Dunaji a Tise nabyli Antové znovu nezávislosti, postupovali společně s Byzancí proti avarskému vojenskému svazu a jeho slovanským spojencům, uplatňujíce tak vlastni samostatnou politiku. Po boku impéria je v tomto boji zastihuje r. 602 i byzantská zpráva, v níž se naposled objevuje jejich jméno.
Východní Slované se pak znovu ztrácejí na více než dvé století z historické scény. Nicméně i z toho mála útržkovitých svědectví, které máme k dispozici, je patrno, že měli výrazný podíl v převratných procesech, jež poznamenaly Evropu na rozmezí mezi starověkem a středověkem. Boji s Byzancí a s avarským svazem zasáhli do politických a společenských zvratů, měnících samy základy tehdejšího světa. Svými migračními přesuny pomáhali zároveň přetvářet etnickou mapu Evropy. Úlomky některých kmenů z východní oblasti Slovanstva se dostaly na slovanský jih a západ a účastnily se etnogenese tamních středověkých slovanských hárodů. Patří k nim se vší pravděpodobností např. Dulebové-Doudlebové a Charváti v Čechách i v prostředí jihoslovanském, rozptýlení patrně avarským náporem, á snad i Severjané v Bulharsku. Naproti tomu nevyjasněna až dosud zůstává otázka, zda s makedonskými Dregoviči (Dragoviěi) a Smoljeny (Smoljany) byly geneticky spjaty stejnojmenné kmeny, známé později na ruské půdě ze zpráv letopisu. 1 - Ve východní Evropě se slovanský živel současně šířil ve směru četných říčních toků, zabíraje nová a nová území na nedozírné ruské rovině. Tak se v těchto stoletích, zastřených mlčením soudobých písemných pramenů, postupně dotvářel onen etnický obraz dávné Rusi, který známe teprve z pozdního podání letopisu. Jeho pasáže, věnované způsobu života a historii jednotlivých východoslovanských kmenů, vrhají, jak uvidíme na následujících stránkách, v nejednom směru světlo zpět do této minulosti, ve které se již počínaly rýsovat příští vývojové tendence, směřující k zrodu staroruského státu.
PROCES SJEDNOCOVÁNÍ VÝCHODOSLOVANSKÝCH KMENŮ A VÝVOJ STARORUSKÉHO STÁTU
Počátky ruských dějin lze sledovat na podkladě písemných pramenů, nikoli v soudobém podání, nýbrž v představách letopisce, vzdáleného od nejstarší vrstvy událostí více než 200 let. Jedině v tomto díle, zvaném Povesť vremennych let, v českém přetlumočení K. .1. Erbena Pověst dávných let, jsou vylíčeny počáteční ruské dějiny v celém svém sledu. Naproti tomu byzantské a západní prameny se
zmiňují spíše jen o jednotlivých taktech a událostech, týkajících se nejčastěji vzájemných styků jejich zemí s Rusí. zatím co arabští kupci a zemépisci doplňují naše vědomosti ne vždy spolehlivými etnografickými popisy země a obyvatelstva. Nej vydatnějším zdrojem letopiscových informací byla ústní tradice, avšak autor letopisu čerpal také mnoho z písemných pramenů domácích i cizích. Jeho podání je poutavé, ale podobně jako u všech kronikářů těchto dob, leckdy nekritické a plné rozporů. Je proto třeba využít všech prostředků pramenné kritiky a trpělivě hledat pod nánosem dobových předsudků a literární manýry skutečný obraz dávné ruské minulosti. Přesto je Povesť vremennych let, o jejíž první redakci z r. 1113 se zasloužil se vší pravděpodobností učený mnich Pečerského kláštera v Kyjevě Nestor, dílem jedinečné hodnoty historické i literární. Není proto divu, že od 18. stol. přitahuje pozornost badatelů. Od té doby se literatura o ní rozrostla do téměř nepřehledné šíře a nakupila okolo jednotlivých otázek nejstarší ruské historie množství problémů, řešených často protichůdnými závěry. Risiku, které z tohoto stavu bádání vyplývá, se nemůže vyhnout ani náš pokus, který si klade za cíl, načrtnout v základním obrysu — byť pouze z aspektu politických dějin — problematiku, spjatou s genesí staroruského státu.
Nejprve je třeba položit si otázku o kořenech první jednotné říše, zahrnující ve svých hranicích celé východní Slovanstvo i některé cizí, zejména finské kmeny. Přehlédněme s letopiscem etnografickou mapu tohoto území v předvečer zrodu staroruského státu. Sídla dávných ruských kmenů se rozkládala na ohromném prostranství ruské roviny mezi Ladožským jezerem, horní Okou, Dněprem a Karpatami. Jeho osou byla veliká vodní cesta „iz Varjag v Greki" (z Varjažska do Řecka). Postupovala po Něvě k jezeru Ladožskému, odtud po Volchově přes Ilmeňské jezero tokem Lovati k západní Dvině, pak převlekem po souši na Dněpr a po něm do Černého moře. Celý okolní prostor zaujímaly kmeny, jejichž jména i území letopisec dobře znal a které ještě v jeho době představovaly živou tradici a namnoze i živou politickou skutečnost.
Na jihu, v lesostepi na středním Dněpru, měli klíčové postavení Poljané s hlavním hradem v Kyjevě. Na severu, v nedozírném pásmu hustých lesů, tvořili jakýsi jejich pendant Slověné s centrem v Novgorodě. Kmenové území Krivičů se soustředovalo okolo Smolenska, na Polotě žili Poločané, na řece Soži Radimiči, na Oce Vjatiči. V sousedství Poljanů měli svá kmenová území Severjané a Drevljané. Volyň obývali Dulebové, s nimiž hraničili na severu Dregoviči a na jihu Charváti. Posléze směrem k Černému moři sestupovali po levém břehu Dnčstru Tiverci a na jeho pravém břehu sahala ještě dále na jih sídla Uličů. Všechny tyto kmeny měly podle slov letopiscových „své vlastní obyčeje, a zákon otců svých, i podání, každá větev svůj vlastní mrav". V pohanské době se lišily také pohřebním ritem, což potvrzuje i archeologie. Za nej pokročilejší považuje letopisec Poljany, chválí jejich mírný, tichý obyčej a život v monogamii. Jedině u nich zaznamenal tradici o vlastním
12
13
slovanském panovnickém rodu, pocházejícím prý od domácího knížete Kyj e, zakladatele Kyjeva. Je zřejmé, že toto vyprávění zachycuje eponymickou pověst, nicméně sám fakt dynastické tradice v této centrální oblasti pozdějšího ruského státu má svou historickou váhu. Podle svědectví letopiscova měli dále svá knížata i Drevljané, (kteří jsou líčeni jako kmen nejzaostalejší, s mnoha přežitky dávného rodového zřízení), dále Dregoviči a na severu Slověné, Poločané a patrně i Krivici. Jména některých z těchto knížat se objevují ještě v 10. a 11., stol. zvláště v líčení bojů kyjevských vladařů s nepoddajnými kmeny. U většiny kmenových území uvádí letopisec jejich politická centra, u jiných, např. u Radimiěů nebo u Vjatičů se však o existenci středisek nezmiňuje.
O společenském vývoji ani o politickém charakteru těchto kmenů se nic dalšího nedovídáme. Snad je příznačné, že jejich jména vyjadřují většinou ráz lokality, kterou obývali (Poljané — pole, Drevljané — les atd.). Rozhodně je však závažná ta skutečnost, že kmenová jména pozvolna ustupovala a byla nahrazována označením podle měst, takže Poljané se pak nazývali Kyjevané, Slověné Novgorodci apod. Tento fakt je pokládán za projev teritoriální organizace, počítající nikoli již s kmenovým územím, nýbrž s městskou oblastí, která zahrnovala nejednou několik odpojených částí různých kmenů. Hlavní vývojovou tendencí, kterou prozrazují skoupé prameny v tomto období genese ruského státu je vytváření politických celků, přesahujících svým rozsahem a významem dřívější kmenové útvary. Nejdále pokročil vývoj se vší pravděpodobností v jižní oblasti, ovládané Kyjevem, a v severním Novgorodsku. Arabský zeměpisec al-Džaihání zná tyto země pod jmény Slavija a Kujaba a mluví o jejich „králích". (Zmiňuje se ještě o třetí, zvané Artanija. Podle některých badatelů však není zcela jisto, zda byla součástí dávné Rusi.)
Krystalizačním jádrem těchto i jiných nově se vytvářejících oblastí byla města. Vznik městských center je jedním z nej důležitějších jevů v době formování staroruského státu. Tento proces je nepochybně spjat s potřebami hospodářského vývoje sídelních aglomerací, které se počaly objevovat v tomto období ve výehodo-slovanském zemědělském prostředí. Významný podíl na něm měla i sílící a vyhraňu-jící se knížecí moc, pro kterou městské středisko představovalo opevněnou vojenskou základnu a zároveň svorník rodícího se administrativního aparátu. O těchto skutečnostech je z pramenů známo jen velmi málo. Zemědělství, které bylo od pradávna hospodářským základem východoslovanské společnosti, se mělo stát teprve později hlavním zdrojem obohacování knížete a vládnoucí třídy. Řemeslná výroba byla tehdy, jak konstatuje archeologie, ve stadiu počínající specializace a okruh jejího odbytu nepřesahoval ani později vzdálenost 10—15 km. Výrobky větších produkčních center, jako byl např. Kyjev, se vyvážely z velké části do ciziny. V domácím prostředí měly odbytiště téměř výhradně ve městech, zatím co na venkově se nacházejí velmi sporadicky, a ještě jen v bohatých hrobech. Zdá se, že oba procesy, vzestupná prosperita měst a růst knížecí moci, byly spojitými nádobami. Města
hospodářsky sílila a nabývala na významu pod ochranou knížat. Od 2. poloviny 9. stol. je zároveň z pramenů patrno, že jak kníže, tak i nejvyšší vrstvy městského obyvatelstva měli společný eminentní zájem na dálkovém obchodu, který procházel ruským územím.
