aměti a v jejích proměnách. Paměť je tak sama, o sobě historickým tématem, ředmětem pozornosti, který sám podléhá historické proměně. Ačkoliv tedy his-mcká paměť představuje jen jeden z tematických aspektů syntézy, je uznána a rovnocennou a v tomto smyslu i autonomní „enti^ V české dejepisecké tra^íčfjělířaT^váníp^kých dějin do určité míry pozná-lenáno prizmatem Česko-polského vztahu. Nikoliv v tom smyslu, že na poza-í obecné historické orientace, pojmově vytvářené přece jen hlavně v kontextu eských historických reálií, iejnssvětlována odlišnost vývojejajceálií polských, jak 1 tornu do určité míry v naší syntéze; ani nejde na tomto místě o to, že interpre-ice určitých období a témat by byla zatížena česko-polskými konflikty. Mno-em podstatnější se toto prizma jeví v tom, že si historikovézvykli nadproporčně romítaUs^^ čemuž sice měli a mají snadno pochopitelné důvody, čímž však může být z hle-iska českého čtenáře význam „české komponenty" zveličován až do podoby ptického klamu. Týká se to samozřejmě (i když na první pohled možná poně-ud paradoxně) především těch období, ve kterých česko-polské vztahy a prolí-ání skutečně nabývaly na intenzitě a významu: středověku, částečně 19. století znovu v určitých souvislostech 20. století. Autoři sesnažili tjjQjjptice v mezích ložného vyhnout - ne proto, že by ji principiálně povazovali za nemožnou, neprávnou nebo nelegitimní, ale především proto, že se snažili vůči této tradici na-ídnout určitou alternativu a tím možn^p^rně^něijjKedstavit roli české-polské 3lace v polském historickém vývoji. Tím spíše i pro vztahové dějiny platí totéž, co bylo řečeno o výběru zahrnutých zohledněných informací a faktů v souvislosti s předchozími kapitolami. Místo anonického souhrnu je zde nabídnut přehled, jenž se snaží shrnout základní íze a nabídnout orientaci v hlavních souvislostech a jenž již z tohoto důvodu szignuje na zhuštěné představení kanonizovaných dat, jmen nebo událostí. ;dním z důvodů je i zvolená optika, která se vedle úzce chápané relační per-pektivy dějin vztahů a kontaktů snaží představit i optiku alternativní, reflektující e vzájemné souvislosti různé roviny česko-polského prolínání, do něhož vedle ztahových dějin v klasickém smyslu náležejí rovněž různé formy kulttjmího aji-ého transferu, nepřímého ovlivňování nebo vzájemného vnímání. „Vztahovou apitolu je tak treba chápat jako určitý obecný uvod do problematiky. Cesko-polské prolínání vyžaduje nejen nový analytický výzkum, ale i samostatné syn-;tické zpracování. Nejzáslužnější a nejsystematičtější dílo na tomto poli, dvou-ílná práce Češi a Poláci v minulosti (Praha 1964, 1967), připravená autorským olektivem pod vedením Josefa Macůrka a Václava Žáčka, se drží spíše tradiční erspektivy vztahů a kontaktů a již z důvodu svého stáří nemůže odpovídat všem erspektivám a potřebám současné historické vědy. Také dějiny česko-polských istorických prolínání proto volají po nové syntéze. Miloš Řezník Varšava, 2, února 2017 1 POLSKO V DOBĚ KNÍŽECÍ Nesnadný vstup do dějin HNĚZDENSKÝAKT Ještě nikdy neopouštěl císař Rím s větší nádherou, rozplýval se merseburský biskup Thietmar při vzpomínce na zbožnou pouť císaře Oty III. do Hnězdna (Gniezno). Na místě také čtenářům dovysvětlil, že se císař chtěl pomodlit u ostatků pražského biskupa Vojtěcha, které jen o málo dříve získal a v hnězdenském kostele uložil polský kníže Boleslav L Chrabrý, a zběžně též popsal směr a průběh cesty. Proto je známo, že Ota III. překročil Alpy v posledních dnech roku 999 a že se po krátkém odpočinku v Bavorsku přesunul do Míšně. Odtud zamířil do zeměMilčanů a kdesi za krajem Dědošanů, asi na břehu řeky Odry, se měl setkat se svým hostitelem, polským knížetem Boleslavem. Do hnězdenských bran však vstoupil po boku poznaňského biskupa Ungera a v kajícném pohnutí zřídil nad hrobem mučedníka církevní provincii, již obratem předal do správy Vojtěchovu bratru Radimovi. Novou metropoli, které měla podléhat biskupství v Kolobřehu (Koiobrzeg), Vratislavi (Wroclaw) a Krakově, rovněž vybavil oltářem a relikviemia po výměně skvostných darů a přísah se v čestném doprovodu 300 Boleslavových družiníků v plné zbroji přesunul do Magdeburku. Skvěle zpravený kron ikář Th ietmar si vystačil s odkazem na začátek rokul 000, \ čemuž neodporuje soubor listin, jejž Ota III. datoval 6. února 999 v Řezně. O šest [ týdnů později, přesněji 23. března 1000, se zdržoval v Magdeburku, přičemž v mezičase, údajně přímo nad hrobem svatého Vojtěcha (actum in Sclavania in civi-tate Gnesni ubi corpus beati marytris Adalberti requiescit), obdaroval vicenzského biskupa Jeronýma. Pakliže se přidržel sakrálních zvyklostí, a učinil tak v neděli, mohla se rozhodující hnězdenská schůzka konat někdy kolem 10. března. Po vysvětlující glose volá též povýšení Hnězdna na církevní metropoli. Současník Thietmar si povzdechl, že doufá, že vše proběhlo podle práva (utspero legitime), což při jeho nezastíraném obdivu k saským vládcům hraničilo s kritikou. Císař měl jednat bez požehnání biskupa Ungera, jakkoliv kanonické právo striktně vylučovalo, aby byla nová církevní provincie ustavena proti vůli úřadujícího biskupa, a protože Únger souhlas nedal, byla pro Thietmara, papeže a hlavně říšský episkopát od počátku sporná i legitimita hnězdenského aktu. Dodejme ovšem jedním dechem, že merseburský biskup pokládal polského knížete Boleslava Chrabrého, s nímž poslední z otonských císařů Jindřich II. vedl krvavé a veskrze neúspěšné války, za nevděčníka a domýšlivého troufalce. Počátek trampot adresně spojoval s důvěřivostí císaře Oty III, když ve zjevné narážce m rok 1000 utrousil, že císař jmenoval poplatníka pánem (quod tributarium fa-■iens dominům), ačkoliv ještě Boleslavův otec Měšek se prý neodvažoval vstoupit lo domu lužického markraběte Hodona v kožichu. Možná i proto si s hnězden-kým výjezdem nevěděly rady ani jiné říšské dílny. VHildesheimu dokonce usou-tili, že Ota založil na synodě ve Sclavinii čili kdesi ve Slovany obývaných zemích, edm biskupství a že se souhlasem papeže a na žádost českého knížete Boleslava tstanovil metropolitou Vojtěchova bratra Radima (Gaudentia), jenž se měl ode-íratdo hlavního města Slovanů Prahy (in principáli urbem Sclavorum Praga). Rok 1000 uvízl rovněž v polské paměti, jejíž podobu na počátku 12. stoletíza-■hytil a do příběhu piastovských knížat a králů zapracoval vzdělanec známý dnes wd jménem Gallus Anonymus. Chránenec polského knížete Boleslava III. Křivo-Istého výslovně zdůraznil, že by nemělo být zapomenuto, kterak císař Ota III. pu-ovál za modlitbou a smířením ke svatému Vojtěchovi a jak na vlastní oči spatřil lávu, moc a bohatství Boleslava I. Chrabrého. Po vzletném proslovu nechal cí-aře, aby s vědomím urozených a přede všemi (consultu magnátům coram om-úbus) vložil na Boleslavovu hlavu císařskou korunu (imperiále diadema), neboť ak znamenitý muž si prý nezasloužil, aby byl pouhým knížetem nebo hrabětem, i ve jménu budoucího přátelství nazval Boleslava bratrem a spolupracovníkem isařství (fratrem et cooperatorem imperii), jakož i přítelem a spojencem římského idu (populi Romani amicum et socium). Na znamení velké úcty jej poté obda-oval hřebem ze svatého kříže a kopím svatého Mořice a postoupil piastovským 'ládcům právo udělovat bez překážek církevní úřady jak v polském království, tak i dobytých zemích barbarů. Gallus Anonymus se dovolával souhlasu papeže Silvestra II. a hledal poučení i jakési svatovojtěšské legendě, aby ve výsledku dospěl k obrazu, který se ve všem lodstatném s kronikou Thietmara z Merseburku rozcházel Vzájemně se vyluču-ící postřehy tak doslova dláždí cestu k otázce, zda dokážeme rozpoznat hranici nezi imaginací středověkých kronikářů a záměry císaře, který v Hnězdně, snad ; ryze soukromých pohnutek, uctil památku svého přítele Vojtěcha. Co se tedy oku 1000 stalo? Složil snad Boleslav I. Chrabrý lennípřísahu nebo byl rovnou při-at do sakrálního společenství křesťanských králů? A jakým způsobem byl upra->en vztah hnězdenského metropolity k Magdeburku a Poznani? Vstoupil vůbec mězdenský akt v platnost? A pokud ano, jaké místo zaujal v architektuře první ňastovské monarchie? Ale nezapomeňme ani na řetězec příčin, jenž nejmocněj-ího muže evropského Západu přivedl do Hnězdna, třebaže Boleslavův otec Mě-'ek byl po řadu let odkázán na přímluvy pražského dvora. Kde se tedy vzaly moc i bohatství, které daly vzniknout legendám o zlatem zářícím dvoře polského krále Boleslava Chrabrého? HLEDÁNÍ POČÁTKU ínězdenský akt se vymykal dobovým zvyklostem zejména proto, že jej císař )ta III. vyhlásil daleko za hranicemi římsk^;něineckéř^e, v části Evropy, kterou ehdejší vzdělanci obecně pokládali za barbarskou. Snad vůbec nikdo si nedo-:ázal představit, kde Hnězdno leží, jak vypadá a proč ve zdejším kostele spoči-mly ostatky svatého Vojtěcha. Přes propast času se tak lze jen dohadovat, zda se ' Hnězdně nacházela pohanská svatyně, kterou bylo nutno christianizovat, nebo se na zdejšinijpahorku,, snad obětišU s kaiti^njiým stolcem, scházeli zástupcové okolních rodovýčTrkIänu7äby nalézali právo, aBoIěslav Chrabrý si takto symbolicky přivlastnil výkon zeměpanské moci. Přesvědčivá odpověď pohříchu chybí a sotva očekávat, že bude někdy předložena, protože obdobné intronizační (?) stolce byly naježeny Poznani a na Lednickém ostrovy (OstrówTľednicki). Zcela jasno není ani v jiné základní otázce, a sice kläyse začaly psát první řádky národních dějin, neboť vlivný proud polského dějepisectví nadále obhajuje ajjjBcli|ojmXj^kj|id, který počátky Slovanů hledá v lužické kultuře, jejíž počátky sahají do poloviny druhého tisíciletí před Kristem, takže proslulá opevněná osada v Biskupině bývala pravidelně prohlašována za praslovanské sídliště. Střízlivější, alo^rtmmívýklad však upozorňuje, že lužická kultura zmizela zhruba kolem roku 500 před Kristem a že se povodí řek Visly a Odry stalo migračním prostorem, do něhož vstupovali Keltové s Germány. Mezi Baltem a podhůřím Karpat se tak rozšířila jednak keltskými zvyklostmi ovlivněná převorská kultura, jednak s Góty spojovaná kultura wielbarská. Jistou proslulost si ovšem vydobyla snad pouze Jantarová stezka, která spojovala pozdně antické římské impérium s Baltem, přičemž věhlasným alexandrijským geografem Klaudiem Ptolemaiem zmiňované místo Calisia bývá kladeno do Kališe (Kalisz). Nejednoznačné a porůznu roztroušené zmínky spolu s rozborem hmotných pramenů naznačují, že Slované výrazněji zasáhli do polských dějin až v průběhu 6. století. Závažnou úlohu při tom nejspíše sehráli Avaři, kteří roku 562 zabrali střední Podunají, a přinutili tak Slovany, aby začali věnovat více pozornosti rovinám za severními hřbety karpatského oblouku. Pokud platí glosa byzantského notáře Theofylakta Simokatese, že Slované, jež v roce 592 zajal byzantský císař Maurikios, dorazili k Bosporu po namáhavém putování od Baltského moře, musely být bažinaté a nepříliš úrodné nivy velkých řek osídleny během několika dekád. Kontrola strategických brodů a důležitých křižovatek si asi vynutila užší spolupráci, z níž se zrodily různě strukturované personální klany a posléze kmenová společenství. Vratké dohady se však mění v jistotu teprve v 9. století, kdy si slovanského světa začala všímat karolínska říše. Z tohoto probuzeného zájmu vznikl krátce před rokem 850 spisek, který vypočítával přímé sousedy karolínske říše na severním břehu Dunaje. Před koncem 10. věku byl pak základní výčet doplněn o vzdálenější kmeny a etnika severu a východu. Podle mladšího přípisku Vislu ovládali Vislané, Lendicové (či Lendzané) a Goplané, zatímco kolem Odry měli sídlit Holasicové, Opolané, Slezané, Lužičané, Dědošané, Milčané a možná i jakési Hloupé hlavy {Lupigkiá). Rozsahem nevelká kompilace, pro kterou se ujal název Geograf Bavorský, zmiňuje mezi jinými Lendice (Lendzany), jejichž jméno k nám dnes promlouvá z ruštiny (Lachy), litevštiny (Lenkas), maďarštiny (Lengyel) nebo turečtiny (Le-chistan) a ve všech případech označuje Poláky. Náš zpravodaj znal také Visla-ny, které si kolem roku 879 tributárně podrobil mojmírovský kníže Svatopluk, přičemž vislanský vládce měl - alespoň podle staroslověnského Života svatého Metoděje - přijmout křesťanství. Přiměřeným způsobem byly zachyceny rovněž kmenové pořádky v Poodří, proč však Geograf Bavorský vynechal Polány? Zjevnou mezeru ve výpovědi pramenů není možno připsat na vrub prosté neznalosti, neboť i letopisecké dílny s živým zájmem o mocenské dění za výcho dním břehem Odiy sjyieby|yj^ljyi^ Vidukind z Korvey si pomohl tvrzením, že Měšek stáTrôku~963 v čele Šíovinů zvaných Lestkové {Sclavi qui dicuntur Licicaviki). Židovský kupec a diplomat Ibrahim Ibn Jakub zase Měškovi přiznal titul krále severu, v legendě o svatém Oldřichovi se objevil jako kníže Vandalů {dux Wandalorum) a samotná knížecí doména, ieiíž QcJ2IšiQJJ-g-feV2al nedlouho před jokem 1000 stcjec svatého Petra,_bykt kostrbatě oj.načen.a^Hi^^ se tedy vzali Polané, k nimž uznávaný encyklopedista Gervasius z Tilbury připojil na počátku 13. století vysvětlující poznámku, že jejich jméno znamená tolik co polnosti [Polonia si dieta in eorum idiomate, quasi Campaniá)? V podivuhodném opomenutí byl v minulosti spatřován důkaz, že Polané unikli zájmu vzdělanců jednoduše proto, že představovali kmenový svaz, jehož přítomnost zůstala zahraničním pozorovatelům utajena. Jiné hlasy zase zdůrazňovaly, že o Polanech před rokem 1000 nikdo neslyšel, a že je proto bude nutno pokládat za nepříliš vlivné společenství, které živořilo ve stínu slavnějších Gopla-nů. Samotný rok 1000 pak dláždil cestu ke spekulaci, že by jméno mohlo odkazovat na hnězdenský akt, neboť císař Ota III. se prý v Hnězdně stylizoval do role Kristova služebníka {servus Jesu Christi} a zřídil nad tělem svatého Vojtěcha první církevní metropoli slovanského světa. Údajně se přitom nechal vést Izajášovým proroctvím, podle něhož se Hospodinem požehnaná země stane úrodným polem, které Bůh svěří lidu nové smlouvy a nového jména, a protože hluboce věřící císař učinil z Hnězdna sídlo vyvoleného národa a střed sakrálního společenství, stejně jako se z Vojtěcha stal Adalbert a z Radima Gaudentius, také Měškův lid se změnil po křtu v Polány. Hnězdenským aktem završená proměna bezejmenné obce v Polány byla odmítnuta s nevídanou rozhodností. Nejprve proto, že údajně nový lid vyznával křesťanskou víru ve druhé, možná dokonce třetí generaci, a bez odpovědi zůstala rovněž další námitka: proč Boleslav I. Chrabrý čekal na rok 1000 a císařovo požehnání, když vzestup piastovského rodu započal již před polovinou 10. století a veřejným poctám se těšil Boleslavův otec, kníže Měšek? Setrváme-li u Měška I., potom právě jeho válečné a diplomatické úspěchy mohly v krátkém 5ase provázat natolik rozdílná společenství, že Polané začali suplovat jakousi •jyšší politickou identitu, která měla spojit vítěze i poražené a zároveň odlišila rodící se piastovskou državu od hodnotově spřízněných sousedů v Polabí lebo Pomořanech. Ostatně shodným způsobem vypovídají ruské, mnichem Mestorem uspořádané letopisy, do nichž byl na přelomu 11. a 12. století vložen Dříběh o pravlasti a následném rozptýlení Slovanů do různých koutů Evropy. :— «^ i-- '~ ' družinu pamatoval také Gallus Anonymus, podle něhož Boleslav I. Chrabrý usadil v Poznani, Hnězdně, kujavském Vloclavku a Hedči bezmála 4000 těžkooděn-ců a 13 000 štítonošů. Pozoruhodný výčet sice nelze brát doslova, přesto asi není možno pochybovat, že Boleslav I. Chrabrý měl k dispozici dobře vyzbrojené a vycvičené síly, které se osvědčily na Odře i při taženích na Kyjevskou Rus. Předměty severského původu nalezené na velkopolských pohřebištích (Gromice, Luboň, Lubówko, Lutomiersk, Ostrowaž, Sowinki) napovídají, že Piastovci lákali do svých služeb cizince, zejména zkušené bojovníky severského či varjažského původu. Kde se však vzalo bohatství, jež pod piastovské praporce přivedlo celé oddíly cizích válečníků? A jak se Měškovi I. podařilo přestavět řadu pevností, které v krátkém čase zajistily jinak řídce osídlený prostor mezi řekami Vartou a Vislou? Pokud se nepletou dendrochronologické analýzy, rozhodující zlom nastal mezi lety 970 a 980 a zhruba ve stejném čase musely být hradské okrsky vybaveny do-statečným počtem rolníku a řemeslníku. Přistoupil snad k nucenému přesídlo-| vanX"o němž se zmínil Thietmar z Merseburku? Proč ne. Přesuny celých komunit f nemohly být věcí neznámou, neboť podle svatovítského děkana Kosmy se Hed-I čané dobrovolně poddali knížeti Břetislavovi I. s prosbou, zda by se směli vystě-| hovat do Čech. Poté jim měla být přikázána sídla, v nichž se mohli řídit vlastním | právem. Kosmas vycházel z české zkušenosti, ovšem s jistou opatrností můžeme předpokládat, že obdobné zvyklosti určovaly ráz sídelních změn rovněž v jádru piastovské domény, kde si obce přesídlenců mohly uchovat jistý stupeň samosprávy výměnou za službu knížeti. Odtud také představa, že hospodářské, správjvíjuriO; censké základy první piastovské monarchie spočinuly na neomezených knížecích právech {ius ducalé) a Plošné soustavě specializovinjffli řemeslnicko-slu-žebnýchjBsad v zá^mí země^nskýč^iřaduTKde se však vzaly luxusní předměty nlfpohTebištích a mnohačetné depoty zlomkového stříbra a arabských dirhamů, jejichž počet dnes zahrnuje více 26 000 položek? Velkopolsko přece nikdy nevynikalo těžbou drahých kovů, a vyloučíme-li omezené vnitřní zdroje, musely být cennosti dováženy. Vše potřebné se jistě dalo získat za válečných tažení, ovšem Piastovci, alespoň v prvních letech, nedokázali dobýt bohatá sídliště a museli se spokojit s podstatně skromnější kořistí z Vislanska, Slezska a Pomořan. Zbýval ještě trh, ale co bylo předmětem směny? Pomineme-li potraviny, sůl, vosk či dobytek, o něž nebylo nouze mezi národy v sousedství, zdá se, že na piastovských I jujidj^hkyj^oj^ Pravý rozsah^BčTíodlLsTía^kým neštěstím zůstává předmětem dohadů, ovšem jedna z cest, kudy se braly kupecké karavany,_směřoyala od 9. století přes Mora-vtľ^oT'ô^huliäiriilSH právě~tactvT5ýse dalvlHellatcm^jlv^pro ňěTTMěšfavL CäSä^^ Moravany a vsadil do Přerova posádku. Spokojil sév&íksp~olI^ pořaHalzvláštnívýpravydo slovanského Polabí, Prus a Pomořan? A jak se Piastovci dohodli s kyjevskými Varjagy, jejichž zájmy sahaly do povodí Bugu? Nevíme a není známo ani to, kde probíhala směna a jak se cennosti dostávaly k příjemcům. Měli přístup na trh nebo předměty musely projít knížecí komorou a teprve odtud, v rámci rituálu obdarování a vzájemných přísah, mohly zamířit k předákům a věrným? F^dieJOarahjma^ mm J ý V?'f Biskup Vojtěch přesvědčuje Boleslava L Chrabrého, aby od Žida vykoupil křesťanské otroky (výsek z hnězdenských vrat z 12. století) uplácet nákladnými dary? Jak vůbec definovat mocenské sítě a vazby, jejichž zásluhou první piastovská monarchie dočasně ovládla země a národy od baltského pobřeží k Dunaji a od Dněpru k Odře? Pracovní model, který vstoupil do historických seminářů jako stát středoevropského typu, rozvíjel tezi, že vše podstatné kontroloval panovník a jemu oddaní úředníci. Nechyběly ovšem ani pochybnosti, kde se vzal raně středověký byrokratický aparát a jestli si rané státní útvary dokázaly vynutit ničím a nikým neomezená práva nad půdou a lidem. Přece jen, zrod údajně všemocné piastovské monarchie bez újmy přečkala gpole čjh^sjíolečná správa obecního nemovitého majetku; a skutečnost, že Měšek I. s Boleslavem I. Chrabrým zdaleka nevládli všemkoutům své rozlehlé říše, dokazuje tribut, jehož podobu zachytil Gallus Anonymus. Podstatný je však výkladový rámec středoevropského modelu, neboť ten v sobě nezapře dobu vzniku a hlavně poválečné rozdělení starého kontinentu na dva znepřátelené tábory. Stát středoevropského typu měl dokazovat, že slovanská střední Evropa sice musela zpřetrhat staletími utvářené vazby k Západu, ale že k euroasijské říši Sovětů nepatřila mentálně ani hodnotově. Středoevropský model dával smysl pouze před rokem 1989 a náleží dnes k beznadějně překonaným. Ptejme se proto, kdy a jak se Polané stali sebevědomou politickou obcí, národem {gens). Zde bohužel platí, že o vnitřním životě první piastovské monarchie víme povážlivě málo. V obecné poloze vlastně jen tolik, že iědičnou (?) rodovou doménu mezi Hnězdnem, Poznaní, Lednickým ostrovem aTledcToB^Iopil věnec*bezprostředne ovládaných a tributárné závislýclfdržav. Ale zatímco centrum bylo pokládáno za soukromý majetek (?) vládnoucího rodu. v odlehlých provinciích nejspíš stále rozhodovaly místní klany velmožů a urozených. Obdobně Poznaň asi zůstala rodovýmTfakýmsi soukromým piastovským i sídlem, neboť místem nadřazené polanské identity se stalo Hnězdno, od roku 11000 sakrální metropole Bohem vyvoleného národa, nad nímž bděl svatý Vojtěch í a sbor pěti mučedníků. První piastovskou monarchii smetla vzpoura, jejíž rozsah naznačuje, že osobní nelásky a křivdy mohly zpochybnit zavedený řád, ale že skutečný řetězec příčin a následků bude nutno hledat jinde. Zdá se, že oslnivá, mimořádnými náklady vykoupená vítězství na poli válečném i diplomatickém začala ohrožovat křehkou stabilitu sotva nastolených pořádků. Nelítostně vymáhané daně a desátky pře-těžpyjdyjgjnró se veřejná zloba obrátila proti všemu, co připolmn^crsj^^ryri^Piastovců. VkrvavýchTĎolIřŤcn*^^zneitó^ IŤyTô^ŕženytF^ si GaTíuTAnônymiis povzdechl, že po smrtiBo- Ie^ava"írCrira"břého se zlatý věk proměnil ve věk olověný (etas aurea in plumbea conversa). V polovině 11. století ovšem po ztraceném ráji nikdo nevolal a Kazimír I. Obnovitel si nejspíš byl vědom, že se do Hnězdna či Poznaně prostě vrátit nemůže. Proto se usadil v Krakově, čímž sám symbolicky naznačil, že druhá piastovská monarchie bude vypadat jinak. Z MěškaTTa Boleslava!. Chrabrého se tak mohli stát zpola mytičtí vládcové a nový rozměr byl přiznán hnězdenskému aktu. Církevní metropole ustoupila do pozadíajejí místo zaujala korunovace, kterou římskoj^ěmecký císař uznal, alespoňz piastovského pohledu, polské panovníky za sobě rovné. Jediným živým dědictvím tak zůstal sakralizovaný, mezi Německo a Rusko pevně vklíněný prostor polských národních dějin. Na cestě k různosti KŘIŽKOVSKĚ PŘÍSAHY Uprostřed léta roku 1157 se pozornost středovýchodní Evropy obrátila k Polsku, kam vtrhla říšská hotovost v čele s císařem Fridrichem L Barbarossou. Po krvavých šarvátkách kolem Odry se boje přesunuly k Poznani, v jejímž předpolí, na místě zvaném Křižkovo (Krzyszkowo), se rozložily císařské oddíly. Zanedlouho se v ležení ohlásil polský kníže Boleslav IV. Kadeřavý, aby se bos a s obnaženým mečem v rukou vyznal (se pecasse confiteatur) ze svých hříchů, nevhodného chování k staršímu bratru Vladislavovi. Po veřejné zpovědi před císařem a shromážděnými knížaty složil přísahu, že se dostaví na dvorský sjezd do Magdeburku, načež byl Barbarossou vzat na milost a propuštěn obvyklým polibkem míru (in osculo pacis). Tolik zápisky pražského letopisce Vincencia, jenž Boleslavově kapitulaci předsadil statečný boj českých oddílů na Odře a hrdě popsal, kterak Poláci na radu mou^ýcJ^amsntes}_BPŽádali o přímluvu českého knížete Vladislava IL Naopak jen~bezděky zřníniCže dané sliby zpečetilo vydání rukojmích, že někteří z n ich byli svěřeni pod ochranu českého panovníka a že jediný syn polského předáka Jaksy (filius unicus principis Lakse) v Praze zemřel. Vincenciova zpráva se vhodně doplňuje s výpovědí dvou listů, které Barbarossa nechal poslat svému rádci, opatovi Wibaldovi ze Stablo a Corvey. Nejprve, ještě v předvečer výpravy, připustil, že