201 20] MONTESQUIEU PROTI PODVODNÉMU OBCHODU SE ZNAKY 1720 — zhroucení Lawovy monetární fikce Podle svědectví advokáta Barbiera se 17. července patnácttisíc osob shromažďovalo od třetí hodiny ranní před „Bankou“. Ta jediná banka, banka Johna Lawa, banka králova a regentova, sídlív ulici Viviennev bývalém Mazarinově paláci. Dav čeká na otevření mříží, a to bude až v devět hodin. Je krásné počasí; někteří si zvykli strávit část noci, sedíce na zemi, před vraty zahrady Mazarinova paláce. Je totiž třeba být mezi prvními a pospíchat do kanceláříbanky, hned jak ředitelé a jejich kontoáristé svolí k zahájení výplat. Ví se, že peněz nebude dost pro všechny; jen ti nejrychlejší a nejschopnějšív používání loktů a pěstí budou obslouženi. Několik stráží, s bajonetem na hlavni svých mušket, se snažív té vřavě udržet zdání pořádku. Od konce května se tato scéna opakuje každé ráno. Dne 21. května zveřejnil John Law, generální kontrolor financí, osobní pokladník Jeho Výsosti vévody Orleánského, regenta království, výnos, který snižuje o polovinu hodnotu bankovek a akcií Indické společnosti, jež sloužíjako záruka. Jedině daně budou moci být placeny do roku 1721 papírovou měnou v její původní hodnotě. Je to začátek konce „systému“. Dne 27. května, tváří v tvář rozruchu ve městě i v parlamentu, odvolává Law své nařízení a povoluje znovu oběh zlata a peněz; pak podá demisi ze svého ministerstva a z vedení banky. Kanceláře v ulici Vivienne se zavřou. O čtyři dny později se znovu otevřou a dav tam pospíchá, aby vyměnil papíry za kovové peníze. Regent ztrácí hlavu; do té míry, že 1. června Lawa povolá na zasedání rady, přestože jej hodlal poslat do Baštily. Skot má pověst finančního kouzelníka a zdá se, že jen on a jeho manipulace mohou odvrátit katastrofu. Law znovu kraluje. Nenapravitelnýhráč nepřestává zvyšovat sázku s penězi, které už nemá. Ještě vzbuzuje iluzi, manévruje, blufuje. Ještě se pokouší držet svých měnových teorií. Potřebuje za každou cenu zamaskovat, že stát ajeho banka jsou propříštč nesolventní a že se vytisklo o třetinu více bankovek, než kolik bylo hodnoty ve zlatě v sejfu. |c třeba skrýt, že stát právě okradl Francii. 202 I MONTESQUIEU A OBCHOD SE ZNAKY V ulici Vivienne se s bankovkami chaoticky obchoduje hodně pod jejich nominální hodnotou. Banka už nemá dost stříbra ani zlata, aby čelila žádostem o vyplacení. Hotových peněz je nedostatek, papírové už nikdo nechce a kovové jsou vzácné, obchod tedy vázne a ulice se bouří. Marně se hledají peníze, i drahé, aby se zabránilo zruinování. Ještě se spekuluje na pokles. Zprostředkovatelé a spekulanti kupují plnými hrstmi avelice lacino bankovky a prodávají je dráže jiným zprostředkovatelům, kteří mají lepší pozici ktomu, abybyli vyplaceni. Kolem bankyv uliciVivienne se motají zruinovaní mladí šlechtici, podezřelí finančníci, podvodníci, lupiči, děvky, obchodníci s vínem, a dokonce několik statečných rentiérů na pokraji bankrotu. Prvního července nastává útok. Je ještě hektičtější, ještě násilnější než jindy. Vtlačenici bezpochyby někdo upadne; jiní o něj zakopnou. Dav se rozběsní a narazí do přepážek. „Dvanáct nebopatnáct osob,“ píše knihovníkJean Buvat ve svém Deníku regentství, „bylo v tétlačenici udušeno a ušlapáno pod nohama těch, kteříse snažili postupovat, ale nemohli ani ustoupit, ani se z tlačenice uvolnit.“ TI mladší a obratnější si zvykli vyšplhat se na barikádu a vrhnout se po hlavě do davu, aby si udělali místo. Když panika skončí, posbírají se nehybná těla. Má se za to, že jsou všichni mrtví, nebo se to aspoň tvrdí. Asi čtyři nebo pět tisíc manifestujících přenáší čtyři těla, jedno z nich ženské, podél ulice Vivienne. Jdou směrem k Palais-Royal, kde sídlí regent. Během cesty potkávají kočár pařížského guvernéra vévody de Tresmes. Obklopí kočár, jsou rozčilení, reptají. Tresmes jim „hodil stříbro, a dokonce zlato, a manžety měl celéroztrhané“. Le Blanc, státní sekretář, má rovněž tu smůlu a potká se s průvodem, dav se do něj taky pustí, ale chrání ho ozbrojený oddíl. Vyjednává: „Dal odnést mrtvá těla,“ píše Saint-Simon, „a přívětivostía lichocením se mu konečněpodařilo rozvášněný lid poslatpryč.“ Dav se sice trochu uklidní, ale zůstává shromážděn před Palais-Royal. Johnu Lawovi se podařilo skrýt se v paláci pod ochranou regenta a jeho oddílů. Ale když se jeho kočí s ekvipáží vracel do sídla svého pána, je poznán, je s ním zle nakládáno a je zraněn, kočárje rozbit na kusy. Na Lawůvpalác manifestující zaútočí kamením. Regent se obává vzpoury. Proto se rozhodne přemístit 18. července parlament do Pontoise. Znovu se vynořuje přízrak frondy, spojení členů parlamentu a pařížského lidu. „Liberální“ zkušenost regentství náhle změní směr. Dne 4- srpna se objeví královský dekret nařizující v celém království dodržování buly Unigenitus. Filip Orleánský který věří více v dábla než v Boha, stojí v čele domácí křížové výpravy proti jansenistům. Královský despotismus je znovu nastolen. Sen Fénelona a Saint-Simona se rozplyne spolu s finanční pohádkou Johna Lawa. Přitom slavnost byla krásná. John Law ovládá skvěle stínové divadlo. Je nemožné zde podrobně líčit jeho úžasnou režii. Nejučenější ekonomové se ji snažili pochopit, ale nikdy nedospěli k jasnému vysvětlení. Když se tento 1720 - PERSKÉ LISTY I 203 skotský dobrodruh, prchající z Anglie před obviněním z vraždy v souboji, objevív roce 1707 ve Francii, má jen nápady, vášeň pro karty, sklon k utrácení a podivuhodnou schopnost okouzlovat. Freudisté si povšimnou faktu, že tento syn bohatého zlatníka z Edinburgu nenáviděl zlato. Žlutý kov se mu jevil jako náhodný peněžní znak, těžký, nepohodlný pro směnu, příliš výhodný pro Španělsko, které vlastní zlaté doly v Jižní Americe a galeony plné vzácných kovů. Law měl někdy jednoduché geniální nápady: bohatství jedné země, říkal, musí spočívat ne na množství zlata, které tam obíhá, ale navýznamu její produkce a intenzitě jejího obchodu. Je tedy třeba stáhnout zlato z oběhu — a abychom nebyli troškaři i stříbro — a nahradit je bankovkami, které budou kryty bud půdou, nebo peněžní hotovostí, nebo ještě akciemi. Ve svém principu to bylo revoluční a jednoduché. Ludvík XIV. nereagoval na rozklady, které mu posílal krásný Skot, ale regent se dal rychle okouzlit. Je pravda, že státní pokladna byla po ničivých válkách konce předchozího panování prázdná, že zadlužení královské pokladny dosahovalo takřka celkových příjmů několika daňových období a že placení úroků představovalo dvě třetiny rozpočtu. Daňovýúřad ve snaze získat další příjmyvždy prokazoval imaginaci, kterou bymu romanopisci mohli závidět. Pokladníci Ludvíka XIV. bylivynalézaví; ale ne dost, aby zabránili výdajům. Peníze se vracejí čím dál hůř; výběr daní je svěřen různým zprostředkovatelům, velkým finančním společnostem, a proto je stále dražší a stále nespravedlivější. Odvolání nantského ediktu vyvolalo hromadný odliv daňových poplatníků a kapitálu. Filip Orleánský je v beznadějné situaci; John Law mu nabízí zázračný recept, kámen mudrců. Pravda naruby, protože jde o to proměnit zlato v papír. Tím, že vyrábí potištěný papír, disponuje stát měnou, jejímž je pánem. Může splatit své dluhy, platit úroky svým věřitelům, zajistit ekonomickýrůst, směrovat úspory kproduktivnímu užití. Stane se ještě něco lepšího: vroce 1717 si Law nechá přidělit ohromné územívúdolí Mississippi známé pod jménem Louisiana a velké jako osm Francií. Založí Západoindickou společnost, jejíž akcie s čtyřprocentníkapitálovou účastí lze platit státními bankovkami. Papírová měnakrytá do budoucna americkým eldorádem odváné poslední rozpaky střadatelů. Lawvyřadí nebo vyžene své konkurenty a protivníky; drží Královskou banku, Indickou společnost, námořní obchod, kontroluje notářské úkony, výběr daní z pošt a z tabáku a brzyi centrálnívýběr daní, emituje bankovky, platí splátky regenta. Nic mu neodolá, sloučíbanku a Indickou společnost, může konečně, bez překážek, zavést svůj Systém. Žádná z jeho koncepcí není skutečně originální. Ani papírová měna, ani nízké úrokové sazby, ani přímý výběr daní státem, ani peněžní expanze, ani námořní a koloniální politika. Jeho geniální nápad, to je Systém, koordinace a systemizacc všech těchto opatření v jedné teoretické a dogmatické stavbě, v čisté ekonomické architekt nic, v jedné magické formuli. 204 | MONTESQUIEUA OBCHOD SE ZNAKY Lawovo kouzlo funguje, bláznivě, jak se patří. V květnu 1719 jsou akcie Západoindické společnosti nakoupené za pět set livrů kótovány deseti tisíci livrů. Je to opravdový svátek regentství, spekulativní orgie v ulici Quincampoix. Úzká ulice, kde tradičně sídlí směnárníci, se stává udivujícím divadlem pod širým nebem, kde vládnou darebáci. Všichni se tam strkají, aby získali co nejvíce těch pověstných cenných papírů z Mississippi, nakřečkovali svůj díl pohádkového pokladu z Indie. Law přejde bez přechodu z racionální teorie k frenetickému spekulování. Vulici Quincampoix se z ničeho rodí bohatství. Každý tam pospíchá hnán tou nejplebejštějští chamtivostí, šlechtici, knězi, důstojníci, notáři a také hodně sloužících, kteříjsou často posíláni svými pány a kteří vydělávají jmění tím, že se pouštějí do spekulace na svůj vlastní účet. Paní Chaumontová, poctiváVlámka, dostala v říjnu několik tisíc livrů v papírové měně jako platbu za dluh „a podařilo sejínashromáždit šest milionů, z nichž posléze udělala šedesát“. Koupí si palác de Pomponne v Paříži a panství s půdou v Ivry-sur-Seine. Tam tráví dny v přepychu obklopena dvorem přátel, kteří konzumují „každýdenjednoho vola, dvětelata, šest ovcí, kromědrůbežea zvěřiny, mnoho vína ze Champagnea Burgundska. Jemecenáškou umění- v ateliéru Gobelinssi nechávátkát závěsy a nádhernétapiserie“. Hostinští se umějí chovat jako zámečtí pánové a sluhové jako páni. Je proto třebakrálovského příkazu, abyje bylo možné rozlišit: sluhové nesmějí nosit oblečení bez prýmku se znakem jejich pána. Ten musí být „široký na jeden palec ve tvaru stužky a nošený na přední i zadní části kabátce a na svrchním oděvu a dalšína rukávu“. Mezi šlechticem a jeho služebníkem je rozdíl jediného prýmku. Marivaux není daleko. Přízrak Mississippi straší obyvatele Paříže ve dne v noci. Lawova propaganda dělá zázraky. Král — ve skutečnosti regent — spekuluje. Skot ví, jak si ho dary získat. Panovník vlastní v Západoindické společnosti sto tisíc akcií: padesát milionů, které budou mít hodnotu jedné miliardy. Všichni kolem něj — členové vysoké šlechty, vévodové a pairové tak drazí Saint-Simonovi — této many využívají, aniž musejí navštěvovat ulici Quincampoix. Protože se účastní tajných manévrů na pokles či vzestup, které řídí Law, žijí na zlatém obláčku. Regent pochopil lekci svého finančního učitele: je třeba utrácet stále víc a víc, aby se oživily ekonomické aktivity. Oddává se tomu s rozkoší. Kupuje si své věrné — jak píše Saint-Simon —, „zahrnuje je penězi“, množí důchody, stavby, slavnosti; na oblecích jeho poddaných se blýskají drahé kameny. „Mississippi všem zamotala hlavu,“ poznamenává Saint-Simon, tu jeho nevyjímaje. I když láteří na ty „šejdíře“ z Regentské rady, jejímž je členem, neodmítá zpětinásobení svého platu. A co víc: malý vévoda, který si tak zakládá na vnějších znacích prestiže, přesvědčí Filipa Orleánského, aby koupil za dva miliony obrovský diamant „velikosti ryngle, téměř kulatého tvaru, síly, která odpovídájeho objemu, dokonale bílý, bezjakýchkoli skvrn a kazů, pozoruhodně čirý, který váží více než pět set gránů. Tleskám si velmi, že jsem přesvědčil regenta k tak znamenitékoupi“. 