Ukázka č. 3.32.1





Finála – finála je závěrečný tón zpěvu, jeho tónika, protože nápěv jím nejen končí, ale u
autentických tónin také začíná. Tónina plagální má s autentickou společnou finálu, tzn., že tato
finála leží u plagální tóniny uprostřed.


Tenor – nebo recitanta, nebo též dominanta: je u žalmového zpěvu převládající tón. Dominantou u
autentických tónin je vrchní kvinta od finály. Výjimku tvoří 3. modus, u něhož je místo tónu „h“
(pohyblivé „b-rotundum“ a

 „b- kvadrátum“) dominantou sexta (tj. „c“). Dominantou tónin plagálních je vrchní tercie finály.
Výjimku zde tvoří modus 4., v němž je dominantou kvarta „a“ a modus 3., v němž místo pohyblivého
„h“ je dominantou opět „c“.


Reperkuse – je intervalový poměr finály k dominantě (tenoru, recitantě). Je to intervalový krok,
který se vyskytuje zpravidla na počátku nápěvů.

Slabiky vymezující reperkuse jsou mnohdy vzaty z různých hexachordů. Ve skutečnosti jde o tyto
vzestupné melodické kroky: 1. modus (d-a), 2. modus (d-f), 3. modus (e-c), 4. modus (e-a), 5. modus
(f-c), 6. modus (f-a), 7. modus (g-d), 8. modus (g-c).


Ambitus (rozsah nápěvu, též staročesky okolek) – je důležitý pro určení autenticity, nebo
plagálnosti modu. Jestliže se nápěv pohybuje od tóniky nejméně k vrchní sextě a nejvíce k noně a
sestupuje nanejvýš tón pod finálu, potom je nápěv autentický. Jestliže nápěv dosahuje nejvýše
vrchní kvinty a nejhlubším tónem je spodní kvarta, potom se jedná o nápěv plagální. Kromě modů
autentických a plagálních máme ještě mody smíšené (tonus mixtus) a neutrální.