedy zajištěn řád? Ne tak docela; přetrvává několik zárodků anarchie. Vaugelas si nemůže nevšimnout, že někteří autoři, ba dokonce někteří dvořané jsou ještě nakaženi „nízkými“ nebo „pedantskými“ způsoby mluvy a že snaha se odlišit od ostatních vede někdy některé hejsky dobrého původu k používání slov a obratů, které „čistota“ odsuzuje. Je tedy rozhodnut, že správný úzus není ten, kterým mluví celý dvůr, ale „ta nejzdravější část dvora“. Výraz „nejzdravější“ nepatří k lingvistickému, ba ani k sociálnímu diskur- su. Jde o rozlišení morální. Skupina osob je tak označena ne kvůli svému postavení u dvora, ale na základě vnitřních dispozic, díky nimž se chtějí přiblížit ideálu jazykové dokonalosti. Vaugelasova definice správného úzu dostává jazyk pod znamení soutěžení a askeze. Dokonalému jazyku se blížíme, tak jako se přibližujeme Bohu. Vaugelas byl jako dítě vychován v Savojsku pod vedením Františka Saleského, autora Úvodu do zbožného života, opravdového průvodce očistcem duše a cest dokonalého života. Vaugelasovy Poznámky nabízejí metody a cvičení určené k tomu, abychom dělali pokrok směrem k jakési jazykové svatosti. Nejzdravější část dvora je ta, která se vydává cestou očisty posetou nástrahami a pokušením, ochabováním i znovu nalezeným zanícením. Vaugelas je duchovní rádce zbožných uctívačů správného mluvení a správného psaní. Ohromný úspěch Poznámek je pochopitelný. Pod dekorem velmi módní zbožnosti je spontánně vyjádřena společenská a politická ideologie moderního státu. Nastolením tyranie úzu dělá Vaugelas něco víc, než že by jen vylučoval ty, kteří se z touhy odlišit se od většiny a vyšvihnout nad svůj původ, snaží mluvit a psát jinak. Definuje přístup k ustálenému úzu jako vyšší znak vybraného chování. Příslušnost ke skupině, slepé podřízení jazyka a chování normám, rozpuštění vlastního způsobu mluvy ve „dvorském způsobu“, to jsou individuální známky výtcčnosti. Sláva spočívá v tom, že překonám ostatní v podobnosti. A vrchol umíní se jmenuje „přirozenost“. 170 | OBČANSKÁ VÁLKA O JAZYK Ve společnosti zbavené jakékoli veřejné politické debaty představují spory o „správný jazyk“ pro mondénní elitu, která se povýšila na zákonodárnou, vzrušující zábavu, hned po diskusích o divadle. Týto diskuse ji rozdělují na povrchu, v hloubi duše ji ujišťují o její jednotě a nabízejí harmonický a jednotný obraz dominantní skupiny, stmelené okolo stejných hodnot, stejných představ a stejných odmítnutí společenských a intelektuálních. „Otázky jazyka“ jsou evokovány se stejnou rozkoší jako „otázky svědomí“. Hledá se opora a příklady u nejlepších moderních autorů. Ale chybí slovník. Vaugelas umírá v roce 1650, aniž měl prostředky dokončit svou práci. A co horšího: věřitelé mu zabavili papíry, mezi nimi několik sešitů Slovníku. Se zbylými se akademici bez nadšení dají znovu do práce. Uběhne dvacet let. Akademická lenost už nikoho nebaví. Prominenti diskuse o jazyce nejsou, až na výjimky, členové Královské akademie. Jmenují se Gilles Ménage, otec Bouhours, otec Rapin, abbé ďAubignac, La Mothe Le Vayer a pod různými pseudonymy gramatikové z Port-Royalu. Jedni, učení, nacpaní latinou a řečtinou, vidí spásu jen v etymologii. (Ménage, to bude onen Vadius z Moliěrových Směšných preciózek.) Jiní, právě z okolí preciózek, jsou nesmiřitelní, pokud jde o „vhodnost“ jazyka; „moderní“ hlásají vyloučení slov a tvarů, jež „jsou cítit starobou a pedantstvím“. La Mothe Le Vayer ve svých Listech k Poznámkám odmítá podřídit psaný jazyk normám mluveného jazyka: literatura se vzpouzí. Každý se dovolává správného úzu a pranýřuje úzus doporučovaný jeho sousedem. Z nedostatku legitimní a uznávané autority se sen o nezpochybnitelném jazyce ztrácí v hádkách klanů. A existuje ještě něco vážnějšího. Každý připouští spolu s Vaugelasem, že úzus, tento pán jazyků, se mění každým dnem. Když někdo tvrdí, že „Ronsard a Marot jsou špatnými garanty našeho moderního úzu, poněvadž sebemenší zmínka, že používali nějaké slovo, znamená, že pro dnešní dobu není dobré, nebo že vůbec nestojí za nic“, říká tím zároveň, že stejné to bude s francouzštinou, kterou užívají a pro- slavují Racine, Boileau nebo Perrault. Ale tento historický relativismus se dostává do prudkého rozporu s absolutní oslavou vlády Ludvíka XIV. Ve svém Pojednání o znamenitosti francouzského jazyka hlásá akademik Charpentier, že pod nej lepším a nej slavnějším z králů může být francouzský jazyk jen „nejkrásnější a nejdokonalejší z jazyků“. Ostatní mohou těžko říkat něco jiného. A najednou je vývoj tohoto jazyka spojován s prohrou a dekadencí. Hrozí nekultivova- nost. Apoteóza ludvíkovské Francie splývá se závratí z pádu. Slovník má i tuto fantazijní funkci: zastavit dějiny tím, že zafixuje jazyk; zvěčnit francouzskou slávu století Ludvíka XIV. tím, že vykrystalizuje jazyk „do pevného bodu dokonalosti“. Ještě je ovšem třeba skoncovat s „více než dvěma tisíci diskutabilních slov a způsobů mluvy“. Dokonalost nesnese, když se o ni vedou spory. Tedy politická operace. V roce 1667 se stane členem Akademie sám Jean-Baptisté Colbcrt, první z králových ministrů, aby povzbudil zápal svých nových kolegů. V roce 1672 je Akademie přestěhována do Louvru, aby byla 1685 - FURETIĚRE VYHNÁN Z AKADEMIE I 171 po ruce. V roce 1674 král zvolí ještě silnější kalibr. Udělí své Akademii výsadu, jež nemá v dějinách knihy obdoby. Společnost získá absolutní monopol na jakýkoli slovník francouzského jazyka až do vydání svého díla a na dvacet následujících let. Je to dvousečná zbraň. Ustavuje budoucí Slovník jako oficiální výraz lexikální normy, ale může rovněž povzbudit akademiky, zbavené vší konkurence, aby nechali záležitost nekonečně se vléct. Zaznamenejme také, že v roce 1672 se Ludvík nechává oslovovat „Ludvík Veliký^1. Na podstavce oficiálních památníků se vyrývá nápis Ludovicus Magnus. Pcrrault začíná přípravy pro své dílo Století Ludvíka Velikého, které vyjde v roce 1687- Moc už nezná hranic v oslavování sebe sama. Na vrcholu síly, ve válce proti celé Evropě, v konfliktu s Římem, královský stát se chce ujistit, že žádný nesouhlasný projev nebude kalit obraz jeho slávy. Jeden král, jedno náboženství — edikt z Fontainebleau ruší v roce 1685 edikt nantský téhož roku je Furetiěre vyloučen z Akademie —, jeden jazyk. Ještě je třeba vědět který. Obavy, že zřízení monopolu Akademie na publikování Slovníku neurychlí práce, se potvrdily. Čtyřicet akademiků — nebo přesněji těch několik, kteří se účastní zasedání — Conrart umírá v roce 1675, Toussaint Rose, jeho nástupce, Mézerey, Charpentier, Furetiěre, Patru, Doujat, abbé Testu (pokud se nevznáší na oblaku opia), jsou omráčeni politickým dosahem svého poslání a zasekávají se nad každým slovem. A protože jazyk postupuje rychleji než jejich I >ráce, jsou nuceni opravovat už zredigované sešity. Pro jejich povzbuzení je organizována kontrolovaná konkurence. Opera- i i je pověřen Olivier Patru. Patru je znám především tím, že vytvořil projev při uvedení do Akademie. Pellisson vypráví, že tento mladý, sedmatřicetiletý i <• vzteky, že ho Furetiěre převezl, Perrault, Quinault, Le Clerc a abbé Talle- maní starší, bratr Tallemanta des Réaux. Na druhé straně Antoine Furetiěre, a m, hrdý na svou práci, jistý si svým právem, zmítanýkverulantskou náladou a pnibuzcnými advokátskými emocemi. Měl by mlčet, ale on přechází do útoku. V listu králi, kterým doprovodí a < Pokusy, svaluje vinu „ne na tento slavný sbor, který respektuji [...1, ale pouze na ní kolík jeho členů“, kteří chtějí připravit Francii o slovník, poněvadž Akademie 174 1 OBČANSKÁ VÁLKA O JAZYK „z něj za padesát let sepsala sotva polovinu, takže tento zákaz [napsat jiný] se potáhne do velké části století příštího“. Tentokrát je válka vyhlášena. Žádosti, slyšení u krále a nakonec výnos z 9- března, který vyhání Furetiěra z Akademie a zakazuje publikaci jeho děl. Co nás udiví — Furetiěre se nepovažuje za poraženého. Je odsouzen královskou radou, a tak se obrátí na veřejné mínění. Vydává druhé memorandum, ještě ostřejší a rozhodnější než to první. Ví, že riskuje svou