166 |____
17] OBČANSKÁ VÁLKA FRANCOUZŮ O JAZYK
1685 — Furetiěre je vyhnán z Francouzské akademie
Dne 29. ledna se v Louvrů sešla na pozvání svého kancléře Paula Philippa de Chaumont Francouzská akademie a devatenácti hlasy proti jednomu vyloučila jednoho ze svých členů, Antoina Furetiěra, opata v Chalivoy a převora v Pruines. Rozhodnutí je výjimečné. Známe jen jeden precedens. V roce 1636 dal Richelieu vyhnat z mladé společnosti autora, kterého tam sám jmenoval o sedm měsíců dříve. Auger Mauléon, pan de Granier, byl milý učenec, vydavatel Pamětí Markéty de Valois, ale byl to i podvodník. Jeptišky mu svěřovaly peníze, které už nikdy neviděly
Granier byl sesazen „jednomyslněa bez naděje být znovu přijať. Ihned za něj byl přijat nástupce, Balthazar Baro, tajemník Honoréa d'Urfé. S abbém Fu-retiěrem to bylo mnohem složitější. Nejprve si všimněme toho, že schůze, která rozhodla o jeho vyloučení, byla usnášeníschopná mimořádně těsně. Dvacet hlasů ze čtyřiceti. A ještě bylo třeba vytáhnout nebohého Barbiera d'Aucour z domu, aby byl do počtu. Dvaceti akademikům nestálo za to se obtěžovat, nebo se možná rozhodli, že se do toho nebudou míchat. Byly mezi nimi významné osobnosti: Bussy-Rabutin, Jacques-Nicolas Colbert, ve dvaceti šesti letech arcibiskup rouenský a syn zesnulého ministra, Nicolas Boileau--Despréaux, Paul Pellisson, arcibiskup pařížský Francois de Harlay de Champ-vallon, velmi galantní prelát vždy k dispozici dvoru, La Fontaine, který se konečně předchozího roku stal členem Akademie místo zesnulého Colberta otce. Racine se hlasování účastnil, ale jako jediný hlasoval proti vyloučení Furetiěra. A jeho zvykem nebylo být neposlušným.
Pravda je, že ve Versailles panuje nejistota o důsledcích Furetiěrovy aféry. Proto Akademie nejprve drží rozhodnutí o vyloučení v tajnosti a pošle s depeší ke králi starého Toussainta Rose, aby panovníka presvedči 1 o dobrých důvodech, které ji vedly k vyhnání abbého. Pan Rose je svým způsobem blízký Ludvíkovi XTV. Bývalý osobní tajemník Mazarina je velký mluvka, má však jednu schopnost, která u něj nahrazuje úplnou absenci literárního talentu:
1685 — FURETIĚRE VYHNÁN Z AKADEMIE 167
umí dokonale napodobit králův rukopis, čemuž vděčí za zaměstnání panovníkova „rukopisného tajemníka".
Pan Rose se tedy odebere do Versailles. Král „přátelsky" vyslechne jeho argumenty, jak bude později tvrdit. Ve skutečnosti je král na svou Akademii dost rozzloben za rozruch, který způsobila. Požaduje prověření celé záležitosti, obává se formálních nedostatků. Vyčkává, konzultuje. Furetiěrovi akademičtí odpůrci musejí znovu naléhat. Popíchnou klan Le Tellierů, aby získali podporu Louvoise, nového vlivného muže. Naléhají na Bossueta, který se jednání o vyloučení nezúčastnil. Desátého února vyšlou do Versailles dalšího emisára, abbého Régniera-Desmaraise, stálého tajemníka této společnosti. Régnier nese dlouhý spis doplněný průkazním materiálem. Dostaví se ke králově ranní audienci. „Jeho Veličenstvo mu při vstupu nechalo vzkázat, že nechce žádné proslovy.'1 A protože navzdory upozornění začne Régnier odříkávat obvyklé dvorské banality, král mu vezme z rukou spis, slíbí, že si ho prostuduje, a pohybem hlavy ho pošle pryč. Nic tedy není rozhodnuto.
Nic by se pravděpodobně nerozhodlo, kdyby se abbé Furetiěre prihrbil nebo se pokusil najít kompromis se svými kolegy. Stačilo by projevit jen trochu dobré vůle a zapomenout na urážky. Místo toho se tento prchlivý dobrák vrhne do právnických manévrů proti Akademii a hlavně do kampaně s pamflety, které mají zesměšnit jeho protivníky. První jeho polemický spis „proti nrkterým pánům z Francouzské akademie" koluje po Paříži v půlce února. Furetiěre získává pro svou věc veřejné mínění, ale ztrácí podporu nebo neutralitu mužů řádu, kteří mají ze skandálů hrůzu: nelze se veřejně posmívat Akademii Jeho Veličenstva. Furetiěrův osud je zpečetěn. Dne 9- března se ve Vervi i 11 cs sej de králova Soukromá rada a „nařizuje, aby privilegium, které abbé Furetiěre Tiskal 16. srpna 1684, bylo zrušeno a on aby byl vyškrtnut jak ze seznamu velkých akademiků Francie, tak ze seznamu Společenství paňžských knihovníků; řečený Furetiěre má tttkaz společenství používat, a jeho Eseje, dedikační Epištoly a Předmluvy mají být oilstrančny. Všichni knihaři majízákazje tisknout, přenechávat a šířit pod trestem tritisíc H\nr pokuty, soudních výloh, náhrady škody11. Přísný rozsudek: Furetiěre není jen vyškrtnut z Francouzské akademie. Jeho velké dílo, Všeobecný slovník, je zakázáni* jrítč před tím, než bylo vytištěno. Francouzská akademie vyhrála jednu bitvu v tom,co jeden současník nazve „občanská válka Francouzů o jazyk".
Hu o válka není nic nového; a bezpochyby bude trvat tak dlouho jako li.uicouzštinasamaa jako Francie. „Správný" jazyk je francouzská vášeň, kte-i i •><■ iňhnc napříč stoletími a jejíž důsledky se zdaleka neomezují na kroužek lingvistu, gramatiků nebo spisovatelů. Existuje úplné náboženství jazyka se 9\ vin klérem, svými pátery, teology, kazuisty, svou inkvizicí, svými kacíři. Nil;< Ir jinde není jazyk v takové míře vnímán jako státní záležitost. Záležitost, • In hí ré stál rád zasahuje, neváhaje předepisovat a zakazovat, sestavovat N h iImhiv legitimních slov, povolovat nebo tolerovat změny pravopisu, vnucovat (nivy n/iis v syntaxi nebo v morfologii. I /;,\ cenu, že vyvolá nářky Francouzské
168 I OBČANSKÁ VÁLKA O JAZYK
akademie, která se ve jménu výsad, jež jí udělil Richelieu, dožaduje monopolního postavení ve vyhlašování zákona správné mluvy.
Je pravda, že články 24,25 a 26 stanov Akademie z roku 1635 říkají, že „hlavní funkcí Akademie bude pracovat se všímožnou péčí a horlivostí na stanovení pravidel našeho jazyka, aby byl čistý, výmluvný a schopný pojednávat o umění a vědě. Akademikům jsou pňděleni nejlepšíautoň francouzského jazyka, aby pozorovali jak způsob mluvy, tak věty, které mohou posloužit jako obecná pravidla. Na základě pozorování Akademie bude sepsán Slovník, Gramatika, Rétorika a Poetika". Ale je také pravda, že v této úloze akademici neprojevili vůbec žádnou horlivost. Jedni proto, že se necítili kompetentní nejsouce ani lingvisty, ani gramatiky; druzí proto, že druh učeného a metodického konání je nudil a připadal jim nedůstojný stavu vyvolence Literatury, kterého dosáhli. Podle Malherba se rádi budou zajímat o estetická a literární pravidla dobrého psaní; ale správná každodenní mluva se jich netýká.
Brzy se objeví posměšky na adresu pomalého vznikání Slovníku Akademie. Tito pánové, když se uráčí zasedat, raději hovoří o svých dílech a o dílech svých kolegů než o slovní zásobě. Boisrobert, kardinálovo oko dohlížející na oněch čtyřicet, komentuje celou záležitost napůl pobaveně, napůl sklíčeně:
Akademie je jako pravá kapitula, každý sám slibuje dělat dobrotu, všichni dohromady nedělají nic. Už deset let pracují na F a osud by mi hodně přál, kdyby řekl: budeš živ do G.
Postupují tak pomalu a tak špatně, že v roce 1639 se Richelieu rozhodl svěřit přípravu Slovníku jedinému muži, který je navíc cizinec — je ze Savojska.
Claude Favre de Vaugelas je spíše vášnivým milovníkem řečnického umění než lingvistou. Navštěvoval salony preciózek, kde byly oceňovány jeho znalosti italské a španělské řeči i literatury. Má rád svět elegance a konverzaci. Ale zoufale mu chybějí peníze, aby obstál ve společnosti, kterou tak rád navštěvuje. Je samý dluh. Aby uchlácholil své věřitele, vykonává pro policii funkci placeného vyšetřovatele, který hledá a udává ty kteří vyklouzli spravedlnosti a neodpykali si svůj trest. Důchod dvou tisíc liber, který mu Richelieu udělí na sepsání Slovníku, ho na chvíli zachrání z potíží. Kolegové z Akademie nechají Vaugelase na holičkách, tak vypracuje své zákony. V roce 1647 jsou publikovány jeho Poznámky o francouzském jazyce, užitečné těm, kdo chtějí správně mluvit a psát. Je to něco víc než teoretická práce sloužící jako základ pro přípravu slovníku: je to vyhlášení opravdové doktríny „správného jazyka".
Originálností nového dogmatu je, že vyhlašuje svou nedogmatičnost. „Mám v úmyslu," píše Vaugelas ve své přcdml uvč, „být pouhým svědkem, který předkládá to, co viděl a slyíti." Pravidlo, které má rozhodnout o jazyce, není ani rozum,
1685 - FURETIĚRE VYHNÁN Z AKADEMIE I 169
ani dějiny nebo jeho kořeny, ale úzus, „suverénní vládce jazyka". Gramatikové, vzdělaní etymologové a spisovatelé jsou žádáni, aby se vrátili ke svým studiím a ke svým „vrtochům": úzus je tyran, kterému se musejí všichni podřídit. Je tedy „dobrý" jazyk ten, kterým mluví nejvíce lidí, jak už tvrdil Malherbe? Vůbec ne: je rozumem nemožné potvrdit, že nejpočetnější skupina, lid, bude vládnout jazyku. V této oblasti „jako ve všem11 masa rodí „špatný úzus". Úzus, jehož absolutní vládu Vaugelas vyhlašuje, nemá nic společného s kvantitou: „Bude vzdy pravda, že je dobrý a špatný úzus, žeten špatný je složen zplurality hlasů a ten dobrý z nejzdravější části dvora a dobových autorů; a bude třeba věřit mistrům jazyka a nejlepším spisovatelům. To jsou mravní zásady, které se nikdy nezmění."
Lid je tak definitivně odsouzen do pekla špatného úzu a k sociální neexistenci a Vaugelas stanoví striktní hierarchii nositelů úzu: dvůr, pak spisovatelé, pak eventuálně gramatikové a učenci — ty dvě poslední kategorie zaznamenávají normy vydávané první kategorií. Konečně je tedy zajištěn řád? Ne tak docela; přetrvává několik zárodků anarchie. Vaugelas si nemůže nevšimnout, že někteří autoři, ba dokonce někteří dvořané jsou ještě nakaženi „nízkými" nebo „pedantskými" způsoby mluvy a že snaha se odlišit od ostatních vede někdy některé hejsky dobrého původu k používání slova obratů, které „čistota" odsuzuje. Je tedy rozhodnut, že správný úzus není ten, kterým mluví celý dvůr, ale „ta nejzdravějšíČást dvora".
Výraz „nejzdravější" nepatří k lingvistickému, ba ani k sociálnímu diskur-su. Jde o rozlišení morální. Skupina osob je tak označena ne kvůli svému postavení u dvora, ale na základě vnitřních dispozic, díky nimž se chtějí přiblížit ideálu jazykové dokonalosti. Vaugelasova definice správného úzu dostává jazyk pod znamení soutěžení a askeze. Dokonalému jazyku se blížíme, tak jako se přibližujeme Bohu. Vaugelas byl jako dítě vychován v Savojsku pod vedením Františka Saleského, autora Úvodu do zbožného života, opravdového průvodce očistcem duše a cest dokonalého života. Vaugelasovy Poznámky nabízejí metody a cvičení určené k tomu, abychom dělali pokrok směrem k jakési jazykové svatosti. Nejzdravější část dvora je ta, která se vydává cestou očisty posetou nástrahami a pokušením, ochabováním i znovu nalezeným zanícením. Vaugelas je duchovní rádce zbožných uctívačů správného mluvení a správného psaní.
Ohromný úspěch Poznámek je pochopitelný. Pod dekorem velmi módní zbožnosti je spontánně vyjádřena společenská a politická ideologie moderního státu. Nastolením tyranie úzu dělá Vaugelas něco víc, než že by jen vylučoval ty, kteří se z touhy odlišit se od většiny a vyšvihnout nad svůj původ, snaží ml uvit a psát jinak. Definuje přístup k ustálenému úzu jako vyšší znak vybraného chování. Příslušnost ke skupině, slepé podřízení jazyka a chování normám, rozpuštění vlastního způsobu mluvy ve „dvorském způsobu", to jsou individuální známky výtcčnosti. Sláva spočívá v tom, že překonám ostatní v podobnosti. A vrchol uničili s<- jmrnujr „přirozenost".
170 I OBČANSKÁ VÁLKA O JAZYK
Ve společnosti zbavené jakékoli veřejné politické debaty představují spory o „správný jazyk" pro mondénni elitu, která se povýšila na zákonodárnou, vzrušující zábavu, hned po diskusích o divadle. Tyto diskuse ji rozdělují na povrchu, v hloubi duše ji ujišťují o její jednotě a nabízejí harmonický a jednotný obraz dominantní skupiny stmelené okolo stejných hodnot, stejných představ a stejných odmítnutí společenských a intelektuálních. „Otázky jazyka" jsou evokovány se stejnou rozkoší jako „otázky svědomí". Hledá se opora a příklady u nejlepších moderních autorů. Ale chybí slovník. Vaugelas umírá v roce 1650, aniž měl prostředky dokončit svou práci. A co horšího: věřitelé mu zabavili papíry, mezi nimi několik sešitů Slovníku. Se zbylými se akademici bez nadšení dají znovu do práce.
Uběhne dvacet let. Akademická lenost už nikoho nebaví. Prominenti diskuse o jazyce nejsou, až na výjimky, členové Královské akademie. Jmenují se Gilles Ménage, otec Bouhours, otec Rapin, abbé d'Aubignac, La Mothe Le Vayer a pod různými pseudonymy gramatikové z Port-Royalu. Jedni, učení, nacpaní latinou a řečtinou, vidí spásu jen v etymologii. (Ménage, to bude onen Vadius z Moliěrových Směšných preciózek.) Jiní, právě z okolí preciózek, jsou nesmiřitelní, pokud jde o „vhodnost" jazyka; „moderní" hlásají vyloučení slov a tvarů, jež „jsou cítit starobou a pedantstvím". La Mothe Le Vayer ve svých Listech k Poznámkám odmítá podřídit psaný jazyk normám mluveného jazyka: literatura se vzpouzí. Každý se dovolává správného úzu a pranýřuje úzus doporučovaný jeho sousedem. Z nedostatku legitimní a uznávané autority se sen o nezpochybnitelném jazyce ztrácí v hádkách klanů.