1720 - PERSKÉ LISTYJ 205 Ale zatímco Filip Orleánský nakupuje, ceny jdou bláznivě nahoru, takže renty se hroutí. Lawtiskne čím dálvíc bankovek, abyvyhověl poptávce, vyplatil státní pohledávky a čelil lhůtám. Bublina se ještě nafukuje. Aby lidé získali jměnív papírové měně, zbavují se půdy, lesů, domů. Lawovi tiskaři pracujíve dne v noci, oficiálně i tajně. Velká iluze přetrvává ještě několik týdnů. Law je navrcholu. Dne 9. ledna 1720 je protestantskýfinančníkve spěchu obrácen na pravou víru a udělají z něho ministra Jeho nejkřesťanštějšího Veličenstva. Lawovou konverzí byl pověřen abbé de Tencin, příští kardinál. Tentýž abbé, který právě vyjednává s Římem „klobouk“ pro abbého Duboise, hlavního regentova poradce a oficiálního milence řeholnice de Tencin, sestry toho prvního. Dubois, jehož museli ve spěchu vysvětit na kněze — byl jen tonzurovaný — těsně předtím, než mu nabídli arcibiskupství v Cambrai. Spekulanti a libertini jsou nedočkaví. Ale sotva Law usedne do svého ministerského křesla, Systém se začne kymácet. Někteří z velkých poživatelů výhod mississippské pohádky si myslí, že je čas „realizovat“: tedyvzít si už dnes, co se před nimi třpytívbudoucnosti. Není to komplot, prostě jen reakce šťastného hráče v kasinu, který opouští hru a jde si proměnit žetony za hmatatelnější měnu. Ale inflace už tehdy dosáhla dvou miliard sedmi set milionů livrů, z toho jedna a půl miliardy je ilegální. Za šest měsíců se ceny zdvojnásobily, někdy až ztrojnásobily. Law chce zabránit tomu, abybublina praskla, a jako muž volného trhu musí učinit donucovací opatření, zakázat držení zlata, posílit policii a celnice na hranicích, aby zabránil úniku vzácných kovů. Povinný kurs bankovek ruinuje důvěru v Systém. Nic tomu nemůže zabránit, ani Lawův geniální talent pro peněžní přemety, ani královské dekrety, které si ze dne na den protiřečí ve snaze ucpat trhliny, ani stíhání největších zbohatlíků, ani exil — pozlacený — parlamentu, ani násilné nábory nových osadníků do Louisiany. V několika týdnech je všechno rozhodnuto. Ani padesátiprocentní devalvace nezbrzdí krach, poněvadž s bankovkami se od července obchoduje pod třetinou jejich ceny. „Už nikdese nedávástříbro,“ píše Barbier, „bankovky nikdo nechceani v obchodě, takže měšťanje nucen sezbavitpoloviny svéhojměnía sdruhoupolovinou kupovat všechno za dvětřetiny nad hodnotou zboží.“ Dne 15. září jsou bankovní účty zkráceny o dvě třetiny. Law, kterému procházely rukama miliardy, už nemůže sehnat dvacet pět milionů na říjnové splátky. Dne 1. listopadu ztratí bankovky kurs; 9. prosince podá Law demisi ze všech svých funkcí a opouští Francii; 5. ledita 1721 je Indická společnost zbavena svých fiskálních prostředků a musí krýt pasivum Královské banky. Americký sen se hroutí. Jediná útěcha — krásný Mazarinův palác, který si Law koupil, je přidělen Královské knihovně. Buvat vypráví příběh kněze od svátého Eustacha: když přišel k jednomu ze svých farníků a klepal na dveře, nikdo neodpovídal, zavolal tedy komisaře: „ Když vstoupil do pokoje, našel ke svému velkému údivu oběšeného manžela a jeho ženu a tři děti uškrcené. V místnosti iki.íH .icr< >tože ještě není možné stanovit, co by se mělo počítat. Lidé navzdory královským výnosům přetékají přes hradby, usazují se na předměstích, zabírají náměstí a zahrady ve stálé a chaotické stavební horečce. Desítky tisíc venkovanů, kterým se někdy podaří najít ubytování — jedna místnost na rodinu — v přízemích domů nebo naopak pod střechami, nebo — nejčastěji — zaberou r< rzlchlé opuštěné pozemky mezi vinicemi a poli, které jsou k dispozici za III ulicemi potravní čáry: vznikátak město mimo město, pohyblivé, neuchopiI<•Iné, měnící se podle let a ročních období. Neboť Paříž nepatří vůbec Pařížanům. Původní obyvatelstvo, to, které i ibývá hlavní město po tři až čtyři generace, je mnohem méně početné než I >< ipulace nedávných imigrantů. Paříži chybějí děti; většina z těch, které se ve městě narodí, je poslána na venkov ke kojné, odkud se už nevrátí: třicet až clyřičet procent umírávprvním roce života. Jejich místo zabírá, dá-li se to tak i lei, plynulý tok obyvatel provincií, kteří projíždějí, usazují se, odcházejí, ■■ 11<>vti se vracejí, mizív davu, cizinci ve městě, kde se skrývají, unikajíce běžným sítím začlenění do společnosti — farnostem, řemeslu, bydlišti. Přílivy migrujících, přitahovaných snem o bohatství nebo vyhnaných bídou, deklaov.iiií lidé, vyloučení ze společnosti, vyděděnci, sirotci, kteří velmi mladí opustili své vesnice, bloudili po cestách, nacházejíce tu či tam práci a prostředí k obživy, než se znovu vydali na cestu k hlavnímu městu. Tvoří důležitou < c.i těch čtyřiceti tisíc služebných, nezaměstnaných a příležitostných pracu|ldcli, nádeníků, vykladačů zboží a nosičů vody, čističů bot, kominíků, voralů, lodníků, pokoutních obchodníků, pravidelných nebo příležitostných prostitutek. Dobové romány od autorů jako Marivaux nebo abbé Prévost, později l<< •itlf či Mcrcicr, staví — bezpochyby nesprávně — městského obyvatele 214 I KULTURNÍ REVOLUCE POMOCÍ ABECEDY Paříže, řemeslníka nebo měšťana, proti této mase nově příchozích, kteří jsou ještě cítit půdou a hrubostí venkovského života. Ti poslední příchozí jsou špinaví, hubení, spálení životem na čerstvém povětří, rozedraní, umlčující svůj hlad špatným alkoholem. Stále trochu vagabundi, žebráci nebo zloději, pokud jimi nejsou docela. Mluví podivnými nářečími, jsou jako pěst na oko, vzbuzují strach. Ve městě, které jinde vystavuje okázale své bohatství, kde se staví ze všech sil paláce a domy pro potřeby staré aristokracie a nové finanční a úřednické šlechty, představují sice nezbytnou a levnou pracovní sílu, ale i stálý zdroj strachu a nejistoty. K této mase manuálních pracovníků bez kvalifikace, hledajících chleba a práci, je třeba přidat faunu nového druhu, druh jakéhosi intelektuálního podproletariátu. Neví se, jak jsou početní, ale potkáte je všude: i oni přišli z provincie, často studovali v semináři, zapsali se na univerzitu, mají zkušenost s právnickým řemeslem. Umějí trochu latinsky, mají chatrné základy matematiky a hudby, někteří komolí právnický žargon; skládají verše. Ti, na něž se usmálo štěstí, nebo ti, kteří přišli do Paříže s doporučením, se alespoň na čas uplatní jako personál pověřený výchovou bohatých dětí nebo tajemnickými pracemi; ostatní se nechávají vydržovat ženami nebo dávají své pero do služby tomu, kdo zaplatí nejvíc za básně pro svou milenku nebo za pamflet proti svému nepříteli. Vkabaretech, ztrácejíce se mezi zákazníkyprostitutek, pasáky a zlodějíčky, si vyměňují názory i dobré adresy, kde se dá najít hodina kondice, jídlo nebo informace o knižním trhu: tamten kupuje pornografické příběhy, tenhle sbírku anekdot o paní de Pompadour, třetí sbírku maxim z veřejného práva. Hranice mezi pařížskou spodinou a maškarním průvodem marginálních spisovatelů a nájemných veršotepců není nepropustná. TI i druzí dosvědčují nepořádek a dynamismus hlavního města. Město je jediným místem, kde se ve víru činnostímohou sociálníbariéryna chvíli zrušit. Bohatí a mocní potřebují spisovatele; poptávka po psaní vytváří nabídku, příliš velkou: vytváří i divokou konkurenci mezi literáty bez postavení. Pro malou šanci dostat se mezi malý počet vyvolených, být konečně zavedený spisovatel, je třeba na sebe velmi výrazně upozornit. I za cenu rizika překročení mezí, což znamená Bastilu nebo exil. Posláním pana Berryera je udělat z Paříže civilizované město. Věhlasné a harmonické velké hlavní město největšího evropského království. Vidí se jako Le Notre, jako sociální zahradník královského řádu. Musí učinit město viditelným a čitelným. Jde také o to zahnat stále se vracejícínoční můru, starou jako samo století: spojenectví městského kvasu a parlamentní opozice. Strašidlo frondy se objeví pokaždé, kdy je parlament v pohybu. A k tomu se hodí každá záminka: spor o jansenismus nekončí a většina členů parlamentu válčí proti náboženské politice krále a pařížského arcibiskupa Christopha dc Bcaumont; četné 1750-PRVNÍ DÍL ENCYKLOPEDIE I 215 pokusy o reformu a organizaci daní zpřesňované generálními finančními kontrolory po sobě následujícími vúřadě; zakazování „špatných knih“, administrativajustice. Každá královská iniciativa zaměřená navnucení nebo obnovení mocenského absolutismu je okamžitě předmětem odmítání, protestů, výtek, kasací, a dokonce stávek. Pařížský parlament, podněcovaný potají několika nesmiřitelnými jansenisty, brzy následován četnými parlamenty v provincii, se proměnív konzervativního oponenta všemocného státu. Jeho propagandisté a historikové — zarputilí jansenisté jako Adrien Le Paige — l>udou brzytvrdit, že parlamentyjsou starobylejší — a tedymajívětší legitimit u — než sama monarchie. Je tedy důležité odříznout členy parlamentů od jejich lidové základny. Konstatujme, že první Berryerova nařízení z května 1749 míří na kontrolu veřejných míst a na šíření informací. Šéf policie vydává předpisy o divadelních představeních, o policii v kostelech — kde jsou kázání častým spouštěčem nepokojů —, zákaz hazardních her (a zavření míst, která jsou pro ně vhodná), striktní rámec aktivit kolportérů a lepičů plakátů, a konečně zákaz prodávat na pařížských nábřežích a mostech knihy bez královského impri- inatur. Dne 12. listopadu téhož roku 1749 přechází Berryer do fáze rozdělení města za účelem kontroly a čistek. Jde nejprve o to moci identifikovat osoby — jejich jméno, původ, povolání, rodinu, bydliště — a pak moci sledovat |cjich pohyb; pronajímatelé zařízených pokojů musejí vést evidenci, kde zaznamenávají příchody a odchody, zaměstnavatelé jsou nuceni informovat o stavu personálu. Pak je třeba izolovat a znehybnit ty, kteří nezůstávají na místě, sloužící bez livreje, vojáky dočasně bez posádky, děti bez rodin, vagabundy a žebráky. Je třeba očistit Paříž od těch, co bloudí, pokud chce konečně m11 k dispozici stabilní, matematicky uchopitelnýměstský prostor, jehož rozmach je možné plánovat. Berryer chce dosáhnout přehlednosti ulice. Znát, aby mohl ovládnout; to je heslo doby. Opatření, která činí, jsou málokdynová, ale úmysly ano. Zavírání žebráků a vagabundů do chudobinců je starýrecept. Ani nenávist a strach, které vzbu■iijí nezaměstnaní, nejsou nové: jestliže lid neprodukuje, k čemu může Imižit? Ale Berryer použije prostředky odpovídající jeho záměrům. Dápoli<'11 všude. Policii v uniformách i v civilu; policiividitelnou i neviditelnou. Práci několika z jeho aktivnějších komisařů bude spočívat v náboru a kontrole velkého počtu špiclů a donašečů; oni samijsou často vybíráni ze spodinyspoIrčnosti a pokračují pak pod dohledem ve svých nedovolených aktivitách. K nždé prostředí je infiltrováno, donášení živě doporučováno. Kněží udávají '.palné farníky nebo páry žijící bez sňatku; nájemní spisovatelé se chrání tím, ?< udávají autory zakázaných knih; špiclové jsou v tiskárnách, jiní se učí v kabaretech buřičské písničky a jména těch, kdo jc zpívají. Touha po řádu generuje zmatek. 