Na úsvitu svých dějin byly ruské země zapojeny nejprve do zahraniční směny, jejímž východištěm byl Bagdád a jejíž cesty se sbíhaly v říši Chazarů. Tito turko-tatarští kočovníci, kteří přitáhli někdy v první čtvrtině 7. stol. n. 1. ze Střední Asie do Evropy, opanovali zprvu kraje mezi Kaspickým mořem, Kavkazem a Donem a okolo poloviny 7. věku ovládli území Velikého Bulharska v Azovské oblasti. Politickým centrem chazarské říše i živým překladištěm zboží bylo město Itil, ležící při ústí Volhy do Kaspického moře. Odtud vedly obchodní cesty na blízký východ, do Chórezmu, Persie a Bagdádu. Na opačnou stranu, z Itilu na sever, byla rušnou tepnou tohoto obchodu Volha. Po ní se plavili kupci přes říši obchodnězdatnýchvolž-skýeh Bulharů, kteří ustoupili pod tlakem Chazarů z někdejšího Velikého Bulharska na sever, k soutoku Volhy a Kamy, kde leželo jejich hlavní středisko, město Bolgar. Odtud pokračovala říční cesta územím finských a slovanských kmenů až do Baltického moře, na ostrov Gotland a do Skandinávie. V 8. stol. šířili Chazaři své panství dále na západ, do oblastí, osídlených staroruskými kmeny. Tak se dostali do mocenské sféry chazarského kaganátu Poljané, Severjané, Radimiči a Vjatiči. Pouto této závislosti bylo poměrně volné a spočívalo nejspíše jen v povinnosti odvádět Chazarům naturální daň. Chazarská svrchovanost nebránila zjevně Kyjevu v hospodářském a politickém růstu a v druhé polovině 9. stol. již patrně ochabovala. Zdá se, že letopisec obrazně naznačuje postupné sílení Kyjeva legendárním vyprávěním, podle kterého Poljané poslali Chazarům jako daň „od dymníku (tj. z domu — B. Z.) meč". Srovnávajíce tyto dvojbřité zbraně s chazarskou šavlí, ostrou pouze po jedné straně, prorokovali prý chazarští starci, že tito poplatníci budou jednou sami brát daň od Chazarů i od jiných zemí. — Úsilí Kyjevanů o setřesení chazarské nadvlády bylo s velikou pravděpodobností jedním z urychlujících impulsů při vzniku kyjevského státu.
V 9. stol., které bylo dobou veliké expanse skandinávských Normanů, směřujících však převážně proti západní Evropě, dala se část tohoto živlu strhnout výnosným mezinárodním obchodem i k východu. Normani, na Rusi nazývaní Varja-gové, byli zprvu prostředníky dálkového obchodu. Na těchto svých dalekých výpravách se plavili po Volze — většinou ve službách Chazarů — dále do Kaspického moře a odtud se dostávali až do Bagdádu.
V této roli zprostředkovatelů plnili někdy i diplomatické poslání, jež jim bývalo svěřováno pro jejich znalost cizích zemí. Svědčí o tom zpráva západních Bertin-ských análů, podle které přišli r. 839 na dvůr Ludvíka Němce spolu s byzantským poselstvem lidé, kteří oznámili, že „oni i jejich kmen se nazývají Rhos". Na dotaz císaře objasnili, že jsou rodem Švédové. Přibyli prý do Byzance, aby tam na rozkaz
14
15
svého panovníka ehakana navázali mírové vztahy. Ponechme stranou další podrobnosti i otázku, zda vladařem, v jehož službách jednali s byzantskou vládou, byl chazarský ehakan, či zda jím byl kníže kyjevský, označovaný roněž někdy titulem chakan (podle některých badatelů se totiž kyjevská země nazývala Rus-Rhos již před příchodem Varjagů) nebo zda to snad byl dokonce novgorodský Rjurik. Tyto rozdíly v názorech historiků ilustrují skutečnost, jak různě lze interpretovat kusé. nejasné zprávy pramenů pro 9. stol. Uvedená zpráva je však jednoznačným svědectvím toho, že se Varjagové, projíždějící východní Evropou, dostávali jako prostředníci směny případně i diplomatických jednání do Carihradu již před polovinou 9. věku. V této době se totiž těžiště dálkového obchodu přesouvalo z Bagdádu do hlavního města byzantského impéria a tím počínala nabývat velikého významu dněperská magistrála, cesta „iz Varjag v Greki", která sehrála zásadní úlohu ve vztazích ruských zemí s Varjagy i s Byzancí.
Je přirozené, že Varjagové žili v poměrně těsném kontaktu se Slovany, sídlícími v oblasti Ihneňského jezera i s finskými kmeny, s jejichž územím jejich severská vlast sousedila. Ze skandinávských pramenů je dobře patrno, že do východní Evropy přicházeli za obchodem i za kořistí. Svědčí o tom např. Učení normanské výpravy na pobřeží Bílého moře, které dochovala sága o Thorvaldovi Psu. Její účastníci, dospěvše k ústí severní Dviny, vyměňovali prý ve dne s místním obyvatelstvem sukna za kožešiny a v noci nato vyloupili tamní svatyni. Tak tito kupci a bojovníci v jedné osobě směšovali nejednou obchod s loupeží a na svých výpravách uplatňovali leckdy i dobyvatelské ambice.
V krajích severoruských a finských kmenů si varjažští kupci zřizovali pro potřeby svých vzdálených plaveb za obchodem opěrné body, z nichž nejdůležitější byla zprvu Stará Ladoga. Podle okolností jich pak užívali jako výpadových základen k vymáhání daně na okolním obyvatelstvu a posléze i k výbojům.
Tuto situaci ruských zemí na úsvitu státního vývoje líčí letopisec takto: „Léta 6367*/ (r. 859) brali daň Varjazi, přicházejíce ze zámoří, na Čudech, i na Slovanech, i na Meranech, i na Vesích, i na Křivicích; a Chazaři brali (daň) na Poljaneeh i na Severjanech, i na Vjatičích, brali po popelici a veveřici od dymníku." Z této zprávy je ovšem patrno, že zdaněna byla pouze okrajová část rozsáhlého východoslovanského území, která se dostala do zájmové sféry Chazarů a Normanů - Varjagů. Jak na jihu, tak i na severu do ní spadaly shodou okolností nepokročilejší oblasti, obě státotvorná jádra — Kyjevsko a Novgorodsko. Podnikavému náčelníku varjaž-ské družiny se někdy podařilo ovládnout poplatnou zemi trvaleji a stát se v ní knížetem. Tyto vztahy Varjagů se Slovany a Finy měly asi zprvu dosti proměnlivý
*/ V ruském letopise jsou letopočty vyčísleny podle byzantské svetové éry tj. léta se počítají od vzniku světa, datovaného dnem 1. /.áří 5058. Toto číslo je proto třeba od Xestorovýeli letopočtů odečíst, abychom dostali příslušný rok naší éry.
charakter. V tom smyslu je možno vykládat letopiscův záznam o proslulém „povolání" knížete Rjurika, jež bylo dlouho považováno za počáteční fakt ve vývoji staro-ruského státu. K jednoznačnému závěru, že severští Normani byli jeho zakladateli, dospěli kdysi historikové na podkladě doslovného zjednodušeného výkladu letopis-ného podání, jehož cílem byla ve skutečnosti oslava rjurikovské dynastie, nikoli vylíčení historické reality.
Letopisec vypravuje, že r. 862 slovanské a finské kmeny odmítly platit Varja-gům daň, vyhnali je za moře a počaly si vládnout samy. Avšak „nebylo u nich práva" a proto byli záhy zmítám domácími rozepřemi. I rozhodli se povolat si knížete, který by jim vládnul a soudil je po zákonu. Obrátili se s touto prosbou za moře k Varjagům-Rusům, od nichž přišli tři bratři „s rody svými". Nejstarší Rjurik se usadil v Novgorodě a mladší sourozenci, Sineus v Běloozeře,a Truvor v Izborsku, mu byli podřízeni. A od těchto Varjagů podle letopisného podání „dostala jméno země Ruská".
Tak byla vlastně v textu letopisu prvně zformulována normanská teorie. Jádro sporu, vedeného od 17. stol. o výklad tohoto Nestorova svědectví mezi nor-manisty a antinormanisty, spočívalo v otázce, zda první ruský stát vděčil za svůj vznik státotvorným schopnostem severských Normanů či zda povstal jako výsledek vývoje domácího slovanského prostředí. V průběhu této bouřlivé diskuse se historikové obou táborů dopouštěli chyb. Normanisté přehlíželi rozpory ve zprávách pramenů, jejichž údaje přijímali z hlediska moderní pramenné kritiky příliš doslovně a jednoznačně. Antinormanisté přes některé cenné postřehy postupovali namnoze rovněž nekriticky, zvláště, v otázkách linguistických, např. v úporném hledání slovanského základu dávných kmenových a zeměpisných názvů aj.