se jej v Halle pokusili oslovit polští vyslanci (mag-ni legáti Polonorum), a protože nebyl spokojen s navrhovanými ústupky, rozhodl se na počátku srpna pro ozbrojený zásah. Po návratu (nuper gloriose peregimus) již mohl Wibaldovi ohlásit, že prvního vítězství dosáhl 22. srpna na Odře a že jej nezastavily pevné hrady (munitissima castra) Bytom a Hlohov, ani divoké národy Rusů, Polovců, Prusů a Pomořanů. Nakonec prý Poláci měli zatoužit po míru a přiměli knížete, aby v slzách prosil o mír a odpřisdhl jménem svým i svého lidu (pro se et pro omnibus Polonis), že přijme zpět vyhnaného bratra Vladislava. Samotný Boleslav se musel zavázat, že vyšle na výpravu do Lombardie pomocný oddíl a že zaplatí odškodné ve výši 2000 stříbrných marek císaři, dalších 100 marek stříbra knížatům, 20 marek ve zlatě císařovně 02.00marekstříbra císařskému dvo-rujáko vokutu za to, že dosuSodmítal složit slib věrnosti (ad cúňämňôsiram nôh venerat nec de terrá áeBitam nobiffeceraVjídeUtatem). Oba listy zapracoval do své kroniky Barbarossův obdivovatel Rahewin, který se až na drobnosti držel jejich obsahu a pouze k magdeburskému sjezdu přidal poznámku, že se polský knize podrobil výroku Poláků a Čecha (iuxta iudicium et sententiam Polanorum et Boemorum). Bezděčně tak potvrdil, že císař uznal výrazný podíl českých spojenců na jeho triumfu. Docela jiná vzpomínka se usadila v paměti kmkovskéha dvora, neboť na počátku 13. věku píšící Mistr Kadlubek zdůraznil, že císaře, jehož přejmenoval na ryšavého draka, zmátly zlé pomluvy a intriky vládce Pražanů, a proto obeslal Boleslava IV. Kadeřavého ke svému soudu. Polský kníže ovšem pozvánku odmítl, načež Barbarossa svolal muže ze všech koutů římsko-německé říše. V nerovném zápase jednoho proti všem a všech proti jednomu se moudře stáhl za hradby pevností, ale ještě dříve sebral vetřelcům zásoby. Hladem a nemocemi sužované vojsko se muselo obrátit na ústup, zatímco bez boje zvítězivší polský kníže veľkodušné vyhověl císařově prosbě a postoupil sirotkům zesnulého staršího bratra Vladislava Slezsko. Kadlubkova relace nápadně připomíná události roku 1005, kdy se římsko-ně-mecký král Jindřich II. dokázal probojovat k Poznani, ale po marném vyjednávání nezískal více než špatný mír. Není proto vyloučeno, že vlastenecky naladěný kronikář upravil zkušenost roku 1157 do podoby, která lahodila vkusu jeho čtenářů. Ale i kdyby se tak stalo, nadále se lze vracet k zápiskům říšských pozorovatelů, kteří se vzácně shodují v dílčích zápletkách i celku. Mírný údiv by mohla vzbudit snad jen nevelká pokuta, jež asi- vyjma desátku ve zlatě (?) - odpovídala nevalným příjm ům knížecí komory, nicméně po zevrubnějším výkladu volá především dějiště našeho příběh u. Co vlastně přivedlo císaře Barbarossu před Poznaň a proč se domáhal přísah věrnosti? V obráceném krasohledu se pak můžeme tázat, proč byl z Polska vyhnán kníže Vladislav a jak se s následky roku 1157 vypořádal knížecí dvůr? POSLEDNÍ Z VELKÝCH KNÍŽAT První řádky křižkovské historie se začaly psát patrně již v polovině 11. století, kdy se K^im^L^Obiwyitel pokoušel vrátit panovnické moci její zašlý lesk. Zpočátku se mohlspoiě^t^^aMonnost tósaře Jindřicha III., do jehož rukou však musel složit sflbtpbsÍu§nostif aby na oplátKTzMál Vžlířc^ěnou podporu. Š říšským požehnáním a uherskou pomocí ovládl Krakovsko, o něco později zabral stará rodová sídla mezi řekami Vartou a Vislou. Mazovsko sice ovládl až po těžkých bojích, v nichž se vyznamenaly ruské posily, a ze slezského Poodří plynul do Čech pravidelný tribut, nicméně znovusjednocená država představovala na konci jeho života poměrně stabilní mocenský prostor, jenž roku 1058 bez zjevných námitek odkázal prvorozenému synu Boleslavovi. Gallus Anonymus nazval druhého z polských Boleslavů štědrým a bojovným, ale jeho činům věnoval jen hrstku kapitol, v nichž se pokoušel více zamlčet, než vysvětlit. Z opatrných narážek, a především z nápovědy jiných je však patrné, že Boleslav II. Smělý navázal na otcovo renovační dílo. Zbožnými odkazy podpořil benediktiny v Týnci (Tyniec) a osobně" (?) se zasadil o uvedení benediktinů do Mogilna, možná i Lubuše (Lubiaž). S velkým zaujetím se věnoval rovněž obnově poničených biskupských sídel v Poznaní, Hnězdně a Vratislavi, jež s konečnou platností nahradila dočasné útočiště v Ryczyně, a vzkříšenou církevní správu doplnilo nově založené biskupství v mazovském Píocku. Výstavba země nás přivádí k mladším synům knížete Kazimíra, zeiména k Vladislavu Heřmanovi, jehož pozdější slabost pro Píock nevylučuje, že mu bylo M^OT$k*ópřikázáno j.ako_dě-■dický podíl. Zároveň asi nebyl vyloučen z nástupnictví, a prdtože~vIIcUwucí Boleslav si sourozenců příliš nevšímal, snad můžeme přijmout opatrnou domněnku, že si Kazimírovi potomci vzali k srdci otcovy rady, které varovaly před bratrskými různicemi. Nakonec sebevědomě vedená diplomacie krakovského dvora přímo vyžadovala jednotu všech knížat, neboť velkoryse chápané polské zájmy začaly ohrožovat křehké středoevropské pořádky. Boleslav II. Smělý usedl na knížecí stolec v roce 1058, jen dva roky po smrti císaře Jindřicha III., kdy říšské záležitosti spravovala jménem jeho nedospělého syna Jindřicha IV. ne vždy jednotná regentská rada. Proto mohlo být zapomenuto, že je polský kníže povinován věrností, což Boleslava přivedlo k myšlence, že by měl vypovědět staré závazky. Za zvláště ponižující asi pokládal tributární poplatnost, neboť podle Galia Anonyma hned na počátku své vlády přivedl k Hradci nespočetné houfy Poláků a Pomořanů. Zbrklý výpad ovšem ztroskotal, na ústupu Boleslav jen se štěstím unikl nástrahám Čechů a pro svou lehkomyslnost ztratil Pomořany. Co se však rozumělo pod počátkem vlády a proč Boleslav usiloval o jakýsi Hradec? Benediktinský klášter v Týnci Nutno přiznat, že Gallův záznam nabízí poměrně široký prostor ke spekulacím a že dnes převládající výklad, podle něhož měly Pomořany odpadnout v roce 1060, není bez vady. Piastovské pozice na Baltu se zhroutily za vlády Boleslava I. Chrabrého a jen těžko si představit, že by Kazimír I. Obnovitel našel dostatek sil a prostředků, aby si vynutil poslušnost zdejších knížat. Rok 1060 pak vzešel z poněkud vratkého předpokladu, že se v Boleslavovi II. Smělém skrýval stratég nevšedního rozhledu. Rafinovaný útok měl zabránit přemyslovskému tažení do Uher, kde vrcholil bratrovražedný zápas o královský trůn, a protože Krakovem podporovaný Béla zvítězil nad Ondřejem, jenž se zase spoléhal na říšskou, rozumějme českou pomoc, nebyl Hradec ničím jiným, než dobře připravenou léčkou. Přiznejme si, Gallus Anonymus mohl zachytit zmatečnou povídačku, již novodobé dějepisectví rozvinulo pro nedostatek jiných pramenů do pozoruhodné košatosti. Jediným pevným bodem v řetězci dohadů tak ve skutečnosti zůstávají Boleslavovy uherské zájmy. Polský kníže nabídl bezpečné útočiště Bélovi a v roce 1060 vyslal do Uher oddíl, který jeho chránenci vybojoval korunu. Po Bélově smrti roku 1063 se ujal jeho synů Gejzy a Ladislava a naléhavými přímluvami si na novém uherském králi Šalamounovi vynutil slib, že nebudou zpochybňována jejich nástupnická práva. Dramatický vývoj v Uhrách připouští, že u Hradce mohla být rozehrána složitá partie, což ovšem neznamená, že by Boleslav II. Smělý pokládal Přemyslovce za dědičné nepřátele. Roku 1061 sice nabídl přístřeší Jaromírovi, který prchal před vládnoucím bratrem Vratislavem II., nicméně o rok později provdal za téhož Vratislava sestru Svatavu. Napodobil tak svého otce, jenž si umně rozvrženými dynastickými svazky naklonil Arpádovce i ruská knížata. Právě vyhnaný velkokníže Izjaslav přivedl Poláky na břeh Dněpru a Gallus Anonymus se mohl radovat, že si Boleslav podrobil ve stopách slavného jmenovce Kyjev, k čemuž laškovně dodal, že polský kníže zatahal navrátivšího se Izjaslava šibalsky za vous a teprve pak mu z koňského sedla udělil polibek míru. Gallus Anonymus pojal popis kyjevské výpravy jako chvalořeč. Přesto si neodpustil jemně poťouchlou poznámku, že by se Boleslav II. Smělý mohl vyrovnat věhlasným předkům, kdyby jím nezmítala přemíra ctižádosti a marnivost. Na zbytnělé Boleslavovo sebevědomí doplácel hlavně český kníže Vratislav II., jehož trpělivost vyprchala v roce 1068, kdy do zemské brány u Dobenína svolal hotovost s úmyslem vydrancovat levý břeh řeky Odry. Slibně se rozvíjející útok však zastavila roztržka mezi přemyslovskými knížaty, což Boleslava povzbudilo k dalším přepadům, neboť v září 1071 se do sporu musel vložit římsko-německý král Jindřich IV. Na sjezdu v Míšni oběma stranám nařídil, aby se spokojily s daným stavem. Boleslav se ovšem nehodlal podrobit diktátu a mezi říšskými knížaty tak převládlo mínění, že svéhlavý Piastovec musí být přiveden k rozumu silou. Říšská hotovost se měla sejít v polovině roku 1073, nicméně saské povstání odsunulo polské záležitosti na neurčito. Nejistota zavládla rovněž v Krakově, neboť Boleslav II. Smělý se musel rozhodnout mezi saskými vzbouřenci a kyjevským knížetem Izjaslavem, kterého na jaře téhož roku sesadil Svjatopolk a který se nyní hlasitě domáhal ozbrojené pomoci. Poplašné zprávy dorazily také z Panonie, kde se král Šalamoun rozhodl umravnit Bélovy potomky. V nepřehledném toku událostí, jež se náhodně zkřížily na krakovském dvoře, dospěly k rozuzlení nejprve uherské poměry. V krvavé bitvě u Mogyoródu 14. března 1074 zvítězil i bez piastovské podpory Gejza, a přestože si poražený Šalamoun udržel vládu nad západními komitáty, na uherský trůn usedl oddaný Boleslavův stoupenec. V mezičase se polský kníže vypořádal s Izjaslavem, jemuž příkře doporučil, aby si našel jiného ochránce, a obratem uznal Svjatopolka za nového vládce Kyjeva. Posílen ruskými oddíly začal zvažovat tažení do Saska a v roce 1076 napadl přemyslovské državy. Průběžně přitom vedl jednání s Řehořem VII., po němž žádal vyslání kuriálních legátů. Papež prosbě vyhověl, neboť 20. dubna 1075 poděkoval Boleslavovi za oddanost stolci svatého Petra a za cenné dary (oblationeš). Přesto upozornil, že polským biskupům chybí metropole. (non habentes certum metropolitane sedis locum), nemluvě o řádném dohledu, že se kanonické, svatými otci ustanovené regule netěší žádné úctě a že lidnatá Boleslavova země strádá nedostatkem farností. Všechny vážné poklesky měl na místě vyřešit jeho legát a Boleslav II. Smělý byl také důrazně upozorněn, že by měl vrátit peníze, jež získal od krále Rusů (pe-cunia, quam regi Ruscorum abstidistis). Za králem Rusů sc neskrýval nikdo jiný než vyhnaný kníže Izjaslav, který najd pomo£u n syna Jařopolka syěřilKyjevskouJ^ formální akt nemohl zvrátit poměr sil v Kyjevě, nicméně Řehoř začal Boleslava přesvědčovat o nezbytnosti vojenského zásahu, a snad aby knížeti ulehčil rozhodování (?), mohl naznačit, že by byl ochoten uvažovat o jeho korunovaci. Opa-trně vyslovený návrh uvedl do pohybu lavinu udalostí, protože o Vánocích roku 1076 se Boleslav podrobil královskému pomazání a v jétě-.l .0.77_uyedl do Kyjeva sj/éhj3j>taj^^y^ Boleslavova korunovace byla v římsko-německé říši přijata s pobouřením. Podstatu námitek shrnul Lampert z Hersfeldu, když připomněl, že říšský poplatník {tributarius), jehož země [regnum) vděčila za obnovu chrabrosti Němců, zneužil říšských svárů a uzurpoval si královskou hodnost [regiam dignitatem re-giumque nomensibi usurpavit). Zdá se, že měl pravdu, neboť Boleslav II. Smělý skutečně přijal korunu v čase, kdy se klatbou stižený Jindřich IV. blížil ke Canosse a vyjednával s Řehořem VEL o podmínkách, za nichž by mohla být odvolána jeho exkomunikace. Odtud výčitky, že polský kníže nestydatě, proti zákonům a právu [co n tra leges ac iura), pošpinil královské jménoakorujr^nomen regiumque diadama impudens affectasset). Zároveň mezfřísskymi pôžISrävateli převládlo" mínění, že Boleslav sice zpřetrhal všechna pouta k římsko-německé říši, ale že na královském dvoře není nikoho, kdo by v Polsku zjednal pořádek. Už o tři léta později však Jindřich nevěřícně naslouchal zprávám, podle nichž Boleslav opustil Krakov a ve zmatku prchnul do Uher. Je zřejmé, proč byl náhlý Boleslavův pád vítán na říšské půdě, ovšem proč se druhé polské království nevešlo do paměti piastovských držav? Gallus Anonymus mohl vyzpovídat očité svědky, a přece dal přednost mravoučným zápletkám, které se mohly stát komukoliv. Že něco tušil a nejspíš i věděl (?), prozrazuje kapitola, v níž se chtěl věnovat piastovským zájmům v Uhrách, nicméně po krátkém úvodu přešel k mnohoslibným frázím, že by smutný osud krále Boleslava stačil na dlouhé vyprávění, že však lze říci, že jako Bohem pomazaný neměl druhého pomaza.-ného tělesně trestat za hříchy, a že si sámjuškodil, když za zradu {pro traditione) nj,chalj2isto^^ čtenáře ujistil, že nechce omlouvat zrád- ce (traditorem episcopum exčusamus) nebo velebit mstu, a proto ponechá onu věc nerozhodnutou {sed hoc in medio deseramus). S odstupem jednoho století se k tragické zápletce vrátil i Mistr Kadlubek, aby dopověděl, že se Boleslav II. Sméjý nepohodl s krakqyskýn.biskupem^lanislavem. Zbytek příběhu posunul do sousedství ki-álnTTítirituiy, když krále obvinil, Že se mu zalíbilo ve válkách daleko na východě, a protože držel předáky v zemi Rusínů a kraji Parthů, nevolníci mezitím svedli urozené ženy a dcery a zabrali šlechtická sídla. Někteří z velmožů se proto bez souhlasu vrátili domů, což Boleslav pokládal za zradu a uvalil na předáky kruté tresty. Šílenství propadlý král nechal dokonce zavraždit krakovského biskupa, jenž mu hrozil klatbou, a nakonec se před hněvem lidu uchýlil pod ochranu uherského krále. Krakovský biskup Stanislav byl kanonizován roku 1253, čímž se ještě oslabily beztak vetché vazby celé zápletky k dobovým souvislostem. Přes propast času se tak můžeme tázat, zda biskup Stanislav prosazoval církevně emancipační pro-1 gram a jestli nedoplatil na snahu vydobýt si větší míru nezávislosti na světské f moci. Jiný směr úvah připomíná, že BoleslavII, Smělý byl trnem v oku římsko-ně- j meckému králi Jindřichu IV., který mohl mít osobní zájem, aby Polsku vládl Bole- j slavův bratr, k říšským zájmům vnímavý Vladislav Heřman. A konečně do třetice, | hrdý a sebevědomý panovník mohl překážet urozencům, jejichž úsilí směřovalo | k zachování volného svazku dědičných, pokud možno slabým knížetem správo- i váných držav. Současníci pak měli jasno v jediném: že se Boleslavovi stala křivda, neboť jeho syn Měšekbyl zahubenjedem aby se nemstil za bezpráví (nepatríš^ iniuriam vindicaret). Doplníme-li známé letopočty, potom Boleslav vyklidil Krakov v roce 1079 a zemřel o dva roky později. Podle pozdně středověké legendy se jeho dny naplnily v korutanském klášteře Ossiach, kde prý strávil poslední měsíce jako mnich, a do bájné pokladnice přispěl rovněž Gallus Anonymus, když uvedl, že vyhnanec pozdravil uherského krále z koňského hřbetu, čímž svého hostitele ponížil a smrtelně urazil přítomné dvořany. Ojedinělá světlá vzpomínka se mihla snad jen nekrologiem krakovské kapituly, v němž se u 3. dubna objevil záznam, že Boleslav založil polská biskupství {qui constituit episcopatus per Poloniam). Gallus Anonymus obdařil Boleslava II. čestnými přívlastky Smělý nebo také Štědrý, snad aby nemusel vysvětlovat, jaký vlastně byl a co odkázal svým nástupcům. Možná ale, že skutečně vystihl povahu oněch let, jež dala vzpomenout na Měška I. a Boleslava I. Chrabrého. Návrat k sebevědomé politice však nutně zpochybnil závislost krakovského dvora na římsko-německé říši, kterou nahra-dU^ypjídjMM Boleslav II. si tak zajistil korunu a na vrcholu sil promlouval do dění v Uhrách a na Kyjevské Rusi. Nezanedbával ani výstavbu země, neboť obnovil, v podstatě znovu vybudoval základy církevní správy, což znamenalo, že se hnězdenskáprovmcie opět skládda ze čtyř podřízených diecézí se sídly v Krakově, Poznani, Vratislavi a nově Plocku. Boleslavovo vladaření nebylo TseTTšTábin a možná, že korunovace oprášila vzpomínky na žalostný rozvrat po smrti Měška II. Lamberta roku 1034. Mocenské a dynastické závazky v Uhrách a na Kyjevské Rusi spolu s trvalým neklidem na polsko-českém pomezí přetěžovaly zeměpanskou komoru, o jejímž neradostném stavu ještě dnes vypovídá snižující se podíl stříbra v knížecích dená-rech. Boleslav II. se také nedokázal vypořádat s nároky Přemyslovců, kteří trvali näsľezském tributu. Proto se mohl dostat do nepříjemného sevření a pod tlakem nemusel správně odhadnout rozložení sil Pak asi stačilo málo, aby se rozkmotřll s vlivnými předáky a po nedomyšlené vraždě {?) biskupa Stanislava se musel vzdát koruny i trůnu. Rok 1079 učinil tečku za druhým polským královstvím, které trvalo pouhá tři léta a bylo rychle zapomenuto. Jen tak si můžeme vysvětlit, proč se Gallus Anonymus omezil na povšechné fráze a proč druhý zlatý věk piastovské monarchie uzavřel poznámkou, že se o Boleslavově pádu rozhodl pomlčet. Nahlíželi mu snad přes rameno někdejší spiklenci nebo se s diskrétní nápovědou knížecích rádců snažil vylepšit nelichotivou pověst urozených? CAS PALATINŮ Přestože Gallus Anonymus vystavěl piastovským knížatům velkolepý pomník, na jeho písařském pultíku se zrodil rovněž hrdina smutné postavy a charakteru. Ale nejen to. Snad aby se ujistil, že bude pochopen správně a že vybrané zlomyslnosti neuniknou čtenářovu oku, průběžně lamentoval nad povahou knížete, který se chopil žezla pouze proto, že přežil všechny sourozence. Měl na mysli Boleslavova bratra Vladislava, jinak Heřmana, a pokud bychom jej vzali za slovo, na krakovský stolec usedl slaboch, jenž byl knížetem jen podle jména, neboť výkon zeměpanských práv převzal velmož Setech, jakýsi místodržitel s titulem voj-vody čili palatina. Opatrná chvála zazněla jedinkrát: když zplodil syna Boleslava. Ačkoli ani tady si Gallus Anonymus neodpustil drobnou jízlivost, protože hlavní zásluhu přiznal vroucím modlitbám zbožných benediktinů v provensálském klášteře svatého Jiljí (Saint Gilles). Zbytek jeho příběhu zaplnilo hořké lkáni nad teížetern, který si na stará kolena pořídil dítě, nechal se ovládat palatinem Setě- a nechtěl nebo nedokázal zabránit vraždě synovce Měška. Ze Vladislava Heřmana sužovaly bolesti nohou, že mu chatrné zdraví bránilo ve správě země a že platil za štědrého donátora a zbožného ochránce polského duchovenstva, přešel jen několika glosami na okraji. Těžce zkoušený kníže mohl dojímat veřejné mínění, nicméně Gallus Anonymus hledal hrdiny jiného ražení a Vladislava Heřmana uvedl do děje teprve v okamžiku, kdy musel popsat trnitý vzestup jeho syna Boleslava III. Křivoústé-ho. Celou první dekádu Vladislavova panování tak odbyl poznámkou, že začal zemi spravovat po smrti Boleslava II. Smělého a po narození vytouženého dědice nechal knížete a jeho palatina Setěcha zvítězit nad pohany v Pomořanech. Pochopitelně že dočasně, neboť skutečné vavříny nečekaly na nikoho menšího než na jeho druhorozeného syna Boleslava, jehož příchod měl na smrtelném loži předpovědět Boleslav 1. Chrabrý. Kronikářův přezíravý pohled na Vladislava Heřmana přinesl trpké ovoce. Nevíme, jak se krakovský dvůr stavěl k římské kurii a hlavně jak se vyrovnal s dvorským sjezdem v Mohuči, kde císař Jindřich IV. se souhlasem říšských knížat učinil Vratislava II. vládcem Čech a Polska [Wmtizlaum tam Baemie quam Polonie pre-fecit) a vložil mu vlastní rukou na hlavu čelenku [regálem circulum). Potud Gallův současník Kosmas, jenž datoval Vratislavovo povýšení k roku 1085 a korunovační slavnost spojil s následujícím létem, kdy měl trevírský arcibiskup Egilbert navštívit Prahu, aby na mši knížete pomazal na českého a polského krále. JPojská tradice však přešla Vratislavův polský titul mlčením a sotva si lze představit, že by údajný přemyslovský dohled nepřetavila v nářky nad nemohoucností knížete Vladislava Heřmana. Svatovítský děkan si ale nic nepomyslel, neboť Vratislava^ pokládal za krále Polanů (rex Boloniorum) rovněž mohučský_arríbiskup Wezi-lo^ Poněkud ukvapený závěr proto zněl, že Vratislav patrně zabral Krakov a že na Vladislava Heřmana uvalil cosi jako vazalské břemeno. Budiž, ovšem proč se o údajné podřízenosti Krakovská nerozepsal Gallus Anonymus a proč přechodná česká správa nezanechala sebemenSí otisk v polské paměti? Přinejmenším rozpaky se však vznášejí také nad jiným dohadem, totiž že se mezi říšskými knížaty přetřásala polská nástupnická otázka. Nevhodný původ měl údajně vyřadit prvorozeného Vladislavova syna Zbyhněva a potomek krále Boleslava Měšek zase postrádal císařovu přízeň. Pozornost se proto obrátila k českému knížeti Vratislavovi II., jehož naděje zvyšovala těsná spřízněnost s pia-stovským rodem. Můžeme tedy hledat původ Vratislavovy polské hodnosti v bezdětném manželství knížete Vladislava Heřmana? Pokud by se polští předáci v čele s palatinem Setěchem zachovali krajně nepravděpodobným způsobem a vzdali se veřejného vlivu, snad, ale proč by císařský dvůr obdařil Vratislava korunou, když královská pomazání z let 1025 a 1076 byla obecně považována za urážku říšských práv? Mohučský sjezd mohl rovněž oprášit vzpomínky na rok 1000, neboť císař Ota III. měl Boleslava I. Chrabrého korunovat vlastní rukou, tedy stejně, jako to v roce 1085 učinil císař Jindřich IV. Připomeňme si ale, že si Gallus Anonymus hnězdenskou korunovaci vymyslel, případně že zachytil povídačku, která kolovala na krakovském dvoře, takže v Mohuči mohl být napodoben leda jakýsi přelud, o němž by cosi věděl jen na slovo vzatý znalec polských poměrů, ovšem takových bylo mezi císařskými rádci poskrovnu. Docela dobře však mohli znát bájného krále Bouga, který měl být předkem knížete Vratislava a jehož moc prý sahala daleko na východ do země bájných Seringů. Takto se o Bougovi v polovině 12. století zmínil letopis pegavského kláštera, což připouští, že by se v něm mohl skrývat Boleslav I. Chrabrý a že by jeho mocná říše mohla být vzpomínkou na otonskou Sclavinii čili Slovany osídlenou část středovýchodní Evropy, kterou symbolicky zastupoval Český kníže, od roku 1085 král Polska a Čech Vratislav. Vějíř nápadů zahrnuje ještě jednu možnost, a sice že Vratislav užíval polský titul zkrátka proto, že nosil korunu prvních polských králů, Boleslava I. Chrabrého a Měška II. Jistě, první polské království zaniklo v roce 1031, ovšem hildesheimské letopisy prohlašují, že se korunovační soubor, jmenovitě koruna a svatomořické kopí, dostal k císaři Konrádovi II., který jej mohl zničit nebo naopak uložit do pokladnice jako věčnou památku na rozhodné vítězství nad piastovskými knížaty. Putovala tedy do Prahy koruna polských králů? Upřímně vzato, nevíme a sotva kdy vědět budeme. Korunovační klenoty však asi nebyly zničeny, neboť Kazimír I. Obnovitel přivezl svatomořické kopí do Krakova. A smysl mohučského povýšení? Vedle symbolického rozměru mohl královský titul vyjadřovat i jedinečný vztah českého knížete k Polsku. Vladislav Heřman přece náležel k vnějšímu kruhu říšských leníků, ale protože mu chatrný zdravotní stav bránil v pravidelných návštěvách dvorských sjezdů, mohl jeho zájmy hájit Vratislav II. A jak volně dokládá list krakovského biskupa Lamberta, kterým českého krále žádal o ochranu poselstva na cestě ke kolínskému metropolitovi, pražský dvůr byl v Polsku pokládán za bránu do světa říšských knížat. K piastovským državám se nadto obracel soubor čtyř SnBBB spřízněných zlatých kodexů bavorského, snad řezenského původu. Nejvý-pravnější Vyšehradský a Svatovítský byly objednány pro Prahu a Vratislavovu korunovaci, zatímco zbylé rukopisy se před koncem 11. století objevily v Hnězdně [Hnězdenský evangelistář) a Píocku (Krakovský evangeliář). Pramenná základna sice nedovoluje vyslovit jiné než podmíněné závěry, nicméně zároveň není známo nic, co by vylučovalo, že se český kníže mohl pokládat za piastovského přímluvce u císařského dvora a za svou věrnost si v Mohuči roku 1085 vysloužil korunu. Obdobně je možno předpokládat, že si Vratislav II. získal důvěru palatina Setěcha a urozených, jejichž hrdosti mohly lahodit osobně dané sliby, stříbro a snad i dočasné odpuštění slezského tributu. A dodejme také, že se polsko-české vztahy vrátily do známého půdorysu po králově smrti v roce 1092, neboť Kosmas hned k dalšímu roku s uspokojením poznamenal, že Vratislavův syn Břetislav II. přinutil Vladislava Heřmana, aby do posledního penízku splatil dlužný poplatek za dvě léta. Novým českým knížetem vymáhaný tribut však nebyl jedinou starostí krakovského dvora. Nedlouho po 20. srpnu 1085, kdy se Vladislavovu Heřmanovi narodil syn Boleslav, byl jeho starší potomek Zbyhněv vykázán do ústraní. Gallus Anonymus o něco později upřesnil, že nepocházel z manželského lože, ale protože se hrbil nad pergamenem za Boleslavovy vlády, mohl si také pomoci klevetou, která obhajovala legitimitu stávajících poměrů. Stejným způsobem snad lze rozumět pasážím, jež byly věnovány palatinu Setěchovi. Ani tady neměl Gallus na vybranou, neboť závazné nápovědy se mu mohlo dostat z úst Skarbimíra z rodu Avdanců, jehož moc vyrostla na troskách palatinovy slávy. Pod náležitým dohledem tak obvinil Setěcha, že pro nesmírnou lakotu spáchal mnoho krutých skutků, když jedny své odpůrce prodal do otroctví, jiné vyhnal ze země (de patria) a neurozených si vážil víc než předáků. Z klubka zlých drbů mohla vyrašit rovněž mnohoznačná narážka, že se není třeba rozepisovat o Setěchovi a kněžně, což mohlo znamenat cokoliv, třeba i to, ? že palatin choval k Vladislavově manželce Juditě Marii nevhodné city. Neochotné Gallovy poznámky napovídají, že palatin Setech vstupoval do zemských poměrů způsobem, který byl dosud vyhrazen piastovské dynastii. Pevnou Hnězdenský evangelistář (Codex aureus Gnesnensis), který si spolu s jinými rukopisy (Vyšehradským evangelistářem, Svatovítským evangelistářem a Evangeliářem krakovským) objednal český kníže Vratislav II. v jedné z bavorských dílen a po korunovaci v roce 1086jej věnoval hnězdenskému arcibiskupství rukou ov\ád^(^U}akn^cAi^wK a kiiížete samotného, velel družině a zem- skéjhpjgvc^jm^ oddané sjpjáyjx^^ soudce (co/mto velpristaldos). Ž příkazu nebo přinej- menším s vědomím kněžny Judity Marie odvezl Zbyhněva do jakéhosi saského kláštera a převzal výchovu kněžice Boleslava, kterého zasvětil do tajů válečného umění. Sám vlastnil dvorec pod krakovským Wawelem, v jehož obvodu dal zbudovat výstavný kostel svatého Ondřeje (svatého Jiljí), rozsáhlé statky držel naMa-zovsku, kde si nechal vystavět opevněné sídlo (castrum) s výmluvným názvem Setěchov (Sieciechów), a doko nce měl právo razit denáry, které nesly jeho jméno^ {ZETECHIZETEH). Rostoucí Setěchova moc začala ohrožovat mocenskou rovnováhu a nespokojení předáci se obrátili na Českého knížete Břetislava II. s nabídkou vzájemné podpory. V roce 1093 si pak společnými silami vymohli Zbyhněvovo propuštění a začali vyjednávat s vratislavským kastelánem Magnusem, kterému měli připomenout, že sice nese břemeno spravedlivého správce, a přece - ač z knížecí krve - nemůže řádně vládnout, neboť poslední slovo náleží Setěchovým přísedícím {pristaldis Zethei). Magnus se obrátil na starší {maiores) a s jejich požehnáním otevřel hradní brány, což Vladislav Heřman se Setěchem v zádech chápal jako zradu. Galiem zachycené události se překrývají se svědectvím kronikáře Kosmy, podle něhož Břetislav II. zpustošil jižní břeh Odry, čímž si na Vladislavu Heřmanovi vynutil splacení dlužného tributu. Nadto se polský kníže zavázal, že přenechá Kladsko dětským hrám ještě neodrostlému Boleslavovi, kterého pak rukoudáním svěřil pod ochranu pražského dvora. Pro hlasitý jásot jaksi zapadlo, že se do Slezska vypravil rovněž uherský král Kolo man s úmyslem pomstít vraždu kralevice Mešká a že Vladislav Heřman uzavřel mír pod uherským a nikoliv českým tlakem. Rozhodující vliv si přesto uchoval palatin Setech, který byl strůjcem rafinovaného plánu uplatit Čechy a zbavit tak Zbyhněva mocenské podpory. Stalo se, a když se k Vladislavu Heřmanovi přihlásili kasteláni slezských pevností, musel kně-žic prchnout do kujavské Krušvice, kde byl po krvavých bojích zajat a uvězněn v Setěchově hradě, odkud jej až po téměř čtyřech (?) letech vyprostily přímluvy hnězdenského arcibiskupa Martina. Smírčí akt se odehrál v obnovené hnězdenské katedrále, jejíž konsekraci klade domácí tradice k 1. květnu 1097. Přítomnpst.r>ředákQ (principes) naznačuje,jže se starší země začali domáhat svých .práv,Jakže do hnězdenskýchjúmluý^byly zapracovány podmínky, za nichž si obec měla voňt budoucího kážete. Vladislav Heřman dále odsouhlasil, že pověřovat a přijímat vyslancefsvolávat"nebo najímat vojsko a vládnout dědičným državám {regnum) by měl moudřejší a poctivější z jeho synů a že všichni ostatní by mu měli jednomyslně naslouchat. V Hnězdně však šalamounsky rozhodl, že omilostněný Zbyhněv převezme správu Velkopol-ska, zatímco druhorozený Boleslav se měl ujmout Slezska pod podmínkou, že kdyby jeden nebo druhý žili v nesvornosti nebo kdyby přilnuli k cizím národům, měli ztratit moc ve prospěch toho, kdo se dokázal lépe postarat o prospěch a čest 7&mé^^ Závěrem si stárnoucí kníže vyhradil příjmy z Krakovská a Ma- zovska a přenesl své sídlo do Píocku. Zachoval ale výsostné Setěchovo postavení, byť palatin ztratil dohled nad zemskou hotovostí, jenž nyní připadl synům knížete Vladislava Heřmana. Navenek deklarovanou dynastickou jednotu mělo zpečetit tažení do Pomořan, které se však zhroutilo v úplném počátku a Setech mohl zlomyslně připomínat, kterak před sedmi lety slavně dobyl gdaňskou zemi, zabral všechna sídla a pevnosti {civitates etmunicipia) až po mořské pobřeží a Pomořanům vnutil své přísedící a správce {vastaldiones et comites). Setěchovy věrné sice smetlo povstání, ovšem Zbyhněv s Boleslavem nedosáhli ničeho, neboť jejich vojsko se rozpadlo ještě za pochodu. Obdobně si veřejnost cenila palatinova vítězství v bitvě nad řekou Wdou 5. dubna 1091 a podzimního obléhání pomořanského Nákla (Naklo), což asi Setěcha přesvědčilo, že je nepostradatelný a že by se země měla vrátit k starému pořádku. Poučen zkušeností roku 1093 požádal nejprve hradské správce a přísedící, aby přestali poslouchat Vladislavovy dědice, což si Boleslav Křivoústý vyložil, že mu palatin usiluje o život a chce se zmocnit celé země. Uvědomil proto staršího bratra, a když do vratislavských bran vstoupila Zbyhněvem vedená hotovost, převážily mezi shromážděnými předáky a stařešiny hlasy žádající Setěchův pád. Silný mandát opravňoval mladší knížata k jednání s otcem a Vladislav Heřman pod nátlakem skutečně slíbil, že palatina propustí a že mu nikdy nesvěří žádný významný úřad. Vnucenou dohodu však nedodržel a po několika dnech se pod ochranou noci přeplavil na Setěchem ovládaný východní břeh Visly. Následovalo tažení k Píocku, kde nemocný kníže musel přistoupit na ponižující podmínky. V posledním marném vzdoru ale alespoň odmítl jmenovat nového palatina. Gallus Anonymus si liboval v dramatických proslovech, jimž bez váhání podřídil dílčí zápletky. V několika řádcích se proto mohly setkat místně i časově vzdálené historky, jejichž obsah lze docenit jen s nápovědou jiných zpravodajů. Jakýsi návod k četbě by se snad mohl skrývat v Kosmově po- ^g-známce, že Vánoce roku 1099 slavil kníže Břetislav II. v Žatci, kde se setkal s polským synovcem Boleslavem, který přijal čestný úřad mečníka. V Žatci se ovšem mohly probírat důležitější záležitosti a není vyloučeno, že Boleslav hledal spojence proti obávanému pala-tinovi. A to, jak se zdá, úspěšně, neboť Setech musel opustit Polsko a návrat mu byl povolen nejdříve v létě 1102. Ohlédneme-li se nazpět, vypovídá Setěchův osud o poměrech, jejichž podobu určil tragický pád druhého polského království. Odstrčené klany urozených toužily po nápravě křivd, zatímco JSgtěch^jeh^ nou'zärputiiostí BrářiTiOvěren^úfe; ^v ''^J^^^ozic^vTi^^ědho dvora Kostel svatého Ondřeje, kterýsi na krakovském podhradí vystavěl palatin Setech a nezastavili se zřejmě ani před vraždou kralevice Měška. Vše se přitom dělo ve jménu panovníka a pro blaho země. StátotvornostLs^j?yšem zaklínaľTov-nčž tábor nespokojenců, který se braí'za práva mladých knížat, aby po'S"ěT?clÍD-vě pádu bez skrupulí ovládl zeměpanskou komoru. Setěchově moci se přiblížil Skarbimír z rodu Avdanců, jehož vystřídal neméně obávaný Petr Vlast (Piotr Wlostowic). K vlivným magnátům náležel také vratislavský a posléze mazovský správce Magnus, kterému Gallus v nejasné narážce (nomen ducatuš) přiznal knížecí původ, Čímž mohl (?) mínit rod anglosaského jaria Harolda Godwinsona. Na mocenském výsluní se udržel rovněž Setěchův příbuzný Vojslav, k němuž se v pozdějších letech hlásili zámožní Povalové, a ještě za vlády Boleslava III, Kři-voústého byli vzati na milost Setěchovi potomci, zakladatelé rozvětveného rodu Toporů (Toporčiků), A tehdy se také nenápadnězačaly ustavovat noyéDořádky, jež z piastovských držav s lehkou nadsázkou učinily zemi palatinů. CHVÁLA DOBRÝCH SVOBOD Polský kníže Vladislav rozdělil své panství mezi dva syny, ale podle slov Páně, každé rozdělené království pustne, dům za domem upadá nebo, jak se lidově praví, v jednom pytli nemohou zůstat pohromadě dva kocouři. Právě takto vyložil českému čtenáři prapríčinu rodových půtek u severních sousedů Kosmas, a to se zpřesňujícím dovětkem, že po otcově smrti zdvihl zbraň proti Boleslavovi ze souložnice narozený Zbyhněv. Že sourozenecké sváry přivedly zemi na práh rozvratu, zdůraznil rovněž Gallus Anonymus, jenž dal svému znechucení průchod při líčení bratrské hádky nad nepohřbeným tělem knížete Vladislava Heřmana. Úplné roztržce tehdy zabránil hnězdenský arcibiskup Martin, který také požehnal smírčí dohodě, podle níž si Boleslav se Zbyhněvem rozdělili knížecí poklad a veřejně odpřisáhli, že se^ujdgjuvzjienmě respektovat V Plocku zpečetěná úmluva přiznala mladšímu Boleslavovi Krakovsko (Malo-polsko), a Slezsko. Na Zbyhněva zbyly Hnězdensko (Velkopolsko) s Mazovskem a snad také status seniora čili výkon vrchnostensky^ SÍPJJd^i^ztáhu kjsoused^ům. Zdá se, že se Zbyhněv pokusil navázat na smířlivou otcovu diplomacii, neboť před koncem roku 1102 začal vyjednávat s řím-sko-německým císařem Jindřichem IV., potvrdil všechny závazky k pražskému dvoru a nabídl Pomořanům přátelství. Zcela jinak smýšlel Boleslav, jenž bratrovi drze vzkázal, že má vlastní hlavu a zájmy. Nejenže dobyl pomořanský Bělohrad (Biaíogard), ale slavnostně přivítal v Krakově kuriálního legáta Walona z Beau-vais, který pak s vědomím knížete udělil investituru novému krakovskému biskupu Balduinovi, a v rozporu s úmluvami opakovaně drancoval na přemyslovském Olomouckú. Piastovské hašteření opravdu mohlo připomínat Kosmovy dva kocoury, nicméně Gallus Anonymus znal výsledek, a proto velebil Boleslavovu moudrost a smířlivost. Se špetkou upřímností by se byl mohl rozepsat také o zákeřnosti, neboť jeho hrdina nejprve podplatil Českého knížete Bořivoje II., aby jen o málo později se stejnou neomaleností pomohl olomouckému knížeti Svatoplukovi, jenž se roku 1105 pokusil téhož Bořivoje svrhnout. Nyní pro změnu bědoval Kosmas, že z přemyslovských tahanic mohli mít radost leda polští otrapové s neobřezanými pysky. Boleslav III. Křivoústý nezanedbával ani uherské sousedy a v duchu starých tra-dic si s králem. Kolomanemvyměnil slib věčného bratrství, což znepokojilo Zbyhněva, který požádal bratra o schůzku. V důvěrném rozhovoru oprášili vzpomínky na svržení palatina Setěcha a navzájem si odpřisáhli, že si v nouzi přispěchají na pomoc. Sotva vzkříšené naděje se však rozplynuly v nic, takže Gallus Anonymus mohl opět poukázat na mrzký charakter křivopřísežníka Zbyhněva, jenž prý porušil dané slovo a přivolal na Polsko těžký trest. Hlasité nářky se nesly hned několika kapitolami, v nichž si zvolna chystal půdu pro konečné účtování se závistivým a věrolomným knížetem Zbyhněvem. Soustavnými úklady rozhořčenému Boleslavovi měla nakonec dojít trpělivost, a když si pozval na pomoc uherské a ruské oddíly, dobyl Kališ, poté došlo na Hnězdno, kam dosadil svého kastelána [comitem suum), a ve Spytiměři (Spycimierz) zajal hnězdenského metropolitu Martina. Bez boje padla rovněž Lenčice (Leczyca) a Zbyhněv musel pokorně prosit o mír. Po přímluvě krakovského biskupa Balduina a yolvňského knížete Jaroslava se mohl dostavit ke slyšení, na němž se před svědky vyznal, že hlavní slovo náleží bratru Boleslavovi a přijal Mazovsko do lenní dxiby_{M£M£miles,non utdomimis). Nově nastolené pořádky neplatily dlouho a Gallus Anonymus opět všechny čtenáře poučil, že neštěstí vzešlo z úst zlých rádců (malis consiliariis), kteří přesvědčili Zbyhněva, že posvátné sliby není nutno dodržovat a že se nemusí podřizovat vůli mladšího bratra. A protože zrada volala po odplatě, Boleslav III. Křivoústý vyhnal Zbyhněva ze země a jeho straníky přivedl k poslušnosti silou, neboť s Uhry a Rusy dobyl jakýsi hrádek {castellum) na hranicích. Zbyhněv se však nevzdal a s doporučením českého knížete Svatopluka se ohlásil u dvora řím-sko-německého krále Jindřicha V. Patrně se mu dostalo sluchu i pozornosti, protože do Krakova zamířil královský posel se vzkazem, že si spravedlnost žádá, aby Polákům vládla dvě knížata a že impériu náleží roční tribut ve výši 300 stříbrných marek, jenž může být vyvážen 300 bojovníky v plné zbroji. Proti tomu se však Boleslav odvolal na nedílnou vůli zemské obce [nisi meorum commune consilium st arbitrium mee proprie voluntatis), což znamenalo válku. Říšský sbor stanul na Odře v srpnu 1109, a protože se mezitím Boleslav III. Křivoústý stačil rozkmotřit s českým knížetem Svatoplukem, shromážděné síly převyšovaly piastovskou hotovost, která se nedokázala plně vyvázat z pomořan-ského bojiště. Možná i proto Jindřich V. doufal, že mu číselná převaha a stoupenci knížete Zbyhněva pomohou k snadnému vítězství. Před Bytomí (Bytom Odr-zaňski) se však ukázalo, že se Boleslav nehodlá vzdát, a když byly odraženy útoky na Hlohov a Vratislav, vydal příkaz k návratu. Ovšem Zbyhněvovi zbýval ještě pražský dvůr, jemuž vadilo, že se v Polsku usadil nespokojený kněžic Soběslav. Vzájemné jedovatosti postupně přerostly ve válku a na podzim 1110 Boleslav napadl východní Čechy. Jádro sporu však zůstalo nedotčeno, a proto se obě knížata, český Vladislav a polský Boleslav, musela shodnout na oboustranně přijatelném míru, jenž kromě jiného předpokládal, že se Zbyhněv bude moci vrátit do své vlasti. Zbytek dopověděl Kosmas, když českému knížeti Vladislavovi I. vložil od úst proslov, v němž zaznělo, že se (Vladislav) nebude řídit Boleslavovým příkladem, který k sobě pod pečetí přísahy lstivě povolal a třetího dne oslepil bratra Zbyhněva. Naopak jen s narážkami si musel vystačit Gallus Anonymus, jehož ruku vedli knížecí rádcové, a proto nechal Zbyhněvův příběh utonout v rozpačitých vytáčkách. Nejprve prý Boleslav III. Křivoústý v dobré víře vyhověl snažným prosbám a z bratrské lásky přenechal Zbyhněvovi jistou část otcovského podílu (hereditatis paterne). Hříšnému sourozenci odpustil i jeho křivé přísahy a škody, které Polsku způsobily jiné národy. Trval na jediném: aby Zbyhněv přijal úděl prvního vazala [pro milite non pro domino}. Státnické gesto však zůstalo oslyše-no a nevděčný bratr stále nasTSudiaU^o^rn hloupých a Špatných lidí, neboť cestou ke knížecímu dvoru rozkázal, aby byl před ním nesen meč, a sám se obklopil sborem bubeníků a hráčů na citery. Gallus Anonymus čtenáře ujistil, že nebude Zbyhněva vinit a Boleslava omlouvat, což mu ovšem nezabránilo, aby v obratných tazích svého pera nepohřbil řetězec příčin a následků. Pouze napověděl, že prostomyslný Zbyhněv podlehl našeptávání nepřejících osob, a když se provalilo, že se chce vládnoucího bratra zbavit, nikdo soudný se prý nemohl divit, že Boleslav propadl zlobě. V omluvném tónu se nesl rovněž zbytek výkladu, ve kterém zdůraznil, že by si nikdo neměl myslet, že Boleslav spáchal hříšný skutek z pouhé prchlivosti, aniž by slůvkem naznačil, co mu vlastně leží na srdci. Namísto obvyklého komu a co vlastně vyčítá, zapředl dvojznačnou úvahu o moudrém lékaři a bolestivém léku a o tom, že Boleslav projevil také upřímnou lítost a pokoru. A že on sám viděl mocného knížete a rozkošného mladíka, kterak se dva týdny postil, ležel na zemi v popelu, v žíněném šatu a stranou lidí provzdychal celé dny, stoloval na zemi, trávu měl za ubrousek, černý chléb za delikatesu a vodu za nektar. Že vykonal čtyřicetidenní pouť do Uher a že Velikonoce strávil u hrobu svatého Vojtěcha v Hnězdně, kde obětoval 80 marek na zlatý relikviář s perlami a drahokamy. IHI ť ■ ■HBSNftfllH Bazilika svatého Jiljí v Somogyvdru Přes propast času nelze neocenit vynalézavost, s níž Gallus Anonymus tupil hrot výtek směřujících ke knížeti Boleslavovi III. Křivoústému. A to nejen v rozměru jedné kapitoly, nýbrž celým svým dílem, které velebilo činy polských králů a knížat {res gestas), aby mohly vyniknout zásluhy dědice odkazu dvou jeho velkých jmenovců, Boleslava I. Chrabrého a Boleslava II. Smělého. Ve jménu obra,-ny starých práv vstupoval třetí Boleslav do přemyslovských půtek, a pokud vedl války, potom vždy správné, v zájmu křesťanské víry a dobrých svobod. V Češích Gallus Anonymus nastavil knížeti zrcadlo, neboť vychytralí a věrolomní sousedé se jako hladoví vlci zajímali o bezbrannou kořist a snadný lup, z vrozené zbabělosti se vyhýbali boji a neohlíželi se na přísahy, protože věrnost Čechů se podobala točícímu se kolu [fldes Bohemica volubilis est sicut rota). S devótností hraničící Gallovu slabost pro knížete Boleslava může provázet jistý údiv, ovšem nezapomeňme, že se prohlásil za poutníka [peregrinus) v cizí zemi. Bezděčné glosy na okraji dovolují předpokládat, že pocházel z Provence nebo severní Francie, snad odtud Gallus (?), který chtěl navštívit Svatou zemi, v Uhrách se neznámo proč obrátil na sever a vyhledal ochránce v Krakově. A protože v předmluvě pozdravil vratislavského biskupa Žiroslava, který se chopil úřadu v roce 1112, zdržoval se u knížecího dvora uprostřed bratrovražedného zápasu. Ve stínu tragických událostí stylizoval Gallus Anonymus proslov k první knize, v němž prohlásil, že se pokusí sestavit zápisky tak, aby neupadly v zapomenutí výtečné činy polských vládců, především chvályhodného a vždy vítězného knížete Boleslava. Zbyhněvova smrt stavěla Galia Anonyma před složitý úkol obhájit neobhájitel-né a nejspíš právě k současníkům se obracela lamentace nad osudem krále Mešká, jehož pád a následné drancování Hnězdna a Poznaně byly vyloženy jako trest za vzpouru proti přirozeným pánům (domini naturales). O něco dále připomněl, že krutý ortel nad biskupem ublížil Boleslavovi II. Smělému, který sice ztrestal zrádce, ovšem nepřípustnou obranou_z£měpanskýchj3^ obrátil ve- řejné mínění a musel uprchnout do Uher, kde zakrátko zemřel. Takto podaná historie musela znít dosti povědomě a není vyloučeno, že Gallus Anonymus varoval, co by mohlo následovat po případném Boleslavově svržení. Mlhavé narážky, za nimiž je možno vytušit obavu z budoucnosti, se prolínají s návraty ke skvělejším kapitolám polských dějin, nejvíce pak k dědictví Boleslava I. Chrabrého, v němž Gallus Anonymus spatřoval ideálního vladaře. Do úst prvního piastovského krále také vložil prorocká slova o nadcházejících temných časech, z nichž zemi vyvede jeden z jeho potomků, cosi jako zářící drahokam, a zjevně nemusel vysvětlovat, koho tím myslí. A kdyby snad někdo zapochyboval, zasadil do textu proroctví o slavném vládci, který zemi navrátí její velikost a slávu a ubrání staré svobody {antiqua libertas), jež Poláci na rozdíl od jiných nikdy neztratili. Staré dobré svobody vymezily širší půdorys Gallova příběhu, který přesahoval obzor primitivního (etnického) nacionalismu a současně nabízel jasný důkaz, proč by měli Boleslav a jeho předkové vynikat nad jiné. A dodejme rovněž, že Gallus Anonymus byl pouhým nástrojem, neboť coby host u knížecího dvora přejímal názory svých mecenášů. V Krakově se kolem roku 1112 přetřásala zrada českého knížete Svatopluka, jemuž Boleslav dopomohl k vládě v Praze, a místo vděku musel před Čechy bránit slezské pevnosti. Ještě bolestněji veřejnost přijímala přemyslovské zásahy do nástupnických sporů a hlavně pomoc, které se dostalo Zbyhněvovi, čehož Gallus mistrně využil a provázal dosud rozptýlená místa polské historické paměti do jediného celku. Ve shodě se zadáním elegantně připomenul Boleslavovu nezastupitelnou úlohu v příběhu mravně a morálně nadřazeného národa i rozhodnost, s níž hájil dobré.svobody, abv se nakonec ve vyšším zájmu země a lidu obětoval a porušil dané slovo. Snad právě takto můžeme číst Gallovu historii polských knížat a králů. KŘIVOPŘÍSEŽNÍK, NEBO ZÁŘÍCÍ DRAHOKAM? Gallus Anonymus byl mistrem slova, ale nejvíce jeho umění vyniklo v místech, které věnoval posledním slovům Boleslava I. Chrabrého. Umírajícího krále nechal nahlédnout do budoucnosti, v níž jeho potomstvo bloudilo po cizích dvorech a prosilo o skývu chleba nepřátele, jež on sám přivedl k poslušnosti. V temnotách měl však zároveň spatřit, jak z jeho beder vychází cosi jako zářící drahokam (quasi carbunculum emicantem) a ten, spojený s rukojetí jeho meče, navrátí Polsku ztracenou důstojnost. Přesto se vznešené a nadějeplné proroctví neujalo, neboť na třetím Boleslavovi ulpěl spíše rozpačitý přídomek Křivoúsjý Icurvus), přičemž již ve 14. století nebylo zřejmé, vztahoval-H se k hrbu, tváři, zranění nebo snad ke křivě danému slovu. Jak se tedy z hýčkaného dědice knížecího žezla stal Boleslav Křivoústý? Tělesná vada jistě nemohla uniknout bedlivému Gallově zraku, ovšem mohl se takto rozepsat o hrdinovi, jenž se narodil do kolébky boha války? Sotva, nicméně proč se o jakémsi tělesném nedostatku nezmínil Kosmas? Samotný Boleslav pak asi od útlého dětství slýchával, že přišel na svět po zázračné přímluvě svatého Jiljí a v plynulém toku dnů všedních a svátečních se připravoval k budoucí vládě. Možná ani netušil, že nad jeho kroky bdí palatin Setech s macechou Juditou Marií a že polobratr Zbyhněv byl odklizen do klášterní cely daleko za hranicemi. Bezstarostné dětství skončilo v okamžiku, kdy do Slezska vtrhly české oddíly, pod jejichž ochranou se do země vrátil starší sourozenec. Snad právě tehdy se sedmiletý Boleslav dozvěděl, že není výlučným dědicem, a záhy byl poučen o vratkosti domácích pořádků. Jen se štěstím unikl pomstě uherského krále Kolomana a trpce seznal, že se vinou mocného protektora Setěcha zapletl do sítě dávných zrad. Mocný palatin sice ještě dokázal rozbít tábor vzbouřenců, ale pěstounské povinnosti přešly na knížecího číšníka Voj sláva. Setech si uchoval alespoň nepřímý vliv, protože Vojslav patřil k jeho rozvětvenému klanu. Sblížení Vladislavových potomků však nezabránil. Oba si poprvé (?) stanuli tváří v tvář roku 1097 a ve zdech hnězdenské b aziliky si odpřisáhli věrnost. Společně přesvědčili nemocného otce, aby jim předal vybrané provincie, což Boleslavovi vyneslo správu Slezska a Malopolska, a jak se zdá, ve shodě se začali domáhat palatinova odvolání. Dočasnou a vcelku úspěšnou spolupráci ukončila až drsná hádka na pohřbu