svobodu, když se staví proti královskému rozhodnutí, a že ho tajný královský zatykaě může poslat do Baštily. Tak udržuje smyšlenku, že král a ministři byli oklamáni několika lenivými a žárlivými literáty. Posmívá se jim, vyjmenovává je, sestavuje jejich sžíravé podobizny. Přidává dokonce na seznam svých nepřátel dvě jména, dva renomované spisovatele, kteří dosud vůči němu neprojevili žádné nepřátelství, Benserada a La Fontaina. Je pravda, že Furetiěre publikoval Bajky, které zdaleka nedosáhly takového úspěchu jako ty La Fontainovy. A Benserade — skrytý v La Bruyěrových Charakterech pod jménem Théobal- de — byl už půl století miláčkem dvorních dam. Furetiěre už nemá co ztratit. Je vyčerpán prací na slovníku, unavený sporem, otrávený pomlouvačnými útoky, které mu adresují Charpentier a jeho přátelé, a už v něm hlodá nemoc, na kterou zemře o několik měsíců později. Ještě bojuje, s větší či menší obratností. Posílá Ludvíkovi XIV. supliku ve verších, kde „přeje Jeho Veličenstvu tak dlouhý život, jako je doba, již budou pánové z Akademie potřebovat k vydání slovníku“. To je ještě vkusná ironie; ale rychle se přechází k pomluvám — Furetiěre je obviněn z krádeže, z plagiátu, ze zpronevěry — a konečně k hanebnostem. Charpentier se pouští do delikátních slovních hříček o zapuzeném, od něhož se Akademie očistila. Furetiěre jde ještě dál: Hanebný autore, když vaše žluč vře, odhalujete rysy své vulgární duše. Oháníte se špinavostmi, o nichž se říká, že jsou vaším vkusem. Povahu změnit nelze, při vaší hrubosti a vašem pupku se klidně můžete válet v odpadcích, neboť se má za to, že prasatům hovno nesmrdí. Pařížská veřejnost Furetiěrovi tleská, oceňuje jeho ráznost a to, že se nevzdává. Dvůr se usmívá a zacpává si nos: vida, jak se chovají měšťané, i když to jsou literáti, jakmile se jim dostane poct a moci. Neboť se rozumí samo sebou, že šlechta se nemíchá do těchto hádek mezi parvenu z právnické branže nebo hokynářství, kteří se trhají na kusy, aby získali pár drobků slávy a tři franky almužny. Aféra Furetiěre připomíná těm, kdo by na to náhodou zapomněli, kde je pravé místo spisovatelů. A kdo jsou praví zákonodárci vkusu. 1685-FURETIĚRE VYHNÁN Z AKADEMIE | 175 Výměna dopisů, která se odehrála v květnu 1686 mezi Bussym-Rabutinem a jeho sestřenkou paní de Sévigné, probíhá bez komentářů k tomuto tématu. V první chvíli se zdá, že Bussy-Rabutin, už dvacet let — od vydání Milostných dějin Galie—v exilu na svém burgundském panství, má pro Furetiěra jisté sympatie; lituje pouze, že se tento dobrý muž „nechal une'sť i k útoku proti La Fontů novi a Benseradovi. Ale markýza de Sévigné brzy koriguje tuto nemístnou shovívavost: „Shledávám, že autor jasné ukazuje, že nepatří ani do společnosti, ani ke dvoru a že jeho vkus je tak pedantský, že se vůbec nedá doufat, že by se kdy napravil. Některým věcem člověk neporozumí nikdy, neporozumí-li jim hned: některým natvrdlým a drsným duchům nelze objasnit půvab a lehkost Benseradových baletů a La Fontainových bajek; tyto dveře jsou jim zavřeny a moje též. [...] pro takového člověka nelze udělat nic jiného než se za něj modlit a přát si, abychom se s ním víckrát nedostali do styku.“^2 Když člověk není ani ze společnosti, ani ode dvora, vkus stejně jako grácie se nedají získat. Bussy-Rabutin se přidá k teoriím své sestřenky: „Jsem nadšen, že jste stejného mínění jako já, pokud jde o obhajobu mého přítele Benserada a La Fontaina. I když nenutím směšného satirika, aby si protiřečil a měl na ně stejný názor jako my, doufám alespoň, ■c je nebude házet do jednoho pytle s ostatními. Máte pravdu, když říkáte, že lidé jako I ů rctiěre se už nemohou napravit. Jsou to beznadějně nemocní lidé, kteří by se mohli uzdravit jen zázrakem.“ Furetiěre se neuzdraví; bude se bít až do konce, jistý, že užitek jeho slovníku zvítězí nad privilegii jeho bývalých kolegů. Má pravdu, ale už se to nedo- z ví. Když 14. května 1688 umírá, jeho velké dílo stále není vydáno. Akademie lio pronásleduje svou záští i po smrti. Navzdory Boileauově intervenci mu odmítne „služby obvykle poskytované zesnulým akademikům“, tedy modlitby za klid jeho duše. Zatímco je Furetiěre v agónii, rukopis jeho slovníku putuje do Holandska. I a ncléř Boucherat „nechtěje odepřít veřejnosti užitek, který by mohla mít ze Slovníku“, ucel ial navzdory posledním tlakům proklouznout balík do Amsterdamu. Jeden I .i I vi i listický exulant usazený v Rotterdamu, Pierre Bayle, zorganizoval vydání. < )< I Června 1686 vzkazoval Bayle Furetiěrovi, že v Holandsku slovník vytiskne. N <’ k< >I i krát ve svých novinách Les Nouvelles de la République des lettres {Novinky z lite- i,líního světa) zdůrazňoval intelektuální a společenský význam takové publika- < < I ’< izději, v roce 1697, vydá Bayle Historický a kritický slovník, který představuje n r tup éry osvícenství v evropské kultuře. Nyní je na řadě nakladatel Henri I Rsbordes, kterého Bayle do celého podniku tlačí. Vydání je hotovo 28. listopa- i lu 1089.0 několik měsíců později, přes policejní opatření a zákrok francouz- • < I io velvyslance v Amsterdamu, překračuje hranice. Slovník najdeme u dvo- i i, dokonce v králově knihovně. V anonymní předmluvě podtrhuje Bayle novost Furetiěrova podniku vzhledem k projektu akademického slovníku: „Neučíme se zde jen pouhá slova, ale Mm lr < lal úspěšně i zpovědníka, hlavně žen. Neměl nic společného s mohutným II lajcstátem nešlechtíce Bossueta, rozšafným, sebejistým, autoritářským, opí- ra jícím se o vědění a o dogmata. Fénelon okouzluje, jeho kázání oslovuje srdce. Paní de Maintenon na ně slyší. Král se s ní tajně oženil a ona kolem sebe shromažďuje nejdevótnější část dvora, zejména tři Colbertovy dcery a jejich manžele, vévodu de Chevreuse, vévodu de Beauvillier a vévodu de Morte- mart. Dá Beauvilliera jmenovat vychovatelem vévody Burgundského; Beau- v illicr si vybere Fénelona jako preceptora nejstaršího z králových vnuků. Paní < I<■ M ai ntenon si nezvolí Fénelona za zpovědníka, ale započne s ním horečně korespondovat. Žádá ho o rady v otázkách morálky a zbožnosti; zve ho kázat k< svým drahým dívkám do Saint-Cyr, kterým právě odepřela divadlo, i to I i < sťanské Racinovo. Abbé Fénelon hraje v barokní hře na pokání, která na h radila názvuky královských rozkoší, svůj part, tedy hru violoncella. Za odměn 11 je zvolen do Francouzské akademie na Pellissonovo křeslo. La Bruyěre pronese během svého slavného přijímacího projevu pochvalnou řeč: „Vždy I linující nad uchem a srdcem svých posluchačů, nedovolí jim ani žárlit na tolik vzletnosti, h libosti, vznešenosti, zdvořilosti.“ I énelonova hvězda stále stoupá; jeho dopisy paní de Maintenon, dosud > i ly uctivé, jsou stále přísnější. Nabádá svou korespondentku, aby bojovala •<' svými chybami, povzbuzuje ji, aby ovlivňovala krále směrem ke křesťanšti' jsi politice. Tam bezpochyby překročil meze. Na konci roku 1694 předá pant de Maintenon jakousi příručku, která bude v osmnáctém století známá pod titulem Dopis Ludvíku XIV. Duchovní úvahy — jde o to seznámit krále • „pravdami nezbytnými pro jeho spásu“ — se změní v úvahy politické. Šlechtic I ’< i ig< >rdu vede před příslušným soudem spor s absolutismem. „Užse nemluvilo ani o státu, ani o jeho pravidlech. Mluvilo se jen o králi a jeho blahu. Vaše výdaje byly luiilny do nekonečna. Byl jste vyzdvižen do nebe, aby byla vymazána velikost všech vašich pftih híldců najednou, to znamená aby byla ochuzena celá Francie, aby mohl být na dvůr >u nh n monstrózní a nevyle'čitelný luxus. [...] vaše jméno učinili hanebným a celýfran- i on .sky národ nesnesitelným všem našim sousedům. Nezachovali jsme si jediného spojence, pintože jsme chtěli jen otroky.“ S mimořádnou prudkostí útočí abbé na pařížského arcibiskupa Francoise • li I l.irlay dc Champvallon: „Máte zkorumpovaného, skandálního, nepolepšitelné- ho. /(i/< ůidio, vychytralého, úskočného arcibiskupa, nepřítele vší ctnosti, nad nímž hoře- ku|l tšiclini dobří lidé.