V posledních desetiletích přispěla zejména sovětská historie a archeologie k vyjasnění řady problémů, spjatých s genesí staroruského státu, který se ve světle jejích výsledků jeví jako organický výtvor východoslovanské společnosti. Sovětští badatelé přikládají zásadní význam vnitřnímu hospodářsko-společenskému vývoji, ve kterém byl slovanský živel jednoznačně dominujícím elementem.
Nestorovolíčenípočátku rjurikovské dynastie na Rusi je ovšem zcela legendární, jak je patrno již z toho, že oplývá středověkými topoi, hotovými literárními schématy, která byla součást! obecného kulturního vlastnictví své doby a byla často doslovně přejímána ze starších předloh. Patří lc nim např. projev poselstva, žádajícího od Varjagů knížete, stejně jako známá trojice bratří, kteří přišli vládnout zemi. Vyprávění zároveň obrazně traduje středověký názor, podle kterého byla knížecí vláda dobrodiním pro poddané, uskutečňujíc řád a dávajíc průchod právu, názor, který byl jedním z nosných pilířů státní ideologie Nestorovy doby. Pokud lze přesto hledat v líčení těchto událostí prvky historické skutečnosti, zdá se, že na severu vztahy Varjagů se Slovany a Finy nepostrádaly rozporů, vyostrovaných nejednou k bojovým střetnutím. Docházelo k nim nejen před „povoláním" varjažských knížat,
L6
17
ale patrně i později. Tak podle Nikonovského letopisu prý vypuklo za vlády Rjuri-kovy v Novgorodě povstání, které trvalo poměrně dlouho.
Na jihu se o rozporech domácího kyjevského prostředí s Varjagy letopisec ani slovem nezmiňuje. Podobně jako Rjurik v Novgorodě, stali se také v Kyjevě knížaty varjažští kupci Askold a Dir, podle letopisu snad muži z družiny Rjurikovy. Vypravili se ze severu po velké vodní magistrále za obchodem do Carihradu a na cestě navázali kontakt s Kyjevany. Pomohli jim svrhnout chazarskou nadvládu, což je vyneslo do ěela země. Jejich předním zájmem zůstal i nadále výnosný dálkový obchod. Svědčí o tom skutečnost, že r. 860 se vypravili se značnou vojenskou silou proti Carihradu, pravděpodobně s cílem přinutit byzantskou vládu k obnovení obchodní smlouvy, kterou Byzantínci porušili. Tento velkorysý vojenský podnik je nej významnějším zahraničně politickým faktem v historii jižního kyjevského knížectví, které se mělo záhy stát krystalizačním jádrem veliké východoslovanské říše.
Tento nový vývoj je spojen s činností knížete Olega, zprvu nástupce Rjurika v Novgorodě a poruěníka jeho nedospělého syna Igora. Oleg se dal po Rjurikově smrti na cestu výbojů. Nejprve ovládl Smolensk a Ljubeč a r. 882 přitáhl ke Kyjevu. Vydávaje sebe a svou družinu za vargažského kupce, zbavil se úkladnou vraždou dosavadních kyjevských knížat Askolda a Dira a sám se zmocnil vlády. Oleg pochopil význam Kyjeva, který byl pro svou jedinečnou polohu za tehdejších historických podmínek ideálním hospodářským a politickým střediskem nejen v rámci kyjevské oblasti, ale i vzhledem k celému území východních Slovanů, a učinil jej politickým centrem nové říše. Spojením Kyjevská a Novgorodska v jeden politický celek vznikl první ruský stát, který postupně sjednotil všechny východní Slovany a podřídil své vládě i řadu kmenů neslovanských. Tento proces trval bezmála sto let. Byl dovršen teprve za vlády knížete Svjatoslava (957—972) podrobením Vjatičú, patrně posledního až dotud nezávislého Východoslovanského kmene.
Neméně dlouhodobou záležitostí bylo utváření jednotného státního aparátu a jeho prosazování na jednotlivých územích rozsáhlé říše. Za Olega a jeho prvních: nástupců byly ještě politické poměry v ruských zemích značně mnohotvárné a složité. V některých částech státu vládla ještě domácí knížata slovanská, někde i knížata, varjažská, uznávajíce svrchovanost kyjevských panovníků. Teprve velikému knížeti Vladimírovi (980—1015) se podařilo nahradit všechna místní knížata svými syny a členy své družiny a zpečetit tak jednotu Rusi dotvořením mocenského a administrativního aparátu.
Úspěšný, neúchylný vývoj staroruské státnosti je zároveň výrazným svČt dectvím dozrávání dávného východoslovanského prostředí v třídní společnost, ve které se postupně vyhraňovaly a šířily feudální výrobní vztahy. Skoupé prameny nám nedovolují sledovat tento proces a jeho specifickou podobu v počátečních vývo-i jových stadiích. Ve zprávách, líčících ruskou historii v 10. stol.,zejména v obchodních, smlouvách s Řeky, je zřetelně dosvědčena poměrně již diferencovaná vládnoucí třída,
jejíž jednotlivé vrstvy se od sebe vzájemně liší co do majetku i společenského postavení. Veliký kníže, jasná knížata, bojaři i hosté-kupci vládnou jměním, kterým mají právo disponovat a odkazovat je závětmi. Jestliže v 11. stol. je na stránkách Ruské Pravdy, nejstaršího ruského zákoníka, jednoznačně patrno, že velké pozemkové vlastnictví bylo tehdy samozřejmou skutečností, není pochyby o tom, že jeho vývoj, stejně jako krystalizování feudálních vztahů, které byly již tehdy základem kyjevské společnosti, je třeba hledat v době předchozí, v době, do niž spadá sjednocování východoslovanských kmenů a vývoj staroruského státu.
ZARAZENÍ RUSI DO KULTURNÍ A POLITICKÉ SFÉRY BYZANTSKÉHO IMPÉRIA
Jak již bylo řečeno, od 9. stol. se východoslovanské země dostávají do světla pramenů byzantských, arabských i západních. To svědčí nesporně o jejich kontaktu se všemi třemi politickými á kulturními sférami, jejichž utváření a vyhraňování je jedním z nejvýraznějších jevů v historii Evropy a přední Asie od t. stol. n; 1. Tyto styky se uskutečňovaly nejprve po cestách dálkového obchodu a jejich prostředníky byli zpočátku Chazaři, kteří ovládali důležité obchodní cesty. Dík živým vztahům S cizími zeměmi a kulturami i stálé přítomnosti cizinců, vyvinulo se v jejich říši pokojné soužití různých etnických elementů a vzájemná tolerance tří světových náboženství, židovského, které se stalo r. 865 jejich státním vyznáním, islámu, šířícího se z bagdadského chalífátu a přijatého volžskými Bulhary, a posléze křesťanství, jež mělo patrně vztahy s Byzancí. Tomu se zdá nasvědčovat i poslání Konstantina filosofa, pozdějšího věrozvěsta Veliké Moravy, u dvora chazarského kagana, které nejspíše souviselo s útokem Rusů na Carihrad r. 860. Charazská říše byla spojencem byzantského impéria od dob císaře Herakleia (610—641) a vzájemné přátelské vztahy jejích panovníků, kagahů, s cařihradským dvorem byly nejednou utvrzovány i sňatkovou politikou. Dávné Rusi, stržené částí svého území do mocenské sféry chazarského kaganátu a zapojené do proudu dálkového obchodu; dotýkaly se tak chazarským prostřednictvím vzdálené zášlehy rozmanitých kulturních prostředí. Když se však k polovině 9. stol. stala důležitou tepnou mezinárodního' obchodu veliká říční cesta „iz Várjag* v Greki" (z Varjažská do Řecka), spojující Carihrad s ruskými městy a se SkWidináviír vedly rušné obchodní styky vzápětí k vývoji
18
19
bezprostředních politických vztahů mezi mladou kyjevskou říší a Byzancí i k pronikání křesťanství a mnohostrannému působení skvělé byzantské kultury.
V 9. stol. se Byzanc přiblížila ruským zemím i v severním Černomoří. Její opěrné body v této oblasti byly vystaveny bezprostřednímu nebezpečí, neboť v přilehlém stepním prostoru se objevili noví kočovníci, Pečeněhové, kteří vytlačili Ma-dary, spojence Chazarů, z donského prostoru na východ.. Byzantská vláda upevnila proto y době císaře Theofila (829—842) své državy na severním břehu Černého moře tím, že je spojila v thema, novou administrativně vojenskou jednotku, podřízenou stratégovi, s centrem v Chersonu. Tím byla posílena obranyschopnost těchto krajů i jejich sepětí s impériem. Nápor Pečeněhů ohrožoval na prvním místě říši chazarskou, kterou rovněž přiměl k obranným opatřením. Byzantští stavitelé, povolaní chazar-ským kaganem, zbudovali v téže době pevnost v ehazarském Sarkelu při ústí Donu, známou v ruských pramenech pod názvem Bílá Věž, s celým systémem opevnění, jež měla chránit nejživotnější oblast chazarského území.