A existuje ještě něco vážnějšího. Každý připouští spolu s Vaugelasem, že úzus, tento pán jazyků, se mění každým dnem. Když někdo tvrdí, že „Ronsard a Marot jsou špatnými garanty našeho moderního úzu, poněvadž sebemenší zmínka, že používali nějaké slovo, znamená, že pro dnešní dobu není dobré, nebo že vůbec nestojí za nic", říká tím zároveň, že stejné to bude s francouzštinou, kterou užívají a pro-slavují Racine, Boileau nebo Perrault. Ale tento historický relativismus se dostává do prudkého rozporu s absolutní oslavou vlády Ludvíka XIV. Ve svém Pojednánío znamenitosti francouzského jazyka hlásá akademik Charpentier, že pod nejlepším a nejslavnějším z králů může být francouzský jazyk jen „nejkrásněj-šía nejdokonalejšíz jazyků11. Ostatní mohou těžko říkat něco jiného. A najednou je vývoj tohoto jazyka spojován s prohrou a dekadencí. Hrozí nekultivova-nost. Apoteóza ludvíkovské Francie splývá se závratí z pádu.
Slovník má i tuto fantazijní funkci: zastavit dějiny tím, že zafixuje jazyk; zvěčnit francouzskou slávu století Ludvíka XIV. tím, že vykrystalizuje jazyk „do pevného bodu dokonalosti". Ještě je ovšem třeba skoncovat s „více než dvěma tisíci diskutabilních slov a způsobů mluvy". Dokonalost nesnese, když se o ni vedou spory. Tedy politická operace. V roce 1667 se stane členem Akademie sám Jean-Baptisté Colbcrt, první z králových ministrů, aby povzbudil zápal svých nových kolegň. V roce 1672 je Akademie přestěhována do Louvru, aby byla
1685 - FURETIĚRE VYHNÁN Z AKADEMIE I 171
po ruce. V roce 1674 král zvolí ještě silnější kalibr. Udělí své Akademii výsadu, jež nemá v dějinách knihy obdoby. Společnost získá absolutní monopol na jakýkoli slovník francouzského jazyka až do vydání svého díla a na dvacet následujících let. Je to dvousečná zbraň. Ustavuje budoucí Slovník jako oficiální výraz lexikální normy, ale může rovněž povzbudit akademiky, zbavené vší konkurence, aby nechali záležitost nekonečně se vléct.
Zaznamenejme také, že v roce 1672 se Ludvík nechává oslovovat „Ludvík Veliký". Na podstavce oficiálních památníků se vyrývá nápis Ludovicus Magnus. Pcrrault začíná přípravy pro své dílo Století Ludvíka Velikého, které vyjde v roce 1687. Moc už nezná hranic v oslavování sebe sama. Na vrcholu síly, ve válce proti celé Evropě, v konfliktu s Římem, královský stát se chce ujistit, že žádný nesouhlasný projev nebude kalit obraz jeho slávy. Jeden král, jedno náboženství — edikt z Fontainebleau ruší v roce 1685 edikt nantský, téhož roku je ruretiěre vyloučen z Akademie —, jeden jazyk. Ještě je třeba vědět který.
Obavy, že zřízení monopolu Akademie na publikování Slovníku neurychlí práce, se potvrdily. Čtyřicet akademiků — nebo přesněji těch několik, kteří se účastní zasedání — Conrart umírá v roce 1675, Toussaint Rose, jeho nástupce, Mézerey, Charpentier, Furetiěre, Patru, Doujat, abbé Testu (pokud se nevznáší na oblaku opia), jsou omráčeni politickým dosahem svého poslání a zasekávají se nad každým slovem. A protože jazyk postupuje rychleji než jejich práce, jsou nuceni opravovat už zredigované sešity.
Pro jejich povzbuzení je organizována kontrolovaná konkurence. Opera-■ f je pověřen OlMer Patru. Patru je znám především tím, že vytvořil projev při uvedení do Akademie. Pellisson vypráví, že tento mladý, sedmatřicetiletý .n ívokát, zvolený v roce 1640, „pronesl tak krásné poděkování, s nimi všichni byli tak spokojeni, že všichni ti, kteří byli od té doby zvoleni, byli nuceni je opakovat". Patru je reformátor právnického jazyL. a rétoriky; je to mistr jazykové čistoty. Skládá nv(* obhajovací proslovy v jazyce „tak přirozeném" a tak oproštěném od pato-Mi, žargonu a zbytečné erudice, že prohrává všechny své procesy. Právnická In.mže normalizaci odolává.
Patru získá jednoho ze svých kolegů, Césara Pierra Richeleta, který stejně |.iko on patří do literárního kroužku abbého ďAubignac. Richelet se vášnivě rijímá o lexikografii. Už publikoval slovník rýmů. Patru ho ujišťuje neoficiální podporou otce Bouhourse, otce Rapina, Maucroixe, což je přítel LaFontai-uúv, ,i několika dalších autorů, kteří s nadšením dodají pro dílo záplavu svých vl.isi i lích citací. Za méně než tři roky Richelet svou práci dokončí. Slovník fran-i um Miny obsahující obecně všechna slova a několik poznámek k francouzskému jazyku, ji lm vlastní, přenesené i burleskní výrazy, výslovnost nejobtížnějších slov, rod jmen, časo-r tlnt sloves, jejich předmětný pád, systém adjektiv a předložek. Spolu s nejznámějšími ter-imm/ utnňiía věd. Vše získáno z úzu a z dobrých autorů je vydán v Ženevě v roce 1680 n n.ikl.idatele Vincenta Mic^e. V předmluvě Richelet děkuje Patnímu. Před-*i.ivii(e svadilo jakí) provizorní rrAjPtnij: „Osobnosti proslavme v oboru literatury
172 I OBČANSKÁ VÁLKA O JAZYK
pracují ui skoro čtyřicet tň roky na díle podobné povahy, a přesto ještě nedospěli k výsledku. V očekávání, že jejich práce vyjde a šiastně naplní naděje čtenářů, přivádíme na svět tento Slovník, svého druhu dobrodružný podnik, který bude hoden toho spatřit světlo svě-ta,pokud tipočestnía osvícenílidé nás poctí svými postřehy o tom, cosejim líbilo a co ne." Richelet je ohleduplný dobrodruh.
Slovník je vydán v cizině, skromný, pokud jde o rozsah — pouhá tisícovka stran —, často plný fantazie a polemického ducha v definicích hesel, není však vnímán jako konkurence Akademie, navzdory svému úspěchu. Raději se o něm mluví s lehkým pohrdáním; Furetiěre o něm mluví jako o „ubohém" podniku. Přes to všechno se jedná o první slovník francouzštiny bez latinského ukotvení. A jde i o první manifest purismu a doktríny správného úzu. „Přečetl jsem naše nejskvělejšíautory a všechny ty, kteří psali s úspěchem o umění. Složil jsem svou knihu z jejich nejužívanějších slov a z nejkrásnějších výrazů." „Nehodlám nikomu předepisovat zákony," prohlašuje ještě Richelet. Jeho Slovník je opravdu dost věrné svědectví o jazyce, kterým se mluvilo v roce 1680. Lexikograf však respektuje jazykové „roviny" a hlavně typograficky označuje úmrtním křížem slova a výrazy, které považuje za zastaralé, „plebejskŕ nebo „školometské'. Náhrobní kříž si u něj vyslouží sloveso dérider (zbavit vrásek, rozveselit), další adjektivum afectueux (láskyplný, vroucí) je příliš italské (všimněme si rovněž, že Richelet modernizuje pravopis a odstraňuje zbytečná písmena,1 víc než bude dovoleno), křížem označí dabauder (remcat, nadávat), podle něj „slovo lidové spodiny". Stejně tak Richelet odsoudí výraz écarterla dragée, což podle jeho vysvětlení znamená „plivnout na obličej nebo oblečení lidí stojících blízko nás". Dělá se to pořád, ale už se to neříká.
Richeletův úspěch ještě zvýrazní potřebnost příručního slovníku. Kolem roku 1676 se začne šuškat, že akademik Antoine Furetiěre připravuje dílo obsahující všechna francouzská slova.
Tenhle Furetiěre je zvláštní postava. Narodil se roku 1619 v rodině pařížské úřednické buržoazie a jako tolik mužů své generace a společenské třídy nepřestává váhat mezi svody impertinence a blahodarností poslušnosti. Povahou je rváč, veselý, vynalézavý, nepřítel fádnosti, vyzývavý. Kvůli naplnění svých ambic nadbíhá Colbertovi a Jindřichovi Bourbonskému — což je levoboček Jindřicha IV. a v sedmi letech biskup v Metách —, ve svém Mesiánském románu odsuzuje intelektuální a morální nedostatečnost pařížských maloměšťáků a obviňuje libertiny a „ateisty", že chystají zkázu království. V četných sporech, často malicherných, které vyvolávají někdy teorie a vždy ješitnost spisovatelů, umí Furetiěre obratně podporovat jedny, aniž se musí rozejít s těmi druhými. Tato vyumělkovaná strategie přivede satirického básníka během jednoho roku do Akademie, kam je zvolen spolu se svým velkým přítelem Gillesem Boileauem, starším bratrem Nicolasc, dalším velkým svár-livcem, který se proměnil ve strážce pořádku.
i     SpnWnč nffťcltiiis
1685 - FURETIĚRE VYHNÁN Z AKADEMIE I 173
Antoine Furetiěre pracuje velmi usilovně. Nový akademik nemá žádné materiální starosti díky příjmům ze dvou opatství, která ho stála jen tonzuru, účastní se proto pilně práce na Slovníku. S tak velkou pílí, že je tím až podezřelý. Účastní se všech diskusí, dělá si poznámky, přepisuje, shromažďuje dokumentaci. Jeho zásahy do jazyka jsou uprostřed. Mezi stranou učenců a zastánců preciózního stylu, kterou zastupuje Ménage, a stranou modernistů Charlesa Perraulta a Desmaretse de Saint-Sorlin. Mezi přehnanou jemností a přehnanou podřízeností mondénních pravidel umění žít.
Furetiěre si je samozřejmě vědom monopolu Akademie na výkladový slovník. Proto má kolem roku 1676 v úmyslu připravit jiné dílo s jiným zaměřením: slovník „umění" — to znamená slovník techniky a vědních oborů. Spíše slovník věcí než slovník slov: encyklopedii. Colbert se až do své smrti v roce 1683 tváří, že tomu věří, a dodává abbému kuráž. Furetiěre se domnívá, že s takovou ochranou v zádech může všechno. V každém případě získá povolení k tisku Všeobecného slovníku a pospíchá si jej nechat schválit výkonným ředitelem Akademie, Francoisem Charpentierem, který nějak pozapomene uvědomit o tom své kolegy. A stačí šest měsíců, aby dal Furetiěre v Paříži zcela legálně do prodeje ukázku svého velkého díla pod titulem Pokusy o Všeobecný slovník obsahující všechna stará i moderní francouzská slova a výrazy z věd a umění. Jasně se ukáže, oč jde: je to přímý konkurent potenciálního slovníku Akademie, kterou v cílové rovině předběhl jeden z jejích členů.
V hesle „Oheň" těchto Pokusů — deset velkých stran, jejichž rozsah kontrastuje s jednoduchým sloupcem u Richeleta — si Furetiěre dokonce dovolí učili i t ironickou poznámku: „Jestliže se v tomto místě nachází nějaká podobnost se Slov-níkem Akademie, nechí čtenář není překvapen, je to týž autor, který dělal jeho osnovu, jejíž náčrt psaný jeho rukou může sloužit jako důkaz. Toto heslo, jež se bezpochyby bude lišit od těch ostatních, musístačit, aby se mupřestalo vyčítat, že odmítl předat své vědomosti akademické společnosti, neboť na něnebyl skoupý nikdy, kdykoli je ona chtěla přijímat." I urctiěre upřímně přiznává, že pracoval současně na obou slovnících.
Přesto je reakce většiny akademiků málo energická. Racine, který je tehdy hditelem, nereaguje. Hledá kompromis nebo smírné řešení. Furetiěre by n.i příklad mohl publikovat svůj slovník tak, že by z něj odstranil všechna i >bccná slova a nechal by tam jen technické a vědecké termíny. Nebo se vzdát I u >volcní k tisku, které na akademii vylákal, a publikovat v cizině. Ale obě stra-i iv louží po střetu. Na jedné straně modernisté: samozřejmě Charpentier, bez :v\h> vzteky, že ho Furetiěre převezl, Perrault, Quinault, Le Clerc a abbé Talle-ii).int starší, bratr Tallemanta des Réaux. Na druhé straně Antoine Furetiěre, ..nu, li rdý na svou práci, jistý si svým právem, zmítaný kverulantskou náladou .•i probuzenými advokátskymi emocemi.
Mŕl by mlčet, ale on přechází do útoku. V listu králi, kterým doprovodí ■\ * fokusy, svaluje vinu „nu na tento slavný sbor, který respektuji ["...], ale pouze na tíťktitlk' jeho Menil", kteří chtčjf připravit Frunui <> slovník, poněvadž Akademie
174 I OBČANSKÁ VÁLKA O JAZYK
„z něj za padesát let sepsala sotva polovinu, takže tento zákaz [napsat jiný] se potáhne do velké části století příštího". Tentokrát je válka vyhlášena. Žádosti, slyšení u krále a nakonec výnos z 9. března, který vyhání Furetiéra z Akademie a zakazuje publikaci jeho děl.
Co nás udiví — Furetiere se nepovažuje za poraženého. Je odsouzen královskou radou, a tak se obrátí na veřejné mínění. Vydává druhé memorandum, ještě ostřejší a rozhodnější než to první. Ví, že riskuje svou svobodu, když se staví proti královskému rozhodnutí, a že ho tajný královský zatykač může poslat do Bastily. Tak udržuje smyšlenku, že král a ministři byli oklamáni několika lenivými a žárlivými literáty. Posmívá se jim, vyjmenovává je, sestavuje jejich sžíravé podobizny. Přidává dokonce na seznam svých nepřátel dvě jména, dva renomované spisovatele, kteří dosud vůči němu neprojevili žádné nepřátelství, Benserada a La Fontaina. Je pravda, že Furetiere publikoval Bajky, které zdaleka nedosáhly takového úspěchu jako ty La Fontainovy. A Benserade — skrytý v La Bruyěrových Charakterech pod jménem Théobal-de — byl už půl století miláčkem dvorních dam. Furetiere už nemá co ztratit.
Je vyčerpán prací na slovníku, unavený sporem, otrávený pomlouvačnými útoky, které mu adresují Charpentier a jeho přátelé, a už v něm hlodá nemoc, na kterou zemře o několik měsíců později. Ještě bojuje, s větší či menší obratností. Posílá Ludvíkovi XIV. supliku ve verších, kde „přeje Jeho Veličenstvu tak dlouhý život, jako je doba, již budou pánové z Akademie potřebovat k vydání slovníku".
To je ještě vkusná ironie; ale rychle se přechází k pomluvám — Furetiere je obviněn z krádeže, z plagiátu, ze zpronevěry — a konečně k hanebnostem. Charpentier se pouští do delikátních slovních hříček o zapuzeném, od něhož se Akademie očistila. Furetiere jde ještě dál:
Hanebný autore, když vaše žluč vře,
odhalujete rysy své vulgární duše.
Oháníte se špinavostmi,
o nichž se říká, že jsou vaším vkusem.
Povahu změnit nelze,
při vaší hrubosti a vašem pupku
se klidně můžete válet v odpadcích,
neboíse má za to, že prasatům hovno nesmrdí.
