hervorgehoben scheinen. Die Reihe der Rektoren erweist ebenso wie die Immatrikula-tionszahlen den fortschreitenden Niedergang der Juristenuniversität nach dem Blüte-jahrzehnt von I3RI/89. Die Phase der Agonie ist von 1409 an zu rechnen.
Die Gruppe der Präger Reehtslehrer, die abschließend nach strengen Kriterien und mit auswärtigem prosopographischen Material analysiert wurde, rundet das Bild ab. Der engste Kreis umfaßte 25 Personen, darunter drei Italiener. Zwölf Personen entstammten der ostluxemburgischen Hausmacht (Böhmen, Mähren, Schlesien), zehn Personen dem übrigen Reichsgebiet (Mittet- und Niederrhein, Mittel- und Nord-dcutschlaud). Im Vergleich zu den Scholaren und den Bakkalaren war damit das heimische Element wie bei den Rektoren deutlich überrepräsentiert. Für die einheimischen Recht-slehrer entscheidend war das Pfvündengcbäude der Diözese Prag, in dem sie - und zwar vorwiegend tn vom Erzbischof zu besetzenden Stellen - fest verankert waren. Hohes Kirchenamt (Gcneralvikariat, Offizialat, Archidiakonat) und Lehramt waren ins Lebenslauf verbunden, und zwar zumeist so, daß die kirchliche Position als die überlegene erscheint. Man kann vier „Generationen" einheimischer Rechtslehrer unterscheiden und damit den beträchtlichen Wände! verfolgen, der sich hinter dem Etikett „vorhussiiische Universität" verbirgt. Der Weg zu vollausgewiesen Juristen aus dem eigenen Land war lang und schwierig. Als sie dann vorhanden waren, erwiesen sie sich als „saturierte" Träger und Stützen der Orthodoxie gegenüber der Aufsteigergruppe der neugläubigen Magister aus der Dreifakultäten Universität. Das Prager Rechtsstudium war jedenfalls vom Anfang bis zum Ende eine Sache der Prager Kirche. Die auswärtigen Rechtslehrer unterscheiden sich von den einheimischen weniger durch sozialen und kirchlichen Rang als durch ihre Vereinzelung. Der wichtigste unter ihnen war Wilhelm von Horborch, der erst das Doktorenkollcgium, die Veraussetzung für vollgültige Promotionen, auf den Weg brachte (seit 1360). Dies war auch für die formale Vcrselbständigung der Juristcntmivcrsität notwendig. Die auswärtigen Lehrer wurden von den seil 1:584 in immer kürzeren Abständen auftretenden Universitätskrisen, parallel zur „Staatsfcrise" König Wenzels, am stärksten beeindruckt und wanderten vielfach rasch wieder ab.
Das Modell der Prager Juristenuniversität blieb für Deutschland und Europa folgenlos; denn es obsiegte die „angepaßte", relativ ausgeglichene territoriale Vicrfakultäicn-Universuäl. allerdings unter der Führung der Juristen, nicht wie in Paris unter der Führung der Philosophen. Damit war das dritte und bis in die Moderne letzte große Modell der europäischen Hochschulgeschichtc (nach demjenigen von Paris und von Bologna) entstanden, das für die Zukunft so bedeutungsvoll, ja entscheidend war. Die alten Präger Universitäten waren demgegenüber etwas Besonderes, aber auch Isoliertes. - Der Versuch einer Gesamtinterpretation der alten Prager Universitäisgeschichte liegt inzwischen vor {P. M., Die Universität Prag im Mittelalter, in: Die Universität zu Prag, München 1986, S. 9-134), eine Darstellung der gelehrten Juristen im Dienst der deutschen Territorien (unter Einschluß der böhmischen Länder) von I. Männl ist abgeschlossen, eine Analyse der Scholaren der Juristcnunivcrsiiät ist in Arbeit.
ACTA UNIVERS1TAT1S CAROLINAE - IltSTORIA UNIVERS1TATIS CAROLINA!! i'RAGENSIS lm- Tom. XXXI! - Fase. 1-2 [>:,„, 5i_8o
ČTENÍ A VZTAH KE KNIHÁM U PODEZŘELÝCH Z KACÍŘSTVÍ V ČECHÁCH 18. STOLETÍ
MARIĽ-ĽLISABĽTH DUGREUXOVÁ
V kultuře prostých rolníku a drobných řemeslníků na venkově a v malých městech Cech IS. století má kniha důležité postavení. Živí jejich myšlení, formuje jejich identitu a v někieiých případech je oporou jejich víře. Není jednoduché tuto knižní kulturu vystopovat. Výslechy shromážděné tehdejší „po rakousku" mírně vedenou inkvizicí uzavírají obviněné do rudimentánúa relativně neměnné šablony, poskytující předem stanovený obraz redukovaného protestantismu, složeného z nesourodých prvků. Profil osob, označených pro lásku ke knize za kacíře je zamlžen výkladem soudců o chováni obviněných, právě takjako vlastní snahou obžalovaných zapírat, motivovanou strachem z potupy, spjaté s veřejným vyobcováním z církve nebo ještě mnohem citelněji se soudním rozsudkem a trestem. Nejasnosti pramení také z pozdějšího vnímání nekatolických tradic českého lidu, jimž tradice i dějiny připisují velkou váhu, kterou však bude nutno přesné zhodnotil.
Kdo jsou ti podezřelí, obviňovaní z přílišné lásky ke knihám? Především a většinou venkované. Najdeme tu zastoupeny snad všechny vrstvy venkovské společnosti, bohaté i chudé, od bezzemka, podruha u sedláka nebo u majetnějšího příbuzného až po rychtáře. Na základě udání nebo návštěvy misionáře se třeba ukazuje, že zakázané knihy čtou ovčáci, šenkýři, mlynáři i mlýnská čeládka, rolníci, kteří si přilepšují krejčovským nebo ševcovským řemeslem. Zaměstnání není určujícím faktorem, i když se v tomto venkovském světě relativně nejvíce vyskytují sedláci, chalupníci a zahradníci.
Kantory oproti nim najdeme jen zřídka: v pramenech jsem zachytila nejvýš deset zmínek a čtyři výslechy, z nichž se jeden týká skutečného venkovského učitele. Se zaměstnanci panské správy se nesetkáme, až na velkou aféru v roce 1749, v níž vystupuje Václav Trubač, revident a'oficiál rychemburského panství v chrudimském kraji, kteiý byl v mládí kantorem. Téměř úplná nepřítomnost učitelů a panských správců nepřekvapuje, protože museli před nástupem do služby pravidelně skládat přísahu věrnosti katolické církvi.11 Zámečtí správcové, intendanti, sekretáři a písaři patří ve venkovské
" Wi ,Ľ- *<■• přinejmenším do poslední Ifeiiny !7. stoičtí lato přísaha nebyla pfes platný zákon vyžadována. Několik svědectví faráíú pražské diecéze to dokládá v roce 1677. Oproti tomu prokamjí v 18. stolen' pastýřské ráilacc všeobecni! uplatňování tělo prísahy. Některým učitelům to siak nebrání v používání pioiestasitskýrh knih: v roce 1752jeden i. neitelis skalskě farnost! v boleslavském kraji používá pfi výure I.niherova katechismu, klen' mu pí iueslajeho žákyně, dceraševce ľecháčka (SÚA, APA I, II 2/5.<12rt]).
51
společností v každém případe k jiným vrstvám. Povolání kantora zahrnuje velmi rozdílné typy, otl prostého venkovana, ktorý jakž takž zajistí základní výuku, až po více či méně kompetentního farního zpěváka, většinou dobrého hudebníka.
V Čechách je velký počet měst, ale jak známo, jedná se o městečka venkovská, oprávněná pořádat trhy a většinou svázaná s nějakým panstvím. Z nich pochází poměrné vysoký počet řemeslníku, vyskytujících se v našich pramenech. Ve svobodných královských městech, obrácených na viru už v první třetině 17. století, se najde jen málo podezřelých: s výjimkou Prahy a Kutné Hory zatím nenacházíme žádného měšťana. Města, královská nebo poddanská, jsou slabě obydlená: největšíz nich dosahují počátkem 18. století počtu asi tří nebo čtyř tisíc obyvatel, ale některá jich mají jen několik stovek.
Hlavní město se zhruba čtyřiceti tisíci, koncem století dokonce sedmdesáti tisíci obyvateli, vyniká nad ostatní městskou síť.2' Po roce 1730 však v arcibiskupských výsleších nenacházíme mnoho Pražanů, i když předchozí desetiletí odhalilo existenci celé sítě tajných schůzek nad Písmem i jinými knihami, někdy dokonce za přítomnosti kazatele z ciziny. Po odhalení této sítě „kacířství" v hlavním městě kupodivu mizí. Nebo alespoň nevyvolává žádné systematické inkviziční vyšetřování. V roce 1728 byl poslán na tři roky na galejc pražský novoměstský měšťan Vojtěch Bláha, považovaný spolu s hostinským a vášnivým čtenářem knih Jakubem Vorlíčkem za jednoho z původců „kacířského" spolku. Bláha však jen pykal za ostatní, většinou bezvýznamné osoby. Případ Bláha-Vorlí-ček" nám otvírá městský svět, který se hodně liší od zbytku Čech: je to svět vorařň, vinařů, sluhů, pouličních řemeslníků, žen lehkých mravů, atypický svět Udí potulných, vyčleněných z. právních svazků se svým pánem.
Výpovědi postupně odhalují celé sociální a kulturní klima a konečně pak život sám: v chování, návycích, vazbách na všudypřítomné panstvo na venkově, v rodinné struktuře, výkonu řemesel... Vyšetřování kacířů nás konečně poučí o kulturním přenosu a o složitosti vztahu k psanému slovu. A nutí nás také položit si znovu otázku, jak přežíval nebo znovuožíval zvláštní typ českého protestantismu.
Mámc-li poskytnout klíč k těmto dějinám, musíme nejprve načrtnout kontext, ve kterém se v 18. století objevují čtenáři, považovaní cenzory za tak nebezpečné. Kniha se pro církev i pro stát brzy stará nesmírně důležitou otázkou. Čtenářské postoje odhalované vyšetřováním nelze plně pochopit bez dimenze náboženského konfliktu, kteiý se táhl po několik tisíciletí. Češi 17. a 18. století sice žijí v ovzduší militantního obracení na katolickou víru, ale nevyrůstají proto méně z minulosti, poznamenané od počátku 15. století nejprve husitskou reformou a později reformou protestantskou.Toto pozadí nezmizelo beze stopy. Během pů! druhého století však protireformace nutně proměnila celou společnost i jednotlivce. Jejich svět je nyní smíšený. Bývalé protestantské prostředí může sice vědomě nebo nevědomě sloužit jako odkaz, ale jeho časový posun již většině lidí neposkytuje více než kousky skládačky, kterou od roku 1620 rezolutně doplňuje katolická přítomnost.
-' Pokud jde o počel obyvatel Prahy, viz Ludmila Kárníková, Vývoj obyvatelstva vŕeských zemirh,
175.|_10H, Praha 1065, s. 5'J. Pokud jde o menší mísa, opírám se o vlastní výzkumy. 11 SÚA, APA I, H 2/5/1202 a H 2/l-2,<12S7; AS 152.-11/350 a 139,41/351.
Čechy katolické a „rakouské"
Kolem roku 1700 se české země" tiž zcela vzpamatovaly z křečí a zvratů první polovice 17. století. Vestfálské ujednání v roce 1648 definitivně zpečetila osud Čech. Království od této chvíle bude žít podle častí nového světa, v němž se formuje habsburský absolutistický stát. Krize otevřená v letech 1618-1620 povstáním českých stavů způsobila institucionální, politickou a kulturní proměnu a sociálně rozvrátila elity. Nová šlechta cizího původu, oddaná Habsburkům, zčásti vytlačila bývalou šlechtu, která chudne nebo odchází z náboženských důvodů do ciziny. V tzv. Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 se císař, který je v Cechách současně králem, prohlásil za dědičného panovníka.
Protestante, tvořící osmdesát až devadesát procent obyvatelstva, jsott nuceni změnit svou víru/" Privilegovaná část obyvatelstva musí po Bílé Hoře konvertovat nebo odejít ze země. V letech 1620 až 1628 jsou ze země vypuzeni evangeličtí pastoři - čeští bratři, luteráni, kališníci a nepočetní kalvinisté. Šlechta a měšťané se podrobují, nebo odcházejí do exilu. Lidé nevolní, svázaní se svým panstvem, sedláci a drobní venkovští řemeslníci nemají možnost odejít a jsou donuceni přijmout „samospasitelnou" římskou katolickou víru. Jestliže se do konce třicetileté války venkovský lid mohl zdráhat chodit na m.ši a ke zpovědi, poslední „dragonády" jej brzy dokázaly přesvědčit. Po roce 1651 se aktivnímu katolicismu a přijímání svátostí brání jen nepatrná hrstka zarputilců.
Konverze, obracení na víru, je v Čechách klíčovým slovem 17. a 18. století. Pro vládu i pro arcibiskupství se stává až obsesí, i když rekatolizace za podpory armády se jev: bvt dovršena taž v roce 1651. A přece je ustavičně znovu vyhlašována téměř až do konce 1S. století, v němž pozorujeme neustálý sklon podezřívat venkov z nového bujení kacířství. Kolem roku 1700 se nicméně zdá, že sedm desetiletí bojovné protireformace změnilo zemi husitů v katolickou končinu. Již dlouho se oslavuje Bohemie „obrozená", „křesťanská" - tj. katolická, „zbožná" a „rakouská".11' Zlom mezi minulým a novým se od roku 1620 stal nečítá zcela zažilým pro každou rodinu i každého jednotlivce. Synové povstalců z roku 161S nyn í ve městech rozhojňují řady Tovaryšstva Ježíšova, nejaktivnějšího z řádů, obracejících na pravou víru. Uplynulo několik generací a změna se zdá dovršena; na úsvitu 1S. století již zcela zmizel stát popisovaný v roce 1634 emigrovavším právníkem Pavlem Stránským v knize Rcs Publica Bojema, vydané v Leydcnu u Ľlzevirň.
Konverze, vějička a skutečnost
V představách, jaké ve Vídni chovají o Češích 18. století, ustupuje obraz povstalce do pozadí před figurou kacíře. Obě tyto konotace však existují už v 17. století a dosti dobře odrážejí dvojakou situaci království v habsburském konglomerátu. Stát totiž funguje díky české aristokracii, která mu dodává rady, ministry a vysoké důstojníky i díky peně-
" Tm. Čechy. Morava a Slezsko. Zde se zabýváme pouze Čechami.
'" František Šmahel. La Révoluiion bussiie, mu- anomálie Eitscoiiiiiiv, Paris 1085, s. 112.