Všechny tyto události se dotýkaly také ruských zemí, které se dostaly do kontaktu s říší byzantskou se vší pravděpodobností již před polovinou 9. stol. Osou jejich styků byl dálkový obchod, založený patrně od počátku na smluvní dohodě. Čas od času docházelo, jak se zdá, k porušování stanovených pravidel vzájemného styku, což vedlo mezi oběma stranami ke konfliktům. První z nich vyvrcholil zmíněnou již vojenskou výpravou proti Carihradu r. 860, k níž zavdalo podnět podle svědectví patriarchy Fotia zavraždění Rusů, nepochybně ruských kupců. Kyjevské vojenské síly napadly město za nepřítomnosti císaře, bojujícího právě v Malé Asii proti Arabům. Zpustošily jeho okolí a vyvolaly u obležených tak veliké obavy, že prameny připisují záchranu zázračnému zásahu Panny Marie, která prý přivodila zkázu ruských lodí rozpoutáním mořské bouře. Po vítězném odražení útoku zahájila Byzanc novou etapu svých vztahů vůči mladé Kyjevské říši, která se tímto svým vystoupením prvně projevila jako důležitý činitel východoevropské politiky. Cařihradská vláda a patriarchát využily k uplatnění svého politického vlivu nejúčin-nějšího prostředku, který měly tehdy k disposici: vyslaly na Rus první křesťanskou misii. Počáteční úspěchy, kterých byzantští věrozvěsti svým působením dosáhli, připravovaly již tehdy půdu k těsnějšímu přimknutí ruských zemí k Byzanci, která podmaňovala v těchto letech své církvi a své vyspělé vzdělanosti země balkánských Slovanů, zvláště Bulharů, a Velikou Moravou pronikla vítězně až do srdee Evropy.
,Tyto první politické, církevní a kulturní vztahy Rusi s Byzancí byly však záhy přervány novým vývojem událostí. Když Oleg dobyl Kyjeva a učinil z něho centrum jednotné ruské říše, svědectví o byzantsko-ruských stycích se na čas ztrácejí. Není však sporu o tom, že obchod s Byzancí zůstal i nadále předním zdrojem obohacování knížete i vládnoucích kruhů ruského státu. Jestliže je možno věřit letopisné zprávě, jinými prameny nepotvrzené, podnikl i Oleg veliké tažení proti Byzanci po souši i po moři s početnými vojenskými silami východoslovanských
kmenů, které podrobil své moci. Získal prý od ohroženého Carihradu značné výkupné a výhodné podmínky obchodních styků, které jsou fixovány v byzantsko-ruské smlouvě z r. 911, uvedené v plném znění letopisem. Obdobná smlouva byla uzavřena i velikým knížetem Igorem, nástupcem Olegovým, který zorganizoval proti Byzanci dokonce dvě vojenské výpravy. První, zahájená pleněním maloasijského i evropského břehu Bosporu, skončila posléze zkázou velké části ruských lodí, které byzantské námořní síly zničily „řeckým ohněm". Když Igor podruhé táhl proti Carihradu, odvrátila byzantská vláda nebezpečný konflikt tím, že k němu poslala poselství s dary a příslibem tributu a sjednala s ním mír, který byl stvrzen novou obchodní a politickou smlouvou. V těchto dokumentech byly podrobně stanoveny podmínky vzájemných vztahů, zejména obchodu Rusi v Carihrade, dále právní postup při obchodničil sporech a dohoda o vzájemné vojenské pomoci obou zemí, jíž Byzanc především zajišťovala bezpečnost své chersonské državy na severním břehu Černého moře před samotnými Rusy i před nájezdy volžských Bulharů. Smlouvy, sjednávané posly a kupci, zastupujícími velikého knížete Kyjevského, členy jeho rodiny, knížata, která mu podléhala, a přední muže země, byly podle slov Ietopiscových „upevněny slovy i písmem i přísahou."
V jejich obsahu stejně jako v poutavém popisu plavby ruských kupců do Carihradu ve spise byzantského císaře Konstantina Porfyrogennéta De administran -do imperio (O spravování říše), se nám dochoval živý obraz obchodu Rusi s Byzancí.
Obchodní plavby ruských kupců byly podniky neméně nebezpečné nežli válečná tažení. Lodi, vysílané členy panovnického rodu i jinými předními osobnostmi pluly proto pohromadě. Shromažďovaly se v Kyjevě, kam přijížděli kupci z Novgo-rodu, Smolenska i jiných měst a knížecích sídel (např. i z Vyšgorodu, hradu kněžny Olgy). Nejvíce lodí bylo přirozeně vypravováno ze samotného Kyjeva. Byly to vesměs čluny, vydlabané z jednoho kmene, které vyrábělo v zimních měsících slovanské obyvatelstvo severnějších krajů, zvláště Krivici v Ilmeňské oblasti. Na jaře je dopravovali po rozvodněných řekách do Kyjeva, kde je prodávali kupcům. Ti je pak opatřili stěžni a vesly ze starších člunů. Takto vypravené a zbožím naložené lodi se v červnu vydávaly společně na cestu, která byla nejnebezpečnější v místech dněperských prahů, vytvořených příčnými pruhy balvanů, vyčnívajících nad hladinu. Jen některé z nich bylo možno proplout. V době Konstantina Porfyrogennéta, který nám dochoval jejich normanské i slovanské názvy, jich bylo sedm. U neprostupných prahů museli kupci přetáhnout lodi s nákladem zboží po břehu nebo je přenést ría ramenou a hnát současně před sebou otroky, které vezli na cařihradský trh. V těchto místech na ně zpravidla číhali Pečeněhové, před kterými bylo nutno ubránit náklad i lidi. Pečeněhové pak pronásledovali obchodní lodi až k chersonské oblasti. Teprve plavba po Černém moři byla bezpečná. '   '-'"(. 1
V Carihrade byli ruští kupci ubytováni podle smlouvy před hradbami, v předměstí sv. Mamanta. Do města jim bylo dovoleno vcházet pouze beze zbraníj při
čemž jednou branou smělo projít najednou jen 50 mužů pod dozorem vojenské stráže. Carihrad se tak bránil loupežným přepadům ozbrojených skupin, které by pod záminkou obchodu mohly proniknout do města. Ruským kupcům, pobývajícím tam zpravidla 6 měsíců, byla zaručena bezplatná strava a lázeň. Poslové, zastupující knížata a jiné přední osobnosti, dostávali z císařské pokladny poselské platy, hosté (ruští kupci) měsíčné. Tyto požitky jim byly přidělovány podle stanoveného pořadí měst, v němž první místa zaujímaly Kyjev, Černigov a Perejaslav, tedy střediska centrální oblasti Kyjevské Rusi. Také na zpáteční cestu byli zásobeni potravinami, stěžni, kotvami, lany a vším, čeho potřebovali k plavbě. Podle smlouvy, uzavřené za Igora, mohl posílat veliký kníže do Carihradu jakékoli množství lodí, byl však povinen oznámit byzantským úřadům jejich počet zvláštním listem. V dřívější době se poslové vykazovali zlatou pečetí a hosté stříbrnou. Obchod byl směnný, Rusové prodávali med, vosk, kožišiny a otroky a výměnou přiváželi domů přepychové předměty, drahocenné látky, šperky apod.
Avšak Byzanc užívala i jiných prostředků, nikoli na posledním místě šíření křesťanství, aby připoutala mohutnou východní říši ke své mocenské sféře. Letopisec vrhá něco světla i na tyto stránky vzájemných vztahů, když vypravuje o propuštění ruských poslů císařem Lvem Moudrým po uzavření byzantsko-ruské obchodní smlouvy za časů Olegových: „Císař pak Leon, poctiv posly ruské dary, zlatem, povlakami, i potřebami na cestu, nařídil k nim muže své, aby jim ukázali chrámovou krasotu, a paláce zlaté, i mnohá bohatství, ježto se v nich nalézala... i umučení Páně, korunu a hřeby i plášť purpurový, i ostatky svatých, učíce je víře své..." Po půl století od první křesťanské misie, vyslané patriarchou Potiem, se v tomto úryvku znovu objevuje náznak pronikání východního křesťanství na Rus za vlády Olegovy. O tři desetiletí později je z textu byzantsko-ruské smlouvy, uzavřené za velikého knížete Igora, patrno, že mezi jeho posly a hosty, obstarávajícími obchodní styk s Cařihradem, byli již křesťané. Když po sjednání, odpřísáhnutí a sepsání tohoto dokumentu bylo s Rusy vysláno byzantské poselstvo, aby bylo přítomno obdobné přísaze v Kyjevě, skládal ji Igor a část předních osobností podle svého pohanského obyčeje, zatímco křesťanští Rusové tak učinili v chrámu sv. Eliáše, který existoval tedy již v té době v Kyjevě a který, jak je psáno v letopise, byl „chrámem sborovým".*/
O rostoucím sepětí Rusi s politickou a kulturní sférou byzantského impéria svědčí návštěva kněžny Olgy, vládnoucí po smrti Igorově za nedospělého syna Svjatqslava, na císařském dvoře cařihradském, kde byla se svým početným průvodem velmi slavnostně přijata. Olga, nadaná podle svědectví letopiscova státnickým talentem i diplomatickou obratností, jednala s byzantským císařem, obnovila patrně s Byzancí smlouvu, uzavřenou za života jejího chotě Igora, a přijala v Carihrade
z rukou patriarchových křest, při kterém jí byl kmotrem prý sám císař Konstantin Porfyrogennétos.