Pařížská veřejnost Furetiěrovi tleská, oceňuje jeho ráznost a to, že se nevzdává. Dvůr se usmívá a zacpává si nos: vida, jak se chovají měšťané, i když to jsou literáti, jakmile se jim dostane poct a moci. Neboť se rozumí samo sebou, že šlechta se nemíchá do těchto hádek mezi parvenu z právnické branže nebo hokynářství, kteří se trhají na kusy, aby získali pár drobků slávy a tři franky almužny. Aféra Furetiere připomíná těm, kdo by na to náhodou zapomněli, kde jc pravé místo spisovatelů. A kdo jsou praví zákonodárci vkusu.
1685 - FURETIĚRE VYHNÁN Z AKADEMIE I 175
Výměna dopisů, která se odehrála v květnu 1686 mezi Bussym-Rabutinem a jeho sestřenkou paní de Sévigné, probíhá bez komentářů k tomuto tématu. V první chvíli se zdá, že Bussy-Rabutin, už dvacet let — od vydání Milostných dějin Galie - v exilu na svém burgundském panství, má pro Furetiěra jisté sympatie; lituje pouze, že se tento dobrý muž „nechal unést" i k útoku proti La Fon-tíiinovi a Benseradovi. Ale markýza de Sévigné brzy koriguje tuto nemístnou shovívavost: „Shledávám, že autor jasně ukazuje, že nepatří ani do společnosti, ani ke dvoru a že jeho vkus je takpedantský, že se vůbec nedá doufat, že by se kdy napravil. Některým váctm člověk neporozumí nikdy, neporozumí-li jim hned: některým natvrdlým a drsným duchům nelze objasnit půvab a lehkost Benseradových baletů a La Fontainových bajek; tyto dveře jsou jim zavřeny a moje též. [...] pro takového člověka nelze udělat nic jiného než se za náj modlit a přát si, abychom se s ním víckrát nedostali do styku."2 Když člověk není an i ze společnosti, ani ode dvora, vkus stejně jako grácie se nedají získat.
Bussy-Rabutin se přidá k teoriím své sestřenky: „Jsem nadšen, že jste stejného mínění jako já, pokud jde o obhajobu mého přítele Benserada a La Fontaina.Ikdyž nenutím směšného satirika, aby si protiřečil a měl na nestejný názor jako my, doufám alespoň, .1 je nebude házet do jednoho pytle s ostatními. Máte pravdu, když říkáte, že lidé jako I nntierese už nemohou napravit. Jsou to beznadějněnemocnílidé, kteříby se mohli uzdravit jen zázrakem."
Furetiěre se neuzdraví; bude se bít až do konce, jistý že užitek jeho slovníku zvítězí nad privilegii jeho bývalých kolegů. Má pravdu, ale už se to nedozví. Když 14. května 1688 umírá, jeho velké dílo stále není vydáno. Akademie ho pronásleduje svou záští i po smrti. Navzdory Boileauově intervenci mu 1 k 11 n ít ne „služby obvykle poskytované zesnulým akademikům", tedy modlitby za klid (rho duše.
Zatímco je Furetiěre v agónii, rukopis jeho slovníku putuje do Holandska. y -iiu'lér Boucherat „nechtěje odepřít veřejnosti užitek, který by mohla mít ze Slovníku", 1 u cl lal navzdory posledním tlakům proklouznout balík do Amsterdamu. Jeden I ,11 v i 11 istický exulant usazený v Rotterdamu, Pierre Bayle, zorganizoval vydání. <)(I června 1686 vzkazoval Bayle Furetiěrovi, že v Holandsku slovník vytiskne. N ť k n I i k rát ve svých novinách Les Nouvelles de la République des lettres [Novinky z lite-F.íf ttťho sväa) zdůrazňoval intelektuální a společenský význam takové publika-m I '< )zději, v roce 1697, vydá Bayle Historický a kritický slovník, který představuje n ľ tup éry osvícenství v evropské kultuře. Nyní je na řadě nakladatel Henri I ><".!)< >rdcs, kterého Bayle do celého podniku tlačí. Vydání je hotovo 28. listopa-■ In loHy. O několik měsíců později, přes policejní opatření a zákrok francouz-.h Im velvyslance v Amsterdamu, překračuje hranice. Slovník najdeme u dvo-1 i, dokoná: v králově knihovně.
V anonymní předmluvě podtrhuje Bayle novost Furetiěrova podniku v/hlí dřin k projektu akademického slovníku: „Neučíme se zde jen pouhá slova, ale
Mmír ilr kiihilin ('hanini ilc Sŕvijjnŕ Rn:fa>vorv na dálka, ťfdořilii Alena MnrlitiJinovA. 1'niliii, ( Mrou i«i77. h »20
176 I OBČANSKÁ VÁLKA O JAZYK
nekonečné množství věcí, dozvídáme se o principech, pravidlech a základech umění a věd." Jak Bayle vysvětluje, Slovník Akademie „neměl nikdy jiný cíl než zdokonalovat francouzský jazyk a hlavně vzhledem k dílům ducha ve verších i v próze. [...] Pan Furetiěre se nezabýval slovy krásného jazyka, nebo módního stylu více než jinými výrazy. Staly se součástí jeho kompilace jen jako části celku, který pojal do svého záměru".
Je to víc než novota, je to radikální změna orientace. Jazyk „společnosti" se přestává považovat za jediný „správný" a jediný „čistý" a stává se tím, čím je: jazykem mondénni konverzace „krasoduchů" a „krásných knih", to znamená kázání, divadla, poezie, překladů, historie, morálky: tedy literatury. Jazyk „dobrého, správného úzu" je jen malým ostrůvkem v obrovském souostroví jazyka.
Bayle jde ještě dál ve své touze po přístupu k jazyku, který by už byl vědecký, a nikoli náboženský. Aby byl Furetiěrův slovník slovníkem univerzálním, říká, „by bylo třeba do něj zahrnout všechna slova, která se užívala v doběVillehar-douina, Froissarda, Montreleta, Sira de Joinville a našich starých romanopisců". Načrtává pracovní program: „Mohla by se do něj začlenit historie slov, to znamená čas jejich vlády a jejich úpadku, spolu se změnami jejich významu. [...] nebylo by rovněž špatné se zaměřit na díla starých provensálských básníků; nic by neposloužilo etymologii lépe než exaktní bádání o zvláštních slovech v různých provinciích království." Furetiěre právě otevřel dveře, kterými podle Baylova názoru zmizí jako v propasti lingvisté a filozofové osmnáctého století. Zahájil desakralizaci francouzského jazyka a jeho přechod pod režim kritiky a vědecké analýzy.
Furetiěre přestává dělit jazyk na dva. Jistě, pořád existuje hierarchie jazyka, nějaké dole a nahoře, jako ve společnosti. Jsou slova lidu, slova měšťanů. Slova „mondénni" a dobrých autorů, ale nejsou vnímána ve znamení chyby a hříchu. U Furetiěra to nejsou slova, která jsou chybná nebo hrubá, ale věci, které evokují. Co má vztah k tělu, k věcem lásky, k náboženství, když není katolické. Furetiěre je prudérní a moralizuje. Popisuje slova, soudí skutečnosti. Tak se stalo, že byl považován za „nejménězdvořilého člověka".
Posmrtný úspěch Furetiěrova slovníku je zářivější o nezdar Slovníku Akademie. Ten je po neustále odkládaném dokončení vydán v roce 1694. Veřejnost na něj čekala padesát šest let a je zklamaná. Dílo je útlé, používá spíše významové seskupení slov než abecední řazení; a ke všemu se omezuje na tzv. obecný jazyk, kterým konverzují počestní lidé, který je „přirozeným" jazykem literatury. Akademie, amalgam mužů „společnosti" a literátů, přináší obraz očištěného jazyka, jazyka elity, a povýšeně ignoruje svět, který je mimo ni. Její nezdar je i neúspěchem politické ambice, jež prosvítá z rituální emf áze dedikačního listu adresovaného králi: „Nepochybujeme o tom, že respekt pro jazyk, jímž jste mluvil, který jste používal pro diktování rozhodnutí Vaší rady a dával příkazy v čele Vašich armád, ho přivede k triumfu po všechna staletí. Výjimečnost Vaší Moci z něj již učinila vládnoucí jazyk nejkrásnější části světa. Zatímco my se snažíme jej zkrášlit, Vaše vítězné armády jej šíří v cizině, my svou prací napomáháme jeho srozumitelnosti a Vy jej činíte nepostradatelným svými výboji"
1685 - FURETIĚRE VYHNÁN Z AKADEMIE I 177
Triumf Furetiěrova Slovníku, který je znovu a znovu vydáván a pak vykraden jezuity pro Slovník z Trévoux v roce 1704, způsobí trhlinu v trojité „klasické" alianci moci, jazyka a literatury.
ľ KAMENY
Antoine FURETIĚRE: Dictionnaire universe]. Předmluva Pierre Bayle. Úvod, životopis autora a analýza Alain Rey. 3 svazky. Paris, Le Robert 1978.
i i sar-Pierre RICHELET: Dictionnaire francais. 2 svazky. Nimes, Christian Lacour 1995.
I .< i u is-Augustin ALEMAND: Nouvelles observations ou Guerre civile des Francais sur la langue. Paris, 1688. Reedice Geneve, Slatkine 1970.
t l.i ude FAVRE DE VAUGELAS: Remarques surla langue f rancaise. Faksimile vydání z roku 1647 Jeanne Streicher. Paris, 1934- Reedice Genéve, Slatkine 1970.
I )ominique BOUHOURS: Remarques nouvelles surla langue f rancaise. Geneve, Slatkine 1973.
(til les MÉNAGE: Observations surla langue jrancaise. Geněve, Slatkine 1972.
I ni nepis CHARPENTIER: De ľexcellence de la langue f rancaise. Geněve, Slatkine 1972.
Ajíiin REY: Encyclopédiesetdictionnaires. Paris, PUF 1982.
I kurí MESHONNIC: Des mots et des mondes. Dictionnaires, encyclopédies, grammaires, nomenclatures. Paris, Hatier 1991.
I i.niiclle TRUDEAU: Les Inventeurs du bon usage (1529-1647). Paris, Éd. de Minuit
1992.
II i < I i 11 and BRUNOT: Historie de la langue f rancaise des origines á 1900. Díl IV: La Langue
classique (1660-1715). Paris, Armand Colin 1907 Reedice 1966. Ulchdct, Furetiěre, Littré, Petite archeologie des dictionnaires. Uspořádal Jacques Damade.
Paris, La Bibliothěque 1997. Sylvain AUROUX: Historie des idées linguistiques. Liěge — Bruxelles, Pierre Mardaga
1989.
Muric de Rabutin Chantal de SÉVIGNÉ: Rozhovory na dálku. Přeložila Alena Hart-manová. Praha, Odeon 1977.
178 _
18] PANÍ GUYONOVÁNEBOLI NEŠTĚSTÍ NEROZUMNÉHO PSANÍ
1697 — nemilost a exil Fénelonův
„ Slyšel jsem osoby vynikající zbožností a moudrostí říkat, že abbéFénelon je nakloněn novým modlitbám, a dostalo se mi pro to důkazů, které nebyly bezvýznamné. Znepokojen kvůli němu, kvůli církvi a kvůli francouzským princům, jejichž bylpreceptorem, často jsem s ním o této záležitosti hovořil, snažil jsem se odhalit jeho city v naději, že ho přivedu k pravdě, kdyby se od ní vzdaloval." Tak začíná obžalovací řeč pronesená 29. června 1698 proti Francoisovi de Salignac de La Mothe-Fénelon, arcibiskupovi v Cambrai. Žalobcem je nej slavnější z francouzských prelátů, Jacques Benigně Bossuet, politická hlava katolického stavu. Tato obžalovací řeč nazvaná Zpráva o kvietis-mu přichází až po rozsudku a jeho provedení. Už před jedenácti měsíci byla Fénelonova kariéra zničena, bez naděje na návrat. Zpráva o kvietismu se podobá ráně z milosti, udělené se vší křesťanskou láskou.
Dne 24. srpna 1697 dal Ludvík XIV. Fénelonovi rozkaz, aby opustil okamžitě Versailles, už nikdy se neobjevoval na dvoře a uchýlil se do své diecéze v Cambrai. Už odsud nevyjde, až do své smrti o osmnáct let později. Král se hněvá, král je znepokojen: „Co se stane s mými vnuky? Do jakých rukou jsem je svěřil?1* Fénelon je preceptor tří synů Velkého Dauphina, vévody Burgundského, vévody ďAnjou — příštího Španělského krále Filipa V. — a vévody de Berry. Morální, politické a případně intelektuální vzdělání mladých princů je státním zájmem; vyplývá z něho výrazný vliv. Bossuet byl preceptorem Monsei-gneura, Velkého Dauphina, věnoval se mu s učeností a energií, které byly ztrátou času, věříme-li Saint-Simonovi. Fénelon neměl o moc víc Štěstí s vnuky Ludvíka XIV. Na adresu vévody Burgundského píše v roce 1711 (jeho bývalému žákovi je třicet let), že „jeho nejsolidnější zájmy se omezují na vágní spekulace a neplodné závěry". To je však nedůležité, je to hodný chlapec, zbožný, věrný, moudrý, ctnostný, učenlivý při hodinách svých učitelů. A zde je nebezpečí: pokud jeho učitelé nesmýšlejí poctivě, pokud deformují nevinnou duši prince, která jim byla svěřena, co se stane s královstvím? Králi ještě není šedesát let, ale nad dvorení se začíná vznášet stín smrti. Už samotné intriky jsou cítit
1697 -FÉNELONŮV EXIL I 179
smuteční atmosférou; komu to v době „až král nebude" zajistí nejpevnější I ><>stavení. Proto raději hned svrhli Fénelona.
Až do roku 1694 se přitom kariéra tohoto skvělého aristokrata z Périgordu vyvíjela slibně. Měl všechny předpoklady, aby se zalíbil — původ, eleganci, výřečnost. Po odvolání nantského ediktu prokázal mnoho horlivosti při „konverzi" „nových katolíků"; jeho strýc, biskup ze Sarlatu, ho ochraňoval; krásný .ibbé úžasně kázal, s lehkostí příslušníka vysoké šlechty a s velkou citlivostí.