'" Vybírán) tyto prívlastky charakteristické pro triiursfalistkkou frazeológii a rétorické hříčky oslavující vítězství Habsburku z následujícího díla: S. Sidecius, Bohemia e.wicns, cluisišana, bcllicosa, hsipcram, gcmilis, |)ia, rcgiinm, anstriaoa... coucinnata a Collegii Socictads Jesu Prajjensi, Praha 1027, Klementinští jezuité je nechali vytisknout u příležitosti korunovace Ferdinanda III. českým králem.
52
53
zňm shromážděným berním iíŕactciit na českům území. Na druhé sírane je kaiolicis-mus, jak zmíněno, od roku 1027 jediným povoleným náboženstvím království. Až na několik otřesů - přijetí bavorského Karin VII. na český trůn v roce 1741 - jo politická vrstva podrobena králi, nedůvěra vlády se zaměřuje na lidové vrstvy a podezíraje /. lajného protestantismu.
Tento obraz kacířství, k němuž se z rozdílných důvodů připojí církev i státní instance, ospravedlňuje v 1S. století pokračování v rekatolizační politice, která dojde /.měny až. za Josefa If. vyhlášením tolerančního patentu v roce 1781. Do této chvíle vše probíhá, jako by pro rakouský stál bylo životně důležité, aby se jeho čeští poddaní jevili jako pravoverní katolíci.
Po třicetileté válce ledy v Cechách žije národ lidí obrácený na víru častěji násilím než dobrovolně a někdy také z vypočítavosti, jak ale přesné zhodnotí t hloubku a autenticitu takové konverze po půldruhém století? Historicky je to otevřený problém. V tomto zároveň sociálním i osobním procesu, odehrávajícím se zvláště pro každého jednotlivce a současně v dlouhodobé perspektivě, se prolíná příliš mnoho protichůdných prvku. V rozměru jedné země jc konec konců změna náboženství součtem tisícu soukromých konverzí. Žc o takovou změnu skutečně sloje sporné, a ať už je tomu jakkoli, lze ji jen těžko objektivně zhodnotit.
Osobní víra se nedá změřit a spočítat na podkladě vnějších znaků, jako je přijímání svátostí nebo přítomnost na mši. Jc nepochybné, žc první generace po roce 1650 zaujaly postoje jakési dvojí mluvy, které mohly dospět až k nikodemismu a k utajování skiyiě zachovávané vín- otců, nebo ještě jednodušeji k odmítání novot. Zároveň je tu přítomna věrnost kalichu jako jednoduchý odkaz na náboženství předků.
Na rozdíl od sousedních německých oblastí Říše nejsou Čechy v 17. a 18. století zemi s konfesionálni koexistencí. Jsou zemí symbiózy, kde katolická praxe v nejširším slova smyslu postupně překrývá protestantskou mentalitu, dost často i v globálnějším kontextu „magického myšlení", které díky senzibilitě pietistického rázu v.širší míře sdílejí katolíci s urputnými zatvrzelci. Habsburská státní rezona chtělaz Čechů udělat katolíky: statisticky svého cííe dosáhla. Slavnosti, ale i duch barokního náboženství je po krůčcích svedly ;v shromáždily pod vlajku nových devocií a nabídly jim v socialitách nové i'onny společenského života. Přesto tu přežívaly některé zvyky z nekatolické minulostí, jako předčítání postil, duchovní písně a existence literárních kůrů. V průběhu půldruhého století došlo k jistému prolnutí, především prostřednictvím obřadů a praktik. Vypjatý kult zázračných obrazů se časem stal přitažlivý svými svatými divotvorci, slzy ronícími Madonami, krvácejícími krucifixy a nesčetnými poutěmi.
To, co se nabízelo tomuto lidu, byl víc způsob života než víra. Jinak vyjádřeno, v určitých aspektech mohla dekulturace převažovat nad akuSturacív obratu, který představuje vymýcení „českých protestantismů" a uskutečněná rekatolizace celého národa. Podobně píše Philippe Joutard o „camisardech" z Cevenncs, žc „v mnoha případech protipro-tesiantský boj vedl jen ke ztrátě víry a integrace do dominantního náboženství se mu nezdařila".71
ľliiligipr ]ouMitl. La Legende des OimHards, Paris 1ÍI77. s. 41.
Po lak dlouhou dobu obnovované vynucované gesto příslušnosti ke katolické víře ponechávalo prostor pro svobodnou vnitřní volbu. Snad právě zde má kořeny vlažnost a historická ncangažovanosi, charakterizující český katolicismus. Odtud asi také v 19. století a v první polovině 20. stoičtí vyplyne ztracená jednota protestantismu roztříštěného do několika církví, odvolávajících se na místní reformaci, ale i bujení blouznivcc-kých sekt a iluminátů, charakteristických pro náboženské bludařství ve východních Čechách.
Při vyhlašování tolerančního patentu se totiž Češi nedokázali ztotožnil s luteránstvím ani s kalvinismem, od této chvíle povolenými, pro ně však postrádajícími jakékoli důvěrně známé prvky dané tradicí. K jedné či druhé z těchto konfesí se přihlásilo pouze 75. 000 Čechů, tedy sotva 2 % z celkového stavu obyvatelstva Čech a Moravy. V posledním paradoxním důsledku tomuto zdánlivě zcela úspěšně provedenému obrácení na víru o málo později odpovídá neobyčejný úspěch modelu národního obrození, stavějící proti „německému"katolicismu domácí protestantismus-model, kicrýpak byl Masarykem vyzdvižen jako základní princip národní identity ve formulacích, kteréjsou dodnes předmětem nezavršené diskuse.
V zemi, která celé století před Luthcrem uskutečnila první evropskou reformaci, vedla nucená konverze ke katolicismu velmi pravděpodobně k laicizaci obecného povědomí.
Skoncovat s kacířstvím
Vynucená masová konverze obyvatelstva, jehož počet se k roku 1620 odhaduje na 1,700. 000," je po dlouhou dobu velkou starostí císaře - krále, sněmu i arcibiskupství. Arcibiskupství se snaží kontrolovat účast na svátostech prostřednictvím zpovědních seznamů, které byly nařízeny po roce 1671. Soupis obyvatelstva vypracovaný v roce 1631 na příkaz Ferdinanda III. uvádí seznamy nových katolíků a menšiny osob, u kterých není naděje na konverzi. V odpovědích na dotazník, který jim byí adresován v roce 1677,"' laráři pražské diecéze obecně uvádějí, žc vjejich farnostech nejsou žádní zjevní kacíři („heretici aperti").
Koncem 17. století se však arcibiskupská konzistoř, která nikdy zcela neuvěřila univerzálnosti konverze, zneklidňuje nad ožíváním kacířství mezi těmito zdánlivě dobrými katolíky. Uspořádání farností se ostatně po dlouhou dobu nedokázalo vzpamatoval ze sekularizace bencíicif, započaté husitstvím. Přes nesporné úsilí arcibiskupu a později laké státu se farní síť nachází v bídném stavu a rozhodně neumožňuje účinnou kontrolu a ještě méně zprostředkování náboženské věrouky všem farníkům podle tridentských norem. V téměř všech českých farnostech je několik kostelů nebo filiálek nebo přifařených farností, z nichž každá má na starosti různě velký počet vesnic a samot. Vždy se jedná o skupinu od sebe relativně dost vzdálených misi.
" Jo více ro/dílnýcli odhadů počtu obyv.tu.-l Cecil před třicetiletou válkou, pohybující sc mezi !, 2 aí 1, 7 miliony osnh. Morava míla 800 aí 900 tisíc obyvaicl. Viz Eduard Matu, Československé déjinv 1G-1S-1781, IV.ibn 1070, s. G.
'" APA 1, rejstříky B 11 H - ES I3/-I:i.
V takové situaci faráři, dokonce i když mají k ruce kaplana, často nevyučují katechiv inus jinde, než ve svém obvyklém bydlišti. VncjlepSím případ!."', když tomu iirbniiií nepřízeň počasí nebo stav cest, slouží nedělní mši postupně v najvýznamnejších kosic-lech. Kantor zastupuje nepřítomného faráře v některých filiálních kosLelech, používaje postilu a kancionál, tedy knihy, o nichž není ze začátku zcela jisté, že jsou pravé katolícki.V roce 1733 jsou příležitostné jezuitsko „missiones de penitenciae" posíleny stálymi misiemi („missiones archicpiscopalcs"), vykonávajícími misijní činnost po dobu několika měsíců v jedné oblasti, aby napravily těžko odstranitelné nedostatky íarní sítě. Tito misionáři se zodpovídají přímo arcibiskupské konzistoři a mají za úkol vyučovat katechismus, kázat, vykládat nové devócic, zpovídal, sloužit mši a také provádět inkvizici osob a knih a dozírat na podezřelé.'"
Reskripl neboli tzv. Pragmatika císaře Karla VI. z prosince 1726. kodifikuje tresty, které od této chvíle hrozí za kacířství, prohlášené už v roce 1627 za zločin proti státu. Sahají od trestu smrti pro prodavače knih „svádějících du.se" až po trest nucené práce ..na obecním" či ..panském díle", „v okovech a železech", nebo trest káznice (od roku 1748) nebo trest vyimanstvť a ojediněle galejc. Tomuto reskriput předcházely v letech 1717 a 1721 dvě naři/.ení, přikazující vyhledávání knih v rancích kolportéra i obyvatel. Od roku 1721 chce vladař definitivně odejmout církevním soudům veškeré procesy s kacíři, což se neodbude bez silného odporu arcibiskupu. V běžné praxi misionáři, faráři a vikáři i nadále1-'.vedou první výslechy; jakmile je však podezřelý usvědčen, musí jeho případ předat královskému apelačnítmi soudu na Pražském hradě, jediné instanci povolané vynést rozsudek. Tyto reskripty a nařízení se pak opakuji skoro každý rok do sedmdesátých let 18. stoičtí a jsou zvlášť zdůrazněné roku 17-19 a 176-1 císařovnou Marií Terezií.
Ve skutečnosti se velmi přísné tresty předvídané Karlem VI. a jeho dcerou nctipiai-ňovaly zcela důsledně. Od roku 170-1 do července roku 1781 bylo apeiařnímu soudu v Praze11' předáno 72<) případů kacířství, pocházejících ze tří českých diecézí."' Soud osvobodil 181 obviněných a téměř soustavně odsuzoval všechny ostatní k nucené práci
"" D.i se tnk soudil z inventářů farních knih, připojených k odpovědím n;i doia/ník z roku ÍIÍ77 {St'A. Al'A. ti U/7-11 1:1/la).
fi' O misii a toli misionářů v pražské diecézi v 18. stolclí viz M.-ě. uhciviin, l.a mision ct lľ ľôle des mít-siomiaircs dans les Pavs Tchécpics au XVlilc siěcíc, in: Actcs du 11)0 conyjiěs naiion.il des .Snciétés .Savamc.s, Dijon }Í1S 1. Scnion ďhistoire ínodci nr et conlrmporainr. "ľ. I., Paris 10SÍ. s. a1 1-uG. K proli-reformací obnovena moci nad pražskou diecézí po liiíó hoře viz 11. Cáňová, Vývoj správy v době násíhié ickatolizace Cccii. SAP XXXV, 1985, s. "!Sij-:"jC0a další studii-této badatelky. Viz také M.-É. Dum-ux, L,v rcconqueu: catholique de ľespace Vxjhéntien. Revue des Éíudes Slavcs l.X/a\lí)S8, s. Oío-TOÍ.
11-1 Přibližně ocí roku IG3J v každém kraji „vicaríí Poraneí" mají na starosti dvanáct až patnáct farářů.
'"' Rozsudky apclaěniho soudu se nacházejí vc Státním ústředním archivu v Pra/x', íbnd AS, České ortelní knihy. Urthcil-Bňchei. signatury pro roky 1701-1781: AS I-1S.-1I/3 11 až 1SH.-I.V37S.\'šechny mátlěné číselné údaje bvlv získány na základě těchto dokumentu. Ve skutečnosti sc pi-vní případv kacířství souzené apelaěním soudem objevují v roce 10SD. V.sérii rozsudku se vyskytují dvě mezery (ruky 17 10-17.10 a I75(») a nepoit/iíeiný rejstřík (1737-175S). Pněct odsouzených „kacířů" bude laké o něco vyšší, než uvádějí naše výpočty. Nechala jsem také stranou (asi neprávem) nemeckou řadu knih ortelu, Casla jsou tedy provisorní.
111 Diecéze pra/ská. litoměřická (od loku líijä) a královehradecká (od roku 1GS0).
na obecním nebo panském (74,7%), nebo po roce 1748 méně často do káznice (11,5 %), osmkrát k prostému žaláři, dvakrát k vyhmmství a v letech 1 747-1748 pětkrát k službě v armádě. Trest smrti byl vynesen ve 44 případech, tj. asi v 8 % všech případu. Není vsak zcela jisté, zela všechny popravy byly vykonány.1''1 Tylo rozsudky přísluší clo třech výraznějších období,-kolem let 1727-1733 (53,4 %z celkového počtu), 174S-1752 (23,6 %) a 1709-1764 (9,7 %). Po roce 1765 vše probíhá, jakoby represivní prohlášení a existence zákonů stačily kacířství udržet na uzdě. Zdůrazněme nicméně, že ještě tři měsíce před vyhlásením tolerančního patentu npelačni soud odsoudí! deset osob k nucené práci.
Slát nemá ve skutečnosti dostatečné finanční a politické prostředky, aby mohl provádět radikální, hromadnou a neustálou persekuci. Prostřednictvím stavovského sněmu a „cassa solis" platí stálé misionáře, kteří vedle farářů a vikářů „foranci" mají na starosti inkvizici. Je jich nanejvýš dvanáct, ale jejich skutečný počet se mění rok od roku podle potřeby a především podle stavu královské pokladny, ale také podle periodicky projevovaného zájmu o tento problém panovníkem. Vrchnost, která má nad svými poddanými soudní pravomoc a na níž věi.šinoti závisí prvotní zatčení podezřelých, se obává, že jí sedláci utečou do Saska, Pruska nebo Uher. jakmile je to jen trochu možné, nechová se v pronásledování kacířství příliš horlivě.'"'