Za vlády Olžina syna Svjatoslava byla Kyjevská Rus již silným sjednoceným státem, kterv počal hrát důležitou aktivní úlohu nej en na východě, kde tento kníže vyvrátil říši chazarskou, ale i vpolitice na Balkáně. Svjatoslav, povolán císařem Nikeforem Fokou na pomoc Byzanci v jejím boji s Bulharskem, zmocnil se energickým útokem mnoha bulharských měst a pomýšlel na to, přenést centrum své říše do Malé Pe-reslavi na dolním Dunaji, kam se sbíhaly obchodní cesty nejen z Byzance a z Rusi, ale i ze střední Evropy, z Čech a Uher. Z tohoto tažení se Svjatoslav narychlo vracel domů, aby odrazil útok Peěeněhů, podnícený Byzancí, která se obávala jeho vítězného postupu na Balkáně. Druhá Svjatoslavova výprava do Bulharska přivedla jeho vojska až do Thrákie, kde se kníže zmocnil skvěle opevněného města Plovdivu. Obrátila se však posléze v konflikt s Byzancí a v porážku Svjatoslavovýeh vojsk.
Podobně jako Svjatoslav byl i jeho syn veliký kníže Vladimír vtažen do politiky byzantského impéria. Také jeho požádal byzantský císař Basileios o vojenskou pomoc proti vnitřnímu nepříteli, svému protivníku Bardovi Fokovi, který roznítil povstání v Malé Asii a dal se provolat císařem. Ruské vojenské síly přinesly Basileiovi vskutku v poslední chvíli záchranu.
Vladimír žádal za odměnu ruku císařovy sestry Anny a slíbil zároveň, že přijme křest a učiní novou víru ve své říši státním náboženstvím. Zatím co až dosud byzantské nevěsty evropských panovníků (např. manželka bulharského cara Petra nebo Theofáné, choť Otty II.) nebyly „v purpuru zrozené" (tj. narozené v purpurové komnatě císařského paláce), Annou se mělo dostat velikému knížeti ruskému sku-
*/Ncst»růy letopis ruský, Pověst dávných let, Praha 1954, str. 44.
Setkáni Svjatoslava s Janem Cimiskem (miniatura rukopisu Jana Syplitza).
v ■ 22
28
tečné legitimní byzantské princezny. Protože se však byzantští císaři považovali v duchu římské tradice a byzantského pojetí za pány světa, nemohl se Basileios smířit s představou, že by se tak veliké cti dostalo panovníkovi tehdy ještě pohanské Rusi. Po vyváznutí z nebezpečí váhal proto dát k sňatku souhlas. Vladimír si však Anninu ruku vydobyl mocí, obsadiv v létě r. 989 po těžkém obléhání Chersones, mocně opevněné centrum byzantského panství na severním břehu Černého moře. Příbuzenské spojení velikého knížete kyjevského s pyšným dvorem cařihradským je výmluvným důkazem významného postavení, kterého si vydobyla Kyjevská Rus mezi tehdejšími evropskými státy. Přijetí křesťanství z Carihradu zpečetilo pak příslušnost Kyjevské Rusi do kulturní a politické sféry byzantského impéria.
Christianizace raného ruského státu úzce souvisela s jeho společenským a politickým vývojem, kterému v procesu sjednocování a upevňování státní moci chyběl až dosud účinný ideologický tmel. Můžeme-li věřit svědectví letopisu, pociťoval Vladimír tento nedostatek a uvažoval zprvu o tom, vytvořit jednotnou náboženskou ideologii na podkladě pohanství. Hodlal prý k tomu cíli sjednotit všechna božstva slovanských i neslovanských kmenů své říše v jediný pantheon a zbudoval proto blíže knížecího dvora v Kyjevě božiště, v němž umísti! modly všech hlavních bohů svých zemí. Avšak pohanství, které vyrostlo z pradáných, zcela odlišných společenských poměrů, nebylo s to splnit, poslání, které od něho Vladimír očekával. Ideovým pojítkem jeho říše se proto stalo křesťanství, náboženství přijaté již tehdy celou ostatní Evropou a zakotvené v složitých vztazích třídní společnosti. Mladý ruský stát v něm našel pevnou oporu, neboť významně posílilo moc knížete i konso-lidující se vládnoucí třídy. Kyjevský křesťanský panovník přestal být pouhým vojenským náčelníkem, kterého bylo možno kdykoliv svrhnout. Jeho moc byla nyní z boží milosti a stavět se proti ní znamenalo proviňovat se proti autoritě boží. Nové náboženství bylo zároveň účinným nástrojem působení na široké masy lidu a napomáhalo k jeho úplnějšímu podrobení knížecí vládě i nejvyšším vrstvám společnosti.
Přijetím křesťanství se Rus organicky začlenila do vývojového kontextu tehdejší východní a severní Evropy. Zatímco na Balkáně a ve středoevropských zemích se křesťanství všeobecně rozšířilo již v 9. stol., bezprostřední sousedi kyjevského státu se k němu přiklonili teprve v 2. pol. 10. věku. Některé baltskoslovan-ské kmeny byly christianizovány v 1, 942—968. V Polsku, kam pronikala nová víra již od dob cyrilo-metodějských, se stalo křesťanství státním náboženstvím r. 966 a v 70. letech 10. stol. přijalo novou víru Dánsko a Norsko. Význam kyjevské říše v křesťanském světě byl utvrzen samostatnou církevní organizací v čele s metropolitou, který sídlil v Kyjevě.
Církevní spojení s Byzancí vytvořilo optimální podmínky pro vývoj ruské kultury, neboť cařihradská církevní politika na rozdíl od římské nebránila národním církvím v jejich osobitém životě. Rusové mohli si proto osvojit nové náboženství s bohoslužebnou řečí slovanskou a připojit se „k velikým národům, které slaví Boha
svým jazykem". Ruská kultura byla tak obohacena slovanským písmem a slovanskou překladovou i původní literaturou, která vzešla v 9. stol. z půdy velkomoravské, pokračovala ve svém vývoji v Čechách a v Chorvatsku a koncem 9. a v 10. stol. rozkvetla dílem významných literárních škol bulharských v Ochridu a v Preslávi. Na těchto základech se pak rozvíjelo svérázné písemnictví kyjevské epochy.
Křesťanství vytvořilo i předpoklady pro velkolepý rozvoj samostatné ruské výtvarné kultury. Přirozeně, že prvními učiteli Kusů byli umělci přicházející z Byzance. Avšak, jak ukázalo bádání posledních let, hned na nejstarších památkách je patrno, že tu stáli vedle byzantských mistrů i ruští žáci, vnášející do těchto děl stále více ruské svébytnosti. A nadto již v období Kyjevské Rusi se objevuje jev, který se v dějinách ruského výtvarného umění tolikrát opakoval, že totiž cizí umělci se přizpůsobují duchu domácího prostředí.
Také pro Byzanc bylo zapojení největší slovanské říše do sféry jejího politického a kulturního vlivu velikým ziskem. Cařihradskému patriarchátu, který vysílal na Rus své řecké metropolity, se tak neobyčejně rozšířilo pole jeho vlády a působnosti. Tato skutečnost povznesla autoritu impéria v očích celé tehdejší Evropy. Vzájemné zblížení bylo tedy cenným přínosem pro obě země. Značná vzdálenost Kyjeva od Byzance vylučovala zároveň politický tlak a soustavnější zasahování impéria do vnitřních záležitostí kyjevské říše, která si dík této okolnosti při živých svazcích církevních a kulturních zachovala v oblasti politiky naprostou nezávislost.
KYJEV
MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM
4
Položení základů
k mezinárodnímu postavení
a tradicím kulturního života
Sepětí s byzantskou kulturní a politickou sférou zdaleka zastínilo svou intensitou a rozsahem význam styků Rusi se západní Evropou a s islámským světem. Již z předcházejícího výkladu je patrno, že prvním prostředníkem mezi ruskými a cizími, zvláště vzdálenějšími zeměmi byl zahraniční obchod, který připravoval
24
25
cestu vztahům politickým a kulturním. Kyjevská Rus melu dávné obchodní spojení nejen s Orientem a s Byzancí, ale i s říší franskou. Svědčí o tom zařazení Rusů v soupisu kmenů geografa Bavorského z 9. stol. a celní rád Raffelstettenský z r. 903. v němž jsou stanoveny poplatky pro ruské kupce, přijíždějící se zbožím přes Čechy do oblasti středního Dunaje. Neméně významným dokladem je skutečnost, že v Řezně existovala korporace kupců, kteří obchodovali s Rusí a jimž se proto dostalo názvu „rusari". Ibrahím ibn Jakub dochoval zprávu o obchodních stycích Kyjeva s Krakovem, odkud vedla obchodní cesta do Německa přes Prahu. O zboží, přicházející z Čech a Uher, projevoval, jak známo, zájem kníže Svjatoslav, když za svého pobytu v Bulharsku uvažoval o tom. jaké výhody by mělo přemístění centra ruské říše na dolní Dunaj.