216 I KULTURNÍ REVOLUCE POMOCÍABECEDY Ale Paříž si chrání své tajemství, uniká policejní racionalitě. Svým způsobem: nutkavě, nepochopitelně, iracionálně, archaicky. Během zimy 1749-1750 se zvyšuje napětí mezi ulicí avšudypřítomnou policií; kdykoli sbalí nějakého vagabunda, je to záminka k potyěce. V květnu se rozpoutá bouře. Prvního května zatkne biřic noční hlídky Sébastien Le Blanc šest výrostků, kteří si „hrají“ podél stokyna předměstí Saint-Laurent. Ulice začne vřít; je třeba povolat gardové vojáky. Strhne se bitka, jsou ranění. Převahu má oddíl gardy a „vagabundi“ jsou odvezeni do Cháteletu — je jim mezi třinácti a šestnácti lety. Začne se povídat, že Berryer a jeho muži unášejí děti. Barbier ve svém Deníku zaznamenává počínaje 16. květnem: „Už osm dníse říká, žepřestrojenípolicejní biřicové kroužív různých čtvrtích Paříže a unášejíděti, dívky i chlapce, od pěti, šesti do desetia více let, dávajíjedo kočárů afiakrů, kterémajípřipraveny. Jsou to malé děti řemeslníků a jiných pracujících, kteréjsou posílány do sousedství, do kostela nebo s nějakou pochůzkou. Protože tito biřicovéjsou v měšťanských oděvech a kroužípo různých čtvrtích, nezpůsobilo to zpočátku velký rozruch.“ Role se obracejí: ulice zorganizuje svou policii proti té policii, která krade děti. Ještě 15. května jsou pronásledováni biřici, kteří jsou nuceni se uchýlit do domu jednoho komisaře. Dav ho obléhá, zasáhne hlídka, snažící se dostat je z úkrytu, přičemž je zabit jeden člověk a mnoho dalších je zraněno. Čtvrti Marais a Temple vzplanou různými vášněmi. Jsou napadáni chodci podezřelí z toho, že to jsou policisté převlečení za měšťany. Strach se mísí se zlostí. V noci se objevují ručně psané plakáty vyzývající rodiče, aby „nenechávali své děti choditsamydo školy,je třebajepřivésta zase vyzvednout,protožeza něvůbec neodpovídáme“. Ustavují se skupinky sebeobrany; šíří se poplašné zvěsti. Mluví se o pokoutních lodích odvážejících čerstvé maso do kolonií. Konečně 22. května vypuknou nepokoje v celé Paříži. Někdy ze zcela bezvýznamných důvodů se dav shromáždí, pronásleduje podezřelé osoby, obléhá veřejné budovy, rozbíjí okna, vyráží dveře. Tisíce osob se staví proti policii. Na mostě Saint-Michel se pokusí skupinka mladých lidí rozbít dveře zbrojnice, aby si opatřili pušky. Situace se uklidní až pozdě vnoci, ale potyčky pokračují i ráno mezi tržištěm Saint-Honoré a Palais-Royal. Jeden biřic jménem Labbé je obviněn, že chtěl unést dítě na Pont Marie. Je pronásledován; chytí ho po dlouhé honičce. Hlídka ho osvobodí a zatkne, aby ho zachránila před lynčováním. Vojáci ho odvedou až do domu komisaře oné čtvrti. Dav je následuje. Komisař slíbí, že biřice pošle do vězení.Ale povstalci rozbijí dveře; stráže střílejí, dav odpovídá. Labbé je vyrván z rukou strážníků, ještě uprchne, je chycen a ubit ranami holí a kamením. Jeho mrtvola je pak odtažena až před palác, v němž sídlí Berryer. Poselství je jasné. Budova je obléhána. Policejnímu řediteli se podaří uprchnout přes zahrady. Povstání nakonec rozpráší armáda. Večer 24. května se pod okny Labbého milenky shromáždí skupina povstalců a provede tam podivný pohřební obřad. Podříznou kočku, požehnají ji vodou z potoka, nad její mrt- 1750-PRVNÍ DÍL ENCYKLOPEDIE | 217 volou zazpívají Deprofundis a pak ji hodí na hranici s příslibem stejného osudu Berryerovým špiclům. Téhož večera se sejdou Berryer, René-Charles de Maupeou, první předseda pařížského parlamentu, a Antoine-Louis Bellanger, první králův advokát, aby se pokusili ukončit tyto nepokoje. Vypracují kompromisní text, který parlament publikuje druhého dne. Je v něm uvedeno všechno najednou: vyšetřování „těch, kdo šířili falešnézprávy“ i fakta o únosech dětí. Vyšetřování je svěřeno radovi Severtovi, který bude velmi seriózně pracovat až do 30. července. Třicet osob je zatčeno, mezi nimi i pět členů pořádkových sil. I když jsou výslovně zakázány rázné postupy proti vagabundům a žebrákům, i když je několikapříliš horlivým biřicům — mezi nimi Le Blankovi — udělena „veřejná důtka na kolenou ve velkém sále Parlamentu“ a jsou odsouzeni k symbolické pokutě, tři ze vzbouřenců, vybraní spíše náhodně, mezi nimiž je jeden šestnáctiletý chlapec, Charles-Frangois Urbain, jsou odsouzeni k smrti a 3. srpna pověšeni na náměstí de Grěve. Místo popravyje obklopeno nemalým počtem vojáků. Barbiervypráví, že „když uhlíř vystoupil na žebřík, všechen lid na náměstíkřičel,milost1, což zastavilo kata, který nechal trestaného na hrdle sestoupit o několik příček. Udvou ostatních to vzbudilo trochu naděje; ale nebyla žádná milost. Stráže v tu chvíli vytvořily,jakpěšky, tak na koni, velký kruh a bajonety na svých puškách donutili lid couvnout, bylo tam dokonce několik raněných apovalených, apopravapak byla vykonána“. Ale Paříž — ulice i „počestní lidé“ — ten rozsudek nepřijala. Cech uhlířů nechá za duši svého popraveného druha sloužit mše. Markýz ďArgenson, sám syn bývalého policejního ředitele, bývalý tajemník ministerstva zahraničí a nepřítel LudvíkaXV, zaznamenalve svém Deníku, že během velkých slavností uspořádaných mocí u příležitosti narození královy dcery Marie-Josefy dne 26. srpna „panovalo [ve Versailles] rozladění nad mimořádným smutkem lidu během ohňostroje radosti; sotva se dalo zpozorovat, že tam jsou diváci, takové tam bylo ticho“. ĎArgenson s nadšením komentuje: „Lid se odvrátil od svéhopána; nenínic mrzutějšího.“ Mezi Paříží a jejím králem se právě přerušilo staré kouzlo, dávná magie. Na policejní logiku, na Berryerovu nebojácnou společenskou hygienu město odpoví jinou logikou, jinou solidaritou. Král se ho obává, nenávidí ho a podezírá, ale město se proti němu nepostaví. Odcizí se mu a zapomene na něho. Na konci října obdrží pařížští knihkupci text prospektu vytištěného v osmi tisících exemplářích, což je ve vydavatelském světě předrevoluční moi larchie něco výjimečného. Oznamuje na třiceti stránkách zrod a vydání díla, které „nebude mítméněnežosm svazků ašestset celostránkových ilustrací“: Encyklopedie aneb racionálníslovník věd, uměnía řemesel. Prospekt oznamuje triumfálně, že „až dodnes nikdo nesestavil tak velkédílo; alespoň nikdo je nedokončil“. Inzerát je dílem jednoho ze dvou ředitelů podniku, Denise Diderota. Diderot jc známý teprve krátce. A za svou novou slávu vděčí převážně panu Berryerovi. Policejní ředitel vydal 22. července 1749 rozkaz zatknout 218 i KULTURNÍ REVOLUCE POMOCÍ ABECEDY a „dát zavřít do Vincennespana Diderota [sic] autora knihy Slepec“. Diderot se tedy dostává do vězení v okamžiku, kdy se sotva začíná vyhrabávat z bahna. Berryer představuje hrozbu, že do něho zase spadne. Pochází z Langres, v šestnácti přichází jako tolik dalších do Paříže kvůli bezvýznamné kariéře, snad kněžské: do kněžského stavu vstoupil ve třinácti letech. Je živý, rychle se učí, zamilovaně sivychutnává život. Bezpochybytrochu studoval na Sorbonně, ale velmi nesoustavně; pak zmizí životopiscům z očí. Od šestnácti do dvaceti devíti let zmizí v pařížské temnotě. Předpokládalo se, že v některých jeho knihách, zejména v Rameauověsynovci, lze najít nějaké důvěrnosti z těchto třinácti anonymních let. „Tady, pane filozofe, ruku na srdce, mluvtejasně. Byla doba, kdyjste nebyl tak blahobytný jako dnes... Co jste tehdy dělal v aleji Vzdechů? — Dost smutnápostava. Kdyžjste odsud vyšel, potloukaljste se na dlažbě... Dávaljste hodiny matematiky. - Asám jsem neznal nic: to tím chcete říct, že? - Právětak.“ Diderot prožil to, čemu se později bude říkat bohéma; život na okraji, nejistá situace mladých lidí příliš vzdělaných na to, aby se živili rukama, a příliš daleko od literárních institucí, aby mohli žít ze svého psaní. Jakýsi prostor mezi dvěma světy, kde je morálka podřízena nutnosti; kde se stránka rukopisu platí jídlem, kde je mezi chudobnými básníky divoká konkurence, ale kde lze zažít i jakousi solidaritu chudoby a ambicí. Třináct let po Paříži mansard a krámků, nutnost čelit takovým konkrétním skutečnostem, jaké nikdy nebyly popsány v knihách. Třináct let, kdy lze každý den konstatovat, že svět má dvě tváře, podle toho, zda ho pozorujeme z ulice, nebo z královského dvora, a že knihy, beletrie, přinášejí jeho umělý, abstraktní a falešný obraz. Divadlo lží, jehož postavy se jako špatní herci natolik ztotožňují se svou rolí, až se ztratí sami sobě. V roce 1742, tedyv devětadvaceti letech, se Diderot při náhodném setkání seznámí s jiným člověkem z okraje společnosti, Ženevanem jeho věku, jménem Jean-Jacques Rousseau, který právě dorazil do Paříže. Jestliže Diderot neudělal nic, čím by se mohl chlubit, Rousseau neudělal už vůbec nic; jenom využíval svého šarmu, aby hrál syna-milence paní de Warens, četl, co se mu dostane do ruky, a mezi dvěma rozepřemi s „maminkou“ vstoupil v Lyonu do služeb pana de Mably jako učitel. Jeho velmi osobité pedagogické koncepce způsobí, že je brzy propuštěn. Vyhnán z Lyonu, vydá se Jean-Jacques dobývat Paříž s tak udivující směsicí plachosti, neobratnosti a odvahy, že musí být přitažlivá. Několik týdnů po svém příchodu do hlavního města už mávenkovan svůj příbor u paní Dupinové, dcery velmi bohatého bankéře Samuela Bernarda. Je tak krásný a tak zvláštní. Diderot nemá nic z jeho drsné svůdnosti, ale Jeana-Jacquesa zbožňuje. Oba muži sdílejí stejné nadšení, stejnou dobyvatelskou vůli, stejný vztek na svět bohatců kulturního světa, kteří si žárlivě střeží svá privilegia. Nechtějí být vojáčky nějakého literárního válečníka — i kdyby to byl Voltaire —; touží dát 1750-PRVNÍ DÍL ENCYKLOPEDIE I 219 vyniknout originalitě svého hlasu. Abbé de Condillac nepatří do stejného sociálního prostředíjako naši dva kumpáni, je součástíbohaté a urozené rodiny Mably, kde byl Rousseau sluhou-preceptorem. Ale hlásá nové ideje, které pobuřují jeho okolí, teorii poznání, která je ještě radikálnější než filozofie AngličanaJohnaLocka a jež odvážně tvrdí, že všechno, co známe, všechno, co si myslíme, pochází ze zkušenosti, kterou získáváme prostřednictvím smyslů. To je tak sírou páchnoucímyšlenka, takprotichůdnátehdyvládnoucímu kartcziánství, že žádný nakladatel nechce vydat Condillakův rukopis, jeho Esej o původu lidskéhopoznání. Rousseau vypráví: „Mluviljsem s Diderotem o Condillakovi a o jeho díle; seznámil jsem je. Byli stvořeni k tomu, aby se dohodli; dohodli se. Diderot najal knihaře Duranda, aby sepostaral o abbého rukopis, a tento velký metafyzik tak měl svou prvníknihu, a z milosti téměřsto écus, kteréby možnánenašel beze mne.