zvěčnělého knížete Vladislava Heřmana a navzdory daným slibům se piastovské Polsko rozpadlo na dvě části. Větší z nich držel Zbyhněv, jenž získal Velkopolsko s Mazovskem. Lidnatější a výnosnější provincie, totiž Slezsko s Malopolskem, byly přiznány Boleslavovi. Vrchního dvorského palatinátu se chopil Skarbimír z rodu Avdanců, k Boleslavovým důvěrníkům se dále mohli počítat číšník Vojslav s urozeným Želislavem, v pozdějších letech se u dvora prosadil Petr Vlast, jenž také získal úřad palatina, a stranou nezůstali ani Setěchovi příbuzní. Podstatně skromnější otisk zanechali v pramenech Zbyhněvovi stoupenci, a jakkoliv se zpočátku mohli měřit s družinou knížete Boleslava, ve známost vešel pouze hnězdenský arcibiskup Martin. Křehkou rovnováhu od počátku narušovaly svévolné Boleslavovy zásahy, jež vědomě podkopávaly autoritu staršího bratra. ZJjyhněyj^gdkg^ s římsko-německým císařem JindřichemJV., zatímco Boleslav se ujal papežova .vyslance Walona z Beauvais, čímž se za boje o investituru symbolicky přihlásil ke stolci svatého Petra. Když haličští Rurikovci odepřeli poslušnost kyjevskému velkóknížeti Svjatopolkovi II. a získali podporu knížete Zbyhněva, ohlásili se na Rusi Boleslavovi vyslanci. A potom, co Zbyhněv uzavřel spojeneckou dohodu s českým knížetem Bořivojem II., si Boleslav pražský dvůr koupil a zároveň nabídl tajnou pomoc olomouckému knížeti Svatoplukovi. Pozoruhodný oblouk opsal rovněž Boleslavův vztah k Uhrám. Krakovský dvůr zprvu podporoval rebelujícího Almoše, ovšem ne natolik, aby následně nedokázal najít společnou řeč s vítězným Kolomanem. Boleslav nejspíš sázel na bratrovu nerozhodnost a snažil se Polsko vtáhnout do války v Pomořanech. Před koncem roku 1102 srovnal se zemí Bělohrad, ačkoliv musel vědět, že odveta zasáhne Zbyhněvem spravované provincie. Dílčího vítězství dosáhl rovněž před Kolobřehem, ovšem na zpáteční cestě se nechal zaskočit přesilou, a protože na bojišti ztratil řadu předáků a mnozí jiní, včetně Skarbimíra, vyvázli s těžkým zraněním, musel se vypořádat s prvními projevy hlasitého nesouhlasu. Povinné chvalozpěvy si odpustil dokonce i Gallus Anonymus a tentokrát svého hrdinu jemně pokáral za lehkomyslnost. Boleslav se však nepjojjčjl^^dj^ po svých věrných žádal bezvýhradnou věrnost [testuthfideli-tatis). Narůstající neklid mezi velmoži jej přesto přiměl k zamyšlení apôTíátkém váhání nabídl Zbyhněvovi schůzku, na které si měli slíbit, že se bez vědomí druhého nebudou domlouvat na míru nebo válce, že jeden bez druhého neuzavře žádnou smlouvu a že jeden druhému pomůže na bitevním poli. Slavné smíření bylo vyhlášeno v roce 1105, ovšem už následujícího léta Boleslav napadl Velkopolsko a s polskou a uherskou pomocí obsadil všechny důležité pevnosti. O deset let později si již nikdo nedovolil zapochybovat, že jednal v bytostném zájmu země a že svým útokem zabránil spiknutí, které bylo chystáno podle rad úskočných Cechů a Pomořanů. Zrada a zlomyslné intriky předcházely rovněž Zbyhněvovu vyhnání roku 1107 a nejinak Gallus Anonymus vyložil příčinu říšského tažení do Slezska v létě 1109. Další krvavý desátek si Zbyhněvem šířené pomluvy vyžádaly 8. října 1110, kdy Češi a Poláci svedli krvavou bitvu na řece Trotině, a když byl konečně uzavřen tolik očekávaný mír, Zbyhněv záhadně zemřel. Strohý záznam v nekrologiu lubušského opatství prohlašuje, že jakýsi bratr Zbyhněv skonal 8. srpna 1113, a pokud měl pisatel na mysli syna knížete Vladislava Heřmana, není vyloučeno, že Zbyhněv strávil závěr svého života v klášteře. Ještě dříve ale musela být porušena veřejně daná přísaha, protože hnězdenský metropolita Martin uvalil na Boleslava přísnou klatbou. Poslušnost mu odepřeli X^^v^znanmvQíed^i, neboť kníže přijal roucho kajícníka a vypravil se do Somo-gyváru, kde požádal o přímluvu svatého Jiljí, poté se poklonil ostatkům svatého Štěpána ve Stoličním Bělehradě a svou pouť završil o Velikonocích roku 1114 (?) u hrobu svatého Vojtěcha v Hnězdně. Omilostněn začal uvažovat o dohodě s velmoži a na důkaz dobré vůle nabídl mír sousedům. V červenci 1115 si na kladské Nise vyměnil sliby s trojlístkem přemyslovských knížat a vzápětí obnovil spojeneckou smlouvu s dědicem uherské koruny Štěpánem. Staré časy tak Boleslavovi připomněl pouze odboj palatina Skarbimíra, který se podařilo zažehnat až po několika měsících. Vzpurný vojvoda byl v roce 1118 zbaven úřadu a oslepen, nicméně přežil a po šesti letech se mohl vrátit do veřejného života. Tehdy ale již polské země žily úspěšným tažením do Pomořan a následujícího roku se před Boleslavem konečně otevřely gdaňské brány. BoleslavjjTKřivoústý zřejmě vyslyr menšímzčásti ponechal moc y rukou m5^ sejsojiař^ jkýcK"'držav. Bohaté přístavy* ni™Oaľre byly přivedeny k poslušnosti v roce 1122, kdy pomořanský kníže Vartislav složil lenní přísahu a zavázal se k malému tributu. Ohleduplný přístup k dávnému soupeři patrně souvisel s blízkostí říšské hranice, neboť Bojejlay začal zdůrazňovat, že jej k Baltu přivedla starost o duSe_p.ohanů a.namístě vy-i^^MQg^mM^^^BÍ^l^^^6- Mezi lidem měli působit kazatelé, přičemž církevní správa by se opíriía^]poTské instituce a svěcence. První pokus, jímž byl roku 1123 pověřen španělský misionář Bernard, žalostně ztroskotal před Volinem, a proto se Boleslav obrátil na bamberského biskupa Otu a současně požádal o pomoc římskou kurii. V zimních plískanicích na přelomu roku 1124 a 1125 Ota, kterému se začalo přezdívat apoštol Pomořanů (Apostolus Pomerano-rum), procestoval západní část země až po Štětin a Volin, a protože si získal důvěru knížete Vartislava, setkala se jeho kázání s překvapivým ohlasem. Papežem vyslaný kardinál Jiljí v mezičase požehnal vzniku biskupských stolic v Krušvici, snad Vloclavku a Lubuši (Lubuszj. Velkoryse rozvržená soustava nových, Hnězdnu podřízených diecézí znepokojila magdeburského metropolitu, který ji vnímal jako hrubý zásah do svých nezadatelných práv. O nápravu se pokusil arcibiskup Norbert, jenž našel vlivného spojence v římsko-německém králi Lotharovi III. a od roku 1130 i v Inocencovi II. Svatopetrský stolec tak Boleslavovi připomněl, že by se měl vzdát podpory Ota z Bamberku na pozdně středověkém náhrobku v benediktinském klášteře Michelsberg schizmatického papeže Anakleta II., a protože krakovský dvůr s odpovědí váhal, kurie obnovila dcjikdra arcibiskupa nad Poznaní a k .roku 1133 jjaftrjffn^^ Norbertovu působnost na celou hnězdenskou provincii. Teprve pak se polské duchovenstvo přiznalo k Inocencovi II., byť plné nápravy se podařilo dosáhnout až v roce 1136. Nepříjemná roztržka s Římem nebyla jedinou starostí krakovského dvora. Vratkými se ukázaly rovněž sliby Pomořanů, a když se kolem Štětina začaly opět šířit pohanské kulty, zabránilo naprostému rozvratu piastovské správy jen drsně vedené tažení roku 1129. Vzápětí ale Boleslav III. Křivoústý musel spěchat do Krakova, kde se ohlásil syn krále Kolomana Boris, jenž doufal, že by se s polskou pomocí mohl ucházet o uherskou korunu. Boleslav nebyl proti, nicméně v létě 1132 utrpěl na řece Slané (Sajó) porážku a další poplašné zvěsti dorazily ze Slezska, které vydrancoval český kníže Soběslav I. Zpustošené Poodří a ztráta mocenských pozic v Uhrách byly varovným znamejvjm^jze^ dMyJ^ahojllarw koalice středoevrojj^ghtaiíža^ podporoval Lothar III. Vážnost situace rozpoznal Boleslav teprve na jaře 1134, kdy císaře navštívil vyslanec uherského krále Bély II. České a opět uherské stížnosti se probíraly rovněž o letnicích roku 1135 v Magdeburku, kde se shromáždění předáci shodli, že se polský kníže musí dostavit na dvorský sjezd do Merseburku. Boleslav pozvánku přijal a pokusil se ohromit přítomné množstvím vzácných kožešin, stříbrem, zlatem a cennými dary. Císař však zůstal neoblomný a nejenže si vynutil dlužný tribut ve výši 6000 marek stříbra a přísahu, kterou se Boleslav uvázal v lenní držbu [hominium sibi faceret) Pomořan a Rujany, ale na radu českého knížete Soběslava I. mu byly odepřeny náležité pocty a ze svých skutků se měl zodpovídat jako pouhý císařův biřic [lictor imperatoris). Polská medievistika vynaložila značné úsilí, aby prokázala, že doboví pozorovatelé vědomě pokřivili smysl schůzky, a důmyslnými rozbory zpochybnila nebo rovnou popřela, že by Boleslav III. Křivoústý složil lenní slib. V Merseburku se prý měli setkat v podstatě rovnocenní, vzájemně se respektující vládcové, a protože Lothar III. měl zájem na vtažení Polska do říšské politiky, vyhradil Boleslavovi čestné místo po svém boku. Nechyběly ani spekulace nad jakousi dvojjedinou politikou krakovského dvora, který odmítal zásahy německého krále, ne však čestný podíl na budování univerzálního impéria všech křesťanů. S veškerým respektem k vynalézavosti a důmyslu moderní polské historiografie, výsledky sjezdu nepřipouštějí žádné pochybnosti. Boleslav opouštěl Merseburk zlomen a v dalších letech se snažil o jediné: nezavdat sousedům záminku k nepřátelství. Na někdejší dobré vztahy se rozpomenul také český kníže Soběslav I. a v květnu 1137 si s Boleslavem konečně vyměniljsllbj^^ Staronové přátelství pak zpečetil křest Soběslavova syna Václava, jehož na hradě Němčí vyzdvihl z vody Boleslavův prvorozenec Vladislav. Kým tedy Gallův hrdina bez bázně a hany byl? Zářícím drahokamem nebo spíše Boleslavem Křivoústým? Možná že obojím. Vítězství nad Pomořany, úspěšná christianizace dolního Poodří a heroický rok 1109 oživily vzpomínky na Boleslava I. Chrabrého. Bratrova smrt, ale třeba i bezohledně vedené války na všech stranách či nerozvážně uzavírané a obratem porušované smlouvy zase knížeti propůjčily pověst nestálého spojence. Po tragickém rozpadu polského prostoru ve 13. století sice převážily pochvalné hlasy, jež si všímaly jednoty a síly piastovských držav, ovšem _vejikuLe.cn os ti byl Boleslav odkázán na nodporupa-latinů a s nimi spřízněných rodovftl^ úspěchy i nezdary a pres oslnivá vítězství se nikdy ňeucházel o královskou koninu. A po Merseburku mu nedávaly spát aňfďldlckéliáraky jeho~pl!tTsynú. NÁSTUPNICKY ŘAD Boleslav III. Křivoústý zemřel 28. října 1138, ale ještě dříve - mnohé naznačuje, že se tak stalo někdy mezi lety 1116 a 1117 - uspořádal a přísahami předáků zajistil nástupnický pořádek. Na sklonku života pak stačilo rozhodnout, jak bude Polsko rozděleno, a předáme-Ií slovo Mistru Kadlubkovi, který se chopil pera na přelomu 12. a 13. století, nejstaršímu Vladislavovi připadl Krakov, jakož i vláda nad zbylými bratry [maiorem natu et Cracoviensis provincie principatus et auctori-tate resideret principandQ. Náš zpravodaj se ovšem pustil do díla ve smutných časech. Roku 1194, po náhlé smrti Boleslavova syna Kazimíra II. Spravedlivého, se Krakovsko změnilo v bojiště a v sobeckém zápolení piastovských knížat vzaly za své všechny úmluvy. Ve zdech klášterů a kapitul se tak bezmocně vzpomínalo na léta, kdy zemi spravoval jeden vládce, který se dokázal vypořádat s dotěrnými sousedy a troufalostí velmožů. Náleží ale k takto vylepšené a šťastnější minulosti rovněž závěť knížete Boleslava? Mistr Kadlubek se sice nemohl spoléhat na svědectví očitých svědků, nicméně jeho kronika se stala oblíbenou četbou, k níž se po zbytek středověku uchylovaly snad všechny polské dílny. Poučenější z nich si dovolily přičinit zpřesňující poznámky, prozrazující, že prvorozený Boleslavův syn Vladislav obdržel vedle Krakova s Malopolskem i slezské Poodří a že jeho država zahrnovala rovněž významný díl Velkopolska s Hnězdnem a dohled nad Pomořany. Druhorozený Boleslav, zvaný též Kadeřavý, získal Mazovsko s Plockem a Kujavy, Měškovi, jemuž se začalo přezdívat Starý, připadl zbytek Velkopolska s Poznaní, nezletilý Jindřich se měl v budoucnu ujmout Sandoměřska a kolem velkopolské Lenčice byl vydělen vdovský úděl pro kněžnu Salomeu a Boleslavova pohrobka (?) Kazimíra Spravedlivého. Mladší přípisky by jistě bylo možno odmítnout jako nepříliš věrohodné, kdyby ve shodném duchu nevypovídaly letopisecké svody na saském břehu oderské hranice. Také zde, mezi říšskými knížaty, se přetřásalo dělení Polska mezi pět synů a mocer_s__ýj>rir^^ země^ {coram episcopis et principibus illius ternň, což jinak nenápadné zmínce propůjčilo patřičnou váhu, neboť veřejné záruky mohl nabídnout pouze obecný sněm. Zároveň se však nezdá, že by se Boleslav III. Křivoústý spoléhal výlučně na přísahy urozených a duchovenstva. O pomoc a ochranu prosil rovněž svatopetrský stolec, neboť na jakési dávné zámky narážel papež Inocenc III., když v polovině roku 1210 uvědomil hnězdenského metropolitu Jindřicha Kietlicze, že se v Římě začaly probírat polské záležitosti a s odvoláním na nejmenovaného knížete Slezska [duxZlesie) uvedl, že podle jeho zpráv Krakov spravoval, nejprve prvorozený ?. Boleslavových sviiů (de ipsius genere prior natu) a poté vždy nejstarší z_cgjého rodu (de toto genere maior essetj tak, jak to předpisová!^ seniorátu. Samotná korespondence ovšem směřovala k choulostivému dotazu, co znamená prvorozený [prior natu) a co starší věkem {maior natu),jí pavez byl žádán, aby se vyslovil, jestUse knížecího žezla mají ujmout potomcj^^ ho Vladislava, anebo se k dědictví mohou hlásit mladší piastovské linie. Papežská bula prozrazuje, že se soupeřící knížata nedokázala shodnout na výkladu závěti, která se zvolna stávala předmětem nenávistných hádek. Právě těm měl zabránit nástupnický řád, jehož předlohu Boleslav III. Křivoústý našel jednak na Rusi, jednak v Čechách. Kyjevský seniorát Jaroslava Moudrého (t 1054) se však zhroutil v krvavých bojích a roku 1.125, no smrt_velkokmžete_yiadtaíra Monomacha,_se Kjyjevskjyiu^ Poněkud liné zvyklosti panovaly v Cechách, a protože Boleslav udržoval čilé kontakty s řadou přemyslovských knížat, není vyloučeno, že se doslechl o umírajícím knížeti Břetislavovi I., který měl na smrtelném loži varovat před nesvorností a zavázat přítomné velmože přísahou, že mezi jeho syny a vnuky bude držet nejvyšší moc a stolec vždy nejstarší a že mu budou podřízeni všichni ostatní z knížecího rodu. Boleslav mohl znát také příběh olomouckého knížete Oty II. Černého, jenž byl v létě 1110 uvržen do vězení, aby podle panujícího knížete Vladislava I. zmoudřel a poznal, že země moravská a její správcové byli, jsou a provždy zůstanou pod mocí českého knížete, protože tak tomu chtěl blahé paměti kníže Břetislav. Vážnost, jíž se v Čechách těšil politický odkaz knížete Břetislava I., musela upoutat Boleslavův zájem, od něhož byl jen krůček k rozhodnutí řídit se přemyslovskými tradicemi. Ve snaze vyhnout se neshodám a zajistit sotva dospělým synům a dětem z druhého manželství dědická práva rozdělil Boleslav zemi na díly, nicméně nejstaršímu Vladislavovi přiznal takovou moc, že se jí nemohly vyrovnat ani spojené sily ostatních bratrů. Doufal snad ve velkodušnost prvorozence nebo se spoléhal na sdílené hodnoty a věrnost starým polským svobodám? SENIORÁT BEZ SENIORA Mistr Kadlubek namáčel brk v kalamáři s odhodláním vysvětlit, jak jasnozřivé plány Boleslava III. Křivoústého zhatila jeho snacha Anežka Babenberská, která prý tak dlouho častovala svého manžela Vladislava posměšky, že je polovičním knížetem a mužem {vocat igitur uiurum semiprincipem, immo semiurium), až se rozešel se všemi mladšími bratry ve zlém. Současníkům tak jen potvrdil, že úpadek knížecí moci započal s vládou prvorozeného Boleslavova syna Vladislava, jenž se ukázal být nehodným dědicem odkazu slavných předků. Potud ztemnělá vzpomínka, která jistě vypovídá o smutku a beznaději, které vládly Krakovu na počátku 13. století. Ovšem jaký byl Vladislav doopravdy? Politováníhodným slabochem nebo obětí sourozeneckých intrik? Porůznu roztroušené poznámky naznačují, že Vladislav skutečně postrádal otcovo sebevědomí a že mu bylo po straně vyčítáno, že neubránil slezské provincie před českým rabováním. Knížecí žezlo nejspíš přejímal pod tlakem a pak stačilo málo, aby začal své blízké podezírat z nejtemnějších úmyslů. Z druhé strany přilévala olej do ohně macecha Salomea, která bez vědomí krakovského dvora dohodla zásnuby své dcery a syna kyjevského velkoknížete Vsevoloda, a když zkraje roku 1141 svolala potomky na sněm do Lenčice, Vladislav prohlásil dosud uzavřené smlouvy za neplatné a vyslal do Kyjeva poselstvo, aby projednalo podmínky nového možného spojenectví. Zaskočený Vsevolod nabídku přijal a svěřil polskému seniorovi velení nad ruským pomocným sborem, jenž na podzim roku 1142 zpustošil državy mladších Piastovců. Dokonalé vítězství potvrdilo Vladislavův mocenský primát na domácí půdě a nerovný poměr siUasIova wbíz^lk zásadní úpravě nástupnického řádu. Přesto se Vladislav spokojil s poj^ými sliby aponechal bratrům i maceše přidělené statky, jako by se mu v poslední chvíli dostalo vážné výstrahy" Zdá se, že Vladislavovo odhodlání vyprchalo po námitkách Petra Vlasta, který byl palatinenTa současně.„wjkonavateiem testamentu Bblesläva^fl^^^ Obdobně seT>etrVÍast zachoval i po smrti kněžny Salomey v roce 1144, kdy se Vladislav pokusil zmocnit vdovského věna. Boleslav Kadeřavý s Měškem (Starým) se postavili za práva dospívajícího bratra Jindřicha a podle všeho vystupovali způsobem, kterým na sebe přivolali zlobu krakovského dvora. Vladislav sáhl po osvědčeném receptu a v létě 1145 napadl mladší sourozence. Kdesi u řeky Pi-lice však narazil na tuhý odpor a jen příchod ruských posil zabránil nejhoršímu. Ponížený Vladislav se pomstil alespoň palatinovi, jenž byl obviněn ze zrady, zbaven majetku i zraku a vyhnán ze země. Krutý trest pobouřil předáky a správce významných hradů, z nichž mnozí vděčili za svěřené úřady právě Petru Vlastovi. Ladislav ještě dokizaTšKromáždit sil-nou hotovost, s níž na jaře 1146 dobyl Mazovsko, nicméně před Poznaní utrpěl rozhodnou porážku. Tehdy již nespokojence podporovalo vysoké duchovenstvo, a když hnězdenský metropolita Jakub vyhlásil nad Vladislavem klatbu, odepřela mu poslušnost i krakovská posádka. Všeobecně nenáviděn£^íže opusťiT^ěmi a po Krátké zastávce v Praze si vyžliďliľšTýšení ulnmskc^nSmeckého krále Konráda III. Na dvorském sjezdu v Kaine přesvědčil přítomné o svých právech, ovšem váhavě svolané tažení uvázlo na přístupech k Odře. Rozmrzelý Konrád zavelel k ústupu, čehož obratem využili vzbouřenci a pod příslibem jakéhpsj platu nebo peněz {promissa pecunJQ\j^z\\ Polsko do spváv^patriam ab ipso siisciphtnt), zatímco Vladislav Vyhnanec musel vzít zavděk bezpečným útočištěm v duryn-ském Altenburku. Poslední slovo náleželo svatopetrskému stolci. Nejprve se v Hnězdně ohlásil kardinál Humbald, jenž vzal na vědomí Vladislavovu exkomunikaci a schválením donace mladších knížat pro klášter v Třemešně {Trzemesz-no) nepřímo požehnal novému uspořádání. O něco později ale papež Evžen III. pověřil legáta Guidona, aby nad Polskem a mladšími Piastovci vynesl interdikt. Rozporuplný vztah svatopetrského stolce k piastovským knížatům lze pochopit v dobovém kontextu. Papežskou kurii zcela pohltila příprava velké pouti, rozumějme druhé křížové výpravy do Svaté země. Posvátný slib složili rovněž saští předáci, kteří však uvažovali o výpravě do Pobaltí, kde se křížily piastovské a říšské zájmy. K tažení do Palestiny se nadto chystal jak prvorozený syn Vladislava Vyhnance Boleslav Vysoký, tak s Vladislavem znepřátelený sandoměřský kníže Jindřich, zatímco jiný Vladislavův bratr Měšek se rozhodl bojovat za pravou víru na Baltu. Stranou dění se naopak držel laakovjký_sgnj.or Boleslav IV. Kadeřavý, jenž dal přednost budování země a denárovými ražbami připomínal, že veřgine záležitostí spravuje ve shodě se zbylými sourozenci. Okázale zdůrazňované jednoty si povšimli také doboví glosátoři, u nichž se začaly objevovat zmínky o dvou, případně třech souběžně vládnoucích knížatech. Velkorysost, s níž se Boleslav IV. Kadeřavý stavěl k nárokům příbuzných, mohla zastírat slabý výkon zeměpanských práv, pro který nenašel omluvu ani rétoricky zdatný Mistr Kadlubek. Nového seniora sice pochválil, že nebyl chamtivcem a neskrblil láskou k bližnímu, zejména k mladším bratrům Měškovi Starému a Jindřichovi Sandoměřskému, nicméně mezi řádky knížeti vyčítal, že ztratil Pomořany, kteří se začali vzdalovat piastovskému dohledu vlastně již od roku 1147, kdy se pomořanský kníže Ratiboř musel dotazovat křižáků, proč plundrují křesťanskou zemi. Krakovský dvůr se nezmohl na pádnou odpověď ani po intervenci saského vévody Jindřicha Lva, který si v roce 1164 vynutil hold a poslušnost pomořanských knížat. Namísto odvety se Boleslav začal zajímat o Prusy, jejichž křest měl upevnit chřadnoucí pověst seniorátu. Pokud Boleslav IV. Kadeřavý vsadil na rychlé vítězství, musel vystřízlivět hned po prvním roce veskrze neúspěšných bojů. Neudržitelné výdaje jej dokonce přivedly k úvahám, že by si Prusové mohli ponechat víru předků výměnou za tribut. Poslední vyhlídky na přijatelný mír ovšem rozmetala krvavá porážka v roce 1166, a přestože Boleslav vyvázl nezraněn, jeho bratr Jindřich, kterého provázela pověst ctnostného obránce Božího hrobu, zaplatil cenu nejvyšší. Smělé plány na christianizaci Prusů nyní nahradila delikátní otázka, komu svěřit uprázdněnou San-doměř. Jindřichův testament předpokládal, že se výkonu zeměpanských práv ujme dosud přehlížený bratr Kazimír, ale Boleslav se rozhodl pro přímou správu. Podcenil však, stejně jako svého času Vladislav Vyhnanec, hlas velmožů, a když se při svěcení kostela v Jendřejově (J^drzejów) na konci roku 1166 ^eJkalljřUyní rjřjedádjyir^^ Jendřejovskemu snemu cFôčiäli vážnost malopolští magnáti Jaksa z Měchová a syn Petra Vlasta Svatoslav, což asi Boleslava IV, Kadeřavého zaskočilo, neboť oba pokládal za své nejbližší rádce. Bezpochyby právem. Stáli mu věrně po boku v nelehkých časech, kdy se rozhodovalo o návratu Vladislava Vyhnance, a neopustili knížete ani po uzavření ponižujícího míru v roce 1157 před Křížkovém. S pochopením, nebo spíše bez zjevné nevole vzali na vědomí dohodu z roku 1163, jež Vladislavovým synům Boleslavovi Vysokému a Měškovi přiznala správu Vratislavi a Ratiboře. Přinejmenším zpočátku se Boleslav IV. Kadeřavý mohl hájit, že se smrtí Vladislava Vyhnance pominula hrozba rodových neshod, ovšem když byl odražen v Průších a navrátilci zabrali celé slezské Poodří, vyslovili se předáci pro takové rozdělení piastovských držav, které by pamatovalo na Kazimíra a současně by zabránilo nové válce s potomky Vladislava Vyhnance. Kníže neochotně souhlasil, ale přesto jej čekal ještě jeden trpký doušek. V roce 1172 se Měšek Ratibořský zmocnil Vratislavi, protože však Boleslav Vysoký ukázal prstem na polského seniora, Fridrich I. Barbarossa vyhlásil odvetné tažení proti Boleslavovi IV. Kadeřavému. Smírčím řízením byl pověřen Měšek III. Starý, který se dostavil k císařskému dvoru a po složení odškodného ve výši 8000 marek stříbra vyzval Boleslava Vysokého k návratu. Stříbrem vykoupený mír zároveň ohlašoval změnu na krakovském stolci, protože slábnoucí, možná i vážně nemocný kníže se stáhl z veřejného života. S císařem tak vlastně vyjednával budoucí senior, což se naplnilo 5. ledna 1173, kdy těžce zkoušený Boleslav IV. Kadeřavý zemřel. Měšek III. Starý si však musel být vědom, že se Polsko změnilo a že zdědil rozvolněný svazek piastovských držav, kterému vládly někdy spřátelené, jindy soupeřící knížecí dvory ve Vratislavi, Ratiboři, Poznani, Píocku, Sandoměři a Krakově. Převahu nad příbuzenstvem 3 roto _ irezarud^ a seniora, nýbrž novesjěďnocené Država Vladislava Vyhnance (1138-1146) Država Boleslava Kadeřavého(1138-1146) Država Měška Starého (1138-1146) Rozšířená država Měška Starého v roce 1146 