V činech se dává přednost Šikanování ;t neustálému dozoru před nelítostnou represí. Uvedených 729 případů, souzených apclačním soudem, sloužilo především jako varovný příklad. V archivech pražské arcibiskupské konzistoře1'1 jim odpovídají dlouhé seznamy, uvádějící jména a statistiky podezřelých osob, z nichž jen malý počet byl předán světské justici. Vyslýchány byly desetitisíce podezřelých osob a také ve většině případů vyobcovány z církve, ale po novém vyznání víry a prosté přísaze nebo odpřisáhnutí reversi: (rcversalcsjuratae), že sc napříště vyvarují svých starých bludů, byly opět slavnostně přijaly do lůna církve. Jen'v Praze se mezi roky 1725 a 1729 zaznamenává víc než 1000 bludařů: několik měšťanů, ale především drobných lidí, podomních obchodníků, služek a vinařů, zapletených do složité aféry s přijímáním pod obojí. V celé diecézi je za rok 1735 zaznamenáno 458 podezřelých, v roce 1750 jich je 359, ale jen 22 osob bylo předáno světským úřadům, v roce 1751 pak 105. Každý rok přináší novou úrodu jmen,"" Ačkoliv sc v arcibiskupském archivu nedochovaly všechny výslechy, dosvědčují jakousi dvojakou Jbrnui inkvizice, která sice z části počítá i s „brachiáhiím" přispěním míst-
1 Přinejmenším ve čtyřech případech byl trest /.měněn na doživotní nucené práce.
1 Arcibiskupská konzistoř pražské ttiecéze nikdy příliš nespěchá s předáním apclaniímu soudu i v případech jednotlivci"!, kteří sc opakované prohřeší, jako tomu bilo s Václavem Polákem, kosteinolhotskýin .sedlákem v. poděbradského panství, kteiy" sedmkrát znovu upadí do bludu, než jej cit kcv vydala světské moci.
1 Používáni zde pouze iiikvtzicnícli spisů pražské diecéze. Pokiívnjí celé Čechy s výjimkou kraje litoměřického, královehradeckého (a Nového Bydžova), tvořící stejnojmenná biskupství. Výslechy ?. královehradeckého biskupství dosud nejsou veřejnosti zpřístupněny, APA I. II 2/3.-l'i'JS (tli- státu religionu autem 17"3">, 1750, 17")!).
nich, městských nebo vrchnostenských iirnclu, ale vc vřtšiiič případů nevede k trestnímu rozsudku.1"1
Knilia, kacířské znamení
Osoby odsouzené apetačním soudem i vyslýchaní podezřelí mají skoro vždy jeden společný rys: četli, slyšeli předčítat, vlastnili, prodali, koupili, vyměnili, zapůjčili nebo dokonce jen chválili knihy, které jim farář písemně nepovolil. Jejich poměr ke knize je často rozhodující pro pronásledování a dozor, jemu?, jsou vystaveni. V tomto smyslu je kniha znakem kacířství. Takové rovnítko zjevně platí pro duchovního, kterýž Prahy nebo i na místě zahajuje nebo vede výslechy. Vysvětluje velký hon na knihy n jejich čtenáře, který v Čechách neustává až do roku 1781, soustavné domovní prohlídky u podezřelých a tlak pobízející k udavaěství nebo k odevzdávání zakázaných spisů při zpovědi. Z něho také vyplývají z kazatelny opakované zákazy veškeré četby bez farářovy konsignace. Odtud také plyne katolická ediční politika, zjevné nesená snahou formálně napodobil dokonce až po -způsob používání knih to, co se zdánlivě na zakázaném čtení libí.
Pro misionáře nebo faráře inkvizitora má kacířství i jiné rysy - nestačí jim jen pouhá přítomnost nekatolické knihy nebo za nekatolickou považovanou v domácnosti podezřelého. Vyšclíování se vsak organizuje právě okolo knihy, protože kniha dělá kacíře. Stačí nalézt knihu a celá procedura se rozbíhá sama. Rouhač bez knihy pro soudce nepřestává být rouhačem, je-li však čtenářem nebo vlastníkem zakázaných spisů, stává se jeho zločin kacířstvím.
Samotný řád výslechu, rychle se ustalující kolem roku 1733, svědčí o moci připisované knize katolickými církevními osobami. Po obvyklých otázkách ohledně stavu a konfese rodiny je podezřelý okamžité dotazován na svou četbu a knihovnu. Otázky, týkající se učení církve přicházejí až v druhém plánu. Tylo otázky se s výjimkou několika mimořádných případů vždy soustřeďuji na kult svalých a Panny Marie, svátosti, přijímání pod obojí, reálnou přítomnosL boží v eucharistii, někdy pak očistec, mše za mrtvé a povinnou úctu k papeži a samy od sebe vymezují stereotypní portrét zjevného kacíře, který upadl do „huriánského bludu", což rozhodně ani zdaleka neplatí pro většinu případů vyšetřovaných na českém venkově.
Kniha kacíře identifikuje. Její užívání při rodinných praktikách totiž udržuje hetero-doxii: „Staré i nové knihy kacířské, čtené i zpívané v soukromíjsou příčinou přcitTávání kacířství," píše misionář Firmus.-"1 V téže době, kolem roku 173(5, jezuita Matcřovský
'"> Rozlisování mezi vyšetřovanými předanýmia nepředanými státní justici připomíná rozdíl mezi rcconci-liaii a rcl.ixníi !i středověké inkvizice. Talo analogie však nepláli beze zbytku a systém, pokud o systém jde, funguje odlišně. Arcibiskupská konzistoř často vynese osvobozující rozsudek nad jednotlivci, kleli podle jeho norem jsou skutečnými kacíři, a nepředá je npclacmimi soudu. Vmnolia případech je odvoláni exkomunikace doprovázeno rozličnými tresty uloženými buď vrchnom" (pokuty, stavba kaple, zbožné nadace aul.) anebo arcibiskupskou konzistoři (pfctlKkSvání modliteb v pálek a v sobolu, púsi atd.)
A. Neumann, Psostonárodní náboženské huulídle dokladů konsistoře Královéhradecké, Hradec Králové 1031. s, 161, při!. 27.
58
výstižně vyjadřuje slav převládající v mnoha jiných misionářských svědectvích, který znova nacházíme v každoročních zprávách ,.dc státu rciígionis autem", sepisovaných arcibiskupem pro sněm a Řím. „Prohlídky a vyšetřování, která jsem vedl poslední dobou", poznamenává, „mne nutí dosvědčk záludný rfisl kacířského hříchu, klcrý se vkrádá clo Prahy a na různá místa diecéze... a především pak je třeba vidět skutečný kořen veškerého toho zla, jímž jsou kacířské knihy, v Čechách se množící a ukrývané na nej-rtVznějšsch místech. Jsou zděděny po předcích a v počtu ještě větším přinášeny z kacířských krajin. Nejiíčiímějším prostředkem je zničit je."-"
Kniha šíří nákazu, ajestii v Čechách nejsou všichni kacíři, při styku s knihou by se mohli nakazit. V roce 1735 pražský oficiál a generální vikář připomíná kněžstvu diecéze: „Knihy, o nichž je všeobecně známo, že je Češi a zvláště pak prostý lid k smrti rádi čtou, jim často skýtají příležitost zapochybovat o víře a dokonce je zcela odvracejí od jediné spásné víty římskokatolické." -> Podle monsignora Mardntho četba kacíře přímo vytváří. Někdy nacházíme toto poučení vc výsleších a reversech podezřelých, kteří slibují, že se polepší a budou činit pokání: „Pokud jsem nedostal evangelický knihy, byl jsem katolík, a pak, když jsem dostal evangelický knihy, byl jsem evangelík, a led'jsem zase katolík, že j tiž nemám knihy evangelické," prohlašuje Jiří Wolf kolem roku 1780, a příkladně tak vyjadřuje neodolatelné působení kontaktu s knihou, která sama o sobě dává člověku náboženskou identitu.-"
Anna Němečková, devětadvacetiletá manželka krejčího z Vestce a dcera sedláka, vyjadřuje v roce 1753 něco lehce odlišného: znalost člení pudí k vyhledávání zakázané četby a neschopnost negramotného rozumět knihám se pak pro ni rovná důkazu katolické pravovčmosti:.....a myslila bych, že byl (její otec) víry katolický, poněvadž hrubě
neuměl číst, aby hleděl něco kacířského, matka ale, ta hleděla knihy kacířské..."-"
Konverze prostřednictvím knihy
Vliv útkových obávaných knih bude potírán jejich pálením'-"'1 nebo v případě, že se to bude zdát možné, jejich opravou nebo konfiskací, po pečlivé konsignaci titulů a dost často i s uvedením jména a sociálního postavení majitelů. Knihy jsott však podobné antické hydře a stále se rodí a vracejí. Najdou se znovu u osob odsouzených arcibiskupstvím přes slavnostní přísahu, že užjc v živolě nebudou vlastnit. Přitažlivost nebo polře-
AI'A !, n a/ä.-ľj'.in.
AI'A 1. I'aiesues vcrnales, 'SU března 17:-1.">. *" K:,l'ťl v- Adámek, Lisiiny k dějinám lidového iinulí náboženského na českém vychodí v XVIII, a XIX.
věku. Prali a lUll.s. (>2. -'" APA I. M 2/f),'ia9».
Verejné páleni knih začíná v 17. století. Po roce 1719 církevní úřady dopotučují konfiskaci; přesto se i nadále knihy pálí. Sít. M,-F„ Ducrcux, l.e livre et ľhérésic. Modes de lecture el politique du livie en ISnhěme ,iu XVIIIe siěcle - kvuláni připraveny příspěvek kolokvia Náboženská kniha v Německu a střední Ľuopŕ v 17. a IS. stolen', Göttinnen, březen !9SS. M.ix.Pkmck-lustitut für Geschichte - Mission llistori(|ue Fiancaise.
59
ba knihy jmou příliš silné. „Vpravdéjc u obyvatel království českého taková horlivost pro čicní knih, že to nutí k obdivu..." povzdechne si jeden z misionářů."'"
Pochází-li kacířství z knih, jc logické, aby konverze použila stejné cesty. Když tiž není nadéje. že by se drobný lid dal vyléčit zc své čtenářské vášně, je třeba mu knihy vyměnit. Podle misionáře Třebíckéhoje po roce 1717 úspěšné dovršení rekatolizačního dílu bez takové výměny zcela nemyslitelné.27' Za zabavené knihy sc budou rozdávat katolické knihy, občas napodobující vzhledem i skladbou co nejvíc knihy šířené v Cechách a pocházející ze Žhavý, Lipska nebo Halíc. Nápad to není nijak nový: od sklonku 16. století začal)' první protireformační kancionály využívatpňsobivosti zpěvu a vypůjčovaly si z bratrských utrakvistických kancionálů jejich vnitřní uspořádání a také četné písně. Stejný postup převládá v 17. století v publikacích pražských jezuitu, kteří dokonce přeloží bibli, aby ji mohli rozšiřovat v autorizované verzi.Jli> V 18. století sc tento postup stane skutečnou katolickou ediční politikou v českém jazyce, podněcovanou především činností misionářů. Někteří z nich se nespokojí s pouhým napodobováním žánrů a titulů, ale dokonce doporučují i obvyklé protestantské způsoby četby.
Platí to i pro horlivého misionáře Antonína Koniášc, jehož asi poněkud přehnaná pověst zaníceného paliče knih přetrvala staletí. Tento jezuita sehraje v IS. stoičtí důležitou roli při organizování misií a při vydávání katolických tisků - českého indexu zakázaných knih,1-"1' určeného konfiskátorům jako příručka, ale také je autorem celé řady děl, které se mají rozdávat lidu. Mezi nimi najdeme i Postilu, třikrát vydanou v letech 1740 až i 756 v české i německé verzi. Jak se zdá, díky převyprávěným příběhům a množství „cxempel" našla snad příznivé přijetí u mas.1"' Tento typ knih}', typicky nekatolický už od 16. stolen', se skládá zc sbírky epištol a evangelii v národním jazyce, uspořádané podle liturgického roku a doplněné komentárem a někdy i písní. Reprodukuje tedy přesné okamžik liturgického roku, kdy kázání následuje po četbě příslušné epištoly
a evangelia:.....V Nedělí a Svátky", píše Koniáš v předmluvě......nejenom v Chrámích
Božích veřejně Slovo Boží a vyučování křesťanské slyšeni, nýbrž i v pohodlný čas spasitelně a od Duchovní Rimsko-kaiolické Vrchnosti potvrzené knihy čisti, nebo poslouchali sluší (...), nýbrž Neděle a Svátky proto od Pána boha nám se přejí (...). abychom skrze čtení neb poslouchání Božských Řečí semeno Slova Božího v srdcích našich rozsívali, které by časem svým stý užitek spasení večitého v nás vydávala." Uzavírá: „jisté, jestli slyšená neb čtená naučení k srdce brati, na ně v obcování vezdejším často pamatovali budem, věčné Boha Otce Slov Syn Boží nás neopustí...",n
'■'"' AľA I. II 2/t,-l2ř>8. tase. IV - Ľx actis IiKiuistionís iustiiutac cimtra heteiu.un pravitateni in liečilo Bohumilu.- notaiuur secpictuin (kolem 1732-173:1).
Sine hac substiiuiione parnm pruduiiomnis labor, atque conatus couversioni haeteiícorum iiupenstis, citováno A. Neumannem, cit. tlilo, s, 10S.
-p;rv. Svatováclavská bible, vytištěná ve třech svazcích vletech 1677 a 1715. ~" Clavis hacresim claudeiisclaperiens. Kiíč kacířské bhidy rozvínijín a zavírající..., ]. vjd. I IratlecKrálově
1729. 2. přepracované a rozšírené vyti. 17-Jíl. další přepracování arcibiskupem Přicliovskyut pot! t i ti t lem
Index Lihiortuu prohibitormn.... 1770. "" APA 1. i I 2/!).<]2!>G - Circa libros. Plo mcmoiia.
:i" Antoniu Ivoniáš, postilla, aneb relo-roční vejkladové.... 3. vyel. Praha 1750, předmluva, s, 2-ľ> (nepári-nováno).
Hlasité domácí předčítání textů (především v kruhu rodiny a čeledi), které si každý zapamatuje tak dokonale, že sc nakonec stanou nedílnou součástí osobnosti, je příznačné pro tzv. in lenzívnf četbu, praktikovanou v evropských společnostech do 19. století'.1-' jak bylo nedávno ukázáno,"1 je co do způsobu i charakteru sdílena katolíky i protestanty, avšak přece jen má u protestantů odlišný statut, nehledě na v jejich prostředí mnohem častější a společensky obecnější výskyt. Stokrát opakovaná četba výlučně náboženských knih, jejichž vzorem zůstává Písmo svaté, a asimilovaná do té míry, že se suuie bytostnou součástí jednotlivce, je pro nekatolíky jedním z podstatných aktů visy. Je to naplnění příkazu, který prostředkujc účinnost spásy. A přesně totéž slibuje náš jezuita. Předstírá, že sc obrací na dobré katolíky, ale ve skutečnosti sc obrací na všechny, kteří dosud obcují psaným slovem podle vzoru svých heterodoxních předků. Při-jmou-lizasvou Koniášovu postilu, nebudou muset měnil ani své zvyky, ani své pohnutky k četbě.