“ Vida, sk11 pinavybavená filozofií; i když Condillac se z opatrnosti a ze zbožnosti drží od encyklopedického podniku stranou. K této malé neklidné buňce se brzy připojí čtvrtý muž, deklasovaný jiné ho druhu, Jean Le Rond dAlembert. Jako opuštěné dítě, nemanželský syn sIavné kanovníkové de Tencin, sestry kardinála, arcibiskupav Lyonu a minis i ra — a rytíře Destouches —, žije ďAlembert skromně v bytě své kojné, ženy sklenáře, která se ho ujala. Ale tento chudobný mládenec, kterého jeho matka i icchtěla nikdy vidět, je velmi nadaný a předčasně vyspělý intelektuál, reno movaný matematik, který se stal členem Akademie ve třiadvaceti letech, bri lantní řečník. Patří do obou světů — stínu i světla. Ti čtyři se scházejí dvakrát až třikrát týdně vhotelu Panier Fleuri u Palais Royal. Večeří, diskutují — hodně o hudbě a filozofii, málo o literatuře. Lite rarní svět se zdá být nejvíce uzavřený, nejvíce podřízený vládnoucím spolc Nnským a estetickým modelům, které se snaží spíše zdokonalit než svrhnout. Žije z obrazů a neví nic o realitě. Jestliže je možná nějaká trhlina, je na straně Idejí, vědění a výroby vědění: kvarteto se na návrh Jeana-Jacquesa rozhodne dělat noviny. Budou se jmenovat Le Persifleur {Posměváček), budou praktikovat ad visí ve vzduchu už dlouho. Čtenářská veřejnost si přeje mít dílo, které přesně seřadí vědění nashromážděné v oblasti medicíny, matematiky, fyziky, i lavigace, topografie, farmakologie nebo heraldiky, dílo, které bude definovat |ejich pojmy a udělá ve všem jasno. Společnost chce sestavit inventář světa, kde žije, aby ho mohla racionálněji obývat. Angličané mají takový nástroj kdispozici již od roku 1728: dva svazky díla < yclopedia, orán Universal Dictionnary oj Artsand Science, vydaného Ephraímcm (Jiainbersem. Knihkupec Le Breton získá bez potíží v roce 1745 svolení k pře kladu. Hledají se finanční zdroje, |<- založen francouzské anglicko německý 220 I KULTURNÍ REVOLUCE POMOCÍ ABECEDY podnik, jsou najati literární ředitelé. Protože investice i předpokládané zisky jsou nemalé, společníci se odporně hádají obviňujíce se z podvodů a zneužívání úřední moci. Všechno skončí u soudu, který kromě jiného konstatuje bankrot celého projektu. Tehdy zasáhne Henri Francois ďAguesseau, sedmasedmdesátiletý kancléř Francie a od roku 1717 ministr spravedlnosti. Starý kancléř není kdovíjaký novátor; je to strohý úředník, přísný, blízký jansenistům, nepřátelskýk „novinkám“ a nádavkemvelmi vzdělaný. Chce ten slovník; považuje ho za nezbytný pro Francii, jak po intelektuální stránce, tak z hlediska — podle něj zásadního — prestiže i z pohledu ekonomického, který je všudypřítomný: francouzskému knihtisku je třeba vrátit prosperitu, kterou oslabil systém cenzury ve prospěch holandských, anglických, německých a švýcarských knihtiskařů. D’Aguesseau tedy vezme celý projekt pod svá ochranná křídla. Pobízí Le Bretona, aby našel nové společníky — Briassona, Davida staršího, Laurenta Duranda. Je najat nový ředitel, Gua de Malves, opravdový vědec, ale prachšpatný editor, jenž má ovšem tu zásluhu, že do projektu přivede jako spolupracovníky Denise Diderota a Jeana ďAlemberta. Prvního proto, že už přeložil z angličtiny, kterou se naučil bůhvíkde, lékařský slovník a pořídil překlad, či spíše volnou adaptaci Zásad morálnífilozofie Shaftesburyho, toho druhého kvůli jeho vědeckému geniálnímu talentu. Pak nechá Malves knihkupce na holičkách a vrátí se ke svým studiím. Nepadá v úvahu skončit a je třeba konat rychle: 16. srpna 1747 je ve spěchu podepsána smlouva, která dělá z Diderota a ďAlemberta spoluředitele díla. Zajišťuje rovněž každému z nich plat sto čtyřicet čtyři livrů měsíčně — tedy částku odpovídající asi patnácti tisícům franků v roce 2000 — po dobu čtyřiceti měsíců. Konec bohémského období, vstup do malé literátské buržoazie. Ještějetřeba, abynové spřeženíbylo potvrzeno mocnými. Pokud jde o ďAlemberta, žádný problém, jeho vědecké tituly jsou zárukou. Ale co Diderot? V lednu 1748 je Diderot přijat k audienci u kancléře dAguesseau. Neví se, co se odehrálo mezi starým konzervativním ministrem a bouřlivým novinářem. Seznámil se ďAguesseau s policejními hlášeními a udáními, která nasbíral Berryer a která Diderota popisovalajako „velmi nebezpečného muže, který mluvío Svatých mystériích naší víry s pohrdáním“? Myslel si, že se Diderot stane „jeho“ člověkem, protože mu bude vděčit za vše, i za svou svobodu? To, že si kancléř vybral Diderota, je jeden z okamžiků, kdy jako by logika politiky postrádala smysl. Proto ji nahradíme románem: románem o ohnivém řečníkovi, který svůdností a nadšením svého proslovu okouzlí starého ministra, ohromí ho svou genialitou, výřečností i inteligencí, aby ho přesvědčil o významnosti celého podniku a výjimečné schopnosti jeho ředitele dovést ho ke zdárnému konci. Faktem zůstává, že sotva je Diderot jmenován, dává Encyklopedii nečekaný rozlet. Už nejde o to přeložit Chamberse, ale zbudovat pomník poznání. Nejen slovník, ale gramatiku světa, řád vědění. Čtenář, píše Diderot, musí 1750-PRVNÍ DÍL ENCYKLOPEDIE I 221 vidět řád „řetězu, pomocíkterého můžeme sestupovat bezpřerušeníodprvních principů nějakévědy nebo uměníaž k nejvzdálenějším důsledkům, a vystoupat od těchto nejvzdálenějších důsledků k původním principům; přejít nepozorovaněod této vědy nebo uměníkjinému, a lze-li to tak vyjádřit, udělat cestu kolem celého světa (literárního), aniž se ztratíme“. Vytvořit společný jazyk, v němž by byly všechny věci pojmenovány pro každého stejně, zrušitvzdálenosti, které různé typy sociálního úzuve společnosti zavedly, znovu položit základy tohoto jazyka tím, že provede radikální kritiku „starého jazyka“, žargonu pro zasvěcené do scholastiky, to představuje dílo současně vědecké, polemické i politické. Neutralita abecedního řazení má za úkol zamaskovat intelektuální odvahu celého projektu. Diderot začne vytyčovat plány, vybírat spolupracovníky, sestavovat seznamy hesel, když je 22. července 1749 zatčen a uvržen do Vincennes, poté, co publikoval List o slepcích. Uvízne v jednom z těch represivních zátahů, které Berryer s oblibou pořádá, aby ohromil veřejné mínění a ubezpečil zastánce tradičního pořádku. Ve stejnou dobu jako on je v Bastile uvězněno nebo k exilu donuceno několikautorů satirických brožur, několikjansenistů, kteří mluvili příliš nahlas o korupci mravů a proti bláznivému utrácení krále a jeho dvora, několik obchodníků, kteří protestovali proti příliš velkým daním, a dokonce několik šlechticů nesouhlasících se žalostnou smlouvou z Aix-la- -Chapelle. Diderot zůstane ve vězení sto tři dny, pro výstrahu. Získá tam slávu. Je možné beztrestně zavřít neukázněného autora Upovídaných šperků, dokonce i autora Listu o slepcích, materialistického filozofického dílka, které je srozumitelné jen odborníkům, ale jinak je to s ředitelem Encyklopedie. I když Voltaire protestuje a ozdobí Diderota pěknou přezdívkou „Sokrates“, která mu zůstane, i když paní du Chátelet intervenuje u svého švagra, velitele věznice ve Vincennes, aby zlepšila zacházení s vězněm, i když se Diderot stane pro malou skupinku spisovatelů a vědců symbolem potlačovaného myšlení a modernosti, nejúčinnějšítlak přichází odjinud. Investoři Encyklopedie, Le Breton, Briasson a spol., jsou napokraji úpadku. Investovali do projektu celé jmění, najali personál, uzavřeli smlouvy s lyonskými tiskaři. Diderotovo nedobrovolné odpadnutí je ruinuje. Udělajívšechno, aby získali svého ředitele zpět. Jejich argumenty jsou čistě ekonomické, klidně podvratné: jakou hodnotu má několik kazů na morálce a náboženství vedle prosperity království, vedle obrany francouzského knižního průmyslu proti cizí konkurenci? Faktem je, že tuto obchodnickou logiku sdílí část mužů u moci, zatím menšinová. Voltaire to pocítil v roce 1773, při vydání svých Filozofických listů: obchod se špatně snášís netolerancí. Režim už nepřestane váhat mezi ideologickým autoritářstvím a ekonomickým rozvojem, bude se vykračovat a střídat laxismusa represi, i když seto bude snažit maskovat. Spisovatelé vtrhnou do této trhliny. 222 KULTURNÍ REVOLUCE POMOCÍ ABECEDY A jí vděčí Encyklopedie za svou existenci. Od vydání prvních dvou svazků nemůže nikdo pochybovat o revolučním charakteru podniku. Už „Předmluva“ podepsaná ďAlembertem vyznívá jako manifest kulturní revoluce. Z jedné strany klade člověka — a už ne Boha — na počátek i konec všeho poznání; na druhé straně požaduje od literátů, odborníků na jazyk, právo i povinnost definovat slova, stanovit pravidla veřejného diskursu, „všechno prozkoumat, obrátit, bez výjimkya bezohledně“ (Diderot), aby „dali zbytku národa zákon o otázkách vkusu a filozofie“ (ďAlembert). To znamená, aby definovali jazyk a pravidla veřejné debaty. Jazyk, hlásá Diderot, je tmelem civilizace; díkyjazyku „mizívzdálenost v čase, místa se dotýkají, vznikajípouta mezi všemi obývanými místy ve vesmíru a v čase a všechny myslící lidské bytosti spolu komunikují“. Du Marsais, gramatik skupiny, ještě upřesňuje: „Znalostjazykajezákladem všech velkých nadějí. Bez dvojíkonvence, kterápřipoutá myšlenky k hláskám a hlásky k písmenům, by všechno zůstalo v člověku a tam by zhaslo; bezgramatiků a slovníků, kteříjsou všeobecnýmitlumočníky lidí, všechno zůstává koncentrováno v jednom národěa zmizelo by spolu s ním. [Bez nich] by i ten nejobdivuhodnějšíobjev představoval jen sílu samotářského génia nebo nějaké zvláštní společnosti a nikdy energii celého druhu.“ Jsou to tedy tito technici, tito jazykoví experti, což jsou „lidé pera“ — spisovatelé, učenci, filozofové, ekonomové, lékaři —, kteříjsou oprávněni, ve vší nezaujatosti a nezávislosti, ustavit jeden společný jazyk, objasnit svět, neboť bez toho žádná jednota, žádná soudržnost království není možná. Encyklopedie, pokus o popis veškerého lidského světa, je současně vědecký pomník, hymnus na oslavu lidské činnosti, jejíž tvůrčí možnosti soupeří s přírodou, a politická výzva, která usiluje o uchopení moci nad slovy společnosti. Jedná se tedy opravdu o vyhlášení nadšené válkytradičním držitelům této moci: panovníkovi, jeho vládě, legislativcům a profesionálům Božího slova. Buřičský podnik, pokus o kulturní státní převrat, kterýpřirozeněvyvolá spojené sankce státu, parlamentů a církve. O to víc, že úspěch prvních svazků u publika překonává odhady knihkupců. Od roku 1752 je dílo odsouzeno, první svazky zakázány. Diderot pokračuje ve vydávání. V roce 1759 je sedm vydaných svazků odsouzeno pařížským soudním dvorem a veřejně spáleno. Královské povolení k tisku je odvoláno. Subskribentům musejí být vráceny peníze. Většina spolupracovníkův čele s ďAlembertem opouští loď. Rozhodnutí je změněno: kupci budou zaplaceni dodáním svazků celostránkových ilustrací, na které Diderot získá nové imprimatur. Breve papeže Klementa XIII. potvrdí zákaz. Diderot pokračuje v podniku v poloilegalitě ještě sedm letve společnosti několika věrných, mezi nimiž je rytíř de Jaucourt, nedostižný kompilátor. V roce 1766 Diderot zvolá „Země! Velképrokletédílojedokončeno.