Dalším živým poutem vzájemných vztahů v době christianizace bylo šíření nové víry, kterého se křesťanské státy ochotně ujímaly, svěřujíce zpravidla kněžím, vysílaným s tímto úkolem do cizích zemí, i poslání politické. Ohlasem této skutečnosti je letopisné vyprávění o tom, jak se kyjevského knížete Vladimíra snažili získat pro své náboženství volžští Bulhaři, Němci, Chazaři a Rekové. Ostatně s Byzancí i s Němci jsou spjaty dřívější ještě ne plně úspěšné pokusy o pokřestění Rusi. O misii, vyslané po r. 860 patriarchou Fotiem, jsme se již zmínili. Jc dále známo, že kněžna Olga se obrátila s žádostí o misionáře na Otu I. Německá misie v čele s magdeburským arcibiskupem Adalbertem, příznivcem českého biskupa Vojtěcha, skutečně přibyla na Rus, avšak vrátila se, aniž dosáhla očekávaného úspěchu. (Vzpomeňme tu na podrobnost, pro české dějiny zajímavou, že na zpáteční cestě navštívil Adalbert slavníkovský dvůr na Libici.) Za Vladimíra pobýval dále na Rusi s misijním posláním arcibiskup Bruno Querfurtský, který se pokusil šířit křesťanství i mezi Pečcnčhv. Je známo, že došlo i k výměně poselstev mezi dvorem Vladimírovým a papežskou kurií. Protože písemné prameny se nezmiňují o charakteru církevní správy na Rusi v době od Vladimírova křtu do r. 1037, kdy byl ustanoven cařihradkým patriarchátem za kyjevského metropolitu Rek Theotcmptos, vyslovili dokonce někteří historikové předpoklad, že první ruský arcibiskup a jemu podřízen! biskupové byli ordinováni papežskými legáty. Jiní soudili, že ruská církev v té době podléhala kanonicky arcibiskupství ochridskému v Samuelově Bulharsku. Je prokázáno, že tyto závěry byly mylné a že počátky ruské církevní správy jsou spjaty s Byzancí. Nicméně živý kontakt Kyjevské Rusi s církevními středisky v Bulharsku i na západě je nesporný. Protože vzdělanost byla ve středověku takřka výhradně monopolem církve, přinášely tyto vztahy množství cenných impulsů i kulturnímu životu Kyjevské Rusi. Střetání podnětů, přicházejících z Byzance i zc západu, bylo živnou půdou pro rozvoj bohaté, osobitě ruské kultury kyjevského státu, kterému dodával váhy v očích celé Evropy jeho mocenský vzestup.
Zvlášť veliké úctě se těšili Vladimír a jeho syn Jaroslav Moudrý, kteří nejednou aktivně zasahovali do zahraniční politiky jiných států. K historii těchto vztahů se
sousedním Polskem, s Čechami, Uhrami i s říší německou jsou známy ze zpráv letopisu i ze západních pramenů některé údaje o spojenectví, výměně poselství, ale i o válečných výpravách. Zasáhly však výrazně pouze do historie sousedního Polska. Čas od času byly vedeny boje zejména o ovládnutí červeňských měst a zvlášť nebezpečně vystupovalo Polsko proti Kyjevské Rusi za těžkých sporů mezi Vladimírovým synem Svjatopolkem, který byl zetěm poského krále, a jeho bratřími.
Politické styky se vzdálenějšími středoevropskými a západoevropskými státy měly zpravidla spíše náhodný charakter. Jednou z jejich složek, svědčící o význačném mezinárodním postavení kyjevské říše, byly v té době časté dynastické sňatky, které spojovalyrjurikovský rod s řadou evropských panovnických dvorů.Tak mluví letopisec o dvou ženách velikého knížete Vladimíra, Češkách, které mu daly tři syny, jedna Vyšeslava, druhá Svjatoslava a Mstislava. Naproti tomu tvrzení letopisu, že Vladimírova dcera Predslava byla provdána za českého knížete Boleslava Ryšavého, neodpovídá patrně historické skutečnosti. Sňatky mezi Rjurikovci a Přemyslovci byly pak uzavírány i ve 12. stol. Jiná Vladimírova manželka byla Hulharka, matka prvních ruských svatých, Borise a Gleba. Také s Německem spojovala rjurikovský rod řada dynastických svazků, z nichž nejvýznamnější byl sňatek císaře Jindřicha IV. s vnučkou Jaroslavovou. Posléze na francouzský dvůr se provdala za krále Jindřicha I. Jaroslavova dcera Anna.
Živé styky udržovala veliká knížata kyjevská se Skandinávií, odkud nejednou povolávala do svých služeb vojenské družiny. Při prosazování svých politických ambicí, zvláště v bojích n trůn, sc zpravidla opírali o severské sousedy starší knížecí synové, kterým bývala svěřována správa novgorodské oblasti. Na kyjevském dvoře žil v této době nejeden slavný Viking. Za Vladimíra to byl proslulý Olaf Triggvison a v době Jaroslavově hrdina a básník Harald, pozdější král norský, proslavený hlavně účastí na válečných taženích na Sicílii a v Itálii. Získal ruku Jaroslavovy dcery Alžběty, kterou oslavil v jedné ze svých nejkrásnčjších básní.*/
Nejvýznamnější stránkou těchto hojných a tak rozmanitých mezinárodních vztahů byla vzájemná výměna kulturních hodnot. Zmínili jsme se již, že tu hlavní podíl připadal Byzanci a slovanským zemím, na prvním místě Bulharsku. Dík toleranci cařihradské církve vůči národním jazykům v bohoslužbě měli Rusové možnost osvojit si velkou část byzantského písemnictví náboženského, ale i světského
*/ Citujeme v éeském překladu prózou alespoň úryvek s refrénem: O druhové, jak kypělo srdee smělých, když jsme, srazivše koráby v hradbu, jako ptáci letěli veselým hejnem kolem tučných pažitů země Sikánské... A děva Tuská Haraldem pohrdá!
(B. D. Grékov, Kyjevská Rus, Praha 1053. str. 408).
26
■11
^ {\ ■ A ' C T ro H »t TA "&i tu »»T 'SMAf KA- VAA-KÄ-;"
UKK8T1I
tlí Bílili CfcANH'M
s ťfA IT1MAT-TAA-C ■-•—
tlHOHCTtljist
CTKHKHKtLNDK <|||P 1"A KOV,W Wt Ô KM
s cenným odkazem antické vzdělanosti v slovanských překladech a obohatit se i původními literárními výtvory slovanskými, vzniklými v prostředí velkomoravském a bulharském. Když v 10. stol. Byzanc vyvrátila první bulharskou říši a proměnila ji ve svou provincii, uchýlilo se do Kyjeva mnoho bulharských vzdělanců, jejichž zásluhou se dostal na Rus nejeden opis slovanských literárních děl. Byla však i jiná cesta, kterou pronikali na Rus plody soudobého slovanského písemnictví. Kyjevskou říši spojovalo totiž kulturní společenství také s českým státem Přemyslovců, s nímž dokonce po určitou dobu bezprostředně sousedila. Aktivním ohniskem těchto vztahů byl Sázavský klášter, který si podržel slovanský ráz až do r. 1096. Na Sázavě byli uctíváni ruští svatí Boris a Gleb, jejichž ostatky patřily ke klášterním pokladům. Není proto náhodou, že právě na Rusi se zachovaly v ruských rukopisech i zpracova nich literární památky české recense, původní i přeložené z latiny. Tak nejstarší zápis moravsko-pannonské legendy Života Metodějova v ruském sborníku 12. stol. sousedí s legendou o sv. Vítovi, původu nesporně přemyslovsko-českého. Legendami o českých světcích Václavovi a Ludmile, jimž byly zasvěceny svátky v ruských kalendářích, byla inspirována obdobná ruská památka o sv. Borisi a Glebovi z rozhraní 11. a 12. stol., kterou je zastoupen na Rusi tento specifický druh legend, líčících
životy knížat. Není zcela vyloučeno, že se touto cestou dostaly na Rus i některé západní prvky jako desátky, ustavené Vladimírem při tzv. desátkovém kostele (Desjatinnaja cerkov) v Kyjevě, dále označení biskupa a biskupského soudu slovy piskup a piskupije i stopy západního latinského práva ve Vladimírově a Jaroslavově církevním „ustavil."
Vrchol kultury Kyjevské Rusi spadá do doby Jaroslavovy, kdy byly vzájemné vztahy s tehdejším vzdělaným světem nejintensivnější. „Nikoli v chudé a neznámé zemi vládl, ale v ruské, kterou viděli a slyšeli ve všech koncích světa", napsal jeden z nejtalcntovanějších literárních činitelů této doby, kyjevský metropolita Ilarion v díle Kázání o zákoně a milosti (Slovo o zákoně i blagodati). S nemenší hrdostí mohl prohlásit, že obraceje se tímto spisem k ruskému obecenstvu, nemá před sebou lidi neznalé, nýbrž čtenáře, ,do sy ta vychutnávající půvaby knih". Představu o kulturní aktivitě kyjevského prostředí, které daleko předčilo soudobá ohniska vzdělanosti na západě, dokresluje svědectví letopisu, zapsané k r. 1037: „J sebral (Jaroslav) písaře mnohé a překládal z řeckého na slovanské písmo; a sepsal knihy mnohé, i sebral... Neb jako když někdo zemi vzdělá a druhý zaseje, a jiní sklidí i jedí potravu hojnou, tak i ten: neb otec jeho Vladimír zemi zoral a zkypřil, totiž křtem zasvětil: tento pak našil slov knižných v srdce věrných lidí, a my klidíme, učení knižné přijímajíce." Neméně imponující je konfrontace této myšlenkové a umělecké hloubky s rozsahem tehdejší tvorby. V první době rozvoje ruské literatury, tedy v 11.—12. stol., bylo napsáno přes sto původních děl a zároveň známe v tomto časovém rozmezí na třicet jmen spisovatelů.