Država Jindřicha Sandoměřského v roce 1146 í Církevní metropole Država synů Vladislava Vyhnance v roce 1163 í Biskupství Polsko po smrti Boleslava III. Kňvoústého Krakovsko aVejkopolsko. Nadto se Měškovi vzepřel v Sandoměři pevně usazený Kazimír Spravedlivý, který zároveň dohlížel na synovce Leška, jemuž Boleslav IV. Kadeřavý odkázal Mazovsko. Seniorovi se vzdálilo rovněž Slezsko, kde mělo platit slovo Boleslava Vysokého, nicméně volnost jednání si uchoval jak jeho syn Jaroslav v Opolí, tak bratr Měšek v Ratiboři. Nazýval-li se tedy Měšek III. Starý knížetemjcjj,^ řnítsjrrnohl mít na mysli jakousi politickou deklaraci, že teston^nTBoleslav¥niľ Křivoústého byljrigžnájirjochybněn, ne vsak odvolán. Měšek III. Starý přebíral knížecí žezlo jako zralý muž a zkušený vladař, a mohl se proto od počátku plně soustředit na obnovu zeměpanské moci. Inovační plány sahaly od mincovního regálu přes zakládáni nových osad až po ochranu židovských obcí, jimž podle hebrejských opisů na denárech svěřil ražbu mince. Soustředěnou pozornost upffäTkníže k výběru pokut a s nevídanou důsledností se začal domáhat posledního slova při zbožných odkazech, čímž zaskočil urozené i menší knížata. Přesto nebo snad právě proto si dokázal zjednat jistou vážnost. Pohříchu ne bezezbytku, neboť z nálad velmožů si Měšek odvodil, že spolehlivé zázemí najde jedině v Poznani. Přesun knížficího dvora do Velkopolska přijaly nelibě malopolské rodové klany, které klesly na úroveň provinční šlechty. Neklid panoval zejména v krakovském podhradí, a když se Měškem dosazený kastelán zapletl do sporu s krakovským biskupem Gedeonem (Gedkem), vypukly v roce 1177 nepokoje, jež se rychle rozšířily do Slezska a Velkopolska. Teprve tehdy Měšek seznal, že mu vypověděli poslušnost bratr Kazimír Spravedlivý, synovec Boleslav Vysoký i jeho vlastní syn Odon. Rozsáhlá vzpoura zasáhla tři ze čtyř polských zemí, což dokazuje, nakolik se Měškovy renovační plány míjely se zájmy předáků. Těžko tomu však mohlo být jinak. Tradice dvorského palatinátu sahala před rok 1100, a zatímco piastovská knížata soupeřila., o krakovský stolec, veřejný prostor si nenápadně rozdělily na dvorský palatinát navázané klany urozených. Na Setěcha byl odkázán Vladislav Heřman, Boleslav III. Křivoústý se zase spoléhal na Skarbimíra, jehož sice dokázal nahradit Petrem Vlastem, nicméně po jeho smrti Vlastovicové bděli nad nástupnickým řádem a nepřímo začali rozhodovat o legitimitě krakovského seniora. Kruhem se tak vracíme k časům, kdy byly pokládány ústavní základy druhé piastovské monarchie, neboť Polsko se zjevně obešlo bez silných knížat, a jak se ukázalo v roce 1177, nepotřebovalo dokonce ani seniora. SEDES REGNIPRINCIPALES V polovině 12. století se zkušení magdeburští kovolitci Rikwin, Abraham a Weis-muth věnovali mimořádné zakázce. Plocký biskup Alexandr z Malonne usoudil, že si dokončovaná bazilika zaslouží, aby její vstup krylo bronzové dvoukřídlí s biblickou výzdobou. V Polsku dosud nevídané dílo mělo přilákat zástupy věřících z blízkého i vzdáleného okolí, a jakkoliv kostel po čase vyrabovali Litevci, jejichž přičiněním dveře skončily v novgorodském chrámu svaté Sofie, řemeslný um saských mistrů přece jen stačil proslavit jinak nezajímavé hnízdo. Dodejme ovšem, že mazovský Plock náležel k místům, pro něž Gallus Anonymus užíval obrat sedes regni principales, tedy knížecí sídla. Výslovně jich jmenoval pět a kromě Píocku k nim řadil Vratislav, Sandwněř, Hnězdno a samozřejmě korunu piastovské moci Krakov. Kolem roKu 1177 by se o status zeměpanské rezidence mohly ucházet ještě dva další hrady, Ratiboř a Opolí. Mnohé z nich přitom vyrostly na sebestřednosti a hašteření piastovských knížat, jejichž představy se zpravidla míjely s povahou krakovského seniorátu. Přesto nelze přehlédnout, že djja.-vy mladších členů rodu vykazovaly pozoruhodnou vnitřní stabilitu ajže si jejich špTav^ yŠečliriy^uležltóbiížecí^gály ^ až po mnohačetné kontakty za hranicemi piastovských zemi. i i Ti----------- --| ____________________.1.....____________ J.____J ......_______,, ! Možná ale, že si nic vynucovat nemuseli a že budoucím sídlům knížat byla přiznána jistá nezávislost ještě před vyhlášením nástupnického řádu v roce 1138. Jinak by se Gaílus Anonymus nemohl zmínit o ghrgjrdždgní přgdáků, stařešinů a všeho lidu (maiores et semore&jcivitatis deinde totum populum in concionem advocaviť), které probíralo stížnosti mladého kněžice Boleslava Kfivoústého na palatTna Setěcha. Starší země (consilio maioribus et laudato) žádal o radu rovněž kastelán MagmisT^přotoze se oběYápletky odehrávaTyniavratislavském hradě, není vyloučeno, že obdobné provinční, či spíše zemské sněmy znala i jiná centra, především velkopolská Poznaň nebo mazovský Plock, možná i malopol-ská Sandoměř. Bylo-li tomu tak, nečekal na mladší, seniorovi podřízené Piastov-ce život na prahu zapomnění, nýbrž_3yébj^m^pnbuz^ mijrvzteihy utvářené zemské obce. Mocensk^rliříímit^^ knížeti, od roku 1138 senioro- vi (de to to genere rnaior), kterého obklopoval kruh rádců, mezi nimiž se těšil zvláštní důvěře dvorský palatin (comes palatinus). První z úředníků však vnášel do veřejnéhc^rostom^íe^islotu, neboť odTČbnce 11. století nebylo vždy jasné, kdo zemi vládne, zda palatin, nebo kníže. Společenství urozených nemohlo uniknout pozornosti soudobých pozorovatelů, jejichž zásluhou kolovaly na knížecích dvorech i v podhradích zpola uvěřiteíné legendy. Když předák Želislav přišel na Moravě o ruku, nechal mu prý Boleslav III. Křivoústý zhotovit jinou, ze zlata. Číšník Vojslav si odnesl z Pomořan jizvu na hlavě a vzpomínku na ranhojiče, který mu po bitvě srovnával vlomenou kost, zatímco jeho nástupce v úřadě, mladý Setech, mohl vyprávět o vzdálených krajinách, jež spatřil během pouti do provensálského kláštera Saint Gil-les. To Jaksa z Měchová, zeť mocného palatína Petra Vlasta, navštívil Svatou zemi, s Albrechtem Medvědem vedl dlouho nerozhodný zápas o hrad Bra-nibor a dědictví po knížeti Stodoranů Přibyslavovi, razil brakteáty s hrdým opisem, že vládne Kopníku (IAZCA DE COPNIQ, případně že je kníže z Kopníku (IAKZA COPTNIKCNE/s), a o činech, pro něž JDyjnazýván knížetem (Jacza qui a^ommatusliřallIuTc), se vyprávelô^eltTviT3Tstôletr ~~ Oblíbeným hrdinou hospodských povídaček se stal rovněž Jaksův tchán Petr Vlast, neboť po vratislavských krčmách (a možná i jinde) kolovala historka, jak se vetřel do přízně rurikovského knížete Volodara Rostislavoviče, jenž -Sěksibsaswss W A. '1 •Ví i ■ d 'i i? r lis i. i Jfc* !1 ä"WKK3 Bronzové dvoukřídlí, které pro plochou baziliku objednal biskup Alexandr z Mallone (dnes v západním portálu chrámu svaté Sofie v Novgorodu) fcl: ¥ í ^ A JEV)|tt*4 m, l-Ví^L -J* im Plocký biskup Alexandr z Mallone na detailu bronzového dvoukřídlí z předchozí strany z Přemyslu znepokojoval přilehlé piastovské provincie, poté jej vylákal do volné krajiny, úkladné zajal a v poutech přivlekl do Krakova, Před Boleslavem III. Křivo-ústým se pak nešťastník musel zapřísahat věčným mírem a slavnostně slíbit, že polskému knížeti vypomůže v Pomořanech. Na Petra Vlasta tehdy čekala štědrá odměna a také vlídné pokárání biskupa, jehož předstíraný (?) hněv utišil slibem, že založí 77 kostelů. Petr Vlast bezpochyby platil za otce zakladatele řady svatostánků a za spásu jeho duše se modlili nejen augustiniáni na hoře Sleze (Šle-ža), později u Panny Marie na vratislavských Píscích (Na Piasku), nýbrž i benediktini v Olbíně (01-bin). Bezmála osm desítek nových svatyní si ovšem nemohl dovolit ani tak bohatý a mocný muž, jakým Petr Vlast dozajista byl. Premonstrátky v krakovském Zvěřinci (Zwierzyniec) a johanité v Měchově (Miechów) se hlásili k Petrovu zeti Jaksovi, Petr Všeborův zase věnoval svou přízeň premonstrátům, které uvedl do Kostelní vsi {Košcielna Wieš) u Kališe, zatímco premonstrátkám vystavěl klášter ve Střelně, a jak se zdá, j^ožnéjjd^^ stalyjDXJroze-nojujjauč^ Soukromé donace zasáhly do úvah nad velikostí i strukturou šlechtických držav. Fundační privilegium z roku 1153, jímž předák (comes) Zbylut pojistil věno cisterciáckého kláštera v Lekne (Lekno), napovídá, že rpjb_ilka^drädajpzp1ýlené majetkyji je si více_cgjúlaj^n^u_z celních a trhových poplatků. Právě til ale r 3Bl platí, že vliv a možnosjtjj^ozenýchrqsdy^ výkonem dvor^SčTrTzemsk^ch™, nebo alespoň provinčních úřadů, které byly zároveň jakýmsi statusovým symbolem. Pnzen knížete mohla dopomoci ke společenskému vzestupu take neprivilegovaným, neboť Gallus Anonymus se bez většího vysvětlování zmínil o jakémsi prostém bojovníkovi {non de nobilium gene-re, sed degregariis militibus), jehož statečnost Kazimír Obnovitel odměnil hradským úřadem a vznešeností {dignitate inter nobiliores extaíuj. TSleši na hraně mezi urozenými a vládnoucím rodem se pohyboval palatin, který vstupoval do veřejného prostoru natolik výrazným způsobem, že zavedený titul {came^mlati-^ nus) nahradil přesnější vojvoda, tedy cosi jako vůdce v časech válek a nepokojůr Voj vodou v plném smyslu byl již Setech, jenž .si vystavěl gjoevněné sídlo {castrimTšěThe%~t^S~S^áry' ajmcMjmeiiOTitjúředníky a Tprávce~zeTne-panských hradů a pevnostíľ7äk"prozräzTľje kamenný milník, který nechal v Konině vztyčit Petr Všeborův, aby poutníky ujistil, že jsou pod jeho ochranou, palatinové zastupovali knížete také při výkonu práva. Dvorské povinnosti a správa zeměpanské komory držely dvorské palatiny v blízkosti knížete, což znamenalo, že si museli vybudovat vhodná sídla nejenvjŕrakovském podhradí, nýbrž i v blízkosti oblíbených 'je&o častěji navštěvovaných piastovských pevností. Setěchovy malopolské statky tak doplňovala mazovská, kolem Píocku rozložená doména a pohodlné dvorce vlastnil i Petr Vlast, který zajížděl střídavě do Krakova a Vratislavi. YjrjJzných koutech piastovské monarchie roztroušené rodové majetky nepřímo posilovaly jednotu polských zemí, což se ovšem změnilo po roce 1138, kdy si mladší knížata zřídila vlastni dvořýTIěž se naopak stávaly svorníkem zemsky definovaného společenství. Obrana vlasti tak sice zůstáv^á^estňyňTořemenem Bohem vyvolené a požehnané dynastie {domini naturales), ale protože se Polsko měnilo ve volný svazek držav, žäčaJa být vlast {patria} chápána rovněž ve svém užším, zemském í^^^vjre^o^terrdl ~ ' ~ Posuneme^ITse ještě jednou proti toku událostí do dob, kdy se krakovská knížata dělila o moc s palatiny, nelze přehlédnout, že povahu druhé polské monarchie určovaly do značné míry zájmy urozených. Odpor velmožů nemilosrdně smetl království Boleslava II. Smělého, z osidel rodových klanů se nikdy plně nevymanil ani Boleslav III. Křivoústý, a když se předákům vzepřel jeho syn Vladislav, strávil zbytek života ve vyhnanství. Možná i proto mohl Boleslav IV. Kadeřavý přijmout mírovou dohodu, která jej vKřižkově roku 1157 pasovala na říšského Kamenný milník v Konině, který dal roku 1151 vztyčit palatin Petr leníka. Velmi dobře věděl, že yjeho zemi dávno rozhoduje vůle velmožů, jež se prolnula s provinčním světemmG^ffl^enffi Z trosek dŕuné piašl"ovsKé"moň^äŕchie se zrodilo ŠlSkÔTedTčirvíadislava Vy-hnance, potomci Měška Starého vládli Velkopolsku, zatímco Mazovsko a Malo-polsko se staly domovem synů Kazimíra Spravedlivého, z nichž po dlouhých 216 letech vzešel čtvrtý polský král. Mezi Západem a Východem LEHNICKÁ POLE Velkolepé, dvanáct svazků čítající letopisy slovutného polského království (Anna-les seu Cronicae incliti Regni Poloniae), na kterých v podstatě až do své smrti v roce 1480 soustavně pracoval krakovský kanovník Jan Dlugosz (Longinus), neměly ve své době mnoho srovnatelných protějšků. Odjinud neznámými příběhy a zápletkami by však dokázaly zastínit také všechny dějepisce, kteří se před koncem 13. století pokoušeli vyrovnat s mongolským vpádem z roku 1241. Proto dnes není jasné, jak mohl Jan Dlugosz vědět, že divocí nájezdníci, jež v duchu době poplatných vzorů přejmenoval na Tatary, překročili hranice piastovských držav v lednu 1241. Obdobně se lze dohadovat, kde se dočetl, že nejprve byl dobyt Lublin, že na počátku února vzplanula malopolskáSandoměřaže u Turska byla rozprášena provinční, rozumějme sandoměřská hotovost. Odtud se měla lehká tatarská jízda stočit k jihozápadu, a když o měsíc později smetla malopolské rytíře u Chmelníku (Chmielnik), vypálila i krakovské podhradí. Následoval výpad k Ratiboři, a třebaže Měšek Opolský ubránil brody na Odře, před přesilou se musel stáhnout do helmice (Legnica), kam vratislavský kníže Jindřich II. Pobožný svolal všechny dostupné síly. S nevídanou přesností Jan Dlugosz popsal rovněž bitvu na Dobrém poli. Vratislavský kníže měl zavelet k přesunu 9. dubna, ovšem mezi jeho věrnými se údajně šířil neklid, neboť po přímluvné mši v lehnickém kostele Panny Marie se ze štítu uvolnil kámen, což bylo pokládáno zazléznamení. Vtísnivé náladě vojsko zaujalo předem určené pozice, přičemž dobrovolníkům ze zahraničí, jejichž řady posílili horníci ze Zlotoryje, velel Boleslav, syn vyhnaného přemyslovského knížete Děpol-ta. V druhém šiku stanuli přeživší z Krakovská a Velkopolska, třetí sbor podléhal Měskoví Opolskému a pod čtvrtou korouhví se shromáždili němečtí rytíři v čele s pruským zemským mistrem Popponem z Osterny, Nejlépe vyzbrojené a urozenější bojovníky ze Slezska a Velkopolska Jindřich II. Pobožný stáhl do zálohy. První úder vedl Boleslav Děpoltovic, a přestože dokázal prorazit tatarskou sestavu, jeho houfec vykrvácel pod přívalem šípů. Druhý a třetíšik však ovládly střed bitevního pole, a když se zdálo, že se Tatarů zmocnila panika, tu kdosi, podle Jana Dlugosze možná Tatar, možná Rus, hlasitě zvolal, „utíkejte, utíkejte" („býegay-eze, býegaycze"). Zmatený Měšek dal troubit k ústupu, ale dobře načasovaný úder záloh ještě jednou obnovil pořádek v polských řadách a přiměl prchající k návratu. Nelítostně vedený zápas muže proti muži se přeléval z jedné strany na druhou a v posledním zoufalém náporu se Jindřichova družina probila do blízkosti tatarského krále, kterým neměl být nikdo menší, než Batu. Na prahu vítězství se však křesťanům zjevil praporec s obrazem strašlivé černé hlavy a krátce nato se bojiště Bííwi íí Lehnice v představách pozdního středověku (z Freytagova rukopisu legendy o svaté Hedvice z roku 1451) zahalilo smradlavým dýmem a mlhou. Na omámené rytíře se přivalila nová vlna nepřátel, vníž utonul jak pruskýmistrPoppo, tak Boleslav Děpoltovic, a bez naděje na záchranu čelil svému osudu rovněž Jindřich II. Pobožný. Obklopen posledními čtyřmi dvořany vzdoroval přesile, dokud nepadl ranou kopí. Zachránili se jen nemnozí, které do svých bran přijala Lehnice, a před večerem dorazili k hradbám rovněž vítězové, aby se pochlubili hrůznou trofejí. Na hlavici vysoké korouhve nesli hlavu ubohého knížete, a poté, co zemi proměnili v bezútešnou pustinu, zmizeli směrem k Otmuchovu. Tolik Jan Dtugosz, jenž nám sice zanechal dojemný příběh, ale kromě něj také četné protimluvy a hrst pochybností. Jen namátkou, u Lehnice předčasně pohřbil pruského zemského mistra, vítězství připsal nepřítomnému velkému chánovi a Boleslava Děpoltovice nechal zemřít dvakrát. Co k nám tedy promlouvá? Z legend a povídaček vykouzlený příběh nebo ztracená dominikánská kronika, jak by tomu chtěl vlivný proud polské medievistiky? Jistě, náš učený vypravěč postupoval s obdivuhodnou rozvahou, ovšem jeho Dobré pole si nezadá s nejslavnějšími bitvami v podání antických klasiků. Nakonec proč ne. V souřadnicích velkých polských dějin není podstatné, co opsal a co si primyslel, neboť mongolský vpád nade vši pochybnost prokázal, že piastovské dvory již nedokázala spojit ani hrozba naprosté zkázy. U Turska měla být zničena sandoměřská elita, u Chmelníku se zase Mongolům postavil osamocený krakovský sbor v čele s vojvodou Vladimírem a ani vratislavský kníže Jindřich II. Pobožný nepřivedl na Lehnická pole úplný výkvět polského rytířstva. Co tedy zbylo z druhé piastovské monarchie? OZVĚNY STÁRNOUCÍHO VĚKU Při zpětném ohlédnutí se v úvahách nad osudy knížecího Polska nelze ubránit lehké poťouchlosti, neboť dynastická nesvornost, která si u Turska, Chmelníku a Lehnice vyžádala krvavý desátek, rytmizovala veřejné dění vlastně již v roce 1079, kdy vzpoura urozených smetla království Boleslava II. Smělého. Na krakovský stolec usedl nevýrazný Vladislav Heřman, který nechtěl nebo možná ani nemohl zabránit vraždě synovce Měška. Do vážného osobního sporu se zapletli rovněž oba jeho dědicové, Zbyhněv a Boleslav III. Křivoústý, a když druhý z nich prosadil seniorát, od něhož si sliboval, že přinese klid, vydržely věčné pořádky jen do roku 1146. Prvorozený Vladislav byl bez milosti vyhnán ze země a jeho nástupce Boleslav IV. Kadeřavý připomínal spíše loutku, než sebevědomého knížete. Více rozhodnosti prokázal teprve Měšek III. Starý, ovšem v roce 1177, po čtyřech letech opatrných reforem, byl nahrazen povolnějším Kazimírem II. Spravedlivým. Na počátku 13. století píšící Mistr Kadlubek zahrnul knížete chválou, a protože se mohl dovolávat přímé, nejspíš rovnou osobní zkušenosti, zdálo by se, že se Kazimírovi podařilo překonat rodové různice a zastavit úpadek zeměpanské moci. Podmanivé ladění příslušných kapitol oslovilo celé generace čtenářů, ovšem běh událostí vypadal poněkud jinak. Nejenže Kazimír yMd2v_rozpoj:u se seniorátem, ale po celou dobu bylzávisrý na vůli urozejrýcl^jějichž přízei^ijupOTalTtědrý-ary a ústupky. Knjjžecí kolnora tak přišla o v^^sné dávWä^r^äTky, a jako f svých" nástupců vzdal , í==*""-"---™j-i=ň-r---"~,i.>..-"H(-—^ —. - ^.......-------J~™«^reioustředěný nátlak ve dvacátých letech. Ostré výčitky se snášely také na hlavu /elkopolského knížete Vladislava Hůlkonohého, jenž nedokázal obhájit polské :ájmy v Pomořanech a selhal při obraně lubušské země. Neméně trestuhodným spůsobem podcenil návrat Vladislava Odonice, který našel spojence v pomo-:ansko-gdaňském knížeti Svatoplukovi, s jehož pomocí dobyl důležitou pev-rost Ústí (Ujšcie) a v roce 1225 se zmocnil strategicky ceněného Nákla. Zhruba re stejném čase se navíc Polskem rozlétla zpráva, že durynský lantkrabě Ludvík obsadil Lubuš. Trpké porážky na východě a severu zjevně narušily soudržnost vládnoucího rojlístku, neboť krakovský vojvoda Marek z rodu Gryfitů pozval do Malopolska indřicha I. Bradatého. Lákavá nabídka nezůstala bez odezvy a vratislavský kníže >bsadil Wawel. Po osmi dnech {venit Cracoviam et stetit ibidem octa diebusj se ršak musel stáhnout a chvatný, útěku se blížící ústup neskončil krveproiitím jen )0 přímluvě krakovského biskupa Iva. Souvislý sled poplašných zvěstí se nepo-lařilo přerušit ani v roce 1227, kdy Vladislav Odonic odrazil výpad velkopolského 'ojvody Dobrohosta. Vladislav Hůlkonohý požádal Leška Bílého a Jindřicha Bra-latého o pomoc, přičemž hlavní poradu svolal do Gonsavy (Gasawa), což neustalo utajeno pomořanskému knížeti Svatoplukovi. V tichosti vyslal na místo nalý oddíl a nad ránem 24. listopadu zaskočil knížata v nedbalkách. Ozbrojenci e vrhli nejprve na Jindřicha Bradatého, jenž si prý dopřával lázeň (in balneo), .pouze statečná oběť rytíře Peregrina z Wiesenburku zachránila knížete před jis-ou smrtí. Nastalé vřavy využil Lešek k útěku, ale po zběsilém honu byl dostižen . zabit v nedalekém Martinkově (Marcinków). Lesková smrt dokazuje, že se útočníci řídili jasným příkazem pozabíjet pia-stovská knížata. Kdo jej ale vydal a rozpoutal v Gonsavě nevídanou řež? Polské letopisy obviňují pomořanského knížete Svatopluka, který se v jediném okamžiku zbavil piastovského dohledu, zatímco Jindřich I. Bradatý byl přesvědčen o zradě Vladislava Odonice a vážné podezření ulpělo také na velkopolském knížeti Vladislavovi Hůlkonohém. Ať tak či onak, Lesková smrt narušila pouta vzájemné důvěry, a protože se nikdo nechystal k ústupkům, došlo na konci roku 1227 k rozvratu. Piastovský triumvirát opět nahradily klany urozených, které navazovaly na bohatou tradici zemského palatinátu. Stačí zde připomenout, jak Marek Gryfita nabídl stolečlindřichovi Bradatému nebo že krakovský vojvoda Mikuláš upřel Leškovi nástupnická práva, protože si oblíbil sandoměřského pa-latina Hovorku. Jeho nástupce Pakoslavzase Leška Bílého přesvědčil, že haličské záležitosti lze vyřešit smírem, a osobně dojednal schůzku s uherským králem Ondřejem II. To mazovský vojvoda Žiro vybavilJkostel PannyJ^arie u Plocku způsobem, který byl dosud^'yiiFázeri vládnoucí dynastii (per divinámmiséri-cordiarn Mazovie pa lat inu^^ahitm Kristýn pre^šecíal'žemikemu soudu, vyEía-šovál^zsudky, brániFMazovsko před vpády Prusů a Jatvěhů a vyznamenal se v bitvě u Zawichostu. Zbytnělý, vnějším pozorovatelům asi ne zcela srozumitelný ylivzemských pa-latinů bezprostředně souvisel s_prpvincionalizací veřejného života, z něhož se vytratily osobnosti sTřsíHo* rÔ^Kledu a věhlasu. ATfčlBliškil^^ sice včlenil hnězdenskou provincii do hlavního proudu grgfflríánskyčh reforem a jako vášnivý stoupenec církevních svobod (libertas ecclesié) získal významná irpunitní privilegia, nicméně po jeho smrti v roce 1219 si sotvakdo uvědomoval, že okolní svět žije docela jinými starostmi a že slábnoucí knížata v Krakově, San-doměři, Plocku, Poznani, Vratislavi nebo Ratiboři nejsou důstojnými aktéry středoevropského dění. Že se Polsko stalo jakousi zemí na okraji. MONARCHIE SLEZSKÝCH JINDŘICHŮ Budiž před následující řádky vetknuto upozornění, že monarchie slezských Jindřichů pronikla do historického slovníku teprve mezi válkami, kdy Roman Gro-decki, profesor Jagellonské univerzity v Krakově, šikovnou zkratkou upozornil, že slezské dějiny není nutno vykládat pouze německy. Že vratislavští Jindřichové, ač se řídili vlastními zájmy, nechtěli vytrhnout ovládané země ze svazku piastov-ských držav, nýbrž že vědomě směřovali k obnově polského království a nejspíš by i dosáhli svého, kdyby jejich plány nerozmetal mongolský vpád roku 1241. Ještě dále v tomto směru postoupil lan^aszkiewicz. Nejenže ďflrMnu slezských Jindřichů pokládal za stát (ustroj paňstwowv), ale mezi knížata-sjednotitele za-řadil Jindřicha IV. Pravého, čírrržjrenjojmčjn^ dvora vtiskl pur^ dlouhé, napřič 13. stojetím jdoucí vlny. Počáťky^mocenské hegemonie vratislavských knížat skutečně sahají k Jindřichovi I. Bradatému, ačkoliv v roce 1201, kdy se chopil knížecího žezla, si jen málokdo uměl představit, že by se o budoucnosti Polska mělo rozhodovat na Odře. Jindřich Bradatý sice mohl doufat, že se jako poslední žijící syn Boleslava Vysokého vyhne rodinným svárům, nicméně v lednu 1202 se musel smířit se ztrátou opolské kastelánie, kterou zabral ratibořský strýc Měšek. Vážný spor zahladily přímluvy krakovského biskupa Fulka a vratislavského biskupa Cypriána, ale podle dohody, kterou odsouhlasil papež Inocenc III., se Jindřich musel vzdát jakýchsi hradů a zemí [castra et term), patrně Opolska (?), a vyplatit strýci 1000 marek ve stříbře. Kuriálni list vypovídá především o povaze ratibořského knížete, jenž bez skrupulí zneužil přechodné nejistoty. Proč ovšem žádal peníze? Koupil si snad Jindřich I. Bradatý strýcovo slovo, že nebude žádat víc než opolskou provincii? Nevíme, byť následující klidná léta napovídají, že Jindřich byl prohlášen za legitimního dědice vratislavského knížectví. Z provinčního malosvěta tak mohl bezpečně sledovat únavné hašteření za obzorem své domény a snad právě zdržen-liypst mu vyjieslajDjgvěj^,ezaujatéhp rozhodce. Nabytou důvěru prvně zúročil v letech 12Ó6'až"í208J kdy se rriu^o^ariIo"u^vnát spor mezi dvěma velkopolský-mi knížaty Vladislavem Hůlkonohým a Vladislavem Odonicem. Veřejné