“ Deset svazků textu, které zbývalo vydat od zákazu v roce 1759, je naráz vrženo na veřejnost, navzdory zákazu distribuce v Paříži a ve Versailles. Celkem jeto 17 svazků in-folio textu a 11 svazků ilustrací, 71 818 hesel, 20 milionů slov, 1750-PRVNÍ DÍL ENCYKLOPEDIE | 223 jichž se v letech 1770-1780 prodá dvacet čtyři tisíc exemplářů, z toho více než polovina mimo Francii. Na vítězném konci bitvy má velký podíl Diderotova hrdinská paličatost. Po dvacet let čelil pod širým nebem nebo v hloubi svého ateliéru bouřím, dostával rány, riskoval svobodu, obětoval část svévlastní spisovatelské kariéry. Podváděl, sekal kolem sebe, manévroval, lhal, na hranicích zákona a přečinu. Přátelé, počínaje Voltairem a Rousseauem, zrazovali, opouštěli, odsuzovali. Vydavatelé ho podváděli a cenzurovali. Ale nebyl by mohl zvítězit sám proti všem. Proplouval mezi protimluvy svých nepřátel. Rozpory byly mezi králem a parlamenty, mezi parlamenty a církví, mezi církví a králem; ty rozpory někdy vedly k většímu tlaku proti Encyklopedii, častěji se neutralizovaly, vadily si navzájem, porážely se. Existovaly protimluvy i uvnitř mocenských skupin: mezi konzervativci a reformisty, mezi jezuity a jansenisty, mezi zastánci silné ruky a zastánci občanského smíru a kompromisů. Encyklopedie by nespatřila světlo světa bez Guillauma Lamoignona de Malesherbes. Zásadní dílo osvícenské politiky, válečný stroj vržený k dobytí tradice vděčí za svůj život jednomu ministrovi Ludvíka XV., který navíc pochází ze staré soudnické rodiny. Malesherbes, ředitel Knihoven, tedy ministr cenzury, mnohokrát slovník a jeho ředitele zachrání. Kryl, chránil, potají dodával odvahu. Jeho láska k literatuře se rovnala jeho věrnosti monarchii, aniž jí odporoval, navzdory zdání: Malesherbes soudil, že dílo Diderota a jeho literátské společnosti svědčí o velikosti francouzské kultury a přispívá k nezbytné modernizaci monarchie. Připomeňme si, že Malesherbes zemře ve svých sedmdesáti třech letech v roce 1794 na popravišti, protože chtěl u soudu hájit Ludvíka XVI. Dalším zachráncem Encyklopedie je veřejné mínění. Encyklopedie přispěla k utváření veřejného mínění, které jí na oplátku umožnilo existovat. Diderotůvpodnik nabídl utopii společného jazyka tisícům lidí, kteří k němu neměli přístup, protože stáli mimo úzký okruh jeho specialistů. Dostal kritickou diskusi z oblasti divadla a literatury, kde byla uzavřena, do všech oborů vědění a moci. Názorveřejnosti se stal veřejným míněním. Ato přiznalo lidem literatury — nazvěme je intelektuály — právo vykonávat svobodně a nezávisle svou kritickou funkci pro dobro společenství. Počet subskripcí na Encyklopedii totiž nepřestal vzrůstat navzdory zákazu v roce 1759- Toto dílo bylo třeba vydat, protože se stalo nezbytným. Ozdoby dvora, rozdavači radosti a emocí, od této chvíle budou spisovatelé národu i užiteční. 224 | KULTURNÍ REVOLUCE POMOCÍ ABECEDY PRAMENY DIDEROT — ďALEMBERT: Encyclopédie ou Dictionnaire raisontiédesscience, des artset des métiers. 28 svazků. Paris, Le Breton, David, Briasson et Furane 1751-1722. Denis DIDEROT: CEuvres complětes. Vydání Roger Lewinter. 15 svazků. Paris, Club fran^ais du livre 1973- Correspondance. Vydání Georges Roth a Jean Varloot. 16 svazků. Paris, Éd. de Minuit 1970. Guillaume Lamoignon de MALESHERBES: Mémoires sur la librairie et sur la liberé delapresse. Paris 1809. Reedice Geněve, Slatkine 1969. Robert DARNTON: EAventuredeV„Encyclopédie“. Paris, Librairie académique Perrin, 1982. Reedice Paris, Éd. du Seuil, „Points-Histoire“, 1992. Arlette FARGE: Vivre dans la rue á Paris au XVIII' siécle. Paris, Gallimard-Julliard 1972. Jacques PROUST: Diderot et l’„Encyclopédie“. Paris, 1962. Reedice Geněve, Slatkine 1982. Daniel ROCHE: Le Peuplede Paris. Paris, Fayard, 1981. Roger CHARTIER — Henri-Jean MARTIN (eds.): Historiede 1’édition fran^aise. Díl II: LeLivre triomphant (1660-1830). Paris, Fayard/Cercle de la librairie 1990. _________________________________________________________ | 225 22] OPICE, TYGŘI A HOUSENKAVOLTAIRE 1766 — poprava rytíře de La Barre 11istorka je všeobecně známá, jen o trochu méně než aféra Jeana Calase, ale nemůžeme ji opomenout, protože je příkladná. Voltaire se utvářel tak, /<■ z jeho obrovského díla zůstává více obrazů než stránek. Nepřestal se ilu­ strovat. Ráno 9- srpna 1765 je obyvatelstvo městečka Abbeville vzhůru nohama. 11prostřed města na Novém mostě přes řeku Somme byl zhanoben velký dřeví' 1 lý kříž. Někdo zuřivě mečem nebo nožem pořezal zobrazení Krista. Obyvatelé Abbeville jsou horliví katolíci; znesvěceníje pohoršuje a zraňuje. O to více, že před několika týdnyněkdo položil odpadky před kříž na hřbitově. Je to zjevná provokace. Okamžitě je vyrozuměn biskup z Amiensu, Monsignor de La Motte Dorle.his. Přijíždí do hlavního města kraje Ponthieu, aby zde zorganizoval slav- 11< >st ní nápravu. Před pořezaným křížem se sejde procesí. Prelát s provazem okolo krku vysloví veřejnou omluvu a hlasitě se dožaduje, aby se viníci „podvolili poslednímu utrpení na tomto světě a věčnému trestu na onom světě". Tento pochmurný a okázalý obřad poznamená věrné duše a roznítí zášť. Kazatelé ve la mostechtato slovaještě zveličí, a takpřiživíhněv a požadavek příkladného t restu za toto rouhání. |e zahájenovyšetřování — rychle se zaměří na skupinku poněkud bujnějších 111ládenců. Většině ještě není dvacetlet; jsou z dobrých rodin tohoto měs- 1.1, jsou to výtržníci a křiklouni, hlavně když se napijí; posmívají se svatoušk ům a pobožnůstkářům a těší je to. Běžné předvádění se zlaté mládeže. I TIp< miíná se, že v den svátku Božího těla tři z těch ztřeštěnců, možnátrochu uviděných, předešli procesí Nejsvětější svátosti s kloboukem na hlavě. Pomluvy jsou zveličovány, nepřátelství začíná být přesněji zacíleno: byli slyšeni, jak zpívají obscénní písně a vykřikují bezbožné nadávky. Vychloubali ■.< kdesi, že čtou zakázané knihy, velké úspěchy libertinské a pornografické literatury - Tereza filozofka od Boyera ďArgens, který tvrdí, že „rozkoša filozofie 226 I VOLTAIRE, OPICE A TYGŘI tvoříštěstírozumného člověka. Rozkošsi volízezáliby, filozofii miluje rozumem“; Dveřník ze Chartreux od Gervaise de La Touche, kterýuniklvšem policejním zásahům, bezpochyby díky protekci na vysoké úrovni; Fortnýřka od karmelitek, ženský protějšek Dveřníka; Margot látařka od Fougereta de Monbron, satirika sršícího vtipem, popudlivého mizantropa a věčného cestovatele. Předstírali dokonce, že četli Filozofický slovník, který vyšel předešlého roku, onen slavný Příruční slovník sestavený Voltairem, díky němuž se mohla dobře míněná protináboženská slova šířit dále, rychleji aúčinněji, než jakto mohlo činitvelké, nákladné a učené folianty Encyklopedie. Pornografie a filozofie představují pro zbožné obyvatele Abbeville stejný jed; libertinství mravů a myšlení mají stejný cíl: podrýt duchovní a morální základy společnosti. Filozofové a pornografové jsou spisovatelé od dábla a od vlády se čeká, že je bude pronásledovat a trestat rázněji než dosud. Jansenističtí kněží, kterých je vAbbeville mnoho a naslouchá se jim, ještě rozdmýchávají oheň: jestliže je náboženství špatně hájeno, je to proto, že je rozleptáváno zevnitř církve slabochy, zkorumpovanými, světskými oportunisty. To, že král v listopadu 1764 zrušil Tovaryšstvo Ježíšovo, tyto nesmiřitelné katolíky nijak neuklidnilo, spíše rozšířilo myšlenku o komplotu osnovaném proti pravé víře. V případě Abbeville je ještě třeba přidat nakažlivost toho, co bychom mohli nazvat třídní náboženství. Přesně o století dříve se na Colbertovu žádost ve městě objevil JosseVan Robais s rodinou a s padesáti hugenotskými dělníky, kteří přišli spolu s ním z Holandska. Nyní vládne rodina Van Robais třem tisícům dělníků a stejnému počtu tkalcovských stavů, valchoven, přádelen a barvíren. Kolem manufaktury des Rames, několik kilometrů od zámku, který si dal postavit Abraham Van Robais, vzniklo vzorové městečko, se stejnými domky pro dělníky, vilkami pro inženýry, replikou Trianonu pro ředitele. Podoba nového průmyslového řádu, předobraz solivaru v Arc-et-Senans, který postavív roce 1776 Claude-Nicolas Ledoux, ale současně i velmi bohatá enklávaprotestantismu, na kterouvšichni žárlí, o to víc, že zbytek městečka se přiživuje na jeho přístavu. V této atmosféře plné vášní a nejistoty jsou tři hejsci z Abbeville obžalováni ze svatokrádeže. Jsou to Jean-Frangois Lefebvre, rytíř de La Barre, dvacet let, Jacques-Marie ďÉtallonde, šestnáctlet, a Charles-Frangois Moisnel, kterému ještě není patnáct. Přimíchají se k tomu místní intriky, provinční msty. La Barre je sirotek, kterého se ujalajeho teta, paní Feydeauová, abatyše ve Villancourtu; ubytovává ho v přístavku kláštera a jako šlechtična shovívavá k mládí dovoluje, abytam přijímal přátele pro někdy hlučnévečírky. Nestojí to za řeč, ale stačí to, aby se šířilypomluvy, které posloužíjako zbraň jednomu abbevillskému hodnostáři, panu de Belleval, zástupci berního úřadu, jehož dvoření abatyše odmítla. Belleval najde významného spojence, Duvala de Soicourt, který má s paní Fcydeauovou také nevyřízené účty. Duval se chtěl oženit se 1766-POPRAVA RYTÍŘE DĚLA BARRE I 227 svou velmi bohatou neteří a zdá se, že abatyše z Villancourtu zmařila celou operaci. A právě Duval, starosta Abbeville, je pověřen vyšetřováním rytíře de La Barre a jeho malé bandy. Vede je po svém — zarputile a zaujatě. Vyslechne desítky osob abez potíží podnítí svaté donášení. Výsledky jsou žalostné. Nikdo nebyl svědkem zohavení kříže. Na Novém mostě byly té noci zahlédnuti tu „dva mladílidév redingotech“, onde „čtyři mladíci, kteříkleli tak“, že vyděsili jednu kolemjdoucí. Jiní slyšeli rány, možná údery do kříže, aniž viděli toho, kdo je jejich původcem. I v srpnu jsou noci vAbbeville velmi temné. Několikvyslýchaných osob řeklo, že ďÉtallonde měl ve zvyku klepat holí do kříže, když procházel po mostě. To z něho dělá věrohodného podezřelého. Ale ďÉtallonde je syn prezidenta de Boěncourt, Duvalova soudního nadřízeného. Ještě než je vyslechnut, mladýmuž zmizí. Mamě se snaží odjet lodí do Anglie, nakonec skončí v Holandsku, kde se jeho stopa ztrácí. Zůstávají La Barre a mladičký Moisnel. Ukáže se, že rytíř spal inkriminované noci klidně ve svém pokoji v opatství. Ve městě ho nikdo neviděl a jeho .1 libí odolá. Duval se chystávyšetřováníuzavřít, ale Belleval převezme štafetu. Protože nemůže namočit rytíře de La Barre přímo do aféry s křížem, sestaví ■.pis, který dokazuje, že rytíř je tak špatný poddaný, tak černá duše, tak ďábelsky bezbožný, že je samozřejmě původcem zločinu, i když jej sám neprovedl. Synovec zaplatí za chlad své tety. La Barre je zatčen 27. září. Zatknou i mladého Moisnela, který rychle podlehne výhrůžkám a nátlaku pana de Belleval. lestli se nevyzpovídá ze zločinů svého kamaráda, přijde do pekla, a tak chlaI>ec, zahnaný do kouta a vyděšený, přizná všechno, co se po něm chce — pošlupané svaté obrázky, rouhání, nemravnosti, seance Priapova kultu, znesvěcení hostií. Všechno kromě svatokrádeže na Novém mostě. I tavšakbude později přiřítele Douvilla. Navštívív Conciergerie rytíře de La Barre a Moisnela. NávrhI ic prezidentu ďOrmessonovi, že se ujme obhajobyjeho příbuzného. Možná 110 Linguet seznámil s náčrtem Memoranda o případu, které právě sepisuje. Je l<> útok proti Duvalovi de Soicourt, jeho metodám, jeho jednostrannému vyšetřování, jeho přehnané zálibě v pomstě. Ale zároveň obvinění „pravých viníků“ celé aféry, těch travičů mládeže, Voltaira a Rousseaua: „Oba nabyli zkušeností, oba si zasluhujísvéjméno. Oba sezasloužili o umění, ofrancouzskýjazyk, a dokonce o lidského ducha; ale oba dva prokázali slabost a hrozí nebezpečí, že jejich talent, díky němuž získalisvoupověst, budezneužit. Nepřáteléstojícískandálněprotisoběsvýmipovahami, svým stylem, názory, způsobem života, majetkem seshodlijen vjednom bodě: každý ■ nich přispěl k rozvoji sekty nepřátelsky nakloněnéautoritěvšeho druhu: pod záminkou IIi.-.hít pouta lidského ducha dalipříklad,jak zaměňovatsvobodu sprohřešky nevázanosti; 1 ilrmjejich filozofiejepředevším učinitopovrženíhodnýmipředmětyposvěcenénejprve ndImži nstvfm a poslézezačleněnédopolitiky;a tímjistězpůsobili vícezla, než můžekdy osví n nskáfilozofie, jejímiž byli zprostředkovateli, udělatdobrého.