“ Je trochu shovívavější ke královu zpovědníkovi, otci 180 1 NEROZUMNÉ PSANÍ PANÍ GUYONOVÉ La Chaise, opravdovému ministrovi církevních záležitostí: „Jste jediný ve Francii, Sire, kdo neví, že La Chaise nic nezná, že jeho duch je omezený a hrubý. Dokonce jezuité' jím pohrdají a jsou rozhořčeni, když vidí, jak snadno se realizují směšné ambice jeho rodiny.“ Závěr se nabízí: „Pro poznání toho, Sire, že jste prožil celý svůj život mimo cesty pravdy a spravedlnosti a v důsledku toho mimo cestu evangelia, je toho více než dost.“ Je pravý čas to změnit. A pro začátek přestat vést válku a dát lidu najíst. Markýza de Maintenon není bez pochyby tak odvážná nebo lehkovážná, aby ukázala Fénelonovu příručku králi; ale abbého vehemence, jeho odvaha v ní vzbuzují obavy o ni samu. Má strach, že zašla v duchovním přátelství s Fénelonem daleko a příliš se zapletla se stranou Colbertových devótních dcer a zeťů. Obává se, že bude kompromitována svými přátelskými vazbami na neopatrnou kliku. Aby se vyplatila, obětuje své přátele, počínaje Fénelonem. Je vytvořen komplot, který využije podivné postavy, paní Guyonové. Jeanne-Marie Bouvier de La Motte se narodila v Montargis v roce 1648. V bohaté provinční šlechtické rodině prožila dusivé dětství. První klášter poznala ve dvou a půl letech; její výchova osciluje mezi nedostatkem péče a uvězněním u jeptišek. Získá při tom exaltovanou povahu, strach z pekla, zálibu v mučednictví, chaotické vzdělání a představivost, kterou ovládají dvě soudobé knihy: Uvedení do zbožného života od Františka Saleského a Život Jean- ne de Chantal, babičky paní de Sévigné, která bude kanonizována v roce 1767. Provdají ji v šestnácti letech za Jacquesa Guyona, kterému je osmatřicet. Ona je krásná, ráda se líbí, je zbožná, její manžel je nehezký a jiných zájmů. Váhá mezi marnivostí a výčitkami, až se jí z toho točí hlava: „Nenáviděla jsem vášeň; ale nemohla jsem nenávidět to, co bylo ve mně a z čeho se vášeň rodila.“ Neštovice ji brzy zbaví břemene krásy a jediné vazby na svět. Je jí dvacet osm let, hoří vášní bez užitku. Seznámí se s mladým bamabitou z ženevské diecéze, otcem La Com- bem. Je to opětovaná duchovní láska na první pohled: „Trochu jsmesi povídali a vy jste dovolil, ó můj Bože, abych mu řekla věci, které mu otevřely dveře k duchovní cestě. Bůh mu tímto ubohým kanálem udělil tolik milosti, že mi přiznal, že se změnil v jiného člověka.“ Je to ona, kdo ho přivedl k „duchovní cestě“. V roce 1672 — její manžel má před sebou čtyři roky života — prožije Jeanne-Marie Guyonová mystický sňatek s Jezulátkem. Přijímá svátost s prstenem na prstě a u nohou sošky podepíše malou smlouvu: „ Slibuji, že přijmu za manžela Našeho Pána Jezulátko a že se mu dám za manželku, jakkoli nehodnou. Žádám od něj jako věno ke svému sňatku kříž, pohrdání a ponížení.“ Všeho se jí dostane požehnaně. Oddá se životu v modlitbách a pokání. Pozná exaltaci z umrtvení smyslů, ze zřeknutí se vlastního rozumu, z odevzdání vlastní vůle do vůle boží. Šťastná duchovní zkušenost, v souladu s mystickou doktrínou Františka Saleského. Když zemře její manžel, je jí dvacet osm let, je svobodná a bohatá. Otevírá se před ní nový život; několik měsíců je v pokušení se do něho zakousnout a nechat svého mystického manžela na holičkách. Bojuje, svým dramatickým způsobem, proti chuti na hřích, jehož svody pociťuje. Myslí si, že je zatracc- 1697 - FÉNELONŮV EXIL ] 181 ná, almužny považuje za léčky, v nichž si libují její pýcha a chtíč: „Dobro se mi zdálo být špatným; a co je ještě hroznější, zdálo se mi, že tento stav musí trvat věčně. Odtud jsem vstoupila do necitlivosti, která se mi jevila jako dokonání mých strastí.“ Jeanne Guyonová poznala mystickou smrt. Otec La Combe ji z toho dostane. Mystická smrt, vysvětlí jí, je stav milosti, nezbytná etapa na cestě ke vzkříšení. Ztracená sama sobě, bez vlastní vůle, bez touhy, bez ctnosti, paní Guyonová je zdrcená, ale konečně se může oddat čisté lásce k Bohu, „jako kdyby jí má duše postoupila své místo, nebo spíše přešla do ní, aby už byla jen s tou čistou láskou jediným celkem. [...] Ztrácejíc vás v sobě, můj Bože, našla jsem vás ve vás samotném a už jsem vás neztratila“. Paní Guyonová našla vnitřní mír; celá její osoba je naplněna boží přítomností. On jí diktuje její chování: v červenci 1681 opouští svou rodinu, své dva chlapce, svá panství a doprovázena svou pětiletou dcerou Marií-Jeanne odchází do Ženevy a do Gexu, aby tam vedla dům „nových katolíků“. Malé stádo konvertitů u bran hlavního města kalvinistů. Rádi bychom vyprávěli podrobně pokračování tohoto pikareskního románu. Spory s místní církevní hierarchií, kterou více přitahuje bohatství paní Guyonové než její experimentální teologie, útěk na koni do Turína ve společnosti otce La Comba, pronásledování — „kříže“, jak říká —, skandály, zřetelná autorita této mladé ženy, málo vzdělané, ale tak výřečné, když mluví o čisté lásce, působení duší, o komunikaci mlčením a oddání se, o štěstí ze záhuby. A pak, během doby, zatímco ona putuje a přivádí k „duchovní cestě“, zatímco okouzluje dámy velkého světa a měšťanky, libertiny a kanovníky, od I ombardie po Grenoble a od Lyonu a Marseille po Paříž, všichni ostatní se snaží ji držet v klidu. Rodina v Montargis by jí chtěla zabránit v rozdávání majetku; klérus pohlíží na tuto svátou ženu velmi zle; chtěli by ji vystrnadit kvůli ilegálnímu provozování duchovního rádcovství. Ona sama je u vytržení II ad vlastní mocí a sní o sobě jako o „matce velkého lidu“. Nejhorší je, že píše. Vypráví jeden sen, příliš průhledný: „Pán mi přišel otevřít dveře, které byly před chvilkou zavřené. Pán nebyl nikdo jiný než manžel, který mě vzal v/ ruku a vedl mě do lesa. [...] V tom lese byl pokoj, kam mě ten manžel vedl, a v tom pokoji dvě lože. Ptala jsem se ho, pro koho jsou ta dvě lože. Odpověděl: Jedno je pro matku a druhé pro vás, mou manželku.“ Vtom jsem se probudila.“ Paní Guyonová sdílející pokoj ■ K ristem a s Pannou Marií. Až to bude číst Bossuet, bude si moci mnout ruce radostí: vida, k jakým hrůzám vede mystika. Jeanne-Marie úplně propadne psaní. Řeč nebo ticho pohledů z očí do očí jí už nestačí. Její mateřský pud potřebuje knihu. Mluví o Bohu celý den, od •ú st i hodin ráno do osmi hodin večer; v noci píše. Za několik měsíců zredigu- |c v Grenoblů své komentáře k bibli, které budou vydány ve dvaceti svazcích. Praktikuje automatické psaní; je Boží rukou: „Než jsem se pustila do psaní, nevěděla jsem, co budu psát; píšíc, myslela jsem, že píšu věci, které jsem nikdy nevěděla; když jsem to napsala, nevzpomínala jsem si na nic z toho, co jsem napsala.“ Ncškrtá, přestane, až když jí opuchne ruka a celá ztuhne. 182 | NEROZUMNÉ PSANÍ PANÍ GUYONOVÉ Napsala dvě knížečky, jejichž úspěch a vliv budou pozoruhodné. Krátký a velmi snadný způsob, jak se modlit, což je učebnice modliteb umožňující každému, dokonce „řemeslníkům, dětem a ženám“ dosáhnout oddání se lásce k Bohu, a Duchovní bystřiny, pojednání o mystickém učení, které učí čistou lásku k Bohu, bez motivu, bez důvodu, bez přerušení a bez odměny. Jistě, existuje více cest, jak se duše dokáže ztratit v božském oceánu, pomalá a klidná cesta meditace — potůčky — a hojná a zářící cesta vizí, zjevení a extází — řeky. Ale královská je cesta bystřin, vzrušených duší, které čelí hřmotu hříchu, překážkám ctnosti, tříští se a znovu se rodí, aby se vrhaly do propasti lásky. Jeanne- -Marie Guyonová mluví v obrazech. Neobrací se k rozumu, nedokazuje, předvádí svou zkušenost. Mystika je praxe, která vynalézá svou teorii. „Když je třeba, aby nějaká duše psala nebo mluvila, je udivena, že všechno plyne z onoho božského zdroje, aniž by kdy pomyslela, že takové věci vlastní. Je jako hluboká věda, bez paměti a bez vzpomínek, jako neocenitelný poklad, kterého si nevšimneme, dokud ho nemusíme ukázat; a ukazuje ho sama sobě.