I >■ lal úspěšně i zpovědníka, hlavně žen. Neměl nic společného s mohutným i Majestátem nešlechtíce Bossueta, rozšafným, sebejistým, autoritářským, opírajícím se o vědění a o dogmata. Fénelon okouzluje, jeho kázání oslovuje srdcí . Paní de Maintenon na ně slyší. Král se s ní tajně oženil a ona kolem sebe ■■I iromažďuje nejdevótnější část dvora, zejména tři Colbertovy dcery a jejich iii.inžele, vévodu de Chevreuse, vévodu de Beauvillier a vévodu de Morte-
ii i.i rt. Dá Beauvilliera jmenovat vychovatelem vévody Burgundského; Beau-v 111 i cr si vybere Fénelona jako preceptora nejstaršího z králových vnuků. Paní
■ Ir Maintenon si nezvolí Fénelona za zpovědníka, ale započne s ním horečně k t ncspondovat. Žádá ho o rady v otázkách morálky a zbožnosti; zve ho kázat ki svým drahým dívkám do Saint-Cyr, kterým právě odepřela divadlo, i to I i( sťanské Racinovo. Abbé Fénelon hraje v barokní hře na pokání, která t i,i 11 radi la názvuky královských rozkoší, svůj part, tedy hru violoncella. Za od-11\(-1 m i je zvolen do Francouzské akademie na Pellissonovo křeslo. La Bruyěre pronese během svého slavného přijímacího projevu pochvalnou řeč: „Vždy putující nad uchem a srdcem svých posluchačů, nedovolí jim ani žárlit na tolik vzletnosti, lt libosti, vznešenosti, zdvoňlosti"
I énclonova hvězda stále stoupá; jeho dopisy paní de Maintenon, dosud
■ i ly uctivé, jsou stále přísnější. Nabádá svou korespondentku, aby bojovala ■■i svými chybami, povzbuzuje ji, aby ovlivňovala krále směrem ke křesťánci ř |ši politice. Tam bezpochyby překročil meze. Na konci roku 1694 předá I um de Maintenon jakousi příručku, která bude v osmnáctém století známá pud titulem Dopis Ludvíku XIV. Duchovní úvahy — jde o to seznámit krále
■ „jinivdami nezbytnými pro jeho spásu" — se změní v úvahy politické. Šlechtic I '< i i^ordu vede před příslušným soudem spor s absolutismem. „ Už se nemluvilo ani o státu, ani o jeho pravidlech. Mluvilo se jen o králi a jeho blahu. Vaše výdaje byly hiuhiy do nekonečna. Byl jste vyzdvižen do nebe, aby byla vymazána velikost všech vašich 1'fnli hťldcil najednou, to znamená aby byla ochuzena celá Francie, aby mohl být na dvůr
lUiih n monstróznía nevyléčitelný luxus. [...] vaše jméno učinili hanebným a celýfran-i mi A-y národ tu snesitelným všem našim sousedům. Nezachovali jsme si jediného spojence, l*ivio:.t jsme chtéli jen otroky."
S mimořádnou prudkostí útočí abbé na pařížského arcibiskupa Francoise
■ l< ll.nl.iy de Cliampvallon: „Mátezkorumpovaného,skandálního, tupolcpšitelné-hf, liilistnho, vychytralého, úskočného arcibiskupa, mpříuiť vší ctnosti, nad nímž hořekuji rMflnil dobří lidé." |c trochu sliovív.ivrjsl ke královu zpovědníkovi, otci
180 1 NEROZUMNÉ PSANÍ PANÍ GUYONOVÉ
La Chaise, opravdovému ministrovi církevních záležitostí: „Jste jediný ve Francii, Sire, kdo neví, že La Chaise nic nezná, že jeho duch je omezený a hrubý. Dokonce jezuité jím pohrdají a jsou rozhořčeni, když vidí, jak snadno se realizují směšné ambice jeho rodiny." Závěr se nabízí: „Pro poznánítoho, Sire, že jste prožil celý svůj život mimo cesty pravdy a spravedlnosti a v důsledku toho mimo cestu evangelia, je toho více než dost." Je pravý čas to změnit. A pro začátek přestat vést válku a dát lidu najíst.
Markýza de Maintenon není bez pochyby tak odvážná nebo lehkovážná, aby ukázala Fénelonovu příručku králi; ale abbého vehemence, jeho odvaha v ní vzbuzují obavy o ni samu. Má strach, že zašla v duchovním přátelství s Fénelonem daleko a příliš se zapletla se stranou Colbertových devótních dcer a zeťů. Obává se, že bude kompromitována svými přátelskými vazbami na neopatrnou kliku. Aby se vyplatila, obětuje své přátele, počínaje Fénelonem. Je vytvořen komplot, který využije podivné postavy, paní Guyonové.
Jeanne-Marie Bouvier de La Motte se narodila v Montargis v roce 1648. V bohaté provinční šlechtické rodině prožila dusivé dětství. První klášter poznala ve dvou a půl letech; její výchova osciluje mezi nedostatkem péče a uvězněním u jeptišek. Získá při tom exaltovanou povahu, strach z pekla, zálibu v mučednictví, chaotické vzdělání a představivost, kterou ovládají dvě soudobé knihy: Uvedení do zbožného života od Františka Saleského a Život Jean-ne de Chantal, babičky paní de Sévigné, která bude kanonizovaná v roce 1767. Provdají ji v šestnácti letech za Jacquesa Guyona, kterému je osmatřicet. Ona je krásná, ráda se líbí, je zbožná, její manžel je nehezký a jiných zájmů. Váhá mezi marnivostí a výčitkami, až se jí z toho točí hlava: „Nenáviděla jsem vášeň; ale nemohla jsem nenávidět to, co bylo ve mně a z čeho se vášeň rodila." Neštovice ji brzy zbaví břemene krásy a jediné vazby na svět. Je jí dvacet osm let, hoří vášní bez užitku. Seznámí se s mladým barnabitou z ženevské diecéze, otcem La Com-bem. Je to opětovaná duchovní láska na první pohled: „Trochu jsme si povídali a vy jste dovolil, ó můj Bože, abych mu řekla věci, kterému otevřely dveře k duchovní cestě. Bůh mu tímto ubohým kanálem udělil tolik milosti, že mi pňznal, že se změnil v jiného člověka." Je to ona, kdo ho přivedl k „duchovní cestě".
V roce 1672 — její manžel má před sebou čtyři roky života — prožije Jeanne-Marie Guyonová mystický sňatek s Jezulátkem. Přijímá svátost s prstenem na prstě a u nohou sošky podepíše malou smlouvu: „Slibuji, že přijmu za manžela Našeho Pána Jezulátko a že se mu dám za manželku, jakkoli nehodnou. Žádám od něj jako věno ke svému sňatku kříž, pohrdání a ponížení" Všeho se jí dostane požehnaně. Oddá se životu v modlitbách a pokání. Pozná exaltaci z umrtvení smyslů, ze zřeknutí se vlastního rozumu, z odevzdání vlastní vůle do vůle boží. Šťastná duchovní zkušenost, v souladu s mystickou doktrínou Františka Saleského.
Když zemře její manžel, je jí dvacet osm let, je svobodná a bohatá. Otevírá se před ní nový život; několik měsíců je v pokušení se do něho zakousnout a nechat svého mystického manžela na holičkách. Bojuje, svým dramatickým způsobem, proti chuti tia hřích, jehož svody pociťuje. Myslí si, že je zatracc-
1697 -FÉNELONÚV EXIL I 181
ná, almužny považuje za léčky vnichž si libují její pýcha a chtíč: „Dobro se mi zdálo být Špatným; a co je ještě hroznější, zdálo se mi, že tento stav musí trvat věčně. Odtud jsem vstoupila do necitlivosti, která se mi jevila jako dokonání mých strastí." Jeanne Guyonová poznala mystickou smrt.
Otec La Combe ji z toho dostane. Mystická smrt, vysvětlí jí, je stav milosti, nezbytná etapa na cestě ke vzkříšení. Ztracená sama sobě, bez vlastní vůle, bez touhy, bez ctnosti, paní Guyonová je zdrcená, ale konečně se může oddat čisté lásce k Bohu, „jako kdyby jí má duše postoupila své místo, nebo spíše přešla do ní, aby už byla jen s tou čistou láskou jediným celkem. [...] Ztrácejíc vás v sobě, můj Bože, našla jsem vás ve vás samotném a už jsem vás neztratila". Paní Guyonová našla vnitřní mír; celá její osoba je naplněna boží přítomností. On jí diktuje její chování: v červenci 1681 opouští svou rodinu, své dva chlapce, svá panství a doprovázena svou pětiletou dcerou Marií-Jeanne odchází do Ženevy a do Gexu, aby tam vedla dům „nových katolíků". Malé stádo konvertitů u bran hlavního města kalvinistů.
Rádi bychom vyprávěli podrobně pokračování tohoto pikareskního románu. Spory s místní církevní hierarchií, kterou více přitahuje bohatství paní Guyonové než její experimentální teologie, útěk na koni do Turína ve společnosti otce La Comba, pronásledování — „kříže", jak říká —, skandály, zřetelná autorita této mladé ženy, málo vzdělané, ale tak výřečné, když mluví
0 čisté lásce, působení duší, o komunikaci mlčením a oddání se, o štěstí ze záhuby. A pak, během doby, zatímco ona putuje a přivádí k „duchovní cestě", zatímco okouzluje dámy velkého světa a měšťanky, libertiny a kanovníky, od
1 ombardie po Grenoble a od Lyonu a Marseille po Paříž, všichni ostatní se snaží ji držet v klidu. Rodina v Montargis by jí chtěla zabránit v rozdávání majetku; klérus pohlíží na tuto svatou ženu velmi zle; chtěli by ji vystrnadit kvůli ilegálnímu provozování duchovního rádcovství. Ona sama je u vytržení i lad vlastní mocí a sní o sobě jako o „matce velkého lidu".
Nejhorší je, že píše. Vypráví jeden sen, příliš průhledný: „Pán mi přišel otevřít dveře, které byly před chvilkou zavřené. Pán nebyl nikdo jiný než manžel, který mě vzal za ruku a vedl mě do lesa. [...] Vtom lese byl pokoj, kam mě ten manžel vedl, a v tom pokoji dvě lože. Ptala jsem se ho, pro koho jsou ta dvě lože. Odpověděl: Jedno je pro matku a druhé pro vás, mou manželku.' Vtom jsem se probudila." Paní Guyonová sdílející pokoj * K ristem a s Pannou Marií. Až to bude číst Bossuet, bude si moci mnout ruce čulostí: vida, k jakým hrůzám vede mystika.
Jeanne-Marie úplně propadne psaní. Řeč nebo ticho pohledů z očí do očí jí už nestačí. Její mateřský pud potřebuje knihu. Mluví o Bohu celý den, od s( st i hodin ráno do osmi hodin večer; v noci píše. Za několik měsíců zredigu-|c v Grenoblů své komentáře k bibli, které budou vydány ve dvaceti svazcích. Praktikuje automatické psaní; je Boží rukou: „Nežjsem se pustila do psaní, nevědě-\tt jsem, co budu psát; píšíc, myslela jsem, že píšu věci, které jsem nikdy nevěděla; když jsem in napsala, ticvzjxmiínala jsem si na nic z toho, co jsem napsala." Ncškrtá, přestane, až kdy>. jí opuchne ruku ,\ cel A /titlmr.
182 I NEROZUMNÉ PSANÍ PANÍ GUYONOVE
Napsala dvě knížečky, jejichž úspěch a vliv budou pozoruhodné. Krátký a velmi snadný způsob, jak se modlit, což je učebnice modliteb umožňující každému, dokonce „řemeslníkům, dětem a ženám" dosáhnout oddání se lásce k Bohu, a Duchovní bystřiny, pojednání o mystickém učení, které učí čistou lásku k Bohu, bez motivu, bez důvodu, bez přerušení a bez odměny Jistě, existuje více cest, jak se duše dokáže ztratit v božském oceánu, pomalá a klidná cesta meditace — potůčky — a hojná a zářící cesta vizí, zjevení a extází — řeky. Ale královská je cesta bystřin, vzrušených duší, které čelí hřmotu hříchu, překážkám ctnosti, tříští se a znovu se rodí, aby se vrhaly do propasti lásky. Jeanne--Marie Guyonová mluví v obrazech. Neobrací se k rozumu, nedokazuje, předvádí svou zkušenost. Mystika je praxe, která vynalézá svou teorii.
„Když je třeba, aby nějaká duše psala nebo mluvila, je udivena, že všechno plyne z onoho božského zdroje, aniž by kdy pomyslela, že takové věci vlastní. Je jako hluboká věda, bez paměti a bez vzpomínek, jako neocenitelný poklad, kterého si nevšimneme, dokud ho nemusíme ukázat; a ukazuje ho sama sobě." O století později budou Duchovní bystřiny zavlažovat německý romantismus. Teď je Jeanne-Marie v Paříži, kde se mluví, bez přehnaných vášní, o tom, že v Říme byl zatčen španělský kněz Manuel de Molinos, autor knihy Duchovní průvodce pro osvobození duše od hmatatelných věcí a pro její přivedení k dokonalé kontemplaci a vnitřnímu míru. Molinos měl nějakou dobu podporu papeže Inocence XI., ale jezuité nakonec jeho hlavu dostali. Vždy se najde nějaké „odporné kacířství", z něhož můžeme nařknout své protivníky: po jansenismu je to kvietismus. V Římě uvrhne inkvizice do vězení více než dvě stě jeho příznivců.
V Paříži La Combe káže a paní Guyonová diskrétně rozněcuje duše. Obnovila styky se starou přítelkyní z Montargis, vévodkyní de Béthune-Cha-rost, dcerou Nicolase Foucqueta, která byla nucena během věznění svého otce pobývat na březích řeky Loing. Šťastná ztráta zbožné paměti — Foucque-tova dcera udržuje zbožné a srdečné styky s Colbertovými dcerami. Paní Guyonová se s těmito velkými dámami sblíží natolik, že v roce 1689 se její dcera Marie-Jeanne provdá za hraběte de Vaux, vnuka zemřelého vězně z Pinerola. A prostřednictvím vévodkyň se paní Guyonová setká v říjnu 1688 v Beynes poblíž Versailles s abbém Fénelonem.
Fénelon je před vdovou Guyonovou varován. Táhne se za ní extravagantní a skandální pověst pečlivě udržovaná její rodinou, zejména jejím bratrem abbém de La Motte. Ten dokonce obdržel povolení dát ji zavřít na několik měsíců do kláštera vizitantek v ulici Saint-Antoine, zatímco otec La Combe byl zatčen a uvězněn na doživotí. O deset let později ho nechají vyjít z vězení, zcela šíleného, aby obvinil paní Guyonovou, a pak ho pošlou strávit zbytek života do charentonského blázince. Fénelon tedy postupuje opatrně; je však okouzlen. Za několik týdnů se paní Guyonová stane jeho duchovní rádkyní. Fénelon jí otevře své srdce. Sirotek z Périgorclu našel matku. Píše jí: „Roďteděti, kojte jt; živte je. Mih Hni všechno ze všech, z vás matku, ze me dítt\ z vás moudrost evange-
1697-FÉNELONUV EXIL I 183
lia, ze mě šílenství v očích světa." Povýšený a strohý šlechtic před ní taje. Ona ho řídí — „ Věřte, že Bůh s vámi nikdy nebude účtovat za to, co vás nechám udělat" — vysvětluje mu mystiky; jejím prostřednictvím se konečně může odevzdat Bohu; patří jí, což mu ona stále opakuje: „ Jsou duše, jako ta vaše, které mi byly dány, a protože mi je Bůh svěřil velmi intimně, dává mipoznat, co je jim vlastní, i záměry, které s nimi má."
Jeanne-Marie Guyonová se nespokojuje s dojímáním tohoto „dítěte" svou živostí a temperamentem, nabízí mu také své knihy k meditaci. Avšak je-li preceptor vévody Burgundského fascinován mystickou zkušeností své přítelkyně, pochybuje-li stále o své schopnosti dosáhnout takového stavu míru a oddání se, nepociťuje ani zdaleka stejné duchovní spojení, jde-li o literaturu. Na rozdíl od mystických modliteb je to oblast, ve které se vyzná. Fénelon je kultivovaný čtenář, akademik zapálený pro antické verše a průzračnou prózu, pociťuje jistý odstup před vizionářským vzplanutím a imaginatívni teologií své přítelkyně. Píše jí několik měsíců po jejich prvním setkání: „Nikdy jsem nepochyboval ani na okamžik o čistotě a dokonalé poctivosti vašich úmyslů. Jsem přesvědčen, že máte bezprostřední milost díky osvícené zkušenosti s duchovní cestou, jež je mimořádná, a jsem přesvědčen o pravdivosti cesty čisté víry a odevzdání se, po níž kráčíte a vedete ty, které vám Bůh svěří." Ale odmítá opustit útočiště osvíceného rozumu a poučení církve: „Stav čisté víry vyžaduje, abychom se nesnažili vidä na cestě, kudy nás Bůh vede, ale nevyžaduje, abychom kráčeli, aniž víme, jestli je to Bůh, kdo nás nutí jít" Odevzdává se, ale obezřetně. Dál už nepůjde. Sní o velkém mateřském jezeře, « vnitřním životě zaplaveném láskou; ona píše o rozbouřených bystřinách. Zpívá o lásce, kde duše splývají, o touze už si nepatřit, on by chtěl dokonalé přátelství. Nechá se slyšet: „Necítím k vám nic, a na nikom jiném mi tolik nezáleží." Ona prohlašuje: „Zdálo se mi, že si mě Bůh vybral, abych zničila lidský rozum."