“ La Barre, tvrdí Linguet, byl obětí dvojího komplotu, soudního a intelckluálního. Tato agresivní obhajoba se Lefebvrovi ďOrmesson nezamlouvá, tento úředník soudí, že v zájmu La Barra jc nerozdmychávat vášně příliš velkou publicitou. Poněvadž nemůže zcela zadusit proces, doufá v rozkaz s královskou pečetí, který by rošťáka poslal do jakékoli pevnosti. Nebo že pařížští soudci zmírní nenápadně krutost abbevlllskčho tribunálu. D'()rmesson tedy 230 1 VOLTAIRE, OPICE A TYGŘI posle Lingueta pryč a ten dosáhne zproštění viny pro Moisnela i Saveuse a Douvilla s Duvalem porazí. Dne 4- června však k všeobecnému překvapení potvrdí pětadvacet soudců pařížského tribunálu za zavřenými dveřmi, bez opravdové rozpravy, patnácti hlasy proti deseti rozsudek z Abbeville, zejména po mimořádně ostrém vystoupení rady Pasquiera, který tvrdí, že je třeba dát příklad, jenž zastraší filozofy a slabochy, kteří je následují. La Barre však zůstane tři týdnyve vězení v očekávání královské milosti. U krále intervenuje papežský nuncius, ba dokonce biskup z Amiensu. Ale Ludvík XV. odmítá: obává se jansenistů v parlamentu, kteří by mu vyčítali příliš velkou shovívavost vůči nepřátelům náboženství. V této aféře na sebe nikdo nechce vzít odpovědnost, že byvypadal méně odhodlaný zničit filozofický zločin než jeho protivníci. Trumfují se vpostranních myšlenkách av taktických ohledech. A za toto soupeření zaplatí životem dvacetiletý chlapec. Dne 27. června je La Barre převezen do Abbeville. Prvního července ráno ho Duval podrobí výslechu na skřipci. Celou hodinu je mučen, obě nohy drcené dubovými kládami, aniž přizná něco, co by se už nevědělo. Pak ho dají do káry, na krku provaz, na zádech ceduli: „neznaboh, rouhača odpornýsvatokrádežník.“ V prudkém dešti průvod postupuje jen pomalu: je tam lidí jako o jarmarku. Přišli zdaleka, aby se účastnili popravymladého domýšlivého šlechtice. I scéna popravy na prostranství před chrámem svátého Wulframa byla pečlivě připravena: na popravišti stojí v řadě alespoň sedm katů. Zbožné abbevillské duše očekávají odstrašujícípředstavení, plné strachu, kajícnosti, sténání, žádostí o milost, výčitek; nedočkají se ho, La Barre jim neudělá radost jediným okamžikem slabosti. Směje se, odstrčí svého zpovědníka — „Oh,pane faráři, za chvilku budu o tomto tématu vědět stejnéjako vy“ —, ještě na kolenou před špalkem žertuje s katem a žádá ho, aby se trefil. Meč zasviští, hlava padne, popravčí ji chytí zavlasy a ukáže ji publiku — to zatleská. Pakjsou tělo ahlava dányna hranici. Je tam hozen — poté co je roztrhán — i Voltairův Filozofický slovník, za což kat dostane prémii dvaceti liber za práci navíc. Občas pomocníci dlouhými tyčemi rozbíjejí kosti, aby urychlili zpopelnění. Velká část publika zůstane až do tří hodin do rána, kdy vyhasnou poslední žhavé uhlíky. Nepřestává pršet. Zpráva o popravě rytíře de La Barre se do Ferney dostane až 7. července. Voltaire o celé záležitosti není zpraven a nejprve tomu nevěří. Dožaduje se informací. Řekli mu o pěti rozsudcích smrti; zmocní se ho, píše, „hrůza a hněv“-. „Vy lidojedští šašci, už o vás nechci slyšet. Pospíchejte od hranice na ples, ze stávky do komickéopery, lámejte Calase v kole, pověste Sivěna, upalte pět ubohých mládenců, které stačilo dát napůl roku do Saint-Lazare. Nechci dýchat stejný vzduch jako vy.“ Ve skutečnosti se Voltaire, kterému je nanic ze vzteku a studu, chystá opustit Francii. Píše ďAlcmbertovi. „Nechápu, jak mohou myslící bytosti zůstat v zemi opic, ze kterých se tak často stávajítygři. Pokud jde o mě, stydím se být dokonce i na 1766-POPRAVA RYTÍŘE DĚLA BARRE I 231 hranici. Opravdu nastal čas přerušit vazby a odnéstjinam tu hrůzu, kteréjsem plný. [... | Tohležejezeměfilozofiea zábavy?Jeto zeměbartoloméjskénoci. Ani inkvizice byse neodvážila udělat, čeho seprávědopustilijansenističtísoudci.“ Ani jeho bolest, ani hněv nejsou předstírané: Voltaire z toho nespí. Z Ferney uvede do pohybu svou obrovskou síť lidí, s nimiž koresponduje; žádá detaily o aféře, spisy advokátů, svědectví. Zburcuje své přátele; navrhuje Diderotovi, kterého vůbec nemá rád, ďAlembertovi, Holbachovi a několika dalším, aby opustili Francii a usadili ses nímv klévském knížectví, pod ochranou I ridricha II. V rozhořčeníse starý spisovatel, obvykle tak realistický a tak polii ický, nechá unášet utopickými sny. Vytvořit jakési svobodné území filozofie, kde by spisovatelé, konečně zbavení překážek a hrozeb, psali knihy, které chtějí napsat a které by osvítily svět. Voltaire věří na všemocnost literatury: „liuďtesijist,“ píše 25- července Damilavillovi, „žeby konečněproběhla velkárevoluce v myslích lidía že by stačily dva nebo tři roky, aby vznikla nesmrtelnádoba. Velkévěci jsou častojednodušší, nežsi myslíme.“ Voltaire sám je živoucí a konající důkaz o moci knih. Knihy udělaly ze syna malého pařížského měšťana opravdovou mocnost. V exilu daleko od Paříže, na svém přepychovém zámku Ferney ovládá mysl svých přátel, dopilije si s králi. Je obklopen dvorem, dostává se mu poct z celé Evropy, vede své intelektuální bitvy jako nějaký generál. Všichni, přátelé i nepřátelé, ho uznávají jako největšího spisovatele svého století; je rovněž všudypřítomným šéfcin mocné strany, která postupně donutila své protivníky bránit se. Má pocit, že svými knihami, svými slovy změnil způsob vidění, cítění .i myšlení své doby. Můžeme donekonečna diskutovat o této domýšlivosti ■i l vrdit, že Voltaire, vynikající žurnalista, neudělal nikdy nic jiného, než že i lokonale reflektoval a vyjadřoval ducha své doby, která by se byla změnila i I>ez něj. Voltaire je naprotitomu fascinován mocí, kterou mělyněkteré knihy, I >< ičínaje biblí a evangelii, jež revolučně změnily dějiny lidstva. Všichni jsme ■•vnové Knihy knih. To, co některé knihy zformovaly a zdeformovaly, mohou |lnč knihy předělat a reformovat. Jako první spisovatel své doby je Voltaire pi iraticky ponoří do neproniknutelné melancholie. Toho dne se nevrátila; hlídači a sluhové ji jdou hledat; najdou ji až večer, zabitou ranou z pušky. Její braň je přivázaná ke stromu, hlaveň namířená na hruď; ke spoušti je přivázaná stuha. Ve farních záznamech obce nenajdeme jedinou zmínku o sebevraždě lovkyně ani o pohřbu zámecké paní, vbohaté Malesherbově korespondenci Žádná narážka na smrt jeho manželky, kromě jednoho kondolenčního dopi■a ’, který 17. ledna adresoval bývalému ministrovi cenzuryJean-Jacques Rous•a au. Vzhledem k okolnostem je to divný dopis, kde je zármutek rychle vystřídá n temným podezřením: „ Dozvěděljsem se, pane, s opravdovou bolestío ztrátě, která vás postihla. K citům, ti< r< paníde Malesherbes vzbuzovala v každém, kdo měl čest ji poznat, se z méstrany připojuje mimořádnédojetíza laskavost, s níž mne přijala. Ale co mi činíjejípamátku Irští úctyhodnější, je poznání, že mnoho všelijakých lidíji mohlo oklamat, ale že ona sama nebyla schopna přetvářky nebo klamu. Protožeje drobná radost najít v zármutku soucitná srdce, myslel jsem, pane, že vám za sebe mohu nabídnout tuto útěchu, jedinou, kteráje v mémoci.“ Malesherbes je spíše ohromený a odpovídá Jeanu-Jacquesovi: „Ve vašem 1lopiscjejedna věta, kterájepro mne nerozluštitelnou záhadou. Přejisi vroucněsiji s vámi i i/wčllit,jste-li ochoten se k tomuto vysvětleníuvolit;ale mohu váspředem ujistit, žepaníde A1>!'<', mohl jste si toho všimnout a přisoudit jiný důvod chladnému přijetí, kterého se vám 240 I ROUSSEAU A PRVOTNÍ RÁJ představujíjakýsisouhrn toho, co tu vykládám podrobněji, a ztoho důvodu si zaslouží, aby se uchovaly:“3 3 Tamtéž, s. 471. 4 Tamtéž, s. 296. 5 Tamtéž, s. 337. Jean-Jacques si vybral Malesherba pro uchování své pravé tváře. Soukromý charakterjeho dopisů, neexistence konceptu i četné škrty dosvědčujíjeho absolutní upřímnost: tady nepíše dílo, nebyl spisovatelem. Byl jen pravdivý. Jeho čtyři dopisy Malesherbovi sevymykají oprávněnému podezřenívztahujícímu se na produkci literátů, té smutné havěti, jež provozuje toto řemeslo. Rousseau ví, o čem mluví, byl tak pošetilý a měl tu smůlu, že k ní patřil. „Když jsem na to myslel nejméně, stávaljsem se autorem proti svévůli. Jesnadnésipředstavit,jak měkouzlo prvního úspěchu a kritikypisálků vrhly nadobro na spisovatelskou dráhu. Měl jsempropsaníopravdovýtalent?Nevím. Živépřesvědčeníuměvždy nahrazovalo výmluvnost a vždy jsem psal bídněa špatné, když jsem nebyl silněpřesvědčen. [...] Kdybych byl psaljenpro samotnépsaní,jsem přesvědčen, že by měnikdy nikdo nečetl.“4 Psaní se vyhne nástrahám marnivosti, ziskuchtivosti, společenské přetvářky a kulturní korupce, jen když přestává být literaturou a věnuje se cele odhalování pravdy. Což je samozřejmě práce neslučitelná s autorským řemeslem. „Byl bych se mohl dát cestou počínánívýnosnějšího, a místo abych svépero ujařmil v opisování not, mohl jsem je plnězasvětit spisům, které mi při tom rozletu, jakého jsem dosáhlajakýjsem si hodlal uchovat, mohly umožnitživotv nadbytku, ba vpřepychu, kdybych vůbec nechtěl spojitpéči o vydávánídobrých knih s autorským pletichářstvím. Alejá jsem cítil, žepsát kvůli živobytíby bylo brzy udusilo méhogénia a ubilo moje nadání, které tkvělo méněvperu než v srdci a kterése zrodilo výlučněz povzneseného a hrdého myšlení [...] Ne, ne: vždy jsem cítil, že stav spisovatele může být slavný a úctyhodný jen potud, pokud nenířemeslem. Jepřílišnesnadnémyslet ušlechtile, když člověk myslíjen na živobytí. Aby člověk mohl, aby se odvážil vyslovit velképravdy, nesmí být závislý na úspěchu. Posílaljsem svéknihy na veřejnost,jsa sijist, žejsem v nich mluvilse zřetelem k obecnému prospěchu, anižjsem sestaral o cokolijiného. Bylo-li médílo odmítnuto, tím hůřpro ty, kdo z něho nechtěli těžit.“Zcela aristokratické pojetí výkonu literatury, kdyby Rousseau nepřidal na konec odstavce: „Jestliže by se mé knihy neprodávaly, mohlo mě uživitopisovánínot, aprávěproto seprodávaly.“5 Jít proti veřejnému míněníje také hodnota na trhu a Rousseau od svých začátků, od své Rozpravy o vědách a uměních, dobřeví, že jeho úspěch stejně jako jeho malérysouvisejí s jeho smyslem pro paradox a pěstováním originality. Chtěl byvyjít z tohoto kruhu literáta, v němž je uzavřený, z této literární komedie předváděné publiku, kde, ať udělá nebo řekne cokoli, mávždy masku a hraje roli. Ale jak vyjít ven, jak zastavit to představení a ukázat pravou tvář, a bez psaní, což znamená zase vstoupit do onoho cyklu odcizení a lži? Dopisy adresované Malesherbesovi jsou prvním pokusem, jak vynalézt okol nosti psaní, které zhatí literární klam. Jsou soukromé, takže unikají veřejnos- 1771 - ČETBAVYZNÁNÍ ZAKÁZÁNA | 241 ti, spontánní, psané plynulým perem, bez řádu, přeškrtané, špatně upravené, nepodřizují se řádu knihy: vyjadřují přímo pravdu, hloubku duše. Konečně činí psaní nevinným. V jednom ze svých posledních dopisů Malesherbovi ze srpna 1773 podezíráJean-Jacques svůj protějšek, že ho má méně rád, že už s ním nemluví otevřeně, že skrývá své pravé city. Důkaz? „Vaše dopisy, pane, bývaly kdysiplnéškrtů, dnes už nejsou. Jájsem zůstalpořád stejný, škrábu pořádstejné.“ Jako děcko. Když Jean-Jacques obnoví své pravidelné epištolám!kontakty s bývalým ministrem cenzury v lednu 1771, domnívá se, že konečně dosáhl svého cíle 11apsat knihu, kteráje mimo literátům — nebo možnánad ní — a vníž koneči ič mohl vylíčit své srdce ve stavu absolutní průzračnosti. Předmluva a první stránky Vyznání znějí jako halasný vítězný zpěv — jeho nepřátelé řeknou: jako výraz extravagantní ješitnosti: „Uvidíte lidskou podobiznu vykreslenou přesné podle skutečnosti a docela pravdivě, jedinou, která existuje a pravděpodobněbude existovat. Vás, aťjste kdokoli [...] zapřísahám svými neštěstími i vaším srdcem ajménem celého lidstva, abyste toto jedinečné a užitečné dílo neničil, neboť může posloužit jako první srovnávacípramen při studiu člověka, s kterýmžto studiem se zajistémusí teprve začít. |... | Přistupuji k dílu, jaké nikdy nemělo příkladu a vůbec nenajde napodobitele. Chci iikázat lidem mněpodobnýmjednoho člověka vjehopravépovaze; a tím člověkem budu já. len já.