“ O století později budou Duchovní bystřiny zavlažovat německý romantismus. Ted je Jeanne-Marie v Paříži, kde se mluví, bez přehnaných vášní, o tom, že v Římě byl zatčen španělský kněz Manuel de Molinos, autor knihy Duchovní průvodce pro osvobození duše od hmatatelných věcí a pro její přivedení k dokonalé kontemplaci a vnitřnímu míru. Molinos měl nějakou dobu podporu papeže Inocence XI., ale jezuité nakonec jeho hlavu dostali. Vždy se najde nějaké „odporné kacířství“, z něhož můžeme nařknout své protivníky: po jansenismu je to kvietismus. V Římě uvrhne inkvizice do vězení více než dvě stě jeho příznivců. V Paříži La Combe káže a paní Guyonová diskrétně rozněcuje duše. Obnovila styky se starou přítelkyní z Montargis, vévodkyní de Béthune-Cha- rost, dcerou Nicolase Foucqueta, která byla nucena během věznění svého otce pobývat na březích řeky Loing. Šťastná ztráta zbožné paměti — Foucque- tova dcera udržuje zbožné a srdečné styky s Colbertovými dcerami. Paní Guyonová se s těmito velkými dámami sblíží natolik, že v roce 1689 se její dcera Marie-Jeanne provdá za hraběte de Vaux, vnuka zemřelého vězně z Pinerola. A prostřednictvím vévodkyň se paní Guyonová setká v říjnu 1688 v Beynes poblíž Versailles s abbém Fénelonem. Fénelon je před vdovou Guyonovou varován. Táhne se za ní extravagantní a skandální pověst pečlivě udržovaná její rodinou, zejména jejím bratrem abbém de La Motte. Ten dokonce obdržel povolení dát ji zavřít na několik měsíců do kláštera vizitantek v ulici Saint-Antoine, zatímco otec La Combe byl zatčen a uvězněn na doživotí. O deset let později ho nechají vyjít z vězení, zcela šíleného, aby obvinil paní Guyonovou, a pak ho pošlou strávit zbytek života do charentonského blázince. Fénelon tedy postupuje opatrně; je však okouzlen. Za několik týdnů se paní Guyonová stane jeho duchovní rádkyní. Fénelon jí otevře své srdce. Sirotek z Périgordu našel matku. Píše jí: „Roďteděti, kojte je, živte je. Bůh činí všechno ze všech, z vás matku, ze mě dítě, z vás moudrost evange 1697 -FÉNELONÚV EXIL | 183 lia, ze mě šílenství v očích světa.“ Povýšený a strohý šlechtic před ní taje. Ona ho řídí — „ Věřte, že Bůh s vámi nikdy nebude účtovat za to, co vás nechám udělat“ — vysvět- luje mu mystiky; jejím prostřednictvím se konečně může odevzdat Bohu; patří jí, což mu ona stále opakuje: „Jsou duše, jako ta vaše, které mi byly dány, a protože mi je Bůh svěřil velmi intimně, dává mi poznat, co je jim vlastní, i záměry, které s nimi má.“ Jeanne-Marie Guyonová se nespokojuje s dojímáním tohoto „dítěte“ svou živostí a temperamentem, nabízí mu také své knihy k meditaci. Avšak je-li preceptor vévody Burgundského fascinován mystickou zkušeností své přítelkyně, pochybuje-li stále o své schopnosti dosáhnout takového stavu míru a oddání se, nepociťuje ani zdaleka stejné duchovní spojení, jde-li o literaturu. Na rozdíl od mystických modliteb je to oblast, ve které se vyzná. Fénelon je kultivovaný čtenář, akademik zapálený pro antické verše a průzračnou prózu, pociťuje jistý odstup před vizionářským vzplanutím a imaginativní teologií své přítelkyně. Píše jí několik měsíců po jejich prvním setkání: „Nikdy jsem nepochyboval ani na okamžik o čistotě a dokonalé poctivosti vašich úmyslů. Jsem přesvědčen, že máte bezprostřední milost díky osvícené zkušenosti s duchovní cestou, jež je mimořádná, a jsem přesvědčen o pravdivosti cesty čisté víry a odevzdání se, po níž kráčíte a vedete ty, které vám Bůh svěří.“ Ale odmítá opustit útočiště osvíceného rozumu a poučení církve: „Stav čisté víry vyžaduje, abychom se nesnažili vidět na cestě, kudy nás Bůh vede, ale nevyžaduje, abychom kráčeli, aniž víme, jestli je to Bůh, kdo nás nutí jít.“ Odevzdává se, ale obezřetně. Dál už nepůjde. Sní o velkém mateřském jezeře, o vnitřním životě zaplaveném láskou; ona píše o rozbouřených bystřinách. Zpívá o lásce, kde duše splývají, o touze už si nepatřit, on by chtěl dokonalé přátelství. Nechá se slyšet: „Necítím k vám nic, a na nikom jiném mi tolik nezáleží.“ Ona prohlašuje: „Zdálo se mi, žesi mě Bůh vybral, abych zničila lidský rozum.“ Fénelonovým prostřednictvím se paní Guyonová setkává s paní de Main- tcnon. I ta podlehne kouzlu; stane se pilnou čtenářkou Krátkého způsobu; uvede kazatelku do své laboratoře v Saint-Cyru: do svého životního díla, dívčí školy, kde se má obnovit morálka a víra francouzské šlechty. V tomto prostředí vyhrazeném nudě a nevědomosti způsobí mysticismus paní Guyonové ■.poušť: „Téměř celý dům se oddá kvietismu; nemluví se o ničem jiném než o čisté lásce, o odevzdání se, o svaté lhostejnosti. I konvertované sestry a služebné přísahaly jen na čistou lásku.“ Paní de Maintenon začne být podrážděna vlivem, který má paní Guyo- nová na „její“ dívky. Bývalá vychovatelka u paní de Montespan ví z vlastní zkušenosti, jak může komorná nahradit milenku. Aniž přeruší styky, vzdálí autorku Krátkého způsobu od svých andílků. Sama se vysvobodí z příliš velké blízkosti mystického zanícení, stejně jako se zbaví velké důvěry ve Fénelona: i ím, že je nechá zaplatit za svou neopatrnost a za své přátelství. Ludvík XIV. jmenuje 4- února 1695 Fénelona arcibiskupem v Cambrai. Navzdory zdání je to první známka nedůvěry. Pro malé stádečko svatoušků, vysvětluje Saint-Simon, je „Cambrai jako blesk z čistého nebe. Pro ně bylo arcibiskupství na spadnutí: všichni chtěli Paříž, a ne ('ambrai, kterés pohrdáním považovali za 184 1 NEROZUMNÉ PSANÍ PANÍ GUYONOVÉ venkovskou diecézi; navíc nutnost občasného pobývání je připraví o jejich pastýře. Hraběnka de Guiche tím byla tak zklamaná, že nedokázala skrýt slzy“. Bossuet trvá na tom, proti všem pravidlům, že uvede nového arcibiskupa do úřadu osobně, což je způsob, jak dát Fénelonovi na srozuměnou, že je propříště pod jeho ochranou, to znamená pod jeho dohledem. Bossuet měl zařídit, aby se Fénelon podrobil, ne-li zlomil. Ten, jehož Saint-Simon nazývá „diktátorem biskupského stavu a doktríny“, nemá žádnou pravomoc zasáhnout do politických názorů preceptora královských dětí. Naproti tomu disponuje nepopiratelnou autoritou ve věci náboženské ortodoxie na francouzský způsob. Požádá samotnou paní Guyonovou, aby mu poslala své mystické spisy — včetně její autobiografie, kterou Fénelon neznal —, a svolá konferenci, aby je prozkoumala. A protože biskup v Meaux přiznává, že není příliš kovaný v mystické literární tradici, požádá... Fénelona, aby mu shromáždil dokumentaci k problému. Sejdou se v Issy, v bydlišti představeného Saint- -Sulpice, abbého Tronsona. Kromě něho ve zkušební komisi zasedá Louis- -Antoine de Noailles, arcibiskup v Chálons, pak v Paříži, a Bossuet. Všichni tři jsou pověstní tím, že dávají přednost řádu a institucím před špatně vyznačenými cestami duchovní zkušenosti. Zasedání v Issy trvají dlouho, od léta roku 1694 do února 1695. Bossuet z nich vytěží text, kde redukuje přípustnou mystiku na některé stavy mimořádné a zázračné pasivity; v žádném případě to není stálý projev duchovnosti. Požaduje tedy po Fénelonovi, aby tento text, který zredigoval bez něj, také podepsal. Do této léčky Fénelon nespadne. Nabídne protinávrh, diskutuje se do roztrhání těla, Fénelon se zaštiťuje uznanou svatostí Františka Saleského a Jeanne de Chantal; nakonec se dohodnou na malém zázraku diplomatického kompromisu nazvaném Třicet čtyři návrhy, kterým se bude každá ze stran ohánět, aby dokázala, že její teze jsou ty správné. Ve skutečnosti Bossuet prohrál první kolo, nepovedlo se mu prosadit svá hlediska. „Proti mně se nedá nic vyhrát“ — to je Bossuetovo heslo, je neotřesitelnou skálou, o kterou se tříští nepřátelé pravého náboženství, libertinové, skrytí nebo otevření odpůrci trůnu, oltáře a svobod francouzské církve. Když se všechno ohýbá, on odolává a ti, kteří odolávají jemu, jsou z tábora zrady a omylu. Do budoucna je Fénelon jeho nepřítel; a jeho nepřáteli jsou i ti, kteří budou Fénelona podporovat. Bossuet mu píše: „Mám přesto pocit, že něco nás ještě trochu rozděluje.