Položme si přesto otázku, zda výměna knih dosáhla očekávaného úspěchu. Politika církevních úřadů byla poznamenaná dvojakosu': vedla k ničení knih považovaných za kacířské a k distribuci literatur)', jejíž témata byla nutně omezenější. Koniášňv Klíč, který vlastní všichni misionáři a faráři, pro případ pochybností raději zavrhuje všechny české knihy z let 1414 až 1620, Příchovského index dokonce vše z let 1414 až 1635. Instrukce a pastýřské listy arcibiskupství ale zachovávají vůči laickému užívání liturgických textů i Písma v obecném jazyce obezřetnost v lé době obvyklou v celé Evropě. Zákazy a pálení knih však nevykořenily zálibu v četbě. Husitské a nekatolické používán: velmi rozšířených tisků, jako jsou kancionály, bylo v liturgii příliš zakořeněné a církev si jc po menších či větších úpravách prisvojila. Jak jsme již. viděli, také se pokusila zapůsobit na vlastní jádro vztahu ke knize u všech potenciálních pochybovačů.
Vzhledem k existenci určitých specifických způsobů četby svázaných s reformací můžeme clo jisté míry hovořit o protestantské akulunaci české katolické protireformace. Represe, která po dobu sto šedesáti Set postihovala českou knihu, zahájila proces dckitliuracc. Je třeba zdůraznil, že katolické zacházení s četbou dostává svůj plný význam pouze v rámci radikálně odlišné soustavy hierarchizovaných znaků a praktik: četba přichází tva řadu až po mši a po přijímám' svátostí, po účasti na procesích a poutích, po příslušnosti k jednomu nebo i několika bratrstvům, nošení škapulíře, modlitbě růžence, znamenání se křížem, malých a velkých postech, vlastnění svatých obrázků i formě pozdravu.'1' Podařilo se rekatolizaci za jejího relativně dlouhého trvání vymýtit nebo alespoň pro mnoho Čechů jinak orientoval úctu spojenou se sakralizovanou knihou? Možná, není však pochyb o tom, že kolem roku 1SÍJ0 může odkaz na Písmo vyvolat
O intcuzfvmni cleni vi/ Rudolf Kngelsiug, Der Bürget' ah Leser. I.eser«fescliichte in Deutschland ITjOO-lKOn, Stuliyan ľ.)71, :ui Kotier Chanicr. Du livte au líre. Prntitpics tie la lecture, Mui seille IOSj. s. 70-71, '"' V průběhu 18. století ,se misionári, stejně jako v Rakousku a i'avoisku. sna/.i prosadit eiste katolicky po/.drav místo obvyklého Pozdrav Pán Blili, a zavádějí překlad Laudeuiť Jesus Christus (Pochválen hutí Páu Ježíš Kristus). Koniáš tento pozdrav propaguje v dialogu sve knihy Zlatá neomylná tlen nice, Praha 1773. Druhé vydáni jeho sbírky duchovních písní Cytara Nového Zákona (osni vydání do toku ÍS(IO) obsahuje píseň, ve které ro/.vijí prednosti uřívání lohoto po/ciravu.
60
61
aílrmaci osobní identity a Itlo/oRc, jež sc u některých explicitne situuje mimu jakýkoliv konfesijní rámec.
Uvedu jen jeden prípad. V prvním roce 19. stoleLí se nejméně čtyři venkované /. rychcmbiirského panství v chrudimském krisji scházejí u některého z nich n střídavě předčítají Apokalypsu, bibli a evangelia.1-'" Všichni pře bývají v „živém pokoji", a jak sami tvrdí, jsou „nekatolíci v živém pokoji". Šcstačtyřicetilctý joscTVeselý, kteiý obhospodařuje pole,jež m.í od bratia, a dílem se živí „krupařským handlem"a dílem krejčovským řemeslem, prohlašuje, že je to „ten pokoj, který Pán Ježíš sám literou vyhlásil" a kléry sc naučil znát „z ducha sám od sebe". Když přišla tolerance, přihlásil se k „Helvetům", tedy ke kalvinismu, ale nyní se prohlásil jako „nekatolík v živém pokoji". Jeho druh Josef Suchý, třicetisedmiletý, otec čtyř dětí, má „půlničný grunt" vc vsi Svratouch a byl do té doby znám jako katolík. Náhle však nechce přiznávat „rcformiiské, nebo helvct-ské náboženství". Při výslechu dne 5. července 1800 v kancelářích panství ohledně tohoto obratu odpovídá: „jájsem to jen udělal tenkrát pro lidi", protože „zůstává v živém pokoji", „pokoji zlatém a svatém", nalezeném v evangeliu. Vlastní jen jednu knihu, zděděnou po otci, obsahující evangelium a epištoly. Malý formát a místo tisku - Litomyšl - pravděpodobně znamenají, že jde o knížku srovnatelnou s knihami z francouzské Bibliothéque biciíc.'"'1 Každopádně jde o katolické dílo. jeho doslovná četba, hledající pnrvy smvsl slov, vysvobodila Josefa /. existujících náboženských struktur a odhalila mu vlastní schopnost uvažoval. Vyjadřuje svůj postup pomocí citátů, které mu slouží jako reference a jsou natolik niterně asimilované, že tvoří jeho vlastní osobní identitu:
„19) - Jakpak je juž dlouho, co si odpad od katolického náboženství?
-Juž budou 2 léta. 2(1) - Copak tě k tomu pohnulo?
- Láska, milovat bližního jako sebe samého.
21) - Zda/pak si taky za živobytí otce svého v tom Evangelium čítal?
- Čítal a častějc po smrti otcovské, která před 6 lety sc přichodila.
22) - Jestliže si již před ní, jak vyznáváš, v tom Evangelium čítal, jak sc to tehdy
stálo, že si tepive a ne dřivěji od katolického náboženství odpadl?
- Já jsem to dřivěji tak dobře nepochopoval, až, sem lepší vyrozuměl, nebo tam v Epištole nebo v Evangelium psáno jest: Nezalíbili se mně v Chrámě rukama lidskejniíi udělaném, ale vy ste chrámové Ducha Svatého a ten duch tam zůstává vc vás." •,7)
Psanv text obsahuje absolutní pravdu, produkuje pravdu čtenáře a legitimuje lak
" S(.\ Z.imrsU, velkostatek Rvchcnbmk. C 30, listy 208-301.
« Národní bibliografie reskv a slovensky tištěných lenili do roku 1800 (Knihopis) cituje |M ruina vydání shot niku Evangelii ,i Epištol vydaných v Litomyšli u tiskaře Tm ečka. Vydával prcdcvSínt letáčky a In o-žuiky p.odávané na irzídi a poulící!. Nepochybné jde o jeden * těchto: Evangelia (i léi) epištoly na neděli a svátkv.
•» První citát je nejasný, možná, že jde a reminiscenci ze Skutků apoštolských 17,2-1. Druhý se tyká 1. i.iMu Korintském li, 1<> ve volném podáni.
jeho svobodné duchovní a individuální sebcurčení.*' Duch osvětlující tyto nezvyklé případy, emancipované od konfesijních vazeb, vane ve slovech knihy. Kdo by za tímto nekomíbrmním postojem nezahlédl deformovaný, leč Živy stín tradice protestantského čtení?
Nekatolické kořeny a individuální identita
Spojování kacířství s četbou nebo s přítomností nekontrolovaných knih je zcela evidentní. Přesto tu zůstává dilema, které monsignor Marúni řešiljednostranné: má někdo knihy, protože je kacíř? Neboje tomu naopak, a právě kniha vede k herezi?
fe velmi obtížné bezpečně soudit o skutečné identitě jednotlivců na základě výslechů, při nichž platí /.a správné popírat vše, co by člověku mohlo přinést potíže. S veškerou obezřetností, jakou vyžaduje pramen, přisuzující obviněnému předem stanovený obraz jeho „kacířství", můžeme nicméně tvrdit, že zachycená populace vcelku čerpá původ svého postoje k psanému slovu a ke knihám ze zvyků i časově velmi vzdálené nekatolické minulosti. Tyto zvykv zcela nepochybné sehrály velkou ťslohtt v urputném lpění těchto prostých lidí na psaném slově, ať tištěném či rukopisném, po dvou staletích poznamenaných husitstvím a nekatolictvím.
Některé, rozhodně však men šinu, dosud vede vůle zachovat věrnost náboženství otců k odmítání jakékoliv vědomé asimilace s vládnoucím katolicismem. Avšak i u nich se během času obsah této statě víry redukoval na záchytné symbolické body, pokud vůbec iifbvl podroben radikálně novému výkladu. Smysl těchto postojů kolísá mezi generacemi i jednotlivci a eventuální výměny s emigranty v sousedních protestantských zemích tyto postoje utvrzují, ale zároveň i proměňují. Zdálo by sc, že živá nebo latentní paměť roriu je to, co nejčastěji udržuje nebo probouzí pocit odlišnosti, zvláště pak postojem ke čtení. Vliv nejbližšího okolí, rodiny, sousedů a přitažlivosti, jakott n a své okolí působí nejsmělejší z těchto venkovských samouků, umožňují takovou obnovu. Stejným způsobem mohou k probouzení jednotlivců, dosud konformních s katolickou normou, prostřednictvím zaslechnutých slov, účastí na tajném shromáždění, kde se mluví o víře a snad i o jiných věcech, kde se zpívá a kde sc někdy přijímá pod obojí, a stejně tak stykem se zakázanými knihami.
Cistě náboženská motivace sc však neustále prolíná s jinými sklony, bytostně zakořeněními v živém antiklcrikalismtt venkovanů a jejich synkretické a materialistické mentalitě. V roce 1729 státy, sedmdesátiletý podruh Jan Černý, který vlastní knihy a rád káže sousedům, argumentuje proti užitečnosti modliteb za duše v očistci: „... dokud mše svatá za mrtvé sloužena nebyla, větší také ottroda bejvala". Znamená snad tento nejasný výrok, že mrtví zúrodňují půdu? Nebo t „po smrti kam kdo padne, tam žc vosta-
Sudiý. Vesel;'st četní J.ludaf r, doložení v této dol>é. se nedají klasifikovat pod!e žádnéz kategorií nábn-Sienského odpadlinví. jnké navrhuje Trocltsch. neodpovídají ani „Kirchcntvpu" ani „Sektemvpu". Stv. tlemi Desroches. Les Religion*de contrel.ande, Mamc 197-1, zvláště pak úvahvo kulturním nónkonfor-itimnu, .s. I L!S-i3:i.
62
63
ne" a ostatně „Očistec na lom světě máme". Toto poslední sdílí protestantská víra a také víra jednoty bratrské.1''í.
Může-li v 18. stoletízálibav knihách překročilčistě konfesijní rámec, je evidentní,že má své kořeny v husitském a pozdějším protestantském „habitu". Odpovědi osmadvacetileté venkovanky faráři Matěji Střclskému ze dne 1'1. prosince 177S ve farním kostele vHcřmanicích shrnují všechny doktrinální prvky, které se roztroušeně nebo vcelku vyskytují u všech podezřelých a hluboko tkví v léto náboženské tradici. Kateřina Koldová šije toho obzvlášť, vědoma, pochází také z rodiny, která se v roce 1781 přihlásí k „víře beránkové". Následujícími slovy vysvětlí její muž své všeobecné odmítání katolicismu, kalvinismu i lmeránsiví: „Hned od maličkosti jsme v tom i naši rodičové z obojí strany. Však ona se myslím bude šikovat podle helvetský konfesi.w) To mně mí rodičové povídali, že od mistra Husa pochází." O tri roky drive Kateřina takto svědčila proti svým rodičům:'"1
„Jmenovitě slejchávaSajscm od nich řeči proli článkům víry katolické, jak následuje:
1) Že jsou jenom dvě svátosti, křest a večeře Páně, a o těch, že v Zákoně psáni stojí.
2) Že svalí boží jsou v nebi, ale že nám na zemi nic nemůžou pomoci.
3) Obrazové svaty, že jsou modly.
'1) Ne catholická, ale evangelická víra, že je dobrá.
5) Svátost oltárni, že n c pod jednou, ale pod obojí způsobou přijímali máme a z kalicha wké piti, a lo že nám kněží nepřejou a upírají.
6) Odpustkové, že nic platný nejsou, a bratrstva také.
7) Na poutě chodit, že věc daremná jest.
S) Očislcc po smrti, že žádný nejni, nobrž jenom dvě místa, nebe toliko a peklo, a ji/, nic víc.
Tomu všemu jsem arci věřila, ačkoliv když jsem slovo boží v kostele slyšela, vám sem zase věřila..."A1>
je nepochybné, že malá část obviněných se alespoň z části hlásí k dědiční jednoty bratrské. Nedovídáme se to bezprostředně z výslechů, ale z jiných méně častých písemností, jako jsou například spisy Jana Šlerky. Řemenár neb uzdař z východočeského
•»•■ Výdech Jana (Vnrlio z Žerřice. favuosi Dobrovicc, odpovedi č. 9 a 12, výslech jiľího I lä.iváŕe, odpovedi f.'10 a 12-APA I. H 2/5,4202.
"" Václav Schuhz. Lisi.íf náboženského iiiiuti poddaného lidu na panství lilomysl-kčm v století XVII!.. S'iaha 1915, s. 132. Ve vsi Horkách, kde bydlí Jan Koldn a jeho žena Kateřina, st- Sd osob, tj. 17 domácností, po vyhlásení tolerančního páleniu v prosinci 1781 přihlásí k víře „evangelické" spíše ne/, k Juu-tánské" nebo „kalvínske".
111 APA I, II 2/9,4-139.
'-• Kateřina Koldová ajejí mní vlastní zakázané knihy. Není snadné rozlišit, co vjejí víře pochází z četby a co z rodinné náboženské tradice. Aí je tomu jakkoliv, nekatolický vliv v ncjHrUm slova smyslit je nesporný. Mnohé z jejích myšienek nacházíme již kolem roku 1420 u radikálních husitských tábnritíi. AmikleiifcaHsnuw a obrazoborcetvíse často vyskytuje u osobpoderfcKeh z kncíhevi. Tyto rysy. ale i jiné, jako sklon k tonhafství, nepiozľaziijí milně protestantské dědictví. Tento soubor pivku však otevírá ttvě navzájem propojené oiázky, tykající se podmínek předání a možnosti nového vytvořeni určitých myšlenek nebo postoju vně vybudovaného systému,
města Poličky se nejprve v čele malé skupiny uchýlí v roce 17(52 do Slezska a později do Berlína, kde se stane nežádoucí osobou kvůli svému nckomfomímu sektárstvu Setkáme se sním znovu v iiornouherských župách, jeho nedávno nalezená kronika Spis spolu sebraný'/ rozličných písem starobylých předkův českých, ktcrázňstata v rukopise, nám říká, žc se autor jako jeho déd považuje za „staršího" jednoty bratrské. Vypráví v ní o utrpení českého národa, držitele pravé víty, vzdorujícího již tisíc lei římskému Antikristovi.
