J. Karácsonyi, Hol bôvítették ki a Hartvik-legendát elôszôr és mä sodszor ?, Századok 35,1901, s. 991 -1008, kde autor tvrdí, že Harrei kovu legendu z počátku 12. stol. rozšírili poprvé kolem roku Usô a podruhé kolem roku 1190 a tyto interpolace obrážejí již nozdř;*-události 12. stol. ť^aejší
EDICE
A. Mancini, Primi Hungarorum regis apostolici S. Stephani vita, Posonii 1781, s. 7—41; G. Wattenbach, Monumenta Germaniae Historica (dále MGH), 11, Hannoverae 1854, s. 229-242; S. L. Endlicher, RHMA, 1849 s. 139-153; F. Mátyás, HHFD 1, 1881, s. 10-32; E. Varjú, Legendaé sancti regis Stephani (dále E. Varjú), Budapest 1928, s. 3—17; A. F. Gom-bos, CFHH 3,1938, s. 2597-2608; E. Bartoniek{ová), SRH 2, s. 377-392.
LITERATURA
R. Fr. Kaindl, Über das Verhältnis der Hartvici Vita S. Stephani zu der Vita maior und minor, Archiv für österreichische Geschichte 1894, 1898; F. V, Sasinek, Tie naše legendy o sv. Štefanovi 1, Slovenské pohľady 28, 1908, s. 163-169, 291-302; E. Varjú, Szt. István legendáinak újonnan feltalált kézirata, Konyvbarátok Lapja 1927/1928, s. 2-23; E. Varjú, 1928, s. 47—113; J. Balogh, Az „ájtatos" és a „komor" Szent István király, Egyetemes Philológiai Közlöny 52, 1928, seš. 1—3, s. 49 — 50; A. Simon, A Szent István-legendák a misztika világánál, Pannonhalmi Szemle 1938, s. 175-181; E. Bartoniek{ová), SRH 2, s. 365-376; R. Holinka, Vita S. Stephani regis, Sborník Matice slovenskej 1938 — 1939, Manin 1940, s. 182—202; Z. Tóth, Szent István legrégibb életirata nyomán, Századok 1947, s. 23— 94; J. Horváth, ifj.,Árpáďkori latinnyelvu irodalmunk stílus-problémái (dále ALIS), Budapest 1954, s. 136-142; J. Mišianik, Dejiny staršej slovenskej literatúry, Bratislava 1958 (dále J. Mišianik, 1958), s. 49 - 53; L. J. Csóka, LTI, 1967, s. 105—118; J. Minárik, Stredoveká literatúra, Bratislava 1977 (dále J. Minárik, 1977), s. 161 — 162; R. Pražák, Štěpánské legendy. K literárnímu profilu nej starších uherských legend z 2. poloviny 11. a počátku 12. století, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, D 28, 1981, s. 99-111 (dále R. Pražák, D 28, 1981); R. Pražák, All. századi legelsö magyarországi szentekröl szóló legendák datálásának és tipológiai besorolásának néhány kérdésérôl, Torténelmi Szemle 1982, č. 3 (dále R. Pražák, 1982), s. 444-457; J. Kuzmĺk, 1983, s. 242 — 243; R. Pražák, K dataci a typologickému zařazení legend o nej-starších uherských světcích 11. století, Slovenský ľud po rozpade veľkomoravskej ríše, Historické štúdie XXVII/2, Bratislava 1984, s. 93-108 (dále R. Pražák, 1984); R. Pražák, The Legends of King Stephen, Hun-garian Studies 1985, Vol. 1, N. 2, s. 163-177 (dále R. Pražák, 1985); R. Nový—J. Sláma, Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987, s. 194—198 (komentovaný úryvek ze štěpánské legendy maior o počátcích křesťanství v Uhrách a o sv. Vojtěchovi).
i
Větší
štěpánská
legenda
*„Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce světel" fjk 1,17) a nic dobrého nemůže ve jsoucím světě být ani vzniknout bez zdarma přicházejícího božího slitování. Týmiž zraky, jimiž podle své libosti zří na neochvějný stav jemu sloužících nebeských sborů, ráčí Bůh ve své prozřetelnosti milosrdně hledět a působit též k nápravě padlého člověka, aby toho, jejž při stvoření ozdobil důstojností svého obrazu (sr. Gn 1,26.27; Ef 4,24), skrze své svaté vtělení podivuhodně učinil spoludědicem nebeského království. A tak se věštby patriarchů a proroků naplnily na našem Spasiteli: nevýslovným způsobem se narodil z Panny, vytrpěv kříž a vzav na sebe smrt třetího dne opět vstal, čtyřicet dní pobýval se svými učedníky a poté, co před jejich zraky vstoupil na nebeské výsosti, usedl s celou svou přirozeností po mocné pravici Otcově; potom na ty, kteří byli přijati za syny boží, vylil Ducha svatého, Utěšitele, z Otce i z něho vycházejícího; ten podivuhodně přišel za mocného hukotu a ukázal se jim v ohnivých jazycích: dal jim bohatství znalosti všech jazyků a učinil je podivuhodnými obzvláštní divotvornou.
mocí a božskou silou (sr. Sk 2,3—4). Zapáleni žárem jeho lásky, již jim propůjčil, prošli ve shodě s tím, co jim již dříve přikázal náš Spasitel, celý svět s posláním kázat evangelium, zasévajíce sémě božího slova (sr. Mt 28,19; Mk 16,15). Někteří z nich přivedli k úctě křesťanského náboženství celá království i s králi, někteří knížectví s jejich knížaty, někteří oblasti nebo jejich části s jejich správci a představenými. Jak se stále více rozhoříval oheň svatého Ducha, základy obecné církve se ve světě upevnily natolik, že i sama metropole celého světa, Řím, i s vladařskou mocí císařské důstojnosti, sklonila šíji před vírou Kristovou a zřekla se bludů a marností. Nezůstalo země ani národa, kde by aspoň někteří nepřijali Kristovo slitování.