Fénelonovým prostřednictvím se paní Guyonová setkává s paní de Main-tcnon. I ta podlehne kouzlu; stane se pilnou čtenářkou Krátkého způsobu; uvede kazatelku do své laboratoře v Saint-Cyru: do svého životního díla, dívčí školy, kde se má obnovit morálka a víra francouzské Šlechty. V tomto prostředí vyhrazeném nudě a nevědomosti způsobí mysticismus paní Guyonové ■.poušť: „Téměř celý dům se oddá kvietismu; nemluví se o ničem jiném než o čisté lásce, o odevzdání se, o svaté lhostejnosti. I konvertované sestry a služebné přísahaly jen na čistou lásku." Paní de Maintenon začne být podrážděna vlivem, který má paní Guyonová na „její" dívky Bývalá vychovatelka u paní de Montespan ví z vlastní zkušenosti, jak může komorná nahradit milenku. Aniž přeruší styky, vzdálí .lutorku Krátkého způsobu od svých andílků. Sama se vysvobodí z příliš velké blízkosti mystického zanícení, stejně jako se zbaví velké důvěry ve Fénelona: lim, že je nechá zaplatit za svou neopatrnost a za své přátelství.
Ludvík XIV. jmenuje 4. února 1695 Fénelona arcibiskupem v Cambrai. Navzdory zdání jc to první známka nedůvěry. Pro malé stádečko svatoušků, vysvětluje Saint-Simon, je „Cambrai jako bltsk z čistého nebe. Pro nebylo arcibiskupství na spadnutí: všichni chtŕli ľah'i, a nv ( ambrai, kurés pohrdáním považovali za
184 1 NEROZUMNÉ PSANÍ PANÍ GUYONOVÉ
venkovskou diecézi; navíc nutnost občasného pobývání je pňpraví o jejich pastýře. Hraběnka de Guiche tím byla tak zklamaná, že nedokázala skrýt slzy". Bossuet trvá na tom, proti všem pravidlům, že uvede nového arcibiskupa do úřadu osobně, což je způsob, jak dát Fénelonovi na srozuměnou, že je propříště pod jeho ochranou, to znamená pod jeho dohledem.
Bossuet měl zařídit, aby se Fénelon podrobil, ne-li zlomil. Ten, jehož Saint-Simon nazývá „diktátorem biskupského stavu a doktríny", nemá žádnou pravomoc zasáhnout do politických názorů preceptora královských dětí. Naproti tomu disponuje nepopiratelnou autoritou ve věci náboženské ortodoxie na francouzský způsob. Požádá samotnou paní Guyonovou, aby mu poslala své mystické spisy — včetně její autobiografie, kterou Fénelon neznal —, a svolá konferenci, aby je prozkoumala. A protože biskup v Meaux přiznává, že není příliš kovaný v mystické literární tradici, požádá... Fénelona, aby mu shromáždil dokumentaci k problému. Sejdou se v Issy, v bydlišti představeného Saint--Sulpice, abbého Tronsona. Kromě něho ve zkušební komisi zasedá Louis--Antoine de Noailles, arcibiskup v Chälons, pak v Paříži, a Bossuet. Všichni tři jsou pověstní tím, že dávají přednost řádu a institucím před špatně vyznačenými cestami duchovní zkušenosti.
Zasedání v Issy trvají dlouho, od léta roku 1694 do února 1695. Bossuet z nich vytěží text, kde redukuje přípustnou mystiku na některé stavy mimořádné a zázračné pasivity; v žádném případě to není stálý projev duchovnosti. Požaduje tedy po Fénelonovi, aby tento text, který zredigoval bez něj, také podepsal. Do této léčky Fénelon nespadne. Nabídne protinávrh, diskutuje se do roztrhání těla, Fénelon se zaštiťuje uznanou svatostí Františka Saleského a Jeanne de Chantal; nakonec se dohodnou na malém zázraku diplomatického kompromisu nazvaném Třicet čtyři návrhy, kterým se bude každá ze stran ohánět, aby dokázala, že její teze jsou ty správné. Ve skutečnosti Bossuet prohrál první kolo, nepovedlo se mu prosadit svá hlediska. „Proti mně se nedá nic vyhrát" — to je Bossuetovo heslo, je neotřesitelnou skálou, o kterou se tříští nepřátelé pravého náboženství, libertinové, skrytí nebo otevření odpůrci trůnu, oltáře a svobod francouzské církve. Když se všechno ohýbá, on odolává a ti, kteří odolávají jemu, jsou z tábora zrady a omylu. Do budoucna je Fénelon jeho nepřítel; a jeho nepřáteli jsou i ti, kteří budou Fénelona podporovat. Bossuet mu píše: „Mám přesto pocit, že něco nás ještě trochu rozděluje."
Má jeden cíl: aby Fénelon veřejně odvolal; a jeden prostředek: přimět paní Guyonovou, aby se vyzpovídala ze svých „ohavností". Statečně a bezpochyby se smyslem pro perzekuci a mučednictví, který je jí vlastní, se kvietistka vrhne do jámy lvové a uchýlí se k vizitantkám v Meaux. Mezi všemocným a vševědoucím prelátem a jeho nebojácnou vězeňkyní se rozpoutá souboj. Desetkrát se Bossuet pokusí dát jí podepsat přiznání, které ji odsuzuje, desetkrát ona potvrdí svou poslušnost církvi a svou věrnost duchovním cestám ačisté lásce. Sama chce, aby její knihy byly podrobeny cenzuře, a dokonce spáleny, jestliže
1697 -FÉNELONÚV EXIL j 185
jim Bossuet má co vytknout, ale ať nejsou odsuzovány její úmysly ani hloubka její víry Na čas Bossuet ustoupí, paní Guyonová je propuštěna z kláštera. Co víc, Bossuet jí vlastní rukou udělí svátost a nadiktuje jí text prohlášení: „ Nedopustila jsem se žádného z omylů podaných v pastýřském listě [proti kvietismu]; vždy jsem měla v úmyslu psát ve velmi katolickém duchu, nechápu proto, že by mým spisům mohl být dáván jiný." Jakési zproštění viny.
Okamžik slabosti, nebo taktický ústup? Dne 27. prosince 1695 je paní Guyonová ve svém domečku na předměstí Saint-Antoine zatčena; pod jménem Besnardová je uvězněna ve Vincennes. Na podzim příštího roku ji odtud vytáhnou a zavřou ve Vaugirardu, pak v květnu 1698 do Bastily, odkud se dostane až v roce 1703- Bez sebemenšího procesu, bez sebemenšího přiznání v i ny. Omluví své pronásledovatele, „kteří mysleli, že činí dobře". Jsou jí zakázány veškeré návštěvy a svůj život dožije při neúnavném psaní chvalozpěvů: čtyřicet svazků vydaných v Holandsku po její smrti v roce 1717.
Jeanne-Marie Guyonová je jen záminka, ubohá žena, jejímž neštěstím je, >.c neznala pravidla dobrých způsobů, abstrakce a spekulací v náboženské literatuře. Neznala kódy, znala jen zkušenost. Stejně duchovně se chova-|;i k chudé jeptišce z Grenoblů, k církevní aristokracii a ke králově metrese. Chtěla říct všechno o sobě a o Bohu v sobě, ale neměla v moci své metafory. Styl jejího psaní je hrubý, ovládaný zevnitř, aniž prošel reflexí. Psaní pasivity, níí vratu do dětství; psaní z lásky: „Ze své bolesti jsem učinila svou radost." Fénelon -.<■ snažil marně oddělit autora a jeho spisy, zachránit jednoho cenzurou toho ostatního, postavit proti sobě svatost úmyslů a neobratnost formy. Marná námaha: autor je cele obsažen v tom, co píše. Jestliže pero Jeanne-Marie (iiiyonové teologicky chybuje, je třeba, aby ta, jež ho drží, byla dobrodružkou náboženského života, nebezpečím pro církev, čarodějnicí, která málem sved-l.i tajnou manželku krále a proměnila slečny ze Saint-Cyru v bláznivé panny. K11 i hy paní Guyonové dokazují, že její život ve svatosti je jen ďábelská léčka. Myl to, jak si vzpomínáme, zhýralý život Théophila de Vian, který dokazoval nebezpečnost jeho veršů. Paní Guyonová neprožije proces, kat nepálí její knihy, aleji, autorku, uvrhnou do Bastily, poté, co změnili její jméno.
Zbývá porazit Fénelona. A zase má porážka přijít skrze psaní, vícerým I nisobem. Co dělat, aby byl odsouzen muž, který nepíše, jehož životu nelze ule vytknout a má mocné přátele? Aby donutil Fénelona přerušit mlčení, 1 m píše Bossuet text Poučení o stavu modliteb, který je velmi nepřátelský k paní Cuyonové a k mystickému proudu, pak ho pošle Fénelonovi a žádá po něm
10 u hlasný posudek. Past se zdá být dokonalá. Bud se Fénelon podřídí — ,1 opustí veřejně svou přítelkyni a popře své názory: je ztracen, pokud jde o povést —, nebo nepodepíše a zcela odhalí své disidentství: může býtodsou-v.eii proto, že posudek odmítl napsat, nebo proto, že se odmítl podrobit. I« nelon váhá. Od chvíle, kdy je paní Guyonová ve vězení, ví, že král a Main-
11 nionk.i tnu odpustí jen k.ipiluliiei. Ale věrnost a smysl pro čest zvítězí: zvolí
186 I NEROZUMNÉ PSANÍ PANÍ GUYONOVÉ
si souboj. Nejenže odmítne schválit Bossuetovo Poučení, ale vrhne proti němu knihu, kterou ve spěchu napsal — „barbarskou, temnou a pochmurnou", napíše Saint-Simon — Maximy světců. Vychází 29- ledna 1697, měsíc před prvním vydáním Poučení. Znamená to vyhlášení války.
Ve skutečnosti už skončila, natolik jsou síly v nerovnováze. Jezuité a otec La Chaise jsou si tím jisti, takže poté co chvíli Fénelona podporovali, ho ponechávají napospas porážce. Dvůr, kterému se stále nedostává oživení a zábavy, se vášnivě zajímá o toto představení, kde je ohlášena poprava, Poučení i Maximy jdou na dračku jako romány. O teologii a mystice se diskutuje ještě vášnivěji než o úspěchu Galantní Evropy, opery-baletu autorů Campry a Houdara de La Motte. Krasoduchové učeně rozmlouvají o svatém Klementovi a Kateřině z Janova, o „lásce k bližnímu zbavené hlavního důvodu blahoslavení", stejně jako o sňatku vévody Burgundského s Marií-Adélaidou Savojskou nebo o smrti pařížského arcibiskupa Harlaye de Champvallon v náručí jeho milenky, vé-vodkyně de Lesdiguiěres.
Schází jen divadlo; Bossuet je dodá. V dubnu 1697 organizuje s velkou pompou slavnostní předání exempláře svého Poučent králi. Je to příležitost, jak před celým dvorem přednést výmluvné cvičení v sebekritice. Prelát se obžaluje, že se strašně provinil nedostatkem bdělosti, když vzal pod svá laskavá křídla abbého Fénelona. Myslel si, že bude moci s ohledem na pověst svého chráněnce rozptýlit bezbožné názory, které mu paní Guyonová vnukla; ale provinil se tím, že podcenil míru pobláznění Monsignora z Cambrai a jeho fanatismus při obhajobě bezbožnosti. Kvůli němu, Bossuetovi, kvůli jeho dobrotě, přátelství, jeho touze po míru a jednotě se do královského ovčína dostal vlk. Představení má úspěch, král je dojat, znepokojen; Fénelon je ztracen. Vévoda Burgundský musí v slzách přijmout odchod svého preceptora.
Válka knih pokračuje. Poražen ve Versailles, odvolá se Fénelon do Říma. Je to politický omyl a on to ví. Král nemá rád, když francouzské náboženské aféry unikají z jeho pravomoci. Fénelon zradil galikanismus. Na papežský dvůr je proto vyvíjen neuvěřitelný diplomatický tlak, aby byl biskup z Cambrai co nejrychleji odsouzen. Fénelon násobí vysvětlující texty, námitky, dopisy, posudky. Je to jeho způsob: elegantní, ironický, zraněný, jemný, ženský, citový. I učený, ale jde o duchovní, niternou učenost, která si umí pohrávat se stíny a mystérii. Zatímco se jeho synovec aktivizuje v Římě a jeho kolegové v Chartres a v Paříži jsou pověřeni čelit guerille kvietistických textů, Bossuet se stará o těžkou artilerii, masivní, nemilosrdný text velké narativní účinnosti. Píše Zprávu o kvietismu, která vychází koncem června 1698. Pevnost. Je to současně obžalovací řeč proti Fénelonovi, kterého napadá až do soukromého života, ale i popření pokušení mystikou dovedeného až k „zamilovaným extravagancím", potvrzení víry stvořené z viditelných aktů, z institucí a rituálů. Racionální řád věcí, myslí a gest, jemuž sc sluší podřídit. Bossuet nemá výčitky; nepíše proto, aby dojímal, ale aby vyhrál.
1697 -FÉNELONÚV EXIL 187
I énclon ještě odpovídá, odrazí několik úderů, vnese zmatek do římských • 11 úl, to znamená, že oddálí rozhodnutí. Ale v Paříži i ve Versailles dokazuje |rlio nechuť se podřídit, že jeho věc je špatná. Jeho příbuzní a přátelé jsou pu/iláni pryč ode dvora; je zbaven titulu a penze preceptora dětí Francie;
Ht .mvillierem a Chevreusem musí korespondovat tajně, jinak hrozí, že i oni I nulou zničeni, paní de Maintenon čeká jen na jeho neopatrný krok, aby pře-■.vŕdŕila krále, že má přísně zakročit. Dne 12. března 1699 je konečně vyhlá-■ no krátké Cum alias. Papež Inocenc XII. odsuzuje dvacet tři tvrzení z Maxim oVir/J jako „odvážná, skandální, útočící na zbožné uši, a dokonce pomýlená". Ale n»ivzdory francouzským tlakům není žádné tvrzení označeno jako kacířské. ^ ftim neshledal nic, co by mohl vytknout čisté lásce.
Siii nt-Simon vypráví, jak to bylo dál: „Monsignor z Cambrai se dozvěděl o svém \ulu ve chvíli, kdy by to méně silného člověka zdrtilo. Zrovna vystupoval na kazatelnu, vUbec se však nezarazil: opustil připravené téma a aniž přerušil kázání, začal mluvit na uma o poslušnosti církvi; pojednal tuto látku silně a dojemně, oznámil odsouzení své knihy, iiibnlal svůj názor. [...] O dva dny později zveřejnil velmi krátký písemný příkaz, kde "./r olal, odsoudil svou knihu, zakázal její četbu. [...] Tak okamžité, tak jasné, tak veřejné jmdřízťtií se bylo obecně obdivováno. [...] Monsignorovi z Meaux, který byl u dvora, se MtHtalo komplimentů ode všech, kteňk němu v houfu pňcházeli."