uznání mohlo Jindřichovi I. Bradatému lichotit, ale především jej povzbudilo, neboť na jaře 1210 se obrátil na papeže s dotazem, zda platí nástupnický pořádek, a již 9. června byl ujištěn, že moc by měla náležet věkem nejjrtaršjímu. Vzápětí se rozešel s mladšími Piastovci, kteří ň^bolíkčivsTé synodě p^STáhTTniléhání hnězdenského arcibiskupa Jindřicha Kietlicze a slavnostně odpřisáhli nedotknutelnost církevního majetku, a ještě před koncem roku obnovil zemskou hranici na Odře, když po smrti lužického markraběte Konráda dobyl zpět pohraniční hrad Lubuš. Oba zdánlivě nesouvisející zásahy dokazují, že sjsjindřich Bradatý hlásil k odkazu předků a široce chápanou objanou,zpp-la rozchvácených zejněpanskych práv s"e"?tyÍizovárdb roíe skútéfačho senio-m^KonečnllTélTEo^ roku 1208, kdy v nemilost uplí3mrvsmiuVl^^ Kališ, a smysl pro nadča- sové hodnoty z něj v letech 1217 a 1218 učinil spojence Leška Bílého a Vladislava Hulkonohého. ~ Přátelské vazby mezi Vratislaví, Krakovem a Poznaní y^k^ajy^do patřičných r mezí hnpzd_ens^ a nepřímo (?) přiměly k abdikaci vasř nivého stoupence církevních reforemTkřonikáře a do roku 1218 krakovského biskupa Kadlubka. Rostoucí sebevědomí starších Piastovců se projevilo i navenek, neboť zkraje roku 1221 jakýsi polský kníže {dux Polonie) ujistil papeže Ho-noria III., že vytáhne buď do Svaté země, nebo proti Prusům. Ohlášená výprava se nakonec sešla uprostřed dalšího léta a spojené síly Slezanů, Poláků a Pomořanů zamířily do Prus také v roce 1223, byť slavně zahájená kampaň se rozpadla nedaleko Chelmna. Tragická bilance pruských válek i neúspěchy v Haliči a na Odře oslabily vážnost knížecího triumvirátu, čehož využil Vladislav Odonic a s podporou pomo-řanského knížete Svatopluka zabral důležité velkopolské hrady kolem řeky No-teč, zatímco durynský lantkrabě Ludvík se zmocnil Lubuše. Vladislav Hůlkonohý doufal, že se mu dostane pomoci zbylých knížat, ale místo ozbrojenců dorazila k jeho dvoru zpráva, že se Jindřich I. Bradatý pokusil zmocnit Krakova. Nečekaný yýnad sice ztroskotal na vlažné podpoře malo polské šlechty, ale od počátku vadné rozhodnutí zaselo mezi spojence neklid a nedůvěru. Staré závazky měly být obnoveny v Gonsavě roku 1227, ovšem veškeré naděje byly utopeny v krvi, a zatímco krakovští dvořané bědovali nad tělem mrtvého knížete Leška Bílého, Jindřich Bradatý se ve Vratislavi zotavoval z utržených ran. ? Gonsavský masakr otevřel nástupnickou otázku. O vládu v Krakově se ucházel věkem nejstarší Vladislav Hůlkonohý, jehož však vyčerpávaly nepokoje na pomo-řanské a oderské hranici, kde řádil Vladislav Odonic. A protože Jindřich I. Bradatý byl stále odkázán na ranhojiče, přihlásil se o slovo i poručnická práva nad ročním synovcem Boleslavem Leškůvbratr Konrád Mazovský. Neomalená žádost urazila velmože z klanu Gryfitů a Odrovonžů. Následovalo vyslání poselstva do velkopolské Cieni, kde krakovský biskup Ivo a palahnové Marek za Krakov a Pakoslav za Sandoměř..yyzyali Vladislava Hf^ohořžho ípíří^ Državy po přímou správou Jindřicha i, Bradatého Spojenecké nebo závislé državy Država Konráda Mazovského Država Vladisiava Odonice Monarchie slezských Jindřichů na důkaz dobrých úmyslů rjoytrdil a rozšířil církevní svobody, adoptoval ťado£to [n fllium) Boleslava aodpřisáhl, ŽeseBudeKďiryůlTurozených. Vladislavem dané sliby se obracely proti mazovskému knížeti Konrádovi, sterý začal hrozit odvetou. Proto se do Malopolska přesunul Jindřich I. Bradatý i na podzim 1228 vytlačil mazovské posádky za řeku Pilici. Opojen vítězstvím ■? i Skály a Meziboří, svolal do Spytkovic zemský sněm, na němž s překvapením .-í.] seznal, že vlivní předáci smýšlejí jinak. Po krátkém rokování byl zajat a v řetězech :;;;fi' /ydán do Mazovska, kde strávil dlouhé měsíce v žaláři na píockém hradě. Pro- :|í Jtištén byl teprve po přímluvě Hedviky z Andechsu, ale ještě dříve se musel vzdát ;s:;,| soručnictví nad Boleslavem, stáhnout se z Krakova a odvolat spojenecké závazky í velkopolskému knížeti Vladislavovi Hůikonohému. Před koncem roku 1229 se íonrád Mazovský pokusil dobýt Kališ, a přestože neuspěl, po několika týdnech nusel Vladislav Hůlkonohý vyklidit Poznaň. A když pak našel pomoc ve Vratislavi, rozpadlo se Polsko na dva znepřátelené díly. Větší z nich ovládal Konrád Vlazovský, ovšem do útoku přešel Jindřich Bradatý a na konci roku 1231 rozvinul Si >vou titulaturu do podoby, v níž se snoubila hodnost slezského a krakovského Sj cnížete (dux Slesie et Cracovié). ^ií Krakovský titul nepřesahoval rámec formálního nároku a Jindřich I. Bradatý ím asi chtěl připomenout, na koho Vladislav Hůlkonohý převedl zeměpanská jráva. Dozajista se tak stalo před 3. listopadem 1231, kdy se Vladislav rozžehnal se t!; světem. Do hrobu si odnesl cejch nenapravitelného všetečmka a rozpustilce, který Jindřichovi I. Bradatému zanechal více než pochybné dědictví. Avšak když Jin-iřicha Bradatého požádala o poručnický dohled vdova po Kazimírovi Opolském, jcitla se v mocenském dosahu vratislavského dvora nejen většina malopolských i sandoměřských hradů, nýbrž i významná část Poodří. Zbývalo ještě Velkopol- ; sj ;ko, které zachovalo věrnost Vladislavu Odonicovi. Proto si Jindřich I. Bradatý za-;al předcházet vyšší duchovenstvo v čele s hnězdenským arcibiskupem, a poté se :;í:| /elkopolští urozenci [milites Poloni) pnklonili na stranu vratislavského knížete. ::;J V létě 1234 pronikla slezská hotovost k řece Vartě, nicméně Vladislava Odonice Jomila teprve zrada hnězdenského metropolity Fulka a poznaňského biskupa : ;lj 3avla. Drobné přepady nadále znepokoj ovaly krakovské i velkop olské kastelánie, ivšem seniorát náležel Jindřichovi í. Bradatému, jehož legenda o svaté Hedvice í-j označila za muže ctnostn^ho^užřterá (vir virtuosus et utilis populo). "Ú Bezpochyby byl také groj^wrn, neboť postupně předával moc synovi Jindři- % :ho.yi II. Pobožnému,"který od roku 1222 sclrvälovaToloo^^ o dvě léta M i^ději vlastnil pečetidlo avx^oyal si notáře a mezi roky 122'9~ä"Ll3Q, za otco-'a zajetí vV^c^sé^^'^^l^o'^^sSf^ľá.vce. Status spoluvládce s titulem >oIského a slezského knížete si tedy vysloužil právem, byť moc v plném rozsahu jřevzal až po Jindřichově smrti 19. března 1238. i;:;:! Na jaře 1238 nikdo nemohl tušit, že Jindřichovi II. Pobožnému budou vy- i něřena jen tří léta samostatné vlády. Přesto si stačil vysloužit uznání sousedů i] respekt na domácí půdě. Úspěšnou obranou Lubuše prokázal, že je zdatným s ;::| válečníkem, a že nepostrádá státnický rozhled, doložil velkorysým vypořádá-) 1 / . ;| íím dědických záležitostí potomků Kazimíra Opolského a Leška Bílého, nebot'2 Peškovi Tlustému předal bez zbytečných vytáček Opolsko a zeměpanská práva ía Sandoměřsku svěřil Boleslavovi Stydlivému. Jeho monarchie tak zahrnova-a pouze vratislavské knížectví s Krakovem a velkopolské kastelánie. Ani pak si Svatba Jindřicha II. Pobožného a Hedviky z Andechsu ale nikdo nedovolil zapochybovat, komu náleží primát, a v létě 1239 - po smrti věčného rebelanta Vladislava Odonice a obratném narovnání vztahů s polským episkopátem - se zdálo, že Jindřicha Pobožného může v nejbližší době ohrozit jen mazovský kníže Konrád. Sdílené obavy se naplnily téměř do roka a do dne. Jen Konráda Mazovského zastoupil tajemný národ, jehož jméno si Evropané nepřesně a ještě více zmateně spojili s mytickými Tatary z biblické Apokalypsy. Zjitřené vášně přerostly v paniku na jaře 1241, kdy mongolští nájezdníci zpustošili rozsáhlé části Malopolska a slezského Poodří. Jindřich II. Pobožný ustoupil s jádrem sil k Lehnici, odkud netrpělivě vyhlížel hotovost Českého krále Václava I. Dříve však, než se na obzoru objevily přemyslovské praporce, vyjel 9. dubna do bitvy, z níž nebylo návratu. Lehnická tragédie vstoupila do legend a mnohý z glosátorů se neubránil otázce, co by se stalo kdyby. Kdyby se Jindřich II. Pobožný ověnčil vavříny vítěze nad lidem z předpeklí (Tartarí) nebo kdyby alespoň přežil, překonal by odpor příbuzných a vrátil by Polsku lesk a možná i královskou korunu? Odložíme-li brýle mámení, snad bychom si mohli přiznat, že nic nebylo ztraceno ani po bitvě na Dobrém poli. Vždyť monarchie slezských Jindřichů nezůstala bez dědice, a protože prvorozený Boleslav, zvaný Rogatka či Holý, překročil práh dospělosti, převzal hned na jaře 1241 výkon zeměpanských práv. V paměti pozdního středověku tak mohla uváznout vzpomínka na vojvodu Klementa z Ruszczy, který statečně hájil něž velkopolští kastelánirzáhy se ale ukázalo, že nový kníže je pouhým stínem zvěčnělého otce. Snad v červenci padl Krakov do rukou Konráda Mazovského a Boleslav Rogatka se nezmohl na víc než na formální protest. Netečjicjití^^ řiljnalopolské velmože, kteří se rozpomněli na Lesková syna Boleslava Stydlivého, a v bitvě u Suchdolu 25. května 1243 jednou provždy odmrštili nestoudné požadavky knížete Konráda. Pozvolný rozpad monarchie slezských Jindřichů se nezastavil ani před polovinou 13. století. V letech 1244-1247 se Boleslav Rogatka musel smířit se ztrátou velkopolských hradů, které za své přirozené pány uznaly Odonicovy syny Přemysla a Boleslava Pobožného. A rozpaky se začaly šířit také slezským Poodřím. Jak plyne z poznámky jindřichovského opata Petra, někdy po roce 1243 uvěznili kní-žetejeho vlastní rytíři aroku 1248 Boleslav Rogatka přijal diktát, podle něhož byla dědj|{^ První měl držet oli sáTnTTÍrúhou jehóTjráTř Jindřich III. Bílý, přičemž č^a~sl měli přibrat za spo-luvládce zbylé sourozence Konráda a Vladislava. Boleslavu Rogatkovi zůstalo rovněž právo volby, ovšem když Vratislav, snad po zásahu biskupa Tomáše I., připadla Jindřichovi Bílému, rozešel se Boleslav s bratrem ve zlém a v bezmezné touze srazit domnělé i skutečné nepřátele na kolena vydal magdeburskému arcibiskupovi polovinu lubušské země výměnou za slib válečné pomoci. Příslovečný kalich hořkosti poté naplnil bratr Konrád, který zběhl ze studií a v roce 1251 si s podporou velkopolského knížete Přemysla a Jindřicha Bílého vyvzdoroval sídlo v Hlohově. Uplynulo pouhých deset let od otcovy smrti na Dobrém poli a Boleslav Rogatka mohl bezmocně a ještě více zatrpkle přemítat, jak je možné, že pozůstalé majetky přehlédne z oken lehnického hradu. Hlavní díl viny připisoval nejbližším, Jindřichovi III. Bílému a Konrádovi Hlohovskému, a z upřímné nenávisti se rozhlížel po spojencích za hranicemi. Řídil se přitom jednoduchým návodem: když se Jindřichovi dostalo vlídného slyšení na pražském dvoře, sblížil se s uherským králem Bélou IV. a v roce 1277 se nechal představit římsko-německému králi Rudolfovi I. Habsburskému. Navzdory mnohým pomluvám se Jindřich III. Bílý nikdy nestal apoštolem českých zájmů ve slezském Poodří, neboť za toho byl pokládán druhý vratislavský kníže Vladislav. Ze si Přemysl Otakar II. Vladislava opravdu cenil, dokládá jak prebenda vyšehradského probošta, tak hodnost kráiovskélicnčalicTéře! Pozdě^ ji, a opět po přímluvách českéTicTkrále, se Vladislav zakoupiTyTSmě, lede získal kaplánske obročí, v průběhu let šedesátých poyýšil na legáta a posléze obdržel gaJl^mí^3^^^S|Ko^^^gS^. Důvěrnou znalost kuriálních poměrů dokázal přetavit v kolekci listů, jimiž papež Alexandr IV, vzal pod ochranu {sub beati Petři etnostra protectione) syny Jindřicha II. Pobožného, a 18. ledna 1258, po smrti velkopolského knížete Přemysla, ujistil Jindřicha III. Bílého i samotného Vladislava, že se nadále mohou ucházet o Poznaň a Kališ. Vlídné stanovisko svatopetrského stolce příjemcům snad lichotilo, ale právě tak možná tesknili nad světem včerejška, neboť papež nemohl zvrátit běh událostí. Nakonec Jindřich III. Bílý zůstal pouze jedním z tuctu dospělých a vládychti-vých Piastovců, a přestože rozmnožil příjmy knížecí komory, za nepokojů v roce 1266 si nejspíš uvědomil, že věk slavných předků zmizel v nenávratnu. Zbyly jen vzpomínky a možná otázka, kde se vzalo kouzlo prvních Jindřichů a proč se jejich monarchie rozpadla? Začněme povzdechem, že narychlo posbírané země gpojOTajanredevším obratnost Jindřicha I. Bradatého, který se sice mohl spoléhat na slezské drž1ivy7ňlčmén^ něEo Kališi platila vůle předáků a Sandoměř s Opolím spravoval z títT^ rho-narchie slezských Jindřichů začala rozkládat již před rokem 1241, takže Lehnice, přísně vzato, zkázu jen dokonala. Jak tomu ale bylo před polovinou 13. století? Vydělila se snad Vratislav ze soustavy piastovských držav prozíravou správou věcí veřejných nebo se v Poodří náhodně setkaly domácí předpoklady s proudem západoevropských inovací? DLOUHÝ STÍN POLSKÉHO PRÁVA Na Jindřicha I. Bradatého a šťastnější léta před mongolským vpádem se nevzpomínalo jen ve Vratislavi. Nejistota s chudobou klepaly rovněž na brány klášterů, kterým chyběla silná knížecí ochrana, a různé nároky urozených začaly ohrožovat jejich těžce získané majetky. Právě starosHvšedrimôi dne přivedly za písařský pul-tík jindřichovského cisterciáka Petra, jenž kolem roku 1270 posbíral roztroušené zápisky, privilegia a výpovědi svědků a sestavil z nich knihu o počátcích kláštera {Liber fundationis claustri Sancte Marie Virginis in Heinrichow). Veden snahou zaznamenat vše, co by jednou mohlo být spolubratrům k užitku, zmínil se jak o věcech důležitých, tak o podružnostech, a aniž něco takového zamýšlel, vydal pozoruhodné svědectví o životě v jednom zapadlém koutě piastovských držav. Příběh jindřichovského kláštera se začal psát roku 1222, kdy se knížecí notář Mikuláš z ne právě urozeného, byť ani nízkého rodu svěřil vratislavským kanovníkům, že by chtěl na svém majetku usadit kolonii cisterciáků. Vybaven radou, uspořádal v Jindřichově hostinu, na niž pozval Jindřicha I. Bradatého se synem a tři biskupy, Vavřince z Vratislavi, Vavřince z LubuŠe a Pavla z Poznaně. V příhodnou chvíli, uprostřed veselého pití a hodování, přednesl dosud tajenou prosbu, která knížete zaskočila. Pomohly přímluvy, nicméně Jindřich si vymínil, že fundace nebude připsána Mikuláši, nýbrž jemu osobně, a blahosklonně doporučil, aby byl klášter osazen šedými mnichy z Lubuše (Lubiaž). Po pěti letech, 27. května 1227, dorazili na břeh Olavy první spolubratři, ovšem Mikuláš se z díla těšil jen krátce, neboť 30. listopadu zemřel. Klášteru však stačil odkázat Jindři-chov s újezdem {Henrichow cum suo circuitu) a třemi vesnicemi. Co všechno se skrývalo za klášterním újezdem, prozrazuje podrobný rozklad, z něhož je patrné, že se Jindřichov skládal z mnoha dílů {multis particulis). Jeden náležel rytíři {militellus) Janusovi, který měl mladšího bratra Dobrohosta, a protože zemřel bez dědiců a Dobrohost byl pro jakési nepravosti {latrocinium) vyhnán, poprosil Mikuláš knížete, aby mu nevelký statek daroval. Janusovém dále protékal potůček, jehož okolí držel jakýsi za rytíře se pokládající {habebat se pro milite) Jindřich, který přistoupil na dobrovolnou směnu. Z druhé strany vzdělávali polnosti knížecí sedláci {ducis rustici) z rodu Sukova a jiní z rodu Krepišo-va, a když došlo v Sukovicích k rozmíškám, během nichž Suk s Krepišem přišli o život, zpustlý statek kníže přenechal Mikulášovi. Dotvořil tak jádro klášterního újezdu, které muselo být sjednoceno vnitřně. Staré časy připomínal mohutný javor {magna platanus, que arbor in Polonico vocatur jawor), pod jehož korunou pramenila říčka Javořice, protínající Jindřichov a napájející jinou říčku Jáhelno, nazvanou podle prosa vysévaného v přilehlém údolíčku. Nyní byl věkovitý strom nemilosrdne skácen a spolu s ním zmizela vzpomínka na rytíře Januše a nebohý Sukův rod. Mikuláš si mohl dovolit mnohé, poslední slovo si však podržel kníže Jindřich I. Bradatý, jenž rozhodí, že v Jindřichově zbuduje knížecí dvorec (regálem curiam). Od záměru jej odradily naléhavé prosby biskupů, takže ochranu kláštera převzal knížecí í^tjduces iure sintadvocati claustri), kterého zajímal především země-gansky^desátek. Naopak jen vlažnou pozornost věnovafsouseďským sporům, byť právě ony narušovaly věnec klášterních osad. Mezi ně se řadily Koláčovice na protilehlém břehu řeky Olavy, kde kdysi hospodařil knížecí rolník Koláč. Jeho potomci ovsem trpěli velikou nouzí a vstoupili do klášterních služeb, čímž se Koláčovice rozdělily na dva díly. Menší připadl cisterciákům, větší s hájky, polnostmi a čtyřmi osadami s újezdem zůstal knížeti. Zeměpanské komoře původně podléhaly Čenkovice (Cienkowice), které po nájezdu Mongolů odkoupil za nevelké peníze mocný rytíř (miles satis potens) Albert z Teplé Vody (Ciepíowody). Jejich část o rozloze dvou a půl lánu a jednoho jitra nabídl opatovi výměnou za dříve darovaná popluží v Teplé Vodě, kam chtěl přivést Němce (Theotonicis locavit}. Náhoda dala vzniknout také klášterní držbě v nedalekých Bobolicích, kde geJtyři vesničané, jmenovitě Přibyslav, Bohuchval, Vojslav a Hostach, provinili loupežemi_a podle polského prával/nore Polanko) n^^mioa^gx^hidlem nebo se vykoupit. OpatBÔWproto se souhlasem (ad consilium et preceptum) knížete vyplatil hříšníky 19 stříbrnými markami, ovšem po smrti Jindřicha II. Pobožného se jejich potomci Setěslav s Vítoslavem obrátili na Boleslava Rogatku, že jsou drženi v poddanství násilím a proti právu (iniuste et violenter). Stížnost poté zamířila k sudímu a baronům (consilio baronům), kteří se 29. dubna 1247 vyslovili ve prospěch kláštera. Vleklé neshody doutnaly rovněž za jindřichovskými humny, kde opatství vedlo spor o třetinu Skalice, jež patřila bratrům Mikulášovi a Štěpánovi. Starší Mikuláš spravoval faru v Jindřichově a prý se těšil, že jeho prebendu zmnoží nová klášterní popluží. Vysloužil si však ostrou výtku biskupa Tomáše I., že mu ubývají farníci a že ve svém kostele nejčastěji zpívá s vrabci (tu es solus et cantas sepius cum passeribus). Zakrátko také Jindřichov opustil, aby v Kamenci přijal roucho řeholníka, zatímco Štěpán klášteru odprodal zbylou třetinu rodinného jmění za 27 marek stříbra. Po čase dohodu zpochybnil Štěpánův syn Jan a v roce 1259 mu byly přenechány do věčné a dědičné držby (iure herditario perpetua) dva malé lány. Četné stížnosti lemovaly vznik klášterního vlastnictví v Javorovicích, jímž byli cisterciáci obdarováni někdy po roce 1241, kdy Boleslav Rogatka uspořádal ve Lvovku (Lwówek) rytířský turnaj (tornamentum). Shromáždění rytíři knížete zapřísahali, aby dostál povinnostem zbožného zemepána, poslechl radu Alberta Bradatého a rozmnožil příjmy jindřichovského opatství. Boleslav prosbě vyhověl a věnoval cisterciákům Javorovice, ovšem v roce 1255, za vladaření Jindřicha III. Bílého, museli bratři odevzdat peněžitou náhradu. Perné chvilky připravil klášteru Daliborův syn Michal. Nejenže vyvolával sváry a škodil, ale když na svém majetku usadil Němce, chodívaly do klášterního sadu ženy a dívky, a dokonce zde ve sváteční dny tančily. Veřejné nepřístojnosti natolik znepokojily opata, že Němce raději vyplatil 80 markami stříbra a Michalovi nabídl do dědičné držby hospodářský dvůr vNiklovicích se 69 korci ozimů a48 korci jařin, s dvacetihlavým I stádem dobytka, 30 vepříky, vozy, pluhy, mísami, hrnci, železným a veškerým jiným nářadím. Ostatek Michalova jmění měl připadnout klášteru z titulu předkupního práva, jež si opat pojistil darováním mlýna v Krásících. Obvyklým těžkostem čelili bratři při sporech o les Bukovinu, který náležel k zakladatelskému věnu, nicméně na místě hospodařili potomci knížecího sedláka Glemba, a proto se musei opat dohodnout s jeho dědicem Květíkem. Nezbednostmi proslulý Květík se dožil příchodu cisterciáků jako starý muž s jedinou, úderem meče zchromlou paží, a jakkoliv jídal klášterní chléb až do čtvrtého roku od nájezdu Mongolů čili do roku 1245, musel se opat vyrovnat se Štěpánem z Kobylí Hlavy (Kobyla Glowa), který namluvil jakýmsi důvěřivcům z Pirošovic, že jejich praděd Piroš byl bratrem sedláka Glemba a že klášter nedbal na dědická práva. Válečný kůň v ceně 28 stříbrných marek nadto Jindřicha III. Bílého přesvědčil, že by Bukovina měla náležet Glembovu potomstvu, od nějž obratem přešla do Štěpánových rukou. Záhy se ukázalo, že Štěpán o les nestojí a že by jej chtěl prodat kameneckému proboštu Vincenciovi. Od něj se o celé věci doslechl opat Jindřich, který rozhořčeně prohlásil, že by se nerad ucházel o jednou již získaný majetek, když polské právo (ius Polonié) nadřazuje řádné smlouvě pokrevní spřízněnost. Vincencius proto opata poučil, že by měl vědět, že z dávných dob přežívá v kraji obyčej, že kdyby se někdo_z polského rodu (de genere Polo-norům) vzdal otčiny (patrimonium), může se_příbuzenstvo odvolat jL&g-lcat.ji Klášter Jindřichov zpět. Němcům neznámý zvyk popsal jako dějdiatyjj^ eTpáter michi in ppjsessionern religuerunt) s dovětkem, že pokud jde o knížecí, ) darem nebo výsluhou získané statky, mohou být tyto přenechány druhé straně * Ve*druhé polovině 13. století se vyjasnily klášterní pohledávky v blízkých Bru-kalicích. Ani tady se cisterciáci nevyhnuli rodinné historii, která sahala k Boleslavovi Vysokému, jenž někdy před rokem 1201 ocenil věrnost svého služebníka Bohuchvata Čecha pozemky ke čtyřem volům [term ad quatuor boves). Skromné věno se v lesnaté a řídce osídlené krajině rozrostlo do tří velkých popluží [ad tria aratra magna), a to se již o Bohuchvalovu domácnost starala žena, prý tlustá a hloupá dcM^jakéJtesytíerika. V oněch dobách se ještě mouka mlela ručně, a když Bohuchval slyšel manželčino bědování nad žernovem, chopil se práce {day ut ia pobrusa a ti poziway). Všeteční sousedé nešetřili posměchem, a tak se z Bohuchvala Čecha stal Bohuchval Brukal a jeho statek Brukalicemi. Ten byl .vduchu polské tradice rozdělen na třetiny mezi Bohuchvalový syny Raclava, Ja-kub^aJM^tisJava. Prvorozený Raclav zemřel kdesi v opolské zemi, čímž přešla třetina na jeho potomky Bohuše a Pavla, kteří se prý z vrozené prostoduchosti rozhodli, že dědictví nabídnou různým lidem. Ke koupi byl vyzván rovněž Jin-dřichov s výhrůžkou, že pokud nepřijme, může se v sousedství usadit nějaký rytíř, s nímž bude mít klášter nepříjemnosti. Opat tedy na směnu přistoupil a roku 1253 věnoval Raclavovým synům pozemky v Ochli, která se nacházela v državě velkopolského knížete Přemysla. Aby snad rodiny přesídlenců nestrádaly, přidal k polnostem dva koně, dvě kravky, pět vepřů a stejný počet ovcí, dvoje šaty v hodnotě jedné marky, plášť pro Raclavovu vdovu za půl marky a po osmi korcích žita vratislavské míry. Opat uhradil i cestu do Hnězdna, odkud si Bohuše s Pavlem přivezli knížecí souhlas, a za stěhování vydal další dvě marky za pronájem dvou vozů s osmi koňmi. Po třech letech však Bohuše s Pavlem dali opatovi vědět, že vše projedli a že by chtěli zbytek majetku prodat. S požehnánírn knížete Přemysla aj3odteja\m^ rům20 stříbrných marek a jak velkopolský, tak později vratislavský kníže .potvrdili, ze Raclavovi potomci nemají žádná práva k Brukalicím a že se mohou ucházet jen olfédfctvi ve Velkopolsku. " " """*" "" Vykutálení sourozenci však z Brukalic nezmizeli, neboť polské právo jim zaru-čovalo příslušný, díl z odkazu strýcei Jakuba. Dědické záležitosti se vlekly do roku 1262, kdy se výměnou á™50 markami stříbra podařilo sjednotit všechny části pod klášterní správou. Přesto si cisterciáci nemohli být jisti, zda se kdosi náhle ne-rozpomene na jakéhosi praděda a zda pokladnici nezatíží další nečekané výdaje. Není ani vyloučeno, že se mezi spolubratry vkradla beznaděj. Vždyť po čtyřiceti letech odříkání měli jedinou jistotu: že řádná koupě neznamená vlastnictví a že knížecí privilegia, jež cisterciáky, samozřejmě za nemalý poplatek, slavnostně uiTšTovala o nerušené držbě, neobstojí před polským právem. Pocit marnosti daľvzniknout Knize jindňchovské, která nevypráví jen o nesnadném pronikání novot do slezského Poodří, nýbrž i dokládá, jakému respektu se těšilo zyyjcové právo a že zásada širokého příbuzenství (patrimonium) platila jak mezi kmány, | tak mezi knížaty. 