A tak se stalo, že Bůh ve své dobrotě shlédl laskavým zrakem na syny zatracení a nevědomosti (sr. J 17,12), na lid drsný a nestálý, který ani nevěděl, že je božím stvořením, totiž na Uhry, obývající panónskou zemi, a ty, které ve svém od věků skrytém úradku předurčil, aby ze svých původních sídel přišli do západních krajů jako mstitelé nad zpronevěřilým křesťanstvem, ty poté, co ten předurčený čas konečně nadešel, převedl, rozptýliv mlhy, z cesty nepravosti na stezku spravedlnosti, do naděje na věčně trvající odplatu.
2]*Od toho, který byl prvním vůdcem Uhrů, když přitáhli do Panonie, byl tehdy už čtvrtý kníže, jménem Gejza; ten svému lidu sice dříve vládl dosti drsně a pevně, byl však milosrdný a štědrý k cizincům a obzvláště ke křesťanům; i když byl spoután pohanským náboženstvím, přece — ježto se již blížila záře duchovního obdarování — začal se všemi sousedními koldokola ležícími zeměmi horlivě vyjednávat o míru, jehož příznivcem nikdy dříve nebyl; a tak už na něm bylo lze poznat, čím synem se touží stát, podle slov našeho Spasitele, který praví v evangeliu: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny božími." (Mt 5,9) Nadto vydal příkaz, aby se ostatním křesťanům, chtějícím přicházet do jeho království, prokazovala milost pohostinství a bezpečí, a kněžím a mnichům poskytl dovolení před něj předstupovat. Ježto jim rád a dobrovolně dopřával sluchu, sémě pravé víry zaseté v zahradě jeho srdce utěšeně klíčilo. Co dále ? Nadejde čas v nebesích určený, a on sám i se svými
blízkymi uvěřil a byl pokřtěn; slíbil přitom, že všechny, kdož jsou poddáni jeho moci, získá křesťanskému jménu.
3] A protože projevoval velkou starost o potírání odbojníků, o hubení modlářských obyčejů a o zřizování biskupství podle svého uvážení k prospěchu svaté církve, Pán ho v zázračném vidění upokojí; učinil, že vedle něho stanul jinoch rozkošného vzezření, který mu řekl: „Pokoj tobě, vyvolený Kristův, přikazuji ti, aby ses ve své starosti uklidnil. Není ti dovoleno vykonat, co zamýšlíš, protože máš ruce potřísněné lidskou krví.*Ale vzejde z tebe syn, který se ti vbrzku narodí, a tomu Pán v úradku božské prozřetelnosti svěří, aby to všechno zařídil. Ten bude jedním z Pánem vyvolených králů a korunu života světského zamění za korunu věčnou. Avšak muže, který k tobě bude poslán s duchovním poselstvím, přijmiž s poctami, a až ho přijmeš, cti jej, jsa pln ctihodné bázně před konečným zatracením a uchvácen láskou věčně trvající naděje, jež neklame, a jeho pobídkám věnuj nelíčený souhlas věrného srdce."
4] Když se kníže probudil a prozkoumal úžasné vidění nejprve sám u sebe a potom se svými blízkými a věrnými Kristovými, leže s rozpjatýma rukama na zemi pokorně vzdal Bohu díky a se slzami poručil sebe a svou vládu i se synem, který se měl narodit, ochraně Toho, který nespí ani nedřímá (sr. Ž 120,4). Zatímco tedy s údivem uvažoval o muži, který mu byl božím proroctvím předpověděn, bylo mu hlášeno, že k němu má přijít kvůli jeho obrácení a prospěchu upřímné víry*i>iskup církve české Vojtěch, aby Pánu Bohu přinesl oběť chvály (sr. Žd 13,15). Novým rytířům Kristovým vzchází nevýslovná radost, kníže se svými poddanými vychází Kristovu bojovníku vstříc, s poctami ho přijme a — jak byl vybídnut viděním — pro bázeň a lásku boží mu všemožně dá najevo, že mu hodlá být poslušným synem (sr. IP 1,14). Tak tedy z knížecího příkazu se všude schází nevzdělaný lid, svatý biskup neustále káže, synové této země se obracejí a dostává se jim křtu, na mnoha místech se zřizují chrámy. Světlo, které osvěcuje každého člověka, zaplašilo temnoty a začalo v Uhrách zářit (sr. J 1,9), a naplnila se prorocká slova, která praví: „Lid, který chodil v temnotách, spatřil velké světlo" (Iz 9,2). Světlem světla neviditelného je Kristus:
jej si národy zasloužily spatřit tehdy, když byly povolány z^temnot a uvěřily, že On je pravé světlo, pravý Bůh i člověk.