Šlcrkův případ je zcela výjimečný. Málokdo se, pokud vůbec bude moci, výslovně odvolá na jednotu bratrskou. Po roce 1781 se budou hlásit k „víře beránkové" nebo zvolí kalvinismus, jakoby vzpomínka na Into filiaci byia už zcela setřena. Koncem 18. sioIcLí a počátkem 19. pak východní Čechy poskytnou nejúrorinější půdu pro sekty i pro lo, co bylo nazýváno blouznivcctvím, v němž se spojují různé pivky pocházející z husitství a protestantismu s přesvědčením o přímém osvícení duchem, jehož si neseme v sobě a kletý vždy není totožný s Duchem svatým. Tak k velkému úžasu úřadů po roce 1781 začnou bujet „marokáni", „abraliamité" a mnozí další deisté asociální uto-pisté, pocházející v přímé filiaci z podezřelých kacířů 18. sioleií.
Do roku 1779 žádnýz nich nedozná, že není katolík, a téměř všichni prohlašují, žc se polepší a přijmou církevní tresty, snad v naději, že se vyhnou přísnějším ircslňm, které pro ně má v záloze stát. Vzácné výjimky se týkají jen emigrantů, kteří se vrátili v. ciziuv na návštevu k rodině a známým a zároveň kolportovali knihy nebo přinášeli vzkazy. V 18. siolelí stále ještě dochází k emigraci rolníků a řemeslníků kvůli víře, především /. východních Čech a západní Moravy.
Důvody mohou být různé. Činnost hraběte Zinzensdorfa, ktciýv Hermhulu vytvořil novou Unitas Fratrtim, dosti odlišnou od původní jednoty, i existence kolonií českých emigrantů v Rixdorfu u Berlína i jinde posilují zvenčí malé skupinky zatvrzelých a zároveň je ovlivňují. Emigrace s sebou nese rozmanitý konfesijní nátlak. V Sa.ské Lužici se příchozí v hraničním městě Žitavě musí vzdělat v ktteránstvía složit zkoušku, než mu je dovoleno ucházel se o měšťanské právo. Z Čech se ale, jak se aspoň zdá, neodchází jen z náboženských důvodů. Mnoho dvojic, kletým pán odmítá dál svolení k novému sňatku, v noci uprchne do sousední země, kde je pastor sezdá. Takové dvojice se často vracejí domů, přesto, že je čeká pronásledování. Tovaryši na velkém vandru a tkalci také často navštěvují Žiiavu. Jejich případ je méně průhledný, neboť ekonomické cíle se tu mohou spojovaLs podstatně podezřelejšími motivacemi.
Ať je lomu jakkoliv, když se na čas usadiv Žhavě, nový obyvatel se nutně luteranizuje. Překlady nekletých atuorň, hojně clených v německy mluvících zemích, třeba Amdta, Mullera, Kegela, šíří mezi čtenáři často velmi spiriiualistické hiieránsiví. Všechna lalo literatura vychází z pietismu, který v Čechách vyvolává o to víc rezonanci, že se tu setkává se zvláštní vnímavostí. Díla tištěná počátkem 18. stolelí v Žitavě rovněž Čechem Václavem Kleychem a šířená v tisících výlisků po celé zemi křísí českou evangelickou tradici, L.idé, prokazující svou identitu vlastní četbou a zálibou v knize, mluvou i odmítáním katolických praktik, jako jsou posty nebo uctívání svatých, jsou cle facto sevřeni mezi dvěma představami o tom, co vlastně jsou, a obě tyto představy jim jsou vnucovány zvenčí. Jestliže doma kacíři ztělesňují „zvrácenost" nebo „mor" („Ities hareiica"), pro-
testanlská Evropa v čele s Pruskem v nich vidí svědky věrnosti víře v protivenství. Cenzoři i protektoři je po svém způsobu nazývají protestanty. V Čechách se situace vymyká této konfesijní diferenciaci. Podezřelí se často nacházejí jinde, než. kde to předpokládá cizina i katolická autoritu. Absence nekatolických knčží, malý počet predikantň, podloudné přinášení knih, netcgáinost vyznání, to vše podporuje bujení mnoha/cela individuálních životních způsobil, stejně jako formování sítě vztahů často omezených jen na uzavřený svět jednoho panství, kterou však můžeme sledovat někdy v pohybu pres celé Čechy, ve stopách putování některého emigranta.
Koloběh knihy
Jak se dá na českém venkově v 18. století vytvořit knihovna, nebo snad lépe řečeno, sbírka kníř.ek, jejichž počet jde od jediného exempláře po dvacítku knih? Většinou se však jedná o dvě nebo tři knihy, k nimž se mohou připojit letáčky a rukopisné lístky.
Přesně můžeme zachytil jen přítomnost knih zakázaných církví. Naše prameny jen zřídkakdy zaznamenávají, že se u podezřelého našla ta či ona kniha, která prošla lil-trem cenzury. Recepce povolene" katolické produkce i většiny kolportovanýclt písní'-' nám více méně uniká. Pravděpodobně neexistuje žádný pramen informací o všech knihách vyskytujících se ve venkovském prostředí, srovnatelný co do bohatství s výslechy vedenými kvůli kacířství."1
Ze zpráv o výsleších a z „patentes vernalcs" arcibiskupství víme, že misionáři i faráři rozdávají písně, katechismy, postily stejně jako růžence a svaté obrázky. Také se stává, že někdo doma schraňuje a chová pohromadě katolické i zakázané svazky."1 Několik obviněných si nikdy nedalo farářem schválit doporučené spisy, jako je Rajská růže, jezuitská r/v. Svatováclavská bible nebo Paroubkovy Žalmy. Misionáři pravidelně při prohlídkách nacházejí letáčky, rukopisy a tisky, jejichž inspirace, ať je sebevíce „pověrčivá", dokazuje zjevně katolickou akulturaci: kupř. „Longitudo Chrisii". List Lvu V. Papežovi, Modlitby svatému Kryštofbrovi, usnadňující nalezení ukrytých pokladů, List psaný v Betjam... atd. Nacházíme tu smíšený svět, jehož rozlohu je bohužel těžké odhadnout.
Vraťme se po všech těchto výhradách k zakázaným knihám. Ludmila Horynová a její manžel, chalupnsci na pardubickém panství, doznali při výsleších v roce 17ii5. že doma
Končeni 17. a v l!í. století ni.ivětšina iel.ičkfi a knížek prori.tvanyrli podomně nebo sta u/ích :i onntich podobu diiclioviiicii ;ijiných písni. Knihopis českých a slovenských tisku do rotu 1800. Utery íiczaln.mje letákv, vyčíslujc tititl 1 vydání sešitků, z nichž většina pochází i 1S. století {tento číselný lítiilj představuje minimmn). V 73 % mají iiáboJcnsknu tematiku.
V ľraze zkoumá J. IVkoruy inventáře pozůstalostí pražských měšťanu i. 18. století - viz Jiří Pokcn ný, Ktiiltv a knihovny v inventářích pražských měšťanů v 1S. století (1700-17« 1). AUC-HUCI' XXX'III.--" I. lOSs! s. "11-0 i. posluchači doc. R. Nového na Filozofické fakultě UK.suic1ov-.iti inventáře farářů pražské diecéze po Hile hoře. Tyto dvě populace nelze stovstávat s námi zkoumanou skupinou osoh. Vysäcchy možná ircaaliruují vrSktíiv knihy vo vlastniclví jednotlivce v iirCitr chvíli, ukazují je vSak v konkrétni siln.ici a z loho plyne jejich důležitost. '•> Mezi podcziclvmi, citovanými v těchto řádcích, se to týká Františka Siifcra. Matěje Svrmfmy. Jana Cel nika aj.
přechovávali vc třech rozdílných skrýších jednadvacet zakázaných knih a několik rukopisů. Lozický rychtář Karel Hrubeš jich v roce 1729 vlastnil tucet. Mezi nimi Hájkovu Kroniku.'1"* Ukládal je prostě do truhly neboje volně nechával ležet na lavici, což vedlo k udání.
Část knih pochází od rodičů. Rodinné dědictví však nepostupuje vždy nutně tou nejpřímějSÍ cestou: teta, bratranec nebo švagrová také odkazují knihy, je to hra spřízněnosti? Volba strčená tisovnosit" gramotnosti nebo tajného vyznání víry? Náhoda při koloběhu knih?
Oběh knih je dost složitý. Nejstarší díla byla vydána před rokem 1620 v Čechách a na Moravě. Jiná vyšla v 17. století z německých tiskařských lisů na popud českých kněží v emigraci. Nejnovější svazky hromadně přicházejí z lužické Žitavy a z dalších německých měst: Lipska, Berlína, Halíc, abychom uvedli jen ta, která se vyskytují nejčastěji. Knihy předávané z jedné generace na druhou mezi vrstevníky tak vytvářejí pohyblivý celek. Každé postoupení nebo každý nový přírůstek může proměnit článek tohoto celku. Knihy se neustále půjčují, vyměňují, prodávají a kupují z druhé ruky. Ze zabavených knih Ludmily Horynové je pouze patnáct jejím majetkem; to je zcela běžný případ. Kníhaje majetek movitý a takové majetky, byť sebezakázanější, nezůstávají vc své skrýši.
Pro tyto tiskoviny existují dva druhy trhu. Ten první, vnitřní, zahrnuje příbuzenstvo a okruhy venkovské komunity. Ten dmhýse nalézá vně obvyklého rámce každodenního života. České česly brázdí četní pocestní. V zemi, kde obyvatelstvo mělo být v zásadě nepohyblivé, vzhledem ke dvojí-osobní i ekonomické vázanosti poddaného, vlastně vidíme mnoho pohybu. Formany vykonávající tažnou robotu v našich pramenech nenacházíme. Oproti nim mohou podloudně přinášet knihy různí překupníci plátna a nití, vysloužilí vojáci nebo vojáci ve službě, tovaryši na velkém vandru, uprchlíci z panství, tuláci, lidé pocestní všeho druhu. Takovou totožnostsi někdy zvolí emisári z ciziny jako Slavík, Čoudil neho Minsiedlcr, který zemře vc vězení, nebo také neklety z predikantň procházející krajem. Tito podloudníci přicházejí z Německa a hornouhorských žup, Někteří trvale bydlí v cizině, jiní mají bydliště v zemi a cestují tam a zpátky. Většinou se každý spokojí s tituly, které nabízejí, i když je možno u nich určitou knihu objednat, jako to udělal Jiří Samec v roce 1779. Jen výjimečně si někdo opatří knihu při osobní cestě: kupříkladu jeden venkovský kantor využije návštěvy u syna, který je v Praze re-genseborim a tudíž dosáhl značného společenského postupu, aby si zakoupil bibli.
V odpovědích podezřelých se často uvádí cena zaplacená za knihy. Karel Hrubeš v roce 1729 zaplatí za jednu ze svých knih rýnský a 30 krejcarů:171 „tu jsem koupil od jednoho šejdíře, co len kupoval a do Žitavy docházel", za jinou dal rýnský „starému Ondráčkovi z Lůže", tedy ze stejné farnosti. Vc stejné době poblíž Prahy Jiří Šťastný, čeledín pohybující se stále mezi dvěma hospodáři, koupí za dukát a 24 krejcarů Kleychňv
' Václav I lájek z Lihorau, Kronyka česká..., ľraiia Ió<fl, -ľ, 527 s.
1 liyln by urha poimnat uváděné ceuys cenami obvyklými na oficiálním knižním ulili * hodnotou za ně směňovaných statku.
()(>
fi7
Špalíček''*1 od selského syna z Roudnice. Za stejný Utni zaplatí v roce 1745 Rosina Ccp-ková jen 17 krejcarů. Sedlák Pavel Čačák si v roce 1729 vypůjčí čtyři zlaté, aby si mohl koupit Philadelphovu Postilu. Podobných případů bychom mohli uvést mnoho.1"1
Transakce se ncuzavúají výlučně v penězích. Mezi sousedy se jedna kniha směňuje za jinou, v té chvíli žádoucnější, a také najdeme mnohem překvapivější směny. Knihami se splácí půjčka, kterou nelze jinak zaplatit, někdy dokonce snad i s úrokem. Kníhaje také platební prostředek: jiná naše známá, Ludmila Horynová, která sama obchoduje s knihami, dostane od nějakého Černíka, krejčího ze sousední vsi Vyšenovic, Písně evangelické, prý jako odškodné za ukradené spodky. V roce 1729 šestatřicetiletý sedlák Matěj ílina přenechá Jakubu Hrubešovi, příbuznému letčického šenkýře Karla Hrubeše, evangelium velkého formant za věrtel ovsa.5"' ,A on mne z něho neupomíná, myslil jsem, aby to bvlo za něj," říká. V roce 1753 si Matěj Hlaváček vzpomíná, že před osmi lety jeho otec získal Nový zákon výměnou za tele. Václav Schullz (Šuk) z Ovencc u Prahy má v roce 1729 v úmyslu knihou uhradit výdaje spojené s pohřbem svého čeledína, který zemřel na mor. Čačák jako platidlo za nákup druhé knihy nabídne hrách. Na venkově jc citelný nedostatek obeživa a kniha vstupuje do okruhu náhradních platidel. Má především tržní hodnotu, nezávisle na osobním, citovém nebo náboženském poutu, jehož je předmětem.
Rukopisy
O oběhu rukopisných prací vyšetřování nepodávají takové množství údajů. Každopádně však existují jednotlivé místili okruhy a téměř profesionální pisatelé: učitelé, kantoři nebo rektoři, někdy i rychtář, jako ve známém případě dobrého katolíka a zámožného milěického sedláka F. Vaváka, který na sklonku 18. století píše své Paměti. Ostatně, není jediný.
V českých a moravských muzeích se dochovalo mnoho rukopisných svazků, většinou vyhotovených pro farní kťiry a literátská bratrstva, mezi nimi i ilustrované kancionály. V 17. a l S. století se jedná o úplné nebo částečné opisy tištěných předloh, doplněné o další texty podle chuti písaře nebo objednavatele. To, že je kniha zakázaná, není jedinou pohnutkou k opisování, neboť se opisují i zcela pravoverná katolická díla. Roli tu hraje i relativní vzácnost tištěné knihy, potíže s jejím obstaráváním a možná i její cena. Mnoho čtenářů vlastní rukopisy vyhotovené jinými. Také se může stát, že si je zhotovují sami. Abychom citovali jen jeden příklad: Jan Černík si v roce 1775 opisuje úryvky ze dvou svých knih. Vyslýchající misionář se jej neptá, kjakému účelu trpělivě kompiloval věci, které už vlastní v tištěné podobě. Černíkova výpověď nám poskytne určité vysvětlení:
"" Špalíček. N'úbožuích křesťanu tuční knížka.... Žitava 1700, lfi\ osm vydáni do ruku 17H2.
'"' Výslechy pode/řelvehz kacířství obsah ují dost túlajú, umožňujících si tidc-l.it píedstavii o fenách knížek.