Stejně tak prudce a do šíře se rozvíjí i výtvarná kultura v Kyjevě za vlády Vladimírovy, ale daleko více ještě za Jaroslava. Už samy názvy kostelů — sv. Sofie, sv. Irena, sv. Jiří — i Zlatá brána ve vnitřním městském okruhu ukazují na zřejmou tendenci po nápodobě Carihradu. Podle letopisných zpráv sem přicházejí i byzantští stavitelé a jiní umělci, aby splnili úkoly, dané jim velikými knížaty kyjevskými. Ale to, eo se z tohoto období umělecké expanse zachovalo, ukazuje, že tu nešlo o mechanické napodobování tvarů, vytvořených na břehu Bosporu. Už půdorys basiliky s kupolí, který se objevuje poprvé v Desátkovém chrámu Vladimírově a který v pozdějších replikách dosahuje na dlouhou dobu až stupně kanonicity, je typ sou-čané Byzanci neznámý. Pyramidální silueta 13 kupolí sv. Sofie kyjevské rovněž tak. Jak při ní nemyslit na dubový chrám stejného jména, který dal r. 989 v Novgorodu postavit Vladimír a jehož 13 střech je logickým uzavřením shluku 13 srubů, z nichž byl zřejmě kostel zbudován. Již tehdy tedy autochtónni ruská dřevěná architektura ovlivňovala architekturu zděnou. Vnitřní stěny těchto rozsáhých církevních staveb byly vyzdobeny současně mozaikou i freskovými malbami; ani pro tuto kombinaci odlišných zdobných technik není v Byzanci dokladu. S podobnými osobitostmi ruského výtvarného nazírání se shledáváme i v knižním malířství a zvláště v uměleckém řemesle. V Novgorodě, který byl bytostnou součástí ruské země a pro který
Ostromirovo evangelium.
2S
Kyjev, jemuž podléhalo, byl do značné míry směrodatný, je přece jen patrný poněkud jiný kontext mezinárodních vztahů a kuturních podnětů, které byly mnohem větší měrou nežli u Kyjeva vázány k západu. Ozvuk inspirace západního románského stylu se mihne i na originálním svatosofijském chrámu, jenž má 5 lodí jako jeho starší kyjevský protějšek, avšak s pouhými 5 kupolemi, které jsou nahoře zdobeny, románským obloučkovým vlysem.
: Vedle kostelů, stavěných byzantskou technikou z kamene a z cihel, objevily se na Rusi velmi záhy církevní stavby dřevěné. Ještě za vlády Vladimírovy byl z jeho podnětu vybudován v Novgorodě kostel z dubového dřeva. S šířením křesťanství a církevní správy se počet dřevěných kostelů zvětšoval. Právě na tomto poli bylo možno nejúčinněji navázat na domácí tradice dřívějších dřevěných svatyň pohanských, o jejichž existenci svědčí útržkovité zprávy pramenů, i na stavitelství lidové. Bohatství těchto originálních forem s lidovými prvky se v pozdějších stoletích; zejména ve stol. 16., uplatnilo velmi osobitě v reprezentativní zděné architektuře a vtisklo její podobě neopakovatelné rysy ruského národního umění.
Tradice mocenského a kulturního významu, které byly v Kyjevské Rusi tak velkoryse založeny, zůstaly přes věky i v povědomí dnešního světa neodmyslitelnou součástí ruského národního vývoje.
Zlatá brána v Kyjevě. Rytina z r. 1651.
30
ROZPAD
KYJEVSKÉ RUSI
Kyjevská Rus dosáhla vrcholu svého rozkvětu za vlády Vladimírovy a Jaroslavovy. V této době již značně pokročil vývoj, směřující k prosazení třídní společnosti a feudálního řádu. Nejautentičtějším dokladem této skutečnosti je Ruská Pravda, staroruský zákoník, jehož první redakce je spjata s vládou Jaroslavovou.*/ Obraz feudalizující se.společnosti kyjevského státu je na jejích stránkách prokreslen do pozoruhodných.detailů. Vývojové stadium, které zachycuje, je charakterizováno značně pokročilou nomenklaturou pro společenskou diferenciaci. Odlišuje řadou specifických názvů příslušník}' vládnoucí třídy, tj. nej vyšší aristokracii, členy knížecí družiny, kupce, knížecí úředníky, stejně jako společenské vrstvy městského obyvatelstva i různé kategorie feudálně závislých rolníků. Uvádí nás do prostředí třídní společnosti, ve které život knížecího muže. byl ceněn šestnáctkrát výše nežli život prostého člověka.
Spolu s hospodářským rozvojem a růstem velkého pozemkového vlastnictví nabývaly na intensitě místní zájmy v jednotlivých oblastech, podmíněné jejich hospodářským osamostatňováním. Důsledkem bylo narůstání odstředivých tendencí, odklon od kyjevského centra a stále důrazněji se prosazující autonomní život menších iízemí. Ruku v ruce s tímto vývojem se počal}7 uplatňovat, snahy některých knížat odpadnout od Kyjeva a osamostatnit se.
Příznaky, věštící rozpad jednotného státního xizemí, byly patrny již v době Jaroslavově. Tento kníže bojoval o kyjevský stolec se svým bratrem Svjatopolkem a dobyl ho r. 1018 s pomocí Novgorodu. Za to udělil městu výsady — „gramoty", které se staly základem jeho autonomie. ,
Již za vlády Jaroslavovy počínala žít některá knížectví vlastním životem, bez zřetele na Kyjev jako hlavu státu, což mělo za následek boje mezi členy Rjurikova rodu. R. 1021 vystoupil proti Jaroslavovi jeho bratranec Brjačislav, kníže polocký,
*/ Existuje několik redakcí Ruské Pravdy. Nejstarši je tzv. Pravda Jaroslavova nebo také stručná Pravda (Kratkaja Pravda). Další je Pravda Jaroslavičů neboli obšírná Pravda (Pro-strannaja Pravda), která byla sestavena syny Jaroslava Moudrého a jejich bojary po smrti Jaroslavově, tj. na, počátku 2. poloviny 12. stol. Kromě toho se zachovala ještě tzv. Sokrašěen-naja Pravda, zkrácená redakce Pravdy obšírné. Obě základní redakce s vynikajícím komentářem vyšly v akademickém vydání pod názvem Pravda Russkaja II, Kommentarii, Moskva-Leningrad 19-17.
3]
a r. 1023 jeho vlastní bratr Mstislav, kníže Tmutarakaňský, kterého líčí svěží vyprávění letopiscovo jako hrdinu, připomínajícího jeho děda Svjatoslava. Mstislav nad Jaroslavem zvítězil, ale neujal se vlády v Kyjevě. Ponechal si Tmutarakaií a zemi Černigovskou a vzkázal bratrovi: „Sed ty na stolci svém v Kyjevě, ty jsi bratr starší — a tato krajina bud moje". V tomto řešení se již hlásí nový politický pořádek feudální rozdrobenosti. Po smrti bratrově spojil sice Jaroslav ve svých rukou znovu vládu nad celou říší, avšak před smrtí ustanovil, že bude rozdělena mezi jeho syny. Zásady, podle kterých při dělení postupoval, vytvořily tradici a staly se jeho odkazem následujícím pokolením. Nejstarší z bratří byl velikým knížetem kyjevským a dostalo se mu nejvýnosnějších zemí. Ostatní sourozenci byli povinni dbát jeho vůle. Další bratří byli poděleni podle zásady, že čím starší kníže, tím významnější oblasti se mu dostává. Účelem tohoto pořádku bylo, aby rod Rjurikovičů udržel ve svých rukou vládu nad vší Rusí, která byla považována jako celek za jeho společné panství. S úmrtím kteréhokoli z knížat mělo podle tohoto svérázného nástupnického řádu dojít k přesunu všech podle pořadí staršinstva, při čemž mladší příbuzní se měli přemístit „s mladšího stolce na starší". Tento ideální postup by býval předpokládal přesné dodržování dvou zásad: pořadí knížat podle generací a věku — což bylo za několik pokolení nemožné vzhledem k četným větvím, do kterých se záhy Rjurikův rod rozrostl — a dále pořadí knížectví podle jejich důležitosti a výnosnosti. Proto zůstal tento nástupnický řád pouhou teorií. Knížata zpravidla nečekala, až se jim
>K & C y K- i, M 'J' h M 0 y 7'h K p* -jr QYSfl
\K>e í cS y run m Éro t. hov.
A h b* ä e-j! A V o 0 y
a m et-í s"p a-r h j c t hb h
Začátek Ruské pravdy
(v rukopisu Merilo pravednoje x e 14. stol.)
32
dostane bohatší země podle práva, ale snažila se zmocnit se jí násilím. Země rozpadající sc říše byly vydány na pospas Rjurikovičům, kteří v nich byli pouze dočasnými hosty, trpěly neustálými meziknížecími sváry a nadto od časů, kdy v jižních stepích byli Pečeněhové vystřídáni a vytlačeni Polovci (Kumány), na ně ještě více doléhaly pustošivé nájezdy. V těchto dobách, plných napětí a zmatku, se chápalo iniciativy obyvatelstvo měst a rozhodovalo o veřejných záležitostech na svých shromážděních, zvaných věče. Již nejen vzdálený Novgorod, ale i kyjevští měšťané počali zasahovat zásadně do nejdůležitějších otázek. Když r. 1068 Polovci prvně napadli zemi a Jaroslavův nejstarší syn veliký kníže Izjaslav nebyl s to hájit ji, Kyjevané jej vyhnali. Povolali Vladimíra Monomacha, který svými osobními vlastnostmi daleko vynikal nad všechna rjurikovská knížata. Vladimír však ctil odkaz Jaroslavův a v zájmu zachování posloupnosti ustoupil staršímu bratranci Svjatopolkovi, vladaři zcela neschopnému. Izjaslav prchl k svému tchánu do Polska a přivodil později polskou intervenci, která způsobila v kyjevském státě nové zmatky a krveprolití.