5] Mezitím se narodí Bohem předpověděný knížecí syn, jejž podle slov prorokových Pán zná dříve, než byl v lůně matčině počat (Jr 1,5). Podle pravdy své víry jej Bohu milý biskup Vojtěch pokřtil a pomazal křižmem a byl jeho ochráncem. Chlapec dostal jméno Štěpán, což, jak myslím, bylo v souladu s božím úradkem: řecké „Stefanos" totiž znamená „Korunovaný". Jménu, které mělo podle boží vůle i na tomto světě sloužit panovnické moci, přisoudil Bůh, že i ve světě budoucím bude ověnčeno korunou jednou provždy trvalé blaženosti k získání nehynoucí slávy věcného života (sr. IP 5,4). Pěstěn královskou výchovou chlapec vyrostl j a když prošel dětským věkem a překročil první stupeň jinošství, jeho otec svolal přední uherské šlechtice i druhý, kněžský stav, a na radu obecného^ sněmu ustanovil, že lidu bude po něm vládnout jeho syn Štěpán, a k potvrzení toho si od každého šlechtice vyžádal přísahu. Nato, syt dnů (sr. Gn 25,8), vyměnil roku 997 od vtělení Páně bědy tohoto daremného světa za nebeskou radost. A téhož roku přišel svatý biskup Vojtěch kázat slovo boží do Pruska a tam také byl ověnčen palmou mučednickou.
6] Poté panónske království z vůle svatého jinocha vzkvétalo : Štěpán spolehlivě upevnil mír uzavřený s národy okolních krajin, aby v něm mohl s větší jistotou splnit v nové setbě křesťanstva záměr, který choval v mysli. Ale protivník všeho dobrého, ďábel, plný závisti a zloby, pozvedl proti *iěmu domácí odboj, aby narušil svatý úmysl vojína Kristova: z jeho návodu odmítal pohanský lid sklonit své šíje pod jho křesťanské víry a i se svými knížaty usiloval vymanit se ze Štěpánova panství. Toho však chránilo znamení nejslavnějšího kříže a byly mu záštitou zásluhy boží Rodičky a ustavičné Panny Marie, když pod praporem Bohu milého biskupa Martina a svatého mučedníka Jiřího pobil jejich vůdce, je všechny v krátkém čase podrobil své službě a přiměl je prostřednictvím věrných kněží udílejících spasitelná napomenutí, aby obmyti křestní vodou uctívali jednoho Boha.
7] A tak se po porážce nepřátel Kristův rytíř plný duchovní radosti rozhodl, že všechny své schopnosti a svůj důvtip
plně věnuje sadbě evangelia: oddávaje se almužnám a modlitbám, často s tváří na dlažbě budovy svatého chrámu proléval slzy a svěřoval splnění svého předsevzetí boží vůli; ačkoli bez Boha není schopen vykonat nic, že by mohl, když mu Bůh bude v plnění záměru pomáhat, dovést zamýšlené dobro s vynaložením sil až do konce. Protože mu k jeho započetí i dovršení bylo zapotřebí rady Kristových věrných, rozhlásil svou touhu skrze posly a listiny do všech končin. V důsledku toho mnozí kněží a klerikové z vnuknutí Ducha Utěšitele opustili své domovy a dali se na misijní pouť. Opati a mniši netoužící po žádném osobním majetku pojali touhu vést řeholní život pod ochranou tak zbožného knížete.*Mezi nimi přišel muž zbožného života, otec Astrik se svými žáky; jeden z nich, jménem Bonifác, ustanovený po svém duchovním otci opatem, byl svatým králem vyslán, aby kázal v odlehlejších krajinách Uher: tam byl mečem zasažen do krku, a ačkoli zůstal naživu, mučednictví mu upřeno nebylo. *Přišli také dva jiní z polské země, kteří si zvolili rozjímavý život poustevnický: jeden z nich, jménem Ondřej, byl přidružen k andělským kůrům pro své vyznavačství, dosvědčené zázračnými znameními, jež Pán skrze něho učinil; druhý, Benedikt, byl podivuhodně ozdoben vavřínem mučednictví, když pro Krista prolil svou krev. Opat Astrik byl se svými mnichy přijat s poctami a vybudoval na úpatí Železné hory klášter, zasvěcený svatému otci Benediktovi. Zde až dodnes žije společenství mnichů, mocné řeholní kázní a oplývající hojností časných prostředků; a nepřejí si nic ^ jiného, než aby podle evangelia umývali nohy sobě i jiným (J 13,5).
8] Služebník boží, nejkřesťanštější kníže, po poradách s nimi, někdy se všemi společně, někdy po jednom s každým zvlášť, rozdělil území na deset biskupství a s písemným souhlasem nástupce apoštolů na římském stolci ustanovil ostřihomské biskupství, aby bylo v budoucnu metropolí,^ představenou ostatním. Jí kanonickou volbou postavil do čela řečeného již ctihodného opata Astrika, ozdobeného biskupskou infulí; a podle jeho rady svěřil ostatní biskupské stolce prozíravé péči dalších otců. Všude se kladou základy svatyní, povstávají kanovnické kapituly, vzkvétají kláštery řeholních
společenství. Odevšad se sbíhají služebníci boží, přivedení touhou těšit se z laskavého přijetí od tak štědrého knížete.