“ Má jeden cíl: aby Fénelon veřejně odvolal; a jeden prostředek: přimět paní Guyonovou, aby se vyzpovídala ze svých „ohavností“. Statečně a bezpochyby se smyslem pro perzekuci a mučednictví, který je jí vlastní, se kvietistka vrhne do jámy lvové a uchýlí se k vizitantkám v Meaux. Mezi všemocným a vševědoucím prelátem a jeho nebojácnou vězeňkyní se rozpoutá souboj. Desetkrát se Bossuet pokusí dát jí podepsat přiznání, které ji odsuzuje, desetkrát ona potvrdí svou poslušnost církvi a svou věrnost duchovním cestám a čisté lásce. Sama chce, aby její knihy byly podrobeny cenzuře, a dokonce spáleny, jestliže 1697 — FÉNELONÚV EXIL I 185 jim Bossuet má co vytknout, ale ať nejsou odsuzovány její úmysly ani hloubka její víry. Na čas Bossuet ustoupí, paní Guyonová je propuštěna z kláštera. Co víc, Bossuet jí vlastní rukou udělí svátost a nadiktuje jí text prohlášení: „ Nedopustila jsem se žádného z omylů podaných v pastýřském listě [proti kvietismuj; vždy jsem měla v úmyslu psát ve velmi katolickém duchu, nechápu proto, že by mým spisům mohl být dáván jiný.“ Jakési zproštění viny. Okamžik slabosti, nebo taktický ústup? Dne 27. prosince 1695 je paní Guyonová ve svém domečku na předměstí Saint-Antoine zatčena; pod jménem Besnardová je uvězněna ve Vincennes. Na podzim příštího roku ji odtud vytáhnou a zavřou ve Vaugirardu, pak v květnu 1698 do Baštily, odkud se dostane až v roce 1703- Bez sebemenšího procesu, bez sebemenšího přiznání viny. Omluví své pronásledovatele, „kteří mysleli, že činí dobře“. Jsou jí zakázány veškeré návštěvy a svůj život dožije při neúnavném psaní chvalozpěvů: čtyřicet svazků vydaných v Holandsku po její smrti v roce 1717. Jeanne-Marie Guyonová je jen záminka, ubohá žena, jejímž neštěstím je, že neznala pravidla dobrých způsobů, abstrakce a spekulací v náboženské literatuře. Neznala kódy, znala jen zkušenost. Stejně duchovně se chovala k chudé jeptišce z Grenoblů, k církevní aristokracii a ke králově metrese. <:I itěla říct všechno o sobě a o Bohu v sobě, ale neměla v moci své metafory. Styl jejího psaní je hrubý, ovládaný zevnitř, aniž prošel reflexí. Psaní pasivity, t lá vratu do dětství; psaní z lásky: „Ze své bolesti jsem učinila svou radost.“ Fénelon ■.< ■ snažil marně oddělit autora a jeho spisy, zachránit jednoho cenzurou toho ostatního, postavit proti sobě svatost úmyslů a neobratnost formy. Marná námaha: autor je cele obsažen v tom, co píše. Jestliže pero Jeanne-Marie (■ uyonové teologicky chybuje, je třeba, aby ta, jež ho drží, byla dobrodružkou i lál>oženského života, nebezpečím pro církev, čarodějnicí, která málem sved- l.i lajnou manželku krále a proměnila slečny ze Saint-Cyru v bláznivé panny, lni liy paní Guyonové dokazují, že její život ve svatosti je jen ďábelská léčka. Byl to, jak si vzpomínáme, zhýralý život Théophila de Vian, který dokazoval nebezpečnost jeho veršů. Paní Guyonová neprožije proces, kat nepálí její knihy, ale ji, autorku, uvrhnou do Baštily, poté, co změnili její jméno. Zbývá porazit Fénelona. A zase má porážka přijít skrze psaní, vícerým I nisobem. Co dělat, aby byl odsouzen muž, který nepíše, jehož životu nelze nic vytknout a má mocné přátele? Aby donutil Fénelona přerušit mlčení, n,i píše Bossuet text Poučení o stavu modliteb, který je velmi nepřátelský k paní < ittyonové a k mystickému proudu, pak ho pošle Fénelonovi a žádá po něm souhlasný posudek. Past se zdá být dokonalá. Bud se Fénelon podřídí — ,i opustí veřejně svou přítelkyni a popře své názory: je ztracen, pokud jde o p< >včst —, nebo nepodepíše a zcela odhalí své disidentství: může být odsou- .■cii proto, že posudek odmítl napsat, nebo proto, že se odmítl podrobit. I čucIon váhá. Od chvíle, kdy je paní Guyonová ve vězení, ví, že král a Main- Icnonka mu odpustí jen kapitulaci. Ale věrnost a smysl pro čest zvítězí: zvolí 186 I NEROZUMNÉ PSANÍ PANÍ GUYONOVÉ si souboj. Nejenže odmítne schválit Bossuetovo Poučení, ale vrhne proti němu knihu, kterou ve spěchu napsal — „barbarskou, temnou a pochmurnou“, napíše Saint-Simon — Maximy světců. Vychází 29. ledna 1697, měsíc před prvním vydáním Poučení. Znamená to vyhlášení války. Ve skutečnosti už skončila, natolik jsou síly v nerovnováze. Jezuité a otec La Chaise jsou si tím jisti, takže poté co chvíli Fénelona podporovali, ho ponechávají napospas porážce. Dvůr, kterému se stále nedostává oživení a zábavy, se vášnivě zajímá o toto představení, kde je ohlášena poprava, Poučení i Maximy jdou na dračku jako romány. O teologii a mystice se diskutuje ještě vášnivěji než o úspěchu Galantní Evropy, opery-baletu autorů Campry a Houdara de La Motte. Krasoduchové učeně rozmlouvají o svátém Klementovi a Kateřině z Janova, o „lásce k bližnímu zbavené hlavního důvodu blahoslavení“, stejně jako o sňatku vévody Burgundského s Marií-Adéláídou Savojskou nebo o smrti pařížského arcibiskupa Harlaye de Champvallon v náručí jeho milenky, vévodkyně de Lesdiguiěres. Schází jen divadlo; Bossuet je dodá. V dubnu 1697 organizuje s velkou pompou slavnostní předání exempláře svého Poučení králi. Je to příležitost, jak před celým dvorem přednést výmluvné cvičení v sebekritice. Prelát se obžaluje, že se strašně provinil nedostatkem bdělosti, když vzal pod svá laskavá křídla abbého Fénelona. Myslel si, že bude moci s ohledem na pověst svého chráněnce rozptýlit bezbožné názory, které mu paní Guyonová vnukla; ale provinil se tím, že podcenil míru pobláznění Monsignora z Cambrai a jeho fanatismus při obhajobě bezbožnosti. Kvůli němu, Bossuetovi, kvůli jeho dobrotě, přátelství, jeho touze po míru a jednotě se do královského ovčína dostal vlk. Představení má úspěch, král je dojat, znepokojen; Fénelon je ztracen. Vévoda Burgundský musí v slzách přijmout odchod svého preceptora. Válka knih pokračuje. Poražen ve Versailles, odvolá se Fénelon do Říma. Je to politický omyl a on to ví. Král nemá rád, když francouzské náboženské aféry unikají z jeho pravomoci. Fénelon zradil galikanismus. Na papežský dvůr je proto vyvíjen neuvěřitelný diplomatický tlak, aby byl biskup z Cambrai co nejrychleji odsouzen. Fénelon násobí vysvětlující texty, námitky, dopisy, posudky. Je to jeho způsob: elegantní, ironický, zraněný, jemný, ženský, citový. I učený, ale jde o duchovní, niternou učenost, která si umí pohrávat se stíny a mystérii. Zatímco se jeho synovec aktivizuje v Římě a jeho kolegové v Chartres a v Paříži jsou pověřeni čelit guerille kvietistických textů, Bossuet se stará o těžkou artilerii, masivní, nemilosrdný text velké narativní účinnosti. Píše Zprávu o kvietismu, která vychází koncem června 1698. Pevnost. Je to současně obžalovací řeč proti Fénelonovi, kterého napadá až do soukromého života, ale i popření pokušení mystikou dovedeného až k „zamilovaným extravagancím“, potvrzení víry stvořené z viditelných aktů, z institucí a rituálů. Racionální řád věcí, myslí a gest, jemuž se sluší podřídit. Bossuet nemá výčitky; nepíše proto, aby dojímal, ale aby vyhrál. 1697 — FÉNELONŮV EXIL I 187 I énclon ještě odpovídá, odrazí několik úderů, vnese zmatek do římských 'Iii íI, to znamená, že oddálí rozhodnutí. Ale v Paříži i ve Versailles dokazuje jeho nechuť se podřídit, že jeho věc je špatná. Jeho příbuzní a přátelé jsou posláni pryč ode dvora; je zbaven titulu a penze preceptora dětí Francie; B<. 111 v i 11 ierem a Chevreusem musí korespondovat tajně, jinak hrozí, že i oni budou zničeni, paní de Maintenon čeká jen na jeho neopatrný krok, aby přesvědčila krále, že má přísně zakročit. Dne 12. března 1699 je konečně vyhlá- ■ 11< > krátké Cum alias. Papež Inocenc XII. odsuzuje dvacet tři tvrzení z Maxim věieíi jako „odvážná, skandální, útočící na zbožné uši, a dokonce pomýlená“. Ale i i.ivzdory francouzským tlakům není žádné tvrzení označeno jako kacířské. A flal, odsoudil svou knihu, zakázal její četbu. [...] Tak okamžité, tak jasné, tak veřejné podřízení se bylo obecně obdivováno. [...] Monsignorovi z Meaux, který byl u dvora, se doslalo komplimentů ode všech, kteříkněmu v houfu přicházeli.“ I '6i iclon se podrobil církvi, ale ne králi. Několik týdnů po svém spektaku- I ii nim projevu poslušnosti, koncem dubna 1699, vydal Příběhy Telemachovy. I'<' l.igi igický román určený k výchově vévody Burgundského; dlouhá a krásni I i.ijka, jejímž prostřednictvím preceptor vnuká svému žákovi, co má znát historie, literatury, kultury. Ale také živá kritika francouzské společnosti ' politické morálky Ludvíka XIV. K tomu nádavkem příběhy, které se snaží po svč< Ičit rozum tím, že dojímají city. Zaznívá vněm politická nostalgie šlech- i v .1 tavené vlivu a literární nost?’gie po stylu ovlivěném imaginací a emocemi. 