V tomto případě múže samozrejme citovaná hodnota kolidovat s tržní Hodnotou. '"' Vri tel se rovni čtvrtině stryihn. tj. zhruba tlJ.H kg. Ekvivalenty včncle žila podle Ľmaniiela Janouška,
Historicky1 vývoj produktivity pi ácc v zemědělství v období pobělohorském. Praha i'X>7. s. HIS.
08
„1 (i) - Vy jsie vyznal, že máte Špalíček, Zákon o Přcmyšlování,'1' mimo těch nachází se Bible, knížka psaná sdeškama, jiná bez deštěk, jiná taková, i tem tři listy psaný. Od koho tu všechno? -Tu Bibli (Sinu Biblia Haliensia) našel jsem v kupě sena na mý louce je touni 4 léta; nevím čí by byla; laje má, já ji psal z toho Špalíčku a z toho Přemyšlování (invemum est ita); to jsem psal ze Špalíčku, jak jsou písničkv (ita est); ty tři listy jsou toho Franze Hrona jinač Pánka, on je mně půjčil." „Inquitatur", uzavírá se protokol. Opisovat několikrát stejnou knihuje zcela smvslu-plná činnost. Výběr úryvků sám osobě dává vzniknout ineditnímu textu. Psaním se sestavují na základě vylišLěných materiálů nové objekty. Udělat si sám, v každém případě za cenu velké námahy knihu, zesiluje pocit vlastnictví. „Ta jc má, já ji psal," říká Černík. Opsat, znamená knihu si lépe přisvojit.
Dostupnost vzdělanosti
Kde se naučili číst tiio většinou málo vzdělaní venkované nebo řemeslníci, kteří sami čtou nebo alespoň naslouchají předčítání? Výslechy to jen zřídka upřesňují. V rodině, ve škole, u řemesla jsou uváděna místa. Jejich jednotlivý podíl však nelze kvantifikovat. Soukromá výuka, od rodičů, jistě sehrála nezanedbatelnou úlohu, ale často ji vnímáme jen jako mezeru, jako to, co se o zdědění knih, používaných předchozími generacemi, neříká. Občas se přece jen najde zmínka o takovém rodinném zasvěcení: rodiče Magdaleny Židlické, které jc v roce 1748 49 let, ji prý, jak sama říká, trochu naučili číst. Na rozdíl od ní několik podezřelých vypovídá, že v dětství chodili do školy, ale to nemusí nijak souviset sjejich současnou schopností luštit texty. Citovaná Anna Němečková v roce 1 753 uvádí, že ji rodiče posílali se sourozenci do farní školy. Připomeňme, že její oiec, vestecký sedlák, téměř neumí čísl. Jak jsme viděli, je to pro ni znak katolicismu. Matka je naopak pilnou čtenářkou kacířských knih a už musela složil vyznáni viry. .....i ona nás k lomu nuiívala, my jsme ale jinších věcí hlcdívali, jak mladí lidé dělaj."
Václav Slavík, podloudný přenašeč a „disseminaior" knih objasňuje při jednom z mnoha výslechů, jimž byl podrobován až do roku 1762, jak se dostal ke knize a vzdělanosti. Při vyšetřování vedeném v červenci 1748jc Slavíkovi 37 let. Narodil se prý v Řed-čicích, vsi pardubického královského panství na území holické farnosti. Rodiče, venkované neznalí čtení, ho poslali naučit se „liternímu umění" ke kantorovi Pleskotovi do vsi Bělé. V městečku Holice, které v době Slavíkova dětství mohlo mít 2.500 obyvatel/'-' jc škola s učitelem a varhaníkem. Rodina má určitě své důvody, když svěřuje syna vesnickému kantorovi, který nebydlí nijak blízko, protože Bélou a jejich bydliště dělí vzduš-
•'' 1'iavděpodoliiié překlad Zh-ôlf Kcsitliclie Andachten Pliilipn Knsjch, hojné se vyskytující v českem přikladu u podezřelých majitelů knih. V češtině Dvanáctero duchouiě nábožné pícinySlnvíiií. 1. vyrl. Žili-n;i 1600 a dalších sedni vydání do roku 1783 (osm tu Slovensku, tři v l.užici, jedno v Praze a jedno bez udání místa).
■Jl Potvrzuje to nepublikovaná Tase z roku 17Ľ) o příjmech farností (APA I, rejstřík li 15/1. clu udímský kraj, pardubické vikáfství, hoiická lansoss).
69
nou čarou vzdálenost dvaceti kilometrů. Pozdější Slavíkova dráha by mohla vzbudil podozrení, že tu existuje sdílená tradice Lajného protestantismu (později vstoupí clo učení ke krejčímu Valentimu v jiné vesnici a ten mu prý dodává knihy).
je už snadnější si představit, jak se člověk dostane ke knize. Profesionální okolí může fixovat a posílit předchozí zkušenosti. V některých případech hraje snad roli iniciátora; některé výslechy rozhodně lakový dojem budí. Jakub Dvořák, vinař z Ovence v libocké farnosti, objevil knihy díky kolegovi, který mu „schválil knihy". Jiné případy jsou méně jasné. Josefu Brabencovi, kterého do lužického Gcrsdorfti údajně zavedly záležitosti související s jeho povoláním, prý dvě knihy daroval jistý krejčí, Čech a emigrant, u kterého se ubytoval. Po návratu do Čech se nás cestovatel pustí do kázání, s vědomím síly nabyté novým věděním a také s jistotou, že ho ochraňuje palec z oběšence koupený za
značný peníz od kata......nejni jedna toliko víra, v který by lidé k spasení přijití mohli,
ale že jich jest 77... ocl Slezákův a Sašův že se nedrží Rodička Boží za svatou... Smrt že nejni nic jiného, nežli nejakej sen; peklo tady,že co jiného jest nežli nějaké tmy..." Je zatčen a pro pohoršující výroky a podezření z kacířství dne 9. ledna 17(57 odsouzen k roku nucené práce „vželezách a poutách"/'1'
V řadě měst a městeček se naši čtenáři mohou dostat do styku s židy. Židé se také několikrát objeví na okraji našich pramenů. Prodávají veteš a staré knihy, jsou lidmi knihv víc než kdo jiný, a právě proto přitahují, Lidmila Baurová, Václav Janeček, Jiří Chaloupka, Jiří Pšeničkajan Pita, Jan Micek a Lukáš Volný v roce 1748 zaplatí za lakové přiblížení životem. V pěti městech bydžovského a hradeckého kraje pro ně vzplanou hranice. Nepokoušeli se snad s krejčím Pitou, žákem rabína Meudla, až příliš důkladně vykládal bibli?Do jejich „izraelské sekty" („secta judaica"), jak ji nazývají reskriply Marie Terezie, bylo zapleteno nejméně 61 osob, které apelačni soud všechny odsoudí k různé tvrdým trestům. O dvacet let později se ve stejné oblasti znovu vynoří totéž hnulí/"1 K podobným stykům týkajícím se knih docházelo mezi židy a křesťany sice zřídka, ale už od konce 17. století. A. v červnu roku 1732, ve chvíli, kdy se pozornost státu obrací k tomu, co považuje za odpadiictví. udá piaristický misionář Victorinus a Matre Gratiarum (Dcimíšck) dva sedláky ze vsi Oseček, „kteří disputovali o Písmu s poděbradskými židy, uváděli své výklady a zpaměti recitovali Davidovy žalmy." r,'">
Pokusme se přesněji zobrazil školní insíitucijakou mohli naši obvinění poznat. Sílu-ace se od prosté vsi po královské město značně liší. Města jako Chrudim nebo Čáslav si počátkem 18. století platí kantora, subeantora, ludimagistra a několik pomocníků. Před tereziánskými reformami a uplatněním reskriptu ze 6. prosince 1774, zahrnujícího povinnou školní docházku všech dětí starších šesti let, máme jen málo údajů o školách nebo výuce na venkově. Přesto si však v každé farnosti pražské diecéze můžeme ověřit
"■" Sť'A ľtaha.AS 178.-13/h7-1.
'■" Sť'A ľraha.AS 170.-u/315s, AI'A t, h 2/5,-l2!)0. 1i 2/5,4202, h 3/2-3,-!31:i. SiA Zámrsk. iía sv/i/21, kari. :í:í. Sdělení datované 12. dubna 17-17, podepsané chrudimským vikáícm, zmiňuje Mendeln jako kolpoi leta procházejícího vesnicemi a rozmlouvajícího lidem četbu katolických knih jako „knih ľaleš-nvrh a klanuHch". .SiA Zámrsk, ba IV 1/-!. kart. 74.
"" Al'A I. 11 2/5..l2',)l. Jde o sedláky Francouze a Chadimu.
založení školních budov a'existenci učitelů v letech 1677, 1700 a 1 713. V roce 1700 se podle mých propočtů dájejich počet odhadnout na tisícovku.V roce I 779 bylo v Čechách asi 1272 triviálních škol, a jsou-li statistiky spolehlivé, v roce 1781 jich bylo 190(V,!" Populace pokrytá školstvím rychle narůstá. Odhad pro rok 1775 obnáší 30 tisíc dělí, tedy snad 15 až 16 % dětí mezi šestým a dvanáctým rokem, v roce 1779 je dětská populace více: než dvojnásobná a v roce 173-1 dosahuje počtu 11S) tisíc dětí, tedy 59,4 % dotyčné věkové kategorie. V roce 1S2S projde 91,1 % dětí triviální školou.''"' Před posledním dvacetiletím 18. století ledy navštěvuje školu jen menší část dětí, a to většinou jen přes zimu. V zásadě sc učí katechismu, čísi, psát, ve městě hudbě a možná trochu počítat. Poskytovaná výuka však často všechny tyto znalosti nepředává.
Ce.ští řemeslníci a rolníci podezřelí z kacířství zřídka podepisují svá „reversales". Schopnost se podepsat dnes už nepovažujeme za bezpečný ukazatel znalosti psaní. Na základě těchto dokladů tedy můžeme vyčíslit procento čtoucích nebo píšících. Ostatně nebude podobná statistika nikdy možná, poněvadž počet těchto „reverzů" roztroušených po archivech je v télo chvíli ncvyčíslitciný. Materiál, kletý zde předkládám, je pouhou ukázkou. Ve vyznáních víry se ale stále opakuje lato věta: „Poněvadž neumím psát, podepsal jsem se vlastni rukou třemi křížkami". Nekryje se tedy z velké míry nepřítomnost podpisu s neschopností psát? V rámci naší hypotézy sc přes všechny možné výhrady pokusíme předložit několik číselných údajů. Vdaném stavu výzkumu použiji pouze „reversales" 192 venkovanů z krajů čáslavského, chrudimského nebo kouřimského, kteří složili přísahu mezi lety 1713a 1771.""' Dvě třetiny z nich jsou muži, jen 42 % ■/. celkového počtu se podepíše a mezi nimi nacházíme jen jednu ženu. Přesto však je 90 % těchto nuiž.ů a žen obviňováno z toho, že doma četli a přechovávali knihy. Jedna ■/. žen, které se nepodepsaly, knihy půjčovala a prodávala. Zdá se tedy, že schopnost číst výrazně přesahovala na českém venkově ovládání psaní.
Třebaže se zjistilo, že naši podezřelí umějí čísl, nemusejí nutně být schopni přečíst všechny druhy písemnosti. Výslechy čas od času prokazují neúplnou schopuosL dešifrovat texty. „Umím číst písmo tisknutý, ale ne psaný," vysvětluje v roce 1729 Jan Stěna, devětadvacetiletý veletovskýSvec. Umí psát, ale ne psacím písmem. O půl století později Kateřina Koldová není schopna přečíst duchovní písně, které si nechal opsat její manžel. Neumí rozluštit rukou psaný lckl. Můžeme jít dál a domnívat se, že takové rozlišování mezi tištěnými a psanými písmeny představuje určitou normu? Nechápe to snad Tomáš Vobeckýv roce 1729, když neumí upřesnit, jakou úroveň mají čtenářské schopnosti jeho přítele Čačáka?
** Sm>'>"! otázek i toku Hi77: AI'A 1, rcjiíikv 11 11/7 až B 13/4»; z loku 1700; U 13/4 až B H/17; Lase z roku 1713: II U/lij až. 11 I 1/211 a i! 15/1 až. 11 15/21.
I>:rapo!ace m základě údaju doložených v letech 1770 až 17S'J. ľi o srovnání, pouze-I    slezských dětí v roce 1770 docházelo do Skol;-. Srv. O. Kňclitcr, Vývoj a dnešní soustava školství I, Praha 1020, s. 5<J. "' Michail Kuzmin, Vývnj školství a vzdělání v Č.eskoslovciisku, ['talia 1981, x. <>1. Kuzmin dospěl k létiiui údajům na základě úředních rakouských statistik a výsledku několika dalších badatelů. AI'A I. C 105/3,20 i S. H 3/2-3,4:114, II 2,'lí,42D4.
70
71
.,28) -Také-li len do Lícny Čačák u sebe v domé mé) nějakou psanou písničku? -Měl...
30) -Také-li on kdy tu písničku zpíval?
- On zpíval a já jsem ji s ním také zpíval.
31) -Také-lí on Cačák umí psaný čísli?
-To nevím, umí-li jinři čísli, ale písničku zpíval.""" Neoznačuje snad loto „jinčí" právě to, co obvykle venkovský kovář neovládá? Číst text neznamená nutně sledovat slovo za slovem, od začátku až do konce. Exisi ují úspornější formy pochopení, které části našich čtenářů postačují. Rejstřík formálního rozpoznání se tu seikává s rejstříkem porozumění. Pochopit obsah knihy skrze její skladbu je také forma poznání. Vobecký vyvolá nedůvěru examinátora, protože podrobně popisuje obsah jedné z Čačákových knih. Přitom tvrdí, že ji měl v rtu e jenom dvakrát. Pročítal ji snad tak důkladně? „Nečetl jsem v ní tak mnoho, ale díval jsem se pořade, jaké jsou v ní kapitoly." A uvádí po pořádku názvy jednotlivých částí: Giny apoštolů, Epištoly svatého Petra, svatého Pavla, Zjevení a Výklad k Starému zákonu.
Svědectví tohoto typu otevírá rozsáhlý problém skutečného porozumění textového sdělení. Jak vlastně tito málo vzdělaní venkované rozumí knihám, s nimiž zacházejí? Jejich pochopení se jen málokdy zdá bezprostřední a úplnéJ. Mnozí tvrdí, že své četbě nebo tomu, co jim bylo předčítáno, neporozuměli, což by mohla být výmluva, dobře pochopitelná tváří v tvář inkvizitorovi. Všichni jim ale svým způsobem rozumějí. Kniha je často jen opora a nezbytná reference. Čtenář vždy dá volný průchod svým interpretačním schopnostem, ať už skutečně pronikne do podstaty tcxitt postupně či opakovaně pročítaného, nebo když se jej zmocní prostřednictvím mnemotechnických záchytných bodů.