A protože se Panonie může chlubit, že je rodištěm svatého biskupa Martina, jehož zásluhy, jak již bylo řečeno, dopomohly králi věřícímu v Krista dobýt vítězství nad nepřáteli, poradil se Štěpán s milovníky božími a vybudoval při pozemku svatého biskupa na místě zvaném Svatá hora klášter jemu zasvěcený a obdaroval jej majetkem a důchody i vším potřebným a připodobnil jej platbou desátků biskupstvím.
9] Pátého roku po otcově smrti byl Bohu milý Štěpán z vůle boží dobrotivosti po obdržení listiny s apoštolským požehnáním prohlášen králem za souhlasného provolávání slávy od biskupů, kněží i od pánů a lidu, byl pomazán křižmem a slavně ověnčen korunou hodnosti královské. Po přijetí znamení vladařské vyvýšenosti zveřejní muž tak svatě žijící a tak moudrý nařízení, jež ustanovil spolu s biskupy a předními šlechtici Uher, v němž určil pro jeden každý čin jemu odpo% ídající nápravný prostředek. A aby dokázal, že hodlá být synem pokoje, jímž Kristus sjednotil svět, zanechal svým potomkům navěky platně sepsaným zákonem pevně ustanoveno, aby nikdo nikoho nepřátelsky nenapadal, aby nikdo neškodil nepříteli, aniž by věc byla soudně prozkoumána, aby nikdo neutiskoval vdovy a sirotky.
A pro účast na kralování, a především *za účelem zplození potomstva spojil se v manželství s Gizelou, sestrou vznešeného císaře římského Jindřicha, zvaného pro mírnost mravů „Pobožný"; dal ji pomazat křižmem a vyhlásil ji za spolu-nositelku koruny. O tom, jak pečovala o zvelebení bohoslužeb, jak často byla štědrá vůči pospolitostem božích služebníků, až dodnes v mnohých kostelích svědčí kříže, nádoby a bohoslužebná roucha, podivuhodně a umělecky vyrobená nebo utkaná, především však chrám biskupství veszprémského, jejž královna od samého založení vybavovala vším potřebným ke službě Bohu — zlatem, stříbrem a rozmanitými rouchy. Král sám pak nedávno vzniklá biskupství a též opatství královsky obdařil statky, dvorci, služebnictvem i důchody a dostatečně je vybavil kříži a nádobami a jinými bohoslužebnými předměty, podle toho, jak to kdokoli potřeboval. Bedlivě zkoumal buď sám nebo prostřednictvím jiných
život a mravy mnichů, malátné káral, bdělé měl v oblibě, kanovnickou službu svěřoval dohledu biskupů za svědectví Krista a jeho církve; podle Apoštola „všem se stal vším, aby získal všechny" (1K 9,22).
11] [...]*Přímo v Jeruzalémě,kde za svého lidského života pobýval Kristus, vybudoval Štěpán mužský klášter a obdařil jej statky a vinicemi, jež by poskytovaly dostatečné denní živobytí. Také v Římě, hlavním městě světa, zřídil klášter pro dvanáct kanovníků s hojností všeho náležitého a po obvodu kláštera dal vyzdít kamennou hradbu s hostinnými domy pro poutníky z Uher, kteří se přicházeli pomodlit k prahům knížete apoštolů, svatého Petra. Ani královské město Konstantinopol nepřipravil o dar své přízně: zde vlastním nákladem zřídil kostel, vybudovaný s podivuhodným uměním, a vše, co proň bylo potřebné. A tak si po zásluze získal na území, kde vládl, jméno „apoštol", neboť i když se sám nestal nositelem úřadu hlasatele evangelia, jako vůdce a rádce kazatelů mu poskytl potěšitelnou ochranu a podporu.
12] [...] Jednou v noci, podnícen duchovním napomenutím, sám, aniž o tom kdokoli věděl, vzal vak plný božího daru a jako obvykle se ubíral navštívit Kristovo maličké stádce: a tu se na něho chudí při rozdílení peněz z nebeského pokladu sápali, až mu vytrhli z brady vousy, a tak vydali svědectví, že je mužem božím. To naplnilo rytíře Kristova radostí; uchýlil se ke svému největšímu útočišti, k nejsvětější rodičce stvořitele světa, vrhl se na zem a takto volal své díkuvzdání: „Královno nebeská i moje, takto poctili tví bojovníci toho, jejž jsi ustanovila za krále. Kdyby mi to byl způsobil nějaký protivník, pomstil bych své bezpráví s Tvou pomocí. Ježto však, Paní, vím, že jsem se tak stal hodným věčné blaženosti, nesmírně jásám a vzdávám dík jménu našeho Spasitele a jeho útěše, jíž utěšil své učedníky, řka „Vlas z vaší hlavy nespadne" (L 21,18). To řekl a pochopiv, že byl navštíven nebeskou milostí a zalit duchovním obdarováním, rozhodl se muž boží, že nikdy nebude zavírat bránu svého srdce těm, kteří hledají pomoc, a rukama chudých ukládal statky, jež mu byly dány z nebe, do věčných pokladnic — jak sám, tak prostřednictvím jiných, ale zejména skrze služebníky a přátele Kristovy, tedy kněze a mnichy.