“6 Nejprve je rozhodnut nenechat knihu vydat za svého života a nechat příštím generacím starost objevit ho takového, jaký byl, a ne takového, jak ho znetvořili jeho nepřátelé, ale Jean-Jacques neodolal pokušení se naposledy bít; a konečně vytáhnout ze stínu své protivníky, kteří proti němu kují I »1 kle a ničí ho v očích veřejnosti, a vnutit svou pravdu proti jejich lžím. I" onečně bude vědět, kdo to je, ti nesčetní nepřátelé, kdo je řídí a svádí, kdo proti němu štve veřejné mínění, a dokonce nejbližší přátele. Blesk pravdy je dmmtí vylézt z děr. Ican-Jacques tedy začne počínaje prosincem 1770 organizovat čtení své h11hy. U markýze du Pezay, u Dorata, pro švédského královského prince nebo o l< i mitcsy ďEgmont. Během šesti nebo sedmi hodin bude muž v šedém pron.íšrt pevným hlasem příběh své duše před malým kroužkem tichých poslui linčfl. Jean-Jacques toužil po protestech, polemikách, po prudké reakci svých maskovaných nepřátel, dostane se mu jen několika slz a mlčení. Až intervence jeho bývalé přítelkyně paní ďÉpinay — se kterou je ve Vyznáních velmi špatně nakládáno — u Sartina, vrchního policejního ředitele a šéfa cen/nry, ukončí předčítání. Sartine připomene Rousseauovi, že je pořád pod hrozbou zatykače a že jeho přítomnost v Paříži vyžaduje alespoň diskrétnost. Nepřítel se skryl; střet v plném světle, s otevřeným hledím, o němž Jean|ii< qnrs snil, se nekonal. Na něj i na jeho obscsc a vidiny se snese temná noc. 242 I ROUSSEAU A PRVOTNÍ RÁJ Už nenapíše ohlášený třetí svazek Vyznání. Vstoupí do svého posledního exilu, exilu samoty, ponížení a snění. Ve znamení rostlin. Kancléř Maupeou, bojovný zastánce královského absolutismu a osobní nepřítel Malesherbův, podnikne 19. ledna 1771 násilné opatření proti parlamentu, jehož opozici chce zlomit. Nechá v noci zatknout a královským rozkazem přinutit k exilu sto třicet nepoddajných úředníků. Parlament je za Voltairova potlesku rozpuštěn a funkce soudních úředníků zrušeny. Dne 18. února adresuje Malesherbes, který je prezidentem nejvyššího berního úřadu, králi výmluvné výtky: „Sire, strach, který chce někdo vzbudit ve všech řádech státu, vůbec neotřásl vaším berním úřadem. [...] Musíme Vám vyložit neštěstístátního zřízení, destruktivního systému, který ohrožuje celý národ. [...] Někdo chce národu odejmout nejzákladnějšípráva svobodného lidu.“ Malesherbes končívýzvou ke svolánígenerálních stavů a popření božského práva králů: „ Ptejte se tedy, Sire, samotného národa, poněvadžjenjemu by měla Vaše Jasnost naslouchat! [...] Záležitost, kterou hájíme, jezájmem všeho lidu, zjehož vůlepanujetea pro nějžpanujete.“ Dne 22. března dovrší Malesherbes hněvLudvíkaXV. tím, že nechá nejvyšší berní úřadvydat rozhodnutí, ve kterém vyhlašuje, že neuznává úkony „údajného parlamentu“, který ustavil Maupeou, aby nahradil ten bývalý. Dne 6. dubna obdrží Malesherbes, kterýje nasvém zámku, dopis s královskoupečetípodepsaný králem: „Panede Lamoignon de Malesherbes,píši vám tento dopis a nařizuji vám zůstat na zámku Malesherbes až do mého dalšího příkazu. S tímto prosím Boha, aby vás, pane de Malesherbes, ochraňoval. Ludvík.“Vypovězený, s vykázaným místem pobytu, vyloučen z politického života, kde se pohyboval třicet let, Guillaume Lamoignon de Malesherbes se vrátí k jedné ze svých prvních lásek, k botanice. Na konci čtyřicátých let navštěvoval mladý úředník čtyři roky Jussieuovy přednášky z přírodopisu a botaniky. Ještě mu není třicet let a je zvolen členemAkademie věd.7 Ve stejnou dobu se pouští do velkého díla, Pojednáníopřírodních vědách — které bude publikováno až po jeho smrti —, v němž bude příkře kritizovat koncepce svého kolegyBuffona, proti kterému stavíLinného. Buffon, domníváse Malesherbes, je ušlechtilý spisovatel, metafyzik plný imaginace, ale bídný pozorovatel přírody. Jeho vášeň pro systémy a spekulace je taková, ževěřil, „žesemůžeobejít bez vzděláváníseofaktech, kterájsou vzákladech většinyvěd“.Malesherbesvěříve fakta, vpokusy, v praktické pozorování. Svým téměřnečitelným rukopisem pečlivě sepíše Pojednánío účincích zimy 1788-1789, dá si z Ameriky poslat rostliny a stromy, které se pokouší aklimatizovat na svých pozemcích; zajímá se o ekonomii venkova a o zhodnocení neobdělávané půdy; dá dohromadymezinárodnísíť lidí, s nimiž sivyměňuje stromy a semena. Nedůvěřuje imaginaci a spekulacím; shromažďuje, třídí, klasifikuje, aby lépe pochopil a mohl jednat. Jeho sbírání rostlin je poli tické. V roce 1790, v okamžiku, kdy se prodávají národní statky, starý muž ještě anonymně vydá své Myšlenky vlasteneckého zemědělce o obdělávánípolíležících ladem. 7 V orig. L’Académie dcs sciences, vznikla jako Královská akademie v roce 1666 za vlády Ludvíka XIV., dnes jc součástí Institut de France. 1771 - ČETBAVYZNÁNÍ ZAKÁZÁNA | 243 Najaře roku 1771 vlesích okolo Meudonu sbírajíJean-Jacques a Malesherbcs v dešti rostliny. Jdou zachumlaní až po uši ve svých svršcích, s lopatkou v ruce, skoro spolu nemluví, jen když diskutují o jménu nějaké rostliny, <> postavení jejích listů, když si stěžují na chaos v názvosloví a srovnávají kritéria Linného s kritérii Bauhina nebo Tourneforta. Jejich činnost je dostatečné zaměstnává, takže se vyhnou dalším řečem. Rousseauovi to velmi vyhovuje. Sbírání rostlin je prostředek, jak prchnout před lidmi a už konečně nepřemýšlet. Věnoval se lidstvu a úvahám o jeho štěstí; sklidil za to jen posměch, pronásledování a nenávist. „Abych je | lidi] tedy nemusel nenávidět, musel jsem před nimi uprchnout.“8 Sbírání rostlin je < h tíze, potulování, které ho vzdaluje lidem. Vzdaluje ho také jeho neblahému .klonu chtítbýt lidem užitečný: toulání neslouží ničemu. Je to čistá svoboda. |c třeba vidět, jak energicky Rousseau kritizuje botaniku bylinkářů a lékárníků, kteří v rostlinách vidí jen rozsáhlou lékárnu: nutí přírodu lhát, mluví za ni, zatímco „ona nikdy nelže a o tomhle všem nic neříká“. „Tyhle myšlenky na medicínu studium botaniky jistěnezpříjemňují, kvůli nim vadnepestrost luk, skvost květů, vysouší svěžest hájů, znechucujía zhnusujízeleň i stinné kouty; všechny tyhle kouzelnéa ladné nivary vůbecnezajímajítoho, který chceto všechno rozdrtitv hmoždíři, a nikdo nebude hledal věncepro pastýřky mezi rostlinami na výplach střev.u<) „Celétoto lékámictvíanitrochu neposkvrňovalo mévenkovskéobrazy; nicjim nebylo vtalálenější než bylinnéčaje a náplasti.“10 Na rozdíl od svého kolegy Malesherba < Rousseau ani nesnaží získat skutečné vědomosti. Mluví o své aktivitě jako < > zábavě, jíž se věnuje „s nadšením téměř výstředním, jež mne samotného rozesmívá, kdyžse nad ním zamyslím“.11 Je starý, jakříká (vroce 1771 je mu padesát devět let), < i.it ně vidí, dlouhé procházky ho unavují, žije v Paříži v malém bytě v pátém I i.ilic v ulici Plátrerie. Co ho ještě žene „plnit si hlavu lučnítrávou“? Nic; a to je právě to, po čem touží: po onom nic moudrosti a vyrovnanosti konce života věnovaného bláznivému dobrodružstvírozumu. |c konec všem těm aktivitám proti přírodě jako myšlení, logos, reflexe: „ Níkolikrát jsem dosti hluboce přemýšlel, málokdy však s potěšením, téměř vždy jsem tak ělnll nerada zdonucení—sněnímneosvěžujea baví, úvahy mneunavujía rozteskňují; myšh nl pro mnevždycky bylo zaměstnáním obtížným a bezpůvabu.“12 Sbírání rostlin, to je minimální přemýšlení redukované na vzdálenost od oka k ruce; přesně tolik, II >v '■<' lehce zaměstnala mysl a nezbyl žádný prostor pro imaginaci, bolestné pl 11 >< miínky bojů, pro chiméry komplotů. Zrovna přesně tak daleko od přírody, | •lesně tolik práce, aby se v ní neutopil, nepohřížil se do ní a nerozplynul se vni; může se z ní těšit a těšit se ze sebe samav konečně nalezené průzračnosti. H h nu Jacques Rousseau: Sny samotářského chodce. Přeložila Eva Berková. Praha, K+l) Svoboda 1002,s. 117. 'I liinilM, s. 115-116. III liinilíž, s. 116. II hiinldž. s. KW. i ■ hinitdž, h. 112. 244 I ROUSSEAU A PRVOTNÍ RÁJ Minimální myšlení, které nachází svůj výraz v psaní, jež je rovněž minimální, co možná nejvzdálenějšídiskursu a co nejblíževěcem. Rousseau vyrábí pro Malesherba herbáře, všech možných velikostí, krásné předměty pečlivě vyrobené na vybraných papírech, kde trávy, květiny, mechy a lišejníky mluví takříkajíc samy o sobě, autor se omezuje na jejich označení, jen pro ně navrhuje jméno. Rousseau naříká nad nekonečnými spory učenců, nad těmi krasoduchy, kteří na sebe útočí pomocí latiny, aby týmž jménem pojmenovali deset různých rostlin a dali deset různých jmen téže rostlině. Školometské spory, jejichž efekt — ne-li příčina — je stále stejný: vyhraditvědění, štěstí a sílu poznání vyvoleným světa kultury a vyloučit z nich lid. Ať chce nebo ne, starý medvěd znovu nacházívýrazypedagoga, toho, kdo jako velmi mladý navrhoval zjednodušení hudební notace, toho, kdo snil o tak jednoduchém jazyce, tak blízkém věcem a emocím, že lež a odcizení by v něm nenašly své místo. Och, kdyby měl Jean-Jacques čas, kdyby se nebyl vzdálil svým chimérám, možnábyještě napsal užitečné dílo, prosté botanické názvosloví, nezpochybnitelné, všem srozumitelné. Ale už je příliš pozdě. Pro Jeana-Jacquesa je vždy příliš pozdě, jako kdyby se měla stále opakovat ona ženevská prorocká noc zavřených dveří, která ho vyrvala rodnému městu a jeho osudu poklidného dělníka avrhla ho na cesty: „Když nám zbývá do města půl míle, zaslechnu, žese zvonífe návratu; zrychlím krok; slyším, jakstrážetlučou na buben; běžím, co mi nohy stačí; jsem zadýchán a zpocen, srdce mi tluče; už vidím vojáky na hlídce; dobíhám, křičím přiškrceným hlasem; přílišpozdě. Dvacet kroků od předsunutéhlídky vidím, žesezdvíháprvnímost. Rozechvěn sedívám,jaksedo vzduchu zdvíhajíjeho strašné rohy, neblahá a osudná věštba nevyhnutelného údělu, který v té chvílipro mézačínal.“13 13 Jean-Jacques Rousseau: Vyznání, cit. clilo, s. 49. 14 Jean-Jacques Rousseau: Sny samotářského chodce, cit. clilo, s. 108. Je příliš pozdě na užitečné knihy, příliš pozdě nato, abyumlčel nepřátele a přesvědčil lhostejné; „nesnažím se vzdělávat - na to užjepozdě“.14Je příliš pozdě i na to, aby se vazby s Malesherbem proměnily v přátelství. Padlý prezident berního úřadu se Jeanu-Jacquesovi nabízí: botanika jim skýtá společný jazyk, společensky neutrální; jejich úděl vyhnanců je sbližuje jako nikdy. Zámecký pán snáší filozofovyvýkyvy nálady, promíjí mu jeho rozmary, náhlé záchvaty nedůtklivosti; navrhuje mu pomoc při prodeji herbářů přátelům — kopírování přírody může být finanční náhradou místo opisování not —, nakonec ho zve, aby přijel sbírat rostliny s ním, na jeho statky. Tentokrát je to pro Rousseaua příliš. Je příliš pozdě, odpoví Malesherbovi: „Pokudjde o návštěvu, kterou mi ráčíte navrhovat,přirozeněbych jíhorlivěvyužil od chvíle, kdyjste na zámku Malesherbes. [...] Alejiždlouho nenavštěvuji nikoho,pokud k tomu nemám zvláštnídůvod. Dost lidíseještězdá být žádostivých ménávštěvy a sami mi to navrhují, přes neslučitelnostjejich a mého způsobu myšlení. Nejsem tak přizpůsobivýjako oni.