Analfabeti doktríny
V lakové situaci omezené gramotnosti jsou doktrinální znalosti vyslýchaných laké velmi neúplné.'*1 Jiří Černík, v roce 1755 třiatřicetiletý, si představuje, že biřmování slouží k odpuštění hříchů. V roce 1725 si v Praze cSmdá žena Anna Vojiěchovská plete svátosti a Svatou Trojici. „Kolik jest svátostí?" ptá sejí misionář, kletým není nikdo jiný než Matcřovský. „Tři. Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý." „To se nestydíte, že ani nevíte, kolik jest svátosti? - Vašnost. já jsem stará již SO let, a když jsem byla mladá, tehdy mě nenaučovali, ajtž se toho naučit! nemůžu." Podobně se část vyšetřovaných, u nichž jsou patrné pohusitské kořeny, nachází v dogmatické iitLcrkonfcsiímaliiě, která se zčásii dá vysvětlit neznalostí. V temže roce (1725) a rovněž, v Praze služka Anna Uhlířová nevidí rozdíl mezi přijímáním večeře Páně pod obojí a katolickou eucharistií.
Tuto ženu však nemotivuje snaha zůstat věrná víře předků, ani touha dával najevo horlivost ve vyznávání katolické víry a jejích obřadů, jako mnoho jiných, očekává od gest, niterně vlastně chápaných jako gesta magická, bezprostrední účinek. Účast na
ľodu/enoautoiem.
'-' Tcimíii navvíený jaekein Goodyin, I.itetacy in Traditional .Sudeties, Gnubi id>;e i%S.
72
tajných shromážděních, naslouchání předčítání, přijímání pod obojí také - a možná především, znamená doufat v pomoc a ochranu, jakmile sc Uhlířová v jedné pražské zahradě ze zvědavosti zúčastnila přijímání pod obojí, zjistila, jak sama říká, „že nejnť nic platný, neb sem od toho času žádného požehnání, ani kus chleba neměla." Rituál měl neblahý důsledek: místo, abyjí pomohl k blahobytu, přivolal na ni navíc i podezření z kacířství. Nyní tvrdí, že je třeba uctívat Nejsvětějšf Rodičku Boží a svaté. Je to výraz skutečné vír)', nebo jen předstírá? To není rozhodující, jak ale poznala nezbytnost tohoto kultu? „Věřím, neb jsem to čítala v knihách", odpovídá a tak dává svým inkvizitorům nejvyšší možný důkaz své upřímnosti. Nepřijde jí na mysl, že tímto výrokem jeti a.si posílí jejich podezření. Nemela by se v tomto bodě odvolat na kázání svého faráře? Kniha pro ni představuje.vyšší autoritu, než. je autorka examinátorů, hlásajících, že pouze oni učí jediné pravé a „samospasitelné" víře. Svědectví Jana Fialy, další osoby zapletené do případu Bláha-Vorlíček, rovněž potvrzuje tuto bytostnou moc knihy. Tento handlíř s drůbeží a podomní obchodník odpovídá svým soudcům: „Já neumím čísli, ale hotov sem o očistci to věřili, co mě ráčíte naučili."
Kniha má bezprostřední schopnost vzbttditvíru. „Kdybyste do knížky nahlédl, taky-li ste to uvěřil," namítá v roce 1778 „haml-knecht" Matěj Švancara svému švagrovi Vojtěchu Kohoutovi. Kohout se natolik nechá přesvědčit, že nakonec neujde zatčení. Není důležité, že v tomto případě jde o popírání potřeby uctívat svaté. „Kdybyste jen do Písma nahlédli", naléhá Švancara, „hned byste poznali, že co sc vám zapovídá, dobré jest, a co se vám dovoluje, zlé jest." Kniha je poznání a absolutní pravda. Překvapuje pak, že se kněží nechtějí podělit se všemi o vlastnictví a užívání náboženských knih?
.....sou starý knihy lepší, nežli ty nové, a... proto kněží zanechávají sobě knihy lepší
a dávají lidem horší," svěřuje se Kohoutovi Švancara.
Pravda knihy- však přesahuje pravdu jejího obsahu. Pravdou je kniha sama ve své konkrétní a hmotné podobě. Anna Novotná je o tom do té míry přesvědčená, že bez zaváhání odmítne víru v očistec slovy: „Já mám Syrach"1' a Evangelium a před ním (synem) řekla jsem jednou: prohlašuje se očistec a nikde o něm nestojí, ani v tom Syra-chu, ani v Evangelium; a on mi odpověděl: ani v tom malém Evangelium nikde není a přidal: já ho nevěřím."
Pochopíme, že tajemná zakazovaná kniha jako předmět fascinace přitahuje i nejvěr-nější katolíky. Veronika Nizncrová a František Šakr z Bezna jsou v roce 1779 sousedy Anny Novoiné, o níž je známo, že nedobře smýšlí. Žena podlehne svodu duchovních písní, které jí Novotná zpívá; pomáhá jí to snášet žal, do něhož ji uvrhla bratrova nemoc. Šakr, chahtpník a zároveň zednický tovaryš, má doma jen dobré knihy, poznamenává inkvizitor. Nebrání mu to však v hlubokém osobním přesvědčení o neodolatel-
nosLi „luterské" knihy. Podle svědectví prý řekl podruhyni:.....že ty dolejší knihy sou
sladký, a kdyby je jednou četla, že by se jich nikdy nespustila, a svý, že hned zahodila." Magická síla zakázaných textů tak stále platí i na úsvitu osvícenství.
„Katolická víra je špatná, protože pochází od kata; evangelická je dobrá, protože pochází od Evangelia." V těchio vedle sebe položených zcela běžných výrocích operuje
''" Syrach: běžné oznaíení Kazatele v našich pramenech (a ostatně také v luteránském Nemecku).
73
jeden a týž postup analogické derivace; málo sejde na lom, že etymologicky je pouze druhý výrok správný, jestliže kat indukuje katolické, a lak prokazuje bytostný úpadek církve ajejího učení, evangelium plně legitimuje pravou víru, která má zdroj v posvátné knize. Tato kniha předává zjevenou pravdu. Podstatou záliby v knihách, projevované našimi podezřelými, jc v prvé řadě vzor Písma, současně ztělesňujícího a zprostředkujícího slovo Bozi i reálnou přítomnost Boha. Je to snad shoda okolností, když v češtině slovo označující schopnost číst - čtení - zároveň znamenalo evangelium, četbu výsostnou, nahlas předčítanou?
„.., z. Evangelium všechno se může seznat, co dobrýho neb cozlýho, a... každý kázání musí býti z Evangelia" /'"
Nový zákon je východisko.'*' Na tomto základě, íbnnujícím veškeré chování, se stejným psychologickým postupem, přenosem sakralizace, významově stavějí i jiné knihy. Ve většině případů jde o náboženskou literaturu: duchovní písně, modlitby, postily a komentáře, sumáře a manuálníky, jakési kapesní duchovní encyklopedie. U knih vydaných před rokem 1020 nacházíme nejrůznější autorství a vydání. V roce 1753 pětatřicetilelý podruh z Velenie Václav Čepek chová jako oko v hlavě Erasmův komentář k evangeliu svatého, ^[atollše.''<,' Má jej po otci. Ale to není všechno: tituly, které bychom dnes zařadili do jiných přihrádek než mezi knihy nábožné, se těší stejné úctě: většinou jde o tisky z 16. století, jako Kronika česká Václava Hájka nebo práva královských měst... Tyto světské knihy jsou ovšem nesrovnatelně vzácnější,'"1
Některé výslechy zřetelně ukazují, že sama definice Písma má velmi široký význam. Slovo, které je označuje, se týká rovněž jiných pramenů Slova než bible a jejích částí, liuh právě tak promlouvá v duchovních písních a postilách a jeho vyvolení čtenáři, posluchači a zpěváci, přesvědčení, že jim patří jeho duch, nepochybují o své jasuo/.ři-
Výslech Jana Yauč.šovskéiio, případ Jan Jandík. koleni roku 172!), odpověď ě. 13. APA I, 11 2/Ĺí.'12í.12. U podezřelých jen zřídka nacházíme odkaz na jiné starozákonní texty než Kazatele a Žalmy. Jejich biblická výbava pochází z Nového zákona, především z evangelií, epištol liturgického roku a Zjevení, a i tyto texty jsoi! jim Casio zprostředkovány jinými knihami než Písmem, Úplná vydání bible json mezi znbavcnvmí knihami poměrně vzácná. Muže se jednat o vydání z 10. a poěálku 17. století, většinou o bible velkých pražských tiskařů Mclantricha a Veleslavína nebo méně často o českobratrskou Bibli kralickou vjeji jednosvazkové podobě. V 18. století se clo Čcdt podloudně přinášejí pietistické bible vytištěné česky v Haílc. Podle Knihopisu jsou vydání Nového zákona vždy početnější než celého Písma (13. století: dvě vydání bible, dvě Nového zákona; 10. století až do roku 1520: Id vydání bible, 35 Nového zákona, z toho dvě katolická; 1S. století: fi vydám bible, z toho dvě katolická, 15 Nového zákona, z toho 3 katolická). V roce 1G-J3, již za protireformace, jeden litoniyšlský tiskaí znovu vydává brati skoti bibli z toku 1525. Oproti tomu Staiy zákon vy.šc.1 samostatně pouze jednou, v Norimberku v roce 15íl. Stejná prevaha Nového zákona byla vysledována vurěttyrch jazykově německých luteránských oblastech, viz kupí. M. !j. Chtismaii. Lay Culiure, Books and Sociál Change in Strasbonrg, l-tSO-155!), Yale 19B2.
""' Ľrasnius Dcsiderins. Paraphrasis in evangelium Mauiiaei per D. Erasmus... mine prinuun naia ct edi-ta..., Mohuč 1522. Přeloženo do česliny a vytištěno v Litoměřicích v roce 13-12 pod názvem Evangelium Ježíše Kiista Syna Itožiho podle sepsání sv. Matouše, kteréž Etazyiu Rotei'odaiuskij v širších síovíeli a jako s vcjkíadein vydal...
'"' Knpr. vsouhoru '192 titulu kousiguovanýcít misionáři v roce 1753 jc vzájemný poměr náboženských a profánních tiskovin !M : 6.
vosti při literárním výkladu textů. Přímo se často cituje i při explicitním odkazu na jiný druh tiskoviny. |au Náhlovský nebo Jan Jandík se kolem roku 1729 pravděpodobně naučili zpaměti Evangelium podle nějaké postily, neboř je situují do liturgického roku: „Povídal něco o Evangelium, že něco tam stojí v pondělí svatodušní, ž.e kdoby vcházel do ovčince krom skrze mně, zloděj a lotr jest,"'1"' a „Kněží, že jsou falešný ty proroci, o kterých svaté Evangelium poslední po Svatém Duchu, kterýž Krista vykazuji: tu jest Kristus, neb tam je Kristus."IH"
Vedle postil tu je ještě jeden, možná důležitější prostředník: duchovní písně. České kancionály, jak nekatolické tak katolické, často a odjakživa obsahují zpívané parafráze evangelií vložené do církevního roku. Není vyloučeno, že oba zmínění nenabyli své znalosti z některého z kancionálů.
Zpívaná četba
Duchovní píseň zaujímá ve výpovědích vyslýchaných zcela zvláštní místo. Je sama o sobě jedním ze způsobů, jak nabýt znalostí, a díky své zpívané, veršované a rýmované podobě je také prostředkem privilegovaným. Český kancionál, katolický stejně jako nekatolický, je laickým ekvivalentem rituálu, misálu, modlitební knihy, žaltáře; obsahuje celý církevní rok, časový i svátostní a navíc poskytuje duchovní výzbroj pro všechny situace každodenního života. S jeho pomocí se dá bojovat proti úzkosti, napravit špatná pověst, odjet na cestu s lehčím srdcem, důstojně pohřbívat mrtvé, připomínal si marnost lidského života a mnoho dalších věcí, a to vše písničkou. Takové knihy jsou nepostradatelné a hojně užívané. Existuje velké množství vydání v nejrůznějších formátech.5"1
Kancionál zároveň šíří katechismus, doktrínu a texty Písma, jen nepatrně přizpůsobené požadavkům rytmu. U našich podezřelých se takových kancionálů našio mnoho. Několik číselných údajů nám poskytne řádovou představu, hyř velmi relativní, protože
""' Odkaz, na Evangelium podle sv. Jana 10 (zde verše 9-10). VanéSovský ajandik se mýlí, když.spojují tenio lir; vek se svatodušním pondělím: v této době se již týká svatodušního utery. Výslech Jana VaněSovského. otázka č. 12, případ Jan jandík.
"'" Otlkaz na Evangelium podle sv. Matouše 2'1,2'1, Šlo tedy o 2-1. a poslední nedělí po letnicích (dnes 2">, iteděíe v katolické církvi). Případ Jan Náhlovský, výslech Matěje Škrétv, otázku č. A.
'"' O sbornících českých duchovních písní \iz Josef Jircčck, ä lymnologia Slohcinica, Praha 1S7S; studie Antonína Škarky, z nichž mnohé byly zahrnuty do \ýbotu nazvaného Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha l!)S(j. s úplnou bibliografií amorových prací, s. 481-500; pníce muzikologů Jana Kouby a.Jaroslava Bnžgy, dále krásné, dodnes nezbytné, ač ne vždy plně fistulované studie Z. Kalisly.J. Vašici, V. Bitnaru a v Československu méně dostupnější práce M..É. Dttcreux, Hymnologia Bohcmica, 15SS—17(1-1. Can-tíonaires tchétjues de !a Contre-Kéfonne. These de doctoral de Sčmc cycle, Universitě de i'aris-ill, ľ.uis 1DS2.T. 1.437 s., T. 2: tíépei loiie tics caiuitjues. XVII + SO s.; Táž. Counieľ-Refoľntaiiou and Eaily Czech Catholic „Kancionály", Slovakia 3982/1983, .s. 36-50; Táž, Ľhynuiologic caiholitpie idtéquc tie la Con-ire-liéfornie.Jalnbuch fúr Liturgik suid Hyitinologie 29,1985, s. 169-17'.);Taž, Adam Miclina d'Otrado-vic. manieristi- el mystique, Manieiisuio ľ Leuerauua, » cma ili Dxnic-.il delia Vaila, Ani tlel Congrcsso Imeriiazionale (Torino. 12.-15. Oliobre 1983). Torino 198G. s. 5GI-583.