Svědectví o tom podává jeho druh ve věčném životě v nebi, mnich a poustevník, vzešlý ze světské šlechty, *svatý Günther, jenž váben šlechetností laskavého vládce přišel jej z české země vícekrát navštívit. A kdykoli prosvětlil září své přítomnosti Štěpánův dvůr, královská komora, již svěřili jeho rukám, se vbrzku zcela vyprázdnila, neboť vše, co v ní bylo, se rozdělilo cizím i domácím chudým, vdovám a sirotkům, klášterům a kostelům. Z podnětu tohoto božího služebníka král ve své oddanosti Bohu obdařil mnoha statky také*nově založený klášter v Bélu, kam přišel mnich Gerard z Benátek a začal tu vést rozjímavý život. Ten byl božím řízením zvolen biskupem; když došlo po smrti svatého krále k rozvratu křesťanství, byl ukamenován a darem duchovní milosti se stal hodným vstoupit mezi mučedníky.
15] Zajisté se na tomto světci také vyplnil výrok apoštola, že „musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do božího království" (Sk 14,22), a knihy Moudrosti „koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna" (Žd 12,6; sr. Př 3,11). Byl totiž na mnoho způsobů postižen pokáráním božím, neboť ho po tři roky trápila vleklá nemoc. Když se z ní uzdravil vyléčen slitováním božím, opět pocítil — jakoby zkoušen tajným božím úradkem — doléhající rány smrtí svých synů, neboť ten, kdo mu je dal, mu je v raném věku dětské nevinnosti odňal (sr. Jb 1,21). Zármutek nad jejich úmrtím otec utlumil a utěšil láskou k pozůstalému synovi Imrichovi, muži s povahou světce. K němu, teď již jedinému, cítil zvlášť silnou náklonnost a poroučel jej v každodenních modlitbách ochraně Krista a jeho matky, ustavičné Panny. Vroucně si přál, aby Imrich zůstal naživu, aby stanul v čele království. A aby se stal schopnějším ovládat kormidlo tak velikého státu, přikázal, ^by při každodenním vyučování pozorně poslouchal naučení pravoverných mužů. A také on sám v zápalu otcovské lásky složil Knížku mravních naučení, v níž se ve věrné náklonnosti obrací se slovy duchovního nabádání na svého syna a poučuje ho, jak se má především držet katolické víry, jak udržovat dobrý stav církve, prokazovat čest hodnosti biskupské, ctít knížata a rytíře, vážit si práva, mít při každé činnosti trpělivost, hosty laskavě přijímat a štědře jim poskytovat obživu,
nic nepodnikat bez rady, stále mít před očima své předky a brát si z nich příklad, často se modlit stanovené modlitby a jak vlastnit zbožnost a milosrdenství spolu s ostatními ctnostmi. Vzdělán v takovýchto a podobných naukách přeslavný mladík, poslušen věčného úradku, jemuž je podrobeno vše, zaměnil tento smrtelný život za věčný a byl přidružen ke společenství nebešťanů léta od vtělení Páně 1031. [...]
KOMENTÁŘ K VĚTŠÍ ŠTĚPÁNSKÉ LEGENDĚ
79 „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování Je shůry, sestupuje od Otce světel": K tomuto citátu z listu apoštola Jakuba se plně přihlásil již v šestém století na novoplatónském základě tzv. Dionysios Areopagités v řeckém díle přeloženém na pařížském dvoře franckého krále Karla II. Holého v pol. 9. stol. Johannem Scotem Eriugenou do latiny, jak se o tom zrniňuje D. Dúmmerth, Az Árpádok nyomában, Budapest 1977, s. 274—275. Dionysiovo dílo Hierarchia caelestis tvoří základ středověké mystiky a tzv. křesťanského symbolismu, který znovu vystoupil do popředí právě vil. stol., kdy Berengar Tourský obnovil protirealistický směr Hrabanúv, dědictví to karolínske epochy, jejíž díla tvoří překvapivě páteř nejstarší uherské knihovny, knihovny benediktinského opatství v Pannonhalmě. Její soupis z doby kolem r. 1090 je nejstarším svodem literárních děl, o něž se mohlo opírat domácí uherské písemnictví. Srov. studii Cs. Csapodiho o vnitřním pořádku nejstarší uherské knihovny A legrégibb magyar kônyvtár belsó rendje, Pannonhalma a XI. században, Magyar Kônyvszemle 1957, s. 14—24. Viz rovněž týž, Le catalogue de Pannonhalma, renet de la vie intellectuelle des bénedictins du XIC siěcle en Hongrie, Miscellanea codicologica F. Masai dicata, Gand 1979, s. 165-173.
80 Od toho, který byl prvním vůdcem Uhrů, když přitáhli do Panonie, byl tehdy už čtvrtý kníže, jménem Gejza: Prvním knížetem Maďarů v době jejich příchodu do Panonie po roce 895 byl Arpád. Po smrti Arpádově v roce 907 se stal jeho nástupcem syn Zolta. Po něm sc stává roku 948 knížetem Maďarů syn Arpádova syna Jutase Fajsz a teprve po jeho smrti r. 955, již po porážce u řeky Lechu, jeho syn Taksony. Taksony umírá přeď r. 972 a po něm se ujímá vlády Gejza, který přijímá křesťanství a vládne v Uhrách až do své smrti v r. 997.