I V;i iclon se podrobil církvi, ale ne králi. Několik týdnů po svém spektaku-I u nim projevu poslušnosti, koncem dubna 1699, vydal Příběhy Telemachovy. h i l.igogický román určený k výchově vévody Burgundského; dlouhá a krás ■ ii.i I injka, jejímž prostřednictvím preceptor vnuká svému žákovi, co má znát historie, literatury, kultury. Ale také živá kritika francouzské společnosti •i politické morálky Ludvíka XIV. K tomu nádavkem příběhy, které se snaží I ih svr< Ičit rozum tím, že dojímají city. Zaznívá vněm politická nostalgie šlech-i v ■• I irivcné vlivu a literární nosi?'gie po stylu ovlivěném imaginací a emocemi. Souběžná kritika státního zájmu a stavu rozumu, vše v jazyce, který dokáže *>l i vi stejně jako ukázat.
lo jc pravá od poved na Bossuetův triumf, na snadnou aroganci moci. Bis-k up / Meaux chtěl zničit poslední skrýš odporu proti absolutistické diktatu-h uhl,i st nitra, nevyřčeného, intimního přesvědčení, soukromých myšlenek.
V'n 11....., co existuje, má být řečeno, napsáno, aby to mohlo být analyzováno,
'» iíi m i, podřízeno soudu, dokonce i láska k Bohu. Niterné cesty jsou vždy pudr/relé, jejich světlo nelegitimní. To, co je myšleno dobře, se vyjadřuje jasní , iii |e vyjádřeno nesrozumitelně nebo vyjádřeno není, patří do oblasti hří-i hu, vrpoury, novosti, potenciálního zla. Světská moc usiluje o průzračnost lAl. durhnvní musí docílit průzračnosti duší. Při obhajobě křesťanského státu •m |i dun neobejde bez druhé. Mysticisnius, který spočívá na soukromém, hi«llvldiiíílriírn, bezprostředním vztahu mezi jedincem a bohem, musí být pudí /idy |i»ko všechno,eo se vymyk;í obetným pravidlům, zdravé gramatice I u mluvu, spoleěenske povn/e ii.'ihi»>.rnskr oi^.mi/.iee.
188 1 NEROZUMNÉ PSANÍ PANÍ GUYONOVE
Telemachos a jeho obrovský úspěch zahajují odpověď na tento tyranský požadavek zveřejnění. Říct, abychom skryli, představit si, abychom zjevili: vytvořit způsob vyjadřování, který uniká mechanismům doznání. Dvojaký jazyk bajky, dvojznačnost fikce, nerozhodnutelné metafory, nepostižitelnost citů, rétorika posunů, naivita „přirozenosti", nuance emocí, stíny mystérií smrti a záhrobí.
Až do násilné smrti vévody Burgundského v roce 1712 doufal Fénelon, že se jednoho dne stane poradcem nového francouzského krále, mentorem nové monarchie, jejíž tajné plány načrtl roku 1711 v Chaulnes spolu s vévodou de Chevreuse. Po úmrtí svého žáka a po smrti jeho staršího syna o několik dní později zůstane z bohatého potomstva Ludvíka XIV. jen dvouletý pravnuk, vévoda d'Anjou. Skoro všude se mluví o pokusech ho otrávit, které snoval vévoda Orleánsky, aby se zmocnil koruny. Vláda Ludvíka XIV. končí v rozkladu. Ve svých tajných Memorandech o opatřeních, jez je třeba učinit po smrti vévody Burgundského se Fénelon, vyvedený z míry, snaží vytyčit plán, který by zachránil království. Nic není jisté, obávat se lze všeho. Arcibiskup se spoléhá na Prozřetelnost a — co je ještě nejistější — na svou starou nepřítelkyni paní de Maintenon: „Nemyslím si vůbec, že by paní de M. jednala z laskavosti, ani z určité síly či zvýšené opatrnosti. Ale co víme o tom, co Bůh chce? Často používá ty nejslabší nástroje, aby zabránil alespoň některým neštěstím. Je třeba se pokusit uklidnit paníM. a říct jí pravdu. Bůh uskuteční svou vůli."
PRAMENY
FÉNELON: CEuvres. Vydání Jacques Lebrun. 2 svazky. Paris, Gallimard, „Biblio-thěque de laPléiade", 1983,1997.
— Correspondance. Vydání Jean Orcibal. Díly I-V: Paris, Klincksieck 1972-1976. Díly VI-XV: Geněve, Droz 1987-1992.
Jeane-Marie GUYON: Le Moyen court et autres écrits spirituels. Vydání Marie-Louise Gondal. Grenoble, Jérôme Milion 1995.
— Les Torrents et Commentaire au „ Cantique des cantiques"de Salomon. Vydání Claude Morali. Grenoble, Jérôme Milion 1995.
— La Vie de Mme Guyon racontée par elle-méme. Vydání Benjamin Sahler. Paris, ĽArbre de vie 1983.
Jacques Benigně BOSSUET: CEuvres. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade", 1971.
Jean de La BRUYĚRE: CEuvres complětes. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade", 1934.
SAINT-SIMON: Mémoires (1691-1701). Vydání Yves Coirault. Paris, Gallimard,
„Bibliothěque de la Pléiade", 1983. Jean-Nocl VUARNET: Extases féminines. Paris, Arthaud 1980. Le Dieu des fcmmes,
Paris, Ěd.dďHcrnc 1989.
1697 - FÉNELONÚV EXIL | 189
M ichel de CERTEAU: La Fable mystique. Paris, Gallimard 1982. Benjamin SAHLER: Madame Guyon et Fénelon. La correspondance secrete. Paris, Dervy-Livres 1982.
Louis GUERRIER: Madame Guyon. Orleans, 1881. Reedice Geneve, Slatkine 1971. Jacques LE BRUN: heslo „Quiétisme". In: Dictionnaire de spiritualitě. Svazek XII.
Paris, Beauchéne 1986. Henk HILLENAAR: Le Secret de „ Télémaque". Paris, PUF 1994-
190 J____
191 SAINT-SIMON VYNALÉZÁ JAZYK PRO PSANÍ MIMO ČAS
1712 — dekorace monarchie se hroutí
0 patnáct let později jsou aktéři téměř stejní jako v předchozí kapitole. Zkamenělý obraz. Uprostřed Ludvík XIV. — vládne už skoro sedmdesát let. Protože nemůže pózovat jako vítězící válečník, nechává se malovat jako patriarcha Evropy, obklopen početnou a silnou rodinou, která vyhnala své výhonky do všech významných evropských dvorů. Poselství je jasné: starý král vládne
1 nad budoucností. Francie se hroutí pod tíhou vojenských porážek, dluhů, hladomoru, zkostnatělosti, směšných komplotu. Ale monarcha jí zanechává to nejcennější ze všech dědictví, nejslavnější z jistot: ctnosti své vlastní Icrve.
V několika týdnech roku 1712 se tento příslib promění v noční můru.
Všechno začalo o rok dříve, v dubnu 1711. Ludvík Francouzský řečený Velký Dauphin nebo také Monseigneur umírá ve věku padesáti let na neštovice. „Z jeho těla," píše jeho teta, kněžna Falcká, „se šířila taková infekce, že bylo nutno jej okamžitě odvézt do Saint-Denis bez jakéhokoli obřadu. [Král] je vydán napospas takovému žalu, že by se kámen smiloval; není ale roztrpčený, mluvíš každým s velkým smutkem a dává své příkazy velmi pevně, ale každou chvíli má slzy v očích a dusí své vzlyky. Mám smrtelnou hrůzu, aby také neonemocnel."
Smrt jediného z pěti dětí Ludvíka XIV. a Marie Terezie Rakouské, které přežilo, zarmucuje spíš Paříž než Versailles. Monseigneur byl plachý, přísný, když ovdověl, oženil se tajně se slečnou de Choin, „tlustou pňposraženou dívkou, ošklivou brunetou s rozpláclým nosem, která je sice duchaplná, ale se smyslem pro intriky a pletichy" (podle Saint-Simona) a podařilo se mu pohádat se téměř se všemi Členy královské rodiny, počínaje jeho nejstarším synem vévodou Burgundským. Bývalý Bossuetův žák a žák Fénelonův udržují solidní vztah nepřátelství a nedůvěry. Saint-Simon je na straně syna a napíše otci velmi strohý nekrolog: „To málo osvícenosti, měl-li kdy jakou, zhaslo vlivem tvrdé a přísné výchovy, kterádala poslední ránu jeho přirozené plachosti a byla posledním stupněm averze k jakékoli - ne práci a studiu - ale zábavě ducha, takže, podle jeho vlastních slov, četl jen ty články v La Gazetttdc France, kde se dozvěděl o úmrtích a sňatcích." Historikové se budou done-
1712-DEKORACEMONARCHIE SE HROUTÍ I 191
konečna přít, zda by byl dobrým králem Francie. Zbytečný spor; marnost historie založené na „zda".
Monseigneur je rychle zapomenut. Nemluví se o ničem jiném než
0 novém dauphinovi. Je mu dvacet devět let, je snílek, je moudrý a ctnostný. Nemá rád válku a je vášnivě oddán své ženě. Prostě opak svého dědečka. Je rovněž věrný Fénelonovi a poučení jeho Telemacha. Upínají se k němu naděje všech, kteří tajně hýčkají sen o reformě monarchie. Začíná se dávat přednost mírnosti a dobrotě před slávou.
Aby se navzdory všemu dostal do přízně krále a paní de Maintenon, disponuje bývalý vévoda Burgundský jedním trumfem: svou mladou ženou, Marií-Adélai'de Savojskou. Jsou manželi už čtrnáct let; jí je dvacet šest. Je živá, šibalská, smíšek. Tomuto škrobenému a pochmurnému dvoru přináší záblesk veselosti, lehkosti a mládí. Kněžna Falcká píše, že byla pro krále „veškerou jeho útěchou, jeho jedinou radostí; byla tak veselé povahy, že vždy našla něco, čím ho rozveselila, i kdyby byl jakkoli smutný. Stokrát za den přibíhala a odbíhala a pokaždé s něčím směšným". Dokonce i paní de Maintenon {„ta stará potvora", „ta splaška", „ta stará scvrklina", tak ji nazývá kněžna Falcká, králova švagrová) se nechá obměkčit uličnictvím dauphinovy manželky. Tajná manželka starého krále hýčká budoucí královnu, do které je její manžel tak bláznivě zamilován, že zapomíná na vše ostatní.
Euforie trvá několik měsíců. Od 18. ledna 1712 se nebe zatahuje. Nejprve je to Boudin, první lékař budoucí královny, kdo ji upozorní, že někdo chce otrávit ji i jejího manžela. Protože Boudin není schopen doložit zdroj své
1 nf ormace, zůstane u toho. Zvěst šíří Filip V., španělský král, bratr dauphinův. „ Navenek to vypadalo, že tím, co bylo ve vzduchu a jehož původ nebyl znám, se pohrdá; ale uvnitř byl dvůr otřesen a rozšířilo se velké mlčení a zděšení, které ovládly všechny povinnosti i zábavu." Dne 30. ledna dojde k nehodě na lovu. Během jedné naháňky kolem zamrzlé bažiny vypíchne vévoda de Berry, druhý dauphinův bratr, oko Ludvíku-Jindřichu de Bourbon zvanému Pan vévoda, jenž je synem knížete de Condé a jedné nemanželské dcery Ludvíka XľV. Pátého února vévoda de Noailles, manžel neteře paní de Maintenon, nabídne dauphinově manželce „velmi krásnou dózu naplněnou vynikajícím španělským tabákem". Budoucí královna ■■i ho vezme a shledá ho velmi dobrým. Večer však dostane horečku. Sedmého ú nora pociťuje bolest ve spánku, „tak silnou, že vzkáže králi, který ji přicházínavštívit, aby nevstupoval". Horečka stoupá, mluví se o dóze na tabák, hledají ji všude, filc už se nikdy nenajde. Mladé ženě pouštějí žilou, zkoušejí jí ulevit pomocí *>pia a žvýkacím tabákem. Devátého se objeví na kůži několik skvrn, které ukazují na spalničky. Desátého ordinují lékaři nemocné dávidlo, ale bez výsledku. Jedenáctého je jí tak zle, že paní de Maintenon navrhne, aby přijala poslední pomazání. Kupodivu dauphinova manželka, od jejíhož lože se dau-pliin vubec nevzdaluje, odmítne svého obvyklého zpovědníka, jezuitu otce l.i Kur. Najdou jí jiného, ľozád.1, .thy liyly zahájeny modlitby za umírající.
192 1 SAINT-SIMON, JAZYK MIMO ČAS
Nové pouštění žilou z nohy. O půl deváté ráno manželka dauphina vydechne naposledy. Král a paní de Maintenon se vracejí do Marly.
Dauphin zůstává ve Versailles. „Nemocen a sklíčen tou nejsoukromějšía nejkru-tějšíbolest?', ulehne a přijme jen svého bratra, vévodu de Berry, svého mentora, vévodu z Beauvillier a svého zpovědníka otce Martineaua. Ráno 13. února opouští Versailles a jede do Marly. Saint-Simon ho navštíví a j e „zhrožen — dau-phin má strnulý pohled, jaksi zdivočelý výraz, jeho obličej je změněný, mapo sobě spíše mrtvolné než červené skvrny, jichž jsem zaznamenal hodně a dost velkých". Ludvík XIV. nespí, dauphin se odebere do pokoje svého dědečka. Slzy, vzlyky, utěšování. Saint-Simon pokračuje: „Král dívaje se na dauphina byl otřesen ze stejných věcí, jako jsme byli my v jeho pokoji. Všichni, kdo byli v pokoji králově, byli zděšeni, nejvíce lékaři. Král jim nařídil, aby mu zkusili puls, shledali ho špatným. [...] Král ho ještě políbil, velmi něžnému doporučil se držet a nařídil mu jít si lehnout; poslechl a už nevstal." Osmnáctého února, šest dní po své manželce, dauphin poté, co vyslechl mši svatou a přijal poslední pomazání, v osm hodin ráno skonal.
Saint-Simon projednou otevře své srdce: „Nepíši tyto Paměti proto, abych podával zprávu o svých citech: čtenář jimi bude obtěžován dlouho po mé smrti, jestliže vůbec kdy vyjdou. [...] spokojím se jen s tím, že řeknu, [...] že jsem chtěl všechno opustit, stáhnout se ode dvora a ze světa, a že paní de Saint-Simon musela použít veškerou svou moudrost a moc, kterou nade mnou má, aby mi v tom s velkým úsilím zabránila."
Téhož dne píše kněžna Falcká své tetě, vévodkyni Hanoverské: „Můžete si snadno představit, jaké hoře tady všichni prožíváme. [...] Protože král má hroznou rýmu, nebudili ho, ale když se probudil, sdělili mu tu strašnou novinu. Hned jak jsme se dozvěděli, že byl informován, všichni jsme k němu přišli; byla to opravdu žalostná podívaná. [...] nemyslím, že by někdy někdo viděl to, co my tady, to znamená, aby manžel a jeho žena byli vezeni do Saint-Denis v jednom voze. Jsem ještě tak otřesena, že se z toho nemohu vzpamatovat, nevím skoro, co říkám. Máte-li dobré srdce, budete mít nad námi slitování, neboí smutek, který tady vládne, se nedá popsat. Vidím, že všichni, jak tady jsme, zemřeme jeden po druhém..."