'h mbčžná kritika státního zájmu a stavu rozumu, vše v jazyce, který dokáže skrýt stejně jako ukázat. loje pravá odpověď na Bossuetův triumf, na snadnou aroganci moci. Bis- lup/ Meaux chtěl zničit poslední skrýš odporu proti absolutistické diktatu- l > i iblast nitra, nevyřčeného, intimního přesvědčení, soukromých myšlenek. V > i 111 x >, co existuje, má být řečeno, napsáno, aby to mohlo být analyzováno, i i?' n<>, podřízeno soudu, dokonce i láska k Bohu. Niterné cesty jsou vždy I osledního žijícího a vyrve ho lékařům. Novému dauphinovi jsou dva roky. Jc lo čtvrtý dauphin za posledních jedenáct měsíců, třetí za dvacet čtyři dny. Jc ■ I a bý, nemocný. I kdyby měl dobré zdraví, stejně by se báli o jeho život: v Paříži •.lejně jako u dvora se mluví jen o jedu. Soumrak velké vlády se mění v hrůzo- si rušnou frašku; podobá se tělu, které se rozkládá a páchne. Ambice, zášť, nenávist držené po tolik let v korzetu ze zlata a oceli králov- kelio dvora, kde bujely, najednou vybuchnou, ještě více drtí starého krále, 1 terý už je bezmocným režisérem divadla, kde vystupují duchové a spiklenci, 1 teří spekulují o datu jeho smrti. Klany se vzájemně obviňují z nejhorších hanebností a uzavírají ta nejmé- 11< pravděpodobná spojenectví. Kolem Chevreuse a Fénelona se snaží tajně i .ideové zesnulého vévody Burgundského vyjednávat se svou starou nepřítelkyní, paní de Maintenon, i s královským zpovědníkem, otcem Le Tellierem, 111 >1 ánech na vytvoření Regentské rady, a hlavně se snaží chránit nového dauphina před snahami, předpokládá se, že zločinnými, jeho strýce vévody < írlcánského. Jak přesvědčit starého krále, zcela nasáklého svou absolutní mocí, aby zřídil vládu svého následnictví? Fénelon navrhuje 15. března: .. Můžeme mu zmínit případ, že by Francie měla to neštěstí a ztratila ho. Měli bychom tedy idechny důvody k obavám ze strany hugenotů, jansenistů, nespokojenců různých stavů, knížat vyloučených z regentství, z dluhů zaplacených a nezaplacených, z příliš početných oddílů bez disciplíny. Lékem je zřídit bez velkého otálení Regentskou radu, kterou by si i "'li hni zvykli respektovat.“ Bilance porážky. I jiní jednají. Například šestadvacetiletý vévoda de Berry, třetí syn zesnuli ln> Monscigneura. Je podle názoru všech neschopný — „Neuměl nikdy nic jiného niž číst a psát,“ poznamenává Saint-Simon, „a nikdy se nic nenaučil od tédoby, kdy byl zbaven nutnosti se učit"; kněžna Falcká není k manželovi své vnučky o nic shovívavější: „Neví nic o ničem, sotva ví, kdo je“ — a on se trápí pro jednu mladou iiii, Marii Louisc-Élisabcth Orlcánskou, sedmnáctiletou, která jím pohrdá .i vodí ho za nos. Maric-Loui.se jc starší dcera vévody Orleánského - zase on — i I ran^olsc Maric de Blois, nemanželské dcery ještě jedna Iaidvíka XIV. 194 I SAINT-SIMON, JAZYK MIMO ČAS a paní de Montespan. Podle lidských řečí jsou mezi dcerou a otcem incestní vztahy. V každém případě si báječně rozumějí. Kdyby se vévodovi de Berry, vnukovi Ludvíka XIV., nějak poštěstilo dostat k moci, byla by to jeho žena a jeho tchán, kdo by vládl. Tato otázka se brzy vyřeší: Berry umírá v roce 1714 na následky, zdá se, pádu z koně. Třetí centrum komplotů, a ne to nejmenší, se vytvořilo a manévruje kolem vévody du Maine. Louis-Auguste de Bourbon má čtyřicet dva let; je to druhé dítě Ludvíka XIV. a paní de Montespan. Zbožný, příjemného zevnějšku, ale handicapovaný koňskou nohou; paní de Maintenon, když byla ještě vdovou Scarronovou, jej vychovala jako svého syna. Má pro něj ty nejvyšší ambice. Přiměla ho, aby se oženil s Anne-Louise de Condé, vnučkou Velkého Condé, která se vidí jako královna Francie. K velkému pobouření dvora a na naléhání paní de Maintenon jsou bastardi Ludvíka XIV., Berry a jeho bratr hrabě z Toulouse, povýšeni na úroveň přímých královských potomků. Ještě další krok: v závěti svěřuje Ludvík vévodovi de Berry starost o výchovu dauphina: to je otevřená cesta k moci a vyhlášení války klanu Orleánských. Dvůr se rozpadá. Kněžna Falcká konstatuje: „Už vůbec nevedeme dvůr. Od sedmi do deseti hodin se upaníde Berry hraje. Ti, co nehrají, tam nechodí. Potřebujeme, aby král zůstal naživu, víc než si umíte představit. Kdyby zemřel, všechno by bylo vzhůru nohama, neboť nikde není ani přátelství, ani důvěra, ať jde o jakkoli blízké příbuzné. Z celé královské rodiny má král ještě nejlepší srdce.“ Nože jsou taseny. Kněžna pokračuje: „Po všech těch výhružkách vévodkyně du Maine, že dá zavraždit mého syna, už tak dobře nespím. [...] vévoda du Maine se narodil ve zlobě. Byl v ní vychován. Jeho matka byla nejzlomyslnější žena na světě. Vím o třech osobách, které otrávila. [...] Byl vychován čarodějnicí, Maintenonovou, která je opravdový ďábel. Za svého života nemyslela na nic jiného, než jak uvést toho bastarda na trůn a jeho prostřednictvím vládnout.“ Ze dvora se rozklad šíří i do města. Dne 22. února, když jde vévoda Orleán- ský požehnat tělo dauphinovo, vytrpí „nejstrašnější urážky lidu, který se nemohl udržet, chrlil na něj kletby, ukazoval na něho prstem s nejhrubšími přídomky; nikdo to nezastavil; ten dav si myslel, že mu prokazuje milost, když se na něj nevrhne a neroztrhá ho na kusy. Stejná věc se děla jeho průvodu. Po cestě zněly výkřiky, více rozhořčení a nadávek než bolesti. Byla učiněna některá opatření, aby se zabránilo lidovému hněvu, jehož výbuchy se daly očekávat v různých chvílích. Ona zuřivost se vybíjela v gestech, ve výkřicích, ve všem hrozném, co bylo vrženo na vévodu Orleánského. Když průvod procházel v blízkosti Palais-Royal, hučení, výkřiky a nadávky zesílily a byly tak silné, že se na několik okamžiků bylo lze obávat čehokoli. Je možné si představit, jak velký užitek dokázal pan du Maine vytěžit z veřejného šílenství, z ohlasů, které mělo v pařížských kavárnách, z nadšení v salonu Marly, v parlamentu, ze všeho, co se brzy doneslo z provincií, pak i z ciziny. Seje se kvůli sklizni, a tato sklizeň předčila všechna očekávání.“ Saint-Simon je velký malíř tohoto roku smutku, trosek, choutek a nenávistí, během něhož sc zhroutila dekorace budovaná skoro celé století. Rok 1712 není v jeho Pamětech jen černým rokem v kronice, která pokrývá více než čty- 1712 - DEKORACE MONARCHIE SE HROUTÍ I 195 i icct let, ale kataklyzmatem, které slouží současně jako spouštěč, ale i jako ústřední symbol jeho způsobu vidění. Smrt, která zasáhla opakovanými ranami královskou rodinu jako prokletou krev, se stává symbolem, kolem kterého spisovatel organizuje obrovskou pohřební přehlídku absolutismu. Je to okno < isvětlující katedrálu Pamětí světlem bouře, hněvu a temnot. Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon, započal definitivní sepisování svých Pamětí až v roce 1739 a bude v tom tajně pokračovat až do roku 1752, tři roky před svou smrtí. Jedná se o osvěžování paměti, jejíž chronologická posloupnost by nebyla možná bez jedné úžasné náhody, bez zázračného set kání. Paměť Saint-Simonase sejde s Deníkem Philippa de Courcillon, marký- /<• de Dangeau. Dangeau, kterývděčí za své postavení bohatství a penězům ze liry, diktoval od roku 1684 do roku 1720 každý den svému tajemníkovi celkem třicet sedm svazků mdlé kroniky dvora, které se vyznačují pečlivou přesností ,i dokonalou nudou. Saint-Simon získá v roce 1729 kopii tohoto obrovského i leníku a začne ho opatřovat poznámkami a sepisovat dodatky. Vybledlý Dan- r,< au poslouží jako osnova bouřlivé a balzakovské tapiserie Pamětí. Ale Saint-Simon bude mít k dispozici ještě mnohem bohatší materiál: své v Listní texty, poznámky, paměti, přehledy, tabulky, portréty, náčrty, shromaž- • lované od dob mládí. Jako kdyby umělec strávil svůj život vytvářením skic • představou budoucí fresky. Celý život: v roce 1699 — je mu dvacet čtyři let — předkládá svému příteli a duchovnímu rádci abbému de Rancé, reformátoro- vi i ádu trapistů, „jakésipaměti“, kde už mluví o tom, o čem mluvit nepřestáni o k rál i, o dvoru, o válce, spravedlnosti, ministrech, manévrech, intrikách. h ho pohled už tam je, soustředěný, pronikavý, jízlivý. Mladý muž pozoruje t vi i l.ivě a s trochou zděšení tento už zkamenělý svět, do něhož je přizván. Neboť Louis de Rouvroy je přesvědčen o tom, že díky svému původu je ..... částí výkvětu elity vyvolené k tomu, aby dělala králi společnost při řízení .