81 Ale vzejde z tebe syn, který se ti vbrzku narodí: Gejza se ožení] roku 970 (anebo 969) se Saroltou, dcerou sedmihradského knížete Gyuly-Prokuje, pokřtěného v Byzanci, sám se však přiklonil k latinskému ritu a jeho pokřtění bylo dílem misijního biskupa Bruna ze Sankt-Gallen o velikonocích 973 v Ostřihomi. Svůj úmysl dát se pokřtít sdělil Gejza císaři Otovi již na podzim r. 972, což bylo patrně krátce po Štěpánově narození. Z manželství Gejzy se Saroltou se na-
r
rodil syn Štěpán, lidově zvaný Vajk. Doba Štěpánova narození podle pozdějších pramenů z 13. —14. stol. byla udávána léty 967, 969 a 975. Údaj R. Marsiny, Slovensko, Dejiny, 2. vyd., Bratislava 1978, s. 227 a 228, že Štěpána pokřtili bavorští misionáři kolem r. 974 jako pětiletého se zdá z hlediska větší legendy o sv. Štěpánovi králi důvěryhodnější než násilná konstrukce Gy. Gyôrffyho, István király és můve (dále IK), Budapest 1977, s. 112, který klade Štěpánovo narození až k době kolem r. 980. Otázkou ovšem je, zda mohl být v té době (r. 974) Štěpán již pětiletý, když sňatek Gejzy s Saroltou se'uskutečnil patrně až v r. 970. Za nejpravděpodobnější pokládám, že křest Štěpánův proběhl o velikonocích r. 973 v Ostřihomi společně s křestem Gejzovým a provedl jej misijní biskup Bruno, neboť členové jeho misijního doprovodu pocházeli z pasovského biskupství, které mělo za patrona protomartyra Štěpána, na* jehož počest vybudoval Gejza v Ostřihomi hradní kapli, v níž došlo zřejměke křtu Štěpánově i Gejzově, a Štěpán dostal jméno po tomto světci. Nově objasnil tyto události L. Zolnay, o. c, 1983, s. 53. K rodině Štěpánově viz Az Allámalapítás, s. 17-43.
81 biskup církve české Vojtech: K Vojtěchově podílu na christianizaci Uher srov. zejména s. 69. Přestože Vojtěch zřejmě nekřtil sv. Štěpána, jak uvádí dále Větší legenda štěpánská, stal se nicméně po své mučednické smrti symbolem misijní činnosti otonské renesance v středoevropských zemích, patronem prvních křesťanských sídelních katedrál v Hnězdně i Ostřihomi a spolu se svatým Václavem i prvním patronem českého křesťanství. Tuto jeho dominantní úlohu v chris-tianizované raně středověké střední Evropě v prostoru českém, polském i uherském výrazně obráží Iegendistická tvorba 11. stol. a v jejím rámci i štěpánské legendy uherské.
83 Mezi nimi přišel muž zbožného života, otec Astrik se svými žáky; f eden z nich jménem Bonifác: Dnes ještě bezpečně nevíme, zda Astrik-Anastasius byl původu polského a je totožný s opatem Astrikem V Trzemesznie u Hnězdna (viz T. Wojciechnwski, Astrik-Anastazy, opat trzemeszynski, Szkice hisztoryczne jedenastego wieku, 3.. vyd., Kraków 1951, s. 79 — 85), či původu českého a je totožný s břevnovským opatem Anastasiem (srov. V. Chaloupecký, Radla-Anastasius, druh Vojtěchův, organizátor uherské církve, čas. Bratislava 1, 1927, s. 210 — 228), anebo německého či burgundsko-Iotrin-ského (viz Gy. GySrffy v Archivům Historiae Pontificae 7, 1969, s. 79 — 113), Či dokonce původu řeckého (srov. A. Balogh, Szent István egyházi kapcsolatai Csehországgal, Németországgal, Franciaországgal és Belgiummal, Emlékkônyv Szent István király halálának kilenc szá-zadik évfordulóján 1, Budapest 1938, s. 451). Nelze skutečně vyloučit možnost, že šlo o řeckého mnicha, který přišel do Břevnova z latinsko-řeckého kláštera na římském Aventinu'podlesoudobé zprávy se šesti mnichy již v r. 992 (viz Monumenta Poloniae historica 3, s. 741). Je nápadné, že se tato zpráva shoduje s údajem Vojtěchovy biografie od Bruna Querfurtského z r. 1004 o cestě Radly a Kristiána r. 992 do aventinského kláštera pro Vojtěcha, aby znovu zasedl na pražský biskupský stolec. Z tohoto hlediska je opravdu rok 992 jako datum založení břevnovského benediktinského kláštera důvěryhodnější než tradičně užívaný r. 993, udávaný podle pozdního falza. Anastasius se znovu objevuje v r. 995 se sv. Vojtěchem v Uhrách, kde pak zastává různé církevní funkce (kromě opata benediktinského opatství
v Pannonhalmě v letech 996—1009 je krátce i opatem v Pécsváradu a biskupem v Kalocse), až posléze završuje svou církevní dráhu v letech 1007 — 1036 jako arcibiskup ostřihomský. S ohledem na dominantní úlohu Anastasie-Astrika v raném uherském křesťanství se vyskytl názor, že tvar Ascricus, Aescricus, Ascric ve větší štěpánské legendě (srov. SRH 2, s. 282 —283) byl východiskem k maďarskému označení arcibiskupa érsek, neboť Ascric>Asric>arsik>ersik>ersek>ér-sek. Takto uvádí podle germanisty K. Mollaye Gy. GyôrŕTy, IK, 1977, s. 182, který na jiném místě tohoto díla (s. 187, 553 — 554) málo přesvědčivě ztotožňuje Bonifáce s Brunem Querfurtským. Již před Gyôrffym tak učinil V. Meystowicz ve stati Skice o swietym Brunie-Bonyfacym, Sacrum Poloniae Millenium 5, Roma 1958. Další zpráva větší štěpánské legendy o Astrikovi, že vybudoval na úpatí Železné hory klášter svatého Benedikta, se vztahuje k založení benediktinského opatství v Pécsváradu, k němuž došlo zřejmě jen o málo později než v Pannonhalmě. Srov. studii Jľ. Ssmtpéteryho o zakládací listině pčes-váradské a pětikostelské Szent István király pécsváradi és pécsi alapítólevele, Budapest 1918, s. 11—37.