“ 1771 - ČETBAVYZNÁNÍ ZAKÁZÁNA I 245 Neslučitelnost: řeč rostlin nic nezměnila. Mezi bohatým panem de Malesherbes a pařížským opisovačem může býtvýměnanázorů pouze nerovná, tedy poznamenaná dvojakostí a odcizením. Malesherbes nechce svého nedůtklivého přítele urazit, a proto má pro něj návrh: nabídne Rousseauovi botanickou literaturu výměnou zajeho herbáře. Rousseau vybuchne: „Starám se velmi málo o botanické'příručky. To málo, co mám, mi stačívrchovaté, abych uspokojil svou fantazii. [...] Apřesto mluvíte o botanickéliteratuře ke koupi, a dokonce mi navrhujete, abych vám zaslalseznam toho, cosipřeji,jako kdybyšlo o néjakou knihovnu a botanické knihy byly běžné a levné. Zdrzím se komentáře k podobnému návrhu.“ Nicméně se nezdrží, zasadí ránu z milosti: „Méljsempoznat už dávno, žese neshodneme vžádné věci,jakjsem si kdysi vprostotěsvého srdce myslel.“ Prostota srdce je neslučitelná s bohatstvím, jako je neslučitelná s výkonem moci za monarchie. Malesherbes je jistě v nemilosti, ale to nebude trvat věčně. Je v opozici, ale jen proto, aby se zítra o to snadněji stal ministrem: „Rovněž si nemyslím totéž co vy, pane, o délce vašeho exilu a vůbec nepochybuji, že brzy skončíse slávou, takjak si to přeji z celého srdcepro veřejnéblaho. Musíte védět,jakje toto mépřání nezištné.“ Rousseau se tedy obává, aby se nestal chráněncem nebo rukojmím iičjaké osoby nebo skupiny zapojených do temných zákrut moci. Přesto Rousseau přistoupil na protekce mnohem choulostivější, jako v případě knížete de Conti, předáka vysoké aristokracie, jež se bouří proti dohledu krále nad ministerstvy. Ve svých Vyznáních Jean-Jacques neskrývá, žc to, že ho „dvakrát“ ráčil navštívit Louis-Frangois de Bourbon, je „nejvyšší poctou, za kterou vděčím literatuře. [...] Nikdyjsem nepochyboval, žezapočátečnílaskavosti tohoto knížete vděčím paníde Luxemburg a paníde Boufflers; ale nepochybuji ani < tom, žeza ty laskavosti, kterými méknížebez ustánípoctívalpozději, vděčímjeho vlastním citům a sobě samému.“15 Později, po smrti de Contiho v roce 1776, Jeanlacquesv jedné poznámce obrátí a bude se vysmívat svýmvýlevům: byl okla- 11 lán, zase znova — „Všimnětesi,jakjsem v slepéa hloupédůvěřivosti setrvával i tehdy, když se se mnou zacházelo tak, že měto z nínejspíše mělo vyléčit. Zbaviljsem sejíaž po návratu do Paříže v roce 177O.“16 Až do konce Rousseau předstíral, že věřil i iczištnému obdivu prince z královského rodu pro republikánského filozofa. I 'i >t iebuje tuto fikci: ve všeobecné korupci, zasahujícíveřejnou sféru, je ConII jedi ný kdo je díky svému postavení a síle svých vlivných kontaktů schopen získat jednoho dne rehabilitaci pro proskribovaného spisovatele, jediný, kdo imižc smazat i stopu „zločinu“ a vrátit mu nevinnost. Zařídit, aby se člověk |< .m Jacques znovu shodoval s občanem Rousseauem. Tato naděje stojí za trochu zaslepenosti. Když Rousseau připomíná svou paradoxní blízkost s Contim, používá li l figury, tři příběhy, tři moralistické báchorky, které uvádějí na scénu hru, lov a sex. I*' lénu JacqucN Rousseau: Vyzndní, cil tlilo, ’< 44’J lt» Tnmlč? 246 I ROUSSEAU A PRVOTNÍ RÁJ První scéna. Conti a Rousseau se střetávají v šachové partii a Rousseau, navzdory náznakům a grimasám dvořanů, kteřípřihlížejí, vyhrává obě partie. „Když jsme končili, řekl jsem princi uctivým a vážným tónem:,Urozený pane, příliš si vážím VašínejjasnějšíVýsosti, abych ji v šachu vždy neporazil!“ Ten velký kníže, duchaplný, osvícený a tak hodný toho, aby se mu nepochlebovalo, skutečně, jak si aspoň myslím, pocítil, žes nímjakojedinýzpřítomnýchjednámjako muž, aplným právem sedomnívám, že mi za to byl vděčen.“17 17 Tamtéž, s. 450. 18 Tamtéž. 19 Tamtéž, s. 450-451. Druhá scéna: Conti dá svému hostu poslat košík zvěřiny, který Rousseau přijme. Pak mu pošle další, kde je upřesněno, že je to „úlovek z lovu Jeho Výsosti, a to zvěřzastřelenáprincovou vlastnírukou“. Filozof znovu přijímá dar, ale píše, že další už nepřijme. „Za tentodopisjsem bylvšeobecněkárán, a topo zásluze. Odmítnout dar zvěřiny od urozeného prince, který dokonce dary posílá tak zdvořile, to neprozrazuje jemnost hrdého muže, který si chce uchovat nezávislost, nýbrž neotesanost nevzdělance, který zapomíná, co se slušía patří.“ Druhé ponaučení: „Ale vždyťjsem tato Vyznání nezačalpsátproto, abych zamlčelsvéhlouposti, a tato hloupost měsaméhopřílišpopouzí, než abych siji dovolil zatajit.“1819 Třetí scéna: Rousseau málem učiní paní de Boufflers svou milenkou. Dáma je milenka knížete de Conti, ale Rousseau tvrdí, že o tom nic neví. Navštěvujeho často, je „ještěkrásnáa mladá;projevovalase romantickyajájsem bylvždy ducha romaneskního; tím jsmesi byli dost blízcí. Málem bych bylpadldo léčky; myslím, že si toho všimla“, a nezabrzdila ho. Naštěstí, „jsem byl v tomtopřípaděmoudrý; měljsem v padesáti letech načase“. Jeana-Jacquesa zachrání to, co napsal: „maje dobře na paměti,jakou lekcijsem dal vousatým starcům v Listu ďAlembertovi o divadle, byl bych se styděl, kdybych sám z télekce těžil tak málo.“ A závěr: „Dal jsem na zbytek života lásce sbohem. [...] Užsežádnéhopádu neobávám a ručím za sebedo konceživota.“1'1 Vztahy s Contim jsou vyprávěny podle tematiky mužnosti — boj, trofeje, dobývání — což je pro Rousseaua i tematika politické činnosti a intelektuální abstrakce. Dopisy, které si vyměňuje s Malesherbem na botanická témata, nesou pečeť dětství. Nejde, jako ve Vyznáních, o práci paměti a imaginace. Ani jako v Rozhovorech, které začne Jean-Jacques sepisovat — a to není náhoda — až poté, co přestal korespondovat s Malesherbem, o poslední a beznadějný pokus ustavit tribunál průzračnosti pověřený vyhlásit nevinnost spisovatele a legitimitu lásky, kterou se nechá unášet {„Žádný člověk nebyl lepší než já“}. Nevinnost, o níž je řeč, je zcela jiné povahy: je to ta nevinnost, které nelze dosáhnout jinak než cestou návratu a ústupu do pozadí. Jean-Jacques mluví o své poslednívášni jako o „dětinskosti“. Podtrhuje její frivolnost, hravou neopodstatněnost, lenivou činnost, nezodpovědnou svobodu, „studia zahálčivosti“. Je to sladká askeze, kterou je třeba projít, aby konečně zapomněl na bouřlivou slávu, na iluze politické užitečnosti, zlomyslné 1771 - ČETBAVYZNÁNÍ ZAKÁZÁNA I 247 pohledy druhých, vždy připravených soudit to, co jsou neschopni pochopit. Nonšalantní, tulácká studia přírody zbaví starého pána posledních vášní dospělého muže, jeho posledních vazeb se společenským svědomím. Jean-Jacques píše, že jeho největší rozkoší, ještě větší než procházka, kteráje pohybem, je lehnout si na zem, lehnout sivedle rostlin, cítit zem na svém obličeji. Herbáře, které zhotovuje s takovou pečlivostí, s takovou manuální radostí, jsou vzpomínkou na ten stav dětství, který znovu objevuje dětství celého lidstva. Ve svých Snech samotářského chodce Rousseau-sirotekznovu nachází staré klišé matky přírody. Rostlinný řád vyhovuje vegetativnímu stavu a oslavnému diskursu. Minerální řád je příliš spojen s temnotou podzemí a nenasytností průmyslu; řád živočišný s krví, s tělem a lovem. Rousseau, který byl vždy fascinován fikcí o původu, ztrátou prvotního ráje, udělá ve svém návratu zpět ještě jeden krok navíc. Štěstí, čistá slast ze sebe sama, nejvyšší svoboda se nepojímá v nějakém budoucnu historie, ale v návratu do uzavřeného prostoru mateřského lůna. Nejběžnějším vyjádřením tohoto uzavření je ostrov. Ostrov sv. Petra na Neuchátelském jezeře, kde Rousseau pobýval za svého největšího pronásledování od 12. září do 25. října 1765 a z něhož bylvyhoštěn, je, říká, ze všech jeho obydlítím, kde byl „skutečné nejšťastnější“.Volba ostrova byla „natolik veshoděs mou mírumilovnostíi s mou samotářskou a zahálčivou povahou, zeji počítám mezi ty sladkésny, pro něž jsem se nejživěji nadchl. [...] Stráviljsem na tom ostrovědva měsíce, ale byl bych tam mohl zůstat dva roky, dvěstoletí, věčnost [...] Považuji onydva měsíceza nejštastnéjšídobu mého života; byla tak šťastná, že by mi postačila až do konce mých dnů, aniž by má duše byťjen na okamžik zatoužilapo něčemjiném.“20 20 Tamtéž, s. 526. 2 I Jcan-Jacqucs Rousseau: Sny saniofdřyk^ho chodce, cil. dílo, s. 86-87. ' ’ l.litti. /, s 89 23 Jcan-Jacqucs Rousseau: Vy;ynlní, vil dílo, * 512 Jako bytato metafora nebyla dost jasná, Rousseau spojuje tyto obrazy štěstí s evokacívody, která se pro něj snoubí s neurčitostí: „na lodcejsem odveslovaldoprostředjezera, natáhlsevníasočimasměřujícíma kobloze,jsemsebou nechalpohupovatasměřovat tam, kam mne voda nesla, někdy ipo několik hodin, ponořen do tisícerého zmateného, ale rozkošnéhosnění, kterémi i bezpřesněurčeného čistálého cíle bylostokrátpříjemnější, než to nejsladší, cojsempoznal vtakzvaných rozkoších života.21 [...] Ipopatnácti letech,pokaždé, když na to drahéobydlípomyslím,setam cítím silou touhypřenesen.“22 Někdyna sebe „touha po ostrově“vezme podivnější formu, zneklidňující touhu po vězení. „Chtěl bych, aby mě sem odsoudili, chtěl bych, abych tu byl nucen zůstat, abych nebyl nucen odtud odejít.“23 Tý, kteří ho pronásledují, vyhošťují, zakazují mu pobyt, „uprchlík všude na zemi“ snažně prosí: zavřete mě, abych byl konečně volný. Jean-Jacques, který miluje superlativy, takto uzavírá sedmou procházku svých Snů: „[botanika] mi připomíná mládí i nevinné radosti; díky ní si jich opět 248 | ROUSSEAU A PRVOTNÍ RÁJ užívám a často mnepotěšíi uprostřed toho nejsmutnějšího osudu, kterým kdyjaký smrtel­ níkprošel.“24 PRAMENY Jean-Jacques ROUSSEAU: CEuvres complětes. Vydání Bernard Gaignebin a Marcel Raymond. 5 svazků. Paris, Gallimard, „Bibliothěque de la Pléiade“, 1959-1995. — Correspondancecomplěte. VydáníR. A. Leigh. 49 svazků. Geněve, pak Oxford, Voltaire Foundation 1965-1998. C.-G. de LAMOIGNON-MALESHERBES: Mémoires sur la librairie, mémoires sur la Uberte de la presse. Vydání Roger Chartier. Paris, Imprimerie nationale 1994. — Observations sur 1’histoire naturelle. Paris 1798. Reedice Geněve, Slatkine 1971ROUSSEAU/MALESHERBES: Correspondance. Vydání Barbara de Negroni. Paris, Flammarion 1991Louise ďÉPINAY: HistoiredeMadamedeMontbrillantou les Contre-Confessions. Vydání Georges Roth a Élisabeth Badinter. Paris, Mercure de France 1989. Jean STAROBINSKI: Jean-Jacques Rousseau, la transparence et l’obstacle. Paris, Gallimard 1971. Bernard GROETHUYSEN: Jean-Jacques Rousseau. Paris, Gallimard 1949Henri GUILLEMIN: Cetteaffaire infernale. Paris, Plon 1942. Marcel RAYMOND: Jean-Jacques Rousseau. La quétedesoi et la réverie. Paris, José Corti 1962. Raymond TROUSSON — Frédéric S. EIGELDINGER: Dictionnaire de Jean-Jacques Rousseau. Paris, Honoré Champion 1996. Pierre GROSCLAUDE: Malesherbes, témoin et interprete de son temps. Paris, Fischbacher 1961. — Rousseau etMalesherbes. Paris, Fischbacher 1960. Jean EHRARD: LIdée de nátuře en France dans la premiére moitiédu XVIII' siěcle. Paris, SVPEN1963. Reedice Paris, Albin Michel 1994Robert MAUZI: LIdée de bonheurdans la littérature et la penséefran^aise au XVIII' siěcle. Paris, Armand Colin 1960. Bronislaw BACZKO: Rousseau. Solitudeetcommunauté. Paris — La Haye, Mouton 1974Alexis PHILONENKO: Jean-Jacques Rousseau et la pensée du malheur. 3 svazky. Paris, Vrin 1984Jean-Jacques ROUSSEAU: Vyznání. Přeložil Luděk Kult. Praha, Odeon 1978. — Snysamotářského chodce. Přeložila Eva Berková. Praha, K+D Svoboda 2002. 24 Jean-Jacques Rousseau: Sny samotářského chodce, cit. dílo. s. 128.