Nový dopis o dva dny později; tón se změnil, smutek a úzkost ustupují před hrůzou. Kněžna Falcká, od roku 1701 vdova po bratrovi Ludvíka XIV. Filipovi Orleánském, matka Filipa II. Orleánskeho, budoucího regenta, je bez sebe rozhořčením: „Zlé jazyky rozšíňly po celé Paříži zprávu, že můj syn otrávil dauphina a jeho manželku." Král je o té zvěsti zpraven, předvolá si synovce a ujistí ho, že ho považuje za nevinného, nicméně mu poradí poslat do Bastily svého chemika, jistého Homberga, aby tam vyšetřoval. Pitva obou těl prokázala spalničky a nepřítomnost jedu; ale pověsti neslábnou. Ještě 5. března kněžna Falcká píše: „Panuje obava, aby můj syn nebyl ve vládě; proto se ho snažípošpinit v Paříži i u dvora. [...'] Obviňují jej z každého úmrtiu dvora."
Dne 19. února přináší Chamillart, biskup ze Scnlis, první almužník dau-phinovy manželky, srdce dauphina a jeho choti do kostela Val-dc-Grácc. Dne 23. února jsou těla zesnulých převezena z Versailles do Saint-Denis na jed-
1712 - DEKORACE MONARCHIE SE HROUTÍ J 193
nom voze, pod jedním smutečním příkrovem. Kolem šesté hodiny večer opouští vůz tažený osmi koni palác a před ním kráčí stovky sluhů, kteří nesou svíce. Pak jede osmnáct kočárů, obklopených velkým množstvím sluhů nesoucích pochodně. Za nimi pak ozbrojenci na koních atělesné stráže. Průvod dorazí do Paříže ve dvě hodiny ráno branou Saint-Honoré a ve čtyři hodiny vychází branou Saint-Denis. Když onoho chladného únorového dne svítá, vchází pohřební průvod konečně do baziliky Saint-Denis.
Celý týden probíhají smuteční obřady. Je prohlášen nový dauphin. Nejsi arší syn vévody Burgundského, vévoda Bretaňský, má pět let. Stejně jako jeho mladší bratr, vévoda ďAnjou, který je ještě kojen, má spalničky. Dvorní lékaři se obrátí na pět svých kolegů z Paříže. Léky, pouštění žilou: umírá H. března. Vévodkyně de Ventadour, guvernantka obou dětí, se zmocní
I >osledního žijícího a vyrve ho lékařům. Novému dauphinovi jsou dva roky. Jc lo čtvrtý dauphin za posledních jedenáct měsíců, třetí za dvacet čtyři dny. Jc
II .i bý, nemocný. I kdyby měl dobré zdraví, stejně by se báli o jeho život: v Paříži ■■lejně jako u dvora se mluví jen o jedu. Soumrak velké vlády se mění v hrůzo-■.i raš nou frašku; podobá se tělu, které se rozkládá a páchne.
Ambice, zášť, nenávist držené po tolik let v korzetu ze zlata a oceli králov-keho dvora, kde bujely, najednou vybuchnou, ještě více drtí starého krále, I- lerý už je bezmocným režisérem divadla, kde vystupují duchové a spi klenci, kieŕí spekulují o datu jeho smrti.
Klany se vzájemně obviňují z nejhorších hanebností a uzavírají ta nejmé-ii( pravděpodobná spojenectví. Kolem Chevreuse a Fénelona se snaží tajně i .uhové zesnulého vévody Burgundského vyjednávat se svou starou nepřítelkyní, paní de Maintenon, i s královským zpovědníkem, otcem Le Telliercm, i" | iláncch na vytvoření Regentské rady, a hlavně se snaží chránit nového dau-phiua před snahami, předpokládá se, že zločinnými, jeho strýce vévody (>rleánského. Jak přesvědčit starého krále, zcela nasáklého svou absolutní mocí, aby zřídil vládu svého následnictví? Fénelon navrhuje 15. března: ,. Můžeme mu zmínit případ, že by Francie měla to neštěstí a ztratila ho. Měli bychom tedy vkrhny důvody k obavám ze strany hugenotů, jansenistů, nespokojenců různých stavů, knížat vyloučených z regentství, z dluhů zaplacených a nezaplacených, z příliš početných oddílů bez disciplíny. Lékem je zřídit bez velkého otálení Regentskou radu, kterou by si hni zvykli respektovat." Bilance porážky.
I jiní jednají. Například šestadvacetiletý vévoda de Berry, třetí syn zesnuli ho Monscigncura. Je podle názoru všech neschopný — „Neuměl nikdy nic jiného mi ŕíst a psát," poznamenává Saint-Simon, „a nikdy se nic nenaučil od té doby, kdy l'l/í .-.baven nutnosti se učiť'; kněžna Falcká není k manželovi své vnučky o nic •ihnvlvavejší: „Neví nic o ničem, sotva ví, kdo je" — a on se trápí pro jednu mladou ■ mi, Miiľii Louisc-Élisabcth Orleánskou, sedmnáctiletou, která jím pohrdá .i vinil ho z;i nos. Maric-Louise je st.irM dec ni vévody ()rleánského z;ise on .i t i .u ie;< >lsc Mii rit de l3lois, nenwu/cKké iji.i.ry    jesle jedu;i    Ludvíku XIV.
194 1 SAINT-SIMON, JAZYK MIMO ČAS
a paní de Montespan. Podle lidských řečí jsou mezi dcerou a otcem incestní vztahy. V každém případě si báječně rozumějí. Kdyby se vévodovi de Berry, vnukovi Ludvíka XIV., nějak poštěstilo dostat k moci, byla by to jeho žena a jeho tchán, kdo by vládl. Tato otázka se brzy vyřeší: Berry umírá v roce 1714 na následky, zdá se, pádu z koně.
Třetí centrum komplotu, a ne to nejmenší, se vytvořilo a manévruje kolem vévody du Maine. Louis-Auguste de Bourbon má čtyřicet dva let; je to druhé dítě Ludvíka XIV. a paní de Montespan. Zbožný, příjemného zevnějšku, ale handicapovaný koňskou nohou; paní de Maintenon, když byla ještě vdovou Scarronovou, jej vychovala jako svého syna. Má pro něj ty nejvyšší ambice. Přiměla ho, aby se oženil s Anne-Louise de Condé, vnučkou Velkého Condé, která se vidí jako královna Francie. K velkému pobouření dvora a na naléhání paní de Maintenon jsou bastardi Ludvíka XľV, Berry a jeho bratr hrabě z Toulouse, povýšeni na úroveň přímých královských potomků. Ještě další krok: v závěti svěřuje Ludvík vévodovi de Berry starost o výchovu dauphina: to je otevřená cesta k moci a vyhlášení války klanu Orleánskych.
Dvůr se rozpadá. Kněžna Falcká konstatuje: „Už vůbec nevedeme dvůr. Od sedmi do deseti hodin se u paní de Berry hraje. Ti, co nehrají, tam nechodí. Potřebujeme, aby král zůstal naživu, víc než si umíte představit. Kdyby zemřel, všechno by bylo vzhůru nohama, neboí nikde není ani přátelství, ani důvěra, ať jde o jakkoli blízké příbuzné. Z celékrá-lovské rodiny má král ještě nejlepšísrdce." Nože jsou taseny. Kněžna pokračuje: „Po všech těch výhružkách vévodkyně du Maine, že dá zavraždit mého syna, už tak dobře nespím. [...] vévoda du Maine se narodil ve zlobě. Byl v ní vychován. Jeho matka byla nej-zlomyslnějšížena na světě. Vímotřech osobách, které otrávila. [...] Byl vychován čarodějnicí, Maintenonovou, která je opravdový ďábel Za svého života nemyslela na nic jiného, než jak uvést toho bastarda na trůn a jeho prostřednictvím vládnout"
Ze dvora se rozklad šíří i do města. Dne 22. února, když jde vévoda Orleánsky požehnat tělo dauphinovo, vytrpí „nejstrašnější urážky lidu, který se nemohl udržet, chrlil na něj kletby, ukazoval na něho prstem s nejhrubšími přídomky; nikdo to nezastavil; ten dav si myslel, že mu prokazuje milost, když se na něj nevrhne a neroztrhá ho na kusy. Stejná věc se děla jeho průvodu. Po cestě zněly výkřiky, více rozhorčenia nadávek než bolesti. Byla učiněna některá opatření, aby se zabránilo lidovému hněvu, jehož výbuchy se daly očekávat v různých chvílích. Ona zuňvost se vybíjela v gestech, ve výkřicích, ve všem hrozném, co bylo vrženo na vévodu Orleánskeho. Když průvod procházel v blízkosti Palais-Royal, hučení, výkňky a nadávky zesílily a byly tak silné, že se na několik okamžiků bylo lze obávat čehokoli. Je možné si představit, jak velký užitek dokázal pan du Maine vytěžit z veřejného šílenství, z ohlasů, které mělo v pařížských kavárnách, z nadšení v salonu Marly, v parlamentu, ze všeho, co se brzy doneslo z provincií, pak i z ciziny. Seje se kvůli sklizni, a tato sklizeň předčila všechna očekávání."
Saint-Simon je velký malíř tohoto roku smutku, trosek, choutek a nenávistí, během nčhož se zhroutila dekorace budovaná skoro celé století. Rok 1712 není v jeho ľamettrh jen Černým rokem v kronice, která pokrývá více než čty-
1712 - DEKORACE MONARCHIE SE HROUTÍ I 195
i icct let, ale kataklyzmatem, které slouží současně jako spoustěč, ale i jako
ii střední symbol jeho způsobu vidění. Smrt, která zasáhla opakovanými ranami královskou rodinu jako prokletou krev, se stává symbolem, kolem kterého spisovatel organizuje obrovskou pohřební přehlídku absolutismu. Je to okno osvětlující katedrálu Pamětí světlem bouře, hněvu a temnot.
Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon, započal definitivní sepisování svých Pamětí až v roce 1739 a bude v tom tajně pokračovat až do roku 1752, tři niky před svou smrtí. Jedná se o osvěžování paměti, jejíž chronologická posloupnost by nebyla možná bez jedné úžasné náhody, bez zázračného set kání. Paměť Saint-Simona se sejde s Deníkem Philippa de Courcillon, marký-/c de Dangeau. Dangeau, kterývděčí za své postavení bohatství a penězům ze hry, diktoval od roku 1684 do roku 1720 každý den svému tajemníkovi celkem iľlcct sedm svazků mdlé kroniky dvora, které se vyznačují pečlivou přesností i dokonalou nudou. Saint-Simon získá v roce 1729 kopii tohoto obrovského i leníku a začne ho opatřovat poznámkami a sepisovat dodatky. Vybledlý Dan-Ki .ni poslouží jako osnova bouřlivé a balzakovské tapiserie Pamětí.
A le Saint-Simon bude mít k dispozici ještě mnohem bohatší materiál: své vl.istní texty, poznámky, paměti, přehledy, tabulky, portréty, náčrty, shromaž-'Inviuié od dob mládí. Jako kdyby umělec strávil svůj život vytvářením skic . představou budoucí fresky. Celý život: v roce 1699 — jemu dvacet čtyři let — předkládá svému příteli a duchovnímu rádci abbému de Rance, reformátorovi l. i< 111 trapistů, „jakési paměti", kde už mluví o tom, o čem mluvit nepřestáni o králi, o dvoru, o válce, spravedlnosti, ministrech, manévrech, intrikách. I« ho pohled už tam je, soustředěný, pronikavý, jízlivý. Mladý muž pozoruje / vi i l.ivě a s trochou zděšení tento už zkamenělý svět, do něhož je přizván.
Neboť Louis de Rouvroy je přesvědčen o tom, že díky svému původu je n mif Astí výkvětu elity vyvolené k tomu, aby dělala králi společnost při řízení / • 11 k Je vévoda a pair, od kolébky byl svým starým otcem veden ke zbožňo-' mi l ii(lvíka XIII., církve a svobod a výsad aristokracie. V šestnácti letech jc •mív.i mušketýrem a už se vidí jako maršál; sní o slávě a poctách; skvěle se 'i < m s dcerou svého nadřízeného, maršála de Lorges, který je synovec Turcn-ii", nhývá obrovský a nákladný zámek de La Ferté-Vidame. Hodnost, mocní <po|i nci, pečlivé vzdělání, pýcha na úrovni ambicí: budoucnost mu leží u nul k m. A pak sc všechno během několika týdnů roku 1702 zhroutí. (Jřcdní »vi vole, tvrdí, mu upře povýšení na brigádního generála, na které si činil • wliuk Mhulý vévoda se rozpálí a vidí rudě. Pro jednu aféru přednostního pi ,iv.i jednu ze sta — zažaluje maršála vévodu de Luxcmbourg, starého drs-urlio voj.ika, ohlíženého slávou, který jc navíc jeho nadřízeným. Lépe sabo-ImV'.iI kuléru nelze, když navíc Saint-Simon o svém případu sepíše zprávu, jíž pinkilľ-( sví'ij (l,ir bojovného pera. Zabouchne dveře armádě dřív, než inu je mm*i?i /.ivřll před nosem ona. |eslě mu není třicet let a nemá co dělat; nic; ledíl Mundil po ehodb;lch, idejích, kuchyních .i předpokojích Versailles.
196 I SAINT-SÍMON, JAZYK MIMO ČAS
Je všude, všechno vidí, povídají mu o všem. Jeho zvědavost nezná hranice ani stav. Zpovídá pány i sluhy, vévodkyně a komorné, lékaře, kuchaře, preláty, kurtizány. Ví o všech spiklenectvích, nevěrách. Sbírá zlozvyky, směšnosti, obsese. Mistr-špion ve službách své paměti, vydržuje si i několik agentů, kteří mu donášejí čerstvé novinky. Má svůj tajný přístup na porady, na ambasády, do vojenských štábů, do zákoutí parlamentu. Udržuje dobré vztahy s oběma křídly tajného antiabsolutismu. Jak s vévodou Orleánskym a jeho kohortou libertinů, tak s Beauvillierem, Chevreusem a Fénelonem, zbožnými mentory vévody Burgundského.
V roce 1711, když se výše jmenovaný vévoda Burgundský stane dědicem koruny, cítí Saint-Simon svou šanci. Sestaví plán vlády. Představuje si sama sebe jako oblíbeného poradce po boku Fénelona, který se stal prvním ministrem. Vrátí království jeho starodávné a svaté zákony, vyženou uzurpátory, uklidní Evropu, znovu vrátí aristokracii zálibu ve svobodě a lidem chléb a bezpečnost. Jde o to zničit jeden po druhém nástroje absolutismu, počínaje všežravou a neurozenou byrokracií — politickou, finanční a administrativní. Když dauphin umírá, konstrukce se zhroutí. Pro Saint-Simona se osobní katastrofa pojí s katastrofou historickou.
Ještě se zcela nevzdal. Zůstává mu vévoda Orleánsky Když se po smrti Ludvíka XIV. stane regentem, Saint-Simon mu pomůže zbavit se klanu bastar-dů a pokusí se dostat svou malou postavu až do ministerského křesla. Ale je rychle odstrčen a přemožen hordou šejdířů a podvodníků, kteří krouží kolem nového pána, a hlavně tím „nejpodlejším" mezi nimi, kardinálem Dubois. Ten ho pošle do Španělska, aby tam zasnoubil Ludvíka XV. — jedenáctiletého — s infantkou Marií-Anne-Victoire — čtyřletou. Poselství je úspěšné, zasnoubení směšné. V roce 1724 pošlou infantku i s plenkami zpět jejímu otci. Žánrově se monarchie mění z tragédie na frašku; Saint-Simon tady přeruší své Paměti. Předtím než ho zadusí nenávist a znechucení, spolu s předtuchou nevyhnutelné katastrofy.