83 Přišli také dva jiní z polské země... Ondřej... Benedikt...:
Autor větší štěpánské legendy zřejmě znal Maurovu legendu o Svo-radovi a Benediktovi, a proto také ví o přirozené smrti Svoradově a mučednickém skonu Benediktově, zabitém loupežnými vrahy.
84 za účelem zplozeni potomstva spojil se v manželství s Gizelou, sestrou vznešeného císaře římského Jindřicha: Kníže Štěpán se oženil po smrti bavorského knížete Jindřicha (zemřel 28. srpna 995) s jeho dcerou Gizelou, což mělo přispět k mírovému urovnání ma-ďarsko-bavorských sporů, vyostrených předtím Jindřichovou expanzivní politikou vůči Maďarům. S pomocí Gizelina vojenského doprovodu bavorských rytířů porazil Štěpán v r. 997, po smrti Gejzově, svého odpůrce Koppánye a upevnil tak svou moc. Gizela porodila Štěpánovi nejprve (pravděpodobně ještě před r. 1002) syna Otu a po jeho brzké smrti pak r. 1007 dalšího syna Imricha. Jindřich, syn zemřelého bavorského knížete Jindřicha a bratr Štěpánovy manželky Gizely nastoupil po smrti otcově na bavorský knížecí stolec jako kníže Jindřich III. a v r. 1014 po volbě císařem nastoupil na císařský trůn jako císař Jindřich II.
85 Přímo v Jeruzalémě... vybudoval Štěpán mužský klášter... Také v Římě... Ani královské město Konstantinopol nepřipravil o: V době vlády sv. Štěpána vedly přes Uhry poutnické cesty do Jeruzaléma a Ríma. Cesta do Jeruzaléma vedla z Mohuče a Řezná přes rakouský Hainburg, uherský Ráb (Gyór) a Stoliční Bělehrad (Székesfehérvár) přes Drávu do Bělehradu a odtudfpřes Sofii do Konstantinopole, kde vybudoval Štěpán útulek pro poutníky a kostel. Přesný popis cesty zachovalo Itinerarium z let 1031 — 1043. Srov. úvod Bély Holla k dílu Gábora Pécsváradiho Jeruzsalémi utazás (Cesta do Jeruzaléma), Budapest 1981, s. 21. Jde o maďarský překlad latinské knížky františkána Gabriela de Pechwaradiho Compendiosa quaedam, nec minus lectu ioconda deseriptio urbis Hierusalem, Viennae 1519. Z Konstantinopole šla cesta přes Niceu, Antiochii a Bejrút až do Jeruzaléma, kde Štěpán „vybudoval pro mnichy'klášter a obdařil jej statky a vinicemi" (SRH 2, s. 386-387). Dědicem'tohoto
původního Štěpánova kláštera byla asi jeruzalémská lávra svatého Theodosia, již obdařil bohatými nadacemi na sklonku 12. stol. uherský král Béla III., odchovaný v Byzanci.