2e právě ona umožnila vznik monarchie slezských Jindřichů j a vzápětívedla k rozpadu vratislavské domény na řadu znesvářených knížectvíľ' » ZLATA BULA Z RIMINI Způsobem hodným císařské kanceláře oznámil notář Fridricha II. Sicilského věrným v Kristu, že bratr Heřman, ctihodný mistr svatého.řádu špitálu Panny Marie Němců v Jeruzalémě, veden starostí o nevědomé v Kristově víře, předstoupil před císařský majestát, aby se vyznal z radostné zvěsti, že mazovský a kujavský kníže KojrrádslMl Mdj^mjjr^ která se nazývá piěTrnskou, "adalšTrňajetky, jež se nalézají mezi řádovými državami a Prusy, a že vyslovil přání, aby bratři vstoupili do kraje Prusů a zabrali jej ke cti a větší slávě Boží. Proto se Fridrich . rozhodl udělit Heřmanovi a celému řádu onuzemi do věčného užívání a vybavil I jijvobodaM.LÍšsMph..knížat, horním regálem, trhovými a soudními právyt_cj__ I rciyty a desátky a z nadbytku štědrosti osvobodil řádové, statky odhranic k moř-* skjímujpMgtí y zapomenu^ narození Páně 1226, ověřit zlatou bulou. Vysoký, s lehkou manýrou si pohrávající diktát napovídá, že listinu stylizoval Fridrichův kancléř Petr z Viney. Rovněž příjemce, řádový velmistrTieřman Salza^ byl u dvora známým a vítaným hostem. Přesto se nad privilegiem vznáší jisté pochybnosti, neboť zdobné písmo i vybraný slovník neodpovídají obsahu datační formule, ale zvyklostem, jež si císařská kancelář osvojila ve třicátých letech. Kde se tedy stala chyba? A stala se vůbec? Fridricha II. Sicilského, Petra z Viney a Heřmana spojovala mnohá důvěrná pouta a císař mohl vyslyšet i dosti nezvyklé přání. Co však přivedlo řád špitálu Panny Marie Němců v Jeruzalémě na daleký sever a proč se začal obávat o osud svých držav, že si na Fridrichovi vymohl rozsáhlé, zlatou bulou zpečetěné svobody? Císařské privilegium sice definovalo rozsah a povahu řádové moci v Průších, ovšem země musela být teprve obsazena a letité zkušenosti přinejmenším varovaly před nemístným optimismem. Pruské sousedy se pokoušel přivést k poplatnosti už Boleslav I. Chrabrý a mnoho zde nepořídil ani Boleslav III. Křivoús-tý. Nepatrný otisk zanechala na Baltu misijní cesta olomouckého biskupa Zdíka z roku 1141, poté se Prusové s Jatvěhy vložili do piastovských sporů a v roce 1166 se dokázali vypořádat se spojenými silami piastovských knížat. Trvalejších úspěchů dosáhli snad jedině cisterciáci z Lekna, jejichž snažení požehnal papež Inocenc III., neboť roku 1206 svěřil opatovi šíření křesťanské víry. Odlišný postoj zaujala generální kapitula, z níž vzešlo doporučení, aby se opat s jinými spolubratry vrátil do kláštera. Výzva asi zůstala bez odezvy, neboť v roce 1216 se na IV. lateránském koncilu ohlásil mnicliKristián y_dgp.ro vodu prusk^h velmožů Saw&: bjjna_aj^arj^^ z Ríma odvážel titul misijního bi'sk1IpaT~"~ Zdá se, že se Kristián usadil v Žantyru na Visle a že se mu před koncem druhé dekády 13. století podařilo christianizovat přilehlé díly Pomezánie. Nejspíš do Zantyru putovaly bulypapeže Honoria III., v nichž roku 1217 vybídl k ochra-ně novokřtěnců před jejich zatvrzelými pobratimy a následujícího léta přikázal všem poutníkům, rozumějme křižákům, aby si před cestou do Prus obstarali souhlas"biskupa Kristiána. Zároveň naznačil, žě by na severu mohla vzniknout dvě, možná tři biskupství, a vyzval všechny řádné křesťany k pouti do Svaté země nebo k Baltu. Po čase se v Římě objevil vyslanec jakéhosi polského knížete, mož-ná Leška Bílého, který se dotázal, jesdi by ohlášený jeruzalémský závazek nemohl být nahrazen výpravou proti Prusům. Tak se roku 1222 setkala pod praporci se znamením kříže tři piastovská knížata, Lešek Bílý, jeho bratr Konrád Mazovský a Jindřich I. Bradatý, k nimž se o rok později připojila pomořanská knížata Svatopluk s Vartislavem. Odvetné vpády Prusů pustošily hlavně chelmskou zemi a Ma-zovsko, přičemž drancování neuniklo ani plocké podhradí. Těžce zkoušené Mazovsko nedoplácelo pouze na bojechtivé sousedy, nýbrž také na rozmary knížete Konráda, který se roku 1217 zbavil zkušeného vojvody Kristýna a po několika porážkách zoufale hledal vhodného nástupce. V tísni mohl dát na radu Jindřicha I. Bradatého a mezi roky 1225 a 1226 zahájil opatrná vyjednávání s řádem německých rytířů. První bratři dorazili k Visle v roce 1228 a podle mladší tradice si poblíž Toruně vystavěli hrad Vogelsang. Malý předvoj o něco později doplnil budoucí zemský mistr Heřman Balke a do roku 1232 se rytířům podařilo dobýt Chelmno. Zvolna budovaná řádová doména přiváděla rytíře jak ke dvoru Konráda Mazovského a píockého biskupa Guntera, tak do sídla pruského misijního biskupa Kristiána, který trval na dříve sjednanýchjaodmínkách, podle nichž měl řád německých rytířů spravovat nejvýšejadnu třetinu země a výboje měly být vedeny pod biskupskou korouhví [vexillum episcópf). A byl to opět Kristián, kdo pře-svědčil Konráda Mazovského a píockého biskupa Guntera, aby Dobrzyň s okolím darovali družině meklenburských a saských křižáků, z níž se v roce 1228 ustavil Kristův pruský řád (milites Christi de Prussia). Povýtce zdrženlivý Kristiánův po-měr k němectýmj-yjí^ hou ponechat vse, co v budoucnu na Sararóngch čili Prusech získají. ™* V Krušvici datované smlouvě nebyl zprvu přikládán valný význam, ale když biskup Kristián upadl do pruského zajetí, předložil řádový velmistr Heřman Salza papeži k ověření dokument, hlásající, že řád je pánem chelmské země. Prosbě vyhověl Řehoř IX. a v bule Pietati proximum z 3. srpna 1234 velmistra ujistil, že se pruské řádové državy těší ochraně svatopetrského stolce. Hořký osud náhle přebytečného Kristiána, který se ještě před koncem roku 1231 pokládal za kuriálního vyslance a po několik let si pohrával s představou, že by se jednou mohl měřit s rižským biskupem, nutně znepokojil Konráda Mazovského. Následoval pokus o dílčí renovaci knížecích práv na dolním toku řeky Visly, což v řádových bratrech mohlo oživit deset let vzdálené y_zppmínky na Sedmihradsko, odkud byli nešetrně vykázáni uherským králem Ondřejem II. A sama tato zkušenost zřejmě stačila, aby se velmistr udhjzejjnrejké císařské privilegium. Podlehl snacVHjřmanSdg^obavám a vyžádal si někdy mezi květnem a srpnem 1235 listinu, jejíž dataci nechal záměrně posunout o deset to Snad, nicméně ať již se bál nejisté budoucnosti nebo se řídil chladnou úvahou, v krátkém čase se mohl odvolávat na dvě zlaté buly, papežskou z.Rieti a císařskou ■LSiEffi^^ základy řádoyéim.panství v Průších. Zbytek zařídil kuriálni legát Vilém z Modeny, který roku 1243 přesvědčil Inocence IV., že bj^p^yjsj^ejr^^ by vj^rusfchjn čtyři nová biskupství. Jedno z nich papež nabídl Kristiánovi, který zarputile vznášel různé žaloby. U kurie však nikdo nepochyboval, koho si předcházet. A nejen předcházet. Vítězství na řece Sirguně v roce 1234 a spojenecká smlouva s řádem mečových bratří z roku 1237 změnily celé Pobaltí, neboť mořské pobřeží od Gdaňského zálivu až po Livonsko ovládal řád německých rytířů. Rozlehlý, nepočetnými posádkami jištěný zábor ovšem postrádal vnitřní stabilitu a za velkého povstání v roce 1242 se řádová správa téměř rozplynula. Před naprostou katastrofou bratry zachránil toliko šťastně dojed-, rnaný christburský mír z roku 1249, který Prusům přiznal důležitá práva. Druhá j a nebezpečnější vzpoura vybuchla v roce 1260, takže země mohla být prohlášena • za podrobenou až po Čtrnácti letech krutých bojů. Řádové výboje přijímali Piastovci s bezmocnou nevolí, neboť němečtí rytíři nakládali s dolním Povislím v rozporu s tradičně chápaným patrimoniálním právem. Zcela jinak na pruské události pohlížela říšská knížata a po okružní jízdě varmijského biskupa Anselma a pruského zemského mistra Poppona z Osterny řada z nich přijala kříž. Do Prus se vydal rovněž Přemysl Otakar II. a v zimních týdnech roku 1255 pronikl v Sambii do míst, kde řád nechal na královu památku vystavět hrad Královec. Český král neodmítl řádové prosby ani po roce 1260, ovšem dříve, než opustil Prahu, vyslal poselstvo k papeži. Vycházel patrně z tehdy šířených a přijímaných zvěstí, že se v Průších zhroutila řádová správa, že biskupové museli opustit sídla a země opět propadla pohanským bludům. Česká lega-ce proto v Římě připomněla, že přemyslovští králové jsou jedinými dědici moravského Svatopluka, který za dávných dob panoval nejen Moravanům a Čechům, nýbrž i Polákům a Rusínům, a že by v Olomouci mohla být obnovena misijní metropole pro Prusy. Papež BQiment IV. však 20. ledna 1268 odpověděl, že český král musí vědět, že olomoucký biskup je podřízen Mohuči. Ohleduplně připojil alespoň povzbudivou doušku, že kdyby se podařilo dobýt vhodné země, postará se o povýšení Olomouce na metropoli, byť s výhradou, že nebude poškozen řád německých rytířů. Souboru kuriálních listů dozajista nelze upřít zajímavost, nicméně jeho vliv na pruské poměry byl od počátku nicotný. Řádový velmistr přistoupil na vyjed-, g^yájTfjgouje^p^^ když slábnoucíodpor f venkovanů napověděl, že by se mohl obejít bez česképomoci, odkázall^řemysla Otakara II. do patřičných mezí. Následně, a zřejmě ne náhodou, utonula v blátě j také druhá Přemyslova výprava. Na prosté skutečnosti, že v Prusíchrjlatyavůle ' řádového velmistra, se nezměnilpvůbec nic. Jen na piastovských knížecích dvorech zavládla nejistota, zda bratři ve víře bíldiou též dobrými sousedy. V CIZÍCH SLUŽBÁCH Vstřícnost, s níž svatopetrský stolec naslouchal prosbám a žádostem řádu německých rytířů, musela piastovská knížata vnímat jako políček. Pohár hořkosti přetekl v roce 1253, kdy sebevědomím polských předáků otřásla zpráva, že pa-/>p_ež Inocenc IV. nabídl korunu litevskému knížetiJM^ a že královské pomazání přijal rovněž haličský kníže Daniel. A rozhořčení ještě 9 i mi i" — n-.ni* -"°™™™»™- '---------------Fwa«^i4j^^4j»-<.----m If---^.^^^7/av:M-^>~^,^. .. vzrostlo, když vešlo ve známost, že obě korunovace byly provedeny na doporučení Prvního lyonského koncilu, který roku 1245 rozhodl, že latinský svět bude chráněn před divokými pronárody východu soustavou křesťanských království. Na Piastovce se jaksi zapomnělo, a to přesto, že z jejich řad králové vzešli a že mongolský vpád, o němž se tak dlouho a vášnivě rokovalo v Lyonu, bezprostředně zasáhl Malopolsko a slezské Poodří. Proč tedy římská kurie začala okázale vyznamenávat čerstvě pokřtěné nebo dokonce schizmatické sousedy? Opusííme-li na okamžik místní souřadnice a pohlédneme-li na piastovské země okem kuriálních vyslanců, papež, přísně vzato, neměl na vybranou. Smrt Jindřicha II. Pobožného obnažila dávno tušenou pravdu, že mezi mnoha povolanými chybí vyvolený a že piastovská knížata nezajímá krakovský stolec a status seniora, nýbrž především jistota vlastní, třeba i skromné domény. Pevnou vůli a notnou dávku bezohlednosti nepostrádal snad jen Konrád Mazovskvjehož ale předcházela natolikjriajná pj^ šlechtjijgjíž hlas otevíral brány krakovského Wawelu, vždy našla vhodnějšího pána. Nejinak, tedy z prosté vypočítavosti, se na jaře 1243 vyslovila pro Boleslava V. Stydlivého. Z přímé linie krakovských knížat vzešlý zvolenec se mohl dovolávat památky předků, otce LeŠka Bílého nebo děda Kazimíra II. Spravedlivého. Slavná minulost nechávala Boleslava chladným a raději trávil své dny v odříkání a přípravách na posmrtný život. Složil také slib čistoty, a přestože později uzavřel politický sňatek s arpádovskou princeznou Kunhutou (Kingou), manželství zůstalo z oboustranně dobrovolného závazku nenaplněno, čímž se Boleslav V. Stydlivý zřekl potomstva i obvyklé nástupnické diplomacie. Příkladně se však staral o svěřené državy a s rozvojem těžby olova u Olkuše (Olkusz) nebo po nálezu solných ložisek u Bochnie zajistil, aby knížecí komora nepřišla o náležitý desátek. Na oplátku Bochnia získala sw^ojdypodle magdebursk^qjfzoai. O něco později, snad od roku 1257^sj^zvjáštnímipj rovněž vydělená část krakovské- hcjgoalrradí a poté se městské výsady zvolna šířnyloTbytETzemě, nebo'ť"před kojncemyjjy^ Malopolsko a Sandoměřsko plošně se doplňující soustava tri desítek mestských obci. ™"™*a Významný řádek vepsal do dějin Polska rok 1253. Na sklonku léta papež Inocenc IV. vyhověl naléhavým prosbám krak^ryjkjéh^dvora a prohlásil za mučedníka a světce Stanislava ze Štěpánova^oješlav V. Stydjiy^žádal o kanonizaci bez postranních úmyslů, protože sám na korunovacTnepomýšlel a yícj_než^nqva polskiéjiofc^^ -yjTVy památném roce 1253 se tak stačil připlést ktažení Daniela Haličského, jež směřovalo na Opavsko a podle dobře promyšleného plánu mělo odvrátit pozornost od hlavního výpadu k Olomouci. Boleslav nezklamal uherské spojence ani před bitvou u Kressenbrunnu v roce 1260 a roku 1262 pomohl velkopolskému knížeti Boleslavovi Pobožnému, který měl oplétačky s vratislavským knížetem Jindřichem III. Bílým, jinak věrným spojencem českého krále. Krakovský kníže dostál danému slovu rovněž za nepokojů v roce 1271, a protože jiní příbuzní zachovali věrnost Přemyslu OtakaroviII., rozdějiLse piastovský.svět.na jakýsi český a uherský protektorát,jehqž_rjodobu určovaly proměnlivé zájmy přemyslovské-Bo a aipádovskéhodvora. Svébytnější zájmy Boleslav V. Stydlivý sledoval na severu. V roce 1248 pověřil řád dominikánů, aby zahájil misijní činnost mezi pohanskými Jatvěhy. Po pěti letech se dohodl s hnězdenským metropolitou Fulkem, že řeholník Vít získá biskupské svěcení a že společně požádají papeže o souhlas se vznikem mjsijní diecéze^ která by zahrnovala Litvu_azápadní Rus. Papež Inocenc IV. prosbu neodmítl a roku 1254 odeslal příslušnou lišdniľdo" Krakova, nicméně litevskýkrál Mindaugas (Mendog) se uraženě ohradil a současně - někdy s Jatvěhy, jindy bez nich - začal napadat přilehlé polské kastelánie. Nepříjemné šarvátky ustoupily do pozadí na konci roku 1259, kdy se přes haličskou hranici převalila mongolská jízda, a sotva se venkov vzpamatoval z jednoho rabování, objevil se před Lublinem Litevci podporovaný houf Svarna Haličského. Závazky ke Krakovu musela Rusům připomenout válečná výprava v roce 1266, ovšem v nepřátelství setrvali Litevci a Jatvěhové, kteří vtrhli do země roku 1273 a poté ještě v roce 1278. Poslední litevské nájezdy již odrážel Lešek Černý, který byl knížetem adoptován a prohlášen za přímého nástupce. Možná bezděky, možná záměrně B&; jeslav y,,Stydlivý obešel malopolské předáky, z jejichž řad vzešel protinávrh, že by stolec mohl připadnout opolskému knížeti Vladislavovi. Nepříjemnou roztržku zažehnal pohotový přesun knížecí družiny k Bohučínu (Bogucin), kde kníže v červnu 1273 rozprášil tábor nespokojenců, a důrazně tak Šlechtu upozornil, že na Leskoví Černém prostě trvá. Nejspíš v něm yiděl_zdatného vladaře, kjeiz.se ^áže_pjrcř^t nad vmtMiyárý. Možná deľžrrnrbvrsvnovecbiízký lidsky, neboť podobně íSko on sám dával přednost mužské společností, Boleslavova vSé^nSptaila v prosinci 1279, nicméně Ležek .Černý se nadále potýkal s nedůvěrou urozených., k níž se přidružily snad všechny myslitelné patálie na východní hranici. V zimě 1280. se za dě.ďce.ki^yskéMstoM Haiičský_a s podporou chána Zlaté hordy oblehl Sandoměř. Strašlivé drancování zastavTÍITntva u Gošlic (GošliceJ, v níž zemská hotovost pod vedením sandoměř-ského palatina Januse a krakovského vojvody Petra odrazila nájezdníky a v odvetu zpustošila haličské državy až po Lvov. V roce 1282 se k Lublinu prodrali Jatvěhové, dalšího léta Lešek Černý odrazil litevský vpád, a když už se zdálo, že by Malopolsko mohlo nahlédnout do klidnějších časů, vzepřel se knížeti krakovský biskup Pavel z Přemankova. Na jaře 1285 se ozvala rovněž nespokojená malopol-ská šlechta a Leška Černého zachránil jen spěšně vyslaný uherský sbor a vítězství u Bohutic (Bogucice) poblíž Bochnie. Souvislý sled katastrof završili Mongolové, kteří na konci roku 1287 oblehli Sandoměř a vydělený odřad pod vedením Nogaje se zastavil až pod krakovskými hradbami. Lešek Černý si opět přivedl uherské posily, před nimiž se útočníci stáhli do Haliče, a konečně mohl pomýšlet na obnovu rozvrácené země. Nečekaně však 30. září 1288 zemřel, a protože nezanechal dědice ani testament, z Haliče"] |se ozval jednou odmítnutý kníže Lev. Zemský sněm v Sandoměři ovšem na radu í í krakovského biskupa Pavla z Přemankova hlasoval pro mazovského knížete Boleslava, na Krakovskú se část šlechtické obce postavila za jeho bratra Konráda j i Čerského a zbytek velmožů se s krakovskými měšťany a kastelánem Sulkem roz-J ho dl pro vratislavského knížete Jindřicha IV. Pravého. ^ Zmatečná volba sice zaujala dobové pozorovatele, nicméně jejich rozdílné postřehy se nepodařilo uvést v dokonalý soulad, a tak nelze pochybovat snad jen o výsledku. Krakova se zmocnil Jindřich IV. Pravý, který byl znám jako chránenec Přemysla Otakara II. Volné poručnictví sahalo až do roku l^Tl^jcdy český král navštívil Vratiskrv, aby po vítězství nad uherským králilnTIélou^ "poTšT^mTstHnfbTuznal Jindřicha za plnoletého a naoplátku obdržel slib, že \ nový vratislavský kníže neuzavře bez souhlasu manž^IiEysvazek ani spójenec-tyTakdybxfiH§^ zemské obci pjorušilj^^ vypovědět pj^ujmost a domáhjjtjen^pr^^ém dvoře nápravy. Dodejme pro úplnost, zě VratisíäVp"nejäký čaš^MiTä^Ta přemyslovskou baštu ve slezském Poodří a že se česká protekce stala Jindřichovi osudnou v polovině února 1277, kdy byl zajat svým strýcem Boleslavem Rogatkou. Asi se mohl pokládat za pozdní oběť vídeňského míru z roku 1276, kterým Přemysl Otakar II. ztratil rakouské Podunají a musel se před římsko-německým králem Rudolfem I. Habsburským zavázat přísahou věrnosti, čehož po čase zneužil zahořklý Boleslav Ro-gatka a po zradě jakýchsi rytířů nechal synovce uvěznit na hradě Vleni (Wleň). (Jindřich IV. Pravji si vykoupil svobodu slibem, že se zřekne Slezské Středy (ŠrodaŠlaska), ale těsného vztahu k Praze se nevzdal. Vvslal posily na Moravské pole a na konci léta.,,127.8 se pokusil získat poručmckyjiojyi^^ Sedlecká dohoda mu přiznala pouze doživotní správu Kladska a možná jej upozornila, že by se sám mohl ucházet o královskou korunu. Prohlašuje to do roku 128Q_nebo 1281 kladeny formulářový zápis, podle něhož měl Vladislav QpBTikype^^ aBy ij^^iw^mj^ij^nmu v Polsku zvykle a ne zcela srozumitelné sousloví mohlo odkazovat na Jindřichovy pohledávky v Čechách, jež byly zajištěny jednak na zemském, jednak na korunním majetku, a tak lze bez výhrad přijmout jen opatrný závěr, že vratislavský kníže vyrostl v aktéra středoevropského rozměru. V březnu 1280 navštívil Vídeň a během schůzky s římsko-německým králem Rudolfem I. Habsburským mohl ztratit slovo za Přemyslova syna Mikuláše I. Opavského, který byl od bitvy na Moravském poli v uherském (?) zajetí. Na začátku září 1281 vymohl odškodnění pro vratislavského Diskupa Tomáše II. a ještě před koncem léta pozval příbuzné z Hlohova, Lehnice i Poznaně do Sandovle (Sadowel), kde se pokoušel vynutit si příslib, že uprázd-lěný stolec hnězdenského metropolity bude obsazen vratislavským kandidátem. Svatop etrský stolecsepob ezmála dvouletém váhání rozho dl pro Jakuba Svinku, cterý byl chráněncem velkopolského knížete Přemysla II., přičemž papežský legát 3ilip 30. července 1283 jemně připodotkl, že nelze naslouchat osobám, jež porušují íráva biskupství a kapituly. Zjevně měl na mysli Jindřicha IV. Pravého, který o něco iříve obvinil biskupa Tomáše II., že jeho lidé vnikli do pohraničního hvozdu, čímž jorušili knížecí práva (ius ducalé), a proto zabral církevní statky a sídla v Nise a Ot-nuchově. Vratislavský biskup vyhlásil nad knížetem klatbu, ovšem dovolal se jen 'lažné podpory římské kurie, zatímco Jindřich pustošil biskupské državy a na podám 1284 se jakýmsi uskokem zmocnil velkopolské Kališe. Nešťastný spor se poda-ilo urovnat až po třech letech, kdy si kníže a biskup odpustili všechny křivdy. Dohoda nemohla být uzavřena ve vhodnější okamžik, neboť Jindřich IV. Pravý e nyní mohl pustit do zápasu o dědictví po Leškovi Černém, a kdrž si Štiagml Jindřich IV. Pravý se proslavil jako milovník rytířských turnajů - právě takto jej nedlouho po roce 1305 zachytil Codex Manesse sliby naklonil krakovské měšťany a z rukou kastelána Sulka převzal klíče od Vya-welu, zdálo se, že konečně sjednotí dvě hejvýnosnější části piasťovských držav. Jeho naděje vzrostly ve chvíli, kdy se mazovský kníže Boleslav znechuceně stáhl do ústraní, jenže v prosinci 1288 se o slovo přihlásil Leškův bratr Vladislav Loký-tek a s podporou velkopolského knížete Přemysla přiměl Jindřichovu posádku k ústupu. Zábor pak obhájil v bitvě u Sevěře (Siewierz) 26. února 1289, nicméně v srpnu se po jakýchsi potyčkách a možná i zradě (?) musel Krakova vzdát a ustoupit k Sandomčři. Na Wawelu se opět usadiffindřich iv7pravv) který- se nehodlal spokojit s polovičatým vítězstvím, a hned po návratu dal všem jasně na vědomí, kdo je v Ma-lopolsku pánem. Vedle nárokování sebevedoinjhojtitulu, který hlásal, že ie knížetem Slezska, Krakova a Sandoměře (dux Slesie, Cracouie et Sandomyrie), dal zatknout a uvěznit krakovského biskupa Pavla z Přemankova a zbavil moci část ^reclákluHľpTostre'Jpríprav ke konečnému zúčtování s Vladislavem Lokýtkem aTěnospojenci však Jindřich IV. Pravý 23. června 1290 náhle zemřel. O něco později se vynořily zprávy, že život knížete ukrátil podstrčený jed, což nemuselo být daleko od pravdy. O čtyři dny později vešlo v obecnou známost, že bezdětný kníže odkázal Vratislav hlohovskému knížeti Jindřichovi, niskou zemi postoupil vratislavskému biskupství a Krakov s Malopolskem, jež byly získány pracným a nákladným způsobem [multis sumptibus et magno labore), měly náležet velko-polskému knížeti Přemyslovi II. Jindřich IV. Pravý vyslovil na smrtelném loži ještě jedno přání. Aby nad Slezskem bděl český král Václav II. Těžko dnes rozhodnout, jak si přemyslovský dohled představoval, neboťvlétě 1290 musel vědět, že Jindřich Hlohovský a Přemysl Velkopolský chovají k mocnému sousedovi city spíše chladné. Ale právě tak si byl Ľj^SJ5e_yzdaLsvé- vědom toho, že Kazimír Bytornský navštívil před časem l toknížectyí, jež obratem jm^^ že se Václav nebude řídit piastovskýntí z^^oštnjneBo 3ědický^jprávemrinýbrž vlastními zájmy. Možná ale v poslední světlé chvilce připustil, lže spořádaná cizí správa může byt zemi prospěšnější nežjeho věčně znesvářené příbuzenstvo v cizích službách. NÁVRAT KRÁLE Otakar Štýrský neboli Otacher ouz der Geul, autor rýmované kroniky, sledoval dění v piastovských državách z uctivé vzdálenosti, nicméně přesto se doslechl, že Jindřich IV. Pravý našel v Krakově zlato, kterým chtěl uplatit papeže a římsko-německého krále, aby mu nebránili v přijetí koruny [daz er ein kunicrich ze Krackou wider werden liez]. Poměrů znalý kronikář si zpravidla moc nevymýšlel, ovšem jediný, nijak nerozvedený veršík přece jen vzbuzuje jisté rozpaky. Chtěl snad Otakar upozornit na vyloupenou knížecí komoru, anebo jej upoutala drzost vratislavského knížete, který začal uvažovat o královském pomazání? A proč vlastně nepřipustit, že se Jindřich chystal vkročit na dlouho zapovězenou půdu, když právě to předpovídala legenda o svatém Stanislavovi? Na konci 13. století oblíbené dílo hjásjloyžezemě byla ztrestána za hříchy krále Bpjeslava II. Smělého, ale že se blíží čas^ yyňe^ejia denní světlo svaté kopí a korunu a stejným zázrakem, jako se spojilo tělo mučedníka, sjgdnojí vobnoveném království celé