74
75
si- tykají pouze roku 1753/" Ze Cl 4 svazků zabavených deseti arcibiskupskými misionáři bylo konsignováno jen 492. Kancionály představují 21 % z celkového počtu výtisků a spolu se žaltáři dokonce 36,5 %. Pro srovnání: postily představují 28 % a modlitební knihy 2(5 %. Oba tyto druhy tiskovin ale také často obsahují duchovní písně, takže skutečný celkový počet duchovních písní je vyšší. Nový zákon představuje 15 % a úplná vydání Bible pouze 5 % svazků zabavených onoho roku. Misionáři ve svých měsíčních relacích neustále upozorňují na výskyt letáků nebo sešitků obsahujících „camilcnac". které mohou být „hacrcticac, scandalosae, venerae", ať tiž tištěné nebo rukopisné.
Ve světle výslechů osob podezřelých z kacířství se duchovní píseň jeví jako zdroj formulí a důkazů, které dávají rámec myšlení nebo je dokonce zastupují, jestliže, jak tvrdí Pavel Čačák v roce 1729, „Panna Maria o nás neví a že je ráda, že se sama do nebe dostala", Jan Pekař mu na to odpoví téměř doslovným citátem začátkem tehdy velmi oblíbené mariánské poutní písně zpočátku 18. století „Komuž se máme utécli, než k Panně Marii"/-1 Při práci na opravě dřevěné součástky na mlýně si „sekerník" Jan Nahlovský ve stejné době zazpívá sc svými spolupracovníky dvě duchovní písně. První je husitský Otčenáš a druhá, pocházející přinejmenším z roku 1559, je sice utrakvistická, ale obě sc vyskytují na čelném místě ve většině katolických kancionálů opatřených' imprimauir. Nahlovský se, zřejmě snadno, rozhorlí a využije toho, aby mlynáře i pomocníky poučil o hanebnosti ťicty k svatým. Dejme na chvíli slovo mlynářovi Matěji Skřetovi: „Mezi jinšíma taky věcí jakous píseň jsme zpívali, častějc pobožnou, jednu pak, která se začíná: .Modleme se k otci svému', přijdouce na verš: ,o zoufalý člověče, proč jsi tak zatvrzelý, že sc dáváš svévolně v preukrutná trápení, věř žeť rukojmí nebude':"1 z toho, že rukojmí nebude mně vykládal, že by darmo bylo prosili, ,Svaiý Václave, svatý Víte, atd. pros za nás'. Zase jinou prozpívali: .Připravme se věrní k modlení' dá-lejíc je v té písně: ,Ne ve jménu jiném', tudy mně řekl takto: vidíte, Písmo vám dokazuje, že nemáme žádnému jinému volal, nežli k Pánu Bohu."""
:" Jde o minimální počti, stanoveny na zákiadě měsíčních relací a půlročních nebo ročních katalogu konfiskovaných knih, zasílaných deseti misionáři arcibiskupské konzistoři. Celá diecéze lu však není rovnoměrně zastoupena (nekleté doklady .se mohly ztratit). Rovněž by bylo třeba připojit k těmto (iH svokrini tv. kleté jezuité" zabavili při tzv. kajícných misiích (missioties tle peniieiuio), av5.it pro rok 175:! se mi nepodařilo nalézt údaje. Ccikovy poíel zabavených knih .se rok od roku měnil. Muženie-li se spolehnou! na údaje v protokolech arcibiskupství, kttpř. v roce 1732 jich bylo 333. 2R07 v roce 1751 a jltliS v roce 1753.
:-' Výslech honáka Jana Petra, případ Pavel Čačák. Pokud vím, dotyčná duchovní píseň (Komuž se utéci máme, než k Panně Marii) je poprvé přetištěna v božanově sbírce v roce 1710. Je to také incipit jedné praktické modlitby.
;" Duchovní píseň Moillmc se Olei svému v pokoře a v tichostí, poprvé vytištěná ve sbírce v Olomouci 1 ")">!) ÍJan Gunther) a převzatá do všech kancionálů 17. a 1S. sioäctí. obsahuje pasáž: „věz. že rukojmí nebude, jestli v věčny oheň život ivitoj poddán bude".
Jde o duchovní píseň Připravmež se věrně k modleni, jejíž jedna z prvních podob se nachází v husitském Jistcbnickém kancionálu. Knliímci, luteráni a bratří přetiskují poněkud odlišný text. kieiy přebírá většina katolických sbírek vydaných v 17. století, a len také zpívají Škréta a Nahlovský. Koniáš si vyhr.il jednu z variant pio svou Cytaru Nového zákona. Nahlovský potvrzuje Skřetovu vypovfd", ale uvádí jinou
část téže písně, dokazující marnost kultu svatých: .....      dátejíc je v té písně [sic]: .Ne ve jménu jiném'.
tudy mně řekl lakto: vidíte, Písmo Vám dokazuje, že nemáme žádnému jinému volat, nežii k Pánu bohu, a to mně kolikrál řekl, že jsou svalí v nebi. však k ním, že nemáme volatí".
76
Pražská služka Kateřina Černá v roce 1709 nebo 1710 jednou přijímala pod obojí, protože absolutně věří poselství duchovní písně ztotožňované se slovem Božím; nezpíval jí snad vlastní bratr, kterého se velmi bojí, zpaměti naučený husitský reírén: „Kdobv nebral z obojího, boj se pekla horoucího"?
Vidíme, že je nezbytné zahrnout do souboru zkoumaných praklik také zpěv. V duchovní písni, „písničce", text opouští stránky knihy a dostává se k negramotnýma málo vzdělaným lidem, přestože se někteří z nich, jako v tomto posledním případě, v každodenním životě s psaným slovem nesetkávají.
Orálnost a paměť
Znalost čtení není nezbytně nutná k osvojení si slova božího. Prvotní zprostředkování lexLů často prochází zpěvem a učením se nazpaměť, a tak tomu je už od 14. století, kdv se nuncius Eneáš Silvius, budoucí papež Pius II. podivoval, že prostá česká stařena je schopna recitovat bibli nazpaměť. Pečlivé skrývané a uchovávané knihy, ale i knihv vyměňované, prodávané a půjčované poskytují ekvivalent kázání: kázání soukromého a okamžité imeriorizovaného, jsou hlasem, kteiý si může prisvojil a vykládal každv čtenář a každý posluchač. Všechna vyšetřování vedená pro podezření z kacířství dosvědčují tuto dispozici. Vazba mezi psaným textem a orálností je neustálá. Čtou však naši čtenáři jen očima a pro sebe? Není nám o tom nic známo, nebol jejich hlas je v/.clv prozradí: často jsou přistiženi při čtení nahlas, pro sebe nebo pro druhé. Četba je většinou kolektivní: hospodář předčítá rodině nebo vybídne souseda k návštěvě slibem, že mu odříká několik stránek... Jako zve sedlák Čačák v roce 1 729 kováře ze stejné vsi Tomáše Vobockého, aby si k němu přišel prohlédnout dílo Philadelpha, utrakvistického duchovního a humanisty z konce 16. století. V lomto případě se jedná o Postilu.7''1
Je to případ exemplární, protože nám signalizuje poměrně složitou čtenářskou situaci, jejíž prvky najdeme rozptýleně v mnoha výsleších. Hostitel nej prv přečte pasáže o Sibyle a o svatbě v Káni Galilejské. Pak Vobocký vezme knihu a rozluští evangelium na den svatého Štěpána a „vejklad o ovčíně".771 Od tohoto dne si prý zvykne chodil k Čačákovi, kde oba brzy začnou číst druhou knihu, kompilaci Nového zákona připomínající sumář. Shromáždění obyvatelé domu jim naslouchají, „ale ze vsi žádnej". Od tohoto napůl soukromého čtení se zcela přirozeně přejde ke zpěvu. Čačák zpívá vlastní rukou psanou duchovní píseň, „písničku". Nikdy sc však nedovíme, zda list s textem je skutečné čten, nebo jestli slouží jako pomůcka pro paměť. Může taky hrát třetí roli
:" Yci š Kdo by nebral /. obojího, hoj se pekla horoucího: 8. strofa písně ľan ježíš lidu věrnému maje brali k Olei svému, vydal pokrm volenému (Jirečckji v Hymuolojpa tíohcmica nezaznamenáva), aleje zcela běžná v evangelických kancionálech 1S. siolcti (není ovšem v prvních dvou vydáních Citiura Sancto-rum),
■'" Existuji dva Piiiladclphové. Autorem Gačákovy knihy bude nejspíš" Mariin Pliiladelphus Zámrsky (lňSil-1592). mnor významné evangelické postily: Posiila evangelická aneb Vcjkhdou' na Evangelia nedělní a sváteční, kteráž se každoročně v kresťanstvu čítají, rozjímají a v shiomážděních církevních litin líožímu předkládají. Jezdkovice u Opavy 1592, ÍSSO s.
'" Asi odkaz na Ľvaujľeliimi podle sv. Jana !0, 1-18, již citované j.mdíkcni a Vanéšovskym.
77
symbolického řádit: opsané, časlo volmi úpravně sepsané stránky, jaké sc občas n někoho objeví, sc nepoužívají nutně přímo, protože mnozí, mezi nimi možná Čačák, neumějí číst nic jiného než tištěné písmo.
Rýsuje se lu zcela odlišný soubor vztahů k psanému textu, nezakládající se na dešifrování nebo na pouhé přítomnosti knihy - předmětu. Kniha je tu nepochybné tatisma-ncm, přestože tento její aspekt je jen zřídka doložen. Ve vv.tahu k majiteli je místem přenosu. Pečlivě ukrývaná kniha nebo list papíru zahrnují riziko a nebezpečí, jsou obrazem vlastní osoby i situace, a proto jsou tím nejdražšítn, co máme. Stávají se součástí jednotlivec v tom, co na něm je ncrcdukovalelně jedinečné a co jednotlivec ze sebe vydává. Není nezbytné umět číst, abychom dokázali uctívat takto významově obsažný lext. Domníváme se, že lato skutečnost, přesahuje pouSiott afirmaci tajného nekatolic-tví. Dorota Kopečná si v roce 177tí obstará čtyři knihy, aby mohla, až přijde čas, ukázal hejtmanovi chrudimského kraje, že je také „té víry".™1 O osmnáct let dříve ve stejném kraji iřiašedesátiletá podruhyně prohlásila, že raději umře, než by své knihy odevzdala
Konečné prisvojení
Dovršené osvojení psaného slova činí knihu zbytečnou. Poslední fáze inlcriorizačního procesu se opěisclkává s orálnosií a kruh sc uzavírá. Naši podezřelí projevují překvapivou schopnost zapamatoval si, co za celý svůj život četli nebo slyšeli předčítal. Slova známá „'/.paměti" se vrývaj í do nejhlubšího nitra jedince a stávají se jeho nedílnou součástí. Odtud nezadržitelný sklon k citováni, zjištěný u všech vyslýchaných svědků i obviněných. Jejich myšlení se vyjadřuje v odkazech a formulích a tak vlastně vždy znovu potvrzuje jejich pravdivost. Do takové míry interiorizovaná čelba se členáři stává prostředkem pochopení a rozluštění smyslu vlastní existence i okolního světa. Falešní proroci 7. Písma zcela prostě znamenají kněze, s nímž sc potkáváme v každodenním životě. Podáni Jiřího Jandy, vesničana z Večeřte, již nerozlišuje skutečné události od předpovědi posvátuvch knih. Jeho sousedé tvrdí, že je nemožné opakovat všechno, co říká i Písmem potvrzuje, a dokládá i ten svůj nejmenší výrok, se zvláštní zálibou ve Zjevení svaLého Jana, které veršík za veršíkem cituje zpaměti. „... povstanou falešní proroci a falešní Kristové, a ty že budou mluvili, a kdyby možná bylo, že by celej svěL podvedli, a 10 jsou naši kněží. A, pravil on, sami jsou dost pomazaní, a to z Kapitol mluvil a dokazoval: v tý a v lý kapitole to stojí, že se budou voditi s ženskejma, a oblěžkají je, jakož se u vás nepochybně stalo, u násse ale stálo, pravil on, i lije obtěžkali". Je požádán, aby upřesnil, odkud má své informace: „Já jim povídal, že jsem to četl v jedný knížce jednoho saského rejlara, a oni mi povídali, že to nejtii možná hned pochopit. Já jim na to povídal, aby mě dali knížku jakoukoliv, že ji jim jednou prečin a půdu jim to hned nazpamět mluvil". Není třeba se naučil roz.umět a vykládal. Bůh stvořil všechny lidi
hodnými proniknout jeho tajemství. „... Slovo boží nejní pro jednoho, ale že je pro všecky, a má se hlásali pro všecky; a povídal, tu mám Ducha Svatého, a mluvím skrze Ducha Svatého, a četl jsem na 100 zákonů a mnoho kněh; oni u mě knihy hledali, v studnici a všudy, nic nenašli, já lu mám všecko v hlavě, to mi nemůžou vzít..."
Mohou mu ale vzít živol: apclační soud ho odsoudí dne 18. září 1761 k trestu smrti a podle dobové soudní formule má být „mečem na hrdle trestán".™1'
Přeložit Felipe Serrano
Odkazy na citované výslechy
Vyjma výslechů Suchého, a Veselého, jejichž pramen je uveden v poznámkách, pocházejí všechny z fondu pražského arcibiskupství (APA I), uloženém ve Státním ústředním archivu v Praze (SUA). Pro odlehčení kritického aparátu uvádím seznam použitých kartónů se jmény vyslechnutých podezřelých a svědků.
H 2/1-2 '-sí Matěj Brna, případ Bláha-Vorlíček, Pavel Čačák, Jakub Dvořák, Jakub Hrubeš, Jan Pekař, Jan Petr, Jan SLěna, Václav Šultz, Tomáš Vobocký. Václav Trubač.
Václav Čepek, Rosina Čepková, Matěj Hlaváček, Anna Němečková. Josef Brabeneč, Kateřina Černá, Jan Černý, případ Bláha-Vorlíček, Jan Fiala, Jan Jandík a Jan Vaněšovský, Jan Nahlovský a Matěj Škréta, Anna Uhlířová, Anna Vojtěchovská. Jan Černík, Jiří Černík, Lidmila Horynová. Jiří Janda..
Vojtěch Kohout a Matěj Švancara, Kateřina Koldová, Veronika Ni/.ne-rová, Anna Novotná, František Šakr, Václav Slavík, Magdalena Židlická.
H 2/4 1-1 2/5 H 2/5 '1-J-
H2/5-'"'' H 2/6 H 2/9
H 5/2-3 '
Zkratky použité v poznámkách
SÚA Praha Státní ústřední archiv Praha
StA Zámrsk Státní archiv Zámrsk
APA I Archiv pražského arcibiskupství
AS Archiv apelačního soudu
BA Archiv biskupství v Hradci Králové
;"' Václav Oliva. Z minulost: Chlumku u Luze n jeho okolí, Sborník historického kroužku VI, lOOfj. s. 137. ** Keveisaies Magdaleny Tcptó. APA 1, M 2/5,4293. ""' SUA Praha. AS 175,43/373
78
7a