-■li i< |c vévoda a pair, od kolébky byl svým starým otcem veden ke zbožňo- 'iml i idvíka XIII., církve a svobod a výsad aristokracie. V šestnácti letech je inlv.i mušketýrem a už se vidí jako maršál; sní o slávě a poctách; skvěle se • i * 111 s dcerou svého nadřízeného, maršála de Lorges, který je synovec Turen- n i, obývá obrovský a nákladný zámek de La Ferté-Vidame. Hodnost, mocní ipoji nci, pečlivé vzdělání, pýcha na úrovni ambicí: budoucnost mu leží ti nohou. A pak se všechno během několika týdnů roku 1702 zhroutí. Úřední sví vole, tvrdí, mu upře povýšení na brigádního generála, na které si činil nárok, Mladý vévoda se rozpálí a vidí rudě. Pro jednu aféru přednostního pi íív.i jednu ze sta — zažaluje maršála vévodu de Luxembourg, starého drs- ur ln> vojáka, obtíženého slávou, který je navíc jeho nadřízeným. Lépe sabo- iiiv.it |< arléru nelze, když navíc Saint-Simon o svém případu sepíše zprávu, jíž pml. .i.-t svfij dar bojovného pera. Zabouchne dveře armádě dřív, než mu je inii?i zavřít před nosem ona. Ještě mu není třicet let a nemá co dělat; nic; leda lilmidll po chodbách, alejích, kuchyních a předpokojích Versailles. 196 I SAINT-SIMON, JAZYK MIMO ČAS Je všude, všechno vidí, povídají mu o všem. Jeho zvědavost nezná hranice ani stav. Zpovídá pány i sluhy, vévodkyně a komorné, lékaře, kuchaře, preláty, kurtizány. Ví o všech spiklenectvích, nevěrách. Sbírá zlozvyky, směšnosti, obsese. Mistr-špion ve službách své paměti, vydržuje si i několik agentů, kteří mu donášejí čerstvé novinky. Má svůj tajný přístup na porady, na ambasády, do vojenských štábů, do zákoutí parlamentu. Udržuje dobré vztahy s oběma křídly tajného antiabsolutismu. Jak s vévodou Orleánským a jeho kohortou libertinů, tak s Beauvillierem, Chevreusem a Fénelonem, zbožnými mentory vévody Burgundského. V roce 1711, když se výše jmenovaný vévoda Burgundský stane dědicem koruny, cítí Saint-Simon svou šanci. Sestaví plán vlády. Představuje si sama sebe jako oblíbeného poradce po boku Fénelona, který se stal prvním ministrem. Vrátí království jeho starodávné a svaté zákony, vyženou uzurpátory, uklidní Evropu, znovu vrátí aristokracii zálibu ve svobodě a lidem chléb a bezpečnost. Jde o to zničit jeden po druhém nástroje absolutismu, počínaje všežravou a neurozenou byrokracií — politickou, finanční a administrativní. Když dauphin umírá, konstrukce se zhroutí. Pro Saint-Simona se osobní katastrofa pojí s katastrofou historickou. Ještě se zcela nevzdal. Zůstává mu vévoda Orleánský. Když se po smrti Ludvíka XIV. stane regentem, Saint-Simon mu pomůže zbavit se klanu bastar- dů a pokusí se dostat svou malou postavu až do ministerského křesla. Ale je rychle odstrčen a přemožen hordou šejdířů a podvodníků, kteří krouží kolem nového pána, a hlavně tím „nejpodlejším“ mezi nimi, kardinálem Dubois. Ten ho pošle do Španělska, aby tam zasnoubil Ludvíka XV. — jedenáctiletého — s infantkou Marií-Anne-Victoire — čtyřletou. Poselství je úspěšné, zasnoubení směšné. V roce 1724 pošlou infantku i s plenkami zpět jejímu otci. Žánrově se monarchie mění z tragédie na frašku; Saint-Simon tady přeruší své Paměti. Předtím než ho zadusí nenávist a znechucení, spolu s předtuchou nevyhnutelné katastrofy. Saint-Simona pohání zatrpklost, kterou léta a psaní jitří. Tento režim, který nedokázal využít zásluh těch nejlepších, který z nich raději dělal zlaté a povrchní otroky; tento monarchistický absolutismus, který dal přednost hordě neurozených měšťáků a chamtivých pochybných šlechticů, zkorumpovaných intrikánů a kurtizán před svými přirozenými oporami, je poznamenán podvodem. Týto režimy nejenže představují odchylku od běhu věcí, ale opravdovou zradu samotné podstaty Francie a jejího politického řádu. Přerušení věčného času základů, původu, principů, ideálů a mýtů. To, co se rozešlo se svým původem, časem zhyne. Paměti jsou vyprávěním o rozkladu, který proběhne ještě před fyzickou smrtí subjektu. V době, kdy je Saint- -Simon píše, už dávno ztratil jakoukoli naději, že by mohl ovlivnit běh dějin; rozloučil se se svými zájmy a se slávou. Učinil dokonce opatření a v závěti zakázal publikování svého obrovského díla dřív než za padesát let. Přináší 1712-DEKORACE MONARCHIE SE HROUTÍ I 197 svědectví jen pro budoucí pokolení: on bude ten, kdo v době strašných revo- Iiicí, radikální zkaženosti posvátných principů Stvoření udržoval krok za k rokem, slovo od slova, vzdálenost mezi řádem a harmonickou krásou základů a zkázou naplnění. Saint-Simonův znovu nalezený čas je samozřejmě i i naginámí a fantazijní, je to čas karolínského „zrodu“ a jeho tradice. Vysněná historie, proti níž stojí děsivý sen pozorované historie. Nepřátelé malého vévody si vezmou toto „reakcionářské“ vidění jako záminku, aby mohli diskreditovat jeho rozhořčení. Tak bezmezná nostalgie po minulosti, tak nezlomná vášeň pro to, co uplynulo, skutečně vylučují 11 š I cchtilý čin, a sice uvedení Saint-Simona do moderního Panteonu pokroko- \ v< li mužů. Jeho víra, tak prudká, nesměřuje k budoucnosti, ale ke vzkříšeni Jediné, na čem záleží dnes, je jeho vzpurnost, a ta byla velká, patetická •i I jojovná. A naštěstí trochu malicherná, což mu umožňuje vidět pod mikro- ■ k< ipem to, co nikdo jiný neviděl, napsat, co se nikdo jiný napsat neodvážil. Sul i it-Simon je současně přítomen v onom světě dvora, ke kterému patří, ale i v nehybném zálivu času. Je všudypřítomným aktérem pochmurné komedie, Jak o byl i Proust, stravovaný svou rolí, potřísněný pokrytectvím mondénnosti. A le jeho aristokratickýfundamentalismus z něj dělá nelítostného diváka hle- ■ l.i | icího v zapisování paměti očištění. Saint-Simon nepíše autobiografii. Nevypráví o sobě, ani se neospravedlňuje, nesnaží se sestavit bilanci svého konání. Ani nechce dát plynout, po /1 líisobu Dangeaua, nudnému sledu dní na dvoře Ludvíka XIV. či orleánské- I m regenta. Je také na hony vzdálen toho považovat se za spisovatele: je vévo- • l.i a francouzský pair, to je jeho identita, smysl existence, smysl jeho psaní i I ■■ i láni, to je „já“ jeho Pamětí, stejně jako tisíců jiných stránek, politických II .i 11 it ti, historických studií, popisů „společenské elity království“ a vládních piii|ektů, které nepřestal shromažďovat po celý svůj život. Všudypřítomné „já“ Pamětí není „já“ myslícího a autonomního subjektu III o u Dcscarta. Není to ani ztělesněné vědomí Vyznání Jeana- Jacquesa, ale je i" pojení — současně fantazijní i prožité — osoby a postavy, Louise de Rou- vmy s mystickým, fyzickým a historickým tělem pairovské aristokracie. \ \ P i ávěn í Pamětí tedy vždy probíhá ve dvou časových rovinách. Na jedné stra- iů vypráví o své době, s neuvěřitelným bohatstvím detailů, barev, pohybů, <■ ii i dciek; na straně druhé znehybňuje tentýž čas do fantastického rituálu agónii , ilcl.i z něj obrovský obraz, na jehož povrchu se zmítají tisíce motýlů — ii ullicrných nebo směšných, odporných nebo úchvatných — zaslíbených iinril. Mezi nimi se vznáší vévoda de Saint-Simon, duch autora. 11 Istoric jc složena z událostí, obraz vzniká seskupením postav. Portréty * \ !• H •.Icné Saint-Simonem se zaměřují méně na podobu a více na výraz. 