Na rozhraní 11. a 12. stol. se již genealogické vztahy mezi různými větvemi rozrostlého Rjurikovarodu do té míry zaplétaly, že určování staršinstva podle generací a v jejich rámci podle pořadí narození se stávalo neřešitelným. Byla to ovšem pouze jedna ze záminek neustálých krvavých feudálních rozepří, které působily v zemi takovou zkázu, že knížata sama uznávala nutnost učinit jim občas přítrž jednáním a dohodou. Proto byly čas od času svolávány knížecí sjezdy, na kterých
■ m m x
Oslepení kyjevských povstalců z r. 106S (miniatura Královeckého letopisu).
88
se řešily otázky vnitropolitické i zahraničněpolitické a knížata uzavírala mezi sebou smlouvy. Feudální roztříštěnost země byla sankcionována na sjezdu v Ljubeči r. 1097, kde byla přijata knížaty, vesměs již vnuky Jaroslavovými, zásada: „každý ať drží díl svůj otcovský", což znamenalo, že synové každého Jaroslaviče a po nich jejich potomci měli vládnout v oblasti, kterou určil jejich otcům při rozdělování země Jaroslav. Původně jednotná Kyjevská Rus se tak rozpadla do několika feudálních držav, ve kterých pak vládly jednotlivé linie Rjurikovarodu. V následujících letech se tyto země dále drobily mezi přibývající mužské potomky. Respektování centrální kyjevské vlády velikého knížete se stalo za těchto okolností ilusorním.
Výživa rostoucího počtu knížat, z nichž každý měl svou vlastní družinu, se stávala neúnosným břemenem pro obyvatelstvo neustále se zmenšujících oblastí. Tento stále rostoucí tlak vyvolával čas od času bouře lidu, které ještě stupňovaly vnitřní rozervanost ruských zemí. Jedním z nej živelnějších vzplanutí bylo veliké povstání městského obyvatelstva v Kyjevě, jež propuklo při smrti Svjatopolka
Tak zvaná ,,ťapka Monomachova"
34
Izjaslaviče. (r. 1113) Tento kníže vzbudil nenávist lidu svou lakotou a tím, že chránil vy-děrače a lichváře, kteří půjčovali zchudlým a potřebným na padesátiprocentní roční úrok. Povstání strhlo nejen městské, ale i okolní venkovské masy lidu a bylo namířeno jak proti lichvářům a vysokým hodnostářům, jejichž domy povstalci pálili a drancovali, tak proti knížecí rodině a klášterům. V této situaci byl povolán na kyjevský stolec perejaslavský kníže Vladimír Monomach, který si získal autoritu a sympatie celé Rusi svou zásluhou o vítězství nad Polovci v 1. 1101, 1103 a zejména 1111. Nový veliký kníže kyjevský byl nucen učinit značné ústupky lidovým masám. Podstatně omezil výši úroků vydáním zvláštního zákona, odstranil příliš křiklavé křivdy páchané na nejnižších vrstvách obyvatelstva a zjednal v zemi klid.
Vladimír Monomach (1113 —1125) byl poslední skutečně veliký kníže na kyjev-ském trůnu. Jeho rozhled i význam daleko přesahoval ruské hranice. Příbuzenské svazky hospojovalysvelkoučástíEvropy. Jeho matka byla dcera byzantského císaře, jeho sestra byla provdána za Jindřicha IV., císaře německého, a jeho manželka byla dcerou anglického krále. Vahou své osobnosti čelil tento schopný panovník nezadržitelnému rozkladu kyjevského státu. Protože se v něm pojilo vladařské a válečnické nadání s nevšedním talentem literárním, byl s to mistrně vtělit toto své životní úsilí i do psaného slova. Jeho Naučení, které určil svým dětem i všem, kdož je budou číst, je vášnivou výzvou k zachování jednoty Rusi. Úsilí o záchranu její celistvosti, o odstranění zhoubných feudálních válek a nastolení míru vedlo Vladimíra Monoma-cha i k tomu, že se stal inspirátorem nové redakce ruského letopisu, jejímž nosným pilířem měla být rovněž myšlenka velikosti a státní jednoty Rusi. V tom smyslu dal r. 1116 přepracovat svému příteli a rádci Silvestrovi, opatu Michailovsko-vydu-bického kláštera, letopisný svod, který tři roky předtím dokončil mnich Pečerské lavry v Kyjevě Nestor. Kdežto dílo Nestorovo, psané pro předchozího kyjevského knížete Svjatopolka, stavělo patrně do popředí místní zájmy Kyjeva, Silvestrova redakce měla zdůrazňovat jednotu a svornost proti tříštění a rozpojování, posilovat autoritu velikého knížete kyjevského oslavou dynastie a knížecí moci.
Po Vladimírově smrti byl ještě jeho nejstarší syn a nástupce na kyjevském stolci Mstislav (1125—1132) schopen udržet mír a přimět Rjurikoviče energickým postupem k společnému boji proti Polovcům. Později však desintegrace státu pokračovala stále nezadržitelněji. Jeden z mladších synů Vladimíra Monomacha, Jurij Dolgorukij, bojoval sice po polovině 12. stol. dvakrát se svými příbuznými o velko-knížecí stolec v Kyjevě — po druhé s úspěchem — nicméně i jako panovník kyjevský zůstal pevně spjat se svým osobním panstvím, se vzdálenou rostovsko-suzdalskou oblastí. Stejný postoj zaujímal i jeho syn Andrej Bogoljubskij. Když se střetnul se svým příbuzným Mstislavem Izjaslaviěem volyňským, který se zmocnil kyjevského stolce, poslal proti němu suzdalské vojsko v čele se svým synem a neváhal způsobit Kyjevu strašnou pohromu. Vypálení a zpustošení města suzdalským vojskem bylo výrazem definitivního konce všeruské autority „matky ruských měst" a jejího
3.-.
někdejšího významu. Po dobytí Kyjeva neusedl Andrej na kyjevský stolec. Ponechal si podle práva staršinstva. titul velikého knížete, zůstal však na severu a velkokní-žecímsídlemuěinilmalé suzdalské město Vladimír, ve kterém nebyla tradice městských věěí a kterému dal proto jako panovník, toužící po neomezené moci, přednost před staršími městy Roštovém a Suzdalí, kde hrála věče důležitou úlohu. Vyhnal zároveň ze země své bratry, synovce i přední bojary z otcovy družiny, neboť chtěl vládnout sám, bez jakéhokoli omezování. V tom směru představoval již zcela nový typ vladaře, pevně spjatého se svou zemí.
V té době už Kyjev ztratil všechen svůj dřívější jednotící význam a kdysi celistvý ruský stát představoval tříšť knížectví, z nichž největší (Kyjevské, Černi-govské, Severské, Peřejaslavské, Rostovsko-suzdalské, Muromsko-rjazaňské, Smo-lenské, Novgorodské, Polocké, Turovsko-pinské a Haliěsko-volyňské) se dále drobila na menší územní jednotky. Osudy ruských zemí v tomto těžkém čase, předcházejícím tatarské pohromě, výstižně charakterizují dva údaje: Zc 170 let, která uplynula od smrti Jaroslavovy do objevení Mongolů, bylo pouze 90 let pokojných, kdežto ostatních 80 bylo vyplněno krvavými meziknížecími válkami. A přibližně v téže době, od prvního \'itoku Polovců na Rus r. 1061 do r. 1210 bylo napočítáno 46 velikých poloveckých nájezdů (při čemž se nebere v úvahu množství menších). Ruská knížata se přes všechny rozbroje čas od času proti nim spojovala k válečným tažením, která připomínají křížové výpravy křesťanů proti nevěřícím. Nejproslulejší z nich, nešťastný pochod severských knížat v čele s Igorem Svjatoslaviěem r. 1185, poeticky ztvárnil autor Slova o pluku Igorově.
V těchto dobách poklesu a rozkladu jako by se politická moc stáhla do okrajových území, která počala soustřeďovat síly k novému, osobitému vývoji. Bylo to zmíněné již knížectví Suzdalsko-vladimirské na severovýchodě a země haličsko-volyňská na jihovýchodním okraji Kyjevské Rusi. Viděli jsme, že v prvním z nich položil základy k silné knížecí moci Andrej Bogoljubskij a tuto tendenci dále rozvíjel jeho syn Vsevolod III. Oba panovníci si hledali spojence v drobné šlechtě a obyvatelstvu měst proti velikým bojarům. Ve Vladimirsko-suzdalském knížectví, ve kterém je za Andrejova otec Jurije Dolgorukého prvně dosvědčena (r. 1147) existence budoucího ohniska, Moskvy, se tato tendence po přervách a osudových zvratech stala základem nového vývoje.
Druhé kryštalizační jádro silné knížecí mocí vzniklo na jihozápadě, když se okolo r. 1200 spojila země haličská s volyňskou. Nové knížectví, nejednou těžce překonávající vnitřní nepokoje, se vyvíjelo velmi osobitě v přátelských i nepřátelských vztazích se sousedním Polskem a Uhrami a dosáhlo vrcholu moci i rozkvětu za knížete Daniela Romanoviče (1245—1264).
Tyto slibné náběhy nového vývoje vrhl však zcela jiným směrem nečekaný brutální zásah z vnějška, otřesný svým dosahem.