Nejstarší poutnička cesta do Jeruzaléma vedla z francouzského Bordeaux a je doložena již k r. 333 v díle Itinerarium a Burdigala Hieru-salum usque. Se zastávkami v Muáně, Aquileji a jižní Panonii vedla přes Dácii, Thrákii, Konstantinopol a Malou Asii až do Palestiny. Podrobný popis cesty do Palestiny zachovalo dílo Peregrinatio Aetheriae; Aetheria byla příbuznou císaře Theodosia Velikého (vládl 379—395). Aetheriin cestopis se zachoval v opise z 8. stol. a Aetheria v něm líčí i setkání se sv. Jeronýmem, který žil v letech 385—420 v Betlémě a stal se významným propagátorem poutnických cest do Jeruzaléma. Směřovaly tam i křížové výpravy. Jednu z nich podnikl v r. 1217 i uherský král Ondřej II. a jeho vojáci se v údolí Nilu zúčastnili i obléhání Dumyatu na straně jeruzalémského krále Jeana de Brienne. Udajně se tam poprvé setkal s Madary i sv. František z Assisi. Srov. k tomu úvod Bély Holla k dílu Gábora Pécsváradiho. Jeruzsa-lémi utazás, Budapest 1983, s. 22—23. Nejnověji srov. B. Holi, A kozépkorí magyar Jeruzsalém-járás és Pécsváradi Gábor utazásának néhány tanulsága, Muvelodéstorténeti tanulmányok a magyar kozép-korról, Budapest 1986, s. 269—294. Římská cesta poutníků přes Uhry odbočovala ve Stohčním Bělehradě a šla kolem Blatenského jezera přes Drávu a Sávu a s obejitím Alp přes Aquileju do Ravenny. Zde založil uherský král Štěpán I. chrám San Pietro in Vincoli, který nestojí přímo v Ravenně, ale 16 km od ní na jih ve stejnojmenné obci San Pietro in Vincoli, a je zajímavý tím, že ještě ve 13. stol. patřil kamaldulskému řádu a teprve později přešel do majetku ravennských biskupů. Spolu s chrámem měl tu Štěpán zřídit na radu uherského biskupa Gerarda, rodáka z Benátek, i klášter. S ohledem na to, že tato zpráva pochází sice z falza v 16. stol., ale opírá se o věrohodnou listinu Ondřeje II. a jeho syna Bély z roku 1233, zasluhuje naši pozornost. Kdyby ji bylo možno bezpečněji prokázat, stala by se bezprostředním svědectvím o vztahu Štěpánově ke kamaldulskému řádu, k němuž měl blízko i s ohledem na svůj vlastní poměr i vztahy svých církevních hodnostářů k Vojtěchovi i Brunovi Querfurtskému a jejich prostřednictvím i k Romualdovi. Klášter San Pietro in Vincoli patří patrně k prvním majetkům kamaldulského řádu ještě z 1. poloviny 11. stol., a je tedy asi opravdu původní nadací uherského krále Štěpána, který založil nejen v Ravenně, nýbrž také v Římě útulek pro poutníky do Itálie, v Římě spravovaný proboštstvím protomartyra svatého Štěpána, jež zde Štěpán I. ustavil na paměť svého patrona. Srov. R. Pražák, C 28, 1981, s. 217—218, a tam uvedenou literaturu. K významným poutním místům v Evropě srov. katalog výstavy v bavorském Národním muzeu v Mnichově z roku 1984 Wallfahrt kennt keine Grenze, München 1984. Red. Thomas Raff.
86 svatý Günther: Blahoslavený Günther (česky Vintíř) pocházel zdu-rynského knížecího rodu a byl příbuzným německého císaře Jindřicha II. Pobožného a jeho sestry Gizely, provdané za uherského krále Štěpána I. Jako člen benediktinského kláštera v Nieder Altaich u Pasová založil na Šumavě poustevnickou osadu v Březníku na české straně česko-bavorského lesního pohraničního pásma. Měl přátelský vztah k českému knížeti Břetislavu I. i k uherskému králi Štěpánovi I., kterého často navštěvoval a dostával od něho milodary pro strádající.
Sfí
Zemřel v říjnu 1045 a byl pochován v břevnovském benediktinském klášteře z iniciativy tehdejšího břevnovského opata Meginharda, dřívějšího spolubratra Gúntherova v klášteře Niederaltaich. Gúntherův svátek se slavil 9. října. Srov. legendu o jeho životě Vita Guntheri, Fontes rerum bohemicarum I, Praha 1873, s. 330n., a MGH, T. 13 Scriptores, T. 11, Hannoverae 1854, s. 276—279, odkud přetiskl kap. 4, 5, 6, týkající se Uher, i A. F. Gombos, CFHH 3, 1938, s. 2437 až 2438. K Gúntherovu životopisu srov. z naší literatury např. /. Vondruška, Životopisy svatých 2, Praha 1931, s. 346—347, kde se mimo jiné zmiňuje i o tom, že Gůnther byl v Břevnově pohřben za přítomnosti sv. Prokopa. O jeho působení na Šumavě a vztazích ke králi Štěpánovi psali i R. Holinka, o. c, 1938-1939, s. 202, a 7. Kútnik, o c , 1968, s. 164.
nové založený klášter v Bélu, kam přišel mnich Gerard z Benátek: Podle větší štěpánské legendy založil král Štěpán na podnět Gúntherův i klášter v Bélu (Bakonybél) nedaleko Veszprému. Ve Veszprému sídlil dvůr královnin a v Bélu bylo její letní sídlo, kde ji často navštěvoval po r. 1015 i sám Gúnther a kde určitý čas poustev-ničil i svatý Gerard, údajný vychovatel knížete Imricha. Zdá se, že za Štěpánova života vznikla v Bélu kaple P. Marie a kostel sv. Mořice, který byl patronem niederaltaichského kláštera, což by potvrzovalo iniciativní úlohu Gúntherovu v té věci. Výstavba kláštera v Bélu byla patrně dokončena až po Štěpánově smrti. Viz Gy. GvSrffv, IK, 1977, s. 244, 326.