Polsko,. Život svatého Stanislava se pravidelně předčítal v kostelích, kde se Jindřich IV. Pravý mohl seznámit s jeho obsahem, a po záboru Krakova v létě 1289 se snad domýšlel, že spasitelem je on sám. Obdobné pocity ovšem mohli sdílet všichni jeho příbuzní, a jak se zdá, krakovský dominikán Vincencius, kterému náleží autorská práva, uvažoval ještě Siřeji, neboť světcovými ostatky a_opisem legendy bylobdaj^jič^^ Odtud také jistáslabpstjojto duchovensty^^ kterou se netajil biskup PaveíTPřemánkova a kte- rá vynesla do čela diecéze jiného přemyslovského straníka Jana Muškátu. Vraťme se však do června 1290, kdy byla zveřejněna Jindřichova závěť, podle níž Krakov připadl Přemyslovi II. Velkopolskému. Jindy spíše váhavý kníže se skutečně přesunul do Krakova, kde si vyžádajslib věrnosti od vysoký^ mezi nimiž nechyběli vojvoda Mikuláš, kastelán Zegota, kancléř Prokop a komoří Florián. Navzdory přísahám asi tušil, že obec urozených není jednotná, a proto se raději předem dohodl s Vladislavem Lokýtkem a postoupil mu Sandoměř. Již v polovině září 1290 se chvatně stáhl do Poznaně, na krátkou návštěvu krakovského Wawelu nicméně nikdy nezapomněl. Nejenže yejvj^h truhlicích choval Sebevědomá proklamace mohla býTpoWádánFza troufalost, neboť Přerny-^JĽ^glfegP°lský ovládal pouze velkopoIské_kagtejánie a těšil se přízni hnězden-skéhiLEie^^ V roce 1282 se sice ujal dědictví po gdaňském knížeti Mstivojovi, ovšem úmluvu vzápětí zpochybnila braniborská markrabata a protest vznesl rovněž velmistr řádu německých rytířů. Vedle nepříjemných šarvátek na pomořanské hranici a západních přístupech k Poznani Přemysla ohrožovala také záludnost Vladislava Lokýtka, byť největší hrozbu spatřoval v českém králi, jehož soustředěný zájem o piastovské země přinesl první ovoce v létě 1290, kdy římsko-německýkrál Rudolf I. Habsburský prohlásil državy Jindřicha IV. Pravého za odumřelé říšské léno a převedl je právě pod ochranu Václava II. Rudolfovo privilegium Václav II. citoval na schůzce s Měškem Těšínským a Bolkem Opolským a již 17. ledna 1291 byla zpečetěna spojenecká smlouva. O něco později [7. února) se pod ochranu českého krále svěřil malopolský rytíř Jindřich Wustehube, který držel důležitý hrad Skálu s posledním úsekem dálkové stezky mezi Olomoucí a Krakovem, a když si Václav naklonil Boleslava Mazovského, zůstal velkopolský a nominálně krakovský kníže v podstatě osamocen. Možná i proto Přemysl II. nekladl vážnější odpor a na jaře 1291 se zřekl všech práv v Malopolsku, neboť■9jOn:Jjiju^ moravský markrabě ■äfajjggRtg^ ČracoyieetSandomerie, marchio- gueMgwvie). Současně české pos"ácOcyliibT^ a pevností. ~~" Malopolské letopisy zdůrazňují, že sePřemysl II. vzdal Krakova dobrovolně. Poněkud odlišné poměry vládly na Sandoměřskujčďe VJädišTaTL^kýtek rozmís-til odhodlané posádky, jež musely být přivedeny k rozumu silou. Václav II. nic nezanedbal a v létě 1292 osobně stanul v čele silné hotovosti, která obsadila Sandoměř a na počátku října oblehla kujavskou Sieradz. YJyj&maný Lokýtekggžádal a_pmi»|říaj^ všechna svá práva a nároky v Krakovskú a Sandoměř- skujiajle^ké^kr^^ veřejňTo^přisáhl věrngs^pomoc proti ne- VŽÉMŮML- Vnucené sliby ovšem hrdý kujavský kníže nemínil dodřzetajTž v lednu 1293 navštívil v Kališi velkopolského knížete Přemysla II. Zpět si odvážel naději, že vznikne protičeská koalice, která se ale rozpadla dřív, než stačila oslovit malopolské velmože, a mnoho vzruchu nevnesl do malosvěta piastovských knížat ani rok Větší pozornost vzbudila teprve kOTunoraceJ^jy^3s|^o_k^ete^^nTjg-la II., která však byla chystána s vědo^ířnčeskéno krále, ne¥oT podroBnou zprávu v Praze osobně přednesl krakovský biskup Jan Muskata, jehož doprovázel lubušský biskup Konrád. Ten poté zamířil nejkratší cestou do Hnězdna, kde se 26. červnaj.295 spolupodílel na korunovačních úkonech. Předběžné podmín-kyT^ňTčhžměl být Přemysl pomazán, bohužel známy nejsou, a jakkoliv dalším vývojem poučená zbraslavská krou ika vinila velkopolského knížete^ztrzurpace,, hnězdenský metropolita si patrně vyžádal souhlas papeže Bonifáce VIII..Zbytek si lze jen domýšlet, byť dobové prameny se vzácně shodují, že nový polský král zůstal druhořadým aktérem mocenského dění. Proto mohla v paměti českých zemí uvíznout vzpomínka na kališskéhc> knížete,_ který si nechal vložit na hlavu korunu a prohlásil se za krále.celého PolskaCfl/řs/ens/í diadema regiumca-'ipiti^ffň^ôsuit étse iň regent tqciits Poloniecoronäri). jizlivá poznámka zbraslavského opata vycházela vstříc vkusu a náladám domácího čtenáře, nicméně přes veškerou podjatost zopakovala obecně známou skutečnost, že se polský král nemohl měřit se svým českým protějškem. Proto se můžeme ptát, jestli snad Přemysl II. Velkopolský^očekával, že s podporou papeže a hnězdenského metropolity dojde celopplského uznání. Ale co moríl nabídnout příbuzenstva které většinoveraWížělokčiskému kTaTa jeho stříbrem naditým měšcům? A jak vůbec chápal královský titul? Polsky, nebo jen velkopolský s vědomím, že je pánem pouze jedné části země s gdaňským Pomořím? Přemyslova hodnost (rexPolonie) připouští obojí výklad, ačkoliv vratká nápověda by se mohla skrývat v soudobých letopisech, jež se podvědomé (?) rozepsaly o velkopol-ském králi (rex maioris Pqlonie). Červnová korunovace tak mohla mít povahu j^^KH^^w^^^2^E3S3S2Íi °všem vlce již k obnovenému polskému království dodat nelze, neboť 8. února 1296 byl Přemysl zavražděn. Malá družina ozbrojenců, která nad ránem vtrhla do dvorce v Rogožně (Rogož-no), kde zaskočila masopustním veselím unavenou stráž a z příkazu braniborských markrabat učinila tečku za krátkým, rozpaky vzbuzujícím příběhem Přemyslova království, strhla Polsko na pokraj katastrofy. Kjosjřelýmjtó^ hlásili dva dědicové, všehoschopný _VfedisjavJ^cjffle Pretendenti se sice 10. března 1296 setkali v KíiviňTIKrž^ vzájemné pomoci, nicméně Vladislav Lokýtek záhy usoudil, že smlouvu dodržovat nebude. Velkopolsko tak bylo rozděleno na dva díly a uprostřed zmaru snad vůbec nikoho nezajímalo, že královna Markéta svěřila jediného Přemyslova potomka, osmiletou dcerku Riksu (Rejčku), pod ochranu braniborských markrabat a že se braniborští Askánci zmocnili důležitých hradů na pomořanské hranici. ŽTmfaláněščh^ se nad malicherné svá- ry a spojit se při obraně Polska dráždila vysoké duchovenstvo i zemské předáky a nespokojenost ještě vzrostla přTp^hTe^uTSllalopolská, které vzkvétalo pod ro-zumným dohledem Václava II. A právě obratně vedená česká diplomacie přivedla Vladislava Lokýtka k jednacímu stolu, kde 18. listopadu 1297 potvrdil, či spíše zopakoval, že nebude uplatňovat dědická práva na Krakovsko a Sandoměřsko výměnou za 5000 marek stříbra. Štědrou náhradu obratem použil proti Jindřichovi Hlohovskému, přičemž doufal, že mu plané sliby zajistí přísun českého stříbra i v budoucnu. Po dvou letech se však přepočítal. Na schůzce v Klence (Kleká) 23. srpna 1299 odpřisáhl, že se o nej-bližších Vánocích dostaví do Prahy, kde složí přísahu věrnosti a převezme své země jako léna českého království spolu se 4000 markami stříbra a osmiletým výnosem z olověných dolů vOIkuši. Pokud by tak neučinil, měly všechny jeho državy připadnout českému králi, což Vladislav Lokýtek nebral vážně. Když však úmluvu podle svého .dobréhozw-ku nprušil a Václav.sg_začal domáhat a poj/zpouře velkopolŠKyčFJfěď^S musel LokytěEpFchnoút ze země. Napjaté vztafiy~řříěž'PvTa^išTavern Lokýtkem a vyšším duchovenstvem spěly k rozkolu již několik let, neboť věčně zadlužený, po nových državách a titulech stále pošilhávající kníže s oblibou umořoval narůstající pohledávky na církevních statcích. Poznaňský biskup Ondřej mu dokonce hrozil klatbou, a protože ničeho nedosáhl, začal hledat vlivného ochránce. Nejprve se sblížil s Jindřichem Hlohovským, ale Lokýt-kova bezohlednost jej přesvědčila, aby dal přednost českému králi. Pochopení našel u hnězdenského metropolity Jakuba a hlavně u velkopolských magnátů, kteří byli připraveni o významné úřady.^ozdějších let je známoje vzbouřenci gúžeti vyčítali nedbalost při správě zemělTňaležlS^ lebo nedokázal nastolit mír a spravedlnost. Obdobně asi zněl list, v němž nabídli ,'éřnost českému králi Václavovi II. Pražský dvůr váhal a teprve 29JíerynaJ3^^ na římsko-německém králi Al-írechtovi Y^MŠaiMyMĚmmjJež skovalo, že na Vladislavu Lokytkovi dobyté či ^äaS^Iggyy budou českému králi potvrzeny jako nšskájéna. Souběžně byla 'edena jednání před svatopetrským stolcem, a přestože papež Bonifác VIII. nijak íerozhodl, na podzim -.snad v listopadu 1300 - Václav II. přijal z rukou hnězden-kého metropolity Jakuba polskou korunu. Ještě dříve se zmocnil Lokýtkova dě-lictví na Visle a s tichou podporou řádu německých rytířů ovládl gdaňské Ponoří. Během několika týdnů tak sjednotil většinu piastovských zemí a na novém ispořádání nic nezměnil ani vlažný protest římské kurie. S odstupem několika dekád sjjwznaňský letopisec povzdechl, že za Václa-3lljPiE£Yj^ čímž lze jednou provždy zamávat předsta- ám, podle nichž bylo Polsko okupováno. Jak věcně upozornil Tomasz Jurek, Epitaf čtvrtého polského krále Přemysla v hnězdenské katedrále mej^rléjx^ apjoložit základy výkonnější zemské správy., 2^Ii^rochrM.g^ěiUym§st^^^S yadjlp vlivným předákům a rytířstvu, a právě jejich vzdoru využil Vladislav Lo kýtek. Když se doslechl, ze nmsko-nemecky kral Albrecht I. Habsbursky svolal tažení do Čech, přesunul se pod uherskou ochranou do Malopolska a na podzim 1304 obsadil s malou družinou nespokojenců Sandoměř a Višlici (Wišlica). Nejspíš si chtěl vytvořit prostor k dalšímu vyjednávání, ale když seznal, že český král 21. června 1305 zemřel, prohlásil se nejprve za knížete Polska (dux Polonié) a na konci roku .13.06 za pravého dědice celého polsk^h^TčřalovŠlv^^ tocius flegraPof^^ ří, neboťvelkc^ r^prvnu^ulríěčení sil došlo* ve Velkopolsku, k3e''se*íiňrIřichovi Hlohovskému podařilo dobýt Kališ. Sever a východ země zachovaly věrnost Vladislavu Lokytkovi, jenž začal shromažďovat síly k útoku na Poznaň, nicméně na jaře 1307 se zapletl do sporu s krakovským biskupem Janem Muskatou. Po domluvě hnězdenského metropolity Jakuba sice odpřisáhl, že neshody probere u jednacího stolu, ale navzdory daným zárukám nechal biskupa uvěznit a po šesti měsících krutého žalářování si na něm vynutil dalekosáhlé ústupky. Lokýtkovu včrolomnost pranýřoval kuriájní legát Gentilis, ovšem knížecí dvůr iTarkTlMskupa ze zlomyslných úkJjjtdu prolT^olákům. Pod stejnou záminkou byl zatčen gdaňsky správce Petr, aMvž~vlétě 1308 vypukly v Pomoří nepokoje, museli je potlačit Lokýtkem najatí němečtí, rytíři, přičemžJjdjaňsk byl srovnán se zemí. Velnu^ ďTTváielSýčhvýc^ ahrady aj:ačljyiil^ Ostudná ztráta gdaňškeEo*Pomoří vyvolala bouři nevole, která se přehnala všemi piastovskými državami. Rozhořčené hlasy se nesly Malopolskem a krakovský fojt Albert dokonce rozkázal, aby Vladislav Lokýtek nebyl vpuštěn do městských bran. Drobná válka trvala do roku 1312, pak došlo na tvrdé tresty, jež stihly jedince i celou obec, a přestože letopisecké dílny oslavovaly vítězství pravoverných Pojáků nad Němcialšlzáky^ zrakáspřáv£rvťre]nýčh záležitostí, zejména úpadek m i nce.'Le pe se nevedlo ani měšťanům ve Velkopolsku, které sepo smrti jiň^řichTHÍohovského v prosinci 1309 rozpadlo na několik znepřátelených dílů.£o vypálení Poznanej/ zimě 1313. se_z^nqskýisněm rozhodl, že veškerá právajpřenese z neschrj^yných dědiců zesnu -IéJio_kiySetěMj^S^ " "~ ~ Ťen~výzvu~^^^ se konečně stal nesporným pánem Kra- kova i Velkopolska. Bez královského pomazání však zůstával jedním z mnoha knížat, a proto se souhlasem sněmu v Sulejově (Sulejów), který se konal mezi 20. a 23. červencem 1318, uvědomil papeže lana XX1L, že je Polsko štítem, jenž ochraňirrje_rjrjä^^ BaTOvrdJUjsx. Obojetně styíizovanáodpověa' opustila Avignon 20. srpna 1319, aTxeFaže list připouštěl různý výklad, polské duchovenstvo dospělo k závěru, žeje korunovace možná, a 20j£dnfQ3 Korunovační rituál neproběhl, jak by se slušelo aHaB^ekat, v hnězdenské bazilice, nýbrž vj±rámjij;ra^ dislav Lokýtek pokoušel naznačit, žejeho králoyjsMjiebude navazovat na staré. tradice. Možná mu ale nic jiného nezbývalo. Ztráta Pomoří, naprosté odcizení slezskýchPiastovčů, kteříŠe odmítli připojit k svazku polské koruny, nedůvěra většiny sousedů, mezi nimiž vynikal j_m Lucemburský,.jenž po PřemysLovcích žáŠďiJJ^vjl i^es^ královský titul, předem vylučovaly, že by se obnovene království mohlo hlásit k odkazu druhé piastovské monarchie. Polsko tak sice vstupovalo_do_l4. století sjednocen,é„a,ppd královskýin žezlem, nicméně bez přístupu k moři, \ykgzanoze slezského Poo^^bráceho, či šVíšě^iidově pjTgoutano Eň^^^^tihiémú Východu. ™"~ ,,"~~—~—— PATRIMONIUM POLONIE V polské národní paměti je 13. století vyhrazeno poněkud zvláštní místo. Na straně jedné se hledají příčiny mocenského úpadku, nicméně zároveň se nebez hr; &°Jäj!£n9íaíSá^ byly vtaženy do hlavního proudu velíce Důmyslně založené komparace seTovnou tázaly, zdYsmTlé plány'™tislavškyErT knížat neztroskotaly na odlišném rytmu inovačních proměn, které se měly projevit nejprve jen na jihu Polska a teprve s odstupem několika dekád zasáhly zbytek země. Jakýmsi klíčem a návodem k výkladu dlouhého 13. století se přitom stalo zakladatelské dílo vratislavského knížete Jindřicha I. Bradatého, jež mělo zahrnovat kolonizaci venkova podle vlámských či franských vzorů, přejímání vyspělých norem a technologických postupů a v neposlední řadě živé a mnohačetné vazby na dvory říšských knížat. Citlivější výklad pramenů však varuje před ukvapenými soudy, které Jindřichovi I. Bradatému připisovaly stovky založených vesnic a masový příchod německého obyvatelstva, jejichž přičiněním bylo Slezsko vytrženo ze slovanského prostoru. Začněme u kvalifikovaných odhadů, které předpokládají, že se v průběhu 13. století přesunulo ze Západu na Východ zhruba 300 000 osadníkům Hodně z nich našlo nový domov mezi Labem a Odrou, zbytek se rozptýlil v širo-f kém oblouku od Rižského zálivu až po střední Dunaj. Snad jen zhruba čtvrtina,) možná i méně, se vydala do Slezska, Malopolska, Pomořan, Velkopolska, na Ku- \ avy a do Mazovska, a protože kolonisté, ať jíž z německy mluvících zemí nebo / i Vlámská, přicházeli po desítky let, je krajně nepravděpodobné, že by v obec- ) lém měřítku dokázali narušit nebo zvrátit národnostní poměry. I V průběhu 20. století tragicky zneužitý omyj vznikl chybným výkladem ně-neckého práva (ius Theutonicum),_které se pravld^n^ anlouvách a v minulosti poměrně nedávné bylo p ojkláďánqz^ igmeckého obyvatelstva. Ve sk^ečnóstisě pjfvem Něínců mohli fíäittäHmSft iíLa pokud se cizmciyóó^ oři čili znalci prává a pokročilého nepodaření. Za óoměnu získává¥dědicné ojtství (šoltéství), zkratka rychtu, v rámci nižšího, nehrdelního soudnictví moh-i nalézat právo a vymáhat soudní pokuty, hospodařili na svobodných lánech, iřípadně mohli vlastnit krčmu nebo mlýn. Vždy však byli vítanými hosty, což okládá případ z roku 1235, kdy velkopolský vojvoda Broniš zadržoval na svých tatcích cizince v naději, že zůstanou a přivedou do země příbuzné. Venkovská kolonizace neznamenala pouze vysazování nových vesnic, nýbrž také, a možná především, zásah do stalých sídelních struktur. Mnohé naznačuje, že se prvotní zájem knížete a lokátorů soustředil na rudonosné oblasti a teprve s rozmachem těžby a spříchodem horníků bylpjiutno^ zeměděl- ské zázemí. Proto vznikaly jakési zvB§^ říkalovlbudy yem. Hornická koíôl^ace'predcTíázeTa založení prvních sTezšTýcTTmest - Zíoto-řyjěTLvovku nebo Slezské Středy -, ale již nedlouho po roce 1220 začaly převládat obecnější předpoklady, které vyústily v propůjčení různých výsad kupcům a řemeslníkům na vratislavském předhradí, v Opolí, Ratiboři, Krakově, Plocku, Hlohovu, Hnězdnu nebo Poznani, Privilegované obce nebyly nijak lidnaté a ani Yj?3zdějžích letech nežilo ve většjnfmeffTyfce^než hěkc^siově¥^s"ób.'V^im-kouTyla Vráu^lav,' která se velikostí ä bohatslyfmmoHa poměřovat s pražskými městy, následoval Krakov se zhruba 10 000 obyvateli, provinčním měřítkům se vymykal rovněž Hlohov a zmínit je nutno ještě Lehnici, Sandoměř a Poznaň. Přednosti městských svobod byly oceňovány na všech stranách, ale zatímco /Slezsko pokrývala kolem roku 1300 hustá síť 130 městských obcí, v celém Vel-I kopolsku se jich nacházelo jen asi 40, počet malopolských lokací nepřesáhl 30, | Kujavy hostily okolo 20 měst a na Mazovsku se znalost městského práva uplatni-i la pouze na čtyřech místech. Strohý výčet bezpochyby dokládá nerovnoměrnost *""změn, nicméně neříká nám nic podstatného o jejich povaze a hloubce. Nahlédněme proto ještě jednou do Knihy jindňchovské a. jejím prostřednictvím do časů, kdy vratislavský kníže Jindřich I. Bradatý vyslal na severní svahy Českých (dnes Sovích) hor jistého Menolda. Podle smlouvy uzavřené v roce 1221 měl v místě zvaném Budsow rozměřit a osadit 50 lánů výměnou za dědičnou držbu každého šestého lánu, svobodný mlýn a krčmu s příslibem, že vesničané budou čtrnáct let osvobozeni od platů a dávek (hollunge) a že se budou moci řídit zvyklostmi, jež byly propůjčeny vesnicím kolem Salzbornu (Szczawno Zdroj). Pečlivě připravený záměr však ztroskotal na potměšilostech Petra z Petrovic, a tak se les ocitl ve výbavě jindřichovského kláštera. V roce 1239 rozmnožil notář Konrád původní věno o dalších 50 velkých lánů v Rudné a následně Jindřich II. Pobožný rozhodl, že v klášterní doubravě může vzniknout vesnice Němců (villa Tetonicalis}. Když ale po bitvě u Lehnice, tedy nedlouho po roce 1241, Budzov s Rudnou zabral zmíněný Petr, čekaly na jindřichovského opata tahanice a rozprava na velkém sněmu před Vratislaví (generále etsolempne colloquium), kde se musel dovolávat náležitých práv. Smírčí nález byl vynesen roku 1244, a přestože zněl ve prospěch kláštera, Petr z Petrovic se začal zaklínat rodovou pamětí, podle níž les náležel jeho dědovi, a vymohl si na cisterciáTfôlTKánradu v podobě 14 lánů. Zároveň Petr pověřil šoltyse Siboda, aby pozemky zasídlil, což se ovšem nezdařilo a lokátor se pak pokusil vstoupit do služeb kláštera. Opat jeho nabídku odmítl, neboť v lese nikdo nehospodařil a samotný Sibodo přebýval na okraji Petrovic, takže nebylo jasné, zda bude poslouchat jindřichovské cisterciáky nebo pana Petra. Hrozící spor zažehnalo odstupné, a tak se práce ujal lokátor Martin, který pod korunami dubů rozměřil lány, na nichž se za Martinova nástupce Jana usadili první sedláci. Snad z neznalosti však onen Jan, jinak syn jakéhosi kněze, dovolil, aby se kácelo v pohraničním hvozdu (al durch den hadi), čímž na opatství přivolal hněv vratislavského knížete Jindřicha III. Bílého. Na svou obranu Jan uvedl, že se choval stejně jako sousedé a že rytíř Přibík přivedl k budzovskému potoku vlastní osadníky. Nezvaní hosté tehdy narazili na odpor klášterních kolonistů, a proto bylo na smírčí schůzce rozhodnuto, že v údolíčku bude zapálena hranice, jejíž dým bude sledovat knížecí komorník se čtyřmi venkovany, kteří pak záseky zřetelně vyznačí hranice klášterní domény. Proměna líbezného hvozdu (quia tunc temporis erat ibidem pulcherrima sil-va), jenž dal jméno vesnici (Schônwald), vypovídá o nesnadné povaze sídelních změn. Vždyť mezi prvotním záměrem a výsledkem leželo dobrých čtyřicet let, během nichž si jindřichovský klášter musel opatřit a zaplatit nejméně tři privilegia, dohodnout se s urozenými sousedy a odškodnit neúspěšného šoltyse Siboda, aby se v šedesátých letech mohl dopracovat k majetku, jehož výnos budil spíše pochybnosti. Jinými slovy, jindřichovskou knihou zvěčněný příběh se rozhodně í£2ÍH£äesobj^^ re se mělo překotně vzdálit zbytku piastovských držav, neboť právě pod Sovími horami se ukázalo, že lokace toliko nastavovala podmínky a záleželo na schopnostech, možnostech a snaze zúl!áštnlmyd^ alespoň g^lčíhojia^hiění. Odtud také pomalé zlepšovaní zeměTňwíwřatwWmefsm^ zující otázkou, jestli o 13. století přemýšlet jako o době, kdy si periferie latinské Evropy rychle a úspěšně osvojila vyspělé právní normy a výrobní postupy, anebo uvažovat spíše o složitém souvrství příčin a následků. Zápisky jindřichovského mnicha Petra dokládají, že v minulosti tolik oblíbené hledání počátku uvěznilo polské 13. století v bludišti křivých zrcadel a že by se klíč k jeho přesnějšímu výkladu mohl skrývat v dlouhém trvání a mnohosti podob velké kolonizace, k níž náleží jak oddělené světy Poláků {segregatim a Polonis) a Němců z osady Psí pole, tak klučení lesa kolem řeky Vlčice Poláky podle německého práva {Poloni iure Theutonico). Nezapomeňme však, že ani cesta k městu nevedla přímým směrem. Že složitá minulost piastovských sídel zanechala natolik komplikovaný otisk, že město Poznaň muselo být založeno na protilehlém břehu řeky Varty a Vratislav dospěla k plnoprávné, mílovým právem chráněné obci až za vlády Jindřicha IV. Pravého. Dlouhý a pomalý běh středověké kolonizace v podstatě vylučuje, že by návratu Polska na mocenské výsluní Vratislav. Plán města z roku 1562, dnes známý z Partschovy kopie z roku 1826, je dokladem rychlé proměny kupeckého předhradí v sebevědomou městskou obec. Zatímco starý piastovský hrad se stal sídlem biskupství a kapituly, pravidelné městské parcely se rozložily na rovinatém levém břehu řeky Odry. Střed velkého náměstí zaplnila radnice s kupeckými krámy. WĚBĚmĚ «ÉÍÉÍriH Jak dále dokládá dřevoryt, zhotovený pro světovou kroniku proslulého norimberského humanisty Hartmana Schedela, na konci středověku se Vratislav mohla směle měřit s Prahou, prvním městem zemí Koruny české bránil pouze nerovnoměrný vnitřní vývoj, Čímž se^kruhem yracta hledat Pjíčinyrozvratu rjiastoy^^^dr^. Aniž bychom se vzdávali široce chá-panéfíb rámce dobových událostí, předejme slovo Knize jindřichovské, která se odjinud pocházejícím spolubratrům snažila objasnit, žeylastnická_ práva nevznikají y Polsku smlouvou, darem či prodejem,, neboť zvykové polsřé právo (more Polpnico) vyžaduje, aby se kupující domluvil nejen s*maíftelem, nýbrž s celým jeho příbuzenstvem. Mnohé jmllřichovským klášterem vedené spory prokázaly, že společná držba (opole) nemovitého majetku byla přijímána na zemských sněmech i radou urozených (consilio et iudicio baronům), a obrátíme-li naši pozornost k vládnoucí dynastii, zdá se, že zvykové právo a kolektivně sdílené dědické^nároky (patnmo-niurri) zasahovaly rovněž do světa piastovských knížat. Proto se bezmála každý z nich domáhal vlastního panství a všichni bez výjimky pokládali krakovského seniora za sobě rovného. Skrývá se ale prapríčina mocenského úpadku polských zemí v patrimoniálně sdílených zeměpanských právech (ius ducale)? Dílem snad, neboť bezbřehé dědické nároky významně podporovaly sobecké choutky menších knížat a v průběhu 13. století změnily Polsko ve volný svazek často znepřátelených zemí. Následoval úpadek, čehož obratem zneužili sousedé. V roce 1181 se saský vévoda zmocnil západních Pomořan, nedlouho před rokem 1200 se v Českých rukou ocitlo severní předpolí Moravské brány, braniborská markrabata dobyla Lubuš a začala pronikat do východních Pomořan, chelmskou zemi, Prusy a Gdaňsk opanoval řád německých rytířů a Drohiczyn přešel pod ochranu haličských knížat. A zatímco urozená veřejnost bezmocně sčítala ztráty a možná snila, kudy by se bral další vývoj, kdyby do země nevtrhly houfce Mongolů, Polskem se šířil vliv pražského dvora, jenž nenápadně ohlašoval soumrak druhé piastovské monarchie, na jejichž základech Vladislav Lokýtek založil nové polské království. JIŘÍ FRIEDL TOMASZ JUREK MILOŠ ŘEZNÍK MARTIN WIHODA