Saint-Simona pohání zatrpklost, kterou léta a psaní jitří. Tento režim, který nedokázal využít zásluh těch nejlepších, který z nich raději dělal zlaté a povrchní otroky; tento monarchistický absolutismus, který dal přednost hordě neurozených měšťáků a chamtivých pochybných šlechticů, zkorumpovaných intrikánů a kurtizán před svými přirozenými oporami, je poznamenán podvodem. Tyto režimy nejenže představují odchylku od běhu věcí, ale opravdovou zradu samotné podstaty Francie a jejího politického řádu. Přerušení věčného času základů, původu, principů, ideálů a mýtů. To, co se rozešlo se svým původem, časem zhyne. Paměti jsou vyprávěním o rozkladu, který proběhne ještě před fyzickou smrtí subjektu. V době, kdy je Saint--Simon píše, už dávno ztratil jakoukoli naději, že by mohl ovlivnit běh dějin; rozloučil se se svými zájmy a se slávou. Učinil dokonce opatření a v závěti zakázal publikování svého obrovského díla dřív než za padesát let. Přináší
1712-DEKORACE MONARCHIE SE HROUTÍ I 197
svědectví jen pro budoucí pokolení: on bude ten, kdo v době strašných revo-lucí, radikální zkaženosti posvátných principů Stvoření udržoval krok za k rokem, slovo od slova, vzdálenost mezi řádem a harmonickou krásou zákla-i.ifi a zkázou naplnění. Saint-Simonův znovu nalezený čas je samozřejmě imaginární a fantazijní, je to čas karolínskeho „zrodu" a jeho tradice. Vysněná historie, proti níž stojí děsivý sen pozorované historie.
Nepřátelé malého vévody si vezmou toto „reakcionářské" vidění jako /.iminku, aby mohli diskreditovat jeho rozhořčení. Tak bezmezná nostalgie po minulosti, tak nezlomná vášeň pro to, co uplynulo, skutečně vylučují 11 šlechtily čin, a sice uvedení Saint-Simona do moderního Panteonu pokrokoví h mužů. Jeho víra, tak prudká, nesměřuje k budoucnosti, ale ke vzkříšeni (ediné, na čem záleží dnes, je jeho vzpurnost, a ta byla velká, patetická :i I mjovná. A naštěstí trochu malicherná, což mu umožňuje vidět pod mikroskopem to, co nikdo jiný neviděl, napsat, co se nikdo jiný napsat neodvážil. N.ilut-Simon je současně přítomen v onom světě dvora, ke kterému patří, ale i v i ichybném zálivu času. Je všudypřítomným aktérem pochmurné komedie, |.i k o byl i Proust, stravovaný svou rolí, potřísněný pokrytectvím mondénnosti. Ale jeho aristokratický f undamentalismus z něj dělá nelítostného diváka hle-■ l.i|icího v zapisování paměti očištění.
Saint-Simon nepíše autobiografii. Nevypráví o sobě, ani se neospravedlnil je, nesnaží se sestavit bilanci svého konání. Ani nechce dát plynout, po ŕ p fisobu Dangeaua, nudnému sledu dní na dvoře Ludvíka XIV. či orleánské-
I n i regenta. Je také na hony vzdálen toho považovat se za spisovatele: je vévo-
.i francouzský pair, to je jeho identita, smysl existence, smysl jeho psaní i I 'i láni, to je „já" jeho Pamětí, stejně jako tisíců jiných stránek, politických i rnkiť l u, historických studií, popisů „společenské elity království" a vládních projektů, které nepřestal shromažďovat po celý svůj život.
Všudypřítomné „já" Pamětí není „já" myslícího a autonomního subjektu
Ii k o u Dcscarta. Není to ani ztělesněné vědomí Vyznání Jeana- Jacquesa, ale je i" pojení — současně fantazijní i prožité — osoby a postavy, Louise de Rou-vioy s mystickým, fyzickým a historickým tělem pairovské aristokracie. ^ \ 111 .i vČn í Pamětí tedy vždy probíhá ve dvou časových rovinách. Na jedné straní vypráví o své době, s neuvěřitelným bohatstvím detailů, barev, pohybů, t ,i | ilitek; na straně druhé znehybňuje tentýž čas do fantastického rituálu agónii ; del.i z něj obrovský obraz, na jehož povrchu se zmítají tisíce motýlů — mdherných nebo směšných, odporných nebo úchvatných — zaslíbených •inu il Mezi nimi se vznáší vévoda de Saint-Simon, duch autora.
Historie je složena z událostí, obraz vzniká seskupením postav. Portréty ' \ V m \leué Saint-Simoncm se zaměřují méně na podobu a více na výraz. 111\ i|i ii.tiii znamení. Přesnost, správnost, realismus malby se nesnaží půso-liii upr.ivdovŕ ;nii pnivdčpodobue v souladu s estetickými kánony dvorní kultury   , jde však o lo uk.i/.;i1 červ.i, který rozežírá ovoce, i kdyby bylo
198 I SAINT-SIMON, JAZYK MIMO ČAS
nádherné a plné příslibů. Nikdo neunikne jasnozřivosti jeho pesimismu, dokonce ani ti, které má rád.
Hle, vévoda Burgundský, velká Saint-Simonova naděje, dauphin jeho snů, bude-li vládnout, může obrátit historii správným směrem, to znamená zpět. Saint-Simon začne jeho nejzbožnější chválou, v dokonalé rétorice okouzlení: „Jsem pevně přesvědčen, že málo století vyplodilo prince, do něhož by Bůh svobodně vložil tolik pevných ctností a velkých talentů. Živý duch, všestranný, spravedlivý, pilný, pronikavý, pracovitý, přirozeně lnoucí k obtížným vědám, mající zálibu v bádání a pln dobré víry ve svých výzkumech." Je vším, „v co se mohlo doufat, aby bylo napraveno hluboké neštěstí nejkrásnějšího království Evropy, předurčeného mu jednoho dne naslouchat". Litánie pokračuje. Mladý dauphin, vysvětluje Saint-Simon, byl v mládí příliš bujný a liboval si v rozkoších, ale „zázrakem z něj zbožnost a milost udělaly jiného člověka a změnily tolik mimořádných nectností v dokonale opačné ctnosti". Všechno by bylo dokonalé, kdyby přehnaná ctnost a zápal konvertity nebyly podezřelé: „Násilí, s nímž překonal mnohé své nectnosti, ta touha po dokonalosti, obava, nedostatek soudnosti, který vždy doprovází rodící se zbožnost, v něm vyvolávaly přísnost, jež přeháněla ve všem a dodávala mu křečovitý a často cenzorský vzhled" Výsledek: vévoda Burgundský se chová jako seminarista. A co horšího: jako zamilovaný seminarista (navíc do své ženy!), který proti sobě poštval všechny svou „nemístnou plachost?' a „tak málo pochopenou zbožností". Bezpochyby čas a dobré rady Saint-Simona by přivedly tohoto prince k dokonalosti, „ale, bohužel, dokonalost není z tohoto světa, jenž jí ani neníhoden: Bůh ji ukázal, aby předvedl svou dobrotu a moc, ale rychle nám ji odebral, a tím nás odměnil za své dary a potrestal za naše zločiny". Smrt dauphina je vzkříšením naruby: zatracením.
Portrét vévody si všímá jeho intelektuálních vlastností, portrét jeho drahé ženy Marie-Adéláide hlavně jejího zevnějšku. Znaky ženy jsou tělesné. „ Ošklivá s pravidelnými rysy, povislétváře, příliš vystouplé čelo, nevýrazný nos, velké rty, kaštanové vlasy a obočí velmi dobře posazené, živé oči, nejkrásnější na světě, málo zubů a všechny zkažené, o nichž sama začínala mluvit a posmívala se jim, nejkrásnějšíplei, nepříliš silné, ale obdivuhodné poprsí, dlouhý krk s náznakem volete, které jí ale docela slušelo, galantní, graciéznía vznešené držení hlavy a stejný pohled, výrazný úsměv, dlouhý, zaoblený, drobný trup, dokonale vytvarovaný, krok bohyně na obláčku: líbila se v nej-vyšší míře." Bohyně se zkaženými zuby byla posledním závanem života na dvoře: „Spolu s ní zmizela radost, potěšení, zábava a všechny druhy milosti. Celý dvůr zahalila temnota. Ona jej oživovala; ona naplňovala všechny jeho kouty najednou; zabírala tam všechno; pronikala do něj zevnitř. Jestliže dvůr existoval i po ní, bylo to jen proto, aby strádal. Lítost nemohla přejít a nechtěná a tajná hořkost přetrvávala, se strašnou prázdnotou, kterou nebylo možné zmírnit." Třicet let poté krouží spisovatel Saint--Simon kolem této prázdnoty, odkud se milost — chápaná v jansenistickém duchu — navždy vytratila.
Zbývá vévoda Orleánsky, budoucí regent, spojenec rodiny Saint-Simona, poslední nadeje reformy. M;ilý vévoda ho obhajuje, když ho řeči a „klan bas-
1712 - DEKORACE MONARCHIE SE HROUTÍ I 199
tardů" v čele s paní de Maintenon obviní z travičství. Ale vedle proklamované zhýralosti a bezbožnosti, „jeho přání, aby se bezbožnost a extravagantní ješitnost vyznávaly veřejně", se kolem něj vznáší odér síry. Zabývá se alchymií, zaměstnává jednoho „umělce" — chemika — jménem Homberg, s nímž „se radí o přítomnosti i o budoucnosti". „Kdysi se chvástal, že se pokoušel uvidět ďábla, i když přiznával, že se mu to nepovedlo; ale zamiloval se do paní d'Argenton a v životě s ní našel další podivné zájmy, jež byly často zlověstně interpretované."
Čarodějnictví, komploty a spiknutí všeho druhu, okázalá zhýralost: úzkost z budoucnosti, je-li zbavena řeči, se vyjadřuje prudkým návratem k potlačené minulosti. Madame, těžkopádná a jasnozřivá Teutonka, kněžna Falcká, okamžitě pochopila spojitost: „Vesvatyni [nazývátak královu pracovnu, kde vládla paní de Maintenon] se hodně mluví o minulých aférách, ale ani slovo o sou Časnosti, ani o válce, ani o míru. Nemluví se ani o třech dauphinech a o dauphinově manžel ce ze strachu, aby na to nemyslel král" V jiném dopise téhož týdne: „Pokud spiklenci něco podniknou, mohou snadno uspět; víra tady není tak svobodná jako v Německu; tres tem za svobodu jsou vězení a exil."
Obrátit se do minulosti, jakkoli mytické, znamená pocítit znovu závan svobody. Saint-Simon staví katafalk přítomnosti — čtyřicet let přítomnosti v síti jeho drobného písma na několika tisících stran —, aby znovu našel živoucí, šťastnou a spořádanou svobodu uplynulého života, svobodu příběhů svého otce. Nostalgie je živá, má svůj jazyk. U Saint-Simona přerušuje násilně, rudi kalně spojení se zákony dvorské ctnosti, se syntaxí akademiků a rozumnou rétorikou Boileaua.
Jazyk Saint-Simona narušuje ztvrdlý a naleštěný povrch správného psaní ii krásného mluvení. Dává znovu vytrysknout všemu, co bylo odsouzeno, pronásledováno, opomíjeno tři čtvrtiny století. Samozřejmě neignoruje krásu ŕ istého a pravidelného jazyka, ale nedůvěřuje mu jako masce, která skrývá spolu s nedokonalostmi obličeje i pravdivost citů. On ho uvolňuje, rozjitřujc, I >n iká na něj, obrací ho. Protože ukazuje rub majestátu, objevuje i rub králov-ikélio jazyka. Nejsa literátem, může psát mimo svou dobu.
Používá bez diskriminace všechny styly jazyka, které se mu dostanou pod pi i o. Jazyk dvora, samozřejmě, v němž se pohybuje od narození, jazyk armá-i ly .) války, jazyk náboženství, ale i jazyk kuchyně, řemesel, školy. Hledá barvu, •.líný výraz, něco, co působí jako obraz. Vůbec se nezabývá tím, zda to slovo, i u icn výraz nebo přísloví, které užívá, je staré nebo vyšlé z módy, nízkého sty-lu nebo hrubé. To, co píše, nesmí mít věk: nepíše, jak se v té době mluví, ale pii iio, aby dal zaznít jakési nadčasové, osvobozené, strhující, hmatatelné f ran-iiiu/slinčrfrančtině. Nesnaží se napodobovat, ale vzdalovat se: překvapit, aby I ■ V' 'f l)ť' rozdíl. I když je kvůli tomu třeba vytáhnout ze zapomnění slova, Icietti všichni opustili. Nebo naopak, vytvořit slova, buď nově spojovat vyčlenené výrazy, nebo tvořit siibstnutivii /. ;uljckliv — „Lc roguc, Ic dur, le désagrcable de A f de la liochefoucauld n'étdít pas fioittle rol"   to najoukané, tvrdé a nepříjemné z pana
200 I SAINT-SIMON, JAZYK MIMO ČAS
deLa Rochefoucauld nebylo určeno pro krále—nebo je prostě vymyslet: cardinalesque, blondasse, frétiller, rabdcher,1 a stovky jiných; nebo cizí slova a obyčejná slova použitá v novém významu. Jediným pravidlem bylo probouzet imaginaci, někdy i za cenu nesrozumitelnosti — které se Saint-Simon bojí méně než samozřejmosti.
Saint-Simon nehledá slova. Spěchá, píše rychle. Zdá se, že má stále strach, aby záblesk obrazu nezhasl dřív, než bude věta dokončena. Obraz je to, co dává zahlédnout. Jeho Paměti nechávají stranou myšlení stejně jako čas.
V jednom okamžiku zachytí pero paměť pohledu, který obsáhne celý povrch. To, co je pod povrchem, lze číst v zevnějšku: smrt, nicota, konečná katastrofa. Voyeur je i vidoucí.
PRAMENY
SAINT-SIMON: Mémoires. Vydání Yves Coirlaut. 8 svazků. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade", 1982-1988.
— Traités politiques et autres écrits. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade", 1998.
ÉLISABETH-CHARLOTTE D'ORLÉANS, princesse Palatine: Lettres. Vydání Olivier Amiel. Paris, Mercure de France 1981.
Malina STEFANOVSKA: Saint-Simon, un historien dans les marges. Paris, Champion 1978.
José CABANIS: Saint-Simon ľadmirable. Paris, Gallimard 1974. Pierre ADAM: Le Langage du due de Saint-Simon. Paris, 1920. Reedice Geněve, Slatkine 1970.
Emmanuel LE ROY-LADURIE: Saint-Simon. Paris, Fayard 1997 Francois-Regis BASTIDE: Saint-Simonparlui-méme. Paris, Éd. du Seuil 1953. Dirk VAN DER CRUYSSE: La Mort dans les „Mémoires" de Saint-Simon. Paris, Nizet 1981.
Pierre GOUBERT: ĽAncien Regime. 2 svazky. Paris, Armand Colin 1969-1973.
I     Kardinálsky (místo ctmlinaliťe); mdle plavý (nedoloženo před Saim-Simonem); vrtét se; donekonečna omílal (expresivní slovesa, do té doby v tomto vý/namu neužívaná).