1^1 n i|i ii.un znamení. Přesnost, správnost, realismus malby se nesnaží působil opravdově ani pravděpodobně v souladu s estetickými kánony dvorní kultury , jde však o to ukázat červa, který rozežírá ovoce, i kdyby bylo 198 I SAINT-SIMON, JAZYK MIMO ČAS nádherné a plné příslibů. Nikdo neunikne jasnozřivosti jeho pesimismu, dokonce ani ti, které má rád. Hle, vévoda Burgundský, velká Saint-Simonova naděje, dauphin jeho snů, bude-li vládnout, může obrátit historii správným směrem, to znamená zpět. Saint-Simon začne jeho nejzbožnější chválou, v dokonalé rétorice okouzlení: „Jsem pevné přesvědčen, že málo století vyplodilo prince, do něhož by Bůh svobodně vložil tolik pevných ctností a velkých talentů. Živý duch, všestranný, spravedlivý, pilný, pronikavý, pracovitý, přirozeně lnoucí k obtížným vědám, mající zálibu v bádání a pln dobré víry ve svých výzkumech." Je vším, „v co se mohlo doufat, aby bylo napraveno hluboké neštěstí nejkrásnějšího království Evropy, předurčeného mu jednoho dne naslouchat". Litanie pokračuje. Mladý dauphin, vysvětluje Saint-Simon, byl v mládí příliš bujný a liboval si v rozkoších, ale „zázrakem z něj zbožnost a milost udělaly jiného člověka a změnily tolik mimořádných nectností v dokonale opačné ctnosti“. Všechno by bylo dokonalé, kdyby přehnaná ctnost a zápal konvertity nebyly podezřelé: „Násilí, s nímž překonal mnohé své nectnosti, ta touha po dokonalosti, obava, nedostatek soudnosti, který vždy doprovází rodící se zbožnost, v něm vyvolávaly přísnost, jež přeháněla ve všem a dodávala mu křečovitý a často cenzorský vzhled." Výsledek: vévoda Burgundský se chová jako seminarista. A co horšího: jako zamilovaný seminarista (navíc do své ženy!), který proti sobě poštval všechny svou „nemístnou plachostí" a „tak málo pochopenou zbožností". Bezpochyby čas a dobré rady Saint-Simona by přivedly tohoto prince k dokonalosti, „ale, bohužel, dokonalost není z tohoto světa, jenž jí ani není hoden: Bůh ji ukázal, aby předvedl svou dobrotu a moc, ale rychle nám ji odebral, a tím nás odměnil za své dary a potrestal za naše zločiny“. Smrt dauphina je vzkříšením naruby: zatracením. Portrét vévody si všímá jeho intelektuálních vlastností, portrét jeho drahé ženy Marie-Adélaíde hlavně jejího zevnějšku. Znaky ženy jsou tělesné. „ Ošklivá s pravidelnými rysy, povislé tváře, příliš vystouplé čelo, nevýrazný nos, velké rty, kaštanové vlasy a obočí velmi dobře posazené, živé oči, nejkrásnější na světě, málo zubů a všechny zkažené, o nichž sama začínala mluvit a posmívala se jim, nejkrásnější pleť, nepříliš silné, ale obdivuhodné poprsí, dlouhý krk s náznakem volete, které jí ale docela slušelo, galantní, graciézní a vznešené držení hlavy a stejný pohled, výrazný úsměv, dlouhý, zaoblený, drobný trup, dokonale vytvarovaný, krok bohyně na obláčku: líbila se v nej- vyšší míře." Bohyně se zkaženými zuby byla posledním závanem života na dvoře: „Spolu s ní zmizela radost, potěšení, zábava a všechny druhy milosti. Celý dvůr zahalila temnota. Ona jej oživovala; ona naplňovala všechny jeho kouty najednou; zabírala tam všechno; pronikala do něj zevnitř. Jestliže dvůr existoval i po ní, bylo to jen proto, aby strádal. Lítost nemohla přejít a nechtěná a tajná hořkost přetrvávala, se strašnou prázdnotou, kterou nebylo možné zmírnit." Třicet let poté krouží spisovatel Saint- -Simon kolem této prázdnoty, odkud se milost — chápaná v jansenistickém duchu — navždy vytratila. Zbývá vévoda Orlcánský, budoucí regent, spojenec rodiny Saint-Simona, poslední naděje reformy. Malý vévoda ho obhajuje, když ho řeči a „klan bas- 1712-DEKORACE MONARCHIE SE HROUTÍ I 199 tardů“ v čele s paní de Maintenon obviní z travičství. Ale vedle proklamované zhýralosti a bezbožnosti, „jeho přání, aby se bezbožnost a extravagantní ješitnost vyznávaly veřejně“, se kolem něj vznáší odér síry. Zabývá se alchymií, zaměstnává jednoho „umělce“ — chemika — jménem Homberg, s nímž „se radí o přítomnosti i o budoucnosti“. „Kdysi se chvástal, že se pokoušel uvidět dábla, i když přiznával, že se mu to nepovedlo; ale zamiloval se do paní ďArgenton a v životě s ní našel další podivné zájmy, jež byly často zlověstně interpretované.“ Čarodějnictví, komploty a spiknutí všeho druhu, okázalá zhýralost: úzkost z budoucnosti, je-li zbavena řeči, se vyjadřuje prudkým návratem k potlačené minulosti. Madame, těžkopádná a jasnozřivá Teutonka, kněžna Falcká, okamžitě pochopila spojitost: „Vesvatyni [nazývá tak královu pracovnu, kde vládla paní de Maintenon] se hodně mluví o minulých aférách, ale ani slovo o sou časnosti, ani o válce, ani o míru. Nemluví se ani o třech dauphinech a o dauphinově manžel ce ze strachu, aby na to nemyslel král.“ V jiném dopise téhož týdne: „Pokud spiklenci něco podniknou, mohou snadno uspět; víra tady není tak svobodná jako v Německu; třes tem za svobodu jsou vězení a exil.“ Obrátit se do minulosti, jakkoli mytické, znamená pocítit znovu závan svobody. Saint-Simon staví katafalk přítomnosti — čtyřicet let přítomnosti v síti jeho drobného písma na několika tisících stran —, aby znovu našel živoucí, šťastnou a spořádanou svobodu uplynulého života, svobodu příběhů svého otce. Nostalgie je živá, má svůj jazyk. U Saint-Simona přerušuje násilně, radikálně spojení se zákony dvorské ctnosti, se syntaxí akademiků a rozumnou rétorikou Boileaua. Jazyk Saint-Simona narušuje ztvrdlý a naleštěný povrch správného psaní krásného mluvení. Dává znovu vytrysknout všemu, co bylo odsouzeno, pronásledováno, opomíjeno tři čtvrtiny století. Samozřejmě neignoruje krásu čistého a pravidelného jazyka, ale nedůvěřuje mu jako masce, která skrývá spolu s nedokonalostmi obličeje i pravdivost citů. On ho uvolňuje, rozjitřujc, brnká na něj, obrací ho. Protože ukazuje rub majestátu, objevuje i rub králov- ■ kého jazyka. Nejsa literátem, může psát mimo svou dobu. Používá bez diskriminace všechny styly jazyka, které se mu dostanou pod I >< i o. Jazyk dvora, samozřejmě, v němž se pohybuje od narození, jazyk armády .1 vál ky, jazyk náboženství, ale i jazyk kuchyně, řemesel, školy. Hledá barvu, silný výraz, něco, co působí jako obraz. Vůbec se nezabývá tím, zda to slovo, onen výraz nebo přísloví, které užívá, je staré nebo vyšlé z módy, nízkého stylu 1 icbo hrubé. To, co píše, nesmí mít věk: nepíše, jak se v té době mluví, ale pr< il o, aby dal zaznít jakési nadčasové, osvobozené, strhující, hmatatelné francouzštině: frančtině. Nesnaží se napodobovat, ale vzdalovat se: překvapit, aby I >y I lépe cítit rozdíl. I když je kvůli tomu třeba vytáhnout ze zapomnění slova, 1 frrá všichni opustili. Nebo naopak, vytvořit slova, buď nově spojovat vyčleněné výrazy, nebo tvořit substantiva z adjektiv — „Lerogue, ledur, ledésagréablcde M de l.a Rochefoucauld n'était paspourlc rol" to nafoukané, tvrdé a nepříjemné z pana 200 I SAINT-SIMON, JAZYK MIMO ČAS de La Rochefoucauld nebylo určeno pro krále—nebo je prostě vymyslet: cardinalesque, blondasse, frétiller, rabdcher,^1 a stovky jiných; nebo cizí slova a obyčejná slova použitá v novém významu. Jediným pravidlem bylo probouzet imaginaci, někdy i za cenu nesrozumitelnosti — které se Saint-Simon bojí méně než samozřejmosti. Saint-Simon nehledá slova. Spěchá, píše rychle. Zdá se, že má stále strach, aby záblesk obrazu nezhasl dřív, než bude věta dokončena. Obraz je to, co dává zahlédnout. Jeho Paměti nechávají stranou myšlení stejně jako čas. V jednom okamžiku zachytí pero paměť pohledu, který obsáhne celý povrch. To, co je pod povrchem, lze číst v zevnějšku: smrt, nicota, konečná katastrofa. Voyeur je i vidoucí. PRAMENY SAINT-SIMON: Mémoires. Vydání Yves Coirlaut. 8 svazků. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1982-1988. — Traités politiques et autres e'crits. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1998. ÉLISABETH-CHARLOTTE D’ORLÉANS, princesse Palatine: Lettres. Vydání Oli- vier Amiel. Paris, Mercure de France 1981. Malina STEFANOVSKA: Saint-Simon, un historien dans les marges. Paris, Champion 1978. José CABANIS: Saint-Simon l’admirable. Paris, Gallimard 1974. Pierre ADAM: Le Langage du duc de Saint-Simon. Paris, 1920. Reedice Geněve, Slat- kine 1970. Emmanuel LE ROY-LADURIE: Saint-Simon. Paris, Fayard 1997- Francjois-Régis BASTIDE: Saint-Simon parlui-méme. Paris, Éd. du Seuil 1953. Dirk VAN DER CRUYSSE: La Mort dans les „Me'moires“ de Saint-Simon. Paris, Nizet 1981. Pierre GOUBERT: LAncien Régime. 2 svazky. Paris, Armand Colin 1969-1973. I Kardinálský (místo canlinalice); mdle plavý (nedoloženo před Saint-Simonem); vrtit se; donekonečna omílat (expresivní slovesa, do té doby v tomto významu neužívaná).